8. Kapitola

ATELIÉR A PŘÁTELÉ

Již při vojenské službě, a to až druhým rokem, jsem získal v Ostrovní ulici č. 15 svůj první ateliér. Nebytový prostor v přízemí je pro sochaře zvlášť výhodný, neboť tahat plastiky až k půdním prostorám je vždy spojeno s velkou dřinou. V tom mají malíři velkou výhodu, že jsou toho ušetřeni. Ostrovní ulice byla často nazývána pražským Montmartrem, neboť v ní bylo soustředěno ,mnoho významných umělců. Nachází se v bezprostřední blízkosti "Zlaté kapličky" - Národního divadla. Takřka denně jsem potkával paní Marii Podvalovou, Zdeňka Štěpánka, Otomara Korbeláře, paní Ludmilu Jiřincovou a mnoho dalších známých tváří. Nedaleko na Národní třídě bydlel Josef Ferdinand Příhoda, který ke mně začal docházet jako první model. Postupně, jak šel život a čas, přicházeli další kumštýři. Byli to převážně herci, k nimž jsem choval úctu a lásku. Jak jsem se již zmínil, měl jsem k divadlu vřelý vztah. Tito lidé byli mému srdci nejblíže a dobře jsme si rozuměli. Portrétoval jsem např. Otomara Korbeláře, národní umělkyni Jiřinu Šejbalovou, Antonína Soukupa (kresba), režiséra Zdeňka Podskalského, Emana Fialu (kresba) a další. Jak jsem se s nimi postupně seznamoval, poznával jsem jejich lidské kvality a mohl nahlížet do nitra jejich duší.

Často se mi vybavují pohledy do krajiny, kde v dálce na horizontu se uzavírá panorama krajiny pohořím. Z dálky se zdá, že tyto naše hory splývají s povrchem jen jako nepatrné výstupky připomínající vyrážku. Jinak je tomu, přiblížíme-li se k jejich úpatí: najednou jsou z nich velikáni. Máme co dělat, abychom na jejich vrchol vystoupili, s námahou a s vypětím mnoha sil. To bývá u lidí, zvlášť výrazných osobností pravým opakem. Znáte je z filmů, rozhlasu a jinak. Veřejně známí nám připadají jako nedostupní giganti. To, než je osobně poznáme. To se stalo mně, když přicházeli do atelieru a já je portrétoval. Zpočátku jsem měl asi přirozenou trému. Ta postupně vymizela až se ztratila úplně. Pan Korbelář mne na tento problém, i u herců se často objevující, řekl: "Já jsem se dlouho s trémou vypořádával, až jsem vymyslel systém, který zabral. Když jsem vstoupil na jeviště a přede mnou se objevila tma hlediště, našel jsem si v něm jeden bod, do něhož jsem upíral své soustředění. Chci tímto srovnáním říci, že oproti horám, které se nám při přibližování zvětšují, naopak giganti, či "golemové" mezi osobnostmi se nám při přibližování zmenšují. Stávají se pro nás zcela člověčí a normální. Mám pochopitelně na mysli špičky, a ty nejlepší. Ty tzv. "nedopečené" poznáte na první pohled, a od těch raději co nejdál. Ti bývají nejnebezpečnější."

Zmínil jsem se již o panu Korbeláři a při této příležitosti jsem si vzpomněl na jeho dotaz, co že prý bylo přede mnou v prostorách, kde jsem jej portrétoval. Ani se nedivím, že tuto otázku položil, neboť to byl dům se slavnou minulostí. Interiér měl valenou klenbu s lunetami a na venkovní fasádě byly pozůstatky renesačních prvků. Tyto domy nebyly žádnou zvláštností, neboť Praha přímo oplývá bohatou škálou památek. Proto je tak jedinečná a krásná.

Abych ale neodešel od otázky. V tomto domě bývala hospoda pod názvem: HOSPODA U RETIŠE ABATYŠE. Častými "štamgasty" byli i tak vzácní hosté, jakými bývali bez pochybnosti sám Jan Neruda s Jaroslavem Vrchlickým. V těchto prostorách např. vznikla na přání Jaroslava Vrchlického "Romance o Karlu IV.", jejímž autorem je Jan Neruda. Samotným osudem, jak už to bývá, po mnoha letech český herec Otomar Korbelář byl obsazován do hlavní role Karla IV., a to ve hře "Noc na Karlštějně". Toto představení se konalo přímo na nádvoří hradu Otce vlasti, Karla. Navíc, co osud asi naplánoval, vnučka Eva Vrchlická se stala manželkou O.Korbeláře.

Pan Korbelář mi vyprávěl o filmu "Prstýnek", který se shodou okolností natáčel nedaleko Železného Brodu, a to v blízkém Navarově. Poutavě vyprávěl o natáčení, o příhodách s tím spojených, ať už se jednalo o film "Skalní plemeno", o roli ve filmu "To byl český muzikant" a dalších. Uměl si dobře poradit i s koňmi, kteří byli často nezbytnými aktéry natáčení. Bývaly to krásné chvíle, hlavně o sobotách. Přicházel převážně se svými psy Atosem a Sidem. Byli to chrti - barzojové.

Dalším mým modelem - hostem v atelieru byla národní umělkyně Jiřina Šejbalová. První schůzku jsme měli u paláce Dunaj na Národní třídě. Přišla včas zrovna když začal padat první sníh. Když jsme přicházeli Voršilskou ulicí a zahýbali do Ostrovní, uvítaly nás svou zvukomalebností zvony gotického kostela v Jirchářích. Byla to zvláštní atmosféra, připomínající blížící se svátky vánoční. V atelieru moje manželka Zdeňka přivítala paní Šejbalovou slovy: "Pěkně vás, paní Šejbalová, vítám, buďte u nás jako doma, a co budeme pít?" Padly si kolem krku a na položenou otázku mé ženy zazněla odpověď paní Šejbalové: "No budeme pít, co teče, né?" A tak začalo krásné období s báječným člověkem. Čas naplněný tvůrčí prací a pohodou.

Při jedné návštěvě paní Šejbalové se protáhlo naše sochání do pozdních nočních hodin. Zatím co jsem já pracoval, moje paní s Jiřinou Šejbalovou popíjely becherovku a pojídaly chlebíčky. Asi kolem půlnoci jsem s prací skončil a poté doprovodil paní Š. k tramvaji č. 17, naproti Žofínskému ostrovu, čili k zadnímu traktu Národního divadla. V tak pozdní hodinu jsem svého hosta doprovodil raději až domů. Vystoupili jsme u právnické fakulty a pěšky došli až do Pařížské. Před domem si paní Š. asi vzpomněla na becherovku, z které na mě nezbylo, a tak mne pozvala do bytu. To prý abychom si ještě popovídali. Byla zvyklá na noční dobu, neboť právě v noci studovala své role. Domů jsem tehdy přišel až nad ránem. Zkratkou přes Staroměstské náměstí jsem byl doma hned, a to ještě při cestě jsem zakoupil pro mou rodinku snídani. Manželka mi tehdy ještě rozespalá řekla: "Ty už jseš vstalej?" To jsem se jen pousmál a nechal ji přitom se slovy: "Jó, to už jsem vstalej!"

Zajímavým člověkem byl herec Josef Ferdinand Příhoda. Filmové a divadelní veřejnosti je znám hlavně z období ranného filmu. Působil dlouhá léta ve Švandově divadle a v mnohých divadelních společnostech, např. v kočovné společnosti Mařenky Cíglerové. V době, kdy jsem pana Ferďáska poznal, hrál už převážně menší role. Jako příklad uvádím roličku v "Plaveckém mariáši", a to tzv. strážce u stavidel. U těch na přání plavců odpouštěl vodu, aby voraři mohli splavovat dřevo na Vltavě. Byl to člověk, který by kuřeti neublížil. Až jej mnozí "kamarádi" zneužívali. "Za dobrotu, na žebrotu" , jak se často praví, neboť uměl naslouchat pozorně druhým a pomoci jim v nesnázích. Často po modelování jsme spolu zašli na pivo ke Zpěváčkům, do nedaleké hospůdky za "Zlatou kapličkou". Poutavě uměl vyprávět o zážitcích divadelních, o životě, ale i o časté bídě a odříkání. Na štaci byli často rádi, když jejich představení bylo odměněno večeří. Na některých vesnicích před nimi zavírali slepice. Selky říkávaly: "Komedianti přijeli, zavírejte slepice, pozor na ně!"

Další výrazný herec, s kterým jsem se přátelil, byl Eman Fiala. Občas jsem za ním přicházel na Vyšehrad, k "Pěti králům", do známé hospůdky. Chtěl bych především zdůraznit, že tyto staropražské hospůdky skrývaly v sobě určité kouzlo od časů Jana Nerudy a v nich šlo hlavně o kontakty s významnými hosty. Od nich se člověk dozvěděl mnoho zajímavého při jejich vyprávění. Nešlo o nějaké opíjení se a pěstování notorických alkoholiků. Tak jako se scházeli umělci všech profesí ve svých oblíbených kavárničkách, tak i ve svých hospůdkách. Sjednávaly se zde různé "kšeftíky", navazovaly se nové vztahy a nová přátelství. Zde vznikla karikatura Emana Fialy, kterou jsem mu na jeho přání věnoval.

František Černý, nezapomenutelný kuchař ve filmové pohádce "Císařův pekař a pekařův císař", obsazovaný v četných rolích, ať už ve filmech starších či současných, hlavně v pohádkách, stal se mým vzácným přítelem. Často jsem byl zván do jeho bytu v Praze - Nuslích. Zde vznikla kresba, která mezi mnohými fotografiemi zdobila stěnu jeho skromného bytu. Byli to "Boží lidé". Kdyby tak veřejnost znala skutečné zázemí těchto vzácných lidí. Mnozí z nich "neměli na růžích ustláno".

Velmi častým hostem byl u nás filmový režisér Zdeněk Podskalský. Navštěvovali jsme se vzájemně. Často jsem k němu docházel do věže na rohu Mostecké ulice a Malostranského náměstí. Vzpomínám na jedno z našich setkání ve věži. Bylo to nějak kolem vánoc a vím, že se v tu dobu na Malostranském náměstí prodávaly vánoční stromky. Přišel jsem oznámit panu Podskalskému, že jeho portrét je už odlit a je připraven k odvozu do jeho rodné vísky v Pošumaví, a to do Malenic. Měl, jak se zdálo, dost času, nicméně ani já jsem neměl naspěch. Uvařil nám oběma kávu, k tomu přidal kalíšek dobré pálenky. Probírali jsme všechno možné, až konečně se pan režisér oblékl a vyšli jsme k autu. To měl zaparkované na Malostranském náměstí. Hlídač na parkovišti měl právě zákazníka, přesto na něho pan Podskalský dost silným hlasem volal: "Pane řiditeli, pane řiditeli", až mně to bylo divné. Nakonec jsem si uvědomil, že režiséři jsou "na place" při práci zvyklí takto pokřikovat na své podřízené. Když k nám konečně "pan řiditel" přišel, nejprve se otázal, proč na něho pan Podskalský takto volá. "Prosím vás, když to tady řídíte, tak jste přece řiditel, nebo snad né?" "No dobrá", odvětil hlídač parkoviště s mírným úsměvem. Pan režisér vyrovnal poplatek za parkování z předešlého dne (2 Kč) a navíc přidal 1 Kč na telefon: "Buďte tak laskav, pane "řiditeli" a zavolejte nám do buňky k policajtům" (ta se nalézala nahoře až na Pohořelci) "A proč si tam nezavoláte sám, pane Podskalský?" "No. to máte tak, než bychom objeli Letenskou přes Klárov a Chotkovy sady, budeme Nerudovkou nahoře hned. Oni tam často policajti drží službu a vybírají pokuty. On totiž je tento úsek neprůjezdný, on je tam zákaz vjezdu. Vy jste k tomu nejkompetentnější, vám ten dotaz projde líp než mně. Mne už trochu znají, neboť přestupků jsem se dopustil víc než dost". Nakonec všechno dobře dopadlo a my se včas dostali na naše místo určení. Dodávám, že policajti v buňce nebyli.

Vzpomínám na jednu z návštěv ve věži, kde jsem pana Podskalského kreslil. Byla tam se mnou moje paní Zdeňka. Při povídání zazněl zvonek a na návštěvu přišli vyšetřovatelé od policie. Tehdy se opravoval dům, na němž bylo lešení, po kterém v montérkách navštívili věž zloději. Kulaté okno loktem vyrazili a po pečlivé prohlídce odcizili pouze honorář. Div divoucí, vždyť se ve věži nacházelo tolik vzácných starožitností. Pan Podskalský byl vášnivým sběratelem. Při této naší návštěvě vznikla perokresba pana Podskalského. Musil jsem se usmát, když se pan režisér zeptal mé paní, jaké by si měl pořídit do kulatých oken záclony. Manželka mu odpověděla s pohotovostí jí vlastní, aby si hlavně okna umyl, neboť v kulatém prostoru se nabízela ta nejkrásnější panoramata: z jedné strany "Hradčana", dále chrám sv. Mikuláše, pohled do Mostecké ulice až ke Karlovu mostu a dále. Byly to do kruhu zarámované živé obrazy, jež nemají ve světě obdoby.

To byl filmový režisér Zdeněk Podskalský, tvůrce Babiččiny krabičky, filmů o českém baroku a lidové architektuře v Jižních Čechách a mnoha veseloher, tolik oblíbených. Člověk nadmíru vzdělaný, moudrý a lidmi milovaný.

Dále k nám přicházel spisovatel Jiří Marek, známý hlavně ze seriálu "Hříšní lidé města pražského". Vyprávěl, jak čerpal podle skutečností v kriminalistických zápiscích. Často jsem srovnával tyto příběhy s "Bidýlkem" Emila Vachka. To byly besedy, to bylo školení a poznávání zákulisí. Mnohdy si člověk připomíná zážitky přímo ze života, i když pouze z informací v tisku. Obrazotvornost pracuje se všemi představami, jak je to jen možné.

K divadlu, hudbě, k umění vůbec jsem měl vždy vřelý vztah. Jako malý chlapec jsem chodil se strýcem Fanoušem často po nábřeží ke "Králi železnic". Vedle, a to velmi bohatého výběru všech možných mašinek, vagónků, přejezdů a nadjezdů, stálo osamoceno v sousední výloze loutkové divadlo. Byly v něm rozvěšeny loutky čertů, králů, rytířů, princezen a loupežníků. Zkrátka celá sestava dřevěných herců. S nosem přitlačeným na sklo jsem pln okouzlení sledoval jejich výrazy a obdivoval jejich tvůrce. V duchu s nimi rozmlouval.

V jiném obchodě byly zas na vánoce Alšovy jesličky přes celou fasádu cukrárny. Uvnitř jako prodavači samí čerti, andělé a na ně jako strážce dohlížel sám svatý Mikuláš. To byly loutky také, ale živé, a v nás dětech to zanechalo do pozdního věku nezapomenutelné vzpomínky. To bylo velké živé divadlo táhnoucí se životem jako zlatá nit. Vývoj a zrání osobnosti, zvláště ve výtvarném umění, to je věta bez tečky. To je stálé objevování nových forem a neustálého hledání. Pokud kumštýř zápasí a dobývá se ve své tvorbě upřímného poznání, pokud není ve své tvorbě úplně spokojen, dotud se dá očekávat jeho další růst a úspěch. Neštěstím je předčasná spokojenost a manýra. To bývá velmi nebezpečný jev. Navíc je to průhledné a na první pohled zřetelně viditelné. Tento obrovský zápas lze pozorovat i u takových velikánů, jakými byli a trvale jsou Beethoven, Michelangelo, Rafael, Leonardo a další. Ve svých životech byli nešťastní, i když se dostali ve své tvorbě do výšin až nebeských. To bylo stálé hledání a nespokojenost. Oni se zcela vymykají nám řadovým lidem. Věřím, že málokdo by takovým životem chtěl jít. Je to řehole a droga, odříkání a pevná vůle.

Vzpomněl jsem na některé herce, s nimiž mi bylo dopřáno mile posedět a portrétovat je. Tak zachovat jejich podobu v čase a prostoru. Tuto myšlenku mi připomíná vyprávění o setkání Sylva-Tarouccy s jistým významným malířem. Stali se přáteli a při procházkách průhonickým parkem vedli spolu dialog. Onen malíř řekl, že když namaluje obraz, zůstane v neměnné podobě věčně. To je zastavení se v čase. Naproti tomu on, Ital Sylva-Taroucca (zakladatel Průhonického parku) je tvůrcem obrazu živého. To v praxi znamená, že při výsadbě dřevin již zahlíží do času budoucího a všechny vzrostlé keře, stromy, potoky obměňují svou tvářnost do střídajících se ročních období. Je to obraz živý, člověkem domyšlený. To je vlastně také zápas, také tvorba, ale poněkud jinak volenými prostředky.

Vedle portrétů jsem pracoval na různých realizacích společně s architekty. Z toho jmenuji např. reliéfy pro pražskou ZOO, dekorativní stěnu pro Slovanský dům na Příkopech, leteckou plastiku pro museum letectví v Praze-Kbelích, hokejistu pro Sportovní halu v Praze-Holešovicích a další.

V celostátních soutěžích byla moje účast vždy zastoupena. Účastnil jsem se soutěže na pomník Mikoláše Alše (3.cena, postup do užšího kola), soutěže na pomník Antonína Dvořáka (3.cena), na pomník bratří Čapků (3.cena) a dalších. Když se konal v roce 1991 koncert národního porozumění na Staroměstském náměstí v Praze, vzdal jsem hold Rafaelu Kubelíkovi, neboť právě on měl lví podíl na uspořádání této akce. Jako vynikající dirigent provedl se třemi orchestry Smetanovu Mou vlast. Účast na této nezapomenutelné kulturní události zanechala ve mně hluboký zážitek. Z něho vznikl návrh na umístění sochy Rafaela Kubelíka v Praze. Společně s mým přítelem ing.arch. Jiřím Hubkou jsme vypracovali třetinový model. Ten byl zfotodokumentován a nabídnut k posouzení do prezidentské kanceláře přímo panu prezidentovi Havlovi. Osobně nám poděkoval, ale s jeho doporučením nás odkázal na instituce k tomu účelu kompetentní. Jsem rád, že alespoň v této podobě je myšlenka zachována. Nyní je tento model vystaven v mé galerii ve Smrčí pod Kozákovem u Železného Brodu.

Přes byrokracii se mnohdy těžko prosazují i upřímně zamýšlené nápady. Komu to ale má člověk vysvětlit? Často převažuje názor, že si chce iniciátor takovými akcemi naplnit kapsu tučným honorářem a navíc pracuje i závist: "Jak von to vlastně myslí? Co tím sleduje?" Taková úvaha se často stává předmětem myšlení mnohých , kteří by snadno mohli uspíšit hladký průběh a cestu k realizaci dobře a upřímně zamýšlenému nápadu.

Pokud bych měl vyslovit k soutěžím, vypisovaným např. celostátně, svůj názor, je třeba se nad tím trochu zamyslet. Vyhovět přání a podmínkám vypisovatele, to zákonitě ovlivňuje autora, a to v negativním slova smyslu. V takovém případě by se měl ponechat záměr v plné míře na tvůrci. Je otázkou, má-li vůbec smysl, aby mnohočlenná komise svými zásahy ovlivňovala samotné autory. Nemívá většinou jednotný názor, stává se názorově nejednotnou a to vše neprospívá ke šťastným koncům. Jako příklad uvedu podmínku na pomník Mikoláše Alše. Pomník byl určen do místa na Alšově nábřeží vedle UMPRUM. Podmínkou materiálu byl bronz. Už tady se rozcházím s přáním vypisovatele soutěže. V tomto případě je třeba respektovat místo určení, v jehož pozadí vévodí Karlův most, při levé straně je Křižovnický areál, a to vše je v materiálu kamenném. Navíc frontálně na břehu Vltavy u Rudolfina je umístěna od Bohumila Kavky socha Josefa Mánesa (bronzová). Tyto dvě proti sobě v tak značné blízkosti umístěné sochy by měly být odlišeny jak materiálově tak i kompozičně. Na tyto okolnosti je třeba uvážlivě myslet a podle toho volit spolu s architektem šťastné řešení. Naskýtá se celá řada problémů, a to vše by měl řešit sochař. Měl by být pečlivě vybrán a zadání by mu mělo být svěřeno v celém rozsahu. Kolik již bylo vypsaných soutěží např. na dostavbu staroměstské radnice? Výsledkem byla vždy nula. Komise v hojně početném zastoupení se nedokázala ani přiblížit alespoň k názorovému kompromisu. Vzpomínám na výstavu, na níž byly vystaveny architektonické návrhy pod názvem "Praha nepostavená". Konala se ve Fragnerově galerii na Betlémském náměstí. Bylo tam mnoho nápadů, návrhů a různých řešení. Každé století zanechává stopu módnosti, navazující na období minulé. Ovšem vždy v trochu jiné podobě.

Dovedu si představit přerušení Letenské pláně, kde uprostřed horizontály, na ose proti Čechovu mostu, měla být doslova vyhloubena proláklina, kterou by nahoru jezdila lanová dráha. Na plošině pláně pak měly stát budovy státní opery a další zástavba. Je na každém jednotlivci, jak přijímá tyto zamýšlené projekty. Jak by asi tyto návrhy (kdyby se uskutečnily) narušovaly panorama Hradčan, na něž jsou Pražané jako správní patrioti tak citliví?

Vedle zadaných úkolů zbýval čas i na vlastní tvorbu. Tam se člověk cítí jako ryba ve vodě. Je to osvobozující prostor na realizaci svých přání. Je to tak zvaná volná exhibice. To je štěstí, jehož je v životě tolik třeba!