NA VOLNÉ NOZE
Do Lesova u Karlových Varů jsem se po vojně už nevrátil, neboť za 22 měsíců nastaly jiné podmínky, pro mne nepřijatelné. To jsou - jak se zdá - také následky nesmyslné vojny. Je to jako přestřižený film. Jak těžké je po takové nedobrovolné pauze navázat nit a - jakoby se nic nestalo - pokračovat v začaté práci. A tak jsem se začal aklimatizovat a rozhlížet. Vychutnával jsem první opojení neomezené svobody.
Procházel se uličkami Starého města a navazoval přerušená přátelství s kamarády. Jedním z nich byl Honza Čištín, redaktor v Melantrichu. Zašli jsme na jedno orosené pivo. Z této náhodné schůzky mi byla nabídnuta spolupráce s redakcí. Asi za týden už jsem s Honzou navštívil hudebního skladatele, populárního Karla Vacka v jeho vile v Hostivaři. Redaktor Čištín měl za úkol napsat reportáž k Mistrovým narozeninám. Mne přizval místo fotografa, to abych pořídil k fejetonu kresbu. Tak se i stalo. V novinách vyšla reportáž pod názvem "Písnička za groš". Jednalo se o nejslavnější skladbu, o "Cikánku". Tak jsem se pomalu začal vžívat do běžného života. Začínají skutečné starosti, neboť nastal ten pravý čas. V každém počátku nové etapy života bývá člověk vděčný za každou nabídnutou pracovní příležitost, zvlášť ve svém oboru. Nemůže si moc vybírat a tak vezme za vděk vším, co se v daném čase nabízí. U mne to byla restaurátorská práce, a to ve dvoraně Akademie věd v Krakovské ulici. Tam se dodnes nalézá socha v antickém pojetí, tehdy dost poškozená. Poté mi byla nabídnuta práce na barokním zámku v Byšicích, nedaleko Všetat. Jednalo se o více než l m vysoké keramické vázy do zámeckého parku a ozdobné konzoly do interiéru. Když jsem jednou plně soustředěn, kolem půlnoci, pracoval na konzole v interiéru, poklepal mi zezadu někdo na rameno a oslovil mne: "Tak co, mistře, jak to jde?" Mnoho jsem si této otázky nevšiml, neboť jsem měl rozdělanou sádru. Až za chvíli jsem zdvořile reagoval. K mému údivu byl tento půlnoční host sám tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal. Trochu jsem překvapen byl, i když jsem věděl, že takové návštěvy byly zde velmi časté. Hlavně u Akademie věd a vlády. Tento noční rozhovor se odvíjel hlavně kolem umění, až došlo na to, že moje jméno tento politik znal. Chodil často do sportovní haly na hokej, kde byla moje plastika malého hokejisty pod názvem "Kluci, nahrajte!" Nemohu si na náš dialog stěžovat, ale nabízenou pomoc od této osoby jsem nikdy nevyužil. Hlavně proto, že mé politické mínění se ubíralo zcela jiným směrem.