6. Kapitola

VOJNA

Po vojenské katedře při vysoké škole jsem musil dosluhovat 22 měsíců za zcela jiných podmínek. Přesto nemohu zapomenout na rok 1962. Tehdy byla mezinárodní situace vyhrocena až do krajnosti. Nutno připomenout, že o vánocích, na přelomu roku, byla u mnoha útvarů vyhlášena I.bojová pohotovost. Tehdy se hlavně sovětských a amerických tanků div nedotýkaly. Bylo to vyvrcholení studené války. Nedej Bože, kdyby se to vše dalo do pohybu. Umím si živě představit, jaké nebezpečí lidstvu hrozilo. Jen zmáčknout spoušť! Stačilo si vzpomenout na rok 1945, kdy jsem ve svých jedenácti letech prožil pražské povstání. Vybavují se mi ohně nad Prahou, hořící domy, umírající lidé. To všechno by se opakovalo v daleko větší míře.

Po přijímači jsem byl přidělen na letišti Mladá - Boží Dar na sál, jako planžetista. Denně jsem byl ve styku s piloty a vedl s nimi často dialog. Jedním z nich byl kapitán Bohouš Ambroz, jenž se brzy stal mým přítelem. Lišil se od ostatních výrazně, neboť oplýval značnou inteligencí a přehledem. Často jsem byl zván do jeho rodiny, měl skutečně vynikající zázemí, věnoval se převážně hudbě a sám byl dobrým klavíristou. Vzpomínám na první ohlášenou zprávu z rozhlasu o prvním letu člověka do vesmíru. To byl Jurij Gagarin. Shodou okolností to byl ročník 1934, můj ročník.

Bohouš létal na stroji L 28. Byl to letoun s tříčlennou posádkou: hlavní pilot, navigátor a šturman, Všichni nazývali tento stroj "Chrchla". Byl všeobecně podle názoru pilotů velice nespolehlivý, často se značnými poruchami. To už jsem byl v civilu, když mi listonoš neočekávaně doručil telegram o zcela neočekávané smrti celé posádky, jejíž byl Bohouš velitelem. Každé neštěstí druhých mne vždy krutě zasáhlo. K této smutné události vznikla plastika "Před startem". Je to pietní vzpomínka na dobrého člověka a jeho dva kamarády. Plastika byla zakoupena pro museum letectví v Praze ve Kbelích. Nemíním si protiřečit, když na jedné straně mluvím o tom, jak vojáky nemám rád a na straně druhé se přátelím s vojenským pilotem. Kapitán Ambrož byl ale člověk výjimečný, který dobře pochopil, u čeho a komu slouží. Jeho vysněným přáním bylo vzdáti se této služby a přejít k civilnímu letectvu. Pochopil jsem u mnohých letců, jaká to je pro ně droga a jak těžko by opustili svého koníčka, prohánět se v oblacích. Přejít časem k civilním službám si přála většina z nich. Vzpomínám-li na svou vojnu, myslím, že málo mých "spolubojovníků" mělo takový postup, co se šarže týká, jako já. Z šarže četaře jsem to dotáhl až na vojína písaře, a to je vlastně unikát. Nebo ne? Nato jsem dodnes pyšný. Ve funkci, kterou jsem skutečně zastával, byl jsem v zastoupení hodnosti kapitána. To bylo ale "jenom", neboť na vojně je možné všechno. Žádnou kariéru jsem v tomto případě neočekával a bylo mi to srdečně jedno. Čas plynul, i když pomalu, průšvihy se také konaly. Poznal jsem i basu, bez které se obejít nelze, ať dělá člověk tak či onak.

V roce 1962 se konala v Československu "Spartakiáda" tzv. spřátelených armád. Najednou, z ničeho nic, přišel rozkaz o mém odvelení do Prahy, a to do tehdejšího AVS (armádního výtvarného studia). Mým úkolem bylo vytvořit hlavní znak a sportovní medaile. Znak byl použit i na televizní obrazovku. K němu byla hudebním skladatelem Séhákem složena znělka. Pod tím v průběhu sportovního klání byly oznamovány zprávy. Jednoho dne v odpoledních hodinách přišel za námi velitel plk. Černý, a to do hospody "Na barikádách", kde jsme často trávili svůj volný čas. Měli jsme tzv. relutu a možnost pohybu mimo kasárna. Oznámil nám, že je druhý den povolán k ministrovi obrany (gen. B.Lomský). Účelem jeho návštěvy bylo schválení a stvrzení podpisem našich výtvarných návrhů. To aby se nestaly záměnou za státní vyznamenání. Prostě řečeno: šaškárna. Podpisem protokolu stvrdil platnost také tehdejší předseda vlády, Lubomír Štrougal. Naše reakce na toto sdělení byla překvapivá, neboť jsme se cítili jako autoři ošizeni o tuto návštěvu u ministra. Jednalo se o návrhy sochařské a architektonické. Byli jsme dva sochaři a dva architekti.

Na mé přání bylo dohodnuto, že k ministru obrany půjdeme všichni. S naším velitelem se dalo rozumně mluvit, a tak následný den, ráno v 8 hodin jsme byli na ministerstvu obrany. Ve 3. poschodí budovy se nás ujal dozorčí u vchodu kanceláře ministra obrany, generálmajor. Starší prošedivělý pán. Usadil nás v předsálí do křesel a pozorně si nás mapoval. Na přijetí jsme čekali až do 12,30 hod. Za tu dobu hostil nás dozorčí kuřivem a pravou ruskou vodkou. Ta pochopitelně udělala své. Když konečně nadešel ten pravý čas, vstoupili jsme do kanceláře ministra. U rozložených návrhů pro spartakiádu se rozvinula diskuse. Pokud šlo o medaile, k nim nebylo připomínek. Ale když se přešlo na hlavní znak, připomínky byly a pro mne jako autora dost nepřijatelné. Nicméně připomínám, že se psal rok 1962 a v tu dobu se musely vyskytovat rudé hvězdy takřka všude: na továrnách, lokomotivách, na mincích atd. Na tomto znaku jsem nepoužil ani jedinou a celé řešení jsem komponoval do národních barev. Navíc samopal svírala pouze jedna ruka.To se soudruhovi ministrovi zdálo málo, neboť se oháněl tvrzením, že je to příliš individualistické a nevyjadřuje to přátelství ve zbrani. Jeho názor byl pro mne nepřijatelným neboť vím, že znak musí být symbolický a hlavně co nejjednodušší. K uhájení mého názoru mi pomohla do jisté míry i vodka, takže jsem zvýšeným hlasem tvrdě s ministrem nesouhlasil. Řekl jsem, aby mě laskavě nepoučoval, neboť se mu také nepletu do jeho věcí. To na tyto pány asi platí. V ten okamžik nastalo mrtvolné ticho, asi jako před bouří. Byla-li to minuta nebo méně, to už nevím, ale co vím, že bylo najednou dusno. Kdyby měl soudruh ministr místo očí kulomet, asi bych byl "mrtvej". To jsou chvíle kdo s koho. Najednou hrdina od Buzuluku zařval: "Soudruhu desátníku, kdo je váš nadřízený? Odpověděl jsem zcela klidným hlasem: "Zde přítomný s.ppl.Černý. Načež ministr zařval: "Soudruhu podplukovníku, při večerním rozkaze bude s. desátník četařem a bude to, jak to řek!" Ještě na nás zařval: "Odchóóód!" a bylo vymalováno. Z ministerstva jsme šli rovnou do první hospody a tam jsme jak se patří všechno probrali. Druhý den šly všechny naše návrhy do výroby (ZUKOV Holešovice) k realizaci. Do konce vojenské služby zbývaly 3 měsíce. Za tuto dobu jsem stihl své nynější povýšení dotáhnout až na vojína písaře. Docela slušný výkon, nebo snad ne?

Kéž by se s konečnou platností již lidé dohodli na rozumném soužití. Při dobývání kosmu, jeho poznávání, a aby ta naše společná modrá planeta se nekymácela kolem své osy nějak zbytečně šejdrem. Nádherná věta amerického kosmonauta, když mu byla položena otázka: "Co jste si přál, když jste udělal první krok na měsíci?" Odpověděl: "Abych se šťastně vrátil domů na naši modrou planetu Zemi, ať moje přistání je kdekoliv. Je to všude náš nám všem společný domov."

Vojenský život by se dal zpestřovat o mnohé příběhy, které jsme zažili. Dal by se opepřit humornými historkami. (Viz např. Černí baroni od Švandrlíka.) Tolikerá vyprávění v hospodách a mezi lidmi vůbec! O tom ale už dost! Na světě jsou příjemnější věci! Do civilu se každý těší jako malé dítě. Před koncem jakoby čas zpomalil svůj běh. Nedočkavost, stříhání metru a vysněný civilní oblek. Kyvadlo času je však neúprosné. Polyká dny, hodiny, minuty, tak i mně nastal den, kdy jsem si mohl obléci 22 měsíců v šatníku odpočinutý civil.