5. Kapitola

AKADEMIE VÝTVARNÝCH UMĚNÍ

Někteří naši starší spolužáci již na AVU studovali. Měli jsme tedy trochu naděje. Hlavně pan profesor Lauda si vybíral absolventy zlínské školy. Byla to přece jenom dobrá příprava, jež se osvědčila. Bylo také třeba doplnit stav cimbálové kapely. Takže do I.ročníku v roce 1954 jsme byli přijati. Nejprve do přípravky, kterou vedl pan profesor Lauda a po ní ve speciálce k Laudovi byli přijati dva. Rozhodnuto bylo způsobem svérázným. Pan profesor si nás dva zavolal na vrátnici dole ve Stromovce a řekl: "Tak sem si vás nechal", a bylo to!

Pan profesor Lauda byl osobností, jež neměla obdoby.

V prvním ročníku mne poslal do pražského Klemetina k panu Dr. Jiřímu Frelovi, kde jsem musel kreslit antické sochy. Na akademii jsme začali modelovat po kresebné přípravě hlavy v sádrových odlitcích. Např. Feidia, Diskobola, hlavu Augustusa, různé satyry apod. Pan profesor při korekturách byl mimořádně přísný, neodpustil nám žádný detail na plastice, který by chyběl. Dovedl se pořádně rozčílit a vynadat nám. Někdy to bylo až k nepřežití. Později jsem pochopil, že jeho pedagogické metody byly správné, neboť za jeho přísným pohledem se skrývala tvář člověka laskavého. Vzpomínám si na metodu pánů učitelů z měšťanské školy, kteří naše přestupky řešili např. na místě a bez okolků třeba i fackou. Nedej Bože, kdybych si doma postěžoval. Táta by mně ještě další přidal s poznámkou: "Pan učitel moc dobře věděl, proč ti ji vrazil." Až v pozdějším věku jsem pochopil, jak byly tyto metody účinné. Jednou se mi tato metoda, kterou pan prof. Lauda často používal, jen potvrdila.

Bylo to ve druhém ročníku při práci na reliéfu "Vinobraní". Pan profesor si vybral vždy za oběť jednoho z nás. Tentokrát vyšel los na mě. Reliéf byl motivován jako triptych. Jednalo se o sklizeň vína na Moravě. Při vinobraní jsem na této akci často byl, takže pro mne toto téma nebylo cizí. Ve střední části plastiky byla za vozem zapřažená kráva. "Starej" (tak jsme panu profesorovi mezi sebou říkali) byl na zvířata zvláště zatížen a všiml si oné krávy. Najednou zařval, že takovou hubenou mrchu mají tak jézéďáci a abych ji jako přírodu na kolenou odprosil. "Takové chcípáky mi tady, chlapečku, dělat nebudeš. Pamatuj si, že jsem tady kapitánem", šíf vyjíždí a když ho námořník (to jako já) nebude poslouchat, "ten kapitán tě hodí přes palubu a žraloci tě sežerou." To byla sprcha! Ani krve by se ve mně nedořezal. Když odešel z atelieru po korektuře, všichni jsme si oddechli. Mimo mne. "Starej" vždy ještě asi hodinu sedával na vrátnici u pana Vondráčka. (Pan Vondráček byl vrátným). Po jeho odchodu, většinou do atelieru na libeňském ostrově, odebrala se převážná většina studentů do hospody "U Zemanů". Nešel jsem s nimi, ale zcela opuštěn jsem si sedl v atelieru na praktikábl a zpytoval svědomí.

Z ničeho nic náš štukatér Josef Novák vyšel ze své dílny a hned ke mně. Dělal jakoby o ničem nevěděl, přesto mi bylo jasné, že všechno za dveřmi odposlouchal. (Štukatérna byla hned vedle atelieru.) S panem Novákem jsem se dobře znal ještě ze Zlína. Tentokrát mě požádal, abych s ním odejel do nemocnice "Pod Petřínem" odlévat ruku a posmrtnou masku českému malíři Oťasu Nejedlému. Pan Novák měl často při bouřlivých korekcích pana profesora ucho na dveřích, to aby mu nic neuteklo. Byl dobře obeznámen s mým duševním stavem a přesto mě o tuto pomoc při odlévání požádal. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem souhlasil. Takže jsem, oblečen v pracovním, pomohl do přivolaného taxi naložit potřebné věci. Když jsme již seděli v autě, stále jako bychom na něco čekali. Tedy se ptám pana Nováka, proč už nejedene? Ani mně nestačil odpovědět, když se otevřely dveře u akademie a z nich ve frajerském slaměném klobouku vycházel pan profesor Lauda. Přicházel k taxíku, usedl vedle řidiče a ve mně byla v tu chvíli malá dušička. Ta drzost ode mne po takové sprše! Konečně jsme se rozjeli. Když jsme se blížili ke Štrosmajerovu náměstí, začal pan profesor poučovat zkušeného pražského taxikáře o pravidlech silničního provozu. (Profesor Lauda byl totiž čerstvým držitelem řidičského průkazu). To se pochopitelně zkušenému taxikáři nelíbilo. V takových případech mají pražští taxikáři nevybíravý slovní rejstřík. To byla nečekaná reakce, na to on nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval. Podíval se do zpětného zrcátka a formou onikání řekl panu Novákovi: "Pane Novák, řekl tomu větrovi, co sedí vedle nich, kam jedeme a že je tam mrtvej, aby se nám tam nepo - - - - ."

Nesmím zapomenout na přátelství mezi Otakarem Nejedlým a Janem Laudou. "Oťas", jak byl nazýván pan profesor Nejedlý, zajížděl se svou malířskou školou často do Českého ráje malovat. Zakoupil skříňovou UNRRU a spolu se svými žáky včetně J. Laudy se vydávali do přírody tak krásné, jak tomu krajina pod Troskami odpovídá. Vařili polévky, hráli pro vesnické děti různá představení a hlavně malovali českou krajinu. Oťas nosil na hlavě široký klobouk a své žáky ubytoval do šapita, zakoupeného od cirkusáků. Bylo prostorné, takže se do něho bez problému vešlo hodně lidí. Když chodili přespolní žáci ze školy do své obce, šli převážně kolem předpokládajíce, že přijel skutečný cirkus. Dětská zvědavost je bezmezná, a tak se pana "principála" přeptávali na začátek představení; to pan profesor nemohl odříct a na produkci děti srdečně zval. Vždy dětem odpovídal s laskavostí: "To víte, milé děti, jen přijďte, a hlavně včas, ať představení nezmeškáte!"

Nyní se opět vracím k naší jízdě taxíkem do nemocnice pod Petřínem. Když jsme přijeli na místo určení, ohlásil se pan profesor na vrátnici způsobem jemu vlastním: "Já jsem národní umělec Jan Lauda a jdeme odlévat posmrtnou masku českému malíři Otakaru Nejedlému." Způsob, jakým se ohlásil, se na vrátnici službu konající osobě nezamlouval. Byla to opravdu jako z pohádky baba Jaga. Ta se jako čarodějnice na pana profesora osočila, vynadala mu a nakonec prohlásila, že zesnulý O.Nejedlý byl již odvezen na pitvu na Karlovo náměstí.Jan Lauda byl pověřen ministerstvem kultury, aby dohlédl na zdárné provedení této akce a byl za to i odpovědný. Když vyslechl zprávu, že jsme přijeli pozdě, tolik se rozčílil, že jsme s panem Novákem měli až o pana profesora strach. Zato on se nějak upamatoval na naše dopolední střetnutí v atelieru při korektuře. Asi toho pro něho už bylo moc, takže si vztek vylil na mně a vrazil mi pořádnou facku.

To už bylo i pro mne tak říkajíc silné kafe a tak jsem se v návalu vzteku také odebral do neznáma. Odcházel jsem směrem k hlavnímu východu nad americkým velvyslanectvím. Na šikmé vozovce směrem k malostranskému náměstí stálo pohřební auto, v němž jsem za sklem spatřil rakve. Ani nevím, co mne to napadlo, zeptal jsem se v kabině sedící osoby, nemají-li v některé rakvi O.Nejedlého. "Jó, to máme!" Zařídil jsem zázrakem, aby nám mrtvolu dali zpět do márnice a tak se stalo, že jsme s panem Novákem odlití provedli. Tak jsem za facku zachránil pana profesora od průšvihu. Však se mi dlouho omlouval a já mu už dávno odpustil.

V roce 1955 navštívil prof. Lauda Čínu. Byl osobně u tehdy ještě žijícího asi devadesátiletého nejstaršího malíře Čchipajšiho. Jeho návštěvou byl nadšen. Jednou prohlásil, proč vlastně Asiaté posílají do Evropy na umělecké školy své studenty, když mají svůj tak vyhraněný a zcela neopakovatelný výtvarný projev. Když se pan profesor vrátil z Číny, byl jako vyměněný, všechno bylo výborné a jen samá chvála. Na přivítanou jsme mu nastrkali za skleněnou ceduli na dveřích jeho speciálky brka z dravců a on si na to zval své kolegy, např.profesory Pelce, Radu, Pokorného, Sychru a další. Přitom jim vždy hlásil: "Hele, my jsme dravci, víš!" To byl celý Jan Lauda.

V tom roce (1955) uplynulo 10 let od konce války a my jsme připravovali jubilejní výstavu. Měl jsem na výstavě právě službu. Znenadání se objevil malíř Jan Bauch. Provázel jsem jej po atelierech (dole ve Stromovce). Profesor Jan Bauch byl sochařskou speciálkou J.Laudy doslova nadšen, chválou nešetřil. Však si to "starej" považoval. Když jsem mu to tlumočil, jeho reakce byla: "Von je beltman, von je vohromnej, žejo viď, von je fajn chlapečku, žejo, viď!"

Když jsme instalovali výstavu, větší plastiky zvířat jsme dávali do zahrady. Kolem plotu bylo husté křoví, v němž jako po vytrženém zubu bylo místo, do něhož jsme nainstalovali od Jirky Kryštůvka v mírně nadživotní velikosti kance. "Starej" tím byl tak nadšen, že nám předvedl náhodného návštěvníka, jak se toho kance lekne. Jak prý na něho bude psychologicky ono překvapení působit. Musili jsme se všichni soustředit na pana profesora, který předvedl svůj herecký výkon. Když přišel k místu zasunutého kance ve křoví, zděšen a překvapen vykřikl: "Ježíšmarjá, to sem se lek`, to bude moje smrt. Hošové, co tomu říkáte? Že to tak bude, žejó? Aby čoveče toho pána neranila mrtvice a my za to neseděli!" My hoši jsme se dusili smíchem a jeden za druhého se schovávali, to aby si "starej" nemyslel, že se smějeme jemu. Na to byl velice vztahovačný. Jó, s panem profesorem jsme si užili! Prožili jsme s ním dobré, někdy však i horké chvíle. Zvykal jsem si na tohoto tak svérázného člověka.

Ve třetím ročníku jsem od něho už dostal cenu akademie za kresby. Též jsem byl zván do atelieru na Libeňský ostrov, kde jako "pomocníček" jsem pracoval tak zvaně "na panském".

Při výstavách i jiných příležitostech přicházeli do našeho atelieru na návštěvu dost významné osobnosti. Byl to např. Vítězslav Nezval, Vladimír Sychra, Vlastimil Rada, Otakar Španiel a v neposlední řadě i Max Švabinský. Tomu jsme se musili při potkání uklonit. Max Švabinský, to byla legenda mezi dvěma stoletími. Mnoho dalších vzácných návštěv přinášelo pro naši speciálku i dary, převážně peněžité. V tu dobu měla škola profesora Laudy velký zvuk a značný vliv na ostatní školy. Hlavně na "Úmprumáky".

Neoddělitelnou součástí na akademii byly modely. Mezi našimi živými modely byly krásné slečny, ale i muži různého věku. Jedním z nezapomenutelných modelů byl model modelissimus, Joža Mrázek Hořický. Skládal básně a rád nám je s oblibou předčítal. Když se nad Letenskou plání vztyčil Stalinův pomník, složil Joža Mrázek:

Dalším, velice zajímavým modelem, byl poslední poustevník Břevnovského kláštera, pan Fridolín Kutina. Vyprávěl nám, že jako mladý muž se učil u pana Böhma na Malostranském náměstí řezníkem a uzenářem. Pravidelně v 10 hodin si přicházel pro svačinku kníže mezi sochaři, J.V.Myslbek. V tu dobu na něho už čekal v pivovaru u sv.Tomáše jeho přítel a vrstevník Mikoláš Aleš. To bylo v době, kdy z pohořelických kasáren vodil panu Myslbekovi kyrysar hřebce Arda na akademii jako model. Slavný hřebec Ardo byl studií pro pomník svatého Václava.

To patřilo k malostranskému koloritu, bez něhož si ani nelze starou Prahu představit. Zvonkohry byly znamením do krámu zvukomalebnou kulisou. To bylo znamení, že přišel zákazník. Dnes si těžko umíme představit, že bychom v tak přetechnizované současnosti těchto zvyklostí používali. Jiným zvoncem bylo v ulicích dáváno na vědomí, že přijeli popeláři. Těžké formanské vozy taženy koňmi přijížděly, aby odvezly odpad a nahromaděné smetí. Pro vodu se chodilo ke studním. U nich se odbývaly klípky a vůbec si zde ženy sdělovaly, co se kde přihodilo. Z malostranských komínů vycházel namodralý kouř jak od čadících lokomotiv (dnes již vzácně uložených v museích). Přesto nám dnes tato doba s určitou nostalgií připomíná zlaté časy našich babiček. To také zvěčnil Jan Neruda ve svých Povídkách malostranských.

Modelem pro tvorbu nebyly jen krásné dívky, ale - jak patrno - i zvířata. Modelky byly ovšem naším nejčastějším objektem. Toho si byli vědomi čističi proskleného stropu v ateliéru, takže měli velmi častý důvod stále mýt skla. To aby mohli sledovat naši práci, hlavně však krásná děvčata v rouše Evině. Jejich zvědavost byla jistě normální. Pro nás, kteří jsme museli podle modelu dbát na proporce, anatomii a hlavně na příkazy pana profesora, to bylo trochu o něčem jiném.

Antonín Jirsa často byl využíván filmaři, převážně jako vyhazovač. Byl mistrem v řeco-římském zápasu. Jen 17 let působil v Kanadě, kde vedl oddíl jako trenér. Ještě dnes ho můžeme spatřit ve starších filmech.

O různých návštěvách jsem se již zmiňoval. Jednou přišel také na návštěvu tehdejší prezident Antonín Zápotocký. Bylo to u příležitosti nějaké výstavy. Každý jsme musili říct několik slov o své práci. Znenadání z vedlejšího ateliéru volal na mne pan prof. Lauda: "Pocem, větře, pan prezident chce s tebou mluvit!" Právě jsem v atelieru vyšších ročníků patinoval Valeriánu Karouškovi jeho plastiku svářeče. Když jsem přišel na zavolání, měl jsem jako všichni říct několik slov ke své práci. (Byla to asi 2 m vysoká studie řeznického zátiší). Aniž bych se dostal ke slovu, obdržel jsem přátelskou herdu do zad a prof. Lauda odpověděl za mne:"Von má fotra řézu na jatkách, von je fajn! Jestli ho, parchanta, něco nepřejede, tak z něj možná něco bude!" To byl prostě "náš starej". Vždy svůj, pražák ze Žižkova každým coulem.

Při příležitostných besedách se shora uvedenými hosty jsem chodil do hospody k Zemanům pro občerstvení. Se skleněnou koulí od lustru pro pivo, olomoucké syrečky a utopence. To bylo pochutnáníčko, tomu se nemohlo nic vyrovnat. K tomu patřila na přilepšenou naše cimbálová muzika, kterou jsme si na škole pěstovali. S naší cimbálkou jsme jako kompars účinkovali v divadle S.K.Neumana v Praze-Libni. Byla to představení ve hře Gabriely Preissové "Její Pastorkyňa" a "Gazdina roba". S herci jsme vycházeli velmi přátelsky a měli jsme se navzájem rádi. Nicméně náš vztah nás obohacoval o další poznání, neboť v umění bariéry neplatí. Jedno s druhým úzce souvisí. To všechno k našemu mládí patřilo.

Často jsem navštěvoval studentskou kolej v Hradební ulici na Starém Městě pražském. Na Sekaninově koleji byli ubytováni hlavně študáci z uměleckých škol. Byli to kamarádi z Famu, Damu, Umprum, Avu a konzervatoře. Většina z nich navštěvovala naše výstavy pořádané na AVU a my jsme zase svou účastí plnili koncertní sály v Rudolfinu a Disku. Z tehdy začínajících byli to např. Jana Hlaváčová, Petr Kostka, Naďa Konvalinková, Franta Husák, Tonda Kubálek, klavírista a mnoho dalších. Z cizineckého poschodí si vzpomínám na Georga Skalenakise z Řecka, Seima Kokonu (Albánie), Kim Chi Dicka (Korea), Juchosona (Čína). V neposlední řadě nemohu nevzpomenout Asaika z Japonska. Když se znenadání jednou v noci objevil na koleji, byl jsem první, kdo jej přivítal. Přijel tehdy rovnou z letiště. V tu dobu jsem na koleji nějaký čas také bydlel. Asaika jsem přivítal, jak se sluší, a nějak jsme si padli do oka. Druhý den jsem provedl čerstvého kamaráda Prahou. On již trochu česky uměl, hlavně dost rozuměl. Praha na něho udělala velký dojem. Procházeli jsme se křivolakými uličkami staré Prahy, prošli jsme celou Královskou cestu. po starých zámeckých schodech až na pražský Hrad. Všiml jsem si pohledu cizince, oceňujícího, jaké máme krásné město. Pokud člověk chodí každý den s povědomím Hradčan, mnohdy nevnímá onu nádheru. Přestože o ní moc dobře ví a nedá na ni dopustit. Při našich toulkách jsem pochopil, jak je užitečné si vypůjčit oči cizince, neboť v tu chvíli je celý dojem svátečnější. Je to jako u své práce, pokud je člověk do ní příliš ponořen. Je to oživení a vyplavou na povrch chyby,. jichž se člověk často dopouští. Je třeba přijímat sebekritiku, být tolerantní. Cestou přes Karlův most jsme se zastavili u Tří pštrosů na pivo. To na mého přítele zabralo. Do této hospůdky chodili např. Zdeněk Štěpánek, Jan Werich a Jiří Trnka. Ale i další umělci všeho druhu. Svým neopakovatelným kouzlem zde vyzařovala atmosféra interiéru.

Naše školní povinnosti byly nám závazkem v našem konání, neboť jen vytrvalostí a velkou trpělivostí se dalo překonat mnohé. K tomu všemu budiž přičteno i naše mládí.

V onen čas Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem začínali budovat svoji kariéru. Chodili mezi nás na kolej a my s nimi vedli dialog. Tyto besedy se protahovaly mnohdy dlouho do noci. Začínalo něco nového a to se dere na svět i s obtížemi. Jako první krůčky dítěte.

Při našem denním studiu byla zavedena jeden den v týdnu povinná vojenská příprava. Vojenská katedra s označením VŠ, což znamenalo vysoké školy. V naší študácké hantýrce jsme běžně překládali tuto zkratku: V = voják, Š = Švejk. Po cvičáku v Motole, když nás tramvaják uviděl, raději ujel, než by chvíli počkal na konečné č. 9. Naši velitelé nám byli k smíchu jako celá ta vojenská šaškárna. Nejraději bychom všechny lampasáky na celé planetě bez výjimky viděli v klecích, a to dobře uzamčených, aby nikdy a nikomu nemohli dávat nesmyslné rozkazy. Nejlépe by bylo vozit je po poutích pro výstrahu ostatním zcela normálním lidem.

O prázdninách jsem si chodil vydělat něco peněz, aby do začátku nového školního roku byla nějaká zásoba. Prvním rokem to bylo ve Vysočanech, v ČKD na Šedém poli. Navážel jsem slévačům na kolečku písek do hradících rámů. Byla to práce velmi těžká a peněz za to málo. Vzpomínám si, jak mi vedle nohy spadl asi deseti metrákový model, který se utrhnul z mostového jeřábu. O úrazy zde nebyla nouze. Bylo to pracoviště velice rizikové. Až v pozdějších letech jsem se dostal do filmových atelierů na Barrandov, a to již bylo jiné. Po dobu vždy tří měsíců jsem pracoval v sochařském atelieru na zakázkách pro potřeby filmařů. Byl to vždy nezbytný doplněk k určitému filmu jako dekorace. Vzpomínám např. na film "Hrátky s čertem", v němž bylo třeba vyřešit zkamenění loupežníka Sarky Farky. Do této role byl obsazen národní umělec Jaroslav Vojta. Před natáčením svolává štáb filmu v čele s režisérem poradu. Na ní se projednávají technické věci. Jde o triky, kaskadéry, pyrotechniku a další problémy, související s natáčením. Došlo tak na trik, jakým způsobem zkamenět loupežníka Sarku Farku. Režisérem byl pan Josef Mach, který měl hlavní slovo. Jeho názorem bylo, aby byl loupežník proveden naturalisticky se vším všudy. Měl jsem k tomu výhradu, takže jsem se přihlásil s připomínkou. Navrhl jsem, aby se loupežník proměnil v kámen, jenž by lépe odpovídal prostředí scény, kterou navrhl sám pan Josef Lada. To se panu režisérovi nezamlouvalo a prohlásil, že s mým názorem nesouhlasí a že to bude, jak on řekl.