4. Kapitola

UMĚLECKO-PRŮMYSLOVÁ ŠKOLA

Stát se malířem, to byl vždy můj sen. I když vše vlastně začalo poznáváním hlíny. Výtvarnou skupinu z mých kamarádů, kterou jsme založili v průběhu našeho učebního období, napadlo pokusit se o přijímací zkoušky na uměleckou průmyslovou školu do Zlína, později přejmenovaného Gottwaldova, dnes opět Zlína. Převážná většina mých kamarádů byla z Moravy, takže se vraceli domů, do své Moravěnky.

Jak jsme měli rádi národní písně, tak se k tomu vázal zájem o lidové zvyky. To byly kroje, překrásné studie od Josefa Mánesa (Verona Čudová a Jan Postava z Bílovic na Moravě) a pod. Chtěl jsem to všechno poznat na vlastní kůži a tak s výučním listem a se svými kamarády (bylo nás pět) jsem odcestoval k přijímacím zkouškám do Zlína. Světe, div se, všichni jsme byli přijati. Naší výhodou byla naše tříletá praxe a výuční list. Dnes vím, že v současné době by mělo být pro uchazeče na střední umělecké školy povinností být vyučen.

Jižní Morava, Uherské Hradiště, Strážnice, Buchlovice s hradem Buchlovem, to vše protkáno řekou Moravou. V té době se ještě vyskytovaly kroje, hlavně pracovní. Na svátek panny Marie ve Strážnici ony slavnostní kroje jakoby ožily díla bratří Franty a Joži Úprků. Kraj zpěvný, plný slunce a vinné révy. Inspirativní zážitky, cimbálová muzika a hlavně dobří lidé. Z této doby vznikl pozdější reliéf "Vinobraní". Poznal jsem v dědině Domaníně, podle níž má slavná pěvkyně N.D., paní Domanínská, svůj pseudonym, pravé hody (v Čechách posvícení). Při takové události konala se svatba za účasti celé vesnice. Ženich s nevěstou (stárek a stárková, ti byli do této funkce podle zvyklostí zvoleni) hostili koláči a především dobrým vínem chasu. Vše se odehrávalo velice slavnostně a v krojích. Dále se vždy jednou v roce konaly "Strážnické slavnosti" za účasti mnoha pozvaných krojovaných skupin z Horňácka, Dolňácka, Podluží, z Hané, ale i ze zahraničí. Byl to hymnus Moravy. Vzpomínám na pana Heřmana Lansfelda ze Strážnice. Ve své keramické dílně vítal návštěvu hrou na heligonku a vždy zajímavým vyprávěním. Nemohu zapomenout na slavného primáše cimbálové muziky, Slávka Volavého a v neposlední řadě na svého přítele, dnes velmi známého sochaře, Mirka Hudečka, rodáka ze Strážnice. kresba Uherského Hradiště, v pozadí s Buchlovem, 1952 Ale naším hlavním posláním bylo dobře studovat a hodně se naučit. Škola ve Zlíně byla přestěhována do Uherského Hradiště. Stalo se tak rozhodnutím tehdy úřadujícího policejního komisaře Kopřivy. Zlínská škola, založená panem Baťou, stála na nejvyšším bodě města, takže ze strategických důvodů vyhovovala policejním zájmům.

Na této škole vyučovali vynikající profesoři, jako byli např. pan Jaška, Mikuláštík, Habarta, Kousal, žák Maxe Švabinského a zejména vynikající Vincenc Makovský. Nesmím zapomenout na prof.Karla Hofmanna, zvaného "Kadela", na Zdeňka Kováře a na Jana Blažka. Na škole byly obory návrhářství strojů a nástrojů, monumentální malba, keramika, grafika, sochařství a umělé hmoty. Hlavním oborem při zakládání školy bylo návrhářství obuvi a textilu. Tento obor úzce spolupracoval s Baťovým závodem. My, co jsme přišli z porcelánky, byli jsme přijati na obor keramický. Já jsem později přešel na grafiku. Asi po půl roce jsem se vrátil po uvážení zpět na keramiku, neboť jsem poznal, jak spolu vše souvisí.

Život na "Umprum" byl pestrostí bohatě protkán. V hodinách modelování jsme kopírovali italské mistry, jako byl např. Luca della Robbia, na vytočených tvarech jsme prováděli malby glazurami, od technik klasických až po lidovou malbu. Ta se v okolí Uherského Hradiště v malých dílnách hojně provozovala. Byly to např. Tupesy, Ratíškovice, Staré Město u Uherského Hradiště-ÚLUV. Vedle předmětů praktických byl vyučován předmět anatomie. Tu vyučoval velice přísný prof. Hofmann. Dnes vím, že na všech školách uměleckého směru by měla mít anatomie jedno z prvních míst. Pro kresbu a modelování je to nezbytné. Naštěstí jsme neměli matematiku. Ta bývá zvlášť pro výtvarníky velkým problémem. Vzpomínám na mistra Švabinského, když nám v jeho atelieru na akademii vyprávěl o svém profesoru matematiky na gymnasiu v Kroměříži. Národní umělec M. Švabinský, tehdy jako mladý žák gymnasia, nakreslil pod lavicí pana profesora jako krvavého psa. Následky byly alarmující. Žák Švabinský byl přísně napomenut a k tomu ještě dostal sníženou známku z chování. Kde ty loňské sněhy jsou! Ostatní předměty teoretické byly komponovány s moudrým uvážením k výtvarné práci a hlavně k praktickému použití. Hlavně dějiny umění. Na ně jednou v týdnu přijížděl z Prahy Dr.Peťas. V tu dobu byl archivářem pražského hradu. Po maturitě s chutí dobývat nová poznání jsme byli připraveni se pokusit o přijímací zkoušky na vytouženou Akademii výtvarných umění do Prahy.

A tak v roce 1954 můj návrat do domovské obce, to jest do Prahy, začal psát poslední kapitolu mých studií.