2. Kapitola

Dětství

Kdybych věřil horoskopům, mohl bych ve svém již pokročilém věku usoudit, že na nich opravdu něco je. Když se člověk narodí, neví vlastně o své budoucnosti nic. Neví, co ho čeká na jeho pouti životem, ani co jej nemine, budou-li mu sudičky nakloněny příznivě, přinesou-li štěstí, pohodu, či pravý opak. Můj příchod na svět patří do znamení Kozoroha, o jehož vlastnostech se soudí převážně pozitivně. A tak v roce 1934, a to 19. ledna, bylo zapsáno moje jméno do matriční knihy a vystaven křestní list. Kdyby moje matka dva dny před mým narozením neodjela na návštěvu k mé budoucí babičce, Anně Soukenkové, do Českého Brodu, byl by tento zápis proveden v Praze, kde moji rodiče bydleli celý život. Snad mi byl Český Brod předurčen, neboť již přes 25 let žiji se svou rodinou také v Brodě, ale Železném. O tom se zmíním až později.

Převážnou část svého života jsem prožil v Praze a stal se jejím celoživotním patriotem. Uchvacovala mne především pražská zákoutí: Malá Strana, Hradčany, Karlův most s galerií soch nad Vltavou. V Praze jsem prožíval dětská léta, která byla přerušena na dva roky vypuknutím 2. světové války, kdy se stal načas mým druhým domovem venkov u mého děda a babičky na jejich statku nedaleko Velvar. Taková opatření bývala u městského obyvatelstva zcela běžná. Strach a obavy o budoucnost nabývaly na síle. Všechno bylo pojednou jinak. V září roku 1940 mi nadcházela povinná školní docházka. Nastaly první starosti a počal se odvíjet novými povinnostmi naplněný denní režim. Jako venkovský kluk jsem začal navštěvovat I.třídu obecné školy v Kmetiněvsi, až ve 2. třídě v Hobšovicích. S mými novými kamarády jsme byli žáčci "přespolní", jak bylo zvykem říkat. Své kamarády jsem sice znal, neboť o prázdninách jsme prožili mnohá dobrodružství v létech předešlých. To býval můj pobyt jen o prázdninách. Nyní však nastala jiná situace. Začal jsem poznávat běžný život na venkově po celý rok. K tomu se navíjely běžné zvyklosti venkovských kluků a děvčat. Ti musili často pomáhat při žních a různých pracích, ať už to bylo pasení domácích zvířat, jako byly např. husy, kozy, nebo krávy. Neodmyslitelným doprovodem byl vždy a všude náš kamarád, náš pes. Poznával jsem ten pravý život venkovských kluků a holek.

S Prahou jsme byli ve stálém spojení, neboť bylo třeba občas zkontrolovat pražský byt. Můj táta byl v té době nasazen do Německa na práci. Jako totálně nasazený na práci pro "Velkoněmeckou říši", byl jako mnozí od rodiny odloučen. Náhlým a nečekaným zvratem byly časté nálety Spojenců. Toho naši lidé často využívali k útěkům. Tak se i táta náhle objevil doma. Jen zázrakem nebyl udán a bez papírů se dočkal konce války. Lidé byli v tu dobu stmelení, neboť vlastenectví v dobách nejhorších je pro Čechy samozřejmostí. Paradoxně po zmizení táty z pracoviště v Německu přišel dopis oznamující, že otec padl hrdinnou smrtí za Říši. To byly zmatky a rizika s tím spojená.

Náš život se ubíral svou cestou, dny plynuly jako voda, a my, kluci, jsme vymýšleli činnost nám vlastní. Letní večery jsme trávili na potoce, kde nám dětem bylo dopřáno koupat se spolu s koňmi. Ti nám jakoby děkovali, neboť o žních po celodenní námaze lázeň jen uvítali. U dědy na statku jsem se seznamoval postupně s různými druhy práce. Za odměnu mne děda brával v časných ranních hodinách s jedním koněm pro krmení. Vzpomínám na ranní prozpěvování ptactva, jak se den začínal probouzet a jak v tu dobu, v ten okamžik jsme zapomněli na vše, co by v nás vzbuzovalo pocit stísněnosti a strachu.

Vzpomínám na obecního policajta, pana Isidora Blechu. Dříve byl na obci buď starosta nebo hejtman. Ten míval k ruce obecního sluhu, čili obecního policajta. Ten vykonával přikazy pana starosty. Chodil s bubínkem a paličkami na prsou po vesnici a na třech místech po zabubnování předčítal různá oznámení a zprávy všeho druhu. Isidor prostě vykonával na obci, co bylo právě třeba. U potoka na konci obce měla krám paní Jahodářka. Její jméno si už nepamatuji, jenom vím, že jí nikdo jinak neřekl. Měla krámek, kde prodávala všechno. Od bičů, přes káču, cucavé štangle až po máčené okurky. Byla to hokynářka a na nás děti byla hodná. Dostávali jsme od ní z rozeschlého sudu prkýnka na zhotovení lyží. To bylo něco!

Obec Skury se nachází v rovinaté krajině mezi městy Slaným, Zlonicemi a Velvary. "Zlatý prut země České", jak byl tento řepný kraj nazýván. V černé půdě se urodilo všechno. Hlavně se dařilo zelenině. Z této roviny vyčníval majestátně Říp. Byl vidět odevšud. Byly to naše Hradčany. V zimě jsme chodili lyžovat na jediný svah směrem k Hospozínu. I bruslit se zde dalo. To na již zmíněném potoce, který nám sloužil po celý rok. Při bruslení jsme na šněrovací boty připevnili kličkou kolumbusky (tak se tehdy bruslím na kličku říkalo). To bylo urvaných "kramfleků"! Ještě že byl v obci švec pan Šustr. Ten nám vždy za pár korun, nebo za vajíčka boty spravil. Tenkrát takový švec, ten uměl ušít boty na přání zákazníka. Nám dětem připadal ten čas bezstarostný, i když byla válka. Vnímali jsme tohle nebezpečí, ale hlavní tíha byla zřejmá u našich rodičů.

Na přání mého dědy jsem musil chodit "do houslí". Ještě s kamarádem jsme navštěvovali hodiny u pana Dragouna, kováře ve vedlejší obci Hobšovicích. To byla obec mé školní docházky přespolního žáka. Chodit "do houslí" mne neplnilo nadšením, ale, co se dalo dělat, učit jsem se musel. Housličky byly dárkem k vánocům. Pan Dragoun byl na nás v hodinách houslí neobyčejně přísný; byl v obci kovářem a současně kapelníkem. Tito lidé bývali v obci váženými občany. Jejich důležitost (vedle pana faráře, učitele a starosty) byla hlavně vidět při zábavách, pohřbech a jiných příležitostech. Přehrál jsem celého Maláta a až později na umělecko-průmyslové škole jsem ocenil své snažení. Housle se mi hodily do cimbálové muziky, kterou jsme na škole pěstovali.

Jak jsem se zmínil o tom, že každý venkovský kluk má mít pořádného psa, tak i mně se splnilo vytoužené přání. Zato, že jsem byl občas hodný, chodil do houslí a plnil dědečkova přání, dostal jsem štěně, z něhož se později vyklubal pravý "vlk". Jmenoval se Rek a byl to můj největší chlupatý kamarád, jakého jsem kdy měl. Jednou za mnou samým steskem přiběhl až do hobšovické školy. Nějak se mu povedlo vyvléknout se z obojku a šup za svým pánem, za mnou. Měli jsme se moc rádi. Jenom babička jeho přítomnost těžce snášela: roztrhal jí několik slepic. Když za mnou Rek přišel až do třídy, pan učitel Černý se tak strašně polekal, že ze samého strachu před "vlkem" vyskočil na stůl. Rek ale pana učitele nechal na pokoji a šel za svým pánem až do lavice. To bylo u kluků závisti!

Pan učitel Černý také učil moji sestřenici Věrušku, s níž jsem prožíval tolik očekávané její příjezdy z Prahy. "Věruška přijede", oznamovala babička. To už samo o sobě stačilo, abych se s velkou nedočkavostí těšil na Věrku. Po dlouhá léta byla mně jako vlastní sestra. Moje skutečná sestra Hanka se narodila v r. 1943. Byla o 9 let mladší z čehož vyplývá, že pro mě nebyla zrovna tou ideální partnerkou. Zvlášť, když jsem se o ni musel také občas starat. Než se Hana narodila (byl jsem na to od rodičů připravován), říkal jsem, že žádnou holku nechci, že mám radši psa. To jsem byl ale zlej.

Na podzim přijížděly na větší statky voračky. Byly to parní stroje na orání polí. Vozily s sebou maringotku a v ní potřebné příslušenství k orbě. Pluhy byly šesti- až osmiradličné. Na souvrati (kratší strana pole, kde se pluh otáčí) se kyvadlovitě radlice převáhly, lokomobily o oněch šest brázd popojely a signálem jednoho stroje druhému se napnul naviják s lanem a orba mohla pokračovat. Tak se vždy celý proces opakoval, až byla orba ukončena. My kluci jsme využívali oněch radlic vyčnívajících vzhůru nad polem a vozili jsme se na nich připomínajíce si skutečnou lanovku jako v Praze na Petříně. To patřilo po celý rok, a to vždy na podzim, k našim radostem. Těšili jsme se na každou událost, která poskytovala nějakou změnu. Pravidelným vzrušením bývaly kolotoče, houpačky nebo loutková představení. Nemohu vynechat cvičení hasičů, tehdy ještě s ruční stříkačkou. Když na podzim uzrálo ovoce, zcela bezpečně jsme věděli, kam jít na hrušky-máslovky, ořechy, švestky či dobrá jablka. I když měl děda za stodolou sad, přesto jsem chodil s kamarády na cizí. Asi nám tam lépe chutnalo. Když nás hlídač chytil, bylo nejednou zle. Pasení dobytka a pouštění draků patřilo nezbytně ke koloritu naší činnosti. stejně jako snášení bramborové natě a pečení brambor, jako na obrázcích pana Lady.

Když v zimě napadl sníh, protahovaly se silnice dřevěným pluhem, do něhož byly zapřaženy dva páry koní. Kolem postrojů měly navěšené zvonky nebo rolničky. Kočí od spřežení byl rád, když jsme pluh zatížili, a tak se naše cesta do školy stala zábavou spojenou s užitkem. Jednou v roce, kolem vánoc, chodil pravidelně pošťák a nosil zdarma "Ročenku" - kalendář. To bylo čtení, v němž si každý našel to své. Byly tam i pohádky a největší radost jsme mívali z obrázků Mikoláše Alše a Josefa Lady.

S pozdním podzimem, kdy už v sadech byla sklizena úroda ovoce a větrem poletovalo listí, mezi nímž se proháněli námi vyrobení draci, pomalu a plíživě se blížil příchod Mikuláše. To již přicházela doba Vánoc. Ve škole, v hodinách zpěvu se nacvičovaly koledy, v hodině výtvarné se vyráběly z barevných papírů řetězy a jiné ozdoby na stromeček. Na sv.Mikuláše pověřoval pan učitel žáky z vyšších tříd, aby na tabuli barevnými křídami předkreslovali Mikuláše, anděla a čerta. My ostatní jsme museli po nich na rozdané papíry otrocky z tabule obkreslovat. To mě příliš nebavilo, neboť jsem chtěl onu trojici vyjádřit výtvarně po svém. Přesto na tyto chvíle vzpomínám s láskou a potěšením. Jako nadílku jsem dostával do punčochy za okno z dědovy zahrady na zlato obarvené ořechy, jablka a hlavně věci na sebe: ponožky, kalhoty a tak podobně.

Můj děda Alois často si mě bral na paškál, jak si myslím, proto, že jsem mu byl jako jeho jediný vnuk dost vzácný. Přál mi jistě to nejlepší, co dědové svým vnoučkům přejí. Jsou na ně hrdí, vychloubají se s nimi a přisuzují jim vlastnosti, které často postrádají. V obci Skurách byla, jak jsem se již zmínil, pastouška. Tam se vyskytovali hlavně lidé nejchudší. Nemíním zde zmiňovat příčinu jejich sociálního zařazení. Nemohu však zapomenout na to, že mi děda z této pastoušky stálým připomínáním namlouval nevěstu Martu Petržílů. S tím ani dnes nemohu se smířit, hlavně pro její vzhled a sociální původ. Nemohla za to, stejně jako Pepíček z maringotky. Když jsem si odřel koleno nebo od někud spadl a poranil se, často jsem od dědy slýchal: "to nic, než se budeš ženit s Martou Petržílů, tak se ti to zahojí". Věděl, že budu mít vztek, který stejně za chvíli přešel, neboť jej přebily jiné události.

Na statek z Prahy také zajížděla s mojí tetou Marií a Fanoušem paní Wankeová, maminka Vlastičky. To byla do budoucna mého života vysněná nevěsta. Vlastička, kamarádka mojí sestřenky Věry. Později slavná taneční hvězdička Evropy. Spolu s černochem Kirloyem razila si cestu po pódiích mnoha zemí a do srdcí lidí.

V těchto letech bývalo pravidelně hodně sněhu. Do školy přijížděl jednou v roce, většinou v zimě, komediant, jak lidé dříve nazývali umělce. Pan principál, to je lepší pojmenování, měl na vozíčku pod plachetkou celý ansámbl herců. To bylo něco pro naše oči! Ústřední postavou býval nepostradatelný kašpárek. Dále hastrman, čert, princezna, černokněžník, loupežníci a mnoho dalších nezbytných kolegů. Pan učitel vybral od nás dětí po koruně. Potom v tělocvičně hobšovické školy se konalo představení. To v nás zajisté zanechalo hlubokou stopu na celý život.

Jedním z povinných předmětů ve škole bylo náboženství. Vyučoval je místní katolický kněz, Vítězslav Vítěz. Při jeho hodině jsme ani nedutali. Uměl poutavě vyprávět a měl u dětí velkou autoritu. Nevím dodnes, proč si vybral za ministranty do zdejšího kostela právě mne a mého kamaráda Vojtu. Asi, aby nás měl na očích. Neboť jsme zrovna svatí příliš nebyli. Pan farář byl tak hodný, že se po tak dlouhé době stydím za čin, který jsme společně my dva ministranti provedli. Jednou při mši svaté jsme v sakristii objevili červené víno a zelenou kořalku. My, žáčci 1. třídy obecné školy, svou zvědavostí, jak asi obsah v lahvích chutná, jsme prostě neodolali a obsah značně vyprázdnili. Bylo nám špatně a hlavně nás trápilo špatné svědomí. Při vyšetřování ve škole jsme lhali, a to se nevyplácí. Nechtěli jsme přiznat červené víno, neboť se jedná o velký hřích - krev Páně. Zelenou zubrovku jsme přiznali, tu vem čert. A tak potom u sv. zpovědi a u sv. přijímání jsme přiznali i to víno. Od té doby nebylo snad nikdy lhaní v mém životě pomůckou k usnadnění si závažných přiznání, jimž se za neočekávaných situací vyhnout nelze. Jednou si přece vzpomínám na oklamání babičky, a to když jsem ji požádal, aby místo dvou krajíců chleba se sádlem mně dávala ke svačině do školy krajíce tři. Ten třetí byl určen pro spolužáka Frantu Brožíčka, z velmi chudé rodiny. On často loudil a mně ho bylo líto. Byl z rodiny velmi početné, doma neměli zrovna na růžích ustláno.

Když bylo nepříznivé počasí, zalézali jsme jako jezevci do různých skrýší. Ty jsme již předem na takové situace měli vytipovány. Byla to hlavně stodola, špýchar a často jsme se schovali přímo u zvířat, u nichž bylo hlavně teplo. Na konci obce nalézala se maringotka, do níž jsme často chodili za jejím obyvatelem. Byl jím Pepíc - Pepíček z maringotky. Jinak o něm nikdo nemluvil. Pepíček z maringotky byl jednou z postaviček, které patřili v každé vesnici k jakémusi koloritu, až vzácnosti, bohužel velmi smutné. Někteří lidé mávli nad Pepícem rukou, jiní jej litovali. Patřil jsem k těm druhým. Bylo mi Pepíčka upřímně líto. Jak je ten svět na někoho tak krutý a jinému přeje všechno. Tento chudák byl sirotek odkázaný na milost lidem v obci. Přesto jsem měl někdy pocit hřejivého, až mrazivého tepla v duši. Přes velikou chudobu a skromnost byla zde za naší klučičí přítomnosti překrásná atmosféra. Největším bohatstvím v tomto zařízení bez koberců, drahých křesel a drahého nábytku byl památeční starý gramofon s velkou plechovou troubou na kliku. K tomu měl Pepíc značnou zásobu ploten, či-li gramofonových desek. Byly to plotny pod značkou "Ultraphon", a s obrázkem sedícího psa. O melodiích, které se nám tolik líbily, ani nemluvě. Ještě dnes si pamatuji na mnohé. I na slova jedné z nich:

Na přední straně plotny bylo uvedeno, že tuto píseň na harmoniku a za jejich zpěvu nahráli tehdy velmi populární Blahník-Poupě. Tyto melodie se usadily v našich myslích dodnes. Nám se vůbec jako dětem líbily věci, o nichž bych dnes asi váhal. To protože jsme dospělí, protože máme už rozum? Jak je to? Budu o tom asi přemýšlet. Melodie od houpaček, střelnic a kolotočů. Těm melodiím tehdy naši dospěláci říkali vodrhovačky, kýč a nevím co. My hoši jsme tomu moc nerozuměli a bylo nám úplně jedno, co si o tom naši staršinové myslí. Když jsme seděli u Pepíce v jeho maringotce a poslouchali melodie z rozvrzaného gramofonu, připadalo nám to jako andělské zvony, které v tu dobu mizely z věží českých kostelů. Byla válka, zvony byly přetaveny na kanóny a my čumilové jsme tomu ještě přihlíželi. To aby naší zvědavosti nic neuniklo. Taková byla naše častá návštěva Pepíčka, hlavně když venku byl nečas. Později, kdy už jsem chodil opět do školy v Praze na Kavalírku, byla v jednom z četných dopisů od mého dědy zpráva, že Pepíc zmrzl a obec mu vystrojila na její útraty pohřeb. To byla smutná zpráva.

V těchto letech, o nichž podávám své svědectví, nebyla ještě dlouho televize. Radiopřijímače byly zřídka kde. Můj děda vlastnil krystalku. Aby byla trochu slyšet, dával ji na porcelánový talíř, to když chytal Londýn. U babičky se svítilo ponejvíc petrolejkou. Bylo nařízeno přísné zatemnění. Při zimních večerech se drávalo peří. přitom se vyprávělo, někdy i zpěv zazněl v místnosti.

Před dědovým statkem byla hospoda "U Vaisů", kam chodil děda "na sklo piva", jak říkával. Tam se scházeli na schůze hasiči, sedláci, to když bylo třeba dojednat různé věci kolem žní nebo jiných věcí.

Na hospodě byla často cedule, na níž byly oznamovány různé zprávy. Pamatuji se na červený plakát, a to velkého formátu, na němž vévodila říšská orlice. Pod ní byl seznam českých vlastenců, kteří byli zastřeleni za velezradu proti Velkoněmecké říši. Jednou paní Vaisová dostala od listonoše pana Šantory telegram, oznamující smutnou zprávu o úmrtí jejího syna Jarouška. Zahynul při náletu "hloubkařů" na vlak, ve kterém Jarka cestoval každý den do strojní průmyslovky v Praze.

Při vyhlášení stanného práva, po atentátu na říšského protektora R. Heydricha, zažili jsme tragedii Lidic. Za obzorem dědových polí, směrem k Hobšovicím, jsme viděli zvedající se dým z vypálené obce. To byla ona strašná tragédie, na niž nelze zapomenout. Vedle zdvihajícího se dýmu z hořící obce, asi o 30 stupňů v rovinném kraji vévodil symbol české státnosti, Říp, o němž jsem se již zmínil. Vzpomínka na tuto událost z mého dětství se stala trvale pro naši generaci varováním. Nevím, zdali si současná i budoucí generace uvědomí, co jsme prožívali. Přeji si, aby se už nikdy nic takového neopakovalo. Mně samotnému se přihodila událost, na kterou ještě dnes živě pamatuji. Připomíná mi ji i film "Vyšší princip" s panem Smolíkem v hlavní roli. Byla zima, padal sníh a já o polední přestávce zůstal ve třídě hobšovické školy sám. Pan školník přiložil do násypných kamen uhlí, takže ve třídě bylo příjemně. V koši nedaleko kamen jsem našel dopisní obálku, na níž byla přilepena známka s Adolfem Hitlerem. Přes zvětšovací sklo jsem začal "Vůdce" obkreslovat. Přiblížila se hodina odpoledního vyučování. Spolužáci začali přicházet, mezi nimi i můj kamarád Zdeněk Štádlík. Když zjistil, čím se zabývám, hbitě mi vzal z ruky tužku a pod moje dílko připsal: Adolf Hitler je vůl. K tomu "fýrerovi" přikreslil vyplazený jazyk a oslí uši. Tato naše produkce neušla žalobníčkům, kteří pocházeli z rodin udavačů. To se stalo málem osudným pro mne i pro naši rodinu. Dodnes mne tato vzpomínka děsí; snad samým zázrakem vše dobře dopadlo. Za trest jsme museli se Zdeňkem jeden měsíc o hlavní přestávce klečet na stupínku, a to pro výstrahu ostatním. Měli jsme pěkně nahnáno. Vždyť bylo stanné právo. Pan učitel se musel také něčím krýt, to nám bylo jasné. Při hodinách dějepisu si dával pan učitel zvláště pozor. Od dětí z kolaborantských rodin si třídu vyčistil. To než nám začal přednášet látku, která byla v tu dobu přísně zakázána. Posílal tyto nespolehlivé na sběr starého papíru. Vysvětlil to vždy tak, jako by to bylo pro ně za odměnu. Tím byla třída od kolaborantů očištěna a pan učitel nám vyprávěl o českých dějinách, o Libuši, českých knížatech a vůbec nás zasvěcoval jako pravý vlastenec do minulosti našeho národa. Vystavoval se velkému riziku, vždyť vědomě porušoval tehdy platné osnovy.

Po válečných útrapách, kdy se život začínal ubírat tzv. normální cestou, zažil jsem ještě na úplný konec války pražskou revoluci. Bylo mi 11 let a školu jsem dochodil už zase v Praze - Košířích, na Kavalírce. Škola nesla jméno prezidenta Dr.E.Beneše. Byla to škola chlapecká. V hodinách výtvarné výchovy nás učil vynikající pan učitel Jakoubek. Zasvěcoval nás do modelování, odlévání a jiných technik, které nám později, jak jsem poznal, byly jen k užitku. Pro hlínu na modelování jsme jezdili na kole pod Strahov. V té době se začala stavět jižní tribuna strahovského stadionu. Z košířské strany se stavěly komunikace, příjezdové cesty. Tím byly odkryty žíly mazlavé hlíny, tolik pro nás potřebné. Dobře se s ní modelovalo. Největší radost v obráceném slova smyslu měla moje maminka. To když jsem různé koně, husity a jiné figurky z hlíny sušil doma v troubě na pečení. Školní výstavy se stávaly pravidelnými přehlídkami naší tvorby. Vedle této činnosti přece jen v nás doznívala v setrvačnosti léta válečná. V této poválečné době jsme, my hoši, byli zvyklí na ledasjaká nebezpečí, vyplývající např. z přeletů amerických letadel, ke konci války dost častých. Byli jsme v oné době donuceni žít v určitých obavách a nejistotě.

To vše v nás doznívalo a my tehdy v jakémsi dobrodružství jsme žili trochu na divoko. Vlastnili jsme celou řadu zbraní a k tomu příslušné munice. Dnes vím, jaká s tím byla spojená rizika. Říkejte to ale tehdejším klukům, lačným po senzaci. Byla to, svým způsobem, naše válečná kořist. Vzpomínám, jak jsme chodili na soutok Vltavy s Berounkou na ryby, a to s pomocí granátů. Snad jen zázrakem se nám nic nestalo. Rodiče mnohdy o našich výpravách neměli ani tušení.

Pod Černým Vrchem mezi Košířemi a Smíchovem, a to vždy na podzim, se konala tzv. Havelská pouť. Při takové události jsme my kluci nemohli chybět. Rodiče nám nedávali na takové akce dost peněz, ale přece jsme bývali soběstační. Uměli jsme si vždy nějak pomoct. A tak se také stalo, že "světskej" od kolotoče nás vyzval, abychom mu hodinu mezi loukotěmi vypomohli tlačením, že se potom můžeme vozit bez placení. To se nám zamlouvalo. Když jsme si odpracovali svoje, domáhali jsme se svého práva. Pán od kolotoče však svůj slib nesplnil a ještě nám sprostě vynadal. To bylo pro nás, košířské kluky, zcela nepřijatelné. Tak jsme kolotoč komediantovi prostě převrátili. To měl za to, že nás, košířáky, špatně znal. Ne nadarmo se říkalo: Košířům, Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni!

Vzpomínám na školní výlet na Vyšehrad, neboť souvisel s výukou dějepisu. Probírali jsme tehdy "Staré pověsti České". Nejzajímavější byl pro nás kluky skok Horymírův z vyšehradské skály. V těchto vzpomínkách vidím dodnes z vyšehradských hradeb na Císařskou louku a její topoly. Jak je důvěrně známe z písně Karla Hašlera. Tehdy byla Císařská louka zaplněna samými pontony, děly tanky, zkrátka vojskem sovětské armády. To bylo v roce 1945. Bylo to vše seřazeno jako vyrovnané šiky po velké bitvě.

Pověst o Horymírovi nám zvláště ležela na srdci. V té době jsme měli na Císařské louce neboli na Cindě, jak jsme jí po našem nazývali, pramici. Na ní jsme často pořádali plavbu po Vltavě. Nepouštěli jsme se moc daleko, neboť Vltava mohla být pro nás kluky i nebezpečná. Po prohlídce Vyšehradu na školním výletě napadla nás myšlenka, že bychom mohli na vlastní kůži vyzkoušet onen skok Horymírův. Ovšem bez Šemíka. A tak jednoho odpoledne jsme se my kluci z Kavalírky vydali tento skok uskutečnit. Pod vyšehradskou skálu jsme se přeplavili snadno. Při školním výletě jsme si všimli, že jsou ve skále nasekány kramle. To nám dodalo odvahu. Podotýkám, že svůj experiment jsme prováděli v létě. Dole pod skálou byly dost hluboké tůně, takže jsme se nemuseli obávat pádu na kameny. Skákali jsme tzv."noháka" - s nadechnutím a přidržením si nosu. Naši radost nám bohužel překazili policajti od říční hlídky. Nakonec přišlo i hlášení do školy na Kavalírku. Tenkrát nám to ale prošlo bez úhony. To asi proto, že jsme to měli jako praktickou látku v dějepisu. Za mnoho let, kdy už jsem měl dvě dcery a jel s nimi tramvají č.17 do Braníka, měl jsem příležitost tuto svoji produkci ukázat aspoň z lodi. Tehdy se opravoval vyšehradský tunel, takže byla v tomto úseku náhradní přeprava lodí. Dcery mi moc nevěřily, neboť pohled na skálu je děsivý. Přesto však to pravda byla. Na Císařskou louku jsme z Košíř jezdili na kolech, kolem Ringhoferovy továrny na Smíchově a kolem Smíchovského pivovaru. Tam se odbočilo k řece na naše kotviště. Pamatuji se na poslední nálet amerických letadel na Ringhoferovu továrnu, a to v dubnu 1945. Tehdy prý omylem a hlavně silným větrem spadly bomby na Emauzy. Vlna náletu zasáhla i Palackého most, na němž byly zničeny Myslbekovy sochy, které byly a dodnes jsou umístěny na Vyšehradě. Jednalo se o sousoší Libuše a Přemysla, Ctirada a Šárky, Záboje a Slavoje a Lumíra a písně. Také právě přes most přecházející dcera Josefa Lady Eva zahynula při tomto náletu.