12. Kapitola

DOSLOV

Ohlédnutí za vlastním životem vnímám jako malý dárek čtenářům, kterým mé vyprávění patří. Spolu s obrazovou částí je to svědectví o mém snažení v řeči převážně výtvarné. Vzpomínám-li na několik nejznámějších jmen, která nás budou vždy oslovovat, nechci tím tvrdit, že ve století dalším nevzniknou díla výjimečná. Čas vždy posunuje kupředu nové objevy a nová jména tvůrců. To až opět do doby, kdy nová generace bude tato díla třídit v horizontu budoucím. Vždyť naše generace již při ohlédnutí mluví o století dvacátém, které je pro nás stoletím našeho zrození. Jako kamínek v mozaice hodnotím svůj příspěvek do obrazu našeho života, ve kterém se vzájemně potřebujeme a patříme k sobě.

Nechť je každý věren svým kořenům, z nichž vzešel, kde je jeho pravý domov. Jenom tak se rodí dílo, které přináší do pokladnice a paměti vlasti zralé ovoce. Nechť si každý uvědomí svůj původ, hrdost na svůj národ. V něm má své písně, svou ničím nenahraditelnou kulturu, která se vyvíjela po staletí. Z těchto zdrojů můžeme čerpat mocné síly k dalšímu životu a být hrdi na svou vlast. Tam patříme, to je náš prostor mezi ostatními národy. Vzpomeňme, kolik bylo vytvořeno děl za celá staletí existence našeho státu. Jako v sítu přebraly si celé generace jen to nejlepší. Připadá mi to jako hledat drahokamy mezi štěrkem. Generace hodnotící minulá staletí se vracejí s láskou k Josefu Mánesovi, Mikoláši Alšovi, Josefu Václavu Myslbekovi, Vojtěchu Hynaisovi a dalším. V hudbě je pro nás neodmyslitelný Bedřich Smetana, Antonín Dvořák. To jsou ověřené hodnoty minulosti, zavazující nás pro časy budoucí.

Váš

Miroslav Hracha