Zbavitel: Starověká Indie


΅ Úvod ΅

Indové sami, jak se zdá, nepřikládali ani reálnému historickému vývoji, ani soudobému životu příliš velkou důležitost. Proto se tak často hovoří o indické nehistoričnosti, o nedostatku smyslu pro dějinný vývoj a nezájmu o historii vlastní země.

Tento nezájem souvisel jistě s obecným světovým názorem starých Indů a jejich pojetím vývoje světa v obrovských časových dimenzích, v nichž se krátké dějinné etapy nadobro ztrácely jako málo významné epizody, celkem nehodné zaznamenání. Vždyť podle hinduistické kosmologie je naše lidstvo jen jedním z dlouhé řady lidských společenství, která tu žila a budou ještě v budoucnu žít. Doba jeho existence byla vypočítána na 306.720.000 roků. Toto údobí zvané kalpa (velevěk) se rozpadá na 71 manvantar (doslova „manuovských věků“, nazvaných podle jakýchsi praotců každého lidstva manuů). Každá z nich trvá 4.320.000 let a dělí se na čtyři jugy (věky), které mají po všech stránkách sestupnou tendenci – co do délky trvání, úrovně morálky, duchovní a tělesné dokonalosti lidí i jejich celkových životních podmínek. První, zvaná krtajuga, jakýsi „zlatý věk“, se vyznačuje všeobecnou spokojeností, blahobytem a štěstím, zbožností i dlouhověkostí všech pozemšťanů a jejich pokojným vzájemným soužitím; trvá 1.728.000 let.

Druhá trétajuga a třetí dváparajuga, nazvané podle stále nižších vrhů při hře v kostky, jsou vždy o čtvrtinu kratší a jejich znakem je postupný úpadek ve všech směrech, který vrcholí v závěrečném období zvaném kalijuga, v němž žijeme nyní i my. Je charakterizováno rozvrácením zavedených pořádků a starých tradic, zmatením kast, vládou krutých králů a lidskou krátkověkostí a nemocností, ale i vzrůstem všeobecného zla, vzájemné nenávisti a bezbožnosti. V průběhu tohoto věku se budou poměry na světě neustále zhoršovat, lidí bude přibývat, a až se už nebudou moci uživit jinak, začnou se navzájem požírat; dějiny tohoto lidstva pak skončí velkou vesmírnou katastrofou a zánikem všeho živého tvorstva. Ale potom bude následovat zase další cyklus s novým lidstvem.

Starověcí Indové dokonce přesně vypočítali, že náš „temný“ věk započal roku 3102 před n. l.,1 a protože bude trvat celkem 432.000 let, jsme vlastně ještě pořád teprve kdesi na jeho počátku.

V tomto nesmírně širokém časovém rámci nenacházel patrně staroindický člověk žádný dostatečně pádný důvod proč zaznamenávat a věrně popisovat tak efemérní a krátkodeché epizody, jakými je vláda toho či onoho krále nebo kterákoli historická epocha, jež se v bezbřehém oceánu času nadobro ztrácejí.

Existovalo například ve starověké Indii opravdu mnohomužství, jak je zobrazuje epos Mahábhárata v rodině hlavních pěti hrdinů se společnou manželkou, nebo je to jen výplod básnické fantazie? Mohla si ve starých dobách dívka při slavnosti zvané svajamvara skutečně sama vyvolit manžela, jako to v témž eposu učinila princezna Damajantí? Vždyť Manuův zákoník, nejvyšší hinduistická autorita ve věcech společenských a rodinných vztahů, nic podobného nezaznamenává, i když mezi formami uzavření sňatku uvádí i takové, jako je únos nevěsty a pobití jejích příbuzných. A podobných příkladů by bylo možno uvést úctyhodně dlouhou řadu.



΅ Města plná záhad ΅

STAROVĚKÁ KULTURA S MODERNÍ URBANISTIKOU

Zdi domů v hlavních ulicích jsou slepé, bez oken a dveří; před nimi jsou umístěny četné kupecké krámky. Domy svědčí o vyvinutém smyslu pro soukromí. Místo oken mají kvůli světlu a větrání jen úzké otvory v horních částech zdí; vchody, nejednou opatřené jakousi vrátnicí, ústí zásadně do postranních uliček. Dům je centrován kolem čtvercového dvora, vydlážděného cihlami a zcela separovaného od vnějšího světa. Do tohoto dvora hledí všechna okna a dveře jednotlivých místností, umístěných v přízemí i v patře, do něhož vedou pevné příkré schody. Dvůr slouží k přípravě jídel, jsou tu krby k vaření a také velké nádoby k uskladnění zrní a oleje. Téměř vždy tu najdeme i studnu, takže domácnost není odkázána na veřejné studny v hlavních ulicích.

Vedle obytných místností mají domy i koupelny s promyšleným systémem odtoku a záchody. Stěny jsou poměrně silné a solidní. Se solidností a komfortním vybavením domů nápadně kontrastuje jejich prostota a strohá utilitárnost; nejsou zdobeny žádnými zbytečnými výstupky ani skulpturami nebo reliéfy, nemají žádné vnitřní malby a výtvarnou výzdobu.

Tak nějak to vypadalo v Mohendžo-daru na březích Indu, který od té doby posunul své řečiště o několik kilometrů k východu, a také v Harappě, rozkládající se přes šest set kilometrů dál u jeho přítoku Ráví, a to už před více než čtyřmi tisíciletími.


ŽIVOT MĚST

Tato města se svými mnoha tisíci obyvateli žila prakticky beze změny a narušení po dlouhá staletí. Život jako by tu dosáhl jistého stupně civilizační úrovně a technického pokroku – a pak se na celá staletí zastavil.


BAZÉN NA NÁVRŠÍ

A pak tu byla citadela. V Mohendžo-daru tvořila jádro citadely ta nejpodivuhodnější stavba – veliký bazén o rozměrech téměř třináctkrát osm metrů a hloubce dva a půl metru.

K čemu tak pečlivě vybudovaný a udržovaný bazén ve městě, kde má každá zámožnější domácnost svou vlastní koupelnu a kde teče řeka, co by kamenem dohodil? Jsme v Indii, v zemi s prastarou tradicí vysoce vyvinutého smyslu pro rituální čistotu. Dodnes tu musí na mnoha místech věřící před vstupem do chrámu smýt světskou špínu v bazénu velmi podobném tomu, který se našel v Mohendžo-daru. Takže odpověď se přímo vnucuje – a současně nabízí celou řadu dalších dohadů a spekulací. Zvláště když zjistíme, že navzdory technické vyspělosti, kvalitnímu nářadí a pevnému řádu, dosvědčenému celým systémem města a jeho nerušeného dlouhověkého chodu, se v nižších vrstvách nálezů, pocházejících už z prvních staletí existence těchto měst, nenašly téměř žádné zbraně.

Město, které mělo značné bohatství – a nemuselo spoléhat na armádu ozbrojenců a policistů? Město, které nepotřebovalo k udržení moci a bohatství v rukou svých vyšších vrstev vojáky ani strážníky s dobrou výzbrojí? Zřejmě se nemuselo obávat žádného ohrožení zvenčí. Kdo to tu vládl a jak vládl, že k tomu nepotřeboval četníky ani vojáky a snad ani vězení a popraviště? To všechno nevíme.

Jsme v Indii. Jsme v zemi, kde se například tradiční kastovní systém udržel při plné síle dobrých dva tisíce let, a to navzdory své nedemokratičnosti a zjevným záporům. Mohendžo-daro a Harappa se s vnějším světem příliš nestýkaly a dlouho se neměly zvenčí čeho obávat. Svůj vnitřní systém si vyřešily po svém. Bylo by jistě zajímavé se dozvědět jak.


ZEMĚDĚLSKÉ ZÁZEMÍ

Dlouhá existence tohoto společenství bez větších vývojových změn, jaké si vynucují vždy spíše krize a ekonomické potíže, dosvědčuje jeho relativní ekonomickou prosperitu a trvalou stabilitu. Tvůrci harappské kultury půdu na svém území dokonce zavlažovali s pomocí hrází na Indu a jeho přítocích. V textech Rgvédu, nejstarší literární památky pozdějších indoevropských přistěhovalců, o nichž se předpokládá, že města v poříčí Indu zničili, v těchto písních k oslavě bohů, se velmi často opěvuje král a vojevůdce bohů Indra jako „osvoboditel vod“, které zajali nepřátelští démoni; a démon Vrtra, jenž tyto vody zajal a uvěznil, je sugestivně líčen jako had „rozložený po úbočích“ – dost názorný obraz hráze zadržující říční vodu. Nomádští a pastevečtí dobyvatelé jistě nechápali zadržování vodních zásob jako akt prospěšný člověku a jeho stádům a zničení hrází mohli docela dobře považovat za osvobozující čin, znamenající pro ně i pro jejich dobytčata život.

Nezájem o zdokonalování zemědělských nástrojů nenaznačuje žádný nedostatek potravin ani větší tlak na zvyšování zemědělské produkce.


OBCHOD A DOPRAVA

S územím v poříčí Indu bývá ztotožňována Meluchcha, podle sumerských pramenů východní země oplývající bohatstvím.

Vzájemný poměr závaží naznačuje systém vah dělitelný čtyřmi. Mince, jež by dokazovaly existenci peněžního hospodářství, se však nenašly.


NÁBOŽENSTVÍ

Na pečetidlech se objevuje řada motivů, které značně připomínají některé rysy pozdějšího hinduismu. Jsou tu například zobrazeny patrně posvátné stromy jako baniján (Ficus religiosa), dodnes považovaný pravověrnými hinduisty za nejposvátnějšího příslušníka celé rostlinné říše.

Zmínili jsme se už také o zjevném kultu rituální čistoty, který dosvědčuje „bazén“ v mohendžodarské citadele a vůbec velká pozornost věnovaná očistě těla. I zde bychom se mohli pokusit vést přímou vývojovou čáru od harappského náboženství k pozdějšímu hinduismu. Také kult ohně se zdá doložen v harappských nálezech dost přesvědčivě.



΅ Árjové ΅

INDOEVROPANÉ NA POCHODU

Byli to naši společní předkové, staří Indoevropané. Jejich nejvýraznějším vzájemným pojítkem byl jazyk. Jen tak namátkou: Ve staroindickém sanskrtu se dceři říkalo duhitr a ve vzdálené Anglii se dnes nazývá daughter; naše jest odpovídá nejen latinskému est a německému ist, ale také sanskrtskému asti; náš dým připomíná litevské dumai, sanskrtské dhúma a právě tak starořecké thýmos nebo latinské fumus; v latinských koncovkách třetí osoby přítomného času –at a –ant je nositelem rozdílu mezi jednotným a množným číslem souhláska -n- právě tak jako v odpovídajících sanskrtských koncovkách –ati a –anti. A takto bychom mohli pokračovat na mnoha stránkách a uvádět paralely, které najdeme v různých evropských a indických jazycích, z oblasti příbuzenských jmen, číslovek, názvů předmětů denní potřeby i slovesných kořenů a různých skloňovacích a časovacích koncovek.


VÉDSKÉ HYMNY

Slavný hymnus na Indru, krále védských bohů, z první knihy Rgvédu:


Hlásati budu mužné činy Indry,

jež první vykonal tento hromovládce –

zabil on hada, vysvobodil vody,

prorazil útroby horám.

Zabil on hada ulehlého v horách;

sám Tvaštar2 vytesal mu hromoklín.

Jak krávy s bučením spěchající dolů

rozběhly se vody k oceánu.

Ve své síle vyvolil si sómu3

a ze tří pohárů ji pil,

pak Milostivý uchopil svůj hromoklín4

a zabil hadího prvorozence.

A když jsi, Indro, zabil prvorozeného hada

a zmařil kouzla čarodějů,

vytvořiv slunce a nebe a jitřenku,

nenašels protivníka sebe hodného.

Zabil Vrtru a Vrtry silnějšího Vjamsu5

Indra svým velkým, pevným hromoklínem.

Jak větev stromu uťatá sekerou

ležel had roztažen po zemi.

Do boje vyzval utlačovatel velkého reka

jak zbabělec rozvzteklený,

neunikl však síle jeho ran –

nepřítel Indrův v pádu stlačil mraky.

Beznohý, bezruký, vzdoroval dál Indrovi,

až jeho hromoklín dopadl mu na hřbet.

Buvol se pokoušel vyrovnat býkovi.

Teď Vrtra leží rozhozen do šíře.

A vody, tekoucí pro dobro člověka,

valí se přes něho, jenž leží jak zlomený rákos.

Leží had Vrtra pod vodami, jež zajal,

v celé své velikosti.

Zdolána byla síla Vrtrovy matky

a Indra sebral jí zbraně –

nahoře ležela matka6 a dole syn,

Danu jak kráva s teletem.

Uprostřed vodních proudů,

jež nikdy nestanou, nespočinou,

zakryto leží Vrtrovo tělo

a vody se řinou po nepříteli Indry.

Ovládány dásy7 a střeženy hadem

pobývaly vody jak krávy uchvácené Paniji.8

Když otvor vod byl uzavřen, ten, jenž zabil Vrtru,

ty dveře otevřel dokořán.

Stal ses, Indro, koňským ohonem,

když narazil tě na své kopí.

Sám, reku, dobyls krav, dobyl jsi sómy

a nechal proudit Sedm řek.9

Nepomohly mu hromy ani blesky,

ani mlha roztroušená, ba ani kroupy.

Když spolu zápasili Indra a had,

Milostivý zvítězil, jako vždy vítězí.

Kterého mstitele hadova jsi spatřil, Indro,

když po jeho zabití vstoupil ti do srdce strach,

když jsi překročil devětadevadesát proudů,

jako vyděšený jestřáb křižuje oblohu?

Indra je králem těch, co stojí i chodí,

krotkých i divokých, pán hromoklínu.

Je králem smrtelníků, jimž vládne

a které obklopuje jak obruč loukotě.


Už staří indičtí vykladači a komentátoři védských písní pojímali tento hymnus symbolicky; domnívali se, že hory, v jejichž útrobách jsou uvězněny vody, jsou vlastně mraky, které Indra, vládce hromů a blesků, rozbíjí, aby nechal déšť proudit volně na zem. Tohoto pojetí se přidržovali i někteří evropští interpreti védské literatury. Ale například Hillebrandt10 přišel s jiným výkladem: Vrtra je podle něho symbolem zimy, démonem mrazu, a Indra slunečním bohem, který překonává každoročně zimu, nechává tát sněhy v Himálaji a jejich vodami znovu a znovu naplňuje vyschlá koryta řek.


ÁRJOVÉ A PŮVODNÍ OBYVATELÉ

Společnost není rozhodně žádnou rovnoprávnou komunitou. Rozděluje se na jakousi elitu, šlechtu zvanou kšatra,11 a prostý lid viš.12

Časté narážky svědčí o oblibě hudby, tance a typických druhů zábavy védských Indů – hazardní hry v kostky a dostihů na vozech.


NÁBOŽENSTVÍ VÉDSKÝCH INDŮ

Sbírky védských hymnů se zmiňují o třiatřiceti bozích. Dělí je na tři kategorie – na nebeské bohy, božstva povětří a pozemské bohy. Mezi pozemskými zaujímá přední místo Agni, bůh ohně. Je přítelem a spojencem člověka, ochráncem jeho domácnosti a svědkem jeho svatby; tuto poslední funkci si uchoval v hinduismu dodnes. Je věčně mladý, i když odvěký, protože je den co den znovu zplozen dvojicí třecích dřívek.

Významné místo náleží ve védském náboženství a rituálu také Sómovi,13 zosobnění stejnojmenného opojného nápoje. Mnoho védských hymnů se obrací k bohu Sómovi jako k dárci síly a dlouhého života, léčiteli nemocí a básníkovi, který dává inspiraci ke skládání obětních veršů.

Z nebeských božstev si svůj přírodní původ neklamně podržuje Súrja, zářivý bůh slunce, projíždějící každodenně na svém voze nebeskou klenbu, bohyně noci Rátrí a krásná Jitřenka Ušas,14 opěvovaná nejlyričtějšími a básnicky nejhodnotnějšími písněmi.

Snad nejzajímavější postavou védského panteonu je však Varuna. Původně byl patrně jen pánem vod, ale pozornosti védského člověka neunikla jejich životodárná síla ani věčný koloběh. A tak učinil Varunu strážcem věčného řádu rta, který panuje všude, v přírodě i v lidské společnosti, a ovládá veškeré dění ve světě. Jemu podléhá neměnný cyklus ročních období i nezadržitelný tok řek, pravidelné deště i odvěké střídání dne a noci.


PRVNÍ POEZIE

Její skládání jako by řídila představa, že se nesluší obracet se k bohům řečí pronášenou ve stejném stylu jako k lidem.

Zejména v hymnech adresovaných Jitřence Ušas nešetří védští básníci příměry a lyrickými básnickými prostředky.


Jak bajadéra15 pestře se nalíčila Zora.16

Hruď její vidět už z dáli jak vemeno ryzky.

Bránu tmy prorazila jak ohradu stádo

a celému světu přinesla světlo.

Její zářivá skvělost šlehla nám vstříc,

šíří se víc a zdolává černou moc.

Rudou zář vztyčila dcera nebe

jak obětní sloup natřený pestře...

Od věků trvá, stále znovu se rodí,

vždy stejnou barvou se zdobí,

ale smrtelníku věk zmenšuje

a k sobě jej bere jak šťastný hráč sázku.

Procitla Zora, odkryla končiny nebe,

daleko zahání svou tmavou sestru.

Ve světle svého milence září dívčina,

jež lidem zkracuje životní lhůty.

Jak stádo krav se valí paprsky její,

milostná, skvělá v dál svítí jak hladina říční.

Nepřestoupila příkazů božských –

s paprsky slunce se zjevila jasná.


Citovostí vynikají především písně doprovázející pohřeb nebožtíka – důkaz, že vedle později výlučné kremace se ještě ve védské době uchovával i tento způsob zakončení pozemské pouti člověka.


Široce otevři se, Země, netlač ho těžce

a buď mu bezpečným útulkem, jejž snadno dosáhl.

Tak jako matka halí pláštěm syna,

zahal i jeho, ó Země!


MLADŠÍ VÉDSKÉ PÍSEMNICTVÍ

Šatapathabráhmaně, jedné z nejstarších sbírek obětnických výkladů, se dočítáme, jak bůh ohně Agni začal vypalovat džungli směrem na východ a jak v jeho stopách kráčel se svým lidem Vidégha Máthava, náčelník kmene od řeky Sarasvatí, která právě v době vzniku bráhman zmizela navždy v písku rádžasthánské pouště.17



VARNY A DHARMA

Obyvatelstvo árijského původu a příslušnosti je rozděleno do skupin nazývaných varny (doslova „barvy“), s pevnou hierarchií a sklonem ke stále většímu důrazu na dědičnou příslušnost. Na nejnižším stupni stojí šúdrové, původně zřejmě lidé neárijského původu, dělníci, sluhové a námezdníci, jejichž jedinou povinností je sloužit ostatním třem vrstvám. Některé bráhmany je dokonce označují termínem jathákámavadhja, „ti, které je možno podle libovůle zabít“.


NÁPLŇ BRÁHMAN

Pozoruhodná je legenda o potopě světa, v níž sehraje roli biblického Noema praotec lidstva Manu; božská malá rybka mu prozradí, že svět bude zaplaven dešti, a vyzve ho, aby si připravil loď a ji samu uchránil před většími rybami ve džbánu, a až povyroste, v rybníku. Na svět skutečně přichází potopa, při níž ryba, která už zatím dorostla obří velikosti, táhne Manuovo plavidlo, dokud nezakotví u hory, kde přečká záplavu. Potom stvoří Manu napřed ženu Idu a pak ostatní živé tvory.


FILOZOFICKÉ ÚVAHY A NAUKA O PŘEVTĚLOVÁNÍ

Upanišada zvaná Brhadáranjaka praví:

„Člověk je zde (na tomto světě) vytvářen zcela svou touhou a podle jeho touhy je jeho odhodlání, a podle svého odhodlání jedná, a podle jeho jednání se utváří jeho osud.“

Na první místo je postaveno myšlení a poznání džňána, správné pochopení tajemství života a podstaty lidských bytostí, které je předpokladem ke konečnému vysvobození átmana18 z koloběhu přerozování.


ÚDY VÉD

Z dharmasúter19 se dozvídáme mnoho o ideálním průběhu života jedince. Ukládají například bráhmanům, aby svůj život rozdělili na čtyři etapy. V první, jako chlapci a mladíci, se mají stát studenty; v té době musí žít v přísném celibátu. Třetí je stadium poustevníka žijícího v lesní samotě, v němž se má bráhman vzdát veškerého majetku a světských starostí a věnovat se jedině duchovnímu životu. Závěr života má pak tvořit existence askety, který zpřetrhal všechna pouta se světem a jeho děním. Zdá se však, že poslední dvě stadia se většinou spojovala v jedno.


SANSKRT

Zvláštní pozornost si zaslouží vědní obor, v němž Indie už v této době předběhla ostatní svět o celá staletí – gramatika. Sanskrt byl jedním z nejpevnějších pojítek celé Indie, dorozumívacím jazykem vzdělanců na celém subkontinentu a neobyčejně tvárným nástrojem v rukou dlouhých generací básníků.

Už jeho název sanskrtá bhášá, doslova „sestavený, dohromady daný jazyk“, naznačuje, že sanskrt nebyl nikdy skutečně hovorovou řečí. Jen tak namátkou – sanskrt má vedle jednotného a množného čísla ještě dvojné číslo duál, vedle prostého minulého času perfektum a sedmero variant aoristu,20 celkem osm pádů, deset navzájem odlišných slovesných tříd atd. Představuje tak tvarově nejbohatší indoevropský jazyk, a to ani nemluvíme o jeho prakticky neomezeném slovníku, který využívá schopnosti sanskrtu skládáním slov a slovních částic v kompozita vytvářet stále další a další výrazy; dodnes toho využívají všechny novoindické jazyky k tvorbě moderní vědecké a technické terminologie, při jejímž obohacování se obracejí k sanskrtu v ještě širší míře než my v Evropě k latině a řečtině.


ZDROJE VÉDSKÉ KULTURY

V Indii se poprvé objevuje fenomén, který se tu od těchto dní udržuje až do dneška – asketismus jako forma životní existence. Pro upanišady je dokonce postava lesního poustevníka, hloubajícího v izolované samotě, charakteristická. Lidé odcházejí do lesů, aby přemýšleli, meditovali, ale také unikli světským starostem – a v neposlední řadě aby intenzívní duchovní činností dosáhli schopností, kterých jinak podle své víry dosáhnout nemohou. Jako bezprostřední odměnu získávají společenskou vážnost, ať už je skutečný výsledek jejich samotářské činnosti jakýkoli, i všechny základní potřeby k životu.



΅ Od Buddhy k Ašókovi ΅

MAHÁVÍRA ZVANÝ DŽINA

Vardhamána Mahávíra se narodil kolem roku 540 př. n. l. a jako příslušník kšatrijského rodu byl předurčen k vladařské dráze. Ve věku třiceti let, když už byl ženatým mužem a otcem dcery, však náhle opustil pohodlí domova a stal se potulným asketou. Přidal se ke skupině nirgranthů („nespoutaných“) a dvanáct let chodil bez jediného kusu oděvu na těle po Indii, živil se jen tím, co dostal almužnou, a mučil své tělo odříkavým životem askety. Potom konečně poznal Mahávíra pravdu o tajemstvích života a stal se Džinou, tj. Vítězem. Podle slov džinistické tradice stal se „vševědoucím a rozuměl všemu, znal podmínky světa, bohů, lidí i démonů, odkud přicházejí a kam jdou, zda se rodí jako lidé či zvířata, nebo se stávají bohy či obyvateli pekla, jaké je jejich jídlo, nápoje, skutky, touhy i myšlenky jejich myslí; viděl a znal všechny podmínky všech živých bytostí v celém světě“. Džina pak začal poučovat o pravdách, které poznal, stále se rozrůstající řady svých stoupenců a žáků. Zemřel dobrovolnou smrtí hladem ve věku dvaasedmdesáti let kolem roku 468 v Pávě blízko tehdejšího hlavního města magadhského království Rádžagrhy.



Jak bylo v oněch dobách zvykem, udržovali jeho stoupenci, zvaní džinisté či džainové, učení svého Mistra dlouho jen ústním podáním a jejich řady se stále rozšiřovaly. Patřil k nim prý i pozdější slavný císař Čandragupta Maurja, ale právě ke konci jeho vlády vyhnal hladomor značnou jejich část na jih do Dakkhinu, kde brzy vzniklo druhé džinistické centrum. Vůdčím duchem tu byl učitel Bhadrabáhu, prý poslední, kdo znal nazpaměť čtrnáct kapitol původního textu učení. Po Džinově vzoru trval na tom, aby jeho stoupenci chodili nazí; říkalo se jim proto digambarové, tj. „odění jen vzduchem“. Naproti tomu Sthúlabhadra, vůdce skupiny, která zůstala na severu u Gangy, zavedl zvyk nosit bílé roucho; tato druhá část džinistické obce si proto říkala švétámbarové, „bíle odění“.



DŽINOVO UČENÍ

Džinismus přisuzuje živou duši všemu na světě, tedy nejen lidem, zvířatům a rostlinám, ale i horám, vodám a jiným neživým objektům. Od přírody jsou tyto duše jasné a vševědoucí, ale v průběhu existence na nich ulpívá hmota neživých prvků, která duše zatemňuje a zbavuje pravého vědění. Tato hmota zvaná karman ulpívá na duších vlivem jejich činnosti, protože každý, i sebebezvýznamnější skutek přitahuje karmickou hmotu – a čím je skutek horší a sobečtější, tím nebezpečnějším karmanem zatěžuje duši. Některé duše mohou však dosáhnout vysvobození z tohoto věčného koloběhu životů a činností, a to tak, že zničí karmany askezí a správným způsobem života zabrání ulpívání další nežádoucí karmické hmoty. Pak se duše vznesou nad tento svět a po věčnost už zůstanou v nirváně, stavu blažené vševědoucnosti.



Tohoto cíle mohou však dosáhnout jen mniši, kteří se plně podřídí příkazům správného způsobu života. Musí se vzdát veškerého majetku, konat posty, trýznit své tělo, studovat a meditovat. Jsou nejen přísnými vegetariány, ale dodržují předpis o neubližování živým tvorům (ahinsá) tak důsledně, že například nevycházejí po dešti ven, aby nezašlápli hmyz vylézající ze země, nosí ústa zakryta rouškou, aby nevdechli a neusmrtili jedinou mušku, a nepijí vodu, která stála přes noc v jakékoli nádobě. Ti, kdo nezvolí mnišský způsob života, mohou alespoň kladně ovlivnit své příští zrození tím, že se drží základních příkazů džinismu, žijí poctivě, neubližují žádnému živému tvoru, nekradou a nelžou.



Džinismus se v Indii nikdy nestal masovým náboženstvím a mimo její hranice nepronikl. Udržel se tu však s několika milióny vyznavači dodnes a jeho stoupenci bývali vždy velkými podporovateli umění a patrony literatury.



ŽIVOT BUDDHŮV

Mnohem úspěšnější bylo učení, které hlásal muž jménem Gautama (v jazyce páli Gótamó), patrně o něco mladší současník Džinův. I on pocházel z kšatrijského rodu; byl synem náčelníka kmene Šakjů sídlícího na úpatí Himálaje. Narodil se v Lumbiní u města Kapilavastu snad někdy kolem roku 563 př. n. l.; přesné určení jeho životních dat je dosud předmětem sporů.



Buddha dostal jméno Siddhártha – Gautama bylo jeho rodové jméno. Byl vychován v dostatku a přepychu, brzy se oženil se svou sestřenkou Jašódharou a narodil se jim syn Ráhula.21 Potom se prý však naskytl Buddhovi čtverý pohled, který zcela změnil jeho myšlení a celou životní dráhu; uviděl napřed starce nad hrobem, pak těžce chorého člověka, potom nebožtíka – a naproti tomu žebravého asketu, ze kterého vyzařoval vnitřní mír. Konfrontace všedních útrap lidského osudu s pokojem muže oddávajícího se plně náboženskému životu přiměla Buddhu vzdát se rodového bohatství i vladařské kariéry, pro kterou byl předurčen. Odešel do bezdomoví, jak se říká o těch, kdo se vzdají veškerého majetku a jakéhokoli trvalého bydliště, chodil dlouho po světě a zkoušel různé způsoby, jak dojít vnitřní vyrovnanosti; byl poustevníkem, studoval upanišady, prováděl přísné posty a umrtvoval tělo askezí. Ale ani šest let tohoto způsobu života nepřineslo očekávaný výsledek, a tak se Gautama vrátil k existenci žebravého parivrádže neboli potulného askety. Když dovršil pětatřicátý rok svého života, došel konečně pod fíkovníkem v Gaji v Magadhsku osvícení, a to po devětačtyřiceti dnech meditací, z nichž se ho pokoušel vyrušit a svést zlý duch Mára. Ale Gautama dosáhl svého cíle, stal se Buddhou, tj. Probuzeným, odebral se do Váránasí – známějšího mnoha čtenářům pod starším názvem Benares – a tam pronesl ke svým prvním pěti žákům své slavné první kázání neboli, jak říkají buddhisté, „roztočil kolo Zákona“:

„Jsou dvě krajnosti, mnichové, jichž se má vystříhat ten, kdo se zřekl světa. Které to jsou? Život oddaný choutkám, připoutaný k slastem a rozkoším, jenž je nízký, hrubý, tuctový, neušlechtilý a neprospěšný; a život oddaný sebetrýznění, plný strádání, neušlechtilý a neprospěšný. Oběma těmto krajnostem se Dokonalý vyhnul, mnichové, a plně pochopil střední stezku, co otevírá oči, skýtá poznání, vede k uklidnění, k vědění, k probuzení, k nirváně.

A která je, mnichové, ta střední stezka, již Dokonalý plně pochopil, co otevírá oči, skýtá vědění, vede k uklidnění, k poznání, k probuzení, k nirváně?

Je to tato ušlechtilá osmidílná cesta – totiž: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění. Toto, mnichové, je ta střední stezka, již Dokonalý plně pochopil, co otevírá oči, skýtá vědění, vede k uklidnění, k poznání, k probuzení, k nirváně.

Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o strasti: zrození je strastné, stáří je strastné, nemoc je strastná, smrt je strastná, spojování s věcmi nemilými je strastné, odlučování od věcí milých je strastné – zkrátka: patero skupin lpění je strastné.

Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o původu strasti: je to ona žízeň, jež vede k znovuzrození, je provázena radostí a vášní a tu a tam se něčím potěší – totiž: žízeň žádosti, žízeň vznikání, žízeň zániku.

Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o zničení strasti: je to zničení oné žízně pomocí úplné bezvášnivosti, je to vzdání se, odvrhnutí, uvolnění se, neulpívání na oné žízni.

Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o stezce vedoucí k zničení strasti: je to tato ušlechtilá osmidílná cesta – totiž: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění...“



Ve věku osmdesáti let opustil Buddha tento svět, aby se už nikdy znovu nenarodil, neboť se definitivně osvobodil z pout neustálých přerodů.


BUDDHOVO PŮVODNÍ UČENÍ

K vysvobození z neustálého koloběhu životů, jejichž základem jsou útrapy, volí Buddha zlatou střední cestu a odmítá jak požitkářství, tak i asketické sebetrýznění. Člověk musí poznat pravdivost čtyř základních, jak říkají buddhisté, ušlechtilých pravd – že všechno, od narození až po smrt, je spojeno s utrpením, že toto utrpení vzniká z lpění na životě a ze žízně po bytí, že k přerušení řetězu stálých utrpení je třeba odstranit toto lpění a žízeň a že k tomuto cíli vede jedině takzvaná osmidílná cesta. Skládá se ze správného názoru, správného rozhodnutí, správné řeči, správného chování, správného způsobu života, správného usilování, správného myšlení a správné meditace.

Ale protože setrvání v rodině a výdělečném životě je projevem lpění na majetku a světské existenci, je život mnicha či mnišky považován za vyšší formu, vedoucí k cíli přímější cestou. Běžné náboženské úkony jako modlení a oběti nijak k dosažení spásy nepomáhají a ničím tu člověku nemohou být nápomocni ani bohové, jejichž existenci sice nepopírá,22 ale nenalézá pro ně ve svém systému místo. Neboť člověk se musí plně soustředit na to, aby podle návodů buddhismu, obsažených ve sbírkách Buddhových kázání a nauky, přeťal řetěz neustálých zrodů a dosáhl nirvány, vysvobození z pout existence.



INDIE PODLE DŽÁTAK

Čandálové jsou nosiči mrtvol a pulkasové jsou označováni tu za uklízeče zbytků obětních květin, tu zase za lovce. Obojí tvoří dno kastovní společnosti a reprezentují početné vrstvy, jejichž doteku se příslušníci vyšších stavů vyhýbají, protože jej pokládají za znečišťující.

Hovoří se tu také o „bráhmanských vesnicích“, kde žijí bráhmani izolovaně od ostatních vrstev, jejichž znečišťujícího doteku se obávají.

Rolníci pracují na dědičných polích, z jejichž výnosu musejí odvádět panovníkovi určitou stanovenou část v podobě pravidelných ročních poplatků; nejčastěji to byla patrně jedna šestina úrody.

Mluví se o čtyřech typech otroků – o těch, kteří se stali otroky zajetím ve válce, o lidech upadlých do otroctví odsouzením soudu, pro dluhy nebo dobrovolným prodejem sebe sama.


ŘEKOVÉ O INDII

Všichni Řekové zdůrazňují jako zvláštní zvyk panující v Indii mnohoženství a všímají si samozřejmě také satí, obřadu, při němž se manželka, které zemřel muž, nechává zaživa upálit spolu s jeho mrtvolou. Řečtí autoři uvádějí pro tuto zvláštnost indického života i kuriózní „vysvětlení“, jehož původ není znám – v minulosti prý byly tak časté případy, že manželka otrávila svého chotě, až bylo nařízeno, aby vždy odešla ze světa společně s ním.

Vousy si prý Indové barví různými barvami.


PANOVNÍK

Chlapec byl považován za dospělého od svých šestnácti let a dívka od dvanácti. Otrokem se může stát každý, pokud se sám prodá do otroctví, z něhož se však může opět vykoupit. Pokud otroci pocházejí z vyšších vrstev, nesmí je pán nutit vykonávat „znečišťující“ práce. Chráněna je také otrokyně před zvůlí svého pána; jestliže ji znásilní, musí ji propustit na svobodu a vyplatit jí odškodné, a stane-li se otcem jejího dítěte, třeba i s jejím souhlasem, musí propustit na svobodu matku i dítě.


AŠÓKOVY ZÁSADY A VLÁDA

„Zde nesmí být zabit ani obětován žádný živý tvor...“

„Všude v říši bohům milého krále Prijadaršina zajistil bohům milý král Prijadaršin dva druhy lékařské péče – ošetření pro lidi a pro zvířata. Dal dovézt a zasadit léčivé rostliny prospěšné lidem i zvířatům všude tam, kde se nedostávají. U cest dal zasadit stromy a vykopat studny pro užitek zvířat i lidí.“

„Bohům milý král Prijadaršin takto praví: A na cestách jsem dal zasadit banánovníky. Budou poskytovat zvířatům a lidem stín. Nechal jsem zasadit háje mangovníků. Každého půl króše23 jsem dal vykopat studně a nechal jsem udělat odpočívadla a rovněž mnoho vodních stanic na různých místech k užitku zvířat a lidí...“

Opětovně varuje Ašóka ve svých ediktech před prudkostí, krutostí, hněvem, domýšlivostí a závistí, které „vedou ke hříchu a pádu“, a využívá i své vladařské moci, aby omezil zabíjení zvířat a vypalování lesů.



AŠÓKŮV VÝZNAM

Ašóka patří bezesporu k největším postavám indické historie. Poprvé sjednotil pod svou osvícenou vládou většinu území indického subkontinentu a zajistil svému rozsáhlému impériu celá desítiletí míru a pokojného vývoje, jaká Indie ve svých tisíciletých dějinách zažívala jen velmi zřídka. Na jeho velikosti nic neubírají ani úvahy některých indologů, kteří poukazují na to, že Ašókovy ušlechtilé lidské i vladařské zásady byly pravděpodobně motivovány spíše politickou strategií než etickými pohnutkami – že k trvalému míru a humánní vládě se přihlásil až potom, kdy už dobyl téměř celou Indii a potřeboval svou moc stabilizovat a upevnit. Vždyť pro tak mocného vladaře, jakým byl Ašóka, by jistě nebylo nijak zvlášť obtížné připojit k říši i nevelká samostatná jihoindická království a případně také pokračovat ve výbojích mimo indické uzemí. Nic takového však neudělal. A skutečnost, že ani při svých osvícených názorech nepropadl naivnímu pacifismu – nezrušil nikdy armádu ani trest smrti – svědčí o vladařské prozíravosti, mající na zřeteli především rozkvět království a blaho poddaných.


΅ Dobyvatelé a buddhisté ΅

SOCIÁLNÍ ASPEKTY HINDUISMU A DHARMAŠÁSTRY

„Když hospodář spatří na sobě vrásky a šediny a uviděl již děti svých dětí, nechť odejde do lesů,“ praví Manuův zákoník a nařizuje člověku v tomto stadiu života, kdy je zván vánaprastha, aby se vzdal všeho přepychu a pohodlí a zaměřil se jen na obětování bohům a myšlenkám na spásu. Zde ho může ještě doprovázet i manželka. Zato v poslední etapě, kdy se stává sannjásinem neboli potulným asketou, musí se vzdát jakéhokoli spojení se světem i rodinou, chodit z místa na místo a nemyslet na nic jiného než na konečné vykoupení.



΅ Guptovci ΅

ČÍNŠTÍ POUTNÍCI V INDII

Süan-cang napsal: „Indie bývá přirovnávána k měsíci, protože se v ní udržuje nepřetržitá posloupnost světců a mudrců, kteří všechny a všechno vedou a řídí a jako měsíc rozdávají svůj jas kolem.“


LÉKAŘSTVÍ

Jakousi specialitou indické medicíny24 bylo, že kladla velký důraz na teorii, hygienu a předpisy, jež měly zabraňovat vzniku chorob. Indičtí lékaři byli také později značně handicapováni zákazem pitvy, vyplývajícím z pojetí mrtvého těla jako nečistého objektu, který rituálně poskvrní každého, kdo se ho dotkne.

Přijímaná potrava a tekutiny procházejí v těle metabolickým cyklem trvajícím třicet dní, při němž se postupně vytváří krev, maso, tuk a kůže. Každé narušení rovnováhy vede k chorobám, které vyžadují zásah lékaře.

Lékaři si všímají také závislosti nemocí na počasí a podnebí a velmi často zdůrazňují tak důležité okolnosti pro zdraví člověka, jako je čerstvý vzduch a dostatek světla.


MATEMATIKA

Oborem, v němž mohli starověcí Indové nejvýrazněji uplatnit své rozvinuté schopnosti abstraktního myšlení, byla matematika.

Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kterou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabů; vždyť to, čemu říkáme arabské číslice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zprostředkovali.25 Ne náhodou říkali matematice hindisat („indická“). Význam indické matematiky pro celý svět charakterizuje A. L. Basham26 takto: „Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit. Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo.“

Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úseků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí. Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobem lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikové znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd.


VYPRÁVĚČSKÁ LITERATURA

Nejzdařilejším a také v celém světě nejproslulejším dílem tohoto druhu je patrně Paňčatantra (Patero ponaučení):


S námahou na horu dovalíš kámen,

dolů sám spadne však.

Pokud jde o ctnosti a hříchy lidí,

je tomu právě tak.



΅ Indie po Guptovcích ΅

ZPRÁVY POUTNÍKA SÜAN-CANGA

„Řezníci, rybáři, komedianti, popravčí a metaři jsou vykázáni za město a své příbytky musí mít jaksepatří označené. Když tito lidé přicházejí do města anebo se z něho vracejí, musí chodit po levé straně cesty. –

Zdi si pro ozdobu líčí vápnem a zem kvůli čistotě natírají kravským lejnem. Všude mají také rozestaveny sezónní květiny. Dveře se otvírají na východ a rovněž královský trůn je obrácen k východu.“

Süan-cang vysoce oceňuje čistotnost Indů a osobní hygienu, které „dodržují úzkostlivě a nic si v tomto směru neodpustí. Před každým jídlem si napřed umyjí ruce; nikdy nejedí z toho, co zbylo z předchozího jídla; nepředávají si navzájem své jídelní misky; hliněné a dřevěné nádobí po použití zahazují; nádobí ze zlata, stříbra, mědi a železa se musí pokaždé dobře vytřít a vyleštit. Ihned po jídle si Indové čistí zuby žvýkacím vrbovým proutkem a umývají si ruce a vyplachují ústa. Dokud s tím neskončí, nesmí se jeden druhého dotknout.

Cibule a česneku tam pěstují málo a rovněž jich zřídkakdy používají k jídlu.27 Jestliže má někdo ve zvyku jíst cibuli a česnek, je vykázán za město. Co se týče masa z krav, oslů, slonů, koní, prasat, psů, lišek, vlků, lvů a opic, zákon je nedovoluje pojídat. Kdokoli takové maso jí, vystavuje se veřejné ostudě a všichni jím pohrdají. Takový člověk je pak nucen žít za městem a jen zřídkakdy se smí ukázat mezi lidmi. Buddhističtí šramani28 a bráhmani pijí pouze šťávu z hroznů a cukrové třtiny a žádné víno nebo alkohol.

Protože veřejná správa je velkorysá, jsou i úřední záležitosti jednoduché. Rodiny nejsou registrovány v úředních seznamech a jednotlivci nejsou povinováni žádnými nucenými pracemi. – Protože daně a poplatky jsou nízké a nucených prací se užívá šetrně, zůstává každý u zděděné profese a všichni si hledí rodového majetku. – Ti, kdo pracují na propachtovaných královských pozemcích, z nich odvádějí šestinu výtěžku jako poplatek.“

S hlubokou úctou se pak Süan-cang vyjadřuje o lidech, kteří nestavějí ve svém životě na první místo materiální hodnoty:

„Kromě toho jsou tu lidé dobře znalí dávnověku a milovníci všeho vytříbeného a zjemnělého, kteří dávají přednost ‚spokojenosti v ústraní‘, to jest životu v zdrženlivosti a odříkání. Ti se pohybují jakoby vně a mimo věcí tohoto světa a životem procházejí vzdáleni lidských strastí a slastí. Těchto lidí se nedotkne ani přízeň, ani opovržení světa. Jejich věhlas se šíří daleko a panovníci jim prokazují pocty a vzdávají hold, avšak žádnému z nich se nepodaří přimět je k tomu, aby přišli k jeho dvoru. Protože stát si váží inteligentních a moudrých lidí a národ má v úctě učenost a vzdělanost, dostává se těmto lidem mnoha vyznamenání a pochval a jsou rovněž zahrnováni mnoha obřadnými poctami. To je pak ještě více utvrzuje v jejich odhodlání a usilovném studiu. I když rodiny těchto lidí žijí v hojnosti a blahobytu, přesto oni sami se rozhodli být jako tuláci, kteří se potulují z místa na místo a žebrají si o jídlo. Tyto lidi šlechtí jejich vědění a jejich chudoba jim není na hanbu. Naproti tomu ve všeobecné neúctě a opovržení jsou ti, kdo si hledí pouze lelků a povinnosti zanedbávají, kdo se starají pouze o to, co dobrého sníst a do čeho drahého se obléci, protože v takových není žádných ctností a také žádného ‚soustavného cviku‘. Hanebná pověst o nich se šíří do daleka.“



ČÁLUKJOVCI

Podle Süan-canga jsou milovníky soubojů, a „prohraje-li jejich vojevůdce bitvu, nepotrestají ho, nýbrž mu vydají ženský oděv a nechají ho, aby si vyhledal smrt sám“.


΅ Soupeření o Kanjákubdžu ΅

BHÓDŽA A DÉVAPÁLA

Panovník Nágabhata II. zemřel v roce 833, podle legendy „ponořením svého těla do svatých vod Gangy“.


NJÁJA

Njája, jejímž základním textem je Njájasútra od Akšapády Gautamy někdy z počátku našeho letopočtu, označuje za cíl života spásu, kterou pojímá jako osvobození duše od všeho, co jí brání v získání radostné existence. Té může člověk dosáhnout jedině úplným a neomylným poznáním těch nejdůležitějších složek života, a proto tu zaujímá prvořadou důležitost správný způsob uvažování, logika.

Logiku pojímá jako plot ochraňující semínka velkých pravd.


VAIŠÉŠIKA

Vaišéšika sdílí základní filozofické názory s njájou, ale rozpracovává především kosmologii. Jejím základním dílem je Vaišéšikasútra od Kanády. Předpokladem k dosažení spásy a blaženosti je poznání v obdobném pojetí jako u njáje.

Každá duše (átman) je individuální a vesmír je vlastně mnohostí duší, z nichž každá má svou vlastní individualitu a výlučnost. Procházejí nesčetnými životy, obtíženy následky činů. Podmínkou dosažení spásy je nutnost uvědomit si obecnosti i zvláštnosti všech objektů poznání, z nichž se skládá celý svět. Hlavní důraz je tu položen na individuálnost, jedinečnost a odlišnost (vaišéšja) – odtud také název této školy.

Atomy, ze kterých se skládají základní substance, jsou věčné a nezničitelné; na konci věku dojde sice k jejich „rozložení“ a vzájemnému oddělení, ale jejich novým složením vzniká opět další svět. Odtud je už jen krok k překvapivě moderně znějící teorii, že věčná a nezničitelná je jen podstata atomů, nikoli jejich konkrétní existence, neboť ve skutečném životě je každý atom okamžitě nahrazován dalším atomem, zrozeným z něho na základě zákona o kauzalitě; to proto, že je-li atom minimální co do prostoru, musí být minimální i co do svého časového trvání. Už nejednou bylo upozorněno, jak Kanáda předjal o celá staletí některé stránky Planckovy teorie kvant. Přitom je třeba znovu připomenout, že Indové nebyli experimentátory a že jejich teorie jsou založeny jedině na uvažování a myšlenkovém vyvozování.


SÁNKHJA

Sánkhja učí, že život je podroben trojímu druhu zla a utrpení. První pramení z fyzických a mentálních poruch, nemocí a bolestí, druhý z jednání druhých tvorů a třetí působením živlů. Všem těmto zlům je možno uniknout pravým poznáním, jímž je poznání podstaty světa a místa člověka ve světě.

Svět se vyvinul ze základní hmotné podstaty (prakrti) a je obdařen třemi vlastnostmi (guna); jsou to sattva (dobro, ctnost), radžas (vášnivost) a tamas (tma, zlo), které skládají povahu prakrti jako třípramennou šňůru. Vnímáme je jako vlastnosti veškerenstva, jež prostupují všechno – lidi, zvířata, neživé objekty i jakoukoli činnost a dění. Převažuje-li sattva, dává vzniknout pravdě, dobrotě a kráse, radžas násilí, hněvu a činorodosti a tamas zlu, hlouposti a neštěstí.

Individuální duše puruša je jakýsi mužský princip – vědomý, ale nečinný a sám o sobě činnosti neschopný. Teprve když jej zaktivizuje prakrti jako ženský princip, který zase sám o sobě postrádá vědomí a cítění, nabývá puruša schopnosti jednat; oblíbeným příměrem k snazšímu pochopení je tu přirovnání puruše k muži, kterého teprve žena-prakrti přiměje k činnosti. Nikde tu není místo pro žádného božského ducha ani Nejvyššího pána. Proto bývá také sánkhja charakterizována jako niríšvaravádí, tj. „bezbožská“, ateistická doktrína.



JÓGA

Jóga znamená doslova „metodu“. Člověk musí především nabýt schopnosti plného soustředění na předmět svého hloubání, a toho nemůže dosáhnout nikdo, kdo k tomuto úkolu dlouho a soustavně necvičil svou mysl i své tělo. A tak se jóga postupem doby stává stále víc určitým druhem cvičení, o němž jsou její stoupenci přesvědčeni, že může člověka obdařit nadpřirozenými schopnostmi a nadlidskými vlastnostmi, jaké prostý smrtelník nemá.

Pro pravého jógina je to ovšem jen prostředek k dosažení spásy. Jóga stejně jako sánkhja při tom nepřipouští žádnou boží pomoc. Zatímco sánkhja neposkytla ve svém systému místo jakékoli božské bytosti, jóga uznává Íšvaru, Nejvyššího pána, ale jen jako věčně existující vzor dokonalosti nezasažený nedostatky a zlem, které postihují všechny ostatní bytosti.

Surendranáth Dásgupta, autor znamenitých dějin indické filozofie, píše: „Než je mysl schopna vysoké meditace, je třeba ji očistit od všech běžných znečištění. Proto se musí jógin cvičit v absolutním neubližování všem živým tvorům, nekradení, absolutní a přísné pravdivosti, absolutní pohlavní zdrženlivosti a nepřijímání ničeho, co není absolutně nutné. Tomu se hromadně říká jama. Ruku v ruce s dodržováním těchto zásad musí člověk pěstovat také vnější čistotu omýváním a vnitřní čistotnost mysli, spokojenost mysli, zvyk snášet všechny útrapy horka i zimy nebo udržovat své tělo v nehybnosti a setrvat v mlčení, studovat filozofii a meditovat o Íšvarovi. To vše se hromadně nazývá nijama.“ Dalšími stadii jsou pratjáhára, odvrácení smyslů od objektů vnějšího světa, dháraná, soustředění mysli, dhjána čili meditace, a konečně samádhi, naprosté soustředění a nejvyšší fáze, při níž všechno ostatní přestává pro jógina dočasně existovat.


VÉDÁNTA

Aby došel spásy, musí člověk přetnout pouta s veškerou činností a světem a žít životem poustevníka v úplném osamocení.



ABHINAVAGUPTA

Žil ve druhé polovině desátého a na počátku jedenáctého století a byl to kašmírský bráhman s encyklopedickými vědomostmi. Připisuje se mu celá řada literárních děl, například známá Tantrálóka (Osvětlení tantry), dokazující jeho příslušnost k tomuto náboženskému směru. O jeho životě koluje mnoho legend. V Kašmíru se například udržela pověst o tom, jak Abhinavagupta zakončil své působení – spolu s dvanácti sty žáky prý vstoupil do horské jeskyně a nikdy už z ní nevyšel. V jedné básni, považované za dílo jeho přímého žáka, je líčen jako nevšední mystik sedící v zahradním pavilónku z křišťálu; na krku má zavěšen hudební nástroj a chvěje se v extázi.


΅ Objevování starověké Indie ΅

Naše země zasáhla vlna zájmu o indickou minulost, která se přelila přes Evropu na počátku 19. století, ve specifickém kontextu českého národního obrození. Jeho největší postava Josef Dobrovský se poprvé setkal s indickým jazykem už kolem roku 1790. Dobrovského následný zájem o sanskrt a zejména příbuznost indických jazyků se slovanskými pokračoval v díle Josefa Jungmanna, který označoval sanskrt za „matku jazyků slovanských“ – názor, který byl pro všechny obrozence v dobách bojů za uznání češtiny jako jazyka hodného stát se nástrojem národní kultury zdrojem posily a povzbuzení. Ján Kollár srovnává staroslovanský panteon s hinduistickým.29 Indická literatura a její náměty pak inspirují díla velkých českých spisovatelů a básníků Julia Zeyera, Svatopluka Čecha i Jaroslava Vrchlického, který je rovněž spolupřekladatelem sanskrtské literatury do češtiny.




POZNÁMKY:

1 Stará tradice datuje tímto rokem válku mezi Pánduovci a Kuruovci ze slavného eposu Mahábhárata.

2 Tvaštar – božský kovář, stvořitel světa. – poznámka Misantropova.

3 blíže o božském nápoji zvaném sóma viz výpisky z knih dr. H. Wallnöfer: Ájurvéda nebo V. Miltner: Indická kuchyně. – pozn. Mis.

4 hromoklín neboli v sanskrtu वज्र (vadžra). – pozn. Mis.

5 Vjámsa = démon sucha nebo temnoty. – pozn. Mis.

6 matka démona Vrtry se jmenuje Diti (Zářivá – srovnej se slovem „deity“ – božstvo) neboli Danu (Déšť, Kapalina, Řeka – srovnej s názvy některých řek, jako je Don, Dunaj, Dněpr, Dněstr...). – pozn. Mis.

7 dásové (či dasjuové) – védy tak nazývají původní neindoevropské usedlíky v poříčí Indu a severozápadní Indii vůbec; tento termín (dásové) přešel později do sanskrtu ve významu „sluha, otrok“. Podle védských narážek jsou to lidé, kteří se chovají k Árjům nepřátelsky, mají drobné postavy, temnou pleť a zploštělé nosy a uctívají falické božstvo (už o několik málo století později se právě falický symbol plodnosti zvaný lingam stal jednou z běžně uctívaných forem boha Šivy, jednoho z hlavních bohů hinduismu). Védští bohové a především jejich král Indra jsou v obětních hymnech znovu a znovu oslavováni za to, že tyto „démony“ pobili, že rozbořili jejich hrazená sídliště nazývaná pur, sebrali jim jejich dobytek a osvobodili vody, které tito nepřátelé pravých bohů uvěznili. Dásuové či dasjuové jsou předmětem opovržení především proto, že nevedou týž způsob života jako Árjové a neuctívají jejich bohy. (Slovo dás srovnej s českým ďas. – pozn. Mis.)

8 Pánijové – drávidský národ, nyní zatlačený do jihozápadního cípu Indie, stát Kérala. – pozn. Mis.

9 Sedm řek (v sanskrtu सप्त सिन्धु – Sapta sindhu) = území pravděpodobně v kašmírské oblasti na horním toku Indu, tvořené řekou Sindh (Indus) a jejími přítoky. – pozn. Mis.

10 Alfred Hillebrandt (1853-1927), slezsko-německý sanskrtský učenec, jehož specializací bylo právě védské bájesloví. – pozn. Mis.

11 kšatra – ze slov kšat („ublížení“ – srovnej s českým zaháněcím citoslovcem kšá) a trájaté („chránit“). – pozn. Mis.

12 viš – srovnej s českým veš, vši, což by mohl být také dobrý expresivní název pro hemžící se všude nadpočetný obtížný parazitický hmyz, otravnou verbež, lůzu, tedy prostý lid. – pozn. Mis.

13 po Sómovi je také pojmenováno indické pondělí – sómavár –, jež je zasvěceno Měsíci (Luně), podobně jako v mnoha evropských jazycích a kulturách (Monday, Montag, lundi, lunes...) – pozn. Mis.

14 Ušas velmi připomíná opět jedno významově příbuzné české slovo – úžas („ – bude – jas“), pojící se snad k úžasu nad krásou Jitřenky, zvěstující brzké svítání. – pozn. Mis.

15 bajadéra = indická tanečnice. – pozn. Mis.

16 védskými hymny na Zoru, jitřní hvězdu, se nechal inspirovat i německý filosof F. Nietzsche, který si zvolil jeden úryvek z Rgvédy za motto svého spisu Ranní červánky: „Je tolik ranních červánků, které ještě nezaplály.“ – pozn. Mis.

17 řeka Sarasvatí dnes neexistuje; prostě zmizela, vyschla. Její vyschnutí nápadně koreluje právě se zmíněným vypalováním džungle, pastevectvím a zemědělstvím – a nikomu to zřejmě nepřipadalo a nepřipadá divné... V roce 1986 – rok po vyjití této knihy – přineslo satelitní snímkování technologií SPOT jednoznačný důkaz o dřívější řece Sarasvatí, známé do té doby pouze z véd. Snímky odhalily dřívější koryto vyschlé řeky, široké dvacet kilometrů a dlouhé 1 600 km, s množstvím dalších přítoků – další zdrcující důkaz, že odlesňování vede k vytváření pouští. Pouč se z toho, kdo můžeš! – pozn. Mis.

18 átman = duchovní podstata trvalejší než tělesná, která prochází celým řetězem přerodů. – pozn. Mis.

19 dharmasútry = výkladové texty k védám, v nichž se formulují povinnosti různých vrstev obyvatelstva. – pozn. Mis.

20 aorist = jednoduchý slovesný tvar vyjadřující děj minulý (např. ve staré češtině, v staroslověnštině, v staré i nové řečtině); v dnešní češtině se používá již jen aorist slovesa být, pouze však jako součást podmiňovacího způsobu (bych, bys atd.). Dlužno poznamenat, že současná moderní hovorová čeština se svou tendencí k zjednodušování a zkracování někdy k znovuvytváření nepravých aoristů směřuje: např. „já sněd“, „já si sed“, „já chcíp“... (čili správně: „já jsem snědl“, „já jsem si sednul“, „já jsem chcípnul“) apod. – pozn. Mis.

21 "Ráhula se mi narodil, bylo mi pouto ukováno." (viz F. Nietzsche: Genealogie morálky) – pozn. Mis.

22 „zachovává vznešené mlčení“ – pozn. Mis.

23 půl króše = přibližně 1 až 2 km (tato délková míra byla ovšem značně proměnná a nejednotná v různých dobách a místech) – pozn. Mis.

24 O indické medicíně viz dr. H. Wallnöfer: Ájurvéda. Elixír dlouhého života. – pozn. Mis.

25 Poznámka Misantropova: Na ukázku uvádím indické číslice v porovnání s našimi „arabskými“:

0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

26 Profesor Arthur Llewellyn Basham (1914–1986), anglický historik a indolog. – pozn. Mis.

27 Přesný opak toho, co tvrdí Vladimír Miltner ve své knize Indická kuchyně. – pozn. Mis.

28 šramani = potulní asketi; v přeneseném významu buddhističtí mniši. – pozn. Mis.

29 Jedná se zřejmě o Kollárovo dílo „Sláwabohyně a půwod gména Slawůw čili Slawjanůw“. – pozn. Mis.