Voltaire: Filosofický slovník

(výběr)


Obsah:

Lidojedi

Rovnost

Zvířata



LIDOJEDI – Mluvili jsme o lásce. Je trudné přejíti od lidí, kteří líbají, k lidem, kteří se požírají. Je až příliš pravda, že lidojedi existovali; našli jsme je v Americe; možná, že tam jsou ještě, a kyklopové nebyli ve starověku jediní, již se někdy živili lidským masem. Juvenal píše, že u Egypťanů, národa tak moudrého a věhlasného svými zákony, národa tak zbožného, jenž uctíval krokodýly a cibule, Teutyřané snědli jednoho ze svých nepřátel, jenž jim padl do rukou; nemluví o tom z doslechu – ten zločin byl spáchán takořka před jeho očima; bylť Juvenal tehdy v Egyptě a zdržoval se nedaleko Teutyry. Zmiňuje se při té příležitosti i o Gasconech a Sagunťanech, kteří se kdysi živili masem svých krajanů.

Roku 1725 byli čtyři divoši z Mississippi přivezeni do Fontainebleau, a já měl čest hovořit s nimi. Byla mezi nimi domorodá dáma, které jsem se otázal, jedla-li lidi; odpověděla mi ve svaté prostotě, že jedla. Projevil jsem jistý odpor; omlouvala se řkouc, že je lepší snísti svého mrtvého nepřítele, než nechat ho na pospas zvěři, a že vítězové si zaslouží přednosti. My pobíjíme v řádné nebo méně řádné bitvě své sousedy a za mizernou odměnu zásobujeme kuchyni havranů a červů. V tom je hrůza, v tom je zločin; je-li člověk zabit, co na tom, je-li sněden vojákem, nebo krkavcem a psem?

Šetříme mrtvých více nežli živých. Měli bychom šetřiti těch i oněch. Tak zvaní civilisovaní národové jednají zcela správně, nenapichují-li své poražené nepřátele na rožeň, neboť kdyby bylo dovoleno pojídati své sousedy, byli by pojídáni brzy i krajané, což by bylo velkou nevýhodou pro společenské ctnosti. Avšak civilisovaní národové nebyli takovými vždycky; někteří byli dlouho divocí a v nekonečném množství převratů, jež naše zeměkoule prodělala, bylo lidstvo někdy četné, jindy velmi vzácné. S lidmi stalo se totéž, co se dnes děje se slony, lvy a tygry, jejichž počet se velmi zmenšil. V dobách, kdy nějaká krajina byla málo zalidněna, lidé tam měli málo umění, byli lovci. Zvyk, živiti se tím, co ulovili, přivedl je snadno k tomu, nakládati s nepřáteli jako s jeleny a kanci. Z pověry byly lidské bytosti přinášeny za oběť a z nutnosti byly pojídány.

Co jest větší zločin: ponořiti ve zbožném shromáždění na uctění Božstva nůž do srdce mladé dívky, ozdobené obětními páskami, nebo snísti ničemného člověka, jenž se mohl brániti, než byl zabit?

Přesto však máme mnohem více dokladů o dívkách a chlapcích obětovaných, než snědených; téměř všichni známí národové obětovali hochy a dívky. Židé rovněž přinášeli takové oběti. Nazývalo se to anathema; byla to skutečná oběť a ve XXVII. kapitole Leviticu je nařízeno neušetřiti živoucí bytosti, jež byla zaslíbena. Nikde však není předepsáno, že má být snědena, je tím pouze pohroženo, a Mojžíš, jak jsme viděli, praví Židům, že nebudou-li zachovávati jeho obřadů, nejen dostanou svrab, ale že i matky snědí své děti. Pravdou jest, že za časů Ezechielových Židé asi měli v obyčeji požívati lidského masa, neboť tento prorok jim ve XXXIX. kapitole předpovídá, že Bůh dá jim pojísti nejen koní jejich nepřátel, ale i jezdců a jiných válečníků. To je zcela jisto. A skutečně, proč by Židé nebyli bývali lidožrouty? Bylo by to to jediné, co by vyvolenému národu chybělo, aby byl nejohavnějším lidem pod sluncem.

Četl jsem v anekdotách z dějin Anglie za doby Cromwellovy, že jistá voskářka v Dublinu prodávala výborné svíčky, zhotovené z tuku Angličanů. Po nějaké době jeden z jejích zákazníků si jí stěžoval, že jeho svíčka nebyla již tak dobrá. „Ach, to je bohužel tím,“ odpověděla obchodnice, „že jsme tento měsíc neměli dost Angličanů.“ Táži se, kdo měl větší vinu: ti, kdo Angličany pobíjeli, nebo tato žena, jež vyráběla svíčky z jejich sádla?



ROVNOST – Čím je povinen pes psu, nebo kůň koni? Ničím; žádný živočich nezávisí od svého druha. Ale člověk, jemuž se dostalo božské jiskry, zvané rozum, co z toho má? Že je otrokem téměř celého světa.

Kdyby tento svět byl tím, čím, jak se zdá, měl býti, to jest, kdyby tam člověk všude našel snadnou a zajištěnou obživu i vhodné podnebí, je jasno, že by si žádný člověk nemohl zotročiti jiného člověka. Kdyby tato země byla pokryta výživným ovocem, kdyby vzduch, jenž nám má dodávati zdraví, nám nepůsobil nemoce a smrt, kdyby člověk nepotřeboval jiného příbytku a lože, než jaké stačí daňkům a srncům – pak by Čingischánové a Tamerlánové neměli jiných sloužících kromě svých dětí, jež by byly dosti řádní lidé, aby o ně pečovaly v jejich stáří.

V tomto tak přirozeném stavu, kterému se těší všichni čtyřnožci, ptáci i plazové, byl by i člověk tak šťasten jako oni, nadvláda by byla pouhou chimérou, nesmyslem, na nějž by nikdo ani nepomyslil. Neboť k čemu hledat služebníky, nepotřebujeme-li žádných služeb?

Kdyby nějakému jednotlivci despotické mysli a svalnatých paží napadlo zotročiti si svého méně silného souseda, bylo by to nemožné: dříve než by se utiskovatel připravil, byl by utiskovaný na sto mil daleko.

Všichni lidé by si tedy byli nutně rovni, kdyby neměli žádných potřeb. Bída, jež je údělem našeho pokolení, podřizuje člověka jinému člověku; skutečným neštěstím není nerovnost, nýbrž závislost. Velmi málo záleží na tom, říká-li se jednomu člověku Jeho Výsost a jinému Jeho Svatost, ale krušné je sloužit tomu i onomu.

Četná rodina vzdělává úrodnou půdu; dvě malé sousední rodiny mají neúrodná, nepoddajná pole: samo sebou se rozumí, že ty dvě chudé rodiny musí sloužiti rodině bohaté, nebo že ji vyvraždí. Jedna z nuzných nabídne se bohaté do práce, aby si vydělala chleba, druhá ji přepadne a je poražena. Z rodiny sloužící vzešli služebníci a dělníci, z rodiny poražené vzešli otroci.

Na naší neblahé zeměkouli to není jinak možno, než že pospolitě žijící lidé musí být rozděleni ve dvě třídy, ve třídu utiskovatelů a utiskovaných; tyto dvě třídy se opět dělí na tisíc dalších, a těch tisíc opět má různé odstíny.

Všichni utištění naprosto nejsou nešťastni. Většina jich se v tom stavu narodila a nepřetržitá práce jim nedovoluje nésti jejich postavení příliš těžce; když však se jim stane nesnesitelným, dochází k válkám, jako byla válka lidové strany proti senátu v Římě a velká válka v Německu, Anglii a Francii. Všechny tyto války končí dříve nebo později zotročením lidu, poněvadž mocní mají peníze, a peníze jsou pánem všeho ve státě. Pravím ve státě, poněvadž mezi národy tomu tak není. Národ, který lépe vládne železem, podrobí si vždycky národ, jenž má více zlata, ale méně odvahy.

Všichni lidé se rodí s dosti silnou touhou po panování, bohatství a rozkoších a s velikým sklonem k lenosti; následkem toho by všichni lidé chtěli míti peníze a ženy nebo dcery jiných lidí, býti jejich veliteli, podrobiti je všem svým rozmarům a nic nedělati, nebo aspoň dělati jen samé velmi příjemné věci. Vidíme, že za těchto okolností je právě tak nemožno, aby dva kazatelé nebo dva profesoři teologie na sebe nežárlili.

Lidstvo za současných poměrů nemůže existovati beze spousty užitečných lidí, kteří nemají zhola ničeho, neboť zámožný člověk jistě neopustí svou půdu a nepůjde orat vaši, a potřebujete-li pár střevíců, nebude to jistě státní rada, který vám je udělá. Rovnost jest tedy nejpřirozenější a přitom zároveň i nejutopističtější věc.

Ježto lidé všecko přehánějí, je-li jim to možno, přehnali i tuto nerovnost; usmyslili si v některých zemích, že žádný občan nesmí opustiti kraj, v němž se náhodou narodil; smysl tohoto zákona je viditelný: Tato země je tak špatná a tak bídně spravovaná, že každému zapovídáme odejíti z ní ze strachu, že by z ní všichni odešli. Učiníte lépe, budete-li si počínati tak, aby všichni vaši poddaní tam rádi zůstali a cizinci dostali chuť tam přijíti. Každý člověk má právo považovati se v hloubi srdce za zcela rovného jiným lidem. Z toho nenásleduje, že by měl kardinálův kuchař poroučeti svému pánu, aby mu uvařil oběd, ale kuchař si může říci: „Jsem člověk jako můj pán, narodil jsem se s pláčem jako on, on zemře jako já v těchže úzkostech a za týchž obřadů; oba dva máme tytéž živočišné potřeby. Kdyby se Turci zmocnili Říma a kdybych já byl v té době kardinálem a můj pán kuchařem, přijal bych ho do svých služeb.“ Tato řeč je zcela rozumná a správná; nežli však se turecký sultán zmocní Říma, musí zatím kuchař konati svou povinnost, nebo je všecka lidská společnost zničena.

Pokud jde o člověka, který není ani kardinálovým kuchařem, ani nezastává žádný jiný státní úřad, pokud jde o soukromníka, jenž na nikom nezávisí, ale kterého mrzí, že je všude přijímán protektorsky nebo přezíravě, jenž jasně vidí, že mnozí monsignoři nemají více znalosti, ani více ducha, ani více zásluh než on, a jenž k své mrzutosti musí někdy čekati v jejich předpokoji – co by měl takový člověk činiti? Odejíti.



ZVÍŘATA – Jaká ubohost, jaká chudoba ducha tvrdit, že zvířata postrádají vědomostí a citu, že provádějí své výkony stále týmž způsobem, že se ničemu nenaučí, nic nezdokonalí atd.!

Jakže, tento pták, jenž staví své hnízdo v půlkruhu, připevní-li je ke zdi, ve čtvrtkruhu, je-li v rohu, a v celém kruhu, staví-li si je na stromě, ten pták že dělá všecko stejně? Tento honicí pes, kterého jsi po tři měsíce cvičil, neví toho po uplynutí té doby více, než když jsi ho začal učit? Učíš-li čížka písni, opakuje její nápěv okamžitě? Nepotřebuješ dosti dlouhou dobu, než ho jí naučíš? Nepozoroval jsi, že se mýlí a opravuje?

Z toho, že k tobě mluvím, soudíš, že mám cit, paměť, myšlenky? Nuže, nemluvím k tobě; vidíš mě vracet se domů se zarmoucenou tváří, hledat neklidně nějakou listinu, otevřít psací stůl, kam, jak se pamatuji, jsem ji dal, a radostně ji číst, když jsem ji našel. Soudíš, že jsem zakusil cit zármutku a pak radosti, a že mám paměť i vědomí.

Přenes tedy týž soud i na psa, jenž ztratil svého pána a jenž ho hledá na všech cestách s bolestným kňučením; pak se vrátí domů pln nepokoje a rozčilení, běhá nahoru, dolů, z pokoje do pokoje, konečně najde milovaného pána v pracovně a projevuje mu svou radost veselým štěkotem, skákáním, lichocením.

Barbaři zmocní se tohoto psa, jenž tak zázračně zvítězí nad člověkem v přátelství; přibijí ho na stůl a rozřezají ho zaživa, aby ti ukázali jeho okružní cévy. Objevíš v něm totéž citové ústrojí, jež je v tobě. Odpověz mi, strojaři,1 uspořádala příroda všecky citové orgány v tomto živočichu, aby necítil? Má nervy, aby byl bezcitný? Nehledej v přírodě takovou nesmyslnou protichůdnost.

Avšak učení mistři se táží, jaká je duše zvířat. Nerozumím té otázce. Strom má schopnost přijímat do svých vláken kolující mízu, nasazovat pupence listí a plodit ovoce: otážete se, jaká je duše toho stromu? Jemu dostalo se těch darů; zvíře obdrželo dar citu, paměti a jistého počtu myšlenek. Kdo dal ty dary? Kdo stvořil ty schopnosti? Ten, jenž dává růst polní trávě a jenž káže zemi obíhat kolem slunce.

Duše zvířat mají hmotnou formu, pravil Aristotelés a po Aristotelovi arabská škola, po arabské škole škola andělská,2 po andělské škole Sorbonna a po Sorbonně už nikdo na světě.

Duše zvířat jsou hmotné, volají jiní filosofové. Tito nejsou pravdě blíže než oni. Byli marně dotazováni, co je to hmotná duše: museli uznat, že to je hmota, jež má vjemy. Ale kdo jí dal ty vjemy? Hmotná duše; to znamená, že je to hmota, jež dodává vjemů hmotě; z tohoto bludného kruhu se nedostanou.

Poslyšte, jak jiní hlupáci soudí o zvířatech: jejich duše je duchová bytost, umírající zároveň s tělem. Ale máte toho nějaký důkaz? Jakou představu máte o té duchovní bytosti, která má ovšem cit, paměť a i jisté množství myšlenek a dohadů, ale která toho nikdy nemůže znát tolik, co zná desítileté dítě? Na jakém základě se domníváte, že tato bytost, jež není tělem, hyne zároveň s tělem? Největší hlupáci jsou ti, kteří vyslovili mínění, že ta duše není ani tělo ani duch. To je krásný systém. Duchem můžeme rozumět jen něco neznámého, co není tělem: a tak podle systému těchto pánů je duše zvířat podstata, jež není tělo, ani cosi jiného, co není tělo.

Z čeho mohlo vzniknout tolik protichůdných omylů? Z toho, že lidé měli vždycky zvyk zkoumat, co je jistá věc, dřív než zjistili, zdali ta věc existuje. Klapce, záklopce měchové se říká duše měchu. Co je ta duše? Je to jméno, jež jsem dal oné záklopce, která spadne, vpustí vzduch, pak se zvedne a vytlačí jej výduchem, když se měch stiskne.

Není tu žádné určité duše toho nástroje. Ale kdo pohybuje měchem zvířat? Řekl jsem to již: Ten, jenž pohybuje hvězdami. Filosof, který řekl: Deus est anima brutorum,3 měl pravdu. Ale měl jít ještě dále.



POZNÁMKY:

1 strojař = ve francouzském originále machiniste, to jest mechanista, mechanistický materialista, stoupenec mechanistického materialismu, filosofického názoru, že příroda, zvířata i člověk v ní jsou jen jakési složitější stroje, jednající jen na základě podřízenosti několika základním přírodním zákonům (např. setrvačnosti); nejznámějším představitelem mechanistického materialismu je asi René Descartes, který považoval zvířata za pouhé necitlivé stroje bez duše. – Poznámka Misantropova.

2 škola andělská (ve francouzském originále l’école angélique) = zřejmě jakýsi esoterní mystický nesmysl operující s bludem o reálné existenci andělů, o jejich styku s člověkem, o jejich vzájemné přeměně jednoho do druhého a naopak – zkrátka další ukázka choré lidské psychiky. Nejcharakterističtější byly kdysi zcela vážně vedené učené disputace o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Takzvané Andělské školy fungují samozřejmě dodnes po celém světě, neboť lidská blbost je věčná. – Pozn. Mis.

3 Deus est anima brutorum = (latinsky) „Bůh je duše zvířat.“ Sentenci lze najít ve Swiftově satirické básni Bitva knih, kde se praví: Aristotelés se snažil dokázat, že člověk se řídí rozumem; avšak, na mou duši, tomu já nevěřím. A musím, jemu navzdory, trvat na tom, že člověk a jeho cesty jsou marné a že tento chlubivý pán přírody je bytost slabá a chybující; že instinkt je jistějším průvodcem než chlubný rozum pyšných smrtelníků a že zvířata jsou daleko před nimi. Deus est anima brutorum – Bůh je duše zvířat.“ – Pozn. Mis.