Thoreau: Toulky přírodou

„Mám dojem, že ve chvíli, kdy se začnou pohybovat mé nohy,
začnou proudit mé myšlenky, jako bych v dolní části uvolnil tok řeky,
do níž se následkem toho začaly v horní části vlévat nové přítoky.
Tisíce potůčků, jež mají za zřídla prameny myšlenek,
se řítí kupředu a zúrodňují mou mysl.“
(H. D. Thoreau, deníkový zápis z 19. srpna 1851)


Výprava na horu Wachusett

Lidský život je všude tvořen několika stejnými věcmi a stejnými jednoduchými vztahy a je zbytečné cestovat kvůli tomu, abychom v něm objevili něco nového. Dokonce i růst květin se vyznačuje větší různorodostí než život člověka.

Cesta nás vedla podél Stillwateru, který hřměl dole na dně hluboké rokle plné borovic a kamenů. Jeho voda se tu řítila ještě čerstvá z hor, aby bohužel vzápětí začala sloužit lidem.

Jak jsme pomalu pokračovali dál, ohlíželi se zpět na krajinu, kterou jsme prošli, a poslouchali večerní píseň drozda, neubránili jsme se srovnání klidného rozpoložení přírody se shonem a netrpělivostí člověka. Jeho slova a činy vždy předznamenávají blízkost nějaké krize, zatímco ona je věčně tichá a skromná.1


Zimní procházka

Kdyby byly naše životy více přizpůsobeny přírodě, nemuseli bychom se pravděpodobně tolik chránit před jejím horkem a zimou, ale nacházeli bychom v ní svou stálou opatrovnici a přítelkyni, jak je tomu u rostlin a čtvernožců. Kdybychom svá těla krmili čistou a prostou stravou, a ne povzbuzujícím a hřejivým jídlem, neskýtala by pro zimu více pastvy než holá větvička. Dařilo by se nám stejně dobře jako stromům, k jejichž růstu je i zima vlídná.

Stojíme-li sami hluboko v lesích – zatímco vítr setřásá ze stromů sníh a jediné lidské stopy tu za sebou zanecháváme my –, zjišťujeme, že naše úvahy jsou mnohem pestřejší než život velkoměst. Sýkorka a brhlík představují daleko podnětnější společnost než státníci a filosofové, k nimž se navrátíme jako ke svým všednějším druhům. V této osamělé dolině je náš život klidnější a mnohem více si zasluhuje, abychom o něm přemýšleli.


Přírodopis státu Massachusetts

Kolem nás se toho děje daleko více, než o čem má ponětí Kongres. Pouhý politický život země není nikdy moc radostný; lidé jsou poníženi, když jsou považováni za členy nějaké politické organizace. V tomto směru vykazují všechny země pouze příznaky úpadku.

Zdraví nenajdete ve společnosti, ale v přírodě. Společnost je vždycky chorá, a ta nejlepší nejvíce. Neposkytuje tak blahodárnou vůni jako borovice, ani žádné aroma, jež by bylo stejně pronikavé a posilující jako vůně protěže na vysoko položených pastvinách. Kdo přemítá o nějakém prvku přírodní krásy, neutrpí žádnou újmu a nezažije žádné zklamání. Lidé, kterým byla vždy společná harmonie přírody, nikdy nehlásali doktríny beznaděje, duchovní či politické tyranie ani poroby. Co pro mne znamená promluva jakéhokoliv člověka, neuslyším-li v ní nic tak plynulého a veselého jako v cvrkání cvrčků? Musí se v ní rýsovat lesy proti obloze. Lidé mě unavují, když mě neustále nezdraví a neosvěžují jako proudy zurčících potoků. Radost je bezesporu podmínkou života.

Když v hlubinách přírody objevím nějakou krásu, připomene mi onu klidnou a tichou atmosféru, v níž se o ní má rozjímat, nepopsatelnou samotu života – tak je tichá a skromná. Na krásu obsaženou v lišejnících je třeba hledět z toho nejposvátnějšího, nejtiššího koutu.


Příroda je vždy mytická a mystická a svá díla tvoří s volností a výstředností génia.


Názor, že „přirozená poloha zkoumání je tváří k zemi“2, je výstižný. Moudrost nezkoumá, ale spatřuje. Než něco spatříme, musíme se dlouho dívat. Pomalé jsou počátky filosofie! Kdo dokáže rozeznat nějakou zákonitost nebo si spojit dvě fakta, ten má v sobě cosi nadlidského. Lze si představit dobu, kdy se možná ve školách učilo i o tom, že voda teče z kopce. Skutečný vědec musí znát přírodu lépe díky tomu, že je pro to vhodněji uzpůsoben – musí mít lepší čich, chuť, zrak, sluch a hmat než ostatní. Jeho zkušenosti musí být hlubší a kvalitnější. Neučíme se úsudkem a dedukcí či tím, že bychom na filosofii aplikovali matematiku, ale přímým stykem a soucítěním.


Divoká jablka

Historie jabloní

Je zajímavé, jak úzce je historie jabloní provázána s historií lidskou. Geologové tvrdí, že čeleď Rosaceæ, do níž patří jabloň, přišla na svět jen krátce předtím, než se na něm objevil člověk.

Jablka patrně tvořila součást stravy neznámého primitivního národa, jehož pozůstatky byly nedávno objeveny na dnech švýcarských jezer3 a o němž se předpokládá, že žil dávno před vznikem Říma a byl tak starý, že ještě nepoužíval žádné kovové nástroje. V jeho zásobárnách se našlo jedno celistvé zčernalé a scvrklé lesní jablko.

Tacitus píše, že staří Germáni tišili svůj hlad kromě jiného planými jablky (agrestia poma).

Niebuhr konstatuje, že „výrazy pro dům, pole, pluh, orbu, víno, mléko, ovce, jablka a další věci spojené se zemědělstvím a jemnějším způsobem života se v latině a řečtině shodují, ale latinská slova pro věci vztahující se k válce nebo honbě jsou od těch řeckých naprosto odlišná“.4 Jabloň se tedy dá považovat za symbol míru stejně jako olivovník.

Jablko bylo v minulosti natolik důležité a široce rozšířené, že kořen jeho názvu označuje v mnoha jazycích ovoce všeobecně. Μῆλον,5 znamená v řečtině jablko, ale také ovoce z jiných stromů, ovci a veškerý dobytek a konečně i obecně hojnost.

Jabloň oslavovali Hebrejci, Řekové, Římané i Skandinávci. Někteří se domnívali, že její ovoce uvedlo v pokušení první lidský pár.6 Podle pověstí o ně bojovaly bohyně7, draci měli za úkol ho hlídat a hrdinové byli posíláni, aby je utrhli.8

O stromě se na přinejmenším třech – a o jeho ovoci na dvou nebo třech dalších – místech zmiňuje také Starý zákon. Šalomoun pěje: „Jako jabloň mezi stromy lesními, tak je můj milý mezi mládenci.“ A ještě: „Osvěžte mě rozinkami, posilněte mne jablky.“9 Nejvznešenější část nejvznešenějšího rysu lidského obličeje se podle tohoto ovoce v angličtině nazývá „oční jablko“.10

O jabloni se zmiňují i Homér a Hérodotos. Ve skvostných zahradách Alkinoových spatřil Odysseus „marhany11, hruškové kmeny i jabloně s ovocem skvostným“ (καί μηλέαι άγλαόκαρποι).12 Podle Homéra patřila jablka mezi ovoce, které Tantalos nedokázal utrhnout, protože mu vítr vždycky odvál pryč větve, na nichž rostlo. Theofrastos znal a popsal jabloň jako botanik.13

Podle Prozaické Eddy přechovává Iðunn „ve své schránce jablka, z nichž stačí bohům pojíst, až začnou stárnout, a všichni zase omládnou. Tak tomu bude až do ragnaröku“ (neboli zániku bohů).14

Z Loudona se dozvídám, že „staří velšští bardi dostávali jako odměnu za vynikající podání písně jabloňovou větévku“.


Divoká jablka a jejich chuť

Chtěl bych, aby se mé myšlenky staly, stejně jako divoká jablka, stravou tuláků, a nezaručuji, že budou poživatelné, okusíte-li je doma.


Podzimní barvy

„Jakkoliv jsou projevy politiků většinou přibarvené,

nenacházím v nich ani odraz barev podzimu.

Jsou bezbarvé a mdlé jako rostliny v listopadu.“

(Thoreauův deníkový zápis z 27. října 1858)


Nachové trávy

Člověk dokáže v rychlosti minout a pošlapat rostliny, které mu sahají až po hlavu, a přece se nedá říct, že by věděl o jejich existenci, i když jich už tuny posekal, podestýlá s nimi ve stájích a léta jimi krmí dobytek. Pokud si jich však někdy začne hledět, podlehne možná jejich kráse. Každá nejprostší rostlina – nebo plevel, jak říkáme – tu vyrůstá, aby vyjádřila nějakou naši myšlenku nebo náladu – a přece, jak dlouho vyrůstá zbytečně! Tolikrát jsem v srpnu prošel přes Velká pole15, a nikdy jsem si pořádně neuvědomil, jaké tam mám nachové společníky. Otíral jsem se o ně nohama a věru po nich i šlapal, a oni teď konečně jako by povstali a požehnali mi. Krása a skutečné bohatství jsou vždycky takto prosté a opovrhované. Ráj by se dal definovat jako místo, jemuž se lidé vyhýbají.


Červený javor

Člověk se diví, jak to, že se veřejní strážci morálky a městští radní nevydali ven zjistit, co chtějí stromy svými barvami a nevázanou náladou říct, a nemají strach, že se tu chystá nějaká nepravost. Nechápu, co v tomhle ročním období, když se javory šarlatově rozzářily, dělávali puritáni. Rozhodně tou dobou nekonali své pobožnosti v hájích. Možná právě kvůli tomu si postavili modlitebny a obehnali je kolem dokola stájemi.


Spadané listí

Je příjemné procházet se po podestýlce z čerstvých, křehkých a šustivých listů. S jakou nádherou se ukládají do hrobů! S jakou lehkostí ulehnou a obrátí se v prsť, zbarvené tisícem odstínů a vhodné pro podestýlku nás živých! A tak se, lehké a svěží, hrnou na místo svého posledního odpočinku. Neoblékají smuteční šat, ale zvesela poletují nad zemí, vyberou si pozemek na hřbitově, železných plotů jim není zapotřebí a všude po lesích si o tom šeptají. Některé si zvolí místo, kde pod zemí tlí lidská těla, jimž vyjdou na půl cesty vstříc. Kolikrát se ještě zatřepotají, než v klidu spočinou ve svých hrobech! Jak spokojeně se ony listy, které tak vznešeně pluly vzduchem, znovu obracejí v prach, smířené s tím, že budou ležet a tlít u paty stromu a poskytnou výživu dalším generacím svého druhu, i že vzlétnou k výšinám! Učí nás, jak umírat. Člověk si klade otázku, zda někdy nastane doba, kdy lidé se svou pyšnou vírou v nesmrtelnost ulehnou stejně ladně a s touž zralostí – kdy také s klidem babího léta shodí svá těla, jako to dělají s vlasy a nehty.

Když padají listy, je celá země hřbitovem, po němž se příjemně chodí. Rád se potuluji a přemítám nad jejich hroby. Nejsou na nich žádné lživé epitafy. Váš hrob určitě leží někde na tomto ohromném hřbitově, který je už od pradávna posvěcený. Nad vašimi kostmi pokvete vrbina a bude zpívat strnádka.16 Pojďme se projít po hřbitově listů: právě on je skutečným lesním hřbitovem.


Cukrový javor

Stačí, když vysadíme nebo alespoň necháme stát stromy, a Příroda už se postará o pestrou výzdobu. Ať stále planou! Město není úplné, pokud v něm nerostou stromy ohlašující příchod podzimu. Jsou stejně důležité jako hodiny na věži. U města, které je postrádá, zjistíte, že moc dobře nefunguje. Je v něm uvolněný šroubek, chybí mu jistá nezbytná součást.

Město tyto neškodné povzbuzující prostředky ve formě zářivých a radostných scenérií potřebuje k zahánění trudnomyslnosti a pověr. Ukažte mi dvě města, z nichž jedno je skryté v loubí stromů a plane vší říjnovou nádherou a druhé představuje pouze nicotnou pustinu bez stromů nebo jen s pár stromy pro sebevrahy, a jsem si jistý, že nejvyprahlejší a nejzaslepenější náboženské fanatiky a nejzoufalejší opilce najdete v tom druhém.


Šarlatový dub

Příroda nehází perly sviním. V krajině se pro nás skrývá tolik viditelné krásy, kolik jsme jí ochotni ocenit – a ani o zrnko víc.


„Někdy si představuji knihovnu, tj. sbírku děl opravdových básníků, filosofů, přírodovědců atd., která by nebyla uložena v žádné cihlové či mramorové budově v přelidněném a prašném městě...,

ale spíše někde daleko v hlubinách pralesa...“

(deníkový zápis H. D. Thoreaua z 3. února 1852)

*

„Nejdivočejším člověkem, jakého zrodila Nová Anglie od dob, kdy její území obývali rudí domorodci, byl nepochybně Henry Thoreau. Celý jeho život byl hledáním divokého nejen v přírodě, ale i v literatuře, v životě a mravech.“

(americký esejista John Burroughs: Thoreauova divokost, 1881)

*

„Už když jsem byl malý kluk, dozvěděl jsem se, že jednou zemřu,

a zapamatoval jsem si to, takže teď nejsem zklamán.“

(Thoreauova slova na smrtelné posteli)



POZNÁMKY:

1 V červenci 1842 se Thoreau s přítelem vydali na třídenní pěší výpravu na 25 mil vzdálenou horu Wachusett, kde nocovali pod stanem uprostřed tehdy ještě liduprázdné přírody. Dnes je táboření na Wachusettu zakázáno, ačkoliv automobilem lze dojet až na vrchol a na hoře funguje několik lyžařských vleků. – Tolik informace pro zanícené optimisty a lidumily, kteří by se snad chtěli domnívat, že svět je stále lepší a lepší a že vůbec není přelidněn. – pozn. Mis. + vyd.

2 Citace z Theofrastových Povahopisů. – pozn. vyd.

3 Jde o pozůstatky domů na kůlech z doby kamenné (např. nálezy na dně jezera Federsee v německém horním Švábsku pocházejí z doby 4000 let př. n. l.). K objevu došlo v roce 1857 na Neuchâtelském jezeře ve Švýcarsku, když dlouhotrvající sucho způsobilo pokles hladiny a odkrylo pozůstatky dřevěných kůlů. Postupně pak byly objeveny další pozůstatky domů na kůlech i v dalších jezerech nejen švýcarských, ale i v přilehlém okolí, v Německu a v Itálii. – pozn. Mis.

4 Citace z knihy německého historika Bartholda Georga Niebuhra (1776–1831) Römische Geschichte (Dějiny Říma). – pozn. vyd.

5 Μλον, latinizovaně mélon, je samozřejmě výraz starořecký a tam znamenalo toliko „ovci“ či „kozu“, případně „malý dobytek“, v přeneseném smyslu i „obětní zvíře“. Novořecky se jablko řekne „mílo“ [μήλο]. Slovní základ je blízký také slovu „med“, což se novořecky řekne μέλι (méli). – pozn. Mis.

6 Šlo však zřejmě o jablko granátové (viz pozn. níže). Nicméně negativní konotace jablka a zla možná ovlivnila i latina skrze latinský překlad bible zvaný Vulgata. Latinská slova pro „jablko“ (malum) a „zlo“ (malum) jsou totiž téměř totožná a rozlišuje je jen nepřepsatelný jiný přízvuk. – pozn. Mis.

7 Héra, Athéna a Afrodité se přely o „jablko sváru“ čili o to, která z nich je nejkrásnější. – pozn. Mis.

8 Drak jménem Ládón hlídal zlatá jablka v zahradě Hesperidek, ale hrdina Hérakles je ukradl. – pozn. Mis.

9 Píseň písní 2,3 a 2,5. – pozn. vyd.

10 Míněna zřítelnice. Anglický idiom the apple of one’s eye má významy „něčí miláček, oko v hlavě“. Je možné, že Thoreau zde opět naráží na Starý zákon. V anglické verzi Žalmu 17 (8. verš) se uvádí: Keep me as the apple of your eye. Česká verze zní: „Jak zřítelnici oka mě opatruj.“ – pozn. vyd.

11 marhany (granátová jablka) jsou plody marhaníku neboli granátovníku obecného (Punica granatum), původem ze severozápadní Indie, kde se hindsky jmenují अनार (anár). – pozn. Mis.

12 Citace z Homérovy Odyssey v překladu Otmara Vaňorného. – pozn. vyd.

13 Řecký filosof, spisovatel a vědec Theofrastos (kol. r. 372 – 287 př. n. l.) se věnoval řadě disciplín včetně botaniky (např. v díle De causis plantarum). – pozn. vyd.

14 Prozaická Edda – soubor starých severských mýtů a pověstí, které sepsal islandský básník, historik a politik Snorri Sturlusson (1179–1241). Iðunn byla podle pověsti žena boha Bragiho, která hlídala jablka zaručující bohům nesmrtelnost. (Překlad Heleny Kadečkové.) – pozn. vyd.

15 „Velká pole“ – jedno z míst Thoreauových procházek, východně od Concordu. – pozn. vyd.

16 Strnádka růžovozobá (Spizella pusilla), anglicky Field Sparrow (= česky doslova „vrabec polní“), severoamerický zpěvný pták z čeledi strnadovitých. Jeho zpěv lze vyslechnout zde. Doporučuji též navštívit Internetovou sbírku ptáků, kde je i video. – pozn. vyd. + Mis.



http://feuerteufel.blog.cz/1701/h-d-thoreau-v-literature-a-filosofii