TAO - texty staré Číny

(výpisky)


Ticho není nic tak prostého.

Není ničím daným,

musí být vytvořeno.

[CLAUDE ROY]1


Je jisté, že i to umění, jež se dělá ze slov – poezie, rodí se z mlčení a mlčení je jí třeba jako vzduchu. Jako je třeba ticha k životu. Třebas jen proto, že byl život dočasně zpustošen a řeč se znemožnila.


Já jediný jsem jiný,

dávaje přednost té krmi,

kterou skýtá Matka!

[LAO-C']


Zvláštní odrůda nenáboženských a neasketických poustevníků čínského starověku: tzv. jin-š'.


Taoismus se nejméně ze všeho podobá úhledně pěstovanému, vzorně prosvětlenému lesíku plnému rovných, tesaři dobře padnoucích, a tedy užitečných kmenů; neboť byl vždy spíše bujným jižanským pralesem, pod jehož divokým neladem a neuspořádanou zvůlí květeny, stromoví a trav se kdesi hluboko uskutečňuje těkavému lidskému oku skrytý, a přece tak velkolepý zákon a řád přirozeného organismu. Tak také je třeba i číst ony texty.

Čtenář těch textů sám pochopí, že tomuto způsobu myšlení byla bytostně cizí ctižádost vystavět příliš pevnou a závaznou konstrukci filosofických, estetických či náboženských lešení.

Taoismus zůstával šancí slabých, to jest na straně jedince. Nabízeje osamělému lidskému individuu pohodu, stojí vždy na straně jednoho proti všem. Ve jménu klidu a harmonie a tichého mlčení vedl svou nemluvnou při se světem neklidu a shonu a tlachání. Byl vždy útočištěm tvrdohlavých.

Mlčenlivá filosofie mužů z ústraní (jin-š').

Básníci skupiny Sedmi nesmrtelných bambusového háje vycházeli ze základní premisy, že není krásné, co není poctivé. A stejně jejich zaujetí pro výlučné podivínství (čchi-žen) i jejich „chvála bláznovství“ a obdiv k samotářům jsou etické povahy; vycházejí z přesvědčení, zkušeností opětovně utvrzovaného, že ryzí etické jednání je vlastně možné jen jako akt čirého sobectví a bezohledného egocentrismu, jako jednání do sebe zahleděné.



SVĚT PLNÝ ZNAMENÍ


ČCHÜ JÜAN

VĚŠTBA


Mám obdělávat pole vlastníma rukama,

okopávat, býlí vytrhávat,

nebo si mám zajišťovat jméno,

tak, že se budu všude točit kolem mocných lidí?

Mám riskovat

poctivou řečí bez falše,

nebo si zpříjemnit život

tím, že se přizpůsobím?

Mám s hrdou velkodušností

chránit svou pravdu,

nebo se vlichotit do přízně žen

pitvorným blekotáním?

Mám zůstat čistý a rovný,

nebo být kluzký jako líčidlo, jako kůže poddajný

a tak se všemu a všem přizpůsobit?

Mám se snad vysoko vzepnout jak tisícimílový oř,

nebo se dát jako kachna smýkat po proudu vlnami,

dát se jimi unášet nahoru a dolů,

abych spasil život?

Vzít na sebe otěž letícího hřebce,

či dusat ve stopách zedřeného tahouna?

Měřit se v letu se žlutým jeřábem,

či se o zrno rvát se slepicemi?

Co nese štěstí a co neštěstí?

Co odvrhnout a za čím se dát?

Doba je špinavá a čistoty v ní není.

Křídlo vážek má se za těžké,

za lehké se má tisíc liber.

Lháře a pomlouvače vysoko vyzdvihují,

moudré ušlechtilé muže nechají bezejmenné.

Obraťte se na své srdce

a jednejte po svém rozumu.



MYSTÉRIA FILOSOFŮ TAO


LAO-ČUANG


Kdybych se měl pokusit svést myšlenkový svět Čuangova textu k jedinému klíčovému pojmu, vyplynul by nejspíš pojem tak věčný, jako je – Svoboda. Ideál absolutního uvolnění, rozpoutání a vyvázání, ideál duchovního vytržení nespojovaného s jakoukoli askezí, ale dosahovaný cestou nejzazší přirozenosti v spontánní harmonii s přírodou a s přirozeným tíhnutím lidí.

Lao-c'ovo klíčové heslo je WU-WEJ: to jest nezasahovat do přirozeného stavu a běhu věcí, nevměšovat se a v tom smyslu nic nedělat!


Lao-c'


Šlechetný muž přes své mnohé schopnosti a ctnosti se snaží vypadat jako primitiv a hlupák.“

(Lao-c'ova řeč ke Konfuciovi)



LAO-C'

[STARÝ MISTR]

*

TAO TE ŤING

[KANONICKÁ KNIHA O CESTĚ A JEJÍ SÍLE]


2

Světec se oddává dílu nečinnosti

a hlásá učení beze slov.


3

Spravování Světcovo vypadá tak:

vyprázdní srdce lidí,

oslabí jejich vůli –

a lid bude navěky bez poznání a bez žádosti,

takže i vědoucí se neopováží cokoli učinit!

Světec nebude dělat nic

a přece všechno jím bude řízeno!


5

Nebe a země nemají takzvaný vztah k lidem;

všechny věci jsou jim jen věchtoví psi.

Ani Světci nemají takzvaný vztah k lidem

a lidstvo je jim jen smečkou věchtových psů.


Řečnění přemnohé znamená

vyčerpání kolikeré.

Nevyrovná se tomu, co uvnitř se zdrží!


7

Světec staví se dozadu, i když je vpředu;

staví se mimo, i když je v tom.


8

Dokonalost srdce je v čirosti.

Dokonalost řeči je v poctivosti.


10

Být nad jinými, ale neřídit –

tomu se říká: Tajemná Síla Cesty!


12

Štvanice a lovy poblouzní srdce člověka,

nedostupné zboží pokřiví jeho činy.

Proto:

Světec se věnuje svému nitru,

neboť se vždy jedno opouští, abychom získali druhé!


13

Společenské postavení nás bolí jako naše tělo.

Tomu, kdo cení svět jak své tělo,

může být tento svět svěřen!

Tomu, kdo miluje celý svět jak sebe sama,

může být svět vložen do rukou!


15

Obezřelí jako ten, kdo v zimě přechází zamrzlou řeku

a podezíraví, jako by jim pořád cos hrozilo ze všech stran

a prostí jak samorost

a prostorní jak údolí hor

a kalní jak zvířený proud.


Kdo jiný se dokáže kalný ztišit do úplné čistoty?

A nehybný po věčném pohybu dojít až k plnosti života?


Může být jakkoli ošuntělé a přece

vždy znovu a znovu dokonale ukončené!


16

Spějte k nejzazší prázdnotě

a trvejte v naprostém klidu!


17

Ať jako z veliké dálky sem doznívají

vzácně slova –

a dílo bude vykonáno

a věcem se bude dařit

a lidé si budou přitom říkat:

žijeme po svém!


18

Ve chvíli, kdy se tratí Velká Cesta,

nastoupí takzvaný vztah k lidem a takzvané vědění:

nastane Veliký Podvod.


Ve chvíli, kdy se rodiny přestávají snášet,

nastoupí takzvaná pieta.


Ve chvíli, kdy ve státě zavládne temno a země

spěje k rozvratu,

nastupují loajální a věrní poddaní.


20

Mnoho lidí se stále usmívá,

jako když vedou býka k obětišti.


Já jediný jsem jiný,

dávaje přednost té krmi,

kterou skýtá Matka!


24

Kdo si stoupá na špičky,

nestojí pevně;

ten, kdo se rozkročí,

nejde.


29

Kdo nakládá se světem,

chtěje ho získat,

vidím, že neuspěje.

Neboť je svět nádoba magická,

s níž takto nakládat nelze!

A kdo s ní tak nakládá, prohraje

a kdyby se jí i zmocnil, ztratí ji!


30

Zvítězil, že nebylo zbytí;

zvítězil, a není násilník!


31

Ani ty nejlepší zbraně nejsou nástroje znamenající štěstí.

Zbraně jsou nástroje, jež neznamenají štěstí, nejsou to nástroje urozeného muže! I když jich použije, že jinak nemůže, má stejně pokoj a mír za cosi vyššího. A i když zvítězí, nepřikládá tomu kladnou hodnotu! Neboť kdo by v tom viděl něco dobrého, to by byl člověk, kterého zřejmě těší zabíjet! Ovšem ten, koho těší zabíjet, nemůže potom dosáhnout svých záměrů se světem!


33

Osvícený, kdo rozumí sobě.

Kdo zná mít dost, je bohatý.

Kdo prosadí svou, má vůli.

Ale jen ten, kdo nepřestane být čím je,

ten přetrvá

a dlouhý věk má,

kdo ani v smrti nezajde!


36

Ryba se nemá vytahovat z tůně.


37

Bezejmenný samorost,

ten je bez chtění

a co je bez chtění, sahá po klidu

a svět se ustavuje sám!


38

Po ztrátě Síly Te se obracíme k Humanitě.


Ritus je pouhá slupka loajálnosti a spolehlivosti

a počátek rozvratu.

Předpovědi jsou na stromu Taa pouhý květ a počátek hlupáctví.


41

Slyší-li velcí o Cestě,

hned pílí po ní.

Slyší-li prostřední o Cestě,

kolísá, zda je či není.

Slyší-li malí o Cestě,

nahlas se Tomu smějí.

A nebyla by to ani Cesta,

kdyby se jí nesmáli –

proto je takové úsloví:

Nejsvětlejší Cesta je ta, která se zdá temnou.


45

Největší dokonalosti jako by se něčeho nedostávalo,

leč její užívání tím není postiženo.


47

Světec, ten věděl, aniž kam cestoval,

pojmenoval, aniž se rozhlížel

a vykonal dílo, aniž přiložil ruku k dílu!


50

Ten, jenž se právě rodí,

ten už umírá;

jestli je třinácte stoupenců života,

je také třinácte stoupenců smrti;

a z žijících lidí

je také třinácte těch,

co jsou na cestě k bodu smrti!


52

Otevři průchody

a vrhni se do díla,

a po celý život není ti pomoci!


53

Kdo z nás má byť jen špetku vědění, půjde po velké Cestě a bude se strachovat, aby se nedal cestou křivou. Velká Cesta je hladká, je rovná, jenže lidé chodí rádi postranními cestičkami:

dvůr má ta nejvýstavnější schodiště,

lidé se oblékají do pestrých výšivek,

nosí nabroušené zbraně,

holdují pití a jídlu

a hromadí nadbytečné statky!

Toto je obžerství a loupež, to není Cesta!


56

Ten, kdo ví, nemluví;

kdo mluví, neví;

tak zahraďte průchody

a zataraste dveře,

otupte hroty,

rozvažte pouta

a ztlumte světlo –

buďte jen prach!


Toto je tajemná rovnost!


Ten, kdo jí dosáhl, nikde nemá příbuzných;

ten, kdo jí dosáhl, nikde není cizincem.


57

Čím víc je na světě zákonů a zákazů,

tím bídnější je lid!

Jak přibývá zákonů a nařízení,

množí se zloději a lupiči!


Proto Světec pravil:

Já nedělám nic.

Já miluji klid.

Já do ničeho nezasahuji.


58

Tam, kde je vláda odevzdaná,

tam lid zůstane poctivý.

Tam, kde je vláda plná čilosti,

neukojený lid začne chytračit!


Vždyť na neštěstí

zakládá se štěstí!

Vždyť ve štěstí

číhá neštěstí!

Kdo zná to tajemství?

Nic v něm neplatí řádně!

Řádné se opět

stává divným,

dobré se opět

stává špatným!

Nad lidským blouděním

slunce nezapadá!


63

Činem je nečinnost,

prací je zahálka.


64

Kdo něco dělá,

prohrává.

Proto Světec

nedělá

a proto neprohrává.


67

Je-li cos docela normální,

to setrvává ve své malosti!


70

Co říkám, dá se velice snadno pochopit a velice snadno uskutečnit.

A přece není v celé zemi nikoho, kdo by to dokázal pochopit, a nikdo také není schopen uskutečnit to.

Jenže to nikdo neví, a proto nikdo neví nic ani o mně. Těch, kteří mne někdy pochopili, je velmi pořídku, a ti, kteří by mne dovedli vysvětlit, jsou vzácní!


71

Vědět, že nevím,

to je nadevše;

nevědět, že vím,

to je nemoc!


Kdo poznává v nemoci nemoc,

přestává být už nemocný.

A Světec nebývá nemocný,

protože poznává v nemoci nemoc –

proto není nemocný!


72

Kdykoli se lidé přestanou hrozit moci,

veliká moc přijde k nim!


75

Jenom ten, kdo nežije jenom pro život,

ten cení si života moudře!


81

Kdo ví, ten se v učení nešíří,

kdo v učení se šíří, ten neví.


Čuang-c'


ČUANG-C' (369–286 př. n. l., vlastním jménem Čuang Čou)

Jeho slova se jako vzedmutý oceán valí svou cestou a po své libosti. Pročež ani žádný z králů či vévodů a hodnostářů jich nemohl využít co svého nástroje! Vypráví se, že král Wej ze státu Čchu se doslechl o moudrosti Čuanga Čoua. Poslal za ním tedy svého posla s bohatými dary, aby mu vyřídil jeho pozdravy a požádal jej, zda by se nestal jeho ministrem. Čuang Čou se smíchem řekl poslovi: „Zlato a zisk, ministerské křeslo a vznešené postavení! Nikdy jsi neviděl obětního vola na oltářích na hranicích města? Pěknou řádku let ho vykrmují, do zdobných hedvábí ho halí, jen aby ho nakonec přitáhli do velkého chrámu! Nebyl by v té chvíli tím posledním prasetem, na kterém nikomu nesejde, nemyslíš? Běž jenom pryč a přestaň mne tahat do té své špíny! To se už budu raděj dál po svém vyvalovat ve svém blátě, než bych se dal kterýmkoli státem zotročit! V životě už nepřijmu úřad, a tak se budu moci těšit ze své svobodné vůle!“



ČUANG-C'

[MISTR ČUANG]

*

SVOBODNÁ ŠŤASTNÁ POUŤ


Malé poznání nedostihuje velké. Krátký věk nedostihuje dlouhý. Jenže to neví! Co o tom všem ví taková havěť!


Takový Mistr Sung Jung by se jen pobaveně šklíbil. Kdyby ho celý svět velebil, nepřidalo by mu to na sebevědomí, kdyby ho celý svět haněl, nebyl by proto o nic skleslejší. Přesně si uvědomoval rozdíl mezi vnitřním a vnějším, rozlišoval hranice mezi slávou a pohanou, toť vše! Je málo takových, kteří se takhle dovedli postavit k světu!

Proto se říká: Osvícený nemá Jméno.

Jméno je jenom pouhým hostem skutečnosti.


Tchien Ken se toulal na sluneční straně hory Jin, a když došel ke břehům řeky Liao, potkal tam bezejmenného člověka a zeptal se ho: „Řekněte, prosím, jak řídit říši?“

Bezejmenný řekl: „Odejdi, jsi nízký člověk. Jaká to odporná otázka? Chystám se právě dělat společníka Stvořiteli věcí. Až mne to omrzí, nasednu na ptáka nespoutanosti a dálav a na něm vyletím mimo všech šest směrů, co jich je, zabloudím do kraje, kde není ničeho nic, a usadím se v širé bezhraničné pustině. A ty – k čemu teď přicházíš vnést do mé duše starost o vládu říše?“

Když však Tchien Ken opětoval svou otázku, bezejmenný odpověděl: „Nech své srdce putovat.“

[ČUANG-C']


Střízlík si staví hnízdo v hlubokém lese, nezabere však víc než jedinou větev. Hraboš také pije z veliké řeky, nespotřebuje však víc, než čím by naplnil břicho.


Od všeho lidského cítění se odloučil tak dalece, jako je vnitřní dům odloučen od venkovního chodníku!


Lien Šu řekl: „Slepému chybí, čím by ocenil krásný ornament, hluchý nemá, čím by uslyšel hlas zvonu a bubnu. Neexistuje však jen slepota a hluchota těla! I schopnost porozumění je někdy slepá a hluchá. A ta slova jako by mluvila o vás.“


Císař Jao spravoval lid své říše a nastolil mír mezi čtyřmi oceány. Potom však odešel navštívit čtyři Mudrce na hoře Daleký Ku-še. A když se znovu vrátil do svého hlavního města na severním břehu řeky Fen, se zrakem někam do dáli zahleděným zapomněl na říši.


Mistr Chuej řekl Čuangovi: „Mám veliký strom, lidé mu říkají smrdutý jasan. Jeho kmen je tak plný vypouklin a zduřenin, že tesař ani nedokáže přiložit značkovací šňůru. Větve toho stromu jsou tak pokroucené a stočené, že k němu nedokáže přiložit kružidlo ani úhelník. Ten strom stojí rovnou u cesty, a přece se po něm žádný tesař ani neohlédne.“

Mistr Čuang řekl: „Vy tu hořekujete nad neužitečností vašeho velkého stromu. Proč jej nepěstujete v kraji, kde není nic, na širé nekonečné pustině, kde byste se mohl kolem jeho kmene v blažené nečinnosti toulat a svobodně, šťastně uléhat k spánku pod jeho korunou? Sochor ani sekyra předčasně neukrátí jeho život, nic z okolních věcí mu neublíží. Není na něm nic, čím by mohl být užitečný. Co by mu tedy mohlo škodit a přinášet strázeň?“



K JEDNOTĚ VĚCÍ

A MÍNĚNÍ


Veliké poznání je širé, malé poznání slídivé. Veliká řeč je čistá, malá řeč nicotná. A lidé se setkávají, aby o něco usilovali, a ze dne na den se srdce za něčím pachtí a derou.

Lidé vyrážejí, jak by byli vypuštěni ze spouště samostřílu, majíce se přitom za rozhodčí dobra a zla, ano či ne. Lidé přilnou a zůstávají jako klatba či přísaha, majíce se přitom za vítěze.


Život nám utíká jak cválající kůň. A komu se ho podaří zadržet? Není to k pláči?

Celý život sloužíme, plahočíme se a nikde nevidět smysl a výsledek. Znaven a vyčerpán tím vším a nevědět, k jakému konci spějeme. Není to k pláči? Člověk si řekne: Neumírám! Co mu to však pomůže? Jeho tělo podlehne proměně, jeho duše s ním. Můžete snad popřít, že je to dvojnásob k pláči?


Vydáme-li se za srdcem, jež nám bylo dáno, jak za svým učitelem, kdo by zůstal bez učitele?


Když Mistr Čuang měl umřít, jeho žáci se radili, jak ho pochovají. „K čemu to?“ podivil se umírající. „Což není rakví nebe a zem, nejsou slunce a měsíc pohřební svíce, hvězdy drahokamy a veškerenstvo pohřebním průvodem?“ Pravili žáci: „Bojíme se však vran a krkavců!“ „Ach, proč jste tak straničtí?“ řekl Mistr. „Jestli mne nezahrabete, posloužím vranám, jestli mne zahrabete, posloužím červům a mravencům.“

[ČUANG-C']


Nan Po C' Čchi se toulal kolem vrcholů hory Šang, když uzřel veliký strom nezvyklého vzrůstu. V jeho stínu by se mohlo ukrýt nejméně tisíc čtyřspřeží. Nan Po C' Čchi pravil: „Jaký to strom! Ten jistě poskytuje vynikající dřevo.“ Pak však pohlédl nahoru a v koruně uviděl změť zkroucených a křivolakých větví, nepoužitelných na sloupy či podvaly. Shlédl dolů na obrovské kořeny a zjistil, že celý kmen je jimi rozdělován po délce tak, že se z něho nedají tesat rakve. Ochutnal tedy list, ale v ústech ucítil palčivou bolest. Čichl ke stromu a měl pocit, že se snad ani za tři dny neprobere z omámení.

Nan Po C' Čchi pravil: „To je opravdu zcela nepotřebný strom! Jenom tak mohl dosáhnout své výšky. Vždyť i božský muž užívá právě takové nepotřebnosti! Ve státě Sung je vesnice Ťingů, kde se obzvláště daří katalpám,2 cypřišům a moruším. Ty, co vyrostou na víc než jednu délku paže, ulomí si lidé, kteří potřebují bidýlka na opičky. Ty, co vyrostou do tří čtyř objemů, si uříznou lidé, kteří si chtějí vyzdobit střechu. Ty, co dorostou do sedmi objemů, uříznou si urození a zámožní lidé na postranice k rakvím. Proto se žádný ze stromů nedožije přirozeného počtu let a vprostřed své cesty všechny předčasně umírají pod údery seker. Takové je nebezpečí užitečnosti.“

[ČUANG-C']



Dokonalý člověk je božské povahy! Smrt či život na něm nic nezmění, což teprv principy užitku či škody.


Jak vím, že radost ze života není pouhou falešnou iluzí? Jak vím, že se svou nenávistí ke smrti nepodobám muži, jenž se jako jinoch rozloučil s domovem a zapomněl, kam se vrátit?


Ve chvíli snění nevíme, že je to sen. Ale až se probudíme, pak teprv poznáme a pochopíme, že to byl sen! Ale nadto však existuje veliké bdění. Jenže se potom dozvíme, že to byl taky jen velký sen! Jenže hlupáci si o sobě myslí, že bdí, že oni to prokoukli, že vědí! Ten je Vládce! Ten je pasák! Všechno je jisté, všechno je dáno!


Zapomeňme, jak léta plynou, nestarejme se o Dobro či Zlo, Správné či Nesprávné, naše duše ať se rozletí do kraje bez hranic a mimo hranice, tam ať se zabydlí.


Kdysi se Čuangovi zdálo, že je motýlem poletujícím kolem, motýl se cítil motýlem a nic mu nechybělo – nevěděl, že je Čuangem! Náhle se probudil a ustrnul – je Čuang! A neví: zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se teď zdá motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl – přece tu musí být nějaký rozdíl! A to je, čemu se říká: proměnlivost věcí.


Horský strom roste, aby byl jednou poražen; smola živí plamen, aby v něm posléze shořela. Skořicovník je k jídlu, a proto jej podtínají, lakový strom je k užitku, a proto jej podřezávají. Lidé si vesměs uvědomují užitečnost toho, co je k užitku. Nikdo však nezná užitečnost toho, co je k neužití!

[ČUANG-C']


Bažant z mokřisek si sotva jednou na deseti krocích klovne, sotva jednou na sto krocích se může napít. A přece si nepřeje, aby ho dosyta krmili v kleci. Duchu zhola nic nepřidá, i kdyby se nacházel v největším blahobytu!


Vždycky se najdou lidé, kteří mluví, když není co říci, a pláčí, když není nad čím plakat. Ve starověku to nazývali zločinem proti Přírodě. Náš mistr Lao-c' přišel, když nadešel jeho čas, a odešel, když mu bylo odejít. Tam, kde se přichází i odchází v pravý čas, tam není místa pro smutek ani pro radost. Ve starověku tomu říkali božské uvolnění pout.



TAOISTI

A MISTŘI MAGIE


Do týchž řek vstupujeme

i nevstupujeme,

jsme i nejsme.

[HÉRÁKLEITOS]


Čang-Kuo – legendární

taoistický mistr a

poustevník



Filosofové a básníci pověstného kruhu Sedmi nesmrtelných bambusového háje (ČU LIN ČCHI SIEN): Žuan Ťi, Si Kchang, Šan Tchao, Liou Ling, Žuan Sien, Siang Siou a Wang Jung; o nich šla pověst, že to byli géniové prodchnutí duchem Taa, a proto věčně na štíru s navyklým pořádkem světa a společenského řádu; svůj spor s dobou tito muži řešili radikální spontaneitou bytí a provokující ostenzí3 své vůle. Víc o tom ostatně řeknou jejich texty a jejich příběhy.



KOMENTÁŘ KUO SIANGŮV4


I když je rozdíl mezi velkým a malým, přece žije-li si každá z věcí volně, tak jak ji samu těší, pak mohou všechny věci dát průchod vlastní přirozenosti a mohou žít podle svých schopností a nadání. Pak budou všechny věci jen tím, čím být mají, a takovým způsobem jsou stejně šťastné.


Nech svoji mysl toulat v čisté prostotě, za přirozeností věcí jdi. A svět bude žít v míru a v pokoji.


My se ovšem radujeme z nabyté člověčí podoby, leč v toku proměn je bezpočtu jiných podob stejně dobrých. Není většího štěstí než procházet těmi nespočetnými proměnami!


Nevíme, co předcházelo a předchází věcem, a přece se nepřestávají rodit a vznikají. Což jenom ukazuje, že věci jsou ve své přirozenosti to, co jsou. A že není žádného stvořitele věcí!


Může se prohlásit, že známe příčiny některých věcí. Vyvstane však další otázka, co jsou příčiny těchto příčin? A nepřestaneme-li opakovat tuto otázku, dostaneme se až k tomu, co vzniká samo sebou a je, co je! A tam se už nelze ptát po příčině. Můžeme toliko říci, že všechno je, co je!


Nežijeme proto, že bychom si to přáli. A přece někteří cílevědomě usilují stát se geniálním umělcem. Nikdy však neuspějí. A druzí se stávají geniálními umělci zcela přirozeně; ani sami nevědí jak. Jiní se cílevědomě snaží stát světci a nikdy neuspějí. A druzí se světci stávají zcela přirozeně, aniž o tom vědí. A nejen světci a geniální umělci se nedají napodobit, stejně se nemůžeme stát ani blázny nebo psy jenom proto, že snad se jimi chceme stát a snažíme se jimi být!


Říká se, že polostín je dítětem stínu a stín je dítětem věcí a věci jsou zas dítětem stvořitele. Jenže bych se chtěl zeptat, zda je stvořitel nebo není? Není-li, jak může cokoli stvořit? A když je, pak je ovšem jen jednou z věcí, a jak může jedna z věcí rodit všechny ostatní věci? A tak tedy není stvořitele. Všichni a všechno se rodí samo sebou a nic není rozeno jinými věcmi. Tak to je přirozená Cesta všehomíru!


Přirozenost každé věci má své hranice, a je-li kdo sváděn něčím, co leží už za těmito hranicemi, jeho přirozenost se tím narušuje. Proto bychom měli odvrhnout podobné svody a žít bychom měli podle své přirozenosti a nikdy podle přirozenosti druhých. Jen tak se zachová celistvost naší přirozenosti!


Pravý muž v sobě sjednocuje přírodu i člověka a veškeré věci činí si rovné, pro něho neexistují protiklady mezi věcmi, pro něho neexistuje spor mezi přírodou a člověkem.


Dokonalý muž je druhým bez užitku, vždyť všechno je užitečné samo sobě, a proto i dokonalý muž ponechává všemu jeho vůli i jeho jméno, zatímco sám se všemi splývá bez rozdílu.


Je lehké neučinit nic. Ale těžší je cokoli učinit, aniž bychom se přitom dopouštěli násilí na duchu!


Čím větší má někdo křídlo, tím více potřebuje vzduchu!



Z KNIHY MISTRA LIE

O JANG ČUOVI5


Jang Ču řekl: „Sto let života, to je dlouhá doba. Jenže se ji nepodaří prožít ani jednomu z tisíce! Ale dejme tomu, že by se takový našel. Dětinství a stařeckost mu zaberou polovinu té doby! Další polovinu ze zbylé poloviny mu zabere noční spánek a denní zdřímnutí! A nejméně polovinu z toho zbytku mu zaberou bolesti, nemoci, smutky, žaly, smrti a úmrtí bližních! Počítám, že z těch zbylých asi desíti let je sotva jediná celá hodina, ve které se člověk cítil volný a spokojený! Tak to je ten lidský život! K čemu je? Pro radost? Pro krásu a dostatek? Pro hudbu a barvy? Jenže krásy a dostatku nebude nikdy dost a hudby a barvy se nikdy nenasytíme. Načež se nám tresty a odměnami něco zakazuje, jiné zas doporučuje, pověstí a zákony jsme vláčeni tam a sem z místa na místo. Tak zápasíme o chvilkovou prázdnou chválu a usilujeme o slávu posmrtnou. Opatrnicky nastavujeme uši a zaostřujeme oči nad tím, co vidíme a co slyšíme, stydíce se za počestnost či nepočestnost našich vlastních myšlenek a přání, a tak jen neustále tratíme dokonalou radost přítomných let a ani na hodinu si nedovolíme popustit uzdu, jaký je pak rozdíl proti tomu, kdyby nás uvázali v tom nejtěžším žaláři?“


V čem se všechny věci liší, je život, v čem se shodují, je smrt. V životě jsou mudrci i hlupáci, urození i nuzáci, takové jsou tu rozdíly! Ve smrti je hnití, rozpad, zmar, taková je to jednota! Leč oddejme se raději tomuto našemu životu! Co je nám do toho, co bude po smrti!


Nemá se chudnout ani bohatnout. Co se tedy má? – Pravím: má se žít v radosti, má se žít v bezstarostnosti. Ten, kdo se umí radovat ze života, nebývá chudý, ten, kdo umí žít bezstarostně, nezbohatne!


Jen Pching-čung se ptal Kuan Čunga, jak se má člověk starat o svůj život, aby ho dobře naplnil.

Kuan Čung odpověděl: „Dej mu plnou volnost, to je vše! Nebraň mu, nezdržuj ho od ničeho!“

Jen Pching-čung řekl: „Co to názorně znamená?“

Nech uši poslouchat, co chtějí, nech oči dívat se, na co chtějí, nech nos, ať se obrací tam, kam chce, nech ústa, ať říkají, co chtějí, nech tělo, ať si dělá, co chce, nech myšlenku, ať si jde, kam chce!

Myšlenka chce volnost, a když ji nemá, znamená to překážet její přirozené povaze.

To jsou všechno obmezující tyrani. Odstraňte je a v šťastné pohodě přežijte to, co vám zbývá do smrti – den, měsíc, rok, deset roků. Tomu říkám postarat se o život. Ale nezbavíš-li se všech obmezujících tyranů a svázán a spoután prožiješ třeba ten nejdelší život – sto let, tisíc, deset tisíc let, nebude to, čemu já říkám postarat se o život.“


PAO-PCHU-C'6

*

KNIHA MISTRA PROSTOTY


Do hor a přes vody


Ti, kdož odcházejí do ústraní, aby tak unikli zmatkům své doby, musí se tak či onak jednou dostat do hor.



CESTA K POEZII

[BÁSNÍCI, OPILCI, BLÁZNI A SAMOTÁŘI]


V každé strašlivé době lidských dějin najdete

muže, jenž sedává kdesi v koutě a tam

pěstuje svou kaligrafii a navléká

řídké korálky slov.

[PAUL VALÉRY,7 1915]


Taoismus otevřel čínskému umění netušené prostory.

Byl to především Čuang-c', strhující příklad jeho vlastních filosoficko-básnických próz, jeho sugestivní vize individuální říše svobody a životního naplnění, které vytyčily estetický prostor velkého básnictví. Stačí připomenout ten několikrát v různých částech textu opakovaný obraz „neužitečného stromu“, jenž je přeci zřejmou metaforou k ideji o absolutní bezúčelnosti života jako jediné pravé záruky jeho skutečného naplnění.


Jen povrchní život je logická řada příčin a následků. Hluboký život vyjímá jevy a děje z řady a posílá je do vztahů nezměrných, vrhá je do drah bez zřejmého počátku a konce. Povrchní život se vyjadřuje syntaxí, hluboký život je v tom prostší, jeho výraz má podobu parataxe.8 Povrchní život je logická řada příčin a následků, formou hlubinného života je paradox.


LU ŤI se narodil v roce 261 a zabili jej v roce 303. Jeho poslední slova před smrtí zněla: „Uslyším ještě křik jeřábů nad rodným Pavilónem květin?“



LU ŤI

*

POPISNÁ BÁSEŇ O LITERATUŘE


Tak v samém středu stoje vzpřímený básník dohlédá do konce všehomíru,

toulaje se královskou oborou básnictví;

jediným pohledem obejme svět.


Stane se,

že rákosu květ vyběhne vysoko

a všem se vzdálí, až zůstane sám;

že marně ho stíhá i jeho stín

a ozvěna, ta jej stěží chytá;

tak stojí osamělý, vysoko se vzpíná,

a žádný z obyčejných tónů k němu nedoléhá.


K nejryzejšímu se dostáváme špinavou nečistotou.


I to, co vytryskne z hloubi umělcova mistrovství,

může se nadít výsměchu tupých očí,

jimž drahé kameny a nefrity platí

tolik, co boby, jež leží na Střední planině.

Však přestože obrůstají svět v tom množství,

mé dlaně, ach, zůstaly dosud poloprázdné.



LU ŤI

*

POZVÁNÍ SAMOTÁŘE


Dní se a srdce bez radosti zůstává;

zkouším střást se šatů ulpělý prach a váhám,

zda jít či nejít, na čem se konečně ustálit:

samotářem se mám stát v soutěsce hlouběj skrytým?


Z rána lekníny natrhám na Jižní bystřině,

večer mi postačí ke spánku Západní svah;

větvoví něžné staví tam oblačný pavilón

a husté listoví spouští zelené závěsy,

lehounký vánek čechrá orchidej

a větřík cestou laská každý strom

a horský potok proudem zvoní,

vodopádem bije do kamenů své nefritové tóny,

po kouzelných vlnách běží hlasy stesku,

jak ozvěnou pak krouží kolem po skalisku,

vždyť se nedá jen tak někde vypůjčit si,

nedá se získat předstíranou prostotou –

tak nač sahat po jmění, nač tituly chtít,

když je líp zastavit vůz a vystoupit:

v čem se nám zlíbí, za tím dále jít!


Fu Šan (1602–1683):

Literát odchází do ústraní“



SI KCHANG9

*

DOPIS NA ROZLOUČENOU PANU ŠAN ŤÜ-JÜANOVI


Tak podle své vlastní povahy jít a spočinout vždy tam, kde se každému z nás zlíbí! Tak vždy budou jedni, kteří budou odcházet na dvory panovnických domů, aby se odtamtud již nikdy nevrátili, a zase jiní, kdož budou mizet v lesích, aby se nikdy nevrátili zpět.

Pokud jde o mne, čítám životopisy poustevníků Šang C'-pchinga a Tchaj Siao-weje a jímá mne obdiv k nim a stále myslím na to, co to bylo za lidi!

Příliš dlouho jsem byl ponechán sám sobě, tak dlouho, až jsem se začal na všechno dívat svrchu a neuznával jsem jakékoli závazky a omezení, má zvůle se obrátila zády k jakýmkoli společenským pravidlům, zato se má lenost dobře snášela s mou přirozenou nevychovaností. Četba Starého Mistra a Mistra Čuanga mne jen utvrzovala v mé touze po volnosti a nevázanosti. Tak má touha po dobrém jméně a po kariéře den ze dne vadla a naopak sílilo mé spoléhání na vlastní přirozenost a oddávání se mým sklonům. V tom jsem se věrně podobal divoké zvěři, jež se dá taky ochočit, jen když ji cvičí od mládí, když ji však lapí už ve vzrostlém věku, pak se jako šílená rozhlíží po svých poutech a po své kleci a na útěku se vrhne třebas do vařící vody či do plamenů. Takové zvíře kdyby vyšňořili uzdičkou ze zlata, kdyby je krmili těmi nejsladšími pochoutkami, tím víc bude vzpomínat na hluboký les a myslit nepřestane na žírná luka.

Lidské vztahy mají svůj ritus, dvůr má své zákony, a já, když všechno řádně promyslím, zjišťuji, že nejméně sedm věcí z toho zcela jistě nesnesu a z toho zas nejméně dvě mi nikdy neodpustí:

Rád si poležím, rád pozdě vstávám.

Rád si vyjdu jen tak s loutnou pod paží a s písní na rtech. Kdyby mě měli přitom hlídat, nemohl bych se už tak volně pohybovat.

Neodpovídat na dopisy se má za prohřešek proti dobrému mravu a dobrému vychování, říká se tomu neplnění povinností. Musil bych se přemáhat, ale dlouho bych to stejně nevydržel.

Nemám rád pohřby a vadí mi dodržování smutku. Lidé je však považují za velmi důležité a mne pak nenávidí jako toho, kdo nad tím nedává najevo dosti vznešené pocity, jako by neměli většího přání než mě vidět nějak patřičně dojatého. Jenže já svou přirozenost nezměním, i kdybych si to nevímjak vyčítal. Kdybych i mocí mermo chtěl své srdce podrobit obecnému vkusu, vyšlo by z toho cosi falešného, a tudíž nepravdivého, pročež bych se opět nevyhnul provinění a pochybné proslulosti.

Nemám rád sprosťáky, a přece bych s nimi musil spolupracovat, musil bych s nimi vysedávat u tabulí plných hostí, kde jejich jazyk ohlušuje uši a kde ve svém prostředí zamořeném shonem a povykem pak před mýma očima rozehrají všechny své převleky a steré komedie.

Moje srdce se neumí srovnat s nepříjemnostmi, ale úřední služba z nich nevyjde, povinné závazky poutají úředníkovo srdce, záležitosti světa zaplavují jeho mysl. Ne, to bych nesnesl!

A k tomu všemu jsem ještě v rozepři s králem a o učiteli všech Konfuciovi se vyjadřuji nepříliš uctivě. Když s tím mezi lidmi nepřestanu, bude to to první, co mi neprominou!

Ve své nesnášenlivosti k různým mrzkostem jsem úplně zatvrzelý, zvykl jsem si o nich mluvit přímo a bez obalu, sotva se s něčím takovým setkám, nemůžu si pomoci, rovnou spustím. A to je to druhé, co by mi nikdy neprominuli!

Kdyby se mi i nakrásně podařilo vyhnout vnějším nesnázím, dozajista bych z toho ochořel uvnitř. Jak dlouho bych asi mohl vydržet v této společnosti?

A toulky v kopcích a u vod, pozorování ryb a ptáků jsou mou potěchou. Jakmile bych odešel dělat úředníka, byl by s tím vším konec! Mohu snad zatratit, co mě těší, a jít za tím, z čeho mě vlastně jímá děs?

Nechtějte tedy znásilňovat nadání lidí, jak jim je příroda dala, a nechejte je být, jací jsou.

Má-li někdo sám rád páchnoucí maso, nebude ještě proto krmit fénixe zcepenělou myší. Přiučil jsem se něčemu z umění „pěstování života“, podle něhož odhazuji lesk a slávu, zbavuji se žízní a chutí, a srdce nechávaje toulat klidnou tišinou, je mi nejdražší moje „nezasahování“ do věcí.

Nad to všechno mé srdce choří melancholií a v poslední době se mu přitížilo. V skrytu jsem přesvědčen, že bych už nesnesl nic, co by mi nepřinášelo opravdovou radost a uspokojení. Znám se až příliš dobře. Jednoho dne by mne to, tím jsem si docela jist, dohnalo k šílenství!


TCHAO JÜAN-MING10

*

POVAHOPIS PÁNA OD PĚTI JÍV


Byl to klidný a tichý, až málomluvný člověk, neprahnoucí po slávě ani po zisku. Zato rád četl v knihách, aniž by však zase příliš toužil po nějakém důkladném a podrobném výkladu. Ale když přišel na nějakou pěknou myšlenku, to pak samou radostí i na jídlo zapomněl. Jeho vlastní stavení bylo už tak zpustlé, že už ani moc nemohlo chránit před větrem nebo sluncem; jeho jediný krátký kabátec byl nadranc, hrnek i misku měl věčně prázdné, on byl však šťastný, tak jak byl. Pro vlastní potěchu si občas napsal nějaké to skládání, ve kterém vyjádřil, co mu zrovna tanulo na mysli. Tak aniž si stýskal po tom, co snad mohl dobýt, co snad ztratil, takhle dožil svůj život!

Nermoutil se nad chudobou a nad svým nízkým stavem, neprahnul po bohatství ani po hodnostech!“ Přijdeš-li na chuť těmto slovům, pak nejspíš uznáš, že to byl člověk stejného zrna!


LI PO11

*

LETNÍ DEN V HORÁCH


Vějířem líně sotva pokynu,

válím se ukryt nahý ve stínu,

i šátek sundavám, ať chladí

sosnový vítr temeno mé hlavy.


ŤIA TAO12

*

VYZNÁNÍ


Často se vídám s tichou nocí

cestou k lesnímu prameni;

do trávy lehá stříbro rosy,

na tmavém nebi hvězdná znamení.



ŽUAN ŤI13

*

BIOGRAFIE VELKÉHO MUŽE


Takzvaný Ušlechtilý muž (Ťün-c') se obvykle nezanáší ničím jiným než morálním řádem a pravidly správného jednání.

Viděli jste už někdy, jak se usazuje v nohavicích veš? Skočí rovnýma nohama do hlubin nejbližšího švu a tam se zaryje do bavlny v blahé důvěře, že právě našla to nejskvělejší obydlí, jaké kdy svět viděl. Při každém sebemenším pohybu si dá dobrý pozor, aby nepřekročila kraj švu, aby nevystrčila z nohavice hlavu. – Nepochybujte o tom, že i ta veš si myslí, že jedná podle těch jedině správných, jedině pravých pravidel jednání.

Opravdu nevím, jaký je rozdíl mezi Ušlechtilým mužem, Ťün-c', žijícím ve svém omezeném světě, a tou vší, která se zrovna usadila v mé nohavici!



ŽUAN ŤI

*

PÍSNĚ MÉHO NITRA

1

Líto je ptáčka, na kterého míří,

a kdo nám může zapovědět pláč!


2

Po noci den

a po dni zase noc,

tvář už mám vyzáblou až dost.

Tak tedy žijem: pod nohama tenký led

a srdce sevře se a žádná odpověď!


3

Ať jenom malá lehká loďka pode mnou

sleduje se mnou vlnu za vlnou;

líp je mi na řece zapomenutému všemi

než s tamtěmi se slinit po kamení;


stejně bych nebyl nikdy jak se sluší,

jedině tvrdohlavost zůstává mou duší.


WANG WEJ14

*

Na sklonku let jsme vsadili vše na samotu;

nás už se světa shon netýká –

já nemám dnes už žádné jiné plány,

jdu zapomenout do starého lesíka.



WANG WEJ

*

LESNÍ CHRÁMEK


Ač v horské pustině člověka nepotkávám,

odkudsi lidský hovor zní mi na doslech;

s ním soumrak do lesa se krade,

naposled svitnout na zelený mech.



S'-KUNG TCHU15

*

24 VLASTNOSTÍ BÁSNÍKŮ

2

TICHÁ NEZAUJATOST

V prostotě přebývá a v mlčení,

nádherný všehostroj nikdy nepostižený,

co pije z pramenů nejvyšší harmonie

a s jeřábem je hotov se pustit v let.


4

POHROUŽENOST

Zelený lesík, stavení na samotě,

v průzračném vzduchu se naklání slunce,

sundám si šátek a sám kráčím,

naslouchám cestou křikům ptačím.


Studniční žábě nelze vyprávět o moři, je omezena místem, v němž žije. Letnímu hmyzu nelze vyprávět o ledu, je ohraničen časem, v němž žije. Omezenému člověku nelze vyprávět o Cestě (Tao), je omezen, čím byl vzdělán.

[ÚRYVEK Z KNIHY MISTRA ČUANGA]



5

VZNEŠENOST

Génius vládne pravým Tao, tou cestou cest,

třímaje ve své ruce lotosový květ;

na vlnách věčnosti pluje jak loď,

až tajemný v dáli beze stop se tratí.


V prázdnotě čiré čekám než zůstane duch čist,

sám mezí zbavený tak zcela bez hranic.


6

JEMNÁ VYTŘÍBENOST

Nefritový džbán je zase po okraj;

těším se z deště, chaloupku kryje háj.


Teprve když se bílý oblak zrána jasní

a z úkrytů jeden po druhém vzlétají ptáci,

s loutnou pod hlavou usínám v zeleném stínu,

nad hlavou vodopád letící po skalách –


a květy padají tiše a zcela němě,

člověk je čistý, podoben chryzantémě.


7

RYZÍ ČISTOTA

V průzračné tůni se rozlévá jaro,

v magickém zrcadle vidíš jakou má duše tvář

a génius nejvyšší prostoty naplněn čistotou

po svitu luny se vrací k Tau –


tu po nebi hvězdy vyhlížíte,

tu zpívá se o mužích žijících v skrytu,

jichž přítomný den je jak běhutá vlna.


9

VYCHUTNÁVÁNÍ

Génius sám je bohatství a urozenost sama,

takže si žlutého kovu dost málo necení,

věda že nejdřív vysychá co hýří barvami,

zatímco jemné a nesyté má často hlubší trvání.


10

SAMOZŘEJMÁ PŘIROZENOST

Tam kdesi na horách v ústraní ryzí muž žije,

lilie cestou z loďky utržená,

vždyť jasné je, že všude kolem do šíra

nebeský hrnčířský kruh se prostírá.



Filosof Chuej-c' byl ministrem ve státě Liang. Čuang-c' se k němu vydal na návštěvu. Kdosi řekl Chuej-c'mu: „Čuang-c' přichází s přáním stát se ministrem místo vás!“ Načež Chuej-c' z obavy před tím tři dni a tři noci posílal zvědy a špehy po celé zemi.

Když za ním Čuang-c' konečně přišel, řekl mu: „Na jihu žije pták, kterému říkají pták Ohnivák. Znáte ho? Jednou se pták Ohnivák vznesl od svého jižního moře a rozletěl se k moři severnímu. Cestou nezastavil, kde neměl strom wu-tchung,16 nepojedl, kde nebylo právě to nejvybranější ovoce, nenapil se, kde neviděl pramen s nejčistší vodou. A stalo se, že jakási sova našla zetlelou myš. A pták Ohnivák právě letěl kolem. Sova zvedla hlavu, a když ho uviděla, ze strachu o svou kořist začala varovně syčet. Chcete teď kvůli státu Liang syčet na mne?“


Jestliže člověk nezapomíná, co je mu zapomenout, a zapomene, co mu není zapomenout – tomu se říká pravá zapomnětlivost!

Avšak Světec vědění považuje za parchanta, sliby za lepidlo, ctnost za záplatování, práci za kramářství. Světec nic nesnuje, nač by potřeboval tedy vědět; nic nerozděluje, proč by tedy potřeboval spojovat; nemá trhliny, nač by tedy potřeboval Ctnost; nemaje nic na prodej, nač by potřeboval kramáře. To čtvero věcí je píce Nebes. A tato nebeská píce je krmě nebeská. A jestliže dostává pokrm od nebes, nepotřebuje lidi. Má podobu člověka, postrádá však jeho city. Protože má podobu člověka, nachází se v družině ostatních lidí. Protože však postrádá jejich city, dobro a zlo k němu nemají přístup. Svou malostí a nicotností přináleží k lidem. Svou mohutností a velikostí, samojediný, dotváří své Nebe.

[ÚRYVKY Z KNIHY MISTRA ČUANGA]



11

NESPOUTANOST

Ten básník na Proměny hledí svobodně;

do jeho dechu vstupují nekonečné dálky;

básník chce žít volně jako žijí blázni:


po nebi větrný příboj se valí,

pobřežní hory sinají v dáli,

v básníku zvedá se mocná božská síla;

tak se s ním příroda pobratřila.


12

OBSAŽNOST

V básníku žije pravé pravdy duch,

s ním se hloub potápí i vyplouvá na povrch.



Opři se o strom a tiše si broukej, podrž se uschlé větve a tiše klímej.“

[ÚRYVEK Z KNIHY MISTRA ČUANGA]



13

NITERNOST DUCHA

Živý duch putuje neustále dál a dál,

popelem mrtvým nikde nedotčen;

zázrak tvořící přírody,

kdo by si troufal opravit?


14

JEMNOST

Vážíme slovo tak, aby nezbyl kaz;

nevydáš myšlenku ve zmatek napospas,

aby vše bylo jak čistá zeleň na jaře rašící,

jak bílá závěj na svahu k měsíci.


15

NESPOUTANÁ PŘIROZENOST

Je přirozenost básníkovým domem,

kde pravdu bere pouty nesvázán

a věcí nabírá si dosyta

jen podle náklonnosti:


když postavím si chatu pod sosnou,

sundám si šátek a píseň zazpívám;

jen ranní rozbřesk znám a večer šírání,

nevím, že platí někde jiný čas –


tak mám už vše, nač si kdo vzpomene;

musím snad ještě něco dělat? – přece ne;

tak konečně jsem takto získal tebe,

ó zázračná volnosti nebe!


16

ČISTÁ VÝJIMEČNOST

Má duše hledá důstojný a výjimečný klid,

tak těkavý, že je ho těžko uchopit.


18

OPRAVDOVÁ SKUTEČNOST

Vem slova nejprostší,

myšlenka ať v hloubce netopí se;

až potkáš náhle muže v ústraní,

jako bys viděl duši plnou Cesty:


v zátočině čisté bystřiny,

ve stínu tyrkysových pinií,


náš přirozený sklon tak dosáh ukojení;

zázrak, jenž není jen tak k nalezení.



Je to marný, zbytečný strom; zkus z něj udělat člun, potopí se; zkus z něj zhotovit rakev, v tu ránu shnije; nadělej z něj nářadí, nábytek, rozpadne se ti pod rukama; zbuduj z něj dveře, za chvíli budou zalité smůlou; vytesej z něj sloup, a sežerou jej červi. Je to strom, který nedává žádné dřevo, a tak není k ničemu. Jen proto také mohl dosáhnout takového stáří!“

Onen posvátný dub pravil: „S čím mne to chceš srovnávat? Chceš mne přirovnávat k pěstěným stromům? K růžovým keřům, hrušním, pomerančovníkům, pomelovníkům17 a jiným ovocným stromům a keřům, které počnou česat, jakmile jim dozrají první plody, při tom jim třesou velkými větvemi, malé lámou, takže si tyto stromy svou užitečností ztrpčují život a nedožijí se plného počtu let, předčasně umírajíce vprostřed své cesty, vydávajíce se zhoubnému zacházení světa? Tak je tomu se vším! A proto jsem se já snažil dosáhnout stavu, kdy nebudu už použitelný k ničemu. Nyní, téměř před samou smrtí, jsem toho dosáhl, což má pro mne veliký užitek. Mohl bych dosáhnout své velikosti, kdybych byl nadán jakoukoli užitečností? Tak co? Co můžete vědět o zbytečném stromu?“

[ÚRYVEK Z KNIHY MISTRA ČUANGA]



20

OBRAZNOST

Jen duše čistá a oproštěná

se může vrátit k ryzosti opravdového,

jako se hledají stíny na hladině,

jako se píše o kráse na jarním slunci.


21

SCHOPNOST PŘESAHOVÁNÍ

Z dálky zdá se být na dosah,

a zblízka už není;

vždyť básník

se světem ocitá se ve sporu –


ve strmých skalách hrdý strom,

v modravém mechu vonný sluneční svit;

zpíváš si o tom, co nejde z mysli básníka,

a hlas ti slábne, tichne, téměř zaniká.


22

PRCHAVOST

Daleko od lidí by chtěl,

hrdý, se od stáda odlišit;

jako čáp bílý z pohoří Chou,

jak oblak bílý z vrcholků Chua:


vznešený člověk jako na obraze,

jemuž plodivá síla vesmírná poznačila tvář –


tak neuchopitelný se zdá,

jen ozvěna sotva tušená;

kdo porozumí – získává;

kdo čeká – ten se nedočká.



Konfucius pravil: „Nikdo se nezhlíží v tekoucí vodě, leč ve vodě stojaté. Jedině ten, kdo stojí v klidu, je schopen zastavit ostatní a uvést i je do stavu klidu.“

[ÚRYVEK Z KNIHY MISTRA ČUANGA]



Š'-TAO

*

PRAVIDLO JEDINÉ ČÁRY


V nejstarších dobách nebylo pravidel. A veliká prostota nebyla roztříštěna. Jakmile byla tato jednota roztříštěna, vzniklo pravidlo.


CHAN ŠAN

*

Kdo je to vlastně tenhle Chan Šan?

Lidi nechápou vůbec, co mám na mysli;

nejvýš si řeknou: mluví nesmysly,

ten blázen jurodivý!

*

Jednou mne zpražil tuze moudrý pán,

že prý mým básním něco chybí a podstaty že postrádám.


I musil jsem se začít smát,

jak to tak může někdo pomotat;

však tací lidé jako on,

ať zůstanou si tam, kde zadělávaj na mamon!

*

Studená hora je můj rodný dům;

sloupy mu chybějí a nemá stěn,

je šesti dveřmi pořád otevřen,

nebe se zato klene jako vznosná síň,

pokoje tvoří volný šír,

tak velký až stěna východní mi

bije o západní zeď,

a toho prázdna mezi nimi!


Sem nikdo nepřijde mi o peníze říkat;

když mám hlad, navařím si něco zeleně;

co tady by si počli statkáři

s tou jejich stodolou a jejich pastvinami;

ať zůstanou, kde jsou v tom vlastním žaláři,

z něhož se nikdy nikdo nevymanil –

v zamyšlení svém dobře zvaž,

že by to moh být taky osud náš!

*

Prožil jsem na Studené hoře hezkých pár podzimů;

v samotě jsem broukal píseň bez lítosti

a z hladu jsem spolykal lék proti smrtelnosti;

duch zůstal silný, jak tu na kameni spočinu.

*

Čistá je voda z jarní bystřiny,

bílý měsíc na Studené hoře;

poznáním tichým duch se rozsvítí

v neklidném světě do prázdně se noře.

*

Na Studené tam končí všechno hoře;

tam starosti za hlavu hoď;

pár veršů do skály vyryjeme,

tak v čase žijeme, jak řeka když vlnami nese loď.

*

Kdo takhle potká starého Chan Šana,

řekne si nejspíš: blázen bláznivá,

co na něm vidí, co na něm kdo má?

suknice na něm visí zedraná.


A nechápou už vůbec ten můj divný vkus;

má slova nejsou vůbec z jejich řeči –

Co na to povědět?

Pojď se mnou na Horu, a tam to zkus!


*


CHAN ŠAN žil okolo roku 740. Je geniální outsider čínské poezie. Plebejská postavička tohoto vyznavače zenového buddhismu (čínsky ČCHAN) se stala vděčným prototypem těch božských rošťáků Dálného východu, kteří ve svém šklebu vyjadřují drzou ostentaci vůči protivnému jim světu těch příliš chytrých tam dole pod horami a s moudrostí bláznů a géniů nazírají věčnou prchavost lidského života v hřejivém lůně přírody. Chan Šan své verše také skutečně štědře a zcela bezstarostně rozséval po skalách své Studené hory (čínsky: Chan-šan), aby tak dal zřejmě s celou svou bizarní spontánností najevo, kam jeho verše patří. Nezávisle na jeho vůli se však dochovalo na tři sta básniček v klasickém čínském verši. Osudy básní jsou křivolaké, ale někdy i logické, aspoň by tomu nasvědčoval ten fakt, že se k Chan Šanovi posléze v tomto století přihlásili mnozí kverulanti soudobé světové poezie.



POZNÁMKY:

1 Claude Roy (1915–1997) – francouzský básník, novinář a spisovatel.

2 katalpa (na obrázku níže) – Krásný opadavý listnatý strom. V Číně byly z dřeva katalpy vyráběny oblíbené tradiční hudební strunné nástroje zvané ku-čin s úžasně harmonickým tónem. Kdyby ji lidé nepodřezávali, dožívala by se v mohutnosti vzrůstu velmi vysokého věku.

3 ostenze – úmyslné vzbuzování pozornosti; okázalost, nápadnost, vyzývavost.

4 KUO SIANG a SIANG SIOU byli filosofové neotaoismu, žijící kolem r. 300 n. l. Ti dva jsou prý skutečnými autory komentáře ke knize Čuang-c', jenž nese jméno pouze prvního z nich. Je to vpravdě nejslavnější komentář k Čuangově knize, a spíše než komentář – vlastní, v mnohém se už od raného taoismu Čuangova odpoutávající filosofie. Siang Siou je navíc znám tím, že patřil k oné mnohokrát připomínané skupině Sedmi nesmrtelných bambusového háje a k dobrým přátelům Si Kchangovým.

5 LIE-C' a JANG ČU – s postavou filosofa Jang Ču se setkáváme již na samém počátku čínské filosofie v nejrůznějších, leč fragmentárních zmínkách jiných filosofů. Podle toho snad žil někdy ve 4. stol. př. n. l. a náležel k oněm tehdejším jin-š', neboli „skrytým mužům“, tedy jakýmsi staročínským poustevníkům (zbavených ovšem jakékoli příměsi náboženství a askeze, což obojí vyvolává představa křesťanské legendy). Tito mužové v ústraní byli velmi blízcí taoistům. Byli hlasateli pravé životní harmonie, plnosti lidského života, jejž chtěli chránit před rušivými zásahy z vnějšku. Starověký Jang Ču byl znám především svými formulacemi krajního egocentrismu a egoismu: „Jang Ču hlásá učení: každý sám pro sebe. I kdyby si měl prý vytrhnout jediný chlup ze svého těla, aby tím prospěl celému světu, neudělal by to!“ (Mencius)

6 Pao-pchu-c' – to znamená Mistr Prostota, ač jmenoval se pravým jménem KE CHUNG a žil nejspíše v letech 280–340 n. l., ale docela jisté to není. Pocházel z rodiny vzdělanecké a filosofické tradice, ale odrodil se, nikoli svým vzděláním, ale svými zájmy; přesto byl donucen alespoň na čas vykonávat službu, k níž byl svým původem předurčen. Nepřestal však tíhnout k lesním samotám a volným řekám.

7 Paul Valéry (1871–1945) – francouzský básník, spisovatel, esejista a filosof.

8 syntaxe … parataxe – velmi jednoduše řečeno: první je řazení příčin a následků za sebou, druhé je řazení souběžné, vedle sebe. Jak již řečeno shora: první (syntaxe) se týká povrchního života, druhá (parataxe) života hlubinného. První tedy připouští možnosti pouze chudé, nudné a předvídatelné, kdežto druhá nabízí bohatost, překvapivost, objevnost a dobrodružnost vjemů. Tolik v kostce (a pěkně „vědecky“) asi vysvětlen rozdíl mezi životem povrchním a hlubinným.

9 SI KCHANG byl svrchovaný umělec, básník, kaligraf, hudebník i malíř a spolu s básníkem Žuan Ťiem hlavní představitel skupiny Sedmi nesmrtelných bambusového háje. Dlouho nežil, neboť se svou prostou nenalíčenou tváří nemohl obstát ve světě předstírání a historických maškarád. Při jedné z nich si jeho slova vyložil někdo z mocných tohoto světa jako narážky na svou jistě ctihodnou osobu, nebo ještě spíše – ta slova mu byla v tom smyslu podstrčena jiným, koho Si Kchang předtím skutečně urazil nezdvořilou netečností. Tak či onak, příležitost k odvetě se naskytla, neboť moc se odjakživa snoubí s podezřívavostí. Si Kchang byl i se svým přítelem obviněn z úkladů proti státu a v r. 262 ho popravili. Bylo mu tenkrát všehovšudy třicet devět let a žádost za omilostnění prý podepsalo ne méně než tři tisíce jeho stoupenců, kteří se všichni nabízeli co rukojmí anebo náhrada katovi. Ten ušlechtilý pokus zůstal oslyšen, rozkacená moc nezná slitování s těmi, kdož tak nepatřičně, a tedy nebezpečně dají najevo, že ji nevidí! – Před popravou hrál prý Si Kchang na svou flétnu, pozoruje přitom, jak se dlouží stíny dopadajících paprsků slunce po tvářích jeho žáků a přátel kolem.

10 TCHAO JÜAN-MING žil 365–427 n. l., pocházeje z dobré úřednické rodiny se vzdělaneckou tradicí, nejevil mnoho chuti ozdobit znovu svůj rod novou kariérou. Až z prosté nutnosti zajistit rodinu nastoupil svůj první úřad, ale dlouho si v něm nepobyl. To se několikrát opakovalo, až zběhl naposled a natrvalo v poklidný vesnický život stranou všeho a všech.

11 LI PO (701–762 n. l.), básník, jenž miloval nad jiné svobodu, volnost, která lahodila jeho nespoutanému duchu, zneuznávajícímu všechny svazky i závazky.

12 ŤIA TAO (žil 777–841).

13 ŽUAN ŤI, žil v letech 210 až 263, největší básník ze společnosti Sedmi nesmrtelných bambusového háje, psal lyrické verše, ale podobně jako většina jeho druhů proslul snad ještě víc jako nezřízený opilec, podivín a výtržník. Tím vším si bezpochyby marně znovu a znovu stavěl imaginární zeď, která ho měla chránit před nesnesitelnou společností a jejím činorodým rozkladem. Žuan Ťi, člověk neobyčejně půvabného a hrdého vzezření, člověk přímé a velkorysé mysli, byl i člověkem zcela nezávislým, který dělal vždy jenom to, co se mu právě líbilo. Na tváři nedával znát veselí ani hněv. A leckdy zůstával ve své studovně u svých knih i několik měsíců, aniž by vyšel. A jindy zas dovedl odejít někam do kopců nebo za řeku a třeba i několik dní si nevzpomněl na návrat. I když byl nesmírně sčetlý, ve zvláštní oblibě měl studium knih filosofa Čuanga a Starého Mistra, Lao-c'. A když se pustil po proudu svých myšlenek, zapomínal na všechno kolem. Ti ze současníků, kteří ho znali, často mu říkali – ten blázen!

14 WANG WEJ, tchangský básník a malíř, žil v letech 699–759 n. l. Po závratné kariéře učenecké a úřednické se radikálně vzdal veřejného života, stáhl se do nejpřísnějšího soukromí a stal se plachým samotářem, hledajícím klid a životní harmonii v pustých horách.

15 S'-KUNG TCHU je z této antologie asi autorem nejmladším, žil v letech 837–908 n. l. Na protest proti zvůli nové vlády se vyhladověl k smrti.

16 strom wu-tchung (obr. níže)takzvaný čínský císařský strom čili paulovnie plstnatá (Paulownia tomentosa). Bývá zasazován, když se narodí holčička, aby rostl spolu s ní. Ze dřeva se vyrábějí rezonanční desky pro různé tradiční hudební nástroje.

17 pomelovník (Citrus maxima) – stálezelený strom poskytující exotické ovoce pomelo (viz obr. níže).