Strindberg: Osamělý

August Strindberg

OSAMĚLÝ

 

Studie, rodící se v osamění, byly mnohem cennější než ty, které jsem prováděl na lidech ve společnosti.

 

Postel – ano, bylo mým snem moci jednou ulehnout do vlastního povlečení – ale i když bych si to mohl dovolit, nechci začít s nákupy, protože nemít nic, to je také jedna stránka svobody. Nic nemít, nic si nepřát, to znamená být nezasažitelný, i ty nejtěžší rány osudu tě minou. A mít přitom peníze a vědět, že mohu mít cokoliv, budu-li chtít, je přímo štěstí; to je totiž nezávislost, a ta je také jednou stránkou svobody.

 

Mám ještě jednoho společníka, který je mi příjemný tím, že je mi úplně neznámý. Zdálo se mi, že okusil hořkost života v nejtrpčí podobě, že bojoval proti proudu, že prohrál a nyní že žije v nové době, která ho nepozorovaně předběhla a nechala za sebou.

 

Zkušenost mě naučila rozeznávat nepřátele od přátel i na ulici. Dokonce se najdou lidé, které vůbec neznám, a přesto vyzařují takové nepřátelství, že raději přejdu na druhý chodník, abych jim nebyl příliš blízko. Tato vnímavost se v osamění zostřila do takové dokonalosti, že když už jen zaslechnu na ulici lidský hlas, vyvolá to ve mně buď příjemný nebo nepříjemný pocit anebo nevnímám vůbec nic.

 

Pak znám jednu starší ženu, kterou vodí na procházku její dva psi. Když se psi zastaví, zastaví se i ona; jenže oni se zastavují u každého kandelábru, u každého stromu, na každém rohu. Kdykoliv ji potkám, začnu myslet swedenborgiánsky, představím si nepřítele lidí, který tak osaměl, že se musel stýkat se zvířaty. Trpí za to, co si namlouvá, jak se mi zdá. Namlouvá si, že ta dvě nečistá zvířata ovládá, ale zatím jsou to právě zvířata, která ji nutí, aby následovala každý jejich rozmar.

 

Navázal jsem však kontakty i v domě. A protože jsem bydlel ve čtvrtém poschodí, měl jsem – počítaje v to i lidi z přízemí – pod sebou čtyři rodiny i s jejich osudy. Nikoho z nich neznám, nevím, jak vypadají, a myslím, že jsem je nikdy ani na schodech nepotkal. Prohlížím si jen jejich jmenovky na dveřích a z novin, zastrčených za dveřmi, odhaduji, jaké je jejich smýšlení. Přes zeď v druhém domě vedle mne bydlí zpěvačka, která mi velmi krásně zpívá. Navštěvuje ji přítelkyně a ta pro mne hraje Beethovena. Jsou to moji nejlepší sousedé a často jsem v pokušení se s nimi seznámit, abych jim poděkoval za všechny krásné chvíle, které mi darovaly, ale vždycky překonám pokušení, protože vím, že to nejkrásnější v našem vztahu by vyprchalo, kdybychom si museli navzájem vyměňovat banality.

 

Jako protiváha a jistý stín, můj nejbližší soused o patro níž je majitelem psa. Je to velký, zrzavý, rozjívený hafan, ženoucí se vždycky se štěkotem po schodech. Jeho pán pokládá dům za svůj majetek a v ostatních vidí lupiče – proto dává schody střežit touhle obludou. Když se někdy vracím pozdě domů a tápu tmou schodiště a přitom se nohou dotknu něčeho měkce chlupatého, je po nočním klidu. Spatřím ve tmě jiskry dvou fosforeskujících perel. Šnekovitá šachta schodiště se zaplní hlukem – a tenhle kravál má za následek, že se otevřou dveře a v nich se objeví pán, který mne, jemuž bylo ublíženo, doslova zmrazí svým rozvztekleným pohledem. Samozřejmě že ho nepoprosím o prominutí, ale pocítím svou vinu, protože v očích tohoto psího pána je vinno celé lidstvo.

 

Nikdy jsem nemohl pochopit, že by člověk mohl vložit svou potřebu odpouštění a péče do zvířecí duše, když je na světě dost lidí, kterým se lze obětovat; a tím spíše nemohu pochopit, že je vkládá do zvířete, jako je pes, když veškerá psí existence je soustředěna jen k znečišťování.

 

Občas mě v noci probudí psí štěkot. Dovedu si v takové chvíli představit blaženost rodinky nad tím, že vlastní tak spolehlivé a chytré zvíře, které zvětří i přes zavřené dveře káru pohodného. Nemělo by smysl tvrdit, že by náš majitel psa třeba i jen pomyslel na nešťastné spoluobčany vyrušené z nočního klidu. Nedocenitelný dar posvátného nočního spánku, který je pro nejednoho člověka darem nebes, tito lidé nerespektují. Občas se ptám sám sebe, jakou hroší kůži musí tihle lidé mít, když ani v tichu noci nevytuší, jak je lidé, probuzení ze spánku, musí ve svých postelích proklínat! Cožpak nechápou, že oprávněná nenávist doslova prosakuje stropy, podlahami a stěnami a svolává na jejich hlavy pomstu?

 

Kdysi dávno jsem se odvážil vznést svou stížnost na noční psí štěkot v lidském příbytku. Majitel mi však odsekl, že z mého bytu zaznívá dětský křik! – Dovolil si srovnávat škodlivé zvíře s trpícím lidským tvorem. Od té doby jsem si již nikdy nestěžoval! Ale abych našel sám v sobě usmíření a abych se vyrovnal klidně se vztahem k lidem, protože trpím nenávistí, pokoušel jsem se vysvětlit si nějak takovouto náklonnost ke zvířatům, překračující odpovídající vztahy k lidem. Nemohl jsem však nalézt žádné řešení. Jako vše nevysvětlitelné působí na mne i tento fakt velmi tísnivě.

 

Osamění není nic jiného než právě tohle: zapříst se do pavučinky ve své vlastní duši, zakuklit se a čekat na proměnu, která se musí jednou dostavit.

Svou osobností disponuje koneckonců každý sám. Nikdo nekontroluje mé myšlenky, netíží mě ničí sklony ani nálady. Duše se rozrůstá do nově získané svobody a člověk prožívá neslýchaný vnitřní klid, tichou radost a pocit bezpečí a sebeodpovědnosti.

 

Vrátím-li se ve vzpomínkách k soužití, které mělo být výchovou, pak dnes vidím, že to byla jen koedukovaná škola neřesti. Muset se stále dívat na ošklivost je pro toho, kdo má smysl pro krásu, utrpením a člověka to nutí, aby v sobě hledal mučedníka. Zavírat z ohleduplnosti oči před nespravedlností, to je výchova k pokrytectví. A zvykat si kvůli věčným ohledům potlačovat vlastní názory, to dělá z člověka zbabělce. Brát na sebe nakonec vinu za věci, které jsme nespáchali, to člověka nepozorovaně ponižuje, že si jednoho krásného dne sám o sobě myslí, že je mizera. A brát na sebe následky chyb druhých lidí, to v člověku probouzí nenávist k lidem i k světovému pořádku.

 

Ve své osamělosti jsem již dosáhl, že mohu rozhodovat sám o své duchovní dietě. Nemusím se dívat doma u svého stolu na nepřátele a mlčky poslouchat, jak pomlouvají všechno, čeho si vysoce vážím. Jedním slovem, vládnu svou duší alespoň v těch případech, kde jí vládnout mohu, mohu volit, co je sympatické a co nesympatické. Nikdy jsem nebyl tyran, ale vždycky jsem se snažil vyhnout se tyranizování, a to nemají tyrani rádi. Byl jsem vždy nepřítelem tyranů a to tyrani neodpouštějí.

 

Vždy jsem chtěl dál a výš, a proto jsem více v právu než ti, kdo mě chtěli srazit dolů; proto jsem také osaměl. První, nač v osamělosti narazíme, je účtování se sebou samým a se svou minulostí. Je to pěkně zdlouhavá práce, úplně nová výchova a člověk v ní musí překonat sám sebe. Ale poznávat sám sebe je studium nejvděčnější a je možné.

 

A po prohrách a krizích jsem se nakonec zastavil u jakéhosi usmíření s utrpením, protože jsem současně poznal, jak bolest a smutek spalují duševní špínu, jak zjemňují instinkty a city a jak dávají duši, která se vymanila ze zmučeného těla, mnohem vyšší schopnosti. Od toho okamžiku jsem bral kalich hořkosti jako medicínu a pokládal jsem za svou povinnost snášet všechno – kromě ponížení a nesvobody!

 

Proto vyhledávám ještě osamělejší procházky. Mám svou trasu, nazývám ji „via dolorosa“.

 

Málokdy jsem nenáviděl, spíše naopak, ale od narození jsem se lidí bál.

Myslím, že je mi osudem přisouzeno být sám a že mi to prospívá. Chtěl bych tomu věřit, nevěřit by bylo strašné. Jenže v samotě se může hlava rozskočit, co chvíli hrozí výbuchem, proto se musím kontrolovat. Snažím se udržet rovnováhu mezi tím, co přijímám a co vydávám, každý den z ní musím něco vypsat a četbou do ní opět něco vložit. Píši-li celý den, vznikne v ní večer zoufalá prázdnota. Mám dojem, že již nemám co říci a že je se mnou konec. A když celý den čtu, jsem tak přeplněn dojmy, až se mi zdá, že musím puknout.

 

Ráno, když vstávám po střízlivém večeru a prospané noci z postele, je život skutečně příjemným požitkem. Je to, jako bych vstával z mrtvých. Všechny duševní schopnosti jsou obnoveny a naspaná síla jako by se zmnohonásobila. V takových chvílích téměř věřím, že bych mohl změnit řád světa, řídit osudy národů, vyhlašovat války a sesazovat dynastie.

 

Když osvobodím tělo ze šatů, se všemi knoflíky, opasky a patenty, jako by má duše nabrala dech a cítila se volnější. A když se pak po orientálním umývání dostanu do postele, tu se mé bytí rozplyne: vůle k životu, k boji, k utkání přestane existovat. Touha po spánku se v mnohém podobá tužbě po smrti.

 

Se sluncem a s jarem se do našeho kruhu vetřeli noví tuláci. Pokládám jejich přítomnost za neoprávněnou. Pojem soukromého vlastnictví ve mně tak narostl, že se mi zdálo, jako by má procházka touto krajinou byla jen mým vlastnictvím. A když jim věnuji pohled, dívám se na ně svrchu, protože v mé, do nitra zvrácené náladě nechci navazovat přátelství s jinými lidmi pohledem. Jenže oni právě tento druh intimity vyžadují a o „člověku, který se nepodívá lidem do očí“, mluví s despektem. Myslí si, že mají právo nahlédnout do kolemjdoucích, ale nikdy jsem nepochopil, na čem své právo zakládají. Chápu to jako násilné vloupání, jako použití násilí vůči mé osobě anebo přinejmenším jako dotěrnost; již jako mladíček jsem rozpoznával lidi podle toho, čí pohled jsem zachytil a čí nezachytil. Dnes se mi zdá, jako by výměna pohledů s neznámým člověkem na ulici znamenala: buďme přáteli a basta! Jenže s některými vyzývavými pohledy prostě na tento přátelský svazek nemohu přistoupit. Chci se chovat neutrálně anebo – je-li to nutné – i nepřátelsky, protože každý z mých přátel na mne má trochu vlivu, a po tom právě netoužím.

 

Na venkov netoužím, ale občas to na mne dolehne jako zanedbaná povinnost, že jsem si nevyšel do lesa a nevykoupal se v moři.

Sedím u psacího stolu a mezi záclonami vidím jeden ze zálivů Baltského moře. Občas tam zatoužím. Ale stačí vzít do ruky dalekohled, a aniž bych se pohnul z místa, jsem tam.

 

Večery jsou stále delší, ale vím ze zkušenosti, že nesmím vycházet, protože ulice a parky jsou zalidněny smutnými lidmi, kteří nemohli odjet na venkov.

Jednoho nedělního večera, když jsem cítil, že můj úděl je totožný s údělem ubohých, jsem se rozhodl vyrazit na projížďku, podívat se na lid.

Když jsem si ta stvoření prohlédl důkladněji, našel jsem mezi nimi rozhodnou převahu mrzáků. Byla to sbírka veškeré bídy. Viděl jsem tato lidem podobná stvoření v Ensorových okultních maškarních scénách a na divadle v Gluckově Orfeovi v podsvětí a myslel jsem si, že jsou to výmysly a fantazie. Nijak mě to nevyděsilo, ale přesto bylo otřesné vidět tyto nešťastníky v revuálním defilé.

A když jsme konečně zastavili před domovními vraty, připadal jsem si, jako bych se probudil ze zlého snu.

„Raději volím přece jen samotu!“ řekl jsem si; a to bylo naposledy, co jsem si toho léta vyšel ven. A tak jsem opět sám ve své vlastní společnosti, kterou musím pečlivě střežit, abych zase špatně neskončil.  

Držím se doma a jsem klidný. Představuji si, že jsem unikl životním bouřím. Přál bych si být trochu starší, abych nevnímal svody života, a věřím, že nejhorší mám již za sebou.

 

Co se stalo? Samozřejmě nějaké neštěstí nebo něco ještě horšího.

Chtěl jsem utéci z města, ze země. Zkušenost mě však poučila, že záda jsou tím nejcitlivějším místem a že hruď je chráněna mohutnými, obrannými kostěnými štíty. Proto jsem se rozhodl zůstat a přijmout úder.

 

V samotě jsem tak zpřecitlivěl, jako by má duše byla úplně obnažena, a právo řídit vlastní myšlenky a city mě tak rozmazlilo, že jen stěží snáším dotyk druhého člověka. Kdokoliv se ke mně přiblíží se svou duchovní atmosférou, která pak působí i na mou, mě doslova dusí.

 

Vešel jsem stejně tak jako kdysi do svého pokoje. Byl to podivuhodný okamžik, jako bych se propadl do svého mládí. Seděl jsem tam a všechno, všechno jsem měl už za sebou! Boje, vítězství i porážky! Vše, co je v životě sladké i odporné. A přesto? Co ještě? Jsem snad starý a unavený? Ne, boj byl ještě ostřejší než v minulosti, byl vážnější a vedl jsem ho ve větším měřítku, vpřed, stále vpřed. Měl-li jsem však dříve nepřátele jen před sebou, měl jsem je dnes před sebou i za sebou. Odpočíval jsem, abych mohl pokračovat. A jak jsem tam tak seděl, cítil jsem se znovu mladý a připravený k boji jako před jedním lidským věkem. Jen cíl byl nový, staré milníky už ležely dávno za mými zády. Ti, kteří zůstali stát a zaostali, by mě jistě rádi zadrželi, ale nemohl jsem čekat. Vždyť proto jsem musel být sám, obhlížel jsem pouště, hledal nové cesty a stezky. A když jsem se nechal oklamat nějakou vidinou, musel jsem se vrátit, ustoupit, ale ne dále než k nejbližšímu rozcestí, a od něho jsem vyrazil znovu vpřed.