Stendhal: Energické múzy



Jeden německý kníže, známý příznivec literatury, vypsal v těchto dnech cenu za nejlepší filosofické pojednání o smíchu. Doufám, že tu cenu získá Francouz. Nebylo by směšné, kdybychom byli na tomto poli poraženi? Zdá se mi, že v Paříži se prohodí za jediný večer více vtipů než v celém Německu za měsíc.


Co je to smích? Hobbes odpovídá: Tato obecně známá fyzická křeč je způsobena nenadálým poznáním naší převahy nad jiným člověkem.


Dále: Osoby, jíž se mám smát, si musím do určité míry vážit. Velmi si vážím nadání pana Picarda, ale ve většině jeho veseloher mají postavy, které nás mají pobavit, tak nízké mravy, že by mě nikdy ani nenapadlo přirovnávat se k nim. Jakmile pronesli pár vět, naprosto jimi pohrdám. Nikdo mi již o nich nemůže vykládat nic směšného.


Jeden pařížský tiskař napsal náboženskou tragédii nazvanou Jozue. Vytiskl ji co nejpřepychověji a poslal ji do Parmy svému kolegovi, slavnému Bodonimu. Nedlouho nato podnikl literárně činný tiskař cestu do Itálie. Navštívil přítele Bodoniho: „Co soudíte o mé tragédii Jozue?“ „Ach, to je krása!“ „Myslíte tedy, že mi to dílo přinese trochu slávy?“ „Nejen to, milý příteli, ale učiní vás nesmrtelným.“ „A co říkáte typům?“ „Vznešené a dokonale provedené, zvláště iniciály.“

Protože Bodoni hořel nadšením pro své umění, vnímal v tragédii svého přítele jen krásu tiskařských typů. Tato anekdota mě rozesmála více, než si zaslouží.


Komičnost je totiž jako hudba: její krása nemá trvání. Molièrova komedie je příliš prostoupena satirou a nedovoluje mi proto příliš často vesele se smát, dá-li se to tak říci. Když si jdu odpočinout do divadla, hledám tu nespoutanou obraznost, jež by mě rozesmála jako malé dítě.


Naše učebnice literatury nám za studií pověděly, že Molièrovi se smějeme, a my tomu věříme, poněvadž zůstáváme ve Francii po celý život v zajetí školských názorů na literaturu.

Zkusil jsem chodit v Paříži do Francouzského divadla pokaždé, když dávají komedie od Molièra nebo jiného hodnotného spisovatele. Poznamenávám si tužkou ve svém výtisku přesně ona místa, jimž se lidé smějí, a jakého druhu je tento smích. Smějí se například, když některý herec pronese slovo klystýr, nebo se smějí oklamanému manželovi...

Dne 4. prosince 1822 se dával Tartuffe. Hrála slečna Marsová, nic nechybělo k svátečnímu dojmu. A vidíte! V celém Tartuffovi se lidé smáli jen dvakrát, ani o chlup víc, a to ještě docela lehounce. Častěji se tleskalo břitkosti satiry nebo narážkám...

V údivu nad tím, že se lidé tomuto Molièrovu mistrovskému dílu tak málo smějí, sdělil jsem své pozorování společnosti duchaplných lidí. Řekli mi, že se mýlím.


Řekl bych, že spisovatel potřebuje skoro právě tolik odvahy jako válečník; první nesmí myslet na novináře o nic víc než druhý na nemocnici.


U nás se všemu, co je silné, říká neslušné. Molièrova Lakomce vypískali (7. února 1823), protože v této hře se syn nechová uctivě k otci.


Pokud paměť historika sahá, nikdy neprodělal národ ve svých mravech a ve svých zálibách převratnější a důsažnější změnu, než jakou prošel mezi lety 1780 a 1823; a to nám chtějí předkládat stále stejnou literaturu! Nechť se naši vážní protivníci porozhlédnou kolem sebe: hlupák z roku 1780 si tropil hloupé, nemastné neslané žerty – stále se smál; hlupák z roku 1823 plodí mlhavé, stokrát omleté, smrtelně nudné filosofické úvahy a tváří se přitom stále kysele; tohle je pozoruhodná revoluce. Společnost, v níž se natolik změnil živel tak podstatný a tak hojně se vyskytující, jako je hlupák, nemůže již snášet ani tutéž směšnost, ani tentýž patos. Tehdy se všichni lidé snažili svého souseda rozesmát; dnes ho chce každý oklamat.

Jeden prokurátor nevěrec si opatřil nádherně vázané Bourdalouovy spisy a podotkl: Tím si udělám oko u kněží.


Ten, kdo se dnes směje v salónu při čtení tohoto spisku, bude do týdne sedět v žaláři. A jiný, jenž s ním žertuje, bude jmenovat porotu, která ho odsoudí.


Je zajímavé, je krásné vidět, jak Othello, tak zamilovaný v prvním jednání, zabíjí v pátém dějství svou ženu. Jestliže jeho přerod nastane během šestatřiceti hodin, je nesmyslný a Othellem pohrdám.


Pokud jde o mne, vystavuji se raději výtce, že mám neurovnaný styl, než že jsem bezobsažný.

Pokud se týče mne, v mé omezené sféře působnosti a v nesmírné vzdálenosti od všech výtvorů oceňovaných veřejností, přiznám, že z nedostatku vážnějšího zaměstnání od roku 1814 píši, tak jako se kouří doutník, abych si ukrátil dlouhou chvíli; stránka, kterou mě bavilo psát, se mi zdá vždycky zdařilá.

Oceňuji tedy patřičně a více než kdo jiný celou tu vzdálenost, která mě dělí od spisovatelů požívajících veřejného obdivu a křesla ve Francouzské akademii.


Molière projevuje v Misantropovi stokrát více ducha než kdokoliv jiný.


Jsou věci, které se nedokazují. Kdosi se jde podívat do Muzea na Raffaelovo Proměnění Páně. Obrátí se na mne s rozmrzelou tváří: „Nevím,“ řekne, „co je na tomhle vychvalovaném obraze tak vznešeného.“ – „Poslyšte,“ řeknu mu, „víte, že státní úpisy dosáhly už včera večer kurzu z konce měsíce?“ Domnívám se totiž, že je nebezpečné pouštět se do diskuse s lidmi tak odlišného ražení. Ne že bych byl nadutý, ale bojím se nudy. Ve Philadelphii, naproti domu, v němž kdysi bydlil Franklin, se jednou černoch s bělochem velmi živě přeli o věrnost Tizianova koloritu. Který z nich měl pravdu? Opravdu si nejsem jist; ale to zas vím, že člověk, který nemiluje Raffaela, a já jsme dvě bytosti zcela odlišného druhu; mezi námi nemůže být nic společného. K této skutečnosti nepovažuji za nutné dodat sebemenšího slůvka.

Nač s takovým člověkem diskutovat? Zeptám se ho, jak starého má syna, a vypočtu si v duchu, za jak dlouho se jeho syn objeví ve společnosti a bude tvořit veřejné mínění.

Přestože lidé o tom nevědí, ovládá zvyk u většiny z nich despoticky jejich obraznost. V tomto výroku nalézám poklad literární snášenlivosti: zvyk ovládá despoticky obraznost i těch nejosvícenějších lidí a prostřednictvím jejich obraznosti pak i požitek, který jim umění může poskytnout.

Jak dokázat někomu, že něco, co v něm vzbuzuje pocit nepřekonatelného odporu, může, ba musí mu působit požitek?


V despotismu bez příliš častých šibenic je pravá vlast komedie.

Obyvatel Philadelphie prý myslí jen na to, jak vydělat dolary, a stěží ví, co znamená slovo směšnost. Smích je exotická rostlina dovezená z Evropy za velké peníze pouze pro potřeby těch nejbohatších. Pro nedostatek vtipu a puritánský pedantismus není v této republice aristofanská komedie vůbec možná.

Vzdor tomu všemu jsou spravedlnost, svoboda a život bez fízlů úctyhodné statky. Smích je jen útěcha pro poddané. Ale jako nemocná perlorodka vytvoří perlu, tak tito lidé bez svobody vytvářejí Tartuffa.


Na druhé straně, jestliže kdy budeme mít úplnou svobodu, kdo bude myslit na to, aby psal mistrovská díla? Každý bude pracovat, nikdo nebude číst leda velké deníky půlarchového formátu, v nichž se každá pravda vyjádří nejpřímějšími a nejjasnějšími výrazy. Pak bude mít francouzská komedie naprostou svobodu; ale tím, že ztratí Sainte-Pélagie,1 ztratíme zároveň duchaplnost, které je zapotřebí k psaní a k vychutnávání komedie, tuto skvělou směs pravdivých mravů, veselé lehkovážnosti a peprné satiry. V monarchii, aby mohl existovat Molière, musí mít za přítele Ludvíka XIV.


Není francouzského mladíka, který by za rok pozorně nepřečetl padesát svazků. Platí mezi jeho druhy za ostudné neznat deset nebo dvacet francouzských spisovatelů, kterým říkají klasikové.


Ideologie je věda nejen nudná, ale přímo drzá. Něco jako člověk, který by nás zastavil na ulici a navrhl nám, že nás bude vyučovat chůzi. „Copak nechodím už dvacet let,“ odpověděli bychom mu, „a nechodil jsem velmi dobře?“ To ovšem nic nemění na skutečnosti, že tři čtvrtiny lidí chodí špatně a tak, že se brzy unaví. Lidé, kteří by odmítli s největším rozhořčením drzou nabídku, jsou ti, kteří chodí nejlépe a kteří vynalezli pro svou vlastní potřebu jakýsi nedokonalý způsob dobré chůze.


Ráčil jste si povšimnout, jak se obecný dav seznamuje s geniálními lidmi? Když uplynulo sto let a vidí, že se nikdo ani zdaleka nevyrovnal Miltonovi, kterým za jeho života velice opovrhoval, vyhlásí ho za velikého básníka a okamžitě vysvětlí jeho genialitu nějakým nesmyslným důvodem.

Tomuhle se říká počtářský způsob chápání krásna. Je vhodný pro vás? Životopisci vědomě lžou, když vám ukazují, že velicí mužové byli ctěni ještě za svého života; luza ctí jen armádní generály. Molière byl pro tři čtvrtiny Paříže pouhý fraškář a nebyl ani členem Akademie, kteréhožto postavení dosáhl rázem kdejaký abbé sloužící jako vychovatel sebemenšího vévody.


Duch praktické obratnosti zabíjí duchaplnost. Duchaplnost často druhé lidi zraňuje; a v každém případě na člověka obrací pozornost, zabraňuje mu uvelebit se nepozorovaně v nějakém krásném postavení.


Císař Napoleon se ničeho na světě nebál tolik jako vzdělání lidu. Ve jménu této zásady byl rozhodně pro, uvést do Francie filosofický systém Kantův. Ale to znamenalo jednat proti staré francouzské průpovědi: „Ten, kdo není schopen vyjádřit se srozumitelně, nestojí za to, aby se jeho slovům věřilo.“ Když to nešlo s německou filosofií, zkusilo se to se zavedením filosofie skotské; a aby se urovnala cesta Dugaldu Stewartovi,2 byl Helvétius3 zahrnut hanou; začalo být dokonce známkou velmi špatného tónu pozvednout hlas v jeho prospěch. Když jsem strávil večer u jedné dámy, kde byl Helvétius co nejkrutěji zdeptán, napsal jsem do alba ležícího na jejím stole tuto větu: „Největšímu filosofovi, kterým se Francouzi mohou pyšnit, scházelo jen to, že nežil někde v ústraní, v nějaké alpské samotě, a neposlal svoji knihu do Paříže odtamtud; v Paříži se neměl nikdy objevit.“ Když napudrovaní a pižmem navonění krasoduchové těšící se oblibě svého věku, například takový Suard, Marmontel, Diderot atd., viděli, jak je Helvétius ve svých způsobech prostý a ve svém chování upřímný, nemohli uvěřit, že to je velký filosof.


Zatímco se mé zavalité tělo procházelo po úsměvných úbočích kolem Andilly a Montmorency, vrhl jsem se do německé filosofie; jak uvidíte, jsem z toho celý zkantizovaný, a vy teď budete za moji četbu pykat; je to nudné, ale užitečné. Je to pouhé shrnutí několika poznámek samotářových.

Kant nebyl vždycky docela ve shodě ani sám se sebou a je hodně těžké porozumět mu. Když se tím člověk konečně prokouše, má před sebou pravdy tak prosté, že nestálo za to je říkat.

Vědění pro mladého člověka nejužitečnější, které je ve dvaceti letech známkou největší rozumové bystrosti, je vědění o tom, jak prohlédnout lži.

P. de Tracy ve své Ideologii obdivuhodně dokázal, že naše omyly plynou vždy z nedokonalosti našich vzpomínek. Tento objev nejprve udiví; když o něm půl roku uvažujeme, přistihneme pravdu in flagranti v každém okamžiku svého života.


Moudrý filosof, který po celý život sebou samým i druhými lidmi pohrdá, se nemůže smát. Co vidí v půvabném vyprávění, jímž líčí Falstaff princi Jindřichovi bitku? Mělkou lež, vymyšlenou z mrzké zištnosti, další slabost ubohé lidské přirozenosti. Místo, aby se tomu smál, naladí tvář truchlivě.


Je jedno úsloví, neslušné, ale v Itálii často užívané, jež je mi jaksi důkazem, že je to tam velmi běžné: Scompisciarsi dalle risa (pochcat se smíchem).


Miloval jsem lorda Byrona.


Představuji si, že jsem synem advokáta, který mi zanechal deset tisíc livrů ročního důchodu, z něhož žiji staromládeneckým životem.

Mám litovat dob, kdy psal pan president de Brosses, to jest roku 1739?

Tuto otázku si kladu za snášejícího se soumraku, kdy snívám o osudu, o štěstí, o životě atd., dívaje se přitom na hasnoucí oharky v krbu. Veselo bylo kolem roku 1739, šlechta neměla strach, třetí stav ještě nenapadlo rozhořčovat se nad svými okovy nebo spíše nad svým nevýhodným postavením. Život ve Francii plynul klidně. Ctižádost, závist, tíživá chudoba, jež nás sžírají, nebyly tehdy možné. A já bych již nemyslil na nic jiného než na svou zábavu. V zaměstnání bych byl vzorem přičinlivosti anebo bych si počínal jako pravý lenoch.

Když všechno dobře uvážím a vezmu si poučení z dějin, chtěl bych se narodit jako urozený Benátčan kolem roku 1650. Kdo by však mohl zastavit chod věcí? Je zbytečné po nich vzdychat, alespoň pokud to myslíme upřímně!

Kdo by mohl říci jaru: „Zastav se, zůstaň s námi; mám vždycky raději květy, dávám jim přednost před plody podzimu, a hlavně před smutným a nuceně rozumným životem strašné zimy.“

Vrátíme se k veselosti a dobrému vkusu po takové revoluci, jako byla naše?

Nic není naší situaci podobnější než zasmušilá Amerika: jedině ona nám může poněkud objasnit naši budoucnost. Tam za vodou je despotou obhroublá prostřednost, jíž je nutno se kořit, aby nebyl člověk ostouzen na ulici. V New Yorku by se La Fontaine neodvážil říci:


Jak nenávidím sprostý dav!


Já osobně bych si přál, aby prostý lid byl šťastný. Štěstí je jako teplo, jež stoupá z poschodí do poschodí. Nechtěl bych však za nic na světě s prostým lidem žít, a ještě méně musit se mu kořit.

V New Yorku se musí člověk snažit zavděčit svému vlastnímu ševci a jeho bratranci barvířovi, který má deset dětí.


Pro člověka, jako byl Jean Jacques Rousseau, není osmnáct hodin denně příliš mnoho k tomu, aby přemýšlel, jak pěkně sestavit věty v Emilovi.

Pro člověka, který chce nashromáždit čtyři sta tisíc franků pomocí něčeho v jádře tak nudného, jako jsou bezduché knihy, není osmnáct hodin denně tak příliš mnoho k tomu, aby si zjednal přístup do vlivných kruhů. Zpravidla jde všechen čas vynaložený na peněžní starosti na úkor času, jejž vyžaduje krása děl.

Z hlediska pracně nabytých měšťáckých jměníček jsou zpravidla lidé píšící pro něco jiného považováni za šílence patřící do svěrací kazajky od té doby, co se náboženství slávy, nesmrtelnosti atd. atd. stalo oblíbeným námětem, o němž se každého rána káže v novinách, když není čím vyplnit jejich stránky.

Často vídáme lidi, o nichž se mluví, spolčovat se, aby zahráli nepěkný kousek nebožákům, jako byl Jean Jacques Rousseau, Schiller, La Fontaine atd., kteří se ve svých šatech s rozedranými lokty utěšují myšlenkou na příští pokolení, jehož se však většinou nedočkají.

Toto zvláštní spojenectví proti nebožákům, kteří jsou neustále na mizině, možno vysvětlit pověstným výrokem pana maršála de Castries. Popuzen tím, že se v jeho přítomnosti dlouze mluvilo o názorech d’Alembertových, zvolal mrzutě: „Není to utrpení slyšet, jak citují nějakého d’Alemberta? Chce to rozumovat, a nemá to ani pět tisíc renty!“

Někdy dojdou nebožáci ve svém podkroví – jako La Fontaine, Jean Jacques Rousseau, Prud’hon – skutečných a nenadálých poct, nepřipravených intrikami, což těžce nesou literární šarlatáni. Bojí se, aby tyto pocty nevrhly osudné světlo na jejich nicotnost.


Řekové se nahotě obdivovali, kdežto nás pohoršuje.

Když oslavovali posvátnými zpěvy a tanci vítězství u Salaminy, jež právě zachránilo vlast, byl mladý Sofoklés pro svou krásu vybrán za náčelníka jinochů, kteří s lyrou v ruce, nazí a natření vonnými mastmi zpívali hymnus vítězství a tančili kolem trofejí odňatých nepříteli. Dnes bychom se při podobném obřadu obdivovali šatu, jejž by děti měly na sobě, a svěžesti jejich postav. Vidím je lehce oděné, se svěžími lícemi a hezkými kadeřemi plavých vlasů.

Pro nás je dnes podstatnou složkou krásy půvabný způsob nošení oděvu.

Sochařství se odcizuje našim mravům, neboť nic nedokáže bez oné nahoty, kterou nemáme v oblibě.

Co mu tedy zbývá? Jen jedno jediné – tvar svalů. Má proto zapotřebí nahoty.

Antická krása byla výrazem ctností, jež byly prospěšné lidem Théseovy doby.

V antice a ve středověku, dokud nebyl objeven střelný prach, byla tělesná síla vším.

V naší společnosti devatenáctého století nemá síla příliš velký význam. Nejslabší bytost vzbuzuje úctu v nejsilnější, jen když má odvahu chladnokrevně každou chvíli vyhrožovat pistolí. Tělesná síla se již mnoho necení: je to dosti podřadná ctnost, nezbytná již jen v nejnižších společenských třídách. Nikoho myslím nenapadne se ptát, zda uměl Napoleon dobře vládnout šavlí. Kdyby v bitvě u Briennu srazil novodobý hrdina jedním máchnutím ruskému dragounovi hlavu, připadal by nám tento čin, vznešený ve století Théseově, skoro směšný. Představa neobyčejné síly je totiž v našem myšlení těsně spjata s určitým stupněm duševní těžkopádnosti.

Krása je tedy v každém století prostě výrazem vlastností, jež jsou užitečné. Krása antických soch vyjadřuje vždy a více než co jiného tělesnou sílu a spravedlnost – vlastnosti, jež se nám staly lhostejnými. Dvacet století civilizace nastolilo na jejich místo duševní sílu, duchaplnost a vnímavost.

Neříkáme již příteli jako u polodivokých národů, kde můžeme potkat nebezpečí na každém kroku: Ochraňte , nýbrž Buďte zábavný.


Lidé jsou příliš marniví, než aby se odvážili být sebou samými. Některý člověk u nás bez svraštění obočí čelí ranám z pistole, a přitom lze z jeho obličeje vyčíst nejsměšnější úzkost, má-li někde v salóně hovořit jako první o novém divadelním kusu, z jehož představení přichází.

Vidět vady v tom, co veřejnost obdivuje, je pošetilost: nový názor by bylo nutno obhajovat racionálním argumentováním, a to znamená prosazovat lhostejnou věc pomocí věci nudné.

„Lepší divoch s vynikajícími vlastnostmi, byť se dopouští zločinů, než otrok neschopný jakékoli ctnosti.“

Nic není pravdivějšího, alespoň pokud jde o umění.


Je možno stát se umělcem i tím způsobem, že člověk čerpá pravidla z knih, a nikoli ze svého srdce. To, že sbírky takových pravidel existují, toť neštěstí našeho století. Jejich důsažností je dán i rozsah talentu dnešních malířů. Ale rozletům génia pokulhávající pravidla stačit nemohou.

Ba co víc, protože jsou založena na součtu vkusu všech lidí, jsou už v samém svém principu nepříznivá onomu stupni originality, bez něhož žádného talentu není.


Dobré knihy o umění nejsou sbírky rozsudků, ale díla, která vrhají světlo do hlubin srdce a zpřístupňují mi tak krásy, které moje duše je s to cítit, s nimiž však můj duch pro nedostatek vzdělání nepřišel do styku.


Opravdový umělec s energickým a činorodým srdcem je bytostně nesnášenlivý. Kdyby měl moc, byl by z něho děsný despota. Já sám, třebaže nejsem umělcem, si nejsem jist, jestli bych, být obdařen svrchovanou mocí, nedal spálit galerii v Luxembourgském paláci, jež kazí vkus tolika Francouzů.

Vévodkyně de la Ferté říkala paní de Staël: „Je třeba to přiznat, drahá přítelkyně, jsem přesvědčena, že pravdu mám vždycky jedině já.“

Čím víc bude mít člověk přirozené geniality a osobitosti, tím zřejmější bude hluboká pravdivost tohoto vtipu.


Ideologické pojednání je drzost: Vy si tedy myslíte, že nedovedu správně uvažovat.

Napříště budou pro mne soudy umělců o dílech jejich soupeřů jen komentáři k jejich vlastnímu stylu.


S antickými ctnostmi bychom nevěděli co si s nimi počít.

Připomeňme si, jakých ctností měl kdysi zapotřebí sochař v thesalských hájích.

Byly to, zdá se mi, spravedlnost, rozvážnost a dobrota, a všechny tři do krajnosti rozvinuté. Člověk chtěl, aby tyto ctnosti měli jeho bohové, a byl by si je přál nacházet i u svého přítele, který byl druhem ve zbrani, a ne společníkem v zábavě. Nuže, tyto skvělé vlastnosti jsou ve Francii dost málo v módě: ne že bych tu chtěl ze sebe dělat misantropa. Budu mluvit o sobě; řeknu na omluvu zde i pro příště, že jakákoli morálka mě nudí a že La Fontainovým bajkám dávám přednost před nejkrásnějšími kázáními Rousseauovými.

Po tomto vyznání víry mi budiž dovoleno, abych se pokusil antické ctnosti tak trochu svrhnout s trůnu a abych upozornil, že ve městě, kde policie funguje tak dobře jako v Paříži, nám síla není k ničemu.

Síla upadá dokonce i v Anglii;4 a když narazíme v novinách na chvalozpěv o mužné síle ušlechtilého lorda N., máme dojem, že čteme špatný vtip. Hodně velká síla má totiž jednu hodně velkou nevýhodu; člověk hodně silný je zpravidla hodně hloupý. Je to atlet; jeho nervy nemají skoro žádnou citlivost (Boerhaave). Lovit, pít a spát – v tom spočívá jeho život.

Ne, tyto antické ctnosti by vašeho přítele buď vyhnaly z Francie, nebo by z něho udělaly samotáře, misantropa velmi nudného a ve společnosti velmi málo užitečného; neboť pravá směšnost Alcestova5 je v tom, že se zatvrzele brání vlivu režimu, v němž žije. Je to člověk, který chce zadržet oceán zahradní zídkou.


Voltaire říkal, že k tomu, aby měl někdo úspěch v umění, musí mít ďábla v těle.


Mám podezření, že se stal (Rossini) v lásce tak trochu nevěřícím: to u čtyřiadvacetiletého muže znamená, že udělal jako filosof skutečný velký pokrok vpřed.


Policie, která je v drobnostech stejně směšná, jako je nemohoucí ve věcech závažných, stanovila, že vstupenka do divadla, hraje-li se opera semi-seria, bude o třetinu dražší, než když se hraje opera buffa; což ukazuje, že hlupáci všech zemí, ať už učení nebo neučení, si představují, že komický žánr je ze všech nejsnadnější. Že by si snad uvědomovali, jakou úlohu hrají ve společnosti?


Často jsem myslil na to, že dojem, kterým působí symfonie Haydnovy a Mozartovy, by se o mnoho zvýšil, kdyby se hrály v orchestru nějakého divadla a kdyby se přitom na jevišti střídaly všelijaké nádherné scenérie, tak aby odpovídaly hlavní myšlence různých partií. Krásná dekorace představující klidné moře a nesmírnou a čistou oblohu, by myslím ještě vystupňovala onen dojem, který vyvolává určité Haydnovo andante, líčící šťastný poklid.

V Německu je zvykem scénicky znázorňovat všelijaké známé obrazy. Celá společnost si například obleče holandské úbory, rozdělí se na skupinky a znázorňuje s nejdokonalejší nehybností a se vzácnou dokonalostí nějaký obraz Teniersův nebo Van Ostadův.

Takové obrazy na jevišti by byly výtečným komentářem k Haydnovým symfoniím a vtiskly by je navždy v paměť. Co naplat, hudba, jež je ze všech umění nejneurčitější, sama o sobě není s to něco vylíčit.


Buď je třeba v kostele nehrát žádnou hudbu, anebo připustit, aby se tam hrála hudba opravdová. Proč zrovna hudbě by mělo být zapovězeno, aby se líbila?


Z hlediska filosofického je Mozart ještě podivuhodnější než jako autor skvělých děl. Nikdy náhoda nedovolila spatřit, aby se tak řeklo, duši geniálního člověka v podobě obnaženější. Tělo hrálo nejmenší možnou roli v tomto podivuhodném spojení, které bylo nazýváno Mozartem a jež dnes Italové označují slovy quel mostro d’ingegno.6


Italové si z Němců hodně tropí žerty; připadají jim hloupí, a vypráví se tu o nich stovka žertovných historek. Urážel jsem jejich provinciální patriotismus a dělal jsem si nepřátele, když jsem jim říkal: Co se u vás v XVIII. století zrodilo takového, aby to bylo možno přirovnat k Mozartovi, k Friedrichu Velikému a ke Kateřině?


Mozart dokázal znamenitě využít dechových nástrojů, tak vyhovujících seveřanské melancholii. Kdyby byl Mozart žil ve Francii, nikdy by se byl neproslavil, byl na to příliš prostý.


Estetické teorie nepřinášejí umělcům žádný přímý užitek, a je záhodno, aby se jejich čtení vystříhali.

Nic není absurdnějšího než jakékoli diskutování o hudbě. Člověk pro ni buď má cit, nebo ho nemá; a tím všechno končí.

Nuže, tento jazyk, pro který je zvykem jevit náruživé zaujetí, je svou povahou velmi neurčitý. Výrazy tohoto jazyka jdou rovnou k srdci, aniž musí, abychom tak řekli, jít oklikou přes náš rozum.

Hudba povznáší všechny povahy, kterých se dotkne, k ideální kráse.


Oh! fortunatos nimium, sua si bona norint!7

Ah! nešťastníci, poznejte štěstí, dokud je k tomu ještě čas!

Jaké bláznovství rozhořčovat se, kritizovat, vzbuzovat proti sobě nenávist, starat se o ty vznešené zájmy politiky, jež nás přitom vůbec nezajímají! Ať španělský král nechá pověšet všechny filosofy, ať si Norsko vyvolí ústavu moudrou nebo směšnou, co nám na tom záleží? Jaký směšný klam, starat se o velikost, a starat se jen o ni! Ten čas, který ztrácíte v marných rozepřích, se odpočítává z vašeho života; stáří přichází, vaše krásné dny míjejí.



POZNÁMKY:

1 Sainte-Pélagie = politické vězení – poznámka Misantropova.

2 Dugald Stewart (1753–1828) = skotský filosof, typický klímovsko-schopenhauerovský „profesor morálky“, nejnižší tvor na světě (viz obr. níže). – Pozn. Mis.

3 Claude Adrien Helvétius (1715–1771) = francouzský materialistický filosof, v podstatě epikurejský hédonista (na obr. níže). – Pozn. Mis.

4 ...„barbarské“ zemi, podle Stendhala, spolu s Německem a Ruskem! – Pozn. Mis.

5 Alcest = jméno Molièrova Misantropa. – Pozn. Mis.

6 (italsky) tento výkvět geniality

7 přesněji: O fortunatos nimium sua si bona norint, agricolas – (latinsky) "Ó ti šťastní rolníci, kéž by poznali svého štěstí!" (Vergilius, Zpěvy rolnické 2,458). Uvedená slova pronáší pirát, jehož loď byla právě potopena římskou flotilou na cestě do Británie.