Sómadéva: Oceán příběhů

कथासरितसागर

OCEÁN PŘÍBĚHŮ

1


PŘEDMLUVA

Ještě před nepříliš dlouhou dobou – neboť čím je pouhé století ve srovnání s tisíciletou délkou trvání klasické indické kultury? – převládal v Evropě názor, že Indie je jakousi kolébkou vyprávěčského umění a že bezmála všechny pohádky a příběhy kolující u evropských národů byly původně přineseny z Indie. Střízlivé bádání sice později toto romantické pojetí vyvrátilo, ale ani dnes nemůže nikdo pochybovat o tom, že schopnost vytvářet zajímavé a pestré příběhy patřila po celé dlouhé údobí staroindické kultury k jejím nejsilnějším stránkám. Už například při zběžné konfrontaci této kultury s kulturou staročínskou vystoupí jako jedna z nejcharakterističtějších zvláštností starého indického písemnictví právě rozlet fantazie při spřádání příběhů – fantazie jakoby vůbec ničím neomezované, s typicky hinduistickým pojetím světa jako mnohotvárné scény, na níž se prolínají a prostupují lidé a zvířata s nadpřirozenými bytostmi, bohy, polobohy a démony v přepestré směsici, jež je nevyčerpatelnou zásobárnou mýtů, legend, pohádek, bajek, milostných a dobrodružných příběhů.

Sóma či Sómadéva byl kašmírský bráhman, který žil za vlády krále Ananty. Tento vladař předal v roce 1063 trůn svému synu Kalašovi, ale o něco později se na něj opět vrátil. Potom vládl až do roku 1077 a čtyři roky nato zemřel sebevraždou, neboť ho jeho vlastní syn napadl a oloupil. Sómadéva sepsal svůj „Oceán příběhů“ právě mezi lety 1063 a 1077, a to pro Anantovu choť královnu Súrjavatí, aby v těžkých dobách krvavých bojů a zmatků našla v knize pestrých příběhů rozptýlení a útěchu. Súrjavatí svého královského manžela nepřežila; roku 1081 ho jako oddaná choť věrná hinduistické tradici následovala na pohřební hranici.

V tomto ovzduší chaosu, krveprolití, intrik a nejistoty vytvořil Sómadéva své rozsáhlé dílo, určené nejen k potěše a zábavě, ale také, jak se autor dovolává v závěru, k získání náboženských zásluh pro lepší příští zrození. Svou předlohu převyprávěl plynulým elegantním sanskrtem v dvojverších zvaných šlóky, jež byly hlavním tradičním vyjadřovacím prostředkem nejen převážné většiny staroindické epiky, ale i naučné literatury.

DUŠAN ZBAVITEL



OCEÁN PŘÍBĚHŮ


Nechť vás obdaří štěstím modré hrdlo Šivovo, jež jako by Káma zachytil do smyčky utkané z pohledů Párvatí sedící na klíně svého božského chotě! Nechť vás ochraňuje odstraňovatel překážek Ganéša, který jako by při slavnosti večerního tance smetal svým chobotem hvězdy a vytvářel ze syčících spršek nové!

Skláním se před bohyní řeči1, lampou osvětlující význam všech slov, a skládám tuto sbírku, jež obsahuje výtah z Velké knihy příběhů


Jak král Sátaváhana přišel k svému jménu

„Jednou o jarním svátku se král Sátaváhana vypravil do oné zahrady, kterou stvořila bohyně. Pobývaje tam dlouho jako Indra ve svém nebeském sadu Nandaně, vstoupil do vody rybníka doprovázen svými manželkami, aby si s nimi hrál. Rozpustile stříkal na své milované dlaněmi vodu a ony stříkaly na něho jako slonice na slona; krasavicím zrudly oči od černidla, jež jim do nich s vodou steklo, tváře měly zkropené vodou a těsně lnoucí šat zdůrazňoval tvary těla. I odběhly do háje a král je zbavoval znamének na čele a šperků, jako když vítr strhává z lián květy a listí.“

*

(sňatek po způsobu gandharvů = prostě pohlavní spojení muže se svobodnou ženou; staroindická písma uznávají tuto formu „sňatku“ za pravoplatné uzavření manželství. Gandharvové jsou nebeští zpěváci a hudebníci na dvoře krále bohů Indry, pohybující se libovolně povětřím.)

*

O ušlechtilém Šrídattovi

A teprve když staroba, poselkyně zkázy, dosáhla králových skrání, jeho touha po smyslových radostech, rozhněvána pohledem na ni, uprchla do dálky.


Jak byla Ahalja proměněna v kámen

Žil kdysi veliký světec jménem Gáutama, znalý minulosti, přítomnosti i budoucnosti, a ten měl za manželku Ahalju, jež překonávala krásou i nebeské víly. Jednou ji potají svedl král bohů Indra zmámený její krásou, neboť duch vladařů zaslepených mocí tíhne k nepředloženostem. Hloupá a mužůchtivá Ahalja Indru ráda přijala. Světec Gáutama však o tom zvěděl dík svým nadpřirozeným schopnostem, přišel tam a Indra se ze strachu okamžitě proměnil v kocoura. „Kdo je to tady?“ zeptal se Gáutama Ahalji a ona mu odvětila v nářečí, aby přímo nelhala: „To je jenom můj macek.“ „Opravdu je to tvůj macek!“ zasmál se světec a uvrhl na ni prokletí, jež však mělo jednou skončit, protože mu přímo nezalhala: „Proměň se v kámen na tak dlouho, dokud nespatříš Rámu, jak bloudí v lesích, necudo! A tvoje tělo,“ proklel Gáutama současně také Indru, „nechť pokryje tisíc oněch částí ženy, po nichž jsi zatoužil; až však spatříš božskou vílu Tilóttamu, kterou stvoří Višvakarman,2 změní se v tisíc očí.“ Když pronesl tu kletbu, odešel světec konat askezi. Ahalja upadla do žalostné kamenné strnulosti a Indrovo tělo se pokrylo tisíci ženskými přirozeními; neboť komu by nebyla nemravnost příčinou ponížení?


Vždycky dozrává zlý čin každého člověka v něm samém; jaké kdo zasije sémě, takové ovoce sklidí. Proto ušlechtilí nebaží po věcech, jež jsou jiným proti mysli – to je svaté pravidlo, předepsané osudem pro všechny spravedlivé.


O moci boha Ganéši

Šiva se jednou o samotě oddal s Párvatí milostným hrám. Protože v tom neznal oddechu, ač míjela celá staletí, roztřásly se tím třením všechny tři světy.


Jak Sundaraka zvítězil nad čarodějnicí

„Běda, ženské popichování zasáhne věru i mysl nevášnivých mužů jako vítr jezero, jež nemůže zašpinit prach. Tak se i světci, oklamaní milostnou touhou, hněvem a dalšími ze šesti hlavních nepřátel člověka,3 dopouštějí omylů!“

Takto uvažoval Sundaraka.


O Džímútaváhanově minulém zrození

Kdysi jsem byl vidjádharou4, který se pohyboval povětřím, a jednou jsem se ubíral vzdušnou cestou nad vrcholky Himálaje. Pode mnou si právě milostně pohrával Šiva s Párvatí a proklel mě rozhněván tím, že jsem přeletěl nad ním: "Zroď se v lidském lůně!"


Šabara mě vedl rychle do Sněhových hor5, pečlivě se o mne cestou staraje, až jsme jednoho večera dorazili k jezeru, vykoupali se v něm, pojedli sladkého ovoce a na jednu noc se tam oba usadili. Odpočívali jsme v horském lese, v němž liány střásaly své květy na zem, čmeláci krásně bzučeli, vítr roznášel sladkou vůni a byliny zářily jako lampičky, jako by to byl příbytek samé Rati6, a popíjeli jsme vodu toho jezera.

Nazítří tam přišla ona dívka, jako by ji krok za krokem přitahovala moje touha, a mé pravé oko zacukalo7 ohlašujíc její příchod, jako by se jí chtělo rozběhnout v ústrety, aby ji co nejdřív spatřilo. I uviděl jsem tu dívku s krásným obočím, jak sedí na hřbetě lva s mohutnou hřívou jako měsíc na klíně podzimního mraku; sám nevím, co se dělo s mým srdcem, když jsem na ni pohlížel tona v úžasu, dychtivosti a ohromení. Ona pak sesedla ze lva, natrhala květiny, vykoupala se v jezeře a na jeho břehu uctila obětí boha Šivu.



KNIHA PÁTÁ

ČTYŘI DCERY


Nechť vás chrání Ganéša barvící zemi kapkami rumělky, jež odletují od jeho chobotu, když se bláznivě točí dokola, jako by spaloval svým žárem všechny překážky!


26

Když jednou stáli na střeše paláce, uviděl jít po cestě čandálu, který nesl náklad hovězího masa, a řekl své milované choti: „Pohleď, ženo se štíhlým pasem, jak může ten hříšník pojídat maso krav, jež si zaslouží úctu všech tří světů?“ Bindumatí na to svému choti odvětila: „Tento hřích je nepředstavitelný, můj choti a pane. Já jsem se musela narodit zde v rybářské rodině jen za velmi malé provinění vůči kravám – a čím by se mohl vykoupit tento hřích? Ve svém minulém životě jsem byla vidjádharkou a nyní jsem svržena prokletím do světa smrtelníků. Neboť ve svém vidjádharském životě jsem kdysi překousla zuby strunu, abych ji napjala na vínu – proto jsem se narodila v domě rybářů. Jestliže důsledek toho, že jsem se ústy jen dotkla uschlé kravské žíly, je tak hrozný, co musí teprve vzejít z pojídání kravského masa?“


O dvou asketech

Kdysi prováděli na břehu Gangy hladovou askezi zároveň dva muži, jeden bráhman a jeden čandála.8 Bráhmana trýznil hlad, a když viděl, jak kolem jdou nějací rybáři s rybami a pojídají je, pomyslil si ten hlupák: „Ach, jak jsou zde na světě šťastni ti rybáři, synové služek, že mohou každý den pojídat čerstvé ryby, jak se jim zlíbí!“ Ten druhý, čandála, však uvažoval při pohledu na rybáře takto: „Hanba těm pojídačům syrového masa a ničitelům životů! Proč tu mám tak sedět a dívat se na jejich tváře?“ I zavřel oči a zůstal zabrán do vlastního nitra.

Časem oba hladem zemřeli, bráhmana sežrali psi a čandála shnil ve vodě Gangy. Bráhman, který se neuměl ovládat, se narodil v rybářské rodině, ale dík svatosti onoho poutního místa se pamatoval na své dřívější zrození; a čandála, který byl vytrvalý a dovedl se ovládat, se narodil v královském paláci na onom břehu Gangy a rovněž se rozpomněl na svůj předchozí život. A z těch dvou, kteří si pamatovali na svůj někdejší původ, se jeden jako rybář trápil a druhý byl jako král šťasten. Takové jsou kořeny stromu spravedlnosti. Každý, ať už má nečistou mysl, či ať ji má čistou, požívá plody podle toho.


O králi Vikramasinhovi

Jeho ministr Amaragupta mu řekl: „Nebuď nespokojený, že nemáš s kým bojovat, neboť nepřítel není nikdy žádoucí, nýbrž vždy nežádoucí. Jestliže chceš prokázat své umění vládnout zbraněmi a statečnost, prokaž je při lovu v lesích, jež jsou vhodným místem k tomuto účelu. Divoká zvěř je zlá a chce zemi vylidnit; proto ji mají králové pobíjet a z tohoto důvodu je lov žádoucí.“


Jak chytrá dívka oklamala démona

V Jadžňasthale žil kdysi na pozemku darovaném králem jakýsi chudý bráhman a ten šel jednou do lesa na dříví. Tam mu z dopuštění osudu odlétl od sekery kus dřeva, zasáhl ho do lýtka a roztrhl mu je. Bráhman omdlel a s nohou zalitou krví ho uviděl jakýsi známý, vzal ho a odnesl domů. Zarmoucená manželka ho přivedla k vědomí, omyla mu krev a přiložila na ránu obvaz. Ačkoli mu však zranění den co den ošetřovala, nezmizelo, ale ještě se zanítilo. Tu přišel za oním chudákem, který se ztrápen tím zraněním připravoval na smrt, jeden bráhmanský přítel a řekl mu mezi čtyřma očima: „Můj přítel jménem Jadžňadatta, který byl dlouho velice chudý, získal pomocí kouzla za pomocníka pišáču,9 zbohatl a teď si spokojeně žije. Prozradil mi to kouzlo a já ti je předám; přivoláš si na pomoc pišáču, který ti ránu zahojí.“

To řka naučil ho zaříkávání a poučil ho, co má dělat: „Vstaneš v poslední části noci, s rozpuštěnými vlasy, nahý a s nevypláchnutými ústy vezmeš do dvou hrstí co nejvíc rýže, půjdeš s ní na křižovatku čtyř cest a proneseš to zaříkání. Položíš tam obě hrstě rýže a mlčky se vrátíš domů, ale nesmíš se ohlížet dozadu. Dělej to tak dlouho, dokud se neobjeví pišáča a sám od sebe ti neřekne: ‚Já tvou nemoc zabiji.‘ Potom se mu pokloň a on tě vyléčí.“ Tak to řekl přítel bráhmanovi a ten to všechno udělal.

Získal tím pišáču, který přinesl z Himálaje zázračné léčivé byliny na jeho chorobu a uzdravil ho. Bráhman měl z toho radost, jenže pišáča ho nepustil a poručil mu: „Dej mi ještě jednu ránu, abych ji mohl vyhojit – jinak ti ublížím nebo si vezmu tvoje tělo!“

Když to bráhman slyšel, polekal se a honem mu řekl, aby se ho zbavil: „Do deseti dnů ti dám druhou ránu.“ Nato ho pišáča opustil a bráhman, ač byl dosud naživu, si zoufal.

Po těch slovech Kalingaséna zmlkla hanbou nad neslušností příběhu, ale potom jej přítelkyni dopověděla:

Když viděla bráhmanova chytrá dcera, jež byla vdovou, jak se její otec, který neměl žádnou druhou ránu, trápí, vyptala se ho na všechno a pak mu řekla: „Já toho pišáču ošidím. Jdi za ním a pověz mu, aby vyléčil zranění tvé dcery!“ Když to bráhman slyšel, oddychl si, řekl to pišáčovi a přivedl ho za dcerou.

Ta ukázala pišáčovi potají nejskrytější část svého těla a řekla mu: „Zahoj mi tu ránu, příteli!“ Ten hlupák jí pak přikládal na nejskrytější část těla znovu a znovu léky, ale nebyl s to otvor zacelit. Po několika dnech ho to rozmrzelo, i položil si její nohy na ramena, aby se důkladně podíval, zda se rána dosud nehojí. Tu však spatřil pod ní druhý otvor a zmaten nad tím uvažoval: „Ještě se nezacelila jedna rána, a už se objevila další! Pravdivé je věru přísloví, že když se objeví puklina, neštěstí se zmnožuje! Kdo dokáže uzavřít otvor života, jímž vznikají lidé a jímž hynou?“ Takto uvažoval hloupý démon, a obávaje se, že bude potrestán za to, že dosáhl pravého opaku toho, oč usiloval, uprchl a už se neobjevil. A bráhman, který se zotavil ze svého zranění, žil šťastně, zachráněn dcerou před oklamaným démonem.


O zlých znameních

Hlupák, který si dělá, co se mu zlíbí, není hoden rady, neboť zaslouží leda posměch jako ten, kdo přizdobuje hnůj. Jeden moudrý člověk, který upadne mezi četné hlupáky, musí jimi být pohlcen jako lotos, který se dostane do cesty vlnám. Proto jim už neřeknu nic o tom, co je dobré a co zlé, a budu mlčet. Osud sám rozhodne.


O žárlivé spolumanželce

Je město zvané Ikšumatí, v jehož blízkosti teče řeka téhož jména. Nedaleko města je velký les a tam konal ve své poustevně askezi stoje vzhůru nohama poustevník Mankanaka. Tento asketa uviděl jednou nebeskou vílu Ménaku, jež tudy letěla vzduchem po nebi s rozevlátým šatem, a to poskytlo Kámovi příležitost, aby vzrušil jeho ducha. I padlo poustevníkovo semeno na mladý banánovník a brzy se z něho zrodila dcera, jež byla krásná po celém těle; neboť sémě velkých světců nese ihned plody. A protože se narodila v banánovníku, dal jí její otec poustevník Mankanaka jméno Kadalígarbha, Zrozená z lůna banánovníku. Vyrůstala pak v jeho poustevně jako Drónova choť Krpí, jež se narodila z Gáutamova semene, když spatřil nymfu Rambhu.


34

Tak plynuly dny, až Kalingaséně pobledly lotosové tváře, neboť počala a otěhotněla. Její vznosná ňadra s temnými hroty zářila jako džbány skrývající poklady boha Kámy a opatřené pečetěmi jeho vášně. Tehdy k ní přistoupil její choť Madanavéga a pravil jí: „Kalingaséno, my božští tvorové jsme podrobeni takovému řádu, že když se nám narodí lidské dítě, musíme je opustit a vzdálit se. Což nezanechala Ménaka Šakuntalu10 v Kanvově poustevně? I když jsi předtím byla nebeskou nymfou, stala ses nyní člověkem v důsledku kletby, kterou na tebe uvalil pro tvou neposlušnost bůh Indra.


Jednou se princ, doprovázený svou nejdražší přítelkyní a ministry, vypravil do sadu zvaného Nágavana čili Hadí háj. Tam se zamilovala do Gómukhy jakási kupecká žena, a když ji odmítl, chtěla ho zabít otráveným nápojem. Gómukha se to dozvěděl od její přítelkyně, nápoj si nevzal a takto haněl ženy:

„Běda, Stvořitel stvořil napřed unáhlenost a potom podle ní ženu; je vidět, že žádné zlo není pro její přirozenost dost zlé. Bytost zvaná žena je jistě složena z nektaru a jedu – je-li někomu nakloněna, je mu nektarem, avšak odvrátí-li se od něho, stane se mu jedem. Kdo pozná z krásného obličeje ženy, jaký zločin má za lubem? Zlá žena je jako koberec lotosů, pod jehož rozkvetlými květy se skrývá krokodýl.“



KNIHA SEDMÁ

RATNAPRABHA


Nechť vám dopřeje blaho hlava Šivova, poznamenaná četnými měsíčky stop po nehtech Párvatí, zanechaných bohyní při vášnivých milostných hrách! Nechť vás ochrání bůh Ganéša, který vzpínaje své vpředu prohnuté tělo zbrocené milostným potem vypadá, jako by rozdával úspěch!


35

Když jednou nadešel svátek jara, kókilové11 vzrušeně zpívali jako opilí, jižní vítr tančil s rozhoupanými liánami a písně čmeláků krásně zněly, šel se princ rozptýlit s ministry do zahrady. Když se tam potuloval, přistoupil k němu náhle jeho přítel Tapantaka a s očima rozšířenýma radostí mu oznámil: „Princi, spatřil jsem nedaleko odtud pod ašókovým stromem12 jakousi dívku, jež sestoupila z nebe a ozařuje svou krásou svět. Přišla za mnou se svými družkami a poslala mě, abych tě k ní přivedl.“

Když to slyšel Naraváhanadatta, odebral se rychle i se svými ministry pod onen strom, neboť dychtil ji spatřit. Viděl, že je krásná, s očima neklidnýma jako včely, s ústy jak rudé výhonky, ozdobena kyticemi plných ňader a s údy zbarvenými pelem nesčetných květů; uchýlila se před horkem do stínu, ač sama vyvolávala svými půvaby žár, jako by to byla bohyně tohoto sadu, jež se tu objevila v podobě sobě odpovídající. I přistoupil princ k božské dívce, jež se mu poklonila, a pozdravil ji se zrakem okouzleným její krásou.


Jak byl Sómasvámin proměněn v opičáka

Otec mi dal jméno Sómasvámin a časem jsem vyrostl a vysedl na onoho neovladatelného slona, jímž je milostné toužení.


O dvou čarodějnicích

Ve Váránasí žila mladá a krásná bráhmanka jménem Sómada, jež byla přelétavá a potají provozovala jógická kouzla.13 Z dopuštění osudu jsem se s ní potají scházel a z těchto schůzek vyrostla ve mně láska k ní. Jednou jsem ji ze žárlivosti a zlosti jen tak uhodil a ta krutá žena to strpěla, zatajivši pro ten okamžik svůj hněv. Nazítří mi však jakoby při hře uvázala kolem krku nit a já jsem se okamžitě proměnil v poslušného vola.


Jak bůh Indra stavěl most z písku

V Pratištháně žil jistý bráhman jménem Tapódatta a ten si v dětství navzdory všem otcovým snahám neosvojil vzdělání. Když mu všichni neustále spílali, naplnilo ho to lítostí, a tak odešel na břeh Gangy konat askezi, aby si vymodlil moudrost. I viděl bůh Indra, jak tvrdou askezi koná, a aby ho od toho odradil, přišel tam přestrojen za bráhmana. Došel až k němu, začal sbírat na břehu Gangy jedno zrnko písku za druhým a házel je do vody. Když to Tapódatta viděl, přerušil své asketické mlčení a zeptal se ho zvědavě: „Co to děláš, bráhmane?“ Indra v bráhmanském přestrojení odvětil: „Stavím přes Gangu most, aby po něm mohli přecházet živí tvorové.“ Tapódatta na to řekl: „Cožpak je možné, ty hlupáku, postavit přes Gangu most ze zrnek písku, jež odnesou vlny?“ Avšak Indra v podobě bráhmana mu odpověděl: „Když to víš, jak je pak možné, že se pokoušíš dosáhnout vzdělání půstem a askezí, místo co by ses učil a naslouchal učitelům? Spíš by mohl mít zajíc rohy, spíš by se dalo malovat na oblohu a spíš by bylo možno psát bez písmen než dosáhnout vzdělání bez učení. Kdyby to bylo možné, nikdo by se neučil.“ Když Tapódatta vyslechl jeho slova, zamyslil se nad nimi, uznal, že je to pravda, nechal askeze a vrátil se domů.


Vidíte tedy, že rozumného člověka lze snadno přesvědčit, nikoli však hlupáka, a když se o to někdo pokouší, on se ještě zlobí! Lze tedy snadno přivést k rozumu moudrého člověka, avšak toho, kdo nedovede uvažovat, ani s obtížemi.


O dvou prokletých vidjádharech

Večer dorazili k jezeru s průzračnou vodou, na němž tiše zpívaly labutě; jeho voda byla chladivá jako nektar a břehy porostlé řadami mangovníků, chlebovníků a granátových jabloní. V něm se syn vladaře Vatsy vykoupal, pomodlil se k dceři krále Himálaje,14 nasytil se vonnými, sladkými a chutnými plody, ulehl i s přítelem na břehu, kde si ustlali lůžka z rozprostřených měkkých výhonků, a tak tam strávili noc.


O rodině princezny Alankáravatí

Zatím řekl její bratr Dharmašíla15, který vynikal vnitřním pokojem, ač byl dosud mlád, mezi čtyřma očima otci Alankárašírovi: „Tatíčku, tyhle rozkoše, jež se ve chvilce hroutí, mě netěší, neboť co je v tomto koloběhu životů, co by se nakonec nezprotivilo? Což jsi neslyšel, co o tom řekl světec Vjása?16 ‚Vše nahromaděné se nakonec rozptýlí, navršené se zhroutí a spojené se rozpojí, neboť koncem života je smrt.‘ Jakou tedy může mít, tatíčku, rozumný tvor radost z těchto pomíjivostí? Kromě toho člověka po smrti nedoprovázejí ani požitky, ani nahromaděné bohatství; jediným přítelem je mu zbožnost, jež ho neopouští ani na krok. Proto odejdu do lesů a budu konat tu nejpřísnější askezi, abych dosáhl nepomíjejícího nejvyššího cíle.“

Král Alankárašíla odpověděl synovi znepokojeně se slzami v očích: „Kde se v tobě vzalo to náhlé poblouznění, ačkoli jsi ještě chlapec? Vždyť spravedliví touží po ústraní, až když si užili mládí! V tomto údobí života by ses měl oženit, spravedlivě ochraňovat svou říši a užívat rozkoší, a ne se věnovat odříkání.“ Ale Dharmašíla pravil opět: „Pro to, aby člověk dosáhl či nedosáhl duševního pokoje, není dán žádný věk; někdo ho dosáhne z boží milosti už jako chlapec, kdežto jiný, který je nízkého ducha, ho nedojde ani ve stáří. Netěší mě vláda ani ženitba – ovocem mého života je uctívat askezí Šivu.“


Jak se král Prthvírúpa oženil s Rúpalatou

„Muž dokáže myslet na trpělivost, rozumnost a dobré chování, dokud se neocitne v dostřelu šípů boha Kámy. Požehnáni jsou v tomto světě Sarasvatí, Kártikéja17 a Buddha, tito tři, kteří odmrštili lásku, jako když smeteš stéblo trávy, jež ti ulpělo na šatu!“


Kártikéja


O velké lásce Kanakavarši a Madanasundarí

Na břehu Gangy stálo kdysi výtečné město Kanakapura, jehož obyvatelé se očišťovali v jejích vodách od hříchů a těšili se z dobré vlády; jediné, co tam bylo svazováno, byla slova básníků do veršů, jediní, kdo tam hynuli, byli muži zmírající milostnou touhou a jediné, co bylo zavíráno, bylo obilí do sýpek.


Potom přišel lev jara s rozkvetlými lotosy v hřívě, drtě slona ženské plachosti, a vyzdobil zahrady rozkvetlými mangovníky, jako by to byly zbraně boha lásky s řadami včel místo tětivy a květy místo šípů; vítr, který vanul z hor Malaja, rozechvíval sady právě tak jako roztoužená srdce žen, jejichž muži odcestovali, a kókilové18 sladce zpívali, jako by říkali mužům: „Záplava v řekách, květy na stromech a svit měsíce se ztrácejí, aby se opět vrátily, nikoli však lidské mládí – zanechte proto svárů a hádek a milujte se s krasavicemi!“

V té době šel se král Kanakavarša potěšit se všemi obyvatelkami svého harému do jarních zahrad, kde rudá roucha jeho žen překonávala krásu ašókových stromů a písně krasavic zpěv kókilů a včel. Král se bavil s chotí Madanasundarí, ač s ním byly všechny manželky, trháním květin a jinými zábavami, velmi dlouho se s ní procházel a potom sestoupil ke koupeli do vod Gódávarí a holdoval v nich vodním hrám se svými ženami, jejichž tváře překonávaly lotosy, oči vodní lilie, ňadra páry divokých kachen a hýždě písečné duny a jež dráždily srdce řeky, která projevovala svou zlost zpěněnými vlnami; když jim při vodních hrách přilnul šat k tělu a odhalil jejich křivky, nalezlo v nich Kanakavaršovo srdce zalíbení a on polil vodou z dlaně jedné královně ňadra, z nichž se jí svezl šat a jež se podobala dvěma zlatým džbánům.


Jak se jakša stal eunuchem

„Povím vám to, přítelkyně, ačkoli se stydím. Ve městě Surapuře zde na zemi žije král Suraséna a ten má dceru jménem Vidjádharí, jež je proslulá svou krásou. Když ji král hodlal provdat, doslechl se, že syn krále Vimaly jménem Prabhákara se jí krásou vyrovná, a byl ochoten dát mu svou dceru; také Vimala se zatím dozvěděl, že dívka je stejně krásná jako jeho syn. I požádal Vimala ústy posla Surasénu o ruku jeho dcery Vidjádharí pro svého syna a Suraséna, který tak dosáhl splnění své tužby, provdal dceru se všemi obřady za Prabhákaru.

Když Vidjádharí dorazila do tchánova města Vimalapury, odebrala se v noci se svým chotěm na lože. Tam Prabhákara usnul, aniž ji pomiloval, a tu naň pohlédla a zjistila, že je eunuch. ‚Běda, to bude má smrt! Dostala jsem za muže eunucha!‘ pomyslila si a strávila noc se žalem v srdci. Napsala pak a poslala otci dopis: ‚Jak to, žes mě provdal za eunucha, aniž jsi vše vyšetřil?‘ Když si její otec Suraséna dopis přečetl, rozzlobil se na Vimalu, neboť byl přesvědčen, že ho podvedl, a protože se pyšnil svou silou, napsal králi Vimalovi psaní: ‚Jelikož jsi mě oklamal, abych provdal svou dceru za eunucha, sklidíš nyní za svého syna ovoce, neboť za tebou přijdu a zabiji tě!‘

Vimala se radil o obsahu dopisu se svými ministry, ale neviděl žádný způsob, jak nezdolnému králi uniknout, až mu řekl ministr jménem Pingadatta: ‚Je tu jen jediná možnost, pane, a měl by ses k ní uchýlit. Vím o jednom jakšovi, který se jmenuje Sthúlaširas, a znám zaklínadlo, jež ho přiměje splnit ti každé přání. Vzývej toho jakšu oním zaklínadlem, požádej ho, aby půjčil tvému synovi svůj úd, a spor bude zažehnán.‘

Král tedy zaklínadlem, jemuž ho ministr naučil, vzýval jakšu a požádal ho o úd pro syna. Jakša půjčil svůj úd okamžitě Prabhákarovi, který se tak změnil v muže, zatímco se jakša stal eunuchem. Když pak Vidjádharí spatřila Prabhákarovo mužství, užila si s ním milostné rozkoše a pomyslila si: ‚Moje domýšlivost mě svedla k omylu. Můj choť není eunuch, nýbrž bohatě obdařený muž, jinak to nelze nazvat.‘ V tomto smyslu napsala také zahanbeně otci a ten se uklidnil.

Právě dnes se Šiva dozvěděl o té historii, rozhněval se, dal si zavolat Sthúlaširase a proklel ho: ‚Když ses už jednou vzdal svého údu, zůstaneš eunuchem do konce života a Prabhákara bude i nadále mužem!‘ Teď se onen jakša trápí, že se proměnil v eunucha, a Prabhákara se zase těší z rozkoší, jež mu poskytuje jeho mužnost. Touto záležitostí se bůh dnes poněkud zdržel, ale vězte, že už brzy přijde.“


Sotva to bohyně Nárájaní dopověděla, přišel tam bůh Šiva, a když ho všechny Matky uctily dary, chvíli tančil a hrál si s jóginskými čarodějnicemi.


OCEÁN PŘÍBĚHŮ

2


O potrestané kurtizáně

„Každý je, dceruško, vážen podle svého majetku, ale kurtizána obzvláště; když se zamiluje, nic nedostane, a proto se musí vzdát lásky. Vždyť předzvěstí konce je ruměnec, ohlašující na tváři kurtizány lásku a na tváři západní oblohy soumrak; dobře vyučená děvka jej musí jen předstírat jako herečka. Nechť napřed muže okouzlí, pak z něho vydojí jeho bohatství, a když už nic nemá, nechť ho opustí, ale zbohatne-li znovu, zase jej přijme! Děvka právě tak jako světec dosáhne svého nejvyššího cíle, jen je-li jí stejně lhostejný mladík jako dítě, stařec, ošklivec či krasavec.“


Poustevníkův syn zahynuvší na lásku

Nepříliš daleko odtud žije v poustevně světec Dídhitimán. Žil podle slibu zdrženlivosti, avšak jednou, když se přišel vykoupat k jezeru, byl spatřen bohyní Šrí,19 jež se tu právě objevila. Stačilo, aby pouhým srdcem zatoužila po tom svrchovaně klidném světci, jehož tělo bylo nedostupné, a obdržela od něho syna zplozeného duchem. „Toto je syn, který se mi narodil při pohledu na tebe, vezmi si jej!“ řekla Dídhitimánovi a dala mu syna. Nato Šrí zmizela a světec vzal s radostí syna tak snadno získaného, dal mu jméno Rašmimán, později mu pověsil na krk posvátnou šňůru20 a s láskou ho naučil všem vědám.


Šrí



Jestliže někdo zlý a prohnaný neublíží sám, vzejde zkáza ze styku s ním. Poslechni si o tom příběh!


Veš a štěnice

V loži kteréhosi krále pobývala dlouho nepozorována veš jménem Mandavisarpiní, která tam odkudsi přišla, a najednou zavál do lůžka vítr také štěnici zvanou Títibha. „Proč jsi přišla do mého obydlí? Jdi si někam jinam!“ zlobila se Mandavisarpiní, ale štěnice odvětila: „Chtěla bych se napít královské krve, kterou jsem ještě nikdy neochutnala; slituj se nade mnou a poskytni mi tu kousek místa!“ Veš se podvolila jejím prosbám: „Je-li tomu tak, zůstaň, přítelkyně; nesmíš však krále kousnout v nepravou chvíli! Kousni ho lehce, až když usne znaven po milování!“ Štěnice s tím souhlasila a zůstala tam. V noci však kousla krále, jakmile se uchýlil na lože, a král vyskočil a zvolal: „Hej, něco mě kouslo!“ Nato ničemná štěnice rychle uprchla a královi sluhové našli veš a zabili ji.

Tak zahynula Mandavisarpiní pro své spojení s Títibhou.


Ale dost řečí! Kdo příliš mluví s tím, kdo opovrhuje dobrou radou, ublíží jen sám sobě – jako Súčímukha v příběhu o opicích.


Dobrá rada opici

Kdysi dávno žily v kterémsi lese opice, jež se pohybovaly v tlupě, a ty uviděly jednou v zimě světlušku a domnívaly se, že je to oheň. Naházely tedy na ni suchou trávu a listí, aby si zahřály těla, a jedna z nich foukala shora na světlušku. I uviděl to pták Súčímukha a řekl jí: „Nenamáhej se zbytečně, to není oheň, je to světluška.“ Opice však nepřestala, a tak pták sletěl ze stromu a pokoušel se opici přesvědčit, ale ta se rozzlobila, hodila po Súčímukhovi kamenem a zabila ho.

Proto se nemá domlouvat tomu, kdo nedá na dobrou radu.


Poslechni si ještě něco!


O chytrém kupci

Byl kdysi dávno jeden kupecký syn, jemuž z otcovského majetku zbyly jen váhy zhotovené z tisíce palů21 železa. Svěřil je do rukou jiného kupce a odešel do cizího kraje. Když se však odtamtud vrátil a požadoval své váhy zpět, řekl mu onen kupec: „Myši je sežraly. Je to pravda – železo těch vah bylo velmi sladké, a tak je pozřely myši.“ To mu pověděl ten kupec a v duchu se smál. I požádal ho kupecký syn o trochu jídla a on byl ochoten s radostí mu je dát. Kupecký syn se pak šel vykoupat, vzal s sebou malého chlapce toho kupce, tomu dal trochu ovoce, a když se vykoupal, ukryl chlapce v domě kteréhosi přítele; sám se pak vrátil ke kupci, neboť byl chytrý. „Kde je chlapec?“ tázal se ho kupec a on odvětil: „Z povětří se snesl sokol a odnesl ho.“

Tu ho kupec v hněvu obvinil, že mu chlapce schoval, a odvedl ho před královský soud, kde kupecký syn opakoval totéž. „To je nemožné, jak by mohl sokol odnést chlapce?“ pravili soudcové, ale kupecký syn jim odpověděl: „V zemi, kde mohou myši sežrat železné váhy, může sokol odnést i slona, tím spíše chlapce.“ Když to soudci slyšeli, zvědavě se ho na vše vyptali a pak přiměli kupce, aby váhy vrátil; mladík pak přivedl chlapce zpátky.

Takto dosahují lidé, kteří vynikají chytrostí, toho, po čem touží, neboť si vždy najdou nějaký prostředek.


Věrnost žen

„Dost té domácí šalby! Spravedlivý člověk se nesmí nechat spoutat domovem. Mnohem lepší je proto žít v lese. Hanba domáckému životu!“

A uspokojeni odešli do lesů. Tam dosáhli duševního klidu oddávajíce se čtveré meditaci nerušené láskou ani jinými city, pevně ovládli své smysly, pohlíželi stejně na všechny tvory a dobrali se dokonalosti v pohřížení do sebe, jež přináší nejvyšší radost, s ničím zde na zemi nesrovnatelnou; tak rozptýlili temnotu ve svém nitru a byli osvobozeni od dalších zrození.

Komu by mámivá láska k ženám nepřinesla utrpení? Zato odříkavost vůči nim přináší těm, kdo dovedou rozlišovat, spásu.



Jak byli čtyři vidjádharové vysvobozeni z prokletí

Ve městě Ratnákaře žil král jménem Buddhiprabha, pravý lev pro stádo zuřivých slonů svých nepřátel. Jeho choti, jež se jmenovala Ratnarékha, se narodila dcera Hémaprabha, nejkrásnější dívka na celém světě; a jelikož to byla vidjádharka svržená kletbou na zem, ráda si hrála na houpačce, neboť jí to připomínalo létání v povětří, a nenechala toho, i když jí to zakazovali ze strachu, že spadne. Jednou jí dal kvůli tomu rozzlobený otec políček. Princezna, uražená tím ponížením a odhodlána uchýlit se do lesů, vyšla ze zahrady předstírajíc, že se jde projít; opila však sluhy vínem, toulala se a potom vstoupila do dutého stromu a tak jim zmizela z očí. Pak šla sama do vzdáleného lesa, postavila si chatrč z listí a zůstala tam živíc se plody a kořínky a uctívajíc Šivu. Když se její královský otec dozvěděl, že zmizela, dal ji hledat, ale nenašel ji a byl tím velice zarmoucen.

Po čase jeho žal poněkud oslábl a král Buddhiprabha se vypravil na lov, aby se rozptýlil. Z dopuštění osudu dorazil právě do vzdáleného lesa, kde žila jeho dcera Hémaprabha oddávajíc se askezi. Uviděl tam chatrč z listí, bez bázně vstoupil dovnitř a spatřil vlastní dceru vyhublou askezí. I ona ho uviděla, vstala, ihned mu padla k nohám a otec ji objal a se slzami v očích ji vzal do náručí. Hledíce po tak dlouhé době jeden na druhého, oba plakali, až se z toho i gazelám v lese řinuly slzy z očí. Konečně otec dceru utišil a řekl jí: „Proč jsi opustila, dceruško, královskou nádheru a jednala takto? Zanech života v lese a pojď za matkou!“ Hémaprabha však odvětila: „To osud mě k tomu přiměl, tatíčku, kde bych jinak vzala tolik síly? Netoužím užívat doma radostí a neopustím toto asketické štěstí.“ Když pak nechtěla od svého rozhodnutí ustoupit, dal jí král postavit v lese palác, vrátil se do hlavního města a každý den jí posílal uvařené pokrmy a peníze, aby mohla uctívat hosty. Hémaprabha pak hostila těmi jídly a penězi příchozí, ale sama jedla jen ovoce a kořínky.


O dvou labutích

„V městě Támralipti žil kdysi dávno kupec jménem Dharmaséna a ten měl za manželku krásnou Vidjullékhu. Tento kupec byl z dopuštění osudu oloupen lupiči a zraněn jejich zbraněmi, i zatoužil zemřít a vyšel se svou chotí ven, aby vstoupil do ohně. Oba manželé spatřili náhle pár letících krásných labutí, vstoupili do plamenů a zemřeli s myslí upřenou k těmto ptákům, a tak se oba znovu narodili jako labutě.“

Když světec Vidžitásu dovyprávěl tento příběh, otázal se Puškarákša znovu: „Jak to, vznešený pane, že jsme se oba zrodili jako ptáci, ačkoli jsme předtím vstoupili do ohně, což přináší odpuštění mnoha hříchů?“ Svatý muž odvětil: „Tvor vždycky dostane tu podobu, na jakou při smrti soustředí svou mysl.“

„Takto každý, králi, dosáhne aspoň přibližně toho, nač myslí.“




POZNÁMKY:

1 Sarasvatí, bohyně řeči, vzdělání, učenosti a umění.

2 Višvakarman, řemeslník a stavitel bohů.

3 šest hlavních nepřátel člověka, šest neřestí: milostná touha, hněv, zbabělost, zmatenost, pýcha a závist.

4 vidjádharové, polobožské bytosti létající v povětří; v tomto díle hrají prvořadou roli. Vidjádhara znamená doslova „držitel vědění“, tj. nadpřirozeného, kouzelného vědění, jež jim dává mnoho kouzelnických schopností.

5 Sněhové hory – Himálaj.

6 Rati, nejmilovanější choť boha lásky Kámy.

7 Dodnes je v Indii rozšířeno mezi širokými vrstvami přesvědčení, že některé úkazy věští pro bezprostřední budoucnost něco příjemného a jiné neštěstí; výčet a výklad těchto úkazů se však kraj od kraje značně liší.

8 čandála, člověk bez kasty, tzv. nedotknutelný.

9 pišáčové, démoni, s oblibou pobývají na pohřebištích a bojištích, neboť se živí lidským masem.

10 Šakuntala, dcera světce Višvámitry a nebeské nymfy Ménaky, hrdinka slavného Kálidásova dramatu (v češtině „Ztracený prsten“); oženil se s ní král Dušjanta, který ji spatřil na lovu.

11 kókila, kukačkovitý pták ozývající se táhlým voláním hlavně na jaře a symbolizující proto milostnou touhu.

12 ašóka (Jonesia asoka), strom s červenými květy.

13 jóga, původně jeden ze šesti klasických filozofických systémů starověké Indie a návod k dosažení duchovní spásy dokonalým ovládnutím těla a jeho funkcí; v tomto díle je nejčastěji uváděna jako nástroj k získání nadpřirozených, kouzelnických schopností (např. neviditelnosti, schopnosti létat, měnit svou podobu atd.).

14 Párvatí, dcera krále hor Himavána (Himálaje) a druhá manželka boha Šivy, někdy pojímaná jako jeho tvůrčí síla (Šakti). Je uctívána v různých aspektech a nazývána různými jmény, např. Uma, Durga, Čandí, Kálí, Annapúrna aj.

15 Dharmašíla = zbožný.

16 Vjása, legendární světec, jemuž jsou připisována i četná literární díla, např. Mahábhárata a staré soubory mýtů zvané purány.

17 Kártikéja, zvaný též Skanda či Kumára, syn Šivy a Párvatí; má šest tváří a jezdí na pávu; v tomto díle se často objevuje jako dárce vzdělání a učenosti.

18 kókila, kukačkovitý pták ozývající se táhlým voláním hlavně na jaře a symbolizující proto milostnou touhu.

19 Šrí, bohyně štěstí, zvaná také Lakšmí, dcera Oceánu a manželka boha Višnua, který ji získal při stloukání mléčného oceánu; je vzývána jako bohyně štěstí, bohatství a rodinného blahobytu. Jejím symbolem je lotos a mušle.

20 bráhmanská šňůra, bílá šňůra zavěšovaná na šíji chlapcům z bráhmanských kast při zvláštním obřadu (upanajana), po němž už smějí vykonávat obětnické a jiné úkony vyhrazené bráhmanům; teoreticky přísluší právo nosit ji i všem ostatním mužským členům kastovní společnosti s výjimkou nejnižších šúdrů.

21 pala, staroindická váhová jednotka, asi 38 gramů.