Shakespeare: Tragédie


KRÁL LEAR


·        Edmund:

To už je vrch lidské pitomosti, že když nám přijde nanic ze samé hojnosti – zpravidla, že jsme o své újmě přebrali - že pak vinu na svých pohromách dáváme slunci, měsíci a hvězdám. Jako bychom byli padouchy z nezbytí, blázny z nebeského ponuknutí, lumpy, zloději a zrádci pro nějakou siderickou konstelaci, ochlasty, lháři a cizoložníky ze samé poslušnosti vlivu planet. Zkrátka, všechno, co jsme nejhoršího, jsme z božího přistrčení. Skvělá výmluva, jen co je pravda, pro pana kurevníka člověka, takhle připsat svou kozlí náturu na vrub nějaké hvězdy.

 

        Edmund:

A jako na zavolanou, už je tady, jako katastrofa v staromódní tragédii.

 

        Šašek:

Pravda je pes, který patří do psince a musí dostat karabáčem, zatímco milostpaní čubička smí stát u krbu a smrdět.

 

        Kent:

Lotr, lump a nanicovatý vyližtalíř. Mizerný, nafoukaný, pitomý, odrbaný, třikrát obrácený, stokrát vylátaný, ucouraný, paťhavý slouha! Sketa, co má v žilách syrovátku, a kus žalobníka bezectného! V zrcadle jako doma, děvka chlap, vrtichvost ulízaný, všeho schopný! Dědičný pacholek z prodraných plunder! Truc kuplířky, aby se zavděčil, a úhrnem nic než slepenina ze všiváka, holoty, zbabělce a hampejzníka a z čuby zmetené jediný syn a dědic, kterému nasekám, že bude výt a skučet, jestli se opováží popřít jedinou slabiku z těchto svých čestných přídomků! Tas, ty obejdo! Udělám z tebe sekanou na měsíčku. Tas, ty huncúte! Ty kujóne holičskobradýřský, tas! Ty zbabělý ničemo, k tobě se stydí hlásit sama příroda. Tebe spíchnul krejčí. Kameník nebo malíř by ho tak nedokázal zhudlat, a kdyby byl u řemesla jen dvě hodiny. Ty nanicovaté X! Ty zbytečné písmeno! Když dovolíte, pane, rozšlapu toho neprosívaného lotra na maltu a omítnu jím stěny záchodu.

 

       Lear:

Hned když se narodíme, pláčeme, že jsme přišli na to velké jeviště bláznů.

 

       Edgar:

Ó sladké živobytí, že raděj denně chceme smrtí mřít, než jednou umřít!

 

 

 

ANTONIUS A KLEOPATRA


       Antonius:

...a klid a mír, sám sebou chorý, hledá lék v jakékoli změně.

 

       Caesar:

Obecný lid jak utržený leknín na peřeji hned sem, hned tam se vrtká mezi proudy, až uvrtká se na sliz.

 

       Kleopatra:

A je to velké vykonat to, čím konání se skončí, co vyvře náhodu a spoutá zvrat, a spát a neochutnat více hnoje, jímž chám se cpe i Caesar.

 

 

 

KORIOLANUS


       Marcius:

Tak co, vy chátro, drbající svých mozků chudé svědění, až celí jste z toho jeden svrab? Co chcete, psi, jimž vadí mír i válka? Ta vás děsí, a onen kazí. Vaše tužby jsou choutky nemocného, který nejvíc chce, co mu nejvíc škodí. Dát na vás? Oběsit vás! Co chvíli máte nové roupy. Ten, kdo vám pil krev, je náhle vaším svatým, a vaše modla padouch. Výřad bych nakupil z těch otroků, že oštěp by vrchu nedosáh. Mor je zadav! Pryč! Jděte domů, splašky!

 

       Menenius.

Kdybych se s vámi dlouho bavil, ještě by se mi od vás nakazil mozek – jste přece pastýři toho stáda hovad, kterému se říká plebejci.

 

       Koriolanus.

Jsem raděj služebníkem po svém než pánem po jejich.

 

       Koriolanus.

Co mám říkat? „Prosím vás,“ – Mor je poraz! Nedokáži tak ohnout jazyk.

 

       Koriolanus.

Chtěl bych jimi být zapomenut jako naučení, jež na ně maří kněz.

 

       Koriolanus.

Neplačte! Krátké sbohem! Mnohohlavé hovado trká.

 

       Druhý sloužící.

Mír beztoho je na nic, než leda aby železo rezavělo, krejčí se rozmáhali a líhli písničkáři.

 

       První sloužící.

Jářku, válka, to je moje. Mír a válka, to je jako noc a den. Válka je čiperná, bystrá a plná vyražení. Mír je hotová mrtvice a mdloba, tupý, hluchý, ospalý, nemrcouchovatý a naplodí parchantů víc, než válka stačí zahubit mužských. Mír má lidi k tomu, aby jeden druhého nenáviděli.

       Třetí sloužící.

Samozřejmě, protože pak jeden druhého nepotřebuje.

 

 

TIMON ATHÉNSKÝ


       Apemantus.

Tu jsi, má vodo, k hříchu neponoukáš, čistá, co rozum nikdy nezkalíš.

 

       Apemantus.

Hej! Hej!

Jsme marnivosti na prodej!

Kdo žije, aniž kažen nebo kazí?

Kdo končí, aniž přátelé mu drazí

kopanec neuštědřili?

 

       Apemantus.

Hele, toho zmatku!

Těch pukrlat a vystrčených zadků!

 

       Apemantus.

Kéž bych měl v ústech hůl, abych ti mohl odpovědět účinlivě.

 

       Apemantus.

Pramálo učenosti umře v den, až tebe pověsí.

 

       Apemantus.

Já bych vám rád posloužil: takovým žertíkem, jakým odjakživa zlodějům sloužívá kat.

 

       Apemantus.

Jsi děvkař a ničema, což ti ovšem samozřejmě ani v nejmenším neubere na všeobecné vážnosti.

 

       Varronův sluha.

Co je to děvkař, blázne?

 

       Blázen.

Filosof s kamenem mudrců v kalhotech.

 

       Blázen.

Kolik bláznovství já mám, tolik důvtipu se tobě nedostává.

 

       Apemantus.

Za tuhle odpověď by se nemusel stydět ani Apemantus.

 

       Timon.

Timon chce do lesů, kde rád se svěří

lidštější lidí nejlítější zvěři.

 

       Timon.

Lidství, ztékané strázněmi, může být šťastno, jen pohrdá-li lidstvím.

 

       Timon.

Je-li jeden, jsou všichni.

 

       Timon.

Všechno je křivé, nic poctivého v našem klatém bytí, krom padoušství. Buď tedy v ošklivosti lahodná krmě, pospolnost a dav. Svým bližním, ba, sám sebou zhrdá Timon. Zmar lidstvo schvať. Kořínky mi dej, zemi.

 

       Alkibiades.

Kdo tam? Mluv!

       Timon.

Zvíře jak ty, ať uhnijou ti rty, že musím slyšet zas člověčí hlas!

       Alkibiades.

Kdo vlastně jsi? Ty, kterýž sám jsi člověk, tak člověka sis zhnusil?

       Timon.

Jsem Misanthropos, lidstvo nenávidím. Kéž ty jsi pes, abych tě mohl mít alespoň trochu rád.

 

       Timon.

Přátelství mi slib, ale nehni prstem. Jsi-li ochoten jen slíbit, ať bozi mor na tebe sešlou, protože jsi člověk! A hneš-li prstem, už jenom proto, že jsi člověk, ať tě bozi zničí!

 

       Timon.

Neželíš toho, koho obtěžuješ!

Chci raději být sám.

 

       Timon.

Zas člověk? Mor, mor!

 

       Timon.

Jak bys ty, Apemante, naložil se světem, mít ho v moci?

       Apemantus.

Zvířatům bych ho dal, abych se zbavil lidí.

       Timon.

Chtěl bys sám klesnout v zániku lidí a zůstat nadále zvíře se zvířaty?

       Apemantus.

Ano, Timone.

 

       Timon.

Jsem zhnusen tímhle světem falešným a nechci mít rád nic než holou nutnost.

 

       Timon. (zlatu:)

Všeničivý svár vnuť člověku,

ať svět se stane říší zvířat.

 

       Timon.

Máte snad hlad? Těch kořínků, co v zemi, každých pár kroků je tu vývařisko, těch bukvic všude, šípků jeden šarlat, každičký keř jak stůl vám uchystala Příroda, štědrá hostitelka.

 

       Timon.

Nedejte na lékaře: Krom zloděje je travič, je lupič, s penězi i život krade.

 

       Timon.

Z paměti vymazal jsem všechny lidi, a tvrdíš-li, žes člověk, pak i tebe.

 

       Timon.

Podivný věk, jenž slzy má jen pro smích!

 

       Timon.

Lidem jen zášť a kletby!

 

       Flavius.

S Timonem všechna domluva je marná, vhroužil se v sebe tak, že v každém tvoru, podobném člověku, krom v sobě samém, zří nepřítele.

 

       Timon.

Už jen pár slov, a nechme dalších řečí:

Co špatného, ať morovina zléčí!

Buď člověk nic než hrobař do úpadu!

Slunce, skryj světlo; Timon skončil vládu.

 

         TIMONŮV EPITAF –

Timon je mrtev, už zas v dobré míře;

je mrtev člověk; kdo to čte, je zvíře.

Zde leží bídný trup, z nějž bídnou duši odrbali.

Kdo jsem, se netažte: mor na vás, lumpi pozůstalí!

Zde leží Timon, jenž vše živé v nenávisti měl,

Kdo tudy jdeš, klň si jak chceš, jen koukej, abys šel.

 

 

CYMBELÍN

 

       První žalářník.

Ó, ta lidumilnost konopné oprátky!

Řekneš švec, a vyúčtuje tisícovky.



Hamlet,

princ dánský

(výpisky)


Hamlet: Když slunce ve chcíplé feně vylíhne červy – Bůh to, líbající mrchu! – Máte dceru? –

Polonius: Ano, mám, můj princi.

Hamlet: Nedovolte jí, aby chodila na slunce. – Početí jest požehnání – a jelikož vaše dcera snadno by mohla počíti – přítelínku, dohlédněte k tomu.

 

Co tu čtete, princi?

Hamlet: Slova, slova, slova!

 

Nechtěl byste trochu z větru jít, můj princi?

Hamlet: Do mého hrobu?

Polonius: To by bylo vskutku z větru. (Stranou) Jak trefná někdy jeho odpověď. – Bláznovství mívá někdy tak šťastné nápady, jaké ani zdravost a rozumnost nemohou tak snadno poroditi.

 

Hamlet: Pane, nemůžete mi ničeho vzíti, s čím bych se co nejochotněji nechtěl rozloučiti – krom svého živobytí, krom svého živobytí, krom svého živobytí.

 

Hamlet: Toť se tedy nalézáte v tajném lůně Štěstěny? – Ó vpravdě! – Jeť ona nevěstka! – Co nového?

Rosenkranc: Nic, můj princi, leč to, že se stal svět poctivým.

Hamlet: Pak máme soudný den na blízku. – Vaše novina však není pravdivá. Dovolte, abych se důkladněji tázal: Co jste vlastně, dobří přátelé, zavinili u paní Štěstěny, že vás poslala sem do vězení?

Guildenstern: Do vězení, můj princi?

Hamlet: Dánsko jest vězením.

Rosenkranc: Pak je svět také vězením.

Hamlet: Ó – kapitální vězení! – v kterémž jest mnoho klecí, žalářních děr a sklepů; – ba Dánsko jest jedno z nejhorších.

Rosenkranc: To nemyslíme, můj princi.

Hamlet: Nu, pak vám není vězením; neboť není na světě věci, která by sama v sobě byla dobrá neb zlá – teprv myšlením stává se tím neb oním. – Mně jest vězením.

Rosenkranc: Pak vaše ctižádost je vězením činí. Jeť vašemu duchu příliš těsné.

Hamlet: Bože! – Já bych chtěl zavřen býti v skořepině ořechu, a myslil bych, že jsem králem nekonečných říší – jen kdybych neměl ty ošklivé sny.

Guildenstern: Sny takové jsou pouhá ctižádost – neb pravá ctižádosti podstata jest toliko stínem snů.

Hamlet: Sen sám jest pouhý stín.

Rosenkranc: Právě tak, a ctižádost zdá se mi tak lehká a větrná, že jest jen stínem stínu.

 

         Hamlet: Kdybyste s každým tak nakládal, jak toho zasluhuje, medle, kdož by pak ušel výprasku?

 

         Hamlet: Jdi do kláštera. K čemu bys chtěla býti roditelkou hříšníků? – Jsemť sám dosti poctivý, a přece bych se mohl viniti z takých věcí, že by lépe bylo, kdyby mě nebyla matka zrodila. Jsem hrdý, mstivý, ctižádostivý, schopen více zločinů, nežli mám myšlének abych je obsáhl, nežli mám obraznosti abych jim mohl dáti tvářnost, aneb času abych je mohl vykonat. K čemu takoví chlapi jako já měli by se plaziti mezi nebem a zemí? – My jsme arcilotři! – Nevěř nikomu z nás! – Jdi svou cestou do kláštera!

         Chceš-li se však mermomocí provdati, vezmi si blázna, neboť moudří lidé vědí předobře, jaké vy z nich netvory děláte! Do kláštera jdi, a to honem! Sbohem!

 

Hamlet: Již ke hře jdou. Musím zas blbem být.

 

Hamlet: Libo-li vám, nazvěte mě jakýmkoli nástrojem, vy dovedete toliko mě rozladiti, nikoliv ale na mne hráti.

 

Král: Rci, Hamlete, kde je Polonius?

         Hamlet: U večeře.

         Král: U večeře? – Kde?

         Hamlet: Ne, kde by jedl, nýbrž kde jest jeden.


Sen noci

svatojánské

A Midsummer Night’s Dream

 

FAIRY

Over hill, over dale,

Thorough bush, thorough briar,

Over park, over pale,

Thorough flood, thorough fire;

I do wander everywhere

Swifter than the moones sphere.

 

ELF

Přes hory, přes doly,

                   přes trní hlohů,

                   po lukách, po polích,

                   toulat se mohu,

                   přes oheň, přes vodu,

                   tancovat dovedu.

 

**

 

OBERON

I know a bank where the wild thyme blows,

                   Where oxlips and the nodding violet grows,

                   Quite overcanopied with luscious woodbine,

                   With sweet musk-roses, and with eglantine.

                   There sleeps Titania sometime of the night,

                   Lulled in these flowers with dances and delight.

 

OBERON

O jednom loži jenom z kvítí vím,

                   šípkové růže tam co baldachýn

                   se nad mateřídouškou klenou tiše,

                   tam na fialky a petrklíče

                   se Titanie v noci uloží,

                   zmožená tancem, vůní, rozkoší.


DALŠÍ CITÁTY

 

Šťastný je ten, kdo se při západu slunce těší z vycházejících hvězd.

 

Vláda ve zchromlých pařátech panovníků a blbost doktorsky radící rozumu a dobro zajaté a otročící zlu...

 

V zkaženém víru světa může zločin odstrkovat právo a často lupič právě za svou kořist si koupí zákon.

 

Lepší moudrý blázen než bláznivý mudrc.

 

Zbabělost je přímo jeho náboženství.

 

Nebylo dosud filozofa, který by nemohl trpělivě snášet bolení zubů.

 

Ošklivost je mnohem ošklivější u ženy, než u ďábla.

 

"I ta nejběsnější zvěř má v sobě trochu lítosti. Já ne, protože nejsem zvíře." (Richard III)


Láska není než cintající blázen, který jen pořád běhá sem a tam a hledá škvíru, kam by schoval tu svou feruli. (Romeo a Julie)

 

Sonet LXVI

Znaven, ach znaven vším, já volám smrt a klid,

když vidím zásluhy rodit se u žebráka,

a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít,

a víru nejčistší zrazenou hořce plakat,

a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných,

a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku,

a dokonalost pak, budící už jen smích,

a vládu ve zchromlých pařátech panovníků,

a jazyk umění vrchností zmrzačený,

a blbost doktorsky radící rozumu,

a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny,

a Dobro, zajaté a otročící Zlu –

tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád,

kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.




Baron Prášil: "To je zajímavé, tady každej čte Shakespeara. Já se budu muset taky jednou do něj kouknout..."