Schopenhauer: O ženách


Již pohled na ženské tělo poučuje, že žena není určena ani k velikým duševním ani tělesným pracem. Nesplácí svůj dluh životu činěním, nýbrž trpěním, porodními bolestmi, péčí o dítě a poddanstvím muži, kterému má být družkou trpělivou a potěšující. Údělem ženy nejsou nejprudší strasti a slasti a projevy síly, její život má plynouti tišeji, klidněji a méně významně než život muže, aniž je při tom podstatně šťastnější nebo nešťastnější.


Za pěstounky a vychovatelky dětí hodí se ženy právě tím, že samy jsou dětinské, titěrné a mají omezenější rozhled, zkrátka po celý život veliké děti. Jakýsi střední stupeň mezi dítětem a mužem, to jest pravým člověkem. Jen si všímejte, jak děvče dovede po celé dni s dětmi laškovat, poskakovat a tančit i zpívat, a pomyslete si, co by asi v té věci na jejím místě dokázal muž, třeba měl nejlepší vůli!


S děvčaty udělala příroda záměrně to, čemu se na divadle říká „bouřlivý efekt“, neboť je vybavila na několik málo let hojnou krásou, půvabem a plností, jenže na škodu všemu ostatnímu jejich životu. Zařídila to totiž tak, aby v těchto několika letech dívky mohly zaujmout mužskou obrazivost tou měrou, že se muži dávají strhnout a odhodlávají se vzíti si je v nějaké podobě na starost – nadosmrti. Zdálo se asi, že by prostá rozumová úvaha nijak nebyla spolehlivou zárukou, že k tomu počinu dojde. Vyzbrojila tedy příroda také ženu jako každého jiného svého tvora zbraněmi a nástroji, kterých potřebuje k zajištění života, a to na dobu nezbytně potřebnou. Počínala si při tom arci zase s obvyklou svou šetrností. Neboť jako mravenčí samička po spáření ztrácí křidélka, nyní již zbytečná, ba pro oplodnění nebezpečná, tak ztrácí též žena svou krásu hned po prvním nebo druhém dítěti. Snad se to dokonce děje z téhož důvodu.

Proto považují mladé dívky své domácí nebo živnostenské zaměstnání v duchu za vedlejší, ba dokonce za pouhý žert. Své jediné vážné povolání vidí v lásce, v dobývání a v tom, co k tomu náleží, šatstvu, tanci atd.



Čím je něco ušlechtilejší a dokonalejší, tím později uzrává a tím pomaleji. Muž dospívá zralosti svého rozumu a duševních sil sotva před osmadvacátým rokem svého věku. Žena již s osmnáctým, jenže podle toho je také její rozum docela přesně odměřen. Proto zůstávají ženy po celý život dětmi, vidí stále jen to, co je nejbližší, lpí na přítomnosti, vnější zdání věci považují za její podstatu, dávají přednost maličkostem před věcmi nejdůležitějšími. Rozum je totiž to, co činí, že člověk nežije jen stále v přítomnosti jako zvíře, nýbrž přehlíží též minulost a budoucnost a uvažuje; z toho potom pochází též jeho opatrnost, starostlivost a častá stísněnost. Žena pro slabší rozum je méně účastna těchto výhod i nevýhod. Žena je spíše duševní myop,1 jehož intuitivní rozum vidí sice nablízko ostře, má však za to omezený rozhled, do něhož již nespadá to, co je poněkud vzdálenější. Proto také vše nepřítomné, minulé, budoucí působí na ženy mnohem slaběji než na nás. Z tohoto stavu vyplývá také právě jejich náklonnost k rozmařilosti a hýřivosti, u nich mnohem častější a někdy až hraničící s duševní pomateností. Ženy si v duchu myslívají, že úkol mužů je peníze vydělávat, avšak jejich, žen, peníze utrácet; je-li možná, ještě za mužova života, jistě však alespoň po jeho smrti. Již to, že jim muž svěřuje svůj výdělek k vedení domácnosti, posiluje je v té víře. Než ať z tohoto stavu vyplývají četné nevýhody, jedno je při tom přece dobré, že žena žije v přítomnosti více než my, a proto, je-li jen trochu snesitelná, užívá jí lépe, čerpajíc z ní onu veselost, ženě vlastní, které potom užívá k osvěžení, a je-li třeba, též ku potěše muže zavaleného starostmi.


Přibírati v nesnázích po vzoru starých Germánů k poradám také ženy není obyčej nijak hodný zavržení; neboť způsob, jak ženy věci chápají, je od našeho způsobu docela rozdílný, a to zvláště tím, že ženy rády vybírají nejkratší cestu k cíli a vůbec zachytí, co je nejblíže. My to přehlížíme, hledíce daleko za to, co nám leží na dosah ruky. A kde je nám toho třeba, je dobré být k tomu zpět přiveden, abychom opět získali prostý náhled na věc zblízka. K tomu se druží ta okolnost, že jsou ženy jistě střízlivější než my. Proto nevidí ve věcech nic víc, než co tam skutečně je, kdežto my, zvláště jsou-li naše vášně rozbouřeny, snadno skutečnost zveličujeme nebo k ní přiměšujeme své vidiny.

Z téhož zdroje je třeba vyložit fakt, že ženy dávají najevo více soucitu, a tudíž více lásky k bližnímu a účastenství s nešťastnými než muži. Zato tam, kde jde o spravedlnost, poctivost a svědomitost, zůstávají ženy za muži. Neboť pro jejich slabý rozum působí na ně přítomnost, názornost a přímá skutečnost tak mocně, že proti tomuto tlaku zřídkakdy něco podstatného zmohou abstraktní myšlenky, platné zásady a pevná předsevzetí, vůbec zřetel k minulosti a budoucnosti, k věcem nepřítomným a vzdáleným. Proto tedy mají k ctnosti to, co je první a podstatné, ale chybívá jim to, co je na druhém místě, nástroj často potřebný k ctnosti. Mohli bychom je v této příčině srovnávat s organismem, který sice má játra, ale nemá žlučník. Odkazuji při tom na § 17 svého pojednání o Základu mravnosti.2 Podle toho se tedy shledá, že základní vada ženské povahy je nespravedlivost. Vzniká především z uvedené již slabosti rozumu a rozvahy, je však posilována dále ještě také tím, že ženy, jako tvorové od přírody slabší, nespoléhají na sílu, nýbrž na lest. Odtud jejich pudová zchytralost a nenapravitelný sklon ke lhaní. Neboť jako příroda vyzbrojila lva pazoury a zuby, slona kly, kance trháky, býka rohy a sepii barvivem kalícím vodu, tak vyzbrojila také ženu uměním přetvářky, na ochranu i na obranu; a všecku tu mohutnost, kterou muži propůjčila v tělesné síle a rozumu, přeměnila u ženy v onen dar lstivosti. Je tedy ženám přetvářka vrozena a proto se umějí přetvařovat hloupé i chytré. Užívat přetvářky, kdykoli se naskytne k tomu vhodná chvíle, je tudíž ženám docela běžné a přirozené, jako přirozeně užívají uvedená zvířata při útoku svých zbraní. A žena při tom cítí, že je jaksi v právu. Proto je tedy opravdová žena bez přetvářky snad zhola nemožná. Ale proto též ženy prohlédnou každou cizí přetvářku tak snadno, že se nedoporučuje zkoušet s nimi v té věci své umění. Z vytčené základní vady a jejích přídavků vyvěrá však faleš, věrolomnost, zrada, nevděk atd. Křivé přísahy na soudě se ženy dopouštějí mnohem častěji než muži a je vůbec na uváženou, zda mají být k přísaze připuštěny. Často se opakují případy, že dámy, které nemají v ničem nedostatek, v obchodě leccos tajně schovají a odnesou.



Starost o potomstvo, o zachovávání pokolení, svěřila příroda mladým, silným a krásným mužům. To proto, aby se pokolení nezvrhlo. Je v tom projev pevné vůle přírody, jehož vyjádřením jsou ženské vášně. Onen zákon je starší a silnější než vše ostatní. Proto běda tomu, kdo si své zájmy a svá práva upravuje tak, že se onomu zákonu příčí; ať dělá a říká cokoli, bude při prvním významném podnětu bez milosti rozdrcen. Neboť tajná, nevyslovená, ba nevědomá, ale vrozená morálka žen jest: „Máme právo šidit ty, kdož se domnívají, že tím, že se trochu starají o nás, individua, získali již právo na celý druh. Nám je uloženo a naši péči svěřeno starat se o uspořádání, a tedy i o blaho druhu. Děje se to skrze nejbližší, z nás vycházející pokolení. My chceme konat tento úkol svědomitě.“ Avšak nejsou si ženy této nejvyšší zásady vědomy in abstracto, nýbrž jen in concreto, a nemají pro tu zásadu žádné jiné vyjádření než své jednání, když přijde k tomu čas. Při tom jim svědomí zpravidla dopřává více klidu, než tušíme. Nejhlouběji na dně svého srdce jsou si vědomy, že, porušujíce povinnost k individuu, vykonaly tím lépe povinnost k druhu, která je nekonečně větší. – Bližší výklad podává § 443 Doplňků k Světu jako vůle a představa.

Poněvadž jsou ženy na světě vlastně zcela jen pro zachovávání lidského pokolení a v tom je jejich určení, žijí vůbec více v druhu než v individuu. V srdci se opravdověji obírají věcmi, které se dotýkají druhu, než věcmi individua. To dodává všemu jejich životu a konání jakési lehkomyslnosti a vůbec rázu rozdílného od počínání muže. Z této různosti vzniká častá, ba skoro pravidelná nejednotnost v manželství.


Mezi muži je od přírody lhostejnost, ale mezi ženami je již od přírody nepřátelství. Snad je to z toho, že odium figulinum, stavovská nenávist, která se u mužů po každé omezuje jen na ten který cech, zabírá u žen vše pohlaví. Vždyť ženy mají všechny jen jedno řemeslo. Již při potkání na ulici dívají se na sebe zcela nepřátelsky. Rovněž se dvě ženy při prvním seznámení sbližují zřejmě s větší nuceností a přetvářkou než dva muži v stejném případě. Proto dopadá též všechno poklonkářství mezi dvěma ženami mnohem směšněji než mezi muži. Dále, kdežto muž mluví i s tím, kdo je hluboko pod ním, přece zpravidla ještě se slušným ohledem a vlídností, je odporný pohled na to, jak pyšně a povýšeně tváří se vznešená žena k nižší, není-li tato v jejích službách, kdykoli s ní mluví. Snad je to proto, že je u žen všechen rozdíl důstojnosti mnohem neurčitější než u nás a může se mnohem rychleji měnit i rušit. Kdežto u nás padá na váhu mnoho důvodů, u nich rozhoduje jen jediný, totiž, kterému muži se zalíbily. Jakož i proto, že ženy pro přílišnou jednostrannost svého povolání jsou si mnohem blíže než muži, snaží se tedy zdůraznit stavovské rozdíly.



Nevyrostlé ženské pohlaví s úzkými zády, širokými boky a krátkýma nohama nazývati krásné mohl jen mužský rozum, zamlžený pohlavním pudem. V tomto pudu totiž vězí všecka jejich krása. S větším oprávněním než krásné mohlo by se ženské pohlaví nazývati neesthetické. Ženy nemají skutečného a pravého smyslu ani pochopení ani pro hudbu ani básnictví ani výtvarné umění, nýbrž je to jen opičení, podporující jejich touhu líbit se, když takové vlastnosti uměle předstírají a navenek horlivě projevují. To činí, že nejsou schopny čistě věcného účastenství vůbec v ničem. A důvod toho je, jak myslím, tento: Muž se snaží, ať jde o cokoli, ovládnout to přímo, buď tím, že to pochopí, nebo že si to podrobí. Ale žena je vždy a všude odkázána jen na panství nepřímé, totiž prostřednictvím muže, kterého jedině má ovládnout přímo. Proto je v ženské povaze užívati všeho jen jako nástroje k získání muže, a její účast v čemkoli jiném je vždy jen předstírání, jen oklika, t. j. míří ke koketství a opičení. V tomto významu se vyslovil Rousseau (v Listech d’Alembertovi): „Ženy obecně neusilují o žádné umění, nerozumějí žádnému a nejsou genie.“ To jistě neušlo snad nikomu, kdo se již vyprostil z klamu zdání. Všímejte si jen, čeho se týká a jak se utváří jejich pozornost v koncertě, v opeře nebo v činohře. Vizte, jak s dětinskou prostotou klidně pokračují v svém tlachání při nejkrásnějších místech v dílech největších mistrů. Jestliže Řekové skutečně nepřipouštěli ženy do divadla, bylo to jistě podle všeho docela správné, alespoň bylo možno v jejich divadlech nerušeně poslouchat. Do našich časů by se hodilo k výroku: „Ať žena v církvi mlčí!“ připojit dodatek: „Ať mlčí též v divadle!“, nebo jím onen první výrok nahradit a dát jej napsat velikými písmeny na divadelní oponu.

Od žen se také ani nelze nadíti ničeho jiného, uváží-li se, že se ani nejznamenitější hlavy celého jejich pokolení nikdy nezmohly ani na jediný skutečně velký výkon, pravý a původní výkon krásných umění. Vůbec nikdy nestvořily světu žádné dílo hodnoty trvalé. Nejnápadnější je to v malířství, jehož technická stránka je jim přece aspoň právě tak přiměřena jako nám; proto je též pilně pěstují, nemohou se však vykázat žádnou velikou malbou, právě poněvadž jim naprosto chybí objektivnost ducha, kterou zrovna malířství vyžaduje přímo. Všude vězí v subjektivnosti. S tím se též shoduje, že obyčejné ženy nemají pro objektivní věci pravého pochopení, neboť příroda nedělá skoky. Taktéž Huarte v své knize,4 proslulé již přes tři sta let, upírá ženám všechny vyšší schopnosti. Jednotlivé a částečné výjimky na věci nic nemění. Ženy jako celek jsou a zůstanou filistry, od nejhlubšího základu a zcela nevyléčitelnými filistry. Proto při naprosto nesmyslném zřízení, že se dělí s muži o stav i titul, jsou neustálé podněcovatelky neušlechtilé ctižádosti. Kromě toho jsou zkáza moderní společnosti, ježto při uvedené své vlastnosti vládnou a usměrňují její činnost. V prvé věci měl by nám býti vodítkem Napoleonův výrok: „Ženy jsou mimo důstojnost!“ a ostatně velmi správně praví Chamfort: „Ženy dovedou obchodovat s našimi slabostmi, s našimi pošetilostmi, ale nikoli s naším rozumem. Mezi nimi a muži jsou sympatie pokožky, ale velmi málo sympatie ducha, duše a charakteru.“

Ženy jsou pohlaví horší jakosti, sexus sequior, které v každé příčině stojí teprve na druhém místě; je tedy sice třeba dbáti jejich slabosti, prokazovat jim však nadměrnou úctu je směšné a nás muže jen ponižuje a připravuje o jejich vážnost k nám. Když příroda rozštípla lidstvo na dvě pohlaví, nevedla řez právě středem. Přes všecku polaritu není rozdíl mezi pólem kladným a záporným jen v jakosti, nýbrž zároveň v mnohosti. Tak se právě také na ženy dívali staří a východní národové a podle toho jim přiřkli jejich přiměřené místo mnohem správněji než my s tou naší starofrancouzskou galantností a nechutným zbožňováním žen. Což je vrcholný květ křesťansko-germánské hlouposti, který posloužil jen k tomu, že se ženy staly domýšlivými a bezohlednými, někdy do té míry, že si bezděky vzpomínáme na posvátné opice v Benaresu, které, jsouce si vědomy své svatosti a nedotknutelnosti, domnívají se, že je jim vše dovoleno.

Na Západě žena, zejména „dáma“, zaujímá místo docela nesprávné, neboť žena, kterou staří právem nazývali sexus sequior, vůbec není vhodný předmět naší úcty a zbožňování. Nemá proč nosit hlavu výše než muž ani mít s ním stejná práva. Účinky tohoto nesprávného postavení ženy vidíme docela zřejmě. Bylo by tedy velmi žádoucí, aby se též v Evropě tomuto číslu 2 lidského pokolení zase vykázalo jeho přirozené místo a aby se konečně udělala přítrž „dámské“ nepleše, které se nejen směje celá Asie, ale bylo by se smálo rovněž celé Řecko a Řím. Je nutné vyznačit jim meze, a účinky tohoto opatření, společenské, občanské i politické, byly by jistě nesmírně blahodárné. Salického zákona5 – docela zbytečná samozřejmost – by k tomu třeba býti nemuselo. Pravá evropská „dáma“ je bytost, která by vůbec neměla býti. Zato by měly býti hospodyně a dívky, které se jimi chtějí státi, a proto nejsou vychovávány k domýšlivosti, nýbrž aby byly domácké a pokorně se podřizovaly. Právě poněvadž jsou v Evropě „dámy“, jsou ženy nižšího stavu – tedy veliká většina tohoto pohlaví – mnohem nešťastnější než jejich družky na Východě. Praví dokonce sám lord Byron (v Listech a denících): „Myslete na postavení žen v starém Řecku – dost vhodné. Nynější stav – zbytek barbarství, rytířství a časů feudálních – umělý a nepřirozený. Musí se starat o domácnost, dobře se živit a šatit, ale nemíchat se do společnosti. Dobré vychování také v náboženství – ale nečíst ani básně ani nepěstovat politiku, nic než knihy náboženské a kuchařské. Hudba, malování a tanec, také trochu zahradničení – a někdy i orání. V Epiru jsem je viděl spravovat cesty s dobrým výsledkem. Proč by tedy neměly i sušit seno a dojit?“


Oženit se v našem monogamickém světadílu není než rozpůlit svá práva a zdvojnásobit povinnosti. Ale když zákony přiřkly ženám stejná práva s muži, byly by jim měly udělit též mužský rozum. Než čím více přesahují míru práva a pocty, které zákony přiznávají ženám, oč jsou nad přirozený poměr obou pohlaví, tím více zmenšují počet žen, které jsou skutečně účastny této výhody, a ostatním ženám ubírají z jejich přirozených práv právě tolik, kolik přidaly oněm. Neboť je-li postavení, které ženě poskytuje monogamické zřízení a manželská práva s tím sdružená, nepřirozeně výhodné – vždyť staví ženu vesměs úplně na roveň muži,6 čemuž však naprosto v ničem tak není – moudří a opatrní muži se často rozmýšlejí přinést tak velikou oběť a sjednat tak nerovnou smlouvu.

Kdežto u polygamických národů najde zaopatření každá žena, je u monogamických počet vdaných žen omezen a zbývá velmi mnoho žen bez podpory. Tyto ženy ve vyšších vrstvách společenských živoří jako neužitečné staré panny, v nižších však musí konati nepřiměřeně těžké práce nebo se živit jako nevěstky, které však mají život velmi neradostný a zároveň nečestný, a přece jsou za těchto okolností nutné k ukojování mužského pohlaví. Žijí tedy jako veřejně uznávaný stav, k tomu zvláštnímu účelu, aby chránily před svedením ty ženy osudem omilostněné a zahrnuté přízní, které už své muže našly nebo smějí doufat, že je ještě najdou. Jen v Londýně jich je na osmdesát tisíc! Co jsou tyto ubožačky jiného než ženy, které byly při monogamickém zřízení tak strašlivě ošizeny! Skutečné lidské oběti na oltáři monogamie. Všechny zde uvedené ženy s tak bídným osudem jsou nutná záporná položka v bilanci evropské „dámy“ s jejími nároky a domýšlivostí.

Pro ženské pohlaví jako celek je tedy mnohoženství skutečné dobrodiní. Není ostatně rozumného důvodu, proč by se nemělo uznat, že si muž, jehož žena trpí chronickým neduhem, nebo zůstává neplodná, nebo ponenáhlu pro něj příliš zestárla, má k ní přibrat ještě druhou. Co mormonům získává tolik přívrženců, je, jak se zdá, právě to, že zrušili protipřirozené jednoženství. Kromě toho však udělení nepřirozených práv ženě uložilo jí také nepřirozené povinnosti, jejichž porušení činí ji však nešťastnou. Mnohého muže totiž od ženění odrazují důvody stavovské nebo majetkové, nedruží-li se k nim právě skvělé podmínky. Později si bude přát získat ženu podle své volby za jiných podmínek, zajišťujících jí a dětem živobytí. Ať jsou tyto podmínky sebeslušnější, rozumnější a přiměřenější a žena svolí, netrvajíc na svých neúměrně velikých právech, poskytnutých manželstvím, bude tím přece do jisté míry ponížena, ježto manželství je základ občanské společnosti, a povede smutný život, poněvadž už je v lidské povaze, že klademe zcela nepřiměřenou váhu na mínění jiných lidí. Avšak nesvolí-li, hrozí jí nebezpečí, že buď bude jako manželka náležet muži jí protivnému, nebo bude usychat jako stará panna, neboť doba vyměřená ženě, aby si našla zaopatření, je velmi krátká. Se zřetelem k této stránce našeho monogamického zřízení stojí velmi za to přečíst si důkladně učené pojednání Thomasiusovo „de concubinatu“7, neboť se z něho vidí, že u všech vzdělaných národů a za všech dob, až do Lutherovy reformace, byl konkubinát obyčej nejen dovolený, nýbrž i do jisté míry uznaný zákonem, a nikterak ne nečestný. Byl však s toho místa sražen reformací Lutherovou, která v tom obratu uznávala dobré odůvodnění na ospravedlnění kněžského manželství. Katolická církev nesměla ovšem potom zůstat za ní v té věci pozadu.

O mnohoženství netřeba se příti, nýbrž musí se vzíti jako věc vyskytující se všude, a úkol jest jen je upraviti. Kdepak na světě jsou praví monogamisté? My všichni žijeme aspoň po nějakou dobu, většinou však skoro stále, v mnohoženství. Poněvadž tedy každý muž potřebuje mnoha žen, není nic spravedlivější, než že je mu volno, ba že má povinnost starat se o mnoho žen. Tím bude také žena zase vrácena na své správné a přirozené místo jako bytost podřízená, a „dáma“, tento nešvar evropské civilisace a křesťansko-germánské hlouposti, se svými směšnými nároky na úctu a zbožňování, zmizí se světa. Budou pak už jen ženy, ale ovšem žádné nešťastné ženy, kterých nyní je v Evropě plno. – Mormoni mají pravdu.



V Hindostanu8 není žádná žena nikdy samostatná, nýbrž každá je pod dozorem otce nebo manžela nebo bratra nebo syna; je to podle zákona Menusova hl. 5 v. 48.9 Že se vdova spaluje s mrtvolou svého manžela, ovšem pobuřuje. Ale neméně pobuřuje, když vdova majetek, který manžel vytrvalou pílí po celý život nastřádal, těše se, že pracuje pro děti, po jeho smrti rozhazuje s milenci. Medium tenuere beati, šťastni jsou, kdo zachovali střední cestu.10

Původní mateřská láska je u člověka jako u zvířat čistě pudová; přestává tedy, když děti přestaly být tělesně bezpomocné. Od té chvíle má na její místo nastoupit láska založená na zvyku a rozumu; ta však často chybí, zejména když matka neměla otce ráda. Láska otce k dětem je jiného rázu a trvalejší: zakládá se na tom, že otec v dětech poznává sebe sama, svou nejvnitřnější bytost; je tedy původu metafysického.

Skoro u všech starých národů i nových na světě, dokonce u Hotentotů, dědí se majetek jen v mužské posloupnosti. Jen v Evropě se od toho upustilo; šlechta však nikoli. Že majetek, který muži velikou, stálou a neumdlévající prací těžce získali, spadne potom do klína ženám, které jej nerozumně zanedlouho promarní nebo jinak utratí, je právě tak veliká jako častá neplecha, které by se mělo bránit omezením dědického práva žen. Po mém rozumu by nejlepší zařízení bylo, aby ženy, ať vdovy nebo dcery, dědily vždy jen důchod, zajištěný jim hypothekárně na dožití, nikoli však majetek nemovitý ani peníze, ledaže by naprosto chybělo mužské potomstvo vůbec. Majetek vydělávají muži, nikoli ženy; nemají tedy práva na neomezené držení majetku. Rovněž nejsou způsobilé jej spravovat. Ženy by nikdy neměly volně rozhodovat o zděděném vlastním jmění, tedy kapitálu, pozemcích a domech. Stále potřebují poručníka; samy proto by nikdy neměly být poručnicemi svých dětí. Ješitnost žen, i kdyby nebyla větší než ješitnost mužů, je špatná v tom, že se vrhá na zcela hmotné věci, totiž tělesnou krásu, a potom na cetky, šaty a nádheru. Z téhož důvodu je žena ve společnosti ve svém živlu; tam je jí tak dobře. To je příčina, že je i při skrovném rozumu náchylná k utrácení. Proto praví již kterýsi starý mudrc: „Žena vcelku je od přírody marnotratná.“ Ješitnost mužská vrhá se často na výhody nikoli materialistické, rozum, učenost, odvahu atd.

Aristoteles v Politice vykládá, jak veliké nevýhody vzešly Sparťanům z toho, že u nich byla ženám popřána příliš veliká volnost, dědictví, věno a veliká nevázanost, a jak tohle vše přispělo k pádu Sparty.

Nezavinil snad ve Francii vliv žen od Ludvíka XIII. stále rostoucí ponenáhlou hnilobu dvora a vlády, což připravilo cestu první revoluci, jejímž následkem byly všecky další převraty? Buď jak buď, nesprávné postavení ženského pohlaví, jak se nám co nejnápadněji jeví jeho nejpronikavější příznak v našem „dámství“, je základní vada společenského stavu, a ta, rozlézajíc se z jeho srdce, musí všemi směry šířit jen škodlivé účinky do všech částí.

Že je žena podle své přirozenosti určena poslouchat, poznává se z toho, že každá žena, přesazená v stav odporující její přirozenosti, stav naprosté nezávislosti, hned se připojí k některému muži, od něhož se dá vésti i ovládati, neboť je jí třeba pána. Je-li mladá, je to milenec, je-li stará, zpovědník.



Základ mravnosti § 17.


Ač zásady a abstraktní poznání vůbec naprosto nejsou prazdroj nebo první základ mravnosti, je jich přece nutně třeba k mravnímu životu jako nádrže, reservoáru, v kterém se uchovává smýšlení, vyvřelé z pramene veškeré mravnosti. Tento pramen však neteče stále, a proto, je-li jeho čisté vody třeba, musí se z nádrže odvádět, jako se rozvádí voda vodovodem. Je tedy v mravnosti týž vztah jako ve fysiologii, kde je na př. nutný žlučník jako reservoár toho, co vyrobila játra, a v mnohých jiných případech podobně. Bez pevných zásad byli bychom bez odporu vydáni protimravnostním silám, kdykoli by byly vnějšími dojmy vydrážděny ve vášně. Sebeovládání záleží právě v tom, že pevně lpíme na zásadách, držíme se jich a vzdorujeme podnětům působícím opačně. V tom je též důvod, proč ženy, nejsouce pro slabý rozum s to, chápat obecné zásady tak dobře jako muži, držet se jich a řídit se jimi jako pravidlem, zůstávají většinou daleko za muži ve spravedlnosti a rovněž poctivosti a svědomitosti. Proto jsou jejich nejčastější neřesti nespravedlivost a faleš, lež pak jejich živel nejvlastnější. Zato vynikají nad muže v lásce k bližnímu, neboť její podnět bývá zpravidla názorný a budí tedy přímo soucit, k němuž jsou ženy zcela jistě snáze vnímavé než muži. Avšak opravdu skutečné jest jim jen to, co je názorné, přítomné, přímo reálné. To, co lze poznávati jen pojmy, co je vzdálené, nepřítomné, minulé a budoucí, to se už jejich pochopení vymyká. I zde tedy platí kompensace; spravedlnost je ctnost po výtce mužská, lidumilnost po výtce ženská. Myšlenka, svěřit ženám úřad soudcovský a vidět je ten úřad zastávat, budí smích. Zato milosrdné sestry překonávají i milosrdné bratry.



Metafysika pohlavní lásky kap. 44


Uvažujeme-li o tom, jak důležitý úkol má pohlavní láska ve všech svých odstínech a proměnách nejen na divadle a v románech, nýbrž i ve skutečném životě, shledáme, že konečný cíl všech milostných pletek je mnohem důležitější než všechny ostatní účely v lidském žití. Vždyť to, o čem se při tom rozhoduje, není nic menšího než složení budoucího pokolení. Jako je pohlavním pudem vůbec podmíněna jsoucnost, existentia, oněch budoucích lidí, tak jejich podstata, essentia, zase individuálním výběrem při ukájení pudu, t. j. pohlavní láskou. A to je klíč k problému.

Všechny milostné pletky nynější generace, shrnuté v celek, nejsou než vážná úvaha veškerého lidského pokolení o složení budoucího pokolení, na kterém zase závisí nesčetná pokolení další. Na této věci, při níž nejde o individuální štěstí nebo neštěstí, nýbrž o bytí a zvláštní upravení lidského pokolení v budoucnosti, a tudíž vůle jednotlivce jeví se ve zvýšené míře jako vůle druhu, spočívá všechna pathetičnost a vznešenost milování, transcendentnost jeho vzruchů slastných i strastných, které v nesčetných příkladech pokoušejí se zpodobit básníci do únavy již po mnoho set let. Nic nemůže vzbudit takový zájem jako to, co se týká slastí a strastí druhu, a ke všemu ostatnímu, co se týká blaha jednotlivce, má se jako těleso k ploše. Právě proto je velmi těžké zjednat zájem nějakému dramatu bez milostného zabarvení a zase naopak, přes to, že se vyskýtá denně, neopotřebuje se tento námět nikdy.

...Milostná touha, řecký himeros, kterou se básníci všech dob neúnavně pokoušejí vyjádřit v mnohých obratech a změnách, ale nemohou tu látku vyčerpat, ba ani jí dost učinit, tato touha, připínající pocit nesmírného blaha na jedinou určitou ženu, a naopak nevýslovnou bolest na pomyšlení, že tuto ženu nemůžeme mít, tato touha a bolest lásky nemohou brát svou látku z potřeb pomíjejícího individua, nýbrž jsou to vzdechy ducha druhu, vidoucího, že zde může získat nebo ztratit nenahraditelnou pomoc k svému účelu, a proto sténá tak zhluboka. Jen druh má nekonečný život a proto je schopen nekonečných přání, nekonečného ukájení a nekonečných bolestí.

Hrdina se stydí bědovat a naříkat, ale za nářky v lásce se nestydí, ježto při tom nekvílí on, nýbrž druh.

Stejně shledáváme v soukromém životě, že nikdy není svědomitost tak vzácná jako v této věci: ani poctiví a spravedliví lidé mnohdy neváhají svědomitost odstrčit, páchají bezohledně i cizoložství, zmocní-li se jich vášnivá láska, t. j. zájem druhu. Dokonce se zdá, jako by si byli vědomi nějakého vyššího oprávnění, než které může poskytnout zájem individua, právě poněvadž jednají ku prospěchu a v zájmu druhu.

Sňatky z lásky uzavírají se v zájmu druhu, nikoli jedince. Proto dopadají zpravidla velmi nešťastně, neboť se jimi pečuje o budoucí generaci na škodu generace přítomné. Zato sňatky konvenční, sjednané zpravidla podle vůle rodičů, naopak zajišťují blaho přítomných, arci na škodu budoucích. Děvče, které proti vůli rodičů zamítne nabídku bohatého a nikoli starého muže, aby přemohlo všecky konvenční ohledy a volilo jen podle své vůle, obětuje své individuální blaho blahu druhu. Avšak přesto nelze jeho počínání nechváliti, vždyť dalo přednost tomu, co je důležitější, a zachovalo se podle přírody (spíše ku prospěchu druhu), kdežto rodiče mu radili v duchu individuálního sobectví.




POZNÁMKY:

1 Krátkozraký člověk.

2 Viz níže.

3 Viz níže.

4 Juan Huarte, Examen de ingenios, 1603.

5 Vylučoval ženy z nástupnictví.

6 Manželské zákony v Evropě považují ženu za rovnomocnou muži, vycházejí tedy z nesprávného předpokladu.

7 Christian Thomasius (1655-1728), německý právník a filosof, odpůrce upalování a mučení „čarodějnic“. V roce 1713 vyšlo jeho Dissertatio...de concubinatu. – poznámka Misantropova.

8 Hindostan, čili Hindustán = „země Hindů“, to jest prostě Indie. Ponechal jsem pro zajímavost pravopisný úzus z českého vydání Schopenhauerova spisku „O ženách“ z roku 1941. – pozn. Mis.

9 Jedná se o Manuův zákoník, v sanskrtu मनुस्मृति (Manusmrti), text tohoto nejstaršího indického zákoníku sepsaný někdy v rozmezí let 200 před naším letopočtem až 200 našeho letopočtu, je připisován Manuovi, legendárnímu zakladateli lidské rasy, respektive Brahmovi, bohu stvořiteli. Do evropského povědomí se Manuův zákoník dostal díky anglickému překladu z roku 1794. Je zajímavé, avšak ne zcela nepochopitelné, že i první člověk germánské mytologie se jmenoval podobně – Mannus. – pozn. Mis.

10 Myšlenka prosazovaná v literatuře od Hésioda, filosoficky rozpracovaná Aristotelem a jeho školou. – pozn. Mis.