Schopenhauer: O hluku a zvucích

Arthur Schopenhauer

O hluku a zvucích



Kant napsal pojednání o živých silách: já bych chtěl však o nich napsat žalozpěv, protože jejich tak nadmíru časté používání v klepání, bušení a tlučení mi v životě stačilo k denním mukám. Ovšem existují lidé, ba opravdu mnoho lidí, kteří se tomu smějí, jelikož jsou necitliví vůči hluku. Právě tito lidé jsou však necitliví i vůči důvodům, myšlenkám, básním a uměleckým dílům, vůči duchovním dojmům jakéhokoli druhu, což spočívá v tuhé, strnulé textuře jejich mozkové hmoty. Naproti tomu já shledávám nářky na muka, která myslícím lidem způsobuje hluk, v životopisech nebo jiných zprávách o osobních projevech téměř všech velkých spisovatelů, např. Kanta, Goetha, Lichtenberga1, Jeana Paula. Dokonce když takové nářky chybí, pak je to pouze proto, že k tomu nevedl kontext. Já si vykládám věc takto: jako jeden velký diamant, rozřezaný na kousky, má už jen hodnotu právě těchto malých kousků, či jako armáda, rozprášená na malé houfy, už ničeho není schopna, tak ani velký duch není schopen větších věcí než obyčejný, pokud je přerušován, rušen, rozptylován, jelikož jeho uvážlivost je podmíněna tím, že všechny své síly, jako duté zrcadlo své paprsky, soustředí na jeden bod a předmět. A právě tomu zabraňuje vyrušování hlukem. Proto jsou eminentní duchové vždy vysazeni proti každému rušení, přerušování a odvádění pozornosti, především však proti násilnému vyrušování hlukem, zatímco ostatní to nepovažují za nic zvláštního. Nejrozumnější a nejduchaplnější ze všech evropských národů nazval dokonce jedenáctým přikázáním pravidlo never interrupt – „Nikdy nepřerušovat!“ Hluk je však nejimpertinentnější ze všeho přerušování, jelikož přerušuje i naše vlastní myšlenky. Kde však není co přerušit, tam se ovšem nic špatného necítí. – Někdy mě jeden mírný a stálý zvuk nějakou chvíli mučí a ruší, než si ho zřetelně uvědomím, neboť jsem jej bral pouze jako konstantní ztížení mého myšlení, jako kouli na noze, až jsem si uvědomil, co to je.

Nyní však přejdu z genus na species a udám za nejnezodpovědnější a nejškodlivější hluk na mou věru pekelné práskání bičem v hlaholících městských ulicích, jež bere životu veškerý klid a uvážlivost. Nic mi nedává tak zřetelný pojem o tuposti a bezmyšlenkovitosti lidí než to, že dovolí práskání bičem. Tyto neočekávané, ostré, mozek ochromující, všechno přemýšlení rozbíjející a myšlenky vraždící rány musí bolestivě vnímat každý, komu se v hlavě točí jen něco podobného myšlenkám. Každé takové prásknutí musí proto rušit stovky lidí v jejich duševní činnosti, ať je jakkoli nízkého druhu. Pro myslitele v jeho meditacích je však tak bolestivé a zničující jako popravčí meč mezi hlavou a trupem. Žádný tón se nezařezává tak ostře do mozku jako toto zlořečené práskání bičem. Člověk přímo cítí špičku biče v mozku a ta na něj působí jako dotyk na mimózu, také tak škodlivě. Při všem respektu k přesvaté užitečnosti přece nechápu, že nějaký chlap, který veze fůru písku nebo hnoje, se tím má dožadovat privilegia postupně v desetitisících hlavách v zárodku zardousit každou, třeba povstávající myšlenku (půl hodiny cesty po městě). Rány kladivem, štěkání psů a křik dětí jsou odporné: ale opravdovým vrahem myšlenek je jedině práskání bičem. Jeho určením je rozmělnit každý dobrý, smysluplný okamžik, který má někdo teď a tady. Tento nejodpornější ze všech zvuků by bylo možno omluvit, jen kdyby neexistoval žádný jiný prostředek ke krocení zvířat. Ale zcela naopak: toto prokleté práskání bičem nejenže není nutné, ale dokonce je neužitečné. Pokud se totiž toto záměrné fyzické působení na koně stane zvykem, který je zneužíván, jeho účinek se otupí a nedostaví se. Koně po něm svůj krok nezrychlí, jak je to vidět obzvláště u prázdných a zákazníky hledajících fiakrů, jejichž kočí ustavičně práskají bičem, a přesto koně jdou tím nejpomalejším krokem. Nejjemnější dotyk biče působí mnohem více. Avšak dejme tomu, že by bylo nezbytné koně neustále zvukem upomínat na přítomnost biče. I k tomu by však stačily stokrát slabší zvuky, jelikož je známo, že zvířata si všímají i těch nejtišších, ba sotva znatelných náznaků, slyšitelných jako viditelných. Úžasné příklady toho druhu poskytují vycvičení psi a kanárci. Věc se tedy ukazuje jako čistá svévole, ba jako drzý výsměch části společnosti pracující rukama vůči těm, kdo pracují hlavou. Že se ve městech taková hanebnost trpí, je velké barbarství a nespravedlnost, větší o to, čím snadněji by mohla být odstraněna – policejním nařízením uzlu na konci každého biče. Nemůže škodit, když se proletáři upozorní na práci hlavou tříd, jež stojí nad nimi. Neboť proletáři mají nezadržitelný strach před veškerou prací hlavou. Že si však nějaký chlap, který s poštovním koněm či herkou zapřaženou do káry projíždí úzkými ulicemi lidmi zaplněného města a ustavičně ze všech sil práská bičem, nezaslouží, aby byl ihned zadržen a dostal pět pořádných ran holí, to mi nevymluví všichni filantropové světa, ani množství legislativních sborníků, jež z dobrých důvodů odmítají všechny tělesné tresty. Často lze však vidět i něco horšího, totiž formana, který jde sám, bez koně ulicemi a ustavičně práská bičem. Natolik se v důsledku nezodpovědné shovívavosti těmto lidem stalo práskání zvykem. Cožpak při tak obecné shovívavosti pro tělo a veškeré jeho uspokojování má být myslící duch jediným, kdo nikdy nezakusí ani ty nejnepatrnější ohledy či ochranu, nemluvě o respektu? Pacholci od koní, nosiči pytlů, obecní posluhové apod. jsou soumary lidské společnosti, má se s nimi jednat veskrze humánně, spravedlivě, slušně, s ohledem a péčí, ale nesmí jim být dovoleno svévolným hlukem bránit vyšším snahám lidského pokolení. Rád bych věděl, kolik velkých a krásných myšlenek již tyto biče vypráskaly ze světa. Kdybych to mohl nařídit, pak bych v hlavách formanů zavedl nezničitelný nexus idearum2 mezi práskáním bičem a výpraskem. –

Chceme doufat, že inteligentnější a jemněji myslící národy udělají i zde první krok a potom svým příkladem strhnou i Němce.3 O těchto Němcích říká již Thomas Hood4, že je to a musical people, they are the most noisy I ever met with (muzikální národ, který je nejhlučnější, s jakým jsem se kdy setkal). Že Němci takoví jsou, však nespočívá v tom, že by více než jiní byli nakloněni hluku, nýbrž spočívá to v necitlivosti, plynoucí z tuposti těch, kteří patří k německému národu a kteří nejsou rušeni v žádném myšlení nebo čtení právě proto, že nemyslí, nýbrž pouze kouří, což je náhražka jejich myšlení. Všeobecná tolerance vůči hluku, který není nutný, např. vůči tak nanejvýš nevychovanému a sprostému práskání dveřmi, je právě znamením všeobecné tuposti a myšlenkové prázdnoty. V Německu je to tak, jako by bylo v pořádku, že za hluk nemá být nikdo volán k odpovědnosti: např. za bezúčelné bubnování.

Co se konečně týče literatury o předmětu zde pojednávaném, pak mohu doporučit jen jedno dílo, ale krásné, totiž poetickou epištolu v tercinách5 od slavného malíře Bronzina6, pojmenovanou De romori: à Messer Luca Martini. Zde jsou totiž vylíčena muka, která musí člověk vystát od nejrozmanitějšího hluku italského města. Popis je přitom podán tragikomickým způsobem, zevrubně a velmi rozmarně. Tuto epištolu najdete na s. 258 druhého svazku Opere burlesche del Berni, Aretino ed. altri, vydáno zřejmě v Utrechtu v roce 1771.




POZNÁMKY:

1 Lichtenberg ve „Zprávách a postřezích o sobě samém“ říká: „Jsem mimořádně citlivý vůči veškerému hluku, svůj nepříjemný dojem ztrácí jen tehdy, když je spojen s nějakým rozumným účelem.“ (viz Lichtenbergovy Vermischte Schriften, Göttingen 1800, sv. 1, s. 43; v novém vyd. z roku 1844 sv. I, s. 23.) Pozn. vydavatele.

2 latinsky „myšlenková souvislost“; dnes bychom snad řekli „podmíněný reflex“. – poznámka Misantropova.

3 Podle „Vyhlášky mnichovského spolku na ochranu zvířat“ z prosince 1858 je v Norimberku co nejpřísněji zakázáno nadměrné práskání bičem.

4 Thomas Hood (1799-1845), britský humorista a básník; citace pochází z jeho spisu Up the Rhine (Na Rýnu) z roku 1840. – pozn. Mis.

5 Tercína je druh strofy (neboli sloky) sestávající ze tří deseti-, v případě tzv. ženského zakončení jedenáctislabičných veršů, pocházející z Itálie (poprvé se objevuje v Dantově Božské komedii) s důmyslným rýmovým schématem aba-bcb-cdc-ded. – pozn. Mis.

6 Agnolo Bronzino (1503-1572), florentský manýristický malíř a básník. V básni De romori: à Messer Luca Martini (O hluku: panu Lucu Martinimu) popsal věci, jež ho ruší při práci. V této humorné burlesce se prý odráží jeho pocity z přelidněného domu, plného dětí a příbuzných. – pozn. Mis.