Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti



Kapitola II.

O TOM, CO KDO JE


Tupost ducha je naprosto v souladu s tupostí vnímání a nedostatkem dráždivosti, což činí člověka méně vnímavým k bolestem a zármutku každého druhu a velikosti: právě z této duchovní tuposti však vychází ono druhé, vnitřní prázdnota, vtištěná do bezpočtu tváří, kterou prozrazuje i čilá pozornost všem, i těm nejmenším událostem ve vnějším světě, vnitřní prázdnota, jež je pravým zdrojem nudy, slídící po vnějších dráždidlech, aby něčím rozhýbala ducha a mysl. V jejich volbě se proto ničeho neštítí; to plodí ubohost zabíjení času, k němuž vidíme lidi sahat, rovněž způsob jejich družnosti a konverzace a neméně i jejich pokukování zpoza dveří a oken. Hlavně z této vnitřní prázdnoty vyvěrá bažení po společnosti, rozptýlení, zábavě a luxusu každého druhu, které vede mnohé k marnotratnosti a potom k bídě. Před touto bídou neochrání nic jistěji než vnitřní bohatství, bohatství ducha: neboť ten nechává, čím více se blíží eminentnosti, stále menší prostor nudě. Nevyčerpatelná čilost myšlenek, jejich stále se obnovující hra na nejrozmanitějších jevech vnitřního a vnějšího světa, síla a pud ke stále jiným kombinacím stavějí eminentní hlavu, vyjma okamžiků relaxace, zcela mimo oblast nudy.


Duchaplný člověk bude usilovat především o bezbolestnost, neznepokojenost, klid a volný čas, tedy bude hledat tichý, skromný, ale co možná nesoužící život a po obeznámení se s takzvanými lidmi se bude stahovat do ústraní a velký duch bude dokonce volit samotu. Neboť čím více někdo má sám o sobě, tím méně potřebuje z vnějšku a tím méně mu také mohou být ostatní. Proto vede eminence ducha k nespolečenskosti. Ano, kdyby šlo nahradit kvalitu společnosti kvantitou, pak by stálo za námahu žít ve velkém světě: avšak sto bláznů v davu nedá jednoho rozumného.


Neboť v osamělosti, kdy je každý odkázán sám na sebe, se ukazuje, co má sám o sobě: hlupák vzdychá i v purpuru pod neodhoditelným břemenem své chudé individuality; zatímco vysoce nadaný obydlí a oživí i nejpustší krajinu svými myšlenkami. Proto je velmi pravdivé, co říká Seneca: „Všichni hlupáci se trápí ošklivostí nad sebou samými.“ Tedy vcelku shledáváme, že každý je družný do té míry, jak je duchovně chudý a vůbec sprostý. Ve světě nejde tolik o nic, jako o volbu mezi osamělostí a sprostotou.


Je to právě Ariostovo ozio lungo d’uomini ignoranti.1 Obyčejní lidé myslí pouze na to, jak čas strávit, kdo má nějaký talent, jak jej využít. Také cigareta je vítanou náhradou myšlenek. Karetní hra: to je měřítko jejich hodnoty a deklarace bankrotu všech myšlenek. Jelikož se jim totiž nevynořují žádné myšlenky, vytahují karty a snaží se jeden druhého připravit o peníze. Ó žalostné pokolení!


Neboť od druhých, z vnějšku vůbec, nelze v žádném ohledu mnoho očekávat. Nakonec každý zůstane sám a pak záleží na tom, kým sám nyní je. Plným právem tedy říká Aristotelés: η ευδαιμονια των αυταρκων εστι2, naší řečí: štěstí patří těm, kteří se spokojí sami sebou. Osud je krutý a lidé jsou ubozí.


Chtění bez poznání je však dnes to nejobvyklejší, co existuje: má je každý špalek a ukazuje je přinejmenším při svém pádu. Tento celý stav je viditelný v jeho celém vzezření a zevnějšku, z čehož pak vychází jeho vulgární vzhled. Dojem z něho je tím odpornější, když, jako většinou, vůle, která jediná vyplňuje jeho vědomí, je nízká, egoistická a vůbec špatná.


Život v ústraní bez vědeckých zájmů je smrt a pohřbení zaživa.“ (Seneca)


Velcí duchové všech dob dávali volnému času největší hodnotu. Neboť volný čas jednoho každého je natolik hodnotný, jak je hodnotný on sám. „Blaženost jest v prázdni“, říká Aristotelés a Díogenés Lærtios zpravuje, že Sókratés „chválil volný čas jako nejkrásnější majetek“. Aristotelés označuje filosofický život za nejšťastnější. Nadaný člověk volný čas potřebuje, právě ten volný čas, který jiného hned zatěžuje a hned kazí; neboť bez něj je ujařmeným Pegasem, tedy nešťastným.


Velké nadání také odcizuje svého vlastníka ostatním lidem a jejich snažení, neboť čím více má o sobě, tím méně může nalézat v nich. Stovky věcí, z nichž mají oni velké požitky, jsou pro něj nechutné a nepoživatelné. Duchovně nejomezenější člověk je v podstatě nejšťastnější, ačkoli mu nikdo jeho štěstí nezávidí.


Filistr, šosák je a zůstává αμούζος ανήρ.3



Kapitola III.

O TOM, CO KDO MÁ


V tak ubohém pokolení, plném potřeb, jako je lidské, se není čemu divit, že více než na všechno jiné klade důraz na více bohatství, ba uctívá je a dokonce i moc chápe jen jako prostředek k bohatství; jak by ne, když k účelům získávání se vše dává stranou nebo na jednu hromadu, jako to např. dělají profesoři filosofie s filosofií.




Kapitola IV.

O TOM, CO KDO PŘEDSTAVUJE


Kdo dává velkou hodnotu mínění lidí, prokazuje jim příliš velkou čest.


Nadmíru blahodárný vliv, který má život v ústraní na náš klid mysli, spočívá hlavně v tom, že nás zbavuje stálého života před očima jiných, tedy stálých ohledů k jejich momentálním názorům, a tím nás vrací zpět k sobě. Ale, jak se říká, χαλετα τα καλα.4


Marnivost je hovorná, pýcha mlčenlivá. Ale marnivec by měl vědět, že vysoké mínění druhých, po kterém baží, se mnohem snadněji a jistěji dosahuje vytrvalým mlčením než řečmi.


Jakkoli velmi se pýcha obecně haní a pomlouvá, přece se domnívám, že toto hanění vychází hlavně od těch, kteří nemají nic, na co by mohli být pyšní.


Žertování s otroky se ti vymstí“ – tak zní jedno výstižné arabské přísloví a odmítnout nelze ani Horatiovo sume superbiam, quæsitam meritis.5 Ctnost skromnosti je znamenitým vynálezem pro lumpy.


Kdo má významné osobní přednosti, ten spíše nejzřetelněji rozezná chyby svého vlastního národa, neboť je má neustále před očima. Individualita daleko převažuje nacionalitu a jeden pořádný člověk si zaslouží tisíckrát víc ohledů než národ. Spíše se v každé zemi projevuje lidská omezenost, zvrácenost a špatnost pouze v nějaké jiné formě a to se nazývá národním charakterem. Každý národ se vysmívá druhým, a všichni mají pravdu.


Velký dav má oči a uši, ale ne mnoho navíc, třeba bezkrevný úsudek a dokonce malou paměť.


Pocit studu (verecundia) – to je to, co nám zabarvuje tváře do ruda, jakmile myslíme, že se musíme v mínění druhých ztratit, i když jsme třeba v určité situaci nevinně.


Ženské pokolení vyžaduje a očekává od mužského vše, totiž vše, co si přeje a potřebuje: mužské vyžaduje od ženského především a bezprostředně jen jedno. K tomu je tu příkaz cti celého ženského pokolení, aby mužům zůstala naprosto odepřena každá nemanželská soulož; tedy aby byl každý donucen k manželství, jako k druhu kapitulace.


Ono až do krajnosti hnané úsilí ženského principu cti patří, jako mnohé, k tomu, kdy se pro prostředek zapomene na účel: neboť sexuální cti se tímto přehnáním přibásňuje absolutní hodnota, zatímco ona má, ještě více než všechny jiné cti, hodnotu pouze relativní; ano, dalo by se říci pouze konvenční, když člověk v Thomasiově knize De concubinatu vidí, jak téměř ve všech zemích a dobách, až k luterské reformaci byl konkubinát zákonem povolený a uznávaný poměr, v němž konkubína zůstávala čestnou; nemluvě už o Mylittě6 v Babylonu (Hérodotos I, 199) atd.


Morganatické manželství7, tj. vlastně manželství uzavřené navzdory všem vnějším poměrům, je v konečném důvodu koncesí žen a farářů, dvou vrstev, jimž by se člověk měl co možná chránit v něčem ustupovat.


Goethe říká:


Co žaluješ na nepřátele?

Chceš míti za přátele

ty, kterým už pouhou bytostí svou

jsi potichu věčnou výčitkou?


(Básně, Západovýchodní díván, Praha 1955, s. 212)



Když teutonský náčelník vyzval Maria k souboji, odpověděl mu tento hrdina takto: „Kdyby mě život omrzel, mohl bych se oběsit“, nabídl mu však jednoho rozložitého gladiátora, s nímž by mohl bojovat.


Se Sókratem se v důsledku častých disputací často skutečně špatně nakládalo, což však trpně snášel: když jednou dostal kopanec, přijal ho s trpělivostí a řekl člověku, který se mu divil: „Kdyby mě byl kopl osel, hnal bych ho před soud?“ Na otázku netupí-li ho ten a ten člověk, odpověděl: „Nikoli, mne se to totiž netýká.“


Nezaujatý pohled na přirozenost člověka nás vůbec poučí, že je pro ni bití tak přirozené, jako pro rozdrážděná zvířata kousání a pro skot trkání: člověk je právě bijící živočich. Proto jsme také pobouřeni, když ve vzácných případech zpozorujeme, že jeden člověk druhého pokousal.


Kdo nebyl vnímavý pro důvody, ten bude vnímavý pro bití.


Proti morální a intelektuální zrůdnosti na tomto světě je jediným Herkulem filosofie.


Od té doby, co Amorův toulec vydává i otrávené šípy, vstoupil do vzájemného vztahu pohlaví cizorodý, nepřátelský, ba ďábelský element. V jeho důsledku se pak prosadila temná a obávaná nedůvěra a zprostředkovaný vliv se rozšířil do základů všech lidských společenství a více či méně i na ostatní vztahy družnosti.


I ten nejušlechtilejší čin má jen dočasný vliv, naopak geniální dílo žije, blahodárně a povznášejícím způsobem působí po všechny časy.


Díla jsou naopak nesmrtelná a zejména v písemné podobě mohou přežít všechny časy. Po Alexandru Velikém žije jméno a vzpomínka; ale Platón a Aristotelés, Homér a Horatius jsou ještě tu, bezprostředně žijí a působí.


Díla jsou bytostně vyššího druhu. Čin je vždy jen jednáním na základě motivu, tedy jednotlivý, pomíjivý, a patří k obecnému a původnímu elementu světa, k vůli. Naopak velké či krásné dílo je něco trvalého, protože má obecný význam a je stvořeno inteligencí, která vystupuje z tohoto světa vůle jako nevinná, čistá pára. Výhoda slávy činů je, že zpravidla nastoupí ihned jako v silné explozi, zatímco sláva děl pomalu a postupně, nejprve tiše, potom stále hlasitěji a celé své síly často dosáhne teprve po stu letech; potom však přetrvá tisíciletí, jelikož díla zůstávají.


Seneca: „I kdyby tě všichni současníci ze závisti stíhali mlčením, přijdou ti, kdo budou soudit bez zaujatosti a stranictví.“8


Umění potlačovat zásluhy zlomyslným mlčením a ignorováním, aby ve prospěch špatného zůstalo veřejnosti dobré ukryto, bylo běžné už u lumpů Senecovy doby jako u těch dnešních, jimž závist zavřela ústa.


Sláva, jež se má stát posmrtnou, je jako dub, který vyrůstá ze svého semínka velmi pomalu.


Dějiny umění a literatury proto také vůbec učí, že nejvyšší výkony ducha byly zpravidla přijímány s nelibostí a v nemilosti zůstaly tak dlouho, než přišli duchové vyššího druhu, jimž měly co říci.


Každému se nejvíc líbí jeho vlastní díla, která jsou mu naprosto stejnorodá.


Ježíš Sirach říká: „Kdo se domlouvá s hlupákem, jako by hovořil s ospalcem; ten se nakonec zeptá: ‚Co je?‘ “


Lichtenberg: „Když se srazí hlava s knihou a zazní to dutě, je to vždy v knize?“


Vyskytne-li se výtečnost v jakékoli formě, hned se spojí a spikne veškerá hojná prostřednost, aby ji nenechala platit a pokud možno ji udusila.


Ano, kdo má vytvořit dobré a spravedlivé dílo a vyhnout se špatnému, musí čelit soudu davu a jeho mluvčích, pohrdat jimi.


Byla by to ubohá existence, jejíž cena či bezcennost by spočívala na tom, jak se jeví v očích druhých. Každá bytost však spíše žije a existuje kvůli sobě samé, a tedy především v sobě a pro sebe. Naopak odraz naší bytosti v hlavách druhých je něco sekundárního, odvozeného a podrobeného náhodě, jež se k tomu prvnímu vztahuje jen velmi zprostředkovaně. Navíc jsou hlavy davu příliš ubohým jevištěm, aby tam mohlo mít sídlo opravdové štěstí.


Velkého muže nečiní záviděníhodným to, že ho za něj považuje často tak potrhlý dav, ale že jím je; také není velkým štěstím to, že se o něm dozví potomstvo, ale že se v něm zrodily myšlenky, které si zaslouží být po staletí uchovávány a zvažovány.


Jak by se asi cítil polichocen virtuóz hlasitým potleskem, kdyby věděl, že se jeho publikum až na jednoho či dva skládá ze samých úplně hluchých, kteří, aby vzájemně skryli svou vadu, horlivě plácají, jakmile vidí v pohybu ruce slyšících? A což teprve, kdyby vešlo ve známost, že oni předtleskávači se často nechávali podplatit, aby nejubožejšímu šumaři připravili bouřlivý aplaus!


Ve stáří není krásnější útěchy, než že jsme všechnu sílu svého mládí vložili do děl, jež nestárnou námi.



Kapitola V.

PŘEDPISY A ZÁSADY PRO ŽIVOT


1. Všeobecné


Je skutečně největší zvrácenost chtít přeměnit tohle jeviště útrap na sídlo rozkoší a místo co největší možné bezbolestnosti si stanovit za cíl požitky a radosti, jak to přece tak mnozí činí. Mnohem méně se mýlí ten, kdo pohlíží na svět temným pohledem jako na druh pekla, a tedy pomýšlí jen na to, jak by si v něm upravil ohnivzdorný pokoj.


Naše celé bytí je něco, co by bylo lepší, kdyby nebylo, a které popírat a odmítat je moudrostí.


Veškerá nádhera je pouhé zdání, jako divadelní dekorace, a podstata věci chybí. Např. lodi ověnčené vlajkovými fábory, výstřely z kanonů, osvětlení, bubny a trumpety, jásot a pokřik atd., to vše je vývěsní tabule, náznak, hieroglyf radosti; ale radost v tom většinou není; ona sama se zřekla slavnosti. Kde se skutečně nalezne, tam přichází zpravidla nepozvána a neohlášena, sama od sebe a sans façon,9 potichu, často z nejnevýznamnějších, nejsubtilnějších podnětů, za nejvšednějších okolností, ano, nikdy méně, než za nablýskaných či slavných příležitostí. Nejinak než s radostí se to má i se smutkem. Jak těžkomyslně se ubírá ten dlouhý a pomalý pohřební průvod! Řada kočárů nemá konce. Ale jen se do nich podívejte: jsou všechny prázdné a zesnulého vlastně k hrobu doprovázejí jen všichni kočí z celého města. Výmluvný obraz přátelství a úcty tohoto světa! To je ta faleš, prázdná nadutost a pokrytectví lidského snažení.


Již tam, kde je hodně hostů, je hodně pakáže, i kdyby měla hvězdy na prsou.


Také akademie a filosofické katedry jsou vývěsními tabulemi, vnějším zdáním moudrosti; ale ta jim také většinou odřekla a je někde úplně jinde. – Vyzvánění zvonů, kněžská roucha a pitvoření je vývěskou, falešným zdáním zbožnosti atd. – Téměř všechno na světě je takový prázdný ořech.


Často se stává, že se sedřeme na věcech, které, když jich konečně dosáhneme, se nám již nehodí.


Vynikající a ušlechtilí lidé brzy pochopí onu výchovu osudu a tvořivě a vděčně se jí dají k dispozici; pochopí, že ve světě lze najít poučení, ne však štěstí, zvyknou si a spokojí se tím, že vymění naděje za chápání a nakonec si řeknou s Petrarkou:

Altro diletto, che ‘mparar, non provo.10



2. Co se týče našeho chování k sobě samým


V každém okamžiku děláme pouze to, co se nám právě nyní zdá správné a přiměřené.


Jedině přítomnost je reálná a jistá; naopak budoucnost dopadne téměř vždy jinak, než myslíme.


Duševní omezení má jen tu nevýhodu, že otevírá dveře nudě, která se stává zprostředkovaným zdrojem nesčetných trápení, neboť abychom se jí zbavili, chytáme se všeho možného, tedy vyhledáváme zábavu, společnost, luxus, hry, pití atd., jež však s sebou přinášejí škody, ruinování a neštěstí každého druhu. – Proto také co možná největší prostota našich poměrů a dokonce jednotvárnost způsobu života, pokud neplodí nudu, nás činí šťastnými, jelikož nechává pociťovat život a tím i jeho bytostné břemeno co nejméně: plyne jako potok bez vln a vírů.

K předešle danému doporučení směřuje i Pýthagorovo pravidlo, že si má člověk večer před usnutím projít myslí, co přes den udělal.


Vystačit si sám sebou, být si vším ve všem a moci prohlásit omnia mea mecum porto11, je jistě pro naše štěstí nejpotřebnější vlastnost. Neboť jednak se člověk nemůže s jistotou spolehnout na nikoho než na sebe, a jednak jsou obtíže a nevýhody, rizika a mrzutost, která s sebou nese společnost, nespočetné a nevyhnutelné.


Jako se naše tělo zahaluje v šatech, tak náš duch ve lži; a teprve přes tento obal se občas může ukázat naše pravé smýšlení, jako přes šaty tvar těla.


Zcela sám sebou může být každý, jen pokud je sám; kdo tedy nemiluje samotu, nemiluje také svobodu; neboť jen když je člověk sám, je svobodný.


Čím výše kdo stojí na žebříčku přírody, tím je osamělejší, a sice bytostně a nevyhnutelně. V opačném případě na něho působí obvyklé okolí heterogenních bytostí rušivě, ba nepřátelsky, vylupuje mu jeho vlastní osobnost a nemá mu dát co za náhradu. A potom, zatímco příroda ustavila mezi lidmi ty nejširší rozdíly, v moralitě a intelektualitě, klade je společnost bez ohledu na to všechny na stejnou rovinu, nebo spíše místo přirozených rozdílů zavádí umělé rozdíly, stupně stavu a hodnosti, které jsou často diametrálně odlišné od žebříčku hodnocení přírody. Při tomto uspořádání si stojí velmi dobře ti, které postavila příroda nízko, avšak ti nemnozí, které postavila vysoko, přijdou zkrátka; proto se tito lidé snaží vyhýbat společnosti a v každé, pokud je početná, převládá obyčejnost. Co velkým duchům ztrpčuje společnost, je rovnost práv, tedy nároků, při nerovnosti schopností, tedy (společenských) výkonů druhých. Takzvaná dobrá společnost nechává platit přednosti každého druhu, jen ne duševní, ty jsou dokonce něco jako kontraband. Tahle společnost nás zavazuje k nekonečné trpělivosti se vší pošetilostí, bláznovstvím, zvráceností a tupostí. Naopak osobní přednosti mají žebrat o prominutí nebo se skrývat; neboť duchovní převaha zraňuje pouhou svou existencí. Většina společností je tedy ustavena tak, že kdo ji vymění za samotu, udělá dobrý obchod.

Vůbec může být každý v nejdokonalejším souladu jen sám se sebou, ne s přítelem či s milenkou; neboť rozdíly individuality a nálad vedou vždy k nějaké, i když nepatrné, disonanci. Proto je opravdový, hluboký mír srdce a dokonalý duševní klid vedle zdraví nejvyšším pozemským dobrem, jež lze najít jen o samotě a jako trvalé naladění pouze v nejhlubším ústraní. – Čím méně má někdo v důsledku objektivních či subjektivních podmínek za nutné přijít do styku s lidmi, tím lépe je na tom. Samota a pustina nechá všechna svá zla, když ne pocítit, tak přehlédnout najednou; naopak společnost je záludná; za zdáním kratochvíle, sdílení, požitku družnosti atd. skrývá často velké, nezhojitelné zlo. K tomu ještě přistupuje, že toho, co má skutečnou hodnotu, svět nedbá, a čeho dbá, nemá hodnotu žádnou. Důkazem a důsledkem toho je, že všechno důstojné a vynikající se stahuje do ústraní. Neboť monotónní je mysl a duch většiny lidí; vždyť mnozí z nich vypadají, jako by měli stále jednu stejnou myšlenku a nebyli schopni myslet jakoukoli jinou. Tím se tedy vysvětluje nejen, proč jsou tak nudní, ale také proč jsou tak družní a nejraději se scházejí do stáda.


Duchaplný člověk se podobá virtuozovi, který provádí sám svůj koncert.


Každé vnitřní prázdnotě a ubohosti lidí lze však přičíst také to, že sejdou-li se jednou lidé lepšího druhu kvůli nějakému ušlechtilému, ideálnímu cíli, nakonec to vždycky dopadne tak, že z onoho plebsu lidstva – který v nesčetném množství jako hmyz všude všechno vyplňuje a pokrývá a je stále připraven chytit se každého bez rozdílu, aby si vypomohl ze své nudy či za jiných okolností z nedostatku – se i tam jich několik vloudí nebo vtlačí a potom brzy buď celou věc zničí, nebo ji tak změní, že bude skoro úplným opakem původního záměru.


Výraz „je velmi nespolečenský“, znamená již bezmála „je to člověk s velkými vlastnostmi“.

Člověku, který je intelektuálně na výši, zajišťuje totiž samota dvojí výhodu: za prvé tu, že je sám se sebou, a za druhé tu, že nemusí být s druhými.


Družnost patří k nebezpečným, ba zhoubným sklonům, neboť nás přináší do kontaktu s bytostmi, jejichž velká většina je morálně špatná a intelektuálně tupá či zvrácená.


Kdo se včas spřátelí se samotou, ba kdo si ji zamiluje, získá zlatý důl.


Nebýt nouze a nudy, zůstal by každý raději sám, už proto, že jen samota je prostředím, v němž se člověk dočká oné výlučné důležitosti, ba jedinečnosti, kterou má každý ve svých očích a kterou tlačenice světa snižuje na nic a na každém kroku bolestivě popírá.


Morální a intelektuální nedostatky spolu konspirují a vzájemně si hrají do ruky. Z toho pak vznikají nanejvýš odporné jevy, jež činí styk s většinou lidí nechutným, přímo nesnesitelným. Tak se stává, že na světě je sice hodně špatného, ale nejhorší zůstává společnost.


Sa’dí v Gulistánu12: „Mí přátelé v Damašku už mě tak znechutili, že jsem se vrátil zpět do pouště u Jeruzaléma, abych vyhledal společnost zvířat.“


Jelikož se lidé nemohou povznést na vyšší úroveň, nezbývá jim nic jiného, než stáhnout všechny ostatní dolů na úroveň svou.


Všichni lumpové jsou družní až běda; že je někdo naopak mužem ušlechtilejšího rodu, se ukazuje především na tom, že nemá oblibu v ostatních, nýbrž víc a víc dává přednost samotě před jejich společností a pak postupně, léty dospívá k náhledu, že až na vzácné výjimky lze na světě volit jen mezi samotou a sprostotou.


Samota je nutná: jen nebuď sprostý;

Můžeš být vším v poušti.

Angelus Silesius13


Velcí duchové musejí mezi lidmi žít, aniž by však k nim vlastně patřili, a proto se už od mládí cítí jako od jiných značně odlišné bytosti.



S tím hořem nahrál sis už dosti,

jež jako sup ti život užírá;

nejhorší chátra jistotu ti dá,

žes člověk v lidské společnosti.14



Osamocenost je úděl všech vynikajících duchů; občas si sice nad ní povzdechnou, ale vždy si ji vyvolí jako menší ze dvou zel.


Když má člověk dlouhou zkušenost, přestává od lidí mnoho očekávat, neboť ti, vcelku vzato, nepatří k těm, od nichž by při bližším seznámení mohl něco získat; tedy ví, že až na vzácné případy nepotká nic jiného, než velmi defektní exempláře lidské povahy, jichž je lepší vůbec se nedotýkat.


Každý, kdo má v sobě něco řádného, se raději obejde bez lidí.


Jako se ustavičným vysedáváním doma stane naše tělo velice citlivé k vnějším vlivům, že mu každý studený závan způsobí chorobu, tak se trvalým odloučením a samotou stane naše mysl tak citlivou, že nás znepokojí, zasmuší či dokonce poraní i ty sebenevýznamnější příhody, slova či dokonce pouhé vzezření, zatímco člověk žijící ve shonu si jich vůbec nevšimne.


Společnost lze přirovnat k ohni, u něhož se chytrý ohřívá v příslušné vzdálenosti, nesahá však do něj jako blázen, který když se spálil, prchá do chladu samoty a naříká, že oheň pálí.


Každý den je malý život – každé probuzení a vstávání malé zrození, každé svěží ráno malé mládí a každé zalehnutí do postele a usínání malá smrt.


Spánek je pro člověka tím, čím natahování pro hodinky.


Kdo svého Pegasa zapřahá do jha a múzu pohání bičem, odpyká to jako ten, kdo příliš pobýval na robotě u Venuše.




3. Co se týče našeho chování vůči druhým

Šťasten je ten, kdo se mnohým individuím může navždy vyhnout.


Opravdoví velcí duchové létají jako orli sami ve výšinách.


Dva darebáci se poznají tak rychle, jako by nosili rozlišovací znaky, a hned se dají dohromady, aby kuli podvod či zradu.


Všichni duchové jsou neviditelní pro toho, kdo žádného ducha nemá.


Uváží-li se, jak je většina lidí nízko smýšlející a málo nadaná, tedy jak je obecně sprostá, pak člověk pochopí, že s nimi nemůže mluvit, aniž by se na tu chvíli nestal také sprostým; pak také člověk do hloubky pochopí vlastní smysl a výstižnost výrazu „dělat ze sebe vola“ a rád se vyhne každé společnosti, s níž může komunikovat jen prostřednictvím partie honteuse15 své povahy.


Existuje jen jediná cesta, jak bláznům a hlupákům ukázat svůj rozum, totiž ta, že s nimi nemluvíme. Ovšem pak bude leckomu ve společnosti jako tanečníkovi, který přišel na ples, kde potkal samé chromé: s kým má tančit?


Velkolepý doklad ubohé subjektivity lidí, která na sebe vše poutá a každou myšlenku ihned v přímé linii vztahuje na sebe, poskytuje astrologie, vztahující pohyb nebeských těles na ubohé já a uvádějící komety na nebi do souvislosti s pozemským jednáním a lumpárnou. To se však dělo ve všech dobách, i v těch nejstarších.


Kdo má správný úsudek mezi pošetilci, je jako člověk se správně jdoucími hodinkami, který je zrovna ve městě, kde jsou všechny věžní hodiny nařízeny špatně. Jen on zná pravý čas, ale co mu to pomůže? Celý svět se řídí podle špatně seřízených hodin; dokonce i ti, kteří vědí, že správný čas udávají jen jejich hodinky.


Ani psi nesnášejí velkou přátelskost, natož lidé.


Lidé ušlechtilejšího druhu a vyššího nadání často, zejména v mládí, prozrazují nápadný nedostatek znalosti lidí a světa. Proto je snadné je podvést nebo jinak oklamat, zatímco nízké povahy se ve světě vyznají mnohem rychleji a lépe.


Kdo očekává, že po světě chodí ďáblové s rohy a blázni s rolničkami, stane se vždy jejich kořistí či hříčkou.


Kdyby v lidech, jací většinou jsou, převážilo dobro nad zlem, pak by bylo lepší spoléhat se na jejich spravedlnost, slušnost, vděčnost, věrnost, lásku či soucit, než na jejich strach; protože tomu je však obráceně, je radno dát přednost opaku.


Promíjet a zapomínat znamená vyhazovat drahé zkušenosti oknem.


Na všechno, všecičko může člověk zapomenout, jen ne na sebe sama, na svou vlastní bytost. Charakter je naprosto nenapravitelný, jelikož veškeré jednání člověka vychází z jednoho vnitřního principu, díky němuž musí za stejných okolností dělat vždy to samé a nic jiného nemůže.


Celkem vzato, jak už bylo dávno řečeno, svět je zlý: divocí se navzájem požírají a krotcí podvádějí, a to se pak nazývá běh světa. Co jiného jsou státy se svou umělou, navenek i dovnitř zaměřenou mašinérií a mocenskými prostředky, než opatřením, jež má omezit nekonečnou lidskou nespravedlnost? Cožpak v celé historii nevidíme, jak každý král, jakmile upevnil svou moc a jeho země dosáhla určité prosperity, využívá ji k tomu, aby se svým vojskem jako bandou lupičů vtrhl do sousedních států? Dans toutes les guerres il ne s’agit que de voler,16 říká Voltaire.


Naturam expelles furca, tamen usque recurret.17


Tout ce qui n’est pas naturel est imparfait.18

výrok císaře Napoleona


Má-li někdo skutečně určitou vlastnost, ani ho nenapadne vystavovat ji na odiv a strojeně ji předstírat, nýbrž je zcela spokojen tím, že ji má. To je také smysl španělského přísloví: Herradura que chacolotea clavo le falta (klepající podkově chybí hřebík).


Kdo jiné kritizuje, pracuje na svém sebevylepšení.


Jako papírové peníze místo stříbra, tak ve světě obíhají místo pravé úcty a opravdového přátelství jejich vnější demonstrace a co nejpřirozeněji vyhlížející mimická gesta. Z druhé strany se však lze také ptát, zda existují lidé, kteří by si takové pocty zasloužili. Každopádně dávám víc na vrtění ocasem poctivého psa, než na sto takových demonstrací a gest.


Pravé přátelství patří k věcem, o nichž se stejně jako o kolosálních mořských hadech neví, zda jsou vybájené, nebo zda někde existují.


S většinou svých dobrých známých bychom nepromluvili už slovo, kdybychom slyšeli, jak o nás mluví v naší nepřítomnosti.


Existuje málo věcí, které tak jistě dostanou lidi do dobré nálady, jako když jim člověk vypráví vážné neštěstí, jež ho nedávno postihlo, nebo když také před nimi nezakrytě projeví jakoukoli svou osobní slabost. – Charakteristické! –


Že jsou přátelé v nouzi vzácní? – Naopak! Sotva se s někým spřátelíme, hned je v nouzi a chce půjčit peníze. –


Jaký začátečník je ten, kdo se domnívá, že ukázat ducha a rozum je prostředek, jak se stát oblíbeným ve společnosti!


Velké schopnosti činí člověka hrdým a tím málo schopným lichotit těm, kteří mají jen malé schopnosti.


Zdvořilost je u lidí to, co teplo pro vosk.

Zdvořilost je však těžkým úkolem, pokud vyžaduje, abychom všem lidem prokazovali tu největší úctu, když si většina z nich nezaslouží žádnou.


Neměli bychom popírat mínění žádného člověka, nýbrž si pomyslet, že kdybychom mu chtěli vymluvit všechny absurdity, jimž věří, nestačil by nám k tomu ani věk Metuzaléma.


Lidi je snadné urazit, polepšit však těžké, ne-li nemožné.


Pokud nás absurdity nějakého rozhovoru, jemuž nasloucháme, začínají hněvat, musíme si pomyslet, jako by to byla komediální scéna mezi dvěma blázny. Probatum est.19 – Kdo přišel na svět, aby ho vážně a v nejdůležitějších věcech poučoval, ten může mluvit o štěstí, když z něj vyvázne se zdravou kůží.


Všechny své osobní záležitosti považujme za tajemství a pro své dobré známé musíme nad to, co vidí na vlastní oči, zůstat naprosto cizí. Neboť jejich znalost nejnevinnějších věcí nám může časem a za jistých okolností přinést nevýhody. – Vůbec je lepší dávat najevo svůj rozum tím, co zamlčujeme, než tím, co říkáme.


Chytrost nám radí, že mezi svým myšlením a mluvením musíme nechat širokou mezeru.


Pár arabských zásad: „Co nemá vědět tvůj nepřítel, to neříkej svému příteli.“ – „Když o svém tajemství pomlčím, je to můj zajatec; nechám-li je uniknout, jsem jeho zajatcem.“ – „Na stromu mlčení visí jeho plod, spokojenost.“


Žádné peníze nebyly výhodněji použity než ty, o něž jsme se nechali napálit; neboť jsme za ně bezprostředně získali chytrost.


Zapomenout jeden špatný rys nějakého člověka je, jako kdybychom zahodili těžce vydělané peníze.


„Ani milovat, ani nenávidět“, obsahuje polovinu vší chytrosti světa; „nic neříkat a ničemu nevěřit“, je druhá polovina. Ovšem takovému světu, který učinil nutnými pravidla jako tato a následující, člověk rád ukáže záda.


Hněv či nenávist bychom neměli ukázat nikdy jinak než činy. – Jedině studenokrevná zvířata jsou jedovatá.




4. Co se týče našeho chování vůči běhu světa a osudu


Osud míchá karty a my hrajeme.


Existuje v nás něco moudřejšího než hlava.


Jedině střídání je stálé.


Neexistuje horší, neslitovnější lichvář než právě čas, a je-li donucen k záloze, vybírá si těžké úroky jako nějaký žid.


Existují nemoci, z nichž se člověk patřičně a důkladně uzdraví tím, že jim nechá přirozený průběh, po kterém samy od sebe zmizí, aniž by zanechaly nějakou stopu. Pokud však požaduje být zdravý ihned a teď, jen právě teď, tak i zde musí dát čas zálohu: nemoc je vyhnána, ale úrokem je slabost a chronická nevolnost, čas života. – To je tedy lichvář čas: jeho oběťmi se stanou všichni, kdo nemohou čekat. Chtít urychlit chod přiměřeně ubíhajícího času je nejnákladnější podnik. Chraňme se tedy zadlužit úroky času.


Nehody, velké a malé, jsou živlem našeho života.


Vše, co se děje, od největšího po nejmenší, se děje nutně.




Kapitola VI.

O ROZDÍLECH ŽIVOTNÍHO VĚKU


dětství se chováme mnohem více jako poznávající, než chtějící bytosti. Právě na tom spočívá ona blaženost první čtvrtiny našeho života, v důsledku níž potom leží za námi jako nějaký ztracený ráj. V dětství máme jen málo vztahů a malé potřeby, tedy málo podnětů vůle; větší část naší bytosti spočívá v poznávání. – Intelekt je již rozvinut, jako mozek, který již v sedmém roce dosahuje své plné velikosti, ačkoli ještě není zralý a neustále hledá výživu ještě nového bytí v celém světě, kde všechno, všecičko má dráždidlo novoty.


Samotné pojmy vlastně neposkytují to podstatné: fond a pravý obsah všech našich poznatků, spočívá spíše v názorném chápání světa. To však můžeme získat jen sami od sebe, nemůže nám být nějakým způsobem dodáno. Proto jak naše morální, tak intelektuální hodnota k nám nepřichází z vnějšku, nýbrž vystupuje z hloubky naší vlastní bytosti a žádné Pestalozziho20 výchovné umění nemůže z rozeného hlupáka vytvořit myslícího člověka: nikdy! Jako hlupák se narodil a jako hlupák musí umřít.



Všechny věci jsou nádherné k vidění, ale strašné k bytí.


Když v mých mladých letech zaklepal na dveře svět, byl jsem spokojen; myslel jsem si, jen aby přišel. Ale v pozdějších letech se můj pocit při tomto podnětu změnil v cosi podobného hrůze; pomyslel jsem si: „Tak je to tady.“


Každý nějak význačný člověk, každý, kdo nebyl přírodou tak smutně dotován jako pět šestin lidstva, se po čtyřicátém roce těžko ubrání útoku misantropie. Neboť, jak je přirozené, se uzavřel před jinými, v nichž se postupně zklamal, a pochopil, že buď ze strany hlavy nebo srdce, většinou však z obojí, zůstávají od něj v odstupu a nedostačují mu. Proto se jim rád vyhne. Vůbec každý podle míry své vnitřní hodnoty bude milovat či nenávidět samotu, tj. svou vlastní společnost. O misantropii tohoto druhu pojednává také Kant v Kritice soudnosti, ke konci obecné poznámky k § 29 prvního dílu.21

Je špatným znamením u mladého člověka, v intelektuálním i morálním ohledu, když se velmi brzo umí zorientovat v konání a touhách lidí, když je tu hned doma a připravuje se do nich vstoupit: je to znamení sprostoty. Naopak z tohoto hlediska poukazuje udivené, užaslé, neobratné a křečovité jednání na povahu ušlechtilejšího druhu.

Bujarost a životní odvaha našeho mládí spočívá zčásti na tom, že při výstupu na horu nevidíme smrt; neboť ta leží u úpatí druhé strany hory. Když jsme však překročili vrchol, pak smrt, o níž jsme zatím slyšeli jen z vyprávění, skutečně uvidíme, neboť v tomto čase začíná životní síla upadat a s ní i životní elán; takže nyní vytlačí zasmušilá vážnost mladickou bujarost a projeví se také ve tváři. Pokud jsme mladí, ať si říká kdo chce, co chce, považujeme život za nekonečný a plýtváme časem. Čím jsme starší, tím více se svým časem hospodaříme. Neboť v pozdním věku vzbuzuje každý prožitý den pocit podobný tomu, jaký má delikvent při každém kroku k popravišti.

Člověk musí zestárnout, tedy žít dlouho, aby poznal, jak je život krátký.


Někdy myslíme, že se podíváme zpět na nějaké vzdálené místo, zatímco se vlastně chceme dívat zpět do času, který jsme tam prožili, když jsme byli mladší a svěží. Tak nás klame čas pod maskou prostoru. Pokud tam odcestujeme, klam si uvědomíme.


Mnohem správněji hodnotí Platón (v úvodu k Ústavě22) stáří jako šťastné, pokud je konečně pryč neustále nás znepokojující pohlavní pud. Dokonce by se dalo tvrdit, že rozmanité a nekonečné vrtochy, které plodí pohlavní pud, a z nich vznikající afekty, udržují v člověku stálé mírné pomatení smyslů.


Teprve v sedmdesátém roce člověk úplně pochopí první verš Kazatele.23 To je také to, co stáří dodává jistý mrzoutský nátěr.


Nuda tu existuje jen pro ty, kteří neznali žádné jiné než smyslové a společenské požitky a neobohatili svého ducha a nerozvinuli své síly.


V Upanišadách se udává přirozená délka života na sto let24. Domnívám se, že právem. Všiml jsem si totiž, že jen ti, kdo překročili devadesátý rok, dospěli k euthanasii25, tj. zemřeli bez vší choroby, nebyli stiženi mrtvicí, křečemi, nechroptěli, občas ani nesepisovali závěť, skonali většinou vsedě, a sice po jídle26, tedy ani nezemřeli, spíše jen přestali žít. V každém menším věku se umírá pouze na nemoci, tedy předčasně.


DALŠÍ CITÁTY

 

Morálku kázat je jednodušší než morálku vysvětlovat.

 

Nakonec zůstává přece jen každý sám, takže vlastně hlavní problém tkví v tom, kdo je ten, s kým má člověk zůstat, zůstane-li sám.

 

Nespravedlnost je dědičným hříchem žen. Vyplývá z jejich nedostatku zdravého rozumu a schopnosti uvažovat, a tuto jejich chybu ještě zvětšuje to, že příroda, která jim odepřela sílu, obdařila je v náhradu lstivostí. Odtud jejich instinktivní ničemnost a nepřekonatelná chuť lhát.

 

Odpustit znamená vyhodit oknem těžce nabytou zkušenost.

 

Vůči hlupákům a bláznům je jenom jedna cesta, jak ukázat svůj rozum, a to tak, že s nimi nemluvíme.

 

Oženit se znamená zdvojnásobit své povinnosti a napůl omezit svá práva.

 

V životě je to jako při šachu: Promyslíme plán, ten je však podmíněn tím, co při šachu zamýšlí náš soupeř, v životě osud.

 

Intelekt je neviditelný pro toho, kdo žádný nemá.

 

Zcela šťasten se necítí nikdo, ledaže by byl opilý.

 

Protože soucit se zvířaty je nerozlučně spjatý s dobrotou charakteru, lze věrohodně říci, že ten, kdo je ukrutný ke zvířatům, nemůže být dobrý člověk.

 

Je mylné domnívat se, že náš vztah ke zvířatům nemá mít morální aspekty anebo že vůči zvířatům nemáme žádné závazky – to dokazuje barbarství.



POZNÁMKY:

1 Dlouhá zahálka lidí nevědomých.

2 Odkázáni ve všem jen sami na sebe, své štěstí si vytváříme či nalézáme.

3 Mužem, jemuž jsou múzy cizí.

4 Krásné věci jsou obtížné.

5 Kdo má zásluhy, má být nadřazen.

6 Mylitta – babylonská a asyrská bohyně plodnosti a porodu, ztotožňovaná s řeckou Afrodítou. K jejímu kultu se pojí peprné podrobnosti. Jak píše řecký dějepisec Hérodotos (ale i Strabón), v Babyloně byla každá žena, ať bohatá nebo chudá, povinována alespoň jednou za život „obejmout“ v chrámu bohyně Mylitty prvního cizího muže, který jí vhodil do klína stříbrnou minci. Tato legální a dokonce povinná prostituce měla ovšem své náboženské důvody: každý cizinec, který přišel do města, byla osoba s neznámou, možná nadpřirozenou mocí; mohl to být dokonce nějaký bůh v převleku. Soulož se samým bohem by pak městu i ženě  přinesla požehnání. Totéž, ale trochu jinak, popisuje i Helvétius (O duchu II,14): V Babyloně musely všecky ženy, táboříce u chrámu Venušina, jednou v životě dosáhnout odpuštění hříchů tím, že činily pokání prostitucí. Nemohly odmítnout choutku prvního cizince, který se namanul a chtěl očistit jejich duši tělesnou rozkoší. Lze si snadno domyslit, že krásky a hezké ženy byly ve svém pokání brzo uspokojeny; ale ošklivé čekaly někdy dlouho, než se nad nimi smiloval cizinec, který je měl uvést do stavu milosti. – Poznámka Misantropova.

7 Morganatické manželství je v kruzích evropské šlechty takové manželství, v němž jeden z partnerů (zprav. manželka) je z hlediska společenské hierarchie nižšího původu než druhý (např. baronka a kníže). V českých zemích nejznámějším případem morganatického sňatku bylo manželství uzavřené roku 1900 mezi hraběnkou Žofií roz. Chotkovou (po sňatku povýšenou na kněžnu a roku 1909 na vévodkyni z Hohenbergu) a následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d’Este. – pozn. Mis.

8 Výbor z listů Luciliovi, Praha 1987, s. 145, kurzívou proložil A. Schopenhauer.

9 bez okolků.

10 Neuznávám jiný požitek, než učit se.

11 latinsky: „Všechno své nesu s sebou“. Citát pochází z Ciceronových Paradoxů 1,1,8. Cicero připisuje tato slova jednomu z legendárních sedmi mudrců. Takto prý odpověděl Biás na otázku, proč opouští svou vlast s holýma rukama. Jeho jediným majetkem byla moudrost. – pozn. Mis.

12 Gulistán (v překladu „Růžová zahrada“) je význačné dílo perské literatury, jež roku 1259 sepsal básník Sa’dí. Na obrázku dole je vyobrazen Sa’dí v Růžové zahradě na mughalském rukopisu cca z roku 1645. – pozn. Mis.

13 Angelus Silesius (1624 - 1677) byl slezský, německy píšící barokní básník a mystik. – pozn. Mis.

14 tak našeptává Mefistofeles. Viz: J. W. Goethe, Faust, Praha 1965, s. 71. – pozn. Mis.

15 partie honteuse = francouzsky doslova „ostudná část“; ve staré francouzštině toto sousloví ovšem také znamenalo totéž co kupříkladu staročeské „ohanbí“ čili „necudné partie“, to jest pohlavní orgán, krajina kolem něj a podobně. – pozn. Mis.

16 Ve všech válkách jde jen o loupeže.

17 latinsky: „Vyháněj přírodu vidlemi, ona se přece zas vrátí.“ Citát pochází z Horatiových Listů 1,10,24, kde se praví dál: ...et mala perrumpet furtim fastidia victrix. („...a triumfálně prolomí tvé pošetilé pohrdání“. – pozn. Mis.

18 Všechno nepřirozené je nedokonalé.

19 To je vyzkoušeno.

20 Johann Heinrich Pestalozzi (1746 – 1827), švýcarský pedagog, filantrop, politik. Je po něm pojmenována Střední pedagogická škola J. H. Pestalozziho v Litoměřicích. – pozn. Mis.

21 I. Kant: Kritik der Urtheilskraft. Kant zde mluví doslova o „(tzv. velmi nesprávně řečeno) misantropii“ – „(sehr uneingentlich sogenannte) Misanthropie“, která vyplývá jednak ze vznešené antropofobie (ostýchavosti před lidmi) – „Anthropophobie (Menschenscheu)“ –, jednak ze špatných zkušeností s lidskou lží, nespravedlivostí a nevděčností, a pak z romantických fantazií o šťastném životě v odloučenosti na vzdáleném pustém ostrově („Robinsonaden“). – pozn. Mis. 

22 toto místo v Platónově Ústavě je dokonce velmi vtipné. Platón v něm cituje dobovou anekdotu s tímto doslovným citátem Sofokleovým: "Jak se máš, Sofoklee, co se týče požitků lásky? Jsi ještě s to, abys obcoval s ženou?" – "Zadrž, člověče; věru s největší radostí jsem tomu unikl, jako bych byl utekl nějakému zuřivému a ukrutnému pánu." (výňatek jsem použil také, viz Misantrop: Reinlebensborn, sobota, 23. června 41). – pozn. Mis.

23 Biblická kniha Kazatel: „Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se. Veškeré řeky míří do moře, moře se ale nepřeplňuje. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi! Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí.“ – pozn. Mis.

24 Indický asketa Rámánudža prý žil podle tradice 120 let. (viz Egon Bondy: Indická filosofie) – pozn. Mis.

25 Eutanazie (z řec. ευ - eu, dobrá, θάνατος - thanatos, smrt; doslova "dobrá smrt"). – pozn. Mis.

26 po jídle prý zemřel Platón (osmdesátiletý). – pozn. Mis.