Schiller: Estetická výchova



Sobě se člověk může vzpříčit dvojím způsobem: buď jako divoch, když jeho city přemohou jeho zásady, nebo jako barbar, když zásady zničí city. Divoch pohrdá uměním a přírodu uznává za svou neomezenou vládkyni. Barbar se přírodě posmívá a nectí ji, ale s větším opovržením než divoch sloužívá jí často dále jako otrok svého otroka. Vzdělaný člověk dělá si z přírody přítelkyni a ctí její svobodu; krotí jen její zvůli.

 

         Člověk se obráží ve svých činech; a jaká je to postava, která se jeví v dramatě dnešní doby? Zde zdivočelost, tam ochablost, dvě krajnosti lidského úpadku, a obě sdruženy v jedné době!

 

         Popíráme přírodu na jejím poli, kde je po právu, abychom na mravním poli zakoušeli její tyranii, a zatímco se vzpíráme jejím účinkům, bereme od ní své zásady.

 

         Přímo v klínu nejrafinovanější družnosti založilo si svou soustavu sobectví, a zakoušíme všecky útisky a svízele společnosti, aniž vylovíme jediné družné srdce. Svůj svobodný úsudek podřizujeme jejímu despotickému mínění, svůj cit jejím podivným obyčejům, svou vůli jejím svodům.

 

         Jen protože se člověk mění, existuje; jen protože zůstává nezměněn, je On.

 

         Být k sobě měkký, ale k jiným přísný, je povaha hodná největšího opovržení.

 

         Řekové přenášeli na Olymp, co se mělo dělat na zemi. Vedeni jsouce pravdou této věty, zaplašovali z čela blažených bohů i vážnost a práci, brázdící líce smrtelníků, i nicotnou rozkoš, hladící prázdný obličej, osvobozovali je, věčně spokojené, od pout každého účelu, každé povinnosti, každé starosti, a zahálku a lhostejnost činili záviděníhodným údělem božského stavu: jen lidštější jméno pro nejsvobodnější a nejvznešenější bytí.

         Ale zatímco se poddáváme rozrušení nebeské spanilosti, odstrašuje nás od sebe nebeská soběstačnost. V sobě samé spočívá a bytuje ta celá postava, dokonale uzavřený výtvor, a jako by byla mimo prostor, nepovoluje ani neodpírá.

 

         Z krás udělat krásu, je úkol výchovy estetické.

 

         Co je člověk, než v něm krása vykřeše jiskru volné záliby a klidná forma zmírní divoký život? Věčně jednotvárný ve svých účelech, věčně měnivý v soudech, sobecký, aniž je to on sám, nevázaný, aniž je svobodný, otrok, aniž slouží některému pravidlu.

 

         Neznaje své lidské hodnoty, neváží si jí zdaleka ani u jiných, a jsa si vědom jen své divoké chtivosti, bojí se jí v každém tvoru, jemu podobném. Nikdy v sobě nevidí jiné, jen sebe v jiných, a místo aby jej společnost rozšiřovala v druh, zavírá jej jen stále těsněji v jeho jedinectví.

 

         Uvažování (reflexe) je první liberální vztah člověka k vesmíru jej obklopujícímu.

 

         Z otroka přírody, dokud ji jen čije, stává se člověk jejím zákonodárcem, když ji myslí.

 

         A jaký je to zjev, kterým se u divocha projevuje vstup do lidství? Tážeme-li se dějin, je to stejné u všech národů, které se vymanily z otroctví stavu zvířecího: radost ze zdání, sklon k zdobení a ke hře.