Rousseau: Sny samotářského chodce

Jean-Jacques Rousseau

Sny samotářského chodce

(výpisky)



Pohled do dálky,

východ slunce,

když protrhává mlžný závoj pokrývající zemi

a odhaluje nádherně třpytivou scénu přírody,

rozhání ve stejném okamžiku mračna z mé duše.


Jean-Jacques Rousseau

(v dopise jedné své přítelkyni)



PROCHÁZKA PRVNÍ

Tak jsem tu na zemi opuštěn, nemám již bratra, bližního, přítele ani jinou společnost nežli sebe sama. Nejdružnější a nejláskyplnější z lidí se stal psancem.

S pohrdáním, jaké mi vnukli, by pro mne styk s nimi byl nicotný, dokonce by mě obtěžoval a já jsem stokrát šťastnější ve své samotě, než bych mohl být, kdybych žil s nimi. Vyrvali mi ze srdce všechny půvaby společnosti. V mém věku by v něm už znovu nevzklíčily, je příliš pozdě.1 Ať jsou ke mně napříště dobří či zlí, je mi od nich vše lhostejné, a ať už udělají cokoli, nebudou pro mne mí vrstevníci nikdy ničím.

Na Zemi pro mne vše skončilo. Nemohou mi již udělat nic dobrého ani zlého. Na tomto světě mi již nezbývá nic, v co bych doufal nebo čeho bych se bál, jsem tu teď klidný na dně propasti, ubohý nešťastný smrtelník, avšak bezcitný jako samotný Bůh.

Vše, co mě obklopuje, je pro mne napříště cizí. Nemám již na tomto světě bližní, sobě podobné ani bratry. Jsem na Zemi jako na neznámé planetě, kam jako bych spadl z té, kterou jsem obýval. Jestli kolem sebe něco poznávám, jsou to jen předměty zarmucující a drásající mé srdce, a já nemohu pohlédnout na nic, co se mě dotýká a co mě obklopuje, aniž bych v tom vždycky nenašel nějaký důvod k opovržení, které mě rozhořčí, nebo k bolesti, která mě zarmoutí. Odsuňme tedy z mé mysli všechny nepříjemné věci, jimiž bych se zabýval právě tak bolestně jako marně. Po zbytek svého života budu sám, a protože jen v sobě nacházím útěchu, naději a mír, musím a chci se zabývat pouze sebou. Plně se oddám radosti rozmlouvat se svou duší, protože ona je tím jediným, o co mě lidé nemohou připravit. Volné chvíle mých každodenních procházek byly často naplněny sladkým rozjímáním a já jen lituji, že si na ně nevzpomínám. Písmem zachytím alespoň ty kontemplace, které mě ještě mohou napadnout, a pokaždé, když si je budu číst, přinesou mi znovu požitek. Tyto listy budou vlastně jen nedokonalým deníkem mých snění. Budou se týkat především mne, protože samotář, který přemýšlí, se nutně často zabývá sám sebou. Své místo tam najdou také všechny cizí myšlenky, které mě na procházce napadnou. Řeknu, co jsem si myslel, přesně tak, jak mě to napadlo, a s tak malou souvislostí, jakou obvykle mívají myšlenky včerejška s myšlenkami zítřka. Avšak pochopit ty pocity a myšlenky, jež jsou denní pastvou mé mysli v tom zvláštním stavu, v němž se dnes nacházím, znamená nově poznat mou přirozenost a povahu.

V jistém směru budu sám sebe pozorovat podobným způsobem, jakým přírodovědci pozorují počasí, aby každý den zjistili jeho stav. Budu přikládat barometr na svou duši, a pokud bych tato pozorování prováděl správně a často je opakoval, mohla by mi přinést výsledky stejně přesné, jako jsou ty jejich. Můj záměr však není tak odvážný. Spokojím se se záznamem těchto zkoumání, aniž bych se je snažil přeměnit na systém. Podnikám totéž co Montaigne, ale s cílem úplně opačným, protože zatímco on své Eseje psal jen pro jiné, já píši svá snění jen pro sebe. Jestli ve svých nejposlednějších dnech, až se přiblíží chvíle mého odchodu, zůstanu, jak doufám, ve stejném rozpoložení jako dnes, připomene mi jejich četba tutéž slast, jakou zakouším při jejich psaní, a tím, že znovu oživí mou minulost, takřka zdvojnásobí mé bytí. I proti lidské vůli budu ještě umět okusit kouzlo společnosti a jako stařec budu sám se sebou žít v jiné době, jako bych žil s méně starým přítelem.


PROCHÁZKA DRUHÁ

Rozhodl jsem se tedy popsat obvyklý stav své duše v tom nejpodivnějším postavení, v jakém se kdy smrtelník může nacházet, a nenašel jsem jednodušší a jistější způsob, jak tento záměr vykonat, nežli vést věrný záznam o svých samotářských procházkách a o sněních, jež je naplňují, když nechám hlavu úplně volnou a myšlenkám dovolím plynout vlastním spádem bez odporu a ostychu. Tyto hodiny samoty a meditace jsou z celého dne jediné, kdy jsem opravdu svůj, bez rozptýlení a bez překážek, a kdy mohu opravdu říci, že jsem takovým, jakým mě příroda chtěla.



Otevřenost a přímost jsou těmi nejstrašnějšími zločiny světa a svým současníkům bych připadal zlý a zuřivý, i kdybych v jejich očích nespáchal jiného zla než toho, že nejsem falešný a proradný jako oni.


PROCHÁZKA TŘETÍ

„Stárnu a přitom se stále učím.“

Solón tento verš ve stáří často opakoval. V jistém smyslu bych ho mohl říci i já o svém stáří, ale je to opravdu smutné poznání, jaké jsem po dvacet let zkušenostmi nabýval – to už je lepší nevědomost. Mládí je doba se moudrosti učit, stáří zase čas ji uplatnit.

Viděl jsem mnoho takových, kteří filosofovali mnohem učeněji než já, ale jejich filosofie jim byla takříkajíc cizí. Studovali lidskou podstatu, aby o ní mohli učeně promlouvat, ne proto, aby poznali sami sebe, a pracovali pro poučení ostatních, ne však proto, aby se osvítili uvnitř. Já jsem však toužil studovat proto, abych se něco dozvěděl sám, a ne proto, abych učil druhé; vždycky jsem věřil, že dříve, než člověk začne poučovat ostatní, musí toho nejdříve mnoho vědět sám pro sebe.

Již v mládí jsem si určil mezník čtyřiceti let jako konec svých snah a jakýchkoli nároků.

Právě v tomto období jsem se plně zřekl světa a rozvinul svůj vřelý smysl pro samotu, který mě již od té doby neopustil. Dílo, které jsem započal, nebylo možné konat jinde než v naprostém ústraní, vyžadovalo totiž dlouhá a pokojná rozjímání, která společenský ruch nedovoluje.

To mě donutilo přijmout po nějaký čas jiný způsob života, v němž jsem se pak začal cítit tak dobře, že jsem jej od té doby přerušil jen z donucení a nakrátko, a jakmile to bylo možné, zase jsem se k němu s radostí vrátil a bez námahy se s ním spokojil; když mě potom lidé odsoudili k životu v samotě, uvědomil jsem si, že tím, že mě odloučili, aby mě učinili nešťastným, udělali pro mé štěstí více, než jsem toho dokázal udělat já sám.


PROCHÁZKA ČTVRTÁ

Tok hovoru, rychlejší než tok mých myšlenek, mě téměř vždycky nutil mluvit dříve, než jsem stačil myslet, a z toho často vyplynuly hlouposti a nesmysly, s nimiž můj rozum nesouhlasil a jež mé srdce zavrhlo, jakmile mi vyklouzly z úst.

Před nějakým časem mě pan Foulquier proti mým zvyklostem přiměl, abychom moje žena a já šli s ním a jeho přítelem Benoitem poobědvat na piknik k paní hostinské Vacassinové, která s námi obědvala společně se svými dvěma dcerami. Uprostřed oběda se mě vdaná starší dcera, která byla těhotná, dovolila zničehonic zeptat, upírajíc na mne zrak, zda jsem měl někdy děti. Odpověděl jsem, červenaje se až po uši, že jsem neměl to štěstí. Pohlédla na společnost a zlomyslně se usmála – tohle všechno bylo i pro mne docela průhledné.

Je především jasné, že má odpověď zdaleka nebyla tou, kterou bych jí chtěl dát, i kdybych snad měl v úmyslu ji oklamat, neboť z reakce své tazatelky jsem si byl jist, že záporná odpověď na jejím názoru nic nezměnila. Zápornou odpověď všichni očekávali, dokonce ji vyprovokovali, aby si mohli vychutnat slast, že mě dohnali ke lži. Nebyl jsem zabedněný natolik, abych to nepocítil. O dvě minuty později mě sama napadla odpověď, kterou jsem jí měl dát: „Jak indiskrétní otázka od mladé ženy pro muže, který zestárnul jako mládenec.“ Kdybych takto mluvil, nelhal bych, nemusel bych se červenat kvůli žádnému přiznání, získal bych posměváčky na svou stranu a uštědřil bych jí malou lekci, která by ji přirozeně přiměla, aby ke mně ve svých dotazech nebyla tolik opovážlivá.


PROCHÁZKA PÁTÁ

Ze všech obydlí, v nichž jsem pobýval (a že některá byla půvabná), mě žádné neučinilo tak opravdově šťastným a nezanechalo ve mně tolik něžné lítosti jako ostrov Saint-Pierre uprostřed Bienneského jezera. Tento ostrůvek, kterému se v Neuchâtelu říká ostrov La Motte, je i ve Švýcarsku málo známý. Pokud vím, tak se o něm žádný cestovatel nezmiňuje. A přece je velmi příjemný a výhodně umístěný ke štěstí člověka, který se rád uzavírá do sebe; tento sklon mi osud, možná jako jedinému na světě, přeměnil na zákon, nemohu však uvěřit, že jsem jediný, kdo má tak přirozený vkus, byť jsem se s ním až dodnes u nikoho dalšího nesetkal.

Břehy Bienneského jezera jsou divočejší a romantičtější než břehy jezera Ženevského, protože skály a lesy tam dosahují blíže k vodě, nejsou však o nic méně půvabné. Je-li tam méně obdělaných polí a vinic, méně měst a domů, je tam zas více přírodní zeleně, více luk, háji zastíněných koutů, častější kontrasty a nerovnosti. Ježto na těch blažených březích nejsou velké a pohodlné silnice pro vozy, je tento kraj cestovateli jen málo navštěvován, je však o to přitažlivější pro přemítavé samotáře, kteří se rádi do sytosti opájejí přírodními půvaby a rádi rozjímají v tichu, jež ruší jen křik orlů, přerývané štěbetání několika ptáků a hukot bystřin padajících z hor.

Právě na tento ostrov jsem se uchýlil po kamenování v Môtiers.2 Pobyt na něm se mi zdál tak půvabný, vedl jsem tam život tolik blízký mé povaze, že rozhodnut dožít tam své dny, neměl jsem jinou starost, než že mě nenechají tento záměr uskutečnit – neslučoval se totiž s jejich úmyslem odvléci mě do Anglie, jehož účinky jsem už začínal pociťovat.

Kvůli předtuchám, jež mě znepokojovaly, bych si býval přál, aby mi z toho útočiště udělali doživotní vězení, aby mě tam zavřeli navždycky, aby mě připravili o veškerou možnost a naději se z něj dostat, a znemožnili mi jakékoli styky s pevninou, a tím, že bych nevěděl, co se na světě děje, zapomněl bych, že existuje, stejně jako by lidé zapomněli, že existuji já.

Nenechali mě na ostrově déle než dva měsíce, ale strávil bych tam dva roky, dvě století, celou věčnost, aniž bych se na okamžik nudil. Tyhle dva měsíce považuji za nejšťastnější období svého života a bylo tak šťastné, že by mi postačilo až do konce mých dnů, aniž by má duše byť jen na okamžik zatoužila po něčem jiném.

Jaké tedy bylo to štěstí a v čem spočíval jeho požitek? Nechal bych hádat všechny lidi svého století, aby popsali život, jaký jsem tam vedl. Drahocenné nicnedělání bylo tím prvním a nejdůležitějším z požitků, které jsem si chtěl ve vší sladkosti vychutnat, a vše, co jsem během svého pobytu dělal, bylo vlastně jen rozkošným a nutným zaměstnáním muže, jenž se oddal nečinnosti.

Protože jsem už nechtěl dělat nic, co by souviselo s prací, potřeboval jsem něco zábavného, co by mě zaujalo a dalo mi jen tolik námahy, kolik jí rád vydá člověk líný. Rozhodl jsem se vytvořit Floru Petrinsularis, tedy jakýsi soubor flóry na ostrově svatého Petra a bez vynechání jediné popsat všechny rostliny na ostrově tak podrobně, abych se zabavil až do konce svých dnů. Říká se, že nějaký Němec napsal knihu o citrónové kůře, já bych ji byl napsal o každé luční travině, o každém lesním mechu, o každém lišejníku obrůstajícím skály, nechtěl jsem totiž vynechat jediné stéblo trávy, jedinou rostlinnou částečku, aniž bych je podrobně popsal. Kvůli tomuto krásnému plánu jsem každé ráno po společné snídani vyrážel s lupou v ruce a s knihou Systema Naturæ3 pod paží, abych navštívil některý z koutů ostrova.

Dopolední pohyb a dobrá nálada, jež s ním souvisí, mi zpříjemňovaly polední odpočinek; když se však příliš prodlužoval a krásné počasí mě lákalo, nemohl jsem už déle čekat, vytratil jsem se od plného stolu a sám jsem se uchýlil do loďky, na níž jsem, když byla voda klidná, dovesloval doprostřed jezera, natáhl se v ní a s očima směřujícíma k obloze, jsem sebou nechal pohupovat a směřovat tam, kam mě voda nesla, někdy i po několik hodin, ponořen do tisícerého zmateného, ale rozkošného snění, které mi i bez přesně určeného či stálého cíle bylo stokrát příjemnější, než to nejsladší, co jsem poznal v takzvaných rozkoších života. Když mě západ slunce upozornil, že je čas návratu, nacházel jsem se často tak daleko od ostrova, že jsem byl nucen veslovat ze všech sil, abych dorazil před úplnou tmou. Jindy jsem se místo na širou vodu vydal podél zelenajících se ostrovních břehů a průzračná voda a příjemně svěží stín mě často zlákaly ke koupání. Nejčastěji jsem však plul z velkého ostrova na malý, tam jsem se vylodil a strávil odpoledne jednou velmi osamělými procházkami uprostřed vrb, krušin, blešníků a keřů všeho druhu, jindy jsem se zas usadil na vršek písečného pahorku porostlého travou, mateřídouškou, květinami, a dokonce i vičencem a jetelem, který tam někdo zřejmě kdysi zasel; místo bylo vhodné k usazení králíků, kteří by se tam mohli v klidu a beze strachu rozmnožovat, aniž by cokoli poškodili. Svůj nápad jsem vnukl výběrčímu a on si nechal z Neuchâtelu dovézt králičí samce i samice, které jsme potom s Terezou, s ženou výběrčího a s jednou z jeho sester s velkou slávou vyrazili umístit na ostrůvek, králíci se tam začali usazovat už před mým odjezdem a pokud překonali tuhé zimy, jistě se jim tam bude dařit.


PROCHÁZKA ŠESTÁ

Narodil jsem se jako nejdůvěřivější z lidí a po celých čtyřicet let nebyla má důvěra ani jednou zklamána. Jakmile jsem se jednou přesvědčil, že ve všech jejich pokryteckých projevech je jen lež a klam, rychle jsem přešel do druhé krajnosti. Od té doby jsem lidmi znechucen.

Snad se k mým soudům přidává i hrdost, cítím se nad ně příliš povznesen, než abych je nenáviděl.

Raději před nimi utíkám, než abych je nenáviděl. Pohled na ně zaplavuje mé smysly a následně i mé srdce nepříjemnými pocity, které tisíceré kruté pohledy ještě zhoršují, nevolnost však ihned ustane, jakmile zmizí předmět, který ji způsobil. V jejich přítomnosti se jimi zabývám i proti své vůli. Jakmile už je nevidím, přestanou pro mne existovat.

Když mě lidé nechtějí vidět takového, jaký jsem, a pohled na mne je svádí k nespravedlnosti, musím se jim vyhýbat, abych je toho pohledu zbavil, a ne se ztrácet v jejich středu. Je na nich, aby se přede mnou schovávali, aby mi zatajovali své pletichy, aby prchali před denním světlem a zahrabávali se do země jako krtci.

Výsledkem všech těchto úvah je, že jsem se nikdy doopravdy nehodil do uhlazené společnosti plné rozpaků, donucení a povinnosti a že mi má svébytná povaha nikdy nedovolila se podrobit, což je nezbytné pro každého, kdo chce žít s lidmi. Nikdy jsem si nemyslel, že by svoboda člověka spočívala v tom, že si bude dělat, co chce, nýbrž právě v tom, že nikdy nebude dělat, co nechce, a takovou svobodu jsem vždycky vyžadoval, a nejvíce jí své současníky pobuřoval. Neboť oni – pilní, přičinliví, ctižádostiví – kteří nenávidí svobodu ostatních, sami ji nevyžadují a stačí jim, když mohou občas jednat podle své vůle nebo spíše ovládnout vůli druhého, se celý život trápí tím, že dělají něco, co je odpuzuje a nikdy nevynechají jedinou podlézavost, aby mohli poroučet.



PROCHÁZKA SEDMÁ

Sbírka mých dlouhých snů sotva začala a už cítím, že se chýlí ke konci. Mé záliby jsou nevinné a veškeré lidské soudy jsou pro mne od nynějška nicotné, sama moudrost tomu chce, abych ve všem, co je v mých možnostech, dělal jen to, co mě těší, nemaje jiného pravidla než svou fantazii a jiné míry než tu trochu sil, která mi ještě zbyla. Tak se mi tedy byliny staly jedinou stravou a botanika jediným zaměstnáním.

Svým pronásledovatelům se tak mstím po svém, nemohu je totiž potrestat krutěji, než že budu i proti jejich vůli šťastný.

Několikrát jsem dosti hluboce přemýšlel, málokdy však s potěšením, téměř vždy jsem tak činil nerad a jakoby z donucení – snění mě osvěžuje a baví, úvahy mě unavují a rozteskňují; myšlení pro mne vždycky bylo zaměstnáním obtížným a bez půvabu. Mé snění občas končí rozjímáním, častěji však mé rozjímání končí sněním a během těchto poblouznění se má duše toulá a vznáší vesmírem na křídlech obraznosti, ve vytržení přesahujícím všechny ostatní požitky.

Stromy, keře a rostliny jsou ozdobou a šatem země. Není nic tak smutného jako pohled na holou a pustou krajinu, jež očím skýtá jen kamení, bahno a písek. Když je však oživená přírodou a oděna do svatebních šatů uprostřed říček a ptačího zpěvu, nabízí země člověku harmonii tří říší, pohled plný života, zajímavostí a kouzla, jediný pohled na světě, jehož se oči a srdce nikdy nenabaží.

Čím citlivější má pozorovatel duši, tím více se oddává vytržení, které v něm takový soulad vzbuzuje. Sladké a hluboké snění se zmocní jeho smyslů a on se v rozkošném opojení ztratí v nesmírnosti toho krásného systému, s nímž se cítí ztotožněn.

Libé vůně, živé barvy, nejelegantnější tvary se jakoby o závod přou o právo upoutat naši pozornost. Stačí jen milovat rozkoš, abychom se oddali pocitům tak sladkým; pokud se takový účinek nedostaví u všech, kdo jsou těmito vjemy zasaženi, vyplývá to u jedněch z nedostatku přirozené citlivosti a u většiny z toho, že je jejich duch příliš zaměstnán jinými myšlenkami.

Ještě jedna věc přispívá k tomu, že se pozornost lidí ze společnosti oddaluje od rostlinné říše: je to zvyk hledat v rostlinách jen koření a léky. Theofrastos4 se k tomu postavil jinak, tohoto filosofa můžeme považovat za jediného botanika starověku.

Nebudu ostatně rostlinám nijak upírat velký léčivý účinek, který jim všichni přisuzují, řeknu jen, že jestli tento účinek opravdu mají, je to od nemocných čirá zlomyslnost, že se ještě neuzdravili; vždyť ze všech nemocí, které si lidé přisuzují, neexistuje jediná, již by dvacatero bylin úplně nevyléčilo.

Patnáct let zkušeností mě dostatečně poučilo; dnes uznávám jen zákony přírody a díky ní jsem získal své původní zdraví zpět. I kdyby proti mně neměli lékaři nic jiného, kdo by se jejich nenávisti divil? Jsem živým důkazem marnosti jejich umění a zbytečnosti jejich péče.

Cítím nevýslovné vytržení a uchvácení, když se takřka rozplývám v soustavě všech bytostí a ztotožňuji se s celou přírodou. Uchýlil jsem se k naší společné matce a v její náruči jsem se snažil vyhnout ranám jejích dětí, stal jsem se samotářem nebo, jak říkají oni, nespolečenským mrzoutem, protože i ta nejdivočejší samota je mi milejší než společnost zlých lidí, jež se živí jen zradami a nenávistí.

Prchal jsem před lidmi, vyhledával jsem samotu, nic jsem si nepředstavoval a myslel jsem ještě méně, zůstávala mi však má živá povaha, vzdálená od umdlené a zádumčivé netečnosti. Začal jsem se tedy zajímat o všechno, co mě obklopovalo, a ze silného přirozeného pudu jsem dal přednost předmětům nejpříjemnějším. Nerostná říše v sobě nic příjemného a přitažlivého neskrývá, její bohatství je zavřené v nitru země, jako by bylo ukryto před zrakem člověka, aby nepokoušelo jeho chamtivost. Je to určitá rezerva, která jednoho dne doplní opravdové bohatství, které je pro člověka dostupnější, jež ho však zajímá tím méně, čím je zkaženější. Musí si tedy na pomoc proti bídě povolat důmysl, dřinu a práci, prohrabávat zemské útroby, hledat v jejím nitru s nasazením života a na úkor svého zdraví pomyslné bohatství místo bohatství skutečného, jež mu země sama od sebe nabízela, dokud je dovedl využít. Prchá před sluncem a světlem, které už není hoden spatřit; zaživa se pohřbívá a dělá dobře, neboť si už nezaslouží žít na denním světle. Lomy, propasti, hutě, pece, nářadí jako kovadliny, kladiva, kouř a oheň střídají sladké práce na poli. Bledé obličeje nešťastníků, kteří chřadnou v zamořených výparech dolů, tváře černých kovářů, těch ohyzdných kyklopů, to je podívaná, kterou hornictví poskytuje v zemském nitru místo pohledu na zeleň a květiny, na blankytné nebe, zamilované pastýře a statné oráče na zemském povrchu.

Říše živočišná je nám dostupnější a jistě si zaslouží býti lépe prozkoumána. Takové zkoumání má však také svá úskalí, své rozpaky, je něčím odpudivé a namáhavé, hlavně pro samotáře, který v zábavě ani v práci nemůže doufat v pomoc druhého. Jak pozorovat, pitvat, studovat ptactvo v povětří, ryby ve vodách, čtyřnožce rychlejší než vítr a silnější než člověk, kteří nejsou ochotni přijít a poddat se mým výzkumům, právě tak jako mně se nechce běhat za nimi a podrobit si je násilím? Musel bych se tedy spokojit se šneky, červy a mouchami, strávit svůj život běháním za motýly, nabodáváním nebohého hmyzu, pitváním myší, kdyby se mi nějaké podařilo chytit, nebo pitváním zdechlin, kdybych náhodou našel nějaké zvíře mrtvé. Kdybych chtěl studovat jejich chování, jejich povahu, musel bych mít voliéry, vodní nádrže, zvěřince, bylo by třeba zvířata nějak přinutit, aby zůstala okolo mne shromážděna. Nemám chuť ani prostředky držet je v zajetí, ani potřebnou hbitost, abych jejich chování mohl sledovat na svobodě. Bylo by tedy třeba je zkoumat mrtvé, trhat je, vykosťovat, hrabat se podle libosti v jejich chvějících se vnitřnostech. Jak příšerný je ten anatomický amfiteátr! Páchnoucí mrtvoly, mokvající a zsinalé maso, krev, hnusná střeva, odporné kostry, morové výpary! Tak tady Jean-Jacques na mou věru zábavu hledat nebude.

Úžasné květy, pestrobarevné louky, svěží stíne, potůčky, háje, zeleni, přijďte očistit mou představivost pošpiněnou všemi těmi ohavnými předměty! Rázem je ze mne takový botanik, jakým potřebuje býti ten, kdo chce přírodu studovat jen proto, aby neustále nacházel nové důvody proč ji milovat.

Nesnažím se vzdělávat – na to už je pozdě. Ostatně jsem nikdy neviděl, že by tolik vědy přispívalo k životnímu štěstí. Snažím si však najít klidnou a prostou zábavu, kterou bych mohl bez námahy zakoušet a jež by mě rozptylovala v mém neštěstí.

Zdá se, že rostliny byly po Zemi rozesety stejně hojně jako hvězdy po obloze, aby člověka přitahovaly a radostí a zvědavostí jej podnítily ke zkoumání přírody; hvězdy jsou však od nás příliš vzdáleny – k tomu, abychom si je přiblížili na dosah, potřebujeme předběžné znalosti, různé stroje a nástroje a hodně dlouhé žebříky. Rostliny máme na dosah přirozeně. Botanika je vědou pro zahálčivého a líného samotáře, jemuž ze všech nástrojů stačí k pozorování pouze lupa a šídlo. Tohle zahálčivé zaměstnání v sobě skrývá kouzlo, které lze pocítit jen při úplném zmlknutí vášní, samo o sobě však stačí k tomu, aby učinilo život šťastným a sladkým.

Lezu po skalách, po horách, zapadám do údolí, do lesů, jen abych se pokusil uniknout vzpomínkám na lidi a na útoky těch zlovolníků. Připadá mi, že ve stínu lesa jsem zapomenutý, volný a pokojný, jako kdybych už neměl nepřátel nebo jako kdyby mě lesní listí mohlo před jejich útoky uchránit stejně, jako je vzdaluje mým vzpomínkám, a ve své hlouposti si představuji, že když nemyslím já na ně, nebudou oni myslet na mne. V téhle falešné naději nacházím takovou slast, že kdyby mi to mé postavení, má slabost a mé potřeby dovolovaly, oddal bych se jí naplno. Radost z toho, že jdu do pustiny hledat nějaké nové rostliny, se pojí s radostí, že unikám svým pronásledovatelům, a když se dostanu do míst, kde už nevidím žádné lidské stopy, dýchá se mi volněji, jako v úkrytu, kam už jejich nenávist nezasahuje.

Po celý život si budu pamatovat, jak jsem sbíral rostliny na svahu Robaily, hory soudce Clerca. Byl jsem sám, nořil jsem se do křivolakých horských zákoutí, prodíral jsem se z lesa do lesa, ze skály na skálu, až jsem přišel ke koutku tak skrytému, že divočejší jsem za svůj život nepoznal. Černé smrky se mísily s ohromnými buky, některé stromy stářím padly a byly vzájemně tak prorostlé, že utvořily neproniknutelné překážky; průrvami v těchto chmurných hradbách bylo vidět jen ostré skály a strašné propasti, do těch jsem si troufl nahlédnout, až když jsem si lehl na břicho. Horskými štěrbinami pronikal skřehot výra, sýčka a orla mořského a jen několik vzácných, ale známých ptáčků zmírňovalo děs té samoty. Našel jsem tam kyčelnici heptaphyllos5, cyklámen6, nidus avis7, velké lacerpitium8 a několik dalších rostlin, které mě na dlouho zabavily a okouzlily. Silný dojem z okolí mě však postupně ovládl, zapomněl jsem na botaniku i na rostliny, usadil jsem se na polštáři z Lycopodia9 a z mechů a radostně jsem se zabral do snění s pocitem, že jsem tu v úkrytu, který nezná nikdo na světě a kde mě mí pronásledovatelé nevyhrabou. K mému snění se brzy přidal i záchvěv pýchy. Přirovnával jsem se k velkým cestovatelům, kteří objevují opuštěný ostrov a se zalíbením jsem si říkal, že jsem jistě první smrtelník, který pronikl až sem. Považoval jsem se téměř za druhého Kolumba. Zatímco jsem se tou myšlenkou naparoval, uslyšel jsem kousek odtamtud nějaké klapání, které jsem zřetelně rozeznával; zaposlouchal jsem se: tentýž hluk se opakoval a zesiloval. Překvapeně a zvědavě jsem vstal, prodral jsem se hustým křovím směrem odkud přicházel hluk a v úžlabině, asi dvacet kroků od místa, o kterém jsem si myslel, že jsem tam dorazil jako první, jsem spatřil továrnu na punčochy.


Žádné přírodní plody s příjemnou chutí nemohou být tělu škodlivé, a když, tak jen v přílišné dávce.


K botanice mě poutá celá řada navazujících myšlenek. Shromažďuje a připomíná mé obraznosti všechny představy, které ji tolik těší – louky, vody, lesy, samotu, a hlavně klid a odpočinek, jejž jsem uprostřed toho všeho nalezl. Díky botanice jsem zapomněl na lidské pronásledování, na jejich nenávist, jejich opovržení, jejich potupy i na veškeré zlo, jímž mi splatili něžnou a upřímnou náklonnost, kterou jsem vůči nim choval.



PROCHÁZKA OSMÁ

Říkal jsem si: „Tak hloupá zaslepenost a tak nesmyslná předpojatost přece nemohou zasáhnout celé lidstvo. Existují přece lidé rozumní, kteří se toho běsnění neúčastní, existují spravedlivé duše, jež nenávidí prohnanost a zradu. Budu hledat, možná že nakonec přece naleznu člověka, a jestli ho najdu, zhatí to jejich plány.“ Hledal jsem marně, člověka jsem nenalezl.10 Spiknutí je všeobecné, bez výjimky, bez návratu, a jsem si jist, že své dny dožiji v tomhle strašném zavržení, aniž bych kdy rozluštil jeho tajemství.

Po dlouhém a marném hledání jsem však pochopil, že všichni bez výjimky setrvávají v tom nejnespravedlivějším a nejnesmyslnějším systému, jaký jen mohl ďábelský duch vymyslet; viděl jsem, že co se mé osoby týče, je rozum zapovězen ve všech hlavách a spravedlnost ve všech srdcích. Marně jsem mezi nimi hledal jediného člověka, musel jsem tedy nakonec svou svítilnu zhasnout a zvolat: „on už není“, tehdy jsem si začínal uvědomovat, že jsem na zemi sám, a pochopil jsem, že mí vrstevníci jsou vůči mně jen mechanickými bytostmi, které jednají jen na základě podnětů a jejichž jednání lze vypočítat pouze podle zákonů o pohybu.11 Jejich nitro pro mne tehdy přestalo existovat, viděl jsem v nich jen proměňující se hmotu, která vůči mně postrádala jakoukoli mravnost.


Sebeúcta je tou nejsilnější hnací silou hrdých duší.


Bydlím uprostřed Paříže. Když vyjdu ven, toužím po venkově a po samotě, ty je však nutné hledat tak daleko, že dříve, než si mohu svobodně vydechnout, potkám po cestě tisíce věcí, jež mi sevřou srdce, a než se mi podaří dojít do útočiště, které hledám, strávím polovinu dne v úzkosti. Jsem však alespoň šťastný, že mě mou cestu nechají dokončit. Ta chvíle, kdy uniknu davu zlých lidí, je rozkošná, a jakmile jsem pod stromy, uprostřed zeleně, mám pocit, že jsem se octl v ráji na zemi a zakouším tak silnou vnitřní radost, jako bych byl tím nejšťastnějším ze smrtelníků.

Nadarmo jsem unikal do hloubi lesů, dotěrný dav mě všude následoval a zahaloval mi celou přírodu. Teprve když jsem se odpoutal od společenských vášní a smutných myšlenek s nimi spojených, znovu jsem nalezl přírodu v plné kráse.


PROCHÁZKA DEVÁTÁ

Štěstí je trvalý stav, který se nezdá být zde na zemi pro člověka stvořen. Vše na zemi je v neustálém pohybu, jenž ničemu nedovoluje zaujmout pevný tvar. Vše okolo nás se mění. My sami se měníme a nikdo si nemůže být jist, že bude zítra milovat to, co miluje dnes. Proto jsou všechny naše plány na blaženost v tomto životě jen chimérami. Využijme spokojenosti ducha, když přijde; neodraďme ji vlastní vinou; nedělejme si však plány, jak ji spoutat, neboť takové plány jsou jen čirým bláznovstvím. Šťastných lidí jsem viděl málo, možná že žádné.


Jsem svůj, jen když jsem sám, jinak jsem hříčkou všech těch, kteří mě obklopují.

Nemohu vytáhnout paty na ulici, aniž bych všude okolo sebe neviděl nějaké trýznivé předměty. Snažím se co nejrychleji dostat na venkov, a jakmile vidím zeleň, mohu si konečně vydechnout. Kdopak by se divil, že mám rád samotu? V obličejích lidí vidím jen zlobu, a příroda se na mne vždycky směje.


PROCHÁZKA DESÁTÁ

Dnes na květnou neděli12 je tomu přesně padesát let, co jsem poprvé poznal paní de Warens.13 Bylo jí tenkrát dvacet osm let, neboť se narodila se stoletím. Mně nebylo ještě ani sedmnáct a můj rodící se temperament, o kterém jsem však tehdy ještě nevěděl, dodal nový žár tomu srdci, přirozeně plnému života. Neuplyne ani den, abych si s radostí a něhou nevzpomněl na to jedinečné a krátké období mého života, kdy jsem byl naplno sám sebou, bez příměsi a bez překážek, a o němž mohu opravdu říci, že jsem žil. Mohu prohlásit, podobně jako onen velitel stráže, který za Vespasiána upadl v nemilost a na zbytek svých dní odešel na venkov: „Strávil jsem na zemi sedmdesát let a z nich jsem žil sedm.“ V srdci se mi zrodil smysl pro samotu a rozjímání spolu se srdečnými a něžnými city stvořenými k tomu, aby byly jeho potravou. Ruch a hluk mé city svírají a rdousí, ticho a klid je oživují a rozněcují. Přál jsem si venkov, získal jsem ho; nesnášel jsem porobu, byl jsem naprosto volný, a ještě víc než volný, neboť mě svazovaly jen mé záliby, dělal jsem tedy jen to, co jsem dělat chtěl. Všechen můj čas byl naplněn starostlivou péčí a procházkami po polích. Nepřál jsem si nic jiného než pokračování tak úžasného stavu. Trýznila mě jedině obava, že nebude mít dlouhého trvání.


(Rousseauův spis zůstal nedokončen. Autor náhle zemřel 2. července 1778 ve věku 66 let na panství markýze de Girardin v Ermenonville blízko Paříže. – pozn. Mis.)


Dům, kde Jean-Jacques Rousseau žil s paní de Warens v letech 1735-6.

Nyní se v něm nachází muzeum, věnované Rousseauovi.


Rousseauova hrobka

v kryptě pařížského Panthéonu.




Odkaz:



POZNÁMKY:

1 Tento Rousseauův spis vznikl na samém sklonku jeho života a zůstal nedokončen – poznámka Misantropova.

2 Rousseau byl za své dílo štván po celé Evropě. V neuchâtelském kantonu, jenž byl tehdy pod ochranou pruské koruny a samotného svobodomyslného a uměnímilovného krále Friedricha II. Velikého, nalezl Rousseau krátké útočiště v tamním městečku Môtiers. V noci 6. září 1765 byl jeho dům kamenován. – pozn. Mis.

3 Systema Naturæ, česky „Soustava přírody“, slavný latinský spis švédského přírodovědce Carla von Linné, prvně vydaného roku 1735. – pozn. Mis.

4 Theofrastos (asi 372-287 př.n.l.), řecký filosof, vědec a rétorik. Považuje se za zakladatele dendrologie, lesnických věd a botanické systematiky. – poz. Mis.

5 kyčelnice heptaphyllos (sedmilistá), latinsky Dentaria heptaphyllos, německé jméno této brukvovité horské rostliny s bílými kvítky zní Fieder-Zahnwurz, tedy cosi jako „kořenozub pérečko“. – pozn. Mis.

6 cyklámen – česky brambořík, skleníková nebo pokojová květina rodu Cyclamen s velkými bílými, růžovými, červenými nebo fialovými květy. – pozn. Mis.

7 Neottia nidus-avis (česky doslova „ptačí hnízdo“), hlístník hnízdák, rostlina prakticky bez chlorofylu, z čeledi vstavačovitých. – pozn. Mis.

8 lacerpitium (též laserpitium latifolium) – hladýš širolistý, z čeledi miříkovité. – pozn. Mis.

9 Lycopodium, česky plavuň, „vlčí noha“. – pozn. Mis.

10 „Člověka“ hledal již Ezop: „HOMINEM QUÆRO“ („Hledám člověka“) – V bajce se vrací Ezop přes město do domu svého pána a nese rozžatou lucernu, aby od ní zapálil oheň a mohl uvařit oběd. Na dotaz jednoho ze zevlounů, co dělá v poledne se svítilnou, odpověděl uvedenými slovy. Z této bajky je odvozeno i rčení „hledat někoho (něco) s lucernou (se svíčkou) za bílého dne“. Starší tradice spojuje původ rčení s kynickým filosofem Diogenem ze Sinópy. – pozn. Mis.

11 Ozvěna názorů francouzského lékaře a materialistického filosofa La Mettrieho (1709-1751), který ve svém díle Člověk-stroj popisuje člověka jako mechanickou strukturu, která podléhá fyzikálně poznatelným kauzálním vazbám. – pozn. Mis.

12 Květná neděle 1778 odpovídá 12. dubnu téhož roku. – pozn. Mis.

13 Françoise-Louise de Warens (1699-1762), Rousseauova mecenáška, dobrá víla a milenka. – pozn. Mis.