Rollins: Blues černýho kafe


124 SVĚTY


#20:

Byl vychován obklopen nenávistí. Na to, že je mu šest let, už rozumí spoustě věcí. Pořád má strach a je rád zavřený ve svém pokoji. Moc často se neusmívá. Není se čemu usmívat. Nejlépe rozumí strachu a nenávisti, dávají smysl a nikdy nelžou. Rodiče lžou. Lžou, perou se, pijou a všechno rozmlátí. Říká si, že tak to prostě chodí. Prozatím je mu přítelem jeho pokoj.


#23:

Nikdy se nedotkl ženy. Ví, že se jí nikdy nedotkne. Netrpělivě čeká na den, kdy už ho přestanou přitahovat.


#24:

Přála by si být neviditelná. Říká si: nevidí mě, nemohou mi ublížit, neznají mě, nikdy se mě nedotknou, nikdy mě nespálí, život za moc nestojí.


#28:

Andělský prach #1: V téhle čtvrti mají divné domácí mazlíčky. Zčásti kočka, zčásti ještěrka, zčásti had a zčásti krysa. Svíjejí se a mrskají sebou na verandách a někteří z nich chodí do práce. Zabíjejí zatoulané děti. Stáhnou je z kůže, pověsí si je na zeď jako trofeje a kosti zahrabou na dvorku. Možná že i na tom mém nějaké budou. Až dostanu odvahu jít ven, půjdu to zkontrolovat. Prozatím se tomu nedokážu postavit. Naposledy když jsem šel ven, tak ke mně přišlo jedno to zvíře a cenilo zuby. Zářily jako vzácný okamžik ve světle ramp. Kdybych chtěl, mohl bych všechny ty sráče zabít pouhým pomyšlením; ne fakt, dokázal bych to. Mohl bych je dostat na špatnej trip a donutit je, aby se zmasakrovali navzájem během reklamních vstupů, kdy vstávají a chodí se nakrmit. Jednou vás zabiju. Víte to už teď.


#30:

Měl den volna. Seděl v pokoji. To dělal vždycky, když nebyl v práci. Ta práce ho přiměla nenávidět. Přiměla ho nekonečně nenávidět. Přiměla ho mlátit do zdi. Přiměla ho držet hubu. Bylo příjemný skřípat zuby. Když chodil domů ze směny, doufal, že si s ním někdo něco začne, aby mohl použít pěsti.

Byl jeden den před vánoci. Jako mnoho vánoc předtím, neposílal ani nedostával dárky nebo přání. Pro něj byly vánoce jen další den. Jenom další den, po kterém bude následovat další. Věděl, že jsou to zmrdi, protože potřebují speciální den v roce na to, aby byli jeden na druhého hodní. Nemohou prostě takoví být; k tomu, aby vylezli ze svých děr a byli lidskými bytostmi, potřebují příležitost. Takoví to jsou shnilí zmrdi. Tohle věděl. Vždycky to pro ně nakonec skončilo u peněz. Nebylo úniku. Život byl prostě čekáním na začátek další směny.


#31:

Říkal, že je svobodný. Řekl nám, že nikdo není tak svobodný jako on. Potřásli jsme hlavami a bokem vtipkovali, zatímco jsme čekali, až budou oficiální dokumenty předány sekretářce, abychom mu přímo do obličeje mohli přečíst rozsudek smrti. Ať si nám povídá o své svobodě. Když slyšel rozsudek, ani nemrknul, ve skutečnosti, a to si klidně ověřte, se mu rozšířily oči a obličej mu rozetnul obrovský úsměv. „Toto budiž absolutní svoboda,“ řekl a zavřel oči.


#33:

Doktor se jí zeptal, proč když mluví, dívá se ven z okna a nikdy se nepodívá na něj. Otočila se a podívala se na něj. „Ve své zahradě jsem volná, nemůžete se mě dotknout, stromy jsou modré a zlaté, je jedno, kam mě dáte, vždycky budu vidět barvy. Vy zemřete, protože jste posedlí smrtí, páchnete smrtí, tahle ordinace, smrt. Máte smrt v očích, z čela vám vyzařuje paprsek smrti. Ta musí mít zlost, že to vidím. Já jsem bývala jednou z vás, proto znám vaši nemoc. Zabijete skoro všechno, samozřejmě že nezabijete mne, protože já vím, jak zacházet s lidským odpadem, jako jste vy.“ Otočila se a dívala se z okna.


#34:

Postrádají jakýkoli styl, zcela jistě úctu k osobitosti, je snadné poznat, že jsou zvyklí na to lhát a na to, že se jim lže, ve skutečnosti podle mých dohadů používají lži jako základní prostředek k výměně informací. Když s nimi jednáte, používejte lži, abyste se s nimi spřátelili. Používejte pravdu, abyste je zmátli a oslabili...


#41:

Vedla ho k tomu nenávist, byl nenávistí úplně poháněný. Rád jsem poslouchal, jak se ho pokoušeli obrátit. Vyrukovali na něj s takovými těmi lacinými žvásty. Rozdrtil je svým odhodláním. Jejich růžové brýle se jim vysypaly přímo do očí. Pokoušeli se v něm vyvolat pocity viny tím, že mu říkali, v čem spočívá jeho problém. Bylo skvělé dívat se, jak se všechny jejich kecy před ním hroutí, nehodlal jít jejich cestou.


#42:

Jo, byl už vůči ženám vyhaslý, vyhaslý vůči jakémukoli jednání s lidskými bytostmi, bylo mu z nich zle. Během posledních několika let tak zcyničtěl, že si byl jistý, že už nikdy nepotká nikoho, na kom by mu záleželo.


#43:

Je to ale banda zvěře, tam venku, do prdele. Chlápek za barem měl naladěnou nějakou debilní stanici, kde všechna muzika zněla, jako kdybyste měli za několik dní umřít, znáte to, taková ta chcíplá muzika, která když spustí, tak nemůžete uvěřit, že někdo takovouhle muziku dělá, natožpak že ji někdo poslouchá. No jistě, jako kdyby ženská věděla něco o tom, co je to být chlap. Pěkná hromada keců. Lidi jsou vždycky pohotoví někoho sprdnout za věci, které sami dělají, za to, co sami jsou. Nemrhal časem a nepřipravoval se o spánek tím, že by myslel na ženský. V jeho věku a s tím, jak vypadal, by si nezapíchal, pokud by za to nezaplatil. Lidi byli zlí a z huby jim lezly samý sračky. Zasraný vrazi, zvířata, polykači špíny.


#44:

Jeho trápení bylo dlouhé a dobře zmapované. Jeho životem prošlo hodně lidí. Občas nastala dlouhá rozpětí jasu, doby, kdy si myslel, že není člověk. Jakým způsobem dokázal dál fungovat, zatímco mě unavovalo ho i jen pozorovat! Jeho zápal byl někdy neuvěřitelný. Jeho vzestup byla lekce pro každého. Každý, kdo o něm někdy zapochyboval, by zasloužil pár facek. Jeho stoupání bylo jako železná pěst prorážející nebesa. Jeho hnací silou byla zuřivost. Když něčeho dosáhl, říkal si, že je znovu porazil. Že jim znovu ukázal, co je zač. Když měl málo inspirace, tak myslel na ně a na touhu zcela je zničit. Projela jím vlna energie, která se do něj sotva vešla. Občas se cítil úplně zelektrizovaný, neskutečně silný. Mělo to ale jeden nebezpečný a negativní následný efekt. Trpěl obdobími depresí, během kterých sotva dýchal. Někdy si myslel, že se zabije. Celé roky se pokoušel najít vztah k ženám, vždycky neúspěšně. Ať potkal jakoukoli, zakrátko se cítil vzdálený a odcizený. Nikdy nepochopily jeho potřebu konfrontace, jeho potřebu výzvy. Když jim řekl, že se neustále chce zabít, že v bolesti je krása, nikdy nerozuměly. V jeho mysli existovala jen pravda. Byl hrdý na to, že je schopný snášet ten trest rok co rok. Jeho tajemství bylo: neměl strach ze smrti. Byl skutečně neustále připraven zemřít. Nenáviděl život. Cítil k němu čisté opovržení. Jeho chování hraničilo se zuřivou paranoiou. Nikdo nechápal, o co mu jde. Měli byste slyšet, jaký blbosti jim padaly z huby, když o něm mluvili, jako kdyby snad dokázali minutu vydržet v jeho kůži, jako kdyby mohli vůbec někdy zažít prahy bolestí, které míval. Věděl věci, které se oni nikdy nedozvědí. Oni se nikdy nedrápali do výšek, oni se nikdy nepokusili o nic víc než být pozorovatelé a soudci. Byli to zbabělci. Díval se jim do očí a oni věděli, že on ví. Pozoroval jsem ho a učil se od něho. Věděl jsem, o co se pokouší, a jediný, co k tomu můžu říct, je, že mu to šlapalo. Přímo před vašima zrakama. To je důvod, proč se nemůžu na žádnýho z vás pošahanců a úchylů dívat vážně. Nemáte charakter, nemáte odvahu. Nic.


#48:

Nejradši měla, když byli všichni pryč.


#49:

Oba byli svým způsobem v prdeli, totálně v prdeli. Nenáviděl je oba a věděl, že to dotáhne mnohem dál než oni, protože oni jsou sráči a on je božský. Ona byla vybavená nonstop hubou. Jedna z mnoha pekelných bran byla dost jistě vsazená doprostřed jejího obličeje. Už je to hodně dávno, co ji přestal poslouchat. Odešel k sobě do pokoje. Zajistil dveře proti jakémukoli záludnému napadení, o které by se mohla pokusit. To ona dělávala. Mohl by jí rozseknout pěstí hlavu vejpůl, ale byl už natolik nad věcí, že to ani nebylo k smíchu. Nasadil si sluchátka a na chvilku odtamtud vypadnul.


#56:

Andělský prach #2: Mám nasazené sluneční brýle. To drží vás na jedné straně a mne na druhé. Neznám vás, vy nikdy nepoznáte mne. Jak tomu říci? Pták bouřím vládnoucí! Nechávám ďábly stranou. Nechávám dobro uvnitř a zlo venku. Jediné, co vidíte, je zlo, chápete? Kam patříte vy? Ponoříte se do nádoby dobra, nebo do nádoby ďábla? Co je vaše pravda, kam se poděla, co se stalo? Musíte mít nasazené sluneční brýle a rádio naladěné na Black Sabbath!


#57:

Chtěl být opravdový. Všude viděl jen samé podvodníky. Všechny je nenáviděl. Potřebovali lekci o tom, co je to být opravdový, a tohle jim půjde ukázat a naostro. Pěkně je nakrmit jejich vlastníma střevama. Chystal se to všem ukázat tak, že zastřelí každého fízla ve službě. Neudělal to, zastřelil dva fízly, kteří stáli na parkovišti u bistra. Líbali se. Oba dva střelou do hlavy. Dobrá trefa, výjimečná práce. Jejich kluci je v márnici stěží rozpoznají. Odstartoval to úžasně. Měl talent, ale nechal toho. Hele kámo, nikdy toho nenechávej. Nevzdej se nikdy svých snů, pokračuj až do rozbřesku. Dík!!


#59:

Železný muž proměněný v ocel ve velkém magnetickém poli. Jděte do prdele. Železný muž vychází v noci ven a zblízka střílí lidem do obličeje a nikdy ho nechytí. Zabíjí fízly a odchází. Tohle zasraný úchylný divadlo, kurvy, transvestiti, teploušský zjevení, roztříděný lidský odpad. Když tu teď je, aby rozséval strach, vaše kecy ho nedostanou. Všechny vaše zbabělé liberálně humanitární lži se odplazí chcípnout. Vy pojídači odpadu. Nepotřební křiváci. Blitky vám padají z pusy. Koho si, do prdele, zavoláte na pomoc? Nemáte koho si zavolat, copak nevidíte, že jste už před lety měli být smeteni z ulic a spáleni spolu s ostatním odpadem? Copak nevidíte, že jste byli jen chodící omyly, nedopatření? Nechtěl to nechat dojít tak daleko. Myslím, že počítal s tím, že už jste dávno udělali tu správnou věc a zastřelili se. Proto vás střílí do obličeje, aby ostatní viděli, jak jste ve skutečnosti oškliví. Pěkná práce, vy byste o něm řekli, že střílí lidi „bez důvodu“. To proto, že jste mimo. Myslíte si, že je vám život dlužný. Když vás a dalších jedenáct nakaženejch hlávek někdo v městském autobuse střelí zblízka do ksichtu, tak uvidíte pravdu. Život vám není dlužný ani hovno. Kdyby byl bůh, nedovolil by přece, aby k vám přišel chlápek a rovnou to do vás našil, nebo jo? Správně, teď to vidíte. Pravda pálí, že? Podívejte se na statistiky. Zabíjí dál a dál. Pořád vítězí. Pravdě neuniknete. Tohle je zrychlený darwinismus. To se muselo stát. Brzo bude vše osamělost. Panika. Sami uvidíte.


#60:

„Jacku, ty už zdaleka nejsi takovej kretén, jako jsi bejval. Co se děje, změnil jsi holiče?“ Chcete beletrii? Strčte si do prdele podpěrnej trám a já vám zařídím rande s Ozzy Osbournem.


#70:

Ženy jsou tak tajemné a neupřímné, i kdyby se někdy naskytla nějaká příležitost, neměl tušení, co by jí vykládal.


#72:

Násilí mělo odjakživa smysl. Říkával, že přeražený nos je univerzální jazyk. Čím víc musel jednat s lidmi, tím víc jim chtěl rozbít držku. Byla to jediná věc, která ho napadala, protože s těmahle lidma se nedalo mluvit. Všichni potřebovali dostat přes hubu. Říkával, že na světě neexistuje problém, který by se nedal vyřešit tím, že někoho střelíte rovnou do ksichtu. Jen musíte najít toho pravého člověka, sakra, někdy ani to nemusíte, někdy stačí zastřelit člověka vedle něho.


#73:

Do konce života se nezbavíte škody, kterou na vás napáchali vaše matka a otec, i kdybyste je nikdy neměli poznat. Stejně na vás zanechají jizvy. Všechno je to poškození. Všechno je hořlavé a dá se zmrzačit. Život je děsivý.


#75:

Stranil se. S lidmi mu nebylo dobře. Nevinil je z toho, bral to jako fakt. Hodně času trávil sám ve svém pokoji. Tam se cítil nejlíp. Zíral do zdi a snažil se moc nepřemýšlet. Problém jeho myšlenek spočíval v tom, že se pořád točily kolem ostatních; pořád ti ostatní. Při hodině angličtiny měli napsat krátký odstavec, ve kterém by vyjádřili sami sebe. Každý potom musel ten svůj nahlas před třídou přečíst. Tohle napsal on: Musíš od nich pryč. Musíš se od nich dostat tak daleko, jak jen můžeš, jinak tě svými životy zabijou. Nevědí, co dělají. Jsou neopatrní sami na sebe a příliš mnoho věcí považují za samozřejmost. Zatěžují tě svými zkraty. Jediný způsob, jak si udržet nadhled a léčit si rány, je odplazit se.


#76:

Víc se uzavřel do sebe. Došlo to tak daleko, že už sotva mluvil. Věděl, že je na světě docela sám. Život někdy bolel tak, že to bylo nesnesitelné.


#77:

Jeden druhého z duše nenávidí. To radši budu žít sám.


#78:

Jediné, co máte, jste vy. Jste jednička. Založte oheň, zamkněte se a nabijte. Tahle cesta je skutečná. Do prdele s nimi. Když je budete moc dlouho poslouchat, stanete se jimi.


#84:

Žiji ve svém pokoji sám. Nemluvím s nikým, dokonce ani v práci ne. Pracuji v suterénu a vím, co mám dělat. Co nejvíc času trávím ve svém pokoji. Čím víc času trávím o samotě, tím víc ho tak chci strávit. Je to jako nemoc. Jsem uzavřený do sebe, ale zároveň jsem sklíčený a znechucený. Nikdy nemluvím. Nesnáším zvuk svého hlasu. Nemám telefon, nechci slyšet nikoho, jak vyslovuje moje jméno. Pokouším se zapomenout, že vůbec nějaké mám.


#85:

V rozhovoru řekl, že si odpustil, a to je to jediné, na čem záleží. Jde o to, co si o sobě myslíte. Nikdo vás nemůže soudit a mít pravdu. Nikdo vás nezná. Dělejte, co děláte, a je to.


#86:

O svůj život se zasloužil. Je divný, že si lidi myslí, že mají „na život právo“. No není to ta největší krávovina, kterou jste kdy slyšeli? Nemáte právo si ani v neděli usrat do kalhot. Vraťme se k džungli. Civilizace dovolila slabým přežít. Můžete v klídku sedět v pozadí jako obézní apatická sračka a hulit trávu a stejně přežijete, protože máte právo na život. Když střílíte na fízla, miřte na hlavu. Ty kurvy teď všichni nosí vesty; jediný, co byste jim jinak udělali, je jedno nebo dvě zlomený žebra.


#96:

A nakonec po tom všem čekání a občansko-právních řízeních byli všichni fízlové z okresu Los Angeles zastřeleni i s rodinami a od té doby žili všichni šťastně až do smrti.


#97:

Myslel na ni pořád. Nikdo za tohle nestojí. Lidi jsou zkurvený. Naplňují vám život bolestí. Pokaždé si myslíte, že to bude jiné, a ono není. Vždycky je to ten samý náklad prolhaného zla. Když se zabijí na dálnici, měli by vás nechat zapózovat na jejich tělech a dát se vyfotit, abyste měli důvod se usmívat. Ať žije Black Sabbath!


#99:

Předpokládám, že vás zajímá, proč jsem to udělal. Nemohl jsem najít nic, co by pro mne něco znamenalo. Peníze, ženy, sex, láska, sláva, přátelé, nic z toho mě nezaujalo. Myslím, že je to všechno na hovno. Musíte tolik lhát, než se něco z toho vůbec uskuteční. Kdy jste naposledy měli rande s holkou a každých pět minut nezalhali? Správně, tak mě přestalo bavit lhát. Když moc často mluvíte pravdu, přijdete na mizinu!

V práci jsem si připadal jako zasranej robot, hlavně nemůžu uvěřit, že jsem se tam zasekl na tak dlouho. Není to ten nejdebilnější způsob, jak trávit volný čas, který vás napadá? Vstát, obléknout se a jít tam, aby vám to nějaký kretén nandal. Vrátit se domů a připravit se to druhý den celý zopakovat? Já ne, už ne. Podívejte se na všechny svoje přátele, jestli je tak můžete nazvat. Nenadávají jedině když zrovna přišli na způsob, jak někoho přechcat. Jinak je to průhledná parta hajzlů, stejně jako všichni ostatní. Nechci se tu pouštět nějak do hloubky, ale cítil jsem se jako křeček v kleci. Běhat si pro žrádlo, každý den narážet na běhací válec. Byla to urážka, kterou jsem už déle nemohl snášet. Věci, které jsem považoval za „dobré“, byly spíš dobrým mučením, dobrým sadomasochismem. Nic víc. Život je smrt ve zpomaleném záběru. Trvá to roky. Dávají vám jed po takových troškách, že ho ani necítíte. Tak koukejte, ať vás to nějak moc nesebere, jo? Jsem tam, kde mám být. Spělo to k tomuhle. Cítil jsem to přicházet už před léty. Byla to jen otázka času, než budu mít odvahu vzdát se toho jedu. Nechci, abyste se cítili, jako že tohle musíte udělat. Jestli se dokážete vyrovnat s prolhanou přehlídkou života, tak ať vám síly slouží.

Znovu se omlouvám za ten bordel.


#101:

Chtěl se seznámit s nějakou dívkou a zamilovat se. Věděl, že to se stává jenom dětem na střední škole a že to už má dávno za sebou. Žil sám, hodně poslouchal starý punk rock, starý soul a hudbu ze sedmdesátých let. Připomínalo mu to místa, ke kterým se přiblížil, ale kam se vlastně nikdy nedostal. V určitém věku se už nemůžete vrátit zpátky, už jste toho moc viděli a ze zkušenosti se stane nepřítel.


#105:

Měla mě ráda, protože říkala, že oba všechno nenávidíme a víme, že přátelství je čin ze zoufalství. Říkala, že na chlapa jsem v pohodě. Říkala, že lidi jsou tak „napůl“ a že kdyby mělo být podle ní, tak by hodně lidí zabila a hodně mužů by chodilo bez koulí. Říkala, že varlata by měla být na prodej, aby si je ženský mohly věšet na zpětná zrcátka. Vdala se a má tři děti. Hodně přibrala a každýho nazývá svým přítelem. Co se to s těma lidma děje?


#108:

Věděl toho o lidech víc, než by kdokoli uvěřil. Věděl, že je jiné zvíře než oni. Viděl, na jak slabých a povrchních hodnotách je založeno mnoho lidských životů.


#109:

Lidstvo je už dost daleko za bodem šílenství. Podívejte se na ně, jak cupitají a vřískají. Jsou to těžké časy; myslím, že silná slova jsou na místě. Nepoznali by pravý život, ani kdyby vletěl oknem a vyrval jim kleštěmi zuby.


#110:

Nikdy jsem to s nimi vlastně neuměl. Nemůžu se od nich dostat dostatečně daleko. Způsobují mi tolik bolesti, že je chci všechny zabít, abych o nich a o jejich životech už nemusel přemýšlet. Nikdy jsem si neměl nic začínat s člověkem, to především.


#113:

Většinu času trávil ve svém pokoji. Pouštěl si desky. Ve škole nezapadal, neměl ponětí, jak se bavit se spolužáky. Ve svém pokoji se ale cítil dobře, tam si ho nikdo nevšímal. Mohl si pouštět desky a zpívat si s nimi. Když byl sám, zdál se život snesitelný. Rostl v silného netvora poháněného zlobou, jako železné slunce za úsvitu.


#114:

Naučíte se vyhazovat věci, myšlenky, vzpomínky, přátele, naučíte se ztrácet. Čím lepší v tom jste, tím snadněji se životem protlučete. Jediné, co život umí, je brát od vás. Vybělí vám kosti a vaše maso odnese na tržiště.


#115:

Samota je její přítelkyně.



BLUES NEVIDITELNÉ ŽENY


Ve svých myšlenkách jsem nepřemožitelný.


Nedovol jim poznamenat tě jejich slabostí. Zmrzačí tě svými životy, donutí tě chtít zemřít, jen abys jim unikla. Nevědí, jak jsou nebezpeční, jsou imunní k svému vlastnímu jedu. Tak to dělají jeden druhému, život za životem.


Nemůžu s nimi mluvit

Čím blíž se dostávám, tím víc vím, že jsem daleko


Ponořili jste se někdy do sebe a ztratili se? Jsem od nich dost daleko, a přece si je občas přeji. Přál bych si jim rozumět a jednat s nimi bez té bolesti a hořkosti, která přichází se setkáními.


Spalují mě, slaboši jedni ubozí. Skrývám tvář v dlaních, když jdou okolo, protože vím, že by je můj upřený pohled proměnil v kámen. Nemůžou zastavit mé oči, aby spravedlivě nepronikaly. Vidí toho příliš mnoho. Chci si rozbít hlavu jako skleněný meloun, napíchat si špendlíky do očí a nechat to všechno vytéct na podlahu. Dobrota musí být v slepotě, když není v současném zření.



BLUES VYČERPÁNÍ


Nietzsche jim říkal „maličcí páni dneška“, zmrdi malí.

Někdy mám pocit, že jsem z jiné planety. Vsadím se, že takový pocit má spousta lidí. Jako že je nikdy nikdo nebude znát a že nikdy nezapadnou do tohoto uřvaného, strašidelného a nesmyslného festivalu. Časem jsem si zvykl cítit se jako vetřelec, kamkoli přijdu; není to žádná tragédie. Vypěstujete si od lidí zvláštní odstup, který se vám už nikdy nepodaří úplně zrušit, ať se děje, co se děje. Jak jste jednou byli venku, tak už tam částečně vždycky zůstanete. A to je dobře. Když je necháte, tak budou plýtvat vaším časem a znechutí vás tak, že z vás nic nezbude. Vždycky když vás postrčí ven, dostanete za to na oplátku víc sebe. Říkám si, že je to dobrý obchod, když vidím, kolik lidí vůbec netuší, kým vlastně jsou. Celý večer čekají u telefonu a doufají, že někdo zavolá. Chodí s lidmi, na kterých jim nezáleží nebo které ani nemají rádi, protože nesnesou pomyšlení na to, být sám. Protože pomyšlení, že jsou sami, jim říká, že jsou propadák, že lidé, kteří jsou sami, jsou vždycky osamělí a zoufalí. Slýchávám tolik historek o lidech, kteří museli celý večer lhát, protože byli někde s někým, koho neměli rádi, a museli to nějak zamaskovat. To je ten sajrajt, ze kterýho máte nervová zhroucení a rakovinu. Vždycky to ve mně vyvolá stejný pocit. Lidi jsou povětšinou ztráta času. Čím víc času máte na sebe, tím líp.

Každou chvíli, kterou jsem trávil pryč od svého šéfa, od lidí, které jsem znal, každou chvíli, kterou jsem strávil tvořením vlastního světa, jsem se cítil líp. Pěknou zdravou míru nenávisti se vždycky hodí mít po ruce. Není v tom nic špatného. Nenávist vás přenese přes období, kdy vás láska mate a spoutává. Nenávist je tak definitivní a čistá; láska má vždycky mnoho hlav a je nebezpečná. Vím, že je nenávist dobrá, protože vidím, kolik lidí si s ní nedokáže poradit. Nevidí, jaký zdroj energie to může být. Když se v nich vzedme, narazí hlavou do cizince, který žije uvnitř. Oni se neznají a trhá je to, když nejvíc potřebují sami sebe. Nemůžou zajít sami za sebou, vždycky jsou plně vytíženi sháněním někoho jiného. Pokoušejí se být něčí něco. To je láce.

K lidem dobrý vztah nemám, ale mám ho k sobě. Trávím hodně času uvnitř. Kam jinam se můžete uchýlit, když vás všechno tlačí na kraj spoje. Musíte si z hlavy udělat domov. Jestli se nedokážete stáhnout do sebe, tak jste vyřízení. Je to skvělý pocit, když jste totálně rozhodnutí. Když uděláte skok z toho být osamělý do toho prostě být. Když jste tak totálně sami a absolutní, když jste číslo jedna. To je skvělý okamžik. Konečně něco víte, je to celé vaše. Když jsem si prošel lidským testem, vyšel jsem a stále jsem byl schopný říct, jak se jmenuji, a věděl jsem, že mě nic jiného a nikdo jiný nečeká. Zesílil jsem. Síla mé vůle roste. Popostrkuji svůj práh bolesti. Jsem schopný snést víc, jsem schopný se víc naučit.

„Zatraceně, měl jsem spálit všechny chrámy, řvát a tancovat a dát životu co proto.“



BLUES ČERNÝHO KAFE


Před chvílí mi dáma, co roznáší kávu, vynadala, protože jsem si kafe nalil sám a nenechal to udělat ji. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo usmát se, odvrátit pohled a snažit se potlačit chuť rozpárat jí hrdlo.


Nalezl jsem větší zálibu v pilné práci než v následování rozmarů vztahů, které nesouvisí s prací nebo s muzikou.


Když spolu šoustáme, tak potom zmizí do koupelny. Za pár minut se znovu objeví s žínkou a utře mi ptáka. No není to hezký? Firma Hallmark, co vyrábí přání, by na tohle měla jedno speciální vyrobit, s pěkným komentářem „Jsi tak krásná, když mi z mého použitého ptáka otíráš šťávu.“


Jsem poslední muž, neromantický, ten, co všechno vidí jako prdelatý biologický večírek.


Nejdřív jsem měl s izolací problémy. Nechápal jsem ji jako pravdu. Uvnitř jsem s ní bojoval a rozdíral jsem se. Jak jsem jednou izolaci uviděl a pochopil, otevřely se mi okamžitě nové dveře.


Život je záblesk, potřesení rukou ve tmě. V opuštěné místnosti narvané lidmi.


Jeden chlap za mnou šel do banky. Uvažoval jsem o střele do hlavy, ale takový věci nemůžete dělat na veřejném místě. V takovémhle městě nechce člověk s fízlama nic mít. To by bylo drsný, voddělat holandskýho policajta. V tomhle hotelu mají fakt výbornou kávu.


Dobře že jsem sám. Někdy si přeju, aby noc trvala celou věčnost. Denní světlo přináší statickému lidskému zmatku přetížení. Nechci být s nikým dalším. Je to jen další nikam, další gesto, lež. Někdy je život jak starý vtip.


Být totální a ztělesňovat číslo jedna.


Někdy po koncertě se cítím, jako že se sotva zvednu, abych se šel převléknout, ale vím, že jsem silnější, než jsem byl před několika hodinami.


Nelpěte na čase

Hýbá se s vámi i bez vás

Je to jako pokoušet se lpět na projíždějícím vlaku

Nelpěte na lidech

Jen si ublížíte


Nechejte to být, nebo se to obrátí proti vám

Nepoutejte se

Nelpěte na ničem, ať je to cokoli

Vyhoďte vzpomínky

Vytrhněte je jako zkažené zuby

Nepoutejte se

Co bylo, bylo

Není lehké se tomu postavit

*

Nejsem umělec. Jsem reakce na život.



NETVOR


Nemůžu být ve styku s lidmi. Nemluvím s nimi, pokud k tomu nejsem donucen. Když jsem v tomhle stavu, vyhýbám se lidem, vždycky se s nimi cítím ještě hůř. Dívají se na mne a ptají se, co se mi děje.

Visí nade mnou tmavý mrak. Nemůžu se k němu dostat. Nelituju se. Vím, že jsou lidé, kteří tímhle procházejí celý život. Jsem produkt deprese. Je to hnací síla mého života.

Sklep. Kobka. Dlouhá samotářská procházka. Všude sám. Sám, když jsem s nimi. Pódium je pro mne ideální místo. Je to nejpravdivější místo, které znám.

Jsem netvor. Nerozumím. Příliš mnoho věcí mi způsobuje bolest. Chci se ztratit.

Vpadl jsem k sobě do pokoje. Pryč z ulic a hluku. Prohlížím si zdi, zdají se mi teď dobré. Pomalu zapomínám na ně a na jejich mysl zamořující slova.

Nelíbí se mi, co vidím. Čím míň vidím, tím líp. Díváte se moc hluboko a vidíte toho příliš? Mám špatnou schopnost, je to jako prokletí. Cokoli se mi může začít zdát špatné tím, že se na to dívám moc dlouho.

Když jste konečně o jeden svět vzdáleni. Když jste je opustili, když odpadly bolest a zmatek. Co pak? Co si počnete s tou prázdnotou? Co uděláte se vším tím časem, který jste strávili nenáviděním a chtěním toho, co mají? Touhou cítit se jako oni. Co uděláte s hodinami a s myšlenkami. Co uděláte se svobodou. Zjistíte, že hodně času trávíte přemýšlením o nich. Byli jste jejich součástí víc, než byste kdy tušili. Jste si odporní, tak nakonec jste nebyli nad tím. Byli jste celou dobu s nimi. Mluvili jste jazykem, o kterém jste si hrdě mysleli, že z něj neumíte ani slovo. Prázdnota je vakuum. Cítím povinnost zaplnit všechny trhliny, vehnat světlo do všech temných koutů.

Bolest poleví, vaše kroky se odlehčí. Jste tak zvyklí na napětí, že teď je život znovu nový a neznámý. Necháte je a svět, ve kterém jedou, odejít a je tu svět nový. Váš nový svět. Vítejte ve svém novém světě, novém pokoji, nové realitě. Hodně zakopáváte a padáte, ale je dobré padat.

Neobviňuji lidi z toho, jak se kvůli nim cítím. Dřív jsem to dělal; je dobré je nechat být. Dříve jsem si způsoboval tolik bolesti, když jsem jim ležel u nohou. Oni nevěděli, co se to, sakra, děje. A já jsem jim tam krvácel na prahu a ukazoval jsem na ně prstem.

Co vím: Nemůžu s nimi cítit.

Máte to od nich. Jste pouhý nájemník žijící z jejich odřezků.

Má bolest mě definuje. Jejich bolest, když ji pozřu, mě pokřivuje. Oslabí mě a oslepí. Nenaučím se nic a nevyrostu. Běžím přímo do jejich vězení. S tím je konec.

„Podívejte, je to netvor, kráčí sám. Podívejte, vytahuje něco z kapsy. Hodil to na zem. Pojďte se podívat, co to je. Je to černá krabička, otevřete to... tak dobře... podívejte. Je to žal, neštěstí a bolest. Je to samota a toužení. Páni, ten bude litovat, že je ztratil.“

Pokoušeli jste se někdy převézt sami sebe? Ztratit se v davu, schovat se ve výklenku v koupelně. Zaujmout nový postoj, abyste se ošálili a mysleli si, že jste někdo jiný; já taky. Je to pokaždé stejné. Na konci se vždycky držíte sami sebe. Bez dechu, ponížený, s rozpálenými chodidly, červenýma rukama a beznadějně lidský.

Vidím ve vašich televizních supermarketových očích takovou prázdnotu. Kdybych měl srdce, tak přísahám, vy byste mi ho zlomili.

Kdybych tak dostal kulku pokaždé, když se mi kvůli mámě a tátovi chtělo umřít, měl bych jich dost, abych odpravil každého fízla, který si to zaslouží. Musíte se od nich dostat. Doufám, že vám neublížili. Doufám, že vás nezkurvili. Přál bych vám, aby nechali vaši mysl na pokoji ještě dřív, než bude nutné rvát jim ji ze spárů.



61 SEN, 1986 – 1989


#2:

Policajt mě má přišpendleného na zdi. Dívá se mi do očí. Má modré oči. Mám strach, ale usmívám se. Začne mě líbat. Cítím jeho jazyk. Chutná jako káva a tabák.


#10:

Žena mě připoutává k židli. Vzpomínám si, že existuje místo, kde vám vstříknou do hlavy hudbu, abyste ji tam měli nepřetržitě po celé týdny, aniž byste museli zapnout stereo. Předpokládám, že na tom místě jsem. Zapíchne mi do hlavy velkou jehlu a cítím, jak do mne teče šťáva.


#12:

Jsem v místnosti s mužem a ženou. Vstanu, jdu k té ženě a začnu jí osahávat prsa. Snaží se uniknout, ale chytím ji a kousnu ji do zadku. Přijde ke mně ten chlap, popadne mě a říká: „Podívej, co jsi udělal.“ Žena krvácí skrz sukni.


#27:

Po trávníku kráčí nahá žena. Mužský hlas se jí zeptá: „Kam jdete?“ Ona se předkloní a řekne: „Přes a pod.“ Jediné, co je vidět, je škvíra mezi jejíma nohama, má široce rozevřený řitní otvor a výrazné pysky. Hlas se jí zeptá, jestli má ráda nějakou banku. Ona řekne: „Proč bych chodila do téhle banky, když moje má zvýhodněné úroky?“ V té chvíli se narovná a z vagíny se jí vyřine vazká tekutina. Lehne si a asi třicet centimetrů vysoký mužíček s obrovským ptákem jí vejde mezi nohy a začne ji šukat. Ona se usměje a dlouze vzdychne.


#35:

Jdu do obchodu s deskami. Je tam Dennis Hopper.1 Jdu k němu a říkám mu, že jsem jeho velký fanda. Řekne mi, ať jdu do prdele.


#38:

Mám kulomet a střílím lidi, když procházejí kolem mého domu. Je noc a nevidím je. Jeden chlápek projde dveřmi a já do něj vysázím celý zásobník, ale on se ke mně stále přibližuje. Z obličeje mu odpadává maso a jeho lebka je z kovu. Usměje se a padne. Slyším hlas. Otočím se a střílím. Je to Bernie Wandel.2 Kulka mu odstřelí kus hlavy. Řeknu mu, že zemře a že je mi to líto. On řekne, že je to v pohodě.


#59:

Joe a já stojíme na ulici. Vytáhnu pistoli a střelím kolemjdoucího do hlavy. Prohodím k Joeovi, že ta pistole není ani moc hlasitá.



ZNÁM TĚ


Myslím, že tě znám

Strávil jsi hodně času plného nenávisti

Nenávisti, která byla tak ryzí jako sluneční záře

Nenávisti, která viděla na kilometry

Nenávisti, která ti v noci nedala spát

Nenávisti, která vyplnila každý okamžik tvého bdění

Nenávisti, která tě dlouho nesla

Ano, myslím, že tě znám

Nemohl jsi přijít na to, co vidí na tom, jak žijí

Domov nebyl domovem

Tvůj pokoj byl domovem

Kout byl domovem

Kdekoli, kde nebyli oni

Byl domov

Znám tě

Jsi citlivý

Nedůvěřuješ lidem

Moc dobře je znáš

Jo, myslím, že tě znám

Hodně času trávíš sněním

V noci ti zpívají ptáci

Déšť a slunce

Měnící se roční období jsou praví přátelé

Samota je těžce vybojovaný spojenec

Věrný a trpělivý

Ano, myslím, že tě znám.





POZNÁMKY:

1 Dennis Hopper (1936-2010), americký všestranný umělec, u nás známý ponejvíce jako herec a režisér (např. Bezstarostná jízda). – poznámka Misantropova.

2 Bernie Wandel – basista na dvou Rollinsových albech: „Hot Animal Machine“ a „Drive By Shooting“. – pozn. Mis.