Pověsti a povídky ze staré Rusi

(výpisky)


OBSAH:

Knížata, běsi a mládenci (předmluva)

VYPRÁVĚNÍ O DÁVNÝCH DOBÁCH

KYJEVSKO-PEČERSKÝ PATERIK

O OSLEPENÍ VASILKA TEREBOVSKÉHO

O VELKÉ BITVĚ S MAMAJEM

O CAŘIHRADU, O JEHO ZALOŽENÍ A DOBYTÍ TURKY V ROCE 1453

POVĚST O PETRU A FEVRONII

O CAREVNĚ DINAŘE

O VELIKÉM CARU DRAKULOVI Z VALAŠSKÉ ZEMĚ

POVĚSTI O ZALOŽENÍ MOSKVY

O SMRTI VOJVODY MICHAILA SKOPINA-ŠUJSKÉHO

VYPRÁVĚNÍ O OBLÉHÁNÍ AZOVA

POVÍDKA O SÁVOVI GRUDCYNOVI

POVÍDKA O MLÁDENCI A HOŘI NEŠTĚSTÍ

POVĚSTI O ČESKÉ ZEMI

O VASILIJI ZLATOVLASÉM


KNÍŽATA, BĚSI A MLÁDENCI

(předmluva)

Svět byl malý, fantazie jej oblétla rychleji než paprsek světla. Čas neuplýval do nenávratna, nýbrž připlouval od vzdálených, „předních“ událostí k bližším, „zadním“. Všechna lidská moudrost byla ukryta v písmu, a kdo uměl psát, znal tajemství soustavy malého počtu prvopočátků, jimiž bylo možno postihnout celý vesmír: stačilo čtyřicet nebo čtyřiadvacet liter abecedy, aby mohlo být poznané pojmenováno. Magie modelování kosmu v psaném textu se prolínala s kouzlem tvorby věcí, s tajemstvím o stvoření všehomíra.

Člověk, sám jsa výtvorem, uplatňoval svou vůli a aktivitu ve světě stvořeném k obrazu Tvůrce a dožadoval se ztotožnění své vůle s vůlí jeho. A tak se odvíjely dějiny...

Všechny edice staré literatury jsou z nevšedním zájmem sledovány. Co hledá současný čtenář ve staré literatuře, dnešku tak vzdálené? Vedle poučení a estetického zážitku je to také poznání, že v dlouhém časovém intervalu, kterým národní kultura prošla, neměnné zůstalo vždy cosi z obecných lidských ideálů, láska k vlasti, potřeba krásy a proniknutí do smyslu života.

SVĚTLANA MATHAUSEROVÁ



VYPRÁVĚNÍ O DÁVNÝCH DOBÁCH

Když přišel svatý Ondřej, bratr Petrův, do míst, kde jsou Slověné a kde je nyní Novgorod (Novohrad), a uviděl tamní lidi, jak se podle svého obyčeje myjí v lázni a šlehají metlami, podivil se tomu. Pak přišel do Říma a vypravoval tu, co viděl, a řekl: „Divnou věc jsem viděl v Slovanské zemi. Viděl jsem dřevěné lázně. Rozžhaví kameny do ruda, pak se donaha svléknou, oblejí se kvasem na usně a pak vezmou mladé proutí, kterým se sami šlehají; tím se tak vyšlehají, že sotva živi vylezou, ale jak se polejí studenou vodou, hned obživnou. A to dělají po všechny dny, nikým nemučeni – sami se mučí, majíce to za omývání, nikoliv za mučení.“ Ti, kdož to slyšeli, divili se také.


Všichni Slované dodržovali obyčeje a zákony svých otců, každý zachovával zvyky a vlastní mrav. Poljané zdědili po svých otcích mrav mírný a tichý, měli ostych před svými snachami a sestrami, matkami a rodiči; také před otci a bratry svých mužů měly ženy veliký ostych; svatební obyčej byl tento: nešel si ženich pro nevěstu, ale přiváděli ji večer a příštího rána přinášeli za ní, co kdo dal. Drevljané žili zvířeckým způsobem, jako skot: zabíjeli se navzájem, jedli všelikou nečistotu, sňatky neznali, nýbrž unášeli dívky u vody. Radimiči, Vjatiči a Severjané měli společný obyčej: žili v lese jako zvěř, jedli nečistotu, mluvili necudně v přítomnosti otců a snach, sňatky u nich nebyly, nýbrž jen místa ke hrám mezi vesnicemi; scházeli se ke hrám, k různým běsovským tancům a zpěvům a odtud si každý unášel ženu, s kterou se kdo smluvil. Když někdo umřel, konali nad ním tryznu a pak nakladli velikou hranici, položili mrtvolu na ni a spálili; kosti sebrali a vložili do malé nádoby, kterou kladli na sloupy u cest, což Vjatiči dělají i nyní. Stejné obyčeje zachovávali také Kriviči a jiní pohané, neboť neznajíce zákona božího sami sobě stanovovali zákon...



KYJEVSKO-PEČERSKÝ PATERIK1

Poustevníkovi Nikitovi se zjevil ďábel v podobě anděla. Mnich před ním padl na kolena a klaněl se mu jako andělovi. Ďábel ho oslovil: „Nemodli se, nýbrž zabývej se čtením knih, tak budeš besedovat s Bohem, neboť z nich budeš čerpat užitečná slova, jež budeš podávat těm, kteří přijdou k tobě.“ Mnich podlehl nástrahám, přestal se modlit a jen se pilně zabýval čtením knih. S příchozími pak rozmlouval o užitku duše a počal dokonce pronášet proroctví, takže se o něm šířila veliká sláva; všichni se podivovali, jak se vyplňovalo to, co předpověděl.

*

Ctihodný Mojsej Uhřín řekl: „Který muž, pojav ženu a pokořiv se jí, dosáhl spasení? Když se Adam, první stvořený, pokořil před ženou, byl vyhnán z ráje. Samson, vynikající nade všemi silou a odolávající všem nepřátelům, posléze byl ženou předán jinoplemenným. A Šalamoun, jenž pronikl do hlubin moudrosti, poté co se podrobil ženě, idolům se počal klanět. I Herodes dosáhl mnohých vítězství, ale když se dal zotročit ženou, dal stít Jana Křtitele. Jak potom já, jsa svobodný, bych se mohl chtít stát otrokem ženy? Nade vše je mi duševní čistota a ještě více si cením čistoty tělesné. Kdyby se byl Josef podrobil ženě Putifarově, nebyl by se stal vládcem; teprve když Bůh uviděl jeho pevnost, daroval mu vládu; sláva o něm se pak šířila ve všech pokoleních, že zůstal neposkvrněný, přestože později měl děti. Vždyť apoštol řekl: „Kdo se oženil, pečuje o věci tohoto světa, jak by se líbil ženě.“ (1. Kor. 7:32) Nikdy mne neošálí ženská krása.“

Blahořečený Mojsej Uhřín se jen usmíval pošetilosti ženy: „Zbytečně se namáháš, neboť mne nemůžeš zlákat pomíjivými věcmi tohoto světa, stejně jako mne nemůžeš obrat o duchovní statky. Pochop to a nenamáhej se zbytečně.“

Mojsej odpovídal: „Nestoudná a smyslů zbavená žena odhalila svou nestydatost, ale i stud odvrhla, když mne nutila k ošklivostem a k neřestem. Nepokořím se před ní a ani její vůli nebudu plnit, neboť je hodna prokletí.“

Zatím však ona žena, získavší nad ním moc, nestoudně ho ponoukala k hříchu. Jednou ho násilím dala položit vedle sebe na postel, líbala ho a objímala, ale ani těmito svody ho nemohla přimět k tomu, aby jí byl po vůli. Ctihodný mládenec jí řekl: „Marná je tvá námaha, nemysli, že jsem nedostatečný nebo neschopný takového činu, ale se tě hnusím jako nečisté.“ To když uslyšela žena, přikázala vysázet mu po stu ranách každý den, až konečně velela uřezat jeho nedostupný úd, říkajíc si: „Nebudu šetřit jeho krásu, aby ani jiní nemohli jí okusit.“ Mojsej ležel jako mrtvý, pro ztrátu krve sotva dýchal. Blahořečený řekl: „Nikdy nepromluv na žádnou ženu ani slova.“

*

Ti, kteří dělají zlé a nenáležité věci, budou za své hříchy předáni zlým a nemilostivým vládcům, a ani ti neujdou soudu.



O OSLEPENÍ VASILKA TEREBOVSKÉHO

V roce 1097 přišli Svjatopolk a Vladimír, David Igorovič a Vasilko Rostislavovič i David Svjatoslavovič s bratrem Olegem a shromáždili se v Lubči, aby uzavřeli mír, neboť si navzájem řekli: „Proč máme hubit Ruskou zem a sami mezi sebou vyvolávat rozbroje? Polovci roznášejí naši zemi na koňských kopytech a jsou jen rádi, když vidí mezi námi rozepře. Od nynějška spojíme tlukot našich srdcí a budeme společně střežit Ruskou zemi. Jestliže od této chvíle jeden z nás povstane proti druhému, budeme proti němu my všichni.“ Všichni pak řekli: „Proti takovému ať je celá Ruská země.“ Rozloučivše se políbením, rozešli se ke svým.

Svjatopolk s Davidem pak přijeli do Kyjeva a všichni lidé se radovali; jen ďábel byl nespokojen, že panovala láska mezi všemi. Vstoupil satan do srdcí některých mužů.

Příštího dne chtěli se přepravit přes Dněpr a zaútočit na Svjatopolka v Kyjevě. Svjatopolk se chystal utéci z Kyjeva, ale Kyjevané nedali mu utéci, nýbrž poslali vdovu po knížeti Vsevolodovi a metropolitu Nikolu k Vladimírovi s těmito slovy: „Prosíme, kníže, tebe i tvé bratry, nehubte Ruskou zemi. Jestliže začnete válku mezi sebou, nepřátelé se budou radovat a obsadí naši zemi, kterou obhajovali otcové vaši a dědové vaši s velikou námahou a odvahou, bojujíce za Ruskou zemi a rozmnožujíce ji; a vy byste nyní chtěli Ruskou zemi zahubit?“ Vdova po knížeti a metropolita přišli k Vladimírovi, prosili ho a vyřídili prosbu Kyjevanů, aby uzavřel mír, chránil Ruskou zemi a válčil s pohany. Když to uslyšel Vladimír, rozplakal se a řekl: „Opravdu, dědové i otcové naši ochránili Ruskou zemi, a my se ji chystáme zahubit.“ Tak Vladimír vyslyšel prosbu kněžny, neboť ji ctil jako matku.

*

Když byla půlnoc, Boňak vstal, odjel opodál a počal výt jako vlk, a vlk mu vytím odpověděl; pak bylo slyšet výt mnoho vlků. Když se Boňak vrátil, řekl Davidovi: „Zítra nad Uhry zvítězíme.“



O VELKÉ BITVĚ S MAMAJEM

(vyprávění o boji pravověrného knížete Dmitrije Ivanoviče s bezbožným carem Mamajem Nevěřícím)


Dmitrij není válečník, je křesťan, jakmile uslyší tvé strašné jméno, uteče do vzdálených krajin.“


Když někomu chybí vlastní rozum, marné je spoléhat na cizí.


Lehce kráčeli ruští synové, jako by číše s medovinou pili a vinné hrozny pojídali.2

Vlci se sem seběhli už před několika dny a po nocích vyli bez ustání. Hejna havranů se tu slétala a jejich skřek neumlkal, kavky překřikovaly třeskot vojenských zbraní, orli sem přilétali od ústí Donu a křičíce vyčkávali den, v němž budou padat lidské trupy a krev se bude valit jako voda v moři.



O CAŘIHRADU, O JEHO ZALOŽENÍ A DOBYTÍ TURKY V ROCE 1453

V roce 310 byl císařem v Římě veliký Konstantin Flavius uctívající Boha. S velkým úsilím odevšad shromažďoval rozptýlené křesťany, všemožně posiloval a upevňoval křesťanskou víru, zdobil boží kostely a nové slavné chrámy zakládal; současně pohanské idoly rozbíjel a jejich stánky přeměňoval v domy božích služeb. Mnoha zákony pečoval o to, aby pohanská obětiště připadla služebníkům Kristovým a jen křesťané aby je spravovali. Nařídil ve středu a v pátek držet půst na paměť Kristova umučení a neděli světit na paměť Kristova vzkříšení. Židům zakázal nadále obětovat a odsuzovat kohokoliv k ukřižování, aby nebyl zneuctěn Kristův kříž, stejně tak ani otroky nesměli kupovat a na zlaťácích měli dát vyrazit obraz Krista. Nastala veliká radost po celém křesťanstvu.

Když tak panoval třinácté léto, vnuknutím božím veden rozhodl se založit město svého jména.

Protože lidský tvor je nestálého srdce a je nevděčný, přikláněje se ke zlu a bezpráví, jak stojí psáno: Zlo a bezpráví vyvracejí trůny mocných. (Luk. 1:51), tak i toto město nesčetnými hříchy a bezprávími stalo se nehodným přízně a dobrodiní, a proto po mnohá léta trpělo nesčetnými útrapami a mnohým neštěstím. Je tomu tak i nyní v poslední době, pro naše hříchy: jednou nás postihne vpád nevěřících, jindy hlad nebo zlé povětří, podruhé zase vzájemná nesvornost. Tím vším zeslábli mocní a zchudl lid, město upadlo a velice ochablo, že je jako příkrov na vinici a ohrada na ovoce v sadu.

To když poznal vládnoucí tehdy v Turecku bezbožný Mahmed, syn Amuratův, žijící dosud v míru a pokoji s císařem Konstantinem, hned se jal shromažďovat velké vojsko na moři i na souši a pak znenadání přitáhl k městu a obklíčil je velkým množstvím vojska. Císař se svými věrnými velmoži a také lidé ve městě nevěděli, co činit, poněvadž ve městě žádného vojska nebylo. Proto poslali k sultánu Mahmedovi vyslance, aby vyzvěděli, co se děje, a aby jednali o míru. Bezbožný Mahmed byl proradný. Vyjednavače poslal nazpět a přikázal ostřelovat město z děl a píšťal, zhotovovat stroje na rozbíjení hradeb a chystat se k útoku na město.


Dvacátý prvý den měsíce máje se – za naše hříchy – ve městě ukázalo strašné znamení: v noci na pátek se ozářilo celé město, a když to strážní uviděli, běželi podívat se, co se děje, neb se domnívali, že Turci město zapálili, a proto volali na poplach silným hlasem. Množství lidí, kteří se shlukli, vidělo na chrámu Boží moudrosti, jak nahoře z oken vyšlehl veliký ohnivý plamen, ovinul chrámovou kopuli na dlouhý čas, pak se soustředil v jediný plamen, zazářil nevýslovným světlem a vznesl se k nebesům. Ti, kdož to viděli, jali se hořce plakat a naříkat: „Hospodine, smiluj se!“ Když ono světlo dospělo k nebesům, otevřela se nebeská brána a poté, co přijala světlo, opět se zavřela.

Příštího dne ráno to šli říci patriarchovi. Ten spolu s bojary a členy rady se odebral k císaři a přemlouval ho, aby odešel z města i s císařovnou. Ale protože ho císař neposlechl, řekl mu: „Znáš, císaři, všechna proroctví, týkající se tohoto města; a nyní se ukázalo ono strašné znamení: oslnivé světlo, jež přebývalo ve velkém chrámu Boží moudrosti, odešlo spolu s dávnými jasnými světci a církevními otci, a také anděl boží, jejž Bůh učinil za císaře Justiniána ochráncem svatého velkého chrámu a tohoto města, odešel v tuto noc do nebe; to znamená, že milost boží a jeho přízeň nás opustily, neboť Bůh chce naše město dát našim nepřátelům.“ Pak patriarcha představil císaři muže, kteří viděli zázrak. A když císař uslyšel jejich svědectví, klesl k zemi jako mrtvý a ležel bez hlesu dlouhou dobu, sotva ho vzkřísili vonnými vodami. Probrav se, řekl patriarchovi a všem bojarům, aby oněm lidem zakázali mluvit o tom před ostatními, neboť lidé by mohli upadnout v zoufalství a ochabnout v odporu vůči nepříteli.

Na druhý den, když se lidé dověděli, že město opustil Duch svatý, byli otřeseni a padl na ně strach.

Patriarcha takto se s nářkem modlil: „Ustrň se, Bože, a pomoz nám, blížícím se ke své záhubě, nezavrhuj nás zcela, nevydávej své na potupu těm divochům, aby neřekli, kde máte toho svého Boha.“

Avšak měla se stát vůle boží. Už o sedmé hodině noční se nad městem rozprostřela veliká tma, vzduch v povětří zhoustl. Jako plášť spouštěl se na město déšť a kapky podobné slzám zvíci buvolího oka a rudé dlouho ležely na zemi, čemuž se všichni podivovali a co jim také nahánělo hrůzu. Patriarcha Anastasios se odebral spolu s duchovními a s císařskou radou k císaři s těmito slovy: „Nejjasnější císaři, znáš dobře proroctví týkající se tohoto města, víš, že nás opustil Duch svatý, a nyní i příroda předurčuje záhubu tohoto města.“

Když proklatý Mahmed viděl velkou tmu nad městem, pozval své učence a mully3, aby se jich zeptal, co ta tma nad městem znamená. Řekli mu, že je to znamení o zkáze města.

A tak se naplnila předpověď: Konstantinem se město začalo a Konstantinem se také skončilo.

Běda ti, město na sedmi pahorcích, už tě mají pohané ve své moci. Blahobytem jsi život těšilo a všestranně rozkvétalo. Avšak ty jako nepříčetné uchylovalo ses k nepravostem a hříchu. A nyní jsi vydáno do rukou svých nepřátel. Kdo by nad tím nezaplakal a nezalkal?

Sultán, když přišel na prostranství před velikým chrámem, slezl s koně a padl tváří k zemi. Vzal prsť a posypal si jí hlavu, děkuje svému bohu a podivuje se oné velké budově: „Vskutku lidé tito byli velicí, avšak zanikli, a ti, co přijdou po nich, nebudou jim podobní.“ Splnilo se, co bylo řečeno: A vloží ruku svou na hlavu oběti své (3.M 3:8), svaté požere a odevzdá synům zkázy.

Tak bylo a tak se to stalo pro naše hříchy. Nevěřící Mahmed usedl na trůn císařství nejvznešenějšího ze všech pod sluncem, ovládl ty, kdož si podmanili hrdého Artaxerxe, pána rozsáhlých mořských hlubin a široširých zemí; zničil ty, kdož vyvrátili překrásnou Tróju, bráněnou sedmdesáti čtyřmi králi. Ale abys věděl, proklatče, jestliže se splnily všechny předpovědi Metoděje Patarského i Lva Moudrého, jakož i všechna znamení o tomto městě, pak ani ty poslední předpovědi nevyjdou naprázdno, nýbrž také se vyplní. Stojí totiž psáno: Rusý rod s původními tvůrci porazí všechny Izmaelity a získá město na sedmi pahorcích spolu s jeho dřívějšími zákonnými pány a nabude nad ním vlády; město sedmi pahorků ovládnou Rusi, národ šestý a pátý, nasadí v něm jedovaté býlí, jehož okusí mnozí v odplatu za znesvěcení svatých.



POVĚST O PETRU A FEVRONII

Když pluli po řece v lodích, jakýsi muž, jehož žena také byla na Fevroniině lodi, s žádostivostí, již mu vnukl ďábel, pohlédl na Fevronii. Ona, světice, pochopivši jeho myšlenky, brzy ho usvědčila. Vyzvala ho, aby nabral vody z řeky po jedné straně lodi a napil se. Když tak učinil, vybídla ho, aby nabral vody po druhé straně lodi a také se napil. A když opět tak učinil, zeptala se, která voda byla sladší. On odpověděl: „Ó paní, obojí voda byla stejná a i chuť byla táž.“ Tehdy svatá Fevronie řekla: „Vidíš, a stejně tak jedno jediné je i ženství. A ty jsi na svou ženu zapomněl v bláhové představě, že jiná žena je lepší!“



O CAREVNĚ DINAŘE

(divuplné vyprávění o carevně Dinaře, dceři gruzínského vladaře Alexandra, jak zvítězila nad perským carem Adramelechem)


Velmi pečlivě a pilně čítala kroniky o dávných vládcích, jak si počínali v dobách minulých. Z těch kronik se naučila vojenské chrabrosti. Jako včela sbírá med z květů, tak i carevna Dinara sbírala moudrost ze starých knih.


Dinara odeslala své lidi do Persie s tímto vzkazem: „Jak můžeš povyšovat se, jestliže jsi smrtelný a není ti dáno požehnání shůry?“


Když nevytáhneme do zbraně proti jinověrcům, stejně umřeme, a ještě navíc sami si zvolíme otroctví a špatnou slávou obtížíme svou čest, když pohaněni a potupeni zahyneme od jinověrců. Vyzbrojte se mužskou statečností a odvrhněte zženštilost. Když se údolí naplní vodou z dešťových mraků a pole jsou příliš vlhká, pomalu se vlhkost vysušuje v slunečním žáru; potom dlouho je země vysušená a neplodná a těžko se sbírají plody z ní. Tak je to i s námi v naší zemi: rozmnožily se naše rody a rozhojnily se, a jestliže nás dobudou a vyplení Peršané, jaké plody z nás bude možno sbírat? Jaké cti a slávy budeme hodni, jestliže se nevyzbrojíme odvahou a poddáme se strachu, odvrhneme svou důstojnost, vyhostíme ze svých řad mužnost a oddáme se jen starostem o své majetky? Jako ženě, která počala a je obtěžkána, tak je i vám, kteří jste zatíženi bohatstvím a pýchou. Později sami spláčete nad sebou, neboť odvrženi budete jako špatné rouby hozené na zem, po nichž všichni šlapou. Odložte pýchu a odhoďte strach, ozdobte se chrabrostí. Jestliže nás dobudou Peršané, stejně nám odeberou a rozkradou naše bohatství, nač bychom tedy čekali? Pospěšte proti nim! Také já, dívka, půjdu s vámi, ozbrojena odvahou a chrabrostí. Odhodím ženskou slabost a oději se do mužské udatnosti, opášu bedra mečem, navléknu na sebe železnou zbroj, nasadím si přilbu na ženskou hlavu, uchopím kopí do svých dívčích rukou a vložím nohy do třmenů v čele vojenských pluků. Nemohu poslouchat drzé vychvalování nepřátel, kteří plení. Vyrazíme rychle proti nim a nedovolíme, aby vstoupili do naší země. Udeříme na ně. Buďte pamětlivi své šlechetnosti a neotálejte! Vypravme se na ně okamžitě a podstupme zápas. Já půjdu před vámi a jako první začnu boj.“



O VELIKÉM CARU DRAKULOVI Z VALAŠSKÉ ZEMĚ

Žil kdysi jeden car velmi krutého srdce a jmenoval se Drakula. Jednou k němu přišli poslové z cizí země. Předstoupili před něj a poklonili se, aniž sňali pokrývky s hlavy. Drakula se otázal: „Jak se to chováte? Přišli jste se poklonit velikému hosudarovi4 a pokrývku s hlavy jste nesejmuli?“ Oni odpověděli: „Naši hosudarové to tak mají rádi.“ Drakula odpověděl: „Já zase to tak nemám rád, ale chci váš obyčej potvrdit, abyste v něm byli utvrzeni.“ Rozkázal přibít jim pokrývky železnými hřeby k hlavám a pak je propustil se slovy: „Řekněte svému hosudarovi, on že je zvyklý trpět vám takové hanebné chování, ale my že na to zvyklí nejsme; ať tedy nezanáší své obyčeje k panovníkům, kteří takové obyčeje trpět nehodlají.“

Pro ty posly se sultán velmi rozezlil a vytáhl proti Drakulovi do boje s početnými silami. Drakula mu vyrazil vstříc s vojskem, které u sebe měl, udeřil naň v noci a pobil mnoho Turků. Protože se nemohl bít proti přesile s hrstkou lidí, vrátil se po boji zpět. Sám pak prohlížel své lidi: kdo byl raněn zepředu, tomu vzdal čest, a kdo byl raněn zezadu, toho kázal vsadit na kůl. A kdykoliv táhl na Turky, říkal svému vojsku: „Kdo by chtěl myslit na smrt, ať nechodí se mnou, ale zůstane zde.“ Když to sultán slyšel, dal se na hanebný ústup.

Potom jednou vypravil k němu turecký sultán posla, aby vybral daň. Drakula posla uctil, ukázal mu všechno své jmění a řekl mu: „Nejenže mu chci odvádět daň, nýbrž chci k němu jít do služby se vším svým vojskem a s celou svou pokladnou. Ty o tom sultána zprav, a až k němu půjdu, ať po celé zemi vyhlásí příkaz nečinit zlo mně ani mým lidem; a já se vydám na cestu brzy po tobě.“ Když sultán vyslechl svého posla, velmi se zaradoval, neboť tehdy byl ve válce s východními zeměmi. Hned rozhlásil po své zemi a ve městech: „Až tudy půjde Drakula do mé země, nechť se mu neděje nic zlého, nýbrž nechť je mu prokazována čest.“ Drakula tedy vytáhl se vším svým vojskem, a také průvodci tureckého sultána šli s ním. Procházel zemí, a když pět dní tudy táhl, najednou se obrátil, počal plenit města a vesnice a velké množství lidí vzal do zajetí, posekal nebo dal vsadit na kůl, jiné upálil, ani dětí nešetřil. Celou sultánovu zemi zpustošil, mnoho zajatců navrátil do své země a velkou kořist získal. Sultánovy průvodce odměnil a propustil je se slovy: „Řekněte svému carovi, že – jak jste viděli – kolik jsem mohl, tolik jsem mu posloužil. A jestliže se mu má služba líbí, že mu ještě posloužím.“ Sultán mu za to nic neudělal, neb byl tou pohanou zdeptán.

Tak hrozný byl Drakula ve své zemi, že nikde jinde takového cara ani knížete nebylo a není. Jestliže se v jeho zemi vyskytla vzpoura, krádež nebo jiné zlo či nepravost, nikdo životem nevyvázl. Ať to byl pop, bojar nebo prostý člověk, ať měl jakkoliv velké bohatství, nijak nemohl vykoupit svůj život.

Tehdy byla na jednom pustém místě studna se sladkou a chladnou vodou. K oné studni přicházeli lidé po mnoha cestách z mnoha stran a pili z toho pramene. Drakula dal zhotovit veliký a překrásný pohár ze zlata a postavit ho k onomu prameni. Jakmile se kdo napil z toho poháru, postavil jej hned na místo, nikdo se neodvážil vzít jej pro hrůzy, jež se děly na jeho panství.

Jestliže se některá žena zpronevěřila svému muži, kázal vyříznout její hříšné útroby a přivázat ji nahou uprostřed tržiště: totéž činil i vdovám, které nedodržovaly své vdovství; jiným řezal prsa a z jiných ještě sdíral kůži. A mužům, kteří od svých žen odcházeli a smilnili s jinými, také údy řezal; některé zase mučil na kůlech, dalším vbíjel hřebíky do pat a jiné vsazoval na kůl.

Takový měl Drakula obyčej: ať k němu přišli poslové z kterékoliv země, od cara, od krále nebo od knížete, a neuměli na jeho úkladné otázky odpovědět, ty všechny posly dal vsazovat na kůl a ještě jim říkal: „Já nejsem vinen vaší smrtí, nýbrž vy, proto si nestěžujte na mne. Jestliže tvůj vládce, ačkoliv znal tvou nevzdělanost a hloupost, poslal tě ke mně, velkému a moudrému panovníkovi, zahubil tě tím; a jestliže jsi sám měl tu drzost a přišel, aniž ses naučil mluvit, pak ses zahubil ty sám.“ Tak jednal s posly.

Drakula rozhlásil po celé své zemi: „Kdo je starý nebo nemohoucí, nemocný, slepý nebo chromý či jinými neduhy postižený, nechť každý takový přijde ke mně, abych ho zbavil jeho trápení.“ Dostavilo se k němu hodně žebráků a lidí postižených různými neduhy, neboť očekávali od něho velké dary. Přikázal shromáždit je ve velké dvoraně a přinést pití a jídla sdostatek. Oni jedli a pili a veselili se. Drakula k nim vešel a zeptal se: „Co byste ještě ode mne chtěli?“ Oni všichni odpověděli: „Bůh, hosudare, zná tvou šlechetnost, jak ti Bůh napoví.“ Drakula se zeptal: „Chcete, abych vás na tomto světě zbavil trápení a vy abyste ničím na tomto světě nestrádali?“ V naději na veliké milodary všichni řekli: „Chceme, hosudare.“ Drakula přikázal obložit dvoranu chrastím a podpálit. Tak je všechny upálil a zbavil všech útrap. Svým bojarům5 řekl: „Zdalipak víte, proč jsem to učinil: za prvé, aby neobtěžovali lidi a nikdo aby nebyl v mé zemi chudý, jen bohatí aby tu byli; za druhé, osvobodil jsem je od útrap, aby nikdo z nich netrpěl na tomto světě pro chudobu nebo neduhy.“

Jindy zase k němu do hradu přišel kupec z Uherské země. Podle příkazu zanechal vozy na cestě před palácem, zboží ve vozech a sám spal v paláci. Kdosi přišel a ukradl mu z vozu sto zlatých dukátů. Kupec přišel k Drakulovi a řekl mu o ztrátě zlata. Drakula ho uklidnil: „Nermuť se a jdi domů. Této noci se tvé zlato octne na voze.“ Pak rozkázal po celém městě hledat zloděje, řka: „Jestliže ho nenajdete, zničím celé město.“ Dal příkaz položit ztracené zlato do kupcova vozu a přidat jeden zlaťák navíc. Když kupec vstal a nalezl své zlato ve voze, přepočítal je dvakrát i třikrát, neboť nalezl ve voze o jeden zlaťák víc. Přinesl jej vojvodovi. Mezitím k němu přivedli také zloděje, jenž ukradl zlato. Drakula řekl kupci: „Jdi s pokojem. Kdybys mi byl neřekl o zlaťáku, který jsem ti dal navíc, byl bych tě dal vsadit na kůl spolu s tímto zlodějem. Ale takto odejdi ve zdraví.“ Zloděje vsadili na kůl.

Jednou opět, když šel po cestě, uviděl kdesi sedět člověka ve vetché košili, rozedrané a špinavé. Drakula se otázal: „Cožpak, člověče, nemáš ženu?“ „I mám, hosudare.“ „Zaveď mě do svého domu.“ Když vešel a uviděl jeho ženu zdravou, řekl mu: „Muži, cožpak jsi nezasel len?“ „Mám ho mnoho,“ odpověděl muž a ukázal mu ho. Drakula se obrátil k ženě: „Proč jsi líná uchystat něco na muže? Tvůj muž musí orat, sít, tebe ochraňovat, ty zase musíš svému muži chystat hezký a čistý oděv; a ty mu nechceš připravit ani košili, ačkoliv jsi zdravá. Doplatíš na to životem ty, nikoliv tvůj muž.“ Kázal useknout jí ruce a vsadit na kůl.

Drakula ani ve vězení nezanechal svého zlého obyčeje. Chytal myši, kupoval ptáky a hubil je: jedny narážel na kůl, jiné, když jim otrhal peří, pouštěl ven.

Jakýsi zločinec přiběhl na jeho dvůr, aby se tu schoval, a pronásledovatelé ho chytili. Drakula vzal svůj meč, vyběhl z domu a uťal hlavu strážnému, který držel chyceného zločince; Drakula zločince pustil a ostatní se rozutekli. Odebrali se ke králi, aby mu řekli, co se stalo. Lidé spolu se soudcem si přišli ke králi stěžovat na Drakulu. Král k němu poslal dotázat se, proč si tak počínal, a on odpověděl: „Nic zlého jsem neudělal, vždyť strážný sám se zahubil, když jako zloděj vnikl do domu velkého hosudara. Kdyby se obrátil na mne, sám bych ve svém domě našel onoho zločince, vydal bych ho anebo bych proň požádal o milost.“ Král se podivoval Drakulovu počínání.



POVĚSTI O ZALOŽENÍ MOSKVY

Oprávněně se toto město nazývá třetím Římem, neboť i při jeho založení bylo mnoho zabíjení a krveprolévání.

Veliký kníže Andrej jako orel létal s peřím nadnášejícím a lehce se vzduchem vznášel ke ctnostem. Uléhal na tvrdě ustlané lože, obcování se ženou se zdržoval a ani ve snu se mu ženské přeludy nezjevovaly; podobaje se vznešeností hvězdám vyhýbal se zlu, přebýval v ústraní jako pták v hnízdě a noční havran v úkrytu. Ale to vše nebylo vhod jeho ženě, neboť byla žádostiva rozněcování a tělesných rozkoší.

Za nějaký čas potají vydala ho, manžela svého, do rukou vrahů. Která lvice krmící mládě by měla drzost odvážit se něčeho takového a která rozzuřená medvědice by to udělala? Vběhli vrahové se zbraněmi k němu jako honicí psi.

Jeho bratr, Michajlo Jurjevič, potrestal vrahy svého bratra a jejich těla kázal hodit do jezera. Ženu dal pověsit na bránu a střílet do ní z mnoha luků, aby byli ponaučeni ostatní a v budoucnu se takových věcí nedopouštěli.


O SMRTI VOJVODY MICHAILA SKOPINA-ŠUJSKÉHO

Kněžna Marja z popudu zlých a lstivých rádců usmyslila si podlou věc, že uloví knížete jako v lese ptáka a upeče ho; byla to zmije lítá, s pohledem zlým jako rys, jako šelma. Ďáblovi radost se tak chystala, satanovi nevěsta.

Toho dne „slunce vešlo k sluncím“, jak se praví v životě Basileia Velikého.

Matka naříkala: „Můj synku, milý kníže Michajlo! Pro slzy ses mi z útrob narodil! Proč jsi byl v mém lůně počat? Proč tě mé lůno nevyvrhlo na zem?“ A žena hořekovala: „Pane můj, kníže Michajlo Vasiljeviči! Cožpak jsem ti já, hříšnice, nebyla dosti milá? Proto sis raději zvolil smrt?“

Jeptišky jako kavky, vdovy jako vlaštovky trpce naříkaly.


VYPRÁVĚNÍ O OBLÉHÁNÍ AZOVA

Lidé boží, kteří patříte jen vládci nebes, nikým ve stepích neovládaní a nespravovaní! Vznášíte se jako orli létající svobodně vzduchem, pobíháte jako sveřepí lvi obývající volné pouště, vy slavné kozáctvo donské a volžské, naši krutí sousedi nejbližší. Zabrali jste sultánovu državu, milou jeho srdci, totiž slavnou a krásnou pevnost, město Azov. Vrhli jste se na ně jako hladoví vlci. Neušetřili jste v něm nikoho z mužů, staré ani mladé, ba ani děti; všechny jste pobili do jednoho. Tím jste si vysloužili pověst lítých šelem.“

I když váš turecký car se svým velkým tureckým vojskem dobude Azova, nestane se tak pro jeho moc a rozum, nýbrž pomocí najatých lidí a jejich německého důvtipu. Budeme se s ním, tureckým carem, bít jako s chudým pasákem vepřů. Píše se, že ten smradlavý pes, turecký car, je roven Bohu nebeskému. Nás Bůh představí vám psům jako statečné lvy. Dávno tu už na vás čekají orli, létající s křikem v polích, černí havrani krákají podle Donu a zrzavé lišky štěkají v očekávání vašich busurmanských mrtvol. Už jsme je jednou nakrmili vašimi hlavami, když jsme tureckému carovi vzali Azov, a nyní opět se jim zachtělo vašich těl a my je vámi nakrmíme dosyta. Nakonec se nám podaří vzít i Cařihrad, vždyť to bylo původně křesťanské carství. Váš Ibrahim, turecký car, by se před hosudarovou trestající rukou a před ukrutnostmi jeho lidí neukryl ani v útrobách své matky, i tam by ho rozpárali a vybrali, aby ho jako psa předvedli před cara. Za jedno léto by náš hosudar opět opanoval Cařihrad a ve vašich tureckých městech by po ruském zásahu nezůstal kámen na kameni. Měli bychom vám vyrvat Cařihrad z vašich rukou, zabít v něm vašeho tureckého cara Ibrahima se všemi busurmany6 a prolít vaši busurmanskou nečistou krev, a pak bychom mohli na tom místě uzavřít mír. Avšak teď nemáme s vámi o čem mluvit, to víme napevno. Busurman s křesťanem se nemůže dohodnout o míru, protože nejsou stejné víry. Jak bychom mohli spolu jednat? Křesťan se dušuje křesťanským Bohem a na té pravdě také trvá na věky věků, a vy, busurmani, se dušujete busurmanskou vírou; ale ta vaše víra busurmanská a celý váš život tatarský se rovná životu vzteklého psa. Jak bychom vám psům mohli věřit? Tím svým klamáním zbytečně ztrácíte čas. A kdo by k nám příště od vás s takovou hloupou řečí přijel, bude pod hradbami zabit.“


POVÍDKA O SÁVOVI GRUDCYNOVI

Bažen Druhý byl stár, ale měl ženu, kterou si nedávno jako mladou dívku vzal, když se potřetí oženil. Ďábel, který nenávidí lidský rod a nepřeje mu dobra, záviděl tomu muži jeho počestný život a chtěl poskvrnit jeho dům. Proto rozněcoval jeho ženu častým pohlédáním na onoho mládence, rozpaloval ji k nestydatým touhám, takže neustále lákala mládence úlisnými slovy k hříšnému pádu. Ženské pokolení dovede svádět mysl mladých mužů k milostným hrám. A tak úlisností oné ženy – a více ještě závistí ďáblovou – byl Sáva tak opředen, že padl do sítě milostného obcování s onou ženou a přebýval v něm nenasytně po dlouhou dobu. Neustále jako svině v kalu se válel. V takovém nenasytném hříchu trávil čas jako dobytek.

Ó, té jinošské nerozvážnosti! Nejdříve byl polapen ženskou šalbou a kvůli ní se řítí do zkázy!


POVÍDKA O MLÁDENCI A HOŘI NEŠTĚSTÍ


Když už mládenec odložil chlapecký šat,

s láskou ho otec a matka počali nabádat:

Ty naše dítko milené,

vyslechni rady dobře míněné,

pomni vždy rodičů poučení,

nad která v životě moudřejších není,

ujdeš tak bědám v svém žití,

nic ti nebude chyběti:

Nechoď, synu, tam, kde se pije a opile skáče,

nechlub se, nevydávej za boháče,

nespěchej, synu, pohlédnout číši na dno,

také se nedej obloudit ženskou vnadou,

nespočívej zrakem na dobrých krásných ženách,

na krásných otcovských dcerách.

Neboj se moudrého,

boj se hloupého,

hloupí, ti jen hloupé pikle kují,

o majetek lidi olupují,

špatní tě strhnou v ostudu

a navíc na tebe uvrhnou pomluvu.

Varuj se, synu, falešných hráčů,

střez se též povalečů a rváčů,

nedruž se s hlupáky, nechtěj s nimi pít,

střez se okrádat, někoho oloupit,

oklamat, zla se dopustit.

Moudrý, synu, po zlatu, po stříbru nebaží,

chce jen to, co vskutku mu náleží,

aniž pak křivému svědectví mlčky přihlíží.

S moudrými, synu, neměj vády,

jejich vždy poslouchej dobré rady,

s rozšafnými jenom se domlouvej,

aby ti nebylo v životě ouvej.“


Hodokvas už kypí, šumí,

hosté pijí rozjásaní,

chlubí se a vychvalují.

Jen mládenec málo mluví,

smutek jeho radost tlumí.

Nepije a nejí, netěší se,

jen tak sedí, nechlubí se.

Až si toho lidé všimli:

„Co ti chybí, chlapče milý?

Jen tak sedíš, nebavíš se,

smutně hledíš, kormoutíš se,

při přípitcích nechlubíš se.“


Cožpak ti, mládenče, nadevše není

nahé a bosé oproštění,

být lehký jako ten pták?

Drahý šat koupíš, brzy prodřeš však,

bez toho všeho dá se žít.

Nahé a bosé každý nechá být,

nevyhání je nikdo z ráje,

na onom světě není zloby na ně,

nikdo na ně s holí nerukuje.

Nahý však vražedné pikle své kuje!“


Kde se vzalo, tu se vzalo,

vedle něho Hoře stálo,

bosé, nahé, nezná studu,

jenom kousek lýka zpředu,

bohatýrsky hlaholilo:

Nech řeku dál spěchat k moři,

neztrácej odvahu, mládenče, v hoři.

Kdo v hoři musí žít,

ten nesmí smuten být,

kdo v hoři smutný je,

ten jistě zahyne!

Pro toho štěstí už nekvete,

kdo se s dareby zaplete.“

Hoře Neštěstí dál povykuje,

na mládence pokřikuje:

Podrob se mi, pokloň k samé zemi,

nad Hoře Neštěstí moudřejší není.“


Své Hoře Neštěstí utišil,

pro sebe říkanku si složil:

Kdo nic nemá, ten nic nedbá,

nestará se, kam co schová.“


Domů se navrací, Hoře však mládenci nadběhlo,

uprostřed pole pak k mládenci přiběhlo,

a jeho krákání nese se polem,

jako když zlá vrána skřehotá nad sokolem.

Promlouvá Hoře takovou řeč:

Přede mnou, mládenče, úkrytu nenajdeš,

já, Hoře Neštěstí, nejsem jen prozatím,

já nejsem samo, mám ještě bratříčky,

jeden jak druhý je, všichni jsme hlaďoučcí,

všude se umíme vetřít a protáhnout.

Kdo jednou nám patří, nesmí se od nás hnout,

je s námi do smrti na jedné lodi,

tak už to v naší rodině chodí.

Leť s ptákem k obloze, s rybou pluj do moře,

jsem s tebou jako stín,

v tebe se zavěsím.“

Vznesl se mládenec sokolem v nebe,

Hoře co luňák za ním se žene,

mládenec uniká co holub bílý,

Hoře však jestřábem už za ním pílí,

coby vlk šedivý mládenec uhání polem,

Hoře však s hončími psisky je vzápětí kolem,

změnil se mládenec v stepní trávu prostou,

Hoře už přichází – v ruce kosu ostrou.

Ještě se Neštěstí mládenci vysměje:

Pěkně tě, travičko, posečem,

budeš ty, travičko, posečená,

bujnými větry roznesená.“

Rybou se mládenec do moře vrhá hbitě,

Hoře však kolem něj napíná husté sítě.

Ještě se Neštěstí mládenci vysměje:

Zbytečná, rybičko, smrt tvá je,

vždyť já tě, rybičko, ulovím,

dobře se tebou pak nasytím.“



POVĚSTI O ČESKÉ ZEMI

(historie krátká o Bohemě, což jest země Česká)7

Bohema jest země Česká, o níž píší kosmografové, že je to část země Německé, stejně jako Morava a Slezsko. Čechy oddělují hory od Němců, černé lesy je jako přirozená hráz ochraňují. Řeka Albis protéká zemí. Praha je veliké město, hlavní město země, přes něž teče řeka Gelava do Saské země a k moři. Země je bohatá vším živobytím, pivo je tam řízné a dobré. Lidé mluví slovanským jazykem, jsou tam pevné hrady, které jinak jmenují Čechové a jinak Němci.

Za císaře konstantinopolského Konstantina III. a za papeže Jana IV. přišli do těch krajů knížata chorvatská Čech a Lech, rodní bratři, vnuci Jávanovi. Nejdříve si zbudovali hradiště nad řekou Krupeň a nazvali je Psáry. Potom se pro těsnost místa dali polední cestou. Lech se vydal na půlnoc a osídlil polské a slezské pusté kraje a potom s boží pomocí krajinu až k Visle, zemi Pomorskou a Kašubskou a jiné ještě až k Německému moři, kde nyní je město Štětín, Lubek a Rostok, a rozložili se až k Vestfálii.

Čech zůstal na Moravě a v Bohemě, tam se zastavil a usadil. Ptal se svých lidí, zda se jim ta krajina zdá vhodná. Všichni řekli: „Je vhodná. Tu chceme žít s ženami a dětmi, dokud taková bude vůle našich bohů. Chceme tu zemi po tobě zvát zemí Českou.“ Tehdy Čech poklekl a políbil zemi. Když povstal, obětoval bohům podle pohanského obyčeje, řka: „Požehnána budiž, země svatá, nám dávno bohy zaslíbená. Uchovávej nás u sebe ve zdraví, kéž se rozmnožuje náš rod od pokolení do pokolení na věky věků. Amen.“

Takové obyčeje a lásku mezi sebou měli, že jim to nyní může každý závidět, třebas tito nynější, co se z nich zrodili. S podivem je, že ačkoliv práva neměli, vždycky tu vládla spravedlnost, kázeň a řád. Chléb, maso, víno, pivo neměli, a tak po dvě století živi byli. Jen plody lesními se živili, než počali orat a kopat. Za oděv měli jen zvířecí kůže. Domy jen chudými krovy byly pokryté, neměly žádných dveří ani zámků. Zbraně také neměli kromě luků a kopí. Žili jako divocí lidé, modly místo bohů oslavovali. Později, když o tom uslyšeli od okolních lidí, ustavili si právo. Nejdříve si zvolili Kroka za soudce a správce, muže to dobrého, čestného a moudrého, který se pak po Čechovi stal vládcem všeho lidu.

Brzy po příchodu do oné země se Čech (žil tu šestnáct let a všeho jeho věku bylo sedmdesát šest let) s tímto světem rozloučil. Všichni pro něj naříkali a plakali, nazývali ho otcem a hořekovali: „Avech, avech“, jako by říkali: „Běda nám ubohým sirotům bez otce, jenž nás do této země přivedl.“

Dokonce poslali k Lechovi, aby se stal jejich vládcem, protože je to otčina jeho bratra. Lech jim na to řekl: „Mne samého bohové obdařili dobrým místem, vás kéž také ochraňují. Jednoho si vyberte a buďte ho poslušni jako svého vládce. Radím vám za vládce Kroka, soudce vašeho, jehož k tomu určil můj milý bratr ještě za svého života, aby byl vaším vládcem a dobrým správcem.“ Za to mu všichni blahořečili.

Krok tedy převzal Čechovy panovnické odznaky. Žezlo, stolec a jablko. A všichni ho s úctou přijali. On je pak naučil žít ve společenství a za jeho vlády bylo nalezeno železo a zlato. Jednou mu přinesli dvě hroudy zlata, řkouce: „Našli jsme to, pane, přijmi to do své pokladny.“ On však řekl: „Když vám to dali lesní bohové, odměňte se jim za to a užijte toho k jejich oslavě. Já si to od vás nevezmu.“

Potom předstoupili dva oráči před Kroka, jeden si stěžoval na toho druhého, že mu zabil vola. Krok přikázal, aby mu místo zabitého koupil jiného vola. Ten, jenž zabil, však řekl, že nemá, zač by koupil. Krok řekl: „Když nemáš zač vola koupit, pracuj sám vedle druhého vola.“ Poručil zapřáhnout ho do pluhu a orat jím. On pak raději koupil jiného vola.

Kraloval celkem třicet devět let a měl osmdesát šest let, když zemřel. Zanechal po sobě tři dcery. Jedna se jmenovala Tetka, druhá Kaša, třetí Libuše. Tetka byla čarodějka, Libuše byla věštkyně, Kaša uměla hádat. Po smrti svého otce sezvaly k sobě všechen lid a ptaly se, kterou z nich si chtějí vyvolit za vládkyni. Lidé řekli, aby všechny tři vládly v České zemi. Proto samy mezi sebou metaly los, která z nich má být vládkyní. Volba padla na Libuši, nejmladší ze sester, která pak dobře vládla a soudila, aniž co kdy rozsoudila špatně.

Jednou vyjela z hradu ve Psárech s dívkami a sestrami, a když přijela do jednoho lesa na řece Labi, kázala tam založit hrad, jejž z příkazu svých bohů pojmenovala podle svého jména, totiž Libec. V tom lese tehdy ulovil jeden muž jménem Bivoj divokého kance, jejž přinesl k dívkám, čemuž se všichni divili. Toho Bivoje si vzala dívka Kaša za muže.

Za nějakou dobu se rozpoutala bitka mezi dvěma rolníky o půdu. Jeden předvolal druhého před Libuši, aby zjednala nápravu a aby odsoudila křivdu. Vyslechla jejich spor, jednomu z nich přisoudila půdu a druhého obvinila z rozpoutání bitky. Ten, jenž byl vinen, se rozhněval, udeřil třikrát palicí o zem hned na místě, před ní, jak to bylo pohanským obyčejem, a řekl: „Běda nám, mužům! Už nás soudí dívky! Raději by měly koudel spřádat nežli nás soudit, vždyť mají sice vlasy dlouhé, ale rozum krátký! Lépe by bylo umřít než se dát jimi soudit. Copak máme být okolním lidem pro smích?“

Když od něho Libuše uslyšela takové pokoření, nedala na sobě nic znát, jen se usmála a řekla: „Pravdu díš, že ženský bič je měkký. Proto je tu tak měkká kázeň, že jste káráni jen metličkou z proutí. Kdyby byla železná, jak je to jinde zvykem, to by pro vás bylo lepší. Anebo chcete dopadnout tak jako kdysi holubi? Na svého krále se rozzlobili a zvolili si jestřába, který je pak jednoho po druhém lovil. I vám se to může snadno stát, budete-li nesvorní. Nyní odejděte domů. Pošlu pak pro vás, abyste se poradili, koho chcete mít za vládce.“

Odvětili: „Koho si sama vybereš, toho si zvolíme a jako vládci se mu podřídíme.“ Ona jim na to řekla: „Ó ubohý, hloupý a nerozumný lide tohoto šlechetného jazyka slovanského! Já vám vše promíjím, milostivě s vámi zacházím, a vy si toho nevážíte. Hleďte, aby se vám nestalo totéž co kdysi žábám, které si čápa zvolily za vládce. Když ovšem toho se vám zachtělo, jeďte v půlnoční stranu, a koho tam naleznete – bude jíst na železném stole – toho mi přiveďte, toho si vezmu za muže a vy za vládce.“ Někteří na to řekli: „Nevíme, kudy máme jet.“ Ona přikázala vypustit ze stáje svého koně, osedlaného, a poručila: „Jděte za tím koněm. Tam, kam vás přivede, tam najdete člověka, an na železném stole jí, toho mi přiveďte.“ Tak také učinili.

Šli za koněm, který je přivedl na jedno pole u vsi Stadice, kde oral jakýsi muž. Když dooral, převrátil pluh a přikryl jej ubrusem, aby se svým pomocníkem pojedl co měl a napil se vody. Ten oráč se jmenoval Přemysl. Když k němu dojeli, pozval je, aby s ním pojedli. Usedli tedy s ním, pojídali a rozmlouvali o různých věcech. Uviděli keř v trní, jehož dva pruty uschly a jen třetí vyrůstal dovrchu. Zadívali se na něj.

Nato Přemysl řekl: „Co se divíte? Ta ratolest předznamenává, že z mého rodu bude mnoho vládců, že však jeden bude vždy přemáhat druhého, jak tato ratolest ukazuje. A co se týče mé orby, kterou jste mi nedali dokončit, vězte toto: kdybych dooral, nikdy by Česká země netrpěla hladem.“

Pak se ho ptali, proč jí na železném pluhu, a on odpovídal: „To znamená, že moji následníci vás budou železnou metlou trestat, to jest mečem, kdybyste nechtěli jejich vládu přijmout. Čiňte tedy, co máte činit, a já se zase odeberu ke své práci.“ Oni však řekli: „Jinak to nemůže být, jen že ty s námi teď půjdeš.“ Když jinak nedali, vsedl na osedlaného koně ve svých lýkových střevících.

Jakmile přijížděli ke dvoru Libušinu, vyjela jim s mnoha dívkami vstříc, vzdávajíc mu čest jako ženichovi. Pak byla uspořádána veselice veliká, kde všichni Češi mu slíbili poslušnost. Po veselici a korunovaci žádala ho o vyhlášení práva, jímž by celá země byla spravována. Pak Přemysl s Libuší ustavili práva, jež platí až dodnes.

Léta od narození Kristova 723 přijela Libuše se svým mužem pod jedny hory, kde pronesla s pomocí svých bohů věštbu o postavení města. Když dojeli k řece Veltavě, uzřeli na místě zvaném Košurka (kde potom se počalo budovat město) dva olivové stromy, jež tak vysoko vyrostly, že až do nebe dosahovaly, a o těch vyrozuměla přítomné, že to je svatý Vojtěch se svatým Václavem. Kázala tedy tam založit město. Potom uviděla dva muže tesající trám a těch se zeptala, co z toho má být. Odpověděli jí: „Práh do domu!“ A od toho prahu přikázala nazvat město Prahou, kteréžto město se potom čím dále tím více rozrůstalo.

Po založení Prahy porodila Libuše syna Nezamysla od muže nazvaného Přemysl. Rozloučivši se pak se všemi lidmi, upadla Libuše v nemoc a zemřela. S velikým pláčem a velikým smutkem ji všichni lidé pohřbili podle pohanských zvyků. Potom zemřely i její sestry Kaša a Tetka.

U Libušina hrobu udělali Čechové velikou modlu z čistého zlata, člověka na koni, jenž je Zeluj. Před ním zažehli oheň, do něhož házeli vlasy a nehty, které si ostříhali, na znamení toho, že nechtějí od nikoho přijmout žádné jiné právo než to, které ustanovila ona se svým mužem. Pohřeb na Libici pak byl velice vznešený uspořádán a sám Přemysl vložil jí do rukou pět velikých zlatých dukátů zavinutých do měšce s těmito slovy: „Toto dnes odevzdá neznámému bohu za sebe a za nás.“

Třináctého léta po Libušině smrti se stalo toto: Libušina služebnice Vlasta, dívka moudrá, všech kouzel znalá, domluvila se s jinými dívkami a takto se uradily: že by mužové ženám vládnout neměli, protože tyto jsou moudřejší, střízlivější v činech než muži, kouzel a jiných věcí znalé; tak že to také bylo za Libuše. Nyní že Přemysl uplatňuje svůj rozum a na ženy je hrůzný, předtím že za Libuše neměl takovou moc ani slovo, neboť ona všechno svým rozumem spravovala. Na ta Vlastina slova odpověděla dívka jménem Stratcha: „Milá sestro, správně mluvíš o našich ctnostech. Pošleme k Přemyslovi, aby ti dal svého syna za muže, a my ti pak budeme poddány.“ S tím všechny souhlasily a Vlasta řekla: „Nehodí se na nás prosit, aby nám ho dal, ať nám ho dá tak, neboť my tu máme svou otčinu po naší vládkyni!“

Když s tímto poselstvím přišly k Přemyslovi, odpověděl jim: „Tu si můj syn vezme za ženu, která mně se bude hodit a jemu líbit. Ať mi ony v tom neporoučejí, ani mému synovi.“ Když to Vlasta uslyšela, rozhněvala se, až si vlasy z hlavy rvala, křičela jako pominutá: „Bijte a zabte je, nešetřte jediného vousáče.“

Brzy se jich sešlo mnoho set kolem Vlasty, nejvíce těch, které se protivily svým mužům. Na jednom místě nad Libicí na jedné hoře si samy svýma rukama zbudovaly hrad a daly mu jméno Děvín, jiní jej nazývali Dívčí hrad. Když dokončily stavbu pevného hradu, počaly se starat o zásoby.

Jakýsi muž jménem Motol měl mnoho různých požitků.8 Dívky přijely a Motola zabily, ženu s dcerou odvedly a požitky zabraly a do svého hradu je jako zásobu odvážely. Pak po všechny dny jezdily pro kořist, mnoho lidí zmučily po vsích a osadách. Nabraly mnoho malých děvčátek, která učily rytířskému umění. Pravé prsy jim (jako Amazonky) vypalovaly, aby jim uschly, a levé ponechávaly. Proto jim prsy upalovaly, aby jim nepřekážely při střelbě z luku a držení kopí. Když se jim narodil chlapec, oči mu vylupovaly a hlavní prst mu uřezávaly, aby jím nemohl natahovat tětivu luku a meč obejmout. Přemýšlely, jak začít boj s Přemyslem. Už měly všeho dostatek. Tehdy mnohé ženy své muže zabily a k dívkám přišly, už byl jen málokterý muž, který by mnohokrát nůž ve své ložnici nenašel. Zato žádný muž se tehdy neodvážil nic své ženě vytýkat.

Byla mezi nimi dívka znamenitá, která svou chytrostí mnoho krásných mládenců obelstila a k smrti přivedla následujícím způsobem: psala bratrům a různým přátelům, prosila je, aby ji proboha vysvobodili z toho hradu, z rukou těch zlých dívek, aby k tomu účelu pod lesem za kopcem byli připraveni s dvěma sty koňmi nebo i s menším počtem. Ona že se pak dovolí Vlasty, aby směla vyjet s jinými dívkami, které oni potom svážou a ke knížeti Přemyslovi dovedou. A tak je klamala.

Její přátelé a vlastní bratři byli tomu rádi. Obeslali se navzájem a sešlo se jich na dvě stě i s koňmi, ba více, a čekali na označeném místě. Dívky, dověděvši se o tom, hned shromáždily dvojí vojsko po dvou stech koních: jedno do zálohy a druhé na utkání. Ukázaly se mládencům jen tak letmo a ujížděly za kopec, mládenci za nimi. Dovedly je až k záloze, kde je dívčí roty obstoupily tak, že ani jeden neutekl. Nemilosrdně si s nimi počínaly, pobily je, rty a nosy jim pouřezaly a poslaly Přemyslovi.

Vždycky měly svého zvěda, který jim dával podrobné zprávy o tom, co se děje u Přemysla a jeho mužů. Když to slyšeli čeští páni, sjeli se ke knížeti, podivujíce se neslýchanému ukrutenství, které páchaly ty mořské panny. „Proč tomu neučiníš přítrž, kníže?“ Odpovídal jim: „Je to zkouška od Boha seslaná, má to svou dobu a čas. Musíme počkat, až ta zkouška pomine.“ Páni s ostatními lidmi se hněvali a říkali mu: „Jak by ses nebál ženských, když i z dívek máš strach.“

Na nic nečekajíce, sami se shromáždili pod Dívčím hradem a začali útočit. Dívek jízdních bylo tehdy v tom hradě kolem deseti set kromě jiných ještě. Vlasta vidouc to, poručila dívkám připravit se k boji a pronesla k nim tuto řeč: „Již, milé sestry, vidím na vás, že žádná z vás nemá strach. Mějte každá na mysli svou čest, zdraví a svobodu, požitky a všechen majetek, který nyní s boží pomocí vlastníme: jakože svědkem našich záměrů s těmito našimi zhoubci je Bůh, zvítězíme nad nimi. Vzpomeňte každá z vás, jak nám paní naše Libuše vyprávěla o Pentesilii, která vlastníma rukama čtyři muže v Tróji zabila, takže všichni v Řecku se před ní třásli. Proč bychom také my neměly být jako ona Pentesilia? Nebo jako Tomyris, která velikému perskému králi Kyrovi, jenž prolil hodně lidské krve, hlavu usekla? Mám za to, že každá z vás, dá Bůh, bude mít to srdce a že každá z vás deset hlav těm vousatým usekne.“ To řkouc, dala jim napít medoviny uchystané s různými bylinami, jíž se některé na místě napily.

Pak vyjely z hradu na koních ve vší pohotovosti a spustily takový pokřik, že se všichni zarazili a přemýšleli, zda proti nim mohou obstát. Sama Vlasta se přede všemi srazila s náčelníkem, shodila ho s koně, na místě pak zabila ještě jiného vojevůdce a tou svou chrabrostí všem dívkám dodala odvahy. Dívčí roty pobily mužské vojsko, lidi pomučily a všechno jim vzaly. Do hradu se vrátily s velkou radostí.

Přemysl měl jednoho znamenitého a váženého muže jménem Ctirad, z českého rodu, jemuž byla svěřena správa zemí kolem zemských hranic. Jednou jel za svou povinností přes les. Zvěd přiběhl k dívkám a řekl jim, že Ctirad jede o stu koních přes les na hranice. Dívky ukryly do zálohy dvě stě koní. A jedna z dívek, kterou nazývaly Šárka, dala si svázat ruce a na šíji pověsit lesní roh, sladkou medovinu položit vedle sebe. Lehla si spoutaná u cesty, kudy Ctirad měl jet. Ctirad k ní dojel a divil se tomu, co se s ní stalo.

Ptal se jí, odkud je a čí je. Řekla mu: „Jsem Mnohoslavova dcera z Oskořína. Byla jsem s otcem na poli, když tu nás napadly ty nešlechetné dívky z hradu, které mne tu zajaly a odvážely s sebou. Když uslyšely vás, že jedete kolem, lekly se a utekly. Otec, jenž měl pod sebou dobrého koně, utekl také.“ Ctirad jí řekl: „Já tvého otce dobře znám, je to můj přítel. Pojeď tedy se mnou.“ Šárka pravila: „Prosím vás, uvolněte má pouta.“ Jakmile ji vyprostil z pout, sedl si vedle ní a ptal se, co je v nádobě. Odpověděla: „Velmi dobrá medovina, kterou můj otec pil vždycky po práci.“ Ctirad se napil a byl jako zbaven rozumu. I ostatní se napili a ztratili rozum. Ctirad pak sejmul lesní roh s její šíje a jal se naň troubit. Dívky to uslyšely, rychle přijely a pobily všechny, a samého Ctirada zajaly a ocenily ho na deset tisíc zlatých, které jim za sebe měl vyplatit a tím se z jejich zajetí vykoupit.

Když se takové kousky rozmnožily a kníže Přemysl viděl, že přišel jeho čas, který mu věštila jeho žena Libuše, svolal lid na sněm. Shromáždil čtyři tisíce mužů proti nim a vydal se pod hrad.

Byly chytré, ale přišli na ně ještě chytřejší. Přemysl tajně svolal sto jinochů a ty oblékl do dívčích pancířů a jiné ještě za mladé ženy s luky a meči. Přikázal jim, aby bez váhání šli k hradu ještě dříve, než přijde vojsko. Aby je podle řeči nepoznaly, vmísil mezi ně několik žen, které s nimi mluvily.

Když spěšně přijeli pod hrad, ptaly se jich, co jsou zač. Odpověděli: „Nutně musíme mluvit s vaší milostivou pannou Vlastou.“ Ta s nimi mluvila z okna. Říkali jí s pláčem a strachem: „Přemysl jede s velkým vojskem na nás. A co ještě horšího, na sněmu se tajně domluvili, že každé ženě, i těm, co se narodí, budou řezat žíly pod koleny, aby se nemohly pohybovat. Proto, milé dívky, když jsou tak krutí k ženám, ať raději ztratíme hlavy. Rozhněvaly jste je panem Ctiradem. Je nás tady mnoho set koňmo, a jestli chcete, vezměte nás pod ochranu.“ Ptaly se jich hned, zda jsou znalí rytířského umění. Odpověď zněla: „Velmi dobře.“ Těm jinochům kázala Vlasta seskočit s koně a střílet z luků: někteří z nich vyhodili čepice do vzduchu a stříleli do nich. Dívky, jež to viděly, byly rády, že mezi sebou mají tak statečné a střelby znalé ženy.

Za chvíli přišel zvěd a oznámil, že Přemysl s vojskem jde dobýt hrad. Když to uslyšela Vlasta, kázala všem vsednout na koně a nečekat na obléhání, nýbrž napadnout je dříve, než se seřadí. Pak vyjížděly z hradu, seřadivše se, a to tak, že ony mladíky zařadily do zadních šiků. Brzy celý pluk vyjel z hradu, ale jinoši vzadu se vrátili zpět do hradu a stráže u vchodu pobili. Sami se pak zavřeli v hradu a dali o tom zprávu vojsku. Přemysl hned přijel, snadno dívky obklíčil a porazil je na hlavu, když ještě z hradu je zastrašili. Ještě se dlouho mezi sebou bili, Vlasta zabila vojvodu Šťasoně, když na něm přesekla brnění. Až potom sama byla zabita ranou do týla jako druhá Pentesilia. Tak skončila válka, jež trvala sedm let.

Léta 745 uviděl Přemysl, že jeho čas se naplnil. Pozval si k sobě nejlepší muže, odevzdal jim království a svěřil jim svého syna Nezamysla. Mezi jiným vedl k nim takovou řeč: „V ten čas přijdou na Českou zemi různá zla, když se nad své vládce budete vyvyšovat a věrnost úplnou jim nezachováte. Boha si rozhněváte, krev prolijete pýchou nadmuti a bohatstvím obtíženi a v nouzi pak budete trpět.“ Mnoho jiných slov k nim ještě pronášel a pak svůj život skončil. Pochován je pod Vyšehradem podle pohanského způsobu, obětovali modlám, Neratovi a Radamasovi.

Téhož roku byl Nezamysl zvolen králem českým a oženil se. Vzal si dívku z místních usedlíků jménem Chruba, která mu porodila syna Mnatu.

V tomtéž roce zemřela také Tetka, poslední z doby dívčí vlády. Měla na hlavě naloženo mnoho zlata a stříbra, které bylo sežehnuto, a bohyni Klimbě tak přinesena oběť. Založila hrad Tetín. Měla u sebe dívku, která s medvědy na pastvu chodila. Jednou dívky zabily v horách medvědy a na tom místě založily hrad zvaný Medvědice.

Léta 783 od narození Kristova zemřel Nezamysl, syn Přemyslův, když se dožil šestapadesáti let. Téhož roku byl za knížete vybrán Mnata, syn Nezamyslův. Ten dal na „svinské“ hoře postavit Pražský hrad. Na tom hradě Mnatova žena s deseti dívkami soudila ženy. Mnata pak soudil muže.

Po Mnatovi nastoupil jeho syn Vojen. Za ženu měl Dannu, která mu porodila syna Křesomysla. Za Vojena byli Moravané pobiti od Čechů pro kořist.

Křesomysl se ujal vlády po otci a od pánů byl korunován Přemyslovou čapkou. Ustanovil ve své zemi čtyři soudce, kteří dbali o poklady. Dával pozor, aby od lidí nebrali nic kvůli lepší a rychlé pravdě.

Za toho knížete žil jakýsi Horymír, který v zemi našel mnoho pokladů, stříbrnou a zlatou rudu. Proto se počal vynášet nad svým vládcem. Když se to kníže dověděl, vzal mu ty hory a sám tu počal rudu dobývat. Horymír zasypal hory, aby je nikdo nenašel, a mistry pobil. Kníže ho kázal zajmout a upálit za vraždu a za napáchané škody. Když už měl být potrestán smrtí, vyprosil si od knížete, aby mohl jít na smrt svobodně, nikoliv spoután. Jak šel na smrt, jeho kůň, Šemík zvaný, přišel k němu osedlaný a na toho Horymír hned vsedl. Vyskočil z nádvoří nad samy stromy kolem hradu, přeskočil hradby a řeku Veltavu, kde všichni stáli v údivu. Pak mu kníže dal milost a vrátil mu hory.

Po Křesomyslově smrti připadlo sídelní město a knížectví Neklanovi, jemuž, když se oženil, narodil se syn Hostivít. Neklan byl hloupý a bázlivý v boji, pak ho ta jeho bojácnost stála život. Klaněl se zlatým idolům. Když se modla pohnula a spadla, lekl se a brzy strachy zemřel.

Po jeho smrti si zvolili Hostivíta, který ženu pojal a zrodil Bořislava, jenž byl prvým knížetem křesťanským.

Po něm nastoupil Bořivoj. Ženu měl moudrou, jménem Ludmila, která mu porodila syna Vratislava. Svatopluk, kníže moravský, který byl křesťanem, pozval na hostinu Bořivoje. Sluhy svých přátel posadil za stůl, avšak jeho kázal usadit a pokrmy mu předkládat na zemi. Ten se ho, pohaněn, ptal, proč to tak je. Odpověděl mu Svatopluk: „Ty jsi pohan, proto nejsi hoden jíst s křesťany.“

Od toho času byl osvícen duchem svatým a vyžádal si od biskupa, svatého Cyrila, jenž byl Řek, poučení o víře křesťanské. Prosil pak, aby byl pokřtěn s celým svým domem. Král Svatopluk s ruským bojarem ho přijímali. Přijel a pokřtil ženu Ludmilu s dětmi, a tak byla první mše v Čechách sloužena ve slovanském jazyce biskupem Cyrilem a bratrem jeho Metodějem.

Bořivoj byl dobrý křesťan, více myslel na Boha než na knížectví. Se souhlasem rádců a vznešených pánů odevzdal knížectví Vratislavovi. Ten si vzal ženu zlou a krutou, jež porodila syna Václava, jehož potom zabil bratr Boleslav. A Bořivoj se uchýlil do míst, kde kdysi žila kněžka Teta.

Jednou se vydal se svými lidmi na lov. Když zajel daleko do lesa, potkal laň a střelil po ní z luku. Dala se do běhu. Když ji pronásledoval, přivedla ho pod velikou skálu, z níž tekla voda. Laň pila vodu. Slezl s koně a zabil ji kopím. Ale místo krve vytékalo z ní mléko, čemuž se všichni divili. Za chvíli vystoupil z houští jakýsi muž velice strašný, celé tělo měl porostlé vlasem, a řekl: „Proč jsi zabil mou laň?“ Bořivoj se lekl, když ho uviděl, a otázal se: „Což byla tvá?“ Odpověděl: „Ano. Živila mne na tomto místě dvaačtyřicet let.“ Bořivoj se otázal: „Kdo jsi a co zde děláš?“ On odpověděl: „Jsem Ivan ze země Chorvatské. Žiji tu čtyřicet a dvě léta. Žádný člověk kromě tebe mne dosud neviděl.“

Bořivoj ho pozval do svého domu. Ivan mu řekl: „Na koni nejezdím, pošli pro mne kněze, s tím půjdu, kam poručíš.“ Bořivoj proň poslal kněze. Vyšel mu pak vstříc se ženou. Ivan, vyslechnuvší službu boží, nechtěl nic pít ani jíst. Prosil, aby ho odvedli zpět na jeho místo. A když ho tam chtěli doprovodit, upadl do těžké nemoci a za krátký čas zemřel. Byl u něho nalezen zápis, že to byl syn chorvatského krále Gestimula.

Léta 910 Bořivoj na Tetíně zemřel, žalostně oplakáván křesťany, a pohřben byl v kostele svatého Michala. Zanechal po sobě syna Vratislava, který pak za krátký čas zemřel. Po jeho smrti byly veliké rozepře mezi křesťany a nepokřtěnými (Lucko bylo tehdy ještě pohanské), zvláště ženou Vratislavovou, která poručila křesťanské kostely spálit, křesťany pravoslavné vyhnat a která pak také Bořivojovu ženu Ludmilu dala zabít, na kterémž místě až dodnes je krev na zdi znát. Později sama Drahomíra zmizela neznámo kam. Píše se v českých letopisech, že ji sama země pozřela.

Vratislavovi synové, Václav a Boleslav, pak vládli v Čechách. Ale Václav žádal papeže v Římě, aby mu dovolil vstoupit do stavu duchovního, neboť jeho srdce více bylo nakloněno věcem duchovním než světské vládě. Knížectví slíbil předat Boleslavovi.

Boleslav však měl zlé úmysly s Václavem neboli Vjačeslavem. Pozval ho k sobě na slavnost zasvěcení chrámu a zabil ho v kostele. Krev prolitá na kameni se nedala žádným způsobem smýt. Tělo jeho bylo s velkými poctami pochováno u svatého Víta na hradě v Praze. Zázraky ho Bůh uctil, tělo jeho bylo přes řeku Veltavu bez mostu jako po suchu převezeno.

Za nějaký čas potrestal Bůh Boleslava, neboť císař ho na hlavu porazil a jeho zajal, pak mu kotle v kuchyni kázal nosit a za onen hřích se prací trudit. Potom brzy zemřel.

Po něm přišel syn jeho Boleslav Milostivý. Ten dal postavit dvacet kostelů.

Po něm byl Boleslav Třetí, pak Jaromír, syn Boleslavův, potom Oldřich, pak Břetislav, Spytihněv, po něm Vratislav, bratr jeho, byl knížetem českým. Pak Bořivoj a Svatopluk, vyhnavší Bořivoje, vládl. Po něm Vladislav, syn Vratislavův, pak Soběslav, po něm Vladislav, syn Vladislavův. Pak Soběslav, syn Oldřichův, po něm Václav, syn Soběslavův, pak opět Vladislav – Fridrich. Pak Přemysl Otakar. Pak Václav, syn Otakarův. Po něm Rudolf, kníže rakouský. Pak Jindřich, kníže rakouský. Potom Karel, markrabě moravský. Pak Karel Čtvrtý, císař římský. Potom Zikmund, král uherský a římský. Pak Vladislav, král český. Po něm Kazimír. Po něm Ludvík, král český a uherský. Potom Albrecht, arcikníže rakouský. Po něm Vladislav, syn císaře Albrechta. Potom Jiří, pak Ferdinand, pak císař Maxmilián. Nakonec Rudolf, syn císaře Maxmiliána, který vládl šťastně.


O VASILIJI ZLATOVLASÉM

Není to třené a chce to být koláč! Není to vydělané a chce to být řemen! Levý střevíc chce se obout na pravou nohu, poddanský syn chce za ženu královskou dceru!“



VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 Pateriky byly středověké soubory moralistních příběhů, jež pojednávaly o životě církevních otců a o asketickém životě horlitelů víry, kteří žili v klášterech nebo v poustevnách.

2 Častá metafora ve staroruských textech – bitva se líčí jako hostina.

3 mullové = islámští duchovní. – Vysv. Mis.

4 hosudar = ruský car, vládce, státník. – Vysvětlivka Misantropova.

5 bojaři = nejvyšší feudálové. – Vysv. Mis.

6 busurman = musulman, tj. mohamedán, nekřesťan. – Vysv. Mis.

7 Historie krátká o Bohemě, což jest země Česká – Historie krátká o Bohemě čili o zemi České, dochovaná ve dvou ruských rukopisech, je dokladem dobového zájmu o bájné příběhy zprostředkující historické poznání cizích zemí. Ruské rukopisy představují upravený překlad polských pramenů, jež čerpaly z kroniky Kosmovy a Hájkovy. Historie krátká o Bohemě (psaná roztomilým stylem slohové úlohy žáka základní školy – pozn. Mis.) se vyznačuje sklonem k fabulování, k řetězení uzavřených poutavých příběhů. Ty se pak dále šířily jako samostatné epické celky, např. O Vladislavke děvke (O Vlastě panně), O pustynnike Ivaně (O poustevníku Ivanovi).

8 požitky = majetek peněžní i poživatelný. – Vysv. Mis.