Plútarchos: Životopisy

(výpisky)


OBSAH PRVÉ ČÁSTI:

Théseus a Romulus

Lykúrgos a Numa

Solón a Publicola

Themistoklés a Camillus

Aristeidés a Cato

Kimón a Lucullus

Periklés a Fabius Maximus

Alkibiadés a Coriolanus

Pelopidás a Marcellus

Pyrrhos a Marius

Sertorius a Eumenés

Filopoimén a Titus Flamininus

Aemilius Paulus a Tímoleón

Ágis a Kleomenés a bratři Gracchové

OBSAH DRUHÉ ČÁSTI:

Lýsandros a Sulla

Agésiláos a Pompeius

Níkiás a Crassus

Démosthenés a Cicero

Alexandros a Caesar

Fókión a Cato Mladší

Dión a Brutus

Démétrios a Antonius

Ostatní životopisy:

Artaxerxés

Arátos

Galba

Otho



THÉSEUS A ROMULUS


THÉSEUS


Tehdy bylo ještě zvykem, že ti, kdo odrostli chlapeckým letům, přicházeli do Delf a obětovali bohu své vlasy. Proto přišel do Delf i Théseus a ještě nyní se prý po něm jedno místo nazývá Théseia. Vlasy si ustřihl jen vpředu, jak to podle Homéra dělali Abantové,1 a tak byl tento způsob stříhání nazván po něm Théseův střih. Abantové se stříhali tímto způsobem první, nenaučili se tomu však, jak se někteří domnívají, od Arabů, ani nenapodobili Mýsy, ale činili tak proto, že se při své bojovnosti utkávali muž proti muži a byli ze všech nejlépe vycvičeni vrhat se na nepřítele zblízka, jak dosvědčuje i Archilochos2 těmito verši:

Luky tam nenapínají, ni praků neužívají,

kdykoli roznítí Arés na širé rovině boj:

tehdy žalostné dílo se začne provádět meči,

neboť eubojští vládci, kopím již proslulí jsou,

takových bojů jsou znalí...


Stříhali se tedy proto, aby je nepřátelé nemohli chytit za vlasy. To měl zajisté na mysli i Alexandros Makedonský, když prý rozkázal svým vojevůdcům, aby dali ostříhat Makedoncům bradky, poněvadž je za ně může nepřítel v boji nejlépe uchopit.


Krommyónská svině, zvaná „Faia“, nebylo zvíře ledajaké, nýbrž útočné a těžko přemožitelné. Théseus ji jen jda cestou mimo napadl, aby se nezdálo, že dělá jen to, co je nezbytně nutné. Domníval se také, že se na hrdinu sluší, aby se s ničemnými lidmi utkával v sebeobraně, ale mohutná zvířata aby napadal sám a v boji s nimi se vydával v nebezpečí. Někteří prohlašují, že Faia byla loupežnice, žena, která si libovala ve vraždách a prostopášnostech; bydlila prý v Krommyónu, sviní byla zvána pro svou povahu a způsob života a později byla prý Théseem zabita.


Théseus umínil si vykonat velké a podivuhodné dílo; sjednotil totiž obyvatele Attiky v jednom městě a učinil tak ty, kdo byli až dosud rozptýleni a těžko se dali pohnout k věcem obecně prospěšným, ba někdy se dokonce mezi sebou přeli a spolu bojovali, jediným lidem jedné obce. Obcházel proto démy3 a rody a snažil se je získat. Prostí a chudí lidé rychle přijímali jeho výzvu, mocným sliboval, že stát nebude spravovat král, nýbrž lid, on sám že bude jen vojevůdcem a strážcem zákonů, jinak však že budou všichni rovnoprávní. Jedny o tom přesvědčil, druzí se ze strachu před jeho mocí, která již byla velká, i před jeho odvahou rozhodli povolit raději po dobrém, než aby k tomu byli donuceni. Město nazval Athény.4

Mocní na Thésea již dávno nevražili, neboť se domnívali, že je vtěsnal do jednoho města, aby s nimi mohl nakládat jako s poddanými a otroky.

Théseus shledával, že ti, kdo ho nenáviděli, připojili k nenávisti pohrdání, a viděl, že lid je v mnoha ohledech zkažený, a místo aby mlčky konal, co se mu nařídí, chce, aby se mu lichotilo. Když se tedy snažil dosáhnout moci násilím, podlehl demagogickým pletichám a vzpouře. Nakonec se vzdal naděje na úspěch a sám pak vyřkl nad Athéňany kletbu.



ROMULUS


Někteří vypravují o jeho narození naprosté báchorky. V domě Tarchetia, velmi nespravedlivého a krutého krále Albanů, objevilo se prý božské znamení. Z krbu totiž vyvstal mužský úd a zůstal tam po mnoho dní trčet. V Etrurii byla tehdy věštírna Téthyina a odtud dostal Tarchetius věštbu, že s oním zjevením má obcovat některá panna, načež prý porodí syna, jenž se jednou velmi proslaví a vynikne jak statečností, tak štěstím a silou. Tarchetius pověděl o věštbě jedné ze svých dcer a přikázal jí, aby obcovala s oním zjevením. Ta to však odmítla jako nedůstojné a poslala tam služebnou. Když služebná porodila ze styku s oním zjevením dvojčata, dal je Tarchetius jakémusi Teratiovi a poručil mu, aby je odstranil. Ten je odnesl k řece a tam je pohodil. Potom k nim přicházela vlčice a kojila je svým mlékem a různí ptáci přinášeli drobty a vkládali je nemluvňatům do úst.5 Tuto pověst vypravuje jakýsi Promathión, jenž sepsal dějiny Itálie.

Tam prý tedy ležela nemluvňata a u nich meškala vlčice, která je kojila, a datel, který je pomáhal živit a střežil je. Tato zvířata jsou zasvěcena Martovi a obzvlášť datla Latinové ctí a váží si ho. Někteří tvrdí, že se z pověsti stala báje pro dvojí význam jména vztahujícího se ke kojné. Slovo lupa znamená totiž u Latinů, jde-li o zvířata, vlčici, jde-li o ženy, nevěstku. Taková prý byla Acca Larentia, manželka Faustula, jenž nemluvňata vychoval.


Héródóros Pontský praví, že Héraklés se radoval, když se mu při práci objevil sup. Je totiž nejméně škodlivý ze všech živočichů, neboť neničí setbu ani sadbu ani dobytek, nýbrž živí se zdechlinami a nic živého neusmrcuje ani nezraňuje. K ptákům se však nepřiblíží, ani jsou-li mrtvi, poněvadž patří k témuž druhu. Naproti tomu orlové, sovy a jestřábi napadají příslušníky svého druhu a usmrcují je. A přece praví Aischylos:

Je citlivý snad pták, jenž ptáka požírá?


Mocné nazýval patrony, což znamená totéž jako ochránci, lid pak klienty, což je totéž jako chráněnci. Zároveň jim vštípil podivuhodnou vzájemnou náklonnost, z níž vyplývaly také velké oboustranné povinnosti. Patroni totiž vykládali zákony, hájili klienty na soudech, ve všem jim radili a chránili je. Klienti nejen prokazovali úctu svým patronům, nýbrž pomáhali jim i vybavit dcery a splácet dluhy. Nebylo zákona ani úřadu, který by nutil patrona, aby svědčil proti klientovi, nebo klienta, aby svědčil proti patronovi. Později zůstaly sice ostatní povinnosti v platnosti, pokládalo se však za hanbu a špatnost, aby mocní přijímali peníze od lidí níže postavených. Tolik tedy o těchto poměrech.


Také se udržel až dodnes zvyk, že nevěsta nepřekročí sama práh ložnice, nýbrž že ji ženich zvedne a přenese, neboť i tenkrát byly uloupené ženy doneseny do domů násilím a nevkročily tam dobrovolně.


Sabinové byli početný a bojovný kmen, který bydlil v neohrazených vesnicích. Jako vystěhovalci ze Sparty byli totiž přesvědčeni, že musí dokázat svou hrdost a odvahu.


Nic tak nepodporovalo vzrůst Říma jako zvyk, že poražené vždy přesídlovali do města a přijímali je za občany.


Zdá se, že to nebyl jen Antigonos,6 který prohlásil, že miluje zrazující, ale nenávidí zradivší, ani jen Augustus, jenž řekl o thráckém králi Rhóimétalkovi, že sice miluje zradu, ale nenávidí zrádce. Tento vztah k ničemným lidem je jaksi společný všem těm, kdo je potřebují, jako potřebují jedu a žluči některých zvířat, neboť si pochvalují jejich prospěšnost, pokud jich užívají, po použití se jim však protiví.


Římané projevovali ženám v mnohém ohledu úctu, například tím, že jim ustupovali z cesty, že nesměl nikdo v přítomnosti ženy vyslovit nic neslušného ani se ukázat nahý, jinak byl obžalován u hrdelního soudu.


Slavnost Lupercalií byla, jak se zdá podle doby, kdy se slavila, slavností očistnou. Připadá totiž na svátky v únoru, latinsky Februarius, což lze přeložit jako „měsíc očisty“, a den této slavnosti se kdysi nazýval Februata. Jinoši běhají nazí, opásáni jen zástěrou, a šlehají řemeny každého, koho potkají. Mladé ženy se ranám nevyhýbají, neboť věří, že jim přinesou plodnost a lehký porod. Zvláštností této slavnosti je, že Lupercové obětují psa. Gaius Acilius7 však vypravuje, že se Romulovi a Removi ještě před založením města ztratil dobytek. Pomodlili se prý k Faunovi a nazí běželi hledat dobytek, aby jim přitom pot nebyl na obtíž. Proto prý také Lupercové pobíhají nazí. Obětování psa by se dalo vysvětlit tak, jsou-li ovšem Lupercalia slavností očistnou, že ho obětují na očistu, neboť i Řekové nosí při očistných obětech kolem štěňata a na mnohých místech konají obřad zvaný periskylakismos. Obětování psa má svůj důvod také tehdy, koná-li se tato slavnost jako děkovná oběť vlčici v odměnu za vychování a zachránění Romulovo, neboť pes je nepřítelem vlků, není-li ovšem pes trestán za to, že obtěžuje Luperky, když pobíhají po městě.


Ani Romulus neušel tomu, co je údělem mnohých či spíše až na malé výjimky všech, které povzneslo velké a neočekávané štěstí k moci a vážnosti. Naplněn nezlomnou důvěrou ve své štěstí choval se s urážlivou pýchou, zpronevěřil se svému přátelskému poměru k lidu a uchýlil se k nenáviděné a tíživé samovládě.


Koluje mnoho takových báchorek, které nepatřičně povyšují smrtelnou část lidské přirozenosti na roveň božské. Bylo by ovšem bezbožné a neslušelo by se zcela popírat božskou povahu ctnosti, ale je pošetilé směšovat zemi s nebem. Musíme se tedy přidržovat toho, co je jisté, a prohlásit s Pindarem,8 že tělo každého člověka je podrobeno všemocné smrti, živý však že nadále zůstává obraz našeho bytí. Nesmíme tedy těla dobrých lidí posílat do nebe v rozporu s jejich přirozenou povahou, nýbrž věřme, že se duše ctnostných lidí ve shodě se svou přirozeností a podle božského práva povznášejí z lidí k héroům a z héroů ke geniům. Když se tyto duše zcela očistí jako při mystériích a stanou se svatými a oprostí se ode všech vášní, povznesou se z geniů k bohům. Neděje se tak podle rozhodnutí obce, nýbrž podle pravdy a spravedlnosti, a ctnostné duše dosáhnou tak nejkrásnější a nejblaženější dokonalosti.



LYKÚRGOS A NUMA


LYKÚRGOS


Především otužil těla dívek pěstováním běhu, zápasením a házením disku i oštěpu, aby ujímající se zárodek dostal v silných tělech silný začátek, aby se pak lépe vyvíjel, ony samy aby pak snášely porod s odolností a dobře a snadno zápasily s bolestmi. Dále odstranil rozmazlenost, choulostivost a veškerou zženštilost tím, že dívky přivykal stejně jako mladíky, aby při průvodech kráčely nahé a při některých slavnostech tančily a zpívaly za přítomnosti a před očima mladých mužů.

Ostatně obnažení dívek neznamenalo nic hanebného, poněvadž přitom převládala cudnost, nikoli nezdrženlivost, naopak to vštěpovalo ženskému pohlaví prosté mravy a snahu o slušné chování, a dodávalo to šlechetné mysli, neboť ženy měly stejnou účast na statečnosti a vážnosti.

Byly tedy i tyto věci účinnou pobídkou k ženění, totiž průvody dívek, svlékání a zápasy před očima mladých mužů, kteří pak byli unášeni, jak říká Platón, nikoli geometrickým, nýbrž milostným nutkáním. Mimoto vložil Lykúrgos na neženaté muže ještě jakési bezectí: nesměli se totiž dívat na hry nahých dívek; a v zimě pak museli na příkaz archontů9 sami chodit nazí kolem náměstí, a když tak kolem něho chodili, zpívali jakousi píseň na ně složenou, že trpí spravedlivý trest za to, že neposlouchají zákonů.

I ženili se Sparťané pomocí únosů. Unesené dívky se pak ujala takzvaná družička, ostříhala jí dohola hlavu, oděla ji mužským pláštěm, navlékla mužskou obuv a samotnou bez světla položila na stelivo. Potom se k ní vloudil ženich, nikoli podnapilý ani vysílený, nýbrž střízlivý. Prodlev pak u ní nedlouhý čas odcházel počestně spát tam, kde obvykle spával s ostatními mladými muži. A tak to činil i v dalších dnech, že den trávil mezi svými druhy a s nimi i v noci odpočíval, ke své choti však přicházel potají a opatrně, se studem a bázní, aby to nikdo v domě nezpozoroval, přičemž i jeho choť to dovedla nastrojit a zaonačit tak, aby se spolu mohli sdružit ve vhodné chvíli a potají. A tak to prováděli nikoli krátký čas, takže se některým mužům i děti dřív narodily, než ve dne uviděli své manželky. Takovéto scházení se bylo nejen cvičením v zdrženlivosti a umírněnosti, nýbrž přivádělo vždy oba k intimnímu styku tělesně plodné a láskou vždy svěží a jaré, a nikoli přesycené ani malátné příliš nevázaným stykem, naopak vždy si navzájem zanechávali jakýsi zbytek a podnět touhy a lásky pro příště.

Takovou tedy cudnost a takový řád zavedl Lykúrgos při sňatcích, a stejně tak vypudil i onu nejapnou a zženštilou žárlivost, neboť ustanovil za slušné, aby předně vzdalovali od sňatku svévoli a nevázanost, dále aby se intimně stýkali s osobami hodnými toho, aby měly děti a plodily, a vysmívali se těm, kteří to jako něco neslučitelného a nevhodného k obecnému dobru stíhali vražděním a válkou. Bylo totiž staršímu muži mladé ženy dovoleno, jestliže si oblíbil některého z krásných a šlechetných mladých mužů a uznal-li za hodného, aby ho k ní přivedl, a když ji ušlechtilým semenem oplodnil, aby pak novorozeně přijal za vlastní. Naopak zase bylo dovoleno řádnému muži, když se mu zalíbila některá z plodných a počestných žen, provdaná za jiného, aby požádal jejího muže o svolení k intimnímu styku s ní, aby zaséval v půdě úrodné a plodil ušlechtilé děti, které pak byly pokrevnými a sourozenci ušlechtilých.

Lykúrgos totiž předně nepovažoval děti za vlastnictví otců, nýbrž za společný majetek státu, a proto nechtěl, aby občané pocházeli od ledaskoho, nýbrž jen od nejlepších jedinců. Dále spatřoval velikou zpozdilost a tupost v zákonech ostatních národů, jež se těchto věcí týkají, že k fenám a klisnám připouštějí nejsilnější z psů a hřebců, přičemž za dovolení vlastníky těch zvířat prosí nebo jim za to platí, avšak ženy zavírají a hlídají a žádají, aby jen od nich rodily, i když jsou třeba nerozumní nebo přestárlí nebo nemocní; jako by se právě těm, kteří děti získávají a živí, nerodily špatné, pocházejí-li od špatných rodičů, a naopak ušlechtilé, když se jim dostane takového rodu.

Otec neměl výsostné právo vychovávat novorozeně, nýbrž po narození je vzal a odnášel na jakési místo zvané lesché,10 kde seděli nejstarší z krajanů; ti nemluvně napřed ohodnotili, a jestliže bylo dobře vzrostlé a silné, kázali je vychovávat; bylo-li však slabé a nepohledné, posílali je do takzvaných Apothet, jakési to propasti blíže pohoří Táygetu,11 neboť bylo lépe pro novorozeně i pro obec, když nežilo, nejsouc hned od počátku patřičně způsobilé k dobrému vzrůstu a síle. Proto ženy nekoupaly novorozeňata ve vodě, nýbrž ve víně, aby tak prováděly zkoušku jejich tělesného složení. Neboť se říká, že děti epileptické nebo jinak nemocné dotekem vína chřadnou a odumírají, kdežto zdravé že se ještě více otužují a tělesně zesilují.

Chůvy si navykly jakémusi pečování o děti, jež bylo spojeno s uměním, takže nemluvňata odchovávaly bez plen a dopřávaly tak volnosti údům a celé postavě, a hleděly k tomu, aby se jejich svěřenci spokojovali s malým množstvím potravy a nebyli vybíraví, aby se nehrozili tmy a nebáli samoty ani aby neznali nezpůsobné mrzoutství a plačtivost.

Syny Sparťanů Lykúrgos nesvěřil ani koupeným, ani najatým vychovatelům, a rovněž nikomu nebylo dovoleno živit a vychovávat syna, jak by chtěl, nýbrž sám se ujímal výchovy všech, jakmile dosáhli sedmi roků, rozděloval je na družiny a hleděl k tomu, aby žili a byli vychováváni společně, a zvykal je pospolu si hrát a pospolu se učit. Za vedoucího družiny pak ustanovil toho, kdo vynikal moudrou rozvážností a v zápasech byl nejsrdnatější; jeho pokyny se pak řídili, poslouchali jeho příkazy a podrobovali se jeho trestům, takže vychovávání bylo cvičení v poslušnosti.

Vědami se zabývali jen kvůli potřebě. Celé ostatní vychovávání pak směřovalo jen k naprosté poslušnosti, k vytrvání v strastech a k vítězství v boji. Proto i v pokročilejším věku jejich cvičení dost přepínali, dohola je stříhali a zvykali je, aby chodili bosí a hráli si obyčejně nazí.

Jejich oběd je skromný, aby sami od sebe se bránili nouzi a byli nuceni k odvaze a zchytralosti. A to bylo hlavním účelem té skrovné stravy, vedlejším pak byl půst těla. Tělo se totiž vznáší do výšky, když duch nemá mnoho zdržování a překážky, jsa množstvím potravy stlačován dolů a do šíře, nýbrž když pro lehkost stoupá vzhůru, a pak tělo uvolněně a snadno prospívá. A totéž prý činí lidi i krásnými, neboť hubené a štíhlé postavy se snadněji a pozvolněji ohýbají, tlusté však a otylé se pro svou tíhu tomu zpěčují; stejně tak i ženy, které během těhotenství užívají pročišťovacích prostředků, rodí děti sice štíhlé, ale dobře vzrostlé a půvabné, takže se pro lehkost hmoty dají lépe ztvárňovat a ovládat. Avšak příčina tohoto zjevu budiž ponechána k posouzení jiným.

Hochy učili užívat řeči vyhrocené, ale spojené s půvabem, mající při stručném výrazu hluboký smysl. Lykúrgos se přičinil o to, aby železný peníz měl při veliké váze malou cenu, ale naopak peníz řeči přivedl při prostém a stručném vyjádření k hojnému a nesmírně hlubokému smyslu, snaže se dlouhým mlčením učinit hochy v řeči důvtipnými a zběhlými v odpovídání. Tak jako sémě lidí, kteří jsou v pohlavním styku prostopášní, bývá zpravidla neúrodné a neplodné, stejně tak nevázanost v řeči přináší výroky mdlé a nerozumné. Vždyť zajisté král Ágis12 řekl kterémusi Attičanovi, když se vysmíval lakónským mečům, že jsou krátké, a pravil, že je kejklíři na jevišti snadno polykají: „Ba věru, my právě těmito krátkými meči nejvíce doléháme na nepřítele!“ Já aspoň též shledávám, že lakónský způsob výrazu se sice zdá krátký, ale nejlépe se dotýká všech věcí a působí na mysl posluchačů.

Vždyť i Lykúrgos sám, jak se zdá, byl v řeči stručný a vtipný, lze-li takto soudit z jeho výroků, jež se nám dochovaly. Jako například jeho odpověď o obecní správě občanu, jenž žádal, aby se v obci zavedla lidovláda: „Ty tedy nejdřív si zaveď lidovládu ve svém domě!“13 A konečně, když se Sparťané tázali stran městských hradeb, odpověděl: „Není patrně bez hradeb město, které je obklopeno statečnými muži, a ne obloženo cihlami.“

Jaká však byla u Sparťanů nechuť k rozvláčným řečem, toho jsou důkazem takovéto výpovědi: Chariláos,14 synovec Lykúrgův, byv otázán, proč Lykúrgos vydal jen nevelký počet zákonů, odpověděl: „Lidé, kteří nepotřebují mnoho slov, nepotřebují ani mnoho zákonů.“15 Když někteří hanili sofistu Hekataia, že byl pozván k společnému obědu a nic tam nemluvil, řekl jim Archidámidás: „Kdo dovede mluvit, dovede si k tomu nalézt i vhodnou dobu.“

Z památných kousavých výroků, o nichž jsem se zmínil, že jsou plny půvabu, uvádím tyto: Když jeden ničemný člověk dotíral na Démaráta nevhodnými otázkami a často se ho tázal, kdo ze Sparťanů je nejlepší, Démarátos16 mu odpověděl: „Ten, kdo je tobě nejméně podobný.“ Jednomu athénskému řečníku, jenž nazýval Lakedaimoňany nevzdělanými, přitakal Pleistónax, syn Pausániův:17 „Máš pravdu, neboť my jsme jediní z Řeků, kteří jsme se od vás nenaučili žádné špatnosti.“

Je též možno soudit o jejich zvyku podle žertovných výroků. Byli totiž zvyklí neužívat nikdy řeči naplano a nepronášet ani slovo, jež by nemělo aspoň nějaký smysl hodný pozornosti. Kdosi byl například vyzván, aby si poslechl člověka napodobujícího hlas slavíkův, a on odpověděl: „Poslechl jsem si již samého slavíka.“ Jiný zas prohodil, když spatřil lidi sedět na stolici na záchodě: „Bůh chraň, abych si sedl tam, odkud nelze povstat před starším!“18

Způsob těchto vtipných odpovědí byl tedy takový, že někteří pravili ne bez důvodu, že výraz projevovat se po lakónsku19 znamená mít větší sklony k filosofování než k tělesným cvičením.

V čas války promíjeli mladíkům i nejpřísnější ustanovení kázně a nebránili jim, aby se fintili, pokud šlo o úpravu vlasů, o výzdobu zbraní i oděvu, a radovali se, když se pyšnili jako koně a ohnivě dychtili po zápasech. Nechávali si, jak dosáhli jinošského věku, vlasy volně růst, avšak hlavně v čas nebezpečí o vlasy pečovali, aby byly lesklé a uhlazené, majíce na paměti i onen Lykúrgův výrok o vlasech, že vlasy sličné lidi činí ještě krásnějšími, ošklivé však ještě strašnějšími. Mezi jednotlivými výpravami do pole prováděla se jen snadnější cvičení a ostatně také neukládali jinochům tak omezený a odpovědný způsob života, takže pro ně jediné ze všech lidí byla válka odpočinkem od vojenského cvičení.


Lykúrgos svým spoluobčanům zjednal, že měli dostatek volného času, poněvadž naprosto nebylo dovoleno zabývat se řemeslem; a rovněž vydělávání peněz, které bývá spojeno s obtížemi a námahou, nebylo nikterak zapotřebí, neboť bohatství se stalo nežádoucím a bezcenným.

Půdu jim obdělávali heilótové,20 a ti za to odváděli sjednaný poplatek. Jakýsi Sparťan meškal právě v Athénách v době, kdy se konaly soudy, a slyšel, že jeden občan odsouzený pro zahálku se ubírá domů jsa zarmoucen a doprovázen přáteli, kteří s ním truchlí a těžce to nesou; i požádal přítomné, aby mu ukázali, kdo je onen občan, jenž byl odsouzen pro svobodu. Za tak otrocké pokládali zabývat se řemesly a vyděláváním peněz. A soudní spory, což je přirozené, přestaly zároveň s penězi, neboť u nich neexistovala ani zámožnost ani chudoba, nýbrž nastala rovnost v blahobytu a snadném žití, poněvadž životní potřeby byly laciné. Když právě nebyli na válečné výpravě, byly u nich na programu po všechen čas tance, radovánky a hostiny nebo se zabývali tělesným cvičením.21

Vždyť ani sám Lykúrgos nebyl nějak přílišně zatrpklý; jak vypravuje Sósibios,22 dal přec postavit sochu Smíchu23 a velmi vhodně připojoval k hodům a k zábavám jim podobným žert jako prostředek oslazující těžkosti života.


Lykúrgos přivykal občany, aby nechtěli a nedovedli v soukromí žít, nýbrž aby jako včely vždy byli spojeni s celkem a navzájem se sdružovali kolem vůdce, přičemž se z nadšení a horlivosti bezmála odříkávali sebe samých a zcela patřili vlasti; takovéto smýšlení je možno poznati i z některých výroků. Tak například Paidarétos nebyl zvolen mezi třemi sty, ale přesto odcházel ve veselé náladě, ba takřka rozradostněn, že město má tři sta lepších nežli je on. Anebo Polykratidás, když přicházel ještě s jinými jako vyslanec k vojevůdcům krále perského, a ti se ho tázali, zdali jsou tu přítomni jen soukromě, nebo byli posláni jménem obce, odpověděl: „Jestliže dobře pochodíme, tedy jménem obce, jestliže špatně, tedy jen soukromě.“

Také nesvolil, aby se libovolně zdržovali a potulovali v cizině a pak zpátky s sebou přinášeli cizí mravy, napodobování nevzdělaných způsobů života a rozličných státních zřízení. Neboť je nutné, že zároveň s cizími osobami vcházejí i cizí řeči, a nové řeči přinášejí i nové náhledy; a z toho vzniká nevyhnutelně mnoho citů i zásad, které nejsou v souladu s platným státním zřízením jako s harmonií. Proto se domníval, že je třeba více dbát o to, aby se město nenaplnilo špatnými mravy než nakažlivými chorobami přicházejícími z venkova.


Sám pak uznal za vhodné dobrovolně skončit svůj život, neboť byl právě ve věku, kdy čas dozrál a bylo možno buď dále žít nebo život podle vlastní vůle ukončit, a kdy všechny jeho poměry se mohly pokládat za dost šťastné. I odmítl přijímat potravu a tak skonal v přesvědčení, že u velikých státníků i smrt musí být spojena s ohledem na stát a že ani konec života nesmí být nepřičinlivý, nýbrž že se musí jevit jako statečný a záslužný čin. Myslil si totiž, že když vykonal nejkrásnější skutky, že konec života je pro něho vpravdě dovršením blaženosti a že smrt zanechá svým spoluobčanům jako strážkyni toho, co dobrého a ušlechtilého pro ně za celý svůj život vykonal.



NUMA


Již od přírody měl povahu způsobilou k všeliké ušlechtilosti a ještě se zdokonalil vzděláváním, snášením nehod a filosofií; zcela ze sebe vypudil nejen hanebné náruživosti duše, nýbrž i násilnost a lakotnost, jež byla u nevzdělaných národů velmi proslulá, takže pak pokládal za pravou mužnost to, jestliže někdo dovedl rozumem potlačit žádosti svého nitra. Z toho důvodu odstraňoval ze svého domu veškerý přepych a nádheru; ve svém volném čase ani nevyhledával požitky, ani se neupínal k hromadění bohatství.

Zdržoval se většinou na venkově, kde se sám procházíval v hájích bohů a prodléval na posvátných lučinách a osamělých místech.

Numa24 pravil: „Každá změna lidského života je věc nebezpečná. Komu nic potřebného neschází, ani nemusí naříkat nad tím, co má, toho nemůže pobídnout nic jiného leč zpozdilost, aby přetvořil a přeměnil obvyklý způsob života, který vyniká jistotou nad nejasnou budoucností, i kdyby do sebe neměl nic jiného.“


Městský pozemek jako celek rozdělil Numa mezi chudé občany, čímž chtěl odstranit chudobu nutící k nepravostem a lid přimět k obdělávání polí, aby zároveň se zemí vzdělával i sebe. Vždyť žádné jiné zaměstnání nepřivodí tak vřelou a tak rychlou lásku k míru jako rolnický způsob života, při němž i z bojovné odvážlivosti trvá a zůstává to, čeho je zapotřebí k ochraně vlastního majetku, ale vymycuje se náchylnost k páchání křivd a k lakomosti. Proto tedy Numa rozšířil mezi občany rolnictví jako nápoj vzbuzující lásku k míru a oblíbil si je spíše jako umění vedoucí k bohatství mravů než k bohatství peněz.


Numa uvažoval takto: tělesa svou podstatou neslučitelná a tvrdá se dají sloučit roztlučením a rozdrobením a pak se pro drobnost spíše sjednocují; a proto se rozhodl, že rozdělí všechen lid na větší počet malých částí. Toto rozdělení se stalo sjednocením a smířením všech se všemi.


Věčný oheň měl být na příkaz krále Numy ctěn jako počátek všech věcí. Oheň je totiž věc v přírodě nejpohyblivější; každé vznikání je pohyb nebo je alespoň spojeno s nějakým pohybem; všechny ostatní částice hmoty, nedostává-li se jim tepla, leží nečinně a jako mrtvy a postrádají síly ohně jako duše, a když se jim této síly nějak dostane, jsou opět schopny jednat i trpět. Numa tedy jako prozíravý muž, o němž vyprávěla pověst, že obcuje pro svou moudrost s Músami, učinil tento oheň posvátným a dal jej stále udržovat jako obraz věčné síly, jež vše řídí.


Za kralování Numova se nepřipomínají v celém světě ani války, ani povstání, ani převraty, ani proti němu samému nepřátelské činy nebo závist nebo úklady nebo spiknutí občanů, ale úcta před jeho ctností vydala zřejmé svědectví a potvrzení onoho výroku Platónova, jejž se tento mudrc odvážil o něco málo později pronést o vedení státu, že pro lidi jediným ukončením trampot a běd a vyváznutím z nich je to, když se v jedno sloučí věhlas mudrce s královskou mocí, dodá sílu ctnosti a učiní ji mocnější, než je špatnost. Neboť vskutku na výsost šťastný je mudrc sám a na výsost šťastni jsou i ti, kteří poslouchají slova vycházející z úst mudrcových. A je zřejmé, že nikdo jiný nepoznal tuto zásadu lépe než Numa.


Všem spravedlivým a šlechetným mužům se zajisté dostává větší chvály v době pozdní a po smrti, neboť závist je na dlouhou dobu nepřežije, ba zahyne dříve než některý z nich.



SROVNÁNÍ LYKÚRGA A NUMY


Ctnost učinila jednoho tak slavným, že byl uznán hodným královské důstojnosti, druhého zas tak velikým, že královskou důstojností pohrdal.


Střežení dívek stanovené Numou mělo větší zřetel k ženskému pohlaví a slušnosti; zato Lykúrgovo opatření v této věci, jež bylo veskrze nevázané a neodpovídalo ženské povaze, zavdávalo básníkům příčinu k posměchu. Někteří, jako Ibykos, nazývají ženy „ukazatelkami stehen“ nebo jim hanlivě přezdívají běhny, jako třeba Eurípidés, jenž praví:

Ty, které s jinochy pak opouštějí dům,

a mají nahá stehna, roucho nespnuté...


Vskutku totiž neměly spartské dívky sukně na dolních okrajích sešité, nýbrž rozvíraly se a ukazovaly při chůzi celou kyčel. A že tomu tak bylo, vyjádřil nejzřetelněji Sofoklés těmito verši:

A mladou Hermionu, jíž otevřený šat

kol nahého kyčle

se dosud vine...


Avšak Numa vštípil jim mnoho cudnosti a zabránil jim ve všeliké úskočnosti, naučil je střízlivosti a navykl je mlčet; pití vína se zcela zdržovaly a v nepřítomnosti muže nesměly mluvit ani o nutných věcech. A proto se vypráví, že když jednou žena sama vedla před soudem svou při, senát se poslal tázat věštírny, co asi tato událost pro obec znamená. A vážným důkazem o jejich ostatní poslušnosti a mírnosti je zmínka o špatných ženách. Neboť jak u nás dějepisci zaznamenávají, kteří mužové jako první způsobili prolévání krve spoluobčanů, nebo začali válku proti bratřím, nebo se stali vrahy svých otců nebo matek, tak zase Římané uvádějí v paměť, že Spurius Carvilius zapudil od sebe manželku, poněvadž se během dvou set třiceti let od založení Říma nic podobného nepřihodilo; dále že se za panování Tarquinia Superba poprvé dostala do rozepře se svou tchyní manželka jakéhosi Pinaria, pojmenovaná Thalaia. Tak skvělým a cudným způsobem bylo uspořádáno manželství od zákonodárce.


SOLÓN A PUBLICOLA


SOLÓN


Z básní Solónových lze soudit, že nebyl odolný vůči krásným chlapcům a že se nedovedl „jak pěstní zápasník“ dát zmužile do boje s láskou. Kromě toho vydal zákon, který otrokům zakazoval natírat si tělo čistým olejem a milovat chlapce, neboť to pokládal za jeden z krásných a vznešených obyčejů a vyzýval jaksi lidi toho hodné k tomu, z čeho vylučoval lidi nehodné.


Miloval zřejmě moudrost, když neváhal již v pokročilejším věku o sobě prohlásit: „Stárnu a ještě se vždy mnohému přiučit chci.“25 Bohatství si nevážil, ba praví dokonce, že je stejně bohat ten, kdo

jedině to má,

že mu žaludek slouží,

slouží mu nohy i dech

k ozdobě mladistvých let.


Solón se počítal spíše mezi chudé než mezi bohaté, jak vysvítá z těchto jeho veršů:

Nesčetní špatní lidé jsou bohatí, chudí třou bídu;

já bych však neměnil s nimi za dobré jméno a čest

bohatství jejich, neb čest je majetek stálý a věčný,

kdežto majetek lidský tento a onen zas má.


Anacharsis26 posmíval se prý činnosti Solónově i jeho víře, že psaným zákonem učiní přítrž nespravedlivosti a ziskuchtivosti občanů. Vždyť psané zákony se prý ničím neliší od pavučin, neboť jako ony zadrží z těch, které polapí, jen lidi slabé a nepatrné, kdežto mocní a bohatí je roztrhnou. Skutečnost dala za pravdu spíš mínění Anacharsidovu než nadějím Solónovým. Anacharsis řekl prý také, když se zúčastnil shromáždění lidu, že se diví, že u Řeků moudří sice řeční, ale nevědomci rozhodují.


Když přišel Solón do Míléta k Thalétovi, divil se prý, že se Thalés vůbec nestará o to, aby se oženil a měl děti. Thalés tehdy mlčel, ale za několik dní navedl jakéhosi hosta, aby řekl, že se právě vrátil z Athén a že tam měl jakýsi jinoch, syn slavného muže, pohřeb. Solón byl tak poděšen, že sám napověděl cizinci jméno; ptal se ho totiž, zda nebyl zemřelý synem Solónovým. Když muž přisvědčil, začal se Solón bít do hlavy a vůbec se choval a mluvil tak, jak činívají lidé v hlubokém zármutku. Thalés ho uchopil za ruku a s úsměvem pravil: „To mě právě, Solóne, odrazuje od toho, abych se ženil a měl děti, co i tebe drtí, ačkoliv jsi jedním z nejzmužilejších. Nermuť se však pro tuto zprávu. Není totiž pravdivá.“

Pošetilý a zbabělý je však ten, kdo se zříká vlastnictví potřebných věcí jen proto, že má strach, aby je neztratil; tak by se totiž člověk nemohl radovat, ani dostalo-li se mu bohatství, slávy nebo moudrosti, ze samého strachu, aby nebyl o ně oloupen. Je to totiž slabost a ne láska, jež přináší lidem, kteří se neučí čelit osudu rozumem, nemírný zármutek a vzbuzuje v nich strach. Mají-li to, po čem touží, nedovedou se z toho radovat, neboť budoucnost v nich ustavičně vzbuzuje bolestnou úzkost a strach, že ztratí předmět své lásky.


Nejvíc vytýkali Solónovi jeho přátelé, že si ošklivil samovládu již pro pouhé její jméno. V básni pak praví:

Nikdy moc tyrana jsem nechtěl,

čímž bych zhanobit moh své čestné jméno a pověst,

nijak se nemusím hanbit; tak myslím že vítězství získám nad všemi lidmi.


Prvním činem Solónovým bylo, že zrušil všechny Drakontovy zákony kromě těch, které se týkaly vraždy. Učinil tak pro jejich krutost a přísnost trestů, které stanovily. Téměř na všechna provinění byl totiž stanoven trest smrti, takže musil zemřít i ten, kdo byl souzen pro zahálku, a kdo ukradl kousek zeleniny nebo ovoce, byl potrestán stejně jako ten, kdo se dopustil svatokrádeže nebo vraždy. Proto se stal později Démádés27 proslulý svým výrokem, že zákony Drakontovy jsou psány krví, ne inkoustem. Když se Drakonta28 ptali, proč stanovil na většinu provinění trest smrti, odpověděl prý, že si podle jeho mínění malá provinění zaslouží tento trest, pro velká že nemá většího trestu.


Chválen bývá Solónův zákon, jenž zakazuje mluvit špatně o mrtvém.29

Vydal také zákon odstraňující výstřelky při smutečních slavnostech. Odstranil zvyk drásat si při pohřbu tváře a tlouci se v prsa, zpívat žalozpěvy a naříkat při pohřbívání cizích lidí. Zakázal při pohřebních obětech obětovat vola, dávat zemřelému s sebou do hrobu víc než tři oděvy a přistupovat k cizím náhrobkům jindy než při pohřbu. Většinu z toho zakazují i naše zákony, kromě toho však ještě stanoví, že ti, kdo si takto počínají, mají být trestáni od gynaikonomů,30 poněvadž se ve svém zármutku dávají unášet zženštilými city a dopouštějí se poklesků, které nesluší mužům.


Nejpodivnější jsou snad ty zákony Solónovy, které se týkají žen. Kdo totiž přistihl cizoložníka, směl ho zabít; za únos a znásilnění svobodné ženy stanovily však tyto zákony jen pokutu sto drachem.31


Solón řekl mnoho podobného tomu, co čteme v jeho básních:

Hledíte na jazyk jen a na řeči pochlebníkovy,

každý jedinec z vás jde v liščích stopách, však jste-li

v hromadě, jest váš duch jalové prázdnoty pln.


A skládal básně, v nichž činil Athéňanům výčitky:

Jestliže stihl vás žal jen pro vaši povahu špatnou,

nesmíte na bohy přec svalovat tento svůj hněv!

Sami jste ochranou svou přec povznesli mocné ty muže;

proto vás postihla teď neblahé poroby tíž.



PUBLICOLA


Tvrdostí nazývali Brutovu32 nesmiřitelnost vůči špatným lidem, příjmení „prostoduchý“ se nezbavil ani později, neboť, jak se zdá, předstíral po dlouhou dobu hloupost, aby byl bezpečen před tyrany.

Jeho hněvivě zachmuřená tvář se nezachvěla soucitem. Buď byla totiž jeho ctnost tak silná, že zbavila jeho duši všeho citu, nebo bylo jeho utrpení tak velké, že ji úplně otupilo. Ani to ani ono není však nic nepatrného ani lidského, nýbrž buď je to božské, nebo zvířecí. Spravedlnost však žádá, abychom posuzovali tohoto muže spíše podle jeho slávy, než abychom nedůvěřovali jeho ctnosti pro svou vlastní slabost.


Římané v té době neužívali ještě mnoho peněz, nýbrž jejich bohatství bylo ve stádech bravu a skotu. Proto se jmění dodnes nazývá peculium od slova pecus (dobytek) a na nejstarší mince razili podobu býka, ovce nebo vepře. Také svým synům dávali jména Suillus, Bubulcus, Caprarius a Porcius; kozy se totiž nazývaly caprae a selata porci.


Konsule, tvůj syn onemocněl a zemřel.“ Tato zpráva zarmoutila všechny, kdo ji slyšeli. Horatius33 se jí však nedal nikterak přivést z míry a odpověděl jen: „Hoďte tedy mrtvého, kam chcete, já se zármutku neoddám.“ Pevnost tohoto muže je obdivuhodná.


Výrok Epicharmův34 vůči marnotratníku:

Nejsi lidumil, nejsi; jsi chorý, a proto rád dáváš.



SROVNÁNÍ SOLÓNA A PUBLICOLY35


Vlastní zásluhou Solónovou je prominutí dluhů, čímž nejvíc upevnil svobodu občanů. Nic nejsou totiž platny zákony, které dávají rovnost všem, jestliže chudí tuto rovnost pro dluhy ztrácejí, tam však, kde chudí zdánlivě požívají největší svobody, totiž u soudů, úřadů a při veřejných poradách, nejvíc otročí bohatým, neboť zde jim bohatí poroučejí a oni jim musí sloužit.



THEMISTOKLÉS A CAMILLUS


THEMISTOKLÉS36


Eurybiadés37 mu řekl: „Při závodech, Themistoklee, bývají ti, kdo předčasně vyrazí, mrskáni.“ „Pravda,“ pravil Themistoklés, „ale ti, kdo zůstali pozadu, nebývají věnčeni.“ Když Eurybiadés zvedl hůl, aby ho udeřil, pravil Themistoklés: „Jen mě udeř, ale také vyslechni!“


Jeho vzezření bylo neméně bohatýrské než jeho duše. Athéňané užili proti němu tedy střepinového soudu, aby potlačili jeho vážnost a přílišný vliv, jak byli zvyklí činit se všemi, kdo podle jejich názoru byli na obtíž pro svou moc a vymykali se demokratické rovnosti. Vyobcování střepinovým soudem nebylo totiž trestem, nýbrž prostředkem k utišení a ulehčení závisti, jež se radovala z ponížení vynikajících mužů a tímto zneuctěním vybíjela svou zášť.



CAMILLUS38


Lidská slabost nemá hranic a nedovede se ovládat, nýbrž brzy zabíhá v pověru a zaslepenost. Opatrnost a zásada „ničeho příliš“ je tu nejlepší.


Camillus vtrhl s vojskem do země Falisků a obléhal město Falerie. Dobytí tohoto města nepokládal sice za malý úkol, který by se dal uskutečnit v jakkoli krátké době, ale chtěl kromě toho také unavit spoluobčany a odvrátit jejich pozornost jinam, aby neseděli doma a neměli kdy naslouchat řečem tribunů a bouřit se. Tohoto léku se totiž vždy užívalo s úspěchem a – jako činí lékaři – dával se vnitřním politickým bouřím průchod navenek.


Gallové vytáhli proti etruskému městu Clusiu a obléhali je. Na otázku, čím jim Clusijští ublížili, že přitáhli proti jejich městu, odpověděl gallský král Brennus s úsměvem: „Clusijští nám křivdí tím, že ačkoli jsou schopni obdělávat jen málo půdy a malou zemi, přece chtějí vlastnit zemi velkou a nechtějí se o ni rozdělit s námi, početnými a chudými cizinci. I vám přece, Římané, křivdili takto dříve Albští, Fidenští a Adreaté a dosud ještě Vejští, Capenští a mnozí z Falisků a Volsků; nechtějí-li se s vámi rozdělit o svůj majetek, táhnete proti nim, děláte z nich otroky, olupujete je a boříte jejich města, a přece se tím ani vy nedopouštíte ničeho hrozného ani nespravedlivého, nýbrž řídíte se nejstarším ze všech zákonů, jenž dává silnějšímu majetek slabších, počínaje u boha a konče u zvířat. I těm je totiž od přírody vrozen pud, že silnější usilují mít víc než slabší. Přestaňte tedy litovat Clusijské, že jsou obléháni, abyste nenaučili Gally být dobrosrdečnými a soucitnými k těm, jimž křivdí Římané.“


Hérakleitos právem pokáral Hésioda za to, že označil některé dny jako šťastné a jiné jako nešťastné, jako by nevěděl, že povaha všech dní je stejná.



ARISTEIDÉS A CATO STARŠÍ


ARISTEIDÉS39


Podivuhodnou se stala jeho stálost, kterou zachovával vůči změnám politické situace: poctami nezpyšněl a neúspěchy nesl klidně a bez nevraživosti, jsa přesvědčen, že státník má sloužit vlasti za všech okolností ne pro peníze, nýbrž zdarma a bez nároku na odměnu nebo slávu. Proto, jak se vypravuje, když návštěvníci divadla slyšeli slova Aischylova o Amfiaráovi

neb zdát se nechce spravedlivým, nýbrž být,

plod sklízí ze hluboké brázdy mysli své,

z níž vzklíčí mnohá moudrá rada občanům,

všichni se dívali na Aristeida v přesvědčení, že právě on vyniká nejvíce touto vlastností.


Z Aristeidových vlastností byla nejvíce nápadná spravedlnost. Proto chudý muž z lidu získal příjmení nejpřiléhavější pro krále a pro boha, totiž Spravedlivý. Po takovém příjmení nezatoužil žádný král ani vládce. Ti dávali přednost slávě síly a moci před slávou ctnosti a raději přijímali oslovení Poliorkétés (= Dobyvatel), Keraunos (= Blesk), Níkátór (= Vítěz), někteří Aetos (= Orel), Hierax (= Jestřáb). A přece podstata božství, s nímž touží stát se příbuznými nebo podobnými, je výrazná třemi znaky: nepomíjejícností, mocí a mravní velikostí; z nich nejušlechtilejší a nejbožštější je mravní velikost. Neboť nepomíjející je i prázdný prostor i živly, veliká moc se projevuje v zemětřesení, blesku, nárazu bouře a v proudění řek, avšak na právu a spravedlnosti má božstvo podíl jenom rozumem a myšlením.

Lidé bohy obdivují a považují za šťastné, jak se zdá, pro jejich nesmrtelnost a věčnost, děsí se a bojí se jich pro jejich neomezenou moc, milují je, ctí a váží si jich pro jejich spravedlnost. Ale i při tomto smýšlení lidé přece touží po nesmrtelnosti, jíž naše přirozenost není schopna dosáhnout, a po moci, která závisí většinou na náhodě, ale ve svém nerozumu nedbají mravní velikosti, jediné ze všech božských předností, jíž můžeme dosáhnout.


Aristeida stihl zvláštní osud. Jeho příjmení, jímž si zprvu získal lásku, mu přivodilo nenávist. Lidu se protivil každý, kdo měl jméno a moc. Shromáždili se tedy ze všech stran do města a vyobcovali Aristeida střepinovým soudem. Tak závist slávy přezvali na strach z tyranidy.

Ve skutečnosti střepinový soud nebyl trestem za provinění, nýbrž eufemisticky se tak nazývalo zmenšení a oslabení vlivu a příliš veliké moci; střepinový soud bylo lidské utišení závisti, která stíhá nepřátelstvím osobu nemilou ne trestem smrti, nýbrž desetiletým vyhnanstvím. Když někteří počali střepinového soudu používat i proti lidem bezvýznamným a špatným, byl tento soud zrušen.

Střepinový soud se prováděl zhruba takto: Každý napsal na střepinu jméno toho občana, jehož vyhoštění si přál, a střepinu odnesl na určené místo na athénském náměstí. Ten, jehož jméno bylo napsáno na největším počtu střepin, byl vyhoštěn.

Když tedy v té době Athéňané psali jména na střepiny, jakýsi úplně negramotný a vůbec zcela prostý venkovan prý podal střepinu Aristeidovi, s kterým se tam náhodou setkal, a požádal ho, aby mu na ni napsal jméno Aristeidés. Aristeidés se tomu podivil a otázal se ho, zda mu snad Aristeidés nějak ukřivdil. Tu ten člověk odpověděl: „Vůbec toho muže neznám, ale nelíbí se mi, že ho všude nazývají spravedlivým.“ Na to Aristeidés nic neodpověděl, napsal své jméno na střepinu a střepinu vrátil.

Střepinovému soudu propadal každý, kdo, jak se zdálo, vyvyšoval se nad lid pro slávu nebo urozený původ či výmluvnost. Proto byl střepinovým soudem vypovězen i Perikleův učitel Dámón, protože podle všeobecného přesvědčení platil za chytřejšího než ostatní.



MARCUS CATO


Cato využil otroků jako tažného dobytka a ve stáří je vyháněl a prodával.

S bytostmi majícími duši nemáme zacházet jako s botami nebo nářadím a je sešlé a vyčerpané službami odhodit, nýbrž je nutno si navykat laskavosti a mírnosti k nim. Já aspoň bych neprodal pro stáří ani tažného vola.


Když se jednou římský lid hrnul v nevhodnou dobu k rozdílení obilí, chtěl jej Cato od toho odvrátit a začal svou řeč takto: „Občané, je těžko mluvit k žaludku, když nemá uši.“

Říkal, že se Římané podobají ovcím; neboť jako ony jednotlivě neposlouchají, avšak jsou-li pohromadě, jdou za svými vůdci.

Mluvě o nadvládě žen pravil: „Všichni lidé vládnou nad ženami, vy nade všemi lidmi a nad vámi ženy.“

Když král Eumenés40 přišel do Říma, Cato se zřejmě na něho díval s nedůvěrou a vyhýbal se mu. Když kdosi namítl: „Vždyť je to přece slušný člověk,“ odpověděl: „Aťsi, ale od přirozenosti je král živočich masožravý.“

Cato říkal, že rozumní mají větší prospěch z nerozumných než nerozumní z rozumných; neboť rozumní prý se vyhýbají omylům nerozumných, avšak ti nenapodobují správné jednání rozumných.

Nevyhověl prosbě kteréhosi člověka oddaného požitkářství, který chtěl být jeho přítelem, s odůvodněním, že nemůže žít s člověkem, který má citlivější patro než srdce.

O zamilovaném tvrdil, že jeho duše žije v cizím těle.

Starci, který žil zhýrale, řekl: „Člověče, k stáří, které samo přináší člověku mnoho potupného, nepřidávej ještě potupu špatnosti.“

A těm, kteří se divili, že mnozí bezvýznamní občané mají pomník, kdežto on nemá, odpovídal: „Raději chci, aby se lidé tázali, proč mně pomník nebyl postaven, než proč mi byl postaven.“


Když se Catonovi narodil syn, jakmile začal chlapec chápat, vzal si ho Cato sám do učení. Učil ho číst a psát, ačkoli měl vzdělaného otroka Chílóna, který byl učitelem a měl mnoho žáků. Nepovažoval za důstojné, aby otrok, jak sám praví, plísnil a tahal za ucho jeho syna, jestliže pomaleji chápe, a aby syn za první vědomosti byl zavázán vděčností otroku.

Nikdy se s ním nekoupal. A to, jak se zdá, byl obecný zvyk Římanů. I zeťové se vyhýbali společnému koupání s tchány, protože se ostýchali před nimi se svlékat a obnažovat. Potom se ovšem naučili Římané od Řeků obnažovat se a sami opět nakazili Řeky ještě druhou nectností, jíž bylo společné koupání mužů a žen.


Žádný otrok nesměl vstoupit do jiného domu, jestliže ho tam neposlal sám Cato nebo jeho žena. Na otázku: „Co dělá a jak se má Cato?“ odpověděl otrok vždy jen, že neví.

Vždy hleděl, aby otroci měli mezi sebou nepřátelství a spory, protože vzájemný soulad mezi nimi pokládal za podezřelý a obával se ho.


Cato nepřál filosofii a z řevnivosti zesměšňoval vše, co bylo řecké, vědu i umění; vždyť i o Sókratovi se vyjadřoval, že to byl žvanil a násilný člověk, který se pokoušel ze všech sil stát se tyranem své vlasti, a to tak, že rušil staré zvyklosti a sváděl a přemlouval občany k názorům, které se příčily zákonům.


SROVNÁNÍ ARISTEIDA A CATONA


Catonův rod až do čtvrtého pokolení dával Římanům praetory a konsuly, jeho vnukové a jejich děti dosáhli nejvyšších hodností. Zcela jiný osud měli potomci prvního muže v Řecku. Veliká a tíživá nouze dohnala jedny k žebravému vykládání snů podle tabulek, druhé donutila z nouze nastavovat ruku milodarům z veřejných prostředků, a tak nikomu nedovolila pozvednout se k vznešené myšlence hodné jejich velikého předka.

Uvažme, zda je možno tuto první výtku odmítat. Nouze sama od sebe není přece ničím ponižujícím, nýbrž jen v tom případě, kdy je důsledkem nedbalosti, nevázanosti, přepychu a neschopnosti hospodařit. Ale u rozumného a statečného muže ve spojení se všemi přednostmi svědčí o velkodušnosti a ušlechtilém smýšlení. Neboť nemůže vykonat nic velikého ten, kdo se obírá malichernými věcmi. Pevnou oporou není bohatství, nýbrž skromnost, protože sama pro sebe nepotřebuje věcí zbytečných.

Zcela beze všech potřeb je bůh a z lidské činnosti je nejdokonalejší a nejbližší bohu to, co omezuje potřeby na nejnižší míru. Neboť jako silné a zdravé tělo nepotřebuje ani přepychový šat ani vybraná jídla, tak i zdravý život i dům se udržují jednoduchými prostředky. Majetek má být úměrný potřebě; neboť kdo si opatřuje mnoho a užívá z toho jen málo, není skromný, ale bláhový, jestliže není chtivý, a přece se pachtí po tom, po čem netouží; a jestliže touží, je ubohý, protože si odpírá požitek pro lakotu.

Je-li něčím vznešeným, jako vskutku je, jíst obyčejný chléb a nezatoužit po purpurové látce a omítnutém domě, pak Aristeidés jednal správně, když se nestaral o nabytí věcí, jejichž užívání zavrhoval. Neboť pro člověka, který si k jídlu nejraději připravoval řepu a sám si ji vařil, zatímco jeho manželka zadělávala na chléb, nebylo nutné, aby nadělal tolik řečí o každém asu41 a o tom, které zaměstnání je zdrojem rychlého zbohatnutí. Vždyť prostota a skromnost je čímsi velikým, protože zároveň osvobozuje od žádosti po věcech zbytečných a zbavuje starosti o ně. Proto prý řekl Aristeidés, že za chudobu se mají stydět ti, kteří jsou chudí proti své vůli; ti však, kteří jsou chudí dobrovolně, jako on sám, mají být na ni hrdi.


KIMÓN A LUCULLUS


KIMÓN42


Kimón měl sen; zdálo se mu, že na něj štěká zlá fena a z jejího štěkání bylo slyšet lidský hlas, který říkal:

Budeš mně i štěňatům milý.

Výklad snu nebyl lehký, a tu Astyfilos z Poseidónie, věštec a dobrý přítel Kimónův, prohlásil, že mu zjevení předpovídá smrt, a vysvětlil to takhle: pes je nepřítel člověka, na kterého štěká; nepříteli se člověk nejvíc může stát milým, když zemře.



LUCULLUS43


Když ho Kýrénští prosili, aby jim dal zákony, připomněl jim jakýsi Platónův výrok a odvětil, že je těžké dávat zákony, když se jim vede tak dobře. A opravdu, nic se nedá řídit hůře než člověk, který se považuje za šťastného, a zas nikdo se tak snadno nepodřídí vůli druhého, jako ten, koho osud přiskřípl.


Tehdy byl zajat i gramatik Tyrannión. Murena si ho vyžádal, a když ho dostal, propustil ho na svobodu; nebyl to zrovna hezký způsob, jak použít daru! Vždyť Lucullus nechtěl, aby člověk vážený pro svou učenost se nejprve stal otrokem a pak propuštěncem. Darovat mu domnělou svobodu znamenalo přece připravit ho o svobodu, kterou měl od přírody.


Pozornosti a zmínky si zaslouží jeho způsob, jak nakládal s knihami. Získal mnoho krásných rukopisů a způsob, jak jich užíval, mu přinesl ještě víc slávy než to, že je měl. Jeho knihovny byly otevřeny pro všechny a do sloupových síní a studoven, které byly zřízeny hned vedle nich, měl přístup kdokoliv bez omezení; Řekové tam chodili jako do nějakého útulku Mús.

Filosofii měl rád celou a byl nakloněn každému filosofickému učení a v každém se vyznal.



SROVNÁNÍ KIMÓNA A LUCULLA


Povahy s aristokratickými sklony se davu málo líbí a málo se mu mohou zavděčit, často ho musí násilím obracet na správnou cestu a tím mu působí bolest tak jako obvazy lékařů, i když pomáhají vykloubeným údům dostat se zas do správné polohy.



PERIKLÉS A FABIUS MAXIMUS


PERIKLÉS44


Když císař Augustus jednou v Římě spatřil nějaké bohaté cizince, kteří chovali v náručí štěňátka a opičátka a mazlili se s nimi, zdvořile se jich otázal, zda u nich ženy nerodí děti; takto jim vpravdě vladařským způsobem vytkl, že vrozenou nám lásku a něžnost, která je určena jen pro lidi, vyplýtvávají na zvířata. Když tedy naše duše má od přírody vrozenou touhu po vědění a pozorování, zdaž není rozumné pokárat ty, kdož promarňují tuto touhu tím, že poslouchají a pozorují věci naprosto bezcenné a přitom zanedbávají věci krásné a užitečné? Lidské smysly, jež trpně přijímají nárazy podnětů z okolního světa, jsou ovšem nuceny přijímat jakýkoliv jev, ať užitečný, či neužitečný; přesto však každý člověk, chce-li, má od přírody dánu možnost užívat svého rozumu a rozhodovat se kdykoliv a bez jakékoliv námahy pro určitou věc, popřípadě své rozhodnutí zase měnit. Proto si má člověk vyvolit nejlepší věc, a to nejen proto, aby ji pozoroval, nýbrž aby z toho pozorování měl prospěch. Neboť jako oku prospívá ta barva, jejíž život a půvab zrak posilují a osvěžují, tak je třeba, abychom svou mysl obraceli k takovým pozorováním, která jí zároveň s potěšením nabízejí její vlastní dobro.

Pro tento účel se dobře hodí činy vynikajících mužů, které probouzejí u pozorovatelů jakousi horlivost a snahu je napodobit. U jiných věcí nebývá obdivovaný výkon provázen okamžitou touhou po napodobení. Právě naopak: často se nám líbí dílo, ale jeho tvůrcem pohrdáme. Tak například těšíme se z vonných mastí a nachových látek, ale mastičkáře a barvíře pokládáme za lidi nedůstojné a nízké. Proto také Antisthenés, když uslyšel, že Isméniás je výborný pištec, velmi správně dodal: „Ale neužitečný člověk, neboť jinak by nebyl tak výborným pištcem.“ A král Filippos řekl svému synovi, jenž líbezně a dovedně hrál na kitharis45 při jakési hostině: „Nestydíš se tak krásně hrát?“ Stačí totiž, když král věnuje svůj čas jen naslouchání hudbě, a velkou čest prokazuje Múzám už tím, že takové produkce ponechá jiným a sám se jich zúčastní jako divák.

Kdo se zaměstnává nízkou činností, ten svou neužitečnou námahou vydává sám proti sobě svědectví, jak zanedbává věci krásné.

Z toho důvodu jsem se rozhodl pokračovat ve spisování životopisů. Zda jsem plně dosáhl svého cíle, rozhodne dílo samé.


Nejvíce se Periklés stýkal s Anaxagorou Klázomenským. Ten ho především naučil důstojnému vystupování a vůbec povznesl jeho mravní ušlechtilost na vysokou úroveň.

Básník Ión46 říká, že Perikleovo vystupování bylo povýšené a tuze pyšné a že do jeho domýšlivých slov byla přimíchána velká dávka přezíravosti a pohrdání vůči ostatním. Avšak Ióna nesmíme brát příliš vážně. Jeho zásada totiž byla, že ke ctnosti – zrovna jako k tragédii – patří také kus čehosi satyrského. – Ty pak, kteří Perikleovu vznešenost nazývají ctižádostivostí a nadutostí, vyzýval Zénón, aby i oni byli takovým způsobem ctižádostiví; neboť už samotné osvojování si ušlechtilosti budí v člověku touhu po ní, takže se zvolna a nepozorovatelně stává jeho zvykem.

To, co jsem uvedl, však není vše, co si odnesl Periklés ze styků s Anaxagorou. Jak se zdá, jeho vlivem přemohl v sobě také pověrčivost, kterou vyvolává úžas a strach před nadpřirozenými zjevy u lidí, kteří neznají jejich příčinu; proto věří na působení démonů a jsou plni hrůzy z čiré nevědomosti, kterou odstraňuje přírodověda.


Komikové jsou lidé se satyrskými sklony a při každé příležitosti přinášejí pomluvy nejlepších mužů za oběť závistivému davu jako nějakému zlému démonu. Pravda je vždy nesnadná a těžko postižitelná: potomkům brání poznat události velký časový odstup, kdežto současné zprávy o lidech a jejich činech zatemňují a překrucují pravdu buď závistí a nepřátelstvím, nebo naopak přílišnou přízní a pochlebováním.


Periklés zůstal vždy neúplatný, ačkoliv nebyl v peněžních věcech netečný.

Takový způsob se nijak neshodoval s filosofií Anaxagorovou, vždyť ten ve svém nadšení a velkomyslnosti dům zanedbal a neobhospodařenou půdu ponechal za pastvu ovcím. Ovšem život přemítavého filosofa a praktického politika není tuším totéž. Filosof pozvedá do říše krásna svou mysl, jež nepotřebuje žádných nástrojů a vnějších statků.

A přece se i o Anaxagorovi vypravuje následující příběh. Jednou se stalo, že Periklés, maje plnou hlavu důležitých prací, dočasně zanedbal péči o Anaxagoru. Ten už byl velmi stár a síly ho opouštěly. I zahalil svou tvář a vyčkával smrt. Když se o tom doslechl Periklés, rozrušen přiběhl k filosofovi, úpěnlivě mu rozmlouval jeho úmysl odejít ze světa a víc než jeho litoval sám sebe, že má přijít o takového státnického rádce. Tu prý Anaxagorás odhalil tvář a řekl: „Perikle, kdo potřebuje svítit, musí přilévat olej.“


Periklea zachvátil mor, přičemž nemoc zvolna stravovala tělo a podrývala síly duševní. Theofrastos předkládá na jednom místě své Ethiky otázku, zda povaha podléhá změnám vlivem životních okolností a zda účinkem tělesných útrap může ztratit svou původní sílu. V této souvislosti vypravuje, že Periklés, když ho v nemoci přišel navštívit jeden přítel, ukázal mu amulet, jejž mu ženy zavěsily kolem krku, jako by mu chtěl ukázat, že už je to s ním velmi zlé, jestliže si dá líbit takovou hloupost.


FABIUS MAXIMUS47


Poněvadž viděl, jak četné jsou války, otužoval své tělo jakožto zbraň danou člověku od přírody.


Řekl: „Muž, kterého by ohlušilo lidské mínění, pomluvy a potupy, by si nezasloužil mít tak vysoké postavení, jaké mám já, nýbrž byl by otrokem těch, jimž má vládnout a poroučet, když jsou na omylu.“

Ti, kteří ho chtěli ponížit, ho však neznali dobře. Nepokládal jejich zpozdilost za své neštěstí, nýbrž zachoval se jako kdysi filosof Diogenés. Když mu totiž kdosi řekl: „Tihle se ti smějí,“ odpověděl: „Jejich smích je mi lhostejný,“ čímž mínil, že posměch se může dotknout jen lidí slabých, kteří se jím dají přivést z míry. Právě tak Fabius klidně a snadno snášel vše, cokoliv ho potkalo, a podal tím důkaz pro správnost mínění těch filosofů, kteří tvrdí, že dobrému a poctivě smýšlejícímu člověku nelze způsobit ani ublížení ani potupení.


Minucius48 svolal své vojsko a pravil: „Spolubojovníci! Je nad lidskou sílu neudělat chybu v důležitých věcech; ale povinností dobrého a rozumného muže jest, aby z chyby a z ní vyplývající pohromy si vybral poučení pro budoucnost.“


Fabiovi vždycky připadalo podivným, že štolbové a cvičitelé psů, chtějíce odvyknout svěřená zvířata neposlušnosti, divokosti a vrtošivosti, užívají přitom raději starostlivosti, přivykání a dobrého krmení než bičů a obojků, zatímco leckterý vládce lidí při jejich napravování kupodivu neklade hlavní důraz na laskavost a mírnost, nýbrž zachází s nimi tvrději a násilněji, než zacházejí rolníci s planými fíky, hrušněmi a olivami, když se je snaží usilovným pěstěním proměnit ve stromy ušlechtilé.


SROVNÁNÍ PERIKLEA A FABIA MAXIMA

Je snadnější spravovat obec, jež, zdrcena pohromami, z nutnosti poslouchá rozumného muže, než udržet na uzdě zpupnost a smělost lidu, jenž zpychl a zbujněl štěstím.



ALKIBIADÉS A CORIOLANUS


ALKIBIADÉS


Jednou byl při křížkování zle tištěn, a tu, aby nepodlehl, přitáhl si k ústům svírající ruce protivníka, jenž ho tiskl, a byl by je prokousl. Když ho sok pustil ze sevření a řekl: „Ty koušeš, Alkibiade, jako ženy!“, odvětil: „To ne, ale jako lvi!“


Když vyrůstal z chlapeckého věku, přišel jednou k jednomu elementárnímu učiteli a žádal ho o nějaký homérský spis. A když učitel řekl, že nemá nic od Homéra, dal mu políček a odešel.


Když měl Alkibiadés jeden ze svých šťastných dnů a byl provázen se vší slávou ze sněmu, misantrop Tímón se mu nevyhnul z cesty a neminul ho, jak míval ve zvyku činit u ostatních, nýbrž vyšel mu vstříc, potřásl mu pravicí a řekl: „Výborně, synu, jednáš, že se povznášíš; neboť se povzneseš na velké zlo pro všechny tyhle.“


Když se ocitl v Thúriích, vystoupil z triéry49 na břeh, skryl se a unikl těm, kteří ho hledali. Ale kdosi ho poznal a ptal se ho: „Což nedůvěřuješ, Alkibiade, své vlasti?“ „Ve všem ostatním důvěřuji,“ odpověděl Alkibiadés, „ale co se týče mého života, ani matce ne, aby snad z nějakého nedopatření nevhodila do osudí proti mně černý kamének místo bílého.“ Když později uslyšel, že ho obec odsoudila na smrt, pravil: „Ale já už jim ukáži, že jsem živ.“


Vedl život čistě po spartsku, takže když ho vídali, jak nosí dlouhé vlasy a vousy, koupá se ve studené vodě, jí ječné placky a požívá černou polévku, nechtěli tomu ani věřit a pochybovali, zda měl ten muž kdy ve svém domě kuchaře, zda se kdy podíval na prodavače mastí anebo kdy strpěl dotknout se mílétského pláště.50


Lidi prosté a chudé si získal tak, že začali pociťovat podivuhodnou touhu, aby jím byli ovládáni jako tyranem, a někteří to dokonce říkali.



MARCIUS CORIOLANUS51


Největší užitek, kterého se lidem z přízně Mús dostává, je ten, že se vědou a vzděláním zjemní lidská povaha, když si působením rozumu navykne zachovávat pravou míru a odvrhne všeliké upřílišňování. Ovšem za tehdejších dob Řím vůbec nejvíce slavil tu stránku zdatnosti, která se týká činů válečných a vojenských; svědectvím toho je, že nazývají zdatnost (ctnost) jedním a týmž slovem „mužnost“ – virtus – a výraz, kterým speciálně označují mužnost, je obecným pojmenováním pro zdatnost (ctnost) vůbec.


Nevyjádřil se špatně ten, kdo řekl, že člověk, který první vystrojil lidu hostinu a dal mu dary, připravil jej o svobodu.


Marcius byl vždycky přímočarý a zatvrzelý, domníval se, že být vítězem a mít vrch nade vším je venkoncem věc mužnosti.



PELOPIDÁS A MARCELLUS


PELOPIDÁS52


V přítomnosti Catona Staršího kdosi chválil člověka, který se v boji odvážně a bez rozvahy vrhal do nebezpečí, a tu Cato prohlásil, že je ovšem rozdíl, zda někdo tak vysoko hodnotí statečnost či si jen málo váží života. A má pravdu. Tak v Antigonově vojsku sloužil voják chorobného vzezření a chatrného zdraví. Na královu otázku, proč je tak bledý, přiznal, že trpí tajnou chorobou. Král se ho ujal a přikázal svým lékařům, je-li ještě nějaká naděje na záchranu, aby mu věnovali všemožnou péči a nic neopomenuli. Milý voják se vyléčil, ale ta tam byla jeho touha po nebezpečí a smělost, takže se i Antigonos divil té změně a vytýkal mu to. A voják se netajil s příčinou, nýbrž odpověděl: „Králi, tys to sám zavinil, že jsem nyní zbabělý, když jsi mě zbavil útrap, pro které mi byl můj život bezcenný.“

Podobnou myšlenku, zdá se, vyslovil jakýsi Sybaríťan53 o Sparťanech, že pro ně není smrt v boji hrdinským činem, protože prý se smrtí jen zbavují strastiplného života. Avšak Sybaríťanům, kteří tonuli v rozmařilosti a zahálce a nebyli schopni ušlechtilých vznětů a ctižádosti, se pochopitelně zdálo, že všichni, kdo se nebojí smrti, nenávidí život, kdežto Lakedaimoňanům dávala statečnost oboje, radost ze života i ze smrti, jak to ukazuje náhrobní nápis, v němž se praví, že „tito zemřeli,

aniž žitím či smrtí se chtěli kdy ješitně pyšnit,

slavně však zakončit obé jejich byl toužený cíl.“

Vždyť vyhýbat se smrti není hanebné, jestliže ovšem někdo nelpí zbaběle na životě, ani podstoupit nebezpečí smrti není hrdinstvím, nestojí-li někdo příliš o život. Proto také Homér posílá do boje nejudatnější a nejbojovnější hrdiny dobře a skvěle vyzbrojené a řečtí zákonodárci ustanovili trest pro toho, kdo zahodí štít, ne však pro toho, kdo ztratí meč nebo kopí, naznačujíce tak, že pro každého a zejména pro toho, kdo stojí v čele obce nebo vojska, je důležitější obrana než útok na nepřítele.

Považoval jsem za nutné vyslovit tyto myšlenky jako úvod k životopisům Pelopidy a Marcella, kteří oba byli vynikající muži, ale zahynuli svou nerozvážností.


Epameinóndás54 si na chudobu, v níž vyrostl od dětství, zvykl a učinil si ji lehčí a snesitelnější studiem filosofie a časným rozhodnutím neženit se. Naproti tomu, když Pelopidovi přátelé vytýkali a domlouvali, že zanedbává nutnou věc, totiž peníze, odpověděl: „Na mou duši, velmi nutnou pro tohohle Níkodéma,“55 a ukázal na jakéhosi slepého mrzáka.


Jen v slabé a zlé duši žijí nesmyslné a hanebné žádosti.


Je první a obecně platný zákon, že ten, kdo potřebuje pomoc, se přirozeně podřizuje tomu, kdo ji může poskytnout.


Závistiví lidé nalézají jakousi společnou útěchu v tom, že ve srovnávání s jinými snižují ty muže, jejichž velikosti nemohou dosáhnout.


Aisópos56 říkal, že smrt šťastných není nejbolestnější, nýbrž nejblaženější, protože prý ukládá úspěchy vynikajících lidí na bezpečném místě a zamezuje změně osudu. Jakýsi Sparťan pozdravil olympijského vítěze Diagoru, který viděl na stupních olympijských vítězů stát i své syny, vnuky a zetě: „Zemři, Diagoro, na Olymp nemůžeš vystoupit.“



MARCELLUS57

Hannibal zvolal: „Na mou věru, ten člověk ani jako vítěz nedá pokoj, ani jako poražený jej nechce mít; proti němu abychom stále bojovali, jak se zdá. Má-li úspěch, žene ho odvaha k novým útokům, při nezdaru stud.“



SROVNÁNÍ PELOPIDY A MARCELLA

Pelopidu omlouvá spravedlivá touha po pomstě. Vedle vášnivého hněvu to byl cíl dosáhnout vítězství zničením tyrana, cíl, jenž právem ovládl Pelopidovu duši. Neboť je těžko najít druhý hrdinský čin, který by měl krásnější a skvělejší opodstatnění.


PYRRHOS A MARIUS


PYRRHOS58


Jak by lidé, pro něž ani moře, ani hory, ani neobydlená poušť neznamená konec panovačnosti, jak by se takoví lidé mohli spokojit s tím, co mají, a vzájemně si nekřivdit, když se takřka chytají za ruce a vzájemně se dotýkají! To není myslitelné, naopak takoví lidé stále spolu válčí, protože jim je vrozena lstivost a závist, a dvou pojmů, válka a mír, užívají jako dvou stran jedné mince, podle prospěšnosti, ne podle spravedlivosti, jak se jim to hodí; jsou lepší v tom, že přiznávají, že vedou válku, a neříkají dočasnému zastavení nespravedlivosti spravedlnost a přátelství.


Králové si nemohou stěžovat na dav, že mění své názory podle toho, co je prospěšné; vždyť při takovém počínání dav napodobuje je samé jako své učitele v nevěrnosti a zradě, přesvědčené o tom, že nejvíce získá ten, kdo se nejméně řídí právem.


Osud mu dal možnost užívat vlastního majetku v nečinnosti, žít v míru a vládnout svému národu, on však považoval život, při němž by druhým nepůsobil zlo a od druhých zlo netrpěl, za nesnesitelně nudný, tak jako Achilleus nesnášel nečinnost,

však ve volném čase

trápil své milé srdce a po vřavě válečné toužil.


Když řečník Kíneás viděl, že se Pyrrhos chystá k výpravě do Itálie, zavedl s ním takovouto řeč:

Až nám bude všechno poddáno, co budeme dělat?“

Tu se Pyrrhos usmál a pravil:

Pak si pořádně odpočineme, můj drahý, každý den bude džbán po ruce, a pobavíme se spolu v družné zábavě.“

Když takhle dostal Kíneás Pyrrha tam, kde ho chtěl mít, řekl mu:

Co nám tedy nyní stojí v cestě, chceme-li sedět u džbánu a společně si pohovět, jestliže už máme vše a jestliže bez práce je nám pohotově to, k čemu nám má dopomoci krev, velká námaha a nebezpečí, přičemž bychom nejdřív musili druhým lidem způsobit mnoho utrpení a také sami mnoho zkusit?“

Takovými slovy Kíneás Pyrrha podráždil, ale nepodařilo se mu odvést ho od jeho záměrů.



MARIUS59


Obyvatelé Massilie60 z kostí padlých stavěli ploty kolem vinic a země díky mrtvolám, které v ní zpráchnivěly, a zimním dešťům byla tak pohnojena a tak se do hloubky naplnila zplodinami hnití, že v čas sklizně přinášela bohatou úrodu a potvrdila tak Archilochův výrok, že takové věci činí ornici úrodnou.


Barbaři chovali vůči svým protivníkům takové opovržení a byli tak drzí, že víc proto, aby ukázali svou sílu a odvahu, než proto, že by to bylo nutné, chodili nazí ve vánici a ledem a hlubokým sněhem vystupovali na výšiny, nahoře si sedli na své ploché štíty, pak se odrazili a jeli po hladkých horských úbočích podle zejících propastí.


Metellus61 řekl lidem kolem sebe, že udělat něco špatného je hanebné, udělat něco krásného, co není spojeno s nebezpečím, to umí každý, avšak správný muž jedná krásně, i když to je nebezpečné.

A nejhorší chátra byla hned ochotná Metella zabít. On po rozumné úvaze odešel z města a vyjádřil se takto: „Buďto se poměry zlepší a lid změní své názory, pak se vrátím, protože budu povolán zpátky, nebo zůstanou poměry stejné, a pak bude nejlepší být daleko odtud.“

Jak během jeho vyhnanství trávil čas filosofickými studiemi na Rhodu, to bude lépe řečeno v jeho životopise.


Když Platón došel na práh smrti, velebil své ochranné božstvo a osud především za to, že se narodil jako člověk, pak za to, že se narodil jako Řek, ne barbar nebo nějaké zvíře, které je od přírody nerozumné, a navíc že jeho zrození připadlo do časů Sókratových. A při Diovi, i o Antipatrovi z Tarsu62 se říká, že před koncem života podobně vypočítával všechno štěstí, kterého se mu dostalo, tak byl vděčný za každý dar milostivého osudu a uchovával ho až do konce života v paměti, nad niž člověk nemá bezpečnější pokladnici pro svůj majetek. Lidem, kteří si nic nepamatují a o ničem nepřemýšlejí, během doby nepozorovaně uteče všechno, co zažili; proto nic neudrží a neuhlídají, stále jsou prázdni všeho dobrého, plni naděje hledí do budoucnosti a promeškávají přítomnost. A zatímco tomu, co čekáme, může osud zabránit, to, co jsme prožili, nemůže být nikým vyrváno. A přece tuto část svého osudu lidé odhazují jako něco cizího a blouzní o neznámé budoucnosti. Stihne je za to to, co si zaslouží. Vždyť shánějí a snášejí vnější statky, dříve než jim pro ně vzdělání a výchova poskytnou pevné místo jako základnu, a nemohou naplnit svou nenasytnou duši.



SERTORIUS A EUMENÉS


SERTORIUS


Není snad divné, že v průběhu dlouhého času, kdy se osud naklání pokaždé jinam, se náhodně opakují tytéž události. Neboť buď množství daných případů je neomezené a pak hojnost materiálu poskytuje osudu nekonečné možnosti pro události podobné, anebo je běh souvislých událostí omezen počtem a potom často nutně ze stejných příčin plynou stejné následky.

Někteří lidé s potěšením sbírají z historie i z mýtů všechny náhodné události, jež se jeví jako díla rozumu a prozřetelnosti, například že nejbojovnější vojevůdci, kteří dosáhli úspěchů nejen svými schopnostmi, ale především válečnou lstí, byli jednoocí, totiž Filippos, Antigonos, Hannibal a Sertorius, jehož život i činy se právě chystám vylíčit.


Sertorius prohlásil, že čas je pro muže spějící za vyššími cíli nejcennějším statkem.


Sertorius plul k jakýmsi ostrovům.

Jsou to dva ostrovy oddělené od sebe úzkou úžinou a vzdálené od Afriky 10.000 stadií. Nazývají se ostrovy Blažených. Jen zřídka je svlažují mírné deště, zato je většinou ovívá lahodný vánek přinášející rosu. Proto mají ostrovy nejen dobrou a úrodnou půdu vhodnou k orání a osévání, nýbrž samy od sebe rodí takové množství nejchutnějších plodin, že jejich obyvatelé z toho mohou být pohodlně živi bez práce a bez starosti. Na ostrovech je velmi příjemné podnebí, a to pro teplotu ročních dob, jejichž změnu lze sotva postřehnout, takže se i do daleké ciziny rozšířila pevná víra, že tam je nutno hledat élysijské nivy a obydlí blažených, jak je opěvoval Homér.

Sertorius poslouchal tyto zprávy dychtivě a zatoužil usadit se na těchto ostrovech a žít tam v klidu daleko od násilné vlády a válek.


Žádný osud nemůže pravou ctnost založenou na rozumu přeměnit v opak; na druhé straně ovšem není nemožné, aby člověk ušlechtilých předsevzetí a ryzího charakteru, které těžkými životními pohromami byly nezaslouženě potlačeny, nezměnil i svou povahu. A to se, jak soudím, přihodilo i Sertoriovi, který se od té doby, co ho opouštělo štěstí, vlivem zhoršujícího se postavení stával čím dále tím krutějším vůči těm, kteří mu ublížili.

Počínal si však také vychytrale a snažil se klamem a kouzly ovlivnit domorodce. Hlavní úlohu tu měla laň. Věc se přihodila takto.

Jeden prostý hispanský venkovan narazil na laň, která s nedávno narozeným mládětem prchala před lovci. Protože ji nemohl dostihnout, pustil se za kolouchem, nad jehož neobvyklou barvou – byl celý bílý – užasl, a chytil jej. Náhodou se Sertorius zdržoval v těch místech, ale protože nejen s radostí přijímal každý dar, který mu kdo přinesl, nýbrž i dárcům přátelsky oplácel jejich pozornost, přinesl mu ten muž chyceného koloucha. Sertorius dar přijal, aniž z počátku z něho měl větší radost. Časem mladou laňku ochočil, takže se nebála lidí, slyšela, když na ni zavolal, a běhala všude za ním. Nevadil jí ani shon hlučného vojenského života. Sertorius začal té věci ponenáhlu přisuzovat nadpřirozený význam, tvrdil, že laň je darem Artemidy, a rozhlašoval, že mu prozrazuje mnohé skryté věci; byl si totiž dobře vědom toho, že barbarské národy jsou náchylny k pověrčivosti. Přitom ještě používal tohoto úskoku. Jakmile se totiž tajně dověděl, že nepřátelé vpadli do některé části jím ovládané země a že se pokoušejí převést město na svou stranu, předstíral, že laň s ním rozmlouvala ve snu a přikázala mu, aby měl vojska v pohotovosti. Jindy opět uslyšev o vítězství, jehož dobyl některý jeho vojevůdce, posla ukryl a laň ověnčenou z vděčnosti za šťastnou zprávu veřejně předváděl a vojáky vyzýval, aby byli bez starosti, protože brzy uslyší potěšující zprávu.

Takovým způsobem si Lúsitany úplně ochočil, takže byli ve všem povolní, protože byli přesvědčeni, že se dávají vést nikoli rozumem jakéhosi cizince, nýbrž božstvem.


Sertorius řekl: „Vytrvalost má větší úspěch než síla a také mnohé, co se nedá zdolat najednou, povoluje pomalu. Vytrvalost je nepřemožitelná, v průběhu času zdolá a zničí každou sílu. Proto je čas pro ty, kteří s rozvahou vyčkávají vhodnou příležitost, nejvěrnějším spojencem, avšak pro ty, kteří jednají unáhleně, nejnebezpečnějším nepřítelem.“


Sertorius byl velmi sklíčen ztrátou laňky, neboť přišel o výtečný prostředek k ovlivňování barbarů. Po nějaké době náhodou na ni narazili lidé, kteří se za nějakým účelem v noci potloukali po kraji, poznali ji podle barvy a chytili. Jakmile se o tom Sertorius dověděl, slíbil jim mnoho peněz, jestliže o tom pomlčí, a laň ukryl. Po několika dnech šel s velmi radostnou tváří k tribunálu a přitom vyprávěl vůdcům barbarů, že mu bůh ve snu zvěstoval nějaké velké štěstí. Potom vystoupil na tribunál a zatím vyřizoval běžné záležitosti; lidé, kteří laňku opatrovali, vypustili ji v jeho blízkosti. Jakmile jej laňka spatřila, radostně vyskočila k němu na tribunál, postavila se vedle něho, položila mu hlavu na kolena a olizovala mu pravou ruku, jak to měla ve zvyku. Sertorius opětoval něžně její mazlení, v jeho oku se zaleskla slza, takže přítomné pojal nejprve úžas, potom s potleskem a jásotem vyprovázeli Sertoria jako šťastného člověka a miláčka bohů do jeho stanu v dobré náladě a radostnými nadějemi.


Šlechetný muž zajisté touží vítězit jen se ctí a odmítá nectně si zachovat život.



EUMENÉS63


Zde je to jako v přísloví: Na konec se nikdo neohlíží.“


Štěstí povznáší i malé lidi k velkým myšlenkám, takže lze na nich pozorovat jakousi velikost a důstojnost, poněvadž je pozorujeme jen ve světle jejich vynikajících činů, naproti tomu dokonalost vskutku velkého a pevného charakteru se pozná spíše v neštěstí a při nezdaru, jak tomu bylo u Eumena.


Když mu Antigonos dával na srozuměnou, aby s ním mluvil jako se svým nadřízeným, odpověděl Eumenés: „Dokud vládnu mečem, neuznávám nad sebou žádného nadřízeného.“


Eumenés brzy poznal, že číhají na příležitost, aby ho mohli odstranit. Proto předstíral, že potřebuje peníze, a vypůjčil si najednou veliké částky právě od těch, kteří ho nejvíce nenáviděli, aby mu věřili a neubližovali mu z obavy, že přijdou o své peníze. A tak se stalo, že v cizím majetku měl vlastní tělesnou stráž a byl jediný, který si zajistil bezpečnost penězi jiných, kdežto ostatní byli nuceni na svou záchranu dávat vlastní peníze.


Já jsem nebyl poražen, přesto mne odvlékají, porazil jsem nepřátele, ale přátelé mne posílají na smrt.“



SROVNÁNÍ SERTORIA A EUMENA

Jako vojevůdci jsou oba stejní a snesou srovnání, v ostatním se liší: Eumenés byl bojechtivý a svárlivý, kdežto Sertorius byl nakloněn míru a klidnému způsobu života. Onen mohl žít v bezpečí a vážnosti, kdyby byl ustoupil jiným z cesty, vyhledával však stále jen nebezpečí a boj s mocnými; druhý byl nucen, aniž vyhledával spory, za vlastní bezpečnost vést válku s těmi, kteří mu nedovolovali žít v míru.

Sertoriova smrt nebyla potupou jeho života, jestliže od svých druhů utrpěl to, co mu nemohl udělat nikdo z jeho nepřátel. Avšak Eumenés, který před svým zajetím nemohl uprchnout a po něm ještě chtěl žít, nedovedl ani čestně uniknout smrti, ani ji klidně přijmout, nýbrž prošením a žadoněním vydal svému pánu, který, jak se zdálo, měl moc jen nad jeho tělem, také svou duši.



FILOPOIMÉN A TITUS FLAMININUS


FILOPOIMÉN64

Své vlastní jmění se snažil rozmnožovat zemědělstvím jakožto nejspravedlivějším způsobem výdělku, aniž pokládal tuto práci za nějakou vedlejší činnost, nýbrž byl zcela přesvědčen, že se sluší, aby ten, kdo se má zdržet cizího majetku, musí si získat svůj vlastní. Také poslouchával rozmluvy filosofů a čítával jejich spisy, ale ne všechny, nýbrž jen takové, o nichž se domníval, že budou přínosem k zušlechtění. I v Homérových básních věnoval svou pozornost především těm místům, o nichž se domníval, že dovedou vzbudit a roznítit statečnost, maje za to, že slova mají vést i k činům, jestliže nesměřovala jen k ukrácení času nebo k neplodnému tlachání. Zdá se totiž, že tento muž vynakládal více horlivosti na věci vojenské, než bylo nutné, válku samu pak cenil jako nejvšestrannější předpokládanou podmínku pro zdatnost a všemi, kteří se těmito věcmi nezabývali, zcela pohrdal jako lidmi neužitečnými.



TITUS QUINTIUS FLAMININUS65


Statečnost a rozvaha bývá u lidí řídkým zjevem, avšak ze všeho dobra je nejvzácnějším pokladem spravedlivý člověk.


Vypráví se o filosofovi Xenokratovi,66 že když ho jednou řečník Lykúrgos67 vysvobodil z rukou výběrčích daní, kteří ho pro neplacení odváděli do vězení, a dal ony pochopy za tuto nehoráznost potrestat, řekl prý Xenokratés Lykúrgovým dětem, s nimiž se potkal: „Milé děti, vzdávám vřelý dík vašemu otci, neboť ho všichni chválí za to, co udělal.“


Antiochos68 přitáhl s velikým loďstvem a vojskem do Řecka, způsobil nepokoje v městech a usiloval, aby odpadla od Římanů. Aitólové, kteří už dávno byli vůči Římanům nepřátelsky naladěni a ochotni válčit, Antiocha podporovali, a jako důvod a záminku k válce uváděli osvobození Řeků; ti však toho nikterak nepotřebovali – vždyť byli svobodní – a proto ho Aitólové učili zneužívat nejkrásnějšího slova ze všech slov, když měli nedostatek vhodnějších důvodů k válce.


Nic neodnímá ani stáří, neboť přirozená podstata povahy se nemění. Jenom štěstí nezůstává stále stejné, nýbrž podléhá změnám a nadějí podněcuje k novým činům ty, kteří by z vrozené nenávisti stále chtěli vést války.

A tak žádná z přítomných věcí není vzhledem k budoucnosti ani malá ani velká a střídání lidského štěstí nekončí dříve než s koncem našeho bytí.


SROVNÁNÍ FILOPOIMENA A FLAMININA

Je vždycky snazší prokázat nějaké dobrodiní těm, kdož toho potřebují, než zkrušit odporem mocnější.



AEMILIUS PAULUS A TÍMOLEÓN


AEMILIUS PAULUS69


Psaní těchto životopisů jsem se zpočátku věnoval kvůli jiným, ale teď v nich pokračuji s radostí i kvůli sobě; neboť se dívám na historii jako na zrcadlo, a pokouším se svůj život ozdobit skvělými vlastnostmi oněch mužů a v tom je napodobit. Tato práce se zcela podobá dlouhému styku a spolužití, kdy prostřednictvím dějin přijímáme po řadě každého z těchto mužů jako přítele a hosta, a přitom uvažujeme, jak byl veliký a jak byl znamenitý, a z jeho činů si vybíráme ty nejdůležitější a nejkrásnější, vhodné k poznání a zaznamenání.


Ach, kde bys získal větší potěšení,

jež přispělo by víc k mravů zušlechtění?


Démokritos totiž říká, že je třeba, abychom se stýkali jen s příjemnými obrazy, a že by nám jich mělo z našeho okolí přicházet mnohem víc spřízněných a dobrých než cizích a škodlivých. Tím, že se zabýváme historií a pokračujeme v tomto díle, jsme připraveni vtisknout si hluboko do duše vzpomínky na tyto nejlepší a nejslavnější muže, a jestliže je něco špatného, zlého nebo nešlechetného, co nevyhnutelným stykem s ostatními lidmi na nás lpí, jsme hotovi zcela to od sebe odvrhnout a všechny naše myšlenky s radostnou a přátelskou myslí zaměřit na nejkrásnější vzory.


Aemilius Paulus nezabýval se soudními řečmi a zcela se vystříhal toho, aby zdravil občany, tiskl jim ruce a projevoval jim přátelskou náklonnost, čímž přečetní muži získávají lid jsouce mu ochotně sloužit a lichotit se v jeho přízeň. Usiloval o hodnotnější slávu, jež se získává statečností, spravedlností a věrností, a brzy vynikal těmito vlastnostmi mezi svými vrstevníky.


Všechno vykonával s úsilím i v maličkostech a poučoval, že přehlížení a nedbalost by byla pro stát nebezpečná. Nikdo totiž hned ze začátku neotřese státním zřízením skrze nějaké veliké zcela nezákonné jednání, ale ti, kteří opomíjejí důkladnost v maličkostech, porušují tím obvykle i starostlivost o věci větší.


Bezmála pokládal vzdělání občanů za věc hlavní a vítězství nad nepřáteli za vedlejší.


Za manželku si vzal Papiriu, žil s ní nějaký čas, ale pak ji od sebe propustil, ačkoli s ní měl krásné děti. Když mu jeho přátelé domlouvali a ptali se ho: „Cožpak není moudrá? Což není mladá? Což není plodná?“, podržel jim před očima svůj střevíc a řekl: „Cožpak není vzhledný? Cožpak není nový? Ale nikdo z vás neví, kde mě ten střevíc tlačí.“70 Vždyť jen skutečně veliké a zlovolné chyby odlučují jiné ženy od mužů; avšak i malé a stále se opakující třenice, vznikající z odporu nebo nesouladu povah, mohou často v manželském životě způsobit nenapravitelné odcizení a nakonec úplný rozchod, i když ostatním lidem zůstávají skryty.


Docela malý dům a jediný pozemek postačil všem, aby mohli mít s mnoha ženami a dětmi jen jeden společný krb. Avšak nynější bratři a příbuzní musí svůj společný majetek oddělovat pruhy půdy, řekami, rozlučujícími zdmi a navzájem se mezi sebou odlučují velikými prostorami země, aby nežili ustavičně ve svárech. Toto zjištění tedy předkládají dějiny k úvaze a bližšímu zkoumání těm, kteří ho chtějí použít.


Bylo by nespravedlivé, aby zasáhl cíl, kdo nestřílí, aby zvítězil, kdo nesetrvá na bojišti, aby zdárně dokončil dílo, kdo nedělá, aby byl šťastný ten, kdo je špatný.


Perseus71 dal po své porážce nejvíce najevo, že v jeho duši panuje ještě méně ušlechtilá vášeň, než je touha po penězích, totiž láska k životu, a tím se zbavil i soucitu, jediné věci, kterou neštěstí nemůže utištěnému odejmout. Když totiž požádal, aby byl přiveden k Aemiliovi, Perseus (hrozná podívaná!) se vrhl obličejem k zemi, napřáhl ruce k Aemiliovým kolenům a pronášel neušlechtilá slova a prosby, jež Aemilius nemohl déle poslouchat. I pohleděl naň zrakem bolestně dojatým a řekl: „Nešťastníku, pročpak svým jednáním dáváš najevo, že nejsi v neštěstí nezaslouženě a že jsi hoden nynějšího osudu? Pročpak zlehčuješ mé vítězství a zmenšuješ můj znamenitý čin tím, že se ukazuješ neušlechtilým a nedůstojným odpůrcem Římanů? Vždyť statečnost získává nešťastným velikou úctu nepřátel, zato zbabělost, i když ji provází štěstí, je u Římanů ve svrchovaném opovržení.“

Sám pak přikázal svým synům, zeťům a z ostatních velitelů především mladším, aby k němu přišli do stanu; tam seděl drahnou chvíli v tichém zadumání, že to až všechny udivovalo. I jal se rozmlouvat o štěstí a o lidských osudech a řekl: „Zdalipak je vhodné, aby se člověk vypínal svým štěstím a byl příliš pyšným na to, že si podmanil nějaký národ, město nebo království? Či spíše štěstí předvádí pro bojovníka tuto změnu osudu jako příklad společné slabosti a poučuje ho, aby nic neposuzoval jako neměnné a stálé? Neboť jakýpak je pro lidi vhodný čas k radosti, když i samo vítězství nad jinými je nutí, aby se štěstí co nejvíce báli a myšlenka, že vrtkavý osud oblažuje hned toho, hned onoho, připojuje k radosti tolik drtivé sklíčenosti? Neboť vidíte-li, jak pokolení krále Alexandra, který dosáhl nejvyššího vrcholu moci a své panství všude rozšířil, v jediném okamžiku nám náhle kleslo k nohám, a že králové, kteří ještě před krátkou dobou byli obklopeni tolika desetitisíci pěšáků a tolika tisíci jezdců, přijímají teď svůj denní pokrm z rukou nepřátel, domníváte se snad, že my můžeme v našem postavení počítat s nějakým stálým trváním štěstí vzhledem k času? Potlačte proto, milí synové, onu pošetilou pýchu a nadměrnou domýšlivost nad tímto vítězstvím a čekejte v pokojné ostýchavosti na budoucnost, jak osud na konci projeví vůči každému svou nepřízeň nad přítomným štěstím.“


Marcus Servilius svlékl plášť a ukázal na prsou neuvěřitelný počet jizev. Potom se otočil a odhalil některé části těla, které se podle obecného mínění nesluší v zástupu obnažovat, a obrátiv se ke Galbovi, řekl: „Ty se tomu sice směješ, ale já se tím honosím před občany. Vždyť kvůli nim jsem seděl den a noc na koni a tohle mám od toho.“


Perseus poslal k Aemiliovi úpěnlivou prosbu, aby se nemusel ubírat v průvodě a účastnit se triumfu. Ale Aemilius mu odpověděl, vysmívaje se zřejmě jeho nestatečnosti a přílišnému lpění na životě: „Ale vždyť tohle bylo už dříve v jeho moci a je to i nyní, jestliže bude chtít.“ Tím mu dával na srozuměnou, že si měl místo ostudy volit smrt, ale ten bázlivec se k tomu neodhodlal, nýbrž stále se ukájel nějakými nadějemi a tak se nakonec sám stal částí kořisti, jež mu byla odňata.


Existuje nějaké božstvo, které má za úkol odčerpávat příliš veliké a nadměrné štěstí a promísit lidský život tak, aby nezůstal nezkalený a bylo v něm přimíšeno i nějaké zlo, a aby se zdálo, jak říká Homéros, že jsou na tom nejlépe ti, u nichž se v životě stejným způsobem střídá i štěstí i neštěstí.

Aemilius však přesto správně uvažoval, že lidé potřebují statečnosti a mužné odvahy nejen proti zbraním a oštěpům, ale stejně tak i proti všem protivenstvím osudu.


Aemiliovým činům v Makedonii někteří ještě připisují vysoce důležitou zásluhu o široké vrstvy římského lidu, že totiž při tak obrovských sumách, které tehdy uložil do státní pokladny, nemuseli občané odvádět žádné daně až do doby Hirtia a Pansy,72 kteří byli konsuly za první války mezi Antoniem a Caesarem Octavianem.73



TÍMOLEÓN74


Dionýsios:75 „Z množství zla, jež je spojeno s neomezenou vládou, žádné není tak velké jako to, že nikdo z takzvaných přátel nemluví upřímně a pravdivě.“


Diogenés ze Sinópy, když se s ním poprvé setkal, pravil: „Jaký to máš nezasloužený život, Dionýsie!“ Tu se oslovený zastavil a odpověděl: „Je to správné, Diogene, že máš soucit se mnou nešťastným.“ „Copak,“ Diogenés na to, „ty si myslíš, že tě lituji? Nikoli. Jen mě velmi zlobí, že ty, takový otrok, jenž by si zasloužil, aby jako tvůj otec zestárl a zemřel ve vladařském paláci, si tu mezi námi žiješ v žertech a radostech.“ Doufám, že se takovéto odbočky nebudou zdát v životopisech ani nemístné ani neužitečné pro čtenáře, kteří nespěchají a mají dost volného času.


Když Tímoleón dobyl města, neměl dost občanů, neboť jedni zahynuli ve válkách a za nepokojů, druzí utekli před tyranidou. Náměstí v Syrákúsách bylo zpustlé a porostlé takovým množstvím vysoké trávy, že se na něm pásli koně a jejich pastevci se mohli uložit v bujné trávě. Jiná města na Sicilii byla kromě zcela nepatrných výjimek plná jelenů a divočáků, a lidé, kteří zpravidla neměli co dělat, pořádali v předměstí a kolem hradeb hony. Neuposlechl nikdo z těch, kteří bydleli na hradech a tvrzích, a nevrátili se do města, naopak všech se zmocňovala mrazivá hrůza a nenávist vůči všem náměstím, občanským zřízením a řečništím, odkud přicházeli obvykle jejich samovládci.


Je třeba, jak říká Símónidés,76 aby měl chocholku nejen každý chocholouš, nýbrž aby mělo i každé demokratické zřízení nějakého udavače.



SROVNÁNÍ AEMILIA PAULA A TÍMOLEONTA

Je třeba vyhýbat se hanebnému jednání a stydět se za ně, avšak plachá bázeň před jakoukoli zlou pověstí je sice znakem dobré a šlechetné povahy, ale nesvědčí o velkodušnosti.



ÁGIS A KLEOMENÉS A BRATŘI GRACCHOVÉ


ÁGIS77 A KLEOMENÉS78


Co praví Sofokleovi pastýři o svých stádech:

Jsme jejich pány, však otročíme jim,

a i když mlčí, musíme jich poslouchat,

to zakoušejí ti, kdo spravují stát podle náruživostí a pudů davů, otročíce jim a přizpůsobujíce se jim, aby se nazývali vůdci lidu a vládci. Tak ti, kteří spravují stát, jsou sluhy davu a mají jen jméno vládnoucích.


Důkladně vytříbený a dokonale řádný muž by ovšem vůbec ani slávy nepotřeboval.


Všeho moc škodí ve všem, a v případech politické ctižádosti je to zhoubné. Neboť upřílišenost ty, kdo se dostali k veliké moci, strhuje ke zjevné zběsilosti a šílenosti.


Fókión, když od něho Antipatros79 žádal cosi nečestného, pravil: „Nemůžeš přece mít Fókióna přítelem a současně pochlebníkem.“ To anebo něco takového je třeba také říci davům: „Nemůžete mít jednoho a téhož člověka vládcem a poslušným sluhou.“


Tak se stalo mnohým mužům, kteří spravovali stát tak, aby se zalíbili. Připoutali se totiž k davům nazdařbůh unášeným vášněmi, a později už nemohli zmatek ani odčinit, ani zastavit.


Co není čestné, je už hanebné.


Jakmile se do Sparty vkradla žárlivá láska ke stříbru a zlatu a nabývání bohatství začala následovat hrabivost a lakota, jeho pak užívání a požívání rozmařilost, změkčilost a přepych, Sparta ztratila většinu svých předností a setrvávala v nízkém a nedůstojném stavu až do těch dob, kdy kralovali Ágis a Leónidás.80


Ágis


Leónidás tázal se Ágida, zda myslí, že byl Lykúrgos spravedlivý a řádný muž. Když Ágis přisvědčil, pravil Leónidás: „Kde tedy Lykúrgos buď dovolil zrušení dluhů, nebo zařadil cizince jako občany, když přece měl za to, že stát vůbec ani nemůže být zdráv bez vyhánění cizinců?“

Ágis odpověděl, že Lykúrgos všechno dlužení a půjčování spolu s ražením peněz vykázal z obce a že se více než na cizince v obcích horšil na ty, kteří se zaměstnáním a životosprávou odlišovali od svých rodáků. Neboť ty vyháněl, ne že by je byl osobně stíhal, ale proto, že se bál, aby jejich způsob života a jejich chování nevzbudily u občanů horlivé napodobování rozmařilosti, změkčilosti a hrabivosti.

I snesli na agoru81 úpisy dané od dlužníků, takzvaná klária, všechny složili na jednu hromadu a spálili je. Když oheň vzplanul, boháči a poskytovatelé půjček pobouřeni odešli, avšak Agésiláos jakoby jim na výsměch řekl, že neviděl nikdy jasnějšího a čistšího ohně nad tento.


Agésiláos, jenž byl ještě eforem,82 nevyhýbal se žádné nespravedlnosti, která vynášela peníze. Dokonce proti zavedenému časovému pořádku vsunul, ačkoli toho oběh roku nevyžadoval, třináctý měsíc pro vybírání daní a neprávem je vymáhal. Poněvadž se obával těch, kterým křivdil, a byl všemi nenáviděn, choval si ozbrojence a pod jejich ochranou chodil do radnice. A rozšířil pověst, že bude i příští rok eforem.


Když Agésistrata spatřila Ágida ležet na zemi, zlíbala jeho obličej a pravila: „Tvá veliká mírnost, synu, a láska k lidem tě zničila!“


Kleomenés


Lakedaimoňané mají svatyni nejen Strachu, ale také Smrti a Smíchu a jiných takových pocitů a stavů. A Strach uctívají ne proto, že by jej pokládali za škodlivý jako démony, které od sebe odhánějí, nýbrž proto, že se domnívají, že se ústava udržuje hlavně strachem. Proto také eforové nastupujíce úřad, jak praví Aristotelés, vyhlašovali veřejně občanům, aby si stříhali knír a dbali zákonů, aby je tyto těžce nepostihly. To o kníru zvláště vytýkali tuším proto, aby navykali mladé muže poslouchat i ve věcech zcela malicherných. A mužnost pokládali staří, jak se mi zdá, nikoli za nebojácnost, nýbrž za strach před pohanou a za bázeň před špatnou pověstí. Neboť lidé vůči zákonům nejbázlivější bývají vůči nepřátelům nejodvážnější; a utrpení se nejméně strachují ti, kdo se nejvíce obávají špatné pověsti. Proto také správně řekl onen básník:

...kde strach je, tam je i ostych.

Neboť davy se ponejvíce stydí před těmi, kterých se také bojí.


Toto píšeme ne proto, že bychom chtěli žalovat, ale proto, že cítíme lítost nad slabostí lidské povahy, že nemůže ani u povah tak pozoruhodných a ve zdatnosti vynikajících vydávat dobro zcela dokonalé.


Smrt zvolená dobrovolně nesmí být útěkem před činy, musí být sama činem.“


Královský dvůr upadl do velké prostopášnosti, nezřízenosti a vlády žen. Neboť sám král Ptolemaios Filopatór83 byl ženami a pitím na duši tak zkažen, že, vystřízlivěl-li kdy co nejvíce a nabyl své nejvážnější nálady, slavil posvátné obřady a s bubínkem v ruce sbíral po královském paláci dárky, kdežto velmi důležitá vládní jednání obstarávala králova milenka Agathokleia a její matka bordelářka Oinanthé.


Ani dary ho neupokojovaly, nýbrž jako Ápis84 žijící v hojnosti a zdánlivě péči mající touží po přirozeném životě, pobíhání a skotačení na svobodě a zřejmě těžce snáší zvůli z rukou kněží, tak se ani jemu nelíbilo nic z těch rozmařilých požitků:

on žalem mořil své srdce.


Kleomenés těkal pak a bloudil po městě, přičemž se nikdo k němu nepřidával, nýbrž všichni se báli a prchali.

Tu tedy ustal, pravil k přátelům: „Není věru nikterak divu, že vládnou ženy nad lidmi prchajícími před svobodou,“ a vyzval všechny, aby skončili svůj život způsobem důstojným jeho i vykonaných činů.



BRATŘI GRACCHOVÉ85


Tiberius Gracchus


Tiberius se chopil své zákonodárné činnosti z takovéto příčiny.

Římané část půdy, kterou za války odebrali sousedům, prodávali, část postátňovali a tu dávali k užívání nemajetným a nuzným občanům, kteří za to platili nevelkou dávku do státní pokladny. Ale když začali bohatí dávky přeplácet a chudé vyháněli, byl vydán zákon, jenž zakazoval mít k užívání půdy více než pět set jiter.86 A na krátký čas ten předpis zadržel hrabivost a pomohl chudým, kteří nyní zůstávali na svých najatých pozemcích a vzdělávali úděl, jaký kdo od počátku měl. Ale když později bohatí sousedé nastrčenými osobami převáděli nájmy na sebe, ba nakonec už otevřeně na svá jména měli v držení většinu státní půdy, chudí, byvše vytlačeni, neosvědčovali už ochotu k vojenské službě a nestarali se o to, aby vychovávali děti, takže celá Itálie brzy pocítila nedostatek svobodných lidí, zato se však zaplnila robotárnami barbarských otroků, kterými boháči, vyhnavše občany, dávali vzdělávat své pozemky.

Jeho bratr Gaius v jedné knize napsal, že Tiberius viděl, jak je země opuštěná a jak tam rolničí nebo pasou barbarští otroci z ciziny získaní, a tehdy prý mu vstoupil na mysl ten státnický plán, jenž se jim stal počátkem nesčetných běd.



Gaius Gracchus


Právě když hodlal vykročit ze dveří, jeho žena se k němu vrhla a pravila: „Horší věc už zvítězila: násilím a ocelí rozhodující o právu.“


Gaius poklekl, vztáhl ruce k bohyni Dianě a proklel římský lid, aby za nevděk a zradu nikdy už nepřestal otročit.



LÝSANDROS A SULLA


LÝSANDROS87


Socha Lýsandra v životní velikosti má podle starého zvyku velmi dlouhé vlasy a mohutné vousy. Neboť není pravda, jak někteří tvrdí, že si Sparťané, když Argejští si po veliké porážce na znamení smutku stříhali vlasy, nechávali naopak jim na posměch z chlouby nad vítězstvím vlasy narůstat, ani si nezačali zakládat na dlouhých vlasech, když Bakchiovci, vypuzení z Korintha, uprchli do Sparty a ostříhanou hlavou poskytovali ubohý a odporný pohled, ale i to je zařízení Lykúrgovo. Ten prý také řekl, že dlouhé vlasy dodávají ušlechtilým lidem krásnější vzhled, nehezké však že činí ještě hroznějšími.


Zdá se, že mocným přisluhoval více, než je v spartské povaze, a že ochotně snášel ve svůj prospěch břímě cizí zvůle, což někteří pokládají za důležitou část politické zdatnosti.


Aristotelés, který líčí velké duchy se sklonem k melancholii, jako třeba Sókrata, Platóna a Héraklea, shledává, že i Lýsandros propadal melancholii, ne sice ihned, ale až v pokročilejším věku.


Těm, kteří mají rádi u vojevůdců upřímné a ušlechtilé chování, jevil se Lýsandros jako úskočný muž a sofista, který mnoho válečného dění prováděl klamem a úskoky a právo měřil podle prospěchu, jinak však jen užitečné pokládal za krásné a domníval se, že pravda není lepší než lež svou podstatou, nýbrž cenu obou určoval podle potřeby. Ty pak, kteří žádali, aby potomci Hérakleovi neužívali ve válce úskoků, uváděl v posměch slovy: „Tam totiž, kde nestačí kůže lví, je třeba nastavit liščí.


Mnohem rychleji pronikají zvyky z veřejných zařízení do života soukromníků, než aby šířily v obci zkázu chyby a zločiny jedinců. Neboť je přirozené, že se části spíše zhoršují s celkem, kdykoli se celek začne oddávat špatnosti, kdežto proti škodlivým vlivům jednotlivých částí má celek pomoc a oporu ve zdravých. Sice postavili před domy občanů jako strážce strach a zákon, ale samotné duše občanů neučinili necitlivými a lhostejnými vůči penězům, neboť ve všech vzbudili touhu po zbohatnutí jako po něčem krásném a velikém.


Platón pravil, že nevědomost je pro neznalce takovým zlem, jako slepota pro nevidomé.


Nechtěje snášet domácí jho ani se podrobovat, toužil po bloudění a jakémsi dalekém cestování jako kůň, který se opět vrací z pastvy na volné louce ke žlabu a opět je veden k obvyklé práci.


V Pontu žila žena, která o sobě říkala, že otěhotněla z Apollóna, čemuž, což je přirozené, mnozí sice nevěřili, ale mnozí zas tomu popřávali sluchu, takže když porodila chlapce, mnoho vznešených lidí pečovalo o jeho výživu a výchovu; z nějaké příčiny pak dali chlapci jméno Seilénos.


Jak se zdá, byl ve Spartě stanoven trest za neženění, i na pozdní a nečestné ženění; a ten trest byl namířen především proti těm, kteří se zasnubovali s bohatými ženami místo s řádnými a příbuznými.



SULLA88


Mezi jeho předky jmenují Rufina, který dosáhl hodnosti konsula, ale svou pohanou proslul více než onou poctou. Byl totiž usvědčen, že měl v majetku přes deset liber stříbrných nádob, což zákon nedovoloval; za tento přestupek byl vyloučen ze senátu.


Když se po válečné výpravě do Afriky nadmíru vychloubal a honosil, řekl mu prý kterýsi znamenitý a šlechetný muž: „Jakpak bys mohl být řádný člověk, když ti otec nic nezanechal a ty máš najednou tak veliký majetek?“


Když jako praetor vyhrožoval v hněvu Sextu Caesarovi, že proti němu použije své vlastní moci, Caesar se usmál a řekl mu: „Správně pokládáš svěřenou úřední moc za svou vlastní, neboť sis ji koupil.“


Tribun lidu Sulpicius byl člověkem, který se osvědčil jako nikdo jiný i v nejhorších svízelích, takže nebylo třeba hledat, koho překonal ve špatnosti, nýbrž v jakém druhu špatnosti překonal sám sebe. Byl totiž obklopen surovostí, drzostí a hrabivostí a bez ohledu na ostudu byl schopen každého zla; vždyť dokonce prodával veřejně i římské občanství propuštěncům a přistěhovalcům a beze studu počítal peníze za ně stržené na stole stojícím na náměstí.


Sluší se přece, aby mluvili napřed ti, kdož prosí, vítězům postačí mlčet.“


Sulla zacházel zprvu se svým štěstím uměřeně a státnicky rozvážně, takže budil dojem, že bude vůdcem, jenž je sice nakloněn šlechtě, ale i zastáncem lidu, a k tomu ještě byl od mládí přítelem smíchu a žertu a při lítosti zas tak měkký, že snadno propukal v pláč, a proto právem přivodil veliké moci výtku, že nedovoluje, aby lidé zůstávali při svých původních povahových vlastnostech a při svých mravech, nýbrž že přílišná moc vede k nestálosti, k zpupnosti a nelidskosti. Je-li však tento zjev nějaká vnitřní pohnutka anebo změna přirozené povahy vlivem štěstí, anebo že se špatné vlastnosti, jež leží ukryty uvnitř, při nadměrném štěstí teprve projeví, to nechť rozhodne jiné zkoumání.


Sulla a Valeria na sebe vzájemně vrhali zamilované pohledy, stále se po sobě ohlíželi a vyměňovali si líbezné úsměvy, až nakonec došlo k vzájemnému dorozumění a k uzavření sňatku; jí zřejmě nelze činit výtky, ale Sulla, i když tato žena byla počestná a vznešená, neuzavřel s ní tento sňatek počestným a náležitým způsobem, neboť se jako nějaký mladíček dal oblouznit pohledy a zamilovaným tlacháním, z čehož obvykle vznikají nejhanebnější a nejnestoudnější vášně.


Jeho pomník stojí na poli Martově. Sám si prý pro něj napsal a zanechal v pozůstalosti nápis, jehož hlavní myšlenka je, že mu žádný přítel neprokázal tolik dobra, ani žádný nepřítel nezpůsobil tolik zla, aby je v tom i onom sám nepřekonal.



SROVNÁNÍ LÝSANDRA A SULLY


Je-li rozštěpen národ, i zloduch pak dosáhne pocty, jako tehdy v Římě, kde byl lid tak pokažen, a římské státní zřízení trpělo všemi neduhy, takže jeden po druhém povstával jako vládce. Nečiním výtku tomu, kdo dovede za takovéto situace dosáhnout největší moci, ale také nepokládám za bezpečný důkaz právě ten, že je nejlepší, kdo se stane první ve státě žijícím v tak bědných poměrech.


Jestliže špatnost je něčím bezectným i při vznešeném původu, tak zase ušlechtilost dochází cti nikoli kvůli urozenosti, nýbrž sama kvůli sobě.



AGÉSILÁOS A POMPEIUS


AGÉSILÁOS89


Símónidés říkal o Spartě, že je krotitelkou lidí, protože přivykáním z občanů činí lidi poslušné zákonů a krotké, ovšem krotí je hned od mládí jako koně. Od této nutnosti osvobozuje zákon jen ty chlapce, kteří jsou předurčeni k vládě.


Jak vypráví Theofrastos, uložili eforové Archidámovi pokutu za to, že se oženil s malou ženou; zdůvodňovali to takto: „Vždyť ta nám nebude rodit krále, ale králíky.“


Tak jako přírodovědci se domnívají, že kdyby byla z vesmíru odstraněna nenávist a nejednotnost, hvězdy by se zastavily a ustalo by vznikání a pohyb všeho z toho důvodu, že by všude vládla všeobecná harmonie, ze stejného důvodu, jak se zdá, zakotvil spartský zákonodárce v ústavě ctižádost a řevnivost jako živnou půdu pro ctnost s úmyslem, aby stále vládl mezi dobrými občany spor a soupeření, protože sklon všude a vždy ustupovat bez vyzkoušení sil na protivníkovi je vlastně lenost a zbabělost, jméno svornost nese takové počínání neprávem.

Někteří myslí, že rozhodně už Homér zastával tento názor; jistě by nevylíčil, jakou měl Agamemnón radost z toho, že se Odysseus a Achilleus pustili do hádky a hrozně si nadávali, kdyby nevěřil, že soupeření a různice nejlepších lidí jsou velmi dobré pro společný prospěch. Nelze to ovšem připustit jen tak jednoduše, neboť přemíra sporů je pro obce škodlivá a nese s sebou velké nebezpečí.


Když na jeho rozkaz musili zajatce svlékat, smáli se jim jako neužitečným a k ničemu se nehodícím, protože jejich svlečená těla byla bílá a zchoulostivělá působením změkčilého života, tu přistoupil Agésiláos a řekl: „Tak takoví jsou ti, proti nimž bojujete.“


Lékař Menekratés, když měl úspěch v několika případech, které zprvu vypadaly beznadějně, dostal příjmení Zeus a užíval ho, až tím byl protivný, a odvážil se poslat Agésiláovi dopis tohoto znění: „Menekratés Zeus přeje králi Agésiláovi zdraví.“ Agésiláos mu odepsal: „Král Agésiláos přeje Menekratovi zdravý rozum.“


Při každé příležitosti tvrdil, že spravedlnost je první ze všech ctností. Statečnost prý nepřináší žádný zisk, když není provázena spravedlností, a kdyby všichni byli spravedliví, nebylo by statečnosti vůbec třeba. Když někteří o něčem prohlašovali, že to je vůle velkého krále, odmítal je: „V čempak je větší než já, není-li spravedlivější?“ Je správný a krásný jeho názor, že spravedlivostí jako nějakou královskou mírou je nutno měřit, oč přesahuje ostatní ten, kdo je větší.


To, co lze vyléčit, ponechejte míru, co nelze vyléčit, válce.“


Těm, kteří se chovali v bitvě zbaběle, říkali třasořitkové. Takoví lidé nejsou jen vyloučeni ze všech úřadů, ale přináší hanbu i dát někomu z nich dceru za manželku nebo se oženit s dcerou takového člověka; kdokoliv je potká, může je udeřit. Chodí stále špinaví a zanedbaní, nosí záplatovaný strakatý plášť a holí se jen na jedné straně, druhou tvář musí nechat zarostlou.


Agésiláos už nemohl pozvednout z úpadku moc a slávu Sparty, ale tak jako u zdravého těla, které bylo po všechen čas příliš zvyklé na přesný a do maličkostí upravený pořádek, jediná chyba jako přidané závaží způsobila, že štěstí města začalo klesat. A je to pochopitelné. Vždyť k ústavě nejlépe sestavené pro potřeby míru, ctnosti a svornosti připojili panovačnost a násilnou vládu, o nichž Lykúrgos soudil, že jsou naprosto nepotřebné pro obec, která chce žít ve štěstí, a proto to s nimi špatně dopadlo.


I krásné jednání vyžaduje svůj čas a svůj věk, nebo spíše by se mohlo říci, že vůbec krásné jednání se liší od špatného právě správnou mírou.


POMPEIUS90


Věřil, že musí stále bdít nad svou důstojností a vyhýbat se důvěrnému styku s širokou veřejností.


V Athénách přečetl si monostichum,91 verš napsaný na jeho oslavu na městské bráně. Verš zněl:

Do jaké míry si uvědomíš své lidství, do té míry jsi bohem.


Zajaté piráty, jichž bylo přes dvacet tisíc, vůbec neměl v úmyslu pobít, avšak propustit je a dovolit, aby se rozptýlili nebo znova spojili, když mezi nimi bylo tolik chudáků a rváčů, to také nepokládal za správné. Když tedy uvážil, že člověk se od přírody nestal a není divoké, samotářské zvíře, ale že se jím stane, když se proti přírodě oddá špatnosti, naproti tomu, že zvyky a změnami místa i způsobu života může být zušlechtěn; když uvážil také, že i zvířata, jimž se dostane jemnější potravy, odkládají svou divokost a krutost, rozhodl se ty lidi převést z moře na pevnou zem, aby ochutnali řádný život a zvykli si bydlet ve městech a živit se zemědělstvím.


Pompeius svraštil prý před přáteli obočí, udeřil se do boku a povzdychl si, jako by mu jeho funkce už byla obtížná a protivná: „Ty věčné boje! Oč lépe by mi bylo, kdybych byl obyčejný člověk, jestliže nemám mít nikdy pokoj od válečných výprav, jestliže se nikdy nebudu moci zbavit závisti a žít na venkově se svou manželkou!“

I nejdůvěrnějším jeho přátelům byla licoměrnost těchto jeho slov protivná, protože věděli, že z toho má radost.


Právě když chtěl odplout, strhla se velká bouře a kormidelníkům se na moře nechtělo; tu první vstoupil na loď, poručil zvednout kotvu a zvolal: „Plout je nutné, žít nutné není!“


Jak sluší ušlechtilým vše, co dělají!


Pompeius se rozloučil s Cornelií, ta už napřed oplakávala jeho konec, obrátil se ještě k ní a synovi a recitoval Sofokleovy jamby:

Kdo vchází k tyranovi, je jeho otrokem,

i kdyby vstupoval tam jako svobodný.

To byla poslední slova, která řekl své rodině.


SROVNÁNÍ AGÉSILÁA A POMPEIA

Agésiláos si zajistil neporazitelnost tím, že dokázal přinutit nepřátele k boji, když sám byl silnější, a nedal se k boji přinutit, když byl slabší, a to je schopnost, jíž především se vyznačuje dobrý vojevůdce.


NÍKIÁS A CRASSUS


NÍKIÁS92


Lid se bojí těch, kteří ho přehlížejí, a povyšuje ty, kteří se ho bojí. Vždyť pro obyčejné lidi je největší poctou, když jimi mocnější neopovrhují.


Níkiův život byl takový, že o sobě mohl říci Agamemnonova slova:

Je ve znamení nádhery můj život,

a přitom musím davu otročit.


Vítězem je ten, kdo je svrchovaným pánem, a svrchovaným pánem není ten, kdo o něco žádá, protože svrchovaný pán si to může sám vzít.


Kleón93 z řečnické tribuny úplně odstranil slušnost. Byl první, který při řeči na veřejnosti vykřikoval, rval si oděv, plácal se do stehen a během řeči pobíhal a nakazil tím i jiné politiky, že také přestali dbát na to, co se sluší, a to o málo později zavinilo úplný rozklad veřejného života.


Níkiovi záviděli jeho bohatství a především připadal Athéňanům podivný jeho nevlídný a nedružný vztah k lidem, který měl v sobě něco samotářského a aristokratického.


Dosáhne při sváru v obci i úplný ničema pocty –

a tak to dopadlo nakonec i tenkrát.


V noci došlo k zatmění měsíce a to velmi postrašilo Níkiu a z ostatních ty, kteří se z nezkušenosti nebo pověrčivosti nechávají takovými věcmi poděsit. I obyčejní lidé si už domyslili, že zatmění slunce nějak závisí na měsíci, jak je to ale se samotným měsícem, s čím se ten setká a jak se to stane, že tak náhle i při úplňku ztrácí světlo a různě se zbarvuje, to nebylo snadné pochopit, to považovali za něco nepřirozeného, za nějaké božské znamení předcházející nějakým vážným událostem.

První, kdo psal jasněji než kdo jiný a velmi odvážně o osvětlení a stínu měsíce, byl Anaxagorás, šlo však o autora nového, o jeho názorech se ještě nemohlo mluvit veřejně, ale opatrně a důvěrně se s nimi seznamovali jen jednotlivci.

Tenkrát totiž nesnášeli fysiky a tak zvané meteóroleschy,94 protože prý neuznávají božské působení a mluví místo toho o příčinách neočekávaných, o silách neprobádaných a o nutných důsledcích přírodních zákonů. Prótagorás95 byl dokonce poslán do vyhnanství, Anaxagorás byl uvězněn, a jen s potížemi se podařilo Perikleovi ho osvobodit, a Sókratés, třebaže s něčím takovým neměl nic společného, zahynul jen proto, že byl filosof.

Teprve později Platónova sláva, která se zaskvěla zásluhou jeho života i proto, že přírodní nutnost podřídil božským principům jako mocnějším, zbavila takové výklady špatné pověsti a otevřela vědám cestu ke všem lidem.

Podle Filochora96 nebylo takové znamení jako zatmění měsíce pro prchající zlověstné, naopak bylo považováno za velmi příznivé; vždyť věci, které jsou dělány ze strachu, vyžadují utajení, světlo jim je nepřátelské.



CRASSUS97

Hospodaření, které je zaměřeno jen na vydělávání peněz, když jde o neživé věci, stává se politikou, když jde o lidi.


SROVNÁNÍ NÍKIA A CRASSA

Jestliže nade všechno miluješ bezpečnost a klid, tu je ve státě dost místa, aby sis někde stranou sedl a uvil si věnec duševní vyrovnanosti, jak říkají někteří sofisté.



DÉMOSTHENÉS A CICERO


DÉMOSTHENÉS98


Ctnost, tak jako silná a vytrvalá rostlina, zakoření všude, kde najde ušlechtilou povahu a přičinlivou duši.


Teprve pozdě a v pokročilém věku jsem se začal dostávat do styku s latinskou literaturou. A zažil jsem při tom něco, co je sice zvláštní, ale zároveň pravdivé. Nestávalo se mi tak často, že bych chápal a poznával věci ze slov, ale z věcí, které jsem už trochu znal, jsem postihl i význam slov. Vychutnat krásu a výstižnost latinského stylu, jeho metaforičnost, harmonii i všechno ostatní, co je jazyku k ozdobě, to považuji za něco příjemného a potěšujícího; avšak péče o takové věci a cvičení v nich není nic snadného, je jen pro ty, kteří mají více volného času a jimž věk ještě dovoluje takovou horlivou činnost.


Kdyby měl každý před očima výrok „Poznej sebe sama,“ nebyl by tento výrok snad už ani považován za božský rozkaz.


Démétrios99 uvádí, že jednou jako v božském nadšení přednesl před lidem tuto veršovanou přísahu:

Při zemi, při pramenech, při řekách a proudech.


Když Filippa100 chválili, že je nejschopnější řečník, nejkrásnější člověk a nejlepší piják, donutila závist Démosthena, aby o tom vtipkoval, že to první hodnocení se hodí jako pochvala pro sofistu, to druhé pro ženu, to třetí pro houbu, ale rozhodně ne pro krále.


Když odcházel z Athén do vyhnanství, vztáhl ruce k Akropoli a zvolal: „Vládkyně Athéno, jak je to možné, že máš ráda tři nejodpornější zvířata, sovu, hada a athénský lid?“ Mladé muže, kteří za ním chodili a byli jeho žáky, odvracel od veřejné činnosti a říkal jim, že kdyby před ním na začátku jeho života ležely dvě cesty, jedna k řečnické tribuně a ke sněmu, druhá rovnou k smrti, a on znal napřed všechno zlé, co je spojeno s politikou, strach, závist, osočování a zápasy, vydal by se cestou mířící přímo k smrti.



CICERO


V Římě nebyla žádná síla, která by byla schopná postavit se podvratným živlům na odpor.

Vůdcem těchto lidí byl Lucius Catilina, člověk odvážný, ke všemu odhodlaný a vychytralý, který byl viněn – nemluvě o jiných vážných zločinech – z toho, že obcoval s vlastní dcerou a že zabil svého bratra; protože se bál trestu za tento zločin, přemluvil Sullu, aby bratra zanesl do proskripčních seznamů, jako by ještě žil. Toho si tedy vybrala za svého náčelníka chátra; vzájemně si dávali různé záruky, také zabili člověka a jedli jeho maso. Catilina zkazil také velkou část římské mládeže tím, že se bez ustání každému staral o radovánky, pití a ženy a opatřoval na to v hojné míře potřebné peníze.


Dožil!“ Takto vyjadřují Římané, že někdo umřel, když se chtějí vyhnout zlověstným slovům.


Ve vyhnanství byl většinou skleslý a smutný, hleděl k Itálii jako nešťastně zamilovaný, tak malomyslný, ubitý tím, co se mu stalo, a sklíčený, že by to nikdo nečekal od člověka s takovým filosofickým vzděláním. A přece často sám žádal své přátele, aby mu neříkali řečník, ale filosof, protože si vybral filosofii za náplň svého života, řečnického umění užíval z nutnosti jako nástroje při politické činnosti. Avšak ohled na veřejné mínění je schopen smýt rozumnou úvahu z duše jako nátěr a politikům, jak se stýkají a přátelí s mnoha lidmi, vtisknout jejich sklony, jestliže si člověk nedá dobrý pozor a není k vnějšímu světu v takovém vztahu, aby měl účast na událostech samých, ne na citech, které jsou s nimi v těsném spojení.


Žádné zvíře není krutější než člověk, když se v něm spojí vášeň s mocí.


Jen v jedné věci ukázal Antonius trochu smyslu pro spravedlnost – Pomponii, manželce Ciceronova bratra Quinta, vydal propuštěnce Filologa, jenž prozradil Cicerona jeho vrahům. Když Pomponia dostala tohoto člověka do své moci, mučila ho různými příšernými způsoby, také ho nutila, aby si po kouskách řezal vlastní maso, pekl je a jedl. Tak to aspoň vypravují někteří historikové. Ciceronův propuštěnec Tiro se naproti tomu vůbec nezmiňuje o Filologově zradě.


SROVNÁNÍ DÉMOSTHENA A CICERONA


Nejvíc ukáže a vyzkouší povahu člověka moc a úřad, probouzející k životu každou vášeň a odhalující každý kaz charakteru.


Cicero potvrdil jako pravdivou Platónovu předpověď, že státy budou mít pokoj od potíží, až se šťastným řízením osudu u jednoho člověka sejde velká moc, moudrost a spravedlnost.


ALEXANDROS A CAESAR


ALEXANDROS101


Vypisujíce v této knize život krále Alexandra a Caesara, jenž přivodil pád Pompeiův, pro množství činů, jež tu jsou, nepředešleme předmluvou nic jiného, leč že si vyprosíme od čtenářů, aby nás nehaněli, nebudeme-li vyprávět všechny události, aniž tak, že bychom nějaký z proslulých příběhů dopodrobna vypracovávali, nýbrž tak, že si většinou povedeme stručně. Vždyť nepíšeme historie, nýbrž životy, a v nejznamenitějších skutcích se nejeví tak veskrze zdatnost a zbabělost, ale často nepatrný skutek, výrok, žert nějaký spíše ozřejmí povahu než bitvy s tisíci a tisíci mrtvých, největší řady vojsk a dobývání měst. Jako se tedy snaží malíři zachytit podoby z obličeje a z tvarů očí a jejich okolí, kde se jeví povaha, a o ostatní části těla se pramálo starají, tak také je třeba dovolit nám, abychom se spíše ponořovali do projevů duše a těmi charakterisovali život každého jednotlivce a abychom jiným ponechali ty velkoleposti a zápasy.


Zdá se, že byl Alexandros Aristotelem vyučen nejen v etice a politice, ale že se také zúčastnil tajných a hlubších přednášek, jež jeho žáci nazývali zvláštním jménem akroamatickými102 a epoptickými103 a jež nevynášeli na veřejnost. Neboť když již Alexandros přešel do Asie a dozvěděl se, že Aristotelés uveřejnil nějaké výklady o tom knižně, píše mu zcela otevřeně o filosofii dopis tohoto znění:

Alexandros přeje Aristotelovi mnoho štěstí. Neučinil jsi dobře, žes uveřejnil své akroamatické výklady. Neboť čím my budeme vynikat nad ostatní, stanou-li se ty výklady, z kterých jsme nabyli vzdělání, obecným majetkem všech? Já bych raději chtěl vynikat v znalostech týkajících se nejvyšších věcí než mocí. Buď zdráv!“

Aristotelés konejší tuto jeho ctižádostivost a hájí se o oněch přednáškách, že prý jsou sice uveřejněny, ale přece nejsou uveřejněny. Neboť opravdu je jeho Metafysika, jež neposkytuje užitku vyučování a škole, napsána vůbec jen pro poučení lidí s důkladným vzděláním.

Byl také od přírody přítelem literatury, vědy a četby. Iliadu, již pokládal za vademekum válečné zdatnosti a tak jí říkával, vzal si v kritické úpravě Aristotelově – říká se jí „Ilias v narthéku“104 – a měl ji stále se svou dýkou ležet pod poduškou, jak zaznamenal Onésikritos.105 Poněvadž pak se mu v nitru Asie nedostávalo jiných knih, nakázal Harpalovi,106 aby mu nějaké poslal. A on mu poslal knihy Filistovy,107 četné tragedie Eurípidovy, Sofokleovy i Aischylovy a dithyramby Telestovy a Filoxenovy.

Aristotela ctil a měl ho, jak sám říkával, neméně rád než svého otce, protože prý se mu zásluhou tohoto dostalo života, jeho však zásluhou vyššího života.

Alexandros a Aristotelés

Alexandros sám se na základě úvah rozhodl zjednávat odvahou a duševní silou bezpečnost a záchranu říši, poněvadž, ukáže-li se, že jen dost málo povoluje ve své zmužilosti, zdvihnou se proti němu všichni.


Mnoho politiků a filosofů se s ním setkalo a blahopřáli mu, a on doufal, že Diogenés Sinópský, jenž pobýval v Korinthu, učiní totéž. Ale když si ho ani dost málo nevšímal a nečinně trávil svůj čas v Kraneiu, sám šel k němu. A on právě ležel na slunci. I vzpřímil se poněkud, když přicházelo tolik lidí, a pohlédl na Alexandra. Ten ho pozdravil, oslovil a otázal se ho, zda by si něco přál.

Ustup trochu ze slunce,“ odpověděl Diogenés.

Tato příhoda prý se tak dotkla Alexandra, a ač se mu dostalo opovržení, takový podiv pocítil nad pýchou a velikostí toho muže, že když odcházeli a jeho průvodci se smáli a vtipkovali, pravil: „Ale já, kdybych nebyl Alexandrem, byl bych Diogenem.“


Chtěje se dotázat boha o válečné výpravě, přišel do Delf. A byly právě neblahé dny, o nichž není zvykem udílet věštby. I poslal nejprve s prosbou k věštkyni. Ale když odmítala a odvolávala se na zvyk, vyšel za ní sám a násilím ji vlekl do chrámu, a ona, jakoby překonána jeho prudkostí, pravila: „Jsi nezdolný, synu!“ Jakmile to Alexandros slyšel, pravil, že jiné věštby nepotřebuje, že už má výrok, jejž od ní chtěl dostat.


Říkával, že si svou smrtelnost nejspíše uvědomuje z toho, že spí a obcuje s ženami, neboť z jedné slabosti se dostává lidské přirozenosti jak bolestného, tak příjemného pocitu. Byl také velmi zdrženlivý v jídle a v pití. Pravil, že kuchaře a pekaře vůbec nepotřebuje: má prý lepší kuchaře – pro snídani noční pochod a pro večeři skrovný pokrm.

Před jednáním ho nezdržovalo ani víno, ani spánek, ani zábava nějaká, ani sňatek, ani podívaná, jak tomu bývá u jiných vojevůdců. Dokazuje to jeho život: žil život docela krátký, ale naplnil jej přečetnými a největšími činy.


Sladčeji spí ti, kdo nad námahami zvítězili, než ti, kdo námahám podlehli.


Dosáhneme vrcholu vítězství tím, nebudeme-li činit totéž, co poražení.“


Je údělem králů, aby se jim za dobré skutky dostalo pomluv.


Když dostihl Béssa,108 dal ho roztrhat za živa: dva rovné stromy byly ohnuty tak, aby se stýkaly, na každý z nich dal přivázat jednu část těla, potom oba stromy uvolnit, a jak se prudce vyšvihly, odtrhly si příslušnou část těla.


U tak zvaného moře Hyrkanského čili Kaspického narazili nějací barbaři neočekávaně na ty, kdož vedli jeho koně Búkefalu, a zmocnili se ho. Alexandros se tím nesmírně rozčilil, poslal k nim hlasatele a pohrozil jim, že je všechny pobije i s dětmi a ženami, nevrátí-li mu toho koně. Ale když přišli, vedouce koně i odevzdávajíce mu svá města, zachoval se ke všem laskavě a těm, kteří koně zabrali, dal za něho výkupné.


Obávaje se, aby Makedonci na dalším tažení úplně neochabli, zanechal ostatní sbory na místě, ale nejlepší vojáky, jež měl s sebou v Hyrkánii – bylo to 20.000 pěšáků a 3.000 jezdců – získal řečí. Až dosud prý se na ně barbaři dívají jako na zjevení ve snách, ale odejdou-li, způsobivše jen poplach v Asii, ihned prý na ně učiní útok jako na ženy. Po těchto jeho slovech všichni vzkřikli, aby je vedl, kam na světě chce.


Kallisthenés109 odmítal většinou pozvání, a když byl s někým pohromadě, budil svou vážností a mlčením zdání, že nesouhlasí a není spokojen s tím, co se děje, takže i Alexandros pravil o jeho osobě:

K mudrci

mám zášť, jenž není moudrý ani pro sebe.“

Tu prý Kallisthenés pravil:

ale když nastane rozbroj, i ničema dochází pocty.“


Z gymnosofistů110 zajal Alexandros deset, kteří nejvíce způsobili Makedoncům mnoho zlého. Poněvadž měli pověst, že dovedou obratně odpovídat několika slovy, předložil jim obtížné otázky a pravil, že dá usmrtit toho prvního, který správně neodpoví, a potom takto pořadem ostatní. Jednomu z nich, nejstaršímu, poručil, aby rozsuzoval.

Prvního tedy se tázal, co myslí, zda je více živých či mrtvých. On odpověděl, že živých; neboť mrtví už nejsou.

Druhého, zda živí větší zvířata země či moře. – „Země, neboť moře je její část.“

Třetího, který živočich je nejprohnanější. – „Ten,“ odpověděl, „kterého člověk dosud nezná.“

Pátého se tázal, co podle jeho mínění bylo dříve, den či noc. „Den,“ pravil, „o jeden den.“ A když se král podivil, dodal, že jsou-li obtížné otázky, musí být obtížné i odpovědi.

Z ostatních čtyř se jednoho otázal, jak se kdo, jsa zrozen lidmi, může stát bohem. „Vykoná-li,“ odpověděl on, „co je člověku nemožno vykonat.“

Dalšího se tázal o životě a smrti, co z obého je silnější; i odpověděl, že život, může-li snášet tolik neštěstí.

Potom se obrátil k soudci a vyzval ho, aby pronášel své mínění. Ten prohlásil, že jeden odpovídal hůře než druhý, i pravil Alexandros: „Tedy ty, jenž vynášíš tento rozsudek, zemřeš první.“

To se nestane, králi,“ řekl on, „ač nechceš-li být lhářem, když jsi řekl, že prvního zabiješ toho, kdo nejhůře odpoví.“

I obdaroval je a propustil. Ale k těm, kteří měli nejslavnější pověst a žili v tichosti o samotě, poslal Onésikrita, žádaje, aby přišli k němu. Onésikritos byl filosof ze školy kynika Diogena. A vypráví, že Kalános Alexandrovi zcela zpupně a drsně poroučel, aby si svlékl chitón a naslouchal jeho řečem nahý, nebo že s ním nebude hovořit, aťsi přišel třeba od Dia. Dandamis však prý byl mírnější, vyslechl, co vyprávěli o Sókratovi, Pýthagorovi a Diogenovi, a řekl, že to byli, jak se mu zdá, mužové důvtipní, ale že žili, příliš se ostýchajíce platných zvyklostí.


Když zemřel Héfaistión,111 způsob, jakým Alexandros tuto ztrátu snášel, byl prost všeho rozumu. Hned poručil na znamení smutku ostříhat všechny koně a mezky, u okolních měst dal odstranit cimbuří, nešťastného lékaře ukřižoval, hře na píšťaly a všeliké hudbě učinil v táboře na dlouhý čas přítrž, až přišla ze svatyně Ammónovy věštba nařizující ctíti Héfaistióna a obětovat mu jeho héroovi.112 Užívaje války jako útěchy ve svém zármutku, vytáhl jakoby na lov a hon lidí, podroboval si kmen Kossaiů a všechny v mladých letech pobíjel. To se nazývalo Héfaistiónovým zasvěcováním smrti.



GAIUS CAESAR


Vůči lidem nepoctivým a věrolomným by poctivost byla pošetilostí.


Když přátelé žádali, aby se obklopoval tělesnou stráží, a mnozí se k té službě nabízeli, nedovolil to; řekl, že je lépe jednou zemřít, než stále smrt očekávat.


A když přišla řeč na to, jaká smrt je nejlepší, vykřikl: „Neočekávaná!“



FÓKIÓN A CATO MLADŠÍ


FÓKIÓN113


Zanícené oko nejraději spočine na tmavých, nelesklých barvách a odvrací se od záře a světla. Stejně tak i obec, která se dostala do tíživé situace, je zmatena a pro svou slabost je příliš citlivá, aby snesla otevřená slova v době, kdy je nejvíce potřebuje, protože za daných poměrů není možná jiná náprava chyb. Proto již předem kope hrob tomu, kdo se odvažuje mluvit otevřeně.


Fókión byl v mladém věku žákem Platónovým, později Xenokratovým v Akademii a tak se hned od počátku s nadšeným úsilím věnoval nejušlechtilejším zájmům.

Podle Dúridovy114 zprávy nebylo pro Athéňany snadné spatřit Fókióna, jak se směje nebo pláče, jak se koupe ve veřejných lázních nebo jak má vystrčenou ruku zpod pláště, když ovšem měl právě plášť na sobě, protože na venkově a na válečných výpravách chodil vždy bos a bez pláště, nebyl-li zrovna třeskutý a nesnesitelný mráz, takže i vojáci říkali žertem, jestliže chtěli vyjádřit, že je velká zima: „Fókión má plášť.“

Milou a laskavou povahu zakrývala nevlídně vážná a zachmuřená tvář, takže kdo ho dobře neznal, neodvážil se tak snadno sám ho oslovit. Když proto jednou řečník Charés mluvil o jeho zachmuřeném obličeji k všeobecnému smíchu Athéňanů, odpověděl Fókión: „Tento zachmuřený obličej vás ještě nikdy nezarmoutil, ale smích těchto stál obec již mnoho slz.“ Podobně prospěla obci poctivě míněnými nápady a myšlenkami i Fókiónova řeč, jejíž úsečná stručnost vyznívala stroze, suše a drsně. Neboť jako Zénón požadoval od filosofa, aby každá věta, již vysloví, byla proniknuta duchem, tak i řeč Fókiónova obsahovala právě v nejstručnějším výraze nejhlubší smysl. Neboť v tom, jak dovede řečník vyjádřit málo slovy hlubokou myšlenku, se jeví jeho síla. Protože jediné slovo, jediné gesto velkého muže vyváží tisíce krásných myšlenek a uměle sestavených period.


Jako prý králové používají služeb pochlebníků teprve po umytí rukou, tak lid měl úslužné a veselé demagogy jen pro svou zábavu, ale na vedoucí místa v obci volil střízlivě a vážně právě toho, který byl nejpřísnější a nejrozvážnější a který samotný anebo častěji než jiní se vzepřel jeho přáním a choutkám.

Když jednou byla ve shromáždění lidu přečtena veštba delfské věštírny, že jen jediný muž má opačný názor než celá obec, zatímco všichni Athéňané jsou v mínění zajedno, Fókión povstal a prohlásil, aby byli bez starosti, že on je tím, koho hledá věštba; neboť jemu prý se nelíbí nic z toho, co se děje v obci. Jindy pak předložil lidu návrh, který byl přijat příznivě, a pozoroval přitom, že všichni svorně schvalují jeho řeč. Obrátil se proto na své přátele s otázkou: „Neřekl jsem snad nevědomky něco špatného?“


CATO MLADŠÍ115


Cato prý již od dětství projevoval v hlase a tváři, při zábavách a hrách neoblomnou, klidnou a pevnou povahu. Své úmysly uskutečňoval s houževnatostí přesahující jeho mládí. Vůči pochlebníkům se choval odmítavě a stroze; ještě více vzdoroval těm, kteří ho chtěli zastrašit. Stěží jej bylo možno rozesmát a jen zcela zřídka se jeho tvář rozjasňovala mírným úsměvem. Ani k hněvu nebyl náchylný, ale když se opravdu rozhněval, nebylo možno jej uklidnit.

V učení byl pomalý a těžko chápal. Co však jednou pochopil, to uchoval trvale v paměti; paměť měl výbornou. A to je zajisté i jinak přirozený zjev, že nadané děti spíše zapomínají, kdežto vědomosti získané s namáhavým úsilím jsou trvalejší, neboť každý poznatek jako by se hluboko vrýval do duše. Zdá se, že Catonovi ztěžovala učení také jeho vlastnost nedat se snadno přesvědčit; neboť učení je jakousi trpnou činností a dát se snadno přesvědčit je vlastností lidí, kteří dovedou klást jen slabý odpor. Proto mladý člověk se dá spíše přesvědčit než starý a zdravý spíše než nemocný. Vůbec tedy lze očekávat souhlas nejspíše tam, kde není pochybovačnosti. Cato vždy chtěl vědět důvod a tázal se proč.


Catonův vychovatel Sarpédón často vodil Catona na návštěvu do Sullova domu, který se tehdy podobal opravdové mučírně, protože tam byly odvlékány zástupy lidí na popravu a mučení. Catonovi bylo tehdy čtrnáct let. Viděl, jak jsou vynášeny hlavy mužů, o kterých slýchal, že jsou slavní, a jak přítomní je potají oplakávají, a tázal se svého učitele, proč toho člověka nikdo nezabije. „Protože jejich strach, chlapče, je větší než nenávist.“


Když mu kterýsi přítel řekl: „Catone, lidé kárají tvé mlčení,“ odpověděl: „Já začnu mluvit, jakmile budu nucen mluvit o věcech, o kterých se nemůže mlčet.“


Otužoval se namáhavými cviky a navykal si s nepokrytou hlavou snášet horko a sníh a cestovat v každé roční době pěšky. Také nemoci snášel s obdivuhodnou trpělivostí a sebezapřením. Měl-li horečku, zůstal celý den sám a nepouštěl k sobě nikoho, dokud nepocítil rozhodný obrat v nemoci a jistou úlevu.

Cato byl vůbec přesvědčen, že je nutno kráčet jinou cestou, než šel tehdejší život se svými návyky, které podle jeho mínění byly špatné a potřebovaly veliké změny. A když viděl, že přichází do módy sytě a živě červený purpur, začal nosit temně červený. Často vycházel po snídani na ulici bos a bez tuniky, ne protože chtěl pro toto podivínství získat slávu, ale protože si chtěl navyknout stydět se jen za hanebné věci a nevšímat si ostatních pomluv.


Munatius vypravuje, že příčinou jeho rozhořčení nebyla Catonova nedůvěra, nýbrž jeho přezíravé chování vůči němu a jakási osobní žárlivost. Na jeho klidnou stížnost se mu dostalo strohé odpovědi, že velká láska, jak říká Theofrastos, je často příčinou nenávisti. Cato pokračoval: „I ty se domníváš, že pro svou velkou lásku ke mně se ti dostává méně úcty, než si zasloužíš, a proto se horšíš.“


Protože lid byl zkažen úplatky od lidí ženoucích se za úřady a většina považovala uplácení za obvyklé řemeslo, chtěl Cato tento neduh v městě úplně vyhubit a navrhl senátu, aby zvolení úředníci, i když proti nim nikdo nevystoupil s žalobou, sami byli nuceni se dostavit před přísežný soud a odpovídali se z předvolební kampaně. Tento návrh popudil jak uchazeče o úřad, tak zejména lid zvyklý na úplatky. A tak když jednoho rána Cato přišel k soudu, vrhli se houfně na něho, křičeli, zahrnuli ho urážkami a házeli po něm kamením.


Protože spravedlivým může být každý, když ovšem chce, stydí se lidé za nespravedlnost nejvíce jako za špatnost, již nelze odpustit.

Proto také byli všichni mocní mužové Catonovými nepřáteli, jako by byl jejich výčitkou.


Cato pořádal divadelní hry. Hercům pak uděloval věnce, ne však zlaté, nýbrž olivové jako v Olympii. Místo drahocenných předmětů rozdával jako dary Řekům řepu, hlávky salátu, ředkvičky a hrušky, Římanům pak džbány s vínem, vepřové kýty, fíky, okurky a otepi dřeva. Někteří se ovšem smáli těmto laciným darům, jiní měli radost, když viděli, jak Catonova vážnost a přísnost pomalu přechází ve veselost.

Cato v roli pořadatele to činil jen proto, aby celou věc zesměšnil a ukázal, že hry jsou pro zábavu a že je nutno je pořádat spíše s prostým půvabem než s nákladnými přípravami, při nichž se mimořádná péče a úsilí věnuje věcem bezcenným.


Catonovi chyběla schopnost mluvit ve vlastním zájmu. Při svém charakteru se ucházel o přízeň voličů tak, že si raději chtěl uchovat důstojnost života než k ní připojit důstojnost úřadu, a ani přátelům nedovolil činit to, čím se svádí a získává lid, a tak při volbách propadl.

Cicero mu vytýká, že nevyvinul větší úsilí o dosažení úřadu ani se nesnažil získat lid přívětivým chováním. Na tyto výtky se Cato ospravedlňoval, že nepropadl podle svobodného rozhodnutí lidu, protože ten volil pod nátlakem a podplacen; prý poznal, že vzbudil u lidu nelibost pro své chování a pro svou povahu; tu však rozumný muž nemůže změnit kvůli tomu, aby se zalíbil druhým.

Cato dodal, že za něho není třeba prosit; neboť prý jen poraženému je nutná prosba a jen zločinci přímluva, že sám zůstal po celý život nejen nepřemožen, nýbrž svým dobrým a spravedlivým jednáním dosahuje v nejvyšší míře rozhodného vítězství.


Cato svým přátelům řekl: „Pak se nemáme divit, že naše věc je ztracena; jsme na pokraji záhuby a ještě nás přemáhá touha po moci.“

Když se vrátil domů, dal si zavolat syna a zakázal mu, aby se věnoval politické činnosti; neboť poměry prý nedovolují postupovat způsobem důstojným Catona, jinak jednat prý je hanebné.


Po jídle se při víně rozproudila příjemná zábava, když se mluvilo o té či oné filosofické otázce a hovor se stočil na tzv. stoické paradoxy,116 že jen dobrý je svobodný a všichni špatní jsou otroci. Proti tomu, jak se dalo čekat, vystoupil peripatetik, a tu mu Cato vpadl prudce do řeči a zvýšeným a podrážděným hlasem pokračoval s podivuhodným zápalem dlouho v sporu o tyto věty, takže nikomu nezůstalo utajeno, že se rozhodl dobrovolně si určit konec života a tak se osvobodit.

Po večeři odešel do ložnice a ulehl na lože. Vzal si Platónův dialog o nesmrtelnosti duše.117 Syn přiběhl, s pláčem ho objal, naříkal a prosil. Cato vstal, podíval se děsným pohledem na syna a řekl: „Kdy a kde jsem se zbláznil, aniž jsem to sám zpozoroval? Nikdo mě nepoučuje, nikdo mě nezrazuje od mého rozhodnutí, které se vám zdá nesprávným, místo toho se mi brání jít za mým přesvědčením a odnímá se mi zbraň. Proč nedáš, synáčku, svému otci pouta? Proč mi nedáš svázat ruce? Máte snad v úmyslu držet mne násilím v mém věku při životě a sedíte zde mlčky, jen abyste mne hlídali? Proč tedy nemluvíte? Proč mě nepřesvědčujete? Proč mě nepoučíte o lepším rozhodnutí, abych odvrhl své dřívější názory a zásady, které mě provázely celým životem, a načerpal moudrosti? Ostatně jsem se dosud nerozhodl. Ale jakmile se rozhodnu, musím být s to své rozhodnutí uskutečnit. Budu se ještě nějak radit s vámi, budu se radit s důvody, kterých i vy obyčejně užíváte. Jen odejděte bez starosti a řekněte mému synu, aby svého otce nenutil k tomu, k čemu jej nemůže přemluvit.“

Démétrios a Apollónidés proti tomu nic nenamítali, ale se slzami v očích odešli. Potom přinesl malý chlapec dýku. Cato ji hned vytáhl z pochvy a prohlížel si ji. Když shledal, že hrot je ostrý a ostří neporušené, řekl: „Nyní mám nad sebou moc,“ a dýku odložil. Četl znova knihu a přečetl prý ji celou dvakrát až do konce.

Vytáhl dýku a bodl se pod hruď. Tak zemřel.



DIÓN A BRUTUS


DIÓN118


Prvý z nich byl Platónovým přímým žákem, kdežto druhý se vzdělal prostřednictvím jeho spisů. Oba tedy vyrazili k svým přetěžkým zápasům jakoby z jednoho cvičiště, a proto není divu, že vykonali mnoho podobných a téměř shodných činů, čímž jen dosvědčili Platónovi, svému vůdci ke ctnosti, že k moudrosti a spravedlnosti musí přistoupit moc a štěstí, aby státníkovy činy dosáhly též krásy a velikosti. Cvičitel zápasníků Hippomachos říkával, že své žáky pozná už na dálku, i když třeba vidí jenom, jak nesou z trhu maso. Je samozřejmé, že právě tak i duch žáků téhož filosofa, byv školen stejnými zásadami, se projeví podobnými činy, jež pak nesou, abych tak řekl, pečeť dokonalé krásy a spravedlnosti.


Dosud se nesetkal se zjevením boha či se strašidlem nikdo rozumný, vždy to jsou jen děti, ženy nebo lidé zesláblí nemocí, kteří v jakémsi duševním poblouzení či v tělesném oslabení podléhají chorobným a falešným představám, při nichž považují výplod své pověrčivosti za zlého ducha. Podle nich zlovolné a zlomyslné bytosti závidí dobrým lidem a staví se do cesty jejich podnikání tím, že na ně sesílají hrůzu a strach. Chtějí totiž otřást a zviklat jejich ctnost, aby nesetrvali pevně a ctnostně v dobrém a nedosáhli tak po smrti lepšího údělu než oni sami.


Tyran Dionýsios se sešel s Platónem a vyposlechl jeho názory.

Platón vykládal, jak blažený je život spravedlivých a jak bědný je život nespravedlivých. Tyran, jenž si to vykládal jako narážku na svou osobu, nesnesl takové výklady a dal svou nevůli najevo. Nakonec se ho prudce rozhněván zeptal, s jakým úmyslem vlastně přišel na Sicilii. Platón řekl: „Abych hledal dobrého muže.“ Na to mu tyran odpověděl: „Při bozích, toť se zdá, žes takového ještě nenašel.“

Platón pospíchal pryč lodí. Dionýsios tajně poprosil Pollida, aby Platóna během plavby zabil, a kdyby to snad nešlo, alespoň prodal do otroctví; Platónovi prý z toho nevznikne žádná škoda, nýbrž – řekl ironicky – „jsa spravedlivý bude blažený, i když se stane otrokem.“


Ony ocelové okovy, to nejsou strach, násilí, mohutné loďstvo a desetitisícová garda barbarů, nýbrž oddanost, věrnost a láska, tkvící svými kořeny ve ctnosti a spravedlivosti. Takové okovy, třebaže měkčí než ony pevné a tvrdé, přece jsou silnější, jde-li o zajištění trvalé vlády.


Jako si divoké zvíře časem a dlouhým stykem zvykne na dotyk člověka, tak si i Dionýsios zvykl na Platónovu společnost a jeho výklady.


Dionýsios se snažil smazat nepřátelství tím, že při Platónově odjezdu uspořádal na rozloučenou přátelskou hostinu, při níž mu řekl něco v tomto smyslu: „Myslím, Platóne, že asi budeš svým přátelům filosofům na mne žalovat hrozné věci?“ On však odpověděl s úsměvem: „Snad bohdá nebude v Akadémii takový nedostatek látky k rozhovorům, abychom museli mluvit o tobě.“


Dión měl v úmyslu zrušit neukázněnou demokracii, jež podle Platóna není vůbec ústavou, nýbrž jakousi jarmareční směsí všech možných ústav, a místo ní zavést zdokonalenou ústavu podle vzoru spartského a krétského, v níž by byly sloučeny prvky lidovlády a království a v níž by byla vedoucí složkou aristokracie, rozhodující o nejdůležitějších věcech.



BRUTUS119


Předkem Marca Bruta byl Iunius Brutus, jemuž postavili staří Římané na Capitoliu uprostřed mezi sochami králů kovovou sochu s vytaseným mečem za to, že vypudil navždy Tarquiniovce. Měl od přírody povahu tvrdou jako kalená ocel meče, nezměkčenou vzděláním, takže se dal strhnout svým hněvem proti tyranům až k usmrcení vlastních synů. Naproti tomu Marcus, o němž jedná tato kniha, byl zcela jiný. Zušlechtil svou povahu výchovou a filosofickým vzděláním. Ač byl od přírody těžkopádný dobrák, probudil svou mysl podnikavou rázností a zaměřil s největší péčí činnost svého ducha směrem k ušlechtilosti.


Když prý ho Caesar jednou slyšel mluvit, řekl svým přátelům: „Nevím, co ten mladý muž chce; ale to, co chce, chce velmi rázně.“


Při své strohé důslednosti Brutus jen zřídka někomu vyhověl, když naň naléhal prosbami; vždy dělal jen to, co shledal správným na základě rozumného uvážení, ale když se jednou pro něco rozhodl, prováděl to energicky a účinně. Neoprávněným prosbám nedopřával sluchu, i když byly okrášleny lichocením. Podlehl-li někdo prosbám nestydatých prosebníků – někdy se tomu říká „ostych před odřeknutím“ – pokládal to za největší hanbu pro velkého muže; říkával, že se mu zdá, jako by ti, kteří nedovedou nic odříci, nedovedli správně použít svých mužných sil.


Z jiných svých přátel Brutus nezasvětil do spiknutí epikurejce Statilia. Když totiž při filosofickém rozhovoru jaksi zdálky a opatrně zkoumal jeho názory, Statilius prohlásil, že moudrému a rozumnému člověku se nesluší, aby se vystavoval nebezpečí a neklidu pro špatné lidi a blázny.


Když se Cicero z nenávisti proti Antoniovi přiklonil k Caesarovi, Brutus mu to trpce vytkl v dopise, v němž píše, že Ciceronovi nevadí pán, ale že má jen strach z pánovy nenávisti. Ideálem Ciceronovy politiky je prý laskavé otroctví, neboť písemně i ústně hlásá, jak ušlechtilý člověk je mladý Caesar. „Avšak naši předkové,“ praví Brutus, „nestrpěli nad sebou ani laskavé pány.“ On sám, Brutus, se prý až dosud pevně nerozhodl, zda má začít válku, či se chovat klidně; ale o jedné věci už je rozhodnut, totiž že nebude otrokem. Diví prý se Ciceronovi, že se bojí občanské a nebezpečné války, ale nemá strach z hanebného a nedůstojného míru. To, že jsou otroky, je prý spíše vina jich samých než tyranů, a proto se musí vlastníma očima dívat na věci, o nichž pouhé vypravování by jim mělo být nesnesitelné.


Lyčany zachvátilo jakési hrozné a nevypověditelné zoufalství, jež by bylo možno nejspíše popsat jako jakousi touhu po smrti. Brutus hluboce zarmoucen spínal ruce ke Xanťanům a prosil je, aby ušetřili a zachránili své město.120 Leč nikdo z nich si ho nevšímal, nýbrž všemožným způsobem šli všichni vstříc vlastní záhubě. A to nejen muži a ženy, nýbrž i malé děti, jež s křikem a nářkem skákaly do ohně, jiné se střemhlav vrhaly s hradeb a opět jiné nastavovaly obnažená hrdla před meče otců a prosily, aby je probodli. Ve zničeném městě byla nalezena žena, jež oběšena visela ve smyčce a mrtvé dítě jí objímalo krk; v ruce držela pochodeň, jíž se snažila v okamžiku smrti zapálit dům.


DÉMÉTRIOS A ANTONIUS


DÉMÉTRIOS121


Staří Sparťané nutili heilóty o slavnostech pít mnoho čistého vína a přiváděli je na symposia, ukazujíce mladíkům, jaká je opilost.


Téměř ve všech královských rodinách se vyskytuje plno vražd dětí a plno vražd matek i žen. Neboť zabíjet bratry se tenkrát pokládalo za pravšední předpoklad, jako matematikové přijímají své postuláty, a za povinnost krále v zájmu bezpečnosti.


Jako je mezi Empedokleovými živly pro zášť a lásku vzájemný rozbroj a válka, a to zejména mezi těmi, které se sebe dotýkají a jsou si blízko, tak také byla vedena mezi všemi nástupci Alexandrovými ustavičná válka, ale stýkaly-li se u některých z nich přímo zájmy i kraje, činilo to válku tím zjevnější a ještě více ji to rozplameňovalo.


Megarský filosof Stilpón měl pověst člověka, jenž je rozhodnut strávit život v úplném klidu. Démétrios dal si tedy pro něho poslat a tázal se ho, zda mu snad někdo nevzal něco z jeho majetku. A Stilpón odvětil: „Ne, neboť jsem neviděl nikoho, že by odnášel vědění.“


Stratoklés vzal si k sobě hetéru122 Fylakion; a když mu jednou nakoupila na trhu k obědu mozečky a krky, pravil: „I hleďme, tos nakoupila takové věcičky, s jakými my státníci hrajeme házenou!“


Ale byly ještě jiné věci, palčivější než oheň, jak praví Aristofanés.


Když se s Filippidem123 kdysi Lýsimachos124 přívětivě bavil a řekl mu: „Filippido, na čem ze svých věcí bych ti měl popřát podílu?“, odvětil básník: „Jen ne, králi, na svých tajemstvích!“


K sňatku s Filou, jež se k němu věkem nehodila, nýbrž byla starší, měl Démétria ještě velmi mladého, jak se zdá, jeho otec. Když k tomu syn nejevil ochotu, pošeptal prý mu do ucha Eurípidův výrok:

Kde můžeš získat, žeň se proti přírodě!

Přitom však zaměnil spatra Eurípidovo slovo „otroč“ slovem „žeň se“.


Koluje také Lamiino vyvrácení tzv. Bokchórova rozsudku. Kdosi v Egyptě dychtil po hetéře Thónidě, ale ta chtěla po něm mnoho zlata. Potom však se mu ve snu zdálo, že se s ní pomiloval, a tím se jeho touha ztišila. Tu ho Thónis zažalovala, aby jí ty peníze zaplatil. Když o tom Bokchóris slyšel, poručil tomu člověku, aby napočítal tolik peněz, kolik od něho žádala, a v nádobě aby jimi rukou pohyboval sem a tam; a hetéra aby se držela stínu té nádoby. Neboť pouhá představa je jen stín skutečnosti. Lamia však soudila, že tento rozsudek není spravedlivý. Neboť ten stín neukojil hetéřinu touhu po penězích, kdežto sen lásku jinochovu ukojil.


Nejchatrnější, jak se zdá, důkaz přízně davů ke králům a vladařům je zajisté přemíra poct. Proto také lidé rozumní nehledí na sochy, obrazy nebo zbožnění, nýbrž spíše na díla a zdárné činy.


Toho, kdo chce být opravdu bohat, vybízí Platón, aby nerozmnožoval majetek, nýbrž omezoval svou nenasytnost, poněvadž ten, kdo nekrotí svou touhu po bohatství, není prost ani chudoby, ani nedostatku.


Když přibyl z Lakedaimonu jen jediný vyslanec, rozzlobil se, mysle si, že si ho neváží. Ale když řekl: „Co pravíš? Lakedaimoňané že poslali jen jediného vyslance?“, odvětil onen vtipně a po lakónsku: „Ano, králi, k jednomu člověku!“


Kdysi na něho zase, když šel mimo, jakási starší ženština dotírala a opětovně ho prosila, aby jí popřál sluchu, ale on řekl, že nemá čas; i vzkřikla žena a pravila: „Tak nebuď králem!“


Sofokleův Meneláos předvádí kdesi své osudy tímto obrazem:

Hle, v rychlém kole stále osud můj

se otáčí a stále mění podobu,

tak jako obraz luny nikdy nemůže

dvě noci vytrvati v téže podobě:

jsouc nová, vystupuje ze tmy nejprve

a zkrášluje své tváře, roste, plní se;

však jakmile se nejjasněji rozzáří,

hned zas se rozplývá a navrací se v nic.

K té luně by tedy mohl leckdo připodobnit Démétriovy osudy, vzrůst a pád, vzestup a pokles, jež ho provázely.


Z nerozumu a pro planou slávu se potloukal světem a působil mnoho nepříjemností jak sobě, tak jiným, ve zbraních, na lodích a v táborech hledaje štěstí, jež nalezl nyní neočekávaně v nečinnosti, zahálce a klidu. Neboť co jiného je cílem válek a nebezpečí pro chatrné krále, kteří jsou plni bídy a nerozumu, nikoli jen proto, že se místo za ctností a dobrem honí za přepychem a rozkoší, nýbrž i proto, že nedovedou ani opravdu rozkoší a přepychu užívat?



ANTONIUS125


Antonius se oženil s Fulvií, jež bývala ženou demagoga Clodia. Ta ženština nepomýšlela na předení vlny a starost o dům, nespokojovala se tím, aby ovládala muže, jenž by byl obyčejným soukromníkem, nýbrž chtěla mít moc nad mužem mocným a velet tomu, jenž by velel jiným. Kleopatra, jež dostala Antonia už zkroceného a hned z počátku vycepovaného v poslušnosti k ženám, byla by měla zaplatit Fulvii školné za Antoniovo podrobení ženské nadvládě.


Antonius měl tu přirozenou vlastnost, že tenkrát, kdy se mu vedlo bídně, překonával sám sebe, a jsa nešťasten, byl zcela podoben člověku dobrému. Všem, kteří pro nějakou nesnáz mají neúspěch, je sice společný cit pro duševní velikost, ale při proměnách osudů nejsou všichni dost silní, aby napodobovali to, co obdivují, a vystříhali se toho, co neschvalují; naopak někteří dokonce ze slabosti ještě více povolují svým návykům a rozbíjejí svou rozvahu.


Když byl zabit Cicero, Antonius poručil useknout mu hlavu a pravou ruku, jež napsala ony řeči proti němu. Když mu byly přineseny, díval se na ně s potěšením a radostí často propukal v chechtot. Potom, nasytiv se podívané, dal je vystavit na foru nad řečništěm.


Jednou prý se jakýsi lékař choval drze a byl svými řečmi velmi obtížný, a tu ho Filótás126 umlčel asi takovým sofismatem: „Člověku, který trpí poněkud horečkou, třeba dát studenou vodu; ale každý, kdo vůbec trpí horečkou, trpí horečkou poněkud; je tedy třeba každému, kdo vůbec trpí horečkou, dát studenou vodu.“ Ten člověk byl zasažen a umlkl.


Antonius opustil město i styky s přáteli a zřizoval si bydliště obklopené mořem u ostrova Faru, na hrázi, kterou dal vystavět daleko do moře. A tam žil, straně se lidí, a říkal, že nalézá zalíbení v životě Tímónově a že jej napodobuje, poněvadž se mu stalo tak jako onomu. Neboť sám prý také zakusil od přátel jen křivdy a nevděku, a proto také chová ke všem lidem nedůvěru a odpor.

Tento Tímón byl Athéňan a žil asi za peloponnéské války,127 jak lze usoudit z komedií Aristofanových a Platónových.128 Neboť je v nich zesměšňován jako člověk nepřátelsky smýšlející a misantrop. Ačkoli se vyhýbal všemu styku s lidmi a odmítal jej, měl rád Alkibiada, mladého drzého člověka, a horlivě ho líbal.

Když nad tím Athéňan Apémantos projevil podiv a otázal se, co je toho příčinou, odpověděl Tímón, že má toho mladíčka rád, ježto ví, že způsobí jednou Athéňanům mnoho zlého.

Tohoto Apémanta jediného někdy k sobě připouštěl, poněvadž mu byl podoben a snažil se žít jako on. Jednou, když byla slavnost Choí,129 jedli sami dva spolu; a když Apémantos pravil: „Tímóne, jak hezká je naše hostina!“ řekl on: „Ano, jen kdybys tu nebyl ty!“

Vypráví se také o něm, že kdysi, když Athéňané sněmovali, vystoupil na řečniště a tímto prazvláštním zjevem vzbudil ticho a napjaté očekávání. A tu on řekl: „Mám, Athéňané, malý stavební pozemek, a roste na něm fíkovník, na němž se už hezká řádka občanů oběsila. Poněvadž tedy hodlám na tom místě stavět, rozhodl jsem se vyhlásit to veřejně, aby, budou-li se někteří z vás ještě chtít oběsit, učinili tak včas, než bude fíkovník vyťat.“130

Když zemřel a byl pohřben v Halách u moře, zřítila se vyčnívající část břehu, kolem jeho hrobu se nahrnula voda a učinila jej úplně nepřístupným. Na hrobě byl nápis:

Rozbiv trudnou duši i s životem, spočívám tady.

Jméno mé nezvíte nikdy, a zhyňte, vy bídáci, bídně!“

Tyto verše prý složil ještě za svého života, kdežto ten epigram, který o něm koluje, pochází od básníka Kallimacha:131

Tímón, nepřítel lidí, zde přebývá. Rychle jdi dále,

zlořeč, jak chceš, a klej, jenom jdi ode mne pryč!“

To je několik z četných anekdot o Tímónovi.132


Antonius opustil své obydlí na moři, jemuž říkal Tímóneion, a byv přijat opět Kleopatrou do královského paláce, podnítil město k hostinám, pitkám a rozdílení obilí. Oni sami pak rozpustili sdružení lidí nenapodobitelného života a založili nové, jež nijak onomu nezadávalo rozmařilostí, hýřením i přepychem, a jež nazývali sdružením kandidátů společné smrti. Zapisovali se totiž do něho přátelé s úmyslem zemřít společně a trávili svůj život poživačně na hostinách, jež pořadem za sebou pořádali. Kleopatra shromažďovala rozmanité druhy všelijakých smrtících jedů, a zkoušejíc u každého, působí-li bezbolestně, podávala jej lidem chovaným ve vězení proto, aby byli popraveni. Když viděla, že jedy vraždící rychle přinášejí smrt sice náhlou, ale bolestnou, kdežto mírnější že nepůsobí rychle, zkoušela to s jedovatými zvířaty, dívajíc se sama, jak štvali jedno proti druhému. To činila každý den a shledávala, že skoro ze všech jedině uštknutí kteréhosi jedovatého hada přivádí bez křeče a bědování strnutí podobné spánku a omámení, přičemž lidé zlehka odumírají za jemného potu na obličeji a zatemňování smyslů, a jsou-li buzeni a nuceni vstávat, projevují stejnou nevoli jako lidé v hlubokém spánku.


Když podnikl Antonius výpad, po skvělém boji zahnal na útěk Caesarovy jezdce a pronásledoval je až k hlavnímu ležení. Pyšně se tím vítězstvím, přišel do královského paláce ve zbrani, políbil Kleopatru a představil jí vojáka, jenž nejhorlivěji bojoval. Kleopatra mu dala jako cenu za statečnost zlatý pancíř a přilbu. Ale ten člověk to vzal a v noci zběhl k Caesarovi.


Filostratos dovedl ze všech sofistů, kteří tehdy žili, nejlépe promluvit spatra. Dal si narůst dlouhý vous, oblékl se do tmavého pláště a volal stále tento verš:

Jsou spásou moudrým moudří, ačli moudří jsou.“



SROVNÁNÍ DÉMÉTRIA S ANTONIEM


Na žádném jednání Antoniově nelpí tak veliká bezbožnost páchaná ze zhýralství, jaká lpí na činech Démétriových. Historikové vyprávějí, že bývali z celé Akropole vyloučeni dokonce i psi, poněvadž se toto zvíře páří většinou docela veřejně. Ale on v samém Parthenónu obcoval s děvkami a zprznil mnohé občanské ženy.


Smrt žádného z nich nelze pochválit, ale Démétriova si zaslouží více hany. Strpěl stát se zajatcem, a byv uzavřen, spokojil se tím, že přivyzískal ještě tři roky, dav se ochočit vínem a břichem jako zvířata. Antonius opustil tento svět sice zbaběle, uboze a nečestně, přece však alespoň dříve, než se stal nepřítel pánem jeho osoby.



OSTATNÍ ŽIVOTOPISY


ARTAXERXÉS133


Když jednou konal cestu, přinášeli mu lidé všechno možné. Jen jakýsi venkovan, živící se prací vlastních rukou, který nemohl v rychlosti najít nic vhodného, běžel k řece, nabral oběma rukama vody a přinesl mu ji. Artaxerxés měl z toho velikou radost a poslal tomu člověku zlatou číši a 1000 dáreiků.134

Lakedaimoňanu Eukleidovi, který si dovoloval k němu mluvit příliš volně a drze, vzkázal: „Ty můžeš mluvit, co chceš; ale já mohu nejen mluvit, nýbrž i činit.“


Když jakýsi Méd Arbakés za boje přeběhl ke Kýrovi a po Kýrově smrti se znova vrátil k němu, král to nepovažoval za zradu a nepřátelské smýšlení, nýbrž za projev strachu a zbabělosti a poručil mu vzít na ramena nahou nevěstku a nosit ji, jak mu seděla za krkem jako jezdec, celý den po náměstí. Jinému, který k přeběhnutí na nepřátelskou stranu ještě přidal lež, že skolil dva nepřátele, dal propíchnout třemi jehlami jazyk.


Král dal Mithridata usmrtit v neckách.

Usmrcování v neckách se děje takto. Vezmou se dvoje troky, které jsou zhotoveny tak, aby k sobě těsně přiléhaly, a do jedněch se naznak položí trestanec. Potom se druhé troky položí na ně a spojí tak, aby hlava, ruce a nohy přečnívaly, zatímco ostatní tělo je přikryto. Tomu člověku dávají jíst, a jestliže nechce, nutí jej bodáním do očí. Po jídle mu vlijí do úst mléko smíchané s medem, aby se napil, a zároveň mu tím polijí obličej. Pak mu obracejí oči vždy proti slunci a brzy je jeho obličej pokryt hejny much, které na něm usedly. Protože i uvnitř necek člověk dělá to, co je možno očekávat od lidí, kteří jedí a pijí, vznikají rozkladem a hnitím z výkalů červi různého druhu, kteří zalézají dovnitř těla a celé je rozežírají. Když pak je zjevné, že ten člověk je mrtev, sejmou horní necky. Tu je možno pozorovat, že maso je ohlodáno a na vnitřnostech visí množství takových živočichů, kteří je rozežírají. Tak také po sedmnáctidenním mučení zemřel Mithridatés.


Parysatis byla chytrá žena a zejména vynikala ve hře v kostky. Jednou zpozorovala, že se Artaxerxés z dlouhé chvíle nudí. I vyzvala ho, aby s ní hrál v kostky o 1000 dáreiků. Nechala ho klidně vyhrát a peníze vyplatila. Tvářila se však, jako by ji prohra rmoutila a mrzela, a proto ho vyzvala k nové hře, a to o eunucha. Parysatis vyhrála a dostala Masabata. Odevzdala ho katům s rozkazem sedřít mu za živa kůži, jeho tělo upevnit napříč na tři kůly a kůži napnout zvlášť. Její rozkaz byl přesně vykonán. Král se kvůli tomu mrzel, a když jí to v hněvu ostře vytýkal, odpovídala mu ironicky s úsměvem: „Ty jsi tak milý a citlivý a pro starého ubohého eunucha děláš tolik řečí, zatímco já musím mlčet a být spokojena, když jsem prohrála 1000 dáreiků.“


Traviči jsou v Persii podle zákona popravováni takto. Na široký kámen položí hlavu odsouzence a na ni bijí a tlačí jiným kamenem tak dlouho, až obličej a hlavu úplně rozmačkají.


Aspasia pocházela z Fókaie v Iónii, narodila se ze svobodných rodičů a byla velmi pečlivě vychována. Ještě s jinými dívkami byla přivedena ke Kýrovi, když byl právě v hodovní síni. Ostatní si hned posedaly kolem něho a ochotně si nechaly líbit jeho žerty, bujné laškování, hlazení a jiné projevy něžnosti. Jen Aspasia stála mlčky u lehátka a nešla k němu, ani když na ni Kýros volal. Sluhové ji chtěli k němu přivést násilím, ale Aspasia volala: „Běda tomu, kdo se mne dotkne!“ Proto se její počínání zdálo všem přítomným neslušným a hrubým. Avšak Kýros se tomu srdečně smál a řekl člověku, který mu dívky přivedl: „Tak nyní vidíš? Ze všech dívek, které mi přivádíš, jedině ta je opravdu svobodná a neporušená.“


Barbaři jsou ve věcech lásky až chorobně žárliví, takže trestají smrtí nejen toho, kdo se přiblíží ke králově milence a dotkne se jí, nýbrž již i toho, kdo na cestách projde před vozy, na kterých jedou, anebo projede mezi nimi.


ARÁTOS135


Antigonos řekl: „Domníval jsem se, že ten mladý muž ze Sikyónu je svou povahou jen přítelem svobody a svých spoluobčanů. Ale jak se zdá, dovede také dobře pozorovat život a činy krále. Nyní však nahlédl za scénu a zjistil, že celé dějiny jsou jen komedie s kulisovou výzdobou.“


Tyranovi pochlebníci, aby se zalíbili svým pánům, šířili pomluvy, řeči, posměšky a vtipy, že se achajský stratégos při každé bitvě podělá, nebo když se vedle něho postaví trubač, že se o něho pokoušejí závratě a mdloby, a když prý dá rozkaz svým jednotkám zaujmout bitevní sestavu a vydá heslo, že se táže svých podřízených velitelů a důstojníků, zda je ještě nutná jeho přítomnost, neboť kostky prý již byly vrženy, pak že se vzdaluje a čeká ve vhodné vzdálenosti na výsledek.

Tyto řeči byly tak rozšířeny, že i filosofové ve školách řešili otázky, zda tlučení srdce, změna barvy v tváři a průjem ve chvíli zjevného nebezpečí je projevem zbabělosti anebo jen následkem nějaké tělesné poruchy a přirozeného chladu, a přitom vždy jmenovali Aráta jako opravdu vynikajícího vojevůdce, který však při každém boji trpí takovými stavy.


S Lýdiadem bylo tomu jako v Aisópově bajce: kukačka se ptala malých ptáčků, proč před ní prchají. Na to ptáčci odpověděli, že by se z ní mohl stát jednou jestřáb. Tak se zdá, že i Lýdiada provázela od jeho tyranidy jakási nedůvěra.


Fýlarchovi136 nelze v ničem věřit. Neboť kdekoli se zmíní o Kleomenovi, mluví o něm s nadšením a vůbec historii chápe jako soudní proces, přičemž stále vystupuje proti jednomu v úloze žalobce, u druhého v úloze obhájce.


Nyní, když Arátos předal otěže do rukou Antigonových, je unášen silou královské moci a není již pánem ničeho jiného než svého hlasu. A svobodně pozvednout hlas byla velmi nebezpečná věc.


Jistě mnoho věcí, které se děly, Aráta rmoutily, například když s Antigonovou pomocí dobyli město Mantineiu, dali nejvznešenější a nejvlivnější muže popravit, z ostatních část prodali, část spoutali a v poutech odeslali do Makedonie, ženy a děti uvedli do otroctví. Ale k těmto opatřením došlo podle zákona odplaty. Neboť ačkoli je hrozná věc postupovat takto v hněvu proti lidem společné krve a stejného jazyka, přesto v nutných případech je podle Símónida nikoli tvrdé, nýbrž sladké poskytnout trpící a vzrušené mysli osvěžení a uspokojení.


S Filippem137 se stala veliká a nejvýš překvapující změna: z mírného krále a mravně opravdového jinocha se stal nevázaný muž a ničemný tyran. Ve skutečnosti se jeho povaha nezměnila, nýbrž v době, kdy se už nebylo potřebí čeho obávat, se vyjevila v plném světle jeho špatnost, kterou byl nucen po dlouhý čas ze strachu skrývat.

Že totiž jeho oddanost k Arátovi, k níž byl od počátku vychováván, byla jen směsí studu a strachu, ukázalo jeho pozdější chování k tomuto muži. Chtěl ho odstranit, protože byl přesvědčen, že pokud Arátos žije, nemůže být nikdy svobodný, tím méně být tyranem nebo králem; upustil však od myšlenky na zjevné násilí a přikázal Tauriónovi, jednomu ze svých velitelů, aby tu věc zařídil nenápadným způsobem, když sám nebude přítomen, a to nejlépe jedem.

Taurión se nejprve stal Arátovým důvěrným přítelem a pak mu podal jed, který nebyl silný ani neměl okamžitý účinek, nýbrž nejprve vyvolával v těle mírně zvýšenou teplotu a potom vedl k pozvolnému chřadnutí. Přesto to Arátos poznal. Ale protože by mu výtky a stížnosti nic nepomohly, snášel své utrpení mlčky a trpělivě, jako by trpěl nějakou obyčejnou a známou nemocí. Jen jednou si postěžoval, když ho navštívil přítel a s údivem zpozoroval, že Arátos vyplil krev: „Milý Kefalóne, to je odměna za přátelství s králem.“

Takovým způsobem zemřel Arátos v Aigiu v roce, kdy posedmnácté zastával hodnost stratéga.138



OTHO139


Štěstí, které se vůči všem vždycky projevuje jako stejné, nemůže ušlechtilým mužům odejmout aspoň tu jedinou věc, že i když klopýtnou, opět se po zralé úvaze vzpřímí.


Uvěřte mému častému ujišťování, že dovedu slavněji umírat než vládnout.“


http://feuerteufel.blog.cz/1512/plutarchos-v-literature-1

POZNÁMKY:

1 Abantové, nejstarší obyvatelé Euboie. – Poznámka vydavatelova.

2 Archilochos, jeden z prvních řeckých lyrických básníků, žil v VII. stol. př. n. l. – Pozn. vyd.

3 Démos, nejmenší, správní, vojenská i politická jednotka v athénském státě. – Pozn. vyd.

4 Athény vznikly kolem r. 800 př. n. l. synoikismem, tj. soustředěním obyvatel rozptýlených vesnic do jednoho města. – Pozn. vyd.

5 „Hošíci horlivě sáli vlčí mléko a rostli jako z vody, neboť je přikrmoval i přítulný datel.“ (viz Starověké báje a pověsti: Romulus a Remus) – Latinský rod Picus sice označuje žlunu, nikoli datla, nicméně v zásadě může jít o jakéhokoli datlovitého ptáka. – pozn. Mis.)

6 Antigonos: A. Monofthalmos (= Jednooký), jeden z nástupců Alexandra Vel., otec Démétria Poliorkéta, prohlásil se r. 306 př. n. l. králem s nárokem na vládu v celé Alexandrově říši; padl r. 301 př. n. l. – A. Gonatás, Démétriův syn, makedonský král v l. 276–239 př. n. l. – A. Dósón, makedonský král v l. 229–221 př. n. l. – Antigonos, řecký historik, který žil později než Tímaios, ale dříve než Polybios, napsal dějiny jižní Itálie. – Pozn. Vyd.

7 C. Acilius, římský senátor, který provázel r. 155 př. n. l. delegaci řeckých filosofů v Římě, napsal v řeckém jazyce římské anály. – Pozn. Vyd.

8 Pindaros, nejslavnější řecký básník v oboru sborové lyriky, narodil se v Kynoskefalách u Théb asi r. 522, zemřel r. 442 př. n. l. v Argu. – Pozn. vyd.

9 archonti, devítičlenný sbor athénských úředníků, ročně volených; v čele stál hlavní archón, zvaný epónymos, jehož jménem se v Athénách označoval rok, a mimo něj do tohoto sboru náleželi archón basileus (král-obětník), jenž řídil kult, archón polemarchos, jenž původně velel vojsku, ale od V. stol. př. n. l. mu zůstaly jen sakrální povinnosti, a šest thesmothetů, dohlížitelů nad zákony. – Pozn. vyd.

10 leschai, domy, do kterých se spartští mužové scházeli k besedám. – Pozn. vyd.

11 Táygetos, pohoří na Peloponnésu, starověká hranice mezi Lakónikou a Messénií. – Pozn. vyd. – Srov.: Kraus: Poslední dny lidstva: „Sparťané své kretény odkládali na Táygetos, kdežto my je klademe do čela státu a do odpovědných diplomatických funkcí.“ – Pozn. Mis.

12 Ágis, jméno několika spartských králů: Á. II., jehož vláda (427–402 př. n. l.) spadala do druhého období peloponnéské války, kdy Sparta získala perskou finanční pomoc. – Á. III. (332–331 př. n. l.), jehož odboj proti Makedonii skončil porážkou Sparty od Antipatra. – Á. IV. (245–241 př. n. l.), král-reformátor (viz životopis). – Pozn. vyd.

13 Srov. Seneca: O duševním klidu: „Hněváš se, že ti otrok, propuštěnec, manželka nebo klient odmlouvali, a pak si stěžuješ, že ze státu zmizela svoboda, kterou jsi zrušil ve svém domě.“ – Pozn. Mis.

14 Chariláos, jméno dávného spartského krále, vyjadřuje „radost lidu“, rozloží-li se na dvě části – charis (= radost), láos (= lid). – Pozn. vyd.

15 Srov. Latinský lexikon: Tacitus: Letopisy: CORRUPTISSIMA RE PUBLICA PLURIMAE LEGES – V nejzkaženějším státě je nejvíce zákonů. – Pozn. Mis.

16 Démarátos, spartský král, jenž se, byv zbaven r. 491 př. n. l. vlády, utekl pod ochranu perského krále. – Pozn. vyd.

17 Pausániás, spartský vojevůdce a vítěz r. 479 př. n. l. u Plataj nad Peršany, ztratil pro své povýšenecké jednání r. 477 velení nad spojeným řeckým loďstvem; pro osnované spiknutí byl r. 468 př. n. l. odsouzen ve Spartě k smrti a ušel popravě jen dobrovolnou smrtí hladem v chrámě, do něhož se uchýlil. – Pozn. vyd.

18 Dobrý voják Švejk byl naopak jediným, kdo při příchodu představeného na latríny nejen povstal, ale dokonce vyskočil a zavelel Einstellen! Auf! Habacht! Rechts schaut!“ a ještě u toho salutoval, za což si vysloužil návrh na bronzovou „medalii“ za přesné konání služby (viz Knihu třetí, Slavný výprask, 1. V Budapešti). – Pozn. Mis.

19 po lakónsku čili lakonicky, jak zní běžnější výraz, tj. stručně, výstižně, úsečně (podle starověké Lakónie, krajiny v jv. části Peloponnésu), jejíž obyvatelé byli proslulí stručností vyjadřování. – Pozn. Mis.

20 heilótové, heilóti, zemědělské obyvatelstvo jižního Peloponnésu, jež bylo porobeno Sparťany a žilo v postavení státních otroků. – Pozn. vyd. – Plútarchos dále ve stati Solón připojuje: „Sparta byla kol dokola obklopena množstvím heilótů, a bylo proto bezpečnější, jestliže nezaháleli, nýbrž byli-li ustavičnou prací oslabováni a udržováni v pokoře.“ – Pozn. Mis.

21 Zdánlivě idylické poměry ve Spartě se staly jistě inspirací pro slavnou Utopii Th. Morea, a rovněž v nacistickém Německu bychom našli mnohé styčné body se spartským vzorem, nicméně byl to pořád ještě fašismus, řečeno moderním termínem, neboť – jak praví sám Plútarchos – „nikomu nebylo dovoleno žít, jak by sám chtěl, nýbrž měli právě tak jako ve vojenském táboře i způsob života vymezený k službě obce i zaměstnání stanovené obecnými potřebami, poněvadž se domnívali, že nepatří sami sobě, nýbrž vlasti.“ – Pozn. Mis.

22 Sósibios ze Sparty pracoval v 1. pol. IV. stol. př. n. l. jako vědec v Alexandrii, zabývaje se zejména historií a literární vědou. – Pozn. vyd.

23 Srov. E. A. Poe: Krajina stínů: „Ve Spartě se na západ od pevnosti – která se dnes jmenuje Paleochori – v chaosu sotva znatelných ruin zachoval jakýsi podstavec, na němž jsou dodnes čitelná písmena ΛΑΞΜ. Jde nepochybně o část slova ΓΕΛΑΞΜΑ. A ve Spartě přitom bylo tisíce chrámů a svatostánků tisíců nejrůznějších božstev. Jak nesmírně zvláštní je, že právě oltář Smíchu přežil všechny ostatní!“ – Pozn. Mis.

24 Numa Pompilius, podle tradice druhý římský král, který vládl údajně v l. 715–672 př. n. l. – Pozn. vyd.

25 Stárnu a přitom se stále učím.“ Solón tento verš ve stáří často opakoval. V jistém smyslu bych ho mohl říci i já o svém stáří, ale je to opravdu smutné poznání, jaké jsem po dvacet let zkušenostmi nabýval – to už je lepší nevědomost. Mládí je doba se moudrosti učit, stáří zase čas ji uplatnit. (viz J. J. Rousseau: Sny samotářského chodce) – Pozn. Mis.

26 Anacharsis, jenž prý se stal přítelem Solónovým, byl skythský mudrc z královského rodu. – Pozn. vyd. – Srov.: „Lúkiános ve svém dialogu Anacharsis neboli O tělesné výchově nechává promlouvat státníka Solóna, jenž vysvětluje cizinci Anacharsidovi, proč se Řecko stalo velmocí pomocí pěstování múzických umění, zdokonalování duše a hlavně díky výchově k tělesné zdatnosti pro případ vedení války.“ (Misantrop: Zápisník mrtvého muže) – „S touto vrozenou intelektuální výbavou bych byl před oním kletým rokem 1774, kdy ta nechutně tlustá a fertilní prasnice Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, široko daleko nejučenějším titánem moudrosti jako onen „moudrý barbar“ Anacharsis, pololegendární člen tzv. „sedmi mudrců“. (Misantrop: Rakovina na kůži Země) – Pozn. Mis.

27 Démádés, athénský politik a řečník, zastánce makedonské politiky a protivník Démosthenův, zemřel r. 319 př. n. l. – Pozn. vyd.

28 Drakón, athénský archont (viz pozn. 9), jenž sepsal zvykové právo asi r. 624 př. n. l. – Pozn. vyd. & Mis. – Od Drakónta a jeho zákonů proslulých velkou přísností je odvozen výraz „drakonický“ (řidč. drakónský) pro něco velmi přísného, tvrdého, krutého a neúprosného. – Pozn. Mis.

29 Srov. latinské rčení De mortuis nil nisi bene. – Pozn. Mis.

30 gynaikonomové, tj. dohlížitelé nad mravy žen, měli ve své úřední kompetenci vystupovat proti přílišné nádheře. – Pozn. vyd.

31 drachma, stříbrná řecká mince (též jednotka hmotnosti) o váze 4,36 g, jíž se od III. stol. př. n. l. blížil hodnotou římský denár, jímž byl později kurs drachmy zcela vyrovnán; slovo „drachma“ mělo původně význam „hrst“. – Pozn. vyd. & Mis. – Drachma byla v klasických Athénách denní až dvoudenní mzda kvalifikovaného řemeslníka a z ní se slušně uživila i jeho rodina. – Pozn. Mis.

32 Lucius Iunius Brutus, podle tradice první konsul v Římě r. 510 př. n. l.; Brutové: Tímto jménem označovali římští republikáni ty, kdož bojovali proti samovládě jako kdysi L. Iunius Brutus, jenž se podle pověsti přičinil o vypuzení krále Tarquinia Superba. Poněvadž příd. jméno „brutus“ znamená v latině „prostoduchý, hloupý“, vyprávěla římská tradice o tom, že se onen dávný Brutus, aby nevzbudil podezření, vydával dočasně za duševně omezeného. Toho později využil Caesar, když své politické odpůrce označil za Bruty a Kýmské, chtěje tak dát najevo, že jsou to pro něho muži hloupí a prostoduší; obyvatelům maloasijského města Kýmé se totiž Řekové rádi smáli jako lidem těžko chápavým. – Pozn. vyd.

33 Marcus Horatius (zvaný Pulvillus = „krásná kštice“), spolukonsul s Publicolou v l. 509 a 507 př. n. l. – Pozn. Mis.

34 Epicharmos ze sicilských Megar vynikl na počátku V. stol. př. n. l. jako autor veselých sicilských dramat. – Pozn. vyd.

35 Publicola či Poplicola, byl podle římské analistické tradice poprvé konsulem r. 510 př. n. l. Pro převyprávěné části z tohoto jeho životopisu viz Starověké báje a pověsti: Hrdinové. – Pozn. vyd. & Mis.

36 Themistoklés, athénský politik, vůdce Athén ve válce proti perskému králi Xerxovi, narodil se asi r. 524, ostrakismem byl vyobcován mezi r. 474 a 472, zemřel r. 459 př. n. l. – Pozn. vyd. & Mis.

37 Eurybiadés, spartský velitel řeckého spojeneckého loďstva r. 480 př. n. l. – Pozn. vyd.

38 Camillus, plným jménem Marcus Furius Camillus, jenž byl podle římské tradice vojenským tribunem s konsulskou mocí r. 401, 398, 394, 386, 384 a 381 a diktátorem r. 396, 390, 389, 368 a 367 př. n. l., patří k historickým osobnostem, jejichž činy i osudy obetkala tradice mnoha výmysly. – Pozn. vyd.

39 Aristeidés, athénský politik, žil asi 540–467 př. n. l. – Pozn. vyd.

40 Eumenés II., král pergamský v l. 197–160 př. n. l., jenž navštívil r. 173/2 př. n. l. Řím, měl v Athénách postavenu kolosální sochu. – Pozn. vyd.

41 as, základní mince (měděná) nejstarší římské měny. – Pozn. Mis.

42 Kimón, syn Miltiadův, athénský politik a vojevůdce, narodil se kolem r. 510, zemřel r. 449 př. n. l. – Pozn. vyd.

43 Lucullus, plným jménem L. Licinius Lucullus, římský politik a vojevůdce, bohatý milovník umění a vybraných nákladných hostin (tzv. lukulské hody), konsul r. 74 př. n. l., narodil se před r. 106 a zemřel r. 56 př. n. l. – Pozn. vyd. & Mis.

44 Periklés, přední vůdce athénské demokracie, narozen r. 500, byl od r. 443 pravidelně volen stratégem, zemřel r. 429 př. n. l. – Pozn. vyd. – Srov. Misantrop: Rakovina na kůži Země: Nikdo dnes ani zítra neprohlásí směle a bez uzardění jako svého „zlatého času“ athénský státník Periklés: Po svých obřích stopách, a nikoli bez svědectví, budeme sklízet obdiv dob přítomných i budoucích.“ – Pozn. Mis.

45 kitharis, antický čtyřstrunný hudební nástroj; pěvec, který při doprovodu kitharidy zpíval, nazýval se kitharódos. – Pozn. vyd.

46 Ión z Chiu, básník a autor nedochovaných pamětí, žil v V. stol. př. n. l. – Pozn. vyd.

47 Q. Fabius Maximus, konsul r. 233, 228, 215, 214 a 209, censor r. 230, diktátor poprvé mezi r. 222 a 219, podruhé r. 217, zemřel r. 203 př. n. l., podle Livia autor výroku: EVENTUS STULTORUM MAGISTER EST – Výsledek je učitelem hloupých (Myšlenka je řeckého původu; už u Homéra se setkáváme s odmítáním zpozdilého čekání na výsledek, Ílias 17,32: „Co se stalo, pozná i hlupák“. – Pozn. vyd. & Mis.

48 Marcus Minucius, spoluvelitel ve Fabiově armádě za války proti Hannibalovi. – Pozn. Mis.

49 triéra (česky trojřadka) nebo též triréma (trojveslice), antická nejobvyklejší válečná loď s malým ponorem a třemi řadami vesel po každé straně nebo nad sebou, 35–38 m dlouhá, 5 m široká; velitelem triéry (triérarchos) se v Athénách stával zpravidla ten občan, který ji dal na svůj náklad zbudovat. Posádku tvořilo 150–170 veslařů. – Pozn. vyd. & Mis.

50 mílétský plášť, plášť z jemné vlněné látky, podle Mílétu, rodiště filosofů Thaléta a Anaximena anebo historika Hekataia. – Pozn. vyd. & Mis.

51 Coriolanus, vlastním jménem Gnaeus Marcius – Plútarchos mu proti Liviovi a jiným autorům dává podle Dionýsia Halikarnasského praenomen Gaius – žil podle římské tradice na počátku V. stol. př. n. l. (životopis ovšem obsahuje mnoho anachronismů, zejména při zmínkách o ústavních formách na počátku římské republiky) – Pozn. vyd. – Srov. Shakespeare: Koriolanus (pro rozbor hry viz Misantrop: Reinlebensborn 8.). – Pozn. Mis.

52 Pelopidás, thébský státník a vojevůdce, měl r. 379/8 př. n. l. velký podíl na demokratickém převratu v Thébách; padl r. 364 př. n. l. – Pozn. vyd.

53 Sybaríťan, obyvatel řeckého města Sybaris v jižní Itálii, založeného v VIII. stol. a zničeného v VI. stol. př. n. l. (r. 510/511), prý vinou rozmařilých občanů; antický prototyp rozmařilosti. Odtud sybarita, rozkošník. – Pozn. vyd. & Mis.

54 Epameinóndás, nejslavnější thébský politik a vojevůdce, narodil se kol. r. 420, padl r. 362 př. n. l., tvořil s Pelopidem již v antice jednu ze slavných přátelských dvojic, o nichž Cicero ve spise O přátelství píše, že EX OMNIBUS SAECULIS VIX TRIA AUT QUATTUOR NOMINENTUR PARIA AMICORUM – Ze všech staletí bývají uváděny tři až čtyři přátelské dvojice. – Pozn. vyd. & Mis.

55 Níkodémos, znamená v překladu „Vítězný lid“, v souvislosti se slepým mrzákem je tedy toto jméno zřejmou ironií; dodejme, že podle evangelisty Jana ten, kdo pohřbíval Krista se také jmenoval Nikodém. S největší pravděpodobností se tedy jedná už od nejstarších dob o posměšné jméno pro všechny mrzáky, chudáky a vůbec nýmandy. – Pozn. Mis.

56 Aisópos, řecký bajkář (Ezop), žil v VI. stol. př. n. l. – Pozn. vyd.

57 Marcellus (= Bojovný), plným jménem Marcus Claudius Marcellus, konsul r. 222, 215, 214, 210 a 208 př. n. l., dobyl Syrákús (kde mj. zahynul fyzik Archimédés), padl u Petelie r. 208 př. n. l. – Pozn. vyd. & Mis.

58 Pyrrhos, král épeirský, narozen r. 319, vládl v l. 307–272 př. n. l.; v Itálii válčil r. 280–275, r. 279 v bitvě u A(u)scula porazil Římany, ale utrpěl přitom velké ztráty; odtud příslovečné „Pyrrhovo vítězství“ (též pyrrhusovské), jež je užívaným rčením o draze zaplaceném vítězství anebo o vítězství, které je v důsledcích spíše porážkou; srov. latinský překlad vlastních slov Pyrrhových: SI ALTERAM TALEM VICTORIAM REPORTAVERO, MEA ERIT PERNICIES – Kdybych si odnesl ještě jedno takové vítězství, bude to moje zkáza. – Pozn. vyd. & Mis.

59 Gaius Marius, narozen r. 156, tribun lidu r. 119, praetor r. 115, konsul r. 107, 104, 103, 102, 101, 100 a 86, zemřel r. 86 př. n. l. Jeho adoptivní syn Marcus pokračoval v politice svého otce a byl r. 82 př. n. l. od sullovců zavražděn. – Pozn. vyd.

60 Massilia, nyní Marseille. – Pozn. vyd.

61 Metellus, zvaný Macedonicus, válčil r. 168 a 148 př. n. l. úspěšně s Makedonií. Metellus, který odmítl přísahat na agrární zákon, byl censorem r. 102 př. n. l. Žádný Plútarchem zde oznámený Metellův životopis ovšem neexistuje. – Pozn. vyd. & Mis.

62 Antipatros z Tarsu náležel v II. stol. př. n. l. ke stoikům. – Pozn. vyd.

63 Eumenés z Kardie, významný vojevůdce po smrti Alexandra Vel., žil v l. 362/1–316 př. n. l. – Pozn. vyd.

64 Filopoimén z arkadské Megalopole, narozen asi r. 253, byl od r. 208 až do své smrti r. 183 př. n. l. volen s přestávkami stratégem achajského spolku. – Pozn. vyd.

65 Flamininus, plným jménem Titus Quin(c)tius Flamininus, narozen po r. 228, konsul r. 198, censor r. 189, zemřel r. 174 př. n. l. – Pozn. vyd.

66 Xenokratés, žák Platónův, řídil Platónovu školu (akademii) v Athénách v l. 339–314 př. n. l. – Pozn. vyd.

67 řečník Lykúrgos – athénský politik a řečník ve IV. stol. př. n. l. (nikoli onen legendární spartský zákonodárce Lykúrgos, který žil snad v VIII. stol. př. n. l. a jehož životopis je součástí tohoto Plútarchova spisu). – Pozn. vyd. & Mis.

68 Antiochos III., nazvaný pro své tažení do nitra Asie Velikým, syrský král v l. 223–187 př. n. l., byl od Římanů poražen u Thermopyl r. 191 a u Magnésie r. 190 př. n. l. – Pozn. vyd.

69 Aemilius Paulus, praetor r. 191, konsul r. 182 a 168, censor r. 164, zemřel r. 160 př. n. l. – Pozn. vyd.

70 Srov. latinská přísloví: NEMO SCIT, UBI CALCEUS URAT, NISI QUI EUM PORTAT – Nikdo neví, kde bota tlačí; jen ten, kdo ji nosí. SCIT BENE QUISQUIS, UBI, CUR CALCEUS URGEAT IPSUM – Každý dobře ví, kde a proč ho tísní bota. – Pozn. Mis.

71 Perseus, makedonský král v l. 179–168 př. n. l. (neplést s bájným hrdinou Perseem, jenž uťal hlavu Medúse) – Pozn. vyd. & Mis.

72 Hirtius a Pansa, konsulové r. 43 př. n. l.; pakliže byl Perseus poražen r. 168, římští občané tedy díky ukořistěnému bohatství nemuseli platit daně plných 125 let! – Pozn. vyd. & Mis.

73 Caesar Octavianus r. 30 př. n. l. po občanské válce proti Marcu Antoniovi ovládl celou římskou říši a dostal r. 27 př. n. l. jako prvý římský císař čestné příjmení Augustus (= Vznešený). – Pozn. vyd. & Mis.

74 Tímoleón svrhl r. 365/4 svého bratra, jenž se stal korintským samovládcem, r. 345 vyplul na Sicilii a do r. 337 ji celou osvobodil od tamějších místních tyranů; zemřel r. 336 př. n. l. – Pozn. vyd.

75 Dionýsios, proslulý sicilský samovládce, vládl v Syrákúsách v l. 406–367 př. n. l. Jeho stejnojmenný syn a nástupce vládl v Syrákúsách neomezeně do r. 356 a pak ještě v l. 346–344 př. n. l. Uvedený výrok patří Dionýsiu Mladšímu. – Pozn. vyd. & Mis.

76 Símónidés z Kea, slavný řecký lyrik, jenž skládal hlavně elegie a epigramy, žil v l. 556–468 př. n. l., autor nápisu na památníku padlým u Thermopyl: „Poutníku, ve Spartě oznam, žes viděl nás na místě ležet, / / poslušné zákonů svatých, jak nám to kázala vlast.“ – Pozn. vyd. & Mis.

77 Ágis IV. (245–241 př. n. l.), spartský král-reformátor. – Pozn. vyd.

78 Kleomenés III., jenž bojoval proti Arátovi, byl spartským králem v l. 235–221 a zemřel r. 219 př. n. l. – Pozn. vyd.

79 Antipatros, makedonský šlechtic, vojevůdce a politik, byl od r. 334 až do své smrti r. 319 př. n. l. správcem Makedonie. – Pozn. vyd.

80 Leónidás II., spartský král, vládl asi v l. 254–235 př. n. l. (neplést s Leónidou I., padlým hrdinou od Thermopyl v bitvě proti Zpupnému Xerxovi, z V. stol. př. n. l.) – Pozn. Mis.

81 agora, náměstí a tržiště v řeckých městech. – Pozn. vyd.

82 eforové (= dozorci), pětičlenný sbor úředníků ročně volených, jenž byl ve Spartě nejvyšším kontrolním orgánem. – Pozn. vyd. & Mis.

83 Ptolemaios IV. Filopatór vládl v l. 221–204 př. n. l. Ptolemaios bylo jméno hellénistických králů v Egyptě. – Pozn. vyd.

84 Ápis, posvátný býk, uctívaný v Egyptě jako bůh (viz Starověké báje a pověsti: Zlý král Kambýsés). – Pozn. vyd. & Mis.

85 Gracchové, římští reformátoři: Tiberius Sempronius Gracchus byl tribunem lidu r. 133, Gaius Sempronius Gracchus r. 123 a 122 př. n. l. – Pozn. vyd.

86 jitro, plošná míra: jitro římské (iugerum) = 2523 m2, jitro řecké (plethron) = 949 m2. – Pozn. vyd.

87 Lýsandros, spartský vojevůdce a diplomat, zemřel r. 395 př. n. l. – Pozn. vyd.

88 Sulla, plným jménem Lucius Cornelius Sulla, římský vojevůdce a politik protilidového smýšlení, narozen r. 138, konsul r. 88, diktátor v l. 82–79, zemřel r. 78 př. n. l. – Pozn. vyd.

89 Agésiláos, narodil se r. 444 př. n. l., spartský král v l. 401–361 př. n. l. – Pozn. vyd.

90 Gnaeus Pompeius Magnus, významný římský vojevůdce a politik, narozen r. 106, konsul r. 70, 55 a 52, porazil piráty r. 67 a úspěšně bojoval na Východě v l. 65–63; zavražděn byl 28. září 48 př. n. l., den před svými 58. narozeninami, a nikoli den po svých 59. narozeninách, jak chybně píše Plútarchos. Jeho otec Cn. Pompeius Strabo zemřel r. 87 př. n. l. – Pozn. vyd.

91 monostichum (řec. monóstichon) – monostich, tj. báseň či epigram skládající se z jediného verše. – Pozn. Mis.

92 Níkiás, athénský konservativní politik, jenž stál v popředí po Perikleově smrti a jehož jménem byl nazván mír mezi Spartou a Athénami z r. 421 př. n. l., se narodil kolem r. 470, válčil na Sicilii od r. 415 a popraven tam byl r. 413 př. n. l. – Pozn. vyd.

93 Kleón, radikální vůdce athénských demokratů v l. 428–422 př. n. l., „největší odpůrce míru v Řecku, protože válka zakrývala jeho špatnost a poskytovala mu příležitost k velkým zločinům,“ jak uvádí dále Plútarchos. – Pozn. vyd. & Mis.

94 meteóroleschés, název toho, kdo mluvil o nebeských úkazech a byl proto pokládán za bohaprázdného mluvku. – Pozn. vyd.

95 Prótagorás z Abdér, přední řecký sofista, žil asi v l. 485–415 př. n. l. – Pozn. vyd.

96 Filochoros, historik, jehož athénská kronika sahala od počátků města až do r. 261 př. n. l. – Pozn. vyd.

97 Crassus, plným jménem Marcus Licinius Crassus, narozen r. 115/4 př. n. l., známý římský boháč, konsul r. 70 a 55, padl u Karrh r. 53 př. n. l. – Pozn. vyd.

98 Démosthenés, athénský politik a nejslavnější řecký řečník, žil v l. 384–322 př. n. l. Jeho prudká bojovná řeč, kterou brojil proti makedonskému králi Filippu_II. (otci Alexandra Velikého), se stala příslovečnou jako „filipika“. – Pozn. vyd. & Mis.

99 Démétrios Falérský, jenž spravoval v l. 317–307 př. n. l. Athény jako náměstek makedonského vladaře Kassandra, věnoval se po svém vypuzení v Alexandrii spisovatelské činnosti v oboru filosofie a historie. – Pozn. vyd.

100 Filippos II., král makedonský a otec Alexandra Vel., vládl r. 359–336 př. n. l. – Pozn. vyd.

101 Alexandros III. Veliký, král makedonský v l. 336–323 př. n. l. a největší starověký dobyvatel, narodil se r. 356 př. n. l. – Pozn. vyd.

102 akroamatický = týkající se nějakého vrcholného vědění, nejvyšší nauky apod. (akro = řecky „nejvyšší“ nebo „vrcholný“). – Pozn. Mis.

103 epoptický = týkající se plného zasvěcení; podle epoptů, tj. „nazírajících“ zasvěcenců tzv. eleusínských mystérií, což byly tajemné noční obřady k poctě bohyň Démétry a Persefony (viz bájesloví) a boha Dionýsa. – Pozn. Mis.

104 narthéx = skřínka. Srov. Thoreau, Četba: Není divu, že Alexandr, podle Plútarcha, vozil s sebou na svých výpravách Iliadu v drahocenném pouzdře. Vždyť psané slovo je převzácnou relikvií. – Pozn. vyd. & Mis.

105 Onésikritos, žák kynického filosofa Diogena, zúčastnil se tažení Alexandra Vel. a vylíčil Alexandrův životopis značně zidealizovaně. – Pozn. vyd.

106 Harpalos, Alexandrův hetairos (= „druh“, tj. šlechtický člen makedonské královské jezdecké družiny) a vrchní pokladník, počínal si svévolně jako správce Babylónie; proto r. 324 př. n. l. uprchl před Alexandrem s částí pokladů do Řecka, ale krátce nato byl zavražděn. – Pozn. vyd.

107 Filistos ze Sýrákús ( r. 356 př. n. l.), autor nedochovaných Dějin sicilských, byl činný jako voják i politik za obou Dionýsiů. – Pozn. vyd.

108 Béssos, baktrijský satrapa Dáreia III. a jeho vrah r. 330 př. n. l., byl od Alexandra Vel. r. 329 př. n. l. popraven. – Pozn. vyd.

109 Kallisthenés z Olynthu ( r. 327 př. n. l.), provázel Alexandra Vel. jako jeho dvorní historik. – Pozn. vyd.

110 gymnosofisté, „nazí“ indičtí mudrcové, brahmánští asketové. – Pozn. vyd.

111 Héfaistión, vysoký důstojník a milec Alexandra Vel., zemřel r. 324 př. n. l. – Pozn. vyd.

112 héros, v řecké mytologii polobůh, tj. zemřelý, jemuž byla připisována moc zasahovat do lidského života v místě, kde byl pohřben. – Pozn. Mis.

113 Fókión, athénský vojevůdce a politik, žil v l. 402–318 př. n. l. – Pozn. vyd.

114 Dúris ze Samu (asi 340–280 př. n. l.), řecký historik, autor nedochovaného díla, jehož jádrem bylo makedonské období řeckých dějin. – Pozn. vyd.

115 Cato Mladší, tj. Marcus Porcius Cato Uticensis, stoupenec stoické filosofie a důsledný republikán, narodil se r. 95 a zemřel r. 46 př. n. l. Jeho pradědem byl rovněž slavný Cato Starší. – Pozn. vyd. & Mis.

116 stoické paradoxy – míněny zřejmě chybně fyzikální paradoxy řeckého přírodního filosofa Zénóna z Eleje (5. stol. př. n. l.), který ovšem bývá často zaměňován za pozdějšího stoika Zénóna z Kitia (4.–3. stol. př. n. l.), jehož stoicismus je právě takovou filosofií hrdinské svobody, jakou zastával Cato Mladší. – Pozn. Mis.

117 Platónův dialog o nesmrtelnosti duše, tj. „Faidón“. Po přečtení Platónova dialogu Faidón skočil se skály akadémický filosof Kleombrotos z Ambrakie, aby si ověřil Platónovy výklady o nesmrtelnosti duše. – Pozn. Mis.

118 Dión ze Syrákús, narozen kolem r. 410, vypuzen ze Sicilie r. 367/6, vrátil se s ozbrojenou silou zpět r. 357, zmocnil se vlády v Syrákúsách r. 355, ale již r. 354 př. n. l. byl zavražděn. – Pozn. vyd.

119 Marcus Iunius Brutus, jeden z Caesarových vrahů, narozen r. 85, správce Předalpské Gallie r. 46, praetor r. 44, zemřel r. 43 př. n. l. – Pozn. vyd.

120 Srov.: Juráček, Deník: Zajisté! Některé lidi ze všeho nejvíce popudí, když není náležitě oceněna jejich dobrota a lidskost; ne že by dobří a lidští byli skrze své skutky či slova, jsou dobří a jsou lidští skrze svoji přirozenou vznešenost a práva vyplývající z moci. Brutus byl zarmoucen a dotčen, když zjistil, že Xanťané odmítají dát se zachránit, kromě spínání rukou však proti jejich urážlivé nevšímavosti nic nepodnikl. O dva tisíce let později píše Jan Kliment na podobné téma takto: „V socialismu nám jde tolik o pomoc člověku, že i když nebude chtít, za vlasy ho vytáhneme ze šlamastyky.“ (Dnešní Rudé Právo; recenze filmu Člověk není sám.) – Pozn. Mis.

121 Démétrios Poliorkétés (= „Dobyvatel měst“) žil v l. 337–283 př. n. l., v Makedonii vládl v l. 294–287 př. n. l. – Pozn. vyd. & Mis.

122 hetéra – 1. vzdělaná žena, u níž vzdělaní mužové hledali intelektuální podněty, které nemohli nalézt v rodině, poněvadž jejich manželky byly obvykle vychovány jen pro rodinu, pouze s omezeným rozhledem; 2. pištkyně, tanečnice apod. obvykle bez vyššího vzdělání, spojující své povolání často s prostitucí. – Pozn. Mis.

123 Filippidés, athénský skladatel komedií kolem r. 300 př. n. l. – Pozn. vyd.

124 Lýsimachos, jeden z Alexandrových nástupců (diadochů), vládl v Thrákii v l. 323–281 př. n. l. – Pozn. vyd.

125 Marcus Antonius, římský politik a vojevůdce, žil v l. 83–30 př. n. l. Známá je jeho tragická romance s egyptskou královnou Kleopatrou VII. (51–30) končící sebevraždou obou milenců (srov. Shakespeare: Antonius a Kleopatra). Cicero psal proti němu řeči, tzv. „Filipiky“ (srov. Cuiusvis hominis...). – Pozn. Mis.

126 Filótás z Amfissy, řecký lékař, jehož sofismata se stala příslovečnými; odtud výraz „filuta“ = šibal, chytrák, čtverák, ferina, mazaný člověk; srov. rčení: „I ty filuto!“ – Pozn. Mis.

127 peloponnéská válka proběhla v Řecku ve dvou etapách v letech 431–422 a 413–404 př. n. l. – Pozn. vyd.

128 Platón, básník, jenž skládal v Athénách komedie v l. 428–390 př. n. l. (nikoli filosof Platón). – Pozn. vyd. & Mis.

129 slavnost choí, tj. džbánů, se konala v Řecku k poctě Dionýsově; choos či chús, řecká dutá míra o obsahu 3,24 litru; rituál spočíval v různých formách úliteb vína či jiných tekutin (mléko, med, olej, voda) chthonickým božstvům (i podsvětním). – Pozn. vyd. & Mis.

130 Použito v předmluvě ke čtvrté knize Rabelaisova románu Gargantua a Pantagruel. Srov. též Grimmelshausen: Simplicius Simplicissimus: „Ach, jak je ten lidský život pln strastí a příkoří! Sotva jedno neštěstí ustalo, již se ocitáme v druhém; nedivím se, že pohanský filosof Timón nastavěl v Athénách mnoho šibenic, na nichž se lidé měli sami věšet, a tak krátkou bolestí svému ubohému životu rychle konec učinit.“ – Pozn. Mis.

131 Kallimachos z Kýrény, hlavní představitel tzv. alexandrijské moderny ve III. stol. př. n. l. Srov. Misantrop, Zápisník mrtvého muže 14.: Knihovníkem alexandrijské knihovny byl řecký učenec Kallimachos z Kýrény. Ten věřil, že literatura má být stručná a prostá. "Velká kniha, velká nuda," tak znělo Kallimachovo lakonické rčení. – Pozn. vyd. & Mis.

132 Tímón – vydavatel chybně uvádí v poznámkách, že se jedná o Tímóna z Flíúnta (asi 320–230 př. n. l.), skeptického filosofa, jenž se ve svých veršovaných parodiích, zvaných Silloi, vysmíval různým filosofickým sporům. Ačkoli by tento jeho popis mohl být zdánlivě v souladu s misantropem Tímónem Athénským (z 5. stol. př. n. l.), přece jde zřejmě o dvě různé osoby, neboť u jejich údajů nesouhlasí ani čas, ani místo. – Pozn. Mis.

133 Artaxerxés II. Mnémón (= Pamětlivý), perský král, o jehož vládě se Plútarchos domníval, že trvala 62 let, vládl ve skutečnosti v l. 404–358. – Pozn. vyd. & Mis.

134 dáreikos, perská zlatá mince v hodnotě 20 attických stříbrných drachem. – Pozn. vyd.

135 Arátos, narozen r. 271, osvobodil r. 251 Sikyón od tyranidy, r. 245/4 se stal poprvé stratégem achajského spolku, r. 243 osvobodil Korinthos a byl pravidelně každý druhý rok volen za achajského stratéga; zemřel r. 213 př. n. l. – Pozn. vyd.

136 Fýlarchos, jenž žil ve III. stol. př. n. l., byl autorem nedochovaných řeckých dějin let 272–220 př. n. l. – Pozn. vyd.

137 Filippos V. („mladší“), makedonský král v l. 221–179 př. n. l. – Pozn. vyd.

138 stratégos, vysoký úředník s politickou i vojenskou mocí, zpravidla ročně volený (jedna a táž osoba však nesměla tento úřad zastávat dva roky po sobě), který stál buď sám, nebo se svými kolegy v čele některých řeckých měst a spolků; odtud stratég, tj. odborník v strategii, v umění vést válku. – Pozn. vyd. & Mis.

139 Otho, plným jménem Marcus Salvius Otho, byl v Římě císařem od ledna do dubna 69 n. l. – Pozn. vyd. & Mis.