Ovidius: Proměny

PUBLIUS OVIDIUS NASO

PROMĚNY

(výpisky)



KNIHA PRVNÍ


ČTVERO VĚKŮ


Zlatý vzešel nejprve věk, kdy zákona, soudce

člověk byl prost a od sebe sám ctil věrnost a právo.

Nebylo trestu ni strachu, a hrozivá slova se nečtla,

vyrytá v kov, a prosící dav se nemusel báti

soudcových úst: ač neměli obhájce, bezpečni byli.

Nebyla skácena dosud a nesešla do plynných proudů

pínie se svých hor, chtíc daleké navštívit kraje:

neznali jiného břehu krom vlastního smrtelní lidé.

Srázný hluboký příkop až doposud nevroubil města,

nebylo stočených rohů ni polnice z rovného kovu,

nebylo mečů ni přilb: svůj život trávilo lidstvo

bezpečně v lahodném klidu, a vojska mu nebylo třeba.

Od sebe sama vše též jim dávala svobodná země:

ještě se netkl jí rýč a pluh ji nezranil dosud;

člověk, spokojen jídlem, jež poskytla příroda sama,

planik plody si sbíral a trávnice rostoucí v horách,

dřínky a ostružin plody, jež visely v trnitém křoví,

žaludy též, jež na zem spadaly s Jovova stromu.

Věčné bylo tu jaro a lahodných Zefyrů vlažné

vánky laskaly květy, jež vyrostly beze všech semen.

Brzy též zem, ač nikdo ji nevzdělal, plodiny nesla:

klasy tu těžkými bělal se lán, ač přeorán nebyl.

Tu proud mléka, tam nektaru proud se potokem valil,

onde zas zelený dub byl smáčen kapkami medu.


A stříbrné potomstvo vzešlo.

Tehdáž poprvé v obydlí vešli.

Tehdáž do dlouhých brázd si poprvé obilná zrna

zaseli; smutně pak zabučel býk, jsa obtížen jařmem.


Pak z tvrdého železa – čtvrté.

Ihned vtrhl v ten věk, jenž z nejhorší rudy byl stvořen,

veškeren hřích, a stud a pravda i poctivost prchla,

na jejich místo pak nastoupil klam a podvod a šalba,

násilí, úklady, lest a zločinná k majetku láska.

Půdu, společnou dřív jak vzduch a sluneční světlo,

všechnu přesný měřič už vymezil hranicí dlouhou.

Ne však obilí jen a povinné krmě si člověk

od půdy bohaté žádal: on pronikl do útrob země,

z nich pak kopat se jal též poklady, které kdys ona

ukryla v hloub až k Stínům podsvětním, dráždidla hříchu.

Ocel již zločinná vzešla a zločinnější než ocel

zlato, vzešla i válka, jež bojuje obojím kovem:

řinčící zbraň má v krvavých rukou a prudce jí mává.

Žije se z loupeže teď: tchán před zetěm, před hostitelem

host už není si jist; i bratrská láska je vzácná.

Poslední z bohů se země nasáklé krví se vzdálila panenská Diké.


LYKÁÓN


Jupiter k takovým slovům svá hněvná otevřel ústa:

Dnes na celém světě, kde moře kol dokola šumí,

zahladit musím to plémě smrtelné! Přísahám slavně

při vodách podsvětní říše, jež plynou styžskými háji:

vše jsem vyzkoušel dřív! Leč úd, jejž nemožno zhojit,

nutno je odříznout, zdravá by část se nenakazila.

Mám přec i polobohy, mám venkova božstva,

nymfy, Satyry, Fauny a Silvány, bydlící v horách.

Aspoň tu zem ať obývat mohou!


Z vlastního nitra se vztek mu do tlamy sbírá, a v touze

vraždit jak vždy, jde na brav a z krve se těší i nyní.


Padl už jeden dům, však není jen jediný hoden

záhuby: všady, kde zem se prostírá, Lítice vládne!

Jak by se k zločinu spikli! Nuž všichni, všichni ať dojdou

zaslouženého trestu, a hned: toť pevná má vůle!“


DEUKALIÓN A PYRRHA


Kameny hozené mužem tvář mužů na sebe vzaly,

z kamenů vržených ženou zas ženské povstalo plémě.

Odtud je tvrdý náš rod a zkušený v práci a trudu:

dáváme tak jen bezpečné důkazy, z čeho jsme vznikli.


DAFNÉ


Slout milenkou dívka nechce;

těší ji lesní skrýše:

tak soupeří s Dianou, svobodnou pannou.

Maní složené vlasy jí poutala panenská stužka.

Mnozí ji chtěli mít, než Dafné ženichy zhrdá,

neschopna snášet muže: jen probíhá neschůdné háje,

co to je Hymén, co Amor, co manželství, naprosto nedbá.

Otec často jí děl: „Máš zetě mi dáti, ó dcero!“

Otec často jí děl: „Máš, dívko, mi vnoučata dáti!“

Její krásná tvář se zalévá stydlivým nachem,

neboť má v záští svatební pochodně, tak jako zločin.


Tíž ztrnulá jímá jí údy,

kolem měkkých útrob se opřádá heboučké lýko,

kštice se rozrůstá v listí a ve větve paže a ruce,

noha, právě tak rychlá, jí v nehybných kořenech vázne,

tvář jí koruna halí: jen zářivá krása jí zbyla.

Ale i tak ji má Apollón rád.

Jako nikdy si nestříhám já svou mladistvou hlavu,

tak také ty se navždycky skvěj svým zeleným listím!“


ÍÓ


Já bolesti své ni smrtí nemohu skončit,

škodí mi bohem být: že smrti mi zavřena brána,

smutek můj, můj žal se prodlouží na celou věčnost!



KNIHA DRUHÁ

FAËTHÓN


Smutný Sól, vší úpravy, veškeré krásy

docela prost (tak bývá zachmuřen v čas, kdy se zatmí),

žalu se oddává jen a žal svůj podpírá hněvem:

nechce již sloužit světu. „Již dost toho neklidu,“ praví,

jehož je pln můj los už od samých počátků věku;

syt jsem prací, jež beze vší odměny, bez konce konám!


EURÓPÉ


Nedobře snáší se spolu a zřídka v témž příbytku sídlí

láska a vznešenost.



KNIHA TŘETÍ

NARKISSOS A ÉCHÓ


Smrt není mi těžká, vždyť bolesti pozbudu smrtí.


PENTHEUS A BAKCHOS


Pentheus Echíonův, jenž pohrdal věčnými bohy,

ze všech jediný zhrdá jím a prorockým slovům

starce se směje a tmu mu vytýká, nešťastnou ztrátu zraku.

Jaký běs, vy zplozenci draka a Martovo plémě,

mysl vaši to zmámil?“ dí Pentheus.

Domluva dráždí ho jen, a vztek jsa zdržován roste,

bouří se v něm: kdo krotit ho chtěl, jen zhoršoval všecko.

Takto jsem bystřinu viděl, jak s mírným šumotem s hory

klidně plynula dolů, když neměla překážek v cestě;

kde však z balvanů hráz a trámy jí vadily v toku,

tam se pěnila, vřela, tok rozlícen překážkou pádil.


Krok, tváře i ústroj mu zkoumám:

nic jsem neviděl v tom, co za lidské pokládat možno.

Pochopil jsem a pravím: „Který v tom těle

tají se bůh, sic nevím, leč bůh v tom těle je jistě!“


Pokyny jedni naznačují, co chtí, a druzí mi šeptají v ucho.

Užasl jsem a dím: „Nechť jiný se kormidla chopí!“

Tak jsem odmítl uměním svým jim k zločinu sloužit.

Všichni mi spílají za to a reptá celý ten zástup.



KNIHA ŠESTÁ

ARACHNÉ


Aj, nestačí chváliti, hleďme být samy chváleny,

nestrpme klidně, by naším božstvem kdo zhrdal!


Já mám pro sebe důvtipu dost! Tím kázáním u mne

nedojdeš úspěchu, věř: jsem téhož smýšlení dosud!


NIOBÉ


Jaké to šílenství klást bohy jen z doslechu známé

nad bohy, které je vidět? Proč kadidlem Létó je ctěna,

božství mé však dosud ho postrádá?


Vzdalte se již, hned obětí zanechte, odložte s vlasů vavřín!


Ustaň!

Jen zdržením trestu by nářek byl dlouhý!


Jen ty se pas mou bolestí, ukrutná Létó,

jen ty se pas a nasyť svou hruď mým žalem a smutkem,

nasyť své divé srdce!

Já vítězím přes všecky ztráty!


ŽÁBY


Proč mi bráníte pít? Je svobodno užívat vody!

Průzračnou vodu a slunce a vzduch přec neudělila

příroda nemnohým jen: já přicházím k tomu, co dala všem!


PROKNÉ A FILOMÉLA


Je ztajeno lidem, co prospívá!

Bohové nebes, jak slepou tmou jest naplněn v nitru smrtelný tvor!


Nastane čas, kdy mi odpykáš vše!

Chci bez hanby sama vyprávět o tvých činech.

Řečí svou naplním les a svědky v kamenech vzbudím!

Divého tyrana vztek byl probuzen těmito slovy,

spolu i veliký strach.


V bolu bývá veliká bystrost ducha

a s bídou přichází důvtip.


Ach, řítí se neprávo s právem smíchat v jedinou změť

a tone jen v představě trestu.


Tu nejsou na místě slzy,

nýbrž meč, či máš-li co snad, čím bylo by možno

překonat meč! Jsem k zločinům všem již hotova!

Co chystám je velké,

ještě však nevím, co zvolit.


BOREÁS A ÓREITHYIA


Dobře mi tak! Proč vlastních zanechav zbraní,

zuřivé, divoké síly a hněvu a prudkosti hrozné,

chopil jsem se proseb, jichž užívat není mne hodno?

Pro mne se hodí síla: tou oblaka zaháním chmurná.


KNIHA SEDMÁ

MÉDEIA


Ach, Médeio, marně se vzpíráš,

nějaký bůh ti brání; a div by byl, není-li toto,

nebo cos tomuto podobné tím, co jmenují láskou.

Vyhlaď z panenské hrudi, ty nešťastná, možno-li, oheň,

který tam vzplál! Jen moci, a měla bych zdravější rozum!

Nová však síla mě vleče, ač vzdoruji; jinak mi radí

touha a jinak rozum: sic vidím a schvaluji lepší,

vésti se však dám horším!


Dejtež bohové lépe! Leč nestačí prositi o to,

musím také tak jednat!


V nitru je největší bůh. Co opustím, není přec velké,

půjdu však za velkým.


MÍNÓS


Rozkoše nezkalené není na světě:

vždycky k radosti nějaká starost se přimísí.


KEFALOS A PROKRIS


Počátkem bolesti mé jest radost a štěstí.


KNIHA OSMÁ

SKYLLA


Bohem přec každý sobě je sám.


Kéž by tě vyvrhli bozi, ty poskvrno našeho věku,

ze světa pryč a moře ni zem tě nechtěly nosit!

Nestrpím alespoň sám, by

mého vlastního světa se taková příšera dotkla!


FILÉMÓN A BAUKIS


Byla tam jediná husa, jež hlídala malou tu chýši:

tu svým božským hostům se chystají zabíti v oběť.

Měla však rychlá křídla, i zchvátila pomalé starce,

dlouho jim unikajíc, až konečně u samých bohů

hledala spásu. A ti ji kázali na živu nechat.


ERYSICHTHÓN


On Cereřin les bezbožnou sekerou znectil,

znesvětil ocelí starý háj té bohyně dobré.

Stál v něm obrovský dub s pněm letitým – lesem byl věru

sám ten strom. A uprostřed pně se vinuly stuhy,

pamětní desky a vínky, vše důkazy splněných proseb.

Nejednou dryady pod ním své slavnostní tančily reje,

nejednou stouply si kolem a spojivše pořadem ruce

měřily objem stromu, i zabíral velikán rovných

třikrát patero sáhů. A ostatní stromoví bylo

o tolik nižší než on, oč nižší stromů zas tráva.

Přesto však Erysichthón ho nemínil ušetřit ostří

oceli své: on svatý ten strom své čeledi káže

podtít a vida, že váhá ten rozkaz provésti, vyrvav

sekeru jednomu z nich, ten bezbožník, promluvil takto:

Byť i byl božstvem sám, a nikoli milý jen božstvu,

za chvíli musí se dotknout svým listnatým vrcholkem země!“

Řekl, a zatím co vznášel svou sekyru k úderům s boku,

zachvěl se posvátný Cereřin dub a stonem se ozval,

listí začalo sinat a začaly zároveň sinat

žaludy též a zsinalost pokryla rozlehlé větve.

Když pak bezbožná ruka ten kmen již zasáhla ranou,

z proťaté kůry se vylila krev a tryskala proudem,

jako se valívá též, když sklesne blíž oltáře žertva,

mocný, ohromný býk, a krvácí z proťaté šíje.

Úžas pojal všechny a ze všech se odvážil kdosi

zabránit zločinu jeho a zadržet sekyru krutou.

Thessal pohlédl naň a pravil: „Zde odměnu vezmi

za zbožnost!“ Obrátiv hned svou sekyru od stromu na něj,

rázem uťal mu hlavu a bušil pak opět a opět

do stromu. Pojednou takový hlas byl ze stromu vydán:

V tomto stromě se skrývám já, rusalka, Cereře milá;

umírám teď, však slyš mé proroctví! Za tvoje činy

bezbožné čeká tě trest – toť pro mne je útěcha v smrti!“

On však provádí dál svůj zločin. Byv konečně podryt

úsilím nesčetných ran a množstvím provazů stržen,

zřítil se strom, svou tíhou poraziv velký kus lesa.

Dryadky, ohromené tou ztrátou háje i družky

(všechny jsou pokrevné sestry), jdou k Cereře, zármutku plny,

v černých šatech, a prosí, by ztrestala Erysichthona.

Přikývla krásná Ceres, a pohnuvši půvabnou hlavou,

otřásla půdou rolí, jež tížilo úrody břímě.

Osnuje takový trest, že by soucit v člověku budil,

kdyby on skutky sám byl nepozbyl soucitu u všech:

zhoubným Hladem ho zamýšlí umořit!

Chuť k jídlu v něm divoce plane,

ovládá lačný hltan a útroby, hořící hladem.

Všecko, co chová vzduch, co rodí země i moře,

chtěl by již mít a na hlad si naříká za plným stolem,

za jídla jídla si žádá. Co mohlo by postačit městům,

celému národu též, to jedinému je málo,

čím pak více si plní svůj břich, tím více si žádá.

Tak jako moře, ač sbírá své přítoky z celého světa,

nikdy přec nemá dosti a vpíjí daleké řeky,

tak jako dravý oheň se nevzpírá potravě nikdy,

spaluje nesčetné louče, a čím jest více mu dáno,

tím chce mít víc, a právě ta hojnost jej dravějším činí,

tak též bezbožný Erysichthón: on pokrmy všechny

přijímá ústy a další chce hned. A k jídlu ho pudí

všecko, co sní, a s pokrmy v něm vždy prázdnota vzniká.


KNIHA DEVÁTÁ

DRYOPÉ A LÓTIS


Má máť v tom stromě je skryta.

Nechať netrhá se stromů květy,

všechny stromky a keře ať pokládá za tělo boží!

Jestliže cítíte ke mně dost lásky, chraňte mé větve

před ranou ostrého nože!


BYBLIS


Kam se to řítím? Ó, pryč, vy hříšné plameny lásky!

Běda mi, kam se to kácím? Ký žár se mi rozhořel v srdci?


KNIHA DESÁTÁ

PYGMALIÓN1


Pygmalión, jenž viděl, jak hříšným životem žijí,

zhrozil se množství vad, jichž poskytla příroda štědře

ženské mysli a duši, i žil jako svobodný panic

bez choti, v ložnici své byl bez družky.


MYRRHA


Nám nepřejné zákony dala

lidská starost a to, co příroda připouští sama,

závistná práva nám berou.


ATALANTÉ A HIPPOMENÉS


K dotazu o manželství bůh věštil: „Není ti třeba

manželství, Atalanto, ó, chraň se manželských styků!

Ty se však neuchráníš a sobě se za živa ztratíš!“

Zlekána boží věštbou pak žila jen ve stinných lesích,

svobodna, ženichů dav, jenž dotírá, odmítá příkře.


KNIHA JEDENÁCTÁ

AISAKOS


Aisakos města měl v záští a stranil se skvělého dvora,

v horských samotách žil a v polích, neznalých touhy po cti.

Přec však srdce měl jemné a našel si do něho přístup cit.


KNIHA TŘINÁCTÁ

SPOR O VÝZBROJ ACHILLEOVU


Bojovný moudrému není roven

a pěsti nepatří vítězná cena.

Jeť přednější hlava než ruka u lidských těl,

neb v ní jest veškerá životní síla.


TROJSKÉ ŽENY


Otrokem Polyxena si nepřeje nikomu býti!“


POLYFÉMOS


Já se znám – já v čisté vodě jsem nedávno spatřil

odraz a viděl se v něm – můj vzhled se mi velice líbil!

Pohleď, jak veliký jsem!

Až k tvářím, hrozivě vážným,

splývají bohaté vlasy, jak háj má ramena stíní.

A že se po celém těle mi husté štětiny ježí,

což to je nehezké snad? Jsou nehezké bez listí stromy,

nehezký kůň, když plavá hříva mu nehalí šíji;

peří pokrývá ptáky a vlna je k ozdobě ovci;

mužům sluší vous i zježené na těle chlupy!


GLAUKOS


Rukou utrhnu kousek trávy a ve svých zubech ji žvýkám.

Sotvaže do sebe vsál můj jícen tu neznámou šťávu,

pocítím najednou v nitru, jak srdce mi zmateně bije,

touha mi zchvátila hruď být novým, nezvyklým tvorem!

Já shledal se na celém těle jiným, nežli jsem býval;

ni duchem nebyl jsem stejný.


KNIHA ČTRNÁCTÁ

DRUHOVÉ DIOMÉDOVI


Kdo horšího stále se bojí,

může být ještě raněn; však dojdeš-li nejvyšší bídy,

pošlapej strach: jeť nejvyšší zlo již starostí prosto.


KNIHA PATNÁCTÁ

PÝTHAGORÁS


Byl muž, jenž ze Samu pocházel, prchl však z něho

před pány, tyranskou vládu měl v záští a z vlastní své vůle

vyhnancem byl. Ten muž postřehl duševním zrakem

všechno, co lidským očím kdy příroda vzala a skryla.

Když pak prozkoumal vše svou bdělou prací a duchem,

předkládal veřejně nauku svou a mlčícím žákům,

žasnoucím nad jeho slovy, rád vykládal velkého světa

počátky, příčiny všeho a učil, co to je božstvo,

co jest příroda, odkud je blesk a z čeho jsou sněhy,

zdali snad rozráží vítr či Jupiter oblaka hřmící,

cože to otřásá zemí, dle jakého zákona hvězdy

krouží, i vše, co skryto. On první zavrhl přísně

předkládat na stůl maso a první otevřel ústa

k takovým moudrým slovům, ač nedošla bohužel víry:


Lidé, hříšným jídlem se varujte poskvrňovati

těla! Obilí máte a ovoce, které svou tíhou

sklání haluze k zemi, a na révě nalité hrozny;

máte i rostliny sladké a takové, které se mohou

zjemnit a změkčit v ohni; a nikdo vám mléčného moku

nebere, nebere med, jenž voní mateřídouškou.

Hýřivě dává země jak bohatství, tak také pokrm

lahodný, dává co jísti, a bez vraždy, prolití krve.

Masem ukájí hlad jen zvěř, a ještě ne všechna!

Na příklad kůň a brav i skot, ti travou se živí;

ti však, jejichžto duch jest surový, divý a krutý,

tygřice z arménských hor a lvové vznětliví, vzteklí,

medvědi, jakož i vlci – ti z krvavých těší se hodů.

Běda, ach, jaký to zločin, když maso se do masa noří,

dravé a lačné tělo když tuční polknutým tělem,

když jest živočich živ zas jiného živoka smrtí!

Při tomto bohatství všeho, jež země, ta nejlepší matka,

rodí, tebe snad těší jen žvýkati zuřivým chrupem

žalostné kusy masa a řídit se Kyklópů mravem?

Cožpak bude ti možno jen záhubou jiného tvora

ukojit žaludku hlad, té neslušné, hltavé šelmy?

Ale ten dávný věk, jejž sami jsme nazvali zlatým,

toliko stromů plody a rostlinstvem ze země vzešlým

docela šťastným se cítil a ústa si neztřísnil krví.

Pernatci za oněch dob si létali bezpečně vzduchem,

zajíc, prost vší bázně, se proháněl uprostřed polí,

v liché důvěřivosti se nechytla na háček ryba.

Bez nástrah bývalo všechno a nebylo třeba se báti

podvodu, všude byl mír. Když jakýsi škodlivý rádce,

nechať to kdokoli byl, se bohům jal závidět jídlo,

a když masitou stravu si v hltavý žaludek spustil,

zločinu otevřel cestu. Snad hubením divokých šelem

zahřál se nejprve kov, když teplou krví se ztřísnil

(na tom pak mohlo se zůstat!), a připouštím, nebylo hříchem,

byla-li zabita zvěř, jež život náš ohrožovala;

avšak zabíjet měla se jen, ne předkládat k snědku!

Bezpráví zašlo pak dále.

Co jste však spáchaly, ovce, vy mírné, k ochraně lidí

stvořené? Nosíte nektar, jenž v plné výmě se stekl,

dáváte nám svou vlnu a rouch nám poskytujete

měkkých a životem svým jste prospěšny více než smrtí!

Čím se provinil vůl, ten živočich beze lsti, šalby,

prostý, neškodný, stvořený jen, by námahy snášel?

Nevděčný dokonce je a nehoden úrody polní,

kdo moh dělníka zabít svých polností, sotva mu sňali

břímě křivého pluhu, a kdo moh sekerou protít

šíji, odřenou prací, jež tolikrát pomohla pánu

zkypřiti tvrdou roli a tolikrát úrodu svážet!

Avšak nedosti na tom, že páchají takový zločin:

vinu za tento hřích též na bohy vznesli a věří,

že prý se raduje bůh, když zabijí dělného býka!

Žertva, prostá vší vady a postavou nad jiné krásná

(právě ta krása ji ničí!), jsouc zdobena stuhou a zlatem,

poblíž oltáře stojí nic netušíc, modlitby slyší,

vidí, jak na její čelo a doprostřed rohů jí sypou

zrna, jež pěstila sama, a raněna zabarví krví

nůž, jejž před malou chvílí snad v jasné viděla vodě.

Z hrudi, až dosud živé, jí ihned vnitřnosti vyjmou,

prohlédnou je a zpytují na drobech úmysly bohů.

Z těch pak (takový hlad má člověk na zakázaný

pokrm!) troufáš si jíst, ó plémě smrtelné? Prosím,

nečiňte tak a dbejte mé výstrahy, slyšte má slova!

Volů zabitých údy až budete klásti zas do úst,

vězte a vědomí mějte, své vlastní že oráče jíte!


Ježto pak bůh mi nadšením plní má ústa,

zjevím ta proroctví vznešené mysli!

O věcech velkých chci pět, v něž předků nevnikl důvtip,

o věcech dlouho skrytých: mne těší ve výši kráčet,

dáti se oblakem nést, shlížet z dálky, jak lidé,

rozumu prosti, těkají, sem tam bloudí!


Ó ty zmámené plémě, jež mrazivé smrti se děsíš!

Proč vy se bojíte Stygu a Tartaru, planých to názvů,

látky to pro pěvce jen, a hrůz té smyšlené říše?

Vězte, že těl, ať zničí je hranice, nebo je stráví

rozkladem dlouhý čas, nic zlého se nemůže dotknout;

duše však neznají smrti – ty opustí dřívější sídlo,

v nových domovech žijí pak dál – tam přijaty bydlí.

Všechno se mění, nehyne nic. Hle, přichází odtud

onam a odtamtud sem náš duch a zabírá údy,

jaké kdy lze: hned do lidských těl se stěhuje z šelem,

z člověka přechází do zvěře zas, však nehyne nikdy.

Duše, jak učím, je stále táž,

leč v rozličné tvary a podoby přechází stále.

Nuže, ať nezdolá žaludku chtíč váš soucit a lidskost:

ustaňte, volá můj hlas, ó, ustaňte bezbožnou vraždou

vyhánět příbuzné duše a krev svou sytiti krví!


A když jsem na velké moře již vyplul a svěřil své plachty

naplno větrům, slyšte! Nic netrvá na celém světě!

Všechno je v proudu a každý jev jest podroben změně.

Vždyť sám plynoucí čas jak říční proudy se valí

stále a stále vpřed. Běh řeky i prchavé chvíle

zastavit není možno: tak též ubíhá čas, a nový je vždy.

Co bývalo, zašlo, vzniká, co nebylo dříve –

a každá chvíle je nová.

Nejinak též naše tělo se mění stále a stále,

beze vší přestávky. Čím jsme dnes, čím včera jsme byli,

tím již nebudem zítra.

Vydáno na boží svět, jen leželo nemluvně slabé;

poté se čtvernožcem stalo, jak zvířata tělo své nosíc.


Čase, ty zhoubce všeho, a ty, ó závistné stáří,

vy, ach, boříte vše – když ohlodá všechno zub věku,

všechno, co na světě jest, pak zničíte povlovnou smrtí!

Nic pak nepřijde nazmar, ó, věřte mi, na celém světě,

vše se jen střídá a přetváří vzhled. My díme, že vzniká

něco, když jiným to začíná být, než bylo; že hyne,

jestliže přestává býti to týmž. Snad přejde cos onam,

ono pak opět tam, však celek zůstává stejný.

Rovněž i my, část světa – vždyť nejsme přec toliko těla,

nýbrž peruté duše jsme též a můžeme vcházet

v příbytky zvířecích těl i v dobytčat těla se nořit.

Těla, v kterých by mohly být ukryty rodičů duše,

bratrů, někoho snad, kdo spřízněn jakkoli s námi,

anebo alespoň lidí, ta se ctí, s pokojem nechme,

nechtějme naplňovat své útroby thyestským jídlem!2

V jaké to špatné zvyky se uvádí, jak se to chystá

bezbožně na lidskou krev, kdo ocelí telátku hrdlo

protíná, může to bučení snést, jsa nepohnut v srdci,

anebo kdo je s to, by vraždil kůzle, jež kvílí

tak jak malé dítě, či pernatce požívat může,

kterého sám dřív krmil! Jak blízko má takový člověk

k plné, skutečné vraždě! A k čemu se odtud má přejít?

Skot nechť oře, či stáří ať přičítá vinu své smrti,

ovce nechť před Severem nás mrazivým nadále chrání,

kozy pak, syté z pastvy, ať k dojení dávají výmě!

Sítě, pasti a kličky a všechny ty úklady lstivé

odstraňte! Nešalte ptáka svou vějičkou natřenou lepem,

léčkou s děsivým peřím též jeleny neobkličujte,

netajte v návnadě lstné a šalebné zahnutých udic!

Zahubte zvěř, jež škodí; i tu však zahubte pouze;

masa ať chrání se ret, jen lahodné požívá krmě!“


Peter Paul Rubens: Pýthagorás obhajující vegetariánství (1618–20)



DOSLOV

Název tohoto díla (Metamorphoses, Proměny) pochází od jeho ústředního motivu. Z bohaté mythologické tradice řecké a částečně i římské vybral básník Ovidius takové báje, pověsti a legendy, ve kterých se vypráví o proměně člověka ve zvíře, rostlinu, kámen, vodu, hvězdu apod., anebo vůbec o přerůzných – ponejvíce ovšem nadpřirozených – změnách bytostí živých i věcí takzvaně neživých. Tímto motivem spojil Ovidius bezmála půl třetího sta řeckých a římských bájí v souvislý celek (perpetuum carmen, nepřetržitý zpěv) a uspořádal je i chronologicky, začav změnami, za kterých vznikl z pradávného chaosu svět, a skončiv Pýthagorovou obhajobou vegetariánství.

Nevíme, zda se jedná skutečně o plně autentický Pýthagorův text, nebo jen o Ovidiovo tzv. rétorické cvičení, tj. řečnickou deklamaci na fiktivní téma (řecky zvané ethopoia, latinsky suasoria), jako je např. rovněž fiktivní proslov Diogenův Řekům. Jisté je jen to, že Pýthagorás, jakož i Ovidius, skutečně prakticky i teoreticky zastávali eticko-vegetariánský postoj, jakožto jediný možný důsledek filosofického poznání o proměně jedné látky, jedné duše v jinou. Celé Proměny jsou tak zároveň jakousi básnickou poctou pythagorejské filosofii, založené na víře v stěhování duší.

Ferdinand Stiebitz (překladatel) + MISANTROP



VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 Pygmalión – srovnej se stejnojmennou hrou od G. B. Shawa (s odlišným, leč přesto příbuzným námětem).

2 thyestské jídlo – tj. jídlo hrůzné, kanibalské, masité; podle Thyesta (1. p. Thyestés), syna élidského krále Pelopa a jeho manželky Hippodameie. Thyestovi předložil jeho bratr Átreus při hostině maso z jeho dvou synů Tantala a Pleisthena, z čehož Thyestés hrůzou oněměl.