Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník


NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK


Když pisatel tohoto vypravování shledával v domovině Nikoly Šuhaje příběhy o tomto muži nezranitelném, který bohatým bral a chudým dával a který nikdy, kromě v sebeobraně nebo ze spravedlivé msty, nikoho nezabil, neměl po svědectvích tolika lidí vážných a hodných víry věru příčiny nevěřiti, že Šuhajovu nezranitelnost působila zelená ratolístka, kterou, mávaje, odháněl četnické kulky jako hospodář v červencovém dni rojící se včely.

Neboť v tomto kraji lesů, zvrásněném horami jako kus papíru, který se chystáme hoditi do kamen, žijí posud děje, jakým se bláhově usmíváme jen proto, že se u nás nestávají již po staletí. V tomto kraji kopců na kopcích a roklí v roklích, kde se v tlejícím soumraku pralesů rodí prameny a umírají prastaré javory, jsou posud začarovaná místa, odkud se ještě nikdy nedostal ani jelen, ani medvěd, ani člověk. Pruhy ranních mlh, ploužící se namáhavě po korunách smrků vzhůru do hor, jsou průvody umrlých, a oblaka, proplouvající nad úžlabinami, jsou zlí psi s otevřenými tlamami, kteří se za horou snesou, aby někomu ublížili. A dole, v úzkých údolích řek, ve vesnicích, které jsou zelené kukuřičnými poli a žluté květy slunečnic, žijí vlkodlaci, kteří překulivše se večer po soumraku přes kládu, se mění z mužů ve vlky a k ránu opět z vlků v muže, zde se v měsíčních nocích mladé vědmy prohánějí po koních, v které proměnily své spící muže, a čarodějnic netřeba hledati za sedmi horami a sedmi řekami ve větrných údolích, nýbrž ty zlé možno potkati na pastvinách, jak sypou do tří dobytčích stop soli, aby zbavily krávy mléka, a ony dobré lze kdykoli navštíviti v jejich chýších a odvolati od konopných trdlic, aby zaříkaly hadí uštknutí nebo koupelí v odvaru z devíti bylin udělaly z dítěte neduživého silné.

Zde žije ještě Bůh. V dusném tichu pralesů žije ještě starý Bůh země, který objímá hory a údolí, hraje si s medvědy v houštinách, laská se s kravkami uprchlými od stád a miluje troubení pastýřů, svolávajících večer dobytek. Dýchá do korun starých stromů, pije dlaní z pramenů, svítí z nočních ohňů na pastvinách, chřestivě rozechvívá listí kukuřičných polí a kývá žlutými terči slunečnic. Prastarý pohanský Bůh, pán lesů a stád, který odmítá spojovati se s oním pyšně honosným Bohem, bydlícím v zlatě a hedvábí za pestrými stěnami ikonostasů1, i s oním nevrlým starcem, skrývajícím se za ošumělými záclonkami purjochesů2 synagog.

Ale věc se Šuhajovou zelenou ratolístkou není pravda.

*

On jediný se dovedl vzepřít bídě! Nikola! Hrdina Nikola! Jen on měl pravdu a všichni ostatní v hrdlo lhali. A dokud každý, kdo má zdravé pěsti, nepůjde za ním do hor, a dokud nebudou pobiti všichni ti četníci, notáři, fořti a bohatí Židé, konec nebude.

Utíkej, Nikolo! Bij, střílej, vraždi za sebe i za nás! A zahyneš-li, jen jednou tě matka zrodila, jen jedenkrát zemřeš.

*

Nikolovi Šuhajovi byl společný duch front cizí. Nikola se podobal rysovi. A ten vychází za kořistí sám, sám se bije a sám umírá buď kulí, nebo bezmocně zalezlý do houštiny.

*

Šuhaj? Nikola Šuhaj? Eržice Dračové se tedy nepodařilo navléci mu obojek a připoutat ho k manželské posteli.

*

Zničila ho žena, věčný nepřítel mužů, toto hanebné plemeno, pro něž se na světě děje tolik zlého.

*

„Nechte toho, Nikolo, a přihlaste se úřadům dobrovolně!“ Jaký nesmysl! Nebo: „Nikolo, kajte se!“ To je totéž, jako říkati lesní zvěři, vlkovi nebo medvědovi: „Kaj se!“ Z čeho, proboha?

*

Tělem se mu rozlévá velká radost. Dýchá ji hlubokými doušky a celou plochou těla. Je ptákem, který se vznáší.

Hluboko dole v údolích, v chýších sotva viditelných žijí lidé. Bojí se pánů, lžou jim, starají se, pracují a na čelech jim rostou vrásky a na dlaních mozoly. Člověk jednaný na práci je pes na řetězu, kterému se dává jíst. Práce není radost. Snad, když si člověk tesá vlastní krov nebo klidí žeň, která byla dobrá; jinak ne.

Radost jest být Nikolou Šuhajem.

Miluje ty hory a lesy kolem, k nimž se možno vždy bezpečně utéci. Nikdy ho nezradily a nedají mu nikdy zahynout. Protože je tělem z jejich těla, krví z jejich krve. Radost k němu proudí ze země, přináší mu ji vítr, hřeje ho v slunečních paprscích.

*

V úzkých údolích, na stráních, kde lesy nechaly kousek místa loukám, nebo nahoře na poloninách žijí lidé. Muži voní větrem a ženy kouřem jizeb. Jsou pastevci a dřevorubci, neboť nedospěli posud do stadia zemědělského a pluh nebyl v těchto krajích ještě vynalezen. A všichni jsou vesměs v jádru duše loupežníci. Neboť je to jediný způsob obrany, který znají. Obrany, která pomáhá: na týden, na měsíc, na rok; na dvě léta, jak u Nikoly Šuhaje, na sedm let, jako u Oleksy Dovbuše. Co na tom, že je drahá, stojíc ne méně než život? Jest snad život věčný? Jen jednou tě matka zrodila; jen jednou zemřeš. A v každé krvince jejich žil jest nejasné vzpomínání křivd minulých a palčivé vědomí křivd dnešních, a v každém jejich nervu jest divoká touha po svobodě. Je to touha Dovbušova3. Touha Šuhajova.



(Doslov)

Nikola Šuhaj se nedává z vlastní vůle na zbojnickou dráhu, nýbrž je na ni vehnán: je to „civilisací netknutý, pudový hoch, kterého doba a poměry svedly rváti se na vlastní pěst o svobodu a život“.

„Rváti se na vlastní pěst“: podkarpatský zbojník, jenž „sám se bije a sám umírá“, je tímto rysem spřízněn s anarchistickými hrdiny Olbrachtova mládí, s postavami jeho povídek o „zlých samotářích“, s těmi vyděděnci, psanci, odbojníky, kteří v konfliktu se společností a jejími zákony tulácky lnou k přírodě, k její sourodé živelnosti a svobodě.

A. M. Píša



O ZLÝCH SAMOTÁŘÍCH


Joska, Forko a Pavlína


Jímá ho ošklivý pocit. Co zde vlastně chce? Neměl v úmyslu vracet se do města.

Jímá ho odpor proti všem těm lidem, kteří chodí pěkně oblečeni a nosí i v létě boty, prodávají v krámech, obědvají, večeří, v deset hodin lezou do postelí a to vše dělají, aniž vědí proč a jen tak ze zvyku.



Rasík a pes


Rasík se velmi rád k odpočívajícímu psu přiblíží a kopne ho. Pravda, je to zbytečné, ale je příjemné slyšet dogino vyškviknutí a vidět, jak před ním polekaně vyskakuje. Jako on před hajnými a četníky, a uctivě čeká na jeho rány, neboť také on smí někoho bít, i on dovede někoho poděsit, a to je milé vědomí.



Joska, Forko a Pavlína


Mladý otrhánek vystihl velmi záhy, že jest pro něho výhodnější, bude-li se starati o sebe sám, než přenechá-li to matce. Od matky se naučil, jak se získává strava. Poznal, že jest mnohem příjemnější potulovati se po lesích, sbírati houby, váleti se v trávě než seděti ve škole a učiti se i a u. V mládí bez domova a rodičů, beze styků s lidmi, jež naučilo jej tak příliš záhy míti na zřeteli toliko sebe a naučilo jej milovati hluboké příkopy luk a šeré stíny pasek, kde byl sám a kde byl klid a bezpečí, jež vštípilo mu nedůvěru k člověku, jenž byl jeho nepřítelem, kterého se bál, nikdy nevěda, co má od něho očekávati.



Rasík a pes


Lidé jsou zlí a divní. K čemu jest potřebí ran a nadávek a vyhrožování? Proč nedovedou pochopiti, jak je to zbytečné všecko?



POZNÁMKY:

1 ikonostas = stěna s ikonami v pravoslavném kostele. – poznámka Misantropova.

2 purjoches = závěs v synagoze, za nímž je uložena schránka s pěti knihami Mojžíšovými. – pozn. Mis.

3 Oleksa Dovbuš (1700–1745) se proslavil jako podkarpatský, resp. ukrajinský zbojník, hrdina, který se, podobně jako o dvě století později Nikola Šuhaj (1898-1921), stal legendou. Jeho osud podnítil lidskou fantazii a díky ústní lidové tradici (a její zapsané formě) je Dovbuš dosud živým fenoménem. – pozn. Mis.