Nietzsche: Vůle k moci

(výpisky)



I.

VZNEŠENÝ ČLOVĚK


Čím více práva se vzdávám a stavím se na roveň s jinými, tím více se dostávám pod panství nejprůměrnějších, konečně pak nejpočetnějších.


Čeho ubývá?

Vůle k vlastní odpovědnosti, známka úpadku autonomie; branné zdatnosti.


Výše nežli „máš povinnost“ je „já chci“ (heroové); výše nežli „já chci“ je „já jsem“ (řečtí bohové).


Tak chodí lidé také do mohutné přírody, ne aby našli sebe, nýbrž aby se v ní ztratili a na sebe zapomněli. Být „mimo sebe“, to je přání všech slabých a sebou nespokojených.



CO JE VZNEŠENÉ


Není příliš mnoho hodnotných věcí: a ty samy přicházejí a chtějí k tomu, kdo má hodnotu.


Co je vznešené?

Umět mlčet – ale o tom ani slova před posluchači.

Snášet dlouhá nepřátelství: nedostatek lehké smířlivosti.

Odpor k demagogii, k „poučování“, k „bodrosti“, k lůzovité důvěrnosti.

Nemít nic společného s jinými. Mít své knihy, své krajiny.


Dobráky ceníme málo, jakožto zvířata stádná: víme, jak se často mezi nejhoršími, nejzlomyslnějšími, nejtvrdšími lidmi skrývá neocenitelná zlatá kapka dobroty, která převyšuje všechno pouhé dobráctví mléčných duší.


Co je vznešené?

Že přenecháme štěstí většině. Že instinktivně hledáme pro sebe těžkou odpovědnost. Že si všude umíme udělat nepřátele, v nejhorším případě sami ze sebe. Že odmlouváme většině ne slovy, nýbrž činy.



PÁNI SVĚTA


Píši pro druh lidí, kteří ještě nejsou, pro „pány země“. V Platónově Theagu1 stojí psáno: „Každý z nás by chtěl být pánem pokud možno všech lidí, nejraději bohem.“ Toto smýšlení se musí objevit znova.



VELKÝ ČLOVĚK


Potřeba víry, něčeho rozhodného v ano nebo ne, je důkazem slabosti; všechna slabost je slabost vůle. Člověk víry, člověk věřící, je nutně člověk malý. Z toho plyne, že „svoboda ducha“, tj. nevíra jako instinkt, je podmínkou velikosti.


Získat jenom tu ohromnou energii velikosti, abychom pěstěním a na druhé straně ničením miliónů nepodařených vytvořili budoucího člověka a nezahynuli bolem, který vyvoláme a jemuž nebylo dosud rovno!

Revoluce, zmatek a bída národů je v mých úvahách menší proti bídě velkých jednotlivců v jejich vývoji. Ale nedejme se klamat: mnohé bědy všech těch malých netvoří dohromady ještě součet.



NEBEZPEČÍ V SKROMNOSTI


Když nedojde ke konečné explozi s rozbitím všech pout lásky a morálky jedním rázem, pak takový duch zakrní, zmenší se, stane se zženštilým. Opak je dost špatný, ale pořád ještě lepší: trpět svým okolím, jeho chválou i hanou, být raněným a nemocným, ale neprozradit se, nedobrovolně a nedůvěřivě se bránit lásce svého okolí, učit se mlčení, třeba tím, že se skrývá za řečí, tvořit si koutky a nerozluštitelné samoty pro okamžiky oddechu, slz, sublimní útěchy – až máme nakonec dosti síly říci: „Co je mi po vás?“ a jdeme svou cestou.



NEJVYŠŠÍ ČLOVĚK

JAKO ZÁKONODÁRCE

BUDOUCNOSTI


Vyšší filosofický člověk, který má kolem sebe samotu, nikoliv proto, že chce být sám, nýbrž že je něčím, co nemá sobě rovna. Jaká nebezpečí a nové bolesti jsou pro něj uchystány dnes, kdy jsme ztratili víru v pořádek hodnot, a proto neumíme ctít samotu a nerozumíme jí! Kdysi se posvěcoval mudrc takovouto odlukou pro svědomí davu – dnes se vidí poustevník jakoby obklopen mrakem kalných pochyb a podezřívání. A ne snad jenom ze strany závistivců a ubožáků. Zneuznání, zanedbávání a povrchnost musí vycítit z každé blahovolnosti, které se mu dostane, zná záludnost omezeného soucitu, který se pokládá za dobrý a svatý, když ho chce „zachránit“ před sebou samým, třeba pohodlnějším postavením, spořádanější, spolehlivější společností – ba bude se muset obdivovat ničivému pudu, jímž působí všichni lidé prostředního ducha proti němu, a to v nejlepší víře, že k tomu mají právo! Pro lidi této nepochopitelné osamělosti je nutno zahalit se statečně a pořádně také do pláště vnější, prostorové samoty – to patří k jejich moudrosti. I lsti a přestrojení bude dnes ještě zapotřebí, aby se takový člověk sám udržel, udržel ve výši, uprostřed strhujících, nebezpečných proudů doby. Každý pokus snésti to v přítomnosti a s přítomností, každé přiblížení k těmto lidem a cílům dneška musí odpykat jako svůj vlastní hřích. Pak se může obdivovat skryté moudrosti své povahy, která jej při všech takových pokusech přivede nemocí nebo zlými nehodami zase k sobě.

Je to strašná historie, historie nejvyššího člověka, mudrce. Nejvíce se tím poškozuje paměť velikých, neboť ti napolo podaření a nepodaření jich neznají a vítězí nad nimi „úspěchy“. Pokaždé, když se ukáže „účinek“, vystoupí na jeviště lůza; to, že malí a chudí duchem také mluví, je hrozné mučení pro uši toho, kdo s hrůzou ví, že osud lidstva je ve zdaru jeho nejvyššího typu.


Zvíře, které trpí na světě nejvíce, vymyslilo si – smích.


Je mi útěchou, když vím, že nad kouřem a špínou lidských nížin je vyšší, jasnější lidství, které bude co do počtu malé (neboť všechno, co vyniká, je svou podstatou vzácné): náležíme k němu, ne proto, že bychom byli nadanější, ctnostnější, heroičtější nebo láskyplnější nežli lidé tam dole, nýbrž poněvadž jsme chladnější, jasnější, bystřejší, osamělejší, poněvadž snášíme samotu, vyhledáváme ji, žádáme ji jako štěstí, výsadu, ba podmínku svého bytí, poněvadž pod mračny a blesky žijeme jako pod sobě rovnými, ale také pod slunečními paprsky, krůpějemi rosy, sněhovými vločkami a vším, co musí přicházet shora, a když se pohybuje, pohybuje se shora dolů. Aspirace do výše – to nejsou naše aspirace. Hrdinové, mučedníci, géniové a nadšenci nám nejsou dost tiší, trpěliví, jemní, chladní a pomalí.


II.

DIONÝSOS


Jsou tací, kteří by si uloupili zbytek své radosti ze života, kdyby si dali uloupit povinnost – zejména zženštilci, lidé nízkého rodu.


Naše velké rozhodnutí: nezbožňovat neznámo. Právě počínáme vědět málo. Falešné a promarněné snahy.


Víra v pravdu jde v nás až k posledním důsledkům – víte, jak znějí: že je-li něco vůbec zbožňováníhodného, je to zdání, jež se musí zbožňovat; že božská je lež, a nikoliv pravda.


Zdraví a chorobnost. Buďme opatrní! Měřítkem zůstává eflorescence těla, pružnost, odvaha a radost ducha – ale ovšem také to, kolik chorobného může duch na sebe vzít a přemoci tak nemoc – uzdravit. Čím by jemnější lidé zahynuli, to patří k stimulančním prostředkům velkého zdraví.


Napoleon: nutná sounáležitost vyššího a strašného člověka. „Muž“ je obnoven. Ženě se dostává zase povinného tributu pohrdání a strachu. „Totalita“ jako zdraví a nejvyšší aktivita. Objevena zase přímá čára, velký styl v jednání; kladně zdůrazněn zase nejsilnější instinkt, instinkt života samého, vládychtivost.


Celá morálně-náboženská interpretace je jenom formou poddanství zla. Víra, že ve zlu je nějaký dobrý význam, znamená vzdát se předem boje.


Morální hodnoty nebo fikce nebo sociální nedostatky nebo utrpení vůbec se chápou přemrštěně vážně. Každé takové přehánění užšího hlediska je samo o sobě známkou choroby. Tak i převaha záporu nad kladem.



MÝCH PĚT „NIKOLI“


Z tlaku hojnosti, z napětí sil, které v nás neustále rostou a neumějí se ještě vylít, vzniká stav, jaký bývá před bouřkou. Příroda – a my jsme přírodou – se zatahuje. I to je „pesimismus“. Nauka, která s takovým stavem skoncuje tím, že něco poručí: přehodnocení hodnot – tím se nashromážděným silám ukáže cesta, směr, takže vybuchnou s blesky a činy. Taková nauka nemusí být naukou o štěstí; ale tím, že uvolňuje sílu, stlačenou a spoutanou až do trýzně, přináší štěstí.


Radost vzniká, kde je pocit síly.

Štěstí: v uvědomění síly a vítězství.


Všechno dobro je bývalé podmaněné zlo.


Není správné, že „štěstí následuje po ctnosti“, nýbrž mocnější určuje svůj šťastný stav jakožto ctnost.


Nejmocnější, tvořivý člověk by musel být nejhorší, pokud by prosazoval u všech lidí svůj ideál proti jejich a přetvářel je k obrazu svému. Zlý znamená zde tvrdý, bolestný, vnucený.


Takoví lidé jako Napoleon se musí objevovat stále znova a upevňovat víru v nádheru jednotlivce.


Člověk je netvor a nadtvor, vyšší člověk je nečlověk a nadčlověk – tak to náleží k sobě. Každým růstem do výše a velikosti roste člověk také do hloubky a hrůzy – jedno nemáme chtít bez druhého – nebo spíše: čím důkladněji chceme jedno, tím důkladněji dosahujeme právě druhého.


K velikosti patří hrůza – nedejme si nic namluvit.


Nerad bych ctihodné ctnosti podceňoval; ale velikost duše se s nimi nesnáší. I v umění vylučuje velký sloh líbivost.


V dobách bolestného napětí a zranitelnosti si zvol válku: otužuje, dělá svaly.


Člověk má jen to, čeho má potřebí.


Má nová cesta k Ano. Filosofie, jak jsem jí dosud rozuměl a jí žil, je dobrovolné vyhledávání i nejopovrženějších a proklatých stránek bytí. Z dlouhé zkušenosti, kterou mi poskytlo takové putování ledem a pouští, jsem se naučil dívat se jinak na vše, co dosud filosofovalo. Objevily se mi skryté dějiny filosofie, psychologie jejích velkých jmen. „Kolik pravdy snese, kolika pravdy se odváží duch?“ – to se mi stalo vlastním měřítkem. Omyl je zbabělostí. Každá vymoženost poznání vyplývá z odvahy, z tvrdosti proti sobě samému, z čistotnosti k sobě. Taková experimentální filosofie, jakou žiji, předjímá pokusně docela možnosti zásadního nihilismu; aniž by tím bylo řečeno, že by zůstala stát u negace, u Nikoliv, u vůle k „Ne“. Chce spíše proniknout až k opaku, až k dionýskému Ano k životu, jaký je, bez výjimky a bez výběru – chce věčný koloběh: tytéž věci, touž logiku a nelogičnost zauzlení. Nejvyšší stav, jehož může filosof dosáhnout: dionýsky se stavět k životu. Moje formule proto je amor fati.2


Nejoduševnělejší lidé pociťují půvab a kouzlo smyslových věcí tak, jak si to ostatní lidé – se srdcem z masa – vůbec neumějí a nesmějí představit.


Síla a moc smyslů – to je to hlavní u dokonalého a celého člověka.


Protismyslnost dosavadní filosofie je největší protiklad člověka.


Všechna náboženství volají: „Všechno je špatné, falešné a zlé!“ Takové odsouzení může být jenom úsudkem nedokonalých!


Musíme rozumět uměleckému základnímu zjevu, který se nazývá „život“ – rozumět budujícímu duchu, který buduje za nejnepříznivějších okolností: nejpomalejším způsobem. Důkaz pro všechny jeho kombinace musí být teprve znova podán: udržuje se.

Pohlavnost, vládychtivost, radost ze zdání a z klamu, velká, radostná vděčnost životu a jeho typickým stavům – to je to hlavní u pohanského kultu a má dobré svědomí na své straně. Nepřirozenost (už v řeckém starověku), jako morálka, dialektika, bojuje proti všemu pohanskému.

Antimetafyzický pohled na svět – ano, ale umělecký!


Čekat a připravovat se; čekat, až vytrysknou nové prameny. V samotě se připravovat na cizí obličeje a hlasy; umývat stále svou duši z jarmarečního prachu a hluku této doby.


Život sám, jeho věčná plodnost a návrat, podmiňuje trýzeň, zánik, vůli k zničení.


Bytí samo je dost posvátné, aby nesmírnost utrpení ospravedlnilo. Tragický člověk se staví kladně i k nejdrsnějšímu životu: je k tomu dosti silný, plný. Křesťanský člověk popírá i nejšťastnější úděl na zemi: je slabý, chudý, vyděděný, aby každým způsobem trpěl životem. Bůh na kříži je kletba životu, znamení, abychom se od něho uchránili.



O POŘADÍ HODNOT


Je nutno, aby vyšší lidé vypověděli válku davu. Všude se houfuje prostřednost, aby se učinila pánem. Všechno, co zženšťuje, změkčuje, všechno, co uplatňuje „lid“ nebo „ženství“, působí ve prospěch „hlasovacího práva“, tj. k vládě nízkých lidí.


Je potřeba zničit svatouškovství, které se nazývá „morálka“. Je nutné zničení toho, co se nazývá „suffrage universel“,3 tj. systému, s jehož pomocí se nejnižší povahy předpisují vyšším jako zákon. Je třeba zničit prostřednost a její platnost.


Žádné apriorní pravdy! (Takové hledali ti, kteří jsou zvyklí víře!)



SILNÍ A SLABÍ


Je jasno, proti čemu bojuji – je to ekonomický optimismus: jako by se vzrůstajícími náklady všech musel také vzrůstat užitek všech. Zdá se mi, že je tomu naopak: náklady všech se sčítají v celkovou ztrátu; člověk se stává menším, takže už nevíme, k čemu byl vlastně tento ohromný proces. K čemu? A znova: K čemu? To je to, čeho má lidstvo zapotřebí.


Panská rasa může vzniknout jen z hrozných a násilných začátků. Problém: kde jsou barbaři dvacátého století?


Kořen všeho zla: otrocká morálka pokory, cudnosti, nesobectví, absolutní poslušnosti zvítězila.


La Rochefoucauld má podezření, že „ctnost“ je krásným slovem u těch, kterým neřest už nečiní žádného potěšení.


Záměna jde tak daleko, že přímo velcí virtuosové života (jejichž nádhera tvoří nejpříkřejší protivu neřesti a bezuzdnosti), byli označováni nejhoršími jmény. Už jste zpozorovali, že v nebi chybějí všichni zajímaví lidé?


Většina lidí nemá práva k bytí, nýbrž jsou neštěstím pro vyšší.


Egoismu nerozumějí nízké povahy, které nevědí pranic o dobyvačné radosti a nenasytnosti velké lásky, o vyzařujících pocitech síly. Nu, my jsme ušlechtilejší! Na našem udržení záleží víc, než na udržení onoho dobytka.


Napadnou-li nižšího člověka pochybnosti, zdali existují vyšší lidé, tu je nebezpečí velké!


Vypuknutí náboženství dokazuje, že člověk už nemá radosti z člověka.


A proč by nemohl právě ten člověk, z něhož by vycházely nejzhoubnější účinky, stát v čele celé čeledi „člověk“ – tak vysoko, tak nadřazený, že všechno závistí vůči němu zahynulo?


Člověk s vlastní chutí na jazyku, obklopený a skrytý svou samotou, nesdělitelný, nevypočitatelný, tedy člověk vyššího, rozhodně jiného druhu – jak chcete hodnotit toho, když ho vlastně nemůžete znát a nemůžete srovnávat?


Zbytek naivní theologie: hodnota člověka jenom se zřetelem k lidem.


Co máme, je mnohotvárný člověk, nejzajímavější chaos, jaký dosud existoval, ale ne chaos před stvořením světa, nýbrž po něm.


Tolik jsem pochopil: kdyby vznik velkých a vzácných lidí byl by se učinil závislým na svolení mnoha (kdyby věděli, jaké vlastnosti patří k velikosti a na čí náklad se všechna velikost vyvíjí), nu, pak by nikdy nebyl existoval významný člověk.

Pochod věcí se bere svou cestou nezávisle na svolení většiny – a v tom to vězí, že se do světa vetřelo leccos podivuhodného.



STUPNICE LIDSKÝCH HODNOT


Lidskost nízkého člověka je nakažlivá.


První otázka stupnice hodnot: do jaké míry je kdo samotářem nebo člověkem stádným.


Boj proti velkým lidem je z hospodárných důvodů oprávněn. Jsou nebezpeční, náhody, výjimky, bouře, a to dosti silné, aby vše pomalu budované a zakládané učinili problematickým. Výbušnost nechat vybuchnout nejen beze škody, nýbrž co možná takovému výbuchu předejít – to je základní instinkt veškeré civilizované společnosti.


Silný člověk, mocný v instinktech silného zdraví, zažívá své činy jako zažívá svůj pokrm; neporušený a přísný instinkt ho vede, že nečiní nic, co je mu odporné, tak jako nejí nic, co mu nechutná.


Správný kluk se zatváří ironicky, zeptáme-li se ho: „Chceš se stát ctnostným?“ Ale hned celý ožije, když se ho zeptáme: „Chceš se stát silnějším nežli tvoji kamarádi?“


Jak se staneme silnějšími? Rozhodovat se pomalu a houževnatě se držet toho, k čemu jsme se rozhodli. Všechno ostatní přijde.


Prudcí a proměnliví: oba druhy slabochů. Nezaměňovat se s nimi; včas cítit distanci!


Zač pykáme nejhůře? Za svou skromnost; že jsme svým nejvlastnějším potřebám nepopřáli sluchu; že se zaměňujeme; že se hodnotíme nízko; že jsme ztratili jemný sluch pro své instinkty.


Každý čin nemůže být splacen; mezi skutečnými individui není stejných činů, tedy také žádné „odplaty“.


„Vzájemnost“ je velká sprostota; právě že něco, co činím, nesmí a nemůže být učiněno někým jiným, že nesmí být vyrovnání (leda v nejvybranější sféře sobě rovných, inter pares), že v hlubším smyslu člověk nic nevrací, poněvadž je něčím jedinečným a jenom něco jedinečného činí – toto základní přesvědčení obsahuje důvod aristokratického odlučování od davu, poněvadž dav věří na „rovnost“, a proto také na vyrovnatelnost a „vzájemnost“.


Kocourkovství a zápecnost morálního hodnocení a jeho pojmů „užitečný“ a „škodlivý“ má svůj dobrý smysl; je to nutná perspektiva společnosti, která může přehlédnout jenom to bližší a nejbližší vzhledem k následkům.


Velikost charakteru není v tom, že nemáme afekty – naopak, máme je v nejstrašnější míře –, ale že je držíme na uzdě. A to také bez radosti z tohoto zkrocení.


Všechny přírodní síly jsou dobré, tj. užitečné, i když z nich vychází mnohý strašný a neodvolatelný osud.


Výchova: v podstatě prostředek ke zničení výjimky ve prospěch pravidla.


Vzdělání: v podstatě prostředek k řízení vkusu proti výjimce ve prospěch prostřednosti.


Co nás neničí, činí nás silnějšími.



VĚČNÝ NÁVRAT


Uchránit se prostřednosti. Raději zánik!


Chci učit myšlence, jež dává mnohým právo se škrtnout, myšlence kázně.


Tento svět je vůlí k moci – a pak už nic. A také vy sami jste jenom vůlí k moci a pak už nic!




POZNÁMKY:

1 Dialog Theagés se v současnosti pokládá za spisek podvržený mezi pravá díla Platónova. – Poznámka Misantropova.

2 amor fati = (latinsky) milovat osud, nebránit se svému údělu. Oblíbená Nietzscheova formule, použitá také v jeho spisech Radostná věda a Ecce Homo. Amor fati je dionýsovský postoj k životu, postoj, který to, co je nevyhnutné, chápe jako základ všeho tvořivého, postoj, který osudovou nevyhnutnost dokáže nejen přijmout, ale i milovat a mít z ní dokonce i prospěch. Tato fráze se poprvé objevuje jak v díle Marka Aurelia Hovory k sobě, tak i v dílech a myšlenkách dalších stoiků. – Pozn. Mis.

3 suffrage universel = (francouzsky) všeobecné hlasovací právo. Nietzsche používá záměrně francouzský výraz, aby dodal své myšlence další význam ve spojitosti s tehdejším bojem žen (sufražetek) za hlasovací právo. – Pozn. Mis.