Nietzsche: Ranní červánky


„Je tolik ranních červánků,

které ještě nezaplály.“

RGVÉDA



Předmluva. – Ten totiž, kdo se ubírá po vlastních cestách, nepotkává nikoho: tak už to s „vlastními cestami“ chodí. Nikdo mu nepřijde na pomoc; se vším, na co narazí, nebezpečím, náhodami, zlobami a nečasy, se musí vypořádat sám.


130.

Účely? Vůle? – Jestliže náš rozum nemůže pochopit rozum a účely boží, díky čemu pochopil tuto svou povahu? a tuto povahu božího rozumu? – Ony železné ruce nutnosti, které třesou pohárem s kostkami náhody, hrají svou hru nekonečný čas: pak se ovšem musí vyskytnout vrhy, které se účelnosti a rozumnosti každého stupně dokonale podobají.


131.

Morální módy. – Jak se jen posunul celkový ráz morálních soudů! Největší velikáni antické mravnosti, jako Epiktétos, nevěděli nic o dnes tak obvyklém velebení myšlenek na druhé, života pro druhé; podle naší morální módy bychom je museli nazvat přímo nemorálními, neboť oni se ze všech sil zasazovali za své ego a proti soucítění s druhými (zejména s jejich utrpením a mravními přestupky). Snad by nám odpověděli: „Když jste sami sobě tak nudným či ošklivým předmětem, pak tedy myslete na druhé více než na sebe! Dobře činíte!“


145.

„Nesobecky!“ – Tamten je prázdný a chce se naplnit, tento je zas příliš plný a chce se vyprázdnit, – oba to pudí najít si jedince, který jim k tomu poslouží. A tento proces, chápaný v nejvyšším smyslu, nazýváme v obou případech jedním slovem: láska, – jak? láska že by měla být cosi nesobeckého?


147.

Příčina „altruismu“. – Vcelku vzato lidé dosud o lásce mluvili proto tak emfaticky a tak ji vynášeli do nebe, že jí měli málo a nikdy se tohoto pokrmu nesměli nasytit: tak se jim stala „pokrmem bohů“. Kéž by jednou nějaký básník předvedl na utopickém obraze všeobecnou lidskou lásku jako uskutečněnou: zajisté by musel popisovat trýznivý a směšný stav, jaký Země dosud nespatřila, – každý by tu byl obletován, obtěžován a vyhledáván nikoli jedním milujícím, jako se to děje nyní, nýbrž tisíci, ba úplně každým, v důsledku nepotlačitelného pudu, který by pak lidé proklínali a zatracovali právě tak jako starší lidstvo sobectví; a básníci onoho stavu, kdyby je lidé nechali v klidu básnit, by nesnili o ničem jiném než o blažené minulosti bez lásky, o božském sobectví, o kdysi na Zemi ještě možné samotě, nerušenosti, neoblíbenosti, nenáviděnosti, opovrženosti, a jak se jen jmenuje celá ta nízkost našeho milého zvířecího světa, ve kterém žijeme.


149.

Jsou třeba drobné odchylné skutky! – V záležitostech mravů jednat i proti vlastnímu náhledu; ustoupit v praxi a ponechat si zato duchovní svobodu; konat jako všichni a tím prokázat všem laskavost a dobrodiní, jakoby na odškodněnou za odlišnost našeho mínění: – to u mnoha průměrně svobodomyslných lidí platí nejen za neškodné, nýbrž dokonce za „slušné“, „humánní“, „tolerantní“, „nepedantické“, a jak ještě znějí všechna ta krásná slova, jimiž se uspává intelektuální svědomí: a tak jeden nese své dítě ke křesťanskému křtu, ač je ateista, a druhý slouží ve válce jako všichni, třebaže nenávist mezi národy horlivě odsuzuje, zatímco třetí běhá s manželkou do kostela, protože ona má zbožné příbuzenstvo, a skládá slib před knězem, aniž se za to stydí. „Není podstatné, když i našinec dělá něco, co dělají a dělali vždy všichni,“ – tak zní hrubý předsudek! Hrubý omyl! Neboť není nic podstatnějšího, než když něco již mocného, tradičního a bez rozumové úvahy uznávaného někdo uznávaně rozumný ještě jednou svým jednáním stvrdí: tím získá takové konání v očích všech, kdo o tom slyší, sankci rozumu samého! Všechna čest vašim míněním! Avšak drobné odchylné skutky jsou cennější!


166.

Na rozcestí. – Fuj! Vy se chcete vpravit do systému, kde člověk buď musí být kolečkem, plně a zcela, nebo se dostane pod kola! kde se rozumí samo sebou, že každý je tím, čím ho seshora udělají! kde hledání „konexí“ patří k přirozeným povinnostem! kde se nikdo necítí uražen, je-li na někoho upozorněn poukazem „ten vám jednou může být užitečný“; kde se člověk nestydí konat návštěvy, aby si vyprosil něčí přímluvu! kde člověk ani netuší, jak se horlivým přijetím takových mravů jednou provždy v přírodě zařadil mezi nižší hrnčířské zboží, které druzí smějí spotřebovat a rozbít, aniž se za to cítí příliš zodpovědni; docela jako by řekl: „Takového druhu, jako jsem já, nebude nikdy nedostatek: vezměte si mě! Bez okolků!“ –


169.

Řectví, které je nám cizí. – V hudbě se lidé projevují bez zábran, protože se domnívají, že neexistuje nikdo, kdo by dokázal za jejich hudbou spatřit je samé.


172.

Tragédie a hudba. – Možná i pro hudbu nastane ještě jednou lepší věk (zajisté to bude věk více zlý!), až se jí budou muset umělci obracet na lidi přísně osobní, v sobě tvrdé, ovládané temnou vážností vlastní vášně: k čemu ale hudba těm dnešním příliš pohyblivým, nedospělým, poloosobním, zvědavým a všeho žádostivým duším mizejícího věku?


173.

Vychvalovači práce. – Za oslavováním „práce“, za neustálým mluvením o „požehnání práce“ vidím tutéž postranní myšlenku jako za chválou obecně prospěšného neosobního jednání: myšlenku bázně před vším individuálním. Při pohledu na práci – myslí se tím vždy ona tvrdá pracovitost od rána do večera – dnes v podstatě panuje pocit, že taková práce je nejlepší policií, že každého drží zkrátka a dokáže účinně bránit rozvíjení rozumu, žádostivosti, touhy po nezávislosti. Neboť spotřebuje mimořádné množství sil nervů, odebírá tak tyto síly přemýšlení, hloubání, snění, starostlivosti, milování, nenávisti, staví vždy před oči malý cíl a poskytuje snadné a pravidelné uspokojení. Tak má společnost, ve které se ustavičně tvrdě pracuje, více jistoty: a jistota je nyní uctívána jako nejvyšší božstvo. – Jenomže! Hrůza! Právě „dělník“ je najednou nebezpečný! Hemží se to tu „nebezpečnými jedinci“! A za nimi nebezpečenství největší – skutečné individuum!


194.

Ješitnost učitelů morálky. – Vcelku nepatrný úspěch učitelů morálky je vysvětlitelný tím, že toho chtěli příliš mnoho najednou, že byli příliš ctižádostiví: přespříliš toužili vydávat předpisy pro všechny. To ale znamená bloudit v neurčitostech a promlouvat ke zvířatům, aby se z nich stali lidé: jaký div, že to zvířatům připadá nudné!


195.

Takzvané klasické vzdělání. – A nyní, při ohlédnutí za životní cestou, také objevit, že se něco už napravit nedá: promarněnost našeho mládí, kdy naši vychovatelé nevyužili oněch zvídavých, horoucích a žíznivých let na to, aby nás vedli k poznání věcí.

Jen tomu, kdo vskutku hladoví, je třeba podat pokrm! Promarněné mládí, kdy nám násilím vnucovali matematiku a fyziku, místo aby nás nejprve uvedli v zoufalství z nevědomosti a náš drobný každodenní život, naše počínání a všechno, co se udá mezi ránem a večerem doma, v dílně, na nebi, v krajině, rozložili na tisíce problémů, bičujících, zahanbujících, dráždivých problémů, – a naší žádostivosti pak ukázali, že matematického a mechanického vědění máme především zapotřebí!


206.

Nemožný stav. – Chudý, radostný a nezávislý! – to trojí je pohromadě možné; chudý, radostný a otrok! – i to je možné, – a nevěděl bych nic lepšího, co říci zotročeným dělníkům v továrnách: pokud nepovažují vůbec za ostudu, že se nechávají, tak jak se to děje, spotřebovávat jako šrouby stroje, jako něco, co zaplňuje mezery lidské vynalézavosti! Fuj! myslet si, že zvýšeným platem se pozvedne to, co je na jejich bídě podstatné, totiž jejich neosobní zotročení! Fuj! nechat si namlouvat, že vystupňováním této neosobnosti, v soukolí nové společnosti se může hanba otroctví proměnit v ctnost! Fuj! mít cenu, za niž už není člověk osobou, nýbrž šroubem! Jste snad spoluspiklenci v současném bláznovství národů, které chtějí co nejvíce vyrábět a být co nejbohatší? Vy byste jim měli předložit protiúčet: jak ohromné vnitřní hodnoty se vyhazují za takový vnějškový cíl! Kde je ale vaše vnitřní hodnota, když už ani nevíte, co znamená svobodně dýchat? když sebe samé nemáte ani mizivě v moci? když máte sebe samých až příliš často dost jako zvětralého nápoje? když se natahujete po novinách a pošilháváte po bohatém sousedovi, s žádostivostí při pohledu na rychlé vzestupy a pády moci, peněz a mínění? když už nemáte víru ve filosofii, která chodí v hadrech, ve svobodomyslnost toho, kdo je bez potřeb? když je vám k smíchu dobrovolná idylická chudoba a život bez zaměstnání a bez manželství, které by velmi dobře slušely těm duchovnějším z vás? Když vám místo toho neustále zní v uších píšťala socialistických krysařů, kteří ve vás chtějí rozdmychat žár bláznivými nadějemi? kteří vám káží být připraveni a nic víc, připraveni z dneška na zítřek, takže pak čekáte a čekáte na cosi zvenčí, a jinak žijete ve všem tak, jak jste žili jindy, – až se toto čekání promění v hlad a v žízeň a v horečku a v šílenství, a konečně ve vší nádheře nadejde den známé bestia triumphans?1 – A přitom by si přece měl každý v nitru pomyslet: „Raději se vystěhovat, pokusit se stát pánem v divokých a svěžích končinách světa a především pánem nad sebou samým; opouštět místa tak dlouho, dokud budou poznamenána sebemenším otroctvím; nevyhýbat se dobrodružství a válce a pro nejhorší nehody mít po ruce smrt: jen už pryč z tohoto neslušného otroctví, jen už pryč z této líhně zatrpklosti, jedovatosti a spiklenectví!“ To by bylo to pravé smýšlení: dělníci Evropy by měli svou třídu jakožto stav prohlásit nadále za lidskou nemožnost, a nejen, jako se to děje většinou za cosi zřízeného hrubě a neúčelně; měli by v evropském včelíně rozpoutat období velkého rojení, jaké svět dosud nezažil, a tímto svobodným činem ve velkém stylu protestovat proti stroji, kapitálu a volbě, jež jim nyní hrozí, volbě muset se stát buď otrokem státu, nebo otrokem strany převratu. Jen ať si Evropa ulehčí o čtvrtý díl svých obyvatel! Jí i jim se uleví u srdce! Teprve v dáli, na výsledcích nadšeného koloniálního tažení se doopravdy pozná, kolik dobrého rozumu a poctivosti, kolik zdravé nedůvěry vštípila matka Evropa svým synům, – těm synům, kteří to už vedle ní, otupělé stařeny, nemohli vydržet a kterým hrozilo, že propadnou mrzoutství, podráždění a poživačnosti jako ona sama. Mimo Evropu budou tyto dělníky provázet na jejich pouti evropské ctnosti; a to, co se v jejich vlasti začalo zvrhávat v nebezpečnou podrážděnost a zločinecké sklony, nabude venku krásné divoké přirozenosti a bude nazváno heroismem. – Tak by se konečně přece zas dostal do staré, nyní přelidněné a ztěžka se v sobě převalující Evropy čistší vzduch! Ať se pak třeba někde nedostává „pracovních sil“! Možná si přitom uvědomíme, že jsme mnoha potřebám uvykli teprve tehdy, když bylo tak snadné je uspokojit, – a leckteré potřebě se zase odnaučíme! Možná si pak dovezeme Číňany: a ti by s sebou přivezli způsob myšlení a života, který je vhodný pro pracovité mravence. Ano, v celku vzato by mohli neklidné a vysilující se Evropě dodat trochu asiatského klidu a rozjímání a – čeho je zřejmě nejvíce zapotřebí – asiatské stálosti v krvi.


211.

Snílkům nesmrtelnosti. – Vždyť by na Zemi stačil jen jediný nesmrtelný člověk, aby vše ostatní, co by tu ještě bylo, vehnal pro samé přesycení z něho do všeobecné posedlosti umírat a věšet se!


213.

Lidé zmarněného života. – Jedni jsou z takové látky, že z nich společnost smí udělat to či ono: za všech okolností se přitom budou cítit dobře a nebudou si naříkat na zmarněný život. Jiní jsou z příliš zvláštní látky – nemusí to být proto ještě látka mimořádně ušlechtilá, nýbrž prostě právě jen vzácnější –, takže se musejí cítit špatně vždy kromě jediného případu, když totiž mohou žít v souladu se svým jediným účelem.


227.

Na řetěze. – Pozor na všechny duchy, kteří jsou uvázáni na řetěze! Mstí se na všem, co své psí boudě uniklo.


243.

Dva směry. – Pokusíme-li se pozorovat zrcadlo o sobě, neobjevíme nakonec nic než věci na něm. Chceme-li uchopit věci, nepřijdeme nakonec k ničemu než k zrcadlu. – To je nejobecnější teorie poznání.

255.

Rozhovor o hudbě. – Doopravdy nemám na mysli „dobrou“ a „špatnou“ hudbu, – té i té je v obou druzích dost! Ale nevinnou hudbou nazývám tu, která myslí veskrze a naprosto jen na sebe, v sebe věří a pro sebe zapomněla na svět, – je to nejhlubší, ze sebe sama rozezněné osamocení, které hovoří se sebou o sobě a neví už, že tam venku jsou posluchači a naslouchači a působení a nedorozumění a neúspěchy.


261.

Proč tak vznosně! – Ó, tenhle druh zvěře já znám! Ovšemže se sobě líbí víc, když si vykračuje „jako bůh“ na dvou nohou, – ale když padne zpět na své čtyři tlapy, líbí se víc zase mně; působí pak nesrovnatelně přirozeněji!


262.

Démon moci. – Nikoli tělesné potřeby, nikoli žádost, – ne, láska k moci je démonem lidí. Dejte jim všechno, zdraví, potravu, obydlí, zábavu, – stejně budou a zůstanou nešťastní a reptaví: neboť démon čeká a žádá si uspokojení. Vezměte jim všechno a uspokojte jeho: tehdy jsou takřka šťastni, – tak šťastni, jak právě lidé a démoni být mohou. Ale proč to říkám? Řekl to už Luther, a lépe než já, ve verších: „Ať nám vezmou tělo, statek, čest, syna a ženu: budiž, – ale říše nám zůstat musí!“ Ano! Ano! „Říše“!


286.

Domácí zvířata a mazlíčci a podobně. – Existuje něco odpornějšího než sentimentalita vůči rostlinám a zvířatům, ze strany tvora, který si mezi nimi od samého počátku vedl jako nejlítější nepřítel a nakonec se teď ještě dožaduje od svých oslabených a znetvořených obětí něžných citů! Před tímto druhem „přírody“ sluší člověku především vážnost, je-li jinak člověkem myslícím.


308.

Nevyznat se v obchodování je vznešené. – Prodávat svou ctnost jen za nejvyšší cenu nebo s ní dokonce lichvařit, jako učitel, úředník, umělec, – to dělá z génia a talentu kramářskou záležitost. Moudrý člověk by neměl chtít být chytrý!


333.

„Lidskost“. – Nepovažujeme zvířata za morální bytosti. Ale myslíme si snad, že zvířata mají za morální bytosti nás? – Zvíře, které by umělo mluvit, by řeklo: „Lidskost je předsudek, kterým alespoň my zvířata netrpíme.“


349.

Ne až tak důležité. – Když člověk přihlíží umírání, pravidelně ho napadne myšlenka, kterou v sobě okamžitě, z falešného pocitu slušnosti, potlačí: že akt umírání není tak významný, jak obecná úcta tvrdí, a že umírající už zřejmě ztratil v životě důležitější věci, než se chystá ztratit tady. Konec tu určitě není cílem. –


359.

Schvalovat něco jako dobré. – Nazýváme manželský svazek dobrým: za prvé proto, že ho ještě neznáme; za druhé proto, že jsme si na něj zvykli; za třetí proto, že jsme ho uzavřeli; – to jest téměř ve všech případech. A přece tím není dokázáno vůbec nic o dobru manželství.


364.

Volba okolí. – Střezme se žít v okolí, před kterým nedokážeme ani důstojně mlčet, ani sdělovat, co je v nás vyššího, takže ke sdělování zbudou jen naše nářky a potřeby a celý příběh naší nouze. Budeme pak nespokojeni se sebou a nespokojeni s tímto okolím, a ke stavu, nad kterým naříkáme, přibude ještě další mrzutost, že se totiž budeme cítit jako někdo, kdo neustále naříká. Žít máme naopak tam, kde se stydíme mluvit o sobě a kde toho nemáme zapotřebí. – Ale kdo myslí na takové věci, na volbu v takových věcech! Mluvíme o svém „neblahém osudu“, nastavíme zeširoka ramena a povzdychneme: „Já nebohý Atlas!“


369.

Povznést se nad svou ubohost. – To jsou mi věru hrdí mládenci, když pro svůj pocit důstojnosti a důležitosti potřebují vždy nejprve druhé, které by mohli okřikovat a znásilňovat: totiž takové, jejichž bezmoc a zbabělost dovolí člověku beztrestně před nimi dělat vznešené a zlostné grimasy! – takže mají zapotřebí ubohosti svého okolí, aby se na okamžik povznesli nad ubohost vlastní! – K tomu potřebuje jeden psa, jiný zas přítele, třetí ženu, čtvrtý stranu a další, velmi vzácný, celou epochu.


376.

Hodně spát. – Co počít, aby se člověk povzbudil, když je unaven a sám sebou přesycen? Někdo doporučuje hernu, druhý křesťanství, třetí elektřinu.2 Avšak nejlepší, můj drahý melancholiku, vždy bylo a bude: hodně spát, ve vlastním i přeneseném smyslu! Tak se opět dočkáme svého rána! Pravým uměním životní moudrosti je dokázat vsunout na pravé místo spánek všeho druhu.


392.

Podmínka zdvořilosti. – Zdvořilost je výborná věc a skutečně patří ke čtyřem hlavním ctnostem3 (i když jako poslední): abychom si jí však nebyli navzájem na obtíž, musí být ten, s nímž právě jednám, zdvořilý o stupínek méně nebo více, než jsem já, – jinak se nehneme z místa, a mazivo nebude jenom mazat, nýbrž nás pevně přilepí.


413.

Žalobci soukromí a veřejní. – Podívej se pozorně na každého, kdo obžalovává a vyslýchá, – odhaluje přitom svůj charakter: a nezřídka horší, než jaký má oběť, jejíž zločin pronásleduje. Žalující se ve vší nevině domnívá, že odpůrce zločinu a zločince musí už sám o sobě mít dobrý charakter nebo za dobrého platit, – a tak se neovládá, to jest: prozradí se.


417.

Mez vší pokory. – K pokoře, která praví: credo quia absurdum est4 a nabízí za oběť svůj rozum, již určitě dospěl leckdo: ale nikdo, pokud vím, až k oné pokoře, která je od toho vzdálena jen krůček a která praví: credo quia absurdus sum.5


419.

Odvaha ve straně. – Ubohé ovce říkají svému vůdci: „Jdi jen stále vpředu, tak nás nikdy neopustí odvaha tě následovat.“ Ubohý vůdce stáda si však sám pro sebe myslí: „Jen mě stále následujte, tak mě nikdy neopustí odvaha vás vést.“


423.

Vprostřed velkého mlčení. – Tady je moře, tady můžeme zapomenout na město. Jeho zvony sice právě ještě hlučí svým Ave Maria – je to onen chmurný a pošetilý, ale sladký hluk na křižovatce mezi dnem a nocí –, avšak už jenom na okamžik! Teď mlčí všechno! Moře tu leží bledé a blyštivé – nemůže mluvit. Nebe hraje onu věčnou němou večerní hru s červenými, žlutými, zelenými barvami – nemůže mluvit. Malé útesy a provazce skal, které vybíhají do moře, jako by hledaly místo, kde je nejosaměleji, – ti všichni nemohou mluvit. Tato nesmírná němota, která nás náhle přepadá, je krásná a děsivá, vzdouvá se při ní srdce. – Avšak kolik licoměrnosti je v té němé kráse! Jak dobře by uměla mluvit, a také jak zle, jen kdyby chtěla! Její svázaný jazyk a bolestné štěstí jejího vzhledu jsou úskokem, chce se vysmát tvému soucitu! – Budiž! Já se nestydím být takovým mocnostem pro smích. Avšak tebe, přírodo, lituji, že musíš mlčet, i když ti jazyk svazuje jen tvá zlomyslnost: ano, lituji tě pro tvou zlomyslnost! – Ach, teď se rozhostilo dokonce ještě větší ticho a ještě jednou se mé srdce vzedmulo: zaleklo se nové pravdy, ani ono nemůže mluvit, samo se vysmívá, když ústa do té krásy něco zvolají, samo vychutnává sladkou zlomyslnost mlčení. Řeč, ba i myšlení se mi začínají protivit: neslyším snad, jak se za každým slovem směje omyl, výmysl, duch blouznivosti? Nemusím se vysmát svému soucitu? Vysmát svému výsměchu? – Ó moře! Ó večere! Jste špatní učitelé! Učíte člověka přestat být člověkem! Má se vám oddat? Má být nakonec takový, jací jste nyní vy, bledý, blyštivý, němý, nesmírný, spočívající na sobě samém? Povznesený nad sebe sama?


424.

Pro koho tu je pravda. – Dosud byly útěšnými mocnostmi omyly: nyní očekávají lidé týž účinek od poznaných pravd, a čekají už poněkud dlouho. Což kdyby pravdy právě tohle – utěšovat – nedokázaly? Byla by to snad námitka proti pravdám? Co mají pravdy společného se stavy trpících, chřadnoucích, nemocných lidí, že by právě jim měly být prospěšné? Není přece důkazem proti pravdě nějaké rostliny, zjistí-li se, že ničím nepřispívá k uzdravení nemocných. Avšak dříve byli lidé skálopevně přesvědčeni, že jsou účelem přírody, takže se bez dalšího domnívali, že ani poznání neodhalí nic, co by člověku nebylo prospěšné a užitečné, ba že vůbec nemohou, nesmějí být žádné jiné věci.


425.

My bohové ve vyhnanství! – Díky omylům ohledně svého původu, své jedinečnosti, svého určení a díky nárokům, které na sebe lidstvo na základě těchto omylů kladlo, se vysoko pozvedlo a stále znovu „překonávalo samo sebe“: ale kvůli týmž omylům vzešlo ve světě nevýslovně mnoho utrpení, vzájemného pronásledování, podezřívání, zneuznání, a ještě více bídy každého jednotlivce v sobě a o sobě. Lidé se stali trpícími tvory v důsledku svých morálek: domohli se jimi všeho všudy jen pocitu, jako by byli v podstatě pro Zemi příliš dobří a příliš významní, a zdržovali se na ní jen přechodně. „Trpící domýšlivec“ je zatím stále ještě nejvyšším typem člověka.


440.

Nezříkat se! – Vzdát se světa, aniž ho známe, podobni jeptišce, – z toho vzejde neplodná, možná těžkomyslná samota. To nemá nic společného se samotou myslitelovy vita contemplativa: když zvolí ji, rozhodně se ničeho nezříká; mnohem spíše by mu bylo zřeknutím, těžkomyslností, zánikem jeho samého, kdyby musel vytrvat ve vita practica: takového života se vzdá, protože ho zná, protože zná sebe. Tak skočí do své vody, tak získá svou radost.


443.

K výchově. – Postupně se mi odhalil nejobecnější nedostatek našeho způsobu vzdělání a výchovy: nikdo se nesnaží, nikdo se neučí, nikdo neučí – snášet samotu.


454.

Slovo povzbuzení. – Kniha jako tato není určena k pročítání ani předčítání, nýbrž k opětovnému otevírání, zejména při procházkách a na cestách, musí nám umožnit strčit kdykoli hlavu dovnitř a zase ven a nenalézt kolem sebe už nic obvyklého.


456.

Vznikající ctnost. – Povšimněme si, že ani mezi sokratovskými,6 ani mezi křesťanskými ctnostmi nefiguruje poctivost.


464.

Stud dávajícího. – Nemít jméno, jako příroda, v níž nás právě nejvíc ze všeho osvěží, že konečně jednou už nepotkáváme žádného dárce a dávajícího, žádnou „milostivou tvář“! – Ovšem vy se připravujete i o toto osvěžení, neboť vy jste do přírody usadili boha – a nyní je opět vše nesvobodné a stísněné! Jakže? Nikdy nesmět být se sebou sám? Nikdy už nestřežen, nehlídán, netahán na vodítku, neobdarováván? Jestliže je kolem nás pořád někdo druhý, pak je ve světě znemožněno to nejlepší z odvahy i dobra. Zdaž by pak člověk proti této dotěrnosti nebe, proti tomuto neodbytnému nadpřirozenému sousedovi nechtěl být cele ďáblův! – Ale není to nutné, vždyť to byl jen sen! Procitněme!


473.

Kde postavit svůj dům. – Jestliže se cítíš velký a plodný o samotě, pak tě bude společnost zmenšovat a pustošit.


474.

Jediné cesty. – „Dialektika je jediná cesta, jak dospět k božským bytostem za závoje zjevu,“ – to tvrdí Platón stejně slavnostně a vášnivě, jako to Schopenhauer tvrdí o protikladu dialektiky, – a oba neprávem. Neboť to, k čemu nám chtějí ukázat cestu, vůbec neexistuje. – A nebyly všechny velké vášně lidstva dosud takovými vášněmi pro nic? A všechna jejich slavnostnost – oslavováním ničeho?


476.

Na dožínkách ducha. – Den ode dne se to hromadí a bobtná, zkušenosti, zážitky, myšlenky o nich a sny o těchto myšlenkách, – nesmírné, úchvatné bohatství! Pohled na ně působí závrať; nechápu již, jak lze chudé duchem oslavovat jako blažené! – Ale občas jim závidím, tehdy, když jsem unaven: neboť spravovat takové bohatství je těžká věc, a její tíže nezřídka všechno štěstí potlačí. – Ano, kdyby tak stačilo jenom se na ně dívat! Kdyby tak člověk byl jen skrblíkem svých poznatků!


491.

Také proto samotu! – Proto odcházím do samoty, – abych nepil z cisteren pro každého. Mezi mnohými žiji jako mnozí a nemyslím jako já; po nějakém čase mi pak vždy připadá, jako by mě chtěli ze mne vyhnat a uloupit mi duši – a začnu být ke každému zlý a každého se bát. Potom potřebuji poušť, abych se stal opět dobrým.


493.

Na vlastním stromě. – Z myšlenek žádného myslitele nemám tolik potěšení jako z vlastních.


509.

Třetí oko. – Jakže! Ty ještě potřebuješ divadlo! Jsi snad ještě tak mlád? Zmoudři a hledej tragédii a komedii tam, kde se hrají lépe! Kde vše probíhá zajímavěji a zaujatěji! Ovšem, není zcela snadné zůstat přitom právě jen divákem, – ale nauč se tomu! A takřka ve všech situacích, které ti připadají těžké a trapné, budeš mít vrátka k radosti a útočiště, dokonce i tehdy, když na tebe dopadnou tvé vlastní vášně. Otevři své divadelní oko, ono velké třetí oko, které do světa hledí skrze dvě druhé!


546.

Otrok a idealista. – Křesťanství bylo stvořeno pro jiný druh antických otroků, se slabou vůlí a rozumem, tedy pro velkou masu otroků.


548.

Vítězství nad silou. – Uvážíme-li, čemu všemu se dosud prokazovala úcta jako „nadlidskému duchu“, jako „géniovi“, dospějeme ke smutnému závěru, že intelektualita lidstva musela být ve svém celku přece jen čímsi velmi nízkým a ubohým.


553.

Oklikami. – Kam chce celá filosofie se všemi svými oklikami? Činí něco jiného, než že takřka překládá do rozumu jakési vytrvalé a silné puzení, puzení k mírnému slunci, průzračnému a chvějivému vzduchu, jižnímu rostlinstvu, dechu moře, lehkému masitému, vaječnému a ovocnému pokrmu, horké vodě k pití, celodenním tichým vycházkám, skrovnému mluvení, vzácnému a opatrnému čtení, osamocenému bydlení, čistotným, prostým a takřka vojáckým zvyklostem, zkrátka ke všem těm věcem, které právě mně nejlépe chutnají, právě mně nejvíce prospívají? Filosofie, která je v základě instinktem pro osobní dietu? Instinktem, který hledá můj vzduch, mou výši, můj čich, můj druh zdraví oklikou přes mou hlavu? Existuje mnoho jiných a zajisté i mnohem vyšších vznešeností filosofie, nejenom takové, které jsou temnější a náročnější než ty mé, – a možná nejsou ani ony vespolek ničím jiným než intelektuálními oklikami takto osobních puzení? – Zatím přihlížím svým novým okem tajnému a osamělému poletování motýla, vysoko nad skalnatými břehy jezera, kde roste mnoho dobrých rostlin: poletuje okolo, bez starosti, že mu zbývá jen život jednoho dne a že noc bude příliš chladná pro jeho okřídlenou křehkost. Jistě by se i pro něho našla nějaká filosofie: byť to nebude ta moje. –


566.

Žít levně. – Nejlevnějším a nejneškodnějším způsobem žije myslitel: neboť, abychom uvedli hned to nejdůležitější, potřebuje nejvíce právě ty věci, jichž si většina neváží a nechává je stranou –. Za druhé: snadno se raduje a nezná nákladné cesty k zábavě; jeho práce není tvrdá, nýbrž jakoby jižanská; jeho den a noc nekazí výčitky svědomí; pohybuje se, jí, pije a spí tak, aby jeho duch byl stále klidnější, silnější a jasnější; těší se ze svého těla a nemá žádný důvod se ho obávat; nepotřebuje společnost, leda čas od času, aby o to něžněji posléze objal svou samotu; náhradu za živé, a dokonce i za přátele má v mrtvých: v těch nejlepších, jací kdy žili. – Zvažme, zda to nejsou opačné choutky a zvyklosti, které způsobují, že život lidí je nákladný, a tudíž namáhavý a často k nevydržení. – V jiném smyslu je ovšem život myslitele nejnákladnější, – nic mu není příliš dobré; a postrádat právě to nejlepší by zde bylo strádáním nesnesitelným.


574.

Abychom nezapomněli! – Čím výše se pozvedáme, tím menšími se jevíme těm, kdo neumějí létat.




POZNÁMKY:

1 latinsky „vítězná bestie“ – původně v biblickém významu, čili „ďábel“, „šelma, jejíž číslo je 666“. Nietzsche má však zřejmě na mysli to, co později Ladislav Klíma nazval mnohem expresivněji „Sus triumphans“ (vítězná svině), tedy to nízké, lidské, příliš lidské, co vždy slaví triumf nade vším vyšším, nadlidským – a dokonce i nade vším dokonale zvířecím, jak jsem poznal Já (viz mé spisy). – poznámka Misantropova.

2 V počátcích objevu a výroby elektřiny (v 19. století) jí byly přisuzovány zázračné a léčebné účinky. Zdá se však, že elektřina respektive elektromagnetické vlnění pozitivně působí pouze na růst rostlin, zatímco živočichové se elektromagnetickému záření spíše vyhýbají. Zatímco mravenci je vyhledávají, včely na ně reagují podrážděně. Působení na člověka, obklopeného v moderní době elektrickými spotřebiči a mobilními telefony, je dosud sporné. I zde, jako všude, existují jak pravidla, tak i výjimky. – pozn. Mis.

3 Čtyři hlavní „nové ctnosti“ jsou Nietzschemu: poctivost, udatnost, velkomyslnost a zdvořilost. Oponuje tak Sókratovi, jenž vyzdvihoval také své „čtyři ctnosti“; jenomže u něj byly jiné: uměřenost, chladná mysl, smysl pro spravedlnost a rozumnost. – Pokus o určení „ctností“ je zřejmě oblíbená libůstka filosofů. Buddha, kupříkladu, jich měl pět až devět (podle různého podání) a navíc ještě čtyři vznešené pravdy. – pozn. Mis.

4 latinsky „Věřím, protože je to nesmyslné.“ – Křesťanské vyznání víry podle výroku církevního otce Tertulliana (*160 - †po r. 220) (O těle Kristově, 5: „I zemřel syn boží; je to hodno víry, protože je to pošetilé. A pohřben vstal z mrtvých; je to jisté, protože to je nemožné.“). – Ať žije světový blázinec! – pozn. Mis.

5 latinsky „Věřím, protože jsem nesmyslný.“

6 Sokratovské ctnosti – uměřenost, chladná mysl, smysl pro spravedlnost, rozumnost.

Ctnosti křesťanské – pokora, štědrost, čistota (cudnost), přejícnost, střídmost, mírnost, přičinlivost (pracovitost) – pozn. Mis.