Mrštík: Pohádka máje


I

Ženské jsou jako hmyz – housenka nestojí za nic a pak se z ní vypiplá nejkrásnější motýl.“

Vešla.

Hluboké ticho zavládlo sálem; hosté ustupovali stranou, jako když se blíží vzácná nějaká osobnost. A všem bylo pojednou, jako by do dusné místnosti zavanul příjemný dech lesní samoty. To rusalka horská opustila tajemnou svou skrýš a přišla se podívat sem do tichého údolí, jak to vypadá u nás. Vešla nesměle, překročila práh a zarazila se – oči divoce se jí rozlítly po sále.

Ale hned místnost sama svou podlahou, lidmi a bláznivými cetkami učinila na ni dojem odpuzující. Odtud ten plachý, divoký pohled sálem. Lekla se té strakatiny kolem sebe a ticha, které provázelo její vstup; byla by nejraději pryč utekla zase zpět.

Svraštila obočí a v plachém tom pohybu kročeje hotovém ku skoku nazpět činila dojem srnky, kterou vyplašili z lesa a hnali v širý, strašný svět.

Než vtom jí do jemných, rozšířených nozder zavanul lahodný dech pryskyřice. A tu si všimla chvojí zeleného kolem sebe, kterým obtočen byl celý sál. Oči se jí usmály a jiskřička úsvitu zahrála jí v čistém úbělu zoubků. Rázem zapomněla na všechno nemilé a bylo jí pojednou, jako by se byla doma ocitla uprostřed háje, pod svými bory a sosnami, jejichž vůně zapadala do stísněných jejích prsou. A už jí nebylo tak nevolno.

Proslýchalo se o ní, že roste do krásy, ale tak krásnou si ji přece nikdo nemyslil. Bylo jí teprve šestnácte let, dítě ještě, ale jedno z těch světlých zjevení, jakými se zřídka chlubí matka Země.

Až donedávna nikdo o ní nevěděl, nikdo o ní nesoudil – v lesích zrozena, k lesům připoutána láskou i osudem, žila sama sobě život tiché samoty a nepozorována ve stínu stromů vykvetla jako fialka. A tu pojednou dryádka hor přestrojená objevila se mezi lidmi a rozhlížela se modrýma svýma očima kolem sebe, bílýma rukama tiskla rusé svoje vlasy na spáncích a nožky opatrně kryla pod obrubu šatů, aby nikdo neviděl, jak jsou malounké... Lehounká jak peří sechvěla se na přistavenou lavičku, a kdo na ni pohlédnul, cítil, že samo nebe seslalo v ní na zem jednu z nejčistších svých bytostí.

Bože, jak si tu připadala pojednou osamocená, opuštěná a zbytečná, zbytečná při vší pozornosti, kterou jí věnovaly kamarádky, při vší té novotě a nevídanosti strakatého života, kterému nerozuměla a smysl jeho jedva chápala!

Hudba hrála, páry tančily – osaměla.

Helenka užila vhodného toho okamžiku, uklidila se stranou do zastrčeného koutku u okna a skryla se mezi záclony. Tam jí bylo líp. Nikdo na ni neviděl a sama viděla všechno. Jen aby do tance nikdo ji nebral, panebože, jen to ne. – Tak jí srdíčko v prsou poskočilo, když si pomyslila, že by také tak někdo mohl přistoupit k ní, také tak se jí poklonil a vyzval ji k tanci... – stud jí zkrvavil běloučké líce a celá hořejší polovice jejího těla skryla se za bílou záclonou...

Francouzský králík,1 ten, co tak vždycky po pokoji běhal a se vším si hrál – už není,“ pravila lítostivě. Chodil za ní, chleba z ruky jí bral, a je tomu tři dni, našla jej mrtvého. Složila ruce, snesla je na klín a vyhlédnuvši kamsi do prázdna vypravovala dále. Srnku jim někdo otrávil; tři dni pro ni plakala, tři noci nespala, čtvrtý den jí přivedli jinou, ale už to nebyla ta, to už nebyla „Lucka“ – lekala se nesmírně a pak, aby ji zas někdo nezmařil. Dala ji tedy odvésti zas do lesa...

Vlaštovička zase osaměla.



II

Ríša vedl v Praze velice bohaprázdný život. Poštovní známky jinak nepřilepoval než nohama vzhůru, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval. Nikomu se nevyhýbal a zdálo se, že každý musil vyhnouti se jemu. Před kostely nesmekal, doma se nemodlil, peklo pro něj neexistovalo a nebe už po jedenadvacet let svého života hledal zde na této zemi. Ve společnosti lhal, až stydno jej bylo poslouchat, zákonů nectil a žádný řád na světě mu nebyl dost svatý, aby si z něho neztropil šašky.

Jak patrno, byl Ríša i lidem na obtíž.

Srdcem nepřilnul k ničemu.

Aby si ze svých studií neodnesl látku k některému oboru vědění, o to se už na gymnasiu postarali jeho profesoři, o chuť k práci připravil se on už sám.

Ještě tak nejraději by byl verše čet a je dělal.

Úvodních článků nečetl, o politice soudil, že je to sedmá, ale nejšpinavější velmoc na světě.

I reformování společnosti se chyt. Dal se zapsat do Moravské besedy2 a první jeho starostí bylo, shodit starostu i s výborem dolů.

Jaké byly ostatní jeho názory, jaké náhledy o tomto i onom světě?

Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. – Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. – Nenávist tu sdílel od té doby, kdy školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor „bělochů“ a tábor „černochů“, k „černochům“ patřil on – „bělochů“ přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval3 na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu.

Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: „Odkud se pro boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí?“

Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh.


III

S Ríšou bylo opravdu zle.

Praha se mu znechutila, kamarádi pro něj nebyli a celý byl jakýsi zmalátnělý, prázdný – sám sobě fádní, protivný, „zvláštní“...

Tak nejraději by byl býval ještě sám – bez lidí, bez přátel, na celém světě sám.

Vytratil se úsměv a do srdce zasedla zášť...

Bývají směšní ti lidé, ale jsou k pomilování v krásném tom světobolu a nejasné touze...

Vyšel si na ulici a v množství lidu hledal zapomenutí.

Bože, jak se mu protivily ty vlečky, utažené závoje, ohromné hlavy a upjaté pasy, nadrchaná4 ramena!...

Šel dále.

Ale kdekdo jako by se proti němu spikl. – Přímo proti němu na rohu vyšel vstříc chatrný, nervózní človíček – mající už na svědomí svazeček dosti chatrných, ale upřímných básní. Byl rád, že se s Ríšou sešel. Věsil hlavu, tloukl svým talentem o dlažbu a nakonec se přiznal, že kdesi napsali o něm několik hanlivých vět.

Kde?“ ptal se Ríša.

Vyšlo najevo, že poeta hany na sebe nečetl, jen srdce jeho plakalo a přiznal se, že se „to“ bojí číst.

Tak co mluvíš, když jsi to nečet!?“

Nečet, nečet, ale já vím, že je to zlé. A mne kritika vždycky strašně rozčilí.“

Tak nech básní a piš kritiky – budeš rozčilovat jiné. – Servus...“ podal Ríša ruku a utekl rovnou cestou na hlavní třídu mezi lidi, aby se mezi nimi ztratil udiveným zrakům básníka.

Někdo jej praští přes hlavu,“ pravil k sobě v duchu Ríša – „a on se bojí ohlédnout, kdo mu vyťal pohlavek. – Fi – kde jenom je oprátka na takové lidi!“


IV

Cizím člověk přivyká a sobě se odcizuje.


V

Povahou tichá, skromná jak Helenka byla Albína.

Obě prý měly těla krásně bílá jako lilie, vlasy dlouhé, lesklé, oči tmavé a plné modra kvetoucího lnu. Albína byla ještě o něco světlejší a štíhlejší než Helenka, zato ale choulostivá a smutná až do smrti. Vítr na ni dýchnout, a hasla jako svíce, slunce na ni zasvítit, a vadla jako vzácný květ. Skrývala se proto doma víc než na otevřených místech, a jako by ani nežila a jen duchem se vznášela mezi svými – jako krásná smrt bloudila po domě a do pláče bylo každému, kdo na ni pohlédnul.

Když se vypravovalo o vílách a rusalkách, Albína zrovna pila každé to slovo, a kdykoliv hovor přešel do milých těch končin jejího světa, sladce se vždycky usmála, a při tom mdle se položila hlavou na stranu jako člověk, kterému o sluch zavadí nejkrásnější hudby vanutí.

Jedinou radost měla, a to bylo v létě, kdy za teplých a lunojasných nocí tajně vycházela z domu k malé říčce Obravě a tam v úkrytu vrb a olší nahnutých při měsíčku koupala své sněhobílé údy. Tehdy stojíc uprostřed vod zhlížela se v tmavých jejich hladinách, a rozpouštějíc vlasy svoje po vůli vln, zdobila je květy chrp a vlčího máku s koukolem. To byl jediný okamžik, kdy ožila jak rybka vrácená vodě, jediná chvíle, kdy zapomenuvši na svět, laškovala, smála se, tleskala do vln a rukama jako děcko lovila stříbro měsíce. Tak sama sobě připomínala jednu z těch rozkošných vidin pohádkových nocí, za nichž na zem vystupují víly – – A slýchala, jak jsou krásné; oblečeny v průhledně zelenavé šaty s pásy stříbrnými, že jsou těla tak průzračně jasného a bledého, že se zdá, jako by ani nebyly a jen ze světla měsíce živy byly. Tenké jak jedle, postavy štíhlé a lehké jako u ptáka – s vlasy zlatými, rozpuštěnými volně po zádech, za noci plují po řekách a na břeh vystupují, aby si natrhaly květin, jimiž si pak zdobí svoje hlavy. Slýchala, že rády sídlí na místech od přírody krásných, když dozrává obilí, že opouštějí křišťálové svoje paláce, kam vedou stezky stříbrné a zlatým pískem pokryté, a po těch vzhůru prý se nesou na povrch jezer a řek, aby po březích i po stromech prováděly svoje svévole. – Tři a tři drží se vždy za ruce a v paprscích měsíce tancují při líbezné hudbě ptačí, nebo na větvích se houpají a hřebenem z rybích kostí češou svoje vlasy; nebo zase na vodu se spouštějí, v klubku se válejí v řece, vesele tleskají do dlaní, stříkají po sobě vodou a s křikem, jehož chechtot daleko se rozléhá v tichosti noční, vrhají se do hlubin vod; kuku! je slyšet po nich. – Jednou zdálo se dokonce Albíně, že slyší jejich zpěv – ale ten byl takový sladký, líbezný a čistý, že jí byla až nesnesitelná ta síla touhyplného volání: vykřikla, ale tím okamžikem už zhasla pro ni všechna krása a Albína nevěděla, bylo-li to pouhé zdání nebo pravdy zjevení... Ale v duchu až do skonání slyšela ty kouzlaplné jejich hlasy, o jakých říkala Marta, že kdo jen jednou je uslyší, o hladu a žízni by je poslouchal až do smrti, zapomenout na ně nemůže a nemůže už po celý svůj věk.

Nebála se jich. Jako by sestrou jejich byla, celým svým zjevem nesla se za tajemným jejich příkladem. A žijíc sama jako v pohádce přibírala na sebe všechny jejich zvyky, náklonnosti, dle jejich vzoru měnila nevědomky i svou podobu i svůj hlas a stroj. Ráda odívala na sebe roucho z čistého kmentu, a naříkajíc sobě na bolesti hlavy, s vlasy rozpuštěnými, s tvářemi bledými nešla, ale zrovna se vznášela, a chodíc po domě, hledala místo, kde by ukryla němý svůj bol. – Celý její život nesl na sobě nádech bytosti neskutečné, neživé a byly chvíle, kdy se měnila už jen v přízrak, přelud bez krve a bez těla: jednou ji přistihli dokonce, jak nehybná a smutná stojí uprostřed domu a zpívá hlasem překrásným... Bledá a jakási zimničná jako socha svatá vznášela se víc než stála a jen ty oči jí svítily jako záře a obočí pozdvižené vzhůru měnilo výraz její tváře v nadšení – – – Nikdo nezvěděl, nač v tu chvíli myslila, nikdo nikdy nepoznal, co v tu chvíli vycházelo z bezbarvých jejích úst – jen ten zpěv slyšeli všichni a ten je pohnul k slzám.

Domácí pozorovali, že čím dále stále více a více chřadne a mění se v nic. Vypravovali si mezi sebou, že ji snad v noci navštěvují moci zlé a upíjejí z ní ještě i tu trochu krve, která jí zbývala. Viděli ji, jak bez pohnutí a bez dechu leží jako mrtvá a po čele a po tvářích jí stojí bílý pot. Zkropili ji svatými oleji, chránili modlitbou – ale trvalo věčnost vždy, než zase jménem přivolali duši její zpět. „Albíno, Albíno!“ volal na ni jeden přes druhého, brali ji za ramena, brali ji za ruce, ale jako mrtvolou když hýbá. Bez vlády a bez duše, bílá, s černými modlitbami v rukou, které jí dali, aby k ní neměly přístupu moci neznámé – spala dál a jen to obočí příkře sražené a bolestně do sebe srostlé dodávalo jejímu výrazu čehosi živého, ale neskonale přísného a karatelského.

Jednou v sobotu ulehla a nevstala už víc.

Ve středu měla pohřeb.

V tu chvíli, když skonávala, vítr zavál zahradou, hodiny začaly strašlivě bít a venku jako by někdo zakvílel...

Marta mínila, že to lesní ženka obcházela kolem stavení a věštila neštěstí.


VII

Ríša rozhovořil se o Praze a začal velebit život na vsi. Kousek trávníku je mu tisíckrát milejší než celá Praha se svými ulízanými parky, urovnanými stezkami, přistřiženou trávou a s tabulkami na stromech, kam se jít smí a kam se jít nesmí. „Já mám Prahy až potud,“ ukázal rukou, jako by si podřezával krk – brzy se jí člověk nabaží.“ A jako by jí z duše mluvil, vypravoval, jak nenávidí ty hrozné městské ulice vůbec s jednotvárným hrčením kol, šlapání sem a tam, jak utíkal vždy za Strahovskou bránu, za Olšany, Nusle, Vyšehrad, za Prahu co možná nejdál, je co by uniknul městu. A všude viděl kouř, ohromný čoud nad Prahou, z kterého trčely jen věže a komíny. A když byl už hodně daleko mimo Prahu, ještě viděl nebe zakalené, mraky potřísněné sazemi, slyšel temný hukot, pískání dráhy a všechen ten rachot města, který je slyšet na několik hodin cesty. Ať si vyjde člověk tam nebo jinam, nikde živé barvy, nikde čisté oblohy, jen kouř a prach, prach a dým jako by nosil člověk i s sebou. „Týden, celý týden jsem tu ještě cítil Prahu na sobě. Šaty, ruce, knihy, všechno čpělo ještě dlažbou, sazemi, čmoudem...“

Ríša se odmlčel.

A kdybyste viděla ty lesy nablízku Prahy. Zelené jsou jenom zjara, když se rozvijou. Pak na ně usednou saze a prach, jsou šedé už a ne zelené jako zde, jako by je popelem posypal. Atmosféru Prahy vítr přenáší a sráží na ně. A kdyby už ani toho nebylo, kam se noha pohne, všude oči vidí, jak je všechno prolezlé velkoměstskými chudáky, kteří ve zdech se už dusí a do lesa přicházejí umírat. Všechno pováleno, všechno orváno od dětí a chův, všude plno papírů, útržků z novin, šatů, plno zbytků z cigaret, střepů z lahví, slovem, kam se člověk obrátí, všude Praha jen a Praha, z města přišli se sem vyležet a na noc stěhují se zase domů.“

Ríša dal se pojednou do smíchu.

Helenka s podivením hleděla na prudký způsob jeho řeči. Tak jak mluvil on, neslyšela posud mluvit nikoho.

To já si Prahu představovala docela, docela jinak!“ pravila Helenka.

Ale až tam pojedete, to vám radím, nezůstávejte tam dlouho! Jinak se vám zhnusí – to je to pravé slovo – zhnusí, lidé vám na ni naházejí tolik bláta, že se s prvním dojmem vícekrát neshledáte.“

Proč? Což jsou tam lidé tak zlí?“

Ne zlí, ale tak – já nevím, jak bych vám to řek – jsou snad takoví jako na celém světě – ale – – Zkrátka, kdyby těch lidí tam nebylo a jenom ty paláce tam stály, hrady, věže a černé kamení, nastavěné v starodávné domy, které nemluví, nebylo by nad Prahu.“

Helenka věděla, co tím asi říci chce; neměla sice jména pro obsah jeho slov, ale rozuměla mu a zamyslila se. I na ni lidé působili tímtéž způsobem.

Bojíte se lidí?“

Nebojím, ale tak – já nevím, co s nimi mám mluvit, a jsem nerada, když k nám někdo přijde.“


X

Nepoznal posud nikdy nic podobného – a teď už ji znal, tu lásku. „Tož taková ona je! Pěkná je! Zmítá s člověkem jak s hříčkou a dělá z něho...“ Nevěděl, co z něho udělala nová ta moc, jen cítil, že tomu musí býti konec, konec – „Láska je krásná radost!“ slyšel někde nebo čet a Ríša se zařehtal na svém lůžku strašnému tomu nesmyslu.


XI

Když ticho nastalo kolem myslivny, asi k šesté hodině jako laň zamihlo se stromy cosi bílého. A jen olše na potoce Obravě byly toho svědky, jak na úsvitě rána Helenka se objevila uprostřed vrb, plaše se ohlédla a zmizela v nich.

Byl to o samotě vyhlédnutý kout, kam voda jako křišťál čistá svážela se v tichou hlubinu a kde všechno, i místo i celé vůkolí, zdálo se stvořeno býti jen proto, aby sloužilo za úkryt dívčích koupelí. Opodál byl les, na březích hojnost kvítí a vrby ze všech stran jak záclony uzavíraly sem přístup bohatým svým lupením. Záclony se roztrhly a Helenka vstoupila. Strhla ze sebe šaty, a nožky vyprošťujíc z bílého prádla, stála tu pojednou nahá v celé své rusé kráse, jak ji stvořil Bůh. A hlavou bujně natřásajíc rusé svoje kadeře, byla by se podobala Albíně v tu chvíli, kdyby měsíc na ni svítil a byla noc, ale na ni slunce zářilo a smál se bílý den...

Byla jako stříbro.

Lehla si do trávy a nahnula se z břehu. Usmála se na sebe. Jak byla krásná v radostném tom záření cudného svého tílka, v jehož kouzlu zhlížela se tu sama před sebou jak liliový květ. Vody chvěly se pod ní, zelenavé stíny rozestíraly se jí po tváři a po rukou, a celé nebe, pohříženo dolů v lesklé zrcadlo, zhlíželo se dole s ní. Hravě, jen jako maní dotknula se nožkou modra nebes pod sebou, a tu Helenka jediným pohybem ruky zavinuvši vlasy svoje v antický kužel, levou rukou zavěšena ještě za větev, sklouzla pojednou v čistou tu hladinu a vody se za ní zavřely, vody ji objaly a chvějící se, teplou zlíbaly ji jako svou. Vlnky se nad ní kolébaly, květiny z břehů kývaly na ni, olše zašuměly náhle slaďounkým jakýmsi šeptem a Helenka dole jako zdravé zvíře hověla si zatím v mrazivé své lázni pramenitých vod, nestřežená, nehlídaná, bujně jak rybka začala sebou zmítat, kolem sebe bít, šplíchajíc rukama, rozstřikujíc pěny, a s rozkoší pozorovala, jak se voda stříbrem po ní slívá a jiskřičkami hraje po hebkém jejím povrchu. Ležíc tak naznak kolíbána, milována vlnami, hned do stínu, hned na slunce provalujíc hlaďounké své údy, ještě několikrát sebou tak uhodila, ještě několikrát jako bělice pod vodu sklouzla a zase nad ni se vynořila – a když pak růžová za větev se chytla a vzhůru se vyhoupla na břeh – vody za ní zavzdychaly v tichém sípění praskajících pěn a krůpěje jak perly sypaly se z ní, svítíce v travinách jak jiskry urosených hvězd.


XII

Dobré duše by nyní asi rády slyšely určitou, nižádným pochybnostem nepodléhající odpověď na palčivou otázku (jak známo, u nás každá otázka je palčivá), jaké byly city Ríšovy, měl-li Helenku rád a jak mnoho.

Váš nejponíženější sluha milerád by vyhověl tomuto nedostatku své povídky, kdyby sám nebyl ve vážných rozpacích.

Ríša byl mužský a tu se ocitáme před lesem duše lidské, z které se vrací jen ozvěna a žádná odpověď. Tu snad věčně jako pacholata státi budeme na břehu nesmírného moře, které skořápkou své lebky marně přeléváme do nepatrného důlku svého rozumu. Nikdo nikdy nezměří, nikdo nikdy nezváží, co všecko je složeno v nepatrném tom slově – mužský. Nikdo nevytuší, jaká nedozírná hloubka prolhanosti a falše se skrývá pod kluzkým povrchem krásných jeho řečí. Tisíce a tisíce krásných obětí, které buď už s pochroumanou pověstí pozdě volají svůj rozum o pomoc, nebo se teprve střemhlav vrhají na dno nalíčené propasti, vydávají křiklavé svědectví nesmělých našich slov. Jsme prý podobni kukačkám, vyslovila se o nás jedna velice zkušená a rozumná paní – milý pták, milý hlas, ale mizerný, mizerný charakter.


Jednoho dne byli spolu v lese. Helenka pobíhala sem, pobíhala tam, ptala se, co je to, co ono, a uhodila tak na jedinou zvučící strunu v jeho srdci – na živou kdysi a nyní utuchlou už jeho zálibu k bylinám. Velice dojemně jí vymaloval život rostlin za dne i v noci a v opravdový úžas ji přivedl tím, když jí řekl, že kořínek u rostlin je vlastně živý, že se vevrtává do země jako červ a cítí všecko jako člověk, jenom hýbat se nemůže. Na doklad citoval i Darwina (velice učený jeden pán, který si získal o vědu nesmírné zásluhy) a poznamenal, že právě Darwin to byl, který na špičce kořínku našel dokonce i mozek rostliny! A Ríša byl by snad mluvil i o myšlénkách rostlin, kdyby nebyl pozoroval, jaké napětí se jeví v Helenčině tváři – a že svého účelu dosáhl vlastně již mozkem.

Jak před ní vzrostl! Jak se jí zdál moudrý!

Ale úsměv, který Helence v tu chvíli zvlnil tvář, zmrzl jí pojednou na rtech: Ríša, ocitnuv se jednou nahoře, řítil se na ni celou lavinou duševní svojí nadvlády.

To – to není tedy jen trhat všecko kolem sebe, šlapat po květech a tak...“ pravil tónem nadšeného moralisty – „květiny mají také cit!“


Cilka místo slunečníku byla by nejraději měla bič, kterým by zpráskat mohla – všechno mužské pohlaví. Sama ihned vysvětlila proč.

Prohlásila, že láska mužských, doslova řečeno, nestojí ani za utržený knoflík. Přetvářka, lež, prasprostý podvod. „Jenom se to kroutí, točí, poklonkuje, na kolena padá, když je zapotřebí, i do pláče se to dá, jen co by si děvče naklonili a mohli s ním dělat potom, co chtějí – pak jsou oni páni a děvče je jim hračkou, loutkou pro zábavu, nic víc. Pohrají si, odhodí a jdou zase pro jinou. Jaks to viděla na plese, tak to máš ve skutečnosti. Potancuje a nechá tak. Ja, děvče, teprv uvidíš, co to jsou za ptáky, až přijdeš mezi ně.“


Jak se z toho všeho vymotá?

Spolehla se úplně na instinkt srdce čistého a prostého, kterým duše lidská zbádá nejvyšší pravdu i nejnizší lež.


Ríša nemohl v sobě potlačiti tísnivý jakýsi pocit lítosti nad něčím, co zůstat mělo tajemstvím a stalo se skutkem, lítost nad klečící světicí, s které strhal andělský šat a oblékl na ni jiný, vezdejší šat světský. Byl to pošetilý nápad, ale byl čistě jeho. Když si vzpomněl, jaká byla předtím a jaká byla nyní, nedovedl se ubránit tomu vědomí, že je škoda toho dítěte i pro něho. Jako by se díval na utržený květ. Byť i kvetl sebevýš a na nejsráznějším místě, musil jej mít a měl, ale když utržený zdobil jeho prsa, bylo mu přece jenom líto, že jej vůbec kdy trhal. Po čistém sněhu objevily se první lidské šlépěje, z kvetoucího stromu padal první květ. Voněl ještě, ale nelákal už víc, nepřístupný, nadsmyslný svět zmizel a příroda čekala na vážnější, opravdovou lásku k ní, v kteroukoliv by to bylo dobu její krásy...



XIV

Jsou povahy, kterým není na celém světě pomoci. Jednak proto, že už je pozdě, jednak i z toho důvodu, že v tom „hloupém“ světě není toho, nač mladá mysl nejraději věří: zázraků. Kdyby tak Pánbůh dal a Duch svatý sestoupil z nebe, mysl jim rozsvítil, tělo vyčistil a duši znovu zrodil: oh, jak by pak byli šťastni, veselí a silní! Ničeho by se nelekali, hory by přenášeli z jednoho konce světa na druhý, nebe nebylo by pro ně bájí, ale vyplněným snem. Ale protože Pánbůh nedá, neštěstí jejich nemá konce, vleče se za nimi jak příšerné fátum, růže mění se v trní, přátelé v pomstychtivé harpyje, celý svět se rozlívá v pole slz a největší radosti srdce drobí se – v nic.


Ríša pozoroval její rozechvění, ale právě že o něm věděl, jako šelma při pohledu na jedinou krůpěj živé krve, která žízeň její tím více divočí, s hltavostí jen sobě vlastní vrhl se na svou kořist a pásl se zrovna očima na křečovitých jejích strázních s toutéž utajenou, nelidskou rozkoší, s jakou kdysi ptáky chytal a je zabíjel, kobylkám nohy utrhoval a díval se, jak „pomalu lezou“, mouchy o hlavu připravoval a pod rukou je čtvrtil, aby je pak hodil pavoukům. – – Jako by jej právě tím na koně byl posadil, vedl si tím nevázaněji, tím nelítostněji s tou nevysvětlitelnou zálibou v slzách a utrpení, pro kterou není jiného vysvětlení všech dobrých srdcí než nedostatek lásky. A všichni mužští byli by prohlášeni za krvežíznivé dravce, kdyby tatáž vlastnost v jiných podobách a vztazích nežila také v jemnějším, ale stejně krutém pohlaví. U obou se dere k moci krvelačná tato potřeba, která tím silněji a vztekleji do kořisti zatíná své zoubky, čím více se pod ní vzpíná polapená zvěř. Bestie v člověku jako by žila a na sebe brala nesčíslný počet tvářností. Jednou z nich byla právě ta, kterou do zoufalství přiváděl Ríša tu svou holubičku bílou, kterou „měl tak rád“. A ačkoliv dobře cítil, že se tak mezi jejich srdci trhají struny posavadní shody, zdálo se, že radost měl právě z toho, když viděl, jak jedna praská po druhé.


XV

Jak dávno již nebyla v lese, na těch místech, kudy chodívali a za ruku se vodívali přes zelený háj! Zatoužila zase po zeleném trávníku kolem lesních studánek, po košatých stromech, snivých hlubinách, po stezičkách v listí, skrytých houštinách. Tak ráda by si byla poseděla zas ve stínu černých svých smrčků a vysokých habrů, otevřených na západ v široký, jako zakouřený, sluncem a zelení cele proniknutý kraj. Kdykoliv sem do svého koutku byla vešla, jako by za sebou nechala všechny svoje starosti, všechen prach všednosti, čistá vešla a čistá se domů zas vracela, silná, osvěžená, prohřátá sluncem, ovlažená rosou utajených studánek. Vyběhla vždy k lesu jako pták, když vyletí z hnízda, poskočila alejí, vznesla se nad zemí a lehoučká jak pírko letěla stále dál a dále k zeleným doubravám, kde tolik vedlo cest a každá jinam, rovinou, padolem, a všechny přikryty lesem do sebe spjatých alejí, jejichž větve nad hlavou se skláněly a dolů se nížily jako pozvednuté dlaně žehnajících rukou.

Měsíc už vyšel.

Byla překrásná červnová noc.

Jedna z těch bílých nocí, kdy srdce slzami se oblévá, nyje a bolí duše. Nebe plno záře, západ plný hvězd. Po zemi mlhy se kolébaly, utíkala tma. Nové světy se otvíraly v rozjasněných výšinách a nadešla chvíle, kdy duše zapomíná na zemi a tělu se zdá, že se vznáší, vznáší po světle vzhůru, srdce tone v slavném jakémsi vzrušení, opouští města, opouští dědiny a zhlíží se, zrcadlí, vidí se v nebi obklíčeno jasnou, všude a na všechny strany rozlitou měsíční září. Jsou-li pak tam také hory a lesy, údolí a stráně, řeky a moře, domy, lidé, my?



XVI

Ríša dostal návštěvu.

Dvéře se otevřely, a do pokoje vešla vážná, tajemná, v husté černé závoje zastřená osoba ženského pohlaví.

Svědomí: „Jsi lhář.“

Ríša: „Lhář – lhář – – – třebas lhář, ale dobrý člověk. Kdopak dnes není lhář? Rozumět mně musí každý, a kdo nerozumí mně, nerozumím já jemu – tak je to!“

Po chvilkové přestávce pravilo zase Svědomí:

A když i nakrásně dostuduješ – v tom, myslíš, že bude všechno? Velká čest, mít ve svém životopise napsáno: Narodil se, oženil se a zemřel.“5


XVIII

„Ano,“ namítne čtenář, „to všechno opravdu zní jako pohádka.“

Ostatně zeptejte se Helenky, jak to vlastně bylo. Ta to ví líp. Na jaře a v létě vysedává v zámeckém parku moravského jednoho města, a jak vždycky dělávala, dělává i tu. Něčím se obírá a vzpomíná. Poznáte ji hned. Zůstala posud tak útlá a jemná jako děvčátko, zůstane už asi taková milá, i když na hlavu jí padne sníh – A když ne jinak, poznáte ji aspoň v tu chvíli, kdy zaslechne v křoví první slavičí píseň. Tu se nedovede ubrániti, zamyslí se, zasteskne si a vzpomene na pohádku svého života – – – jak na pokraji lesa o samotě stála pěkná myslivna a v té myslivně nebýval revírník sám, ale dceruška s ním mladá a hezká, a ta dceruška, když se provdala – –

Eh, marné vzpomínání – – –

I princezny mají děti!



POZNÁMKY:

1 francouzský králík zvaný „beran“ či „buldozer“, je zajímavé plemeno robustních, ale povahově klidných a přítulných králíků domácích s dlouhýma svislýma ušima (viz obrázek níže). – Poznámka Misantropova.

2 Moravská beseda byla založena r. 1873 jako společenství, jehož účelem byla „zábava společenská a vzdělání ducha svých členů, zvláště seznamování Moravanů a v dalším i Slezanů a Slováků (Uherských) v Praze žijících, čehož se mělo dosíci rozmluvami, čteními, přednáškami a veselými zábavami vůbec. Měla velký vliv také na tzv. feriální kluby, v nichž se studenti sdružovali a kulturně vyžívali po dobu prázdnin ve svých rodištích. Pořádala mikulášské zábavy, moravské věnečky, později i plesy. V souvislosti s přípravou Národopisné výstavy českoslovanské (1895) vyvíjela cílenou národopisnou činnost. Její osvětová činnost se projevila také zakládáním knihoven na Slovácku, např. ve Velehradě, Buchlovicích, Veselí, Boršicích, Lipově, Pohořelicích, Traplicích či Hodoníně. V období výjimečného stavu v r. 1895 byla c. & k. úřady rozpuštěna (záminkou byla distribuce časopisu s údajným politickým obsahem). – Pozn. Mis.

3 avanžoval = povýšil (hovorově z francouzského avancer, povýšit). – Pozn. Mis.

4 nadrchaná = načechraná; načepýřená. – Pozn. Mis.

5 Srovnej Mudrosloví národu slovanského 2.: „Slavný muž! Narodil se, oženil se, a pak umřel.“ (Haličské přísloví. Ironická průpověď o obyčejném, ničím zvláštním nevynikajícím člověku.) – Pozn. Mis.