Misantrop: Zápisník živého muže



pátek, 9. května 42 (2008)

Ano, je to tak: Žiji!

Konečně po dlouhé zimě plné strádání žiji!

Obživnul jsem na celých šest dní celopodnikové dovolené.

Po návratu z dentistovy ordinace jsem si sbalil saky-paky a odešel do sudetských lesů zvaných Balda. Došel jsem až na úplný okraj této země zaslíbené, tohoto ráje znovunalezeného, až do nejzazších jeho končin. Žádný konec světa to sice není, o čemž svědčí výmluvné haldy odpadků, ale hlavní věcí je to, že tam je ticho, klid, odloučenost od lidí a krásný rozlehlý les jakoby bez konce.

Šel jsem tam naslepo; vůbec jsem nevěděl, kam se tam vrtnu. Utábořil jsem se nakonec na velmi pěkném místě, ne dokonale, leč dostatečně krytém, kam za celých těch šest dní nevstoupila lidská noha a ani se žádná taková hnáta hnusná kolem nepotloukala. Ideální to není, ale stačí to. Zatím.

Nedaleko odsud pod strání v rokli se nachází dětský prázdninový tábor, jenž je nyní přirozeně prázdný. Prozkoumal jsem jej. Líbilo by se mi mít ho celý pro sebe. Je tam pěkně – jako všude tady. Místo si oblíbily i místní srny, jichž je tu hodně. Jsou ze mne trochu paf, protože na takové zjevy, jako jsem Já, si tu zřejmě odvykly, neboť dětským táborem se procházejí naprosto běžně, majíce v okolních houštinách a lesích své příbytky. Jednu mrtvou srnku v rozkladu jsem nalezl přímo před jednou z chatek a také jednoho čerstvě uhynulého zajíce.

Jak jsem řekl, zvěře je tu dost. Pokaždé jich spousty potkám, vídám, nechtěně plaším. Je to paráda: zase žít mezi zvířaty. To je ta nejlepší věc na světě.

Kousek od stanu roste borůvčí. Voda je od mého tábora dosti vzdálená, ale je to k ní pěkná procházka. Chodím pro ni zadem lesem kolem toho dětského tábora, poněvadž vpředu se musí jít kolem jakýchsi víkendových stavení a právě o víkendech tam nějací lidé bývají. Těm se milerád vyhnu už jen proto, že nechci, aby o mně vůbec někdo věděl, a za druhé nenávidím lidi, takže se na ně nechci ani dívat, ani je potkávat. Vodu tedy nabírám až dole, skoro u malé silničky, která se vine místním lesem. Voda tam vyvěrá – nebo je spíš svedena – do malého lesního koupaliště, které je však, lidužel, jinak naprosto neudržované a neopravované. Proč někdo dopustil jeho dezolátní stav je záhadou, protože jinak by to tam bylo pěkné koupání uprostřed tak malebného lesa. Betonové dno s mizivými známkami po bývalém modrém a bílém nátěru je zaneseno bahnem, voda špinavá. Jen tak zběžně jsem ve vodě zahlédl brouka potápníka, zelenou žabku a podlouhlého tvora, který žije pod vodou a na svou ochranu se oblepuje drobnými kaménky – larvu chrostíka. Také párek kachen jsem jednou přistihl na březích tohoto opuštěného koupaliště. Byla to dojemná scéna: Já se blížil ke koupališti jako k nějakému africkému napajedlu, kachny na druhém břehu mě bedlivě pozorujíce. Nabírám vodu do láhve, piji (výtečná voda!) a usedám na protější břeh. Vzájemně se s kachnami pozorujeme, kachny jsou posléze zcela klidné, Já zcela spokojený. Opravdu jako kdesi u tropického napajedla v džungli, kde spolu pijí v míru všichni tvorové. Nezapomenutelný zážitek.

Jak jsem již řekl: les je tu obzvlášť krásný, nejen svou pustotou a rozlehlostí, nýbrž i skladbou porostu. Zdá se, že lesníci se snaží ve zvětšené míře než jinde vysazovat kromě obligátních smrků také buky. Ty jsou v tomto ročním období zvlášť krásné pro své nově vyrašené zelenkavé listí. Celá příroda kvete a voní. Vzduch je tak prosycen vůněmi z nespočetných květů, že samotné dýchání je omamující, nejen pohled. To samé ve městě. Tam kvetou právě šeříky jako v památném roce 1945. Tady v lese nahrazují šeříky hlavně trnkové keře, od nichž se line sladká vůně a bzukot nalákaného hmyzu. Jedna vosa seškrabává vedle mne z posedu buničinu, z níž pomocí slin vyrobí papír na své hnízdo. Šikovný tvoreček. Na cestě potkávám různobarevné brouky, také drabčíka, jemuž dali lidáci nepěkný přívlastek „smrdutý“. Lidák smrdutý – to by sedělo na člověka! Drabčík vycítil, že je středem nevítaného zájmu, a tak na svou obranu a jako hrozbu zvednul zadeček.

Žádnou zmiji jsem ještě neviděl, ani žádného hada; z plazů jen malou ještěřičku a ještě k tomu mrtvou.

Z rostlin mě zde upoutaly – a zároveň jsem se je tím naučil i pojmenovat – krásná, drobná a štíhlá violka rolní (dole nalevo) a mokrýš střídavolistý (dole vpravo).




Posedů je tu také hodně, jeden lepší, hezčí a lépe umístěný než druhý. Zvlášť se mi líbí prostorný posed postavený mezi dvě břízy. Tento nádherný posed nestojí v lese, nýbrž na úzkém remízku uprostřed luk. Je sestaven ze tří lavic do půlkruhu a uprostřed je široká podlaha z klád. Velmi příjemné posezení je na něm; jako v nějakém altánku. Někdy si tam s sebou vezmu knížku na čtení a možná i malou svačinku. Je tam opravdu hezky, tam vysoko v korunách stromů a přitom jako v domečku.

Ty posedy mi dávají možnost dlouze pozorovat zvěř, obhlížet nekonečné obzory a odpočívat po dlouhých slastných procházkách. Nikdo mě při nich neruší a pokud se vyhýbám hlavním lesním cestám, kudy občas projede nějaký ten cyklista na horském kole, mám klid. To je něco, co mi už hodně dlouho chybělo. Lituji, že jsem promarnil tři roky prázdnin v Reinlebensbornu. Tam je veta po klidu, kdežto tady je nádherné ticho oživené jen zpěvem ptáků a kročeji jednoho šťastného živého muže.

Spí se mi tu dobře a snadno; spím dlouho a často; a zdají se mi tu hezké uvolněné sny, žádné hrůzostrašné šílenosti jako tam v tom strašidelném baráku! Ano, jsem šťastný. Tady ano. Tady jsem totiž skutečně živý.

Že jsem sem nešel vloni! Je to sem sice daleko, ale stojí to za námahu. Ona to ostatně ani žádná velká námaha není; cesta mi zabere jen asi dvě a půl hodiny. Každý den po práci bych ten pochod absolvovat nechtěl, ale víkendy mám poměrně dlouhé (celé tři dny), takže dokud mě odtud něco nepříjemného nevypudí, zamířím vždy o volných dnech jedině sem, nikam jinam. Jsem zvědavý, kolik šťastných let tu prožiji než tady tu idylku zase lidáci zničí jako zničili Reinlebensborn.

Stan jsem nechal sebevědomě na místě. Do dnešního dne jsem tu strávil dohromady již devět příjemných a ničím nerušených dní a za tu dobu se kolem nic podezřelého, čeho bych se měl obávat, ani nešustlo. Za pět pracovních dní se vrátím; co by se mohlo stát? Nanejvýš někdo velmi nepravděpodobnou náhodou může objevit můj prázdný stan. Z toho si nic tuze nedělám. Přece se nebudu pořád tahat s veškerým vybavením tam a zpátky! Z toho jsem vyrostl! Bude to mé letní sídlo, má víkendová „chalupa“. Pouhý stan ovšem není bytelná chalupa z kamenných zdí; nenechaví lidáci mívají proto pocit, že když naleznou v lese stan, že se na něj nevztahují majetnická práva a že do něj tedy mohou lézt, jak se jim zlíbí. Někdy mám chuť vyrobit si na stan cedulku s nápisem SOUKROMÝ MAJETEK. NEDOTÝKAT SE!

S jídlem to nakonec dopadlo tak, že jsem si ty sušenky ani nenamáčel ve vodě, protože to chutnalo jako pomeje, ale místo toho jsem je normálně nechal v ústech rozpustit slinami i bez žvýkání a bez namáčení. Takové dětské piškoty se rozplývají na jazyku jedna báseň! V mlýnku na maso jsem si navíc doma pomlel pár tuhých veganských salámů, takže pestrost stravy byla tím pádem zaručena i bez zubů. Zase jsem nad něčím vyzrál!

Když mi došlo jídlo, vypravil jsem se dvakrát do dvou různých vesnic. Poprvé do Dittersbachu, neboli do Stašova, podruhé do dolní Jedlové, bývalé to sudetoněmecké obce Schönbrunn. V obou vesnicích lze ještě zahlédnout staré polozbořené usedlosti po odsunutých Němcích. Obě na pohled hezké vísky jsou od mého tábořiště vzdáleny asi tak stejně, to jest zhruba hodinu příjemné procházky. Do Stašova-Dittersbachu se jde lesem, do Schönbrunnu zpočátku též, ale pak kolem celé plejády různě velkých rybníků a rybníčků. Tam jsem viděl kachny, lysky, poláky, labutě a další vodní ptactvo. Obě vísky jsou velmi pěkné. Chtěl bych v některé z nich žít. Na venkově, na rozdíl od měst, nepotkáte čokla na ulici ani před krámem, ani žádné psohlavé hlídky, jež by lemovaly okrajové části sídlišť, jako je to vidět u nás v Poličce. Tento otřesný městský manýr na venkov naštěstí ještě nedorazil. Nanejvýš na vás nějaký ten voříšek zabafe odkudsi zpoza plotu. Vesnice jsou lepší než města. A v Jedlové (v Schönbrunnu) mají dokonce i vlastní obecní lidovou knihovnu! Stašov má také spoustu vlastních rybníků a kromě toho i početná stáda krav a něco málo koní (asi sedm).

Obchůdky jsou tam zásobené dobře, byť ne přímo pro vegany, takže jsem musel z nouze sáhnout po tavených sýrech a jednou i – nevím, co mě to popadlo – po vepřové paštice. Ta paštika byla ovšem odporná, hnusná a nechutná, takže i tímto způsobem jsem si příkladně zase jednou připomněl, proč maso nejím; nejen ze solidarity se zvířaty a z obdivu k nim, nejen kvůli čistému svědomí, ale také pro tu odpornou chuť. Fuj! Nikdy více! Sýry jsem však skoupil všechny; všechen ten „ubohoučký“ vesnický sortiment; však jich mnoho nebylo.

Na přelomu dubna a května foukal od severu studený vítr, takže jsem zakusil zimy, ale teď napodruhé už bylo tepleji a zvláště dnes bylo již přímo krásně; domů jsem šel jen v maskáčovém tričku a v maskáčové vestě. Samozřejmě – vždyť mám jít zítra zase do roboty, takže se dělá hezky! Zase zpátky do lágru. Kam se hrabe zajetí babylónské starých Hebrejů! Tohle město není nevěstka babylónská, to je nevěstka poličská! Jak ji nenávidím!

Dočetl jsem v lese krásně a rychle Dějiny čtení. Šlo to dobře, neboť mě nic nerušilo a měl jsem na to hodně času. Docela dobrá kniha to byla, jen se autor vůbec ani slovem nezmínil například o Schopenhauerovi, který napsal celou knihu o čtení a o spisovatelích; nezmínil se vůbec o Poeovi, jehož skvostné a jedinečně geniální psaní vzešlo z hojné a kvalitní četby; nezmínil třeba Maupassanta, který napsal zajímavou stať o spisovatelích; nezmínil Nietzscheho, který nepsal jednoduše, ale naopak krásně metaforicky a symbolicky a který byl navíc filologem; nezmínil třeba Orwellův slavný román 1984, v němž občan Winston Smith se stane po přečtení „knihy“ jinak smýšlejícím a tudíž podvratným rebelantem v totalitě blbců (Manguel to přece nakousl, to s tím podvratnictvím čtenáře, leč nedokončil); nezmínil Tooleovo Spolčení hlupců, kde hraje hlavní roli Horáciovo čtení Boëtia; nezmínil ani slovem takového Huysmanse, jehož hrdina des Esseintes rozebírá dopodrobna své literární lásky! Je toho mnoho, co autor Dějin čtení opominul a co by do této knihy právem patřilo na první místa – místo biblí a jiných náboženských žvástů! Židáci zřejmě takovýto druh literatury nečtou, třebaže Alberto Manguel má prý knihovnu o 30 000 svazcích na svém zámku ve Francii. Jenže on čte zjevně jen samé humanisty jako poleno, samé feministické káči, samé židy, nábožné kretény, detektivky, časopisy a noviny nebo erotickou literaturu pro homosexuály. Samý brak. Manguel je navíc nesympatický už jen tím, že je zřejmě obrýlený, určitě okravatěný, astmatický, leč vysmátý chcípák, který jakživ nevytáhl paty do přírody (viz ilustrační foto níže, jak jsem se jej dopátral na internetu). Prostě hovado.

Ale opsal jsem si z jeho knihy přesto plno zajímavostí a citátů, jako například tento výrok Menandrův:


Ti, kdo umějí číst, vidí dvakrát.“

(Menandros: Sententiae)


Nebo tuto satirickou báseň, která se výborně hodí zrovna na Manguela:


Koupil sis knihy a zaplnil regály, ó milovníku Múz.

Znamená to, že nyní jsi učený?

Když si dnes koupíš strunné nástroje a lyru,

myslíš, že do zítřka bude říše hudby tvá?

(Ausonius: Opuscules – Spisky)


Tím se věru pěkně strefil sám do sebe!

Jako historickou zajímavost, k níž se křesťanstvo nezná, a jako doplněk k mému výkladu o počátcích šíření křesťanství po pohanské Evropě ohněm a mečem (viz moje dílo Rakovina na kůži Země), jsem si vypsal, že:


...v roce 415 patriarcha Cyril nařídil davu mladých křesťanů, aby vtrhli do domu pohanské filozofky a matematičky Hypatie, vyvlekli ji do ulic, rozsápali ji na kusy a její pozůstatky spálili na náměstí.


Dozvěděl jsem se také, že ten hajzl první křesťanský císař Konstantin, takzvaný „Veliký“ (nevíme co „veliký“ – asi kokot) – že zfalšoval Vergilia tak, aby se zdálo, že tento veliký pohanský básník předpověděl příchod Kristův a že opěval ve svých básních křesťanské „ideály“ (ideály čeho? – prznění přírody?).

Jako dodatek k fenoménu takzvaných „Potěmkinových vesnic“ jsem nalezl tuto pikantní historku:


V osmnáctém století v Rusku za vlády Kateřiny Veliké vydělal jistý pan Klostermann (ne ten náš šumavský bard, jiný) velké jmění tím, že prodával dlouhé řady vazeb naplněných odpadovým papírem, které umožnily dvořanům vytvořit iluzi knihovny, a tím získat přízeň své knihomilné carevny.


Pikantní jsou také nápisy v knihách, které měly odstrašit zloděje knih. Nejprve tento nápis ve staré angličtině:


My Master’s name above you see

Take heede therefore you steale not mee;

For if you doe, without delay

Your necke ... for me shall pay.


Locke doune below and you shall see

The picture of the gallowstree;

The heede therefore of thys in time,

Lest on this tree you highly clime!


aneb česky:


Před sebou vidíš jméno mého pána,

dej si pozor, abys mě neukradl;

protože jestli to uděláš,

bez odkladu mi za to zaplatíš krkem.


Podívej se níže a uvidíš

obrázek šibenice;

dej si tedy na to pozor včas,

nebo na ní budeš viset!


Tvrdá slova pro pouhého zloděje knih!

Ještě tvrdší, obšírnější, výřečnější a vynalézavější popis hrůz, jež čekají takového zloděje knih, se nachází v nápisu v knihovně kláštera San Pedro v Barceloně:


Tomu, kdo krade knihu nebo si ji půjčuje od majitele a nevrací, ať se mu v ruce promění v hada a ten ať jej uštkne. Ať ochrne a všechny údy mu upadnou. Ať v bolestech chřadne a hlasitě volá o milost, ale jeho muka ať nepřestanou, dokud se nerozloží. Ať mu knižní červi rozežerou vnitřnosti na znamení červa smrti, který neumírá. A když konečně půjde vstříc konečnému trestu, ať jej pekelné plameny navždy stravují.


Brr! Takovou strašnou kletbu bych nechtěl na sebe přivolat! Raději teď něco humorného:

Vtipný je například tento epigram Martialův o otravných lidech-tlampačích, o směšných pisálcích bez sebekritiky:


Nic není tolik strašné jako ty.

Kdo vydržet má tyhle klopoty?

Ty předčítáš mi vsedě vstoje

i vleže různé plody svoje.

Ty předčítáš mi – za mnou chodě

dokonce čteš mi na záchodě.

(Martialis: Posměšky a jízlivosti)


Další úryvek pochází z projevu Josepha Goebbelse během pálení více než dvaceti tisíc židobolševických knih 10. května 1933 v Berlíně, tak jak jej přednesl k jásajícímu davu čítajícímu více než 100 000 lidí:


Děláte dobře, když dnes házíte do ohně tyto oplzlosti z minulosti. To je mocný, obrovský a symbolický čin, který ukáže celému světu, že starý duch je mrtev. Z tohoto popela vstane fénix nového ducha.“


Pěkná řeč. Američané, když se stěhují, také pálí veškerou starou veteš, aby jim nové věci přinesly v novém místě štěstí...

Dosti vtipný je také tento epigram:


Men seldom make passes

at girls who wear glasses


(muži zřídka dělají návrhy

dívkám, které nosí brýle)

    Dorothy Parkerová


Pěkný je citát od Virginie Woolfové:


Někdy sním o tom, že až nastane soudný den a velcí dobyvatelé, právníci a státníci si přijdou pro své odměny – koruny, vavříny, jména nesmazatelně vrytá do nezničitelného mramoru –, pak uvidí Všemohoucí přicházet nás s knihami pod paží, obrátí se k Petrovi a nikoliv bez špetky závisti řekne: ‚Podívej, ti žádnou odměnu nepotřebují. Nemáme nic, co bychom jim dali. Oni milovali čtení.‘“

(Virginia Woolf: „How Should One Read a Book?“)


Další citát je od Oscara Wildea:


Říkat lidem, co by měli číst, je obvykle stejně tak zbytečné jako škodlivé, neboť skutečné pochopení literatury je otázkou temperamentu, nikoliv učení; k Parnasu neexistuje žádný návod a nic, co se člověk může naučit, za to učení nestojí.“


Moje řeč. Ostatně, jaký byl mladý Oscar Wilde student, dokresluje tato epizoda z jeho oxfordských studií:


V Oxfordu dostal mladý Oscar Wilde u jedné zkoušky za úkol, aby přeložil z řečtiny novozákonní pašijový příběh, a poněvadž překládal snadno a přesně, řekli mu zkoušející, že může skončit. Wilde pokračoval a zkoušející jej znovu zastavili. „Ach, nechte mě pokračovat“, řekl Wilde, „chci vědět, jak to dopadne.“


Zajímavá je též podrobnost ze Stendhalova života: Pročítal prý Napoleonův zákoník, aby se naučil psát hutně a přesně.

Tak vida; Jack London opisoval Kiplinga, aby se naučil psát, Stendhal měl zase jinou metodu.

Následující tabulka nás seznamuje s tím, jak postupně s letopočtem rostl a narůstal počet potenciálních čtenářů ( = gramotných) ve střední Evropě:


1700

15%

1800

25%

1830

40%

1870

75%

1900

90%


Dnes je to možná těch slavných 99,99%, jako u komunistických voleb, ale stejně nikdo nic nečte, nerozumí, nechápe... – nemá potřebu.

Další zajímavost se týká Rogera Bacona, anglického učence z 13. století: Bacon předpokládal, že jednou budou díky sluneční energii možné lodi bez veslařů, kočáry bez koní a létající stroje.

O mnoho se nespletl; jen širší uplatnění slunečního pohonu v praxi chybí. Nu, pročpak asi, nadnárodní těžařské a olejářské firmy? Slunce totiž svítí zadarmo, pořád a pro každého, že? A to by nešlo tak jednoduše zpeněžit. No však vy jistě nakonec přijdete na to, jak ukrást i to Slunce, když jste nám už ukradli a poplenili Zemi!

Nejhroznější na celé té knize byl doslov „odborníka na slovo vzatého“. To byly plky, to byly žvásty beze smyslu, nuda a šeď vysvětlující, kterak se různí jiní „učenci“ přou o slovíčka! Nenávidím všechny ty úvody a doslovy v knihách! Kniha má obsahovat pouze to, co napsal sám autor. Nač ještě další vysvětlivky a zbytečné rozbory? Nestačí snad to, co podal autor? Někomu zřejmě ne. K nim Já ale nepatřím.

No, vidím a přehlížím, že jsem takto opsal polovinu knihy Dějin čtení. Brzo ze mne bude druhá Melanie Mladší. Ta měla vášnivě ráda knihy a opisovala si pro sebe všechny, ke kterým se dostala, čímž si vybudovala významnou knihovnu. Melanie žila v Římě, Egyptě a severní Africe. Narodila se kolem roku 385 a zemřela v Betlémě roku 439. Četla sice a opisovala jen samé nábožné knihy, ale i tak je její výkon inspirativní. Já to už vlastně dělám delší dobu také tak. Je to totiž nejlepší. A při ubohé kvalitě dnešního tisku, čímž myslím hlavně tiskové chyby, si je při opisování může misantrop alespoň opravit a upravit podle svého.

Pouze teď v úterý 6. května jsem podlehl chvilkovému afektu, když jsem si koupil Atlas jazyků za 699 korun. To byl bláznivý nápad! Na vině jsou moje staré rozvrzané boty. Hned první den v lese se mi rozbily a Já si šel v ono osudné úterý do města koupit nové. Peněženku jsem měl plnou, a tak jsem se nechal zlákat vystavenými knihami za výlohou, abych vkročil do knihkupeckého krámku „U Žida“. Ta knížka je sice pěkná na pohled, vázaná, barevná, obrázková, vytištěná na pěkném lesklém papíru... – ale těch chyb uvnitř zase! Hned na první straně s pořadovým číslem 7 jsem našel tři chyby! Kniha je špatně napsaná, špatně přeložená, uváděné anglické příklady větných syntaxí „nerezonují“ správně v češtině, protože byly opsány a přeloženy takzvaně „i s chlupama“, bez porozumění; ruština je lokalizována až někam do střední Sibiře; ugrofinský ostrov v Maďarsku chybí; a vůbec je to celé nejen jazykově, ale i fakticky nějaké pochybné.

Zatím jsem v četbě Atlasu jazyků moc daleko nepokročil, poněvadž čtu hlavně druhou knížku, kterou jsem si v úterý koupil, avšak jen z antikvariátu za pouhé čtyři koruny: Kulhavého ďábla, satirický román z roku 1707 od Alaina-Reného Le Sage. Zdálo se mi to jméno povědomé – snad z Huysmanse – nevím; každopádně jsem se trefil do skvělého a velice zábavného dílka.

Asmodej, kulhavý ďábel, odkrývá střechy domů a ukazuje donu Kleofášovi, jak opravdu lidé žijí. „Ať se podívám kam chci, všude vidím choré mozky.“

Španělskými reáliemi, dobou a „rytířským“ stylem vypravování je to trochu podobné Donu Quijotemu de la Mancha, a v osobách ďábelského učitele a lidského žáka to připomíná Fausta. Místy příběh přechází až v milostnou frašku. Výborné dílko. Skoro bez chyb, bez předmluvy, bez doslovu. To jsem zase něco objevil! Spíš bych dal 700 korun za Kulhavého ďábla než za ten odfláknutý Atlas jazyků. V životě už žádnou drahou knížku nekupuji! Všechno potřebné si příště půjčím a opíšu – jako Melanie.


pondělí, 12. května 42

Včera šel se mnou ven na krátkou procházku táta. Projevil to přání a Já mu ochotně vyhověl a ukázal jsem mu „Putinovku“ a posed v bývalém „Reinlebensbornu“. Teď už mohu; teď už tam mohu zavést nejbližšího člověka, protože tento les nikoho dalšího jako jsem byl Já neskrývá a žádné tajemství neodhalí. Dřevorubci se do něj zakousli s vervou vandalů. Stává se z něj cyklokrosová dráha. Jen ten můj posvátný dub je ještě jakžtakž nedostupný. K němu jsem tátu nezavedl. Vidíte? Můj dub si chci stále nechat žárlivě jen pro sebe.

Dnes jsem tam byl znovu a sám. Bylo krásně a teplo jako v létě. Už obtěžují první komáři. Znaveny poledním horkem spí mnohé kachny v městském parku s hlavou stočenou nazad a zabořenou do peří. Toho mého staletého dubového stařešinu nahoře v lese stále obklopuje aura charizmatičnosti, i když jej jacísi chuligáni poskvrnili horolezeckým lanem a třemi podlážkami svázanými z kůlů motouzkem; ani nahoru se teď kvůli těm debilitám, jež na něj navěsili, nedá vylézt. Příště musím vzít nůž a odříznout od mého dubiska ty ohavné lidské přívěsky. Jako kdybychom si nevystačili jen my dva! Bez ozdob a v tichém souznění jako dva nejvěrnější přátelé. Jednou za mnoho set let ten dub možná bude opravdu posvátný a chráněný a významný – památný jako „Misantropův dub“ – kdož ví?



14. května 42

Dopoledne jsem vzal nůž a odřízl jsem od mého posvátného dubu ty lidské zvrhlosti. Jen ta lana jsem tam nechal prozatím viset, protože se dá dobře za ně uchytit, když lezu nahoru na strom. Musel jsem si na to vzít nejprve tu starou židli, již jsem tam předloni donesl. Mnohokrát jsem si na ní neposeděl, jak bych býval předpokládal, ale teď mi posloužila znamenitě. Dosáhl jsem díky ní na nejspodnější zrobenou podlážku a odřízl ji. Jinak bych se snad nahoru ani nedostal. Teď už mohu zase jako dřív vyskočit na první spodní větev dubu, vyhoupnout se švihem v podkolení nahoru a šplhat ještě výš až do rozsochy čtyř silných větví asi deset metrů nad zemí, jež jsou pod sebou seřazeny tak šikovně, že samy vytvářejí jakési sedátko.

Strávil jsem v koruně dubiska dobře půl hodiny. Vůbec se mi nechtělo zpátky dolů na zem. A zpět do lágru se mi nechtělo už vůbec. V lese panovalo krásné ticho jako kdysi. Ale je to falešný, dočasný klid. Opět tu ubyly další stromy a po cestách tu pořád někdo chodí nebo jezdí – víc jezdí.

Viděl jsem srnku s mládětem. Litoval jsem, že jsem si nevzal dalekohled. Nevyplašil je ani jakýsi muž, jenž procházel blízko nich po cestě; vyplašil jsem je až Já, když se mi ztratily z dohledu mých krátkozrakých očí a Já už se domníval, že jsou pryč. Nevadí, za chvíli by je stejně vyrušil cyklista v pestrém trikotu, a když ne on, pak určitě motorkář, jenž jej následoval. Na té cestě se zrovna tou dobou plazil slepýš. Měl štěstí, že jej cyklista minul. Přede mnou trochu popolezl stranou a to mu zachránilo život zcela jistě, neboť vzápětí se tudy přehnal ten motorkář.


15. května 42

Mám tři víkendové dny volna – čtvrtek, pátek a sobotu. Poté, co mi zubař vytrhl další zuby, tentokrát tři vpředu nahoře, mířím opět dychtivě a s pusou plnou krve na Baldu.

Uvědomil jsem si, že jsem po celou dobu hledal jedno báječné místo, jež mi utkvělo v hlavě jako dávná vzpomínka a nakonec jsem zjistil, že tábořím blízko něho. Tehdy – už se stmívalo – jsem tady potkal myslivce, který se mě optal na něco v tom smyslu jako co tam pohledávám nebo tak něco. Tenkrát mi normálně tykal, jako každý; dnes mám šedivé vlasy, bezzubá ústa a vykají mi i lidé starší než jsem Já. A přitom je to historie ani ne dvacetiletá. Tehdy jsem sem chodíval na borůvky a na jednu stráň na jahody. Čím víc to tu procházím, tím víc se mi vracejí vzpomínky na tu dobu, tím víc ta místa poznávám. Je to však deprimující. Chtěl bych, aby se vrátila ta doba, devadesátá léta minulého století – ta byla nejlepší; nejšťastnější období mého života.

První den jako vždy skoro celý prospím. Ptáčci mi k tomu zpívají tu nejlíbeznější symfonii, jaká existuje. Cítím se jako v ráji. Večer nezapomínám na procházku, i když jedna přeháňka střídá druhou, mně to nevadí. Přeháňky to jsou bouřkové a střídají se tak rychle se slunečním svitem, že jsem měl v jednom okamžiku nevšední možnost pozorovat nejen jednu nádherně klenutou a barevnou duhu, nýbrž rovnou dvě vedle sebe! Dvě duhy zároveň, to jsem ještě asi neviděl.

Řepkové lány žlutě kvetou a omamně voní. Přičichávám k jejich zdánlivě obyčejným květům a nemohu se nabažit té rozkošné vůně. Provoňují celý přilehlý les.

Z jiných rostlin mě tentokrát zaujal rožec rolní, protože se mi líbí, ale pojmenovat jsem jej nedovedl. Doma v počítači jsem si jej zakrátko našel. Tu je, krasavec:



Nebo nádherně žlutě kvetoucí mochna nátržník, jediná mochna se čtyřčetnými okvětními lístky vykrojenými do tvaru srdce. Nádhera.



Na lukách zde hýří barvy až oči přecházejí. Hlavně vynikají nad jiné krásné modré pomněnky.



Je to prostě krása až oči přecházejí.


Hada jsem žádného ani na prosluněných stráních nikde nepotkal. Zvláštní. Vloni co jich bylo – a letos? Asi se tu příliš nevyskytují. Tím lépe pro mne.

Srnců také oproti minulému mému víkendovému pobytu ubylo. Mám takový dojem, že tu po nich někdo střílel, protože jsou zalezlí jako Já v hustých mlázích a už nejsou vidět všude volně po lese jako za prvé mé návštěvy. Přede mnou se určitě nemusejí tolik skrývat. Když jsem šel pro vodu, jednoho srnečka jsem potkal a ten přede mnou vůbec neutíkal; jen mě zdálky pozoroval a Já jeho. Radši jsem se proto ani nezastavoval, protože tím bych jej jistě polekal. Ale když viděl, že si jdu klidně dál svou cestou, zůstal i on naprosto klidný. Tak to má být v řádu přírody.

V lesním koupališti byly zase ty dvě kachny – kačer ve svatebním šatě a kačenka – a když jsem se blížil k tomuto improvizovanému napajedlu, pouze opatrnicky vylezly z vody na protější břeh, který není od mého nijak daleko.



Druhý den jsem tam šel znovu pro vodu, ale kachny jsem neviděl. Chtěl jsem proto koupališťátko obejít, ale kachny najednou vylétly z vysoké trávy na břehu, kde byly ukryty a kam jsem se k nim blížil, a uletěly nad stromy kamsi pryč.

Připomněly mi párek křepelek, jež jsem vyplašil hned v polích za městem. Ulétly přede mnou za remízek a posadily se na dráty elektrického vedení jako by to byli nějací holubi.

Ze živočichů mě nejvíc zaujal motýl otakárek ovocný. Jeho, myslím, také vidím živého asi poprvé. Byl na louce jenom jeden. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím, ale byl to on; znám jej z obrázků.



Viděl jsem datla, viděl jsem sršně.

Počasí se moc nepovedlo, neboť začalo pršet hned jakmile jsem vešel do lesa – přitom celý pracovní týden bylo hezky –, ale to nevadí, hlavně že mám volno a jsem v krásném prostředí bez lidí, bez hluku, bez smradu a bez ustavičného štěkání uřvané Čubky tam kdesi daleko v tom nenáviděném baráku. Hezky se udělalo až v sobotu, v poslední den víkendu. Takové deštivé vlhké počasí bylo rájem pro slimáky; hodně jich oblézalo můj stan a jeden velký, černý se dokonce dostal, neznámo jak, i dovnitř stanu. Asi jsem ho přinesl na batohu nebo na oblečení, nedostal-li se dovnitř nějakou skulinkou po loňských „myšičkách“.

Měl jsem strach, jestli mi za pět pracovních dní mé nepřítomnosti nebudou stan prokousávat také nějaké místní „myšičky“, ale naštěstí se ukázalo k mému ulehčení, že tato obava byla lichá. Takže bez obav mohu stan nechat na místě a znovu se do něj vrátit. Lidáci tu také žádné podezřelé stopy nezanechali. Cítím se zde bezpečně. Pouze na přístupové cestě jsem při sobotním návratu do města potkal tři různé cyklisty, jinak nikoho. Pakáž jedna rozlezlá. Tohle tu dřív nebývalo. Také klíšťata jsem nestačil vybírat z kůže; svědí mě z nich celé tělo.

Dočetl jsem Kulhavého ďábla. Výborná knížka.

Koně jsem viděl jednoho. Nejdřív jsem zaslechl ržání, když jsem seděl na posedu, a pak jsem uviděl i samotného původce toho nezaměnitelného zvuku; nezjevil se však pochopitelně sám, jak už je holt smutnou pravdou na tomto světě, nýbrž v pěším doprovodu lidáka v červené čepičce. Kůň to byl ovšem nádherný, dokonalá rasa štíhlého protáhlého těla a ušlechtilého vzhledu.

Měsíc (skoro úplňkový) jsem zahlédl jenom párkrát, když na pár chvil zdánlivě „vyplul“ zpoza mračen. Byl to však pohled úžasný.

Poslední den jsem jedl už jen samé dětské piškoty a byl jsem po nich úplně přejedený. Fuj. To se také nedá jíst furt.

Prozkoumal jsem také druhý dětský tábor v jiném údolí; jsou tu tedy dva. Až tu budou o letních prázdninách parchanti a jestli budou běhat po lese a řvát, tak asi brzo pomažu jinam; ale zatím je tu božský klid.

Odnesl jsem dokonce dvě pohozené plastikové flašky do města do kontejneru, protože denně kolem nich procházím a už jsem se na ně nemohl dívat. Kdybych je neuklidil Já, hyzdily by přírodu ještě dalších tisíc let. Jedna flaška byla neotevřená a dosud plná natlakovaného sifonu, etiketu však už zřejmě dávno smyl déšť i čas. Nechápu, že ji nějaký dobytek dopravil až sem a tady ji beze všeho pohodil. Takovou pakáž bych střílel na místě.

Našel jsem také vytracenou müsli tyčinku. Ležela na cestě dobrých čtrnáct dní a také mě rozčilovalo kolem ní denně chodit. Až jsem se naštval, zvedl ji, rozdělal, přičichl k ní, jestli není zkažená, načež jsem zjistil, že není – a snědl jsem ji. Byla dobrá. Ale těch dvaadvacet korun, které stála, bych za ni nedal.

Tu pakáž lidskou bych sem vůbec nepouštěl. Akorát tady dělají nepořádek, nic jiného, žádný užitek z nich není, naopak. Držel bych je pěkně zkrátka v kleci, kam patří i s jejich čoklama.

Na zpáteční cestě mě minuli dohromady tři cyklisti. Na očích to má tmavé brýle a prosviští přírodou ani si ji neprohlédne. Co z toho může kdo mít? I za pomalé chůze našinci leccos zajímavého ujde, natož z úzkého sedla, když musí dávat pozor na cestu a dívat se skrz černé brýle hlavně před sebe. Nevidí nic, nepochopí nic, nic se nenaučí, k ničemu nezíská vztah. Kdyby ta kola neměli, nikdo z těch současných degénů by sem jakživ pěšky nedošel a byl by tady od lidáků svatý pokoj.

Blíže se k sedmé hodině večerní k lágru, na západním obzoru se kupí černá mračna, jimiž probleskují ohnivé atributy bouře.


pondělí, 19. května 42

Prší bez ustání už druhý den.

Navštívil jsem knihovnu. Šel jsem tam v lijavci a narychlo, když jsem si uvědomil, že už se naplnil termín odevzdání minulé výpůjčky, a šel jsem tudíž naprosto nepřipraven; vůbec jsem nevěděl, co si půjčím tentokrát. Dlouho jsem hledal po regálech a nic vhodného mi nepadlo do oka. Všechno mi připadalo nudné. Nakonec jsem si vybral útlou knížečku, kterou jsem kdysi vlastnil, leč nerozumně prodal: Ecce Homo od Nietzscheho. Toto je ovšem reprint z roku 2001 původního vydání z roku 1929. To původní vydání jsem právě kdysi měl a pak zbrkle prodal. Tento reprint má oproti originálu totálně zmršenou obálku. Jsou na ní jakési hnusné barevné omalovánky, „mailart“ zvané, naprosto se nehodící k Nietzschemu, naprosto nesouvisející, naprosto blbé. Lituji, že jsem tu knížku kdysi tak zbrkle prodal za pár šupů. Tahle vypadá přímo hrozně. Ti moderní degéni zase něco zkurvili!

V noci jsem si vytisknul mé vlastní výpisky z Thoreauova Waldenu v malém kapesním formátu a barevně, bez chyb, s vodoznakem javorového listí. Povedlo se mi opravdu rozkošné dílko! Je toho osm stránek. Dnes v noci ty stránky ještě sešiji v robotě prošívačkou. Jsem na sebe pyšný.

Přišla mi dvě nová CD:

  1. Dimmu Borgir – In Sorte Diaboli

  2. Francesco Geminiani – Concerti Grossi, op.4

U nich jsem s obaly navýsost spokojen; hle:



Vnitřek bookletu Dimmu Borgir je pak dokonalé mistrovské dílo, koncipované jako středověká kniha, včetně gotického písma, maleb, červených iniciál a podivných ďábelských klikyháků. Jako vždy skvělá práce dvorního umělce Dimmu Borgir Němce Joachima Luetkeho!

Součástí disku je skvělé video k úvodní skladbě alba „The Serpentine Offering“. Video znázorňuje šíření křesťanství ohněm a mečem, včetně zotročování, znásilňování žen, poprav, mučení a upalování čarodějnic. Jeden z křesťanů se při pohledu na ty hrůzy obrátí v satanskou šelmu s hadím pohledem, spálí rituálně bibli a nakonec vede pohany do vítězného boje proti křižákům. Video končí nápisem „Bitva nikdy nekončí“. No..., po pravdě řečeno, už jsem viděl lepší videoklipy od Dimmu Borgir! Těším se teď ještě samozřejmě nejvíc na hudbu.

Hudbu italského barokního mistra Geminianiho poslouchám již nyní. A je to nádherně křišťálová hudba jako z bysterského zámku. Obal je dvojitý s prostřiženým okénkem v papírovém obalu barvy mědi. Velice originální, velice nápadité a vkusné, velmi působivé. A za pouhých 142 korun! Obě CD však dohromady za 694 korun i s donáškou až do domu. Srovnání obou cen – tak nápadně rozdílné – opět mimoděk dokazuje to, že ceny nejprodávanějších disků jsou nesmyslně předražené a že by se tudíž dala hudba na kompaktních discích pořídit mnohem levněji, kdyby na tomto čistém prameni nedřepěly „žáby-hyeny“ hudebního „průmyslu“.

Jinak jsem však spokojen. Škoda, že musím v noci do roboty.


úterý, 20. května 42

Je 9°C a stále prší, v noci však bylo překvapivě jasno, krásná, leč chladná úplňková noc. Tentokrát jsem neměl ve fabrice ani chvilku na četbu; nicméně na sešití té mé vlastnoručně vyrobené knížečky z výpisků z četby Waldenu jsem si chvilku udělal, to bylo ostatně hned hotovo.

Po práci mě bolí nohy od šestihodinového postávání u poloautomatické mašiny, která mi nedopřála oddechu.

Ráno při spaní poslouchám stále dokola toho Geminianiho. Výborná hudba.

V rozhlasovém pořadu Trylek zaznívají tento týden také některá díla starých italských mistrů jmen pro mne – krom Salieriho – neznámých. Dnes to byl například výtečný koncert pro panovu flétnu, hoboj a housle od Albinoniho. Nádhera, úchvatná nádhera! Připadá mi, že mám stále co dohánět; že stále nemám tu nejlepší hudbu, nebo že jí mám přinejmenším stále málo.

Ti noví Dimmu Borgir jsou také dobří, ale zase se mi zdá, že toto album nedosahuje závratných výšin pro mne kultovního jejich počinu Puritanical Euphoric Misanthropia. Ale to je asi normální, že se nějakému umělci povede výjimečné, geniální, vrcholné a nepřekonatelné dílo jen jednou za život. Na úplné hodnocení je však ještě hodně brzo; neboť – znám se – kvalitní hudbu musím nejprve pořádně zažít a naposlouchat, abych z ní znal každý tón; teprve pak mohu (snad) něco hodnotit, jakkoli subjektivně a tedy omezeně. Můj první dojem je však – zatím! – takový, že pánové od Dimmu Borgir komponovali hudbu k textům, nikoli naopak. Nu což – je to chyba? Zatím se mi zdá, že ano.

No nic, nechme toho.

Volal opravář z Comy, že si mám přijít pro novou klávesnici – zadarmo. Už jsem s tím ani nepočítal. Odpojil jsem tedy třetí klávesnici a vydal jsem se v dešti a nepohodě pro čtvrtou. Blázinec. Ve městě taky.

V baráku se topí.

V noci jsem začal tisknout jako zálohu můj Zápisník mrtvého muže, avšak nedokončil. Tiskárna se znečistila, či jen unavila – nevím. Musel jsem podle návodu tisk přerušit a nechat zbytek na jindy. Náplně se rapidně spotřebovávají a docházejí, papír se mačká... – musel jsem toho zkrátka nechat. Sám jsem toho měl dost.


středa, 21. května 42

Celý den propršelo. Už třetí den v jednom kuse. Mrzet mě to nemusí, protože musím robotovat, a na víkend již hlásí polojasno bez srážek.

Ve fabrice mě to přesto štvalo. Ženské se mi při hovoru dívají do pusy, místo do očí, a nemohou zřejmě pochopit, proč tak šišlám. Myslejí si, že to snad nevidím, či co. Každý den mě upomínají kvůli úklidu a ob den si na mne kdosi z jiné směny (prý!) kvůli němu stěžuje... Je mi to jedno, ale práce mě sere. Dostali jsme podnikový měsíčník, ale hlavně jsem se těšil domů, až si pustím nové Dimmu Borgir. Celou šichtu mi zněla v mysli ta úvodní skladba, která je zároveň i hudbou k videu. Chytlavá skladba! Pořád jsem vnitřním sluchem slyšel v hlavě ty burácivé horny, kulometný rytmus bicích a do toho nesmlouvavý Shagrathův skřehot, z něhož mrazí:


♫“My descent is the story of everyman

I am hatred, darkness and despair...“♫


♫“Můj sestup každý člověk zná

Jsem temno, svízel i zášť zlá...“♫


Skupina Dimmu Borgir je vlastně velmi výjimečný hudební a vůbec umělecký fenomén. Všechna jejich alba jsou výborná a každé je přitom koncepčně jiné. Mají alba pomalá, rychlá, symfonická, klávesová... Toto album je zase spíše textové s dominancí zpěvákovou a bubeníkovou. Je také hodně rychlé a skladby trvají nanejvýš do šesti minut. Je bojovně protikřesťanské, bitevní, válečné. Na druhou stranu obsahuje album pořád všechny druhy black metalových hudebních postupů, jež tu jsou zachovány. Máme tu tedy i symfonické party, například v čistě instrumentální skladbě Padlí vstávají; máme tu rychlé i pomalé pasáže, klávesová sóla, vokál vysoký a čistý i chropot a řev. Všechno je zastoupeno v přesně na míru vyváženém poměru. Je to po všech stránkách vynikající album.

Novinkou je, že mě zase ženou z práce k doktorovi, tentokrát pro změnu k očaři. Furt něco. Furt vás s něčím někdo otravuje, něco se porouchá, rozbije, onemocní... Ani kvůli tomu očaři nemohu opustit lágr, poněvadž mě objednali na víkend. Ironií je, že to zřejmě s takovýmto nevhodným termínem mysleli pro moje dobro – leč opak je pravdou.

V práci jsem se také konečně dostal na pár ukradených chvil k četbě Nietzschova Ecce Homo. Pěkně jsem si připomněl dobu, kdy jsem tuto skvělou knížku objevil před lety v hradeckém squatu ležící na holé podlaze v hromadě jiných naházených knih. Zachránil jsem ji před zničením a pak jsem ji hloupě prodal. Tehdy jsem Nietzscheho znal jen podle doslechu a tehdy jsem ještě, myslím, ani moc nečetl. Pamatuji si, jak mě od prvních stránek Nietzschův osobitý spisovatelský styl upoutal a už nikdy nepustil. Bylo to pro mne zjevení. Všechno se od té doby změnilo. Vzpomínám si, že jsem zpočátku Nietzschovým myšlenkám příliš nerozuměl. Pouze jsem tušil, že za tím poměrně složitým, básnicky metaforickým a symbolickým textem se skrývá cosi velmi hlubokomyslného, co musím stůj co stůj rozluštit. A nakonec se stal Nietzsche mou největší literární i filosofickou láskou. Mám všechna jeho nejlepší díla – kromě tohoto. Často si jen tak aspoň na chvíli otevřu některou z jeho knih a začtu se. Z jeho „Zarathustry“ je například opotřebováním úplný „salát“!


čtvrtek, 22. května 42

V noci jsem konečně dotisknul záložní soubor mého Zápisníku mrtvého muže. Chybou se ukázala být poloprázdná azurová náplň; tiskárna správně netiskne, když dochází nějaká náplň. Zajímavé.

Dopoledne jsem byl u zubaře. Vytrhl mi další dvě stoličky vlevo dole a spravil dolní modrý špičák, který mě bolel už od Tahiti. Doktor mi navrhuje dvě možná řešení mého dentálního problému: buď celou protézu, nebo kovové nalepovací zuby s bílým povlakem vpředu nahoře v kombinaci opět s protézou místo chybějících horních stoliček. První možnost je komfortnější, ale dražší, za šest tisíc, druhá možnost je levnější, asi tisíc korun, leč nepohodlnější. Musím si to dopříště rozmyslet. Máma mi radí tu dražší, komfortnější variantu.

Už abych měl ty zuby hotové. Je to nejen nepříjemné a nejenže mě to okrádá o drahocenný čas, ale ani doktor nemá kdovíjak příjemné vystupování a nechová se ke mně příliš korektně.

Před barákem zase huláká Čubka. Mám dojem, že bydlím v psinci u Navrátilů, a ne ve vlastním bytě. U Navrátilové by se agenti StB vůbec nemuseli obtěžovat se získáváním ke spolupráci. Dělá to – to jest hlídá mě a špehuje – sama a dobrovolně a ráda a zcela mimoděk. Z původně divokého vlka lidáci zpotvořili služebného psa, aby jim pomáhal štvát nebohou zvěř. Nyní s pranepatrným rozdílem neštvou zvěř, nýbrž mne. Těším se na dnešní závěrečnou noční šichtu, respektive až bude po ní; těším se na víkend, až zase vypadnu ven mimo lágr do mého „liščího doupěte“ v lesích Baldy, kde budu mít ode všech pokoj.


neděle, 25. května 42

Víkend je za mnou – ale jaký! Živ jsem byl, to ano – ale jak! Život se projevoval ne slastí, nýbrž strastí, bolestí. Úpěl jsem tři dny bolestí z rány, již mi způsobil zubař vytrhnutím stoličky se zdravým kořenem, i když stoličky notně omlácené od oříšků. Litoval jsem, že jsem odmítl vzít si od mámy prášek proti bolesti; neměl bych zkažený víkend.

Prospal jsem se po noční ještě doma, neboť počasí bylo nejisté. Po příchodu do „liščího doupěte“ jsem pak znovu prospal půlku dne. Až navečer jsem se dostal na procházku. Ony ty večerní procházky jsou stejně nejlepší.

Po monzunových deštích jsem se shledal se stanem v pořádku, ve stavu suchém, netknutém – paráda, funguje to!

Prospal jsem půlku víkendu – snad následkem té nepřestajné bolesti, kdy mě od zející rány po tak nešetrně vytrhnutém zubu bolela nejen celá levá čelist, nýbrž i celá hlava. Ale hlavně proto, poněvadž se v přírodě prostě dobře spí, ježto je to vysoce harmonické prostředí. V baráku pitomém se nikdy tak dobře nevyspím jako v přírodě. A co nenaspím přes pracovní týden, to musím holt dospat venku v lese. A přece jsem již několikrát řekl, že nepovažuji spánek za ztracený čas.

Myslím, že jsem trpěl i trochu motolicí, neb jsem byl z té bolesti celý zmámený. Nejlíp mi bylo vleže ve stanu, případně vleže na boku opřen o loket po způsobu antického člověka, nikoli však se svitkem papyru, nýbrž s knihou Ecce Homo od Nietzscheho.

Jdou na mne vzpomínky při této dávno nečtené četbě. Celého Nietzscheho jsem už dlouho nečetl. Myslím, že si ho při nejbližší příležitosti zopakuji. A chápu nyní také proč jsem tomuto dílu zpočátku příliš nerozuměl. Příčinou je zajisté to, že Ecce Homo je poslední Nietzscheovou knihou, knihou shrnující. Ke správnému pochopení musí mít „člověk“ načteny a pochopeny všechny jeho předešlé knihy. Proto jsem tuto knihu dost dobře nechápal, protože jsem ji četl jako první, zatímco jsem ji měl číst až jako poslední. A přivyknout Nietzschovu stylu také chvilku trvá. Ale i tak na mne udělala velký dojem; nezapomenutelný dojem, neboť ještě teď, po letech, si ty pocity dobře vybavuji.

Po deštích výrazně ubylo klíšťat, i když tři čtyři jsem na sobě přece našel. Nevadí: zadarmo mě očkují proti degenerativním chorobám, jako je borelióza nebo encefalitida.

Les veškerou vlhkost lehce vsákl. Řepka stále vydává omamující vůni, párek kachen stále obývá bývalé koupališťátko, kam si chodím pro čerstvou a vynikající vodu.

Dnes jsem si sedl jen tak na bobek poblíž napajedla, pozoroval jsem kachny, jak klidně pospávají nebo jak nerušeně plují po hladině a sbírají z vody drobné sinice. Žáby vedle v kalné tůňce kuňkají a vedle mne jsou po lesní půdě dokonce roztroušeny a svému osudu ledabyle ponechány svazky žabích vajíček ve svém typicky rosolovitém slizu. O kousek dál zurčí malý lesní potůček. Za ním stojí několik starých vykotlaných stromů, kde má hnízdo v jedné z dutin strakapoud. Jeho mláďata jsou se svým žadoněním o potravu slyšet, ale rodiče nepřilétnou, dokud neodejdu.

Les zatím mnoho neznám, jinak by se mi nemohlo stát, abych slyšel přijíždět dvě sytě žluté motorové tříkolky, ještě k tomu s rozsvícenými reflektory, a neodklidil se včas před nimi. Šel jsem zrovna k posedu, slyšel jsem řev jejich motorů, ale domníval jsem se, že to jen projíždějí po blízké cestě. Mýlil jsem se. Cesta blízko v těch místech není. Tříkolky jely přímo proti mně. Padesát metrů před nimi jsem uskočil jako plachá laň do mlází.

Jinak jsem opět nepotkal člověka, až na pár cyklistů po cestě tam a zpátky. Jednou jsem však strnul! Sedím si na posedu a rozhlížím se po kraji, když tu najednou koho nevidím: komunisti Pavlík se ženou!

Můj bývalý kolega a kolegyně s p@kárny tu budou k vidění asi častěji než bych si přál, protože vím, že sem někam chodí na houby. Rychle jsem raději z toho posedu slezl dolů a hleděl jsem zmizet někam stranou. Naštěstí se k posedu ani nechtěli přiblížit a víc už jsem je nespatřil.

Uf! Podobná „setkání po letech“ si rád odpustím – zvlášť v mém současném dezolátním stavu mě nemusí nikdo známý vidět a čumět na moje bezzubé dásně. Jsou lidé, které nechcete nikdy poznat. A jsou lidé, které nechcete už nikdy vidět, když je poznáte.

Nepříjemné okamžiky tím skončily. Jen ta bolest...

V sobotu jsem si udělal večerní procházku, hledaje nějaké vyvýšené a nezalesněné místo, odkud by se dal pozorovat západ slunce. Nezakrytý výhled na velkou část západního obzoru jsem našel, ale zapadající slunce jsem přímo přece neviděl, protože je zakrýval les. Stromy, kam se podíváš. Tak to mám rád. Slunce bylo ostatně rudé, temně rudé, až jsem si pomyslel, jestli snad zítra nebude znovu pršet. Ale ne. Na druhý den bylo dokonce ještě hezčí počasí, nejhezčí z celého víkendu. Na začátku, v pátek, dokonce ještě poprchávalo. Neděle byla nejlepší. Proklínal jsem práci a pracovní lágr, do něhož se musím zase na pět dní vrátit.

Ale ta večerní sobotní procházka se mi líbila. Bylo krásně teplo, žádní komáři, žádní lidáci. Došel jsem do míst, kam jsem dřív chodíval a dokonce jsem si sednul na místě, kde jsem také dřív sedával. Večer je vidět mnoho zvěře. Jednoho zajíce jsem překvapil zblízka natolik, že zalehnul do trávy, sklopil uši a čekal, co udělám. Věděl jsem, že mě vidí, a tak jsem pokračoval pokojně svou cestou. Tu to již zajíc déle nevydržel a odběhl do lesa. Večer je vlahý a všude vládne klid, ten zvláštní melancholický večerní klid, jen za doprovodu doznívajících ptačích trylků. Například posmutnělá píseň červenky mě provázela jak při mém příchodu, tak i při mém návratu. Ach, nelehký to návrat zpátky do civilizace! Vůbec se mi nechce. Nejraději bych po půl roce praštil s prací a udělal si zase další tři roky prázdnin! Peníze bych na to měl!

V dálce u lesa, v němž jsem také ještě nikdy nebyl, se pasou tři srnci. V mém lese je také potkávám, i za dne. Závidím jim ten svobodný život. Vracel jsem se do stanu až po setmění a pak jsem si ještě četl při světle baterky až do jedenácti hodin. Paráda. To je život! To světlo asi vyděsilo dva srnce, kteří kdesi blízko hlasitě bekají do noci.

Teď bych si dal před usnutím ještě nové Dimmu Borgir, kdybych měl s sebou svého discmana. Ale to už by byl zbytečný přepych. Je to neuvěřitelné, ale ta úvodní skladba „The Serpentine Offering“ mi stále zní v hlavě. Je to bezesporu nejlepší black metalová skladba všech dob! Musím si ji pouštět pořád. To jsem nezažil! Už dlouho mi žádná skladba tak neučarovala jako tato! Šílím z ní a málem bych i upadl do mdlob jako kdysi ve Florencii Stendhal při spatření Giottových fresek v chrámu Santa Croce. Perfektní skladba.

Po návratu „domů“ jsem si okamžitě vyžádal prášek proti bolesti. Zabírá téměř ihned. Stejně je to divné, že mě to již čtyři dny v kuse bolí neztenčenou měrou, bez známek zlepšení. Já to věděl, že když půjdu k zubaři, že to bude nakonec horší než to bylo! Příště už k zubaři nejdu, i kdybych měl jíst kašovitou stravu do konce života! Jsem zvědav a zároveň trnu úzkostnými obavami, jak se doktorovi povede ta protéza. Nikdy jsem neměl připustit, aby na mne sahal kdejaký felčar!


pondělí, 26. května 42

V noci přistála na Marsu kosmická výzkumná sonda Phoenix Lander. Startovala v srpnu loňského roku, takže jí cesta na Mars zabrala deset měsíců. Tady je první její černobílý snímek:



Večer po práci jsem si vzal znovu prášek proti bolesti; ještě mě to trochu bolí.

Za večerního šerosvitného soumraku pozoruji dlouho rorýse a jejich exhibiční stíhací lety. Tito ptáci neznají oddechu. Ostatní ptáci jim taktak uhýbají. Je krásný, teplý večer. V lese teď musí být nádherně.


úterý, 27. května 42

Zubař mi vytrhnul další zub vlevo dole, ten „přeléčený“, ten zkažený už od Tahiti. Nepodařilo se jej zachránit. Měl ho vytáhnout hned, ten byl od prvopočátku „na odpis“. Další asi dva zuby zaplomboval. Ústa mám opět roztřískaná, bolavá. Polykám tablety proti bolesti jako bonbóny. Kdy to skončí?

Počasí je dnes ovšem naprosto skvělé. Ve stínu ukazuje teploměr 30°C! To je letos snad první tropický den. Samozřejmě ihned po zákroku se převlékám do černých tankistických kapsáčů a do tmavěmodrého tílka bez rukávů, balím do baťůžku banánové pyré, brokolicovou pomazánku a dalekohled a spěchám honem do lesa.

V Reinlebensbornu se pracuje. Zase se dřevaři zakusují hloub do mé dříve nedobytné pevnosti Misantropa. Na přilehlé louce jezdí zemědělské sekačky na trávu. Kousek od kříže jakýsi dědula v bundě škube cosi v trávě. Staré kosti nic nezahřeje. Ale v přírodě by se správně nemělo trhat nic. Šintoističtí mniši na japonském posvátném ostrově Okinošima by neutrhli jedinou rostlinku. Byl by to hřích proti přírodě. Souhlasím.

V lese je tedy zpočátku docela rachot – jednak od motorových pil, jednak od motorových sekaček zemědělců. Vyšplhal jsem však do jasně zelené koruny mého staletého dubiska a za chvíli jsem zapomněl na vše lidské – hluk jsem přestal vnímat a uši i oči jsem měl od té chvíle jen pro ptačí zpěv a pro všechnu tu nadpozemskou krásu rozbujelé přírody, již jsem vychutnával z perspektivy závratné výše, pevně usazen ve větvích stromu, přesně jako na tomto snímku pořízeném v roce 36 misantropické éry:



Sundal jsem si alespoň to tílko, když už jsem se neodvážil svléci se úplně donaha, a užíval si nádherný den v chládku olistěného dubu a ve společnosti mých nelidských bratří. Jednou to byla veverka, která se po okolních haluzích dostala až do mé těsné blízkosti. Mohla být v jeden okamžik ode mne vzdálená sotva na dva metry, jak byla blízko. Snad mě ani nepovažovala za člověka. Kolik lidí asi za život viděla dřepět v koruně stromu? Určitě žádné takové člověku podobné zvíře ještě nikdy nespatřila vysedávat na stromě. A žádného kromě mne asi ani neuvidí! Jindy to byli zase ptáčci, kteří se švitořící proplétali listovím všude kolem mne. „Zemský ráj to na pohled“, jak se zpívá v té naší národní hymně. Ani jsem si neuvědomil, kdy všechen lidský kravál ustal a kdy se v celém lese rozhostilo posvátné ticho.

Posed jsem také nevynechal a i tam panoval krásný zelený chládek, neboť Yggdrasily, světové stromy Germánstva, česky jasany, jsou již plně olistěny a poskytují přívětivé příšeří jako v přírodní katedrále, již by žádný lidský Bůh ani žádný lidský architekt nepostavil. Ach jo... Zase se mi nechce zpátky dolů do pekla, do lágru, do práce... Jsem proklet.

Na zpátečním sestupu k nenáviděným lidákům jsem ještě spatřil střídání stráží dvou datlů u hnízda v dutině buku.

Z rostlin nadále převládají okrasné pomněnky a také purpurové vstavače se objevily. Bylo to hezké.

V rozhlase hráli stylovou hudbu: předehru k opeře „Syn lesů“ od rakouského skladatele 18. století Ignaze Jacoba Holzbauera (omen nomen!). Ano, „Syn lesů“ – to jsem Já!


středa, 28. května 42

Tropické počasí trvá. Ve fabrice jsem úpěl žalostí nad marnotratně ztraceným časem. Chtěl jsem dovolenou, ale nedostal, protože jedna holka je nemocná (nebo spíš se hodila marod), druhá už má dovolenou zamluvenou a brigádníci těžko budou chtít jít do práce místo mne, neboť bude o víkendu hudební festival Rockoupání. Zasrané Rockoupání! Už to tam chystají.

V práci jsem zuřil nad zpackaným životem nevolníka a nechal jsem se ovívat větrákem. Vnutili mi zase pivo, ale tentokrát docela „bodlo“; vyžahnul jsem je natotata, ježto jsem měl žízeň a kromě toho mě bolela zející rána po vytrženém zubu a potřeboval jsem se nějak omámit, dokonce jsem se chtěl opít z nešťastné lásky k jarní přírodě, po níž se mi stýská.

Stále si broukám tu naprosto geniální píseň „The Serpentine Offering“ od Dimmu Borgir. Něco takového nemá obdoby. Je prostě skvělá. Celé album je skvělé. Musím se držet, aby mě neslyšeli. Ten refrén se mi líbí.


♫„My descent is the story of everyman...“♫


Zvláštní: po tom pivu se mi na mysl vkrádaly už jenom samé skinheadské popěvky.

Ráno po šichtě kráčím k ubikaci jen tak v černém tričku, černých přiléhavých kalhotách a naboso v sandálech. Zaléhám okamžitě do postele, při pootevřeném okně, a pouštím si Geminianiho. Spánek mám neklidný a horoucí jako peklo: Zdá se mi, že musím stále ještě něco přebrat, zkontrolovat, zvážit, zabalit – neodbytně. Fuj! Asi z té práce zešílím.

V jedenáct dopoledne raději vstávám a jdu se projít ven do lesa, sednout si na dub a na posed. Váhal jsem, jestli se mám tahat s dalekohledem. Nakonec jsem si ho s sebou vzal, jen tak do ruky, a opět jsem nelitoval! Na „Putinovce“ jsem shora viděl dole slunit se dvě holky, skoro nahé. Pěkné peep show mi zkazil jakýsi otrapa v modrácích, který ty krásky vyplašil. Nevěděl jsem, na co se dívat dřív, zda na ty holky, nebo na černého čápa, který právě nad sjezdovkou přelétal kamsi směrem k přehradě. V listnatém lese jsem pak ještě pozoroval datla, jak nejprve vykukuje ze své hnízdní dutiny, posléze z ní vylétá a hledá si potravu na okolních stromech. Úžasné zážitky.

Před ubikací se rojí včely. Právě přiletěly. Uhnízdily se na stejném místě co loni: pod střechou. Rojení to bylo velké. Bzukot také. Soused, když viděl tu invazi, obešel raději garáže než vešel do baráku, a to ze strachu, že by ho ten nebezpečně vyhlížející roj mohl napadnout. Měkota. Já jsem prošel normálně přímo prostředkem roje; sice pomalu a opatrně, ale prošel jsem. Včely mi divoce létaly kolem hlavy, ale neublížily. Když jsem se po třech hodinách vracel z lesa, včely už byly klidné a soustředěné jen v jednom roji pod střechou. Všichni mají kvůli nim zavřená okna, jen Já je bez obav otevírám. Za chvíli však okno přece jen s láteřením zavírám, jenomže ne kvůli včelám, nýbrž kvůli Čubce, která se zase rozhulákala sotva jsem se doma vyzul z bot. Strašná čtvrť.


pondělí, 2. června 42

Víkend byl slunný, tropický.

Na cestě jsem potkal jednoho blázna s vozíkem ořechů. Seděl v prachu cesty a přehraboval se v kamíncích. Znám toho blázna. Myslím, že bydlí na Baldě v bývalé hájence. Jednou jsem ho tam potkal u Zlaté studny. Vždycky na mne promlouvá tichým hlasem a něco mi nabízí: jednou to byly sušenky, tentokrát něco na žízeň. Říkám pokaždé, že nic nechci a hledím se rychle od něho vzdálit. Možná dělám chybu; třeba by bylo zajímavé si s ním promluvit. Připomíná mi mne z doby před p@kárnou, z mého nejšťastnějšího životního údobí; to jsem také nechodil do práce a též jsem se jen tak různě poflakoval po lesích a luzích.

Další blázen. Docela mu závidím. Tu dobu, kdy jsem byl jako on, bych chtěl vrátit. Možná jsem byl tehdy také blázen a možná jím jsem stále – jenomže nemám „papíry na hlavu“ a musím proto poctivě a tvrdě pracovat. Raději bych se vzdal své příčetnosti za doživotní svobodu! Blázni jsou svobodní.

Vzpomněl jsem si při této příležitosti, že jsem kdesi četl (snad u filozofa Stanislava Komárka?), že odlehlé kraje, jako je naše vysočina, přímo oplývají různými podivíny, excentriky, pošetilci, blázny a lyriky typu Rejnka a dalších.

A podařil se mi vskutku fenomenální nález! Objevil jsem daleko za Schönbrunnem rybník, kde se dá koupat! Rybník je to nový, snad loňský, protože jeho okolí ještě nestačilo zvětrat a zarůst rostlinstvem; stále jsou tu například patrné stopy po buldozerech. Nikdo jej zatím „neobjevil“, takže mám opět své vlastní letní koupaliště úplně pro sebe, kde se mohu koupat a slunit úplně nahý. Připomíná mi to naši poličskou „Přehradu“. Ta byla zpočátku také tak krásně netknutá lidskými zásahy a návštěvami. Doufám, že to tady nedopadne také tak... – Nebo ještě něco mi ten rybník připomíná: - Thoreauův Walden!

Na hladině tohoto mého nového rybníka plovaly a potápěly se poláci chocholačky a lysky černé. Po třetím mém koupání už to poslední tři poláci nevydrželi a odletěli raději jinam. Dokud jsem se držel jen u břehu, spokojili se se svou stranou rybníka, ale jakmile jsem nabral kurs napříč rybníkem, zvedli kotvy a frnkli. Nedivím se jim; Já bych před člověkem také utekl. Také včera navečer, když už se pomalu stmívalo a na obzoru se blýskalo a hřmělo, jsem vyděsil jednoho srnce, když jsem před ním najednou stanul jako jezerní příšera vystouplá z vln. Ten hulákal!

Rybníček je to tedy moc pěkný, hlavně odlehlý, ze tří čtvrtin obklopený a chráněný lesem. Do vody vedou dokonce schůdky! Voda je čistá a teplá, dno je kamenité nebo písčité a hluboké. Paráda. Na kraji lesa stojí starý posed, na němž se pohodlně sedí a pozoruje okolní příroda. Břehy rybníka také obývá několik kulíků říčních a vídávám tu též přelétávat volavku.

Cesta k rybníku není dlouhá: sejdu jen z horního lesa dolů k napajedlu, tam naberu vodu, přejdu silničku do dolního lesa, který je divočejší a zarostlejší jako pravá tropická džungle kdesi v Thajsku, ubírám se ještě chvíli lesem a jsem u rybníka.

Panuje tropické vedro, a proto jsem váhal, zda si nemám obléci kraťasy a obout sandály. To bych si dal! Ještě že jsem zůstal věren dlouhým maskáčovým kalhotám a solidním botkám! Tím bujným porostem, kde se skrývají kopřivy a trní, se prodírá lépe takto chráněn. Nelituji. Zlaté dlouhé nohavice a pevné botky!

Dopustil jsem se pouze jedné chyby, a to té, že jsem si vzal málo jídla. Dnes večer jsem už měl hlad a byl jsem dost vysílený. Ale víkend to byl přesto nádherný. Zhubl jsem na 65 kg, což je stále ještě optimální hmotnost. Jsem lehký jako pírko a nikdy jsem nebyl v lepší kondici. Pěkně jsem se „rozešel“ – denně urazím pěšky mnoho kilometrů, často i dost neschůdným terénem.

Včera večer jsem se procházel po lese až do tmy. Všude jsem samozřejmě překvapoval mnoho zvěře, hlavně zajíce a srnce. Jeden zajíc mi běžel po cestičce v ústrety, než mě zpozoroval, a jeden srnec mě uviděl, až když jsem jej již hodnou dobu pozoroval z nevelké vzdálenosti. Bylo však příšeří. Srnec zavětřil, zpozorněl a jal si mě prohlížet. Blížil se ke mně jako k nepříteli, na něhož hodlá zaútočit, pak podupával předníma nohama a obcházel mě po oblouku v temnotě hustého nočního lesa.

Jednoho rána jsem si šel sednout po snídani na posed. Jaké bylo mé překvapení, když jsem pod ním nachytal dva mladé srnečky, kteří si hravě měřili síly a strkali do sebe v žertu hlavami! Jeden z nich ještě ani neměl žádné parůžky, jen jakési hrbolky, kdežto ten druhý již malé parůžky měl. Přesto si spolu hráli a dováděli jako každá hravá mláďata. Něco takového jsem ještě neviděl. Nádhera.

Do lesa jsem si s sebou vzal tentokrát svého discmana s tím naprosto skvostným albem In Sorte Diaboli od Dimmu Borgir. Uplynul měsíc a konečně teprve teď mohu říct, že mám ten disk naposlouchaný; že hudba na něm nahraná je již mnou do poslední noty, do posledního tónu prozkoumaná. A výborné skladby jsou tam všechny, ne jen ta úvodní píseň!

Na čtení jsem si vzal Nietzscheho „Zarathustru“. Určité vybrané a tužkou podtržené odstavce si doma pročítám často, ale celou knížku jsem již dávno nečetl! Naposledy také v lese – ale v kterém roce to bylo?

Prášky proti bolesti jsem dnes již nevyužil, tak už snad budu mít pokoj.

Nemusím ani opakovat, jak strašně nerad jsem se vracel zpátky do lágru a jak hrozně nerad jsem zase potkával lidi.

Fuj! Když odcházím z města, odplivnu si tradičně na rozloučenou; při návratu bych však nejraději plival lidákům přímo do jejich hnusných ksichtů!


čtvrtek, 5. června 42

Po noční šichtě jsem se trochu prospal a šel jsem se projít ven.

Obešel jsem přehradu. Měl jsem na mysli se vykoupat, ale na mém oblíbeném místě, na nejzazším rybníce, stál na břehu jakýsi rybářský idiot a stále nahazoval prut. Imbecil. Takže jsem se nevykoupal. Stejně jsem s tím tak trochu počítal, že to nepůjde.

Les na břehu tohoto nejzazšího rybníka zmizel. Zbyly po něm jen pařezy a několik zuhelnatělých ohnišť. Čím dál „lepší“.

Ze zvířat jsem viděl kachnu s kačátky, schovanou pěkně díky svému ochrannému zbarvení v korytě vytékajícího potoka, hned pod břehem, kde se tísnili přiblblí rybáři nalévající si své nafouklé pivní teřichy dalšími zteplalými lahvovými pivy. Fuj, odporné! Z lidí se mi zvedá žaludek.

Prošel jsem se po naučné stezce, vinoucí se kolem meandru potoka v lužním lese. Bylo tam plno kopřiv, což mi jen v krátkých kalhotách ztěžovalo to pravé pokochání, ale jinak dobré.

Viděl jsem na obloze volavku. Posadil jsem se na kraji lesa do trávy. Za chvíli slyším za sebou dusot kopýtek. Srnec. Mladý. Zastavil se deset metrů ode mne a hlavu i krk si může ukroutit, jak se horlivě snaží rozpoznat z různých úhlů pohledu toho velice divného sedícího tvora před sebou. Měl jsem na sobě hnědé tričko, a tak možná zkoumal, jestli nejsem taky srnec nebo srnka. Rozhodně jsem si v tu chvíli nepřipadal ani trochu lidsky.

Nedaleká munička, skrytá v lesích, dostala nové ohrazení z ostnatého drátu a výstražné cedule hlásající striktně NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN! s výmluvnou siluetou volajícího muže s černě napřaženou odmítavou dlaní. Ta cedule by se měla stát exponátem muzea chorých lidských mozků. Jenže do muzeí se umisťují jen předměty dobově vysloužilé a nefunkční, kdežto tady je to žhavá funkční současnost. Ale stejně bych dovedl dovnitř podlézt, kdybych chtěl. Kdysi jsem se po tom zalesněném areálu s jezerem procházel sám a nahý. Kdysi. A i tehdy mě tam málem načapali!

Krávy jsou na pastvě. Jejich pozornost přitáhl nákladní vůz s hydraulickým ramenem na zvedání a nakládání klád. Brzy je to podivné ocelové monstrum přestalo bavit a dál se věnovaly poklidné pastvě. Vozem Džaganathovým vyplašený zajíček vyběhl přímo proti mně. Ztrnul jsem v nehybném postoji a čekám, jak blízko přiběhne než si mě všimne. Zastavil se kousek přede mnou, zadíval se na mne a rychle odpelášil odkud přiběhl.

V lese přibyla oproti loňsku jakási úchylná maringotka. Jsou to úchylové. Vždycky byli, pořád jsou a vždy i budou. Lidáci jsou nepřevychovatelní. Ty je potřeba prostě a jednoduše vyhladit – a bude na světě pokoj. Od nich pokoj!

Krávy nahoře v koncentráku otravují parchanti z pomocné školy. Debilové na výletě! Zachraň se kdo můžeš! Strkají nebohým krávám před čumák jakousi nechutnou klejichu a diví se, že ji odmítají. Dokonce melou svými hloupými hubami a říkají, jak jsou ty kravky mlsné. Pakáž.

Mám hlad, ale chci si ještě posedět a odpočinout si na posedu. Je již odpůldne a tou dobou tady zase řádí ten motorkář, jejž bych odpravil bez nejmenších výčitek svědomí.

Na sluníčku je teplo, ale vzduch je nějaký studený. Z „Putinovky“ jsou díky tomu dobře vidět vzdálené vrcholky Orlických hor, což by za tetelení horkého vzduchu nebylo možno.

Po včerejšku mám obroušené zuby a bolí to.

V práci je obtížné a složité vybrat si dovolenou. Já to tušil. Já tušil, že se překulí jaro i léto a veškeré nárokovatelné volno mi zbude na zimu. Tuším, že to tak dopadne.


neděle, 8. června 42

Po noční šichtě jsem spal do poledne a pak jsem vyrazil do svého „Fuchsbau“, do svého „liščího doupěte“ (- Fuchsbauer, to by bylo dobré jméno pro mne!). Často drobně poprchávalo, ale to mi ještě příliš nevadilo. Velký lijavec se strhl až za posedem, zhruba v poslední čtvrti mé cesty. Bouřilo a dešťová voda se valila lesními pěšinami jako potok. Schoval jsem se pod strom s hustým větvovím jako pod střechu a přečkal nejhorší. Přesto jsem dost zmokl a ve stanu jsem se musel převléct do suchého. Najedl jsem se rozemletého tofu, přečetl kousek ze „Zarathustry“ a usnul jsem spánkem spravedlivých až do osmi hodin večerních. Krásně se spí v lese za tichého prozpěvování ptáčků! Každou chvilku znovu drobně poprchává. Ideální počasí to tedy nebylo. Nemohu si však vybírat. Musím jít ven za každého počasí, protože nejsem pánem svého času. Dnes večer se například musím ještě vrátit do lágru kvůli tomu zítřejšímu očnímu vyšetření, na které mě posílají z fabriky. Mám tam být deset minut po desáté ranní. Zkazí vám i to minimální volno, na které máte nárok.

Příroda však voní a bují a ani moc lidí nikde není. Potkávám jen obrovské hlemýždě, velké žáby, štíhlé srnce a krásné rostliny (například právě krásně růžově purpurově kvetoucí vrbovku úzkolistou). Jsem doma.

Na ubikaci se vracím v deset hodin, potmě, nikde nikdo, všichni lidáci zalezlí.

V polích za městem končí další část mého života: Vytrhávají tu koleje ze železniční vlečky, vedoucí od nádraží k muničce v Bořinách.

Obroušené horní zuby bolí stále neztenčenou mírou. Dokonce se mi zdá, že je to s nimi čím dál horší. Jsou extrémně citlivé na všechno: na vodu, na kávu i na ovocnou šťávu, na jídlo, na vzduch, na sladké i na kyselé, na horké i na studené; nemohu se bez ostré řezavé bolesti ani najíst, ani napít. Je to hrozné. Pouze rozmixovaná polévka pokojové teploty mi nečiní žádné problémy. Takhle mě to bolí už čtvrtý den a konec utrpení je v nedohlednu. Ach jo. Co jsem to udělal. Měl jsem to nechat na přírodě, na vis maior naturæ medicatrix – na velké hojivé síle přírody, totiž na odvaru z řepíku – a ty zuby by samy bezbolestně uhnily a vypadaly. V životě už k zubaři nejdu!


úterý, 10. června 42

Právě jsem se vrátil z „Liščího doupěte“. Zase jsem vyrazil po osmé a zase jsem přišel do lágru po desáté, zase tedy za dvě hodiny. Tentokrát jsem potkal psohlavé hlídky dvě: jednou starou Páskovou a podruhé na sídlišti nějaké dvě čůzy. Další hlídka – ta debilka s mongoloidními rysy – číhala za barákem, ale tu jsem naštěstí nemusel míjet.

Sousedé v přízemí (Odvárkovi) jsou okradeni. Někdo jim ukradl ze sklepa sekačku. Takových čoklů je všude kolem, ale akorát se utrhují na domácí a nepohlídají stejně nic.

Kontrola na očním dopadla špatně. O tom víc píši ve spise der Feuerteufel, protože celá ta neblahá událost se tam přímo výborně hodí. Sem ne. Tady chci zapisovat převážně zážitky z živé přírody, zážitky radostnějšího, životnějšího charakteru. Například a hlavně o tom, jak jsem se měl ve svém Fuchsbau.

A měl jsem se tam opět skvěle: Ochutnal jsem první letošní lesní jahůdky, a to na místě dosti nezvyklém, totiž z jahodníků prorůstajících narušenou betonovou obrubu onoho lesního „napajedla“, neboli koupališťátka, kam chodím pro vodu. Ale i na cestě vedoucí shora dolů kolem rekreačních chatek jsem mlsal první červené jahody. Tam jsem také objevil a následně doma v počítači určil nádherného modrofialově kvetoucího orlíčka obecného.


Orlíček obecný


V tom koupališťátku je plno zelených žabek, které se ani moc nebojí, takže když nabírám vodu a piji v malých, opatrných doušcích, nebojí se a přihlížejí kousek ode mne, jak pomalu nabírám vodu do rozbitých úst a sykám bolestí. Kvůli těm obroušeným zubům nemohu pořádně z plna hrdla pít.

V „napajedlu“ je na dně vidět také mnoho mloků, pár rybiček, pulců, potápníků a všelijaké jiné vodní havěti. Tolik mloků pohromadě jsem nikde jinde neviděl.

Víkend jsem z větší části prospal. Neopomněl jsem však také večerní procházku, nyvou jako obvykle, osamělou, snivou. Zase jsem při ní potkával zblízka překvapené srnky. Jsem holt dobře maskovaný a pohybuji se pomalu a tiše.

Šel jsem se také po poledni vykoupat k rybníku, ale měl jsem tentokrát smůlu. Sotva jsem se na břehu svlékl z šatů, už jsem slyšel přibližující se rachot jakéhosi motoru. Byl to buldozer, který sem jel upravovat povrch břehu. Rychle jsem se oblékl a schoval se v blízkém lesíku. Jím jsem došel k druhému rybníku v sousedství, ale tam se mi nelíbilo. Břehy to má vysoké, zarostlé rákosím a navíc jsem na druhé straně spatřil dvě auta. Asi hodinu jsem se toulal po lesích kolem rybníků, kde jsem našel páchnoucí mrtvolu zajíce a zblízka, sedě na padlém kmeni, jsem pozoroval srnku, ale buldozer nebyl stále s prací hotov. Pořád jezdil sem a tam až jsem ztratil trpělivost a vrátil jsem se nahoru. Nabral jsem vodu, poseděl na posedu, poležel ve stanu, poslechl si Dimmu Borgir, dokud mi nedošly baterie u discmana, ale to už byl večer, tudíž čas k návratu do lágru. Uteklo to příliš rychle.


středa, 18. června 42

V pondělí ráno pršelo, a tak jsem s láteřením nad svou smůlou vypil luštěninovou polévku ze sóji a fazolí a šel si lehnout. Spal jsem do půl jedné, buzen neustále štěkáním nějakých psisek. Jednou to byla dvojice otravných čoklů staré otravné Páskové, podruhé nesnesitelně hlučná Čubka od nás z baráku, potřetí a pošestnácté jiní čokli, jichž je na sídlišti plno. Jeden zmlkne, další začne a tak pořád nanovo. Rád utíkám odsud pryč do lesů, neboť již neprší. Stále však poprchává a v noci na úterý pršelo celou noc. To už jsem byl naštěstí pod střechou stanu. Na cestě jsem našel rozlousknuté vlašské ořechy, jen ten blázen u nich tentokrát chyběl.

V mém lese se pracovalo. Stezku lemují vyrovnané hromady klád a v lese chybějí některé stromy. Také myslivci „se činili“. V noci, když jsem se vracel ze své pravidelné večerní procházky, uskakoval jsem nejprve před světlomety právě projíždějícího terénního vozu – téhož, který mě míjel v poledne nad městem při cestě sem – a pak jsem se stal náhodným svědkem vraždy. V nejzazším bodě stezky, tam, kde tato končí jako slepá ulice, stálo již další auto – osobní, zelené, poznávací značka SYC 47-71 –, jehož osádka čekala, zřejmě smluvena mobilním telefonem, na příjezd toho džípu. Přikradl jsem se potichu tmou blíž. Co to tam mohou provádět nekalého při světle baterek? Moc jsem toho neviděl. Až nakonec jsem zahlédl, jak ti lidáci balí jakési mrtvé tělo do bílé deky a nakládají je dozadu do úložného prostoru toho zeleného osobního auta. (Myslím, že je to to samé, které jednou tak choře jezdilo po lese a troubilo. Takové auto jsem vídával i loni na Špici. Je docela dobře možné, že jde o jednoho a téhož myslivce. Značku mám poznamenanou, arci jen pro mou vlastní potřebu, to kdybych je někde uviděl znova, abych hned věděl, kdo to je; nemám tu značku tedy poznamenanou pro úřady nebo pro policii, protože zločin, jejž jsem viděl, nemá kdo potrestat ani odsoudit. Jen Já.) Po naložení oběti jsem zřetelně zaslechl jediné slovo:

„Paráda“, řekl jeden z těch vrahů.

Ještě si to pochvalte, parchanti!

Já vím, že vraždění je v přírodě na denním pořádku a že to tak musí být; avšak mně vadí to, že to dělají oni, lidáci, ta verbež škodlivá rozmrdaná; že to dělají ti, kteří by sami měli být vyvražďováni, a to systematicky.

Obětí té vraždy se stal nejspíš srnec. Když jsem přitom odcházel, nikoho a ničeho podezřelého jsem si nevšiml; muselo se to stát dlouho poté. Dole pod kopcem jsem sice zaslechl nějakou ránu, ale nenapadlo mě, že vyšla odsud. Hajzl myslivecká bouchalova musel číhat někde „za bukem“, jak se říká. Možná jsem mu i Já prošel nevědomky před flintou!

Jakmile obě auta odjela, šel jsem se podívat na místo činu. Dlouho jsem nemohl najít žádné stopy... – dokud jsem je neucítil! Kráčel jsem se smysly napjatými jako policejní stopař, až jsem v jednom místě ucítil cosi jako zápach krve smísený s výkaly. Zastavil jsem se a trochu se vrátil tam, kde byl pach nejintenzivnější. Nyní jsem zapnul baterku. A k své hrůze jsem opravdu objevil na zemi krev, ještě čerstvou, temně rudou, již zasychající!

Jsem dobrej! Smysly ostré jako zvíře! Ucítil jsem krev, aniž bych ji viděl! A to s ní nemám žádné zkušenosti!

Jsem z celé události a ze strašného nálezu mírně v šoku.

Druhý den ráno jsem šel ohledat místo činu znovu a lépe. A zděsil jsem se podruhé! Noční milosrdný déšť krev vůbec nesmyl a navíc jsem objevil – znovu po čichu! – o kousek dál v borůvčí pod stromy vyvržené vnitřnosti, odporně zapáchající! Odvracím se v hnusu. Je mi na zvracení. Dobrou chuť, hovada! A ať vám chutná! Tohle opravdu nejsou moji bližní; ani ti, co tu spáchali tenhle odporný zločin, ani ti, kteří ukořistěnou mrtvolu budou žrát na nějakém mysliveckém bále. Spíš se identifikuji se srnami a stejně jako ony si dávám na lidáky pozor a utíkám před nimi – zvláště před myslivci! Pokaždé si zkontroluji, jestli nedřepí na posedu nějaký bouchal. Misantrop nikdy neví, co je napadne. Nevěřím jim. Věřím, že by po mně klidně střelili. Kromě toho nechci, aby o mně vůbec věděli, že obývám les.

Vzpomínám na loňský rok, na to střílení po lišce. Bylo mi, jako by se střílelo po mně. Nyní se cítím také v ohrožení.

Letos jsem tady ještě neviděl jedinou lišku. Neviděl jsem ani například žádného ježka...

Zato lidáků tu začíná přibývat. Dole v těch chatách, nebo co to je, jsou nalezlí lidáci a jeden z nich mě viděl, když byl na houbách. Nacházel se docela blízko mého Fuchsbau a lidužel mě nejen viděl, ale málem i potkal. Dělal jsem, že jej nevidím a rychle jsem hleděl jít mu ze zvědavých očí. Viděl mě už podruhé; jednou dole u chatky, podruhé teď tady, kousek od doupěte. Liška by se už stěhovala jinam, Já také hledám nové „liščí doupě“.

A kdo hledá, nalezne! Skutečně jsem našel dole pod silnicí pěkné místečko pro stan, ještě lepší a skrytější, než to dosavadní!

Máme-li považovat silnici dole u „napajedla“ za pomyslnou dělící čáru mezi takzvaným „horním“ lesem a „dolním“, nově vyhlídnuté doupě se nachází v lese „dolním“, tam, kudy chodím k rybníku.

A když už zmiňuji rybník, připojím i nové zážitky kolem rybníka:

Vykoupat jsem se šel hned večer, jak přestalo pršet, ale voda byla studená, neprohřátá sluncem zalezlým za černými mraky. Sice jsem do vody odvážně vskočil, ale uplaval jsem jen pár temp a musel jsem z vody ven. To se nedalo. A zase jsem při tom vyplašil srnce! Jen párek potáplivých poláků zůstal klidný.

Druhý den jsem se šel zkusit vykoupat znovu, protože slunce svítilo a bylo teplo. Ale voda byla pořád stejně studená, jen snad o trochu teplejší, jak se mi alespoň zdálo, neboť těch temp jsem udělal o trochu víc. Nevím, možná jsem i otužilejší.

Vylezl jsem z vody, trochu jsem na vzduchu oschl a otřepal se jako zmoklé zvíře, oblékl jsem se a vylezl posedět na posed. Ale netrvalo snad ani čtvrt hodinky a na opačném břehu se objevil lidák, samozřejmě se psem. (Znovu musím zopakovat, že kdyby ty psy neměli, byl by od nich svatý pokoj. Také kdyby auta neměli a kola! Na cestě z lágru mě z dálky míjel automobil a lidáci uvnitř na mne čuměli jako na raritu, jako na zvláštní zvíře, které chodí pěšky a samo. Připadal jsem si jako v nějaké té zoologické zahradě, kde zvířata žijí volně a kde návštěvníci mezi nimi projíždějí v autech. Za pár let si mě budou točit na video a fotit si mě jako exotické zvíře.)

Lidák s černým velkým hafanem se zprvu pouze rozhlížel po rybníce a když tam nikoho kromě poláků neviděl – neb Já jsem byl jeho zrakům skryt a nehybně zamaskován na posedu –, vydal se po krátkém váhání podél břehu směrem ku mně. Tím mi vyslal jasný signál, že se mám klidit z posedu dolů a pryč do lesa. Jakmile jsem se hnul, lidák mě zřejmě také spatřil, neboť se též otočil a šel zpátky, odkud přišel.

Nó, nebude to tu tak opuštěné, jak jsem myslel! A stopy psí jsem tady viděl už tehdy, když jsem sem přišel poprvé! Jsem zvědav, jak dlouho bude trvat, než se i tady bude opakovat scénář z poličské „přehrady“. Nejjistější bude pořádně nejprve obhlédnout terén, nebo se sem chodit koupat vždycky až po setmění. Uvidíme. Každopádně tady všude zhoustl provoz. Nechci vidět a obávám se, až tady budou haranti na táboře.

Do pracovního lágru se vracím po osmé hodině a tentokrát ještě odpočívám v půli cesty na posedu. Nikam nespěchám. Pomalu a nerad se loučím s lesem a s jeho obyvateli, mezi něž jsem mohl i Já po tři pohříchu krátké dny patřit. Nemohu se rozloučit. Červenka zpívá tak krásně smutně...

Srny, které míjím, jako by mne zdravily; stojí v pozoru a sledují mě zblízka, nebo jen kousek poodběhnou. Chodím pořád v jedněch maskáčích; je možné, že by si mě pamatovaly a věděly, že pro ně ten divný tvor barvy lesa neznamená nebezpečí? Kéž by to tak bylo!

Na obzoru se jako druhé slunce vyloupl měsíc v úplňku. Nádhera!

Je již noc, když přicházím do ulic koncentráku, aniž bych cestou potkal človíčka. Tady na sídlišti je to však jiné, i přes pokročilou hodinu. Jak jinak, jsou to hlídky samozvaných bachařů, kolem nichž je mi nutno projít.

První psohlavá hlídka je velký černý pes, který vrčí, jak se zdá, ale on nevrčí, on blije na chodník. O kus dál se někdo přehrabuje v odpadkovém kontejneru a jeho velký bílý pes si mě zvědavě přibíhá očichat. Stylový návrat do koncentráku. Už jen zbývá posvítit mi baterkou do tváře a vyžádat si ode mne stroze nějaký ten Ausweis.

Tak to by bylo: zónou bachařů jsem úspěšně prošel, zkontrolován, očichán a zaregistrován a zítra mohu jít zase do fabriky, kde budu opět pod dozorem jiných lidáků. Už se těším, až se za pět pracovních dní zase osvobodím od toho věčného dozírání lidáků. Myslím, že to je právě svoboda: být osvobozen od veškerého dozoru, tak aby nikdo nevěděl, kde jste a co tam děláte. Osamělé trampování ve volné přírodě je poslední opravdu svobodná činnost, poslední svobodná náplň volného času, která zbývá na tomto vysoce a čím dál důkladněji zhumanizovaném světě.

Četl jsem v lese pořád Nietzscheho „Zarathustru“ a k poslechu jsem si vzal italskou hardcorovou kapelu Unsung. Je to dobrá kapela, s dobrými nápady, ale zvuk mají nepropracovaný, příliš undergroundový. Dimmu Borgir jsou lepší.

„Zarathustra“ mi připadá pořád jako skvělý, slovesný, básnický i myšlenkový klenot, i když ne všechny Nietzschovy myšlenky jsou mými myšlenkami. Před lety jsem si tužkou podtrhal nejlepší pasáže, které se mi tehdy líbily. Je zajímavé číst celou knihu znova a přesvědčovat se, že síla oněch pasáží stále trvá, jiné vybledly, další se zdají nepochopitelné, proč se mi tak líbily, a jsou tam i další, nově objevené pasáže, které se mi líbí teď, kdežto tenkrát jsem si jich ani nevšiml. Tenkrát jsem „Zarathustru“ čítal také v lese – celá vazba se ostatně vinou lesního vlhka rozlepila – a na základě této inspirativní četby jsem zkomponoval můj spisek Z poustevníkovy lesní moudrosti. To už je neuvěřitelných třináct let! Kam se ty roky dějí...?

Ze živých tvorů mě tentokrát zaujali ti nejmenší, jimž se říká živočichové. Broučci různých barev a tvarů a potom jeden zvláštní soumračný nebo noční motýl s nezvykle dlouze protaženými bílými křídly. Byl jediný svého druhu a vypadal jako kdyby přilétl až odkudsi z Afriky. Takovým exotickým dojmem na mne zapůsobil! Vůbec netuším, co to mohlo být za druh. Stále jen poletoval nad jedním místem v trávě a neposeděl, takže i tím jsem měl ztíženou možnost poznání. Ale i tak mě trápí, že některé živočichy a najmě mnohé rostliny neumím pojmenovat. Většinu znám, ale stále narážím na nové a nové živé hádanky, jejichž řešení mi zůstává utajeno, ačkoli se snažím pilně studovat. Potřeboval bych mít stále s sebou svůj počítač.

A pak padla tma a vyrojily se svatojánské mušky. Přesně na den jako vloni! Tomu říkám dobře seřízené biologické hodiny! Třebaže svatého Jana je až příští týden.


pátek, 20. června 42

Konečně jsem hotov u zubaře a ode dneška mám nové zuby! Stálo mě to celé dobrodružství 5 950 korun + asi 120 korun dohromady za vytrhání starých paradontózních zubů. Je to ale nezvyk! Připadá mi, že mám v puse cizí objemné těleso, nevalné chuti a podezřelého původu, které bych měl vyplivnout. Jako bych měl stále v ústech žvýkačku nebo bonbón. Konečně mám snad po bolestech a konečně budu moci přijímat tuhou stravu a konečně mě návštěvy u zubaře nebudou okrádat o můj drahocenný čas léta! Tak, a teď si začnu plánovat a vybírat dovolenou!

Na školní zahradě „zasahují“ hasiči proti něčemu, co je skryto v koruně stromu a k čemu vede požární žebřík. Zřejmě „nebezpečný“ roj včel nebo vos. Hmyz se hlásí o svá práva a chce zpátky vrátit lidmi uloupenou a zdevastovanou přírodu.

Zastavil jsem se také v knihovně vrátit Ecce Homo od Nietzscheho a vypůjčil jsem si knihu, již jsem si chtěl dávno přečíst: Tuskulské hovory od Cicerona. Tentokrát jsem šel do knihovny s jasným cílem a najisto. Netápal jsem jako minule. Chtěl jsem buď Schopenhauera, ale to je do lesa moc tlusté a dlouhé, nebo monografii o Germánech, ale to je také příliš objemná kniha, hodící se víc do zimních večerů, anebo jsem chtěl Senecu či Cicerona. První mi padl do oka Cicero a zrovna jeho slavné Tuskulské hovory. Nezaváhal jsem ani na vteřinu. Také Já se jednou k stáru hodlám uchýlit do svého „Tuskula“ po vzoru tohoto velkého římského státníka, řečníka a filosofa.

Pak jsem se šel projít konečně také po Šibeničním vrchu. A znovu jsem nelitoval, že jsem si vzal dalekohled! U posedu jsem spatřil obrázek, proti němuž je ikona křesťanské madony s Jezuletem odporná a chorá jako jistá americká zpěvačka stejného jména, avšak judaistické víry. Křesťanství vůbec je tak odporné a choré, že by patřilo je zakázat a vykázat jako cosi nepatřičného. Křesťanství by mělo být povoleno jen těm mnoha lidem, jimž jeho přijetí způsobí zkázu mravní i tělesnou. Ano, křesťanství a jiné drogy bych zlegalizoval. Ničí jen ty slabé a choré.

V lese u posedu jsem však spatřil něco zcela opačného: líbezný obrázek srnky se svým mládětem! Srnka dávala pozor, zatímco srnčátko vesele a nezbedně poskakovalo kolem ní a běhalo radostně a čile po celém listnatém lesíku. Ano, tato srnka se svým neposedným srnečkem je mi pravou madonou mé antihumánní přírodní víry!

Ze sjezdovky „Putinovky“ je krásný výhled do daleka. Vidím nejvyšší vrcholky Orlických hor a v údolích dokonce cihlově červené střechy domů. Jiná, avšak neskonale svěžejší červeň zdobí toto návrší: červené vlčí máky. A skvějí se zde i moje oblíbené skromné krásky mezi rostlinami: violky rolní.

Nahoře v lese jsem nepotkal ani jednoho lidáka! Hned mám lepší náladu, uvolněnější a povznesenější – víc mě ty toulky přírodou baví, když si můžu nerušeně chodit kam se mi zlíbí a nemusím neustále na každém kroku prchat před dotěrností lidáků.

Zašel jsem i vůbec poprvé k tomu malému rybníčku dole v Liboháji u dívčího internátu, neboť teď je tu absolutně lidupusto. V rybníčku plavou pěkné oranžové rybky střední velikosti. Podobají se parmicím, ale to jsou ryby mořské, tak nevím. Škoda, že s sebou nemám žádné drobty, jež bych jim nasypal. Pěkný rybníček. Ještě by chtělo podél blízké silnice vysadit stromy nebo živý plot, jenž by odhlučnil ten kravál z projíždějících aut.

Dnes snad uvěřím, že úřady rozdávají sociální podpory pro všechnu tu armádu nezaměstnaných, přebytečných a nevychovaných budižkničemů, kteří jen zevlují a otravují po ulicích se svými stejně nadbytečnými a otravnými čokly. Ani jednoho čokla jsem nepotkal, a to ani na předměstích! Dneska se vážně někde uděluje neobyčejně tučná almužna! Docela to dnes vypadá na šťastný den. Ještě by mohla odpadnout noční šichta a vymřít lidstvo a jsem spokojen.


sobota, 21. června 42

Venku před barákem někdo zasadil dva stromky. Těžko říct, co za druh by to mohlo být. Podle tvaru listů bych to odhadoval na vrbu nebo snad dokonce na akát. Možná to mohou být i nějaké ovocné stromy, třeba třešně. Budu pozorovat jejich růst.


pondělí, 23. června 42

Tropická pohádka! Vypravil jsem se nejprve k přehradě, zda-li snad se tam nenaskytne možnost o samotě se vykoupat, zaplavat si a svlažit se. Ale ne, jako vždy tam někdo čuměl na břehu, dokonce ženská s podobně šíleným výrazem jako je naše trhlá sousedka Navrátilová – ta s tou čubkou. Nevím, co u té přehrady pořád ještě pohledávám, vážně nevím. Je to pokaždé stejné: akorát nadávám na ty ksichty rybářské a vzpomínám, jaký tu byl kdysi bez nich ráj.

Ale viděl jsem tam zase tu kachnu s kačátky, nyní již trochu odrostlejšími. Ve zbytcích lesa na březích se zase kácelo; když jsem přišel, hroutil se zrovna k zemi strom. Rozkvetl znovu náprstník červený i bílý, jen letos o trochu jinde. Jeho jedovatým listím bych rád otrávil Čubku, ale hned by se vědělo, kdo to udělal, protože jedině Já v celém baráku se netajím svou nenávistí k ní a k jejímu věčnému hulákání. Viděl jsem nádherného živého lišaje lipového, který spal na hrazení pro krávy. Ty jsem viděl také. Našel jsem také jinou pěknou můru – zřejmě samce blýskavky kapradinové –, ale ta byla mrtvá.

Pod mým posvátným dubem se rozmnožily kopřivy a vůbec to tam nějak nezvykle zarůstá vegetací, od té doby, co tam již nepoustevničím. Ale samotný strom je v pořádku.

Na posedu je také pořád velmi příjemné posezení. Je tu chládek, zelenavé přítmí a tichý zpěv ptáků. Brzy se mi však začíná chtít spát a mám žízeň.

Další dobrá zpráva! Mezitím dorazily nové dva kompaktní disky, celkem za 743 korun. Jeden obsahuje album norské gothic metalové skupiny TRISTANIA „Beyond the Veil“ (zase ti Norové! To je národ!), druhé 2CD je opět barokní hudba, a to suity pro nástroj zvaný theorba od Johanna Sebastiana Bacha a od neznámého Francouze jménem de Visée; to jméno je mi však povědomé. Hudba i obaly a nakonec i cena jsou skvělé.




Tuskulské hovory od Cicerona se mi zatím moc nelíbí, lépe řečeno vůbec. Cicero byl vyznavač Platónův a odpůrce epikurejců, takže přímo můj antipod. Na těchto knížkách jsou však nejlepší ty poznámkové aparáty, z nichž čerpám důležité a zajímavé podrobnosti z antických dějin.


čtvrtek, 26. června 42

Ta pakáž v práci začíná být nepříjemně vlezlá a familiární. Lepší bylo a je, když na mne moc nemluvili.

Řemeslníci mají vyměňovat stará okna za nová, plastiková. Všichni už je mají, a tak je musíme mít taky. Jeden začne a ostatní se přidají. Normálka. V bytě bude blázinec, a proto rychle pryč!

Víkendové volno začalo – jak jinak – bouří a lijavcem. Spěchal jsem s nadějí k lesu, domnívaje se, že uniknu té černé mračné záplavě na západním obzoru, hrozivě rychle se blížící. Neunikl jsem; dostihla mě na kopci za městem u lesa, kde si vždycky úlevně odplivuji na rozloučenou. Roztáhnul jsem deštník, ale stejně jsem promokl. Hnal jsem se rovnou bez zastávky nejkratší cestou po silnici, takže za hodinu a půl jsem byl ve svém „liščím doupěti“. Mezitím se po cestě udělalo zase hezky a dokonce jsem trochu oschl. Ale moc ne; dosušit šatstvo jsem musel až ve Fuchsbau.

Ciceronovy Tuskulské hovory se také trochu namočily, ale voda nenadělala víc škody než jakýsi čtenář přede mnou, který na několika stránkách podtrhal tužkou určité odstavce či věty. Je to vandalismus. U mých domácích knížek to sice dělám také, ale tam to nevadí, to je jen pro mou potřebu; u veřejného majetku se to nedělá. Je to už zásah do díla bez souhlasu autora, třebaže malý. Pozmění to vnímání textu. Ty podtrhané věty jsou totiž tím pádem vypíchlé, aniž by měly být. Navíc ten „někdo“ takto vypichoval jen samé banality. Míst k zvýraznění je v té knize víc a lepších. Když to dělám doma se svými vlastními knížkami, které mi patří, je to rozdíl; vypovídá to něco i o mně, zatímco u knih z veřejné knihovny není nikdo další zvědavý na to, co se kdejakému ordinérnímu hlupákovi líbilo nebo zda se snažil dělat ze sebe chytrého, aniž by zbla pochopil.

Kniha se mi začíná líbit. Zpočátku byl Cicero zbytečně rozvleklý, navíc když pojednával o nesmrtelnosti duše, tedy o něčem, co není pravda a co lze spolehlivě vyvrátit jednou moudrou větou nebo dokonce i jednoduchým aritmetickým výpočtem. Já jsem tento nesmysl okolo duší vyvrátil jednou provždy jednou nebo dvěma geniálně prostými, přitom i vtipnými větami-perlami v mém spisku Škarohlíd (listopad 39) a víc se k tomu nemusím vracet. Ale Cicero je po vzoru Platónově příliš obšírný v něčem, co je od základu mylné a kde lidský duch „zabloudil“, jak by se asi vyjádřil epikúrovec Lucretius; tehdy Cicero nudí, prudí.

Epikurejskou filosofii vůbec Cicero, jak vidno, nesnáší, až je to podezřelé. Je patrné, že na něj tato filosofie udělala velký dojem, ale buď jí nerozumí, nebo ji nemůže přijmout z jiných důvodů, z nějaké té nietzscheovské „idiosynkrasie“. Osobně bych odhadoval, že Cicero odmítá Epikúra hlavně z politických důvodů a z důvodů rozvratnosti Epikúrových myšlenek na etiku a morálku. Člověk, který se vyhýbá zbytečné bolesti, nebude asi příliš ochoten podstupovat riziko, nepříjemnosti nebo dokonce oběti o vlastní újmě pro něco „vyššího“, jako je třeba stát, vlast, budoucnost lidstva... Tento logický důsledek epikureismu Ciceronovi asi nejvíc vadí. Vyčítá dále Epikúrovi, že postrádá systém, že je prost důslednosti, že je měkký a podobně. Ale v tom to právě asi vězí; že pravda o životě nemůže být nikdy vtěsnána do úzkých definicí a hotových závěrů. Cicero se pře s Epikúrem o každé slovíčko, avšak uniká mu ten fakt, že pro každou životní situaci platí jiná zaklínací formulka, abych tak řekl, jiná definice, jiné pravidlo – nebo jich je dokonce několik. Proto je Epikúrovo učení plné paradoxů, protimluvů a nesrovnalostí. Zdánlivě ovšem! Nietzsche si také odporuje v každé větě, a přesto celek dává smysl. A co teprve věčná féerická hříčka Ladislava Klímy! Takový je totiž život. Nelze jej vtěsnat do logických škatulek, sám je nelogický, nerozumný, plný omylů a nečekaných zvratů. U mne byste také našli mnoho paradoxů a protimluvů. Ale myslitel je špatný, pokud nedovede hned v následující větě vyvrátit větu předešlou! Tak je nejvíc podoben životu! Ten se přece také sám vyvrací! A obvyklé námitky proti Epikúrově „rozkoši“ prostě vyplývají z toho nejednoznačného slova. Jako mají jiní za smysl života jednou ctnost, podruhé dobro, potřetí vůli k moci, vždy je to jen jiný název pro totéž – pro rozkoš. A největší rozkoší může být pro mudrce opravdu nepřítomnost bolesti, jakož i nahlédnutí, že nic jiného nenaplňuje filosofa tolik potřebným duševním klidem a blahem než netrpět. V tom jsem zajedno s Epikúrem (a nemyslím si, že bych byl proto hned měkký). I když podobné závěry činí i jiní, například Schopenhauer – a nakonec i sám Cicero na některých místech. Nechápu jeho vzdornou averzi vůči Epikúrovu učení, jež místy přechází až v záštiplnou posedlost. Pakliže nás někdo spasil od utrpení, od strachu z bohů a ze smrti, pak je to jedině Epikúros.

Čeká mě rozhodně ještě plno práce s výpisky z tohoto Ciceronova díla! Už jsem tam narazil na mnoho skvělých pasáží, i když se to místy hodně podobá Platónovi, a ten se mi moc nelíbil. Ale Cicero je aspoň tak poctivý a skoro až sám nedůsledný, že uvádí i opačné myšlenky (asi po vzoru peripatetiků), takže o zajímavé pasáže není v Tuskulských hovorech nouze. Výpisky zřejmě udělám až na konec, najednou, až bude čas.

V lese je ovšem jako vždy nádherně. První den večer jsem se šel projít přes téměř neprostupné řepkové pole a přes les na stráně nad Dittersbachem a dolů k malému rybníčku. Je to sice takový špinavý žabinec, ale pěkný. I koupat by se v něm dalo a do vody vedou opět schůdky!

Druhý den je tropické vedro, a tak mířím samozřejmě na opačnou stranu do „dolního“ lesa, přes „napajedlo“ k rybníku. Poláci jsou všichni do jednoho pryč, což by mohlo znamenat, že je tady někdo vyrušuje. A taky že ano. U schůdků jsem nalezl čerstvé tři vajgly od nějakého blba, který si sem chodí kazit zdraví. Jen ti kulíci se tu stále zdržují dál.

Voda je krásně teplá. Po vykoupání sedím na posedu. Ten je olepený pryskyřicí, která skapává se stromu. Jdu se podívat na moje náhradní „liščí doupě“ a rozhoduji se zatím nestěhovat. Byla by tu celý den výheň a musel bych sem chodit částečně po silnici. Nechám si to tu jako náhradní možnost. Misantrop nikdy neví, kdy bude narychlo potřebovat alternativní tábořiště. Prázdniny se blíží a haranti už mají dětský tábor připraven, tráva posekaná...

Při návratu „nahoru“ jsem viděl dva kluky, jak si sundávají trenýrky a chystají se koupat v té špíně koupališťátka, jemuž Já říkám „napajedlo“, poněvadž tam beru vodu. Dnes jsem tam viděl velkou pijavici lékařskou, s níž jsem se setkal naposledy někdy jako kluk při dovádění v potoce pod mostem u stadionu. Mně by hlavně vadila ta blízkost silnice a ta možnost, že může každou chvíli někdo přijít nevhod. Provoz je tu na mne příliš hustý.

Lesní jahůdky jsou sladké, velké a je jich hodně. Kousek od stanu začaly dozrávat borůvky. Bolí mě však zuby a to mi kazí radost i snadnost kousání. Zlobí mě přední dolní zuby. Doktor prohlásil, že ještě pár let vydrží, ale Já vím, že jsou už dávno špatné a opotřebované a že by měly jít ven, stejně jako ty horní. Málem jsem si vylámal zuby na dětských piškotech! Dolní čelist mám oteklou. Nechám si to ošetřit nejdřív v zimě; blíží se podniková dovolená. Kašovitá strava mi vyhovuje a když nemusím nic kousat jsem spokojen a nic mě nebolí.

Jakmile jsem vlezl do stanu, zaslechl jsem zase výstřel. Myslivci řádí. Druhý den jsem viděl odkud ta rána asi pocházela: Naproti přes pole je také jeden posed – nebo spíš by se mělo říkat správněji „střílna“ – a ten posed je otevřený dokořán.

Večer se přihnala vichřice, která prý ve městě vyhodila na celý den elektřinu, přerušila dodávku vody a zabila jednu ženskou. Takové řádění živlů jsem dlouho nezažil! Chtěl jsem jít zrovna pro vodu, ale když jsem viděl ta s hukotem se valící mračna a když jsem z dálky slyšel to nepřetržité hřmění, rozmyslel jsem si to. A dobře jsem udělal, protože co se vzápětí přihnalo mě donutilo zalézt do stanu, všechno zavřít, utěsnit, přikrčit se k matičce zemi a s napětím čekat, co se bude dít dál.

Ten hukot zesílil a obrovský vichr ohnul stromy jako rákosí. Rázem se zešeřilo a začal liják, jenž tepal kupoli mého stanu divým lijavcem. Blesky probleskovaly tmou jeden za druhým, ale epicentrum bouře bylo zřejmě dosti vzdáleno, protože jsem žádné rány neslyšel, jen vzdálené temné dunění jako kanonáda. Vše to „boží dopuštění“ se přehnalo stejně rychle jako přišlo. Škody v lese nenadělalo; našel jsem jen pár zpřerážených stromů a několik popadaných větví, nic hrozného. Ve městě to bylo horší. Škoda, že to nezničilo civilizaci! Nemusel bych se vracet.

K poslechu jsem měl s sebou album „Za závojem“ od skupiny TRISTANIA. Poslechl jsem si je několikrát. Přirovnal bych tu hudbu se složitými kompozicemi, s ženským a mužským vokálem k tvorbě moravské kapely Tisíc let od ráje. Ta hraje podobně, jen s tím podstatným rozdílem, že s Tristanií zpívá nádherným, čistým, andělským hlasem jako na opeře hezká dívka, která nezpívá falešně. Je to měkké, chvílemi i dost drsné, je to rozmanité, je to metalové – líbí se mi to. Zatím jsem tam však nenašel žádnou „hitovku“, nic výraznějšího, co by se mi vrylo do paměti, podobně jako třeba ta úvodní skladba z posledního alba Dimmu Borgir. Ti jsou lepší, ale je to jiný styl. Pro zpestření dobré, ba vynikající! Bacha s de Viséem poslouchám teď -- a je to balzám. Co víc k tomu dodat? Baroko je prostě nejlepší.

Třetí den jsem se šel také vykoupat k rybníku. Počasí bylo podmračené, ale voda stále výborná, ba snad ještě teplejší než předchozí parný den. Přeplaval jsem rybník dvakrát tam a zpátky a dokonce jsem našel odvahu projít se nahý kolem dokola po břehu. Tam jsem viděl své první letošní Stieglitzen, neboli česky stehlíky, oblíbený to můj ptačí druh. Byl to pouze jeden ojedinělý pár těchto krásných ptáčků, zato však předváděl úchvatný synchronizovaný let.


stehlík obecný - der Stieglitz


Na zpáteční cestě do lágru jsem se setkal s myslivcem. A Já si říkal, proč nikde nevidím žádnou zvěř! Všechna před ním utekla. Chtěl jsem si jít sednout ještě na posed v půli cesty, ale spatřil jsem, jak z něj zrovna slézá myslivec. Musel mě vidět, když jsem přicházel, protože i když jsem se schoval, věděl o mně a našel mě sedět na bobku v houští.

Prý co tam dělám.

„Co je vám po tom?“ Já na to opáčil.

„Hledáte houby?“

Měl jsem říct, že seru, ať se jde podívat, ale místo toho jsem si vymyslel lež, že sbírám borůvky.

Slovo dalo slovo a bavili jsme se spolu za chvíli jako dva přátelé, i když bych ho nejradši zabil.

Prý si mám dát pozor večer, když jsou myslivci na lovu, aby mě nezastřelili.

Já na to, že si můžu chodit po lese třeba o půlnoci a je na myslivci, aby nestřílel po všem, co se kde hne, nýbrž najisto.

Docela jsme si rozuměli. Já jsem ho poučoval o tom, jak zpívá červenka a že by auta neměla po lese jezdit – on k tomu připodotkl jakési přísloví, které jsem v životě neslyšel a které mělo znamenat asi tolik co „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“, nebo něco v tom smyslu. Asi se mi snažil vyrovnat chytrostí a vzdělaností, chudák jeden primitivní. Otázku vraždění zvířat jsem raději ani neotvíral, to by nemělo smysl. Chtěl jsem se ho co nejdřív zbavit.

Zkazil mi náladu.

Nikdo z lidáků můj úkryt zatím neobjevil – jako kdybych, podoben čížkovi, vložil do svého hnízda divotvorný kamínek, díky němuž se stalo neviditelným pro lidské oči.

Ze živočichů kraloval mému srdci tentokrát objev krásného motýla, kterého jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděl: ohniváček černokřídlý.



Ptáci pomlkli. Za ranního svítání je to stále ještě koncert, ale co se rok zlomil v půli a začalo léto, jejich celodenní prozpěvování se výrazně omezilo na sporadické trylky. U nás před ubikací je to stejné. Někde blízko však slýchávám několikavětý hlas, který jsem v mém lese ještě letos nezaslechl – pestrobarevný hlas sedmihláskův.



Okna zůstala nevyměněna; řemeslníci se nedostavili.


sobota, 28. června 42

Za šest dní poslechu Tristanie musím hodně poopravit svůj první dojem. Nyní soudím, jako jeden recenzent v internetové Metalopoli, že nic lepšího neexistuje! Gotický metal přechází místy až v metal černý nebo dokonce v metalovou operu a střídavě se nade všemi těmi nevšedními hudebními postupy a kompozicemi vznáší éterický hlas zpěvačky, jejíž jméno zní Vibeke Stene. To je prostě nádhera! Vypadá dobře, zpívá dobře. Ideál. Každý muž vidí na ženě něco jiného erotického: jedni jsou zaměřeni na její prsa, druzí na boky, na nohy, jiní na zadek, další zase na dlouhé vlasy, krásnou tvář, vůni či na její umění líbat, Já považuji za nejerotičtější na ženách krásný čistý soprán. To je nádhera!



V textech ve starodávné angličtině se Tristania drží víc při zemi (tím nutně neříkám, že v realitě), zatímco pod zem nebo do nebe se dostávají málo. Jejich pohanské sepětí se zemí je snad znázorněno i tím, že jsou všichni, kromě Vibeke, pomalováni hlinkou a i sám obal s obrázkem tří nahých nordických dívek, ležících na pustých lávových kamenech, jako by tam jako rostliny vypučely, a jedné stojící, zahalené průhledným závojem (beyond the veil), vypovídá o mnohém z toho, co jsem právě řekl. Na zadní straně obalu pak již novou zemi nepokrývají nahé ženy, nýbrž antické sochy. Myslím, že rozumím. Celé album je skvělým, komplexním uměleckým dílem. Opravdu asi neexistuje nic lepšího!


neděle, 29. června 42

Jsem po noční, ale ven nejdu, je neděle políčského měšťáka a vím, jak by to dopadlo. Kolem mini-zoo Otakarovou ulicí jsem prošel v kanárkově žlutém tričku a měli jste vidět, jak se papoušci zvědavě hrnuli k oknu! Otakarovou uličkou mnoho lidáků nechodívá (proto a tudíž tudy rád chodívám Já), takže jsem pro ty ubohé tvory v kleci jednou z mála atrakcí v jejich nudném životě.

Mne sužuje řezavá bolest při močení. Mohu si tedy říci společně s Epikúrem věty, jež velký filosof napsal v dopise Hermarchovi a jež jsem našel v Ciceronově Tuskulských hovorech (podobnost je čistě náhodná):

Bolesti v měchýři a v břiše jsou tak velké, že už větší být nemohou. To vše je však vyváženo duševní radostí, kterou pociťuji při pomyšlení na své učení a na své objevy.“

Podobných anekdot je v knize, již právě čtu, mnoho a jedna zajímavější než druhá. Cicero sám není příliš objevný ani originální myslitel, ale tyhle jeho vsuvky z antických reálií mě baví.

Koncert za okny pokračuje. Nedávno usazený sedmihlásek „melihuba“ hajní zpívá neúnavně celý den. I ta Čubka jakoby zahanbeně mlčí, i když ji je lidužel pořád slyšet též a ještě tudíž nechcípla.

Pilulky proti bolesti už neužívám, protéza si „sedla“.


pondělí, 30. června 42

Do lisovny vletěl velký zelený motýl. Později jsem ho objevil vyčerpaného sedět na podlaze. Vzal jsem ho a vynesl ven. Byl to asi žluťásek čilimníkový.



Cicero uvádí ve své páté knize Tuskulských hovorů Pýthagorovu skvělou definici přírodního filosofa. První část (první odstavec) jsem znal již z dřívějška, druhý odstavec čtu poprvé. Oba dva odstavce jsou brilantní, hle!:

Podle mého názoru je lidský život podoben jedné z těch slavností, které se konají za účasti celého Řecka a jsou spojeny s výpravnými hrami. Tam někteří hledají slávu a čestný věnec v sportovním zápolení, jiné tam přivádí zisk a výdělek při kupování a prodávání, a je také určitá skupina lidí – ta je nejušlechtilejší –, kteří se neshánějí ani po potlesku, ani po výdělku, ale přicházejí tam jako diváci a pozorně si prohlížejí, co a jak se tam děje.

A stejné je to i s lidským životem. I my jsme vyšli do tohoto života z jiného života a z jiné přirozenosti, jako bychom šli z nějakého města někam na hlučný trh, a teď někteří sloužíme slávě, jiní penězům; vzácní jsou takoví, kteří všechno ostatní nepovažují za nic a bedlivě pozorují podstatu světa. Těm říkám milovníci moudrosti, to je totiž význam slova filosofové. A jako na oné slavnosti je pro svobodného člověka nejdůstojnější jen se dívat a nehledat žádný zisk, tak v životě pozorování a poznávání přírody daleko vyniká nad všechny ostatní činnosti.“

V českém překladu Tuskulských hovorů je tento paragraf uveden dokonce dvojjazyčně; nejprve latinsky, potom česky – dobrý nápad! A výborná sentence, která by se měla zarámovat! Pýthagorás byl prostě dobrej.


úterý, 1. července 42

Krásné tropické počasí! Už jsem se chystal jít ven, ale rozmyslel jsem si to, když jsem viděl pod okny ty haranty. Začaly prázdniny. Důvodem mého rozhodnutí zůstat dnes raději doma je však tentokrát něco jiného, i když to k tomu napomohlo.

Vstal jsem jednak dlouho, až po jedenácté, protože jsem v noci přetáčel na video film Pulp Fiction, který včera vysílala televize NOVA, a pak mám jít večer na noční šichtu – na mou poslední šichtu před dovolenou.

V podstatě jsem jen přetáčel starou mou nevydařenou nahrávku tohoto skvělého filmu Quentina Tarantina. Kam se na něj hrabe třebas jeho Kill Bill, kterýžto dvojfilm mám na DVD! Pulp Fiction jsou nejlepší.

Ale k věci:

Musel jsem to nahrávat ručně, abych tam neměl reklamy, a kromě toho film začali vysílat s dvacetiminutovým zpožděním, a na NOVU je krátký i systém ShowView!

Seznal jsem, co za martýrium čeká misantropa, když se chce jednou za čas na něco kloudného podívat v televizi: Musí přetrpět poslední minuty pořadu předešlého – byla to jakási tuctová seriálová debilita o policajtech –, musí přetrpět reklamy, upoutávky, zase další reklamy, úplně stejné, co před chvílí... – no jedním slovem výmaz mozku. Nedivím se, že jsou lidáci tak vymazaní, když na tohle všechno čumějí.

Pak konečně začíná film, na který čekám. Bavím se božsky. Český dabing je naštěstí pořád ten starý, původní, a ten je dobrý, přednost bych však dal původnímu anglickému znění, ale výmazové by nerozuměli a titulky čtou neradi, jako všechno, takže máme aspoň obstojný český dabing, k němuž nemám nejmenších připomínek, což je vzácnost.

A po padesáti minutách – a to mám ještě štěstí, v hlavním vysílacím čase by to bylo horší! – po ani ne padesáti minutách nanovo tytéž zblblé reklamy a tytéž zblblé upoutávky! Hrůza.

Takto jsem strávil a protrpěl u televize čtyři hodiny, než jsem konečně znovu nahrál můj nejoblíbenější film! S pobavením vzpomínám, co za ciráty s tím nadělali před lety na ČT2: předmluva psychologova, omluva a upozornění hlasatelky, že pořad „rozhodně není vhodný pro děti“, a samozřejmě v rohu obrazovky nechyběl symbol zakázaného – pověstně směšná hvězdička. To byly časy!

Po filmu jsem si ještě v internetovém obchodě vybíral a objednával hudbu a byly dvě hodiny v noci, když jsem se konečně dostal na lože. Objednal jsem si Vivaldiho Drážďanské koncerty a black metalové album Transilvanian Hunger od norské skupiny Darkthrone (zas ti fenomenální Norové!).

Druhým mým důvodem, proč jsem si rozmyslel jít dnes ven, je to, že si chci ještě naposledy před dovolenou zacvičit, aby mě to pak po dvou týdnech vynechání tolik nebolelo, i když ono stejně bude.

Za další se chci v klidu sbalit a připravit, abych mohl vyrazit do „liščího doupěte“ hned ráno po práci, dokud nebude horko.

Také chci ještě udělat pár dalších výpisků z Cicerona, najmě jeho námitky proti citu lásky, který on považuje za špatný, jakož i Já. Cicero ovšem považuje každé hnutí mysli za špatné a škodlivé, příčící se rozumu, což už není můj názor.

Mám toho hodně, ta práce mě jen zdržuje a zaneprazdňuje. Už abych měl volno! Od rána je na sídlišti kravál od psů, od všelijakých motorů... – strašné „místo k žití“, už abych měl volno a vypadnul odsud na celých deset dnů do nejhlubšího, nejpustšího, nejtiššího lesa! Nelíbí se mi žít s lidáky, nelíbí se mi ani žít blízko nich.


neděle, 13. července 42

Včera jsem se vrátil z dovolené, první mé samostatné; trvala dohromady jedenáct dní; jedenáct dní jsem neviděl ten proklatý barák a to proklaté město! Víte, co to je!

Dovolená se nicméně nesla ve znamení štvanice na „lišku“, totiž na mne.

Začalo to už při opouštění lágru. Odchod z nenáviděného koncentráku se opět neobešel bez extempore s psohlavou hlídkou. Vzteklý lovecký ohař jménem Baron mě přinutil vzít to oklikou. Strašné. Misantrop aby si málem klestil cestu na svobodu v tanku! Ale že začal obávaný červenec, měsíc prázdnin a dovolených, jsem poznal okamžitě i podle jiných mnohých znamení a úkazů, jež nebyly milé oku mému ztrápenému! Sotva jsem se vyhnul dozorcům a utekl jim, už jsem zase dostihl jakéhosi motáka na bicyklu, který se loudal do kopce k lesu „rychlostí“ pomalejší než jsem šel Já pěšky! Zase jsem tedy odbočil jinudy, abych kolem něj nemusel projít! Utrpení však nebyl lidužel konec ani v nejzazší mé idyle lesní. Na posledním úseku cesty mě nemile překvapila dvě stojící auta. Záhy, pln obav, co za tlačenici mě zase kde čeká, jsem opět dostihl jiného loudu: jakéhosi starého pajdu o berlích. Šoural jsem se za ním notný kus cesty, než konečně kamsi odbočil, nebo snad lehl a chcípnul vysílením. Já však chcípám nervozitou. Plně oprávněnou, jak jsem se měl brzy přesvědčit! Parchanti obydlili ten dětský tábor dole!

Když jsem šel později po vyspání dolů pro vodu a dál k rybníku se vykoupat, vlezli mi ti parchanti do cesty a protože nechci, aby mě viděli, aby mě vůbec tady někdo viděl, dal jsem se na ústup a jinudy, zadem. Tam však už číhal jakýsi jejich učitýlek, nebo snad studentík „pajdáku“, čili pedagogické fakulty, a samozřejmě že mě viděl, a to kterak se ve spěchu ohlížím po těch parchantech. Muselo to vypadat krajně podezřele.

Po vykoupání jsem šel nerozvážně nabrat vodu ke Zlaté studni, protože jsem to měl blízko při cestě, a tam mě před otevřeným stánkem opět viděla ta učitelská banda, která tam cucala kafe, nebo co! To jsem ještě netušil nic zlého. Mělo být hůř!

Zkrátka a dobře, ta verbež si to dala nějak dohromady v těch svých chorých mozcích, a k nevíře: co myslíte, že udělali! – zavolali na mne policii!

Ano, přesně tak! Na mne, na starého zálesáka poštvali policajty jako na nějakého úchyla nebo kriminálníka!

Druhý den jsem vyšel z „liščího doupěte“ a co nevidím: tři policajti si vykračují lesem směrem tam, odkud se tlumeně ozývá zatloukání kůlů na ohradu (Svět je zase o trochu více koncentrákem). To jsem ještě nic zlého netušil. Říkal jsem si, copak tam dole pod strání asi dělníci našli, nebo copak se tam asi stalo, že tam jdou policajti. Jenže oni hledali mne! To mi došlo v momentě, kdy mě uviděl mizet v houští jiný policajt, který mezitím patroloval u auta. Jasně jsem viděl, jak mě zmerčil a jak rychle volá vysílačkou posily nazpět! V první chvíli jsem chtěl nenápadně zmizet, ale měli hlídky u všech cest a východů; měli mě v obklíčení. Tu jsem konečně pochopil, že si jdou pro mne a vzdal jsem se všech marných nadějí na únik. Místo toho jsem chytře předstíral, že nic a nikoho nevidím a že se krmím borůvkami – tou letošní záplavou hojných, velkých a chutných plodů lesa. Vyšlo mi to. Převezl jsem je a jak se říká „zmáknul“ jsem je, psychologicky jsem je převezl. Dělal jsem překvapeného, když mě policajt v civilu přeuctivě pozdravil (zřejmě měli ze mne nahnáno a mysleli si, že mám zbraň, jsem nebezpečný a že se budu vzpírat a bránit). Policajt v civilu mi ukázal průkazku:

„Policie? Co jsem provedl?“, hrál jsem překvapeného.

„Děti z tábora se vás bojí,“ děl policajt.

„To ještě neslyšely nic o tom, že kdo se bojí, nesmí do lesa?“

„Smím vidět váš občanský průkaz?“

„Nemám ho u sebe.“

„No tak pro něj půjdeme do vašeho pelíšku.

  • přesně tak to řekl: „do vašeho pelíšku“!

V duchu jsem si řekl:

„Ani se moc nespletl; vždyť má pravdu, skoro se trefil; jenom tomu úkrytu před lidáky neříkám „pelíšek“, nýbrž „doupě“, „liščí doupě“!

Zahartusil jsem na svou obranu:

„To je nějaký zločin, když si starý zálesák postaví v lese stan? Čeho jsem se to dočkal? To se mi za celých dvacet let mé kariéry čundráka nestalo, aby na mne lidi kvůli tomu volali policii! Co je to za pitomou dobu?“, přidal jsem si ve stupňovaném předstírání spravedlivého rozhořčení nad stavem dnešního světa.

Zabralo to.

„To víte, pane,“ děl policajt zdvořile, „je jiná doba!“

„Jiná doba je, ale rozhodně ne lepší!“, Já na to stále jakoby rozezlen.

„Máte zbraň?“, ptá se opatrně a mírně ten policajt.

„Ne, nemám zbraň. Pouze svůj zdravý rozum a zdravé instinkty.“ – to už jsem se pomalu vpravoval do role moudrého poustevníka, který udílí morální ponaučení nehodným lidem.

„Doufám, že se o tom nebudete nikde šířit, co jste tady viděli.“ – to už jsem se kochal svou intelektuální převahou nad nimi.

„Nerad bych, aby se sem na mne chodila děcka dívat jako na exota. Prosím vás, dneska jsme tak daleko, že se na vás všichni dívají jako na exota už když jenom někde jdete pěšky!“

Policajti souhlasně a horlivě přikyvovali. Měl jsem je na své straně.

„Zvykl jsem si trávit veškerý můj volný čas v přírodě a nemíním toho po všech těch krásných letech absolutní svobody nechat jenom proto, že to zrovna jaksi není v módě!“

Opět jsem sklidil souhlasné přikyvování. Nestačil jsem se divit, jak snadno jsem vyklouzl z tak ošemetné situace nejen se ctí a vítězně, ale ještě jsem měl možnost rozšiřovat svou přírodní filosofii mezi obyčejný lid (mé výrazně antihumanistické myšlenky jsem však pochopitelně nezmiňoval).

Nechal jsem toho vrchního policajta nahlédnout dovnitř stanu a prohledat ho trochu. Jen se podíval na deštník, zda to přece jen není nějaká střelná zbraň a pak už se mi jenom všichni omlouvali a přáli mi spokojené prožití zasloužené dovolené.

„Mám to tady sbalit?“, ptám se zkusmo.

„Ne, kdepak! Měl byste si ale opatřit povolení k táboření od vlastníka lesa.“

„To tak! Já budu někde shánět nějakého vlastníka kvůli tomu, že si pod sebe a nad sebe položím deku! Co by to bylo potom za svobodu? Tohle je poslední svobodná činnost, která zbývá.“

Opět jsem sklidil souhlas.

„A pak“, pokračoval jsem, „Já tu přece netábořím; oheň nerozdělávám; tohle není žádné tábořiště! Nedělám tu žádnou škodu, nikomu a ničemu tu nemohu zavazet, odpadky netrousím, na rozdíl od těch „vyděšených“ dětí tam dole. Běžte se podívat k nim do tábora a za tábor, jaký tam mají svinčík! ‚Děti mají strach‘! – nesnáším tohle pokrytectví dospělých, kteří kvůli ‚dětem‘ a za ‚děti‘ skrývají svou sprostotu a netoleranci k životnímu stylu jiných lidí,“ tak jsem do těch policajtů šil, dokud bylo železo žhavé.

„To víte, pane, lidi jsou všímaví, a je to dobře, že jsou všímaví.“

„To je dobré jen pro vás; máte pak méně práce; ale představte si, že byste měli za sousedy lidi, kteří by vás dnem i nocí špehovali a při sebemenším podezření by na vás hned volali policajty! Takové sousedské soužití by nedělalo dobrotu! Tak v čem je to ‚dobré‘, že jsou lidi takoví nesnášenliví? V ničem. Nikomu nic nedělám, lidem se snažím vyhnout, protože vím, jací jsou, a stejně to nestačí.“

„Teď tu budou beztak lidi chodit na houby a na borůvky, to vám nevadí?“, zkoušel to zase ten policajt.

„Na houbaře jsem zvyklý – ale dosud na mne žádný z nich nezavolal policii!“, opáčil jsem.

Zkontrolovali mi občanku, prověřili registr, jestli nemám záznam a už se s omluvami loučili. Slušní policajti! S policajty jsem měl oplétačky už jako mladý punk a vypadá to, že je budu mít i nadále, celý život. Celý život rebelem. A aniž bych tomu jakkoli pomáhal! Stačí vyznávat svobodu a dělat si co libo – už to přináší problémy! A pak že to není fašismus! Není sice deklarovaný jako státní doktrína, ale když jsou všichni lidi fašouni, kteří si dělají sport z chytání a udávání „podezřelých živlů“, co jsou platny nějaké ústavní „svobody“ na papíře!

Po odchodu policie jsem dva dni přemýšlel, jestli se mám přestěhovat jinam. Nakonec jsem se přestěhoval dolů, do takzvaného „dolního“ lesa. Ale neudělal jsem dobře. Parchanti tam blízko mají další dva tábory a dělají tam rámus a courají mi po lese. Houbař se blížil hned druhý den, sotva přestalo pršet (pršelo mimochodem dost často). Když stan a promáčené šatstvo trochu oschlo, stěhoval jsem se zase zpátky „nahoru“. Tam parchanti nejsou slyšet a navíc: když už mám policejně povoleno a schváleno tam zůstat, proč bych se hnal jinam? Přetvořit každou nevýhodu ve svou výhodu to je dokonce praktická nietzscheánská filosofie!

Zůstávám.

Houbař tam sice taky smejčil, sotva jsem se doškrábal „nahoru“, ale obešel jsem své „liščí doupě“ z druhé strany a sebevědomě jsem opět vztyčil stan jako zástavu nezávislosti a neporazitelnosti odhodlané vůle nenechat si zkazit léto a volný čas! Zvítězil jsem.

Dočetl jsem pěkně v klidu Ciceronovy Tuskulské hovory. Nebyly nic moc, spíš zklamání. Seznal jsem a poznal podle některých částí, jež znám v podobě citátů, že nestačí k správnému pochopení autora číst jeho citáty vytržené z kontextu (mnohdy ve zcela opačném vyznění), ale že musíte přečíst celou jeho některou knihu, abyste si mohli o něm udělat ten správný úsudek.

Cicero zmiňuje i nejslavnějšího řeckého misanthropa, Athéňana Tímóna, ale samozřejmě v negativním smyslu. Píše o něm doslova toto:

Přátelství proniká, nevím ani jak, životem všech lidí a nedovoluje, aby některý způsob života jím nebyl dotčen. Dokonce i když se najde člověk s tak drsnou a nelidskou povahou, že se vyhýbá styku s lidmi a nenávidí je, jako jsme to slyšeli o jakémsi Timónovi v Athénách, přece by to i pro toho bylo nesnesitelné, kdyby si nenašel nikoho, na nějž by vylil jed své zatrpklosti.

A nejspíš bychom k takovému úsudku došli, kdyby bylo možné, aby nás nějaký bůh odnesl z těchto lidských davů a umístil nás někde v úplné pustině, tam nám dal v dostatku všechno, co lidská přirozenost potřebuje, ale odňal nám možnost spatřit člověka. Kdo by byl tak ze železa, aby mohl snést takový život a aby ho samota nepřipravila o plod všech rozkoší?“

CICERO: LAELIUS O PŘÁTELSTVÍ, 23/87


„Pěkné“, že? Cicero pohrdá Řeky, nenávidí Epikúra, a přece mluví nakonec jako on o rozkoši!

A ještě něco bych k tomu dodal:

Misantrop možná nemá, slovy Cicerona, „tak drsnou a nelidskou povahu“ – i když „nelidskou“ určitě; – to spíš kvůli drsné a lidské povaze lidí se lidem misantrop vyhýbá! Přátelství s lidmi pro misantropa tudíž není možné. Je to verbež. Proto mu není tak těžké snášet samotu, protože kde nejsou lidi, tam je ráj, tam je plod všech rozkoší!

A „kdo by byl tak ze železa“? Podívejte se na mne! Toť jsem celý Já! Celý ze železa! Železný živý muž! A milerád a ze srdce upřímného bych si svůj jed zatrpklosti nechal pro sebe, jen kdybych už nikdy nemusel potkat žádného lidáka! Tomu můžete věřit, pane Cicerone a ostatní lidumilové! Cicero na jednom místě říká, že Epikúrovo myšlení se v ničem neliší od uvažování zvěře. Ani netuší, jak mi tímto zdánlivě znevažujícím výrokem mého oblíbeného filosofa ještě více vychválil!

Po čas dovolené jsem přečetl i „Zarathustru“. To se to čte a přemýšlí, když máte dostatek volna a klidu!

K poslechu jsem si vzal Tristanii a vyposlechl jsem ji po ten čas tolikrát, že se mi úplně ohrála, leč nikdy plně neoposlouchala. Je to výborné album, komplexní umělecké dílo, které bych přirovnal třebas k Mozartovu Requiem. Jsou to samozřejmě dva zcela odlišné žánry, ale ta komplexnost tam je u obou těchto geniálních děl. Je tam i stejná taková rozmařilost, kdy se doslova plýtvá naprosto skvělými hudebními motivy, jichž se využívá málo, střídmě, přímo se zahazují! Jiní by z nich udělali cajdák na tři minuty, až by z nich šel hnus, ale Tristania má dalších nápadů nepřeberné množství; může si dovolit tu plejádu barev, motivů, zvuků, různých temp, různého zpěvu – od madrigalů přes civilní projev až po vzteklé metalové řvaní, skučení a škvíření. Musel bych popsat dopodrobna každou notu té výjimečné hudby hudeb, protože v jednu chvíli slyšíme ženský alt, soprán, dvojzpěv, duet, šeptání, sexuální hekání, do toho krátké sólo na housle, na flétnu, krátké sólo na zbustřenou kytaru (ale jak!). Všechno je odměřeno ve správných dávkách, které nikdy neomrzí.

Vůbec poprvé jsem si vzal s sebou do lesa kartáček na zuby a zubní pastu. Od té doby, co se mi špatně žvýká opotřebovanými zuby, zanášejí se snadněji plakem, což je odporné.

V lese se to hemží lidáky. Ani v klidu vysrat se misantrop nemůže. Vznikají až groteskní situace, kdy prchám z „místa činu“ s kalhotami „na půl žerdi“, ale sranda to není. Spíš je to k vzteku. Minulé dva měsíce byly lepší.

„Kopýtka“ teď nejsou skoro vůbec vidět; také se bojí. Zato kopyt je tu dost a dost! Ve dne to je samý houbař, večer zase samý vrah na číhané. Na mém rybníce, kde se koupu a plavu nahý, vídám volavky, třeba i pět pohromadě! To se jinde nevidí, protože jinde nemají pokoj od lidáků; tady zřejmě ano; pouze Já je „ruším“, i když neúmyslně a jen na pár minut než si užiju vodní a sluneční lázně. Poláci už tu nejsou, jen ti kulíci. Ti rádi sedávají na lávce výpusti a na zábradlí, ačkoliv je tam napsáno zase to choré lidské VSTUP ZAKÁZÁN. Vždyť říkám, že je to verbež! Minule jsem ke kulíkům plaval k lávce z opačné strany rybníka a tehdy se mě nelekali a nechali mě přiblížit se až těsně k nim. Ve vodě jsem jim asi připadal málo lidský, málo nebezpečný. Jednou jsem si půjčil od zbořeného posedu červený koberec, položil jsem ho do vysoké trávy, kam na mne nebylo vidět a slunil jsem se. V mém lese se usadil párek datlů, také hejnko kvíčal, divocí holubi... Mysliveckou „činnost“ – co dokážou – mám pořád na očích. Jednou jsem v lese objevil čerstvě zabitou srnku ukrytou za stromem označeným žlutou páskou. Měla svázané nohy, hlavu a krk zvrácené, smutný mrtvý pohled zaniklých očí. Její ztuhlé tělo bylo posypáno pár kousky nakrájeného chleba a poblíž stála jako váza plastová láhev s chvojím. Buď to udělali parchanti, nebo se jedná o nějaký zvrhlý myslivecký rituál. Jsou to dobytci. Kdyby to někdo dělal jim! Smát se jim a zneuctívat je a tupit je ještě i po smrti! Jak člověk nenávidí zvířeckost, tak Já ji miluji!

I přes ten nával je to v lese stejně pohádkové. Většinou je tu totiž klid k nerušenému rozjímání a k celodenním rozkošným procházkám a toulkám po lese. Věřím v les. V co už jiného?

Dovolená to byla dobrodružná; žádný den nebyl chudý na mimořádně vzrušující zážitky nebo na výjimečné objevy.

Jednoho dne jsem se například vypravil prozkoumat, co se skrývá za nejbližším horizontem, a objevil jsem krásnou, téměř liduprázdnou krajinu s přepůvabným výhledem na ještě širší a dálnější obzor! V pozadí se táhne pás dobře viditelných Orlických hor a v popředí je vidět Radiměř. Klidně se tam pásly dvě srnky a jeden srnec; zřejmě tu nejsou zvyklí na přílišné rušení svého navyklého klidu. Nádhera. Při návratu jsem objevil kouzelné zákoutí s chatkou postavenou na pilotech nad poklidnou hladinou malého rybníčku! Takový malý soukromý Walden obklopený ovocnými stromy a keři a napájený malým rozkošným potůčkem svedeným do ještě rozkošnější studánky s připraveným hrníčkem pro žíznivé poutníky. Tak tohle bych bral okamžitě všemi dvaceti, protože bych i nohama hrabal, abych něco podobného jednou měl jen pro sebe! V sadu jsem ochutnal pár čerstvě natrhaných třešní... – zkrátka malý soukromý ráj to na pohled.

Neustále však bojuji o to udržet se v suchu, neboť často prší a všechno je vlhké a mokré, zvláště vysoká tráva. Chodím stále zarousaný, s botami mokrými, nohavicemi též. Do stanu se vracím po setmění, čímž děsím srnce, kteří si úlevně od plic zabekají; ale myslím, že už jsou na mé průchody v podstatě zvyklí. Svítím dlouho do noci, čtu a večeřím a pak ještě poslouchám hudbu. Ráno přichází časně za hlaholu nespočetných ptačích hrdélek. Jednou jsem pozoroval kousek ode mne koncert černohlávka na větvi.

V pondělí jsem byl v Schönbrunnu nakoupit zásoby na šest dní. Dvacet přibližně stopadesátigramových balíčků tavených sýrů, půl bochníku chleba, sladké suchary, baterie do discmana. Stálo to 588 korun, 50 haléřů.

Přišel jsem tentokrát do vesnice z lesů rovnou před krám; přesto jsem jeden nepřátelský ksicht zaznamenal. Ta huba opuchlá na mne drze zírala jako kdybych jejímu majiteli dlužil peníze. Určitě to byl nějaký myslivec nebo lesák, který si říkal:

„Co tady to podivné individuum v maskáčích chce? Přišlo odněkud z lesa a do lesa se zase v pořádku vrací. To není v pořádku!“

„Ano, podle vašeho 'pořádku' to není, ty tlamo primitivní!“

Město ani vesnice ani lidi v nich mi nechybí. A jen nerad se vždy loučím s lesem a přicházím nazpět do pracovního lágru.

Je tma, pod sebou už vidím jako na dlani Poličku – lágr na dohled, zachraň se kdo můžeš! Nad tímto Ocelovým městem se duchově vznáší rudá záře od zamračeného soumraku. Vlevo se od jihu blíží bouře, která duní jako kanonáda Rudé armády. Dosud vzdálené blesky jsou tak zářící jako blesk sta fotoaparátů. Zdá se mi, že sestupuji do pekel. Tam k lidem.

Do ulic sídliště dorážím za tmy. Hlídky se psy jsou naštěstí tytam.

Doma máme nová plastová okna a Já v pokoji hrozný nepořádek, jejž dlouho uklízím, rovnám věci na své místo, a tak dále.

Přišla mi nová dvě CD:

  1. Vivaldiho Drážďanské koncerty

  2. norská black metalová kapela Darkthrone a jejich album Transilvanian Hunger.

Hned to vkládám do přehrávače. Vivaldi je vynikající jako vždy, Darkthrone jsou horší. Horší než Tristania nebo než Dimmu Borgir, to jistě, ale je to jiný styl. Tohle je těžká stará škola syrového, chladného černého kovu. Mrazí z toho. Riffy nejsou žádné složité, pracuje se tu totiž pouze s atmosférou. A ta je ponurá a hypnotická, nervy vydražďující. Zní to jako nářek transilvánské meluzíny a úděsný chropot vokalisty děsí. Tohle je jen pro otrlé, pro otrlé jako jsem Já. Pro muže ze železa. Jen ten zvuk by mohl být lepší a bicí výraznější. Samozřejmě žádné velké umění to není; a podle slov Fenrize, jednoho z hudebníků, to tak má dokonce být, jak nám nesouvisle sděluje z videa, jež je součástí disku. V rozhovoru s ním se jej tázající ptá na tytéž otázky, které ihned napadly i mne těsně po vyslechnutí tohoto alba. Fenriz je ovšem zjev krajně žalostný; blábolí s tváří pokřivenou bolestnou grimasou za soustavného pokuřování a popíjení piva z plechovky.

V noci jsem vzhůru skoro až do rána, kdy vstávám do práce. Zase tady v tom baráku pitomým neusnu! Je tu příliš mnoho lidí. Usnul jsem krátce až před pátou ranní. Nejprve jsem se díval do dvou hodin na video. Nahrál se mi docela obstojný ruský koprodukční film Medvědí srdce z ranku takzvané „přírodní mystiky“. Hlavní hrdina mi sice moc blízký nebyl, protože to byl lovec a pořád se chtěl ženit a mít kupu dětí, ale ve filmu byly jiné a lepší momenty. To když například jeho žena se ho táže, kdo je oddá, když nalezli kostel prázdný, bez kněze.

„Tak nám požehnají jeleni.“

„Ale Niko, jeleni přece nemají duši!“

„Co blázníš! Všechno má přece duši!“

  • to se mi líbilo.

Nebo když se po „obřadu“ zjeví naší dvojici záhadný stařec, požehná jim a na otázku kdo je, odpoví, že duch řeky Jeniseje a opět záhadně zmizí v mlze.

Po přírodním neštěstí, když velká jarní voda odnese školu i s dětmi, hodlá se lovcova mladá ženuška odstěhovat ze severské tajgy někam na jih. Vtom se ozve Nikův vnitřní hlas:

„Vzpomínáš na jaře na toho jezevce chyceného do klece, jak se mu stýskalo tolik po svobodě až z toho zchřadl a zemřel? Neopouštěj, Niko, Sibiř a její svobodu, sic také zemřeš!“

Nato náš hrdina opustí manželku a zůstává sám na svobodném severu.

Lovec Niko v honbě za medvědem (či v úprku před medvědem) dokvačí k smrti znaven do ztemnělého lesa, jeho pohled padne na vrcholky stromů uzavírající se nad ním jako klenba katedrály a do toho zazní tklivé zvuky varhan.

Vrcholem filmu se stává Nikovo setkání se záhadnou, duševně nemocnou, samotářskou a divou ženou, která jen mručí jako medvědice. Ta mi byla nejsympatičtější. Už jen tím, že utekla a víckrát se nevrátila, když si ji chtěl Niko vzít a odstěhovat se s ní do města, aby jejich dítě mohlo být přijato úřady a chodit do školy. Chytrá holka! I když Niko tohoto svého pochybení hořce litoval, ona se už nevrátila.

Docela dobrý film. Nechal jsem si ho natrvalo. Dá se na to dívat.

V práci zase vlétl dovnitř ten zelený motýl a posadil se nejprve na chladnou stěnu venkovní chodby, potom na dlažbu chodby a potom už jsme ho víc neviděli. Ale dobře jsem si zapamatoval jeho podobu, takže po dlouhém hledání po Internetu jsem konečně určil jeho jméno: Nebyl to žluťásek čilimníkový, nýbrž zcela jiná čeleď: píďalkovití! Jeho jméno zní zelenopláštník březový (Geometra papilionaria) a vypadá ve skutečnosti takto:



Obyčejná píďalka! A Já myslel, Já ho odhadoval spíš pro jeho schovávání se před ostrým světlem a pro jeho sametově hebký šat na zástupce čeledi soumračníkovitých! Ne, moje znalosti přírody jsou stále značně povrchní.

Udělal jsem pár obrázků toho motýla pro Mariku Novotnou, to je moje kolegyně z práce, která mi byla hned zpočátku nejsympatičtější tím, že pořád vypadá tak flegmaticky, jako že taky na všechno sere, jako Já. Nyní jsem tedy ještě k tomu zjistil, že dovede také projevit aspoň minimální zájem o to co Já, tedy o přírodu. To je docela vzácnost. Zanedlouho si snad začnu myslet, že svět je opravdu zralý k přijetí mé filosofie a že příští století bude věkem misantropickým, jak jsem předpověděl již ve století minulém...

Teď je už skoro pět hodin ráno, venku se šeří, kosi zpívají, ale Já jsem ještě nespal.


čtvrtek, 17. července 42

Návštěva knihovny:

Tátovi jsem vypůjčil na jeho přání knížku o Pompejích; pěkná knížečka, zajímavá, taky si ji asi s chutí přečtu! Pro sebe jsem si dlouho nemohl vybrat, neboť Germáni jsou moc tlustí, Schopenhauer též a knížky o přírodě a zvířatech mi všechny přišly jaksi plytké a příliš – jak bych to řekl... – humanistické. Nemám je rád, mnohokrát jsem se v nich jen zklamal. Dnes jsem si chtěl půjčit spíš něco od spisovatele mého dětství, od milovníka divoké přírody Ernesta Thompsona Setona, jehož kniha Dva divoši formovala moje prvotní dětské vnímání světa a nesmazatelně se mi vepsala do paměti a navždy určila mé životní směřování. Knihu jsem, žel, zbrkle prodal, spolu s ostatními mými knižními klenoty, když jsem kdysi sledoval cíl stát se divokým zvířetem a odstěhovat se natrvalo do tropické džungle. A co tam – s knížkami?

V knihovně – v oddělení pro dospělé – mají jen dvě Setonovy knihy:

Rolf Zálesák – povídková knížka (ta se mi při zběžném prolistovávání nezdála být vhodnou četbou) a druhá kniha s názvem Cesta životem a přírodou, autobiografie autorova.

„No, to je ono!“, zajásal jsem. Nějaké dětské povídačky už v mém věku nefungují, ale tohle životní ohlédnutí člověka, jenž je mi v mnoha ohledech příbuzný, by mohlo být lepší. Uvidíme. Dobrá četba do lesa v letošním deštivém létě. Mně se ale víc líbí původní název knihy v angličtině: Trail of an Artist-Naturalist čili česky „Stopa (či stezka) umělce-přírodovědce“. Něco podobného píšu pořád, právě teď!


pondělí, 21. července 42

Víkend se zdál po dlouhé dovolené poněkud krátký. Bylo celkem hezky; možná právě proto ty tři volné dny tak uběhly. Měl jsem s sebou na čtení Pompeje, zajímavou knížečku, kterou jsem původně vypůjčil pro tátu, ale ten o ni nejevil velký zájem, a tak jsem se do ní pěkně začetl Já.

Líbí se mi! Zase další střípky do mé skládačky uvnitř mé hlavy! Zase je obraz antického světa v mé mysli o něco plastičtější a zřetelnější! Třeba jak bydleli! Hned bych s nimi měnil! Od minuty bych vyměnil náš barák pitomý, narvaný partajemi až po půdu (kterou ani nemá) za římské stavení s prostorným peristylem čili vnitřním dvorem se zahradou s fontánami, s domem jako pevností, uzavřenou čtyřmi vysokými zdmi před sousedy a nevítanými pohledy! A pak kde se vzal ten kulturní zázrak antiky! Myslitel, člověk vzdělaný a po vzdělání bažící, hledající klid a pokoj duše, jistě neměl problém při takové vysoké kultuře bydlení dosáhnout duševních výšin. Srovnejme jen toto vše s dneškem: – bída. Dnes žijeme na úrovni tehdejších otroků. My také jsme otroci! Svobodní už nejsme dávno, hrdí nejsme dávno, nejsme a nebudem‘. Kam se hrabe na antiku dnešní koncentráčnické baráky, dnešní ultramoderní králíkárny, hromadné dělnické ubikace! I ten nejprostší římský občan obýval krásný prostorný dům, jejž bychom dnes nazvali přepychovou vilou!

Byly lepší doby. Nebo politika: Chtěl-li se Říman stát městským pohlavárem, nebyl za svou funkci placen, nebylo to výnosné zaměstnání, nebyla to v podstatě bezpracná sinekura jako dnes. Naopak, antický člověk si musel svůj vysoký úřad zaplatit, musel něco významného pro svou obec udělat, musel na to mít dost peněz! Byla to hrdá funkce, která byla sama o sobě již dostatečnou odměnou! To byly časy! A proto dodnes na ty časy také vzpomínáme! Kdo si jednou vzpomene na časy naše? Nikdo – leda ve zlém. Už ta otázka zní trapně a směšně. A přitom už tehdy patřilo k dobrému tónu u římských vzdělanců vzdychat po starých dobrých prostých časech! Jaké potom asi musely být ty „prosté časy“! Však to tvrdím stále, že je to čím dál horší – a horší to bude ještě víc! Nic se totiž nezlepšuje. Věci se jen a jen kazí. Entropie roste. Všechno jde do hajzlu. Díky vám, lidáci hnusní! To platilo tehdy jako dnes. Pouze nyní nabírá lidská zkaženost a zvrácenost na vyšších obrátkách. Darwin se v mnoha věcech mýlil: člověk se nevyvinul z „nižších“ organismů, ani z opice. Člověk znamená zdegenerování takzvaných „nižších“ organismů, je míň než jakékoli zvíře, je živoucí omyl, je degenerativní mutací, která žel přežila. O člověku se v žádném případě nedá říct, že „se vyvinul“; slovo „vývoj“ u něho vůbec nepadá na váhu – a už vůbec ne slovo „vývoj k lepšímu“. Člověk, tato chorá mutace a bledá napodobenina po všech stránkách zdravého zvířete, sice zázrakem přežil až do dnešních tím více strašnějších časů, ale zároveň se také přežil! Nikdy neznamenal jakýkoliv vývoj k lepšímu – naopak.

K poslechu jsem si vzal ty suity pro theorbu, oba dva disky. Výborná hudba. Docela se hodila jako doplněk k tomu „antickému“ čtení. Ti black metalisté DARKTHRONE jsou sice také dobří, ale v podstatě tam není co poslouchat. Je to spíš nápodoba běsnící misantropické přírody. V jejich hudbě Já slyším rozpoutané živly, dující a fičící vichřici, rej čarodějnic a zvichřeným povětřím poletujících upírů, vampírů, netopýrů a jiných ďábelských stvůr noci. Jakoby tam není co poslouchat, ale ten hluk, který produkuje skupina DARKTHRONE, se podobá bouři, která tě zastihne v temném lese nebo na strašidelné větrné hůrce a donutí tě přitisknout se k zemi a strachy ani nedutat a jen naslouchat, kdy se to boží dopuštění přežene, aniž by ti způsobilo větší úhonu. Zdánlivě na té hudbě není co poslouchat, ale ty přesto napjatě nasloucháš naprosto uhranut. Název Transilvanian Hunger byl zvolen velice přiléhavě.

Pátek jsem celý prospal, jako vždy.

V sobotu dopoledne mi vtrhla do lesa banda parchantů z blízkého dětského tábora. Řvali hůř než na lesy. Bylo jich asi kolem třiceti a běhali po lese a hledali houby. Vyrušili mě z klidu. Vstal jsem, abych se podíval, jestli se náhodou příliš nepřibližují. A větší chamraď ničemnou jsem dlouho neviděl! Já tedy nevím, ale pokud si dobře vzpomínám, nám, coby dětem, učitelé kladli na srdce, abychom v lese nehulákaly a netrousily odpadky. Dnešní vychovatelé zřejmě od těchto ponaučení upustili, protože ani je nikdo takto jako nás nevychoval. Pěkná pakáž. A další ztracená generace. Ona vlastně není jenom ztracená – ona je a bude ještě zkurvenější než generace jejich rodičů, z nichž je mi zle. Z dnešních od útlého dětství zkažených děcek se stane závadová mládež, která bude dál ničit ovzduší motorovými spalinami a která se bude, nevědouc co se sebou, bezcílně a zmateně poflakovat po parcích a kouřit tam, jak to vidíme dnes a denně dokonce i teď o prázdninách, kdy by mohla konečně svobodně vypadnout z měst někam do volné přírody a poznávat ji a zamilovat si ji a chránit ji... – ale ono je vlastně lepší, že se ta verbež škodlivá drží ve městech, protože tak může škodit jen tam a ne v posledních zbytcích ještě jakžtakž zachovalé přírody. A v přírodě už vlastně ani není tolik místa pro šestimiliardovou armádu lidských nájezdnických parazitů. Já bych je tu tedy nechtěl. Zničili by nejen přírodu, nýbrž i čím dál vzácnější samotu. Stačí mi tihle blbouni. Stačí jenom vědět, že tu někde nablízku jsou, ani je nemusím vidět, abych to nepociťoval jako kaňku na čistotě přírody, jako stín na výsluní mé duše. „Závadová mládež“! Dnes je všechno závadové, nejen mládež – člověk sám je jedna velká závada! Jak by mohla být jeho mládež jiná! Posledních deset tisíc let bych z dějin přírody nejraději vyškrtnul – nebo bych z nich raději vyškrtnul člověka, vyhladil ho jako nemoc, uzdravil bych Zemi, zbavil bych ji jejích šesti a půl miliardy parazitů!...

Pozoroval jsem hemžení té škodlivé havěti. Jeden malý parchantík právě chlemtal vodu z plastové flašky. Říkal jsem si:

„Tu flašku určitě ještě dneska někde najdu se povalovat.“

A taky že ano! Ani jsem ji nemusel hledat. Narazil jsem na ni hnedle jak jsem později vycházel z mého úkrytu! Jako kdyby ji tam schválně pohodili mně k vzteku! Bordel jako v tanku. O různých papírcích od bonbónů ani nemluvě. Je to prostě pakáž mizerná. Nechápu proč něco takového musí žít na této planetě. Na co? Proč? Pro čí užitek? Já jsem tady byl dřív. Oni si tady možná zabrali ten tábor dřív, ale tvorové mně podobní tu byli nesrovnatelně dřív než tahle mrdež rozmrdaná! Nenávidím lidstvo!

V tomto dopoledni, v tomto zkurveném dopoledni jsem měl sto chutí sbalit se a už nikdy se sem nevracet. Ale ta špinavá a uřvaná vlna se nakonec odvalila a rozhostilo se opět ticho a mír. Kdyby to tady mělo být pořád takové, nebo každý den, nebo ob den, vážně bych tu dávno nebyl, ale v převážné většině, když se ti parchanti drží dole ve své díře, není po nich ani vidu ani slechu. Téměř jsem v pokušení domnívat se a uvěřit, že tam nejsou, jaký je tu krásný klid!

Ano, zbytek soboty jsem si užil. Šel jsem sice pro vodu k „napajedlu“ a vrátil jsem se nahoru s nepořízenou, neboť na břehu onoho zanedbaného koupališťátka seděli dva lidáci – dítě a dospělý – ale jinak to ušlo. Ti dva se mimochodem chovali jaksi divně, příliš důvěrně; byla to scéna jako vystřižená z pedofilního porna... No nic. S takovými „čárami přes rozpočet“ se počítá. Prostě jsem se jen obrátil a vrátil jsem se nahoru. Tam mně napadlo, že bych si mohl udělat procházku k tomu rybníčku s chatičkou, třešní a rozkošnou studánkou a nabrat vodu tam a zároveň si natrhat zase pár třešní. A jak jsem si usmyslel, tak jsem i provedl. Ale tentokrát jsem tam neměl dobrý pocit. Jedno malé okénko v té chatce bylo otevřené a Já si nebyl jist, zda tam uvnitř právě někdo není. Avšak nedbal jsem nebezpečí a přikradl jsem se potichu ke studánce, nabral dva litry té výtečné pramenité vody a ještě jsem si drze natrhal třešní na cestu! V rybníčku se ráchal jakýsi candát a otevřenými ústy lapal po dechu. Spěchal jsem pryč, aby mě tam nevidělo příliš mnoho lidí, protože blízko je silnice, po níž se prohání dost aut a cyklistů. Radši sem nebudu chodit. „Lidé jsou všímaví“, jak říkal ten policajt. Lépe se jim moc neukazovat. Je to pakáž fašistická. Lépe se držet pod ochranou lesa. Tam se mohu toulat celý den, posedávat na posedech i v trávě a nikdo mě nevidí, aniž mě nenávidí.

Nejvíc jsem si užil neděle. Od rána bylo hezky a dost teplo na koupání, a tak jsem vyrazil k nejbližšímu dittersbachovskému rybníčku dole pod strání. Tady jsem se ještě nekoupal. Okolo roste záplava malin, jichž jsem se dosyta najedl. Byly výborné a bylo jich hodně. Usedl jsem na břehu rybníčku ke schůdkům vedoucím do vody a rozmýšlel se, mám-li tam vlézt. Na vodě plovou kachny a lysky a když jsem přicházel, odlétala odtud právě jedna volavka. Ta se potom usadila na jednom protějším stromě v lese a čekala, až odejdu. Dlouze jsem uvažoval, jestli se mám smočit čili nic a jak jsem tak seděl a přemýšlel, najednou, kde se vzal tu se vzal, blíží se po břehu nějaký starší vousatý muž v pracovním mundúru. Pozdravil jsem ho a čekal jsem obvyklé fašistické průpovídky typu „Copak tady děláte“ a podobně, ale nejenže jsem se jich k mému překvapení nedočkal, nýbrž ještě jsem si s ním trochu popovídal.

„Dřív tu byla taková čistá voda...“, povídá on.

„Jak dlouho tu ten rybník je?“, vyzvídám Já.

„Asi tak deset let“.

„Hm, tak to tu ještě tehdy nebyl, když jsem tudy procházel vůbec poprvé před patnácti lety s krosnou a bos,“ pomyslil jsem si.

Ale to už ten milý sympatický stařík zase odcházel. Nezkazil mi náladu – to je co říct; už jen to je úspěch. Zřejmě jsem se setkal s člověkem podobného ražení jako jsem Já. Za dvacet let ze mne možná bude také takový pohodový stařík nenásilné povahy. Proti moudrým a inteligentním lidem nic nemám. Takoví se ale vyskytují jen velmi zřídka.

Ano, „taková tu byla dřív čistá voda“. Ten nový rybník na druhé straně, blízko k Schönbrunnu, bude za deset let jistě také tak zanesený vodními rostlinami a žabinci. Je též takový mělký a první rostliny tam ostatně ode dna vyrašily už nyní a splývají na hladině. Na jaře tam nebyla po zeleni ještě ani památka.

Mně však ta trocha žabinců a vodních rostlin v koupání nezabránila; voda je ostatně průhledně čistá a pár temp kraulem se dá udělat, než se plavec začne zamotávat do stvolů vodních rostlin. Krásně jsem se osvěžil, voda byla teplá a příjemná. Nebál jsem se koupat se a slunit se chvilku na břehu nahý – prostě paráda. Říkal jsem si:

„To by byla hloupá náhoda, kdyby sem někdo přišel dvakrát za den a ještě k tomu chvilku za sebou“.

A taky že ne. Krásně jsem si to o samotě užil, nakrmil jsem se malinami, vzájemně jsme se poděsili s velkou rychlou užovkou, která se šustěním sklouzla z rákosového břehu do vody – mimochodem: první můj letošní spatřený had! – a ještě jednou jsem se vykoupal. Škoda, neděle utekla tak rychle... Ale tak je to vždycky, když se misantrop dobře baví a nekazí mu náladu lidáci.

Ze živočichů poutá mou neobyčejnou vnímavost dlouhou dobu kolonie mravenců, která si buduje hnízdo uvnitř stromu. Pracují dnem i nocí; nejvíce v noci, aby je nikdo z jejich přirozených i nepřirozených nepřátel nezpozoroval. Je to fascinující podívaná, která přitom zaměstnává i sluch, protože pracovní úsilí mravenců je slyšet i navenek jako drobné šelestění stovek párů nohou, tykadel a kusadel. Mravenčí dělníci uvnitř stromu uždibují miniaturní kousky práchnivějícího dřeva stále ještě živého smrku a v kusadlech je vynášejí ven, kde je shodí dolů k patě stromu. Již je tam od nich pěkná hromada pilin. Tam jsou zaměstnáni další dělníci, kteří nashromážděné piliny odnášejí dál od stromu. Je to vysoce promyšlená a organizovaná činnost, nad níž bdí stráže mravenčích vojáků. Jak říkám, je to fascinující podívaná a kdykoli procházím kolem, vždy v úžasu postojím nad tím divem přírody.

Z rostlin spočine mé oko nejradostněji na řídce po lese rozsetých jednotlivých náprstnících. Jsou smrtelně krásní, jsou smrtelně jedovatí. Na rostlinách oceňuji ponejvíce jejich krásu, ale neopomíjím ani jejich nezničitelnou užitečnost. Všechny rostliny jsou léčivé, mnohé jen jednou, zato navždy (to jsou ty jedovaté, které definitivně vyléčí každou životní bolest). Rostliny můžete jíst a zároveň se tím léčit. Můžete sníst nějakou jejich část a ony nezemřou jako zvířata; dorostou zase jako by se nic nestalo a ještě se vám samy nabízejí svou svěží barevností.

Na lukách se pak vyjímají svou sytou fialovostí přenádherné hvozdíky.



Na zpáteční cestu jsem se vydal po sedmé hodině večerní, poseděl jsem si v půli poutě do lágru na posedu, ale žádná červenka mi k tomu tentokrát nepěla smutnou písničku na rozloučenou s lesem. Vrchol léta je tak smutný bez halasného cvrlikání ptáků... Všude po cestě nacházím poházené haldy odpadků – lidákům bych zakázal vůbec vkročit do něčeho tak posvátného a samo sebou čistého jako je les.

Soumrak byl rudý a na obzoru se zase blýskalo. Před branami pekla, kam pomalu sestupuji, už potkávám první cyklisty, psohlavé hlídky a manévrující automobily.


čtvrtek, 24. července 42

V práci se čím dál víc sbližuji s Marikou Novotnou. Abych byl přesný, tak je to spíš ona, kdo za mnou „dolejzá“. Označuji sice naše postupné sbližování tímto nepěkným slovem, ale faktem je, že mi její jistá náklonnost (nebo jak to nazvat) nevadí. Mám alespoň příležitost vnést trochu ducha anarchie mezi prostý lid a prezentovat – samozřejmě v opatrnicky odstupňovaných dávkách – můj Weltanschauung. Zdá se, že mě Marika ráda poslouchá a nevědomky už po mně začíná opakovat některé mé podvratné výroky. Nepřipomínám jí, že to má ode mne, ale nechávám ji, aby si myslela, že zmoudřela sama, bez mého přičinění. Funguje to. Takhle brzy vnesu rozkol do široké základny společnosti a pokud už rovnou nezpůsobím její pád, k němuž mě ostatně ani moc nepotřebuje, pak ji alespoň nakloním na šikmou plochu. Ale ne – vážně: nacházíme opravdu s Marikou hodně společnou řeč. Jsme oba zhruba stejně staří a taky nesnáší práci, politiky a psy a má ráda zvířata a přírodu – a dokonce i pěší výlety! Dnes jsem navíc zjistil – až po téměř devíti měsících mého „účinkování“ ve fabrice! –, že Marika bydlí v Korouhvi, dokonce někde blízko dědova stavení! Její manžel si ještě pamatuje na mého strejdu Vláďu, na jeho tělesné postižení i na to, jak roznášel poštu. Hodně našemu klíčícímu přátelství pomohlo, když mě dneska viděla číst tu vynikající knížku o Pompejích. Zjevně ji to zaujalo a udělalo to na ni dobrý dojem. Pořád za mnou docházela (abych se o ní nevyjadřoval tak nespravedlivě a hrubě) a ráda si se mnou povídala o tom, co čtu a jaké mám z četby dojmy. Mé názory ji kupodivu nepobuřují, nezdají se jí „divné“, s jednou mojí letmo a zkusmo utrousenou antihumánní poznámkou dokonce vřele souhlasila. To je rarita. Je to nadějný člověk. Ne až tak ztracený a zkažený.

Druhá holka, Jarka, se také snaží připojit k Marice, to jest nezůstat za ní pozadu, ale to je úplně jiná inteligence. Ve staré Říši římské prý neexistovala spravedlnost a bylo to prý hrozné. Jako kdyby dnes (a právě dnes!) spravedlnost existovala! Ta neexistuje. Themis anebo Diké jsou jen přeludy. Římské právo jsme přejali i my a dodnes je základem i našeho práva, takže o čem je řeč?

V baráku pitomém zase bez ustání štěkala Čubka dole v přízemním bytě. Pak se někdo v bytě o patro níž konečně rozčílil, vyběhl z bytu na chodbu, zazvonil u Čubčích dveří a konečně si stěžoval! Slyšel jsem to. A byl klid. Konečně to její věčné hulákání dopálilo také někoho jiného v baráku kromě mne! Po dnešku si snad začnu myslet, že dovedu ovládat svět silou vůle, silou myšlenky, a že se bude točit podle mne! Ty obtížné psohlavce bych všechny vyhnal nejen z baráku, ale i z města.


pátek, 25. července 42

Koupil jsem si kapesní počítač. Stál něco málo přes pět tisíc korun. Ten můj starý elektronický diář už pomalu odchází a zobrazované údaje jsou na něm čím dál hůř zřetelné. Nechám si ho jen pro domácí potřebu. Můj nový počítač do kapsy je lepší, modernější, je podsvícený a vůbec je lepší. Jen se mi dosud nepodařilo navázat s ním kontakt s mým velkým stolním počítačem nebo vytvořit u něj připojení k internetu. Je to na mne, jako na úplného laika a začátečníka, příliš složité. Snad se s tímto malým problémem lépe poperu v zimě, až na to bude víc času. Ale i kdybych nevyužil všechny funkce tohoto mého kapesního počítače, neboli „PDÁčka“, i tak bude dobrý a využitý až dost.


sobota, 26. července 42

V práci jsem dočetl knížku o Pompejích.

Začala jedenáctidenní dovolená – ale jak! Hrůza, co misantrop zakusí, než se jen prodere ven z města těmi zástupy! Pět čoklů jsem minul! Jeden se na mne zle osopil už na starobylém náměstíčku před kostelem a pokračovalo to zase stejnými ksichty a „známými firmami“ v okolí lágru. V lesích je pak houbařů jako much na trhu.

Největší hrůza mě však čekala a dostihla v mém „liščím doupěti“: Ukradli mi stan!

Jdu a jdu a stan stále nikde. Zbyl po něm jen čtverec udusané země a krosna se svršky, baterkou a zbytky jídla, zmoklá deštěm.

Tak to se mi ještě nestalo! Co dělat? Nevyspalý, unavený a bez odpočinku jsem krosnu, milostivě mi ponechanou, naložil na ramena a vrátil jsem se domů.

Kdo to udělal – o tom není samozřejmě sporu. Samozřejmě to byli ti učitýlci. „Vychovatelé mládeže“! Nevěřil jsem, že by toho byli schopní – a zase mě překvapili! Nevěřil jsem tomu, ale tu možnost jsem si připouštěl. Byl to risk, který prostě nevyšel. Zase lidáci překonali sami sebe a opět posunuli meze své zkaženosti. Češi jsou prostě národ zlodějů, to ví celý svět. Vlítnout tam dolů na ně by nemělo smysl; ještě bych mohl v amoku někoho zabít. Úplně chápu ty šílené masové vrahy, kteří vtrhnou se samopalem do školy a celou ji vystřílí. Já bych teď nejraději udělal to samé s tím dětským táborem tam dole. Zavolat na ně policajty by také nemělo smysl; nic by se nevyšetřilo a všechno by zapřeli. Měli by sice aspoň oplétačky s policií, ale to mi stan nevrátí a za tu námahu mi to také nestojí. Možná že to dokonce udělali sami policajti na popud těch učitýlků, aby měli od nich a ode mne pokoj, kdo ví? Možné je všechno, mne už nemůže nic překvapit, po dnešku ne. Nedivím se, že jsem jim tak hrozně vadil, až se nakonec museli dopustit zločinu, aby mě vypudili z lesa, z jejich blízkosti, z jejich chorých myslí. Nedivím se tomu. Jsem totiž živoucí hrozba celému lidstvu; jsem poslední živoucí důkaz, že i dnes lze ještě stále žít svobodně; jsem živoucí výčitka, že je možno žít čestně, žít misantropicky bez lidí a mít radost ze samoty.

Neměl jsem tam zůstávat. Ačkoli jsem jim nechodil vůbec na oči, stejně věděli, že tam jsem a stejně jim již jen to vědomí bylo proti srsti natolik, že se nakonec na mně dopustili zločinu! „Pěkní“ vychovatelé dětí! Je to prostě verbež. Mně tam také vadili, ale že bych byť jen na krátko uvažoval o tom něco jim provést, zničit nebo ukrást, takových myšlenek jsem dalek.

No nic. Hoďme to za hlavu. Teď si asi v pondělí koupím nový stan, naložím ho ještě téhož dne na záda a budu s ním putovat jen tak bez cíle po kraji – jako dřív. Nikde už ho však nenechám tak dlouho bez dozoru. Tak jsem to dělal na počátku mého tuláckého života, tak to asi budu dělat i od nynějška. Asi je to tak nakonec nejlepší.


neděle, 27. července 42

Bez stanu, avšak na celý den, vyrazil jsem na výlet. Počasí se povedlo, panovalo tropické horko. Oblékl jsem se jen do maskáčového trička, do zelených šortek a na nohy nazul solidní pohorky. Do maskáčového baťůžku jsem si s sebou zabalil celý sendvičový chléb, tři vegetariánské paštiky a půl druhého litru pomerančové šťávy. Nejdřív jsem obešel stará známá místa na Šibeničním vrchu, to znamená „Putinovku“, posed a posvátný dub. Již tam jsem se cestou cpal přehršlí malin. Letos je jich velká úroda! Na posedu jsem se nasnídal. V lese bylo ticho a klid – na to, že je neděle poličského měšťáka; potkal jsem jen jednoho šmejdila houbařského s malým harantem. Uvažoval jsem, zda bych se sem neměl znovu vrátit stanovat, alespoň na víkendy, ale výsledek dnešního průzkumu, mé dnešní průzkumné cesty na jih za Sádek k Jezírku mě naštěstí od takového zoufalého záměru odvrátil. Našel jsem totiž v Sádeckém polesí hned několik vhodných míst pro stan! Jednou mě odsud sice takzvaný „majitel lesa“ vyhodil a donutil mě, abych mu rukoudáním slavnostně slíbil, že už se nikdy nevrátím, ale tato nová umístění, jež jsem nalezl, se nacházejí jinde. Sice nedaleko od minulého (už jsou to dva roky!), nicméně jinde. Na to se úmluva nevztahuje. Jinak bych přirozeně jako správný šlechtic musel držet slovo! Na minulém místě jsem se byl také podívat. Teď by to tu však nebylo vhodné, protože je to na výsluní, tudíž by tam bylo celý den nesnesitelné horko. Má dvě nově nalezená tábořiště jsou v chládku, jen zbylé jedno je také na výsluní – to je alternativa pro špatné počasí. Dnes jsem si tu připadal jako v tropickém ráji. Křičel jsem radostí jako trosečník, vyvržený bouří na pustý ostrov; jako trosečník, jenž zjistí, že ostrov oplývá kokosovými ořechy, banány, papájou a hlízami tara. Já tu mám zase mnoho malin, koupání v místě a nezbytnou samotu. Alespoň dnes je tu krásné ticho. Jen aby nám to vydrželo! Srnci jsou tu k vidění za bílého dne a na volných prostranstvích, což je příznivé znamení ukazující, že se tu cítí bezpečně. V této době stejně na každé nebezpečí kašlou, neboť u nich propukla říje a tehdy jde všechna opatrnost stranou vyšším úkolům. Dnes jsem viděl poměrně zblízka dohromady dvakrát, jak říjný samec honí samici s čumákem u její zadnice! Mne si vůbec nevšímali. Podruhé jsem viděl srnce, který pronásledoval dokonce dvě srnky, jež před ním naoko prchaly a zároveň ho lákaly a nadbíhaly mu. Chudák udýchaný srnec nevěděl, na kterou se vrhnout dřív. Říje je holt říje. Ani zvířata to nemají v tuto dobu jednoduché; přírodní pravidla selekce musejí být zachována, aby zdatnost žila dál – poučení pro lidi.

Jezírko bylo celé moje, ježto se letos neletní, loňské kachny tu vysazeny nejsou, tudíž je sem nikdo nechodí třikrát denně přikrmovat a je tu klid a liduprázdno. Břeh krásně neproniknutelně zarostl olšovými stromky. Nevím proč, ale dnes jsem se tu cítil absolutně bezpečně a svobodně. Vysvlékl jsem se úplně donaha, koupal jsem se, plaval (voda byla báječná), slunil jsem se jako v starořímských lázních a krmil „rybičky“ rohlíkem. Ty „rybičky“ jsou, zdá se, jen samí kapři; vloni nebo i předloni jsem tu s nimi viděl i pstruhy. Když jsem dnes přišel, plovali líně a bez zájmu blízko hladiny, ale sotva jsem jim hodil do vody první drobty rohlíku, začali sebou hbitě mrskat jako lososi na tahu proti proudu bystřiny. Tohle krmení mě vždycky baví. Je to správná sranda.

Při zpáteční cestě jsem ještě seděl asi hodinu na jednom posedu. Hodinu dlouho proto, poněvadž přihopsal malý zajíček a krmil se jitrocelem. Nemohl jsem se odtrhnout a taky mi bylo líto jej vyrušovat. Stejně mě nakonec nahoře na posedu uviděl, když se dostal blíž pod něj, a utekl.

Vrátil jsem se až po západu slunce.


středa, 6. srpna 42

Na celopodnikovou dovolenou jsem přišel do Sádeckého polesí v pondělí 28. července a postavil tam stan ve 13.20, to jest za tři hodiny. Jsem ve strmém lesním terénu a od samého pobíhání nahoru a dolů z kopce a zase do kopce časem bolí nohy. Avšak zvykám si. Výhodou je však nesporně to, že sem nelezou lidáci – například na houby. Je to na ně zřejmě moc daleko a moc do vršku. Tyto činnosti a národní sporty se omezují na údolí, a ani tam ne mnoho – rozhodně ne tolik jako na Baldě. Tam to bylo v tomhle směru hrozné. Tady je přece jen větší klid a větší liduprázdno. Pouze dole údolím přejede několikrát za den nějaký motorkář – blbec na mašině, dohromady asi čtyři různí pitomci –, ale toho se snažím nevšímat. Jak vidno a slyšno, každá vesnice má alespoň jednoho svého vesnického idiota; to bylo i na Baldě, bylo to hlavně na Šibeničním vrchu, je to i tady. Sem nahoru ke mně nevyjíždí, a tak je mi to vcelku jedno, i když bych je nejradši všechny odstřelil, to je jasné.

Každý den se chodím dolů k Jezírku koupat. Koupu se samozřejmě nahý a bez obav se tak i sluním a suším. K rybníku nikdo nechodí a kolem se mihne někdo sotva jednou za den v průměru a to ještě ani ne vždy pěšky, takže kdyby se někdo blížil, slyším již z dálky motor toho jeho zasraného vehiklu.

Naházel jsem kaprům celý rohlík nalámaný na malé kousíčky. Vodu na pití nabírám v potůčku před ústím do Jezírka; tam je voda nejlepší a nejchutnější; je dokonce trochu nasládlá, asi tím, jak se ten potůček vine nezkaženou lesní půdou a jak cestou nabírá skanuté krůpěje z drobných kvítků lemujících jeho břeh. Je to po všech stránkách opravdu sladká voda.

Od chození po strmých svazích bolí nohy, ale už jsem si našel zkratku a vyklestil jsem si kousek své vlastní pěšinky v hustém suchém smrčí. Později, jenom jednou, toho hned zneužili jacísi šmejdi houbařští, ale to je normální a navíc je to hluboko dole pode mnou a tudíž daleko od mého nového úkrytu, jejž jsem pojmenoval „srnčí pelíšek“.

Ráno 30. července mě probudil rachot strojů, těžké lesnické techniky a motorové pily. Nedaleko ode mne se pracuje. Lidužel jsem byl takto rušen asi čtyři dny v týdnu. To jsem celý Já: kde se usadím, tam je vždycky největší frmol. Ruší mě to, ale neohrožuje.

Můj nový stan je světle hnědý a zdálky vypadá dost nenápadně jako velké mraveniště. Je sice tentokrát menší, jen pro dvě osoby místo pro tři, ale stačí to, alespoň se dobře vměstnává mezi stromy. S těmi prostornějšími velkostany jsem míval častokrát problém najít jim odpovídající prostor; lesníci hledí vykořistit každou volnou píď lesní výměry. Zpočátku mi to jedno místo ve stanu chybělo, ale už jsem si zvyknul. Moskytiéru má černou, takže je skrz ni lépe vidět ven.

Na louce nad zeleným údolím roste jetel, který krásně sladce voní. Toto jetelové pole je rájem pro nejrůznější motýly. Viděl jsem tam otakárka, vřetenušku, admirála i paví očko, žluťáska řešetlákového, bělásky, okáče bojínkového, ohniváčka černokřídlého, okáče luční (ty nejvíc) a další a další.

Z rostlin mě zaujala pupava bezlodyžná a hojně v celé lokalitě žijící černýš. Blízko mého „srnčího pelíšku“ roste plodná líska s oříšky. Líska, rostoucí dnes volně v lese, je docela vzácnost. Díky nějaké přičinlivé veverce. Jedna veverčí stálá ranní a podvečerní trasa vede právě tudy.

Z brouků jsem viděl velkého černého střevlíka s modrým lemováním, a to dokonce dva spárované jedince přímo u stanu.

Večer jsem se šel projít po hřebenu, kde je výhled na severní i jižní stranu a kde stojí dva myslivecké posedy. Jednoho bouchala jsem však na jedné z té střílen přehlédl. Zahrál jsem to ale dobře do autu: pozdravil jsem jakoby nic a optal se řečnickou otázkou, zda je na čekané, aby řeč nestála a aby nenastalo trapné ticho. Musel jsem se pak ovšem vrátit druhou stranou kolem celého lesa. Už potmě jsem při tom vyplašil dva schované srnce, kteří se zjevně uložili k spánku a kteří tím mým vyplašením vyběhli přímo před posed. Užuž jsem tedy odtud očekával vražedný výstřel a sám jsem se instinktivně přikrčil, ale žádná rána nevyšla, protože ten myslivec dávno naštěstí slezl a odešel. Usedl jsem ulehčeně na hromadu klád a nechal nočního motýla sát z mé kůže a z mého potem nasáklého oblečení jakési stopové zbytky organické výživy. Sem nahoru už se nesmím opovážit znovu přijít.

Všude je plno malin. Denně jich spořádám ohromné množství. Ráno se třebas jen nasnídám a pak dokážu vydržet až do večeře jen o malinách, zpestřovaných tu a tam mladou kukuřicí či ještě kyselými, leč černými ostružinami.

Z návrší nad jetelovým polem (jež posledního dne bylo posekáno) jsem objevil v dálce dvě rozkošná stavení, která bych bral za svůj domov. Typické samoty u lesa. Je jich v okolí mnoho.

Zvěře je tu také hodně, hlavně srnců. Jsou říjní. Jednou jsem spatřil dokonce i z okna stanu, jak srnec honí srnku. Večer pak se kdosi plížil kolem stanu. Vyhlédl jsem, ale uviděl jsem již jen přízrak. Až podle zvuku rozrušené veverky jsem poznal, kdo to byl.

V pátek 1. srpna bylo čtvrtinové zatmění Slunce. Vůbec jsem nic potemnělého nezaregistroval. Nechráněným zrakem se dívat nelze. Lépe byla celá kosmická událost vidět například v Číně, odkud byl pořízen tento snímek:



V sobotu pršelo a bouřilo. „Psí dny“ tím skončily. Když přestalo pršet, dvakrát jsem se musel na procházce schovat před týmiž dvěma motorkáři. V lese! Z posedu jsem pozoroval zase téhož zajíčka. Zašel jsem potom do překrásného zákoutí lesa, kde jsem zastihl srnčí rodinnou idylku, matku s dvěma mláďaty. Rozkošný pohled. Nemohl jsem se odtrhnout. Dobře si srnka zvolila místo pro odchov mláďat! Bylo mi líto je plašit v jejich bezstarostnosti a vzájemné lásce, ale nakonec mě stará, vždy ostražitá srna přece zpozorovala a celá rodinka se rozprchla každý na jinou stranu. Nu, snad se v pořádku znovu všichni tři sešli. Na takové věci jsou jistě připraveni, nebo by měli být. Všichni lidé nejsou jako Já. Někomu je líto je i jen plašit, někomu jinému není líto je ani zabíjet a žrát.

V neděli 3. srpna jsem si udělal velký okruh po okolí. Nejvíc se mi líbilo, když jsem došel až na kopec nad Sádkem. Rozprostřel se přede mnou tak široký a dálný obzor, že jsem mohl nejméně půl hodiny dalekohledem obhlížet různé podrobnosti! Viděl jsem především opět krásné domky. To se to bydlí na vsi! Ti lidé možná ani nevědí, jak jsou šťastní, že nemusí žít ve městě v nějaké takové „králíkárně“ jako Já. Obzor sahal od Borové až po Baldu a dál a do dálky snad až k Lužickým horám po Jeseníky! Byla to nádhera. Kam se hrabe nějaká placená vyhlídková věž! Tohle je zadarmo a lepší. Viděl jsem také nové osobní vlaky Českých drah. Překvapilo mě, že nejsou už špinavě hnědorudé, ale nové, modernější a jásavě žlutozelené. Je to už let, co jsem naposledy použil železnice! Zase jsem zaspal dobu. Viděl jsem také zábavné a úsměvné momentky ze života smrtelníků jako ten kulhavý ďábel Asmodej – pěkně z výšky a z distance: viděl jsem například – a musel jsem se nad tím pousmát –, jak v dálce v makovém lánu sbírají tři osoby nedozrálý mák, určitě na výrobu omamných látek.

Večer toho dne jsem se chtěl jít podívat na kraj lesa na západ slunce. Nedošel jsem tam a neviděl jej. Jednak mi to „překazila“ opět naše známá srnčí rodinka, již jsem chvilku pozoroval. Vál však vítr ode mne k nim, takže mě matka srnčat brzo ucítila, všeho toho láskyplného olizování mláďat nechala a postavila se do pozoru na stráž. Neviděla mě sice, ale zřetelně o mně věděla, že tam někde jsem, jenom nevěděla kde přesně. Další pozorování nemělo cenu. Už jsem se obracel k odchodu, když vtom třeskl ohlušující výstřel! Bouchal! Lekl jsem se a rychle jsem se podíval na rodinku v obavách, zda jsou všichni v pořádku. S matkou to ani nehnulo. Napjatě stála na stráži dál. Po nich také nikdo naštěstí nestřílel. Avšak venku na louce si někdo šeredně odskákal lidskou bezcitnou žízeň po zabíjení! Zaslechl jsem odkudsi zdola a zblízka něčí pobavený hovor a smích. Nějaký lstivý lidský dobytek musel číhat celou tu dobu na kraji lesa na svou příležitost! Jak jsem toho dobytka zaslechl, dal jsem se na ústup. Ta otevřená brutalita (nebo spíš humanita) mě opravdu děsí.

V pondělí jsem byl na nákupu v Telecím. Odtud jsem se vydal přes kopec směrem na Krásné. Samotu Maděru, která stojí na trase, obsadili skauti, ale jejich tábor je naštěstí mimo cestu v lese. Nějaké lidáky jsem viděl a potkal. Především mě na Maděře upoutaly opět ty idylické samoty. Těch tu všude je! Les je tu hluboký, rozlehlý a tichý. Jako stvořený pro partyzány. Nebo pro mne. Ještě krásnější je vesnička Krásné, jejíž jméno se k ní hodí zcela zaslouženě. Tady bych si přál jednou žít. To ticho! Ta odloučenost! Ta malebnost! Je to prostě krásné. Jednoho starého domorodce, u nohy s pěknou hodnou kolií, která mi olízla přátelsky ruku, jsem se zeptal:

„Je tohle Krásné?“

„Je.“

„Hezké Krásné.“

Vkrádalo se mi na jazyk ještě: „Musíte být šťastný muž, že tu můžete žít“, ale nechtěl jsem být patetický a šel jsem dál svou cestou. Hřbitůvek tu mají maličký, sotva z poloviny zaplněný, malý rybníček u silnice s hejnem kachniček, domečky po stráních jako malované. Za fotbalovým hřišťátkem nalevo kočka, napravo od něj vbíhá na louku srnka a bezprostředně za ní, s čumákem u její vagíny, srnec. Oba nevnímají, že se ocitli ve vsi a dál hrají svou milostnou předehru. Pobaveně to celé z nedaleké silnice pozoruji. Až po hodné chvíli srnka zmizí zase v lese a vzrušený srnec se zastaví, přehlédne vesnici, zhodnotí svou situaci jako potenciálně nebezpečnou, když tam uvidí lidáky, a odběhne také pryč.

Za Krásným jsem se rozjařeně odhodlal, že vystoupám na blízký Buchtův kopec, ale nedošel jsem tam. Patnáct let jsem tudy nešel a už jsem zapomněl kudy se tam jde. Turistická stezka byla špatně vyznačena. Odbočil jsem nesprávně. Buchtův kopec, na který se už dlouho chystám, tak zůstal opět nepokořen. Už jsem ho měl na dosah! Došel jsem nakonec velkou oklikou po rušné silnici původně zamýšleným okruhem do Spělkova. Tam se spustil prudký liják. Z počátku to bylo docela osvěžující, ale pak už déšť trval příliš dlouho a Já byl úplně promočený. S láteřením nad tou smůlou a nad pokaženým výletem jsem proběhl jinak půvabným údolím řeky Svratky, s hezkými chatičkami. Když přestalo pršet a vysvitlo sluníčko, přicházel jsem právě zpět do Telecího, k takzvanému Pajkrovu dubu. To je po „Zpívající lípě“ druhý státem chráněný památný strom v Telecím. Je stár 500 let! Dlouho jsem pod ním stál a obdivoval se mu. Zdá se, že část jeho kmene odumírá. Jinak je to stále ještě statný jura. Je vysoký 25 metrů. Můj posvátný dub na Šibeničním vrchu je také tak vysoký, kmen sice nemá tak široký, ale letitý bude jistě také dost. Spojovací cestičkou mezi poli jsem pak zamířil rovnou k „pelíšku“. Bolely mě nohy. Šel jsem mimochodem kolem hnízda té motorkářské verbeže. Okolí domu tvoří samý vrak, úplné vrakoviště aut! Ten dům zřejmě obývá nějaký auto-moto-maniak. Pak už se ničemu nedivím. Po cestě jsem uschnul.

Za dovolenou jsem dočetl knihu Cesta životem a přírodou od E. T. Setona, autora mého dětství. Dobře se to sice četlo, víc než tři sta stran za týden, ale s jeho názory ne vždy souhlasím. Už ne. Nepřekousnu hlavně, že to byl lovec, který střílel na potkání, lovec, vrah a bezcitný zabiják, kterému nebylo líto ani ptáčka zpěváčka, jehož zpěv si oblíbil. Bez milosti ho zastřelil jenom proto, aby ho poznal. A ještě k tomu nazýval své krvelačné řádění „obětováním pro vědu“. „Obětoval jsem ho pro vědu“. To je ta pokrytecká věta všech takzvaných „přírodovědců“. Vlastně proč „takzvaných“. Vždyť je to pro přírodovědce v podstatě charakteristické, že je nepřítelem všeho živého. Lidé, kteří přírodu milují a respektují ji se vším všudy, se totiž nazývají „přírodní filosofové“, nikoli „přírodovědci“! Seton mezi přírodovědce zahrnuje i Thoreaua. Zmiňuje jej pouze jako jednoho z mnoha. Nic víc, žádný dodatek, názor, komentář. Jen to jméno. Thoreaua tedy znal, ale neztotožňoval se s ním a s jeho náhledem. Thoreau byl totiž něco jako Já: přírodní filosof. Nezabíjel. Přemýšlel. Pozoroval. Vžíval se. Poznával a chápal. Seton byl také dychtivý po poznání, ale jeho metody poznání byly ničivé a krvavé. Přispěl k tomu, co vidíme dnes: k ochuzení druhové rozmanitosti, k masovému vymírání. Nemilosrdně vybíjel vlky. Setonův vztah k vlkům byl velmi nevyrovnaný a neurovnaný. Na jednu stranu je obdivoval, na druhou stranu je nenáviděl. Měl to v krvi po předcích. Krev se ohlásila. Střílel po všem, co se hnulo – do své sbírky. Jednou při jedné nesmyslné honitbě si nadosmrti pochroumal koleno, druhdy málem zastřelil indiána. V tom velice připomíná naše lstivé dobytky, pány myslivce-bouchaly. Ti si také namlouvají, že mají rádi přírodu a že svým vybíjením zvěře jakýmsi mně neznámým perverzním způsobem naplňují zákon přírody, ačkoli jej tím nejvíc porušují. Setonova perverzita jde dokonce tak daleko, že na nejednom místě tvrdí, že zvířata jsou jeho přátelé. Já tedy nevím, možná si špatně vykládám pojem „přátelství“, ale Já bych nepovažoval za přítele takového zhovadilého dobytka, který po mně střílí, kde se ukážu! Láska to u něj není, nenávist však také ne. Není to nic. Seton je prostě Člověk s velkým Č. Tím je řečeno vše. Nezná skutečnou lásku, nezná skutečnou nenávist. Zná jen neukojitelnou vášeň zabijáka a stálý nepokoj duše, jež jej ženou z jednoho místa na druhé a všude rozsévá zkázu a smrt. Chce vyniknout v divočině a uplatnit se i jako lev salónů, takže nezná ani svůj pravý domov.

Nezná však ani to, co jsem nazval návistí. Člověk, který nenávidí, nechce toho, koho nenávidí ani vidět, kdežto ten, kdo návidí, chce vidět a vídat ty, jež mu jsou něčím blízcí a jež si oblíbil. Neznamená to však nutně, že s nimi může i žít. Nemůže je však ani vlastnit, ať živé, či mrtvé, vycpané, vypreparované, stáhnuté z kůže a podobně. Seton byl vášnivý lovec a sběratel mrtvol. To byl jeho jediný způsob poznávání, který znal. Sám se k tomu přiznává. Ale toto přiznání je bezcenné, protože nemůže jinak. Má to v krvi. Je to člověk se vším všudy. Zabiják, škodná. Cítil jsem s ním, když vyprávěl, jak si ve čtrnácti letech sám postavil v lesích srub, jejž mu posléze zničili a pokáleli tři tuláci. Padl na kolena a lkal nad tou ztrátou. V tom je mi blízký, že tam v lesích běhal nahý jako indián, nebo když vykládá pln smutku o ztrátě divokých míst, jež kdysi znával, přeměněných v nové době ve skládku městského odpadu, o vysušených jezerech, vykácených pralesích, o zahnaných a povražděných zvířatech a indiánech. Jenže ironií osudu byl to právě on a jemu podobní, kdo tyto neblahé změny přivodili, nebo je aspoň pomáhali nastolit! Chlubí se na konci života, kolik různých „významných“ ocenění a medailí dostal. Ale tím bych se Já vůbec nechlubil! Vůbec by mě totiž netěšilo, že mě lidstvo, ta zparchantělá verbež, uznává! Znamenalo by to, že jsem jako oni a že mají ze mne prospěch; že pracuji pro ně a pro jejich budoucnost. Kdybych měl skutečně rád divokou přírodu a zvěř, musel bych být nutně nepřítelem těch, kdož ji denně ohrožují a ničí; musel bych být misantropem, jímž také jsem – na to jsem teprve hrdý! Medaile si strčte do prdele! Seton ať jde do prdele! Pokrytec jeden! S ním jsem skončil.

Některé jeho vzpomínky jsou místy i poměrně humorné, například ty o zlodějích dobytka, žárlivých Mexikánech a jiných desperátech Západu, ale jinak je to vesměs děs a hrůza.

Seton se dokonce chtěl přihlásit do první světové války, aby mohl zabíjet i člověka, ale odmítli ho pro vysoký věk 54 let. Když dohonil losa a nechtěl nebo nemohl ho zastřelit, aspoň na něj zařval, aby se lekl. Zabíjel krávy a používal jejich zohavené mrtvoly jako návnady. V hádce o kořist s ostatními lovci se málem dopustí vraždy a sám taktak vyvázne. Mnohé jeho eskapády připomínají řádění nevychovaného spratka, který je každému protivný. Už v dětství „se projevoval“! Jednou pobodal, nebo snad ubodal k smrti, to není jasné, hejno vyděšených slepic. Já jsem v podstatě pokojný „člověk“, kterému je cizí jednání volné, ale když jsem jednou viděl, jak jakýsi kluk, spratek nezvedený zrovna jako byl Seton, házel po slepicích kamením, okřikl jsem ho vztekle a kdyby toho nenechal, byl bych ho věru zfackoval za takové zlomyslné spratkovství! Má to ovšem po rodičích. No ovšem, člověk je bastard už od narození, úplně přirozeně, nikdo ho to nemusí učit, ale stejně si ten přehlíživý a necitelný vztah ke zvířatům vypěstoval a utvrdil podle chování rodičů.

V rozhovoru s jakýmsi arcibiskupem projevuje Seton stupidní ateismus, typu „není to vědecky dokázáno, nemá smysl se tím zabývat“. Nebyl to tedy ani přírodovědec, ani filosof, byl to prostě lovec, sběratel trofejí. Boží existenci by byl pravděpodobně ochoten uznat jedině tehdy, kdyby mu Boha přinesli mrtvého, vycpaného, nebo aspoň jeho kožku. Setonova obsáhlá přírodovědná sbírka není tudíž nic jiného než strašné muzeum loveckých trofejí, nikoli snad jakási zvrhlá pomůcka pro studium přírody. O Bohu se totiž takto stupidně neuvažuje. Každé teogonii v prvé řadě chybí začátek a konec. U Jehovy ani u Krona ani u žádného jiného prvotního boha neznáme jejich otce a otce jejich otců, neznáme ani jejich smrt. Tady lidská fantazie selhává. A lidskému rozumu to přesto nepřipadá nelogické. Není to tím, že Bůh je nesmrtelný, věčný, nebo že vesmír je nekonečný nebo věčný – nekonečné a věčné jsou jen lidské lži a lidská hloupost. Boha-Stvořitele nemůžeme dost dobře ani vyvrátit ani potvrdit. Je to tím, že existence něčeho nebo někoho takového je prostě nemožná. Bůh neexistuje nikoli proto, poněvadž ho nikdo neviděl, nebo protože není dokázán. Ne, Bůh neexistuje jedině proto, že není možné, aby byl nějaký! Takhle universum ani nic v něm nefunguje. To bychom snadno poznali, kdybychom Boha nepotřebovali za jinými účely, namnoze špatnými a pokryteckými. Poznali bychom to lehce, kdybychom dovedli a chtěli poznávat přírodu, jaká skutečně jest; že v ní není nikdo vševládným suverénem; že v ní neexistuje žádná pevná hierarchie, žádní vyšší a nižší, každý vyniká v něčem jiném a všichni jsou lepší než člověk; že každý potřebuje a zároveň i ovlivňuje druhého, nikdo nestojí stranou, výš, na nebesích (jak?, kde?, z jakého pevného bodu pohybuje tento neznámý zeměkoulí?); naopak všichni jsou vtaženi do jednoho soukolí, jež se tak dlouho chaoticky zmítá, až se uvede nakrátko – než upadne znovu do chaosu – do skřípajícího souladu, v němž všichni ovlivňují všechny a zároveň jsou ovlivňováni dalšími. Existuje tedy jen síla přírody, latinsky vis naturæ; ta jedině působí, nikoli mocnost nadpřirozená, vis supernaturæ! Neexistuje jeden jediný Bůh, nýbrž nekonečné množství entit, jež si jsou samy svými vlastními bohy. Bůh jsem Já, bohové jsou všechna zvířata, všechny rostliny, všechno živé, co tvoří nad sebe sama; bohem je i oheň, vítr, řeka a veškeré vodstvo, Slunce a nerosty, bohyně jsou Země a Luna, planety a hvězdy, černé díry... Toto nekonečné množství bohů však nazýváme přírodou, nikoli nadpřirozeností! Ale něco takového člověk nikdy neuzná. Ne, to by ho vrátilo zpátky na zem, mezi zvířata. Ale člověk již nepatří ani do nebe, ani do přírody. Člověk zdegeneroval; dávno ztratil půdu pod nohama a v nastalé panice ztratil nakonec i hlavu. Jen život zatím neztrácí...

Seton, blbec jeden, se při jedné další krvavé honitbě „za poznáním“ ztratil a zabloudil. Nechal tedy svého koně volně jít a ten okamžitě a neomylně zamířil přímo domů – správným směrem. Jenomže pak nenapsal slova díků a obdivu na moudrost koně, jak bychom čekali, nýbrž na moudrost člověka, který ví, jaký vynikající orientační smysl koně mají! To je neuvěřitelná tupost a nadutost! Musel jsem se smát. „Moudrost člověka“! Opravdu zábavné.

A tak dále, a tak podobně. Seton se mi úplně zhnusil jako člověk, jako živá bytost, jako charakter.

Seton byl vegetariánem jen jednou, v mládí, a to ze dvou zcela pochybných, směšných a nepříslušejících důvodů. Když měl hluboko do kapsy, nejedl maso ne kvůli zvířatům, nýbrž právě z hrubých finančních důvodů, protože maso bylo tehdy za jeho pobytu v Londýně drahé; přestal je tedy jíst. Druhý důvod jeho dočasného vegetariánství je trapně směšný a úplně neadekvátní: zřekl se masa prý proto, aby zeleninovou stravou potlačil smyslnou žádostivost těla, která se zvýšenou měrou přihlásila v pubertě. To je mimořádně odporný důvod! Já jsem měl také bouřlivou pubertu, ale Já jsem se spíš bouřil duševně než tělesně. Své vzrušené tělesné pudy jsem vůbec nemusel potlačovat, rozhodně ne takovýmto zavrženíhodným způsobem. Vždycky byl v nejhorším nebo v nejlepším po ruce zázrak ipsace. Tu se zřejmě malý puritán Seton neodvažoval využít. Blbec. A vůbec, co tím jeho „vegetariánstvím“ má být řečeno a ukázáno? Že vegetářská strava není tak dobrá jako strava masitá? Že je to strava chudá, umrtvující tělo a pudy v něm? Není většího omylu! Naopak! V zelenině a v ovoci jsou všechny nezbytné látky pro život „člověka“ – minimálně pro život misantropa. A všechna nejznámější afrodiziaka jsou, pokud je mi známo, rostlinného původu! A víme přece, že když se člověk dobře nají, přepadají ho pak choutky nejrůznější povahy, najmě sexuální! Jestli však něco doopravdy umrtvuje tělo pohlavně vzrušeného mladého puberťáka (a jeho mysl též!), pak je to nepochybně ne strava, z níž se tělo raduje, tedy vegetářská, nýbrž naopak: ohlupující a zatemňující ducha, zlenivějící a zmalátňující tělo je jednoznačně strava masitá! Ledaže by bylo možné, co se povídá a co tvrdím Já, že člověk si opravdu nepochutná na jídle, které by nebylo okořeněno alespoň špetkou zvířecího utrpení a neneslo zápach krve a smrti. Potom by byla vegetářská strava skutečně oproti masité chudá. Chudá jak pro koho. Takže i tato povahová stránka údajného „přítele“ zvířat, přírodovědce, umělce a kdesi-cosi, i tato jeho vlastnost je mi nanejvýš odporná.

Knížka mě navíc ještě kromě obsahu popouzela množstvím ani ne tak tiskových chyb, jako spíše chyb slovesných. Například lístkový oříšek místo lískový – debilní chyba, jíž bych se nedopustil snad ani v počátcích mluvení. Slovo „historka“ je několikráte s neúnavností idiota psáno jako „historika“, a podobné debility – text působí dojmem, jako by ho psal či tiskl naprostý kretén. Chválím na ní, že nemá ani předmluvu ani doslov, obvyklé debility, jež nemám rád, ale také se tím pádem zjevně vykašlali i na korektury obtahů, které bych naopak zavedl jako zákonnou povinnost s hmotně postižitelnou odpovědností. Ne že se jen někdo pod to beztrestně podepíše jako odpovědná redaktorka, leč skutek utek‘! Knihy by se měly prodávat jako každé jiné spotřební zboží, to jest se zárukou na vrácení peněz, pokud by obsahovaly kaz, tedy tiskovou chybu; takový výrobek je přece čirý zmetek! Pak by se vidělo, jak pečlivě by byly knihy připravovány!

K poslechu jsem měl dvě alba od Dimmu Borgir: Death Cult Armageddon a Puritanical Euphoric Misanthropia. Třebaže to jsou starší alba a dva disky stejného žánru, naprosto se mi to za celý týden neohrálo ani nezprotivilo, mohl jsem to poslouchat pořád a pořád dokola. To je hudba mého srdce! To je ono, nekompromisní, tvrdý, misantropický metal, umělecky vytříbený, dokonce i trochu úděsně démonický! Takhle má vypadat hudba! Jejich misantropie je sice poněkud odlišná od mého misantropismu, ale to je jen drobná a milá odchylka. Na mnohém, na tom hlavním, se shodneme: lidi jsou bastardi, které by patřilo vyvraždit, jinak přivedou svět do záhuby, a náboženství je špatné.

V úterý, poslední den dovolené, jsem nakrmil „rybičky“ v rybníce, prošel se trochu. O šesté jsem se sbalil a vyrazil k lágru. Dřevaři jako naschvál měli nahoře zrovna nejvíc práce! Prodíral jsem se lesem, aby mě neviděli. Cestou jsem potkal jen dva myslivce. Dnes večer bude zabijačka. Na předměstí jsem potkal všechny psohlavce, s nimiž jsem měl kdy otevřený konflikt. Tentokrát byli klidní.

Domů jsem došel o půl deváté.


středa, 13. srpna 42

Den leváků, jak jej od roku 1992 vyhlásil britský Left Handers Club, čili také můj den.

Víkend jsem strávil opět v Sádeckém polesí. Toto místo mi často připomíná nějaký opuštěný ostrov. Iluze je téměř dokonalá, až na to, že k jeho pobřeží tu a tam připlují bukanýři nebo kanibalové a Já se musím před nimi schovat. Jinak je celé údolí a lesy na jeho úbočích, včetně Jezírka, jenom moje.

První den od 9.15 bydlím na stejném místě jako minule. Během invaze jsem nepotkal ani človíčka. Sedmá hodina ranní, hned po noční šichtě, je zřejmě ideální čas na přesuny. Po vztyčení vítězného stanu jsem se najedl a spal až do šestnácti hodin. Pak jsem se šel vykoupat a dostal jsem chuť na ty černorudé třešně na pokraji Telecího. Byly výtečné. Nacpal jsem se jimi k prasknutí. Kolem byl docela frmol, zemědělci žají obilí. Mně to nevadilo, Já jsem se vyšplhal na strom, kde na mne nebylo vidět. Od třešní, z nichž mnohé byly již napolo sušené, jsem měl úplně fialové prsty a jistě i pusu.

Večer vrhá zapadající slunce do lesa kužele ostrého světla. Je to kouzelné. Druhý den jsem strávil většinou u rybníka, kde jsem se koupal a opaloval. Pak jsem dostal hlad a šel jsem si proto vyhledat pár malin. Zároveň jsem se prošel po lese a poseděl na posedu. Potkal jsem nějakého staršího chlápka na kole. Zjevil se přede mnou, až jsem se lekl. Potom jsem se zase vrátil k rybníku. Opravdu skoro jako na pustém ostrově.



Třetího dne se zatáhlo a v noci trochu sprchlo. Přes den také, ale večer, když jsem se vracel zpátky do lágru, bylo hezky a sluníčko svítilo. Na louce blízko Špice pod Jelínkem jsem viděl bílého čápa, jak nerušeně cosi loví v trávě. Nenechal se rušit ani mnou, jenž jsem okolo něj procházel naložený plnou polní. Cestou jsem nepotkal ani človíčka, a to ani v Sádku ani skoro v Poličce. Balit jsem se začal jako vždy po osmnácté hodině a domů jsem dorazil se dvěma desetiminutovými přestávkami opět po dvacáté hodině.

Měl jsem s sebou tentokrát na čtení Dhammapadam, sbírku buddhistických průpovědí. Nic moc, obvyklá snůška lidských, příliš lidských omylů, ale to doporučení hledat osvícení v bezdomoví mě kdysi oslovilo a určuje můj život, nebo chcete-li moje duchovní zrání, doposud. To byl velký Buddhův vynález!

K poslechu jsem si vzal jediný disk, a to samozřejmě Vivaldiho Drážďanské koncerty. Je to výborná hudba. Nejvíc si jí užiju právě v přírodě a ve sluchátkách discmana. Připomínám si text jedné písničky od Björk, kde se zpívá o tom, jak mi má sluchátka zachránila život. To je přesně i můj případ. A dokonce mi hudba v životě nejen život zachraňuje, ale pomáhá mi se soustředit lépe než buddhistický vnor do meditace. S hudbou jsem osvícený a probuzený a buddha! S hudbou zažívám nirvánu! Ty buddhistické texty mě příliš neoslovují, ani buddhistická praxe, ale s hudbou ve sluchátkách, uprostřed tiché liduprázdné přírody, mám k buddhistickým cílům velmi blízko, ba blíž než bez hudby. Ostatně už po prvním přečtení tehdy v devadesátých létech minulého století jsem tužkou vepsal do tiráže „JEN DALŠÍ HLÁSNÁ TROUBA PARCHANTISMU-HUMANISMU“ a od té doby jsem názor nezměnil. Nesouhlasím, že všechno je v mysli, nebo že bychom se museli stále vracet na svět v té či oné podobě, pokud se neprobudíme ze sna života... – láry fáry, na takové lidské plky už nejsem prostě dost lidský a ani jsem nikdy nebyl. Ale pochopitelně je mi blízké to nenásilí vůči zvířatům, i když můj postoj je přece jen pořád značně odlišný od tohoto příliš náboženského a vypočítavého postoje vůči zvířatům, jaký praktikuje buddhismus. Tam jde v podstatě o to neublížit žádnému zvířeti, protože by to mohl být převtělený člověk, zatímco Já – a tudíž i můj misantropismus – ctím zvíře pro ně samé, protože každé zvíře je lepší než i ten nejlepší člověk a protože se má člověk od zvířat stále učit správnému žití. Nicméně z celé sbírky průpovídek vyčnívá jako drahokam tento Buddhův výrok:


Člověk, jenž nenabyl poznání, stárne jako vůl;

přibývá mu na váze, ale moudrosti mu nepřibývá.“


nebo tento je pěkný:


Jen málo je mezi lidmi těch, kteří dosáhnou onoho břehu.

Zbytek lidského pokolení jen pobíhá sem a tam po tomto břehu.“


Vtip je však v tom, že právě buddhismus je ten, kdo jen pobíhá sem a tam! Ten také zbloudil. Měl jsem si vzít raději to, co čtu v práci: Londonovo Volání divočiny, české vydání z roku 1922. Tenhle klenot z mé soukromé knihovničky mě nepřestane nikdy uchvacovat. Vynikající knížka. Vyskytuje se v ní mimochodem také slovo návist! Takže to není tak úplně můj vynález, ale zřejmě se takové slovo dříve v češtině objevovalo častěji, kdežto dnes je málem zapomenuté a teprve můj génius je znovu vymyslel a oživil!

V potoční tůňce, kde nabírám vodu, jsem zjistil jakéhosi živého tvora, podobného nitce. Nejdřív jsem ho považoval za jakési rostlinné vlákno, snad výhonek či tenký kořínek, ale když jsem tu podivnou nitku pozoroval déle, najednou jsem si uvědomil, že se účelně pohybuje a že dokonce šátrá a prohledává svým nitce podobným tělem písečné dno potůčku a jeho tůňky. Zajímavý nález. Vůbec netuším, o koho se jedná.

A ten domnělý „mlok“ bude nejspíš malá rybka, která vždycky uplave a zvíří vodu, když se blížím. Jednou jsem ji viděl, jak zaplula pod kámen.

Doma mě již očekávala dvě nová alba od skupiny Tristania: Illumination a World Of Glass, dohromady i s poštovným, balným a tak dále za 877 korun. Rozhodl jsem se vsadit na jistotu. Tristania je jistota. K hudbě samotné se ještě určitě vyjádřím jindy.

Noc ze šestnáctého na sedmnáctý srpen 42 byla zpočátku pod dešťovými mračny zataženou oblohou, takže částečné zatmění Měsíce (81%) nebylo vidět, ale například v západních Čechách, na jižní Moravě nebo na jihu Evropy bylo jasno.



pondělí, 18. srpna 42

Návštěva knihovny. Vypůjčil jsem si konečně tu monografii o Germánech. Není až tak velká. Myslím, že se mi pohodlně vejde jak do brašny do práce, tak do krosny do bezdomoví, a že to nebude až taková zátěž. Zbytečná přítěž to potom nebude zcela určitě. Zde jsem si oskenoval přední i zadní stranu povedeného obalu:




Na obrázku vlevo, z přední strany obálky, jsou vyobrazené zvířecími hlavami zakončené nožky dvou lučíkových spon z pohřebiště ve Výmaru, 6. stol. (na sponě vlevo výzdoba vrubořezem); obrázek vpravo, ze zadní strany obálky, znázorňuje východogótskou zlatou orlí sponu z Ceseny v Itálii s výzdobou v technice cloisonné (kolem r. 500).

Kniha vypadá na první pohled velmi zajímavě a láká mě k důkladnému prostudování. Dychtím po vědomostech tohoto druhu!

Tato krásná, výpravná kniha s mnoha obrázky a fotografiemi, v tvrdých pevných deskách, o třech stech stranách nabitých informacemi, vyšla v roce 1977 a tehdy stála pouhých 38 Kčs! Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale je to tak. Dnes by stála minimálně desetkrát tolik a bylo by v ní nejspíš plno chyb (což neznamená, že i tady nebudou obvyklé chyby)...

Četbu Volání divočiny od Jacka Londona tedy v práci načas přeruším – právě když jsem na konci, a ten je nejlepší! Přerod jednoho psa v divočině dálného severu v divoké zvíře je i mým příběhem. London jej psal tak poutavě a s takovým hlubokým citem a pochopením, jako by i on sám to zažil. Je to velké dílo Londonovo.


čtvrtek, 21. srpna 42

Cestou na víkendový pobyt v ráji Sádeckého polesí jsem viděl dva čápy hned na kraji města za zahrádkami Pod kopcem. Lovili cosi v trávě u silnice (snad slimáky?) a projíždějících aut si nevšímali. Uletěli až přede mnou, když jsem vlekl plnou polní do kopce k lesu. Začátek hezký. Ostatně nyní, před sedmou hodinou ranní, je ideální čas na přesuny. Lidáci veškeří nikde žádní a je příjemné chladno. Ideální. Přicházím do mého zeleného údolí naprosto nepozorován.

Jen nemám rád, když na mne ráno při balení mluví čiči to haha, táta s mámou. Nemohu se na to soustředit a občas něco zapomenu zabalit. Jako teď: naprosto zbytečně mě přemlouvají, abych zůstal na víkend doma, „abych si odpočinul“, nebo mi mluví do toho, co si mám vzít s sebou – samé naprosto zbytečné řeči. Akorát to má za následek to, že si třeba zapomenu vzít kapesní nožík, jako tentokrát, a pak musím použít kus střepu z červeného odrazového sklíčka, jejž jsem nalezl v prachu cesty.

První den vždycky skoro celý prospím – prospím ostatně většinu víkendu, protože v baráku se prostě nevyspím, ze známých důvodů, jako je příliš velká blízkost množství lidáků, hluk v baráku, hluk z ulice, příliš mnoho podnětů doma v pokoji a další rušivé elementy. Ale v lese je většinou ticho a klid a ta správná úroveň „nudy“, takže teprve tady se pořádně vyspím.

Dorazil jsem po deváté hodině, postavil stan, najedl se a spal jsem až do večera do půl šesté. Víte, co to je? Přibližně sedm hodin nepřetržitého spánku? O tom si mohu nechat jenom zdát v baráku pitomém koncentráčnickém – a to doslova! Je to prostě paráda. Je to prostě dobrý život, dobré a ještě lepší trávení volného času. A prý abych si „odpočinul“ doma! Nemožné! Navíc teď mám volno. Pět dní jsem si hrál na otroka, nyní jsem po tři dny svobodný – a to absolutně! Nikde nenajdete tak markantní rozdíl mezi otroctvím všedního pracovního týdne, mezi otroctvím vůbec, a svobodou. Nikde. Nikde a jinak také lépe nepoznáte, jaký je rozdíl mezi přírodou a městem. Příroda je harmonická a harmonizující, kdežto město je enervující a otřesné. Příroda je rovněž svobodná a osvobozující, zatímco město je jen ubohý pracovní lágr, který se nehodí pro nic jiného než právě pro to otročení, ale k žití to tam není.

Když jsem se tedy večer o půl šesté probral zvesela do svobodné existence, opět se najedl a přečetl něco z Germánů, nastal právě nejlepší čas na večerní procházku po zalesněném hřbetu nad zeleným údolím, na rozlučku se sluncem a na pozorování srnce.

V noci jsem se vydal ještě na další procházku na opačnou stranu, směrem k Sádku, kde jsou dva nebezpečné myslivecké posedy a kam bych se večer neodvážil – už jednou jsem tam byl viděn a to bohatě stačí. Ale nyní o půlnoci je tu bezpečno. Hvězd je plné nebe a Měsíc je jako koláč, jen trochu na okraji ukrojený. Svítí oslnivě. Je to krásná noc. Pohádka. Poezie. Kolem hlavy mi prolétá netopýr. A vidím též nad hlavou prolétat ISS, mezinárodní kosmickou stanici. Nyní už si ji nespletu s asteroidem.

Celý následující den jsem prospal nebo pročetl. Večer jsem se opět procházel po hřebeni, ale slunce bylo ještě vysoko. Dostal jsem však náhle chuť na něco jiného: na ostružiny. Minule byly ještě kyselé, avšak nyní jsou již zralé, černé a nalité k prasknutí přesladkou šťávou, božským to nektarem. Našel jsem ostružin zakrátko mnoho, aniž bych věděl, kde rostou, a najedl jsem se jich dosytosti.

Je zde krásně. Nemohu si to tu vynachválit. Na Baldě jsem neztratil jen ten záplatovaný stan, nýbrž i spoustu času a zbytečných nervů s tou učitýlskou verbeží a jejich parchanty. Měl jsem se odebrat sem už na konci června a měl bych po nepříjemnostech s policií a s houbaři.

Poté, co jsem se nacpal výtečnými ostružinami, zamířil jsem teprve na dostaveníčko se zapadajícím sluncem. Bylo právě načase. Mohl jsem k tomu pozorovat také dva srnce, kteří se opatrně vkrádali na pastvu.

Ve 4.18 svítí měsíc přímo do stanu. Noci jsou úchvatné. Poslední, třetí den, musím jít konečně pro vodu, neboť litr ovocné šťávy, který jsem si donesl z domu, došel. Skočil jsem do Jezírka jenom jednou, neb voda byla studená a nebe podmračené. Léto a koupání myslím pomalu končí.

Na odchodu jsem měl zase smůlu: zemědělci nahoře sklízeli žito a slámou z něho plnili blízký krmelec. Ale nemusel jsem se nikterak před nimi schovávat, vyčkávat ani uhýbat. Dole se ubírala po cestě houbařka s prázdným košíkem. Jakýsi otec tam učil synka řídit moped. Je tu rušno pojednou, zrovna když potřebuji nepozorovaně odejít.

Na pláni před Špicí se pasou čtyři „kopýtka“ a po obloze letí jakoby vstříc zapadajícímu slunci bílý čáp. Letí zřejmě k západním rybníkům. Jakýsi dřevař řeže motorovou pilou a táhne se od něj znatelný modrý dým výfukových spalin.

Pod kopcem už nejsou dva bílí čápi, zato je tam psinec a otravuje mě tam psisko, které na mne vrčí a štěká. Je puštěný na volno a páníček nikde. Nevšímám si ho. Dnes nestojím o žádná extempore. Chci jen v klidu dojít na ubikaci. Páníček ze zahrádky si toho čokla ostatně brzy zavolal. Před barákem byla sešlost sousedů – další nepříjemnost. Samozřejmě Machovi s parchanty a s „přáteli“ – kdo jiný. Ještě mě urazili tím, že mě považovali za rybáře – jak jsem zaslechl za zády („Pán byl na rybách“). Zřejmě si nedokážou představit nic jiného, jiné trávení volného času. Jsem jakožto tulák po bezdomoví anachronismus. Zase jsem holt zaspal dobu. Hrůza. Nesnáším tyhle návraty! Těším se na den, kdy nebudu muset do práce a budu moci bydlet někde daleko od lidí na samotě u lesa.

K poslechu jsem měl album World Of Glass od Tristanie. Poslechl jsem si je za víkend několikrát. Mohu tedy směle prohlásit, že zdaleka nedosahuje kvalit nedostižného alba Beyond The Veil. Mistrovské dílo se povede jen jednou za život. Chybí mi tam hlavně ty překvapivé výlety do black metalu. Také nápadité hudební motivy, s nimiž se hýří na albu Beyond The Veil, jsou tentokrát delší a podobné, ne-li stejné, opakují se příliš dlouho a tudíž to už není ono. Zpěv Vibeke Stene je také jakýsi vyšeptalý. Zkrátka dobré album, ale slabota. To druhé album, Illumination, je také takové nevýrazné. Myslím, že jsem to přehnal – koupit si rovnou dva skoro stejné disky. Po poslechu takovéto měkoty – sice dobré měkoty, leč přesto měkoty – mám největší chuť na pořádný tvrdý black metal.

K četbě jsem měl Germány, jak už jsem se zmínil nahoře. Je to dobrá kniha, trochu toporně napsaná, nicméně zajímavá. Tiskové chyby tam zatím nejsou, jen mi vadí výklad z pozice marx-leninské ideologie. To je prostě hnus. „Dialektický dějinný vývoj“ a podobně, no strašné. Typickou takovou odpornou větu jsem našel na straně 170:

Byla to právě nutnost úspěšně obstát v boji s přírodním prostředím, ohrožujícím samu existenci tohoto pobřežního obyvatelstva, jež vedla v jeho prostředí ke značnému rozvoji výrobních sil a k novým formám společenského soužití.“

No hnus. V té větě (a v jiných) je všechno co nenávidím: boj proti přírodě, práce – a potom pitomý optimismus idiota, který spatřuje v takzvaném „dějinném vývoji“ pokrok k lepšímu. To jsou ti pokrokáři: všechno zkazí a ještě se v tom hnusu ráchají! Archeolog, který vidí pod výsledky a za výsledky své odhalující detektivní činnosti nějaký „dějinný vývoj k lepšímu“, musí být nutně stižen zákeřnou slepotou idiota, jenž nechápe, co se kolem něho děje. Dějiny totiž názorně ukazují v každé své „etapě“ (to je taky blbé slovo – jako kdyby šlo o závod s časem, který má svůj start a cíl!), že se – alespoň v souvislosti s lidmi a s lidskými věcmi na tomto světě – že se ubírají směrem k postupnému úpadku, nikoli k „vývoji k lepším zítřkům“! „Lepší příští“ nebude, zatímco lepší minulé bylo a už se nevrátí, co živ bude jediný člověk na této jím zdevastované planetě!

Ve starém světě se nepěstovala žádná změkčilost, ale i ti staří Germáni si žili lépe než my. Bydleli lépe. Nežili natěsnáni jeden vedle druhého v žádných koncentráčnických barácích jako my, třebaže „doba byla zlá“, plna životních nejistot a bojů. Byli svobodní a hrdí. Dnes jsme na tom podstatně hůř. Germáni žili uprostřed lesů a bažin, sem tam mýtina. A dnes? Dnes je to naopak „život“ uprostřed hord lidáků, sem tam nějaký lesík. Tomu neříkám „pokrok k lepšímu“!

Germáni žili ještě v prosté prvobytně pospolné společnosti, jako ve šťastném pravěku, byť rozhodně ne namačkáni jeden na druhého. Neštítili se ještě svého domácího zvířectva, svého dobytka (tedy „do bytu patřícího“!), nepohrdali jím a žili s ním pěkně pospolu pod jednou střechou. To považuji za velice pěkný zvyk!

Jednou podle autora knihy vedlo k rozvoji soukromého majetku (marx-leninský asi největší „problém“!) velká koncentrace obyvatelstva, podruhé vedla k rozvoji soukromého majetku naopak nejednotnost a odloučenost lidí. Pokaždé jiný výklad. Jak se to zrovna komunistům hodí do krámu. A samozřejmě si autor opět „plete“ fašismus s nacismem, v marné snaze odvrátit pozornost od toho slova „socialismus“ v sousloví nacionální (či česky národní) socialismus. Bylo to prý vrcholné stadium kapitalismu, a podobné nesmysly.

Kurz und gut, až na tyto komunistické bláboly je to celkem dobrá četba. A teprve až na straně 212 se vyskytla první a zatím jediná pravopisná chybička (v náboženským kultu), jinak perfektní. Soudruzi si dali záležet. Aspoň na něco byla ta cenzura dobrá.

Vadí mi také, že mnohé věty jsou uvozovány velmi nepěkným, jakýmsi snad „slovním tikem“ autorovým, nebo možná překladatelovým – totiž že příliš mnoho vět tam začíná slůvkem tak... To je velmi nepěkný tik, který se po čase stálým opakováním velmi zprotiví až do hnusu.

Další věc, která mě v knize vydražďuje k nepříčetnosti, jsou opět četné podtrhávky tužkou po nějakém debilovi, který tam ještě k tomu v té své debilitě nechal číslo na svůj mobilní telefon. Musel to udělat nějaký zvlášť debilní kretén, protože jediné jeho slovo, které v nebohé knize zanechal načmárané svou dysgrafickou pazourou a vypocené svým dysortografickým mozečkem imbecila, slovo „přečíst!“, napsal blbec jako PŘEČIT! Nebo to možná mělo být slovo „přečti!“, nicméně tak jako tak se mi z toho vylízanectví zpěnila krev do růžova. Strašné. Mám potřebu si umýt ruce po takovém kreténovi. Čím větší blbec, tím větší má potřebu zvěčnit tu svou vypatlanou mysl ve vypůjčené knížce, aby to pak druzí musili po něm číst a zřít. Takové ničemy bych rovnou bez soudu popravoval, jinak zaplaví svět úplná debilita, která si hraje na chytrou. Pakáž jedna debilní!

Fuj, to jsem si ulevil!...

Zaujala mě fotografie sochy germánského bojovníka s malým koněm (Germáni chovali zvláštní rasu malých koní). Oskenovat to nepůjde. Zkusím se podívat na internet...


23:55

Na internetu jsem germánského bojovníka nenašel. Našel jsem sice dotyčné Landesmuseum für Vorgeschichte v Halle, ale fotografie jejich exponátů na jejich webu nejsou dostupné. Oskenoval jsem však celou dvoustranu knihy, tu jsem vytisknul, vystřihnul z ní pouze obrázek bojovníka a ten jsem počítačově trochu zesvětlil a znovu oskenoval. Výsledek potom vypadá takto:



Táta koupil v trafice zlevněné DVD Život savců, příběh o přežití, podle Davida Attenborougha, za pouhých 49 Kč. Ale na to se podívám až zítra.


sobota, 23. srpna 42

Ta tuplovaná Tristania se mi nestrefila do nálady! Ani trochu! Je to sice dobré, ale zdá se mi její měkkost jaksi neodpovídající současnému stavu světa. Je to takové příliš idylické. Místo toho si nyní pouštím jen samé black metalové nářezy – nejraději přímo v sluchátkách.

Zato ta monografie o Germánech se mi trefila do duševního uspořádání! Ostatně germánství a metal mi více než pasují dohromady! Tacitus píše (Germania 3), že Germáni „rozohňují svou srdnatost a dle pouhého hlaholu již předpovídají zdar budoucí bitvy... Usilují obzvláště o drsnost zvuku a o ječivý ryk, držíce štíty před ústy, aby tímto odrazem plněji a silněji přibývalo hlasu“. Onen hlahol před bitvou se pak nazývá „barditus“. Právě takový starogermánský barditus je asi blízký příbuzný a předchůdce dnešního nordického metalu. Tak to vidím alespoň Já.

Svým germanofilstvím jsem se nikdy netajil, a teď co čtu tu knížku se ze mne stal ještě zarytější přítel všeho germánského. Mám chuť najednou na Rammstein, na InExtremo, na vikinský metal ze Skandinávie a podobné věci. Začal jsem se znovu učit německy, neboť se mi líbí zvuk té řeči, již mnozí tady v Čechách považují za jazykolamnou (Já vůbec ne; Já ji považuji za svou druhou přirozenost a za ohromně zvukomalebnou!); to DVD o životě savců jsem si s chutí vyposlechl s původním komentářem v angličtině (britskou angličtinu také považuji za nesmírně zvukově atraktivní!)... – zkrátka obdivuji vše germánské. V němčině jsou si podivuhodně podobná tři slova, která by měla být příbuzná jak svým významem, tak i v životě: Welt, Wild, Wald – svět, divoký, les.

Je zajímavé, že Germáni si zesvětlovali ještě víc své plavé vlasy nebo si je barvili na rudo. Dokonce i Římané, jejich úhlavní nepřátelé, kteří je dobývali a pokořovali a kteří je považovali za nekulturní barbary, po nich napodobovali a převzali ten zvyk barvit si vlasy. Já jsem také znám tím, že různě experimentuji s vlasy – jako kdyby se u mne i v tomto bodě mé vzpurné, buldočí povahy odjakživa ozývala ta kapka germánské krve, jež mi koluje v žilách. Vážně uvažuji, že bych si mohl také něco provést s vlasy – po dlouhé době. Na ryšavo by se mi to sice nelíbilo (také kvůli tomu, že to tak má každá druhá baba), svévský uzel bych se také styděl nosit, ale například úplné odbarvení na bílo by nebylo špatné. Líbí se mi germánská tehdejší móda, včetně ošacení, nošení zbraní, vousů, účesů (Germáni jsou vynálezci culíků!)... Mně se ostatně líbí vůbec starověká móda (nebo ještě lépe pravěká!), třeba ty antické tógy... – a vůbec bych v horkých dnech nepohrdl třeba takovou suknicí namísto těsných kalhot! A chtěl bych se konečně naučit psát jejich posvátnými runami. V noci jsem se probudil o pěti hodinách a plné dvě hodiny jsem dychtivě četl a četl.


neděle, 24. srpna 42

Germáni mě naprosto uchvátili! Včera jsem přes hodinu prohledával internet ve snaze najít nějaké doplňující informace, až mě náhoda zavedla na aukční web s nacistickými artefakty. Nic bych si odtud nekoupil, ale pár obrázků jsem si stáhnul. Třeba tyto:




Ta doba, s jejím uměním, s jejími nadějemi a jejím směřováním mě fascinuje! Nejsem žádný nacista, ale tvrdím, že to byla velká doba! Lidužel, neúspěšný pokus zvrátit neodvratitelný dějinný pesimismus a oživit dávno ztracený sen o germánské Evropě. Odpor pokrokářů všech zemí se jednak proti tomu spiknul, jak jsme viděli v jimi rozpoutané druhé světové válce, a za druhé, vše by se stejně jednou znovu zkazilo až by vzala otěže dějin do pracek ta nesprávná většina, která – slovy Schopenhauerovými – „v nesčetném množství jako hmyz všude všechno vyplňuje a pokrývá (...) a potom brzy buď celou věc zničí, nebo ji tak změní, že bude skoro úplným opakem původního záměru.“

Říkám: stejně by to muselo dopadnout špatně.

A chci se naučit psát a číst germánské posvátné písmo – runy!


pátek, 29. srpna 42

Ach ty hrozné ranní odchody do třídenního bezdomoví! Táta s mámou se mi pletou pod nohy a mají nápady hodné pošuka: jeden se stále nabízí, že mi odveze krosnu do lesa na kárce, druhá by mě nejradši ještě celého přežehlila... – no hrůza. Příroda je lhostejná k jejich starostem.

Na pláni za Špicí je to ráno jako v Africe: deset srnců, včetně srn s mláďaty! Zářím štěstím. Také káně je tam na čekané, nehybně sedíc v trávě, a mihla se i lasička. Časně zrána se nebojí ukázat se na otevřeném prostranství. Jak by také ne, nikdo kromě mne tu není. Já mám tuto hodinu také v oblibě ze stejného důvodu: že nepotkám lidáka. –

A za Sádkem další dvě srny! To je nádherně na tom světě! Po pěti dnech otroctví chutná svoboda přímo báječně. Napadá mě, že tento obrázek budu postupem času směrem bližším k zimě vídat zřejmě častěji a častěji, neboť budu chodit v podstatě dřív a dřív, když bude slunce vycházet stále později a později.

Houfují se vlaštovky. Brzy budou odlétat. Dnes ráno při odchodu z fabriky mě zábly ruce. Ach jo, zase se blíží ta zima!

O půl čtvrté mě probudili houbaři. Poprvé tady a doufám, že i naposled. Naštěstí můj „srnčí pelíšek“ neobjevili.

Na tradiční večerní procházce po zalesněném hřebenu jsem neviděl ani kopýtko, zato mi vadil hluk od zemědělských strojů, od psů a od stíhaček.

V noci ve tři čtvrtě na deset další hodinová procházka. Je tma jako v pytli, neboť slunce už je dávno za horami a uzounký srpeček měsíce ještě nevyšel. O to líp jsou však vidět hvězdy. Jedna osciluje červenozelenou září. Dobře je vidět Jupiter a Velký vůz, s rozpoznáváním ostatních souhvězdí jsem na štíru. Vesmír je přitom tak fascinující! Tolik rozžhavené hmoty! Mléčná dráha je dobře patrná. Dole pod kopci svítí jas infernálních světel ze vsí a měst. Vyšplhal jsem na mysliveckou kazatelnu, která se vypíná na kopci nad Sádkem. Není odtud lepší výhled, a tak zase slézám na zem. Byl tam jen velký pavouk křižák, který však uhýbal před světlem mé baterky.

K poslechu jsem si vzal to druhé mé nové album od Tristanie – Illumination. To už je podstatně zdařilejší počin! Melodie jsou tam melodičtější, zpěvy výraznější a obměňovanější, hudební nápady a motivy barvitější a neotřelejší. Opět je tam co poslouchat a poslouchá se to dobře. Tamto album World Of Glass bylo jaksi plonkové. Tohle je opět dobré.

Je zajímavé, že to hudebně slabší album má lepší texty než to dobré. K muzice se ovšem hodí báječně, snad i podle zákonu kontrastu. K měkké a nevýrazné hudbě docela dobře pasují ty rouhačské texty proti křesťanskému bohu. Naopak texty jaksi mdlé překvapivě výborně doplňují skvělou hudbu. No, je to zajímavá kapela ta Tristania!

Druhého dne jsem absolvoval pětihodinový výlet nad Sádek skrz pole a lesy. Cestou jsem se vyhýbal celkem třem lidákům: jednomu houbaři v zeleném tričku PONASu, tlustému, jako kdyby měl ještě zapotřebí rvát v lese houby, a na mopedu, pěšky by nedošel. Hrozný zlozvyk tohle houbaření. Jako kdyby byly ty houby kdovíjakou pochutinou. Vypadá to jako slimáci a mně osobně ani moc nechutnají. Ale tradice je holt tradice, i když je to víc zlozvyk než tradice.

Pak jsem uskakoval do lesa před dalším mopedistou. Jeho zavalité tělo málem zavalilo malého „pionýra“ pod sebou, který supivě táhl jeho tíhu. Smradu a kouře zbylo po něm nemálo.

A nakonec jsem se skryl na kraji lesa u kamenité cesty před hrkajícím autem, táhnoucím za sebou přívěs na dříví. To auto jsem pak nakonec přece jen potkal na zpáteční cestě a docela jsem se ho lekl, když se přede mnou najednou neslyšně objevilo v zatáčce.

Všude je hotová záplava ostružin. Některé plody připomínají svým tvarem a chutí malé hroznové víno. To je ouroda! Neseju, neorám, a přece sklízím! To je na létě báječné, že mohu jít na celý bílý den pryč, aniž bych si s sebou musel brát jídlo a pití; obsloužím se bohatě dary lesa a polí; v lesích ostružinami, malinami a borůvkami, na polích kukuřicí.

Na výletě jsem viděl dohromady jen dvě srnky, z toho jedno malé srnčátko, spoustu ptactva, motýlů... Závidím lidem ve vesnici na dálku jejich domy, na lidi samé zvědavý nejsem. Většina z nich si možná ani neuvědomuje, jaké mají štěstí, že je jim dopřáno bydlet ve vlastním domě, často i dost vzdáleném od nejbližšího souseda, od nejbližší silnice či jakékoli cestičky vedoucí k nim. Zatímco Já... Hanba povědět. Já mít domeček na vsi, tak se snad i těším domů. Ale takhle... Kdo by se těšil do té ubikace, do té ubytovny, do toho psince a do té králíkárny velikosti kamrlíku?

Jednou jenom skáču do vod Jezírka. Voda je ledová a sluníčko, které jinak žhne, zrovna zalezlo za mrak.

Nad jetelovou strání si myslivec vybudoval z chvojí krytou pozemní střílnu s dřevěnou stoličkou. To je ale lstivý dobytek!

Bolí mě nohy po tom dlouhém pochodu. Večerní procházku vynechávám a usínám za rachotu a dunění stíhaček. Ticho přestalo existovat. Kravál je teď už všude a nelze mu nijak uniknout. Kravál je ve fabrice, kravál je v baráku i před barákem a kravál je už i venku v přírodě. Je to čím dál horší.

Je Evropská noc pro netopýry. Jednoho jsem viděl.

Posledního dne jsem vstal po poledni, abych nabral dole v potůčku vodu. Šťáva smíchaná z džusu pomerančového a grapefruitového, jíž jsem si přinesl z domu plný litr v plastové lahvi, už došla, právě včas, neboť její chuť začala nepříjemně připomínat víno – fuj!

Na jetelišti, jež by mohli zemědělci znovu sklízet, jak opět povyrostlo, jsem zastihl dvě pasoucí se srnky. Zprvu mě neviděly, ale když jsem šplhal výš do lesnaté stráně, abych měl na ně lepší výhled, zpozorovaly mě. Jedna se schovala v blízkém lesíku, zatímco druhá mě upřeně pozorovala. Zalezl jsem proto za smrček a chvilku jsem se nehýbal. Srnky usoudily, že tím nebezpečí pominulo a jaly se pást dál. Dobrou půlhodinku jsem je takto pozoroval dalekohledem, dokud se nenasytily a neodešly. Stejně se po ten čas jedna z nich pořád pro jistotu otáčela směrem ke mně, protože musela vědět nebo aspoň tušit, že bych tam někde mohl pořád být. Nevadí, aspoň zde budou příště obezřetné; nachází se tu totiž ta nově zbudovaná střílna bouchalů. Jistě bych ji mohl hravě zničit a rozprášit, ale musím se chovat tak, jako kdybych tady vůbec nebyl; úplně stačí, když mě tu občas někdo potká nebo zahlédne. Musím být opatrný. Líbí se mi tady a nerad bych vzbudil nežádoucí pozornost, kvůli níž bych se musel třeba odsud odporoučet. Jsem tu inkognito.

Štěstí mám zatím i na počasí: ještě mi tu výrazněji nepršelo. Po sledování pastvy zvířat jsem dostal chuť napást se něčeho Já. Výtečné ostružiny jsem ani nemusel hledat. Je jich všude spousty.

Na koupání to dnes není; je velká oblačnost a k večeru i trochu sprchlo, samozřejmě zase zcela v rozporu s předpovědí počasí, a do té ledové vody se mi nechce. Kecnul jsem si jen tak na břeh Jezírka na paty a meditoval.

V potůčku, odkud beru vodu, žije pořád ta rybka i ten podivný nitkovitý tvor. Z jiných zvířat jsem viděl pěkně zbarvenou ještěrku; její pestré zbarvení a šibalský pohled jejích chytrých oček mi připomnělo mloka.

Dočetl jsem knihu Germáni. Slovo „svastika“, nebo její symbol, tak příznačný nejen pro germánskou, ale i pro celou indoevropskou kulturu, se v ní vyskytuje jen jednou. Zpodobený hákový kříž se tu pak vyskytuje vyobrazen jen na jedné keramické nádobě, ještě ke všemu popsaný jako „meandrový vzor“. Viz obrázek níže.

Původ a důvod germánského zvěrného stylu v umění, jímž se tak Germáni proslavili, se v knize vysvětluje velmi sporně, jako že prý bylo nebezpečné zobrazovat člověka kvůli moci, kterou by tím získal, nebo co.

To je však velice nepravděpodobné. Nesmysl. A zobrazovat zvíře nebylo nebezpečné? Zvíře by tím nezískalo moc nad člověkem? Právě zvíře a právě nad člověkem? Ne. Blíž pravdě bude asi holý fakt, že Germáni prostě zvířata obdivovali, jako je obdivuji Já, pro jejich krásu a sílu a pro jejich ušlechtilost, zkrátka pro to vše krásné na nich, co člověku chybí.

Při návratu se na pláni za Špicí téměř navlas opakovala situace se srnami ze středečního rána. Nejprve jsem překvapil velmi zblízka dva srnčí brášky v jeteli; ti se přede mnou rozprchli každý na jinou stranu, jeden dokonce v jakémsi údivu nebo snad šoku se zastavil, aby si jednak prohlédl toho podivného hrbatého tvora, neboli mne s krosnou na zádech, a zároveň sledoval po očku svého brášku kam utíká, aby se mohli zase v pořádku sejít. A právě, když jsem se v duchu sám sebe dotazoval, kdepak mají asi mámu, a zda není náhodou zastřelená, vyběhly z křoví další dvě srnky, tentokrát dospělé.

Na dovršení nevšedních zážitků jsem spatřil na louce lovící kočku. Byla tak cele zaujata lovem – právě pronásledujíc jakousi myšku –, že ani nezpozorovala, že se k ní blížím. Až když jsem se ocitl těsně vedle ní, náhle mě teprve zaregistrovala, ale nedala se na zběsilý úprk, jak bych byl očekával, nýbrž okamžitě střelhbitě zalehla, tak dokonale splývajíc s travnatým povrchem zemským, že sotva jsem se od ní vzdálil na pár kroků, kočku už jsem neviděl. Domů jsem se vrátil po setmění, bez obvyklých extempore se psy nebo sousedy.


sobota, 30. srpna 42

Další část mého života skončila. Zítra končí platnost papírových dvacetikorun a kovových padesátihaléřů. Už je to zřejmě příliš malá peněžní hodnota na tu drahotu. Uschoval jsem si jeden padesátník na památku.

Mám ve sbírce různé mince. Většina už neplatí, jako španělské pesety, francouzské franky, polynéské franky, český či dokonce československý pětihaléř a dvacetihaléř; zbytek brzy určitě platit přestane, jako polský grosz, britská libra a penny – a možná že i ten jeden eurocent v mé sbírce nebude mít dlouhého trvání. Všechno je to pasé a jednou to bude rarita; už teď je to ostatně rarita, i Já sám jsem nakonec rarita největší.


pondělí, 1. září 42

Marika z práce mě opět mile překvapila. Měl jsem s sebou ve fabrice na čtení skandální povídku Kreuzerova sonáta od Tolstého, dílko vydané u nás v roce 1909 v krásném zeleném osmerkovém brožovaném vydání se zlatými písmeny, dílko tehdy cenzurou zakázané jak v samotném carském Rusku, tak i u nás v Rakousku-Uhersku, a protože se Marika nudila, projevila zájem číst si. Nabídl jsem jí právě tu Kreuzerovu sonátu, třebaže jsem ji četl asi po dvaceti letech a báječně jsem se při tom bavil. Ale vidět, jak četbou a vyšším vzděláním nedotčený primitivní tvor bere do rukou jeden z mých nejnádhernějších klenotů mé soukromé knihovny, dává si jej před studiem dosud nezkažené oči a hltá jeho obsah, trochu se u toho červená panenským studem a líbí se mu to natolik, že chce v této misantropu libé duševní činnosti pokračovat někdy příště, k čemuž účelu si do knížky vloží svoji vlastní záložku – toto vidět rovná se stejnému potěšení, jako samotná četba. Někteří lidé nejsou tak úplně ztraceni, i když můj náskok nikdy nedohoní. Ale i nad těmi, kdož nejsou tak úplně ztraceni, musíte neustále bdít. Nejsou ztraceni díky sobě samým, díky svým vlastním, takřka endogenním kvalitám, nýbrž jen díky duchovnímu učiteli. Je musíte pořád držet nad vodou, jelikož sami plavat nedokážou, nebo jen krátce a pak se znovu noří do okolního morálního bahna, kde tonou. Nesmíte je ponechat o samotě sobě samým, najmě ne o samotě mezi ostatními lidáky, jinak se vrátí k svému původnímu lidáckému hovadství. Jiní lidé jsou však horší: ti své hovadské lidství zatvrzele obhajují jako husité proti všem (a hlavně proti mně), jsouce na svou zkaženost ještě až šovinisticky pyšni.

S Marikou nás dva od počátku našeho soudružství pojí jakási tajná přízeň. Mluví na mne pozměněným hlasem, nejméně o půl oktávy vyšším než obvykle, hlasem jakoby dívčím (i když je o dva roky starší než Já), aby se zdál milejší. Tak žvatlají zamilované ženy. Myslím, že ji už napadlo, jak by to vypadalo, kdyby se se mnou vyspala; viděl jsem to na ní jednou. Muž to pozná. Žena na muži ostatně také a přiznám se, že i mne to napadlo. Ale je vdaná a vím rovněž, že by „to“ neudělala, stejně jako Já bych „to“ neudělal. V tomto směru jsem již asi nadobro zkamenělý, protože na „to“ vůbec nikdy nepomýšlím. Mé odvrácení se od „světa“ je úplné. Jinak na svůj věk a na svůj dělnický původ není Marika šeredná. Má plavé vlasy a modré oči, takže ztělesňuje pravý nordický typ. Jen její jakkoli štíhlé tělo je trochu poznamenané věkem, dřinou a prodělanými porody. Dal bych si říct jedině, kdyby ona mermomocí chtěla, otravovala mě s „tím“ a nedala pokoj. Ale zřejmě by tím byl konec našeho tajného přátelství. To je mi příjemnější než nějaké lidské šukání beze smyslu. Větší rozkoší je působit na jejího zakrnělého ducha, otesávat ten ohyzdný kámen jako Pygmalion a být té roztomile přisprostlé květinářce Líze jejím profesorem Higginsem.

Mimochodem řečeno, holkám v práci se líbím víc, když jsem úplně nakratičko ostříhaný a oblečený do tílka s obnaženými svalnatými pažemi. Včera jsem se stříhal a dnes na mně mohly všechny oči nechat, dokonce i ta nová kontrolorka Olina se na mne uculovala a dvě neznámé brigádnice taky. Jsem na roztrhání. Můj jediný nový mužský kolega Karel vyhlíží oproti mně jako pošuk z pomocné školy.


4. září 43

Začal nový misantropický rok. Už třiačtyřicátý. Neslavím, anžto nemám radost. Narozeniny jsou pro mne dnem smutku, nikoli radosti. Těším se z úplně jiných věcí, třeba z pěkného počasí někde daleko pryč od lidí v lesích.

Doma jsem se zdržel kvůli jídlu a na záchodě, a taktéž jsem zkoumal podmračenou oblohu, zdali nebude pršet, takže jsem vyrazil do víkendového bezdomoví až těsně před sedmou ranní.

Před krámem na sídlišti už byla samozřejmě utvořená fronta nedočkavců. Na pláni vidím zase tři srnečky. A kousek dál před Sádkem další tři! To je nadělení! Inu jako o správných narozeninách. On ostatně třídenní pobyt v přírodě je vždycky slavnostní.

Dnes jsem však evidentně opožděný. Na poslední zastávce s odpočinkem, to jest na posedu dole pod mou posvátnou horou, už jsem viděl první dva houbaře. Dva starší lidé. Přijeli v terénním vozidle, dobelhali se na svých zdegenerovaných hnátech a s košíky v pazourech do lesa a víc už jsem je naštěstí neviděl.

Ale zanedlouho další auto na obzoru a další dva šmejdilové! Šli přesně tam do té části lesa jako ti předešlí. Tam musí být nával! To je k neuvěření. Dnes jsem se opravdu opozdil. Dokonce jsem se kvůli nim musel vrátit pár kroků znovu na posed, odkud jsem zrovna vyšel směrem nahoru, abych se tam před nimi schoval. To je zase pitomé dobrodružství, o něž nestojím!

Zabydlil jsem se konečně o půl desáté. To není tedy žádné velké zpoždění! Prostě se na mne zase „domluvili“, no, to je celé. Pakáž houbařská.

Neustále však drobně krápe, a tak musím mít zavřený stan. Nevadí, spí se mi skvěle.

Probudil jsem se o půl sedmé večer do nádherného lesního ticha. V baráku nikdy osm hodin v kuse nespím. Tam se to nedá.

Sprchlo, stan je pokrytý kapkami deště. Kolem hopká červenka. Je to tak krásné!

Najíst se a vzhůru na malou procházku, dokud je světlo!

Je jasno, zapadá slunce. Jsem blažený, naprosto spokojený. Je tu tak krásně... Čtu si Nietzscheho Mimo dobro a zlo a potom poslouchám In Extremo, album Verehrt und Angespien. Zaznívají tu na rockovém podkladě staré germánské hudební nástroje, o nichž jsem nedávno četl v knize Germáni. Jsou tu zastoupeny šalmaje, dudy, harfa, flétna, bubínky a zaslechl jsem i velmi hluboký zvuk, který by mohl být dost dobře vyluzován až dva a půl metru dlouhým kovovým rohem, zvaným „lura“, vytočeným do tvaru segmentu spirály. Jak jsem se dočetl v knize, měly germánské lury rozsah až dvanáct tónů a je pravděpodobné, že se jich používalo v páru a troubilo se na ně v souzvuku. Představuji si luru jako blízkého příbuzného austrálského didgeridoo s podobným zvukem.

Německá skupina InExtremo nejen hraje na starodávné nástroje, ale také se obléká do „barbarských“ historických kostýmů, jak je vidět například z této fotografie z obalu cédéčka:



Pokud jde o Nietzscheho Mimo dobro a zlo, zjišťuji po dvanácti letech, kdy jsem četl tuto knihu naposled, že se mi tehdy líbily více Nietzschovy výroky spíše kategorického obsahu, zatímco nyní objevuji v jeho textu úplně jiné perly, jako například tuto:

Ó Voltaire! Ó humanito! Ó blbství! „Pravda“, hledání pravdy má cosi do sebe; a když si člověk přitom počíná až příliš lidsky – „il ne cherche le vrai que pour faire le bien“1 –, vsadím se, že nenajde nic!

Nebo tuto:

Žádostivost po „svobodě vůle“, v onom metafyzickém superlativním smyslu, který bohužel stále ještě ovládá mysli polovzdělanců, žádostivost nést sám veškerou a poslední zodpovědnost za své jednání a sejmout ji z boha, světa, předků, náhody i společnosti, není totiž nic menšího než právě touha být onou causou sui a s opovážlivostí předčící barona Prášila vytáhnout sama sebe za vlasy z bažin nicoty do bytí.

Jiné věty-perly bych si zatrhnul i dnes, například tuto:

Každý vyvolený člověk instinktivně touží po svém hradu a tajné skrýši, kde by byl vykoupen od davu, množství, od všech těch přemnohých, kde by směl zapomenout na pravidlo „člověk“, jako jeho výjimka... Kdo ve styku s lidmi občas nehraje všemi barvami nouze, zelený a šedý ošklivostí, hnusem, soucitem, chmurou, osaměním, ten zajisté není člověkem vyššího vkusu...

Nietzsche je prostě „dobrej“. Vezmu si ho do práce a budu jím obluzovat Mariku. Tohle na ni bude ale moc složité. I Tolstého Sonáta Kreutzerova se jí přestává líbit. Nedivím se jí. Ukazuje se v té povídce to, v čem žije jako vdaná žena. Kdežto Já se mohu u té četby smát a bavit se, protože jsem takovým věcem unikl. Ona to bere osobně vážně, kdežto Já zlehka jako komedii.

V deset hodin mířím na noční procházku. Oblečen do zimního kabátu, kochám se hvězdným nebem a naslouchám tajemným nočním zvukům. Pro mne ovšem moc tajemné nejsou; poznávám například hlas výra velkého. Ten však ztichne, když rozsvítím baterku. Pochopitelně.

Jiný, chechtavý hlas, jenž se náhle ozve odkudsi velmi zblízka tmou, mě skoro vylekal. Po chvíli však i on přejde do pravidelného sovího houkání, jemuž kdesi v dálce odpovídá jeho soused, sok či partner. Poslouchám je celou noc až do usnutí. Noc je prostě kouzelná. Je také bezpečná před obtěžováním lidáky. Jsem svobodný.

Usedl jsem ještě na kládu a meditoval. Pomalu se vzpamatovávám z přetrpěných hrůz, jimž jsem byl vystaven po pět dlouhých dnů ve fabrice i na ubikaci.

Později téže noci bouří, prší.


5.9.43

Probudil jsem se o půl desáté, krásně odpočatý a vyspalý. Je škaredě, ale ticho, jen ptáčci zpívají, hlavně jsou slyšet lejsci šedí. Idylické dopoledne.

Po poledni se vyjasnilo. Chtělo se mi spát, ale nedalo se, poněvadž stíhačky měly zase „letecký den“. Rachot k ohluchnutí.

Sluníčko svítí a je horko. Ostružin už moc není nebo jsou přezrálé a vysbírané – mnou. Potřeboval jsem se svlažit, a tak jsem raději zamířil rovnou k Jezírku.

Na kraji lesa stálo červené auto, značící, že je někdo poblíž. Nebylo tudíž bezpečné jít se koupat, ale potřeboval jsem koupel. Voda nebyla příliš studená, skočil jsem do ní dvakrát.

Náhle jsem si všiml, že na protější břeh cosi hnědého vstoupilo. Utíkal jsem na břeh pro dalekohled. Nemýlil jsem se. Byl to pes. A kde je pes, je i člověk. Rychle oblékat a pryč! A už jsem viděl vzadu v křoví nenáviděnou lidskou tvář! Brunátný ksicht! Snad mě neviděl, nevím, teď už je to jedno. Obkroužil jsem takticky Jezírko, načež jsem zjistil, že na tom druhém břehu je zase vysypaná kupka obilných zrn. Malé rybky se tím živí; je jich u toho spousta. Auto i s osádkou bylo pryč. Koupat se mně už nechtělo, a tak jsem se odebral zpátky nahoru. Tam chvilku rachotily stroje. Dřeváci zřejmě jen nakládali a odváželi pár klád.


sobota, 6. září 43

Ještě že jsem nic nedal na předpověď počasí, která hrozila dešťovými přeháňkami, a nezůstal jsem doma! Je krásně, je horko, je dokonalá tropická pohádka! A to ticho vůkol! To bych doma litoval – kdybych měl nějaký domov!

O polednách jdu samozřejmě k Jezírku. V potůčku nejprve nabírám vodu a hltavě piji, pak se nahý koupu, sluním a plavu. Nad hlavou se vznášejí bez jediného máchnutí křídly káňata. Dole po břehu pobíhá s pocukávajícím ocáskem konipásek. Dnes se tu cítím bezpečně. Včera večer, po mém odchodu, tady musel ještě někdo být, protože je pohnuto s prkny na lávce. A ta kuna, která zde zanechala trus, to určitě neudělala!

Jen jednou či dvakrát jsem se skryl do olšoví před nízko prolétající Cessnou. Smočil jsem se čtyřikrát a když jsem měl pocit nudy a cítil jsem, jak se začínám nepříjemně připékat, oblékl jsem se a šel jsem mámě natrhat bezové listí na zábal na její bolavá kolena. Loví tam na paloučku káně.



Zpátky nahoru ke stanu jsem se ubíral přes jeteliště a co nevidím: tři srnky se v něm pasou! Dvě dospělé a jedna menší. Asi také usoudily, že kolem poledne je to bezpečnější než kupříkladu navečer. Jenomže ouha! Chyba lávky! Pohodlně jsem se usadil k jejich pozorování v té nové střílně, nedávno zrobené z prostého chvojí se stoličkou uvnitř, ale dlouho jsem se nedíval, protože pojednou srnky ztuhly, poodběhly blíž k lesu, poněvadž je cosi znepokojilo, tam se ještě jednou zastavily, aby zkontrolovaly situaci, načež se nyní už úprkem hnaly k lesu před nějakým reálným nebezpečím, jež jsem Já ze svého úkrytu dosud nezpozoroval. Až po chvilce jsem spatřil, co je tak vyděsilo a zahnalo: Byl to jakýsi starý muž, v hnědém tričku, modrých pracovních kalhotách a s modrou kšiltovkou na bělovlasé hlavě. Prodíral se těžce lesem a stejně těžce a vyčerpaně usedl na povalený kmen stromu. Pocítil jsem sice určitou přízeň k tomuto starci, který si zřejmě v tomto parném odpoledni vzpomněl na lesní potulky svých mladých let, ale že bych se s ním musel dvakrát setkat, to ani jednou. Naštěstí neměl namířeno mým směrem a po čase se mi ztratil z očí. Pocítil jsem s ním však jistou spřízněnost. Člověk jen tak na pěší procházce lesem, bez houbařského košíku, bez pracovního náčiní, bez flinty – to je dnes vskutku rarita; a jen lidé jeho věku jsou takto k vidění – zřídka ovšem – nebo Já. V tomto starci vidím svůj předobraz. Já se budu toulat po lesích až do smrti, dokud někde daleko od lidí, aby mě nenašli, padnu vyčerpáním – tím jsem si jist. Nic lepšího neznám.

Nahoře jsem se najedl tofu, chleba s brokolicovou pomazánkou, když vtom – hrůza! – projel kolem traktor! Pomalu supěl do vršku, až jsem se modlil a poháněl ho vší mou vůlí, aby se nezastavoval! Řidič mě neobjevil, ale bylo to těsné. Zanechal po sobě jen smrad. Sobota odpůldne a někdo má zrovna nejvíc práce!

O osmnácté hodině, jako vždy, mě budík mého kapesního počítače upozornil, že je čas odebrat se zpátky do lágru. Lekl jsem se, neboť v lese mi zkřížilo cestu jakési hnědé stvoření, jež jsem v prvním okamžiku považoval za psa. Byla to naštěstí jen srnka. A o kousek dál stranou v lese dupala poděšeně další! Na bývalém makovém poli paběrkují dva lidé. Jsou daleko.

Horší je to v Sádku. Je tam příliš živo na můj vkus. V jednom domě při cestě probíhá zahradní slavnost. Vypadá to tam jako v hospodě: spousta lidu a zápach připálené uzeniny. Potkávám dva lidi a několik aut. Horror non vacui!

Za Sádkem už je opět klidno a liduprázdno. Přede mnou vzal do zaječích malinký zajíček, ale po chvíli vidím, že se vrací a běží váhavě přímo ke mně. Stal jsem se okamžitě stromem. Milý zajíček dohopkal až na metr ode mne! Myslel jsem, že ho někdo vepředu vyplašil, proto tedy že utíkal zpátky ke mně, ale nikoho jsem tam neviděl. Divné, proč se vracel. Zřejmě se potřeboval dostat někudy tamtudy nahoru do stráně, kde má svůj domov, pelíšek nebo cestičky. Skvělý zážitek z blízkého setkání mezidruhového druhu!

Na předposlední zastávce u pláně za Špicí mě již vstávajícího a protahujícího se minul kluk, teenager, který mi uctivě popřál dobrého večera. Odpověděl jsem mu stejně. Asi měl ze mne trochu strach. Stejně si nikdy nezvyknu, že mě lidé považují za nějakého úctyhodného stařešinu nebo ctihodného páprdu – to jsou ještě ty lepší případy. Když se to stalo poprvé, myslel jsem si, že to je vtip. Já sám sebe doposud vidím jako dvacetiletého. Mám pořád stejné rebelantské názory, stejné záliby, kondičku mám dokonce lepší než ve dvaceti. Pouze mě zrazují šedivé vlasy a přibývající vrásky. Oproti dvaceti letům jsem nyní více sečtělý a vzdělaný, více misantropičtější; jinak jsem stále stejný.

Pod nohama se mi mihla myška. Nad tmavnoucími lesy visí půlměsíc a září Jupiter. Přál bych si vrátit se tam teď znovu.

Do baráku jsem dorazil deset minut po osmé a co čert nechtěl, potkal jsem samozřejmě obě čubky Navrátilové. Koho chci nejmíň potkat, když se odněkud, kde mi bylo dobře, nerad vracím, toho zaručeně potkám. Sousedku Navrátilovou je ostatně větší umění nepotkat než potkat. Pracovní kolotoč se může znovu roztočit. Jsem „doma“.


pátek, 12. září 43

Strašáka na zahrádce se ptáci nebojí, zato Já jsem se ho polekal! Vypadal jako lidák!

Po ránu se za městem válí mlha jako v šerém dávnověku. Něžné jedno Kopýtko jsem v té „mlze na blatech“ viděl zase u pláně, blízko lavičky, kde mám zastávku číslo 2. Byl na ni pěkný pohled, jak se nezřetelně rýsovala její srnčí postava v tom diluviálním oparu a zkoumavě si mě prohlíží.

Sluníčko už se ale pomalu vyhupuje nad obzor. Bude hezký den. Teď je mi však zima. Před Sádkem další dvě, možná i tři kopýtka – nevím, jestli jsem neviděl jednu a tutéž srnu dvakrát. Po obloze letí skupina ptáků seřazená v klínovitou formaci – zřejmě husy. Zima se blíží. Nevidím je dobře, ani dost dlouho, protože než jsem zvedl dalekohled k očím, zmizelo hejno husí za stromy a s nimi i bílý čáp, který letěl blízko nich.

Za Sádkem leží na cestě přejetý slepýš. Za život jsem snad viděl víc slepýšů přejetých než živých! Je to hrůza. Ta auta jsou ryzí zlo. Kolik jen životů vzala! Lidi nepočítám, ti ať jdou k ohnivému čertu Feuerteufelu, ale těch zvířat je mi líto. Statistická čísla jsou úděsná: podle střízlivého odhadu, který vyplynul z nedávného terénního průzkumu českých ochránců přírody, zahyne ročně na našich silnicích a dálnicích přes půl miliónu zajíců, tři sta tisíc ježků, dvě stě tisíc srn a tak dále. Dál jistě následují masakry žab, ptáků, hmyzu, měkkýšů a podobně. Je to strašné. Kdyby zařvalo na silnicích každým rokem tolik lidáků, bylo by to jen dobře a nikomu by jich líto nebylo; jenomže kvůli tolika zmarněným lidským životům, ostatně naprosto bezvýznamným, by zrušili dopravu a zakázali automobilový provoz. Kvůli lidákům by to udělali, kvůli zvířatům to nikdo neudělá.

Před poslední zastávkou u posedu už zas vidím veselejší obrázek. Přináší mi nejen radost, ale je to i velmi dojemná scéna: vidím totiž před sebou kompletní srnčí rodinku, tedy srnce, který jako by se zakloněnou hlavou s majestátním parožím po býčím způsobu flemoval, dále vidím srnku a nechybí ani mládě. Kompletní srnčí rodinka na ranním pikniku. Škoda, že je musím vyrušit, avšak musím jít dál. Všichni tři společně odbíhají do lesa a v půli cesty se ještě jednou nakrátko zastaví, ohlédnou se po mně a zadívají se na mne znovu a už skáčou zarosenou trávou pryč, jen jejich bílé ořitky nadskakují!

Jsem téměř u cíle a jako vždy mě tady bolí ramena a za krkem od těžké plné polní. Ale stojí ta námaha za to!

Ve čtvrt na deset bydlím v tomto mém víkendovém sídle. Ptáčci zpívají (nejvíc je slyšet budníček), neštěkají žádní psi, nezaznívá sem žádný hovor lidí, žádný rachot strojů, aut či náčiní, žádné třískání domovních dveří, které se s příšerným rámusem za člověkem zabouchnou jako brána pekelná... – nic tu nepřipomíná nenáviděný můj takzvaný „domov“. Jsem konečně doma v bezdomoví.

V pět hodin jsem se probudil do lesního ticha. Čtu si Nietzscheho Ranní červánky a znovu usínám. Tuto knihu jsem koupil a četl poprvé před čtyřmi lety a zase zjišťuji, že se mi v ní nyní líbí jiná místa než tehdy. Například aforismus 14. o významu šílenství v dějinách morality jsem tenkrát asi nechal bez povšimnutí, avšak teď jej považuji za skvělý. Ale objevuji i další perly! Mnoho jiných perel!

Pak už je tma, a tak poslouchám album „Scars of the Crucifix“ od skupiny Deicide („Bohovražda“ – ten název zní lépe v češtině!). Death metal také není špatný hudební styl! Trochu sice jednodušší, nenápaditější, ale hlavně že to je nářez, tvrdá muzika a speciálně tohle album má výborné texty proti křesťanství! To je ten správný germánský barditus! Měl bych si pořídit víc takové muziky! Poslech mi pouze ruší zase ty hrozné stíhačky.

V devět hodin je tma, avšak žádná „tma tmoucí“, neboť svítí Měsíc skoro v úplňku. Vycházím na malou hodinovou procházku. Na tu se vždycky těším celý pracovní týden nejvíc, protože v lágru se nikdy takhle krásně o samotě neprojdu. Od Měsíce se line takové světlo, že si ani nemusím svítit na cestu baterkou. Líbí se mi les v tom měsíčním světle. Mám rád ty zřetelně ostré stíny stromů na pozadí mdlého šerosvitu. Obešel jsem kolem dokola celý velký remízek mezi poli. Fouká studený vítr. Okolo slyším pobíhat srnce, leč nevidím je. Oni mne však zjevně ano. Zdola hluboko pode mnou, hluboko pod mojí úrovní, se ozývají výbuchy „zábavní“ pyrotechniky. Já v tom nic zábavného nevidím. Nesnáším, když mám volno a má je zároveň i ta lidská verbež tam dole. Proto – a nejen proto – jsem tady nahoře.

Noc byla studená – velmi studená! Musel jsem se navléct do zimního kabátu, jaká mi byla zima, a stejně to mnoho nepomohlo. Teď je devět hodin ráno (sobota), sluníčko svítí, ale lepší to stále není. Po poli, kde jsem se v noci procházel, jezdí traktor a nejspíš oře nebo něco podobného. Zima se blíží. Na koupání to už tento víkend nebude.

O půl třetí jsem se šel projít. Hned jsem spatřil dole před sebou mihnout se člověka mezi stromy. Schoval jsem se a zkoumal okolí dalekohledem. Jak se ukázalo, byla to houbařka s nákupním košíkem ze samoobsluhy. O kus dál z hustšího porostu zazníval nezvířecí šramot. Tam byl zase nějaký chlap a řezal chudinku břízku. Možná ti dva patřili k sobě, co na tom záleží? Pro mne patří všichni lidé k sobě. Všichni jsou mými nepřáteli.

Vystoupal jsem proto ještě výš, kde jsem teprve nalezl tolik potřebnou samotu a klid. Usedl jsem a zahloubal se na dlouhé minuty nad různými věcmi, jako pokaždé, když po dlouhé době konečně osamím. Musel jsem takto nehybně prosedět dlouhou dobu. Znenadání přiletěl neslyšně z hloubi lesa velký dravý pták, chtěje usednout jako na bidýlko na jednu suchou holou větev těsně nade mnou. Otočil jsem tím směrem hlavu a tím jsem se prozradil, protože pták ihned zareagoval a jakmile doskočil na větev, vzápětí se od ní zase odrazil a odletěl. Vypadalo to na káně, ale v té rychlosti, v níž se vše seběhlo, si nemůžu být jistý.

To severovýchodní proudění není dobré! Na sluníčku v závětří je docela teplo, ale na větru a ve stínu je zimní kabát nutností. Zima udeřila náhle jako v Rusku. V devět hodin večer je noc. Měsíc v úplňku září jako druhé Slunce. Škoda, že i tak nehřeje, čímž se podobá slunci zimnímu. Počasí by tomu odpovídalo. Dnes v noci se držím jen v závětří, a i tak je mi brzy zima a vracím se záhy do stanu a do spacáku. Noc byla krutá.

V neděli před polednem jsem se vypravil pro vodu. Je stále zima. Z korun stromů vzlétají holubi. Jednu srnku jsem znenáhla zaskočil do té míry, že zůstala s poděšeným pohledem na mne konsternovaně stát a ani se nehýbala. Až když jsem se pohnul Já a udělal krok blíž, teprve pak se jako by vzpamatovala a odběhla.

Nalezl jsem sluneční brýle. Musely tu ležet hodně dlouho, protože jsou umazané od bláta, ale jinak jim nic není. Tady je už nikdo hledat nebude. Beru je a omývám v potůčku. Voda je ledová a zebou mě z ní ruce. Ta rybka tu pořád žije. Ta se má, že jí studená voda nevadí! Já kdybych teď vskočil do Jezírka, myslím, že bych snad ani pro svalovou ztuhlost a zkřehlost nedoplaval zpátky k můstku! Nebo bych dopadl jako malíř vysočiny Antonín Slavíček, který z takové koupele na smrt onemocněl v nepovedeném létě roku 1909.


Slavíček: Červnový den


Našel jsem ještě několik posledních ostružin. Přišly mi neobyčejně k chuti. Ach, léto, vrať se zpátky! Usedl jsem na mé oblíbené místečko pod košatým smrkem na břehu rybníčku. Je tu klid, i když pár nesnesitelně řvoucích stíhaček už dnes přeletělo a jeden motorkář se tudy již také přehnal. Kdyby byli takhle hlasitě slyšet kupříkladu takoví Deicide, to by lidáci rozmrzele vylézali před domy a ptali se naštvaně, kdo je to ruší, ale tenhle příšerný kravál od různých letounů a motorových vehiklů nikomu nevadí. Příroda je tak zdevastovaná, začlověčená vším možným, nejen tím ustavičným hlukem. Kam oko pohlédne, všude se válí nějaké harampádí, nějaké to člověčenstvo... Dnes jsem našel dokonce i v potůčku, ústícím do Jezírka, jakýsi odporný kus igelitu... Ale pořád je to v přírodě lepší než být ve městě, mezi lidmi, v baráku, kde je to ještě horší.

Jestli se však pro příští víkend neoteplí, nevím, nevím, zda tu nejsem dnes pro letošek naposledy... Ještě ke všemu se zatáhlo a tudíž už ani to sluníčko nesvítí. Skoro to vypadá na sněžení. Do lágru vyrážím o půl hodiny dřív, tedy o půl šesté. Minule už mě zastihla na Šibeničním vrchu tma a kromě toho se chci vyhnout sousedce Navrátilové a její čubce (oběma čubkám!), kterou bych jistě po osmé hodině zase potkal před barákem na pravidelném venčení.

Kdosi nasypal zvířátkům hromadu jablíček na kraj lesa. Naproti se ovšem nachází posed, neboli střílna, takže nejde o žádný dobrý skutek, nýbrž o prachsprostou návnadu, narafičenou nějakým lstivým dobytkem. Nechci už nikdy slyšet od myslivců, jak se „strašně obětují“ v zájmu zvěře, že ji přikrmují a podobně. Jsou to parchanti.

Po cestě potkávám jen dvě srnčata.

Je příšerná zima. Mrznou mi ruce, uši a nos, slzí mi oči. Před první zastávkou na lavičce před „africkou“ plání sedí jeden takový bouchal v uzavřeném posedu. Čumí po mně a jistě na mne čumí i když odpočívám. Má na mne docela slušný výhled. Okolo mne běhá v trávě myška. Půjdu zase dál, než po mně ten blbec začne střílet, ruce už mám beztak zkřehlé zimou a nemůžu dál psát.

Sotva jsem se zvedl, vidím před sebou čtyři srnky: dvě dospělé, dvě mláďata. Letos mají hodně mladých. Tentokrát mě nemusí mrzet, že jsem je vyrušil a vyplašil. Vždyť jsem je vyplašil jemu, tomu bouchalovi zákeřnému! Pod křížem na Šibeničním vrchu už je zase tma. Klesám dolů.


pondělí, 15. září 43

Celý den prší. V baráku pitomým se topí. Předpověď počasí na příští víkend nevypadá o moc líp.


pátek, 19. září 43

Ačkoli je ještě astronomické léto, skutečné léto, léto teplé a slunečné, léto vábící k pobytu v přírodě – takové mně milé léto skončilo. Na víkend se nechystám, neboť hlásí nadále chladno a přeháňky, v noci přízemní mrazíky. Maximálně vyrazím někam na jednodenní výlet.

Půjčil jsem si dnes v knihovně jednu krásnou knížku a další tři knížky jsem si odtud odnesl zadarmo do mého vlastnictví, takže o zábavu budu mít postaráno ažaž. Ty knihy jsou tyto:

    Friedrich Hölderlin – Hyperion aneb eremita v Řecku

    Králevic, král, císař Karel IV. od Alexeje Pludka

    Gustave Flaubert – Bouvard a Pécuchet

    Stendhal – Energické múzy

Stendhalovy Energické múzy jsem si na měsíc pouze vypůjčil, ostatní tři knížky jsou od nynějška mým osobním vlastnictvím. Hölderlinův Hyperion se dotýká našeho společného romantického zaujetí pro Řecko, Flaubertovo Bouvard a Pécuchet jsem již jednou četl, rovněž vypůjčené z knihovny (a třebas to byla právě tato kniha, nyní vyřazená!), ale s potěchou si tu četbu zopakuji a za deset dvacet let znovu a znovu, protože to je tak výborné dílo, zčásti humorné, zčásti tragické, z části i filosofické, že se dá číst pořád. No a Pludkova knížka o Karlu IV. mě zaujala jednak svou historickou tématikou, za druhé svou výtvarnou podobou a za třetí mi není protivný Pludkův historiografický styl. Mám už od něho doma knížku Nepřítel z Atlantidy – ta se mi docela líbila svým podobenstvím o korupci moci, a také ostatní Pludkovy tituly nezní špatně: „Faraónův písař“ (z dějin starého Egypta), „Rádce velkých rádžů“ (ze starověké Indie), nebo „Pověsti dávných časů“ (ságy Polabských Slovanů). Ty bych si mohl někdy v budoucnu také přečíst.

Všechno to jsou knihy staré, v dobrém slova smyslu, tedy v tvrdých deskách, svou cenou laciné na svou dobu (ne svým pojetím, jako dnešní drahé šunty), výpravné, vybavené rejstříky, vysvětlivkami a podobně. Jsem s nimi spokojen. Mám na dlouho co číst.


sobota, 20. září 43

Léto skončilo doslova ze dne na den. Venku prší a teplota se sotva drží na sedmi stupních Celsia. Zarůstám vousem. Myslím, že si ho nechám. Jako kdysi dřív. Prožívám po dlouhé době první víkend doma v baráku. Zatím to jde. Ta plastová okna docela dobře tlumí venkovní randál. Leč Čubka stále žije, těšíc se dobrému zdraví, živé spokojenosti a dobrými hlasivkami. Se mnou je to horší: po noční šichtě jsem spal neobvykle málo – jen asi do půl jedné. Chybí mi to lesní ticho, šum větru ve větvích stromů a zpěv ptáků. Místo toho poslouchám střídavě hardcorové Stampin‘ Ground ve sluchátkách discmanu a Už jsme doma v přehrávači nahoře na skříni. Není to ono. Až když vstanu, uvařím si orientální zeleninovou polévku a zapnu počítač, pustím si ke kávě a k lekci němčiny hlas lejska bělokrkého, teprve potom pocítím trochu harmonie mysli a těla. Ke gymnastice si pouštím Mozartovo Requiem d mol a zvláštní věc: zažívám pojednou vrcholný umělecký zážitek, velmi silný, jako nikdy předtím, ačkoli jsem tuto geniální hudebně-vokální skladbu (nebo vokálně-instrumentální – to je jedno) slyšel již nejméně tisíckrát!

V noci jsem v práci pilně četl Stendhalovy statě o umění. Opět v nich nacházím mnohé z toho, co se mi na Stendhalově psaní a myšlení tolik líbí: duchaplnost, vtip, ironii, lehký a srozumitelný styl, psychologickou hloubku, nevšední výrazy.

Hned v první kapitole Racine a Shakespeare mě pobavila historka ze srpna 1822, kdy jistý voják, přítomný na představení Othella v Baltimoru, střelil po herci, představujícím Othella, který právě škrtil Desdemonu, protože podlehl iluzi, že je to skutečné. Voják vykřikl: „Nikdo nesmí říci, že v mé přítomnosti prokletý černoch zabil bělošku!“ a výstřelem z pušky roztříštil herci ruku. Stendhal dále píše, že podobnou zprávu přinesou noviny každý rok. Zajímalo by mě, v kterém roce přestali lidé trpět takovými živými iluzemi na divadelních představeních, protože dnes už se nic takového neděje. Pouze snad čas od času nějaký hodně prostomyslný člověk podlehne dojmu, že herec představující ve filmu darebáka, je zlý i v životě, nebo že herec hrající lékaře skutečně rozumí medicíně, takže onoho herce zastavují na ulici a chtějí po něm diagnózu a podobně. Hlupáci jsou v každé době a vždy se projevují jinak. Jedině v tom jsou vynalézaví až hrůza.

V druhé kapitole o smíchu mě pobavil tento vtipný odstavec:

    Jeden německý kníže, známý příznivec literatury, vypsal v těchto dnech cenu za nejlepší filosofické pojednání o smíchu. Doufám, že tu cenu získá Francouz. Nebylo by směšné, kdybychom byli na tomto poli poraženi? Zdá se mi, že v Paříži se prohodí za jediný večer více vtipů než v celém Německu za měsíc.

Tak tohle je přesně ten druh psaní a myšlení, který se mi u Stendhala líbí. V tomto jediném odstavečku je vše: vtip, jemná ironie, nestranný šleh na obě strany, úsporný styl s vhodně zvolenými slovy. Krása.

Stendhal pak uvádí citát z pera anglického filosofa Thomase Hobbese:

    Co je to smích? Hobbes odpovídá: Tato obecně známá fyzická křeč je způsobena nenadálým poznáním naší převahy nad jiným člověkem.

Velká pravda, již pak dále ještě Stendhal po svém osobitém psychologickém způsobu rozvádí a různě analyzuje.

    Dále: Osoby, jíž se mám smát, si musím do určité míry vážit. Velmi si vážím nadání pana Picarda, ale ve většině jeho veseloher mají postavy, které nás mají pobavit, tak nízké mravy, že by mě nikdy ani nenapadlo přirovnávat se k nim. Jakmile pronesli pár vět, naprosto jimi pohrdám. Nikdo mi již o nich nemůže vykládat nic směšného.

To Já se naopak směji nejvíc právě těm, jimiž nejvíc pohrdám.

Nebo tato anekdota přímo ze života:

    Jeden pařížský tiskař napsal náboženskou tragédii nazvanou Jozue. Vytiskl ji co nejpřepychověji a poslal ji do Parmy svému kolegovi, slavnému Bodonimu. Nedlouho nato podnikl literárně činný tiskař cestu do Itálie. Navštívil přítele Bodoniho: „Co soudíte o mé tragédii Jozue?“ „Ach, to je krása!“ „Myslíte tedy, že mi to dílo přinese trochu slávy?“ „Nejen to, milý příteli, ale učiní vás nesmrtelným.“ „A co říkáte typům?“ „Vznešené a dokonale provedené, zvláště iniciály.“

Protože Bodoni hořel nadšením pro své umění, vnímal v tragédii svého přítele jen krásu tiskařských typů. Tato anekdota mě rozesmála více, než si zaslouží.

Také tento odstavec je zajímavý:

    Komičnost je totiž jako hudba: její krása nemá trvání. Molièrova komedie je příliš prostoupena satirou a nedovoluje mi proto příliš často vesele se smát, dá-li se to tak říci. Když si jdu odpočinout do divadla, hledám tu nespoutanou obraznost, jež by mě rozesmála jako malé dítě.

To Já se mohu smát lidem od rána do večera – a zvláště v satirách! Moje nenávist k lidskému rodu nezná odpočinek!

Nebo tento vtipný nápad:

    Naše učebnice literatury nám za studií pověděly, že Molièrovi se smějeme, a my tomu věříme, poněvadž zůstáváme ve Francii po celý život v zajetí školských názorů na literaturu.

Zkusil jsem chodit v Paříži do Francouzského divadla pokaždé, když dávají komedie od Molièra nebo jiného hodnotného spisovatele. Poznamenávám si tužkou ve svém výtisku přesně ona místa, jimž se lidé smějí, a jakého druhu je tento smích. Smějí se například, když některý herec pronese slovo klystýr, nebo se smějí oklamanému manželovi...

Dne 4. prosince 1822 se dával Tartuffe. Hrála slečna Marsová, nic nechybělo k svátečnímu dojmu. A vidíte! V celém Tartuffovi se lidé smáli jen dvakrát, ani o chlup víc, a to ještě docela lehounce. Častěji se tleskalo břitkosti satiry nebo narážkám...

V údivu nad tím, že se lidé tomuto Molièrovu mistrovskému dílu tak málo smějí, sdělil jsem své pozorování společnosti duchaplných lidí. Řekli mi, že se mýlím.

Tak to mu docela věřím. To je totiž hloupost vcelku typická i pro ty nejduchaplnější lidi. Podobná pozorování s týmiž výsledky provádím dost často také.

Ve třetí kapitole Co je to romanticismus se vyskytuje nádherná věta, jako stvořená pro nesmrtelné citáty klasiků:

    Řekl bych, že spisovatel potřebuje skoro právě tolik odvahy jako válečník; první nesmí myslet na novináře o nic víc než druhý na nemocnici.

A ještě tato dobová perlička:

    U nás se všemu, co je silné, říká neslušné. Molièrova Lakomce vypískali (7. února 1823), protože v této hře se syn nechová uctivě k otci.

Podobných šťavnatých soust je v knize přehršel, jak se zdá, protože jsem teprve na 58. straně (kniha má dobře nabitých 600 stran!) a podívejte se, co jsem si toho už musel opsat! Budu se muset propříště trochu mírnit a být víc uvážlivý ve výběru – ale copak to dost dobře jde? Takovou knihu bych si měl spíš koupit nebo půjčovat častěji, a ne ji opisovat téměř celou! Ještě že mám doma ve své knihovničce to velké bibliofilní vydání jeho sebraných spisů! Aspoň něco tedy. Báječný spisovatel tenhle Stendhal! Jeho manýry a naturel mi plně vyhovují. Přál bych si umět psát jako on. A myslím, že to i umím. Nač být zbytečně skromný a hrát si sám před sebou na někoho, kým nejsem!

Leč přesto jsem tu se Stendhalem znovu, a to s tímto jeho bravurním postřehem:

    Pokud paměť historika sahá, nikdy neprodělal národ ve svých mravech a ve svých zálibách převratnější a důsažnější změnu, než jakou prošel mezi lety 1780 a 1823; a to nám chtějí předkládat stále stejnou literaturu! Nechť se naši vážní protivníci porozhlédnou kolem sebe: hlupák z roku 1780 si tropil hloupé, nemastné neslané žerty – stále se smál; hlupák z roku 1823 plodí mlhavé, stokrát omleté, smrtelně nudné filosofické úvahy a tváří se přitom stále kysele; tohle je pozoruhodná revoluce. Společnost, v níž se natolik změnil živel tak podstatný a tak hojně se vyskytující, jako je hlupák, nemůže již snášet ani tutéž směšnost, ani tentýž patos. Tehdy se všichni lidé snažili svého souseda rozesmát; dnes ho chce každý oklamat.

Jeden prokurátor nevěrec si opatřil nádherně vázané Bourdalouovy spisy a podotkl: Tím si udělám oko u kněží.

To mi připomíná tu věc s naší nedávnou „revolucí“, snad až na toto (i když kdo ví?):

    Ten, kdo se dnes směje v salónu při čtení tohoto spisku, bude do týdne sedět v žaláři. A jiný, jenž s ním žertuje, bude jmenovat porotu, která ho odsoudí.

Pravda, to dnes snad nehrozí, ale moc se z toho netěšme a neradujme! Zas o tolik svobodnější nejsme, jsme-li vůbec (Já si myslím, že ne; že jsme naopak čím dál nesvobodnější; a myslím, že mám pravdu.) Dnes se totiž vůbec nic nečte. Čtení již tudíž neplatí tolik za společensky nebezpečné jako v minulosti, kdy se četlo hodně. Při čtení mých spisů se nikdo smát nebude, protože je nikdo takový, kdo se dovede smát, nečte.

V závěru třetí kapitoly Co je romanticismus jsem našel ještě dvě krásné větičky, jež se též trochu vztahují k té povedené historce o Othellovi výše:

    Je zajímavé, je krásné vidět, jak Othello, tak zamilovaný v prvním jednání, zabíjí v pátém dějství svou ženu. Jestliže jeho přerod nastane během šestatřiceti hodin, je nesmyslný a Othellem pohrdám.


neděle, 21. září 43

Stále prší jako na podzim, teplota: 11°C. Nedostanu se ven ani na malou procházku po lese.

Dnes jsem si opsal některé Stendhalovy úvahy o jeho vlastním psaní:

    Pokud jde o mne, vystavuji se raději výtce, že mám neurovnaný styl, než že jsem bezobsažný.

    Pokud se týče mne, v mé omezené sféře působnosti a v nesmírné vzdálenosti od všech výtvorů oceňovaných veřejností, přiznám, že z nedostatku vážnějšího zaměstnání od roku 1814 píši, tak jako se kouří doutník, abych si ukrátil dlouhou chvíli; stránka, kterou mě bavilo psát, se mi zdá vždycky zdařilá.

Oceňuji tedy patřičně a více než kdo jiný celou tu vzdálenost, která mě dělí od spisovatelů požívajících veřejného obdivu a křesla ve Francouzské akademii.

Pokud jde o mne – abych napodobil Stendhalův úvod věty –, nepíšu sice přímo a rovnou z nudy, ale to, co píšu, mě také musí bavit, a hlavně – musí mě to bavit potom také číst stále znovu a znovu po letech! A vzdálenost, ta nedozírná vzdálenost mé osoby od veškerého veřejného dění, od popularity, neřkuli vůbec od známosti, je tak obrovská, že si také nemám na co stěžovat.

Další citát se týká naší společné záliby v Molièrovi a zvláště v Misantropovi:

    Molière projevuje v Misantropovi stokrát více ducha než kdokoliv jiný.

Moje řeč!

A díky této knize jsem se poprvé dozvěděl, že Molière napsal v roce 1669 jakousi frašku v próze a s baletem jménem Pan z Prasátkova. To je pro mne novinka.

Další výpisek je také pěkný, týkající se i mého „mýtu odlišného nadlidského zvířete“. Stendhal to ovšem v mírné hyperbole převádí na umělecké cítění. Posuďte sami:

    Jsou věci, které se nedokazují. Kdosi se jde podívat do Muzea na Raffaelovo Proměnění Páně. Obrátí se na mne s rozmrzelou tváří: „Nevím,“ řekne, „co je na tomhle vychvalovaném obraze tak vznešeného.“ – „Poslyšte,“ řeknu mu, „víte, že státní úpisy dosáhly už včera večer kurzu z konce měsíce?“ Domnívám se totiž, že je nebezpečné pouštět se do diskuse s lidmi tak odlišného ražení. Ne že bych byl nadutý, ale bojím se nudy. Ve Philadelphii, naproti domu, v němž kdysi bydlil Franklin, se jednou černoch s bělochem velmi živě přeli o věrnost Tizianova koloritu. Který z nich měl pravdu? Opravdu si nejsem jist; ale to zas vím, že člověk, který nemiluje Raffaela, a já jsme dvě bytosti zcela odlišného druhu; mezi námi nemůže být nic společného. K této skutečnosti nepovažuji za nutné dodat sebemenšího slůvka.

Nač s takovým člověkem diskutovat? Zeptám se ho, jak starého má syna, a vypočtu si v duchu, za jak dlouho se jeho syn objeví ve společnosti a bude tvořit veřejné mínění.

Přestože lidé o tom nevědí, ovládá zvyk u většiny z nich despoticky jejich obraznost. V tomto výroku nalézám poklad literární snášenlivosti: zvyk ovládá despoticky obraznost i těch nejosvícenějších lidí a prostřednictvím jejich obraznosti pak i požitek, který jim umění může poskytnout.

Jak dokázat někomu, že něco, co v něm vzbuzuje pocit nepřekonatelného odporu, může, ba musí mu působit požitek?

A nyní pár pikantních historických údajů:

Nejdřív píše Stendhal o světových dějinách, že je známe pouhých dva tisíce let – což je na počátku Stendhalova devatenáctého století ještě docela možné, a potom jen tak mezi řečí prozrazuje dobové počty lidí v Anglii a v Americe: V Anglii osmnáct miliónů, v Americe jen deset miliónů. Dnes žije v Anglii 47 miliónů, to jest dvaapůlkrát víc za pouhých dvě stě let, v Americe, s nynějšími 272 milióny, to je za tu dobu dokonce více než sedmadvacetkrát víc! Úděsná čísla! A tato čísla ještě dále rostou! Za dalších dvě stě let ať si ctihodný čtenář doplní soudobá čísla sám. A z nich ať věští budoucnost!


pondělí, 22. září 43

Je Evropský den bez aut. Na ulicích to není poznat. Objednal jsem si bezdrátový internet 4 Mb/s za měsíční paušál 415 Kč, zařídil jsem si nový pas, elektronicky přímo na městském úřadě za 600 Kč, nechal jsem se vyfotit na nový občanský průkaz (za 110 Kč), neboť oba ty trapné průkazy ztratí v prosinci platnost, zašel jsem se podívat do informačního centra na internet, zda už nejsou na cestě má nová cédéčka (nezjistil jsem nic, a tak jsem se alespoň podíval na astronomický snímek dne, na chryzantémy a do francouzsko-českého slovníku na jeden technický termín, s nímž jsem se setkal ve fabrice), což mě za asi deset minut surfování stálo patnáct korun, a dokonce jsem se ještě prohrabal v antikvariátu starými knihami. Zaujala mě jen jedna, a to učebnice němčiny z roku 1935. Nic moc, takových doma mám – a lepších. Ani za pakatel čtyř korun za kus se nevyplatí nosit do mého přeplněného kabinetu takové harampádí.

Na těch fotografiích vypadám důstojně jako Cicero. Bezvousý Říman. Holobradé pako. Civilní podoba nadlidského zvířete. Rozumný šimpanz z Planety opic by se mě asi nechápavě zeptal: „Proč jste to udělal? Proč jste si oholil srst? Vypadáte najednou poněkud méně inteligentně.“ Letos jsem Já sám nic nefotil, takže toto je Misantrop roku 43:



Počasí je stále špatné. Víkend se mi zdá subjektivně delší doma než v přírodě. Tam ty tři dni vždycky tak krutě a rychle uběhly, že jsem se ani nenadál a už jsem zase mašíroval do lágru; tady v baráku se to zdá delší. Alespoň nějaká útěcha.

Dnes jsem našel ve vysvětlivkách knihy Energické múzy doslovné znění onoho „návodu Horatiova“, jejž jsem použil v mém díle Rakovina na kůži Země. Dověděl jsem se tak konečně, že onen „návod Horatiův“ pochází z jeho Listu Pisonům aneb o umění básnickém, verš 387 nn. a v překladu Ot. Jirániho zní přesně takto:

    Po devět roků ať v stolku zavřen je rukopis tvůj.

Cos nevydal dosud, je možno zničiti vždy;

hlas vypuštěný již návratu nezná.

Ano, avšak Já tento návod chápu také jako užitečnou radu pro toho – pro mne například –, kdo nepíše díla poplatná aktuální době, nýbrž díla platná v každé době a za každých časů, jakož i za každých (politických) poměrů. U nich by mělo být jedno, jestli je někdo objeví někde zasuté v šuplíku za devět let, nebo vykope z lidských ruin civilizace na kompaktním disku za devět set let. Platit budou pořád. A také co jsem nevydal dosud – a s největší pravděpodobností ani nikdy nevydám –, to bych maximálně jen trochu upravil, něco přidal, nikoli ubral, nikoli zničil. –

Od toho Horatia bych si také mohl něco na ukázku přečíst!

Zajímavá je Stendhalova stať O cenzuře (nejen o cenzuře ovšem):

    V despotismu bez příliš častých šibenic je pravá vlast komedie.

Obyvatel Philadelphie prý myslí jen na to, jak vydělat dolary, a stěží ví, co znamená slovo směšnost. Smích je exotická rostlina dovezená z Evropy za velké peníze pouze pro potřeby těch nejbohatších. Pro nedostatek vtipu a puritánský pedantismus není v této republice aristofanská komedie vůbec možná.

Vzdor tomu všemu jsou spravedlnost, svoboda a život bez fízlů úctyhodné statky. Smích je jen útěcha pro poddané. Ale jako nemocná perlorodka vytvoří perlu, tak tito lidé bez svobody vytvářejí Tartuffa.

Toto by se hodilo spíše do stati O smíchu, která ještě bude dál následovat uvnitř knihy, ale to nevadí: systematičnost rád nemám. Lepší je závěr:

    Na druhé straně, jestliže kdy budeme mít úplnou svobodu, kdo bude myslit na to, aby psal mistrovská díla? Každý bude pracovat, nikdo nebude číst leda velké deníky půlarchového formátu, v nichž se každá pravda vyjádří nejpřímějšími a nejjasnějšími výrazy. Pak bude mít francouzská komedie naprostou svobodu; ale tím, že ztratí Sainte-Pélagie (neboli politické vězení – poznámka Misantropa), ztratíme zároveň duchaplnost, které je zapotřebí k psaní a k vychutnávání komedie, tuto skvělou směs pravdivých mravů, veselé lehkovážnosti a peprné satiry. V monarchii, aby mohl existovat Molière, musí mít za přítele Ludvíka XIV.

Vynikající definice duchaplnosti! A na druhé straně, nemáme dnes sice úplnou svobodu, ale stejně nikdo kromě mne nepíše mistrovská díla. Je to snad tím, že jenom Já se v této době a v této společnosti necítím být úplně svobodným? Jsem Já jediný ta nemocná perlorodka, která vytváří perly? Je vskutku nesvoboda nemoc? Pak je ovšem nemocné celé lidstvo! Leč nikdo ani nečte, ani všichni nepracují. Čím se tedy mohou svobodní lidé dneška zabývat ve volném čase? Nechci to radši vědět.


úterý, 23. září 43

Máme tu podzim, což není tak zajímavé, jako smutné.

Zajímavější je Stendhalův DOPIS X – Romantik klasikovi z 5. května 1824. V něm se trochu dotýká Napoleona. Prorokuje, že kolem roku 1864 zapomenou lidé pro obrovskou postavu Napoleona na několik století na všechny Caesary, Friedrichy atd.

Jak se mýlil! Z Napoleona udělali zločince, povýšence s komplexem méněcennosti. To samé se stalo později i Hitlerovi. Proti oběma se spiknul celý tehdejší svět. Zajímavé je také to, že Stendhal naznačuje možnost, že Napoleon mohl být ve vyhnanství na Svaté Heleně buď pozvolna utýrán k smrti, nebo otráven. Druhou možnost ostatně připouštějí i nejnovější bádání těmi nejnovějšími kriminalistickými metodami – pravdu se beztak asi nedovíme, stejně jako se nedočkáme pravdivého rozboru tehdejší politické situace a odpovědí na otázky typu: kdo a proč a komu to prospělo – v obou případech a u obou těchto velikánů dějin! Ale toto Stendhalovo svědectví, nebo spíše podezření, by mohlo mít cenu jako od přímého svědka – neboť mluví prostřednictvím tohoto dopisu a z té doby –, byť svědka neočitého.

Zajímavé je také to, když Stendhal v úvodu ke stati Co je to romanticismus? tvrdí s vážnou tváří, že:

    není francouzského mladíka, který by za rok pozorně nepřečetl padesát svazků. Platí mezi jeho druhy za ostudné neznat deset nebo dvacet francouzských spisovatelů, kterým říkají klasikové.

Padesát svazků za rok! To je ohromující číslo! Já mu to však docela věřím. Věřím, že byly doby, národy, kultury a vzdělanost na vyšší úrovni než dnes, kdy se nám zdá počet padesáti přečtených – pozorně přečtených! – svazků za rok mnoho! Já sám bych tolik asi nezvládl, i když se tomu číslu hodně přibližuji! A to jsem blázen, knihomol, jezevec! Výjimka všech výjimek, jemuž není rovno! Budím tím pozornost! A navíc mám k tomu ještě tisíc dalších zájmů a povinností! Ale to tenkrát určitě taky...


čtvrtek, 25. září 43

Já to vzdávám! Ten Stendhal je prostě skvělý! Musel bych opsat celou šestisetstránkovou knihu, aby byly mé výpisky z četby úplné! Musím to prostě vzdát. Z knihovny si ji můžu kdykoliv znovu vypůjčit a pokud ji budou někdy v budoucnu vyřazovat, tak je má. Pochybuji, že by se našel na malém městě někdo další, koho Stendhalovo literární mistrovství naprosto uchvátilo. Stendhal není jen výborný spisovatel, ale i vynikající filosof. Můj osobní názor, dojem a poznatek je takový, že jeho všestranný um se stal podstatným inspiračním zdrojem pro jiného mého oblíbeného myslitele – pro Friedricha Nietzsche. Je to požitek číst takové velikány ducha. Výborná je Stendhalova studie Molièra – tady se klaním v hluboké úctě. Ostatně od Molièra jsem si už dávno také nic nepřečetl; některé jeho hry dokonce ještě ani jednou! Stendhala nemám celého přečteného – dokonce ani Nietzscheho ne, když už jsme u toho výčtu pohledávek.

Něco si přece jen neodpustím neopsat:

    Ideologie je věda nejen nudná, ale přímo drzá. Něco jako člověk, který by nás zastavil na ulici a navrhl nám, že nás bude vyučovat chůzi. „Copak nechodím už dvacet let,“ odpověděli bychom mu, „a nechodil jsem velmi dobře?“ To ovšem nic nemění na skutečnosti, že tři čtvrtiny lidí chodí špatně a tak, že se brzy unaví. Lidé, kteří by odmítli s největším rozhořčením drzou nabídku, jsou ti, kteří chodí nejlépe a kteří vynalezli pro svou vlastní potřebu jakýsi nedokonalý způsob dobré chůze.

To je přímo brilantní úvaha, přímo ukázková à la Stendhal! Nuda, směšnost a ješitnost jsou nejčastější Stendhalova témata. Každá nuda je u něj ovšem „smrtelná“ – a to se mi líbí též. Stendhal nechová lidstvo v nenávisti; on jen považuje lidský rod za směšný. Chtěl bych být v takové pohodě.

Ve čtyři hodiny mi zapojili nové bezdrátové připojení na Internet. Konečně jsem opět na síti! Je to parádní, rychlé připojení! Je to nezvyk po pěti letech pomalého připojení smět se dívat na video a poslouchat hudbu on-line! Hlavně se mi líbí možnost poslouchat internetová rádia. Moje nejoblíbenější se stalo již barokní rádio. Na co ještě shánět mnohdy drahá a těžko sehnatelná cédéčka? Tady je všechno za jedny peníze a hned. To je věc! To jsem potřeboval! Perfektní.

A mimochodem – dostal jsem k tomu zdarma mobilní telefon, který možná tak jednou dvakrát do roku využiju.

Na četbu ovšem také nezapomínám, jak bych mohl, a pilně opisuji dál, například toto:

    Ráčil jste si povšimnout, jak se obecný dav seznamuje s geniálními lidmi? Když uplynulo sto let a vidí, že se nikdo ani zdaleka nevyrovnal Miltonovi, kterým za jeho života velice opovrhoval, vyhlásí ho za velikého básníka a okamžitě vysvětlí jeho genialitu nějakým nesmyslným důvodem.

Tomuhle se říká počtářský způsob chápání krásna. Je vhodný pro vás? Životopisci vědomě lžou, když vám ukazují, že velicí mužové byli ctěni ještě za svého života; luza ctí jen armádní generály. Molière byl pro tři čtvrtiny Paříže pouhý fraškář a nebyl ani členem Akademie, kteréhožto postavení dosáhl rázem kdejaký abbé sloužící jako vychovatel sebemenšího vévody.


pátek, 26. září 43

Ráno padalo listí se stromů v parku. Večer jsem si teprve všimnul, jak je žluté. Dlouho jsem nebyl v lese. Teď mám pět dní volno, tak se snad konečně dostanu alespoň na Šibeniční vrch. Počasí vypadá slibně.

Ve stati O vkusu cituje Stendhal ve značném rozsahu Goetha, byť podle vysvětlivek je to prý jen „údajný“ citát, který Stendhal údajně pozměňuje a provází vlastním výkladem. No, nevím. Pravdou je, že Já když cituji někoho, také to dělám volně, avšak bez pozměnění smyslu. Nicméně zde je ten citát z Goetha:

    V povaze génia je vytvářet hojnost nových myšlenek. Jeho pýcha ho vede k tomu, že raději přichází s myšlenkou, předkládá veřejnosti nějaký nový názor, který bychom marně hledali v některé jeho dřívější knize, než aby vyšperkovával a činil všem očím příjemnou myšlenku, na kterou před chvílí připadl. Ale geniální člověk netvoří bez záměru: je-li vědcem, snaží se svými díly druhé lidi osvítit (velmi goethovské!); je-li to literát, snaží se jim líbit (velmi stendhalovské!). Tady začíná působit a pracovat vkus, prostředník mezi ideálním světem, v němž génius kráčí sám v kruhu svých myšlenek, a mezi skutečným, vnějším světem, v němž je hodlá uskutečnit.

Celá průměrná a poloprůměrná část veřejnosti tyto nové myšlenky nepostřehne.


sobota, 27. září 43

Vstal jsem až v poledne, protože jsem byl v noci vzhůru až do dvou hodin, takže jsem nestihl otevřené krámy a tudíž se zkompletování mého mobilu baterií a SIMkartou odkládá na příští týden. Venku je hezky, trochu chladno – ale hlavně je sobota. Venku bude jistě plno lidáků a takové procházky mě jen rozčilují. Takže zůstávám doma a čtu si Stendhala. Z krátké stati s názvem Duch praktický a duch literární jsem si opsal tyto duchaplné a pravdivé myšlenky:

    Duch praktické obratnosti zabíjí duchaplnost. Duchaplnost často druhé lidi zraňuje; a v každém případě na člověka obrací pozornost, zabraňuje mu uvelebit se nepozorovaně v nějakém krásném postavení.

Zajímavé postřehy, doplněné i o jednu osobní historku, obsahuje i stať Myšlenky nad Helvétiovou filosofií:

    Císař Napoleon se ničeho na světě nebál tolik jako vzdělání lidu. Ve jménu této zásady byl rozhodně pro, uvést do Francie filosofický systém Kantův. Ale to znamenalo jednat proti staré francouzské průpovědi: „Ten, kdo není schopen vyjádřit se srozumitelně, nestojí za to, aby se jeho slovům věřilo.“ Když to nešlo s německou filosofií, zkusilo se to se zavedením filosofie skotské; a aby se urovnala cesta Dugaldu Stewartovi (klímovskému „profesoru morálky“, nejnižšímu tvoru na světě), byl Helvétius (v podstatě epikúrovský hédonista) zahrnut hanou; začalo být dokonce známkou velmi špatného tónu pozvednout hlas v jeho prospěch. (Teď přijde ta osobní historka) Když jsem strávil večer u jedné dámy, kde byl Helvétius co nejkrutěji zdeptán, napsal jsem do alba ležícího na jejím stole tuto větu: „Největšímu filosofovi, kterým se Francouzi mohou pyšnit, scházelo jen to, že nežil někde v ústraní, v nějaké alpské samotě, a neposlal svoji knihu do Paříže odtamtud; v Paříži se neměl nikdy objevit.“ (rozený provokatér!) Když napudrovaní a pižmem navonění krasoduchové těšící se oblibě svého věku (nejhorší to urážka!), například takový Suard, Marmontel, Diderot atd., viděli, jak je Helvétius ve svých způsobech prostý a ve svém chování upřímný, nemohli uvěřit, že to je velký filosof.

Jo, jo – tak to chodí na tom světě, který patří hlupákům!

Výborná a velmi zábavná je i stať Výklad Kantova systému. Pobavil mě hned první odstavec:

    Zatímco se mé zavalité tělo (však víme o Stendhalovi, že byl dost „při těle“) procházelo po úsměvných úbočích kolem Andilly a Montmorency, vrhl jsem se do německé filosofie; jak uvidíte, jsem z toho celý zkantizovaný, a vy teď budete za moji četbu pykat; je to nudné, ale užitečné. Je to pouhé shrnutí několika poznámek samotářových. (Ale teď vážně:)

Kant nebyl vždycky docela ve shodě ani sám se sebou a je hodně těžké porozumět mu. Když se tím člověk konečně prokouše, má před sebou pravdy tak prosté, že nestálo za to je říkat.

Vědění pro mladého člověka nejužitečnější, které je ve dvaceti letech známkou největší rozumové bystrosti, je vědění o tom, jak prohlédnout lži.

P. de Tracy ve své Ideologii obdivuhodně dokázal, že naše omyly plynou vždy z nedokonalosti našich vzpomínek. Tento objev nejprve udiví; když o něm půl roku uvažujeme, přistihneme pravdu in flagranti v každém okamžiku svého života.

Vtipné a moudré zároveň. Nádhera.


Stendhal


pondělí, 29. září 43

Dnes jsem se konečně dostal ven do přírody. Donutil jsem se ráno vstát po deváté hodině a vyrazil jsem na téměř sedmihodinový výlet za Šibeniční vrch a kolem Jelínku okruhem zpátky. Počasí mi přálo: bylo slunečno, teplota snesitelná, asi 15°C. Oblékl jsem se do maskáčů a do černé mikiny. Na otevřených prostranstvích foukal studený vítr a také při delším sezení bylo brzy zima. Vzal jsem si s sebou do baťůžku jídlo a pití. Pod modřínem na mém vlastnoručně sestaveném sedátku jsem posnídal, potom opodál vyprázdnil několikadenní obsah střev, obě tělesné potřeby hezky a pěkně, jak je to možné jen v přírodě, přešel jsem pak přes malebné lesní zákoutí, jež zovu romanticky a germánsky Unter den vier Linden (Pod čtyřmi lipami) a šel jsem dál za Jelínek k novému rybníku. Měl jsem strach, že se tam naveze verbež rybářská, ale byl jsem mile překvapen. Nikdo tam nebyl. Jak hlásají rozmístěné cedule, rybník je soukromý, patřící Radku a Ivaně Hloušovým z Korouhve, rybolov je zakázán a vjezd automobily též. Výborně! Tak to má být! Na hladině rybníka s obligátním názvem „Ráj“ plovou dvě labutě. Ovšem jméno „Labutí jezero“ by také nebylo dvakrát originální. Jsou tu ve vodě dva ostrůvky, krmítko a kukaně pro vodní ptactvo. Kolem je vhodně rozestavěno několik laviček a také pár stromů již někdo zasadil na břeh. Bude tu tedy žít jírovec maďal, břízy, buky a lípy. Jednou to tu možná bude pěkné, až ty listnáče správně dorostou a zmohutní. Koupání je povoleno na vlastní nebezpečí, některá místa na břehu připomínají svým povlovným sestupem do vody pláže. A nikde nikdo – alespoň dnes dopoledne. Listí stromů začíná nabývat převažující žlutý odstín a mnoho je ho již opadaného na zemi. Cvrčci přesto dál cvrkají jako v létě, poletují motýli a k vidění jsou ještě i kvetoucí květiny, jako například netýkavka žláznatá (obrázek vlevo) nebo hvězdnice chlumní (vpravo).




Čmeláci toho využívají a vlézají si pro nektar až hluboko dovnitř květu netýkavky žláznaté. Často však se s nimi pod jejich tíhou utrhne celý k odkvetení již zralý květ a čmelák i s květem spadnou na zem. Něžná kopýtka jsem viděl dohromady čtyři. Poštolka se po třepotavém letu na místě snesla k zemi a když znovu vzlétla, držela v pařátech myšku. Tentokrát tu nikde nebyly žádné krávy. Škoda, na ty jsem se těšil. V pohádkovém lese pod Jelínkem jsem viděl dvě samičky hýla. Podruhé jsem se najedl – asi to byl oběd – na lavičce u „africké“ pláně před tábornickou osadou „Peklo“, schovanou v remízku. Měl jsem celozrnný rohlík, vegetariánskou pomazánku a ananasovou šťávu. Lidáky jsem žádné nepotkal. Postál jsem v zadumání pod mým posvátným dubem – je to velice duchovní místo! – a prošel jsem vzpomínkovou trasou k posedu. Jdou na mne vzpomínky. Odhrnul jsem z prkenné lavičky posedu závěj napadaného listí. Kdybych ho odsud pravidelně neodstraňoval, posed by pod ním jistě již dávno zetlel a rozpadl se. Dole pod jasany, přímo na dostřel, nastražili bouchalové, ti lstiví dobytci, hromádku červených jablek a hrudku soli. Vypadá to netknutě, třebaže srnky tu jsou. Nevím, na jak dlouho jsem se na tom posedu zasnil, ale chtělo se mi spát a dolů do města se mi nechtělo. Jako vždy. Je mi však zima. Dole na sídlišti před krámem je to zase jako v psinci – a nejen tam: samé štěkání uvázaných čoklů. Lidáků jsou plné ulice, plné chodníky... Ach, tyhle návraty!... Letos jsem se nicméně zařídil dobře a moudře, že jsem trávil veškeré volno v přírodě, ani spát jsem nechodil „domů“ jako vloni. Ten častý vizuální styk s lidáky mě připravoval o duševní pohodu. Nesmím to přehánět s tím chozením ven. Dnes jsem v tom zase. Vracím se „domů“ příliš pozdě: většina lidáků už je zase z práce a ze škol doma a Já trpím pohledem na ně. Léto sotva skončilo a Já už se zase těším na příští jaro, až budu moci na pár dní vypadnout z města, pryč od lidí. Jsem hrozný. Ne! To oni jsou hrozní!

Večer si čtu Stendhala. V dalším pojednání o smíchu, tentokrát O zábranách smíchu, čtu tato slova:

    Moudrý filosof, který po celý život sebou samým i druhými lidmi pohrdá, se nemůže smát. Co vidí v půvabném vyprávění, jímž líčí Falstaff princi Jindřichovi bitku? Mělkou lež, vymyšlenou z mrzké zištnosti, další slabost ubohé lidské přirozenosti. Místo, aby se tomu smál, naladí tvář truchlivě.

To je smutné, leč je to tak. Jiný odstavec je veselejší:

    Je jedno úsloví, neslušné, ale v Itálii často užívané, jež je mi jaksi důkazem, že je to tam velmi běžné: Compisciarsi dalle risa (pochcat se smíchem).

Bravo, pane Stendhal! Tak se to, myslím, říká i v Čechách!


úterý, 30. září 43

V noci jsem objevil na Internetu všechny episody Městečka South Park. Posledních asi šest řad seriálu neznám. Začal jsem se dívat od konce. Je to samozřejmě pouze v původním znění, přesto mi mé skromné znalosti angličtiny (nějaké to slovíčko mi občas unikne) bohatě postačují k tomu, abych větší části dialogů rozuměl. Přesto ty nejnovější episody na mne činí dojem vyčerpanosti, podobně jako u nejnovějších „Simpsonů“. Ty staré díly mi připadaly nejlepší.

Dnes jsem šel jen na dvouhodinovou procházku po Šibeničním vrchu. Vzal jsem to přes Liboháj, ale tam jezdili cyklisti – ta verbež cyklistická. Z Liboháje už není místo k pěším procházkám, jako tomu bylo kdysi. Je to pochopitelné: pěšky se chodí čím dál míň – skoro vůbec, maximálně tak s čoklem. Příště půjdu rovnou kolem zahrádek nahoru ke Kříži. Nahoře fouká ostrý studený vítr. Poseděl jsem na posedu, postál pod dubem a hned jsem zamířil zpátky dolů. Zase se mi vůbec nechtělo. Nevím, jestli to má cenu vůbec se obtěžovat chodit na pár minut ven a absolvovat kvůli tomu všechny ty nepříjemnosti, jako jsou lidi, psi, studené počasí a tak dále. Ale pak jsem zahlédl na cestě malou srnečku a srdce mi radostí povyskočilo! Tak pro tohle sem přesně ještě chodím! Teď to vím. Podzim by byl jinak hrozně depresivní, jelikož ptáci nezpívají, rostliny vadnou a misantrop ví, že počasí se bude nadále zhoršovat. Po obloze letí čáp. Míří k jihu.


středa, 1. října 43

V noci se rozbil videorekordér. Ráno jsem koupil nový s DVD, jenže nechce komunikovat s televizorem. Celý den jsem kvůli tomu lítal po městě a sháněl, v čem je problém. V krámě jim to jde, doma mi to nejde. Problém je tudíž podle mého v našem televizoru. Potkal jsem při té příležitosti náhodou ve městě svého starého přítele Libora a ani on mi s tím nedokázal pomoci. Poseděli jsme pak v družném rozhovoru v Divadelním klubu, on při dvou sklenkách pomerančového džusu, Já při třech půllitrech poličského piva – to na uklidnění podrážděných nervů. Také jsem si dnes zařídil aktivaci mobilního telefonu. Jako vyzváněcí tón jsem si zvolil z několika možností Mozartovo Divertimento D dur. Nicméně ta technika mě štve. Letos se to pokládá jedno po druhém. Co to je, probůh, za pitomý rok? Že by účinkovaly ty obávané české osmičky v křesťanském letopočtu? Nejraději bych všechno zahodil, všeho se zbavil a žil divoce jako zvíře, možná jen s knihami. Diogenés to dělal dobře; zvířata to dělají dobře. Prokletá přerostlá inteligence, která musí mít stále nějakou duševní zábavu! Prokleté lidské povyšování se nad zvíře! Nyní jsme na tom kvůli tomu hůř než jakékoliv ubohé zvíře, existuje-li vůbec takové! Trvalo by tisíce let, než bychom se vrátili znovu k zvířeti – pokud bychom vůbec chtěli zpátky!


pátek, 3. října 43

Zklamání! Dnes jsem ve fabrice zjišťoval u Mariky z Korouhve, co je to za lidi, kteří mají ten soukromý rybník Ráj. Ukazuje se, že to budou normální lidáci jako ostatní. Zákaz rybolovu na rybníce a zákaz vjezdu tam sice platí, ale jen pro cizí lidi. Oni sami (Hloušovi) jsou prý vášnivými rybáři a kdo ví jestli nebudou ten svůj rybník dokonce pronajímat ostatním rybářům. Takže opět velké zklamání, jak se dalo čekat. Tak je to vždycky: Když dostatečně podrobně pátráte po důvodech a po pohnutkách nějakého „dobrého“ lidského počinu, nakonec objevíte, že je to všechno jen iluze a že skutečnost je přízemně utilitární. Nechci vědět, proč tam mají ty kukaně pro kachny a pro jiné vodní ptactvo. Mohl bych nakonec zjistit, že tam v tom „ráji“ hodlají ty ptáky střílet. Svět je tedy zase víc koncentrákem a masokombinátem.


sobota, 4. října 43

Ten Stendhal je naprosto skvělý! Znovu to musím opakovat. V jedné stati se zabýval lordem Byronem, s nímž se osobně setkával v Itálii a s nímž se spřátelil. „Miloval jsem lorda Byrona.“

Spisek mi přišel docela vhod, právě v době, kdy televize vysílala britský dvoudílný film o lordu Byronovi. Mohl jsem tak krásně porovnat, jak viděli Byrona současní tvůrci filmu, ti ultramoderní degéni, pro něž mám jen slova pohrdání a repulze, a jak ho viděl Stendhal, očitý svědek, jehož zásadou je navíc „přestat psát, když jsem přestal být očitým svědkem.“ Stendhal vylíčil nejednoduchou osobnost lorda Byrona podle mého názoru mnohem střízlivěji, bez onoho ultramoderního zdegenerovaného vypichování laciných obscenit a zvrhlostí. Film například vůbec nezobrazil tohoto geniálního básníka při tvorbě; stále jsme ho ve filmu viděli jen jak nezřízeně chlastá a honí se za děvkami, spí s nevlastní sestrou a podobné lži jako vystřižené z bulvárních plátků. V podstatě dává film za pravdu tehdejší anglické společnosti, a jejímu pokrytectví, která ho zapudila a vyštvala ze země. Dnes na něj titíž lidé pějí oslavné ódy, ale stále jej vnímají jako rozvrácenou osobnost. Stendhal, jako kdyby ten film viděl, popisuje Byrona úplně jinak; jako normálního umělce, zranitelného, trochu dokonce ostýchavého a odměřeného, někdy s úsměvnými vadami charakteru, naivního nebo i pošetilého v některých věcech, tedy úplný opak toho Byrona, kterého vylíčil ten ultradegénní film! Musím Stendhalovi poděkovat za tuto stať.

Skvělá je také stať V roce 1836 není komedie možná. Jedná se v podstatě o nostalgické svědectví umírajícího času, jenž se již nikdy nevrátí, protože dobré věci a doby se nevracejí. Je to také jakési životní krédo. A nádherně napsané! Hle, to počteníčko – nemohu jinak, než převážnou část opsat slovo od slova:

    Představuji si, že jsem synem advokáta, který mi zanechal deset tisíc livrů ročního důchodu, z něhož žiji staromládeneckým životem.

Mám litovat dob, kdy psal pan president de Brosses, to jest roku 1739?

Tuto otázku si kladu za snášejícího se soumraku, kdy snívám o osudu, o štěstí, o životě atd., dívaje se přitom na hasnoucí oharky v krbu. Veselo bylo kolem roku 1739, šlechta neměla strach, třetí stav ještě nenapadlo rozhořčovat se nad svými okovy nebo spíše nad svým nevýhodným postavením. Život ve Francii plynul klidně. Ctižádost, závist, tíživá chudoba, jež nás sžírají, nebyly tehdy možné. A já bych již nemyslil na nic jiného než na svou zábavu. V zaměstnání bych byl vzorem přičinlivosti anebo bych si počínal jako pravý lenoch.

Když všechno dobře uvážím a vezmu si poučení z dějin, chtěl bych se narodit jako urozený Benátčan kolem roku 1650. Kdo by však mohl zastavit chod věcí? Je zbytečné po nich vzdychat, alespoň pokud to myslíme upřímně!

Kdo by mohl říci jaru: „Zastav se, zůstaň s námi; mám vždycky raději květy, dávám jim přednost před plody podzimu, a hlavně před smutným a nuceně rozumným životem strašné zimy.“

Vrátíme se k veselosti a dobrému vkusu po takové revoluci, jako byla naše?

Nic není naší situaci podobnější než zasmušilá Amerika: jedině ona nám může poněkud objasnit naši budoucnost. Tam za vodou je despotou obhroublá prostřednost, jíž je nutno se kořit, aby nebyl člověk ostouzen na ulici. V New Yorku by se La Fontaine neodvážil říci:


Jak nenávidím sprostý dav!


Já osobně bych si přál, aby prostý lid byl šťastný. Štěstí je jako teplo, jež stoupá z poschodí do poschodí. Nechtěl bych však za nic na světě s prostým lidem žít, a ještě méně musit se mu kořit.

V New Yorku se musí člověk snažit zavděčit svému vlastnímu ševci a jeho bratranci barvířovi, který má deset dětí.

Následující stať Lidé, o nichž se mluví obsahuje také půvabné větičky, jako například tyto:

    Pro člověka, jako byl Jean Jacques Rousseau, není osmnáct hodin denně příliš mnoho k tomu, aby přemýšlel, jak pěkně sestavit věty v Emilovi.

Pro člověka, který chce nashromáždit čtyři sta tisíc franků pomocí něčeho v jádře tak nudného, jako jsou bezduché knihy, není osmnáct hodin denně tak příliš mnoho k tomu, aby si zjednal přístup do vlivných kruhů. Zpravidla jde všechen čas vynaložený na peněžní starosti na úkor času, jejž vyžaduje krása děl.

Z hlediska pracně nabytých měšťáckých jměníček jsou zpravidla lidé píšící pro něco jiného považováni za šílence patřící do svěrací kazajky od té doby, co se náboženství slávy, nesmrtelnosti atd. atd. stalo oblíbeným námětem, o němž se každého rána káže v novinách, když není čím vyplnit jejich stránky.

Často vídáme lidi, o nichž se mluví, spolčovat se, aby zahráli nepěkný kousek nebožákům, jako byl Jean Jacques Rousseau, Schiller, La Fontaine atd., kteří se ve svých šatech s rozedranými lokty utěšují myšlenkou na příští pokolení, jehož se však většinou nedočkají.

Toto zvláštní spojenectví proti nebožákům, kteří jsou neustále na mizině, možno vysvětlit pověstným výrokem pana maršála de Castries. Popuzen tím, že se v jeho přítomnosti dlouze mluvilo o názorech d’Alembertových, zvolal mrzutě: „Není to utrpení slyšet, jak citují nějakého d‘Alemberta? Chce to rozumovat, a nemá to ani pět tisíc renty!“

Někdy dojdou nebožáci ve svém podkroví – jako La Fontaine, Jean Jacques Rousseau, Prud’hon – skutečných a nenadálých poct, nepřipravených intrikami, což těžce nesou literární šarlatáni. Bojí se, aby tyto pocty nevrhly osudné světlo na jejich nicotnost.


Od Stendhala jsem kdysi čítal hlavně jeho romány, ale nyní vidím zcela zřetelně, že jsem dělal chybu, když jsem se soustředil jen na ně. Ne že by ty romány nebyly také neobyčejně čtivé, duchaplné a nabité podobnými výše uvedenými úvahami, to rozhodně ne; jen říkám, že jsem se jeho ostatním spisům zbytečně vyhýbal a nedůvěřoval jim jako příliš nezajímavým. Musím přiznat, že jsem učinil šťastný objev. Stendhal mluví podobnou řečí jako Já. Alespoň mu rozumím. Já jsem z Molièrova Misantropa titulní postava Alcest, on jeho dobrotivý chlácholitel Filint. Tatáž vazba se týká i mne a Libora.

A ještě jeden dobový demografický údaj, jejž jsem nalezl v knize:

V Itálii žilo na začátku křesťanského 19. století 19 miliónů lidí; Apeninský poloostrov, ta známá „bota“, byla rozčleněna do maličkých knížectví a vévodství – tak by to mělo být. Nyní jich je, italských rozmrdanců, skoro 58 miliónů, tedy třikrát víc. Strašné. Včera jsem koukal na oficiální internetové stránky města Poličky na staré pohlednice a fotografie. Kdysi bylo mé rodné městečko docela půvabné – malé, málo lidnaté, pusté, spíše venkovského rázu, klidné a milé – kdežto dnes... Přepadá mě z toho smutek. Lidé korzovali po místech, kde se dnes nedá pomalu ani přejít ulici z jednoho chodníku na druhý, na silnicích žádná auta, v okolí města žádná zástavba, jen prázdná políčka a vysoké lesy. V podstatě je strašné, kam civilizace došla a kudy se ubírá jako parní válec dál.

V knize jsem také našel zmínku o jedné pařížské postavičce v rozedraných šatech a dlouhého vousu, jménem Chodruc-Duclos, „moderní Diogenés“, duchaplný muž, který se „věčně osamocený“ procházel s rukama založenýma za zády a s hlavou vysoko vztyčenou po Paříži a po luxusní třídě před královským palácem jako nějaký bezdomovec, v tom dobrém, řekněme indickém smyslu slova. Našel jsem jeho podobiznu plus rozsáhlý článek o něm na jednom francouzském serveru, takže voilà:


Chodruc-Duclos


Vypadá jako by z oka vypadl našemu nedávno objevenému géniovi umělecké fotografie, „Tarzanovi v důchodu“, podivínu z Kyjova, Miroslavu Tichému. Ten je také tak diogenovsky moudrý a vtipný. Nenávidí lidi, ženy, život a manželství. Nikdy se neoženil, protože nikoho nesnáší. Lásku chová jen ke zvířatům. „Já zvířata nejím!“, říká pan Tichý.

Poněvadž, podle mého názoru, zvíře je jako já. Má hlavu, má srdce, má nohy. Ještě bych k tomu přidal, že my se tomu zvířeti nemůžeme vyrovnat, protože člověk má jenom dvě nohy a zvíře má čtyři! Lidi ty superexistence zabíjejí, aby se najedli, ale správně by si zasloužily ctihodný pohřeb se všemi poctami.

  • Myši jsou mé sestry. Jestli je zabiješ, zabiješ i mne!“ – reakce na sousedčin nápad nalíčit v domě pastičky.

Je-li pan Tichý skutečně blázen, jak zlí a závistiví jazykové tvrdí, pak jedině proto, poněvadž, jak říká: „Blázni jsou ti, kterých je míň.“

To jsou koneckonců i moje slova. Ostatně může být blázen takto bezprostředně vtipný, dokonce i před soudem? Může být nesmlouvavost životní cesty a smysl pro humor známkou bláznovství? Nebo jeho schopenhauerovský světonázor světa jako vůle a představy? Myslím, že ne. Ne. Jako blázen se mi jeví spíš ten soudce, který se jej ptal, co říká obvinění, že byly v jeho kynickém oděvu s jistotou nalezeny dvě vši a kuchyňský šváb. „Povolejte je jako svědky!“, odpověděl pan Tichý s humorem sobě vlastním.


Miroslav Tichý


pondělí, 6. října 43

Nové video konečně zprovozněno, a to panem Kalinovským, majitelem konkurenčního elektroobchodu, kterého se ze staré známosti podařilo dostat k nám domů. Pan Kalinovský problém vyřešil raz dva a řekl si za to o stovku. Táta mu dal 150,- a rozloučili jsme se. Pan Kalinovský mohl být při větší snaze mým švagrem; ještě si ho pamatuji z té doby, kdy se ucházel o ruku (či o co) mé sestry. Tehdy měl ovšem krásné dlouhé vlasy podle tehdejší módy ze sedmdesátých let minulého století. Nyní nemá na hlavě ani vlas.

Uf! Jsem rád, že to takhle dobře dopadlo! Už zase miluji techniku. Snad bych znovu někdy miloval i ženy, kdyby nezlobily a daly se vypnout.

Druhá dobrá zpráva je ta, že mám nová dvě cédéčka do mé sbírky.

  1. Moonspell – Night Eternal

  2. Albinoni – Kompletní koncerty Op.9




Ano, kupuji kompaktní disky dál, i když mám vynález zvaný internetové rádio. To, jako každé rádio, má tu nevýhodu, že máte jen omezenou možnost výběru. A pustit si sebelepší internetové rádio na dobrou noc je nemožné, protože mě potom ruší skladby, které se mi nelíbí. A tak mám další dvě alba.

Kapela Moonspell pochází z Portugalska a třebaže jsou tedy její členové latinské rasy, hrají skvělý nordický black metal, jehož styl není pouhou napodobeninou, nýbrž zcela zvláštním a osobitým uměním. Toto je hudba našeho nového misantropického tisíciletí! Myslím, že jsem objevil hudbu, která má všechno dobré jak z Tristanie, tak z Dimmu Borgir. Digipack je vybaven texty, skvělou grafikou a dokonce i malou samolepkou. Povedené album – po všech stránkách! Jen ty dvě poslední bonusové skladby jedné a téže písně bych vypustil. Jsou nadbytečné, i když zahrané a zmixované pokaždé jinak. Nicméně ty vypouštím. Regulérní skladba, jíž se to týká, tedy Scorpion Flower, stačí jenom jednou. Celkem tedy obsahuje toto album tři tytéž skladby! Což je příliš. Je to takový cajdák, když to pak na konci zní dvakrát po sobě... Jednou se to dá přežít, ale třikrát na tomtéž albu je moc. Také ženský zpěv se tam moc nevydařil a zní dost falešně. Je-li pravdivá informace z bookletu, měla by to být ta půvabná zpěvačka z nizozemských The Gathering – Anneke van Giersbergen.

Tomaso Albinoni byl italský barokní skladatel a tyto koncerty pro hoboj, housle, smyčcový orchestr a basso continuo, ozvláštněné ještě navíc v jedné skladbě o varhany, jsou dalším barokním skvostem v řadě, již bych chtěl utvořit co nejdelší a nejobsáhlejší. Barokní hudbu miluji. Black metal miluji. Inu, zdá se, že dnes všechno miluji.

Obě položky jsou 2CD. Dohromady stálo vše i s poštovným a dobírkovným pouhých 750 korun, takže cena za takové drahokamy je více než dobrá. Druhý disk od Moonspellu je DVD, kde najdeme tři skladby naživo z jejich vystoupení na festivalu v německém Wackenu, dále jsou tam dva videoklipy a dokument z natáčení druhého z nich. Na to se podívám za chvíli na novém DVD přehrávači v obýváku.

Teď je čas na další výpisky z báječného Stendhala:


    O VÝTVARNÉM UMĚNÍ A FRANCOUZSKÉ NÁRODNÍ POVAZE

    Řekové se nahotě obdivovali, kdežto nás pohoršuje.

Když oslavovali posvátnými zpěvy a tanci vítězství u Salaminy, jež právě zachránilo vlast, byl mladý Sofoklés pro svou krásu vybrán za náčelníka jinochů, kteří s lyrou v ruce, nazí a natření vonnými mastmi zpívali hymnus vítězství a tančili kolem trofejí odňatých nepříteli. Dnes bychom se při podobném obřadu obdivovali šatu, jejž by děti měly na sobě, a svěžesti jejich postav. Vidím je lehce oděné, se svěžími lícemi a hezkými kadeřemi plavých vlasů.

Pro nás je dnes podstatnou složkou krásy půvabný způsob nošení oděvu.

Sochařství se odcizuje našim mravům, neboť nic nedokáže bez oné nahoty, kterou nemáme v oblibě.

Co mu tedy zbývá? Jen jedno jediné – tvar svalů. Má proto zapotřebí nahoty.

Antická krása byla výrazem ctností, jež byly prospěšné lidem Théseovy doby.

V antice a ve středověku, dokud nebyl objeven střelný prach, byla tělesná síla vším.

V naší společnosti devatenáctého století nemá síla příliš velký význam. Nejslabší bytost vzbuzuje úctu v nejsilnější, jen když má odvahu chladnokrevně každou chvíli vyhrožovat pistolí. Tělesná síla se již mnoho necení: je to dosti podřadná ctnost, nezbytná již jen v nejnižších společenských třídách. Nikoho myslím nenapadne se ptát, zda uměl Napoleon dobře vládnout šavlí. Kdyby v bitvě u Briennu srazil novodobý hrdina jedním máchnutím ruskému dragounovi hlavu, připadal by nám tento čin, vznešený ve století Théseově, skoro směšný. Představa neobyčejné síly je totiž v našem myšlení těsně spjata s určitým stupněm duševní těžkopádnosti.

Krása je tedy v každém století prostě výrazem vlastností, jež jsou užitečné. Krása antických soch vyjadřuje vždy a více než co jiného tělesnou sílu a spravedlnost – vlastnosti, jež se nám staly lhostejnými. Dvacet století civilizace nastolilo na jejich místo duševní sílu, duchaplnost a vnímavost.

Neříkáme již příteli jako u polodivokých národů, kde můžeme potkat nebezpečí na každém kroku: Ochraňte mě, nýbrž Buďte zábavný.


O FRANCOUZSKÉM VKUSU V UMĚNÍ

Lidé jsou příliš marniví, než aby se odvážili být sebou samými. Některý člověk u nás bez svraštění obočí čelí ranám z pistole, a přitom lze z jeho obličeje vyčíst nejsměšnější úzkost, má-li někde v salóně hovořit jako první o novém divadelním kusu, z jehož představení přichází.

Vidět vady v tom, co veřejnost obdivuje, je pošetilost: nový názor by bylo nutno obhajovat racionálním argumentováním, a to znamená prosazovat lhostejnou věc pomocí věci nudné.

Lepší divoch s vynikajícími vlastnostmi, byť se dopouští zločinů, než otrok neschopný jakékoli ctnosti.“

Nic není pravdivějšího, alespoň pokud jde o umění.


Uf! Opsal jsem jen ty nejdůležitější věty, nutné pro pochopení. Snažil jsem se, aby na sebe aspoň trochu logicky navazovaly. Jsou to povětšinou názory, jež jsou i mými názory. Kniha se ovšem začíná od své druhé poloviny hemžit pravopisnými chybami, takže je zřejmé, že odpovědná redaktorka, jakási Alena Hartmanová, se na svou práci jednoduše vykašlala. Až potud, kde jsem nyní Já, se zjevně obtížným textem neprokousala. Mne to však navýsost baví. Čím dál víc.


úterý, 7. října 43

Země má za sebou další střet s cizí planetkou. Nic se však bohužel nestalo. Byl to jen malý třímetrový kámen, který se rozpadl a shořel desítky metrů nad zemí. Přesto způsobil výbuch rovnající se malé jaderné pumě. Spadl prý do Súdánu. Musel asi způsobit pěkný jasný bolid (jako kupříkladu na prvním obrázku dole z jiného místa a času), ale zdá se, že ho nikdo nevyfotil, kromě meteorologického satelitu (viz druhý obrázek dole).




Pokračuji v četbě velkolepých Stendhalových úvah o umění. Je od něho geniální, že do svého rozumování dovede citlivě zařazovat i všeobecné postřehy ze života. Přivádí mě tím nenásilně například k zájmu o malířství či o sochařství – můj zájem o literaturu byl již probuzen jinými, nevzpomínám si však, kterými...

Když proto Stendhal píše o tom, kterak byl zakázán Correggiův obraz Léda s labutí, schválně jsem si jej našel na internetu (kde jinde, že?), a teprve když jsem jej uviděl, pochopil jsem, proč asi někomu zase tolik vadil! To jsou ti prudérní pedanti, o nichž se Stendhal zmiňuje jako pravý misantrop skoro na každé stránce! Hned uvidíme, proč byl obraz zakázán pokrytci: Léda totiž s blaženým výrazem tváře drží v klíně Dia převtěleného v labuť, takže všechno nasvědčuje tomu, že kopulují. A kolem si hrají okřídlení kupidové.



Stendhal je mistr pera. Čtení mi přináší pocit štěstí. Dokonce se usmívám! A tak čteme například takovéto hezky a přitom tak moudře a všímavě napsané myšlenky:

    Je možno stát se umělcem i tím způsobem, že člověk čerpá pravidla z knih, a nikoli ze svého srdce. To, že sbírky takových pravidel existují, toť neštěstí našeho století. Jejich důsažností je dán i rozsah talentu dnešních malířů. Ale rozletům génia pokulhávající pravidla stačit nemohou.

Ba co víc, protože jsou založena na součtu2 vkusu všech lidí, jsou už v samém svém principu nepříznivá onomu stupni originality, bez něhož žádného talentu není.

A jakoby na potvrzení toho, co jsem před chvílí řekl, píše Stendhal toto (sám o sobě):

    Dobré knihy o umění nejsou sbírky rozsudků, ale díla, která vrhají světlo do hlubin srdce a zpřístupňují mi tak krásy, které moje duše je s to cítit, s nimiž však můj duch pro nedostatek vzdělání nepřišel do styku.

A dále zase zdánlivě naopak:

    Opravdový umělec s energickým a činorodým srdcem je bytostně nesnášenlivý. Kdyby měl moc, byl by z něho děsný despota. Já sám, třebaže nejsem umělcem (ale jste jím, pane Stendhale, jste!3), si nejsem jist, jestli bych, být obdařen svrchovanou mocí, nedal spálit galerii v Luxembourgském paláci, jež kazí vkus tolika Francouzů (i Já bych dal ledacos i ledaskoho upálit, třebaže umělcem jsem!).

Vévodkyně de la Ferté říkala paní de Staël: „Je třeba to přiznat, drahá přítelkyně, jsem přesvědčena, že pravdu mám vždycky jedině já.“ (moje řeč!)

Čím víc bude mít člověk přirozené geniality a osobitosti, tím zřejmější bude hluboká pravdivost tohoto vtipu.

A co tento nádherný citát:

    Ideologické pojednání je drzost: Vy si tedy myslíte, že nedovedu správně uvažovat.

Napříště budou pro mne soudy umělců o dílech jejich soupeřů jen komentáři k jejich vlastnímu stylu.

A opět něco o ideálu krásy – porovnání antiky s modernou:

    S antickými ctnostmi bychom nevěděli co si s nimi počít.

Připomeňme si, jakých ctností měl kdysi zapotřebí sochař v thesalských hájích.

Byly to, zdá se mi, spravedlnost, rozvážnost a dobrota, a všechny tři do krajnosti rozvinuté. Člověk chtěl, aby tyto ctnosti měli jeho bohové, a byl by si je přál nacházet i u svého přítele, který byl druhem ve zbrani, a ne společníkem v zábavě. Nuže, tyto skvělé vlastnosti jsou ve Francii dost málo v módě: ne že bych tu chtěl ze sebe dělat misantropa (ale můžeš, přede mnou můžeš!). Budu mluvit o sobě; řeknu na omluvu zde i pro příště, že jakákoli morálka mě nudí a že La Fontainovým bajkám dávám přednost před nejkrásnějšími kázáními Rousseauovými.

Po tomto vyznání víry (tomu tedy říkám náboženství!) mi budiž dovoleno, abych se pokusil antické ctnosti tak trochu svrhnout s trůnu (ty už jsou!) a abych upozornil, že ve městě, kde policie funguje tak dobře jako v Paříži (bejvávalo!), nám síla není k ničemu.

Síla upadá dokonce i v Anglii („barbarské“ zemi, podle Stendhala, spolu s Německem a Ruskem!); a když narazíme v novinách na chvalozpěv o mužné síle ušlechtilého lorda N., máme dojem, že čteme špatný vtip. Hodně velká síla má totiž jednu hodně velkou nevýhodu; člověk hodně silný je zpravidla hodně hloupý. Je to atlet; jeho nervy nemají skoro žádnou citlivost (Boerhaave). Lovit, pít a spát – v tom spočívá jeho život.

Ne, tyto antické ctnosti by vašeho přítele buď vyhnaly z Francie, nebo by z něho udělaly samotáře (to je řeč o mně!), misantropa velmi nudného (co jsem říkal!) a ve společnosti velmi málo užitečného (Já také nechci být lidákům užitečný!); neboť pravá směšnost Alcestova4 je v tom, že se zatvrzele brání vlivu režimu, v němž žije (to je přesné!). Je to člověk, který chce zadržet oceán zahradní zídkou (to jsem přesně Já!)


středa, 8. října 43

Ten můj Albinoni, to je prostě paráda! Jsem nadšen. Není to sice moc známé jméno, oproti třebas takovému Vivaldimu, ale kam se na Albinoniho Vivaldi hrabe! Je to zkrátka tak, že ti nejpopulárnější hudebníci, nebo vůbec umělci, věci a tak dále, jsou většinou ti nejhorší, nebo přinejmenším méně dobří než nepříliš známí géniové, jež nikdo nechápe a neocení. Až na mne. Albinoni je parádní skladatel! Zvláště miluji ta hobojová sóla. To je nádhera!


čtvrtek, 9. října 43

Dnes mám dovolenou. A konečně jsem se dostal ven do lesa. Udělal jsem si krátkou, asi tříhodinovou procházku po Šibeničním vrchu. Počasí bylo skvělé, jasné a slunečné jako na jaře, s tím rozdílem, že na jaře zpívají ptáci a neopadává listí se stromů. V lese vládne mrtvolné ticho. K slyšení jsou jen šelestivé zvuky pomalu k zemi se snášejícího listí. Z ptáků se ozvou leda tak koňadry, a to ještě jen kontaktními hlasy, nebo sem tam datel, strakapoud, krkavec či sojka. Takže vlastně až takové tísnivé ticho není.

Pod kopcem jsem objevil kolonii nádherně rozkvetlých turanů ročních (na obrázku) a na nich opravdu živo jako na jaře: podzimním nektarem se tu napájí bělásek, dvě babočky bílé C, jedna babočka kopřivová a nespočet much, včel a jiného hmyzu. Stojím uprostřed toho reje a náhlým úžasem nad tou poslední krásou se nemohu odtrhnout.



S chutí jsem se nasnídal pod modřínem – chléb s brokolicovou pomazánkou – a dál už jsem postupoval obvyklou trasou, to jest přes Unter den vier Linden, podél „africké“ pláně, k posvátnému dubu a na posed.

Všude je liduprázdno. Vyplašil jsem jen stádečko srn. Už se nějak začínají shlukovat na zimu. Na posedu jsem poseděl půl hodiny a kolem sjezdovky „Putinovky“ jsem zamířil opět dolů. Dolů do toho blázince, do toho psince, do toho pekla. Nemohu se rozhodnout, které příjmení by bylo vhodnější. Od každého má to nenáviděné místo, do něhož se vždycky tak nerad vracím, nikoli trochu, ale hodně. Ode všeho špatného hodně.

Nicméně procházka se mi líbila. Když je to jednou za čas, tak se to dá. Ale když denně chodíte po stále stejných místech, bez překvapení, bez objevování něčeho nového, bez prozkoumávání nové neznámé země, a když denně potkáváte stále stejné ksichty, stejné lidáky, kteří vám lezou na nervy nebo vás dokonce něčím – třeba čoklem, autem, hlukem, tím, že žijí – otravují, pak je lepší zůstat „doma“ a raději koukat do knih, do počítače či na video; nebo poslouchat dobrou hudbu. Ale žádná virtuální realita se stejně nevyrovná živé přírodě.


sobota, 11. října 43

Pomalu budu končit s četbou Stendhalových Energických múz, a tím i s tímto mým spiskem. Dnes jsem si opsal pár dalších úryvků z této jedinečné knihy:


    Voltaire říkal, že k tomu, aby měl někdo úspěch v umění, musí mít ďábla v těle.


    Mám podezření, že se stal (Rossini) v lásce tak trochu nevěřícím: to u čtyřiadvacetiletého muže znamená, že udělal jako filosof skutečný velký pokrok vpřed.


    Policie, která je v drobnostech stejně směšná, jako je nemohoucí ve věcech závažných, stanovila, že vstupenka do divadla, hraje-li se opera semi-seria, bude o třetinu dražší, než když se hraje opera buffa; což ukazuje, že hlupáci všech zemí, ať už učení nebo neučení, si představují, že komický žánr je ze všech nejsnadnější. Že by si snad uvědomovali, jakou úlohu hrají ve společnosti?


Pěkné, že? S tím ďáblem v těle mám také své zkušenosti jako pravý umělec života (viz například mé dílo s názvem der Feuerteufel); a v hudbě toto pravidlo platí takřka absolutně! Bohyně hudby má růžky. Názorně to vidíme a slyšíme najmě na metalové scéně; ale i takzvaná „vážná“ hudba je ďábelská! Církevní taky-hudba prostě neúčinkuje. Různá oratoria nebo varhanní koncerty – to prostě není ono. Cítíme a nenávidíme v tom tu kostelní verbež, ty černoprdelníky. Mozartovy mše, například c moll nebo Requiem d moll, jsou více manifestem volnomyšlenkářství, čistým uměleckým dílem génia bez ideologického zabarvení či zakódovanými symboly svobodného zednářství, než církevními skladbami s křesťanským obsahem. Je v nich příliš mnoho pohanství na to, aby se nám nelíbily.

V lásce jsem se stal nevěřícím také velice brzy. Někdo tomu říká „zklamat se v lásce“. Možná jsem i Já pokročilý filosof!

A s tou policií – s její směšností v drobnostech a nemohoucností v závažnostech – to je fakt. Přesně vystihnuto. Avšak ptám se, co to bylo za dobu, kdy policie musela být přítomna divadelním představením, asi jako dnes při rockových festivalech, a určovala dokonce výši vstupného! Bývaly i doby, kdy policie běžně hlídkovala na ulicích, takže lidé mohli chodit neozbrojeni – byť Stendhal se přiznává, že u sebe vždy nosil krásnou dýku! Hlupáci všech zemí (hezký obrat!) se ovšem za všech dob spojují ve svém kazisvětství a neznalosti dobrých věcí – nejen v umění! To se mi na Stendhalovi právě líbí; podívejte se: jeden krátký odstaveček, a je v něm všecko! Politika, výsměch hlupákům, ironie. Spojení zdánlivě neslučitelného v jedné větě.

Stendhal byl i natolik geniální, že předpověděl vznik pozdějšího wagnerovského hudebního dramatu a vlastně i vznik dnešního hudebního videoklipu! Posuďte sami, co píše v následující ukázce:


    Často jsem myslil na to, že dojem, kterým působí symfonie Haydnovy a Mozartovy, by se o mnoho zvýšil, kdyby se hrály v orchestru nějakého divadla a kdyby se přitom na jevišti střídaly všelijaké nádherné scenérie, tak aby odpovídaly hlavní myšlence různých partií. Krásná dekorace představující klidné moře a nesmírnou a čistou oblohu, by myslím ještě vystupňovala onen dojem, který vyvolává určité Haydnovo andante, líčící šťastný poklid.

V Německu je zvykem scénicky znázorňovat všelijaké známé obrazy. Celá společnost si například obleče holandské úbory, rozdělí se na skupinky a znázorňuje s nejdokonalejší nehybností a se vzácnou dokonalostí nějaký obraz Teniersův nebo Van Ostadův.

Takové obrazy na jevišti by byly výtečným komentářem k Haydnovým symfoniím a vtiskly by je navždy v paměť. Co naplat, hudba, jež je ze všech umění nejneurčitější, sama o sobě není s to něco vylíčit.


S tou poslední větou až tak úplně nesouhlasím, protože si na rozdíl od Stendhala nemyslím, že by pro vnímavého tvora s fantazií nemohla hudba něco určitého vylíčit. Nicméně je pravdou – na Stendhalovu omluvu –, že v jeho století neexistovala jiná možnost přehrát si určitou skladbu víckrát po sobě jinak, než si ji sám zahrát nebo přečíst z notového zápisu, leda by měl k dispozici svůj vlastní soukromý orchestr, který by hrál jen pro něj, kdykoliv by chtěl. Dnes si mohu kdykoliv a kolikrát chci přehrát jakoukoliv zvolenou skladbu, aniž bych musel vytáhnout paty z pokoje mezi tu nenáviděnou verbež tam venku v tom blázinci, anebo aniž bych musel vůbec umět číst noty, a mohu tak tu skladbu lépe poznat a vycítit, co sděluje. I když nechci podceňovat četbu partitur jako dřívější náhradu dnešních digitálních přehrávačů. Schopnost představit si v mysli hudbu, vyčtenou ze značek pro tón, musela být veliká a musela též přinášet velký zážitek, srovnatelný s živým poslechem. Ale dnes už by nám to nestačilo. Natolik jsme ochuzeni o cit, vnímavost a fantazii, my ultramoderní degéni – čímž nemyslím právě sebe.

A jako kdyby mě chtěl Stendhal doplnit, píše o kousek dál:


    Buď je třeba v kostele nehrát žádnou hudbu, anebo připustit, aby se tam hrála hudba opravdová (to jest ďábelská). Proč zrovna hudbě by mělo být zapovězeno, aby se líbila?


A nakonec se mi líbí, co píše o Mozartovi...:


    Z hlediska filosofického je Mozart ještě podivuhodnější než jako autor skvělých děl. Nikdy náhoda nedovolila spatřit, aby se tak řeklo, duši geniálního člověka v podobě obnaženější. Tělo hrálo nejmenší možnou roli v tomto podivuhodném spojení, které bylo nazýváno Mozartem a jež dnes Italové označují slovy quel mostro d’ingegno.5


...čímž se i zastává Němců...:


    Italové si z Němců hodně tropí žerty; připadají jim hloupí, a vypráví se tu o nich stovka žertovných historek. Urážel jsem jejich provinciální patriotismus a dělal jsem si nepřátele, když jsem jim říkal: Co se u vás v XVIII. století zrodilo takového, aby to bylo možno přirovnat k Mozartovi, k Friedrichu Velikému a ke Kateřině?6


Povšimněte si, že Stendhal zcela přirozeně řadí Mozarta k Němcům, ačkoli to byl za všech dob i režimů Rakušan, přesněji příslušník rakouského státu. Ale mluvil německy, je tedy přirozené, že je řazen mezi Němce. Dnes by to ovšem byla „politicky nekorektní“ opovážlivost, něco jako schvalování Anschlussu.


    Mozart dokázal znamenitě využít dechových nástrojů, tak vyhovujících seveřanské melancholii. Kdyby byl Mozart žil ve Francii, nikdy by se byl neproslavil, byl na to příliš prostý.


A nutno dodat, že se také na zájezdu po Francii, kde mu ještě k tomu zemřela matka, vůbec neprosadil.

A končím výpisky z knihy Energické múzy těmito povšechnými Stendhalovými úvahami o hudbě jako takové:


    Estetické teorie nepřinášejí umělcům žádný přímý užitek, a je záhodno, aby se jejich čtení vystříhali.

Nic není absurdnějšího než jakékoli diskutování o hudbě. Člověk pro ni buď má cit, nebo ho nemá; a tím všechno končí.

Nuže, tento jazyk, pro který je zvykem jevit náruživé zaujetí, je svou povahou velmi neurčitý. Výrazy tohoto jazyka (stále mluvíme o hudbě) jdou rovnou k srdci, aniž musí, abychom tak řekli, jít oklikou přes náš rozum.

Hudba povznáší všechny povahy, kterých se dotkne, k ideální kráse.


A na úplný závěr tato krásná moudrá slova, hodná nejen Stendhala, nýbrž i Misantropa a vposledku každého Weltabwendera:7


    Oh! fortunatos nimium, sua si bona norint!

Ah! nešťastníci, poznejte štěstí, dokud je k tomu ještě čas!

Jaké bláznovství rozhořčovat se, kritizovat, vzbuzovat proti sobě nenávist, starat se o ty vznešené zájmy politiky, jež nás přitom vůbec nezajímají! Ať španělský král nechá pověšet všechny filosofy, ať si Norsko vyvolí ústavu moudrou nebo směšnou, co nám na tom záleží? Jaký směšný klam, starat se o velikost, a starat se jen o ni! Ten čas, který ztrácíte v marných rozepřích, se odpočítává z vašeho života; stáří přichází, vaše krásné dny míjejí.


Konec. Toť vše.


úterý, 14. října 43

Nyní začínám číst Hyperiona od Hölderlina. Z toho výpisky dělat nebudu, neb je to knížka v mém vlastnictví, a proto vždy při ruce. Od samého začátku této romantické četby je mi však jasné, že jsem objevil další z inspiračních zdrojů Friedricha Nietzsche. Hovoří pro to řada někdy až doslovných výrazů a obratů a básnický jazyk – mimochodem velmi překrásný! –, který nalezneme najmě v Nietzscheově Zarathustrovi. Je to podivuhodné: po Stendhalovi, jenž byl pro Nietzsche vzorem, čtu náhodou další jeho zjevně oblíbenou četbu. Jako bych kráčel v jeho stopách.

Venku je krásně, a dokonce ani ne kdovíjak chladno. Dalo by se jít pod stan. Jen noci jsou už příliš dlouhé a chladné. Dnešní noc byla úplňková. Začíná se mi stýskat po přírodě. To brzo.

V práci na noční se chlastalo. Na pořadu noci byl rum. Pak kdosi navrhnul, abychom se všichni společně vyfotili. Zavolal se bachař, když šel zrovna okolo, a ten nás vyfotil. Všem to na té fotce sluší, jen Já jsem se zatvářil jako idiot nadopovaný lacinou tuzemskou náhražkou rumu. Moje máma ovšem tvrdí, že tam vypadám jako jejich šéf. Nehledě na to, že ty dva pojmy – idiot a šéf – se nemusí nutně vylučovat. S touto verbeží musím dělat:



středa, 15. října 43

Dnes by měl Friedrich Nietzsche 164 let.

Ode dneška mám také fungl nový cestovní pas Evropské unie. Obsahuje zabudovaný čip a anténu. Až budu chtít zmizet ze „světa“, budu muset ten pas zahodit, nebo mě lidáci pomocí něho najdou.



Za měsíc budu mít také nový občanský průkaz. Divím se, že všecka ouřední jednání proběhla hladce; však bohatě stačí již jen to, že se vůbec musím kvůli své vlastní kontrole na ten ouřad jednou za deset let obtěžovat.

Ale teď mám víkend, a tak se chodím loučit s přírodou. Dnes jsem byl opět na snídani v lese a na malé tříhodinové procházce. Listí dál padá a je ticho. Neviděl jsem žádné větší zvíře, všude je mrtvo a pusto. Mám potíže přejít přes silnici. Za pár let už nebudou ti degéni říkat s takovým povýšeným pohrdáním, zda se máme vrátit na stromy či do jeskyň. Ne, za pár let budou se stejnou namyšlenou převahou říkat: „To máme zase začít chodit pěšky?“ Není už o čem psát. Končím. Tohle je definitivní konec Zápisníku živého muže. Chce se mi upadnout do zimního spánku.


KONEC



POZNÁMKY:

1 Hledá pravdu, jen aby činil dobro.

2 Matematika: Veličiny s opačnými znaménky se sečtením navzájem ruší.

3 Poznámka Misantropova: Upozorňuji, pro méně chápavé, že ony výkřiky v závorkách pocházejí ode mne!

4 to jest Molièrův Misantrop

5 (italsky) tento výkvět geniality

6 myslí se nepochybně Kateřina II. Veliká, rozená princezna Sophia Augusta Friederika von Anhalt-Zerbst, pozdější ruská carevna

7 der Weltabwender = (německy) ten, kdo se odvrátil od „světa“