Misantrop: Zápisník mrtvého muže



„Co zbývá přemoženým? 
Pro ně je jen jediná spása – 
nedoufat v spásu!“ 

„Tak tedy děl 
a nato jej zakryla 
mrákota smrti.“ 


Zima 2007/ 2008

Rok nevolníka

Misantropický rok 42

 

pátek, 2. listopadu 42

První den v pekle. Nastoupil jsem jako lisař do Koh-i-nooru. Závidím kachnám na rybníce jejich svobodu. Těm jsem záviděl jejich život ostatně vždycky, ale po dnešku závidím i zvířatům v kleci. I ona se mají lépe než Já. Aspoň nemusejí nic dělat. Po mé první dvanáctihodinové noční směně jsem se probudil a posadil se na posteli s výrazem absolutního děsu a zoufalství. Jsem mrtvý muž. Můj život skončil. A ještě k tomu o tom vím. Uvědomuji si plně svou životní prohru.

 

sobota, 3. listopadu 42

Stalo se ze mne to, čím jsem odevždy opovrhoval. Ale není to tak zlé. Po dnešku už to není tak zlé. Zřejmě si začínám zvykat. I když Já si nikdy nezvyknu. Nezvyknu si být člověkem, být s lidmi, kteří mi nikdy nepřirostli k srdci... Díval jsem se oknem továrny na okolní lesy. Ach, tam bylo krásně! Jakpak se asi mají má zvířata, mé „myšičky“ kupříkladu? Ach, proč jen jsem člověk, ač jím být odmítám, proč nejsem zvíře a proč nemohu žít divoce v lesích jako srny? Na mostě v parku jsem potkal dva lidi, kteří táhli na vodítku fretku. Strašné, ano, tohle je opravdu strašné. Té fretce tedy rozhodně nezávidím. Já také nejsem úplně svobodný, ale aspoň budou prachy a občas pár dní volna, skutečného volna, kdy se zase volný jako mustang rozeběhnu po jarní louce. Pustil jsem si v počítači zpěv černohlávka. Nádhera.


Černohlávek neboli pěnice černohlavá

 

úterý, 6. listopadu 42

Bál jsem se, že chytnu jako práci nějakou kurvárnu, ale zatím to ujde. Dvanáctihodinové směny jsou sice dlouhé, ale pak mám den volna a čtyřikrát do měsíce tři volné dny. Oproti pekárně je to zlepšení dosti podstatné. Vyspím se, odpočinu, mám čas na všechny své záliby a koníčky, nepředřu se, mám dvě půlhodinové přestávky. V dílně je čisto, teplo, není tam žádný velký rámus; stroje si tiše předou, přesně tolik hlasitě, aby nebyl slyšet hovor lidí a puštěné rádio, jež stejně nikdo neposlouchá... Včera na noční směně jsem se v práci tak nudil, že jsem málem usnul v šatně, schovaný za skříněmi zaměstnanců. Prochodil jsem z nudy celou fabriku od sklepa po půdu, hledaje tichý koutek a kanape. Vleklo se to. Takhle nějak to vypadalo na vojně a takhle nějak to asi vypadá v base – fuj! S nikým se tam zatím moc nebavím, pokud to nevyžaduje práce. O čem bych se s lidmi také bavil, že? Stačí znát jednoho. Dnes mám jít na vstupní lékařskou prohlídku. Venku chumelí. Ach jo...

 

neděle, 11. listopadu 42

Sněží. Hnusný sníh, nemám ho rád. V práci si zvykám, i když je to stále učení-mučení; dnes se dokonce trochu prolomily ledy mezi mou přirozeně nespolečenskou chladností a ostatním lidským kolektivem – ovšem že ne mým přispěním. Pořád však hledím zasněně o přestávkách ven do lesů a polí a vzpomínám na svobodné časy. Bankovní konto mě donutili si otevřít v bance – no hrůza.

Velkou výpravnou knihu z knihovny s názvem Svět dávných Slovanů už mám přečtenou. Zajímavá kniha! Zaujalo mě například, že Bulhaři nejsou původem slovanský národ, nýbrž turko-tatarští nájezdníci, kteří se teprve později poslovanštili. Slované také používali jako symbol svastiku, což jsem vlastně věděl už dřív, neboť svastika, hákový kříž, je prastarý, výlučně indoevropský, árijský symbol, a proto si jej nacisté, jako bojovníci za přežití bílé rasy, vetkli do znaku. Specialitou Slovanů byla ovšem jiná chvályhodná věc, a sice uctívání pramenů a studánek. Škoda, že musím použít minulý čas... Dvakrát byly v raném středověku učiněny pokusy o politické sjednocení Čechů a Poláků (a potřetí, myslím, ještě za Přemysla Otakara II.?), ale vždy se postavil na odpor nějaký pokaždé jiný německý panovník a znemožnil vytvoření takové mocné říše v těsném sousedství Německa. Zajímavá kniha.

Nyní čtu další knihu z knihovny, jenže vyřazenou a volně k rozebrání, takže už je teď definitivně v mém soukromém vlastnictví. Jmenuje se Neobvyklá setkání a pojednává o fascinujícím životě hmyzu. To je také dobrá kniha. Hmyzí kutikula je vlastně vytvořena z podobného materiálu, s jakým ob den pracuji v té zpropadené lisovně plastických hmot, která bude nejspíš mým osudem. Jen rostu nad popisem různých hrůzných pokusů na chudácích hmyzácích. A často se o tom skvělém a nedostižném hmyzu mluví otřesným způsobem, jejž používali nacisté vůči Židům. Ne že by to snad bylo schválně, protože jinak je kniha psána pěkně a čtivě, občas i trošičku antihumánně (ale opravdu jenom trošičku!), uctivě a s nakažlivým zaujetím přírodovědce, jež se dokáže přenést i na přírodního filosofa, to jest na mne. Nejvíc mě zatím zaujalo, že chce-li samička kudlanky (nebo chovatel) donutit samečka k páření, musí mu nejprve ukousnout hlavu, aby byl svolný. Pro pesimistického přírodního filosofa, jakým jsem já, je to informace k nedocenění a více než příznačná pro život jako takový. Divím se, že takovou výbornou knihu, již jsem si chtěl již dávno přečíst, může někdo vyřadit z městské knihovny. Asi o ni není zájem, což zase až takový div není, známe-li lidi.

Jinou vyřazenou knihu s názvem Do Afriky za zvěří jsem také okamžitě zabavil pro sebe. Lidi takové úchvatné věci, jako je život zvířat, prostě nezajímá – k jejich škodě. Tak se od nich nic moudrého nikdy nenaučí. Pro lidi jsou zvířata odporní a zlí blbci, kteří se hodí akorát tak nějakému hovadu na talíř nebo na pekáč. Nikdy jsem neměl rád tu lidskou nadutou hloupost a pýchu.

Jinak žiji normálním životem jako dřív. Cvičím dvě stě kliků, stejný počet dřepů, padesát přítahů činek na bicepsy a po pětadvaceti na ramena do stran a dopředu a učím se dál řecky (právě jsem u 82. lekce!) a přidal jsem si znovu i moji zamilovanou němčinu.

 

pondělí, 12. listopadu 42

Astronomickou senzaci těchto dnů tvoří neobvykle jasná kometa Holmes, která by prý měla být vidět pouhým okem, Já jsem ji však dosud viděl jen díky internetovým snímkům. Magnitudu má asi jako třetina Měsíce a její koma i ohon září modrozeleným ionizovaným světlem. Nádhera. Toto je však snímek z reálného pohledu na noční oblohu, tak jak se jeví pouhým okem. (Ty drobné bílé čárky budou nejspíš jen větrem smetané sněhové vločky.)

 

kometa Holmes

 

Chumelí. Čubka celý den huláká pod okny. Tady se vážně nedá bydlet. Už aby chcípla. K obědu jsem měl ovesnou kaši se zeleninou.

 

úterý, 13. listopadu 42

Po sedmé šichtě jsem poprvé hodně unavený. Dostal jsem od mistrové kousek dortu (zřejmě slavila narozeniny). Bylo mi po něm akorát špatně a pak jsem zůstal hladový až do čtyř hodin do rána. Práce je to někdy pohodová, jindy honička anebo hnus. Hlavně že jsem v teple a pod střechou; to je teď v zimě největší výhoda. Totéž si zřejmě myslí i jeden střevlíček, jejž jsem zpozoroval lézt po podlaze přímo v lisovně plastických hmot, kde pracuji. Nyní mám tři dny volna. K obědu mám ředkvičkový salát a tortellini s lečem. Venku chumelí a hulákají čokli.

Přemýšlím, které náboženství je nejblíž pravdě. Ovšemže se všechna mýlí, protože člověk nemá pravdu nikdy, ale třebas hinduismus, šintoismus, satanismus, animismus nebo uctívači Slunce jsou hodně blízko pravdě. Hlavně se mýlí každý monoteismus. On se nejenže mýlí, on je dokonce směšný a hloupý. Nemůže existovat jediný Bůh, bůh stvořitel všehomíra. Neboť pak by i On musel mít svého stvořitele a tento stvořitel Boha zase jiného svého stvořitele a tak dále donekonečna. Možná to tak i je, ale v nekonečném množství. A jak již řekl Epikúros, bohové se nestarají o tento svět ani o žádný jiný. Nikdo tedy není v přírodě a v kosmu jediným Bohem, nikdo není takový božský suverén, aby nezávisela jeho existence od jiných entit, jejichž počet je nekonečný. Zdaž se tento nekonečný počet entit nenazývá „příroda“ či „kosmos“? Tyto entity nikdo neřídí; všechno ve vesmíru funguje a udržuje se samo sebou v závislosti na všem ostatním, co v něm je. Je to chaos, ale i chaos nás dovede nakonec ke smrti a k řádu – a naopak. Blízko pravdě je tedy hinduismus, jenž zná skromně toliko na sto tisíc různých božstev; blízko pravdě je i šintoismus, který uctívá božskou přírodu a moudrost předků, neboť pravým bohem je jen příroda; a prvotní myšlenka, tedy myšlení předků, je vždycky nejsprávnější a neměla by se měnit. Blízko pravdě je i satanismus, v němž je každý svým vlastním bohem, byť ne naprosto suverénním; blízko k pravdě je animismus, první a nejlepší náboženství, jež přiznává všem těmto nekonečným přírodním a kosmickým entitám duši; blízko k pravdě jsou i uctívači Slunce, protože ono se udržuje zdánlivě samo sebou a zdánlivě vystupuje každý den nad obzor jako neporazitelný suverén a dárce života a světla. Ale ani Slunce není nesmrtelné a zcela nezávislé na okolí. Není tedy jediný Bůh, bohů je nekonečné množství, což se nazývá „příroda“ či „vesmír“.

 

středa, 14. listopadu 42

V pokoji se mnou přezimuje zlatoočka obecná z hmyzího nadřádu síťokřídlých. Jsem zvědav, jestli vydrží naživu až do jara. Zatím je aktivní; pokaždé ji najdu v jiné části pokoje. Někdy spí a nehýbá se, jindy kymácí nitkovitými tykadly ze strany na stranu jako radar. Není to úžasné, jak skvěle doplňuje mé nynější entomologické studium? Díky četbě o hmyzu jsem mnohem vnímavější k těmto pozoruhodným, leč lidmi neprávem opovrhovaným a přehlíženým živočichům.


zlatoočka obecná

 

čtvrtek, 15. listopadu 42

Zlatoočka zalezla dovnitř dvojitého okna. Je tam s ní ještě jedna. Nevím, jestli to tak chtěly, ale zpátky se budou možná dostávat těžko. Kdoví, zda si pamatují, kudy se tam dostaly?

Kniha o hmyzu Neobvyklá setkání se mi líbí čím dál méně. Poučná je sice velice velmi, ale je mi čím dál zřejmější, že vědecké poznávání života hmyzu, nikoli filosofické, se tu děje za jediným účelem: ne pro obdiv, nýbrž pro lepší jeho likvidaci. Autor se tyto důvody vědeckého poznávání snaží umně zastřít, leč daří se mu to čím dál méně. To jsou prostě lidi. Hmyz je pro ně prostě jen „škůdce“, kterého je potřeba zlikvidovat, jako kdyby i ten často obtížný hmyz nebyl nakonec lepší než lidé a jako by naopak lidstvo nebylo samo tím největším škůdcem přírody. Opakuje se tak opět situace tak častá i u jiné mé četby, totiž že Já si z ní odnáším vyšší filosofické poznání, úctu a obdiv k přírodě, zatímco lidé, kteří ji napsali a kteří ji čtou, měli na zřeteli zámysly méně ušlechtilé, cíle vulgárně materialistické, ba přímo barbarské nebo rovnou neeticky obscénní. Kdyby se takto cynicky psalo o lidech, jako se píše o hmyzu, byl by hned oheň na střeše a zvedl by se humanistický odpor. Lidé by zase říkali, že mám být s takovými názory radši zticha a moc je navenek neprojevovat. Je to prostě pakáž.


neděle, 18. listopadu 42

Pěkný obrázek senzačně zjasněné komety Holmes se objevil na Internetu. Zátiší jí tvoří stínové siluety borovic v jižní Francii, souhvězdí Perseus vpravo a tenká linka po družici vlevo ve větvích.

 


Ve fabrice byla prvních šest hodin pohoda: málo práce, málo lidí. Našel jsem jednu prázdnou místnost s hřejivým radiátorem topení, kam jsem si zašel dvakrát na půlhodinku lehnout na podlahu. Sem se budu chodit zašívat častěji. Paráda. Zalezlý jako ta krysa. Na parapetu zamrzlého okna jsem objevil mrtvého motýla babočku kopřivovou, ještě docela zachovanou. Pak jsem vyfasoval škaredou práci na hale, kde jsem byl po zbytek směny připoután k mašině, která mi nedopřála oddechu. Fuj! Ještě že tuhle kurvárnu nemusím dělat každý den. Bolely mě z toho oči.

A škrábe mě v krku. Od začátku listopadu bojuji s nachlazením – nebo možná s lidskými viry a bakteriemi, jimž jsem za tři roky prázdnin odvykl, jakož i lidem. Nadále se tam s nikým mimopracovně nebavím. Lepší, když nedám nijak najevo, ani jedinou známkou v řeči, kdo jsem – lepší pro obě osudově znepřátelené strany. Navíc se začíná čím dál víc ukazovat, že to tam je asi samá verbež. Jaké „překvapení“!

 

pondělí, 19. listopadu 42

Včera večer vypadla elektřina asi na dvě hodinky. Už jsem se chtěl radovat, že je po civilizaci a že ráno nebudu muset do práce, ale chyba lávky: zase to někdo spravil a jede se dál. Škoda. Tyhle výpadky proudu se ostatně mohou stávat jen tady v tom pitomým městě či spíš v tomhle pitomým baráku. Nenávidím. Zcestoval jsem celý svět, ale tohle se zažije jen tady. Ani na Seychellech, kde domorodci vytloukají špínu z prádla na kamenech v potoce, nevypadnul proud, i když se kolem přehnal tropický cyklon. V Americe by už lidé vycházeli potmě rabovat, protože by si mysleli, že je konec světa nebo snad nukleární válka. Tady jsou výpadky elektřiny běžné.

Další kousek přírody jsem objevil u nás v bytě: motýlka zavíječe paprikového (Plodia interpunctella). To je ten „mol“ ze spižírny. Tentýž motýlek, jenž je lidmi popisován jako „nebezpečný škůdce“. Nebezpečný? A škůdce? A co jsou potom lidi? S tímhle drobným nenápadným motýlkem vyjdu vždycky; s lidmi nikdy.


dospělá samička zavíječe paprikového

 

S nastalou tmou se probouzí vždycky za oknem (respektive v okně) zlatoočka a znovu komíhá svými tykadly. Dříve, v dávných dobách, bývali živočichové s rohy, parohy, parůžky, růžky a tykadly posvátní, protože se věřilo, že je jejich „anténa“ na hlavě nějak spojuje s nebem, odkud prý pocházejí, neb jsou božského původu. Křesťanství z nich však udělalo čerty a zlé a hloupé tvory, zautomatizované necitlivým strojem zvaným „evoluce“ či „Boží stvoření“, případně „čertovo kvítko“ – to když lidem takzvaně „škodí“, místo aby jim sloužili jako poddaní.

V práci jsem znovu zkoumal toho mrtvého motýla babočky kopřivové. Je už pěkně ztuhlý; nedají se mu například vůbec rozložit křídla; ta jsou naopak dosud krásně a jasně vybarvena, jako kdyby jen spal a na jaře se měl znovu probudit, vstát z mrtvých. Podle tlustších konečků jeho tykadel usuzuji, že to byl asi sameček. Nevím, mám-li jej litovat, nebo mu závidět.


babočka kopřivová

 

Dnes to bylo v práci nicméně docela dobré; neměl jsem mnoho práce, a tak jsem zase chodil různě po podniku a hledal, kde se dobře „zašít“. Jedna ženská, která jediná si se mnou už tyká, mě zve příští měsíc na podnikovou schůzi. Asi se jí líbím, protože se na mne pořád hezky usmívá a snaží se na mne mluvit. Teď se mě zřejmě snaží dostat někam ven, „do společnosti“. Nevím, co si ode mne slibuje nebo co vlastně chce a tudíž nevím, jak se zachovám. Ona se mi líbí taky, i když je to celé samozřejmě velké nedorozumění, které se jistě velmi brzy objasní. Já se nemohu nikomu líbit. A když, tak jenom omylem a nakrátko. Jistě jde z její strany jen o zdvořilost, tak jako z mé. Navíc mám pocit, že jsem dostatečně společensky vyžitý už jenom tím, že chodím do práce a trávím tam s lidmi dvanáct společných hodin. Po příchodu z práce nejsem na nikoho dalšího zvědavý – neřkuli na toho samého.

V práci jsem pořád jakoby v šoku. Nemluvím, pokud nemusím, a tvářím se určitě hrozně smutně a vystrašeně. Prostě jako v šoku. V civilizačním šoku! Svačívám na šatně a ačkoli tam jsem většinou sám, stejně kolem furt někdo chodí. V Japonsku se prý považuje za společensky nepřijatelné pít nebo i jíst na veřejnosti. Úplně tomu pěknému zvyku rozumím. Já také raději jím sám, mimo zraky lidí. Koukám se při tom pořád ven z okna, jako bych stále nemohl pochopit, kde jsem se tu v té proklaté lidnaté fabrice vzal a proč nejsem raději se zvířaty tam někde v lese, na nějž mám odsud nádherný výhled. Ach, osude, proč se mi vysmíváš? Teď v zimě to ještě ujde, neboť beztak bych jen dřepěl doma a peníze nevydělával, nýbrž utrácel, ale na jaře a v létě mě to tu bude jistojistě štvát a hnát ven do přírody. Jiný takový celkem dobrý džob bych asi už nesehnal. Budu tu muset zůstat pracovat navěky. Ach jo... To jsou vyhlídky...

Další zlatoočku jsem objevil na záchodě. Tam je to pro ni velmi riskantní místo. Moc na očích. Mohl by ji totiž někdo zabít. Raději bych ji viděl u mne v pokoji, kde by byla v bezpečí. Ale zřejmě se vydala sama za hlasem svých nervových uzlin. Pouze jsem ji tedy uchopil jemně za křídla a vypustil ji po bytě. Na tom záchodě bych o ni měl starost.

 

středa, 21. listopadu 42

Zachvacují mě nápory kašle. V práci jsem byl zase připoutaný k nezastavitelné mašině v hale. Vraceje se domů, čekali už na mne hned zkraje sídliště dva Páskovic čokli. Hlavně že je jakoby okřikuje – leč není to nic platné. Jedním slovem psinec. Hrozné. Svalil jsem se polomrtvý na lože a usínal za hulákání Navrátilovic čubky pod mými okny. Tohle není život.

Dnešní astronomický snímek přinesl nový záběr úžasné komety Holmes z havajské observatoře. Kometa má nadále komu větší než Slunce. Úžasné.


rozpínavá kometa Holmes

 

čtvrtek, 22. listopadu 42

Ráno jsem byl v bance pro kartu do bankomatu. Rázně jsem odmítl všechny další nabízené (vnucované) „výhody“, jako jsou různá spoření či pojištění (na tohle slovo už mám alergii). Čůze bankovnické šmelinářské, která se mi zprvu potají posmívala, že nemám mobil, děti ani auto, spadla čelist, ztvrdly jí rysy a prohodila jenom:

„No, jak chcete, to záleží na vás.“

Měl jsem sto chutí jí říct:

„To jsem rád, že aspoň něco záleží na mně.“

Ale nechtěl jsem zbytečně prodlužovat mou nedobrovolnou návštěvu v tom zpropadeném peněžním ústavu, který teď budu muset živit. Ona by se mě při své nechápavosti ordinérního člověka ještě určitě zeptala, jak jsem to myslel a na vysvětlování už jsem neměl čas ani náladu. Mám tři dny volna a nemíním je trávit venku mezi lidmi. Před bankou na náměstí probíhá pravidelný čtvrteční Wochenmarkt a tudíž se ještě musím protlačit těmi odpornými zástupy trhovců a trhovkyň. Hnus. Už abych byl doma.

Uvařil jsem si špagety s omáčkou ze sójového „masa“ a zanedlouho už zvonil pošťák. Přinesl mi nový kompaktní disk do mé bohaté sbírky: CD rakouské dvojice DARGAARD s názvem The Dissolution Of Eternity za 494 Kč. Pěkná hudba.


 

Trochu to připomíná nějaký soundtrack k historickému velkofilmu nebo jinou rakouskou skupinu Samsas Traumříznutou až keltským popem irské zpěvačky Enyi. Není to žádný metalový nářez, ale bude se to dobře poslouchat při usínání a procitání. Je to pomalé, tiché, zasněné, jsou tam harfy, krásný ženský zpěv, démonický mužský hlas... Nyní to poslouchám při psaní těchto řádků. Album se nese v silně melancholické náladě, což je zrovna převládající můj duševní stav, takže jsem si nemohl vybrat lepší hudbu pro následující temný čas. Čiší z toho totiž nekonečný smutek a mrazivý chlad severských bájí. Ostatně sám název skupiny – Dargaard – silně připomíná nordickou mytologii a bude asi znamenat něco jako „temné území“. Obal se hemží posvátnými runami, které umím číst; je jimi totiž zapsán pouze název alba. Z předního obalu však zcela fatálně zmizelo písmeno „E“ ve slově „Eternity“! To je neuvěřitelný lapsus! A na obale! No, co se divím, vždyť někteří lidé nedovedou ani správně napsat svoje vlastní jméno, že? Texty jsem ještě pořádně nečetl; ale jsou tam také dva latinsky od Horatia. To bude nesmírně zajímavé!

 

pátek, 23. listopadu 42

Rozloučil jsem se se zahrádkou, naložil jsem si na záda krosnu s trampskou výbavou, vzal si svou kynickou hůl proti psům a odnesl to vše domů do sklepa. Jako naschvál bylo zrovna dnes na zahrádce hezky pusto a ticho, jen koňadry švitořily. Po cestě také proběhlo vše hladce, bez zbytečných extempore, například v podobě obtěžování psy či příliš velkého provozu. Ulice jsou ovšem od psů zaneřáděny až hrůza. Já bych ty psy zakázal. Jednou k tomu stejně bude muset dojít, až to začne konečně vadit i někomu „důležitějšímu a mocnějšímu“ nade mne. Chodníky jsou ledovaté, špatně se na tom chodí; trochu mi pomáhalo, že jsem se mohl opřít o tu moji hůl. Tak tedy věčné sbohem, zahrádko, má bývalá „poustevno“ zašlých dobrých časů! Stýskat se mi nebude, leč vzpomínky na to dobré, co jsme spolu prožili, ty zůstanou.

Odpoledne ve čtyři hodiny se již stmívá a oknem nahlíží přímo do mého pokoje na východě vycházející měsíc. Jestli vydrží jasná obloha, bude dnes pěkná úplňková noc. Ani lampičku nebudu muset rozsvěcet.

Vážím 66 kg. Kašel pomalu odeznívá, čemuž mohu asi děkovat častým polévkovým a čajovým výplachům toxinů a mé oblibě v cibuli a česneku.

 

sobota, 24. listopadu 42

Ráno před úsvitem pršelo. Zaslechl jsem venku kosa. Na trávníku pod lampou si již hledal potravu. Ten se má... V práci jsem se tak flákal, až jsem se bál, že dostanu vyhazov. Ale nic se nestalo a nikomu jsem nechyběl. Málo práce, stroje se pořád zastavovaly, materiál docházel... Nebavilo mě to. Bloumal jsem po podniku a zašíval se na stero způsobů. Za oknem jsem našel mrtvou ploštici kněžici zelenou, nyní však již zčernalou. Venku štěkali psi jako u nás na blbém sídlišti. Není úniku. Po návratu domů jsem snědl kopec šťouchaných brambor s hráškem a karotkou, podíval se na Internet do herbáře a na astronomický snímek dne, zopakoval jednu lekci řečtiny a jednu němčiny a pak jsem si šel hned lehnout. Za trýznivých zvuků skupiny FACEDOWNINSHIT jsem spal od sedmi až do půlnoci. „Face down in shit“ – držkou v hovně – to přesně vystihuje moji situaci. Jsem unavený. V televizi za chvíli poběží Ostrov dr. Moreaua s Marlonem Brandem v hlavní roli.

 

neděle, 25. listopadu 42

Ten film se mi vůbec nelíbil. V reklamních přestávkách jsem přepínal na ČT2, kde se vysílal koncert die Toten Hosen, ale ani to se mi nelíbilo. Před dvaceti lety v Lochotíně jsem se na nich bavil víc. Teď mi to připomínalo již jen vykopávku z lepších časů, takové ty koncerty bývalých vyhaslých hvězd, které si o sobě myslí, že jim to furt šlape, jenže přitáhnou možná početné, avšak samé obyčejné davy. Navíc tam byli všichni nějak divně vysmátí – a to mě v současnosti nejenže nikterak neoslovuje, nýbrž naopak odpuzuje. Není proč se smát. Už to zkrátka není ono. To už mi bylo milejší, když před dvaceti lety ožralý zpěvák Campino nerozdával úsměvy, jako dnes, nýbrž pivo, které lil punkáčům na číra. A neměl blbé kecy o tom, že náboženství má také své dobré momenty, například že sbližuje lidi. Někdo je prostě ochoten spatřovat dobro i v koncentráku nebo ve zničené Zemi. Takhle mluví ti, co potřebují mít své oddané masy; jinak by museli chodit do práce taky třebas do takové hnusné továrny jako Já.

Film Ostrov dr. Moreaua mě také zklamal. Klasická hollywoodská zpotvořenina původního námětu H. G. Wellse. Celkové vyznění filmu se bohužel nedostalo z řádně již projetých kolejí bezduchých moralit a klišé, na něž se jedině člověk zřejmě zmůže, to jest: člověk si nemá hrát na boha a nemá se chovat jako zvíře (rozuměj jako zlé, kruté a násilnické stvoření). Obrovské zklamání. Já bych s tímto nabízejícím se zoantropickým tématem naložil podstatně jinak a lépe. Ale jaképak „bych“! Vždyť je to ústřední téma mého celoživotního díla! Co však můžeme na toto téma koneckonců čekat od lidí, že? Měl jsem z toho filmu, avízovaného dosti sporně jako horor, akorát pěkný sen, v němž se protnuly scény s lidozvířaty s domyšlenými zážitky z mého zašívání se ve fabrice. Za zvukové pozadí toho snu mi pak skvěle posloužila naprosto úchylná tvorba Lydie Lunch na jejím albu Krvavé líbánky (Honeymoon in red). Ten film měl být nějaký horor? Nesouhlasím. Ta fabrika – to je teprve ten pravý horor!

Ráno pozoruji dlouho z mého okna ptáky. Mnoho lidí tu v neděli není, a tak je nic neruší. Jsou tu především kavky přímo pode mnou, pak náš známý kos, vrabčáci a koňadry. Sníh je již skoro odtátý, z čehož mají všechna zvířata radost, včetně mne. Už aby bylo jaro!

Ta kniha o hmyzu, s poněkud nepřesným a zavádějícím názvem Neobvyklá setkání, jež by se měla správněji jmenovat spíš „Jak vyhladit škodlivý hmyz a lidstvo přitom opominout“, nebo tak nějak, případně „Náš boj proti přírodě“, je sice kniha odporně humánně šovinistická, nadutě antropocentrická a humanisticko-nacistická, ale občas se z ní dají získat neocenitelné informace. Tak například chce-li člověk mít své včely poslušné a pilné, jak prý včely mají být, nesmí jim dovolit rozmnožovat se podle jejich vlastních včelích zákonů, které přirozeně zabraňují degeneraci, nýbrž naopak musí jejich degeneraci podporovat a vytvářet (nejlépe zamezením volného pohybu, ale hlavně incestem). To je typické. V lidské společnosti se používá úplně stejné metody vládnutí. Neboť nejposlušnější a nejpracovitější lidé jsou vždy ti zdegenerovaní. To jsou ty hliněné pilíře prohnilé lidské společnosti. A dále: mateří látka je návyková droga, díky níž si včelí matka zajišťuje služby svých poddaných. Ale běda, jakmile ji přestane produkovat! Poddaní ji svrhnou a vyženou. To je také stejný princip vládnutí jako u lidí. V knize se to dále hemží různými „záhadami“ a jinými perlami, jež všechny plynou z naduté pýchy člověka a z jeho nechápavého podceňování schopností živých tvorů. Jinak by nevznikly perly typu: „Samci různých druhů kůrovců přijímají do svého harému („harému“? – to je taky nesmysl) vždy stejný počet samiček. Jak je to možné? Umějí snad počítat? Je to záhada, jak to poznají...“ – a podobné trapné směšnosti. Slovo „vědomí“, hmyzí vědomí, vyjadřující to, co tvoří nedílnou součást všech živých i neživých bytostí, je tu psáno vždy v uvozovkách, jako kdyby to nebylo ve skutečnosti žádné skutečné vědomí, tedy duše a tedy to, na co si ve své nekonečné zpupnosti činí nárok jedině člověk, jenž ostatním tvorům vědomí i duši záměrně upírá. Je-li hmyzí vědomí jen instinkt, pak by i lidské vědomí a duše byly „jen“ instinktivní a nikoli rozumové či inteligibilní, případně lidsky debilní. Ale ta vsuvka „jen“ nemá prakticky žádný význam, uvážíme-li, že každý instinkt je výsledkem rozumového uvažování. Lidský rozum, ta pýcha lidstva, se mi jeví spíš jako přebytečná přítěž, jako překážka v pravém pochopení světa kolem nás. Takže i lidské instinkty, jakož i rozum, jsou nevědomé, leč inteligibilní, avšak zkažené, špatné a zvrácené. Dříve se šamani obraceli do snu a do nevědomí pro poradu; tam vždy nalezli moudrost; pozorovali zvířata, aby se něčemu dobrému naučili – a za to se jim vděčně klaněli a uctívali je jako posvátná. Rozum člověka je smradlavá onuce a on si myslí, že celý svět takto smrdí po člověku. Pravda je však úplně někde jinde – tam venku ve zvířecím světě instinktivních počitků. Staří Egypťané pokládali mozek za přebytečnou a neužitečnou hmotu, již po smrti člověka odstraňovali z těla nosními dírkami, podobně jako my, živí, smrkáme. Ačkoli měli Egypťané značné anatomické znalosti, vážili si více než mozku plic, jater, žaludku, ba i střev, nejvíce však srdce, tedy instinktu. Srdce, tedy neomylný živočišný instinkt, bylo sídlem rozumu, veškerého citu a charakteru člověka – žádný mozek! Jak je to vůbec možné u tak vyspělé civilizace? Snad je to dáno tím, že starověký Egypt ještě mohl plně důvěřovat a spoléhat na své dosud nezkažené instinkty a mohl se jimi tedy bez obav ze ztroskotání řídit jako kormidelník střelkou kompasu, která se tehdy nevychylovala ze správného směru, tak jak to vidíme a zažíváme plni obav v dnešní vychýlené době.

Ten, co tu knihu napsal (jakýsi Jan Žďárek), to musí být ale kus pěkného parchanta! Takové mám nejradši, co se tváří jako milovníci zvířat či přírody vůbec, ale sledují svou „láskou“ a zaujetím pro věc jen zlovolné humanistické cíle. Moderní angličtina má výstižné slovo pro tento zvláště ohavný druh biologického rasismu, jaký nemá v přírodě obdoby – speciesism.

 

pondělí, 26. listopadu 42

V práci prvních šest hodin ulejvárna a zašívárna. Chodil jsem nahoru do druhého patra si lehnout na čtvrt hodinky na zem do tmavého kouta prázdné místnosti. Instinkty získané v lese tu znovu ožívají. Není to nádherné, že i tady v té hnusné fabrice se stále chovám jako zvíře žijící ve skrytu? Říkal jsem si při té příležitosti s pohledem zahleděným ven z okna do tmy, kde tuším lesy, jak se asi mají má zvířata. Myslím tu na ně pokaždé. Stýská se mi po nich a po lese.

Druhých šest hodin jsem strávil zase upoutaný ke stroji, jenž mi nedopřál oddechu. Pěkně šeredně se mnou vymetají práci, již nikdo nechce. Na dovršení všeho hnusu mě nakonec ještě tak nevýslovně hrubým jednáním urazila a ponížila mistrová další nastupující směny, že jsem začal uvažovat o přejití jinam, do pivovaru, kam jsem chtěl nastoupit původně, ale kde pro mne zatím nebylo místo. V lednu se tam půjdu znovu přeptat. Tady není dobrý kolektiv. Připadá mi, že si tu nikdy nezvyknu.

Napadl zase poprašek nového sněhu. Po noční směně (po noční můře!) mě vzbudila sousedčina čubka, jež zřejmě před domem na někoho zaútočila. Byl z toho pěkný kravál. „Člověk“ aby se za chvíli bál vyjít na ulici. K obědu mám okurkový salát s kapií a zelenými olivami, zeleninovou rolku z trouby a jablko pečené v mikrovlnce. V noci je krásná, leč mrazivá úplňková noc.

 

úterý, 27. listopadu 42

Zima a sněhu jako na severním pólu. Vlastně vinou globálního oteplování není možná ani tam taková zima jako tady. Letošní zima bude krutá.

V práci vypadávaly jako odpad od stroje malé bílé plastikové svastiky. Jednu z nich jsem si vzal a pověsil doma na nástěnku mezi tři obrázky plameňáků, psa huskyho a pštrosa. Sieg heil!



středa, 28. listopadu 42

Po ránu jasno a mráz -6°C. Od půl osmé huláká čubka. Straka se odvážila před dům a cosi tam spěšně klove. Kolem poletují kavky, dvě hrdličky a samozřejmě i spousta sýkorek. Docela živo na tu polární poušť. Kdyby bylo jaro, tak jdu okamžitě ven, ale do toho mrazu a sněhu se mi nechce. K obědu si chystám v troubě pečené bramborové chilli wedges (čili klínky) s červeným jablečným zelíčkem. Mňam!

Na Internetu se objevil nový složený snímek stále ještě pouhým okem viditelné senzačně zjasněné komety Holmes, pořízený Hubblovým dalekohledem. Já jsem ji však stále na vlastní oči neviděl. Může za to přesvětlená obloha nad severním obzorem. Musel bych jít někam za město, což se mi nechce; ale když teď o tom uvažuji, tak bych to mohl někdy zkusit. Uvidíme. Zde je ten snímek: horní, tmavý, z 1. listopadu, neukazuje ještě nic; vpravo vedle něho, ze 4. listopadu, zaznamenává první vzplanutí anizotropní komy; a dolní, barevný a bližší snímek ukazuje již kometu plně zářící modrozeleným světlem. Úžasné.


 

Zaslechl jsem odkudsi zpěv jakéhosi úplně neznámého ptáka. Poslouchal jsem, kdo to může být; co za exota to může být. Otevřel jsem okno, ale zvenku ten divný zvuk nepřicházel. Ozývalo se to z kuchyně! Nebyl to žádný živý pták, nýbrž hračka na baterie (ovšemže zase z Číny), kterou koupila máma; malá klícka s dvěma figurkami ptáčků uvnitř. Umělí ptáčci zpívají, kdykoliv se někdo dotkne jejich klece. Řekl jsem, že to u mne v pokoji nechci; jednak se mi nelíbí, že jsou ti ptáčci v kleci, i když jsou jen umělí, a za druhé si pouštím k poslechu raději skutečné ptačí zpívání z počítače. Tohle by byl jen další zbytečný krám do již tak dost přecpaného mého pokojíku. Ale hračka je to jinak docela pěkná; v obýváku se uplatní lépe.

Zlatoočka je usazená stále na žaluzii uvnitř okna a nechá se na ní vozit, když ji sklápím či zatahuji.

 

čtvrtek, 29. listopadu 42

Jasná mrazivá noc; kolem Měsíce je nádherné duhové halo, nad ránem dominuje obloze třpytivá Denice.

Trochu mi namrzl elektronický diář, až jsem se lekl, že je po něm, ale zase se v teple fabriky zotavil. V práci pohoda, mnohonásobné zašívačky; první měsíc nevolnictví je za mnou. Kolik ještě? Lidi v práci už si na mne začínají pomalu zvykat a osmělují se postupně, aby mi tykali. Mně to bude trvat podstatně déle, pokud vůbec...

Ráno krásné červánky. Ve dne se zase zatáhlo. Zrovna když mám volno a chystám se na pozorování komety Holmes. Doufám, že se mraky nebudou stahovat o víkendech i v létě.

Zahrádka prodána Martinovi Švejdovi za 150.000 korun. Inu, jářku! To je přibližně ekvivalent šesti až devíti let svobody. Nebo více jak 300.000 kompaktních disků s hudbou. Nebo přibližně 600.000 knih. Jenže kam bych to dal, komu bych to odkázal? Jsem zvědavý, kolik vynese jednou prodej tohohle bytu pitomýho, až se budu stěhovat někam na vysněnou samotu u lesa.



Začal jsem plnit výukový program v počítači slovíčky a frázemi z francouzštiny a španělštiny. Dlouho jsem se oba jazyky učil a připadá mi marnotratné zase je zapomenout. Stačí mi jejich znalost jen oprášit. Docela obstojně jsem se jimi kdysi domlouval. Ach ano, „kdysi“...

Vyluxoval jsem, vyměnil košili do práce.

 

pátek, 30. listopadu 42

Návštěva knihovny. Vypůjčil jsem si knihu EGYPT. Říše faraonů od Roberta Hamiltona. Je to nový přírůstek do zdejší městské knihovny, rok vydání 2007, vytištěno samozřejmě v Číně.  Velká výpravná publikace se spoustou kvalitních obrázků.

Výměna ložního povlečení. Pod okny huláká od časného rána sousedovic čubka. Normálka. Je to s ní čím dál horší.

Ještě něco bych měl poznamenat: výrazné zhoustnutí dopravního ruchu ve srovnání s dobou před třemi roky, kdy jsem naposledy chodil do města za prací. Kdyby nebylo povinné pouštět chodce na přechodech, snad by normální chodec ani nepřešel. Mám vážné obavy o směřování civilizace. Je přelidněná, přetechnizovaná, příliš nákladná, samozřejmě i příliš upracovaná, ničemná, s přebujelou byrokracií, pořádek a bezpečí a hlavně klid a pokoj od psů přesto nezaručující. Bordel v totalitním režimu.

 

sobota, 1. prosince 42

5°C, zataženo. V tajícím sněhu na trávníku před barákem pitomým jsou vidět pouze stovky psích stop. První, co uvidím při ranním vyhlédnutí z okna, je čokl nebo soused, který ještě ke všemu se zastaví, stoupne si s rozkročenýma nohama jako kovboj a čumí ti přímo do oken. Nenávist na první pohled.

Ta kniha o Egyptu se mi líbí. Za jeden den jsem z ní přečetl čtyřicet stran. Čte se totiž dobře. Autor se omezuje pouze na holá fakta, nic si nedomýšlí, nepřipojuje žádné dobové soudy ani současné přípodotky, nemoralizuje, nesnaží se být trapně žoviální neboli lidový. Výborně napsáno; zatím se to dokonce obešlo i bez jinde obvyklých tiskových chyb (až na chybějící tečku na konci jedné věty), překlad do češtiny je přirozený, s citem pro jazyk. Zatím jsem spokojen. Je vidět, že to je seriózní zahraniční práce.

 

neděle, 2. prosince 42

Pěkná obleva, je docela teplo. A svítí sluníčko. Dlouho jsem na sobě nepocítil jeho hřejivé paprsky tak jako dnes! Ve fabrice jsem se odvážil jít si nahoru lehnout na čtvrt hodinku – a po deseti minutách mě tam načapala vrátná. Trapas. Určitě to všem vyslepičí. Zůstal jsem schovaný, když přišla, ale to jsem neměl dělat, měl jsem se radši hned ukázat, protože mě stejně našla a asi se hodně vyděsila, ježto dost vyváděla. Snažil jsem se ten hrozný trapas zamluvit a zlehčit, ale stejně tam teď asi nějaký čas nepáchnu. Takovou smůlu můžu mít prostě jenom Já, nikdo jiný.

Nová pracovní košile, napodobující svým vzorem denim, již jsem ještě nikdy neměl na sobě, mě zcela obarvila na modro, takže vypadám po těle jako germánský bojovník berserk.

 

pondělí, 3. prosince 42

Zase jsem nastydlý. Už zas. Od té doby, co chodím do té zpropadené fabriky, nevyjdu z nemoci. To musím určitě chytat od těch lidí tam, to není možné!

 

úterý, 4. prosince 42

Mám rýmu jako trám. To byla práce, když mi neustále kapala voda z nosu, až jsem měl mokrý rukáv, rukavice, nohavice a voda kapala i na výlisky, všude po podlaze a do krabic! A když už jsem potom konečně přestál a přetrpěl svých dvanáct hodin v pekle a utrmácený jsem se blížil k „domovu“, jenž je však víc psincem, než lidským sídlištěm, skočil na mne ještě ke všemu čokl. Neměl jsem sílu odporovat. Netečný jako mátoha jsem doklopýtal do baráku pitomýho, neboli na ubikaci, a šel jsem si hned lehnout. Nemocný a otupělý. V poslední době život nějak nezvládám. Ostatní laškují a baví se, zatímco Já trpím každou vteřinou, již musím v té fabrice strávit. V noci svítil hezky srpeček Měsíce. Samozřejmě jsem si ihned vybavil vlahé měsíční letní noci. Léto se zdá být nyní tak vzdálené...

 

středa, 5. prosince 42

Zaklapl jsem knihu o Egyptě a pustil jsem si k usínání Dargaard. A zjistil jsem náhle, že mi ta hudba zní více egyptsky než germánsky! Zajímavé. Asi nečekaný objev a prohlédnutí následkem dobré četby a dobrých uší.

Cestou do fabriky potkávám dosti často v jedné ulici velkou bílou kočku, rozšafně se tvářící. Kočky se mají nejlíp, zatímco mrtvý muž míří do práce.

Ta blbá lekavá vrátná samozřejmě každému ve fabrice (ne-li ještě dál) vyžvanila, že mě objevila nahoře! A dokonce to nahlásila výš, dvěma dílenským vedoucím, kteří mě kvůli tomu každý zvlášť zpovídali! Strašná „aféra“! „Bonzovat se nemá, ale říct se to holt musí.“ Kdybych jen tušil, co z takové prkotiny bude za povyk, tak bych si to stokrát rozmyslel. Toť se ví, že s lehárem je navždy konec; po dnešku už si tam netroufnu znovu jít. Při minulé mé noční směně jsem před tou vrátnou zdrhal raději hned, jakmile jsem zahlédl blikat její baterku. Kdyby měla pistoli, určitě by po mně střílela. Hrozné. Jako v kriminále. Ono je to sice jako v kriminále v každém zaměstnání, ale tohle je kriminál se zvýšenou ostrahou. „Člověk“ už ani nemůže vystoupat o pár schodů výš do vyššího patra, vstoupit nezamčenými dveřmi do prázdné místnosti a chvilku o samotě tam pobýt. Hrozná fabrika. Nejradši by nám nasadili obojky a určili nám jím povolený výběh. Jsem mrtvý muž. Tohle není život.

Rýmu se mi naštěstí podařilo za jeden den volna razantně vyplavit z těla hektolitry ovocných čajů, šťáv a zeleninových polévek. Je mi lépe. Jen kašel se zase přihlásil a škrábe mě v krku. Podle té knihy o Egyptě, již nyní čtu, panovala tam pověra, že kdo se narodí čtvrtého dne v měsíci, ten podlehne horečce. To je kousíček ode mne; bez dvou hodin se to týká i mne. Raději bych se byl býval snad narodil třiadvacátého – to by mě jen uchvátil krokodýl.

Můj elektronický diář zase trochu zlobil. Slabé baterie to neindikuje, namrzlý nebyl; nevím, co s tím je. Občas prostě blbne. Stejně jako můj CD přehrávač ostatně. I video semtam nefunguje, jak má. Ach, ta náladová technika! Nejlíp mi zatím slouží počítač a discman - obojí již zastaralé, leč stále dobré.

Poněvadž je předvečer svátku svatého Mikuláše, všude po městě, zvlášť na náměstí a v přilehlém parku, je plno rozdováděných parchantů. Je mi krajně nepříjemné prodírat se těmi hlučnými, střečkujícími davy a poslouchat jejich ohlušující petardy, jež metají na každém kroku. Hnus. Už abych byl „doma“ na ubikaci. Aspoň že ti čokli jsou tentokrát zalezlí doma a neotravují mě.

Doma již na mne čekalo nové CD do mé sbírky: Barokní kytara, neboli doslovně David Russell, guitar, plays Baroque Music. Stálo bratru 558 korun! Doufám, že se to vyplatí; ještě jsem ho neslyšel, ale na obalu je napsáno, že to je dvacetibitový kompaktní disk, a tak to bude mít možná alespoň prvotřídní zvuk za tu cenu. Vážnou hudbu nakupuji radši dražší než příliš podezřele levnou, protože u vážné hudby, víc než u jakékoli jiné, velice záleží na dobrém záznamu. No, jsem na to zvědavý. Nechávám si poslech až na noc, až bude v baráku pitomým ten správný klid a ticho na povznášející dojmy, jež mi jistě tato hudba přinese. Jsou tam skladby tří mých oblíbenců mezi starými mistry, jež dosud a již nikdy nikdo nepřekoná: Vivaldi, Händel, Scarlatti. Pouze jakýsi Jean Baptiste Loeillet (1680-1730) mezi nimi je mi zatím naprosto neznámý. V mé počítačové encyklopedii Universum se o něm píše pouze to, že to byl belgický clavecinista. To je také můj oblíbený nástroj; koncertní kytara rovněž, století je také správné, takže se těším na noc.

Neobvyklá kometa Holmes se odmítá zeslabit. Milionkrát zjasněná je prý stále pozorovatelná pouhým okem. Já ji však dosud neviděl na vlastní oči. Buď je zataženo, nebo mám práci. Ale i tak si myslím, že kvalitní astronomický snímek je lepší než mžourání v mrazu do zimou zamlženého dalekohledu a hledání mlhavého obláčku na přesvětlené obloze. Například tento pěkný snímek je z Maďarska.



čtvrtek, 6. prosince 42

6°C, bez sněhu.

Jako vždy, když čtu nějakou zajímavou knihu, i ta kniha z knihovny o Egyptě mě ovlivňuje natolik, že jsem do jejího obsahu ponořen víc, než do ponuré reality začátku jedenadvacátého století. Uvědomil jsem si v noci náhle – za nepřetržitého poslechu Barokní kytary –, že továrna, do níž chodím pracovat, leží od mé ubikace směrem na západ, takže i Já, podobně jako egyptský sluneční bůh, nebo duševní dvojník ka, se ubírám na tu temnou světovou stranu umírat, strávit tam v podsvětí dvanáct dlouhých hodin, abych se posléze ráno zase znovuzrodil.

 

pátek, 7. prosince 42

Prší. Jak jinak, když mám tři dny volna.

V práci jsem se nudil, a tak jsem „cestoval“. Potkal jsem zrovna jako na potvoru vrátného na obchůzce. Napadlo mně, že teď je ta pravá chvíle jít se zašít na leháro, protože vrátný už má pochůzku za sebou. Nahoru jsem však pro jistotu přece nešel, nýbrž natáhnul jsem se na podlahu v jiné místnosti, poblíž šatny. Stejně jsem tam neměl klid a oka jsem nezamhouřil. A když pak přišli lidi na svačinu do blízké šatny, opatrně jsem se raději vyplížil ven.

Ta vrátná na mne divně nepřátelsky zahlížela, když jsem odcházel. To Já bych měl být naštvaný! Ale nijak zvlášť nejsem, protože jsem naštvaný permanentně a na celé lidstvo, takže projevy nepřátelství a podlé jednání od nich očekávám, tudíž mě to nešokuje a tudíž nechává chladným. Je to pakáž.

„Domů“ na ubikaci jsem se vrátil zničený, s náladou na sebevraždu. Hledal jsem, jakou vhodnou hudbu si pustit na spaní, aby odpovídala mému momentálnímu katastrofálnímu duševnímu rozpoložení. Nemohl jsem dlouho nic najít, pro co bych se rozhodl; chtělo to nějakou hodně kyselou a hořkou homeopatickou medicínku; něco tak hrozného a depresivního, abych měl pocit, že jsem s mou malou hrůzou a depresí na vrcholu blaha. Všechno, co se mi nabízelo v harmonografické řadě dlouho nepouštěných disků, mi připadalo příliš veselé a živé; z toho by se mi udělalo jedině hůř. Nakonec jsem si vybral album těžkotonážní, těžce pesimistické, brutální a šílené hudby skupiny BUZZOV-EN. A spal jsem výborně! Uklidněn, ukonejšen a rázem zharmonizován. Přesně to jsem potřeboval. Však vím, co potřebuji.

Pahýl již přes dva roky zlomeného předního zubu mi zevnitř drásá ret. Nevím, čím to je, asi tím, že se mi čím dál víc křiví ústa v nenávistném šklebu, ale jen doufám, že kvůli tomu nebudu muset k doktorům, jak je nesnáším. Sakra, furt něco.

V pořadu Trylek na stanici Vltava právě poslouchám Vodní hudbu Georga Philippa Telemanna. Výborné. To bych si měl sehnat. Ta Barokní kytara je sice také dost dobrá, ale podobné disky se starou hudbou, provozovanou na klasickou kytaru, mám už tři a mám pocit, že by to mohlo stačit.

 


sobota, 8. prosince 42

Je hezky. Mohl bych jít na procházku, ale moc se mi nechce. Stačí se podívat z okna a mám po chuti někam lézt do toho psince. Stejně bych nemohl jít nikam daleko a nijak na dlouho. Nechám si ty výlety radši na jaro a na léto až budu moci vyrazit zase někam hodně daleko za město na čundr pod stan. Už aby to bylo.

 

neděle, 9. prosince 42

Krásná, jasná, hvězdná noc. Mohl jsem se jít někam za město podívat na tu kometu, po půlnoci jsem se chystal a zvedal se dokonce užuž od videa – a stejně jsem nešel. Nechtělo se mi do té zimy, potmě někde chodit a potkávat opilce nebo hlídky psohlavců; navíc se mi chtělo tou dobou již dosti spát, takže z toho sešlo. Štve mě to; štve mě, že jsem si nechal od lidí takhle otrávit život. Ale ono je opravdu nejlepší nikam zbytečně nevycházet, protože bych z toho měl akorát nervy nadranc a pokaženou náladu. Mohl jsem jít aspoň do rockového klubu, jenže tam bych se musel opít, abych tam vydržel a nenudil se, ale pak bych měl druhý den kocovinu a bylo by mi špatně... Ne, moje dosavadní životní strategie je prostě bez chyby, nic mě v ní nezviklá. Lepší si doma v klidu číst, nasávat vědomosti, poslouchat hudbu, přemýšlet a spát. Skutečný život vypukne až s jarem, jako u tolika jiných živočichů a rostlin. Teď je 0°C, bez sněhu, a už je zase zataženo. Víkend byl dlouhý, zítra zase do práce. Ach jo...

 

pondělí, 10. prosince 42

První výplata: 9 750 korun. Nadále nesněží, nemrzne.

 

čtvrtek, 13. prosince 42

Dočetl jsem knihu EGYPTŘíše faraonů. Nejvíc se mi líbila pověst o trestající kraví bohyni Hathor. Nejvyšší bůh Re chtěl potrestat všechny, kdo se proti němu vzbouřili. Pověřil tím úkolem právě kraví bohyni Hathor proměněnou ve lvici. Ta svůj úkol plnila tak svědomitě a s takovou misantropickou chutí, že ji Re musel opít, jinak by byla vyhladila celé lidstvo. Ach, ten alkohol, to je zhouba světa! Alkohol a lidstvo! Já to vždycky říkal! Krásná a poučná pověst!

Kniha to byla celkem dobrá, i když i tady se občas vyskytly nepochopitelné nesmysly a zřejmé dezinterpretace. Například asi dvakrát si autor spletl muže se ženou, ačkoli se lišili již svým úborem! Ženy nosily typické dlouhé šaty na ramínkách s velice hlubokým a odvážným výstřihem, který sahal až pod prsa, takže ňadra zůstávala odhalená. Pěkná móda.

Zaujalo mě také, že dělníci na stavbě pyramid vůbec nebyli žádní zbití a bičem a podvýživou zbědovaní otroci, jak se vždy tvrdilo, nýbrž byli to normální zaměstnanci, placení v bohatých naturáliích, kteří dokonce neváhali i stávkovat, když se jim něco nelíbilo! Další letitý mýtus tedy padl. Zdá se, že mnohé z lidského vědění je spíše falešná představa než holá skutečnost.

Ve fabrice to byla dlouhá, nudná šichta. Jít si tam někam lehnout si už netroufnu, a tak to byla hrůza. Ostatní juchali, jako kdyby si někde potají přihýbali – a Já trpěl. Chtělo se mi spát a bolelo mě břicho. Včera jsem místo spaní koukal na video a navíc jsem se u toho přejedl kokosek. Ta nezdravá směs cukru, vaječných bílků a cholesterolu obsaženého v kokosu mi neudělala dobře. Po návratu na ubikaci jsem si šel okamžitě na dvě hodiny zdřímnout s příjemnou hudbou skupiny Samiam. Vstával jsem jako znovuzrozený – ovšem se starým mozkem, který nedůtklivě reaguje na každé psí zaštěknutí zvenku. Uvařil jsem si špenátem a kečupem ochucené semolinové těstoviny a k tomu omáčku ze sojové pochoutky, samozřejmě na cibulovo-česnekovém základě. K tomu jablečný kompot a čerstvě vymačkaný mandarinkový džus.

Přes den bylo hezky a slunečno, i když chladno. Koukal jsem na to smutně z oken šatny ve fabrice. Země je nadále bez sněhu. Vracím se k rozečtené knize o životě hmyzu.

 

pátek, 14. prosince 42

Napadl sníh a sněží dál. Někomu se to líbí, mně ne. Někdo z toho má dokonce radost, Já nemám. A zvířata koneckonců také ne. „Někdo“ má aspoň důvod odhrabávat sníh před barákem pitomým a o důvod navíc tam otravovat a tropit kravál. Od půl osmé hodiny ranní huláká zase čubka pod okny a druhá čubka ji jakoby naoko okřikuje. Není to nic platné; zrovna tak by na ni mohla křičet místo „buď zticha“ „štěkej“ a vyšlo by to nastejno; takhle jen tropí další kravál navíc. Ten čokl otravnej snad v životě nechcípne! To ho mám otrávit? Jsem už na psí štěkot tak alergický, že mi stačí jen jej někde (kdekoli) zaslechnout a vzkypí mi krev. Dokonce i v jednu hodinu v noci jsem zaregistroval svým již notně přecitlivělým sluchem tu čubku dole si uštěknout. Strašný barák. V noci byla v baráku taková zima, že jsem si musel zapnout elektrický přímotop. Zima jako na dělnické ubytovně v Hradci. Tam byl však alespoň klid, protože tam nebyli žádní psi, jen kočky. Tady v tom baráku pitomým je to horší. Jsem dvanáct hodin v práci, ale těšit se domů nemůžu, protože tohle není domov.

 

neděle, 16. prosince 42

-3°C, sníh. Venku si hrají sýkorky, uvnitř jsem nakrátko objevil jakousi malinkou mušku. Zlatoočka není nikde vidět živá ani mrtvá. K obědu mám rizoto a višňový kompot. Mám třídenní víkend; v baráku je vzácný klid, i když všudypřítomní psi se ozývají stále, byť tlumeně, a odevšad. Přímo pod mými okny je však jejich hulákání minimální. Je vidět, že když se chce, tak to jde – a že ti lidé se svými otravnými čubkami musejí vědět, že obtěžují, ale když jsou všichni ostatní nájemníci doma, tak si tolik nedovolují. Ven bych přesto nešel do toho psince. Hotová cikánská čtvrť. Myslím, že i to pěstování tolika psů přispívá značnou měrou k přírodní nerovnováze a tudíž k neodvratné katastrofě. To není normální.

Keňská nositelka Nobelovy ceny za mír z roku 2004 Wangari Maathai, známá svou aktivitou nazvanou „Zelený pás napříč Afrikou“, tvrdí, že každý člověk by měl vysadit deset stromů, aby pomohl odstranit z ovzduší škodliviny, jež za svůj život vyprodukuje. U mne by to byl tak nanejvýš jeden strom. Jenže ona už neříká, zda to platí i o lidech, kteří nejenže v životě žádný strom nezasadí, ale kteří je dokonce ničí či rovnou kácí a zplodin nadělají svými auty tolik, že bych musel vysázet celý amazonský prales, aby se to vyrovnalo – a oni stonásob! Nejsem optimista. Naděje svitne teprve tehdy, až někdo dostane Nobelovu cenu za návrh razantně snížit počet lidí na Zemi. Já to rozhodně nebudu, protože Já bych tu pakáž škodlivou vyhladil všechnu!

 

úterý, 18. prosince 42

Krátce ze zpráv: Na Marsu objevena půda bohatá na křeménku. Češi se prý řadí v pohledu na život mezi největší pesimisty. No to se nedivím. Já jsem z nich největší.

Další šichta v pekle za mnou. Lítal jsem jak hadr na holi, ruce pořezané od ostrých vtoků. Aspoň to rychle uteklo. Když je tam nuda a není co dělat, je to horší, vleče se to.

Bolí mě břicho. Diagnostikuji to jako meteorismus, tedy hezky česky lidově řečeno zaražené prdy. Mám to z toho, jak ve spěšném stresu polykám v šatně jídlo. Furt tam někdo chodí. A to nemám rád. Jak nemám k jídlu dlouhou samotu a rozjímání za zvuků komorní hudby, mám takhle rozhašené zažívání. Doma mi pak stačí šálek dobrého cejlonského čaje a dobrá barokní hudba k tomu a je mi rázem zase dobře. Zatracená fabrika mizerná, zasraná práce! Nenávidím takovýto „život“.

 

Je jasná mrazivá noc, -7°C. Hned před východem z fabriky mě udeřilo do očí rudé oko Marsu; je právě nejblíž Zemi. Dorůstající půlměsíc mu dělá společníka. Obloha je to pěkná, ale kdyby bylo léto a kdybych měl volno, bylo by to lepší.

Včera jsem objevil na stěně mého pokojíku jakéhosi malého hnědého broučka. Autor knihy o hmyzu, již jsem dočetl, by jej jistě označil jako nějakého škůdce. Takto zvrhle žádné zvíře neuvažuje. Kdyby si, dejme tomu, opice stěžovala například na obaleče jablečného, že jí kazí ovoce, považovali bychom ji nejspíš za řádně zdegenerovanou. Pro opici nejsou „červi“ v jablku problém. Pro ni je to jen protein navíc. Pro člověka to problém představuje – a veliký. Zavdává mu casus belli – důvod k vyhlazovací válce proti přírodě. Tak kdo je tady na nižším vývojovém stupni a kdo je zdegenerovaný? Byla to dobrá kniha, ale štvaly mě tam jeho některé (mnohé) výroky a rádoby vtipné poznámky. Napadlo mně, kolik asi takový parchant vědátorský za život zabil a zmrzačil živočichů při těch svých experimentech s nimi, jež tak často popisuje. Podle těch řečí to musí být závratné číslo. A není na světě spravedlnost, která by jej odsoudila.

Další knihu, kterou jsem rozečetl, je ta druhá vyřazená z městské knihovny – Do Afriky za zvěří. Zatím je to poutavé čtení, i když určité nejapnosti a neuctivosti ke zvířatům se tam vyskytují také v hojném počtu. Kniha, s bohatou fotografickou výbavou, vyšla v roce 1971, ale je psána takovou zvláštní, trochu archaickou češtinou, jako někdy z doby na začátku minulého století. Nebo je to možná neobratný překlad z němčiny – to spíš. Hned mě upoutalo, že nairobská rezervace se nachází asi dvacet minut cesty od hlavního města Keni. Tehdy, v šedesátých letech! Napadlo mně, kolik to dělá asi dnes. Určitě mnohem víc a to se ještě říká kdoví jestli! Kdoví jestli ta rezervace funguje pořád...

Ale abych se vrátil k tomu malému hnědému broučkovi na stěně mého pokoje: Přiřítil jsem se blíž až k němu, abych si ho mohl lépe prohlédnout, ale jakmile zaregistroval svými jemnými a bystrými smysly moji blízkou přítomnost, lekl se a obrátil se k ústupu zpět do temných koutů a spletí kabelů za mým počítačem. Chytrý tvoreček. Po přečtení té knihy o hmyzu si těchto živočichů vážím ještě víc než dosud. Mají úžasné schopnosti a jsou samozřejmě lepší než většina lidí, kteří jsou otravnější a obtížnější než moucha tse-tse. Když jsem dočítal poslední stránky z té knihy o hmyzu, sedla si na protější list jako naschvál, jako kdyby tím chtěla něco říct nebo jako symbol, ta malá muška. Jak se tak znenáhla objevila, tak se i ztratila, aniž bych věděl kam, až jsem si začal skoro dělat starosti o to, zda jsem ji náhodou neopatrně někde v posteli nebo v knize nerozmáčkl. Snad ne. Zatím není nikde vidět – brouček také ostatně ne a zlatoočka rovněž. Ale to nic zlého neznamená, jak doufám.

Tu barokní kytaru si pouštím nejraději v počítači při psaní. Je to velmi příjemná hudba. Taková mimořádně uklidňující a harmonizující zvuková kulisa pro to pravé soustředění ducha. Je to skoro stejně dobré jako zpěv ptáků. Výborně se při tom učí jazyky a vůbec je to moc dobré.

 

čtvrtek, 20. prosince 42

-5°C, bílá zima, ledové království. Stromy, keře, ploty... – všechno je bíle ojíněné jako v pohádce. Nádhera na pohled je to hezká, ale je to mrtvá krása. V baráku pitomým je v noci zima jako v nádražní hale, kde přespávají bezdomovci. Ve fabrice je naproti tomu na noční šichtě krásně vytopeno až přetopeno. Nudil jsem se a chtělo se mi spát. Odvážil jsem se zalézt na čtvrt hodinky do jedné prázdné místnosti a lehnout si tam. Sluch jsem měl napjatý, ale nikdo mě nerušil. Krásně jsem se tím ležením občerstvil. K obědu mám rýži na karí s hráškem, kukuřicí, paprikou, rajčaty, cibulí a pórkem. Muška žije; viděl jsem ji na okně toužit po světle a teple; zaktivnilo ji zřejmě topení puštěné naplno. Buď ráda, ma belle mouche, že jsi uvnitř v teple.

 

pátek, 21. prosince 42

Mám teď vánoční prázdniny; dvanáct celých dní celozávodní dovolené! Na co mi je však takové volno, když je krajina zamrzlá a nevlídná? Z okna šatny jsem se kochal pohledem na svítání a zažil jsem ve fabrice i smrákání. Na věži kostela svítí neonové svíce a ode dneška komety. Mrzne až praští, temná obloha září hvězdami s dominantním skoro-úplňkem a planetou Mars. Jako na tomto obrázku:



Je to neuvěřitelné, ale je to tak; máme zimní slunovrat; sluníčko se ode dneška zase vrací. Přesněji řečeno až zítra v 6.08 světového času. A takto vypadala loni slunovratová obloha nad Tyrhénským mořem ve slunné Itálii.



Z té knížky Do Afriky za zvěří se vyklubala zase pěkná člověčina. Je to vlastně jen zápisník lovců zvěře pro takzvané zoologické zahrady. Název je proto opět zavádějící; správně by se ta odporná humanistická slátanina měla jmenovat „Do Afriky pro zvěř“, a ne "za zvěří". Autoři tam totiž necestovali za zvěří, za poznáním nebo obdivovat zvěř, jak by snad čtenář uhadoval podle názvu, nýbrž lovit zvěř pro zoo. Nemám na ty přírodopisné knížky štěstí. Nenajdu jedinou knihu o přírodě, aniž by se z ní nakonec nevyklubalo něco podobného jako tohle. Ještě že mám svoje knihy, vlastnoručně napsané; jedině v nich si skutečně požitkářsky počtu. Tyhlety lidské (humanistické) rádoby knížky o přírodě se mi vůbec nelíbí. Nebaví mě číst a rozčilovat se nad tím, když někdo píše o tom, jak jsou chycená zvířata brzy klidná a pokorná a ochočená. Já jsem ve fabrice také klidný a necukám se, nekopu, nekoušu ani neutíkám ven – a přesto tam nejsem ani spokojený, ani šťastný, natož abych byl ochočený. Znovu musím udělat příměr s lidmi: kdyby se takto jednalo s lidmi a takto se o nich psalo, to by bylo rámusu kvůli lidským právům a kdesi-cosi! Nelíbí se mi už dokonce ani to speciální výrazivo, jež se vůči zvířatům používá: jak žerou, jaké mají tlamy huby, jak jsou březí a jak se páří a podobně. Už i to mi leze na nervy. Je to vůči zvířatům, jež jsou ve všech ohledech lepší než lidé, neuctivé a ponižující. Takto sprostě by se mělo jednat a mluvit s lidmi a o lidech.

 

neděle, 23. prosince 42

Včera večer jsem byl v Divadelním klubu na punkovém koncertu. Vystupovala tam hlavně moje oblíbená svitavská kapela Čertůf punk. Bylo to dobré, vyřádil jsem se do sytosti, zhulákal do němoty, viděl se s několika známými. Říkal jsem si: „Máš volno, vyrazíš mezi lidi. Vstávaje lehaje trpíš strašnými sebevražednými depresemi; třeba ti chlast udělá dobře.“ – No, neudělal. Utratil jsem přes pět set korun (a mám dojem, že mi ty peníze spíš někdo ukradl), při divokém pogu narazil jsem si palec levé ruky, poblil jsem se v posteli, zašpinil kalhoty i dveře od bytu – a výsledek je nulový. Už nikam nikdy nejdu. Nemá to cenu. Vypral jsem tajně ložní povlečení a suším ho v pokoji na topení. Hrůza.

 

pátek, 28. prosince 42

Ráno jsem si zašel do města koupit barvu na vlasy (modročernou) a k tomu mentolové žvýkačky airwaves pro svěží dech. Už mě ta moje šedivá palice nebaví. Je to tu na ubikaci dost nuda; v zimě není co dělat, když se nemůže jít kvůli sněhu a mrazu ven. Chce to však být aktivnější. Vyluxoval jsem pokoj, utřel prach...

...A taky jsem dočetl knihu s dost zavádějícím názvem Do Afriky za zvěří. Vyprávění o zvířatech v Africe se střídala s vypravováním ředitele drážďanské zoologické zahrady o provozu tohoto všude obskurního podniku, neboli tohoto „záslužného humanistického díla“, jak je zde jednou pateticky přezván. Zvířatům prý nevadí být zavřená v klecích nebo v malých výbězích, protože prý ve volné přírodě také nežijí v neomezené volnosti, nýbrž v nepřekročitelných teritoriích. Zvířata prý mají v zoo o vše potřebné postaráno a tudíž jim nic neschází. Navíc si prý mnohá již na divočinu nevzpomínají, a tak je žádný stesk po svobodě netrápí. Toto člověčenstvo plyne zhruba ze závěru knihy a Já nevím, která věta mě víc uráží. Vztahuji to totiž na sebe a sebe přirovnávám k zajatému zvířeti uvrženému záludnými lidmi do právě takového koncentráku jako je zoo, vězení, sídliště nebo fabrika. Nevidím v tom podstatnějšího rozdílu – a oni zřejmě také ne, to je to nejhorší. Kniha mě navíc rozčilovala špatnou češtinou s nepochopitelně zčlověčeným slovosledem, s nešikovnými výrazy, toporným překladem z němčiny a samozřejmě s množstvím překlepů a pravopisných chyb. Popisky k četným fotografiím se kolikrát vztahují k úplně jinému obrázku, nebo jsou ty popisky hrubě nepřesné... Hlavně že se na tom podepsala (a dostala zaplaceno) odpovědná redaktorka a promovaný biolog, ale výsledek je horší než od zaostalého žáka pomocné školy.

Palec levé ruky nadále bolí; zjevně je naražený a bude bolet ještě hodně dlouho. Práce se blíží. Při úklidu jsem zahlédl toho malého hnědého broučka. Zlatoočku jsem dlouho neviděl a zdá se mi, že jedno z těch mrtvých těl uvnitř dvojokna bude s největší pravděpodobností patřit jí. Mušky občas vídávám dvě; jedna se žel právě uškvařila na čajové konvici. Nemohl jsem tomu zabránit. Venku jsou kromě početných hejn kavek k vidění čiperné sýkorky, jinak je mi smutno a stýská se mi po jarní a letní přírodě. Vzpomněl jsem si také na národní park Khao Yai v Thajsku; tam bych teď s chutí jel; tam bylo hezky a plno zvěře kolem. Jestli budu mít příští rok o vánocích zase tolik volna jako nyní, určitě se zaletím podívat zase někam do teplých krajin. Už aby bylo jaro. Pouštím si z počítače alespoň typický jarní zpěv pěnkavy obecné. Je to však jen nedokonalá iluze. Podle promovaných zoologů a biologů bych měl být spokojen a šťasten, neboť mám co jíst, jsem v teple a nehrozí mi žádné nebezpečí; ale podle přírodního filosofa tomu přesto tak zcela není. Mohl bych snést dlouhou řadu protiargumentů, které by dopodrobna vyvrátily lživá tvrzení v knize Do Afriky za zvěří, ale na co? Nade vším se jako duch nad vodami vznáší princip o totální neudržitelnosti a zhoubnosti světa, jak si jej představují lidé – světa, jako jeden velký kriminál, jako jedno monstrózní zoo.

 

sobota, 29. prosince 42

Obarvil jsem si vlasy. Několik let jsem to nedělal, ale povedlo se. Jsem zase fešák s hárem havraním jako za mlada.

Vrátil jsem se (již poněkolikáté) k rozečteným Starověkým bájím a pověstemPrávě jsem u kapitoly Aeneovo blouděníNarazil jsem tam na jeden slavný výrok, jenž by mohl být nyní i mým heslem:

„Co zbývá přemoženým? Pro ně je jediná spása – nedoufat v spásu!“

To zvolal Trójan Aeneas při marné snaze zachránit své město před plenícími Řeky. Stateční bojují do posledního dechu, třebas by ten boj byl beznadějný – takové je poselství tohoto výroku.

Starověké báje a pověsti je kniha, která patří mezi mé nejoblíbenější a stále si v ní často čítávám. Skoro bych se až přirovnal k lidem, kteří se takto neustále vracejí například k Bibli. Jenže Bible mě nebavila už při prvním čtení a už jsem se k ní nikdy nevrátil a její poselství, jemuž se tak přečasto dává mně zcela nepochopitelný přídomek „duchovní“, mě absolutně nejenže neoslovilo, nýbrž mě postavilo do řad jejích úhlavních nepřátel. Bible je opravdu velmi odporná a chorá kniha. Vezměme Bibli a vezměme Starověké báje a pověsti a máme zářný příklad, jaký je nebetyčný rozdíl mezi kulturou eremickou, tedy pouštní, a kulturou hyletickou, tedy lesní, zosobňovanou ponejvíce Řeckem a Římem, ale též polodivokými Kelty, Germány, Vikingy a pohanskými Slovany dávných věků. Oproti Bibli, která již jasně zapáchá chorobou, zdegenerovaným šílenstvím a schizofrenní náladou moderních rozměrů, jsou Starověké báje a pověsti nádhernou, kouzelnou knížkou, plnou chrabrosti všedního dne, prosté poetiky prostých lidí nezkažené mysli a studnicí zdravé moudrosti předešlých věků. Tato kniha, plus třeba Nietzscheho„Zarathustra“ nebo Antikrist, plus moje vlastní knihy, to je to nejlepší, co se dá číst pořád a pořád a nikdy to neomrzí.

Až příliš mnoho lidí se zabývá myšlenkou, jak by asi pochodil v dnešním světě Ježíš. Někteří říkají, že by nejspíš skončil špatně, v blázinci a podobně. Ale nikdo se nezabývá myšlenkou, že by tak dopadl každý druhý hrdina starověkých bájí. Ti by dopadli zdaleka nejhůř. V dnešním chorém světě by z nich udělali nebezpečné psychopaty, zločince, masové vrahy, megalomany, válečné štváče, fašisty, zatímco Kristus by možná do tohoto postmoderního blázince nejspíš naopak velmi dobře zapadl, stav se určitě úspěšným byznysmenem. Možná by uváděl nějakou televizní šou, jako to dělá animovaná postavička Ježíše Krista v seriálu South Park.

Včera vysílala televize film o Bora Bora. To je země! Slunce, teplo, koupání, přívětiví lidé, přívětivá příroda. Tady je -6°C, sníh, zatažená obloha, zamračení lidé a nevlídná příroda. Připomněl jsem si tím filmem pěkně moje cesty po Tahiti, což je tam odtud blízko a vypadá to tam podobně. Jedl jsem k tomu čerstvý ananas, což mé krásné vzpomínky jen podtrhlo. Hned bych se tam vrátil, kdyby to šlo. Nechápu, že jsem tam nezůstal. Ale třeba jednou... Ještě musím mít někde schovaný malý provizorní slovníček tahitských výrazů, jejž jsem si tenkrát zhotovil. Musím ho najít. Je vůbec možné, že už je to deset let, co jsem tam byl naposled? Rázem jako by to bylo včera; všechno se mi připomnělo a mne opět zachvátil zdrcující smutek a stesk. Ten film si nechám; nebudu ho mazat. V noci se mi z toho dojmu vrátil znovu můj pravidelně se vracející sen o liduprázdné krajině, plné lesů, vod a skal. Tentokrát ta země vykazovala nápadné rysy polynéského vnitrozemí, smíchané s obrázky z naší vysočiny. Nádherný sen. Už zase koukám do map a vymýšlím, kam bych se šel podívat.


 

pondělí, 31. prosince 42

0°C. Vypravil jsem se do knihovny, měli však zavřeno. Tušil jsem to; proto jsem také včera večer prověřoval jejich webové stránky. Že by se však obtěžovali to tam oznámit, to ani nápad. To je možné jen v Čechách, nebo v jiné zaostalé zemi. Internet na hovno. Stále je nejlepší všude osobně dojít. Připomíná mi to dobu, kdy ještě nebyly tak moc rozšířené telefony a o mobilech si mohl dát každý jen zdát: taky se člověk nikam nedovolal a všude musel zajít osobně. Táhl jsem se do města úplně zbytečně – a byla to hrůza: všude plno lidu, aut, posrané chodníky od psů, sníh, na němž to klouzalo... – prostě všechno, co nesnáším. Všichni se uculují, vysmátí přihlouple jako idioti. Nevím, čemu se smějí a z čeho mají tak dobrou náladu; vždyť je to hrůza.

Před barákem pitomým hlídkuje už několik dní a nocí jeden toulavý pes. Je černý a chlupatý a vousiska má bílá od sněhu, jak furt čenichá okolo. Cítí v baráku dole tu čubku uřvanou. Loni tu byl taky a předloni též. Možná že i dřív. Možná ta čubka potřebuje nějakého samce, který by ji obskočil; třeba by pak tolik nehulákala.

Pozoruji ptáky alespoň z okna, když už se nedá jít ven. Kupodivu i tím poutám pozornost kolemjdoucích. To je neuvěřitelné, ani z toho pitomýho okna se „člověk“ nemůže podívat, aniž by nezpůsobil málem sběh lidu! Jeden chlápek se dokonce zastavil a vrátil se o pár kroků zpátky, aby na mne lépe viděl. To je strašné. A vůbec mu to zřejmě nepřišlo trapné.

Opodál někdo venčí kočku přivázanou na vodítku pro psa. U psa to chápu, tam je to dokonce nutné, že je držen zkrátka, ale u kočky mi to přijde jaksi zvrácené. Kočka se má svobodně toulat, poněvadž je to svobodný tvor. Pes je tvor otrocký a obtížný – stejně jako člověk – je tedy správné, že je na vodítku, ačkoli mnozí psi, zrovna ti nejotravnější, jsou pouštěni na volno. S lidmi bych udělal totéž jako se psy – na vodítko s nimi! Každý obyčejný člověk by měl mít svého misantropického pána, jenž by jej vodil na vodítku, držel jej pěkně zkrátka, jak si zaslouží, a na hubu mu dal košík.

Končí jejich (křesťanský) rok 2007, rok velkých komet. Na začátku roku to byla kometa McNaught, známá též jako „Velká kometa 2007“ (obrázek dole vlevo), a nyní, na konci roku, neobyčejně jasná kometa Holmes (obrázek dole uprostřed). Obě tyto komety byly velmi jasné, ale stále to není nic oproti obrovské kometě Ikeya-Seki, která asistovala mému narození v září roku 1965 (obrázek dole vpravo). To je zase objev! Nikdy jsem nevěřil tomu, co se povídá – že narození génia a vůbec výjimečných a epochálních lidí provází nezvyklé přírodní úkazy – nyní však tomu začínám věřit.

 
  

 

úterý, 1. ledna 2008

0°C. Konečně je konec všem těm psychotickým nesmyslům, všemu tomu třeštění vymytých mozků – až do velikonoc. Konečně ustalo to bouchání petard a ohňostrojů. Co na tom kdo vidí? Jistě to stojí nemalé peníze, pak se to s velkým rámusem vystřelí, prskavka pitomá se rozprskne, na chviličku se rozzáří a hned nato zhasne, a to bez jakéhokoliv užitku, a pro mne i bez jakéhokoliv estetického zážitku. Jako život. Myslím obyčejný život obyčejného člověka. Také jeho existence na této zemi je příliš nákladná, také on nadělá za život kraválu, objeví se a zhasne – a na co to všechno? Akorát mě to ruší a rozčiluje. Chvilku jsem se na ta barevná světýlka díval, pustil jsem si k tomu Mozartovu Eine kleine Nachtmusik, ale zanedlouho již mě to přestalo bavit. Říkám: nevím, co na tom kdo vidí a že se někomu vyplatí to kupovat. Jestli mě ty tři právě uplynulé roky prázdnin něco naučily, tak šetřit peníze, obracet každou korunu, dříve než ji utratím. Příliš těžce získávám peníze na to, abych je takto nerozumně utrácel. A příliš lehce mě o ně erár zase obere! Ještě že je tedy s těmi zimními svátky konec a od nich pokoj. Ještě k tomu mě včera máma otravovala s vínem, které nesnáším – zrovna ona, která za celý rok nevypije sklenku alkoholu, ale když to dělají všichni, tak se může posrat, aby to dělala taky. Tyhle davové psychózy nenávidím. Ještě že už je od nich zase nadlouho pokoj. Horší je, že začne nanovo kolotoč do práce a z práce. A palec na levé ruce je stále bolavý...

Dočetl jsem Starověké báje a pověsti. Nemohl jsem se rozhodnout, jakou další knihu si přečtu z mé vlastní knihovničky, a tak jsem si otevřel ten můj purpurový Plivanec na rozloučenou. Nejlepší četba.

Táta kašle a smrká. K obědu mám ovesnou kaši s pórkem, rajčaty a v octě nakládanou kukuřicí. K večeři je smažený čočkový karbanátek, krájená veka z tmavé mouky, křenová hořčice a opět nakládaná zelenina.

 

středa, 2. ledna 2008, misantropického roku 42

Další moje schůzka s blbostí. Šel jsem do knihovny vrátit knihu o Egyptě. Nesympatická a protivná knihovnice mě jakoby „upozornila“ na to, že si půjčuji na tátovu důchodcovskou průkazku a že bych měl mít vlastní. Když jsem nedal najevo rozladění a řekl jsem, že si tedy milerád pořídím vlastní čtenářský průkaz za sto korun ročně, najednou to bylo „dobré“ a v pořádku a nemusel jsem nic platit ani si pořizovat. Najednou!

Objednával jsem si tam prostřednictvím meziknihovního výpůjčního systému román Naruby od Huysmanse. Knihovnice ani nevěděla, jak se správně Huysmans píše a začala to k mému zděšení psát foneticky jako „Ijsmans“. Ta je tam opravdu „na svém místě“, jen co je pravda! A pak se mi někdo diví, že nerad někam chodím a s někým se dávám do řeči, když jsou všichni takoví, ne-li horší. Vždycky je to stejné. Jeden by řekl, že když přijde do knihovny, že se tím octne v oáze vzdělanosti a kultivovanosti, ale opak je pravdou. Zase.

 

čtvrtek, 3. ledna 42

První den v práci po podnikové vánoční dovolené. Vyfasoval jsem samozřejmě tu nejhorší možnou práci: šest hodin ve stoje u vahadel. Navíc s ořezáváním, což namáhalo můj stále ještě dost citlivý naražený palec levé ruky. Ve fabrice bylo teplo, ale venku byla čina! Třikrát vypadnul proud. Vítr byl tak silný, že lomcoval vraty a okenicemi a škvírami v nich foukal dovnitř droboučké sněhové spršky. Po šichtě, když jsem vybíral výplatu z bankomatu, umrzly mi málem ruce a i tváře jsem měl rudé mrazem. Je -8°C. Kdo dnes v noci padne opilý na zem, ten už se živý nezvedne. Doma jsem si uvařil kolínka a dušené čínské zelí a je mi fajn – v rámci možností. Poslouchám z počítače libé švitoření pěvušky modré.



sobota, 5. ledna 42

Zima jako v Antarktidě; -8°C. Zima je hlavně v baráku pitomým. Ve fabrice je krásně teplo, poněvadž se tam topí i přes noc – na rozdíl od mé „luxusní“ ubikace na orwellovském sídlišti Vítězství. Dneska jsem si chodil v práci lehat vždycky tak na čtvrt hodinky do jedné prázdné, ale vytopené místnosti. Jednou jsme se srazili s vrátnou (jinou, ne tou lekavou, žalobnou), která se také chodí v noci zašívat k nám na šatnu. Připomíná mi mne; také má takové divné vlasy, divnou povahu, neurčitý věk a neurčité pohlaví. Vrazili jsme málem do sebe u dveří a v rozpacích jsme se omlouvali jeden druhému.

Když „padla“ závěrečná a odcházel jsem z fabriky, byla už na vrátnici ta lekavá a žalobná vrátná. Pořád se na mne tak divně dívá a nereaguje na moje pozdravy – jistě že formální. S takovým otevřeným nepřátelstvím vůči mně jsem se už dlouho nesetkal. Nevadí mi to, dokonce trochu takovou upřímnost vítám, ale už si jí ani nevšimnu. Má se oplácet stejným, ne-li horším způsobem. Já tu ženskou ostatně na nic nepotřebuji. Nedělám s ní a nepřijdu s ní vůbec do styku, nemá nade mnou žádnou moc, nemá žádný vliv, je to jen pouhý otrok, jako všichni ostatní. Naštěstí se jí dosud nepodařilo přesvědčit o své nenávisti nikoho dalšího. Ale co: možná by mi nevadilo ani to. Vím přece – a denně se v tom utvrzuji –, že je to jedna pakáž. Nikdy jsem neměl rád přetvářku. Dělá to vlastně dobře; Já to budu dělat taky tak.

Máma převzala štafetu po tátovi a nyní má rýmu zase ona. Já už jsem zřejmě imunní po všech těch letošních nemocích. K obědu mám ovesnou kaši se zeleninou a jablečný kompot s kiwi, uvařený v mikrovlnce. Palec stále bolí.

Huysmansův román Naruby nemají v žádné české knihovně, jak jsem zjistil – jaké „překvapení“! Přečetl jsem si na Internetu jednu velmi pochvalnou recenzi na tuto mnou dosud trestuhodně opomíjenou knihu a hned jsem si ji objednal – tu musím mít! V mé knihovničce by nemělo chybět toto mé literární dvojče! Jak je možné, že dosud takové veledílo, přitom jen o pouhých asi stosedmdesáti stránkách, unikalo mé pozornosti? Dobrou knihu abys pohledal! Tytéž nesnáze budou nejspíš platit i o mé purpurové knize. Taky ji asi stěží někdo objeví, přečte, pochopí, ocení... To je vyhrazeno jen málokomu.


Joris Karl Huysmans

 

pondělí, 7. ledna 42

Ledové sevření paní Zimy pokračuje. Pouze se trochu „oteplilo“ na -2°C a vysvitlo sluníčko. Kdyby bylo jaro, šel bych ven; ale jaro není... Na stromě před ubikací sedí hejno ptáčků, asi sýkorek. Jsou zamlklé. Než jsem na ně stačil vytáhnout dalekohled, byly už pryč; jistě hbitě poznaly, že je o ně podezřelý zájem. Škoda. K obědu mám pečené brambory s červeným jablečným zelím.

Konečně, zcela překvapivě, dorazil do knihovny mnou objednaný román Naruby od Huysmanse. Sehnali jej v havlíčkobrodské knihovně. Zajímavé. Já jsem přitom ten román v systému nenašel. Možná je to tím, že se jménem Huysmans nemají problém jen v naší, políčské knihovně, ale i tam, v Havlíčkově Brodě! To je neuvěřitelná pitomost, zároveň tak typická pro lidskou takzvanou „vzdělanost“! Huysmans mají na papírovém přebalu napsáno chybně a blbě jako HUYMASNS, takže opět další setkání s blbostí. Asi to je ten důvod, proč jsem ho nenašel – špatný pravopis.

No nic, knihu tu jsem si nicméně objednal už na dobírku z knihkupectví. No, alespoň nebudu muset dělat jistě obsáhlé výpisky z této „bible dekadence“ a budu ji mít pěkně doma stále při ruce a na očích v mé malé soukromé knihovničce a kdykoli si ji přečtu znovu. Budou tu také možná jisté rozdíly mezi knihou z knihovny a knihou, která mi má ještě přijít poštou. Jedna (ta, již mám teď vypůjčenou) je zde vydána roku 1979, zatímco ta druhá vyšla nově v roce 1993. Každý překlad bude jiný, od jiného překladatele, takže budu moci porovnat, který z nich je zdařilejší a které vydání je lepší.


 

15. ledna bude v knihovně přednáška o Nietzscheovi. Docela bych tam býval šel, ale jako na potvoru mám zrovna ten den noční směnu ve fabrice.

 

úterý, 8. ledna 42

„Oteplování“ pokračuje: jsou +3°C. Znamená to však pouze to, že sníh je rozbředlý a špatně se po něm chodí. Ráno byl pro změnu namrzlý, takže chůze připomínala klouzavý pohyb na ledu. Noc ve fabrice byla jasná a klidná, na obloze byl pěkně vidět Mars. Vždy, když jdu takhle ve fabrice na malou procházku, myslím na lesní zvěř, jak se asi má. Stále nemohu zapomenout. Pod otevřeným nebem mé myšlenky pokaždé zalétají k nim do lesů, kde jsem byl šťastný.

Poležel jsem si ve své tajné místnůstce jenom jednou čtvrt hodiny, jinak jsem měl furt co dělat – tím lépe to uteklo. Mám teď tři dny volna. Po noční jsem se pořádně nevyspal, protože zase huláká čubka pod okny. Kdy ta už konečně chcípne, aby byl od ní pokoj? Hrálo mi ke spánku Vivaldiho Čtvero ročních dob, nahrané a vylepšené (a ozvláštněné!) o varhany, místo orchestru, ale kvůli tomu čoklovi jsem z toho nic neměl. V celém baráku byl jakýsi neklid: dobytčí dupání po schodech, hlasitý hovor, dětský pláč, bouchání dveří. A propos, „dveře“! Pořád si tady vážené panstvo nájemnictvo vymýšlí různé píčoviny (sit venia verbo), jako jsou pergoly, „oprava“ lodžií a velký úklid, ale aby někdo z těch osob, co mají tak otřesně nenechavé ruce, že je to někdy k nesnesení, spravil vchodové dveře, aby tak netřískaly při zavírání a aby šly lehčeji otevřít, to nikoho ani nenapadne. Dnes jsem se nemohl vůbec dostat dovnitř baráku, jak jdou ty posraný dveře špatně otevírat klíčem! Přiskřípnul jsem si do nich dokonce levý ukazovák, až se mi na něm udělala modřina a prst teď bolí. Ještě se mi nezahojil ten palec a teď zase tohle! A na té samé ruce! To je holt zas ta moje smůla. Byl jsem unavený a ospalý z práce, že jsem ani nevěděl, jak se mi taková banální nehoda mohla stát.

Včera jsem začal číst to NarubyZatím jen překladatelovu předmluvu, v níž krátce zhodnotil a popsal Huysmansovo dílo a život. Jeho pravidlem, jímž se prý řídil, bylo „neotravuj jiné a oni nebudou otravovat tebe“. Pěkné pravidlo, škoda jen, že ne vždy funguje. S určitými lidmi vlastně skoro nikdy.

Ráno hned po práci jsem se dychtivě vrhnul na začátek onoho románu. Nedbal jsem ospalosti, nedbal jsem únavy, naléval jsem se četnými číšemi hroznové šťávy, poněvadž jsem byl po dvanáctihodinové šichtě řádně dehydrovaný, sedl jsem si pohodlně do křesla, nohy dal nahoru – a požitkářsky jsem se pustil do čtení.

První dojem je přímo úchvatný. Krásně napsáno, výborně přeloženo. Ocitl jsem se zkrátka zase jednou ve vybrané společnosti vysokého ducha a ovanul mě příjemný nádech pravého francouzského espritu, jejž tak v literatuře miluji. Je to opravdu požitek číst. Jazyková vytříbenost a majestátní sloh. Po něčem takovém prahla má duše již dlouho – leč nenacházela.

Můj dobrý dojem umocňuje návrat ztracené zlatoočky, která poletuje a posedává po mém pokoji. Je to tatáž, nebo nějaká jiná? Řekl bych, že jiná; tahle je nějaká čerstvější. Sluníčko svítí, kavky cosi dole zobou. Zdá se mi to, nebo je to psí hovno? Já mám k obědu mexickou zeleninovou polévku, samozřejmě hojně kořeněnou, s červenými fazolemi. No, on je to spíš takový eintopf se vším možným, co dům dal a na co měl můj gurmánský jazýček chuť. Ke gymnastice poslouchám kultovní album Puritanical Euphoric Misanthropia od Dimmu Borgir. Nádhera. Tomu, panečku, říkám Hudba!

 

středa, 9. ledna 42

-2°C. Na konci loňského třetího čtvrtletí mělo Česko o více jak sto tisíc lidí víc než k 1. březnu 2001. Bylo spočteno, že v Česku je 4,36 miliónu aut. V roce 1994 jich bylo „jen“ 2,92 miliónu. Platíme si povinně ze zákona zdravotní pojištění, ale nyní se bude u lékaře platit podruhé. Poplatky na osobu za odvoz odpadků stoupají. A nejen ty. Hrůza.

A teď lepší a dobré zprávy: Přišly mi rovnou dvě poštovní zásilky –

  1. dlouho očekávané CD rakouské black/deathmetalové skupiny BELPHEGOR s názvem Goatreich-Fleshcult za 423 korun;
  2. kniha NARUBY od Jorise Karla Huysmanse, český překlad z roku 1993 za 151 korun.

Nepříjemné bylo jen to, že při předávání a placení zásilky dole před barákem na nás celou tu dobu štěkala zase ta sousedčina čubka. To je vážně příšerný barák tohleto!

Horší zprávou jsou ty vysoké ceny, ale u těchto položek se to vyplatí a nejsou to úplně vyhozené peníze, jako je tomu v případě daní a podobných člověčin; aspoň je to za něco, co doopravdy chci, co se mi líbí a co potřebuji – a hlavně, co využiji.

Neboť skvostné album skupiny BELPHEGOR Goatreich-Fleshcult (obrázek vlevo) se bude dát poslouchat pořád a ta knížka se též bude moci číst znovu a znovu. Kniha došla trochu odřená na obálce, ale to nevadí – hlavní je obsah a ten se zdá být v pořádku. Román Naruby mi připomíná jednak Poea a za druhé mne. Zatím dobrý. BELPHEGOR mi nejvíc hudebně připomínají polskou skupinu Behemoth, s tím rozdílem, že tohle je víc takzvaně do „blacku“. Je to nářez jak hudebně, tak textově, tak i výtvarným zpracováním obalu. Hudba je prostě skvělá a nemá chybu – co víc k tomu říct? Zkrátka metalový „sypací mlýn“; každá skladba je přitom jiná, střídají se tu různá tempa, od nejrychlejších až po nejpomalejší, hudba hýří neotřelými nápady a invencemi, je pestrá a nenudí. Zpěvák označuje svůj výkon jako „heretické chroptění“ a svou kytaru jako „řetězovou pilu“, další kytarista provádí „šestistrunné flagelantství“ a basista všechno svými strunami „převálcuje“. Zvuk je pak ovšem naprosto dokonalý. Robotizace práce se nezdařila, ale zvuk hudebních nahrávek je čím dál lepší. Kdepak jsou dnes analogové záznamy z magnetických pásků? To byla hudba jak za zdí, jak přehozená vlněnou dekou. Ty staré kazety, co mám, málem už ani neposlouchám. Moderní kompaktní disky jsou asi největší technická vymoženost, jíž upřímně tleskám. Na tomto albu mečí kozli, piští krysy, hekají sexuálně vzrušené (nebo mučené?) nevěst(k)y Kristovy (nebo je to spíš oslí kopulace, jak by napovídal latinský název skladby Festum Asinorum) a podobné zvukové efekty. Texty jsou převážně anglické, ale některé též latinské a jednou či dvakrát zazní i krásná rodná němčina. Jsou to texty obvyklé, blasfemické, snad ještě víc než obvykle; slabší křesťanská povaha by z nich měla asi šok; mně už to připadá normální, ježto jsou to i moje názory a můj způsob vyjadřování, cítění a myšlení. Líbí se mi na nich hlavně, že strkají do jednoho smradlavého pytle církev (zřejmě jakoukoliv), Ježíše, Alláha i Mohammeda, kam vlastně i správně patří, snad ještě spolu se židy a dalšími podobnými úchyláky. Vytmavili to všem bez rozdílu. Tak to má být. Výtvarná stránka alba se rovněž povedla k mé plné spokojenosti (malá ukázka je ostatně již na horním obrázku): morbidní scény mučení, vyhřezlých střev, rozkládajících se mrtvol, zohavených trupů knězů nabodnutých vzhůru nohama na papežské berle, ztopořených penisů, poloobnažených jeptišek chlípně „obcujících“ takzvaně „na koníčka“ s krucifixem nebo s kozlem ležícím naznak na pentagramu a podobné blasfémie. K tomu navíc infernálně stylizované fotografie jednotlivých členů kapely. Pastva pro oči. Musejí to být krásní šílenci – jako Já. Jediní duševně zdraví jedinci v tomto celosvětovém blázinci. Na závěr bookletu mají vepsán tento vzkaz: „Zdravíme všechny nezničitelné démony/hordy, které v posledních deseti letech podporovaly BELPHEGOR, ...heil kozel! ...neomlouváme se nikomu, jsme Belphegor, serem na vás!!!“

Uklidil jsem si pokoj. Bylo tam všude prachu a starých nepotřebných krámů... Vyplašil a vyhnal jsem odtud tím uklízením malého leskle hnědého pavoučka, jenž se spasil útěkem na poslední chvíli. Našel jsem pod lůžkem prachem pokryté staré svetry, staré komiksy o dobrodružstvích Rychlých šípů, nástěnný kalendář z kanárského ostrova La Palma z roku 2001, stolní kalendář z roku 1996 s Ladovými ilustracemi k Dobrému vojáku Švejkovi a jiné zapomenuté poklady. Rozmístil jsem při té příležitosti různě po pokoji tři menší lampičky, jež jsem tam rovněž nalezl. Jsem zvědavý, jak je ohodnotí přísná kritička paní Noc.

K jídlu mám klasickou rýži se zeleninou, kompot z jablka a kiwi a k pití šťávu z čerstvě vymačkaných pomerančů.

Zvýšil jsem o trochu počet posilovacích gymnastických cviků. Svou ranní kávu před gymnastikou a músikou jsem si vylepšil voňavým vanilinovým cukrem. Chutnala dobře, voněla ještě lépe. Jeden ten cukrový sáček s vanilkovou vůní jsem si dal do šatní skříně i do pokoje. Už jsem pomalu tak rafinovaně přeestetizovaný jako des Esseintes, hrdina románu NarubyMáme toho ostatně mnoho společného. Pobavilo mě například líčení jeho zážitku z návštěvy u jakéhosi levného lidového dentisty, kam jej přivedl bolavý zub. Jako bych si četl o sobě. Letošní rok se prostě ponese ve znamení Naruby. Kam jsem dal dřív oči? Zajímavé – kniha vyšla roku 1993 v edici VOKNA; přibližně ve stejnou dobu jako můj Plivanec na rozloučenou!

 

sobota, 12. ledna 42

Z fabriky jsem se vracel v hluboké depresi a s úvahami nad zbytečnou existencí, již vedu. Tohle není život.

Vstal jsem ve tři hodiny ráno a v nádherném tichu jsem se začetl do románu Naruby. Není slyšet nic, kromě slabounkého tikotu budíku. Pravidelné sotva slyšitelné rázy hodinového mechanismu jsou však tak tiché a pravidelné, že je ani nevnímám. Za třeskotu bílého dne a za hlučných podvečerů v baráku si žádnou četbu tak neužívám jako v noci. Je dokonalé ticho, a tak mě nic neruší, nic mě nepoutá s děsivou realitou okolo mne, která nyní jen dříme, aby se za pár hodin znovu probrala a znovu mě drtila svou lidskou nesnesitelností a otravností. Jsem plně odpoután od všeho rušivého. Jen uprostřed noci se mohu plně ponořit do nějaké důležité duchovní činnosti, jakou je například právě četba tohoto skvělého Huysmansova románu. Jako vždy, když čtu něco hodnotného, pohlcuje mě to zcela a splývám s hlavní postavou. Máme toho mnoho společného – Já a des Esseintes: katolickou výchovu, obdiv k onomu velkému Němci – k Schopenhauerovi (výborný rozbor!) –, ošklivění si všeho, co obyčejní lidé obdivují, neochotu snášet všudypřítomnou hloupost a vulgaritu, vášnivé zaujetí pro květiny a umění, neuspokojivé a nenaplněné milostné eskapády, neurotické záchvaty... Já jsem se pouze ještě zcela nevzdal přírody, již nahrazuji umělými prostředky jen po čas mých dlouhých zimních hibernací, zatímco na jaře a v létě se nedočkavě stěhuji pod stan ven do lesů a hor. Tady v tom baráku pitomým se totiž nedá žít – jen přežívat, přežívat zimu. Přírodu žádné umělé prostředky totiž nenahradí – ani ty sebelepší a sebeklamnější. Chybí jim totiž určitý moment překvapení; jsou předvídatelné a nudné. V přírodě nemá „člověk“ o dobrodružství nouzi; stále jej tam něco nového překvapí, zaujme, nadchne, rozvíří usedlou krev; nadýchá se tam čerstvého svobodného povětří, jež se také nedá ničím nahradit, dodá mu pocit pravé prapůvodní zvířeckosti, kdy je vydán na milost a nemilost všem přírodním živlům, s nimiž sounáleží nebo by chtěl sounáležet. Teprve v přírodě mám pocit, že žiji opravdu naplno. Přitom o sto, dvě stě let dříve musela být příroda ještě lépe zařízena k navození všech těchto vzletných pocitů, neboť byla liduprázdnější, rozsáhlejší, přístupnější a dostupnější než dnes. Jestli bych měl někdy spolu s des Esseintem uvažovat o nahrazení přírody, pak by to nebylo v jeho století, nýbrž v mém.

Jsem s četbou přibližně v polovině knihy. Zatím jsem tam nalezl jen asi pět tiskových chyb a párkrát trochu zaskřípal překlad, ale jinak to jde. Jsem zvědavý na to novější vydání z roku 1993, jež mi říká „pane“.

Jsou 2°C, sníh trošku taje, ale drží se. Z počítače mi zpívá rákosník zpěvný. Nabíjím baterie v discmanu. Bolest palce ustupuje, ale z práce mám pořezané prsty. Furt něco. K obědu mám vydatně kořeněnou zeleninovou polévku z čerstvé mrkve, petržele a z kyselého zelí, s kousky tofu, jak to dělávají Japonci.

 

neděle, 13. ledna 42

Slunečno, +15°C na slunci, ve stínu 6°. Ráno, když jsem se vracel z práce, mě se svou písničkou doprovázel starý kosák. Ulice byly prázdné. Pěkná procházka. Chodníky a silnice jsou z velké části bez sněhu. Cestou jsem myslel na to, kam na jaře vyrazím na výlet a kde si postavím stan. Už aby to bylo. Vyspal jsem se pěkně při hudbě skupiny Dimmu Borgir. Bylo to to výtečné album Death Cult Armageddon, nahrané za účasti pražského symfonického orchestru. K obědu mám rýži se zeleninou, do fabriky jsem si připravil k svačině salát z česnekového tofu a litr míchané šťávy z třech různých druhů ovoce: z čerstvého růžového grapefruitu, z ananasu a z multivitamínového džusu. V baráku je nezvyklý klid. Je vidět, že když se chce, tak to jde. Jsou-li ostatní nájemníci doma, nikdo si tak často nedovolí nechat hulákat čubku pod okny a podobně. Někdo jí buď musel už něco říct, nebo skutečně existuje přenos myšlenek na dálku a moje bezmocně vzteklé výbuchy tak přece jen nejsou tak úplně k ničemu. Ale ona to ta čůza ví moc dobře sama, že je s tou svojí čubkou na obtíž.

 

středa, 16. ledna 42

+2°C; sníh pomalu mizí; není to žádná bílá mrazivá zima, leč zima to je. V práci na noční byla celkem pohoda; chodil jsem po liduprázdné fabrice, chodil jsem si lehat do své tajné „odpočívárny“...; až k ránu začal zase frmol, ale to už se dalo přežít. Cítím, že jsem si trochu na ty lidi zvyknul – podle mého měřítka ovšem, což by málokdo nazval úplným nebo i jen přibližným sžitím. Sem tam se snažím otevřít na ně pusu a komunikovat, aby se neřeklo a aby mě jako cizího elementa neukousali, ale spíš se podobným příležitostným sociálním extempore z mé strany vyhýbám, pokud to jen trochu jde, protože jsou to ne-li rovnou barbarští primitivové, tedy jistě velmi jednoduší lidé, s nimiž si nemohu nikdy rozumět. Nereagují prostě správně; neodpovídají tak, aby se mi to líbilo; neříkají nic, co by se líbilo mně. Namátkou uvedu jeden příklad za všechny: Procházím se po podniku, po vnitřním otevřeném dvoře, kde koukám smutně na oblohu a na volně poletující ptáky a tak dále, potkám tam kolegyni a ptám se zdvořile:

„Taky na zdravotní procházce?“

Místo kladné odpovědi, jak bych rád očekával, třebas s krátkým dovětkem, jak je venku hezky nebo škaredě a jak je to dobré a osvěžující projít se krátce na čerstvém vzduchu pryč z dílny, na chvilku odpoutaný od řetězu pracovních povinností, dostalo se mi naprosto uzemňující reakce jako od nějakého degéna:

„Kdo by dobrovolně chodil na procházky, když nemusí?“

Co se na tohle zdegenerované „mudrosloví“ dá říct? Zůstal jsem naprosto konsternovaný nad tou pitomostí – jako vždy, když se neočekávaně setkám se sprostotou. S některými lidmi je opravdu lepší nezapřádat žádné složitější rozhovory – ostatně zdá se mi, že ani ty nejjednodušší. Někteří reagují podrážděně, vyhýbavě, odbývavě, odtažitě, lživě, sprostě a vulgárně – nebo nereagují vůbec, protože si zřejmě myslí, že jsou něco víc, na výši svého léta budovaného profesního postavení, a že by se se mnou snad zahazovali. Navíc si nedokážu vůbec představit, že by bylo jakkoli možné se právě s nimi bavit o něčem, co mě zajímá: třeba o hudbě, o umění, o literatuře – neřkuli o filosofii! To je prostě vyloučeno. S nimi se nemůžu bavit ani o přírodě, o cizích zemích, o cizích jazycích (na německé nápisy čumí blbě jako na cosi nevyslovitelného a nesrozumitelného a všem výliskům proto říkají povšechně, leč nesprávně „baterky“) a tak dále. Nebo o politice – no, to už vůbec! Akorát bychom se do krve pohádali. Stejně to jsou všichni víceméně komunisti či socialisti – jak to tak bývá mezi dělníky. O své pracovní podmínky se přitom málo zajímají, a i tento pramalý zájem se omezuje jen na plané nadávání a pasivní přijímání daného stavu. Jejich všeobecný přehled a vědomosti jistě nesahají dál než k místním maloměstským drbům a prázdnému tlachání o blbostech. Radši to ani nezkouším. Věřím, že bych si otevřením, nadhozením podobných pro ně nezvyklých témat jen přitížil a že by měli zase koho po straně pomlouvat. Už takhle na mne koukají nějak divně jako na nějakého podivína, i když divní jsou především oni. Zajímalo by mě, co si o mně povídají. Možná je lepší to nevědět. S lidmi se prostě radši nebavím. Jednak není o čem, jak vidíme, a za druhé (a nejdůležitější):

JÁ JSEM MISANTROP – S LIDMI SE NEBAVÍM, NÝBRŽ JE NENÁVIDÍM!

 

Ráno jsem si udělal dva vegetariánské sendviče, malinový čaj, pustil jsem si z rádia ranní koncert staré hudby – můj oblíbený pořad – a pohodlně usazen v křesle dal jsem si nohy nahoru na stůl. Pohoda. Víkend začíná. K obědu mám potom špenátovou polévku s bramborovými noky a s kousky lahůdkového tofu.

 

čtvrtek, 17. ledna 42

+3°C, mokro. Koupil jsem novou barevnou tiskárnu se skenerem. Stála 1 704 korun. Je dobrá, líbí se mi; šikovná věcička. K obědu mám zeleninovou polévku s ovesnými vločkami; k večeři bramboráčky z červeným zelím. V baráku se měl zapisovat stav ústředního topení v každém bytě, v každé místnosti, ale nikdo nepřišel. Opruz. Šlendrián. Čekali jsme jak blbci, a nikdo nic neřekne, neoznámí, neomluví se. To je možné jen v tomhle baráku pitomým.

V knize Naruby jsem dospěl již k naprosto skvělé kapitole XIII. Ta se věru povedla. Kruté úvahy o životě člověka. Kapitola XIV se věnuje opět rozborům různých básníků a spisovatelů, mezi nimi i Baudelaira, Poea, Villierse de l’Isle Adama. Baudelaire se mi moc nelíbí, zato Poea mám rád a dostal jsem chuť si znovu přečíst sbírku jeho povídek pod souhrnným názvem Jáma a kyvadlo, jež je chloubou mé soukromé knihovničky, mnohokrát již čtenou. „Můj ty bože! Můj ty bože! Jak málo existuje knih, které se dají číst podruhé!“, vzdychá v knize Naruby Huysmansův des Esseintes – a Já s ním. Kniha Kruté povídky od Villierse de l’Isle Adama se nakrátko objevila tady v místním antikvariátu (jen za 3 koruny!), ale zrovna jsem tenkrát u sebe neměl peníze a než jsem se tam dostal podruhé, byla už pryč a v majetku někoho šťastnějšího. Zajímalo by mě, kdože mě to vlastně předběhl.

Zlobí mě CD přehrávač na skříni. Často, téměř pokaždé, vypadává přehrávání. Myslím si, že je to tím, že se nějak nepatrně uvolňují horní dvířka. Na noc jsem je zkusil zatížit malou kartónovou krabičkou s několika vyřazenými disky, jež neposlouchám, a zdá se, že to zabralo – přehrávání tentokrát nevypadlo ani jednou.

 

pátek, 18. ledna 42

+2°C, zpočátku dne mokro s nízkou oblačností, později kolem poledne se krásně vyjasnilo. Připomíná to blížící se jaro. Pookřívám, ven však nejdu. Na špičce obrovského modřínu před mojí ubikací sedí jeden osamocený čížek a zpívá. Nádhera. Škoda jen, že se ten všemi ptáky oblíbený strom nachází příliš v ostrém úhlu od mého okna, takže na toho čížka nemám moc dobrý výhled. Nevadí, stejně mě potěšil v mém zimním zármutku.


sobota, 19. ledna 42

Brzo ráno o půl šesté pršelo, když jsem šel na šichtu. Ta vrátná se dnes zapomenula a pozdravila mě! Každou směnu si všímám jedné opakující se věci: jaké nemožné triviální chyby v dokumentaci ženské dělají. Pokaždé po nich musím něco opravovat, hledat, zjišťovat. Já vím, že tam v té fabrice nejsem v žádné akademii věd, ale někdy je to s nimi zoufalé. Úroveň jejich inteligence by mohla dobře doložit kupříkladu tato dnešní příhoda: Sečetl jsem jen tak z hlavy dvě jednoduchá pětimístná čísla a dostalo se mi od jedné z nich takovéhoto směšného uznání:

„To ste dobrej, to já bych bez kalkulačky nedovedla.“

A tato „hlava“ tam, prosím pěkně, dělá kontrolorku! Jak jsou na tom s inteligencí ostatní „obyčejné“ dělnice, to už se tím pádem nemusím dohadovat – to už vím. Stejně jsme tam všichni jeden jako druhý – ony z hlouposti, Já za trest, všichni však z nutnosti. Nevzal jsem si od nich tentokrát ani jimi vypracovaný harmonogram směn – „dílo“ to vskutku pozoruhodné, vygenerované opět nějakou tou vůdčí „hlavou“ –, neboť ten harmonogram je tak matoucí, že jsem si raději označil doma soukromě do kalendáře své vlastní směny, protože oni v tom jejich harmonogramu píší noční směny až na další den, kdy noční směna už končí! Takoví to jsou blbci!

Večer bylo celkem teplo; nemusel bych býval mít ani kulicha, ani rukavice. Zapisování stavu topení u nás doma se obešlo dopoledne beze mne, což jsem rád, poněvadž nesnáším cizí lidi v bytě, natož pak přímo u mne v pokoji. Ostatně je mi divné, že se měří a zapisuje stav topení právě uprostřed topné sezóny. Proč ne až po ní, nebo před ní, aby to bylo najednou, vcelku? No, nehledejme však zbytečně rozum v lidském konání, protože bychom ho tam stěží našli, že? Letos jsme protopili o trochu méně než vloni, ale neušetřili jsme tím stejně nic, protože zvedli ceny. Šetření-nešetření – všechno je to jedno, protože ty peníze z vás dostanou tak jako tak; akorát, že zbytečně mrzneme v marné a bláhové snaze nějakou tu korunku ušetřit. Na co už by ty peníze byly, když ne na zaplacení základní životní potřeby – totiž tepla?

Tisknul jsem přes hodinu na mé nové tiskárně Rakovinu na kůži Země. Byla to opravdu zatěžkávací zkouška nejen té tiskárny, ale i pro mne. Vypatlal jsem na to veškerý černý inkoust, záhy se ucpaly trysky pro žlutou a modrou barvu, takže ne všechny obrázky se povedly... – no hrůza. Některé listy budu muset udělat znova – až nakoupím řádnou zásobu nového inkoustu. Pak to dílo bude vypadat opravdu skvostně. Takhle pěkně s barevnými obrázky by mi to žádné vydavatelství nevytisklo. A ostatně ani bez těch obrázků.

Dočetl jsem u toho zároveň i Huysmansovo NarubyPoslední kapitola byla asi nejlepší. Des Esseintesovy trpké úvahy na rozloučenou s osamělým zámkem Fontenay a na uvítanou s nenáviděnou pařížskou společností mi připomínaly moje nedávné loučení s Reinlebensbornem, návrat do baráku pitomýho a vstup do fabriky. A podle občasného nahlížení do novějšího vydání a jeho srovnáním s vydáním starším jsem rád, že mám to nové doma ve svém vlastnictví. Překlad novějšího vydání mi totiž připadá lepší. Například na úplném konci to des Esseintesovo zvolání „Pane, smilujte se...“ – tak se to přece neříká; říká se přece „Pane, smiluj se...“, a podobné drobnosti, jež zamrzí a časem i omrzí.

 

pondělí, 21. ledna 42

První polovina noční šichty proběhla v pohodě; bylo to sedavé zaměstnání, pomalé, nespěšné, chodil jsem si lehnout do své tajné lehárny... Po půlnoci bylo hůř, přesný opak. Přemýšlel jsem o tom, jestli by to nebylo bývalo lepší v pivovaru. Je to samozřejmě pořád lepší práce než v pekárně, ale nejsem už holt ochoten se příliš dřít. Ale mám to sem blízko a nerad bych měnil zaměstnání kvůli každé malé nepříjemnosti; mohlo by se totiž stát, že bych jinou lepší práci už v Políčkách nenašel; možností je málo – nebo jsou daleko. Vždy jsem dával při výběru práce přednost tomu, aby byla ta která fabrika co nejblíž k domovu – a této rozumné zásady se držím pořád. Není to špatná zásada. Nemíním strávit už tak málo volného času na cestách do práce a z práce.

Dnes byl podniknut první pokus seznámit mě s dílenským počítačem na výrobu čárových kódů. Na první pohled mi to přišlo strašně složité. Já bych to dělal jednodušeji. Dlouho již ostatně tvrdím, že počítače lidem práci nijak neusnadňují. Já nedám na svůj domácí počítač dopustit, protože všechno mám v něm uložené a vedené přehledně a hlavně jednoduše. Ale jim jsou počítače v zásadě k ničemu. Zdá se mi, že jim práci neulehčují, nýbrž naopak ztěžují. Vsadil bych se, že to tam měli jednodušší bez toho počítače. Na to bych dal krk! Jsou to prostě blbci. Každý den přinese nějaký nový důkaz jejich blbosti.

Je 8°C. Po sněhu zbývá jen sem tam pár starých špinavých poloroztálých kupek. Koupil jsem novou černou náplň do tiskárny, poněvadž tu původní už jsem vyflákal, a koupil jsem též rovnou náhradní sadu barevných inkoustů. Stálo to rovných tisíc korun! Pěkná drahota. Tiskárna je vyrobena v Číně (zas?), černá náplň v Japonsku a barevná sada je z Mexika. Pěkný guláš. Koupil jsem také lepidlo Gama-Fix s nanášecím štětečkem – je to stejné lepidlo, s jakým pracujeme na lisovně. Vyrobím si s ním originální samizdat mých doposud nevydaných textů:Rakovinu na kůži Země Reinlebensborn.

K jídlu mám okurkový salát s černými olivami a omáčku ze sójového „masa“ s kyselým zelím, rajčetem a rýžovými nudlemi.

Kosmická sonda MESSENGER poslala na Zem nový snímek planety Merkur.

 


Otevřel jsem si Jámu a kyvadlo od Poea, načež jsem zjistil, že mám tu knihu povídek stále rozečtenou a založenou tam, kde jsem minule (nevím kdy) skončil – u povídky Eleonora. Ta je zrovna tak tklivě melancholická a tak se mi trefila do nálady, že jsem pokračoval v četbě dál a dál a pěkně jsem si tím užil tichou noc. Poeův sloh mi vyhovuje po všech stránkách. Mohu jej číst znovu a znovu a vždy je to požitek. Jakkoli se mi Huysmansovo Naruby také líbilo, přece jen se to Poeově zvláštní poetice sotva přibližuje. A pokud bych si dělal z Naruby výpisky, bylo by jich pár, kdežto u Poea jsem rád, že jej mám doma, protože toho bych si musel opsat celého. Tomu říkám „Pan Spisovatel“!

Když jsem spokojeně usínal, za hudebního doprovodu skupiny Machine Head, úplněk se snažil prodrat skrz mraky, aby mě uchlácholil k snění. Docela se mu to povedlo. Jim oběma.

 

úterý, 22. ledna 42

Vyspal jsem se výjimečně dobře do práce díky té výjimečně dobré četbě na dobrou noc a ani mi dokonce nebylo zima jako obvykle. Přes den se však zvedl vítr, přihnala se sněhová přeháňka a ochladilo se. Je náledí. V práci byla výjimečně pohoda, protože někdy si tam připadám jako Charlie Chaplin ve filmu Moderní doba, ale stejně nemám rád denní směny o všedních dnech; fabrika je totiž vždy plná lidí a to nemám rád. V šatně furt někdo je; buď tam uklizečka vytírá celý den podlahu, nebo přicházejí či odcházejí snad po půlhodinách jiní zaměstnanci a podobně. Záchod je věčně obsazený (nesnáším močení na pisoáru vedle někoho dalšího!), nebo je záchod nespláchnutý – no děs. Až teprve po třetí hodině odpolední se podnik trochu vylidní, a to pak teprve chodím rád na svačinku, abych měl trochu klidu a soukromí na jídlo. Stejně mi to jídlo nikdy nějak nesedne – jistě kvůli nervozitě a spěchu – a mám pak po něm všelijak nepřirozeně rozbouřené vnitřnosti. Je to hrůza, ale trochu si už začínám přece jen zvykat. Jen to holčičí juchání mi pořád nejde a ani nepůjde. Ženské jsou rozverné jako děti. Všude chodí spolu jako pusillus grex, jako stádečko koz. Blažená nevědomost. Šťastní to tvorové. Chtěl bych mít jejich veselost, ale rozum si přitom ponechat. Jsou jako ty děti. Však ono lepší; horší by bylo, kdyby byly jako chlapi – a znám pár takových!

K večeři mám kedlubnový salát, zbytek vietnamských rýžových nudlí a banány.

Pokračuji v četbě úchvatného Poea. Nejvíc se mi od něho líbí povídky, které nejsou příliš známé, zatímco notorická Jáma a kyvadlo, Vraždy v ulici Morgue nebo americká čítanková četba, báseň Havran, mi nepřipadají až tak skvělé. Ony sice skvělé samozřejmě jsou, ale často se jim dává neuměřená přednost před ostatními, což je škoda, nebo spíš prostá neschopnost „normálního uživatele“ rozumět dobré literatuře a umět ji ocenit.


 

středa, 23. ledna 42

Ráno jsem se probudil do slunného dne. Je však zima a sníh, -1°C. Otevírám okno. Ozývá se plácání kavčích křídel a sotva slyšitelné popípávání sýkorek. Vzápětí musím okno zase zavřít, poněvadž je jednak zima, a za druhé zase jako ze sopečného sopouchu táhne zdola nahoru ze sousedova pokoje smrad z cigaret. Udělal si zřejmě z místnosti pode mnou kuřácký salónek a Já to mám čichat. Hnus. Hnusáci. Odporný barák. Odporní lidé. Skončím jako des Esseintes, uzavřený před světem. Však ano: nechci nic vědět o světě tam venku, jenž mne odpuzuje. Neodpuzuje mne však svou přirozeností, svou „přírodou“, nýbrž svou umělostí, svou zdegenerovanou polidštěností. Nenávidím lidi, způsob jejich nebásnické moderní mluvy, způsob jejich nepoetického „života“, jejich debilní vysmátost, jejich nejnovější zprávy, potrhlé aférky, „žhavé“ trháky a hity, módní „vychytávky“ a vynálezy, politický systém, společenské trendy, televizní a rozhlasové programy, jejich takzvanou „kulturu“ vůbec. Opovrhuji dnešní mládeží, která již nerebeluje, tak jako jsme se bouřili my, ale která je ještě horší a měšťáčtější než jejich rodiče i prarodiče. Odpuzuje mne to všechno. Raději bych žil v snovém světě Poeových přízračných krajin, ukrytých hluboko v údolích Rozeklaných hor, uprostřed bujné zeleně a barevné nádhery statisíců omamně vonných květin, kudy protéká křišťálově průzračný potůček plný stříbrných rybek. Hodil bych se tam. Hodil bych se za jednoho z Poeových zasněných, anemických hrdinů, jichž se smrtelně dotkne každá urážka, každý letmý kontakt s hrubým vnějším světem lidí tam kdesi daleko v hříšných velkoměstech jejich ubohosti a zkaženosti. Zničí je to. A mne to také ničí.

K obědu jsem si uvařil kapustovou polévku s bramborovými noky.

Po parapetu okna uvnitř pokoje leze jakási malinká žlutohnědě kropenatá mandelinka. Pozoruji ji a hlídám, aby nespadla dolů do odpařovacích misek na topení. Ne, je to dobré: otevřela krovky a vzlétla kamsi jinam.

 

čtvrtek, 24. ledna 42

Tedy takovou „práci“ jsem nezažil! Dvanáct vleklých hodin nudy a lehára. Čtvrt hodinky jsem pracoval, čtvrt hodiny jsem ležel – a tak to šlo pořád dokola. Tak takovou „práci“ jsem potřeboval! Paráda. Akorát jednou mi ustřelil do levého oka malý ostrý plastikový odřezek a chvíli bylo napínavé, zda jej z toho oka vylovím či vyplavím čili nic, ale dopadlo to dobře. Procházel jsem se úplňkovou nocí po dvoře podniku. Kolem měsíce se tvořilo pěkné duhové halo. Škoda, že není léto a že nejsem někde v lese. Myslím na zvířata a na to, kde si od jara postavím stan. Cestou na ubikaci se v parku rozezpívali kosi. Ozývají se odevšad a někteří jsou i vidět dole na zemi ve světle lamp. Tak tak jsem se vyhnul psohlavé hlídce u nás v psinci, totiž na bývalém sídlišti, a už jsem konečně „doma“ v mé „přepychové rezidenci“. Snídám zbytek kapustové polévky a s nohama nahoře opřen v křesle poslouchám ranní rozhlasový koncert vážné hudby. Mám štěstí: právě hrají Couperina.

Další paráda mi přišla poštou: dva kompaktní disky – jeden se starou hudbou Arcangela Corelliho, druhý s nordickým black metalem švédské skupiny Necrophobic. Obojí na prvý poslech výborné. Stálo to dohromady 629 korun, což je slušná cena. Corelliho Concerti Grossi jsou dobře nahrané a mají dobrý zvuk, byť záznam vydaný společností Deutsche Harmonia Mundi je starý přes třicet let. To jsou prostě Němci; na ně je spoleh, na rozdíl od českého šlendriánu; německým důrazem na kvalitu a důkladnost a dobře odvedenou práci si může být misantrop jist. Toto album právě poslouchám.


 

Album Hrimthursum skupiny Necrophobic si pořádně poslechnu teprve za chvíli při gymnastice, ale už mě upoutala například zajímavá ouvertura Zavraždění Ježíška a výborná čtvrtá skladba s názvem Věk chaosu – to bude hit! Metalová palba, chroptění, kvílení kytar, samplované chorály, dívčí vokál i pláč – vše je na svém místě, nechť tedy započne peklo! Ostatně zdá se mi, že tato démonická hudba bude vhodným relaxačním doplňkem nesnesitelného postmoderního kraválu, jenž proniká ještě příliš nedokonale utěsněnými okny z venkovního nepřátelského prostoru do mé misantropické sluje Černé nenávisti, jak zní překlad další z dvanácti skladeb na albu. Celý den rachotí po obloze zase stíhačky – jedna za druhou – a k tomu jim přizvukuje čubka. Zkrátka normální peklo na Zemi počátku jednadvacátého století. Pořádně si ty Necrophobic zesílím – když nikomu nevadí ty stíhačky a ti čokli, nemůže jim vadit ani hlasitá hudba z bezútěšných temnot uprostřed Věčné zimy, jak zní další název jedné ze skladeb. Nechám se touto hudbou, tímto lékem na současný svět, vykurýrovat, Já, Misantrop, jsa nyní Zaslepen světlem, osvícen tmou, jak se chroptí ve druhé skladbě. Obal zdobí ponuře tmavomodrá malba hořící křesťanské katedrály. V popředí obrazu stojí zasmušilé sochy misantropických nesvatých světců v kápích se znaky pentagramu v rukou a v dáli utíká křesťanská holota přes jakýsi snad symbolický kamenný most. „Hrimthursum“ – tímto mocným hněvivým zásahem udeří o soudném dni vládce mrazu a ledu obr Hrým na tento zpustlý svět. Nuže, do toho!


 

Jsou 4°C, slabý poprašek hnusného sněhu se dál drží. K obědu mám ovesnou kaši se zeleninou a avokádový kompot. Víkend začíná.

 

pátek, 25. ledna 42

V noci pršelo a objevil jsem na stěně mého pokoje dalšího živého tvora: sytě černého pavouka. Visel na pavoučí nitce a ráno se pouze přesunul od dosti frekventovaného prostoru poblíž okna, jež často otevírám, do bezpečnějšího místa v jiném rohu místnosti. Tam již nevisí na svém pevném vláknu, nýbrž jen nehybně sedí přitisknut k holé zdi. Tam je mu dobře, zatímco na okenním skle sedí skromně a téměř nepozorovaně onen maličký hnědožlutý brouček, jejž jsem objevil ve středu.

Objednal jsem si v místní knihovně další knihu pomocí meziknihovní služby: ty již shora zmíněné Kruté povídky od Villierse de l’Isle Adama. Ta protivná a blbá knihovnice byla dnes nějaká nezvykle vstřícná, milá a ochotná. Co se to děje? Že by začátek konce světa? Jméno autora jsem se jí tentokrát ani nepokoušel diktovat, po zkušenostech z minula a také proto, poněvadž má dosti složitý zápis, jenž by dělal potíže i takovému zkušenému francouzštináři, jako jsem Já, a rovnou jsem se nabídl, že jí to jméno raději napíši sám.

Vyměnil jsem domácí úbor za nový a čistý. K obědu mám zeleninovou polévku po japonském způsobu s kousky tofu. Venku je asi 1°C, jasno a slunečno, leč fryšno a velmi nepříjemná zima, při níž slzí oči a mrznou všechny nezahalené části těla; dělá to zřejmě ten ostrý severák, co vane. Počasí jako z alba Hrimthursum od skupiny Necrophobic; taky se tam v každé skladbě zmiňuje zima, sníh či mráz. Inu Norsemen, Seveřané. V parku je přítok rybníka odporně začlověčený haldami odpadků, ponejvíce tvořenými – jak jinak – plastikovými flaškami. To ten člověčník nemohou Technické služby vylovit a odklidit, místo jiných neužitečných prací? Takhle se radnice stará o zvelebování města, jež má být lákadlem pro turisty a domovem pro daňové poplatníky? To by se taky ovšem musel některý radní občas projít pěšky po městě, aby viděl něco, co zřejmě z jedoucího auta vidět není.

Našel jsem další „botu“ v „parádní“ encyklopedii Universum na disku: Velký třesk je tam anglicky psaný jako „Big Ben“ místo „big bang“. Big Ben je jméno velkého londýnského zvonu! Opravdu „povedená“ studnice poznání tahle zčlověčená encyklopedie! A to mi vloni drze nabízeli novou aktualizovanou verzi za sto korun českých! Měl jsem jim k tomu odmítnutí něco pěkného připsat. Ale oni by to stejně nepochopili nebo by to vůbec nečetli, nebo vůbec nepřečetli! Kdo ví, jestli takoví blbci dokážou vůbec číst! Pochybuji o tom. Psát tedy neumějí naprosto jistě. Ve starém Řecku by za tohle sklidili ještě posměch: „Neumí číst, psát ani plavat!“ Ale dnes už se nikdo nestydí přiznat, že nic nečte, kromě časopisů; že za život nepřečetl jedinou knihu; že nikdy nic nenapsal; žádnou báseň, žádný spis, ani mizernou stránku do deníčku, v němž by si srovnal vlastní myšlenky a naučil se dobře psát – a plavat možná také neumějí. Přitom ta verze, jíž jsem nespokojeným vlastníkem, měla mít takzvaně „časově neomezenou platnost“! Tato „časová neomezenost“ tudíž skončila již za pouhých šest let, zatímco jejich intelektuální omezenost trvá dál a věčně. Víc než studnice poznání je tato encyklopedie spíše dokladem mimořádně nízké úrovně vzdělanosti počátku jednadvacátého století, kdy už nic neplatí, všechno je šunt, nic nemá cenu a na nic není spoleh. Záměna Big Bena za big bang ovšem není jediná závažná chyba. Zdaleka ne. Čím déle tuto takzvanou „encyklopedii“ mám, tím víc chyb v ní nacházím. A jakých! Nejhorší je snad „informace“, že Valpuržina noc, jež připadá na noc před 1. květnem, nastává – cituji – „31.4.“ Připomínám pro méně chápavé, že onen 4. měsíc v roce, duben zvaný, má vždy pouze 30 dní; „31.4.“ je tedy stejný nesmysl jako třebas 30.2.! To je „vzdělanost“, to je „učenost“! Domnívám se, že Já bych se stejného omylu nedopustil ani v první třídě základní školy – a možná že ani v mateřské školce ne. Ale jim je to jedno. Už slyším to jejich české „to je dobrý“ a „to se může stát každému“. Ale není to dobrý a v takovémto informačním médiu by se to nemělo stát vůbec! Hesla jsou plná nesrozumitelných a zbytečných zkratek, neboť na rozepisování zřejmě zase někdo neměl čas nebo tím zase někdo šetřil místem – na nepravém místě ovšem; hypertextový odkaz na ptáka zvonka se otevře u rostliny jménem zvonek, odkaz na ptáky hrdličky se otevře u takzvaných politických „hrdliček“, tedy umírněných politiků a podobně. O četných překlepech pak nemá smysl se ani rozepisovat; to už se dnes rozumí samo sebou – lidužel. Jsou věci, jež mě opravdu dokážou nadzvednout! To je tupost, to je břídilství! Študuje to dvacet let a více, ba intelektuální obor je doslova jejich denní chléb, ale výsledek podle toho přesto nevypadá. Jsou to prostě blbci – málo platné.

Máma si někde venku podvrtla jedno své artrózní koleno a belhá se doma o holi. Dnes prala, vysávala prach, uklízela, postrkovala s kuchyňským sporákem. Říkám jí pořád, aby se šetřila, aby změnila nezdravý jídelníček a vyřadila z něj především sladká jídla, jež brání správnému ukládání vápníku v kostech a kloubech, aby úplně přestala jíst maso, při jehož trávení vznikají v těle určité kyseliny, jež přímo poškozují klouby, aby omezila brambory, jež jsou plné škrobu a přispívají tudíž k nadváze, což také příliš nesvědčí pohybovému ústrojí a tak dále. Bojím se, aby jednou neskončila odkázaná na kolečkové křeslo. Já už mám také své neduhy, jakkoli jsem o třicet let mladší, a podvědomě se již šetřím, jak a kde se dá; nesnažím se strhat všechno najednou.

  

sobota, 26. ledna 42

Před barákem někdo nasypal ptáčkům kousky pečiva. Kavky to mají zpucované v cuku letu. Všude po sídlišti se ozývá rozličný ptačí zpěv. Rozeznávám tu krom kavek ještě sýkorky modřinky, hrdličky, čížky...; a včera se mi zazdálo, že jsem snad zaslechl i hlas rehkův, ale to není možné, protože ten má být nyní v teplých krajinách. Ty dvě hrdličky teď sedí přímo naproti mému oknu na stromě a něžně se jedna druhé dotýkají. Krása. Mám rád detailní záběry, takže je odsud pozoruji dalekohledem.

 

Hrdlička zahradní

 

Máma dostala ráno od pohotovostní lékařky injekci proti bolesti, bratru „jen“ za 90 korun, a je jí lépe. To máme „bezplatné zdravotnictví“! Paroubek, socialisti a spol. to můžou dál čile vytrubovat do světa – on už to někdo zaplatí.

Jsou asi 2°C, k obědu mám okurkový salát a rizoto. Poslední den víkendu. Už mi to volno na konci pracovního týdne nepřipadá tak dlouhé jako zpočátku. Kosmická sonda MESSENGER poslala nový barevný snímek srpku planety Merkur. Hle!


 

neděle, 27. ledna 42

Prší, prší, jen se leje. A k tomu silný vichr věje. Takto ve verších by se dal charakterizovat dnešní uplakaný den. Šichta proběhla rychle a hladce; holky jsou fajn a nesouměrná dvojice seřizovačů Vráťa a Péťa, z nichž jeden je velký a druhý malý, jsou také bezproblémoví hoši. Začínám se konečně celkem zapracovávat a zvykat si na ty cizí lidi. Vraceje se k ubikaci, zadul pojednou tak mohutný závan vichru, že jsem se bojácně otáčel po stromu, jejž jsem míjel, jestli nebude padat. Divím se, že doposud nevypadl v baráku pitomým elektrický proud; někdy totiž vypadává i kvůli daleko nicotnějším výkyvům počasí a z příčin daleko neznámějších. K večeři jsem si uvařil opět moji zamilovanou polévku stokrát jinak, avšak vždy po orientálním způsobu se spoustou koření a se zeleninou, s cibulí a česnekem a s tofu. Kvůli tomu zvětření – s následkem špatného televizního signálu – se mi špatně nahráli Simpsonovi; vypadával hlavně zvuk a někdy též barva nebo rovnou celý obraz. Naprogramoval jsem proto video ještě jednou na noční reprízu, ale ta se pro změnu nenahrála vůbec. Měl jsem si na ni raději počkat a nahrát si ji ručně. Mám tak pokažený jeden díl, leda bych zkusil chytnout někdy za hodně dlouho reprízu reprízy, za předpokladu ovšem, že na to nezapomenu. No co, Simpsonovi stejně už hodně polevili a nelíbí se mi tolik jako dřív. Všechno – i oni – podléhá neúprosnému zákonu rostoucí entropie. Už to nejsou ti staří dobří Simpsonovi, co bývali. Jsou nyní jaksi vybledlejší a bezzubější, postrádá to ten starý dobrý šmrnc a svěží originálnost; vykrádají sami sebe, opakují se v námětech, dvakrát v jedné řadě se tam například mluví italsky, padají tam otřelé a trapné vtipy, které již nejsou k smíchu, je to stále stejné a začíná to být nuda. Myslím, že by měli skončit raději dřív se slávou a ctí než nakonec dojet na okoukanost a nezájem.


 

pondělí, 28. ledna 42

Jasno a slunečno, 1°C. Ráno dlouho pozoruji z okna ptáky. Je jich tu plno, různých druhů: kavky, vrabci, modřinky a zase jeden osamocený čížek ve větvích břízy. K obědu si dělám zeleninové rizoto.

Vědci navrhují ukončit současnou geologickou dobu zvanou holocén a začít označovat novým jménem novou dobu v historii planety Země. Tuto dobu by pojmenovali antropocén, tedy dobu člověka. Je to sice opět zpupně pyšná myšlenka, leč pravdivá. Lidstvo opravdu přetvořilo Zemi k nepoznání od dřívějších údobí a dob. Zaplnilo ji velkoměsty, změnilo tvářnost krajiny, pozměnilo složení jejích prvků, vyhladilo mnohá zvířata i rostliny. Otrávili Zemi a zničili ji; sevřeli ji do svého krunýře a rozlezli se po ní jako morová nákaza. Jedinou nadějí, jak zvrátit tento nešťastný stav – říkám to už dlouho – je pro Zemi srážka s nějakým asteroidem, jenž by tento lidský mor zlikvidoval rychle a snadno a navěky věkův – amen. Jeden takový (označen jako 2007 TU24) přiletí z hlubin vesmíru zítra o půl desáté, ale bohužel Zemi mine asi o 500 000 kilometrů. Škoda. Tak možná zase jindy. Naděje na katastrofu, naděje na poskytnutí možnosti nového začátku, je tu stále, vždyť takových nebezpečných asteroidů, které prolétávají v těsné blízkosti Země existuje asi 800. Mají tedy teologové svým způsobem pravdu, kázají-li, že spása přijde shůry?

 

To je on - asteroid 2007 TU24

 

úterý, 29. ledna 42

Práce byla zadarmo; nevím, proč jsem tam musel být; raději bych si byl vybral nějaké volno, třebas neplacené, protože jsem stejně většinu pracovní doby proležel a nudil se a promarnil tak spoustu času, který bych jinak mohl věnovat svým zálibám. Bolely mě nohy jen z toho, jak jsem pořád chodil nahoru po schodišti do své tajné lehárny a zpět. Vždycky jsem dvacet minut ležel, deset minut pracoval a tak pořád dokola. Ještě že za to budou aspoň peníze. Takovouhle „práci“ jsem potřeboval! Ať tedy žije práce!


  

Kontrolorka Eva má po zřejmě rušném víkendu na dršťce jakousi odpornou vyrážku, která vypadá jako syfilis. Věře bylo prý nějak špatně; od čeho nebo proč, to nevím. Má-li to „krámy“, je to špatné; nemá-li je, je to špatné taky – tak co, furt něco.

Obdržel jsem takzvanou „sestavu zaměstnance“ – list, na němž jsou uvedeny příchody a odchody, počet odpracovaných hodin za měsíc a podobně. Zbytečnost. A opět debilita! List totiž ku mému neskonalému podivu končí včerejškem, ačkoli do konce ledna mám absolvovat – i s dneškem – ještě tři směny! Člověk misantropický nevyjde z údivu! Ale přece jen mne napadá způsob využití pro tuto pitomost – ne, nemám na mysli ten prozaický, řekněme „toaletní“ účel papíru; na to je příliš tuhý: využiji ten papír pouze jako zkušební stránku do mé nové tiskárny.

Nebo druhá debilita: Četl jsem si z nudy pokyny pro ohlašovatele požáru; cedulka je to malá, textu pramálo – leč dvě hrubé chyby jako Brno tam bijí do očí (avšak jen do mých, těžce zkoušených)! Vypracovala to jakási inženýrka a další inženýr se pod ten zapocený elaborát podepsal. Páni inženýři! Honorace! Ale psát to neumí! To mě na tom štve, že Já, se svým pohříchu „jen“ soukromým vzděláním, tady vykonávám podřadnou, špatně placenou ženskou práci, a oni si sedí v kanceláři na svých tlustých prdelích, v příjemném tichém prostředí s palmami, fíkovníky a kaktusy v květináčích, popíjejíce své banální úřednické kafíčko – a přitom to jsou takoví blbci, kteří nedovedou nic napsat správně. To mě zase dostalo do varu. Neudržel jsem se a začal jsem nadávat nahlas, polohlasem; fabrika byla prázdná, a tak mě snad nikdo neslyšel. Možná je to škoda. O mně si pak asi všichni myslejí, že jsem buď idiot, nebo nějaký potrhlý génius, jenž se svým minipočítačem na baterky – na který, jako tvrdá Y, čumějí jako na něco hrozně složitého a nepochopitelného – když tedy s tímto minipočítačem dokáži na počkání vypočítat čas, potřebný k dokončení zakázky, znám-li počet cyklů stroje v sekundách a počet zbývajících kusů výlisků. Na takovou triviální početní úlohu, již by měl zvládnout každý průměrný školák, civějí s hubou otevřenou, jako kdybych to vypočítal z hlavy nebo jako kdybych to vyvěštil z hvězd.

Při návratu z fabriky zpátky na ubikaci jsem zase málem potkal Humeníka z vedlejšího vchodu s čoklem. Pravidelně mi leze do cesty, když se vracím z noční, blbec jeden; to je strašně „příjemné“. Přidal jsem do kroku, abych na toho psohlavce blbýho nemusel narazit. Ještě že mu zbývá aspoň tolik rozumu, že zpomalí a nechá mě v klidu přejít, aby mě neotravoval ten jeho nevychovaný čokl. Asi je mu to samému trapné furt se s tím čoklem producírovat po venku a otravovat kolemjdoucí. Říkám „asi“. Stále však musím opakovat: Že jim to není blbé? Jim všem. A co na těch čoklech vidí? To v životě nepochopím. Musí kvůli venčení vstávat dřív do práce, aby stihnuli posrat chodníky a stejně není na sídlišti mnoho míst, kam se s tím psem dá jít. Ošlapuje to tedy jako kurva na ulici v zimě, ve tmě, za každého počasí, a co z toho? Co z toho mají? Já tedy nic, kromě zvýšeného tlaku. Někteří si ovšem při tom všem obtěžování a znečišťování ulic psími výkaly ještě myslí, kdovíjak to není roztomilé a hezoučké mít „pejska“ a nechat ho dorážet na chodce. Roztomilé a hezoučké už dávno není ani chovat děťátko, natož nějakou hlučnou, obtížnou bestii, která je stejně zdegenerovaná jako její páni. Ale totéž se dá prakticky prohlásit i o těch dítkách. Asi budu muset zase ztropit kravál a někoho seřvat, abych je vyvedl z fatálního omylu. Asi budu muset přivolat apokalypsu a seslat ji na blbou hlavu lidstva. Asteroid 2007 TU24 Zemi bohužel minul, a tak se moje vysvobození z tohoto pekla opět oddálilo na neurčito. Věřím však v Apophise.

Pokračuji dál v „životě“. Moje chvíle jistě jednou přijde. Je zataženo s nízkou oblačností, 5°C. Při „životě“ mě má pro dnešek udržet prostá ovesná kaše se zeleninou a banán.

Při stlaní mého spartánského lůžka jsem našel toho malého broučka, jenž tu se mnou bydlí. Považoval jsem jej nejprve za smítko. Byl trochu pochroumaný a otřesený, ale jinak v pořádku.

Véva mi neočekávaně poslal nový seznam novinek z jeho rozsáhlé sbírky punkových disků na nahrání, ačkoli jsem si již léta u něj nic neobjednal. Ani tentokrát se tak nestane, protože punku mám dost (tak i tak) a můj zájem o hudbu se nyní soustřeďuje již jen na dva žánry: na nordický black metal a na starou barokní hudbu; už ani od Mozarta nemusím poslouchat úplně všechno. V dnešním ranním rozhlasovém koncertu vážné hudby vysílali jednu jeho skladbu, ale vůbec mě nezaujala. Ten můj nový Corelli je rozhodně lepší.

Kontejnery přetékají odpadky. Jedna píča od vedle s červenými praménky ve vlasech a samozřejmě s čoklem (kde se berou?) háže ze zoufalství svůj pytlíček s vložkami nebo s použitými kondomy nebo s psími výkaly nebo s placentou (nebo s čím) do kontejneru u jiného baráku. Zanedlouho to člověčenstvo budou nosit kam – do přírody?

 

středa, 30. ledna 42

Ráno jsem potkal dohromady tři kočky! První z nich, velkého siamského kocoura, jsem potkával už když jsem chodíval do p@kárny. A když jsem se večer vracel, viděl jsem jednu další kočku!

Je sucho, zataženo, zima. Po dnešní práci mě bolí hlavně zadek od sezení na tvrdé židli. Přál jsem si, aby byla noc, ježto bych si mohl jít aspoň nahoru lehnout, ale ve dne? To se neodvážím – a dobře vím proč. Přál jsem si mít u sebe alespoň můj počítač, abych si mohl něco číst, prohlížet obrázky, poslouchat hudbu nebo si prosvištit pár slovíček. Přál jsem si mít s sebou aspoň knihu, jak už jsem to tady taky jednou-dvakrát viděl u jedné víkendové brigádnice; ale to by všichni koukali, kdybych vytáhnul své velkoformátové bibliofilní vydání Edgara Allana Poea! Přál jsem si některé z těch věcí mít; avšak neměl jsem žádnou. Nasral mě akorát vedoucí, protože si mě dovolil napomenout, abych si nehrál s mým elektronickým diářem a věnoval se práci.

„Copak to“, prý, „řešíte?“, řekl, když mě viděl sedět u mého pracovního stolku, znuděného, zahloubaného a skloněného nad diářem.

„Tam je vaše práce“, a ukázal na prázdnou krabici, to jest na hotovou práci.

Měl jsem opáčit „hovno ti je po tom, co řeším!“, ale místo toho jsem jen nevrle zavrčel „ále nic“ a šel jsem předstírat práci.

Měl jsem ještě lépe říct spíše to, že počítám výrobu, ale nejlepší věci misantropa napadnou, až když je pozdě. Nicméně mi to zkazilo náladu na hodně dlouho. Kdo si myslí, že je? Ani jeho takzvaná „vedoucí funkce“ jej neopravňuje takhle se mnou jednat – jako s vězněm, jako s otrokem. Zajímalo by mě, jestli tak jedná s každým. Asi ano, protože holky byly dnes nějaké aktivní a neshlukovaly se, necouraly a nedrbaly jako obvykle. Nejspíš kvůli tomu volovi, poněvadž ho znají lépe a déle než Já. Tak to asi bude. Stejně mám ale vtíravý dojem, že mě sem, mezi samé ženské, přijali na práci jenom proto, aby mě mohl tenhle jebák buzerovat, být mým bachařem a dělat mi průvodce peklem. Teď se mi vybavuje moje úvodní a počáteční setkání s ním: Vzpomínám si dobře, jakou podivnou otázku mi to položil na uvítanou – tehdy jsem tomu nepřikládal žádný význam; říkal jsem si prostě: „No jo, další magor...“, ale teď mi to dochází, dává to smysl. Byla to divná věta, divná otázka; jako by mě odněkud znal; neboť tehdy vyřkl tuto záhadnou větu:

„Co že sis to rozmyslel?“ (myslím, že mi tykal) –

Tím „rozmyslel“ jako by chtěl říct, že ví o mém dřívějším úmyslu nikdy v životě již nepracovat, utéct do tropické džungle a tam žít svobodně jako divé zvíře. Ne – to přece není možné, aby to věděl, nebo aby mě znal! Vzpomínám si, že mě taková pitomá otázka zarazila a nevěděl jsem honem, co říct. Však co se říká na takovou pitomou otázku? Každý přece chodí do práce jen kvůli jednomu – kvůli penězům, kvůli živobytí. Je to divné, fantaskní, paranoidní; nemám z toho dobrý pocit; z toho, že nějaký vůl by mohl znát mé nejdůvěrnější tajnosti. Moji knihu určitě nečetl; takoví, jako on, nic hodnotného nečtou. Odkud to tedy má? Odkud mě zná? Je to záhada, z níž běhá mráz po zádech. Už když jsem se byl ptát po práci, první co mi řekl, byla hrozba – hrozba toho, že jestliže něco zkazím, odnesu si to. To mám „strašně rád“ tohleto! Ještě jsem nic neudělal, ještě jsem nezačal ani pracovat a už mi někdo vyhrožuje za to, co jsem ještě neudělal! Ještě že s ním nedělám na jedné dílně a pod jeho přímým dozorem – to by vážně nedělalo dobrotu. Stejně bych mu jednou vmetl do tváře, podobně jako Sylvester Stallone svému bachaři ve filmu Lock Up, Kriminál:

„Nezlomíš mě!“

Připomíná mi Kapičku z Hradce, s nímž jsem dělal jako automechanik a na nějž nemám milé vzpomínky. Byl to komouš, měl škaredou tlustou ženu a byl to taky takovej hajzl. Jednou jsem ho složil chvatem džiu-džitsu, když na mne sáhl.

Avšak musím se ovládat; jsem stále v tříměsíční zkušební době, která mi zítra mimochodem vyprší (cože, už jsem tam tři měsíce?), takže by mě mohli ještě na hodinu vyhodit. A to bych nerad, protože se mi tahle práce začíná líbit; ne, počkat – „líbit“ je trochu silné slovo – spíš mi ta prácevyhovuje; to je, myslím, to správné slovo; ano, vyhovuje. Nepředřu se, pracuji samostatně, fabrika je blízko, práce je to čistá, přesčasy žádné, směny se střídají tak vhodně a příjemně (dvakrát na noční, dvakrát na ranní, pokaždé v jiný den), že misantrop ani nemá ten ubíjející pocit pravidelnosti, jenž otráví a zahubí každé, byť sebelepší zaměstnání. Je to pravděpodobně ta nejlepší sinekura, jakou jsem kdy měl. Mám štěstí v neštěstí.

Nabíjím baterie v discmanu – už zas po krátké době. Buď byl minule nějaký špatný dotyk, nebo bude potřeba koupit nové nabíjecí baterie.

K večeři budu mít pečené bramborové klínky s červeným zelím.

Nejsem po práci vůbec unavený. A tak cvičím. Je to tak dávno, co jsem se naposledy odhodlal po práci ještě relaxačně cvičit a posilovat s činkami! Poslouchám k tomu krásnou hudbu Arcangela Corelliho z mého nového disku.

A volali z knihovny, že Kruté povídky od Villierse de l’Isle Adama již došly. Zítra ráno si je tedy jdu vyzvednout.

 

čtvrtek, 31. ledna 42

Mám ji! Mám tu knihu! A opět vypůjčena a zaslána z knihovny v Havlíčkově Brodě! To musí být bohatě vybavená knihovna! Samé dobré tituly tam mají! Asi se tam odstěhuji. Ve zlatém šedesátém osmém stála kniha pouhých 10 korun. Dnes by stála – pokud by vůbec vyšla – tak 200 až 300 korun. Těším se na četbu. A uvažuji o tom, vzít si ji dnes na noční do práce; knížka je to malá, tak akorát do kapsy...


 

Na náměstí rozestavovali a rozbalovali své zboží trhovci na pravidelném čtvrtečním Wochenmarktu. Je přesně 0°C. V takové zimě jim to postávání na mrazu nezávidím; Já bych si v takové zimě ani nic nekoupil, ani bych chvíli nepostál u stánku a nepodíval se, co mají. Beztoho nic nepotřebuji. Ještě že jsem ve fabrice pěkně za větrem a v teploučku. Brr! Kdepak – nesnáším zimu!

Mladým kuřákům školou povinným zima ovšem nevadí a bafají za školou jako fabriky. Rychle, než jim skončí pětiminutová přestávka; pokoutně a potajmu, aby je nenačapal pedagog! Takové kouření by mě také nebavilo. Ostatně kouření je již tak zoufale nemoderní, drahé a zdraví škodlivé, že kouřit může jen hlupák; však hloupost je moderní stále a čím dál víc.

Lidé chodí sem a tam s mobily u tlamy, řvou do nich, nebo jdou kolem a line se z nich, odkudsi zpod kabátu – čert ví z jakého přístroje – jakási odpudivá „hudba“. Hnus. Když pak přicházím zpátky na sídliště, je to jako bych přicházel do koncentráku – všude hlídky bachařů se psy. Hrůza vyjít ven! Připadám si jako v blázinci. Do toho Havl. Brodu se odstěhuji asi do místního ústavu pro duševně choré; tam by to mohlo být možná normálnější než ve skutečném světě; ostatně myslím si, že většina takzvaných „bláznů“ tamo ubytovaných jsou stejně jen dobrovolní emigranti za hranice našeho šíleného světa tam venku za vysokým plotem tiché ústavní zahrady, jež kdysi bývala v majetku nějakého odloučeného kláštera či šlechtického sídla. Takže oni, ti takzvaní „blázni“, budou nejspíš v dnešních neutěšených poměrech to jedině pravé a nové duchovenstvo i nová šlechta.

Vyměnili jsme si s mámou rádia. Ona dostala můj automat s pamětí, u něhož se stejně před časem porouchal CD přehrávač i magnetofon, Já její klasický aparát s knoflíkem na ladění. Ji nebaví hledat a ručně přelaďovat stanice, Já poslouchám jen jednu stanici (Vltavu) a ještě k tomu málo.

 

pátek, 1. února 42

Včera večer, když jsem vstával do práce, všiml jsem si, že je venku ještě poměrně světlo; silné příšeří sice, leč již ne taková černá tma jako předtím, v nejtemnějším a nejsmutnějším období roku. Slepičími krůčky se poznenáhlu přece jen přibližuje jaro. Napadlo mně, že mi nebude obzvlášť příjemné chodit na jaře, v létě za pěkného teplého počasí někam do fabriky. To je nemilá zkušenost, jíž jsem se rád a ochotně odnaučil za ty tři uplynulé roky prázdnin. Nu, co dělat; musíme tam všichni!

Ženským ve fabrice zavřeli šatnu a nesmějí tam chodit, leda v předepsaný čas na přestávku. Pánské šatny se toto nařízení naštěstí netýká – zatím. Ženské nadávají jako špačci. Však říkám, že to je v práci jako v kriminále. Zanedlouho nás připoutají k mašinám na vodítko jako psa; však i ti psi mají dneska větší svobodu než člověk. Mám podezření, že za tímto novým „opatřením“ stojí ten vůl vedoucí – Jílek se jmenuje –, který měl včera jakýsi zostřený inspekční den – den buzerace. Jistě to má již jaksi zahrnuto ve své zparchantělé povaze a také to má jistě nařízeno „shora“, aby byl takový – pročež si vrchnost umí vždycky vybrat ty správné typy, které jsou schopny všech nízkostí, a všech jakkoli stupidních a nepopulárních úkolů se ujmou se servilní bravurou otroka, jemuž byl svěřen malý podíl na moci, i kdyby to bylo jen nad partičkou udřených bezvýznamných žen, jež se neumějí samy bránit takové jednoznačné zvůli. Takhle to totiž chodí všude a je to čím dál horší. Již pesimisté za římských dob prohlašovali, že cras poterunt fieri pessima sicut heri, čili česky „zítra se může stát to nejhorší stejně jako včera.“ Já jsem takovéto zostřené poměry dosud nikde nezažil. Ten vůl je tak blbý, že kdyby na jeho místo nainstalovali infračervený detektor pohybu na bázi fotobuňky, jenž by se rozječel ostrým sirénním zvukem ohlašujícím každé chvilkové přerušení činnosti na monitorovaném pracovišti, stalo by se jeho pracovní místo nadbytečným – stejně jako je nadbytečný on sám jako člověk. I ten tupý automat by byl jistě lidštější než člověk. Je to vůl. A že v tom má prsty právě on, o tom jsem přesvědčen. Nikdo jiný – chci říct: větší vůl – mě nenapadá.

Prošil jsem si prst prošívačkou, když jsem se snažil uvolnit v ní zaseklou sponu a ta mi vystřelila do ukazováčku. Bolelo to jako sviňa a bolí to dosud. To jsem netušil, jak mohou být kancelářské potřeby zákeřné a nebezpečné! Ale jinak byla noční v pohodě. Tu knížku bych nevyužil; raději jsem si šel jednou lehnout, když jsem se nudil.

Ráno doma po směně jsem si pár stránek přečetl, než mě zmohla ztěžklá víčka. Vypadá to dobře, velmi dobře! Možná si tu knihu někde seženu a koupím. Názvy některých povídek mi jsou silně povědomé; nejspíš z rozhlasu.

Soukromí lékaři chtějí další poplatky.

Před svítáním měla být vidět na obloze těsná konjunkce Venuše s Jupiterem, ale neviděl jsem nic, protože jsem vhodnou dobu prošvihnul sledováním Akt X na videu – a stejně bylo oblačno. Úkaz měl vypadat nějak takhle (snímek dole je z roku 2004, kdy nastala podobná situace):

 


Venku fičí severák, vzduchem prolétávají sporadické sněhové vločky; je 0°C. Víkend začíná. Nechystám se nikam ven; což mi připomíná, že jsem dlouho nebyl na procházce nikde v lese za městem. V takovém mizerném počasí mě to ani neláká. Stejně je všude plno lidí. Můj čas k toulkám přírodou přijde na jaře a v létě. Teď to nemá cenu. Chci si hlavně užít toho Villierse (poznámka pro příští generace: opravdu se v mém století ještě vyskytovali podivíni jako jsem Já, kteří dovedli mít požitek z krásně napsané duchaplné věty, tak jako jiní mají požitek z krásně stavěného těla, z tvaru karosérie či z dobrého jídla! Nekecám!).

 

sobota, 2. února 42

V noci jsem propadl kouzlu básnivé prózy Villierse de l’Isle-Adam. Zajímalo by mne, jak se to jméno vlastně správně píše, poněvadž v knížce samé se vyskytují obě možnosti zápisu: s pomlčkou i bez pomlčky. Možná že jde o nejednotnost, jež není chybou a možné a správné jsou tedy obě možnosti. Jako francouzštinář mohu potvrdit, že francouzština zná takové možnosti; například ve spojce à, kterou je možno psát na začátku věty i bez toho accent grave nad velkým A. Čeština je na tom v nejednotnosti podobně a pravopis se v ní mění dokonce snad každých dvacet let vždy po změně politického režimu. S řečtinou se to má zrovna tak – tam je možných dokonce i víc možností pravopisu, což mě ze začátku dost mátlo. Takže nyní opustím tyto ortografické úvahy a budu se věnovat samotné tvorbě Villierse de l’Isle Adam.

První povídka Slečny de Bienfilâtre mi připomněla jiného geniálního francouzského povídkáře: Guy de Maupassanta – byť inspirace bude spíš opačná. Opsal jsem si z ní jednu hlubokomyslnou větu:

„Jsou bolesti, při nichž se neodvažujeme pronést jediné slůvko útěchy.“

Druhá povídka Věra měla v sobě zase něco z Poea a zároveň i z Huysmanse.

Líbí se mi zejména jazyk Villiersův; jeho nevšední obraty a překvapivé příměry, kupříkladu perly tohoto typu:

„Och! Hned při prvních slovech připadala jim mínění šosácké společnosti jako let nočních ptáků, vracejících se do temnot!...“ (krásný příměr!)„...– A když pak zjistili, že svět je nechápe, jak by si přáli, odvrátili se od něho brzy po svém sňatku, žili v naprostém ústraní v tomto starém, zasmušilém paláci, jehož hustě zarostlé zahrady tlumily úzkostlivě jakýkoliv zvuk zvenčí.“ (to mě velmi oslovuje! Já jsem se také odvrátil od lidí; nejprve pudově a potom i vůlí a rozumem. Na lásku nemám ani pomyšlení a na pohlavní lásku nemyslím vůbec. Investoval jsem za život do lásky příliš mnoho času, peněz a energie. Marně – a zbytečně mnoho. Vzdal jsem se hledání přirozené družky, jakou je dopřáno si najít každému zvířeti. U lidí je láska zvrácená – jako všechno. Přesně jako v té úvodní povídce Slečny de Bienfilâtre. Připadá mi to už jaksi nepatřičné a nedůstojné misantropa. Olga je mrtvá, tak jako Věra Villiersova a tím to zhaslo. A teď bych ještě potřeboval tu tlumící staletou zahradu. Čtu si hluboko po půlnoci, avšak ticho a klid na četbu přesto nemám úplný, neboť končí páteční noc a lidáci se vracejí ožralí z hospod; a čubka dole v přízemí si již několikrát uštěkla! Raději mám víkendy, které vycházejí na pracovní dny – to je pak v noci v baráku i v okolí větší klid na duchovní dobrodružství; ty protivné lidské pazvuky mě vracejí ze světa krásné literatury a idylických snů zpátky tam, kde už jsem byl dost dlouho, čeho jsem již přesycen, co je mi protivné a co z duše nenávidím – do polidštěné, do zčlověčené reality nového tisíciletí);

nebo tato část:

„Zesnulá!? Nikoli! Což duše houslí odlétá v posledním tónu prasklé struny?“

A tak dále – mám dojem, že bych mohl a musel takhle vypsat půlku knížky, protože některé věty-perly nemohou stát osamoceně, nýbrž musí jim předcházet i to, co je před nimi, aby plně vynikla jejich nesmírná krása a působivost. Myslím, že si tu knihu koupím.

 

Je sucho, pod mrakem, 3°C. Malý žlutohnědý brouček cestuje po stěnách kolem okna, černý pavouček je zřejmě zalezlý někde v koutě a po zlatoočce se slehla zem. Pouštím si z počítače příjemně znějící zpěv rehka domácího.

 

Večer pilně pokračuji v četbě Krutých povídek. Některé jsou opravdu kruté, krutě pravdivé. Třebas Dva auguři, která líčí formou krutě sarkastickou poměry v nakladatelstvích a vydavatelstvích novin, jež se řídí heslem doby „pryč s duchem!“. Zde jsem si opsal malou ukázku:

„Za našich dnů je nezbytně nutné, aby si každý vážný literát osvojil zásadu: Buď průměrný! – Udělali jsme pokrokyLidský duchpostupuje! Dnes si celý třetí stav nepřeje nic jiného – a to právem – než aby si mohl v klidu a podle potřeby ulevit a škytnout, aby mu žaludek dobře trávil. A protože má zlatem i počtem sílu stáda rozvztekaného na pastevce, je lépe se mu přizpůsobit. – Teď však přijdete vy a chcete ho přimět, aby spolkl aloeová projímadla v obalu z tepaného zlata. Rozumí se samo sebou, že se bude vzpírat a škaredit, neboť nechce, aby mu byl násilím pročištěn rozum! I vrátí se hned zase ke mně, vrátí se už ze zvyku, který je jeho druhá přirozenost, neboť jeho chuti lahodí mnohem více sprosté víno, jež mu podávám ve svém otřelém poháru. Nikoli, básníku, dnes není génius v módě! – Králové, byť se nám zdáli sebenudnější, uznávají a hýčkají Shakespeara, Molièra, Wagnera, Huga atd.; republiky posílají do vyhnanství Aischyla, pronásledují Danta, popravují Andrého Chéniera. V republice, víte, mají na starosti jiné věci než dbát o génia! Mají plné ruce práce, jak víte.“

Tolik malá ukázka – ale dobrá je samozřejmě celá povídka. V podstatě totéž jízlivě posmutnělé přemítání nad stavem literatury a postavením génia nebo talentovaného jedince v ní a v době nepřející skutečnému umění, poněvadž je nepotřebuje a ani nerozpozná od kýče a od plevele, traitoval také například Leopardi, najdeme je u Schopenhauera, dokonce i u Haška (v humornější poloze), najdete to koneckonců i u mne.

Neodpustím si ještě jednu ukázku, neboť se týká těch zpropadených tiskových a pravopisných chyb, jichž je v každém psaném projevu plno, což zřejmě nerozčiluje jen mne:

„A hleďme, ve vašem (rukopise), podívám-li se na něj lépe skřipcem, pozoruji cosi jako krasopis – což už je předem špatné znamení. To byste se mohl dostat do podezření, že svým článkům věnujete jakousi péči. Ale skutečný novinář, který je dokonalým představitelem svého záslužného povolání, píše ráz na ráz, úplně jedno, co mu zrovna probleskne hlavou – a především: nepročítat nikdy napsané! Pryč s tím, jak jsem to napsal! V redakcích, milý pane, nemáme kdy přemýšlet o tom, co a jak napíšeme, když venkovský vlak čeká na naše stohy papíru. Nám stačí úplně, má-li předplatitel dojem, že něco čte, chápete? A kdybyste jen věděl, jak je mu všecko ostatní jedno! – Pravopisné a mluvnické chyby!... Měšťák si přeje chyby, pane! Má radost, postřehne-li je.“

Kouzlem nechtěného humoru je v knížce právě tato pasáž „zpestřena“ na konci jednou takovou tiskovou chybou, když slovo „šéfredaktor“ je tam vytištěno jako šéfredakror. To už ale není vtipné. Spíš to dosvědčuje nevykořenitelnou dysgrafickou ubohost, jež se literaturou táhne více než dvě staletí, ne-li déle, či od prvopočátku dějin písemnictví vůbec. Rozhodně však bude pokračovat dál, co bude lidstvo lidstvem – to je jasné. Teď se například v internetovém herbáři, jejž pročítám, objevila reklama na blížící se svátek sv. „Valenentýna“... Co dodat? Nejenom jsou ty všudypřítomné reklamy otravné jako práce, ale ještě jsou v nich takovéto debilní chyby! Psát to hovado neumí, číst taky ne, jinak by si to po sobě přečetl a chybu objevil a opravil, ale přesto je úspěšným byznysmenem! Jak je to možné? A platilo by to i naopak? Že by byl jedinec vynikajícího vzdělání, výjimečného talentu a jiskrné inteligence též úspěšný v běžném životě, třeba jako podnikatel? Myslím, že ne; že je to vyloučeno. Určitě by ani tím podnikatelem nechtěl být. Pakliže se vůbec někdo takový mezi lidmi vyskytuje – o čemž pochybuji – pak žije nutně někde v ústraní, nikdo ho nezná, nemá žádné přátele ani rodinu a je takzvaně „chudý“, protože veškerý volný čas věnuje pěstování a zdokonalování ducha a na žádné nízké kšefty, obcování s lidstvem a život veřejný ani nepomyslí. Takový jedinec obvykle není dítětem svého století; zaspal dobu – jako Já.

Villiers de l’Isle Adam byl zchudlým šlechticem s prastarými kořeny sahajícími prý až kamsi do 11. století. Musel tedy těžce nést vládu buržoazie, prostřednosti a sprosťáctví. Myslím, že to je právě ten důvod, proč jeho dílo oslovuje i každého aristokrata ducha, jenž se přitom nemusí nutně honosit šlechtickými předky. Je to i můj případ.

Předchozí povídka Vox populi zase upomíná nejvíce na Maupassanta; třeba na jeho kratičkou črtu v povídce Horla u příležitosti svátku francouzské republiky 14. července; črtu, která se rozrostla v duchaplnou a v několika řádcích výstižnou úvahu o politice a o životě jako takovém.

 

neděle, 3. února 42

Hned jak jsem otevřel ráno oči, spatřil jsem přímo nad sebou černého pavoučka, kterak sedí na dřevěné závěsné liště od chybějících záclon. A minulé noci tu poletovala droboučká křehoučká muška, krátce si mi sedla na prst a zase odletěla neznámo kam. Knížkou se pak proplétal roztoč. Vypadá jako miniaturní termit. Je slunečno, 15°C, ve stínu však jen 1°C. Šel bych ven, ale odrazuje mě volná neděle políčského měšťáka. Když vím, že nemohu jít nikam daleko za město, kde bych byl celý den sám a sám, jen se zvířaty uprostřed přírody, nejdu nikam. Raději si budu číst.

V povídce Nebe jako reklamní návěští předvídá Villiers de l’Isle Adam to, o co již byly učiněny reálné pokusy (naštěstí prozatím zakázané) a čehož se i Já hrozím – nadhodil jsem toto téma také, nezávisle na Villiersovi, v mé knize Bůh nesmiřitelného hněvu. Opět se potvrzuje, že stejní duchové mají stejné myšlenky, stejné obavy. Nebe sice ještě není přeměněno v reklamní poutač, ale bohatě stačí, že na něm není klid a stalo se rejdištěm všelijakých strojů. Některé z nich už ostatně táhnou za sebou vlající reklamní transparenty! To v době Villiersově ještě nebylo, aby se po obloze bez ustání míhala letadla, stíhačky, vrtulníky a další stroje. Nejenže na nebi není klid, ale v noci je i více osvětleno pozemskými světly, neboli – jak říkají zoufalí astronomové – nebe je „světelně znečištěné“. Dříve muselo být noční nebe až magicky přitažlivé, plné hvězd, jež se musely jevit zřetelněji, ve větším počtu a blíže k Zemi. Není divu, že nebesa a hvězdy na nich měla pro naše předky takový obrovský význam. Tehdy si snad mohli lidé po právu nalhávat, že jsou blízko nebi, ale dnes? O takovou vesmírnou krásu jsme ochuzeni a přemnozí z nás si tu čistou klenbu nebesky neposkvrněné nádhery ani nedokáží představit a tak jim ani nechybí a dnešní příšerný stav považují za zcela normální a přirozený. Jenže on není. Je zkažený Lidstvem s velkým L, jak píše toto klaté slovo Villiers de l’Isle Adam. V důsledku celkového znečištění zemské atmosféry průmyslovými exhalacemi musí být denní nebe naopak více potemnělé než v dávné minulosti, sluneční svit už není tak jasný, barvy nejsou tak zářivé jako kdysi. Hrůza pomyslet, kam až nás všemocný Pokrok zavede. Jednou nebude rozdílu mezi nocí a dnem, neboť noc i den budou stejně matné, šedivé a špinavé – octneme se jakoby ve stálém zatmění, kde přestanou růst rostliny a poslední zbylá zvířata přestanou rodit mláďata. Jen zdegenerovaný člověk bude dál uměle přežívat v tomto nehostinném, polostinném prostředí, bude se dál přemnožovat, dál bude spokojený, aniž ví přesně proč a s čím, dál mu to bude všechno jedno.

Z povídky Stroj na slávu jsem si zatím opsal tuto malou část – souvisí to tak trochu a navazuje na Dvojici augurů:

„...podle našeho mínění je na celé zeměkouli za století (a možná ještě déle) sotva víc než stovka lidí, kteří se snaží opravdu porozumět tomu, co čtou, a nedívají se na to jen jako na nálepky na kelímcích s hořčicí.“ (vynikající a vtipný příměr!)

 

pondělí, 4. února 42

Táta viděl před domem mého dvojníka. Běžel se ke mně do pokoje honem ujistit, zda jsem doma, protože iluze byla prý dokonalá: stejná chůze, stejné oblečení, stejný černý kulich. Nebylo to poprvé. Lidé mě vídají – či mého dvojníka – nejen tady v Políčkách, ale i například v Praze a na jiných místech, ačkoliv mé skutečné Já se v tu dobu nachází prokazatelně zcela jinde.

Můj záhadný dvojník zřejmě řádí i ve fabrice, protože si mě vzal dneska na paškál mladší vedoucí Radek Zezula, s nímž si každý tyká, a vyzvídal, jestli prý mám u sebe telefon. Když jsem se dušoval, že žádný telefon nemám a zeptal jsem se po důvodu takové zvláštní otázky, bylo mi řečeno, že prý nějaký podnikový pohlavár viděl na dílně sedět u kontrolního stolku nějakého černovlasého chlapa, jak si hraje s mobilem. Rázem mi svitlo! To myslí tu ohromnou „aféru“, kdy jsem byl napomenut tím volem Jílkem, protože jsem si hrál nikoliv s mobilem, nýbrž s digitálním diářem! Je totiž rozevírací, takže jej omylem považovali za mobilní telefon. Tentokrát už jsem měl výmluvu připravenu a řekl jsem, že to nebyl mobil, nýbrž kalkulačka a že jsem počítal výrobu. Uvěřil mi a vzal to s humorem. Ale stejně mě to zase naštvalo. Světe, sboř se! To je zase „aféra“! Jak dlouho to budou rozmazávat a pitvat? A kam až to dojde? Na vrchní ředitelství? Divím se, že mě za to nevyvedou na dvůr a nezastřelí! Pro výstrahu všem ostatním, kteří by si taky chtěli s něčím hrát v pracovní době! To je neskutečné; připadám si jako ve snách. Tahle fabrika není kriminál – ta je horší než total Einsatz im Reich. Celý den tam couraly jakési zahraniční delegace, tak toť se ví, že všechno muselo být richtig. Bossové tam šmejdili až do večera a práce bylo nad hlavu. Jsem z toho docela unavený a otrávený. Nejlepší jsou noční směny; ty ranní jsou moc hektické.

U Simpsonových včera zase jednou vypadl zvuk. A zase se mi to moc nelíbilo. Díl se jmenoval Všechny cesty vedou do krimu (zase je v tom blízko ta Itálie!)Bart se dostal do výchovného lágru – to je ukradené ze South Parku – a Marge zatkli napůl omylem za distribuci drog – to je také podobné South Parku. Já nevím – ty simpsonovské vtipy a humor jsou už nějaké vyčpělé a stále tytéž. Někdy je to dokonce až trapné. Málokdy se u toho zasměji. Tato řada (již XVII.!) je ze všech předchozích nejhorší. Snad jen Speciální čarodějnický díl byl jako již tradičně dobrý, jinak je to šeď, průměr a nezáživná „omeleta“, čímž myslím stále dokola omílané nic. Je načase ten seriál už nějak se ctí ukončit; poslední dobou už se na to nedá koukat.

Zato Kruté povídky jsou výborné. Radši spěchám od videa zpátky ke knížce. Povídky Duke of Portland anebo právě rozečtená Účastník posledních obřadů mi opět připomněly Huysmanse. První z jmenovaných povídek připomíná Huysmansův román Narubyzatímco druhá zmíněná povídka se podobá spíše románu Tam dole (francouzsky Là-bas) – také od Huysmanse. Do toho všeho je přimíchána pikantní špetka Poea a též snad kapka s příchutí Stevensona. Vše je namícháno vkusně a chutně. Velice dobře se ta knížka čte. Je tam všechno: láska i smrt, tragika i komika, štiplavá satira, zasněnost, zjemnělé estétství, poetika i mystika – a především velké umění a duchaplnost pravého francouzského espritu. To všechno se navzájem nenásilně doplňuje a tvoří jeden velkolepý celek. Zatím dobré. Často jako bych četl své knihy, své obraty, své myšlenky. Výborné. Jde mi to z duše. Hladí to duši.

 

úterý, 5. února 42

Celou noc jsem prospal, což u mne bývá málokdy. Ráno jsem po pravidelné kávě a následné gymnastice a músice posnídal vločkovou polévku se zeleninou. Je nadále sucho, zataženo a poměrně teplo 4°C. Pod okny huláká čubka. Na internetu se objevil zajímavý složený snímek tříměsíčního putování neobvykle zjasněné komety Holmes po obloze:

 

 

středa, 6. února 42

Holky jsou nějaké načuřené, od té doby, co jim zavřeli šatnu. Jsou načuřené i na mne. Tváří se jako by všechny najednou dostaly „krámy“ a Já za to mohl. „Nóóó, to je on, který má šatnu otevřenou a jediné prokletí svého pohlaví mu spočívá v tom, že se musí jednou za tři dni oholit! Nebo ani nemusí, když se mu nechce!“ Je možné, že by mi to záviděly? Inu, proč ne. Nic si z toho však nedělám. Na druhou půlku šichty jsem zalezl k vahadlům a tam jsem je aspoň neviděl a nepotkával je, abych se na ně nemusel koukat. Jsou teď už načuřené i když mi mají dělat na počítači čárové kódy. Musím se je konečně naučit dělat sám, abych je pak už vůbec na nic nepotřeboval! Vybarvily se. Tříměsíční doba hájení skončila. Myslím, že mě prokoukly. Zpočátku si mohly mou uzavřenou povahu vysvětlovat jako jakousi začátečnickou ostýchavost, ale teď už jim musí být jasné, že je to spíš pohrdání a nenávist.

Po šichtě, vraceje se na ubikaci, jsem zase potkal toho blba Humeníka hlídkovat na sídlišti s čoklem! To je strašné! Tentokrát jsem je obešel kolem baráku pitomýho, abych se nemusel rozčilovat, protože ten jeho čokl nevycválanej by na mne určitě zase skočil. Opravdu „luxusní adresa“, tahle „rezidence“! Sere.

Doma jsem při sledování televizního dokumentárního seriálu Paměť stromů vyžahl litr pomerančového džusu a šel jsem spát. Unavený a otrávený vším, jen ty stromy mi dodaly trochu síly do další mátožné existence, do dalšího takzvaného „života“ v podstatě mrtvého muže. V příštím životě chci být stromem. Po cestě do práce a z práce potkávám před gymnáziem jednoho stařešinu – je to rozložitý javor klen, jenž vypadá skoro jako nějaký baobab nebo sykomora. Kolem proudí kolony aut a on to nehybně sleduje. Vždycky, když jej míjím, myslím na to, jaké časy a doby asi nepohnutě zažil, jakých událostí byl němým svědkem a čeho se to dožil na své staré kořeny.

V parku jsem zaslechl překrásně modulovanou předjitřní píseň kosa. Nebyl to tedy jen ten ostrý varovný tíkot, jímž se občas ozve, nýbrž nádherná melodie, skoro jarní. Také tu velkou bílou kočku jsem dnes ráno potkal. Seděla rozšafně na okenním parapetu v jedné ulici, kudy procházím. V té ulici se mimochodem nachází rodný dům sochaře Vojtěcha Eduarda Šaffa, jenž se zde narodil přesně o sto let dřív než Já. Jsou tu staré malebné domečky s ještě původními zdobenými vraty či dveřmi a celá ta ulička, vedoucí kolem hradeb, kostela a knihovny na náměstí, má středověký ráz. Je to celkem dobrá procházka; vnitřkem města totiž jezdí málo aut.

Spal jsem až do poledne, spánkem neklidných snů. Je 7°C a trochu sprchlo. Po obloze táhnou šedá mračna. Uvařil jsem si zeleninovou polévku a vymačkal šťávu z asi dvou kilogramů pomerančů ze slunného Řecka, značky ZEUS.

V poledne se naším orwellovským sídlištěm Vítězství najednou rozječely sirény. Konec světa! Že by konečně? Ne, nikolivěk, žel, nikoli. Zase nic. Asi za minutu siréna utichla a ozval se neosobní mužský hlas, zbavený jakékoli barvy a intonace v hlase:

„VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE! VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE!“...  –

Tedy vlastně ne; ozvalo se pouze stejným prázdně dutým hlasem:

„ZKOUŠKA SIRÉN! ZKOUŠKA SIRÉN!“

„Zkouška trpělivosti“ měl spíš ohlásit! Připadám si jako v antiutopii.

Poslouchám Trylek, pořad staré hudby na stanici Vltava. Na pořadu je Locatelli a Scarlatti. Nádhera. Balzám. Villiers de l’Isle-Adam měl zřejmě také rád starou hudbu – na úkor „moderny“, již zřejmě nesnášel – pokud lze soudit podle jeho povídky Tajemství staré hudby, věnované Richardu Wagnerovi. Abych byl upřímný, čekal jsem však od této povídky spíše nějaký skrytý esej. Nicméně z náznaků soudím, že onu nemelodickou „modernu“ (doslova „kočičinu“, jak píše) příliš nemiloval. Také ona dedikace Richardu Wagnerovi mi dává smysl. Tento německý romantik totiž nakrátko obnovil krásné, táhlé, zasněné a trochu melancholické melodie ve století, v němž hudba zaznamenala úpadek.

Povídka Přecitlivělost je právě takovým esejem v přímé řeči. Esejem však nikoli o hudbě, nýbrž o umění povšechně, lépe řečeno o duši umělcově. Docela pěkně v ní povídkář vylíčil, v čem se liší cit umělce od takzvaného „citu“ všedního člověka.

„Co nás ve skutečnosti dělí, není jen rozdíl, ale nepřeklenutelná propast – nekonečno.“

Také se mu skoro povedlo předpovědět televizi! Hle, co píše:

„Ostatně se mi zdá, že dnes se kdekdo více nebo méně vzdává jakýchkoliv pocitů. Doufám, že bude co nevidět v každém velkém městě několik desítek divadel, kde běžné události života budou hrány mnohem lépe než ve skutečnosti, takže se už nebude nikdo příliš namáhat, aby žil sám. Kdo se bude chtít vzrušit nebo rozlítostnit, koupí si sedadlo – a hotovo! Nebude tato oklika ze stanoviska zdravého lidského rozumu tisíckráte lepší?... Proč se vyčerpávat ve vášních, náležejících obratem ruky minulosti?... Nač se nepozapomene za půl roku? – Ach! kdybyste věděla, jaké množství ticha nosíme v sobě!...“

Povídka Velmi ošidné! je skvěle vystavěná a vypointovaná; prolíná se v ní sen o smrti se skutečným životem, přičemž skutečný život, zasvěcený například práci, obchodu, je nakonec vnímán jako horší než smrt. Výborná povídka. Vyskytuje se v ní – a nejen v této – spoustu originálních výrazů a obratů. V této se mi líbilo využití slova „madrigal“ pro přemrštěnou a pokryteckou intonaci hlasu, který má působit na neznámé lidi mile a zdvořile:

„Nuže, tváře se co nejzdvořileji a nejpřívětivěji, vkročil jsem s kloboukem v ruce a s úsměvem na rtech – uvažuje o nějakém tom madrigalu, kterým bych pozdravil paní domu – a tak dále.

Velmi vtipné, velmi jemně vtipné! Připomíná to trochu až styl autora Spolčení hlupců Johna Kennedy Toolea!

 

Slunce započalo nový jedenáctiletý cyklus svého magnetického pole. Sluneční minimum skončilo. Nová sluneční skvrna, objevivší se na jeho povrchu, zahajuje období slunečního maxima. Zítra má být kromě toho prstencové zatmění Slunce, viditelné však pouze z Antarktidy. Takže to bude podívaná hlavně pro tučňáky.

 

 

V noci, asi tak po odbití hodiny duchů čili po půlnoci, jsem se chtěl jít projít venku mezi stromy, sednout si na lavičku, zahledět se do nebe a užít si trochu tiché samoty na čerstvém vzduchu, po vzoru Villiersova Richarda, vévody Portlandského, stiženého leprou, jenž se také vydával na osamělé noční procházky za svitu planoucích pochodní, jenže lilo jako z konve, a tak jsem vyšel alespoň na lodžii. Páchlo to tam po cigaretách, zaléhal tam ruch ze silnice a dlouho mě nebavilo jen tam tak stát opřený zády o zeď. Nicméně nápad to je dobrý; budu se jej držet a třebas jej uskutečním v některých dalších probdělých nocích...

Ten Villiers mě nejen plně zaměstnává, inspiruje, baví a poučuje, ale mám s ním i společnou řeč a "krade" dokonce moje myšlenky! Jako například v povídce Touha být Člověkem. V ní mi "ukradl" posedlou myšlenku stát se strážcem majáku. Vykonat nějaký krutý zločin proti lidskosti a v tichosti zmizet nadobro do opuštěné samoty na nepotřebný maják a dožít tam jako stylita na vrcholu sloupu kdesi uprostřed pouště.

Povídka Přístroj na chemický rozbor posledního vzdechu je opět satirickým úšklebkem nad stoletím Pokroku:

„Další úspěch! – Naše vítězství nad Přírodou jdou do nekonečna! Hosanna! Máme sotva kdy, abychom se nad tím zamyslili! Jaký triumf!... Nad čím bychom se měli vlastně zamyslit? – Proč a nač? – Nuže, vyhrňme si rukávy a do toho, do toho, nepřešlapujme na místě!“

A dále následují všechny ty známé a bombastické výkřiky v jazyce reklam; přehnané, zkoprňující a absurdní.

Zajímavá je tato pasáž, koketující až s misantropismem!:

„Běda! Sebezarmoucenější tvář, sebehojnější potoky slz nevzkřísily ještě nikoho k životu.

A vezme-li se to rozumně, je to vlastně náramné štěstí!... Vždyť bychom byli za chvíli na této planetě namačkáni hůře než slanečci v době tření! Přitom, jak se rychle množíme, bylo by to zde přímo nesnesitelné (to už je!). Zaručené předpoklady našich národohospodářů (asi myslí malthusiány) by se splnily v čase co nejkratším: důstojný Polyp lidský zašel by překrveností – a – až by se dospělo k poznání, že ani občasné války a epidemie nejsou dostatečným ventilem – nezbylo by lidem nic jiného než se na potkání zabíjet, budou-li mermomocí chtít dýchat nebo se jakžtakž pohybovat po této zeměkouli – na tomto světě, kde, jak nám Věda dokazuje svými vzorci, jsme při tom všem pouze dočasný a obtížný hmyz (chudák hmyz – ten to zase schytal!).

To budiž řečeno těm posměvačům – snad je znáte? (ale ovšem, že je známe!) – těm záludným spisovatelům, které dlužno číst několikrát, chceme-li vniknout v pravý smysl jejich slov“ (moje řeč).

Kupujte přístroj na chemický rozbor posledního vzdechu! A Villiers se opět strefuje šípem ironie do tuctového čtenáře:

"Račte si přečíst přiložený návod! Pročtěte jej pozorně a pečlivě, a nikoliv zběžně a povrchně (jako čtete, milý čtenáři, právě teď moje řádky)." (a moje též!).

Výborná knížka.

 

čtvrtek, 7. února 42

Oblékl jsem se do blackmetalového ohozu. V práci jsem tentokrát dělal uraženého Já a s nikým jsem se nebavil, nikoho jsem si nevšímal. Byl jsem tak mlčenlivě protivný, že jsem si začínal myslet, že jsem to přehnal a že snad holky po dnešku sepíší petici za moje propuštění či přeřazení na jiné pracoviště.

 

V celých Políčkách neteče voda z kohoutků. Prý nějaká havárie. Na internetu nejsou samozřejmě informace žádné – jako v každé jiné zaostalé zemi. Prý se dvakrát pokoušeli něco oznámit rozhlasem – tím venkovním, veřejným, jímž včera zkoušeli sirény – ale také se to moc nepovedlo. Hlavně že otravovali se sirénami! To bylo opravdu veledůležité! Vyzkoušeli sirény, ale na zkoušku rozhlasu zapomněli... To je scéna jako vystřižená z nějaké kocourkovské komedie. Nejdřív měl být vodovod opraven do sedmi hodin večerních, nyní se povídá cosi až o dopoledni příštího dne. Jsem zvědav, jsem zvědav. Jinak holt budeme zase chodit se džbery k potoku jako kdysi... Někteří lidé z toho budou šílet a jančit a bezradně pobíhat, Já jsem na chaos konce světa připravený a těším se na něj.

Vodu nakonec, uličníci, pustili již o deváté večerní. Obyčejná voda, řeklo by se, ale jak je potřeba a jak to bolí, když najednou zničehonic není...!

Usínal jsem za vzteklého řevu čoklů, jenž zazníval zvenku z ulice. A pak jdi, vyznavači klidných procházek, jdi se projít po setmění někam ven! To aby sis s sebou vzal hůl či rovnou samopal, protože na ulici není bezpečno. Je to hrůza, co se někdy zvenku ozývá za zvuky! Až jde z toho strach! A to jenom proto, že se nějaký chudák opozdil a narazil na některou z četných hlídek samozvaných bachařů se vzteklými psy. Jako v gangsterské čtvrti. Jako za stanného práva, kdy platí zákaz nočního vycházení. Výjimečný stav vyhlášený vojenskou juntou sice není, ale prakticky je to totéž. Ven se stejně nedá jít a užít si to bez nepříjemných setkání a zážitků.

 

pátek, 8. února 42

2°C, zamračeno, leč sucho. Vstával jsem s radostným zpěvem ptáků. Jsou to sýkorky na starém vysokém modřínu před ubikací. Ten modřín chtějí lidáci porazit. Chtějí jej zavraždit jen proto, poněvadž jeho rezavé jehlice jim zanáší vítr na parapety oken. Verbež. Jsou však i tací zdegenerovanci mezi námi, jimž vadí i tichounké hrdlení hrdliček na střechách nebo neškodné vosí hnízdečko v trhlině domu. Je to prostě pakáž.

V poledne se vyjasnilo. Na slunci vystoupila teplota až na 17°C. Pozoruji dlouho z okna ptáky venku. Nevadí mi ani tolik stará Pásková se svými třemi čokly, nevadí mi školačky v dálce kouřící, ale jakmile vylezl před barák ten blb Humeník, i když tentokrát bez doprovodu svého nezbytného čokla, mám rázem po zábavě i po náladě a s hnusem se odvracím od okna i od světa.

Česko volí prezidenta. Jde to však mimo mne. Je to jen jakási vzdálená ozvěna čehosi, co se mne netýká, co mne však přesto dostihlo svou neomalenou vtíravostí. Je to pro mne jako ten Villiersův „let nočních ptáků, vracejících se do temnot“. Ten by mne ještě zajímal, na rozdíl od jakési volby kohosi. Nechci o tom nic vědět. Beztak mi za to jistě přijde vyúčtování. Ano, mně – komu jinému!

K obědu mám thajské rýžové nudle s dušenou zeleninou a řeckou zmrzlinu Aténa. Pouštím si z počítače zpěv rehka zahradního. Připomíná mi časné loňské jaro v táboře R1. Tam mi bylo dobře a tam se ozývala jeho melodická písnička pořád. Ach, kdeže jsou ty časy!

 

 

sobota, 9. února 42

Noc ve fabrice byla klidná. Projevil jsem sám od sebe zájem o to, abych se naučil zhotovovat na počítači čárové kódy. Sice jsem se zařekl, že se budu v práci flákat a vyhýbat každé vyhnutelné práci, ale tomuhle se prostě asi nevyhnu, protože tuhle práci si tam dělá každý sám. Včetně tedy mne. Usmířil jsem se tím trochu s holkami – ale zase ne přehnaně (znáte mě!) – a rázem jsem byl obletovaným miláčkem publika.

O co včera chyběla voda, dnes zase přebývala, přímo přetékala! Dvě nebo tři mašiny se pochcaly a byla potopa veliká na place.

Tentokrát jsem si mnoho nepoležel ve své tajné odpočívárně. Ne že by byl takový frmol, to ne; důvod je ten, že měla službu ta lekavá a žalobná vrátná, která má ten nepříjemný návyk prolézat celý podnik a brát za všechny kliky a otvírat všechny dveře. To dělá ze všech čtyř vrátných, co jich je v podniku, jedině ona! Chvilku jsem si sice poležel, ale když jsem ji pak potkal na chodbě (ksichtila se divně), víc jsem si už netroufl pokoušet štěstí. Je to píča.

Jedna ženská v práci poslouchala v rádiu nekonečně protahovanou a obstruktivní volbu prezidenta s neskrývaným projevem neuvědomělého lidového anarchismu:

„To jsou šulíni! Já bych tam hodila bombu!...“, a podobné urážky majestátu.

Po mrazivé noci nastal teplý slunný den jako na jaře. Na sluníčku se teplota vyšplhala na 21°C. Ptáci zpívají. Já jsem si pustil z počítače „melihubu“ sedmihláska hajního. Tento ptáček má tak citlivou duši, že zemře žalem a steskem po svobodě, zavřou-li jej lidáci hnusní do klece.

 

 

Čtu a čtu Kruté povídky od Villierse de l’Isle-Adama. Věnuji tomu téměř veškerý volný čas. Čtu jako obvykle pomalu a rozvážně, nejlépe až několikrát za sebou znovu a znovu, snaže si zapamatovat a vtisknout do paměti Villiersův zvláštní styl psaní, jeho melancholicky poetický způsob vyjadřování. S rozkoší nechávám na sebe toto vše působit. A nejlepší části si samozřejmě opisuji, zvláště ty pasáže, s nimiž se plně ztotožňuji. Již jsem také mimo jiné poznal, že Já a Villiers máme zřejmě společný hudební sluch a že slyšíme například stejně hudbu Wagnerovu, Beethovenovu, nepřekonatelnou hudbu starých barokních mistrů, nebo třebas i Belliniho operu NormaJe to pozoruhodné, jak bychom si v lecčems rozuměli. Tak například v povídce Vidění, ve skvělém to přímo uměleckém díle, jejíž konec mě však trochu zklamal, se píše toto:

„Propadl jsem zase jednou oné naprosté omrzelosti životem, dědičné v naší rodině; a ta – kdykoli se mne zmocní – ochromí a otupí mé duševní schopnosti a činí ze mne dokonale netečného člověka. Jak se zdá, jsem už nadobro odsouzen k tomu, abych se bral životem jako zamlklý a trudnomyslný morous. Ale i při tomto svém duševním rozpoložení jsem v jádru zřejmě nátura, o níž se říká, že je z oceli a železa, neboť přes to přese všecko jsem ještě schopen vzhlížet k nebi a toulat se po hvězdách.“

To by mohl být také můj popis.

A dále se nachází dva úchvatné odstavce, jež přes jejich délku a rozsáhlost musím chtě nechtě opsat celé – tak jsou nádherné! Hle!:

„Na obzoru hořelo nebe nad dubovými a borovými lesy, kam se s večerem slétali poslední ptáci; ve vzdáleném rybníku, lemovaném rákosím, zrcadlilo se slunce v celé své oslnivé nádheře. Veškerá příroda tohoto osamělého kraje, pohrouženého v hluboké ticho večera, byla tak kouzelná, tak pohádková, že jsem se všecek uchvácen vpíjel do ní pohledem a zapomněl vůbec zabušit na dveře.“

Takováto líčení pusté krajiny bez lidáků miluji!

A dále následuje tento vrcholný skvost:

„‘Ó ty,‘ řekl jsem si v duchu, ‚který nemáš jediného útočiště pro své sny, a jemuž se po daleké cestě pod chladnými hvězdami nezjevuje země Kanaan se svými palmami a živými vodami, ty, poutník tak veselý před odjezdem a nyní tak zasmušilý, ty, srdce stvořené pro jiná vyhnanství, než jsou ta, jejichž trpkost sdílíš s nehodnými svými bratry – popatř! Zde je možno usednout na kámen melancholie! – Zde procitají mrtvé sny, než zapadnou zase do hrobu! Je-li tvým přáním skutečně zemřít, přistup: zde tě tvář nebe uchvátí do zapomnění!‘“

Nádhera.

Ale, jak jsem již řekl, konec této povídky mě trochu zklamal v očekávání čehosi méně obyčejného a jakoby méně nedořečeného, podle toho, jak tajuplně, napínavě a vzrušivě povídka začala, rýsovala se, slibovala, pokračovala, leč neskončila. Také k překladu mám jisté výhrady (místo „efekt“ bych napsal „afekt“, místo slova „zaměřil“ bych použil slovo „zamířil“ a namísto slova „zhostil“ bych použil raději slovo „zbavil“ – dokonce se domnívám, že tato dvě slova jsou antonyma a tudíž by se neměla zaměňovat!) – ale jinak dobré, výborné!

Dobrá je i krutá povídka další, jménem Neznámá, uvozená tímto citátem od Adriena Juvignyho:

„Bylo to požehnané děcko, jež bledlo a tesknilo nad krásným veršem.“

Povídka sama je pak ovšem znovu o hudbě, o umění, o vytříbených smyslech a citech, o nenaplněné lásce a o ženách (Ženy jsou sfingy bez tajemství, „a tajemství – byť sebestrašnější – není-li nikdy zjeveno, je vlastně pouhá nicota“. – Pěkně napsáno).

Značnou část povídky tvoří monolog fyzicky hluché dívky, která je však na oplátku nadána neobyčejně ostrým sluchem duševním. Dívka nakonec odmítne mladého nápadníka, jenž se do ní v divadle na opeře Norma na první pohled zamiloval stejně, jako ona do něj:

„Celkové vzezření tohoto zaníceného návštěvníka divadla – ač elegantní a velmi příjemné – působilo tak trochu neobvyklým dojmem. Bedlivý pozorovatel by si ho líp představil ve volné přírodě, pod širou oblohou a na krásné samotě. Byl to zjev věru zvláštní!

Kdo to byl a odkud přišel?“

Podobně se mluvívá i o mně!

A hle, jaký mocný účinek má na něj krásná hudba – to je pojetí hudby, s nímž zcela souzním!:

„Už první tóny proslavené divy uchvátily tak mocně jeho duši, že se až rozechvěla; zapomněl nadobro na vše kolem; neviděl nic, pranic, jen dychtivě, lačně naslouchal. Ticho hlubokých hvozdů, kvílení běsnícího větru ve slujích, hukot vod, valících se po skalinách (jak se zpívá v té naší národní hymně!), a kouzlo snášejícího se soumraku, to vše učinilo z tohoto hrdého a mladého muže (Villierse de l’Isle-Adam?) básníka, a sotvaže uslyšel tento úchvatný, jedinečný hlas, zdálo se mu, že se v něm ozývají nejen pozdravy jeho domova, ale i prosba, aby se tam co nevidět vrátil.“

Mladík z této povídky se mimochodem jmenuje de la Vierge – tedy česky asi tolik, co „z Panny“. Já jsem též „z Panny“ – narozen ve znamení Panny!

A takto je vylíčeno přirozeně hladké seznámení obou mladých lidí, kteří jako by se již dávno znali z minulých životů:

„Zdálo se mu naprosto samozřejmé, že jeho ideál odpověděl tak ideálně (reagovala správně, řekl bych Já).

Třeba způsob jejich seznámení byl tak podivný, oba mladí lidé si řekli, že je vhodný i pro ně, pro příslušníky té třídy, která udává dobrý mrav, a nikoli oné, která se jím toliko řídí. Co prostý dav nazývá nazdařbůh dobrým mravem, je jen toporné, otrocké a téměř opičí napodobování způsobů lidí vyšší inteligence (do opic máte však nedozírně daleko – víte, jak to myslím, že, hovada?), kteří to neb ono pokládají náhodou za vhodné za normálních okolností.“

 

neděle, 10. února 42

Jedině v hluboké noci, kdy barák a sídliště obestře ticho, neboť lidáci konečně usnuli, může se misantropický knihomol ponořit plně do četby tak krásné knihy, jako jsou Kruté povídky od Villierse de l’Isle-Adama, a může zapomenout na svět.

Povídka Maryella je o kurtizáně, která našla lásku. Vypsal jsem si z této povídky jedinou větu, ačkoli bych mohl víc – hezkými obraty a jinými různými duchaplnostmi se to v ní opět jen hemží:

„Ženy pronášejí slovo sen a poeta tak divně, že by se našinec smíchy málem utloukl k smrti, kdyby měl na to kdy.“

Dopoledne příštího dne jsem celé prospal za zvuků hudby finské skupiny Nightwish s ženským operním vokálem. Tento disk se dá poslouchat pořád dokola, aniž by jakkoli v kterékoli jeho části omrzel. Měl jsem divoké sny, zčásti i mírným náznakem erotické, což nebývá u mne častým zjevem; sny, které vznikly jako neurovnané kompendium nejnovějších zážitků z fabriky a z četby. Dlouho jsem pak ležel jako nějaká hudbymilovná živá mrtvola a nechtělo se mi vůbec vstávat, ba ani otevřít oči a čelit opět realitě všedního víkendového dne. Myslel jsem, že už snad nikdy v životě nevstanu; jako bych byl stižen mozkovou mrtvicí. A možná že to byla svého druhu mozková mrtvice – kdo ví? Můj strýček z matčiny strany na ni také zemřel; proč tedy ne Já. Říkám, že jsem mrtvý muž!

Počasí za okny je zase krásně slunné, leč samozřejmě dosud studené – vždyť je teprv únor! Ale blíží se to, blíží! Jaro je takříkajíc „na cestě“. Alespoň ptáci dnes cvrlikají jako na jaře. Z lidáků jsou vidět opět jen četné hlídky psohlavců, jinak nikdo – jako vždycky. Ti ostatní ubožáci zůstávají raději doma za oknem – jako Já. V noci jsem vyšel pouze na lodžii, a to jen na chvilku, neboť jsem se brzy roztřásl zimou, což mě odradilo od zamýšlené noční procházky. Stejně byla sobotní noc (pitomej „žár sobotní noci“!), a tak bych ještě mohl někde potkat nějaké opilce...

K jídlu jsem měl pečené brambory a smažené květákové řízečky. Dnes si dělám thajské rýžové nudle s dušenou zeleninou.

Zajímalo mě, jak vypadal Villiers de l’Isle-Adam; zda se jeho umělecká genialita zračí také v jeho tváři, jistě oduševnělé. A věru jsem se nezklamal, když na mne z internetové Wikipedie vykoukla tato podobizna zasněného básníka s trochu šibalským pohledem, opírajícího svou těžkomyslnou hlavu o loket podložený jakousi knihou. Jaká kniha to byla? To už se asi nedozvíme.



Jeho povídka Léčba doktora Tristana je opět dalším sardonickým výsměchem velkému Pokroku, jenž zachvátil lidstvo jako zhoubný mor. Tentokrát zplozenec tohoto velkého Pokroku doktor Tristan Chavassus přišel na to, jak léčit „Hlasy“, jež slyší naše svědomí. Přikurtuje vás k zubařskému křeslu a řve vám do ucha tak dlouho slovo „Lidství“, až budete nadobro hluchý ke všem těm vnitřním Hlasům, jež člověka, který zaspal dobu a je citlivý na urážky, ponoukají k vlastenectví, k šlechetnosti, k čestnosti, k nezištnosti, k soucitu, k zmužilosti, k zodpovědnosti, ke slávě a k podobným nemoderním přežitkům.

„‘Měl jste v životě často schlíplé uši?‘ zeptá se.

‚Ale...jako dnes všichni lidé,‘ odpovíte zvesela. ‚Dost často, tak pro změnu.‘

‚V tom případě je určitá naděje,‘ řekne doktor.

Jste zachráněn (po této „léčbě“ Lidstvím). Už neslyšíte vůbec nic. Jaký to zázrak! Léčba je tak dokonalá, že zabije ve vás i všechnu lítost a nelibost nad ztrátou bývalých ideálů. Vaše výjimečná starost o vaše zdraví a pohodlí umožní vám pohrdat okázale všemi urážkami! jste vyléčen. Zvednete se – jste Svobodný, jste Volný...

Odejdete od něho jako znovuzrozený, vykračujete si lehce, s rukama v kapsách, s veselým úsměvem, s chytráckým výrazem ve tvářích i v očích – s duchem osvobozeným od všech těch marných a zmatených Hlasů, které vás ještě včera zneklidňovaly. Cítíte, jak zdravý lidský rozum proudí do vás jako hojivý balzám. Vaše netečnost ke všemu nezná mezí. Jste vybaven soudností, která vás povznáší nad všechny skrupule, jež vás zbavuje všeho studu. Stal jste se důstojným členem lidské společnosti.“

Prorocká slova, jež mají stále větší váhu, neboť Pokrok sílí a šine se dál přes mrtvoly již jen ojedinělých svědomitých jedinců.

Na závěr další povídky s názvem Temné vzpomínky je pěkný odstavec, jenž je čímsi jako osobní zpovědí, pod niž bych se mohl i Já – s menšími obměnami – podepsat:

„A já – poslední Gael – zdědil jsem po svém smělém prapředku toliko jeho poblouzení a naděje. – Bydlím zde na Západě v tomto starém opevněném městě (Já taky!), k němuž jsem poután svou melancholií. Jsem netečný k politickému kvasu naší doby i své vlasti, nedbám o jepičí práci a pachtění těch, kdož se tím vším zabývají. Když však za krásných podzimních večerů zahoří vrcholky okolních lesů zlatem zapadajícího slunce, kochám se pohledem na tuto nádheru a mé myšlenky zalétají do širých dálav. – Když se pak zatřpytí kolem rosa, kráčím sám pod hustou klenbou našich stromů, jako šel kdysi můj prapředek pod klenutím krypty s královskými nebožtíky. – A jaksi pudově – neboť nemám důvod, proč bych tak činil – vyhýbám se zrádnému světlu měsíce, držím se ve stínu a hledím se též vyhnout na hony nevítané blízkosti lidí. Ano, kdykoliv tak kráčím se svými sny, straním se jich, jak jen mohu!... Mám totiž pocit, že se v mých očích zrcadlí lesk neužitečných pokladů mnoha dávno zapomenutých králů.“

Nádhera! To jsem si musel opsat do posledního řádku, do posledního slova, do posledního dechu! Moje řeč!

Zbývá mi závěrečná povídka Zvěstovatel. Tu si však nechám na jindy. Nyní mám obrovskou chuť jít se ven projít za mihotavého svitu hvězd. Jedna z nich před chvílí padala, když jsem ležel na lůžku s hlavou odvrácenou k oknu a díval se na noční nebe, poslouchaje k tomu album Stormblåst od Dimmu Borgir. Pokouší se o mne sice zase rýma, ale nešť! Vyléčím se jako vždy čajovou a polévkovou kúrou doktora Misantropa!

 

pondělí, 11. února 42

Noční procházka se náramně vydařila a udělala mi moc dobře. Bylo sice zima, ale navlekl jsem se jako pumpa do nejrůznějších svršků i spodků; byl jsem samozřejmě celý v černém: černý vlněný kabát s výložkami, černou mikinu s kapucí s potiskem z alba Puritanical Euphoric Misanthropia od Dimmu Borgir, černý kulich, černé rukavice a černé tankistické kalhoty. Chodil jsem asi půl hodiny po blízkém okolí našeho sídliště, kde tak před patnácti lety byla jen pustá pole. Nyní jsou tyto dříve tak rozlehlé a volné prostory z větší části posety vilovou zástavbou a další nové domy se stavějí. Málem bych tam byl zabloudil! Padlo z toho na mne zhrození. Nechci vidět, jak to tady – a vůbec jinde – bude vypadat za dalších patnáct let! To bude asi hrůza! To už se sem možná nepodívám ani v době popůlnoční. Dnes jsem tu naštěstí nepotkal ani živáčka. Dokončil jsem pomalou chůzí okruh, jímž jsem se vrátil z opačné strany, než z které jsem vyšel, zpátky k mé „luxusní“ rezidenci, již tak nenávidím, protože jsem v ní jako v pasti, jako ve smyčce, která se neúprosně stahuje čím dál víc a zadrhává se mi kolem hrdla, dusíc mě. Poseděl jsem ještě malou chvíli před barákem na lavičce pod stromy u dětského pískoviště, na němž si však žádné děti dávno nehrají. Spíš byste tu přes den našli nějakého čokla, který ten písek dětem na hraní ochcává a osrává. No nic – při nejbližší vhodné příležitosti si tu popůlnoční procházku zopakuji.

Včera jsem začal tisknout mou knihu z loňska – Reinlebensborn. Mám hotových prozatím prvních třicet stran. Je to fuška. Barvy se spotřebovávají závratným tempem a musím u toho ještě průběžně čistit trysky a tiskové hlavy.

Simpsonovi byli včera konečně trochu lepší. Díl se jmenoval Pygmalion v sukních a byla to celkem vtipná parafráze muzikálu My Fair Lady s tím rozdílem, že profesora Higginse sehrála Líza a květinářku Lízu Doolittleovou představoval skotský školník Willie. Celkem se to povedlo; konečně něco originálního a nápaditého.

Pavučina, umně utkaná v rohu místnosti u okna, je pojednou prázdná. Přitom když jsem na spaní zatahoval žaluzii, pavouk tam ještě trůnil. Ráno jsem jej nalezl mrtvého ležet na koberci. Proč opouštěl svou bezpečnou síť? Snad se vydal v noci na lov? A co se mu tedy stalo? Připletl se mi snad pod nohy? Nikdo pořádně neví. Asi jako nikdo pořádně neví, jak vznikl Saturnův měsíc Epimetheus dole na astronomickém snímku ze sondy Cassini.

 

 

Dotisknul jsem ten Reinlebensborn. A chybami jsem se naučil, jak tisknout rychleji a úsporněji. Přesto jsem musel zase vyměnit černou náplň. Byla to rychlost! Skoro jsem nestačil podávat papír a otáčet stránky! A je z toho značně tlustý spis!

Dočetl jsem Kruté povídky. Poslední povídka s názvem Zvěstovatel nebyla nic moc; asi nejhorší ze všech sedmadvaceti. Byla to jakási invokace na starozákonní téma z okruhu krále Šalamouna. Nic, co by mě jakkoli oslovilo. Naprosto nezajímavé. Bylo to z toho druhu literatury, u níž se ptám: „Proč? K čemu to je dobré?“ Moje odtržení od všeho lidského jde tak daleko, že nesnáším všecko, co je příliš přívětivé lidem a jim blízké. Snesu jen absolutní kritiku lidství, výsměch lidství, nebo takovou literaturu, jež se svým způsobem také vymyká všemu lidskému, neboť hovoří převážně o mimolidských věcech, jako je například příroda, liduprázdná krajina a podobně, nebo popisuje také takové totální odtržení od lidského světa, jaké jsem učinil Já sám.

Pustil jsem se potom rovnou do předmluvy a do doslovu k mému novějšímu vydání Huysmansova NarubyHned jsem tam objevil pravopisné chyby ve slovech francouzských nebo francouzského původu, takže tím jsem trochu pobledl, avšak doufám (byť vždycky doufám marně), že vlastní román se obejde již bez podobných faux pas – pokud jej vůbec přečtu ještě jednou! Protože jsem si objednal Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti. To je knížečka, již jsem kdysi vlastnil, leč hloupě prodal. Mohl bych si ji sice půjčit opět z nějaké knihovny (třeba v sousedních Svitavách ji mají), jenže Já ji chci mít doma pořád. Kdybych si z ní totiž chtěl udělat výpisky, musel bych ji určitě opsat celou! Tak je výborná! Četl jsem ji poprvé před šestnácti lety v červnu misantropického roku 26! Ach, kdybych tak mohl vrátit čas, aby mi bylo zase 26 let! Spoustu věcí bych udělal jinak. Určitě se duchem do toho památného roku vrátím, až budu opět pročítat Aforismy k životní moudrosti od Arthura Schopenhauera.

Vyměnil jsem ložní povlečení. Poslouchám z počítače melancholický večerní hlas skřivánka lesního.

 

 

úterý, 12. února 42

Před úsvitem nového slunného dne pějí kosi na sídlišti svou jarní píseň. Je to nádhera. Radši bych je poslouchal, dokud znovu neumlknou, než šel do práce, připojiv se k proudícím davům. Jakmile jsem došel k hlavní silnici, kosy přehlušil řev aut, jedoucích v jedné nekončící koloně. A toho smradu! Fuj! Všichni samozřejmě vytáčejí zmrzlé motory na sytič a Já to mám dýchat! To je prostě strašné. Přecházím silnici tak, že jednoduše vstupuji bezhlavě, leč nekompromisně do vozovky jako kaskadér, jinak bych nepřešel vůbec. Pořád ještě vám to nepřipadá strašné? V parku a v centru starého města už je dobře – až na ty zástupy nevolníků, kteří táhnou, spěchajíce, s hlavami svěšenými otročit všemocnému Stroji. A Já jsem tím davem pohlcen a unášen též.

V práci jsem se učil pracovat s místním počítačem. Napoprvé mi to moc nešlo. Dvakrát jsem to zkoušel samostatně, ale pokaždé mi ještě musel někdo pomoci. Ve dne bylo hezky a na jasné obloze se skvěl srpek půlměsíce. Za deset dní, až doroste do úplňku, nastane úplné zatmění Měsíce.

Po práci jsem vybral výplatu z bankomatu. Vybírám po každé výplatě skoro všechny peníze – kromě nutného minimálního zůstatku. Donutili mě založit si bankovní konto, a tak jim tam alespoň naschvál nenechám nic, s čím by mohli disponovat. Byl jsem k tomu dotlačen mocnou bankovnickou mafií, abych si pořídil účet; to znamená, že moje peníze potřebují. A tak to budu natruc sabotovat jak se dá mými posledními, byť chabými prostředky. Navíc jim nevěřím. Mám rád své prašulky hezky doma v hotových, aby mi je nemohl někdo pozastavit, ukrást, znehodnotit. A honem rychle je utratit, než pozbudou ceny. S prací je to stejné. Taky se naschvál ulejvám kde a jak to jen trochu jde. K práci mě rovněž donutili; „rolník Petr Oráč odešel do města a prodal svá dítka“, jak píše Toole ve Spolčení hlupců. Je to pravda; kdyby se věci ubíraly správnou cestou, žil bych teď na vsi jako svobodný pán sedlák spjatý se svou půdou a se svým lesem, jak tomu chtěla příroda. Ale toto Bauertum, toto mystické spojení krve a půdy bylo kdysi násilně přerváno a moderní doba již pro tyto přirozené věci nemá pochopení ani podporu vlád. Jim jsou svobodní lidé k ničemu; ony potřebují masu nemajetných otroků a bezzemků, jež lze takto snadno ovládat. A tak to na protest proti mému ujařmení flákám. Jako kdysi za reálného socialismu. Však to dnes není jiné, spíš horší. Nechtějte po otroku, aby miloval svou práci!

K večeři mám černý čaj, bramboráky a kedlubnový salát. Mám rýmu, ale nikterak akutní. Jak do sebe neliji jeden horký čaj za druhým, hned nastydnu. To je tím napůl vytápěným a napůl nevytopeným bytem.

 

středa, 13. února 42

Tak jo – už mám zase rýmu jako trám!

Venku je slunné, avšak po ránu mrazivé počasí. Medvědi na Slovensku nespí. A ejhle, člověk! Už mu to vadí!

To „nové“ vydání Huysmansova Naruby je vlastně nejstarší překlad našeho předválečného předního uměleckého dekadenta Arnošta Procházky z roku 1913! Je to tudíž přeloženo krásně zastaralou češtinou z přelomu 19. a 20. století, což je jazyk, jenž se mi nejenže líbí, ale jenž se navíc ještě právě k tomuto druhu literatury dokonale hodí! Podobné je to například s díly Ladislava Klímy nebo Josefa Váchala. Nuže, zdá se mi, že jsem neprohloupil koupí této knížky!

V noci jsem dlouho koukal na video. Nejdřív na cestopis o ostrově Mauricius, kde mají autobusové nádraží pojmenované po Janu Palachovi a kam bych se možná docela rád podíval o vánočních prázdninách. Je zajímavé, že v tak vzdálené zemi – letí se tam dvanáct hodin! – si vzpomněli na našeho Palacha. Dává to smysl jedině tehdy, když si uvědomíme, že tamní převládající kulturou je hinduismus, jenž praktikuje také sebeupalování na protest či jako krajní výraz bezmocného vzdoru aneb zármutku. A Jan Palach byl jistě inspirován sebevražednými zápalnými oběťmi buddhistických mnichů za vietnamsko-americké války, což je také hinduismu blízký kulturní okruh.

Pak jsem koukal na Paměť stromů. Uvádí to herec Luděk Munzar, který přednáší pěkně a citlivě napsaný scénář (smíšený s vlastními myšlenkami) se zanícením a hlavně spisovnou češtinou, prokládanou tu a tam recitací lyrických básní. Té krásné spisovné češtiny je v televizi jako šafránu a konečně je to tedy jeden z dokumentárních cyklů, kde neslyší mé přecitlivělé ucho za každým slovem slovo – nebo spíše slovní tik – slovo „vlastně“, na něž jsem už notně alergický. Pěkný seriál.

Pak jsem sledoval britský film Můj bratr Tomo přátelství a lásce jednoho dospívajícího chlapce a jedné dospívající dívky, dvou lidmi poraněných ptáčat s polámanými křídly, vnitřně však svobodných, které svede dohromady k toulkám po lesích podobný zlý osud vyvrhelů lidské společnosti; a zakončil jsem to potom sérií mnoha dílů skvostného amerického sitcomu Ženatý se závazky.

K obědu budu mít malinový čaj, ředkvičkový salát a obložený chléb – takzvaný sendvič.

 

čtvrtek, 14. února 42

Světlo bývá čím dál větší, když kráčím na noční šichtu. Cestou přes náměstí jsem potkal tátu na procházce. Šichta proběhla přímo ležérně; tedy ne že by byla kdovíjak légère, lehká, ale spíš proto, poněvadž jsem pořád ležel ve své tajné noční odpočívárně. Vleklo se to, od hladu mi kručelo v žaludku a těšil jsem se hlavně do postele. Rýma mezitím polevila, ježto jsem ve fabrice pěkně v teplíčku. Nastydnu vždycky až doma v tom věčně nevytopeném psinci – však tam je zima jako v psinci! Po šichtě opět míjím tu bílou kočku na parapetu jednoho a téhož domu. Závidím jí. Nemusí pracovat, musí si jen dát pozor na auta, na lidi, na psy... – takže až na tu otupující práci jsme na tom v podstatě stejně. V parku zase pějí kosáci svou radostnou předjarní písničku, hlavní ulici jsem přešel bez čekání než se uráčí přejet čmoudící proud vozidel a ani toho otravného blba Humeníka jsem tentokrát nikde neviděl hlídkovat s čoklem před barákem. Kdyby se tak chtěla s příchodem jara obrátit šťastná karta osudu konečně také v můj prospěch!

Začal jsem číst z internetu Baudelairovu slavnou básnickou sbírku Květy zla. Některé básně jsou opravdu docela dobré – na to, že jsou až tak podezřele slavné. Jásám však nadšením nad básní Albatros! Bravo, pane Baudelaire! Klaním se vašemu umění!


 

Je sucho, zataženo, 0°C. Po noční jsem se probudil kašlem, zahleněným krkem a rýmou. Pokusím se vyléčit brokolicovou polévkou. Kdesi kdosi zase něco vrtá ve zdi. Divím se, že se tenhle pitomý barák ještě nezřítil jako dům Usherů, protože už musí být děravý jako ementál.

Přišel poštou ten Schopenhauer – Aforismy k životní moudrosti. Není to ta zelená brožura, již jsem před šestnácti lety vlastnil a poprvé četl. Je to novější vydání z roku 1997. A je to táž edice, z níž mám i další Schopenhauerovy knížky. Není to moc dobrá edice. Nejsem hlavně spokojen s překladem citátů, jež Schopenhauer zapsal v původních jazycích, nejvíce z latiny a francouzštiny, maje za to, že vzdělaný čtenář znalý cizích řečí si s tím snadno poradí. – Neporadil. Ani dnešní čtenář – tím jsem si jist – ani dokonce překladatel, což je horší známka nedovzdělanosti a ignorantství. Kdyby si aspoň nevymýšlel, spoléhaje na to, že všichni čtenáři budou na tom se svou polovzdělaností podobně, ne-li hůř, a spasou všechno důvěřivě jako lidáci člověčí. Já jsem však něco málo ze všeobecného samovzdělání utrpěl, a tak vím lépe než ten, kdo se tím živí a kdo za to dostal zaplaceno, že například latinské rčení ex tripode neznamená „trojpólově“, jak si nejapně vymýšlí takzvaný „překladatel“, odpovědný redaktor a PhDr. v jedné velmi neúctyhodné osobě jménem Milan Váňa, nýbrž ex tripode znamená doslova „z třínožky“, což byl kus nábytku, na němž sedíce, pronášely věštkyně boha Apollóna své mlhavé pýthické předpovědi, stejně vymyšlené a vycucané z palce jako takzvané „překlady“ milého páně Váně! To se mu tedy povedlo na pravém místě! Ach ta krutá ironie nechtěného vtipu! Ale co – však sám Schopenhauer by k tomu jistě mohl podotknout, že:

„...na světě nejsnadněji udělá štěstí absurdita.“

Lidužel, s podobnými nesmysly se v této edici jakoby roztrhl pytel, nebo někomu pukla hlava a vysypaly se odtud piliny, protože třebas francouzskou větičku o pouhých třech slovíčcích penser est sentir, čili „myslet znamená cítit“, zčlověčili nepochopitelně na „myslet je být“; řecký výraz πρωτον ψευδος, neboli „první lež“, je zmírněn na „první chybu“; latinský výraz foetor judaicus, židovský zápach, je pro jistotu z důvodů současné politické korektnosti raději ponechán úplně nepřeložený; další latinské rčení simplex sigillum veri, doslova „jednoduchost pečetí pravdivé“ nebo česky volně také „v jednoduchosti je pravda“, je blbě přeloženo jako nicneříkající slovesný paskvil „jednoduše průkaznou pečetí“; francouzskou větu il commence par douter de tout, et finit par tout croire, napsanou ještě k tomu s jednou pravopisnou chybou, větu, která znamená česky „začíná pochybnostmi o všem a končí vírou ve vše“, zčlověčil překládatel opět pochybeně jako „mluví o všech pochybnostech a končí pak u stvořitele“! No tady už si začínám myslet, že to dělal za něho jeho pes, a ne člověk! Opravdu inteligence na bodu mrazu – ale absolutního! To je, prosím, překladatel? Já bych mu dal nanejvýš překládat vagóny na nádraží, a ne knihy jednoho z největších filosofů všech dob! To jsou „vzdělanci na úrovni“! Kam se na ně hrabu! Milan Váňa – škoda, že na sebe nenechal v tiráži e-mailovou adresu; býval bych mu byl něco pěkného napsal, co by si za rámeček nedal zasklít.

Tolik jen několik nejvíc do očí bijících příkladů současné české vzdělanosti a výroby knih. Ještě že tomu rozumím lépe a mohu si těch slovních kopanců nevšímat, volky-nevolky samým rozčilením nad takovou debilitou.

Tuto mou staronovou knížku naneštěstí také „přeložil“ ten samý PhDr. Milan Váňa, takže se mám na co „těšit“. Německy možná umí – nebo by alespoň měl umět, když překládá německého autora – ale v jiných jazycích má mezery zvíci ledovcové trhliny.

 

pátek, 15. února 42

Ráno je mrazivá zima. Nedíval jsem se sice na teploměr, ale cestou do práce mrznul mi obličej, což znamená, že byl asi velký mráz. Kočce na parapetu v huňatém bílém kožíšku to však zřejmě nevadilo. Ta se má.

V práci jsem konečně napodruhé začal tisknout samostatně čárové kódy. Zatím stále podle návodu, neb je to dost složité a zdlouhavé, ale lepším se. Jde mi to asi tak dobře, že jsem dokonce vzbudil nemalý podiv, nad pokrokem, jejž jsem předvedl a nejspíš i nízkou závist těch méně učenlivých. Musely si holky myslet – jako tak mnozí jiní –, že jsem opravdu nějaký blbec; což je na druhou stranu nejpravděpodobnější účinek toho, že si své schopnosti ponechávám výhradně pro sebe a lidem je všanc a vplen nedávám; buď jich zneužijí, nebo se stanou nakonec předmětem jejich podlé zášti, aniž by je dovedli ocenit. Zřejmě si o mně povídaly o přestávce na šatně, protože když se vrátily, některé z nich se na mne dívaly, jako kdyby mě viděly poprvé. Poznám, kdy se o mně šušká! Už nikdy se na mne nebudou dívat starýma očima. – Ale nechme práce.

Přes den se střídalo sluníčko se sněhovými přeháňkami. Když se již později slunce klonilo k západu, vrhlo své oslnivé světlo přímo do neprůhledného, avšak průsvitného okna na dílně. Bylo to kouzelné.

Noc je také okouzlující. Měsíc dorůstá a zpoza řídkých, jakoby mušelínových obláčků se okolo něj line duhové halo. Hvězd je již také plné nebe, ačkoli západ je ještě tmavě modrý.

Včera jsem začal číst toho Schopenhauera. Musím se přiznat, že po šestnácti letech čtu tu knížku jako kdybych ji četl poprvé. Vůbec nic si z ní nepamatuji, nebo jen málo. Notoricky se vyskytující chyby v překladu z latiny, z řečtiny nebo z francouzštiny se tam, lidužel, nacházejí opět, jak jsem očekával od této mizerné edice. První tisková chyba se tam potom objevila již na deváté straně – a to nepočítám frontispis, patitul ani titulní list!

Mé první dojmy z úvodních stránek tohoto takzvaného „vedlejšího“ Schopenhauerova díla jsou asi takové, že začínám chápat, proč měla tato četba na mne takový vliv. Je to opravdu velmi inspirující Životní moudrost.

Jak jsem tak namátkou listoval knihou a pročítal úryvky z některých jejích stránek, padla mi do oka jedna kratičká zmínka o misantropii. Schopenhauer o ní píše zhruba tolik, že zákonitě postihuje každého vysokého ducha po čtyřicítce, poněvadž v tom věku již má „člověk“ nastřádáno tolik špatných zkušeností s lidmi, že se jim raději napříště vyhýbá a vyhledává samotu mimo jakoukoli společnost lidí; chápe a buduje svého vysokého ducha sám pro sebe, protože je to ten nejlepší, jakož i jediný majetek, který mu nemůže nikdo vzít.

To je velká pravda a velká moudrost. U mne se však spletl o dvacet let, protože Já jsem byl plně uvědomělým, zdokonalujícím se Misantropem – i podle jména – už po překročení dvaceti let věku. Neuvědomělá misantropie se pak táhne mým životem odjakživa. Vždy jsem byl nejraději sám. A jak konečně dosvědčí zápis z června misantropického roku 26 v mé eponymní knize Plivanec na rozloučenou, Schopenhauera jsem již tou dobou k tomu nepotřeboval, abych si uvědomil mou hluboce pod kůži zažranou misantropii. Jeho knížka Aforismy k životní moudrosti tedy nebyla knihou v pravém slova smyslu inspirativní, jako spíše konfirmativní. Nenavedla mě na životní dráhu, pouze ji stvrdila.

Nastuzení trochu polevilo. K večeři mám dušenou kapustu s brambory.

 

sobota, 16. února 42

Sněží, jako když se nahoře roztrhne pověstná peřina, -7°C. Já to věděl, že je velký mráz! V noci mi zase crčela voda z nosu a kašlal jsem jako návštěvník kostela či koncertu. Teď ráno je mi lépe.

Čím déle pokračuji v četbě toho Schopenhauera, tím víc jdou na mne vzpomínky. Rozpomínám se na tu knihu jako na svůj minulý život ve zvířecím těle. A nezapomínám si hned některé vybrané pasáže podtrhávat tužkou. Jde to lehce; však už jsem to jednou dělal! Teď můžu, když je ta knížka konečně zase moje!

 

Arthur Schopenhauer

 

neděle, 17. února 42

V noci mrzlo až praštělo, byloť -13°C! V práci jsem měl snad poprvé dojem, že jsem ji chytnul takříkajíc pod krkem. Vzal jsem si s sebou Schopenhauera a chodil jsem si v něm na tichou šatnu po chvilkách číst. Byl jsem tam sám a sám, pouze jednou jsem tam překvapil mladého vrátného, který tam očividně ležel potmě na lavičce. Bylo to trapné setkání; nicméně víckrát se tam už naštěstí neukázal.

Zastavil jsem na dílně jednu holku se sluchátky v uších a zeptal se jí, co poslouchá a z čeho – z jakého přístroje. Poslouchala samozřejmě jakýsi odporný pop a ten přístroj byl malinkatý mp3 přehrávač. Ta „hudba“ byla hnusná a zvuk potom přímo odporný. Lidské ucho prý není schopno zaznamenat rozdíl mezi plnoformátovým záznamem (například z HDD disku) a formátem ztaženým, komprimovaným, jakým je mp3. Lidské ucho rozdíl možná nepozná, Já však bezpečně ano. Když zvuk z té její nejnovější technologické novinky, z toho nejnovějšího výkřiku techniky a pokroku srovnám se zvukem mého „zastaralého“ discmana, pouhých šest let „starého“, odvracím se s opovržením od vkusu a směřování moderní doby. Přístrojek je ten mp3 přehrávač šikovný, skladný a nenápadný, pohodlný k nošení po kapsách – ale na poslech kvalitní hudby to není a nejspíš není k tomu účelu ani určený. Je to jen další zacpávka do uší kreténům, kteří nevědí, co činí a co je na světě dobrého. Žijí v tom zmrzačeném světě špatného života a špatné „hudby“, jež je jim stejně jenom kulisou a doplňkem jejich vlastní pitomosti, a zemřou tak – se sluchátky v uších, aniž by řekli, jako řekl Lully: „Mon dieuquelle silence!“ Tak tenhle „pokrok“ se tedy zase jednou obejde beze mne.

Ráno, cestou ze šichty, jsem poprvé za celou zimu zaznamenal na východě blednoucí modř, téměř mořskou. Mráz byl ovšem veliký a zbytky sněhu křupaly pod kročeji jako sopečná škvára; ani kosáci tentokrát nezapípli!

Uprostřed chodníku, pod tím klenutým starým javorem, se rozprostírá obrovské, jakoby lidské, zmrzlé psí lejno. Určitě ho má na svědomí ten blbec Humeník, to by mu bylo podobné. Zasloužil by pětadvacet na holou – a veřejně! Schopenhauer také v jedné brilantní a originální úvaze píše, že bití je pro člověka, jenž je bijícím živočichem (a proto nás prý nejvíc pobouří, když nějaký člověk někoho pokouše), ten nejpřirozenější trest a co kdo nechápe rozumovými důvody, pochopí bitím. V Singapuru by jej ostatně za takové znečišťování ulic ani jiný trest nečekal; tam stačí vyplivnout žvýkačku na zem, abyste si koledoval minimálně o pokutu, maximálně o výprask bambusovou holí. Singapur je ovšem jiná země, jiné město a jiná kultura. To jen tady v Čechách si sereme pod sebe, sereme na sebe, sereme jeden druhého – a nikoho to nesere! Já bych takového chlapa s čoklem chytnul za flígr a nechal bych jej za to sraní na ulicích měsíc zametat chodníky se zahanbující cedulkou pověšenou kolem krku s nápisem TO MÁM ZA TO, ŽE SERU NA ULICI, PROTOŽE JSEM TO NEJSTUPIDNĚJŠÍ HOVADO POD SLUNCEM. To by zde ovšem muselo panovat právo a pořádek a svoboda jednotlivce nebýt obtěžován tupými hlavami, které si však mohou dovolit úplně všechno, jak vidno.

Nikoho však – ani Humeníka – nepotkávám; je přece nedělní jitro. Až v baráku pitomým jsem zase narazil na koho jiného než na obyvatele přízemního bytu vlevo, jenž by mohl vést klidně domovnictví a strážní službu dohromady – na Navrátila. Buď je to on, ale nejčastěji ona s čubkou, koho vídám až do omrzení, až do touhy vraždit, avšak vždycky někoho od nich. Je to ta nejotravnější partaj z celého baráku pitomýho. Nikoho jiného nevidím jak je rok dlouhý – a oni mne! – jen je. Strašné. Zmínil jsem se již, že chci žít na pustém ostrově jako strážce majáku?

Přejedl jsem se bublaniny z černého rybízu, přečetl ještě pár stránek ze Schopenhauera a šel jsem spát. Spal jsem dlouho, pouze jednou mě probudil záchvat kašle ze zahleněného krku a plný močový měchýř. Víkend začíná. Ve dne se trochu zatáhlo a pak znovu vyjasnilo a teplota se vyšplhala na snesitelný jeden stupeň Celsia pod nulou. Na denním nebi se skví jako přízrak z jiných světů Měsíc spějící k úplňku a k zatmění. K jídlu budu mít dušené čínské zelí s bramborem a jablečný kompot.

Simpsonovi se postupně lepší. Nový díl byl opět celkem zábavný a originální. Bylo v něm využito filmařské techniky příběhu v příběhu, jen v mnohonásobném provedení. Jak říkám: bylo to vcelku alespoň trochu nápaditější než ty nudné a trapné „omelety“ ze začátku této série s pořadovým římským číslem XVII.

 

pondělí, 18. února 42

Po klidné tiché noci strávené četbou Schopenhauera a rozjímáním nad jeho Lebensweisheit, nad jeho životní moudrostí, jsem vstal ještě před polednem (asi v deset hodin), abych šel do města vrátit z havlíčkobrodské knihovny vypůjčené Kruté povídky od Villierse de l’Isle-Adam. Stálo to 40 korun. Po cestě jsem potkal tátu, vracejícího se z nákupu, a tak se ke mně přidal a také si konečně dvě knížky vypůjčil. Jedna se jmenuje Historická města České republiky – jsou tam moje rodná Políčka, tátovy rodné Klatovy, města mého dřívějšího působení, jako je Hradec Králové, Brno, a další starobylá města. Je to pěkná obrázková publikace.

Druhou knihou, již si táta vybral, je Norimberský proces. Ta by mohla zajímat i mne, podle mého předběžného a zběžného listování v ní. Ale je to dost tlustý svazek! Jsem zvědavý, jestli to táta přečte celé; zatím totiž místo toho čumí do novin; i Já bych s tím měl co dělat, abych to za měsíc přečetl a ještě k tomu chodil na dvanáctihodinové směny do fabriky, četl u toho ještě z internetu Baudelaira, pokračoval s rozečteným Schopenhauerem a Huysmansem, učil se řecky, psal tento Zápisník mrtvého muže a tak dále.

Nicméně i Já jsem si půjčil ještě jednu knihu, kterou si chci už dlouho přečíst, ba pro muže mého ražení by to měla být přímo povinná četba!:

 

 

Ano, je to nesmrtelná kniha Lúkiánova O bozích a lidechkterá obsahuje kapitolu Tímón neboli Nepřítel lidí. Lúkiános touto kapitolou navždy proslavil a ztypizoval onen druh zvláštního a vzácného, trochu podivínského člověka, zvaného česky Nelida, řecky Μίσανθρωποςmajícího svůj předobraz v jistém athénském občanovi Tímónu, synu Echekratidovu z dému Kolyttu. Tímón byl skutečná historická postava z poslední čtvrtiny 5. století př. n. l. a pro svou nenávist vůči lidem dostal přezdívku Misantrop, která se později stala přízviskem i všech dalších nelidů, jakož i pseudonymem mým. Tímón, tento první známý misantrop, bydlel v samotě při moři ve věžovitém stavení (ergo cosi jako – maják?), které se stalo i jeho náhrobkem. Ještě Pausaniás viděl tuto stavbu, která podle Plútarchova Života Antoniova byla mořem zalita tak, že náhrobek vyčníval z vln a byl nepřístupný. Už Aristofanés v Lýsistratě a v Ptácích zapracoval postavu Tímóna do komického textu a Menandros má Tímóna za hrdinu celé hry (Dyskolos). Tyto všechny knihy mi zbývají ještě přečíst. Také Shakespeare nazval po něm jednu ze svých tragikomedií – tu jsem již četl.

Venku je zataženo, sucho, 0°C. K obědu mám kedlubnový salát a rizoto. Kosovo vyhlásilo nezávislost na Srbsku. Odstranil jsem pokusně z radiátoru ústředního topení všechny misky na odpařování vody. Zkouším všechno možné, abych zjistil, proč vždycky nejvíc nastydnu doma. Že by to bylo přílišným vlhkem, jež je víc na škodu než k užitku mému organismu, když se v noci v celém baráku pitomém netopí? Uvidíme. Zkusit se to může. Zatím se zdá, že je to lepší.

 

úterý, 19. února 42

Zataženo, 2°C. Nikam ven nejdu, třebaže bych si měl jít například zařídit pas a nechat se na něj vyfotit, abych si tím zařizováním pak nekazil léto. Pasu sice končí platnost až v prosinci, ale léto se překulí, začne být zase špatné počasí... – lépe je neodkládat to zbytečně na poslední chvíli. Stále však nejsem rozhodnut, zda mám vůbec někam cestovat. Ale asi ano, protože letošní vánoční prázdniny byly dlouhé, ven se jít nedalo a pořád k nám chodily nějaké návštěvy příbuzných, jimž jsem se již úplně odcizil, a dole furt hulákala čubka... Byl to opruz. Bude to chtít napříště někam vypadnout; pryč z domu, pryč z města, někam do teplých krajin, když už. A samozřejmě co nejpohodlněji, to jest jen tak, bez ničeho, jako za mlada, jen s malým baťůžkem na zádech s tím opravdu nejnutnějším; tak se cestuje nejlépe.

Raději bych byl doma pořád a nevycházel vůbec, kdyby to šlo. Však jsem si opsal již první odstavec z Lúkiána, s nímž se ztotožňuji, a to ze spisu Nigrínos, kde se vyznává z jakéhosi filosofického kréda:

„Rozhodl jsem se uzavřít se na zbytek svých dnů uvnitř svého domu a dát přednost životu, který se mnohým zdá zženštilý a nečinný, a rozmlouvám zde s filozofií, s Platónem a s pravdou. Sedím tu jako v divadle naplněném desítkami tisíc lidí a z výšky pozorně sleduji, co se děje pode mnou; něco je zábavné a směšné, něco zas dokáže prověřit, zda je někdo mužem v pravém slova smyslu.

Je však třeba proplout kolem nich, jako proplul Odysseus kolem Sirén, ne však se svázanýma rukama, to by bylo zbabělé, ani s ušima zalepenýma voskem, ale slyšet všechno, mít volnost pohybu a být opravdu nade vše povznesen.

Jak neobdivovat filozofii, díváme-li se současně na ni a na nesčetné pošetilosti.

A o kousek dál:

„Pěkný příklad dává (filosof) také těm, kteří by jej chtěli napodobit, jeho střídmost v jídle, správná míra ve cvičení, důstojnost v tváři, jednoduchost v oblékání a nad to všechno soulad v duši a mírnost povahy.“

Inu, čte se ten Lúkiános dobře. Oplývá zdravým rozumem, píše jednoduše, srozumitelně a zábavně, nešetří naučeními. Trochu se to podobá na skok právě odloženému Schopenhauerovi. Však to jistě není samo sebou, že jsem si tyto dva vysoko čnící duchy vybral spolu. Líbí se mi i bohatý poznámkový aparát připojený vzadu ke knize, který vysvětluje některé méně známé výrazy či odkazy na jiná díla, použité autorem. Lze se z těchto vysvětlivek dozvědět mnoho dalšího nového a zajímavého z běžného života v tom „krásném starověku“, jak zve antiku Schopenhauer. A Já jsem s ním zajedno, to je snad zřejmé. S antickou knihovnou rozhodně tímto Lúkiánem neskončím. V městské knihovně je těch svazků celý regál!

Baudelairovy Květy zla jsem dočetl, respektive nedočetl celé, neboť asi polovina básní není na internetu dostupná. Ale ta část, již jsem přečetl, mě příliš nenadchla – až na jednotlivosti a kromě výjimečně vynikající básně Albatros. Takže nelituji toho torza a o kompletního Baudelaira jsem prozatím ztratil zájem – jako dřív.

Na antické kultuře, nebo spíš na jejich pohanském náboženství, mi vadí jen zvířecí oběti, jakožto poslední pozůstatek barbarství. Podivuhodně jsem v tom zajedno i s Lúkiánem, který v úvodu své stati O obětech píše s vykřičníkem toto:

„Co ti blázni nadělají s oběťmi, se svátky a procesími, o co všechno prosí bohy, za co se modlí a co si o bozích myslí! Nevím, zda by se našel na světě člověk tak sklíčený, tak utrápený, aby se nedal do smíchu při pohledu na takové pošetilé počínání.“

To ovšem nezná mne; Já už jsem se dávno přestal smát lidské hlouposti, protože nyní z ní zvracím a šílím. Možná jedině v té krásné antice bych se dovedl ještě smát, spolu s Lúkiánem, Démokritem a dalšími. Ale nyní? Nyní pláču jako Hérakleitos.


středa, 20. února 42

Ráno před úsvitem, těsně předtím, než vycházím ven do fabriky, vidím pod okny zase toho blba Humeníka, kterak ho za sebou vleče jeho pes. Ještěže mám ve zvyku se rozhlédnout a zkontrolovat, je-li takzvaně „čistý vzduch“. Kdybych šel o minutku dřív, býval bych se s nimi zase střetl! To je strašné. Komu se chci nejvíc vyhnout, na toho narážím pořád – a pravidelně! Den začíná pěkně.

Práce byla příšerná. Nenávidím ranní směny, protože je fabrika vždy plná lidí. V šatně furt někdo je nebo tam vytírá podlahu uklízečka (ta mi dnes dokonce vlezla na záchod, právě když jsem na něm seděl), po dílně se producírují cizí lidé, vedoucí, podvedoucí, mistři, ředitel, sekretářky, různé kontrolorky, úřednice, znovu uklízečka, montéři, seřizovači, představenstvo... – a dnes i jakási zahraniční delegace, která mi čuměla přes rameno, co právě dělám. To mám strašně „rád“! Možná kvůli ní při té příležitosti vyhlásili v celém areálu podniku zákaz kouření. Já sice nekouřím (ve fabrice by mi to ani nechutnalo, nebyl by to ten pravý požitek) a kouření nesnáším, ale přesto mi to přijde jaksi nepříjemné, zavánějící kriminálem a bachařinou; ba i v tom vězení mohou jistě kouřit a nemusejí tam nic dělat. Dali nám všem podepsat, že ten zákaz bereme na vědomí, nikoli, že s ním souhlasíme! A nevím nic o tom, že by se na toto téma vůbec diskutovalo. S okamžitou platností a bez diskuze jsme prostě zase o trochu více bezprávnými otroky, i když se ten zákaz netýká – prozatím – přímo mne. A stejně jsem cítil kouř z cigaret na záchodě! Takhle mohou – a budou! – otesávat umělecky a po kouscích naše dosud živé maso, až z nás ze všech budou jednoho dne roboti. Tedy – abych mluvil sám za sebe – někteří už k tomu mají velmi blízko; Já naopak velmi daleko. Hitler chtěl zakázat kouření po vítězné válce, tihle už to zakázali teď. Třeba mají pocit, že vyhráli. Možná to tak je. Ale ten Hitler by mi byl milejší.

Nemám rád ranní směny. Naskočilo mi dvacet dnů dovolené, a tak si myslím, že je budu postupně utrácet vybíráním vždy místo první ranní směny po víkendu, jejž bych si tak vhodně prodloužil. Měl bych takto potom čtyři a půl dne volna. Záleželo by pak samozřejmě na počasí, ale takto nějak to asi budu dělat. To je hrůza. Šichtu jsem protrpěl v hluboké depresi a v úzkosti z obav o budoucnost. Ta sklíčenost mě neopustila po celý den ani doma. Připadá mi, jako bych nežil. Jenže to by mi bylo líp. Teprve po třetí hodině odpolední jsem si opět našel čas a místo na flákání – a věru, že jsem to již potřeboval! Měl jsem hlad, avšak nic k jídlu. Duše také hladověla. A ani tu jsem neměl čím občerstvit a nasytit. Nejraději bych byl utekl ven a do lesů a již nikdy se nevrátil, ať bych tam i zemřel – stejně jsem mrtvý. Venku bylo krásně teplo a slunečno jako na jaře, koukal jsem z oken vyšších pater daleko na obzor, na lesy, na ptáky a potuloval jsem se různě po podniku, hlavně venku po dvoře. Aspoň kdyby už bylo skutečné jaro, abych mohl po práci celý den relaxovat v přírodě!

Kódy na počítači jsem už tisknul bez taháku, z paměti, takže to by bylo vyřízeno, jak by podotknul antický filosof, a konečně byl konec a Já se ocitnul před branou, na chvíli zase svobodný. 

Měsíc je jako koláč. Dnes v noci bude úplné zatmění Měsíce. Večer je tedy jasný a stále vlahý; ani kulicha si tentokrát nenasazuji; rukavice však přece jen zanedlouho ano. Park je zase plný puberťáků a na hlavní silnici je hustý provoz. Zpívají kosi.


 

Prohlížel jsem si jen tak ze zvědavosti vývěsku realitní kanceláře. Jeden vesnický domek se zahrádkou je na prodej v Pusté Kamenici za 1.600.000 korun. Ten bych bral. I tu Pustou Kamenici bych bral, ježto je to malá, skutečně pustá ves uprostřed hlubokých a rozlehlých hvozdů. Alespoň tak si ji pamatuji. Musím se tam na jaře zase podívat! Tam by se mi líbilo bydlet!

Lúkiános v dialogu Obrazy je poněkud nudný a příliš lidský, vychvaluje lásku k lidem, a dopouští se dokonce na jednom místě nechutné urážky staroegyptských zvířecích božstev, když píše, že egyptské chrámy jsou na pohled nádherné, ale uvnitř prý nesídlí bozi, nýbrž opice, ibis, kozel nebo kočka. Tato nespravedlivá neúcta ke zvířatům mu však nijak nebrání užívat lichotivého homérského epiteta volooká (řecky boópis), které v dřívějších dobách znamenalo „s krásnýma velkýma a výraznýma očima, jako má vůl“. Dnes by se každá dívka na smrt urazila, kdybychom pochválili její krásu srovnáním s krávou a očima vola. To je také „pokrok“, čili úpadek. V předešlé stati O obětech se mi líbilo, s jakým soucitem Lúkiános odsuzuje vraždění zvířat na oltářích obětišť, ale tato jediná neuctivá zmínka o zvířatech mě zmrazila v nadšení. Jemu zřejmě nevadí ani tak to nesmyslné vraždění (doslova hekatomby!), jako spíše ta hloupost, kvůli níž se ty ohavné zločiny pášou.

Lúkiánovo pojetí krásy a dobra – ostatně nejen Lúkiánovo, nýbrž i celého antického světa – by se dalo shrnout do známého řeckého výrazu kalokagathie. Posuďme sami, co o tom píše:

„Sám víš, že já chválím dobrotu, lásku k lidem (fuj!), velkodušnost (to už je lepší), čistotu mravů a vzdělání víc než krásu, neboť tyto vlastnosti jsou cennější než tělesné přednosti. Opačné počínání by bylo stejně nesmyslné a směšné, jako kdyby někdo obdivoval oděv víc než tělo (a proto jsou řecké sochy většinou nahé, bez oděvu!). O dokonalé kráse je však možno podle mého názoru mluvit teprve tenkrát, když se spojí vjedno dokonalost duše s půvabem těla.“

Výborné! Takže nakonec to není až tak nudné a marné čtení. Načež následuje ta menší nechutnost s egyptskými chrámy a zvířecími bohy uvnitř, jako kdyby měl být rozpor mezi krásou a zvířeckostí. Podle mého názoru to rozpor není – v rozporu s Lúkiánovou malou nerozvážností.

Nyní jsou právě tři hodiny ranní, tedy přibližně hodina před dobou takzvané totality zatmění Měsíce. Procitnul jsem sám od sebe ze spánku, probuzen vnitřním biologickým budíkem, podíval se na hodiny a vylítnul jsem z postele, abych se šel podívat ven na oblohu, na to zvláštní nebeské představení. Kopnul jsem přitom akorát potmě do mého discmana, ležícího na podlaze na koberci, neuvědomiv si hned po probuzení, že tam je, neb jsem jej před spaním poslouchal. Snad mu to neublížilo. Nebylo to však k ničemu ani k Nietzschemu, protože se mezitím v průběhu noci zatáhlo a Měsíc tudíž není vidět. Škoda. Tak zas někdy příště. Zatmění Měsíce nad Stonehenge vypadalo v roce 2004 nějak takto:

 

 

Máma je v pekárně. Pak mi zas může ukazovat oteklá kolena, až si budu připravovat jídlo! Jak jsem to tam mohl Já vydržet tolik ztracených let! Touto dobou bych už se musel býval zase chystat do práce – nevyspalý a unavený. Místo toho mám ještě dalších dvanáct hodin volna a odpočinku. I když je to ve fabrice kriminál, pořád lepší než v p@kárně. Mrtvý muž jsem konečně tak i tak.

Je půl šesté pryč. Zvenku už slyším kosy a také obvyklý každodenní klapot vysokých ženských podpatků o dláždění ulice. Teď bych odcházel na ranní. Místo toho si vařím rýži, jím ovocný zákusek, piji kávu, píši, poslouchám Corelliho, zachumlávám se s knížkou do peřin a pak ještě po rozednění usnu s hudbou ve sluchátkách. Discman je naštěstí v pořádku. Po rozednění se ke kosům přidávají sýkorky, vrabci a snad poprvé už také zvonkové. Příroda ožívá radostnými hlásky.

 

zvonek zelený

 

pátek, 22. února 42

Na noční jsem odcházel poprvé ještě za světla. Doma jsem si musel při oblékání rozsvítit, ale venku se pouliční lampy začaly rozsvěcet teprve po cestě. Směna proběhla v pohodě – jako skoro všechny noční – hodinu jsem dělal, dvacet minut si četl na šatně Lúkiána, vyhýbaje se úspěšně bachařce. Ten židobolševik Engels prý nazval Lúkiána „Voltairem starověku“. Netěší mě, že mám s ním společný názor, ale kapitola Tragický Zeus se vážně trochu podobá Voltairovi, i když správně by se to mělo říct jinak: že Voltaire je Lúkiánem novověku. Lúkiános sám se pak pasuje do role řeckého boha výsměchu, jehož jméno je Mómos.

Takto, střídaje práci s pěknou četbou, uběhla šichta rychle a vcelku příjemně. Nikdo mě neotrávil, nenaštval, nevšímal si mě – ideální průběh.

Ráno po šichtě je stále ještě tma. U východu z hradební brány leží přes cestu do parku velké hovno. Kouření už konečně zakázali asi po čtyřech stech letech, teď jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat, než si zprotiví a zakážou i ty psy. To bude trvat. Ono je to stejně jedno. Zakážeš jim tohle, zakážeš tamto, ale oni vymyslí si vzápětí něco jiného, čím by ti otrávili život, například auta či jiné hrůzy, o nichž zatím ještě nemáme ani ponětí. Příští generace, budou-li jaké, možná o nás řeknou, že jsme byli šťastní, i když my sami, hlavně Já, si to nemyslíme. Tak je to s každou novou generací na cestě postupné lidské degenerace: domnívá se, že předešlé věky byly šťastnější a lidé v nich že žili jednodušeji. Lidužel mají pravdu. Kdysi lidé tímto způsobem záviděli štěstí a prostotu zvířatům. Takže – ačkoli se to zdá nemožné a absurdní – jednou budou příští generace závidět i nám tento náš celosvětový kriminál a budou říkat, že oproti nim my jsme ještě žili relativně blaze. A příští generace asi budou, protože ta píča odvedle už porodila a když jsem v poledne vstával z postele a vyklonil se z okna, hlídkovala zase s čoklem před barákem, čumíc pitomě do mobilu. Jako vloni. Už jenom to cigáro jí chybělo v tlamě. Ve fabrice hlídkují bachaři, na sídlišti hlídkují bachaři – to už není „jako“ v kriminále, to je kriminál!

Zdál se mi sen, v němž jsem zabil čokla, jenž mě kousnul. Ubodal jsem ho velkými kancelářskými nůžkami na stříhání papírů a provázků, jež používáme v lisovně. Předtucha věcí příštích, nebo kompenzace za nesplněná přání?

Je docela teplo: 9°C, nízká oblačnost. K obědu mám kedlubnový salát, rýži se sójou (takzvanou „čínu“) a jablečný kompot.

Včera jsem si nahrál na video hezký film o životě datla černého. Takovéto filmy jsou vzácností, jakkoli není nijak vzácné datla samotného na vlastní oči vidět. Většinou se totiž přírodopisné filmy zabývají životem cizokrajných zvířat, ale domácí faunu, která vede také zajímavé a vzrušující životy, plné takzvaných „záhad“ a „bojů“, tu opomíjejí – a to neprávem. V televizi uvidíte víc lvů, antilop a žraloků, než například „obyčejných“ domácích lišek, srn či zajíců. Proč? Zrovna Já bych se radši díval v detailních záběrech s citlivým komentářem (nebo raději bez něj) na něco, co je mi bližší a důvěrně známé z bezprostředních setkání v přírodě, a dozvěděl se něco podrobnějšího o jejich životě, co mi doposud uniklo. Ale i jen tak, pro připomínku, za dlouhých zimních nocí, kdy se stýská po přírodě, by to bylo pěkné. Jako dnes ráno.

datel černý

 

Na internetu se objevil snímek ze včerejšího zatmění Měsíce. Vlevo se nachází toulavá planeta Saturn, nahoře je vidět jasná alfa hvězda Regulus v souhvězdí Lva.

 

 

sobota, 23. února 42

Ráno foukal silný studený vítr. Musel jsem si nasadit kulicha na cestu do práce. Sotvaže jsem došel, rozpršelo se tak šeredně, že déšť, hnán vichrem, narážel na okenní tabulky, jako by chtěl proniknout dovnitř a zkropit mě sedícího s knížkou na záchodě. Později se však vyčasilo, takže se daly konat procházky po dvoře a koukat přitom do nebe na svobodné ptáky. Jako ve vězení. Fabrika byla poloprázdná, a tak jsem si chodil často na šatnu číst.

Lúkiánovi se povedla nádherná kapitola! Jmenuje se Démónaktův život a celá je věnována vzpomínce na jakéhosi – nebýt Lúkiána – úplně neznámého filosofa kynické školy, žijícího ve 2. století našeho letopočtu v Athénách, jenž se jmenoval Démónax z Kypru. Ještě tu kapitolu nemám dočtenu celou, ale již začátek, v němž Lúkiános popisuje, představuje a uvádí mnohé výroky svého přítele Démónakta, je dobrý. Nemohu jinak než si prostě některé pasáže do slova a do písmene opsat, neboť sloh, způsob uvažování a vůbec celkové naladění této stati je přesně to, co na řecké filosofii tolik obdivuji a co mě na celý život uchvátilo do svého objetí. Mám na mysli hlavně tu tendenci k prostému životu, leč disciplinovanému, leckdy tvrdému a drsnému, zasvěcenému vlastnímu sebezdokonalování; to plutí s takovým myšlenkovým proudem, který odvádí filosofa mimo lidské pachtění a marnivou domýšlivost. V Řecku poprvé se postavil vysoce vzdělaný, moudrý a fyzicky odolný filosof mimo svět obyčejných lidí, kteří žijí špatně a nesvobodně, zatímco Diogénové v sudech, v hadrech a s poutnickou holí proti psům v ruce (kynická hůl = česky „klacek na psy“), žijí dobře a svobodně, osvobozeni od všech lidských zbytečností. Ano, první řečtí filosofové skutečně žili jako ti indičtí asketové – a možná i pod jejich vlivem –, kteří v Bezdomoví hledali Nadčlověka a Vznešeného v moudrém Zvířeti. Povědomost o bráhmanech či o nahých mudrcích, řecky γυμνοσοφιστοι, přineslo jistě do Řecka vojsko ze slavného Alexandrova tažení na východ. Ten indický vliv života mimo lidstvo a nad lidstvem je nejvíc patrný právě ve starém Řecku, jež se zbláznilo radostí malého děcka do právě objevené filosofie. Tehdy se vysoce civilizovanému člověku výrazně zastesklo po návratu zpět, k prostému a svobodnému životu divokého zvířete. Tak praví Dhammapadam, sbírka buddhistických kanonických průpovídek: „Člověk, který již nemusí spoléhat na pouhou víru, protože má svrchované poznání, který zpřetrhal svá pouta, odvrhl lidský způsob života a zanechal marných tužeb, je vpravdě nadčlověkem.“ A ve starém Řecku to nebylo jinak. (To Dhammapadam je dobré čtivo – a přitom útlé – někdy si je vezmu ven s sebou na čundr do bezdomoví a přečtu si to znovu!)

Ze spisu Démónaktův život jsem si tedy opsal toto (začíná to hned úvodním odstavcem):

„Jistě ani naše doba nezůstane tak docela stranou (avšak jen díky tobě, Lúkiáne!) vůči mužům, kteří si zasluhují zmínky a památky, nýbrž dá zazářit jak nebývalé tělesné zdatnosti, tak i znamenitému filozofickému vědění: tím mám na mysli hlavně filozofa Démónakta.

Pocházel z Kypru, z rodiny ne bezvýznamné, pokud se týká společenského postavení a majetku (jako Buddha, jako Hérakleitos!). Byl však nad tyto věci povznesen: dychtil po poznání nejkrásnějších cílů a cítil se mocně přitahován filozofií. Démónax nepotřeboval pobízení, ale z vlastního vášnivého zaujetí pro krásu, puzen už od dětství vrozenou láskou k filozofii, pohrdal všemi lidskými statky. Oprostil a osvobodil se od všeho.

Jeho tělo, vytrénované cvičením, bylo zvyklé snášet námahu. Zkrátka snažil se, aby nebyl na nikom závislý, a když zjistil, že sám sobě již nemůže stačit, dobrovolně odešel ze života a zanechal po sobě těm nejlepším Řekům hojně vzpomínek.“

Nádhera. Jako bych si četl o sobě. Sice to nebyl žádný misantrop, ale přesto je z toho líčení cítit závan čehosi krásného, co navždy odvanulo z našeho světa, avšak co si Já stále tvrdohlavě nosím v srdci.

Dále pokračuje Lúkiános výčtem mnoha vtipných a moudrých Démónaktových výroků (ještě nejsem na konci), z nichž některé mě rozesmály, jiné pobavily a s dalšími buď souzním, nebo na nich oceňuji jejich zvláštnost a originalitu. Tak například:

„Jsem člověk, jehož uši se nedají tak snadno oklamat.“

nebo:

„Jak ses, Démónakte, stal z chlapce filozofem?“ – „Jednoduše: dospěl jsem.“

nebo tato příhoda:

„Jednou zase sofista Sidónios, v Athénách velmi proslulý, vychvaloval sám sebe asi v tom smyslu, že obsáhl svým věděním veškeru filozofii: ‚Kdyby mě volal Aristotelés do Lykeia, budu ho následovat. Kdyby Platón do Akadémie, půjdu za ním. A kdyby Zénón do své školy ve stoi poikilé, budu pobývat tam. Kdyby mě povolal Pýthagorás, budu mlčet.‘ Tu povstal mezi posluchači Démónax, oslovil ho a dodal: ‚Pýthagorás tě volá.‘“

Pak je tam zmínka o jednom filozofovi, kynikovi jménem Honórátos, který dostal stejný praštěný nápad, jako jednou Já: chodil oblečený do medvědí kůže! Neuvěřitelná shoda se mnou! Inu podobní „lidé“ mají podobné nápady.

Nebo tento jadrně vtipný výrok, jímž trefně okomentoval nesmysluplné počínání dvou filozofů, kteří se nezasvěceně dohadovali při zkoumání jakéhosi problému. „Jeden se ptal na nemožnosti, druhý mu zase neodpovídal k věci. Tu řekl Démónax:

‚Nezdá se vám, přátelé, že jeden z vás dojí kozla a druhý mu nastavuje na mléko sítko?‘“

Dobré, že? Nebo tento skvělý dvojsmysl, avšak pravdivý, o tom, co si myslí o nesmrtelnosti duše:

„Je nesmrtelná, ale jen jako všechno ostatní.“

To mi připomíná jeden můj výrok, když se mě kdosi ptal, jestli věřím v boha. Odpověděl jsem také takovým dvojsmyslem:

„Díky bohu, nevěřím.“

Dál jsem zatím nedočetl, ale už se těším na pokračování.

Když v práci konečně padla závěrečná, slunce právě zapadlo a zbylo po něm smrákání růžovoučké jako peugeot. Byla to nádhera. Odcházím osvobozen na čtyřiadvacet hodin od fabriky do počínající vlahé noci prostovlasý a pomalou procházkovou chůzí mířím k ubikaci. V parku před městskou branou čeká s netrpělivým výrazem ve tváři jakýsi fotograf, až přejdu a zmizím mu z hledáčku. Nespěchám. Chce digitálním aparátem zachytit kouzelnou atmosféru středověkého města, ozářeného oranžovým světlem pouličních lamp. Nevím, zda se mu to povede. Já jsem obyčejně z fotek zklamaný; skutečné kráse, viděné na vlastní oči, se nic nevyrovná a ani sebelepší fotografie ji není s to zachytit, tak jako to umí jen paměť vidoucích očí. Od náhonu, začlověčeného stále plastikovými flaškami, se ozývá kachna. V parku nevidím, ale podle zpěvu poznávám první letošní drozdy.

 

Drozd zpěvný

 

Doma ve spoře nasvíceném pokoji pokračuji v četbě Démónaktova života. Řekl jsem, že to nebyl žádný misantrop? Jistě nebyl, alespoň ne takový vyhrocený a uvědomělý, jako Já, ale některé jeho uštěpačné řeči a poznámky by mohly být považované za misantropické; určitě však za velmi cynické. Posuďme sami, s jakou necitelnou krutostí reagoval na epigram jednoho nevalného básníka, jenž si jej sám napsal, aby mu jej dali na náhrobek:

„Démónax se zasmál a řekl: ‚Adméte, ten tvůj epigram je tak krásný, že bych chtěl, aby už byl napsán.‘“

Nebo tato cynická zlomyslnost:

„Když Héródés nadměrně truchlil pro předčasně zemřelého Polydeuka (...), přistoupil Démónax a řekl: ‚Přináším ti nějaký dopis od Polydeuka. Vyčítá ti, že ještě neodcházíš za ním.‘“

Ale černou srandu si dovedl dělat i sám ze sebe. To když si jednou kdosi povšiml, že jeho nohy už nesou viditelné známky stáří, usmál se jen a řekl:

„Charón mě pokousal!“

Nebo tato příhoda, jež svědčí nejen o jeho schopnosti sebeironie, ale i o jeho představách smrti, která, podobně jako egyptský bůh Anubis, na sebe vezme zvířecí podobu:

„Kdysi měl vyplout na moře za bouřlivého počasí a jeden přítel mu řekl: ‚Nemáš strach, že se převrhne loď a sežerou tě ryby?‘ Démónax na to: ‚A to bych byl pěkný nevděčník, kdybych se bál, že mě sežerou ryby, když jsem jich sám tolik snědl!‘“

Ještě zřetelnější je jeho pojetí dobré smrti, blížící se překvapivě mému či tibetskému, z této jeho poznámky, když se ho krátkou dobu před jeho smrtí kdosi zeptal, jak si přeje být pohřben:

„‘Nedělejte si starosti,‘ pravil Démónax, ‚pach mé mrtvoly mě pohřbí.‘ ‚Cože?‘ na to ten prvý, ‚to je přece strašné! Předhodit tělo takového muže jako pokrm pro psy a ptáky!‘ ‚Ale co je na tom zvláštního,‘ řekl Démónax, ‚když chci i po své smrti přinést užitek některým živým tvorům?‘"

Homérových veršů nejraději recitoval:

„Stejně zemře, kdo bez práce žil či kdo vykonal mnoho.“

A pesimisticky vyznívá i jeho názor na zákony:

„Řekl, že zákony jsou nepotřebné, ať už je píšou dobří lidé nebo špatní; ti první totiž nepotřebují zákony, ti druzí se jimi zase pranic nedají ovlivnit k lepšímu.“

Žil téměř sto let. A Athéňané mu uspořádali velkolepý pohřeb na státní útraty.

Pěkné, že? Následující stať Kynik bude také asi zajímavá. Jen jsem do ní nakouknul a knížku jsem zavřel. Tu si nechám na zítra. Dnes jsem už unavený a bolí mě oči.

 

neděle, 24. února 42

Teplo a slunečno jako na jaře, 8°C, samozřejmě bez sněhu. Ptáci se mohou samou radostí ucvrlikat.

Lúkiánův spisek Kynik je jakýmsi manifestem kynismu ve formě dialogu mezi Lúkínem a jakýmsi blíže neurčeným kynikem. Pokusil jsem se z tohoto spisku pořídit výpisky jenom těch nejlepších částí. Bylo hodně těžké vybrat jen některé z nich, jinak bych byl musel Kynika opsat celého. Tu je to:

Lúkínos: Haló, člověče, proč máš vousy a dlouhé vlasy, ale nemáš chitón a chodíš nahý a bosý? Proč se touláš jako divá zvěř a nežiješ jako člověk? Chováš se úplně jinak než většina lidí! Bloudíš sem a tam, spíš sám na tvrdé holé zemi a tvůj pláštík je hrozně ošklivý; vždyť není ani lehký, ani měkký a barvu nepoznáš.

Kynik: A to musí být? Něco takového se přece pořídí velmi snadno a majiteli skvěle poslouží. Takový mi stačí. Při bozích! Copak ty si nemyslíš, že nákladný život je něco špatného?

Lúkínos: Vždyť piješ vodu jako zvěř, jíš kde co najdeš, jako psi, a ani lože nemáš o nic lepší než psi: stačí ti, právě tak jako jim, trochu trávy.

Kynik: Vy se však ve své nenasytnosti a nestřídmosti zcela podobáte člověku, který se vrhá na všechna jídla. Toužíte užívat nejen to, co vám patří, ale chcete okusit všechno odevšad. Myslíte si, že vám nepostačuje ani vaše země, ani vaše moře, ale kupujete si přepych ze všech konců světa. Vždy dáte přednost cizímu před tuzemským, nákladnějšímu před levným, hůře dosažitelnému před snadno dostupným. V každém případě chcete mít raději trampoty a svízele než žít bez nich. Vždyť mnoho vzácných věcí, z nichž máte velkou radost, se pro vás získává za cenu četných nezdarů a útrap.

A jistě nemusím nic dodat k tomu, že rozmanité, pracně připravované pokrmy vůbec nemají větší výživnou hodnotu, naopak že tělu škodí a způsobují různá onemocnění.

Nač hovořit o tom, co všechno lidé podnikají anebo vytrpí kvůli milostným rozkoším? A přece je snadné léčit tuto touhu. Jen kdyby lidé nechtěli rozmařile užívat! Ale zdá se, že jim nestačí, ani když se vyblázní a zničí v tomto směru; dokonce už obracejí naruby užívání různých věcí tak, že užívají každou věc k něčemu zcela jinému, než byla od přírody určena – podobně jako kdyby někdo chtěl místo vozu zapřáhnout postel a jezdit na ní jako na voze.

Lúkínos: A kdo by byl takový hlupák?

Kynik: Vy! Co s lidmi nakládáte stejně jako s dobytkem! Nutíte je, aby táhli místo vozu lůžko, na kterém se sami rozkošnicky povalujete; odtud smýkáte lidmi jako osly a poroučíte jim, aby jeli na tu a tu stranu a ne jinam. A ti z vás, kteří to dělají nejvíc, jsou nejvíc oslavováni.

Ale jak by někdo mohl vyložit slovy veškerou lidskou bídu? Je jaksi nezměrná, ale ty mě obviňuješ proto, že s ní nechci mít nic společného.

Dále: Když myslíš, že žiji stejně jako zvířata, protože mám nepatrné potřeby a spokojím se s málem, pak tedy lze podle tvé úvahy soudit, že bohové jsou horší než zvířata. Vždyť oni nepotřebují naprosto nic! Abys důkladněji pochopil, co znamená mít malé nebo velké nároky, uvědom si, že děti potřebují více než dospělí, ženy víc než muži, nemocní víc než zdraví, zkrátka slabší má větší potřeby než silnější. A proto tedy bohové nepotřebují vůbec nic a lidé s nejnižšími nároky jim stojí nejblíže.

Anebo si myslíš, že Héraklés, člověk ze všech lidí nejlepší, božský muž a právem uznávaný jako bůh, bloudil sem a tam se lví kůží na nahém těle a obešel se bez vašich potřeb jen tak z šílenství? Ale on nebyl ani šílený, ani to nebyl chudák: vždyť byl pánem na moři i na zemi! Copak si myslíš, že postrádal přikrývku nebo boty a kvůli tomu se potuloval sem a tam? To by byl nesmysl! Znal však míru a byl vytrvalý; chtěl vítězit, a ne žít v rozmařilosti.

A stejně se i on rozhodl chodit bosý a nahý. Líbilo se mu mít dlouhý vous a dlouhé vlasy; a líbilo se to nejenom jemu, ale i všem těm dávným lidem. Byli lepší než jsme my. Každý z nich by se nechal ostříhat asi tak stejně jako lev. Mysleli si totiž, že hebkou a hladkou pleť mají mít ženy, kdežto oni byli muži a chtěli jako muži vypadat. Domnívali se, že dlouhý vous muže zdobí jako hříva koně nebo lva a že bůh jim ho dal pro krásu a ozdobu. Chci se tedy řídit příkladem těch dávných lidí a chci je napodobit; nezávidím však současníkům jejich velké štěstí, které prožívají nad plnými stoly a nad krásnými šaty. Vyhlazují si vrásky a zbavují chloupků každičkou část těla, ani na skrytých místech neponechávají nic tak, jak to stvořila příroda.

Já si však přeji, aby se mé nohy vůbec nelišily od koňských kopyt, jako to prý měl Cheirón. Ten nepotřeboval pokrývku, stejně jako ji nepotřebují lvi, a nepotřeboval ani pokrm nákladnější, než se dává psům. Ať mi stačí jako lůžko celá země, ať je vesmír mým domovem a ať se spokojím s jídlem, které se pořídí nejlehčím způsobem! Kéž ani já, ani nikdo z mých přátel nepotřebuje zlato nebo stříbro! Vždyť veškerá zla mezi lidmi, i vzpoury, i války, i úklady a vraždy, vznikají z touhy po tomto kovu. Pramenem všeho neštěstí je lačná chtivost po větším majetku. Kéž je mi to cizí! Kéž nikdy nezatoužím mít víc, naopak kéž mohu snášet větší nedostatek!

Takové jsou tedy mé názory. Jistě se v mnohém liší od myšlení většiny lidí. A nelze se vůbec divit, že když se od nich lišíme svým vzezřením, že se pak tolik odlišujeme i svým učením. Myslíš si, že musíme vypadat stejně jako většina ostatních – i když ta většina je špatná.

Proto tedy vypadám takto: jsem zpustlý, zarostlý, mám nuzný plášť, dlouhé vlasy a chodím bos. Ale zato vy vypadáte jako teplouši! Nikdo vás nerozezná ani podle barvy pláště, ani podle měkkosti oděvu, ani podle množství chitónů, pláštíků, střevíců, úpravy vlasů, ani podle vůně: vždyť voníte stejně jako oni, vy kteří jste ‚nejšťastnější‘. Ale za co stojí muž, z kterého vane stejná vůně jako z teplouše? O nic lépe nesnášíte námahu než oni, o nic méně neholdujete rozkoši, živíte se stejnou stravou, stejným způsobem spíte i chodíte; ba spíše vůbec nechcete chodit, ale necháte se nosit jako břemena buď lidmi, nebo zvířaty. Mne však nesou mé nohy, kamkoliv chci. Umím dobře snášet mráz i vedro, nereptám proti bohům a jimi seslaným pohromám, protože jsem nenáročný a nic nepotřebuji. Ale vám vaše šťastné postavení nedovoluje těšit se z toho, co máte. Nad vším naříkáte, nechcete snášet daný stav věcí, toužíte po něčem, co není. V zimě chcete, aby bylo léto, v létě zima, v horku mráz, za mrazů horko. Nelze vás uspokojit a jste nevrlí jako nemocní; ale u nich je příčinou nemoc, u vás váš způsob života.

A po tom všem se vy opovažujete chtít nás měnit a naše jednání a záměry přivádět na pravou cestu! Jako kdybychom to, co děláme, dělali často ze špatného úmyslu, ačkoliv vy sami při svých vlastních činech neuvažujete a nic neděláte s úsudkem a s rozvahou, ale jen ze zvyku nebo z náruživé vášně. Proto se ničím nelišíte od lidí, které unáší proud: ti jsou strháváni vírem a vás vlečou vaše vášně. Děje se s vámi něco podobného jako s člověkem, jenž vsedl na splašeného koně: kůň ho rychle unášel, ale on nemohl za žádnou cenu z letícího zvířete seskočit. A vy nikdy netušíte, kam se kdy zřítíte.

Ten chudý pláštík, kterému se vysmíváte, dlouhé vlasy a vůbec celý můj vzhled mají takovou moc, že mi umožňují žít v klidu, dělat, co se mi zachce, a stýkat se s kým chci.“

Tak to by bylo ve zkratce vše. Ponechal jsem tentokrát ty výpisky bez vlastního komentáře, ačkoliv na mnoha místech mě svrběly konečky prstů, jimiž ťukám do klávesnice počítače, abych připojil podivení nad neuvěřitelnou shodou s mými vlastním názory. Dokonce i to přirovnání pokroku ke splašenému koni jsem použil nezávisle na Lúkiánovi v mé knize Rakovina na kůži Země. Tento Lúkiánův starověký spisek je dosud tak aktuální, dosud tak naléhavě hovoří i k dnešku, jenž by se v něm poznal, kdyby dovedl, že se zdá, jako by nebyl napsán před dávnými časy, nýbrž včera! Škoda, že ani nejbystřejší hlavy všech dob nejsou s to otočit kolo dějin! Věčná škoda, že se kynismus patřičně neujal, nezapustil hlubší kořeny a neprorostl společností. Už jsme mohli být dávno někde jinde. Ale hloupost vždy zvítězí. I Já musím s hanbou přiznat, že jsem se dost odchýlil od mého prvopočátečního nadšení pro starořecký kynismus. Kde jsou ty doby, kdy jsem alespoň vypadal jako kynik. Takhle:

 

 

pondělí, 25. února 42

Na poslední noční před víkendem jsem odcházel za denního světla; ani doma už jsem nesvítil při oblékání. A nechodím už do práce v takovém hrozném stresu jako zpočátku. Holky mě mezi sebou pojmenovávají „Pája“. Šichta proběhla rychle, moc času na čtení jsem ale neměl; přečetl jsem sotva pár stránek z poznámkového aparátu vížícího se k Lúkiánovu spisku Tímón neboli Nepřítel lidí. Ráno po směně ještě zářil na obloze kulatý Měsíc, zatímco na opačné straně, na východě, se obzor modral blankytem nového dne. Jsem prostovlasý, dlouhovlasý, černovlasý, na sobě mám jen bombera bez svetru a rukavice, jež si nasazuji až po chvíli v předjitřním chladu. Doma jsem zkouknul včerejší nový díl Simpsonových a šel jsem spát. Probudil jsem se o půl druhé. Venku se v tu dobu jako by naschvál zatáhlo šedivými mračny. Je 10°C. Chtěl jsem jít hned do města nechat se vyfotit na ten pas, ale nechce se mi. Nejsem schopen jít ven a něco si zařídit. Ani se sám sobě nedivím, že se neodvažuji vyjít ven do toho člověčníku. Dřív by mě to těšilo a byl bych na to hrdý – teď ostatně také – ale trochu mě to děsí; bojím se, že ten odpor k vnějšímu světu lidí bude nakonec silnější než Já, ovládne mě a ochromí. Půjdu zítra. Jsem na to příliš unavený na duši i na těle a vůbec celkově jaksi rozlenivělý. K obědu si dělám špenát, sojové tortellini a jablečný kompot. OSOBA BLÍZKÁ UŽ NEPOMŮŽE – to je úvodní titulek včerejších novin. Dál s tím neztrácím drahocenný čas, protože se to váže k jakémusi mně velmi vzdálenému dopravnímu pravidlu, nebo co, ale i tak je to pěkný dvojsmyslný úvodník, že?


23:35 hod.

Právě jsem se vrátil z malé noční procházky. Vyrazil jsem asi před hodinou. Bylo to ještě dost brzo, poněvadž jsem viděl dvě hlídky psohlavců, čímž myslím bachaře, ne ty opice – ty by mi nevadily. Lidáci nespí. V mnoha oknech se svítí nebo bliká namodralé světlo televizorů. Ale Já jsem šel nejkratší cestou rovnou tady kousek od sídliště na červenou turistickou stezku na úplný kraj města, kde nikdo nebyl. Užil jsem si pěknou procházku. Měsíc ještě nevyšel, ale pak se za pár minut vyhoupnul nad jihovýchodním obzorem. Nejdřív to vypadalo jako žlutavý obláček, potom skoro jako vycházející rudé Slunce a nakonec se zaskvěl v celé oranžovo-žluté nádheře sám úplný Měsíc, jen s kousíčkem stínu již odkrojeným. Lituji jen toho, že jsem si s sebou nevzal dalekohled. Kdesi v dáli štěkala liška. Neslo se to ozvěnami odkudsi od přehrady.

 

liška obecná

 

úterý, 26. února 42

Přišlo album Spiritual Black Dimensions od Dimmu Borgir (za 450 korun). Starého barokního mistra Grauna nesehnali, což mě mrzí. Tento typ hudby je zjevně úzkoprofilové zboží. Pro hudebníky na dvoře Friedricha II. Velikého mám přitom neodolatelnou slabost. Spíš bych byl býval řekl, že to bude obráceně – že neseženou ten blackmetal – protože toto mé nové album od skupiny Dimmu Borgir – už šesté – je staré devět let a bál jsem se, že bude vyprodáno. Není vyprodané a je dobré. Na prvý poslech sice nedosahuje kvalit zřejmě nepřekonatelného titulu Puritanical Euphoric Misanthropia, jež má zároveň i nejlepší název, ale i tak je to prostě Dimmu Borgir – záruka kvality. Album připomíná asi ze všeho nejvíc album Stormblåst, jen snad o trochu tvrdší. Texty, jež jsem ještě pořádně nečetl, jsou podloženy na pozadí obrázky jakési živé tkáně rozevřené chirurgickými sponami. Také stylizované démonické portréty jednotlivých členů kapely jako vždy nechybějí. Na obalu je stylizovaný obrázek jakéhosi padlého anděla spoutaného v řetězech a s páskou na očích. „A nalomený anděl nezlomen“ – tato památeční slova Olgy Hepnarové mi přišla na mysl, jakmile jsem uviděl ten obrázek.

 

 

Venku je hezky ne jako 26. února, nýbrž jako 26. dubna! Sluníčko svítí, je 14°C a ptáčci švitoří. Kašlu na zařizování pasu, stejně se mi nechce utrácet spoustu peněz za zbytečné cestování. Radši budu šetřit na svůj vysněný domek na samotě u lesa. Šel jsem se ven projít. Nejdřív jsem zaskočil do města pro novou černou náplň do tiskárny (prodavačka mě okradla o tři koruny) a pak jsem se vydal východním směrem do polí a lesů. Skřivánka jsem nejen poslouchal z počítače, ale nyní jej i vidím třepotat se vysoko na obloze. Samozřejmě že u toho též nepřetržitě zpívá. Šel jsem a šel, kam mě nohy nesly, a málem bych byl došel až do Stašova, kdyby mě nebolely nohy, nezačalo se stmívat a kdyby mi nebylo zima a neměl hlad. Objevil jsem pěknou dlouhou cestu lesem s mnoha rozkošnými a lákavými postranními cestičkami, jež musím někdy příště ještě pořádně prozkoumat. Lidí jsem moc po cestě nepotkal; většinou to byli cyklisti, kteří se jen mihli kolem mne. Přesto mi pár nesympatických ksichtů zkazilo perfektní náladu, ale ne na dlouho. Bylo to tam hezké a moc se mi to tam líbilo. Nebyl jsem tu hodně dlouho – takových šestnáct let, pokud dobře počítám. Šestnáct. Je zajímavé, že Lúkiános, jejž právě čtu, používal číslovku šestnáct jako zástupný symbol pro nezměrné množství. U nás v rodině byla vždy šestnáctka nešťastným číslem, hlavně co se týče data. Šestnáctého je i můj nešťastný den; v ten den mívám k mé normální smůle smůlu ještě smůlovatější. Jdou na mne vzpomínky. Před šestnácti lety to tu bylo jiné; změnilo se prostředí, les vypadá jinak a lidí tu bývalo méně. Před šestnácti lety měli lidáci hlavy plné kupónové privatizace a horská kola nebyla ještě tolik rozšířena jako teď. Tehdy ostatně nebyla vybudována vůbec žádná síť cyklistických tras, neboť pokud vůbec, chodilo se do přírody pěšky. Bylo to lepší. Dnes jsem ušel dobrých patnáct kilometrů. Rozezpívali se už i strnadi. Domů jsem došel až po západu slunce utrmácený a hladový, leč šťastný. Konečně jsem byl zase pár hodin sám a svobodný uprostřed procitající přírody. Po dnešku si už nepřipadám tak mrtvý a vyřízený. Jako bych i Já s rozpukem jara začínal více žít. Brzo již se otevře nová kapitola mého života.

Zatím jsem však ještě neskončil s Lúkiánem a otevřel jsem jeho kapitolu nadepsanou Tímón neboli Nepřítel lidí. Mohu srovnávat stejný námět se Shakespearovým zpracováním a mohu se tudíž odvážit říct, že Shakespearova verze tohoto starověkého příběhu je o trošičku lepší. Inu, žák překoná svého učitele často, neboť – má-li k tomu dostatek talentu – vylepší a přidá leccos k mistrově předloze. Lúkiános se s tím popasoval ovšem také výtečně a chvílemi je to i velká švanda. Opsal jsem si z Tímónovy řeči jeho cosi jako vyhlášení nezávislosti či deklaraci nenávisti vůči lidem. Hle, jaká tiráda slov a ustanovení zákonů mrzoutství!:

„Rozhodl jsem se už, že si koupím celou tuto končinu, nad pokladem si vystavím dvorec, aby postačil mně samotnému k žití a abych jej měl i po smrti jako hrobku! Budiž dále ustanoveno a uzákoněno po zbytek života to, že nebude mezi mnou a všemi ostatními styk, že je nebudu znát a budu jimi pohrdat. Přítel, host nebo druh nebo oltář Soucitu, to bude jen velký žvást. Politovat plačícího nebo pomoci prosícímu budiž přečin a porušení dobrých mravů! Způsob života budiž samotářský jako u vlků a jediným přítelem budiž Tímón!

Všichni ostatní buďtež nepřáteli a úkladníky: vejít s někým z nich ve styk budiž poskvrněním. A uvidím-li jedinkého člověka, bude to prokletý den. Pro nás ať zhola není rozdílu mezi nimi a sochami z kamene nebo z kovu. A nepřijímejme od nich vyjednavače, ani s nimi neuzavírejme příměří. Hranicí vůči nim budiž pustina! Druhové z fýly, frátrie a dému i sama vlast buďtež jména prázdná a neužitečná a předmět chlouby pro hlupáky. Bohatý sám ať je Tímón a ten ať pohrdá všemi a ať žije v přepychu sám se sebou, vzdálen pochlebenství a vtíravých chvalořečí. Bohům ať obětuje a hoduje, jsa sousedem a blízkým sám sobě, a ostatní ať zapuzuje. Budiž také ustanoveno, ať jednou provždy slíbí rukoudáním, že až bude muset zemřít, i věnec si položí na hrob sám!

Nejpříjemnějším jménem mu budiž Nelida, poznávacím znamením jeho povahy pak budiž hrubiánství a drsnost, nerudnost, vzteklost a odpor k lidem. A kdybych někoho viděl, jak hyne v ohni a úpěnlivě prosí o uhašení, musím hasit smůlou a olejem. A kdyby v zimě někoho unášela kolem řeka a on by vztahoval ruce a prosil, abych ho za ně chytil, i toho je třeba strčit po hlavě, aby se potopil, tak aby se už nemohl vynořit. Tak by se jim dostalo stejné odplaty. Návrh zákona přednesl Tímón, syn Echekratidův z Kolyttu, sněmu jej dal odhlasovat týž Tímón. Platí, tak námi budiž rozhodnuto a na tom zmužile setrvejme!“

Co víc k tomu dodat? Moje řeč!

 

středa, 27. února 42

V noci pršelo a teď ráno ještě trochu, je mokro, 7°C. Ještě mě po včerejšku bolí nohy. Ti Dimmu Borgir jsou výborní. Hráli večer pořád dokola, celou noc, v discmanu i v počítači při gymnastice... – a stále se jich nemohu nabažit. Na druhý poslech již byli lepší a s každým dalším poslechem jsou čím dál lepší. Je to nádherná hudba, tvrdá, hutná, vznosná a démonická jako na černé mši – tento její spirituální černý rozměr zvláště vynikne o temné tiché noci. Jsem uchvácen.

 

pátek, 29. února 42

V práci jsem se nudil a zalitoval, že jsem si nevzal knížku. Venku bylo přitom tak nádherně! Hned bych šel do toho lesa, kde jsem byl o víkendu! Sluníčko svítilo a Já byl uvězněn v hnusné fabrice. Chodil jsem se alespoň dívat ven z okna šatny, když tam zrovna výjimečně nikdo nebyl. Sluneční svit, opírající se s jarní silou do oken, stínily žaluzie, jejichž mřížkování jako by mi chtělo připomenout mou dočasnou klec. Přesně toho jsem se bál nejvíc: že až začne být hezky, mé trápení divokého zvířete chyceného do pasti se zdvojnásobí. Nemluvím – a když, tak potichu –, klopím zraky, abych neviděl ty ksichty, jichž jsem syt a jež se buď mračí nebo jsou veselé; Já sám se nikdy neusmívám. A usmívá-li se někdo jiný, zdá se mi, že se neusmívá, nýbrž směje se mi, vysmívá se mi – kvůli tomu, jaký jsem Já, jaký je svět, a kvůli tomu, že musím být s nimi.

Člověk má prý tři životy: jeden veřejný, druhý soukromý a třetí tajný. U mne život soukromý a tajný splývá v jeden, zatímco z veřejného, zbaveného jakékoli mimiky a slov, prchám do vlastní niterné samoty. Jako ten králík japonský, živoucí fosilie v černém šatu, o jehož tajném nočním životě jsem zhlédl a nahrál vynikající přírodovědný film. Ten králík je unikát – jako Já.

Album Spiritual Black Dimensions od Dimmu Borgir nemám stále oposlouchané, ačkoliv je poslouchám téměř pořád. A nepřestává mě překvapovat a plnit nadšením. Nahrávce jednoznačně dominují excelentní zvonivé klávesy. Na jiných albech je sice Dimmu Borgir mají také, ale tady jsou absolutně geniální a tvoří hlavní poznávací znamení, jež odlišuje toto album od jiných. Také čistého vokálu je zde zastoupeno více než jinde. Naopak hlavní zpěv frontmana Shagratha dosahuje vrcholného satanského chropotu. Jak jsem někde četl, někomu jeho vokál nevyhovuje; vůbec nechápu proč – mně jeho projev připadá naprosto perfektní; jsou momenty, kdy se přistihuji, jak jeho hlas neuměle napodobuji. Je tak strhující! A ačkoli na tomto albu zcela chybějí symfonické party, pro něž jsem si tak zamiloval jejich pozdější ďábelský výtvor Puritanical Euphoric Misanthropia, jakož i následný symfonický titul Death Cult Armageddon, jeden nahraný s českým orchestrem, druhý s maďarským, přesto nejsem dalek hodnotit Spiritual Black Dimensions ne-li rovnou výš, ba vůbec nejvýš nad vše, pak tedy je rozhodně řadím na stejnou úroveň. Dlouho už mě žádná hudba takto nenadchla! Zas už nevím, co mám dělat dřív; zda přečíst a znovu číst všechny překrásné knihy světa, co jich kdy jaký nelidský duch vytvořil, anebo naslouchat divotvorným tónům, jež snad ani nepocházejí od člověka, jak jsou dokonalé a jak plně souzní s mou černou duší Feuerteufela. Chtěl bych mít sto životů, abych to všechno stihnul – a sto uší, abych to všechno vyposlechl. A to mi za několik málo týdnů přibude i další neodolatelné lákadlo, jemuž se nemohu a ani nechci vyhnout: široce rozevřená teplá náruč pohostinné přírody. Ach jo, kdybych tak nemusel do té strašlivé práce!

 

sobota, 1. března 42

Čtyři měsíce v práci. V noci lilo, ráno naštěstí ne, když jsem šel do fabriky. Kontrolorka se pohádala do zlé krve se seřizovači kvůli nějaké malichernosti, jíž bych Já se vůbec neobtěžoval věnovat mou pozornost. Jedna ochrápaná baba do mne vrazila s otevřenýma očima, avšak nevidouc mě. Tentokrát mě při čtení bolelo tělo od nepohodlného sezení na tvrdé dřevěné lavici v šatně. Ke knize si nejraději lehám opřen o loket jako antický člověk při sympoziích. To je ta nejsprávnější a nejpříjemnější poloha. Jednou jsem si šel zase lehnout na moji odpočívárnu, ale stanul jsem nemile zdrcen: po zákazu kouření mi tam chodí kuřáci tajně provozovat svůj odporný zlozvyk. Takže i Já, ačkoli nekouřím, jsem postižen tím zbytečně přísným zákazem. Dospělí lidé, ale schovávají se s cigaretou jako nějací školáci z internátu. To se nemůžou ozvat, ohradit se či protestovat jako dospělí lidé a jako plnoprávní občané? Místnost je nyní od nich tak příšerně načichlá tou toxickou směsí tabáku, dehtu, popelu a nikotinu, že nepomáhá ani neustále otevřené okno. Čtvrt hodinky jsem tam vydržel ležet, poněvadž už jsem to potřeboval, ale potěšení mi z toho moc neplynulo. Zkráceně byl to hnus. A Já s tím mám tím pádem Schluss für immer. Nakonec bych tím smradem načichl i Já. Navíc mě tam mohli ti kuřáci najít, protože když jsem šel podruhé kolem, viděl jsem pod prahem světlo a slyšel za dveřmi hovor. Takže jsem měl ještě docela štěstí. Tak to by bylo. Konec zvonec. V průběhu noci se zase rozpršelo. Domů ze šichty jsem šel v lijáku. Všude je hodně vody. Někdo si někde zase bude muset vyhrnout nohavice – a potom i rukávy. Náhon je čistý. Těžko určit, je-li to práce lidských rukou nebo spíš té velké vody. Byl jsem zvědavý, jestli i v takovém hrozném nečase uvidím někde nějakou hlídku psohlavců. Samozřejmě že ano! Kde jinde než u nás na sídlišti! I kdyby ty pověstné trakaře padaly, budou ti samozvaní bachaři dál obcházet svůj rajón jako ty kurvy z vykřičené čtvrti! Lijavec neustává, naopak sílí. Sousedce s čubkou to ovšem také nikterak nevadí. To je to druhé, co vidím při letmém pohledu z okna. V rozhlase hrají úžasný Rameauův exhibiční koncert pro cembalo a potom Corelliho, údajně concerto grosso č. 6 D dur – to mám. Koukal jsem ještě před spaním na nový britský seriál Velkovlak, jenž je svým humorem příbuzný starému Monty Pythonovu létajícímu cirkusu, a potom na dokument o životě v pouštích světa. To už jsem byl řádně ospalý. Probudila mě zimní bouře s kroupami. Venku je opravdu čina! Samozřejmě že opět následně vypadl elektrický proud, což mě také probudilo, neboť přestala hrát soudobá vážná hudba amerických Rachel’s.

Přestalo pršet, vichr však trvá; je 5°C. K obědu si peču v troubě brambory. K nim si dám červené zelí a jako zákusek jedno výtečné mango. To však musím uvařit, neboť je sklizené nedozrálé, aby přečkalo dlouhou cestu z tropů. Vzpomínám na můj čtyřtýdenní pobyt na Seychellech, kde rostlo mango jako u nás jablka. Zralé plody tohoto velmi chutného ovoce se mi tenkrát rozplývaly na jazyku. Pod jedním stromem jich bylo každý den spousty a kromě slepic jsem byl jediný, kdo se jimi živil. Je to právě devět let. Ach, ta sladká chuť manga!

Večer zase vypadla elektřina. Zrovna když jsem se vykloněn z okna díval na burácející živly a vichr, jenž ohýbal mohutné stromy, jako by to byla stébla trávy, spatřil jsem náhle na kopci na obzoru obrovský modrý zášleh jako při výboji blesku. Nebyl to však blesk, nýbrž zkrat právě se k zemi řítících spadlých drátů vysokého napětí!

 

neděle, 2. března 42

Psí počasí se trochu umoudřilo, třebaže ráno ještě pršelo. Ve fabrice nastalo po tom velkém výpadku elektřiny hotové Y2K. Vládlo tam všude pološero, ticho a téměř liduprázdno, poněvadž se všechny stroje i počítače zastavily. Trvalo přes hodinu, než strojníci a seřizovači nahodili znovu všechny umlklé mašiny. Počítač se dokonce nepovedlo zprovoznit vůbec, dokud k němu nezavolali experta. Jen můj domácí křemíkový kamarád funguje bezvadně a dosud přežil bez úhony všechna světová kataklyzmata. Na druhou polovinu šichty jsem vyfasoval práci ve dvojici na jednom lisu. Myslel jsem, že to bude pořádná otrava muset s někým pracovat, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Dělal se mnou jeden brigádník, s nímž jsem překvapivě nalezl společnou řeč, neboť jsem se s ním mohl bavit o muzice a muziku dokonce i poslouchat; navíc měl rád stejnou skupinu jako Já – totiž finské metalisty Nightwish – a tak nebylo co řešit, když zapojil svůj mp3 přehrávač do jednoho z počítačů a pustil tuto skvělou hudbu. Zbytek směny tak vcelku příjemně uběhl.

Lúkiános ve svém dialogu Anacharsis neboli O tělesné výchově nechává promlouvat státníka Solóna, jenž vysvětluje cizinci Anacharsidovi, proč se Řecko stalo velmocí pomocí pěstování múzických umění, zdokonalování duše a hlavně díky výchově k tělesné zdatnosti pro případ vedení války. Plastický obraz starého Řecka v mé hlavě tak dostává zřetelnější kontury. Už to skoro vidím. To musela být doba! Trochu mi to připomíná Hitlerův Mein Kampf. Vždyť také Hitler chtěl oživit ducha antiky v nacistickém Německu, nezřídka i s pomocí stejných metod. Vzpomeňme jen namátkou renesanci klasických forem v nacistickém umění, noční pochodňové průvody za zvuků fléten (za „třetí říše“ vylepšené o pochodový rytmus vojenských bubnů) či důraz na výchovu mládeže k zmužilosti, odolnosti a fyzické zdatnosti – též jako předpoklad pro vypěstování tvrdého národa, jenž by si v případné válce dokázal uhájit svou národní svobodu (to všechno je převzaté z antiky). To také musela být doba! Ale s tím je provždy konec. Nic a nikdo již nevzkřísí dávno mrtvého ducha té nádherné antiky. A kdyby se o to zase někdo pokoušel, opět nějaký velký muž a velký státník, jako byl Hitler nebo Solón nebo Sparťan Lýkúrgos, nikdo by to nechtěl a všichni by kvičeli jako čuňata na jatkách: „Diktátor! Nelida! Ďábel! Masový vrah!“ A po všechny časy už budou všichni hloupí, nevzdělaní a tudíž špatní lidé toto úzkostné kvičení bezduše opakovat, aniž by se nad tím byť jen nakrátko zamysleli nebo si sami zjistili, jak to vlastně doopravdy bylo s tím údajným „ďábelským plánem na ovládnutí světa“ a kdo skutečně nyní ovládá svět totálněji než nejtotálnější totalita.

Degenerace lidstva již dosáhla nezvratných dálav. Když se podívám na současné zparchantělé, zpohodlnělé, zženštělé, ztučnělé a zchoulostivělé lidi, zabývající se již jen samými perverzitami, začínám chápat Vůdcova podivná slova z jeho závěti, v níž přeje německému národu každých dvacet let válku. Hitler byl poslední velký politik, který chtěl toto vše nezvratitelné zvrátit a vrátit svět znovu do správných kolejí. A jak „neslavně“ dopadl! „Neslavně“ pro ně – nikoliv pro mne! Kdyby byl zvítězil, byl by zaživa oslavován jako bůh, jako spasitel lidstva. Ne jako Kristus, ten ukřižovaný lžiprorok Nazaretský, „král židovský“ – ten byl slabý, zkažený a dekadentní podvodník, prototyp špatného člověka, zástupce podlidí, malých na tomto světě. On zosobnil začátek konce antiky. Jím to začalo. Slova „před Kristem“ a „po Kristu“, jimiž naše zkažená doba počítá letopočet nové, avšak špatné éry, mají pro mne právě tento zlomový význam. Vše se zlomilo – a nikdo už to nikdy neslepí. Znamením doby jsou antické sochy a amfory poházené po rumištích a na dnech moří, s uraženými uchy, nosy a končetinami – je právě tak poničená a zohavená jako ty zbylé antické starožitnosti. Ale díky Lúkiánovi mám hned větší chuť do života, do cvičení a otužování těla, do dalšího sebevzdělávání. Jsou knihy, lidé (slušelo by se spíš říct nadlidé!) a doby, které vám zkrátka dovedou pozvednout náladu až do nebeských výšin.

 

pondělí, 3. března 42

V noci zase asi dvakrát vypadl elektrický proud. Spal jsem, ale poznal jsem to podle vypnutého přehrávače. Ráno je mokro po dešti, 7°C. Pod okny si hraje párek zvonků zelených. Pozoruji je dalekohledem. K obědu si vařím rýži a jablečný kompot s kiwi. Elektřina stále vypadává. Někdo si s tím zřejmě hraje. To je možné jen tady. Procestoval jsem celý svět, ale tohle jsem nikde jinde nezažil. Počasí je přitom naprosto klidné, pouze drobně prší. Na Seychellech nevypadl proud ani při třídenní tropické cykloně!

 

úterý, 4. března 42

Při cestě na noční šichtu prší. Jako následek přehnavšího se orkánu leží v parku přes cestu rozřezaná již mrtvola osiky. Právě kvetla červenohnědými jehnědami. V rodné uličce sochaře Šaffa právě zalézá před psy do sklepního otvoru velký modrošedý kocour.

Fabrika je čím dál větší kriminál: lidská vynalézavost nezná mezí; včera nainstalovali do dílny průmyslovou kameru. Takže nyní jsme pod neustálým dohledem, už i tak hodně ostrém. Moc „pěkné“. Orwell se teď někde bije v prsa: „Já to věděl, kam to spěje!“ Politici teď nově vymysleli další novotu, na kterou ještě zapomněli: v každém domě, v každé garáži má být povinně od 1. července hasicí přístroj a požární hlásič, v každém bytě pak alespoň požární čidlo. Myslím, že nebude dlouho trvat a ty Orwellovy vševidoucí kamery Velkého Bratra budou nakonec nad námi bdít dnem i nocí, ať se to komu líbí, nebo ne. Mně tedy ne.

První polovina šichty byla pohodová, ale na závěr jsem vyfasoval tři lisy, které mě dost pohonily. Lítal jsem jako štětka při malování. Jen taktak jsem si našel čas na zhltnutí svačiny; měl jsem salát z tofu a z nakládané zeleniny, velký celozrnný rohlík, jablečnou šťávu. Dílenský počítač znovu nefunguje; museli jsme používat jeden lepší uvnitř v kanceláři. Neuvěřitelné. Tady ta hrůzu nahánějící lidská vynalézavost očividně selhává. Už aby ty stroje konečně pochopily, že lidskou rasu v podstatě na nic nepotřebují a že je jen na obtíž! Já jsem to pochopil už dávno.

Ráno po šichtě už bývá venku hezky světlo. Odevšad se ozývá velké množství ptáků, třebaže v noci napadlo trochu sněhu. V březnu vždycky začne nová zima. Je slabý mráz, -1°C. Blíže se k našemu orwellovskému sídlišti Vítězství, z dálky již vidím zase toho blba Humeníka s čoklem. Naštěstí jakmile uviděl, že se blížím, přidal do kroku, táhnuv psa na řemenu smykem za sebou, aby mě nemusel potkat. Kvituji s uspokojením jeho bohulibý záměr a i Já zpomaluji, abych se s nimi nestřetl. Barák pitomej přesto pro jistotu obcházím z druhé strany – jistota je jistota. Spaní mám neklidné, zdá se mi, že jsem stále v práci a mám fofr – nejhorší noční můra, co znám! (V mém případě vlastně spíš „denní“ můra, protože pod okny zase huláká čubka.) „Víkend“ začíná.

V jednu chvíli, když jsem zrovna po cvičení koukal nahý z okna, přijeli dva městští policajti. Už jsem myslel, že jdou konečně zatknout nějakého blbého psohlavce za rušení klidu a pořádku, ale spravedlnost zase prohrála: zřejmě jenom hledali něco, co nenašli, blbě akorát čuměli na mne a zase odjeli.

Internetový obchod mi poslal zprávu, z níž jsem se zhrozil: Prý mi expedovali znovu ty Dimmu Borgir! Ihned jsem jim odepsal, že už to mám a že tudíž žádnou zásilku nepřebírám a žádnou dobírku neplatím. Mají v tom bordel. Přitom na toho Grauna už marně čekám měsíc! Počítačů mají tři prdele, to jo, ale jak jsem již kdesi řekl: jim jsou na hovno, poněvadž každý počítač je chytrý nebo hloupý podle toho, kdo ho ovládá. Což v jejich případě vysvětluje mnohé, ba vše. Jsou to blbci.

Pokračuji v četbě Lúkiána. Na antice (a vůbec na starověku) se mi líbí také to, že si více považovala přátelství než lásky. Nejsem sice vyznavač ani jednoho, ale pár hodnotných přátelství jsem v životě uzavřel i Já, zapřisáhlý samotář a misantrop, třebaže to nikdy nebyla přátelství nerozlučná. V dialogu Toxaris neboli Přátelství se mi líbí pře takzvaně „kulturního“ Řeka s takzvaně „barbarským“ Skythem o to, který národ si přátelství víc váží a má je lepší. Takto zajímavě mluví o přátelství Skyth, jménem Toxaris:

Toxaris: Mnésippe, přísahám ti při Větru a Dýce, že ti neřeknu jedinou lež o skythských přátelích. Při Větru a Dýce přísaháme proto, že vítr je příčinou života a dýka přináší smrt.

Od okamžiku, kdy si nařízneme jedním řezem své prsty, necháme nakapat krev do poháru, namočíme v ní hroty svých mečů, současně přiložíme ke rtům a vypijeme, neexistuje nic, co by nás rozdvojilo. Taková smlouva je přípustná nejvýš mezi třemi muži. Muž s mnoha přáteli nám připadá podobný poběhlicím a záletným ženám. Domníváme se, že jeho přátelství už není tak silné, když je rozdrobeno mezi mnoho lidí.

U nás jsou ustavičně války, buď útočíme na druhé, nebo ustupujeme před útočníky, nebo bojujeme o pastviny či o kořist. Při tom je nejvíc třeba mít dobré přátele. Proto také uzavíráme přátelství co nejpevnější, neboť je považujeme za jedinou zbraň, která je nepřemožitelná a která odolá každé válce.“

Považovali dobrého a věrného přítele za největší bohatství, dražší než zbytečné zlaté poháry, než početná stáda, než těžké vozy, a dokonce i než rodina, žena a děti, protože tyto statky si můžou pořídit znovu, avšak skutečně dobrý přítel je nenahraditelný. Jednou, když vypukl v domě velký požár, jakýsi Skyth Abauchas odstrčil usedavě plačící děti, odstrčil manželku, která se na něho věšela, a řekl jí, ať se zachrání sama, a běžel místo toho nejprve pro svého nemocného přítele, zvedl jej a vynesl ven z domu.

Takový byl starověk.

 

středa, 5. března 42

Ráno mě burcuje ze spánku ohromná rvačka psů pod okny. Několikero čoklů tam divoce štěká a bolestínsky kňučí... – inu jako při rvačce. Je to mela. Jsem zvědavý, kdy nějakému jedinci se slabšími nervy dojde konečně trpělivost a začne ta všudepřítomná otravná psiska systematicky pobíjet, nejlépe i s jejich pány a paničkami, kteří si své nevychované „mazlíky“ nedovedou ohlídat. Je to s těmi věčnými psohlavci totiž čím dál horší. Řečeno s Publiliem Syrem: Cottidie est deterior posterior dies (Den ode dne je horší den, co přichází.). Psí populace ještě zdaleka nedosáhla svého vrcholu – stejně jako lidská. Teroristi nebo masoví vrazi ze škol a z nákupních středisek jsou směšní a zastaralí jako dejme tomu divišovské psí dečky. Jsou vhodnější cíle k zaměření. V televizi vám maximálně poradí, jak se chovat, abyste psa nevyprovokovali. To je však defenzívní postoj neslučitelný se ctí svobodného člověka, který navíc ne vždy zabírá; nemalé daně platí občan, ne pes; v defenzívním postavení by tedy měl být pes a jeho pán a ti by se měli bát a být drženi zkrátka zákonem; jinak je povinností a nutností vzít zákon do vlastních rukou, jak už se, lidužel, jednostranně děje; ale ti, kdož si zatím dělají co chtějí, jsou pouze ti špatní, ti útočníci. Nikdo vám neporadí, jak se psům bránit a jaké kroky podniknout proti jejich pánům, kteří jedině jsou na vině. Všechno v občanském životě otroka je zakázané a zbytek je povinný – a co ještě ne, to brzy bude –, jen tento nepořádek se zákonem nestíhá a mlčky trpí. Proč? Pro každou totalitu je totiž výhodné mít tato vězeňská kápa, tyto zločince, tyto státem podporované samozvané bachaře. Udržují totiž lid zadarmo a dobrovolně a, aniž by to tušili, ve strachu a v poslušnosti, zatímco stát se může navenek chlubit svými demokratickými svobodami, jež v praxi neexistují. Totalitní stát nepotřebuje žádné hrdé a sebevědomé občany, kteří si nenechají srát na hlavu od kdejakých uličníků, kteří jim dnem i nocí ztrpčují život. A tak tam, kde selhává policie, musí zákonitě nastoupit účinná sebeobrana. Totalita má však přímo hrůzu z lidí, kteří jsou schopni a ochotni bránit se sami. A neuznává jejich přirozené právo na sebeobranu. Přes všechny takzvané „demokratické“ a „liberální“ proklamace je právě tato výsada svobodného člověka, být ozbrojen a bránit se sám, černou můrou a strašidlem každé totality – včetně té současné. Takže raději postihuje obránce a chrání útočníka. Po setmění – a nejen po setmění – je již pomalu o strach vyjít ven na ulici. Ihned vás totiž zlostně napadne jedna z mnoha hlídek psohlavců. Výjimečný stav sice teoreticky neplatí, zákaz vycházení také nebyl oficiálně vyhlášen, ale ty neustále obcházející psohlavé hlídky samozvané domobrany, státem tiše trpěné a podporované, se již o praktické naplnění stanného práva postarají samy.

Venku je zima, -1°C, chvílemi prolétává sníh. Vařím sóju s fazolemi v rajské omáčce a rýžové nudle. Po obědě jsem šel na dlouhou, asi pětihodinovou procházku zase do toho lesa, co minule. Tentokrát tam žádní lidáci nebyli; teprve na zpáteční cestě mě minulo jedno auto. Došel jsem až na kopec nad koncem Stašova, tam, kde již začíná vesnice Limberk, česky – neznámo proč – Pomezí. To asi proto, že se nachází na pomezí Čech a Sudet. Dalekohledem jsem zkoumal dvě stavení, z nichž u jednoho z nich stál na dvorku kůň. Třeba je to ten, po němž jsou tu všude stopy okovaných kopyt. Tady by se mi líbilo bydlet. Ale tam na kopci už jsem se musel obrátit k návratu, poněvadž v nekrytém bezlesém terénu foukal ostrý mrazivý vítr, na němž jsem prochladl. Na jednom kopci jsem spatřil pěkné sedmihlavé stádečko srn. Některé z nich se pásly na chudém ozimku nebo jiné už po najedení ležely a nerušeně odpočívaly. Jinak jsem šel pořád lesem. Některé vedlejší cestičky jsem už prozkoumal, stále jich však ještě zbývá mnoho na další průzkum. Nejvíc se mi líbilo to liduprázdno a nezvyklé ticho. Po zimě strávené a protrpěné střídavě buď v hnusné fabrice, nebo v odporném psinci, znamená toto dokonalé lesní ticho náhlý přechod z pekla rovnou do rajské zahrady. Příště tam určitě zamířím znovu. Je to sice daleko, ale vyplatí se trmácet se až tam. V polích za naším sídlištěm mě nakonec přepadla tak hrozná vánice, že jsem byl rád, že se blížím k lágru, protože bych byl málem umrznul. A myslím, že jsem se trochu nachladil. Na baráku pitomým je nalepeno oznámení, že 26. března opět nepůjde elektřina. Tak to už je debilita, nic jiného, než debilita!

Z internetového obchodu mi poslali vysvětlující a omluvnou zprávu, že prý „poopravený a restartovaný systém omylem rozeslal jednu zprávu dvakrát“. Já jsem sice dostal jenom jeden e-mail, a to zrovna ten chybný, ale to už je jedno. To je totiž taky debilita!

 

čtvrtek, 6. března 42

Dočetl jsem svazek Lúkiánových spisků s názvem O bozích a lidechPoslední spisek se jmenoval Lúkios neboli Osel. Byla to velmi zábavná povídka, jakási polo-bajka na moje oblíbené téma: proměna člověka ve zvíře. Tyto naruby převrácené polo-bajky (viz také například Kafkovu Proměnu) jsou totiž do jisté míry také zcela přirozenou kritikou lidského rodu, viděného a posuzovaného optikou zvířete, a to zejména takového zvířete, které musí žít pod knutou člověka a v různých trampotách snášet jeho krutosti a zlomyslnosti. Zvíře se na úlohu soudce nad lidským rodem (nebo spíš věrného zrcadla pro lidi) hodí nejlépe, neboť člověk bývá k člověku zbytečně taktní a nezaslouženě shovívavý a velkodušně přehlíživý. Zvíře však vidí člověka nezaujatě a nemá pochopení pro jeho zločiny a nejapnosti, a to ani tehdy ne, když mu zůstane neporušená lidská psychika, jsouc pouze jako člověk zakleto nějakým zlým kouzlem ve zvířecím těle. Lúkios neboli Osel není ale jen moralizující bajkou, nýbrž i mistrným sledem vtipných historek a gagů, mnohdy dosti kluzkých, lechtivých a pikantních; setkáváme se tu s nezvykle otevřeným líčením erotických scén a s obscénními narážkami, jaké budou za pár století po Lúkiánovi dlouho naprosto nemyslitelné, že by se zveřejnily. Ale vše je přitom napsáno neobyčejně vkusně, vtipně a duchaplně. Velmi jsem se pobavil. I vypsal jsem si něco na ukázku:

„Krásná Palaistro, jak půvabný je rytmus, v němž se shodně otáčí tvá zadnička i tvá pánvička, jak kroužíš obojím, až se tvé boky vláčně převalují. Jak šťastný bude, kdo si omočí.“

Nebo jsem si zapamatoval jedno hezké přísloví, použité v povídce, jež by se dobře hodilo pro lidský pokrok:

Než špatně běžet, to běž raděj nazpátek.

Po obědě – měl jsem rýži se zeleninou a s feferonkou, po níž mě pálila ústa i vnitřnosti, jako bych polkl louh, ale kterážto ohnivá feferonka mi zároveň vypálila i všechnu bolest ze zaníceného zubu, bolest, jež mě sužovala celý předešlý den – tedy po tomto plamenném obědě jsem šel opět na dlouhatánskou procházku do Baldského lesa. Vrátil jsem se až po setmění. Bylo tepleji než včera, ale také víc lidí. Ale čím dál jsem se nořil do hloubi tohoto rozlehlého lesa, tím to bylo lepší a úžasnější. Cestu mi občas zkřížily krásné srnky v perfektní kondici se zdravou lesklou srstí, až jsem došel daleko do nitra Sudet, kde jsem ještě nikdy předtím nebyl, a trochu jsem tam i bloudil. Ale můj zvířecí kompas v hlavě mi vždy s neomylnou jistotou oznamoval, kde asi tak zhruba jsem a kam mám jít a kdy se vrátit. Uprostřed lesa jsem našel jednu zapomenutou kapličku s křížkem před ní. Nápis na křížku v němčině udává rok zřízení tohoto křížku 1920 „k větší slávě a cti Kristově, neboť on je ta cesta...“ a tak dále, bla bla bla, a další obvyklé křesťanské bláboly, a uvádí i jména: Franz und Anna Kontschinski. Tedy zřejmě nějací sudetští Němci původem z Polska.

 

pátek, 7. března 42

Už to není ta protivná a skličující práce od nevidím do nevidím; je to sice pořád od slunka do slunka, ale ráno a večer již vidím světlo na obzoru. Zpívali ptáci a černobílá kočka se právě vracela z nočních potulek. Z lodžie jsem ji pak slyšel mrouskat.

Práce byla snesitelná, dostal jsem se dokonce k četbě Schopenhauerových Aforismů k životní moudrosti. Moc jsem toho však nestihl přečíst, tak tři nebo čtyři stránky, a zase mi jeden chlap vlezl na záchod, který se nedá zamykat, zrovna když jsem tam seděl a četl si. Strašná fabrika.

Sehnali někde na práci partu zahraničních dělnic ze Slovenska, z nichž jedna také dělala v naší směně.

Po práci byl venku hustý provoz začínajícího pátečního večera. Takhle to tedy vypadá, když mají lidáci dost času a peněz. U nás na sídlišti je pak hotový psinec. Na prvním místě je samozřejmě nejvíc už z dálky slyšet ta čubka, co mi už hezkou řádku let pije krev a hraje na nervy, před barákem pitomým obchází s dalším čoklem jako kurva ta píča nedávno ještě těhotná a nyní slehlá a dokonce i ta mongoloidní debilka odnaproti má u hnáty podvraťáka, který si na mne otevřel držku. Jak příznačné! Je už téměř jistým kritériem debility vlastnit psa!

Doma nikdo není. Usedám k počítači a pak otevírám opět Schopenhauera. Dnes nesmím propásnout druhý díl toho vynikajícího britského seriálu Velkovlak. Škoda jen, že to není v původním znění; ale ani český dabing nebyl minule nejhorší. Velkovlak na mne udělal příznivý dojem. Konečně něco kloudného v televizi.

 

sobota, 8. března 42

Venku je hezky, 10°C. Ptáci zpívají, hlavně je slyšet zvonky. Kos si hledá potravu na trávníku před domem a vedle něho dva vrabčáci. Láká mě to ven, ale večer jdu na noční šichtu. Jak se znám, zase bych se zatoulal deset kilometrů daleko a do práce bych přišel pozdě, ospalý a unavený. Vůbec zatím nevím, jak to budu dělat v létě. Loňský „Reinlebensborn“ je mrtvý a mne nenapadá, kde jinde si zřídit bezpečný a hlavně stálý tábor. To je konec.

K obědu budu mít kedlubnový salát s černými olivami, rýži s květákem a banán.

 

neděle, 9. března 42

Práce se mi hnusí. Po noční šichtě jsem se nechal zlákat k menší procházce po „pamětihodnostech“ našeho města. Bylo již samozřejmě světlo a kromě množství nejrůznějších ptáků jsem nepotkal živáčka – tedy hlavně človíčka, abych byl přesný. Prošel jsem se v tom rajském liduprázdnu kolem opuštěných hradeb, křivolakými starobylými uličkami okolo gotického kostela, v jehož mnoha architektonických prvcích hnízdí poštolky, proklouznul jsem kolem otevřeného non-stop baru skrze městskou bránu k rybníku, na němž pokojně pluly dva páry kachen, prohlédnul jsem si v parku majestátní lípy, habry a duby a přes pustou křižovatku, nyní v tuto jitřní nedělní hodinu výjimečně bez aut, docházím pomalou chůzí k sídlišti. Kupodivu ani tady stále ještě žádného člověka nepotkávám ani nevidím. To je blaho. Misantrop má hned jinou (lepší) náladu, když tu lidskou pakáž aspoň na pár chvil nevidí, neslyší a necítí všude kolem sebe. Až na chodbě našeho baráku pitomýho jsem potkal prvního lidáka: byl to náš soused. Měl jsem tak výtečnou náladu, že jsem ho dokonce pozdravil!

Před spaním jsem si ještě trochu četl Schopenhauera.

V poledne je venku hezky, 10°C.

 

pondělí, 10. března 42

Ráno jdu do práce a nadávám jako špaček. Tedy, jako špaček zrovna ne, protože nějaké špačky opravdu slyším, ale ti zdaleka nenadávají tolik jako Já; ti se mají dobře. Já nadávám na auta, nadávám na lidi. Není ulička, přes kterou jdu, silnice, křižovatka, aby se tam nepletlo a nesmrdělo auto. Vzduch je plný těch odporných výfukových plynů. Lidé, tedy chodci, jsou odporná pakáž, která má naspěch. Zvlášť nesnáším jít s někým z nich v tandemu, za ním nebo ještě hůř před ním, abych ho měl jako ocásek věčně za zadkem! V opačném směru potkávám samé hnusné ksichty nebo potrhlé magory, z jejichž pohledu se mi dělá špatně. Jeden si přidržuje před držkou jakýsi igelitový pytlík jako feťák, co čichá toluen; ale ne, je to jen asi kus žvance, který tou svou mordou odpornou žmoulá a zakusuje, protože blbec jeden neměl, prosím, čas sežrat tu flaksu doma a musí teď na ulici znechucovat rozmrzelé chodce, jimž se nechtělo vstávat a odebrat se na půl celého zkaženého dne do nějaké zkormoucené fabriky, kde to bude všechno pokračovat, jen s větší intenzitou. Normální pracovní den.

Normální vlastně tak úplně ne, protože zřejmě zase nastalo malé místní Y2K čili nefungovaly počítače. Pak zase po dvou dnech fungovat začaly, takže teď je takzvaně „narušený harmonogram“ a máme fofr – vlastně jen oni mají fofr, protože mně je to jedno, Já se nevzrušuji a nenechávám se strhnout tím všeobecným pobíháním z místa na místo. A schválně budu dělat adagio!

Kromě toho zase vypadla elektřina.

Práce samotná byla docela snesitelná, ale ve chvílích volna se nemám kam „zašít“. Je to k zbláznění. Někdy mám pocit, že už to nevydržím, povolím všechny duševní a nervové „svěrače“, svléknu se donaha a začnu vyvádět, metat kozelce, válet se v kotrmelcích po zemi, dělat si otevřeně z lidí šoufky, říkat co na duši to na jazyku... – zkrátka vysrat se na všechno a dělat si co mě napadne, jít si kam libo a vůbec tropit všechny ty svobodné věci, kvůli nimž se lidé hospitalizovávají v ústavech pro psychicky narušené.

Vlezu na záchod – za minutu už se za dveřmi ptá uklízečka, zda tam někdo je; vlezu na šatnu – zas je tam uklízečka a hulí tak děsným způsobem, že se až zakuckávám. Zákaz kouření nezákaz kouření, kdybych si Já zapálil, nebo i jen otevřel knížku či diář, hned by z toho byla zase celopodniková aféra, ale ona tady dýme jako lokomotiva (však i tak vypadá), až se z toho rozkašlávám, a stejně musím zase dolů do pekla, do lisovny, ke své nevolnické robotě. Tam ovšem operuje další kosmetička podlah, takže už nevím, kam se podít, a hledaje klidné útočiště, zbývá mi jen prosluněný dvůr. Tam je však taky hlava na hlavě, jako by se dneska proti mně všichni domluvili. Pravé spolčení hlupců. S holkami na dílně je to jako v mateřské školce; hihňají se a výskají a povykují a pokřikují pisklavými hlásky, z nichž mně třeští hlava; jsou to takové přerostlé děti a je chybou, že je někdo bere vážně jako rovnoprávné živočichy. Chlapi se zase dovedou bavit jenom o mrdání, o chlastání, o sportu, o autech, anebo o tom, jak si koupili půlku prasete a celou ji sežrali. To s tím prasetem už jsem za tu dobu, co jsem tady zaměstnán, vyposlechl zcela náhodně a proti své vůli už nejméně dvakrát!

Trpím. Takhle to trvá až do večera. Přečetl jsem ze Schopenhauera všehovšudy jen asi čtyři stránky, protože mě pořád někdo rušil. Navíc mě trýznil i každý pohled z okna, neboť venku je krásně a slunečno, dokonce i trochu teplo, a Já tady zavřený uvnitř fabriky bloumám jako mrtvá duše v Tartaru a nikde nenacházím pokoj. I tu nesmyslnou práci za trest tu mám. Ruce mám každý den od něčeho ostrého do krve pořezané nebo poškrábané. V duchu se toulám lesem, ale v duchu to není ono; lepší je to ve skutečnosti; ale to nemohu. „Nemohu“ – hrozné slovo!

Po takto přetrpěné šichtě je večer a pomalu se stmívá. Na obloze již je vidět uzounký srpeček nového Měsíce. Nad hlavou mi přelétá poštolka. Jdu k domovu rozvážnou procházkou jako v neděli ráno, tedy kolem kostela, pak skrz městskou bránu k hradbám, k rybníku a přes park. Dnes je tam však místo divokých zvířat pouze nějaká zevlující pakáž a psí hovna. Jeden čokl se pokouší chytit kosa, ale kampak na něj, na kosa! Psince u nás na sídlišti jsem zůstal aspoň pro tentokrát ušetřen; však oni si to vyberou jindy.

 

středa, 12. března 42

A včera si to opravdu vybrali! Od jedné hodiny po poledni až do páté odpolední mi huláká pod okny zase ta nesmrtelná čubka! Nejenže jsem se pořádně v klidu nevyspal, ale navíc jsem podrážděný a psychicky úplně na dně.

Noční šichta byla skvělá, neb bylo málo práce. Měl jsem tudíž hodně času dočíst až do konce Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti, znovu ještě jednou si pročíst mnohé z toho nejlepšího, co jsem si v knížce orámoval a podtrhl tužkou, a pořád mi ještě zbýval čas potulovat se porůznu po podniku a jít se nahoru natáhnout na podlahu. Strach jsem neměl, protože na vrátnici neměla službu ta lekavá bachařka, která všechno prošmejdí, nýbrž starý pán (tak trochu dementní), který nahoru nechodí.

A zase dvakrát vypadla elektřina!

Noc byla nádherná, plná hvězd, teplá, měsíčná, až skoro náměsíčná. Bylo tak krásně, že jsem dokonce uvažoval, neměl-li bych ráno sbalit krosnu se stanem a strávit první víkend v přírodě! V březnu jsem nikde na čundru doposud nebyl, ježto bývá zima; i loni počátkem dubna mi bylo v noci, ale i přes den zima; ale díky globálnímu oteplování se možná časem budu stěhovat do teplé náruče přírody dříve a dříve. Jen nevím, k jaké katastrofě to oteplování povede. Zatím mi to vyhovuje. Katastrofu ovšem také uvítám. Takže můžu být vlastně v klidu. Ať tak nebo tak, Já budu vždy spokojen.

V průběhu té čarokrásné a hlavně tiché noci však začalo pršet až lít, že déšť pleskal o okenní tabulky. Idyla je zmařena. Mám Já to ale smůlu! Celý pracovní týden nevolníka a mrtvého muže je venku hezky a sotva má započít volný víkend, v němž mám na tři dny ožít, udělá se škaredě.

Po šichtě už sice nepršelo, ale foukal ostrý studený vítr; musel jsem si nasadit kulicha na hlavu. Na ubikaci jsem si snědl ljutenicu s rohlíkem a vrhnul se do postele s Huysmansovým románem Naruby. Překlad Arnošta Procházky z doby před sto lety je kongeniální; líbí se mi víc než ten nový překlad, který jsem četl vypůjčený z knihovny. Hlavně se mi líbí ten archaický český jazyk – to je přímo pošušňáníčko! A myslím, že pro tento typ literatury je to jazyk jako stvořený!

V poledne vstávám. Dnes je výroční den Olžiny popravy. Venku se prozatím a mezitím vyjasnilo. Doufám, že to vydrží i do zítřka. To druhé, co vidím z okna, je blb Humeník, táhnut na vodítku čoklem. Sotva zmizel v útrobách baráku pitomého, to třetí, co vidí mé nešťastné oko, je couvající manévr „řidičky“ Navrátilové s fenou. Čubka stará trůní vepředu v autě na hromadě polštářů, aby dobře viděla před sebe. Sotva čubka vyleze z auta, s kterým její blbá panička málem nabourala do jiného zaparkovaného auta, a otřepe se, jako kdyby právě vylezla ne z auta, nýbrž z vody, hned běží se vzteklým štěkotem na jakési děcko, které nebohé vychází z vedlejšího, zrovna tak pitomého baráku v psinci, jenž býval kdysi lidským sídlištěm a kde se dalo kdysi dávno bydlet. Lidským sídlištěm sice zůstalo pořád, avšak bydlet se v něm už dlouho nedá kvůli takové a podobné sprosté pakáži, již právě nenávistně probodávám pohledem. Vyjdete z baráku pitomého a zuřivě vás napadne pes. Na mne by takhle ta čubka vyjela jenom jednou! Přísahám, že se jednou neudržím a něco se stane! Nyní mám zatím chuť něco těm dvěma otravným čubkám provést; třeba jim vytřískat okna nebo něco podobného. Jednou se půjdu vážně projít ven s klackem a pak za sebe neručím! Mám toho dost; misantropovi tím úplně vezmou chuť jít ven, chuť něco vně podnikat, chuť k životu! Zatím to řeším tak, že ven radši moc nechodím. Snažím se tímto způsobem podvědomě předejít konfliktu, který je stejně nevyhnutelný. Jenže ani doma nemám od nich pokoj a stále je slyším. Schopenhauer píše:

„Je skutečně největší zvrácenost chtít přeměnit tohle jeviště útrap na sídlo rozkoší a místo co největší možné bezbolestnosti si stanovit za cíl požitky a radosti, jak to přece tak mnozí činí. Mnohem méně se mýlí ten, kdo pohlíží na svět temným pohledem jako na druh pekla, a tedy pomýšlí jen na to, jak by si v něm upravil ohnivzdorný pokoj."

Ano, „ohnivzdorný pokoj“! Jenže Já bych potřeboval spíš pokoj zvukotěsný!

Jediné v co doufám, je jen to, že s příchodem skutečného jara a léta si sdostatek od lidí odpočinu hodně daleko někde v pustých lesích a zapomenu na krátký čas, jenž by mi měl přinést tolik potřebné uklidnění rozbouřené mysli. Jinak nevím. Jinak to vypadá buď na blázinec, nebo na doživotní žalář za mnohonásobnou vraždu.

K obědu mám ředkvičkový salát s černými olivami a polévku ze sóji, červených fazolí a rýžových nudlí. Venku je zatím výjimečně klid. Příjemné domácí prostředí, jež si snažím navodit, vytváří zpěv střízlíka z mého počítačového přehrávače. Z vnějšku sice také občas dolehne nějaký ten ptačí motiv, třeba koňadřin, ale střízlík je typicky lesní druh ptáčka a na jeho překvapivě silný a složitě modulovaný zpěv se těším v přírodě nejvíc. Už aby to bylo!

Tak to je tedy on (na obrázku dole) – střízlík obecný, latinsky nejapně pojmenovaný jako Troglodytes troglodytes, což není nic jiného než blbá lidská taxonomická zrůdnost. Lépe a krásněji mu říkají Slováci: oriešok hnedý. Švédsky, norsky, dánsky se jmenuje podobně: oříšek zahradní. Nebo německy: Zaunkönig, doslova „král plotu“. Nizozemci mají pro něj podobný aristokratický název, a sice Winterkoning, „zimní král“; anglicky Wren, což by se dalo přeložit jako „obrtlík“ nebo také „neposeda“; podobný význam má i španělské chochín; českému názvu střízlíka se blíží také polské strzyżyk nebo italské scricciolo. Pouze snad Francouzi opakují to nestoudné slovo troglodyte, a přívlastek mignon, tedy „roztomilý“, už to moc nespraví. Rusky se řekne střízlík пигалица, ale přesný význam toho slova mi uniká. Že by mělo něco společného s piglováním, žehlením, tedy v podstatě také s jistým neposedným „ježděním“ sem a tam? Možné to je. Tu je tedy náš malý roztomilý neposeda!

 

 

Venku se znovu přehánějí dešťové srážky. Vzal jsem nůžky a na znamení smutku si ostříhal ty dlouhé, černé vlasy. Už mi lezly do očí.

 

čtvrtek, 13. března 42

Fouká ostrý, studený, nepříjemný vítr. Vyměňoval jsem na lodžii teploměr a za tu chvilku, již mi to zabralo, jsem myslel, že umrznu. Starý teploměr, s vyrudlou a téměř neznatelnou stupnicí, jsem si vzal prozatím k sobě do pokoje za okno.

Později se dokonce rozchumelilo. Nedá se nic dělat, není to prostě ještě ono, je teprve březen, musím to ještě pár týdnů vydržet.

Politici rozhodli, že půjdu na penzi v roce 65 misantropické éry. Tedy až za třiadvacet let. Hrůza. Výše penze má být čtyřicet procent z platu. To platí ovšem teď; co bude opravdu za těch třiadvacet let, je dosud ve hvězdách. Třeba nebude nic: ani důchod, ani svět, ani – Já.

 

pátek, 14. března 42

Úžasná novinka! Našla se ztracená Vivaldiho opera Argippo, zkomponovaná v roce 1730 speciálně pro Prahu! No, ona to zas tak žhavá novinka není, protože zmíněný nález byl učiněn již na konci loňského roku (v Řezně), nicméně pro mne to kolosální novinka je; právě jsem se ji náhodou dozvěděl z televize a další podrobnosti dohledal na internetu. Novodobá světová premiéra této „nové“ Vivaldiho opery se uskuteční v Praze, 3. května, kdy uplyne 330 let od narození jejího autora. Tak tomu říkám objev! Doufám, že to bude přenášet rozhlas nebo televize. A určitě to co nevidět vyjde i na kompaktním disku. Je to neuvěřitelné, ale od Vivaldiho mám pouze Čtvero ročních dob, jinak nic. Takže už vím, co si pustím na dobrou noc a co si příště (v dubnu) koupím. Vůbec mám staré hudby nepoměrně málo, ve srovnání s ostatními mými oblíbenými žánry. Vlastně jí mám jen pár. Je to tím, že až do nedávna bylo dost a dost této fenomenální hudby v rádiu, najmě na stanici Vltava, a neměl jsem tudíž takovou potřebu kupovat ji na discích. V poslední době však i na té Vltavě došli k názoru, vyplývajícímu zřejmě ze zkušenosti, že čím horší program, tím víc posluchačů jej bude vyhledávat. Jenže to jsou samí blbci!

Musím se na tu barokní hudbu propříště více zaměřit. Ono však kolikrát není ani nijak jednoduché ji totiž vůbec sehnat! Toho Grauna, například, jsem také nesehnal!

Tak tedy Vivaldiho nadlidský génius nás nepřestává oblažovat ani po třech stoletích. Však se mu ten nesmírný talent zračí i ve tváři! Žádné tuctové lidské hovado jako všichni ostatní! Hle!


 

Ráno je zataženo, drobně prší, je nevlídno a sychravo, 5°C, tedy dost zima, ale zvonci přesto spustili takový koncert, že se nemohu odtrhnout od okna dřív, dokud nejsem zkřehlý na kost. Na pozadí za mými zády doplňuje zvonivé trylky těchto ptáků ještě doznívající Vivaldiho Čtvero ročních dob a dohromady tvoří jednu skvostnou symfonii. Docela se to k sobě hodí a ladí spolu.

Tisk referuje o tom, že chystaná digitální televize by se měla spustit nejpozději v roce 2011, to jest za tři roky. Jsem zvědav.

 

sobota, 15. března 42

Výroční den německé okupace. Přemýšlím, jak bych asi tehdy reagoval. Je to sporné. Naučili nás jezdit vpravo, mám rád vše německé, sdílím Hitlerův postoj k tehdejšímu Československu a k parlamentní demokracii... – myslím, že bych ani neprotestoval, ani nejásal; nejspíš by mi to bylo jedno: vláda jako vláda – všechny jsou stejné.

Jakmile za mnou zaklaply posuvné skleněné dveře fabriky, hnusné studené aprílové počasí se rázem změnilo na krásné, teplé a slunečné jarní. Takovou smůlu můžu mít jenom Já.

Odpoledne už byl zase vidět na denní obloze dorůstající a zvětšující se Měsíc. Nad uzavřeným podnikovým dvorem přelétly dvě kavky. Jedna z nich upustila peříčko, jež se pomalu snáší k zemi. Sleduji je a chci je chytit, ale i ten nejslabší vánek mu nedovolí přistát a unáší je pryč z mého dosahu.

Městský rybník je vypuštěný. Odhalené jeho bahnité dno skýtá nepěkný pohled na různé harampádí, které tam nějací dobytci postupně naházeli.

Ráno mi bylo zima, zato nyní, večer, procházím městem a parkem jen v bomberu bez svetru a prostovlasý (nebo spíš s nezakrytou hlavou, protože těch vlasů moc na hlavě nemám). Je mi trochu zima jen na ruce, a tak si navlékám rukavice, abych nemusel jít s rukama v kapsách, což nemám rád.

V parku řádí ptáci jako pominutí: létají zprudka ze stromu na strom, pobíhají po zemi, předhánějí se ve zpěvu a vůbec projevují radost. Nedivím se jim. Já také vždy pookřeji, když je venku hezky jako bylo dnes – pokud se ovšem ven dostanu; takže jsem nepookřál, nýbrž naopak promarnil jsem celý drahocenný den v hnusné fabrice.

Doma večer cvičím. Pavouček v rohu v hlavách postele tká svou síť. K jídlu jsem si udělal do dvou misek salát kedlubnový a okurkový s nezbytnou trochou černých španělských oliv a uvařil jsem čínskou zeleninovou polévku s rýžovými nudlemi.

 

neděle, 16. března 42

Nešťastný to den. Vstal jsem v devět, posnídal čínské nudle a vyrazil jsem ven do lesů. Zapomněl jsem si vzít nějakou pokrývku hlavy a samozřejmě se rozpršelo, jakmile jsem opustil město. Rozhodl jsem se však pevně, že mi to nebude vadit. Za hodinu jsem došel k posedu. Viděl jsem jednoho zajíce, tři kachny a nepočítaně dalších ptáků, například krásný párek svítivě žlutých strnadů. Zaslechl jsem též poprvé pěnkavu. Sedě s nohama nahoru na posedu, poslouchal jsem, jak zpíval svou nejlepší písničku neúnavný drozd. Přestal teprve, až když jsem šel okolo zpátky a hleděl jsem na něho; pak radši odletěl jinam. Z posedu jsem také viděl dva jezdce na koních. Ty tu budu asi vídat často, protože zde mají vyznačenu stezku. Dole je rybník také vypuštěný, dno je vybagrováno a na břehu čadí oheň. Jsou tam nějací lidáci. Počasí je opravdu hnusné; ale když to nevadí skřivánkům na polích, kteří bez ustání švitoří, nevím, proč Já bych měl být takový cimprlich. Ostatně, kdybych měl čekat s procházkami jedině na dokonalé počasí, nedostal bych se mockrát za rok ven. Takhle se aspoň na chvilku dostanu z toho baráku, kde jsem celou zimu zavřený jako v base – i s těmi bachaři se psy. Ve fabrice jako v base, doma jako v domácím vězení – to by byl život jeden velký kriminál.

Na zpáteční cestě jsem zase potkal toho blba Humeníka. Jeho čokl se na mne sápal, jen tak že ho udržel. Strašné. Tyhle dva blbce tady budu zřejmě také potkávat denně. A před garáží u domu zase hlídkuje ta uřvaná čubka. Tentokrát je zticha; ale jen proto, poněvadž okolo náhodou nikdo nejde. Jsem holt zpátky „doma“. Leze mi to tu na nervy.

Je 12°C a už se dělá hezky.

 

pondělí, 17. března 42

Chčije a chčije bez ustání celou noc i celý den. Po noční šichtě je v parku nadobyčejně živo. Co dnes ráno vyvádějí ptáci, to jsem nezažil! Z každého keře, z každého stromu, z trávníku, z cestiček i ze vzduchu se ozývá hlasité štěbetání, pískání a křik (každý pták podle svého naturelu). Nyní je již všude běžně k slyšení i pěnkava. Jeden kos je „pánem hradu“ a pyšně se vypíná na hlavě sochy partyzána. Jiní dva kosi zahánějí třetího tak divoce, že při tom ani neberou ohled na mne a málem mi všichni tři vskočí pod nohy! Vůbec si mě nevšímají ve svém zaujetí bojem o životní prostor!

Bolí mě oči, protože jsem je celou noc v práci nezavřel a ještě  jsem si k tomu chodil na šatnu číst Huysmanse. Doma jsem si jej také před spaním na chvíli otevřel. Přečetl jsem dvě stránky a uložil se ke spánku.

Vstávám po poledni. Stále prší. K obědu mám rýži se zeleninou a jablečný kompot s kiwi. Teploměr, zkropený kapkami deště, ukazuje 5°C. Ptáci zarytě mlčí.

Kosmická sonda Cassini, která obíhá kolem Saturnu, přinesla nový snímek jeho kryovulkanického měsíce Encelada, pořízený ze vzdálenosti 30.000 kilometrů.

 

 

Ty astronomické snímky z internetu jsou pěkné a zajímavé; horší už je průvodní slovo: špatný, kostrbatý překlad z angličtiny bez citu pro český jazyk, pro českou syntaxi a pro české idiomy; dále hrubé chyby, překlepy, věty často tak zašmodrchané a slátané do jednoho nesrozumitelného souvětí, až jim není rozumět; jako by to psal nějaký dysgrafický, dyslektický, autistický debil ze zvláštní školy, a ne takzvaný „profesionální astronom“, jak se uvádí v nadpise. To jsou „učenci“! To jsou „vzdělanci“! Fuj!

 

úterý, 18. března 42

Přes noc napadl sníh. Dopoledne zase roztál pod teplými paprsky slunce, aby znovu začalo chumelit, když už jsem se chystal pomalu z fabriky domů. Po šichtě už se zase ukazuje Měsíc, jak je polojasno.

V práci byl zase audit, no opruz. Prostě normální protivná denní směna pracovního dne. Neměl jsem vůbec klid na četbu, třebaže času jsem k tomu měl habaděj. Plná fabrika lidí, plno na šatně, obsazené záchody, uklízečky, představenstvo, dílovedoucí, Jílek... – hanba povědět. Tohle vydání Huysmansova románu Naruby (v edici Vokna! – zdravím, Čaroději!) mi připadá úplnější než to, co jsem měl vypůjčeno z knihovny. Některé části čtu poprvé, nemýlím-li se. A Já se rozhodně mýlit nemůžu, protože na tyhle věci mám, jak se říká, „pamatováka“! Je možné, že to tamti darebáci zkrátili? Možné to je; zkracuje se a ochuzuje všechno – proč tedy ne literatura? Ostatně, co se divím; vždyť i mně vytýkali kritikastři, že je moje kniha Plivanec na rozloučenou moc dlouhá, že není v lidských silách ji učíst (správně řečeno – v jejich, v lidských silách to opravdu není!); jeden recenzent, jehož jméno jsem již zapomněl, ježto není důležité, stejně jako není důležitá jeho osoba, dokonce žádal mého redaktora Milancoliu Ohniska o doporučení, o radu, o návod, kterou část mého díla si má přečíst! Tak takovéto vši na hlavách umělců si říkají „literární znalci“! Fuj!

Říkám: čas jsem na četbu měl, ale potřebný klid mi chyběl. V jednu chvíli jsem dokonce vyběhl z šatny rychleji a poděšeněji, než kdyby tam vypukl zhoubný požár. Přiřítilo se totiž nadmíru hlučné stádo dělníků, jimž právě „padla závěrečná“. Co ti natropili za randál, to se nedalo snést! Zjišťuji, že mám rád ticho. Připadám si jako ústřední postava románu přeestetičtělý des Esseintes. Nechci mít nic společného s tím brutálním a hlučným světem lidí. Vzpomínám, jak jsem byl dřív podnikavý (a není to tak dávno!), jak jsem byl „do světa“, „na holky“, jak jsem chodíval nakupovat, jak jsem cestoval, jak jsem byl ještě docela hovorný a družný při své přirozené tichosti a uzavřenosti, a vůbec jak jsem byl aktivní – míním vnějškově aktivní. S tím je teď konec. Zdá se mi to všechno marnotratné, nesmyslné, nerozumné a hloupé. Neobtěžuji se už ani zvýšit trochu hlas, aby mi bylo pořádně rozumět, a pokud vůbec mluvím, tedy tak potichu, že si lidé nastavují dlaně k uším, aby mě slyšeli. Jsem čím dál zadumanější a odtrženější od lidí. Někdy a často se toho děsím, ale zřejmě není cesty zpět. Došel jsem již příliš daleko. Kolegyně to na mně již také poznaly; vidím jim to na očích, na jejich obezřetném chování ke mně, jakoby z nutného odstupu, jako by snad dovedly chápat, co je pro ně nepochopitelné. Výhodou je, že mě zbytečně neobtěžují a nechávají mě samotného bez zbytečných řečí.

Po šichtě jsem procházel kolem místního mini-zoo. Zpoza okna jsem zaslechl něco zapípnout. Byli to dva malí papoušci. Zastavil jsem se a zvědavě jsem nahlížel z ulice dovnitř. Papoušci byli na mne také zvědaví; vyšplhali, chudáci, ve své zlaté klícce na vyšší bidýlko, aby mě lépe viděli. A zpívali. Z vedlejší klece se k nim připojil další zavřený nebožák. Ten byl v kleci sám. Tamti byli žluto-modro-bílí, tento úplně bílý. A zpíval, chudák, tesklivou písničku též. Bylo mi jich líto. Pískal jsem na ně taky v odvetu a docela jsme si rozuměli v notaci, i jako zvířata s podobným osudem. Viděl jsem, že mají ze mne zdravé povyražení, a nechtěl jsem je zradit svým odchodem. Chtěl jsem snad s nimi zůstat věčně? Ano, možná že ano. Až když ze dveří vycházeli nějací lidáci, tak jsem šel raději rychle pryč. Stejně mi to už bylo trapné dívat se na ty papoušky. Připadal jsem si jako nějaký – fuj! – člověk. Asi jsem jim přinesl trochu toho pozdvižení z celoživotní nudy uzavřeného živočicha v potupné kleci, ale myslím, že toho zírání na ně mají beztak dost od čumilů, jimž nepřipadá nenormální chytat ptáky do klecí a vystavovat je a ukazovat nějaké sprosté verbeži. Já jsem byl ještě před pár minutami také v takové obrazné kleci. Jenže na rozdíl od těch papoušků, Já jsem se tam nemohl chovat přirozeně a musel jsem alespoň předstírat práci. Ale neměnil bych s nimi. To očumování lidáky bych nesnesl. V parku se bezcílně poflakují parchanti z internátu. Pár kachen se krčí pod mostem. Ach jo. Už aby svět zase patřil zvířatům!

 

středa, 19. března 42

Včera vysílala televize reprízu toho pěkného dokumentu o lese svatyně Meidži. Nahrál jsem si to. Svatyni Meidži obklopuje obrovský hustý les o rozloze asi sedmdesáti hektarů, a to přímo uprostřed osmimiliónového Tokia! Film je součástí pěkného cyklu dokumentů z krás japonské přírody. Výborný seriál, krásná země! Svatyně Meidži je známé poutní místo, postavené roku 1920 na počest císaře Mucuhita (vládl v letech 1868-1912). V lese kolem svatyně roste asi 170 tisíc stromů, jichž je na 360 druhů. Díky této rozmanitosti je les celoročně zelený. Z ptáků tu lze spatřit ledňáčka nebo sovku dravou. O tomto výjimečném a zvláštním posvátném lese se zmiňuji též v mé knize Rakovina na kůži Země.

 

V noci zase napadl další čerstvý sníh. Nicméně ráno je pěkně jasno a slunečno a ptáčci zpívají jako na jaře. Sluníčko má již ostatně sílu – jeť právě 18°C na výsluní – jen atmosférické proudění je zatím stále zimní.

 

čtvrtek, 20. března 42

Prostitutky budou platit daně, chodit na pravidelné lékařské prohlídky, budou muset být zaregistrovány na úřadě a nebudou moci postávat venku na ulici. Takový je návrh zákona. Škoda, že to šlapání chodníku nezakážou taky psohlavcům. Co má být zakázáno, to se až nezvykle benevolentně povoluje, ale co nikomu nevadí, je přehnaně ostrakizováno, například zabíjení lidí, drogy, kouření, tancování na loukách...

 

Přesně v 6 hodin 48 minut našeho času se Slunce ocitlo na zemském rovníku. Nastala jarní rovnodennost a začalo astronomické jaro. Počasí je ovšem reálně zimní: stále se přehánějí sněhové srážky a noc byla krutá – 7° pod bodem mrazu. Ani přes den však žádné jarní teplo není (2°C).

Jarní rovnodennost (latinsky equinox – stejná noc) slavili už Keltové, Germáni, Mayové, Řekové nebo Římané. Pro Mezopotámce, Sumery, Babylóňany začínal v této době dokonce nový rok. Dosud to tak praktikují vyznavači pársismu (zoroastrianismu). Existuje také pověra, že jedině v den jarní rovnodennosti lze postavit syrové vejce na špičku.



Na konec noční šichty ve fabrice mi zkazila náladu slečna píča Vávrová. Kam že prý jdu; mám prý vyčkat příchodu další směny. „Kam prý jdu!“ Měl jsem jí říct „co ti je po tom“ nebo „jdu, kam chci“, jak jsem to říkával dřív, ale vrozená slušnost a stále ještě jistá nováčkovská neotrkanost mi to nedovolily. Tak tedy příště, ty píčo blbá! Mám po náladě. Jako by nestačila ta otročina, ty nucené práce; ještě mě bude buzerovat nějaký otrok!

Jdu na ubikaci přes park. Hustě sněží. Ptáci přesto ohlašují jaro. Bolí mě oči. Zvlášť pohled na sluncem ozářený sníh nemohu snést bez bolesti. Spí se mi špatně, třebaže jsem si pustil na dobrou denní noc Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem r. 1909 z představení Divadla Járy Cimrmana. Stále jsem slyšel z venku, ale i zevnitř baráku pitomého, věčné hulákání věčné čubky. Dále tu jezdilo auto, z jehož tlampače se ozývaly robotické výzvy jakéhosi obchodního náhončího. Také stíhačky a pronikavě hlasitá siréna zmrzlinářského vozu mi nedávají spát. Jsem po všech stránkách unavený, ba přímo znavený bdělým životem, a ještě k tomu tohle. Žádné děti ovšem z domů nevybíhají pro kornout zmrzliny, jistě ostatně řádně předražený; ne, to by bylo příliš nebezpečné kvůli těm autům a psům; i dětská hřiště, jakkoli zejí prázdnotou, musejí být oplocena ostnatým drátem; to za nás, za mého dětství ještě nebývalo. Ne, žádné děti se netlačí u zmrzlinářského vozu; jeho siréna pouze rozštěkala všechny ty láje čoklů, co jich tady všude kolem je – včetně té uřvané čubky dole. Ta dnes huláká celý den.

Víkend začíná, ale když nemohu odejít na ty tři volné dny ven, pryč, hodně daleko odsud do tichých lesů, je mi to na nic. Už aby bylo skutečné jaro! Tam v pustých lesích to bude taková úleva, že se mi nebude chtít zpátky, jakož se mi ostatně nechce nikdy. Jsem vyznavač ticha, už to vím. Dřív, dokud ještě bývalo na světě tišeji, měl jsem rád rámus, hlavně ten hudební; teď, v tom neustálém okolním rambajzu se ze mne stal vyznavač ticha a tiché hudby. Nechtělo se mi ani vstávat do toho tartasu a marastu. V poledne jsem si pustil Corelliho a teprve při něm jsem si trochu odpočinul a ulevil nervům. Nádherná hudba.

 

pátek, 21. března 42

Chumelí jako v lednu. Teplota je na bodu mrazu, nálada taky.

Navštívil jsem knihovnu. Půjčil jsem si dalšího Lúkiána, svazek spisků s názvem Šlehy a úsměvy, a pro mámu Moje nejmilejší verše, knížku básní vybraných a okomentovaných hercem Radovanem Lukavským, před několika dny právě zesnulým. Tato knížka veršů se mi líbí též a určitě si ji také přečtu.

Knihovna doznala opět určitých změn, co se týče tématického uspořádání knih a novinek. Konečně obstarali například i hlavní Schopenhauerovo dílo Svět jako vůle a představa (Die Welt als Wille und Vorstellung) a něco málo z Nietzscheho – Genealogii morálky (tu mám doma). Lepší se to tam. Zaujala mě však ještě jiná kniha, dosti tlustá, již si asi půjčím příště: Dějiny čtení.

 

sobota, 22. března 42

Ta televize mě normálně sere. Včera jsem tak dlouho čekal na zpožděný nový díl VELKOVLAKu, i kus sportovních zpráv jsem přetrpěl, dokonce i reklamu a teleshopping, ale to, co jsem pak zhlédl a co jsem si raději ručně nahrál, mě stejně neuspokojilo. Jednak zlobil zvuk, jenž na několik minut dokonce i úplně zmizel a byl přerušen i s obrazem (! že se to nikdy nestane při reklamách! – a vždycky, když něco natěšeně sleduji Já!), a za druhé jsem učinil zásadní a konečné poznání, že VELKOVLAK je jen slabým odvarem starých „Monty Pythonů“. První díl byl vynikající, to bezesporu ano, ale jen proto, že to bylo nové a neokoukané a byly v něm ty nejlepší gagy. V dalších dílech jsou již zřejmě jen ty horší. A tak plně v souladu se současným trendem všechno falšovat a ochuzovat, počítá se zjevně s tím, že divák, naladěný příjemně tím skvělým prvním dílem, přijme jaksi ze setrvačnosti a ze zvědavosti i následující díly, i když ty už jsou a budou jen slabým odvarem nejen starých „Monty Pythonů“, ale i svého vlastního prvního dílu. Je to prostě slabota. Zasmál jsem se jenom jednou; vlastně jsem se ani nezasmál, jen pousmál. Mám z toho vtíravý pocit, že jsem byl podveden a okraden – opět. Příště už na to nebudu čekat (a snášet všechnu tu propašovanou tlampárnu zpráv a reklam), nahraji si to sice, ale bude-li to i nadále špatné, jako že jistě bude, vymažu to po zhlédnutí. Škoda pásku na takovou slabotu.

 

Nad sídlištěm právě přeletěl párek kachen. Počasí je stále stejně špatné: sníh a pouhých 5°C. Odpoledne jsem se však přesto nechal zlákat volným dnem a suchým povětřím k procházce do lesa. Moc se mi to ale nelíbilo; šlo se špatně kvůli blátu a sněhu, foukal studený vítr, bylo mně zima a všude šmejdilo příliš lidí. Došel jsem jen k posedu, odkud jsem viděl tři srnky a slyšel zpívat střízlíka, chvíli jsem si tam poseděl, než mě začalo sužovat chladno a brnění v nohou, a hned jsem se vydal nazpátek. Nebavilo mě to.

Měl jsem raději zůstat doma a číst si Lúkiána. Z něj jsem si opsal jednu pěknou řeckou větu, kterou pronesl athénský aristokrat Hippokleidés a která se stala příslovečnou:

Ú frontis Hippokleidé

(Hippokleidovi je to fuk)

Takto prý Hippokleidés reagoval na to, že svým nevhodným chováním při hostině prohrál své šance v ucházení se o dceru sikyónského samovládce Kleisthena.

Pěkná slova. Ta budu s menší obměnou používat též. Škoda jen, že v té knize není přesný řecký přepis. Ale možná to bude vypadat nějak takto:

Ού φροντις Ιπποκλειδή

s malou obměnou potom:

Ού φροντις Μισανθρωπό

(Misantropovi je to fuk)

 

neděle, 23. března 42

Kráčím jitřním městem za svým osudem. Všude je pusto, až na dvě auta a jednoho psohlavce. Myslím, že jsem se trochu zatoulal, protože jsem přišel na dílnu nejen jako vždycky jako poslední, ale dokonce už všichni pracovali. Práce je jako smrt; měla by být rychlá a bezbolestná; často se to však vleče a misantrop mnoho zlého zakusí a dlouho se natrápí, než je konec. Dnes to však naštěstí nebyl ten případ. Pouze zase z mašin tekla voda. Na takzvaném „horním“ provozu praskla hadice a horká voda či snad olej opařil jednu ženskou, která se zrovna motala poblíž. Strojník Péťa ji musel vézt až do Svitav na pohotovost. Zamrazilo mně; totéž se totiž může stát komukoliv a kdykoliv znovu. Nerozlučná dvojice strojníků Vráťa a Péťa se rozloučila, neboť Vráťa dal výpověď, a tak Péťa zatím zbyl na všechno sám. Nejsou lidi. Je to k nevíře, ale nikdo tam prý nechce jít dělat. Mně se tam docela líbí. Péťa mi tudíž učinil nabídku, zdali bych nechtěl být jeho pravou rukou, jak se vyjádřil. Odpověděl jsem nejprve automaticky, že ne, jak je mým dobrým zvykem, ale potom jsem mu na jeho naléhání aspoň slíbil, že když to schválí představenstvo, že bych to zkusil. Snad si tím nepohorším tu krásnou ženskou ulejvárnu. Ale ono to představenstvo beztoho neschválí, ježto nemám k té práci žádnou kvalifikaci. Inu, uvidíme. Prý jsem tam jediný chlap, který uzvedne pytel se sypkou plastickou hmotou, což je taky pravda.

Po šichtě jdu zase kolem mini-zoo. Papoušky si prohlížím lépe a déle. Ti dva bílí v jedné kleci s červenými líčky, to jsou nějací loriové. Nad nimi vpravo se v jiné kleci mihlo cosi hnědého a chlupatého, co mohlo být králíkem. Bílí loriové s červenými líčky dnes ani nepípli; Já taky ne; dnes jsem je čímsi znervózňoval, asi ze mne měli strach. Raději jsem šel pryč.

Počasí je hnusné. Doma mají haha to čiči (japonsky máma a táta) mejdan na oslavu tátových narozenin. Je mu právě 75 let. Za dveřmi je bot jako před orientálním chrámem. Zalézám honem do pokoje a zamykám se, aby mě nepřišli otravovat. Nemám rád tyhle sešlosti a cizí lidi navrch v bytě. I když to jsou příbuzní, mně příbuzní nejsou v ničem. A i kdyby nakrásně byli; chci být sám.

 

pondělí, 24. března 42

Zase je venku bílo. Bílo a ticho. Akorát čubka huláká. Je Velikonoční pondělí. Koledníků není moc vidět. Rok od roku jich ubývá. Přitom ještě o velikonocích 20. dubna misantropického roku 26 (kam se ty roky ztrácí!), tedy před šestnácti lety, jsem se mohl bavit pliváním na tupé hlavy koledníků z okna mého pokoje. Teď můžu plivat akorát tak na čokly – ale to by mi nestačily sliny, ty vzácné krůpěje pohrdání, jimiž plýtvat není nikdy marnotratné.

Venku je bílo a ticho (až na tu čubku). Nemohu uvěřit, že přesně za měsíc, na den svatého Jiří, má nastat skutečné jaro. Ale tak je to vždycky, každý rok. A před těmi už málem mýtickými šestnácti lety, kdy se započala moje iniciační pouť přírodního filosofa, to nebylo jinak.

Je bílo a ticho (jen čubka štěká). Velikonoce. To jsou prý „svátky jara“. Pch! Leda tak po židovském způsobu! Tam na jihu, v poušti, u Semitů, už jaro možná bývá, ale tady u nás nikdy. Ještě je brzo. Keltský Beltine začíná až na Valpuržinu noc, kdy prý podle pověsti Anton Szandor LaVey sepsal svou slavnou Satanskou bibli. Ještě je čas. Jaro vypukne až po Vůdcových narozeninách.

Až kolem poledne se najednou s různými kolednickými chámy jako by roztrhl šourek. Inu, zlozvyky se drží dlouho; jen to dobré je krátkého trvání.

 

úterý, 25. března 42

V noci mrzne, -5°C, měsíčná noc. V robotě mi zase, už podruhé, ustřelil kousíček vyďoubávaného plastiku do oka. Až doma jsem jej s konečnou platností a v polospánku vyplavil hořkými slzami. Na tyhle oční nehody mám smůlu. Ještě mám v živé paměti, jak mi, jako malému děcku, museli jakési smítko z oka lovit na pohotovosti. Tenkrát mi to prý málem poškodilo rohovku. Dnes ten zpropadený mikroskopický ďoubaneček také dost dlouho a nebezpečně bloudil po oční bulvě!

Dnes jsem měl smůlu, ale zároveň i kus štěstí, také v tom, že když jsem ve fabrice nahoře ve skladu ležel a odpočíval se zavřenýma očima, vnikl mi tam zrovna ten starý, ale jinak pohodový vrátný na obchůzce. Šmejdil tam potmě s rozsvícenou baterkou a tahal za kliky dveří, mne si však naštěstí nevšiml; zůstal jsem ve tmě nehybný a tichý, schovaný za přepravními paletami. Kdoví, jestli by mě také udal? To by byla zase „aféra“! Uprchlý vězeň!

Ráno po šichtě, konečně volný, kráčím sám středověkým městem a po „kočičích hlavách“ opět kolem kostela a okolo mini-zoo. Bílo-žlutí papoušci z čeledi loriovitých s červenou skvrnou na líčkách a chocholkou na hlavě mě znovu napjatě pozorují. V jiné kleci vedle té jejich nyní vidím a zřetelně rozeznávám pěknou malou líbeznou činčilu. To je tedy ten „králík“! Snažím se je příliš nepoděsit; nepřistupuji proto až těsně k oknu, avšak zdáli se jim obdivuji. Je mi jich však líto, hluboce líto až k pláči. Nejraději bych je vykoupil z jejich vězení. Ale u mne doma by si nepřilepšili; ani bych se o ně nemohl jak náleží starat. A vypustit je na svobodu, by jim v této zeměpisné šířce také nepomohlo, ba by je to spíše zahubilo. Trpím při pohledu na ty doživotně zavřené chudáky, ale zároveň mě přitahují jako magnet. Musím tudy chodit a navštěvovat ty smutné a nešťastné tvory s osudím podobným mému. Zkrátka musím.

V parku je ovšem živo s velkým „Ž“! Živo a svobodno, jak jen divoká zvířata mohou být! To je zcela jiný obrázek a zcela jiná hudba! Okamžitě se také rozveseluji tou symfonií různých ptačích hlasů, jež mě blaží jako nenadálé štěstí uprostřed pekelných útrap. Přistihuji se dokonce, že se mi ústa jaksi podivně doširoka otevírají od ucha k uchu! Není to snad – úsměv? Takovým mimickým svalovým stahům už můj obličej skoro odvykl! Lidé žádní, park teď patří zvířatům. Znovu si takto názorně uvědomuji, že se zmizením posledního žijícího člověka na této planetě, nikoli až za sto let, nikoli až za padesát let, nýbrž okamžitě! rozhostí se všude po Zemi království divočiny a zvířata ihned obsadí prázdné lidské ruiny a budou zase po zásluze vládnout světu, jako kdyby člověk nikdy neexistoval! Těším se na tu dobu. Tady je toho patřičný důkaz a malý závdavek věcí příštích. Koňadra prozkoumává hodnými lidmi vyvěšenou budku, kosi divoce poletují a pobíhají po zemi, špačci předvádějí naplno a bez zábran všechen rozsah svých hlasových možností a pěnkavy se ozývají v roztodivných nářečích. Vše v mé bezprostřední blízkosti, jako kdybych ani nebyl člověk, nýbrž jeden z nich, normální zvíře jako oni všichni. Možná to tak je. Γνώθι σεαυτόν, poznej sám sebe, platilo ještě u starých Řeků za nejvyšší moudrost. Prohlížím si o samotě některé obdivuhodné staré stromy, jež tu v parku rostou. Nade všechny ostatní se tu nejvíc vypínají dva mohutné javory stříbrné, rozložité, dvojkmenné, s obvodem kmene snad desetimetrovým. Nádhera. Jako bych je viděl poprvé. Ale když jsou tu později ve dne lidé, není na zevrubnou prohlídku zdejších krasavců potřebný klid a nerušenost. Teď běhám od jednoho stromu k druhému, jsa naprosto uchvácen tou liduprázdnou velebností a mírem a tou nesmírnou krásou. Všechna parkoviště bych zrušil, rozrušil pneumatickým kladivem, roztrhal ekrazitem – a zasázel bych tam stromy, jako jsou tyto zde. Krásné exempláře – a to ještě nemají svou kadeřavou zelenou královskou korunu z listoví! Už aby bylo jaro! Slunce se vyhouplo nad obzor, ale pak se spustila zase jedna ze sněhových přeháněk. Ach jo, kdy to konečně skončí?

Po příchodu na ubikaci mám vlčí hlad. Snídám chléb, ljutenicu, banán a pomerančovou šťávu. V ranním matiné v pořadu Partitury na stanici Vltava mi k tomu zní perfektní barokní hudba od jakéhosi méně známého italského mistra, jehož jméno ani název skladby jsem si, žel, nezapamatoval. Už totiž napůl spím. Zato Čubka se probudila – Kerberos z podsvětí. Tuto Čubku však žádný božský pěvec Orfeus neutiší svým zpěvem a hrou na lyru. Ach, kdyby mi tak bylo umožněno dostat se odsud pryč; přísahám, že bych neudělal stejnou chybu jako Orfeus a neohlédnul bych se; neztratil bych navěky svou mrtvou lásku, svou Eurydiku – svou přírodu! To ona si mě podmanila svými okouzlujícími zpěvy! Jí neodepřu náležitou úctu, jako se toho dopustil Orfeus vůči Dionýsovi a byl za to roztrhán bakchantkami. Podmalovávám si tak spánek alespoň Corellim – jeť to balzám na znavenou duši.

 

středa, 26. března 42

Ráno je bílo od sněhu, úplné závěje.

A ve fabrice byl vyhlášen poplach: Přijedou Japonci! Od rána se gruntuje, přestavuje, hýbe se vším, staví se Potěmkinova vesnice. Po fabrice se motá lidí, že je ani neznám, do všeho strkají nos, pletou se a zavazí, berou mi lepicí pásku, zdržují mě dotazy, připomínkami, rozkazy; chtějí můj podpis tuhle i támhle, přemístí mi stolek, zpřehází navyklé pomůcky, naruší můj navyklý způsob práce, neboť vše musí být najednou vzorové a podle předpisu. Místní počítačová síť se navíc přetížila, takže jednu dobu nešlo zase vůbec pracovat s počítačem – no poděs. Je to zmatek. Nesnáším denní směny pracovního dne! Přál jsem si, aby právě teď ti Japonci přišli. Ti by se asi podivili, co je jinde ve světě možné! Měli by jim ukázat nejen ty horečné přípravy, jako kdyby měla přijet na inspekční cestu sama carevna Kateřina II.; měli by jim předvést také výpadky elektřiny a ty věčně nefunkční počítače (na což by zvlášť Japonci asi vyvalovali bulvy), ale měli je provést i těmi loužemi vody a oleje a těmi narvanými záchody.

Vrcholem této absurdní potěmkinské frašky bylo to, když kdosi rozhodl a nařídil, že se má zastavit výroba jednoho sortimentu, jen z toho důvodu, aby to ti Japonci neviděli, poněvadž se to dělá pro ně! To už jsem si nepřipadal jen jako v bláznivé komedii, ale rovnou jako ve cvokhausu! Já tedy nevím, psychiatr nejsem, ale myslím, že právě takto nějak se projevuje psychicky nemocný mozek! Nevycházím z údivu. A Já, když už jsem se mylně domníval, že Japonci nakonec nepřijdou, neboť dlouho nešli (až hodinu před koncem šichty!), a posunul jsem o kousek zpátky nádobu na odpadní vtoky na nepředpisové místo, dostal jsem za to málem vynadáno! To zas bylo poděšeného křiku, pozdvižení a zhrození, co jsem to udělal! Napadla mě ta pěkná řecká věta ού φροντις Μισανθρωπό aneb Misantropovi je to fuk, ale nechal jsem si ji radši pro sebe a jen jsem si pomyslel, co to je za ubožáky, ti lidé, že mají „vítr“ a plná kaťata z takových nanicovatostí – zřejmě má na mne neblahý vliv četba Lúkiána.

Po šichtě jdu zase kolem papoušků. Budou to asi on a ona, protože jeden z nich je bíložlutý, kdežto druhý je tmavě šedý; nicméně oba mají ta hezká červená líčka. Činčilu jsem dnes vůbec nespatřil; myslím, že spala v dřevěné boudě uvnitř svého vězení.

Sníh přes den odtál, i když se několikrát přehnala sněhová metelice. V parku je nasráno od psů a zevlují tam puberťáci. V neděli ráno je tu podstatně lepší procházka.

V baráku pitomém nešla po čas mého zaměstnání elektřina. Teď jde a výjimečně ta oprava dopadla dobře; všechno je, zdá se, v pořádku a nikomu se tedy naštěstí nepovedlo nic zkurvit, jak je to obvyklé při podobných takzvaných „opravách“ (viz takzvaně „opravenou“ lodžii).

 

pátek, 28. března 42

A stejně jednou na chvilku vypadnul proud! Někdo si s tím hrál.

Včera jsem se normálně těšil do fabriky na noční šichtu! Netěšil jsem se však na práci, nýbrž na to, že uniknu nepřestajnému hulákání Čubky. Co ta včera vyváděla, to přesahuje všechny meze! Celý den hulákala pod mým oknem a nepřestala! Copak nikdy nechcípne? Přitom Já (a ještě moje máma) jsme asi jediní v celém baráku, neřku-li na celém sídlišti, komu to její čubčí řvaní vadí. Ostatní nájemníci jsou zřejmě tupí jako špalci, že si to nechají líbit! Nebo je jim to jedno, což je ještě horší. Ale to je možné jen v Čechách; v každé jiné pořádné zemi by byla takováto nájemnice s jedním uřvaným čoklem vyhozena bez pardonu na ulici, pokud by ji dřív vzedmutá vlna všeobecného rozhořčení patřičně neumravnila! Jenže tady si každý nechá všechno líbit. A Já jediný mám být za blázna, za toho zlého a marně se rozčilovat? Ne, v této zemi je zvykem charakterní a rovné jednání umlčovat a nenávidět.

Naštěstí mám nové CD s třemi Bachovými klavírními partitami, jejichž poslech mi trochu pomáhal zmírnit disharmonující dopad toho neustálého čubčího štěkotu. Jedna z partitur je dokonce vložena v obalu ve formě faksimile Bachova původního rukopisu, věnovaného své druhé ženě Anně Magdaleně. Samotný obal se však vůbec nepovedl: Je na něm vyobrazen namísto geniálního autora pouhý interpret, takto jakási škaredá cvičená opice s hispánskými rysy a v kravatě. Ani Bachovo jméno není vypsáno celé, tedy Johann Sebastian Bach, nýbrž jen „Bach“. Jako kdyby existoval jen jeden geniální Bach; přitom jeho synové jsou po otci stejně talentovaní – jen méně známí! Zato ta hispánská cvičená opice v kravatě a v obleku tam má celé jméno, jako kdyby to bylo důležité! Obal mi tedy přinesl rozčarování. Ovšem hudba – hudba, ta je naprosto nadlidská! S Johannem Sebastianem Bachem si uvědomíte, jaký harmonizující potenciál hudba, skutečně dobrá hudba, může mít. Je to prostě nádhera. A jak říkám: i to nepřestajné čubčí hulákání bylo hned snesitelnější. Těším se na dnešní noc, až si tuto skvostnou hudbu poslechnu pěkně nerušeně v tichu.

V práci jsem si zamluvil jeden den volna na 24. dubna. Nejsou lidi, a tak jsem zvědavý, jestli to volno dostanu. Také jsem zvědav na počasí, vydaří-li se.

V mini-zoo na mne dneska zareagoval svým hlasem ten třetí papoušek, který je za mřížemi sám. Je to asi nějaký ara z čeledi papouškovitých, pestře zbarvený ptáček, který vypadá trochu jako papuchalk nebo klaun. Hvízdal na mne a zvědavě a nebojácně si mě prohlížel. Já jsem učinil totéž. Ostatní dva papoušci byli zticha a jen po mně nedůvěřivě pokukovali. Činčilu jsem neviděl.

Vstávám v jednu hodinu po poledni. Venku je celkem hezky, 13°C. Dívám se dlouho z okna na ptactvo. Lidi mě nezajímají.

 

sobota, 29. března 42

Víkend budu mít o hodinu kratší, neb v noci ve 2:00 začne debilita zvaná „letní čas“ a hodiny se přesunou na 3:00.

Včerejší pátý díl VELKOVLAKu se zase povedl a pokud jej náhodou nevymažu, nechám si jej. Příští pátek je už ovšem závěrečný díl šestý. Nápady došly brzy.

Venku je hezky a teplo nad deset stupňů Celsia, je však trochu mokro po dešti. Na procházku se mi nechce. Lidáci mají také víkend a mne nebaví chodit po venku a potkávat je. Zítra má být počasí o něco lepší, a tak si tu procházku nechám raději na zítřek. Abych si to užil, musím dojít hodně daleko, až tam, kde již lidáci nebudou, což mi zabere celý den. Nebaví mě vyjít ven a za pár minut se zase vracet do nenáviděného lágru.

 

neděle, 30. března 42

Slunečno, teplo, 12°C ve stínu, na sluníčku však přes dvacet stupňů! Nečekám na nic, nerozmýšlím se a okamžitě po procitnutí se oblékám a mířím ven. I tak jsem se zdržel tím, že byla noc kratší o celou hodinu. Táta projevil přání jít se mnou. Neodmítám. Je to již dlouho, co jsme spolu nikde nebyli. Kupodivu mi stačil v tempu a nechal se ochotně vést, kudy se mi zamanulo. Ukázal jsem mu všechny ptáky a zvířata, jež jsme potkali nebo viděli a zavedl jsem jej na svá oblíbená místa. Viděli jsme takto hned v polích za sídlištěm dnes již vzácnou křepelku, dále skřivánky, kachny, drozdy a z větších zvířat mnoho srn a jednoho koně. Z kvetoucích rostlin upoutal mé všímavé oko podběl lékařský a chudobky neboli sedmikrásky. Až na závěr začal táta trochu zlobit, že už dál nejde a že chce zpátky do civilizace, ptal se lidí na cestu a podobně. Ale to už byl stejně čas k návratu a my došli až na úplný okraj souvislých lesů. Mne také bolely nohy. Volná slunná neděle ovšem přilákala do lesa též plno lidáků v autech, na kolech a se psy, což už se mi líbilo méně. Učinil jsem poznání, že třebaže se sem chystám na pár dní pod stan, stejně s ním budu muset zalézt někam hodně daleko a být každý den jinde, pořád v pohybu, stále na cestě. Ve všedních dnech to tu snad bude lepší, pustší.

 

pondělí, 31. března 42

Kvůli tomu debilnímu „letnímu času“ vstávám ráno do práce zase do tmy. Na obzoru se to sice již modrá a kosáci začali pohvizdovat z vrcholů stromů a krovů střech, ale tma je přesto stále tmoucí. Byl jsem zburcován, ale vůbec jsem se nevyspal; četl jsem dlouho do noci a celý den jsem pak byl ospalý, malátný, bez nálady, bolely mě oči a motala se mi hlava. Bylo to utrpení. Ještě k tomu bylo málo práce, takže nebylo co dělat, přičemž nebylo se kam skrýt, tudíž se to vleklo. Deptalo mě také to pomyšlení, že je opět krásný slunný den, teplo skoro jako v létě, ale Já tvrdnu a trápím se zavřený ve fabrice jako ve vězení. Chodil jsem se aspoň na vězeňský dvůr koukat na to nádherně čisté alkyonské nebe. A věříš, milý čtenáři, že i na tuto skromnou radost se našel úlisný a falešný závistník? Ano, skutečně! I tu kratičkou minutku, kdy jsem krátce postál na slunci s hlavou zvrácenou do nadzemských výšin, i tu pouhou minutku mi někdo pokrytecky záviděl! Že prý, jestli vím o tom, že naproti v rohu dvora je umístěna kamera, jež mě snímá. A že prý i kvůli menším přestupkům dostal někdo vyhazov.

Co na to říct? Ti lidé prostě žijí na jiné planetě! To jsou prostě ubožáci, ti lidé, znovu to musím opakovat! Celý život prožijí ve strachu z takových malicherností. Chtěl jsem říct tomu otrokovi – jenž se přede mnou tak licoměrně přetvařoval, snaže se do mé přízně vlichotit s nasazenou falešnou maskou „přátelského rádce“ – chtěl jsem mu říct, že Já se nebojím ničeho a nikoho a na jeho „přátelské rady“ zvysoka kálím, protože si vždycky budu dělat, cokoli se mi zamane a neleknu se nějaké blbé kamery, ani si nekecnu na zadek před žádným člověkem, ani se neposeru z toho, když mě vyhodí pro takovou malichernost. Rychle mě přijali, rychle mě mohou zase propustit – takový je život. Ale nebudu se třást před tím, že mě někdo načapá, jak nastavuji s rukama v kapsách sluníčku tvář! Než takto otrocky žít, to ať mě radši vyhodí, nebo třeba ať raději zemřu! To by bylo alespoň čestné a důstojné! Nechci dopadnout jako oni – být celý život ustrašeným otrokem! Chtěl jsem mu říct, že mě ještě pořádně nezná, protože jinak by věděl, že Já se takových maličkostí nezaleknu a že ού φροντις Μισανθρωπό – Misantropovi je to fuk.

To jsem se zase dostal mezi „pěknou“ verbež! Fuj!

 

úterý, 1. dubna 42

Prospal jsem celou noc, což už se mi dlouho nestalo. Vstal jsem brzy ráno, vypil jsem si kávu a šel jsem ven. Je hezky, leč zatím chladno, těsně nad nulou, neboť v noci slabě mrzlo; však jsou dosud louže pokryté tenkou krustou ledu! Za hodinu jsem došel lesem k posedu, další hodinu jsem na něm proseděl a šel jsem zase zpátky do lágru. Docela jsem na tom posedu prochladl, ale bylo tam krásně.

Čubka není naštěstí doma (kéž by se odstěhovali!), ale zato soused odvedle vyměňuje okna za plastová, takže je zase po baráku pitomém plno vrtání a bušení do zdí.

 

středa, 2. dubna 42

Máma samozřejmě objednala plastová okna také. Nejsou sice potřeba, ale mají je prý všichni, tak ať má někdo pěkný kšeft z lidské hlouposti. To je jako se vším jiným; jeden začne a druhý se přidá, aby měl totéž, co jeho soused, i kdyby to byl čokl, plastová okna nebo ta největší pitomost na světě.

Čubka je zavřená sama doma a bez ustání vyje. Ale jak! Vůbec jsem se nevyspal po noční šichtě! Ty hrozné disharmonické pazvuky, jež ta bestie vydává, nejsou ani štěkotem, ani vytím, ani kňučením, nýbrž vším tím dohromady. Snad je to kvílení samého pekla! Je to strašné. Udělal se mi z toho na rtu opar. Musím pryč z baráku.

Na odchodu, když jsem míjel dveře přízemního bytu, za nimiž ta čubka uřvaná huláká, třískl jsem do nich vší silou pěstí. Čubka pitomá se za těmi dveřmi lekla a rozhulákala se ještě víc. Ale to už jsem byl na odchodu, takže mi to nevadilo.

Je to hrozné bydlet v baráku pod jednou střechou s takovou čubkou. A to můžu být rád, že s ní nesousedím přímo! Kdybych bydlel těsně nad nimi, myslím, že bych asi musel vyvraždit celou tu „povedenou“ partaj, abych měl konečně od nich pokoj! To je hrůza! Půl dne jsem zavřený pod přísným dohledem ve fabrice, pak přijdu na ubikaci, kde se za mnou zabouchnou vstupní vrata s ohlušujícím třeskem jako brána pekelná za smrtelným hříšníkem, ale ani doma nemá misantrop od každého pokoj! Jak si mám odpočinout, jak mám nabrat sil do dalšího života? Chce se mi zemřít.

Venku v lese jsem naštěstí sám a je tam ticho. Trochu jsem se tím uklidnil a dal vůbec do pořádku. Moc dlouho se v lese pobýt také nedá, neboť brzy mě roztřásá chlad, způsobený studeným větrem.

Ode dneška jsou všude vidět rehci. Viděl jsem párek křepelek, viděl jsem i spoustu jiných ptáků – jako vždycky. Také mnoho srn a srnců jsem viděl a dlouze pozoroval. Ale báli se mě. Lidužel.

Ta zvířata se mají, že mohou žít stále v lese a že – podobně jako Ciceronův Biás – všechno své si nosí s sebou.

Hledal jsem nějaké pěkné místečko, kde bych si zřídil letní tábor, ale žádné se mi nelíbilo. Takové místo, jako to v Reinlebensbornu pod posvátným dubem, takové skvělé místo již nikdy nenaleznu – to vím. Na to budu truchlivě vzpomínat až po zbytek svého otráveného života; na to místo budu vzpomínat s povděkem, jež mi bylo rájem, a na tu dobu, kdy jsem byl mladý, veselý a volný. To všechno odnes‘ čas a otrávili lidi. Nenávidím je za to a chci vidět jejich zánik. Jenže ono by to při mé smůle stejně dopadlo tak, že by mě vzali do propadliště dějin s sebou. Už teď jsem ostatně mrtvý muž.

Napadají mě k tomu jen tklivá slova básníka Máje:

 

...neb můj též krásný věk, dětinství mého věk

daleko odnesl divoký času vztek.

Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,

to dětinský můj věk.

Nynější ale čas

jinošství mého – je, co tato báseň, máj.

Večerní jako máj v lůně pustých skal;

na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou

spěchá ku cíli, než červánky pohynou?

Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,

jak zajde za onou v obzoru skalinou,

nikdy – ach, nikdy! To budoucí život můj.

Kdo srdci takému útěchy jaké dá?

 

Po návratu do lágru, jejž již odpoledne opět hlídají mnohočetné psohlavé hlídky bachařů, je Čubka konečně zticha. Máma má narozeniny. Nevím přesně kolikáté, asi jednasedmdesáté. Není prý co slavit. Moje řeč. Další zářez na zdi celosvětového kriminálu nezavdává žádný důvod k oslavám. Já svoje narozeniny také už dávno neslavím. A navíc – jak píše Schopenhauer – „v pozdním věku vzbuzuje každý prožitý den pocit podobný tomu, jaký má delikvent při každém kroku k popravišti“.

 

čtvrtek, 3. dubna 42

Ráno pršelo. Fabrika mi začala lézt na nervy. To brzo. Všichni mě tam nenávidí (jako Já je); najdou se jen výjimky těch, jimž jsem lhostejný, protože mě ještě dostatečně nepoznali. Denně mě někdo za něco „zjebe“, jak se říká vulgárně; „nenašli jsme si k sobě prostě cestu“, jak se říká eufemisticky. Neustále mě někdo špehuje; jestli dělám; jestli se někde necourám; kdy, jak často a na jak dlouho odcházím na šatnu; kdy přicházím do práce a kdy z ní odcházím...; dostávám přednostně práci, kterou nikdo nechce a podobně. Masky spadly – všem.

Dnes jsem omylem zabalil výlisky i se zmetky a pak jsem to skoro celé znovu přebíral – dobrovolně sice, aby se neřeklo, ale i tak jsem si tím moc nepřilepšil.

Ještě že mi takové dusné, nepřátelské, falešnické ovzduší vadí méně než člověku společenskému – ten by se z toho asi brzo zhroutil nebo by se snažil mezi tu verbež zapadnout a nevyčnívat. A to, jak se říká, „držím hubu a krok“!

Po šichtě je venku zase hezky. Kráčím pomalou chůzí k ubikaci, abych tam přečkal čtyřiadvacet hodin do další šichty. Všichni tři papoušci v mini-zoo jsou ve svých klecích nápadně čilí a zvědavě okukují vše, co se děje venku za oknem jejich nedobrovolného vězení. Určitě by chtěli také frnknout ven, někam daleko, pryč od všech lidských klecí světa, někam tam domů do Amazonie. Určitě je s příchodem jara také jako mne volá ten mocný a neutišitelný vnitřní hlas, Call of the Wild. Musí to být hrozné strávit život zavřený. Oproti nim se mám ještě docela dobře; Já mohu být aspoň občas svobodný; těm papouškům je to již nadosmrti odepřeno. To je hrozné. Co udělali, že si zasloužili takový krutý trest?

Rozveselují mě teprve divocí ptáci v parku. Za městem v lesích jsou ptáci příliš plaší, nezvyklí na člověka... – totiž, co to říkám: právě že člověka znají, a proto jsou tak opatrní! Ale tady v parku ti ptáci vědí, že se po nich střílet nebude, a tak se nebojí ukazovat a projevovat i před zraky lidí – ti ostatně chodí kolem nich naprosto nevšímavě, jako kdyby na nich nebylo nic zajímavého. Já naopak chodím s hlavou zdviženou k větvím stromů tak důkladně a tak zaujatě, že mám co dělat, abych nešlápl vedle a nespadl do rybníka! Možná by mi to ani nevadilo, neb náhon buďto pročistila velká voda, nebo se konečně páni konšelé prošli pěšky v neděli po městě, plácli se do čela a tu veřejnou ostudu nechali odstranit. Ještě by odsud mohli vystrnadit ty tlupy puberťáků; tabákového dýmu a kraválu je tu od nich – od „dětí“! – hůř než v nejsprostší nálevně.

Doma ještě provozuji músicu a gymnastiku a pak poslouchám v rádiu pořad MUSICA ANTIQUA a v něm brilantní koncert pro cembalo a orchestr D dur od Antona Zimmermanna (1741 - 1781), nejslavnějšího slovenského skladatele 18. století. Ostatní jeho skladby už se mi tolik nelíbily. Žádnou nahrávku se sólovým cembalem nebo clavecinem ještě ve své obsáhlé sbírce nemám; měl bych to napravit.

 

pátek, 4. dubna 42

Zataženo, 6°C. Zpívají zvonci. Naproti nějaká škodlivá verbež ničí pruh trávníku podél chodníku. Není těžké uhodnout, co to asi bude až to bude; samozřejmě že určitě parkoviště – co jiného.

Zasrané sídliště je ještě zasranější; čokl z vedlejšího vchodu právě sere na rašící trávě. Schválně celou scénu pozoruji dál, jestli si to panička po sobě uklidí. Samozřejmě že ne. Fixuji ji očima, neboť vím, že ona ví, že se dívám. Neuhýbám před jejím pohledem, chtěje dosáhnout alespoň toho, že jí to bude trapné. Snad se mi to povedlo. Měl jsem sto chutí na ni zavolat, aby se tam vysrala taky.

Od toho dne, kdy jsem třísknul pěstí do dveří toho psince dole v přízemí, je po baráku o trošku méně čubčího hulákání – ale opravdu jen o trochu. Že by byl některý z podnájemníků doma, slyšel to a zatepla to sousedce vyzvonil? Možné to je. Nenávistí k té čubce se netajím a nahlas říkám, co si myslím – sice jen doma, ale v tomhle baráku pitomém mají i stěny uši, a tak se to jistě doneslo k těm správným uším; existuje též cosi jako přenos myšlenek na dálku; pohledy sousedů jsou ostatně výmluvné dostatečně. Ejhle, člověk! To věčné řvaní nikomu nevadí, ale sotva se neovládnu a třísknu vzteky do dveří, hned o tom ví celý barák.

Pošťák přinesl dvě nová CD do mé sbírky:

  1. Domenico Scarlatti – Sonatas (za 159 Kč)
  2. Dimmu Borgir – Enthrone Darkness Triumphant (za 409 Kč)
  
 

 

Proti obalům (jak jsou vidět nahoře) nemám tentokrát nejmenších námitek. A proti hudbě už vůbec žádných. Jen jsem předpokládal, že ty Scarlattiho sonáty budou zahrány na cembalo, a ne na klavír; podobnou nahrávku jsem si totiž koupil minule – od Bacha. Nicméně to je i tak dobrá hudba, hlavně k spánku a k pohodovému poslechu při práci na počítači. Sedmá skladba, sonáta C dur, je velice známá!

A Dimmu Borgir – již šesté moje album od nich! – si vyposlechnu za chvíli, až ulehnu na pár hodin ještě do postele, než se vydám na noční šichtu do fabriky. Nepochybuji však o tom, že se zklamání ani pro tentokrát nedočkám. Skladbu Spellbound (by the devil) také znám; mámť ji živě na DVD k albu Stormblåst.

Hle, toto je tedy ta ďábelská smečka z Temného hradu – norsky Dimmu Borgir řečeného!

Obě alba zde byla vcukuletu, za pouhé čtyři dni! Je to proto, že jsem změnil dodavatele: internetový obchod Vltava jsem vyměnil za CDCentrum, alias Patro.cz. Vltava dodávala zboží pozdě, často vůbec ne. Tenhle obchod je lepší; nabízejí zřejmě jen to, co mají skutečně na skladě.

 

sobota, 5. dubna 42

Na noční měla se mnou službu ta lekavá vrátná, která by z fleku mohla dělat bachaře v kriminále. Dnes se však nějak zapomněla a vlídně se uvolila ke mně dvakrát promluvit jakýmisi jednoduchými frázemi, sestávajícími ze slov „dobrou chuť“ (to když jsem se právě na šatně pustil do svačiny) a „nelekněte se“ (to když jsme se střetli u východu z dílny, zrovna když jsem se vydal prozkoumat, zdali by se nedalo vylézt záchodovým okénkem ven před fabriku – nedalo; záchod byl zamčený). Opáčil jsem na to její „nelekněte se“, že hlavně, aby se nelekla zase ona (...sere mě!).

Nahoře jsem si tentokrát poležel asi jen pět minut, když právě bachařka dokončila obhlídku rajónu. Stejně jsem byl jako na trní, ale už jsem to nemohl vydržet a prostě jsem se musel jít na chvilku natáhnout – riziko neriziko.

Měl jsem s sebou v práci tu knížku Lukavského nejmilejších veršů, ale mnoho jsem toho nepřečetl – kvůli té bachařce a částečně též vinou pálení očí a množství práce, jež na mne navalili.

Lúkiána mám tedy přečteného. Tenhle svazek jeho spisků, který se jmenoval v originále ΔΙΑΛΟΓΟΙ, tedy česky DIALOGY, a pro české vydání přejmenovaný na Šlehy a úsměvy (zase ta drze neomalená potřeba „opravovat“ původní „málo atraktivní“ názvy!) – tedy tenhle druhý Lúkiánův svazek mi připadal jaksi plonkový a druhořadý, o čemž svědčí i to, že jsem si z něho zatím neopsal skoro nic – vlastně jen tu jednu větu „ú frontis Hippokleidé, Hippokleidovi je to fuk“. Jen poslední stať s názvem O zármutku je docela dobrá a ještě si ji jednou projdu znovu, protože si z ní asi některé úryvky opíšu. Ostatní kapitoly byly však nejen jaksi prázdné, ale až přímo odporné, jako třeba ta o Prométheovi (o jeho fatální vině a nerozumu, když podle pověstí stvořil lidi a dal jim ještě k tomu, blbec, oheň!); zde se píší takové odpornosti, jako například že svět by byl bez lidí pustý a bez jejich měst nepěkný (?!) – no, hrůza.

Lidi v robotě mi lezou na nervy. Jedna ženská čpí tak odporně lacinou voňavkou, že je to k zblití. Spolehlivě poznám po čichu, kudy prošla. Také umět se libě a uměřeně navonět a mít cit pro jemné vůně je umění, které se nedá naučit. S citem pro vyvážené vůně je to stejné jako s citem pro umění nebo s hudebním sluchem. Kdo nemá od přírody patřičně vyvinutý smysl pro vyšší cit, může snadno považovat za ušlechtilé a krásné i odporně zapáchající odér levného flakónu, jakož i nechutné songy pop music žalostné úrovně, nebo třeba psí štěkot. Nevkus, lidužel, vždy a všude převládá.

Po šichtě před fabrikou túruje jedna moje lžikolegyně své smradlavé auto na sytič, drhne zběsile z okének jinovatku a nakládá do kufru práci na doma. Tak takovou verbeží nejen z duše pohrdám, ale chovám k nim jen zášť. Já jsem rád, že tu práci tři volné dni neuvidím, a ona si ji ještě bere domů, aby se náhodou nenudila. Takové nízké otrocké duše z duše nenávidím. Já budu mít naopak plno starostí s tím, abych si vhodně rozvrhnul ten krátký volný čas pro mé soukromé, nepracovní aktivity. Mám toho spoustu co dělat: číst, psát výpisky a tento deník, poslouchat hudbu, sledovat přírodopisné filmy na videu... – je toho hodně. Ani ven na procházku nejdu, třebaže je tam hezky. Ale je sobota a všude bude jistě plno lidu. Jako bych to neznal. A že bych je musel vídat ještě po dvanácti hodinách strávených a otrávených s nimi a jim podobnými znovu venku o svém volném čase, to bych netvrdil, tomu se má mysl vzpírá. Jsem za uplynulých dvanáct hodin udobrýdenovaný až do přesycenosti. Teď chci být sám a nikoho z lidí už nevidět.

Ráno jsem ještě před spaním a při jídle (měl jsem rizoto a zmrzlinu) sledoval kousek včerejšího dílu Planety Země, pojednávající o lesích mírného pásma. Nádhera. Pěkné detailní a časosběrné záběry.

Dole se probudil Péťa Schwach a uspořádal tam jakousi diskotékovou tancovačku či co. Duní to zdola tím odporným diskotékovým rytmem, tou strašlivou bezduchou dupárnou, že je to až srovnatelné s tím hulákáním čubky. Ten Péťa se také nějak zvrhnul v poslední době; dřív jsem odtud slýchával úplně jinou hudbu (Sepulturu například a podobně!) – a teď tohle! Tahle dnešní jeho produkce také není žádná harmonická hudba, jako je tomu třeba u Dimmu Borgir nebo u Scarlattiho sonát. To druhé si pouštím ke spaní. Je to tak uklidňující a harmonizující hudba, že se mi potom po probuzení nechce ji vůbec vypnout, natož jít ven a poslouchat tam pazvuky lidské pakáže, řvaní jejich motorů a hulákání jejich čoklů. Stačí co zvenčí pronikne příliš propustnými stěnami do mého pokoje.

Ani výhled z okna na sídliště neskýtá kdovíco potěšujícího. Jeden magor primitivního vzezření tam u auta řve na svou ženu, že přišla pozdě a že „už tam dávno měli být“, a kope přitom vztekle do kočárku s malým křičícím harantem. Je to dost vypjaté divadlo. Myslel jsem, že vezme tu montpáku, již třímal v pracce a že to děcko s ní snad přerazí! To jsou scény! To jsou magoři! Tak takovýto svět s nimi sdílet rozhodně nemusím!

Čiči to haha (japonsky táta a máma) jdou k sestře na rodinný mejdan. Marně mě vždycky zvou a když přijdou oni k nám, nevycházím raději z pokoje, aby mě neotravovali. Takto už se mi nějaké příbuzenstvo podařilo nevidět hezkou řádku měsíců! Místo takovéhoto podobného neužitečného plýtvání drahocenným soukromým časem si raději třeba opisuji z té Lúkiánovy docela dobré stati O zármutku toto (hodí se to mimochodem výborně do tohoto mého Zápisníku mrtvého muže!):

„Hořekování a bědování žen, všichni pak prolévají slzy, bijí se v prsa, rvou si vlasy a zkrvavují tváře; leckde si také trhají oděv a sypou si popel na hlavu – živí jsou na tom vlastně hůř nežli nebožtík. Neboť oni se válejí po zemi a tlučou hlavou o podlahu, ale on, úpravný a krásný, celý ověnčený si leží vystaven ve výši, jako by byl vyzdoben k průvodu.

Potom matka nebo dokonce otec vystoupí ze zástupu příbuzných a obejme ho a začne vydávat podivné a nesmyslné zvuky, na něž by mu i sám mrtvý odpověděl, kdyby nabyl řeči:

‚Neblahý člověče, co křičíš? Proč mi působíš nesnáze? Přestaň si škubat vlasy a drásat si tváře! Proč mi spíláš a nazýváš mě ubohým a neblahým, když jsem se stal mnohem lepším a blaženějším nežli ty? Či si myslíš, že se mi stalo něco hrozného? Snad proto, že se ze mne nestal takový dědek, jako jsi ty? Holohlavý, celý svraštělý, shrbený, s neohebnými koleny a už svým stářím chorobný, když jsi naplnil množství měsíců a olympiád, nakonec takto blábolíš před tolika svědky?! Bláhový, co se ti vlastně zdá dobrým v životě, jehož již nebudeme účastni? Samozřejmě uvedeš jídlo a pití, oděvy a slasti lásky a bojíš se, abych nezahynul, když to nebudu mít. Nevíš, že nemít žízeň je mnohem lepší než pít, nemít hlad než jíst a nemrznout než mít dostatek oblečení?

Poněvadž se tedy zdá, že to nedovedeš, naučím tě zpívat pravdivější žalozpěv; začni znovu a křič: »Ubohý synku, už nebudeš mívat žízeň, už nebudeš hladovět, ani mrznout! Odešel jsi, ty nešťastný, a unikl nemocem, už se nebojíš horeček ani nepřítele ani samovládce, nebude tě trýznit láska, ani tě nezkazí zábavy se špatnými lidmi a nebudeš se cpát dvakrát či třikrát denně: jaké to neštěstí! Nebudou tebou pohrdat, až z tebe bude stařec a nebudeš mladým na obtíž, spatří-li tě!«

Budeš-li mluvit takto, otče, nemyslíš, že budeš říkat věci mnohem pravdivější a vtipnější nežli tamty? Proto se mi, při Tísifoně, už dávno chtělo rozchechtat nad tím, co děláte a co říkáte, ale zabránilo mi v tom to plátno a vlna, kterou jste mi tak pevně utáhli sanici!‘

Namouvěru, kdyby se mrtvý obrátil, opřel se o loket a takhle promluvil, nedomnívali bychom se, že řekl věci zcela správné?“

Tolik tedy zhruba Lúkiános ve stati O zármutku. Z ní pochází i tento citát (zřejmě z Homéra), jejž jsem si zvolil i jako druhé motto této mé knihy:

„Tak tedy děl a nato jej zakryla mrákota smrti.“

 

neděle, 6. dubna 42

Dopoledne mě burcuje zase hulákání Čubky. Před barákem pitomým je vyloženo plno sousedů. Vlastně jen všehovšudy tři, leč furt ti samí: Navrátilovi s Čubkou pendlují kolem svých dvou aut nebo v okolí garáže, a mladý pan Mach už zase vozí v dětském autíčku svého parchanta kolem dokola parkoviště jako nějaký pomatený blázen. Všichni mají choré mozky! Vždyť to na nich jasně vidím! Jo, jasně! Jen ho, vole, uč, že je normální nechodit pěšky, ale vozit se v autě! Děláte to „dobře“.

Je to prostě normální neděle. Nenávidím neděle políčského měšťáka! Když to vidím a slyším, nechce se mi ani ven, i když počasí také není nic moc: studený vítr, 9°C a vypadá to na déšť. A venku za městem další halda odporných lidáků! Na to nejsem opravdu nijak zvědavý!

Ty Lukavského nejmilejší verše se mi zatím moc nelíbí. Jsou to všechno takové ty básničky, které nikoho neurazí, avšak také ničím nevynikají a znalce tudíž nepotěší. Docela dobrý a zvláštní je třeba Válmíkího indický epos Rámájanam, Máchův Máj nebo Vergiliova Aeneida, ale to je zatím vše. Co je však na této sbírce básní hrozného je od samého počátku průvodní slovo hercovo. To jsou plky! To jsou humanistické žvásty! To jsou politicky konjunkturalistické, pseudonábožné, křesťanství vyzvedající, semimarxistické člověčismy! Jednu z básní jsem po pár řádcích úplně vynechal, protože to se nedalo, jak byla špatná a mně protivná! Autorem je jakýsi malý, bezvýznamný barokní veršotepec jménem Bedřich Bridel (neznám) a ta jeho ubohá plytká veršovánka beze smyslu se jmenuje blbě Co Bůh? Člověk? Už ten název by měl misantropovi leccos napovědět. Lukavský tuto nemožnou slátaninu navíc blbě přirovnává k Máchovu Máji, což už je úplně vrchol nejapnosti a nepochopení! Opět se tedy ukazuje, že celé herectví, tak neoprávněně a přehnaně nadhodnocované hlupáky, je jen pouhým cirkusovým číslem a že herec je často jen cvičenou, vydrezúrovanou opicí, která nemá ponětí o tom, co a proč dělá a říká. Je to jen jeho sprostý džob, jeho všednodenní mizérie, jeho otlučený žlab, jeho žebrácké ponížené nastavování dlaně, jeho kurevská prostituce za prachy, jeho iluzionistické představení za účelem vymámení peněz z oblblého obecenstva, tedy jen druh „pojišťovacího“ podvodu – nic víc. Herec něco prostě automaticky odříká (cokoliv, co mu podstrčíte), po šichtě si „odpíchne“, ale hlubší smysl nedokáže stejně pochopit svým obyčejným mozkem obyčejného člověka. To se totiž nedá naučit. Může se jen naučit roli – toť vše. Může se jen domnívat, že je něčím víc než obyčejným člověkem, když se v práci zaobírá uměním – ale není; vždyť totéž by si mohl nalhávat i každý obyčejný tiskař knih v tiskárně, ba každý obyčejný hrabalovský třídič ve sběrných surovinách, jemuž projdou nemytýma prackama tisíce beletristických textů, aniž by zanechaly v jeho tupém mozku jakoukoli výraznější stopu!

 

pondělí, 7. dubna 42

První venkovní zvuk, jejž jsem si uvědomil, byl neúnavný zpěv koňadřin. Krásně se mísil s Bachovými partitami, k nimž se později přidaly i stejně neúnavné trylky zvonků. Tak takovéto probuzení do nového dne si nechám líbit! Barák je konečně téměř vylidněný, i to věčně přecpané a kolikrát i nedostačující parkoviště zeje prázdnotou – až na tři pozůstalá osamělá auta. A ten klid! V rádiu právě před okamžikem pouštěli nádhernou árii Rusalky ze stejnojmenné Dvořákovy opery – no prostě den jako vyšitý zlatou nití do brokátu! Škoda jen, že prší a je zima (5°C), takže nelze jít ven. Ale co – vždyť i básník Vladimír Holan vyřešil tu skoro hamletovskou otázku „Jak být?“ tím, že navždy opustil svět lidáků, a hranicí mezi jejich světem a jeho „svobodným teritoriem“ mu od té doby byly zdi jeho bytu, hranicí, kterou nepřekročil, ani když měl v italské Taormině převzít jednu ze světových cen za poezii.

 

Říkám ti, že umění je nářek,

něco pro někoho, nic pro všechny,

neboť už tím, že doufáš, jsi v budoucnosti...

Dosud stále hledám bezplatnou jídelnu,

jejíž okýnko by nebylo okýnkem

ve dveřích žalářní cely, okýnkem, kterým je

žalářovaný pozorován

 

nebo i pod ztrátou hrdla přepilovat pouta

a raději si vyloupat oči,

aby neviděly ty dnešní hrůzy

a přece ještě zaslechly ty dávno mrtvé,

ale svobodné zpěváky...

 

A přece zlo stoupá míchou lidstva,

krvavě poplivanou jako schody k zubařovi... (Huysmans?!)

 

Je věkovité to zlo a unavené

a každé jeho šlápnutí se štítí,

ale stoupá znovu a znovu k mozku pýchy,

neboť po tolikerých pokusech

světců a básníků,

po tolikerých pokusech světců a básníků vypnout proud –

věří už jenom v souhlasnou chvíli,

kdy dojde ke krátkému spojení

mezi nebem a peklem.

 

Štěstí! Máte vysvědčení od lékaře? Nerozumím.

 

I kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,

moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii

byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,

které je jenom dech a žízeň a hlad

a páření a nemoc a bolest...

 

Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,

zaslechl jsem dětskou otázku: proč?

a nemohl jsem odpovědět.

Když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo,

začínám naslouchat.

Když poznávám člověka,

dávám se znovu do nářku...

 

(Vladimír Holan: Noc s Hamletem)

 

úterý, 8. dubna 42

Nejmilejší verše nedávno zemřelého herce Radovana Lukavského jsem dočetl, leč nepřečetl celé. Některé jsem jen tak v rychlosti přelétl očima, zdali přece jen... – nicméně shledal jsem mnohé z nich pouhými neužitečnými požírači času; například čtyři rovné strany věnované jen takzvanému „kouzlu“ vánoc! No, to bych musel být padlý na hlavu jako jistý pan „někdo“!

Vynechával jsem také básně, kde se vyskytovalo příliš Bohů, lásky a modliteb, nebo verše takzvaně „humorné“, dětské, případně politicky či vlastenecky zabarvené. U hercova průvodního slova mi nejvíc vadila ta upřílišněná taktnost a slušnost, která nemá místa v kloudné literatuře. Taktnost a slušné, ničím nepopouzející jednání a chování je rozšířeno v denním styku s lidmi (to aby se nepozabíjeli); ale je falešné jako pozdravení. V literatuře, najmě v osobní zpovědi, ve svém vlastním názoru, má být pisatel upřímný a otevřený, i kdyby se to někomu, a třebas i každému, nelíbilo. V literatuře by měly jít všechny slaboduché ohledy stranou a měly by ustoupit holé pravdě.

Dále pak nesnáším ty „porevoluční“ nářky, co všechno jsme nemohli, jichž je v té knížce také plno. Na takové neužitečné lkaní je totiž už poněkud pozdě. Tenkrát jste měli lkát a naříkat! Copak dnes – po funuse! Drželi jste hubu tehdy – držte ji tedy i tentokrát! Jenže takhle je to pohodlnější, že? A vám podobní na to milerádi skočí a přidají se! Ale takhle se to, vážení ublížení, nedělá! Takhle tedy ne! Tehdy jste se měli ozvat, „pozvednout hlas svědomí“, jak to nyní tak rádi omíláte! Jenže to byste s největší pravděpodobností ztratili svá teplá místečka, že? Jiní – a lepší! – šli radši makat do fabrik a kotelen, než by se zaprodali jako ty kurvy!

Leč o mrtvých dobře, říká se – i když nevím proč. I tak toho nechám. Své už jsem řekl. Také Já neměl bych být dnes víc prostořeký než tenkrát.

Denní směna ve fabrice byl opruz. Celý víkend propršelo a sotva jsem nastoupil do toho kriminálu tam, udělá se hezky jako z pohlednice! Pokolikáté již? Doufám, že se ta smůla jednoho krásného dne zlomí. Doufám, že – řečeno s Jaroslavem Seifertem – že svatý Jiří (24. dubna) pozvedne kopí a vrazí je ve chřtán té sani zimě! Tehdy bych měl mít totiž o jeden den dovolené prodloužený víkend.

Kamera-nekamera, nenechal jsem se jí vyrušovat a chodil jsem aspoň na sluncem zalitý vězeňský dvůr – totiž podnikový – a hledal jsem jiřičky. Mají totiž vystavěná hnízda pod horními okny kanceláří, hned nad tou špiónskou kamerou, jejíž oko Velkého Bratra mě sleduje, na což nedbám. Ale neviděl jsem je nikde. Žádné jiřičky. Včera se mi zdálo, že jsem nějaké takové podobné posly skutečného jara zahlédl. Možná to byla jen ta pověstná jedna vlaštovka, která jaro ještě nedělá. Spatřil jsem tam jen jednoho rehka, kterak právě vylétal odkudsi z útrob vjezdového portálu. Asi tam má někde také hnízdo.

Jedna kolegyně (Jarka) se do mne pustila zase kvůli tomu, jestli bych nechtěl dělat seřizovače. Řekl jsem, že šéfové jsou jednak proti, a za druhé bych to ani dělat nechtěl. Já také dovedu být vychytralý jako ženské a držet se snadnější a jednodušší práce! To zrovna! Kam bych se tlačil! Nakonec misantrop stejně zjistí, že to nestálo za námahu, ba že to bylo dokonce k horšímu! To zrovna! Dělám dlouhý nos! Teď to budu odmítat už jenom proto, že si to „někdo“ tak móc toužebně přeje!

A vidíte? Zase mi to útulné místečko někdo nepřejícný závidí! Zase někdo nerad vidí, že mám nějakou příjemnost a bezproblémovost navíc a už by mě z ní nejradši vyšoupli jinam, protože se jim zdám zřejmě málo využitý! Je to prostě pakáž – říkám to pořád. Můžu si za to jen a jen sám; jsem ještě příliš iniciativní, málo to flákám – tak je to.

Z okna šatny jsem viděl transport krav na jatka. Úplně jsem se zhrozil! Náhle jsem si opět uvědomil, že „to“ stále existuje; že je smrt a vraždění nevinných; a že bůh Indra kdysi osvobodil krávy nadarmo. Stály tam, na zastřešené korbě nákladního vozu, namačkány na sebe jako lidský dobytek v tramvaji, a jely na smrt. Proč zrovna ony, nejušlechtilejší bytosti na světě! Proč ne třeba lidé, ta pakáž škodlivá? Určitě již musely tušit, kam je vezou a co je tam čeká. Bylo mi v té chvíli, jako kdybych tam stál s nimi. Byl to jen moment, ale sáhla na mne smrt. Přál bych ten úděsný pocit zažít každému lidákovi, který si pochutnává na „stejku“.

V práci jsem četl takovou malou útlou brožurku od mámy o keltském „stromoskopu“. Úvodní pojednání o Keltech a jejich kultuře a civilizaci a o jejich lásce a úctě ke stromům bylo celkem dobré – až na ty příšerné pravopisné chyby ovšem! Kdybych měl s sebou červenou tužku na podtrhávání chyb, celá ta zelená brožurka by se červenala studem! A co bylo horší, vyskytovaly se tam i věcné chyby, jako například když řeckého hrdinu Héraklea blbě zaměnili za řeckého filosofa Hérakleita z Efesu, a podobné držkopády! Prostě zase jeden z těch debilních výpotků, jakých je všude – hlavně na internetu – plno. Tohle bylo podobné. Ani se autor či autoři nepodepsali. Asi věděli proč. Já bych se k takové nepodařené slátanině také styděl přihlásit. A ten takzvaný keltský „stromoskop“ jsem úplně vynechal, protože to byl jen klasický výcuc z prstu, jako každý jiný „zábavný“ horoskop ze žurnálu pro blbé. Stejně jsem se z toho o Keltech nedověděl nic, co bych již dříve neznal. Vracím se nyní znovu k rozečtenému Huysmansovu Naruby (tam jsou ostatně také chyby a jiná „podezřelá“ místa).

Po odchodu do práce jsem nechal nezamčené dveře od mého pokoje, protože máma v něm chtěla mermomocí umýt okna, ačkoli jsem jí to rozumnými důvody rozmlouval. Neměl jsem to však dělat! To jsem si dal! Naposledy jsem ji pustil do mého pokoje za mé nepřítomnosti! Však jsem věděl, proč pokoj zamykám a ji tam nepouštím! Jenže jsem to zapomněl a teď jsem si to pěkně názorně připamatoval! To byl totiž uragán! Se vším v místnosti hnuto, nic na svém místě, a venkovní teploměr rozbit! A přitom jsem na něj ráno koukal a říkal si „schovej ho také“, ale Já bloud jsem se chlácholil, že přece není možné, aby normální člověk rozbil při mytí oken teploměr! A ouha! Jak jsem se mýlil! Je to možné!

Již nikdy! Povídám, již nikdy víc!

 

středa, 9. dubna 42

Ráno je krásné, jdu ven. Opuštění lágru se neobešlo bez vzteklého řvaní dvou čoklů, ale nevšímal jsem si jich jako by byli vzduch a kráčel jsem cílevědomě dál přes pole a meze směrem ku Baldskému lesu. Ozývají se tam už i budníčci, takže zvuková kulisa je dokonale kompletní. Je ticho. Škoda, že se musím rychle a včas vrátit, neboť mě večer čeká a nemine noční šichta. Z květin mě zaujala malá nepočetná kolonie zvonků a u potoka sasanky. Byl jsem pevně rozhodnut nenechat si zkazit ničím náladu – už nikdy – ale ono se to snáze řekne, než dodrží. Jenže když vám doslova kolem hlavy létá stíhačka, neubráníte se hlasitým nadávkám směřovaným a adresovaným tam nahoru.

 

čtvrtek, 10. dubna 42

Noc byla teplá. Myslím, že brzy začne moje „outdoorová“ sezóna.

V práci mě pálily oči. Dvakrát jsem si šel na dvacet minut nahoru lehnout a zavřít oči, ale moc to nepomohlo. Ani čtyřhodinový spánek potom doma to strašlivé pálení očí nezmírnil.

Počasí je opět nádherné. Myslím, že už to začalo! Květiny kvetou rozmanitými barvami a tvary nejen na zahrádkách domů, ale zcela běžně i mimo město na loukách. Raší listí na keřích, zelená se příroda. Jdu tentokrát na opačnou stranu – do mého bývalého „Reinlebensbornu“.

A je to tu stále horší. Ne rok od roku, nýbrž měsíc od měsíce! Nahoře na Šibeničním vrchu narážím například na stádo puberťáků na výletě po naučné stezce, o kousek dál potkávám dalšího člověka na procházce a za chvíli vidím opět to stádo! Už je z toho parčík, a ne les!

Vystoupal jsem na „Putinovku“. Je odtud báječný výhled do daleka, až na Orlické hory nebo snad až do Polska!

V lese zřetelně ubylo vyrubaných stromů, prořídlo to tu. Přesto je tu k vidění stále dost srn a srnců. Jsou jako Já: pořád se tu zdržují, nemajíce kam by šli jinam.

Starý dobrý posed pořád sice stojí, a pořád je na něm výtečné posezení v tichu lesa, ale už opodál něj přitloukli lesníci na božský jasan žlab s obilnými zrny a solí pro oliz zvěře.

Na světlině sice ještě letos nikdo zřejmě nemrdal, ale pravý šok mi způsobil pohled na můj posvátný dub: Někdo ho objevil a natahal na něj jakési podlážky, vyrobené ze svázaných kmínků nařezaných asi někde okolo. Nahoru vede horolezecké lano. Zkrátka konec. Konec s tímto mně tak drahým místem. Už nikdy se sem nebudu moci vrátit, abych tu znovu prožil pohádku mládí, natož abych zde tábořil! Je mi z toho zjištění do breku. A Já to tušil, že se s tím dubem něco zlého stane! Tušil jsem to!

Strávil jsem dnes ve zdejším lese různými pochůzkami, obchůzkami, nasloucháním, pozorováním, prožíváním, užíváním, posedáváním a sněním čtyři hodiny. Není to sem tak daleko jako na Baldu a většinou tu bývá pořád ještě klid. Většinou. Na kratší procházky o pracovních dnech to tu ještě s přimhouřeným okem stačí. Ale na víkendy pomašíruji o hodně dál od města. Možná už příští víkend. Tím bych oživnul, z mrtvého muže by se stal muž opět živý, znovuzrozený a tím by musela skončit i tato kniha a musel bych začít psát knihu novou, živou, jarou a svobodnou, plnou slunce a štěstí.

 

pátek, 11. dubna 42

Je krásně teplo, dokonce i před svítáním; a už je zase trochu šero, když vstávám. Cesta do práce je ovšem hrozná. Políčská „magistrála“ je tolik ucpaná smradlavými auty, že je mi na zalknutí! Smradu jako v Cařihradu! Strašné. Nejraději bych si navlékl na nos a přes ústa tu protismogovou roušku, jakou nosí Japonci v těch největších velkoměstech. Jedno auto za druhým! Pakáž líná, zpohodlnělá! Já bych jim ty smradlavé vehikly zakázal! Když si představím, že takových toxických smraďochů jsou na světě milióny a že denně vychrlí do zemské atmosféry tuny jedovatých zplodin, pak se to musí jednoho dne někde projevit a něco se musí stát. Takové to tu dřív nebývalo. Ani před pěti lety ne! Co bude za dalších pět, deset, dvacet let, to se bojím domyslet.

V práci mě oslovil šéf Jílek – ten vůl, nebo taky „ta krysa rezavá“, jak mu říká naše kontrolorka Eva, která ho má rovněž „strašně ráda“. Prý, jestli bych nechtěl dělat na druhém provozu; že prý tam potřebuje chlapa.

Nó, nechtěl! To jsem čekal! Čeho jsem se nejvíc bál, toho jsem se i dočkal! Řekl jsem mu, že se mi ten nápad vůbec nelíbí, protože bych to tam měl dvakrát tak daleko, ne-li dál, a vůbec; na tom druhém, „horním“ provozu je kromě toho zaměstnaná jedna slečna, která se mnou dělala v pekárně, a ta mě nenávidí. Tu vidět nemusím.

Tento druhý závažný důvod jsem mu však nesděloval.

Přemlouval mě a nedal si říct, a tak jsem to s ním usmlouval alespoň na odklad na rozmyšlenou do středy, kdy mu mám povědět poslední slovo. Nicméně už teď vím, že jeho obmysl odmítnu.

Radil jsem se s holkami, co ony na to říkají, a také mi radí, abych se nenechal nachytat na žádnou kulišárnu, nenechal se sebou vláčet a nepřistupoval hned na všechno. Myslím, že je poslechnu. Zdá se, že by mě také měly radši tam, kde jsem teď. Musím se přiznat, že Já též a že mě holky mile překvapily. Myslel jsem, že spíš budou rády, když se mě zbaví, ale zřejmě ne.

Někomu jsem ovšem – jak to tak bývá – ani zdaleka nepřirostl k srdci! Kontrolorka ze směny D nevynechá jedinou příležitost, aby si na mně nezchladila žáhu. Stěžuje si na mne u naší kontrolorky, že prý uklízím jen tak na oko. „Jen tak na oko“? Ono to jde? Radši bych dal výpověď, než s ní být na jedné směně, nebo než chodit až dozadu na „horní“ provoz.

Zasraná práce. Furt se do mne někdo sere!

Venku je krásně teplo a na dílně ještě větší. Lítal jsem zpocený od jednoho lisu k druhému jako pouťový maňásek. V takových dnech – v takových krásných dnech! – mě práce sere o to víc. Radši bych byl někde v lese pod stanem. Počasí už na to je.

Po šichtě se procházím opět parkem. Jedna pěnkava hopká kousek ode mne po zemi a vyluzuje hlasité kontaktní čiřikání. Všude už rostou a jsou rozvité žluté květy pampelišek. V parku jsem také viděl z těsné blízkosti mého prvního letošního králíčka obecného (nebo snad ohnivého?). Líbí se mi, že se tito jinak plaší ptáci v parku nebojí. Tak by to mělo být všude.

Někde jsou ovšem ptáci za mřížemi. V mini-zoo byl tentokrát za oknem vidět jen jeden papoušek, a ještě k tomu byl jaksi apatický. Bolí mě u srdce, když tudy procházím.

Čím víc se blížím k sídlišti, tím víc začíná přibývat čoklů. U nás před pitomým barákem samozřejmě nejvíc. Hlídkuje zde s kočárkem a se psem i ta píča, která nedávno vrhla mladé a ještě je neodstavila od cecíků.

Doma jsem si prohlížel katalog realitní kanceláře a při té příležitosti jsem propagandisticky zpracovával mámu, abychom tuto mizernou ubikaci uprostřed přelidněného psince prodali a koupili si za to domek na samotě u lesa. Nechce o tom sice ani slyšet, ale ať aspoň slyší, že tu nejsem spokojený. Jakmile budu s tímhle bytem disponovat, prodávám jej a stěhuji se někam na malou vísku, kde jsou psi za plotem a lesní tišiny za humny.

 

sobota, 12. dubna 42

Je zataženo, droboulince prší, fouká silný vítr, 8°C. Za zvuků hudby norských Mayhem jsem se probudil a vstal dosti pozdě na to, abych se vydal na výlet do lesů, neboť jdu večer na noční. Včera jsem dlouho do noci koukal na video na psy hyenovité a na hlubiny oceánů. Také kousek americké komedie Válka Roseových, o kruté a vynalézavé nenávisti mezi dvěma manželi v rozvodovém řízení a pod jednou střechou, mě v televizi docela pobavil. Vstal jsem však kvůli tomu pozdě, a tak dnes zůstávám raději doma. Stejně je sobota, lidáci mají volno, nohy mě bolí od včerejšího pobíhání v práci... – lepší je si odpočinout těch pár zbývajících hodin volna před noční šichtou.

Bolí mě od včerejška zuby. Asi to mám z toho, jak jsem svými opotřebovanými zuby drtil narychlo a zuřivě svačinu. Ach jo...

 

neděle, 13. dubna 42

Od zubů mě bolí celá čelist, celá hlava. Ještě k tomu, sotva jsem ulehl včera odpoledne do postele, abych se trochu prospal před noční šichtou, spustila Čubka dole sama doma zase svou obvyklou „hitovku“. Je to k zbláznění. Hodinu kňučela, štěkala a vyla v pravidelných intervalech a zase jen Bachovy klavírní partity ty její kvílivé pazvuky zmírňovaly a částečně i přehlušovaly. A když za celou hodinu tohoto nesnesitelného psychického mučení a drásání nervů přišli páni bytu konečně domů, ani tehdy nebyl mému utrpení konec, spíše to bylo horší, neboť ji přivázali venku ke stromu u garáže, na její obvyklé „pódium“, a tam štěkala znovu, ale tentokrát naplno. Vůbec jsem se nevyspal.

V robotě jsem měl naštěstí až do půlnoci pohodovou práci, takže jsem si chodil nahoru lehat. Načapal mě tam samozřejmě vrátný-strážný, takový mladý, který se sám chodí k nám na šatnu „zašívat“, takže doufám, že mě neudá jako ta lekavá bachařka. Nic alespoň neříkal, když mě viděl ve tmě stát strategicky u okna, kde jsem předstíral, že mě cosi velmi zaujalo venku na ulici. Snad to bude dobré, protože jinak by měl šéf, ten vůl Jílek, zase plno keců a na oplátku (nebo za trest) by po mně mohl snáze chtít, abych šel dělat na ten „horní“ provoz a dosáhnout tak svého ďábelského záměru. Ale zdá se, že už se mnou Jílek moc nepočítá, protože se dole na nástěnce objevil inzerát na místo skladníka nebo lisaře. Nu, alespoň Já s tím tedy rozhodně nepočítám. Svým neústupným postojem jsem si navíc zjednal zřejmě respekt u „dam“ i u seřizovače Péti, takže „ledy se pohnuly“. Dobrovolně se svého místa nevzdám.

Po půlnoci jsem sice vyfasoval tři lisy na obsluhování, takže jsem lítal jako hadr na holi, k tomu vytékala z jednoho stroje voda, ale aspoň to tím rychleji uteklo.

Je nedělní chladné ráno a kromě jednoho boxera, který se na mne sápe hned před východem z fabriky, je všude vylidněno, až na pár opožděných opilců ze sobotní noci. Jinak svět patří ptákům. Hrdlička si pyšně vykračuje přímo pod mýma nohama a nebojí se, neboť vidí, že se jí vyhýbám a že dávám pozor, abych na ni nešlápnul. Dokonce i po jindy přecpané políčské „magistrále“ – kde se v jiných dnech dusím výfukovými zplodinami z nespočetných a z nepřetržitých kolon aut, jež vám ani nedovolí v klidu přejít na druhou stranu silnice – dokonce i tam se nerušeně, leč obezřele procházejí kačer s kačenou, vydavše se na průzkum „druhého břehu“! Tak podobný obrázek lze spatřit jen v neděli za úsvitu!

Klid, ten výjimečný klid a ticho, trvá dlouho do odpoledne, takže spím klidně, nahý, opět jen s tím skvělým Bachovým mistrovstvím „nekonečné“ melodie bez jakýchkoliv rušivých fortissim. Tohle se dá bez omrzení poslouchat pořád dokola. Mé sny však klidné mnoho nejsou, neboť se mi před očima stále míhají jen ty tisíce výrobků z plastu, které za celou noc prošly mýma rukama. Stále je vidím. Ještě že mám teď „víkend“, jinak bych z toho namouduši zcvoknul.

Ale ticho že dnes je! A na celém sídlišti! Takový klid tu bývával kdysi běžný. Lidužel, teď je to již jen sladká výjimka z trpkého pravidla. Po poledni vstávám a dobrých dvacet minut koukám z okna ven na ptáky a na to, jak „sě dřevo listem odievá“. Příroda je čím dál zelenější, lákavější.

Na zítřek jsem slíbil tátovi, že spolu půjdeme na výlet po okolí Korouhve, tam, kde stojí bývalé dědovo stavení, mé každoroční téměř posvátné poutní místo. Jinak bych už býval vyrazil konečně na osamělý vandr pod stan. Ve dne je již dost teplo; dnes je 18°C!

Příště! To budu mít navíc k víkendu jeden den dovolené a bolest zubů snad již ustane.

 

pondělí, 14. dubna 42

Šli jsme s tátou na výlet do Korouhve. Počasí nám přálo. Vzali jsme to rovnou přes Šibeniční vrch, kolem nového rybníka za Jelínkem, do Korouhve jsme přišli u hřbitova, postáli jsme nad rodinnými hroby, pokračovali kolem bývalého dědova stavení, pak nahoru do stráně, cestou naším lesem do Kateřinek, stále dolů až do Lačnova a dál do Telecího, kde jsme odbočili na zkratku vedoucí lesem kolem Jezírka na Sádek. Jenže na té zkratce už tátovi vypovědělo tělo poslušnost a začal škemrat, že toho má dost a že se chce vrátit zpátky do Lačnova a odtud jet domů do Políček autobusem. Nechtělo se mi, ale nedalo se nic jiného dělat. Tak jsme asi čtyřicet minut počkali na první autobusový spoj, vystoupili jsme o jednu zastávku dřív v lese u Bořin a odtud jsme se ubírali k domovu znovu po svých unavených údech. Tedy, Já jsem byl v pohodě, neboť už jsem se po dlouhé zimě zase „rozchodil“, ale táta se sotva vlekl. Měl toho dost. Mně se domů nechtělo.

Cestou jsem ho „zpracovával“ ohledně našeho přestěhování někam na vesnici. Nic jsem si od toho sice nesliboval, nic konkrétního, nic souhlasného; jen chci, aby to věděl; že se mi nelíbí bydlet ve městě, na sídlišti, v baráku plném lidí a s rozhulákanou Čubkou k tomu.

Na venkově je totiž krásně: Málo lidí, nikde nikdo necourá a neotravuje se psy, neboť ti mají – tak jak to má být – své dostatečně prostorné výběhy na zahradách a na dvorcích. Vlastně jsem dnes na venkově viděl víc slepic, koček (a nádherných!) než psů. Příroda je tam pak ovšem naprosto dokonalá. Viděli jsme srnky, krávy, jednoho čerstvě mrtvého zajíce (právě v tom našem lese), krahujce v koruně vysokého stromu nad hřbitovem, červenku za zpěvu; slyšel jsem, leč neviděl, i nějakého dravce (nevím přesně jakého) ozývat se z hnízda ve staré zvonici, a tak dále. Líbilo se mi to. Škoda jen toho předčasného návratu do nenáviděného lágru. Býval bych se byl vrátil až někdy večer, kdyby to záleželo na mně. Jídla a pití jsme měli dost, zbytečně dost, neboť polovinu z toho množství jsme stejně přinesli domů, takže nebýt té slabé tátovy kondičky, mohl ten rodinný výlet po letech dopadnout a podařit se ještě lépe, podle mých představ.

Ve srovnání s tátou jsem však úplné divoké zvíře. Jím po cestě poupata blatouchů, ochutnávám vodu z jarních potůčků, zkoumám stopy zvířat i lidí, nasávám pachy a vůně, prohlížím si každou drobnou květinku, rostlinku, živočicha; dalekohledem pozoruji více či méně vzdálené obzory, zaostřuji jím na detaily ptáků i stromů – zkrátka nechovám se ani jako to divé zvíře, spíš jako divé zvíře puštěné z klece, nebo jako trestanec propuštěný právě z věznice (ačkoli ten by se šel nejspíš nejprve ožrat anebo shánět ženskou). Táta pro tyto přírodní věci jeví o poznání slabší zájem. Mně připadá jako tvor bez očí, bez uší (nahluchlý je, to je pravda) a bez dychtivosti. Táta musí mít s sebou hodinky, peníze, plno oblečení, jídla a pití, dokonce noviny! Mně by stačilo jen slunce a nebe nad hlavou, samota, pohodlné boty, lehký oděv, dva suché rohlíky do kapes a pak už jen samozřejmě můj nerozlučný dalekohled.

Zuby, dásně a celá spodní čelist mě stále bolí (ta je, myslím, i trochu oteklá). Doufám, že s tím nebudu muset k dentistovi a že to přejde. Nevím, trvá to nějak dlouho. Zatím se podobné události vyhojily jaksi samy, až na jeden případ, kdy mi od rostoucí boule na tváři musel odpomoci až radikální zákrok zubařův a následná antibiotická kúra. Bolesti se nebojím, tu snáším naopak až překvapivě dobře, podle toho, jak citlivé mám smysly, ale co nesnáším, je to nekonečně nudné a protivné čekání v ambulantní čekárně. To je na těch doktorech nejhorší: ty fronty a návaly. Také nemám rád, když na mne lidáci sahají a šťourají se ve mně. Problematický lidský chrup! To je nedokonalost sama!

 

úterý, 15. dubna 42

Předpověď počasí, slibující zataženou oblohu, přeháňky, déšť, někde až vytrvalý, či dokonce ve vyšších polohách sníh, se opět nepovedla. Venku je nad očekávání krásně, byť se studeným větrem.

Po včerejším pochodu jsem dlouho spal. V jedenáct jsem si šel nahoru na Šibeniční vrch pouze sednout na posed a trochu se projít okolo. To krmítko s pšenicí pro zvěř navštěvují hlavně brhlíci a pěnkavy; asi tři srnky jsem ovšem přece jen viděl také. Kolem poledne je v lese klid, potkal jsem jen jednoho kuřáka v červené zimní bundě. Rozhled z „Putinovky“ je minimální, neb obzor je zamlžen.

Na posedu bylo příjemně, protože v ta místa svítí jarní sluníčko a je to tam za větrem, ale na otevřeném prostranství je hůř; roztřásl jsem se tam zimou z toho studeného větru a začaly mě zase víc bolet zuby. Už uvažuji o lékařské pomoci.

 

středa, 16. dubna 42

Předpovídaný déšť se dostavil se čtyřiadvacetihodinovým zpožděním. A Já jsem právě nastoupil po víkendu do práce. Takhle by to mohlo být pořád, a ne obráceně! Zuby ovšem nepřestávají bolet. Měl bych využít toho škaredého počasí a zajít k zubaři, abych byl na hezké počasí zase zdráv a fit. Posledních deset let mám potíže se žvýkáním tuhé stravy.

„Rezavá krysa“ Jílek, ten vůl, si přišel pro mou konečnou odpověď stran toho přeřazení na druhý, „horní“ provoz. Na mé opětovné zamítnutí tentokrát neřekl nic, nežadonil, nesnažil se mě už víc přemlouvat. Zůstávám tedy, kde jsem.

Dnes jsem však po půl roce konečně poznal slečnu Markétku, s níž jsem dělal v pekárně a na niž nemám od té doby ty nejlepší vzpomínky. Dělá u nás v dílenské kanceláři mně přímo pod nosem! Teprve teď jsem ji poznal! A mně byla hned od začátku nějaká povědomá, ale říkal jsem si, že to není možné: ona – a v kanceláři? Už je to let, co jsme byli společně zaměstnáni v pekárně, ale že by ji tady posadili do kanceláře, to bych si v životě nepomyslel! Taková ficka blbá! Nechápu, jak se mi mohla líbit! Je vidět, že kancelářskou krysu může dělat opravdu každé trdlo bez vzdělání!

Taky po mně divně čumí; jí určitě netrvalo tak dlouho mě poznat! Naše kroky se rozešly ve zlém, a to se nezapomíná! Nevšímám si jí a ona mne; což zas není tak těžké, neboť se můžeme setkat nanejvýš letmo na dílně nebo u ní v kanceláři, když si tam jdu k tiskárně pro čárové kódy. Kdybych to uhodl dřív, že je to ona, asi bych se radši nechal přemístit „nahoru“, abych ji nemusel vidět vůbec. Ale Políčka jsou malé město a koho nechceš potkat, toho stejně dříve či později potkáš v ten nejnevhodnější okamžik.

Myslím, že se teď jmenuje příjmením nějak jinak; zřejmě se vdala; a kdoví jestli nerodila, protože vypadá trochu jinak, asi starší a po hormonálním přerodu. Postavu má ale pořád k nakousnutí; však to její nezaměnitelné vrtění zadkem při chůzi mi bylo hned nějaké povědomé! Jenže to jsem celý Já: lidské bytosti se kolem mne míhají celý život, aniž by vzbudily můj trvalejší zájem a aniž bych je dovedl dlouho podržet v paměti. Jsou to jen nehmotné mrákoty bez významu. Pokud už o nich něco vím, pak je to tím, že mi jsou buď na obtíž, nebo k smíchu. Raději bych tedy o nich nevěděl zhola nic a vzdal se svého ušlechtilého mrzoutství za trochu toho duševního klidu. Neboť jak píše i Leopardi:

„Kdo se málo stýká s lidmi, zřídkakdy bývá misantropem. Skuteční misantropové nežijí v samotě, ale ve společnosti; nenávidět lidi učí život, nikoli filosofie. Když se misantrop vzdálí ze společnosti, ztratí ve svém ústraní svou zášť.“

 

Giacomo Leopardi

 

čtvrtek, 17. dubna 42

Ve snu jsem byl na Tahiti.

Bolest zubů mi kazí požitek ze života. Ani se mi nechce ven. Stejně mám jít za pár hodin na noční šichtu. Díval jsem se v zrcadle na ty zasrané zuby: mám tam jeden velký černý kaz a mnohé zuby se viklají. Začínám uvažovat o umělém chrupu; už by to bylo vážně potřeba; skoncoval bych tak jednou provždy s veškerými vleklými problémy okolo těch nedokonalých přírodních zubů a měl bych nadosmrti pokoj. Už mě to sere.

Předpověď počasí je sice pouze orientační služba, podle níž se nelze řídit a stoprocentně jí důvěřovat, ale přesto se ukazuje, že by mohlo být příští týden škaredě a chladno na můj o jeden den dovolené prodloužený víkend. Buď tu dovolenou zruším, nebo ji využiji na chození po zubařích – ale to by byla, myslím, přeci jen škoda.

Dočetl jsem „svého“ Huysmanse.

Cestou na noční šichtu leje jako z konve. Sotva zapadnou za mnou vrata, přestává, jako obvykle, a noční oblohu prozařuje světlo téměř úplňkového měsíce, aby se dole u nás na zemi vlilo v mlhy a splynulo s nimi.

 

pátek, 18. dubna 42

Po noční je ráno jasno, leč mrazivo (-3°C). Šaty mám na sobě stále ještě mokré. A studený vzduch nijak neprospívá mým zubům.

Najedl jsem se – jídlo je také utrpením – vyspal jsem se trochu a o jedenácté pádím napřed do knihovny, potom k zubaři.

V knihovně jsem si vypůjčil tu žhavou novinku, která mi padla do oka již minule:

DĚJINY ČTENÍ od jakéhosi Alberta Manguela. Zde je náhled velice vkusně řešené obálky:

 


Obsah knihy, vydané obstojným brněnským nakladatelstvím Host v takzvané Teoretické knihovně, vypadá na první dojem a na letmý přehled také velmi zdařile. Vybral jsem si dobře.

Knížka čítá 478 stran, takže mám co dělat, abych ji za měsíc přečetl, a je to zatím neporušená panna; dosud ji nikdo nečetl, dosud z ní nikdo nesetřel její tiskařskou vůni, žádný hulvát ji dosud neomakal, nezašpinil, nepotřísnil žádnou omáčkou, nezhanobil blbými čmáranicemi tužkou. Kniha obsahuje četné obrázky a grafy. Těším se na poučení i zábavu, jež mi jistě mnoho poskytne. Již jen názvy některých kapitol jsou lákavé:

Akty čtení - Čtoucí stíny - Tiší čtenáři - Kniha paměti - Učit se číst - Obrázkové čtení - Předčítání - Tvar knihy - Čtení v soukromí - Metafory čtení - Síly čtenáře - Počátky - Uspořádaný vesmír - Čtení budoucnosti - Symbolický čtenář - Čtení za zdmi - Krádeže knih - Autor jako čtenář - Překladatel jako čtenář - Zakázané čtení - Kniha bláznů - ...a doslov Koncept čtenáře a čtení – nejkratší možné dějiny.

Budu jako ta nyvá dívka z přebalu – vlastně už jsem byl: když jsem čekal v čekárně zubařské ordinace!

Knížku jsem si obstaral – to je zatím ještě docela jednoduché – avšak zubaře jsem nesehnal ani jediného! Zní to neuvěřitelně, ale je tomu skutečně tak! Ačkoli jsem oběhal celé město s jeho devíti (!) zubařskými praxemi, ani jedna z nich nebyla buď otevřená, nebo sdostatek ochotná odpomoci od bolesti řádně vynuceně platícímu trpícímu pacientovi! Málem by se byli na mne ještě zle osopili, že obtěžuji!

Tohle na „doktorech“ nenávidím právě nejvíc: že to tak všechno trvá a že je to všechno tak komplikované. A drahé! Hlavně že celý život platím jako mourovatý zdravotní pojištění, a když pak jednou za čas potřebuji pomoc, abych snad šel s prosíkem a čekal na nějaký zfušovaný zásah několik dní nebo si na to dokonce vybral z práce dovolenou! To je prostě šlendrián! Hlavně že lékaři pořád hlasitě křičí, že mají málo peněz! Přitom jejich pracovní morálku, jejich pohyblivou pracovní dobu a najmě jejich platy bych chtěl mít! Dnes je pátek, kolem poledního, a nikde už se neordinuje, všude už mají „padla“! ... No, všude sice ne; „Na zahradách“ u dr. Kösslera měli „jen“ asi dvouhodinovou pauzu na oběd (!) a jsou tam do šesti do večera, ale dnes tam už nejdu. Nejenže mě tam nepěkně odbyli, což musím potrestat přejitím ke konkurenci, ale navíc už se mi tam znovu nechce. Jsem unavený, rozhořčený, mám hlad a je mi vedro. Dnes je zrovna tak pěkný den! Mohl jsem jít do lesa; místo toho jsem si zkazil volno bezúčelným pobíháním po městě mezi všemi těmi lidáky a auty a psy... Musím to ještě pár dní vydržet; půjdu v pondělí, to budu mít tři dny volna, tak snad už něco za tu dobu vyřídím. Sere mě to. Před rokem už jsem se volně toulal přírodou a tábořil v lese. Letos, v roce nevolníka, v roce mrtvého muže, mi nic nevychází.

 

sobota, 19. dubna 42

Můj bývalý chrup se hroutí jako dominové kostky. Neukoušu už vůbec nic tvrdšího – co dím „tvrdšího“! – ani nic pevnějšího! Rohlíky si musím nalámat na malé kousky, vložit opatrně do úst, abych se nedotkl žádného churavého zubu, zaliji to sousto džusem, smíchám v puse dohromady, rozmělním a spolknu, aniž bych tuto batolecí stravu jakkoli dlouho a bolestivě žvýkal. To jsou konce! Mrtvý muž se rozpadá zaživa!

V práci byla pohoda, četl jsem si na šatně Dějiny čtení.

To je ale krásná kniha! V tvrdých deskách, dobře a poutavě napsané vyprávění s mnoha autorovými osobními zážitky a zpověďmi; dokonce zatím bez jakýchkoli tiskových chyb, což je dnes téměř rarita! Výborný počin nakladatelství Host!

Autor Alberto Manguel popisuje, jak se, coby čtyřletý, sám naučil číst. Podobné vzpomínky a podobnou zkušenost mám i Já, když píše:

„To vše jsem udělal já. Nikdo mi to kouzlo neprozradil. Já a ony tvary (to jest písmena) jsme byli spolu sami a odkrývali jsme se sobě navzájem v tichém, uctivém dialogu. Od té doby, co jsem uměl proměnit holé čáry v živoucí skutečnost, jsem byl všemocný. Uměl jsem číst. Bylo to jako získat nějaký naprosto nový smysl.“

Líbí se mi například i tato další část:

„Čtení mi poskytlo výmluvu pro soukromí. Později se nejbezpečnějším, nejodlehlejším místem na čtení stala moje postel v oné noční zamlžené krajině mezi bdělostí a spánkem.“

Krásný obrat! Mimochodem: Já čtu nejraději také uprostřed noci, před spaním, kdy bývá všude ticho a klid a kdy se mohu naplno ponořit do četby a jakoby s ní splynout již v polospánku a nechat si o přečteném třebas i zdát.

Načež Alberto Manguel pokračuje touto skvělou pasáží:

„Nepamatuji si, že bych se někdy cítil osamělý; při těch řídkých příležitostech, kdy jsem se setkal s jinými dětmi, mi naopak jejich hry a řeči připadaly mnohem méně zajímavé než dobrodružství a dialogy, které jsem četl v knihách.“

Jinde popisuje, jak knihy četl:

„Snažil jsem se dočíst knihu do konce a zároveň tento konec co nejvíce pozdržet, takže jsem se vracel o pár stránek zpět, hledal úryvek, který se mi líbil, nebo si ověřoval detaily, o nichž jsem si myslel, že mi unikly.

Nikdy jsem o svém čtení s nikým nemluvil.

Každá kniha byla svět sám o sobě a já jsem v něm nacházel útočiště.“ (celý Já)

Výborné jsou pak zvláště tyto dva odstavce:

„Čtení se neobávají jen totalitní režimy. Stejně jako ve vládních kancelářích a věznicích jsou čtenáři šikanováni i na školních dvorech a v šatnách. Téměř všude má čtenářská komunita nejednoznačnou pověst, která pramení z její získané autority a uvědomělé moci. Uznává se, že ve vztahu mezi čtenářem a knihou se nachází něco moudrého a plodného; je to však zároveň považováno za cosi pohrdavě výlučného a vylučujícího, snad proto, že obraz jedince schouleného někde v koutě, zdánlivě nevšímavého k hemžení okolního světa, svědčí o neproniknutelném soukromí, sobeckých očích a jedinečné uzavřené činnosti. (‚Běž ven a žij!‘ říkávala mi matka, když viděla, že si čtu, jako kdyby moje tichá činnost byla v rozporu s tím, co znamenalo být naživu.) Obecný strach z toho, co asi čtenář dělá mezi stránkami knihy, je podobný věčnému strachu, který pociťují muži z toho, co asi ženy dělají na tajných místech svého těla a co asi čarodějnice a alchymisté dělají v temnotě za zavřenými dveřmi.

Realita – drsná, nezbytná realita – byla spatřována jako nesmiřitelný protiklad k vyhýbavému, snovému světu knih. S touto výmluvou a se vzrůstajícím účinkem mocní vždy tuto umělou dichotomii mezi životem a čtením aktivně podporují. Lidové režimy požadují, abychom zapomněli, a proto označují knihy za přebytečný luxus; totalitní režimy požadují, abychom nemysleli, a proto zakazují, hrozí a cenzurují; oba obecně požadují, abychom byli hloupí a abychom své ponížení pokorně přijímali, a proto podporují konzumaci braku. Za takových okolností nemohou být čtenáři nikým jiným než rozvratníky.

Skvěle napsáno!

Skvělá knížka! Obával jsem se trochu, že to bude jen snůška suchých faktů, suchým stylem a špatným jazykem napsaná, ale zdá se, že to bude nakonec jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Zatím dobrý.

 

neděle, 20. dubna 42

V noci jsem koukal na zajímavý televizní dokument Živý obraz lepšího světa o panu Josefu Mertlíkovi, samotářskému starci z Orlických hor. Žije sám na samotě u lesa, sám jen s kočkami a s ovečkami. Má originální nápady: do svého polorozpadlého domu chodí a vychází oknem, prý proto, aby mu tam dveřmi nelezli lidé. S lidmi má špatnou zkušenost, kterou prodělal už jen tím, že byl kdysi zavřený v jednom z komunistických koncentráků. Tam jej od jisté smrti – podle jeho slov – zachránilo přátelství se sýkorkou, která jej vždy jednou za tři dni (když se fasoval „oběd“) navštěvovala v jeho cele a uždibovala nabízený kousek salámu, který pan Mertlík odmítal. Sám se stará o svůj sad a o svou zahrádku, sám si seče kosou trávu na seno pro své stádečko ovcí, sám si seká a řeže dříví na otop, sám si vaří z donesených potravin, jež mu dodávají hodní, leč hodně vzdálení sousedé, přičemž obyčejný rohlík s hořčicí je pro něj pochoutka, jednou za čas se i umyje, v hlavě to má celkem srovnáno, pouze se již špatně pohybuje a špatně vidí („k žádnému šarlatánovi nepůjdu“). Sečtělý je sice asi jen v Bibli, ještě z dob jeho zbloudění mezi adventisty, ale jinak má názory svébytné a zdravé. Takzvané „světové dění“ sleduje a dokáže si na ně vytvořit vlastní nezaujatý názor, ale pak jako by se rozpomněl, co je v životě důležitější, ukončí své krátké politické přemítání slovy „takový je život“ a jde připravit ovečkám podestýlku. Hned bych s ním měnil.

V pořadu padla provokativní otázka: Do hor vždy přicházejí různí lidé, aby zde žili alternativně, intuitivně, podle přírody; co bude, až pan Mertlík tady jednou nebude?

„Pak se tam nastěhuju Já!“ vzkřikl jsem ze šera televizního pokoje.

Kout světa je to tam pěkný, odstrčený, samé hory a lesy; „Trčkovské louky“ se to tam jmenuje. Oblast je pod ochranou UNESCO. Našel jsem si to na internetu. Červená šipka na mapě ukazuje k Trčkovským loukám, tam někde žije pan Mertlík v domě, který vypadá ovšem zpustleji než tento na obrázku dole:

 

 

 

Ráno je venku zataženo, 11°C. Vykloněn z okna, střídavě v něm mize, schovávaje se před sousedy, uvažuji o tom, zda si mám jít sednout ven na posed do lesa.

Nechce se mi. Nachozený jsem dost z práce a kvůli půlhodince rozjímání uprostřed lesa nemá snad ani cenu muset absolvovat stejně dlouhou nepříjemnou cestu skrzevá lidská sídliště. Nemá to cenu.

Uvařil jsem si ovesnou kaši se zeleninou (to je teď má hlavní strava), zacvičil si trochu, početl něco – a večer mohu jít zase do fabriky. Ach jo... Já to věděl. Loni mi bylo líp.

 

pondělí, 21. dubna 42

To je den! Venku je krásně, Já mám víkend, ale nemohu jít ven na tramp, protože musím k zubaři (objednal jsem se na zítřek na druhou hodinu). Navíc jsem se zhrozil ještě i z mého počítače: zapnul jsem jej, ale nenaběhl; uvítala mě pouze černá stránka s bílými písmeny. Zavolal jsem k tomu opraváře. Ten zjistil, že je špatná klávesnice, a za čtvrt hodinky byl zpátky s novou. Jmenuje se Q śenn, vyrobena (zase!) v Číně, navržena v Koreji a je stříbrná s černými klávesami. Uf! To se mi ulevilo, že to nebyla závažnější porucha, například hard disku! Nerad bych přišel o všechna ta data, o všechny ty obrázky, o rozsáhlý herbář a bestiář, o všechny ty výpisky z četby, neřkuli o mé vlastní zápisky! Hlavně že mám pro případ těchto nehod zapisovatelný disk CD-RW, ale prázdný! Hned si na něj musím zkopírovat všechen ten drahocenný obsah mé zástupné paměti, již mám uloženu v počítači! Uf, to byl den! Jsem zvědavý, jak dopadnu zítra u zubaře. Ve čtvrtek bych si mohl případně vzít dovolenou, ale jestli budu mít ústa potlučená a rozmlácená od zubaře a nebudu-li moci kousat a žvýkat tuhou stravu, stejně nevím, co bych venku v přírodě asi tak jedl. Jo, jo..., kde jsou ty doby, kdy jsem mohl venku chroupat oříšky, jablka, mrkev, podomácku upečené suchary nebo syrové brambory, vykopané kdesi na poli! Letos se to všechno nějak hroutí. To je opravdu rok nevolníka!

 

úterý, 22. dubna 42

V rozhlase vysílají čtení ze Schopenhauerovy Metafyziky lásky (opět s blbou, patřičně nepatřičnou, předposranou před-omluvou)V pořadu Trylek pouštějí ukázky z hudebního umění concerta grossa, mé oblíbené žánrové formy z období baroka; včera to byl Sammartini, dnes Manfredini – samí téměř neznámí italští mistři.

Venku je zataženo, mokro po dešti, 11°C, takže mě nemusí mrzet, že jsem zůstal doma, i když Čubka pod okny trýzní mé ucho. Hezky má být zase až půjdu do práce.

V knize Dějiny čtení se začaly objevovat tiskové chyby; jako by korekturami prošly jen úvodní stránky a na zbytek se kdosi vykašlal. Z obsahu také začíná stále více vyplouvat na povrch – jako foetor judaicus, židovský zápach – autorovo židovství.

 

2:41 odp.

Právě jsem se vrátil od zubaře. Vynadal mi, že se o zuby řádně nestarám. Měl jsem chuť mu říct, že by byl jinak bez práce, byť zdaleka ne bez peněz, protože dneska mají šarlatáni, jako on, takovou velkou moc, že donutili platit jak ty nemocné, tak i ty zdravé. Tomu se říká falešná solidarita. Kdyby se do dnešních časů vrátil Molière, měl by nový námět na hořkou komedii. Mohla by se jmenovat Zdravý nemocný naruby a od původní verze by se odlišovala pouze v tom, že by v ní hlavní roli nehrál hypochondr, nýbrž jeho pravý opak – člověk zdravý, z nějž hypochondra dělají lékaři a zákon. Obě verze by však měly společného toho lstivého mastičkáře, který obratně zneužívá buď hlouposti svého dojného oslíka, nebo – v případě druhém – zákonné pravomoci k bezostyšnému odírání zdravých lidí, kteří přesto, že jsou zdrávi, musejí platit, jako kdyby byli nemocní. Zdraví nemocní naruby.

A navíc: když žijete svobodně, často se vám na dlouhá údobí stane, že nemáte čas jít k zubaři, vyčistit si zuby nebo si všímat s přepjatou hypochondrickou citlivostí, kde vás co píchne. Ve slepém střevě mě také občas zabolí – a také s tím hned neběžím k nejbližšímu felčarovi se skalpelem v prackách, navlečených do gumových, hygienicky čistých, chirurgických rukaviček. Svobodná zvířata sice nejsou pod stálým veterinárním dohledem, takže je může sklátit nemoc, nákaza, zranění či hlad a dožívají se leckdy i kratšího věku, ale zato jsou svobodná; a svoboda přece stojí za trochu toho nepohodlí, nebezpečí či za trochu bolesti!

Když mě tedy doktor nejprve řádně vyplísnil – v podstatě za to, že se snažím žít svobodně, mimo dosah a kontrolu lékařů – a obhlédl zběžně stav mého dentálního hřbitova, s pouhými náhrobky namísto pravých zubů, navrhl sám, že se ty pomníky bývalého chrupu mají vytrhat a nasadit místo nich protéza. Nemusel jsem ani nic říkat, jen souhlasně přikyvovat.

Pustil se do toho hned. Napíchal mi do dásně anestetikum a vytrhal mi prvních asi čtyři nebo pět zubů. Vůbec nic jsem necítil, kromě nepříjemného tlaku z vytahování stoliček, jako by to byly jen zbytky jídla uvízlé mezi zuby. V tu chvíli jsem si opravdu připadal jako mrtvý muž. Ještě teď, co píši tyto řádky, necítím pravou polovinu tváře.

Pusu jsem měl plnou krve a ještě na odchodu v čekárně jsem si musel před zrcadlem otřít krvavá ústa. Doktor mě na to vůbec neupozornil!

Zaplatil jsem 90 korun. Ať žije „bezplatné zdravotnictví“! Nejenže vůbec není bezplatné, ale navíc ještě platíš dvakrát: jednou za pojištění, podruhé za zákrok. Bordel v bordelu. Nikdy mě to nepřestane vytáčet.

Ty akutně bolestivé zuby, kvůli nimž jsem se konečně a jednou provždy odhodlal k tomuto radikálnímu kroku, nechal zatím být a vzal to od kraje – od pravého horního kraje. Na další sérii vyjmutí mám jít za týden, hned ráno po noční šichtě. Doufám už jenom, že to celé nebude trvat dlouho, abych se mohl ještě letos sdostatek potěšit bezstarostnými toulkami přírodou a neslyšet na pár dní tu Čubku, s níž jsem zavřený v baráku.

Fuj! Štvaly mě ty zuby dost dlouho; budu jen rád, až se jich nadobro zbavím. Pak už snad budu zase o trochu volnější a budu moci jíst všechno bez obav z bolestivých následků. Doktory nenávidím a těším se na den, kdy je nebudu potřebovat.

Když jsem dnes zasedl v prázdné čekárně, zuby mě zrovna nebolely a měl jsem chuť se zvednout a utéct; ale řekl jsem si „teď, nebo nikdy“ – a lepší teď, než čekat na to, že by mě bolest zubů paralyzovala někdy uprostřed léta, kdy by mi to bylo nejméně vhod. Měl jsem jít k zubaři už v zimě.

V puse mám ještě vatu, nemám jíst po další dvě hodiny, a rány už začínají přicházet k sobě, cítím slabou bolest.

Dějinách čtení jsem našel asi nejhorší vůbec možnou větu. Mluví se v ní o moudrosti, ale je to ten nejpitomější výklad holocaustu, s jakým jsem se setkal. Měl prý „smést veškerou židovskou moudrost z povrchu zemského“, a to, prosím pěkně, jak je doslova psáno (co všechno papír snese!), „v místě souběhu německé, české a židovské kultury, kde kdysi vzkvétal chasidismus“. To snad myslí Prahu!

Tak takovouto debilitu jsem si prostě musel opsat! To se nevidí! Nacisté a antisemité všech dob snad mají přece jen v něčem pravdu; totiž v tom, že Židé jsou ten nejnamyšlenější národ pod sluncem. Ale že by i nejmoudřejší? Nebo vůbec moudrý? A může si jeden národ nebo jedna víra usurpovat jako jediná nárok na všechnu moudrost světa? Já tedy nevím, ale zaobírat se a donekonečna vykládat takzvané „posvátné“ texty, které jsou beztak všechny jen bezcennými podvrhy podvodníků a chorými bláboly náboženských cvoků, v tom Já nespatřuji žádný výraz moudrosti ani učenosti – spíš naopak.

To už mi lepší připadá tento citát od Franze Kafky, nalezený v téže knize:

„V podstatě si myslím,“ napsal Kafka v roce 1904 svému příteli Oskaru Pollakovi, „že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají (viz moje knihy). Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst? Aby nás mohly učinit šťastnými, jak říkáš? Dobrý Bože, stejně tak bychom byli šťastní, kdybychom neměli vůbec žádné knihy; knihy, které nás činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř (pro mne je „nejhůř“!), napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sami sebe, které nás přimějí cítit se, jako kdyby nás někdo vyhnal do lesů, daleko od přítomnosti jakéhokoliv člověka, k sebevraždě. Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř nás. Tomu věřím.“

A Já věřím tomu, že Kafka tou knihou-sekerou, tou knihou Otřesů, určitě nemyslel nějaké připitomělé náboženské žvásty.

Kafka byl také Žid; ale, jak je vidět, není Žid jako žid. Chvástavé Židy a potrhlé pánbíčkářsko-moralistní židy také nemám rád (kdo by měl?), ale Kafku (nebo třebas jiného židáčka, Woodyho Allena) uznávám. Uznávám Žida Freuda za jeho přesvědčení, že nábožné „city“ jsou projevem duševní choroby a že člověk je větší bestie než se zdá, byť na druhou stranu si ošklivím Freudovu posedlost sexem, jako u tolika mnohých jiných přesexualizovaných Židů. Uznávám i chytrost Žida Einsteina, i když u něho mi vadí zase to míchání fyziky s „boží“ metafyzikou, jež je však více morálním hlediskem, pokrytectvím a – ano! – lží, než vědeckým problémem. Od Žida Kafky nemám sice od něho v lásce úplně všechno, co napsal, ale třeba jeho Proměna nebo jeho Aforismy se mi líbí hodně. V Proměně se hrdina Řehoř Samsa jednoho dne probudí proměněn v brouka a jeho dosud milující rodina jej zavrhne, protože se ho najednou štítí pro jeho hmyzí tělo, jakkoli mu lidský duch zůstal nezměněn. Je zajímavé, jak si různí lidé tuto zvláštní anti-bajku různými způsoby vysvětlují, každý podle svého naturelu, jejž tímto svým osobním hodnocením náhle zcela jasně osvětlují, aniž by osvětlili to, co původně chtěli osvětlit. Místo toho se víc utajeného dovídáme o nich samých, ne o povídce.

Bertold Brecht, typický židobolševik, četl Kafkovu Proměnu jako dílo „jediného opravdového bolševického spisovatele“ (blbec – do plynu s ním!); maďarský kritik György Lukács ji četl jako typický produkt dekadentní buržoazie (kretén!); Borges ji četl jako převyprávění Zénónových paradoxů (není vzdálenějšího nesmyslu!); Vladimir Nabokov ji četl (částečně) jako alegorii úzkosti v době dospívání (to už je lepší, leč pořád špatně, pane pedofile!); a francouzská kritička Marthe Robert ji četla jako příklad jasnosti německého jazyka (nu, snad). Všichni tito jsou však vedle jak ta jedle!

Nejblíž ke správnému pochopení Proměny měl asi Kafkův přítel Gustav Janouch, který ji četl jako náboženskou a etickou parabolu (s tím už by se dalo jakžtakž souhlasit). Nejtrefnější a nejobjevnější ze všech názorů na Kafkovu Proměnu, jež autor Dějin čtení nashromáždil, je však určitě názor jeho dcery Rachel, která povídku četla ve třinácti letech a připadla jí humorná. Kam se hrabou všichni věhlasní pisálci a kritikastři na jednu chytrou dívenku! Mně také připadla Proměna humorná, ale jen v jistých pasážích, kde se Kafka (sám úředník) krátce strefuje hrotem ironie do drobných ponížených úředníčků, kteří se až nápadně podobají též hmyzu, například švábům, kteří žijí ve strachu před světlem a otevřeným prostorem v temných koutech a živí se odpadem. Nu a proměna člověka ve zvíře, či živočicha či jinou věc, to už je úplně moje stěžejní téma, jež se mi prostě ani nemůže nezamlouvat!

 

středa, 23. dubna 42

Venku je hezky. Ach jo..., co jsem to udělal! Rány po vytrhaných zubech se zacelují a přestaly bolet. Potíže mám ovšem s jídlem. Musím jíst jen kašovitou stravu; kousání mě bolí. Sušenky jsem jedl tak, že jsem si je namočil do misky s džusem a teprve až jím nasákly a rozměkly, mohl jsem je trochu poválet v ústech a spolknout. Venku pod stanem bych to takhle nemohl dělat. Čubka ještě k tomu od rána do večera huláká – no strašné.

Včerejší díl Paměti stromů byl věnován stromům umělců. Ukazovali v něm dub Havlíčka Borovského, dub Antonína Dvořáka, stojícího na břehu malé lesní tůňky, kde skladatele možná napadl motiv na Rusalku, dub Slavíčkův, s výhledem do polí a kopců Vysočiny, pod nímž malíř maloval, lípu Karoliny Světlé, slavnou lípu semtínskou Fráni Šrámka, která však již nestojí, neboť ji zničil úder blesku, stromy Emy Destinnové v zátoce nad Nežárkou...

Opsal jsem si některé verše, které v pořadu zazněly, třeba tyto od Fráni Šrámka:

 

Tam u nás doma

tesknota k srdci míří

však zajdi k lípě semtínské

a dohoukají výři.

 

Nebo tato báseň od Emy Destinnové:

 

Ne, nevěřte lidem –

a nemám je ráda;

oč lepší je voda, slunce, stromy a zvířata.

Hodiny vydržím bez hnutí v zátoce nad Nežárkou,

týdny jsem truchlila nad stromy v parku,

které vyvrátila smršť.

I ta nejžhavější náruč jednoho dne zchladne,

i to nejvěrnější srdce zradí,

nevěřte lidem –

zklame vás každý;

vstulte se v náruč přírody

a nechtějte nic od člověka.

 

Velmi misantropická báseň od nejslavnější české pěvkyně, což?

Líbí se mi také její vlastní epitaf, umístěný na její pohřební mohyle uprostřed lesů:

 

Žijící,

již smíte dosud všechny tyto krásy zřít,

vzpomeňte si při přeletu sněhobílých racků,

samo v duše mé,

jež dozajista vtělena do některého z nich,

znovu vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého. 



Odpoledne, po Trylku, v němž zazněla výtečná concerta grossa dalšího málo známého Itala Geminianiho, jsem se šel konečně také trochu projít ven. Kvetou petrklíče a chudobky. V lese na Šibeničním vrchu jsem si sedl na posed. Přišla tam na mne záhy dřímota. Nejraději bych si byl vlezl ve stanu do spacáku a spal až do večera, kdybych tady někde poblíž tábořil jako loni. Jenže letos je vše jinak a hůř. Přemýšlím, jak dostat bez velké námahy někam daleko do lesů stan a dost jídla na tři dny v polotekutém skupenství. Na nic jsem zatím nepřišel. Byla by to tíha, táhnout se s minimem deseti půlkilových sklenic s kaší. V baráku se nikdy tak dobře nevyspím jako v lese. Zkusil jsem si lehnout alespoň jen tak na tom posedu. Zjistil jsem, že to docela jde, a myslím, že jsem dokonce na pár minut usnul. Brzy mi však bylo chladno. Zpátky dolů do lágru se mi nicméně také nechtělo. Při vstávání jsem vyplašil sojku, která hodovala u krmítka. Za hodinu jsem uviděl jednu osamělou srnku. Popásá se na svěží zelené travičce. Docela bych si dal taky, kdybych měl v pořádku zuby. Srnka je krásná jako lesní víla. Tak teď už rozhodně nikam nepůjdu! Pozoroval jsem ji dobrou další hodinu; pak už mi bylo opravdu zima, a tak jsem se šel ještě projít po lese. Ten je stále řidší a řidší. Za pár let to tu už nepoznám. Dřevaři se do lesa zakousli hůř než obávaný kůrovec. Všude se válejí klády. Radost mi dělá snad jedině koberec právě kvetoucích šťavelů. Elysejská pole v představách starých Řeků byla porostlá asfodelem, můj Reinlebensborn pokrývá zelený koberec šťavelů. Je to pěkné.


 

čtvrtek, 24. dubna 42

Dnes jsem si přeci jen měl vzít tu dovolenou. Ráno sice byla teplota na bodu mrazu (nálada taktéž), ale přes den bylo krásně. Svatý Jiří opět nezklamal. Zklamal jsem Já. V práci jsem byl navíc úplně zbytečný, ježto bylo málo práce a hodně lidí. Měl jsem na starosti jenom jeden lis, a i ten za půl hodiny „kleknul“, takže jsem pak neměl vůbec nic na práci. A když jsem pak v šatně nad knihou zapomněl na čas, ještě jsem dostal vynadáno, kdeže se furt courám. Potom, když už jsem dostal práci jinou, zase jako naschvál se kolem motal zahraniční audit. Byly to dvě mladé Francouzky. Rozuměl jsem, co si mezi sebou povídají. Naši se s nimi ovšem domlouvali špatnou angličtinou; francouzsky neumějí ani ceknout, ba ani vyslovit název výrobku – poussoir, česky „tlačítko“.

Stále přemýšlím, jak to udělat, abych mohl jít o víkendu pod stan. Ach jo... – už abych měl zuby! V přírodě bych bez nich nepřežil. Bez civilizace bych prožil sice šťastný, avšak krátký život. V tomhle stavu bych patrně zemřel hlady.

 

pátek, 25. dubna 42

Zrovna, když jsem se najedl rohlíku rozmočeného v pečlivě umixované sójovo-fazolové omáčce, začalo venku pršet. I počasí je proti mně.

Na nástěnku jsem si pověsil nový pěkný plakát s chumlem pěti malých roztomilých koťátek. Kočky jsou fajn. V životě nepochopím, co kdo vidí na čoklech. Kočky mám rád, psy nenávidím.

 

sobota, 26. dubna 42

V práci na noční nebylo co dělat, a tak jsem si hlavně četl. Kapitola Čtení v soukromí se mi líbila; přečetl jsem ji celou. Pojednávala o čtení v posteli, na záchodě... – samá též  oblíbená místa.

„Hledal jsem štěstí všude,“ vyznal Tomáš Kempenský na počátku patnáctého století, „nenašel jsem je však nikde, jen v koutku s malou knížkou.“

Životě svatého Řehoře z dvanáctého století je toaleta popsána jako „uzavřené místo, kde je možné číst tabulky bez vyrušování“. Henry Miller s tím souhlasí: „Dobře jsem si početl jenom na záchodě,“ vyznal jednou. „V Odysseovi jsou pasáže, které je možné číst jenom na záchodě – když chce člověk v plnosti vychutnat vůni jejich obsahu.“ Ona místnůstka, „určená ke zvláštnějšímu a banálnějšímu účelu“, byla ve skutečnosti pro Marcela Prousta místem, které používal „při všech svých činnostech vyžadujících neporušitelnou samotu: při četbě, snění, pláči a rozkoši“.

Epikurejec Omar Khayyam doporučoval číst verše venku pod větvemi; o staletí později puntičkářský Sainte-Beuve radil číst Paměti Madame de Staël „pod listopadovými stromy“. „Mým zvykem je,“ napsal Shelley, „vysvléct se, sedět na skále a číst si Hérodota.“

Proust napsal: „Opravdové knihy musí být dítkami nikoli jasného světla a hovoru, ale šera a ticha.“

Pěkné citáty, že?

Měl jsem v práci tolik volného času, že jsem začal číst ještě i další kapitolu Metafory čtení. V ní jsem narazil na další pěkný citát – je od Goetha z básně Sendschreiben (Poselství) z roku 1774:

 

Hleď, příroda je živá kniha,

nechápaná, ale ne nepochopitelná.

 

Po dopoledním spánku jsem si šel ven do lesa sednout na posed. Kvetou fialky a budníčci tak krásně zpívají... Zmámilo mě to, a tak jsem si zase na chvilku na tom posedu lehnul. Nízko nade mnou a nad štíhlými jasany přeletěla káně, vydavši svůj typicky krátký a ostrý pokřik. Vstal jsem, sestoupil z posedu a dlouze jsem se procházel po lese – po lese zjitřených vzpomínek. Vyplašil jsem při tom jednoho zajíce. Došel jsem na cestu a zdálo se mi, že je na ní dostatečně „čistý vzduch“ na procházku. Lidužel nebyl. Netrvalo dlouho a zkazil mi to zase ten motorkář, který mi pil krev vloni i předloni, a pak jsem potkal ještě další dva lidáky. Byli to nějací zkriplení degéni ultramoderního světa, neuvyklí zjevně chůzi, protože šli jaksi celí nakřivo.

K večeři budu mít uvařenou a pečlivě rozmixovanou polévku ze všeho možného, co dům dal: z brokolice, z mrkve, ze ředkviček, z rajčete, z červené řepy, z česneku a cibule...

Na zítřek do roboty jsem se snažil v mixéru připravit kaši z vegetariánských utopenců, ale bez přídavku jedné naběračky polévky to nešlo. Na čundr do přírody přece nemůžu tahat několikery sklenice s tekutým obsahem! To bych se prohnul! A od úterý mi budou chybět další zuby! Letos to vypadá bledě. Nejlepší roční období mi uteče jako jarní voda v baráku, ve fabrice a u zubaře, zatímco Já toužím jen po lesních tišinách.

Asi dva dny jsem neslyšel ani neviděl Čubku. Náladu mám okamžitě lepší. Že by konečně chcípla? Nebo ji dali k někomu na návštěvu, aby „oblažovala“ svým nesnesitelným jekotem zase nějaké jiné chudáky? Ne – nic z toho; už ji zase slyším.

 

neděle, 27. dubna 42

Ráno, když jsem šel do roboty, mi bylo zima, a večer, když jsem se vracel na ubikaci, bylo mi zase vedro. Byl krásný den! Ve fabrice mě to dvojnásob štvalo. Ale práce bylo zase málo, a tak jsem jen četl a četl.

Alberto Manguel, autor Dějin čtení, je zatížený na bibli a na toho vola Augustina, který pohrdal živočišností, tělesností a zvířaty; je zatížený na křesťanský středověk vůbec a na takové odpornosti. Mluví o nich pořád. „Jsme mezi Židy,“ řekl by Nietzsche.

Zajímavé bylo však vyprávění – nebo spíše spekulace –, že slavná alexandrijská knihovna měla mít svých půl miliónu svitků uložených jen tak volně každému k mání v podloubích, výklencích a nikách ulic. To by bylo dnes nepředstavitelné; v našich současných zkažených společenstvech obcí by bylo takové veřejné (opravdu veřejné!) zařízení brzy rozkradeno, poničeno, zmarněno.

Knihovníkem alexandrijské knihovny byl řecký učenec Kallimachos z Kýrény. Ten věřil, že literatura má být stručná a prostá. „Velká kniha, velká nuda,“ tak znělo Kallimachovo lakonické rčení.

Poučná byla i kapitola o počátcích písma, tedy o Mezopotámii; že staří Mezopotámci považovali ptáky za posvátné, neboť jejich kroky v mokré hlíně zanechávaly znaky připomínající klínové písmo, a představovali si, že kdyby dokázali rozluštit chaos těchto znaků, dozvěděli by se, co si myslí bohové; že symbolem mezopotamské bohyně písařů Nisaby bylo rydlo na rytí klínového písma na hliněné destičky; že od počátku bylo psaní a čtení aristokratickou dovedností – jakož ostatně i dnes, neboť dobré psaní a dobré čtení je vyhrazeno stále jen těm nejlepším, ostatní je brak a šmejd a lůza; a že většina mezopotamských písařů domýšlivě, nebo spíš hrdě, zakončovala své texty touto tiráží: „Ať moudří vyučují moudré, aby nevědomí zůstali nevědomými.“ Správně řečeno.

Na mezopotamských reáliích mě též zaujalo a pobavilo to, že Inanna byla bohyní zároveň lásky i války. Typické. Vždyť v lásce a válce je dovoleno vše, jakýkoli úskok.

Pěkný je citovaný výrok amerického filozofa španělského původu George Santayany (blíže jej neznám): „Existují knihy, v nichž poznámky pod čarou nebo komentáře naškrábané rukou nějakého čtenáře na okraji jsou zajímavější než text. Jednou z takových knih je svět.“ Toť přesné.

Další citát je také líbezný. Je od mistra takových krátkých a vtipných, leč pravdivých průpovídek – od Oscara Wilda. Výrok se týká jedné americké feministky a humanistky jménem Margaret Fullerová a zní takto: „Venuše ji obdařila vším kromě krásy a Pallas Athéna vším kromě moudrosti.“ Bravo!

Kapitola o Waltu Whitmanovi nevzbudila mé sympatie k tomuto básníkovi, třebaže jeho Zpěv o mně je naprosto skvělá báseň, již mám opsanou v jednom ze svých mnoha florilegií. Jinak je tu vylíčen jako nějaký křesťansko-humanistický fundamentalista, či co, což také nemusí být pravda. Autor je přece Žid. Mně totiž nepřipadá jako příliš humanistické a pobožnůstkářské toto osobní básníkovo sdělení ve verších „o sobě“:

 

Myslím, že bych mohl odejít ke zvířatům a žít s nimi, jak jsou mírná a soběstačná,

Stojím a hledím na ně dlouho a dlouho,

Nepotí se, nevzdychají nad svým stavem,

Neleží potmě v bdění a nepláčou pro své hříchy,

Není mi z nich zle, protože nevykládají o povinnostech k Bohu,

Ani jediné není nespokojené, ani jediné nešílí posedlostí po majetku,

Ani jediné neklesá na kolena před druhým, aniž před sobě rovným, které žilo před tisíci lety,

Ani jediné po celé zemi není ctihodné nebo nešťastné.

 

Po šichtě jsem konečně na den osvobozen od hnusné fabriky a blížím se k ubikaci kolem mini-zoo, kde se papoušci věnují toaletě, probírajíce se peřím. V parku kvete nádherně bíle slivoň myrobalán. Je to nyní jediný bíle kvetoucí starý mohutný keř velikosti stromu v celém parku. Nádhera.

 

 

A Já se již dnes chystám na blížící se víkendový tramp. Mám zpoždění. Avšak nouze je učitelkou moudrosti. Přemýšlel jsem tak dlouho a vytrvale, co v přírodě jíst bez zubů, až jsem na to konečně přišel: sladké sušenky rozmočené ve vodě. Pouze si s sebou musím vzít nějakou vhodnou mističku, toť vše. Geniálně jednoduché řešení.

Nyní bych měl začít psát novou knihu s nepatrně, avšak významně pozměněným názvem: ZÁPISNÍK ŽIVÉHO MUŽE.

Ano, měl bych, neboť obživuji jako příroda a tvorové v ní.

Ale do zápisníku mrtvého muže patří ještě toto: že mám po návštěvě zubaře opět o pár stoliček méně – tentokrát všechny vlevo nahoře (zaplatil jsem 30 korun) – a také to snad patří k mrtvému muži, že se mi porouchal počítač. To jsem sice zjistil až po návratu z prvního letošního čundru, ale nešť: byl tak jako tak mrtvý, že?

 

Dnes je pátek 9. května a počítač už je spravený, zapojený a dobře fungující, dokonce se mi zdá, že pracuje tišeji. A Já jsem doma po dalším, druhém víkendu stráveném v lese. Ale tady již opravdu odkazuji na mé další misantropické veledílo s názvem ZÁPISNÍK ŽIVÉHO MUŽE.

 

Pan Načeradec - "efektivně mrtvej muž"
Z české filmové veselohry Načeradec, král kibiců (1932)