Misantrop: Srnonoš


Úterý 10. dubna 52

Svět je taková bláznivá veselohra, že jej odmítám brát vážně. To, čím se mi dnes a denně představuje, nemůže být ani pravda; to je snad jen nějaký hodně hloupý vtip. Tento svět mne už vážně nedonutí, abych se smál jeho neustálé veselohře nebo abych věřil jeho řečem, jeho zprávám, jeho názorům, čemukoli, co pochází od člověka.

Člověk je výrobce vtipů, kterým se já nesměji. To, co svým lidským důvtipem lidé stvořili a stále tvoří, není vůbec tvořivé, nýbrž ničivé, natož aby to bylo ještě vtipné.

Není to ani vtip, co oni vytvářejí; je to děsný sen, z kterého se lze jen probudit. Jejich lidský svět není nic jiného než děsivé a hodně bláznivé blouznění. Lidé blouzní, lidé blázní, vykřikují a vyskakují jako šílení, vyrážejíce z hrdel kvílení a mýlení. Jediná přirozenost je příroda, jediná přítomnost je lidská nepřítomnost, jediné bezpečí, jediná pravda je tam, kde lidé nejsou, ale kde mohu být naopak já sám: v liduprázdném lese daleko od lidí.

S těmito myšlenkami kráčím nahoru k lesům, obtížen plnou polní a chráněn před zvídavými zraky nepřejícníků popůlnoční tmou. Tuto hvězdnou noc přečkám v lese pod širým nebem.

Jaro přišlo dříve než vloni a noc je zatím vlahá. Kráčím krokem namahavým a těžkým, ale letos jsem rád, že vůbec mohu ještě chodit. Celou zimu mne bolelo koleno, které jsem si na podzim pošramotil bezhlavým úprkem před takovou tlupou lidáků, kterou bych nechtěl nikdy potkat, a až do jarní rovnodennosti bylo koleno oteklé, že ani ohnout nešlo. Teprve před několika dny přišlo zázračné zahojení, nikoli však uzdravení; toto koleno mne totiž zlobí již řadu let.

K bolesti kolene se v závěru zimního období přidala ještě i bolest zad, která jsem si namohl při posilování s činkami, takže teď necvičím ani dřepy, ani s činkami, a zůstalo mi z celé sestavy jen cvičení protahovací a kliky.

Tím bolesti ustaly a nyní jako znovuzrozený kráčím nocí do jarního lesa.

Ulice jsou liduprázdné, ani vozidla žádná nejezdí. Nahoře pod lipou usedám k odpočinku na lavičku. Dál už se prostírají jen volné, svobodné lesy.

Samozřejmě i v zimě jsem chodíval do těchto pustých míst na krátké milé procházky, a potěšilo mě vždy, setkal-li jsem se s nějakým lesním zvířátkem.

Nejčastěji jsem se setkával se srnkami. Byl jsem rád, že se mne nebojí a neutíkají přede mnou. Každý zimní den jsem tak strávil chvilku rozjímání o samotě jen se srnami.

Tak jsem si na jejich společnost zvykl – a ony na mou –, že jsem už neříkal, že jdu na procházku, nýbrž že jdu za srnkami. Také chléb jsem jim nosil. Zkrátka začal jsem si říkat „srnčí muž“.

A srny provázejí moji pouť i nyní, na mé první jarní výpravě do lesa. Slyším je a vidím v slabém odlesku hvězd všude, kudy vedou kroky mé, jako kdyby mne vítaly, slavobránu tvoříce: „Vítej mezi nás, srnčí muži!“

Konečně jsem dorazil na předem vyhlédnuté místo. Potmě, jen v záři svítilny, bloudím a špatně rozeznávám, kde se vlastně nacházím. Jen odhadem jsem se potmě dostal do těch správných míst. Sundavám těžký batoh s otlačených ramen, vybaluji pokrývku a spací pytel, rozkládám je pod sebou na studenou loňskou trávu, zavírám pytel a snažím se usnout. Zdola to studí, nahoře svit hvězd. Noc je chladná, ale brzy se rozednívá, ptáci pějí, nadchází nový lepší den.

Vstávám a rozhlížím se; zjišťuji, že jsem nedaleko od vyhlédnutého tábořiště. Několika cviky se zahřívám a potom začínám stavět stan.

Když je stan postaven, snídám uvnitř sójové párky s chlebem a pak ještě až do odpoledne dospávám nedospanou noc v teple jarního sluníčka, chráněn před větrem svým přístřeškem.

Odpoledne jdu na první obhlídku po okolí. Hned vidím jednoho svého soukmenovce srnce a vzápětí také lištičku. Začíná to hezky.

Tepla dnes ale mnoho není a navíc jsem se asi trochu nachladil tím spaním jen tak pod širým nebem, na studené zemi a v nočním větru.

Snad jsem měl počkat až do května, až bude tepleji, nebo vůbec zůstat doma, už kvůli tátovi, který je na tom pro své stáří už velmi špatně, odkázán na libovůli nebo spíš nevoli té zlé ukřičené saně, kterou jsem kdysi nazval Salomé a která je mou matkou a tátovou ženou.

Salomé. Tu přezdívku jsem tenkrát zvolil více než příhodně, ta jí věru padne jako ušitá – a čím dál víc. Můj milý hodný táta je tam s ní teď sám. Chudák táta. Ona na něj nepromluví vlídného slova, nedrží ho za ruku, nekrmí ho, nevodí na záchod, nepřevléká, nepečuje oň a nedívá se s ním večer na televizi, jako já. Salomé na něj neumí promluvit jinak než křikem; když táta promluví, Salomé na něj křičí, aby držel hubu; když vstane z postele, aby se prošel aspoň doma po bytě, tak na něj Salomé hned řve, kam zas jde; a když jí překáží v cestě, strčí do mého hodného táty tak hrubě a prudce, že se málem svalí. Taková je Salomé, má matka.

Nepochopím, že může být někdo tak úplně bez citu k nejbližšímu člověku. Když jsem doma, mohu jí za její zhovadilé chování vynadat, okřiknout ji, uchránit před její zlobou nemohoucího tátu, který se jen s námahou vleče po bytě a většinu času tráví v posteli, kde buď spí, nebo leží s očima obrácenýma ke stropu; ale když jsem celý den pryč, v lese, mám opravdu o tátu starost a strach, že ho Salomé zabije, utýrá k smrti.

Asi bych se měl vrátit domů. Bijí se teď ve mně dva zcela protichůdné pocity: jeden, který mi naléhavě sděluje, že mi utíká krásný jarní čas a že jinak umřu bez lesa, tak jako bez lesa umírá srnec; a druhý, stejně naléhavý pocit, že mou vinou umře táta, protože ho doma Salomé mezitím, co budu v lese, zabije. Salomé vždy pase po hlavě nějakého muže. Salomé – tu přezdívku jsem zvolil věru případně.

Středa 11. dubna 52

Konečně jsem se zase po dlouhé době pořádně vyspal; naposledy to bylo také v lese, a předtím také v lese a předtím také v lese...

Ráno v polospánku jsem kolem stanu slyšel šustot zaječích paciček a dusot srnčích kopýtek.

Dopoledne byl jsem se podívat na starý dub. Také už chátrá stářím, jako můj táta, je celý seschlý a jediným zeleným lístečkem se jeho stařecké haluze nezaskví... Ale listí teď nemá ještě žádný strom.

Už bych na ten dub nevylezl; jeho suché pahýly větví by mne už neunesly; ale i já sám s tím pochroumaným kolenem těžko bych se na něj dostával.

Nemládneme nikdo. Ten dub je jako můj táta. Už toho společně nemůžeme mnoho udělat, nikam spolu jít, něco si spolu připomenout, zavzpomínat na to, co jsme spolu hezkého prožili, o něčem si rozumně popovídat; můžeme už spolu jenom tiše být a držet se za ruce.

Ten dub už je mi také skoro k nepotřebě. Je to jen náhrobek bývalé krásy, jako tehdy, když jsem se pod ním sluníval, lezl po něm nahoru, sedával v jeho větvích, jako kdyby mne choval v náručí, miloval jsem se pod ním naposledy s dívkou i tábořil. Nyní k němu chodím již jen pro vzpomínky jako k hrobu dávno ztracených nadějí.

Až umře můj milý hodný táta, ztratím v něm jediného blízkého člověka, který mě měl opravdu na světě rád. Pak zůstanu skutečně sám. Ještě je živý, ale v takovém stavu, jako by byl už mrtev. Pláču a vzpomínám již teď. K jeho hrobu budu chodit se stejnou láskou a vděčností, jako chodím k tomu umírajícímu dubu, kterého rdousí okolní les. Mne také rdousí okolní svět. Samotáři na věčné časy a nikdy jinak.

Koleno mne nijak zvlášť nebolí, ale nohy, neuvyklé po zimní přestávce dlouhému chození, ty ano, ty bolí. V trávě nalézám brouka majku – tu jsem snad ještě nikdy na vlastní oči neviděl – a vidím též u cesty mrtvého zajíce; jdu blíž, zdali snad neobživne, podoben spícímu, ale do jeho zavřeného oka už se dobývá hrobařík. Tohle tedy nechápu: celá příroda právě ožívá, a on si umře.

Všude je mnoho živých zvířat – jeden bláznivý zajíc doběhl až blízko ke mně a pak vylekán pelášil přes holé pole, až se za ním prášilo –, ale také je všude mnoho pokácených stromů a poházených odpadků.

V zimě jsem na svých krátkých procházkách ty odpadky uklízel, takže jsem nakonec pěkně vyčistil přírodu všude tam, kudy jsem procházel, ale tady, dál za městem, jsem v zimě nebyl, tady bych teď potřeboval na úklid několik pytlů nebo i menší vůz. Lidé jsou nepořádní až hanba a všude za sebou zanechávají své hanebné navštívenky. Nemám je rád. To mám radši krávy, které se po mně smutně dívají, nebo srny; jedna mne zrovna pozoruje kousek od cesty i od těch krav a vůbec se mne nebojí a neutíká přede mnou, prostě tak, jako bych byl také srnec – už si tak opravdu připadám: jako srnčí muž.

Je krásně. Na obloze skřípá skřivánek, kvetou podběly, petrklíče, sasanky i rozrazil. Vrátila se v tato místa čejka, jejíž kníkání a poletování jsem loni postrádal. Všechno ožívá radostným životem, jen náš dům jako by se oděl do smutku. Tátovi je jedno, je-li zima nebo léto; leží jenom v posteli, vstane jenom k jídlu nebo se krátce projde po bytě, na nohou se dlouho neudrží a jde si zase lehnout, je mu pořád zima a říká, že mu není dobře. Ach jo... Jediná jeho radost jsem já. Asi bych se měl vrátit k němu domů. Pořád na něj musím myslit. Dal bych mu všechno na světě, jen to mládí mu nemohu navrátit; sám už je nemám. I já jsem unaven; unaven léty, unaven chůzí, unaven životem, unaven nespravedlivostí a šílenstvím lidského světa, před nímž je jediná záchrana, útěcha i slast v liduprázdném lese, v kterém je právě dnes tak krásně.

Je poledne a mám veliký hlad a žízeň. Hodně jsem se najedl a napil, načež usínám až do večera. Zdravého spánku uprostřed zdravé přírody není nikdy dost. A jen tady je zdravý a vydatný spánek možný.

Po západu slunce se jdu rozloučit s krásným jarním dnem procházkou podél luk při okraji lesa. Všude už je plno pasoucích se srn na čerstvé travičce. A zase se mne nebojí ani neutíkají! Čím to jen letos je? Znovu se musím ujistit, jsem-li vůbec člověk... Ano, jsem. Jsem člověk, tvor zimomřivý, rozporuplný, nestálý, pohybující se po dvou končetinách; ano, jsem člověk, jsem muž – ale zřejmě srnčí člověk, srnčí muž.

V ubývajícím světle dne mne všechny srnky ještě dobře vidí, pozorují mne, ale zůstávají nezvykle klidné. Zvířata velmi dobře vycítí, kdo je jejich nepřítel a kdo přítel. Snad mne dokonce znají už od vidění.

Má cesta končí na lavičce pod košatou lípou, kde usedám a rozhlížím se po kraji. Dálavy naší krásné vlasti se přede mnou rozprostírají. Hvězdy září, nejvýraznější z nich je Večernice. Snesší se noc je bezměsíčná. Ani nevím, v jakém stavu osvětlení se měsíček právě nachází. Nejspíš v stavu ubývání, když dnes ještě nevyšel.

Noc je chladná, přes zimní kabát si zahaluji hlavu kápí. Po obloze dosud létají burácivé stroje stíhaček. Stačilo by sejít dolů lesem a pak skrz sady a byl bych za chvíli doma. U táty. Copak asi dělá, jakpak se má? Netýrá ho ta zuřivá dračice, Salomé zvaná?

Noc je chladná, chladnější než moje srdce. Je čas vrátit se do stanu a spát. Chudák táta. Snad jsem měl přece jít domů...

Čtvrtek 12. dubna 52

Ráno po snídani jsem šel ke studánce pro vodu. Okolo pramene byl opět nepořádek, který jsem uklidil. Vůbec nikoho lidského jsem nepotkal, les byl úplně liduprázdný. Viděl jsem jen samé srnce a srnky. Mohl jsem zůstat doma a chodit ven v tuto dobu dál na procházky a pak být po zbytek dne s tátou – a vyšlo by to nastejno.

Stejně se tady v lese nudím; to neustálé chození mne unavuje, číst nemám co, leda svoje vlastní spisy a výpisky z četby, které už znám nazpaměť, a rozečtené Pašeráky od Franty Sauera jsem nechal doma...

Odpoledne navíc dorazili nějací lesní dělníci a kousek od mého „srnčího pelíšku“ cosi dělají. Mají tam traktor a pily. Opatrně, aby mne neviděli, jsem se připlížil blíž, abych vyzkoumal, zdali mi od jejich činnosti nehrozí nebezpečí prozrazení úkrytu.

Plížil jsem se kryt stíny hustého porostu, až jsem se dostal do co největší blízkosti. Zjistil jsem, že se prosekávají jakýmsi starým průsekem, nyní již zarostlým, vytrhávajíce tahačem pařezy a pilami se prořezávajíce dál.

Po dlouhém pozorování jsem nakonec nabyl správného závěru, že jsou sice blízko, ale ke stanu že nesměřují a že je mezi námi ještě mnoho špatně prostupných křovisek a hustého lesíka, takže jsem prozatím v bezpečí a mohu být klidný.

Nicméně klidný mnoho nejsem. Tím průsekem budou pronikat nejen lesní dělníci, nýbrž i později v létě houbaři. Já to tušil, že si mám pro letošek hledat jinou oblast. Myslím, že mi tady takříkajíc „hoří koudel“ a že by to chtělo jít se stanem jinam – anebo to letos úplně zabalit. Když si představím, že chudák táta už třetí den beze mne jen tak civí nepřítomně do stropu...

Salomé ho nijak nezabaví, jen já ještě dokážu vyloudit na jeho stařecké tváři úsměv, nehledě na to, jak sprostě a hrubě se ona k němu chová. Táta možná doma umírá, a já neužitečně trávím dny a noci v lese, místo abych byl v jeho možná posledních dnech s ním. Jsem přesvědčen, že už jen moje přítomnost ho stále ještě drží při životě, jinak by nebyl už dávno mezi živými.

Musím domů! Ještě nikdy jsem tak nespěchal a netěšil se z lesa domů, jako dnes. Je to těžké a bolestné rozhodování; stejně tak těžké a bolestné, jako zůstat. Roky a léta bezstarostného mládí skončily. Přišel čas začít splácet svému dobrému hodnému tátovi všechnu jeho dobrotu a lásku. Snad ještě není pozdě.

Život je krutý. Člověk se celý život pídí, dře, namáhá – a nakonec si nic nepamatuje ani on sám, ani jeho blízcí. Já nezapomínám nic. A zrovna dnes je tak krásně a teplo... Jaksi z toho ale nemám tu správnou radost, jako dřív, protože myšlenkami bloudím k domovu a vzpomínkami zalétám do časů, kdy byl můj hodný táta ještě plný sil tělesných i duševních. Teď už nemá ani jedno, ani druhé. Co mu zbývá, to jsem já. Jen já jsem mu zbyl – a on mně. Dnes v noci se poprvé budu těšit domů.

Úterý 17. dubna 52

Pět celých dní jsem strávil doma, částečně deštivých. Táta neumírá, má se dobře, pouze mne po třech dnech mé nepřítomnosti nepoznával, což je, žel, nyní v jeho duševním stavu obvyklé a běžné, to není poprvé, ale jinak jsem ho zastihl stále stejného, jen snad trochu víc omámeného prášky na uklidnění, které má předepsané na noc, aby necoural po bytě a nechal spát nás i sebe; rozhodně nebylo nijak na něm znát, že by beze mne trpěl pod výlučně máminou péčí. Možná se mé velmi silné a výrazné myšlenky o ní, jako o zlé sani Salomé, přenesly až k ní, od mé mysli k její, a vzala si z nich poučení. Jak vidno, někdy je takový přenos myšlenek na dálku účinnější než přímé působení slovy, a mnohdy má takové myšlenkové vysílání dokonce větší dosah než umělé vlny šířené rozhlasem a televizí.

Táta byl samozřejmě rád, že jsem zase doma, ale zdálo se mi, že si mou třídenní nepřítomnost ani neuvědomil. Ostatně člověk, který okamžitě zapomíná všechno, co mu říkáte, všechno, co on řekl a co prožil, takový člověk nevnímá ani tok času, takže jitro mu splývá s večerem a jeden den s druhým, aniž by poznal mezi nimi rozdíl. V takovém stavu je teď táta. Úplně spokojen ve svém nevědoucím bezčasí. Ať je mu ubližováno, nebo snášeno modré s nebe – všecko mžiknutím oka ihned zapomíná.

Zato já jsem po dobu těch pěti dnů nezapomínal na les a na můj „srnčí pelíšek“ v něm ukrytý; a jestliže můj dobrý hodný táta nezmíral doma touhou po svém věrném synovi, zmíral jsem já touhou po jarním lese.

Jak rád jsem se do něj pod rouškou noci opět vracel! Jak rád jsem zase procital do nového jarního dne, oživeného podmanivým zpěvem lesních ptáčků! Jak rád jsem znovu vídal a potkával mé srnčí družky, jak rád jsem se kochal jejich štíhlými, pružnými lepými tvary tělesnými, ó jak mne odzbrojila jejich plachá povaha!

Konečně v milovaném lese s milovanými srnkami! Jak se mne pojednou spadaly všecky strachy a nenávisti! Jak jsem najednou volný, zbaven všech pout!

Spal jsem a lenošil až do odpoledne a pak jsem se toulal lesem jako srnec až do večera. Viděl jsem mnoho svých plachých srnčích soudruhů, ale na louce u lesa jich bylo pohromadě nejvíc: rovných pět, srnců i srnek, malých i velkých. Všichni se svorně a tiše pásli na první svěží jarní zelené travičce. Malí srnečci pobíhali radostně pod usměvavým sluníčkem, starší srnci rozvážně a ostražitě, leč dychtivě okusovali trávu. Opatrně, abych je nevylekal, jsem se lesem připlížil poněkud blíž. Na dohled od té šťastné skupinky jsem usedl ve stínu háje a ponořil jsem se do svého štěstí také. Všude panuje mír a klidné ticho, rušené jen nehlučným zpěvem ptáků, po lesní půdě se rozprostírají barevné koberce bílých sasanek a žlutých prvosenek v okruží čerstvé zeleně. Jaro, ach, jaro! Jen ty zaháníš z duše všecky její chmury, jen ty umíš potěšit mysl mou!

Středa 18. dubna 52

Po více než dvanáctihodinovém vydatném spánku jsem se probudil do nádherného dne. Na obloze ani mráček, v duši rovněž čisto a slunečno.

Po snídani mám dnes namířeno na svou každoroční téměř obřadní pouť do blízké vsi našich předků. Jmenuje se Korouhev a opravdu jako nějaký prapor a zástava vlaje nad mým životem, třebaže jsem v té vesnici já osobně nikdy nežil, jen moje máma, strýček Vladimír, dědeček s babičkou, praděd a prabába – a dál už se ztrácí naše rodová větev v zapomenutém nedohlednu.

Snad je to prastaré volání rodu, co mne sem neodolatelně stále rok co rok pudí, třebaže nerad chodím vesnicemi; snad jsou to hroby mých předků, k nimž cítím silné pouto; snad zážitky z dětství a vzpomínky na dobu, kdy ten velký opukový dům naproti kostelu ještě obýval děda, strýc a fenka Zorka; ale snad mne sem pudí především překrásná zdejší příroda, její údolí nekonečného klidu, rozkošné výhledy a úchvatná okolní krajina.

Asi to všechno dohromady mne každoročně pudí překonat sama sebe a vstoupit do vesnice, třebas bývá většinou málolidná, navštívit hroby předků, postát nad nimi v zamyšlení a pak kolem bývalého dědova stavení, kde ožívají staré vzpomínky z dětství, stoupat nahoru do strmé stráně k osamělým borkám a dál do lesů a skal.

Tentokrát mne sem ale pudí ještě další věc: touha najít nějaké nové tábořiště a usadit se v něm.

Nejdřív jsem vyšplhal na Švejnarovu skálu, na niž padl letos smrkový kmen, potom mířily mé kroky k pradávné studánce, kterou jsem trochu očistil neboli „otevřel“, jak se říkávalo při staroslovanském jarním obřadu, a pak jsem prolézal křoviska ve snaze nalézt nějaký vhodný úkryt pro můj „srnčí pelíšek“.

Avšak nic jsem nenašel, co by se mi líbilo a co by bylo dost skryté, ačkoli jsem prosmýčil kdeco a nohy už mne bolely. Vracel jsem se tedy pomalu zpátky.

Cestou dolů k vesnici mi napadla taková zvláštní, velmi vtíravá myšlenka: že bych chtěl, aby se teď vrátil čas, řekněme do doby roku 1965, do roku mého narození, ale abych přitom já sám zůstal nezměněn. Dole v domě bych tak mohl vidět a znovu se setkat s dosud živým dědou, babičkou, strýčkem a psem Zorkou. Vzrušující to představa!

Sestupoval jsem za těchto úvah klidně k vesnici, na jejímž okraji stojí bývalé dědovo stavení. Stál tam jakýsi muž, opodál si hrálo dítě. Přišel jsem blíž k tomu muži – a zamrazilo mne. Ten muž byl celý můj strýček Vladimír!

Nevím, zda si tu podobu přičarovalo jen moje vědomí, které se právě zabývalo mými již léta zesnulými příbuznými, nebo zda ten muž měl opravdu v tváři i postavě rysy mého strýce – či dědy, neboť oni dva si byli dost podobní –; jisto je jen to, že se mi zjevil mrtvý v podobě tak živoucí, až jsem z toho ztratil řeč. Ale k pozdravení jsem se přeci zmohl, zadívav se neznámému muži s povědomou tváří do obličeje. Opětoval můj pozdrav a také se dlouze zadíval do mé tváře, jako bych mu snad někoho připomínal.

Zvláštní setkání. Někteří lidé prostě neumírají, poněvadž naše vědomí a představivost je dovedou přivolat zpátky k životu. A co já? napadá mi, také já jsem nebo budu vyvoláván něčím silným vědomím k životu, až vůle má i kosti ztrouchniví? Také já budu ožívat, až budu mrtev, a budu poznávat své oživovatele?

Škoda, že jsem se ještě nezadíval víc do tváře tomu dítěti. Možná bych v něm nakonec poznal sama sebe a ono by možná poznalo mne. Dobrodružná představa!

Nu, zdá se, že nebyla úplně tak marná tato obřadní pouť za hlasem předků. Uvidíme se znovu příští rok.

Čtvrtek 19. dubna 52

Pondělky a čtvrtky jsem si vyhradil na nezbytné nákupy a údržbu domácnosti i sama sebe a na pomoc svým starým nemohoucím rodičům.

Když jsem se mámě svěřil se svými včerejšími myšlenkami na zesnulé prarodiče za mé pouti do Korouhve, vyřkla máma úvahu, která mi napadla už dávno předtím také: Děda s babičkou byli oba takoví pracovití, celý život se dřeli, ale já, jejich vnuk, ač povahou stejně uvážlivý a mírný, mám k práci odpor, vyhýbaje se jí, jak jen mohu.

Postřeh sice správný, ale námitka zcela lichá. Já nemám ve skutečnosti odpor k práci, která je svobodná a důstojná; mám jen nechuť k práci otrocké a nečestné. A taková je dnes práce každá.

Moji prarodiče pracovali na svém, měli vlastní hospodářství, pole, les, domácí zvířata, zahrádku, vlastní velký dům; a pracovali na sluníčku, na čerstvém vzduchu, v tichu přírody a v klidném rozvrhu podle vlastního uvážení a potřeb. A přesto prý máma jako malá vždy v létě, ve žních, kdy bylo nejvíc práce, záviděla jiným dětem, že měly čas se koupat a hrát si. No tak se mohla jít vykoupat večer jako divá Bára Boženy Němcové!

Ano, pracovali mnoho, pracovali těžce, ale zato pracovali svobodně, sami spolu nebo v úzkém kruhu dobrých známých, a to každou i sebetěžší dřinu zmírňuje.

Zažil jsem takovou práci také. Když jsme vypomáhali s rodiči, kteří byli už tenkrát v důchodu, místnímu družstvu při sklizni brambor, také jsme dělali pěkně pospolu (a s několika dalšími známými lidmi) v poklidné družné náladě, za žádných spěchů, za nijakého rozčilování či vysilující nesnášenlivosti, jak jsem to zažil v továrně. Přestávky na svačinu a na oběd byly dlouhé, já, jakožto přísný býložravec, jsem se jich nezúčastňoval, a abych nemusil být s nenáviděnými lidmi pohromadě a dívat se, jak žerou mrtvoly mých milovaných zvířat, vlezl jsem si vždycky do nejbližšího lesíku na nějaký posed, kde jsem chroupal jablka, protože na naší bývalé zahrádce jich naše jabloně rodily tolik, že jsem celý den jedl jen ovoce, zuby jsem měl po něm krásně doběla vyčištěné i bez kartáčku, a teprve večer jsem se dojedl třebas i celým bochníkem nějakého celozrnného chleba. A když jsem z lesa viděl, že na poli lidé znovu pracují, vyběhl jsem za nimi a přidal se ke společnému dílu.

To byla podle mne ta pravá, vskutku radostná, svobodná práce, žádné krysí dostihy pod knutou krutého boháče, jako dnes. Byl jsem tehdy mladý, pln sil a radosti z pohybu. Velkou část své výdrže jsem věnoval práci mezi lidmi, které jsem znal, kdy nikdo na nikoho nebyl nepříjemný, nikdo na nikoho nesočil, a ani vedoucí, ani dělník nebyli nad nikoho povýšeni aneb někomu podřízeni, nýbrž skutečně pouze jeden vedl a druhý dělal, vše bez vzájemné nevraživosti, která vládne v současných naprosto odlidštěných velkotovárnách mezi samými cizími lidmi.

Takové ovzduší radostné a svobodné práce panovalo ještě zpočátku i potom v pekárně, do které jsem nastoupil v polovině devadesátých let. Stejná malá rodina přívětivých dělníků a vlastníků podniku, i máma tam dělala se mnou, i táta tam dokonce hodlal také nastoupit, ale když ho odmítli jako nepotřebného, chodíval se na mne alespoň dívat, jak mně jde hezky práce od ruky, všichni si tykali, starším se říkalo „teto“ a „strejdo“ a majitelka podniku nás zvala po práci na domácí nemasité obědy (ježto chtěla zhubnout a ozdravět), čímž chtěla se pochlubit svým kuchařským uměním především přede mnou.

Ale to všecko vzal čas, takže nyní je už všude jen vysilující dřina do úmoru a bez přestávky, neradostná, nedůstojná otročina pro cizí nadnárodní krutovládce. A proto nenávidím práci, jíž se vyhýbám, jak jen mohu, maje z ní pravou, nesmyšlenou hrůzu jako z živoucí smrti, ne protože bych byl snad líný nebo nějak jinak mravně zpustlý. Nicméně proti práci jako takové je moje hlavní námitka stále stejná: odvádí od duchovního života a je výrazem celkové, základní, hanebné nedostatečnosti člověka, jakožto jednotlivce a ještě více jakožto živočišného druhu.

Otázka, která přesto zůstává nezodpovězena, je však jiného druhu. Zní: Pakliže bych se přivítal s oživlými svými předky, maje o nich dopředu dobré mínění a představy neslučující se s danou skutečností – nepopudily by mne proti nim nějaké jejich blbé pindy? A nebyl bych nakonec zklamán, jak jsou hloupí a nesnesitelní? To je ta otázka, to je ta věčně se vtírající nejistota!

Pátek 20. dubna 52

Ráno po půl sedmé mne budí sluneční světlo dopadající do mého pokoje. Staroušci ještě spí, celý dům rovněž. Vyskočil jsem z postele a tiše po špičkách našlapuje balím si batoh a oblékám se na cestu za srnkami.

„Srnčí muž“ chvátající za srnkami je velice podoben parůžkatému keltskému bůžku Cernunnosovi. Ten byl vyobrazován jako divoký lesní muž s jelení hlavou a parožím, v ruce třímaje hada a podkovu, znak štěstí. To jsem skoro celý já. Jeleni v mém lese sice nežijí, ale jejich blízkých menších příbuzných srnců je v něm spousta. A tu podkovu, jakožto znak štěstí, bych také mohl nosit, poněvadž v lese a se srnkami jsem opravdu šťastný.

Jen v lese jsem tak šťastný, jak mimo něj v lidském společenství nikdy a nikde jinde na světě být nemohu. Milejší jsou mi plaché lesní srnky, za nimiž spěchám, než choří, zkažení lidé, od nichž utíkám. Mne jejich děsivé společenství nezajímá, úplně se od něj odvracím, celý život odvracím, působíc mi nevolnost, avšak nikdy neodvrácen zúplna.

Zprávy ze světa i z domova a společenské události sice sleduji, ale jen tak, jako sleduji předpovědi a vývoj počasí, a to z převážně stejného důvodu, totiž proto, abych buď nezmokl, nebo nepřišel k úhoně či úrazu, případně proto, abych raději vůbec nevycházel ven.

Jakkoli je doba nesmírně zajímavá, události vzrušující a stav světa a lidské společnosti velmi napjatý, věnuji teď na jaře pozornost spíše každoročně opakovanému zázraku obrody přírody, přičemž první voňavý kvítek a křehký zelený lísteček je mi víc než lživá prohlášení vůdců, šalebné sliby, umné podvody a světová válka dohromady.

Mám ostatně velmi silný dojem blížící se jistotě, že jak opakující se jarní zázraky přírody, tak i dějinné zvraty lidstva řídí se stejnými zákonitostmi. Tak jako v přírodě po určitém období zima střídá jaro a země se obrozuje, tak i v lidském společenství po jistém údobí velkého válečného běsnění a krutovládného útlaku přichází vždy údobí malého míru a malé svobody a daná země se rovněž obrozuje. Proč se tím vzrušovat? Po zimě nastane vždy jaro a po jaru zase zima. Jen u lidí nezáleží na roční době; v každé je totiž sychravo a temno a slunce tam nezasvítí ani nezahřeje. Lidé jsou za všech dob špatní; rozdíl spočívá jen v tom, že někdy jsou špatní velmi a jindy méně. Proč se tím trápit? Za chvíli je jako příležitost za pačesy popadne v šílené zuřivosti něco jiného, čím by mohli trápit jeden druhého. Za chvíli bude zase všechno jinak, obvykle přesně naopak. Vše, co vidím já, nejsou převraty a boje, nýbrž jen choré, kruté, krvavé a bolestné přechody z jednoho období do druhého, přičemž každé je stále stejně špatné a zlé, jako jsou špatní a zlí všichni lidé. Oni si zasluhují jeden druhého; hloupí a povrchní voliči si zasluhují zbabělé a podřízené řízení své země, olupování a ožebračování jinými, války a násilí, smrt a zánik celých národů. Jen já si nijak nezasluhuji všechny ty hlupáky, chmatáky, kruťáky, vrtáky, vojáky, lidáky... Mně se ti rvoucí se povykující lidé nelíbí, mně se líbí plaché lesní srnky.

A proto za nimi jdu do lesa, sotva se sluníčko vyhouplo nad obzor a šikmými paprsky mne oslepuje. V ulicích je zatím málo lidí, většinou jsou vidět jen ti blbci se psy, které venčí, také dva běžce pro zdraví jsem potkal, než půjdou do práce, nebo spíš pojedou, abych byl přesný, protože běhat ráno po ulicích města, to ano, ale běžet takhle rovnou až do zaměstnání, to už ne; dokola dokolečka uběhnou třeba dva kilometry, ale kilometřík do úřadu, obchodu či továrny neuběhnou, na to musejí mít vůz.

Jdu starou stezkou přes staré sídliště zvané dodneška Berlín, kde jsme dřív bydleli, přes zahrádky, kde jsme dřív také jednu měli, přes potok, kde se mým přechodem vyplašila dvojice kachen, nahoru k lesu, ale nově po nové kolostezce, pak přes rušnou silnici, kde se nyní v ranní špičce míhá jedno vozidlo za druhým, takže přejít přes ni do lesa je hodně obtížné a nebezpečné.

Ale, sláva lesním bohům, už jsem v lese u tůňky, kde stojí lavička, na kterou si sedám, odpočívám a vdechuji ještě chladný, ale už svobodný vzduch! Letos jsem se rozhodl, že mám už dost těch nočních přesunů a zkusím se přesouvat do lesa a zpět brzy ráno. Je to skoro totéž, jen pěkně vidím v denním světle okolní svět a nevidím opilce, vracející se z hospod, a neslyším jejich ožralé hulákání. To byla ta nejhlavnější příčina mého rozhodnutí. Každopádně je to velmi příjemná změna a navíc se jde lépe, protože nejsem ospalý.

Z kapsy jsem vyňal malou kokosovou tyčinku se skořicí, snědl jsem ji a pokračoval jsem dál do nitra lesa. Tam už vidím prvního lesního obyvatele – datla, který klove do suchého vršku jednoho vysokého javoru.

Ve stanu jsem posnídal, přečetl kousek z Pašeráků a pak jsem dospával nedospané sny až do odpoledne.

Pozdě odpoledne jsem se vypravil na pochůzku po okolí. Jako vždy využívám svých tajných lesních cestiček, po zimě je čistím od spadaných větviček, asi ve dvou případech leží přes cestu celý kmen stromu.

Je krásné počasí, slunečno a teplo, chodím si po lese jen tak nalehko až do slunce západu, kdy už se vtírá chlad na mé holé paže. Nový srpek měsíce už září nad hlavou.

Sobota 21. dubna 52

Spím znovu dlouho, velmi dlouho až do odpoledne, poněvadž je rozkošné spát a snít v tichém jarním lese v klidném ovzduší za doprovodu ptačích zpěvů.

Pak mne, lidužel, vyrušili ze snění známí lesní dělníci, kteří zase jako minule šramotili kousek od mého „srnčího pelíšku“ v průseku, kterým se prosekali do mého lesa.

Vstal jsem, abych je šel tajně pozorovat, načež jsem se opět připlížil co nejblíž, abych viděl, co dělají a co si povídají. Zjistil jsem, že k mému úkrytu se nepřibližují, ale podařilo se mi vyslechnout, jak jeden z nich povídá: „Na podzim to tady vykácíme, aby tady bylo víc místa.“

Dál už jsem je pustil ze zřetele, vyndal jsem ze stanu pokrývku, rozprostřel ji do trávy a hodinku jsem se slunil svlečený úplně donaha. Lesní půda je ještě vlhká, ačkoli právě panuje suché a teplé počasí, pokrývka, na níž jsem ležel, zdola trochu mokvala vlhkostí, ale první letošní opalování bylo příjemné. Takové slunění je ostatně pro mne, jako pro přísného býložravce, životně důležité a zdraví prospěšné, protože sluneční svit je pro mne jediným zdrojem nezbytného vitaminu D, důležitého pro správnou tvorbu kostní tkáně.

Zanedlouho se sluníčko nachýlilo a lesem se začaly šířit chladné stíny. Oblékl jsem se a vyrazil na průzkum. Lesní dělníci už odjeli, nezanechavše po sobě žádnou znatelnější paseku. U okraje lesa ale ještě stojí nějaký osobní vůz. Snad je to jen nějaký výletník. Možná ani nevystoupil z vozidla, jak dnes bývá čím dál běžnější. Pro mne je to výhoda. Horší je to, že po sobě nechávají odpadky, které já potom musím sbírat, abych se na ně nemusil dívat. Ti lesáci také upustili alespoň jeden papírek od cukrátka.

Také blbec Hlouš tady objíždí kolem dokola loňské kukuřičné pole na jakémsi špatně chodícím tahači a dokonce ho musí chvílemi tlačit, zrovna když jsem dostal chuť přivonět si k bílým kvítkům na trnkových keřích. Když zmizel za obzorem, vyšel jsem z lesa, ale zanedlouho už se zase blížil na tom pokaženém stroji z druhé strany pole. Bílé trnkové kvítky beztak vůbec nevoněly, ale blbec Hlouš mi zkazil náladu – a dost možná, že i ty kvítky. Zdá se to neuvěřitelné, ale tohle lidé dovedou velmi dobře a důkladně; zaneřádí, zasmradí celou přírodu tak strašně, že v ní pak už vůbec nic nevoní, ale všechno naopak smrdí buď po výfukových plynech, nebo po hnoji – zkrátka po lidech.

Stmívá se. Po lese běhají veselé srnky. Mločí tůňka hostí ode dneška jednoho mloka, který sebou mrsknul, zvířiv kalnou vodu, a znehybněl, když jsem okolo něj procházel. Netopýři na okraji lesa se letos také nějak rozmnožili. Právě vylétají z úkrytů a já jich napočítal pět, šest, sedm! Na nebi září srpek měsíce a zatím jediná hvězda Večernice. Je klid. Teplo vylákalo obyvatele blízké samoty ven před dům a až ke mně do lesa je slyšet jejich hovor.

Padá tma. Do „srnčího pelíšku“ se vracím potmě a poslepu. Ptačí písně ustávají, krátce se ještě kdesi ozval kalous a pak už se mým lesem rozhostilo blaživé ticho noci, která přeje spáčům sladké sny.

Neděle 22. dubna 52

Za svítání jsem posnídal bílý chléb s brazilskou luštěninovou pomazánkou, malou přesnídávku z jablek a banánů, oblékl jsem zimní kabátek, přes hlavu natáhl kápi a šel jsem se projít po chladném ranním lese.

Pěkná procházka. Sluníčko vstává, obloha je čistá, bude hezký den. Chodím pomaličku s rukama v kapsách od jednoho kraje lesa k druhému, dívám se ven do širých dálav a pozoruji na přilehlých polích a lukách pasoucí se a běhající zajíčky a srnky. Je to krása.

Před dvěma roky jsem byl touhle dobou ve vlaku na cestě na letiště směr Tahiti. Tolik dlouho a důkladně jsem se na tu cestu připravoval, a zase se mi nepodařilo tam zůstat! Tehdy jsem se po návratu zařekl, že nadosmrti už nikam co ciziny nepojedu, protože jsem zjistil, že nejlépe je mi vlastně tady u nás doma, na té naší Českomoravské vrchovině, v mé vlasti milené, kde žijí se mnou v lesích srnky – ale co je tam, v té daleké nehostinné cizině? Nic. Jen cizota.

Tehdy, před těmi dvěma roky, byl táta ještě dobrý; chodil po nákupech, zajímal se o všecko – vybavuji si například dodnes živě, jak jsem ho po návratu z Tahiti potkal za jednoho takového krásného dne, jako je ten dnešní, jít právě z nákupu, jak jsem mu pomáhal nést tašku a jak dali jsme se do řeči o tom, jak je krásně a jak mne to táhne ven do přírody, do lesů, za srnkami. Tehdy byl táta ještě dobrý; sice pletl nákupy, ale byl dobrý; chodil špatně, ale chodil. Až někdy na podzim toho roku se asi dvakrát na ulici svalil, takže ho lidé zvedali a přiváděli domů celého špinavého, poškrábaného a odřeného. A pak už se bál jít sám ven a nechodí tam teď už vůbec, ani na ten balkón už ho nedostanu, ježto říká pořád, že mu není dobře.

Je neuvěřitelné, jak může člověk tak sejít za pouhé dva roky. Copak asi teď doma dělá? – Nic. To je to nejhorší. Jsem zvědav, jak budu vypadat já za třicet let, až budu v jeho věku. Kdo se pak postará o mne? Špatně chodím na bolavých nohou už teď, ale do lesa, za srnkami, ještě naštěstí dojdu. Zatím. Začínám si toho vážit; bez lesa umřu, to by nebyl život, ale živoření.

Po ranní procházce jsem usnul a zdál se mi ošklivý sen, z kterého jsem rád procitl. Byl jsem někde mezi lidmi a ztratil se mi tam stan. Velmi živý sen a velmi uvěřitelný, známe-li lidi a jsme-li obohaceni zkušenostmi s nimi. Vyptával jsem se známých i neznámých tváří, povědomých i zcela nepovědomých, zdali neviděly můj stan. Nikdo nic nevěděl ani neviděl, ale podle výrazu tváří jsem poznal, že mi lžou a něco tají. Jeden z povědomých obličejů, jediný z těch lidí všude kolem, naznačil pouze záhadně, že tady mezi těmi lidmi se už se stanem neshledám; a že prý ho najdu nejspíš někde vyhozený na skládce odpadu. Nevěřil jsem mu; nevěřil jsem tak nesmyslnému důvodu a počínání. Ale záhy jsem si na toho proroka vzpomenul, když jsem skutečně svůj stan našel mezi odpadky, neukradený, ale poničený. S láteřením na celý lidský rod jsem potrhaný stan marně spravoval. Ten bezvýrazný prorok měl pravdu.

A tak je to se vším v našem životě. Zdráháme se uvěřit příliš nesmyslným, zdánlivě nemožným možnostem, a až teprve vlastní zkušenost utvrdí nás o skutečné pravdě.

Odpoledne jsem dojedl poslední jídlo. Je opět krásně teplo a slunečno, panuje ticho volné neděle a nikdo neruší můj klid. Svlékl jsem se donaha, vyložil do suché trávy pokrývku a natáhl se na hřejivé sluníčko.

Po chvíli jsem vstal, abych si přinesl něco pod hlavu. Ihned jsem kousek ode mne spatřil v lesní trávě zmítající se klubko dvou těl. Zhrozil jsem se. Byly to dvě zmije, které se právě objímaly v milostném zápalu. Kousek ode mne, na dohled od místa, kde jsem stál a strnule se na ně díval!

Přikradl jsem se opatrně blíž, protože tím směrem leží můj „srnčí pelíšek“ a stojí můj stan. Zmije se najednou oddělily a blížily se ke mně. Několikrát jsem zadupal. Nebylo to mnoho platné, zastavila se jen jedna zmije, zatímco druhá se zvesela plazila dál, obkroužila mne a nepozorovaně se vrátila ke své družce.

Byl jsem tudíž v jednu chvíli v nezáviděníhodném postavení uprostřed dvou jedovatých hadů. Přesto jsem se jich nebál. Zmije si vesele spolu hrály, čile se pohybovaly, vyplazovaly rozeklané jazýčky a bylo na nich znát, že mají radost z pohybu na jarním sluníčku.

Budiž jim to přáno, ale já jsem tím úplně ztratil jakékoliv potěšení z dalšího slunění, když se to kolem hemží hady, to je, myslím, pochopitelné.

Sbalil jsem si věci, pokrývku, knížku i vojenský klobouček a přesunul se raději pod stan. Stejně už se sluníčko pomalu zase začíná schovávat za okolní stromoví a dělá se chladno.

Letos je vidět zmije brzo. Loni jich bylo nejvíc až k podzimu. Radost z toho nemám, ale co se dá dělat? Také zmije jsou součástí přírody a mají právo na svobodný život, jako já a jako srnky.

Půjdu radši na procházku, dokud je ještě světlo. Našlapovat budu nyní i v dalších dnech asi obzvlášť obezřetně...

Úterý 24. dubna 52

Dnešního dne, na svatého Jiří, přesně před šestadvaceti lety, jsem poprvé vyšel ven do přírody pod stan. Bylo mi tehdy rovněž šestadvacet let. Ó krásné mládí!

Ráno za svítání mířím liduprázdnými ulicemi a ranními mlhami do lesa, do svého „srnčího pelíšku“ a za ostatními srnkami.

V dálce na pastvině vidím hned první čtyři v soudržné pospolitosti. Jedna z nich je bílá jako Sertoriova laň. Albín. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. To je velká zvláštnost a vzácnost. Skoro taková vzácnost, jako je v dnešní době, nebo abych nepřeháněl, bude v budoucí době bílý člověk. Ten je v současné době nejutiskovanější, nejbezprávnější, nejnenáviděnější a nejpronásledovanější většinou obyvatelstva, určenou celosvětovým spiknutím k otročení podřadným špinavým plemenům a ke konečnému vyhlazení – jako ostatně vše, co je na světě krásného, ušlechtilého a vznešeného. Týká se to i mne.

Krása, čistota, přirozenost, moudrost a šlechetnost jsou vlastnosti, které jsou nyní bity a mlety ze všech stran jako žito. Stávají se vzácnými albíny a bělochy dnešní zvrácené doby, naplněné lží, křikem, nenávistí a rvačkami.

Jen v přírodě, hluboko v lesích, kde skrývají se něžné, plaché srnky, lze ještě najít klidné ústraní, tiché zákoutí a mírný život. Jen tady je má nezdolná tvrz před úchylnostmi lidského světa.

Pod deštěm zkropeným stanem, v mém „srnčím pelíšku“, jsem posnídal a prospal se pak ještě trochu až do poledne.

Venku je teď krásně. Vstávám, abych si protáhl tělo a ohřál se na sluníčku. Tady je hezky. Opatrně našlapuji a očima pátrám po zmijích. Není po nich ani památka, jen ještěřička se občas mihne pod nohama.

Na chvilku jsem si sedl na paty a mžourám do sluníčka. Kolem si hrají v již olistěných břízkách lužní sýkorky a trávou se proplétají brouci a mravenci. Je tady hezky. Nic mi tu nechybí, nic nepřebývá, štěstí mám vrchovatě; jen lidí mám po krk svatosvatě.

Jsem srnčí albín tohoto světa. Ale zatímco ostatní srnky srnčího albínka mezi sebou klidně snesou, lidé se k odlišným jedincům nechovají tak lhostejně. Odlišnosti jsou živým terčem lidských hněvů. Stačí se jen zeptat takto: Na kterou z těch čtyř srnek by asi zacílil myslivec nejdřív? Myslím, že odpověď je jasná.

Albín znamená bílý. Takhle pěkně se jmenovala moje korouhvecká babička Albína. Česky to je Běla. Albín by tedy mohl být po česku Bělan.

Odpoledne jsem vyrazil na malou pomalou procházku po lese. Je hezky. Je krásné jaro – krásné mládí přírody. Podběly odkvetly, majíce hlavičky už jen bíle ochmýřené jako já, ale žlutě kvetou blatouchy a bíle stromy a celé koberce šťavelů. Krásná vesna procitla ze sna a hýří svěžími barvami mladosti.

Měli bychom si vážit, nesmírně vážit svého mládí, dokud je máme a jsme v rozpuku životních sil. Příliš záhy vše pomíjí. Co platí pro přírodu, platné je i pro nás, pro její děti. Jaro a mládí, ta dvě nejkrásnější období našich životů, trvají krátce a brzo pominou. Ano, znovu se vrátí jaro i zima nastane zas, jako všechno na světě se vrací v neomylném koloběhu; každé roční i dějinné období, každá společenská nálada, každé ovzduší, každá dobrá i zlá doba někdy skončí a vrátí se zas; věčný je ten života kvas, jemuž je vyměřen krátký jen čas. A budeme-li poslušní a hodní, stejně jako budeme-li se vzpírat a zlobit, vrátí se všecko dobré i zlé stejně znova a znova a zas.

Nám se zdá, že bojujeme a že nejsme nevědomými účastníky dějinných zvratů a zápasů. Ano, bojujeme, a víme proč a za co bojujeme, a nejsme tak úplně nevědomí, protože prostě nemůžeme jinak; sami jsme součástí veškerého toho opakujícího se dění, i když trpíme, vzrušujeme se a umíráme za „lepší příští“, které by ovšem bez nás, bez naší vlastní oběti a bez obětí těch, které my sami k tomu účelu obětujeme, nikdy nepřišlo, tak jako ono stejně přijde. Všechno nakonec přijde, dobro i zlo, jaro i zima, všecko už bylo, je a bude.

V přírodě vládne nyní jaro, v lidské společnosti teď panuje mrazivá zima, nanejvýš chladné předjaří; a ti, kteří slyší i trávu růst, zaslechli prý pukat ledy. Bude asi povodeň, půjdou kry; uchylme se proto raději poněkud dál a výš od hlavního toku – to bude bezpečnější.

Na procházce lesem si opatrně vykračuji suchou loňskou trávou, abych nešlápl na nějakou zmiji. Jedno „hádě“ jsem v trávě skutečně objevil. Byl to však jen tlustý slepýš, který na svou obranu znehybněl tak, jako by to byl osikový klacík nebo bukový kořínek. Posadil jsem se pod břízku mezi dvě fialové lesní violky, když jsem nejprve zevrubně prohlédl okolí, zdali se v trávě neskrývá onen pověstný had. Nic tam nebylo.

Jednu menší zmiji jsem viděl až při návratu k mému „srnčímu pelíšku“. Ležela na přístupové cestičce stočena do klubíčka, a když jsem se podíval blíž, viděl jsem, že ona se na mne také dívá.

Po chvilce vzájemného pozorování rozmotala zmije své závity a odplazila se klidně a beze spěchu do díry pod smrčkem. Bylo to nedaleko od stanu, skoro přesně v tom místě, kde jsem na ni narazil jedné pozdněletní noci loňského roku.

Inu, co... Žil jsem kdysi v lese už s vosami, s mravenci, s pavouky, s ještěrkou, s králíčkem, s hraboši i žabičkou. Jak to tak vypadá, je zřejmé, že letos zde budu žít nejen se srnkami, ale i se zmijemi – pořád je to lepší, příjemnější, klidnější a dokonce i bezpečnější, než žít s lidmi.

Středa 25. dubna 52

Dnes jsem si udělal malý výlet k Přehradě. Ne že bych byl zvědavý na tamní rybáře, konající své neužitečné a zkázonosné dílo, neboť jejich zabijácká „zábava“ je pro mne cosi naprosto nepochopitelného a odpudivého, ale rád se v okolí těch rybníků procházím, hlavně po naučné stezce, která vede podél přirozených zákrutů potoka, v němž plavou rybky, a divokými skalnatými zákoutími. Vždycky si sednu na lavičku s výhledem do krajiny a pak se vracím opět přes lesy a louky kolem kravína.

U toho kravína jsem se dnes poněkud zdržel. Příčinou byly samozřejmě zdejší kravičky, které se, chuděrky, po mně tak smutně a toužebně dívaly, když jsem šel kolem, že mi to mohlo až srdce utrhnout. Ona se ta jejich „vesnička“ sice nazývá „kravín“, ale je to spíš vězení.

Přistoupil jsem až k ohradě, v místě, kam není vidět ze strážního domku. Většina krav se mne polekala a utekla, ale čtyři nejstatečnější z nich, a nejzvědavější, zůstaly a přivábeny ke mně mým tichým bučením, shlukly se přede mnou.

Natahoval jsem k nim své holé ruce, stále k nim hovoře jejich řečí. Nic jsem v rukách nedržel, nic hmotného jsem jim nepřinášel, a ony přesto k mým prázdným dlaním, které hladily, natahovaly vlhké čumáky a dlouhými drsnými jazyky je s láskou a vděčností olizovaly.

Můžete to pochopit? Člověk přijde za kravami jen tak beze všeho, a ony jsou rády, že je s nimi. Těší se jen z toho, že s nimi tento člověk je, a jsou smutné, když ten podivný člověk, který je hladil svýma rukama i očima a konejšil svou tichou mluvou, zase odchází, kam je mu libo jako svobodný tvor, jímž žádná z těch nešťastných hodných kraviček není a nikdy nebude. Dokážete to vůbec pochopit? Co to bylo za člověka? A byl to vůbec – člověk?

V lese u tůňky jsem se musil posadit na lavičku, aby se i mé myšlenky usadily a nerozutíkaly se. S kravami bych si rozuměl, jako s každým mírným tvorem, s kterým se dá prostě jen být a mlčet. Myslím, že právě to je ten důvod, proč si tak rozumím s chudákem starým tátou, který je na tom teď stejně tak bídně jako nějaké domácí zvířátko. Nic rozumného z něj už nevypadne, ale právě proto ani nic namyšleného, nic nabubřelého, nic pyšného, nic urážlivého – zkrátka nic, co dělá z běžného člověka takového nesnesitelného náfuku, otravu a protivu. S takovými neškodnými tvory, o kterých si můžeš být jist, že neublíží, je radost být, a oni jsou rádi s tebou. Proto si tak rozumím s kravičkami a se srnkami, a proto si tak nerozumím s lidmi.

Pátek 27. dubna 52

Ráno o půl šesté vycházím krokem kradmým z ještě spícího domu do téměř liduprázdných ulic. Je chladno jako v zimě, počítač ukazuje pouhé čtyři stupně Celsia. Mrznou mi uši, zebou mě ruce, ale duši hřeje pocit volnosti a svobody, který zažívám pokaždé, když opouštím město a směřuji odtud ven do přírody, do lesů, mezi divoká zvířata, mezi plaché srnky a do svého „srnčího pelíšku“, ukrytého před dotěrnými pohledy lidí.

Sluníčko stoupá nad obzor, ptáčci zvesela poskakují, poletují a pískají mi do kroku, za posledními domy už nepotkat ani lidáčka a já se stejnou jarou radostí, mladistvou hbitostí, živostí a silou zanechávám za sebou město i lidi a stoupám křepce vzhůru do lesa.

Zanechávám za sebou i mého starého dobrého tátu. Ač nerad a s určitou starostí, ponechávám jej na příští tři dny na pospas péči mámině, podle mne nedostatečné. Ale i ona už je vlastně stará a nemocná a unavená... Ale pořád je na tom lépe než chudák můj hodný táta.

Když jsem byl včera doma, táta se dvakrát omylem vymočil v kuchyni do odpadkového koše, místo do mísy na záchodě, a přitom si pomočil také spodní prádlo i svrchní oblečení. Máma se zuříc proměnila v běsnou dračici, kterou jsem musil krotit a tišit. Musil jsem to po něm uklízet, vytřít podlahu, umýt koš a tátu převléci. Neudělal to poprvé a pravděpodobně ani naposled. Lze spíš očekávat ještě větší zhoršení jeho duševního stavu. Teď už je na tom hůř než leckteré domácí zvířátko, které lze naučit nebo navyknout vykonávat svou potřebu na určeném místě, ale táta už tuto schopnost docela ztratil. Táta všechno staré zapomíná a nic nového si nepamatuje. Je to děsné, jak schází na duchu i na těle.

S těžkým srdcem jej proto ponechávám na starost jen mámě; ale kdybych kvůli němu zůstal doma, mnohem tížeji bych nesl smutný pohled z oken bytu jako z vězení na rozjásanou jarní přírodu venku, nemoha v ní ve dne v noci být a těšit se z ní. Byl by to nesnesitelný život; doma smutek, bezmoc a trápení, a venku zatím radost, rozpuk a veselí.

Ani táta, ani máma mi nic nevyčítají. Chudák táta to nejspíš ani nechápe a máma sice vytkne občas třísku výčitky, ale jinak chápavě mlčí, protože ví, jak obětavě jsem se o tátu staral v zimě, když byla dva měsíce v léčebně, i po jejím návratu, a že z celé naší rodiny, včetně nejbližších příbuzných, jsem já jediný, kdo pomáhá svým starým rodičům, kdo jim obstarává nákupy, pochůzky, kdo uklízí, myje nádobí, opravuje a vůbec udržuje domácnost v chodu a čistotě – máma by to už sama nezvládla a ostatní blízcí nemají čas ani ochotu, protože s námi nebydlí a ostatně mají své vlastní životy, starosti, děti a práci. Ani na cizí lidi, kteří se úklidem zaměstnávají za úplatu, není v tomto směru spoleh. Kupříkladu zrovna asi tak před týdnem si máma najala jakýsi místní podnik, aby nám umyli okna, nevím, kolik peněz si za tu službu řekli, ale rozbili při tom jednu žaluzii, nechtěli se ke škodě znát, zapřeli ji a odmítli opravit, musil jsem to nakonec spravit zase jenom já a vůbec si myslím, že to je nepoctivý podnik, který jen zneužívá a podvádí takové nemohoucí stařečky, jako je máma a táta. Opravdu se spolehnout mohou jenom na mne. Proto máma zřejmě tak nějak uznává, i přes svou nízkou míru chápavosti, že si zasloužím oddech od toho všeho domácího chátrání a umírání a že mám nárok a právo potěšit se dva až tři dni naopak rozpukem jara a zázrakem zmrtvýchvstání v samotném lůně matky přírody.

Ano, těším se z volné jarní přírody a ze svobodného života uprostřed ní, ale v myšlenkách se často vracím domů, drže se s tátou pomyslně za ruce tak, jako bych nikdy neodešel. Duchem jsem stále s ním, tak doufám, že snad to vnímá a cítí stejně jako já. Víc dělat nemohu.

Dnes je chladno. Štěstí, že alespoň svítí hřejivé jarní sluníčko, takže sedě v závětří mohu si pohodlně a příjemně dumat, přemýšlet a rozjímat v prostředí chlácholivé zeleně. Mohu se procházet, toulat a putovat, kudy mi napadne. Jsem svobodný jako neposední ptáci, svobodný jako zajíc, jako srnky, kterých je plný les. Ach, ta svoboda! Svoboda v lesích je báječná věc.

Sobota 28. dubna 52

V lese probouzí se nový svěží den a já s ním. Trochu nám za jitra krápe.

Mám tady s sebou knížku, kterou jsem objevil v naší domácí knihovně. Jmenuje se Domov a napsal ji český spisovatel Josef Hais Týnecký, který pocházel z kraje od tátových rodných Klatov – proto ji také máme v naší knihovničce.

Čte se v ní dobře; ty krátké příběhy, vzpomínky a vyprávění z rodného kraje a přírody Pošumaví připomínají svým slohem například Planinu ticha Stanislava Vodičky. Domov Josefa Haise Týneckého je však více prodchnut láskou k vlasti, k naší krásné české zemi a českému jazyku vůbec. Však je také velká většina psána v dobách naší národní poroby za druhé světové války. A je to zákonitý jev, že vždy v nejtěžších dobách národního ohrožení vzniká zas a znovu vzepětí opačné: národní obrození.

Vidíme stejné pochody i dnes, kdy naše země už dávno ztratila samostatnost a sám národ i jazyk český ohroženy jsou v samotném svém bytí. I dnes se tím pádem zvedají první zárodky našeho dalšího národního obrození, k němuž se snažím svou drobnou měrou budit lidi i já, a už teď se těším, až zase jednou budou se slavnostním jásotem strhávány cizojazyčné nápisy a cizí vlajky, jako tomu bylo po obou světových válkách s nápisy a prapory německými. Jen se obávám, že se to opět neobejde bez další celosvětové pohromy.

O posledních svátcích jsem procházel ulicemi. Všude vlály naše české zástavy, i na budově obecního úřadu; jen ze zdi zdejší knihovny trčel ohavný modrý prapor Evropské unie!

Pochopitelně: její ředitel je nadšený eurosvazák, obdivovatel všeho západního a zásadní odpůrce všeho českého. Na vedení zdejší veřejné knihovny je to znát: staré dobré knihy s vlasteneckým obsahem se nenápadně vyřazují, aby jejich místo zaujaly nejnovější plytké románky pro ženy a dívky, škváry o pohlavních zvrácenostech, o soužití promíchaných lidských plemen a o islámu. Když jsem viděl, jaká současná „veledíla“ tam přibývají, na úkor starých dobrých skvostů národního i světového písemnictví, chodil jsem si tam půjčovat knížky už jen velmi nerad, ba přímo s největším odporem. A když jsem zjistil, že stará dobrá česká díla jsou volně dostupná na stránkách počítačové sítě, přestal jsem do té protivné „euroknihovny“ docházet úplně.

V poslední době čtu výhradně staré české spisovatele, kteří kdysi psávali překrásnou češtinou, jakou se už dnes nejen nemluví, ale dokonce ani nepíše. Dnes si skutečný a zapálený český vlastenec, za jakého se hrdě a právem považuji, nikde nepočte. Vše je plno hrubých výrazů, cizích slov a mluvnických a pravopisných chyb, nemluvě o naprosto úchylném a zvráceném obsahu. Nejlepší jsou staré české knížky. A povšimni si, drahý čtenáři, že ani já už nepoužívám tolik slov cizího původu, jako dřív.

Domov Josefa Haise Týneckého je právě takovou starou českou knížkou, jaké rád čítávám. Jeho (a tátovo) rodné Pošumaví bych jednou zase rád navštívil. Jednou se tam rozjedu znovu. Nikam do ciziny už mě to neláká. Kdybych měl někam jet, tak jedině poznávat krásy rodné české země. A když přece jen za její hranice, pak jistě ne na západ, nýbrž na východ, kde to vlastně ani není tak úplně cizina, rozumíme-li správně pojmu slovanská vzájemnost. Na ten prohnilý, zkažený a nebezpečný Západ bych už nejel.

Dnes už mnoho lidí začíná vidět a chápat, že jsme nalítli Západu, který nás vždy jen zrázel, zneužíval a dobýval; chápeme, že jsme ve vidině něčeho lepšího vlétli do otevřené klece, kterou za námi Západ uzavřel, a že nyní jsme sami, všemi opuštěni, slabí a malí a lidu příliš hloupého a bojácného na to, abychom dovedli prorazit umný ten lapák, pro nás lstivě přichystaný, a vzlétli opět ke svobodě.

Bývalý mocný Sovětský svaz nás, malé a slabé národy, kdysi opustil a zanechal opuštěné. A nynějšího našeho velikého slovanského bratra, tam, na ruském východě, který se opět pozvedá k samostatnosti a velmoci, zrazujeme nerozumně zase my.

Lákalo nás, lákalo západní pozlátko už dlouho a dávno předtím. A my se jím zlákat nechali. Zapomněli jsme na války, které proti nám Západ rozpoutal, na porobu, do které nás uvrhl, na zradu, které se na nás dopouštěl. Poválečné nadšení, obrana vlasti a radostné budování naší vlastní země se záhy změnilo ve všeobecný obdiv k západním „hodnotám“: k jeho nakradenému bohatství, k jeho špinavým penězům, za něž lze koupit a prodat všecko, úplně všecko, i lidi i jejich hrdost a čest, i lásku a nenávist, zaprodat lze za peníze i naši vlastní zemi a její bohatství, které v potu tváře pro nás nashromáždili a krví bránili naši předkové.

Západ umí všecko jen křivit a kazit. Zkřivil a zkazil nakonec i naše duše a naši slovanskou povahu. Někoho zkazily peníze, přepychové vozy, prodejné ženy, někoho zkřivilo západní „umění“, západní filmy, západní hudba, pití a kouření a omamné látky, západní oblékání a účesy, jejich zkažené jídlo a nápoje – všechny nakonec unesl a dostal pod svou moc západní způsob života. To neviditelné, plíživé podvratnictví rozvrátilo dlouhodobým působením i veškerý náš bodrý lid. Podlehli mu všichni zdola až nahoru.

Proto je nyní tolik nezbytné začít zachraňovat poslední zbytky naší národní svébytnosti, kterou ztratíme brzy zcela, neodvrátíme-li se od Západu zpět k nám, ke všemu, co je ryze české, co je slovanské a co je východní. Jen v tom je naše naděje a záchrana. Proto je třeba číst staré české spisovatele a národní buditele, jako je třebas právě Josef Hais Týnecký, kterého čtu nyní já.

Dnes prvně slyším kukat kukačku. Bez jejího nezaměnitelného hlasu by bylo správné jaro neúplné. Je také citelně tepleji, než bylo včera. Dalo by se i opalovat, ale odrazuje mne ještě příliš živá vzpomínka na ty zmije, které jsem tady viděl. Čas na slunění ještě přijde, a nejlepší je to stejně potom v létě někde u vody.

Vzduch je úplně prosycen pylovým prachem; nejlépe je to viditelné v slunečním jasu. Občas si musím promnout oči, protože pyl do nich vmetený škrábe. Boty mám dožluta poprášeny, zežloutla i tráva a zem, a když dupnu, rozletí se zpod nohou kotouče žlutého prachu.

Do rozhlasu volal jakýsi zvrhlík, že prý co to je za žlutý písek, že má od něj zaprášený celý vůz; chtěl si jej očistit v myčce, ale tam bylo ze stejného důvodu mnoho zákazníků, a tak musil jet kvůli tomu až do Rakouska. Teprve tam bylo u myčky prázdno.

Mají to ti lidé starosti! Já takové starosti nemám. Mám jedinou starost, a to tu, aby mne v lese žádný takový zvrhlík neviděl.

Dnes jsem zapomněl, že je volná sobota, a vyšel jsem neopatrně na pěšinku, která vede skrz les a po níž občas nějaký výletník projde. Zapomněl jsem na ostražitost, a už to málem bylo! Zahlédl jsem jasněmodré tričko, a už jsem spěchal jako plachý srnec odtud! Snad mne neviděl.

Ale nestarám se valně ani o to a dál se potuluji jen těmi nejhlubšími částmi lesa, tentokrát už mimo jakoukoli lidskou pěšinku, kromě těch mých, tajných, jakoby srnčích.

Západní badatelé, neznající češtinu, si marně lámou hlavy nad významem slova Cernunnos. Cernunnos zní českým uším podobně jako „černý nos“; já ale myslím, že je to původně české slovo „srnonoš“, ve smyslu „nositel srnčí podoby“ (podobně jako zbrojnoš, listonoš, světlonoš aj.), nikoli nos jako takový! A ten už dnes (ani zítra) raději z lesa nevystrčím.

Neděle 29. dubna 52

Dnes ráno jsem musil jít až do předměstského Liboháje ke studánce pro vodu, protože nikde jinde blíž není.

Raději se jí příště vybavím v dostatečném množství doma a přinesu si ji odtud, než abych musil znovu podnikat takovou strastiplnou cestu mimo svůj srnčí les a do říše lidí.

Již na okraji lesa stálo nějaké lesklé vozidlo, zřejmě důkladně omyté v myčce od toho „hrozného žlutého písku“, to jest od pylu. A kdosi tam cosi hulákal opilecky zhrublým hlasem do ticha ranní přírody, až se to rozléhalo široko daleko.

Takový rámus hned zrána nemám rád a s lidmi, kteří jej tropí, navíc zřejmě opilými, se nerad střetávám, takže jsem je obloukem skrz les obešel a z toho lesa jsem potom viděl, že po cestě někdo běží.

U kříže mne nepříjemně udeřily do očí červenobílé pruhované pásky, vyznačující dráhu pro závod kol. Zakladatelé a budovatelé zdejšího Liboháje by se asi velice podivili, k čemu všemu nyní slouží jejich původně poklidné procházkové sady pro občerstvení duše na pěšinkách s lavičkami k příjemnému posezení pod lipami a břízami. To, co z toho udělali jejich nynější potomci-pitomci, to už není Liboháj, ale závodiště o to, kdo dřív tento kdysi tak půvabný háj zničí.

Kdysi krásný Liboháj přetíná v půli v nové zkažené době ještě k tomu vypleněný svah sjezdovky, přes kterou přecházím k prameni. Zdola od chaty na mne štěká pes a pán ho vztekle utišuje: „Co řveš!“

Takže další řvaní a hulákání a rámus.

Konečně naplňuji prázdnou láhev pramenitou vodou, také čím dál horší než původně, sypu do ní rozpustný nápoj v prášku, zamíchávám a vracím se nejkratší cestou zpátky, jen jinudy, abych se vyhnul těm lidem. Nálada na jakékoli další procházky v tomto příliš lidském prostředí mne už přešla. Už abych byl zpátky ve svém srnčím lese a ve svém „srnčím pelíšku“!

A právě dnes je v něm tak krásně a tak tiše! Jen ptáčci mile šveholí a jeden z nich, sýkorka koňadra, cosi dlouho zobe přímo v předsíňce mého stanu. Jak milé!

Je sucho. Všechny lesní louže a tůňky vyschly, včetně té mločí. Kam se asi ten mlok vrtnul? Snad zalezl do nějaké vlhké díry v zemi a čeká, až zaprší. Mně to sucho nevadí, naopak, já mokro rád nemám, a aspoň třeba bude méně komárů. Dnešním dnem nicméně první dva obtížné pisklouny znamenám.

Je teplý večer, letos také úplně první. Je to příjemná změna, ale myslím, že má za následek zvýšený příliv lidí v přírodě. Na kraji lesa stojí zase nějaký stříbrný vůz. Krátce jsem z něj dokonce zaslechl linout se zkreslenou dunivou hudbu. Vsadím se, že ten zvrhlík uvnitř sedící nenaslouchá večerním ptačím zpěvům, jako já, a nekochá se vůkolní jarní zelení, jako já, nýbrž čumí tupě do obrazovky přenosného telefonu a nechává si vymývat mozek rozhlasem. Kvůli čemu tedy vůbec do té přírody jezdil? Možná jen kvůli nerušenému užívání zakázaných omamných látek anebo kvůli souloži na zadním sedadle jako v Americe. Však říkám, že je to zvrhlík.

Promiňte, jestli se snad cítíte uraženi, že nazývám každého člověka zvrhlíkem. Ale vždyť také jsou všichni lidé zvrhlíci! Jedni jsou zvrhlí buď pohlavně, anebo milují americké krváky, druzí to mají pomotané v hlavě a jsou zvrhlí světonázorově anebo politicky, a úplně všichni lidé jsou pak zvrhlíky přírody.

Jeden z nich mně právě stojí v cestě. Dnešní noci půjdu domů asi jinudy.

Pondělí 30. dubna 52

Cernunnos (srnonoš) je paroháč, a nestydí se za to.

Rčení „nasadit někomu (vždy žena muži) parohy“ je jedno z ustálených rčení, jejichž původní smysl byl časem, snad vinou křesťanství, zkomolen a odchýlen až do nesmyslu.

„Mít (nosit) parohy“ znamená být podváděn nevěrnou manželkou, což je pro muže velice zahanbující, a to často až natolik, že je schopen ze žárlivosti i vraždit.

Ale proč je vlastně ostudou mít parohy a být takto „paroháčem“? Vždyť v přírodě jsou zvířecí parohy naopak ozdobou a zbrojí jeleních, dančích, losích, srnčích samců, jsou jejich takřka královskou korunou, jíž se mohou právem pyšnit, a ne se za ni stydět, jako muži! Zde je zřejmá nesouvislost nějaká.

Podíváme-li se do starověkých bájí, uvidíme, že původní smysl toho rčení leží zcela jinde a nemá se žárlivostí ani se zahýbáním muži vůbec nic společného.

První ženou, která kdy jakému muži nasadila parohy, byla bohyně Artemis, která takto potrestala mladého lovce Aktaióna, když ji byl spatřil nahou při koupání. Aktaión se jejím kouzlem celý proměnil v jelena, ztratil i lidský hlas a vlastní lovečtí psi jej roztrhali.

Tolik pověst.

Vidíme tedy, že naše rčení „nasadit někomu parohy“ zakládá se na pomýleném původním významu.

Kdybychom hledali jiný bájný příběh, který by lépe vystihoval rčení „nasadit někomu parohy“, pak bychom jej našli spíše v pověsti o Amfitryónovi, jehož manželku mu svedl sám Zeus proměněný v Amfitryóna. Ale ani v této „amfitryonské historce“ nenasazuje muži pomyslné parohy žena, protože Alkména vlastně neví, že se neoddává svému muži, nýbrž bohu v přestrojení.

Friedrich Nietzsche píše, že toto „cizoložství boží“ je základem pověsti o Mariině takzvaném neposkvrněném početí.

Od těch dob jsou parohatí muži předmětem výsměchu v životě i v umění komediálním, například v Molièrově frašce Domnělý paroháč.

A parohy dostaly se nakonec i do tohoto pěkného latinského přísloví:

CORNUA QUI FECIT, NE CORNUA FERRE RECUSET

Kdo nasadil parohy, ať je sám neodmítá nést

Úterý 1. května 52

Máme za sebou zdárně slovanskou noc ohňů. Dým, který v noci naplňoval vzduch, se rozptýlil, výkřiky a výskot utichly, nad východním obzorem vstává rudé slunce, nad jižním se dosud skví bílý úplněk takzvaného „Buddhova měsíce“, a já na úsvitu nového dne a nového měsíce kráčím ještě spícím předměstím k lesu za srnkami.

Je zvláštní, že té právě uplynulé slovanské noci ohňů se stále říká „pálení čarodějnic“, třebaže přece musí být každému jasné, že v dobách temna a náboženského útlaku šlo jen o čistě krycí označení, aby se vlk křesťanství nažral a koza slovanské slavnosti zůstala celá.

Každému to musí být zřejmé, stejně tak, jako to každému zřejmé není. Zapomněli jsme. Zapomněli jsme v době svobody, že už se můžeme zase vrátit k původnímu názvu, a zůstali jsme u „pálení čarodějnic“.

Nejspíš je to tím, že nežijeme dosud v době svobody a že křesťanství má nad námi ještě příliš velkou moc na šíření a udržování svých bludů, jejímiž prostředky nás stále drží v bázni a pokoře.

Je neuvěřitelné, že stále ještě nejsme svobodni a že stále nad našimi životy bdí jakási vyšší moc, která neustále dbá o to, abychom nikdy svobodni nebyli, a to den co den a pořád víc a víc.

Ale tak jako ta zločinně spolčená, spiklá, celosvětová moc dychtí zotročit mého ducha a srazit mé tělo na kolena, tím dvojnásob letím k svobodě, tím dvojnásobně se pozvedám a hrdě vztyčuji hlavu!

Dnes jsem si vzal s sebou do srnčího lesa přenosný počítač s fotografickým přístrojem. Budu jím pořizovat snímky na památku. Oblékl jsem si na to moji novou letní maskáčovou soupravu z ruského vojenského stejnokroje, vzor „bříza“. Vypadá hezky a padne mi jako ulitá. Doufám, že i ty obrázky se povedou.

Začal jsem tedy chodit po lese, hledaje krásná a vhodná místa pro obrázek, ale úplně jsem zase zapomněl, že je volný den, svátek prvního máje, a tím pádem jsem také zapomněl na zvýšenou ostražitost.

Bylo poledne, když najednou vidím přímo před sebou nějaké dvě holky v pestrobarevných šatech. Prošly tiše nedaleko mimo mne lesním průsekem směrem k poli, ale mne si vůbec nevšimly! To je zamaskování!

Šel jsem se oklikou lesem podívat, kde jsou, co tam dělají a kam půjdou dál. Děvčata seděla na kraji lesa a pole na hromadě klád. Já jsem pokračoval po svých tajných lesních cestičkách v obcházení mých oblíbených místeček a pořizoval jsem snímky.

Když jsem došel až k východnímu pokraji lesa, kde moje tajná cestička končí, navazujíc na další průsek, a kde mám pod jedním stromem pěkný vyseděný důlek, šel jsem se nejdřív podívat, jestli někdo někde nejde.

Nikdo tam nebyl. Vyplašil jsem pouze jednoho srnce, který utekl oklikou jako já lesem, opodál vyskočil, krásně plavmo přeskočil průsek, načež zmizel v lese. Zalitoval jsem v tu chvíli, že nemám kameru, abych ten jeho krásný skok natočil, to byla nádhera!

Klidně jsem se nyní věnoval přípravě postavení, vhodného rozestavení a hledání co nejlepšího pozadí pro mé obrázky.

Byl jsem právě hotov, chystaje se k odchodu, když tu náhle zaslechl jsem zřetelný hovor z blízkého průseku, který jsem předtím prověřoval!

Okamžitě, jako když do mne střelí, jsem popadl počítač do jedné ruky a batoh do druhé ruky, a aniž bych se zdržoval s jeho ukládáním do batohu a na záda, utíkal jsem střelhbitě do nitra lesa jako prve ten srnec! Hnal jsem rychle pryč tak hbitě, jako kdysi za mlada, a úplně jsem přitom zapomněl na pokročilý věk i bolavé koleno! Rázem jsem byl vyléčen.

Byly to zřejmě zase ty holky, protože na kládách už neseděly, ale obešly les při okraji pole a tudy se vracely domů. To jsem si vybral den!

Pořídil jsem několik docela dobrých obrázků, které budu doma jistě ještě všelijak upravovat, ty nepovedené jsem rovnou smazal. Některé mé záměry se ne zcela podařilo uskutečnit. Chtěl jsem se například vyfotit s bíle rozkvetlou planou višní, ale přišel jsem pozdě. Z jejich ratolestí právě chvějivě spadaly poslední bílé okvětní lístky. Předevčírem byla ještě obalena květy, a dnes jsou již všecky sváty větrem.

„Škoda,“ řekl jsem si, „tak zase snad znova napřesrok. Nikdy neváhej a nečekej na nic příliš dlouho, neodkládej své záměry, nebo ti příležitost uteče mezi prsty jako tekutá voda, odvane jako rozkvět jara a mládí, které trvají krátce a pak pominou snad navždy a vrátit se nemusejí. Využij každou chvíli k žití. Budoucnost je nejistá a jaro, mládí i život jsou věci krátké a pomíjivé.“

Ale dostal jsem ještě jednu příležitost. Našel jsem jinou višeň a ta měla jednu větvičku dosud ověnčenu kvítím. Podržel jsem počítač tak, aby zabíral přesně jen moji bělovlasou hlavu a tu jednu jedinou bělokvětou větvičku – a obrázek se, myslím, povedl.

Na závěr jsem svlékl veškeré šatstvo a udělal jsem jeden dva snímky, jak se mé úplně nahé tělo raduje z naprosté volnosti uprostřed sluncem prozářeného lesa. Tělo se raduje, raduje se i mysl.

Západ slunce dnes hraje všemi barvami. Procházel jsem se chvilku před spaním po příjezdové cestě do lesa srn, které přede mnou plaše ustupovaly, a v šeřícím se světle jsem obdivoval zelenožlutou nádheru rozkvetlých blatouchů. V lesní tůni naproti jsem tím znepokojil dvojici divokých kachen, které odpluly raději na druhou stranu.

„Ďábel pořádá na svou počest ohavnou žranici z masa zdechlin...“ – nebo tak nějak podobně se to praví ve slavné bludařské knize z temného středověku Kladivo na čarodějnice.

To je ale běžná žranice lidí, nikoli moje! Proto žádný strach! Přede mnou nemusí mít žádné zvíře ani ty nejmenší obavy – nejsem ani člověk, ani ďábel.

Lidé říkají: „Ďábel je krutý a nemilosrdný – my též. Bůh ti buď milostiv – my nebudeme.“

Lidé jsou tak duchovně zaostalí – do dneška! – že vůbec ani nejsou schopni přisoudit svému úhlavnímu nepříteli jiné vlastnosti, než které mají oni sami. Platí to nejen o náboženských bludech středověku, nýbrž i o současných lžích a výmyslech Západu, namířených proti Rusku. Ale o očividných lžích a výmyslech, ať už se týkají jakéhosi Boha, tohoto nejnezdolnějšího výmyslu v lidských dějinách, nebo nepřítele lidského, o tom nemá smysl si s lidmi povídat a do krve se přitom nepohádat. Proto jsou na světě války – všechny, i ta právě probíhající náboženská válka islámu proti nám, nevěřícím –, proto není na světě mír a dorozumění.

Jak bychom se mohli dorozumět a na něčem rozumném se shodnout? Každý do krve obhajuje jen svůj svatý výmysl, a to prostě proto, poněvadž je to věc vymyšlená a není skutečná. Bůh není skutečný, lidské představy nejsou skutečné, lidské lži, lidské řeči nepopisují věci skutečné – ale ten, kdo neuznává můj vlastní osobní výmysl, je můj nejhorší nepřítel, kterého musím ponížit, potřít, zničit, vyhubit, vyhladit z povrchu zemského... abych... abych...? Abych zůstal se svým posvátným výmyslem na světě – sám?

Dobrá. Buďte sami. Sami se svými lžemi! Já budu také sám – se srnami dobře je mi.

Středa 2. května 52

Celou noc mi bylo zima jen v té lehké letní soupravičce, špatně jsem spal, ale obléci si zimní kabátek, na němž spočívala moje hlava, mi napadlo až ráno při snídani.
Teprve potom, zahřán kabátkem, jídlem i ranním sluníčkem, jsem znovu usnul a spal jsem spokojeně až do odpoledne.

Není nad pořádný spánek. Bez něho není síly ani nálady vstát a něco podnikat nebo se jít třebas jen docela obyčejně projít. Taková procházka lesem pak chutná docela jinak. Tělo je odpočaté, radujíc se ze zdravého pohybu ve zdravém prostředí, plíce s rozkoší vdechují voňavý lesní vzduch a mysl je rozjařena pustotou a volností. Celý les dnes patří jenom mně!

S takovou báječnou náladou po dlouhém a vydatném osvěžujícím spánku mám chuť na nějaké dobrodružství, mám touhu objevovat neznámé končiny a toulat se bez únavy lesními zákoutími, která jsem pro jejich odlehlost a ztíženou přístupnost dosud neprozkoumal.

A že tu všude kolem takových končin je! Obývám tento les již tolik roků, a přesto tu stále nacházím místa tak tajemná a nedotčená lidskou rukou, jako by to byl ještě panenský prales.

Takové nedotčené lesní kouty se poznají celkem snadno: nenacházejí se tam žádné lidské stopy v podobě jakýchkoli odpadů a odpadků, nenalézají se tam žádné čerstvé pařezy ani nic nedávno uříznutého nebo ulomeného lidskou rukou, pouze staré, zvetšelé a rozpadlé pařezy, a všude jsou tam srnčí pelíšky.

Dojdu-li do takových končin, poznám, že jsem na správném místě, kde se cítím dobře a uvolněně; poznám, že jsem doma.

To na východním konci lesa je to teď jiné. Lesní dělníci si prořezávají cestu k mému oblíbenému zákoutí, kde mám už pod jedním vzrostlým stromem vyseděný důlek. Blíží se každým dnem blíž a blíž a cestu posypávají štěrkem a kamením. Mám obavu, že chtějí vykácet právě ty krásné vzrostlé smrky, jedle a borovice, které se vypínají vysoko nad okolní les a které tvoří ten nejrozkošnější rámec tohoto lesního zákoutí.

Snad kvůli tomu jsem dnes hledal jako věčný bloud nová naleziště opuštěných lesních samot a snad právě díky tomu jsem je také nalezl.

Je tady hezky. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu za deště v bouřlivé noci do města pro nové zásoby.

Pátek 4. května 52

To je hrozné! Gramatické chyby jsou už i na dopravním značení!
Všiml jsem si jedné takové včera na náměstí při nakupování. Pod značkou zákazu vjezdu byl na sloupu připevněn nápis MIMO CYKLISTY. Já tedy nevím, ale domnívám se, že to není mluvnicky správné a že správný tvar má být
cyklistů, jako po všech předložkách pojících se s druhým pádem, jako jsou mimo, bez, kromě či včetně. Jsem si tím dokonce jist.

Vidím, že úroveň správného ovládání češtiny, našeho krásného mateřského jazyka, klesá nejen u obyčejného nevzdělaného lidu, ale už i v úředních nápisech. To je něco, co tu ještě nikdy nebylo, čím byla překročena další mez na cestě úmyslného ničení našeho národního bohatství, našeho jazyka, jehož čistota byla doposud nedotknutelná a posvátná jako nám drahé dědictví předků.

Nejde samozřejmě jen o ten jeden chybný nápis, který má na svědomí nejspíš nějaký hodně hloupý úředníček, kterých je teď všude také plno a pro kterého nenašel se jediný spravedlivý v jeho pracovním okolí, kdo by jej na chybu upozornil, nikdo, kdo by vůbec poznal, že tam má chybu. Mluvnických chyb se běžně dopouštějí i v televizi, v rozhlase, nemluvě o mluvě našich vyšších a nejvyšších představitelů. To dřív nebývalo a značí to dosti jednoznačně, že na zodpovědná místa se dostávají hloupí nevzdělanci, že vzdělaní lidé jsou na ústupu a že náš rodný jazyk, ta kdysi tak krásná čeština, zaznamenává hrozivý úpadek. Lépe by se snad naši současní vykořenění euroobčané a světoobčané vyjadřovali anglicky, ačkoli ani to jim nejde pořádně.

Krásná stará čeština by bylo něco, co by mi v cizině chybělo asi ze všeho nejvíc, hned po zvlněné krajině mé rodné českomoravské vysočiny s jejími domácky blízkými lesy a plachými srnkami v nich žijícími. Kvůli nemožnosti hovořit česky, mluvit svým zamilovaným jazykem, jímž vyjadřuji na stránkách svých spisů své nejniternější myšlenky a pocity, ač hovorný dvakrát nejsem a domluvím se i několika jazyky cizími, kvůli češtině bych se určitě brzy z ciziny vrátil, abych ji zase mohl slyšet a jí se dorozumívat.

Mluvit jazykem domova! Může být něco krásnějšího? A může to být vůbec jinak? Když si teď čtu v knížce Domov od klatovského rodáka Josefa Haise Týneckého, teprve vidím, jak krásná čeština může být, jak krásná kdysi byla a jak krásná už není. Kdysi naši vlastenci a obrozenci češtinu hýčkali a mazlili se s ní jako s milenkou, češtinou víc zpívali, než mluvili a psali, a pro každé staré i nové cizí slovo hledali a nacházeli jeho ryze český výraz. Dnes cizácká slova natolik zaplevelila náš domácí kdysi tak krásný a úrodný záhonek zahrady Čech, že už se nikdo ani neobtěžuje s jejich vytrháváním a překládáním. Je to hanba, kam jsme nechali dospět posvátnou a nade vše milovanou řeč našich předků, slavnou řeč českých velikánů, řeč Husovu, Tylovu, Čapkovu...

Ráno po páté proto spěchám dosud ospalými a málo zalidněnými předměstími zpátky do svého „srnčího pelíšku“ v lesích, těše se na další četbu z knihy Domov, která tam na mne čeká. Těším se na knihu, která je psána tak krásnou češtinou, že je požitkem si v ní číst a zapomenout na celý současný svět a jeho obyvatele, pro něž, jakož i pro jejich zmotanou a zmatenou mluvu, mám jen slova nesmiřitelné nenávisti a nejhlubšího opovržení.

Několik takových opovrženíhodných obyvatel jsem cestou potkal. Většinou jeli kolmo či vozem mým směrem za město do továrny na výbuchy. Jedna obyvatelka venčila velkého psa, který právě vrče zvedal nožičku a z mého podivně nelidského zjevu se mohl pominout. Ještě že ho pevně držela na vodítku! Poslední nenáviděný obyvatel, kterého jsem na cestě do lesa viděl, běhal na Šibeničním vrchu, u kříže se zastavil a taky chcal jako ten pes. Pak vytáhl z kapsy foťák a dělal si selfíčko (česky by to bylo asi „sebíčko“). Zdola jsem se k němu potichu a nenápadně blížil ve svých nových březových maskáčích až téměř na dotek, ale on mě zřejmě vůbec neviděl! Zase jeden! Ty moje nové ruské maskáče jsou vážně úžasné! Zahlédl mě, až když jsem byl několik kroků od něho, asi se trochu překvapen ulekl a ztrapněn běžel dál.

Tenhle vzorek bez ceny byl posledním člověkem, kterého jsem dnes viděl. Celý den jsem střídavě mnoho pospával a hodně četl, nanejvýš jsem se trochu prošel a protáhl tělo na sluníčku v těsném okolí stanu.

Na delší procházku jsem se dostal až k večeru, kdy slunce už se klonilo k západu. Prudký déšť, který mě stihl, když jsem šel minule v noci domů, provlhčil lesní půdu, čímž vylákal slepýše z děr. Potkal jsem celkem dva. Některé prohlubně se opět trochu naplnily vodou, zkalenou žlutým pylem, ale v mločí tůňce jsem nalezl jen přejetou zčernalou žábu, k níž se slézali hrobaříci. Někdo tudy projel. Možná ti lesní dělníci, kteří při východním kraji lesa opět nasypali do průseku další hromadu cihel a kamení z nějaké bouračky. Děsím se toho, jakou vraždu tady mají v úmyslu spáchat na tomhle rozkošném kousku lesa. Nelíbí se mi to. Překvapen nebudu žádným lidským darebáctvím, jen se utvrdím – a zatvrdím – ve své nenávisti.

Sobota 5. května 52

Hodně spím. To je ale dobře, vždyť jsem se celou zimu kloudně nevyspal a když jsem na jeden den doma z lesa teď na jaře, tak spím také sotva čtyři hodinky. Táta vyžaduje jako malé dítě neustálou pozornost a péči a sám toho také mnoho nenaspí. A pro mne, jako pro člověka tak těžce duševně pracujícího, je častý a dlouhý spánek vůbec životně nutný. Vždyť stále něco spisuji, stále úporně o něčem přemýšlím, stále něco čtu, vypisuji a píši články! Taková neobyčejná duševní činnost si žádá též jí odpovídající náležitý odpočinek. A hodně spánku je jedna z věcí, na kterou se v lese nejvíc těším, na kterou spoléhám a kterou také měrou zvýšenou v tichu lesa dostávám. Ano, do lesa chodím bydlit rok co rok hlavně kvůli zdravému odpočinku.

Přesto i v lese někdy pracuji nejen hlavou, ale i rukama. Dnes jsem kupříkladu robil záchod. Ne nic složitého, jen pouhé dvě klády, které jsem nedaleko našel pohozené, jsem nožem ořezal, donesl a přemostil jimi jednu hlubší prohlubeň nedaleko od mého „srnčího pelíšku“. A jednoduchý lesní záchod je hotov.

Zahřál jsem se u té práce, ale pak mi bylo chladno ve stínu. Dostal jsem chuť jít se projít a sednout si někam na sluníčko. Zvědav jsem byl na východní okraj lesa, odkud jsem dopoledne slyšel nějaký tlumený hluk. Ty hromady sutin, které sem dělníci navozili, rozhrnuli v průseku na cestu, ale ty staré cihly a kvádry jsou tak veliké, že se po nich nedá chodit. Výhoda je jedině ta, že se po nich bude špatně chodit i lidem, například v létě houbařům; nevýhoda je však ta, že tím byl pro ně více otevřen můj les. Jednu ženskou jsem dnes viděl zdálky jít tudy při kraji pole. Je sobota. Já se pochopitelně držím v nejhlubších částech lesa, dávaje velký pozor na to, abych si nezkazil dobrou náladu a nerušený požitek ze samoty nějakým nahodilým setkáním s kazisvětem nejapným. Raději vídám srnky a jiné lesní tvory, kteří horce dýchají a v žilách jim koluje svobodná krev.

Neděle 6. května 52

Jestliže tě někdy, takhle po ránu, za pěkného dne, jako je dnes, sedě v pohodě na sluníčku uprostřed tichého lesa, popadne zlá myšlenka, že nestavíš své slávě ani svému životu žádný trvalý pomník čili monumentum, ale že jsi tu jen na chvíli, na momentum – pak věz, že je to pravda.

Jestliže si připadáš zbytečný a nikomu neužitečný; jestliže si myslíš, že jsi osamělý a sám v této pustině srnčích lesů a v lidské společnosti jen páté kolo u vozu – pak opět věz, že máš naprostou pravdu.

Lépe je však být tím vším, neboť znovu věz, že jsou vskutku jiní, než jsi ty, kdo jsou ve společnosti tím pověstným pátým kolem u vozu. Jsou to zákonodárci, soudci, úřadové, novináři, občanští činovníci... – to oni jsou tím nešťastným kolem, jež nazývá se pátým, a žel, je to právě volant, čím oni jsou.

Oni to nejsou, kdo hýbá řidítky, a ty také ne. Nejsem to ani já, kdo řídí směr jízdy. Nejsem ten, kdo strhne řidiče s osádkou do protisměru, nejsem ten, kdo jim udá jiný směr, ani nenamířím celý vůz do skály, do jezera, dolů z útesu. Já jsem spíš ten, kdo nechá vůz vozem, otevře za nejprudší jízdy dvířka a v plné rychlosti vyskočí ven. Pravda, přinejhorším se zabiji, natluču si, sedřu si kůži nebo si zlomím kosti, ale přinejlepším bude můj pád měkčí, zotavím se po něm a bude mi nakonec vysvobozením. Můj pád mě vysvobodil. Dopadl jsem tvrdě, dopadl jsem na dno, ale teď jsem svobodný.

Odpoledne a potom ještě jednou důkladněji večer jsem se procházel při východním okraji lesa. Dělníci za dnešek trochu víc udusali cestu, kterou tu budují, a zabili přitom celkem tři nebohé slepýše. Ještě ani pořádně nezačali něco dělat, a už taková zkáza. Dva slepýši – velký a malý – zemřeli spolu; snad to byla matka s mládětem... Třetí vypadal dosud jako živý. Obrátil jsem ho pro jistotu klacíkem, ale byl už tuhý a také mrtvý. Zkoumal jsem též znovu zčernalé ostatky té přejeté žáby, zda to nebyl ve skutečnosti velký mlok. Možné to je.

Červenka nad mrtvými zpívá svůj navečerní truchlivý nápěv, ale kos, drozd i pěnkava pějí veselou píseň života.

Slunce zapadá. Na jeden den se loučím s mým srnčím lesem a pozdravuji všechny přeživší, kteří jej společně se mnou obývají, všechny dosud živé tvory, kteří v něm dýchají svobodný vzduch a jimž v žilách koluje horká krev – tak jako mně!

Úterý 8. května 52

Ráno po páté chvátám zpátky do srnčího lesa. Oblékl jsem si tentokrát něco teplejšího, poněvadž jitra (a noci) jsou dosud chladná: maskáčové kalhoty českého vojska (u nichž se mi líbí, že mají zvláštní kapsu na nůž), teplou bundu v barvě vojenské zelenošedi s kapucí a černými proužky a navrch svou čínskou maskáčovou vestu, kterou kvůli mnoha různým vhodným kapsám a kapsičkám nosívám do lesa téměř neustále.

Je svátek, do práce nikdo nemusí, a tak ulice by měly být takhle brzo podle očekávání liduprázdné – jenže nejsou. Dva tři projíždějící vozy by mi až tak nevadily – ale vadí mi člověk se psem. Když jsem procházel po chodníku kolem nich, veliký pes se mne znenadání lekl a bojácně se schoulil za páníčkovy nohy – byl to takový hubený kluk. Napjatá chvíle trapného setkání.

Hned ráno taková nečekaná nepříjemnost. Řeknu vám, že po ránu jsou lidé a psi ta nejprotivnější havěť na světě – a rovněž v poledne, odpoledne, večer a v noci. Kdo by to právě dnes čekal, když do práce se nejde, protože je svátek dne vítězství...

Den vítězství? Pche! Ten dnes slaví oni, naši západní páni. My, čeští vlastenci a zastánci slovanské vzájemnosti, si připomínáme až zítra konec druhé světové války a tehdejší osvobození naší země Rudou armádou. Prahu Sověti osvobodili až devátého května roku 1945; den dříve, kdy Západ údajně zvítězil nad Německem, čeští lidé ještě bojovali, krváceli a umírali. Ale co je Západu po nějakých Češích... Nezáleželo mu na nich ani tehdy, ani dnes. Jen věrní bratři Rusové přispěchali Praze na pomoc. A já jen doufám, že nás jednou osvobodí znovu – od Západu, od muslimů...

Jsem však jako blanitá muška lapen a zamotán do pavučin vlastních pravd, přičemž vím, že někde poblíž té sítě číhá pavouk lží, který z kořisti vysává život. Nicméně pravda je taková, že i mezi osvoboditeli se najdou lidé hrubí, neotesaní a neurvalí, stejně jako v národu vrahů vyskytují se lidé hodní, dobří a pokojní.

Máma vypravuje, že němečtí vojáci, kteří byli u nich doma za války ubytováni, se k nim chovali přátelsky a jim, dětem, že prý dokonce vystřihovali z papíru vojáčky k obveselení. Když pak přišli Rusové, byla to prý divá surová sběř, která znepokojovala dědu kouřením na seně a babičce vztekle vyhazovala z okna talíře s polévkou, protože si při jídle opařila huby. A na to seno za tou sběří ještě prý dolézaly rozdychtěné děvy zkažených mravů, které se tam s ní válely a chlastaly.

Pomyslil jsem si: Pořád lepší než ty naše současné děvky, které se bez ostychu páří třeba s muslimy, Židy nebo i s černochy. S těmi Rusy to byla aspoň jedna slovanská krev, to se tak nepozná, ale následkem styku bílé ženy s černochem vznikne leda smíšená lidská zrůda, která bude tak blbá, hloupá a škaredá, jako její rodiče, kteří se spolu zapomněli nevědouce, co je to čistota krve, neporušenost dědictví předků a nesmrtelný odkaz národa. Fuj, žaludek se mi obrací už jen při té hnusné představě!

Ono je to složité. Ti hodní němečtí vojáci ještě tenkrát na počátku války nepoznali ani zdaleka tolik hrůz jako vojáci sovětští na jejím konci. Válečné hrůzy změní kolikrát i jinak řádně vychovaného a v podstatě slušného člověka v neřáda, který běsní, kouše a trhá jako ztýraná šelma. Nakonec i Němci i Američané se ve válce chovali jako ze řetězu puštění běsi. Strašná válka změní povahu každého účastníka. K povrchu tehdy vypluje pravá zlá podstata lidí. Máš-li povoleno či dokonce přímo přikázáno zabíjet, je člověk ve svém živlu. A máš-li strach o holý život, pak nejdřív zabiješ, a teprve pak se ptáš sama sebe, proč. Strach a hrůza a moc nad životy nepřátel dohánějí lidi k daleko větším krutostem než jen k vylévání horké polévky.

S mámou a s tátou dívali jsme se včera doma společně na přímý přenos ze slavnostního uvedení do úřadu ruského presidenta Vladimíra Vladimíroviče Putina. Máma ho nepokrytě obdivuje. Říká o něm, jaký to je prý moudrý, uvážlivý a trpělivý člověk a veliký státník; diví se, že vypadá na svůj věk pořád tak mladě, a jen jí prý vadí jeho divná chůze.

Řekl jsem jí, že člověk, který cvičí, nestrhává se těžkou tělesnou prací a žije zdravě, ten zdravě také vypadá. Putin stárne jen v obličeji jako orangutaní samec – rozšiřují se mu tváře. A ta jeho trochu hromotlucká chůze možná vyplývá z toho, že je zápasník. Já jsem také jako chlapec cvičil judo a džiu-džitsu, takže vím, že první zásadou při tomto čistě sebeobranném bojovém umění je správná rovnovážná chůze s vyváženým pevným těžištěm. Aby nás protivník snadno nevyvedl z rovnováhy a nesložil, musíme rychle přenášet těžiště těla z jedné nohy na druhou a nezvedat při tom mnoho nohy. Přesně tak chodí zápasník Putin. Protivníka, který jde proti nám po špičkách a s nohama příliš při sobě, snadno překotíme – stačí do něj prudce strčit, a už se válí po zemi jako shnilá hruška pod stromem na podzim. Putin je příkladný zápasník juda. Využívá jeho zásad sebeobrany i při řízení země, to je znát. Stojí pevně na svém těžišti trpělivě čekaje, až se soupeř při útoku vychýlí z rovnováhy, a pak jednoduchými prostředky použije jeho sílu proti němu.

Táta se ptal, kdože to je, ten Putin. Řekl jsem, že to je muž, o kterém si jednou budou vyprávět staletí; muž, který se zapíše do dějin lidstva jako osvoboditel Ruska i celého světa; vůdce, který se věhlasem vyrovná samotnému Ježíšovi (ale to je pro mne osobně příliš nepravý hrdina) nebo spíš Lykúrgovi, Solónovi, Periklovi.

Vida, jak přítomní diváci pohnutě a zaníceně zpívají ruskou národní hymnu, a slyše potom Putina v projevu oznamovat, že zdárný prospěch, svoboda a bezpečnost ruské země jsou dokonale zajištěny, vzpomněl jsem si na naše ubohoučké české vládní služebníčky, poklonkující cizím západním mocnostem na úkor naší země, a bylo mi z toho smutno. Závidím a nenávidím. Závidím bratrskému ruskému lidu jeho statečného vůdce, jeho vůdci závidím jeho věrný lid – a nenávidím všechny české zbabělce, vlastizrádce a zaprodance za to, že nejsou ani trochu tak pevní a silní jako Rusové, natož aby jim alespoň trochu záleželo na blahu českého lidu. Naše země, naše práva, naše budoucnost jsou jim naprosto, ale naprosto ukradené. A opravdu nám je oni ukradli! Co je jim po těch hlupanech? Hlavní jsou přece snadné prachy a pohodlná teplá místečka, že?

Dnes jdu do mého „srnčího pelíšku“ jenom na jeden den, protože zítra mají přijít bouře. Ty lidové, protivládní, zatím ne, pouze ty povětrnostní. Schyluje se ostatně k těm i oněm.

A na lukách u lesa mě už zdálky zdraví svými parůžky a napjatými slechy srnci a srnky. Nebojí se, neutíkají, sledují mě. Řeknu vám, že po ránu jsou srnci a srnky ta nejroztomilejší stvoření na světě – a rovněž v poledne, odpoledne, večer a v noci.

Nebude se mi od nich chtít, až půjdu po půlnoci zase zpátky domů.

Čtvrtek 10. května 52

Ráno po páté opět vycházím ze spícího domu, ale město už je na nohou. Ulice jsou plné lidí, kteří většinou míří za prací do továrny na výbuchy.

„Továrna na výbuchy“. Nevím, jak jinak ji nazývat, protože mi vůbec není známo, co se tam vyrábí, zato jsou denně odtud slyšet otřesné výbuchy, v jejichž dosahu se nalézá i můj les a můj „srnčí pelíšek“.

Mám s těmi lidmi společný kus cesty, bohužel. Je mi to krajně nepříjemné, protože jsem chtěl jít sám a protože je to hrůza, co jich je. Teprve za silnicí (v těchto dnech kvůli jakýmsi úpravám dočasně uzavřené) vstupuji do lesa, a tady už je pusto a osvobozující samota. Příště vstanu raději o hodinu dřív, abych se těm prácechtivým davům vyhnul. Rozednívá se brzo, takže nepřijdu o pěknou procházku, a lidé snad budou v tu dobu ještě spát.

Po ranním příchodu do pelíšku jsem dnes pospával až do odpoledne. Pak jsem vstal a roztrpčeně jsem zjistil, že mám rýmu. Určitě na mne dýchl nějaký nakažený dělník, který mne míjel při jeho radostné cestě do práce a při mé strastiplné cestě do lesa – to není jen tak! Příště jdu rozhodně o hodinu dřív!

Silnice do Korouhve je v Políčkách uzavřena. Zarazilo mne nezvyklé ticho a prázdnota, když jsem k ní lesem doputoval. To je zážitek, jaký se často neopakuje. Toho se musí nějak využít! Vstoupil jsem z lesa na úplně prázdnou silnici, která bývá jindy dost rušná, a nevěřil vlastním očím: je skutečně prázdná! Prázdná silnice! To je asi takový zážitek, jako přijet do Prahy či do jiného lidnatého města a nevidět tam nikde ani človíčka. Takhle prázdná silnice tu byla naposledy snad někdy před sto lety! Napadlo mi hned samozřejmě, že by nebylo špatné, kdyby třeba za dalších sto let (nebo radši už napořád) byla prázdná zas. To by byl ráj.

Po lese se šíří sladkojemná vůně rozkvetlých jeřábů. Je sucho. Všechny lesní tůňky už vyschly. Bouří, blýská se, hromy bijí, ale neprší. Nechci vidět, až se jednoho dne rozprší, aby nastalo vyrovnání, které musí zákonitě přijít. To pak bude pršet dlouho a hodně. Stejně tak nechci vidět, až jednoho dne dojde k vyrovnávání v lidské společnosti, které rovněž musí zákonitě přijít. Jak k tomu, tak i k onomu jednou dojde – a pak potečou proudy lidské krve jako spásný déšť, na který už dlouho celá příroda čekala. Už teď se zatahuje a zní vzdálené hromobití!

Dnes jsem se oblékl do modré ruské maskáčové soupravy, vzor „rákosí“. Mám z takové látky i kalhoty, v kterých jsem vyobrazen na záložce mé knihy Plivanec na rozloučenou. Slavná kniha, slavný obrázek.

Souprava je to pěkná; zvlášť výrazně vynikne na sněhu anebo za měsíčné noci, ale do zeleného lesa se příliš nehodí, protože v něm nápadně „svítí“ jako motýl modrásek. Přesto se mi v ní dnes poštěstilo vidět tři divoká prasata, aniž by přitom ona viděla mne. Možná to bylo tím, že už se stmívalo.

Nejdřív jsem zaslechl ojedinělý šramot. Ale i když to byl jen jeden zvuk, zpozorněl jsem, sedl jsem si na bobek a rozhlížeje se naslouchám. Zase je ticho. Ale to mne neošálí; ten zvuk někdo způsobil a ten „někdo“ tu někde určitě je.

Kousek jsem popošel. A znovu ten šramot! Někdo chodí po lese! Že by nějaký člověk? – A najednou jsem v dálce mezi stromy tohoto „pralesa“ uviděl cosi, co vypadalo na první pohled jako pralesní tur. Že by uprchlý býk nebo kráva? Obrovité černé zvíře se mihlo „pralesem“ a znovu jsem nic neviděl. Šramot a praskot se však chvílemi ozvaly dál.

Znovu jsem popošel ve směru toho tajemného zvířete. A najednou jsem zcela zřetelně spatřil obrovského kance! Byl obrovský. Proto jsem ho omylem pokládal za tura, poněvadž nebyl ani tak veliký, jako spíš tak blízko. A za ním další dvě divoká prasata srovnatelné velikosti! Zatajil se mi dech. Prasata byla tak blízko, že jsem slyšel, jak si spokojeně pochrochtávají, a viděl, jak vesele mrskají ocásky. Blíž jsem ale nešel, protože kdyby mne ti těžcí, podsadití obři uviděli, dali by se buď na útěk – to v tom lepším případě –, anebo by na mne dokonce zaútočili. Nicméně divím se, že jsem ušel jejich pozornosti. Vždy pozorné srnky by mne na takovou vzdálenost jistě snadno odhalily. Ale copak srnky... Srnky se ovšem divokým prasatům také vyhýbají. Dnes jsem ani žádnou srnku neviděl...

Já věděl, že tady žijí divočáci! Svědčí o tom jejich stopy, otisknuté v bahnité půdě, a rozrytá zem, v níž hledají jedlé kořínky a slimáky. I blízko mého pelíšku se nacházejí takové stopy. Konečně jsem tedy měl to štěstí a viděl ta divoká prasata i osobně.

Stmívá se a další den pomalu končí. Obloha se pokrývá mračny. Vracím se z procházky a začíná pršet. Dnes v noci, až půjdu zpátky domů, možná pokřtím dešťovou vodou dosud netknutý můj nový oděv, vzor „rákosí“.

Sobota 12. května 52

Máme Pankráce, prvního „ledového muže“, den, kdy se vždy pravidelně zhoršuje počasí. Ale ráno za úsvitu je hezky, až na to, že jsem hned u nás před domem narazil na dvě upovídané ženské, které se za mnou táhly až na předměstské sídliště. Tam jsem potkal pro změnu jednu psohlavkyni a na vítězné stezce vedoucí ven z města do zamlžených luk u potoka a do svěžích zelených hájů mne opět předjel kdosi na kole. Jel i v tento den pracovního volna nahoru směrem k továrně na výbuchy a na kopci se setkal s řidičem osobního vozidla, jež potom sjíždělo uzavřenou silnicí k městu.

Mám těch neustálých proudících davů až nad hlavu. Jako včera, když jsem šel do města nakupovat a konalo se tam právě studentské majáles. Hlava na hlavě, lidé se pletou pod nohy... hrůza. Tohle ale nebylo takové jásavé majáles, jak je popsáno příkladně ve Filosofské historii. Tady nepobíhali žádní zamilovaní studentíci se svými slečinkami, tady nevlály žádné národní prapory, lidé tu nechodili v krojích a nepřednášely se vlastenecké básně, nezpívaly se české písničky, vše navzdor nevoli opatrných rodičů. Ne, tady hrála jakási odporná americká hudba, na jevišti byl v jejím opakujícím se střídání předváděn jakýsi skupinový tělocvik, ovšemže nikoli sokolský, a mládež jednotlivě i v hloučcích postávala, posedávala a procházela všude kolem mne, cucajíc brčky pepsi-colu z obrovských barevných kelímků. Jindy se rád projdu na sluníčku po kvetoucích sadech před hradbami našeho městečka, nasávaje přitom rozkošnicky jarní vůně a naslouchaje zpěvům ptáků, ale tentokrát jsem sklopil hlavu a byl jsem rád, že jsem konečně doma z toho zmateného blázince.

Doma mě máma volá k televizi, že prý tam týrají nějakého slona. Šel jsem se na to podívat. Byl to slon cirkusový a celý případ byl založen na tom, že ošetřovatel pouštěl cvičeného slona volně na louku, aby se po ní proběhl a na ní aspoň na chvilku svobodně vydováděl. Mluvil tam k tomu jakýsi „odborník na slovo vzatý“, který tvrdil, že je to obecné ohrožení, protože takový navolno puštěný slon se může něčeho polekat a následně pozabíjet v neovladatelném strachu mnoho lidí.

Ano, takové případy se stávají, že se slon poleká kupříkladu ohňostroje nebo zatroubivšího vozu, načež dá se na bezhlavý útěk, při němž srazí, podupe a ušlape mnoho lidí, v čemž ho docela chápu po mém včerejším hrozném zážitku v samém středu majálesu; ale stejně jsem se musil pousmát. Ten „strašný a nebezpečný slon“ bylo ve skutečnosti mírné dobrácké slůně s uřezanými kly, ještě k tomu zřejmě samička, která byla očividně ráda venku v trávě na volném prostoru, užívajíc si vzácné chvilky prchavé svobody mezi životem v kleci a nucenými nepřirozenými sestavami, které musí pod trestem bití předvádět bezcitnému obecenstvu, které se tím baví.

Ten „odborník“ mě pobavil. Prý není nutno slona pouštět z klece, protože v zajetí je o něj dostatečně postaráno, neboť se mu dostává všeho dost: jídla, pití, mytí i přirozených společenských vazeb. To poslední mne nejvíc zaujalo. Přirozené společenské vazby jsou v dnešní době odpírány i lidem, a to hlavně bílým lidem, natož nějakému ubohému cirkusovému slůněti! A psy, kteří jsou stokrát nebezpečnější a obtížnější, jejich majitelé také často pouštějí navolno, ale žádný takový velký případ z toho novináři ani obyčejní lidé, natož odborníci na slovo zaujatí, nedělají, a to dokonce ani tehdy ne, když se opravdu někomu něco stane, je pokousán, potrhán, dítě psem zraněno nebo i zabito. A co teprve lidé? Jak to, že lidé se mohou volně pohybovat, ta vůbec na světě nejnebezpečnější zvířata? Vždyť se přece také už nesčetněkrát přihodilo, že nějaký zblázněný člověk pozabíjel mnoho lidí! Takový člověk si kolikrát jako zločinec odpyká svůj trest v žaláři mezi ostatními svého druhu, má svá práva a všecko, a po propuštění znovu zabíjí anebo páchá jinou trestnou činnost. Ten si může chodit po svobodě, ale nevinné zvíře, které nikomu ještě neublížilo, má být zavřené a týrané na doživotí! Do západní Evropy, a v současné době už i k nám, jsou záměrně tajně vozeni i zcela volně pouštěni úplně neprověření lidé, většinou ta nejhorší černošsko-islámská sebranka z celého světa, cikánská sběř, které je dovoleno beztrestně olupovat, bít, znásilňovat a vraždit bílé lidi, nesmí se proti tomu nic říci, natož udělati, ale největší případ dneška je podle novinářů jedno na chvilku puštěné hravé slůně. Nebo tímto rozvířeným obyčejným příběhem má být do budoucna naznačeno, že vůbec nikdo, tedy ani lidé a hlavně bílí lidé, nemá nárok na svobodu a volný pohyb? Obávám se, že právě to je pravý účel tohoto případu. Ano, pomalu, ale jistě, kousek po kousku, na příkladu cvičených zvířat, bílé lidi připravovat na to, že jednoho dne na tom budou stejně jako ta ubohá zvířata v klecích. Však už se to děje nyní, jen málokdo si toho všímá. Já jsem si toho všiml už dávno.

Pankrác se projevuje. Až do odpoledne, když dospávám dluh, který splácím svému mozku, je venku hezky, ale sotva jsem se trochu probral z dlouhého občerstvujícího spánku, s náladou na procházku lesem, začne jako naschvál pršet. V dešti si vesele prozpěvuje černý kos. Bouře a déšť trvají až do večera, takže z procházky už dnes nic nebude. Já to věděl, že jak začne, tak hned tak brzo nepřestane! Večer se už mohu jen před stanem trochu protáhnout, podívat se na zpěvného drozda, který se právě usadil na špičce stromu přímo nade mnou, a mohu si vyposlechnout jeho pěvecké vystoupení na rozloučenou s dnešním dnem.

Neděle 13. května 52

Je krásně, ale já se až do odpoledne lenivě povaluji v pelíšku, spím, sním a čtu si v obrozeneckém časopisu My. Mám tento měsíčník předplacený a chodí mi tudíž poštou do schránky, ačkoli je k dostání i v samoobsluze, do které chodívám na nákupy. I tam, mimochodem řečeno, nakupuji raději než v jiných obchodech, poněvadž tam vedou mnoho levného a jakostního českého zboží, na rozdíl od nadnárodních obchodních domů, kde jsou k dostání většinou jen předražené, podřadné výrobky, kterými nás jako nějaká méněcenná zvířata krmí ze Západu. V tom časopise My jsou různé dobré články o našich známých i neznámých národních velikánech a buditelích, o pozoruhodných lidech, kteří něco dovedou, o našich skutečných dějinách (nikoli o takových, jaké se teď, v dnešní zvrácené době, vyučují ve školách), o zálesácích, o našich národních zvycích, o našem krásném a bohatém českém jazyce a podobně. Čte jej dokonce i máma, která ho okamžitě zabaví pro sebe, a já jej čtu až po ní. Tím předplatným si nejen zajišťuji zajímavou a poučnou četbu na námět vlastenecký, ale je to i můj nepatrný příspěvek k našemu národnímu obrození, jehož jsem horlivým zastáncem, vyvolavatelem a podpůrcem. Ve svém úvodu ke Starým pověstem českým jsem se řečnicky optal, kde jsou národní buditelé jednadvacátého století – ale zapomněl jsem se při tom podívat do zrcadla, abych jednoho takového objevil. Ano, já jsem národní buditel a považuji se za něj! Jsem hrdým českým vlastencem! Ano, vím, nenávidím lidi a lidé nenávidí mne (nebo je to naopak?), ale češtinu mám rád. Čeština je nejkrásnější a nejbohatší jazyk na světě – ten nesmí nikdy zaniknout, jak si přejí naši západní nepřátelé! Přijde čas, kdy všichni Čechové v jazyce českém opět naleznou svůj poklad nejvzácnější.

Odpoledne jsem se konečně vybral na procházku po svém srnčím lese, ačkoli srnku jsem neviděl, nepotkal žádnou. Zato jsem potkal člověka. Nešlo se mu vyhnout. Měl na sobě krátké modré kalhoty a rovněž modrou kostkovanou košili, na očích skla. Vedl vedle sebe jízdní kolo. Já šel pomaličku s rukama založenýma za zády, oblečen v zelené čínské maskáče s vojenským kloboukem na hlavě. Lidé, které takto ustrojen potkávám, neznajíce, co je to zálesák, považují mne často za lesáka. Nejsou příliš daleko od pravdy. Lesák, coby zálesák, takměř opravdu jsem, jenom nejsem lovec a vrah.

Trapný okamžik shledání. Podíval jsem se mu do tváře jen letmo, protože nesnáším přímý pohled člověku do očí a rovněž tak nemám rád, dívá-li se on na mne. Ten muž mně však připomněl jednoho mého kamaráda. Kdysi dávno, bylo mi asi osmnáct let, jsme on, jeho bratranec (též můj bývalý kamarád) a já byli na sečské přehradě pod stanem. Měl také později krámek s hudebními nahrávkami, kde jsem nakupoval. Byl stejně jako já přívrženec tvrdé hudby. Vyjadřoval se také tak tvrdě a drsně jako tenhle neznámý člověk, kterého jsem dnes potkal na lesní cestě poblíž posedu:

„Kurva, to je krásně, co!“ vyrazil ze sebe bez pozdravu.

Ještě že zná čeština, jako jeden z mála jazyků na světě, pátý pád, jinak by vzniklo nedorozumění a mohl bych si mylně pomyslit, že snad ta „kurva“ mám být já!

To mimochodem vysvětluje, proč jsme my Češi tak mírný, nevznětlivý národ, který se vždy správně mezi sebou domluví bez zbytečných hádek a krveprolití. Jiní národové by se už bili pro jedno špatně pochopené slovíčko. To se nám nemůže stát, protože my máme pro každý slovní tvar svůj přesný význam a nemůžeme tudíž citoslovce „kurva“ zaměnit za oslovení „kurvo“.

Nicméně trochu mne tak drsné vyjádření něčeho krásného vyvedlo z míry, takže jsem jen krátce odvětil:

„No jo, to jo, krása, krása.“

Bylo to neuvěřitelné. Ten člověk nejen vypadal jako můj dávný kamarád, ale i mluvil nezpůsobně jako on! Snad to byl skutečně on. Ale to je mi lhostejno. Já se beztak s nikým nestýkám, s nikým se nedávám do řeči, bývalým kamarádům a známým se vyhýbám nebo předstírám, že je nevidím, nepoznávám, neznám. Vím, co by následovalo – výslech. Co dělám, čím se živím, je-li pravdou, co se o mně povídá a další nepříjemné otázky, na něž nehodlám nikomu dávat jakékoli odpovědi. Ušel jsem dlouhý kus cesty mimo všechny lidi. Dlouho už jsem sám. A sám chci také zůstat. Změnil jsem se natolik, že už nemohu nikomu vysvětlit, kde jsem a jak a proč jsem se tam dostal. Nemohu už nikoho vzít s sebou na tu dlouhou cestu do mé samoty. Jim není určena. Jen mně.

Pondělí 14. května 52

Je všední den, a to je můj svátek. Je čas vyrazit někam za hranice všedních dnů – tedy pro mne vlastně svátečních. Lidé jsou v práci, děti ve škole – co tak podniknout, kam se jít podívat? Dostal jsem chuť jít na výlet za Sádek, k Jezírku – tam jsem letos ještě nebyl.

Nasnídal jsem se, dvě hodinky ještě poležel, sbalil si na cestu jídlo a pití a v osm hodin vycházím. Ouha! U včelínu stojí vůz! Tudy ne! Obracím se a putuji zkratkou před louky k vytyčené metě. Cesta ubíhá příjemně, je krásné počasí, jen trochu studený vítr, ale záhy na sluníčku odkládám část oděvu. Nikde nikdo, celý kraj je jenom můj. Řepkové lány vesele svítí a sladce voní, krajina se otvírá a nabízí podmanivé výhledy. Vzpomínám si, jak mi učaroval tento kraj, tato krásná země, moje vysočina, můj domov, když jsem jím sám, tak jako teď, procházel úplně poprvé. Ten první úchvatný dojem, který ve mně malebné kopečky Českomoravské vrchoviny zanechaly, nikdy nezapomenu. Nyní už první okouzlení zevšednělo, ale stále se na líbeznou krajinu mého domova dívám s láskou toho, jenž poznal v životě už mnohé kraje, ale přesto přesně ví, ke kterému z nich patří jeho srdce. Je to právě tahle vysočina, která se mi líbí nejvíc a která je mým domovem. Sem se vždy rád vypravím a vracím, byť bych to tu viděl a prošel tisíckrát, nikdy to tady nepřestanu milovat. Jak je krásné a povznášející toulat se úplně sám touto liduprázdnou krajinou! Skřivánci se třepotají nad poli, louky jsou plné voňavého kvítí, nahoře na stráni se pase stádo koní a já si šťasten vykračuji k Sádku. Projít touhle vesničkou je jediná nepříjemnost, ale nikdo tam skoro není a v ohradách podél cesty zato vidím kozičky, ovečky a koně.

Stoupám k lesům neznačenou stezkou do vysokého vršku a přede mnou peláší dva rozpustilí zajíčci. Je to namahavé stoupání, ale nahoře jsem odměněn pohledem, který stál za trochu toho potu a zadýchání. Otevřel se přede mnou široký výhled na celou českou zemi v celé její nádheře. Vidět jsou odtud nejen nejbližší okolní vrchy, od Luckého vrchu na západě až po korouhvecký Bezděk na východě, ale i má rodná Políčka v popředí, a v dálce se matně rýsují modré vrcholy Orlických hor. Vzpomínám si, že jednou, za výjimečně dobré viditelnosti, jsem odsud zahlédl dokonce i tu bílou věž na Ještědu, vzdáleném sto osmdesát kilometrů.

Na jižní straně tohoto kopce se již rozprostírají rozsáhlé a tiché lesy, do nichž rozechvěn vstupuji. Bývala tu pod obrovitým starým bukem jakási opuštěná lesní chatrč, ale už je pryč, jen ten letitý stromový velikán tu stále zůstává už nejméně dvě tři století, úplně sám, úplně nepovšimnut, zcela neoceňován, nikým kromě mne neobdivován. Možná je starší než ty dva památné duby a slavná „zpívající“ lípa v sousední vsi Telecí. Tady uprostřed hlubokého lesa a mimo cest jej nikdo nezná, ba někteří z místních lidí, kteří okolo toho buku někdy prošli, si jej možná ani nepovšimli. Jsou tací mezi námi, kteří nemají oči k vidění, jako já, a nevšímají si přírodních pokladů, které mají kolem sebe. Takových lidí je mi líto a také je nenávidím, protože pak jsou schopni veškerou krásu zničit, aniž by si uvědomili ve své slepotě a netečnosti, že zmařili cosi vzácného. Tak tu nedaleko odsud například dohola vykáceli malý lesík mezi poli a lukami. Kromě smrků v něm rostly i staré vysoké borovice. Právě aspoň ty borovice mohli lesníci ušetřit jejich osudu a uchovat je. Vždyť borovice nikdo nepěstuje, špatně se zmlazují, těžko se uchycují samy v jednolitých smrčinách, a tak pomalu tyto krásné a už lidužel vzácné dřeviny mizejí z naší přírody. Borovice měli nechat stát, měli je nechat žít, těch borovic je mi líto. Tak si říkám, jestli je člověku, tomu všekazu, tomu kazisvětu vůbec ještě něčeho líto. Nejspíš ne, jak vidět. Možná nemá útrpnost ani sám se sebou. V tom případě já s ním také ne.

Tady nalevo v lese byl schován malý rybníček s lavičkou pod mohutným smrkem. Bylo to takové útulné zákoutí, k němuž vedla cesta skrz světlou bukovinku s podrostem žlutých narcisů... Ano, byl a je tu pořád, jenom je nyní bez vody a zarostlý svěží zelení. Také vůkolní smrčky řádně povyrostly od té doby, kdy jsem tu byl naposledy, a to už bude jistě deset let, a tvoří teď okem neproniknutelnou hradbu, přes kterou se nedostane nikdo cizí, kdo to tu nezná. Krásné zákoutí, jako dělané pro mne. Takové, které dokáže vytvořit jen příroda a zničit jen člověk. Zatím je nezničil. Užívám si té prchavé krásy, dokud je tu se mnou a já s ní. Příště už tu možná nebude.

Vzdálený ozvuk dunivého výbuchu, který se ozval, mne upozornil, jaký nekonečný klid a nerozborné ticho panuje v tomto polesí ukrytém mezi dvěma vesnicemi dole hluboko v úvalech po obou stranách, na rozdíl od mého srnčího lesa, kde jsou ty věčné výbuchy z blízké továrny slyšet o dost hlasitěji. Je to ráj.

Obcházím známá místa, kde mi bylo vždycky dobře. Vtom se mihlo mezi stromy cosi světle hnědého až zrzavého! Asi srnka, ale mohla to být i liška. Na kraji lesa, ve svahu u louky nad údolím, jímž protéká malý potůček, usedám, rozbaluji svačinu a s chutí se pouštím do jídla. Mám bílý chléb se sójovými párky. Dvě zbývající skývy chleba nadrobím dole v Jezírku rybičkám. Sám mám málo, jídlo dochází, ale takový jsem já: o poslední sousto se rozdělím s milými zvířátky jenom proto, abych se mohl dívat, jak jim báječně chutná nezvyklá lidská krmě. Drobty posledního mého chleba padají do zkalené vody a první malé rybičky již je ožďubují. Voda víří, rybiček přilákaných mými dary přibývá. Jen je škoda, že se neobjevily žádné velké ryby. Opět se ozvalo vzdálené zadunění výbuchu, až se hladina vody otřásla tak, jako se vždy otřásají okna našich bytů. Rybičky se lekly, rozprchly a od toho okamžiku jsem je už neviděl. Představení skončilo. V trávě na břehu jsem se svlékl donaha a zkusil jsem se smočit. Voda byla ledová, nesnesitelně ledová. Vkročil jsem do ní sotva nad kolena, nohy mne zábly jako v ledu, trochu jsem se opláchl a roztřesen chladem mazal jsem zpátky na prosluněný břeh. Kdepak! Ještě to nejde. Možná příští měsíc. Ona i tak tu bývá voda hodně chladná, to je tím zvýšeným průtokem, takže ani v největších vedrech se nestačí dost prohřát. Ale koupal jsem se tu už mnohokrát, samozřejmě bez plavek, a byla to příjemná koupel. V přírodě, v lese, o samotě a úplně nahý, to je něco úplně jiného než dejme tomu na přelidněném koupališti a ještě k tomu povinně polooblečen. Ale dnes je voda opravdu příliš ledová na koupání.

Pomalu se vracím jinou cestou, už značenou, zpátky. Předjel mne někdo na horském kole. Do kopečka jel skoro stejnou rychlostí, jakou jsem já šel. Ale já nespěchám. Na obzoru se sice kupí bouřková mračna, ale myslím, že z toho nic nebude. Mám čas a ještě dobrou půlku krásného dne před sebou. U Lidmilova mlýna na mne štěkal psík, to nemám na těch vesnicích rád, ale jednou dvakrát za rok se to snese. Hlavní je to, že jsem se dostal za hranice všedních dní – totiž svátečních. A když už mě začalo trápit, že jsem dlouho neviděl žádnou srnku, jednu jsem právě zahlédl. Pásla se na kraji lesa, ale utekla přede mnou. Srst měla stále šedavě hnědou jako v zimě. Tak co se to tam nahoře v lesích mihlo zrzavého? Že by přece liška?

Vracím se k svému „srnčímu pelíšku“ stejnou zkratkou přes louky s vysokou trávou nad Hloušovým rybníkem. Jde se jí hůř, ale je to blíž. Koukám, že Hlouš si svůj blbý majeteček už oplotil a právě odtud odjíždí. Kde jsou ty doby, kdy na místě toho jeho blbého majetečku nebylo nic než louky s osamělými břízami a já se tudy toulával jako svobodný pán této liduprázdné země! A jeden blbec si ji přivlastnil a najednou je všemu tomu svobodnému toulání konec.

Konec však není s mým lesem ani s mou domovskou krajinou, kterou tolik miluji, konec není ani s dnešním dnem. Konec je pouze s mým pitím a jídlem. Vzal jsem si zásoby jen na dva dny a železná záloha tří tyčinek, jedné mátové a dvou rybízových, mi asi do půlnoci, až půjdu do města pro zásoby nové, stačit nebude.

Hlad není tak strašný, i když v žaludku to kručí jako v hladomorně. K večeru mne to ještě neodolatelně táhne k východnímu okraji lesa podívat se na prázdnou silnici. Je to naprosto zvláštní zážitek, stanout na úplně pusté a ztichlé silnici, něco tak nového a snového, že tomu nemohu stále uvěřit. Opravdu je ta silnice prázdná, to je k nevíře!

Toulám se lesem, v němž se čím dál víc šeří. Na západním okraji lesa je ještě světlo, ač zapadlé slunce již ozařuje jen potrhané růžové obláčky na dosud bleděmodrém pozadí. Pěkná barevná souhra. V zeleném poli skáče srnka. Je chladno. Květnoví „zmrzlí muži“ se projevují. Jsem zvědav, jaké přinesou počasí do příštích dnů.

Sobota 19. května 52

Čtyři deštivé dny jsem strávil doma! Já to říkal, že až začne pršet, že nebude vědět, kdy přestat!

Doma nám zlobí příjem vysílání obrazu přes družici, takže jsme se musili připojit k společnému domovnímu tykadlu se světem, které je umístěno výš, až nahoře na střeše. Našemu soukromému talíři prý vadí v příjmu lepšího obrazu okolní blízké stromy, které teď příliš hustě obrostly listím. Nakonec se ty stromy prý budou musit prořezat nebo dokonce pokácet. Kvůli blbé televizi! To je pro mne ovšem něco naprosto nepřijatelného! Navíc jsem objevil, že na sousední bříze, přesně ve výši našeho poschodí, sedí v hnízdečku hrdlička na vejcích. Teď se tady v tom případě už vůbec nesmějí kácet žádné stromy! A ještě k tomu z tak blbého důvodu: kvůli blbé televizi! Máma mne uklidňuje, že prý se teď na jaře kácet stromy nesmí a nebudou, ale mnoho tomu nevěřím. Co by lidi mohlo zastavit v jejich ničivém díle pro jejich malicherné mety? Však vím, co dovedou! Tak prostě uvidíme.

V šerém předjitřním oparu vycházím do předměstských ulic vedoucích do vlhkých, zamlžených lesů, kde se skrývá můj úkryt v uzavřené společnosti plachých srn. Už je to tak, že zatímco přední „lidumilní“ boháči zhýrale uplácejí své prodejné slouhy, aby vytvořili otevřenou společnost, zhoubnou tím pádem pro ni samu, já jsem si utvořil společnost uzavřenou, abych tím pádem uchránil sebe právě před tou lidskou zhoubou, která zachvacuje svět. Nenávidím tu jejich otevřenou společnost! Je otevřena, prosím pěkně, pro koho a pro co? Na odpověď nečekám a nejsem na ni ani zvědav. Nejsem zvědav na jejich lži. Však to vím a vidím i bez nich, komu a čemu se otvírá ta jejich „báječná“ lidská společnost: špatným a zlým lidem, špatným a zlým věcem, úplnému společenskému rozvratu a zániku všeho jedinečného, dobrého a vzácného! Jak je mi ve srovnání s tou otevřenou lidskou společností pohodlný a útulný tento můj srnčí les, tato má uzavřená společnost!

Spím až do večera. Zdálo se mi, že jsem pod stanem společně s tátou. Ale nebylo to tady v lese. V okolí to vypadalo spíš jako někde v městských sadech před hradbami. Ale nebyl to hezký sen. Táta v něm byl na tom se zdravím úplně stejně, stejně špatně, jako je teď, takže jsem se o něho musil starat úplně stejně jako ve skutečnosti, když jsem s ním doma. Nakonec prohlásil, že jde domů na oběd, ale místo toho začal na stan a před stanem zvracet jakousi hnusnou bílou tekutinu, což ve skutečnosti nikdy nedělá. Ta bílá tekutina byla vazká jako emulze používaná ve strojírenství k chlazení namáhaných součástí, aby se nezadřely. Táta se však zadřel. Já jsem chtěl jít na procházku, ale místo ní jsem s hubováním utíral tátovy bílé zvratky. Chudák táta mne při tom držel jemnou teplou rukou za kotník, řka, abych se na něho nezlobil a abych ho neopouštěl... Vtom jsem se z toho strašného snu naštěstí probudil, protože přišla krátká bouřka a s ní tak silný déšť, že mne jeho ohlušující bubnování do střechy stanu donutilo vstát a přetáhnout si přes uši kápi.

Chudák táta... Myslil jsem na něho i potom, když jsem se šel večer opravdu projít po mokrém lese. Stranou od mé tajné cestičky jsem uviděl ležet srnce. S marnou nadějí na jeho zmrtvýchvstání jsem se k němu přiblížil. Byl to malý srnčí výrostek, jemuž se parůžky teprve klubaly. Už nikdy nevyrostou a jeho krásnou hlavu neozdobí... Srneček tu leží tiše na pravém boku a jeho dosud živé oči se mrtvě dívají do korun lesních stromů. V tom jeho ustrnulém pohledu je jakýsi němý vzdor. Podobá se jistým velmi nábožným lidem, kteří natolik nenávidí bezbožný svět a bezbožné lidi v něm žijící, že vzdorovitě odmítají se na tyto lidi byť i jen podívat a stále jen nepřítomně hledí k pomyslnému bohu na nebesích. Stejně tak se dívá tenhle mrtvý srneček. Podobá se pravdě, že jednou tady tak budu ležet i já. To v tom lepším případě. V tom horším umřu v otevřené lidské společnosti.

Ale ptám se, proč ten srneček umřel tak mlád? Pozoruji, že levý přední běh má nějak divně, nepřirozeně zkroucený. Vypadá to, že se s tím poškozením už narodil. Podobá se pravdě, že se musil po všechen svůj krátký život belhat za ostatními jen o třech končetinách. Chudinka. Všichni ho předběhli, nikomu neutekl a milosrdná smrt ho tím snáz dostihla. Můj strýček Vladimír měl jednu ruku po prodělané dětské obrně také tak zkřivenu, jako ten srneček, a také si pro něj milostivá smrt přišla dřív. Kdybychom žili v zemi vlků, smečka by si postižené mládě našla přede všemi už dávno a ukončila by jeho trápení. Protože ale žijeme v zemi lidí, kde člověk je vlkem jen člověku, smrt přichází se zpožděním, ale přece. Smrt je milosrdná a krutý je život. Budu teď musit dlouho chodit kolem toho mrtvého srnečka a učit se na jeho rozkládajícím se těle, co je život a co je smrt, pokud ho dřív neobjeví, neodnese a nesežere hladová liška.

Stmívá se a na šeré, zamlžené obloze už září srpeček nového měsíce. Tak vida. Stále něco nového začíná, ač den již končí. Ptáci se rozlétají do lesů na svá noční bidýlka, pějíce tam své veselé písně na dobrou noc. Zítra vstane zase nový den, s ním vstanou i nové radostné písně života, probudí se též nové naděje, byť častokrát marné a neuskutečnitelné, ale přece jen nové. Zítra vstane nový den – jen ten srneček už nevstane.

Neděle 20. května 52

Názorná výuka života a smrti, den druhý. Ani dnešní velice studená noc neprobrala srnečka k životu, zatímco já jsem se třásl zimou a ráno poté jsem vítal první hřejivé paprsky životodárného sluníčka jako požehnání. Ani to teplé sluníčko však neprobudilo srnečka z chladného spánku smrti. Dál leží nehybně na témže místě, dál jsou jeho mrtvé oči vzdorně upřeny do nebe. Připadá mi, že by mohl ještě vstát, kdyby chtěl, a znovu začít žít... Ale on nechce, nemůže, nesmí. Rozum mi nebere, že už nikdy se jeho mladé srdéčko neroztluče, nerozproudí v jeho vychladlém těle živoucí teplou krev a že už nikdy nezajiskří v jeho černých vyhaslých očích jiskřička života. Teď, teď! Teď snad vstane! Ale ne... Mouchy již cítí linout se z jeho mrtvoly libý pach rozkladu a také jeden brouk hrobařík byl jím přilákán, uvelebiv se právě na té srnečkově nešťastné postižené noze. Rozum mi to nebere, rozum to odmítá pochopit. A přece jsou smrt i život pochopitelné jen skrze ten rozum, který se tomu pochopení vzpírá! Ještě tak dovedeme rozumět neustálému vznikání života skrze neodolatelné puzení. Chápeme, že tento pud, tato vůle, vedou k životu a život posléze ke smrti... Ale že je smrt konečná a po ní že už není nic, vůbec nic, to je to nejpodivnější. Kde je potom ten nekonečný koloběh, který pozorujeme v celé přírodě, když najednou zarazí se o smrt, po které už nic nenásleduje? To je tak divné... Mrtví už nikdy neobživnou, stejně jako staří neomládnou, tátovi se nevrátí rozum, mně už nikdy znovu nenarostou černé vlasy a pochroumané koleno se mi nespraví. Mládí a zdraví a život jedincův jsou jediné věci, které jsou jaksi z přírodního koloběhu vyjmuty. Proč? Ne, to mi rozum nebere.

Pondělí 21. května 52

Je krásně, je všední den, lidé jsou většinou v práci a děti ve škole, je čas podniknout výlet za hranice svátečních dní a mimo můj srnčí les, usmyslil jsem si. Ale nikam skrz vesnici, kde by na mne štěkali psi a čuměli nepřátelští domorodci, se mi nechce. Jdu proto procházkou okolo zdejšího vrchu Jelínku; to je můj oblíbený okruh. Vzal jsem si s sebou jídlo a pití a ze západního okraje lesa jsem opatrně vyšel na volné prostranství. Je to dobré: nikde nikdo, ani noha. Příroda se zelená a voní a já mířím po jistém váhání na vršek, odkud je nádherný rozhled a výhled na mé rodné městečko, které se odtud rozprostírá jako na dlani. Mám jen starost, abych tady někoho nepotkal, což zde bývá dost běžné. Samozřejmě mi i tentokrát zkazila náladu jakási ženská, která tu běhala. Když mne minula a byla už daleko, otočil jsem se po ní a ona po mně. Mám po náladě. Měl jsem jít radši rovnou dolem podívat se na trampskou osadu „Peklo“. Kdyby ji někdo i s tou chatou prodával, tak bych ji tak za sto tisíc koupil -- za víc jednak nestojí a jednak víc peněz ani nemám. Ale bral bych ji!

Ach, je tady krásně – když tady nikdo není. A kdyby tu někdo byl – nějaký debil –, tak by tu už tak krásně nebylo – a já bych tu také nebyl.

Po krátkém odpočinku stoupám do pohádkového lesa. Není to srnčí les, protože první lesní zvířátko, které tu vidím, je bojácný zajíček. Nahoře na prosluněné pasece se příjemně sedí na pařezu. Na nebi krouží káňata a také tudy proletěl čáp. Tam v té nebeské výšce musí být skvostný rozhled! Jak malým se musí zdát těm ptákům náš svět! A jak nezměrně velkým se zdá, nám malým, to nekonečné nebe nad hlavou! Ptáci se nyní bez jediného mávnutí křídly vznášejí na roztažených perutích v stoupavých vzdušných proudech stále výš a výš. V té nedostižné výši se zdá všechno malé, kdežto malým se zdá všechno velké. Tak se i malým poddaným Jejího Veličenstva zdá velkým celý její královský rod, v bázni, úctě a vlastní malosti před ním poklekajícím. Ach, lidé, lidé! Jak nepravé jsou jejich hodnotící soudy, pravou velikost neznající, přehlížející a nízkost vynášející až do nebes! Avšak tam v nebesích vznášejí se vlastní silou jenom mocní ptáci, nikoli rádoby božští, vznešení lidé, příliš těžcí a těžkopádní pro slavný let mohutných ptáků!

Vytáhl jsem z batohu jídlo a s chutí se pustil do oběda. Sedí se zde krásně v tomto vpravdě kouzelném, pohádkovém lese. Zapil jsem svůj skromný pokrm douškem ochucené vody a zvedl jsem se k dalšímu putování. Má cesta nyní vede lukami a pastvinami, po nichž se svobodně potulují krávy s býky i s maličkými telátky. Sledují mne pohledy a já se dívám na ně. Nejsou na lidi zvyklí, a proto bojácně ustupují dál od polní cesty pod řídce roztroušené stromy, pod nimiž hledají bezpečí a chladivý stín.

A to už se pomalu opět blížím z druhé strany zpátky do mého srnčího lesa a vskutku hned vidím srnku, která se plavnými skoky běží z jetelíčku honem přede mnou schovat do lesa. Tam já jdu také – a rovněž se tam jdu schovat.

V mločí tůňce je zase nejméně jeden mlok. Napršelo a mlok se neomylně vrátil do svého rodného domova. Tak se chová každý přírodní tvor. Každý nezkažený tvor cítí a ctí svůj domov, váží si jej, dokud ho má, a pravidelně, pudově se do něj navrací. Jen velice špatní a zkažení lidé, pomýleni svými myšlenkovými bludy a nepřirozenostmi, mohou beze všeho odporu svůj domov otevřít všelijakým cizím nájezdníkům a nepřátelským dobyvatelům a bez boje jim prodat, předat svou zemi, svůj domov nejsvětější. Svou vlast máme jen jednu a přijdeme-li o ni, staneme se vyvrheli bez domova, nešťastnými a opovrhovanými cizinci ve vlastní zemi. Dokud je nám vlastní země samozřejmostí, máme často sklon ji přehlížet a nedoceňovat; ale v hrozícím dějinném okamžiku, který nastal v současné době, kdy se po naší vlasti sápou cizí vetřelci, aby si ji přivlastnili a nám, mně i tobě, ji vzali, vyhnali nás z ní či nás dokonce vyvraždili, pokořili, ponížili, splynuli s námi a nahradili nás na naší posvátné půdě – pak teprve se v nás ozve mocně volání přírody a my jdeme a rveme se jako o život za naši drahou zem! I ta nejdrobnější zvířátka to vědí sama od sebe a věrně ctí svůj domov; jen nám lidem musejí občas připomenout nenahraditelnost rodné hroudy nějaké velmi zlé časy. I já už teď vím, co je mým domovem: je to tato krásná českomoravská země a tento krásný srnčí les.

Zdálky už svítí cihlovou červení a kamením dlážděný průsek, který při východním kraji lesa budují lesáci. Brouk chrobák se asi diví, kde tu tak najednou vyrostlo ze země tolik rozkotaných skal, a diví se zřejmě i srnec, který na ten lidský výtvor nedůvěřivě vchází, aby po něm opatrně přešel na druhou stranu sotva několik metrů ode mne, aniž by si mne vůbec všiml.

Je krásně, ale s tím mrtvým srnečkem to ani nehne. Nechápu to. Měl by se jako já radovat ze svobody, z lesa a z krásného dne, a ne spát pod stromy věčným spánkem! Slétly se na něj mouchy, ale stále vypadá jako živý. Chtěl bych ho pobídnout, svést k životu, ale z jeho nepřítomného pohledu čiší zatvrzelý vzdor. Dnes mne potřetí poučil život, co je to smrt, a smrt mne naučila žít. Zítra o tom budu doma přemýšlet a těšit se na návrat do mého srnčího lesa.

Čtvrtek 24. května 52

Vstávám ve čtyři hodiny ráno a potichu a ještě za šera se vykrádám ze spícího bytu ven před dům. Ptáci už zpívají své první předjitřní písničky, ale lidé naštěstí dosud spí. Avšak, žel, ne všichni; jeden zvrhlík přece jen přímo přede mnou příčně prošel. Nevím to jistě, jenom se tak krátce mihnul kolem mne, ale zdálo se mi, že v ruce také držel jakýsi velký bílý pohár s nějakou tou americkou přeslazenou limonádou či kávou, slámkou ji cucaje jako ti studentíci nedávno o majálesu! Nevím to jistě, ale nebylo by to, žel, nic neobvyklého; hnusné americké zlozvyky již dávno úspěšně dobyly české území. Buď ten člověk (mladý člověk) tímto novodobým způsobem „snídá“ ve spěchu a za chůze, anebo si bere špatný příklad z vyhlášených amerických tlouštíků, kteří i za zdravého pohybu při zdravé chůzi, kdy by mohli spálit trochu toho jejich přebytečného tělesného tuku, pořád něco sladkého chlastají a žerou. A takováto nezdravá životospráva proniká i k nám. Stejně jako poameričtělé televizní pořady.

Oddychl jsem si doma, že alespoň kvůli rušení příjmu toho blbého televizního vysílání dosud nepokáceli tu břízu, na níž si zbudovala hnízdečko hrdlička. Nenápadně ji chodím z naší lodžie pozorovat. Hrdlička nyní často opouští hnízdo a pak krmí již vylíhlá mláďátka. Nařídil jsem mámě, aby se mezi řečí se sousedy zmiňovala o tom, že alespoň do doby, dokud hrdlička neodchová mladé, nesmí se na břízu ani na okolní stromy ani sáhnout!
Co se dále týče ptáků, znamenám s radostí, že se opět ze zimovišť vrátili na naše sídliště rorýsi. Také oni se neomylně vracejí domů, do míst, kde se narodili; také oni ctí svoji vlast, ačkoli by bylo pro ně jistě výhodnější zůstat na jihu v lepších podmínkách napořád a žádnou, jistě namáhavou cestu domů nepodnikat. Jenže domov je domov; tam to táhne každého, kdo se nezpronevěřil přírodě a jejím zákonitostem. Jen zvrhlíci, to jest lidé, mohou nemilovat místo svého zrodu. Takový zvrhlík já nejsem; já jsem své zemi teď dokonce ještě věrnější než ti stěhovaví ptáci, protože já svou vlast už neopouštím, jako dřív jsem ji opouštěl, a to namnoze ze stejného důvodu jako ti ptáci, totiž kvůli zimám. Konečně jsem pochopil, že i ty zimy patří k mé zemi a tudíž i ke mně. Už bych nikam do ciziny, kam nepatřím, neletěl, natož někam na Západ, kam tedy já nepatřím už vůbec. Na Západ nebo do nějaké jiné mohamedánské země bych jel leda tehdy, až by mě omrzel život, a ten mne jen tak brzy neomrzí. Ať si tam jdou ti, kteří moji zemi na ten zkažený Západ stále táhnou! Ano, ať tam táhnou a ať už se nevracejí! Ať všichni takoví a podobní zvrhlíci nechají moji malou zemi konečně na pokoji! To bych si přál.

Lidem se nedá věřit vůbec nic. Dva dni jsem čekal doma v městě na ohlášené bouřky a deště, ale samozřejmě se nic takového nedostavilo a nespadla shůry ani kapička. Narušil jsem si tím svůj zaběhaný týdenní rozvrh. Příště už nevěřím žádným lidským předpovědím. Všechny jsou chybné jako člověk sám. V lese už dneškem počínaje začalo být teplo i v noci, a tak se asi zase vrátím k zaběhanému pořádku: pondělí a čtvrtky doma a ostatní dny v lese. I teď brzo ráno je příjemné teplo, raší první houby, přibylo různého dotěrného létajícího hmyzu a rukavice, které jsem si vzal s sebou do kapes, jsem vůbec nepotřeboval.

Ale toho rámusu, co dnes nadělali ti kazisvěti! Vůbec jsem se za den v klidu nevyspal, protože stále na nebi burácely ohlušující stíhačky a továrna na výbuchy mne často budila svou otřesnou činností. Podnikl jsem sice krátký pokus vstát a užít si alespoň sluníčka, když jsem si nemohl užívat lesního ticha, ale z nevyspání mne rozbolela hlava, takže jsem si šel do stanu zase lehnout.

Nemohl-li jsem v klidu spát a dospat probdělé městské noci, četl jsem si stará, dosud nepřečtěná čísla předplacených časopisů My a Šifra. V obou časopisech jsou články dobré i špatné, lepší i horší, a společné mají i množství nejrůznějších chyb tiskových, mluvnických a pravopisných. Oba by potřebovaly spolehlivého, zkušeného a vzdělaného opravovatele. Já bych se za takového nabídl (z vlasteneckých pohnutek), ale jednak k tomu nemám potřebné vzdělání (úředně) a za druhé mám co dělat s opravováním mých vlastních spisů. Vždy se úplně vyděsím, narazím-li při jejich nahodilém pročítání na nějakou sebenepatrnější chybičku. Jak jsem se jí mohl dopustit? Jak jsem ji mohl přehlédnout? Tak se ptám vždy sama sebe. Jestlipak takhle zpytují svědomí i ostatní? Podle toho, co pravidelně vídávám a čítávám, o tom dost pochybuji. Jak jsem již řekl mnohokrát: nevěřím lidem vůbec nic. Jenom se při téhle většinou špatné lidové četbě pomalu už obávám, abych si jí nezkazil svůj původní sloh. Slohově jsou ty články totiž také špatné, v lepším případě průměrné. Vynikající spisovatel, za jakého se snad právem mohu považovat a jakým se neustále učím být a zdokonalovat se, by měl číst především spisy jiných vynikajících spisovatelů, filosofů a umělců, a nekazit si sloh i zrak špatnými nápodobami. Ale pravdou je také to, že dobré se poznává jedině skrze špatné. Jen se to nesmí přehánět, abychom pro to špatné nezapomínali na to dobré. Totéž pravidlo ostatně platí ve všech oborech lidské činnosti.

Ven ze svého pelíšku jsem se dostal až večer. Ono je to stejně večer nejlepší, nejduchovnější, nejklidnější a nejbezpečnější. Všude už je klid a lesní zvěř v tu dobu také nejraději opouští své denní úkryty. Není něco nádherného, že mimoděk přebírám od těch divokých zvířat jejich vzorce chování? Já to za nádherné považuji a nevadí mi jako jim je ve zvýšené míře potkávat. Hned, jakmile jsem došel mou dolní přístupovou cestičkou k bukovému lesíku, spatřil jsem srnku. Věnovala se nic netušíc spásání lesní trávy a blížila se pomalu ke mně. Já stál za smrčkem a ani jsem nedutal. Přijdouc blíž, zpozorovala v mé ukryté postavě cosi podezřelého a oběhla mne obloukem, dupajíc a šustíc bukovinkou. Udělal jsem jeden malý úkrok. Zašustilo to nepatrně pod mýma nohama suchým loňským listím. V ten okamžik srnka rozpoznala zdánlivé nebezpečí, které jí ovšem ode mne ani trochu nehrozilo, a dala se nyní na hlučný úprk dál do nitra lesa.

Mrtvý srneček leží stále pod stromy a dívá se zarputile do nebe. Much na něm sedí již celá hejna a břišní dutinu mu už nadouvají rozkladné plyny. Kdyby do toho nadutého měchu někdo píchnul, vyvalil by se z něj jistě odporný hnilobný puch, ale já zatím žádný mrtvolný zápach necítím – na rozdíl od těch much.

Další srnku vidím v průseku při východním okraji lesa, který sousedí s dosud stále uzavřenou a pustou silnicí. Prošla jako duch přímo přede mnou a ztratila se kdesi v zšeřelém lese. A sotva jsem otočil hlavu, vidím, že cosi panáčkuje v podrostu. Domníval jsem se v první chvíli, že je to zajíc, ale když jsem se podíval lépe, poznal jsem zvědavou chytrou hlavičku i náprsenku lesní kuny. Viděl jsem, že mě vidí, a to už nemá cenu se před ní schovávat. Pokračoval jsem klidně dál a ona vidouc mne v pohybu, jista tím, že jsem opravdu cosi živého, a tudíž možná nebezpečného, raději utekla. Stejně je to zvláštní: máme rádi život, jsme rádi, že jsme naživu, ale ostatních živých tvorů se bojíme a musíme bát, protože se bojíme, že bychom kvůli nim naživu nebyli. To je tak zvláštní jako život sám. Zato se mnoho lidí vůbec nebojí jiných lidí, jsou-li naživu a tudíž nebezpeční, ale bojí se mrtvých, kteří už jim nijak ublížit nemohou právě proto, že jsou mrtví a ne živí. To je to nejzvláštnější.

Slunce již dávno zapadlo, když jsem doputoval k opačnému konci lesa, kde jsem si ještě sedl na chvilku na paty pod starou borovicí, a pak se vrátil oklikou svou horní přístupovou cestičkou k mému „srnčímu pelíšku“. Půlměsíc září v mlhách vysoko na nebi, ale mrtvé oči ležícího srnečka jej nevidí. Bude pěkná a teplá jarní noc. Dobrou noc!

Pátek 25. května 52

Dnes jsem chtěl jít zase někam dál mimo les a za hranice svátečních dní, ale chtělo se mi také spát, a proto jsem jenom vystavil slunci nabíjecí sběrače a šel jsem si lehnout.

Ne že by se dnes spalo lépe než včera; také dnes mne budily otřesné výbuchy z továrny a ohlušující stíhačky. Jedna z nich dokonce podle zvuku přeletěla nízko nad mým stanem! Naštěstí jenom plachtila, nemajíc zapnuté motory. To by byl zcela jiný rachot! Na vojně jsem, coby protiletadlový dělostřelec, na vlastní kůži velmi dobře poznal, zač je toho loket, přeletí-li člověku nízko nad hlavou stíhačka se spuštěnými motory: to člověk mimovolně padá k zemi, zacpává si oběma rukama uši a není s to proti tomu nic dělat!

Dnes se také ozývá zdola od koupaliště živá hudba z každoročního festivalu Rockoupání. Už včera ráno jsem tam viděl jakési známky příprav, přenosné záchody a velký vojenský stan. Nejdřív se ozval dunivý zvuk, jako kdyby někde lesem jel těžký stroj. Ale záhy jsem v těch úderech rozpoznal zkoušku nazvučování bicích nástrojů.

Odpoledne už mne nebavilo ani spát, ani číst, a tak jsem si šel sednout ven do lesa pod strom. Pozoroval jsem ptáčky a na nic nemyslil. Asi jsem tak zůstal sedět dlouho, protože najednou přiletěl jeden kos a chtěl si na mne sednout jako na neživou, nepohyblivou věc. Teprve v těsné blízkosti, roztahuje již doširoka své černé brzdící letky, seznal svůj omyl, strhl prudce svůj let stranou, přistál v hustém porostu bříz, chvilku tam poskakoval, načež konečně s ostrým pípnutím odletěl.

Nasávám pachy, jež přinášejí k mému nosu závany větru. Jednou jsem ucítil silnou vůni jako z nějaké voňavky. Otáčel jsem se na všechny strany, pátraje po původu té vůně. Cítil jsem v tom pachu člověčinu. To by bylo samozřejmě nemilé. Hledal jsem v okolí navoněnou ženskou, ale nikoho jsem neviděl, nic neslyšel, jen jsem cítil tu sladkou vůni jako z rozkvetlé rostliny. Žádný rozkvetlý strom, keř ani bylina se však v nejbližším okolí nenacházejí – co to jenom je?

A pak to přestalo. Sedím tedy uklidněn dál, když za chvíli znova táž vůně! A zase se otáčím a zase zkoumám okolí – a nic, nikdo. To je divné... A po malé chvíli zase ta vůně zmizela. Snad tudy někudy přešla sem a tam ženská a já prostě pokaždé ucítil její voňavku.

Zcela jiný pach jsem ucítil linout se od mrtvého srnečka: je to nezaměnitelný pach rozkladu. Už jej cítím i já, kromě mnoha a mnoha much, které mrtvolu obsypávají. Srneček už vůbec nevypadá jako živý; začíná vypadat opravdu špatně: opadává mu srst, má nafouklé břicho, jeho vzdorné oči obsadily roje hladových much a už se nedívají do nebe. Veškerý vzdor tohoto hrdého tvora zničil malý početný hmyz, který se živí nečistotami, hnilobou a výkaly – vzorový příklad konce veškeré pýchy a všeho boje životního. Nakonec se nafouknete nikoli pýchou, nýbrž hnilobou, a obletují vás nečisté mouchy – ale ne kvůli obdivu.

Toulám se lesem až do tmy. Já jak začnu, tak nevnímám čas. Zdola je slyšet hudba tím víc, čím umlká postupně les. Teď dokonce rozpoznávám jednu písničku od skupiny Garáž – mám ji totiž doma na desce. Páni, to už je dneska taky vykopávka! Ti hudebníci budou mít v současnosti už nejméně šedesátku roků na krku. Já sice hudbu poslouchám pořád, ale už ne tak často a nahlas jako dřív, jako zamlada. Spoustu hudebních nahrávek mám díky svému kapesnímu počítači i tady venku v přírodě, ale víc než lidskou hudbu mám raději lesní ticho a ptačí zpěv.

Den se krátí. Škaredí se nebe. Teď zas pro změnu cítím ve vzduchu pach opékané uzeniny. Jídla jsem měl jen na dva dny, zítra je sobota, domů půjdu radši až ráno, abych nemusil potkávat zpité lidi, jichž bude o dnešní noci jistě plné město. Mám narušený časový rozvrh. Musím s tím něco udělat. Uvidíme, jaké bude v příštích dnech počasí.

Sobota 26. května 52

O půl páté ráno už jsem vzhůru jako ti zpěvaví ptáci. Přemýšlím, zda mám jít tak brzo do města. Měl jsem možná raději jít, ale rozmyslil jsem si to a vstal až o šesté. Sluníčko tou dobou také vstalo.

Procházka ranním lesem je něco úchvatného. Potkal jsem dokonce toho srnčího bělouška! Stál kousek ode mne v zeleném poli a nevěřícně na mne koukal. Ani se nehnul. Já jsem klidně šel dál svou cestou, abych ho zbytečně nepoplašil. Teprve potom poodběhl o kousek dál.

Dole pod lesem na koupališti hraje hudba, všude je plno vozů, stanů a také – žel – lidí. Měl jsem jít raději dřív nebo vůbec jinudy, protože opilci, kteří se ještě nestihli vyspat z opice, chlastají dál, a co nesnáším, zdálky na mne mávají a volají. Pod zahrádkami jsem jednoho takového ožralu potkal tváří v tvář. Nesl v ruce láhev, už z dálky bylo poznat, jak se motá, a když jsme se míjeli, znenadání na mne promluvil pletoucím se jazykem:

„Tak co, nebraly, nebraly?“

To mne zaskočilo naprosto nepřipraveného, a tak jsem bez přemýšlení jen krátce odsekl tu moji takovou stroze všeplatnou odpověď:

„Ne!“

Teprve pak jsem si uvědomil, že mne vlastně považoval za rybáře, že mne tím urazil a že jsem mu měl říci:

„Co ti napadá, já ryby nechytám!“

Měl jsem jít dřív – já to tušil. Všude je po těch odporných ožungrech nepořádek, poházené odpadky, láhve a kelímky od piva. Budu mít co uklízet, až to tady skončí a oni vypadnou, protože nikdo jiný to za mne určitě neudělá.

Domů jsem došel v klidu a pořádku. Hrdlička na bříze dál spokojeně hýčká svá mláďátka, vypadá při tom hrdě jako každá správná maminka a předpověď počasí – které stejně nevěřím – je slibná, takže zítra ještě půjdu do lesa na jeden den a pak najedu konečně na osvědčený zaběhaný pořádek pondělí a čtvrtky doma, ostatní dny v lese. Už se těším.

Neděle 27. května 52

Brzo ráno ještě za šera před svítáním se vracím na jeden den do lesa. Doma jsem mezitím konečně objevil způsob, jak zabavit tátu. Připojil jsem mu jeho bezdrátová sluchátka k mému stolnímu počítači a pouštěl jsem mu do uší staré české písničky z třicátých let dvacátého století. Brzy budou staré sto let, ale stále jsou hezké a poslouchatelné, rozhodně neporovnatelně lepší než nejnovější úchylná tvorba. Téměř hluchý táta teď díky mně, sluchátkům a počítačové síti poslouchá zase jednou oblíbené písničky jeho mládí a je spokojený, usmívá se, je klidný a po dlouhé době zdánlivě beznadějného duševního útlumu či rovnou duševní smrti znovu něčemu věnuje pozornost. Je to u něho úplně zázračný přerod ve srovnání s tím, v jakém hrozném stavu byl předtím.

I mně se ty staré písničky líbí, třebaže já je tolik neposlouchám, ale aspoň mi tak nevadí jako ten rámus a řev, který byl slyšitelný ještě po půlnoci od koupaliště, kde právě doznívá hudební festival Rockoupání. Ještě že to tam už končí! Když jsem dnes před úsvitem tudy procházel cestou do lesa, hlasitá hudba tam ještě hrála, tvrdá sice, ale nijak skvělá, spíš taková obyčejná, nevýrazná. To já bych jim pustil z mé sbírky jinačí palby! Návštěvníci většinou zpitě chrápali pod stany, ale někteří byli už nebo ještě vzhůru, řvali tam jako tuři, ale chvályhodně se už chystali k odjezdu. Doufám, že v noci už tady nebudou, až tudy půjdu zase domů. Mile mne pouze překvapilo, že si po sobě uklidili ten nepořádek. Snad to měla za úkol uloženo udělat nějaká k tomu určená úklidová četa, aby si místní obyvatelé nestěžovali a aby jim město příští rok znovu povolilo uspořádat tady tuto velice hlučnou zábavu.

Sotva jsem vstoupil do ještě tmavého jitřního lesa, rámus, „hudba“, rázem přestala. Ne že by měl les takovou zázračnou moc tlumit všechny lidské ruchy, to ne, jen kdosi dobrý tu „hudbu“ konečně k mé úlevě vypnul. Teď už je ticho, teď už je opravdu sváteční klid, teď už jsem zase uvolněný a svobodný, teď už jsem zase jen mezi divokými zvířaty...

„Divokými?“ zamyslil jsem se nad tím slovem. Ne, tenhle zajíček, který mne jako první z lesních zvířat vítá a který tu rozpustile pobíhá po lese, ne, ten není divoký, nýbrž svobodný! Ano, to je to pravé slovo – svobodný! Slovo „divoký“ vzbuzuje spíše dojem čehosi zlého, hrubého a neušlechtilého, co musí nejprve zkrotnout, aby to bylo dobré a hodné a ušlechtilé. Dost možná – ale pak to už nebude svobodné. Daleko spíše mi připadá to slovo „divoký“ záměrně a úmyslně vytvořené lidmi jen na zakrytí skutečné pravdy: totiž té, že takzvaná divoká zvířata jsou naopak mnohem ušlechtilejší a lepší než zkažení a zlí lidé, kteří jim dali přídomek „divoká“, aby je nemusili nazývat svobodnými a sebe zlotřilými zotročilými. Cožpak je tenhle svobodný zajíček nějak divoký? Vždyť je to jen takový malý, plachý, bojácný, lidubojný tvor! Ale hlavně že je svobodný.

Závidím lesním zvířatům jejich svobodu. Závidím jim, že nikdy nemusejí tak jako já opustit svůj rodný domovský les. Já kdybych žil jako ta zvířata stále jen v lese, myslím, že bych byl také tak krásně plachý a lidubojný. Vlastně i tak se já lidí bojím a jim se vyhýbám, i když mezi ně musím občas, někdy, za obživou, zajít. Jsem jako onen ženatý muž, který se hlásil do spolku svobodných, a když mu vytkli, že se oženil, odpověděl: „Ano, jsem ženat – ale nerad!“ Tak i já sice chodím mezi lidi – ale tam se stydím.

Konečně jsem v lese – svobodný mezi svobodnými. Je neděle, celý den bude jistě ticho, žádné výbuchy, žádné stíhačky, žádná hudba, žádný hluk. Konečně se snad kloudně a v klidu vyspím, odpočinu a načerpám nových životních sil. Kdybych les neměl – nic bych neměl.

Je hezky a teplo. Přibližně ve třináct hodin se budím horkem. Svlékl jsem se donaha a vylezl jsem ven ze stanu pozdravit slunce. Pocit naprosté volnosti se tou nahotou vystupňoval až do vrcholné slasti. Chvilku jsem se nahý a bosý procházel kolem stanu po pěšinkách vyšlapaných v trávě. Slunce žhne příliš, raději vyhledávám chladivý stín. Je tady krásně tak o samotě a v teplíčku. Příjemně zchlazen a protažen zalézám zpátky do útulného pelíšku. Čtu si časopisy a pospávám.

Později odpoledne jsem vyspalý, přeležený a číst mě už nebaví. Oblékl jsem si jen kalhoty a vestu, nazul boty a šel jsem si sednout nedaleko odtud pod strom do svého vyseděného důlku. Je to vlastně skoro takový pelíšek, jaký si k odpočinku vyhrabávají srnky; dost se mu alespoň podobá. A v tomhle mém „srnčím pelíšku“ tedy sedím, hledím nepřítomně do blahodárné zeleně lesa a nemyslím vůbec na nic.

Procházím pomaličku lesem. Ale třeba jdu tak pomalu, přece jsem málem šlápl na slepýše! Já jeho neviděl, ale on mne ano. Nezůstal proto jako obvykle nehybný jako větvička, ale mrštně klikatil své beznohé dlouhé tělo na stranu.

Srnečkova mrtvola se následkem horkého počasí rychle začíná měnit v odpornou zapáchající hromadu hniloby. Odpuzuje mne ten příšerný smrad natolik, že už se k zdechlině ani nepřibližuji. I z dálky ostatně vypadá strašně. Celá srst je pokryta hnusnými skvrnami, asi jako když má kočka prašivinu. Nechutný pohled. Nejhroznější je ale ten hnilobný zápach. Jsem zvědav, jak dlouho to bude takhle smrdět a hnít, než se tělo bývalého srnečka načisto rozloží a zbude z něho jen kostra. Odhaduji, že to snad ani do podzimu nebude.

Toulám se dál lesem až do tmy. Potom jsem si vzal ze stanu svítilnu a na sebe vrchní díl své krásné nové ruské „březové“ maskáčové soupravy a šel jsem si ještě na chvilku sednout pod borovici na západním okraji lesa. V dálce se černá tmavý mrak, z něhož šlehají co chvíli blesky. Je to daleko. Hrom se sotva slyšitelně ozve teprv až po velmi dlouhé odmlce. Loučím se pro dnešek s krásným a teplým dnem, jakož i s lesem. V noci půjdu jen na skok domů a pozítří se sem zase rád navrátím. Protože kdybych les neměl – nic bych neměl.

Úterý 29. května 52

Ráno vstávám o čtvrté. Velký měsíc, kulatý jako koláč s tvarohem, se dosud pýří nízko nad západním obzorem. Vracím se do lesa. Je vždycky milé, že mne tam jakoby přivítá nějaký lesní tvoreček. Dnes je to hnědá žabička, zvaná skokan. Věrna svému jménu uskočila z pěšinky do podrostu.

Je teplo už teď za úsvitu a horko má být celý den. V jedenáct hodin shazuji se sebe ve stanu veškeré šatstvo, nahý a bosý se chvilku procházím venku po cestičkách vyšlapaných v trávě, čtu si pak v časopisu Fakta a svědectví o Aloisi Jiráskovi a spím dál. V patnáct hodin se slunce opírá do zadní stěny stanu a uvnitř je dusno k zalknutí. Musím ven. Stelu si proto v příjemném a vzdušném lesním polostínu pelíšek a čtu si dál o smrti Klementa Gottwalda. Venku pod stromy, kde teplý větřík ovívá mé nahé tělo a ptáčci švitoří nade mnou, je krásně a můj pocit volnosti a svobody je tím umocněnější. Hřmí, škaredí se nebe, ale neprší a sluníčko svítí a hřeje dál až do hodiny osmnácté, kdy zapadá za okolní stromy a vzduch se ochlazuje. Nalehko jsem se oblékl a jdu se projít po mých tajných lesních cestičkách.

Ohavný puch, šířící se ze srnečkovy mrtvoly, je dnes cítit mnohem dál. Asi jej nese vítr na svých dalekonosných křídlech přímo mým směrem. Ale když jsem se přiblížil k místu srnečkova skonu – neležel tam! Objevil jsem zdechlinu přibližně o dva metry dál. Někdo ji posunul. Hlava nebohého srnečka ztmavla a zpod její rozpadávající se olysalé kůže vystupují již zřetelné obrysy umrlčí lebky. Dříve tak vzdorovité oči zmizely nyní pod hustými hejny much a rovněž tak čumáček a ústa. Je jisté, že maso a kůže hlavy se rozpadnou nejdřív. Maso ze zadní kýty někdo ohryzal až na kost, která vyčnívá ven. To je vítaná vstupní brána pro další hladové roje much. Mrtvola je jimi doslova obsypána. Je s podivem, že takhle zblízka to tak strašně nesmrdí, jako když je puch přenášen prouděním vzduchu. Ale stejně: dobrou chuť přeji tomu, kdo přesto nepohrdl tímto tak děsně zavánějícím a již tlejícím soustem! To jsou chutě! Já bych to tedy nežral. Ale copak já... leda tak ještě nějaký hodně zhýralý člověk, který už samou zkažeností a nenažraností neví, co by si do té mlsné držky nacpal. Lidé přece mají různé chutě. Pro mne je už dostatečně podivné a nepochopitelné to, že vůbec někdo jí – či spíš žere – jakékoli maso; jedno, jestli zkažené nebo čerstvé, třebaže já sám – neuvěřitelné! – jsem je také běžně jídal až do svých třiadvaceti let. Takže letos to bude už rovných třicet let, co jsem se stal pod vlivem libomoudrých myšlenek a z upřímného soucitu se zvířaty zcela uvědomělým býložravcem. Třicet let! To to utíká... Třicet let čistého dechu a čistého svědomí! Je dobře, že jsem se sám svou nelidskou a nadlidskou vůlí vymkl ze spárů toho nechutného lidského zlozvyku zabíjet zvířata a žrát jejich mrtvé maso, jíst živá vajíčka a pít mléko. Ale na druhou stranu je pochopitelné, že někdo to dělat musí. Někdo musí včas a co nejdříve odstraňovat z přírody povalující se mrchy, aby se světem nešířily nemoci a úděsný puch. Však jsem si už poslední dobou říkal, že asi potřebujeme mít v našem lese víc masožravých šelem a hlavně víc mrchožroutů, aby se po něm tak dlouho nešířil ten ohavný mrtvolný puch. Jsem zvědav, jak dlouho ještě. Dnes v noci budou zas možná na mrtvole pracovat spásné čelisti, aby se tím dříve pročistilo ovzduší mého krásného a svobodného lesa.

Středa 30. května 52

Noc byla teplá, měsíčná, skoro až náměsíčná, řekl bych, protože jsem nemohl spát. Až když jsem si svlékl kalhoty, najedl se a něco málo přečetl, teprve pak jsem konečně usnul jako do vody hozený. Dopoledne jsem z větší části také prospal. Odpoledne jsem se znovu vysvlékl donaha, ačkoli dusno a horko mi nebylo tolik jako včera, a opět jsem si ustlal vně stanu pod stromy. Dnes není takové horko jako bylo včera. Obloha je spíš oblačná než polojasná. Proto jsem se tentokrát vrátil do stanu o něco dřív, když mi na holém těle začala naskakovat husí kůže. Oblékl jsem se a šel se raději projít po lese.

Dnes srnečkovy ostatky tolik nepáchnou na míli daleko jako včera. Ano, přesně tak: ostatky, neboť to, co z něj zbývá, co ostává, to jsou opravdu již jen pouhé ostatky dříve živého tvora, který měl duši, city a bystré smysly, jimiž po svém vnímal okolní svět; tvora, který se čehosi bál a z čehosi se radoval; tvora, který dýchal, běhal a spal. Už dávno usnul navěky. Teď už jen hnije a rozpadává se. Bere si ho země. A mouchy. Žádné hladové čelisti se zatím nevrátily uspíšit dílo zkázy. Stále leží na témže místě v tomtéž stavu. I tak už je ze srnečka pouhý pozůstatek dřívějšího celého zvířete. Ne protože má oči vysáty mouchami a zadní kýtu okousánu až na holou kost, ale protože mu chybí to hlavní – život. Proto už to není plnohodnotné zvíře, ale jen jeho ostatky. Bez života není nic plnohodnotné. A také bez svobody nejsou zvířata a lidé celými plnohodnotnými tvory, nýbrž jen svými žalostnými ostatky. Nesvobodní tvorové jsou jen ubohými živými mrtvolami. Bez ducha volnosti, jímž jsou prodchnuta všecka živoucí stvoření, je každý tvor mrtvý jako kus necitlivé mršiny. I bědní uvěznění tvorové, kteří nemají svobodu, mají přece ještě naději; avšak ten, kdo ztratil život a po životě duši, ten ztratil právě tu podstatnou část, která z něj dělá celého a plnohodnotného tvora. Bez duše, bez ducha, bez svobody – je každý jen ostatkem skutečně živého tvora. Neukazujte mi nesvobodné lidi a netvrďte mi o nich, že jsou to lidé – mršiny to jsou, nikoli lidé! Pouhé ostatky lidí jsou lidé nesvobodní! A zvířata dvakrát tolik! Spíše snesu lidi nesvobodné, kteří beztak nedovedou být svobodní a sami se zbavují svých svobod nebo jeden druhého, opravdové svobody neschopni a nehodni – ale nesnesu pohled na nesvobodná zvířata, jež do tohoto jejich potupného ponížení uvrhli právě a pouze ti lidé bez vlastní svobody, ty hnusné mršiny, ty hnijící lidské ostatky bez duše, bez ducha, bez citu a bez soucitu! Nesnesu to a nenávidím je za to.

Jestliže si cosi cenného odnáším z pobytu v lese, pak je to právě ten duch svobody, jímž jsou prodchnuta zdejší zvířata. A jestliže tu něco ztrácím, pak jsou to ona bezcenná pouta k lidem, jimiž mne oni dlouhá léta marně zavazují k sobě.

Na závěr mé pochůzky lesem usedám jako obyčejně pod starou borovicí s výhledem na západní obzor. Slunce zašlo. Vtom se ozval šustot a z přilehlého vzrostlého pole vyskočil přímo přede mne zajíc. Postavil se na zadní a předními tlapkami si mnul ušiska, oči i tváře a tlapky si posléze olízal. Ani jsem se nehnul, takže zajíc mne nerozeznal a ještě víc se naopak ke mně přiblížil. Mladý hubený zajíček byl ode mne na pouhé tři krůčky, ochutnával, očichával stébla a bylinky – a větřil. Bál jsem se, aby ze mne třeba neucítil člověčinu a nepolekal se – ale kdepak! Nic neucítil. Kdepak by se u mne vzala člověčina; tu už ze mne dávno setřel les a čas! Zajíček nic nepoznal a dál seděl klidně v mé společnosti, jako kdybychom byli dva rodní bratři. Něco mi lezlo po tváři a po krku, lechtalo mě to, ale bál jsem se ohnat, podrbat nebo sebeméně pohnout, abych zajíčka nepolekal. Nakonec rozverně odběhl sám od sebe. Krásná pohádka skončila.

Tahle blízká setkání miluji. Miluji svobodná lesní zvířata, miluji náš společný svobodný les – a nenávidím lidi, kteří jim ubližují. Škoda, že zítra musím do města pro další zásoby, ale doufám, že se zase brzy navrátím.

Čtvrtek 31. května 52

Je jasno a horko. Po obstarání nákupů jedu na kole k Jedlovským rybníkům se vykoupat. Letos poprvé. Zastavil jsem u prvního rybníka, kde nebyl nikde nikdo, svlékl jsem se na břehu pěkně donaha a chystal se vstoupit do vody. Uskočila přede mnou malá žabička, až to žbluňklo. Naklonil jsem se nad hladinu a zkoumám dno. Plavou tam hbitě nejméně tři pijavky. Tento nález mne nepotěšil. Pijavice nesnáším. Dříve tu byly sice také, ale letos jsou nějaké čilé a je jich víc. Nějak se nám rozmnožily. Těchto krvesavných červů se štítím. Je mi odpornou představa, že bych se měl koupat spolu s nimi a že by se na mne mohly přisát. Brr, odpudivá představa!

Tak jsem se zase sbalil a ujíždím k jinému rybníku. Z břehu jsem se při tom oblékání díval dolů na palouk na nicnetušící srnku. Byla blízko, přímo pode mnou. Zdálo se, že jí moje přítomnost nevadí, ale bylo to opravdu jenom zdání – jenom si mne prostě nevšimla. Nečekala, že by se tu mohl zjevit člověk. Ale když si mne nakonec všimla, utekla přes les k jetelišti, přes které jsem potom jel. Tam jsme se tedy potkali podruhé. Chudák srnka – asi si pomyslila, že ji snad pronásleduji...

U druhého rybníka jsem se konečně usadil natrvalo. Voda je báječná, teplá a čistá. Koupu se a sluním samozřejmě bez plavek, úplně nahý. Podložku jsem rozložil na posekanou loučku pod náspem, kam není odnikud vidět. Nikdo a nic mne nerušilo. Na protější pastvině se mi naskýtal výhled na stádo černých krav i s telátky. Po silnici téměř nic nejezdilo, všude byl klid a mír.

Třikrát, do třetice všeho dobrého, jsem se příjemně svlažil a na slunci trochu i opálil. Napoprvé to stačí až až. Nechci se spálit. Nic se nemá přehánět a všeho s mírou.

Cesta tam i zpátky vede malebnou krajinou a krásnými lesy. Je tady hezky. Líbí se mi tu. Tady jsem doma. A doma je doma – domovu se nic nevyrovná. Tady je nejlépe. Všecko tu znám; každou lesní cestičku, každou louku, každý rybník... Tak rozlehlá krajina se rozprostírá z vyšných vyhlídek, tak velká, dálná a široká, ale přitom tak důvěrně známá. To mám rád. Častokrát jsem tudy chodíval, všechno tu osobně prochodil a všechno tady dokonale znám. Všude tady jsem zkrátka doma. A jsem rád, že je tato širá země mým domovem. Byl jsem blázen, že jsem hledal pochybné štěstí v cizině. Doma je doma.

Pátek 1. června 52

Někdy musí člověk odjet do ciziny, aby tam našel domov – ale ne v cizině, nýbrž doma. A rovněž v mém případě stejný člověk, jemuž, jak se zdá, raší na hlavě srnčí parůžky, musí odejít z lesa domů, aby tam našel svůj pravý domov – ale ne doma, nýbrž v lese.

Dnes před svítáním mne v mém domovském lese prvně jakoby vítá štěkot jakéhosi neviditelného srnce. Ale největší štěstí mám ráno raníčko – na kočky. Viděl jsem celkem tři: první hned u nás na sídlišti, druhou na louce pod lesem a třetí při jedné z přístupových cest k mému pelíšku. Všechny tři kočky měly jedno společné – strakatý kožíšek. Zvláštní náhoda. Jako kdyby mne po celou cestu z domu až do lesa provázela jedna a táž kočička.

První, co jsem udělal po příchodu do stanu, bylo to, že jsem vyžahl zbytek nápoje v jedné ze tří velkých lahví. Po včerejším velkém horku mám pořád ještě velkou žízeň a plně jsem dosud neobnovil správnou hladinu vody v těle. Příjemné teploučko panuje i teď v brzkých ranních hodinách před východem sluníčka. Doufejme tedy, že nám dobré počasí vydrží i nadále.

Žel, nevydrželo. Odpoledne jsem ještě nakrátko vytáhl podušky ven ze stanu a ustlal si pod stromy, ale pak se nebe zamračilo, zahřmělo, zabouřilo a spustil se déšť – po dlouhém období sucha.

V místním plátku na námět toho sucha psal jakýsi na slovo nedůvěryhodný odborník, že se u nás mění celkové podnebí na suché, že se tím pádem množí škůdci a že voda bude vzácná a tedy dražší. Tento jeho článek ovšem musil vzniknout právě za tohoto výjimečného a krátkodobého sucha, jinak by u veřejnosti neměl vůbec žádnou váhu. U mne se neshledal s důvěrou vůbec. Já tedy nevím, vysoké vzdělání nemám, mám jen mnohaleté lesní učiliště v přírodě, ale ten člověk, ten odborník na slovo zaujatý asi nezná základní přírodní zákony, jako je zákon zachování hmoty a hlavně zákon rovnováhy. Zřejmě neviděl v životě ani obyčejné kyvadlo (například u nástěnných hodin), kyvadlo, díky němuž mimo jiné francouzský fyzik Léon Foucault pochopil a dokázal kulatost Země a její otáčení. Pisateli článku se z toho zemského točení zjevně zatočila hlava tak, že blouzní. Z toho sucha mu nejspíš úplně vyschl též mozek, že neví, že v přírodě se všecko uvede samo sebou do opětovné rovnováhy a že to vyvážení podobá se pohybu kyvadla z jedné krajní polohy na druhou. A co se konečně týká škůdců a drahoty vody, ptám se, je-li to snad sama příroda, kdo přírodě škodí, a ne člověk, a není-li za drahotu vody odpověden spíše nějaký lidský škůdce, který se obohacuje na základních životních potřebách, jako je například pitná voda, která vždy bývala dostupná každému bez omezení a v libovolném množství. Z celého toho článku zkrátka cítím obyčejnou lidskou hloupost, malý lstivý podvůdek a velký vypočítavý obchůdek právě tak jistě, jako z člověka cítím člověčinu. Člověku se nedá věřit naprosto a vůbec nic. Za vším jeho konáním, myšlením, mluvením a psaním neomylně cítím jednu velkou všelidskou lež. Málokdy jsem se v tomto svém celoživotním pocitu spletl a zklamal. Nakonec nachytám každého člověka při nějaké lži, ať mluví pravdu sebelépe a sebedéle. Nikoli pravda, nýbrž lež vždy vypluje nad hladinu vody jako onen pověstný olej (asi petrolej) a nic na tom nezmění ani hloupá snaha vysušit tu vodu alespoň slovně, když to nejde přirozeně. Kdepak – všichni lidé lžou tak přirozeně, jak nepřirozené je jejich bytí. Ze všech lidí skapává déšť lží tak zákonitě, jako dešťová voda s nebe, ať trvá sucho a pravda (nebo suchá pravda) jakkoli dlouho. Věčný zákon rovnováhy, zákon zachování hmoty, pravdy a lži vždy dojde nakonec projádření.

Prší a kape až do večera. Tady máš to svoje sucho, ty vole! Až se na Medardovu kápi rozprší, bude se zase žvanit o potopě a příštím vodním světě, kde pevná půda pod nohama bude vzácností a kousek souše se bude vyvažovat zlatem, aby na tom všelijací vodníci a podvodníci vydělali – já je znám. A zachová-li se obvyklá střída suchého a vlhkého počasí podle odvěkého přirozeného řádu, budou ti blbouni zase škrábat o krajně rozkolísaném podnebí budoucnosti, kdy nebude možné vůbec žít na povrchu zemském, aby různí vykukové prodávající podzemní kryty či lety na jiná vesmírná tělesa mohli vydělávat na lidské hlouposti a na důvěře lidí v lidi – já je znám.

Sobota 2. června 52

Dopoledne si čtu v časopisu My. Rozčilují mne nejrůznější chyby v článcích a příliš časté slohové nedostatky, na které nejsem zvyklý z krásného písemnictví. Věty mnohokrát postrádají podmět, podmět se často neshoduje s přísudkem, vynechávané jsou předložky, čárky oddělující souvětí nejsou správně umísťované, špatně jsou rozdělována slova na koncích řádků, a to už vůbec nemluvím o mnoha a mnoha překlepech, které hyzdí jinak mnohdy poutavé článečky. Přitom nejprostším jedním přečtením si po sobě, co pisatel sesmolil, by mnohé své chyby jistě hravě objevil a opravil, ale on kašle na čtenáře a nechá to tak být, ať se tím škrábancem každý prokouše, jak umí. Tohle pokládám za přímou urážku a pohrdání čtenáři. A pokud mne někdo soustavně takto uráží a pohrdá mnou a mým časem, brzo se od něho odvracím. „To nevadí,“ řeknete možná, „že je to blbec, hlavně že je to vlastenec.“ – No vidíte, a já si přesto stále myslím, že vlastenectví začíná v první řadě tím, že nebudu kurvit mateřský jazyk!

Vadí mi také příliš časté a okaté křesťanské náměty a zvyky, vydávané pomýleně za naše národní dědictví. Není to pravda. Křesťanství není naším původním náboženstvím, stejně jako jím není islám, který nám teď vnucují. Naší původní vírou je soustava pohanská, keltská, slovanská, germánská a antická, nikoli židokřesťanská! V tomhle bodě neznám žádné žerty. Neboť za tisíc let by s tímhle přístupem k dějinám mohli naši potomci tvrdit, že naším národním dědictvím je víra arabského Mohameda, pokud se vládcům světa podaří přimět nás k nedobrovolnému přijetí islámu, jak zamýšlejí a jak se hodně, ale opravdu hodně snaží.

Pro zábavu jsem si také zkusil vyplnit jednoduchý test, zda a v jaké míře jsem připraven na nečekané krizové okamžiky, například na nenadálé zhroucení civilisace. Neočekával jsem od výsledku nic určujícího nebo směrodatného – jen jsem se chtěl pobavit. Dopadl jsem samozřejmě špatně, jako ve škole, s nejmenším možným počtem bodů, a bylo mi oznámeno, že „sami, bez cizí pomoci, nejspíš nepřežijete.“ – Bez ohledu na to, že mým úmyslem není přežít za každou cenu, nýbrž důstojně žít, nic jiného jsem ani nečekal, v lepší výsledek ani nedoufal. Nemám totiž doma nezbytnou lékárničku z esenciálních olejů pro první pomoc, včetně tea tree oleje (dobrá Přírodo, to jsou blbci, vždyť to není ani česky!) a tymiánového oleje, nemám vysílačku, nemám v nádrži osmdesát litrů paliva, protože nemám nádrž ani vůz, nemám doma zásoby jídla na rok a déle, nemám pušku a neumím a ani nechci umět zpracovat zvíře na maso.

Co se týče té poslední podmínky k přežití, musil bych totiž být přesvědčen, že můj život je cennější než život onoho zvířete, které mám umět zpracovávat na maso. Dejme tomu, že bych byl schopen obětovat neškodné zvíře pro své přežití. Ale právě proto bych to asi neudělal, protože o mé nadřazenosti nad zvířetem nejsem úplně přesvědčen. Co jsem já, aby kvůli mému dočasnému životu umíralo nevinné zvíře? Kdežto obyčejný člověk, o kterém jsem naprosto přesvědčen, že jeho život není cennější než život zvířete, by to udělal beze všeho. On by to zvíře bez výčitek klidně zabil, zatímco já ne. Jsem zkrátka břídil, který sám, bez lidské společnosti, nepřežije. Pobavil jsem se dobře, díky! Ale něco vám, lidé, řeknu: Radši zemřu sám, než abych přežil s vámi!

Odpoledne jsem se šel projít po lese, ale opatrně, abych nepotkal žádné lidi a nemusil s nimi přežívat. Je sobota, volný den, jistě se tu budou někteří z nich potloukat. Na žádné dobře přístupné cesty dnes vůbec raději nevstupuji. A vyplatilo se. Právě od toho nově dlážděného průseku jsem slyšel ženské hlasy. Ještě že nedokážou být chvilku zticha – moje výhoda, moje přežití.

Srnečkovy ostatky znovu za mé nepřítomnosti někdo posunul a něčí ostré hladové čelisti je trhaly na kusy. Šel jsem blíž, ale najednou jsem se leknutím zarazil – málem jsem šlápl na utrženou, až na kost ohryzanou srnčí zadní nohu! Válí se tu na deset kroků od zbytku srnečkovy rozkuchané zdechliny. Takhle postupně úd po údu bude mršina mizet. Ale řeknu vám: už aby to bylo, protože smrad z ní se linoucí je tak strašlivý, že blíž už tentokrát nejdu. Ještě horší zápach je cítit po větru. To je něco tak hrozného, že na zpáteční cestě jsem se tomuto místu hrůzy raději velikým obloukem vyhnul. V nejsilnějším bodu výskytu toho strašlivého smradu to zapáchá jako nejhnusnější hnilobné výkaly, které kdy vysral na tento svět masožravý člověk – smrdí to úplně stejně.

Nedaleko odtud jsem vyplašil ve vysoké trávě spící srnku. Utekla směrem k zdechlině. Zajímalo by mne, co si asi taková srnka pomyslí, ucítí-li pach rozkládající se soudružky a uvidí-li ji mrtvou. Nejspíš asi to, co bych si pomyslil já, kdybych ucítil a uviděl tlejícího člověka: že je to hnusné a že chci být odtud honem pryč. Ale protože jsem víc srnčí muž než člověk, soucítím víc se srnci než s lidmi. A proto pociťuji větší bytostnou úzkost nad jednou mrtvolou srnce než nad miliardami mrtvých lidí.

Večer jsem se šel ještě jednou projít. Srnečkovu zapáchajícímu pohřebišti se vyhýbám. Kdybych byl věděl, jak hrozně bude jeho mršina smrdět, byl bych ji ještě začerstva odtáhl někam hodně daleko, kam nikdy nechodívám. Naštěstí jsou na světě pořád ještě lepší věci než smrt a smrad, a tak vonné kvítky čtyř lesních vrbovek mně dávají zapomenout na pach rozkladu. Možná proto se mrtvým hážou do hrobů květiny.

Vyhlížím po západu slunce z okraje lesa do dálky, kde se proti obzoru rýsuje Buchtův kopec. Nedaleko odsud vidím na poli dvě srnky. A vida, je to náš známý běloušek s maminkou! Les je malý a všichni se tu známe, že?

Při dojemném pohledu na ty dvě nevinné srnky jsem si znovu zkusil představit, že musím zabít zvíře, abych přežil. Zabít třeba tyhle dvě srny, abych já mohl žít. Já na úkor jich. Ne, to je prostě nepředstavitelné, to je nemožné. Nezabil bych a nesnědl srnku, tak jako by člověk nezabil a nesnědl druhého člověka. Jenže lidé se mezi sebou vraždí a z hladu či při úchylném náboženském obřadu druh druha i sežere. To já ne. Tohle já bych svým bližním srnkám a vůbec všem zvířatům nemohl udělat. To bych radši spásal trávu jako ty srnky.

Neděle 3. června 52

Brzo ráno o půl páté, sotva se v lese trochu rozednilo, jsem vstal a šel do Liboháje ke studánce pro vodu.

Je to ale krása ten jitřní les! Čím to asi bude? Aha, už vím: to je tím, že tu ještě nejsou žádní lidé. Zato může člověk vidět mnoho různých zvířat, neboť já i zvířata ze zkušenosti víme, že takhle brzo ráno bývá příroda zpravidla ještě liduprázdná. Vidět lze dokonce i mne.

Je tak krásně v jitřním lese! Ptáci v tuhle časnou dobu nejvíc zpívají, a někteří se nebojí zapět mi i hodně zblízka do napjatého ouška. Za lesem na posečené louce, zčásti ještě zamžené, sedí na zadečku jako poslušný pejsek liška číhající na kořist u nějaké myší díry. Ale jakmile mne uviděla, dala se na rychlý úprk k nejbližšímu lesu. O kus dál na téže louce se s klidem prochází srnka, mne si nevšímajíc a já si nevšímaje jí; odbočuji totiž na lesní pěšinku, která vede k Šibeničnímu vrchu a dál přes sjezdovku až k prameni.

Na vrcholu té sjezdovky jsem svým příchodem vyplašil zajíčka a krátce jsem se tam zastavil, abych se odsud rozhlédl po otevřeném východním obzoru. Mé rodné městečko je odtud vidět jako na dlani. Slunce ještě zpoza oblačnosti nevyšlo.

Konečně scházím do Liboháje ke studánce. Ale těch nedopalků co je všude po zemi poházených i ve studánce! Jaký příšerný nepořádek tady ten dobytek kuřácký udělal! Sběř! Hovada! Zkrátka lidé.

Mou nejvážnější námitkou proti hnusnému zlozvyku kuřáctví není snad jeho škodlivost pro zdraví kuřáků – na to upřímně kašlu, že je někdo tak blbý, že se dobrovolně ukašle k smrti, ať chcípnou třeba všichni –, ale vadí mi to, jaký nepořádek po sobě ti kuřáci nechávají. To máte všude; všude se po nich válejí špačky a prázdné krabičky od cigaret. Nejvíc to však bolí nacházet je v čistém lese a v neporušené studánce. Tam by to být nemělo. Hnusní, odporní kuřáci!

Mohl bych ty nedopalky vylovit alespoň ze dna studánky, ale je jich tolik, že jsem to prostě vzdal. Navíc je hnusné sahat na ně a se štítivostí mně vlastní před vším lidským je hnusné si představovat, že je drželi v uslintaných tlamách lidští dobytci. Ať si tady žijí sami ve svých vlastních hnusech, ti dobytkové, já sem až tak často nechodívám! A ať se ukouřejí, ať chcípnou, ať se zalknou ve vlastní špíně a rakovině!
Co to je vůbec za smradlavý druh, ti kuřáci? Někteří jsou tak blbí, že si dokonce myslejí, že kouření není tolik škodlivé, jak se povídá, nebo že je naopak zdraví prospěšné, vonný dech, štíhlost postavy, myšlení a soustředění podporující. Jiní jsou ještě blbější, když tvrdí, že nemohou přestat kouřit, poněvadž jsou na tom závislí. Já jsem také jako mladý a blbý kouřil, ale když jsem dostal rozum, beze všeho jsem prostě přestal a žádnou potíž či závislost jsem nepociťoval. Nejblbější jsou ovšem ti kuřáci, kteří jsou přesvědčeni, že tím, že kouří, se vlastně bouří proti těm, kdož teď kouření všude zakazují, a že provozují vlastně jakýsi odboj proti zvůli vrchnostenské. A to jsou tak blbí, že je nenapadne, že třeba proto vrchnost zakazuje kouřit, aby tím zvýšila přitažlivost kouření a ochotu platit za cigarety čím dál vyšší a vyšší ceny? Zamyslete se nad tím. A nad sebou. Já osobně kdybych kouřil, tak by mně překáželo v požitku asi nejvíc také to, že na mém blbém, dobrovolném ničení si vlastního zdraví za mé velké peníze někdo jiný, kdo ty hřebíky do mé rakve vyrábí a prodává, vydělává velké a ještě mnohem větší peníze a že tím pádem získává i velkou moc – nade mnou, nad mou zemí, nad národy. Tomu se po staročesku říká „tučné svini řiť mazat“. Nebo se snad bláhově domníváte, že tato tučná a mocná nadnárodní svině, která svou mocí ovládá i vlády, by se nechala jen tak nějakými zákazy připravit o své tučné zisky? Přemýšlejte o tom ještě jednou!

Kuřáci jsou zkrátka odporný špinavý dobytek a blbá hovada, která si nezaslouží moji účast. A proto naplňuji své dvě prázdné láhve vodou (snad čistou), snažím se nedívat na ty upatlané špačky, abych se hnusem, odporem a štítivostí nepozvracel, a stoupám zase klidně zpátky.

Jaký krásný je dnes ten jitřní les! Hned nad studánkou se cosi malého štíhlého mihlo v podrostu. Asi kuna nebo veverka. Ptáci pořád tak snažně zpívají – a někteří i hodně zblízka –, že je radost procházet se tímto liduprázdným lesem. U rozcestí ještě vidím jednu poslední srnku a pak už nic, ani na lukách. Zvířata i já se zase postupně vytrácíme a mizíme ve svých lesních úkrytech. Jen ti ptáci stále krásně zpívají...

Po obědě konám malou procházku po okolí. Fouká to studeně od západu, ale otepluje se. Svými tajnými cestičkami jsem se dostal až k srnečkovým ostatkům. Zase s nimi někdo pohnul. Něčí silné čelisti ukously konec kosti z utržené nohy volně se povalující opodál a zbytek těla dál někdo okusuje. Blížím se k smrduté zdechlině se zacpaným nosem. Brzy to bude víc kostra než maso. Zezadu skrz kýty se čelisti prokousávají k vnitřnostem. Hlava nebohého srnečka je zvrácena a ústa otevřena, jako by chtěla vykřiknout: „Dost! To bolí! Nervi mne a netrhej, já chci zase žít!“ Ale na život už je pozdě. Už nemá jak a čím žít. Už ho nic nebolí. Už ho nic neoživí. Už nevstane. Bývalé krásné srnečkovo tělo je již jen chudým kusem ohyzdné, neúplné flákoty s oddělenými údy.

Obešel jsem pomalu v klidném rozjímání svůj lesní okrsek a vracím se do stanu. Pro větší pohodlí jsem ze sebe sundal veškeré šatstvo, vybral z kůže přisátá drobná klíšťátka a úplně nahý a spokojený se začítám do nejnovějšího čísla časopisu Šifra. Je věnované zázrakům přírody. O těch bych já mohl vypravovat také své... Proto čti dál, milý čtenáři tohoto mého deníčku, já ti budu vyprávět.

Při závěrečné večerní procházce pozoruji srnce vycházet z denních úkrytů a mířit ven z lesa k pastvinám. Já též na konci dne usedám pod starou borovicí na západním kraji lesa a loučím se s pohasínajícím světlem.

Najednou ve směru od silničky začal povykovat vyplašený srnec! Ale jak! To nebyl povyk, to byl přímo poplach! I já jsem se znepokojil, vždyť jsme jedné krve, a začal jsem sledovat přístupovou cestu, neblíží-li se po ní nějaký člověk, například myslivec. Ale zíral jsem dlouhou dobu do šera lesní cesty nic podezřelého nevida. Srnec asi na někoho narazil u té silničky a teď ještě dlouho poté huláká na celý les. To má z toho, že k té silničce chodí. Já tam ve dne nechodím už dávno, protože jsem tam také několikrát potkal lidi a vyplašil se tím a rozčílil jako tenhle srnec. Měl se zeptat na radu zkušenějšího srnce, já bych ho varoval.

Vypadá to, že už jsem lepší, moudřejší a zkušenější než některá zdejší zvířata – to je co říci. Na tu silničku bych vkročil leda hodně brzo ráno, jako dnes, když jsem šel pro vodu, nebo až po půlnoci, tak jako o dnešní půlnoci, až půjdu domů pobýt na jeden den s rodiči, nakupovat, vykoupat se, vyčistit zuby a převléci se do čistého.

Úterý 5. června 52

Pokaždé mne jakoby vítá nějaké milé lesní zvířátko, když se vracím z městečka zpátky do svého srnčího pelíšku. Dnes ráno to však nebylo jen takové obvyklé, obyčejnské přivítání, jako spíš rovnou vítězná slavobrána se všemi poctami – mou cestu lemovalo celkem pět srnek!

Před silničkou u pastvin vycházím nakrátko z lesů a rozhlížím se po otevřené, liduprázdné louce. Nikde nikdo, jen tam u silničky, přes niž musím přejít, se pase jedna osamělá srnka. Pomyslil jsem si: „Nedá se nic dělat, ale asi tě, milá zlatá srnečko, budu musit vyrušit.“

Šel jsem dál, blíže se k ní, ale ona nic. Neutekla! Zvedla jen hlavu, napjala slechy a klidně se na mne dívala. Myslil jsem si: „Dobrá, ale až půjdu kolem ní, tak přede mnou určitě uteče.“

Ale ani potom neutekla! Pokojně za mnou jen postupně otáčela hlavu jako slunečnice každým dnem otáčí se za sluncem – ale neutekla. Neutekla! To je nádhera! Vůbec se mne nebojí tento plachý lesní tvor a klidně a s důvěrou ve mne nechá mne projít v těsné blízkosti okolo ní! Vpravo ode mne srnka na louce a vlevo v lese další.

Jsem poctěn. Nevěřím svému štěstí. Jdu tedy bez zastavení dál s hlavou pokorně sklopenou a jen po očku se dívám na tu srnku.

Posléze přecházím pomezní silničku a konečně vstupuji do mého lesa. A tu hned vpravo blízko u cesty stojí klidně mezi stromy další srnka a s důvěrou se na mne také dívá, aniž by se plašila a utíkala! Neuvěřitelné štěstí!

Se stejným chováním pokračuji dál k včelínu a k tůňce, kde v poli u kraje lesa zase stojí ten malý srnčí běloušek. Jeho matka opodál přechází přes cestu, načež dlouhými skoky vbíhá do lesa. Žádná z těch srnek se neplaší, nepovykuje, nevyhlašuje křikem poplach (jako předevčírem večer před tím neznámým člověkem), ale s důvěrou, klidně a beze strachu mne přijímají mezi sebe. Mne, neobyčejného člověka! Moje vysněné přání a neuskutečnitelná touha se po letech strávených v lesích konečně naplnily. Ony se mne nebojí! Stal jsem se jedním z nich, stal jsem se srncem, stal jsem se jejich důvěrně známým přítelem, soudruhem a běžným spoluobyvatelem jejich lesa, na kterého jsou zvyklé a kterého bez obav přijímají mezi sebe vědouce, že jim neublížím. Ach, to je pocta, to je štěstí!

Jak milé je být po jednom dni stráveném mezi lidmi opět v lese mezi mlčenlivými stromy a němými zvířaty! Neboť ti, kteří jsou nadáni lidskou řečí, mne často rozčilují tím, co říkají, a popuzují mne svou hloupostí. Například včera jsem zůstal naprosto otřesen nad tím, že mnozí dnešní Čechové neumějí správně česky a že už dokonce ani nerozumějí významu některých českých slov. Vždy jsem sice věděl, že lidé jsou blbci, ale po včerejším poslechu pořadů Svobodného vysílače jsem seznal, že jejich blbost se čím dál víc prohlubuje a že nezná mezí. Nejhorším otřesem však bylo, jak říkám, pro mne zjištění, že Češi nerozumějí česky. Nejméně ve dvou rozhlasových pořadech se dohadovali s posluchači i hosty nad významem českého slova „zpovykaní“. To je pro ty blbce cosi neznámého, nad čím musejí přemýšlet, zatímco pro mne je nepochopitelné, že to neznají, a tím spíš mne to bolí, ježto právě já to krásné české slovo „zpovykaní“ – přídavné jméno pro otravné, protivné lidi, kteří stále dělají nějaký povyk čili řvou a jsou hluční – často a rád používám ve svých spisech. Otřesné dvojnásob je tudíž pro mne zjištění, že vzácní moji čtenáři možná ani netuší, o čem vlastně píši (i když moji pravověrní čtenáři snad nejsou takoví blbci), a číst mne mohou jen s obtížemi anebo s výkladovým slovníkem češtiny. Kdyby ti blbci neznali význam některého přejatého cizího slova, dalo by se to ještě pochopit a vysvětlit nedostatkem vzdělání, ale že Češi nerozumějí ryze českému slovu a všelijak mylně si je vysvětlují, mnohdy i ve zcela opačném smyslu, to je nadmíru zarážející a varující.

Myslím, že je to tím, že naši lidé už nečtou knihy starších českých spisovatelů, a tak postupně mizí používanost a pochopitelnost některých méně obvyklých slov. Považuji to do budoucna za mimořádně nebezpečný jev. Neboť takto postupně by se mohlo z povědomí Čechů vytrácet slovo za slovem, až bychom nakonec neznali, nepoužívali a nerozuměli češtině vůbec, čímž by ovšem náš krásný jazyk zanikl a náš národ s ním, což by byla, myslím, věčná škoda. Čeština má totiž tu zázračnou moc, že převedou-li se do ní naráz všecky ty rádoby učené tlachy našich rádoby učenců se všemi těmi jejich ismy, jakož i všecky nejnovější cizácké výrazy, přejímané bezmyšlenkovitou nápodobou naším bodrým lidem, zjistíme, že to jsou ve skutečnosti všecko směšné nesmysly a prázdná slova bez obsahu. Řekni to česky, vole! A nemůžeš-li, tak drž hubu!

Proto stále zdůrazňuji potřebu nového národního obrození, jakož i nutnost číst staré české knihy s bohatou českou slovní zásobou a více používat češtinu na úkor cizích slov i v naší běžné řeči a psaném projevu. V tomto smyslu jsou všechny nové a nejnovější knihy, noviny, časopisy, filmy, televize, rozhlas, internet a dokonce i příliš časté naslouchání řečem současných lidí a účast v jejich hovorech stejně zhoubné. Však již teď nemohu vystát číst a poslouchat tu současnou podivnou, zmatenou směs angličtiny a češtiny, která se vydává v důmyslném přestrojení za naši mateřštinu, za jazyk český, jenž kdysi dávno byl krásným a bohatým jazykem, a vracím se pravidelně pro potěchu i pro útěchu k ohmataným stránkám starých knih našich českých národních buditelů. Neboť probudit bys, národe český, už věru potřeboval jako sůl!

Odpoledne, příjemně vyspán, odpočat a zklidněn lesním tichem, potuluji se nahodile mezi stromy. Srnečkovy bídné ostatky leží opět o krok dál, jak je rvaly na kusy a cloumaly jimi hladové čelisti neznámého dravce. Od původního místa skonu tak byla mršina přesunuta už o dobrých dvacet kroků. Zbývá z ní teď sotva o málo víc než kostra potažená děravou seschlou kůží se zbytky srsti. Druhá zadní noha je též oddělena od trupu, vyžraného zezadu až po hrudní koš a páteř, která vyčnívá jako ocas. Smrad je přesto stále odporný.

Využívám stále ještě uzavřené pusté silnice a jdu se lesem podél ní nenápadně podívat k bráně továrny na výbuchy, zdali před ní pořád stojí tank s pouštním krycím nátěrem. Jde se k ní pěkným a prostorným vysokým lesem, který by byl jinak vhodný k pravidelným procházkám, ale odrazuje mne jednak ta silnice, a zadruhé přílišná blízkost továrny včetně obytných budov. Lidé, kteří za továrními branami bydlí, mají psy, takže je sem mnohdy chodí venčit. Je to tu sice pěkné, ale neměl bych tady potřebný klid, protože bych se bál, že mi někdo znenadání vpadne do zad. A až znovu otevřou tu silnici, pro hluk od projíždějících vozidel se zde nebude dát být už vůbec.

Došel jsem pěkným malebným lesíčkem a úzkou pěšinkou až k bráně závodu. Tank je tam. Mohu se obrátit a uspokojen jít zase zpátky. To už se pomalu slunce kloní k západu. Byla to hezká procházka, byl to hezký den. Škoda, že tak rychle uplynul, jako by to byl sen.

Středa 6. června 52

Je hezky, je slunečno a teplo. Většinu dne jsem strávil v úkrytu, kde jsem úplně nahý střídavě spal, četl si nebo se bos procházel v trávě v okolí stanu. Nikam jinam dál se mi jít nechtělo, cítil jsem se unaven a nevyspán. Už jsem na tom skoro jako táta. Životní síly ubývají i mně.

Ale když se nad tím pořádně zamyslím a zavzpomínám, tak zjistím, že jsem byl takový odjakživa. I před lety, i v mládí a dokonce i v dětství. Vždy jsem byl takový usedlý, lenošný a málo do světa. Máma mi říkala už jako dítěti, že budu mít domáckou povahu. O mnoho se nezmýlila; jen si určitě nepomyslila, že to „doma“ nebude jednou v domě, v bytě s ženou a s dětmi, zkrátka s rodinou, nýbrž v lese pod stanem a se srnkami.

K večeru, když jsem se pomalu potuloval lesem, jsem viděl dvě srnky „se namlouvat“. Srnec uháněl srnku. Ani na to jsem já nikdy nebyl. Nikdy jsem žádnou holku neuháněl. Připadalo mi to vždy nedůstojné a trapné a styděl jsem se, že bude na mně znát, o co mi jde a o co jde všem lidským mužům a zvířecím samcům. Nebyla-li vyhlédnutá dívka vstřícná, milá a povolná, neuháněl jsem ji, neprosil, nežadonil, neponižoval se, nedobýval, ale nechal ji být. A ponořil jsem se zase zpátky do svých myšlenek, do svého uzavřeného světa.

To neustálé hloubání šlo se mnou od narození. Často se stávalo, že jsem se zahloubal do svého nitra třebas i během družného hovoru a lidé ze společnosti pak na mne zírali jako na podivína, který se dívá do neurčité dálky a vůbec nevnímá, co se povídá nebo co se děje.

Tento povahový rys je mi nejvlastnější. Pro mne neplatí žádná světovost, žádná otevřená společnost. Já byl, jsem a budu vždy uzavřený, vždy budu vyhledávat společnost uzavřenou, například přísně uzavřenou společnost lesních srn.

Měl-li jsem kdy nějaké přátele a známé, vždy to byla opět uzavřená společnost, která stála v nesmiřitelném protikladu k otevřené společnosti vnější. Přesto ani pak jsem se necítil dobře v mnohočlenném kruhu známých či blízkých lidí, načež družil jsem se výhradně jen s jedním z vybraných přátel, který měl povahu podobnou mé.

A pak jsem objevil kouzlo naprosté samoty. Bylo to, jako by ze mne spadla všecka tíž. Zdálo se mi, že teprve nyní začínám konečně žít. Samota, ach ta samotinká samota! Toť můj živel z nejvlastnějších! V samotě jsem našel svobodu, nerušený klid k přemýšlení a bezmeznou mlčenlivost.

A rušil-li mne i potom neklid domova, druhým zázračným objevem byl pro mne tichý, liduprázdný les, přísně uzavřený svět, obývaný jemnými tvory, kteří jsou stejně plaší jako já.

Ach, jak je tady krásně! Jak krásné je sedávat na sklonku dne pod starou borovicí a pozorovat odtud mlčky, jak srnky opouštějí úkryty a vydávají se za pastvou či proběhnout se v bezpečí snášejícího se večera, v němž mladí dva srnečci se za dohledu srnčí mámy škádlivě trkají dosud bezparůžkatými svými hlavičkami!

Bude se mi po nich stýskat, až půjdu po půlnoci do rodného městečka na nutnou jednodenní návštěvu. Už abych byl zase zpátky!

Pátek 8. června 52

Ráno po čtvrté hodině vstávám a odcházím do lesa. Dnes mi to připadá, jako kdybych šel spíš do práce, protože za naším sídlištěm už poněkolikáté téměř narážím na jakéhosi mladíka, který zřejmě vstává také ve čtyři. Nesnáším pravidelně potkávat stále tu jednu stejnou držku! Nesnáším tu otravnou pravidelnost! Nesnáším potkávat jakékoli lidské držky! Příště to zkusím o pět minut déle. Nakonec by mne ještě začal zdravit, mluvit na mne nebo by se dokonce rádoby přátelsky začal zajímat, kam pořád chodívám tak časně v maskáčích a s batohem na zádech! Tak to tedy ne!

Kromě toho mladíka dál už není nikdo. Mým jediným souputníkem je ubývající čtvrtka měsíce.

Raději bych byl doma, kdyby nebylo venku tak neodolatelně hezky a teplo. Pokaždé, když přijdu domů, tátovi se na tváři šťastný úsměv rozzáří a je rád, že jsem s ním, promluvím s ním vlídného slova a starám se o jeho zábavu, o něho samého i o jeho potřeby. Zase si, chudák, spletl záchod s odpadkovým košem, musil jsem to umýt, a máma ho není schopna uhlídat, poněvadž i ona na tom bude brzy podobně jako on. I ona už občas vyvádí podivné věci, ale sama neudělá skoro nic. I ona je už téměř ve všem závislá na cizí pomoci; beze mne si sama nezapne už ani podprsenku. Jak budu jednou moci žíti bez mého drahého srnčího lesa, až budu mít na krku starosti o oba nemohoucí staroušky, to nechci vidět. Proto jsem rád, že jsem mlád a že zatím ještě mohu s mírnými obavami na nadcházející tři dny opustit dům a staré rodiče a v lesích si užívat volnosti, bezstarostnosti a krásného počasí.

Dnes je ovšem zataženo a dokonce i chvilku drobně zapršela nějaká ta příslovečná Medardova kápě, když jsem právě bosky v trávě pod břízkami pozoroval protahující hejnko sykavě švitořících sýkorek.

Vyjasnilo se až k večeru, když jsem se probudil ze spánku, protože se mi v protikladu ke skutečnosti, leč v souhlasu s pokročilou hodinou, zdálo, že se stmívá a že zmeškám vhodnou dobu k procházce. Vyšel jsem na průzkum.

Srnečkovy bídné ostatky leží netknuty na témže místě v neměnné poloze a v málo změněném stavu, připomínajíce tím ty dvě staré seschlé a zčernalé slupky od banánů, které jsem před časem pohodil blízko stanu a které se také dál nijak nemění. O srnečkovy ostatky se nezajímají už ani ty hladové čelisti neznámého masožravce; podléhají již jen velmi pozvolna působícímu zubu času. Mršina už alespoň tolik nezapáchá na dálku, jen zblízka. Hnilobný pochod tedy dosud úplně neustal a tudíž ani život. Avšak nyní lze očekávat již jen velice pozvolné trouchnivění, kdy nejdrobnější částečky srnečkových ostatků budou kousek po kousíčku, okem neznatelně, po dlouhou, předlouhou dobu opadávat a měnit se v základní hmotné jednotky, z nichž se opět za velmi dlouhou dobu utvoří prsť, z prsti rostlina a z rostliny opět zvíře, například nový srnec nebo další takový srnčí muž, jako jsem já. Tento průběh čeká na každého, i na mne i na tátu.

Často si představuji svou vlastní mrtvolu tlející na posvátné lesní půdě, ožíranou hmyzem, šelmami a nekonečným časem. Hltavé čelisti věčného času mne ohlodávají, ale mně je to lhostejné, poněvadž nemám vědomí. Ztratíte-li vědomí, může vám být všechno lhostejné a vy jste zrovna tak lhostejní všem. Se ztrátou vědomí se vytrácí i všechen soucit s bytostí takto nevědomou. Soucit je v tu chvíli bezúčelný, leda by byl návrat k vědomí, a tím i k životu, opět možný. Nevědomí jsou i živí.

Často si představuji i vyhaslý tátův pohled a nevědomou jeho mrtvolu. Není to obtížné, nemá k tomu daleko. Odcházení je postupné, ale nezadržitelné.

Je špatné vidět v živých mrtvé? Nebo jinak: Je špatné vidět v současnosti budoucnost?

Ne, není to špatné! Vždyť všechno živé vidí svou budoucnost. A všechno živé se děsí této budoucnosti, protože budoucností všeho živého je smrt.

Svoji budoucnost zná i malá lesní myška, která jakoby vesele běží nekrytým územím k nejbližší houštině, aby se v ní schovala před smrtí, jež číhá všude a jež si ji stejně jednou najde. Úprk do dočasného bezpečí vypadá roztomile a vesele, ale hnací silou je smutný strach o život. I srnka se běží schovat, protože co kdyby přece... A hned po ní schovám se v lese i já, v šeru na sklonku dne i života bloudící tulák. Strach máme všichni, neboť víme, co přijde, co jednou musí přijít.

Snáší se tma a lesní ptáčci si za zpěvu písní večerních hledají bidýlka. Noční motýl přilétá na mé sepjaté ruce a saje z nich dychtivým sosáčkem výživné soli vylučované mou pokožkou. A za chvíli přilétá další! Mezi plujícími temnými mraky prosvítá lesklá Večernice, jasná hvězda života. Strach z budoucího, to je život – ale též štěstí!

Sobota 9. června 52

V předjitřním šeru už je v lese zase veselo, blízko nad stanem zpívá drozd nápěv znějící jako rozverný pozdrav „Dobrý den, dobrý den!“ a v dálce se radostně ozývá kukačka. Blýská se, načež dlouho po zablýsknutí jakoby celé ještě tmavé oblohy zazní sotva slyšitelný hrom. Nebe je posléze pokryto mrakem, od něhož se na zem odráží světlo vycházejícího slunce, vytvářejíc sytě žluté zabarvení celého lesního prostředí. Je to úchvatný pohled.

Neprší, je teplo a svítí ranní sluníčko. Vystavuji síle jeho paprsků svoje sluneční sběrače k dobíjení kapesního počítače a zalézám zpátky do stanu dospat příliš krátkou noc a lenošit.

Ve čtrnáct hodin se hlásí další bouřka a začíná též trochu krápat. Vstávám, abych před deštěm schoval sběrače – již ostatně nabité – a vtom jsem si hned vedle svých bosých nohou všiml právě do úkrytu zalézající zmije. Beru tento možná znepokojivý objev naprosto klidně a bez vylekání. Vida ji, zmiji, je tu pořád! Ono je to tu tak krásně prosluněné místečko – ostatně proto na ně pokládám sluneční sběrače –, a tak není divu, že se tu vyhřívá a sbírá sílu od slunce i tahle zmije.

Tak vida, je tu stále, a já ji ani v trávě neviděl, dokud se sama nepohnula, buď přede mnou nebo před deštěm se schovávajíc. Ale asi zalezla spíš kvůli mně, protože spadlo několik kapek a bylo po dešti. Ačkoli jsem velmi opatrný, zmiji jsem přesto přehlédl, maje obrovské štěstí, že jsem na ni nešlápl a ona že mne na oplátku neuštkla. Ale já mám štěstí neustále, tedy pokud nemám právě smůlu, a tu mám také neustále.

Nelekl jsem se, nedostal jsem strach. Ono se to špatně vysvětluje, ale já prostě cítím, že ta zmije mi neublíží, protože já nic neudělám jí. Je to buď zvyk, nebo jakási nevyslovitelná vzájemná důvěra. Spíš je to zvyk. Zvyknout si lze na všecko – i na soužití s nebezpečnými zvířaty. Snad jediné, na co si nikdy nezvyknu, je soužití s lidmi; ti jsou mnohem nebezpečnější a zákeřnější než nějaká celkem neškodná a v podstatě velice plachá lesní zmije. Kdepak, kam se hrabe jedovatá zmije na jedovaté řeči lidí a otravné jejich chování! Zmije je mnohem příjemnější sousedka než sousedé lidští!

Bouře přešla, aniž by vydatněji zapršelo, a svítí znovu sluníčko, dokonce prudčeji než předtím. O to prudčeji stoupla teplota uvnitř stanu, a tak musím ven. Chvíli se procházím nahý a bosý v osvěžujícím vánku a polostínu lesa a pak si stelu v trávě pelíšek – oboje samozřejmě jinde než v blízkosti zmijího pelechu, nejsem blázen. Dlouho mi to ale nevydrželo, protože za další chvíli se přihnala další bouřka a další, tentokrát už silnější, déšť. Zalézám zpátky do útulného a bezpečného stanu. Máme to ale bláznivé počasí, máme to ale bláznivý den!

Po dešti jsem se oblékl a šel jsem se projít po lese. Nenapršelo toho tolik – pod stromy je stále sucho. Nicméně jsem rád, že většina mých tajných cestiček vede suchým hustým lesem, a ne deštěm zkropenou travou.

Procházeje okolo velkého širokokmenného smrku, cosi na mne juklo zpoza buku – vlastně smrku. Zastavil jsem se a vidím, že se na mne zpoza toho širokého kmene dívá jakási malá hlavička. Byla to veverka! Malá veveřička nejprve zvědavě kouká a pak šplhá odvrácenou stranou kmene výš až nahoru po vysokém smrku.

Usadil jsem se do jednoho z mých pelíšků, vysezeného pod statným stromem. Opět hřmí a zatahuje se nebe černými mračny. Zezadu se ke mně neslyšně připlížil jakýsi srnec, zpozoroval mne a nyní pádí houštinami pryč. Dává se znovu do deště, tentokrát sice méně prudkého, zato však mnohem vytrvalejšího. Medard letos nastal na den přesně. Vracím se spěšně do stanu. Den končí skoro stejně jako začal, tedy medardovskou kápí.

Neděle 10. června 52

Ve čtyři ráno – nějak jsem si zvykl probouzet se ve čtyři – vstávám na záchod. Je ještě tma, ale ptáčci už zpívají, nejvýrazněji z nich drozd. Les je zvlhlý, lesní půda je cítit vlhkostí a se stromů skapávají kapky deště. Po zemi i po stěnách stanu se plazí slimáci různých velikostí i druhů. Na mém záchodě trůní ropucha. Obsazeno. Jdu jinam.

V poledne se vyjasňuje, a tak dávám na slunce nabíjet sběrače. A zase je tam! Zase se tam vyhřívá do klubíčka stočená zmije! Pátral jsem po ní očima tak dlouho, až jsem ji objevil. Ona je v lesní trávě celkem nenápadná, dokud se nepohne, a je tedy možné, že okolo ní chodím nic netuše a často i bos, aniž bych si jí všiml. Nikdy na mne přesto nezaútočila – proč by to také dělala, že? Ani já na ni neútočím, ani ji neodháním, ale chvilku ji zblízka pozoruji. Dávno o mně ví a dívá se na mne. Vtom zřejmě vycítila můj pohled a hbitě zalezla do úkrytu v husté trávě pod smrčkem. Má ze mne strach.

Nasazuji si klobouk na hlavu, za opaskem nůž a jdu se projít. No, ona to není procházka, spíš si najdu nějaký hezký lesní koutek a tam sedím nebo postávám, naslouchám kukaččinu lásky hlasu a tiše si přemítám. Je nedělní poledne, je klid – klid v tom smyslu, že nejsou slyšet a neruší žádné lidské zvuky –, z pole vyčnívají dva vždy pozorné srnčí slechy a já letos poprvé ochutnávám první červenou lesní jahůdku a první černé borůvky. První sladké lesní plody chutnají tím víc, že je to ovoce divoké a že je trhám sám a vlastnoručně.

Nakonec jsem se usadil v pelíšku pod vysokým smrkem na kraji rozkošné světlinky. Tady je nejpříjemněji. Ale zavírají se mi oči a chce se mi spát. Zanedlouho se stejně zase ozývá hřmění, živlové se katí a nebe se pokrývá tmavými mračny. Nacházím se nedaleko od stanu, a tak se vracím právě včas, abych se schoval pod střechou před dalším červnovým deštěm. Kapky deště pleskají o střechu stanu, v dálce hřmí a do toho se někde blízko nádherně rozezpíval kos. Je tady krásně, i když tak často prší. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu dnes v noci domů.

K večeru jsem se šel ještě jednou a naposledy projít. Procházím kolem srnečkových ostatků. Zase s nimi někdo pohnul, ožral celý srnečkův hřbet až na samu holou páteř a odtrhl od zbytku těla další úd: přední nohu – tu nepostiženou – i s lopatkou. Ze srnečka tak už mnoho nezbývá: malá hlavička na hubeném krčku, páteř, jedna zkomolená noha a hrudník obalený děravou vypelichanou kůží. Žalostný zjev. Silný zápach už není cítit, ale celý okolní lesík páchne takovým neurčitým pachem jako v chlévě nebo jako doma u lidí, kteří chovají psa – v tom případě v chlívku.

Zanedlouho začíná opět pršet. Vracím se otráveně zpátky pod střechu, třebaže pod stromy také neprší. Ale procházku ten deštík přece jen kazí. Začíná to být otravné. Tady máte to vaše sucho! Tady máte ten váš ukradený déšť! Já to věděl, že nastane vyrovnání a že až se rozprší, nebude vědět, kdy přestat. Tady to máte. Možná mi tím moudrá příroda nabízí příležitost pobýt doma s tátou o trochu déle.

Po západu slunce jdu přeci ještě jednou na malou procházku, tentokrát už pro dnešek opravdu poslední. Je dosud světlo a číst ani podřimovat mne nebaví. Ptáčci teď zvesela cvrlikají jako o závod a kukačka se za den nakukala tolikrát, že jestli mi tím předpovídá tolik let života, půjdou ty roky do tisíců a dočkám se ještě pěkných věcí – míněno s úsměškem, ale i bez něj. Nejlépe je na tom ten, kdo věří v dobro a v pánaboha – ten to má nejjednodušší. Lidé ho nechávají na pokoji, ať si, blázen neškodný a ničím jiným zajímavý, myslí svoje, tím lépe pro nás, protože naše darebáctví jeho dobrácké podivínství nijak neohrožuje, a nic po něm nikdo nechce, jenom to, aby zůstal dál takovým hloupým pacholetem, s kterým nikdo nemá žádnou velkou práci – zblbne se sám.

Prošel jsem se, tma za mnou padá, jako kdybych zhášel světlo všude, kudy projdu, a nalétávají na mne obtížní kloši. Mám toho dost. Nebe je přeplněno mračny natolik, že jedno odstrkuje druhé. Jsem zvědav, jaké počasí a jaké časy přinesou příští, snad lepší, snad horší dny. Nejjednodušší je na nic nemyslit, neptat se, nebýt zvědav. Ale to nejjednodušší bývá pro mne právě tím nejnesnadnějším.

Pátek 15. června 52

Po čtyřech dnech strávených doma kráčím s jistými obavami do lesa. Bouře v noci z pondělí na úterý, kdy už jsem byl přichystán na cestu, byla tak silná a déšť tak prudký a vydatný, že jsem očekával les plný louží a loužiček i plný stan. Leckde v naší české zemi padaly kroupy a stromy pod náporem rozkacených živlů, rozvodňovaly se toky, jen můj srnčí les je naprosto v pořádku a stan též.

Tady máte to vaše sucho, blbečci – ale v povodních! Jako kdybych to neříkal, že to tak dopadne! Natolik už znám lidský nerozum, že vím dopředu naprosto přesně, jak se bude za určitých okolností projevovat. A že se vskutku opět dle očekávání projevil! Lidský nerozum je jako kolovrátek, který jednou roztočen otáčí se silou setrvačnosti dál, ačkoli jej už vůbec nic nepohání. Zní to neuvěřitelně, ale i v těch nastalých povodních jsem přesto zaznamenal nejméně další dva články v novinách, které tvrdošíjně dál jako ten kolovrátek pojednávaly o suchém počasí. A připojil se v tomto směru, žel, i náš pan starosta Martinů se svým trapným a už dávno zastaralým příspěvkem. Blbec Martinů, který nechává přeměňovat ornou půdu na stavební pozemky, dovoluje provozovat v městě mohamedánskou kebabárnu, kam stejně nikdo nechodí, což správný vlastenecký panovník, jako byl například Karel IV., netrpěl, snaží se stále rozšiřovat a zvětšovat město, lákaje do města škodlivý průmysl a cizí lidi, dělá ostudu jménu svého slavného jmenovce a našeho políčského rodáka, s kterým krom toho příjmení a místa narození nemá jinak už vůbec nic společného – a to nemám na mysli jen hudební nadání. Těším se, až jednou všichni takoví a jemu podobní vlastizrádci stanou před lidovým soudem národní očisty a budou se zodpovídat a pykat za své protinárodní přečiny. Člověk se musí umět na něco těšit. Neříkám, že náš starosta Martinů je z nich nejhorší, to je dáno výší postavení, ale není ani nejlepší. Přijde doba, kdy nebude stačit nebýt nejhorším člověkem, a nebýt nejlepším z lidí bude málo pro výkon veřejného povolání.

Kráčím k lesu jako k záštitě nerozborné jistoty a přirozeného řádu. Vítají mne dvě plaché srnky a dva dovádiví zajíčci. Jak milé shledání po čtyřech dnech strávených doma!

Táta se zase vychcal do koše na odpadky, místo do záchodové mísy, máma u všeho střídavě ječí, brečí a naříká, jaký už je mrzák, že nic nezvládá a že ji všecko bolí, motá se jí hlava, při žehlení spálila stůl, pak jej marně čistila octem, já nestačím hlídat tátu, u toho hlídat ještě i mámu a okřikovat ji a napomínat, aby se chovala k tátovi slušně, jak si zaslouží, a připomínat jí, aby se o něho jak náleží starala, když nejsem doma. Začíná to být šílené.

Jakým ostrůvkem klidu, pohody a zdravého rozumu je mi potom úkryt v srnčím lese, to je, myslím, zbytečné vyzdvihovat. Horší se teď jaksi všecko najednou: mezinárodní stav věcí společenských, naše národní svébytnost, a do toho všeho i poměry rodinné. Nejhorší potíže jsou ty nejbližší, tedy rodinné. Je to hrozné. Mým přirozeným útulkem se mi stává jako vždy les. V něm nalézám nezbytný pokoj k odpočinku i k přemýšlení; a v něm jako vždycky naleznu správné východisko ze všech potíží a trápení.

Táty je mi líto – a teď už i mámy – a v myšlenkách jsem s nimi. Léto je krátké, musíte se ještě tři měsíce beze mne obejít. Pak se pln lesní moudrosti a osvěžen samotou navrátím a vše bude hned snazší. V lese načerpám sílu, se kterou společně překonáme nejtěžší období života. Vydržte!

Včera bylo v Moskvě v Lužnikách zahájeno mistrovství světa v kopané úvodním zápasem mezi domácím mužstvem a Saúdskou Arábií. Koukali jsme na přímý přenos s tátou u mne v pokojíku na počítači. Hrála nejlepší země na světě s jednou z těch nejhorších. Rusové rozdrtili svého soupeře pět nula. Rusko s převahou vítězí na bojišti i na hřišti. Měl jsem radost z jejich vítězství, jako kdyby to byli naši borci. Pro mne to jsou naši – nebo skoro jako naši. Moskevské hřiště v Lužnikách se jmenuje skoro stejně jako hřiště v brněnských Lužánkách, v jehož ochozech jsme často s tátou stávali, přihlížejíce zápasům místní Zbrojovky. Kde jsou ty staré dobré mladé časy...

Kde jsou také ty časy, kdy byli rodiče mladí, milovali se a věčnou lásku si slibovali! Nyní se už jenom nenávidí, přičemž musím zasahovat já, plod jejich nerozvážného spojení, aby se vzájemně nepovraždili. Pokud je mi známo, ten marný a nesplnitelný slib věčného věrného milování skládají všichni mladí snoubenci. Že však ten bláhový slib nikdy nikdo nesplní, je jen dalším příkladem jejich kolovrátkového nerozumu. Měli to vědět dopředu, jakou nenávistí jednou skončí jejich věčná láska, ale oni na to nemyslili, protože jejich roztočenou mysl nic tehdy nezastavilo. Nic v podobě zdravé nevíry je neupozornilo, že nic – ani věčná láska – netrvá věčně. Nic takového se mně nikdy nemohlo stát. Vždy myslím u každé věci hned na to nejhorší: při lásce myslím na nenávist, při zdraví na nemoc a za života myslím na smrt. Přestože jsem se nikdy neuvázal k žádnému vztahu k lidské bytosti, zůstav sám, nevyvázal jsem se právě tím z pouta rodinného. Není to směšné? Ve snaze zůstat sám, zůstal jsem s rodiči – k mé smůle a k jejich štěstí. Nemrzím se kvůli tomu. Ať unikáte čemu chcete, stejně neuniknete něčemu jinému. Všecko neštěstí i štěstí si vás nakonec najde. Já před oním neštěstím unikám do samoty a do lesa. Neštěstí jsem našel mezi lidmi. Štěstí jsem potkal v lese.

Srnečkovy ostatky byly za ty čtyři dny mé nepřítomnosti v lese opět přemístěny o trochu dál od původního místa skonu. Nacestovaly se dost. Nyní z nich zbývá již jen ohlodaná kostra s údy rozházenými po okolí. Okousaná jsou žebra, páteř zlomena, kůže sežrána, krom malé části hřivnaté srsti na krčku, jen lebka s vyhozenými čelistmi a ta postižená přední noha stále drží při těle, tu jedinou nohu jaksi pudově nechce nikdo žrát. Zvláštní, jak je to nezdravé sousto rozpoznáno a odmítáno! Nejzachovalejší části srnečkových ostatků jsou nadále odtržené nohy s černými kopýtky – ty stále vypadají jako živé. Smrad ustal, hnití ustalo, život ustal. Je konec všemu.

Nad jasným západním obzorem pohasíná sluneční zář. Končí se další krásný a teplý jarní den. Na nebi již září Večernice a viditelný je už i nový měsíc v podobě úzkého obloučku jakoby tam vtištěného konečkem nehtu. Odkudsi zdálky zaznívá venkovní hudba počínající páteční noci. Tohle nemám rád. V lese má být ticho a zpívat by v něm měli jen ptáci. Lidi nemám rád. To je nenávist, která se neskončí láskou.

Sobota 16. června 52

Noc byla chladná, musil jsem si obléci zimní letecký kabátek, abych se zahřál. Stejně jsem nemohl zimou dlouho usnout.

Ráno je však zase teplo a jasný slunečný den. Střídavě spím a čtu si předplacený časopis Fakta a svědectví – zajímavé články, ale opět hanebný sloh i pravopis. Lidstvo hloupne čím dál víc; kdo je bude chtít jednou vzít pořádně do ruky, ten bude mít věru velmi mnoho těžké, záslužné, ale též nevděčné práce. Někdy mi připadá, že už jen já dovedu psát správně hezky česky. Všichni ostatní pisálci – a to i ti nejchytřejší, nejvzdělanější a nejuznávanější současní vlastenci, kteří se snaží o opak – jen patlají náš kdysi tak krásný český jazyk, takže číst po nich, co napsali, je doslova zoufalé. Potíže jim dělají i ty nejzákladnější věci, jako je třeba skloňování. Jak se potom domlouvají v běžném styku? Jak vůbec žijí? Ne, to je prostě zoufalost. Ty časopisy už nechci. Vracím se zpátky ke starým dobrým knihám, najmě k mým vlastním spisům. Těším se na ně. Člověk se musí na něco těšit...

Teprve večer vycházím opatrně z úkrytu – je sobota. Ale je to dobré, nikdo do lesa ani nepáchne. Mlsám letošní výjimečně bohatou úrodu borůvek a nad hlavou mi přelétávají divoké hrdličky. Ani žádný myslivec neboli bouchal tu dnes večer nestřehne na nevinnou kořist. Určité obavy mám pod posedem, že se v něm otevře okénko, vysune se z něho hlaveň pušky, třeskne ohlušující výstřel a ten srnec, který právě teď pluje jako ponorný člun v moři zelených klasů, padne mrtev. Raději ať utíká zpátky do lesa přede mnou, než aby zde přímo naproti střeleckému hnízdu pytláka uvykl klamnému pocitu bezpečí. V dostřelu člověka není nikdo jist svým životem – ani já ne. Necítím se tu dvakrát dobře – je přece jenom sobota –, tuším, že zlý člověk nespí. Zlý člověk totiž nikdy nespí...

Stmívá se a snáší se noc. Člověk-nečlověk, srnčí muž, jde spát. Dobrý člověk spí. Člověk, který spí, je vždycky dobrý. Srnčí muž Cernunnos je však dobrý zcela samozřejmě, i když právě nespí. A dobrý muž přirozeně nenávidí zlého.

Neděle 17. června 52

V noci jsem opět nemohl dlouho usnout, tentokrát kvůli horku. Teprve až jsem si svlékl kalhoty a zul ponožky, dosáhl jsem toho správného pohodlí, jež mne ukonejšilo k spánku.

Ráno je oblačno, ale teplo. Pavouk křižák rozvinul svou síť v předsíňce stanu. Tož takhle ne, papeženče! Takhle jsi ovíjel sítěmi naše husitské Čechy v patnáctém století a dnes je kolem mé vlasti ovíjejí jiní zákeřní pavouci – a znovu v zločinné součinnosti s papežem!

Nezbývalo než protrhnout tu lepkavou síť, jako ji byli protrhli husité a jako ji protrhneme zas; však on si ten pilný soukeníček najde jiný koutek, kde by mohl nerušen přebývat, tak jako si našla záhyb ve stěně stanu veliká motýlí housenka, aby se tam mohla v klidu a v ústraní zakuklit.

Celý den držím se důsledně na svém pevném ostrůvku jistoty. Chodím nahý a bosý jen okolo stanu po pěšinkách v lesní trávě – se zvýšenou opatrností, neboť se tu vyskytují zmije! – a sbírám do úst borůvky. Jako dítěti obarvily se mi jejich sladkou šťávou konečky prstů a jistě i rty. Takhle bez bot i bez veškerého šatstva je můj pocit zvířeckosti při mlsání lesních plodů ještě více umocněn. Jsem svobodný, naprosto svobodný!

Zmije nevidno. Jediným zástupcem plazů, který sleduje mé bosé nohy, je neškodná ještěrka. Poletují zde motýli a zpívají ptáčci. I sluníčko se na čas ukáže a zprudka zasvítí do mé rajské zahrady svými zářivými paprsky. Nakonec si sednu na vyvýšený břeh svého ostrova, odkud jako trosečník nebo spíš poustevník spokojen vyhlížím do moře překypující zeleně, nádhery a svobody. Jsem zcela volný, zbaven všech pout lidskosti – takového, a ne jinakého, mne chtěla mít Matka Příroda! A takového mne věru také dostala!

Dočetl jsem konečně všechny časopisy a začal číst to, na co se už dlouho těším: slavné Protokoly sionských mudrců, spis, o jehož pravosti se vedou spory. Před nedávnem jsem si toto záhadné dílko stáhnul ze sítě do svého kapesního počítače. Ještě nikdy jsem to nečetl, tak jsem zvědav, co to bude, protože v současnosti se říká, že je to jakýsi jízdní řád, podle kterého se řídí celosvětová nadnárodní moc. Prý je to ale podvrh. Zda je to skutečně podvrh nebo padělek, to mne zatím nezajímá; své si k tomu jistě řeknu až po přečtení poslední řádky. Tvrzení, zmiňované v úvodu, že jistě to podvrh není, protože židovské noviny tvrdí, že to podvrh je, je velice silná námitka, nicméně nijak směrodatná pro můj vlastní názor, který si hodlám utvořit sám, když dovolíte. Podle prvního dojmu z prvních řádků to na mne působí opravdu jako padělek; ale i kdyby byl, přece jde o dílo mimořádně pozoruhodné. Mně se líbí hutný sloh a tvrdé pravdy bez příkras. Začal jsem už pořizovat výpisky, ale brzy jsem toho nechal, poněvadž obsah tohoto spisu je tak dobrý, že jej asi uveřejním celý – ovšem až po nezbytných opravách a úpravách. Zatím se to čte jedním dechem.

K večeru vycházím na pravidelnou procházku po lese. V moři zelených klasů opět pluje podvodní loďka srncova. Blíží se ke mně a ví o mně, a je proto zbytečné se jakkoli schovávat; srnci tohle schovávání nemají rádi, myslejí si potom, že skrývám vůči nim zlé úmysly, a právě tehdy kvůli tomu tropí největší povyk. Stále se učím pokojnému soužití s těmito plachými lesními zvířaty. Budu za nimi pospíchat zpátky, až zítra ve městě obstarám všechno potřebné.

Úterý 19. června 52

Co to bylo dnes ráno za výtržnost? Jakému nepřístojnému chování jsem to byl vystaven? Jakého narušení obvyklého pořádku jsem se stal svědkem a snad dokonce i terčem, na nějž se zaměřil ten tajemný vůz?

Ubíral jsem se jako vždy o čtvrté nad ránem ospalými předměstími směrem k lesu, a protože nesnáším tak časně brzy vídat lidi, vztekám se potichu na každé vozidlo, na každého náhodného chodce i na každý lidský hlas, který zaslechnu linout se z pootevřených oken. Za jedním z těch oken je slyšet první ranní kuřákův odporný kašel, cestu mi zkřížila k pověrečné smůle jakási lehce oděná ženština, projel první dělník na motokole a první vůz.

S klamným pocitem osvobození se konečně blížím k uzavřené silnici, za níž se již prostírají blažené lesy. Ale kdyby byl na celém světě jediný vůz, pojede naschvál právě po této prázdné opravované silnici a zrovna v té jediné chvíli, kdy ji hodlám překročit, abych unikl nenáviděnému městu lidí a vnikl do šera milovaného lesa srn!

Konečně jsem zdánlivě osvobozen a na pastvině u lesa mne již vítají první dvě srnky. Procházím těsně kolem nich, ale tito krásní plaší tvorové, mí bližní, se mne nebojí a neutíkají! Jedna menší a mladší zvedla hlavu a dívá se na mne, zatímco ta druhá starší a zkušenější se nevzrušeně pase dál. Neutíkají! Nač by také utíkaly? Vždyť už mne přece znají!

Jenže pak tuto snovou poklidnou selanku narušil příjezd toho tajemného černého vozidla. Včas jsem je uviděl přijíždět po lesní silničce spojující továrnu na výbuchy, hlavní silnici a nedalekou obydlenou samotu, takže jsem ustoupil ze stezky při okraji lesa do šerých houštin, kde jsem se schoval.

Zde, zpoza stromů, jsem sledoval ten tajemný vůz a jeho podivné chování. Řidič nejprve zastavil na křižovatce a tam se zřejmě chvilku rozhlížel nebo rozhodoval, kudy jet dál. Zvolil si cestu vlevo nahoru k samotě, ale v půli se zastavil a couval zpátky. Otočil vůz a dojel až na stezku, po níž jsem před malou chvílí kráčel já. Jaký účinek měl tento postup na ty dvě srnky, to jsem ze své skrýše neviděl, ale mně se tím náhle otevřel vítaný volný ústup lesem přes onu silničku dál do nepřístupné hloubi domovského lesa, kam za mnou vůz nemohl a odkud jsem pozoroval další jeho chování.

Vůz se opět otočil a s nepořízenou odjel, kudy přijel. Konečně je pryč, konečně mám na dva dny od každého člověka na této zemi svatý pokoj! To zase byla výtržnost, to zase byla kličkovaná a hra na schovávanou a tajná odbojová činnost!

Přemýšlím, co to mělo znamenat. Co to bylo? Kdo to byl? A co chtěl? Byla to jen hloupá smůlovatá náhoda, anebo ten neznámý člověk sedící uvnitř toho tajemného velkého černého vozu šel přímo po mně, sledoval právě mne, pátral, stíhal a pronásledoval? Možné je všecko. Možná to byl tentýž vůz, který mi křížil cestu již dole na té uzavřené silnici, kde snad řidiče upoutal můj zvláštní zjev, a tak nemaje, zvrhlík, nic lepšího na práci, jal se mne pro zábavu honit a štvát. Věru, že se mu to povedlo – opravdu mne naštval a zahnal na plné dva dny do mé tajné lesní skrýše!

S jakou osvobozující úlevou jsem tentokrát doputoval po mé vlastní soukromé pěšince ku svému srnčímu pelíšku, to nelze ani vypovědět – to se musí zažít! Otevřel jsem stan, vyhodil z předsíňky toho drzého papežence, který ji opět obetkal pavoučí sítí, a s dosud rozrušenými čivami jsem se zaposlouchal do blahodárného ticha lesní samoty. Ze směru od té silničky je slyšet psí štěkání. Napadla mi ne až tak nemožná možnost, že mne snad pronásledují jako divou (lépe řečeno svobodnou) zvěř, nasadivše na mou stopu honicí psy. Ale vzdálený psí štěkot brzy ustal, načež se rozhostilo uklidňující ticho, ozvučené jen šepotem vánku a písněmi lesních ptáčků. Konečně mám zasloužený pokoj! Nejméně dva dni nechci lidi ani cítit, natož vidět! Ó jak je nenávidím!

Spím až do oběda. Pak musím jít na záchod, a tak si říkám, že mám-li už vstát, půjdu si aspoň na chvilku sednout na blízký palouček. Dopadlo to ale nakonec tak, že jsem se zváben liduprázdným lesem, volnou přírodou a čerstvě požatou loukou zatoulal až k jinému lesíku, kde jsem objevil planou višeň. Její do černa zralé sladké plody mi přišly neobyčejně k chuti. Jejich jako krev rudá a lepkavá šťáva mi třísnila ruce, když jsem je sbíral spadlé pod stromem i trhal z nejspodnějších větví. Nejchutnější byly ty spadlé na zem, už trochu navinulé. Najedl jsem se jich dosyta, až jsem už nemohl. Objevil jsem blízko té višně i zplanělou třešeň, ale třešničky nebyly tak dobré jako višně – a stejně už jsem měl dost. Díky, dávný moudrý hospodáři, který jsi sem tyto ovocné stromy před mnoha a mnoha lety tak prozřetelně zasadil!

Otvírá se odsud krásný výhled na kopce, stráně, lesy a políčka nad Korouhví, nad vsí, kde v minulém století stejně moudře a prozřetelně hospodařil můj dědeček. Dlouho, předlouho poté jsem na lesním paloučku přemítal o kráse volné přírody, o moudrosti a prozřetelnosti dávných českých hospodářů a o starých dobrých časech a mravech, o kterých ti současní, ze zdravého národního kmene vykořenění, nevychovaní a zhýčkaní úchyláci a zvrhlíci nemají sebemenší potuchy.

Ale ono to přijde. Dokud to bude žít v myslích lidí, jako jsem já, je obroda stále ještě možná. Věřím, že i díky mně se nad touto zemí vznáší ochranitelský duch, který nedá natrvalo zahynouti žádným zdravým a moudrým věcem. Jest to duch mých dávných předků, který nepůsobí jen na mne, ale i na všechny, kdož jsou nadáni touto vnímavostí. Až jednoho dne nastanou opravdu zlé a krušné časy, které v sutinách sebezáhuby pohřbí všechno choré a úchylné, ten duch obrody se naráz bez odporu rozklene a spojí v mohutnou sílu, jíž nikdo a nic neodolá. Lidé jsou slabí. Příroda je mocná.

Vrátil jsem se do stanu, chvilku jsem si v něm poležel, a už abych šel zase ven projít se dnes ještě naposledy po lese, než padne tma.

Se srnečkovými nebohými ostatky znovu někdo pohnul, ale nepřemístil je o mnoho dál, spíš je jen poněkud přetočil. Zbývá z nich už jen hromádka kostí. Jen ta jedna postižená přední noha je stále netknuta. Jak to ten mrchožrout pozná, že s tou nohou není něco v pořádku? Všecko sežral kromě kostí a té zkřivené nohy. Asi ji také dobře viděl, což by znamenalo, že k ostatkům nechodí v noci, nýbrž za denního světla, a že je navíc také značně vyběračný, vyhýbaje se všem podezřele znetvořeným soustům – takže je to zřejmě i tvor velmi rozumný. Třeba budu mít štěstí a někdy tu záhadnou šelmu spatřím. Avšak mnoho příležitostí už mít nebudu, neboť už vlastně nemá k čemu by se vracela – k žrádlu tu už opravdu mnoho nezbývá. Ještě se tu téměř netknuty válejí tři srnčí nohy, z nichž tu přední oblézají ve velkém počtu jakési svinky nebo stínky.

Pokračuji dál. Z cesty mi uskakují zpod nohou dvě malé žabky skokana hnědého; nejdřív jedna a o kousek dál další.

Docházím na konec obchůzky. Na tmícím se nebi již září půlměsíc. Pálí mne oči. Potřeboval bych si je už pro dnešek zavřít, aby si odpočaly, a pořádně se vyspat.

Středa 20. června 52

Je zataženo, ale příjemně teplo. Se stoupající teplotou během dne postupně rozepínám spací pytel, pak svlékám svrchní oděv, potom spodní oděv a nakonec zůstávám jenom tak, jak mne byla stvořila veliká matka nás všech, to jest úplně nahý.

Držím se úzkostlivě pouze v nejbližším okolí stanu, ale převážně v něm. Spím anebo si čtu Protokoly sionských mudrců. Je to určitě podvrh. Slovo „protokol“ přece znamená zápis z nějakého jednání, z čehož by člověk usuzoval, že ten zápis bude veden ve společném duchu; ale tady pisatel tak často sklouzává k osobnímu vyjadřování, až je to podezřelé. Zájmeno my (sionští mudrci) se tak často mění v (pisatel), že už to by mělo stačit jako pádná námitka proti pravosti oněch Protokolů. Nepsal je Žid a troufám si tvrdit, že ani mudrc. Nezáleží ovšem vůbec na tom, komu patří hodinky nebo kdo je vyrobil, jako spíš na tom, zda ukazují správný čas. A také lze podle značky výrobce spolehlivě určit, půjdou-li ony hodinky správně či se budou zpožďovat, předcházet, zda půjdou proti směru hodinových ručiček nebo se zastaví úplně. Žel, ani v tomto požadavku nejdou Protokoly plně s dobou a současně stejně tak příliš často nevidí jasnozřivě do budoucnosti, jak by asi měly. Určitá velmocenská klika, která tak rádoby vědecky s podrobnou znalostí lidských slabostí postupuje podle předem daného a zjeveného rozvrhu, by se nezmýlila a brzo by dosáhla zmiňované světovlády – což se zatím děje jen částečně. Ještě nemají vyhráno. Mimoto zcela ovládnout lze jen tupý a nevýznamný dav, kdežto vzpurné jedince – například mne – nikdy. Podezřelé je mi též zdůrazňování náboženství či šlechty, jako jediné obrany vůči celosvětovému židovskému spiknutí a jediné možné záchrany před krutou světovládou mezinárodního Žida. To není židovský úhel pohledu, nýbrž gojímský. Nezapomeňme, že právě vznik křesťanství byl umožněn skrze mazanou židovskou lest, a že tedy přijaté náboženství bílého Árijce není záchranou ani obranou před židovským spiknutím, ale naopak jeho přímým důsledkem a porážkou původního árijského pohanství. Nelze se přece ubránit Židům tím, že slepě převezmeme jejich zvrácenou hodnotovou soustavu, určenou ovšem jen pro nás, nikoli pro ně! A všechna árijská šlechta byla a je tak hloupá a zkažená, že jim v tom vědomě i nevědomě napomáhala a napomáhá, často jdouc v čele spiknutí proti ní samé a proti jejímu lidu, za zády vždy majíc nějakého toho papežského černokněžníka jako všudypřítomný dozor.

Takovýchto podivností je v celém spisu povícero, což na mne činí dojem trapného pokusu o bláhové přednesení židovské otázky. Židé jsou však mnohem mazanější, než se domnívá pisatel tohoto zjevného podvrhu.

Slohově jsou Protokoly nevytříbené a český překlad dělal někdo, kdo neumí sestrojit kloudnou větu, přičemž potíže mu činily i větší srozumitelnost těch vět, jakož i zcela základní a jednoduché věci, jako je například skloňování, velká a malá písmena či správné oddělování vedlejších vět čárkami.

Jsem v četbě zatím zhruba za polovinou, ale už teď vím, že jsem trochu zklamán. Některé části nejsou tak dobré, abych je zveřejňoval celé. Pomýšlím na to, že z celého spisku udělám pouze výpisky z toho nejlepšího, co v něm najdu, a jazykově i slohově je upravím do nové, lepší, češtější a čtivější podoby. Myslím, že i tak bude těch výpisků až dost.

Celý den jsem nemohl spát. Stále mne budily otřesné výbuchy různé síly a neustálé ohlušující rachocení stíhaček. Obojí nesnesitelný rámus tak jen dokonale dokresloval četbu o celosvětovém spiknutí proti všemu přirozenému a klidnému žití, o spiknutí proti mně. Není to ale spiknutí pouze židovské, nýbrž všelidské. Všichni lidé jsou spiknuti proti mně! Já však vzdoruji proti nim!

Večer panuje stále krásné teplíčko, a je mi tudíž nepříjemné obléci si znovu šaty a nazout boty, abych se trochu prošel. Je to špatná procházka. Je mi horko a obtěžuje mne hmyz.

Přes cestu mi právě přeběhla kuna. Je to kousek od srnečkových ostatků. V okolním lese to od nich stále páchne jako v lidožroutské jeskyni Kyklopově. Zdá se, že to je právě ta kuna, kdo se na mrtvole přiživuje. Ta kuna chodí i kolem mého stanu, soudě podle trusu, a chodí i po mých tajných cestičkách – bylo to ostatně první zvíře, které jsem spatřil, když jsem se loni v létě usadil poprvé na současném místě.

Letošní léto začíná hned zítra po poledni. Čeká nás významný pohanský svátek slunovratu. Tehdy se vždy po lesích rozlétnou světlušky, celé roje světlušek. Jednu ojedinělou světlušku už jsem viděl před několika dny, víc zatím ne. Asi to bude tím, že chodím brzo spát. Jak to ale ty svítící mušky poznají, že je slunovrat a že mají vylétnout? To je záhada...

Letos, tak jako vloni, hodlám oslavit letní slunovrat slavnostní nahou koupelí v přírodním rybníce a vyfocením se v městských sadech u sochy Svatopluka Čecha. Ale to bude až zítra.

Úterý 26. června 52

Pět dní jsem zůstal doma kvůli špatnému počasí! A přitom ještě v den letního slunovratu bylo venku u vody, u rybníku, tak nádherně... Ani se mi nechtělo domů. Bylo teplo, slunečno, a já, široko daleko sám a sám, jsem se zcela nahý a svobodný na břehu rybníka opaloval a v jeho vodách koupal. Bylo to tak krásné a volné, že jsem se jen nerad loučil a znovu oblékal do protivných šatů.

Tentýž den večer už se ale počasí zkazilo. Po slunovratu a po začátku léta začal spíš podzim. Ochladilo se nejméně o deset stupňů, zatáhlo se a začalo často pršet. Tady máte to vaše sucho! A víte, že jsem v těchto studených a deštivých dnech přesto objevil alespoň jednoho pitomce, který dál jako kolovrátek psal o suchu? To jsou neuvěřitelní blbci!

Ani dnes brzo ráno před svítáním, když jsem procházel předměstími k lesu, jsem se blbcům nevyhnul. Vyrazil jsem kvůli nim o dalších pět minut dřív, bylo ještě tma, ale i tak časně jsem přesto potkal jednu ženskou, jdoucí do práce, jednoho blba v krátkých spodních kalhotkách, venčícího psa, a ovšem na dovršení všech pitomců, kteří se mi ráno pletou do cesty, znovu osobní vůz, jedoucí po uzavřené (!) silnici. To jsou neuvěřitelní blbci!

Chtěl bych někdy zabít člověka. Proč bych ho nemohl zabít? Že je to trestné? Lidem prochází beztrestně věcí, které jsou trestné, a stejně je dělají. Že má svůj nedotknutelný život? Mnoha jejich životů se už někdo dotknul, a také se mu nic nestalo. Že má svou rodinu? Zvířata ji také mají, a přesto jsou vražděna jako nic. Že cítí bolest a strach? To cítí i zvířata, a přesto je zabíjejí úplně běžně a bez výčitek svědomí. Že i rostliny cítí, a stejně je trhají, žerou a ničí? To je také pravda, ale tím vším není řečeno, proč bych nemohl zabít člověka – alespoň mně to tedy nestačí.

Dny se už zase po slunovratu zkracují, noci prodlužují, a já pomalu vidím, že kvůli těm blbcům, které pořád potkávám, budu musit chodit do lesa nakonec zase v noci jako dřív.

Konečně překračuji uzavřenou, ale nikoli prázdnou silnici a vstupuji do lesa. Tentokrát mne vítaly už na louce pod lesem dvě srnky a jeden zajíc, ale ten vůz všechen dobrý dojem zkazil. Lidé vždy všechno zkazí...

Ospalý putuji deštěm zkropeným lesem a slzí a pálí mne oči. Těším se, až je zavřu. Uléhám do měkkého pelíšku uvnitř stanu a za ranního zpěvu ptáků konečně usínám.

Ke čtení jsem si vzal knížku, kterou jsem objevil doma v obývacím pokoji v naší rodinné knihovně. Tento zapomenutý zastrčený klenot nese název Pohádky za oponou a napsal ji český spisovatel Kamil Bednář podle našich i světových oper a baletů. Hned mne to zaujalo. Je zde zpracován pohádkový příběh o rusalce, zhudebněný Antonínem Dvořákem, je zde krásná česká pohádka Sůl nad zlato, dále Lucerna podle Aloise Jiráska, Wagnerův Bludný Holanďan, Pohádka o Honzovi, Prodaná nevěsta podle opery Bedřicha Smetany, je tu i ruská pohádka Labutí jezero podle Čajkovského slavného baletu, je zde převyprávěna stará slovanská pověst o králi Svatoplukovi a jeho třech prutech, dále Weberův Čarostřelec, Cervantesův Don Quijote, Smetanova Libuše, Mozartova Kouzelná flétna, zbojnická pověst o Jurovi Jánošíkovi, dále známá pohádka Čert a Káča či Těsnohlídkova Liška Bystrouška zhudebněná Leošem Janáčkem. Samé klenoty, které dobře znám i hudebně, takže jsou mi blízké. Pověst o Svatoplukovi jsem už začal doma opisovat jakožto dodatek pro mé stránky Starých pověstí českých, které provozuji. Stejně tak hodlám opsat a zveřejnit na síti i Libuši a Jánošíka.

Kde se skrýval tento přehlížený skvost? No přece u nás, v naší rodinné knihovničce! Co všechno tam ještě asi najdu?

Kniha je sama o sobě skvostným dílem, nejen písmem, ale i obrazem: doplňují ji krásné barevné malby a černobílé kresby Věry Brázdové. Knihu vydalo hudební (!) nakladatelství Panton v roce 1967, samozřejmě poctivě postaru vázanou v tvrdých deskách, nákladem 20 000 výtisků a za cenu pouhopouhých čtyřiadvaceti korun československých. To byly skvosty, to byly ceny! Mně byly tehdy jen dva roky, když tato nádherná knížka vyšla; možná jsme ji já anebo moje o pět let starší sestra Miroslava dostali k narozeninám, k svátku nebo k vánocům, a možná mi z ní předčítali před spaním, dokud jsem se záhy sám nenaučil číst. Kdo už si dnes přesně vzpomene, jak to tenkrát bylo? Jisté je však to, že láska ke krásnému písemnictví takhle nějak začíná již v dětství. Teď, po padesáti letech, si v ní čtu sám o samotě a v klidu lesa – a znovu rovněž před spaním. Nic nevadí, že jsou to báchorky pro děti. Pravé pohanské pohádky nikdy nebyly určeny jen pro malé děti, nýbrž i pro dospělé. Vyžadují jiný, stručnější, hutnější a jednodušší způsob vyjadřování než dlouhé, nudné a složité eposy a ságy, ale tím jsou také čtivější. Je v nich obsažena obyčejná lidová moudrost, zbylá po prastarém národu, který ještě žil podle přírody; žádné novodobé převrácené úchylárny zkaženého lidstva, které je ovládají dnes.

Žít a myslit podle přírody; být moudrý jako sama příroda – to už jsou dnes téměř nadlidské požadavky a naprosto nelidské mravy. Kdo tak prostě žije a myslí, tomu to dávají ostatní úchyláci citelně pocítit. Tak žiji a myslím já; tak se topím a trpím v bezedném bahně lidských zvrhlostí i já. Jen hluboko v lesní skrýši se samoten nořím do stránek prastarých pohádkových příběhů, abych se jimi občerstvil jako živou vodou.

Živá voda padá i s nebe. Počasí nám nepřeje. Prší. Sice drobně, zato však vytrvale. Dnes už se na procházku lesem nedostanu. Kdyby mělo takhle celý den pršet i zítra, bylo by to velmi nepříjemné.

Stmívá se, den jsem z větší části prospal. Na vrcholku stromu, pod nímž bytuji, zpívá drozd. Kolem stanu dupají a mručí tajemná divoká prasata. Drobný deštík dál vytrvale zkrápí střechu mého osamělého lesního příbytku. Tak nevím; mám se kvůli dešti vrátit domů, nebo zkusit vydržet do zítřka a doufat v lepší počasí? Nevím. Je zde tak krásně, i když prší... Nebude se mi odsud chtít.

Středa 27. června 52

Zůstal jsem. Zůstal jsem a vyplatilo se. Ráno neprší, v poledne dokonce vykouklo sluníčko a vylákalo mne na procházku. Je ale chladno a fouká studený vítr.

Ze srnečkových ostatků zbývá již jen několik žeber, několik páteřních obratlů, dvě čelisti a ta jedna zatrápená zkřivená přední noha, která způsobila srnečkův předčasný skon. Nic už z něho skoro nezbývá. Ani jeho lebku jsem už nikde v okolí nenašel.

Prošel jsem mokrým nevlídným lesem křížem krážem, všude foukal studený vítr, až jsem došel na prosluněný palouček, chráněný před větrem ze všech stran hustým lesíkem. Tady jsem si sedl do pelíšku zády opřen o široký kmen vysokého smrku a slunil se. Příjemný odpočinek, tiché lesní zákoutí a vlídný slunečný svit mi dohromady přivodily lehkou ospalost. Zavíraly se mi blahem i malátností oči, a tak jsem si šel zase do stanu lehnout.

Nadlouho jsem sladce usnul a pak jsem si četl Lucernu z Pohádek za oponou. Je to hezká knížka. Nad takovými se kdysi o zimním slunovratu pod ozdobeným stromečkem poznání scházívala celá rodina i s dětmi, například ta naše, a s úctou, jaká knihám náleží, společně listovala jejími vzácnými stránkami jako při nějakém tajemném obřadu. Pro nás děti to byl skutečně obřad, alespoň tedy pro mne, a dobrá kniha byla vždy pro mne tím nejcennějším dárkem, jaký jsem mohl dostat. Dnes děti dostávají místo kdysi levných, avšak hodnotných knížek drahé telefony, počítače nebo psy, ale to jim ani zdaleka nedá to, co nám tehdy dávaly knihy. Ten starý rodinný obřad, kdy se celá rodina pospolu sešla nad jednou vzácnou knihou a společně si ji prohlížela a nahlas z ní předčítala, ten se musí jednoho dne zase bezpodmínečně vrátit, ten musí být jednou slavnostně obnoven, až padne vláda národní zrady a jejích nepřirozených zvráceností! Anebo možná že právě tyhle staré dobré rodinné zvyky, které z dětí vychovávaly zanícené čtenáře knih, z kterých čerpaly obyčejné životní moudrosti a z jejich stránek smysl pro čest, hrdost a spravedlnost, možná že právě tyhle návyky jednou přivodí pád vlastizrádných vlád a panství všemožných úchyláren, jež dnes převládají. Kdyby lidé četli knihy, kdyby rodiče svým dětem předávali návyk číst a hloubat v knihách, kdyby je učili brát si z nich ponaučení a osobním příkladem je učili vážit si nesamozřejmých životních hodnot – a dobrá kniha je právě takovou hodnotou –, nebyl by svět dospěl k takovému mravnímu a hodnotovému úpadku, jakého jsme dnes svědky, kdy z dětí se vychovávají úplatní vydíratelní slaboši a zbabělci, namísto pevných železných mužů, kteří se pod žádným tlakem nezlomí ani neohnou.

Kniha – jaká vzácnost! Jaké vzácné umělecké dílo! Jaký zvláštní výtvor lidského ducha a lidských rukou! Pro dobrou knihu jsem schopen usmířit se načas s lidstvem. Jaký duch to musí být, který vymyslí a napíše knihu, především dobrou knihu! Jaký nelidský duch to musí být; vždyť ne každý člověk dovede napsat knihu, dnes už vůbec ne, jak lidstvo postupně hloupne. Dnes nikdo nedovede napsat bez chyby ani jednu smysluplnou větu, natož celou knihu. Panuje navíc takový převrácený stav, že ti, kdož píší pravdu, píší špatně a s chybami, zatímco jedině lháři píší dobře a bez chyb. Přesto ještě stále zbývají v myslích lidí jakési poslední zbytky úcty a vážnosti pro knihy a pro ty, kdož je dovedou sepsat, i když je většina lidí vůbec nečte. Napsat dobrou knihu je vskutku asi jakási záhadná schopnost nadlidská, vzbuzující dodnes nevysvětlitelnou úctu obyčejných lidí. Vzpomínám, s jakou úctou onehdy ode mne brala do ruky objemný balíček poštovní úřednice, když si přečetla, že je určen vydavatelskému domu, a jak nezvykle uctivě potom se mnou jednala! Lidé si stále tak nějak váží vzdělaných a nápaditých lidí. Tyto poslední zbytky nevysvětlitelné úcty se možná jednou stanou prvním základem pro obnovu vzdělanosti, správných mravů a pravých hodnot. Bez vzdělanosti, bez moudrosti a bez mravních zásad je lidstvo jen nahodilá sebranka opilých násilníků, škůdců a budižkničemů. Když si čtu Pohádky za oponou, které se svým obsahem vymykají všemu dnešnímu, mám právě takový silný pocit. Ale nejspíš je to, žel, jen pocit můj, který nesdílím a ani nemohu sdílet s ostatními lidmi. Propast mezi námi je veliká a stále se prohlubuje.

Večer začíná opět pršet. Tady máte to vaše sucho! Vstávám jen proto, abych se na chvilku protáhl a prošel po lese v bezprostředním okolí stanu. Je tady stejně hezky, ačkoli hezky není. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu po půlnoci do města pro nové zásoby. Snad se mezitím zlepší počasí.

Pátek 29. června 52

Tentokrát se vracím do lesa už v noci, přesně o jedné hodině s půlnoci. Stará dobrá jistá pustá noc. Ráno bývá v ulicích příliš mnoho lidí, což nemám rád. A stejně jsem i v noci po cestě viděl a slyšel lidi, které jsem vidět nechtěl. Zapomněl jsem, že je Den lidských hovad a že ve skutečnosti už vlastně začaly prázdniny. Haranti už ráno do školy zřejmě nejdou, soudě podle řevu, který se ozývá z nájemné chaty, poslední to výspy lidství, okolo níž jsem chtěl projít do lesa. Ale když jsem zdálky slyšel ten řev, raději jsem se obrátil a vzal jsem to oklikou přes liduprázdný a klidný Liboháj. Prázdniny jsou tady, zachraň se, kdo můžeš! Já se snad zachráním v osamělém lese.

Vzpomínám na mé poslední dny školy, kdy se rozdávalo vysvědčení. Pamatuji si stále velmi dobře na mé první vysvědčení, jako by to bylo včera. Dostal jsem tenkrát jednu velkou jedničku, s níž jsem se šel pochlubit mámě do krejčovské dílny, v které byla zaměstnána jako švadlena. Vybavuji si vždy onu vůni nových látek, po kterých voněla celá dílna, pokaždé když nyní čichám nějaký nový kousek zakoupeného šatstva. Máma měla z mé jedničky velkou radost, já také. Malý čiperný hoch s rozzářenýma očima míval tehdy i svátek, jmeniny, neboť bylo Petra a Pavla a mne rodiče pojmenovali Pavlem. Byl to tedy svátek dvojnásobný. V pozdějších letech, kdy jsem potom dostával na vysvědčení horší známky, mne ty moje jmeniny trochu chránily před rodičovskou zlobou. Máma po letech s jistou nadsázkou tvrdívala, že to moje úplně první a žel i poslední krásné vysvědčení jí přineslo největší štěstí v životě. Není to strašné? Je neštěstí, že naše štěstí závisí na našem hodnocení někoho cizího, v tomto případě učitelky. Naštěstí jsem se i tohoto předsudku záhy zbavil. Ani ty jmeniny už dávno neslavím, ani svátky nikoho jiného, třebas mého nejbližšího příbuzného, a samotné jméno Pavel je mi protivné a používám je pouze v úředním styku. Já jsem prostě sám pro sebe Misantrop, a to je mé svobodné i umělecké jméno.

Jsem rád, že už se mne netýká ani to vysvědčení, ani ta škola, ani nic lidského, a že mohu mít vlasy dlouhé, jak chci, a že si mohu dělat, co chci, i když to tehdejší mládí bych teď znovu bral, i dobu, v které jsem vyrůstal a dospíval. U moci byli komunisti, štvaly mne jejich pitomé prázdné kecy, štvalo mne, že není žádná umělecká svoboda a že musím do práce a na dva roky na vojnu, ale ve srovnání s dneškem to byl ráj. Dnes, když slyším ze všech stran hnusné pokrytecké lži o svobodě, která není, a o lidskosti, která rovněž žádná není; když vidím, v co se zvrhlo takzvané svobodné umění, v jakou odpornou přehlídku všemožných úchyláren, pak chápu, že to komunisti po pravdě považovali, odsuzovali a trestali jako podvracení a pobuřování. Dnes bych šel rád třebas i na tu vojnu, kdyby vláda zavelela k obraně našich hranic před cizáky, ale dnes už to nikdo neudělá. Tehdy jsem rozumem nechápal, že obrana naší vlasti je nutná povinnost, tak jak to chápu dnes. Tehdy ovšem nebyly české země a náš národ samotný ani zdaleka v takovém ohrožení jako dnes, a ať byli komunisti jakkoli špatní v jiných věcech, nebyli to alespoň zaprodaní vlastizrádci, kteří jdou proti vlastním lidem, jako dnešní vládci. Naše země byla silná, bohatá, soběstačná, žili jsme si v klidu a míru, v dostatku, v bezplatné špičkové péči a všechno potřebné bylo levné. Co nám chybělo? Mně nic. A ostatním, kteří teď nejvíc řvou, jak to bylo dřív špatné a jak je to nyní výborné, těm asi nejvíc chyběla právě ta beztrestná možnost hrabat prachy pod sebe, okrádat a ničit tím životy lidí a zrazovat vlastní zemi. Snad už brzo začne někdo dělat konečně pořádek. Ale ten někdo bude mít hodně a hodně práce a bude musit mít hodně pevnou a tvrdou ruku.

Ráno je v lese krásně, slunečno a teplo. Brzo odpoledne, když jsem se už dost vyspal, se jdu projít. Posadil jsem se nadlouho na lesním paloučku, až jsem dostal hlad. Místo svačiny, sestávající z tmavého chleba a rostlinných pomazánek, které mám s sebou ve stanu, jsem dostal chuť na zdejší plané višně a třešně, které rostou v nedalekém lesíku nad Hloušovým rybníkem. Byly ještě lepší než minule; byly zralejší a bylo jich víc. Nemusil jsem je tentokrát sbírat ze země, protože rudými plody obtížené větve se samy skláněly pohodlně na dosah ruky. Lekl jsem se, že tráva pod stromy je zválená a pošlapaná od lidí, ale byly tu jen srnky, divoká prasata a kuny. Hlouš nemá naštěstí o této úrodě ani potuchy, jinak by určitě všechnu očesal sám, a na mne, na ptáky a na ostatní lesní zvířátka by nezbylo nic, a ještě by ji, hrabivec, prodával lidem v městě na trhu za přemrštěnou cenu, jak ho znám. Já jsem si těmi výtečnými višněmi a třešněmi nacpal mlsné bříško až k prasknutí, že jsem mohl sotva chodit, a ještě zbylo dost pro ostatní i pro příště. Odvalil jsem se s plným žaludkem zpátky na palouček, aby mi tam trochu slehlo než půjdu dál. Myslím, že dnes nebudu ani večeřet.

Srnečkovy ostatky jsou už tak nepatrné a tak rozházené po lese, že nemá smysl je hledat. Jsou pryč. I ta zkřivená noha kamsi zmizela. Zbývá tu kousek páteře, čelisti, jedna kost a dvě žebírka – víc jsem nedohledal. Tak končí život lesního zvířete; z jeho strojově dokonalého těla, které bylo řízeno vůdčí oduševnělou myslí, nezbylo po krátké době po úmrtí téměř nic. Jen ten zápis v mém deníčku bude svědčit o dřívějším srnečkově výskytu na tomto světě. Stejně tak jednoho dne skončím i já; nic po mně nezbude, kromě prchavých vzpomínek těch, kdož mne znali, a kromě mých spisů, které snad nikdo nebude číst, a kromě několika snímků, které si nikdo možná neprohlédne. Zaniknu zcela a zmizím z paměti současníků i budoucích. Totéž ale víceméně platí o každém, dokonce i o největších, nejslavnějších a zdánlivě nejnezapomenutelnějších tvůrčích duších lidstva. I oni, ti velikáni, pozvolna upadnou v zapomenutí a zbudou po nich jen hluchá jména bez obsahu a života. Po mnohých řeckořímských velikánech nezbyla ani podobizna, obrázek či socha, a z jejich často všestranného a obsáhlého díla se zachovaly pro současnost jen chatrné zlomky. My tyto duchy hodnotíme podle dochovaných zbytků, ale nic víc o nich nevíme. Jsou pro nás jako kolemjdoucí, které bez zájmu míjíme, krátce jim pohlédneme v bezvýraznou tvář a okamžitě na ně zapomenuvše kráčíme dál. Hérákleita si potom lehko pleteme s Hérákleem a jeden jediný vzletný výrok vytržený ze souvislosti přisuzujeme jednou Platónovi, podruhé Sókratovi, třebaže jde ve skutečnosti jen o starodávné přísloví, jehož původce nebyl znám už tenkrát ani jednomu z nich. Ač se o vzpomínkách, o odkazu říká, že jsou věčně živé, přece jsou mrtvé jako ten, na nějž jsou odkázány naše dočasné blednoucí vzpomínky. Je hodně špatné, zbude-li po nás jen neživé jméno kdesi zapsané a nanejvýš občas někým o výročích připomínané, ale co chceme víc? Na víc nemáme větší nárok než neznámé bezejmenné zvíře, které vypustí duši v rodném lese a zanedlouho jeho mrtvé tělo stráví hniloba, hlad a neúprosný čas. Zbudou jen tvrdé kosti, které nakonec pohltí zem a přetvoří je po nekonečně dlouhé době v základní stavební kameny věcí příštích. Naším náhrobkem je však nicota a zapomnění.

Sobota 30. června 52

Sedmašedesáté výročí narození nejznámější české vražedkyně Olgy Hepnarové. Ještě tu s námi mohla být, kdyby… kdyby se věkem uklidnila, usadila. Jaká by asi byla, kdyby nezabila, ale kdyby se vdala, měla milujícího manžela, hodné děti, později vnoučata a v důchodu chatu či dům někde na samotě v ústraní, kde by její nenávist k lidem nebyla tak vražedná? My ji soudíme podle toho, co kdysi zamlada tak neuváženě provedla, podle knížky, která byla o ní napsána, či dokonce podle jednoho velmi nepovedeného filmu, který byl o ní natočen a v němž byl její obraz značně překroucen, ale o mnoho víc o ní vlastně nevíme. Já o ní také neznám nic bližšího než to, co mi bylo zprostředkováno a co jsem si dotvořil svou představivostí a citem. Co vím však jistě, je to, že lidská paměť dokáže zločince přetvořit v lidumila a z mírné plaché bytosti dokáže udělat krvelačnou saň. Některé osobnosti našich i světových dějin jsou tak již navěky možná vnímány úplně jinak, než jaké byly ve skutečnosti, takže například Ježíš, ten údajně jediný čistý a poctivý člověk, který kdy žil na této zemi, byl možná právě proto tím největším darebákem a podvodníkem všech dob, zatímco nezpochybnitelný zloduch a válečný zločinec Hitler byl možná největším dobrodincem lidstva. Kdo ví? My nevíme nic, přiznejme si to. Víme jen to, co nám někdo jiný namluvil. Ježíš nic nenapsal. U lidí, kteří nic nenapsali, máme důvodné podezření, že neměli žádné vlastní myšlenky, které by stály za zaznamenání. Ježíš možná proto nic nenapsal, abychom z jeho vnitřně vyprázdněných žvástů o lásce, dobru, odpuštění, Bohu a lidskosti nezjistili, že to byl docela obyčejný hlupák, zato však neobyčejný podvodník a lhář. My jsme ho neznali, my jsme je neznali, ani jednoho z nich jsme nepoznali, nebyli jsme u toho a nemůžeme se v tomto spoléhat na lidi, kteří celý život od kolébky po rakev bez ustání lžou a jejichž paměť je děravá, klamná, nestálá a plochá jako mínění davu. Často neznáme pořádně ani sami sebe, v paměti držíce jen to dobré, co jsme vykonali, leč zlé skutky z paměti vytěsňujíce. Naše paměť je stejný bezostyšný lhář a podvodník jako náš jazyk. Nevíme nic, neznáme nic než to, co je právě teď. A to, co je právě teď, uplynulo okamžitě do zapomnění, takže je úplně zbytečné chtít to jakkoli věrně zaznamenávat. Přesto pokračuji dál v psaní mého deníčku. Nebude-li v něm stát věrná pravda, bude z něj aspoň pěkné vyprávění s mravním ponaučením. S jakým? Inu, to už přece záleží jen na tobě, můj milý vzácný čtenáři, co si z četby odneseš, co si zapamatuješ, co zapomeneš a co jako obvykle lživě překroutíš! Já nemohu dělat nic než přemýšlet a pokračovat v psaní.

Jak bylo včera teplo, tak je dnes celý den zima. Fouká ledový vítr a letní sluníčko nehřeje. Vůbec je letos celkově chladněji, ale přitom s dostatkem slunečního svitu, a také proto se tolik daří ovoci. Už jsem ochutnal i první maliny. Byly slaďoučké.

Odpočívám ve stanu, čtu si Pohádky za oponou a spím. Jsem jako ten hloupý Honza, který byl ve skutečnosti chytrý, jen pro hlupáky byl hloupý, jenž „žil ve spaní a snění krásnější život než v bdění“. Tak nás nevědomky už od dětství utvářejí pohádky a určují naši povahu. Jaká moudrost nachází se v obyčejných – řeklo by se – pohádkách pro děti, ale nejen pro ně! Baví mě to. Líbila se mi i pohádka Labutí jezero, kde lidé jsou zlým kouzlem proměněni v krásné bílé labutě a jen láska může toto kouzlo zlomit a z labutí se opět stanou lidé. U mne je to však zcela opačně. Já jsem naopak jakýmsi zlým nedopatřením zaklet v lidském těle a jen nenávist mne může proměnit zpátky v krásné a svobodné zvíře, například v lesního srnce.

Večer vycházím z úkrytu na pravidelnou procházku. Beru si na sebe zimní kabátek, aby mi nebylo chladno. Ostatní srnci také opouštějí své denní pelíšky a vycházejí na pastvu. Obešel jsem celý les, pohladil na okraji pole dlouhé osiny ovesných klasů, rozhlédl se po kopečcích rodné vrchoviny a šeřící se tmou mířím k západnímu obzoru. V žitném poli zde plove hřbet skákajícího srnce a na tmícím se nebi září jasná večerní hvězda. Kdesi v dálce se ozývá rámus z nějaké taneční zábavy, nepatřičná hudba, která mne ruší. Je to naštěstí jediný dnešní příznak začínajících prázdnin; do lesa nepáchla žádná lidská noha, žádní výletníci ani houbaři, nikdo lidský, kdo by narušil můj klid a mou samotu, mou nekonečnou, báječnou samotu, která mne svým kouzlem chrání před zakletím do lidské podoby.

Neděle 1. července 52

Včerejší ledárna pokračuje i dneškem, kdy začíná v průměru nejteplejší měsíc v roce a první prázdninový. Na pěšinkách v lesní trávě okolo stanu vyhledávám spolu s motýly bělásky prosluněná místa, kde bych se trochu ohřál. Ale jakmile rychle letící bílý mrak zakryje sluníčko, vracím se z léta rovnou zpátky do lednice – ne však do toho půvabného jihomoravského zámku s mohamedánskou vížkou, kterou prý nad ním kdysi vztyčili, aby se zavděčili blížícím se tureckým vojskům. Asi i tehdy jako dnes byli mezi námi takoví ústupní vlastizrádci a předposraní poraženci, kteří místo nedobytných hradeb před nepřítelem mu stavějí uvítací slavobrány.

Já se dnes úzkostlivě také držím za nesnadno prostupnou hradbou vnitřního lesa, neboť vnější nepřátelé – všichni lidé – obcházejí jistojistě kolem. Jednou až ke mně donesl ledový vítr ohlas jejich hlasů, z nichž mrazí stejně jako z toho větru. Ale byl to naštěstí jen ojedinělý závan a víc už jsem nic neslyšel. Za mými lesními hradbami jsem v bezpečí a v klidu před každým nepřítelem, který by se opovážil vniknout dovnitř se svou známou lidskou neomaleností. A znám takové ťulpasy, kteří musejí jít do lesa na houby, i kdyby žádné nerostly, jen proto, aby svým smýčením v houštinách lekali lesní zvěř a vyháněli škodolibě srnce z úkrytů – a mne s nimi. Dnes je však zatím klid.

Musím se mít na pozoru a držet se za hradbami stromů. Všichni lidé jsou mými nepřáteli, ať věřící či nevěřící, nikdo z nich nemá pochopení pro mou srnčí víru. Vím, jak zacházejí s ostatními srnci; jak je střílejí ze zálohy a jak si potom zdobí stěny svých lidských slují srnčími parůžky a jak pak také žerou jejich maso. Já nejsem člověk; já bych nikdy žádné maso do úst nedal – stejně jako ti srnci.

Uvnitř mých lesních hradeb je tak bezpečno a milo! Za souseda mám černého kosa, který má blízko odtud také své hnízdečko. Zpočátku z něho přede mnou s křikem poplašeně vylétal, ale nakonec si zvykl na neškodného srnčího muže, který mu neublíží, a na oplátku mu zpívá z vrcholových větví okolních stromů veselé písničky, které se linou po celém lese. Krásně je mi v tomto lese.

Zanedlouho tudy protahuje hejnko štěbetavých sýkorek a já mohu pozorovat na sluncem osvícených stěnách stanu jako v nějaké rozpustilé stínohře mihotavé obrysy těch milých ptáčků, kteří jako poslové dobrých zpráv obklopili můj pelíšek a hrají si na větvičkách, provázcích i na střeše mého plátěného příbytku. Je nám tady spolu hezky.

Na procházku vycházím až večer se srnkami. Dnes běhají ve východním vysokém lese. Jsou dvě a dlouhými plavnými skoky se přede mnou utíkají schovat do houští. Koukám, že už mají krásnou lesklou zlatohnědou letní srst, která jim moc sluší. Je zbytečné přede mnou utíkat a bát se mne. Ale ony se mne možná nebojí, ony třeba jenom nesnášejí lidi, tak jako já je nesnáším.

Veškeren ruch ustal. On tedy žádný nebyl, ale večerní ticho je v lese vnímáno tak nějak mocněji. Ach, jak je tady krásně! Zabydlil jsem se tu jako doma. To není les, to je obora; to není obora, to je zahrádka – a jestli máš srdce, tak to musíš cítit.

Nad západním obzorem září Večernice. Pod starou borovicí sedím opřen zády o její široký kmen a pozoruji netopýra proti tmavnoucímu nebi. Z úst vydechuji páru horkou jako má zvířecí krev. Nebude se mi chtít dnes v noci do města pro nové zásoby. Už abych se zase vracel.

Úterý 3. července 52

Liduprázdnou měsíčnou nocí se vracím do svého srnčího lesa. Cestou tam i zpátky mne vždy provázívají jen toulavé domácí kočky, které sledují mé kroky svýma velkýma nehybnýma očima. Ale toho nepořádku a odpadků v lese, co tam přes den zanechali lidé, to je něco strašného! A to vidím jen to nejbližší, co osvětluje má svítilna! Neblahé období prázdnin a dovolenek se projevuje a mně drsným způsobem připomíná i takto. Každý rok je to stejné. Jak se dostanou lidé ven z měst a vesnic do přírody, je to slovem jedna hrůza. Láteřím na celé lidstvo a nejraději bych je vyhladil celé. Nebo bych aspoň zavřel všechny lidi do těsné ohrady a nepouštěl je z ní vůbec ven. Dříve jsem snil o svobodě pro všecky lidi (i pro zvířata), snil jsem o bezvládí, které jednou nastane, až se podaří lidi převychovat tak, aby se z nich staly ušlechtilé bytosti, které samy od sebe, úplně přirozeně a samozřejmě, nebudou škodit samy sobě, ostatním lidem, zvířatům ani přírodě – ale z takových neuskutečnitelných snů jsem dávno vystřízlivěl. Lidé jsou prostě chamraď; škodlivá, hloupá, zlá a nebezpečná sebranka potvor, kterou nikdo nikdy nepředělá a neudělá lepší. Kdo by tu lidskou chamraď mohl někdy v budoucnu vychovat k něčemu lepšímu, ne-li rovnou k šlechetnosti, jakou oplývám já? Oni sami? Ale oni sami jsou lidé, nikoli plaché lesní bytosti, jako jsou srnky anebo já! Jak by taková blbá, neuvažující lidská chamraď mohla sama ze sebe vychovat ušlechtilé tvory, nad kterými by nemusily dohlížet sbory najatých ozbrojenců, aby se lidé aspoň trochu chovali slušně, nezničili zemi docela a nevyvraždili se navzájem? Jak by to taková sebranka mohla dokázat? Co by ji k tomu přimělo? Co by se musilo stát, aby se lidé změnili k lepšímu? Vždyť po celé dějiny vidíme právě jen pravý opak; totiž to, že se lidstvo stále jen století za stoletím znatelně zhoršuje! S lidmi je to už k nevydržení, ale jejich náprava je přitom zhola nemožná. Musili by jedině přestat být lidmi nebo přestat být úplně; a k tomu se mají až příliš v lásce. – Počkat! Co jsem to řekl? „V lásce“? Ne, to ne, oni se nemilují, oni vlastně ani netuší, co to ta láska je, ačkoli o ní neustále hovoří, považujíce ji za nejvzornější projev svého lidství. Láska – kdo potřebuje tu jejich strašnou lásku? Jen lidé ji potřebují, jen potvory špatné a zlé, jen bezcenní slaboši, kteří nedovedou být sami se sebou o samotě i se svými klady a zápory. Lidé nemají žádné klady a přednosti, nic cenného a hodnotného v sobě nemají – proto tolik potřebují lásku; proto tolik potřebují jeden druhého; ale ne proto, aby pěstovali jakousi lásku, nýbrž jen proto, aby vespolek pouze zmnožovali své záporné vlastnosti a nectnosti, svou ubohost a zlost. Tímto způsobem se ovšem z lidí nevychovají ušlechtilé bytosti. Prvním krokem k jejich polepšení není tedy žádná láska, nýbrž nenávist ke své lidské podstatě a ke všemu lidskému. Kde jedině lze činit takové polepšující kroky? Jedině v naprostém osamění uprostřed nejhlubšího lesa, o který se nikdo nestará a kam za celý den nepáchne ani jedna lidská noha. A právě takový les a právě taková samota jsou mým domovem i skrýší. Tady přestávám být člověkem a stávám se ušlechtilou bytostí. Tady zahazuji všechno lidské a měním se v plachého srnce.

Dnes nám přeje i počasí: je jasno, slunečno a příjemně teploučko. Odpoledne jsem se nakrátko dokonce i svlékl donaha, protože mi bylo uvnitř stanu horko, a šel jsem se projít bos lesní travou, protáhnout své po všech stránkách osvobozené tělo a pookřát na hřejivém sluníčku.

Ukojiv takto své tělesné potřeby, zalezl jsem zpátky do pohodlí stinného příbytku, kde dál podřimuji, čtu si pohádky, přemýšlím, ale i jinak rozvíjím svého ducha k nelidské dokonalosti. Je to krásný úkol, jejž jsem si uložil, šlechetné životní zaměstnání. Přál bych sám sobě, nikoli lidem, aby i lidé na sobě takto pracovali. Jen kvůli sobě; měl bych větší klid. Ale vím, že to je zcela nesplnitelné přání – lidé jsou totiž chamraď, od které nebudu mít pokoj nikdy.

K večeru jsem se šel toulat lesem. No, ono to nebylo ani tak toulání, jako spíš pomalá zamyšlená chůze, doprovázená tichou samomluvou, přecházení od jednoho pelíšku k druhému a od jednoho kraje lesa k druhému. Svým mimořádně citlivým sluchem zachytávám ze všech směrů vzdálené řvaní lidských hovad, která mají naneštěstí pro mne prázdno a volno – prázdno v hlavách a volný čas to prázdno naplno rozezvučet. Mám sto chutí říci nějakému svému podřízenému, podobně jako ve veselohře Postřižiny: Kdo to tam tak lidsky řve? Jděte tam a vyřiďte mu, ať je zticha!“ Ale protože nemám nikoho, koho bych tam s takovým nevděčným rozkazem poslal, a ti řvouni by mne stejně neposlechli, nedá se proti tomu nic dělat. V tom lidském řvaní, které zvenku doléhá až do mého tichého lesa, i ti ptáci nějak nápadně umlkli a už to není ten radostný hlahol, jaký naplňoval celý les a celou přírodu na jaře. Se začátkem prázdnin se rozeřvali lidé a umlkli ptáci. Jako vždycky. Ale až dnes mi napadlo, že to snad nemůže být souvislost pouze náhodná, nýbrž příčinná, a že ti ptáci umlkají vždy o prázdninách právě proto, že lidé tehdy tolik řvou. Nedivil bych se tomu. Když lidé kvílí, vzdálí se víly. Slyšet je teď sotva vrkání lesních holoubků, sem tam ještě pěnkava, nějaký ten kos a budníček, k večeru smutné nápěvy červenek a tiché tikání lejska, toho malého drobného ptáčka, který kolem mne, sedícího na kraji lesa, poletuje a zvědavě si mne prohlíží hned z téhle větévky, hned z tamté anebo z oné. Zdá se, jako by mi chtěl projevit svou účast touto družností a vyjádřit jí, že mám pravdu, že mne chápe, že mi rozumí a že má stejné pocity jako já. Je to od něho milé a potěšující. Na oplátku se snažím vypadat také tak přátelsky jako ten malý lejsek. Snad si toho povšiml.

Lidé venku řvou, ale celý les je jenom náš, sem nejdou. Ochutnávám trochu prvních zralých malin, překračuji na cestě velkého spěchajícího střevlíka a potulku zakončuji při západním okraji lesa. Svým příchodem jsem vyrušil srnku, která rychle odběhla do houští. Také tam za chvilku půjdu za ní, poněvadž slunce již dávno zapadlo, na nebi září Večernice a oči mne už dnes pálí od přílišné námahy. Těším se do pelíšku, kde své bolavé oči v nadcházející noci konečně zavřu.

Středa 4. července 52

Od desáté hodiny ranní jsem bez šatů, úplně nahý, protože je krásně teplo. Dočetl jsem Pohádky za oponou. Je to jedna z těch lepších knih, které jsem kdy přečetl. Zkusím doma v naší rodinné knihovničce objevit další takový poklad.

Ve dvě odpoledne se už ve stanu horkem dusím a musím ven. Rozložil jsem tedy v krátké lesní travičce v mírném polostínu pokrývku a na ní zcela nahý a bez ničeho jen tak ležím a dívám se do korun stromů.

„Nahý a jen tak bez ničeho“ – co znamená to „bez ničeho“? Znamená to základ veškerého života, na němž moudrý, nahý mudrc staví. Stavíme na nejjednodušších přirozených základech, nikdy naopak, tak jako to dělají lidé nemoudří, kteří nejprve chtějí mít všecko, a svou nahotu chtějí nejdříve odít nádhernými rouchy, a až pak teprve hodlají hledat základy pro svou svobodu a pro volnost těla. Ale základem a první podmínkou všeho moudrého žití je nejprve nemít nic, ani šaty, ani věci, ani peníze, mít jen svou přirozenou svobodu, a takto zmoudřet, a až teprve po zmoudření přidávat postupně ke své nahotě – duchovní i hmotné – něco malého a pěkného navíc, co ozdobí a upevní naši moudrost, nikoli co ji zadusí v oděvu a zničí v přepychu. Jedině tento postup je základem duchovní nauky moudrého člověka.

Je horko. Místo svačiny v podobě chleba s pomazánkou mám chuť na ty znamenité višně a třešně, které rostou nedaleko. Nechtěl jsem se kvůli tomu ani oblékat a jít tam jen tak beze všeho a nahý, ale co kdyby mne tam někdo překvapil; náhoda je vůl a člověk ještě větší; radši jsem si vzal na sebe krátké kalhoty, na nohy boty a klobouček na hlavu. Zamkl jsem stan, klíček od zámku na tkaničce jsem si uvázal na krk volným uzlem, aby mne to neškrtilo, a šel jsem.

Za chvilku jsem stanul pod planou višní a začal se krmit. Nikdo tam nebyl, ani Hlouš dole u rybníka, mohl jsem klidně zůstat nahý a nic by se nebylo stalo. Kolem přešla jen srnka, která náhle vyšla z kukuřičného pole a bez povšimnutí ve vzdálenosti asi deseti kroků ode mne zašla pomalu do lesíka. Krmil jsem se dál. Černorudé plody višně jsem skoro všechny otrhal a snědl. Na horní větve nedosáhnu, a tak jsem višně nechal být a přešel jsem k třešním. Těch je tady mnohem víc a každým dnem jsou zralejší a chutnější. Ty jen tak brzy nesním. Klovají do nich ptáci a pochutnávají si na nich kromě mne pak už jenom vosy a včely, jinak nikdo. Učiněný ráj. Když si vzpomenu, jaké nepravé „ovoce“ (hlavně to zahraniční) se prodává v krámech, nezralé a nechutné, i když se uvaří a dosladí, tak nedám dopustit, abych pohrdal správně uzrálým, slaďoučkým a bezplatným lesním ovocem. I malou červenou slaďoučkou lesní jahůdku jsem dnes cestou našel!

Nacpal jsem si bříško k prasknutí a chystal jsem se odejít. Ale kde je klíček od stanu? Je pryč, na krku nevisí! V tom zaujetí jsem si vůbec nevšiml, kdy a kde se uzel uvolnil a tkanička i s klíčkem upadla s krku na zem. No, to je nadělení! Co teď? Musím klíč najít, i kdybych ho měl hledat až do večera a potom třeba i potmě se svítilnou, nebo se nedostanu do stanu a budu ho musit rozpárat!

Prohledával jsem bezvýsledně každou píď země, na kterou jsem určitě vstoupil, ale ve vysoké trávě jsem už už propadal zoufalství. Až mi napadlo, že mi klíček spadl s krku nejspíš pod višní, když jsem vyskakoval na vyšší větve. Oddechl jsem si: po krátkém pátrání jsem ztracený klíček vskutku objevil pod višní. To jsem si dal!

S plným bříškem jsem se šťastně vrátil do úkrytu. Plná nálož čerstvých višní a třešní rozhýbala má střeva, a tak jsem letos vůbec poprvé použil svůj lesní záchod. Sedí se na něm v podřepu velice dobře v té nejlepší a nejpřirozenější poloze pro takový tělesný úkon a zároveň mi pohodlný posez umožňuje v klidu a tichu lesa přemýšlet a hloubat. Na záchodě se přemýšlí nejlíp. Na záchodě tělo vyměšuje odpadní látky, ale mysl na něm zároveň přijímá živnou látku k přemýšlení. Dokonalá souhra mysli a těla.

Vracím se poté na pokrývku a čtu si v novém čísle časopisu Fakta a svědectví. Hned první článek je věnován šedesátým narozeninám americké zpěvačky Madonny. Článek asi psala nějaká její příznivkyně, protože je veden až příliš shovívavě k této hrozné osobě. Já tedy takovéhle pitomé hvězdičky, jako je Madonna, nesnáším nejen pro to, jak a co zpívají, ale hlavně pro jejich zkažené mravy a společenské názory. Madonna by totiž mohla být odstrašujícím učebnicovým příkladem a hlavní představitelkou knihy, která snad nebude musit být nikdy napsána a která by se mohla jmenovat Úpadek a zkáza bílého rodu. Slova „vlastenectví“, „dědictví vznešeného bílého rodu“ nebo „čistota bílé krve“ jsou jí naprosto neznámá. Stačí se podívat na jejích šest dětí: samý černoušek nebo přičmoudlý míšenec. I ten blbý černoch, s kterým žila, se s ní rozešel, protože je bílá – ale ona? Darmo mluvit. Zastává leda rozkladné, krajně levičácké postoje a zvolení vlasteneckého presidenta Donalda Trumpa podle tohoto článku pouze „neuvítala“. Já jsem ale jinde četl něco zcela jiného a jednoznačně horšího: že ho chce zabít a poskytnout své stárnoucí vrásčité tělo každému, kdo Trumpa odstraní! Takové jsou ty dnešní nejoblíbenější bílé hrdinky! Že těm nestoudným děvkám není hanba!

Dnes je v lese tak nádherně, že se mi ani nechce zpátky do stanu, ačkoli slunce již zapadlo za hradbu stromů a mírně se ochlazuje. Oblékat se do šatů se mi nechce už vůbec a nejraději bych zůstal jen tak beze všeho a nahý. Ještě štěstí, že ta moudrost a volnost mi zůstanou, i když budu oblečen v oděvu.

Nyní je však nejvyšší čas na malou večerní procházku. Už se stmívá. Vykročil jsem. V tom příšeří najednou oživl klacík a mrštnými záhyby se mi klidil z cesty. Nebyl jsem si jist, zda je to zmije nebo užovka, ale byl to jen slepýš. Viděl jsem také ropuchu. Seděla v takovém důlku s očima zavřenýma a spala. Asi jí v té vlhké jamce bylo v horkém dni dobře, a tak tam usnula. Já ji budit nebudu a kráčím dál. Tma houstne. Dnes jenom projdu bez zastávky les od jednoho konce k druhému a posedím si až pod borovicí při západním obzoru. Rozloučím se na jeden den s lesem, zítra se podívám k rodičům, pojedu se na kole vykoupat k osamělému rybníku, naberu zásoby na další tři dny a budu spěchat zpátky. Počasí snad bude i nadále příznivé.

Pátek 6. července 52

Ty prázdniny a svátky, to je něco hrozného! Těším se do lesa jako nikdy. Včera jsem byl u rybníka, ale vůbec se mi tam nelíbilo. Byl svátek Cyrila a Metoděje, svátek řízeného ničení naší původní přírodní víry, a podle toho to také vypadalo – ničemně. Všude se to hemžilo lidmi, kteří mě obtěžovali, a ovády, kteří mě bodali. Mnoho jsem jich pozabíjel – těch ovádů, ne těch lidí. Nedovedu se rozhodnout, kdo je horší: jestli hovada hmyzí nebo hovada lidská. Asi ta lidská. Neměl jsem tam vůbec klid. Pořád někdo jezdil kolem. Dvakrát jsem se už chystal, že pojedu zpátky domů, když mi k rybníku nějaké to lidské hovado na chvíli vlezlo, ale zůstal jsem, usnul jsem, ale nezvítězil jsem, a nakonec jsem odtáhl sám, když se sluníčko na dlouhou dobu skrylo za veliká mračna – také už se na to lidské hemžení nemohlo dívat.

Doma se ke všemu ještě táta zase omylem vychcal do kuchyňského koše na odpadky, místo do záchodové mísy, a já to po něm musil umývat a utírat. Plísním mámu za to, že se o tátu pořádně nestará. Když jsem doma, táta do koše nikdy nečurá, poněvadž přijde vždycky za mnou a já jej ochotně na záchod zavedu; ale máma na tátu místo toho zařve jako na psa, aby si záchod našel sám, on se jí, chudák, bojí zeptat, a pak to takhle dopadne. Táta je sám doma s mámou chudák a nemohu se dívat, jak je beze mne skleslý a smutný. Už aby bylo po prázdninách a po létě, abych se vrátil z lesa nastálo domů a zavedl tam znovu pevný řád a šťastný život pro všechny. Ještě nejméně dva měsíce to musíme vydržet. Hlavně já.

Dnes v noci, když jsem se po druhé hodině vracel do lesa obtížen nákladem zásob na tři dny, to venku řvalo opileckými výlevy a dokonce jeden ten předávkovaný dobytek stál bez hnutí i před hřištěm – ano, i tam, v tom tělocvičném zařízení, se samozřejmě vyskytuje nálevna laciného chlastu – a ve stoje tam spal jako kůň. Byl to strašidelný zjev. Stál tam, nebo stála – to se v dnešní době u těch zvrhlíků těžko rozeznává, zda je to kluk nebo holka – ve tmě, s bradou na prsou, opřen o zábradlí bez pohnutí a bez hlesu jako strašák v poli. Nebylo poznat, jestli spí nebo je mrtvý, a po pravdě řečeno, mně to bylo jedno. Hlavně že se neprobudil. Ten dobytek vypadal, jako kdyby ho stihla náhlá mrtvička. Dobře mu tak. Pro mne za mne by se mohli uchlastat třeba všichni lidé na celém světě, aspoň bych měl od nich pokoj – jenom bych předtím nemusil slyšet to jejich opilecké hulákání. Ty prázdniny a svátky, to je něco strašného. Těším se do lesa; tam snad bude klid.

Horkou neklidnou nocí, za zvuků ožralých lidských hovad, kráčím Libohájem okolo pomníku mistra Jana Husa. Právě dnes je smutné výročí jeho upálení pro pravdu, kterou měl, kterou hlásal a ctil a pro niž položil i život. Co těm dnešním ožralým dobytkům asi říká slovo „pravda“! Řekl bych, že nic a že možná ani nevědí, kdo Hus byl nebo že vůbec kdysi dávno žil. Pro někoho, jako jsem já, mistr Jan Hus žije dál a žije i pravda, která se v dnešní době opět zamlčuje, potírá a trestá. Pravda dnes tone ve stejných tmách jako kamenný pomník našeho národního světce. Osvítil jsem pomník mistra Jana svou svítilnou a jeho pravdu svým duchem. Co ta ožralá chamraď ví o pravdě, o cti člověka, o vyšším směřování nebo o hrdinském životě a smrti? Pro ty nemyslící dobytky je nejspíš největším hrdinstvím se ožrat a hulákat celou noc.

Čím víc se vzdaluji od města, tím víc řev postupně utichá, a čím víc se vzdaluji od lidí, tím víc se cítím svobodným. Za Šibeničním vrchem, kde strašidelně houká osamělý puštík, už panuje ticho a klid. Les je zkropen vlahým deštíkem a obloha je bez hvězd. Mou duši svlažuje lesní samota a mou hvězdou, která mne vede a za níž jdu životem, je pravda; právě ta pravda, pro kterou zemřel mistr Jan Hus, jehož památku dnes v noci tak ohavným způsobem pošpinili ti ožralí dobytci svým řvaním. Ale lidé nemohou nic natrvalo pošpinit a zneuctít – ani pravdu –, to už přece vím. I já se očistil, i já nakonec našel svou pravdu a čest – tady v lese.

Ráno je pod mrakem, ale teplo. Ticho však není. Od Políček až sem zaznívají jakési surové hudební údery, cizí našemu lesnímu lidu. Br, tam musí být zase lidí!

Po obědě jsem šel na třešně do lesíka nad Hloušovým rybníkem, odkud je na něj báječný krytý výhled. I na břehu toho rybníka se dnes vyskytuje velké množství té přemnožené lidské chamradě. Vidím tam lidi, stany, vozy… už jen houpačky, střelnice a stánek s pivem tam chybějí. Hloušův rybník je názorným příkladem toho, kam vede zesoukromění krajiny, převedené do majetku jednoho člověka. Během několika málo let odtud zmizel dřívější klid a liduprázdná příroda, kde jsme se já a ostatní srnci mohli bez omezení svobodně pohybovat. Nyní mohu jen odsud, z blízkého lesíka s planými třešněmi, skrytě a nenávistně pozorovat lidskou rozpínavost. Nesmí mne ta sebranka lidí tam dole u rybníka vidět, nebo jim bude divné, co tady dělám, půjdou se sem ze zvědavosti podívat, objeví zdejší úrodu a mám navěky po třešních. Přivlastní si je, oplotí to tady, dohola očešou a ještě se o ně porvou s jinými lidmi. Nikdy už nebude tento nyní nepovšimnutý kousek divoké přírody patřit všem obyvatelům lesa, včetně mne, nýbrž jen lidem, kteří jej nakonec zničí, tak jako všechno, kam kdy přišli, přicházejí a ještě přijdou. Je to chamraď.

Mnoho třešní už tady není. Ubývá jich. Ale najedl jsem se jich dosyta a cestou ochutnal i několik malin. Ty ale nejsou tak dobré jako třešně. Maliny jsou letos malé, špatně vyvinuté a málo chutné. Jakási trpká pachuť po nich v ústech zůstává... jako po lidech; i ti jsou duchem malí, rozumem nevyvinutí a povahou nechutní. Jen trpká vzpomínka na ně v duši zůstává při odloučení se od nich v mém šťastném srnčím lese.

Posadil jsem se do svého pelíšku na mém oblíbeném lesním paloučku. Cinká zde potichoučku svým jednotvárným hláskem nejmenší budníček a uspává mne tím. Jdu si lehnout do stanu, je to odsud kousek; odsud je vůbec všude kousek – nejblíž je však odsud ke štěstí.

Ve stanu odkládám veškeré šatstvo a úplně nahý se ukládám k spánku. Vzdálená hudba zní dunivě dál. Prokleté prázdniny, prokleté lidstvo!

Večer až do tmy se procházím po lese za pokračujících ozvuků vzdálené živé hudby, dunění bubnů a výkřiků různých zpěváků. Všichni ti takzvaní zpěváci ale vykřikují úplně stejně a úplně stejně rušivě. Je s podivem, co všechno je dnes považováno za zpěv: co nejhlasitější nesouladné ječení, řev anebo i jen pouhé mluvení. Mně ty výkřiky znějí úplně stejně odporně jako to noční hulákání těch opilců dole na předměstí.

V lese při západním okraji jsem viděl divočáky. Bylo to početné stádo sviní i s malými prasátky. Divočáci se hnali v řadě za sebou a potichu ven z lesa, kde se ztratili v žitném poli. Příkladná prasata v žitě. Ale prasata mířila zřejmě dál, až k dalšímu poli s kukuřicí, možná i kvůli mně, protože běžela jen kousek ode mne a mohla mne tedy vidět stejně dobře jako já je, ačkoli už byla velká tma. Na jejich poklidném chování ale nebylo znát, že bych jim jakkoli vadil nebo že by mne vůbec viděla.

Šel jsem se potom do toho žita podívat, poněvadž jsem tam zdálky viděl jakýsi vyšlapaný prostor a byl jsem zvědav, co to je a co tam najdu. A skutečně jsem tam našel zválené klasy obilí jakoby od prasat. Viděno z výšky ptačího nadhledu možná to zválené žito tvoří nějaký záhadný obrazec, který by mohl být pokládán za nesrozumitelný vzkaz od mimozemšťanů. Ale tenhle kruh v obilí neudělali žádní návštěvníci z vesmíru, nýbrž jen obyčejná divoká prasata, která vyběhla z lesních houštin, kde se kromě jejich doupat nachází i úkryt můj.

Sobota 7. července 52

Je hezky, teplo a sluníčko svítí. Bylo by škoda strávit tak krásný den pod stanem, a proto si brzo odpoledne dělám pelíšek pod stromy a úplně nahý se tam opaluji. Čtu si při tom slunění nové číslo časopisu My.

Časopis se tváří jako vlastenecký, ale některé nábožné a lidské, příliš lidské články mne v něm dopalují, a proto už ho nechci, až vyprší předplatné. Vlastenectví křesťansky založených lidí je podle mého názoru i zkušeností vždy přinejmenším podezřelé a téměř jistě pochybné. Pravým českým vlastencem nemůže být někdo, kdo se podílí na celosvětovém židovském spiknutí na ovládnutí světa nebo kdo je alespoň duchovně spřízněn s mezinárodním křesťanstvím, které, jak víme, má jednoznačně židovský původ. Ježíš byl Žid a první křesťané byli rovněž Židé. Já zásadně nevěřím Židovi, už vůbec ne mezinárodnímu Židovi ani jeho křesťanským následovníkům. Kdo je křesťan? Duševně úchylný člověk, zrádce všeho přirozeného a odpadlík od víry v přírodu – to je ten podivný netvor zvaný křesťan! Naší pravlastí jsou nekonečné lesní tišiny, nikoli poušť. Naším původním národním náboženstvím je víra v přírodu, nikoli scestné židokřesťanské bláboly o všestranném jediném Bohu Stvořiteli pro všechny národy. Tomu ať věří duchovně vyprahlý pouštní Žid, nikoli svobodné lesní dítě matky přírody!

Mámě se tenhle časopis také dvakrát nezamlouvá. Je sice nábožná, ale na ni je to prý zase příliš složité; mámě se líbí pouze pitomé drby a jiné úžasné novinky ze společnosti; nejradši má tudíž jednoduchý a bezduchý Blesk. Po kom já jsem, to je vážně největší záhada „stvořené přírody“!

„Stvořená příroda“ – jaký protimluv! Může být něco přirozeného stvořeno, myslím někým stvořeno? Může někdo stvořit, tedy vyrobit, v tomto náboženském smyslu dokonce z ničeho, jen silou ducha, cosi přirozeného? Co vůbec znamená, že je něco přirozené? Podle mne je přirozené to, co vzniká samo sebou, silou vševládnoucího zákona z něčeho, co je v té či oné podobě přítomno všude a ve všem. Přirozený je pramen vyvěrající vody, ale vodovod je stvořené dílo lidských rukou. Člověk nestvořil lesní studánku, stejně tak jako příroda nestvořila domácí studnu. Přirozené je tedy něco, co nikdo neudělal uměle, ale co vzniklo samo. Stejně tak žádný Bůh nebo Stvořitel (nebo člověk, který si vymyslil, vybájil a vylhal tohoto Boha Stvořitele) nemohl stvořit přírodu, prostě proto, poněvadž by to nebyl výtvor přirozený, ale umělý. Výraz „stvořená příroda“ je tedy naprosto nesmyslný protimluv.

Večer po západu slunce se procházím chvilku po rychle se šeřícím lese, mlsám maliny z jednoho moc dobrého keříku a pak jdu ještě přes louku na třešně. Jsou opět výtečné a objevil jsem navíc ještě jednu planou višničku s dalšími sladkými rudočernými plody. Napříště jich bude pořád dost, teď už nemohu, protože jsem plný.

Vraceje se přes louku zpátky do lesa, přeběhla mi přes cestu lištička a mrštně vklouzla do polí. Na louce se pase srnec a dva zajíčci. Srnec na mne dlouho kouká, nevěda, co má dělat nebo co udělám já. Já si jdu dál svou cestou při okraji louky a srnec nakonec ustoupil k lesu, zajíci s ním, načež všichni tři zmizeli v lese. Já ovšem též. Jdu si ještě na chvilku sednout na bobek pod borovici s výhledem na západní obzor. Prasata tudy dnes neprošla, zato vzdálená hudba a rušivé výkřiky lze slyšet tak jako včera. Zítra je neděle, tak doufám a si zoufám, že snad veškerý rámus skončí.

Neděle 8. července 52

Ráno trošku sprchlo a celý den je oblačno, ale teplo. Dnes to nicméně na opalování není, leda na krátkou chůzi naboso po zvlhlé lesní půdě na pěšinkách mnou vyšlapaných v trávě okolo stanu. Je to jako kdybych chodil doma po koberci, snad jen s tím rozdílem, že doma bývá na podlaze sucho, pokud tam máma něco nerozlije.

Chůze naboso po orosené trávě je prý léčivá; úspěšně jí léčil nemocné lidi slavný slezský rodák Vincenz Priessnitz. Také sprchami, a to tak zdařile, že podle Priessnitze nazvali Poláci samotnou sprchu – prysznic. Ono je to vlastně příbuzné se slovem prýštit, takže to není až tak od věci. Já se však chůzí v rose léčit nemusím, protože nemám z čeho; pro mne je to jenom velmi příjemné a dodává mi to radost z života, což také není zanedbatelný statek, z něhož vyvěrá samo zdraví.

Odpoledne až do tmy jsem se potuloval po lese nebo v jeho blízkém okolí, například v planém višňovém a třešňovém sadu, kde jsem se krmil sladkým ovocem. Stále ho tu zbývá pro jednoho dost a dost.

Vraceje se ze sadu zpátky do lesa, viděl jsem zase jako včera srnce. Stál proti mně zadkem na kraji kukuřičného pole, takže mne zprvu nezpozoroval. Šel jsem dál svou cestou a otáčel se za srncem, zdali si mne všimne. No a protože se srnci stále kolem sebe ohlížejí – já ostatně též –, nakonec mne také uviděl. Dlouhým vysokým skokem zaplul do kukuřice a zmizel. Já rovněž zmizel, ale do lesa.

Dnes je v lese krásné ticho. Všechen rámus, který zazníval zvenčí po čas svátečních dní, ustal, lidé se unavili a já pookřál. Takové ticho, jaké dnes v lese panuje, jsem dlouho neslyšel. Občas pípne nějaká ta pěnkava nebo pěnice na zvýraznění toho ticha, aby nebylo zase až příliš mrtvé a tísnivé, ale jinak šumí jen vítr ve větvích stromů. Je tady krásně. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu v noci do města pro nové zásoby.

Úterý 10. července 52

Celý den prší. Mně to ale nevadí, já v suchu pod stanem klidně spím anebo si čtu časopis My.

Už dříve jsem se zmínil, jak mne v tomhle časopisu štvou jednak chyby a špatný sloh a za druhé příliš lidské a křesťanské vyznění. Bodejť ne, stojí-li za jeho vydáváním křesťansky založení lidé! Ti jsou schopni tu svou blbou pokoru vecpat všude, třeba i za slovo „pokořit“: pokořil to nebo ono – ale pokorně, to nezapomenou dodat. „Pokorně pokořil.“ To je hrozné. Je to nejen nesmysl, ale také hnusná odpornost. Stejně odporné jsou ty chyby, například: „Nad otázky čtenářů se zamýšlí naše spolupracovnice.“ – Zvláště odporná je tato chyba uvozující nářky nad klesající úrovní znalosti našeho mateřského jazyka. Tohle na tom nesnáším nejvíc; že někdo lká nad něčím, co přitom sám dělá. Možná by pomohlo si po sobě poctivě přečíst, co napíší, ale na to není „v dnešní uspěchané době“ čas. To je zajímavé; já nepamatuji, že bych někdy žil v uspěchané době. Vždycky jsem si udělal čas na důležité věci, ale pro ně je jaksi vlastní písemný projev a dojem, který zanechá, věcí nedůležitou. Nemají-li tedy oni čas opravit své články, já nemám na oplátku čas je číst!

To je hrozné, jak se dnes špatně píše i mluví! Lidé vůbec neznají vlastní jazyk, jeho základní slovesné tvary ani významy slov. Čeština umírá. Samozřejmě, učí-li se děti místo češtiny znát omamné látky, pohlavní zvrácenosti a všelijaké barevné menšiny. Která vskutku národní a vlastenecká vláda bude chtít jednou, až se kolo dějin otočí, napravit a obnovit vzdělanost, bude musit zavést jako hlavní a nejdůležitější předmět důkladnou výuku jazyka českého.

Jazyk je základem všeho. Čeština, vlastivěda a dějiny našeho národa budou musit být jednou prvořadými vyučovacími předměty. Jen nevím, najde-li se ještě někdo, kdo bude tyto předměty znát tak dokonale, aby je mohl vyučovat. Dnes nikoho takového nikde nevidím. Všichni náš mateřský jazyk komolí a przní, až hrůza. Snad vůbec nejhorší je to míchání češtiny s cizími jazyky. Dříve se tomu napůl nehezky a napůl odborně říkalo „bastardisace řeči“. Čeština je dnes bastard. Bastard znamená česky míšenec, ale také darebák. Všechno neštěstí naší darebné a smíšené společnosti je výsledkem postupného upouštění od vysoké vzdělanosti a čistoty naší národní řeči a krve. Společenské potíže se tím jen prohlubují. Nevzdělaný míšenec je zpravidla darebák, kdežto vzdělanec urozeného původu bývá většinou ušlechtilý a vznešený. Celý svět, celý náš věk je darebák.

Dříve znávali vzdělaní lidé dokonale především svůj rodný jazyk a tvořili jím krásná umělecká díla; vedle toho uměli také řecky a latinsky, takže rozuměli přesně významu cizích slov a mohli se tak vyvarovat tvoření různých slovesných nesmyslů, jako je například reálná skutečnost nebo lidová demokracie. Převedou-li se tyto příkladné nesmysly do češtiny, vyjde hned chyba na světlo: skutečná skutečnost a lidová lidovláda. Ale skutečnost je vždycky skutečná a lidovláda je vždycky lidová, tak nač plýtvat cizími slovy, když lze všecko vyjádřit hezky česky!

Dnes nezná nikdo nic pořádně, ale zato to umí všecko smísit v jednu darebáckou změť řečí i hodnot. Jak může být dnes cosi trvalého, neumí-li to nikdo pořádně a bez chyb ani vyjádřit? Proto už nečtu nic nového, co páchne darebáctvím dnešní doby. Bastardisace a nivelisace, zesurovění všeho na jednu nízkou úroveň – takové je znamení této zvrácené doby. Žel, podléhají této době i ti, kteří se snaží jít proti ní – to je na tom asi to nejzoufalejší.

Celý den stále drobně prší. Ptáčkové obletují můj stan a poskakují vesele po jeho střeše, zobajíce tam drobná semínka či hmyz. Je to milé.

Teprve večer déšť ustává, a tak se mohu projít po lese. Je mokro a chladno, což nemám rád, ale v téhle zemi a v tomhle lese jsem doma, zabydlený ve své lesní zahrádce Čech, kde se mi líbí víc než v nehostinném cizím světě, a neznám nic lepšího. Však bude zítra možná zase hezky.

Středa 11. července 52

Ráno zatím neprší, ale ani nesvítí sluníčko. Je mi zima. Na sousedním smrčku se cosi náhle pohnulo. Pátral jsem očima, co to bylo, až jsem to našel. Sedí tam nehybně jakési ptáčátko, sotva odrostlé a opeřené, a kouká na mne. Vypadá podle stavby těla a zbarvení peří na mladou pěnkavu. Kde se tady vzala? Netušil jsem, že tady pěnkava odchovává mladé!

Je mi zima, a tak zalézám zpátky do vyhřátého pelíšku. Po časopisu My mám teď k čtení poslední předplacené číslo časopisu Šifra. V úvodníku se píše, že je čas na změnu, myšlena změna v rámci časopisu. Ano, skutečně je čas – ale na odhlášení či spíše neprodlužování dalšího předplatného. O Šifře totiž platí téměř totéž, co o My, s tím rozdílem, že tady je více toho nadzemského a zásvětního; v chybách, špatné češtině a špatném slohu je to stejné. Ono je to v psaném slově teď vůbec všude stejné – stejně špatné. Proto se po letošním krátkém poznávacím výletu do naší hloupé, úchylné a nevzdělané současnosti navrátím brzy zpátky k moudrým a krásným knihám minulosti a hlavně k mým vlastním spisům; po všem tom prznění češtiny a po vší všivé lidskosti, s kterou jsem se setkal v duševních netvorech současného světa, se už těším zpátky domů, do staré dobré vlasti mých vlastních spisů a výpisků z četby. Poznal jsem velice rychle, že dnešní doba je ztracena, nadlouho ztracena, protože ji určuje a ještě dlouho bude určovat dnešní mládež, která je hloupá, blbá, nevzdělaná, nevychovaná a k ničemu vyššímu nesměřující. Vidím-li někde za oknem, na ulici, v městě při nákupech nebo, chraniž nás všemocná příroda, dokonce v lese nějakého mladého člověka, chce se mi zvracet z toho odporného zjevu, který se mi naskýtá. To je prostě k zblití ta dnešní mládež. Dál mohu říci jen to, že přesně tak, jak dnešní mládež vypadá, tak také uvažuje, mluví a píše – a naopak samozřejmě: jak píše, tak i vypadá. Zkrátka k zblití. Nebyl bych zamlada věřil, že jednou budu jako kdysi staří lidé odsuzovat mládež, ale nemohu jinak; to se nedá, protože není zač ji chválit, přičemž je na druhou stranu mnoho příčin a důvodů ji nenávidět. My jsme byli také pěkní syčáci, já jsem takový i teď, ale oproti dnešní mládeži jsme byli rozhodně ve všem lepší, natož pak já: my jsme se bouřili a chtěli jsme lepší svět – a uměli jsme přirozeně mluvit a psát. My jsme měli ještě vzdělání, a byť třeba jen bylo pouhé základní, přece bylo lepší než dnešní vysoké. My měli přehled o světě a věděli jsme, jaký byl, jaký je a jaký by mohl být – ale co ví o světě dnešní mládež, co ta zná, jaké hodnoty zastává, o čem sní a kam směřuje? Myslím, že to víme všichni, my, jimž ještě zůstaly v hlavách zbytky zdravého rozumu: dnešní mládež nic kloudného nezná, její vyznávané hodnoty jsou zvrácené, nesní už vůbec o ničem, leda o hromadě peněz, a nesměřuje k ničemu dobrému. Zítřky už nejsou tak světlé, jako bývaly kdysi. Ani ta mládež už není tak krásně zkažená, jak ve všech dobách vždy bývala – je dnes mnohem a mnohem zkaženější.

Odpoledne se dalo opět do deště. Zatrápené „sucho“! Už jsem se pro dnešek loučil s pravidelnou večerní procházkou, mysle si, že se snad projdu až v noci, kdy půjdu domů, když jako zázrakem právě večer déšť ustal a vysvitlo sluníčko. Ptáčkové tou dobou zase zvesela poskakovali po mém stanu a já byl rád, že se mohu aspoň jednou za den protáhnout a projít. Už jsem potřeboval rozhýbat kostru a provětrat si hlavu. Jsem přespalý, přeleželý a číst mne už nebaví. Teď chci jenom chodit a chodit po lese až do tmy.

Slunce zapadlo a já se blížil potichoučku k mé oblíbené borovici při západním obzoru, kde se naposledy loučívám s dnem. Zrovna jsem si tak polohlasně pro sebe říkal, že se divím, že jsem nepotkal žádného slepýše, který většinou po dešti vyleze, když jsem stanul nemile překvapen. Za mou borovicí kdosi stál, opíraje se o ni!

Byl to jakýsi mladík s dalekohledem zavěšeným na prsou a díval se do dálky. Tak se na témž místě dívávám já. Bylo mi to náhlé setkání nepříjemné a snažil jsem se ten trapný pocit zakrýt hovorem. Mladík neodpovídal a jen se stále díval před sebe do dálky. Po několika bezvýznamných slovech jsem nakonec naoko prohlásil, že jdu zpátky druhou stranou, a zmizel jsem místo toho potajmu ve své lesní skrýši.

Bylo to trapné. Kluk byl sice nemluva a zřejmě také nějaký samotář jako já, ale přesto nebo právě proto bych ho tady – a na mém místě k tomu! – velmi nerad potkával znovu. Doufám, že už ho tady nikdy neuvidím. Chci být sám a nechci tady nikoho dalšího potkávat. To bylo, doufám, naposledy. Je velmi nepříjemné už jen to zjištění, že se po mém lese někdo večer potlouká. On si možná pomyslil totéž. No však ještě uvidíme, kdo s koho a čí bude tenhle les! Však uvidíme, co přinesou další dny.

Pátek 13. července 52

Pátek třináctého je hloupá pověra. Neboť pro mne to vůbec není smolný den ani nešťastný, nýbrž naopak mimořádně šťastný, a to i přesto, že mi přeběhl přes cestu černý kocour. Toto domácí zvířátko bylo totiž jediným živým stvořením, které jsem při svém nočním přesunu do lesa potkal. Žádní lidé ani vozidla, žádný pohyb ani řev, jen pustá tichá tmavá noc, kterou nekazil ani mírný deštík, jenž záhy ustal. Tak to má být.

Celou cestu jsem myslil na toho nemluvného mladíka s dalekohledem, který mi minule obsadil mou vyhlídku pod borovicí při západním okraji lesa. A dospěl jsem nakonec k názoru, že ten už se tam neukáže. To nebyl žádný nemluva, on se mne bál! Byl celý bez sebe strachy a doslova oněměl hrůzou. Proto se nehýbal od stromu, aby měl krytá záda, a proto nic neříkal, aby mne případně nepohněval ani jediným popuzujícím slovem. Proto ten jeho utkvělý pohled do dálky, protože tam hledal možnou pomoc nebo svědka! Měl ze mne strach.

Já se mu ani nedivím. Představte si, že se k vám večerním lesem zezadu, zcela tiše a znenadání, přikrade jakýsi divous v ruských maskáčích, postarší sice a s bílými rozcuchanými vlasy, ale jinak mladistvého vzezření a pevného, rovného držení těla, sveřepý to zjev, neznámá osoba, která může být nebezpečná, která může mít u sebe nůž nebo dokonce palnou zbraň a která by vás mohla tady, na pustém místě beze svědků a pomoci a téměř v noci třeba zardousit nebo i ubít holýma rukama, pak se tomu mladíkovi vůbec nedivím, že měl asi strach. Však mi v lesích pořád nějací náhodně potkaní lidé říkají, že se mne děsí, poněvadž chodím tiše a nenápadně jako duch. Představte si navíc, že jste mladý, dosud nezkušený člověk, který se poprvé o prázdninách zatoulá na okraj šerého pustého lesa, kde se zpoza stromu z nočního stínu pojednou za vašimi zády vynoří starý, zkušený a životem ošlehaný muž v plné síle, a ten bez bázně a hany hovoří tak, že je na první dojem hned znát, že je v lese jako doma, že v něm snad dokonce i v nějakém úkrytu žije, že les dokonale zná a že oplývá i jistou zálesáckou moudrostí. Co si pomyslíte? Že mu tenhle les patří a vy že jste tu nevítaný vetřelec. A co si tedy odnesete z takového zvláštního setkání? Že s velkým ulehčením odsud poběžíte pryč a napříště se tomuto lesu raději vyhnete!

Nevím, co on, ale tohle jsem si odvodil z mého uvažování cestou nočním lesem já. Zrovna kolem té borovice se pokaždé prosmýkávám při příchodech a odchodech, neboť se nachází u přístupové cesty. Posvítil jsem na její široký kmen svítilnou. Nikdo u ní nestojí. Kdo by tu také v noci stál a proč? Ale i kdybych tu znovu někoho přistihl, přišel bych k němu klidně zase a zas bych se s ním dal drze do řeči, protože vím, jak mu to bylo nepříjemné a že ho tím nejlépe zapudím. Tentýž postup by ostatně s jistotou odsud zapudil i mne, kdyby se našel nějaký drzoun, který by mne sem chodil pořád otravovat.

Ráno opět prší. Zavřel jsem vchod do předsíňky stanu a spím dál. Okolo poledne je však venku hezky, a tak se v přestávkách mezi dalším spánkem, jídlem a čtením procházím po pěšinkách okolo mého stanu, po lese, který je už nadobro mou zdomácnělou zahrádkou.

Stále ještě se nořím do rozečtených stránek posledního čísla časopisu Šifra. Další už nechci. To je strašné, jak hrozně jsou tam ty články psány, jakým příšerným slohem, jakou úděsnou češtinou a s kolika chybami! Obsah některých článků je sice zajímavý a byl by i poutavý, ale většina z nich má velmi slabou úroveň, neúplné důležité či podstatné podrobnosti anebo jsou to kolikrát takové nesmyslné splácané bláboly, že je prostě vynechávám. Úvodník slibuje od příštího čísla změnu k lepšímu, ale na tu už nejsem zvědav, protože jí nevěřím. Člověk, který slibuje, že se polepší, nikdy nebude lepší. Každá změna k lepšímu – a mnoho jich nebývá – přichází obvykle nepozorována, sama sebou a nechtíc. Tohle číslo ještě dočtu do hořkého konce a končím s celým tímhle časopisem. Ústřední myšlenka časopisu „pro ty, kteří čtou i mezi řádky“ mi byla blízká, stejně jako mnohé názory a zaměření jeho pisatelů, ale musí se to umět. Oni to neumějí. Někomu, ba většině jejich čtenářů, to možná takhle špatně stačí a vyhovuje, protože nepoznají rozdíl mezi špatným a dobrým psaným slovem, ale pro mne, jako pro mrzoutského nelidu, odkojeného krásným písemnictvím, básněmi a vysokým mudřectvím, je to zatraceně málo. Nevím, co jsem si od nějakých blbých lidských časopisů sliboval. Jsou umělci a neumětelové, mistři a filistři. Pravda, někdy jsou i ministři filistři, to když se například náš zemský president Miloš Zeman nedávno v projevu zmínil o tom, že novináři jsou pouhými filistry, zeptal se za ním sedící nový ministr Hamáček kohosi vedle: „Co je to filistr?“ Doufám, že se mu dostalo patřičné odpovědi: „Filistr je slouha, Hamáčku, přesně takový slouha cizích zájmů, jako jsi ty!“ Bezbožná přírodo, co má ten člověk za vzdělání, odkud se vzal v naší české vládě takový nevzdělaný trouba a vlastizrádce, v čem spočívá důvod jeho začlenění do vlády mé země! Nevím. Ale mezi řádky lze vyčíst, že důvodem je právě to, že je to nevzdělaný blbec a filistr. Neboť jsou mistři a filistři. Mistři jsou spisovatelé, kteří píší moudrá a nadčasová díla, a filistři jsou novináři, jež Schopenhauer nazýval nádeníky, kteří píší do novin včerejší zprávy a vydávají dobové časopisy. Šifra je, lidužel, jeden z nich.

Odpoledne není na obloze ani mráček, když jsem se po krátké toulce lesem dostal až k divokému sadu třešní. Byla tam se mnou také nějaká srnka. Trhám z nejnižších převislých větví sladké červené plody, z nichž mnohé už opadávají samy. Ty na zem spadlé nechávám srnkám. Dole u Hloušova rybníka se vyskytuje zase plno jakési rybářské sebranky a za lesem zní zdálky opět rušivé dunění bubnů a strašlivý lidský kvil, jenž má být asi zpěvem. Volný konec týdne už je zase tady!

Večer není pod mou borovicí nikdo, jak jsem správně předpokládal. Škoda jen, že znovu prší, a tak se vracím do stanu. Nevadí, už je stejně tma.

Nocí zní zdálky tlumená živá hudba. Ani trochu se mi nelíbí. Zřejmě je tam dole ve městě nějaká přehlídka cizokrajné hudby, protože tam opět do divošského víření bubnů hrůzostrašně kvílí nejspíš nějaká černá huba, která neumí zpívat a nemá hlas. Tohle není naše vznešená bělošská hudba, to je nářek opic z pralesa. Teď tam hraje pro změnu nějaký potřeštěný nosatý klezmer. Tam to musí vypadat. Představuji si, že se tam po sobě na hromadách odpadků válejí samí pohlavně zkažení a nakažení úchyláci a lížou si ožralé držky a chlípné zadky. Když si představím, že kvůli výrobě proudu na ozvučení těch hlučných nástrojů se kdesi znečišťuje, otravuje a ničí přírodní prostředí, hodil bych tam na ně nejradši pumu! Ach ne, raději to všechno zaspat a ráno se probudit v jiném lepším světě bez lidí...

Sobota 14. července 52

Br, to byl škaredý sen! Kde se takové sny berou v tomhle báječném lidském světě, o jehož dobro s takovou láskou pečuje tolik prachatých lidumilů a lidumilných nevládních sdružení? Odpověď na tuto poněkud poťouchlou otázku ponechám tobě, vzácný čtenáři. Mně se zdálo, že přišla nová Moc. Dostavila se do našeho báječného lidského světa nenadále přes noc ze dne na den jako smrt, aby jej udělala ještě báječnějším a lidštějším. Na druhý den se musili všichni občané dostavit na zvláštní úřad – nevím, kde se vzalo najednou tolik úřadů a úředníků, stejně jako je mi záhadou, proč se lidem říká občané, když jsou přece všichni lidé občany a všichni občané lidmi, nemajíce na výběr, ale to je vedlejší – tedy každý občan a člověk musil druhý den předstoupit před svého úředníka k výslechu. A lidé šli, strachem bledí a zamlklí, protože každý sebemenší nesouhlas, odpor, liknavost nebo nepatrné prodlení se bez milosti trestalo okamžitým zastřelením. Úředník mocného úřadu věděl na každého občana všecko: jaké má názory, jaká stanoviska, čeho se zúčastnil, co nebo koho podpořil, co obhajoval, co se mu líbilo i nelíbilo, co odmítal nebo co vítal, zkrátka nic, co v minulosti občan udělal, neušlo pozornosti mocného úřadu, a ten nyní podle toho přísně soudil a krutě trestal. Na každého se něco našlo, co se nové Moci nelíbilo. Trestu neušel ani ten, kdo minulé společenské zřízení nenáviděl a podrýval, ani ten, kdo je miloval a stavěl. Všichni lidé, kteří se nějak veřejně projevili či jinak odvážně vybočili z nemyslícího davu, putovali rovnou do koncentráku – také nevím, kde se jich tolik přes noc vzalo. Bylo to hrozné. Stačilo, aby měl někdo jen trochu jiné oblečení nebo jiný účes, třebas se člověk špatně učesal, takže mu odstávaly vlasy, a hned se na něj na ulici úředník rozeřval, co si to dovolil. Nejmírnějším trestem byl ostrý výslech. U výslechu byla z naší rodiny nejdřív máma. Vrátila se sice také zamlklá, jako všichni, ale klidná a lhostejná – na ni nic úřad neměl, ona byla naprosto bezúhonná. Prohodila jen, že zítra mám přijít k výslechu já a že mám s sebou vzít všechny svoje spisy. Zbledl jsem jako stěna. Věděl jsem, že jsem ztracen, protože to, co jsem kdy napsal, by krutě potrestalo vězením, mučením a smrtí každé lidské zřízení na tomto světě, kdyby mohlo, a to nejlidštější nejkrutěji. Nešel jsem tam a kupodivu mně nenapadlo ani utéci do lesa. Chyba. Druhý den, podle očekávání, vtrhlo několik neurvalců k nám do bytu, aby mne násilím dovlekli před mocný úřad. Právě jsem seděl na tátově posteli, držel ho za ruku, aby se ničeho nebál, a rozmlouval jsem s ním. Otočil jsem se na ty lidskoprávní vrahy s poukazem, aby měli soucit alespoň s tím starým a nemocným člověkem, mým tátou. Odpověděli, že oni mají veliký soucit, poněvadž jsou přece lidumilové, a bez dalšího vysvětlování tátu zastřelili. „Tak, a teď už můžeš jít s námi.“

A vtom jsem se naštěstí probudil. Kolem je liduprázdný, svobodný les, a předjitřním příšeřím se line svobodná píseň drozda brávníka. Ulevilo se mi. Nebyla to skutečnost. Naštěstí. Některé mé sny jsou ale vážně velmi znepokojivé a často, žel, i prorocké...

Ráno svítí slunce a obloha je bez mráčku. Vstávám a jdu si na sluníčko ohřát záda. Jeho hřejivé paprsky jsou příjemné. Přede mnou stojí malá krušinka s plody načervenalými i černými a na jejích zelených lístcích se sluní ploštice, brouček, moucha i lesní vosička. V ranním tichu vrkají jen holoubci a cinká budníček. Všichni tvorové jsou svobodní a šťastní a mají radost ze života – tak jako já. Rozhlížím se po své lesní zahrádce, která je mi po tom strašném nočním snu ještě dražší. Je tady krásně. Když je člověk svobodný, tak má cenu žít. Jen aby i tohle nebyl jenom krásný sen, ze kterého nakonec procitnu v nějaké té lidskoprávní hrůze, která se na nás chystá…

Po obědě ze sebe shazuji veškeré šatstvo jako neužitečnou přítěž a stelu si pelíšek v polostínu pod stromy. Přečetl jsem tam poslední článek posledního čísla časopisu Šifra a víc jej nechci vidět. I ten poslední článek byl hrozný blábol psaný hroznou bastardisovanou češtinou. Pisatel nevynechal snad jedinou příležitost, aby v tom blábolu nepoužil nějaké cizí slovo všude, kde to jen bylo aspoň trochu možné. Asi si myslil, že bude on i článek vypadat chytřejší a odbornější. Tento dojem se mu ovšem nepovedlo navodit, spíš naopak. Článek pojednával o včelách a o jejich „úžasné“ schopnosti rozeznat nic od něčeho, tedy nulu od jedničky a správně ji zařadit do číselné řady. Vynechám-li starou vědeckou zásadu, která zní latinsky sine ira et studio a česky „bez hněvu a zaujatosti“, mně to až tak úžasné nepřipadá, spíš běžné. Myslím, že tuhle „úžasnou“ počtářskou schopnost má i ten nejmenší tvoreček bez mozku a že podobný pokus byl mimochodem úspěšně proveden i u kůrovce a že bez mozku, jak známo, jsou v současnosti spíš všichni západní vědci, kteří nemají sice pod čepicí, zato však mají v kapse. A bez mozku jsou dále zřejmě i ti, kteří tyto „úžasné“ objevy špatnou češtinou šíří v časopisech, jako je Šifra. Tu už vážně nechci vidět.

Dnes bylo hezky. Je krásné celý den ležet nahý na sluníčku a dívat se do korun stromů. A když pak nastane ta nejsmutnější denní hodina, kdy se hřejivé sluníčko skloní za hradbu stromů a je třeba se obléci, je to srnčímu člověku až líto. Ale nedá se nic dělat, taková je neúprosnost časoběhu.

Večer jsem se vypravil na třešně. Asi už naposled, poněvadž jich mnoho nezbývá. Dnes jsem se za zbývajícími třešněmi musil plížit vysokou travou, aby mne ta chamraď od Hloušova rybníka neviděla. Všechno jsem snědl sám, něco naklovali ptáci, něco je nedosažitelně vysoko a něco padá samo na zem. To je potrava pro srnky. Tráva pod stromy je sešlapaná ode mne a od srnek. Tři z nich jsem viděl na louce, když jsem odcházel na palouček, abych si odpočinul. Poté jsem se ještě chvíli procházel po lese a nakonec jsem stanul pod starou borovicí při západním obzoru. Nikdo tady není. Zde mám také vyseděný pelíšek. Je jenom můj – stejně jako celý les, na který se snáší tma. Na jasném nebi září večerní hvězda. Sobotní nocí zní vzdálená hudba, dnes jemnější a alespoň ne tak hlasitá jako včera. Slyším zvuk píšťal a bubínky. To by mohla být nějaká slovanská nebo pohanská hudba. Takovou bych ještě vzal na milost. Ta je naše, ta je mému srdci asi tak nejbližší.

Neděle 15. července 52

Brzo ráno po snídani – ani jsem neměl hlad po té včerejší třešňové náloži – jsem si s chutí otevřel svůj slavný Plivanec na rozloučenou, stažený z mých stránek, a začetl se do něj. Je starý už sedmadvacet let a stále mne nepřestává bavit. Po těch špatně psaných časopisech to je jako nebe a dudy. Poznávám se v těch řádcích; to já je kdysi napsal, ale mnoho mých názorů se také změnilo za tu dobu. Tehdy mne například rozčilovalo, že táta nečetl nic jiného než detektivky. Dnes bych byl rád, kdyby četl aspoň něco.

Přečetl jsem půlku první části a znovu jsem usínal. Vtom zaslechl jsem nade mnou zvuk hořáku z horkovzdušného balónu a brebentění cestujících. Nezajímá mne to. Jsem příliš ospalý, abych vstal a šel se na ten div lidského důmyslu podívat. Kdo ví, kde už je mu ostatně konec. Vím jen to, kam směřuji já: do divukrásné říše snů.

V poledne opět stěhuji svůj pelíšek pod stromy. Jsem bosý, nahý, přirozený; nejpřirozenější, jak to jen jde. Je-li tělo nahé, to jest přirozené a osvobozené, jsou přirozené i myšlenky a je svobodná i mysl. Ale v jaké poloze těla je mysl osvobozena? Je to jednoznačně v poloze ležmo, nanejvýš v sedu, a to ještě musí být tělo zády opřeno, třeba o kmen stromu, aby mysl byla skutečně osvobozena od těla a nemusila se starat o rovnováhu těla. Pak může pohled mudrce znepřítomnět a jen lehké chvění zavřených víček svědčí o hlubokém ponoru na dno jeho duše. Nutno částečně ztratit bdělé vědomí. A co se stane s tělem, které ztratí vědomí? Skácí se na zem a leží. Poloha ležmo je tedy nejpřirozenější polohou přemýšlejícího. I Buddha bývá zobrazován ležící a sytě najeden, takže žádná žádost těla jej neruší od rozjímání. Vždycky jsem se divil, že jogíni a fakíři mohou zaujímat při rozjímání takové nepřirozené, nepohodlné až bolestivé polohy: stát na jedné noze, na hlavě, sedět se všelijak nepřirozeně zkroucenýma nohama, na hřebících a podobně. Až jsem dospěl k poznatku, že to nejsou žádní moudří ani svatí mužové, nýbrž mudromilní tajtrlíci, kteří nemajíce nic uvnitř, dbají jen na vnější obraz sebe sama. Všichni opravdu moudří muži při přemýšlení pohodlně leží: Buddha leží, Mahávír leží dokonce nahý, Jára Cimrman je rovněž ležící a navíc i spící a náš český hloupý Honza, ten pecivál, také nejdřív leže za pecí dlouho přemýšlel a pak vstal a konal udatné skutky. Správná a přirozená poloha přemýšlejícího je vleže. I Rodinův Myslitel zaujímá v sedu spíš polohu, jako kdyby něco zapomněl a nemohl si vzpomenout, než že by vskutku přemýšlel. Já také při rozjímání nejraději ležím. A ležím úplně nahý.

Celý den takto uplyne jako voda a už je zase večer. Ještě že mám les, náš domácí českomoravský les; tady si nejlépe odpočinu a v naprosté nejpřirozenější nahotě nejpřirozeněji přemýšlím. Doma je doma. V cizině jsou jen samé nepřirozenosti: domluvit se lze jen cizím jazykem (to je první nepřirozenost), stále je kolem plno cizích lidí (to je druhá), často jste na cestách nuceni porušit svou léta budovanou a navyklou životosprávu (další nepřirozenost), nepříjemná je dlouhá cesta, zbytečně utratíte hříšné peníze, které takto vozíte třeba i našim úhlavním nepřátelům, vrátíte se spálení, nevyspalí, unavení (ale nikoli příjemně) a nakonec vám ještě ztratí zavazadla. Kdepak, nejlepší a nejpřirozenější je zůstat pěkně doma, v prostředí, na které jsem zvyklý, v kterém jsem vyrůstal a které je mi nejbližší a pro mne nejpřirozenější. Pro mne je právě takovým prostředím teplý letní les, kde mohu být celý den sám, nahý a přirozený. Říká se tomu také svoboda. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu v noci do města pro další zásoby.

Loučím se s dnešním dnem i lesem na jeho okraji při západním obzoru. U borovice zase někdo je! Ne, je to dobré, není to člověk, je to jen zajíc, který vzápětí dlouhými skoky odbíhá do nitra lesa. Škoda, že ten, koho vidím rád, nesečká, a koho nenávidím, ten se mne dočká. V dálce trčí z žita srnčí hlava a ta hned také chvátá pryč. Zbyl jsem tu já sám a osamělá borovice. Dva staří lesní samotáři. Západ plane růžovými obláčky, mezi nimiž se třpytí hvězda večera a nový srpeček měsíční. Včera jsem ho hledal, ale nebyl tu ještě. Dnes tedy poprvé. Západ postupně pohasíná a tmavne. Tak jako i les. Pro dnešek naposled.

Úterý 17. července 52

Liduprázdnou nocí za doprovodu nebeských hvězd vracím se do svého lesního úkrytu. V pustých předměstských ulicích potkávám jen nedůvěřivou kočičku, která se schovala pod vůz. Lidé nikde, jen mne leckde znepokojují jejich hlasy, vycházející z pootevřených oken.

V Liboháji po cestě sbírám a do košů vyhazuji plechovky a kelímky, které tu stále ještě nacházím po té ožralé hlučné chamradi, jež se před časem sešla na blízkém hřišti k hudebnímu představení, rušíc můj klid až ve vzdáleném lese. Neskutečný nepořádek! Láteřím potichu na celé lidstvo. Ať si kdo chce co chce říká, lidem svoboda nenáleží. Taková škodlivá sebranka bezmozků nemůže mít svobodu, aby prováděla, cokoliv jí napadne. Vím, že tento názor není mezi lidmi oblíben – a právě mezi těmi nejhoršími nejvíc – a že stejného přesvědčení je i stejně špatná, ne-li ještě horší vrchnost, která tomu nemyslícímu dobytku vládne, ale tak to prostě je. Vím, že tento můj názor není ani lidumilný, ani takzvaně demokratický, ale taková je zkrátka pravda – pravda o lidech: je to hloupý, nemyslící, přesto však volící dobytek, který bez přísné ruky, práskající nad ním bičem, bezuzdně zdivočel.

„Není to demokratické.“ Cha! Právě že to je demokratické, česky lidovládné, až moc! Ale ani „lidovládné“ neznamená samo sebou hned „lidumilné“, ačkoli oba tyto pojmy se vzájemně směšují a zaměňují, neboť lidé už dávno neznají pravé významy slov. Jak by mohli, ti nevzdělaní bezmozkové, to stádo splašených volů, ale s právem volit si své lidumilné, volomilné pasáčky, jak by mohli vůbec něco znát, když to po nich nikdo nevyžaduje a pravda je jim zatajována a zakazována? Vždyť tomu dobytku stačí předhodit jakéhokoli ničemu, prohlásit o něm, že je slušný, a tomu stádu blbců to stačí, oni tomu věří a odevzdají tomu ničemovi ve volbách klidně své hlasy a své životy, samozřejmě včetně života nejvzácnějšího, to jest mého! A všichni ti mocichtiví zločinci mají tak v blbosti onoho nemyslícího hlasovacího dobytka pevnou a jistou záruku svého znovuzvolení! To je přímo děsivé! A právě zde není na místě žádná, ani ta nejmenší shovívavost nebo snášenlivost k mínění druhých, zde je na místě občanská vyhlazovací válka a nesmiřitelný boj na život a na smrt, jsou-li ti druzí nevyléčitelní blbci a nepolepšitelní darebáci, kteří smějí o něčem vážném v této zemi rozhodovat. Avšak čeho jiného by se ten nemyslící dobytek mohl sám dobrat, je-li věčně nalitý jako slíva a stále někým záměrně ohlupován a přirozeně blbý jako vrata do chlíva a v těchto svých neřestech ze všech stran ještě i podporován? Je hloupý a nemyslící tento splašený dobytek lidských volů, ale přesto má právo volit si vůdce stáda. Pak to podle toho také tak vypadá s touto zemí a s tímto lidem. Jak může mít vůbec jakýsi nemyslící dobytek, i kdyby měl ústavní většinu, právo ve volbách rozhodovat o zemi, v níž žijí s kořeny pevně zatknutými i lidé, jako jsem třeba já, kteří jsou myslící a ani trochu dobytek? Zde něco nehraje, zde je cosi v nepořádku. A tak v této zemi, žel, bude dál vládnout hloupý nemyslící dobytek, který si bude volit ve volbách stejně špatné představitele, stejné bezmozky bez vzdělání, povah křivých a zvrácených, bezostyšné lháře, výkvět všech zlodějů a vychytralé podvodníky, kteří vědí pořádně jen jedno: jak zblbnout většinu národa a vést jej na porážku. Ale na jatka by bylo vhodné odvést všechen ten nemyslící dobytek, ať je to třeba i půlka obyvatelstva, ať je to klidně i veškerý lid této země, která se pod jeho kopyty řítí do zkázy! Nebo ať ti nemyslící pouze pracují a nemyslí, dělá-li jim myšlení takové potíže! Dřít je pro ně lehčí než přemýšlet, ať tedy mlčky dřou a nepletou se do správy mé krásné země, které si neváží, pohazujíce ji odpadky! Ať tedy jen dřou a svou dřinou zvelebují zemi mou, ale osud a směřování této země ať ponechají moudrým a vzdělaným lidem, kteří svou vlast milují a kteří ji nezradí! Otázka zní: kde takové osvícené správce naší země vzít? Kde vzít nikoli takzvané politiky, nýbrž vznešená knížata, jakými byli v dávných dobách Libuše a Přemysl, jejichž odznakem moci byly moudrost a rádlo? A otázka poslední zní: Kde vzít moudré a šlechetné správce naší země, mohou-li takové nalézt a vyzdvihnout ze svého středu ve své většině jen samí hloupí a škodliví lidé? Zoufám si a doufám, že přeci jednou vyjde odkudsi z hlubin českomoravských lesů vznešený samotář, který pevnou rukou uchopí otěže vlády nad zmateným lidským dobytkem a povede naši nešťastnou zemi zpět k bývalému rozkvětu. Ano, ten vznešený kníže vzejde jednou z hlubiny lesa, neboť pouze v lese jsou možné zázraky.

Ráno se probouzím do nádherného dne. Je to opravdu zázrak a div tento les! Naboso se chvilku procházím v trávě okolo stanu a pak si jdu zase lehnout. Čtu Plivanec“, v jehož řádcích se vracím do doby svého mládí a svých písmáckých začátků, a spím.

Brzy odpoledne se rozfoukal vítr, až přifoukal mírný déšť. Čtu a spím dál.

K večeru je zataženo, ale neprší. Vydávám se tedy na procházku.

Je ticho, ani ptáček nikde nepípne, jen pod mými kradmými kročeji šustí suchá zem. Došel jsem až k východnímu okraji lesa k silnici. Je dole v městě stále uzavřena, ale tady u továrny na výbuchy občas něco projede. Otravuje mne to tu. Dlouho jsem tu nebyl. Za tu dobu v lese zasypali další průsek jakousi bouračkou. Ty staré cihly a betonové kvádry páchnou jako cikánská umývárna nebo záchodky. Kdoví, kde ten rum sebrali. Ovšem navézt jej sem do lesa, to pro les není příliš dobré a moudré. Trpí tím lesní půda i stromy a les ztrácí svou krásu. Dokonce jednu betonovou rouru opřeli ti necitelní hlupáci o malý stromek! Nemohl jsem se na to bez vlastní bolesti dívat, ten stromek to ostatně bolelo též, a tak jsem se do těžké roury opřel a povalil ji na zem. Stromku se tím ulehčilo a mně rovněž. Toho člověka, který to udělal, bych doživotně zakoval do klády, aby si pamatoval, jaké to je žít se závažím na krku! Hovada! Byla tu taková krásná úzká zelená pěšinka, a teď je tu místo ní nelibě páchnoucí rumiště. Jestli chtějí takhle kameny obložit všechny zdejší lesní průseky, tak to tady nebude jako v lese, nýbrž jako cestičky mezi záhony v zahradnictví. „Lesní zahradnictví.“ To už jsem, myslím, někde slyšel. Už samotná výsadba stromů, rovně jako podle pravítka, o tom svědčí. Takový les se mi ale nelíbí a takový les není ani zdravý. Nejlepší, nejzdravější a nejkrásnější je les, o který se nikdo nestará, který lidé nechali zplanět a zdivočet – to je les podle mého vkusu, to je les, v němž se dějí zázraky. Není to smutné, že věci okamžitě ztratí svou přirozenou krásu a zdraví, jakmile o ně začnou pečovat lidé, ti nemyslící hlupáci, kteří na co sáhnou, to dovedou jen zkazit? Ne, to není smutné, to je pouze pravdivé.

Začíná zase pršet. Ale možná to není déšť, nýbrž slzy matky přírody, která pláče nad lidskou ničemností. Putuji zpátky přes celý les od východu až k západu. Prší jen drobně, po kapkách, opravdu je to jako pláč, ale pod hustou sítí stromů nezmoknu. Ani stará borovice nepropouští příliš slabého deště, a tak ještě dnes naposled zírám do dálky přes zlátnoucí žito, z něhož opět pátravě vykukuje srnčí hlava s parůžky. Krátkými vysokými skoky se k srnci nyní od lesa přibližuje srnka. Třeba je to jeho milá. Ale srnci si na milování nehrají. Srnci a srnky jsou svobodní, ti neznají žádná pouta, ani pouta lásky – stejně jako já. Měsíc ani Večernici dnes na zamračeném nebi neuvidím. Vracím se do stanu. Ouha! Na mé pěšince leží nedopalek! Někdo tu slídil, včera nebo dnes. Ale jsem klidný; k mému úkrytu schovanému v houštinách je to odsud ještě daleko. Tam mne žádný člověk nenajde.

Středa 18. července 52

Ráno stejně jako včera fouká vítr, který přivál mírný déšť – slzy matky přírody. „Tento způsob léta...“ Ten vítr a déšť připomínají spíš podzim než léto. Vítr je silný, je to spíš vichr než vítr, a já s obavami sleduji, jak ohýbá vysokou štíhlou břízku, pod níž stojí můj stan. Ne, ta břízka se nezlomí; už jsem viděl mnoho vichrem přelomených stromů, ale břízka mezi nimi nebyla, ta se nezlomí; ohne se, ale nepraskne. Poblíž paloučku padl na jednu břízku těžký vyvrácený smrk, ale také ji nezlomil; břízka se pod jeho tíhou sklonila až k zemi, ohnuta a napnuta do oblouku jako luk, ale zlomena není a žije a dýchá dál. Až ten těžký kmen, jenž ji tíží, jednou zpuchří a zpráchniví natolik, že uvolní své sevření, břízka se jistě zase narovná a bude krásná jako dřív, s kořeny hluboko v zemi zapuštěnými, se štíhlým bílým kmínkem a zelenou korunou čnící a stoupající za světlem až do nebes. Bříza je dokonale srostlá se Severem a je rovněž pravzorem našeho hrdého a vznešeného severského plemene. Také naše ušlechtilé plemeno je dokonale srostlé s touto pozemskou krajinou, s kořeny hluboko vrostlými do posvátné půdy naší domoviny, bílé štíhlé lidské plemeno, které podobno bílé bříze stoupá za světlem poznání až k nekonečným nebesům. Je zelenou korunou tvorstva toto naše bílé plemeno a nad ně nižádné jiné není. Může se stát, že podobně jako na tu břízku padne těžké břímě v podobě nějaké pohromy i na naše ušlechtilé bílé lidské plemeno a že nás obtíží pohroma cizího kmene, hrozící nás svým množstvím a vahou rozdrtit a zničit, ale my, bílí Seveřané, jsme nezlomní, nezlomní jako ta bílá břízka; jsme-li na krátký dějinný okamžik zavaleni, ohnuti a dušeni, přece se jednou zase osvobodíme a hrdě vztyčeni dál budeme vládnout světu podle našeho poslání a předurčení samotnou přírodou, jejíchž zákonů jsme, coby její dítka, poslušni! Naše hrdé bílé plemeno nikdy neskoná! Co by to bylo za svět, v němž by lepší podlehl horšímu, nadřazený podřadnému a krásný ohyzdnému? Takový svět se ještě nezrodil. S námi vzrůstá i padá veškerá krása a vzdělanost. Co dala světu ostatní lidská plemena? Nic. A ani nás s tímto ničím nemohou sama v ničem předčit, jen s pomocí zrady našich domácích škůdců. Až se jednoho dne vypořádáme s našimi vlastními zrádci, vzrosteme opět do bývalé slávy a velikosti. Budeme čnít nad okolním tvorstvem jako bílá břízka se zelenou korunou z listí, zmítaná dějinnými vichry, avšak hrdě stojící a nezlomná!

To počasí mne štve. Ale kdo je mohl předvídat? Na předpověď počasí je asi tak stejný spoleh jako na vládní sliby-chyby. Nevadí, všeho lze využít. Aspoň se tady v lese pořádně vyspím do zásoby. Doma musím v noci, kdy je klid, pracovat na údržbě mých stránek a přes den už se nevyspím kvůli stálé péči o nemocného tátu. Tady v lese mám za každého počasí takový nádherný a nerušený klid k přemýšlení, že se myšlenky samy hrnou, sotva je stačím zapisovat nebo si je pamatovat. Ležím, ležím jako Buddha, přemýšlím – a pojednou myšlenky přecházejí v sen a já už nevím, co byl sen a co byly myšlenky. A pak nevím: mám zapisovat sen, nebo myšlenky...?

Odpoledne déšť konečně ustal a posléze i vichr. I sluníčko se pokoušelo prodrat skrz šedivá mračna, ale nakonec jejich přesile podlehlo. Přesto mohu jít alespoň na procházku po lese, ovšem mimo vysokou mokrou trávu, abych si nezarousal nohavice.

Toulám se pomaličku lesními cestičkami, které jsem si z velké části sám proklestil. Je ticho, mrtvolné ticho. Ale když se náhodou ojediněle ozve ptáček, je to radost a tu se zastavím a naslouchám cvrlikání, které je už v tuto roční dobu velmi vzácné. Na jaře to bylo lepší i co se počasí týče. Broukám si potichu do lesního ticha nejnovější ruský trhák, složený na slovanskou lidovou písničku Oj, na Ivana Kupala! Má to tak chytlavý nápěv, že mi stále leží v hlavě. Na sobě ruské maskáče, na jazyku ruskou písničku, rusky také umím ještě ze školy... Nikdy bych byl nevěřil, že ze mne jednou bude takový „Rusák“. Já proti Rusům nikdy nic neměl a tu nesmyslnou protiruskou nenávist, živenou našimi válečnými štváči a vlastizrádci, považuji za trapnou. My jsme přece také Slované a Rusko není náš nepřítel; vrah se nachází zcela jinde, na opačné světové straně, totiž na Západě. Ještě budeme jednou možná rádi, vezme-li nás Rusko opět pod svou ochranu, jako tomu bylo dřív. Já bych to bral. Ono to tak stejně nakonec dopadne a zase jako předtím bude slovanský svět jedním velkým a mocným souručenstvím míru a poklidného života podle zákonů přírody, a ne podle úchylných zákonů lidské zvrácenosti, podle nichž se řídí naše západnicky chorá společnost dnes. Celý svět si jednou bude broukat ruské a slovanské národní písničky, poněvadž jsou nejkrásnější na světě – tedy aspoň pro mne.

Chodím si v zamyšlení po tichém liduprázdném lese a s hrůzou myslím na zítřek, až půjdu do města na nákup a uvidím tam ty čím dál častější zjevy, které pořád čumí do přenosného telefonu a zrak od něj neodtrhnou ani při chůzi přes křižovatku. Tato závislost na přenosných telefonech je prý už úředně vyhlášenou chorobou.

To lidstvo je pořád na něčem závislé! I kdyby vynalezli samočinný stroj na výrobu pečených holubů, kteří by jim zdarma a sami létali do huby, byli by závislí na pečených holubech a nepřilétl-li by dlouho žádný, vlivem nějaké poruchy, celé lidstvo by se z toho asi zbláznilo. To je hnus, to lidstvo.

Mně se vždy nejvíc hnusili na něčem závislí lidé. Těmhle nejnovějším závislákům se lidově říká „živé mrtvoly“, podle toho, že chodí s očima upřenýma na obrazovku své přenosné hračičky jakoby bez duše. Ano, bez duše doopravdy jsou, ale také bez ducha a bez mozku, protože něco tak pitomého svět dosud neviděl! Přemýšlím, jaké jiné pěkné české jméno jim dát. Já bych navrhoval třeba „záblb“ – závislý blbec.

Šel jsem se do stanu navečeřet a hned poté jdu ještě jednou ven. Dnes nemám stále dost – jako kdybych tušil, co objevím!

Říkal jsem si, že se půjdu podívat k louce na pasoucí se srnky, ale žádné tam k mé lítosti nebyly. Objevil jsem tam ovšem něco jiného, co jsem nečekal. Zdálky od lesa jsem nejdřív ani pořádně neviděl, co to tam leží, zda kámen nebo něčí tělo. Snad ne zase mrtvá srnka? pomyslil jsem si. To musím prozkoumat blíž! A jak jsem se k tomu nálezu pomalu přibližoval, začalo mi být jasné, že srnka to není, ale ani mrtvý kámen ne. Mrtvé to ale zjevně bylo. Přišel jsem blíž. Je to něčí mrtvé tělo s nafouklým břichem, šedé, chlupaté, ušaté... že by zajíc? Ale na zajíce je příliš velké... Teprve až z úplné blízkosti jsem poznal mrtvé – divoké prasátko!

Leží na boku s očima zavřenýma, jako kdyby jenom spalo. Je to mládě, ale již odrostlé dětským pruhům. Když vidím prase, uvědomuji si, jak je v mnoha ohledech podobné člověku – to myslím v dobrém, nikoli tentokrát ve zlém. Prasata mají lidské oči a ústa, která se jakoby pořád usmívají, a kromě toho mají veselou povahu. Nejsou to vůbec žádné divoké potvory nebo nečistí tvorové; takoví jsou lidé, kteří je a sami sebe jimi takto častují; prasata jsou bez urážky jako lidé chytrá a všežravá. A teď tu uprostřed louky jedno z nich leží mrtvé. To zas budu mít co pozorovat! Zase budu moci sledovat postupný zánik dříve živého tvora. Je to stejně úchvatná a napínavá přírodní podívaná, jako postupné vznikání a růst tvora živoucího, ale tento životní pochod probíhá příliš skrytě, ve vajíčku, v kukle, v zárodečném vaku, v děloze. Mrtvé tělo, dokud je někdo neodnese či nesežere, je víc na očích a lépe se pozoruje. Jenom aby je dřív než nějaká liška, kterou jsem na téhle louce nedávno přistihl, nenašel nějaký člověk a aby se nám tady potom nerozmnožili rozdivočelí myslivci, kteří jsou celí diví bouchnout si divočáka!

Kdoví, co tomu prasátku scházelo nebo co se mu stalo, že umřelo? U mláďat přírodních tvorů mnohdy stačí maličkost, jen malá vada či malé ochoření, aby jim moudrá příroda odňala život. To není jako u lidí, kteří nežijí podle přírody; u lidí přežije i úplný mrzáček až do dospělosti a stane se z něj veliký mrzák a z celého lidstva chorá sebranka mrzáků, závislých na kdečem. Zítra budu mít tu pochybnou čest a nepochybnou smůlu takové lidi zase vidět. Pak zas mohou o mně rozhlašovat: „Četli jste to? Viděli jste ho? Znáte ho? To je ale nelida. Jak ten ty lidi nenávidí, to je něco strašného!“

Ne já, ale vy, lidé, jste strašní! Nebude se mi chtít od mého lesa, od mé borovice, pod níž se opět pase zajíček.

Smráká se a den končí. Bylo tady krásně, i když počasí krásné nebylo. Snad už se to na příští dny zlepší.

Pátek 20. července 52

Temnou nocí vracím se uměle osvětlenými ulicemi městečka do lesa. Potkal jsem jen jakousi temnou postavu člověka, skrývající se v temném stínu mimo dosah pouličních světel. To nemám rád a mimovolně sahám po noži, abych se ujistil, že je připraven k obraně i útoku v pochvě visící na opasku. Zdá se, že můj vojenský ústroj zahnal temnou postavu do nočních stínů při okraji cesty úmyslně a že se mi právě proto záměrně vyhýbá. Uprostřed nejhlubší noci jeden nikdy neví, koho potká. Je to asi nepříjemné nám oběma.

Ráno je v lese hezky a v poledne už ze sebe tedy shazuji veškeré šatstvo a takto, zcela nahý a bosý, hotovím si na sluníčku pelíšek.

Ke čtení mám nejnovější vydání časopisu Šifra. Domníval jsem se, že to minulé bylo poslední předplacené a že další už do schránky nepřijde, ale přece ještě jedno přišlo. Tohle má být to zlepšené, jak minule vydavatel sliboval, čemuž jsem mnoho nevěřil, a tak mám teď aspoň možnost se o tom přesvědčit.

Konečně se počasí umoudřilo a je hezky. Není žádné vedro, ale stačí to. Letos je takové mírné léto, jaké bývávalo za mého dětství: žádná úmorná vedra s teplotami nepřesahujícími pětadvacet stupňů. Příjemné léto o samotě bez lidí a bez jediného kousku oděvu na sobě. V lese mi ani to koupání nijak nechybí za těchto mírných teplot. Na rozdíl od rybníka mi sem nikdo nevleze, takže se bez obav mohu těšit z naprosté volnosti svého nahého těla a nemusím závidět krásným nahým dívkám na obrázcích z břehů vod jejich svobodu a jejich radost vyplynuvší z této svobody. Já jsem také tak svobodný jako ty štíhlé, dokonale opálené, úplně nahé, roztomilé, usměvavé krásky, jejichž mladá pokožka se třpytí kapičkami vody, jejichž drobná snědá prsíčka dmou se do špičky, jejichž rozkošné oblé zadečky osychají na slunci, jejichž neochlupené klíny se nestydí cudně ukázat jako obyčejnou součást svého nádherného těla a jejichž smáčené dlouhé vlasy nehyzdí žádná nepřirozená úprava. Líbí se mi a vzrušují mne ty snímky krásných nahých dívek, radujících se ze své přirozené nahoty a svobody, jako obyčejnému zdravému muži, jemuž se líbí mladé zástupkyně něžného pohlaví. Ale více než ta nevinná nahá pohlavnost, vzrušuje mne naprostá volnost a svoboda, kterou poskytuje přirozené nahé tělo při letních radovánkách v přírodě. Sprosté, vyzývavé, chlípné a často až úchylné obrázky nahých žen nesnáším. Mám rád a oceňuji přirozenou krásu nahého ženského těla, ale musí to být krása cudná, nevinná a mravopočestná. Rovněž pochopitelně nemám rád snímky nahých mužů, zvláště vykazují-li se tito odporní chlapi svými chlupatými, obrovskými anebo dokonce ztopořenými či ohrnutými pohlavními údy. Mám rád krásu a přirozenost a veškerý důraz na chlípnost nebo pohlavnost se mi hnusí. Krása, jaká se mi líbí, musí být cudná a nahé lidské tělo musí vykazovat pohlavní znaky útlé a malé, žádné přemrštěné velikosti, v kterých si libují úchylní lidé, neznající v ničem správnou a přirozenou míru. A přirozenou mírou pohlavních znaků u lidí i u zvířat je právě malost, útlost, až nenápadnost. Všecky ostatní přerostlé rozměry jsou nestvůrné a odpuzující, stejně jako choromyslní lidé, kteří se nad nimi blahem ukájejí. Snesu jen moje vlastní snímky mého vlastního nahého těla, ostatní chlapi mne nezajímají.

Slovo „chlap“ vůbec nemám rád a používám je pouze k označení nějakého odporného mužského (odporného chlapa), nikdy k označení sama sebe nebo velkých mužů, jichž si vážím. Slovo „chlap“ totiž původně znamenalo totéž, co otrok, co muž, určený a hodící se leda k těžké práci, nikoli „správný muž“, a ani to nebylo prosté označení jakéhokoli muže, jako je tomu v lidové řeči dnes. Chlap je otrok, kdežto muž je svobodný.

A já, jakožto muž, jsem svobodný, poněvadž jsem v lese sám a úplně nahý. Má vlastní nahota mne nepohoršuje a mou volnost nikdo neruší. Nahý a bosý zdravím slunce, to blahodárné letní slunce, k němuž zdvíhám paže a tělo vzpínám ke korunám stromů, přirozený ve své nahotě jako zvíře, jako srnec i jako ty lesní stromy. Ach, jak je to nádherné!

Musím uznat, že nejnovější číslo Šifry je opravdu o poznání lepší. Asi to bude tím, že vydavatel jménem Milan Vidlák si tentokrát napsal všecky články sám, snaže se vmísit do nich vtip, zábavnost, jistou lidovost a co nejméně cizích slov. Ovšem jakmile sklouzl opět do takzvaného duchovna, s výrazivem, jako je energie, karma, život po a před životem a podobné bláboly, vidím, že se nic podstatného nezměnilo. Já jsem také duchovně založen, ale všecko to takzvané duchovno, duševno, vibrace, čakry, nadsmyslovost, nadzemskost a zásvětí je směšné haraburdí, zúplna nepotřebné a neprospěšné pro takzvaný duševní rozvoj osobnosti. Nač ty nesrozumitelné, nepochopitelné a zašmodrchané krámy? Cožpak nemůžeme být duchovní (a duchaplní!) i bez těch blbých duchařských keců, žvástů a blábolů? Cožpak musíme cestu k duchovnu a duchovno samo vykládat tak blbě a složitě? Popište mi je běžnými slovy a přeložte ty duchovní výrazy do obvyklého jazyka! Chci vědět, co je vlastně ta energie, co je ve skutečnosti ta vibrace a co je doopravdy ta karma! Ale myslím, že ani ti, kdo tato podivná slova používají, to sami nevědí, vyjadřujíce jimi leda svou vlastní nevědomost a zmatenost. Přeložíte-li si to do běžné mluvy, zjistíte, že je to blábol. Co je třeba ta věčně omílaná tajemná energie? Je to obyčejná síla. Co je vibrace? Obyčejné chvění. A co karma, ten tajemný osudový zákon příčiny a následku? Obyčejná matka činu. Přeloží-li se všechno do obvyklých českých slov, je konec s veškerými duchovními záhadami a tajemstvími. Co zbývá, je obyčejný život v souladu s přírodou; jen v něm je pravá duchovnost, zdraví a svoboda. A získá-li člověk svobodu, najde v ní zcela přirozeně a bez okázalých tajemných keců i tu tolik hledanou, leč nenacházenou duchovnost. Jsou to vzájemně provázané věci, nic složitého ani záhadného v tom není. Štvou mne všichni ti hledači duchovna; není na nich zbla duchovního. Nakonec se ještě ukáže, že jim jde jen o prachy.

Tenhle časopis už nechci. Celosvětová počítačová síť je ostatně plná takových článků, které nečtu, ještě k tomu psaných tím špatným novodobým jazykem jednadvacátého století, který nesnáším; tak nač platit za síť a navíc i za časopis?

Tady v lese, ve svém skrytém útočišti před venkovním nepřátelským světem, se cítím nesrovnatelně lépe. Dnes jsem se vzbouřil proti všemu lidskému a odmítám se obléci a svou svobodnou nahotu tak zahanbit nepřirozeným oděvem! Proto i poté, kdy sluníčko zapadlo za hradbu stromů, chránících mne před lidmi, a stíny jsou již chladné, halím své nahé tělo raději cípy pokrývky, na níž ležím, než abych se oblékl. Ale ani když jsem navečer přemístil svůj pelíšek zpátky pod stan, neoblékl jsem se ze vzdoru vůči lidskosti ani tam, zůstávaje až do tmy zcela nahý a zcela svobodný. Dnes kvůli tomu vzdoru ani nejdu na pravidelnou procházku, abych se nemusil oblékat. Chce se mi ostatně spát.

V lese je krásně. Začíná sice páteční noc a moje citlivé srnčí slechy již zaznamenaly jakýsi vzdálený hluk, ale tady, nahý jako novorozeně v náručí milující a pečující matky přírody, jsem v naprostém bezpečí.

Sobota 21. července 52

Je krásný, teplý letní den. Už od deváté hodiny ranní jsem opět úplně nahý, jak mne stvořila a chtěla mít matka nás všech – dobrotivá příroda. V jedenáct si stelu v lesní travičce pelíšek a dočítám pomalu novou a snad už doopravdy poslední Šifru. Přečetl jsem nakonec i články, které jsem číst nejdřív nechtěl. Stály za hovno, jak jsem hned na první pohled odhadl. Tak jako je láska na první pohled, tak je i poznání jakosti na první pohled; a poslední pohled patří jako vždy nenávisti. Ono je sice zajímavé občas nahlédnout do něčeho, o čem dopředu víte, že je to špatné a ubohé, prostě proto, abyste věděli a o svém vědění se ujistili, ale stejně tak je dobré zahodit cizí mdlé, mělké a špatně napsané názory a vrátit se od nich ke svým, které jsou moje, ať jsou pro někoho dobré nebo špatné, pro mne jsou vždy dobré. Původce těch špatných názorů a článků opět očividně pohrdá čtenářem, protože se neobtěžuje si po sobě přečíst, co napsal, a opravit si po sobě překlepy. Největší potíž mu dělalo slovo „kryptoměna“; nejméně dvakrát je napsal jako krytpoměna; poprvé jsem doufal, že je to snad pokus o vtip, ale nebyl. Také mne štvala ve všech jeho článcích ta podivná, žel stále častější a pomalu ustalovaná bastardisovaná čechoangličtina. Příklad nejhnusnější za všecky: „Ať už jsem byl single, nebo ve vztahu...“ – odporné poangličtělé výrazy, které přímo zuřivě nenávidím! Já jsem nikdy nebyl ani single, ani ve vztahu, nýbrž vždy jsem byl jakožto Čech a český spisovatel sám či svobodný, anebo jsem s někým chodil, měl holku či byl zamilován. Možná si řeknete, že být single a být sám je přeci jedno a to samé, ale v tom vás tedy rázně vyvedu z omylu: není to jedno. To první je cizí slovo, neslučitelné s naší mateřštinou, a to druhé je české slovo, souhlasící s naší českou přirozeností. A proč na tom tolik záleží, aby se nenahrazovala česká slova cizími? Prostě proto, poněvadž se tím ničí naše malebná, jedinečná a nejdokonalejší řeč mezi všemi ostatními světovými jazyky, a také se zapíráním naší přírodou dané mluvy potlačuje naše vlastní a nezaměnitelná přirozenost. Následkem této příčiny je celková nepřirozenost nejen v řeči, ale i ve všem chování a jednání. K čemu vede toto řízené odnárodňování, je zřejmé dnes už všude a ve všem: k ohromnému nárůstu všeho nepřirozeného a proti přírodě jdoucího, různé úchylárny, zvrácenosti a bezectné zrádcovství. Že se tím jen prohlubuje zkaženost lidského plemene, najmě bílého, je rovněž zřejmé. Je mi líto, ale časopis Šifra k tomu vědomě či nevědomě přispívá. Už ho nechci.

Odhodil jsem časopis a znovu se natáhl rozkošnicky na svém pelíšku pod lesními stromy. Jsem nahý a přirozený. Přirozenost je pro mne vším. Nesnesl bych na svém osvobozeném nahém těle kromě jakéhokoli oděvu ani jediný prstýnek, náhrdelník, kroužek či náušnici. Nic takového, žádné takové ozdobné okovy k přirozené nahotě nepatří a ji hyzdí. Rovněž tak zdobení pokožky vpichováním podkožního barviva, takzvané tetování, považuji za hyzdění naší přirozenosti. Často ty vytetované hloupé malůvky, kresbičky, obrazce a nápisy vypadají nepěkně jako nějaká zažraná špína, modřina či vyrážka a svrab. Vidím-li potetovaného člověka, zvedá se mi z něj žaludek a štítím se ho jako malomocného, stiženého kožními přijíčnými strupy. Odporné zjevy, ti pošahanci-potetovanci-potentovanci! Kůže má být čistá, zdravá, v létě krásně dosněda opálená se zelenavým odstínem lesa, a hlavně nahá – taková, jakou mám já.

Teď přilétl do mé blízkosti černý datel s rudou „čepičkou“ na hlavě! Chvíli předtím jsem ho slyšel pronikavě táhle kníkat a bušivě klovat do starých zpuchřelých pařezů a teď se usadil na blízkém kmeni bílé břízky. Neklove do ní, jen asi odpočívá a rozhlíží se. Mne buď nevidí, nebo mne zkoumá, natáčeje hlavičku z různých úhlů, co jsem zač. Asi ještě neviděl člověka, nebo spíš přirozeného a nahého člověka, a hlavu si může ukroutit. Není to ještě nic proti tomu, jak by asi vrtěli hlavou lidé nepřirození, kteří by sem stejně náhle jako tenhle datel zvenčí pronikli. Ale naštěstí sem nikdo z lidí nepronikne, a tak se zde mohu klidně a bez obav procházet úplně nahý a přirozený od jednoho kraje mé lesní zahrádky ke druhému, omrzí-li mne ležet či sedět na jednom místě v pelíšku v trávě pod stromy. Šťastný a spokojený je život v souladu s přírodou a se svou přirozeností.

Tak uběhl celý den a již je zase večer a čas vlézt si na noc do stanu. V něm je ještě dlouho po setmění teploučko, a tak i nadále zůstávám zcela nahý. Dnes se snad už neobléknu ani kvůli procházce po lese, protože začalo krápat a hřmí. Nevadí, prošel jsem se dost hezky bosky v průběhu dnešního dne, který byl další oslavou svobodného žití podle nejvlastnější přirozenosti, jaká může být dopřána jen divokému nahému lesnímu muži – muži, jenž se podobá víc srnci než člověku.

Neděle 22. července 52

V noci pršelo. Tak to má být; přes den má být hezky a v noci ať nebe zavlažuje zem. Spal jsem úplně nahý, pouze přikrytý spacím pytlem.

Procitl jsem brzy, ještě bylo tma. Už neprší. Došel jsem si na záchod, oblékl si v předjitřním chladu na holé tělo tričko a snědl dva chlebíčky se sójovým salámem a jablečný protlak s banány. Po této časné snídani jsem znovu spokojeně usnul.

Ráno je teplo, ale sluníčko se ne a ne prodrat bílou oblačností. Dnes to nevypadá na opalování. Dostal jsem chuť na něco sladkého a zároveň mi napadlo, že když není kdovíjak hezky, mohl bych se po dvou dnech strávených v úkrytu projít po lese a podívat se také, v jakém stavu je to mrtvé prasátko, ležící na louce. Dobrý nápad. Lehce jsem se tedy oblékl a vyrazil jsem do lesa hledat chutné maliny. Několik jsem jich našel, ale stále jsem měl málo. Kousek odtud se nachází ta louka s mrtvým prasátkem a za ní planý sad s třešněmi. Spojím tedy oboje dohromady.

Vyhlédl jsem opatrně z okraje lesa na louku, zda je vzduch čistý nebo zda tam nejsou plaché srnky. Nikdo tam nebyl, ale vzduch příliš čistý také ne. Ovšem ze zcela jiného důvodu. Mrtvé prasátko jsem zdálky neviděl, protože jednak trochu od posledka povyrostla tráva, ale hlavně proto, poněvadž mrtvola, nebo říkejme spíš ostatky, značně ubyly na objemu. To, co jsem po přistoupení blíž viděl, bylo doslova strašidelné. Nepatrné zbytky ožrané a uhnilé prasečí mršiny se hemžily bílými kroutícími se a svíjejícími se červy v množství vskutku ohromném! Hnusný pohled. K tomu nepopsatelně odporný puch hniloby, který mi dvakrát nepřidal chuti na poslední sladké třešně, které jsem už jen paběrkoval v divokém lesním sadu opodál. Dole u Hloušova rybníka se to také hemžilo hnusnými červy, ale nebyli to mrtvolní červi, nýbrž lidé – také mrtvolní. „Po ovoci poznáte je,“ pravil prý Ježíš. Jaké shnilé a červivé ovoce potom přinesli jeho následovníci v následujících dvou tisíciletích válek proti všemu přirozenému a duchovního temna, je dostatečně známo, zatímco třešeň nosí pořád a stále ovoce chutné, sladké a šťavnaté. Není tedy taková planá třešeň nepoměřitelně lepší než ten jejich lidský, příliš lidský Ježíšek? Jaký puch hniloby se vznáší i nad jeho stále dodnes oživovanou mrtvolou! A není ani zdaleka pravda, že už je zbytečné a neslušné kopat do zahnívající mrtvoly křesťanství, je-li ono stále velice mocné, vlivné a bohaté a velice znovu a znovu oživované! Jděte už jednou do háje s tím vaším Ježíšem! Jaké ovoce přinesl světu? Ani muslimové proti němu nic nemají, pro ně je to jeden z proroků boha Alláha! A jaké ovoce přináší světu, hlavně mému světu, islám? Stejné, jako kdysi ovoce Ježíšovo. „Po ovoci poznáte je.“ Ano, přesně tak; po ovoci je nutno se dívat, ale také po stromu, a sice pořádně, jaké odnože z něj vyrůstají! Islám je pouhým pokračovatelem v ničivém díle Ježíšově!

Po malinové a třešňové hostině jsem po obědě. Ale ti hemžící se červí lidé tam dole u rybníka... Jaký odporný pohled po dvou dnech, kdy jsem neviděl jediného člověka! Také v dálce za zlatým žitným polem jsem zahlédl dva jezdce na kolech. Dívám se za nimi jako plachý srnec: bez zájmu, pokud jsou daleko, a s hnusením, představím-li si, že bych s nimi mohl mít něco společného nebo že by přišli sem do mého lesa.

Je mi horko v těch šatech! Vracím se zpátky přes palouček, ale i tam mne šaty tíží jako okovy. Po návratu do své skrýše proto letí všechen oděv dolů a nahý a osvobozený stelu si v trávě pelíšek. To je pohoda!

Ale počasí se spíš zhoršuje než zlepšuje – tak jako lidstvo. Mraků přibývá a obloha šediví. Za chvíli je mi už zima, a tak se stěhuji i s pelíškem zpátky pod stan. Zdá se, že se co nevidět opět rozprší.

Oblékám se a z kapsy při tom vypadla třešnička. Hle, ještě jedna! Mňam, byla dobrá. A když už jsem oblečen a zatím neprší, jdu se projít.

Je nedělní odpoledne, prázdniny, je třeba dbát nejvyšší ostražitosti. Naštěstí jsem nikoho nepotkal, ale jistou lidskou stopu jsem přece objevil. Nějaký lidský dobytek se vysral kousek od cesty! Smrdí to na hony daleko jako ta prasečí hnijící mršina na louce. Já nevím, to jsou lidi, to se nemohou vysrat doma, to musejí srát v mém lese a celý ho tím vysraným hovnem zasmradit? To jsou dobytci, ty lidi, to je strašné! Páchne to jako shnilé maso; však takového lidského masožravého dobytka poznám bezpečně už po čichu! Smradlavé hovno – to je to shnilé ovoce, po němž je poznáte! A je-li strom, jenž plodí chutné třešně, podle svých plodů nazýván třešní, jak bude pak nazýván člověk, jenž sere smradlavá hovna? To v bibli nenajdete. A největším trestem je pro mne jít na záchod hned po takovém dobytku masožroutském! To se mi však naštěstí už dlouho nepřihodilo. Takové smrady! Určitě to vysral ten rybářský dobytek Hlouš, který má dole pod lesem rybník, to by na něho sedělo jako prdel na nočník!

Se zacpaným nosem pokračuji dál do hloubi lesa po mých vlastních cestičkách. Na jedné z nich jsem našel mrtvého rejska. Otočil jsem ho klacíkem, zdali neobživne, ale byl tuhý. Vzpomněl jsem si na příhodu, která se mi stala na školním výletě. Tehdy jsem byl ještě člověkem, rozeným zabijákem, a tak jsem zašlápl rejska, v domnění, že je to škodlivá myš. Všechny ostatní děti se na mne sesypaly jako vosy, že to byl rejsek, a ne myš, a že rejsci se zabíjet nemají, protože jsou užiteční. Mrzelo mne to tenkrát, ale ještě víc mne mrzelo, že mi to vyčítá právě taková neužitečná chamraď, která se rodí jako zabijáci a zabíjení má v krvi. Dnes už nejsem člověkem a nezabíjím nic zbytečně ani žádné zvířátko, které mi nic nedělá; dnes zabíjím naopak člověka a vše lidské – v sobě i na stránkách mých spisů.

Vracím se do stanu ještě za světla, ale do tmy už není daleko. Ven půjdu až po půlnoci, až půjdu domů pro nové zásoby.

Úterý 24. července 52

Nočním městem se vracím do lesa. Míjí mne jen bílý vůz, vyjezší před chvílí pravděpodobně z dosud dokořán otevřené a neosvětlené garáže. Je to divné. Že by ji majitel za sebou nezavřel? Nebo se do té garáže vloupal zloděj a ujel odtud právě v ukradeném vozidle? Je to divné.

Často bývám v noci svědkem mnoha podivných úkazů a nevysvětlitelných záhad. I sám měsíc, dnes v noci svítící na nebi, je pradávnou a věčnou záhadou, o němž se od úsvitu dějin vyprávějí mezi lidmi i zvířaty báje a hádanky. A často se v těch starých příbězích ptají zvídaví lidé a moudrá zvířata je poučují.

Dnes v noci je měsíc jaksi tajuplně načervenalý, jako při zatměních. Ale zatmění měsíce má být až při pátečním úplňku za tři dny! Ano, nachází se již nízko nad obzorem, kde bývá obvykle barvy sytější až do červena, a tehdy jevívá se vždy i větší, ale tentokrát je výjimečně velký a rudý a temný jako záhadné zlé znamení! Snad se těmito nezvyklými znaky projevuje právě to blížící se zatmění a předem je jimi ohlašuje těm, kteří mají zvlášť vnímavého ducha a pozorný zrak. Snad my, nelidé a bájná zvířata, nadáni jsme zvláštní citlivostí, která pouhým lidským vědcům uniká, a proto jim můžeme vyprávět, co oni nevidí a nevědí.

Jak asi viděli měsíc první lidé a co si o něm myslili a povídali? Jakou asi záhadou byl pro ně ten nevyzpytatelný nebeský měsíc a jeho pravidelně se střídající podoby, tak tajuplně shodné s měsíčky pradávných pozemských panen! Jaké úzkostně posvátné pocity musil v prvních lidech vzbuzovat ten odvěký souputník země!

A náhle, jakoby z výsostného vnuknutí, jsem v lesní tmě pod mou starou borovicí uviděl sedět dva nahé pralidi, hledící odtud na zapadající měsíc, jenž se nyní podobal uhasínajícímu ohni, a slyšel jsem, o čem rozprávějí:

„Co myslíš, že to je?“

„Bůh. Nosí jej mezi parůžky lesní zvířata i ten, jenž žije sám v lese jako plachý srnec a jemuž říkáme srnonoš. Ptal jsem se našich krav, které také přenášejí mezi svými rohy to divné noční světlo. Krávy odpovídají pořád stejně: bůh, bůh… Je to tudíž bůh a krávy jsou tedy posvátné. Nebýt srnonoše a všech zvířat s růžky a parůžky, v nichž nosí ten záhadný nebeský plamen, zřítil by se na zem a zapálil by svět.“

„Ba, ba, tak to asi bude… Hle, tamo zrovna ten srnonoš jde! Ó ano, měl jsi pravdu: mezi svými srnčími parůžky nese měsíční jas! Poběhněme, ať nás ten ohnivý bůh nesežehne!“

A dva pralidé byli beze stopy pryč; pod borovicí bylo najednou zase prázdno. Oddechl jsem si. A pobaveně jsem se pousmál jejich vyslechnutým řečem. Jak pověrčiví a nevědomí byli ti první lidé! Ten zdánlivý světelný měsíční bůh bylo pouze světlo mé svítilny, jíž jsem si svítil na cestu, a ony domnělé srnčí parůžky na mém čele byly jen stíny větví stromů nad mou hlavou! A přece se v té pralidské měsíční báji skrývalo podobenství, které bylo zčásti pravdivé! Čím by byl náš svět bez světla poznání, které nosíme v našich zvířecích přirozených pudech? Bez naší zvířecí přirozenosti by se stalo světlo poznání požárem, jenž by spálil celý svět.

Ráno jsem ovšem pln radosti procitl do světa, jejž osvítilo žhavé slunce, ale nezapálilo jej. Pouze mne horko veliké donutilo svléknout veškeré šatstvo, vypudivši mne nahého a bosého ven ze stanu.

Dnes mám s sebou v lese foťák a stojan a samospouští budu pořizovat letní obrázky sobě na památku. Udělal jsem asi sedm nebo osm snímků sebe samého nahého s pozadím mé útulné lesní zahrádky a pak jsem si lehl naznak do pelíšku pod stromy a hleděl spokojeně do modrého nebe skrz zelené listí.

Nebeská modř a lesní zeleň – jaké blahodárné barvy pro mé oči! A oči se pomalu blahem zavírají… Cítím jen slunce, teplo a pohodlí a rozkošnicky se těším ze své přirozené nahoty. To vše a dále nikým nerušená samota, klid a mír navozují mudromilné myšlenky, které se rodí jen v lese v hlavách poustevníků.

Já byl se všemi taji a záhadami vždycky rychle hotov. Trápí-li mne nějaká hádanka, myslím na ni tak dlouho a usilovně, dokud oříšek nakonec nerozlousknu. Častokrát tak objevím jádro tajemství pod skořápkou, na níž si vylámali zuby i věhlasní odborníci. Zatímco vědci cucají pero, koušou tužku a čistí si brýle zamlžené námahou, já, úplně nahý a beze všeho, vyluštím každou záhadu a s každou potíží si hravě poradím. Jedinou slabinou je, že se mi to stává jen jaksi mimoděk a nikdy na objednání. Ale tak už to s velkými objevy bývá.

Myslím, že je to tím, že jsem přirozený. Žijete-li totiž podle přírody, její tajemství, před obyčejnými lidmi skrytá, se vám sama odkrývají. Domnívám se proto, že ani před pradávnými lidmi, pokud tito ještě tehdy žili podle přírody, nebylo skryto žádné poznání. Potom tudíž dobře rozuměli všem jevům, které je v přírodě obklopovaly, a dovedli si je snadno vysvětlit na základě přirozenosti. Jistě tedy velice dobře věděli, co je měsíc, lehce vypozorovali jeho oběžný pohyb, dovedli spočítat jeho dráhu a předem také určit příští zatmění. Víme, že ve starověku mudrci a učenci mnohé znali i bez složitých přístrojů jen na základě soustavného pozorování přírody, hlubokého myšlení a přesných výpočtů. Jestliže to dokázali jednoduchými pomůckami lidé ve starověku, proč by totéž nedovedli i lidé v pravěku? Dokud byl svět přirozený a lidé žili podle přírody, nic pro ně nebylo nemožné. Ale dnes, kdy jsou lidé nelidští a nelidové lidští, kdy přirozenost je nepřirozená a věda nevědoucí, jako kdyby přírodních záhad přibývalo. Dnes už je záhadou i to, jak to lidé dříve dělali, že zvládli žít tak přirozeně! Dnes lidé v městech ani nevědí, v jakém postavení se právě nachází měsíc. Proč? To je prosté: protože jej vůbec nevidí pod světly pouličních svítilen!

Sluníčko zapadlo za hradbu stromů mé lesní zahrádky. Je záhadou, proč ten čas tak rychle ubíhá, nevnímáme-li jej. Pošetile se tážeme na chytré otázky a zapomínáme, že jsme si jimi odpověděli nejlépe. Pro samé otázky nevidíme odpověď, jako pro samé stromy nevidíme les. Ve starých příslovích vidíme pouhá rčení, ale nesprávně si je vykládáme. Pro samé stromy nejenže nevidíme les, ale nevidíme ani přírodu. A pro samé lidi zase nevidíme stromy, protože jsme lidé nepřirození. V přirozenosti je všecko: náš rozum, cit, celý život. Bez přirozenosti bloudíme jako v lese plném stromů. Ztratili jsme směr. Já jediný jsem přirozený; já jediný z lidí jsem pochopil, že zabloudiv v lese, došel jsem konečně do svého pravého domova, kde mám také zůstat.

Středa 25. července 52

Ráno je opět hezky a sluníčko se usmívá a hřeje mou zcela nahou pokožku. Ale v polostínu pod stromy je ještě chladno, a tak zalézám zpátky do stanu. Otevřel jsem si první hlavičku Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Víc načíst pomocí mého kapesního počítače nemohu, neboť zde v lese není samozřejmě žádnej net, řečeno bastardisovanou mluvou dnešní mládeže. Žádnej net – pravá hrůza pro dnešní mládež! Ale ke čtení Komenského nebo jiných našich národních velikánů ten net určitě mladí lidé beztak nevyužívají (protože „to je moc dlouhý“), tak nač tedy? Kdoví, vědí-li vůbec, kdo to Jan Ámos Komenský byl, kdy žil a co napsal a učil, tak jako nevědí, kdo byl Shakespeare (ve své vlasti, v dnešní Británii, se děti o něm nanejvýš možná učí, že to byl černoch nebo muslim – nebo naopak, že nenáviděl černochy a muslimy), a tak jako nedovedou určovat čas podle ručičkových hodin. My staří však Komenského dílo známe; pokud ne celé a podrobně, tedy alespoň z úryvků. Já Komenského dílo znám jen z úryvků, a proto si rád přečtu některý jeho spis celý.

Kniha Labyrint světa a ráj srdce byla přeložena ze staré češtiny sedmnáctého století do novodobé češtiny jednadvacátého století. Já mám Labyrint v původní podobě. Jednak je zdarma přístupná, a za druhé nejsem ani trochu zvědav na tu podobu v současné češtině. Dovedu si živě představit, jakou zkomoleninu z toho udělali! Už sám původní název tohoto Komenského díla je nečeský – Labyrint je správně česky bludiště a Lusthaus srdce, přeložený později alespoň na ráj srdce, také nezní příliš česky; Lusthaus dokonce není ani ráj, je to doslova dům rozkoší! Vidíme tedy, že i Komenský měl potíže s cizími vlivy zasahujícími čistotu našeho krásného českého jazyka. Není v tom sám; i já používám v Plivanci na rozloučenou, ve kteréžto četbě pokračuji po první hlavičce Komenského Labyrintu, zbytečně mnoho cizích slov. Ale tehdy, když jsem svůj „Plivanec“ sepisoval, nedosahovalo odnárodňování takových hrůz, jako je tomu dnes, a naše národní svébytnost ještě ani zdaleka nebyla tak ohrožena, jako je tomu dnes. V současné době, když vidím, kam až to dospělo s naší zemí, s naším národem a s naším jazykem, stává se ze mne tím spíš zarytý nepřítel všeho cizáckého a nadšený příznivec všeho domácího. Nejvíc se změnila moje spisovná řeč. Každé slovo cizí nebo původu cizího se snažím nahrazovat slovy ryze českými, a nenacházím-li taková, vytvářím je, pochopitelně tak, aby tím neutrpěla srozumitelnost. A vidím, že to jde a snadno! Proto tolik nenávidím každého, kdo przní můj mateřský jazyk český a kdo jej zasírá cizáckými vlivy! Takoví, kteří si neváží vlastní rodné řeči, neváží si pak ani vlastní země a jsou schopni a ochotni svou vlast zaprodat a zradit. Můžeme si jak chceme stěžovat na vládní představitele, jací to jsou lháři, pohunkové cizí moci a velezrádci, ale zvolil si je do čela lid, právě ten lid, který si ničeho českého neváží. Jak by potom mohli být jiní vůdci, kteří ten hloupý a zkažený lid vedou?

V poledne je uvnitř stanu horko a dusno. Jsem rozespalý, ale dospím raději venku pod stromy. Vlahý vánek hladí mé úplně nahé tělo a pohybuje listím. Větvemi se proplétají ptáčci a po mé lesní zahrádce poletují motýli.

Obloha se ale ponenáhlu zatáhla šedivými mračny, v dálce hřmí a trochu kape. Sbírám své věci a stěhuji se zpátky pod stan. Budu si číst a potom spát.

Otevřev zanedlouho poté oči, viděl jsem, že sluníčko maluje na stěny stanu světelné obrazy. Hurá, jde se znovu ven! Snad vydrží být hezky.

Nevydrželo. Pozdě odpoledne se přihnala bouřka a déšť s tak nečekanou rychlostí, že procházeje se tou dobou zcela nahý a bosý po lese a sedě nakonec na záchodě nestačil jsem včas doběhnout posbírat spacák a ostatní věci, ponechané venku, a ty zatím hodně zmokly. Tak teď sedím zmoklý na mokrém spacáku ve stanu a do střechy bubnuje déšť. Ale není to tak zlé. Oblékl jsem se a než jsem zapsal své dojmy a myšlenky do deníčku, déšť mezitím ustal a lůžko trochu oschlo. Je devatenáct hodin.

Za hodinu ještě kape se stromů, ve zvlhlém spacáku je mi zima a den se chýlí ke konci. Nasazuji si na hlavu klobouk a jdu se projít po lese, než na něj padne tma. Sluníčko svítí, ale osvětluje již jen vrcholky stromů.

Na procházce jsem potkal slepýše, ropuchu a v zlatém žitném poli skákal srnec. Pozdravili jsme se krátkým zaštěknutím, srnec běžel dál do pole a já si sedl pod borovici. Posledním dnešním zvířetem je netopýr.

Dříve, dokud jsem ještě nežil v lese mezi divokými zvířaty, považoval bych za veliké štěstí vidět za jediný večer tolik zvířat. Ale nyní, kdy trávím v lese pět dní v týdnu, je pro mne setkání s divokými zvířaty věcí zcela běžnou a naprosto obyčejnou. Zvykl jsem si vídat plachá lesní zvířata a mimoděk jsem začal napodobovat jejich chování a zvyky, které jsem přijal za své, protože jsem seznal, že jsou dobré a vhodné i pro mne. Dále jsem poznal, že život divokých zvířat je lepší a svobodnější než životy na sebe pyšných lidí, kteří však žijí uboze a v nesvobodě. Jaký div, že jsem se začal ztotožňovat více se zvířaty z lesa než s lidmi z města! A jaký div, že jsem na sebe dokonce přijal podobu svobodného srnce a stal se ze mne bájný srnčí muž, zvaný pohany srnonoš!

Večernici jsem dnes večer uviděl, až když jsem se postavil a úkrokem popošel. Je jinde, než kde dlouho na nebi bývala. Změnilo se postavení hvězd, je jiné roční období, ale dny jsou dosud dlouhé, a to je dobře. Nad lesem již září také velký a jasný měsíc. Jeho barva je obvyklá a nenese žádné předčasné známky blížícího se pátečního zatmění. Dnes bude pěkná měsíčná noc, až půjdu do města pro nové zásoby.

Pátek 27. července 52

Nocí belhám se jako raněný srnec do lesa a často se při tom únavou zastavuji a oddychuji. Po včerejší nehodě bolí mne levý kyčelní kloub. Včerejšek byl vůbec rušným a bláznivým dnem, plným zážitků a dobrodružství. Jel jsem na kole k Jedlovským rybníkům vykoupat se. Vyzkoušel jsem jiný rybník, vzdálenější a nepřístupnější, ale voda tam byla mělká a dno bahnité a obtěžovali mne tam ovádi. Vrátil jsem se tedy k dřívějšímu rybníku u silnice na obvyklé místo. Byly tam potápky, volavka, racek a žabička, která jako pohádkový vodník žbluňkla z břehu do vody, pokaždé když jsem do ní vstupoval. Nikdo mi tam tentokrát nelezl, a proto jsem zůstal dlouho, i když se sluníčko velmi často schovávalo za mraky. Nahý a šťastný užíval jsem si pohodu letního dne uprostřed přírody.

První nemilá mrzutost mne potkala, když jsem obrátil kolo k návratu domů: přední kolo mělo prázdnou duši a já s sebou neměl hustilku. Co teď? Na tom se přece nedá jet! A pěšky domů mi to odsud bude trvat nejméně dvě hodiny! Nicméně vydal jsem se pěšky na cestu a říkal jsem si, že mi snad nějaký náhodný jezdec na kole půjčí hustilku, abych zkusil nahustit prázdnou duši a mohl dojet brzo domů. Ale jako naschvál dlouho nikdo nejel. Jindy tudy jezdí na kolech mnoho lidí, že je to až otravné, ale když je člověk jednou za život potřebuje, najednou není nikde nikdo.

Konečně jsem uviděl sjíždět ke mně s kopce od Baldského lesa nějakého jezdce na kole. Postavil jsem se doprostřed silnice, zvedl paži a už zdálky jsem na něho křičel:

„Půjč mně pumpičku!“

Jezdec zastavil. Byl to starší chlap, zhruba v mém věku, ale dál jsem mu beze všeho tykal. Proč ne? Tady v přírodě padají všechny pokrytecké zdvořilosti, platné ve městě, a všichni jsme si rovni. Jakožto svobodný přírodní tvor mám v přírodě navíc pocit jisté zasloužené nadřazenosti nad ostatními lidmi, takže mi vůbec nepřekáželo, že já jsem svému zachránci úplně samozřejmě tykal, kdežto on mně vykal.

On mi půjčil svou hustilku, já jí nahustil prázdné přední kolo, srdečně jsem mu ji s díky vrátil a s přáním šťastné cesty jsem se s ním rozloučil.

Sláva, kolo drží vzduch a mohu tedy jet rychle domů! A jet budu musit opravdu rychle, poněvadž se blíží bouřka a začalo už dokonce trochu pršet. To je ta nevýhoda, že když se v létě člověk více vzdálí od domova, může ho zastihnout bouřka a příval prudkého lijáku velice náhle a kdekoliv. To se teď právě stalo mně. Domů bylo ještě velmi daleko a bouři jsem měl v zádech. Unikal jsem před ní statečně, ale marně. Před sebou jsem viděl sluncem prozářenou lesní cestu a za sebou temná bouřková mračna. Ale než jsem v ta slunečná místa dojel, liják mezitím dorazil i tam.

Byl jsem už celý mokrý, ochranné brýle a celou mou postavu bičoval prudký liják a ještě jsem se musil bát, že do mne uhodí hrom. Hromské počasí! Nicméně rychle jsem se lesem přibližoval k městu.

Na kopci za lesem se přede mnou náhle otevřel široký pohled na vzdálené rodné městečko, ozářené dosud sluncem. Tam je ještě hezky a sucho, zatímco mne už by mohli ždímat. Přivážel jsem s sebou bouři a déšť.

Rychle jsem v bouři sjížděl s kopce k městu. A právě tady se mi stala ta nehoda. Ve velké rychlosti jsem sjížděl s kopce ke křižovatce, kde jsem měl odbočit prudce doleva. Vjel jsem ale do otáčky příliš rychle, poznal jsem, že ji při této rychlosti nevytočím, a začal jsem brzdit. Při prudkém brždění v náklonu však zadní kolo dostalo smyk a já padal levým bokem k zemi…

Hlavou mi v ten okamžik probleskla vzpomínka na úraz, který si při podobném pádu s kola přivodila před lety máma. Zlomila si tehdy kyčel a dlouho pak ležela v nemocnici. Já jsem svému pádu také už nemohl nijak zabránit, ale v poslední chvíli jsem pod sebe skrčil levou nohu a dopadl tak plnou silou volného, ale řízeného pádu na nohu, chráněnou opánkem. Náraz na zem byl přesto tvrdý.

Hbitě jsem se zvedl a letmo prohlédl následky, jež tento tvrdý, ale mrštný pád zanechal na mém těle. Nedopadlo to pro mne nejhůř, při tom, jak hrozivě asi nehoda vypadala. Mám jen sedřenou kůži na levém koleně a na levém nártu. Také malíček levé ruky je trochu odřený. Oděrky jsou až na rudé maso, ale rány nekrvácejí. Jako by se nic nestalo, pokračuji dál spěšně k domovu.

Doma jsem zranění ani nevymýval – opláchl je dostatečně mocným proudem vody liják, který mne zmáčel od hlavy až k patě. Aspoň trochu pocvičím svou obrannou soustavu tělesnou, která si s případnou nákazou jistě snadno poradí.

Dopadlo to dobře. Rodiče si mých drobných šrámů ani nevšimli a do týdne se odřeniny zahojí a nezbude po nich ani památky. Bolí mne jen ten kyčelní kloub, jak jsem na něj plnou vahou při skrčené noze pod sebou dopadl. Ale i ten časem přebolí. Rozchodím to. Mnoho svých šrámů jsem vždycky rozchodil. Chůze je takový můj všestranný prostředek k léčení všemožných neduhů a trápení, včetně těch duševních. I to loni na podzim pochroumané pravé koleno jsem nakonec do jara rozchodil, a to už jsem si celý zoufalý začínal myslit, že snad ze mne bude do konce života mrzák! Vůbec všechny své dočasné nemoci i úrazy beru až přehnaně smrtelně vážně, jako by se už nikdy neměly uzdravit a zahojit, kazíce mi veškerou radost ze života tak, že bych v tu ránu snad nejradši umřel. I v tomto rysu se podobám zvířatům a divochům. Proto u mne i u nich stačí k umření zdánlivá maličkost, zatímco nesvobodný člověk, který nemá žádný život, bojuje o něj nejusilovněji. To bude těmi odlišnými hodnotami, kterými se liší svobodní od nesvobodných. A život za každou cenu rozhodně není nejvyšší hodnotou svobodného přírodního tvora.

I nyní se zdá, že právě chůze, nikoli nečinnost, pomáhá mé bolavé kyčli nejlépe. A tak jsem se nakonec přece jen dobelhal až do mé lesní zahrádky.

Otevřel jsem deštěm zkropený stan a dýchl na mne odtud závan vlhkosti a plísně; hlavně podlaha je mokrá. Co naplat, teď v noci to nevyřeším. Teď se mi chce hrozně spát a mám žízeň jako trám. Unavený a ospalý jsem klesl na lůžko a vypil půl láhve. Usnul jsem okamžitě.

Ráno je hezky, teplo a sluníčko svítí. Ale lesní půda, tráva i stromy jsou nadále mokré, a proto spím dál.

Odpoledne se budím do horka velikého. Konám velký všeobecný úklid. Ze stanu vyndavám na sluníčko všecky věci k usušení a vymetám z něj prach a drobné nečistoty. Zatím se úplně nahý a bosý procházím po své zahrádce, a nemaje na sobě žádné šaty, prohlížím své rány. Chvála všemocné přírodě, už se začaly pěkně zacelovat a hojit. Ale dokud nezmizí, budu mít náladu bídnou. Každé sebemenší poranění mne pálí i na duši. A dokud nebudou mé rány úplně zahojeny, nezcelí se ani má duše. Je obrovským pohaněním a potupou pro svobodného přírodního tvora trpět šrámy na těle i na duši. Pitomé nízké ženské se smějí mužům, že jakoby umírají i na obyčejnou rýmičku, ale už nechápou ti nízcí ženští tvorové se zálibou v utrpení, že pro vznešeného je jakákoli jeho vada smrtelnou poskvrnou, při níž trpí především jeho duše.

Ale musím se pochválit: dopadla ta nehoda stejně dobře! Zachránila mne od mámina osudu jednak schopnost měkce padat, vypěstovaná od dětství výukou bojových umění, a pak také pevnost a pružnost mých kostí, vyživovaných dostatkem slunce a správnou rostlinnou stravou, bohatou na vápník.

Sluníčko zatím vysušilo vlhkost z mých věcí a teď mohu vleže pod širým nebem odpočívat. Našel jsem si k tomu nové místo v lesní trávě v polostínu pod stromy, poněvadž to bývalé, s téměř již sedřenou trávou, je dosud vlhké. Napršelo tentokrát dost. Ale to je také potřeba. Podle neměnného přírodního pořádku je ve mně i v přírodě všecko v pořádku.

Obloha se ovšem zatahuje a sluníčko nesvítí. A ačkoliv mi zima není, přesto stěhuji svůj pohodlný pelíšek zpátky pod stan. V něm už je značné šero a také pohled na čas ukazuje pokročilou večerní hodinu. K tomu se záhy spustil krátký deštík, a tak zůstávám pod stanem až do tmy a píši deník.

Kolem desáté hodiny večerní má být dnes to úplné zatmění měsíce. Půjdu se asi podívat někam na kraj lesa, odkud bude dobrý výhled na nebe. V přírodě bez světel velkoměst je to nevšední podívaná. Jen aby nebylo zataženo...
A zataženo samozřejmě bylo. Měsíc nikde, hvězdičky nikde, jen na západě se dosud světlal kousek jasné oblohy. Nu co, škoda; ale nevadí, aspoň jsem se maličko prošel před spaním. Noc je vlahá, tichá, ale sotva jsem ulehl, přelétávalo nade mnou jakési velmi hlučné a zřejmě i velmi velké, nejspíš vojenské letadlo. Co se děje? Vypukla snad válka? Do toho ohlušujícího a znepokojujícího rachotu se navíc začaly ozývat i obvyklé ozvuky horečky dnešní páteční noci: ohňostroj. Rachot a výbuchy jako ve válce. Mohlo by to letadlo na ty ohňostrůjce pustit nějakou tu zápalnou pumu, ať tam mají o zábavu víc, stýská-li se jim tak mnoho po výbuších a po válce, pomyslil jsem si pln nenávisti k lidem, a s touto krásnou myšlenkou jsem brzy poté spokojeně usnul.

Sobota 28. července 52

Ráno je hezky, ale spím až do jedenácti, kdy shazuji šaty a stěhuji svůj pelíšek do trávy pod stromy. Počasí mně zatím přeje nahé rozjímání a procházky naboso po mé lesní zahrádce. Prohlížím si opět své nahé tělo, jak je hezké a opálené, jen ty krvavé šrámy na levé noze je hyzdí. Ne týden, nýbrž nejméně čtrnáct dní bude trvat jejich úplné zahojení! Zjišťuji také nově, že na koleni se navíc utvořila i modřina. Ještě štěstí, že jsem nedopadl na to pravé, pochroumané koleno – to by asi dopadlo hůř. Zatracená smůla!

Ale sluníčko svítí, tož radujme se! Po vzoru okolních štíhlých stromů natahuji své nahé tělo a holé paže vzhůru za sluncem a za světlem a můj duch stoupá s nimi.

Jaký je asi duch stromů? Uchopit ho nelze, ohmatat se nedá a vidět jej nemůžeš. Přesto ho cítím, jako cítím ducha svého, a vím přesně, kdy ho nabývám a kdy ho ztrácím. Duch přírody, ten záhadný, neviditelný duch života, který je vlastní všem bytostem a každá je obdařena duchem vlastním. Úžasný jev, ten duch přírody, zvířat a stromů, lidí i nelidí, pouze u lidí slabý a potemnělý, je všecko; bez něj nejsme nic a do nicoty se propadáme, nejvíc lidé. Duch je jako vítr, který uvádí v pohyb naše údy, jako by to byly olistěné větvičky stromů, a hýbe myslí, která ze všech částí těla prokazuje nejnápadněji, má-li ducha nebo nemá, jen u lidí jako kdyby v oblasti ducha panovalo stálé bezvětří.

Hezké počasí dlouho nevydrželo. Za tři hodiny začíná opět hřmít a stahují se černé mraky. Jsem připraven a při prvních kapkách deště se okamžitě balím a stěhuji zpátky pod stan. Rozpršelo se naplno hned, jakmile jsem zalezl pod střechu. Čtu si „Plivanec“ a pospávám než déšť ustane.

A zanedlouho je zase hezky. Vzorové rovníkové počasí. Je horko, často prší, ale neochladí se. Netřeba za takovým podnebím létat do jižních zemí, ono vždy v létě přijde samo k nám a potěší nás úplně zadarmo. Pravda, moře u nás není; ale k čemu moře? Vypít se nedá, přeplavat je nemůžeš, tak co na něm český člověk vidí zvláštního? Ano, byl jsem také u moře – a mnohokrát –, ale přivezl jsem si odtud leda poznatek, že to byl výlet užitečný jen pro poznání jeho naprosté neužitečnosti. Jako by nestačily naše malé české rybníčky. Jak pěkně to zní tou naší malebnou řečí: „malé české rybníčky“! A lesy, lesy vůkol, známé české lesy, kde se lze schovat před lidmi! A vůně zlatého českého žita, z nějž se peče chléb, který nemají nikde na světě tak dobrý! Prý je všude o dvou kůrkách chléb… Není tomu tak! Jsou země, kde chléb třeba vůbec neznají a jedí tam, ubožáci, jen rýži. Nač sjíždět cizí kraje, je-li u nás doma všecko tak známé a hezké a útulné? Je střída ročních dob a nic tu není pořád stejné; vše se mění a nic dlouhého tě neomrzí. Je teplo i zima, sucho i déšť, mráz a sníh, který křupe pod nohama, a v létě v nahotě slavím volnost svou. Je krásně v mojí rodné zemi, je krásně v domově mém. A pro ty, kdož se domnívají, že je v cizině něco lepšího než u nás, mám zprávu, která zchladí jejich nadšení: v cizině je to ještě horší než u nás.

Protože je po dešti mokro, jdu se místo nahého slunění projít po lese. Den se již stejně pomalu chýlí ke konci. Ale i tak je pořád horko.

Natrhal jsem si trochu malin a ochutnal i první černou ostružinu. Byla ještě maličko nakyslá, a to jsem vybíral tu nejlákavější. Budou potřebovat ještě tak čtrnáct dní pořádně dozrát do té správné sladkosti a lahodnosti.

S nelibostí pozoruji, že se lesníci nějak zakousli do východního konce lesa. Zatracená chamraď ničemná! Stále sypají na bývalé uzounké lesní cestičky nějaký štěrk a rum a řežou tady stromy jako smyslů zbaveni – zbaveni ducha přírody. Byli už i na mém oblíbeném místečku, kde mám vyseděný svůj ďolíček, a celé je rozjezdili, řezajíce tam polomy. Zatracená chamraď ničemná! Ale sedět a rozjímat se tam dá pořád pěkně, když tam nikdo není, jako dnes večer.

Když jsem došel zpátky k západnímu okraji lesa k borovici, na nebi se blýskalo a hřmělo. Mám hlad. Navečeřím se, chvilku si poležím a po setmění musím do Liboháje k prameni pro vodu. Je horko a vody ubývá; na zítřek bych měl málo.

Naštěstí bouře přešla jinudy a neprší. Nehlučně se blýská kdesi daleko na západě, kam mezitím bouře dostoupila. Tady je tma, zataženo, pouze na východě, kde vstává měsíc, je trochu jasněji. Takhle mělo být včera při zatmění a viděl bych je!
Je noc, ale stejné horko jako ve dne. Jdu proto pro vodu jen nalehko v tričku a spodních krátkých kalhotkách. Pohodlná noční procházka.
Horečka sobotní noci se projevuje. Kdesi zřejmě od vsí Sádek nebo Kamenec zní živá hudba z nějaké taneční zábavy. Také jsem tam zamlada chodíval se bavit, ale na to už mě neužije a nešel bych tam; teď mám lepší zábavu v lesích, kde se bavím sám a hlavně bez otravných blbých lidí, které nenávidím. Ale nezní špatně ty staré rockové skladby!
Prošel jsem temným lesem a také pod sjezdovkou v chatě hraje hudba, tentokrát nahraná a popová, ale ani ta nezní nejhůře. Tam už bych nešel vůbec. Vypínám svítilnu, aby mne ta nalitá sebranka neviděla.

Konečně jsem došel k prameni či spíše k pramínku, protože voda z něj sotva kape! To je strašné, co s ním provedli! Příští rok snad vyschne, půjde-li to s ním takhle dál! Pak to ovšem svedou na sucho, ačkoli žádné není a pořád prší; ale já pamatuji, že i tenkrát před několika lety, kdy bylo velké sucho a horko takové, že se přemnožily útočné vosy, voda z tohoto lesního pramene tekla dál proudem. Takový lesní pramen nikdy samosebou nevyschne. Na vině jsou samozřejmě blbí nenechaví lidé, kteří tento vzácný pramen čisté vody neustále upravují a přestavují a šťourají se v něm, a po každém zásahu teče voda méně a méně. Teď teče tak málo, že napuštění půldruhalitrové láhve trvalo nejméně čtvrt hodiny nekonečného čekání! Dole v altánku někdo byl, nějaká chamraď, a štěkal tam pes, potřeboval jsem rychle vypadnout a zmizet, ale láhev se stále ne a ne plnit. Měl jsem s sebou láhve dvě, ale když jsem viděl, jak to jde pomalu, nabral jsem vodu jen do jedné – ta mi na zítřek stačí – a šel jsem zpátky nahoru do lesa. Je-li to takhle špatné s tím pramenem, vezmu si příště víc vody z domu. Ta chamraď zkurví všechno, na co sáhne – a na co dosáhne! V nové době se to, lidužel, stává už pravidlem. Každý nový výrobek je horší než starý a každá nová lidská myšlenka je zvrácenější než minulá. Celý svět jde zkrátka do prdele. Nejradši bych vzal krumpáč a to dílo kazisvětů rozbil, aby voda mohla svobodně prýštit jako dřív, kdy z pramenité studánky pily lesní víly srnky! A ještě raději bych to dílo černokněžníkovo vyhodil do povětří výbušninou, jako kdysi mocný Árijec Indra rozmetal hráze zadržující volný průtok vod a tím je osvobodil! Však jistě vodu poutá kaplička, kterou nad ní postavili věřící protipřírodního náboženství, jež se zove křesťanstvím! Rozbít, zničit a rozmetat to kamenné závaží, jež tíží svobodný výtok spodních vod! Rozbít, zničit a rozmetat tu svatyni protipřírodní víry! Rozbít, zničit a rozmetat vše, co je proti přírodě!

Neděle 29. července 52

Ráno se sluníčko nesměle prodírá průsvitným bílým oblačným závojem. Dokonce střechu mého stanu pokropilo několik ojedinělých kapek. Ale v poledne jsem již vyšel nahý a bosý ze stanu do nádherného letního dne.

Procházím se po své lesní zahrádce, svobodný jako mé nahé tělo, a bosými chodidly s rozkoší vnímám úzké pouto se zemí. Moje nejdražší lesní zahrádko! Takovou jsem si tě vždycky přál mít: obehnanou neprostupnou hradbou houštin, prostornou a rozlehlou, s měkkými pěšinkami vyšlapanými v lesní trávě a mezi stromy; zahrádku jen moji, bez hlučných, vtíravých a otravných sousedů, klidné místo pro nerušené hloubání a osamělé rozjímání, skryté útočiště, o které se za mne postará sama příroda a které je úplně zadarmo. Však to říkám pořád, že nejlepší věci jsou zdarma. Neořu, nesiju, avšak bezplatně sklízím bohatou úrodu sladkého lesního ovoce, které je mnohem chutnější než drahé cizokrajné plody koupené v krámě. Mé dny v divoké lesní zahrádce ubíhají klidně, zvolna a utěšeně. Větší pocity štěstí jsem jinde nezažil. Zahrádky jsme měli celkem dvě, nepočítám-li velkou zahradu za máminým rodným domem v Korouhvi, kudy protíkal potůček (voda je to jediné, co mi v lese chybí). Ale žádná nebyla tak veliká, tak odlehlá a tak levná, jako moje současná lesní zahrádka. Nikde jinde jsem se necítil tak blažený, svobodný a odpoutaný od všeho lidského. Jen v samotě, nahotě a volnosti je štěstí mé.

Tak uplynul další horký letní den – a já ho, věru, nepopoháněl – a hřejivé usměvavé sluníčko již zapadlo za ochrannou hradbu stromů. Přesto je dosud takové příjemné teploučko, které v pelíšku v trávě pod stromy hýčká mou nahou pokožku, že váhám, prodlužuji a oddaluji ten neúprosný čas, kdy je nutno věci sbalit a uklidit je na blížící se noc do stanu. Nemohu přece čekat až do tmy!

Krásný horký den končí a krásná vlahá letní noc nastává. Po půlnoci půjdu při měsíčku lehce oděn do města, abych tam na druhý den obstaral nákupy, pomohl s něčím v domácnosti a věnoval se starým rodičům a snad se také zajel na kole vykoupat, bude-li i nadále tak pěkné teplé počasí a nebude-li v duši díra a kolo splasklé. To vše, doufám, bez nehod.

Loučím se s lesem pod starou borovicí při západním obzoru. Ve zlatém obilí běží srnec. Neztratil něco? Při procházce po mé lesní zahrádce jsem dnes našel srnčí parůžek. Vzal jsem ho do ruky, byl těžký. Kterýpak srnonoš jej asi nosil na hlavě? Ten parůžek je znakem celého tohoto lesa, s nímž se pro dnešek na konci dne loučím – les srnonošův.

Úterý 31. července 52

Ráno, hodinu před východem slunce, se vracím do lesa. Ano, tentokrát jdu opět a již napořád brzo ráno, nikoli v noci. A důvodem k této náhlé změně je strach, docela obyčejný lidský strach, strach z lidí. Neboť každý člověk se bojí lidí: bojíme se zlodějů, vrahů, násilníků, tak jako tito zločinci se zase bojí zákona a spravedlnosti, jejichž vykonavatelů se potom bojí ti i oni. Podřízený má strach z nadřízeného, dobrý člověk ze zlého, domácí z cizího a neznámého, ba i známý z druhého známého mívá občas strach. Všichni lidé se bojí druhých lidí.

Já se teď bojím, že mne v noci samotného někdo přepadne, a proto jsem se rozhodl chodit ven zase ráno, a už nikdy ne v noci. Vždycky jsem říkal, že nikdy nevíš, jakého zmetka v lese potkáš, a v noci z neděle na pondělí, jda domů z lesa přes Liboháj, se mi to plně potvrdilo. Přepadl mne tam znenadání jakýsi zfetovaný dobytek (sám se k tomu přiznal), velice útočně vůči mně naladěn! Najednou jako loupežník vyskočil proti mně ze tmy s láteřením, že tudy běhají nějací kotlíkáři. Vůbec jsem nechápal, co chce; asi ho při fetování poplašily odlesky z mé svítilny, které se jako živé rozběhly po okolních předmětech. Přiřítil se ke mně s rozsvíceným telefonem, já si zprvu myslil, že mi chce něco ukázat nebo se na něco zeptat, ale pak mi došlo, že si mne ten zmetek nejspíš vyfotil! Vyhrožoval mi, abych nezapíral, s kým tam ještě jsem, nebo že se nedopočítám těch facek, které mi uštědří. To už jsem věděl, že je zle, že jakákoli rozumná domluva s ním nebude nic platná a začal jsem přemýšlet, jak mu uniknout nebo jak ho zneškodnit. Nafetovaný zmetek mlel dále něco o tom, že se tam courají nějací kotlíkáři s noži! Z toho už mi pořádně zatrnulo; co když on sám má u sebe nějaký nůž! A nahmátl jsem svůj vlastní, abych byl připraven jej v případě nejvyšší nutnosti použít. Ale nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo to, že jsem mu přestal odpovídat nebo mu cokoli jakkoli rozumně vysvětlovat a beze slova jsem pokračoval svou cestou, když se tím trochu uklidnil, propustil mne a v křoví začal hledat svou tašku s drogami. Na rozloučenou mi však vlepil facku a nazval mne kundou. Krev mi vzkypěla nad oběma těmi urážkami! Takové ponížení! Takovou potupu jsem dlouho nezažil. Ale ovládl jsem se a strpěl ji, protože jsem byl rád, že to nakonec takhle dopadlo. O život mi nešlo a okrást mne nechtěl (třeba o můj kapesní počítač, v němž je uložen kus mé duše), to bych se byl rval jako lev. Prát jsem se s tím zmetkem nechtěl, poněvadž jednak nejsem na nějaké rvačky stavěný, maje rád klid a mír, a za druhé se cítím pro boj značně nejistý, nevidím-li ve tmě dobře na protivníka. Za třetí by to mohl být krajně nebezpečný souboj, poněvadž jeho výsledek by byl velmi nejistý. Co kdyby mne ten zmetek přemohl? A kdo by mi pak pomohl v liduprázdném nočním Liboháji? Však to už dávno není žádný libý háj, kam zpočátku chodívaly na procházky dvojice zasněných milenců, jimž se rtů tiše splývaly krásné verše o lásce a přírodě. Teď je z něj leda odpadní jáma pro lidské zmetky, kteří do místního vyřezávaného altánku chodí fetovat a k místnímu prameni, tomu zázračnému prsu matky přírody, která jím zdarma kojí své žíznivé děti, hulit a dělat nepořádek. To ponížení mne bude dlouho pálit. Je ale dobře, že jsem tomu zfetovanému dobytku nevrazil do hrdla svůj ostrý nůž, protože on by tím nic cenného neztratil, kdežto já mnohé. Já bych měl šaty od krve, vraždu na krku a světskou spravedlnost za patami. Naproti tomu, co může takový vyvrhel ztratit? Jeho život je úplně bezcenný, takže nezáleží, zabije-li ho někdo; svoboda je mu lhostejná, takže je mu jedno, je-li zavřený; pochází jistě z rozvrácené rodiny, takže mu je opět úplně jedno, přivítají-li jej doma s potrhanými šaty a rozbitým obličejem. Kdyby šlo jen o mne, i bych se třeba pral, do krve na mou věru pral, a nestrpěl bych na sobě bez trestu žádnou facku ani jinou urážku; ale doma na mne čekají milující staří rodičové, kteří už takhle mají o mne pořád strach a velkou starost, aby se mi v lese, o samotě a v divoké přírodě nic zlého nestalo. Já jsem teď jejich jediná opora ve stáří; a jak tím víc by se o mne asi musili, chudáčkové drazí, bát, kdybych se vrátil domů celý roztrhaný, zraněný a vyděšený z následků nějakého ukvapeného a nepředloženého činu? Proto jsem raději mlčky strpěl tu facku i tu sprostou nadávku a byl jsem rád, že to není horší. Ale takové ponížení bude pálit, pálit jako oheň! Oheň, jejž může uhasit jen strašlivá pomsta!

Až v bezpečí domova na mne padla plnou tíhou vážnost té události a mého celkového postavení, z ní vyplývajícího. Jsem v podstatě bezmocný jako dítě, třebaže stále posiluji své svaly a jsem ozbrojen. Stal jsem se psancem, pronásledovaným ve dne slušnými lidmi a v noci ohrožován zločinci. V západní Evropě se domorodci bojí vycházet ven v noci vinou černošsko-islámských vetřelců, v českých zemích aby se člověk bál vlastní zfetované mládeže! To jsme to dopracovali. Zločinci jsou chráněni a obyčejný člověk (i neobyčejný) je trestán za to, že se jim brání. Ani naše neslavná světská spravedlnost by se za mne nepostavila, kdybych toho zfetovaného zmetka zmlátil nebo ho i po právu zabil. Nezastala by se mne ostatně ani v opačném případě, kdyby on zmlátil nebo zabil mne. Jak jinak totiž nejspolehlivěji udělat z lidí ustrašené otroky, než že je vydáte v plen zločincům! Ano, celý svět je v prdeli. Z tohoto strašného zjištění jsem se podělal jako achajský stratégos Arátos před bitvou. I mne čeká bitva, tak jako celou Evropu čeká občanská válka. Až se to začne řezat, nebudou ti, kdo to zavinili, viset jako Mussolini jenom za nohy hlavou dolů, nýbrž za koule!

Celou noc a den jsem přemýšlel, co udělám, jaká nová protiopatření vůči lidstvu podniknu. Přemýšlel jsem o tom a o svém ponížení i u rybníka, kam jsem si zajel na kole se koupat a slunit. Tam se mi dobrá nálada vrátila a tam jsem se také rozhodl chodit ven jen ve dne nebo brzo nad ránem. Je to bezpečnější. Raději se nechám za denního světla očumovat obyčejnými lidmi, než za tmy přepadat zfetovanými dobytky.

U rybníka jsem byl úplně sám a žádní lidé v dohledu. Je veliké horko, a tak jsou jistě všichni na koupalištích nebo na nudaplážích. Tím lépe pro mne. Já mám svou vlastní soukromou přírodnickou naholázeň tady, kde mne nikdo neruší a neotravuje, na rozdíl od přelidněných koupališť, kde ječí haranti a kde překážejí hnusní pupkatí chlapi a škaredé ceckaté ženské. Tady je od všech lidí svatý pokoj. Do sytosti jsem si v naprosté nahotě a volnosti užil sluníčka a vody.

Dnes časně z rána, přesně hodinu před východem slunce, kráčím s veselou myslí do lesa. Lidi jsem tou dobou potkal asi všehovšudy dva, jimž jsem se ostražitě a velkým obloukem vyhnul. Vyhýbám se také tomu obávanému liboháji feťáků a jdu kratší a přímější cestou přes zahrádky. Jdu nalehko, jen v maskáčové vestě, krátkých zelených kalhotách a s opánky na nohou. Je mi takhle docela zima, ale stoupaje do Šibeničního vrchu zahřál jsem se až dost, oceniv lehkou vzdušnost mého letního ustrojení. Na okraji mého lesa mne již vítají plaché srnky, srnec i srnčátka. Jak milé shledání! Dva celé dni nechci vidět žádné lidi a spolu se starým mrzoutským vodníkem Ivanem z Jiráskovy hry Lucerna si říkám: „Jen pryč od lidí – toť souhrn vší moudrosti –, kde budu sám a sám!“

Přišel jsem na zahrádku, vlezl si do stanu, nasnídal jsem se a spal až do poledne. Je znovu horký letní den, a tak stěhuji svůj srnčí pelíšek do trávy pod stromy. Ale po chvíli je mi horko, spacák, na němž nahý ležím, je mokrý od potu, a tak jej pokládám vysušit na sluníčko, procházím se zatím bos po vyšlapaných pěšinkách a potom umisťuji pelíšek do největšího stínu poblíž stanu, kde je příjemný chládek. Jednou trochu poprchlo, ale když začalo drobně krápat i podruhé, sbalil jsem své věci a vlezl si radši pod otevřený stan. Tam jsem pěkně v pohodlíčku a v pokojíčku už zůstal až do večera. Bavím se zatím psaním deníčku a pak si budu číst zase svůj „Plivanec“. Doma jsem si chtěl vytisknout toho započatého Komenského „Labyrint“ a vzít si ho s sebou, ale když jsem jej stahoval ze sítě do počítače, namátkou jej pročítaje, nechal jsem toho a celého milého Komenského jsem zase pěkně zahodil. Přešla mne chuť číst jakési křesťanské rozumování. Ach to křesťanství, to zkazí každé rozumování... Snad si to někdy ještě přečtu – zvlášť Komenského úvaha o mohamedánské víře by mohla být pro současnost zajímavá –, ale ne nyní, ne teď. Teď nesnesu nic, co není mého, co nevytrysklo z hlubin mého nelidského ducha.

Večer jsem se oblékl a obul, nerad a ač mi zima nebylo, a vydal jsem se na procházku po lese. Na okraji ovesného pole, s výhledem na mou vrchovinu, jsem se zastavil a díval se do šeřící se dálky. Vtom pozoruji, že v poli stojí srnec a bedlivě se na mne dívá. Pak se dal do běhu a do skoku, ale nikoli pryč ode mne, jak jsem očekával, nýbrž směrem přímo ke mně! Jaké bylo mé překvapení, když stanul na kraji zlatého ovsa kousek ode mne a znovu se na mne tak vyzývavě koukal!

Chvíle napjatého čekání, co bude dál.

Trochu jsem se pohnul, přešlápnuv z nohy na nohu. Srnec sebou trhl jako probuzen ze strnulého spánku a utekl jako janek do blízkého lesa, kde ještě dlouho dupal a hartusil.

Podivná příhoda. Vysvětluji si ji tak, že srnec asi ve mně viděl druhého srnce a svůj omyl poznal až z největší blízkosti. Byl-li to vůbec omyl! Protože mám-li se já za srnce, není divu, že mne má za takového i jiný srnec. Neuvěřitelné! Jsem skutečně na povrchu takový jako ve svých myšlenkách? Mám snad zázračnou schopnost proměnit se v cokoliv, na co pomyslím? Já snad opravdu začnu věřit, že jsem srnec!

Středa 1. srpna 52

Spal jsem nahý ve spacáku, ráno jsem pytel pouze otevřel a další krásný teplý letní den hned nato zahajuji úplně nahý a bosý procházkou po mé velké lesní zahrádce. Neznám nic lepšího. Když je v lese teplo a sucho, je takový les se stanem lepším a útulnějším domovem než nejpřepychověji zařízený dům se zahradou, balkónem a bazénem. Letos je to v lese navíc lepší i tím, že zatím neobtěžují tolik ani komáři, ani houbaři, tento obtížný hmyz, vzájemně provázaný vlhkem a díky vlhku se i ve větší míře vyskytující.

Zkoumám své stejně šťastné a svobodné spoluobyvatele lesa: ptáčkové si spokojeně štěbetají vysoko na stromech, ropucha po ránu ve své vlhké jamce není, vrátí se do ní asi, až bude větší horko, a zmije se nejspíš kvůli mně odstěhovaly jinam, kde je neruší mé obcházení.

Vytáhl jsem pelíšek mimo stan, abych se na něm mohl blaženě celý nahý natáhnout a hledět skrze stromy do nebe. Takovýto šťastný a spokojený život v souladu s přírodou je důkazem, že ho lze dosáhnout těmi nejjednoduššími a nejzákladnějšími prostředky, ba že ta jednoduchost a prostota jsou dokonce přímou podmínkou štěstí. Nač bažit například po přepychových drahých značkových oděvech, je-li člověk nejšťastnější úplně nahý? Nač se zadlužovat na celý život kvůli přepychovému domu, stačí-li člověku ke štěstí pouhý stan? Nač přepychová zahraniční dovolená v nějakém cizím přelidněném paláci, kde se o sebe nemůžete starat sami a zadarmo, ale někdo vás neustále obsluhuje a svými posluhami obtěžuje, je-li člověk nejšťastnější v klidu a samotě na své rodné hroudě, na tajných místech v lesích, kde nepotkat jiného člověka, cizince, který vždy představuje možnou hrozbu a jisté nebezpečí. Pravda, ne každý člověk dovede být v hmotné skromnosti plně spokojen, ba většina lidí je šťastna právě jen v přepychu a drahotě, jež jim přinášejí starosti, plahočení a nezdravý spánek. Ale tady není řeč o kdejakém obyčejném, hloupém člověku, který nedovede žít a na kterém nikomu nezáleží; tady jde řeč o zcela jiném člověku, zvláštním, moudrém a samotářském, který je moudrý právě proto, že se straní lidí; o člověku, který žije podle nejjednodušších a nejzákladnějších zákonů přírody, a proto je také nejšťastnější a nejsvobodnější; řeč je o divokém člověku, který nosí podobu plachých lesních srnců, o člověku, jejž již pradávní pohané proto nazývali srnonošem – řeč jde samozřejmě o mně.

Večer konám svou navyklou procházku po lese. U ovesného pole zadupal jakýsi srnec, ale neviděl jsem ho. Dnes se nechce se mnou družit. Asi je na mně poznat, že už myslím na zítřejší ráno, až půjdu do města, a tak mé srnčí parůžky opadly a proměnil jsem se zase v člověka. Ráno před svítáním budu doufat, že ke mně bude osud milostiv a nepošle mi ještě jednou do cesty nějaké zfetované hovado bez mozku, abych je nemusil zabít. To ponížení, které jsem projednou od něho strpěl, dosud příliš pálí a drásá mou důstojnost. I moje trpělivost má své meze.

Pátek 3. srpna 52

Přesně hodinu před východem žhavého letního slunce se vracím do lesa, obtížen nákladem jídla a hlavně pití na další tři dny. Slunce je v těchto požehnaných horkých dnech sice žhavé, ale dnes vychází o čtyři minuty déle než minule, a ty pouhé čtyři minutky stačí k tomu, že už je na ulicích o trochu víc rušno. A vzhledem ke zkracujícím se bílým dnům po červnovém slunovratu se bude hodina mého odchodu stále víc a víc posouvat k dobám většího a většího provozu. Pořád ale lepší potkávat lidi ráno spěchající do práce, než v noci vydávat se v nebezpečí přepadení zfetovanými dobytky. Strupy na odřeninách po nedávné nehodě na kole už svědí, což znamená, že se, chvála přírodě, pěkně hojí, ale palčivost utrženého ponížení, kterého se mi dostalo v nočním Liboháji od toho útočného zmetka, ještě živě cítím, a ačkoli jsem se v tom střetu zachoval nejrozumněji, jak jsem mohl, přesto si vyčítám, že jsem se nebránil, nezmlátil ho, neuškrtil nebo nepodřízl jako hnusnou lidskou svini! Časem jistě zapomenu a potupná rána se zahojí, ale kdyby mi teď znovu zkřížil cestu do mé lesní svatyně stejný nebo jemu podobný dobytek, obávám se, že už bych tak brzo svůj hněv neovládl. Je-li člověk vystaven stálému napadání, je už na ně příště lépe připraven; a je-li nucen stále bojovat, bojuje stále lépe a lépe.

Časem pozapomenu a v bezpečí upokojím se, budu-li i nadále chodit ven jen brzo ráno, jako právě nyní před svítáním, kdy už všichni lidští noční dravci dávno vyspávají svou opici, ale můj návyk obloukem vyhýbat se lidem, získaný léty neblahých zkušeností s lidskou zběsilostí, ten nikdy neopustím.

Za městem, vkročiv do temného dosud jitřního lesa, rázem ze mne všecka tíha a starost padá jako těžký kámen. Tady už jsem svobodný a nezávislý – tedy víc svobodný než nezávislý. Ony se ty dva pojmy – svoboda a nezávislost – často ztotožňují, ale nemusí to být vždy táž věc. Svobodný přece mohu být i tehdy, jsem-li na něčem závislý, například na vzduchu, na vodě, na jídle, na teple, v přenesené rovině potom na penězích, na živící ruce důchodů, na štědrém dárci a podobně. Každý je na něčem závislý, ale ne každý je svobodný. Jde jen o to, aby člověk kvůli své závislosti neztratil svobodu a dál říkal pravdu, konal správné věci a dělal, co ho těší; jde o to, aby jej závislost nepřikovala za své výhody k žalářním zdem nesvobody, tak aby již nikdy nevyšel za světlem své přírodou dané volnosti.

Světlo volnosti! Právě takové světlo a právě taková volnost se nyní rozplanuly nad lesem a v duši mé! Nastal bílý den. Slunce vstává a já v srnčím pelíšku pod stanem uléhám.

Spal jsem až do horkého poledne, kdy vyndavám před dusný stan do nejchladnějšího stínu své lůžko a úplně nahý se do něj po krátké procházce s rozkoší pokládám. Ach, to je blaho... Miluji tyhle každoroční horké dny dočasných rovníkových teplot! Lidé, kterým nikdy není nic vhod, proti nim remcají, brblají a hubují, ale já jsem rád, že nastalo ono krátké období roku, kdy i obyvatel padesáté rovnoběžky severní šířky může ležet v lese celý den úplně nahý jako indický svatý muž, může se koupat a slunit a neznat pocit zimy. Mně se tohle horko líbí, ale nikoliv už lidem, kteří nevědí, co by vlastně chtěli mít; je-li chladno a prší, hubují, že není teplo, a je-li teplo, nadávají, že je příliš horko. Mně se tahle přírodní rozmanitost líbí a přijímám bez mrzutosti všechno, čím nás bezbožná příroda obdařuje, protože vím, že žádné období netrvá dlouho, hned se mění, hned je jiná tvářnost země a všecko se pestře střídá. Všechny přírodní úkazy přijímám s radostí jako své vlastní, jako bych já sám byl jejich tvůrcem. Jak bych s přírodou nesouznil, jsem-li i já jako ona! Já a příroda – to jsou dvě doplňující se veličiny.

To je pohoda! Ležím si pohodlně na měkkém lůžku ve stínu pod stromy, větřík ochlazuje mé nahé horké tělo, dívám se na svůj zelený stan, na zeleň své lesní zahrádky, na pohupující se větvičky smrčků, na šišky, které se houpají na vrcholcích, přemýšlím, podřimuji anebo si čtu.

Tak uplynul celý den a je zase večer. Je čas na pravidelnou procházku před spaním. Ani se mi nechce se znovu oblékat, ani bych se nemusil oblékat a mohl bych dál zůstat úplně nahý, ale kvůli lidem, kdybych nějaké čirou náhodou potkal, musím. To je hrozné, že se musím stát nepřirozeným – a ještě k tomu kvůli nenáviděným lidem!

Sobota 4. srpna 52

Ráno za svítání jsem rozepjal spací pytel a nahý, bosý, s myslí radostnou, vyběhl jsem do nového dne. Jaká rozkoš! V jitřním chladu vystavil jsem svá nahá záda hřejivému sluníčku, dokud ještě pouze příjemně hřeje, než bude později příliš žhnout.

Vtom vylekal mne jakýsi šramot v suché trávě... Ješteřička! Malá neškodná ješteřička, která se také spolu se mnou ohřívá na sluníčku… Ona je sice v zásadě neškodná i zmije, ale může ublížit, cítí-li se ohrožena – na rozdíl od člověka, který je škodlivý dnes a denně a ve všem svém konání a počínání a který ublíží, i když nijak ohrožen není. Stačí se podívat, jaký nepořádek po sobě lidé zanechávají všude, kam přijdou. Ano, ve srovnání se škodami celosvětových rozměrů je to zdánlivá maličkost, ale pravá ničivá povaha člověka je nejzrůdněji patrná právě na takových zdánlivých maličkostech, na kterých jakoby až tak mnoho nezáleží. Maličkosti se totiž spojují s jinými maličkostmi nakonec až do obludných rozměrů, které skýtají pravý obraz člověka, coby ničitelské protipřírodní zrůdy. Ano, přesně tak: člověk je zrůda.

V jedenáct hodin se ve stanu budím horkem a dusnem a musím ven. Stelu si proto ve stínu stromů pelíšek a podřimuji dál.

Odpoledne jsem zaslechl další podezřelý šramot. Byla to malá veveřička. Hledala lískové stromky a na nich oříšky. Zrovna jsem seděl a četl si „Plivanec“. Veveřička pobíhala všude okolo a blížila se. Seděl jsem a ani jsem se nepohnul. Třeba přijde až ke mně… A opravdu přišla až skoro ke mně! Bylo to roztomilé setkání, ale jen letmé. Veveřičku nezajímal ten divný nahý tvor (tak jako pohled toho nahého tvora upoutala ona veveřička), protože hledala lískové oříšky, a ne mne. Proto po krátké výměně zvědavých pohledů běžela dál a kousek odtud našla konečně lískový stromek, vyšplhala naň a hledala oříšky. Pak se zase spustila na zem a běžela dál do nitra lesa. Roztomilé setkání! Dívám se za ní a divím se, jak může v tomhle horku vydržet běhat v kožíšku; já ležím úplně nahý ve stínu a nejnepatrnější pohyb mne zaplavuje horkostí!

Večer se obloha zatáhla tmavými mračny, ale vedro je tím snad ještě větší. Při procházce před spaním trochu z těch mraků kapalo, ale lesní půdu těch několik kapek neovlažilo. Všechny lesní tůňky dávno vyschly. Každý krok šustí jako chřestítko, suché větve smrků se sklánějí žíznivě k zemi, která je však nenapojí, protože je také beznadějně suchá jako troud. Žízeň mám i já, a donesené zásoby vody s Vitacitem rychle ubývají.

Žitné pole je požaté, voní slámou a běhá po něm zajíček. Je dobře, že je sklidili právě v den, kdy jsem byl doma, a byl jsem tak ušetřen rámusu.

Snáší se noc. Kdesi třeskl výstřel. Aj, pytlák – s průkazem člena mysliveckého sdružení!

Ukládám se na lože úplně nahý a ani se nepřikrývám. Vedro neustává ani v noci.

Neděle 5. srpna 52

Brzo ráno, v obvyklou hodinu před východem slunce, vstávám a jdu do Liboháje k prameni pro vodu. Žízeň je veliká a voda mi utíká. Na nebi září půlměsíc, všude je ticho, příšeří a liduprázdno. Jen v lese podél mé cesty dupají a šustí jakási neznámá zvířata. Na pěšince jsem potkal pana ježka. Obrátil se ke mně zády a pudově naježil proti mně své bodliny. Taková pichlavá ochrana by se mi občas také hodila… Však určitá ježatost navenek, otáčení se k lidem zády a choulení se do vlastního ostnatého klubíčka je i mojí obranou i mým pudem!

Pěknou procházkou předjitřním lesem jsem konečně dorazil k vytouženému prameni životodárné vody. No, on je to vinou lidí a jejich nešetrných zásahů již jen pramínek, a ne pramen, a voda z něj sotva vytéká. Schválně jsem si změřil, jak dlouho potrvá, než se naplní jedenapůllitrová láhev. Minule jsem to odhadoval na nejméně čtvrthodinu a můj odhad byl přesný – trvalo to přesně osmnáct minut. Kdyby chtěl vodu někdo stáčet průmyslově, za osm hodin pracovní doby by naplnil zhruba jen šestadvacet lahví. Kdyby prodal jednu láhev za deset korun, vydělal by si za měsíc pouhých pět tisíc dvě stě korun, což by byla velmi ubohá žebrácká mzda. Milionářem by se takový podnikatel stal až za šestnáct let naprostého hladovění a spaní pod širým nebem, pokud by měl tu trpělivost a sebezapření – a pokud by samozřejmě neplatil ani daně. Já byl během pouhé čtvrthodinky už tak nesvůj, jak se víc a více rozednívalo, že bych byl nejradši šel zpátky odtud, než začnou chodit lidi se psy anebo běhat, a nemohl jsem se těšit ani ze střízlíkova zpěvu, který se tam ozýval, ani z žabičky, která poskakovala okolo.

Na zpáteční cestě už na obzoru vycházelo rudé slunce, odrážejíc své světlo v skleněných oknech samot. Začíná den a denní ruch. Přede mnou projel kdosi na lehké motorce po silničce přes luka zkratkou směrem k Sádku, tak tak, že jsem se stačil schovat. Drzý vetřelec projel po louce kolem zkoprnělého zajíce, který ani nestačil utéci. Rychle do úkrytu! Ale jak se rozednilo, spatřil jsem o to lépe, že nějaký lidský dobytek poházel zase přístupovou cestičku hnusnými odpadky. Už jednou jsem to po tom hovadu uklízel, a už je tu ten nepořádek zas! Co to je za dobytka? Jaké jsou jeho zásady, názory, hodnoty? Jaký je jeho vztah k této zemi? Co si myslí, že je? Kde si myslí, že je? Proč jezdí vozem do přírody, je-li to jelito tak nepořádné, bezohledné a nevychované? Proč se ten dobytek nenažere někde na parkovišti před obchodním domem a neháže odpadky z okénka tam? Proč nezůstane radši doma? Doma by to neudělal, tam si po sobě musí uklízet (nebo má na to ženu), ale v přírodě na tom nezáleží, ta není jeho. Nepovažuje-li tedy přírodu za svou, co do ní vůbec leze? Kdo ho zval, kdo mu to poradil, kde to viděl? Kdo ho takovému chování naučil? Rodiče? Škola? Nebo je takovým hovadem od přírody – a proti přírodě? Ne, to nechápu. Takoví lidé jsou na světě nejen úplně zbyteční, ale také úplně nejškodlivější, a jako s takovými by se s nimi mělo jednat, jako s nepotřebným a jedovatým odpadem – spálit nebo zakopat hluboko do země, aby nemohli uškodit! Ano, člověk je odpad přírody; odpad, který sám šíří odpad.

Dnes není taková výheň jako včera. Silný vítr přivál tmavá mračna, z nichž kapalo. Později vichr i deštík ustaly a vysoký tlak vzduchu mračna roztrhal tak, že vykouklo i sluníčko, ale já zůstal pod stanem a dospával jsem nenaspané, pokud vítr, hromské stíhačky a další ruchy dovolily. Občas jsem se trochu prošel jen okolo stanu a dočetl jsem „Plivanec“. Celý den je příjemné teploučko, takže na sobě nemám vůbec nic; a těch několik hadříků, které tu mám s sebou, ostatně také mnoho nezakryjí. Co bych jimi zakrýval a proč – a hlavně kvůli komu? Jsem takový, jakého mne stvořila příroda – a žádný člověk tady naštěstí není, aby do toho mohl mluvit.

Večer se loučím s lesem obvyklou procházkou, zakončenou zádumčivým posezením pod starou borovicí na kraji žitného strniště, kde paběrkuje osamělá srnka. Slunce zapadlo, nebe je jasné, jen na západním obzoru se ostře rýsují tmavá mračna. Je čas se navečeřet a jít spát. Zítra časně zrána před svítáním půjdu domů pro nové zásoby.

Úterý 7. srpna 52

Jako Daniel z jámy lvové, tak já z jámy lidové vycházím bez úhony, posilněn rostlinným pokrmem a napojen ovocnou šťávou, abych v lesích jako zvíře připojil se ke zvěři. Ona většina našich měst a vesnic vypadá jako jáma lidová, jsouc postavena v údolích. I moje rodné městečko leží v jakémsi dolíku, nad nímž vypíná se lesnatý Šibeniční vrch, do nějž časně zrána stoupám a uplivuji si na rozloučenou všem lidem, které jsem nechal na dva celé dny za sebou a stoupaje vzhůru také pod sebou. A protože jsem si velmi chytře určil jako výchozí dobu hodinu před východem slunce, kráčím předjitřním šerem pokaždé v jiný čas, takže jsem zbaven nevýhody každé železné pravidelnosti a nepotkávám alespoň stále stejné lidi odulých nevyspaných tváří. Dnes jsem viděl jen jakousi běžkyni pro zdraví. „To by se mi asi chtělo…“ ušklíbl jsem se. To by se mi tedy určitě nechtělo, vstávat ráno dřív jen kvůli tomu, abych si zaběhal, než pojedu do práce. Já bych radši do té práce běžel, chci-li běhat pro zdraví, nebo šel pěšky či jel na kole, abych měl dost zdravého pohybu, než jel vozem či hromadnou dopravou. Ve staré české veselohře Přítelkyně pana ministra se Adina Mandlová (v úloze Julky) podivuje nad tím, proč by měla být vozena do práce vozem, bydlí-li odtud jen dvacet minut chůze. – To tak bylo možná kdysi; ti současní blbouni musejí do práce jezdit i tehdy, mají-li to do ní třeba jen deset minutek chůze! A pak jako skuteční blbouni vstávají dřív a supí ve tmě po sídlišti, aby jim nerostl zadek! Blbouni!

Kráčím ke své lesní zahrádce opět nalehko oděn jen maskáčovým tričkem s krátkým rukávem, maskáčovou vestou a zelenými krátkými kalhotami, na nohou pevnou kotníčkovou obuv, neboť psí dny jsou stále horké, nyní nad ránem je mi ale zima a nezahřál jsem se dost ani při stoupání do příkrého vrchu, ani pod stanem ve spacím pytli. Zahřálo mne až sluníčko, ten rudý trapič pro mnohé se vším nespokojené lidi; já jsem však s horkým létem spokojen – dlouho už tak báječné počasí možná nepotrvá.

A když milé sluníčko začalo hřát a posléze i pálit, rozepínám spacák, rozepínám stan a jako motýl rozletěl jsem v živočišné radosti své bosé nohy a nahé tělo po svobodném lese. Chvilku jsem se procházel po suché trávě, sluně se a vyhřívaje v teplém slunci, a když už toho bylo dost, ustlal jsem si srnčí pelíšek ve stínu stromů. To je pohoda! To je zcela jiná pohoda než včera u rybníka, protože sem do lesa mi může vlézt nějaký nezvaný lidský vetřelec jen pustou náhodnou možností než s živou pravděpodobností, jako je tomu u vody. Vykoupal jsem se, to sice ano, ale když jsem se pak po nahé koupeli slunil jako Adam v ráji, uslyšel jsem najednou lidské hlasy. Vyskočil jsem z pokrývky a vztyčil jsem se, abych se nenápadně podíval, kde kdo je. Pod náspem rybníka jsem byl dobře schován před zraky všech lidí, a tak jsem sám nepozorován zpozoroval po břehu se blížící hlouček menších i větších dětí, samozřejmě i s nezbytným psem. Poplach! Rychle jsem se oblékl, sbalil si věci a když byli haranti na dohled, táhl jsem už své kolo pryč. Viděl jsem jen, že ti pancharti mizerní byli jaksi hodně oblečení (nebo tak mi to aspoň připadalo ve srovnání se mnou), až nepřirozeně mnoho oblečeni na tak horký slunný den. Koupat se nepřišli; přišli jen proto, aby zkazili mou poklidnou naholázeň. Připadá mi, že vůbec všichni lidé jsou na světě jenom proto, aby mi kazili klid a radost ze života. To je hrozný pocit a strašné zjištění; ale myslím, že vypovídají mnohé o skutečném místě lidí ve vesmíru a o jejich povaze a chování coby hnusných kazisvětů. Štěstí, že neustále brebentí a že nedovedou být ani na chvilku zticha, a že tak na sebe sami včas upozorní.

Ujížděv před všemi dotěrnými, vlezlými lidmi zpět k domovu, projížděl jsem po lesní silničce okolo dětského tábora. Na křižovatce před příjezdovou cestou k táboru stojí starý vykotlaný strom, v jehož dutině jsem už minule objevil sršní hnízdo. Nyní na ten strom připíchli starostliví pěstouni těch nezvedených děcek nápis POZOR, SRŠNI! Vida jej, napadlo mi, že by bylo povedeným vtipem, avšak smrtelně vážně míněným, kdyby někdo umístil na bránu toho dětského tábora nápis POZOR, LIDI! Takový nápis by se ostatně dobře a vhodně vyjímal všude, kde žijí, jsou a se vyskytují jacíkoliv lidé. Na lidi je nutno si dávat pozor vždy a všude; může být, že víc než na ty sršně, kteří si nikoho nevšímají, nikoho neobtěžují a na nikoho, kdo je nechá na pokoji, nikdy neútočí. Já osobně bych žil radši poblíž hejna sršňů než blízko hejna lidí.

Na mé lesní zahrádce, v chladivém stínu pod stromy, je lépe než někde v horku venku u vody. Sem nikdo z lidí nepřijde. Běhá tu kolem mne jen malá čiperná veveřička, která si mne nevšímá, ale ani nebojí, protože jsem vzal na sebe svou pravou srnčí podobu, a veverka se srnců nebojí. Srnci tu za jitra, kdy jsem přicházel, také běhali, dupajíce a šustíce v podrostu, dva z nich paběrkovali též na žitném strništi, aniž by přede mnou utíkali, a jiný srnec štěkal na uvítanou – ale nyní trávíme tento horký letní den každý po svém, skryti ve svých úkrytech. Jsem srnec mezi srnci, mezi zvířaty zvíře. Jaký osvobodivý pocit je nebýt člověkem!

Večer při procházce jsem viděl srnčátko, zajíce, žabky a žabičky. Prošel jsem kolem nich, ale nezastavoval jsem a nezíral na ně, aby se nemusili znepokojovat. Já to pudově také nemám rád. Zírá-li na nás člověk, nevěstí to nikdy nic dobrého. Já jsem jako svědomitý hajný, který obchází lesem a přesvědčuje se, zda je v něm všechno v pořádku, zdali jsou zvířata spokojená, nepáchají-li zde škody ničemní lidé, pytláci, dřevaři a podobní škůdci, a vůbec stará se, probíhá-li v lese všecko podle zákonů přírody. Ku mé spokojenosti nenalezl jsem žádné nové nepořádky ani nešetrné zásahy rukama lidskýma, a tak mohu jít klidně spát. Tichá, vlahá noc právě začíná a já pro dnešek končím s mým vyprávěním.

Středa 8. srpna 52

Rovníkové počasí pokračuje dalším dnem. Moje zaměstnání je stejné jako včera. Ráno se bosý a nahý procházím po pěšinkách mé lesní zahrádky, ohřívám se na sluníčku a ještě před polednem pro velké horko uchyluji se do stínu, kde ležím, dřímu, rozjímám anebo čtu.

Po „Plivanci“ jsem se pustil do dalších mých raných prací, a to do Poslední Revoluce Myslí a potom i do Krve a spermatu. Také s Komenským a jeho „Labyrintem“ jsem se ještě nerozloučil a čtu si jej po krátkých oddílech. Možná v tom bludišti najdu v kterési slepé chodbičce nějaký ten přehlédnutý drahokam. Ono se Komenskému také příliš nelíbilo lidstvo (jako mně), maje s ním též dost svých neblahých zkušeností! Vždyť i já píši dost často (jako on) o sklech, jež si lidé nasazují na oči, aby neviděli skutečnost, o mámení, jež svádí lidstvo na nepravé cesty, a o marnosti všeho lidského počínání! A ten jeho křesťanský rámec uvažování? Ten je zajisté nutno zasadit do doby vzniku, v čase náboženských třenic a hádek, a pak je rovněž pravdou, že mnozí křesťanští myslitelé byli mnohdy většími nelidy a mrzouty než já! Všiml jsem si též, že četba mých spisů zároveň s Komenským vrhá příznivější světlo na jeho dílo a dokonce je i osvicuje! Opačně je to nemožné, protože je přeci jenom oproti mně Komenský slabota. Já mám někdy pocit, že moje rané práce jsou slabé, maje sklon je podceňovat, ale vždy po čase, přečtu-li si je znova, oceňuji na nich tu myšlenkovou hutnost, vyspělost slohu na tak mladý věk, v kterém jsem je psal, a vynalézavost při volbě slov, že podobný klenot, aby jeden pohledal.

Přinesl jsem si do lesa tato svá dvě díla vytištěná, což jsou tisky také klenoty nesmírné ceny. Poslední Revoluci Myslí tenkrát v roce 1991 vytiskli mí dva známí na nějakém z prvních počítačů a kresebně vypadá velmi pokročile na svou dobu a možnosti samizdatu, které se tehdy nabízely. Druhý ze spisů, Krev a sperma, jsem si sklížil podomácku sám, napsav jej psacím strojem na listy neobvyklé barvy i rozměrů, ani A4, ani A5, a psal jsem naširoko, takže spis připomíná spíš starověký svitek než knížku. Držím-li tento spis rozevřený, mám dojem, že nahlížím do díla starého Seneky!

Také dnes se na mne přišla podívat veverka. Přišla však tak náhle, že mne její zašramocení vylekalo, co to je, a obrátiv se za původcem toho šramotu stejně náhle, jako vznikl, vylekal jsem i já onu veverku. Poznal jsem to podle toho, že vyskočila nahoru do stromů, mrskala tam rozčileně ocáskem a vydávala své obvyklé zadopatrové mlaskání, cítí-li se něčím rozrušena. Pak už na zem nesestoupila, cestujíc za svými oříšky a šiškami po větvích stromů jako opička.

Odpoledne zahřmělo, zatáhlo se a vítr přivál trochu deště. Schoval jsem se před ním do stanu, kde mi bylo tak dusno, že jsem z toho usnul. Myslil jsem, že snad budu spát až do tmy a že na večerní procházku nepůjdu, ale nebe i vzduch se pročistily, a tak jsem zakryl svou nahotu jen nejnutnějšími svršky a vyrazil jsem.

Po deštíku se dýchá skvěle, neboť dusné ovzduší se občerstvilo. Ochutnávám trochu ostružin. Jsou dobré. Pomalou hloubavou chůzí obcházím svůj les. Pod jedním stromem jsem se posadil, abych zde rozjímal. I sem se přišla ukázat hbitá veverka. S potěšením ji pozoruji. Nejen já, ale i zdejší zvířata jistě považují les za svou zahrádku a její plody za nezištný dar milující matky přírody. To jen lidé považují les za místo sice krásné, kam se chodí na houby, na dřevo a podobně, ale zároveň je to pro ně místo cizí, nepřirozené jejich nepřirozenosti, místo, kde se nebydlí a kde se nedá žít. A od tohoto odtažitého vztahu lidí k lesu odvíjí se všecka lidská ničemnost a zbloudilost. Snad je to tak lepší, alespoň pro mne. Kdyby žili v lese lidé, nežil bych v něm já – a co bych si potom počal?

Pod starou borovicí loučím se s posledním dnem. Zítra časně ráno mne čeká sestup do jámy lvové, totiž lidové. Dávno padlo příšeří a na poli, dnes zvláčeném, marně hledá stín osamělého srnce včerejší paběrky. Přitiskl jsem se zády těsně k borovici a vrostl jsem do ní. Srnec nevěří přeludům, je to vědec, a přichází se podívat blíž, aby lépe viděl mou proměnu. Shledal mne sice zajímavým, ale neškodným, a tak jde klidně sám a sám do polí, kde se ztrácí ve tmě. Bude se mi po něm, po ostatní zvěři a po lese stýskat, než se po dni v jámě lidové znovu navrátím.

Pátek 10. srpna 52

Teploučkým ránem vracím se cestou přes příměstské zahrádky do lesa. Přes zahrádky do zahrádky – do té své, lesní.

Vyšel jsem opět v jiný čas, řízen odlišným východem slunce, lidí jsem tou dobou předjitřní v městě viděl všehovšudy dva; jeden z nich byla ženská s psíčkem a další psík na mne štěkal a vrčel spoza plotu poslední ze zahrádek. Tyhle psy a jejich dorážení nemám rád, často mne přivedše do trapných nepříjemností a vzrušených výstupů s nimi a s jejich pány; proto s obavami znamenám jejich rostoucí výskyt v závislosti na čím dál pozdější východ slunce. Člověk s lidmi a mezi lidmi – a s jejich psími miláčky – nikdy zcela neujde pohromám.

S propoceným tričkem dorazil jsem konečně do své lesní zahrádky, nasnídal se a spokojen usnul.

V poledne vstávám do hezkého letního dne, ale ne již tak horkého jako včera u rybníka a v minulých psích dnech. Nebe je spíš polozatažené než polojasné a vane studený vítr. Tak se mi zdá, že rovníkové počasí tímto dnem skončilo. Přesto se stále držím svého návyku pobíhat a procházet se po mých lesních pěšinkách bosý a zcela nahý; ale pak zůstávám raději v teplém závětří stanu, kde si čtu nové číslo časopisu My a pospávám.

Včera u rybníka to bylo lepší; nebo ne-li lepší než v lese, tedy přinejlepším slunnější a teplejší. Bez vody by bylo vedro k padnutí. Nikdo mi mé přírodnické naholázně tentokrát nezkazil a objevil jsem dokonce hned vedle za lesíkem jiný a lepší rybníček. Od toho starého mne stejně vypudil labutí samec, který přede mnou bránil svou bílou dlouhokrkou družku s malými šedými labuťátky. Po první koupeli jsem tedy šlechetně nechal starý rybník spanilým labutím, slunil jsem se dál schován pod náspem, ale koupat jsem se chodil přes lesík a přetokový příkop k malému rozkošnému rybníčku hned vedle. Do rybníčku vedou pohodlné schůdky, vody je nejvýš pod bradu, je čistá, dno nebahnité, nekamenité, pokryté jemnou sítinou.

Vstupuje po schůdcích do vody, rozzářila se v odrazu na hladině kolem mé hlavy jasná, paprskovitě vybíhající zář, podobna svatozáři svatých! Vypadal jsem v té chvíli jako pohanský bůh Slunce. Tohle ale není žádný nadpřirozený zázrak a div nebo znamení mé svatosti či božství, nýbrž zcela přirozený úkaz vznikající tím, že stín mé postavy zacloňující ostré slunce, vržený na vodní hladinu, rozkládá světlo a to se pak jeví jako zářivá koruna kolem hlavy. Ano, je to úžasný jev, ale není to žádný nadpřirozený zázrak, jakože není žádným divem, že sama příroda je zázračná. Nejsou vůbec žádné věci nadpřirozené nebo božské; jsou jen věci přirozené a nepřirozené. Není žádný Bůh, je jen příroda. A lidé, kterým to nestačí, kteří si přivlastňují přirozené zázraky přírody, vysvětlujíce si je ve svůj vlastní prospěch, nejsou ani božští, ani svatí, ani nadpřirození, nýbrž jsou jen zpupní, namyšlení, hloupí a velice zkažení a nepřirození.

V lesní zahrádce, nahý jako praotec v rajské zahrádce, pročetl jsem se a prospal až do večera. Prší a je chladno a já s sebou nemám skoro nic na sebe. Z dnešní večerní procházky nebude nic. Budu si ještě číst vlastenecky zaměřený časopis My. Zajímají mne ovšem jen články o událostech z našich dějin a o našich význačných osobnostech tyto dějiny tvořících. Ostatní vynechávám nebo je pročítám jen zběžně. Sloh je jako obvykle nevalný, původní myšlenky žádné. Časopis My (jako všechny časopisy) není pro nás, je určen pro obyčejné lidi, kterým stačí věci obyčejné, věcem kromobyčejným nerozumějícím. My, lidé neobyčejní, potřebujeme něco víc, něco neobyčejného. My si nečteme o malých obyčejných lidech, naopak: malí obyčejní lidé si jednou budou číst o nás!

Na les se snáší tma a kapky deště stále tlukou do střechy stanu. Za ním zadupal srnec uleknuvší se neznámého kulovitého předmětu vyvstavšího náhle před ním. Kdesi daleko bije kdosi do bubnů tance a zábav páteční noci. Bubny a déšť slévají se v jedno. Vyprahlý les nasává do svých mnoha kořenů životodárnou vlhkost. Já z toho studeného deště až takovou radost nemám, ačkoli jej dobré nebe sesílá i k mému prospěchu. Ale já nikdá nebyl prospěchářem – nebo tmářem a lhářem – a co jsem ušil, to už neodpářem. Zítra snad bude líp – to je ta věčná naděje věčně doufajících bytostí všemocné matky přírody.

Sobota 11. srpna 52

Během noci déšť ustal, ale časně ráno znovu prší. Je to zoufalé. Kdyby nepršelo a kdyby mi nebylo zima, sebral bych se a šel domů. Ale zachumlal jsem se do spacáku a spím dál. Uslyšel jsem už jen dupot rozdováděných srnčích kopýtek, které proběhly těsně kolem mého zmoklého stanu. Snad je to dobré znamení.

V deset hodin dopoledne se budím a vidím, že sluníčko promítá světelné obrazce na stěnách stanu. Sláva, je opět hezky! Obloha je modrá, čistě modrá a bez mráčku. Blaženě se vyhřívám v teplých paprscích slunce a mrštná ještěrka se mnou. Kdyby nebylo mokro, ustlal bych si hned pelíšek v trávě pod stromy a nahý bych se v něm válel jako divoké zvíře, ale že je lesní půda nadlouho vlhká, vracím se ještě zpátky do stanu dospat příliš chladnou noc.

Během dne jsem dočetl časopis My, vyluštil obě dvě jeho křížovky a přečetl jsem i některé články, které jsem původně ani číst nechtěl. Nejvíc se mi líbila zpráva o Podkarpatské Rusi, našeho bývalého území, kde prý tamní obyvatelé stále s vděčností vzpomínají na naši společnou zemi, meziválečné Československo. Jeden současný rusínský malíř k tomu podotýká, že my, coby slovanští bratři, jsme se nikdy neměli rozdělit. Pravda, já si to také myslím. Já jsem také velký příznivec slovanské vzájemnosti, přičemž v loňském roce toto moje zaujetí dokonce došlo vyjádření v mém deníkovém spisu jménem Lešij. K myšlence všeslovanství jsem se tím přihlásil i já.

Celou přední obálku srpnového časopisu My zdobí krásný obrázek růžolícího obličeje malého rusínského děvčátka v lidovém kroji. Jeho výrazné slovanské rysy jsou nepřehlédnutelné – a půvabné, nejpůvabnější na světě. V „Plivanci“ na jednom místě prohlašuji, že rasisté prostě jen nedovedou ocenit krásu míšenců. Teď už bych nic takového netvrdil, zvláště teď, kdy celosvětová nadnárodní moc urputně a nepokrytě usiluje o smíšení naší bílé rasy s černou a hnědou, aby ji vyhladila. Teď jsem se stal díky tomu zase já naopak urputným a nepokrytým rasistou! Mne tedy nikdo jen tak lehce vyhlazovat nebude! Ano, chce-li někdo velmi mocný otevřeně zničit naši bílou a hlavně slovanskou rasu, která je nejkrásnější na světě, pak má ve mně tato moc zarputilého nepřítele a otevřeného rasistu! A chce-li rovněž tato nadnárodní moc zničit i můj mateřský jazyk český, můj vyjadřovací prostředek, který dokonale ovládám a který mi poskytuje nejvhodnější výrazivo pro mé myšlenky, touhy a nenávisti, pak jsem rovněž zuřivým národovcem! A chce-li mi navíc ještě k tomu všemu tato mocná celosvětová moc ukrást moji milovanou zemi, tvrdíc, že můj domov není mým domovem a že moje rodná země není mojí zemí, pak ve mně získala má vlast nejoddanějšího vlastence a cizácká moc zuřivého nepřítele všeho cizáckého! Ano, změnil jsem se, ale ne zas tak mnoho; dál nenávidím všechny lidi, poněvadž jsou to blbá, nebezpečná hovada a škodlivá havěť a sběř, ale chráním a obhajuji také to, co je mi nejbližší a nejpřirozenější. V prvé řadě jsem tedy Čechem a až potom Evropanem, světoobčanem a obyvatelem vesmíru. Ještě nejdřív jsem ovšem nikoli Čechem a člověkem, nýbrž srnonošem a nelidou. Kdo má tento přirozený pořádek věcí v hlavě natolik popleten a převrácen, že se má nejprve za vesmířana a až na posledním místě za sebe sama, ten je právě jen popleta a zvrácený člověk. A takové nepřirozené popletené zvrácence nenávidím ze všech lidí nejvíc!

Další z článků, který se mi líbil, byla zpráva ze Strážnice, o tamní každoroční přehlídce souborů lidových tanců a písní. Naše slovanské národní písničky se mi začaly líbit, ačkoli jsem je v mládí nesnášel. Pro toho, kdo znal můj dřívější hudební vkus, to bude znít neuvěřitelně, ale do Strážnice, mezi ty davy lidí, byť se stejným vkusem, naladěním a rodovým původem, bych stejně nejel. Snad si přehraji nanejvýš nějaký záznam.

Četl jsem a četl, až jsem se pročetl k večeru. To jsem celý já: mohu si číst třeba celý den a jsem jen touto činností plně uspokojen a nenudím se. Přečtený časopis jsem však odložil a vydal jsem se užít si také trochu toho lesíčka a sluníčka. Oblečen jsem nedostatečně, proto jsem se šel ohřát na prosluněný jižní okraj lesa. Rostou zde ostružiny, zralé a chutné, takže jsem se jich dosyta najedl. Některé již obsadili mravenci a po dalších lezou ploštice. Jedna z těch ploštic mi postříkala prst čpavou látkou, kterou vylučují na svou obranu. Smrdělo to a zkazilo to i polykané sousto, které jsem proto musil vyplivnout.

Na sousední louce leželo to mrtvé prasátko, jež žrali odporní červi. Nyní tu po něm zbyly jen kostičky, označkované kuním trusem. Louku lemují osázené listnaté stromky s podivným cizokrajným ovocem. Plody jsou černé jako bezinky, ale není to černý bez. Bobule se podobají plodům arónie, vyobrazeným na obalu jednoho z mých koupených ovocňáků neboli ovocných protlaků z arónií, višní a jablek. Byla to dobrůtka i bez přidaného cukru, ale nejsem si jist, zda jsou tohle opravdu ty arónie. Podobají se jim, ale není záhodno jíst něco, co člověk dobře nezná. Poradím se doma s počítačem.

Poblíž lesního paloučku zahodil nějaký moula rozbité brýle s nedioptrickými „skly“ z umělé hmoty. Sebral jsem je, abych je vyhodil pozítří ve městě. Samozřejmě víc než ten odpad mnohem neliběji snáším, že se mi tu zřejmě motá kdejaké motovidlo. Zatrápené prázdniny!

Toulám se lesem a čistím své tajné cestičky od spadaných větviček. Na sluníčku jsem se zahřál a je mi dobře. Špatně se mi ovšem udělalo ve východním vysokém lese, kde se procházívám nejraději. Dnes jsem však před sebou spatřil jít do lesa jakéhosi mladíka. Zatracené prázdniny! Okamžitě jsem se otočil a chvátal jsem zpátky do hloubi nejhlubšího lesa. Tam jsem náhle zaslechl divný šramot. Rozhlížel jsem se po původci onoho zvuku, až jsem zpozoroval, jak se otřásá celý smrček. Stál jsem potichu na pařezu, maje dobrý výhled. Odhadoval jsem to na divoké prase a se zatajeným dechem jsem vyčkával, kdo se objeví. Smrček se přestal otřásat a vysoká lesní tráva se rozvlnila pohybem neznámého zvířete. Kdopak to tam je? Po chvilce napjatého čekání jsem se konečně dočkal: nebylo to prase, nýbrž srnka, která opatrně vyšla z vysokého porostu trávy, vejdouc do hustého lesa, kde se mi ztratila. Pod tím smrčkem asi spala, pak vstala, drbala se o jeho kmen a potom odešla přes les na večerní pastvu. Já nyní mířím již jen k západnímu obzoru, neboť slunce zapadlo a ochlazuje se. Na západním okraji lesa fouká studený vítr a mně je zima, protože mám na sobě pouze krátké kalhoty a krátké tričko pod vestou. Už to není ono. Radši bych bral ta horka. Snad se ještě na čas vrátí.

Kdesi v dálce se ozývá jakýsi tlampač, asi od slova tlama – tlama nevymáchaná. To je hrozné, že některé velké huby dokáží pořád tak žvanit a žvanit o ničem a o ničem. Do toho zní počínající nocí obvyklá sobotní velkovýrobna cizácké hudby z nějaké vzdálené zábavy. Kdyby to byly aspoň lidovky… Myslím, že tahle cizácká hudba a ostatní cizácké vlivy napáchaly na duši našeho národa a v naší zemi už dost zlého, nemyslíte?

Ve stanu je mi zima, a tak jsem vytáhl z podhlavníku zimní kabátek a oblékl si jej. Je to lepší. V noci se mi bude lépe spát a hlavu si podložím rukama. Poslední, co jsem uslyšel, bylo rupnutí a následné zřícení stromu kdesi v lese. Na mne naštěstí nepadl.

Neděle 12. srpna 52

Den začíná srnčím štěkotem. Že by se vtíral nějaký lidský vetřelec do našeho lesa? Možné to je, ale ne do mé zahrádky. První a zatím jediný pohyb, který jsem tu po ránu zaznamenal, bylo poskakování malého drobného ptáčka lejska s červenou náprsenkou po smrkových větvičkách těsně před vchodem do mého stanu. Pozoroval jsem ho se zatajeným dechem a bál jsem se pohnout, abych jej nezaplašil a nepřišel o tak dojemné a vzácné divadlo. Snad si mne i on zvědavě prohlíží. Jsem tím potěšen. Tahle vzájemná a sdílená důvěrnost lesního tvora mne těší a je mi výsostným vyznamenáním. K obyčejnému člověku, to jest k hlučnému a zpovykanému lidskému hovadu, by se tento plachý ptáček ani nepřiblížil.

Sluníčko svítí, zdá se, že bude hezky. Vyhřívám se v prvních paprscích blahodárného slunce, dávaje si dobrý pozor, abych se nestřetl s podobně se vyhřívající zmijí. Ne, žádná nablízku není; jen malá ještěřička, jako obvykle, která si zase dává pozor na mne, abych na ni náhodou nešlápl, zvědavým a chytrým očkem mne pozorujíc.

Nahý a bosý prošel jsem se po svých lesních pěšinkách – ze starých pařezů rostou bílé žampióny – a pak jsem si lehl do pelíšku v trávě, roztáhl ruce, nohy a díval se do zelených korun štíhlých bílých bříz.

Večer jsem se procházel po lese, mlsal cestou ostružiny a už potmě pod starou borovicí jsem se loučil, neboť zítra brzy nad ránem se půjdu zase na jeden den podívat domů, nakoupit, vykoupat se v rybníčku a tak dál. Všechno jídlo, které jsem měl, jsem snědl a dnes budu bez večeře. Večernice rychle klesá za černé stíny stromů na obzoru, září již hvězda Arcturus a přes zorané pole letí neslyšně jakási sova. Studený vítr nyní nefouká a zima mi není. V lese je tma jako v pytli. Co dělat – půjdu spát.

Úterý 14. srpna 52

Po noční bouřce se za ranního rozednívání vracím zmoklými ulicemi do svlaženého lesa. Bouřka s deštěm ustala právě včas, abych mohl jít; už jsem myslil, že snad zůstanu doma. Stejně jsem se zdržel příliš dlouho, takže zvláště silnice vedoucí k továrně na výbuchy už byla tou dobou plná osobních vozidel zaměstnanců. Ta silnice je sice pořád kvůli výstavbě a opravám jakoby uzavřena, ale ti vykukové už si stejně našli čas a způsob, kdy a jak po ní jezdit! A já, přísným dodržováním času přesně hodinu před východem slunce, jsem za postupného prodlužování noci na úkor denního světla dospěl až do doby zvýšeného ranního provozu. A to není dobré. Tady je nutno se zastavit a vycházet dřív, nehledě na tmu. Potkávat po ránu dělníky cestující do práce není nic příjemného a milerád se tomu napříště vyhnu. Možná uvidím víc takových nebeských výjevů, jako když jsem šel včera předjitřní tmou z lesa domů. Viděl jsem totiž padat hodně jasnou hvězdu a za ní hned druhou! Bylo to tak rychlé a překvapivé, že jsem úplně zapomněl pověrčivě a snad i marně vyřknout své obvyklé protilidské přání, aby lidstvo vyhynulo. Beztak s tímhle nebezpečným vzýváním nebes budu musit přestat, protože jak se zdá, prozřetelnost si mé prosby vykládá dosti mylně. Místo aby ubývalo celého lidstva, ubývá jen našeho vznešeného bílého rodu, ale nízká černošská, mohamedánská a cikánská sběř se množí o to víc, hrozíc nás svým množstvím a sebevědomou opovážlivostí zavalit a pohltit. Zdá se, že už ani ta prozřetelnost není tak prozřetelná jako bývala kdysi, kdy mocní Árijci vládli celému světu. Ale ono to zase přijde; jenom to bude déle trvat, boj bude krvavý a obětí bude mnoho. Zatím si někteří naši méně chápaví soukmenovci ještě ani neuvědomují – pokud rovnou nezrazují –, že jsme v další vyhlazovací válce, která se tentokrát vede proti nám a opět díky nám. Inu což, takový je život, ale horší je to, že jsme tělesně bezbranní a duševně neschopní tu černou chamraď pobíjet. Na tom se nejlépe ukazuje, jak správná a potřebná byla dřívější vojenská výchova a celospolečenský důraz na kázeň a povinnost. Dnes je všechno rozvolněno jako bláto a následky jsou zhoubné. My jsme do toho bláta zabředli až po naše oslí uši a ven z něho se budeme o to hůř dostávat. Já, kroutiv si dva roky povinné vojenské služby, nenáviděl jsem ji; nenáviděl, protože jsem tehdy nechápal, jak je důležitá a jaké osudné následky bude jednou mít její chybění a předělání celé naší společnosti z vojenské na svobodnou a z válečné na mírovou. Byl to krásný nápad, ale naprosto krátkozraký a pro samu společnost nadto i zničující. Nedovedli to nám, brancům a prostým vojínům, vysvětlit ani tehdejší vojáci z povolání, protože ani oni to zřejmě nechápali, berouce své povolání a úkol z něj vyplývající jen jako bezduchou práci pro peníze, nikoli pro vlast. Toto vše se bude musit jednoho dne napravit, nechceme-li jako bílý národ, jediný to nositel krásy, svobody a vzdělanosti na této zemi, zaniknout. Práce na obnově naší dřívější moci a síly bude těžká a namahavá, ale bude nutno ji vykonat. Jinak… děj se vůle netečně přihlížející přírody.

Přicházím do lesa a naproti mi jdou dvě srnky. Samozřejmě hned utekly, jakmile mne uviděly jít proti nim. O pohlazení tito plaší lesní tvorové nestojí. Vědí, že táž lidská ruka, která hladí, třímá i uchystaný obojek pro všechny svobodně žijící bytosti, a proto na lásku, něhu a objímání nevěří. Já také nevěřím.

Spal jsem až do odpoledne, kdy už je venku zase hezky a sucho a kdy se bos a oblečen jen v spodním prádle procházím po mé lesní zahrádce, vyhřívaje se na sluníčku, vykouklém zpoza bílých obláčků. Ten nalezený srnčí parůžek jsem zvedl z trávy a umístil na pařez vedle přístupové cestičky. Kupodivu stojí vzpřímeně a sám. Je to takové mé domovní znamení.

Přečetl jsem už šestou hlavu Komenského „Bludiště“ a pak jsem si četl své vlastní spisy Zpátky ke zvířeti a Z poustevníkovy lesní moudrosti. Zatímco u Komenského stále marně čekám na nějaké to moudro, mé podomácku dělané knížky moudry, duchem a vtipem přímo hýří a pěkně vracím se v jejich myšlenkách do doby svého bujarého mládí. Léty snad ta moje mladická bujarost ještě přeci nevyprchala. Dny a roky se míhají jeden za druhým jako stromy a sloupy v železničním okénku, ale já jsem v podstatě pořád stejný. Mé tělo mírně stárne, ale duch je stále ostrý a svěží jako jarní vítr. Nedokáži si představit, že bych jako máma nemohl chodit bez berlí nebo že bych jako táta dva roky vůbec nevyšel z bytu a zblbnul natolik, že bych byl ve všem odkázán na pomoc svých blízkých, tím spíš, že já nikoho blízkého, kromě sestry, švagra a synovců, jež nepočítám, po smrti rodičů mít nebudu. Jsem sám ne jako kůl v plotě, nýbrž jako osamělý dub v širém poli, a sám tak zůstanu. Hrůza se mne zmocní už při pouhém pomyšlení, že by měl být někdy můj zdravotní stav tak špatný, že bych si nemohl ve všem vystačit sám a že bych trpně musil snášet kolem sebe lidi a pokorně přijímat jejich dobrodiní. To radši smrt ať mne v spánku věčným spánkem od všech lidí vysvobodí!

K večeru jsem vyšel na procházku dřív, neboť stmívá se také dřív. Vzal jsem si na sebe po delším čase svou novou březovou maskáčovou soupravu, v níž jsem se sice ráno zapotil, teď je mi v ní také horko, ale po západu slunce mi přišla vhod a není mi zima. Na paloučku kolem mne běhaly veverky, vykukujíce na mne laškovně zpoza kmenů, zda pro ně nemám nějaké oříšky, ale já neměl; jednu tyčinku s buráky jsem snědl a druhou s vlašskými ořechy jsem nechal ve stanu. To by si byly pochutnaly! Však ony se bez nich ty veverky snadno a rády obejdou. Přijímat pamlsky a vůbec cokoli od člověka může být totiž značně nebezpečné.

Na jiném paloučku sedě, přelétl náhle a těsně nad mýma nohama jakýsi pták, jenom to zasvištělo! Dráhu měl dobře změřenu, letěv takto zprudka nízko nad zemí volnou chodbou mezi stromy. Ani jsem při té rychlosti nestačil určit druh toho ptáka. Takhle střelhbitě ale v lese létají jenom ostřížové.

Když zapadlo slunce, ukázal se na nebi nad ovesným polem první srpeček nového měsíce. Než jsem došel tmavnoucím lesem k západnímu okraji lesa pod borovici, srpeček zahalil bílý obláček a posléze i černá mračna. Na pustém, sklizeném a zoraném žitném poli se stále snaží paběrkovat osamělý srnec. Můj příchod ho přiměl k ústupu do temné dálavy a já učinil za chvíli totéž: ustoupil jsem do temného lesa, abych v něm přenocoval.

Středa 15. srpna 52

Ráno se v lese překřikují dvě sojky svými chraplavými skřeky a jakási myška nebo hraboš šustí kolem mého stanu. Na okamžik jsem zahlédl za průsvitnou stěnou mého skromného obydlí jakýsi zkoumavý myší čumáček. Asi ten tvoreček zkoumal, zdali by se nemohl nastěhovat pod podlahu, jak se mi již mnohokrát stalo za ty roky mého poustevničení. Šustot nakonec ustal a malý lesní hlodaveček zmizel. Naštěstí zřejmě zjistil, že tohle místo je buď obsazeno, nebo jinak nevyhovující. Jsem tomu rád kvůli sobě i kvůli němu. Buď by mi prokousal stan, nebo bych ho nechtěně pod podlahou rozmáčkl, jak se mi v obou možnostech rovněž stalo. Soužití s divokým zvířátkem je sice zpočátku věc milá a dojemná, ale ne vždy uskutečnitelná bez zlých následků a mrzutých konců pro mne i pro ně. To je stejné jako s lidmi, ba u lidí tisíckrát horší: nejdřív je člověk rád, že není na světě opuštěn a sám, chvilku to vypadá jako dokonalý soulad lidských duší, vznikají stále pevnější a tužší vztahy a vazby, člověk poznává druhého člověka s jeho klady i zápory, zjistí nakonec, že kladů je málo a jsou navíc většinou jen předstírané, kdežto záporů je mnoho a postupem času se jich odkrývá čím dál víc a víc, ale co počít, zvykl-li si už člověk na člověka tou měrou, že jsou na sobě již vzájemně závislí, připoutáni k sobě jako spoluvězni tuhým řetězem nároků a povinností a že se ten řetěz stále bolestněji zařezává do stále rozcitlivělejších čiv, že rána se nehojí, nýbrž naopak stále víc jitří a zarývá do nesnesitelné hloubi takto mučeného lidského masa, až jednou dojde zákonitě k nejhoršímu důsledku takového nepřirozeného soužití a člověk v zoufalé bolesti přetne ruku sousedovu nebo svou, aby se konečně jednou provždy už zbavil té nevýslovně kruté daně své počáteční slepé lásky k druhému člověku, k jiným lidem a ke všemu lidstvu. Co zbývá takto postiženému člověku, připoutanému k jiným lidem bolestným poutem závislosti, než hraná láska, předstírané štěstí a nalhávaná spokojenost s takovým trýznivým živořením a tichá a pečlivě skrývaná nenávist k celému lidstvu? Nevěřili byste, kolik skrytých záští k druhým lidem doutná pod zdánlivě slušným a upraveným zevnějškem a navenek projevovanou zdvořilostí obyčejných lidí, kteří svou nenávist umně překrývají vylhanými projevy lásky a soucitu! Pak stačí málo, malý škrábanec, aby doutnající dým záští propukl v otevřený plamen krvavého násilí a občanských válek. Člověk je nepředvídatelná stvůra; nikdy nevíte, kdy a jak se u něho začne projevovat jeho nestvůrně zlá povaha. Proto radím vám i sobě: Pryč od takové stvůry! Pryč od člověka!

Venku je dnes docela hezky, ale studený vítr honí po nebi bílé a šedé oblaky jako na podzim, který se ostatně kvapem blíží; za pět týdnů bude zde. Procházím se naboso, avšak oblečen, po své lesní zahrádce. Vysoko, převysoko na obloze plachtí jakýsi pták. Ten se má... Roztáhl bych paže a vznesl bych se také k výšinám nebeským, kdybych mohl! „Ale co tam?“ zeptal by se malý přízemní človíček, který nedokáže pochopit obsah pojmu vznešenost a svoboda. Ten totiž, kdo vidí bezobsažnost nějakého pojmu, nechápe, že jej nutno naplnit svým vlastním obsahem, aby byl pro nás cenný a pro jiné třebas neocenitelný nebo nedocenitelný. Čím je taková vznešenost a svoboda pro malého přízemního človíčka? Zhola ničím, protože ani tento človíček nemá v sobě nic niterně cenného, čím by mohl každý prázdný pojem naplnit. A čím je vznešenost a svoboda pro mne? Vším, neboť všemu dokáži dodat svůj vlastní cenný obsah z niterných pokladů mého nelidského ducha. Pro mne je vznešenost a svoboda místem, kam za mnou ostatní lidé nemohou. Co by tam, podle jejich slov, dělali; jakou práci by tam měli, jaký výdělek, jaký zisk či jakou zábavu aneb slast by z toho měli? Ó já vím velice dobře, co byste tam, na svobodných výsostech, vy lidé dělali: zkazili byste mi je svou otravnou přítomností! Neboť „nikdo nemá být sám,“ jak s oblibou říkáváte, a myslíte tím pouze to, že nikdo nesmí být vznešený, povznesen nad vás, a svobodný, osvobozen od vás. Ale nedaří se vám to, nepřejícníci, protože alespoň tady v lese jsem skutečně sám, vznešený a svobodný!

Odpoledne je hezky, procházím se znovu bosý po své zahrádce, ale tentokrát i úplně nahý, a vyhřívám se na sluníčku. Položil jsem si tam pokrývku do trávy a lehl si na ni, ale za chvíli jsem se potil horkem, pot mne štípal do travou ošlehaných údů, a tak jsem se přemístil do polostínu. V polostínu mi bylo zase zima, a tak jsem vyřešil tuto nesnáz tím, že jsem se vleže překryl spacím pytlem a občas jsem se prošel na přímé sluníčko. Hlavně že jsem mohl být nahý a dívat se do nebe, na velké stromy i na ty malinké, jako jsou přesličky a stébla trav.

Jsou to ale starosti! Však blaze tomu, kdo má v životě pouze nesnáze tohoto druhu. Já k takovým blaženým tvorům přesto nepatřím. Ač nerad, přece musím mít neustálou starost o stav celého světa, v němž žiji, o jeho budoucnost a směřování, musím mít starost o své staré a nemocné rodiče, musím se trápit a soužit při pomyšlení na zvířata, mučená a zabíjená lidmi, musím si dělat starosti o moje lesy a o mou přírodu, kterou lidé ničí a znečišťují, a především musím mít starost o sebe a o svou budoucnost, co se mnou jednou bude, co si jednoho dne počnu, jak budu dál žít a jak nakonec skončím, a ke všemu tomu se také musím bát lidí a mít strach z toho, co mi mohou provést špatného nebo co zlého mi ještě uchystají. Starostí mám zkrátka stále plnou hlavu, proto tak vysoko vyzdvihuji ty vzácné prchavé chvíle naprostého uvolnění a štěstí v lůně mého lesního úkrytu. Ani takzvaní lidumilové, kteří se pouze starají o práva těch, kteří na ně nemají nárok, nemají tolik starostí, co já.

Večer po procházce se pod starou borovicí na jeden den loučím s lesem. Nebe je jasné, klidné, září na něm srpek měsíce a bludná Večernice. Kolem prolétl netopýr, který jakoby přetáhl za sebou závoj tmy nad tichou krajinou. Zítra k ránu vstávám brzo; půjdu spát.

Pátek 17. srpna 52

Ve čtyři ráno se potajmu a potmě vracím do svého tajného úkrytu na tajuplném ostrově uprostřed tajemného lesa. Je tma, ale zato jsem cestou nepotkal ani nohu. Konečně jsem vystihl tu správnou, nejpustší a nejlepší dobu! Nakonec – a skutečně téměř na konec, neboť podzim se neúprosně blíží; jitro je chladné a včera na rybníčku při naholázni byla již voda studená a podél cesty viděl jsem na louce kvést ocúny jesenní (jesenní čili podzimní) – nakonec jsem tedy objevil čas a způsob, kdy a jak se úspěšně vyhnout lidem. Báječný dojem ve výsledku zkazila jen smečka psisek a psů, která se na mne hlasitě obořila na poslední výspě městské, za plotem nejkrajnější ze zahrádek, nechvalně známé právě tím nemožným psincem. Ale ať si štěkají – moje karavana přesto táhne dál!

Přestoupil jsem úplně prázdnou a pustou hraniční silnici, prošel přes temný Šibeniční vrch a černými lesy dospěl až na západní okraj své divoké lesní zahrádky. Tady se již závoj tmy počíná od východu světlat, pohasínají hvězdy a doslova svítá na lepší časy. Doufám, že plné tři dny neuvidím člověka. Znamení jsou příznivá: i v tomto předjitřním šeru mne kdosi ze zvířecích obyvatel lesa jakoby vítá. Je to sova (asi puštík), která náhle naprosto tiše prolétla na svých nehlučných perutích nade mnou a usadila se důvěrně blízko na větvi staré borovice. Myslí si, že mám natolik lidsky šeroslepý zrak, že ji nevidím, anebo mne tím opravdu pozdravuje? Vzrušující tajemství!

Dopoledne svítí sluníčko a já nemohu samým vzrušením dospat. Svlékl jsem tedy ze sebe veškerý oděv a takto nahý a bosý vítám slunce, hřeje se v jeho teplé náruči. Horké letní počasí se zase vrátilo, sláva!

Kdosi neznámý běhal v stinném houští, kam jsem ze světelné záplavy neviděl. Nejspíš srnec. V poledne je mi na přímém slunci v závětří již příliš horko, a tak jsem se přemístil na druhý konec mé lesní zahrádky do polostínu, ochlazovaného mírným svěžím vánkem. I tady pojednou vidím plížit se travou čísi hřbet. Je to srnec. Opatrně postupuje směrem ke mně, dvakrát se zastavil, aby prozkoumal, není-li tu někdo, mne však, stojícího právě pouhých dvanáct kroků od něj, přehlédl a vzorným klusem, jako koníček na přehlídce, přeběhl okolo mne! Neuvěřitelné! Vůbec mne buď neviděl, maje oči upřené stále před sebe, anebo považoval mou nahou stojící postavu za pouhý strom. Možná mne vůbec nepovažoval za člověka; nahý člověk není tak úplně člověkem, jak vím a jak zakouším na vlastní kůži právě teď. Anebo mne neviděl prostě proto, poněvadž nebyl připraven mne uvidět. Vždyť často vidíme jen to, co předpokládáme, že uvidíme, a jevy nečekané, cizí našim zkušenostem, vytlačujeme z mysli (a tedy i z očí) jako neskutečné přeludy, nehodné naší pozornosti a víry. Ba právě ta lehkomyslná víra, nikoli těžko nabyté poznání, je kolikrát naším jediným pravověrným zrakem, a pro nic jiného, co se vzpírá této naší víře, nemáme oči. Vidíme tak jen to, co sami vidět chceme, a ostatní pro nás jakoby není. Říká se tomu výběrová slepota. Největšími slepci jsou samozřejmě lidé, zvlášť pokud jde o jejich přečetné chyby. Samozřejmě – je-li co na světě nejhoršího, je toho majitelem a tvůrcem vždy člověk. Ten srnec mne zkrátka neviděl, protože jsem tady neměl být. Ale já tu přesto byl.

Je teplo až do večera. Na zelené louce se pase osamělý zajíc, na pustém poli se dva srnci stále snaží paběrkovat skromné zbytky žita, ale brzo se rozcházejí za bohatší stravou. Nízko nad obzorem se rychle pohybuje večerní hvězda a nad ní se nacházejí v blízkém vzájemném postavení půlměsíc a Králomoc. Je to pěkné. Pěknější než ozvuky vzdálené živé hudby, která svým rámusem a kvílivým vytím bude rušit noční lesní ticho. Je pátek a prázdniny k tomu. Já bych ty prázdniny zrušil. Mně jsou leda k vzteku, lid pracující vidím raději v práci než venku v přírodě a dětem a učitelům bych mnohonásobně přidal spíš učiva než volna. Člověk, který má zbytečně mnoho volna a prázdna, je totiž tím nejobtížnějším hovadem a dobytkem na tomto ztrápeném světě.

Sobota 18. srpna 52

Je opět krásně, teplo a sucho. Mně takovéto suché a teplé počasí vyhovuje lépe než deštivé a chladné. Les sice žízní a prahne po závlaze, ale díky své známé vlastnosti – zadržovat vláhu na dlouhá údobí – nehyne. Stále se vesele zelená a poskytuje chladivý stín a bezpečný úkryt svým divokým obyvatelům, mezi něž patřím i já.

Lesů by mělo být víc. Les je vždyplatnou odpovědí na všechny světové nesnáze. Vše by se rázem vyřešilo nebo by ani nevzniklo, kdyby byly pevniny úplně pokryty lesy. Sem tam by mohla být rozeseta malá políčka pro obživu nepočetného divokého druhu lidí, jako jsem já, ale jinak by se všude měly rozkládat nekonečné, hluboké lesy, nezmarňované lidským kůrovcem, tím všekazem, jenž sluje člověk. Jen v takovém zdravém lesním světě by bylo radostí žít.

Za chladných jiter obletují můj příbytek neposední ptáčkové, v hodině polední nahý a bosý procházím se po lese a ze svého pelíšku pod stromy pozoruji přelety křiklavých sojek, dravých ptáků či pravidelnou a stále stejnou pouť veverek za lískovými oříšky.

Všiml jsem si, že veverka koná stejnou okliku kolem mého pelíšku jako včera ten jakoby slepý srnec, který mne z dvanácti kroků neviděl. Nyní po opětovné úvaze tvrdím, že mne velice dobře viděl, jako mne vidí ta veverka, a proto se mi oba obloukem vyhnuli a ani jediným pohledem, který divoká zvířata považují za neslušný a za předzvěst útoku, o mne nezavadili. Ona ta zvířata nejsou ani blbá, ani slepá. Ono to vypadá, že se na vás nedívají, ale vidí vás, vědí o vás a přímo očima vás nesledují, aby vás nebo sama sebe neustrnula. Víme, jaký nebezpečný, uspávací a znehybňující účinek má na zvířata strnulý pohled třeba takového hada na myšku! Nedívají se na sebe ani věrné dvojice zvířat, ani nerozluční srnčí bráškové, kteří spolu skotačí za bedlivého dozoru okolo své srnčí mámy, která se na ně přitom také přímo nedívá, ale přesto je dobře vidí. Přímé pohledy z očí do očí divoká zvířata zkrátka nepěstují, považujíce je zřejmě za nestoudné. To lidem nepřipadá nestoudné vůbec nic, žádná důvěrnost, žádné zpytování druhého člověka, žádné drzé okounění a nepříjemně dotěrný a útočný pohled pichlavým, zkoumavým zrakem přímo do očí, jenž se propaluje až do duše. Copak lidé – u nich je tato nestoudnost naopak známkou slušnosti a upřímnosti. Ano, vskutku, vždyť probodávají-li vás svým vražedným pohledem, myslejí to vskutku velmi slušně a výjimečně upřímně, že by vás nejraději zavraždili – ovšem podle všech zákonných pravidel slušnosti a občanského soužití. „Vražděme se klidně navzájem – ale hlavně slušně, slušně, proboha!“

Další hezký teplý den uplynul jako černá mračna na obloze, z nichž neskanula jediná krůpěj deště. Že se bílé srpnové dny rychle krátí, je možná horší, než kdyby častěji pršelo, ale dny by zůstaly dlouhé jako v červnu. Přes den je zatím krásně teploučko, ale čím dál delší noci jsou již chladné a ráno trvá déle a déle než se vzduch prohřeje. Večery přicházejí dřív a rychleji se stmívá. Pomalu nestačím při večerní procházce ani dojít na druhý konec lesa a zpátky již tápu šerem.

Zase sem z dálky od města zaznívá jakási pitomá dupárna, údery do bubnů a blbé halekačky beze slov, jimž ten lidský dobytek říká zábavná hudba a zpěv. Snad to brzy vypnou, aby mne to nerušilo v pokojném spánku. Vše je potom zakončeno obvyklou slavnostní válkou, ohňostrojem a střílením dělbuchů. Čarovná přírodo, co mám já společného s tamtou hlučnou, povykující a válekchtivou sběří?

Neděle 19. srpna 52

Nedělní jitra jsou zde tichá. Krásný teplý letní den zahajuji jako obvykle tím, že se zcela nahý a bosý procházím po rozkošných pěšinkách uvnitř mé lesní zahrádky, uctívaje přitom slunce a vůbec celou přírodu. Dotýkat se zlehka bosými chodidly matičky země je něco docela jiného než dupat po ní neuctivě obutou nohou. Právě tak je něco zcela jiného přimknout se úplně nahý k přírodě a důvěrně s ní splynout v jedno tělo jako milenec s milenkou, než navlečen do nepohodlných šatů žít si v svém vlastním lidském světě a od všeho přirozeného i od samé přírody se nepřirozeně odtahovat.

Nic mi nechybí, jen voda, čistá pitná voda široko daleko není. Jsem nucen ji tahat z domu v lahvích, na každý den mám půldruha litru nápoje, což sice k přežití stačí, ale v horkých dnech je to přeci málo. Nejbližší pramen se nachází až v předměstském Liboháji pod kapličkou, ale voda z něj vytéká tak slabě, že než čekat dvacet minut na naplnění láhve na vzdáleném zalidněném území nepřítele, radši budu žíznit. Tamní voda, kterou přírodě ukradli kostelníci, navíc není dobrá, silně páchnouc po kostelním kadidle. Vůbec všechno, na co sáhne kradmá ruka člověka, najmě úchylná ruka kostelníkova, čpí zkaženinou a člověčinou. Nedivil bych se dokonce ani tomu, kdyby do této přírodou posvěcené vody vypouštěl své semeno nějaký místní zvrhlý farář nebo jiný věřící dobytek (jako jeden náš duševně zvrácený vysokoškolský učitel), aby tím polidštil příliš přírodní zemské mléko, kterým naše matka kojí své žíznivé děti. U takového úchylného zmetka, jakým je člověk, je všechno možné.

Po poledni se nám rozpršelo a déšť mne zahnal pod střechu stanu. Prší dost. Pro dnešek to vypadá špatně. Někomu se splnilo dlouho nesplněné přání. Já déšť také vítám, už kvůli nezbytné vláze pro les, ale raději bych byl, kdyby se to odbývalo v noci nebo když jsem právě doma. No nic, budu si číst svého Škarohlída.

Za hodinu je po dešti, ale pro dnešek také po ležení v trávě pod stromy, neboť půda je mokrá. Co počít? Vylezu jako slepýš po dešti ven a projdu se po lese. Oblékl jsem si jen spodní tričko a kalhotky, abych nebyl úplně nahý, kdybych náhodou někoho potkal, a aby mi nebylo horko, kdybych si vzal na sebe celou maskáčovou soupravu.

Kousek jsem ušel, sedl si na paty pod strom a v klidu rozjímal. Jsou slyšet vzdálené lidské hlasy, dál až k okraji lesa proto raději nejdu. Nechci nikoho vidět.

Místo lidí ukázalo se za chvíli opět mně mnohem milejší sluníčko. Vracím se tedy pomalu do úkrytu, abych dal na slunce nabíjet aspoň nabíječku pro svůj kapesní počítač, když ne sebe. Já sám jsem si vlezl do stanu, dokořán jej otevřel, aby do něj mohl proudit svěží chladný vzduch, a píši svůj deníček, čtu dál svého Škarohlída nebo se místo do nebe dívám otevřenou předsíňkou do hloubi lesa a na smrkové větvičky, po nichž poskakují nezbední ptáčkové. Pohoda.

Procházím se nahý a bosý po své lesní zahrádce, až jsem se tím uřítil jako táta, který se šourá po bytě naříkaje, že už to nejde (ale bojuje o život, drží se zuby nehty života). Zpotil jsem se tou rozkošnou chůzí po zvlhlé lesní půdě, až jsem dostal chuť lehnout si pod stromy ještě jednou a naposled na zbývající dvě hodinky, než slunce zapadne.

Dokonáno, dojednáno, den je pryč. Je-li náplň dne pestrá, den se zdá – delší; ano, nikoli kratší, jak by řekl obyčejný člověk, nýbrž opravdu delší, ovšem jen pro toho, kdo nespěchá vstříc smrti a času má na všechno dost. Zbývá závěrečná večerní procházka, při níž jsem potkal slepýše. Já to tušil, že jej dnes vlhko vyláká! Také slimáci samozřejmě vycítili příležitost, poskytnutou jim tou trochou vlhkosti.

Někdo tady zničil překrásně do výšky vzrostlý bíle rozkvetlý děhel, jediný svého druhu v širokém okolí. Takové darebáctví musilo udělat jedině hovado zvané člověk – zvíře by to neudělalo. Toho dobytka bych chtěl vidět. Vlastně ono se stačí podívat na kteréhokoli člověka, aby člověk uviděl hovado v jeho ničemné jednoduchosti – či vlastně bezduchosti.

Oblékl jsem si maskáčovou soupravu, ale to jsem neměl dělat; při chůzi je mi v ní horko. Letos se léto vydařilo. Zítra brzy ráno půjdu asi domů jen v tričku a krátkých kalhotách.

Na les se snáší šero. Vyplašil jsem nějaké zvíře. Zdálo se mi obrovské a dělalo veliký rámus. Zastavil jsem se, přikrčil a zůstal sedět. Asi to byl srnec, ale mohlo to být i prase. To záhadné stvoření opisovalo kolem mne půlkruh a pod nohama mu šustila suchá zem a praskaly uschlé větvičky. Bylo to dobrodružné. Přál jsem si, aby to byl jen neškodný srnec než nebezpečný kanec, zvlášť proto, ježto neměl jsem při sobě ani nůž na jakous svou obranu proti možnému rozlícenému útočníkovi. Ale dopadlo to dobře. Suchý podrost násobí míru hluku, jejž působí neškodné plaché zvíře, které raději před každým uteče, než aby se pouštělo v zbytečný zápas s kdekým, s kým se náhodně potká. A šero a blízkost toho plachého tvora mu dodaly v mých očích na obrovitosti. Napínavější bude moje zítřejší cesta do jámy lvové – totiž lidové – a pak zase zpátky sem. U těch lvů aspoň člověk ví, na čem je, totiž že ho chtějí sežrat, ale lidé se přetvařují a jsou nevyzpytatelní, i když už dopředu také známí tím, že jejich záměry a úmysly nejsou nikdy dobré. Vím to já a ví to i osamocený zajíček na pustém poli, který se přede mnou dává raději na útěk. Zajíc nikdy neví…

Úterý 21. srpna 52

Ve čtyři ráno – v nejlepší, v nejpustší dobu – se vracím do lesa. Lidé žádní, to je hlavní. Ani ti psi na mne tentokrát neštěkali ze zahrádek. Buď tam nebyli, nebo si zvykli. Ulicemi proudí leda několik málo vozidel.

V tento den, přesně před padesáti lety, proudila naší zemí zcela jiná, větší a hřmotnější vozidla: tanky vojsk Varšavské smlouvy! Já si na to nevzpomínám a bylo mně to jedno, protože mi tehdy byly pouhé necelé tři roky, ale pro naše rodiče to byla rána. Naše území obsazovala vojska cizích, byť spřátelených vojsk. Máma musila jet pro moji tehdy osmiletou sestřičku do ozdravovny a všude byl strach, co bude dál. Lidé ale prý tehdy drželi spolu a všude se rozdávaly trojbarevné stužky v našich národních barvách. Jednu tu stužku z té doby dosud doma na památku přechováváme. Jednou se ještě bude hodit. Stejné barvy – bílou, modrou a červenou – má ovšem i dnešní ruská zástava... Máma mi ukázala schované, stářím zažloutlé noviny z té doby, až když jsem dospíval. Pro mne se tím s těmi novinami otevřel další nový svět drsné pravdy, neboť ve škole nám o této nešťastné dějinné události lhali, jako když tiskne. To je za všech dob stejné. Lidé lžou neustále. Dnes nám také noviny lžou, až se hory zelenají, ale lidé se přesto studem nerdí. Hromadné sdělovací prostředky, zpravodajské služby, vládní představitelé, učitelé a mnoho dalších dnešních lhářů, licoměrníků a pokrytců nám lže o srpnovém vpádu roku 1968 ještě i nyní, v současnosti, jenomže zase jinak, naopak. Tehdy nám lhali ve prospěch tehdejšího Sovětského svazu, dnes nám lžou (mnohdy dokonce tíž lidé) ve prospěch současného Svazu evropského, v jehož područí se naše země právě nachází, a proti dnešnímu Rusku, které už nemá s bývalým Sovětským svazem mnoho společného a v jehož vlivu se nenacházíme – naneštěstí pro nás, nutno dodat, protože by nám jeho odvěké přátelství, jakožto sílící mírumilovné a příbuzné slovanské velmoci, bylo víc k užitku než potupné poddanství prohnilému Západu, který nás jen vysává, zneužívá proti nám samým a táhne nás s sebou do propadliště dějin. Stav se nejenže obrátil vzhůru nohama, nýbrž pro nás ještě mnohem víc zhoršil. Naše dosud krásná česká země sice není obsazena cizími vojsky (zatím), ale nezávislá, soběstačná a svobodná také není. Nebezpečí, která nám hrozí od našeho přichýlení se k Západu, jsou dokonce tak veliká a nebývalá, že snadno můžeme ztratit nejen naši vlast, jazyk, víru a národní zvyky, nýbrž i holé životy. Vpád, který hrozí naší malé milé zemičce, vpád nepřátelských islámských vetřelců, černošských zločineckých tlup a pohlavně nakažených a zvrácených úchylů by byl mnohem ničivější než pořád tolik omílaný a zneužívaný srpnový vpád spřátelených vojsk Varšavské smlouvy. Minulost, kterou už nezměníme, ale z které bychom si měli vzít ponaučení, bychom měli konečně nechat být a měli bychom si raději hledět budoucnosti; abychom se pro samé žvanění o minulém dočasném obsazení naší země neprožvanili do obsazení nového, ještě horšího a pro naši zemi konečného.

Já si pro příliš útlý věk 21. srpen 1968 nepamatuji, ale v současnosti pro mou nejbližší osobu představují tehdejší vpád tanků například současná vozidla, jejichž nadpočetná množství, proudící po vozovkách i mimo ně, nedovolují mi často ani v klidu překročit silnici nebo pohodlně přejít ulici z jednoho chodníku na druhý. Vozy a vozidla nyní obsadily moji rodnou zemi místo obrněných tanků! Rostoucí výstavba vpadla na má dříve výsostná svobodná území, nikoli spojenecká vojska! Nehřmí žádní cizí obrněnci na ulici, nýbrž naše vlastní (jsou-li vůbec naše) bojové stíhačky, kroužící mi celý den nad hlavou jako ve válce, až z toho rámusu uši zaléhají, duše je narušena a duch ničen! A nejsou to žádní cizí vojáci, před kým musím utíkat do lesního úkrytu a za zamknuté dveře, nýbrž naši vlastní čeští lidé! Pro mne osobně je moje země obsazena vetřelci nepřetržitě.

V osamělém liduprázdném lese se cítím nejlépe. Sem mi nikdo nevleze a ani v okolí se neochomýtají žádní lidé jako včera u rybníka. Neměl jsem tam klid; celkem třikrát mne někdo vyrušil, všechno dospívající děti na prázdninách, které chodily okolo rybníků, zřejmě zkratkou z vesnického krámu zpět do letního tábora, z toho jeden harant, který přijel na kole k břehu a zase po chvilce čumění na labutě odjel. Zatracené prázdniny! Ještě že se ta havěť nedospělá aspoň vždy předem ohlásila a ozvala; hubu nevydržel mít na zámek ani ten osamělý kluk s kolem, třebaže byl sám. Z dovolených s rodiči jsou již v druhé půli srpna všichni doma, prázdniny jsou však ještě zbytečně dlouhé, nevědí, co s volným časem, školička daleko, úkoly žádné, práce žádná, ušlechtilé zájmy také žádné, a tak bloumají všude od ničeho k ničemu jako přemnožený obtížný hmyz a nedají pokoje. Havěť lidská prázdninová!

V lese je to lepší. Tady také jako u rybníka odkládám veškeré šatstvo, ale nemusím se bát, že mne při tom někdo vyruší. V naprostém klidu čichám sladkou vůni mého nahého těla, vonícího po vanilce z nového čistého trička, které jsem měl na sobě vytažené z šatní skříně, povaluji se slastně v pelíšku v trávě pod lesními stromy, pozoruji strakapouda, jenž buší zobákem do kůry vysoké olše, a čtu si nové, již zářijové číslo časopisu Fakta a svědectví. Ani tento plátek není žádný duchovní svátek, ale pro nenáročnou letní oddychovou četbu vyhovuje. Mně nevyhovuje. Na mne je to až příliš oddychové a jednoduché, pro mámu zase příliš složité, málo tak říkajíc bleskově drbavé, jak to má ráda, táta nečte nic, nemaje už ani na to nic potřebné mozkové buňky (jako ostatně valná část lidstva, která ze stejné příčiny v životě nepřečte nic složitějšího kromě krátkých zpráv), takže to už příště nepředplácím a budu si číst a psát jen vlastní mudromilné protilidské spisy a občas po troškách, pro zpestření nebo pro zajímavost, staré dobré české spisovatele, jako je například Komenský. Už jsem v tom jeho „Bludišti“ konečně narazil na první záštiplnou urážku lidstva! Nachází se v sedmé hlavě, kde průvodce ukazuje poutníkovi lidstvo, líče je jako nejdokonalejší tvory podobné Bohu, ale poutník se na ně zadívá, vida lidí převleky, přetvářky a zpotvoření jejich různá, a prohlásí: „Však já potvory jakési vidím!“

Je hezky, ale horko není. Později odpoledne už se musím přikrývat spacákem, aby mi nebylo zima. O závěrečné večerní procházce jsem prošel od jednoho konce lesa na druhý. Dnes sekali oves. Slámu stočit do kotoučů nestihli, udělali jen asi dva. Na jednom z nich číhá velký dravý pták, jenž vyrušen mým příchodem odlétá. Sláma voní, připomínajíc mi svou vůní mé dětství, kdy jsme si my děti hrávaly na strništích za sídlištěm a stavěly si ze slaměných kvádrů hrady a prolézačky a házely vytrhanými svazky pokosených stébel do vzduchu nebo po sobě jako ručními granáty. Kde jsou ty doby… Dnes je to pole našich dětských her zastavěno výstavbou rodinných domků, úrodná půda je ničena, dříve bohatá země je zadlužena, v dluzích topí se její prve dělný lid a dětem kradena jest mateřská řeč, vlast i klidná budoucnost. To jsme se dočkali – nové Evropy! Co je proti této národní pohromě srpen 1968!

Využívám vzácné příležitosti projít se po pustém poli. Ale strniště je příliš vysoké, takže se po něm špatně jde. Přesto jsem jím prošel až na konec k lesu. Sluníčko již zapadlo, nebe je jasné a skví se na něm večerní hvězda a měsíček. Dnes bude pěkná měsíčná noc. Netopýr již vylétl ze svého denního úkrytu noci vstříc.

Středa 22. srpna 52

Poté, co se v devět hodin vyhouplo sluníčko nad ochrannou hradbu mé lesní zahrádky, vystavil jsem jeho mocným letním paprskům desky mých slunečních sběračů a své nahé tělo a po krátkém ohřátí jsem si šel do stanu ještě na dvě hodinky zdřímnout.

Pak jsem si ustlal venku pod stromy a bylo mi krásně. Netušil jsem nic zlého, nic podezřelého jsem neviděl ani neslyšel. Bylo to však klamné zdání.

Po obědě jsem se šel podívat, není-li už nabíječka nabita – a nabíječka i se sběrači nikde! Nevěřil jsem vlastním očím! Kde je? A pokládal jsem dnes vůbec ten přístroj na výsluní? Pokládal – ale je pryč, zmizel! Kdo tu byl a zcizil jej? Které zvíře to mohlo být? Že by datel někam odstrčil ten přístroj z toho rozloženého pařezu? Datlové totiž často hledají potravu v starých ztrouchnivělých pařezech a právě na místě jednoho z nich bývá největší výsluní, na něž vystavuji své sluneční sběrače. Pátral jsem po nich tedy v okolí pařezu ve vysoké nepřehledné trávě.

A pak jsem je objevil! Ležely rozevřeny, jak byly, nedaleko pod smrčkem – ale bez odpojeného nabíjecího článku! Kdo tu byl, kdo tohle způsobil! Člověk! Určitě nějaký člověk! První podezření padá vždy na pachatele nejpravděpodobnějšího, což je vždy nějaký člověk, a dříve či později se toto podezření většinou potvrdí. Tentokrát ale ne – a ne, že by si člověk křivdu nezasloužil! Nicméně jsem už v duchu sestavoval možný děj činu: Vlezl sem potichu nějaký člověk, našel na zemi přístroj, zvedl jej, rozpojil, desky odhodil pod smrček a nabíjecí článek – si vzal s sebou? Nač by mu ale byl samotný? Že by zde sehrála svoji úlohu jen ta nechvalně známá lidská škodolibost? Tady něco nehraje.

Pro jistotu jsem sběhal a propátral celou moji rozlehlou lesní zahrádku, zda neobjevím nějaké lidské stopy nebo chybějící článek, odvážil jsem se vyjít úplně nahý až za přirozenou hradbu svého úkrytu, ale nikde nic. Dokonce jsem na hlavních přístupech k mému útočišti trhal přes cestu natažené pavučiny – důkaz o tom, že tudy nemohl žádný člověk přijít. Také srnčí parůžek – mé domovní znamení – kdosi povalil, ale neodnesl. Člověk by si takový úlovek nenechal ujít. Začal jsem tedy člověka vylučovat z okruhu podezřelých a vrátil jsem se k místu nálezu slunečních desek, pátraje v okolí po zbývajícím nabíjecím článku. Stopa vedla do nejneprostupnějších houštin, kam by se žádný člověk nikdy nevydal. I já jsem musil sledovat horkou stopu jinudy.

Pátral jsem správným směrem a výsledek byl úspěšný. Nabíjecí článek ležel jen o kousek dál směrem do houští. Pln radosti jsem jej uchopil. Rozbit není, ale káblík nějaké zvíře málem prokouslo, jak za něj táhlo v zubech celý přístroj pryč. V houští se mu přístroj rozpojil a zbytek nechalo neznámé zvíře být. Snad to byla kuna nebo liška, která si moji sluneční nabíječku zřejmě spletla s hadem. Jinak si celou záhadu nedovedu vysvětlit. To se mi ještě nestalo. Kabel je poničený, ale přístroj sbírá sílu ze slunce jako předtím. Nakonec jsem rád, že pachatelem bylo jen nevinné, nezáludné zvíře, které se spletlo pouhým omylem, a ne schválně jako člověk. Kdyby to udělal člověk, musil bych svou krásnou lesní zahrádku z bezpečnostních důvodů opustit a musil bych si najít jiné místo. Jsem rád, že mám zpátky svoji nabíječku, s kterou jsem se již pomalu loučil. Brr, to jsem si dal! Až jsem se rozčilením zpotil!

Však jsem jistou podivnou činnost sledoval nedávno i na mém lesním záchodě! Kdosi se tu nimral v mých hovnech a jedno suché dokonce vytáhl z prohlubně nahoru! Člověk by to neudělal, třebaže je velmi veliký špinavec; ale na druhou stranu se zase štítí všeho přirozeného a hovno rozhodně je přirozená látka, které se zvířata až tak neštítí. Já bych řekl, že tu někde pořád žije ta kuna, kterou jsem ze zvířat uviděl jako první. Ona tu byla dřív, přistěhovalcem jsem já. Snad se tu vejdeme oba. Srnčí muž a kuna si nepřekážejí, tak jako si překážejí tam venku lidé s lidmi.

Uklidněn vracím se do svého pelíšku pod stromy a dočítám časopis Fakta & svědectví. Nejhorší článek byl ten o získání nezávislosti Brazílie. Samá chyba snad v každé druhé větě! Taková četba mne nebaví a většinou ji odhazuji v dál. V posledním článku o závadové mládeži za předchozího socialismu jsem nečekaně objevil nějakého svého vzdáleného příbuzného nebo aspoň jmenovce jménem Antonín Pojar, který měl přezdívku Banán. Patřil k těm, které bývalá Státní bezpečnost vyštvala na Západ, mimo jiné také za propagaci západního způsobu života. Já jsem také coby punk patřil k závadové mládeži a dodnes jsem závadový i pro současné zřízení. Závadoví byli a jsou i trampové, takže já jsem zřejmě též závadový i dnes. A co se týče toho západního způsobu života, podlehla mu většina tehdejších i dnešních našich lidí. Kdyby měla dnes Bezpečnost vyhnat na Západ všechny obdivovatele západních pahodnot, naše země by se vylidnila a tím vylidněním by se ozdravila a zůstalo by v ní sice velice málo lidí, ale zato by to byli aspoň dobří vlastenci. Já bych to hnal! Všechny zrádce a zaprodance a cizáky bych hnal na Západ, ať si tam jdou a zůstanou, nelíbí-li se jim naše malé, skromné, ale hezké české poměry! Vzpomínám na dobu, kdy se lidé mohli posrat, přijel-li k nám nějaký zápaďácký bourák. Lidé jej nedůstojně očumovali jako nějakou vzácnou návštěvu z vesmíru a vůbec jim to nebylo trapné. Nosili tady laciné potištěné tašky, které na Západě dávali zdarma ke každému nákupu, chlubili se jimi tady, jako by to byla nějaká ohromná vzácnost, a vůbec se za to nestyděli. Ti lidé ze Západu, vidíce naše lidi takto zbožňovat ten jejich bezduchý hmotařský způsob života, museli se nám za to smát a pohrdat námi. Právem námi pohrdali a pohrdají dál, protože dál se mnoho našich lidí nestydí vzhlížet k tomu prohnilému Západu s otevřenou pusou a poklonkami. Já takovým malým směšným českým človíčkem nikdy nebyl. Co vlastně na tom Západě naši lidé viděli tak skvělého! Nic než povrchní pozlátko a pod ním nezaměstnanost, zločinnost a drogy a dnes navíc ještě bezpráví, míšení odlišných lidských plemen, islám, pohlavní zvrácenosti a žádná svoboda slova. Tak ať si tam jdou ti, kterým se to líbí, a netahají jeho nešvary k nám! Tady u nás doma bude aspoň víc místa a od nich pokoj.

Dnes je hezky teploučko až do večera. Ale bojím se, že teplé letní dny brzo skončí. Od pátku se má ochladit až pod dvacet stupňů, což už dlouho nebylo. Dokud je teploučko, je v lese krásně; ale jakmile začne být chladno a tvořit se kapičky u nosu, je zle. Veverky nějak podezřele pilně sbírají lískové oříšky. Že by o tom také věděly své?

Na jeden den se loučím s lesem a budu se těšit zpátky. K setmělému západnímu obzoru jsme dorazili zároveň dva: já a srnec. On s křikem utekl a já ještě chvilku zůstal. On tu však zůstane a zítra tu bude zas, zatímco já přijdu nejdřív pozítří. Srnec, ten se má…

Pondělí 27. srpna 52

Čtyři dni jsem zůstal doma s rodiči, přečkav bouřky, deště a chladné počasí, jež rázem přetnuly horké rovníkové léto. Ve čtvrtek bylo ještě hezky teploučko na nahé slunění a koupání, ale k rybníkům jsem nejel. Neměl jsem na to náladu. Ráno se nebe mračilo a beztoho by tam jistě zase courali ti haranti, jako minule. Už aby ty prázdniny skončily; jsem z toho všeho nějaký otrávený. Domů z lesa jsem se vracel oklikou, protože na příměstských zahrádkách řvali jacísi opilci, a na sídlišti už kdosi ještě potmě venčil nečistou psí potvoru, shýbaje se právě pro hovno, jež vysrala. A to byly čtyři hodiny ráno! Dnes ve stejnou dobu, cestou do lesa, jsem stejnou dvojici otravů potkal znovu a další protivnou dvojku lidopsů jsem viděl projít i kolem našeho domu. Nemilá věc. A vozy už po silnici také jezdí a překážejí volné chůzi. Myslím, že příště vyjdu raději dřív, abych se vyhnul všem lidem a nemusil je pravidelně potkávat. To je strašné. Copak nenajdu jedinou hodinku, kdy by byly ulice úplně pusté a cesta jimi klidná a volná?

Byl jsem doma pouhé čtyři dni, ale mně připadá, jako bych tam byl strávil dní čtyřicet. Tak výrazně se ochladilo oproti dnům předchozím, že můj lehký sporý oděv, v němž jsem přišel před pouhými čtyřmi dny domů, je nyní, při mém návratu do lesa, již naprosto nedostačující a je mi v něm zima. Od úst jde pára a holé paže zebou tak, že si je musím třít, abych v nich neztratil teplo a cit. Měsíček v úplňku svítí na cestu, ale mně je taková zima, že spěchám do lesa, kde na mne čeká teplé oblečení, a krásu předjitřní noci proto neobdivuji. Byla by to krásná noc, nebýt té zimy.

V téhle zimě (počítač ukazoval pouhých šest stupňů Celsia!) jsem si připomněl jeden zážitek z vojny. Předváděli jsme tehdy také v takové zimě spartakiádní cvičební sestavu před jakousi generalitou, samozřejmě nazí, oblečeni jen v bílých trenýrkách, po skončení jsme byli nuceni smýt ze sebe špínu v ledové vodě potoka, neboť vytopená umývárna ani šatna nebyla k mání, a pak jsme dlouho stáli nastoupeni v útvaru, naslouchajíce generálově projevu o naší zmužilosti a chrabrosti. V chladném deštivém počasí, obliti studenou vodou z nebe i z potoka, třásli jsme se zimou jako osiky. Do té doby bych si nebyl nikdy pomyslil, že se člověk může takto silně mimovolně třást zimou po celém těle, zuby cvakaje o sebe, jako my jsme se tehdy třásli!

To tedy byla vojna a my byli vojáci. My jsme ale byli pýcha a výstavní příslušníci našeho tehdejšího lidového vojska. My byli ukázkou nezdolnosti a železné kázně skutečného vojáka. Vojnu jsem nenáviděl a vzpomínky na ni nemám dobré, ale na hřišti před diváky byl jsem hrdý, že patřím k výkvětu branného mužstva. Tehdy jsem získal pevné mužné základy, na nichž jsem postavil hrad své nynější vytrvalosti vydržet to, co by dnešní zhýčkaná mládež nevydržela. Dnes by žádné vojenské spartakiádní cvičení, se vší svou náročností na tělesnou sílu, pružnost a krkolomné, hlavostojné cviky, nebylo možné. Dnešní zhulení, zchátralí, zteplalí a změkčilí mladí muži by zvládli leda prostná cvičení s přenosným telefonem, pokud by je k tomu někdo dokázal vůbec donutit. Já donucen byl a cítil se tím ponížen, ale vzal jsem si z toho nedobrovolného vojenského života mnoho dobrého pro svůj pozdější vzestup. Ztvrdl jsem, zesílil, zdravě zesurověl a získal návyky, jež využívám dosud, avšak nikoli už pro zájmy celku, nýbrž jen pro zájmy své. Takže tu hodinovou procházku studenou předjitřní nocí nepovažuji až tak za přílišnou překážku nebo vážnou námitku.

Vojnu jako řemen potřebujeme všichni. Na pravidelně se opakujících válkách, bojích, porážkách a vítězstvích, úpadcích a vzestupech stojí nejen trvale zdravý a přirozený život jednotlivcův, nýbrž i trvání celého národa. Co ničí národy i jednotlivce nejspolehlivěji a navždy tak, že zemřou a zaniknou? Buď to, že shnijí ve vlastním pohodlném míru a netečné nečinnosti, takže už nejsou schopni dál žít, anebo zhynou pod knutou nepřítele, zašlapáni do země olověnou patou, která nepovolí v tlaku, nedajíc jim dýchat. Ale jednotlivec či celek, který zažívá střídavě obojí – vzestupy i pády –, je na tomto světě nejodolnějším a život má věčný. Dvě věci nejjistěji kazí a ničí národy a jejich državy: jejich trvalé neúspěchy – a jejich trvalé úspěchy. Všechno, co se děje, děje se podle přírody, byť ne vždy v souladu s ní. Nám se zdá, že všechny dějinné zvraty, války, vzpoury, převraty dějí se často proti naší vůli, ale přesto jsou zcela přirozené. Nedějí-li se mnohdy v souhlasu s naší lidskou vůlí, dějí se alespoň podle přírody. V nás samých je příroda přítomna víc, než jsme ochotni si připustit. Ve smyslu společenském všichni lidé, vy i já, máme svůj podíl na tom, co v současnosti vidíme kolem sebe a v čem a v jakých poměrech právě žijeme. Vše se však děje nikoli podle nás, nýbrž podle přírody – v čemž může být (a také je) vzájemný rozpor. To, že se naše vznešené bílé národy v současné době nacházejí ve stavu úpadku, není tedy z hlediska přírody nebo věčnosti vůbec žádné neštěstí, nýbrž naopak zcela přirozený a zdravý stav oddychu, nabírání nových svěžích sil a brzkého již opět pozvedání a moci. Každý spánek je zdravý a posilující – i hluboký spánek, který se podobá smrti. My právě spíme – ale opět už se zase probouzíme, mneme si dosud ospalé oči a nejsme si jisti, zda dosud sníme bláhový sen o lepším světě, či zda bdíce procitli jsme ve vlastním domě, který mezitím zabírají cizáci a škůdci. Ale brzy se ujistíme ve všem sami. Národ, plémě i jedinec s takovým životaběhem, v němž se pravidelně střídají vzestupy a pády, boření a stavění, ten nikdy nezahyne, nýbrž posiluje naopak. I vzestup i pád jsou našimi nutnými životními podmínkami. Bez nich bychom tu už nebyli. Právě dnes tuto pravdu zakouším sám na sobě a zrovna v současné době pozoruje to na sobě celý svět. Vzestup střídá pád – jedině tím se udržuje veškerý život.

Můj pelíšek je studený. Hned po příchodu na svou lesní zahrádku si v stanu navlékám maskáčovou soupravu s kapucí a zimní kabátek. Zachumlal jsem se do spacího pytle až po hlavu, ale dlouho poté mi ještě bylo zima.

Ráno je hezky, na bezoblačném nebi svítí sluníčko, ale to mezitím za pouhé čtyři dny natolik pokleslo při svém zdánlivém ročním pohybu po obloze, že se již téměř ani nevyhoupne nad okolní hradbu stromů a já se jeho teplými paprsky nezahřeji. V noci jsem prochladl tak, že zimní kabátek zatím neodkládám ani ve dne. Jen doufám, že mne z toho nepostihne rýma nebo jiná taková tělesná nepříjemnost.

Spal jsem až do pozdního odpoledne, rušen častými výbuchy z blízké továrny. Přece se však v lese vyspím lépe než v domě. Příroda je příroda. Prošel jsem se po pěšinkách, porozhlédl se po své útulné lesní zahrádce a s myslí spánkem občerstvenou zasnil jsem se znovu. Sluníčko už zase svítí zšikma, jako ráno, a já uvažuji, co budu dělat s končícím dnem. Přečetl jsem si již dvanáctou kapitolu Komenského „Bludiště“ a poté vypravil jsem se na večerní procházku.

Toulám se po lese a pak z pelíšku pod stromem sedě pozoruji činorodou veverku, pobíhající čile nahoře ve větvích. Asi se tím ohlašuje blížící se podzim. Ne že by to ta veverka dokázala poznat, to možná také, ale ne jen tak z ničeho; spíš to pozná podle stromů, které začaly dřív plodit oříšky a šišky. A proč se urodilo tak brzo tak mnoho lesních plodů? Protože bylo teplé suché léto a po takovém létu většinou přicházívá časný podzim a po něm tuhá zima. Zákony přírody nejsou žádná věda a přírodní tvorové nemusejí mít žádné zázračné schopnosti, aby je poznali. Kdyby žili i lidé v přírodě a podle přírody, byli by i oni schopni předvídat různé věci a události a zařizovat se vševědoucně podle toho, co vidí a cítí kolem sebe. Ale že mají mysl uzavřenu a cit tupý, nerozpoznají lidé zavčasu nic a mnohé zlé věci je zasáhnou zcela nepřipravené a překvapené. Pak jim pochopitelně také trvá déle a bolestněji než se vzpamatují. Tomu se říká zauzlenost událostí; ale události se pouze opakují – zauzlena je však mysl lidí.

Viděl jsem kromě veverky také slepýše. Kdyby se byl nepohnul, přešel bych přes něho bez povšimnutí. Snad bych byl na něj nechtěně i šlápl, ale právě proto se on pohnul a plazil se mi neohrabaně z cesty, vida, že tu je takové nebezpečí. Nijak zvlášť mrštný a rychlý ten jeho pohyb nebyl, což vysvětluje, proč tolik slepýšů končí svůj život přejeti nějakým vozidlem. Vidí-li však slepýš, že je viděn, naopak se snaží být neviděn a nehýbat se, proměnit se v spadlou větvičku. Toto chování je velice chytré a moudré a poměrně rozšířené mezi mnoha živými tvory, například u brouků, kteří si rádi hrají v nebezpečí na mrtvé. Zamyslíme-li se nad sebou, zjistíme, že se tak chováme vlastně i my, lidé, a týká se to hlavně lidí malých a slabých a národů nepočetných, jako jsou třeba Češi: stavíme se malými a bezvýznamnými, aby si na nás někdo větší a mocnější nedošlápl, a co se nás netýká, do toho se radši nepleteme, ale jakmile jde do tuhého, vyrazíme do tak náhlého protiútoku, že je jím nepřítel překvapen, poděšen a zahnán. V klidu a bezpečí, mimo veškerou nevítanou pozornost, pak opět nerušeně a nenápadně vzděláváme svůj skromný úhor ke svému vlastnímu prospěchu.

Pozoroval jsem zase jako vloni a na stejném místě onu hravou mušku, která se vědomě a úmyslně pohupovala na pružném klásku lesní traviny, střídavě a mnohokrát opakovaně z něj vzlétajíc a opětně na něm přistávajíc. A pak že to byla pouhá náhoda, kdepak! Jak vidno, mušky si skutečně dovedou hrát, majíce pro takovou hru dost vtipu a smyslu, a tato hra je u nich tedy něco naprosto běžného, jako pro lidské děti houpačka.

Po západu slunce se obloha zatáhla mraky, ale noc je jasná, krásná, měsíčná. Až do rána houká sova.

Úterý 28. srpna 52

Ráno jsem vstal a šel jsem kousek lesem na předem vyhlédnutou světlinku, kde jsem na jeden vyčnělý velký plochý bludný balvan, pokrytý mechem, položil a paprskům slunce vystavil desky svého slunečního sběrače. Na rozdíl od mé zahrádky, tady bude svítit mocné sluníčko celý den a po celou tu dobu bude nabíjet zásobní článek mého dobíjecího zařízení. Včera jsem dlouho psal a do dalších dvou dnů bude můj kapesní počítač potřebovat ještě mnoho síly, čerpané ze slunce. Snad ten důmyslný sluneční přístroj nikdo neukradne nebo omylem neodnese žádné zvíře, jako minule. Ale už minule jsem se pomalu smiřoval s jeho ztrátou tak, že jsem od té doby dosud tak duševně naladěn, že by to už pro mne nebyla taková rána. Vždy se lépe snáší úder, se kterým člověk tak nějak dopředu počítá nebo alespoň nevylučuje jeho možnost. Stejné je to s nevyhnutelnou smrtí člověka. Smrt dítěte je neočekávaná, a tudíž zdrcující, kdežto smrt starce lze očekávat každým dnem, a tudíž jsou na ni všichni, on sám i jeho blízcí, dlouho dopředu připraveni, a ztráta života není u starce ani zdaleka tak bolestná jako u dítěte. Podobné je to s věcmi: ztráty nové věci želíme víc než staré, ošuntělé, otřískané, ohmatané a poničené, a třebaže stará věc dosud slouží dobře a spolehlivě, těšíme se přesto na novou. Stejně tak brzy omrzí člověka staří známí lidé a rád poznává nové. To poslední se ovšem vůbec netýká mne! Já přímo nesnáším potkávat stále stejné obličeje a všecky nové zuřivě nenávidím. Nejradši jsem sám.

Svěřil jsem sluneční nabíječku slunci a kameni a vrátil jsem se do stanu. Mám s sebou výtisk mého slavného souborného díla Plivanec na rozloučenou, vyšlého v roce 2005 v nakladatelství Petrov, a budu si číst.

Střídavě jsem si četl a spal celý zbývající den. Pod podlahou šramotila myška a na nebi rachotily stíhačky.

Navečer jsem se šel podívat na stav nabíjení. A byl jsem jím poněkud zklamán. Nabilo se velmi málo sluneční síly. Slunce ztrácí sílu. Nechal jsem tam tu nabíječku ještě vystavenu posledním dnešním paprskům zapadajícího slunce a šel jsem se projít. Když jsem se pro ni zanedlouho vrátil, nabil se mezitím ještě jeden dílek ze stupnice od jedné do sedmi na čtyři, ale pořád je to málo. Chtělo by to mít ještě jednu takovou nabíječku.

Strčil jsem přístroj do kapsy a pokračuji ve večerní procházce. Rozčilují mne stíhačky, které skoro celý den a téměř každý den rachotí na nebi, jako kdyby byla válka, a štvou mne protivní kloši, které vždy ještě v noci ve stanu chytám ve vlasech a po těle, mezi prsty je rozmačkávaje. Ostružiny, které letmo ochutnávám, jsou kyselé a nedobré a většinou je vyplivuji, abych si jimi nekazil chuť. Jak slábne slunce, lesní plody také mdlí a ztrácejí sladkost. Po těch horkých psích dnech už to nějak s ničím není ono. Zapadne-li slunce, ochlazuje se jako na jaře, ale s tím rozdílem, že nezpívají ptáci. Kdepak je konec třeba s tím drozdem, který navečer vždycky sedával tamhle na vršku vysokého smrku a vesele si zpíval rozpustilou jarní písničku? Jak radostné bylo celé jaro – a jak truchlivý je konec léta! Jediné dobré je na tom to, že brzo skončí ty zatracené prázdniny. Zase jsou tu slyšet nějaké vzdálené ozvuky nějaké hudby, která zní jako punk. Páni, kde jsou ty doby, kdy mne tahle hudba úplně pohlcovala! Už mi zkrátka není sedmnáct. A dnes už ani ten punk není jako kdysi za našich mladých let. Dřív to byla nová svěží vzpoura proti všem a proti všemu, proti Západu i proti Východu, proti kapitalismu i proti komunismu, kdežto dnes se z punku stalo panství krajních levičáků v plném souhlasu se současnými vládami. Dnes je skoro nejvzpurnější zpívat si ruské, české, moravské a jiné slovanské lidové písničky, protože všechno národní a slovanské je nenáviděno, má být potlačováno a ničeno jako zastaralý přežitek bránící pokroku, a přiznám se bez mučení, že snad právě proto víc než punk poslouchám právě tu slovanskou národní hudbu, která dráždí levičáky víc než kdejaké zvrácené úchylárny, které jsou jim naopak milejší a potřebnější než přirozené národní hodnoty.

Procházku končím jako obvykle pod starou borovicí na západním okraji lesa. Dnes mám odsud dobrý výhled na osamělou srnku, která na dávno sklizeném poli pojídá zbytky slámy. Dívat se na ni konejší duši. A když pak vyletěl do počínající noci první netopýr, odebral jsem se do stanu spát.

Středa 29. srpna 52

Noc byla dlouhá. Zdál se mi krásný sen. Pod podlahou cosi šramotilo. Ale nebyla to myška ani hraboš, nýbrž malá liščátka. Vyhrábl jsem je pracovními rukavicemi a zanedlouho se do stanu dobývala matka liška. Tiskla zvenčí čenich do stěn stanu a já ji stále v těch rukavicích odtlačoval. Liška čenichala, hledajíc svá mláďata, a nemohla pochopit, že cítí jejich pach z mých rukavic, ale místo liščat vidí jen ty rukavice. Nakonec jsem neodbytnou lišku pustil do stanu. Nezlobila se na mne. Naopak se schoulila spolu s mláďaty v mých loktech a takto společně jsem je choval uvelebené a spokojené v náručí. Moji přítulní chovanci se oddali slastnému spánku, zatímco já se probudil. A kdybych se byl neprobudil, byl bych je choval dosud.

Noc byla dlouhá, jak jsem řekl. Ráno proto s chutí zahajuji malou procházkou. Po ránu jsou i ti ptáčkové živější a radují se spolu se mnou z bílého dne. Je hezky, sluníčko se usmívá. Šel jsem na kopec nad Hloušovým rybníkem, odkud je krásný široký výhled na mou rodnou vysočinu. Právě od rybníka odjížděl vůz. Jedinými živáčky tam dole tudíž zbyly ovečky pevně semknuté v malé soudržné stádečko. Pole jsou sklizena, dokonce i pole s kukuřicí, která letos, jako všechno, dozrála dřív, neboť loni ještě v polovině září stála na poli, a řídce po těch holých polích přejíždějí zemědělské tahače. V keřích modrají se trpké trnky a ochutnal jsem také jednu bobuli té arónie, česky zvané temnoplodec neboli jeřáb černý. Zjistil jsem si na počítačové síti, že černé jeřabiny jsou jedlé, ale mně ta jedna na zkoušku utržená nijak zvlášť nechutnala. Byla sice jemnosladká, ale měla málo šťávy a příliš mnoho nechutné vlákniny. Poválel jsem ji na patře, vycucal z ní sladkost a zbytek jsem vyplivl. Brr, tohle nebude moje oblíbené ovoce! Lepší byly ty zdejší třešně. Ty byly dobré…

Vracel jsem se zpátky k lesu, když tu pojednou vidím před sebou ten vůz, který jsem prve spatřil odjíždět od rybníka! Jsem v pasti! Byli tam nějací dva lidé. Kdoví, co tam provádějí nekalého. Toho Hlouše je tady všude pořád plno! Takové všudybýlky nemám rád. Člověk má sedět doma a neotravovat v přírodě. Vzpomínám, jak tady bylo dřív krásně, než sem vtrhnul ten Hlouš a vybudoval si tady soukromý rybník. Na co mně je? Několikrát jsem se v něm sice vykoupal, dokud jej nezačal hlídat a dokud jej posléze neoplotil, ale pokaždé mi bylo, jako bych se koupal v louhu, neměl jsem klid a pospíchal jsem pryč. Přímá setkání s tím Hloušem byla pokaždé nezapomenutelně odporná. Odporný člověk, ten Hlouš. Ostatně jako všichni lidé.

Chvilku jsem čekal než odjedou. Otravové mizerní! To mám z toho, že dopoledne vylézám z úkrytu. Honem zpátky do bezpečí lesa! Sednu si na palouček, pohraji si s upuštěným ptačím pírkem, které po vyhození do vzduchu snáší se jako vrtule k zemi, a půjdu do stanu na svačinku, když jsem se nenajedl lesních plodů, a budu si číst. Sluneční nabíječku dnes nikam daleko nenosím, ale přenáším ji podle pohybu slunce na nejosvětlenější místa mé lesní zahrádky – to je jistější.

Žel, ani tento postup příliš nepomohl. Slunce už prostě není tak vysoko, obíhá po obloze šikmější dráhu a nemá tudíž tu bývalou sílu. Ale na dobití mého kapesního počítače to stačí. Vždycky to stačilo.

Dnes jsem se na sluníčku dobíjel i já. Ustlal jsem si pelíšek v trávě pod stromy a svlékl se donaha. Teplo bylo, četl jsem si, pospával, procházel se občas po pěšinkách, chodil se ohřívat na větší výsluní, bylo-li mi zima, a pozoroval jsem veverky. Když se později sluníčko schýlilo za hradbu stromů, nemohouc mne již hřáti, přikryl jsem svou nahotu spacím pytlem a ještě dlouho jsem se díval korunami stromů do nebe.

K večeru jsem vrátil pelíšek pod stan, oblékl jsem se, obul, zamkl přístřešek a vyrazil do lesa na procházku. Po úzké lesní cestičce se kdosi přibližoval. Doufal jsem, že je to jen srnka, ale byl to člověk, nějaký běžec. Odporný zjev. Zrudl jsem jako vařený rak, protože mi opravdu bylo, jako kdybych se vařil – vařil vztekem. Běžec mne minul, supě jako parní stroj, tak tak, že mne nesrazil z cesty, na zádech baťůžek, v němž cosi hrkalo, před padlým kmenem se zřejmě otočil a předběhl mne za chvíli znovu. Hrůza. Ani večer nedají ti lidé pokoj. Čím víc se blíží konec prázdnin, tím je to s nimi horší.

Soumrak je rudý, jako já byl před chvílí. Pod starou borovicí, kde se loučím na jeden den s lesem, neboť zítra jdu domů pro nové zásoby, slyším divný šustot. V šeru koukám, hledám, zkoumám, co by to mohlo být, až jsem na sklizeném kukuřičném poli zahlédl jakýsi pohyb. Srnka to opět není, nýbrž zase člověk. To je hrozné. Dnes večer je tady nějak přelidněno. Vstal jsem, abych radši zmizel v lese, ale pak mi napadlo, že se nepozorovaně připlížím blíž, abych zjistil, co tam ten dobytek provádí. Zřejmě paběrkoval. Ale než jsem se přikradl na dohled, slyším, a pak i vidím, že někdo odtud právě odjíždí na lehkém mopedu, na zádech opět plný batoh.

Dnes večer je tu přelidněno a snáší se tma – půjdu radši spát. Zítra ve tři hodiny ráno vstávám, abych na jeden den sestoupil do jámy lidové – ale už teď se těším zpátky do mého srnčího lesa.

Pátek 31. srpna 52

Ráno po půl čtvrté – nevím, je-li vůbec ráno či noc – není na ulici ani noha, zato vozidel je podivně plná výpadovka. Právě když jsem ji chtěl přejít a vstoupit osvobozen z lučních mlh do lesa, je na silnici jako naschvál největší provoz, takže z velké dálky čekám, až všecky vozy osobní i nákladní projedou, aby mne jejich dálková světla ve tmě, osvětlované pouze svitem měsíce, neosvítila, neodhalila a neoslňovala, a udělal jsem dobře, abych neskončil jako ten zajíc, který mne dnes nevítá živý, nýbrž pro výstrahu mrtvý, zabitý, sražený. Chudák. Je mi ho líto. Nevěřím, že to byla nehoda. Řidič ho jistě viděl, ale schválně do něj najel. Vím, že se to běžně děje. Vím, že to lidé dělají schválně; a kdyby mohli, sráželi by takhle schválně i lidi, kdyby je za to nikdo nestíhal. Za zabitého zajíčka je nikdo honit nebude, a tak jej často úmyslně přejedou, třebaže by se mu mohli vyhnout, zpomalit, až přeběhne, nebo i zastavit. Ale to žádný řidič neudělá. „Všecko z cesty! Tudy jedu já a můj vůz je má smrtící zbraň! Běda každému, kdo se mně připlete do cesty! Když jedu, tak neznám slitování!“ – Ano, já to vím; ale ten nebohý zajíček to nevěděl. Zahynul kousek od pomníčku jakéhosi vola, který se tady kdysi zabil na motorce. Ten dobytek tou svou motorkou jistě také přejel mnoho živých tvorů za svůj krátký a zbytečný život člověka. A ten jeho trapný pomníček, který mne občas za noci vyděsí rozžatým světýlkem, bych věnoval spíš těm spoustám bezejmenných zvířat, která kdy zahynula a ještě zahynou pod koly beztrestných vrahů silnic. Budiž mi to varováním. Na silnici bych nevkročil, kdybych nemusil, a nikdy zády k řítícím se vozidlům. Znám lidi a vím, že se jim nedá věřit; že to jsou svině bezcitné a zákeřné, které nevynechají jedinou příležitost k páchání zla. A jakožto na řidiče není na lidi už vůbec spoleh, neboť jak myslejí, tak řídí, to jest špatně a nesvědomitě. Mnoho řidičů jezdí navíc podnapilých, omámených všelijakými oblbováky, včetně puštěného rozhlasu, nedívají se při jízdě dost pozorně na cestu, baví se, drží v jedné ruce telefon, v druhé kávu nebo obložený chléb, neznají pravidla silničního provozu nebo je porušují, jezdí příliš rychle, bezohledně, neopatrně a nebezpečně a tak dále a tak podobně. Pravého člověka nejlépe poznáte právě za volantem; tam z něj padá veškerá předstíraná rádoby lidskost a stává se tím, čím je doopravdy – tedy obludným nemyslícím a necítícím hovadem. Kdepak! Jen pryč od silnic! A pryč od lidí! Nechci je vidět nejméně další tři dny, které hodlám strávit v lese. Budou to poslední prázdninové volné dny nenáviděných lidí a jejich střečkovitost, zpovykanost a všudybylnost bude jistě dosahovat vrcholu – vrcholu hnusu. Nevystrčím z mé lesní skrýše ani nos, abych ty jejich hnusné šklebící se tlamy neviděl!

Jakmile jsem přešel přes rušnou silnici do svobodného lesa, veškerý provoz na ní náhle ustal, jako když švihne kouzelným proutkem. Samozřejmě! Nešel jsem po ní já, a není tedy už důvod, aby po ní dál jezdila vozidla, pronásledujíce a ohrožujíce mne a vše živé a divoké! Je to zcela jednoduché a lehko pochopitelné. To nebyla náhoda. Nic není náhoda. Vše se děje mně naschvál. A děje-li se vše schválně proti mně a mně navzdory, dělám zase já ze vzdoru všem lidem samé naschvály!

Když jsem přišel do své lesní skrýše, někdo tam ve tmě chodil; někdo, koho jsem svým příchodem vyrušil a snad i zburcoval ze spánku. Pravděpodobně srnka. Také se uložím jako ona do pelíšku.

Ráno je na mé klidné lesní zahrádce hezky, ale zima. Aj! Tahle chladna z rána moc dobře znám; ohlašují brzký podzim a tím i konec mého letošního stálého pobytu pod stanem. Stejně jsem to chtěl letos zabalit dřív, abych mohl pečovat o své staré a nemocné rodiče, hlavně o tátu, který už je na tom velmi špatně a který pro sebe vyžaduje stálou pozornost a nepřetržitý dozor. Nechce být sám, a já se mu ani nedivím. On ani nemůže být sám v jeho bídném zdravotním stavu, a máma, jejíž síly již také docházejí, si ráda odpočine, až budu s nimi doma jim pomáhat a být jim jakous oporou v stáří. Jsem zvědav, kdo se jednou takhle bude starat o mne, až budu nemohoucí jako oni. Ne, k tomu nikdy nesmí dojít!

V lese je mokro po dešti, ale dole v městečku bylo sucho. Budu si číst, spát, psát, procházet se a rozjímat v klidných lesních zákoutích.

Úzkostlivě se dnes vyhýbám všem místům, kde lze snáze potkat člověka, a držím se jen v nejskrytějších a nejnepřístupnějších částech lesa. Dávno už jsem se tak pěkně neprošel bez obav, že nějaký člověk náhle poruší mou samotu a odloučenost. Hraji si s upuštěnými ptačími pírky, pozoruji drobné živočichy, například rejska, a v tichu lesa zahloubávám se hluboko do svého nitra. Výjimečně se dnes neozývají ani výbuchy, ani stíhačky. Je klid. Odpoledne se však zatahuje obloha, je chladno a vypadá to na déšť. Nešť!

Sotva jsem vlezl zpátky do stanu, skutečně se na jeho střechu začíná snášet drobný deštík a s ním i večerní šero.

Sobota 1. září 52

Od časného rána prší a nepřestává. Myslím, že půjdu v noci domů. Naštěstí mám co číst a co naspávat, takže se zatím nenudím. Jen není možno toulat se po lese, když neustále prší.

Odpoledne déšť ustal a vykouklo i sluníčko. Nelenil jsem a hned jsem se vydal na procházku – už jsem ji potřeboval jako sůl. Po chvíli jsem zjistil, že svítí-li sluníčko, prodravší se zázračně skrz šedivá mračna, mohl bych jeho záři – máme-li už to září – vystavit desky slunečních sběračů. Vrátil jsem se tedy ještě pro ně do stanu, položil je na nejosvětlenější pařez a pokračoval jsem v potulce.

Les je po dešti samozřejmě mokrý, napršely i malé loužičky (ty už jsem dlouho neviděl) a není si kde v suchu sednout než na paty. Přemýšlel jsem, že by to chtělo zrobit z nějakých klacků či kmínků posed nebo sedátko. Jakési čerstvě uřezané silné větve jsem onehdy viděl narovnány při východním okraji lesa, tam, kde lesní dělníci dláždí průsek. Šel jsem se tam tedy podívat, ačkoli jsem si zakázal chodit do míst, kde lze snadno potkat člověka. A také jsem hned jednoho viděl přicházet se psem, sotva jsem se ocitl na dohled! Schoval jsem se a pozoroval. Byl to velký bílý pes s vysoko zdviženým ocasem a za ním šla jakási ženská, která na něho mluvila. Já věděl, že sem nemám chodit! Jakmile se rozšíří a vydláždí cestička do lesa, hned toho lidé využijí a mám je najednou tady! Však už jsem tu dlouho nebyl, věda velmi dobře, proč! Ale kvůli těm kládkám, z nichž by se dal sestavit posed, jsem udělal výjimku. Zbytečně a marně. Stejně už je někdo jiný odnesl nebo ukradl. Pak je tu ještě pěkný velký odříznutý pařez, ale ten je příliš těžký na přenesení až na druhý konec lesa. Tam rád sedávám na takovém pahorku s výhledem na lužní les. V ozvěnách se tam ozývají ptáčci, jejichž hlásky se šíří daleko. Je to velmi tiché a klidné místo, působící to správné uvolnění pro hluboké rozjímání. Tam by se mi nějaký pohodlný posed hodil, protože tam se vždycky tak pěkně a nadlouho zasním, sedě na patách, až mi z toho brní nohy, ale je mi líto jít kvůli tomu jinam. Napadla mi možnost přinést si sem z města nějakou zahradní židli nebo lenošku, ale to jsem zavrhl jako nepřirozený přepych, zvlášť nyní, kdy už pomalu přemýšlím sbalit pro letošek stan a zazimovat se doma. Snad příští rok na jaře... Ale kdoví, co bude příští rok na jaře. Jedno vím jistě: že se mi odsud nebude chtít. Tak hezky jsem zde v lese zabydlen, že to bude jako ztráta domova.

Při pohledu na oblohu spíš přemýšlím, zda nemám jít přece dnes v noci domů, protože se zase zatahuje. Chodím po lese již přes tři hodiny a nebýt hladového kručení v žaludku, potuloval bych se až do tmy. Beru z pařezu sluneční sběrače (nic se stejně nenabilo) a vracím se do stanu. Najím se a budu si psát a číst. Než s tím budu hotov, zšeří se pod šedivým nebem a jeden z čím dál kratších dnů pozdního léta co nevidět skončí. Ostatně už znovu začíná poprchávat. Snad půjdu v noci přeci jen raději domů.

A prší a prší bez ustání. Švanda je na tom jedině ta, že se tak děje zrovna v dnech, kdy v místním plátku vyzývá starosta obyvatelstvo k šetření pitnou vodou. Blbec je zkrátka vždy se vším pozadu, zatímco moudrý předjímá události dlouho dopředu. Já už dávno tvrdím, že léto je letos sice sušší, ale že po každém výkyvu počasí nastane vždycky vyrovnání. A je to tady! Tak kdo je z nás dvou moudrý, a kdo je blbec?

Prší a prší, až je to protivné. Ve tři v noci půjdu domů třeba v dešti. Můj stan je sice útulný a mám v něm všechno, co nutně potřebuji, to jest jídlo, pití, četbu i hudbu, ale nedá-li se jít ven, málem ani na záchod, aniž bys zmoknul, a jsou-li noci čím dál delší a delší, pak je lepší být doma, tam hezky v pohodlí vyčkat, až les i stan oschnou, a sbalit to tady už pro letošek. Radši dřív než pozdě.

Úterý 4. září 53

Minule jsem se po čtyřech dnech strávených doma vracel do lesa pro velkou změnu počasí z horkého a suchého na chladnější a vlhčí, jako kdyby po čtyřiceti dnech, ale dnes, po pouhých dvou dnech, si připadám starší o celý jeden rok. Čím je to zapříčiněno? Inu, přece tím, že včera jsem měl narozeniny a je mi o rok víc: už třiapadesát.

Třiapadesát... Utíká to. A důvod k bujaré oslavě to není. Slavil bych jedině to, kdyby mi roky ubývaly nebo kdyby mi alespoň neúprosný čas neuplýval a zastavil se na věky. Kdybych svá léta nepočítal – někdy je totiž musím spočítat, abych si připomněl, jak jsem skutečně stár – a kdybych nepozoroval změněné chování ostatních lidí ke mně, kdy mne zdvořile zdraví a vykají mi i osoby na pohled starší než jsem já, ačkoli jsou ve skutečnosti třebas stejně staré jako já nebo i mladší, připadal bych si stále jako kluk, jako mladíček, který sotva včera začal teprv obývat lesy a psát o tom poutavé a moudré knížky. Postupné, ponenáhlé projevy stárnutí, projevující se v tváři, při každodenním pohledu do zrcadla nerozpoznáš a nevnímáš. Že nezadržitelně stárneš, poznáš leda srovnáváním se starými fotografiemi. Pádící běh života ale nejnemilosrdněji dokládají tvoji blízcí: vzrůst a dospívání dětí (jež naštěstí nemám) a u mne hlavně čím dál víc stárnoucí a chřadnoucí rodiče. Na nich, na starých svých roditelích, teprve vidím, jak zhoubně podpisuje se nelítostný čas na smrtelných bytostech, jež mu podléhají, a jak krutě jednou naloží i se mnou. Když bylo tátovi tolik let, kolik je nyní mně, kroutil jsem tehdy ještě druhý rok na vojně – bylo mi nádherných dvacet, necelých jednadvacet let, a život se přede mnou dosud otvíral jako okénko do rozkvetlé jarní zahrádky. Táta a máma mi připadali mladí, nestárnoucí, stále plní sil a nezničitelní. Vůbec jsem se o ně nemusil starat – byli jakoby věční, až to bylo kolikrát protivné a nesnesitelné – a oni se tolik nestarali o mne, lépe řečeno nelpěli na mně tolik, jako teď, když zestárli. Není to tak dávno, když jsme byli mladí; ještě si to živě pamatuji, jako by to bylo včera. A pozítří už budeš také starý a život se začne rovněž i za tebou zavírat se skřípěním rozvrzaných veřejí. Teprve na zestárlých rodičích si naplno uvědomíš, jak o překot utíká čas, vyměřující naše krátké životy. Ne, ne, narozeniny se u nás neoslavují.

O rok starší vyrážím jako zamlada zvlhlými nočními předměstími do lesa. Pokolikáté se ubírám touto cestou! Prošel jsem jí snad tisíckrát, mnohem víc než tisíckrát! Je půl čtvrté ráno, zataženo po dešti a nikde ani noha. Nejezdí ani žádná vozidla! Je totiž konečně po těch hrozných prázdninách a to tedy znamená, že ty vozy a ti lidé, kteří mne rozčilovali pletouce se mi pod nohy, vůbec nejezdili nikam do práce nebo za něčím důležitým, nýbrž se projížděli zřejmě jen tak pro zábavu, z nudy a z nedostatku něčeho lepšího a smysluplnějšího. Ještě že už je těm nesmyslným prázdninám konec.

Potkal jsem jen jednu ropuchu; což je málo oproti předvčerejšku, kdy jsem šel opačně z lesa domů a potkal ropuch na cestě celkem pět. Do jedné z nich jsem potmě nechtěně vrazil nohou, ale dobře to dopadlo: nic se jí nestalo. Dnes jsem viděl jen jednu, možná také zčásti proto, že jsem radši nadohled k lidmi obydlené samotě zhasil svou svítilnu, protože se tam svítilo a mohl by mne někdo zpozorovat. Asi jenom zapomněli zhasnout. Opatrnosti však nikdy není dost; nikdo mne nesmí vidět, nikdo ani nesmí mít tušení, že tu ve tmě jsem a žiji v lese pod svícnem lidských příbytků!
Ráno je zataženo, vlhko, nevlídno, ale nikterak chladno. Rozhlížím se po své útulné lesní zahrádce. Je tady hezky. Pozoruji červenku, která poletuje z větve na větev, až proletěla kolem mne. Balit se na zimu (nebo na podzim) zatím rozhodně nemíním. Možná začnu chodit do lesa kvůli dloužícím se nocím jenom na jeden až dva dny, ale těch příležitostí pro poklidná rozjímání v tichu pustého lesa se jen tak brzy nevzdám. Nesbalím zbytečně brzy svůj stan, v jehož předsíňce právě cosi zobají dvě roztomilé sýkorky. Těžko se mi budou opouštět tyto malé skromné radosti, jež mi může poskytnout jen les.

Ten Komenský ale byl „nenávistný xenofob“, jak by jej asi nazvali ti úchylní kazisvěti, kteří dnes vládnou! V četbě jeho „Bludiště“ jsem dospěl k sedmnácté hlavě, kde účtuje s různými náboženstvími, také s islámem. „Mahometany“ přirovnává ke krtkům, kteří se stále hrabou v zemi, šíříce víru svou „šavlováním“ a násilím vůbec. Chudáci krtci – ti to zase schytali! Ti dnešní zaprodaní lháři, kteří se u nás snaží podporovat mohamedánství, by tuhle protiislámskou kapitolu nejspíš vzteky vytrhli a upálili, kdyby o ní vůbec věděli, znali ji a četli. Ale oni naštěstí nebo spíš naneštěstí nic takového nečtou. K těm svým lžím to ani nepotřebují. Oni potřebují leda to, aby ostatní lidé nic pravdivého nečetli. Lháři zatracení. Pobavil mne projev jednoho z nich, takto vysoce postaveného činovníka, v němž se mezi řečí a nikým jiným kromě mne nepovšimnut prořekl, že se budeme musit naučit říkat si pravdu. No to je zábavné: tak oni se teprve budou učit říkat pravdu! Po všech těch letech jejich hrůzovlády se teprve nyní hodlají učit mluvit pravdu, ať už to v jejich podání znamená cokoliv! A jak a kdo je potom naučil lhát? To se učit nemusejí, to jim jde samo na výbornou. Ne, toto nebylo jen tak nějaké bezvýznamné uřeknutí; to bylo přiznání! Přiznání toho, že člověku, úplně každému člověku, je umění lhát naprosto vrozeno, zatímco říkat si pravdu se musí teprve učit! Prohlásil to mimochodem jmenovitě slovenský president Kiska, ale na jméně v tomto případě vůbec nezáleží, poněvadž by totéž mohl říci kterýkoli jiný člověk, třeba jeho příznivec, třeba jeho odpůrce, protože lžou všichni, ti i oni, jedna i druhá strana; všichni lidé se rodí jako lháři a mluvit pravdu se musejí teprve – naučit.

Odpoledne se zvedl vichr a přihnal prudkou bouři s vydatným deštěm. Již dlouho předtím se ta bouřka ohlašovala vzdáleným hromováním, ale pak pročísl katící se nebe tak nečekaný ostrý blesk, že jsem se až lekl. Bouře stála přímo nad námi a zlekala mne ještě jednou hromskou ránou jako vypálenou z děla. To už jsem byl v suchu pod střechou a bouře rychle postupovala dál ztrácejíc se. Zanedlouho poté ustal i déšť a vykouklo sluníčko. Kape již jen s větví.

To bylo pořád řečí o suchu a o nedostatku vody – a kdo si teď na to ještě vzpomene! Jedině nějaká hloupá mysl, která se točí dál jako kolovrátek, a na věčnou proměnlivost všech věcí, docházejících vyrovnání, nemyslí, zatímco mysl přírodníka zůstává za všech okolností klidná a vyrovnaná jako hladina podzemních vod. Ani hluboká mysl mudrcova, ani zásoba hlubinných vod se jen tak nevyčerpají a nevyschnou. Důvěřuješ-li přírodě, nezklameš se v ní; důvěřuješ-li však člověku, zklameš se v něm vždy.

Jdu se projít, dokud je hezky a dokud je světlo; počasí je nejisté, prší příliš často a stmívá se brzo. Vylezl jsem tedy po dešti jako slepýš a jednoho jsem u východu z mé skrýše hned také potkal. Nehýbal se, zaujav vyčkávací polohu, já jej ohleduplně překročil a šel jsem se ohřát na prosluněný palouček. Sluníčko zde příjemně hřeje do zad, i kmeny okolních jedlí a bříz, jichž se dotýkám, jsou na omak teplounké. Na obzoru už se ale zase blíží černá mračna, která co nevidět sluníčko zacloní a možná se z nich vyřine i další vláha. Zbytková voda po posledním dešti ještě stále kape s větví mně na lebku a za krk, proto si přetahuji přes hlavu kapuci a kráčím dál. Lesní půda už dávno nešustí při chůzi suchem jako vích; teď je naopak nasáklá a změklá dešťovou vodou a mé kročeje jsou na ní neslyšné. Proto jsem mohl dojít až k překvapené veverce, která na mne zírá z blízkého stromu.

Začalo znovu pršet. Byla to sice jen krátká přeháňka, ale už jsem díky ní zase zpátky na své lesní zahrádce, jsem unaven a sednul bych si rád, mám hlad a chce se mi spát. Za hodinu bude stejně slunce zapadat a šero už je teď. Sednu si ještě chvilku na okraji svého vyvýšeného ostrůvku, na němž stojí můj stan, a hledě v zahloubání do lesního neurčita, rozloučím se s dnešním dnem, který brzy skončí a který se již nikdy nevrátí. „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít...“ zpívá se. Ne, to ne. Žít stojí za to pro všechny dny, které jsem kdy šťasten a svoboden prožil, prožívám a ještě prožiji v lese, ne jen pro ten dnešní den!

Středa 5. září 53

Noc byla jasná, studená a dlouhá. Vyspal jsem se dobře, a proto hned ráno vycházím na krátkou procházku. Na bezoblačném nebi svítí sluníčko, já se hřeji v jeho šikmých ranních paprscích, vystavuji jim na plochém kameni i desky slunečních sběračů, všude se třpytí orosené závoje pavučin, ozývají se lejsci vysoko v korunách stromů, kolem prolétla sršeň, pilná včelka našla žluté květy jestřábníku a dvě veverky si rozpustile hrají na honěnou a na schovávanou. Je tady hezky. Pusto a liduprázdno. Haranti sedí touhle dobou ve škole a já se mohu bez obav procházet po ranním lese. Ty dva dny pobytu tady mi přesně vyhovují. První den se pořádně vyspím a druhý den se mohu od rána do večera toulat. Třetí den už by byl vzhledem k současným dlouhým nocím příliš nudný – a většinou se ještě navíc zkazí počasí. Dva dny naplno prožité v lese mně plně vyhovují. Třetí den se mohu doma věnovat starým a nemocným rodičům a správě mých počítačových stránek, ježto v lese nemám přístup k síti. Nejvýhodnější životní rozvrh. Dokud se netřesu zimou v zimním kabátku, není důvod opouštět útulný les.

Trochu jsem si odpočinul ve stanu, chvilku pospal a v poledne se jdu podívat na stav nabíjení. Sluníčko se činí – o jeden dílek přibylo. Zatoulal jsem se při té příležitosti k mému oblíbenému pahorku na kraji lužního lesa. Tady se krásně rozjímá. Dovádějí tu ve dvojicích různí ptáčci, jako strakapoudi a sýkorky lužní, úplně jako na jaře. Počasí by tomu ostatně dost odpovídalo. Je dokonce takové teplo, že jsem se svlékl do půl těla, hledaje vhodnější umístění pro sluneční sběrače, abych je měl blíž a víc pod dozorem. Nakonec jsem je položil na sluníčko v poválené vysoké trávě nedaleko od stanu, kde jsem se někdy opalovával a kde bych se mohl dnes opalovat zase, kdyby půda nebyla tak vlhká. Ani posadit se nikde kvůli tomu nedá. Proto jsem si vlezl zpátky do stanu. Hned jsem se podíval, kolik je hodin, abych zjistil, jak dlouho jsem byl venku. Překvapilo mne, že mezitím uběhly tři hodiny. Utíká to. Alespoň však dbám na to, abych co nejvíc využil bílého dne k pomalým procházkám, ke klidným potulkám a k tichému rozjímání. Večerní šera teď přicházívají dřív než dřív. Zatím si budu ve stanu číst. V četbě mé knihy jsem dospěl k Rozhovoru mezi světem a právě narozeným dítětem. Jsem zvědavý, zda dočtu v lese tu knihu až do konce. Zbývá zhruba sto padesát stránek.

Při večerní procházce – slunce již zapadlo – jsem vyšel z lesa, abych se prošel kousek po louce. Právě v tom okamžiku vycházela z téhož lesa i mladá srnka. Najednou jsme stáli na té louce dva: já a srnka. Podívala se na mne... Nic. Stál jsem bez hnutí, takže mne asi přehlédla. Hlídala si hlavně protilehlou stranu směrem k Hloušovu rybníku, kde je zřejmě navyklá vídat lidi. Mne si nevšímala. Ale prozradit jsem se nakonec musil, to byla jen otázka, zda zachovám svou nehybnost, což jsem dlouho nevydržel, protože mi do obličeje nalétávali obtížní kloši. Srnka zbystřila a zkoumala mne všemi svými napjatými smysly. Dokonce přicházela zvědava blíž a blíž. Pak ve mně přece rozpoznala člověka a dala se nejprve na pomalý ústup zpátky do lesa, až do něj nakonec jaksi zvesela odskákala.

Krásný zážitek. Další krásný zážitek, jejž jsem zažil s tímto plachým lesním tvorem. Loučím se s lesem doufaje, že se do něj brzy vrátím a že v něm zažiji ještě mnoho takových krásných dobrodružství.

Pátek 7. září 53

Jasnou studenou nocí spěchám pod hvězdami k lesu. K chvatnému tomu kroku ponouká mne jednak touha po svobodě, jednak chladný vzduch. Zahřál jsem se až stoupaje na Šibeniční vrch. V mém srnčím lese vítá mne na nebi srpeček vycházejícího měsíce, po straně neviditelný šelest kopýtek, probuzených mým příchodem, a na mé lesní zahrádce trčící parůžky postavené na pařezu coby domovní znamení. Konečně jsem zase tu a můžeme si všichni znovu lehnout.

Ráno je stále studené, ač sluníčko již svítí, a tak se choulím do spacáku a spím dál. Trvá stále déle a déle, než se čím dál kratší dny po dlouhých nocích proteplí. Nejradši už bych to tu kvůli tomu pro letošek zabalil, ale dny jsou stále ještě hezky teplé, čehož by mi bylo líto se jich vzdát. Včera odpoledne, když jsme s tátou seděli v lodžii, pražilo tak slunce, že jsme brzy musili jít odtud. Těchto dosud teplých letních dnů by mi ostávaje doma bylo líto, a proto rád přetrpím chladná jitra a dlouhé studené noci. Pro mne není jiná možnost, neboť už dávno nejsem jako ostatní lidé, kteří být na mém místě by šli klidně a pohodlně do lesa až o rušném dopoledni a na noc by se vraceli opět rušnými a přelidněnými předměstími domů. Tahle zdánlivě pohodlnější možnost je mi ovšem odňata právě pro ten denní městský ruch a pro tu přelidněnost, která vylučuje všechen klid a pohodlí. Tohle už znám, neboť jsem si to mnohokrát vyzkoušel. Bylo to hrozné. Já ty lidi opravdu nesnáším.

A tak se dál musím krást ven do svobodných lesů jen za nejhlubších studených nocí, kdy lidé spí, a v tentýž čas se odtud zase vracet domů, dokud jsou dny teplé a les přívětivý a pohostinný – přívětivější a pohostinnější než lidská zběsilost, tlačenice a zácpa.

Spím v lese dlouho a spokojeně až do odpoledne. Kromě několika ranních výbuchů z nedaleké továrny mne dnes nic neruší, je krásné ticho, klid a pohoda. Připomíná to tu krásnou barokní hudbu od Jana Dismase Zelenky, kterou jsem si koupil k narozeninám. I mámě se líbila. Říkala, že se příjemně poslouchá a že by se při ní krásně spalo. Přesně moje řeč; přesně jako v lese.

Jan Dismas Zelenka, jehož vynikající triosonáty (skvěle nahrané Ensemblem Berlin Prag) jsem si za tři sta korun stáhl z vydavatelství Supraphon rovnou do počítače, byl náš český skladatel působící na drážďanském dvoře, tvůrce neobyčejně nadaný a hudebně plodný, přirovnávaný znalci k slavnějšímu Johannu Sebastianu Bachovi, ale s naší ryze českou, slovanskou zpěvností – ostatně tvrdím, že i všichni slavní němečtí skladatelé byli tehdy ovlivněni tímto českoslovanským vzorem – a přitom byl a je málo doceněný, skoro neznámý, nezachovala se například ani žádná jeho podobizna. Ovšem pro mne je taková hudba šťastně nalezeným klenotem. Zelenkova hudba tiše, zpěvně a nenásilně plyne jako čas trávený v tichém a liduprázdném lese. Tam i zde se ozývají uklidňující zpěvy, které konejší duši a ukolébávají až k spánku. A ty pojednou nevíš, zdali je to jen slastný sen anebo ten pravý způsob žití.

Dosyta vyspán, opásán nožem, coby vhodným doplňkem správného muže, zamykám stan a jdu se projít. Opásanost, rusky opásnosť, znamená nebezpečí. Až se budu cítit bezpečný, opasek s nožem odepnu. Od té doby, co zprovoznili silnici a vydláždili průsek do východního okraje lesa, kudy pronikají lidé se psy, procházím se nejraději v jižní části lesa. Pohybuji se pomalu, nehlučně, často se zastavuji, rozhlížím, naslouchám, dotýkám se stromů a prohlížím si je, jakož i své okolí. Připadám si spíš jako nějaké divoké lesní zvířátko než jako cizí městský člověk, který sem vlastně nepatří. Ale můžeme vskutku nepatřit tam, kde nejlépe je nám? Tolik zvířecích vlastností a způsobů jsem odkoukal od svých nynějších lesních spoluobyvatelů a bezděčně je napodobil, že už ani nevím, čím jsem; ale člověkem přitom určitě ne. Ani zvíře, ani člověk, napůl srnec, napůl muž – jaké jiné jméno si mám dát, ne-li právě srnčí muž?

Jednu mně příbuznou srnku jsem nechtěně vyplašil. Spala ve vysoké trávě, kde jsem zahlédl již jen její pružný hřbet, skokem běžící schovat se dál do nitra lužního lesa. Dřepl jsem si na svůj vyvýšený pahorek a oddal se tam sněním. Znenadání se přímo přede mnou zjevila malá roztomilá veveruška. To je milá návštěva! Copak mi, skřítku, povíš? Ale skřítek neřekl nic a brzy pospíchal pryč. Já jsem se za chvíli také zvedl.

Dál se toulám jako svobodné zvíře lesem po svých vlastních tajných cestičkách, až jsem se nakonec uvelebil na paloučku, zády pohodlně opřen o široký kmen mohutného smrku. Půda již vyschla, takže mohu dlouho sedět na zemi a rozjímat. I tudy běhají veverky, tito rozverní lesní skřítkové, pokaždé jiné; jedna je menší, druhá větší, třetí má kožíšek tmavší, další světlejší – ale všecky běží stejnou dráhou po padlém kmeni, zvědavě mne okukujíce a zezadu se mně vyhýbajíce. Je to milé oživení, milá společnost. Létá tu černý kos i černý datel se vysokým táhlým zvoláním náhle ozval.

Hezky je tu, živo a přitom klid. Takový poklidný ruch dole u lidí nevládne. Tam ruch skutečně ruší člověka, jenž je málo lidský, a vyhání jej pryč od lidí, ven do opravdového života, do volné přírody, do skrýše hlubokých lesů.

Vracím se do stanu jen na malou svačinku. Právě přes můj ostrůvek protahují sýkorky. Hlad nehlad, ani tuhle podívanou na čiperné ptáčky, kteří se nebojí se ke mně přiblížit, si nenechám ujít! Jakáž krása. Dnes je v lese obzvlášť milo. Najím se a půjdu večer ještě jednou ven. Nekončí dosud tento den.

Jenomže večer se rychle stmívá a na žádnou delší procházku už není čas. Prošel jsem se jen kousek tam – a zpátky už jsem šel potmě. Dřepl jsem si nakonec na obvyklé místečko pod borovicí na kraji lesa a pole. Zanedlouho vyšla z bočního lesíka na pole srnka. Seděl jsem nehybně a potichu, takže mne nerozeznala. Já ji málem také ne, ačkoli se ocitla blízko přímo proti mně. V tom příšeří se jevila jako luzný stín a já byl pro ni také pouhým přeludem. Tak, a teď neodejdu! Ona rovněž neodchází.

Když už jsem ji v houstnoucí tmě sotva rozeznával, chtěl jsem nepozorovaně odejít, a tak jsem se v podřepu začal pomaloučku potichoučku přesunovat do lesa. Marně! Srnka mne i v té tmě zpozorovala a utekla zpátky do lesíka.

To jsou dobrodružství! Zítra znova nashledanou!

Sobota 8. září 53

Noc byla nekonečně dlouhá, ale docela teplá. Aspoň kdybych mohl pro ukrácení té dlouhé noci poslouchat hudbu, třeba toho nového Zelenku; jenže píši-li deník a čtu Komenského, má můj kapesní počítač velkou spotřebu síly, a tak s ní musím šetřit. Nedostačuje mým potřebám ani sluneční nabíječka. Slunce již obíhá nízko a nemá tolik síly jako dřív a je-li zamračeno, nenabíjí skoro vůbec. Potřeboval bych ty přístroje dva. Opravdu, to není tak špatný nápad! Asi si pořídím další nabíječku, a to ještě letos! Objednám si ji přes počítač a do týdne ji mohu mít doma.

Od slunce východu chodím po lese, hledaje nejlepší a nejslunnější umístění pro své sběrače. Zároveň se vyhřívám i já sám. Vyzkoušel jsem několik výslunných míst v lese, ale všechna měla tu nevýhodu, že nevydrží dlouho na slunci a brzy je zastíní okolní stromy.

Až jsem došel k holému poli mezi lesy. „No, tady by to bylo nejlepší!“ napadlo mi zpola nevážně, ale myšlenka mne už neopustila. Slunce tu svítí celý den od rána až do večera! Jenomže je to pole, příliš otevřená a snadno přístupná plocha. Navíc na pole může vjet zemědělský stroj a něco na něm dělat: orat, vláčet, stříkat močůvku, rozhazovat hnůj a podobně. Bylo by to hodně ztřeštěné a neobvyklé řešení, ale mohu to zkusit. Nezvyklá řešení jsou nejlepší. Nezvyklá řešení, to je něco pro mne; s těmi mám dost dobrých zkušeností; celý můj život je jedno velké „nezvyklé řešení“. Je to šílené, ale kdybych položil sluneční sběrače někam doprostřed pole na ty velké kameny, kterým se všechny stroje vyhýbají, nemusilo by to být špatné!

A jak jsem se uradil, tak jsem i vykonal. Pořádně jsem se rozhlédl, aby mne nikdo neviděl, a přístroj jsem položil na velký kámen uprostřed holého prosluněného pole. Vzhlédl jsem k jasnému nebi: vypadá to dobře; tady slunce nezapadne za žádné stromy po celý den. I já se sem mohu chodit po ránu vyhřívat: na kraji pole a lesa svítí sluníčko od samého rána. Člověk se uprostřed pustého pole téměř jistě nebude procházet a vjede-li náhodou na pole nějaký stroj, uslyším jej v nedalekém stanu a mohu rychle přiběhnout přístroj sebrat, dřív než k němu dojede – většinou totiž stroje zahajují práci na poli po jeho obvodě a do středu se dostávají až naposled, jak jsem si všiml. Jsem přesvědčen, že je to naprosto skvělý nápad a bezchybné, byť dost šílené řešení, a že to dobře dopadne. Jsem zvědav, jak budu spokojen na konci dne.

Úkol je tedy vyřešen a teď se mohu oddat bezmyšlenkovitému rozjímání na paloučku vprostřed tichého, avšak živého lesa, kde dovádějí ptáčci a běhají veverky. Škoda jen jednoho mrtvého rejska, který se té všeobecné živosti už nemůže zúčastnit. Ale jemu je již stejně všecko jedno: nežije, nic nevnímá, nic necítí, nic ho netrápí – a to je lepší než celý život i celá smrt dohromady. Zvláštní; ale bylo by to vskutku zvláštní bytí, jehož by se netýkal ani život, ani smrt. Myslím, že zrovna k takovémuto zvláštnímu způsobu bytí směřuje každý moudrý muž.

Po obědě jsem si ve stanu krátce zdříml a pak jsem se chvilku naboso procházel pěšinkami po mé lesní zahrádce. Jé, to už jsem dlouho nedělal! Snad by se dalo i opalovat, ale mezitím přibylo od rána na obloze mraků a pod nimi je příliš chladno na svlečení se donaha. I bosé nohy brzy zebou, a tak se vracím do stanu si číst. Zvenku pronikají do lesa různé vzdáleností tlumené lidské zvuky, svědčící o neutuchající a neklidné lidské činnosti. Slyšet jsou hlasy lidí, travní sekačky a křovinořezy, bouchání, tlučení a ostré rány, podobné výstřelům či výbuchům. A to je volná sobota, den, kdy je možno odpočívat, vzdělávat se a přemýšlet nad dosavadním životem! Lidé si však nedají pokoj od práce a od všelikého povykování ani ve svátek. Ve všední den stíhačky a výbuchy, na konci týdne sekačky a dělbuchy. Sběř, zpovykaná, hlučná sběř jsou lidé. Naštěstí tam s nimi nejsem. V tento den, přesně před sedmadvaceti lety, jsem v Plivanci na rozloučenou slavnostně vyhlásil nezávislý stát Misantropie. Jeho území se nyní nachází na kousku zanedbaného lesa, kde místo pěstěných smrků převládají divoce rostoucí břízky a kde jsem svrchovaným pánem jen já a ostatní svobodná zvířata. Nenávidím ten zběsilý lidský svět tam venku za mými neprostupnými hranicemi!

Na podvečerní procházku vycházím dřív, abych se stihl pořádně projít ještě za světla – stmívá se brzy. Nejvíc jsem samozřejmě zvědav, jak se uprostřed pole nabíjí sluneční sběrače. Článek svítí zeleným světélkem – nabito. Sláva, účinkuje to! A sluníčko dosud nezapadlo! To byl ode mne vynikající nápad s tím polem! Nejodvážnější řešení jsou nejúčinnější. Pohonu pro můj kapesní počítač bude na dnešní noc dost a zítra síla slunečního záření dobije článek naplno zas. Poslechnu si nové krásné skladby od Jana Dismase Zelenky a budu si moci i číst své Sentence o lidském smradu – ty budou vonět!
V klidu a pohodě jsem se prošel po všech svých tajných cestičkách. Slunce se již rdí nízko nad západním obzorem. Pojednou jsem uslyšel nepříjemné zvuky pro můj mrzutý sluch – lidské hlasy! Stojím a naslouchám... Nic. Jdu dál – a znovu! Opět pozorně naslouchám, rozhlížeje se z pařezu, co to, odkud to... Zase nic. Teď pouze cosi zašustilo ve vysoké trávě, něco nelidského se v ní zavlnilo, vyběhlo to z ní do hlubin lesa a za tím v závěsu parůžkatý srnec, pronásledující zřejmě v milostném zápalu srnku.

Ech, to jsem si oddychl! Lidské hlasy ustaly. Už jsem je neslyšel. Nejspíš někdo daleko za lesem řval tak hlasitě, že se zdálo, že je to blízko. Otřesné. Jen si zkuste představit ten otřesný účinek, jaký má takový lidský řev na tichého srnčího muže, který po tři dny nevyřkne ani jedno slovo! Někteří lidé řvou tak nemožně... anebo buďme přesní: většina lidí řve tak nemožně a tak otřesným nezpůsobem, že se plaším já i celý les, a přitom jsou ti nesnesitelní uřvanci ještě daleko a naštěstí vůbec ani nepojali ten zhoubný úmysl vkročit na posvátnou půdu našich divokých útočišť, skrýší a pelíšků. A kéž to tak zůstane navždy!

Neděle 9. září 53

Svátek má Cernunnos. Je to tak, i když nevím, proč právě tento den určili staří Keltoslované jako sváteční pro tu podivnou, bájnou, obojakou, divokou lesní bytost, jíž říkali původně Srnonoš. Snad zde hraje určitou úlohu kouzelné číslo devět – devátý den v devátém měsíci září, v kterém kvete posvátný divoký vřes, který je stejně skromný a nenápadný jako divý srnčí muž, půl srnce a půl člověka. Od mých narozenin dělí tento den pouhých šest dnů, to znamená, že jsem se i narodil v znamení srnonoše; jen souhvězdí po něm nepojmenovali, i když Keltové možná ano; kdo ví, jak oni nazývali Oriona, který v září vystupuje na noční nebe, a jestli to nebyl původně spíš srnec a ne lovec.

Vyspal jsem se do růžova – do růžového jitra – a první mé kroky míří k prosluněnému již holému poli, kde budou i dnes sběrače střádat novou sílu pro můj kapesní počítač. Za nekonečně dlouhou noc jsem vyplácal veškeru sílu naplno nabitého článku na psaní deníčku a na poslech vynikající hudby českého skladatele Jana Dismase Zelenky i jiné. Nejen co se týče českého jazyka, české země a českých lesů, ale i v hudbě zůstávám věren všemu českému, i ve výběru hudby jsem správným českoslovanským vlastencem. Vždyť kdo je pravým vlastencem? Ten, kdo chrání, brání a oblibuje, co je mu nejbližší – to je, myslím, to správné a nejpřirozenější vlastenectví. Nepřirozené, a tudíž i zvrácené, je naopak chránit, bránit a oblibovat všechno cizí, vzdálené, ba nejcizejší a nejvzdálenější, jako jsou jiná lidská plemena, cizácké pronárody, nejvzdálenější země, jejich nepřirozené zlozvyky a protipřírodní náboženství. Naším a mým prvotním náboženstvím byla a je víra v přírodu; jejími zákony se řídíme, na ni s důvěrou spoléháme, jako dítě – dítě přírody – s důvěrou lne ke své matičce. Všechna ostatní cizácká náboženství jsou pro nás nepřirozená a zvrhlá, a jako taková je prudce odmítáme, je odvrhujeme a jimi opovrhujeme. I kdyby nám ti zvrácení zvrhlíci ukázali a dokázali Boha na nedohledných nebesích, naší jedinou a pravou bohyní nikdy nepřestane být bezbožná paní Příroda zde na zemi; ta je nám nejbližší, tu chráníme a bráníme a oblibujeme; i v tom se projevujeme jako věrní rodáci a neotřesitelní vlastenci. Věrni zemi, věrni vlasti, věrni přírodě a lesům zůstaneme!

Ohřál jsem se na sluníčku, prošel jsem se a zalezl zpátky do stanu. Čtu si a odpočívám. Lejsci tiše jednotvárně pípají a mne tím uspávají. V lese panuje klid nedělního a zvlášť pro mne svátečního dopoledne. Lidští běsi zkrátka ještě vyspávají opici, tím to je.

Po jedné hodině popolední jdu na další procházku. Sběrače zatím nabity nejsou. Vznášejí se nad nimi dvě krhavé volavky. Jenom aby mi je neodnesly! Seberu je až k večeru, až slunce zapadne; ještě je vysoko, i když je často zahalují bílá oblaka. Kvůli tomu půjde dnes nabíjení pomaleji. Chce to mít prostě takové přístroje dva.

Vracím se opět do stanu, abych si odpočal. Je šestnáct hodin. Poslední den před zítřejším sestupem do jámy lidové ubíhá poklidně a pomalu. Bál jsem se, že budu o hladu, neboť chléb jsem již snědl, ale naštěstí mám s sebou ještě různé čistě rostlinné, syrové a přirozeně sladké tyčinky, označené jako „nadjídlo“. Ty jsou při své titěrnosti tak syté a plné živin, že s nimi v pohodě vystačím, až se divím, jak. Rostlinná strava je vůbec sama o sobě nadjídlo, to vím už dávno, zdraví a duchu prospěšná. Také díky ní jsem tím, kým jsem; a naopak díky tomu, jaký jsem, jím právě tuto a ne jinou nadlidskou stravu. Nadjídlo pro nadčlověka – tohle heslo se mi líbí!

Navečer vycházím na poslední dnešní pochůzku. Chtěl jsem vstoupit na pole a sebrat tam nabíječku, když vtom vidím vcházet na ně z postranního lesa srnku. Zůstal jsem bez hnutí stát a díval se, co se bude dít dál. Za chvíli to zašustilo ve vysoké trávě na okraji lesa a pole podruhé a vyšel odtud srnec. Také mne nezpozoroval. Tak, a teď tu nabíječku neseberu, jinak bych ta dvě plachá zvířata zahnal a přišel bych o podívanou! Na poli se v dálce objevila další srnka. Výborně! První srnka mezitím došla až daleko doprostřed pole a srnec po delším váhání zamířil za ní. Jenom aby nepodupal rozevřené desky sběračů! Míří přímo k nim! Zanedlouho se připojil k srnce, a to je pro můj slabý zrak už příliš daleko. Stmívá se a nezbývá než jít na pole pro nabíječku. Po několika krocích jsem byl odhalen a všechna tři plachá stvoření utekla do lesa. Sběrače jsou celkem uspokojivě nabity sluneční silou, což je skvělé, ale zároveň vidím jednu z nevýhod této otevřené polohy: desky jsou poškrábané jakýmisi šmouhami, jako když na ně dupnul kopýtkem srnec. Desky jsou sice tvrdé, ale také asi nevydrží všecko. Nic se jim naštěstí nestalo; poškozeny nejsou. Protentokrát. Druhou nevýhodou je naproti stojící myslivecká kazatelna, která mne pochopitelně velmi zneklidňuje. Nikdy si nejsem zcela jist, zda v ní nesedí bouchal s puškou a nepozoruje mne. Budu musit vymyslit něco jiného.

Zatím se setmělo a já musím spěchat do skrýše, poněvadž nemám po ruce svítilnu. Překročil jsem v lesní trávě ukrytého slepýše a jdu se ještě podívat k druhému poli. I tam paběrkují nějací dva srnci. Z přítmí lesa raději ani nevystupuji, abych je zbytečně neplašil, a mířím rovnou do stanu. Právě včas, mou milou lesní zahrádku již zahaluje tma. Loučím se na jeden den nutných nákupů se zahrádkou, s lesem a se srnkami a už teď se těším, až se všichni znovu ve zdraví shledáme.

Úterý 11. září 53

Temnou nocí vracím se liduprázdnými ulicemi do lesa. Náladu mám ale špatnou. Snad jsem měl raději zůstat doma u stolního počítače a vyřešit potíž, která se vyskytla. Dnes po půlnoci jsem zjistil, že se nemohu dostat k žádným svým celkem šesti stránkám, které jsem si založil u společnosti Google. Oznamuje mi to na každé stránce, že stránka je zakázána. U Čítárny by to nebylo poprvé, ale u všech šesti najednou? To je divné. Nedostal jsem ani žádné upozornění, výstrahu nebo vysvětlení – nic. Je to divné. Snad se jedná jen o nějakou vnitřní celkovou chybu u té společnosti. V každém případě to budu řešit až za dva dny, strávené jako obvykle v lese. Kašlu na to, kazit si kvůli nějakým počítačovým stránkám poslední krásné a teplé dny léta. Les, příroda a samota jsou mi stokrát milejší a důležitější než nějaký umělý svět počítačů a jejich nekonečně se opakující zádrhele. Před několika lety jsem úplně obnovil starou, rovněž takhle nějak zakázanou Čítárnu, a založil si novou, měl jsem s tím plno práce, ale teď už na to kašlu. Proč? Pro koho se namáhat? Ponechám si jen ty tři zbývající činné stránky, které mám u jiných poskytovatelů, tam budu dál zveřejňovat své články a spisy, a na všechno ostatní se vykašlu. Už mne to nebaví stále dokola řešit umělé zádrhele, jež jsem nezpůsobil a na něž nemám svrchovaný vliv. Kdekdo může libovolně zhatit moje mnohaleté úsilí jediným poklepáním počítačovou myší. To mne štve. Co půjde, to půjde, a co ne, na to se vykašlu. Kašlu na všecko: na počítače, na celosvětovou síť, na stránky, na lidi, na všecko. Jen na les, na volnost života v lese nekašlu. Jen tady je základ všeho; a co je nad to, není tak důležité. Jen tady v lese je ten pravý život.

Na mé skryté lesní zahrádce je klid a ticho, jen ptáčci potichu pípají, pískají a cvrlikají. Mám s sebou nové číslo časopisu My, budu si číst, dřímat, procházet se po lese a přemítat. Všechno jako dřív. Nenechám si kazit náladu žádnými odtažitými potížemi a umělými zádrheli, bez kterých se lehce obejdu a které stejně nevyřeším. Důležitý je základ; ten naštěstí mám a nikdo mi jej tak snadno nesebere, neodepře k němu přístup ani nezakáže; na něm mohu stavět, až bude stavba možná. Kašlu na všecko. Možná je v těch umělých a uměle vytvářených zádrhelích a potížích všeho druhu dokonce úmysl dostat člověka od sebe a vytrhnout jej z přírody, aby nesl dobrovolně náklad, který není jeho nákladem a který ostatní svobodné lesní tvory netíží. Ano, tak je to! Prohlédl jsem vás!

Odpoledne jsem se vydal na první procházku. Je slunečno a teplo. Suché listí a tráva šustí pod nohama. Všude samá veverka. Prosvištěl kolem mne jakýsi černý pták. Chodím a posedávám převážně v jižní části lesa v okolí oblíbeného paloučku. Pak jsem postupně přešel podél pole do střední části a blížil se k východní. To jsem ale neměl dělat! Pracují tu lesáci na tom průseku. I řekl jsem si, že se na ně zdálky podívám. Zatím jsem si sedl pod strom. Bylo slyšet jen vrčení stroje. Za chvíli jsem však zaslechl blížící se šustot. Někdo jde! Je to zvíře, nebo člověk? Vzhledem k nedalekému výskytu lesních dělníků jsem byl připraven spíš na člověka. A také že to byl člověk. Nepřítel se blíží! Rychle, tiše a nepozorovaně, jak to jen já dovedu, jsem se dal na ústup do hloubi lesa. Nepřítel za mnou. I při svém spěšném úprku jsem však stále hlídal, kudy ten muž jde. Po mých stopách nešel, nýbrž klestil si cestu lesíkem do míst, kde jsem měl vloni na jaře skrýš. Naštěstí už bydlím daleko odtud, jinak by můj úkryt objevil! Pádil jsem tajnou pěšinkou pryč a když jsem se zastavil na průzkum podruhé, nepřítele už jsem nespatřil. Zřejmě dál nešel. To mi spadl kámen ze srdce! Raději se vracím ke stanu na hlídku. Stejně už jsem se dost prošel a mám žízeň. Tady na mé zahrádce je klid. Poučka z toho zní: Zaslechneš-li jen člověka, kliď se honem odtud a ani se k němu nepřibližuj!

Druhá dnešní procházka je krátká. Poseděl jsem si v zadumání na padlém kmeni mohutného stromu, potěšil se pohledem na pasoucí se srnky na obou polích sousedících s mým srnčím lesem, z nichž to druhé, dříve sklizené, se již začíná zelenat, a za zapadlým sluníčkem zbyla jen ohnivá, oslnivá záře. Stmívá se a mně je jaksi ze všeho smutno a tesklivo. Denního světla ubývá každým dnem, léto za dva týdny skončí, lidí všude přesto neubývá, spíš naopak, a ještě mi ve zvýšené míře lezou do lesa, mám z toho pocity pronásledování, stavy úzkosti a nevolnosti, do toho teď ta rána s těmi zakázanými stránkami, doma starý, nemocný táta, který je na tom hůř a hůř... Nějak se to kazí všecko. Raději půjdu tuhle špatnou náladu zaspat. Zdravý a vydatný spánek v lůně přírody jistě utěší můj žal – jako ostatně vždy.

Středa 12. září 53

Vyspal jsem se do nádherného dne plného slunce a tepla. Zanesl jsem na pole svou sluneční nabíječku a pak jsem si sedl na palouček. Je horko. V poledne jsem se na své lesní zahrádce svlékl pěkně donaha, ustlal si v polostínu pod stromy, četl si tam a pospával. Tohle jsem dlouho nedělal! A může být, že už je to letos opravdu naposled – pročež užívejme! Trochu se mi tím zlepšila nálada, zkažená povšechně se hroutícím světem – jak se mi ještě včera zdálo. Dnes, v tomto klidném a nerušeném ústraní, uprostřed konejšivé přírody a za tohoto nádherného počasí, bledne čerň a šeď života a sluníčko maluje v mé smutné duši barevnější a jásavější obrázky. Dnes je ticho jako v neděli a má zahrádka se podobá zahradě rajské. Vyděsila mne jen malá ještěřička, jejíž plazí hlavička se znenadání zjevila na mém lesním lůžku. Lekl jsem se, že i tato rajská zahrada má svého hada, a leknutím jsem se zprudka odtáhl. Ještěrka se tím také vylekala. To veverka se mně rozmyslně vyhýbá obloukem, ale nevadí jí, že je pozorována tím podivným nahým tvorem, který tu přebývá.

Je tady hezky. Krásný horký letní den utekl jako plachý srnec. Sluníčko již zapadlo za hradbu stromů a mé lože se ocitá v chladném stínu. Zima mi přesto není a vydržel bych takhle nahý ležet pod stromy ještě dlouho. Ale musím si obléci kalhoty a tričko a sebrat na poli sluneční sběrače, než se přijdou pást srnci a podupou mi je. Nebe bylo čisté, bez jediného mráčku, článek se nabil naplno na všech sedm dílků. Odnesl jsem nabíječku do stanu a šel jsem se toulat, dokud je světlo. Na poli už jsem tou dobou zastihl první srnku, která se právě vykrádala ze svého denního lesního úkrytu na zastíněnou část pole. Hned utekla zpátky, jakmile mne spatřila. Tak i já utíkám před lidmi. Kráčím křížem krážem po lesních cestičkách a marně zadržuji neúprosně plynoucí čas. Dnes bylo zase krásně v lese. Pod starou borovicí vítám na šeřícím se nebi srpeček nového měsíce a loučím se zároveň s lesem i se srnkou, která právě vyšla na zelenající se pole. V dálce běhá po silničce nějaký vytrvalec. Doufám, že ve tři ráno bude cesta do jámy lidové volná a liduprázdná, jako byl dnes liduprázdný les.

Sobota 15. září 53

Velmi nerad vycházím do předměstských ulic právě v horečnaté noci opilců z pátku na sobotu, leč musím, nechci-li přijít o další dva volné dny v lese. Včera v noci a celý den pršelo, a tak musím jít do lesa dnes v noci. Vstal jsem kvůli tomu o hodinu později, až o půl páté, aby už všichni ožralové chrápali, ale mnoho jsem si tím stejně nepomohl. Ožraly jsem beztak viděl a navíc už tou dobou venčili lidi psy a jezdili někteří ubožáci do práce. Nemohou bez ní být ani v sobotu. Zkrátka ubožáci.

Náladu mám přesto zlepšenou, protože se ukázalo, že moje jakoby zakázané stránky se samy obnovily. Já to věděl, že ve skutečnosti je nikdo nezakázal, nýbrž že se jednalo jen o vnitřní chybu a chybné samočinné oznámení. Nejen v tomto případě je tedy lepší počkat několik dní, nestřečkovat, nečílit se a nevyvádět hned, a věci se samy nakonec ukáží v pravém světle. Držím se této zdrženlivé zásady i třebas co se týče novin, zpráv a jiných událostí. Čerstvé vypadají vždy jinak než po dvou dnech či týdnech zdrženlivého vyčkávání na to, jak se projeví doopravdy. Za tu dobu se zdržuji veškerých zbrklých činů a neuvážených slov. Za dva dny, za dva týdny nebo klidně třebas až za dva roky se k nim možná vyjádřím, pokud budou stále ještě natolik důležité, a budu v tom hodnocení pravdivější a hlubší než nejčerstvější mělké lži povrchních a nepoctivých novinářů.

Bezpečnostní prvky mých stránek nicméně zjistily na mém síťovém účtu jakousi podezřelou činnost, a tak ten účet pro jistotu znepřístupnily. Tím se zřejmě vyřadily z provozu i ty stránky. Byl jsem vyzván ke změně hesla, a účet se okamžitě otevřel. Ne tak ovšem stránky. Těm to trvalo právě nejvýš ty dva dny, které jsem v klidu a pohodě mezitím strávil v lese. Co jsou však takové dva dny proti celé věčnosti! Chybička se vloudí. Lidská chyba vládne světem. Chybují i lidé nejchytřejší, nejrozumnější a nejchápavější. Lidská chyba rozvrátí i nejspořádanější řady, řády a pořádky. Na vojně se zcela běžně, a lze říci, že i zcela přirozeně, stávalo, že nějaký voják, který přesně věděl, co je vlevo a co vpravo, udělal přesto vpravo v bok, ačkoli bylo zaveleno vlevo v bok. Lidská chyba a nedokonalost zkrátka vládne světem. Snad je to tak lepší. Kdyby totiž lidé nechybovali, byly by i jejich zlořády bezchybné a tudíž nezvratné. Takhle díky lidským chybám lze mnohé lidské chyby napravit.

Podařilo se také zjistit původce toho útoku. Darebák, který se neúspěšně pokusil prolomit mé heslo a vloupat se mně do účtu, pochází z egyptské Káhiry. Samozřejmě! Bradatý nemytý hadrník, zvaný „mahometan“, který jako krtek podrývá rozkvetlou zahradu světa, jak o tom píše Komenský, pokusil se podrýt i do mé soukromé zahrádky! Teď už chápu, proč Komenský přirovnává „mahometany“ bez bližšího vysvětlení ke krtkům! Teď se mi to tedy pěkně a názorně vysvětlilo! Před nedávnem se mi často vlamoval do přehledů návštěvnosti stránek pro změnu někdo z Paříže – až jsem musil dát celou Paříž do klatby, abych mu v tom zamezil. To byl jistě také nějaký muslim, vždyť nejen Paříž, ale celá bývalá sladká bílá Francie a celý bílý Západ černá, hnědne a je už skoro islámský!

Po vstupu do temného lesa se mi ulevilo. Tady už jsem v bezpečí a mohu se těšit na plné dva dny nerušené pohody, odpočinku a rozjímání. Vítá mne vyslankyně ropucha, která je ve svém živlu. Les je zmoklý, mokrý a kapičky deště ještě pořád skapávají s větví stromů.

Stan je zvlhlý a vlhko je i uvnitř. Dal jsem si časnou snídani a zaspal ten nepříjemný pocit z vlhkého pelíšku.

Spal jsem až do oběda, do jedné hodiny, kdy jsem objevil ve vyvýšené podlaze malou prokousnutou dírku po hrabošovi. Ten nález mně ovšem obnovenou dobrou náladu znovu pokazil. Dírka je sice malinká, ale mravenec by jí prošel i slimák by se jí protáhl, a příště může těch dírek být víc a mohou být větší, pokud se bude hraboš vracet na místo činu. Takhle mně hraboši časem sežrali již několik mých stanů. Kolik jsem jich vlastně měl...? Počítám-li dobře a na žádný jsem nezapomněl, tak celkem asi čtyři. Za šestadvacet let mého stanování dělá tedy průměrná výdrž jednoho stanu přibližně šest let. Tenhle je pátý a mám už ho třetím rokem. První stan ve tvaru písmene A, na nějž vzpomínám nejraději jako na první lásku, mi sežrali hraboši; druhý, již klenutý, mi nakonec roztrhali draví ptáci a těžký jarní sníh; třetí mi sežrali hraboši a pak ukradli vychovatelé z dětského tábora; čtvrtý mi také sežrali hraboši, a tento pátý zřejmě čeká podobný osud.

Spal jsem až do odpoledne. Sluníčko sice svítí, ale je chladno a vlhko. Tohle nemám rád. Ruce mám studené a zkřehlé jako hrábě a z nosu mi kape voda jako z kohoutku. Procházím svůj lesní okrsek a půda již nešustí suchem. To bylo lepší – když ne pro les, tedy alespoň pro mne. Připadá mi, že je úterý, a ne sobota. Snad je to tím, že minulou středu bylo v lese ticho jako v neděli a že jsem tu mimořádně také jen na dva dny. V lese vyrostlo po dešti mnoho hub, hlavně krásné červené muchomůrky. Hezké to je, ale bojím se, aby se nerozmnožili s houbami také jejich škůdci – houbaři. Zítra je neděle, nedivil bych se, kdyby mi do lesa vtrhla nějaká ta šmejdivá sebranka lidí. Možná už tady bylo nějaké lidské hovado dnes, protože se tady, dobytek, vysral. Teď abych chodil jinudy, abych se na to nemusil dívat. Radši se dívám na pasoucí se srnky na louce. Schoval jsem se na kraji lesa, ale stejně mne uviděly a utekly.

Rudé slunce pomalu zapadá za jihozápadní obzor, půlměsíc vysoko na nebi je již připraven odrážet na večerní zem jeho mdlé světlo. Je teprve sedm hodin. Navečeřím se a budu si dlouho číst a psát, než nakonec zaspím i tuto nekonečně dlouhou studenou noc.

Neděle 16. září 53

Noc byla krutá. Bylo mi zima a musil jsem se přiodít zimním kabátkem. Ani potom jsem se nemohl pořádně zahřát a noc jsem přečkal jen v polospánku. Nemohl jsem kloudně spát, ale nemohl jsem zároveň ani bdít, abych se mohl zabavit čtením nebo poslechem hudby. Na obojí bylo příliš zima. Tak si myslím, že už to tu příští týden asi zabalím.

Ráno je také chladné, ačkoli sluníčko svítí. Vstal jsem, abych donesl na pole své sluneční sběrače. Ranní procházka je příjemná a tichá liduprázdná příroda mne láká jít dál a dál, až já nevím kam. Ale mám hlad, ve stínu je stále příliš chladno a na hřejivém sluníčku mne nebaví dlouho sedět nebo stát, poněvadž mám pořád ten hlad.

Po snídani pod stanem jsem si chvilku četl časopis My a pak jsem usnul.

V jedenáct hodin mne vzbudil velmi blízký hovor lidí. Už je to tady! Černá můra poustevníkova je tady – houbaři! Vztyčil jsem se na lůžku jako polit studenou vodou! Je to ale dobré, protože můj úkryt neobjevili a vzdalují se. Vyhlédl jsem ze stanu a nízko pod stromy jsem ještě spatřil jejich vzdalující se hnáty v sytě barevných botkách. Už jsou pryč!
Obul jsem se, že se vydám na průzkum. Vtom jsem uslyšel další lidské hlasy! Tentokrát se ozývaly z jiné strany; byl to tedy někdo jiný. To je úplný vpád! Naštěstí ani tihle šmejdi mne nenašli. Bloumali v lese přiléhajícím k poli. Napadlo mi, co aby tak chtěli přejít přes pole k protějšímu lesu a objevili na tom poli mé sběrače. Radši je půjdu sebrat, než je někdo ukradne. Dnes tu bude rušno, jak je vidět. Jenomže jak se k té nabíječce dostat? Ti šmejdi houbařští šmejdí zrovna v tom lese, kudy se jde k poli! Nezbývá než počkat, až zmizí, a naslouchat každému šustnutí. Jenomže není nic slyšet, protože právě přelétá hlučná stíhačka – v neděli! Snad i ona dnes stíhá nikoli nepřátelské letouny, nýbrž houby na zemi! Co se dnes děje, to je úplný vpád šílených nenažranců jménem houbaři! To nemá obdoby! Mohu si jen blahopřát, že jsem letos umístil stan tak dokonale skrytě, že aby jej člověk objevil, musil by z pěšinky ostře odbočit do protisměru, což zatím žádný vetřelec neudělal. Dobře tak! Všem dnům však není konec a také ještě dnes odpoledne to bude jistě napínavé. Až do večera budu jako na jehlách.

Když lidé zmizeli a rozhostilo se opět ticho, oživené jen pípáním a švitořením ptáčků, došel jsem si v klidu a pro jistotu doprostřed pole pro sběrače. Článek je beztak již téměř nabit. Dobije se pod mým dozorem na mém oblíbeném paloučku, který bývá okolo poledne dočasně osvětlen sluncem. Zároveň se zde příjemně sedí buď na patách, nebo na padlém kmeni, když ne rovnou na holé zemi, je-li lesní půda stále příliš vlhká po deštích.

Nakonec z toho všeho pozdvižení pro mne nenastala žádná škoda a krásně jsem se prošel lesem. Trochu dobrodružná procházka.

Vlezl jsem si do stanu, zalepil dírku po hraboši samolepkou z rostlinné pomazánky a četl si tam v znovunastoleném klidu a pohodě.

Ale brzy nato došlo na má slova a opět jsem uslyšel lidské hlasy. Já to říkal – další houbařská výprava! Je patnáct hodin a už jsou tu zas! Ještě že nezavřou ty svoje tlamy nenažrané ukecané a vím aspoň, kde jsou a kudy a kam jdou! Naštěstí i tentokrát míjejí můj úkryt i mou lesní zahrádku. Zamkl jsem stan a potají je vyprovodil na bezpečnou vzdálenost. Plaché srdéčko mi rozrušením tlouklo v hrudi jako o život. Na tohle nejsem zvyklý ve své nelidské samotě. Ne že bych se bál, že mi ti lidé něco udělají, to ani ne; spíš se bojím trapnosti možného odhalení, trapnosti setkání, blbých dotazů, keců nebo toho, že bych vůbec musil strpět na sobě jejich pohledy. Divoké zvíře by se také snažilo lidem vyhnout a nepřijít jim vůbec na oči. Lidé přece zabíjejí i na dálku.

Jedna výprava se pomalu vzdalovala – a druhá (vlastně už dnes čtvrtá) se blížila, dokonce stejnou cestou: tím průsekem, který zde lesáci dělali na jaře. Chodí po dvou – po dvou nohou a po dvou výpravách! Tahle je však nějak zticha – asi samotář. Slyším jen praskání větviček a vidím občas za houštinami lidskou postavu. Těžké mužské kroky zvolna obcházejí kolem mé zahrádky. Je to napínavé, protože toho vetřelce špatně vidím, jen občas zaslechnu šramot, díky němuž zhruba vím, kde se právě nachází. Je to napínavé sledování také z toho důvodu, že se ten muž pohybuje směrem k mé lesní zahrádce. Zdá se, že do ní nakonec i vstoupil, ale že minul vyvýšený smrčkový ostrůvek, na němž je skryt můj stan, a že ho nechal nepovšimnut. Praskání větviček nyní směřuje ven z mé zahrádky a na lesní cestu, která jej snad konečně odvede pryč. Teprve nyní brumlaje promluvil. Že by nebyl sám? Spíš to byla samomluva. Člověk se v lese rád odpoutá od společenských zvyklostí, jestliže je přesvědčen, že je široko daleko sám. A já doufám, že už to byl pro dnešek poslední člověk, který mne vyrušil. Kdyby se tak chtěli těmi houbami otrávit, hovada nenažraná, to bych jim přál!

Neděle pomalu končí, zítra nastupují do práce, tak snad bude od houbařů pokoj aspoň o pracovních dnech. Ten dnešní vpád šmejdivých houbařů bych si nerad ještě jednou zopakoval. Stejně už to tady brzo sbalím. A ti dobytci houbařští mne k tomu přimějí možná účinněji než dlouhé a studené podzimní noci, které teď panují.

Večer přichází záhy. Když jsem vyšel na procházku, oslňovalo ještě sluníčko, ale už nehřálo. Třu si rukama paže, abych se zahřál. A když se posléze vracím do stanu, je už tma jako v pytli. Přesně tam je i celé léto: v pytli. Zítra jdu domů, v úterý a ve středu si tady letos naposledy pobudu a ve středu večer to sbalím. Radši dřív než pozdě. Za týden je už první podzimní den, noci jsou dlouhé a studené... A teď ještě k tomu ti houbaři... Zase se nějaký dobytek dneska vysral tam, kudy chodívám! Zasranou prdel si utřel nějakým bílým hadrem, asi s sebou neměl jemný papír, dobytek. A tohle mi sem leze! Radši vypadnu domů dřív, než mi tenhle divoký, nepěstěný les zoškliví, jako se mi zošklivili všichni lidi. Smrdí to tu po nich člověčinou. Průseky vysypávají štěrkem a cihlami, horší se všechno. Lepší bude počkat na nové, veselejší jaro; konec léta je smutný. Jenže to už budeme zase o půl roku starší. A kdo ví, co bude na jaře... a jestli tady ještě budeme a co budeme dělat...

Nemám dobrou náladu, nemám. Viděl jsem zajíce blížit se lesem k poli – utekl. Pod borovicí jsem seděl, přišly na pole tři srnky – utekly. Ptáčci letí z pole na noc do lesa, lejsek chvilku tíkaje poskakuje na větvi, netopýr vyletěl do noci. Půlměsíc září, ale ve tři ráno, až půjdu domů, už ho neuvidím. Tak dlouhou dobu musím ještě přečkat ve stanu. Oblékám si zimní kabátek a zatahuji spacák. Teplo života se musí udržovat.

Úterý 18. září 53

Na poslední dva dny se vracím do lesa. Cesta hvězdnou nocí je volná a liduprázdná. Ještě než jsem překročil silnici a vstoupil do svobodného lesa, vítá mne před ním velvyslanec ježek. Srnčí parůžky stojí nepohnuty jako domovní znamení na pařezu v mé lesní zahrádce. Vše se zdá být v pořádku...

Ale není. Přišel jsem ke stanu, otevřel jeho předsíňku, a už vidím první pohromu: prokousaná síťka u vchodu do vnitřního stanu! Zatracený hraboš! Druhou díru nacházím uvnitř na podlaze. Co teď? Nic, ráno to zalepím samolepkami od pomazánek, teď se mi chce spát.

Můj nebohý stan! Můj krásný přenosný byteček! Je ještě skoro nový, a už je téměř zničen. Kdybych byl pryč týden, tak bych se nedivil, že se do něj pustil hraboš; ale za jediný den dvě díry, za týden tři, to nechápu. Tady by pomohlo jedině přestěhovat se jinam. Žel, přestěhuji se však dřív domů. Ještě že už tady pro letošek končím; hraboš byl by mně sežral celý stan. Tohle totiž znám; teď už ho nic nezastaví, leda smrt, nebo že by se mi podařilo jej chytit, vzít za ocásek a odnést ho někam hodně daleko, aby nenašel cestu zpátky.

Ráno přešel nějaký malý hraboš drze přímo přes střechu předsíňky. Díry po něm jsem již zalepil. Zpívá si nejmenší budníček, sluníčko svítí, bude hezký den – jeden z posledních, neboť od příštího týdne má být ve dne chladno pod dvacet stupňů a v noci zima až k nule. Podzim přichází. Zima, hraboš, houbaři... Balím to právě včas. Jen si ještě rozmyslím, jestli půjdu domů ve středu večer nebo ve čtvrtek ráno. Asi půjdu až ráno, abych se vyhnul nenáviděným sousedům, kteří dlouho do tmy vysedávají před domem pod loubím. Ráno tam nikdo nebude.

Rozfoukal se vítr. Čtu si čtrnáctideník Národní osvobození. Články o hrdinných a statečných vlastencích, kteří bojovali a často i padli za náš národ. Zdánlivě zbytečně, protože dnes si jich doba neváží, nezná se k nim a zapomíná. Ale právě dnes a v budoucnu nejvíc bude na koho navazovat.

Na okraji lesa kdosi křovinořezem vysekává trávu okolo mladých smrčků. Podle zvuku toho rámusu jsem myslil, že je to dál. Je hezky a teplo. Houby rostou. Líbí se mi krásné červené muchomůrky. Ostatní houby vedle nich vypadají jako ta hovna, která tady vysrali houbaři. Po těch se naštěstí o pracovních dnech slehla zem, jak jsem správně předpokládal. Úplně také vymizely veverky. Zřejmě sklidily úrodu lískových oříšků, zahrabaly si je pod zem, a nyní se schovávají.

Procházeje se po lese, loučím se a vzpomínám, co všechno jsem tu letos prožil. A jako při každém loučení a při každém vzpomínání, padá na mne sklíčenost. Vzpomínám na veselé pučící jaro, na pěší výlety po mé rodné vysočině, na úplně prázdnou silnici, na blízká setkání tváří v tvář s divokými zvířaty, na mrtvého srnečka, jehož rozklad jsem každým dnem chodil pozorovat; vzpomínám, jak jsem chodil na třešně, jak jsem jezdil k rybníkům koupat se „na Adama“, jak jsem byl na vrcholu léta v lese celý den úplně nahý, jak mne v příměstských sadech v noci přepadl zfetovaný dobytek a jak jsem se měl v lese dobře a co všechno jsem tu přečetl, promyslil a napsal. Bylo zde hezky, jako je hezky i dnes. Nebude se mi s tímto srnčím lesem snadno loučit. Jak rychle to uteklo od jara po podzim!

Vyrazil jsem na procházku dřív, abych se stačil projít do tmy. Slunce již přesto zapadlo krátce poté. Osamělý a posmutnělý sedím ještě dlouho pod starou borovicí na okraji lesa a zelenajícího se pole. Srnky sem dnes nepřijdou. Asi je zahnal ten křovinořez jinam.

Další rána na mne čekala ve stanu: hraboš mezitím vykousl novou, již čtvrtou dírku, tentokrát znovu ze strany ve vyvýšené podlaze! Stihl to udělat právě teď, mizera, těsně předtím, než jsem se vrátil z procházky; slyšel jsem ho utíkat, když jsem odmykal visací zámek! To je neskutečné! Co to je za zvrácené zvíře? Vždyť to je pustošivost téměř lidská, jak psal Karel Čapek. Tenhle malý škůdce mně snad ještě na poslední chvíli stihne sežrat celý stan! Už abych ho zítra sbalil, než o něj přijdu!

Středa 19. září 53

Nadešel můj poslední letošní den v lese. V noci jsem odrážel několik útoků hraboše na stan. Nakonec to zašustilo v mém lůžku, načež vypadl odtud na podlahu malý potměšilý hraboš. Hbitě vrhl jsem se na něho jako kocour a chytil ho do rukou. Uchopil jsem ho za ocásek, otevřel okno a shodil jej dolů do měkké trávy před naším domem... Před naším domem? Vždyť jsem dosud v lese! Aha, on to byl to jenom sen...

Snídal jsem o půl páté ráno a v deset hodin přemýšlím, co s načatým posledním dnem. Venku je hezky a teplo, půjdu se podívat nad Korouhev – je tam taková pěkná lavička – a pak bych mohl jít na plané slivky, které nedaleko odtud rostou. Bude to taková pěkná tečka na konec.

A tak jsem se na cestu zhluboka napil, nasadil klobouk na hlavu a přes lesy, pole a pastviny mířím pěšinami a úvozy k rodné vsi mých předků – ke Korouhvi. Procházím místy, kde jsem byl naposled na jaře. Kolem se do široka a daleka rozprostírá malebný kopcovitý kraj, který je mým domovem. I ta Korouhev mohla být mým domovem – a byl bych tomu rád –, kdyby máma kdysi tak hloupě neprodala svůj rodný dům, dědovo stavení. Odsud z lavičky na kopci není ten starý opukový dům vidět, ale tam někde za vížkou kostelíčka se přesto skrývá. Dolů do vsi však nepůjdu; potkával bych tam lidi, které nemám rád, a to jednou ročně bohatě stačí. Lépe je sedět tady o samotě na vyšné vyhlídce a dívat se na tři kravičky a jedno skotačivé telátko. Lidi vidět nemusím a ani nechci. Přesto nakonec přišla shora zezadu ženská se psem. Tento dříve pouze městský nešvar dorazil dávno i do našich vesnic. Dlouho dopředu jsem ji slyšel, poněvadž nezavřela zobák, i když šla sama jen se psem. Hovořila k němu, k štěněti vlčáka, takto: „Nepůjdeš na volno, to tedy ne, to by se ti líbilo, ale nepustím tě na volno...“ A tak pořád dokola. Míjejíc mne, zadívala se mi upřeně do tváře, zdali mne nezná, a šla dál dolů do vsi. Kdybych se tam byl narodil, jak jsem měl, uctivě by mne teď zdravila jako váženého sourodáka a souseda. Ach ano: kdyby...

Půjdu. Naposledy jsem se rozhlédl po kraji. Zemědělci ořou nedaleko polností, které kdysi patřívaly mým předkům. Po pastvinách se různě procházejí hloučky kraviček. Vidět je odsud až na Lucký vrch. Tam už jsem dlouho nebyl...

Stoupám nyní dál do stráně, kde vzrůstá divoce zarostlý lesík a v něm rostou plané slivky. Letos se jich lidská ruka nedotkla, a tak jsou všechny jenom mé. Mnoho jich leží přezrálých na zemi, ale i ty na větvích jsou výborné. Nacpal jsem se jimi dosyta a ještě jsem jich několik natrhal pro mámu – táta by je neukousal. Dnes jsem po obědě.

Pomalu se vracím do lesa. Je tak krásně a teplo, že je skoro škoda to zabalit. Ale chladné podzimní dny brzy přijdou, noci se dlouží a teď ti houbaři všude... Jednoho jsem viděl při návratu do lesa. Ale od mé zahrádky to bylo hodně daleko. Tady je klid a celkem ticho, ačkoliv se znovu odkudsi ozývá křovinořez.

Je třináct hodin. Odpočinu si v stanu, potom naškubu suchou trávu na jeho otření a sbalím jej. Bude lepší jít domů dnes večer než zítra ráno; bude menší provoz a budu-li se dlouho po setmění procházet bez batohu podél lesa, většina lidí zatím zaleze na noc do svých brlohů a cesta bude volnější.

V šestnáct hodin neočekávaně zahřmělo. To by byla švanda, kdyby se rozpršelo!

V sedmnáct hodin začíná kapat. Suchou trávu mám připravenu. Za hodinu bych se měl začít balit, abych na to viděl. Ale kdyby pršelo... Záleželo by, jak mnoho by pršelo. Ještě jeden den bych tady vydržel s jídlem a pitím, ale slíbil jsem rodičům, že ve čtvrtek přijdu – což je vlastně až zítra... Také bych mohl jít domů prozatím bez stanu... Ale pak se s ním mohu rozloučit, poněvadž ta hraboší nestvůra by můj krásný nový staneček docela sežrala. Zatracené počasí! Vůbec na ně není spolehnutí! Loni se také neočekávaně rozpršelo, právě když jsem se měl balit. To je ta moje věčná smůla. Na předpovědi počasí se potom nedá spoléhat vůbec; to je stejné jako u předpovídání budoucnosti: také to nikdy úplně přesně nevyjde.

V osmnáct hodin se začínám balit. Poprchávat přestalo, ale sotva jsem začal strhávat stan, rozpršelo se znovu. Může mít někdo na světě větší smůlu než já? Avšak nehledím na deštík, ostatně jen slabý, posílen v odhodlání výhledem na modré z nebe, a balím se dál. Stan budu musit doma dosušit tak jako tak.

Sotva jsem byl hotov, přeháňka jako zázrakem ustala. Ne, zázrak není to správné slovo... Jak se nazývá div, který není divem, nýbrž schválností? Nu, asi ta schválnost.

Je skoro devatenáct hodin. Zpotil a uhřál jsem se námahou a spěchem. Místo po stanu zeje prázdnotou. Chtěl bych vidět zklamání toho hraboše, že dnes večer nenajde, co kousat.

Vzal jsem batoh na záda a odnesl jej ven z mé zahrádky do vysokého lesa, aby jej hraboš nenašel, opřel jsem jej o strom a v nastávajícím šeru večera vydal jsem se na poslední procházku.

Prošel jsem až k poli – již předevčírem zoranému – a po krátkém zastavení s obhlídkou polojasné oblohy s tmavými mračny se otáčím a vracím se tmavnoucím lesem zpátky. Na jednom mém paloučku objevuji nedopalek záhadného kuřáka, který tu po mně slídí jako čmuchací pes. Teď už mne nenajdeš, otravo jeden!
Usedám na západním okraji lesa pod borovicí a pozoruji zvolna se snášející tmu. Nikam nespěchám. Čím později půjdu do jámy lidové, tím lépe.

Asi o půl osmé usuzuji, že bych mohl popojít ven z mého srnčího lesa, překročit hraniční silničku a sednout si ve tmě na lavičku u popravčího kříže na Šibeničním vrchu.

Jdu zadem, kudy je to kratší, ale ačkoliv je tma, nezdá se mi být vzduch čistým, cítě silný zápach člověčiny. Putuji lesem s batohem na zádech a často zhasínám svítilnu a naslouchám. Zdálo se mi, že něco bouchlo, jako když někdo zavírá dvířka od vozu. Jdu dál, když vtom se na kraji lesa proti mně rozsvítily světlomety a spustil se motor. Zhasil jsem světlo a zastavil jsem se. Vozidlo právě odjíždí.

Tak se mně zdá, že to byl ten dobytek, který tu vždycky pohazuje spoustu odpadků; viděl možná podezřelé světlo blížit se tmavým lesem a maje černé svědomí, raději ujel, abych mu nevynadal. A zase tu nechal po sobě nepořádek! Uklidím to jindy.

Sotva jsem však vstoupil na silničku, opět zaúčinkovala ta moje neobyčejná smůla: shora od Jelínku něco jede! Honem zpátky do lesa!

Byla to dvě vozidla: jedno zahnulo doprava k Bořinám, zatímco to druhé vjelo doleva na louku a jelo přes ni až k obzoru směrem buď k Políčkům, nebo ke Kamenci. Nestačím se divit, jak je tu večer přelidněno! Tak takhle to tedy vypadá, když plachý srnčí muž vyjde z lesa dřív než po půlnoci! Dobré je to vědět, lepší si to připomenout. Projednou se však nedá nic jiného dělat. Je to lepší řešení z těch horších.

Konečně je cesta volná. Nevím, jestli se potím horkem, námahou nebo spíš napětím. Na tohle vůbec nejsem zvyklý.

Tak jsem došel ke kříži, louče se na pěšince s možná posledním lesním tvorem, kterého potkávám na své smutné pouti z lesa – s ropuchou. Je půl deváté. To je stále ještě příliš brzo. Posadil jsem se na lavičku, vytáhl z pouzdra na opasku kapesní počítač a píši své zážitky do deníčku. Když jsem hotov, je devět hodin. Teprve? Na nočním nebi krásně svítí měsíček, obejdu tedy ještě Šibeniční vrch jako oběšence duch.

Jenže co se nestalo: jdu, jdu po cestě při okraji lesa, když vtom vidím proti mně opět rozsvícené světlomety jedoucího vozu. Sešel jsem z cesty kousek do lesa za nejbližší strom, abych tam schován počkal, až ten vůz přejede. Jenomže to by mne dnes nesměla provázet největší smůla na světě, a tak se stalo, že ten vůz zastavil těsně vedle místa, kde jsem se skrýval, a zůstal stát. Vystoupili z něj nějací lidé, muž a žena, a já se najednou začal obávat, aby mne neobjevili. Co nejtišeji a v naprosté tmě jsem se tedy přesunoval poněkud dál do hloubi lesa. Tam jsem se chytil stromu a vyčkával, až ti lidé odjedou. Muž právě pronesl: „Tady je tak krásně...“ Souhlasím, ale bez vás! Už abyste jeli pryč!

Naštěstí se té krásy zanedlouho nabažili a odjeli po louce podél lesa. Vyšel jsem zpátky na cestu. Levou dlaň mám olepenu smolou, nikoli smůlou, ta se mi lepí na paty.

Pokračuji tedy dál ke košaté slovanské lípě, kde jsem se také vloni loučil naposledy s lesem. Jak to rychle uteklo, ten rok... Ale sotva jsem kousek ušel, vozidlo se vrací! To se mi snad zdá! Tentokrát je les řidší a snáze se mi do jeho nitra prchá. Vůz projel okolo a jel dál. Snad už bude od něj pokoj.

Ale stejně jsem pod tu lípu nedošel! Zaslechl jsem odtud lidské hlasy, a tak jsem se vzdal. K lípě se nedostanu a okruh nedokončím. Vracím se zpáteční cestou ke kříži. Tam snad nikdo nebude, i když i tam by se dalo zajet vozem. Hrklo ve mně; nechal jsem tam batoh s cenným nákladem! Honem ke kříži!

Ne, dobře to dopadlo; tady je pusto a prázdno, jen strašidelný šelest kroků neznámých zvířat se ozývá. Lidé jsou však mnohem strašidelnější. Snad jsem měl jít přeci jen zítra ráno...

Co to se mnou je? Dnes prchám před lidmi jako plachý srnec, a zítra půjdu klidný mezi ně na procházku a na nákup. To bude tím, že v lese tak snadno a rád podléhám klamné představě, že jsem srnonoš – plachý srnčí muž –, kdežto v městečku vrací se mně působením okolí mnohem lidštější podoba. Zatracené město!

Je dvanáct minut po desáté hodině. Je čas konečně sestoupit do jámy lidové. Pokřižoval bych se na cestu, jako když fotbalista nastupuje na hřiště, kdybych věděl, že to pomůže. Ale nepomáhá to; ani mně, ani těm fotbalistům, ani nikomu jinému. Tady nepomůže nic, leda to, že lidé zalezou do brlohů.

Poslední úsek cesty předměstími dopadl vcelku dobře. Potkal jsem všehovšudy jen jednu hezkou kočičku a jednu pitomou ženskou s bílým psíkem, ale oba – ženská i psíček – byli naštěstí klidní a nevšímali si mne. Hlavně že jsem nepotkal žádného souseda v domě ani před domem. Všichni byli zalezlí v brlozích. Já také zalézám do brlohu – do zimního brlohu –, kde budu přezimovat do příštího jara, kdy snad znovu obydlím svůj srnčí les a svou lesní zahrádku, kde jedině mi bylo dobře. Ale to už bude zcela jiný příběh.