Misantrop: Škarohlíd



20. SRPEN 36: Konec cestování. Konec hledání tropického ráje. Nic takového neexistuje. Všude je to stejné, všude žijí lidé... Ještě že mám sebe; o mou duši, o mého nadlidského ducha se jim dosud nepodařilo mě připravit. Mám svou hudbu, svou samotu. Pamatuji si, když jsem jako malé dítě začal brát rozum - a ten jsem nabíral velmi brzo a s velkým náskokem před mými vrstevníky - s velkou úlevou jsem přijal fakt, že není povinné se ženit. Do té doby jsem předpokládal, že když téměř všichni žijí v manželství, nejspíš to musí být nařízeno zákonem či co. Již od té doby vím, že Já a lidé jsou dva zcela odlišní tvorové. Už jsem se nenutil do žádné křečovité družby. Začal jsem je pozorovat a zkoumat jako vivisektor své bílé myšky. Říkalo se o mně, že jen sedím, mlčím a pozorně poslouchám, ale když promluvím, je to perla. Filozof už odmala. Zase začínám číst i jiné knihy, než jen učebnice cizích jazyků a kulturní rubriky novin. Inspirován moudrými knihami, začínám zase i psát.

 

Idiotizace společnosti došla tak daleko, že každý, kdo čte knihu, vypadá divně. Každý, kdo nečte noviny nebo časopis, anebo kdo nesmolí za chůze esemesky (proč si na to nesedne?, proč se aspoň nezastaví?), ale čte pomalu a zvolna moudrou knihu o sedmi stech stránkách a ke každému odstavci se vrací třeba i třikrát, na stránkách, jež obsahují pro obyčejného dělňase nesrozumitelná slova a složité myšlenky, tedy každý takový čtenář, který se ještě dovede těšit z toho velkého dobrodružství, kdy vlastní intelektuální silou odkrývá cizí a dosud jemu neznámý tištěný text a jedinečným způsobem jej chápe, každý takový objevitel probouzí v lidech pokrytecky soucitnou starost jako: "cože se to s ním děje" nebo "na co se to dal", "to není tvůj styl" apod. Co vy víte, idioti, co je můj styl! Vy mě neznáte. Nikdy mě nepochopíte. Nikdo nikdy mě nepochopí. Jsem sám, vzdálený, nejasný, nepochopitelný, neuchopitelný. Nemůžete nikdy porozumět tomu, co vás přesahuje. A Já vás přesahuji! Ach, je toho tolik, co vás přesahuje! Jak byste se nenáviděli a opovrhovali sebou, kdybyste jen tušili, jak jste ubozí! Myslíte si, že jsem malý a slabý? To je tím, že se vám tak jevím z té nesmírné vzdálenosti, která je mezi námi. Vím, co říkám. Já už mezi vámi a u vás byl. Vy jste se mi ještě ani nepřiblížili! A kdyby, mysleli byste si, že jsem hora. Mnozí alpinisté by chtěli zdolat má úbočí a sněhem zaváté temeno. Avšak v mé nadmořské výšce by těžko lapali po dechu, nezahřáli by se více. Ach ti trpaslíci! Co všechno bych mohl dokázat, kdyby se mi pořád nepletli pod nohy! Čím vším bych mohl být, kdyby mi stále nepřekáželi! Verbež! Zničit!

 

Když už nechtějí mít děti, což samozřejmě přijímám s potěšením, otravují alespoň tím, že si pořizují psy. Dětský pláč a křik tak jenom střídá psí štěkot. Stoupající demografickou křivku nahrazuje smečka nevychovaných psisek. Nemohou-li ty neplodné lidské plodnice a ti neschopní impotenti škodit sami, škodí skrze někoho jiného. Myslím, že nadchází doba, kdy budeme muset chodit ven vyzbrojeni minimálně holí.

 

DDT a Cyklon B - v podstatě žádný rozdíl, jen v podružnostech. Viděno z výšky, jen pouhá čistidla.

 

Adolf Hitler - přes všechny pomluvy a zaujatá stanoviska, největší postava 20. století. Vegetarián, zapřisáhlý odpůrce alkoholu a tabáku. Chtěl zakázat kouření po vítězné válce. Bylo by k popukání, kdyby se jednoho dne zjistilo a potvrdilo, neboť zatím můžeme mít jen dohady a podezření, že Němci prohráli válku jen proto, aby mohli dál kouřit. Nikdy nepil alkohol. Jemu by ničím nepomohl, jen by mu uškodil. Nepotřeboval pít jako pil Ladislav Klíma, totiž pro navození vyšších pocitů, jakožto propustka do jiné dimenze. Hitler měl normálně vyšší pocity, žil v jiné dimenzi. Neužíval alkohol jako Já, když jdu na rockový koncert, abych vůbec snesl okolo sebe tolik lidí. Hitler byl rád mezi lidmi. Neměl je sice rád indiferentně, tzn. že si vybíral a že dovedl určovat přirozené rozdíly mezi lidmi, ale také mu působilo potěšení vidět, jak on, jakožto nejvyšší prozřetelností vyvolený génius, který se objeví na Zemi jednou za tisíc let, lehce jako pírko dovede jeho olbřímí duch hýbat osudy sprostých podlidí, malých národů a jak snadno se dá zatočit kolem dějin, a dokonce to kolo roztočit tak, že z toho každého rozbolí hlava. Jeho vstup na politickou scénu byl geniální. Zneuznaný malíř se originálním způsobem pomstil lidstvu tak, že proti němu poštval samo sebe. A proč ne, když nerozumějí pravému umění! Světová válka. Jeho válka. Jeho největší tzv. "hřích". A co vlastně tak špatného provedl? Vždyť to byla jen taková klukovina. Že za šest let zemřelo násilně několik málo jánevímkolik milionů lidiček? No a co? Na něco se umřít musí. Mně to nevadí, Já nejsem humanista. Nevěřím, že člověk má větší cenu než nějaký pitomý brojler. A ti jsou vražděni po stamilionech nesčetně let! Ve srovnání s tzv. "hospodářskými zvířaty" nikdy žádný holocaust nebyl. Žádný člověk si nezaslouží nějaké ohledy nebo lítost, pokud dopouští hrůzy, jež se dějí dnes a denně za ponurými zdmi tzv. "masokombinátů". Průměrný člověk sežere za rok celé prase - a Já mám být zděšen z nějaké malé vyhlazovací válčičky? To milerád přenechám nějakým podpásovým homofilům. Že Slované měli "jít" hned po Židech? No a co? Já jsem ještě na světě nebyl a po ostatních mně je hovno! Nechtějte po mně, abych se cítil a myslel jako oběť. Já nejsem a nebudu žádná oběť! Vyřaďte mě z evidence, nechci si už hrát! - Hitler byl vynikající řečník, druhý Démosthenés. Jaký rozdíl mezi jeho plamennými projevy a dnešními ráčkujícími politiky s jejich dalšími četnými vadami řeči a projevu, s jejich nedostatečnou, chudou a ne dosti pohotovou slovní zásobou. To jejich samé "ehm, hm", různé epizeuxe, slovní vata, odbývání výrazem "bez komentáře", což neznamená v jádru nic jiného než "bez mozku, bez názoru, beze cti", a obsahová náplň projevu vůbec - k zblití. Dnešní politik neumí bez chyby ani přečíst "svůj" projev, který mu napsal někdo jiný, natož aby dokázal hovořit uceleně "spatra" několik hodin jako to dovedl Hitler. A jak poutavě přitom! Jeho Mein Kampf: Přečetl jsem toho hodně, ale lepší kritiku demokracie a parlamentarismu jsem nikde jinde nenašel. Ani mezi významnými teoretiky anarchismu. Nakladatel, který v Čechách vydal před nedávnem Mein Kampf, aby si "namastil" kapsu, byl za tento užitečný čin odsouzen, ale Já bych ho zavřel ne za to, že tuto knihu vypustil mezi svobodomyslné čtenářstvo, ale spíš za to, kolika překlepy se to tam hemží, a jak "rychlokvašně" byl pořízen překlad. Myslím, že Hitlera by to u tak nepořádného národa ani nepřekvapilo. Nejsem žádný nácek a žít ve fašistickém režimu by se mi určitě nelíbilo, už jsem zažil komunismus, a to je v podstatě totéž, takže díky, nechci, ale pro lidi je totalitní systém zcela přirozený. Nejenom, že si nic jiného ani nezasluhují, ono se jim to i líbí. Mějme na paměti, že dnešní relativně "svobodná" společnost s množstvím tzv. "liberálních práv a svobod" je spíše dílem aristokratičtějších a intelektuálnějších skupin obyvatelstva než obyčejných proletářů, pologramotných dělníků, zaostalého plebsu a žen z nižších společenských vrstev. Ženy byly ostatně vždy také Hitlerovými nejvěrnějšími obdivovatelkami. Démos, lid, je vždy puzen k nějakému druhu totality. "Demokracie" je takový malý nevinný podvůdek artističtějších vládních vrstev, "zednářů", chcete-li. - Hitler měl rád zvířata a děti. Byl to jejich "hodný strýček Wolf", jejich "Vlček". Dopisy svým milenkám (bylo jich pár) ostatně také podepisoval ne "Adolf", nýbrž Wolf. To ukazuje, v jakém typu tvorů měl zalíbení: v naivních duších, ve věrných bytostech, v přímých charakterech a neproblematických a nerafinovaných povahách. Takový byl uvnitř jistě i on sám. Ale jako politik velice dobře chápal, že život není nic jiného než boj; že svět je tu jen pro silné a že kdo neporoučí, musí poslouchat, kdo neútočí, musí se bránit. A nesnášel lenost, vychytralost a šlendrián všeho druhu. Líbí se mi, jak často používá slova "tento svět", "bezohledně" a "prozřetelnost". Hitler byl pohanem ze severských ság, zlým démonem ze starogermánských mýtů. Byl to vizionář, který předvídal globalizaci. Dnešní antiglobalisté, naivní anarchisti, nestydatí komunisti a horliví antifašisti by si měli uvědomit jedno: Hitler byl první skutečný antiglobalista! On byl první. Byl to barbar z dob vpádu do Říma. Ničitel i stavitel zároveň. Obojí dělal ve velkém stylu. Revolucionář. Byl vůdcem pravé německé revoluce. Neboť to byla revoluce! Ne jako tzv. "sametová revoluce". Ta nic nezbořila ani nic nezbudovala. Chápal, že národ, který se nerozvíjí, upadá. Jako vše na "tomto světě". Národ, který neexpanduje, zajde na vlastní malost. Proto Drang nach Osten. Převálcovat přitom nějaké Čechy, nějakou špinavou českou pakáž, to je jako zašlápnout mravenečka na cestě v parném letním odpoledni, pískaje si do pochodu veselou písničku. Hitler byl čistotný a pořádkumilovný jako pravý Germán. Kéž bych se byl narodil jako Němec! Že se kdysi celý národ pustil do nerovného boje proti celému světu, proti takové přesile, a nechybělo mnoho a v tomto boji uspěl, to by mělo být zdrojem nevýslovné hrdosti! Němci válku prohráli - a prosperují. Češi válku trpně přečkali zalezlí za pecí - a jejich země je zaostalá. Češi nikdy nebojují. Češi naopak vždy jen zbaběle skládají zbraně. Když sem v srpnu 1968 vtrhli Rusáci, jediné, na co se Češi zmohli, bylo to, že "polepili Prahu hajzlpapírem", jak trefně poznamenal básník Ivan Diviš. Češi vhozenou rukavici zásadně nezvedají. Když po nich hodíte nožem, vyhnou se mu, seberou ho, ale neopětují útok: oni ten nůž ukradnou a utíkají s ním pryč jako s nejcennějším majetkem! Není divu, že Hitler neměl Čechy nijak v lásce. Copak není pravda, že Česká republika je cikánský stát? Známé slovo "Bohemians" značí jak "Češi", tak minimálně od dob Karla Velikého "Cikáni"! Český šlendrián, lemplovství, lajdáctví, všude a ve všem bordel, nepořádnost, nedodělanost, nedisciplinovanost, ochota ohnout hřbet před každým, před kým se to vyplatí, nedostatek hrdosti. V Rakousku a v Bavorsku se tomu říká krátce a výstižně "böhmische Dorf" (česko-cikánská vesnice) - obdoba českého ekvivalentu "turecké hospodářství". Ale hádám, že ani v tom Turecku nepanuje takovej bordel, jako v "Tschechei". Jeďte si pro srovnání z Německa či Rakouska do Čech: Tam projíždíte hezky upravenými malebnými vesničkami; a jen co překročíte české hranice, ocitnete se rázem jako v cikánském táboře! Nejen pro ten všudypřítomný nepořádek, ale také kvůli tomu, že co není na řetězu, to vám v Čechách ukradnou! Germáni mají jasno: na východ od jejich hranic začíná "Asie", území Čechů, Cikánů, zlodějů a všelijaké jiné sebranky. Vůbec se v této souvislosti nedivím neustálým protestům rakouských ekologických aktivistů proti atomové elektrárně Temelín. Musejí mít vskutku oprávněnou hrůzu z toho, co to tam ti Češi zase provádějí! Kdyby si nějací Cikáni v sousedství postavili jaderný reaktor, taky byste asi tonuli v obavách, jak to dopadne. A ještě za to těm Rakušanům bývalý premiér a ožrala Zeman vynadal do idiotů! On a ministr Grégr tu dostavbu museli za každou cenu prosadit, i když i veřejné mínění bylo proti! To je ta arogance mocných. A hloupost. A lži! Prý bude lacinější elektřina a kdesi cosi! Hovno je lacinější! A vůbec: jaderná energetika je vůbec problematický obor. Že chtějí elektrárnu, to vědí. Ale kam potom s nebezpečným toxickým odpadem, to už nevědí. To je jako jít se vysrat a nevzít si s sebou hajzlpapír! Jenže to je už obecnější projev lidské stupidity, to nemá s rozdíly v kulturnosti mezi národy co společného... - Kultura každého národa se pozná také podle stavu záchodků. Tam čisté, automatizované toalety, které čecháčci ani neumějí používat - a tady kolem dálničních odpočívadel špinavé, smradlavé hajzly. To v tom lepším případě. Většinou je kolem odpočívadel nasráno a chudák lesík čpí močovinou. Znáte to: pánové vlevo, dámy vpravo... -  Hitler měl zkažené zuby, a nikdy si je nedal spravit. To svědčí o jeho snaze zůstat za každou cenu autentický. I za cenu občasných bolestí a zánětů zubů. Jak by mohl čestně předstoupit před svůj lid, kdyby i v padesáti letech vypadal, že má zachován zdravý původní chrup? To by bylo nepřirozené, to by byl nehorázný podvod! Než bude doba dostatečně objektivně schopna ohodnotit Hitlera - neboť čeho jsme svědky v dnešní době, to jsou jen samé negativní hysterické reakce - jeho říši a jeho válku, na to si budeme muset pár století počkat. Zatím vezměte za vděk tímto mým pokusem. On kladl mimo jiné také důraz na výchovu mládeže pomocí pěstování kultury těla a osobní zdatnosti. Já jsem také toho názoru, že tak, jako se každý den myjeme, stejně tak bychom měli i denně cvičit a posilovat jak svaly, tak i mozek, neboť obojí má tendenci bez pravidelného procvičování atrofovat. A válka, válka. Pořád ta nešťastná válka. Druhá světová válka. Jeho válka. To byl jen pokus o "Velký Úklid", nic víc. Co pořád mají proti válkám? Je to ta nejpřirozenější lidská činnost. Války jsou dokonce potřeba, jako je potřeba, aby existovala nemoc a smrt. Uvědomme si, že v té době byli lidi tak nepříčetní, že mívali deset i víc dětí! To si zasloužilo potrestání! A čím by byl život bez utrpení a bolesti? V mírových dobách je nízký člověk tak znechucen svou vlastní pohodou, svým vlastním štěstím, svým vlastním mírem, že si musí najít nějaké své privátní martyrium, např. drogy. Co je lepší: válka, nebo drogy? Já myslím, že drogy jsou lepší, jakožto jistý nutný eliminační prvek v přírodě. Ve válce sice zahyne víc lidí, ale s těmi špatnými a slabými zahynou i ti silní, což odporuje přírodnímu výběru. Drogy, naproti tomu, jsou čisté: likvidují jen ty slabé a nemocné. Nedivme se současným vládám, jež skrytě podporují obchod s narkotiky. Je to levnější a čistší způsob vedení války, který je navíc i výnosný. - Nejvíc si mne Hitler získal na svou stranu, když ve své jediné monumentální knize popisuje, kterak jakožto chudý dělník se dělil o svůj nuzný chléb s myškami, jež mu pobíhaly po jeho skromném podnájemním pokojíčku. Ale vždyť je to jako téměř dokonalý příběh ze života nějakého sádhua čili indického svatého muže! Nebýt jeho olbřímího génia, skončil by nejspíš "jen" jako obyčejný jogín. Kam až ho darebné lidstvo dohnalo? Až tam, kam samo již nemá odvahu hledět! Nemá odvahu pohlédnout na sebe do zrcadla! Tak je to! Ale snad Hitlerovi rozumím jen Já na celém světě, neboť skutečného génia pochopí zase jenom génius. Domnívám se, že další geniální postava dějin, tentokráte dějin filosofie, Friedrich Nietzsche, předpověděl ve svém díle příchod Hitlera, když se nejprve provokativně táže: "Kde jsou barbaři dvacátého století?" A o nadčlověku říká: "Mého nadčlověka zvali byste, myslím, ďáblem."


Adolf Hitler

 

Opakuj nahlas stokrát po sobě nějaké typicky české slovo. Zanedlouho ti bude znít tak cize jako nicneříkající výraz nějaké mimozemské hatmatilky. To je zajímavé.

 

Zápasím s medvědem o holý život. Najednou zjišťuji, že třímám v ruce lovecký tesák. Neváhám a opakovaně a vztekle jej nořím do toho chlupatého těla. Medvěd padá mrtev k zemi. Je po něm. Odvracím se a skloněný se vydýchávám. Pak se otočím a vidím, že na zemi už neleží mrtvý medvěd, ale mrtvola mého otce. Klesám na kolena a hořce pláču.

 

Povídá stará psice staré čubce: "Ty dnešní mladé feny a psi se chovají jako zvířata."

 

Nikoli "postav dům, zasaď strom a zploď syna". To je pro sračky. Pravý muž by měl poznat, co to je kriminál, válka, nebo alespoň vojna.

 

Ani na té nejnamáhavější a tělesně nejnáročnější práci není tak hrozné to, že jsi vykořisťovaný a součástí systému, který nenávidíš. Nejhroznější není ani to, že tam musíš, i když se ti zrovna nechce. Nejhorší jsou ty lidi. Zvláště v dělnických profesích všelijaká různá pakáž, kterou bys jinak na ulici míjel jenom s opovržlivým odplivnutím; pologramotná sebranka: Oni sice umějí číst a psát, ale nic hodnotného nečtou a nepíšou; když už čtou, tak špatně a neradi; když už píšou, tak "škrabopisně" a s hrubými chybami. Odpudivá verbež, od níž by sis v hospodě raději odsedl, abys nemusel poslouchat ty jejich idiotské žvásty. Ale svoje spolupracovníky si bohužel nemůžeme vybírat... A tak jsme denně povinně tyranizováni tisíci jejich drobnými zlomyslnostmi a naschvály, vystaveni jejich pomluvám a neupřímnostem, denně nás ponižuje už jenom to, že s nimi vůbec musíme spolupracovat, a když ještě navíc kazí naši práci a pletou se nám a překážejí, to je pak hotová hrůza. Peklo jsou ti druzí. Jenže ty s nimi musíš vyjít a pozabíjet je nesmíš. Být tak strážcem majáku...

 

Srpen 36: Zase povodně. Sdělovací prostředky mají opět "téma". Sotva někomu nateče do bot, už se z toho dělá kdoví co. Přitom tato přírodní reakce nezavdává žádnou příčinu k nějaké hlubší analýze a o jakékoli reflexi už vůbec nemůže být řeči. Jen ať pochcípaj, jen ať platěj, jen ať makaj, až se z nich kouří, stejně nevědí proč a nač! A i kdyby to věděli, nebylo by jim to k ničemu. Je mi líto jenom zvířat, neboť ta za nic nemohou... Ačkoliv stačí jediná pitomá malá bouřka a zhasnou světla, přesto se ta lidská verbež bije do prsou, jací to jsou kabrňáci. Ten proklatý ani živočich ani mrtvá hmota, ani ryba ani rak, tedy co vlastně? Tato rakovina Země, tento svrab, tento lidský virus, ničící a škodící už jen tím, že existuje, znovu má možnost při potopách světa plout na hladině jako kus hovna a prokazovat svého "nezdolného ducha", svou lidskou solidaritu, jež už v dějinách napáchala tolik zlého, v boji proti té "zlé" přírodě, jež nechce stále pochopit jejich perverzní výlučnost. Myslíte si, že to je hrozné, co se stalo, co se děje a co se dít bude? Každý rok katastrofální záplavy? To je prd, vám povídám! Vy si zasluhujete daleko víc! Konečně vám dává někdo na prdel! Konečně začíná svět vypadat podle mého gusta! Ničit a deptat tu hnusnou lidskou sebranku! - V zoo (!) "utratili" (rozuměj zavraždili) topícího se slona. Prý to nešlo jinak. Kecy! Řeknu vám jedno: Kdyby se tam topil ten nejposlednější podělanej lidskej debil, taky by ho "utratili"? Prdlajz! To by se kvůli němu mohli posrat, ale ušlechtilé zvíře jim, parchantům, nestojí za námahu. Oni to zvíře do toho srabu dostali, oni se měli postarat! Kdežto lidi si tohle způsobili sami. Proto srát na ně! Znám jenom jednoho tvora na světě, který by se mnou souhlasil. Ostatní by mě lynčovali za moje názory. Řekli by, že jsem zrůda, ale on i Já víme, že zrůdy jsou oni.

 

Září 37: Případné referendum o Evropské Unii bude jediná politická akce, které se rozhodně zúčastním se svým Ne. Myslím, že svět by se měl spíše dělit na stále menší a menší celky, takže bychom se mohli někdy v budoucnu dočkat ponenáhlu a nenápadně jistého bezvládního, anarchického společenství - aspoň pro ty lepší z nás, kteří se tak rozhodnou. Není v naší přirozenosti starat se, řídit a obsáhnout obrovský celek o sedmi stech milionech lidí, plus asi pětkrát tolik domácích zvířat. Jsme utvářeni k životu ne-li přímo o samotě, jako je tomu u mne a u všech dalších bytostí vyššího typu, tedy k soužití mezi svými nejbližšími a nejpříbuznějšími, ať se jedná o pokrevní nebo - což je hodnotnější - o duchovní příbuzenství. Napínal bych veškery síly spíše k vytváření národních států, posléze bych podporoval vznikání městských států, autonomii ulic, samosprávu domů, samostatnost v rozhodování pro jednotlivé rodiny nebo obyvatele bytů, možnost posledního slova pro každého jednotlivce. - Ale protože jsou lidi hovada a vždy jen pouzí hlupáci, kteří se dají lehce zmanipulovat k čemukoli špatnému, jsou tyto mé vize budoucnosti svobodypustou utopií bez sebemenší naděje na uskutečnění. A tak svým mocným Ne možná někomu aspoň zkazím radost, jako Oni mně ji kazí každým dnem...

 

Potíže s tvorbou, jakožto problém zanechání svědectví, problém přežití své vlastní smrti, je záležitost starců a rychle žijících zvířat. Vidíme to již u starověkých kultur s jejich mystickým míšením postmortálního a prenatálního, např. skrze pohřbívání v poloze skrčence, což je typická poloha plodu v matčině břiše. Já žiji pomalu a hodlám žít dlouho. Kéž bych se jednou dožil anarchie, konce civilizace a vymření lidského rodu na Zemi! Ano, nebude se mi chtít odejít, dokud nespatřím nějakou takovou úžasnou událost! Do té doby není mým úkolem napsat a překonat rozsahem a obsahem nějaké indické védy. Bohatě mi stačí podat o sobě svědectví jedinou větou-perlou jednou za misantropický rok. Ba ani to ne. Dokonce nemusím vůbec tvořit. Výpovědní hodnotu nemá jen originální tvorba. Tuto cenu má také sběratelství. Kolekce knih, v nich podtržené věty a odstavce, výpisky a citáty, sbírka fotografií a kreslených vtipů, hudební nahrávky a osobní filmotéka, to vše je také tvorba, tvorba výběrem. Jsem rozhodnut: Své dílo vydám světu až budu kmetem v důchodu, bude-li ovšem jaký rentální systém ještě v budoucnu možný. Ale kdoví, jak to bude. Avšak baví mě to čím dál víc. Primitivní otisk v bahně života v podobě pohlavního rozmnožování mne nezajímal nikdy. Zato neustálé důkazy o mé výjimečnosti jsem vyjevoval vždy. Způsobem chování, způsobem řeči, oblékáním, účesem. Mne si nespletete. Mne lze najít. Jsem zářící jehla v kupce sena.

 

Vydělávám si na živobytí manuálně. Přesto se považuji za umělce. Práci beru jen jako doplňkový sport, jako vítaný pohyb, bez nějž bych jistojistě ztloustl a zpohodlněl; navíc pohyb placený. Když někdo vykonává svoji práci s takovou lehkostí, když každý problém, zádrhel a hlavolam, jež přináší denně životní praxe, když všechno dokážu vyřešit svou nadprůměrnou silou, rychlostí a inteligencí, pak si ani nepřipadám jako úplný otrok. Všichni jsou otroci a otročí jeden druhému, ale když mohu být v pekárně dvě hodiny sám, nepovažuji to ani za práci. Opravdová dřina začíná až s příchodem kolegů a hlavně kolegyň. Kdybych byl, dejme tomu, placeným spisovatelem a kdybych měl vydávat jednu knihu za dva až tři roky, aby mě to uživilo, to by byla teprve opravdová prostituce! Takhle mohu myslet nebo nemyslet na co chci, mé myšlenky jsou svobodné. Ach, život je nádherný, když se ví, jak na to.

 

Říká se o mně, že jsem blázen. Ale neznám nikoho, kdo by měl tak věcný pohled na svět, kdo by to měl v hlavě tak srovnané, jako Já. Potkávám jen samé fanatiky, idioty a surovou zvěř. Víte, nakonec je to tak, že když se někdo chová absolutně svobodně a drží se toho proti všem a mimo všech, neboť na ostatní se může akorát tak vysrat, pak se lehce stane, že jej ostatní onálepkují jako blázna. Když se mne jednou kdosi po dlouhém mlčení zeptal, proč vůbec, ale vůbec nic neříkám, řekl jsem lapidárně: "Někdy mám pocit, že ať pronesu cokoli rozumného a moudrého, vždycky to bude nějaká blbost." A už jsem viděl ty pohledy! Vysílají jasný signál: "Bože můj, cos to dopustil. Ten s náma nemá nic společnýho. Dej, ať nás na něco potřebuje, dej, ať ho stihne nějaké velké neštěstí nebo velké štěstí, prostě ať se vrátí k nám, ať je z něj stejnej hajzl, jako my; je to k zbláznění, zavřete ho někam, ať ho nevidíme, zakažte ho! Bože, je to blázen, nezná lásku, cit a odpuštění. Neví, co je to Boží milosrdenství, neví, co je lidskost!"

 

11. září 2001 (podle jejich letopočtu): Pro ně málem historický mezník, pro mne pouhá epizoda. Nějakých tři tisíce mrtvých - co to je! Denně je vražděno nespočetně větší množství zvířat, a přesto lidem chutná. A pak, co je to lidský život? To je jako výpotek horečky, jako vykašlaný chrchel, spláchnutý do hajzlu. Zabít pár lidí, to je jako posekat trávník před domem. Utrhnout na louce květinu je větší zločin, než zabít člověka. Člověk se nám ostatním tvorům nemůže rovnat. Nemoci ve všem a všude ničit vše, co je lidského, to je jako nemoci si utrhnout jablko ze stromu. No, po pravdě řečeno, Já bych taková shnilá pláňata netrhal, ale když to někdo dělá, je to jen dobré a užitečné. Ale Já bych provedl ty útoky v pozdějších hodinách, ne tak brzo po ránu. To by bylo mrtvých daleko víc. Ale ono se to radí... Jinak geniální nápad. Nic mě tak nenadchlo ze světového dění, jako tato událost. Vzpomínám si, jak máma na mne volá: "Pavle, pojď se podívat, co hrozného se stalo v Americe!" Já si říkám, že to bude zase nějaká blbost, jako obvykle, avšak co jsem viděl, mě ohromilo. Řekl jsem: "To zas bude hysterie!" - A byla. Nejhorší bylo, že se kvůli tomu nevysílali Simpsonovi. Musely by chcípnout tři miliardy lidí, aby to ospravedlnilo zrušení tak výborného seriálu, plného inteligentního humoru, narážek, odkazů a jinotajů. Co je mi do nějakých věží Světového obchodního centra! Mám je ostatně zvěčněné právě v jednom z dílů Simpsonových, kde Homer při návštěvě New Yorku hledá zoufale záchod nejprve v první věži, kde bylo WC zavřené, aby si posléze ulevil ve druhé věži, zatímco mu policista nasazuje "botičku" na špatně zaparkované auto. - Tenkrát před rokem nebyly české sdělovací prostředky příliš pohotové, poslouchal jsem tedy celý den polský rozhlas, kde nepřetržitě běžely nejnovější zprávy, komentáře, besedy atd. Byl jsem u vytržení. Geniální akce, sám bych to nevymyslel líp.

 

Cestování časem, úžasné technické vymoženosti, mezigalaktické výlety a další veteš ze sci-fi literatury a filmů: To nikdy nebude, Armageddon přijde...!

 

Vesmírem putuje, coby poselství mimozemšťanům mimo jiné také, nemýlím-li se, digitální nahrávka Vivaldiho Čtvera ročních období. Dobrá hudba, ale co si o nás kosmické bytosti pomyslí? Že sice svedeme zaznamenat zvuk v dokonalé kvalitě, ale vyrábíme ten zvuk pomocí dřevěných nástrojů! Jako kdybychom ještě nevynalezli největší vynálezy dvacátého století: elektrickou kytaru, syntezátor, sampler a modulátor hlasu! Vivaldi je dobrá hudba, ale poněkud zastaralá. Já bych vybral jako představitele současného vrcholu, jehož bylo v hudbě dosud dosaženo, muziku finské skupiny Waltari. To je krystalická podoba tohoto umění.

 

"Tolik nevraživosti a brutality mezi lidmi!" Proč? "Lidé žijí ve stresu." - Ano, dodávám Já. A pokud někdo z nich v tom stresu ještě není, tak ho do něj ti hodní milí lidičkové snadno a rychle dostanou.

 

Jsem blbosvod. Buď jsem už tak nadlidský, anebo mám nějakou proklatě magickou moc přitahovat hovada bez mozku. Chtějí se snad vyhřívat v mém slunci? Zdá se mi (a není to sen), že jsou kolem mne samí idioti. Pomalu už ani nevycházím ven.

 

Zajímalo by mne, kde jsem se vzal v téhle rodině. Moudrost stáří? Pche! Ti jsou čím dál blbější! Zatímco Já jsem, bez falešné skromnosti, naopak čím dál chytřejší. - Dělají mé neobyčejné kognitivní schopnosti ze mne nadčlověka, nebo je to dáno jen tím, že svůj mozek cvičím, neustále cvičím, tak jako své svaly? No jo, ale tolik? Takový rozdíl mezi mnou a těmi hovady tam venku? Asi je to způsobeno i tou mojí samotou. Ukazuje se, že nechodit tzv. "mezi lidi" je velmi zdravé. Minimálně od té verbeže nechytnete nějakou z těch ošklivých nemocí, jejichž bezpočet roznášejí. Tak ať se infikují sami mezi sebou, ne? Lidi taky nechodí mezi krysy, i když toto není zrovínka ten nejlepší příklad, protože krysy jsou, oproti lidem, čistotná zvířátka! Ne, ne! Již žádné sbližování různých živočišných druhů! Již žádná infikace-indoktrinace nějaké úchylné lásky k lidem, fuj! Nespáříš kočku se psem! - Kromě tedy těchto ryze etických a hygienických důvodů mého vznešeného mrzoutství, je tu ještě jeden důvod navýsost praktický: Lidská hloupost je extrémně nakažlivá. Postihuje i největší duchy, jsou-li tak neopatrní a obcují příliš často s lidmi bez ochranných pomůcek, jako je např. walkman apod.

 

Asi jsem těch posledních sedm let jen sbíral další poznatky. Všechny ty alkoholové rauty a bordely - sloužily jen na doplnění poznámek o podřadné lidské rase. Ale s tím už je konec - teď jsem zpátky - silnější než dřív. Jako Nietzscheův Zarathustra se po trpké zkušenosti s lidskou verbeží navracím zpátky k sobě. Jako kdyby misantropický hrdina, tento wagnerovský titán, obtěžovaný trpaslíky, se musel cyklicky, řekněme sedmiročně, stále přesvědčovat a utvrzovat v názoru, že mu na světě není rovno a že je mu to jedno. Hovno!

 

Zastavil jsem se před lékárnou u vývěsky, pojednávající, myslím, o hypoglykémii. Lidé chodili do té doby bez zájmu a tupě, takže jako vždycky. Sotva jsem však začal číst... - no nezačaly se za mnou tvořit davy, zvědavě okukující, co tam mám zajímavého? Odplivl jsem si a znechuceně odcházím... Ta hovada vám pokazí každou radost. Mám rád kupříkladu filmy. Ale zajít někdy do kina, to je pro mne nemožné. Když si chci něco opravdu vychutnat, musím mít na to klid. Když se mi něco líbí a líbí se to i nějakým ordinérním lidem, tak to hned podezřívavě začnu zkoumat, a je po náladě. To má vlastně všeobecnou platnost, vztahuje se to na poslech hudby, na jídlo, na vyměšování, na odpočinek i na práci (pracuji zásadně sám). Jedině chlastat je nejlepší s ostatními ožralými hovady bez mozku. To pak člověk klesá ještě níž pod úroveň zvířete. On tam byl totiž vždycky. - Jedna z mých charakteristik pojmu "Člověk" je ta, že člověk není v podstatě nic jiného než opilé zvíře. Doporučuji o tomto výroku popřemýšlet, má mnoho významových dimenzí! Opijte nějaké ušlechtilé zvíře a pak můžete sledovat, jaký pocit štěstí to vyvolá u člověka. Je to jako potkat po letech dávno zapomenutého přítele. - Podívejte se na zvířata. Jak jsou silná, jak jsou v pohodě! Ale sledovat lidi při jakékoli činnosti, to si žádá silný žaludek! Nejlepší zvířata jsou ta mýtická, která za celý život nespatříte. Jak rád bych se jim chtěl podobat! Ale na to mám v genech ještě příliš mnoho dědičné lidskosti. No, nevadí. Začnu třeba tak, že mě taky moc často svět neuvidí. Jen do p@kárny a zase nejkratší cestou zpátky do svého uzamčeného kabinetu s mojí milovanou hudbou, knihami, počítačem a prostým spartánským lůžkem. - Tzv. "normálnost" je žalář ducha. Být normální? Toho je potřeba se zbavit. Zešílet znamená zmoudřet. Misantropismus je správný pohled na tento humanistický svět!

 

Přelety stíhaček, štěkot a vytí psů, rachocení sekaček na trávu, klepání koberců, automobilový provoz, různé sirény, cirkulárka, dunění vzdálených explozí z muniční továrny, silné, až se otřásají okna atd. atd. - to těm hovadům nevadí. Ale pusťte si muziku o poloviční hlasitosti než výše zmíněné zvuky, a hned je to podle nich rušivý kravál. No, kde to jsme, doprdele!? Vždyť je to Hudba, proboha! Hudba! Královna umění, a ta má mít svá práva! Co jste to za nekulturní barbary! Co jste to za hnusný tvory! Já poslouchám hudbu, běžte mi z očí! - Té verbeži ovšem na hudbě nevadí nějaké její decibely, jichž ostatně nikdy není víc než kolik jich vyprodukuje obyčejná rušná ulice. Dokonale jim stačí tyto kouzelné tóny byť jen zaslechnout, ba jejich averze se týká samotné existence hudby. Avšak jaké hudby! Ne snad dechovky, ne snad lidovky, ne snad chrámového doprovodu náboženských litanií, a ani ne vojenských pochodů. To je oblast totalitářů a všech těch různých hrůzných fanatiků lidskosti, kteří vás budou otravovat, necháte-li je, tak dlouho, dokud z vás neudělají taky takovýho hajzla. - Jim vadí obsah, který se skrývá v hudbě. A kvůli tomuto emočnímu náboji, v hudbě skrytému, ji nenávidí. Navíc a mimo to, se ta skutečně dobrá a hodnotná hudba dá těžko prodat či nějakým obzvlášť zavrženíhodným způsobem zneužít k ideologickému brainwashingu; nedá se sníst, není z ní žádný hmatatelný užitek, podporuje nekontrolovatelné emoce, mládež věří víc muzikantům než úřadům, dohání ji k drogám... - Zakázat! - Komunisti, nacisti, fašisti, náboženští fanatici - všichni jsou spojeni společnou nenávistí k hudbě, jež má v sobě ducha eruptivní svobody a vášně. Až mě to vede ke ztřeštěným úvahám o tom, že snad všichni tvůrci a milovníci takovéto pocitově silné hudby v krátkých, leč nešťastných dějinách lidského rodu na této planetě, museli zosobňovat jakýsi temporální výron nadlidské energie. Krátce, je to to nejdokonalejší, co nám známý vesmír stvořil. - Víme jedno: Oni, ta verbež, ti podlidé, hrají a poslouchají samý sračky, zamořujíce svět svým hudebním smogem. Zatímco My... - ach, to je jiná: je to píseň o tom, že jsme naživu a že si děláme, co chceme, a komu se to nelíbí, ať si prdel políbí! - Je to výraz hluboké nadřazenosti nad Člověkem. I úplně beznadějné lidské hovado se díky této hudbě stává alespoň nakrátko lepším. Nestane se sice bohem, jako My, zůstane dál smrtelné a odsouzené k záhubě, nicméně alespoň ochutnalo tuto božskou manu a teď se může zase vrátit ke svým prasečím pomyjím. - A Oni to vědí či tuší! Proto ji nenávidí nenávistí Nižšího k Vyššímu, zkoumaného ke zkoumajícímu, pozorovaného k pozorujícímu. Hleďte dalekohledem na nějakého člověka tak, aby o tom věděl, a uvidíte v jeho kalných zracích tu nenávist, o níž jsem právě mluvil! - Neboť ten exemplář člověka si nyní zcela jasně uvědomuje, že je veš, miniaturní, mikroskopický virus na této planetě. Dosud to byl pouze on, kdo pitval duše a těla ostatních tvorů, ale to se náhle změnilo - k jeho úžasu a k jeho vzteku. Nyní je tu lovec; někdo, kdo stojí vysoko, převysoko nad ním - Misantrop! - Člověk je jako dinosaurus: ještě je tady, ale jeho čas už je nenávratně pryč.

 

Vycházím ven jen za noci. Mám mnoho nepřátel. Chci jich vidět a potkávat co nejmíň. Nejsem ani trochu zvědavý na jejich hnusný ksichty. Jsou všude. Jen těžko se dnes hledá místo, kde bys na pět minut nespočinul a nezačalo se to kolem hemžit lidmi. A to ještě mají tu drzost si stěžovat, že jich je málo! Myslím, že mají příliš mnoho svobody. Tenhle politický systém se pro ně moc nehodí. Režim jim dal svobodu, ale oni nevědí, co s ní. Chybí jim řád, potřebují mít nad sebou pořád nějakého drába s bičem, nejvíc ze všeho jim sluší okovy. Oni nejsou jako Já, který potřebuji k životu svobodu právě tak nutně jako kyslík. Já totiž vím, co s ní. Oni jsou na svobodě bezradní a zmatení. Jejich svoboda se věčně obrací proti nim a proti mně. Já naopak na svobodě jen vzkvétám: čím jsem svobodnější, tím jsem moudřejší a chytřejší a silnější a zdravější a vůbec nestárnu. Svobodný jsem krásný a dokonalý a píšu ty nejlepší knihy.

 

Čas od času se nějaký "chytrák" vytasí s "ohromným objevem" toho, co je pro mne naprostou samozřejmostí tak samozřejmou, že se až zdráhám takovou banalitu napsat: "Zvířata mají své pocity, zakoušejí strach, žárlivost, smutek i lásku." - Ale je to jako vždy trochu jinak, jak se to dá ostatně od té prolhané a sobecké lidské pakáže čekat! Pomáhají-li zvířata nějakou zlomyslnou hříčkou osudu lidem, což se jim zpravidla vymstí, hned jsou obdařena citem. Ale když dojde řada taky na lidi, aby zvířatům splatili alespoň část toho obrovského morálního dluhu, který u nich mají - neboť jistý kolosální "vroubek" by tu skutečně mohl být pohledáván - najednou jsou to jen nemyslící automaty a divé bestie, lačnící po krvi. Zvířata zabíjejí z nutnosti, nebo aby zahnala hlad. To člověk vede proti zvířatům, ba proti veškeré přírodě, vyhlazovací a otrokářskou válku, jež nezná slitování! A nedá se čestně tvrdit, že by k tomu člověka vedla nějaká osudová nutnost. To spíše jistá zřetelná osudová podlost! A tak to začíná vypadat stále více tak, že právě člověk je v tomto detektivním příběhu tím zlořečeným padouchem! Neboť jsem si jist, že lidé nemají žádné emoce, pouze reagují na podněty, jejich umrněné citečky nejsou nic jiného než hormonální reakcí na vnější stimuly. Často se hovoří o hranicích lidských možností. Je jich mnoho a jsou úzké a omezené! I kdyby nakrásně jednoho dne sestrojili stroj času, nebo co - co by jim to bylo platné, kdyby jejich cit zůstal dál v takovémto primitivním podmíněném náznaku! Že člověk vždy byl, je a navždy i zůstane jen tupým hovadem, jemuž bylo kdysi za nejasných okolností vštípeno technické nadání, dělá z této nebohé planety jeden velký blázinec. - Přežvykující kráva, ležící na louce, hejno divokých kachen, plující na hladině rybníka - je v tom tolik klidu a harmonie, tolik vznešených citů to vzbuzuje, přímo mír v duši!... - A teď banda turistů s digitálními fotoaparáty a mobilními telefony, okupující nákupní středisko. Obrázek pro otrlé! Obraz nejhnusnějšího materialismu! Ani se nemůže říct "úpadek", neboť aby mohlo něco upadnout, musí to být nejprve nahoře. A tam člověk nikdy nebyl a nebude! A pak už jenom vzít samopal a udělat něco pro životní prostředí, ne furt donekonečna uklízet po někom jeho bordel! Mysli globálně, jednej lokálně - pal!



I obyčejná moucha má větší cenu, než život jednoho obyčejného člověka. Moucha je užitečná alespoň tím, že slouží za potravu ptactvu a vosám, ale komu je k užitku člověk na tomto světě? Ten je tu jen pro zlost.

 

Smysly člověka jsou v jednom případě vskutku zázračné, dosahující přímo nadlidské (rozuměj: normální, živočišné, přirozené) ostrosti a intenzity. Druhdy osleplé nedochůdče jménem "Člověk", nevidomější krtka, v jednom případě blahořečí svému stejně postiženému Bohu za prozření. I hlucho-němo-lidský v tomto jediném případě zázračně obživne a navrací se mu zrak i sluch. Je to v případě, kdy se sere do někoho jiného, ale vlastní chyby už nevidí nebo je drze označuje za milou roztomilidskost.

 

Vystavovali tady prý nějakou Formuli 1, nebo co. To zas bylo něco pro chlapy! Zvýšená hladina testosteronu, ztopořené údy, pivo, teplé párky-studené párky, teplý prodavač, pivo! Nenávidím auta! Trakař má větší cenu, než tyhle nečisté stroje!

 

Do tanečních jsem se nechal uvrtat jen jednou. Zjistil jsem, že je to ztráta času, a chodil jsem místo toho hrát s kluky fotbal. Vždycky, když děláte něco, co jste si sami nevymysleli, ale co dělají všichni ostatní, nakonec dříve či později zjistíte, že je to nesmysl to dělat, a tak to už neděláte a jste zase o jednu zkušenost bohatší, zase o něco moudřejší. Někdo to ovšem nezjistí ani do konce života a prožije tak vlastně ne svůj vlastní život, ale život někoho úplně jiného. Čí život má tak nepatrnou hodnotu, pro toho je to tak snad i lepší. - Taneční kurz! K čemu? Plést nohama jako idiot a bavit se podle pravidel bontónu - to má být zábavné? A pak - skákat a tancovat podle toho, jak někdo jiný píská, čemuž se říká "tanec", to mi nikdy nešlo.

 

Válka není žádná sranda. To není jako jít střílet kachny, ty se neumějí bránit, neopětují palbu. Ve válce jde o kejhák. Všichni zúčastnění ovšem věří, že právě oni vyváznou. Střelba do papírových terčů však také není ono, to je prd. Ale nahnat do obory dejme tomu všechny politiky a myslivce, a do jednoho je tam postřílet jako hejno vyděšených bažantů, to by bylo jiný kafe! Nebo zřídit speciální lunapark. Největší atrakce by byla střelba do dětí a jejich matky by se na to musely dívat. Až by šílené zármutkem oplakávaly a tiskly k sobě bezvládná zkrvavená tělíčka svých dětí, v zoufalé snaze probudit je k životu, pak to našít i do nich - to by si misantrop krásně pročistil hlavu!

 

Olga Hepnarová: Dominantní typ, který všude a ve všem prosazoval sám sebe. Typ škarohlída, jemuž bylo málo i odstěhování se na venkovskou samotu. I to jí bylo málo. Ona si musela speciálně udělat řidičský průkaz, aby mohla pozabíjet vícero lidí. Její památná slova, jež možná jednou vejdou do dějin misantropismu: "Stát se obyčejným bezejmenným sebevrahem, to by jim prošlo moc lacino." - A Já k tomu dodávám: Milovat dovede každej blbec, ale takovýmhle způsobem dokáže nenávidět jenom génius. Myslím, že jsem se zamiloval do masové vražedkyně! Nejenže se mi líbí jako žena muži, ale dokonce schvaluji to, co udělala, schvaluji to a chápu to, plně tomu rozumím! Neděsí mě její šílený čin, víc mě děsí, když si představím, jaký asi vedla "život". Nemám hrůzu z toho, co provedla, ale spíš z představy té její brutální popravy, kdy poblitá, pochcaná a posraná zápasila o holý život s jakýmsi zhovadilým katem, jenž má z toho doživotní trauma, jak to dokládá Bohumil Hrabal, který se o tento nevšední případ také velmi zajímal. Její poprava: poslední příkoří tomuto "prügelknabe" - otloukánkovi, jak sama sebe definovala. Týden po svých narozeninách přejela osm důchodců, po kterých dnes nikdo ani nevzdechne, kdežto ona zůstane navždy v mém srdci. Je tak krásná: ušlechtilá tvář a hluboké oči, ach ty její oči... Škoda, že se v nich nikdy neuvidím. Je to přesně ten typ dívky, který jsem vždycky hledal. Ženský protějšek Misantropa. A oni mi ji sprostě zabili! To jim nedaruji! Nevadí mi, že je mrtvá, Já jsem si udělal její velký obrázek ve formátu A4 a pověsil jsem si jej na zeď mého temného kabinetu hrůzy. Nemohu se na ni vynadívat. Kdysi jsem chodil se dvěma dívkami, které jí byly ve všem podobné. Asi jsem blázen, ale od nynějška budu všechny holky poměřovat s Olgou, a nevím, nevím, jak si ve srovnání s ní povedou...


Olga Hepnarová

 

Mám takovou jednu teorii: Týká se bezpodmínečného zachovávání jistých prvků v přírodě, a to i tehdy, zaniknou-li náhodou, nehodou, zlovolným úkladem či sejdou-li z tohoto světa zcela přirozeně. Veškerý součet našeho setkávání s blby celého světa, ba i vesmíru, je, domnívám se, naprosto konstantní. Kdyby všichni ordinérní blbci světa rázem uhynuli na debilitidu, vsaďte se, že vstane nějaký velikán ducha mého typu a nepozná sám sebe až bodře prohlásí:

„Dobrý den, to je dnes hezky, což? Koukali jste včera na zprávy? Pravda a láska ať zvítězí nad lží a nenávistí! Jo, a včera jsem si koupil novou pečící pánev, byla na ni sleva.“

Chápejte, koeficient všech prvků v přírodě je konstantní – a zůstane beze změny, i kdyby to měl být sám Hitler, kdo by se po zmizení Matky Terezy ujal chudých židovských sirotků. Podle stejného pravidla by nutně Gándhí vyvraždil šest milionů Britů v Indii, kdyby se byl zdařil atentát na Vůdce. Konstantní je, Bohu žel, i míra-přemíra vrozené podlosti, falše, hlouposti a zlomyslnosti lidského rodu, což zřejmě nezvrátí ani dějinně neodvratný nástup mé nové filosofie, jež bude vpravdě filosofií zítřka, neboť ten starý naivní humanismus francouzských encyklopedistů je již neudržitelný a nesnesitelný. Po primitivním pravěku, hrdinském starověku, křesťanském středověku a humanistickém novověku přijde věk misantropický. Příští století bude věkem misantropickým a Já, tvůrce a vynálezce této anti-humanistické filosofie – misantropismu – budu uctíván jako její první prorok. Tento věk se nezadržitelně blíží. Génius je posel budoucnosti, takže mi budete muset důvěřovat, Já tam byl. Jsem tam i teď. A vím, co mluvím. Však se podívejte kolem sebe! Co vidíte? Nevidíte snad jako Já tu vzrůstající nechuť k Člověku jako takovému, tu neochotu sdílet s ním společnou tlačenici? Občanská společnost se rozpadne, zbudou jen nevrlé pracovní styky, omezené na nejnutnější minimum. Zaniknou biografy, divadla, koncerty, veřejné podniky a společenské akce, jak je známe dnes. Zaniknou veškeré společenské aktivity, konané mimo opevněný domov. Vycházet z domu po setmění a beze zbraně bude životu nebezpečné. Všude teror a strach a hnus z Člověka. Konečná anarchie lidského rodu se stane skutečností. Vlády padnou, nastane boj všech proti všem až do hořkého konce, kdy osamělý člověk, zbídačený svou samotou, potká vzácně druhého člověka, ale raději se mu obloukem vyhne, aby byl ušetřen velkých nesnází a velkých nepříjemností z tohoto setkání plynoucích. To by byl svět pro mne! Neboť Já jsem milovník samoty par excellence a je mi lépe v upřímné nenávisti a opovržení, než ve falešné lásce a slušnosti. Kdo by se chtěl nechat otravovat neomalenou dotěrností pitomců s lidským mozečkem? Jedině zase pitomec! Jejich nejčastěji používaný orgán se totiž nachází mezi nohama, kdežto můj sídlí v hlavě. To je ten základní rozdíl mezi Mnou a Jimi. To způsobuje, že se mezi nimi cítím jako mladý bůh mezi prasaty v chlívku! Přesně podle starého sumerského přísloví: "Jsem plnokrevným ořem, leč zapřažen jsem s mulem, a musím tahat slámu a rákosí."  Ještě k tomu mezi ožralými prasaty a prasnicemi; některé z nich mají dokonce jateční hmotnost! Ale kde je jejich řezník, kde? A ještě si ten zbytek mozečku vyplachujou chlastem! Já když si dám pivo, mám zkažený celý den: nebaví mě poslouchat hudbu, nic smysluplného nejsem schopen udělat, nic vytvořit, jen čumím do blba jako senilní stařec. Ale to jsou přesně Oni! Já když přijdu z práce – a stydím se za to, co dělám, jakkoli nevykonávám nic výrazně neekologického, ani nic neetického, nic řeznického – musím zaplnit kromě žaludku také mozek, musím se intelektuálně unavit, něco si přečíst, něco napsat apod. Oni přijdou z práce a jdou opět pracovat nebo si pustí televizi nebo se ožerou. Zkrátka, hlavně vyhnat co nejvíc neuronů z hlavy a pak se dostaví slastný spánek nespravedlivých. Když je slyším vykládat, jak se cpou špekem a větrníkama, mně, rozenému veganovi, z toho málem znovu naskakují ouročky, jako v dětství, když mne krmili Oni! Oblizovat si navzájem svoje ulhané držky a křivácké ksichty, lézt si navzájem do prdele a mezi nohy a prcat se furt jako opice, na to je užije. Chlast, žrádlo, mrd, a z něj vzešlé dětičky, které můžou dle libosti fackovat, na to všechno si nechají od státu přidat a ještě si myslí, jak jsou důležití a jaké mají „starosti“, jež si ovšem způsobují jen a jen sami. Oni si snad nakonec ještě budou myslet, že svobodní tvorové, jako jsem Já, jsou tu od toho, aby jim sloužili a financovali jejich nanicovaté existence! To si tedy pletou pojmy s dojmy, protože podle aristokratického principu přírody to má být přesně naopak! Ale to musí skončit. Tento póvl, tento tupý dobytek, tento kanónenfutr dnes ještě vládne díky svému množství, ale hlavně vinou onoho naivního a sentimentálního humanistického omylu některých poblouzněných intelektuálů, kteří namluvili té nejsprostší pouliční chamradi, že má nárok na jakási „práva“, jež lůza nechápe a jež obratem ruky upírá jiným, a přitom si nedovede ani rozpočítat výplatu rovnoměrně na celý měsíc. Tento sociální experiment se nezdařil. Takové množství parazitů, kalkulujících s tím, že povedou pohodlný život ve vlastních smrdutých výkalech na úkor někoho jiného, nakonec celý systém rozežere a rozloží zevnitř, takže tato bláznivá humanistická epocha skončí tím dřív, čím víc úlev, práv a svobod se dostane těm, kdo tyto postmoderní výdobytky nejenže nepotřebují,  ale také je nechápou a sdostatek si jich necení a neváží.

 

Vlasy si stříhám a šediny zakrývám barvou sám. Je to zadarmo, nemusím se s nikým dohadovat o tom, jak to chci, je to v duchu DIY a nikdo mi hlavně nesahá na hlavu. To přímo nesnáším! Někde jsem četl, že v buddhistickém nebo hinduistickém prostředí je velice neslušné dotýkat se něčí hlavy. Asi jako u nás je vrchol sprosťáctví prohmatávat někomu cizímu zadek a jiná „ohanbí“. Je vidět, že se někde v Indii umějí lidé k sobě chovat poněkud delikátněji. Snad by ještě této miliardové zemi lépe slušelo, kdyby se tam ujalo i třebas takovéto tabu: nemrdat bez šprcky, vy chlíváci! Ale i to možná jednou přijde, až se země zindustrializuje, a tím i řádně zneurotizuje. Ještě jsou Indové příliš v pohodě, ještě pro ně nejsou tak enervující bída, hlad a tlačenice… Ale stejně je to milý zvyk v té zemi tisíců bohů, kde i ta nejposlednější kanálie užívá stejné úcty jako lidé, neboť nikdo neví, není-li to zrovna nějaký jejich převtělený předek či bůh. Asi jsem se měl narodit tam: teplo, výborná vegetariánská kuchyně, posvátná zvířata, svatí mužové. Kdežto tady: zima, těžká strava, po které se jen tloustne, zvířata v postavení neživých věcí na jedno použití a vulgární materialismus. Tam svatého muže určuje jeho odloučenost, samota a rozjímání. Tady tak zvaného „světce“ určuje jen jeho zvrhlost, pedofilie, pederastie a zvrácené „myšlení“. Ale co si budeme povídat o jednotlivostech! Hlavní rozdíl mezi našimi zeměmi je ten, že tady není důvod proč si chránit hlavu a nedovolit jen tak někomu, aby se dotýkal vaší svatyně moudrosti, té šperkovnice rozumu, toho sejfu, v němž se skrývá poklad nejcennější. I drahé kovy a vzácné diamanty mají své duplikáty, avšak mysl génia je jen jedna, neopakovatelná, nenahraditelná. Proto ta nejvyšší opatrnost, proto ta někdy až podrážděná úzkostlivost, kterou mělké duše nikdy nepochopí, protože ony samy nemají v podstatě co bránit a chránit. Nikdo přece nemusí dávat pozor, když je jeho trezor prázdný!

 

Chtěl bych se dožít doby, kdy lidi konečně pochopí, že si s politiky nasadili do kožichu veš. Ale to se nikdy nestane. I když mnoho lidí umí již dost pěkně ne snad mluvit, ne snad přemýšlet, nýbrž jen a jen pěkně od plic nadávat, přesto o každých volbách zapomenou na všechna příkoří a v jednom dobytčím šiku se vydají opět zvolit nějakou tu veš. Jenže to nadávání není – jak by se mohl někdo mylně domnívat – jakýmsi prvotním dětským žvatláním, předcházejícím artikulované mluvě, není to první záblesk rodícího se intelektu, iniciační jiskra, jejímž logickým vyústěním by byl neuhasitelný požár anarchické vzpoury, ale spíš rostoucí a prohlubující se projev celkové degenerace člověka, která se projevuje jeho nevyléčitelným kverulantstvím, hypochondrií, hypersenzitivitou a nekonstruktivní kritikou. Ono je to náramně pohodlné: jít k volbám, zvolit náhodně nějakého vola, protože dobře vypadá, staví se jako docela sympatický chlapík, jehož program je cíleně vykonstruovaný odborníky na psychologii davu tak, aby vyhovoval většině, a aby nevzbuzoval žádné obavy u menšin – a pak jen přihlížet, jak byl opět okraden, ohloupen a zrazen, jako již tolikrát předtím. Nejste spokojeni s vašimi politickými zástupci? Pak vezměte své záležitosti do svých vlastních rukou a nečekejte na nikoho jiného! Požadujte právo neplatit, co platit nechcete, a trvejte na tom! Odmítejte to, na čem jste se nespolupodíleli a k čemu jste nedali souhlas! Bez takovéhoto odpovědnějšího přístupu to všechno zůstane jen hospodským nadáváním, jen protestsongem, jen punkovou písničkou. Jedni opilci volí jiná ožralá hovada a celý tento latentní alkoholický komplot trvá dál, protože to tak oběma stranám vyhovuje. Pasivita, nezodpovědnost a hloupost na straně jedné, a lhostejnost a vychcanost na straně druhé. Ale v životě je třeba být trochu chytřejší, a ne jen snít svůj nevábný alkoholický sen! Nebo jsou snad blbí? No, co se ptám – samozřejmě, že ano! Ale přirozeným osudem těchto hlupáků a slabochů je nebýt svobodný, tak ať si nadávají u svého piva dál – co je mně po nich! Mělo by mě to vlastně těšit, že z mých úhlavních nepřátel se stávají čím dál větší sračky. Jenže ti mrzáci si na svoji obranu a ochranu vytvořili takový politický a ekonomický systém, který jim samým umožňuje pěkně v teple hnít v letargii uprostřed rodinného kruhu s pomocí alkoholu, víry, televize a dalších utišujících a omamných prostředků, a přitom drze vysávají dokonalé a silné jedince, kteří jim fakticky posluhují, živí je – nepoctivé lemply – svou poctivou prací. Chtěl bych se dožít té doby, toho vpravdě zlatého věku, kdy my silní, my dokonalí, my misantropové svrhneme vládu slabých a nemocných lidí bez vůle! Lidstvo vymře a zanikne. Na co by nám byl člověk k užitku? Možná nanejvýš jako hodně silně páchnoucí hnojivo! Teď je Čechů nějakých deset milionů. Za padesát let jich bude už jen pět milionů. Jak jich, hovad, není miliarda, tak se hned bojí, že vymřou! Chtěli by, aby jich bylo víc. Přitom už teď není práce pro každého, a co, kdyby jich bylo ještě víc! Navíc, když už se narodí z té verbeže nějaký nový parchant, tak je to další práce neschopný zmrd na invalidním důchodě, takže vykořisťování jedince, který má tu smůlu a narodí se jako normální silný tvor, se víc a víc prohlubuje až k nesnesení. Mimoto mají tito zmetci zastřené povědomí sami o sobě, kombinované s nulovou zodpovědností, takže plánují další a další děti, hodlajíce zřejmě zaplavit svět samými kriply. Nedávno zemřela stoletá Leni Riefenstahl, filmařka a herečka, zosobňující postavy silných superžen a přírodních divoženek, která si ještě v devadesáti letech udělala potápěčský kurz, aby mohla natáčet pod vodní hladinou. Takže i v osobním životě byla taková, jako její filmové role. A za to si vysloužila od dnešních morálních a kulturních autorit ne snad ocenění a uznání, jak by Misantrop očekával, ale nařčení z propagace fašistických ideálů! To znamená, že kdo netočí filmy o hnusných buzerantech, o kriplech a o „cikánech“ všech ras a přesvědčení, ten je fašista! Končím, jdu se vyblít!

 

MECHANICKÝ POMERANČ - Film jsem viděl dvakrát a už mám několik připomínek: Je strašně měkký, Já bych to natočil otevřeněji. Např. promítat mně, jak nacisti pochodují nebo jak padají bomby, by se mnou ani nehnulo, už jsem viděl daleko otřesnější záběry! Ovšem za zmínku stojí výborně zpracovaná choreografie té bitky Alexovy bandy s tou druhou partou, nebo supernásilí a horrorshow ve spisovatelově domě. Uvědomil jsem si, že tu píseň Singin‘ in the Rain hraje, alespoň coby motiv, několik punkových kapel a např. skupina 4 Promille na začátku skladby má přímo zvukovou ukázku z Mechanického pomeranče, jak se Alexova tlupa zdraví takovým tím „Howdy, howdy, howdy!“ Další moje připomínka už se netýká přímo samotného filmu, ale vůbec celkového vyznění té knihy, toho příběhu: Tak Alex je sice spratek a gauner, ale konkrétně ve filmu mi chyběl ten jeho monolog z knihy o tom, že celý svět je spratkovitý, tak proč ne on? To mi v tom filmu chybělo dost. A pak se mi nezdá, že Alexe všichni zradili nebo se ho snažili využít jen ve svůj prospěch (rodiče, kamarádi, lidi ve službách státu, opozičníci, straníci), jen vězeňský kněz se zastával jeho práva na výběr. To je tak trošku hodně paradox. Má-li mít celé dílo především anti-totalitářský podtext, pak je třeba si uvědomit, že to byla církev, kdo vynalezl totalitu – politickou i vymývání mozků – a všechny pozdější totality (komunisti, nacisti) už jenom praktiky církve kopírovaly. – Za další: Alexovo seznámení se v obchodě s hudebninami se dvěma holkami skončilo v knize brutálním sexem, po němž holky utekly s brekem domů, ve filmu se vše odbylo zrychleně jako nějaká groteskní romance ve třech. Dále: V knize přijde Alex domů po „kapce starýho dobrýho supernásilí“, pustí si Beethovenovu Ódu na radost, představuje si v duchu prožité zážitky, což u něho vyvolá sexuální vzrušení, jež skončí vyvrcholením, a pak spokojeně usíná. To mi ve filmu taky chybělo.


Alex z filmu Mechanický pomeranč


Ženatý se závazky: "Občas docela dobrá švanda" pro Obyčáky (= pro obyčejné lidi). Pro mne je to však mnohem víc, než jen vydařený populární americký sitcom o jednom prodavači bot jménem Al Bunda a jeho "podařené" rodince. Příběhy jednoho průměrného amerického outsidera, jehož žena mu nevaří, neuklízí a nepere, jehož dětičky si ho neváží a jeho pes ho neposlouchá, mají pro mne až antický rozměr katartické tragédie! Je to pro mne zároveň i jisté potvrzení správnosti mého osobního rozhodnutí nikdy se neoženit, byť jsem nikdy nepotřeboval a potřebovat nebudu žádné vnější ukazatele na mé cestě životem. No ano, všichni žijeme v podstatě zbytečné a nikomu a ničemu neužitečné životy na strastiplné cestě od kolébky ke hrobu, rozdíl je jen v tom, že někdo si zvolí hrdé cestování pěšky na vlastních nohou a na vlastní pěst, a někdo jiný nečestný způsob putování v sedle mocipána nebo ve jhu zotročeného zvířete, případně střídavě obojí. A že jsem měl nabídek k sňatku! Mnohým skvělým dívkám jsem musel dát košem - ale nikdy jsem nelitoval! Když přejdou všechny vášně, nakonec se ukáže, že svoboda je to nejcennější bohatství, jemuž se nevyrovná žádná věc na světě, natož pak žena. Za "svobodu" se i pokládají životy, i když jde většinou ne o skutečnou svobodu, jako spíše o to někomu namlátit, někomu něco ukrást nebo si docela obyčejně nacpat pupek a nic nedělat. A Já bych se té svobody měl dobrovolně vzdát kvůli nějakým rychle se kazícím párům stehýnek a prsíček? To bych musel být debil jako Oni! Prosím, už nikdy mne s Nimi nesrovnávejte!


John Gray: Oxfordský profesor, "filosof pesimismu". Lepší myšlenky než Nietzsche, než Klíma, ale psáno suchým stylem, bez květnatých a široce rozvětvených souvětí, i když také v aforismech. On ovšem zažil 20. století, a to je obrovská zkušenost a obrovská výhoda před "pesimisty" předešlých věků. Zarytě odmítá nazývat lidský druh jinak než Homo Rapiens (člověk násilnický) a vyjadřuje se o lidech jako o "roztroušené primatemaie", jako o "lidském moru". Tvrdí, že příští geologické období bude věkem "eremozoickým", tedy obdobím samoty, kdy člověk bude jediným obyvatelem planety Země. S tím se dá jen souhlasit, s dovětkem, že - podle mého názoru - jediným společníkem Člověka v budoucnu zůstanou domácí a hospodářská zvířata, a pak už jen roje obtížného hmyzu a smrtelně nebezpečné viry. Myslím, že toto "poustevnické" období nicméně nepotrvá dlouho a lidé se z nedostatku lepší činnosti a z jejich neodolatelné záliby v zabíjení nakonec vrhnou sami na sebe a bolestná éra Člověka na Zemi skončí obdobím misantropoickým, jež se bude vyznačovat bojem všech proti všem: člověka proti člověku, žen proti mužům, dětí proti rodičům, bratra proti bratru, až do úplného vyhlazení. Nakladatel poznamenal k Johnu Grayovi, že měl asi při psaní knihy Slamění psi mimořádně špatnou náladu. Co by napsali o mém díle? Já jsem ve srovnání s ním nejspíš šílený vzteky!

 

1. května 38: Je jaro, a tak jsem se vypravil na procházku. Je neuvěřitelné, kolik se toho změní k horšímu jen za pouhých pět měsíců zimy! Kolem přehrady, kam jsem se před deseti lety chodíval koupat "na Adama", poněvadž tam nikdo nebyl, je spousta hnusných aut a odporných rybářů. Já jdu po louce a kolem prosviští auťák jako někde na dálnici! Za chvíli budou ta hovada jezdit auty i v lese mezi stromy, ne? Čeho se dočkám napřesrok? Vyasfaltovaných silnic a vybetonovaného pobřeží? To by mě vůbec nepřekvapilo! Já je znám. Vím, o co jim jde! A vůbec rybáři - to je kapitola sama pro sebe: Kde se v nich bere to potěšení ze zbytečné krutosti? Přitom když jim někdo zkřiví vlásek na hlavě, ať už chtěně nebo nechtěně díky náhodě či nehodě, jsou to ta nejubrečenější stvoření pod Sluncem, a možná, že i nad Sluncem! Jak je nenávidím! Neříkejte mi, že mám s nimi něco společného! Řekněte mi, co? I nacisti byli lepší - ti aspoň nejedli ty, které považovali za nutné sprovodit ze světa!... -  V tom místě bylo vždycky tak pěkně! Příroda to tvořila miliony let, a jediné, co Oni dovedou, je zničit to v několika málo letech! - Teď je to tady jako někde v posraným Disneylandu! A ty jejich trapné ohňostroje! Ty mne nikdy nezajímaly a vždy mne nudily. Nedokážu pochopit, co na tom lidé vidí! I o silvestrovské noci si pouze zanadávám, když mě o půlnoci vzbudí uličníci s jejich petardami; převalím se na druhý bok a spím dál, bez sebemenšího zájmu o jejich nechutné zlozvyky. Nerozumím tomu jejich zaujetí vším, co bouchá, ať je to ohňostroj, nebo válečné bomby. Dřív jsem tam vídal čápy, i vzácného černého čápa a další zvířata. Co myslíte, že tam žije teď po takovém brajglu, co tam ty kurvy natropily? Všechnu zvěř jistojistě tím svým lidským kraválem zaplašily! Zvířata jsou totiž jako Já: mají ráda svůj nerušený klid a když ho nemají, táhnou jinam. Já už tam taky ani nepáchnu! -  Uviděl jsem v lese ležet jakýsi kus hadru. Někdo tam odhodil starý zimník s kožešinovým límcem. Pomyslel jsem si, jak bych se asi zachoval, kdybych objevil lidskou mrtvolu. Utíkal bych s očima navrch hlavy na nejbližší policejní stanici? Vykopal bych hrobeček a označil jej křížkem? Nosil bych tam pak ještě tisíc let narvané květiny a zapaloval svíčky? To těžko! Řekl jsem vám přece, že nejsem Člověk! Překročil bych opatrně toho umrlce, jako překračujeme hovno, a šel bych dál... - Ale příroda je stále fajn. Ten klid a ta samota! Hned mám sto chutí praštit s prací a žít zase jako tulák v bezdomoví! Mám tři sta cédéček, dvě stovky kazet, sto videokazet, mnoho skvělých knih a výkonný počítač, procestoval jsem celý svět, ovládám tři světové jazyky - jen svobodu nemám. Jsem sice sám, to znamená svobodný, ale na co mi jsou peníze, když mám tak málo volného času? Trochu peněz budu zřejmě vždycky potřebovat, ze snů o anarchickém životě divokého zvířete, vyživšího jen z toho, co poskytuje příroda, jsem díky hladu a útrapám vystřízlivěl. Ale mohu žít daleko skromněji a ušetřené peníze pak namísto nepotřebných cetek vyměnit za různě dlouhá období nezaměstnanosti čili volnosti. Záleží jen na mně a na globální ekonomice. Čím méně spotřebuji, tím delší bude mé volno, a naopak. Nebo se mohu nechat zaměstnat jen po čas zimy, a na léto si užívat volna. Takové galeje bez přestávky a s mnoha hodinami práce přesčas, mezi nevzdělanými idioty a tou nejhorší podrazáckou lůzou, jako v p@kárně, snad najdu vždy a snadno. Uvidíme.

 

7. května 38: Můj plán vysrat se na práci dostal včera další pohonnou látku. Další hnusnej den v pekle! Můj šéf mě nepřímo obvinil, že mu kradu cukr. Takové urážky si nemusím nechat líbit! Deset dlouhých a úmorných let předstírání, že jsem jeden z nich, pomalu končí. Ty kurvy jinak nepoznají vůbec nic, ale že nepatříte mezi ně, na to mají přímo geniální instinkt! A dají vám to náležitě sežrat! Moje další působení v jeho bordel-podniku se tak stává ještě nečestnější a Mne nedůstojnější záležitostí. Smlouvu mám do konce roku - a pak tradá! Sbohem otročino, vítej svobodo!

 

NEJRADOSTNĚJŠÍ, NEJSMUTNĚJŠÍ A NEJBIZARNĚJŠÍ ZÁŽITEK Z DĚTSTVÍ A PUBERTY:

Nejradostnější: V dětství mi udělalo největší radost, když jsem zjistil, že není povinné se ženit. Do té doby jsem se domníval, že je to snad nějak zákonem určené, nebo co, když jsem viděl, že téměř všichni dospělí, i úplní debilové a mrzáci, žijí v manželství. Nedovedl jsem pochopit, proč nechtějí být sami jako Já. To už tenkrát natrvalo utvořilo můj názor na lidskou svobodu a nesvobodu.

Nejsmutnější: Opravdový smutek, přerůstající až v depresivní stavy, provázené nočními děsy, se mne zmocnil tehdy, když mi bylo oznámeno, že jednoho dne budu muset zemřít. Nedovedl jsem se vyrovnat s tím, že jednoho dne tady prostě nebudu. Měl jsem z toho děsnou hrůzu. Tu jsem překonal až později v pubertě. Jak? Samostatnou filosofickou reflexí a neuvěřitelným rebelantstvím, punkem, chcete-li.

Nejbizarnější: Váže se k době totality a mně bylo tehdy nějakých 17-18 let. Jistě se pamatujete na takové ty pololegální burzy, kde se prodávaly desky apod. No a na jednu z nich jsme se s kamarády chystali vyrazit. Do Brna. Ale noc předtím jsme šli na jednu vesnickou zábavu. Brzo ráno jsme měli jet autobusem do toho Brna. Já jsem tam na té zábavě sbalil jednu holku, která byla zrovna sama doma. Všechno šlo jako po drátkách, slečna už byla rozbalená ("Dělej, dělej!"), když vtom jsem si všimnul, že už je čas vyrazit na nádraží, aby mi neujel autobus. Takže zase oblíkat a čau! Tenkrát se klidně stalo, že jsem víc dychtil po hudebních novinkách, než po sexu.

 

Červen: Konečně jsem letos poprvé uviděl srnu. Do dálky sice vidím čím dál hůř, ale znám svoje prostředí tak dokonale, že zpozoruji každou změnu. Zachytil jsem periferním viděním jakousi hnědou skvrnu, namířil jsem na ni binokulár svého dalekohledu... - a opravdu to byla pasoucí se srnka s nádhernou lesklou srstí! Pohled pro bohy. Viděli jste ten obrázek stokrát v televizi a přesto se nic nevyrovná přímému pozorování na vlastní oči. Když jsem se dost nabažil této nevšední podívané, spokojeně jsem šel dál. Tohle ze mne rozhodně škarohlída nedělá. Ten škaredý pohled, tu zachmuřenou tvář mi do obličeje vnáší vědomí, že existují na světě lidé, kteří s víceméně klidným svědomím nenamíří na tu srnu dalekohled, nýbrž hledí pušky, a sprostě zmáčknou kohoutek. Nedělají to z hladu; žádná pozemská bída je k tomuto nejpodlejšímu ze všech zločinů nenutí. Je to však jejich nenapravitelně zvrácená přirozenost. Tohle opravdu nejsou mí bližní! A ani Já nebudu mít soucit, až přijde můj čas pomsty! Znám jejich nejtajnější tajemství, i ta, před nimiž se sami skrývají a k nimž se nehlásí jako k čemusi "zvířeckému". Všichni do jednoho to jsou bídáci a lumpové, včetně tzv. "nesobeckých" hrdinů, světců, pop-idolů, významných celebrit, vědců a éterických žen! No ano, občas se i vyskytne pár pomatenců, kteří vykonají nějaký "šlechetný" skutek. Ale komu se tím pomůže, kdo z jejich bláznovství má skutečný prospěch? Riskují svoje zdraví, nasazují svůj krk, dávají v sázku svou životní pohodu - a pro koho vlastně? Pro někoho, kdo celý svůj zpackaný a zbytečně dlouhý život vynakládá jen na vymýšlení nesmyslností, drobných i větších podrazů a lží a páchání více či méně zjevných krutostí a křivd. Člověk proplouvá životem jako hovno kanalizací, a nic se ho netkne, poněvadž je totálně splachovací - jako hajzl!

Člověk za svoji neoprávněnou existenci na tomto světě, za jediný život, za jedinou generaci dokáže zničit životní prostředí, narušit svým počínáním veškerou biodiverzitu, vyvolat dramatické změny podnebí, rozpoutat ničivé světové války - a sežrat celý vepřín. Ale jakmile se nějaký přesocializovaný jedinec dopustí nějakého "dobra", hned je to s velkou pompou vyhlašováno jako cosi obecně lidského. Přitom se jedná o jeden výjimečný případ z tisíců pravidelně se opakujících zlotřilostí, jimiž sluje lidský druh! Člověk má opravdu v živočišném světě výjimečné postavení: těžko bychom hledali zkaženějšího tvora, který by, tak jako Člověk, ztělesňoval Absolutní Zlo ve své nejčistší podobě. Ani thajská pijavice thák se Člověku nevyrovná v jeho neobyčejné sprostotě a ubohosti! Zvláštní věc tenhle Člověk: je poskládán ze stejného materiálu jako My, dýchá stejný vzduch jako My, a přesto je nanejvýš zřejmé, že sem nepatří. A ještě má tu drzost o sobě prohlašovat, jak je ušlechtilý a dobrý! Ale na jeden dobrý skutek za rok připadá tisíc každodenních podlostí a sviňáren, kdy ožralý dětský lékař v areálu nemocnice (!) srazí autem dítě a pak zapírá a zapírá, vymlouvaje se na selhání brzd a kdesi cosi...; kdy bezpečnostní kamera v továrně odhalí vykuka, který potajmu upíjí kolegům limonádu, aby si nemusel kupovat vlastní... - no to je přece nebetyčná ubohost! Leč vypovídá o mnohém. Ale viděl jsem i horší věci: třeba snímky pořízené za stalinských hladomorů v Rusku, kdy na tržišti byla nabízena ke koupi rozčtvrcená dětská tělíčka. Normálně jako v každém jiném řeznictví, jen místo rozsekaných prasat kusy dětských mrtvolek.



A tyto věci se, prosím, dějí v té či oné podobě neustále, po celou historii lidského rodu. Že to dělají sami sobě, to mě nevzrušuje, o pár lidí míň nebo víc, to je jedno, je to aspoň malý dílek spravedlnosti na tomto světě, že lidé trpí. Ale zeptejte se zvířat, jaký je Člověk! Kdyby zvířata věřila v Boha, ďábel by vypadal jako člověk. To je jasné. Nemusím sníst kouzelného hada, abych porozuměl řeči zvířat. Humanisté a filantropové buď vůbec neznají lidi, nebo to jsou stejní parchanti jako Oni! Neboť takoví jsou lidé; velkorysé a šlechetné činy se mezi lidmi vyskytují velmi velmi vzácně, převahu mají různí drobní podvodníčci, intrikánky, podlézavci a krkouni. "Hrdina" je v lidské společnosti výjimečný, téměř kuriózní případ. Také to tomu "hrdinovi" dají ostatní "normálové" náležitě sežrat! No jak to teď budou vypadat oproti němu! Jako zbabělci, jako líní tlustí stegosauři bez mozku a beze cti! "Reklamu lidskému pokolení jsi, panáčku, udělal a teď se kliď z našeho ničím nerušeného miazmatického močálu! Chceme klid na práci!" Začnou se šířit dohady, kolik za svůj hrdinský čin dostal zaplaceno, jaká to byla náhoda, že se k té události "připletl" právě on, zveřejní se "šokující detaily" z jeho ne tak docela čisté minulosti, na přetřes se dostanou i nějaké "intimní" podrobnosti. Hrdina může být rád, že bude za spáchané dobro potrestán jenom tímto latentním opovržením nesnášenlivé a závistivé veřejnosti, v jejímž zájmu chtěl něco dobrého vykonat. - A jak se strašně chlubí svým tzv. "dobýváním vesmíru"! V prdeli byli a v prdeli jsou! Na hovno ty nesmyslné výlety "ke hvězdám"! Přitom nebyli dál než na Měsíci! Všeho všudy jen dvanáct lidí! Směšné. Jako by to nějak zvlášť potřebovali! No jasně, Já jsem zapomněl: tady na Zemi už pomalu nebude co ničit, tak to chce najít jinou panenskou planetu, již by mohli zprznit! Debilové! A jak si zakládají na svojí inteligenci! Přitom nic kloudného nikdy nevymysleli, všechny ty úžasné vynálezy jenom okopírovali od přírody - a ještě k tomu špatně! Nejsou schopni pochopit ani ty nejzákladnější skutečnosti a pojmy. Za příklad nám může posloužit třebas taková filosofie nebo věda. I ti nejuznávanější myslitelé a výzkumníci byli a jsou nutně blbí, protože to je ta ohromná většina průměrných lidských blbů, která je vynesla na piedestal. Kdyby byli chytřejší než ostatní masa idiotů, nikdy by se nestali slavnými, protože by je ti blbci ani nepochopili, neměli by ani tušení, o čem to vlastně hovoří! Einstein se stal ikonou vědy díky své teorii relativity, jíž sice mnozí nerozumějí, ale hloupému lidstvu se přesto hodí do krámu. Je to celkem chytrá teorie, nicméně za své vítězství nevděčí tomu, jak je chytrá a tajuplná, ale jak je využitelná - a zneužitelná. Po Einsteinovi si teď může každý člověk říct: "Já jsem sice kurva, ale i to je relativní pojem!" Ty nejchytřejší mozky zůstávají navždy nepochopeny, nebo maximálně živoří na okraji zájmu. Ladislav Klíma, nejdůslednější myslitel pod Sluncem: zůstal nepochopen; nahlíží se na něj a na jeho nepřekonatelné dílo jako na kuriozitu bez valného významu. Z filozofů došel nejdál - až tak daleko, že už za ním nikdo nedohlédne. Navíc jako příslušník malého národa "kdesi u Vídně" se prostě nemohl jen tak lehce prosadit. Nestačí být brilantním spisovatelem a pronikavým myslitelem, musíte se také někomu zalíbit a nežít - řečeno s Epikúrem - "ve skrytu". Ale žít ve skrytu, to je právě podmínka a zároveň i důsledek moudrého života s velkým Ž! Kolikrát Epikúros výslovně zdůrazňoval, že jeho filosofie nespočívá v honu za požitky, nýbrž v rozumném vyhýbání se strastem. Přesto existuje, hlavně díky křesťanům, nesmazatelně zažraná představa o epikureismu jako o požitkářství pro prasata. I kdyby se pak našinec zbláznil, tenhle klín jim z hlavy nevyrazí - protože zkrátka nejsou dost inteligentní (a v posledku i čestní), aby to pochopili a přijali za vlastní! To je nejjednodušší a nejzřejmější pravda, jíž se lze na tomto poli dobrat. Nebo takový Max Stirner: ubohý otrok své početné rodiny, snící po večerech své sny o svobodě jedince - přehlížen a nedoceněn ve svém kolektivistickém století. Takže musíte mít i štěstí na dobu, ve které žijete a tvoříte. Zatímco ničit je módní v každé době a v každé lidské společnosti. Viz dějiny lidstva s jejich králi, vojevůdci a tyrany. Viz dějiny dobývání, válek a odlesňování. Jediné žádoucí ničení na tomto světě je ničení všeho lidského až do posledního pokolení! Ani pomocí lupy nenajdete v učebnicích historie zmínku o někom, kdo aspoň přibližně věděl, jak správně žít! Ve škole vás ostatně nenaučí ani to nutné minimum, jež sami uznávají jako svůj principiální úkol. Viz slavné Komenského heslo "Škola hrou". Proč jsem tedy dostával tak často poznámky do žákovské knížky typu "Hraje si při vyučování"?! Já, neurotický Woody Allen zločinu proti lidskosti, Já, Quentin Tarantino literatury, jsem nyní příliš rušen ze svého klidu. I v mém ústraní ke mně doléhá ta lidská kakofonie, z níž mi třeští hlava, neboť každý lidský zvuk mi drásá nervy. Mám-li někoho potkat na svých osamělých toulkách po okolních lesích, nejraději bych vždycky utekl do hloubi lesa a tam se schoval jako ostatní zvířata, abych nemusel toho člověka minout, podívat se mu do jeho hnusného ksichtu a nechat ho, aby na mne zíral jako tele na nový vrata. Naštěstí můj podivný zjev často lidi odradí od podobných výstřelků a sami změní směr, poněvadž si asi nejsou jisti, co ode mne mohou očekávat. Taky dobře! Projít z bytu do lesa a nazpátek skrz jedinou ulici, plnou lidí a jejich aut a psů, rovná se jisté nutné zlo, implikované martyrium osamělého misantropického světce. Tento zdánlivě snadný úkol pro mne znamená nevýslovné ponížení a pošpinění mé panenské samoty, a teprve ticho lesního chrámu mne znovu očistí a ukonejší mé přecitlivělé nervy, rozdrásané průchodem lidskou uličkou hanby. Teď, co mám čtyři týdny dovolenou, jsem úplně desocializovaný... - a to se mi líbí! Těžko si budu zvykat zase na lidi. Já si na ně vlastně nikdy nezvyknu. Jak si jednou zvyknete na samotu, nechcete už jinak. Každopádně na konci roku dám v práci výpověď a od příštího léta se chci plně věnovat slastnému nicnedělání a rozjímání po vzoru starořeckých filosofů, po vzoru Buddhově (kromě toho putování a učení), po vzoru Henryho Davida Thoreaua, který se nikdy neoženil, nikdy nevolil, nikdy neplatil daně, žil v lesích a nikdy neměl stálé občanské zaměstnání, a snad i po vzoru toho přičinlivého, muzicírujícího rentiéra Schopenhauera. Procestoval jsem kus světa, takže už vím, že mě jinde nečeká nic lepšího, a zarathustrovská únava ze samoty mi taky nehrozí. Po zhruba jedenácti letech se tak kruh definitivně uzavře.

 

To, čemu lidé říkají "svoboda", je jen druh poroby, s níž většina souhlasí. Nejsem-li sám, nejsem svobodný. Nerozhoduji-li o sobě sám, nejsem svobodný. Je zvláštní, že tyto jednoduché premisy odmítají ti, kteří věří, že bojují za svobodu, k čemuž účelu se spojují do různých organizací. To je jako kdyby se chtěl někdo vyhnout dalšímu životu v manželství nikoliv rozvodem, nýbrž tím, že se nechá zavřít do vězení. Dnešní tzv. "bojovníci za svobodu" z řad levicových intelektuálů a anarchistů se navíc dopouštějí zrádného omylu v tom, že ze své nesvobody obviňují tuzemský politický systém a vůbec celou západní tradici, a ne sebe. Zapomínají na to, že právě tady na tomto "prohnilém" Západě si mohou dopřávat daleko víc volnosti než ve zbytku světa, najmě v islámském kulturním okruhu, což je právě dost aktuální téma. Podívejte se, co udělal Tálibán v Afghánistánu s nadživotní skulpturou Buddhy: bez dalšího ji odstřelil. A stejný osud by potkal naše liberální práva, včetně našich liberálních jednotlivců. Ostatní by museli povinně vystrkovat prdel směrem od Mekky, což je postoj, značící u opic stav podřízenosti. Křesťané zase pro změnu klečí na kolenou, což je nepříjemná a bolestivá poloha, ukládaná kdysi "zlobivým" dětem za trest. Je více než signifikantní, že člověk zaujímá tuto pozici při modlitbách. Tak se nechová svobodný člověk, ale opice v submisivním postavení! Já budu svobodný za každého režimu, protože vím, že svoboda spočívá v samotě a v ničem jiném. Sám se sebou nemám nikdy problém. Ten nastává, přiblíží-li se druhá osoba. Čím početnější společnost, tím víc problémů. Samojediný nepotřebuji žádná pravidla chování, nepotřebuji žádné desatero přikázání - stačí mi jediné: střez se Člověka!

 

Bývaly kdysi doby, kdy lidé přinášeli zvířatům obětiny v podobě jídla a květin, protože se styděli za svoje hloupé a nedokonalé lidství a protože na zvířata pohlíželi jako na své nedostižné vzory a učitele umění, kterak dobře, svobodně a přirozeně žít. Zvířata byla lidem prvním božstvem. Po takových časech je dnes veta, ale Já vám slibuji, že se zase vrátí. To přísahám! Za našich dnů jsme ještě svědky té nepochopitelné a ničím nepodložené lidské pýchy a troufalosti, podle níž se Člověk mylně domnívá, že je jakýmsi miláčkem přírody, který vyžaduje zvláštní ochranu a zvláštní právo na všechno. Opak je pravdou! Člověk nemá právo považovat za vlastní ani plody jeho polí a zahrad, neboť tato pole a tyto zahrady vyrval přírodě, ukradl je z její hojností oplývající náruče a drze si je uzurpoval jen pro sebe a pro svůj chamtivý lid! Tak se žádné jiné zvíře nechová! Ale Člověk je pro tuto nenasytnou hamižnost schopen i zabíjet! Bez uzardění střílí vzduchovkou po ptácích, kteří ozobávají "jeho" třešně nebo jahody, až diabolky lítají všude okolo. Takovou situaci jsem zažil, kdy mi na poklidné ulici svištěly kolem uší kulky, protože se nějaký blbec rozhodl bránit "svoji" úrodu ze zahrádky! Přitom by mu daleko víc prospělo, kdyby se o trochu toho jídla podělil, neboť čím je člověk blbější, tím je taky tlustší. Nebo se snad bojí, že na jeho otylý bachor už nic nezbude? Měl by být spíš potěšen a poctěn tím zájmem o jeho přehnojené dusičnanové "pochoutky"! Člověk hledá a nemůže najít jakéhosi "Boha" na nebesích, hledá ho po kostelech a jiných ratejnách, ale že ho navštěvují cvrlikající bohové, kteří mu zpívají melodie sladší než vyžilé songy superstars, k tomu je hluchý, slepý, blbý - a lidský!

Malý Kršna s ptáčky

Červenec 38: Poslední léto, kdy pracuji. Příští léto již budu volný. Přesto, nebo právě proto, se už nemůžu dočkat, až ta doba přijde. Nejraději bych se vším praštil hned, sebral si své věci z p@kárny a zmizel odtud ze dne na den, tak jak jsem to dělával dřív, když jsem byl ještě dobrej. Teď je ze mne prodejná kurva. Venku je krásně, ale Já celý den po té zasrané práci proležím jako mrtvola... Tedy skoro jako mrtvola: mrtvý muž neposlouchá hudbu. Unavený jako sviňa nemám sílu na nějaké procházky po mém milovaném lese, kde jedině je mi dobře. Když se proberu, pak mám navíc silnou potřebu nějaké intelektuální činnosti po té úmorné dřině. Jack London popisuje v Démonu alkoholu, jak měl po těžké fyzické práci jen neodolatelnou chuť chlastat a jak mu přes všechnu snahu něco si přečíst nebo něco napsat "poskakovala písmenka před jeho příliš unavenýma očima". To je pro mne nepochopitelné. Do mne se naopak vpíjí všechna moudrost světa a všechno vědění jako do vyprahlé pouště. A že je p@kárna intelektuální úhor, to je bez diskuze! Dokonce jsem se začal učit německy - jazyk mých oblíbených filosofů.

 

Srpen 38: Nečekal jsem na nic a dal jsem v práci výpověď. Počátkem listopadu, po uplynutí výpovědní lhůty, jsem volný. Už jsem zase dobrej. Nálada se mi trochu zlepšila. Konečně nějaká akce. Je až neuvěřitelné, jak lehko jdou věci, dříve považované za těžké, když jim skočíte rovnou po krku! Je tak lehké oscilovat mezi absolutní sketou a obyčejným Héroem všedních dní. Jen se s ničím nesrat! Takhle dlouho jako v p@kárně už nikde nebudu. A dlouho, dlouho bude trvat, než se dám zase někde zaměstnat! Pokud vůbec! Nějakou další hnusnou lidskou pakáž nechci hodně dlouho ani vidět!

 

Zase nám tu před domem ničí kus trávníku, aby tam udělali parkoviště! Ne, ti si nedají pokoj, dokud nebude všechno vybetonované! Hovada! Pravěký misantrop by se zděsil, kdyby teď přišel do naší doby. Žijeme sice pohodlně, ale strašně draze. Proto musíme příliš mnoho pracovat, a tak máme málo volného času. A nemáme volnost pohybu. Všude narážíme na nějaké zbytečné potřeby a uměle vytvořené bariéry, jako jsou ploty, dopravní komunikace, zástavba. Když z toho chceme na chvíli uniknout a jdeme do přírody, zas je tam plno tzv. "milovníků přírody", kteří tam řvou, dělají bordel a zanechávají po sobě charakteristické lidské "stopy". Zvířata po sobě zanechávají stopy, to ano. Ale po lidech tam zůstanou zcela jiné "stopy": jejich plastikové obaly - a nasráno! A co by asi pramisantrop řekl na to, že jsi jako individuum neustále pod kontrolou nějakých úřadů, které po tobě chtějí, abys jim stále za něco platil: za bydlení, za věci, které ani nepotřebuješ, sociální a zdravotní pojištění, daně z příjmu, daně z "hlavy" (!?). Cokoliv lze zdanit, a oni si přijdou pro svůj nezasloužený dukát. Peníze jsou oběživo, a oni už přijdou na to, jak je z tebe dostat! Nemůžeš ani v klidu zmizet do ústraní! V mžiku půjdou po tobě a nedají ti pokoj, dokud tě nedonutí pro ně pracovat. Na všechno si činí nárok oni. Když si chceš něco vzít, zjistíš, že ti to vlastně nepatří. Ale platit za to můžeš? Ty platíš, ale nedostáváš za to nic. Tenhle systém nefunguje pro tebe, ale sám pro sebe a pro hordu blbců, jimž to vyhovuje. Svět patří blbcům. Tvorové, jako jsem Já, živoří věčně kdesi na okraji. Pravěký misantrop by pozvedl svoji kamennou sekyru a zvolal by: "Tak pojďte, vy svině!" Ovšem pravěký člověk by byl jistě nadšen dnešním pokrokem. V tom je zásadní rozdíl mezi mnou a člověkem. "Pokrok" - prdlajz pokrok! Když se zaváděla poprvé elektřina, to bylo slávy! Tehdy se tvrdilo, že postupem času bude elektrický proud víc a víc lacinější. Realita je ale taková, že elektráren je kupa, některé i životu nebezpečné, avšak elektřina tím lacinější nejenže není, nýbrž je čím dál dražší! Když se zaváděla mechanizace a robotizace výroby, futuristé nám slibovali, že díky novým krásným strojům budeme pracovat čím dál míň, až jednoho dne nebudeme muset pracovat vůbec. A realita? Pracujeme víc a déle než středověcí nevolníci! Ty si předplácíš pokrok, ale dostáváš jen samé účty a upomínky! Na takový pokrok se můžu vysrat! Lidé si myslí, že jsou chytřejší než ostatní zvířata. Jsou inteligentnější - to ano. Ale jsou lepší? - To rozhodně ne. Dospělí lidé si myslí, že jsou rozumnější než děti. Mají více zkušeností - to ano, ale nejsou o nic víc rozumnější než děti nebo zvířata. Žít v tomto bláznivém světě s rozumem v hlavě není žádný med. Všude narážíš jen na samé blbce! Čím víc blbců, tím je jejich systém silnější. Proto ty jejich dnešní nářky nad údajnou nízkou porodností. Je to pochopitelné: čím míň lidí, tím víc prostoru, tím víc zdrojů - a tím i víc svobody. To je něco, co nemůžou potřebovat. Oporou systému totiž rozhodně nejsou svobodní jedinci s nezávislým myšlením, kteří se volně pohybují liduprázdnou krajinou. Proto ten povyk a pláč a skřípání zubů nad údajným "vymíráním". Ale to se jen situace vrací do normálu! Není znám z přírody jiný případ tak katastrofálního přemnožení nějakého živočišného nebo rostlinného druhu, který by trval tak dlouho nebo dokonce navěky, jak si přejí fundamentalističtí humanisté. Ani sarančata, ani housenky, ani myši, ani králíci, ani ten ubohý bolševník u cesty nikdy nebyli tak přemnožení, jako jsou lidé dnes. Ale kde je pro ně přichystáno jejich DDT, kde jsou jejich lovci, kde jsou jejich řezníci, kde je ono vysvobozující kataklyzma, které zbaví Zemi tohoto lidského svinstva? To jsem měl napsat jako poselství obyvatelům planety Země za 50 000 let. Zúčastnil jsem se totiž prostřednictvím internetu jednoho interesantního projektu. Jakýsi francouzský vědec hodlá vypustit do vesmíru automatickou sondu, která se řízením různých gravitačních vlivů vrátí zpátky na Zem přesně za 50 000 let. Sonda bude obsahovat kapsli se zatavenou dnešní atmosférou, kapku lidské krve, kapku vody, vzorek půdy, kompaktní disk s kompletně nahranou Alexandrijskou knihovnou - a také jeden kompaktní disk se vzkazy pro budoucí generace od různých lidí z rozličných koutů Země v jejich rodném jazyce. Já jsem jim tam také přidal pár úryvků z mých "Sentencí o lidském smradu". To proto, abych jim to trochu zkazil. Ne že bych věřil, že za 50 000 let zde ještě bude smrdět lidstvo, nebo že dokonce bude někdo schopen po tak dlouhé době dešifrovat takový minoritní jazyk, jako je čeština. To ne, takový pesimista zase nejsem. Optimistická prognóza budoucnosti by vypadala takto: nepočetní misantropové žijí šťastně uprostřed svých zahrad, jež jim zajišťují blahobyt za minimum námahy. Ale protože se lidé zásadně nemění, není optimismus na místě. Lidé zdegenerují, vybijí se sami, podlehnou nějaké pandemii nebo je smete nějaká katastrofa. To je jejich reálná budoucnost. Za 50.000 let dopadne na Zem sonda s mými nesmrtelnými myšlenkami. Ale nikdo si je už nepřečte...

 

3.9.39: ZAČÁTEK NOVÉHO MISANTROPICKÉHO ROKU. Numerologie je nesmysl, výplod chorobného lidského myšlení, jež by si rádo podrobilo chaos a přizpůsobilo si jej k svým vlastním nepoctivým účelům. Numerologie, tedy jakási tajemná nauka o číselných systémech, jež ovládají náš život, je nesmysl, neboť něco takového, jako jsou čísla, vlastně v přírodě neexistuje. Nu ano, máme jedno tělo a dvě ruce a dvě nohy, máme deset prstů, pět švestek a čtyři jablka a skoro šest a půl miliardy debilů, ale toto všechno jsou jen množiny určitých věcí, které sice můžeme spočítat, když chceme, avšak výsledek není nijak magický. Číslice sama o sobě a čísla sama o sobě jsou však výlučně lidským vynálezem. Příroda nezná žádná čísla, žádné číslice  -  a na počty zvysoka kálí. Milion životů sem, milion tam, na nějakém tom životu jí nezáleží; má jich dost, nepočítá je. Příroda je jako ti z nás, kdo mají centrum myšlení a cítění umístěno v pravé mozkové hemisféře: matematikou opovrhujeme jako něčím příliš strohým, příliš fádním, co je bez fantazie, co je spoutáno okovy železné a přitom tak nelogické logiky. Fuj, pryč od toho! Prvními matematiky byli lichváři, keťasové a jiní nepoctiví obchodníci a teprve od nich se učili první hvězdopravci. Vidíme tedy, že matkou numerického nadání lidí je od základu nepoctivost a podvod. Tak jako kramáři počítají proto, aby mohli okrást své klienty, tak i astrologové dělají své výpočty proto, aby mohli podvést důvěřivé publikum. Já bych si také mohl hrát s čísly, kdyby na to přišlo. Jako právě dnes 3.9.39, kdy začíná nový misantropický rok, rok Mezník, rok plný nadějí a jasu. Dvě trojky a dvě devítky  v dnešním datu. Trojka je šťastné číslo a devítka značí dobré znamení. 9 - 3 = 6. Kdysi bylo považováno za vyložené terno trojčíslí 666 (pozůstatek z vrhcábů?) - než to křesťané pervertovali a než z toho udělali číslo bestie, ďáblovo znamení. Misantropický rok 0 připadá na jejich křesťanský letopočet 1965. Takže, jak si povšimnete, 9 - 3 = 6, 9 a 6 - to je druhá šestka z obou stran, a 1 + 5 = 6. Tři šestky! Letos budu mít dobrý rok! Ještě se zastavíme u toho čísla 666: Jsou některé významné souvislosti mezi tímto obávaným šťastným číslem a mou osobou.

  1. Šumavský prales Boubín se rozkládá na ploše 666 ha
  2. Molière napsal svého Misanthropa v roce 1666.

V roce 1666 vyhořel mimo jiné také celý Londýn. Nějaké hospodyňce nejspíš "ustřelilo máslo". Další důkaz naprosté nemohoucnosti žen v kuchyni! Při toulkách historií měst narážíme neustále na takové "ústřely másla"! - No nic, lidičkové si zabědovali a zase si svorně postavili nové domečky... Vyhrnem' si rukávy. S chutí do toho, a půl je hotovo. Ten udělá to a druhý zase tamto, a všichni dohromady budeme mít hovno! Dobrá věc se podařila. To nám to ale jde! Čest práci, soudruzi! - O tzv. "ženské ruce" toho vím ostatně docela hodně, vždyť stále ještě pracuji ve smíšeném kolektivu, to znamená, že i s ženami, a vidím, jak např. uklízejí: předměty, s nimiž pohnou, nedají zpátky na své místo, i když jsou leckdy ty předměty těžké, až se člověk diví, kde se v tom líném, tučném a slabém těle bere tolik síly!; silou klidně i strhnou vodovodní kohoutek!; motají se jako opilé, protože nevidí, co se děje kolem nich, kdežto Já vidím i to, co se děje za mnou! (do dálky vidím špatně: to bude asi tím, že seru na všechny vzdálené věci, jako je budoucnost apod. Mám ale výborný sluch. Viděli jste film Vlk s Jackem Nicholsonem v hlavní roli? Mne sice žádný vlk nepokousal, ale smysly mám také tak neobyčejně ostré a slyším i takové zvuky, které lidi už, nebo ještě, nevnímají!); ony do něčeho narazí, něco shodí, něco ztratí apod.; velký kbelík rvou do malého - úkol, který by i šimpanz zvládl lépe! Atd. atd. - No co to je za uklízečky, když se po nich musí uklízet? Ale o tom zas někdy jindy...

Dnešní mystické datum doplňuje i to, co je dnes za den: Narodil jsem se v pátek... - a dnes je také pátek! 

Zkrátka a dobře, když chce člověk najít význam v tom, že se mu vysral holub na hlavu, nebo v Nostradamových čtyřverších, tak ho tam najde, i kdyby počítal "dvacet osm, dvacet devět, dvacet deset, třicet" jako malé dítě. Numerolog může klidně počítat "raz, jedna, dva..." jako úplný idiot, a stejně mu to vyjde! Ale pravdu nebo moji důvěru mít nebude.

 

Věděl jsem od počátku, že jednou nebudu moct žít s lidmi. Pokazí mi každou radost. Když vidím krásnou můru, nemůžu jít k lidem, abych se s nimi podělil o svůj zážitek. To je prostě nemožné. Oni by ji zabili. Když slyším mocné tóny dobré hudby, s texty, které mi jdou přímo z duše, poslouchám je raději sám. Oni by řekli, že to je nesnesitelný randál a řvaní nějakého ožraly. S lidmi si nepovídám. Oni by mi stejně nerozuměli. Když vidím dva a více lidí, jak si povídají, nechápu, o čem můžou tak dlouho hovořit. Jistě jsou to jen samé hlouposti beze smyslu a bez pointy. Nevím, blíž to nezkoumám, ani není proč. Nezajímá mě to. Znám to z útržků, to mi stačí, ba i to je pro mne příliš! Přijde-li za mnou člověk, odcházím, neboť se dusím. S lidmi se ocitáte v jiném světě, v jiném živlu. Tolik se od nich liším! Jim se dýchá dobře, Já se topím. Nezvedám telefony, neotvírám dveře na zazvonění. Stejně to může být jenom nějaký otrava, který bude něco chtít. Bude mě chtít podvést, okrást, bude mě otravovat s něčím, co mě nezajímá, bude mi nebezpečný, naruší můj klid a pohodu... Když jdu na zahrádku, na chatku, na moji "poustevnu", beru to přes les a vyrážím brzy zrána, abych nemusel míjet příliš mnoho lidí; většina časně po rozednění ještě dospává po opici, takže na ulici není téměř nikdo. Po setmění se zase plížím zpět. Nechci nikoho vidět ani slyšet - nemůžu nikoho ani cítit! Jsem už tak dost předávkovaný lidmi z p@kárny... - Když jsem dnes ráno přišel na "poustevnu", uviděl jsem u okna třepetat pestrobarevnými křídly motýla, jenž se snažil zoufale, leč marně, nalézt cestu ven. Musel jsem jej asi nechtěně uvěznit minulý týden, kdy jsem tu byl naposled... Okamžitě jsem mu otevřel okno a on hned radostně vylétl ke slunci! Úplně jsem tu jeho radost cítil! A měl jsem z toho téměř stejné potěšení jako on! Začal jsem den dobrým skutkem, to je příznivé znamení! Zatímco když někdy pomůžu lidem, např. ptají-li se na cestu, pomůžu jim, abych měl od nich pokoj, ale radost z toho nemám žádnou. Naopak mi v mysli zůstane jakási pachuť, směs ponížení, urážky a hanby nad mým konáním. Pomáhat ostatním zvířatům je dobré a ušlechtilé. Pomáhat lidem je trestuhodný zločin. Zvířata se mi odvděčí svou krásou a přirozeností, lidé mi splatí účtem, který budu platit zase jenom Já... Je to prostě pakáž!

 

Nejsem nic, nejsem nikdo, nejsem zrovna ten, o němž se říká: "To je seriózní člověk." Nedosáhl jsem žádného jejich vysokého vzdělání, protože škola mě zklamala a záhy mě přestala bavit. Do školy jsem se těšil. Číst jsem už uměl a nyní jsem se těšil, co nového mě škola naučí. Nenaučila mě nic, kromě toho poznání, že tam už nechci být a že nestačí být chytrý a dychtivý znalostí, ale že hlavní je být poslušný a hodný a nevyčnívat z řady. Které předměty mě bavily, ty jsem se ani nemusel učit. Stačilo mi to, co jsem pochytil během vyučování. Co mě nebavilo, to jsem ignoroval. Když mě nutili něco bezduchého se šprtat, předstíral jsem, že se učím, ale zatím jsem si potají četl dobrodružné a vědecko-fantastické romány. Když se psal diktát z češtiny, měl jsem vždy jedničku. Když se psala slohová cvičení, učitelka vždy předčítala celé třídě moji práci jako vzorný příklad. Dodnes mají ve škole vystavený jeden můj obraz, který jsem namaloval ve výtvarné výchově. Chodil jsem dobrovolně do nepovinného kroužku malování. Pak náš učitel utekl před komunisty do Francie. Ani už nevím, jak se jmenoval a jestli se tam nestal slavným. S mým nejlepším kamarádem z lavice jsme znali každé hlavní město jakéhokoliv státu na světě, čímž jsme dráždili naši učitelku zeměpisu, která je neznala. Byli jsme jako dva bratři. On je levák, Já jsem levák. Jeho ty hovada přeučovali na praváka, až z toho začal koktat, Já to samé. Líp by nám bylo mezi divošskými Kelty, kteří považovali levou ruku za čarovnou, než mezi našimi „vysoce kultivovanými“ moderními dědici židokřesťanství! Imitovali jsme slavnou komickou dvojici Laurel & Hardy, čímž jsme bavili celou třídu.  Při sborovém zpěvu jsme my dva schválně zpívali falešně, čímž jsme strhávali i ostatní, z čehož jsme měli legraci. To dovede jen někdo, kdo má absolutní hudební sluch! To on mi doporučil k poslechu vznešenou velebnost Verdiho opery Nabucco! Můj kamarád je dnes ubohým epileptikem a alkoholikem, Já jsem Misantrop a vyvrhel společnosti. Vidíte? Oni zničí každý talent, zlomí každého svébytného ducha! Oni si vypiplají jen poslušné otroky, kteří budou užiteční pro jejich těžkopádný stát. Oni nepotřebují výjimečné individuality. Vědí, že skutečný génius je géniem jen sám pro sebe. Skutečný génius nikdy nevydá své nadání do služeb jejich chmurné společnosti.



Film Larse von Triera "Dancer in the Dark", česky "Tanec v temnotách". Sice poněkud hyperbolický "doják", což nemám zrovna v lásce, nicméně hlavní roli československé emigrantky Selmy Ježkové hraje moje oblíbená islandská zpěvačka Björk, můj ročník, umělkyně, jejíž dráhu sleduji už od jejích začátků s kapelami K.U.K.L. a the Sugarcubes, až po její současné sólové projekty. Drobná černovlasá dívka ztvárnila postavu slepé vražedkyně, která zabije chlápka, náhodou zrovna policajta, který zradí její důvěru a ukradne jí poctivě nastřádané peníze na operaci jejího stejně zrakově postiženého synka. Poučení: nikdy nedůvěřujte lidem, podvedou vás. Nikdy nebuďte příliš čistí, buďte vždy tak trochu punk, jinak můžete i propadnout hrdlem! Věta "Rosteš pro šibenici" platí jak pro nenapravitelné darebáky, tak i pro nepoučitelné dobráky. Kdo je příliš čistý, snáze se ušpiní a veškerá nečistota tohoto světa je na něm o to víc vidět. To je i osud ne nepodobný mé bývalé ženě a družce Olze Hepnarové, na niž jsem si nemohl nevzpomenout. Tím se pro mne stal tento film nevýslovně trýznivým dramatem, evokujícím děsivé okolnosti justiční vraždy mé milované Olgy. Dancer in the Dark - emotivně laděný příběh vysoce muzikální bytosti, která slyšela hudbu i tam, kde "obyčáci" slyší pouhé přeskakování jehly gramofonu na konci drážkování desky; slyší hudbu a rytmus i za pozadím továrenských strojů. A ve vězení, kde očekává smířlivě svoji popravu, na ni nejtížeji nedoléhá blízkost smrti, ale mrtvolně úzkostné ticho bez jediného zvuku. Napsal jsem, že právě tak si Já představuji to nejpekelnější ze všech pekel: místo absolutně bez zvuku. A ona chudák nábožně tiskne ucho k ventilačnímu otvoru, odkud lze zaslechnout slabé tóny sborového zpěvu ze vzdálené vězeňské kaple. Při popravě pak nádherně zpívá krásnou labutí píseň, která je však záhy přervána jejím pádem do propadliště. Píseň byla přervána, její život byl přerván. Divák je náhle zmaten a neví, čeho má litovat víc: zda jejího nešťastného života, nebo té nádherné písně. Film končí a obecenstvo se může zase vrátit ke svým profláklým každodenním existencím... "Selmo, proč jsi měla Gena, musela jsi přece vědět, že bude mít stejnou nemoc jako ty..." - "Chtěla jsem mít miminko, chovat je v náručí..." Prokletá sexualita! Pomíjivá slast, dlouhá bolest a neštěstí. Jen ztráta času! 

 

Říjen: Má být blahořečen poslední rakousko-uherský monarcha Karel I. Aby mohl být někdo blahořečen, musí být s jeho osobou spojován nějaký "zázrak". Četl jsem o tom v novinách. Nějaká brazilská jeptiška se údajně zbavila křečových žil u Karlova hrobu. Banální, ber-kde-ber, leč Zázrak!  - Zázrak? Jak na to přišli? Koho prvního to napadlo? Senilního Wojtylu, který už jen pořád chrápe? Kterej blbec mu to poradil? A komu jsou takové hlouposti ku prospěchu, co z toho kdo má? Já z toho nemám nic. A ti, jichž si vážím jako sám sebe, také ne. Zázrak? Takových "zázraků" můžu vyjmenovat stovky! Ale kdo je potřebuje? Skutečné divy světa, jichž jsem denně svědkem, by se jim nelíbily. Nebyly by pro ně dost "svaté". Např. to, jak jsem mohl vydržet v p@kárně jedenáct let a zachovat si poměrně neporušený zdravý rozum a vysokou inteligenci. To by museli svatořečit les a zvěř a hudbu! To je zase moje svatá trojice! Ne, něco se prostě už nezmění. Historie se neopakuje, ona jen kdysi zakopla o bludný kořen, zabloudila a bloudí dál. Toho se měl dožít Jaroslav Hašek! Jak ten by to uměl zesměšnit! Ať žije, pánové, císař pán a váš slavný c. k. blázinec! Nazdar!

 

Krucifix mě jako malé dítě vždy jen děsil. Ale oni jej celují a používají coby dekoraci! Když Římané potlačili Spartakovu vzpouru otroků, byla celá Via Appia poseta ukřižovanými. To bylo ovšem pro výstrahu. Křesťané si v tom však libují; to jim strach nenažene. U nich je všechno naopak: Smrt je "život věčný", nemoc je "požehnáním", radost "pokušením", klid a mír v duši "hříšné lenošení". Křesťanství, komunismus, demokracie, stát jako takový vůbec, kolektivismus a vláda lůzy, to je obecně lidská choroba. Imunní je proti ní právě jen ten, kdo není člověk. Jen misantrop se nemůže nakazit touto nemocí šílených lidí. Oni musí pořád něco dělat, a většinou jsou to samé lumpárny: pořád někoho pošťuchovat, sekat trávu, kácet stromy, přistřihovat, zastřihovat, organizovat, vyměřovat, šukat z místa na místo. Když bujaře prohlásí "Jdeme něco dělat", našinec misantrop už trne hrůzou, co zase pitomého ta lidská hovada vyvedou! Proč si na chvíli (tak na deset let) nesednou, nepřečtou si něco, nezamyslí se nad tím, co a proč to dělají; proč se nerozhlédnou okolo sebe? Předobraz kontemplativního života, přežvykující kráva, ležící spokojeně na louce, děsí člověka víc než morbidní výjevy poprav! Nedivím se, že si Římané vymýšleli pro první křesťany ty nejkrutější tresty. Úplně chápu jejich zhnusení nad takovými úchylnými tvory. Jejich hnus je srovnatelný s mým odporem k lidskému rodu. Římané jako by tušili, že když oni nezničí křesťany, zničí křesťané Řím. A stejně to tak dopadlo! Pokud jste člověk, neubráníte se tomu. Na následky doplácíme stále ještě i v dnešní tzv. "světské" době. Vítězství méněcenných hord je vždy jisté, ať se nazývají jakkoliv. Jsou v početní převaze. Utlučou nás čepicemi.

 

29. říjen 39: Uf! Konečně! Poslední šichta za mnou! Konečně volný! Když jsem se po práci sprchoval, nebyla to jen obyčejná nutná očista jako vždycky, to byla téměř dekontaminace, to byl téměř křest, neboť nový čistý tvor z toho vzešel; to nebyl křest, to byl exorcismus, neboť spolu se špínou jsem spláchnul ze sebe i nečistého ducha lidství, jenž mne tak dlouho, příliš dlouho obklopoval, leč nepohltil zcela. Nechci už tu verbež v životě vidět! V této chvíli jsem v takovém rozpoložení, že bych na mou duši raději zemřel hlady, než pokračoval v takovém bezectném "životě" jako dosud! Jednou mne stejně naleznou v poustevně, otrhaného, zarostlého, zpustlého a němého, kterak se dělím o nuznou potravu s krysami! Vím to! Oni budou konsternováni z toho, jak jsem dopadnul, ale Já budu šťasten! Nyní opět volný jako mustang, jenž ze sebe strhnul nenáviděnou ohlávku, začínám nový život, novou etapu mého vznešeného mrzoutství, zasvěceného samotě, kontemplaci a toulkám přírodou. Je Samain, keltský Nový rok, období temna a spirituálních ohňů. Krajinou se převalují mlžné opary a nehmotné hadry stínů. Zatmění Měsíce. Je zima. A od úst neznámého misantropického světce v prostém černém rouchu s kápí stoupá pára. Až jej potkáte, nemluvte na něj, neodpověděl by vám, neboť lidská řeč jej popouzí a lidi nenávidí. Spíše se mu vyhněte, je nedůtklivý a neoplývá důvěrou v lidský rod. Je to škarohlíd. On je pro vás Sargasovým mořem, zatímco vy jste pro něj otravným hmyzem, nebezpečným, zlým, škodlivým, zkaženým a hloupým. Považuje právem lidský rod za nejnižší mezi zvířaty, kdežto lidé si myslí neprávem pravý opak. Působí mylným dojmem plachosti a stydlivosti, ale to je jen jeho patos distance, štítivost, pohrdání a hluboká nenávist k lidem. Je sám a mlčenlivý jako listopadový les. Nyní kráčí volně a zvolna. Je sám a mlčenlivý - je svobodný! Jeho jméno je Misantrop.


 

Pavel Michek: Další z ušlechtilých outsiderů - nebojím se toho patetického slova - a takto můj spolužák z mateřské školky. Kdo si dnes ještě vzpomene na jeho "teroristický vpád" na Městský úřad v Políčkách s atrapou granátu? Vypálili mu cejch "chronického stěžovatele" a udělali to bez anestézie, tak jak to dovedou jen Oni - však už víte, po všech těch letech, koho tím "Oni" myslím! Nechali ho v kriminále zemřít na hladovku, klidně a bez velké publicity se ho pohodlně zbavili! Vždyť kdo by se zbytečně mazlil s nějakým obtížným kverulantem? Ale kdo ho znal, ten vám řekne něco jiného: že každou nespravedlnost, spáchanou na někom jiném, pociťoval jako svou osobní újmu; že každou nepravost tohoto světa chápal jako svůj soukromý problém a jako svoje selhání! A tak se jednoho dne "ozbrojil" napodobeninou granátu a šel "zahájit diskusi". Byla to zoufalá a předem marná akce a Pavel musel vědět, kam to povede a kde to skončí. Přišel, aby si vymohl celospolečenský diskurs, ale Oni ho zase podvedli! Jednali s ním jenom proto, aby ho dostali za mříže! Pomlouvali ho, v neúspěšné snaze udělat z něj lotra, že prý si pěstoval na zahrádce marihuanu a kdesi cosi... Tím se odmítám zabývat, to je irelevantní, to byla jeho věc, u čeho relaxoval, stejně jako nikomu není nic do toho, když si někdo vyrábí domácí rybízové víno. Blázen to nebyl, jinak by ho nešoupli do kriminálu, ale rovnou do blázince. Jako by se za ním zavřela voda. Ani vidu, ani slechu. Oni likvidují své nepohodlné v tichosti a tajně - nu, jako každá jiná mafie! Pavlův osud a pád ostatně předurčila už výchova, jež mu byla vštípena jeho věřícími rodiči. To křesťanské přikázání života v pravdě, které nakonec zničí samo křesťanství a možná, že i Pravdu samu, zničilo i Pavla Michka, rebela s příčinou.

 

Listopad: První měsíc svobody. Konečně mám na všechno dost času. Už zase skáču přes kaluže! Knížky, procházky, dostatek spánku, odpočinek, klid - donutil jsem čas, aby zpomalil. Je až neuvěřitelné, jak rychle uplynuly ty roky promarněné v práci! Jak se to mohlo stát? Ani jsem se nenadál a už je mi o deset let víc! Kvůli té robotě jsem vůbec neměl čas na svoje záliby, pořád utahaný, ospalý a vynervovaný. Bylo to jako zlý sen. Byl jsem jako stižený mozkovou mrtvicí. Chtěl jsem se zoufale probrat; tolik jsem se snažil! A oni si mezitím o mně povídali, že je to se mnou marné a že se už neproberu. Já je slyšel a chtěl je poslat do prdele, ale byl jsem jako paralyzovaný. Zachránilo mě jedině to, že jsem naprosto "vyhořel": Tak jako někteří věří, že máme jednou provždy předurčeno, kolik dní budeme na světě, tak Já věřím, že takto podobně máme v životě k dispozici jen určitý počet pracovních dní. No a tento můj potenciál se právě vyčerpal! - Ty pracovní roky prostě nemůžete tak intenzivně prožít, jako léta strávená ušlechtilou zahálkou, kdy si vychutnáváte každičkou vteřinu vašeho bdění, přičemž vás nic nenutí to změnit. Já si vychutnávám i snění: pouštím si na spaní hudbu v reverzním režimu, ve spánku ji vnímám, zabudovávám do svých snových eskapád a pak mám z toho nádherné múzické sny! A pakliže je to nuda, dlouhá chvíle, pak tím líp! Je lepší se dobře nudit, než se špatně bavit. Já se ale nenudím! Nudil jsem se v práci. Vypínal jsem mysl, aby nevnímala - to jsem většinu času v práci dělal! Jen nějak překlenout pracovní dobu, pracovní týden, a už aby byl víkend. Takhle to jde taky dělat, ale je to ten nejnešťastnější způsob. Na to je však jeden život příliš krátký. Ani dva životy by mi nestačily, pokud nemám být neskromný! Na převtělování nevěřím. Kdyby bylo stěhování duší realitou, musel by být, logicky vzato, počet duší za všech dob konstantní, což, jak víme, není. Před dvěma sty lety bylo všech lidí na Zemi asi miliarda, v pravěku asi milión, dnes katastrofálních šest a půl miliardy! Nebo bychom se museli spokojit s domněnkou, že stěhovat se mohou jen některé vybrané duše. Kdyby to dovedly např. jen duše debilů a absolutních maniaků, jevila by se tato teorie pravděpodobnější, neboť je těch blbců čím dál víc. Kdyby však tato metempsychóza fungovala i u mně podobných bytostí, přál bych si být v příštím životě raději krysou z kanálu, než dělníkem. Ale ještě raději bych se byl vůbec nenarodil. Na co žít? Na co se rozplozovat? Tak automaticky, tak živočišně a tak neuvědoměle jako zvířata snad ano, ale kdybych se měl rozhodnout mezi bytím a nebytím na základě racionální úvahy, nevím, jak bych si to zdůvodnil. A ten důvod musím znát! Teď si stále dokola opakuji: "Že jsem tam kdy lezl! Který čert mi nakukal, abych vyšel z lesa mezi tu hnusnou pakáž žíhanou!" Myslel jsem, že to vydržím tak půl roku nebo rok, vydělám si prachy na letenku do nějakého tropického ráje, a čau! Jenže pak těch cest bylo několik, protože jsem stále nemohl najít to, co jsem hledal, tedy tropický ráj. Všude otravovali lidi, a kde ne, tam to ani pro mne nebylo příliš dobré. Člověk sice nejsem, ale z ženy jsem vzešel a i všichni mí nejbližší předkové byli bohužel lidmi. Jsem sice z matčiny strany potomkem jistého francouzského šlechtice, který zde za třicetileté války založil rod, který se posléze sňatkovou politikou spojil s místní aristokratickou rodinou Hohenemsů, a z otcovy strany mám v sobě urozenou krev germánských velkostatkářů, ale stále to byli lidé, tedy škodlivá sebranka lumpů a lotrů. A tak s nimi musím sdílet stejné zděděné prostředí, i když od nich utíkám do lesů, kde je jich málo, odtahuji se od nich a štítím se jich. Že jsem tam mezi tu holotu lezl! No ale viděl jsem kus světa, poznal pár žen, pořídil si počítač atd. Nebylo to tak úplně marné, poučil jsem se na tom. Nebýt této trpké zkušenosti, byl bych se teď možná užíral zbytečnými touhami, které mi není dáno uskutečnit. Nyní už vím, že mě nikde nic lepšího nečeká, a to mě uklidňuje. Jsem v pohodě. Ráno si uvařím kafe a chutné vegetariánské jídlo, dám si lekci němčiny, zacvičím si při hudbě, najím se, trochu si čtu, jdu na procházku do lesa, sednu si na posed, sedím čtvrt hodiny, půl hodiny, pozoruji cvrkot, veverky, káňata, ptáky a myši... Když jste hodně pomalí a hodně tiší, život vás jakoby "předběhne" a vy jej můžete vidět. A ten pohled se mi líbí. Když jste rychlí a neukázněně povykujete s pěnou u huby, střečkujíce a řítíce se neznámo kam a neznámo za čím s tím, čemu říkal Ivan Diviš "chroust v uchu, debilní odskoky, bzikavost" a Henry David Thoreau "tanec svatého Víta", pak nevidíte nic, neslyšíte nic a necítíte vítr v olšinách. Vracel jsem se onehdy setmělou noční ulicí domů, když vtom slyším jakýsi divný zvuk, vycházející takřka odevšad. Zastavil jsem se a zaposlouchal se do toho tajuplného zvuku. To nad hlavou přelétal houf kachen, jenž kácháním udržoval sonický kontakt na temném nebi. Rozhlédl jsem se kolem sebe: byl jsem jediný na přeplněné ulici, kdo tento úkaz zaznamenal. Lidi se hnali dál za svými bezvýznamnými cíli, zatímco Já jsem zase stál sám na ulici se zakloněnou hlavou jako nějaký blázen, kterému se zdá, že slyší vyhrávat andělské trouby. Mezi lidmi vždy jako cizinec, jako psanec, jako štvaná zvěř! A oni tam v té hrozné fabrice byli jako doma: tam si vyprali, usušili prádlo, nakoupili si, najedli se, popili, pobavili se spolu, pomluvili jeden druhého. Co by dělali doma? Já mám vybudované svoje domácí centrum zábavy, ale co by si počali oni se svými choti a dětmi a příbuznými a sousedy a známými? Oni nepotřebují být sami se sebou o samotě, poznat sami sebe a naslouchat jen svým vlastním myšlenkám jako Já. Oni nežijí ve své vlastní hlavě jako Já. Oni odměřují svá životní údobí podle toho, co za tu dobu udělali-podělali, zplodili-zkurvili, nahromadili-nasrali. Přemítání. V této zdánlivě nečinné činnosti je práce jen na překážku, zvláště pospolitá práce! Práce kontra kontemplace. Já dovedu čerpat z vlastních duchovních zdrojů, tam je mé největší bohatství! Oni naopak od sebe utíkají k ostatním, protože by sami se sebou nevydrželi, byli by protivní sami sobě, ti chudí duchem. A Já taky, kdybych byl takový dobytek jako oni! Jim nevadí ta mnohahodinová denní dřina, to ponížení. Oni jsou nejspíš chráněni jakýmsi dosud nepoznaným hormonem, nějakým blbogenem, podobně jako ženy estrogenem, který je chrání před infarktem a světabolnými depresemi. Nebo je to snad tím, jak jsou ke všemu tupí a necitelní? Jim by za tu otročinu ani nemuseli platit; hlavně že se dostanou "mezi lidi" a mají co dělat. Vždyť oni i po práci relaxují tak, že si najdou zase nějakou jinou práci! Když jdou do lesa, což nerad vidím, tak sbírat houby nebo borůvky, což je zase práce! Pochopím intelektuála, že si odpočine od razítkování překopáváním zahrádky, ale nerozumím manuálům, kteří jdou z rachoty do rachoty! V p@kárně si ti debilové brali dovolenou třeba jen proto, aby mohli zrýt záhon a zasázet česnek! To mi připomíná zážitek ruského spisovatele L. N. Tolstého s jistým mužikem, který popsal takto: Kdo by neznal pro skutečnost tak neužitečné a často tak kruté lidi, kteří jsou tak velmi zaměstnáni, že nikdy nemají čas, aby si rozvážili, zda práce, na níž tak horlivě pracují, je opravdu nutná či zda není dokonce škodlivá. Když se jim řekne: „Vždyť je ta vaše práce k ničemu anebo spíše škodí, zastavte se aspoň na chvíli a znovu si to promyslete,“ neslyší na to, ba často ironicky odpovědí: „Vám se to snadno mluví, když nemáte co dělat, já však pracuji…“  No ovšem: bez zaměstnání by jim to neutíkalo. Jenže kam tak spěchají? Blíž smrti? Jestli je to tak, proč mi neudělají tu radost a neskoncují to rovnou sami? Ne, místo toho společně s dalšími otroky stvořili tak neproniknutelný systém, že z něho nikdo, kdo by si to i přál, neunikne. Oni si vás vždycky nakonec najdou a donutí vás mít se tak špatně jako oni, i kdyby se vám to líbilo. Proti komunismu se bojovalo dobře, měli jsme vzor na Západě, ale jak chcete bojovat proti systému, který nikomu nevadí? Je to systém zbytečného úmoru bez poezie, všude samí byrokrati, kteří vás vysávají a ještě vás ponižují nadbytečným papírováním, kdy lítáš od jednoho úřadu k druhému jen proto, abys jim mohl dobře zaplatit! Daně by měly být dobrovolné, pak by se ukázalo, jak moc účinkuje ta všude proklamovaná všelidská solidarita! Politici by neměli být vůbec placeni. Politika by měla být bezplatnou službou státu. Pak by se ukázalo, kdo „to myslí upřímně“ a kdo ne! Všude samá kontrola, manipulace, povinné sčítání lidu, aby jim nikdo neunikl, povinné ručení, povinné pojištění, povinná školní docházka, průkazy, doklady, revize, provize, čachry-machry, jeden okrádá s úsměvem druhého - ale častěji i bez toho beztak falešného vyceněného šklebu, jemuž se mezi těmi ubohými a nezdárnými hovady říká "úsměv" – a ještě mají tu nebetyčnou drzost té zlodějně říkat „produkt“, česky „výrobek“! Postavíš si dům, a on ti nepatří, nemáš povolení, nezaplatils. Zplodil jsi dítě, a ono ti také nepatří, nemůžeš je ani pojmenovat, jak chceš, jméno Půlnoční bouře totiž není na seznamu, to znamená, že si tady takové ještě nikdo předtím nedokázal vymyslit. Že je to půvabné indiánské jméno, nikoho nezajímá, tak se přece žádný hokejista ani televizní hlasatelka nejmenuje. Vidíte? Takže i originalita je zakázaná! Povoluje se jedině ordinérnost, ta je přímo povinná! To jsou každodenní represálie, proti nimž nikdo dost důrazně ani neprotestuje! - Když procházím kolem osvětlených domů a bytů, uvědomuji si jasně, že ti, kdož obývají tato teplá a pohodlná hnízdečka, tyto vpravdě zlaté klece, nejsou ničím jiným než ubohými otroky, kteří vědomě udržují tento systém v chodu. Nu a Já jsem právě teď na cestě do jednoho takového bytu jako klícka, kde jsem dosud hostem svých rodičů. Nevím, co bude, až jednoho škaredého dne toto pohostinství skončí. Potřeboval bych nějakého mecenáše nebo klášter, kam bych se mohl uchýlit; nějakou osamělou klauzuru daleko od všech lidí. Kdybych si chtěl dát tu práci a pokusil se tuto bytelnou společenskou stavbu rozložit, ani bych nevěděl, kde začít dřív. Poněvadž Oni by se nudili, kdyby měli žít duchovním životem jako Já, nutí tím svým robotářským systémem žít i mne podle nich, aby ani náhodou nebyla narušena vnitřní integrita. A tak přebíjejí svou endogenní nudu nadměrně dlouhou, minimálně devítihodinovou galejničinou. Proč? Žít se dá přece i s vynaložením menšího úsilí - a lépe! Proč tedy? Protože se nedovedou bavit! Pusťte si jejich televizi: nejlepší uspávadlo, stačí pár minut televizní estrády s jejich nudnými baviči, aby vám to přivodilo těžkou mozkovou obrnu! Zapněte si jejich rozhlas: samé debilní kecy, jásavé výkřiky moderátora jsou jako rány kladivem do hlavy! Každých deset minut nějaká otravná, notoricky známá, miliónkrát až do zblbnutí opakovaná reklama. Hudba příšerná, samý odpad, furt dokola totéž na jedno brdo a bez vlastního výběru, to bych nemohl poslouchat. Hudba musí vyvolávat mrazení v zádech, musí dojímat k slzám! Komu nikdy při poslechu hudby nevyhrkly slzy, je nejenže bez citu, ale neví ani, co je hudba! Jejich tzv. "zábavy": buďto to znamená nějakou další násilnickou podívanou, prováděnou nejčastěji na zvířatech, zvláště o tzv. "svátcích", anebo se rovnou pustí sami do sebe. To je mi tedy zábava! To se budu radši "nudit". Přemýšlet je nebaví, samostatně se vzdělávat a pěstovat moudrost je taky nebaví, otevřít si knížku a tiše si někde v ústraní číst - to je pro ně příliš velká duševní námaha, navíc je to pro ně, pro ty pomatené ztřeštěnce příliš klidná činnost. Potřebují pořád neposedně těkat a šukat z místa na místo jako šílení, potřebují pracovat. A když nemají co na práci, alespoň se vyžívají v tom, že něco zničí. To je přeci také "práce"! Ničení a práce často tak splývají, že nerozeznám jedno od druhého! "Nevaž se, odvaž se!", zní z jejich trapných reklam, oklam a tlam. Jak se mám odvázat, když dobrou půlku dne mi zaberou věci související s prací a jinými "praktickými" aktivitami? To mi řekněte. Kde na to mám vzít čas? Kdyby se Země otáčela dvakrát tak pomaleji než dosud, trval by den osmačtyřicet hodin. Vsadil bych krk, že by ti pitomci potom stvořili takový ekonomický systém, kde by se neotročilo devět hodin jako dosud, ale osmnáct! Jen si to představte! Přitom by stačil jen zlomek času na výrobu všech nutných prostředků pro život - čtyři hodinky, dejme tomu. Určitě by to šlo, ale Oni by se zkrátka nudili po zbývající čas... Práce jako taková mi nevadí. Mně vadí zbytečná práce a práce s nimi! Mám toho dost. Končím. - Pokusil jsem se zařídit si na Úřadě práce podporu v nezaměstnanosti, ale musel jsem od toho velmi brzo upustit. Jinými slovy jsem odtamtud zkrátka utekl! To se prostě nedalo! V životě není nic zadarmo. Já tušil, že to nepůjde. Tu podporu by mi třeba i dali, ale nejdřív schválně předvolají dalších deset uchazečů ve stejný den a na stejnou hodinu, schválně, abych musel hodinu čekat s ostatními chudáky než na mne přijde řada, abych mohl poníženě prosit o almužnu. To zrovna! To si radši najdu nějakou práci sám, až nebude vyhnutí. To je zahrávání si s ohněm tohle škádlení té stohlavé byrokratické saně! Nikdy jsem neprosil, aby mě vzali mezi sebe do té jejich nejapné hry na občana a stát; ani jsem nežadonil o to, abych se narodil. Ale Oni se nikdy neptají na můj názor a nečekají na můj souhlas; pravidla určují Oni, a tak nemůžu nikdy vyhrát. Přežít a zachovat si co nejvíc svobody lze jen někde nenápadně v koutku, ve skromném soukromí za co nejmenší komunikace s lidmi a jakýmikoli jejich úřady. Jsem rozený útěkář. Jak se mi něco nezdá, kopnu do vrtule a už mizím. Přecpaná čekárna, lidí neubývá, přetopeno, věšák nikde, pocit studu, začínám se potit, klaustrofobie, panika… - a už jsem najednou venku na ulici s osvobozujícím pocitem triumfu. Já za to nemůžu, to je instinkt. Řeklo by se, že takové jednání je nerozumné, ale příroda je přece moudrá, ne? A divá zvěř, která tu moudrou přírodu spolu se mnou spoluvytváří, také okamžitě prchá při sebemenším náznaku nebezpečí, a zvláště před člověkem! Ještě se mi nestalo, abych někdy litoval, že jsem uposlechl volání divočiny. I když to často zpočátku vypadalo všelijak šíleně, nakonec to vždy dopadlo nad očekávání dobře. Čemu jinému už máme koneckonců v životě věřit, než tomu, co pokaždé tak bezvadně funguje?

 

24. prosinec 39 (2. nivôse podle francouzského revolučního kalendáře): Vánoce. Ty Já ovšem neslavím, pouze si připomínám den zimního slunovratu. Nejlépe procházkou v přírodě. Ještě že je obleva a nemrzne! Lidi mají zkaženou idylku zasněžených vánoc – to mě těší! Nebýt alespoň takovýchto dílčích radostí, strávil bych snad život ve stavu trvalé sklíčenosti. Ale je slunovrat, to znamená, že jaro se blíží! Už se těším! Budu zase dělat všechno to, na co jsem neměl kvůli práci čas ani náladu: stanovat od Beltinu po Samhain v lese, nepotkat se po tu dobu s člověkem, pít vodu z potoků a studánek, jíst ve žhavém popelu upečené brambory a mladou kukuřici. Neznám triumfálnější pocit štěstí a svobody, než když mohu žít aspoň nakrátko takhle soběstačně a divoce! Vezmu si dalekohled a vyrazím zase na pár dnů šplhat po skalách, kde si vždycky připadám doslova božsky jako Zeus na Olympu; budu se koupat v lužinatých říčkách, spát pod širákem a odpočívat v korunách lesních velikánů. Už se těším! Zatím je však teprve den slunovratu. Lidsky řečeno „vánoce“. Nezajímají mě ty jejich odporné zlozvyky! To každoroční masové šílenství, to vyvražďování zvířat a ryb, proti kterému byl holocaust Židů pouhou nezajímavou epizodkou v předlouhé krví nasáklé historii lidského druhu, této sentimentální bandy hrdlořezů. Takže když vím, co jsou zač, nemůže po mně nikdo chtít, abych jeden den v roce uvěřil v jejich unylou lásku a falešnou štědrost. Ať s tím jdou do prdele! Nevěřím lidem, ani když přinášejí dary. Zvláště, když přinášejí dary! Jen další jejich válečná lest! Dnes jsem byl ostatně, ó mí Trójané, obdarován darem cennějším než jejich nejskvostnější a nejtřpytivější danajské dary: Hle, viděl jsem v bukovém mlází společně poskakovat tři plaché srnky! Už asi vím, odkud se berou všechny ty líbezné pověsti o tančících lesních žínkách! A lidi lítají jako blázni po přecpaných tržištích a nervózně shánějí dárky, povinováni jakýmsi hloupým zvykem, a nazývají to „vánoční pohodou“. Rvou v lese mladé stromky jako šílení a říkají tomu „poezie vánoc“. To je otřesné! Jak se dokážou takhle synchronně domluvit? To nechápu. Kdyby byli svobodní jako Já, nikdo z nich by nedělal něco, co si sám nevymyslel nebo co dělají všichni ostatní! Vánoce jsou jako malá ekologická katastrofa! O tom masakru zvířat bych se jen opakoval, tady neočekávám žádné zlepšení, když si v tom tak libují a chutná jim to, ale s těmi stromy to je fakticky hrozné: A netýká se to jenom onoho nekontrolovatelného lesního pychu. Tu škodu v lesích dělají sami lesní dělníci. Onehdy jsem viděl jedno takové hovado, které ve smrkové monokultuře systematicky kácelo již vzrostlé pěkné mladé břízky a boučky, vyrostlé z náletů semínek čili bez lidského zásahu. No to si zřejmě dovolily hodně, podle mínění těch idiotských malých lidských diktátorů! Asi si ty nebohé stromky zapomněly vyžádat úřední potvrzení! Věru, za takové barbarství bych dával doživotí! Jako za vraždu člověka! I doživotí by bylo málo, neboť život stromu má daleko větší cenu než život člověka! Těžko si vymyslet nějaký opravdu krutý trest za takový zločin. Pro někoho bezelstného, jako jsem Já, je to nadmíru obtížný úkol. Ve vymýšlení rozličných muk nad jiné vynikají lidé, nikoliv Já. Pokud posvátný strom obývala nějaká dryáda, podle starořeckých bájí byl pak dotyčný hříšník uvržen do podsvětí, kde musel zpravidla vykonávat nějakou nesmyslnou a nekonečnou práci. To by však nebyl pro dnešní lidi žádný trest! Nesmyslná a nekonečná práce je přece celý jejich život! Vždycky, když něco takového vidím, říkám si: To snad není možné! Ukažte mi toho debila, který na takovou práci toho člověka poslal! A ještě mu za to zaplatil! A kde vůbec vzal peníze na to, aby mohl platit za takovou netvůrčí škodlivou činnost! Já jsem v p@kárně přece jen něco vytvářel, pečivo, to se dalo prodat, to byly poctivě vydřený prachy, ale kdo zhodnotí povalující se mrtvé kmeny a spálenou pustinu! Kde se bere tolik zbytečně vyhozených peněz? Podívejte se kolem sebe: Je tak málo elementů v lidské společnosti, které skutečně něco hodnotného vytvářejí! Velká většina ostatních oborů se jen přiživuje, všelijak spekuluje anebo přímo podvádí a krade! Do toho drtícího soukolí se mi nechce vstupovat. Ještě mám šrámy na duši. Dnes jsem 56. den na svobodě a pomalounku polehounku už ztrácím pocit, že jsou to jen prázdniny...

 

Konec prosince r. 39: Zničující úder vlny tsunami v jihovýchodní Asii. V místech, kde jsem se kdysi také potuloval. Další skvělé vítězství přírody nad Člověkem! Více než sto tisíc mrtvých lidí za jediný den. Jedno jediné mocné spláchnutí tohoto obrovského přírodního vodního klozetu a lidé jsou otřeseni! To mě fascinuje! Měl jsem jen jedinou starost: co zvířata. Ale ukázalo se, že všechna včas uprchla do bezpečí, varována zřejmě svým šestým smyslem, který těm tupým a nevnímavým lidem chybí! To je další potvrzení mé domněnky, která se blíží jistotě, že v hierarchii tvorů stojí zvířata vysoko nad Člověkem! Sláva! Zvířata to přežila bez větší úhony. A ty „ohromné“ lidské ztráty? To není potřeba nijak zvlášť rozmazávat: vlastně se nic tak hrozného nestalo.

 

A Já jsem nemocný. Už podruhé během tohoto měsíce. To je hrozné, co se mnou vždycky dělá ta zima! Určitě jednou taky zemřu v zimě! Ještě že nikam nemusím; ani do práce, ani k doktorovi. Už aby bylo jaro!