Misantrop: Poslední Revoluce Myslí


Úvod:

Poslední Revoluce Myslí je proto poslední, protože po jejím vítězství - po zdokonalení myslí - už dalších revolucí nebude zapotřebí.

Revolucí bylo již v dějinách několik. Všechny ty všelijaké Průmyslové, Velké a Sametové však nepřinesly kromě dalšího utrpení nebo pouhé výměny režimu nic podstatně revolučního, převratného.

Společnost je taková, jaký je člověk, tvrdím, a proto radikální přeměna člověka bude znamenat radikální přeměnu společnosti.

Ale není třeba se bát. Nehodlám špatné lidi likvidovat fyzicky. Poslední Revoluce Myslí má za cíl zlikvidovat špínu z mozků.

Především je třeba být Misantropem - nenávidět lidi. Zní to divně, ale logiku to má. Úhlavní nepřítel anarchie je stát. Co je to stát? Obrovské stádo lidí se svými vůdci, vojáky, dělníky. Důležité je jen stádo jako celek. Jednotlivec může zahynout, stádo musí přežít. Stát-stádo poskytuje také pocit bezpečí a navíc opojný pocit moci. Každý, kdo je poslušným příslušníkem státu, má možnost získat větší či menší podíl moci. Od nejvyšších vládních činitelů po různé nižší vykonavatele zákona až k rodičům, kteří mají moc nad svými dětmi. A dětem zbývá už jen buď týrání zvířat a mladších dětí, nebo se těšit na věk dospělosti.

 

Stát je zlo, ale při současném stavu jeho jednotky - člověka - je stát nutným zlem.

 

Ten, kdo se neztotožňuje s touto pyramidou státní moci, nemá jinou možnost, než se podrobit, popřípadě pokusit se o reformu, anebo v lepším případě, a o tom chci mluvit, tuto smečku vlků jednoduše opustit, protože... Chceš-li s vlky být, musíš s nimi výt.

Je proto třeba, aby každý, kdo se cítí být natolik zhnusený, aby opustil toto státní hnilobně pohodlné stádo, vyhlásil svoji samostatnost a nezávislost. Někdo neví, jak si pomoci. Proto je třeba být Misantropem.

 

Část první:

NENÁVIST


Misantropova zásada č. 1 zní: "Budeš nenávidět lidi tak jako sebe samého!"

 

Toto není žádný výlev masochisty ani excentrická parafráze křesťanské lásky k bližnímu.

Masochista je v podstatě vlastní vinou úpící člověk, který je příliš líný na to, aby v zájmu svého vlastního pohodlí využil své síly vůle a svého v přírodě největšího mozkového potenciálu. Tento nedostatek by sám o sobě nikomu nevadil, kdyby jednotlivá jednání takových masochistů bolestně nedopadala na hlavy ostatních a kdyby tím takový masochistický slaboch netyranizoval svoje okolí.

 

Proto Misantrop na všechny nářky odpovídá:

"Dobře ti tak, to je pro tebe ještě dost dobré!"

 

Misantrop není excentrik. Excentrici jsou lidé, kteří nejsou dokonalí, i když mohou být. Misantrop je náročný estét, který miluje dokonalost a krásu, pročež nenávidí lidi.

A křesťanská láska je buď velká iluze, nebo velké pokrytectví, protože nelze v současném vykořisťovatelském světě tvrdit, že se navzájem vykořisťujeme s křesťanskou láskou, ani se nelze tvářit, že se navzájem nevykořisťujeme vůbec.

Tolik Misantropem nenáviděná lidská nedokonalost je příčinou jha, jež tíží každého, byť i sebedokonalejšího jednotlivce, a to v podobě nutného zla - valící se hřmotné státní mašinérie.

 

Zákon je tu tedy něco jako kolektivní trest.

 

Ale jako výsledek zdokonalení: Poslední a konečná revoluce myslí, odvěká matka pořádku a spravedlnosti - Anarchie!

 

Přistoupili jsme k terapii šokem.

Nenávist k lidem je opak lásky k nim. Nenávist v sobě nese jistý kladný, tvořivý a zároveň ničivý náboj. Láska, to znamená přehlížet nebo omlouvat slabiny a nedostatky. Ale člověk je slabý a nedokonalý. Veškeré jeho jednání ovlivňuje vůle k moci (will to power). Úkolem Poslední Revoluce Myslí je změnit tento anglický slogan na will power (síla vůle).

 

 

GENIALITA

 

Od chvíle, kdy si je člověk schopen uvědomovat každý svůj škodlivý a asociální skutek, stává se takový skutek neospravedlnitelný.

Křesťanství takové případy omlouvá, nazývá člověka chybujícím a... projevuje mu i nadále svou zaslepenou lásku! A kolotoč násilí se točí dál.

Kolik nespravedlnosti, násilí, útlaku a chyb bylo promíjeno lidskou nedokonalostí! Tím však nechci, aby toto bylo chápáno tak, že by měl být zatracen každý, kdo by se dopustil něčeho nepřístojného. Ne, toto není násilnická revoluce! Ve jménu Poslední Revoluce Myslí nesmí být spácháno nic ohavného! Ne, pouze odnímám špatným činům jejich pokryteckou masku, a to samo o sobě nás posouvá vpřed! 

Už není na co se vymlouvat! Člověk se silnou vůlí, uvědomující si následky svého jednání, beroucí bez iluzí život takový, jaký opravdu je - to je ideál. Úkolem Poslední Revoluce Myslí je probudit v každém z nás dřímajícího a netušeného génia, který je zatím ještě zhypnotizovaný ustrašeným stádovým kolektivismem. K tomu je třeba: síla vůle, správná znalost dějů a věcí, a nahá pravda.

Každý z těchto požadavků má dnes vlivem rozličných událostí naprosto jiný význam, a proto musíte nejdřív odvrhnout staré představy o nich.

Každý je génius se svou neopakovatelně originální a samostatnou bytostí. Genialita a inteligence však nemusí mít nic společného.


NAHÁ PRAVDA

 

- Je vynikajícím činitelem na cestě k anarchii. Tolikrát zneužívaná a tolikrát zahalovaná do jakýchsi šatů.

Dnešní hlasatelé pravdy tak buď nazývají lež, anebo pravdu, zahalenou do neprůhledných šatů, sice čistých, ale přece jenom šatů. Tyto šaty jsou čisté, nažehlené a voňavé, a takové kreatuře říkají čistá pravda. Záhy jsem poznal, že tato pravda nemůže být pravá. Strhnul jsem z ní šaty a spatřil jsem nahé tělo tak nové a nepoznané, že to byl zprvu šokující a přímo odporný zážitek.

Toto byla tedy pravá, nahá pravda! Ale našli se nepřátelé pravdy a spílali jí do pornografie. Já však volám:

"Nechte ji! Ona se v šatech dusí! My můžeme žít lépe bez iluzí! Růžové brýle nám vadí ve výhledu!"

Ano, jsou to nepřátelé pravdy, ti, kteří nás chtějí nejdřív oslepit, aby nás potom mohli snáze řídit!

Nahá pravda je smrtelným nebezpečím pro nepřátele pravdy, kteří, příliš slabí, aby ji unesli, nebo příliš v zajetí démona vůle k moci, vyhánějí ji jako pornografii do pokoutních míst, nepřístupných hlavně dětem, a to vše ze strachu před ní a z hrůzy před tím, že by děti zavčas objevily fakt, že člověk, zrovna tak jako ostatní zvířata, mrdá, sere a chčije!

Oni říkají:

"To nás uráží. Je to zvrhlé", zatímco nad jejich palácem vlaje zástava s pokryteckým heslem "Pravda vítězí".

"Ne!", říkám já, "Pravda nemůže být nikdy zvrhlá! Tajit pravdu je zvrhlost!"

A tohle všechno nepíše žádný sexuální maniak, ale muž, který se považuje za asexuála.

 

 

VZTAHY MEZI LIDMI

 

- Mají podobu vzájemného využívání užitečnosti a prospěšnosti toho druhého. Tady má svůj počátek zacházení s lidmi a se zvířaty jako s majetkem.

Každý živočich je tu proto, aby se těšil ze života. Lépe řečeno, přesněji, každý živočich si uvědomuje, že žije, a proto se z něho může těšit. Neexistuje totiž žádný smysl ani účel života.

Na světě není nic samoúčelného. Vlaštovka nechytá hmyz proto, aby byla užitečná, nýbrž protože jí to chutná. Na těchto základech vlastně kdysi vzniklo náboženství - na nesprávných antropocentrických závěrech z pozorování jevů okolního světa.

A tady mi dovolte pro mne typicky odvážné, ale pravdivé a hlavně převratné tvrzení: Náboženství je odpovědné za nesprávný, neřkuli zvrácený vývoj lidstva! Neboť pošpinilo do základu mozek a ochromilo myšlení. Svým nesprávným pohledem na svět a zcela chybným výkladem jevů, jež nás obklopují, natolik zkomolilo soustavu hodnot a výchovu, že člověk se nerodí svobodný, ale rodí se již svázaný závazky vůči rodičům, příbuzným, kolektivu, státu a morálce. Malý človíček, jen co vyjde z matčina břicha, už je zaznamenaný v matrice, dostává jméno a číslo a na toto všechno úřední potvrzení. Jen co trochu povyroste, posadí jej do školní lavice a zavalí tolika úkoly, že prostor pro samostatné myšlení je minimální. Potom vlast zavolá do zbraně a nakonec pracovní kolektiv. Všude a po celý život je obklopen lidmi, kteří si bezostyšně činí nárok na jeho osobu.

Budiž je toto tedy uvedeno na pravou míru: Člověk nemá nejmenších závazků vůči ostatním lidem, ale také oni nemají vůči němu žádné povinnosti.

Egoismus je odsuzován, a přece je každý člověk egoista. Příbuzný, který tragicky ztratí svého blízkého a je z toho svrchovaně nešťastný, je také sobec. Nepláče, protože přítel zemřel, vždyť ten už nic necítí, ale pláče, protože onen zemřelý už není v jeho blízkosti. Rozdíl je pouze mezi sobcem bezohledným a sobcem ohleduplným. První sobec, který nepřipouští vnější zásahy do svých věcí, nebere ohled na to, že současně zasahuje on sám do věcí jiného, a druhý, který taktéž nepřipouští zasahování do svých věcí, ale současně nezasahuje do věcí druhého. Ale ze všeho nejhorší je to, čemu říkám "jezuitský syndrom". To je přesvědčení o tom, že to, co je dobré pro jednoho, je dobré také pro druhého.

Každé vnucování, i kdyby to bylo vnucování té nejlepší věci ve vesmíru, vnucování proti vůli nuceného, to je sprostá zlomyslnost! Poslední Revoluce Myslí je první a poslední tolerantní revoluce.



Nic na tomto světě nemá nějaké účelné poslání. Také člověk ne. Člověk teprve svým způsobem žití vytváří něco, co se dá nazvat posláním. Sám život je tak dynamický a mnohotvárný, že jej nelze vměstnat do žádné přesné definice a z ní pak vyvodit univerzální poučku. Kdyby to bylo tak jednoduché, bylo by se to už dávno stalo, neboť pokusů o zdokonalení lidstva bylo už dávno několik, ale všechny skončily neúspěchem. Počínaje náboženskými morálkami, přes vědu, politiku a filozofii až k fašismu a komunismu, měly tyto pokusy několik společných vad: Chybné metody (kolektivismus, elitářství), vágní cíle, idealismus, nesrozumitelnost (plané filozofování) a prvek násilí (totalitarismus).

Náboženská morálka, i přes svoje opačná tvrzení s líbivými frázemi o lásce, stojí u zrodu vší špíny a nízkosti vztahů mezi lidmi.

Dokonce i přesvědčený ateista se nevědomě chová podle jemu skrytých starodávných náboženských atavismů! Nadešel čas založit je do muzea na posměch všem budoucím šťastným generacím!

Spousta náboženských dogmat je přesným opakem pravdy. Například není pravda, že Bůh stvořil člověka, ale naopak: člověk stvořil Boha ze strachu před samotou. Není pravda, že duše je věčná a hmota pomíjející, ale naopak: jen hmota je věčná. Pojem nesmrtelné duše je vyjádřením strachu ze smrti.

V letech 1984-1986 jsem byl na vojně. Tam jsem poznal manýry, kterým se říká "mazácké". Ale mazáci také zastírali svoje darebáctví a šikanování "holubů" řečičkami o tom, že oni, když byli "holubi", tak že je také jejich mazáci šikanovali! Pokaždé jsem prožíval stav podobný déjà vu. Tohle jsem už někde zažil! Dlouho mi trvalo, než jsem na to přišel. Ano, ti mazáci se chovali přesně jako rodiče ke svým dětem!

Druhým rokem na vojně jsem měl i já nepsané právo šikanovat, ale já se rozhodl přerušit ten začarovaný kruh a zůstal jsem jako vždy osamocený. Dokonce jsem nepožíval za to velké obliby u většiny mazáků a dokonce ani u většiny holubů(!).

Tato zkušenost mi napomohla k poznání, které jsem shrnul do definice: Současný člověk je sadomasochistický fašista.

Křesťanské náboženství říká:

"Trpíte? Ježíš Kristus taky trpěl za vaše hříchy."

A co je mi po tom, že krvelačný dav ukřižoval jednoho náboženského blouznivce? To je sice ohavné, ale ještě to neznamená, že všichni budeme skákat na kříž také, jenom proto, že onen ukřižovaný syn neznámého otce byl zbožňován a tvrdil, že je syn boží. (Ale kdoví jak to bylo.)

Rodiče bijí, omezují a jinak traumatizují svoje děti, protože jejich sadistická vůle k moci je silnější než jejich síla vůle a vymlouvají se na výchovu a na to, že jejich rodiče je také tyranizovali.

Je úkolem Poslední Revoluce Myslí učinit přítrž tomuto ustavičnému koloběhu řádění tyranů! Vítězství je na dosah ruky, ale za předpokladu, že will to power se změní na will power. Člověk může dokázat všechno, když chce - a může chtít všechno, když to dokáže. Musí si získat zpátky svoji nezávislost a nepřipustit, aby se kdokoli vměšoval do jeho vnitřních záležitostí. Jednou to už konečně musí být vyřčeno: Přestaňte jednat s ostatními jako s vaším majetkem, nevěřte na osud, nedbejte předurčené životní role! Zařiďte si svůj život sami a nečekejte na druhé! Mějte na paměti, že každý je nedotknutelná a svébytná bytost!

Kdo tomu nerozumí, udělá nejlíp, když se bude řídit zásadami Misantropa. To ale neznamená, že vyzývám k lhostejnosti vůči trpícím, kteří potřebují pomoc. Solidarita a soucit s těmi, kteří jej potřebují, však nesmí být zneužíván línými slabochy nebo vypočítavci, kteří pro své pohodlí buzerují svoje okolí, i když sami nejlépe vědí, jak vyřešit své problémy, ale nehnou ani prstem. A tak komu není rady, tomu není ani pomoci!

 

 

NÁBOŽENSTVÍ

 

Člověk má bujnou fantazii. Tento svět je pro něj příliš malý, a tak si vytvořil světy jiné, světy pohádek a bájí, idylické sny, kam člověk utíká před všední skutečností a kde dobro tak nějak samo vítězí nad zlem.

Na tom by nebylo nic závadného, kdyby se tyto mystické přeludy nebraly tak vážně. Věc došla v průběhu historického vývoje lidského společenství tak daleko, že výmysly mozku začaly být považovány za realitu a realita sama za pouhou iluzi.

Během staletí vlády náboženských systémů měla teologie dostatek možností, času, prostoru a moci, aby byla dovedena systémem sofismat až téměř k preciznosti.

A toto jsou opět důsledky slabosti vyrovnat se s nepříjemnou skutečností a důsledek vůle k moci a oklamaných davů. Je to tak - kvůli své slabosti lidé utíkají do snů, z kterých se jednou stejně musejí probudit, místo toho, aby silou vůle nemilou realitu změnili k lepšímu a učinili tak jednou provždy konečně tento jediný svět obyvatelným.

Největším hříchem je nevěřit v Boha. Tímto podvodem vládcové udržovali lidi v poddanství a jakákoliv pochybnost se trestala. Všechno, co teologie vymyslela, slouží k tomu, aby všechno zůstalo tak, jak je: aby vládci dál vládli a aby lid zůstal stále na kolenou, těše se na rajský posmrtný život, který je mu slibován náhradou za utrpení na Zemi.

Řekl jsem, že teologie byla dovedena téměř až k preciznosti. Dá se říci, že mi byly odmala vštěpovány zásady katolické víry. Také jsem hodně dlouhou dobu se zajímal vskutku živě o všechno, co se kolem toho točilo. Chodil jsem do kostela, nosil jsem na krku kříž, abych provokoval tehdejší komunistický establishment, důkladně jsem prostudoval bibli. Ale nedal jsem se oklamat. Je ve mně zřejmě příliš mnoho vzdoru, otázek a svobodného ducha. Dodnes mi nikdo například nebyl schopen vysvětlit, z čeho vlastně Bůh stvořil svět a z čeho je stvořený samotný Bůh. Nelze dokázat existenci Boha. Dobrá, ale stejně tak by mi nikdo nedokázal neexistenci třeba takového Hejkala, kdybych zešílel a rozhodl se v někoho takového uvěřit!

Když se podíváte na výklady starověkého a dnešního náboženství, zjistíte, že se liší a mnohé se v nich změnilo. Dnes se už nezapalují při bouřích svíčky v oknech. Přišlo se na to, že hromy a blesky nesesílá na zem žádný rozhněvaný Hospodin, ale že jde o výboje atmosférické elektřiny. Středověk zcela realisticky zobrazoval peklo i s čerty, které budilo hrůzu věřících. Dnes je na pojem pekla nahlíženo spíše jako na metaforu. S "nebem" se to má zrovna tak. Náboženství dělá ústupky. Po vítězství síly vůle nad vůlí k moci, po vítězství Poslední Revoluce Myslí, bude náboženství navráceno tam, kam patří - do alegorické zahrady nespoutané fantazie, nikoliv však do praktického života!

 

SVOBODA

 

Anarchie, to je svoboda. Co je to svoboda? Kolektivista vám řekne, že svoboda je samota, strach z tíživého prázdna, hlodající červ zoufalství a namáhavá odpovědnost. Svoboda se pro někoho může stát prostě nesnesitelnou. Ale proč kvůli slabosti otroků od narození má být omezován a vtlačován do jařma jedinec, který chce volně jako hříbě poskakovat po kopcích, smát se štěstím jako ztřeštěný, zhluboka dýchat vůni jarní půdy, radostně pociťovat každé napnutí svalů, rozletět nespoutané myšlenky až za hranice chápání a usínat v bezpečí, v radostném očekávání dalšího dne?

Svoboda je pocit. Vězeň ve vězení, otrok práce, muž a žena v manželství, pánbíčkář s otlačenými koleny, alkoholici a narkomani u svých drog; ti všichni se mohou cítit svobodně.

Takový individualista, jako je Misantrop, se cítí svobodný, jen když je o samotě. I život v anarchistické komuně by ho omezoval! Jedině o samotě závisí sám na sobě.

Bylo by třeba, aby každý mohl žít tak, jak to jemu samému nejlépe vyhovuje. Chtějí-li se určití lidé spojit do nějakého kolektivu, prosím, ale ať se nikomu nic nevnucuje!


ANARCHIE

 

Stát je pro anarchistu zlo. Anarchie je zlo pro občana. Stát je pro anarchistu nespravedlností, ale pro občana nutnou potřebou. Vyplývá to z jejich vlastností.

Představte si, že by hned zítra tady už nebyl žádný stát, žádná policie, ani úřady a psané zákony. Počet vražd a krádeží by vzrostl jistě natolik, že by nakonec stejně znovu vznikl stát a všem by se ulevilo.

Ale anarchie není ani chaotický nepořádek, ani utopie. Anarchie je skutečností. Žije v myslích anarchistů a každý z nich je ztělesněním anarchie - věčné spravedlnosti.

Anarchii nikomu nevnucujeme. Můžeme se státem vzájemně koexistovat. Ale stát vnucuje svoje občanství.

Stát vzal lidem přirozené prostředky k samostatné obživě, to jest vlastní půdu, a donutil je tím způsobem, aby se prodávali prací v továrnách, za což dostávají zdaněnou mzdu. Z daní z dělníkovy práce se musejí hradit životní náklady příslušníků šesti nevýrobních skupin státu.

To jsou přibližně:

·                     státní administrativa

·                     armáda

·                     policie

·                     děti (školství, učitelé aj.)

·                     důchodci

·                     státní nadace a důchody (zdravotnictví, veřejná zařízení, kultura apod.)

 

Dělníkovou prací vytvořená hodnota je rozdělena na sedm částí. Řekněme, že hodnota dělníkovy práce činí 7 000 korun. 6 000 korun spolkne nevýrobní sféra a o zbytek 1 000 korun se musí dělník navíc ještě podělit s podnikem! Takovému vykořisťování nebyli vystaveni ani středověcí sedláci, kteří odváděli feudálnímu pánovi jen "desátku", desetinu úrody! Kdyby se dala srovnávat práce v továrně s prací na vlastním políčku, vyšlo by nám, že by jednomu člověku, jen na svou vlastní obživu, stačilo pracovat jednu hodinu denně!

Lidé si koupí dům, byt nebo pozemek, pokud to ovšem dokáží všechno sehnat, říkají: "to je náš dům, náš byt a náš pozemek", pořídí si pevný zámek a plot s ostnatým drátem, k tomu psa na hlídání, ale musí z toho státu odvádět daně, jinak by se ocitli na ulici.

Jakožto anarchisté žijeme anarchisticky pouze v našich myslích, a to je málo. Nám to nestačí, chceme víc: chceme i jako anarchisté jednat! Máme právo na anarchistické myšlenky, můžeme tyto myšlenky svobodně vyjadřovat, ale na to hlavní nám naše právo upírají: na svobodný život bez vměšování státu a nezávisle na státu! Především pak se státem jednat jako asi tak, jako jiné státy, tedy pouze tehdy, je-li to bezpodmínečně nutné, to znamená, například, jako s obchodním partnerem. Chceme mít vlastní střechu nad hlavou a vlastní prostředky na obživu, a ne aby nás daňoví úředníci vyhazovali na dlažbu!

Touha po svobodě je příliš silná. Svět spěje nepřekonatelně k anarchii. Státy se rozpadnou po vítězství Poslední Revoluce Myslí, myslí hrdých na svou rozdílnost. Velké státy se rozpadnou na malé, až bude tolik států, kolik bude lidí.

 

 

část druhá

(šok):

ODCIZENÍ DAVŮM

 

Misantrop nechce mít s lidmi nic společného. Všechno lidské je mu cizí.

Misantrop hledí na lidi svrchu a uvědomuje si svoji duševní převahu, která je tak veliká, že ji obyčejní lidé nemohou dokonce ani vytušit.

Ze svých duševních výšin Misantrop hřímá:

"Nenávidím, tedy jsem!"

Pozoruje s opovržením jako z ptačí perspektivy všechno to mravenčí, malicherné, nicotné, pomíjivé a zbytečné hemžení lidské drobotiny a říká:

"Človíčku, pomni, že hovno jsi a v hovno se obrátíš!"

 

 

NADÁVKY

 

Misantrop má pro lidi vždy jenom ta nejhorší jména.

Nadávky, kterými se lidé častují, jsou vesměs pojmenování zvířat. To je vůči zvířatům ohromná nespravedlnost. Ale na druhou stranu, kdyby zvířata mezi sebou mluvila a nadávala si, byla by pro ně největší urážkou označení "jako člověk" nebo "ty jsi ale člověk!" To by bylo spravedlivé, protože člověk je nejhorší ze všech živočichů, omyl přírody a karikatura hodná zesměšňování, urážek a potupování. Misantrop si toto víc než kdo jiný uvědomuje, ale nenazývá člověka "člověkem". Člověk je, kdoví proč, hrdý na příslušnost ke svému druhu, a tak by ho tato urážka neurazila. Misantrop ví, že člověk se, neznámo proč, povyšuje nad ostatní vyšší živočichy, a proto ho ponižují urážky složené ze jmen těchto krásných tvorů. Aby neurazil zvířata, nazývá tedy člověka jinými názvy, stejně urážlivými: verbež, chamraď, havěť, pakáž, sebranka, holota, banda, chátra, lůza, svoloč, horda, tlupa, cháska; hajzl, ksindl, prevít, parchant, neřád, mizera, bastard apod.

 

 

ŠKODNÁ

 

Misantrop se rozhodně nepodílí na dalším rozmnožování lidské verbeže, která přemnožena, nejenže se sama neuživí, ale navíc narušila rovnováhu v přírodě a stala se v ní největší škodnou.

Současný hospodářský systém není schopen uživit všechny obyvatele Země. Lidé umírají hlady. Dnes se už nerodí žádné nové dítě, aniž by zároveň neodsuzovalo k smrti hladem jiné novorozeně.

Významný dopad na stav životního prostředí: problémy kolem ekologie nelze dostatečně účinně řešit také z důvodu většího počtu lidí než je počet pracovních míst. Tudíž se nemůže omezit výroba, resp. znečišťování prostředí výrobou. (Nejčistší energie je ta nespotřebovaná. Lepší dnes o svetr víc, než zítra skafandr. Lépe dnes jezdit na kole nebo chodit ven pěšky, než zítra vůbec nesmět vycházet. Buď vyhazovat do vzduchu fabriky, nebo omezit na nejmenší míru konzum.)

Lidí je moc. Jsme na sebe namačkaní v betonových kobkách, a tak ani není divu, že tolik stoupá agresivita.

 

 

SVÁTKY

 

Misantrop odvrhuje všechny lidské rituály, tradice, ceremoniály a další nepotřebný balast davové hysterie všeho druhu, vzniklý z naprosté duševní prázdnoty lidských skrčků.

Lidé si pro zpestření svého jednotvárného života vymysleli různé svátky. Jednou do roka každý jednotlivec slaví jen jednou své jmeniny, jen jednou své narozeniny. Celá společnost slaví jen jednou do roka různé svátky, ať už náboženské anebo státní. To je pro Misantropa zatraceně málo a nechápavě nad tím kroutí hlavou: Život je jen náhoda a každý den je proto svátkem!

Mám-li někoho rád, cítím-li k někomu sympatie, nebo chci-li prostě jen tak udělat někomu radost malým dárkem, nemusím přece čekat na ten jediný stanovený den v kalendáři, ale udělám to hned, jakmile mě to napadne a aspoň tím svého přítele příjemně překvapím!

Vytratila se upřímnost mezi námi a i vzájemnou náklonnost k sobě jsme zamaskovali hávem výročních obřadů, při kterých se ani nepozná, myslíme-li blahopřání upřímně, nebo jestli je to jen taková šaškárna.

 

 

RAJSKÉ LIDUPRÁZDNO

 

Misantrop se vyhýbá lidem a když už se s nimi setká, tak jenom na co nejkratší dobu, aby nezblbnul stejně jako oni.

Misantrop miluje liduprázdno. Čím je pro pánbíčkáře peklo, tím je pro Misantropa místnost přeplněná lidmi, rušná ulice nebo dav. Čím je pro pánbíčkáře iluzorní nebeský ráj, tím je pro Misantropa liduprázdná místnost, ulice nebo krajina.

Naneštěstí je všude kolem plno lidí, a tak se lze jen velmi nesnadno vyhnout nepříjemnému styku s nimi právě tak, jako je nesnadné se vyhnout obtížnému hmyzu v letních vedrech. Styk s lidmi se tak stává jakýmsi nezměnitelným a nepříjemným zlem, podobně asi jako např. návštěva WC nebo hnojiště.

 

 

STRACH

 

Misantrop nenávidí lidi, ale nesmí se jich bát, i když by bylo proč. Naopak dbá na to, aby se lidi báli jeho, protože jedině tak je možné, aby ho nechali na pokoji.

 

 

LIDUMIL

 

Misantrop opovrhuje lidumilem, protože každý dobrý člověk musí zákonitě nenávidět lidi.

 

 

KONDICE

 

Misantrop si musí udržovat silnou psychickou i fyzickou kondici, aby jej slabost nedonutila milovat lidi. Nepřijímá od lidí žádný soucit.

Nikdy bych nedopustil, abych byl hospitalizován v jakémkoli nemocničním zařízení. Nikdy, i kdybych byl na smrt nemocný! Ta představa lidského smetiště a páchnoucího ovzduší dezinfekce a všeobecné slabomyslnosti, povýšené vystupování diplomovaných mastičkářů mě pronásleduje jako noční můra. Ostatně, chcípnout dovedu lehce a v klidu i sám!

Zatím se dívám kolem a vidím všude chorobně nakažené lidi. Většina nemocí je prý psychosomatických. V kostele, když je ticho, nebo když mluví jenom kněz, ozývá se časté pokašlávání. No ovšem, kde je nemocný duch, tam je nemocné i tělo. Víra ještě nikoho nevyléčila. Zdraví udržuje jen naprosté a bezvýhradné přesvědčení o zdraví. Toto přesvědčení však musí vycházet z nás a z nikoho jiného a musí být tak samozřejmé a automatické jako dýchání nebo činnost tlukoucího srdce. Musíme poznat sami sebe, poznat, co našemu organismu individuálně prospívá nejlépe.

Psychická kondice se nejsnáze udržuje v samotě, tj. v přítomnosti svých vlastních myšlenek a navíc se získává tolik potřebná nezávislost nejen v úsudku, ale i nezávislost čistě jako pojem.

Příklad: Za rok mi vyrostly krásné dlouhé vlasy, spadající až na ramena. Jednoho dne jsem si při pohledu do zrcadla najednou uvědomil, že bych asi nebyl schopen si je znovu ostříhat a že jsem na nich závislý. V příštím okamžiku už cvakaly nůžky, moje prsty hbitě stříhaly a dlouhé, překrásné lokny padaly k zemi jako květiny do hrobu závislosti. Stejně tak to provedu se svým životem: jakmile budu cítit, že bych nebyl schopen se jej zbavit, okamžitě se zabiji!

Nespoléhat na nic, kromě sebe, nevěřit ničemu, kromě sebe, samostatnost a nezávislost - to je duševní hygiena.

Jestliže na něco čekáš, nepočítej raději nikdy napevno s tím, že to přijde. Věz, že to může přijít, ale nemusí. Zklamání a ztracené naděje dovedou ubrat chuť k životu! Vůbec nejlepší je spíše předpokládat, že to nepřijde. Když ne, ušetříš si zklamání, když ano, budeš mile překvapen.

 

ZVÍŘATA

 

Misantrop se vždy vyhýbá tomu, aby měl cokoliv společné se zabíjením nebo s vykořisťováním jeho zvířecích přátel.

Základní idea je, že všechno se vším souvisí. Jak člověk zachází se zvířaty, tak zachází i s lidmi a sám se sebou.

Byl někdo z vás jako dojná kráva zavřený v koncentračních kravínech, jako prase hnán na jatka, či jako maličká bílá myška používán pro vivisekci? Ne? Já to prožil!

Ano, mám vysokou schopnost vcítit se do jiných živočichů a prožívat s nimi jejich často nezáviděníhodné osudy. Ve svých různých zvířecích podobách jsem ještě víc poznával lidi a ještě víc jsem je nenáviděl. A když jsem opět v lidské podobě potkával jiné lidi, musel jsem se rychle přesvědčit, jestli jsem také člověk, abych nezačal prchat co nejdál pryč od té sadistické bestie. V lidské podobě je přece jen bezpečněji.

Misantrop také bojkotuje výrobky lidí, získané zabitím nebo vykořisťováním zvířat, protože není tak bezcitný kruťas jako lidská verbež.

 

DOKONALOST

 

Misantrop si je pln pýchy vědom toho, že jeho nenávist k lidem jej přivedla až k dokonalosti.

Nicméně první osobou, která byla vystavena nemilosrdnému tlaku jeho mrzoutství, byla ze samé lásky k sobě jeho vlastní, a to tak dlouho, dokud nebylo možno již se dopátrat jakýchkoliv společných znaků mezi ním a lidskou lůzou.

 

Dnešní člověk je příliš nedokonalý.

"Hle, já nejsem člověk, jsem Misantrop!"

 

 

ZÁVĚR:

 

Štítím se lidí jako odporného, chlupatého, obřího pavouka a mám hrůzu z davu. Psychiatrie má pro tuto fóbii jistě přesné a odborné pojmenování. V mém případě však jde o hrůzu z davu z čistě rozumových a vysvětlitelných důvodů.

 

Ó jé!... Jako bych už slyšel pohoršené výkřiky lidumilů:

"To je netvor! Vždyť on nemá rád lidi!"

 

Nechte si však svoje rozhořčení a otevřte někdy stránky novin nebo si zapněte rádio či televizor.

Misantropova filozofie není účelem, nýbrž pouze jedním z možných prostředků k vítězství Poslední Revoluce Myslí.

Svět je přecpaný lidmi a zprzněný jejich kolektivismem, který se vyznačuje potlačením vůle jednotlivce ve prospěch kolektivu a vyjadřuje všechno špatné: nesoběstačnost, nesamostatnost, závislost, duševní i fyzické vydírání. Lidé se totiž bojí svobody právě tolik, jako se bojí samoty.

Misantrop poskytuje dobrý příklad všem silným individualistům, kteří sice vidí, jaké zlo je kolektiv, ale ještě se nedovedou z něho úplně vymanit.

Misantrop si je vědom, že nemůže vytvořit žádnou univerzální filozofii pro každého, protože není možno nalézt dva stejné jednotlivce a protože platí pravidlo: kolik lidí, tolik filozofických směrů.

Na tomto je však založena idea Poslední Revoluce Myslí o spojení lidstva. Spojovacím tmelem je právě ona odlišnost.

Misantrop říká:

"Chceš žít ve fašistickém režimu? Chceš žít v demokracii? Chceš žít v dobrovolné anarchistické komuně? Chceš žít sám? Žij si jak chceš, ale nech také jiné lidi, aby si žili, jak je jim libo!"

S uskutečňováním Poslední Revoluce Myslí je třeba začít ihned, poněvadž problémy, které nás trápí, již nesnesou odkladu, ani samy sebou nezmizí. Odvahu!

 

Moc dlouho trvá se přesvědčit,

že čas trable neléčí.

 

V Políčkách, 2. V. 1991