Misantrop: Plivanec na rozloučenou


Zápisky Misantropa:

Filosofická pornografie, psaná formou deníku a stylem zločinu proti lidskosti

Vhodné pro děti

 

 

ÚVOD

 

Toto jsou zápisky Misantropovy.

Je to na pohled docela obyčejný člověk. Na jeho postavě nebo na jeho obličeji není nic natolik zvláštního: černé vlasy, o kterých kdosi tvrdil, že jsou jako obarvené, rovný nos, blbé oči, prozrazující podprůměrnou inteligenci atd.

A přece je na něm něco, co u ostatních budí nepřemožitelnou nenávist vůči němu. Obecně se tomu říká "protistátní ksicht". Jako by ta verbež uhodla, v čem právě spočívá jeho genialita: v nesmiřitelné nenávisti vůči nim!

Z odporu k lidem tráví většinu dní o samotě v jeho "poustevně", což je malá rekreační chatka na nevelkém pozemku v zahrádkářské kolonii, a tam medituje, čte knihy a píše, aniž by cítil nutnost sbírat dojmy oním těkavým způsobem, jímž se po tom všivém světě pohybují ostatní živočichové.

Zápisky Misantropovy jsou psány formou deníku a následují po sobě tak, jak šly autorovi z mysli na pero a odtud na papír bez toho, že by se je snažil předem nějak systematicky utřídit.

Autor tak zamýšlí podat o sobě svědectví, dříve než zmizí a odmlčí se a přeruší styky s lidskou společností.

Tato knížečka, jejíž větší ocenění lze očekávat minimálně tak za sto let, má být plivancem lidstvu na rozloučenou a dobrým příkladem těm lidským jedincům, kteří jsou podobného ražení jako Misantrop.

Máš-li odvahu, čtenáři, můžeš se pustit do čtení.

 

***

 

4. květen 1991 - Je sobota. Od sousedů sem zaznívá zvuk vysavače, který se mísí s křikem nějaké hysterky. V koupelně je zřetelně slyšet, jak kdosi za zdí vykašlává ranní hleny, každou chvíli se odkudsi ozývá splachování záchodu, jinak je ticho; dnes jsem sám doma. Žádná televize, žádné rádio, žádná přítomnost někoho, kdo by rušil moje myšlenky. Je takový klid, že jsem se přistihl, jak skoro vážně uvažuji o tom, že si jej nahraji na magneťák. Velkolepý klid kolem proniká do mé duše. Nic mě nenutí mluvit, reagovat na zbytečné a stále tytéž otázky, nikdo nelomcuje klikou u zamčených dveří mého pokoje. Svoboda! Samotný patřím sám sobě, samotný jsem svobodný! Samotný jsem silný! Jsem silný, a proto můžu být svobodný! Dnes jsem si ještě ani nekousal nehty! Škoda, že dnes čas plyne tak rychle...

 

7. květen - Mnoho let uplynulo od té báječné doby, kdy moje Já se našlo ve výrazu slova anarchie. Dnes jsem volný, nespoutaný nikým a ničím. Prožívám tak šťastné dny, že noci se mi stávají příliš dlouhými. Ale nebylo tomu tak vždy. Na doby předškolního dětství nemám žádné příšerné vzpomínky, ale škola byla pro mne postupem času utrpením. Utrpení při ranním vstávání, utrpení ve školní třídě, utrpení doma po vyučování. Nepřetržité utrpení v učilišti, na vojně, v zaměstnání. Ne, tolik let nesnesitelných utrpení, kdy jsem procital do tmy ještě neprobuzeného dne s pocitem odsouzence na smrt! To už nechci nikdy prožívat! A docela jistě vím, že se radši zbavím života, než volnosti! Viděl jsem film z prostředí koncentráku za II. světové války. Nacisté a Židé. Nacisté zřejmě museli považovat Židy za něco tak méněcenného, jako dnes lidé považují zvířata za méněcenná. A Židé se skutečně taky jako zvířata chovali: plazili se před Němci v prachu jako hadi, rvali se mezi sebou o kus žvance a vůbec se podobali stádu pitomého dobytka. Jak nedůstojné! Nedůstojné pro obě strany! Nedůstojné pro život! A najednou jsem si uvědomil, jak je to nízké zápasit tak nedůstojně o takový mrzký život. Jak tomu rozumím! Byli Židé, kteří se radši zabili, než aby byli donuceni k tak ubohé a potupné existenci; a ti si získali můj obdiv, protože bych v podobné situaci jednal stejně. Death before dishonour!

 

18. květen - Mojí barvou je černá. Mám ji rád, oblékám se do černého. Přitom se rád nořím do záplavy denního světla. Jsem černá ovce, která utekla ze stáda.



Taky rudá mě přitahuje. Vůbec kombinace rudé s černou. Stendhalův román Le rouge et le noir; plamen ohně žhnoucí do temné noci; peklo, před nímž se křižují všichni malomocní a slabomyslní; spalující vášeň Carmen; samotný Život se svými temnými pudy - červený a černý jako rudý penis mezi černým ochlupením, jako rudá krev řinoucí se menstruace z černého lůna ženy, jako symbol anarchie a revoluce; do ruda rozpálené Slunce, jež vysílá černým vesmírem své životadárné paprsky, aby nastolilo království Světla na Zemi; černá jako spojení všech barev; rudá jako záblesk změny, která dráždí k zuřivosti dynamikou života - jenž je jako rudý soumrak střídán černou temnotou odpočinutí, aby se zase v rudých červáncích probouzel do oslňujícího dne - ty, kteří kazí svět svou špatností a chtějí zůstat v roce "1984", zaplňujíce vše svou kasárenskou všední šedí.

 

19. květen - Neumím číst, neumím psát, nerozumím lidské řeči, jsem hluchý, slepý a neumím mluvit. Dokážu jen "bránit svou volnost a být něčím víc".

 

28. květen - Davy uchozených, zmoklých a prochladlých, bezprizorních milenců se tísní nedočkavě před nízkou budovou kina, aby záhy zcela zaplnily tmavý sál s dřevěnými vrzajícími sedadly, jež jsou svou nepohodlnou tvrdostí určena na to, aby nešťastný divák s úlevou uvítal konec promítání. Po liduprázdných večerech v tomhle sále s filmy Buñuela a Juráčka konečně tedy erotický snímek "9 a půl týdne" přilákal hojné množství pouličních bloudů a osazenstva kaváren a hospod. Lze předpokládat, že co se dělo na plátně, mohlo být jako odrazem sledováno též v těsných lavicích blikotající místnosti, v šeru mdlého kužele světla promítačky, dodávajícího holkám rozněžnělost a klukům odvahu.

 

29. květen - Můžeme sledovat rostoucí oblibu satanismu. Jakožto ostatní svatouškovská náboženství převrácená naruby, je to tudíž neobyčejně zdravá životní filosofie. Zvlášť cenná je úcta k individualitě, tolik šafránovitá u jiných filosofií. Protože tohle uctívání jedince vede k nabytí sebevědomí, odstraňuje tím jeden z prvků, jenž kazí svět. Neboť co kazí svět podle anarchismu, je otroctví a nespravedlivost, za nimiž se vždy skrývá člověk. Člověk-tyran, člověk-ubližující, člověk nesebevědomý a zamindrákovaný, který si zvyká užívat ostatní jednotlivce jako berly pro svoje chromé, leností zchromlé nožičky. Mohl bych se považovat za satanistu, ale satanismus je zase náboženství. I když je to náboženství naruby, a tedy zdravé, opět tu vystupují neexistující strašidla a přízraky, což může být pro konečný cíl anarchie scestné, právě tak, jako jiné metafyzické pojmy.

 

30. květen - Lidé jsou buď hloupí nebo chytří. Většinou jsou hloupí, a to jsou voliči. Chytří jsou buď dobří, a to jsou anarchisté, nebo zlí, a to jsou politici.

 

31. květen - Tam, kde jiní vzhlížejí z uctivé vzdálenosti k autoritě, tam já shlížím k oné autoritě z pohrdavé vzdálenosti. Jak někdo může uznat vůbec jakoukoli autoritu, ať je to osoba nebo věc, jako předmět obdivu a uctívání, z něhož se tak často a snad i nutně stává předmět tyranie? A i kdyby konec konců to něco nebo někdo ve mně skutečně vyvolával pocity mé vlastní malosti a podřízenosti vůči tomu něčemu nebo někomu, smím, dovolí mi vůbec moje Já tohle uznat a nepokoušet se stále a stále, znovu a znovu vyrovnat se té autoritě a nakonec ji i překonat?

 

3. červen - Ohleduplný sobec, protože závisí sám na sobě, je šťastný, a proto nemůže být zlý. Je zajímavé a zároveň sprosté, že ti, kteří nemají dost síly, aby byli sami svobodní, mají přebytek energie na to, aby se snažili spoutávat volnost těch druhých.

 

29. červen - Na pár dnů jsem se teď odmlčel. Bylo to proto, poněvadž jsem se celý až klepal nenávistí k lidem. Příčinou toho bylo možná zhoršené počasí a návrat z lázní mé matky, kterou jsem přezval na Salomé. Kdybych mohl jediným zmáčknutím knoflíku vyhubit lidstvo, udělal bych to a ani chvíli bych nezaváhal. Byla by to jen sebeobrana. Neboť lidé, ti nebezpeční psychopati, svou prací, ziskuchtivostí, bezohledností atd. nadále ničí podmínky k mému životu, nadále ohrožují zbytečně svoje okolí a proč by se tedy jednou měli vyhnout tomu, aby se nestali hrozbou i pro mne? Představuji si svět bez lidí a sebe v něm. Nádherná vidina! Co chcete, šťastní čtenáři, jsem přece Misantrop! Chtěl bych mít pušku. S ní bych střílel do terče, jenž by se podobal mým rodičům. Polovina terče by představovala ohyzdnou Salomé, nateklou pánbíčkářku s hitlerovským komplexem méněcennosti. Druhá polovina by byla navlas podobná krkajícímu domácímu kutilovi se zálibou v pedantství a v detektivkách, té slaboduché zábavě pro slaboduché pitomce. Prásk! Zásah přímo do kundy. Prásk! Trefa do čuráka. Jaká nenávist může být větší, než nenávist tygra ke krotitelům? Jaká nenávist může být větší, než nenávist k ryzím představitelům zkurveného lidstva? Ať žije AIDS! Ať žije cholera! Ať žije válka, která by vás chtěla nadobro zničit! Dnes mi zase dokázali, jací to jsou idioti. V kalendáři je totiž napsáno v kolonce pro dnešní den "Petr a Pavel". Poslední z jmen si vybrali už dávno, aby mě jím oslovovali. Krom toho, že kašlu na jejich oslovování, se mi tohle jméno hnusí už jenom proto, že se Pavel jmenoval jeden pověrčivý Žid, který se zbláznil, tuším, při pohledu na hořící keř. Idioti! Šaškovali přede mnou a dali mi dárky, jako kdybych stál o prachmizerný jeden sváteční den, když je pro mne každý den svátkem!

 

30. červen - Kdy je nejpříhodnější doba k jídlu? Když mám na něco chuť? Když mám hlad? Nebo dokonce když jsem se před hodinou dosyta najedl? Ne! Jíst se musí teprve tehdy, když cítím, že bych pro sousto někoho zabil!

 

1. červenec - Jak vznikl mýtus o panně Marii? Vysvětlení je jednoduché. Stačí znát lidi. Nepochybuji o tom, že si tuhle povídačku vymyslely ženské. Tak jako mají lidé potřebu si něco neustále nalhávat, tak vznikl tenhle mýtus. Marie otěhotněla s nějakým pasákem ovcí někde na mezi a jelikož by ji ti blázniví Židi ukamenovali, musela si honem vymyslit tuhle báchorku, jíž k uvěření pomohla právě ta lidská a zvlášť v tomhle choulostivém případě ženská náchylnost zastírat skutečnost, jaká doopravdy je. A tak namísto divokých pudů, před kterými ustrašení lidé utíkají, protože jim připomínají jejich vlastní zvířecí minulost, namísto zběsilého zmítání dvou nahých, zpocených těl, jež se zachvívají steny rozkoše, přišla zkazka o neposkvrněném početí tak čistém oproti špinavému zápachu kundislizu a semene. Poezie za prózu.

 

2. červenec - Otec si koupil u psychotronika byliny. Cha! Nábožně pije odvar z nějakého sena a myslí si, že mu zmizí všechny neduhy. Ale základním neduhem je nemoc ducha, jejž nevyléčí žádné lektvary, nýbrž zase jen duch sám může. Věřím, že pro svou snadnost má tahle metoda popularitu, ale jen takovou, jakou má náboženství, alkoholismus nebo pop music. Všechno to může dát dobrý pocit, ale za jakou cenu. Jsou to jen drogy s vedlejšími nežádoucími účinky. Začnu u bylinkáře-psychotronika. Je-li podvodník, je jasno. Není-li, pak je pouhým prostředníkem. Náboženství na základě lži oblbuje pověrčivé baby, alkoholismus ničí útroby a mozek, pop music je kupa hoven a když do ní zabřednete, jste rovněž ztraceni. Pop music je chcípácká, texty o lásce vás jenom utvrdí v tom, že bez druhého nemá cenu žít, což v praxi neznamená nic jiného, než že se nemůžete v klidu projít za bílého dne po venku, aniž by vás někdo neotravoval (analogon: křesťanská láska k bližnímu). Všechny tyhle zaručené metody dobré nálady mají jedno společné: ztrátu času. Sdružují ve svých řadách jen samé zoufalce, všimněte si. Získají jen přesvědčení o vlastní nemohoucnosti.

 

3. červenec - Zase mluví a zase mluví. Kdo? To je jedno. Vrcholem inteligence je málomluvnost. Čím víc toho řeknete, tím víc řeknete hloupostí. V okamžiku, kdy se rozhodnu položit nějakou otázku, shledám, že si na ni mohu po úvaze klidně odpovědět sám. Taky věty oznamovací nebo ukazovací jsou mnohdy zbytečné. Vždyť když se chci něco dozvědět, stačí, když to napíšete a já pak vyhledávacím čtením sám uznám ono sdělení pro sebe za vhodné nebo nevhodné. Taky můžu, pokud mám smysly v pořádku, vnímat okolní svět a analyzovat jej bez nějakých vnějších komentářů. Jinou věcí by byly výlevy citů, ale buď je řeč tak nedokonalá na zachycení jemných zákrutů duše, anebo jsou lidé jeden od druhého příliš vzdáleni. Pokud si někdo myslí, že chápe toho druhého, tak se mýlí, protože nikdy nemůže proniknout do jádra někoho jiného z důvodů shora uvedených. Příval řečí mě popuzuje, jednak proto, že se mu nemůžu vyhnout, a za druhé proto, poněvadž záplava slov s sebou strhává kal, jenž špiní i tu nejprůzračnější bystřinu.

 

4. červenec - Fašismus a náboženství je pravá podstata lidské verbeže, tresť, vymačkaná z hnusných lidských povah. Každý stát je ve své podstatě fašistický. Fašistické jsou jeho základy, metody, celá psychologie. Co dělali pánbíčkáři za Hitlera? To, co jiní. Zdvíhali paže a hajlovali. Radovali se, že konečně někdo udělá pořádek a zatočí s těmi proradnými Židy. Matka s oblibou říká, že víra je dar, jako kdyby hloupost byla něčím blahoslaveným. Nemívá snad záchvaty zoufalství, při nichž hystericky volá mezi štkaním: "Pryč z tohoto světa!"? Víra je dar, ale danajský! Každý tady koneckonců dělá jen co dovede a když si někdo libuje v trápení, rezignaci a pověrčivosti, je to jeho věc. Víru bych charakterizoval asi jako letní počasí. Je léto a já se obléknu jen tak nalehko. Věřím v léto. Vyjdu ven, ale moje lehké oblečení nestačí, je mi chladno, protože toho dne pronikla k nám studená fronta od Alp. A jsem odsouzený, abych trpěl, protože jsem věřil v léto a nepřesvědčil se předem, jak je venku. To je víra. Proto musím být bez jakékoli víry, abych se mohl úspěšně vyhýbat nepříjemnostem a nemusel z podstupování se jim dělat náboženství. Fašismus i náboženství mají společný totalitarismus. Ale chtít, aby byli všichni stejní, je právě tak nemožné, jako chtít, aby všichni vypadali stejně: stejné tváře, stejné pohyby... Fašismus i náboženství ostatně nemají za cíl nějaké zdokonalení světa. Jejich cílem je moc, a to pokud možno moc neomezená, samozřejmě. Jsou to anarchisti, kteří chtějí doopravdy zlepšit život kolem nás. Podezřívat anarchistu z touhy po moci by bylo směšné prostě proto, poněvadž anarchie je nepřítomnost státní moci. A podmínky pro zdárné bujení fašismu a náboženství připravuje kolektivismus. Pokusím se teď o jednu takovou názornou ukázku případu kolektivismu v jeho méně známé, zato však rozšířené formě. Známkou kolektivismu je hlasování. Ve věci odhlasování jakési otázky je 49% pro, 45% proti a 6% hlasujících se zdrželo hlasování. Strana, jež prohrála, najednou začne obviňovat stranu nezúčastněnou a vytýkat jí, že kdyby hlasovala proti návrhu otázky, která byla předmětem hlasování, tak by neprošla, a tak vinou její neúčasti při hlasování onen návrh otázky neprošel. No co to je!? Když se někdo něčeho nechce účastnit, nemůže nést za nic odpovědnost. Kde nic není, není ani vina, ani zásluha. Na tomhle základě rozbitého kolektivismu je taky založená anarchistická revoluce, jak jsem ji popsal v Poslední Revoluci Myslí. V poslední době vidíme, jak národy bojují za svou nezávislost. Jejich snahy jsou více či méně podporované celým světem s výjimkou těch říší, od nichž se dotyčné národy hodlají osamostatnit. Je to celkem snadno pochopitelné, proč vládcové federativních říší všemožně stěžují osvobozenecké snahy jednotlivých federativních, podrobených nebo jinak připojených národů k jedné velké říši. Je sladký pocit moci nad živým tvorem a ještě sladší je moc nad velkým počtem živých tvorů. Myslím, že rozpad státních celků je dobrým znamením pro přípravu rozpadu každého státu. Osamostatňují se národy, proč by se nemohly osamostatnit města, obce, komuny, rodiny nebo jednotlivci? Praktické problémy, např. v ekonomice, v bezpečnosti atd., by to nemělo přinášet. Obchodují-li mezi sebou jednotlivé státy, mohou stejně tak dobře mezi sebou obchodovat i jednotlivci. Starají-li se jednotlivé státy společně o svou bezpečnost, proč by se stejně nezaopatřili i jednotlivci? Jeden farmář kdesi v Austrálii to nějak podobně provedl: svoji farmu i se svými zaměstnanci vyhlásil za knížectví, dokonce vydal emisi svých vlastních poštovních známek, a bylo to. Kolektivismus je darebácká opovážlivost a jako taková musí být potlačena. Je jasné, že kdo chce být nezávislý a osamostatnit se v dnešních podmínkách, může dojít až tak daleko, jako ten australský farmář. Může přestat platit daně z domu, který už jednou zaplatil nebo dokonce postavil, může přestat platit daně z pozemku, na němž pěstuje potraviny pro svoji potřebu, neboť jakým právem se domáhají velcí vlastníci domů a pozemků odvodů peněz do jejich nenasytné kapsy, když jim samotným stačí jeden dům a jeden dostatečný pozemek nebo jiný výrobní prostředek? Je to jen hypotetické právo prvního anebo barbarské právo silnějšího. Tím spíš by se měl utlačený člověk vzepřít téhle moci, která nemá jediný kulturní podklad. - Začal jsem srovnáváním vztahů fašismu a náboženství a tím chci taky skončit. Svoje místo má tady taky to, že se lidé většinou sami vrhají do politického, hospodářského, fyzického i duševního otroctví a pak naříkají, tyranizují šťastlivce, aby se moc neradovali, když oni sami trpí. Oživme v téhle souvislosti staré anarchistické heslo "Znič, co tě ničí!" Ano, lidé si připravují sami sobě různé útrapy a pak se obracejí s optimismem, s vírou či s pesimismem nebo s nadějí k autoritě státu nebo Boha a upadají tak do bláta, z něhož je těžké vybřednout. Vím, že je to namáhavé a kolikrát ani nevíme, jak a kde odstraňovat nános kultur předešlého lidstva, které bylo po dlouhá staletí vychováváno k ustrašenému kolektivismu, k pověrčivosti, k neúctě k sobě samému. Lidstvo si úspěšně kurví život a místo, aby s tím přestalo, obelhává se falešnou ctí z obětování se státním zájmům nebo vírou v posmrtný nebeský ráj. Je třeba odhodit zátěž, abychom se vznesli výš, abychom měli sílu zničit, co nás ničí, abychom měli odvahu čelit násilí ze strany státní moci. Příkladů, že to jde, je hodně.

 

5. červenec - Pokud vám moje zápisky vnukají myšlenku, že jsem zlý, pak vězte, že to není pravda. Jsem Misantrop, ale nejsem vůbec zlý. To jen vy jste moc hodní. Nejsem zlý, pouze nejsem hodný. Nenávidím lidi a tím jim ještě prokazuji čest. Neboť nenávist je zhrzená touha milovat.

 

6. červenec - Každý je strůjcem a pánem svého osudu. Nemám nic proti tomu, když si každý sežere to hovno, jež si vysral na talíř.

 

7. červenec - Salomé šla prosit úřady o důchod. Vzala si na to můj rodný list (který jsem ještě nestačil spálit), aby jí mohlo být přičteno k dobru, že dala státu vojáka a dělníka.

 

8. červenec - Je tomu asi rok nebo rok a půl, možná i déle - přesně už si nevzpomenu - co se věnuji celkově posilujícím cvikům, od té doby, co jsem si uvědomil a pochopil, že úspěšně vzdorovat nepřízni světa - a to i světa lidí, jenž se stále řídí zákonem džungle - můžu pouze fyzicky silný a že i tzv. morální principy jsou diktovány z pozice síly. Zároveň však ke své lítosti vím moc dobře, že mám handicap celkově slabé tělesné konstituce, jenž se nedá předhonit žádným cvičením. Oč lépe je na tom třebas takový slon! Které ze zvířat si troufne na takového mírumilovného obra?

 

10. červenec -

S prstem na spoušti

zas někdo křičí:

"Všichni mě opouští!"

A kdeco ničí.

 

Zas někdo křičí:

"Já chci být král!"

A kdeco ničí -

- lépe být od lidí dál.

 

11. červenec - Někdy stačí jediné slovíčko, jediný správný výraz pro něco, jenž mi prolétne hlavou a usadí se v mysli, abych spustil příval vět, které jsou už dlouho nevědomky zformovány jako dávno zapomenuté vzpomínky a konečně se dočkaly vysvobození z toho přecpaného prostoru v mozku, a aby se nově seřadily na list papíru, dělajíce tak místo dalším čerstvým myšlenkám. Co dlouho stojí, podléhá zkáze a hnilobě. A nic se mi tak nehnusí, jako zápach hniloby. Musím však ke svému ventilačnímu vyjádření nutně používat dlouhých a nudných způsobů? Tam, kde spřízněný duch vzpoury pochopí z náznaků, upadat do obsáhlých líčení a vyhýbat se stručnosti? Musím být tolik nedůsledný a tolik zbabělý, abych zabředl do primitivní filantropie a nepsal, co cítím a co nyní ani jinak cítit nemůžu, neboť žiji ve skutečném světě, mezi skutečnými lidmi kolem dokola a chci o skutečnosti taky psát? Ne! Seru na vás! Když stručnost, tak stručnost! Všechno je sračka a než ji změním, dám vám k ní pořádně čuchnout, jako se psovi strčí čumák do loužičky, aby si pamatoval, že na podlaze bytu se to nedělá.

 

12. červenec - Podařilo se mi konečně objevem zcela náhodným najít vhodnou dobu pro to, abych, když se chci v letošním parném létě vykoupat a zaplavat si v přehradě, nemusel se dívat na tu verbež, jak si myje šamponem vlasy ve vodě, nebo jak hází kusy polystyrénových desek do vody. Poznal jsem, že nejlepší je jet na přehradu na kole hned ráno po probuzení. Zaváhal jsem strašně moc a ztratil jsem tak mnoho spokojených chvil koupání o samotě v naprosto liduprázdné přehradě, když jsem předpokládal, že dopoledne tam budou už děcka, jež mají prázdniny. Jak moc jsem se mýlil! Ráno není na přehradě ani jedna lidská noha (natož dvě)! Jaký báječný pocit! Připadám si jako trosečník na opuštěném ostrově daleko od námořních cest. Nikde nikdo z lidí. Ani děcka, ani dospělí, kteří teď zařezávají poslušně v továrnách anebo mají-li dovolenou, pak ji tráví na jiných místech než je tohle s travnatým a lesnatým břehem a blátivým dnem. Jen velký dravý pták nehlučně přelétl mýtinu a zmizel na některém stromu v hustém lese a pak jen ryby, které se vyhřívají u hladiny, aby tu a tam některá z nich vyskočila nad hladinu a zase s pleskotem zmizela ve vodě. Teď se mohu po koupeli v klidu převléknout z mokrých slipů do suchých kraťasů a osušit si nahé tělo na slunci, aniž by si na mne někdo ukazoval nebo mě pokládal za nemravu za to, že jsem si dovolil ukázat se jim na očích tak, jak jsem přišel na svět.

 


15. červenec - Chcete vědět, jak se dopátrat pravdy? Mnohdy stačí tenhle návod: Vezměte obecně rozšířené mínění a obraťte je naruby.

 

16. červenec - Verbež pohrdá prostitutkami a přitom k tomu má nejmíň důvodů. Snad jako kdyby cítili, že mezi prostitutkami a jimi je pramalý, téměř žádný rozdíl. Jednomu se říká neuctivě "prostituce" a druhé je vynášeno až do nebes a říká se tomu "práce". Verbež pohrdá kriminálníkem snad jen právě proto, aby si zalhala, že sama žije celý svůj život v duševním i fyzickém vězení. Píši tyhle řádky a prorokuji si, že jednou budu možná vyhnán lidskou verbeží do hrdého bytí daleko - ale hlavně skrytě - třebas, co já vím, do lesa jako partyzán. Budou mě chtít radši zničit, než by napravili svoje chyby.

 

17. červenec - Ode dneška zavádím do svého písemného projevu anglický způsob psaní zájmena já. V angličtině já = I; tj. s velkým písmenem. Zkouška: Já jsem Já! - Velkolepé!

 

18. červenec -

Ze samoty dívám se na verbež,

jak Marťan na Zemi cítil by též

či jak pozemšťan by se tak tvářil,

kdyby se až z budoucnosti vrátil,

že lidé, to posud jsou divoši,

leč kulturou pyšně se honosí;

že trápí, zabíjejí se navzájem;

že ničí sami sebe, ničí Zem,

trýzní zvířata a žerou maso,

jak v úrovni s kanibalskou chasou.

Tu upřímnost si pletou s hloupostí

a pravdu zavrhují se zlostí.

Tak jak Marťan či kdos z příštích věků,

nechápu to a je mi to k vzteku.

A tak vznikají mi hned trampoty,

když nejsem sám v svém ráji samoty.

Nejsem hmota bez vůle rozměklá,

jsem Misantrop - vyšší typ člověka!

Kdokoli může jím snad taky být,

pakliže bude moci a taky chtít.

Být prostým člověkem, tak se stydím.

Jsem Misantrop, lidi nenávidím!

 

19. červenec - Hudba musí burcovat. Židle při jejím poslechu jen překáží. Dnes je to hardcore. Rovněž literatura musí burcovat. Umění je revoluce!

 

20. červenec - Kde nejsem sám, tam je přelidněno.

 

21. červenec - Často se mi stává, že se mi v těhotné hlavě zrodí nějaká myšlenka a Já ji pak jindy objevím, buď coby napsanou dávno předtím, než jsem na ni přišel, nebo dávno potom. Proto taky píši tyhle zápisky s označením data, abych mohl srovnávat. A pokud někdo zjistí, že se mé myšlenky podobají někomu jinému - tak jako Já to zjišťuji - a označí mě za plagiátora neschopného originality, pak by musel stejně označit i vzory plagiátu a po nich vzory vzorů plagiátu. Plagiát neexistuje, nebo je všechno plagiát. Vždyť každý, kdo mluví, naučil se tomu od jiných a ti zase od jiných atd. a dospěli bychom k bodu, kdy se naši předci dorozumívali pouhými skřeky. Zdá se vám, že se některé moje myšlenky podobají myšlenkám jiných spisovatelů? Pak to bude asi nejspíš tím, že jsou si ty myšlenky vskutku podobné, nemyslím tím stejné, protože napsat stejnou myšlenku a neopsat ji, by byla stejná rarita jako dva lidé-dvojníci. Ostatně, když napíši hovno, můžete se domnívat, že u jiného literáta má hovno jiný význam; a přece oba dva významy je možno naší nedokonalou řečí vyjádřit jen jedním ubohým výrazem, tak jako pes štěkne haf! k vyjádření "bacha, někdo jde!" a další haf! může znamenat "Aha, to jsi ty!"

 

28. červenec - Procházel jsem se trochu po okolních lesích, hledaje vhodné místo pro vybudování bezpečného útočiště pro - jak předvídám a tuším -  budoucí můj útěk před verbeží. Ona totiž zcela jistě jednoho dne přijde a bude chtít, abych platil daně - abych platil za to, že žiji - abych pracoval pro jejich stát. Ale Já řeknu: "Cože! Já, Misantrop, a platit daně? Nevídáno! To by dřív lev začal žrát trávu! Já, Misantrop, a lev máme společnou tu vlastnost, že radši zajít, než žrát trávu!" Verbeži nezbude nic jiného, než na čem jsou založeny všechny její státy: násilí. A není pochyb o tom, že mě vypudí na ulici bez prostředků, tak aby mně nutnost velela zařadit se mezi ty ubohé všední otroky. Jelikož mi nelze dát žádný rozkaz, uchýlím se do lesní skrýše, již si vybuduji na řádně odlehlém místě, tak jako v Rusku utíkali hrdí lidé do lesů před Stalinem; tak jako partyzáni, loupežníci nebo eremité. V dětství jsme podobnou skrýš vystavěli s kamarády. Říkali jsme jí hacienda. Ještě stojí, používaná dalšími generacemi kluků.

 

29. červenec - Je zbytečné všechno, co nevede ke spokojenosti. A i co ke spokojenosti vede musím podrobit úvaze, jestli mi naplňování spokojenosti nepřinese víc nespokojenosti. Musím si říci: "Opravdu to chci?"

 

30. červenec - Po půlhodinovém poslechu dechovky nebo po půlhodině strávené v kostele bych byl tak zpitomělý, jako kdyby mě někdo praštil po hlavě, že bych byl potom schopný jít jako ovce k volební urně. Radši bych byl uslintaným idiotem v ústavu, než zpěvákem v dechovce nebo než věřícím.

 

31. červenec - Jak rád bych zuřivou nenávist k lidem zaměnil za zžíravou ironii a výsměch. Ale je možné být ironický a smát se člověku, který podřezává větev, na níž s ním sedíte?

 

1. srpen - Střezte se davu, chcete-li zůstat sami sebou! Samotná přítomnost druhé osoby už vážně narušuje moje svobodné jednání a kalí průzračnost myšlenek. Octnete-li se v nějakém davu, děláte věci, které byste nikdy jinak neudělali: na fotbale křičíte "gól" a "bijte je!", na demonstraci hajlujete nebo zpíváte hymnu, ve společnosti, aby se o vás nepovídalo, že jste kakabus, jste nucen žvanit spoustu nesmyslů, odpovídat na podobné nesmysly atd. Zkrátka, každá společnost vás vždycky přinejmenším omezuje. Daleko horší však je to, že podlehnete davové psychóze, která z vás udělá blbce, jenž nepatří sám sobě, není sám sebou - stal se atomem davu, trubcem. Takový včelí roj je skvělým příkladem toho nejhoršího: fašismu. Včelí společenství je dokonalý obraz fašistického uspořádání společnosti, v níž jedinec není sám sebou, ale částečkou organismu, která jen plní úkoly. - Každé svobodné dívce bych poradil: "Vyhýbej se pokud možno chlapům! Pokud ti můžou být k něčemu dobří, ať je to na co nejkratší dobu!" - "Ale to by zanikla společnost! Možná, že by vyhynulo lidstvo!", namítnete, ale Já odpovídám: "Co je ti po společnosti? A co je ti po lidstvu? Nemáš k nim vůbec žádné závazky!" - Ale zatím je včela ještě vzorem píle a pracovitosti.

 

2. srpen - Dobro a zlo jsou relativní pojmy a morálka, založená na nich, je rovněž relativní. Relativní morálka přestává být morálkou, protože všechno je chaos. Co je dobré pro jednoho, je zlé pro druhého, a naopak.

 

3. srpen - Při pořadech pro mládež mám pocit, jako kdybych nebyl mladý. Takový program nabízí málo z toho, co mě zajímá. Je snad politika, náboženství nebo podnikání slučitelné s mládím? Pro mne je mládí synonymem nechuti ke konvenčnímu životu starců, který nemůže být správný, soudě podle současného stavu světa. Mládí je vzpoura proti svinstvu, hledání jiných, lepších cest, kterými bychom se mohli ubírat. Jestliže je dospělost podle Freuda přizpůsobení se, potom se buď mýlil, nebo je dospělost jakási malomyslná choroba, předzvěst úpadku. Nikdy se nemůžu přizpůsobit věcem, o nichž vím, že jsou změnitelné! A to nejsou nějaké utopické ideály, to jsou věci, které jsem uskutečnil!

 

4. srpen - Dnešní kultura je v krizi, upadá tak jako lidstvo samo. Je to pravá guláš a pivo kultura anebo je to vzdychání mužských bab (u žen se nedivím), kde chybí opravdová vášeň a strhující vznešenost. Hudba se plouží jako mátoha, literatura je spíš žurnalistika postrádající trochu duchaplnosti. Snad se ještě sem tam objeví nějaký dobrý film, ale to je potom událost. Ostatní umění jsou spíš experimentální a těžko oslovují nebo vzbudí větší zájem. Co chybí umění je expresivita a energie. - Smyl jsem ze sebe špínu civilizace a výchovy. Jsem tu čistý a jako znovuzrozený. Prohlašuji, že špína kolektivismu, slabošství a sadismu je ve vás zažraná tak hluboko, jako některé podvědomé zvyky, v mých očích k smíchu až k popukání. Používáte zastaralá citoslovce z dob náboženského temna (sbohem, bůhví, ježišmarjá apod.) a ani si to neuvědomujete; ani nevíte proč. Jste automati, říkající všude na potkání "dobrý den", "děkuji", "prosím", zatímco Já se nepřestávám divit až tak, že si můžu samým údivem hlavu vykroutit. Kdybych od narození tohle všechno nepotkával na každém kroku, nikdy by mi ani nenapadlo takové nepochopitelně směšné věci dělat. Nikdy bych ani nepomyslel na nějakou vysněnou boží bytost na nebi. Nikdy bych se neodvažoval chtít být šťastný prostřednictvím někoho. Nikdy bych se nepokoušel bezdůvodně někoho napadat. Všechno z jediného prostého důvodu: vystačím si sám, abych se mohl zaobírat sám sebou, že na ostatní mi nezbývá čas. - Jestliže se mám považovat za kulturního člověka, musí mne být věci, jako žraní masa, nedůstojné. Píši žraní, protože jedení by byl eufemismus. Neboť zabíjet a vykořisťovat zvířata kvůli jídlu je zbytečné; tudíž je to zločin. Je nedůstojné kulturního člověka, aby mu chyběla tahle ušlechtilá jemnost. - Kultura se nemá provozovat pro kulturu nebo pro prachy, nýbrž pro revoluci. Nutnost kulturního chování neleží mimo mne, je mojí součástí. Jsem zosobněním kultury, jsem zosobněním revoluce. Revoluci nehodlám někdy provést, revoluci provádím! Verbež, pro samou starost o ostatní, nemá čas starat se o sebe a pak to podle toho taky tak vypadá.

 

Různé výrazy dnes mají naprosto opačný význam. Za slovo "anarchie" se dosazuje slovo "nepořádek", "zmatek". Přitom nepořádek je u mne celá tahle společnost. Sobectví ztratilo svůj křišťálově egoistický význam (mělo jej vůbec někdy?) a označuje se jím zcela podle a vykalkulovaně "bezohlednost". Praví bezohlední sobci jsou u mne všichni ti divní pokrytečtí altruisté, kteří pro uspokojení svých sebeobětujících zájmů se pletou do osobních věcí těch, kteří o to nestojí.

 

Byla položena otázka: Je "Jugoslávie" možná u nás? "Je možná všude," odpovídám, "válka je v nás a čeká jen nedočkavě na to, až nám nějaká autorita či vůdce či idea ukáže na nepřítele." - Nikdy by mi ani nenapadlo chtít někomu ubližovat. Když mě bude otravovat komár, tak ho bez nejmenších výčitek svědomí zabiji, ale nechápu, proč by mě mělo ohrožovat, když někdo někde vyhlásí svoji samostatnost.

 

Patří prý k dobrému vychování umět pozdravit, kdykoli někam přijdeme nebo kdykoli se potkáme se známým člověkem. Je to prý slušnost. Ale Já se na to dívám jako na oboustranné zasahování do mého soukromí. To bych mohl nakonec třeba salutovat a podávat hlášení! Nemám pokdy plést se lidem do soukromých věcí, pokud se mě nedotýkají a dělají-li to oni, tak mě to uráží!

 

Jestliže se mi zdá, že by se mi žilo líp, kdyby Salomé chcípla, neboť se obírám její vraždou, pak je to iluze, protože na její místo by přišel někdo jiný, a to by v zástupu stáli další čekatelé. Proto si přeji, aby pochcípalo celé lidstvo. Ten zástup nepřátel mě však nedělá méně svobodným, vždyť zvířata v lese jsou taky svobodná, jen se musejí pojistit tím, že zabrání svým nepřátelům, aby je ohrožovali. Lidé by měli být víc než zvířata, měli by mít vůli.

 

Čím horlivěji někdo někoho o něčem přesvědčuje, tím méně je o tom přesvědčen. Bavil jsem se s jedním Svědkem Jehovovým, a ten argumentoval tím, že Bible musí mít pravdu, poněvadž je to nejoblíbenější kniha. Je tohle nějaký argument? Pohádkové knížky nebo detektivní romány jsou taky oblíbené, a jsou to jenom vymyšlené příběhy nevalné hodnoty. Alkoholismus je taky rozšířený, a není to nic zdravého. Pop music je masovou záležitostí, a taky je to sračka. A ještě něco: biblické příběhy byly zpracovány až po dlouhé době ústního podání. A kdo ví, jak se šíří fámy, totiž tak, že si každý podle své libosti k vyprávění přidá, co se mu líbí, musí se taky podle toho dívat s patřičným odstupem a nezaujatostí na Bibli. Když se podívám na náboženství zrakem nezkaleným tisíciletími náboženských tradic, rýsuje se mi cosi patologického. Člověk, kterého zavřou do blázince, protože tvrdí, že ho někdo kontroluje neznámými paprsky, vysílanými z daleké vysílačky, je považován za blázna, ale že jiné davy šílenců věří na nebeskou bytost, která všechno řídí a kterou nikdo neviděl, to nikoho nezaráží. Pak by skutečných bláznů bylo tolik, že by blázince musely být vyklizeny pro zdravé jedince. Co se děje ve světě, tomu plně nasvědčuje.

 

Hardcore - to je teprve síla! To není žádné fňukání "Pane, smiluj se".

 

5. srpen - Ta verbež je těma prachama úplně posedlá! Nedá se, nechci-li přijít o kolo, nechat ho někde nezamčené; a i tak si nejsem jistý, jestli mi ho někdo nerozebere; nemůžu si odložit tašku na věšák bez dohledu. Ale je to tak jenom kvůli tomu, že se jinak než za prachy neuživí? Honba za penězi - to je hit, způsob, jak vyjít z nudy, horečka, jíž podlehne každý, kdo se nechá zmanipulovat reklamou, masmédii a uvěří, že prachy jsou zárukou štěstí. Ale stejně jenom pořád naříkají a hovoří o drahotě, což tvoří podstatnou část rozhovoru mezi pravými měšťáky. Proč je tak draho? Protože ti, kdo zdražují, vědí, že si to můžou dovolit, a pokud nepřekročí snesitelnou mez, můžou si být jisti, že si to ti nevolníčci nechají líbit.

 

Šel jsem klidně po ulici, zasněný jako obvykle, když tu slyším zblízka dětským hlasem nádherně vyslovené "dobrý den". To nebylo takové to odbyté "bryden", na které jsme zvyklí a jak ho každý vyslovujete. Vyrušilo mě to a vzhlédl jsem, abych se podíval na původce toho nezvyklého úkazu. Bylo to malé děcko, sotvaže se naučilo mluvit, které se na mne dívalo usměvavou tvářičkou. Neodpověděl jsem a ještě než jsem stačil sklopit zrak zpátky na asfalt pod sebou, zahlédl jsem, jak se výraz dítěte změnil. Pozdravení zřejmě patřilo mně, neboť výraz té veselé tváře se změnil a vypadal teď zprvu překvapeně, pak zaraženě a smutně, až se nakonec proměnil do vzhledu, jaký mají lidé obyčejně, když potkají nějakého mrzáka. Urazilo se. "Dítě, dítě," pomyslel jsem si, "co tě to naučili."

 

Všední kecy, které se mi tak protiví, vlastně vznikají z toho, že se mluví o věcech zbytečných a málo vzácných. Tam, kde je dostatek jídla, by taková nejvšednější věta zněla: "Tadyhle na stole leží chléb." Teprve vzácnost a krása či důležitost udělá z rozhovoru dvou lidí poutavou věc. Když mluvit o vzácnosti, tak mluvme o svobodě. Když mluvit o kráse, tak nemluvme o počasí, ale o naší dokonalosti. A když mluvit o důležitých věcech, tedy mluvme o tom, jak toho dosáhnout.

Salomé je mistrem všedních vět.

"Několikrát jsem tě žádal, abys na mne nemluvila," řekl jsem jí.

"Však si na mne ještě rád vzpomeneš, až tady jednou nebudu," odpověděla.

"To je možné, že si na tebe někdy vzpomenu. Ale asi tak, jako spáč po probuzení vzpomíná na ošklivou noční můru!"

Kdyby chtěla mluvit nevšedně, odsoudila by se tím k úplnému mlčení.

 

Žena je mužovou zátěží na cestě vzhůru. Chce-li muž stoupat výš, nesmí se upínat na ženu. Jak krásně charakterizuje ženské pokolení postava Salomé! Na ženu je třeba nám mužům dívat se jako na něco nižšího, s čím se nesmíme babrat, jako na polozvíře, domácí zvířátko, jako na přítulného pejska nebo kočičku, chcete-li, ale nikdy jako na sobě rovného tvora! Člověk se nesmí bát toho faktu, že mu není nikdo roven. Kdo ví, pes si třeba taky myslí, že člověk je něco nižšího, protože nemá tak dobrý čich jako pes a protože ho pro nic za nic krmí a stará se o něj. Kočka si totéž může domýšlet s ohledem na své vidění potmě. Ženu může opěvovat a velebit jen mozek, přeplněný spermiemi!

 

6.srpen - Život lůzy je a musí být založen na lži. Kdyby si lůza přiznala pravdu, musela by ihned spáchat sebevraždu!

 

Vždycky, když klesá zájem o armádu a její popularita, uspořádá se velká vojenská přehlídka a verbež si řekne:

"Podívej, mámo! To jsme silný! Hergot! Ta armáda je potřeba!"

 

Země - planeta šílených numismatiků!

 

11. srpen - Způsobil u mne reakci jakýsi článek v novinách, který upozorňoval na skutečnost, že mnozí géniové se narodili v měsíci březnu. Název článku zněl: "Chcete mít geniální dítě?" Jsem si vědom, že takový článek slouží pouze k pobavení a upoutání pozornosti a k zaplnění prázdných míst v novinách za okurkové sezóny, ale přesto - mít doma takového malého Michelangela nebo Van Gogha, to je sen rodičů. Pravděpodobně si ale neuvědomují, jaký život mají výjimeční jedinci v takové spoustě šedi kolem. Jak mocně ta šeď na ně tlačí a připravuje jim zlé chvíle. Jak ta šeď chce, pudí ji to, ale nikdy toho nedosáhne, aby zahltila svou převahou ona zářivá slunce, ukazující cestu vpřed. Jak se oni géniové stali génii až po své smrti, zatímco za jejich protloukání se životem a nechápavým okolním světem si na ně za poklepávání si prstem na čelo ukazovali všichni ti pouzí živočichové. A jak bych o tom nepsal, když Já sám trpím tou výjimečností od útlého dětství, kdy mě jako leváka přeučovali na praváka, až jsem z toho začal koktat, takže toho radši nechali, až podnes, kdy si zacpávám uši v marném úsilí neposlouchat všední a marnotratné řeči, které z lidí dělají idioty a kdy utíkám do samoty. A stále častěji si myslím, že život je dobrý jen pro ty nízké duše a nejlepší jen pro úplně nejnižší formy, jako jsou rostliny, ale ne už pro vědoucího člověka, který pronikl až k samému jádru věcí a je zbavený všech iluzí, jež jediné jsou garanty štěstí, toho štěstí, které je u skeptika, jako jsem Já, možné jen v heroickém vzepětí cynismu.

 

12. srpen - Je třeba způsobit rozkol rodiny, a tak narušit samy základy státu!

 

Nikdy nezestárnu; to jest: nepřizpůsobím se. Neznám pojmy, jako stáří, smrt. Jsem věčně mladý, a protože si nemohu říci: "Jsem mrtvý," tak jsem vždy jen živý.

 

Nikdy by mi nenapadlo zabít zvíře kvůli masu. Jak bych mohl jíst maso bytosti, která dýchá stejně jako Já a v níž proudí krev stejně jako ve mně! Masožravost je barbarský přežitek minulosti. Do háje s tradicemi!


13. srpen - Poctivá práce! Fuj, špíno! Radši bych byl bankovním lupičem nebo bych vykrádal kostely, než dělníkem. Žijeme stále v totalitě, v totalitě dělby práce.

 

Lidi jsou verbež; nikdy mě nemůžou oblafnout! I kdyby mi ukazovali tu nejnevinněji vypadající věc na světě, vždycky v tom poznám nějakou jejich další lumpárnu!

 

Lid je pitomá masa lidí, která se hodí jedině k tomu, aby se s ní manipulovalo.

 

14. srpen - Nikdy nediskutuji. Jednak to k ničemu nevede a jednak je taková diskuse jen samolibá a nikam nevedoucí přestřelka názorů dvou sobců, zamilovaných natolik do sebe samých, že chtějí přesvědčováním svého protějšku docílit toho, aby přijal jejich názory, aby se stal jimi, podobně jako stejně marně plodí samec a samice potomka ve stejně marné naději, že zplodí sami sebe, jenže mladšího. Navíc diskutující nemají svá mínění pevně dokončená; jsou to jakési polotovary životních zkušeností, které se diskusí tříbí a dodělávají. Moudrý člověk nikdy nediskutuje, poněvadž jeho dokončeným názorem je, že se jeho protivník nikdy nestane jím, ani kdyby chtěl. Diskuse je hloupá hádka, marný pokus o sblížení odpuzujících se pólů magnetu, jenž může nanejvýš skončit nějakým odporným kompromisem, kolektivistickou to slabůstkou. Nedělejte si klamné iluze, diskutanti, tím, že budete věřit, že váš názor překoná protivníkovu nevědomost! Neboť kdo hledá, ten najde a kdo nechce vidět, ten neuvidí. Požádám-li přesto někoho o jeho názor, činím tak z pouhého rozmyslu, z pouhého skotačivého rozmaru dítěte, naklánějícího se se zatajeným dechem nad hlubokou propastí a vědouc až moc dobře, že přehnané nachýlení by způsobilo ztrátu rovnováhy a smrtelný pád. Každý má prostě svoji neotřesitelnou pravdu, kterou si chrání před okolními zásahy, ať už je ta pravda jakákoli - může být v očích jeho protivníka čistou lží. Jak jsem se třeba Já dostal k anarchii? Byla to jen výjimečná souhra náhod? A měl jsem nějakou přednost, výhodu před ostatními? Ne. Bylo to přes časopis, který psal o punku a který četlo tisíc dalších čtenářů! Článek byl pochopitelně za časů komunistické totality záměrně zkreslený i doslova lživý, a přesto jsem dokázal rozpoznat pravdu bez cizí rady, návodu a pomoci! Diskuse je hra o moc, hra, která končí vždycky remízou. Kdo je skutečně přesvědčen o své pravdě, ten nemá nejmenší potřebu ji dokazovat nebo ji dokonce vnucovat někomu jinému.

 

18. srpen - Nemohl bych být zpovědníkem. Na to už musí být zvláštní nátura - rýpat se lidem v soukromí.

 

Pro naprostou většinu lidí je naprosto nepředstavitelně nemožné byť si i jen představit, že by svůj život (či existenci) nesvěřili bláhově do péče nějaké víry. Nedovedou si ani pomyslit ve své zabedněnosti, že by bylo možné proplouvat životem a ničemu nevěřit. A v tom je právě podstata vší nesvobody! Řekl jsem mnohokrát, že jedinec může být svobodný, naprosto svobodný, jen když je sám. Ani potom však, chce-li být svobodný, nesmí věřit, ani sám sobě! Za to odporné slovo víra bych spíš dosadil úsilí nebo boj. Ano, víra je pasivní čekání, lhostejnost a vlečící se pomalost, zatímco úsilí a boj dují za okny, osvětlenými bledými plamínky hromniček, jako nepřemožitelný vítr změny, který nepřestává lomcovat mřížemi temných otroctví. A vítr vítězí! Nemá čas se rozpakovat, netrpělivě se žene vpřed. Nemá čas přemýšlet, jestli věří v překonání překážek. Nemá čas ani žádné překážky vidět! Zchromí-li mu jedna překážka nohy, sune se vytrvale dál, plaze se po břiše. Přijde-li o ruce, které jej místo nohou posunují vpřed, kutálí se pořád dál celým tělem. A věřící verbež zatím váhá a tleje na místě. Lidé věří všemu možnému a spoléhají tak na bohy, na politiky, na jiné lidi, a nakonec ještě, než něco udělají, musejí si věřit, že to dokážou. Zatímco se zaměstnávají nějakou pochybnou vírou, zapomínají jednat, a když si to konečně uvědomí, je už zpravidla pozdě, protože zjistí, že umírají. - Anarchie je záležitost jednotlivce. Je to postel, v níž se dva zamilovaní lidé cítí dobře, ale spí se v ní oběma na tak malém prostoru mizerně. Je to vzlet do nadoblačných výšin, kam není dovoleno cokoli s sebou brát a zbytečná přítěž vadí. - A verbež hledá svobodu tam, kde ani tráva neroste: v bohu, v přírodě, v lidstvu, ve společnosti, v národě, v rase, v kolektivu, v přátelství, v rodině, v lásce, v penězích, v drogách (všechno je droga, i rýpání se v nose!), v sobě! Jsou jako trosečníci v prázdném moři osamění a v panické hrůze se chytají všeho, co se kolem nich namane, aby se stali bezmocnými předměty, unášenými proudem dál a dál pryč od svého vysněného cíle. Proč se tak křečovitě tisknete k těmhle bezvládným hovnům a nevyužijete svých silných paží raději k plavání ke břehu? To je mrhání energií!

 

20. srpen - "V Rusku je převrat! To je moc špatný, pro celý svět", povídá Salomé.

No a co! Mám se snad rozklepat strachy? Tihle občánci se furt něčeho bojí! A nejvíc ze všeho nějaké změny a je úplně jedno, jestli je to změna k horšímu, nebo k lepšímu. Pro ně je největším nebezpečím změna! Touží po nerušeném klidu svých klecí. - V Rusku je převrat. Mluví se o tom, že můžou zase vtrhnout k nám. A co je mně po tom! se vždycky nějak zařídím, abych uspokojil svoji touhu po svobodě, vždycky nějak bude. Mít strach není k ničemu, vede jen k ještě většímu duševnímu otroctví. Ani trochu se nestarám, jestli jedna armáda zaútočí na druhou; jestli jedni vlastenci  budou střílet po jiných vlastencích. Nezajímá mě to. si vždycky najdu způsob, jak se vhodně vyhnout nepříjemnostem, vždycky najdu vhodné řešení. Sám mám ty nejlepší možnosti. - Strach? Strach je znakem otroků, kteří se bojí buď ještě většího jha, anebo se bojí, že by nevěděli, co si počít bez jha, jež by jim někdo (oni sami nikdy) sňal ze shrbených těl. Strach? Překážku buď zdolám, nebo ne. Jakýpak strach! S tím na mne nechoďte! Svobodný člověk se nesmí nechat omezovat žádným strachem, žádnou odvahou, žádnou vlastí a dokonce ani svobodou nebo životem ne.

 

21. srpen - Od samého rána tady běží televize. To má verbež zase zábavu!

"Pojď se podívat, jak se v Rusku střílí!", bouří za mými zamknutými dveřmi hned po ránu Salomé.

No a co! To je nějaká novinka? Ptáci zpívají, komáři bodají a lidská verbež holt střílí - to je všechno. Co má být?? To je hra o moc a verbež si s chutí zpestří svoji umlácenou existenci postavením se proti sobě. - Zabíjení je všude. Proč se nikdo nediví, když v lese narazí každou chvílí na posed; proč není nikomu na zvracení, když si usměvavý myslivec veze podzimním vlakem střeleného zajíce? Jak je možné, že nikdo neomdlévá hrůzou, když vejde do řeznického krámu? - Koukají na televizi jako na zjevení, přežvykují kus salámu a odsuzují zabíjení lidí, které se jich netýká.

"Zvíře je zvíře a člověk je člověk", říkají.

"Zajíc není člověk", říká myslivec.

"Salám není z člověka", filozofuje salámožrout.

"Pruhovaný není proužkovaný", říká proužkovaný, načež se pruhovaný rozlítí:

"Ne! Proužkovaný není pruhovaný!"

A začne mela. Takhle ten mechanismus funguje.

 

Lůza se projevuje tleskáním, zvučným provoláváním slávy a skandováním. Skládá se z jedinců bez vlastní vůle, kteří si svou vlastní malost chtějí popřít v početném davu, jenž jim dává falešný pocit velikosti a síly. Všichni tihle ubozí duševní mrzáčci pak sledují dychtivě každé gesto a každý projev řečníka, aby mohli náležitě reagovat, asi tak, jako pes, když pozoruje klacek, který má v příštím okamžiku aportovat.

 

26. srpen - Stal by se ze mne masový vrah, kdybych měl poslouchat svůj instinkt sebezáchovy a kdybych vůbec dovedl zabíjet a neměl ze zabíjení takovou hrůzu. Říkal jsem Salomé, když jela se svým kutilem - to je druhý krotitel alias rodič - koupit mrazák, že tahleta měšťácká zbytečnost ničí ozón. A co mi bylo odpovězeno?

"Já vím moc dobře, že náplň mrazáku ničí ozón, který chrání život na Zemi, ale podívej se, každý jednou stejně umře a duše je nesmrtelná."

Už dost! Jsem obětí sebevražedných maniaků! To je kult smrti - co jiného je kříž, symbol jejich náboženství! Měli by radši všichni vychcípat a netahat s sebou do hrobu mne! Když je zabiji, soudce bude hovno zajímat takový argumenty, jako že "každý jednou umře" a že "duše je nesmrtelná". Když zabiji v sebeobraně člověka, který mě chce probodnout, mám právo to udělat a budu osvobozen. Moc rád bych věděl, proč bych nebyl v právu, kdybych se bránil člověku, který ničí podmínky k životu! Když má někdo takové zkurvené názory, tak ať se radši zabije sám a nevnucuje smrt tomu, kdo miluje život! Oni nenávidí život, protože neumějí žít! - Já však vzdoruji smrti a budu vzdorovat smrti, nevzdám se jen tak lehko v tomhle prastarém zápase všech živoucích bytostí! - Kult smrti musí být překonán! Je tak velký a tak mocně zažraný v úpadkovém lidstvu, že ani někteří tzv. "zelení", ekologové či bojovníci za lepší životní prostředí nedokážou udělat takovou základní maličkost, jakou je ekologie vlastního těla - nekouřit a nechlastat.

 

Je mi špatně, když vidím, jak zpěvák pop music, chlap jako hora, škemrá, vzlyká a skučí:

"Nemůžu bez tebe žít, miláčku!"

 

27. srpen - Génius vedl moji ruku, když jsem k takovým pitomým zápiskům pedanta, jako "Odmrazování ledničky, zapnutí ledničky, máma celé dopoledne a celý den v práci na brigádě, u doktorky s průjmem, Mirka s rodinou odjeli na dovolenou", připsal na nástěnný kalendář k těmhle poznámkám tohle: "Zabil 10 kusů hmyzu, z toho 9 kusů lidí a 1 kus ováda. 2x se poškrábal mezi nohama, 1x na prdeli. Barva chcanek a hovna v pořádku." - Chápete to? Jsou to všechno debility, ale oč větší než debility předešlé? - Tady to však nikdo nepochopil; "9 kusů lidí" bylo přehlédnuto a zbytek byl vzat vážně, takže jsem se stal opět v jejich očích bláznem, a génius originálního uměleckého díla, vytvořeného tak spontánně jediným improvizovaným hnutím mysli, zanikl v hlubině nepochopení.

 

Tak, jako se dřív budoval socialismus, tak se dnes lidé vrhají na podnikání a hromadění majetku. A je to všechno davová psychóza; s tím nemám nic společného.

 

Nehodlám se zabývat žádnými vedlejšími věcmi, jako je minulost nebo budoucnost. Minulost pro mne musí přestat existovat, aby nebránila novým dojmům v usídlení se v přítomnosti. O budoucnost není třeba se starat, jestliže je vždy postaráno o přítomnost. No past, no future!

 

28. srpen - Dějiny pospolitosti jsou dějinami slabosti lidského individua. Ze slabosti a s očima navrch hlavy se po celou historii lidé seskupovali do roztřesených bojácných houfů, aby dali raději vale svojí svobodě a aby se raději podrobili otroctví organizovaného stáda nerozumného dobytka, než aby pracovali silou vůle na svém zdokonalení ve prospěch sebe samých jednotlivě. Pokud se někdo stýká s nějakým jiným člověkem nebo nějakými jinými lidmi jen pro vlastní potěšení, je to v pořádku, ale jestliže se tenhle vzájemný styk stane potřebou (drogou!), je to odporná slabost! Je třeba si uvědomit, že absolutní samota je absolutní svoboda; že v soužití s druhým člověkem je nutné část své svobodné vůle obětovat jeho vůli; že život v kolektivu si vynucuje rozštěpení svobodné vůle kvůli společným zájmům a pokud se zájmy kolektivu neshodují ani trochu s vašimi, znamená to úplné zničení vaší svobodné vůle!

 

Opravdu nestojím o styk s lidmi. Neustále vás otravují mluvením a vyžadují, abyste mluvil taky, otravují vás kouřením, potem a prdy - a vůbec, člověk se musí mít před nimi neustále na pozoru.

 

29. srpen - Jediný prostředek, který přivádí lidskou verbež k "dobru", je strach; to pochopili všichni tvůrci náboženství. Jediné vhodné uspořádání společnosti, které se hodí pro lidskou verbež, je fašistický režim; to uznávají všichni státníci. Proto se kdekdo přiklání k náboženství a k fašismu, ale málokdo chce přestat být verbeží.

 

Aby mohl být člověk svobodný, musí mít silnou vůli. Jedinec se silnou vůlí je prakticky neovladatelný. Pak už nepotřebuje nic z toho, co zmenšuje jeho naprostou svobodu: společnost jiných lidí, jejich pomoc nebo jejich soucit. - Otázkou je tedy jen to, zda je člověk takové volní síly vůbec schopen, neboť celé dějiny lidstva, kam až paměť sahá, neposkytují žádný takový nebo i jen podobný příklad a celá lidská kulturní civilizace se svojí výchovou a se svojí morálkou pracuje zcela zjevně a záměrně opačným směrem. Právě všichni ti moralisti a učitelé lidstva byli a jsou jen bandou potměšilých lenochů! - Je podivné, že i v tomhle věku anarchie, kdy pomalu, ale jistě, upadá moc autorit, se valná většina anarchistů stále přiklání k jakési neurčité mátoze kolektivní komunistické anarchie, a to nemluvím ani o tom, že samota se bere stále jako něco tragického. Boj za anarchii je boj osamělý. - Domnívám se, že člověk si může nejen svoji sílu ke svobodě vypěstovat, ale taky tu sílu má, protože je pravda, že v dřívějších dobách existovali skuteční trosečníci, kteří dokázali žít osaměle na pustých ostrovech i bez literárně zalidňovacích postav všelijakých Pátků. - A znovu bych asi měl na tomhle místě připomenout, že nedávám lekci o tom, jak by měl každý člověk žít. Život v osamění je jen alternativa! Ptám se jen:

"Chceš?"

A odpovídám:

"Můžeš!"

 

30. srpen - Ten, kdo říká, že nemá rád lidi, kteří jsou vegetariány kvůli zdraví, a ne kvůli zvířatům, je pokrytec, protože kdyby jemu samému záleželo na zvířatech, tak by mu bylo jedno, z jakých pohnutek se jiní lidé neúčastní na zneužívání zvířat, o která mu prý tak jde. - I kdybych se nyní rozhodl vykašlat na zvířata a zapomenout na to, co s nimi ta verbež provádí, stejně bych nezačal žrát žádné živočišné produkty. Nevím, co to je za altruistický nesmysl opomíjet vlastní zdraví. Myslím, že žádný z těch velkohubých altruistů by nepodstoupil dobrovolně vivisekci, ani se nenechal jen tak zabít kvůli masu. Všichni jsme sobci, altruismus je buď choroba, nebo pokrytectví.

 

Láska není vlastnictví. Něco vlastnit neznamená hned vždycky to mít rád.

 

31. srpen - Takoví jsou lidé: někdy sentimentální, jindy zas bezmezně krutí. Obojí je špatné.

 

1. září - Nečiň druhému, co on nechce, abys mu činil; ale jelikož tahle zásada není nic platná tam, kde se zájmy dvou lidí střetávají, je nutno, aby si rychle zmizeli z očí.

 

2. září - Víra v nesmrtelnost duše není nic jiného než syntéza vyšší mozkové činnosti a pudového strachu ze smrti.

 

Lidé podobného ražení si dobře rozumějí. Proto ten, kdo má porozumění pro lidskou verbež, je stejný jako ona!

 

3. září - Nikdy nemůžu důvěřovat člověku, který by byť i jen koketoval s náboženstvím. Člověk, který žije ve lži, není důvěryhodný.

 

Muži i ženy se mi hnusí stejně, v tom jsem naprostý asexuál, někdy však převažuje odpor k ženským, a to hlavně pro jejich pověsitsenakrkismus a pro jejich pronikavé voňavky a ksichty nalíčené jako štětky. Pokud jde o duševní kvality, nemyslím, že by se muži a ženy nějak odlišovali svojí tupostí.

 

Svět je plný škodlivých předsudků, ale i škodlivých negací. Seru ti na to! Co je mně po tom? Jak na to přišel ten, kdo říká, že noc je určena na spaní? Faktem ale zůstává, že se k tomu báječně hodí.

 

Automat na slzy

stírá nános prachu

Tohle mě nemrzí,

jdu pořád dál, brachu!

 

5. září - Jednak lituji toho, že nemám to nadání a tak systematický mozek, abych mohl obsáhnout celou moji filosofii v celistvé šíři a najednou v jediném spisu, a za druhé lituji toho, že by to ani nebylo proveditelné, poněvadž co mi napadne dnes, to zítra doplním; čas čekat není pro člověka bez budoucnosti, poučivšího se sice minulostí, ale nebabrajícího se v ní; tyhle zápisky jsou autentické, vždy přítomné a současné.

 

Čas běží a jedinec nemá otálet a odsunovat svůj svobodný život na kolej čekatelů o povolení. Spřízněné duše mají otevřít svoje ztěžklé oči infikované jedem slabosti, po staletí se lepící k člověku jako smůla. Mají snad snášet životní útrapy, jež jsou tím větší, čím větší je duch? - Vycházím z neoddiskutovatelné zásady, že absolutní samota = absolutní svoboda. Každá sebelíp organizovaná utopická společnost přináší více či méně útlak jedince. - Každý se hrozí té představy, že by tu neexistovalo ono semknuté společenství lidí, tak jak je známe dnes. Hrozí se proto, poněvadž si tuhle situaci doplňuje do naší doby a hned bez jakéhokoli přechodu. - Rovněž nehodlám a ani nemůžu dávat rady všem. Vůbec se nezabývám takovou myšlenkou. Vyplývá to z různorodosti lidských charakterů. Mluvím jen k těm vyvoleným, kteří mě jsou schopni nebo ochotni slyšet. - Je nesmysl věřit tomu, že naráz po přečtení téhle knížečky se začnou rozpadat manželství, rodiny, milenecké páry, kolektivy a státy. Ani v budoucnu tomu tak nemusí být. Co je mi po nich? Moje pero se nadnáší lhostejnou bezstarostností. - Když jedinec objeví příčiny své závislosti na společnosti, je pro něj uskutečnění anarchie možné. Může to být závislost z výhody pomoci při nemoci, ale nemoc je jen důsledek nesprávné životosprávy, pravá nemoc ducha, který se přestal řídit instinktem. Dělej, co chceš a budeš zdravý! Jestliže cítíš potřebu si lehnout, pak nemůžeš pro svoje zdraví udělat nic lepšího, než že si lehneš. Cítíš, že by ses docela rád proběhnul? Udělej to! Do toho! Řiď se svým citem (instinktem), rozum je na přemýšlení, a ne na potlačování instinktu! - Ať je závislost na společnosti jakákoli, vždy je třeba rozvážit, co je lepší: společnost, která vždy omezuje, nebo hrdinné vakuum? - Aby byl celý svět obydlen jen samými osamělými individui, zdá se mi, že by náš starý svět musel splňovat několik podmínek:

1) Zlikvidovat příšernou přelidněnost,

2) zamezit agresivnímu chování,

3) potlačit slabost a pěstovat sebezdokonalování,

4) odstranit přístupy k odstraňovaným zlům z prvních tří bodů.

K bodu 1): Lidé se množí úplně nesmyslně a doplácejí na to. Z původních úrodných a bohatých oblastí se vinou zčásti přemnožení a zčásti vinou agresivity, podmíněné přemnožením, která z lidí udělala turisty, museli rozptýlit po všech možných končinách, od nehostinného severu a jihu, až po pouště a vysoké hory, kde museli vynaložit daleko více námahy k získání obživy než v tropech, kde výživu stačí sbírat a trhat po stromech. - A proč se lidé množí jako mouchy? Musí to tak být? Rozum jim sice dovoluje, aby nacházeli stále víc a víc možností přežít, ale zase jim neporadí, že kdyby se neustále chaoticky nerodili jako mouchy, tak by jich bylo míň a měli by snadnější život. Ale to ne: nemít děti je ostuda, znamená to "nemít rád děti", být směšně impotentní apod. Každý touží po dětech, automaticky, protože "se to dělá", nebo protože rodiče chtějí mít někoho, komu by mohli poroučet a ovládat ho.

K bodu 2): Z přemnožení vzniká taky agresivita, i když ne pouze z přemnožení. Jsou rození sadisti, jimž cizí bolest působí potěšení. Jak tomu zabránit? Odvahou čelit jim! Sadistovy choutky pominou, když se mu postavíte na odpor; a strach, jejž používá na svou oběť, je řeč, které on sám nejlíp rozumí. Může se stát, že vás překoná a bude si vás chtít nějakým způsobem porobit. Pak ho to brzy přestane bavit, když uvidí, že jedna vyhraná bitva není vyhraná válka. Koneckonců, svoboda se musí vždy bránit před jejím ohrožením, což je pořád lepší než bezpečí klece.

K bodu 3): K uhájení svobody je tedy potřebná odvaha, jejímž protipólem je slabost. Té se musí jedinec, který nechce být závislý na společnosti, zbavit. Teprve potom se může zbavit i společnosti. V zásadě je slabost všechno, co jej proti jeho svobodymilovné vůli poutá k nenáviděné společnosti. Jsou-li to např. ekonomické vztahy, tj. nenávidí otrockou práci pro stát, ale neví, jak jinak se uživit, může obsadit někde nějaké volné místo, kde by mohl bydlet a pěstovat potraviny, nebo vykrádat banky, kostely, utéct do lesa, do jiné země, kamkoli, toulat se, žebrat, když chce; neplatit daně, aby bylo víc peněz na jídlo, cokoli, jen ne se smířit se svým postavením biologického stroje u běžícího pásu státní mašinérie! - Člověk ví o svých slabostech a jejich překonáváním se zdokonaluje, přičemž se zdokonaluje sám pro sebe, a ne proto, aby byl dokonale poslušným kolečkem v mechanismu kolektivní společnosti. Jeho dokonalost mu umožní, aby mu sloužily dobře k svobodnému životu tělo i duch, a ani pro ostatní nebude představovat žádné nebezpečí, pokud ho nechají žít tak, jak chce. Když ne, pak běda jim! - Tyhle tři body úzce souvisí s bodem čtvrtým a všechny body se navzájem prolínají a měly by tvořit celek. - Ani si nemyslím, že by se neprovozoval žádný styk mezi jednotlivci. Ostatně, můj názor je ten, že lidstvo nikdy neposedne stejná idea. Lidé jsou příliš různí na to, aby chtěli být všichni sami, ale to taky znamená, že ne všichni chtějí žít ve státě! - Divoká zvířata, vyrostlá v zajetí, musí být náležitě připravena pro návrat do volné přírody. Kdo však připraví tebe? Jen ty sám! Ty máš silnou vůli, hlavně neříkej "nejde to", dokud jsi se o to nepokusil! - Svobodu si musíš vydobýt sám, ostatní lidé ti můžou poskytnout pouze svoji společnost. Ke svobodě (k samotě) tě může přivést jedině pružný duch a tělo.

 

6. září - Já žiji tak, že trávím většinu dne v "poustevně", jak už bylo uvedeno na začátku mých zápisků. Krotitelé (rodiče) mi poskytují veškeré materiální zabezpečení, o duševní statky se starám sám. Může se mi namítnout, že je to ode mne nemorální nechat se živit rodiči, ale o to se rovněž nestarám, morálka je pro otroky. Může se mi navíc vyčíst, že takhle svoje rodiče vlastně vykořisťuji, ale Já je nenutím k ničemu, co by nechtěli dělat. Beru si prostě u nich jídlo tak samozřejmě, jako nabírám vzduch do plic, tak jako si natrhám maliny v lese, bez toho, že bych se zabýval nějakou podružnou myšlenkou. Naopak, jídlo mi ještě vnucují, poněvadž jsem zvyklý jíst méně než oni. - Tohle všecko mě nedělá závislým, i když by to tak mohlo vypadat. Ne, vím, že na nich závislý nejsem, ale proč bych si měl dokazovat svoji samostatnost jinak, když takhle je to pohodlnější? Pro mne je důležitá a rozhodující svoboda, samota a intelektuální klid, o nic víc se nemusím starat, a tak se nestarám.

 

Od hřbitova sem vítr zanáší pochmurné tóny pohřebního pochodu a mne napadá: - Nějací sobci truchlí nad odchodem blízkého zemřelého a vyjadřují svoje sobectví smutnou písničkou, smutečními šaty a obličeji, a někteří taky pláčem. Ti jsou ještě horší. Člověk, který říká, že je smutný kvůli tomu, že jeho známý už nemůže prožívat život, je pokrytec a lhář, protože ve skutečnosti utrpěla jeho sobecká potřeba vídat se s ním. Ti, kdo brečí, jako kdyby nečekali jeho smrt, jsou taky sobci, i když to o sobě neříkají a zájmeno "já" při vyslovování u nich zní skromně potichu; jsou to tíž pokrytečci, ale ještě o to horší, že nemají smysl pro realitu a když teď brečí, znamená to, že žili po celý čas zřejmě v domnění, že ten, jejž dnes pohřbívají, je nesmrtelný. Když Anaxagorovi kdosi oznámil, že mu zemřel syn, odpověděl docela klidně:

"Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelného."

 

Co je život? Čekání na smrt, které si každý zpříjemňuje, jak může, nebo neustálý boj se smrtí? Podle mne je život obojí.

 

Jsou lidé, kteří se ustavičně motají v bludném kruhu utrpení. Nežijí v realitě, ale buď v minulosti, nebo v budoucnosti, čímž si připravují sami sobě utrpení, z něhož se pak utěšují zase útěkem z reality. Protože nikdy nestanou na pevnou zem, jejich utrpení ukončí až smrt, bez toho, že by poznali za celý život radost. Mimo realitu nikdy nepochopí, co je činí nešťastnými, a tak těm neštěstím nemůžou čelit. Nevadilo by mi to, kdyby se to netýkalo také mne, poněvadž oni svoje neštěstí přenášejí na druhé lidi a ještě spíš žárlí na šťastné lidi a na jejich štěstí; nedovedou si ho vysvětlit, a tak říkají, že jsou zlí, že s nimi nemá nikdo soucit a snaží se spíš dostat ty šťastné taky do neštěstí, než aby sami vyvinuli nějakou pozitivní aktivitu ve svůj vlastní prospěch.

 

7. září - Život nemá žádný cíl. Ten si vymýšlejí lidé, kteří by jinak nevěděli, jak život vyplnit a co si počít s tou prázdnotou. Co je cílem života zvířat? Shánět si potravu a reprodukovat se? Ne. To, že to dělají, neznamená, že by si to vytkla za cíl. Dělají to, protože dovedou jenom tohle. A když mi Salomé říká, že cílem člověka je sloužit lidem, že člověk je tu pro ostatní lidi, tak vím, že právě to chce, abych se choval podle toho a poskytl jí tak jakousi satisfakci pro její neschopnost dělat něco jiného, což omylem považuje za ctnost. Jako by slunci bylo ke cti, že hřeje! - Pořád stejný hnus: snaha o to, aby byli všichni stejní. Já si kupříkladu libuji v samotě, jak známo, ale neříkám extravertovi, který má rád kolem sebe hodně lidí, že to pro něj není dobré. Byl bych pokrytec, kdybych mu dával kázání o tom, jak to s ním myslím dobře, protože by to byl můj zájem o satisfakci mému způsobu života, a ne jeho zájem. Tohle můžou dělat akorát tak nějací primitivové, ale když se rozhlédnu kolem sebe, nebo když se podívám do novin, tak poznávám, že se to na tom našem světě jenom hemží primitivy. Je to stále stejná písnička: kolotoč násilí, kde určité skupiny lidí sedí každá na svých příšerkách - tohle je právě jedna z nich. Myslím, že příčina toho všeho je zase slabost. Člověk se nedokáže vyrovnat a sžít s myšlenkou, že je vždycky sám, i když je obklopen mnoha lidmi. Ale protože ti lidé nejsou stejní, liší se od sebe svými povahami, charaktery a naturely tak, jako se od sebe liší tvářemi, je každý z nich v podstatě sám, protože jiný. Člověk, který tohle pochopí a přijme to za neměnnou skutečnost, se nikdy nestane kazatelem. - Mluvme spolu o anarchii, o egoismu, o vegetariánství, anebo o eklektismu, zkrátka o čemkoli, a Já se vsadím, že dřív nebo později dojdeme k bodu, kde se rozejdeme v názoru a kde budeme mluvit sice oba o stejné věci, ale přesto každý o něčem jiném. Je to zcela normální, přirozené a v pořádku, třebas to zní smutně; ale jen proto to zní smutně, protože je zvykem stále ještě brát naši osamělost jako nějakou tragédii. Co jiného jsou traumata z neurovnaných partnerských vztahů, než náhlé prozření z tohohle omylu? Jsou to problémy, které se zdají být zdánlivě složité, protože se neví, z čeho vlastně pramení.

 

Nenávidím tu verbež až do morku kostí! Ať mi žádný filantrop nevykládá o vrozené dobrotě lidí! Každý se může dozvědět, jak je to špatné se životním prostředím, a přesto se konají motoristické závody, vyrábějí se auta a nejen to, ta verbež si je i kupuje! A kdo volil Hitlera? Či byly ty volby zfalšovány? Nebo ti voliči nevěděli, koho volí? Ne, věděli to moc dobře, chtěli to! Třesou se nedočkavě na válku, to je jejich přirozenost! "Že máš odpor k zabíjení? Ty snad nejseš normální! Ale jdi! Jen si to zkus, uvidíš, že to nic není, je to paráda!" Když vidím snímky z Jugoslávie, tak je mi na blití: ti ozbrojenci jako by z oka vypadli všem těm Rambům a Schwarzeneggerům, což jsou jistě jejich vzory. Všechny ty ideologický kecy jsou jen zástěrka, smyslem je zabíjet!

 

8. září - Manželství, rodina a stát - to jsou ty náboženské atavismy, které jsou i v těch nejvíc ortodoxních ateistech hluboce zakořeněny. Sám průvodní jev křesťanství, jenž se označuje slovesem pečovat, starat se, je pouze jiným slovem pro kontrolovat, řídit, ovládat. Proto je křesťanství vždycky tyranie, proto je náboženství hlavní oporou každé vlády. Proto si pořizují psa, ne, proto, že by se mu chtěli obětovat a starat se o něj, ale protože mu chtějí rozkazovat a poroučet, proto si pořizují děti, aby prý měli "radost na stáří a oporu ve stáří". Dělají to jako se všemi neživými věcmi: opatřují si je, aby je používali.

 

Kdyby mi přišel povolávací rozkaz na vojenské cvičení, byla by to stejně absurdní situace, jako kdybych dostal telegram od náčelníka afrického kmene Zuluů, v němž by se mi nařizovalo, abych jel okamžitě do Afriky políbit mu na znamení oddanosti a podřízenosti jeho vznešené nohy. Co opravňuje zdejší mocipány, aby tady dávali někomu, jako jsem Já, rozkazy? Moje příslušnost k tomuto státu? Skutečně, občanství je synonymem útlaku; potom tedy neoficiálně prohlašuji, že tímto se zříkám svého titulu "občan ČSFR" a vyhlašuji samostatný stát Misantropie, nezávislý na jiných státech a svébytný, jako každý jiný státní útvar, v čele s absolutistickým monarchou Misantropem, který je také jediným obyvatelem tohoto státu! - A teď se už jenom připravit na to, že mě napadnou, stejně, jako v Jugoslávii napadli Chorvatsko.

 

Moje filosofie by se mohla jmenovat misantropismus; Novákova filosofie je novákismus; a filosofii pana Vlezprdelky by se říkalo vlezprdelkismus. Každý, i ten, kdo si myslí, že nemá žádnou svoji filosofii a považuje se třeba za marxistu, má své vlastní specifické názory na svět a na život. Své vlastní názory v tomhle pojetí mají dokonce i ti, u nichž by to nikdo nepředpokládal: nejdogmatičtější ze všech dogmatiků - lidé věřící; jsem si jist, že každý z nich by mohl napsat svoje vlastní evangelium.

 

16. září - Nevěřím v takovou anarchii, jakou si často mnozí představují - v globálním měřítku. Společenství lidí, které hodlá společně vyrábět a společně si rozdělovat výsledky své práce, musí mít nutně nějakou organizaci práce a musí se držet nějakých pravidel. Těžko si lze představit, že by se našlo takové pravidlo, které by vyhovovalo všem a které by nikoho neomezovalo. To je utopie. Že je však anarchie uskutečnitelná individuálně, toho důkazem jsem Já sám. Kdybych měl čekat na ostatní... - to bych se načekal!

 

17. září - Setkal jsem se s vážným názorem, že prý bůh je synonymem náhody. Uctívají snad pánbíčkáři náhodu? Uctívat náhodu by znamenalo uctívat chaos; pak by se to neshodovalo s biblickou dějepravou, podle níž prý Bůh pozvedl svět z počátečního chaosu k dnešnímu řádu. Jak to tedy je? - Myslím, že podobné výroky slouží nejspíš za lstivou past k polapení potenciálních věřících, kteří by rozmnožili zástup přívrženců církve, což je nezbytné, ne-li k zvýšení moci církve, tak alespoň k poskytnutí satisfakce pro tak nesmyslnou a nepochopitelnou víru.

 

Armáda slouží v zásadě vládě, a ne lidu, jak se říkává. Obvykle lidi oklame argument zastánců armády, že armáda je potřebná, aby nás bránila proti případnému nepříteli. Ale kdo je to my? Dejme tomu, že nemáme armádu a na naše území vtrhla vojska cizí vlády. Invaze má za cíl svrhnout naši vládu, aby nám mohla vládnout jejich vláda. Ztratila tedy pouze naše vláda, ale lid nic neztratil, dál má vládu. Takže ve skutečnosti je armáda určená k obraně vlády, a ne k obraně vlasti, lidu apod., jak se říkává. Lid nic neztrácí ani nezískává, pokud invazní armáda nezahájí teror vůči nově porobenému obyvatelstvu. K takovému teroru ovšem není žádný důvod a spíš ještě škodí zájmům okupantů, jestliže se lid staví laxně a neklade jim odpor. Odpor poddaných jedné vlády armádě druhé vlády vede k teroru. Pokud nová okupační vláda nejedná s poddanými staré poražené vlády hůř, může to být lidu celkem jedno, kdo mu vládne a komu odvádí daně. Že však nicméně vojsko terorizuje civilní obyvatelstvo, nutno přičíst právě strachu vojáků. Je to vlastně takový kolotoč násilí, jejž pohání vzájemný strach. Často je útočící voják ve svém postavení nedobrovolně, ale pud sebezáchovy ho nutí k použití teroru. Na vině jsou vlády, zvláště ty vlády, které nařizují povinnou vojenskou službu. Kdyby vojna nebyla povinná, mohli bychom sledovat poměr lidí k válčení jako ručičku vah. Řekl bych, že by převážil mír, i přesto, že jsou lidi taková verbež; to předpokládají i vlády, které nařizují povinnou vojnu. Chce-li mít vláda na svoji obranu nějakou armádu, ať využívá služeb dobrovolných profesionálů. To, že nejsou na profesionalizaci armády peníze a kdesi cosi, je lež, jíž nemůže rozumně uvažující člověk uvěřit, zvláště, když se rozhlédne pořádně kolem sebe a uvidí, na jaké všelijaké blbosti peníze jsou. Zatím mnohé vlády využívají onoho pokryteckého mýtu o obraně vlasti, lidu či národa. A teď tu jsou ještě tzv. neutrální státy. Jejich existence by musela vážně narušit celistvost mínění každého zastánce armády, jestliže by byl schopen o věci přemýšlet do hloubky její podstaty.

 

20. září - Tím, že ustavičně spílám lidstvu a nazývám je verbeží, vlastně nedělám nic nového. To, že jsou lidi opravdu verbež, dosvědčuje existence všech zákonů, pravidel a morálních věd. Každý moralista či zákonodárce, ať už se prohlašuje za lidumila, nebo ne, celou svou bytostí dokazuje, jak lidský rod musí být držen na uzdě etických příkazů či omezován strachem ze zákonného trestu. A přece se ještě žádnému zákonodárství ani žádnému přikázání morálky nepodařilo člověka změnit. Zřetelně vychází najevo, že ani zákony, ani morálka toho prostě nejsou nejenže schopny, ale že spíš naopak: dovolují pokrytcům, aby se za ně schovávali se svými špatnostmi a navíc, jestliže je určována nějaká morální zásada či zákonné opatření, má vždy povahu něčeho vnějšího, co je mimo člověka, který se s takovou zásadou nebo opatřením neztotožní a ani nemůže ztotožnit, jednoduše proto, že pokud určitý popud k nějakému jednání nevychází z něho a z jeho přirozeného sklonu, tak jiný prostě obejde či zavrhne jako cizí, jemu nevlastní. Zkoušelo se to s ideou Boha, jakožto nejvyšší spravedlnosti, ale sám výklad, zvaný teologie, je tak klikatý a tolik různorodý, že nepřináší nic, kromě klikatostí a různorodostí. Základní chybou je podle mne úsilí o znivelizování lidstva a taky neodůvodněné přesvědčení o proveditelnosti tohohle nemožného záměru. Že je to úsilí naprosto marné a přesvědčení bezpochyby bludné, to nemusím dokazovat, historie lidstva, kam až paměť sahá, to dělá za mne. A tak nezbývá nic jiného, než naučit se žít bez Boha, bez zákonů a bez morálky. Mnohokrát se ukazuje, že právě lidé, kteří se neřídí žádným božím přikázáním, jsou nejctnostnější; že lidé, kteří neuznávají žádné zákony, jsou nejspravedlivější; a že lidé, kteří pohrdají jakoukoli morálkou, jsou nejmorálnější. A žádným ojedinělým jevem není ani to, že fanatičtí dogmatici všech věr, propagand a ideologií, oslněni těmito abstrakcemi, zapomínají, k čemu byla původní doktrína určena, a tak se sami dostávají do postavení verbeže, již chtěli napravit. V tom spočívá veliké nebezpečí. Zdá se mi, že to má hodně co dělat s duševním zdravím, protože jenom šílenec setrvává tvrdošíjně na jednom bodě, i když vidí, že jeho nepružnost škodí jemu anebo jiným. Kolikrát jsme svědky situací, při nichž se používá rozumu, ačkoli by bylo výhodnější využít instinktu, a zase jinde, kde by bylo lepší si vzít na pomoc rádce Rozum, necháváme se svést do slepé uličky instinktem!

 

23. září - Kdo si oblíbil v pohádkách záporné hrdiny a v detektivkách sympatizuje se zločinci, jimž přeje, aby je neodhalili, ten je zaručeně mým duchovním příbuzným.

 

26. září - Když by měl být bojovník za práva zvířat důsledný, dospěl by vlastně k anarchii. Skutečně. - Důsledný bojkot všeho, co se týká zneužívání zvířat, by musel skončit až v anarchii. - Nejdřív zavržení požívání masa, potom veškerých živočišných potravin, nepoužívání výrobků z kůže, vlny, hedvábí. Kdyby však měl být bojkot důsledný, aby se člověk vyhnul všemu spojení s výrobky, k jejichž výrobě se používá produktů vykořisťovaných zvířat, musel by nakonec vyústit k bojkotu státu. Nejenže by měl být bojkot zaměřen na výrobky napohled nevinné, jako bílý cukr, při jehož výrobě se používá filtru z kostí zvířat, ale taky některé umělé hmoty, vyráběné ze suroviny, jejímž základem je mléčná bílkovina (kazeín), dále na mýdla a další kosmetické přípravky, léky, které se navíc zkoušejí na zvířatech (vivisekce). Taky některá barviva obsahují živočišné substance. Člověk, jenž by byl opravdu v těchhle věcech důsledný, by nejedl ani rostlinnou potravu, vypěstovanou z půdy, hnojené chlévskou mrvou! Takový člověk by musel žít odděleně od státu, protože by si nesměl koupit ani žádnou bio-rostlinnou stravu, již by mohl prodávat pěstitel, který jí maso nebo se jinak podílí na obchodu či praktikách kolem utrpení zvířat! Nesměl by platit daně, protože peníze z daní, resp. určitá část poplatků končí u vivisektorů, masného průmyslu apod. Ale kdo neplatí daně, a je soběstačný ekonomicky, ten už přestává být občanem státu. A to je anarchie! - Zkrátka, dokud a pokud se bojovník za práva zvířat neodtrhne od státu, vždy bude mít podíl na násilí a krutostech. Totéž platí o lidských právech.

 

27. září - Kdo poslouchá a vynáší klasickou, tzv. "vážnou" hudbu, ten je u mne staromilec. Má to totiž příliš mnoho společného se strnulostí myšlení, se lpěním na přežilých tradicích, s úctou k autoritě, v čemž taky spočívá veškerá vážnost a hodnota téhle hudby.

 

28. září - Dobro těch, jimž Jonathan Swift říkal Jahuové a jež Já nazývám verbeží? Může mi někdo ukázat, co dobrého kdy vykonal sprostý lid, ohloupený inkvizicí; či dělníci, kteří otevřeli dveře komunistům a fašistům? V čem se projevuje to, co se považuje za dobro? V těch lepších případech je to jen póza. Neboť lidé se mnoho neliší od dobytka. Neříkám, aby směřovali každý k cíli stát se oduševnělou, uhlazenou, vyšší poetickou bytostí, to by bylo přehnané; stačí, když nebudou škodit a ubližovat, ostatní je jejich věc, to se mě už netýká.

 

Nemyslete si, že ač poslouchám hardcore, že se přesto na hardcorové koncerty nedívám s despektem tak, jako na náboženské úkony při církevních mších, odměřený potlesk při koncertech vážné hudby, na extáze fanynek v popu, na rytmické pohybování jakoby hrozících paží metalistů, na výkřiky "umí!" u folku nebo na provolávání při politických projevech. Je to stejné s hardcorovým skákáním z pódia a divokým křepčením a hlasitými výkřiky. To všechno je rituální záležitost lůzy, stáda.

 

Svět je divadlo. Jedni herci předstírají upřímnost, druzí předstírají předstíranou upřímnost.

 

Věci neviditelné jsou pro život svobodného jedince nepotřebné. Pro nesvobodné je důležité pouze vědět, jak se zbavit pout, a ne zabývat se filozofiemi "nesmrtelnosti chrousta", které vám jedině buď udělají z mozku nervózní guláš nebo z vás udělají bezmocného fatalistu. - Uznávám nicméně, že rození fatalisti, astrologové či jansenisti se těžko kdy stanou neohroženými rváči se životem, jako se Já a mně podobní těžko stanou vylekanými babami, i kdyby od rána do večera leželi v astrologii. - Každý má v krvi něco jiného za čím jde, co vyhledává a co se mu zamlouvá. Můžete do někoho hustit, co chcete, ale pokud se to neshoduje s jeho vkusem, nikdy to nepřijme, projde mu to jedním uchem tam a druhým zase ven nebo tu věc začne nenávidět.

 

30. září - I milosrdná lež zůstává lží - tedy čímsi hnusným. Uznávám jedině tu lež, která mě zvýhodňuje před nepřáteli. Takhle nahlížím na každou lež. V mém světě by nemocný na rakovinu považoval za urážku, kdyby se mu tajila pravda. Neboť sladká nevědomost je horší než rakovina! Ignorant, nevěda, že má rakovinu, je bezradný a zoufalý z toho, že mu je čím dál hůř, nebo mu ani nemusí být špatně, ale jeho konec se blíží, aniž by mohl zkusit se z toho dostat nebo aspoň řádně užít zbytku života. Proto každý, kdo mi lže, je mým nepřítelem!

 

1. říjen - Citová otupělost masožroutů je tak veliká, že kdyby se prodávalo maso lidí, tak by je kupovali a žrali bez jediného zaváhání, jako dnes kupují a žerou maso zvířat. Když by to bylo maso černochů, cikánů nebo třeba kriminálníků, tak by tahle představa nebyla až tolik fantastická!

 

2. říjen - Ukřižování Krista byl sadomasochistický, hromadně orgiastický akt! Kristus bývá ale zobrazován na kříži poněkud nerealisticky. Stálo mu totiž samou rozkoší péro, zatímco přihlížející rozvášněný dav se ukájel skupinovou souloží, jíž se neúčastnil pouze jeden voják, oddávající se drze bezbožnému hříchu po příkladu starozákonního Onana, volaje k davu:

"Hospodin, náš pán, mě za tohle jistě spravedlivě potrestá, jak si zasloužím. Ale když na mne mezi vámi nevybylo místo, je můj zvrácený chtíč silnější!"

 - Tahle masová šílená extáze (zkr. MŠE) se ve formě obřadu dochovala až do dnešních dnů a lidé, kteří ji provozují v upomínku na tu tehdejší velkou MŠI, si říkají křesťané, z vděčnosti k tomu, jenž se nechal ukřižovat, aby tak, jsa prostředkem k ukojení chtíče, spasil lidstvo před smrtelným hříchem onanie.

 

3. říjen - Pokrytectví je když někdo krmí labutě a potom jde na lov divokých kachen. Čím to, že jeden živočišný druh je ochraňován a druhý soustavně vykořisťován? Je to tím, že chráněn je určitý druh zvířat, poněvadž je na vyhynutí. U druhů, jako jsou domácí zvířata, kde je jejich rozmnožování pod kontrolou, na životě nějakého toho "kusu" nezáleží. Ale je to naopak: na druhu nezáleží, vždyť to je jen pojem, a ne živoucí bytost, pouze život každého jedince má cenu. A tak štěstí mají ta zvířata, jež se nedají nijak využitkovat, protože člověk, barbarský vládce planety Země, je pokrytec.

 

A je to tady! Dostal jsem dopis od vojáků. Dopis, v němž se mi nařizuje, abych šel na psychiatrické vyšetření. Taková drzost! Kdybych řekl Já jim, aby se nechali vyšetřit, považovali by to za urážku uniformy! A Já si to mám nechat líbit?! Zmačkal jsem to svinstvo a hodil způsobně do popelnice, aniž bych zakolísal. Čekám, co bude dál.

 

6. říjen - Je na čase skácet všechny modly. Uznáte-li něčí autoritu, tj. ponižujete-li se, dáváte-li najevo svoji podřadnost, není nic přirozenějšího, než když s vámi bude zacházeno tak, jak si zasluhujete: povýšenecky a nadřazeně; a bozi všech náboženství jsou příliš nedokonalí. Udělal jsem svým hobby hledání dokonalosti; shovívavost k lidské omylnosti mě naprosto neuspokojuje. To je kácení model.

 

Práce je vytváření hodnot. Leč každý z nás určuje její cenu. Z ekologického hlediska práce vždycky znamená ničení.

 

Zvláštní jev: Salomé, taková pobožnůstkářka - a porodila Satana!

 

7. říjen - Jednou, ještě když jsem byl malý a slabý kluk, jsem se zamkl na záchodě, kam jsem utekl před terorem (výchovou) krotitelů. Tam jsem, pln hrůzy a spravedlivého rozhořčení, přísahal krotitelům strašlivou pomstu, až dospěji a převýším je silou. Dnes jsem v tom kýženém stavu, kdy bych mohl svou přísahu splnit. To, že to neudělám, můžou krotitelé vděčit tomu, že:

1) se obávám a mám pocit, že bych si zadal a zbytečně pošpinil ruce tou sprostou jezedáckou chamradí,

2) by mě ani netěšilo zabývat se vymýšlením teroristických plánů neboli výchovou, jak tomu říkají oni.

 

Dostal jsem zase jednou chuť procházet se mezi lidmi. Zajít do města, plného ruchu pracovního dne, a kochat se a ošklivit si všechen ten shon kupčíků, kramářů, lidských trosek, pokrytečků, hulvátů, utahaných manželských kurev a numismaniaků, a svou přítomností vyvolat jejich neklid, vzbudit jejich nenávist, neurotickou zášť, podobnou té, již pociťuje stařec při pohledu na veřejně se líbající milence, nebo té, již pociťuje chudý žebrák při pohledu na slavnostní banket boháčů. Neboť vím, že v té verbeži mimoděk můj zjev vyvolává pocity, jaké dal Stevenson prožít lidem, kteří se někdy setkali s jeho panem Hydem.

 

Na kuchyňském stole leží několik fotografií z jakési rodinné oslavy číchsi narozenin. Barevné snímky přiopilých, lesknoucích se mastných ksichtů, křenících se v zátiší stolu, zarovnaného cukrovím, chlebíčky a chlastem, snímky napuchlých matek, babiček a dědečků, držících v náručí kojence v povijanu, jakož i momentky, zachycující samce, otce a hlavy rodin, kteří se uculují buď s cigaretou nebo s láhví piva v ruce do objektivu, jako by je stihl psotník. Hnusnější pornografii jsem v životě neviděl.

 

Nehodlám nikomu zvedat jeho sebevědomí. Dokonce kde je nutno zvedat sebevědomí, tam žádné nemůže ani být! Lhát a počínat si netaktně, toť dilema. Domnívám se, že zbavovat někoho jeho iluzí není vůbec netaktní, ale jen prospěšné. Především pro mne: nelžu (a tak je pro mne snesitelné dívat se na sebe do zrcadla); a taky pro postiženého iluzemi (neboť iluze jsou postižením): odkrývá se mu realita. Cítí-li někdo moji pravdomluvnost jako nehoráznou neurvalost, nemůžu s tím nic dělat. Ale člověk, jenž snese pohled na skutečnost, je natolik sebekritický, že jej nelze ničím urazit. - Člověk je příliš psychicky zranitelný. Vezměte např. standardnímu občánkovi jeho ranní noviny, a kvůli takové maličkosti si začne počínat přesně jako narkoman při abstinenčních potížích: stane se rozháraným, upadne do existenciální deprese, do hlubokého splínu, anebo začne vyvádět jako pominutý, zdivočí, stane se agresivním hrubcem apod. - Celý svět je bohatý na takové ubožáky, jejichž celý život, tvořený podobnými událostmi, je pro ně jedním velikým problémem. Nevěříte? Tady je víra doporučena, protože skepse je dost nebezpečná. Kdo by chtěl prověřovat třeba takhle?: přistoupit na ulici k neznámé ženě středních let a bez obalu jí říci: "Ty jsi kurva!" aby to slyšeli i kolemjdoucí. Myslím, že by si nenechala vysvětlit, že jde o vědecký pokus pro dokázání nelehkosti prověřování stavu sebevědomí obyvatelstva.

 

11. říjen - Bůh je zosobnění dokonalosti. Směřovat k Bohu znamená snažit se přivlastnit si systém vlastností, označovaných za dokonalost. Kdo však určuje, co je třeba dělat či nedělat? Dokonalost určená, vyslovená a vymezená, ztrácí svou hodnotu a význam. Jedině nepřetržitá snaha o pozvednutí své bytosti nad pouhé živoření živých organismů, zvířat a lidí, řízená neúprosnou vůlí - to je dokonalost, jež nezná předem určených hranic. Neboť vůle pudí naši bytost k neustálému pohybu vpřed, dokud nás nezastaví smrt, která však, viděna zvnějšku, nemá pro nás žádný význam. - Bůh je nedokonalá dokonalost, která imaginativně odporuje sama sobě. Je to protimluv. Dokonalost nelze zastavit, aby byla zkoumána a označena. Dokonalost zastavená (bez pohybu), prozkoumaná a označená není dokonalostí; stání a vyznačování ji zabíjí jako rybu na souši. - Pryč se zabijáky dokonalosti! Pryč od vrahů vůle! Bůh je jen dokončenost, jen výplod lidiček, rovnajících se zvířatům. - Ohlédnu-li se nazpět, nemám uzřít žádnou zastávku, neřkuli pohyb zpět čili úpadek. Já, Misantrop, přerušuji veškerá spojení, od živoření všech živočichů, včetně lidí, až po spojení s Bohem. To vše je překonáno, aby mohl být překonán i Misantrop v jeho dnešní podobě. - Cíle jsou u mne vždy jen dočasné. Jakmile dosáhnu nějakého bodu, v příštím okamžiku už se mi hnusí jako cosi božského, lidského a zvířecího. Není ráj, není pocit vlastního uspokojení (snad s výjimkou obcování s Bohem, lidmi nebo zvířaty), nenalézám klidu, protože mou rozkoší je překonávání dosaženého a dosahování nepřekonaného. - Je to svobodná volba, ba co víc: jediný způsob bytí, pravý prostředek, jak k využití svobody, tak k dosažení svobody - dokonalost, vyřčená slovem, vzbuzujícím představu, slovo, ohraničené deseti písmeny, je jen zvuk, s nímž si pohrává každý opravdu svobodný duch. - Proto nekážu vůli k dokonalosti a tedy i ke svobodě. Nekážu, nýbrž opěvuji náplň života svobodné bytosti. Snad mi porozumíte, když řeknu, že všechny problémy, jež sužují svět živých a lidskou společnost, vyplývají ze života samého. Život je ten tyran, nikoli oni prostředníci, kteří jsou za tyrany omylem a nevědomostí považováni! Ovládnout život! Ne jakousi vágní dokonalostí, nýbrž svobodnou volbou: vybrat si cokoliv. Ovládnout život znamená povznést se nad něj, nebýt v jeho vleku, vtisknout mu pečeť své převahy svobodnou vůlí a volbou. Vůlí hledat svobodu i třebas v otroctví, je-li pro někoho rozkošné. Ne-li však, vůle k dokonalosti pudí ke svobodě!

 

Pomalu ze mne začíná být cynik. Lidé jsou furt jako zvířata, ještě nevyzráli nad životem. Jednou jsem pozoroval slepice. Jedna z nich vyhrabala nějakou dobrotu. Když to ostatní uviděly, hnaly se po ní a praly se mezi sebou a strkaly se a klovaly do sebe, jen aby získala každá slepice pamlsek pro sebe. Přesně tak se chovají lidé. A tak ve chvílích, kdy se očekává ode mne projev soucitu, se jaksi dostavuje ztěžka, s jediným rozdílem: zvířata jsou mi sympatičtější, protože se aspoň tak zpupně nevyvyšují.

 

Náhodou jsem objevil deník Salomé z roku 1988. To bylo počteníčko! Takhle jsem se nepobavil ani při četbě Haška nebo Molièrových komedií! Napadlo mi, že kdyby se to vydalo, byla by to nejlepší sarkastická fraška všech dob!  Podle obsahu by se to mohlo jmenovat Zápisky zoufalcovy aneb pobožná hysterka.

 

12. říjen - Život v přírodě je jedna obrovská světová válka. Člověk se marně snaží najít mír, protože se nevymanil svou významnou zbraní z dosahu přírodního principu, jenž je příčinou všeho zla, svárů a válek. Tou zbraní je rozum. - Příliš zdlouhavě hledá člověk řešení ekologických problémů. Je to jako balancování nad propastí. Rozum by poradil, ale lidé nedovedou žít jinak. - Člověk se vyděluje z přírody - jako ve všem, co dělá - totálně nesprávně a ke své vlastní škodě.

 

15. říjen - Vojáci zase dávají o sobě vědět. Tentokrát doporučeným předvoláním ke přezkumu zdravotního stavu, určeného na 1.11. Znovu jsem to zmačkal a vyhodil. Jsem zvědavý, kam až hodlají verbíři jít. Odmítám s nimi komunikovat. Buď jsem svobodný, anebo občan! Svobodný jedinec se nesmí podvolovat teroru.

 

16. říjen - Lidé nejsou zlí jen proto, že by byli nevědomí, že by nevěděli, čím ubližují. Jsou zlí, protože je to jejich přirozená vlastnost, protože celá příroda je zlá: silnější žere a roste na úkor slabšího. Lidé se vzdálili přírodě psychologicky, ale ne fyzicky. Právě přesně opačný stav by byl více než žádoucí, hledá-li člověk mír, štěstí a ráj. Lidé povětšinou moc dobře vědí, čím ubližují, ale svoje zločiny maskují pokryteckými výmluvami. Kolik naoko ušlechtilých věcí slouží verbeži k páchání ukrutností! Za pojmy, jako dobro, mír, vlast, pořádek, svoboda, láska, se skrývá jen jediná pravá podstata: síla. Síla je tou specifickou vlastností přírody, jež umožňuje, aby jeden mohl sežrat (i obrazně) druhého.

 

18. říjen - Sex je vášeň tak veliká a tolik živelná a nespoutaná, že většinová část loajálních občanů státu cítí potřebu oklestit ji pseudocudnými morálkami, hlásajícími manželství a věrnost. Živelnost a vůbec nekontrolovatelné vášně všeho druhu jsou nebezpečné pro jejich státy. Nechtějí zapudit sexuální touhu, protože jednak sami moralisté jsou taky jenom tvorové z masa a kostí, a pak: sex je přece důležitý pro stálý přírůstek nových a nových občánků pro zdárný chod státu. A čím lidnatější stát, tím se zdá být mocnější. Moralisté vedou útok hlavně proti přirozené promiskuitě, protože to je nevěra a ta znamená chaos: přesný opak škatulkového státního pořádku! Chtějí tak zbavit idioty, kteří jim na to skočí, opravdové radosti, již přináší jen nezřízené ukájení všech přirozených choutek. Jestliže se podaří sex zahnat do jedné manželské postele na celý život, a to ještě kvůli výrobě dalších dělníků a vojáků, pak vzroste síla těch, kteří svou morálkou, oblbující hloupý lid, sledují získání moci. A vítaným pomocníkem je vždycky opět to zkurvený náboženský desatero, přikázání VI.: nesesmilníš! Moralisté, tj.: lidé, dychtící po moci, snad chtějí ztlumit vášně tam, kde se jim nehodí a přeřídit je tak, aby vypukly, kde se jim to hodí. Jak rádi by byli, kdyby se jim podařilo přimět idiota, který je schopen podřezat si žíly z nešťastné lásky, aby převedl svou sebevražednou vášeň z pole lásky na pole slávy a cti!

 

Válka je nejmohutnější davová psychóza. Při ní se ta verbež teprve pořádně vyblbne!

 

28. říjen - Události posledních dnů (armáda) se mi natolik uhnízdily v mysli, že mě až donutily vážně o té věci přemýšlet, tzn. myslet, proti mým dosavadním sklonům, na budoucnost. Co bude, až mě začnou nahánět, začnou-li vůbec? Je jasné, že tady nebudu čekat na prdeli, až si pro mne přijdou, tohle jsou možná poslední řádky. Samozřejmě nejsem ani trochu bezradný a v tuhle chvíli vím, co udělám, vlastně jsem to věděl vždycky, jen jsem na to nemusel myslit. Ale nesvěřím se s tím těmhle stránkám, aby náhodou nepadly do nežádoucích ruk. - Jen tolik můžu napsat, abych si ještě zafilosofoval, že svoboda vlastně přestala existovat se vznikem civilizace. Považuji celou populaci za otroky, ani absolutní vládci nejsou svobodní. Zcivilizovaný svět navíc ještě usiluje o stále větší a důmyslnější porobení. Člověk vytvořil civilizovaného tvora, který se cítí bezpečný a existenčně zabezpečený pouze v kleci; opustí-li svoji klec, zahyne hladem nebo zimou.

 

Někdo se bude snažit rozpoznat z těchhle zápisků nějakou duševní chorobu. To by ostatně nebylo nic tak ojedinělého. Troufám si předpovídat, že některá pasáž z téhle knížečky najde svoje místo v učebnici psychiatrie; že grafologové budou zkoumat moje písmo atd. Když moje teze nebudou moci vyvrátit, objeví pro mne nějakou fungl novou duševní chorobu. Nic nového. Stejně dopadl Edgar Allan Poe, Oscar Wilde, Guy de Maupassant, Friedrich Nietzsche, Ladislav Klíma, Jonathan Swift, Jack London, sv. Vincent Venera, Max Stirner, lord Byron ad., zkrátka všichni ti velcí mužové, kteří disponovali nebo disponují Poznáním či osobností a kteří byli kdy někým někde označeni za víceméně šílené. - Slyšel jsem mluvit chovance jistého ústavu jako Nietzscheho Zarathustra. Považuji 10% chovanců psychiatrických léčeben světa za skoro velké muže, podobné mně. Skoro proto, poněvadž uvěřili ve svou nemoc a neutekli pryč od skutečných bláznů, kteří je vězní.

 

Lidé se v otázkách životního prostředí chovají jako závislí narkomani: nedovedou se zbavit toho, co jim škodí.

 

3. listopad - Před dvěma dny jsem měl být, podle představ generality, u nějaké jejich komise. Možná jsem udělal chybu, že jsem se k ní nedostavil, ale Já už prostě nedokážu plnit něčí rozkazy. I kdybych byl proto v nebezpečí, tak se radši seberu a vypadnu; čekat na mé stálé adrese na ně nemíním, to rozhodně ne.

 

Kolektivní sporty a války mají hodně společného.

 

Psychiatrie je poslední oporou těch, kdo si nedovedou vysvětlit vícekarátového jedince, který nemá respekt před ničím na světě a který neváhá říci ne! i když všichni kolem něho říkají ano. Považuji 99% lidí za nemocné blázny a za nebezpečné šílence. Opírám se s tímhle tvrzením o přeplněné čekárny u lékařů, o souhrn jevů, jako jsou nepřetržité utrpení tvorů, kteří se považují za rozumné, čítajíc v to války, vraždy, násilí a nevyjímaje stav životního prostředí, katastrofální přelidněnost a úroveň myšlení a moudrosti. Kultura je potom pouze odrazem toho všeho.

 

Lid neboli lůza nebo taky dav je vlastně velice nevděčná cháska. Přesně tentýž typ lidí, jenž nadšeně vítal nacistický pořádek silné ruky, ten typ lidí, jenž pomáhal komunistům k moci, nyní patří k nejhorlivějším jejich odsuzovatelům.

 

Kapitalismus čili demokracie je už minimálně sto let v bezvýchodné krizi. Dnešní situace je nebezpečně podobná té v 30. letech našeho století. Další přirozený vývoj společnosti se už možná mlhavě objevuje v rozpadajících se impériích a ve snahách (zatím jen) národů po samostatnosti (rozpad SSSR, snahy Chorvatů, Slováků). V minulosti tenhle vývoj pozastavil fašismus a komunismus; vrátil ho nazpět... ne, ani nazpět ne. Bylo to cosi nového s ambicí společností nejdokonaleji řízených - a zklamaly. - Tehdy se volalo po pořádku, taky dnes se volá po pořádku. Tehdy byli obětními beránky Židi, dnes jimi mají být Cikáni. A dnes, stejně jako tehdy, je demokracie v kritickém stavu.

 

11. listopad - Čím míň lidí, tím líp!

 

12. listopad - Častokrát jsem si už všiml jedné zvláštní věci: říká se, že humor je kořením života; že s úsměvem jde všechno líp, a přitom komika nebo groteska - jejich úspěšnost - je založena na nepříliš sympatické škodolibosti. Co jiného je smích při komickém gagu, ne-li radost nad cizím neštěstím? - Nejsem nepřítel všech komedií, frašek a satir. Rád se taky pobavím a zasměji na cizí účet. Myslím, že se tak u mne projevuje ona pudová zášť k nenáviděným lidem. Dokonce se směji nejenom při veselohrách, ale i při vážných hrách a tragédiích. Tragické lidské osudy mě baví jako nic jiného. Škodolibě se pitvořím, když vidím, jak se hrdinové dramatického příběhu trápí a souží. Proč ne, proč bych se nesmál? Za všechno si můžou sami. Většinou se utápějí v slzách z nevydařených partnerských vztahů, z nezdarů v kariéře, z nevyplněných ješitných malicherností nebo z pádu do jámy, která byla jimi přichystána pro někoho jiného. Jsem cynik, neschopný soucitu? Možná, ale stejně se dovedu posmívat hloupým lidem pro jejich nekonečnou pitomost! Nemám soucit např. s narkomanem. Píchni si dávku, ty idiote, ale pak neškemrej, až budeš na dně, abych ti pomáhal nebo tě litoval! Co je mi ostatně po tobě! Chtěls to a věděls, co děláš, tak mi dej pokoj!

 

"Pusu, pusu!", skandovali svatební hosté a dožadovali se tak plni opilého nadšení onoho udržovaného zvyku, sloužícího k rozptýlení a větší zábavě přejedených žroutů. - Novomanželé, napřed on a po malém váhání i ona, celá zrudlá (z vína, nebo ze studu?) se stydlivě zvedli ze svých židlí v čele dlouhého, úzkého, jídlem a pitím se prohýbajícího stolu s kdysi sněhově bílým ubrusem, jenž byl nyní barevný od fleků různých barev, podle toho, jaká tekutina se na něj zrovna vylila. - Uzardění šťastlivci se políbili, krátce a něžně. Chystali se usednout zpátky ke svým načatým soustům.

"Opakovat, opakovat! Pusu, pusu!"

Svatebčanům se to zdálo zřejmě málo a krátko. - Neví se přesně kolikrát mladý pár musel celou proceduru opakovat, ale stalo se nakonec, že častost těch úkonů a hladina alkoholu a rozjaření v krvi novomanželů udělaly své. - Než se pobavení lační hosté pořádně vzpamatovali, leželi ti mladí holoubci pod stolem, z pod něhož se ozývalo mohutné hekání, doprovázené vyletováním jednotlivých bohatých součástí černých cárů manžela a bílých útržků jemné róby novopečené manželky. - Ohromení hosté se potichu vytratili.

 

Život má sloužit nám, a ne my jemu.

 

Demokracie je vláda lidu. Ještěže tady něco takového není, přes všechny hlasité proklamace. Kdyby tady totiž byla pravá demokracie, pak by to byl ten nejotřesnější fašistický teror. Vláda lidu znamená vládu hlouposti. Naštěstí ten lid si nedovede vládnout sám, a aby ho svoboda příliš netížila, vybírá si svoje zástupce. Tihle zástupci - tupci - lidu, jimž se říká posranci... pardon - poslanci, jsou samí vychytralí darebáci, kteří sladkými řečičkami nejdřív oblbnou to stádo pitomců (tzv. "voliči": slovo odvozeno ze slovního základu vůl; voliti = počínat si jako vůl), důvěřivých jako malé děti a stejně tak nesamostatných a nevychovaných, a potom s tím stádem můžou manipulovat podle libosti jako šachista s figurkami. Výsledná vláda není tedy vláda lidu, ale vláda darebáků. A teď co je lepší...?

 

"Největší hlupák je ten, kdo o sobě říká, že je nejmoudřejší." Pravda, takový jedinec je neovladatelný.

 

13. listopad - Stačí mi, když slyším někoho mluvit pomocí výrazů, převzatých z masově sdělovacích prostředků, výrazů, jako třeba "stará struktura", abych takového človíčka považoval za zblblého.

 

14. listopad - Dosud neznámý kmen byl objeven v indonéské provincii Irian Jaya, která sousedí s Papuou. Člen místní správy oznámil, že příslušníci kmene, který se nazývá Keu, nosí pouze bederní roušky a putují horami a živí se divoce rostoucími rostlinami. - Chudáci, mají po klidu. Tahle zpráva z tisku mě utvrdila v tušení, že někde v ústraní daleko od civilizace ještě žijí rozumní a moudří tvorové, kteří mají dostatek rozumu a předvídavosti, aby se skrývali a žili odloučeně od "velkého světa". Považuji takového sněžného muže za opravdového supermana, protože statečně a tak houževnatě odolává svému prozkoumání. Tuším, že jsou na světě ještě lepší jedinci, jež se dosud nepodařilo ani zjistit. To všechno mě přivádí na myšlenku, že nejčistší filosofie zůstává navždy utajena před velkým davem. Jsem přesvědčen, že žádný jazyk na světě pro to ani nemá odpovídající pojem. Kéž bych i Já jednou našel nějaký neobydlený kout! Těm chudákům z kmene Keu teď začnou teprve problémy: budou je otravovat reportéři, stát na ně uvalí daně, muže budou odvádět na vojnu a děti budou nutit chodit do školy.

 

Ko ko ko ko dák! Už jenom díky Salomé jsem vyléčený ze ženění. Ko ko ko ko dák!

 

Hákové kříže, křesťanské kříže - všechno je to stejné.

 

16. listopad - Jsem přesvědčen, že za vírou v osud se skrývá podvědomé přání nechat si od někoho nalinkovat život. Tohle přání vzchází ze strachu ze svobody, z toho těžkého břemene odpovědnosti za svůj vlastní osud. Není divu, že tyhle vlastnosti byly zbožněny! Jak to říká Bible? "Břemena druhých noste!" Na oněch vlastnostech stojí všechna náboženství. V tom ohledu si jsou všechna náboženství až nehorázně podobná. Pro názorný příklad stačí nahlédnout do Bible; zjistíme, že Bůh vlastně užívá na potrestání provinilců, přestoupivších boží zákony, ustanovené boží autoritou, kolektivní tresty! Patří sem zatížení lidského rodu dědičným hříchem, zničení Sodomy a Gomory atd. atd. A aby toho nebylo málo, je tu vyděračská teze o Ježíšově vykupitelství za nás za všechny! - Vidíme, jak dobrá polovina lidstva se modlí k tomuhle zbožněnému kolektivismu a zbytek dělá totéž, jenže nevědomě. Věřící mumlají ve zbožném zanícení prosby, jež splývají v jednu jedinou: "Zbav nás svobody, ó pane náš, abychom byli svobodni!" Totéž prakticky chtějí i ostatní: nechtít svobodu, ale namlouvat si svobodu!

 

Hnusím si lidi jako nějaký aristokrat. Ale aristokraty si hnusím taky, protože oni se stavějí, jako by blahosklonně milovali lid, čímž klesají na jeho odpornou úroveň. Bez toho lidu, nad nějž se aristokrati vyvyšují, by aristokrati nebyli tím, čím jsou, protože jim to lid umožňuje. Se mnou je to jiné. Já nepotřebuji nikomu předstírat náklonnost, abych byl aristokratem. Jsem jím vždy a beze všeho. Nechápu geniální umělce, že se tak snižují a snaží se kupčit se svým uměním. Nemohl bych psát proti lidem a přitom po nich chtít, aby mě vydávali a kupovali.

 

Psychiatrie je nejzákeřnější nástroj uniformního davu na pronásledování a na patologizování výjimek.

 

17. listopad - Jsem proti civilizaci, neboť lidé ji vytvořili z potřeby pohodlí, ale dosáhli taky toho, že svoboda tím pádem přestala existovat; že z člověka udělala skleníkovou kytičku, která nesmí zmoknout, aby se nenachladila; která prospívá jen při pokojové teplotě, ve sterilním prostředí a při pravidelném přísunu nejvybranější výživy, aby nezahynula. Základy civilizace položil už první člověk, který se zahalil před chladem zvířecí kůží.

 

Tzv. láska ke zvířatům názorně demonstruje, jak lidé pojímají lásku. Láska ke zvířatům u nich znamená polapit volně žijícího koně, osedlat ho, zkroceného jej zapřáhnout nebo obtěžkat břemeny a nechat mu vykonávat těžkou práci, na niž by ve volné přírodě jakživ nenarazil. Láska ke zvířatům u lidí znamená pochytat všechny ptáky, kteří alespoň obstojně zpívají a zavřít je do malých drátěných klecí. Láska ke zvířatům u lidí znamená kontrolovat, zkoumat, pochytat, zavřít, zkrotit, využít a pozabíjet všechno, co se hýbe. A opravdu velmi často to myslejí dobře. Oni chtějí pro zvířata dobro; dobro tak, jak si je představují lidé.

 

20. listopad - Největší neštěstí je neumět žít, ale přitom neumět zemřít. Vzniká tak bezedná jáma, do níž se věčně padá... v hrůzách utrpení. A proč? Protože je utrpení součást života? Protože se mu nelze vyhnout? Protože utrpení nelze odstranit? Náprava není možná? Já říkám, že náprava je možná. Stačí jen otevřít oči, aby se poznala pravá příčina věcí. Jen tak je možné se vypořádat s problémy. Někteří lidé, i kdyby žili tisíc let, nikdy nezískají Vědění, protože ze zbabělosti, z pohodlnosti před vším zavírají oči. Za čtvrt století jsem načerpal tolik poznatků, kolik někdo neshromáždí ani za osmdesát let a někdo dokonce (a to valná většina) projde životem, aniž by jen zavadil o kousek poznání. A čím jsem se zasloužil o Vědění? Je to tím, že nezavírám oči, ani když se mi naskýtá otřesný pohled; jsem tvrdý ke každému a ke všemu, ale hlavně sám k sobě. Vždycky hledám pravdu a nikdy se nesnažím idealizovat si věci, omlouvat je nebo popírat. Proto můžu připadat těm, kdo to tak nedělají, jako netvor bez citu, protože jejich citečky jsou brnění na obranu jejich neduživých lží před realitou. Proto můžu připadat těm, kdo to tak nedělají, jako nekonstruktivní kritik společnosti, protože tu jejich křečovitou společnost nepotřebuji a opovrhuji jí.

 

Co mají rasisté? Těmhle lidem chybí kromě jiného taky dobrý vkus. Vždyť mulati jsou ta nejhezčí rasa.

 

Zpověď je snaha o kontrolu myšlení.

 

25. listopad - Žebříček hodnot lidí je přímo k zblití! Větší úctě lidí se těší víc mrtvoly a další neživé věci, než živí a život. Svědčí o tom všechny ty pomníky, pyramidy, mauzolea a celá města mrtvých - hřbitovy, jimž musí živí sloužit. Další neživou věcí jsou principy. Žena, která nedopatřením otěhotní, odmítne ze zásady umělý potrat a přivede do našeho přelidněného světa nechtěné dítě, ta rovněž slouží víc neživému principu, než blahu živých. Náboženští krkavci namítnou, že umělé ukončení těhotenství je zabití živého organismu, budoucího člověka; jenže co je krutější?: vyškrábnout sice živý, leč neuvědomělý zárodek člověka, nebo zkazit život matce a nakonec i dítěti, zkazit život minimálně dvěma vnímavým tvorům? Celé lékařské týmy se starají o prodloužení života beznadějně umírajících v kómatu, ale prodlužují jen utrpení pacientů, jakož i svoje, zatímco by se jinak mohli věnovat potřebnějším. Co má zemřít, to zemře. Nejvyšším dobrem se mi tady jeví euthanasie. - Nedá mi to, musím se zde taky zmínit o mrzácích. Tělesný úraz velice často přivodí u postiženého i duševní újmu. Všiml jsem si, že když promluví mrzák, pohovoří nejprve o svém postižení, ačkoli to nemá nic společného s tím, o čem chce mluvit. Chce vzbuzovat soucit, aby zdraví kolem něj skákali a snažili se mu vyplnit, co mu na očích vidí. Takoví mrzáci se stávají pro své okolí opravdovými tyrany; přitom kolikrát jejich postižení není tak významné, jak by se zdálo. Kolikrát si mrzáci vlastním bolestínstvím uzavírají psychickou blokádou cestu pokud ne přímo k uzdravení, tak alespoň k zlepšení svého stavu vlastními silami. Já mám po úraze znehybnělý jeden mezičlánkový kloub u palce levé nohy a nikomu o tom nevykládám na potkání, aby mě politoval. Nepotřebuji a ani nechci lítost. Nemůžu ten palec ohnout kvůli rozdrcenému kloubu, ale ani na to nepomyslím. Musím od té doby nosit větší boty, aby mě palec nebolel, ale ani mi to příliš nevadí. - Tenhle svět lidí je jen zaslíbeným rájem nemocí a chladné smrti. Svět, kde neživé věci a principy vládnou živým.

 

Nechci se k lidem znát, protože jsem je poznal.

 

Mrzoutství

Individualismus

Svoboda

Anarchie

Nenávist

Tvrdost

Realita

Odvaha

Pýcha

 

26. listopad - 20. století je bezkonkurenčně nejkrvavějším věkem všech dob. Denně násilně umírají lidé na ulicích měst a v desítkách válek v kdejakých koutech zeměkoule. Mír je hit, ale tolik válek a konfliktů, včetně války lidí se zvířaty, včetně zárodků válek v srdcích, ukazuje na jediné: mír je utopie. Abychom si uvědomili, jak velká je to pravda, podívejme se na převážnou většinu lidstva, jež se dosud klaní tomu, čemu je zvykem říkat bůh. Lidé zbožnili onen princip životní síly, jež se projevuje tak, že se všechno na světě navzájem požírá.

 

Zákon na ochranu zvířat, jenž sice postihuje týrání zvířat, ale povoluje jejich věznění a zabíjení, je pokrytectví. Ve skutečnosti si tenhle zákon vymysleli masožrouti kvůli kvalitnějšímu masu, myslivci, aby měli po kom střílet v době míru, a pokrytci, aby se mohli předvádět a schovávat se za svou "etickou vyspělost".

 

27. listopad - Nemohl bych už chodit do hospod. Nechutnalo by mi tam jídlo a pití. Podobně říkají lidé, že by nemohli žrát společně s prasaty u žlabu.

 

Udělal jsem svým štěstím vyloučit se z dosahu působení lidí. Na rozdíl od jiných vím, že štěstí je třeba nacházet v sobě. Nejsem žádné zoon politikon, abych hledal štěstí v tom, že mi někdo pochválí oblečení, postavu nebo povahu. Nemám zaslepenost těch, kteří své štěstí vyžadují po jiných.

 

Náboženství je cosi babského. Už to jméno: nábo-ženství.

 

1. prosinec - Kdybychom zlikvidovali všechny iluze z našeho života, poezie by byla ta tam. Je to lež, co dělá poezii poezií.

 

3. prosinec - Ach, kdyby ta práce nebyla! U čeho jiného si člověk tak krásně zanadává!

 

Věru, nebylo by lásky bez agresivity.

 

4. prosinec - Dvě nejodpornější písničky: Kde domov můj a Ach synku, synku.

 

Nevěřím v Boha, ale nejsem ani ateista. Neboť ateismus je rovněž náboženství. Ještě spíš se sám cítím být bohem. Řídím svůj osud osobně a mýlí se, kdo tvrdí opak. Když mi někdo řekne, že zná můj osud, moji budoucnost a že se v pěti minutách podrbu na hlavě, není nic jednoduššího, jak ukázat, že se v příštích pěti minutách prostě nepodrbu, i kdybych měl svědění. Budoucnost je jen pokračování přítomnosti. - Protože nenávidím lidi a všechno, co vytvořili, dá-li se produkt ničení nazývat tvorbou, nenávidím i jejich bohy.




5. prosinec - Je zase pěkná inverze! Čas skafandrů se blíží. Lepší je snad vůbec nevycházet ven do toho zvěřince, protože to je jako bych strčil nos nad komín. Okolní kotelny kouří ostošest, a to nemluvím o fabrikách a o autech. Podle políčské matriky chcípl v říjnu stejný počet lidí, jako se jich narodilo. Je to lepší, než kdyby se rodilo víc lidí oproti zemřelým, ale chtělo by to, aby nejmíň tisíc let umíralo víc lidí než se jich rodilo, aby se vše uvedlo do rovnováhy.

 

V jaké lži žijí pánbíčkáři znázorňuje tenhle příklad: Vrah se chystá zabít svou oběť, která ho prosí:

"Nezabíjej mě, nenič svou duši!"

Takže to vypadá, jako by ten věřící neměl strach o sebe, nýbrž o duši vraha! Cha, k smíchu! Takže prase na jatkách kvičí ne z hrůzy před smrtí, ale ze strachu o duše řezníků?

 

9. prosinec - Je známo mnoho případů různých misantropů, jejichž osud se skončil životní tragédií. A to hlavně proto, poněvadž se příliš snažili o sblížení s lidmi a nereagovali správně na první vážné výstrahy.

 

Když je moc koček, bývá zvykem topit koťata. A co když se má stejně jednat s lidmi?

 

Mohl bych se třeba vzteknout uváděním argumentů pro nejprospěšnější "věc", kterou znám a pro kterou nemá žádná lidská řeč slovo, a stejně ničeho nedocílím, protože vím, že ta verbež všechno zkurví a zkřiví těmi svými hovadinami - vlastně pardon, hovada - člověčinami. Hovoří o právu, ale právo získává ten, kdo má sílu.

 

Moje přítomnost není založena na starostech o peníze a když se nezměním, pravděpodobně nebude taková ani moje budoucnost.

 

Vlastenci - ubozí otroci svého rodiště. Naštěstí jsou končiny, kde nejsou tak drsné podmínky pro přežití, jako tady, kde potrava se musí ze země těžce vydobývat a kde se zimomřivě choulíme větší část roku u kamen.

 

Vezměme si hypotézu, že by byl každý člověk nikoliv zoon politikon, ale misantrop. Ani potom by se nemuseli ti, jimž leží na srdci osud lidského rodu, bát jeho vyhynutí. Kuny, ježci, medvědi jsou taky samotáři, a přesto nevyhynou.

 

Mile se na něho usmála.

"Čemu se směješ, ty couro!"

 

11. prosinec - Jedna z mnoha směšných člověčin: Člověk, sedící na koni jako vosa na bonbónu. Oplzlý symbol panování.

 

Nemoc (ducha i těla) je jen nedostatek vůle ke zdraví.

 

Každý filantrop je mi už podezřelý jako potenciální fýrer. Lidé milují svoje chyby, jako milují toho, kdo je toleruje. A protože lidé nesnesou svobodu, cítí potřebu odevzdat se do rukou tomu, kdo je miluje a koho milují za to i oni. A filantrop ví, že si je svou láskou zaváže k poslušnosti až devótní. Těžko by se ta lůza mohla obrátit ke mně, když mám jedinou radu na jejich stěžování a obtíže:

"Zabij se, proč se nezabiješ!?"

 

Tak je asi starcům nad hrobem, když rozdávají rozumy mladým posluchačům. Jenže Já ty mudrlanty považuji taky za hlupáky. Poznávám, že jejich téměř stoletá moudrost je oproti té mé, ještě ne třicetileté moudrosti, pouhá nicotná neznalost.

 

13. prosinec - Opět doporučená zásilka od vojáků. Tentokrát poněkud ostřeji stylizované vyzvání k psychiatrickému vyšetření. Nebudu je komentovat, abych se zbytečně neopakoval. Dopis jsem řádně roztrhal na malé kousíčky a vyhodil, aby jej nenašli moji krotitelé; musím být opatrný i před nimi, to se ví. Čekám dál, co se bude dít. Buď mě vzdají, nebo jim rupnou nervy a obrátí se na policajty. V tom případě odtud zmizím. Musím pro jistotu vydat všechno, co jsem napsal, to bude můj plivanec na rozloučenou s lidstvem.

 

Tak a zakázali komunismus. Tím si zase sami na sebe upletli bič, protože každému průměrně inteligentnímu člověku musí být jasné, že takový zákon bude sloužit na potírání všeho, co jen trošku bude zavánět levičáctvím a odporem. Bravo! Jako by trestním postihováním podněcování k třídní nesnášenlivosti mohly být odstraněny třídy a vymýcen mezi třídami jejich antagonismus!

 

14. prosinec - Když někdo pozbude některý ze smyslů, zlepší se mu ty ostatní. Tak chci i Já dobrovolně oněmět, abych mohl lépe vidět, cítit a slyšet. Vždyť: co je to řeč? Nedokonalý způsob pomocí zvuků se dorozumívat s jinými hluchoněmými. Nepotřebuji se "dorozumět". K čemu je třeba "dorozumění" loupežníkovi, zbojníkovi, Robinsonovi, poustevníkovi a Yettimu? K čemu je "dorozumění" mně?

 

Lidská verbež všechno zkazí, ze všeho vždycky nakonec udělá nějakou člověčinu. Z nejčistších idejí se stává rejdiště puritánů, z nejhodnotnějších věcí dělají lidé domény náboženství.

 

Člověk je otrokem i ve svém vlastním příbytku. Když nějaký návštěvník zvoní u jeho dveří, tu vstane a běží otevřít s jakousi vnitřní povinností. Přitom mu ani nenapadne, že má možnost volby, zda otevře nebo zda zůstane při původní činnosti, jestliže se mu nechce nikoho přijmout nebo i jen nechat se vyrušovat. Kdyby nebyl otrokem ve svém vlastním domě, věděl by, že teprve on a jenom on se rozhodne, jako pravý pán svého bytu, komu a kdy bude otevírat.

 

Moje spisy nemají zlidovět ani teď, ani jindy. Co je mi po lidu? Jenom se pochlubím svým sobectvím, jestliže uvedu, že píši ze sympatie k těm málo misantropům, jimž se zalíbím. I to je druh sebelásky.

 

15. prosinec - Obřad svatého přijímání Kristova těla a krve - nostalgická připomínka někdejšího kanibalismu.

 

Šťastný člověk nepotřebuje naději. To útrapy přivádějí lidi k víře. Pro církev musí být války a neštěstí hotovým požehnáním!

 

Koukám na noční oblohu posetou hvězdami a napadají mě myšlenky na ufóny. Vyslanci civilizace, schopné překonat větší vzdálenost než my, by museli být několikanásobně inteligentnější nebo by jejich společenský systém musel být tak "dokonale" organizován, jak se o tom ještě žádnému antifašistovi nesnilo v blouznění noční můry. Ať tak či onak, pokud by se pozemšťanům podobali psychologicky, upadlo by asi lidstvo do stejného postavení, v jakém se nacházeli afričtí černoši v koloniálních dobách a v časech obchodu s otroky. Proto pátrání po jiných světech ve vesmíru nevěští nic dobrého. V minulosti lidé podnikali výpravy po mořích, aby objevili neznámé pevniny. Objevy nových zemí se nikdy neobešly bez válek. Dnes lidé prozkoumávají vesmír, přičemž není vyloučeno, že je život v některé jeho části... Hvězdné války mohou skočit ze sci-fi do reality.

 

16. prosinec - Je svrchovaný čas začít s vybíjením lidí, a to buď přirozeným ubýváním, nebo humánně: - genocidou. Jinak to dopadne tak, že lidé budou sedět jedni na druhých v inkubátorových ghettech uprostřed pustin a udržovat své zbídačené životy zamořenou potravou, vodou a vzduchem na příděl, dokud je definitivně nepročeše mor a násilí.

 

To je přece otázka dobrého vkusu a věc estetiky být vegetariánem! Je přece lepší pohled na krásného živého tvora, než na ohyzdnou mrtvolu. Jenže lidé ty mrtvoly žerou a s jakou chutí! To je citová záležitost, jestliže je pociťován přirozený odpor k zabíjení a hnus k zotročování divokých tvorů. Je lepší pohled na koně volně cválající, než na koně sešněrované v tahounských a jezdeckých postrojích. A koho může vůbec napadnout zbytečně zabít? Kdo se baví tím, že někomu ubližuje?: - Verbež!

 

17. prosinec - Dala se před ním do pláče.

"Čemu se směješ, ty děvko!"

 

Každá filosofie, která zrazuje jedince od svobody, je podvod. Poctivé je pouze, když si každý sám tvoří svou vlastní filosofii. Tak musí zákonitě každý dospět ke své vlastní filosofii svobody, protože svoboda je nám přirozeně příjemná, kdežto podvodně podstrčený způsob myšlení a jednání je nám nepříjemný. Svoboda je to, co ten který jedinec chce a k čemu má nutkání dělat, přičemž svoboda se dá nalézt i v otroctví; v něm nacházejí svobodu jen ti, jimž chybí síla vůle nebo pudu. Poctivá filosofie je ta, která nás ponouká k neomezené svobodě.

 

Já nemoralizuji. Moralizování je zvláštnost lidí, ne Misantropa. Moralizování je člověčina, která se mi hnusí už jenom proto, že jsem jí byl tolikrát vystaven a pocítil ji na vlastní kůži. Úplně se spokojuji tím, že tvrdím, že lidi jsou verbež.

 

18. prosinec - Kdyby lidé nebyli tak namyšlení, byli by jen politováníhodní jako zvířata.

 

Svobodný člověk dělá vždycky jen co chce, i kdyby to bylo nerozumné nebo v rozporu s tím, co říká. Nic neslibuje, aby nebyl k ničemu vázán slibem, dokonce i slib je u něj prázdným slovem. Těm, kteří si myslejí, že mají nárok na jeho život, skutky a myšlení, připadá bezohledný. Svobodný člověk nezná žádných obětí, povinností, ani se necítí být vázán tím, aby neznal žádné oběti a povinnosti.

 

Domestikace zvířat - pozůstatek barbarství.

 

Vánoce - každoroční masový záchvat infantility.

 

Není to jenom proto, že nenosím klobouky, proč nežmoulám v rukách klobouk v uctivém postoji.

 

Žijeme vlastně v hrozném světě, plném lží. A když někdo náhodou zahlédne záblesk pravdy, má to pro něj tragické následky, z nichž se málokdo nevzpamatovává po celý zbytek života. Známe ty konce, kdy takový člověk, omráčený zjevením pravdy, hledí co nejrychleji na ten úkaz zapomenout - ke své vlastní škodě, ovšem - pomocí rozumu, mysticismem, alkoholem. A to nechytám rozumy ze vzduchu, mluví ze mne zkušenost. Že jsem se z toho bludiště dostal, za to vděčím své vůli, svému chtění a své odvaze k tomu, že jsem vydržel pohled na pravdu, pohled nepříliš vábný, a že jsem místo zbabělého útěku zvolil prozíravější - co dím: nejprozíravější! - způsob, jak se vyrovnat s pravdou: změnit ji!

 

Všichni jsou blázni, jen Já nejsem normální.

 

19. prosinec - Nenávidím zimu. Z toho plyne, že tady určitě není to pravé místo pro mne. Stačí se na mne podívat: pravý jižanský typ, vždyť si mě někdy pletli s Cikánem!

 

Pohrdám lidskou společností nejen proto, že ji nepotřebuji, ale hlavně proto, že člověk v ní musí být neustále ve střehu. Jako je láska válka dvou sobců, v níž se neustále bojuje o to, kdo bude mít navrch, tak se lidská společnost podobá džungli. Všichni, kteří vás obklopují, čekají na sebemenší vaši nepozornost, aby vás mohli porazit, chtít od vás něco, otřít se o vás, zanechat na vás jejich stopu. Na rozdíl od džungle, kde má člověk intelektuální převahu, před šelmami ho chrání oheň, v lidské společnosti je misantrop v pozici bezbranného zelenáče v obklíčení vlčí smečkou, která se na něho chystá zaútočit. Spasit ho může jen když bude předstírat, že je taky vlkem. Jinak nemůže uspět v té početní převaze, aby si zachoval svou vlastní identitu, když už nejde rovnou o holý život!

 

Klidně si vystačím s jediným slovem: ne!

 

Tak v Jugoslávii prý někoho zaživa rozřezali motorovou pilou.

"To je hrůza!", volají pobouření občané nezúčastněných stran.

Já se k nim přidávám:

"Jak je to možné? Jak se tohle mohlo stát?!", a v mém hlase lehko poznáte ironický podtón.

To je přesná ukázka vivisekce, praktiky běžně prováděné ve školních laboratořích. Jenom ne na lidech, ale na zvířatech, tudíž to nikoho nepobuřuje. Ale proč ne? Copak zvířata necítí bolest stejně jako lidé? Doufám, že ta oběť jugoslávské vivisekce byl nějaký vivisektor. To bych pak řekl jenom:

"Dobře ti tak! To je pro tebe ještě dost dobré!"

 

Dovoluji si pochybovat o hodnotě lidí, jimž byla kdy udělena. Protože co je to hodnota lidí? Je to jen nálepka od velkého množství lidí, od davu, od lůzy. Co označuje lůza za hodnotu, toho se Já štítím. Vždy nejlepší knihy byly zakazovány, na ty nejlepší filmy se sejde sotva hrstka zainteresovaných nadšenců, nejlepší hudební žánry doslova živoří po okrajích hlavních proudů, a tak je to i s nejlepšími lidmi. To byli vždycky misantropové, nikým neznáni a přehlíženi, chodili světem, plivajíce po lůze, neboť věděli, že hodnota, cena a popularita je výtvor pitomého davu; oni nečekali na projevy úcty od těch, jež nenáviděli, oni věděli sami, jakou mají hodnotu. Jen lůza se nevyvyšuje nad nikoho. Pravá hodnota každého tvora spočívá v tom, že vyvyšuje sebe nad ostatní. Pouze poskoci a otrocká masa se dovedou snižovat. Každý má takovou hodnotu, jakou si sám přiznává. Jestliže se někdo hrbí samým sebesnižováním, má být snižován, ale kdo se vyvyšuje, má být vyvyšován. Zatím jsou však vysoko hodnoceni jen ti, kdož se snižují k lůze, aby jí byli vyvýšeni. Nikdy bych se nesnížil k tomu, abych hrál nevděčnou roli spasitele, nikdy nemluvím jménem lidu, mluvím vždy jen za sebe. Nejsem dost krátkozraký a málo altruistický na to, abych mrhal svým životem pro pasivitu davu.

 

20. prosinec - Lidské spory budou snad vždycky. Muselo by se stát nemožné: aby všichni lidé byli stejní. Možná, že se lidé tak rozrůznili vinou (nebo díky) dělby práce; možná, že dělba práce s tím nemá co dělat, ale faktem zůstává jedno: odstraňme dělbu práce, a máme - anarchii. Není to ani tolik násilí, co hraje rozhodující roli při tvorbě státu. Je to hlavně otázka existenční a hospodářská. Dělba práce znamená pohodlí pro mnoho členů společnosti, jenže dělá z lidí otroky. Teoretikové anarchie dosud byli jen pouhými reformátory státu. Odstranění státu je totiž přímo závislé na tom, co se dosud opomíjelo: na odstranění dělby práce. Určitě budou ti slabí a bojácní a otročtí hledat útočiště pod ochranou silných a chrabrých a panovačných (těch, kterým se líbí práce s lidmi) - těžko si lze představit, že by u lidí došlo k velkému Uvědomění a že by byli natolik zušlechtění, že by se nemuseli jeden druhého bát - zločinci se budou asi pořád vyskytovat. Ostatně, uvnitř státního zřízení občánci stejně násilí (nezákonného) nejsou ušetřeni. A tak anarchie se nezdá být utopií. Má překážky čistě psychologického rázu. Je to otázka balancování mezi pohodlnou dělbou práce otroků a náročnou soběstačností svobodných. A přitom mezi jednou a druhou naprosto není rovnítko! Vždyť existuje jasně část společnosti, která vyrábí hodnoty, doslova živí svou prací větší část společnosti! Tahle část je očividně v nevýhodě. Běžná terminologie hovoří o "vykořisťování dělnické třídy", ale to bude stále, dokud bude dělba práce a dokud budou třídy. Komunisti si mysleli, že odstranili třídy, když zařadili byrokraty mezi "pracující inteligenci". Prosím vás, taková blbost! Odstranění dělby práce se zdá být neuskutečnitelné pro dvě příčiny:

1) Vyhovuje příživnické nevýrobní části společnosti, která je v početní převaze a

2) Psychologické zábrany té druhé, vykořisťované části, které jí brání požadovat odstranění dělby práce.

Ve skutečnosti to vypadá tak, že znevýhodněná část se snaží spíš dostat se do části zvýhodněné, než aby se snažila o odstranění té nespravedlnosti a nerovnosti: dělby práce, jež je vždycky nespravedlivá a vždycky zvýhodňuje jednu stranu na úkor té druhé strany. Jenže dělba práce umožňuje rychlou a hromadnou výrobu komfortních věcí, které usnadňují život, a tak vykořisťovaný dělník touží spíš po nové značce auta než po opravdové svobodě. Samozřejmě to je jeho věc, jestliže se rozhodne být otrokem dělby práce, jenže kdo se rozhodne nebýt jím, ten ztrácí legální prostředky k živobytí a stává se z něho psanec. Co tu chybí je alternativa. A kde chybí alternativa, tam je totalita.

 

21. prosinec - Moje přání k vánocům a k Novému roku: vše nejhorší všem lidem dobré vůle!

 

Nejvíc se mi líbí zpěv v deathmetalu. Ty hrdelní zvuky se totiž nejmíň podobají lidským.

 

Lidi jsou verbež, a všechno, co všeobecně uznávají a ctí, má stejnou hodnotu jako oni.

 

Nevím, proč malé národy lpí na zachování svých jazyků. Vždyť taková roztříštěnost, mnohost a nejednotnost světových jazyků jen brání, aby se lidé mezi sebou líp dorozuměli na celém světě! Je sice esperanto, ale to je mrtvý jazyk, jímž se dorozumí málokdo. Teď je třeba nejrozšířenější angličtina. Jak by to bylo všechno snazší, kdyby všichni mluvili stejnou řečí!

Na druhou stranu bychom tak přišli o mnohostrannost různých úhlů pohledu na svět. "Kolik znáš jazyků, tolikrát jsi člověkem," praví přísloví. Při znalosti několika jazyků sice pořád budu jenom jeden, nebude mě víc, podle toho, zda ovládám dva či tři další jazyky, ale zato bude můj obzor tolikrát rozšířen. Poznám z různých jazykových podob nějaké věci, jaká která ta věc je, viděna z vícero úhlů, neboť v každé jiné řeči může mít jiný kmen a vyjadřovat něco jiného. Poznám například, že strom v češtině strmí, v němčině že je postaven a v dalších jazycích že je ze dřeva. Různé jazyky mi poví o stromu něco jiného, a Já tak budu sice stále jenom jedním člověkem, ale zato člověkem s mnoha úhly pohledu; budu díky tomu člověk s mnoha očima a s mnohým rozumem. S existencí mnoha různých jazyků mám možnost být opravdu mnohým člověkem. S pouhým jedním světovým jazykem bych však byl takovým chudákem, který má jenom jedny oči a jenom jeden rozum. Mnoho různých jazyků podává mi mnoho různých poznatků o světě. Chvála tomu babylónu!

 

Nevím, proč se zachovávají staré tradice, folklórní zvyky atd. Nemám rád všechno staré a přežilé, co patří do hrobu, a ne, aby to svým mrtvolným zápachem otravovalo vzduch a kazilo tak hnilobou všechno nové a mladé v rozpuku. Příroda má ráda věčnou mladost. Proto naříkají starci, že už není nic tak jako dřív.

Na druhou stranu veškery vymyšlenosti a společenské pokusy zlepšovací mají za následek vždy pouze zhoršení věcí lidských, neboť je tu činitelem chabý rozum člověka, jenž nemůže se rovnat staletími urovnaným pořádkům, zvykům a obyčejům, jež utvářela sama příroda. Nikdy natrvalo nemůže vydržet z rovnováhy vychýlený střed a dříve či později se zase vrací ke své původní přirozenosti.

 

Mezi lidmi jsem vždycky ve špatné společnosti, ale když jsem sám, jsem naopak v té nejlepší. Družit se s lidmi znamená klesnout s nimi, ale kamarádit se sám se sebou znamená pozvednout se.

 

Říkám, že by lidé měli dělat tohle a tamto zas ne? Každý, kdo říká, že by lidé měli něco dělat tak a tak, myslí tím podvědomě, že by to tak měl dělat on sám. Lidé by měli žít samotářsky. Ale nejen tak. Taky žijí příliš severně a jižně od rovníku, než by měli.

 

22. prosinec - Televize vysílala americký film Superman. Nietzsche se asi musel obracet v hrobě. Byla nám představena vyšší moralistická bytost, jakýsi kosmický Kristus, který přišel na Zem, aby hájil pravdu a spravedlnost.

 

24. prosinec - Misantropie už ne jako choroba, ale jako cesta ke svobodě.

 

Kristus - nepodařený spasitel, který nespasil ani lidstvo, ani sebe.

 

25. prosinec - "Ani o těch svátcích nemůžeš mezi nás přijít?"

                     "A jaký bych z toho měl prospěch, mezi takovou verbeží?"

 

Kdo říká "Přemýšlej trochu", myslí tím: "Mysli jako já!"

 

26. prosinec - Mezi lidmi je to hrozné. Neustále jste vystaveni jejich snaze podrobit vás jejich vůli, a to buď silou, nebo citovým vydíráním. Od křesťanských dob se těmhle hrůzám říká obracení na pravou víru a jsou pokládány za ctnost, za nejvyšší dobro, prokazované z lásky k bližnímu, která se projevuje mentorováním a jinou péčí.

 

Příbuzný: "Tak co - jak žiješ?"

                "Ale neotravuj a hleď si sám sebe!"

 

29. prosinec - Psaní beru ne jako způsob, jak vydělat peníze, ale jako koníčka. Jsem první spisovatel, který se neprostituuje, první skutečně svobodný umělec, jehož dílo není pošpiněno žádným přízemním čachrem! Lichotí to mé dlouhotrvající ambici.

 

1. leden 1992 - Flanďáci by měli být vlastně vděčni vykrádačům kostelů. Vždyť je psáno:

"Spíš projde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského."

 

Na Silvestra je povinností být veselý, chlastat, střílet rachejtle; o vánocích je povinností být unylý, laskavý, rozdávat dárky; o velikonocích je zase povinnost chodit po koledě a mrskat ženské - už jen samotný výčet těch různých masových šílenství, jež pravidelně zachvacují lidstvo, se mi protiví, natož abych se jich účastnil, a abych si nechával vnucovat z nich vyplývající, již uvedené povinnosti! Ne, mezi lidmi nejsem nikdy svobodný! Copak by se našla společnost, kde by mě nikdo neomezoval, kde by po mně nikdo nic nevyžadoval, nementoroval mě, zkrátka, kde by se ctila moje osobnost? To těžko. Protože na omezování, na altruismu, na mentorování, zkrátka na potlačování osobnosti stojí společnost. A civilizace je synonymum otroctví. I Cikáni, nejsvobodymilovnější národ, je pouhé společenství otroků! A tak už si jenom přeji, aby mi narostla srst, a abych se ocitl někde uprostřed míst, dosud ještě nedotčených lidmi. Je to tak silná vůle, že moje děti, kdybych měl nějaké, by byly určitě o poznání chlupatější. Považuji ztrátu ochlupení za degeneraci, zrovna tak, jako blonďáky.

 

Není tak těžké pochopit vesmír. V člověku dřímou síly, jež mohou každému jednotlivci zajistit jeho rozvoj a prospěch. Porozuměl jsem tomu poprvé od té doby, kdy jsem si začal sám sebe vážit, tj. když jsem se stal uvědomělým sobcem. Od té doby, kdy už mě netížilo ostatní lidstvo, na něž jsem plýtval zbytečně jak fyzickými, tak hlavně mentálními silami, od té doby cítím, jak rostu. Lidstvo je dosud vedeno a vzájemně se mezi sebou hecuje, aby u sebe podporovalo negativní síly altruismu a pasivity, místo aby rozvíjelo pozitivní síly egoismu a aktivity, jež jsou základními podmínkami přežití. Takoví lidoví léčitelé tu sílu mají, jenže jí plýtvají na bližních a tím je nenapravitelně kazí, protože z nich dělají pouhé pasivní objekty. Je to od nich krátkozraké a víc tím škodí než skutečně pomáhají. Nemocný si zvyká, že někdo jiný ho za něho vyléčí a docílí toho, že se z něho stane slaboch, neschopný stát na vlastních nohách. V altruistické společnosti to znamená, že líní slaboši tyranizují okolí. Padají do propasti, chytají se všeho, na co dosáhnou a to pak strhávají s sebou! Zbožnění tohohle principu nazývá se křesťanství. Princip, jenž je základem státu. Princip, nepřátelský samé podstatě života: svobodě! Proto taky pasivní diváci, statisti, pánbíčkáři a jiná otrocká verbež tolik nenávidí život, protože každý sebeotročtější život obsahuje vždy i jen nepatrnou částečku svobody. Není divu, že se tak rozmohl kult smrti: na stěnách bytů krucifixy, paroží, předložky k postelím ze stažených zvířat s celými umrlčími hlavami, výraz mužství ve válečnictví, v honech a dříve v soubojích, nemluvě o pojídání mrtvol. Není divu, že se tak rozmohl kult otroctví: zbožnění kolektivismu, vynášení lásky mezi lidmi a budování států. A jako výsledek i příčina zároveň, je naprosté pohrdání člověkem, jeho kreativními silami a jeho vůlí a pudem sobeckosti. Kdo nahlédl do základu civilizace - do špíny partnerských vztahů - tak, jako Já, ten uzná, jak je tam těsno pro orla s mohutným rozpětím křídel. Je to i moje asexualita, která mě zvýhodňuje před ostatním lidstvem, že mám sílu odvrhnout společnost a obrátit se k sobě, abych si vydobyl a užíval svobodu; že mám sílu praštit pěstí do stolu a vykřiknout:

"Neotravuj, nebo se ti zle povede!"

 

2. leden - Vůbec se nedivím politikům, kněžím a jiným iluzionistům, že tak rádi oblbují lidi. To musí být opravdu velké pokušení, aby nevyužili jejich důvěřivosti.

 

Existuje jedna věc, která mě trápí, ač se snažím zahnat ji, seč se dá, cynickým "co je mi po nich!" Je to lítost. Vím, že lítost škodí, misantropy, jako jsem Já, dokonce uráží, ale když jde o zvířata nebo o děti (hlavně ty v pasťáku), tak se lítosti prostě neubráním a snad ani nechci. Zvířata a děti totiž nemají tolik síly, aby dokázaly čelit těm nelítostným. Proto se netajím, jindy cynický, s tím, že mi je jich upřímně líto. Ubohé děti jsou týrány zákonem o povinné školní docházce a nemohou se nijak bránit! Na co je škola? Až na to, že je důležitým článkem v řetězu budoucí kariéry a že velice brzo odtrhne dítě od hraní k povinnostem a úkolům, není na nic dobrá. Aspoň tak soudím podle sebe. Číst jsem uměl dávno před vstupem do první třídy; vědomosti, které mám, jsem nenabyl ve škole, ale až samostatným studiem dlouho po ukončení veškeré školní docházky, kdy nechuť ke vzdělání, vyvolaná donucováním, odezněla a Já pocítil potřebu zaplnit prázdný mozek vědomostmi podle vlastního výběru a zaměření. Zatím chudáci děti, jež škola nebaví a chodí proto "za školu", jsou kvůli tomu týrány a zavírány za trest do pasťáků na tzv. "výchovný dohled", kde jsou drženy jako nějací zločinci za mřížemi! Jen nelítostná verbež může necítit tu podlost! - Ve volné přírodě se zvířata mezi sebou zabíjejí, ovšem: dravci a šelmy by jinak zahynuly, ale člověk nemusí zabíjet, aby přežil. A když je navíc známo, že živočišná potrava lidem škodí, jak bych mohl necítit lítost se zvířaty? Ubohá zvířata nemají sílu, nemají představivost a tolik výkonné mozky jako lidé. Proto trpí pod nadvládou nelítostných lidí, kteří si z nich udělali bezduché stroje na maso, otroky na práci, prostředky k zabití nudy a pokusné zkumavky na jedno použití. To mě naplňuje nevýslovným hnusem; nestydím se za své city, protože vím, že jsou správné a ušlechtilé.

 

Nic si nechci namlouvat ani podceňovat tohle dílko, ale je to to nejlepší, co kdy v literatuře vzniklo. Ve srovnání s Plivancem na rozloučenou se mi ostatní knihy jeví jako pouhá žurnalistika, jen slohové cvičení, jako Bible a jako nějaký ubohoučký bestseller.

 

3. leden - Třicet osob včetně více než deseti dětí se udusilo během nedělní bohoslužby v evangelickém kostele v San Luis Potosí, hlavním městě stejnojmenného středomexického státu, když z třicetikilogramové láhve určené ke svícení začal unikat plyn. Tragédii objevil až v pondělí náhodný kolemjdoucí, protože z osob v kostele se podařilo přežít jen dvěma nebo třem šťastlivcům, kteří odešli při prvních příznacích dýchacích potíží. - Podle slov jednoho z nich většina věřících v kostele zůstala na výzvu duchovní, která prý prohlásila:

"Vstupuje do nás Duch svatý, cítím jeho přítomnost, nebraňme se mu a odložme strach."

 - Stendhal to vyjádřil za mne, když napsal:

"To je vítězství jezuitské výchovy: naučit se zvyku nevšímat si ani věcí jasnějších než den."

A Já k tomu dodávám: Každý živý tvor cítí blízkost smrti a v hrůze před ní prchá a brání se jí, ale člověk smrt - či Ducha svatého, jak jí říkají věřící - vyhledává. Člověk se náboženstvím vylhal z plnosti života natolik, že už ani nepozná, co mu škodí a nakonec se naučil mít ze smrti rozkoš; falešnou ideologií se mu podařilo úplně zlikvidovat pud sebezáchovy, ze smrti udělal pouhý přechod do nicoty, neboli jak tomu říkají věřící - do království nebeského.

 

Moje matka je kurva! Ne, to není výčitka. To je pouhý fakt. Vždyť ona si jen vybrala hanebný, leč pohodlnější způsob života! A opravdu, jen z vlastního platu by si mnoho neužila. Ona je obětí státní diskriminace žen, svého strachu ze samoty a své neovladatelné touhy po dětech. To všechno dohání ženy do manželství. To všechno dělá z manželek kurvy!

 

4. leden - Lidstvo se sebou smýká od extrému do extrému, ode zdi ke zdi, tam, kde by bylo užitečné jít střední cestou; a zase, když je třeba být nekompromisní, tak si volí cestu váhavosti, nerozhodnosti, opatrnictví a opilého potácení. Taky přílišné filozofování vede k tomu, že se člověk zaplete do slov tak, až úplně pozbude schopnosti jednat. Proto se tolik filozofujících typů, omráčených lavinou slov, obrací od reality k bohu.

 

Salomé říká, že když jsem byl malý, byl jsem hodný a rozumný po ní a teď prý jsem zlý a bezcitný po tátovi. Jenže génius se nepodobá na nikoho.

 

Psychiatrie je moderní inkvizice.

 

Civilizace je výsledek (nebo příčina?) lidské degenerace. Je to egocentrická obluda, která dupe svou despotickou botou po všem nejlepším, po všem egoistickém, hédonistickém a epikurejském.

 

Otroctví vzniká, když někdo nemá sílu odejít z místa, kde to smrdí ohlávkou; když na sebe někdo nechá křičet, aniž by taky křičel; když manipulátor s někým hýbe a ten manipulovaný nemá odvahu rozdávat rány; když chce být někdo na každého hodný; když se uskutečňuje altruismus.

 

5. leden - Antonymum pravdy: - "Svatá pravda".

 

6. leden - Egoismus je opravdu velké zlo. Přináší zmar všem byrokratům, kněžím a dalším líným parazitům.

 

Když nejsem zrovna sám, mám vždycky tak trochu pocit ztráty času.

 

Na sobectví druhých si nejvíc stěžují ti nejbezohlednější egocentrici. Egoismus, a ne egocentrismus!

 

Nemám nikoho rád. Mít někoho rád, znamená sloužit mu.

 

Nejsem z těch, kteří se ustavičně tlučou do prsou a štkají:

"Moje vina! Moje vina!"

Vina je přepych minulosti a Já, pro samou starost o přítomnost, si tenhle přepych nemůžu časově dovolit. Nejsem ani mučedník budoucnosti, nehodlám položit život za šťastný zítřek budoucích pokolení. Jednak proto, že na ně kašlu a za druhé proto, poněvadž nejsem tak naivní, abych nevypozoroval, že lidstvo, když něčeho usilovně dosáhlo, přálo si ihned zase pravý opak dosaženého. Tak se lidé hrnou do válek, aby se jich zakrátko nabažili a přáli si zase pro změnu mír. Tak lidé hledají stále větší svobodu a až ji budou mít, budou chtít zase otroctví a porobu. A stejně tak lidstvo jednou pohrdne civilizací a vrátí se k divošství. Já jsem jeden z pionýrů divošství!

 

7. leden - Všechny knihy, které kdy byly napsány, mají svá slabá místa, jen tahle ne. Není tu ani jedno přebytečné slovo navíc, díky tomu, že jsem nepropadl tomu ošklivému zlozvyku přepočítávat řádky na peníze. Není tu jediné místo, jež by nudilo. Jo, jo, je to tak! Když si chce člověk přečíst nejdokonalejší literární dílo, musí si je sám napsat. Když chce člověk poznat nejmoudřejší filosofii, musí si ji sám vytvořit. A když chce někdo vídat jen samé dokonalé lidi, nezbývá než se obklopit samými zrcadly.

 

9. leden - Dočetl jsem knížku Yetti od Jaroslava Mareše, typického představitele druhu Homo Sapiens: obrýlený a ulízaný panák s kravatou. Velmi jsem se pobavil, když jsem se dočetl se škodolibou radostí, jak při vzácných setkáních toho obrovitého misantropa Yettiho s člověkem se neubrání při pohledu na lidi propuknutí posměšného řehotu, který Yettiho zřejmě přepadá, když vidí tu směšnou špatnou kopii sebe sama, tu živočišnou trosku. - Yetti používá určitě geniální odstrašující strategii, aby ho ta "zvídavá a po poznání toužící" lidská pakáž neodchytila a nezavřela do zoo nebo nepředala vědcům a vivisektorům ke zkoumání: Yetti, jinak plachý tvor, se vyhýbá lidem a nahání jim hrůzu tím, že přepadá a znásilňuje vesnické čůzy a lovcům senzací i těm opravdovým a dalším odvážlivcům láme ruce a vaz a dokonce své oběti prý i sežere a přitom se pořád řehtá, jakou z toho má švandu. Díky tomuhle a díky tomu, že obývá neobydlené a těžko přístupné oblasti, tenhle hrdinný misantrop nadále uniká pánovi tvorstva. A Já mu přeji, aby se mu to dařilo stále!

 

Kdybych si musel zvolit nějaké občanské jméno, bylo by to asi Soběslav Svoboda.

 

10. leden - Nenávidím lidi tolik, že už téměř ani nevycházím z bytu, abych se na ně nemusel koukat. Nechodím už ani na zahrádku do chatky, protože tam chodí krotitelé, ale zamykám se ve svém pokoji. Už aby bylo zase léto, abych mohl zase bloumat po lesích, šplhat po stromech jako Tarzan, polehávat na prosluněných loukách, živit se tím, co kde roste a koupat se, bez toho, že by mi bylo chladno i v nejtlustším kabátě.

 

Asi ze všeho nejmíň bych se chtěl jmenovat Bohumil Pokorný. Ale skutečným vrcholem nelidskosti je nemít žádné jméno.

 

11. leden - Rodina je opravdu ostrov jistoty. Člověk má vždy jistotu, že v rodině najde někoho, koho by zpéroval.

 

12. leden - "Nařizuji ti, abys skočil z okna!"

                 "Tůhle! Co mi máš co nařizovat!"

                 "No dobře, tak to pro mne udělej z lásky, to je fuk!"

 

13. leden - Čtvrt století jsem nežil! Nikdy jsem to nebyl Já, vždycky jsem byl někým jiným, nebyl jsem svůj. Téměř čtvrt století, vyjma počáteční novorozenecké období, kdy jedině jsem se zabýval sám sebou a nekompromisně vyžadoval ukojení mých potřeb. Muselo se mi rozvinout myšlení, aby mě mohli oblbnout na dlouhá léta láskou a nesobectvím. Oblbnutí závisí na intelektu! Teď tu ale stojím zcela nový. Slupka výchovy a civilizace, kterou jsem ze sebe seškrábal, tu teď leží u mých nohou pokroucená a žerou ji červi. Ale tím víc jsem rozcitlivělý. Pronásledoval jsem Poznání s pomocí Odvahy a Poctivosti. Poznal jsem pravou povahu lidí, přírody a vesmíru. Nyní se mi hnusí téměř všechno, co jsem měl dřív z nevědomosti rád. Poznal jsem, že v přírodě není větší verbeže nad lidi, jež mě učili milovat - to bych žil radši se šelmami v džungli! Dostavila se ohromná prázdnota, ale hned jsem ji zasypal bohatstvím z mých vlastních zdrojů. Psychologicky jsem se oddělil od lidské verbeže, fyzicky, pokud je to vůbec možné, to musí jít ještě snadněji. Oslovili mě mým občanským jménem a to mi znělo tak cize, že mi okamžik trvalo, než jsem pochopil, že jde o mě. Zošklivilo se mi vše lidské, hlavně civilizace, protože jsem poznal destruktivní charakter kolektivismu. Nenávidím všechny ty lidské nesmysly, všechny ty člověčiny; nenávidím náboženství a další druhy duchovní útěchy, protože brání v nalezení řešení. Nesnáším kulturu, která se prodává a žebrá o podporu; která má bavit (umění, které autor vytváří nikoli pro sebe, nýbrž pro zážitek, pobavení a nadchnutí lidí, to není žádné umění); kulturu, která se dělá z pouhého exhibicionistického záměru. Dokonce i tahle knížka je jen sprostý exhibicionismus. - Opovrhuji lidskými city. Je to jen buď snůška pitomostí, nebo kamufláž k oklamání obětí. - Jak jsem dříve rád četl! Četl jsem skoro všechno bez výběru. Dnes jsem zredukoval zájem o literaturu na nějakých sedm osm spisovatelů včetně mne. Ti mi ještě nelezou na nervy. - Muziku už poslouchám jen doma a nejradši takovou, při níž není moc rozumět textům. Programově se vyhýbám jak live nahrávkám, tak koncertům, kvůli atmosféře masové extáze a exhibicionismu, která tam panuje. - Jak jsem měl rád filmové umění! Teď už nechodím do kina a televizi vypínám, jakmile zaslechnu slova "láska", "peníze", "rodina", "náboženství", "vánoce", "politika"... Vůbec už nestojím o filmy pro pamětníky. Odráží se v nich příliš myšlení a doba předtotalitních generací. Víc a víc sleduji v televizi dokumentární snímky o životě zvířat (ne lidí) v divočině, dost možná taky proto, že končívají zdrcující kritikou lidské pustošivé povahy (odjakživa mi pravda působila potěšení). - Zdá se, že intelekt víc škodí než prospívá. Inteligentní život nevytváří nic, aby se to neobrátilo proti životu. Vyznávám primitivismus. Jedině ten je v naprosté shodě s atributy života, jako jsou: sobectví, radost, bezstarostnost a spokojenost. Intelekt produkuje rozum, zdravý rozum, altruismus a mystiku, jež jsou se zdárným životem neslučitelné. Jako by nešlo využít na Zemi nejvyvinutější inteligence lidí k řešení otázek, které jsou nutné a potřebné pro usnadnění živobytí. Můj primitivismus by nezavedl člověka na úroveň hmyzu, narážejícího hlavou a křídly do oken v zoufalé snaze vyletět z uzavřeného prostoru. Můj primitivismus by nezavedl člověka na úroveň ptáka, který vletěl komínem do místnosti a teď neví, kudy ven. Právě vzdor vysoké inteligenci se člověk stále podobá tomu hmyzu a tomu ptáku. Taky se zoufale snaží překonat něco neprorazitelného, taky se trápí a neví kudy ven z něčeho. Jenže u člověka není na vině slabá inteligence, ale silná inteligence, která se utápí v hromadě zbytečného harampádí a pro samé zbytečnosti vymýšlí a vylhává škůdce plného života - člověčiny. Ty lidem nedovolují, aby poznali, že štěstí je v sobectví; nedovolují poznat, jak nejsnáze získat potravu; jaké podnebí si vybrat k co nejpříjemnějšímu životu a co dělat pro to, aby byl jejich život co nejpohodlnější a nejzdravější. - Nebýt mé nenávisti vůči lidem, nebyl bych se dostal z jejich zničujícího vleku. Rodinu jsem zavrhl naštěstí poměrně brzo, v tom mi byli krotitelé vzorným příkladem, byť proti jejich vůli. Pokud se pamatuji, vždycky jsem jim radil při různých vhodných příležitostech (manželské hádky apod.) rozvod. Na život v páru jsem si nedělal žádné určitější naděje. Až zcela nečekaně jsem to s jistou R.P. podstoupil a musím se přiznat, že jsem byl tehdy opravdu spokojený v tomhle vztahu, který nebyl založený výhradně na tělesné lásce, až téměř do jeho neodvratného konce (vše končí), jenž se možná prodloužil o něco víc, než bylo dobré. Jenže to jsem ještě nebyl sobec. - Přátelé mě zklamali (dokonce i okradli o 10 000,-, jako Romy Grey), nebo jsem zklamal Já je, když jsem poprvé začal tušit, že jedině když jsem sám, můžu dělat co chci. Sám se rozhodnu, sám udělám, není nic, co by mě brzdilo. A tak jsem teď sám - volný, a vidím, že jsem tohle vlastně chtěl od začátku, jenomže v rozletu mi bránila těžká koule, přikutá k mé noze výchovou, vštěpující mi altruismus, sebeobětování sebe z lásky k lidem. Kolik jenom času mi trvalo, než jsem se rozhoupal dát obyčejnou výpověď v práci! Ale dnes už nemám tak daleko k provedení nějakého cíle. Nenávist mě dostala od lidské verbeže a nebýt jejich invazních činností, byli by mi úplně lhostejní, asi jako mi jsou lhostejní mimozemšťané. - Lidé by měli žít jako tygři: - jeden na 100 km2. V blízkosti lidí upadám do koprolálie. Koruna tvorstva má na mne divný vliv. I jediná kapička sliny z plivance na rozloučenou by byla na tu verbež věčná škoda!

 

14. leden - Lidé jsou tak zkažení, že by stačilo dělat přesně pravý opak toho, co je výhradně lidské, aby se někdo stal tím nejdokonalejším tvorem na světě. Už to naduté slovo "člověk" - ani zvíře ani rostlina ani anorganická hmota - vyjadřuje cosi zvráceného, cosi, co se dalo špatnou cestou.

 

Nenávidím techniku. Technické vynálezy jen ztrpčují a ničí život; zotročují a nejsou k užitku.

 

Dívám se na lidi jako na pokažené stroje, které se řítí všude kolem a rozsévají zkázu, dokud jim nedojde baterie.

 

Včera se krotitelé, podle toho, co jsem zaslechl, nějak pohádali. O to nejde. Co se škádlívá, to se rádo mívá, jak říká jedno typicky lidské pořekadlo. Jde o to, že dnes se na mne dobývala Salomé:

"Pavlíí, já ti chci něco říct."

Slovy nejde vyjádřit, jak se mi to jméno "Pavel" hnusí, odmítám na ně slyšet. Nereaguji na její prosby, nezajímají mě její, a jich obou, malichernosti. Samozřejmě, že bych se i mohl uvolit a vyslechnout ji, ale k čemu by to bylo? Možná, že by jí to v něčem ulevilo, jenže zase by to otravovalo mne, takže to je jedno. Ostatně, co žene ty slaboduché lidi k tomu, že mají potřebu někomu se svěřovat a zpovídat se? Není v tom snaha o převedení odpovědnosti za svůj vlastní život na někoho jiného? Prostě hodit problémy na krk někomu jinému, pověsit se na někoho tak, jako lidé činí zodpovědnými za svůj každodenní život politiky, za svoje zdraví lékaře, za svoje štěstí bližní a za svůj osud Boha. Nejsem žádný zpovědník. Mně samému by nikdy ani nenapadlo, abych byl tak bláhový a zaslepený a chtěl po někom vyřešení mých problémů, když každý problém můžu účinně řešit pouze Já sám, protože sám sobě nejlíp rozumím. Nikdy bych se nezpovídal taky z toho důvodu, že bych tím otevřel svoje nitro, čehož by mohli zákeřně využít moji nepřátelé.

 

Spasení skrze víru - tomu tedy říkám opravdové Pyrrhovo vítězství!

 

15. leden - Člověk je nejhorší netvor, jakého znám. Je to nejkrutější a nejsadističtější živočich, jakého kdy Země nosila. Stačí se podívat, s jakou vášní holduje lovům, honům a rybaření. S jakým zaujetím rád pozoruje krvavé scény, ať už ve filmech, nebo ve skutečnosti. Jaké oblibě se u něho těší karate a box a další druhy zápasů, korida, rodeo a kohoutí zápasy. Člověk nevynechá jedinou příležitost, aby se pokochal pohledem na krev. Dokonce i při podívané zcela nevinné, jako jsou dostihy a motoristické sporty, bývá vyvrcholením zážitku pád koně či havárie. Cirkusoví akrobati těží ze zájmu diváků, dychtících vidět jejich smrtelnou chybu. Je to to balancování mezi životem a smrtí, co činí tuhle zábavu vzrušující a tolik přitažlivou pro krvelačné publikum. A co požírání masa? Není v tom taky cosi rituálního, co vzbuzuje ukrutný pocit převahy a podrobení? Nemluvě o samotné práci řezníka. Na takovou práci musí být člověk nelítostným sadistou, aby ji mohl vykonávat. Taky nošení kožešin, tolik oblíbené ženami, se plně shoduje s nechvalně známým charakterem historické postavy Salomé. A když bylo zrušeno inkviziční mučení kacířů ve jménu Boha, museli si lidé vymyslet jako náhradu vivisekci ve jménu vědy. Člověku se nikdo jiný nevyrovná ve zbytečném násilí a zabíjení. Taky války ukájejí sadistické choutky. Ale nejen to bývá příčinou válek. Války jsou taky formou boje přemnoženého lidstva, které mezi sebou musí válčit o životní prostor a o zdroje obživy. Bylo to právě přemnožení, jež donutilo člověka hledat životní prostor a obživu v surových klimatických podmínkách, místo toho, aby se rozumným redukováním populace udržovali lidé v zemských oblastech, jež jsou pro člověka učiněným rájem, pokud jde o podnebí a o hojnost snadno získatelné potravy. Jenže člověk, ačkoli se pyšní svým rozumem, je stále nerozumný a navíc (nebo tím pádem) sadistický. Je strašné pomyslet na to, že to všechno tvoří to, co je chloubou celého lidstva - civilizaci. Co by si konečně mohl pomyslet o lidech někdo, kdo by nemohl jinak, než se otřást hrůzou při pohledu na krucifix? Jedině nezaujatý pozorovatel by strnul úžasem, že taková hrůza slouží za fetišistickou rekvizitu lidem, kteří hlásají mír, lásku a dobro. Ale přece nikdo otevřeně nehlásá válku, nenávist a zlo. To svědčí o lidském pokrytectví a o jejich ztrátě smyslu pro realitu. Podívejme se pravdě do tváře: člověk je sadistický ksindl, nad nějž není!

 

16. leden - "Skoč kvůli mně z okna!"

                 "Ne."

                 "A proč ne?"

               "Proč ne? Co je to za idiotskou otázku! Asi z přesně opačného důvodu, proč bych odpověděl ano, ne?"

 

Anarchie, svoboda, láska? Co to je? Bůh? Neznám toho pána. Co po mně chcete? Jsem natolik chytrý, abych byl hloupý. Dejte mi pokoj s abstrakcemi. Jsou to vesměs pojmy, které jsou cizí mému Já. A jak by mi nebyly cizí, když jen spoutávají?

 

Při slovu člověk se mi spíš vybaví nějaká katastrofa nebo neštěstí, než Já. Uznávám, že mám společné znaky s tím zvráceným živočišným druhem, opominu-li jejich civilizační choroby, jenže člověk je taky pojem psychologický a tady by ve mně nikdo nenašel žádný společný znak s tou hnusnou chátrou.

 

17. leden - Když se člověk dotkne koloucha v srnčím pelíšku, srnčí máma zacítí pach člověka a mládě opustí, což má za následek uhynutí ještě nesamostatného kolouška. No, ani se nedivím - na co člověk jednou sáhne, to je na věky zkaženo a poznamenáno!

 

25. leden - Všechno špatně! Zpátky na stromy! Zpátky do jeskyň! Jinak musí člověk vyhynout! Otázkou zůstává, zda s sebou do hrobu vezme i vše živé na planetě Zemi, na té Planetě opic naruby. Člověk je přírodní kuriozita, nad niž není! Člověk civilizace, toho omylu, založeného na mylném přesvědčení o tvoru společenském, tedy člověk té civilizace, kterou zplodil svým zlořečeným rozumem, jenž je jeho věčným prokletím, protože se ho nenaučil využívat tak, aby se nestal člověk jeho otrokem, a rozum bičem, týrající člověka, ten člověk trpí zvláštnostmi, které hned tak nemožno u jiných živočichů pozorovat: jeho obezita, tělesná ochablost, degenerování orgánů, duševní a sexuální potíže a další obtíže ztěžují život celému lidstvu, s výjimkou několika misantropů, že je to až k smíchu. Pro divošství, pro samotářství a pro misantropii hovoří skutečnost, že předpokládanému společenskému živočichu se nepodařilo nikdy ani dosud vytvořit ideální bezproblémový stát bez vůdců, bez klamu, nebo bez násilí; takový, jaký můžeme vidět u mravenců nebo u včel. Pro primitivismus hovoří ta skutečnost, že jakmile převládá rozum, jde život k šípku. Odnepaměti společného lidského sídlení se lidem vedlo špatně: to jsou morové nákazy, ztráta individuální vůle atd. Řeklo by se skoro, že člověku, který dělá vše specificky lidské přesně naopak, se musí výborně dařit. Ale to je misantrop! Řeklo by se skoro, že člověku, který používá rozum jen tam, kde je ho třeba (až ho ostatní lidé nazývají primitivem), se musí taky výborně dařit. Ale to je taky ryzí misantrop! A opravdu - misantrop se mi jeví nejzdařilejším tvorem na světě! Ale neříkám nic nového. Až tak výjimečný nejsem. Mám náskok zvěstovatelů nových věků, ale sémě už je zaseto. Můj jemný sluch už slyší rašit pupeny, jež se hrnou vzhůru za světlem, v šanci využitkovat pro sebe ten podivný, neviditelný a všezaplňující zákon rovnováhy a pohybu či času. Jen jestli už není pozdě...

 

Znovuobjevil jsem hudební kapelu, která jediná splňuje moje očekávání a představy. The Residents - naprosto anonymní seskupení muzikantů, kteří, když už vystupují na veřejnosti, tak maskovaní nebo dokonce nevidění za plentou.


The Residents

Dnes večer je tady švagr s rodinou a dětmi na návštěvě. Moje sestra právě mlátí malého Tomáše za to, že byl příliš hlučný při hraní. Ale to není ten pravý důvod. Pravý důvod je despotismus a sadismus, který se může takhle beztrestně vybíjet. Jen aby se jí to jednou nevrátilo! Třeba právě rukou dnešní oběti. Salomé říká, že jsem byl moc málo bit, ale Já myslím, že kdybych jí (i jemu) měl vrátit najednou všechny rány, tak by ani jeden z nich nezůstal naživu!

 

26. leden - Když už musí slabomyslní lidé hledat nějaký smysl života, měli by ho nacházet v eudaimonismu. Vždyť co může být lepší, než osobní štěstí a blaženost? Já si myslím, že smysl života je nesmysl, pokud si musíme vytýčit směr a teď o něj za každou cenu usilovat. To už by nebyl eudaimonismus, ale křečovité vědomí povinnosti, které by bránilo dosažení toho makro bios - Velkého Života, jenž tolik uniká rafinovanému lidstvu civilizace. Nemám rád jak rafinované povahy, tak i rafinované potraviny.

 

Dnes už jen málokteré lidské výtvory se můžou pochlubit mým uznáním. Z filmů to platí o Planetě opic, americkém snímku, tak poučném, že verbež jej musela mít za blbost. Nejlepší věta z něho:

"Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím!"

Dál mám rád Buñuela, i když už jsem dlouho od něho nic neviděl. - Líbí se mi Juráčkův Případ pro začínajícího kata, inspirovaný Gulliverem, Abuladzeho ne Pokání, nýbrž Strom přání, Hanákův "322" s otřesnými záběry z jatek a pak ještě čínský film Oblouk světla (režie: Čang Tün Čao). Byl to skoro navlas můj příběh, tam ovšem příběh jednoho misantropa v sukních. O misantropech bylo už hodně natočeno. Tohle bylo výjimečné tím, že film nekončil tragicky, pokud nepovažujeme to, že nás má někdo za blázna, za tragiku. - Vůbec nemám rád filmy, jako ten řecký Krajina v mlze, které si osobují nárok na umělecký film jenom tím, že do banálního děje se zamotají nevysvětlitelné záběry nebo pochodující vojáci, cvoci a umírající kůň. Příliš laciné pro mne.

 

27. leden - Ani trochu nepřeháním, když říkám každému knězi inkvizitor a každému politikovi gestapák. Všechno, co má nějaké naděje na zmasovění, vede potom zákonitě k totalitě. To je případ toho, kam až to dopracovala morálka a kam postavila pornografii, i když ta jediná je u mne na prvním místě v umělecké činnosti.


Jsem nezkrotný živel a moje anarchie mi jako požáru dodává průvan, aby plameny jasněji plály. Marné jsou snahy udělat ze mne malý užitečný ohýnek, zavřený v kamnech. Jsem kdo jsem a spíš byste mě uhasili úplně, než tohle. Můžou zavřít okna a nevpustit vítr, nebo zničit samotný vítr, ale vtom zas Já vyjdu ze sebe a sám si zafoukám!



Řadím se mezi své bratry-živly Oheň, Vodu, Vzduch, Zemi a některé živočichy, kromě člověka - to není živel, to je živelná pohroma! - s jeho civilizací depilátorů, hair removerů, holicích strojků a odchlupovačů, které mají vyznačit dělící čáru mezi člověkem a zvířetem.

 

Pokusem jsem se opět přesvědčil, jak je snadné zblbnout věřícího a zviklat ho i v těch nejzřejmějších faktech. - Salomé hledala nějaký svůj náramek. Řekl jsem jí, že ho má na ruce, i když tam nebyl. Dobrou minutu civěla na svoje obě ruce a dokonce si po nich pro jistotu ještě jezdila prsty, než asi pochopila, že jsem si z ní vystřelil!

 

Jóga je dobrá věc, pokud ji někdo neprovozuje 24 hodin denně. To se pak člověk stává jakýmsi náměsíčníkem, tupým stromem, čnícím na jednom místě. - Pro živočichy, jako je člověk, je dobré to, co je živočichům vlastní a přirozené: velké vzněty a vášně. - Chci meditovat a dlít v klidu a jen pozorovat okolí nebo se soustředit na svoje Já a na svoje tělesné funkce, ale chci taky vybuchnout, soptit a zmítat se v animální nenávisti!

 

29. leden - Jsem příliš moudrý, příliš odpovědný sám k sobě, příliš sobecký, příliš samolibý, příliš šťastný a nakonec i sám příliš božský, abych mohl věřit v ještě nějakého jiného boha.

 

Nenávidím města, protože to jsou místa s největší koncentrací lidí. Město je hned po pouštích, polárních pustinách, kráterech vulkánů a štítech nebetyčných velehor to nejnevitálnější místo na světě, semeniště epidemií a zločinu. Město je zkrátka pravé místo pro člověka. Proto mě tak rozčiluje, když lidé ničí prostředí, které je zase vhodné pro mne - přírodu. - Lidstvo se blíží ke katastrofě. Lidé nejsou o nic víc nadáni představivostí než zvířata, nad něž se tak zpupně vyvyšují, a tak musejí dosáhnout okraje propasti, aby pochopili. - Lidé se stejně odvrátí od přetechnizované civilizace k primitivním a neškodlivým technologiím. Nic jiného jim totiž nezbude a čím dřív začnou, tím ten obrat bude míň bolestivý a náhlý. A jestliže dnes existují lidé-ochránci životního prostředí, pak jejich snahy vycházejí naprázdno. - Dejme tomu, že se jim podaří zachránit některý nedotčený kout přírody. To je možné, jenže pak to provedou prostředky, které zničí životní prostředí jinde. A i kdyby nakrásně tohle nebylo pravda a dařilo se opravdu uchovávat panenská zákoutí lesů a vod bez následného ničení jiných takových míst, pak si to odnese člověk. A člověk je taky součást přírody a taky chce plně žít. - Čím dál víc lidí - a ti si žádají čím dál víc životního prostoru na úkor okolní přírody. Není jiné východisko pro civilizované a přemnožené lidstvo než návrat k těm jen nejprimitivnějším technologiím (resp. k čistým technologiím) a než výrazné snížení porodnosti. Že to není jednoduché, ukazuje neschopnost průmyslově vyspělých zemí přestat znečišťovat životní prostředí a neúspěšné pokusy nejlidnatějších států Číny a Indie zastavit populační explozi ve svých zemích. Proto se zdá být katastrofa neodvratnou. Pokud se lidstvo samo systematicky nezačne obracet k primitivismu a k misantropii, bude k tomu, po překročení kritického bodu, bolestně a strastiplně donuceno a příroda se bude moci konečně začít vylízávat z ran, způsobených člověkem a vrátí se ke své původní rovnováze. - Jenže jak na to? Přerod člověka nezajistí žádný zákon. Politik, který by přišel s primitivismem a s misantropií, by byl okamžitě sesazen. Pouze obnovený pud sebezáchovy ve spojení se zdravým rozumem může lidstvo zachránit před koncem starého světa. Ale tyhle vlastnosti právě bytostně nepatří k člověku! Proto se zdá být katastrofa neodvratnou.

 

Pedant se zase projevil jako úplný debil. V televizi, v eko-pořadu, ukazovali, jak na velrybářské lodi porcují velrybu a protože nedoslýchá, uniklo mu, že to kritizují, poněvadž je tenhle mořský obr na vymření. Takže mu nepřipadlo blbé labužnicky poznamenat, jak je velryba zdravá (jako jídlo). Salomé nezůstala pozadu a přispěchala s novinkou, že se ozónová díra zase zvětšila. Ale že má na tom podíl, od té doby, co si koupili mrazák, to je jí jedno! Jak by nebylo. Copak chce žít? Nenávidím tu hnusnou verbež až do morku kostí! Kdybych je mohl všechny zabít, už dávno bych to udělal! Připadám si, jako bych cestoval letadlem se samými roboty, načasovanými na samozničení. Stačí jediný výbuch a letadlo se zřítí. Nejhorší, a vlastně jediná chyba na tom, je to, že se s nimi můžu zřítit i Já. - Jak může teď někdo dělat děti! Vždyť je nad slunce jasné, že příští generace tady nečeká nic dobrého! - Nedokážu se podívat krotitelům do ksichtu, aniž by se mi neudělalo zle. Vůbec nejodpornější ksichty dělají, když čumějí na televizi. Kdyby se tak viděli! - Vře ve mně vzpoura proti smrti.

 

30. leden - Můj názor na punky a skiny je jednoznačný: Oba tábory patří mezi verbež. - Punkové provokací protestují proti společnosti, v níž žijí. Podobají se tak řadovým občanům, nadávajícím na poměry a podléhají iluzi o dokonalé společnosti. Snaží se nezměnitelnou společnost marně zreformovat a tak udržet její existenci, na níž závisejí, místo aby vyřešili příznačný konflikt Společnost v. Ego odchodem z okraje společnosti mimo ni. - Skini jsou jen obyčejní rváči, kteří se schovávají za jakousi pitomou ideologii.

 

Musím se hodně přemáhat, abych samou nenávistí nezačal vraždit. Až překročím práh snesitelnosti, odejdu pryč daleko od lidí, abych nemusel dál poslouchat jejich hlasy, které jsou mi tolik nepříjemné; a řekl bych, že to nebude dlouho trvat. - Protiví se mi všechno lidské. Od dláždění měst, z něhož se dělají ploché nohy a od nichž se namáhá zase páteř, až po takovou zdánlivou maličkost, jako je výroba odporně kyselého patoku, zvaného víno, z jinak lahodně sladkých hroznů. - Právě to mě na tom sere, že lidé si libují v tom, kdeco zkurvit. Kdybych chtěl žít mezi tou verbeží, musel bych si nechat udělat lobotomii, abych se jim vyrovnal a mohl se s nimi cítit dobře. -


Nejsem normální. Já to vím a jsem na to pyšný. Řeklo by se snadno:

"Běž se léčit."

Ale to by znamenalo - onemocnět.

 

31. leden - Svoboda v mém pojetí je křehká rostlinka, která nesnáší tlačenici měst, vesnic a jiných lidských sídlišť. Jedině bez střechy a bez zákona je možné být svobodný. Maximálně se střechou stanu. Ten se dá sbalit a odnést na libovolné místo. Se lpěním na rodné hroudě se jeden stává snadným terčem všelijakých vyděračů, daňovými úředníky státu počínaje a sousedy konče.

 

1. únor - Jsem kulturní barbar. Počátkem civilizace započaly dějiny kazisvětství.

 

2. únor - Panna Marie je jediná ženská, kterou bych chtěl zprznit. Jestliže ji lidé velebí jako neposkvrněnou, tak to musela být pěkná kurva! - Polonahý Kristus, jak jej lze vídat zobrazovaného na kříži, je zase sex-symbol pro ženské. - Pro uctívače smrti, jimiž jsou lidé, je krucifix dokonalým předmětem. Je to tresť jejich sadomasochismu. Sadismus, ukájený pohledem na utrpení a smrt; masochismus, ukájený uctíváním vychrtlého spasitele, který svým příkladem ukázal vhodný cíl pro jeho přívržence. Jejich spasení a království nebeské leží ve smrti, přívětivost Boha se projevuje utrpením. - Kristus neuspěl a svůj život prohrál; příliš lacino se vzdal smrti a tím se stal pravým rytířem lidskosti. Mne nezajímají němé mrtvoly. Nemám v sobě dost lidskosti, jsem dravá nelidská stvůra, kráčející přes bezvládná těla třicetiletých starců. Nevnímám jejich ohlušující pokřikování. Nevnímám jejich výčitky:

"Ty nelidská stvůro, takhle jít za svým přes mrtvoly!"

Nevnímám jejich prosby a lákání k tomu, abych je následoval. Příliš jsem zaujat vzdorem proti smrti. Chřestění našich zkřížených zbrojí se ozývá daleko a potvrzuje moji vzpouru, můj zločin proti lidskosti. Mám rád svěžest mládí, kolující v mých žilách. Dokud se neznavím tím bojem, můžu se těšit z mladosti, jež mi vstupuje do těla zpěněnou krví, jakožto odměna za mou vytrvalost a pevnost ducha, neotráveného výpary tlejících mršin. - Jejich láska má povahu ohaře. Kutil (alias Pedant) už dávno přestal Salomé bavit, a tak moje fotky zabírají převážnou část jejího domácího oltáře šílenství v podivném strašidelném společenství mrtvol jejích rodičů a jejího rovněž zemřelého bratra. - Přijímám radši zlo života než dobrotivost věčného spočinutí. Uchovávám a pěstuji si své špatné stránky povahy (sobectví, nenávist a nespolečenskost) jako vzácný poklad. Vybírám plnými hrstmi z té nepřeberné pokladnice skvostů, abych uchlácholil nedočkavou smrt. Házím jednu perlu za druhou do jejího nenasytného chřtánu a odměnou mi je rozpuk jara v lidské nekonečné zimě, oáza zeleně ve všeobklopující vyprahlé poušti lidstva.

 

Tak jsem se dozvěděl, že ten nedomrd Mareš, který napsal knížku o Yettim, by popřípadě nebyl proti, kdyby se podařilo dostat Yettiho živého nebo mrtvého, a to i v tom případě, že by ho museli zabít. To je hajzl! Drž se, Yetti!

 

3. únor - Člověk je rozumově vyspělý asi jako dítě. Dokonce i u takových lidských jedinců, kde každý předpokládá rozum, jej někdy nenajdeme. Řeč je o vědcích. Tak například: objev, jak využít uvolněnou energii atomového jádra, byl s pravou dětskou naivitou nezodpovědně předán verbeži. To je přece naprosto neslučitelné s vyspělým rozumem! Jaké to mělo a má následky, všichni víme. Jaké následky to bude mít, to tušíme. - U všech objevů a vynálezů je to téměř totéž. Jak se dostanou verbeži do jejich humpoláckých pracek, je to katastrofa. - Patří jistě k verbeži ten, kdo říká, že atomová energie je neškodná. Jen vyspělý rozum chápe, že radioaktivní odpad se nebezpečně hromadí a že jednou může přijít doba, kdy se ta Pandořina skříňka otevře. - Vývojová řada opice - člověk - misantrop snese srovnání s řadou embryo - dítě - dospělý jedinec. - Člověk, který dostane do rukou technické vynálezy, je jako dítě, jemuž dáváme na hraní sirky. - Stejně tak je člověk kolektivu stále dítětem, držícím se máminy sukně, zatímco misantrop je dospělý jedinec, který je samostatný a v životě dokáže stát na vlastních nohách. - A jako vědci, střežící své objevy před zneužitím verbeží, tak i Já si chráním svá tajemství a neodkrývám nikdy před žádným člověkem moje nitro. Na to mám dost rozumu. Jen tahle knížka to činí, ale tady mě chrání anonymita pseudonymu.

 

6. únor - Nenávist osvobozuje, láska zotročuje. Kdo nedovede být sám, ten je vždy připraven ochotně snášet třeba i každodenní bití, ponižování a vorání s sebou, jen aby si ho někdo všímal. - Druhý typ někoho, kdo nedovede být sám, je ten, kdo zase potřebuje někoho bít, ponižovat a vorat s někým. - Obyčejný rozhovor, debata nebo jiné komunikování není nic jiného, než hádka, v lepším případě monology. - Plivu na lidstvo. Nadchází čas rozhodnutí. Ten čas je obsažen v minulosti, v přítomnosti a v budoucnosti. To rozhodnutí už bylo učiněno. V okamžiku, kdy mi nenávist k lidem otevřela oči, vidím pohostinnou náruč volné přírody, volající po návratu ztraceného syna. - Divočina je spravedlivější než lidská civilizace. Zákon džungle mi úží dech, ale takový je zákon rovnováhy, síly, mládí a krásy. Lidé jsou daleko horší. - Nejradši bych se rozběhl hned. Mé zraky se stáčejí za sluncem, na jih, do teplých krajin vína, datlí, fíků, pomerančů, mandarinek, oliv a vždy zelených macchií. Do země Olympu, mírných zim; do řeckých horských lesů s výhledem na moře a s otevřenou volnou cestou do Indie nebo do Afriky. - Chtěl bych se upamatovat a opět se naučit, co civilizovaní lidé zapomněli: naučit se nacházet obživu v šiškách, bukvicích, žaludech a v dalších lesních plodech; naučit se dobývat jedlé kořínky, jíst kůru stromů a jehličí, pokud jde o zimní období - v létě není o výživu nouze. - Chtěl bych získat, či spíše potvrdit znalost, jak se správně chovat za deště a v noci a v zimě. - Chtěl bych se umět vůbec pohybovat v divočině tak, abych přežil a hlavně, abych se dovedl úspěšně vyhýbat lidem. Lidé jsou ze všech tvorů nejnebezpečnější. Sním romantický sen o tom, jak ostatní zvířata, až si zvyknou na nového obyvatele lesa, který je nepronásleduje, nebudou přede mnou prchat a pro mne to už taky nebude nic neobvyklého. Pro mne je však lepší, když zvířata přede mnou prchají jako před smrtí, než aby na mne útočila jako na kořist. Chtěl bych se volný potulovat a víc už nepoznat lidskou špínu. Nemám jinou možnost. Čím dál víc lidských věcí se mi protiví. Začínají se mi protivit už i knihy: dívám se na ně jako na něco, co kazí oči. Protiví se mi i vysedávání v uzavřených místnostech. Je to nutnost, co mě volá ven a pryč. Je to vnitřní hlas, který uvnitř řve a nedá si pokoje, dokud mi nepomůže se vysvobodit a nevrátit se už mezi lidi. Znám lidi moc dobře. Proto by i fingovaná sebevražda nebo nehoda byla dobrá na zmatení stopy. Návrat do přírody se vším všudy! Že je to nemožné? Říkám vám, že mě neznáte! Půjdu třebas až na hranici mezi životem a smrtí, abych zjistil, jestli je to možné, nebo ne! A když ne, tak to budu aspoň vědět z vlastní zkušenosti a nebudu moci říci, že jsem se o to nepokusil. Ale i potom se budu snažit z vydobyté pozice vytřískat co nejvíc pro můj pud svobody a v ničem neslevit. Je v tom velmi málo vědomého snažení. Je to skoro pudová záležitost, když nepomyslím na stříhání vlasů a na holení vousů. O co je příjemnější chodit bos než v botách? Každý bez přemýšlení potvrdí, že je lepší spát pod širákem. Nikdo nepochybuje o blahodárných účincích pobytu v přírodě. Kdo by neměl rád tropické ovoce? To není výplod šíleného mozku, to je otázka instinktu, který mě pudí pryč z betonových bludišť, pryč z drsného severu zpátky, odkud jsme se zatoulali. A tak hledám, protože nic jiného mě netěší. A Já se musím těšit ze života, abych mohl žít. Nikdy jsem se nijak zvlášť rád nemyl. Vlastně se jenom sprchuji po cvičení, abych byl trochu otužilý. Nevím už skoro, co je teplá voda. A teď se dovídám, že prý mytím (koupáním a sprchováním) se odstraňuje ochranná vrstva pokožky! Co když je smrad z nemytého těla jen jakýsi odlišovací pach zvířete? Ovšem uznávám opodstatnění vodní hygieny v kolektivu. Jakou má však váhu, když si uvědomíte, čím je pro mne kolektiv? A další: Sterilita nedovoluje organismu vytvářet obranné látky atd. Mezi lidmi není přirozenost, není tam svoboda a všechno pudové je potlačováno. Proto mi moje svoboda umožňuje oddat se instinktu a ten mi zase našeptává, že svoboda je v samotářském životu v divočině. V duchu se směji všelijakým těm vědátorským teoriím o tom, co a kolik by měl člověk jíst. Dovedu si lehce představit, že je někdo tak ochromen, co do instinktivního poznávání a co do vůle samostatně jednat, že potřebuje nějaký životní itinerář. Jenže recepty na život, jako: denně vypít 1,5l tekutiny, jíst třikrát denně apod., to jsou podle mě bláboly. Pít se má jen, když je žízeň a jíst, jen když je hlad. To je jednoduchý návod zdravého instinktu, a ne nějaký takový vyseděný výplod mozku. Stejné je to s tím, co jíst. Zase si tělo samo pomocí instinktu vynutí dodávku tolika a takových živin, které skutečně potřebuje a nemusí se obracet na stránky vědeckých publikací o radu. V praxi se to projeví tak, že dostanu na něco chuť. Mám vrozenou nedůvěru k těm potravinářským prefabrikátům, o nichž ani jeden neví, co za chemikálie do nich dali. Taky asi nedostanu chuť na maso, právě jako nedostanu chuť zabít zvíře, které mi nijak neubližuje. Zaznamenávám u sebe nebývalý vzrůst vitality od té doby, co naslouchám citu. Který tramp se rád vrací z víkendového pobytu v přírodě zpátky do města? A to jenom kvůli penězům, bez nichž by se neuživil!

 

8. únor - Už jednou jsem se zmínil o "haciendě", lesním doupěti dětství. Už je po ní. Podle stop ji mají na svědomí dřevaři. V těchhle hustě osídlených oblastech se dá těžko najít nepřístupné místo pro lesní úkryt stabilního typu. Všude pařezy označují frekventovaná místa. Důvodů, proč blíž k rovníku, je víc. Za další je to zdejší chladné podnebí a poměrně chudá flóra. A navíc zvětšující se ozónová díra, která co nevidět postoupí až sem. Tedy útěk před smrtí nebo před oslepnutím nebo před odsouzením k domácímu vězení a k zákazu vycházení na ničivé ultrafialové záření. Tedy prodloužení života. Jenom ke Středomoří je to odtud zhruba 1 000 km vzdušnou čarou. To znamená, že když denně urazím pěšky přes 10 km v průměru (počítám nemožnost postupovat za deště otevřenou krajinou), tak mi stačí k překonání vzdálenosti jedno léto! Skoro si přeji, aby mě začali pronásledovat verbíři. Bylo by hned o důvod víc, abych se vydal na osamělou cestu vstříc svobodě a životu. Miluji život a nenávidím civilizaci. Maskot civilizace je pro mne panák v brýlích a v kravatě. Ten módní doplněk je pro mne totéž, jako kdyby někdo nosil na krku oprátku. A opravdu. Ten vztah kravata = oprátka je symbol krutě pravdivý. Miluji život, plný život, život, plný svobody, a ne pouhou umlácenou existenci (když ne rovnou smrt), kterou mi nabízí civilizace kolektivismu a ozónové díry. Kdo by prahl po umírání? Nebojím se smrti, té nekonečné prázdnoty, ale chci žít. Ještě jsem nic neužil. Miluji život a svobodu a nenávidím lidi. Dokonce mi nemůžou být ani lhostejní. Ve společnosti lidí by ze mne byla brzo poloopička lori, která zuřivě napadá příslušníky jejího živočišného rodu. Ale spíš by se dalo říci právě o lidech, že jsou jako loriové. Taky na sebe útočí a taky žerou všechno živé, na co stačí. Všechno, co se přemnoží, přináší devastaci. Utíkám do zdánlivé nadlidskosti. A přece v tom není kouska sebezapření. Z lidské perspektivy je to jen zdání a přelud. Nemožnost, hrdinství, šílenství? Blbost! Moje pojmy se shodují s lidskými pojmy. Jsem Misantrop, protože kriticky a bez skrupulí pohlížím na lidi. Stejně takovou kvalitu má i moje asexualita. To je vše. Samozřejmě, že mám povědomost, že lidi se baví vyděláváním peněz a že peníze je uspokojují, ale ne mne. Už to vydělávání peněz je spojeno s činností, která mi nesedí: styk s lidmi. Proto je pro mne lehčí odejít od lidí. Ne, že bych nevěděl, co s penězi. Ohó! Jenže má to háček. Za peníze si nekoupím svobodu. I kdybych koupil nepřístupný ostrov s panenskou přírodou, s hojností rajských plodů a s přívětivým klimatem, nezbavilo by mě to daní a obtěžování úředníků. Pro někoho maličkost, pro mne nepřekonatelná překážka! Je mi snazší být snílkem či hrdinou či šílencem, než řádným občanem. Samy peníze jsou urážlivé, jak jen kýč dovede. I kdybych nakrásně mohl vydělat peníze bez styku s lidmi, nesnesl bych pomyšlení, že mě přitom někdo jiný okrádá a vydělává na mně. - Ještě k tomu taková verbež! Nenávidět verbež a nechat se od ní tahat za nos, to by bylo opravdu silný kafe! K vydělávání peněz mi taky chybí čas a vůbec ochota k takové činnosti. Znám mnoho zábavnějších způsobů, jak trávit čas.

 

10. únor - Zastánci manželství se snaží dojmout manželské páry, které se hodlají rozvést, poukazováním na utrpení dětí, ztrácejících rodinu. Chtějí je tak přimět, aby zůstali spolu, ačkoli oba vidí, jak je to nesmyslné a nudné. Já jsem vždycky trpěl spíš tím, že je náš rodinný cirkus kompletní.

 

Prý je to se mnou čím dál horší, protože mám u sebe v pokoji skoro celé topné období (tedy většinu roku) vypnutý radiátor ústředního topení. Ale k čemu topit? Je to nepřirozené. Radši se teple obléknu, aspoň když vyjdu z domu ven, není to takový extrémní teplotní rozdíl, který zahajuje chřipkovou epidemii. Po setmění (tedy většinu dne) skoro nesvítím. A k čemu svítit? Nemám chuť kazit si zrak nepřirozeným umělým světlem. Prý je to se mnou čím dál horší, protože tu sedím potmě, ale Já se nebojím ani tmy, ani myšlenkových dobrodružství. Prý je to se mnou čím dál horší, protože rád ohryzávám syrovou zeleninu. A k čemu ji vařit? Vařením ztrácí chuť a přirozenost, mrhá se energií a časem. Syrová strava je přirozená a zdravější než vařená. Dokonce je to vědecky doloženo. Střední Evropa je další nepřirozenost, co do místa k životu. Většinu roku chladno a zima, většinu dne tma, malá rozmanitost za syrova poživatelné stravy - jedna nepřirozenost za druhou! A to jsem se mohl narodit jako Eskymák! Brr! Prý je to se mnou čím dál horší... - a to ještě není všechno!

 

11. únor - Populární umělci jsou ti, jejichž díla si může každý vykládat po svém. Tohle nemá platit o mně. Filantropové by měli při četbě mých prací dostávat nervový záchvat. Nikdo si nesmí myslet, že to v podstatě myslím dobře. Nebyla by to pravda.

 

Kdyby lidé tolik nebláznili za Ježíšem Kristem, nikdy by nemohl upoutat moji pozornost. Je to typicky lidské, že se takový chcípák mohl stát bohem. Stejně tak by si lidé mohli vybrat za boha kteréhokoliv chovance ústavu pro tělesně postižené nebo z ústavu choromyslných a mentálně retardovaných. Aspoň kdyby to byl kulturista... - u něho se ptačí mozek jaksi toleruje.

 

Kromě lidí neznám žádné jiné tvory, kteří tolik holdují utrpení a smrti. Člověk se svými sebevražednými tendencemi nemá konkurenta. Jedině snad se mu blíží chobotnice, která po vyvedení potomstva přestává přijímat potravu a umírá, ale ta aspoň svou smrt nevnucuje okolní živé přírodě, jako to dělá člověk. Kéž by lidé byli jako chobotnice!

 

Přichází doba, kdy stav životního prostředí na Zemi bude takový, že příští generace budou litovat, že se narodily a proklínat ty, kteří je přivedli na svět!

 

14. únor - Z chlapce se stává chlap teprve tehdy, když se dokáže vyhnout vojně. Mně se to nepodařilo dva roky.

 

Na dobročinnosti není nic ušlechtilého. Je to právě tak chladně účelná a obezřelá vypočítavost, jako cokoliv jiného. Když přede mnou upadne vetchá stařenka a Já jí nepomůžu na nohy, vystavuji se nebezpečí, které mi hrozí od morálně uvědomělých kolemjdoucích.

 

Když někdo uvěří, že se všechno zlé obrátí v dobré, uchlácholí ho to a nenapadne mu, že taky všechno dobré se obrací ve zlé.

 

17. únor - Kdo nosí na krku křížek, ten tam může nosit klidně i oprátku. Když jsou na hrobech kříže, můžou tam být klidně i šibenice. Komu visí na stěně bytu kříž, ten může zrovna tak dobře spávat v rakvi, sedávat v elektrickém křesle nebo nosit na nohou "španělské boty".

 

Bojím se, že upadám do nebezpečného nadšení, ale ať o tom přemýšlím, jak o tom přemýšlím, nevidím pro sebe jinou možnost, než za poslední peníze koupit stan, popřípadě i teplejší spacák a vydat se za sluncem do teplých krajin. Slunce! Na slunci hned okřívám a samým blahem mžourám očima jako kočka. Chce to jen jediné a asi nejtěžší: vypěstovat si schopnost nacházet potravu ve volné přírodě. Připadám si jako nějaké zvíře v rehabilitačním středisku. Jenže Já musím být víc než zvíře. Já mám vůli! Připadá mi celý můj dosavadní život jako dějiny lidstva s jeho neuvědomělými začátky, přes jeho chyby a omyly, až k jeho prozření. Teď nastává doba, kdy předstihuji lidstvo. V Austrálii začínají první přírodní lidé obydlovat prales, i když si ještě myjí vlasy šampónem, na rozdíl ode mne. Nejenže si neumývám vlasy, ale ani si je nečešu. K tomu si vůbec nečistím zuby, a to už od té doby, kdy mě nějaký návrat do přírody ještě ani neovanul. To dokazuje, kam se od začátku ubírám. Bude mi však snášet jistou nevýhodu pionýra v obklíčení civilizace. Kdo se dnes odpoutává od lidí, přestává být člověkem; nebere se na něho zřetel jako na občana s právem na život a pod ochranou státu: stává se psancem a lovnou zvěří. Za to ale nemá žádné povinnosti. Tak jsem napřed; jako kdybych měl nějaký úžasný a rychlý dějinný metabolismus. Na co jiní potřebovali milión let, mně stačí jeden rok. Můžu se živit pouhým sběrem, když celé generace mých předků pracně dobývaly potravu na polích a v zimě se udržovaly naživu z uskladněných zásob? Nedočkavě očekávám jaro, protože v takovéhle tuhé zimě nemůžu provádět tenhle experiment. Potřebuji jít ven a zakázat si brát jídlo doma, aby mě hlad donutil najít potravu v přírodě. Když jsem prvně ochutnal jehličí, nechutnalo mi. Ale třebas je to jen proto, že na ně nejsem zvyklý nebo že jsem neměl ten správný hlad, který, jak známo, je ten nejlepší kuchař. V duchu se ptám, jestli je pravdivý ten příběh o Maresjevovi, který se plazil nekonečnými lesy, živě se stromovou kůrou a šiškami. Zvířata dokážou takhle přežít a Já ne? To bych rád věděl proč! Určitě je za tím jen lidská otrocká pohodlnost. Jestli se mi podaří můj návrat do přírody, budu si do smrti děkovat, že jsem objevil v lidech verbež, což mi umožnilo všemu lidskému nedůvěřovat. Jestli se mi to ale nepodaří, budu lidi ještě víc nenávidět za to, že zavedli svůj druh tam, odkud není návratu. A to trvá pořád dál a pořád víc účinně!: tím, že lidé zahánějí přírodu dál a dál; tím, že ji stále víc oklešťují a zamořují. Třeba voda: zanedlouho to s ní dopadne tak, že už se nebude dát pít ve volné přírodě, a tak bude člověk donucen k závislosti na čistírnách. A až se ozónová díra rozšíří nad obydlené části světa, a lidé budou smět vycházet na slunce jen ve skafandrech, budou poroba a závislost člověka na civilizaci definitivně zajištěny.

 

Lidský imperialismus, který postavil člověka do úlohy vládce nad přírodou, je příčinou zákonitého protitlaku, jenž člověka z jeho trůnu taky svrhne. Nic ve vesmíru není totální nebo stálé. Vzájemné působení sil vytváří zdravou rovnováhu. Život nemá rád totalitu. Jak nedostatek, tak i nadbytek mu škodí. Čím víc se kyvadlo vychýlí do jedné strany, tím víc se vychýlí při zpětném pohybu do druhé strany. Čím víc tedy člověk drancuje přírodu, tím víc bude on sám drancován. Tak asi vznikli masožravci. Býložravých už bylo tolik, že se na všechny nedostávalo potravy, a tak ti agresivnější z nich začali požírat slabší. Toto je stvoření světa! Žádný žoviální stvořitel, ale růst života a interakce sil! Duše neexistuje. Všichni jsme jako listí na stromech: rosteme (kyvadlo se vychyluje na jednu stranu), abychom opadali (kyvadlo se vrací zpět). Listí zetleje a definitivně zmizí. Vyroste zas nové listí, ale už to není to, co minulého podzimu opadalo na zem. Žijeme, abychom žili, nic jiného v tom není. Když zemřeme, shnijeme a dáme tak život jinému životu, ale nikdy se žádné z našich Já nevrátí, tak jak se to vykládá v teoriích o stěhování nebo o vzkříšení duší. Kdo si tohle uvědomí, ten si teprve začne pořádně vážit života, toho ojedinělého a prchavého okamžiku (ve srovnání s kosmickým časem). Pak už je těžké mrhat s ním a zacházet s ním jako s trvalým kapitálem a rozdávat jej na všechny strany. Když na jaře uvidím první hmyz poletovat, je to pro mne zvláštně vzácné a cítím jakousi radost z jeho pozorování. Ale v létě, když je hmyzu moc, leze mi už na nervy. Možná, že kdyby lidí bylo málo, tak bych je nenáviděl míň nebo bych k nim vůbec žádnou nenávist necítil. A asi by ani nebylo proč je nenávidět, protože v malém počtu by nenadělali takovou paseku. Čemu se dobře daří, ať rostlina, nebo živočich, to se rychle množí, což vede k tomu, že dusí zase něco jiného, co ve vlastním zájmu vyvíjí tlak proti tomu. Čím víc lidí bude, tím víc jich bude muset zemřít. Čím víc lidí bude, tím bude jejich život těžší. Prostě se o to ostatní síly postarají, přičemž je nelze zničit, protože jsme všichni se všemi (všechny síly) vzájemně propojeni a protože existence ostatních sil umožňuje existenci naši. Pro odstranění utrpení by bylo možné předejít předčasné smrti i těžkému životu: redukcí porodnosti. A je lepší udělat to dobrovolně, než čekat, až budou násilně působit utlačené síly, čekající jen na vhodný okamžik. Lidé jsou jako nerozumné děti, které se nacpou bonbóny, až je jim z nich špatně. Ale lidem se může dobře dařit bez toho, že by to dávali najevo hemžícími se caparty. Opačně ne. Lidí je moc a ostatní síly už působí: přemnožení = pohlavní choroby a hlad; devastace přírody = živelní katastrofy a civilizační choroby; hromadění se lidí na jednom místě = epidemie a agresivita.

 

Žádnou společnost není možné udržet v chodu bez zákonů. Není to dostačující důkaz toho, že člověk není v podstatě žádné zoon politikon čili tvor společenský nebo aspoň důkaz toho, že ne všichni lidé jsou takoví? Kdyby byli všichni lidé tak hrozně přirozeně společenští, museli by být donucováni k dodržování zákonů? Jak to, že mravenci a včely nepotřebují policii?

 

18. únor, Léta Misantropova 26 - Učiteli náboženství se zpravidla stávají ti polepšení legrační pánové, kteří před školami dříve na děti laškovně rozepínali své kabáty.

 

"Kdyby všichni lidé..." = nejnesmyslnější hypotéza.

 

Slzy osamění = počátek vší tyranie; krev sebevraha, řinoucí se z žíly, proříznuté jeho vlastní rukou poté, kdy už svůj sadismus nemohl uplatňovat na někom jiném.

 

21. únor - Ženské si často stěžují na chlapy, že nemyslejí na nic jiného než na sex. Přitom kdyby to tak nebylo, nikdo by si na ně v dobrém ani nevzpomněl. Ženy často vyčítají mužům větší zájem o sex a jejich motýlí přelétavost. Nikdo však ženám nevyčítá jejich zájem o mateřství. Sex se považuje za cosi nemravného a nízkého, zatímco mateřství je vyzdvihováno. A přitom jedno se neobejde bez druhého. Je to pochybný dualismus: sex jako hanba - rodičovství jako poslání (někdy se kryje se slovem posrání). Je to takový lidský evergreen (v podstatě však nevergreen), stále tatáž lidská slepota. Neboť na konci dobra lze vidět jen a jen - zlo. Narození dítěte provázejí radost, úsměvy a spokojenost, ale na druhém konci lze zahlédnout další hladový krk a další zabrané místo v přecpaném lidském hemžení. Sex bez oplodnění, asexualita, homosexualita a další deviace, prostituce, onanie, bezdětnost, potrat a mužská nechuť k otcovství jsou v opovržení jako zlo. Kdo má však zdravý zrak, nestižený krátkozrakostí z četby morálních věd, ten jistě spatří na konci těchto všech zel - dobro. Dobro v podobě zdravé, početně vyvážené populace. A znovu se rozcházím v názorech s celým lidstvem, které se posmívá teploušům a lesbičkám, zatímco Já jim chvalořečím, jako chvalořečím každé vyváženosti. Oni ve skutečnosti nejsou nemocní, oni jsou zdravé výjimky. Je potřeba stále víc těchhle výjimek, aby mohlo být bezbolestně zastaveno sebevražedně překotné množení lidí. Láska k lidstvu a přehlížení pravdy zavádí vše živé do strašlivých útrap. Příroda není dokonalá. Je sice nesmírně životaschopná, ale její život je kvantitativní, nikoliv však kvalitní. Příroda obdařuje živé tvory pudy a city, které někdy pomáhají přežít a někdy jsou slepé. Pro zkvalitnění života je misantrop postaven do úlohy šachisty, který každý jednotlivý a zdánlivě sebeprostší tah promýšlí mnoho tahů dopředu. Příroda našeptává:

"Množte se, ať váš rod se zvětšuje na věčnost."

Jenže nezáleží na kvantitě rodu, ale na jeho kvalitě. To každý jednotlivý příslušník rodu je nadán psychikou a nervovou soustavou, ne rod; ten necítí dopad mnohosti. Lidé jednají tak, jako kdyby to bylo právě naopak: jako kdyby rod mohl být šťastný, když se zvětšuje a jako kdyby jednotliví členové rodu necítili bolest ani štěstí. Příroda se žene bezhlavě za vytvářením víc a víc životů jen proto, aby vznikala kvantita na úkor kvality. Odpovědnější lidé zakazují zabíjet zvířata, ohrožená vyhynutím, ale zabíjejí bez skrupulí, zbytečně a často jen tak pro pobavení zvířata, jejichž početní stav je buď kontrolován, nebo je velký. A přitom nezáleží, jestli nějaký živočišný druh vymře, ale záleží víc na každém jednotlivém životě! Japonci, když mají zabít živého tvora, tak mu vzdávají čest. Jako kdyby právě tohle živý tvor potřeboval! Živý tvor chce žít! To je to jediné a nestojí o nějaké lidské šaškárny! Člověk vystavuje na odiv svou lásku ke zvířatům tím, že zabíjí jiná zvířata.

"Ná pi pi pi pi ná!"

Babička sype v zimě ptáčkům do krmítka zrní a přidá jim k tomu... - sádlo. Jejich láska ke zvířatům je jen jedna z možností, jak je využitkovat. Příroda nemá smysl ani pochopení pro jednotlivý život, zajímá ji jen celek. Nicméně, moje chápání plného a velkého života dává za pravdu vůli jednotlivců před vůlí celku, živému jednotlivci před neživým rodem. A tady se právě střetávají moje názory s názory kolektivistů. Rovněž všechna učení o nesmrtelnosti duše nebo učení o stěhování duší považují za větší pohromu zničení veškerého života, než zničení jednotlivého života. Ona říkají:

"Co na tom, že zahyne jeden život! Zbývá jich ještě dost, kam se duše může vtělit (nebo: "Tělo zemřelo, ale duše žije dál, tak jaképak neštěstí!")."

V zásadě si tedy mohou spiritisti a kolektivisti podat ruce na dotvrzení jejich znetvořování života. Celý svět se nechává řídit beze zbytku voláním přírody po kvantitě, anebo ti, kdož se dovedli odpoutat částečně od přírody, věří v duši. Takže jsem zase sám, kdo si razí cestu za kvalitou života. Všechno, čeho jsem až dosud dosáhl, celá moje velikost, záleží od mého vyhýbání se člověčinám.

 

Podstata státu: jeden za všechny a všichni na jednoho.

 

Kdybyste mě mohli vidět, neřekli byste, že se něco tak zarostlého, nemytého a s tak divokým vzezřením může vyskytovat v samém centru civilizace, na kontinentu s největší hustotou obyvatel na km2. Ještě tak bych se dobře vyjímal mezi lidojedy na Nové Guinei, ale tady? Co tady pohledávám? Dokonce prý smrdím. Pche! To může tvrdit jen někdo, komu smrdí... - svoboda.

 

23. únor - Umění se pozná podle toho, že přivádí verbež k zuřivosti. Umělec je pak někdo, koho verbež nenávidí už jen pro jeho osobu. Tohle si profesionální kejklíři, komedianti a šašci nemůžou dovolit; musejí se zalíbit všem, a tak jim skutečné Umění uniká. Verbež Umění pronásleduje a dělá mu problémy, zatímco podlézavé tatrmanství odměňuje Nobelovými cenami, Oscary apod.

 

Ženské propukají v pláč z tak malicherných příčin a tak často, že to vede k domněnce, že nejde ani tak o citový projev, jako spíš o biologický jev, srovnatelný s jejich menstruací a mužským výronem semene.

 

Odborný (neplést s odporný, prosím!) posudek zaměstnavatele na p. Soběslava Misantropa:

"Zaměstnanec je líný, nešikovný a kolektivu se stranící pracovník. Při jednání s nadřízenými projevuje nehoráznou drzost až hrubost, nemá úctu k autoritě. Je to neustále s něčím nespokojený fluktuant. Zvláštní znamení: Pozor, plive do obličeje!"

 

24. únor - Kdyby se ze mne stal filantrop, začal bych ubližovat lidem. Bylo by to ode mne krajně zlomyslné a sobecké, kdybych nebyl od té lásky a neprokazoval těm masochistům takovou službičku.

 

25. únor - Chlap chce udělat ženě dítě, aby se mohl vycákat do kundy.

 

27. únor - A je to tady! Stan koupen a k němu samozřejmě i krosna. Stan je pastelově tmavě žlutý jako písek (lepší barva nebyla) a je zbytečně velký - pro dvě osoby (menší taky nebyl, asi se pro jednu osobu nevyrábí, nebo co). I když je stále ještě zima, přesto se blíží jaro a s ním můj experiment pro návrat do přírody, neprodleně jsem přebral šatník, abych vybral ty nejteplejší a největší části oděvů. Ty jsem se pak snažil všechny na sebe naházet. Dobrou polovinu jsem vyřadil a co zbylo, to se tak tak vejde do krosny. V létě, jestli budu venku jen v kraťasech a bos, potáhnu na zádech náklad o hmotnosti 16 kg. To je dost. Jestliže mám příští rok po úspěšném experimentu urazit 10 km denně na cestě ke Středomoří, tak je to tak akorát. Otázka ochrany před chladem se zdá být tedy vyřešena. Podle klimatických údajů ze Středomoří vyplývá, že průměrná zimní teplota se tam pohybuje kolem 10°C. Jinou otázkou je získávání potravy. To si zatím neumím dost dobře představit. Je to ale hlavně tím, že jsem nucen zatím pořád sedět v bytě, a tak nemůžu vyjít na celý den ven, protože dřív, než by mě hlad donutil pátrat po vhodné potravě, roztřásl by mě chlad k návratu domů. Taky mě svádí lehce přístupné a dobré jídlo tady, na které jsem chuťově zvyklý. Co potřebuji, je vypadnout odtud, a nejlíp co nejdál. Předpokládám, že naučit se nacházet potravu ve volné přírodě bude asi tak těžké, jako naučit se plavat. Když tak vzpomínám, jak jsem se vlastně naučil plavat, zjišťuji, že jsem se vlastně plavat neučil. Prostě jsem plavat začal. A takhle to bylo se vším. Všemu, čemu jsem se naučit chtěl, jsem se vždycky naučil snadno. Čemu mě chtěli naučit, vzdor mému nezájmu nebo přímo odporu, v tom jsem byl úplný debil. Pohybovat se v přírodě bylo pro mne odjakživa jako pohybovat se ve svém živlu. Dětství jsem prožíval ve hrách v přírodě s jasnou tendencí: pryč od civilizace. Inspirován knihou mého dětství Dva divoši od Setona, kterou sice dnes považuji za člověčinu, běhal jsem s kamarády divoce po lesích nebo zas tiše našlapoval jako Indián na válečné stezce. To je to! Jen už začít, jen už začít! Ne, nezačínám dětinštět. Pouze si uvědomuji, jaká moudrost byla v tom neuvědomělém dítěti a jak zkurveně mnoho byly promrhány pozdější roky na internátě, na vojně, v práci i mezi punky. Jen se chci vrátit k jednou už rozdělanému. A chci se postarat, aby to byl návrat triumfální! Zvláštní (ne však pro mne) je to, že se s blížícím příchodem zahájení mého experimentu čím dál tím víc programově snažím vyhýbat tepelně i jinak upravené stravě. Pokud si třeba uvařím kroupy nebo nějakou luštěninu nebo pokud si upeču placky z celozrnné mouky, je to jen ústupek mým chutím a mému pokušení, vznikajícímu ze snadné dostupnosti. Takhle by to ale dál nešlo. Už mě svrbí chodidla. Už aby bylo aspoň jaro! Moje krosna už čeká, až se rtuť teploměru ustálí poněkud výš. Jen už začít! Lidé se budou donekonečna pachtit v bludných kruzích a snít svoje sny o lepších lidech, o nezkorumpovaných politicích, o možnosti uzdravení životního prostředí, zatímco Já budu pryč z toho všeho a alespoň ve svém živlu, když už nic jiného. A když se mi to přece jen nepodaří, stanu se radši zločincem, než abych byl donucen milovat verbež, která mě dostala tam, odkud už není úniku. Anebo si vytvořím pro sebe jakýsi ostrov Délos s jeho katarzí, kde se nebude ani rodit, ani umírat.

 

28. únor - Nechci popouzet, nechci protestovat, ani provokovat nebo udělat skandál. Nic z toho. Všechno tohle si opravdu myslím. Když myslím na svoji budoucnost, stáčí se můj pohled k jihu. Nejenom kvůli jeho teplu. Západní civilizace zabíjí svoje životní prostředí a tím i sebe. Kdo uteče, ten vyhraje. Až zabijou svůj svět, bude to přesně v duchu jejich syntetického náboženství, kde zní ohlušující řinkot peněz, kde se chřestivě šklebí smrtka a kde skučí svízel. Potom na tom budou nejlíp ti, kdož budou mít dost peněz na to, aby se mohli z toho průmyslového ráje (či pekla, to záleží na úhlu pohledu) vystěhovat. Jenže právě to vydělávání peněz je tou pilou, která přeřezává jejich větev. Tou pilou je vůbec veškerá lidská činnost. Dokonce i pitomé rozdělání ohně je ve svém důsledku sebevražda skleníkovým efektem. Chtěl bych docílit toho, abych jako antický filosof Diogenés ze Sinópé mohl odpovědět na lákání k návratu do konzumního ráje temných a studených měst:

"Ustup ze slunce a nezacláněj!"

Náhle prozírám, a vidím veškerou západní filozofii (či spíš metafyziku) v novém světle, jako produkt nudy. A podle toho taky tak vypadá: není k ničemu. Teprve misantrop, který nemusí v příjemných klimatických podmínkách svádět ustavičný boj s přírodou, může poznat, co je to pravá moudrost. Jestliže pak není jeho rozum bržděn žádným davem, vzniká teprve ta nejvyšší inteligence. Takový misantrop má čas jen na starost o sebe; neruší jej žádné soupeření nebo nuda, a tak nemůže vymýšlet nesmysly nebo způsoby sebepoškozování. V zemských oblastech, kde lidé díky klimatu nemusejí pracně dobývat potravu, ani se nemusejí lopotit s dřívím a uhlím na zimu, a kde je málo obyvatel, tam je nejlepší život. Chudoba tam je příčinou toho, že vzduch není otráven výfukovými plyny, a že lidé netrpí civilizačními chorobami, včetně duševních poruch. A tomu se u nás říká zaostalost! Já tomu říkám... - vyspělost. Dneska je zase taková inverze, že jsem při cvičení musel tentokrát nechat okno zavřené; nedalo se vůbec dýchat ten zasranej vzduch z okolních kotelen. Jak tu verbež nenávidím! Říkám si: co je větší zločin? Nedovolit zrození příštích generací, nebo je přivést do téhleté člověčiny? Nejhorší na tom je to, že lidé jsou nerozumní jako dobytek. Oni si budou stále víc a víc přivykat stále se zhoršujícím podmínkám. Přitom jim ani nenapadne, že by se s tím mělo a mohlo něco udělat a že oni jsou toho příčinou. Nebude se jim to třeba líbit a budou nadávat (už dnes to dělají), ale zůstane jen u toho řečnění a nadávání. Budou se na to zhoršování dívat jen jako na špatné počasí, které prostě nejde ovlivnit, protože kdyby s tím chtěli opravdu něco udělat, museli by začít něco dělat s tou katastrofální přelidněností. A to by přece bylo v rozporu s jejich úctyhodnou láskou k lidem!

 

1. březen - Tak jsem si poprvé zkusil, jaké to je živit se jen tím, co poskytuje momentálně příroda. Odešel jsem z betonové kobky s prázdným žaludkem a zjistil jsem, že toho je žalostně málo, čím se můžu vykrmovat. Nejdřív jsem sáhl po šípkách, ale byly nahnilé. Rozebral jsem několik šišek, s tím výsledkem, že mi není jasné, jak to může někdo žrát. Jehličí se jíst sice dá, ale mnoho výživné asi nebude. Když se dostavil první nápor hladu, utišil jsem ho překvapivě snadno jednou větvičkou jehličí. V druhé půli dne přišel silný nápor hladu, projevující se hlasitým kručením břicha. Sáhl jsem opět po vyzkoušeném jehličí, ale musel bych ho sníst ohromnou spoustu najednou, aby dal žaludek pokoj. Problém je v tom, že se musí náležitě rozmělnit, aby mohlo být v pohodě spolknuto. A to nejde tak rychle jako u ostatní potravy. Už jsem se pomalu chystal, že se na to vykašlu a půjdu domů, když vtom hlad ustal. Nebylo to ale asi díky množství spásané potravy, jako spíš díky jakémusi ošizení trávicího systému. Je vidět, že zdejší poměry jsou pro takový způsob života naprosto nevyhovující. Musím si zjistit, jak jsou na tom v tomhle ohledu tropické oblasti, z nichž jsme vyšli. Něco mi říká, že tam je daleko větší výběr než jenom jehličí. Když se začalo stmívat, začala mi být zima. Další nevýhoda. A to jsem byl navlečený do nejteplejších součástí ze všeho mého ošacení! No, není divu na tomhle dálném severu. Šel jsem domů s předsevzetím, že příští den budu pokračovat, ale zanedlouho po návratu k plné spíži jsem neodolal. Nedokážu si už odpírat, co je na dosah ruky. Život má smysl jenom tehdy, když nás baví. Ale život v betonu a v nesvobodě by mě taky nebavil. Přál bych si, abych se mohl jedním rázem přenést někam (kam, to ještě s určitostí nevím), kde by mě nesužoval ani hlad, ani zima, ani lidé. Nezbývá mi než počkat, až přejdou Tři ledoví muži a pak snad budu moci pokračovat líp.

 

3. březen - Mám další důvod, proč vypadnout a stát se tulákem. Říkají a myslí si o mně, že jsem cvok, ale Já si spíš myslím, že nemůže být nikdo psychicky silnější než Já. Kdo jiný by unesl to věčné špehování, to zasahování do mých záležitostí, do toho, co mám jíst, jak se mám oblékat, jak se mám chovat, to neustálé pronásledování, to páčení slov ze mne, to zadržování a otevírání mých dopisů, to schovávání mého pasu, než opravdu psychicky vyrovnaný misantrop? A od té doby, co jsem si koupil krosnu a stan, je to ještě horší. Láska je největší a nejstrašnější tyranie. Krotitelé jsou jako bachaři, hlídající každý můj pohyb a bojíce se toho dne, kdy zvednu kotvy, jako už tolikrát předtím. Domácí kutil, z obavy, že zmešká můj odchod a nebude moci pronést marnou formuli o tom, že mi tady nic nechybí, nemůže dospat a téměř celý den obchází hlídku kolem mých dveří. Bojí se jít z domu, dokud nepřijde z práce Salomé a nevystřídá ho v téhle bohulibé činnosti. Jako kdyby mi mohli zabránit, abych odešel! Nezavírají v žádné místnosti za sebou dveře, aby mě náhodou nepropásli, až vylezu z mého pokoje a mohli hned kolem mne šmejdit a mluvením na mne pohnout mě taky k mluvení. Při tomhle by se každý normální člověk musel už dávno zbláznit! To, že jsem ještě nevzal sekyru a nepovraždil je tady, nerozmlátil celý byt a nepodpálil ho, za to vděčím Já i oni mé nadlidské duševní pohodě. Chci jen odejít do krajů věčného léta a zapomenout lidskou řeč. Moje bláznovství spočívá v tom, že odmítám být člověkem. Člověk, ten ohyzdný mutant, není ani tak zvrácený živočišný druh, jako spíš samo jméno pro duševní poruchu. Ostatně, zdá se mi, že takový chovanec psychiatrického ústavu, který si o sobě myslí, že je Napoleon, nenadělá tolik škod, co řadový člen druhu Homo Sapiens.

 

Pohladil(a) ho.

"Co se o mě otíráš!"

 

Politici a kněžouři si můžou klidně odpustit tu námahu s oblbováním lidí. Ta verbež to dělá za ně. Čemu chtějí lidé uvěřit, tomu uvěří.

 

6. březen - Ještě mi lidé dokážou udělat radost! Například, když se některý z nich zadusí rybí kostí, nebo když býk smrtelně zraní toreadora, nebo když si při rodeu někdo zlomí vaz při pádu z koně, nebo když je při lovu postřelen myslivec.

 

Lidé jsou idioti z lenosti. Jsou líní přemýšlet. Nemají ani čas přemýšlet, protože jsou stále v kolektivu, jenž je zaměstnává bezduchou a prostomyslnou konverzací bez hlavy a paty. Jednodušší, než přemýšlet, je vstřebat informaci z hromadných sdělovacích prostředků nebo z podání od autority či ze sdělení jiného člověka, a to i při úplně banálních otázkách. Rčení "víc hlav víc ví" je přesná ukázka lidského sebeklamu. Je to návod k tomu, jak získat moudrost tisícihlavého a přesto bezhlavého stáda. Teprve v samotě se tříbí opravdová inteligence a moudrost, poněvadž misantrop jich nabývá samostatně od začátku až do konce, zná dopodrobna celý průběh jejich vznikání, z něhož může odvozovat ponaučení pro další otázky. Kolektivní člověk přichází k hotové informaci bez možnosti bližšího obeznámení a jeho inteligence se podobá inteligenci papouška. Bez potřeby a nutnosti přemýšlet degeneruje mozek, právě tak, jako degenerují všechny orgány, když nejsou používány.

 

Lidé říkají, že práce šlechtí člověka. Hmm, podivné. Já si myslím, že tohleto tvrzení je jen další důkaz, jak lidé glorifikují svoje nedostatky. Práce je jen způsob, jak trávit čas a zahnat nudu. Jestli je práce nutná k přežití, pak nemůže na ní být nic ušlechtilého. Spíš naopak: stavba domu nebo polní práce jsou jen známkou přirozené nedostatečnosti člověka. Práce přivedla lidstvo a celý svět na pokraj ekologické katastrofy. Člověka šlechtí ne práce, ale dovedná schopnost jeho organismu přežít bez práce.  Teprve tehdy bude člověk vyšlechtěný, až se obejde bez práce. Nejušlechtilejší člověk (misantrop) je ten, kdo se umí vyhýbat práci.

 

7. březen - Zarůstám vlasem i vousem. Připadalo by mi nesmyslné a marnotratné dávat růst vlasům a vousům jen proto, abych se jich zase zbavoval. Bylo by to jako psát knihu na tabuli a vždy ji mazat, kdykoli ji popíši.

 

11. březen - Vrazi dělají užitečnou práci. Jsou to dobří ochránci životního prostředí. Snižují počet jeho škůdců.

 

13. březen - Protisobecká morálka je morálkou slabochů. Silný misantrop nepotřebuje ničí pomoc nebo soucit. Sobectví je nám vrozené a jen strach z bezmoci nutí slabochy vyznávat morálku, založenou na lásce, altruismu a soucitu. Vzniká tak u nich neřešitelný vnitřní svár, který je užírá, takže nemají nikdy daleko k násilí. Jen jednou jim jejich morálka dovoluje, ba přímo jim nařizuje, aby dali najevo sobectví: když oplakávají ztrátu blízkého člověka. Snad taky proto si lidé tolik libují ve válkách a v nemocích.

 

Podstata všech zákazů je vždycky oplzlá a v mých očích se obrací proti původci zákazů. Třeba když nějaký mně neznámý dosud člověk něco zakazuje nebo se snaží zakázat, hned jako by se mu odchlípla maska, jako by se prozradil, co je ve skutečnosti zač. To si pak pomyslím:

"Vida, jak jsi se nám vybarvil!"

Když chtějí lidé zakázat pornografii, znamená to jedno: že mají nějaké nevyjasněné sexuální problémy. Pokud lidé říkají, že pornografie uráží ženu, pak uráží vždy jen ty ženy, které mají potíže se sexem nebo sní o tom, že budou rodit z neposkvrněného početí po políbení od prince z pohádky. Pornografie neuráží ženu-samici, ale ženské úchylky a sny. Pak ale zakažte nejdřív realitu! To chce udělat morálka. Dále lidé říkají, že pornografie kazí děti a škodí jim. Já si zase myslím, že ve věku, kdy by dětem mohla uškodit, ji děti nevnímají, a ve věku, kdy ji vnímají, jim neškodí, ani je nekazí. Spíš si myslím, že zpřístupnění pornografie dětem, škodí nejvíc jejich pokryteckým rodičům, kteří se bojí ztráty autority. Rodiče, kteří chtějí autoritativně vládnout nad svými dětmi, nesmí totiž připustit, aby byli viděni nazí (i obrazně) při dělání "prasečinek", jak to sami nazývají. Pak už by nemohli kázat o morálce. Chápu, že poetickým duším přináší pohled na orální sexuální akt nevolnost atd. Mnohým vadí i neslušná slova, ale co dělat? Někdo jiný si v tom zase libuje. Lidé jsou už prostě takoví: nesnesou rozdíly a chtějí, aby byl každý jako oni. A když je jejich názor náhodou ve většině, ihned chtějí potlačit menšinu. Zkrátka verbež! Já jsem asexuál a přesto mi nevadí sexualita u jiných. Nenávidím lidi a nelíbí se mi jejich ksichty a přesto jim nechci zakázat, aby se přede mnou ukazovali, nebo jim přikazovat, aby si nechali udělat plastickou operaci obličeje k mé podobě. Musím se spokojit jen s tím, že jim nadávám v téhle knížce a že mezi ně nechodím. Nejsem kuřák, ale kuřáci mi nevadí. Ovšem jen do té doby, než mi někdo z nich nekouří pod nos. Neříkám kuřákům "nekuř, kazíš si zdraví". Ne, takový pokrytec nejsem. Starám se jen o sebe. Když půjdu do hospody, musím dopředu počítat s tím, že tam bude nahuleno, ale když přijde kuřák ke mně do bytu a zapálí si, vyrazím mu tu smradlavou věc z ruky! V lekci snášenlivosti se ještě vrátím k pornografii: Nevím, proč by se nemohla zobrazovat činnost, nebo proč bránit někomu v pohledu na činnost, kterou provozuje téměř každý a dost často. Proč nemůže být soukromí uveřejňováno? Jestli to jsou pro někoho oplzlosti a ohavnosti, jak si potom ten dotyčný počíná tehdy, když on sám mrdá, onanuje, líže kundu, kouří čuráka nebo po vysrání si vytírá prdel? A jak vůbec může provádět hygienu svého pohlavního orgánu? To zavírá oči, nebo zakazuje svému poetickému a mravnímu mozku vnímat? To by to dopadlo! Ale takhle to dopadá se světem! Já si svoje soukromí úzkostlivě střežím a nejradši bych byl neviditelný, protože v tomhle bezesporu nepřátelském světě je výhodné chovat se tajemně a držet se stranou, aby nikdo nevěděl, čeho se od vás může dočkat. Přesto nemám nic proti, když někdo jiný takhle odhaluje svoje soukromí a intimní záležitosti. Zakazováním se nezmění ani realita, ani lidské choutky. Diskriminace a kriminalizace pornografie není ani dobrodiním, ani zábranou před vulgarizací lidského rodu. Přátelé poezie nemusejí mít strach. Ani milovníci pornografie nemusejí mít strach. O svoje záliby nikdy nepřijdou. I kdyby byla v převaze a ve většině pornografická vulgárnost, vždycky se najdou poetické duše, které budou hledat romantiku a růžovou lež. A i když světu vládnou panovační a pokrytečtí mravokárci, vždycky se najdou nekulturní barbaři, kteří budou hledat realitu a hrubou pravdu.

 

14. březen - Když se podíváme na zvířata, která jsou součástí státních znaků, jsou to samí dravci, jako orlice a lvi. Dravec opravdu přesvědčivě symbolizuje charakter státu. Proč si státy, tvrdící o sobě, že jsou mírumilovné, nezvolí do znaku takové mírné a přitom nezkrocené zvíře, jako je srna nebo zajíc?

 

S lidmi jsem definitivně skončil. Unavilo mě reorganizování a reformování společnosti, což znamená obětovat se budoucnosti národa a hrát úlohu spasitele, který musí denně umírat, aby jiní mohli žít; který musí prohrát, aby jiní vyhráli. Neboť smrt je prohra a život je příliš prchavý, abych se ho vzdával bez boje. Kdokoliv mě osloví, už to považuji za útok na mne. Opravdu: člověk mi chce buďto vnutit, jaký je pašák (tahle kniha taky říká jenom "Já jsem jednička a vy všichni jste nuly!") nebo chce, abych mu s něčím pomohl, nebo abych něco dokonce udělal za něho, a v třetím případě mě chce moralizovat a předepisovat mi, co mám a nemám dělat. Jsem unaven z nalhávání si, že lidi je třeba jen přesvědčit a všechno bude OK. Vím až moc dobře, že ta verbež nechápe ne proto, poněvadž nemůže dost dobře pochopit, ale protože nechce pochopit. Tak je to. Člověk bez váhání zamíří a jediným výstřelem přeruší můj život, ne jménem vlasti, ale jménem zabíjení. Člověk mě okrádá, utlačuje a znásilňuje, ne jménem státu, ale jménem okrádání, útlaku a znásilňování. Člověk kazí svět, protože je líný vymanit se ze svých pohodlných stereotypů a přiměřeně reagovat na měnící se požadavky doby a situace. Je umíněný jako dítě, tupý jako dobytek a přitom mi klidně a s úsměvem na rtech vrazí skalpel do břicha, rozpárá mi ho a jménem vědy pozoruje moje tlukoucí srdce, jak v zájmu humanity jeho činnost slábne a slábne, dokud se nezastaví. A v okamžiku, kdy mu zachutná moje maso, nevidí už ve mně živou bytost. Brutální řezničinu završí způsobným pozřením ze stříbrného talíře za pomoci vidličky a nože podle všech pravidel bontónu správného stolování - a kosti háže po psovi - ne jménem výživy, ale jménem brutality.

 

16. březen - Tak nám na Slovensku spálili naši milovanou státní vlajku. Jsou za to teď úředně popotahováni. To je hrozné, v jaké temné době to pořád žijeme! Lidé jsou šikanováni za to, že pálí kus nějakého hadru! Když chtějí Slováci samostatný stát, mají ho mít! Češi do toho nemají co mluvit! Pudově nemám rád velké státy, a proto Slovákům fandím v jejich osvobozovacím úsilí. Ale nechtěl bych žít jako občan Slovenského státu. Myslím, že jestli se osamostatní, tak že to bude takový malý Írán v Evropě. Jejich politici se mi zdají být katolickými obdobami Chomejního. Už se předváděli v aféře s Kasardovou povídkou (Azda) Posledná večera, a tahle aféra je příliš podobná aféře s Rushdieho Satanskými verši. Trochu neobvyklý postoj česky píšícího autora. Spíš by se ode mne očekávalo, že se budu zastávat českého neokolonialismu. Ale pokud jde o mou národnost, nepatřím ani k Čechům, ani ke Slovákům. Patřím k nejmenší národnosti světa. Tu národnost tvoří jediný Misantrop. Že mluvím a píši (v poslední době víc píši než mluvím) česky, takže jsem Čech? Nesmysl. Američané (navíc ne všichni) taky mluví anglicky a nejsou to Angličané. Spálili státní vlajku a prý je to urážka a hanobení státního symbolu. To se podívejme! Mne by zase urážela a hanobila jakákoliv nehořící vlajka, která by vlála nad mojí anarchií.

 

21. březen - Vždycky, když klesá popularita armády, začnou se vypravovat veselé historky z vojny. Verbež si pak říká:

"Ha, haha! Na té vojně se ale užije legrace! Já se divím, že tam někdo nechce jít!"

 

23. březen - Ženy říkávají, že ony, coby nositelky života, by nikdy nevedly války. To je objektivní skutečnost; ovšem je podmíněna tím, že jejich agresivnější mužské protějšky to dřív udělají za ně. Kdyby muži měli stejnou povahu jako ženy - i když v poslední době se to tomu blíží - nakonec by musely válčit i ženy. Jak jinak by mohly reagovat, když by nasmrt vyhladovělé byly ochuzovány o poslední zdroje potravy jinými hladovými konkurenty? Lidí už je tolik, že do tohohle stavu není daleko. Ty fifleny ale umějí jenom rodit, zrovna tak, jako ti mrdáci dovedou jen skákat na každou chlupatou díru (osobám s plnovousem se nedoporučuje spát s otevřenou pusou). Málem dávám za pravdu rozšiřovatelům pověrčivosti. Je zajímavé, že v přelidněné Číně stačí pouhá pověra, hlásající nepříznivý rok v tom a tom znamení, aby okamžitě znatelně klesla porodnost. Snížení porodnosti tedy je v lidských silách. Dokážu docela dobře pochopit nějakou čůzu, že splnění jejích fyziologických předurčení jí přináší uspokojení. Dokážu, byť coby asexuál, pochopit i nějakého mrdáka, bloumajícího se ztopořeným čurákem po světě. Celkem obstojně se lidé naučili používat antikoncepci. Co ale nepochopím, je umíněná zaslepenost ženské logiky, podle níž těm pitomým samicím nestačí jen jedno děcko.

 

Je to ode mne haurství nebo selfmademanství, že tíhnu k přírodnímu způsobu života? Celá moje bytost se vzpírá proti tomu setrvačníku, který byl do mne vsazen, jakožto dědictví civilizovaných předků. Dokonce jsem si vypěstoval jakousi podvědomou psychickou blokádu. Například v jídle: můj zažívací trakt nese se zjevnou nelibostí příjem rafinované nebo tepelně upravené potravy atd. Se stejnou nelibostí reaguje celý můj organismus na další civilizační vlivy. Dokážu si představit, jak musí být takovému Pygmeji nebo amazonskému Indiánovi, odvlečenému do civilizace. Na to se i umírá! I když lidstvo se začíná pomalu nevědomky obracet k divošství (jeden z mnoha znaků: tanec se začíná nápadně podobat tanci divochů) a přitom se zároveň i zušlechťuje, čehož znakem je to, že dříve se ti mužní a fyzicky silní oddávali válkám a dnes stále víc týchž typů bojuje proti válčení, přesto je tenhle vývoj na mne moc pomalý. Toužím po divokém životě nahého obyvatele tropických lesů, jejichž nepříjemná tropická vedra, nemoci a nebezpečí nemůžou svou nepříjemností předčit studené klima, civilizační nemoci ani atomovou a technologickou hrozbu civilizovaného světa. Jedině tropy poskytují vše nutné k životu bez lopocení a bez ničení životního prostředí - ale to už se opakuji.

 

24. březen - Co je všechno to násilnictví a zločinnost? Je to jen rovnovážný prvek vesmíru. Když lidé žerou maso, nenutí je k tomu nutnost výživy, jako třeba šelmy; tenhle obyčej má základ ponejvíce v pomstychtivosti vítězově, anebo pochází ze "zbloudilé chuti". Vznikl asi tak, že vítězství nad nepřátelským zvířetem se oslavovalo hostinou, při které se zčásti snědla jeho mrtvola. Pak to pokračovalo a dodnes pokračuje tím, že se napadne bezbranné zvíře. Teprve opravdová kultura se projevuje tím, že lidé mají vštípeno povědomí o jednotnosti všech živočichů a o spojujícím svazku krevní příbuznosti i s těmi bytostmi, které nemluví a jinak se chovají. Lidé uznávají jen svůj vlastní rod, a někteří dokonce jen svou vlastní rasu nebo národ. Protože jsou si podobní, anebo protože si rozumějí, když spolu mluví, považují se za příbuzné - všechny ostatní živočichy zavrhují. Příslušníky jiných živočišných druhů vykořisťují, zotročují, honí po lesích a zabíjejí jako vojáci cizí vojsko, kanibalové cizí kmen a rasisté jinou rasu. Nic nepomáhá, když se to lidem vytýká; takový pokus se dá srovnat s úmyslem misionářů odnaučit kanibaly žrát lidské maso. Spíš se ti misionáři stali sami obětí kanibalských hodů. Teprve násilí kolonizátorů mohlo částečně omezit kanibalismus... Člověka nic tak skvělého neopravňuje k tomu, aby se choval arogantně ke zvířatům. Já považuji lidi za totéž, co zvířata. Jen misantropové stojí nad veškerou tou verbeží. Člověk nemá být na co pyšný. Vždyť co je to "člověk"? Nahodilá změť prvků, oživená chemickými reakcemi, která si sama sebe uvědomuje a která je schopná myslet o něco líp než ostatní živočichové. Jenže člověk se trapně postavil do úlohy božího vyvolence, miláčka bohů! V tomhle směru jsou bible, korán, talmud a vůbec všechny náboženské knihy srovnatelné s Hitlerovým Mein Kampf.

 

Nenávist žen vůči pornografii plyne namnoze ze snahy zneškodnit konkurenci na erotickém poli. Tam, kde mají ženy nějakou moc, je taky proto zrušena polygamie.

 

27. březen - Jak kolektiv umrtvuje duševní činnost, to můžu dotvrdit - konec konců, kdejaký filosof si vychvaloval samotu. Než jsem se uchýlil do samoty, žil jsem v dlouhotrvajících stereotypech, celé měsíce jsem prožil v myšlenkovém bezvětří, takže jsem se nemohl dostat dál dopředu. Dnes takřka neuplyne den, abych neposkytl myšlence vývoj, každý den se ocitám v nějakém duševním dobrodružství.

 

31. březen - Účelem téhle knížky je dokumentovat příběh jednoho misantropa a vůbec poprvé jej zakončit něčím dosud nevídaným: happy endem. To, co hodlám provést, lidé nazývají "nadlidskou schopností", "hrdinstvím" či "výkonem hodným zápisu do Guinessovy knihy rekordů". Ale to, k čemu se teď přiznávám, zklame všechny milovníky odvážných činů: dělám to všechno ze zbabělosti, z vědomí slabosti! Utíkám od lidí, protože cítím, že by byli silnější v konfliktu, do něhož mě neustále ženou. Nemám bezhlavou bojovnost Sókratovu, Ježíšovu nebo Čapkovu. Oni zvolili předem prohraný boj. Sókratés padl za oběť své bezmezné a zásadní úctě k zákonu. Ježíš byl pomatený sebevrah, jejž jeho naprostá ztráta smyslu pro realitu přivedla na popraviště. Karel Čapek zemřel z lásky ke svému národu; mohl jej opustit a tak se zachránit, ale jeho národ zemřel, a tak on zemřel s ním. Já si dovedu dobře spočítat síly protivníka a odhadnout moje možnosti. Proto ustupuji tam, kde není člověk: do přírody. Vše jsem rozvážil a pečlivě vybral: co jíst, do jakého druhu prostředí se vydat, jaké podnebí zvolit atd., zkrátka všechno mistrovství vojenské strategie. Radši bojuji sám se sebou. Život je i tak utrpení pro člověka, jakým jsem mohl být. Utrpení hladu a zas přesycení, nudy a zas dřiny, chladu a jindy zas horka - tyhle věci misantrop nezná. On se vždycky pohybuje někde mezi tím. On zná svoji míru. Jsem tolik odlišný od lidí, že by se o mně bez přehánění mohlo mluvit skoro jako o jiném živočišném druhu. Já první jsem se pojmenoval Misantropem a postavil jsem se tak mimo a nad původního rodilého človíčka. Příroda ještě nepoznala rychlejší štěpení na její živočišné větvi. Svět ještě nespatřil, jak se za jediný běh života mění jedno species na druhé. Ale nepředbíhejme. Čas dotvrzení se blíží a s ním i závěr mého vypravování. Prostudoval jsem z dostupných zdrojů co nejvíc informací a obeznámil jsem se se stavem přírodních podmínek všude, kam se dá pěšky dojít i jinde, mám rozvržený plán trasy, teoreticky mám promyšleno vše potřebné, právě se učím poznávat planě rostoucí divoké zeleniny. Teoreticky jsem připraven. Praxe má jen potvrdit nejvyšší vůli ve vesmíru. Nezávislost na civilizaci - to je to, čeho se nikdo z lidí dobrovolně neodváží. Jenom Já se do toho hrnu s nedočkavostí.


 

1. duben - Lidé jsou bezcitné kanálie. Naprosto upírám lidem nárok na jakýkoliv cit. Jestliže někdy pláčou (hlavně baby), není to ze soucitu s někým jiným, ale vždy jen ze soucitu se sebou samými. Oni nepláčou nad někým, ale nad sebou. Je to jen další z jejich druhů násilnické komunikace, další věc, vrhající mě do náruče antropofobie. Říkají tím:

"Podívej, jak se soužím. Udělej pro mne něco!"

Jistě, taky mě občas ještě něco dojme - když zapomenu, že to, co mě tak dojímá, musí být. Občas mě dojme osud některých lidí a zvířat - to když zapomenu, že kdyby ti postižení byli na místě příčiny jejich utrpení, jednali by stejně; anebo když zapomenu, že - zvlášť lidé - neudělali nic, aby odhalili závoj tajemství, z něhož by se dozvěděli o příčinách všech nezdarů. Nemůže mě dojímat to labilní lidské pokolení, jež se tak rádo vyžívá v masochismu. Ženy v islámu jsou svým postavením na úrovni dobytka, majetku svého pána; nemají žádná práva, musí chodit celé zahalené, včetně obličeje; o jejich práva se starají jejich páni-manželé. Jak to, že jinde si ženy dovedly na mužích vydobýt téměř rovnoprávné postavení a dokonce uvažují o rozdělení se s muži o radovánky těhotenství? (Není právě zátěž těhotenství určitým projevem iracionálního masochismu, přičemž ženy v porodnicích naříkají, že už nechtějí žádného chlapa ani vidět, a pak znovu podstupují útrapy „požehnaného“ stavu?) Když si budu tropit smích ze súdánských dětí, umírajících na podvýživu, nebo když se budu pošklebovat Židům, spáleným v koncentrácích, budu považován za zrůdu, za nelidského netvora, i když nemůžu za hladomor, ani za genocidu. Řeknou, že jsem ranil jejich city. Takový nesmysl! Jako kdyby se lidskost někdy vyznačovala nějakým citem! Právě lidskost je všechno kruté a bezcitné! A když to tedy vyjádřím, vzbudím jejich nepřátelství ke mně ze zcela jiného důvodu: z jejich vědomí o mé chybě. Protože jakmile nespojuji lidskost se vznešeností, jako to dělají samolibě oni, a dám to nepokrytě najevo, třeba i předešlým cynismem, odhaluji tím svoji příslušnost k menšině tak malé, že bych stěží našel spojence. A na to právě lidé čekají: číhají na příležitost někoho snadno zlikvidovat, i když je jim, zrovna jako mně, šumafuk jedno, kolik dětí umře hlady v Súdánu, nebo co se dělo se Židy v koncentrácích. Cynik je snadný terč, lehce napadnutelný, protože lidskost je nedotknutelná, nikdo se nesmí opovažovat pochybovat o citech lidstva a urážet jejich zločineckou čest. Súdán hladoví vinou nepřiměřeného pastevectví a neuváženého zemědělství, což přeměňuje zem v poušť. Genocida Židů za II.světové války nebyla ojedinělým zjevem a ničím neobvyklým pro lidi. Skoro bych váhal, co je vlastně ta lidskost. Tak proč se tomu s chutí nezasmát! Ať ten belzebubský řehot otřese neotřesitelnými lidmi, kteří ještě nepochopili, že drží osud ve svých rukách! Možná, že to může být účinnější, než falešná lítost a sentimentalita. Ta je spíš nástrojem moci a uspokojení. Jen o to jim jde. Citem lidé nazývají další chloubu: lásku a přátelství. Co je však láska? Lidé si ji nemůžou vynachválit, ale je to nelítostný souboj dvou lidí o to, kdo z nich dvou bude mít vrch nad druhým. Mnohdy je to krvavá řež, kde vzájemné výčitky, žárlivost a snaha o absolutní obětování se jednoho pro druhého, o absolutní jeho ovládnutí, jsou zbraně, které můžou být jakkoli podlé. Láska, lidský cit, všechno světí. Láska je nejlepší doklad o vrozeném lidském sadomasochismu. Neboli:

"Přivlastním si tě, miláčku, abych se ti mohl obětovat!"

A kdo jsou to přátelé? To jsou lidé, kteří se vám vnucují, považují za samozřejmé kdykoli vás obtěžovat, vetřít se k vám a organizovat váš život, vyhrazují si právo vědět o vás všecko a rozhodovat za vás. Jiné lidi byste v podobných situacích nakopali, ale přátelům je dovoleno vše. Nebylo by lásky bez sexu, nebylo by přátelství bez prospěšnosti, tak jaképak city! Lidé si vymysleli city, jakožto zvláštní metafyzickou záminku a vysvětlení svých chyb a násilností.

 

2. duben - Pánbíčkáři říkají, abychom milovali nepřátele a odpouštěli jim. Moc by mě zajímalo, jak by např. chtěli porazit nacistická vojska. Těžko, opravdu těžko si lze představit nacistu, který pln radosti nad tím, že ho někdo miluje, zruší gestapo a založí místo toho armádu spásy. "Tak lepší výchovou", namítnou. Ale Hitler byl vychován podle vzoru, nad nímž každý rodič nadšeně poposedne: úcta k rodičům, k autoritám, k pořádku a poslušnosti. Zatímco z jednoho samorostlého sirotka vyroste poctivý občan, z druhého se stane zase kriminálník. Ale ještě jsem nepoznal nikoho, kdo by byl veden k pořádku a přísně vychován, aby se z něj nestal později hajzl. Držte dítě zkrátka a máte jistotu, že z něj vyroste adept pro stránky dějepisu. Jestli ale dáte dítěti volnost, může skončit jen na stránkách černé kroniky nebo na seznamu zapomenutých. Co se týče odpouštění, nemám nadání pro vymýšlení dokonalých odplat. Snažím se spíš ubránit a pozdější pomsta u mne ztrácí na významu. Ale kdo mi jednou ublíží, tomu nikdy neodpustím. Už si na něj dávám pozor, nevěřím mu a koukám se mu spíš vyhnout. Říkají "odpouštějte a milujte nepřátele", protože asi tuší, že by se mohl někdo zvednout a chtít ty Lháře za jejich blufy potrestat. Připravili si tak dopředu ústupovou cestu. Ale faktem je, že milovat nepřátele a odpouštět jim plně vyhovuje otupělosti a pasivitě lidí.

 

Lidé jsou pitomci, ale kdo jim chce vládnout, ten jim to nesmí říkat. Právě naopak: musí je přesvědčit, že kdo volí právě jeho, ten je nadán skvělou moudrostí.

 

3. duben - Není se co divit, že tolik umělců věří v boha. Vždyť je samé živí lež. Spisovatel, vymýšlející příběhy, je vlastně lhář. Celá kultura spočívá na lži. A náboženství je první dětský krůček civilizace.

 

Když se někdo zeptá politiků, co je přivedlo k politice, odpovědí zpravidla, že to byl zájem o stát, o jeho dobré řízení a o veřejné blaho. Ale nezůstal by ani jeden politik, kdyby jeho činnost byla anonymní a kdyby byl placen jako metař, jenž se přece taky stará o veřejné blaho.

 

4. duben - Věčně bych opěvoval katastrofu, která by jednou provždy vyhladila lidskou verbež. Kdybych byl Noe, shodil bych člověka přes palubu. Lidstvo je ubohé, slabé, zbabělé a zženštilé. Jak by taky ne? Civilizace je stejně stará jako matriarchát. O dalším vývoji lidské populace bylo rozhodnuto poprvé, když se tlustá ženská prdel usadila na jednom místě natrvalo.

 

Příčina všech válek a všeho násilí je přemnožení, to je jisté. Také chamtivost, jako odraz přirozené touhy po moci, jež řídí všechno živé od rostliny po člověka, je příčinou rozbrojů. Ale člověka navíc válčení baví. Lidé sice mluví pateticky o míru, ale mne nemohou oblafnout. Kdyby tolik milovali mír, nikdy by k žádné válce nedošlo. Zvířata taky vedou válku: je to válka masožravců proti býložravcům. V menším měřítku než lidé však válčí jednotlivé druhy mezi sebou. Jednak z toho nemají rozum, jako lidi, a za druhé buď nezískají tolik moci, aby se mohla přemnožit, anebo jsou sice mocná, ale k přemnožení u nich nedochází, protože žijí samotářsky nebo jsou málo plodná. Potřeba válčit je tak silná, že v době míru, kdy není po ruce žádná záminka pro vyhlášení války, si lidé tuhle potřebu vynahrazují sportem nebo konkurenčním zápolením v tržním hospodářství kapitalistického státu. Válka je boj o přežití, o životní prostor. Poetické duše se rozplývají nad zpěvem ptáčka v koruně stromu, ale mně to zní jako harašení zbraněmi, protože on nezpívá lidem pro potěšení - on si svým zpěvem vymezuje území.

 

5. duben - Před několika dny byla zjištěna ozónová díra i nad Prahou. Ta verbež! Ani to nevyvolalo paniku! Pouze se doporučuje preventivně nechodit na přímé slunce a chránit hlavně oči. V Chile ztrácejí zvířata zrak. Pouze nechodit na přímé slunce! Takový život by byl pro mne nepředstavitelný, nemožný a trapný! Kosmické sondy vzlétají zkoumat stav ozónu a když se vrátí, jsou jejich údaje zastaralé, protože když proletí atmosférou, je to ještě horší. Není úniku! Vím, že teď, na začátku jara, je nejkritičtější období pro ozónovou vrstvu a její úbytek je přechodný, ale pro mne je to dostatečný signál, abych už neotálel. Musím nejpozději příští rok na jih, pryč odtud z tohohle průmyslového pekla, k rovníku, co nejdál od pólů, i kdybych měl požádat v nějaké chudé rovníkové zemi o azyl, jako environmentální emigrant.

 

Honil si čuráka:

"Já jsem tak sám!"

Drbala si mecha:

"Já jsem tak sama!"

Mrdali:

"Už nejsme sami!"

Koukal jsem na erotickou show a po pěti minutách jsem zjistil, že čumím do blba.

 

6. duben - Nesnáším pohled na "štěstím zářící lidi", jak o nich zpívá skupina R.E.M. Kdo může zářit štěstím? Jedině takoví idiotský ignoranti jako R.E.M.! Zářit štěstím budu až daleko od lidí! Dění kolem mě moc neobšťastňuje: násilí Turků na Kurdech, válka Libanonu a Izraele, a dneska se dovídám o jakémsi incidentu mezi Irákem a Íránem. Všechno oblasti mého zvýšeného "turistického" zájmu. A tak než pohled na nějakého usmívajícího se pitomečka, snáším líp, když vidím opilce, válejícího se ve vlastních zvratcích. Aspoň tím vyjadřuje, že něco není v pořádku.

 

10. duben - Smrt patří k životu? Řeknu ti úplně otevřeně, že chápu fašisty a církev. Lidi jsou verbež a jako s verbeží se podle toho s nimi musí jednat. Je mi blbě ze vší té lidské sentimentality, hlouposti, romantiky, ze všeho toho vpravdě lidského. Chce se mi křičet! A je to zas jen výkřik svobodymilovného ducha, že chci vyhladit tu pakáž! Lidstvo je stádo dobytka, které potřebuje silnou ruku, musí mít neustále strach a cítit teror. Lidé jsou jako ovce: udělají jenom to, co se jim řekne z kazatelny, z tribuny, z médií. Čekají jen s hlavou zdviženou k nějaké autoritě, aby jim řekla, co mají a co nemají dělat, ale přitom ten příkaz nesmí být v rozporu s jejich lidstvím. Jinak se na takovou autoritu vrhnou a svrhnou ji a jdou za vůdcem, který vyhovuje jejich povaze. A tak jejich fýrerové nejsou žádní géniové (ať zla, nebo dobra), jak se to o nich povídá, ale stejná verbež, jako lidi. Kazatel, jenž by začal lidem kázat náboženství úcty k životu, k svobodě, k sobě, k individualitě, ten by si tím začal kopat vlastní hrob a lidé by mu v tom notně pomohli. Lidé mají totiž rádi, když jim někdo ukáže na nepřítele a jejich hnusné vlastnosti označí za svaté nebo aspoň za odpustitelné. Lidé chtějí mít jasno: tohle je bílé, tamto černé; tohle je špatné, tamto dobré. Nic mezi tím. Špatné je třeba zničit, dobré podporovat. A je to. Není nutno přemýšlet. Nudu nicnedělání zažene celodenní úmorná dřina. Já neuctívám nic. Mrzoutstvím se u mne vyvinula úplná ireligiozita, vlastní charakteristická vlastnost nejvyššího tvora na světě - Misantropa. Když totiž budu uctívat nějakou věc či princip, znamená to, že protichůdné věci zatratím. Ale to se nevyplácí. Vláda jakékoli totality je hrozná. Totalita lásky je po čase nesnesitelná. Totalita slaďoučké potravy vyvolá za čas nechutenství. Totalita klidu a míru je nakonec sebezničující. Nic není stálé. Přemíra dobra se stává zlem, sladké hořkne a klid je předzvěstí bouře. Citlivé skloubení protikladů, nevinná nemravnost zvířete, dravá chuť k životu rostliny a uvažující, vypočítavý a tvořivý mozek člověka = misantrop. Přísné a přesné vymezení něčeho, náboženská dogmata, politické zásady, mravní principy a jejich dodržování vede k sebeuspokojení. A sebeuspokojení je hrob vývoje. Čeho dnes dosáhnu, tím zítra povrhnu. Jeden protiklad ale nechápu: jak může smrt patřit k životu? Tohle stanovisko zastávají lidé ospravedlňující jejich rozsévání smrti. To už není skloubení protikladů; to je splynutí dvou principů v jeden, protože jakmile nemůžeme větu obrátit, aniž by tím nevznikl logický nesmysl, že život patří k smrti, je to celé tvrzení "smrt patří k životu" pokrytectví totalitní vlády lidského principu zasvěcenosti smrti. Rovněž totalita života by byla hrozná. Život získává na velikosti teprve tehdy, když vím, že se ho můžu kdykoli zbavit nebo jej ztratit. Je zkrátka vidět, že misantrop je samovýtvor, jemuž se žádný z božích zmetků zatím nevyrovná. A je to opravdu zvláštní pocit: přečíst kdejakou učenou knihu a poznávat, jak jsou všichni ctění a uznávaní mudrci lidstva vedle, jak ta jedle. A je to nanejvýš neurotizující, slyšet nějakého lidského parchanta, jak se honosí svou moudrostí a mravní bezúhonností a svými dobrými vlastnostmi, jako kdyby pouze to tlachání jej odlišilo od lidské verbeže. Teprve až bude říkat "já jsem parchant, dejte si na mne pozor, nebo se mi radši zdaleka vyhýbejte", tak teprve pak bude na správné cestě.

 

11. duben - Lidé nadávají na sobectví, ale dělají činnost, dokonce posvátnou činnost, která je skrz naskrz sobecká: plození dětí. A není to snad od nich sobecké, egocentrické a bezohledné dát vzniknout citlivé a vnímavé bytosti, a uvrhnout ji na svět, kde bude prožívat bolest a strach? Jistě, mnoho z nich se narodí se schopností překlenout životní nepříjemnosti štěstím a radostí, ale co ti chudáci, pro něž bude život jedno jediné utrpení? Já jsem rozený rváč, ale co ti, jež život drtí? Kdo jsou ti duševní a fyzičtí narkomani, kteří hledají ráj v zapomnění smrti? Rozmnožovací povinnost k lidstvu, biologická potřeba, laciná rodinná pracovní síla, předmět obveselení, zábavy nebo předmět šikanování, výchovy a krocení, prasklý prezervativ, či co - samé pokrytecké důvody, a neštěstí může být hotovo. "Život už je takový" - slabá útěcha pro slabochy.

 

12. duben - Opět poprvé v roce jsem si mohl dovolit spát při otevřeném okně. Vzduch už je cítit pohostinností přírody, která vyzývavě láme krunýř mrazu. Myslím, že začátek experimentu posunu z původně zamýšleného data po květnových „zmrzlých mužích“ na dobu po 24.dubnu, kdy podle pranostiky už nebývají mrazy. Nejdřív jsem si říkal, že si s sebou radši nevezmu peníze, aby mě nesváděly z cesty, ale asi si je vezmu. Budu tak pojištěný proti předčasnému nucenému návratu do civilizace, jestliže bych náhodou umíral hlady. Že by peníze sváděly moji mlsnost, ta obava se mi zdá lichá. Představa, že bych musel vejít do vesnice nebo dokonce do města a jít ještě navíc do nějakého krámu, plného lidí, je sama o sobě dostatečnou zábranou a psychologickým stimulem vydržet vést experiment, jak jsem si předsevzal. Další důvod je ten, že Maďaři nepouštějí na jejich území nikoho, kdo nemá s sebou vlastní prostředky. Chci si totiž dopředu obhlédnout terén, aby byl můj postup napřesrok rychlejší a hladký. Úkol nastávajícího experimentu je tedy jasný: přežít bez civilizace, získat zkušenosti s pobytem ve volné přírodě a prozkoumat trasu.

 

20. duben - Velikonoce, a s nimi spojený obyčej pomlázky, mi šly vždy tak nějak proti srsti. Teď jsem přišel na to, proč. Celý ten symbolický rituál vypovídá o lidském sadomasochismu. Chlapi zmrskají ženské a ony jim za to dají vajíčka apod.! Tohle kdyby na mne někdo zkoušel, tak mu dám do vajec, a ne vajíčka! Od rána se bavím tím, že plivu z okna na hlavy těch pitomců s metlami. Židovské velikonoce jsou zase svátkem všech řezníků a znamenají masakr beránků, jejichž nevinná krev třísní průčelí domů pro radost Boha a pro výstrahu všem mírumilovným tvorům, aby věděli, s kým mají tu čest. Náboženstvím nacistů byla zase genocida Židů - co má být? Obojí je stejné.

 

Muž musí mít v sobě jistou dávku agresivity, aby mohl omrdat ženskou. Žena musí mít v sobě zase jistou dávku masochismu, aby se mohla podrobit útrapám těhotenství a porodu. Lidé tak vyrábějí jednoho sadomasochistického zmetka za druhým.

 

21. duben - Oblíbenost tzv. "klasiky", dokládá jediné: že lidstvo stagnuje.

 

Prvotním hříchem člověka je... - náboženství.

 

22. duben - Začátek experimentu se blíží. Venku už je prostě nádherně! Konám pravidelné pochody po okolí Políček, abych si zvykl na pěší zátěž. Deset kilometrů denně je moje norma. Je to málo, ale když se uváží, že jsem celou zimu skoro nechodil... To je poučení pro příští zimu: budu trénovat túry, abych byl co nejlíp připraven na rychlý a snadný přesun do Středomoří. Život už se začíná probouzet. Objevují se první pampelišky. Ještě jsem nikdy listy pampelišek nejedl. Ochutnal jsem je... a chutnají skvěle! Dokonce bych řekl, že mají lepší chuť než hlávkový salát! Na polovině desetikilometrového limitu jsem si lehnul do rašící trávy a nacpal jsem se těch pampelišek, až jsem krkal. Popadla mě chuť výskat a skákat: co je mi po civilizaci, mně stačí zelená louka!

 

Když se na chlebu objeví plíseň, reagují na to lidé klením a mluví se o zkaženosti. Když se těhotné ženě začne zakulacovat břicho, reagují na to lidé gratulacemi a mluví se o zázraku života. Jenže člověk není víc než plíseň.

 

Je Den Země. Ve sdělovacích prostředcích se mluví o ekologii, o stavu životního prostředí a vypočítává se, kde a jak lidé ničí podmínky k životu. To je taky ale všechno. Ještě jsem neslyšel nějaké konkrétní řešení. Názor sem, názor tam, ale nikde řešení. Idealista viní materialismus, pobožnůstkář vidí chybu v ateismu; jedni si myslí, že by se měli lidé uskromnit, druzí říkají, že politici s tím mají něco udělat; ale nikdo neví, co. Lidé jsou svým celým způsobem života předurčeni buď k vyhynutí, nebo k živoření. Jsou příliš slabí, aby to dokázali změnit. Chtít, aby se lidé uskromnili, je idealismus, protože to by bylo jako chtít po člověku, který se může obléknout, když mu je zima, aby se neoblékl. Ani kdyby se lidé dokázali uskromnit, nemůžou se uskromňovat donekonečna kvůli narůstající populaci. Nemůžou zastavit oteplování atmosféry, a tím i roztápění ledovců na pólech a následné zvedání hladiny moří a zaplavování přímořských zemí a nepředvídatelné klimatické změny, protože jejich život je uzpůsoben tak, že musejí vyrábět stále víc tepla pro stále víc domovů. Geometrickou řadou se zvyšující počet strávníků potřebuje k obživě víc a víc hektarů vykáceného lesa. Výroba bude stoupat a tím i znečišťování a zamořování odpady, protože to čistě neumějí. Keep smiling! Vítejte v pekle! Můžou naříkat od rána do večera, můžou se holedbat starostlivostí, ale všecko je to marné. Lidem zbývá jedině to, co bych nechtěl nikdy dělat: doufat; doufat, že nějaký chytrák vymyslí čisté technologické postupy a zbaví je nějak hladu. Protože dokud bude rodičovství glorifikováno, bude zbývat už jenom naděje. Teprve až se bude chodit do porodnice s pocitem studu, s nímž se chodí s kapavkou na kožní, potom začne svítat na lepší časy. Zatím se ještě smrtka směje:

"Civilizace - to miluji!"

Ale co když je to lidem vlastně všechno jedno? Co když si zas na něco hrají? Důchodci to mají "za pár", politikům jde jenom o moc a ostatním je pořád ještě relativně hej. Já řešení znám a zařizuji se, jak nejlíp dovedu. Kdyby lidé opravdu chtěli najít způsob, jak z toho ven, tápali by takhle? Nevěřím ničemu, a lidem už teprve ne!

 

24. duben - "Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři", a Já jsem tedy také vylezl. Hned na začátku mě stihla obtíž všech zelenáčů - tlačení bot. Zkusil jsem si sundat boty a jít bos - a šlo to dobře. Ale pak začal špatný terén s kaménky a se suchými větvičkami, a tak jsem se zase obul. Takže začínám moc pěkně: s puchýři! Navíc jsem nedodržel předsevzetí, které jsem si dal, že se budu živit jen tím, co nabízí příroda. Nejdřív jsem spásal pampelišky a petrklíče a ještě i jehličí, ale pak jsem dostal neodolatelnou chuť zajít si někam do hospody a dát si tam něco. Jsem opravdu odporný závislák; vidím to s tím Středomořím černě, nestojím za nic. Asi to nedokážu, nechci. Nemám to sebezapření, které by mi znemožnilo brát teď hned, když můžu. Zdá se, že celý můj hnus k civilizaci se omezí jen na každoroční letní čundry, dokud budu mít peníze nebo co prodávat. Happy end se asi nebude konat.

 

25. duben - Proklínám lidský rozum, který dovolil člověku poznat rafinované potraviny a nezdržel ho na té primitivní úrovni, kde mu stačil jen sběr dostupných rostlin. Kéž bych nikdy nepoznal rozmanitých lákadel, jež na mne kývají z výkladů obchodů s potravinami! Protože proč bych měl jíst něco, co brzo omrzí, když za peníze, dokud je mám, si můžu nakoupit tolik druhů nejvybranějších lahůdek? Život v odříkání nemá smysl. Žít je třeba teď a naplno a pak třeba chcípnout, ale je úplně vedlejší živořit pro nějakou pomyslnou budoucnost, která ani nemusí přijít. No, happy end být nemusí; stačí, když je spokojenost teď. Ale třeba bych mohl inspirovat lepšího misantropa, který by dokázal, ať lehce, nebo se sebezapřením, to, co jsem původně chtěl Já.

 

Je krásný den - horko a slunečno. Stejně toho nelituji; bloumat krajinou, v každé vesnici se zastavit na občerstvení a rozbít stan a přenocovat, kdykoli se mi zachce - to mě uspokojuje, byť mi kazí dojem ty zkurvený boty; zrovna jsem ošetřil další čtyři puchýře! Proto jsem na zpáteční cestě, abych ta kožená mučidla vyměnil za hadrové boty. Jsem úplný chromajzl; samozřejmě, že zlobí levá noha, ta pochroumaná! Jestli ale mě budou tlačit i tenisky, tak se na to teda vyseru! Kdybych byl pověrčivý, tak bych skoro řekl, že se mi mstí duch toho skalpovaného zvířete. Mám ty boty ještě z práce a myslel jsem si, že budou lepší. To byla blbost! Stejně, jako byl omyl, že jsem se učil a dělal nějaký čas jako automechanik. Představte si: automechanik, který nenávidí auta! Ó, jak jsem zkusil! Asi jako teď, když jsem porušil záměr vyhýbat se nošení všeho, co pochází z vykořisťování zvířat. Ale je to trampování stejně fajn. Ležím právě ve stínu stanu a nechávám se ofukovat příjemným vánkem. To je veget! Nikdo mě neotravuje, když sejdu do vesnice, cizí lidé si mě nevšímají, a když, tak uctivě a opatrnicky. A ani mě nějak moc nedráždí, pokud mám možnost chovat se dál asociálně. Myslím, že jsem se v osamělém trampingu našel. Politické svobody mě nezajímají. Já nacházím uplatnění pro moji svobodu v tomhle cikánském toulání, kdy mě naplňuje rozkoší východ a západ slunce, výhled na volnou krajinu, hvězdné nebe, šumění přírody atd. - romantické bláboly... Stejně mě to štve, že sen o teplých krajích se takhle rozplývá, protože chápu tu promarněnou příležitost, když cítím, že bych hlady bez civilizace rozhodně neumřel. Včera jsem neměl hlad, měl jsem chuť, když jsem si v hospodě kupoval arašídy, protože jsem jich sotva uždíbnul a měl jsem dost! Kdyby zítra pršelo a pozítří zase a Já kdybych tím pádem nemohl jít dál, co na tom? Jsem na rozkvetlé louce; akorát, že bych měl plnou hlavu všelijakých banánů a pomerančů, které se dají koupit tam někde v dáli. Vždycky musí přijít nouze, abych se neprojevoval jako troska.

 

29. duben - Už po dvou dnech, kdy jsem byl pevně rozhodnut držet se stran výživy toho, co nabízí momentálně příroda, jsem poznal, že jednotvárnost pampelišek a šťovíků a kokošek pastuších tobolek není ten správný směr. Patřím evidentně do tropů (už to jméno: Misantrop!), a to bez jakéhokoli přechodu. Konečně, průchod pouštěmi, jež nutno překonat na každé cestě k rovníku, pokud v tom nebrání oceán, by byl stejně pro mne neřešitelný problém. Takže asi zbývá jediné: nastřádat si peníze na letenku do Indonésie a vzhůru do pralesa! Jedině v tropech je zajištěna ta mnohotvárnost stravy, jakou potřebuji, protože jen tam jsou podmínky pro neustálé zrání. Pygmejové a další kmeny a národy, žijící v pralesech tropů, jsou jakožto národy svobodní, protože jedině tam mohou být autarkičtí. Žijí takovým výhodným způsobem, že nepotřebují a dokonce ani nemůžou zakládat políčka, nutná pro obživu, a tak se usazovat na jednom místě, aby na ně mohly být uvaleny daně. Všechno najdou v přírodě, a tak jsou svobodní! To, že jsem prošel obdobím, kdy jsem zkoušel živit se tím, co dává příroda, bylo pro misantropa, jako jsem Já, zcela zákonité. Nevěřím nikomu, a tak musím poznávat svět znovu a sám. Po létě se budu muset  zase smířit s dlouhou zimou a s otravováním se s těmi dementními důchodci tam.

 

30. duben - Každý to cítí, ale nikdo z lidí se neodváží říci nahlas to, co z nějaké neopodstatněné šetrnosti neřekne: je to pravidlo, jež by mělo platit všude, nejen u misantropů: Udělali jste si mě, tak si mě živte!

 

1. květen - Konec civilizace se blíží. Nedá se nic dělat. Politici s sebou budou agonicky škubat, aby uspokojili mínění veřejnosti, která má přece jenom strach z Konce, a aby uspokojili vlastní svědomí, což je vlastně taky jen strach, ale všechno je marné blábolení. Politici taky vědí, že konec civilizace znamená konec vládnutí. Ostatní lidé, když vidí, kam to všechno spěje, snaží se tím víc místo uskromňování, které není nic platné, užít si ještě naposled co nejvíc života, protože teprve na prahu smrti člověk poznává, jak je život nádherný. Vlastně sama příroda je destruktivní: narodíme se, chvíli rosteme a po dvaceti letech už pomalu umíráme. Život se šíří o překot, a proto musí být taky překotně ničen. Šlapeme si po hlavách, překážíme si navzájem a narážíme a strkáme do sebe a zakopáváme o sebe. V každodenní sháňce po živobytí se nemůžeme ohlížet na druhé, jinak zemřeme. Ti nejslabší se rodí, aby byli stále na útěku v obavě před vždy hrozícím zánikem - není to hrůza? To příroda vnukla člověku životní styl, který ho nakonec má zničit! V určitém stupni vývoje Země, začaly vlivem klimatických změn ubývat pralesy a opice se přizpůsobily řídnoucímu porostu. Tak se stal z opice člověk. Tady jsou položeny základy pro budoucí zkázu. Příroda je destruktivní a jaký má být potom člověk, který jako ještě opice uposlechl příkazů přírody a nedal si sám své vlastní zákony? Proto proklínám předky. Tropické pralesy - to je ten ztracený ráj, který hledáme, ale který nenacházíme. Zde je vysvětlení, že ačkoli mám už deset let gramodesku od skupiny Progres 2 Třetí kniha džunglí, poslouchám ji pořád. Jiná muzika mě už maximálně po dvou rocích nudí.

 

Nenávidím všechna "bílá" náboženství, protože Bůh znamená porobu, ďábel svobodu a život věčný je smrt. Láska je smrtelně nebezpečná choroba a víra je souhrn všeho, co nevíme. Věřit znamená hovno vědět. Víra je u nich nejvyšší ctnost. "Blahoslavení chudí duchem...", říkal Ježíš Kristus. To můžou rovnou zvolit předsedou OSN nějakého idiota, kterého musejí přebalovat! "Bílá" náboženství jsou flagelantské, ve svém důsledku antivitální systémy, čpící pachem smrti. Uznat mimopozemský původ Ježíše Krista bych mohl jedině s výhradou, že sem spadl z Měsíce, a to rovnou na hlavu!

 

V kriminále bývají vězni zavíráni za trest za špatné chování na samotku. Chacháá! Mě by na samotku zavírali za odměnu za vzorné chování!

 

Žena chce mít dítě, když už ji omrzí muž.

 

"Tvoje vyšpulená prdel, bejby, je pro mne výzvou - abych tě do ní kopl!"

 

Milenecké páry spolu chodí za ručičku jako Jeníček s Mařenkou, zabloudivší v černém lese, ale jednoho každého z nich dělí od sebe neproniknutelná zeď, na níž marně vyťukávají své ubohé šifry.

 

Taky to bylo podmíněno tím, že mi začaly rychle ubývat peníze, že jsem se znovu dal na divokou zeleninu. Taky to bylo tím, že jsem dlouho neměl v ústech žádnou čerstvou zeleninu nebo ovoce. Procházel jsem Drahanskou vrchovinou, kde jsou ještě zjistitelné poslední stopy divočiny, kde jsem poprvé slyšel známé troubení jelenů, kde jsem mohl opět spatřit bažanty a koroptve a kde lišky doslova dávají dobrou noc, ale kde je výživa zřejmě na úrovni doby kamenné. V Boskovicích se mi stalo, že ovoce a zelenina nebyla vůbec považovaná za potravinu! Zvlášť v Moravském krasu jsem byl nadšený divokostí přírody! To, že jsem se dal tedy zase na pampelišky apod., je ale hlavně proto, že se nesmím vzdávat a pokoušet se o to pořád. Jak se misantrop jednou vzdá, tak už jede! Život je jízda do kopce: když nezabíráš, tak to jde s tebou z kopce. A taky: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Těžko v mírném pásmu, lehko v tropech! Ne, ne, nikdy to nevzdám. Na to nemám povahu. Budu to stále pokoušet, dokud to nedokážu. Jsou ještě místa, vzdáleně trochu připomínající divočinu, ale všude je vidět přítomnost člověka. Těch odpadků všude! Smetiště a koryta toků, sloužících za stoky! Jednou se mi naskytl symbolický obrázek: hned vedle obrovské skládky smetí pracovala žena na zahrádce a vedle ní se kolébalo na křivých nožkách - mongoloidní dítě. Ti lidé žijí doslova na smetišti! Západní civilizace už může pomalu začít psát svůj testament, jestli bude komu. A jestli nějací živí tvorové přežijí konec éry člověka na Zemi, tak Já a další misantropové budeme mezi nimi! Zatím je takovéhle trampování dobrá škola. Naučil jsem se už různým dovednostem, jako: jak bezpečně najít vodu, orientovat se v neznámé krajině, určovat počasí na celý den dopředu podle jediného pohledu na oblohu a podle povětrnostních podmínek apod.

 

Je to paradox. V době, kdy se slovo "ekologie" skloňuje ve všech pádech, se slaví Svátek práce. Svátek ničení životního prostředí! Lenochy je třeba oslavovat a dávat všude za příklad! Jsem pro zrušení Svátku práce a pro ustavení Svátku lenochů!

 


5. květen - Můj Experiment velmi brzy ukázal, jak nedostatečně jsem přizpůsoben pro život v divočině. Takže se musím rehabilitovat. Budu tomu tedy říkat rehabilitace. Osamělý (individuální) tramping je asi pro takovou rehabilitaci to nejlepší: podporuje a rozvíjí všechny chvályhodné vlastnosti, bez nichž se žádný misantrop neobejde, jako samostatnost rozhodování se nebo jako je vštípení si určité osobní disciplíny. Ta je důležitá, protože bez disciplinovanosti dokáže být jen člověk, jenž se může se svými věcmi spolehnout na druhé. Tím ovšem chátrá jeho vůle, mužnost a nezávislost, a tak vzniká lidská chátra. Člověk bez disciplinovanosti je člověk deprimovaný. Co jsem venku, cítím ještě daleko větší odtržitost od lidských věcí. Když jsem při cestě přes jednu vesnici četl nápis "Ježíš vstal z mrtvých, aleluja!", přišlo mi to už jen směšné. Lidé budou do smrti čekat na nějakého spasitele, ale pak poznají, že jediná jejich spása je smrt. Kdybych potkal někde Ježíše Krista, snad bych mu ze soucitu vhodil do jeho žebrácké mošny dvacetník, ale to je asi tak všechno. Tahle společnost ostatně marně předstírá, že stojí na křesťanských základech. Kdyby tomu tak opravdu bylo, nebyly by bohatství a zisk jejím hnacím motorem.

 

9. květen - Můj život je jak jízda vlakem. Tam si taky každý cestující hledá prázdné kupé, kde by mohl jet sám.


Žena je největší státotvorce. Zatímco muž myslí jen na kundu, žena myslí jen na založení základu státu - rodiny. Muži jsou bačkory, jimž ženy vládnou svými kundami. Každá žena ví nejlíp, jak přivést muže k "rozumu": Když "zlobí", tak ven z její ložnice! Po dlouhém půstu muž udělá ženě, co jí na očích uvidí, pod příslibem udobřovací mrdačky a ještě může té "dobrotilce" děkovat, že ho neudá pro znásilnění. Najít si jinou náhradu v jiné ženě si on pod hrozbou rozvodu, a s ním spojených tahanic o majetek a o děti, pěkně rozmyslí. Žena není ještě státem sdostatek oceněná. Muž vidí v ženě jen kundu s nožičkama, kdežto žena vidí v muži cisternu spermií; a to má pro tvorbu státu klíčový význam.

 

Další důkaz o lidském uctívání smrti: Freddie Mercury ze skupiny Queen zhebnul na AIDS a hned se jejich nahrávky vyhouply na přední místa hitparád. Chcete být slavní a úspěšní? Tak chcípněte!

 

Přílišné tvoření vede k ničení. Přílišné ničení vede k tvorbě - nicoty.

 

12. květen - Mnozí ekonomové se hrozí toho, co bude, až vyschnou současné zdroje energie. Co bude až dojde ropa? Já říkám, že i kdyby zítra došla ropa, tak je pozdě. Už aby to bylo! Oni: "Ale to bude chudoba." Já: "Už aby byla!" Vyznávám chudobu, protože životu se daří nejlíp v chudobě. Při letmém pohledu na můj život byste řekli, že jsem asketa, ale Já to tak neberu. Nejsem asketa pro asketismus; proto, abych se měl čím trápit. Pro mne je to docela přirozený životní styl a nezapírám, že je v tom i kousek lstivé vypočítavosti, jestliže jsem si navykl a stále si zvykám dělat si blaho těmi nejjednoduššími a nejdostupnějšími prostředky. Můj asketismus vlastně pramení z lenosti a z vyhýbání se nepříjemnostem. Když jsem bydlel nějaký čas v Hradci Králové, vystačil jsem v pohodě žít jen o suchém chlebu, cibuli a vodě, ne proto, že bych viděl v odpírání si vybranějších pochoutek nějakou rozkoš nebo příslib nanebevstoupení, jako křesťanští asketi, ale z čisté lenosti a nechuti pracovat. A další věc: rád jím, ale oproti jiným jím málo. A zas to nedělám, protože bych měl snad potěšení z kručení v břiše. Když jsem si všiml, že když se nacpu, tak je mi po tom špatně, radši teď ukájím moji pažravost syrovou zeleninou a ovocem - toho můžu jíst kolik chci třeba od rána do večera a bez nejmenších problémů. Zkrátka, jsem asketa z poživačnosti.

 

14. květen - Jsem úplný asociál. Když se přede mnou svalíš, jediné, co pro tebe můžu udělat, je, že tě překročím, místo abych na tebe šlápnul a odrazil se od tebe. Ale popravdě: ani tohle vlastně neudělám pro tebe, ale pro sebe, protože šlápnout na takovou elastickou hmotu, jako je lidské tělo, by mohlo být nebezpečné; ještě bych se mohl na tobě zvrtnout a přivodit si nějaký úraz.

 

Z mého hlediska je nejlíp chráněn před sexuálním obtěžováním ten, kdo nevypadá ani jako chlap, ani jako ženská. Tak třeba: k čemu jsou mi koule? Jenom překážejí a je to to nejzranitelnější místo na těle. Kdyby byla nějaká holka misantrop, pravděpodobně by si říkala tohle:

"K čemu jsou mi cecky? Ty dva žoky na hrudi mi akorát tak vadí při běhání."

 

15. květen - Proč mě vlastně tolik neurotizuje stálá všudypřítomnost lidí? Ptáků je všude taky habaděj a toho rámusu co nadělají, a přece mi nevadí. Je to proto, že si mě nevšímají. Ti ptáci. U lidí je to jiné. S nimi je to jako s obtížným hmyzem. Havěť jako havěť. Vždycky, když jsem někdy přišel k úrazu za přičinění někoho jiného, než jsem byl Já sám, vždycky to bylo po setkání s člověkem. Žádný pes mě nikdy nepokousal, žádný had mě nikdy neuštknul. Ty otřesy mozku, naražené čelisti a rozbité huby byly vždycky dílem člověka. Před neblahým působením zvířat se můžu vždycky nějak ochránit, ale před člověkem si nejsem nikdy s ničím jistý. Ani občánci si nejsou jisti svými právy ve státě. Stejně lehce, jako stát práva dává, ve vyšším zájmu, kdykoli se to mocným hodí, je zase odnímá. Takové věci, jako je ústava a zákon jsou v případě potřeby mocipánům pro srandu králíkům. Když potřebují, vždycky dovedou zákon obejít, vysvětlit si ho jinak nebo dokonce zrušit; jakpak by ne, vždyť si ty zákony vymysleli! A když to nejde jinak, ještě můžou zavést výjimečný stav. A ti blbečci voliči si myslejí, že když je zvolí, tak oni že jim budou vládnout tak, jak chtějí.

 

Už v bibli je popisován chlupatý Ezau jako přírodní rarita, jako zvláštní kuriozita. Ale právě holý, neochlupacený člověk je mezi savci, žijícími na souši, divná kuriozita. A ještě se tím pyšní, jako by to byla nějaká záviděníhodná výhoda. Každý chloupek pečlivě holí nebo zastřihuje a tím je v mých očích směšný jako oškubaná slepice, pyšně si vykračující po dvorku. Svlečte člověka donaha a hned uvidíte toho nejzuboženějšího tvora pod sluncem. Roztřese se zimou, jeho pohyby budou nejisté, nemotorné, bude se krčit a dávat si ruce mezi nohy, bez bot neudělá jediný nebolestivý krok. Člověk pohrdl srstí a vyměnil ji za šaty, které jsou nepohodlné, nepraktické, musejí se prát a když v nich promokne, jsou jen na obtíž. Nuda-pláže a to, že se ženské koupají a opalují nahoře bez, považuji za pokrok, a určitě nejsem sám, jenže Já k tomu mám úplně jiné důvody. A zas: jedině v tropech nejsou šaty nutné.

 

16. květen - Něco mi chrastilo pod matrací v hlavách postele. Podíval jsem se... No jasně. Pomatená Salomé tam strčila křížek, dva medailónky s madonou a kousek šutru z Medžugorje. Co mi to dělá. Copak neví, jak se čert bojí kříže? Jenom křesťani a jiní masochisté na něj dobrovolně lezou. Posbíral jsem to všechno a dal tam, kam to patří: do lékárničky.

 

Zdravit je prý slušnost. Inu, hlas lidu, hlas boží. To ale vykládejte misantropovi! Pro mne je to totéž, jako kdyby se říkalo "otravovat je slušnost". Ne, otravování je tak typicky lidská vlastnost, že tomu budu radši říkat humanizování. Kdybych mohl mít jedno přání, které by mi museli lidé splnit, znělo by: ignorujte mě! Z nepřeberné řady člověčin je zdravení ten nejnesmyslnější a nejotravnější humanismus. Ještěže není pokládáno za slušnost vrazit druhým na potkání kudlu do břicha.

"Dobrý den, pane Misantrop."

"Nehumanizuj!"

Humanismus bývá též někdy vulgárně zkracován na humus.

 

17. květen - Jestli je mi některé ze zvířat nejnesympatičtější, tak je to pes. Darmo se o něm neříká, že je to nejlepší přítel člověka! Jeho povaha si tenhle přídomek zasluhuje. Ale zase: není pes jako pes. Mezi těmi hlídači majetku, vrtichvosty a kundolízky se občas najde pes, který se chová - pod psa.

 

19. květen - Ty doby, kdy jsem se nejdřív krčil a odevšad trpně očekával rány a ústrky a potom utíkal do ústraní, jsou pryč. Lidé jsou silnější, to nepopírám, ale jen proto jsou silnější, poněvadž jsou v přesile. Lidi jsou verbež a jsou silnější než Já - proto je taky nenávidím, jinak by mi byli lhostejní. Styk s nimi rozhodně nevyhledávám, právě naopak, ale když jsou všude rozlezlí a Já neujdu setkání s nimi, můj kodex chování k nim už není ustrašený, jako býval dřív. Drzost, smělost a tvrdost jsou teď moje hlavní opory. A když je ta verbež nepříjemná, nevadí, Já budu nepříjemný ještě víc! Hlavně nesmím dát najevo strach a respekt, nebo jsem ztracen. Taková komunikace by měla vypadat asi takhle:

Verbež: "Co děláš, jak to děláš, kam jdeš, proč?"

Já: "Co chci, jak chci, kam chci, protože chci."

Verbež: "Budeš něco dělat, půjdeš někam?"

Já: "Co je ti po tom?"

Verbež: "Mohl bys být trochu společenštější."

Já: "Nehumanizuj."

Dřív jsem nastavil tvář, potom jsem utekl a teď zatínám pěsti nebo vytahuji kudlu. Stalo se mi už několikrát, že jsem si někde postavil stan a šel okolo nějaký Parchant Hajzlovič:

"Kdo vám (ti) dovolil postavit si tady stan?"

Teprve samota, v níž musím spoléhat jen na sebe a rvát se sám za sebe, neustále hájit moji anarchii a svobodu, mě zmužila. Můj stan - můj hrad! Ode dneška budu na podobné nesmyslné popichování s cílem potrápit odpovídat vyzývavě a arogantně. Příkladně takhle:

Parchant: "Kdo ti dovolil postavit tady stan?"

Já: "My si tykáme?" (vytahuje mnohoslibně kudlu); nebo:

Parchant: "Kdo vám dovolil postavit tady stan?"

Já: "Jak vám! Ty vidíš, že by nás tady bylo víc?? Já jsem tady sám!"; anebo:

Parchant: "Kdo vám (ti) dovolil postavit tady stan?"

Já: "OSN, když se tak blbě ptáš, ty sráči!"

Opravdu jen málokdy najdu takové místo pro stanování, aniž by se v blízkosti nepotloukala verbež. To něco signalizuje. Antika měla zřejmě víc pochopení pro filosofy. Takového Diogena by dnes Alexandr Veliký nelákal do paláců, ale asi by se ho rovnou zeptal:

"Kdo ti dovolil postavit si tady ten sud?"


 

26. květen - Já jsem vegan a makrobiotik. Člověk je všežravec - tj. všežrout; sežere vše, co se mu podstrčí, od jídla po propagandu. Rozemelte mu do salámu masné červy a krysy - člověk sežere všechno. Je jak to prase z říkanky "dobré prase všechno spase". Ostatně, když už jsme u krys, člověk má nejmenší právo hnusit si tak roztomilé zvířátko! Stane se občas, že šrotovací šnek zachytí a urve kus ruky nepozorného pracovníka. Nic nevadí! Nač zbytečně rušit celou várku pro kousek lidského masa! Když lidé nepokládají žraní vepřového za kanibalismus, můžou sežrat i ten kousek rozemleté ruky! Člověk je všežravec - sežere vše. Navykládejte mu ty největší lži - sežere je všechny. Čeho je maximálně schopen, když ho přivedou ve zmatek dvě protichůdné lži, je to, že si utvoří svoji třetí lež, podle lidového vzorce "pravda je uprostřed". Snad už je teď jasné, čemu říkám všežravec: Je to přesný opak někoho, jako jsem Já, který má vyběravý jazýček a hned tak něco nedovede spolknout; drží se vždyporušitelné zásady: předem nikomu a ničemu nevěřit.

 

29. květen - Zaslechl jsem náhodou, že prý vypadám jako Jožin z bažin. Ó, ano, ano, to beru! Kdybych byl ješitný, tak by mi to lichotilo! Vystupuji z bažin, žeru hlavně měšťáky, jmenuji se Jožin!

 

Kazimír Nelida - další z jmen, jež by mi seděla.

 

Už vím, proč mě žádné kulturní dílo, žádný umělecký výtvor celkově neuspokojuje. Jejich tvůrci byli totiž buď filantropové, nebo kolektivisté. To je moje vysvětlení. Oni chtěli (a chtějí) všechno komentovat, nade vším vyřknout svůj soud, takže to jsou navíc i moralisté. Je mi na blití, už i když se začtu do předcházejících stránek! Misantropové nepíšou knihy! Ale kdybych moralizoval, znamenalo by to, že věřím, že se lidé můžou změnit - a v to právě nevěřím. Nevěřím taky, že se zbavím - že mě lidé zbaví - mého timor populi. Sere mě, že je lidí jako sraček? Ale podívej se do bible, co si tam napsali svatým písmem!: "Bůh řekl: Rozmnožujte se a zalidněte Zemi."

 

30. květen - S lidmi se dá celkem obstojně vyjít. - Když na ně míříš puškou. Ale nejlepší člověk je mrtvý člověk.

 

Je sobota, příroda se hemží víkenďáky. To se ví, že bych je nejradši viděl někde jinde - třeba v nějaké rezervaci. Postavili si města, tak si tam mají zůstat!

 


31. květen - Morální termíny dobro a zlo jsou v generálním smyslu nesmysl, big error. Jestliže se k tomu navíc připojí znak křesťanství - kříž, což je písmeno T - vznikne z big error big terror. Dobro a zlo mají jen individuální smysl. Co chci, to je pro mne vždy dobré. Přičemž: chci i to, co "nechci", protože kdybych to opravdu "nechtěl", tak bych to neměl. Zlé se u mne vlastně redukuje jen na to, co nemůžu osobně ovlivnit. Přítomnost lidí je pro mne zlo, jež nemůžu ovlivnit, abych dosáhl svého dobra. Kdybych začal lidi jednoho po druhém vyvražďovat, nebyl bych s prací hotov ani do konce života, a to nemluvím o tom, že by po mně pomstychtivě slídili jako vzteklí psi, aby mě vypátrali. Protože se jim to většinou povede, byla by jejich odveta pro mne jen dalším zlem. Člověk - pán ohně a zmaru (žáruzmar) - je pro mne zlo, které nemůžu změnit. Ledaže bych se chtěl stát filantropem. Ale to ne: než se k nim přidat a pozbýt, zradit svoji identitu, raději "chci" snášet "zlo" misantropismu! Ta námaha, udělat ze sebe lidumila, by za to nestála. Bylo by to stejně šílené rozhodnutí k činu, jako kdyby se geniální matematik (či kdo je pro tebe symbolem inteligence) rozhodl stát se idiotem.

 

Právě jsem dočetl Antikrista od Nietzscheho. Znovu jsem zjistil, že co jsem objevil Já, na to přišli i jiní přede mnou. Nejenom Já tedy opovrhuji Židy a speciálně Pavlem, ale taky někdo jiný se dovedl podívat kriticky na ten národ obřezaných úchyláků. Když se vezme, jak obřízka působí na procítění rozkoše ze sexu - totiž tak, že dotyčný obřezanec má z mrdačky prakticky hovno požitek - může se někdo divit, že jsou Židé tak prdlí? A to obřízka není jen výsadou Židů! Tenhle humanismus praktikuje víc národů! Postžidovství, neboli křesťanství, převzalo od nich jejich životní "moudra" - to už je pěkná řádka prdloušů! Může se někdo divit, že je celé lidstvo tak praštěné? Já sexuální uspokojení nepotřebuji, ale mrdákům musí jít neschopnost parádně "se udělat" nutně na mozek, protože není žádnou novinkou, že libido má vliv na chování lidí. Z toho, že jsem přišel na to samé, co Nietzsche, nezávisle na něm, je vidět, že nezáleží, co někdo čte, ale jaký je.

 

Že společenskost lidí je výmysl nebo v lepším případě z nouze ctnost, to je mi jasné, ale co mě dorazí vždycky, je to, že při mých toulkách narážím na lidská obydlí i tam, kde bych to nejmíň čekal a s patrnou snahou, aby stála na samotě. Ať mi nikdo neříká, že to jsou sruby a chaty samých misantropů! Kdyby byli lidé opravdu tak hrozně moc společenští, měli by spíš sklon stavět si obrovské hangáry, kde by spalo pohromadě třeba sto lidí. Dosavadní tempo jejich rozmnožování napovídá, že k tomu jednou dojde. Společenskost tak kontroverzně společenských tvorů pak bude ještě větší znouzectností.

 

Už jsem to jednou nakousl: celá příroda je destruktivní, autodestruktivní. Člověk je jen prostředník, živá loutka v jejím díle. Člověka příroda využívá k sebezničení. On je součást přírody; proto je taky autodestruktivní. A teď, světe, drž se! Čtenáři, vezmi si na oči tmavé brýle, ať tě záblesk poznání neoslní! Umírá se z vlastní vůle! - nebo z nudy, což je skoro totéž. Kolik je mně let? 26. To je příliš málo, abych chtěl na sobě najít nějaké příznaky stárnutí. Ale čí je to zásluha, že se cítím tělesně stále jako dřív, ba i líp? 135 dřepů a stejný počet kliků a sklapovaček na jeden zátah - to je moje bilance pravidelného cvičení. Jen jsem na 14 dní vynechal a hned jsem spadl na 102, ale kolik lidí tohle dokáže? Vidět mě, ani bys to do mne neřekl! Znám svoje vrstevníky, kteří vypadají jako staří fotři: začínající pleš, pupek převislý přes kalhoty a ohnutá záda. A čí je to zásluha, že jsem niterně pořád veselý jako dítě? Nežiji v kolektivu, takže mi nehrozí nebezpečí svedení na nesprávnou kolej; nikdo mi neříká:

"Na to jsi starý, na tohle už nemáš léta."

Čí je to zásluha, že se furt cítím nesmrtelný jako bůh? Není to tím, že mě ještě život tolik baví? Ano, říkám to znovu:

Je v mých silách být nesmrtelný!

 

Nemusím číst talmud; docela mi stačí pro názorný příklad na to, jak jsou Židáci mešuge, ta jejich obřízková zvrhlost. U nás se tomu říká příslovím "Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě". Židáci by mohli mít přísloví "Proč dbát na pohlavní hygienu, když si můžeme ufiknout kus čuráka". A z téhle pokoutní nechutnosti při matném světle osmiramenného svícnu vzniklo křesťanství, jímž je zamořen západní svět! No, taky to podle toho vypadá.

 

4. červen - Při školních výletech a přesunech, ale hlavně na vojně, nám učitelé, vychovatelé a ostatní pedagogická a velitelská verbež říkali, že jdeme nevyrovnaní jako stádo. Ale každá skupina je stádo! Když nejsem sám, jsem ve stádě. Lidé se pohoršují, když se jim říká "stádo", ale je to tak. Vynechám města, tam je to pregnantní, ale ve volné krajině, jestliže potkám lidi, jdou skoro vždycky ve skupinkách nebo aspoň ve dvojicích. Když potkám zřídkakdy nějakého osamělého chodce, necítím naráz takovou antipatii, jakou mám ke stádu. Snad je to tím, že v něm vidím potenciálního misantropa, který si taky vyšel do přírody, aby unikl městskému stádu. Když vidím pláž, plnou grilujících se lidských těl, vybaví se mi souznačný obrázek: stádo bučícího a přežvykujícího dobytka, povalujícího se na louce. Všechny velké osobnosti světové politiky, jako Caesar, Kristus, Napoleon, Hitler, Stalin nebo Gorbačov, jsou jen vůdčí volové na čele stáda. Až běda je taky výstižná ta náboženská terminologie: kněz = pastýř; věřící = ovečky. Kdyby lidé nebyli stádní ovce, nebyla by vznikla takováhle terminologie, která musí zahanbovat každého misantropa se špetkou sebeúcty v těle! O lidech nemluvím, ti jsou jen hloupé stádo ovcí; když s nimi chtějí ti velicí politikové, ti pasáci dobytka a první volové ve stádě - ve státě něco zmoci, nestačí jim po dobrém říci: "Dělejte to a to, a bude to OK." Ne: nad stádem musí práskat bič a kolem stáda musí obíhat štěkající pes! Bič a pes ovšem nejsou prostředek k cíli, nýbrž cíl sám - pro pastýře i pro stádo. Jaká verbež to musí být, už jenom proto, že vůbec chce, aby se jí diktovalo? A přijdu-li, nachomýtnu-li se jen v její blízkosti, je ta verbež hned hotova považovat mě za jí rovnocenného. Jaká drzost! Taky pro tohle se vyhýbám lidem.

 

7. červen - Zázrak! V Medžugorji v Jugoslávii se zjevuje Panna Maria! Je to gigantické, církví pořádané divadelní představení. Je to největší open air scéna na světě. A herci budou zřejmě podle toho taky patřičně honorováni.

 

Když zemře někdo z lidí, pomyslím si jen: "Zas o jednoho hajzla míň." Když se narodí nový člověk, myslím si: "Zas o jednoho parchanta víc."

 

Lidstvo je banda mrzáků. Slepci dělají tlumočníky hluchým, chromí vyličují slepcům a hluchým, jak vypadá svět a jak zní hudba, a oni je na oplátku vozí na procházku. Všichni slouží všem, a tak nikdo z nich není svobodný. Patřil jsem k nim taky - než jsem zjistil, že hluší slyší, chromí že ve skutečnosti umějí chodit, a Já že jsem si myslel, že jsem slepý, protože jsem měl zavřené oči.

"Pane, prosím vás, převedl byste mě přes ulici? Víte, já jsem nevidomý."

"Ale nevykládej, blbečku! Otevři oči!!"

"Prosím vás, mohl byste mně napsat, co jste říkal? Víte, já neslyším."

"Ale jen nežblebtej, idiote! Radši si vyndej vatu z uší!"

"Mohl bych se o vás opřít? Víte, mně se o té holi špatně jde."

"Kdybys nebulíkoval, kriple! Zahoď ten klacek, prašť se do nohou, dej si kolečko kolem parku a uvidíš, jak se ti půjde!"

 

11. červen - Zklamaný bývá vždy více ten, kdo je posedlý vírou.

 

Zase jsem si ostříhal vlasy, když narostly do obdivuhodné délky. Prostě už mě nebavily; najednou jsem dostal chuť to udělat. Mám teď na hlavě kraťoučký mech, takže místy vysvítá holá lebka. Spolu se strništěm na tváři vypadám jako kriminálník. Ale tím líp. Snesu jen dvě autostylizace: buď jako divoké zvíře z pralesa, nebo jako asociální živel. Je to můj způsob změny osobnosti, moje pohrávání si s identitou. Jiní se opíjejí chlastem apod., Já volím zdravý a bezpečný způsob. Ještě bych potřeboval být potetovaný po celém těle, abych budil u poctivých občanů respekt, jako ho budí absolventi nápravných zařízení. Ale skutečně je to autostylizace? Jen vůle vypadat před verbeží jako drsný a obávaný netvor? Taky se chci rád dívat do zrcadla a vštípit si svůj odraz, aby se tím lehčeji mohla moje bytost přetvořit v ještě drsnějšího a obávanějšího nelidu.

 

To je přece v prdeli!: Čtu teď Schopenhauera a zase vidím, že jsem s mým axiómem absolutní samota = absolutní svoboda nevymyslel nic nového. Ale ani sám Schopenhauer! Jinak by nemohl využívat pro podporu svých teorií citátů antických kyniků! A kdoví, kde to oni sebrali! Znovu opakuji: všechno už je známo, jen někteří nechtějí znát! A tak to, co rozlišuje mne od Schopenhauera, Nietzscheho a starověkých kynických filosofů, je pouze intenzita, s níž se každý z nás věnuje určitému problému.

 

Civilizovaný člověk je živočišná troska. Stejný osud postihuje i domestikovaná zvířata. Sám člověk je vlastně sám sebou zdomestikovaný živočich! Od jeho celkové tělesné zchátralosti ho nemůže zachránit ani jeho dýchavičné běhání po asfaltových cestách, na nichž si ničí klouby, ani jeho upocené funění v mučírnách, zvaných "posilovny". Já taky posiluji, ale bez toho prvku dřiny. V mé tváři se po čas cvičení nepohne ani jeden nerv, ani jedna vráska nenaskočí, námaha mi nekřiví obličej. Cvičím s lehkostí a se stejným potěšením, jako když celý den bloumám po lesích. Když se unavím, tak odpočívám, ne jako člověk, jenž se strhává v práci a potom se jde dorazit do zahulené hospody. Byrokrat z kanceláře sedí osm hodin shrbený za stolem a když se večer snaží neohrabaným poklusem kolem paneláku shodit pupek, je ta hodinka sportování stejně málo. Proto jsou divoká zvířata a přírodní národy tak silní, protože mají pořád přirozený pohyb a přirozenou stravu. Jsou silní a jejich těla mají krásné tvary, a ne nafouknuté a znetvořené, jako je mají např. kulturisté.

 

Pedantický domácí kutil mi dával peníze, utržené za prodej bubnů.

"A šetři si je!"

"To víš, že je nedám na konto Míša!"

 

12. červen - Smrt vzchází z nudy. Smrt je jako spánek. Když je nuda, snáze se usíná. Snad jsi někdy taky poznal můj každodenní zážitek, že nemůžeš usnout, když se těšíš na druhý den... Když je nuda, snáze se umírá. Lidé vytrhávají trávu, která měla tu drzost a vyrašila mezi betonovými dlaždicemi betonové totality, protože z nudy nenávidí život. Ach, kdybych mohl jíst něco jiného, nejedl bych ani rostliny! Lidé tráví 90% času plněním povinností a ten zbytek, co jim zbude, věnují na zabíjení nudy. Já neznám povinností. Lidé na mém místě by se ukousali nudou - už tak je deptá těch 10% svobody. Za ničím se freneticky nehoním, a přesto, nebo právě proto, neznám, co je nuda. Dokážu sedět na jednom místě, nebo bezcílně jen tak chodit celé hodiny, pozoruje vzmáhající se divoký život kolem mne nebo ve mně, a neznám nudu. Proto nemusím zabíjet ani ji, ani sebe, ani kohokoliv jiného. Zůstávám volný, pevný, nenávistný k lidem. Plivu na lidstvo!

 

The Happy End