Misantrop: Méranýchtos

MOTTO:

Po setmění život nekončí, to si myslí jen ospalci, nýbrž začíná se nový, stejně plný a bohatý život dosud skrytých tajemných tvorů. A Já, jako němý svědek Méranýchtos, procházím oběma těmi dvěma světy.

- MISANTROP: Reinlebensborn -


ÚVODEM

Jsem podivný dvojaký tvor. Nejsem schopen ani ochoten sžít se s nenáviděnými lidmi, cizími mé nelidské podstatě. Rozpolcen takto v lidském světě ve dvě bytosti, nutně žiji též dvojím životem. Tyto dva rozdílné životy liší se od sebe vzájemně jako Den a Noc, třebaže jsou neodlučitelné jako moje tělo a duch. Pro účely tohoto spisku dal jsem si proto svobodné řecké jméno Méranýchtos, coby výraz spojení těla Dne a ducha Noci. Ve dne jsem Méros, v noci Nýchtos. Omluvte, že neužívám rodné řeči; ale jména Deník a Nočník, jež bych, věren matčině jazyku, musel použít, neznějí právě libozvučně a ostatně už mají své zcela odlišné významy. Při pročítání tohoto spisku záhy také zjistíš, že tradiční hodnocení dne, jakožto významového symbolu pro dobro, a noci, jakožto symbolu zla, je u mne obráceno a na levou míru uvedeno, takže DEN je mi většinou symbolem a příměrem všeho zlého, to jest lidského, kdežto NOC je dobrá, to jest nelidská, to jest má. Záhy ovšem také zjistíš, že ony tradiční hodnoty jsou převrácené zcela právem.

MISANTROP


V noci ve tmu zahalena je má tvář,
však ani ve dne nevidí mě ta pakáž.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Noc je pro mne vyvrcholením celého dne. Vždyť i podle světového času dni začínají po půlnoci a v noci také končí. Bílý den je tedy pouze jakési mezidobí mezi dvěma nocemi, zatímco noc je hlavní částí celého dne.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Po podzimních deštích přišel nenadálý mráz, který celou zemi zledovatěl a jenž holé již větve stromů obalil skelnatými rampouchy, takže teď vypadají jako nějaké podivné křišťálové lustry, dokonce i podobně tak znějící v tom ostrém severním vichru, v němž omrzá má tvář. To by nicméně nebylo ještě nic tak divného, kdyby se hned nevyskytly hlasy – lidské hlasy – které v tomto úkazu vidí cosi nekalého, a hledají viníka, který ten mráz způsobil, a chtěly by za to asi také někoho odpovědného potrestat. Jenže není koho – přírodu nevytrestáš, člověče. – To je prostě ta lidská primitivní psychika (trochu i ovšemže sebestředná), která nedokáže nikdy pochopit, že věci se dějí samy sebou, a nezpůsobuje je tedy ani žádný bůh, ani žádný ďábel, ani člověk, ani zvíře. Takové hlasy – jež jsou povýtce jen lidské – si zřejmě představují, že žijí ve Verneově románu a že naše země či stát je jakési Ocelové město, v kterém došlo ke zničujícímu výbuchu holomrazového granátu. Tu nedůvěřivou podezřívavost bych jim ale nezazlíval – vyplývá často ze špatné zkušenosti s vládou nejen tohoto státu. Není ostatně vůbec překvapivé, že při jakémkoli výkyvu počasí se každý okamžitě ptá, který blbec zase co zvoral.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Po půlnoci, když lidé zalezou domů a ukládají se k spánku, aby byli čilí v nazítřejším jejich nesmyslném shonu, konečně se vydávám na osamělou svobodnou procházku za město do polí, lesů a luk. Chodím takto ven pravidelně, za každého snesitelného počasí, a zásadně a výhradně pouze v noci. Noc je přece tak lidupustá... – a tudíž krásná. Nechápu, že jsem vůbec kdy mohl vyjít ven za bílého dne do toho bláznivého frmolu, kraválu a virválu, jímž se vyznačují lidské dny a lidské bdění. Polovinu dne tak pěkně prospím jako nějaká νυχτερίδα – řecky nočnice neboli česky netopýr – můj příbuzný milec tmy a volného ovzduší nezamořeného lidmi, a v noci ožívám, vstávám a spěchám ven do temna noci na schůzku s jejími lákadly. Vyšplhám třeba na kopec a nad hlavou vznáší se mi hned kalous, jenž zvědavě si mě prohlíží z nejmenší možné blízkosti, která se neostýchá ve své intimitě. Sedl by si mi na zimní čepici a odrazil se z ní ještě výš až ke hvězdám, zrovna jako nyní, k Polárce, jež je k mání oběma našim očím; ale pak si řekne: „Co tam, tak daleko, tak vysoko? Zde na Zemi je lépe. A dálav a vysokostí je tu také dost a dost ještě nezdolaných.“


ΜΕΡΟΣ, Den:

Že se ti lidé nestydí za to, co provádějí! Jak budou moci jednou ukazovat svoje nečestná zneuznání a svoje hanlivé názory, jako by to byly sváteční fotografie z oslav; jak je budou jednou ukazovat svým dětem? Jediná možnost, která jim zbývá, je ta, že žádné děti mít nebudou. Jedině tím by se pak vyhnuli ostudě a částečně by i ospravedlnili svou nestydatost. Jenže k té ostudě a k té nestydatosti právě patří nejvíc to, že hodlají mít ty děti, ať už jim mají co předat k ukazování, nebo nemají.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Ve zmrzlém lese nic nevidím; ale slyším zřetelně dusot vyrušených srnčích kopýtek. Dýchám svůj vlastní teplý živočišný vzduch do šálu obtočeného kolem krku a obličeje, z něhož mi koukají jen oči pátrající ve tmě. Usedám pod širokokmenný smrk, jenž mi slouží coby pohodlné živé opěradlo. V lese nefouká severák, mateřské teplo lesa přispěchalo na pomoc mému chůzí rozehřátému tělu. Občas za jasných měsíčných nocí osvítí se mé odvěké lesní útočiště, jež bude jednou jistě i mým hrobem. Tu pak mohu spatřit kunu, kterak neslyšně putuje okolo mne, aniž si mě všímá. Shora z vrcholů stromů se ozývá tlumený nářek snad nějakého nočního ptáka, snad jiné kuny. Les se po chvíli ticha pozvolna, ponenáhlu plní roztodivnými zvuky, ožívá sotva znatelnými pohyby tajemných nočních tvorů. V dálce štěká liška, jíž odpovídá štěkotem jakýsi vesnický vořech. Chce se mi spát. Nejraději bych se zde položil a více už nevstal. Ale musím vstát k návratu. Zimní noc je sice dlouhá, přesto však ještě příliš krátká pro věčný spánek, do nějž bych se zde rád pohroužil. – Na zpáteční cestě se pojednou zablýsklo a tma se na pár vteřin změnila v ostré světlo. Okolní předměty vrhaly stíny. Zastavil jsem se a zaposlouchal se, neozvou-li se odněkud nějaké výbuchy. Nic. Ticho. Obloha byla zcela zatažená, takže původce onoho nebeského úkazu nebylo možno určit, ani jeho dráhu, ale jistě to byl velmi jasný meteor, když přezářil i souvislá nízká mračna. Jeden noční bolid jsem už kdysi viděl, takže jsem si téměř jist, co to bylo. Nic jiného než bolid to být nemohlo. Na stránkách hlášení bolidů nikdo další nic nezaznamenal, takže jsem byl pravděpodobně jediný svědek nočního nebeského posla.

Všichni lidé spali tou dobou,
jen Já se toulal nocí, tmou.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Věřící vyčítal boháči, že prý si má hledět víc boha než mamonu. Ale boháč, uctívající mamon, uctívá tím přece nejvíc svého boha, jenž je mamonem, a jiné božstvo nezná. Právě tak věřící se rouhá bohu mamonářů, a přece ho za to nikdo z boháčů nestaví na pranýř, i když by mohl. Oba si mohou podat ruce k vzájemné úmluvě, nemají si co vyčítat; oba totiž uctívají stejného boha: nesmysl. Onen se modlí k požehnanému nesmyslu na nebesích, tento se koří nesmyslu na výčtu z bankovního konta.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Noc je krásná – i když je tma. Je-li noc ještě k tomu úplňková, pak je vidět skoro jako ve dne, pouze s tím rozdílem, že nikde v polích a lesích nemůžu tou dobou potkat jediného člověka. To je velká úleva, velká milost, velký poklad, velká vzácnost. Takže je noc mnohem lepší než den. – Jeden srnec zpozoroval světlo mé kapesní svítilny a přišel se na mne podívat z louky, kde se pásl, blíž k lesu, kde jsem seděl pod stromem. Zabekal na mne, a Já na něj. Asi se mu to líbilo, mně taky, a tak mě doprovázel až na konec luk, kde už začínala zoraná pole. Povídali jsme si takhle pěkně celou cestu. Ach, ty návraty! I když mě nikde v tuto pozdní noční hodinu nebudou otravovat žádní lidé, žádní psi a nejspíš ani žádná auta, přece se jen nerad vracím zase zpátky domů do města.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Celebrity, celebrity, slavní lidé, slavné osobnosti – neznám žádné takové ani makové. Co jsou? V čem jsou dobří? V čem jsou výjimeční? Co umějí? Co moudrého vymysleli a sepsali? Co mi mohou dát? – Nic. Jen se umějí předvádět. Slavný člověk je nutně blbý člověk – blbý jako ti, kteří jej slavným udělali. Jak mě může zajímat, že například – moment, krátký pohled do dnešních novin, co právě hýbe světem – že například Angelina Jolie má neštovice? Co je mi po tom? Co je mi do nějaké blbé prsaté herečky, jejíž „talent“ spočívá právě jen v těch nadměrně vyvinutých vnadách? A co je to za lidi, že je něco takového může zaujmout? Takoví lidé jsou nutně blbí debilové, nic jiného! Jak mě, u všech všudy, může zajímat, s kým se kdo vyspal, co si kdo myslí nebo nemyslí, zda je nějaká pitomá ženská těhotná, nebo zda naštěstí potratila, či zda se někde před někým svlékla donaha? To je toho. Já jsem nahý skoro pořád. S nahotou se toho vůbec nadělá… Já v nahotě nevidím nic tak vzrušujícího, nic tak zajímavého; leda, když je vzácná, což vskutku, lidužel, je; pak může opravdu na někoho působit zajímavě nebo dokonce až vzrušivě, a každý, kdo se nechá vidět nahý, může tím získat nádech čehosi zvláštního. Ale nahota sama o sobě zvláštní není, a měla by být běžná. Svléká se přece každý, i když většinou jen doma v soukromí; tam se Já svlékám donaha taky; ale navíc i třeba v letním lese, u rybníka, při slunění a koupání; dokonce se nestydím pořídit snímek mé nahoty a uveřejnit jej. A proč by ne? Nemám se zač stydět. Jsem zdravý, štíhlý, dobře rostlý, a tělo mám stále mladé a krásné jako dvacetiletý mladík, ač je mi už padesát let. Inu, je-li mladý a krásný duch, je mladé a krásné i tělo. Zde není na místě stud, nýbrž spíše hrdost. Ať se raději stydí ti oblečení, kteří zřejmě pod šaty skrývají nějakou tělesnou vadu, tak jako kazatelé morálky skrývají za svou upjatou morálkou vady charakterové. Proč bych se měl stydět zrovna Já, tedy ten, kdo toho má ze všech lidí nejméně zapotřebí? A když se neostýchám odhalit se duševně, neměl bych skrývat ani své tělo. A přirozeností těla i duše by měla být nezahalenost. Každý upřímný člověk by se měl takto odhalit a nic neskrývat. Představuji si dokonce, že nezbytnou součástí jakýchkoli úředních průkazů, dokladů a dokumentů, lékařských vysvědčení, jakož i třebas internetových profilů, navštívenek a podobně, se jednou stane nahá fotografie zobrazující v celé nahotě celou ničím nezahalenou postavu té které dotyčné osoby. Bylo by to tak nemožné? Ovšemže: ti po všech stránkách škaredí lidé, jichž je většina a již mají moc tvořit morálku, ti jsou jednoznačně proti a nedovolí to. Ale moje nahota přece není nějaká cizorodá vypůjčená věc, kterou bych si opatřil schválně jen pro něčí zlost; nahý jsem se narodil, je to tedy moje svobodná přirozenost, nic obzvláště vymyšleného nebo přidaného k mé tělesné osobě jen proto, abych jí někoho proti sobě popouzel nebo urážel – a přesto jsou lidé nahotou dotčeni, jako kdyby jim tento jediný přirozený stav člověka nějak vadil a ubližoval. Lidem ale v zásadě nahota nevadí a neubližuje jim; co jim vadí a ubližuje, je pouze to, že nějaký jiný člověk projevil svlečením veškerého oděvu svou přirozenost a volnost – taková je to nesnášenlivá pakáž! Co bychom si asi pomysleli o zvířeti, které se rozzuří, když uvidí jiné zvíře v jeho přirozeném stavu, a začne je kousat a drápat jen proto, že nemá na krku obojek nebo není zavřeno v kleci? O takovém podivném zvířeti bychom si nejspíš pomysleli, že je hodně zkažené, řádně zdegenerované a mimořádně odporné – tedy totéž, co si myslím Já o člověku. Vidíme-li však takto zuřivě jednat člověka, připadá nám naopak obdařen těmi nejskvělejšími mravními zásadami a tím nejslušnějším chováním. Není tento rozpor podivný už sám o sobě? A nedokazuje ten rozpor nejlépe, že lidé jsou prostě nenormální úchylná zvířata, jakási hnusná a zkažená zdegenerovaná pakáž? Představte si zvířata, která považují svou prvotní přirozenost za nemorální. Co jiného by to mohlo být, než právě zdegenerovaná pakáž? A teď se podívejte sami na sebe. Co vidíte?

A proč se s tou nahotou vlastně tolik nadělá? Vždyť je to naprosto normální stav lidské (najmě nadlidské) i nelidské bytosti! Určité kouzlo může být do nahoty přimícháno pouze tím, že není na veřejnosti povolena a že je stíhána zákonem. To je také absurdita. Považte: jediný přirozený a pravdivý stav svobodného a divokého člověka – jeho nahota – je mu přísně zakázán! Jinými slovy: je přísně zakázáno být svobodný, divoký, přirozený a pravdivý! Tím vznikají až takové absurdity, že všude neustále přítomná a zasahující cenzura přejde nevšímavostí třebas i názorné obrázky vražd a násilností, ale jakmile se někde objeví odhalené ňadro, penis, vagína nebo i jen holý zadek, ihned je to důvod k vystrašenému zásahu. Možná je to tím, že zlo, mučení a krvavé řežby jsou lidstvu přirozenějším vyjádřením jeho povahy, než dobro volného nahého těla, jež je prostým projevem té nejobyčejnější lidské svobody a divokosti. A za další: projevuje-li se pravda svou nahotou, pak je podle lidských zákonů rovněž sama pravda zakázána a zcenzurována! A je-li tedy zakrývání, ukrývání a zakazování nahoty vlastně podporováním lži, patří tato lež dokonce k neustále zdůrazňovaným a dokonce prý i nutným podmínkám zdravého vývoje dítěte. To tedy znamená, že aby z dítěte náhodou nevyrostla jakási nelidská zrůda, musí se mu neustále lhát a zakrývat před ním pravda! To vše ze strachu – zřejmě oprávněného – že by se z člověka jinak mohlo stát divoké zvíře, kdyby byl odmala vychováván v pravdě a k pravdě, zvláště k takové pravdě, která bývá povahy nehezké, tvrdé nebo pro někoho nepříjemné. A co je to vůbec za debilní morálku, která přikazuje skrývat a stydět se za určitou část těla? Přitom bederní roušky, či alespoň nestvůrná pouzdra na pyj z dutého bambusu, která mužský úd spíše opticky zvětšují, než aby jej skutečně chránila, nosí i ty nejprimitivnější kmeny žijící stranou civilizace. Takže tato debilní morálka je zřejmě všelidskou záležitostí, tedy tím, co dělá člověka člověkem – a člověka debilem. Šaty skutečně dělají člověka. Jakékoli, třebas sebeskrovnější – a třebas i sebenestvůrnější. Nestvůrností nejnesmyslnější je například nutnost být oblečený na koupališti či na pláži při koupání a slunění – při bronzování se, jak říkají Francouzi. Kdyby se někdo koupal doma ve vaně v plavkách, považovali bychom zcela správně takového člověka za nenormálního; ale venku je koupání bez plavek také skoro „nenormální“, rozhodně hodně nezvyklé a je to co nejrozhodněji zakázáno, kromě těch několika mála míst, jako jsou vyhrazené a ohrazené nudapláže pro pár naturistů, na něž se ostatní lidé dívají přinejlepším jako na jakési podivíny, sice neškodné, pokud jsou drženi na jednom určitém málo přístupném místě, ale přece jen jako na podivíny. Podivínské je ale koupání v šatech, nikoli bez nich! Když připluli první Evropané na Tahiti, koupali se tam místní lidé, společně muži s ženami, zcela nazí, úplně bezelstně jako děti – děti Ráje. Dnes jsou v tomto bodu Tahiťané už zkažení, to jest oblečení, a nahé tam veřejně uvidíme naopak jen Evropany. Takže potomci týchž cizinců, kteří jim, Tahiťanům, nahotu dříve zakazovali, koupají se nyní nazí, kdežto ti, jejichž předkové měli od těchto cizinců zakázáno koupat se nazí, dívají se teď na nahé cizince jako na podivné lidi, málem jako na neřestníky. To jsou paradoxy! Dějiny mají opravdu zvláštní smysl pro ironii.

Koupání a slunění bez plavek je nejméně od počátku dvacátého století součástí velké evropské „kultury svobodného těla“ (Freikörperkultur), kteroužto kulturu dalo Evropě a světu jako vždy Německo v době před světovými válkami, když ještě udávalo směr v evropském kulturním rozvoji, samozřejmě podle velkého starořeckého vzoru – snad byli Němci opravdu nadřazená rasa... I slavná indická jóga se podle tohoto evropského kulturního vzoru dnes provozuje znovu jako kdysi v úplné nahotě. V Indii samotné se často praktikovala i filosofie v naprosté nahotě. Vždyť paní Filosofie koneckonců kráčí nahá... Mahávíra chodil Indií zcela nahý. Pro pouhý nástin toho, jak jsme dnes pokročili daleko směrem do falše a nesvobody, stačí jen pokusit se představit si, jaké pozdvižení by asi vypuklo, kdyby tady a teď nějaký filosof chodil úplně nahý jako kdysi Mahávíra. S největší pravděpodobností by byl takový odvážlivec ihned zatčen jako mravně zpustlý deviant a obviněn z některého z mnoha mravnostních přečinů či dokonce zločinů za ohrožování veřejné mravnosti a mravní výchovy mládeže – jako kdysi Sókratés. Naše nemravná doba by tedy opět odsoudila pro porušení mravů asi toho nejmravnějšího člověka, jakého má, to jest nahého mudrce, který je natolik mravný a svobodný, že nic, ale vůbec nic, žádnou skutečnost, nezakrývá – tedy ani své nahé volné tělo. Naše nahé tělo je tím nejnázornějším vyjádřením naší svobody – nebo alespoň naší svobodomyslnosti. Ale naše doba a společnost jsou natolik nemravné, že právě to nejmravnější a nejsvobodnější chování pokládají za vrchol nemravnosti. To jsou paradoxy! Nahota ještě nemusí znamenat nemrav. Ale my jsme tak nemravní, že obojí automaticky spojujeme. Máme hnusnou pornografickou pakulturu, která stále žvaní o sexu – ten je přímo naším fetišem, naší modlou – máme pakulturu „hanbatých obrázků“, máme pakulturu nepotřebných informací, z kterých se stejně nic důležitého nedozvíme, máme „svobodu slova“, která je však potlačována a prakticky pod nejrůznějšími směšnými záminkami neexistuje – buď je tou záminkou vulgarita a obscenita, nebo sexismus, rasismus, xenofobie, propagace fašismu, schvalování atentátu na naše vojáky, dále urážky anebo nehumánnost a snižování důstojnosti člověka – za vším se však šklebí jediná odporná stvůra cenzury; máme také zpoplatnělou pakulturu, která už ani nežvaní o svobodě, nýbrž jen o demokracii, ačkoli ta „demokracie“ může znamenat tu nejdespotičtější tyranii – a když může, tedy i je a bude. My nemáme skutečnou svobodu, máme jen její nedokonalou napodobeninu – a spoustu jejích náhražek místo ní. Ano, to všechno máme, ale nemáme ani kulturu opravdu svobodného těla, ani kulturu opravdu svobodné mysli. Obojí přitom patří k sobě a vzájemně se doplňuje. Svobodné tělo patří ke svobodné mysli. Možná, že kdybychom měli svobodná nahá těla, měli bychom posléze i svobodné mysli. Kdo má svobodnou obnaženou mysl, chce mít také svobodné tělo, to jest nahé. A nahý svobodný člověk bude mít jistě i stejně svobodnou mysl. Sounáležitost těla a mysli bude však platit i opačně: kdo má mysl uzavřenu, bude dbát úzkostlivě také o to, aby ani jeho tělo nebylo nikdy obnaženo. Těchto „opačných“ lidí je drtivá většina; ti vládnou, ti určují, co je mravné nebo nemravné a co je povolené a co zakázané. Titíž „opační“ lidé rozhodli, že nám bude zakázáno mít svobodná nahá těla a svobodné mysli. A tak nemáme ani jedno, ani druhé. Máme jen milostivě povolené okleštěné náhražky a napodobeniny, protože státy žádnou anarchii nepřipouštějí. Kdy budou konečně naše těla a mysli svobodné a obnažené? Zdá se, že nikdy. Všechno musí být pod kontrolou a nic nesmí být úplně svobodné. Jen v samotě bez lidí je pravá svoboda. Proto si přejme, aby nebylo lidí.

Vzpomeňme na starořeckou gymnastiku – cvičení, jemuž se zcela nahý (γυμνος) věnuji i Já. Pro mne osobně je koupání a opalování v plavkách natolik zrůdný mrav, že se raději nevykoupu nebo nesluním, pokud bych musel být při tom kvůli slídivým pohledům nepřejícných lidí oblečený; nejčastěji nicméně nedbám ani těch pátravých očí a koupu se klidně „na Adama“ i před lidmi, pokud jich není mnoho a jsou ode mne dost vzdáleni. Nestvůrností povšechnou je vůbec i to, že je nutno být oblečený, i když je horko. V tropických krajinách s celoročním horkým podnebím je tato zrůdnost – muset být oblečen – nejnápadnější. U nás je naproti tomu zrůdné už jen to, že vůbec žijeme v tak studeném pásmu a musíme na svém k volnosti zrozeném těle nosit zrůdnost jménem oděv, abychom zde nezmrzli. Všude, ať je zima, nebo teplo, však nosí lidé šatstvo. To tedy znamená, že být nahý, rozumí se pořád, ne jen občas, to jest žít všude a stále, jak a kde to jen jde, v nahotě, znamená nebýt člověkem. Jen považme: být člověkem tudíž znamená vyznávat, vyžadovat, řídit se a podrobovat se debilní morálce, která přikazuje skrývat pohlaví a stydět se za ně. Čili zkráceně: být člověkem znamená chovat se jako debil.

Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka.“ – Možná. Zcela však pomíjím význam tohoto pořekadla, jaký mu dali už adamité, že totiž podle šatů lze poznat bohatce od chuďasa; a proto, aby si byli všichni boží lidé rovni, měli by být všichni nazí jako Adam a Eva v ráji. To skutečně, jak víme, prosazovali adamité – a potíral s důsledným zápalem sám Žižka. Já však naopak tvrdím, že právě oděv srovnává všechny rozdíly mezi lidmi a že teprve v nahotě se lidé od sebe nejvíc odlišují. V uniformách – a každé krajové či módní oblečení je vlastně uniforma, neboť nevelké odlišnosti v barvě a střihu jsou zcela zanedbatelné – jen v uniformách vypadají všichni lidé stejně; teprve nahota odhalí skutečné rozdíly mezi lidmi: tu odhalí škaredý převislý pupek a zchátralou postavu, onde naopak krásné ztepilé tělo. Chudák se může lehko přestrojit za boháče a boháč v hadrech může snadno předstírat chudého; ale nahý obézní stařec nemůže nikdy předstírat, že je mladý štíhlý atlet, zrovna jako si mladá kyprá dívka – i kdyby chtěla – nemůže hrát bez šatů na postarší ženu povadlých vnad, a právě tak nahá stařena si nemůže hrát na svůdnou mladou krasavici. Jejich nahota je prozradí. K předstírání, ba i k přetvářce, potřebují vždy lidé právě nějaký druh zástěrky, tedy nejčastěji šaty. Teprve bez šatů, úplně nazí, jsou lidé skuteční, takoví, jací doopravdy jsou, a nic jim také krom těch šatů nepomůže dělat ze sebe něco jiného – málo pak zmůže dokonce i řeč, která bývá jindy tak účinná v schopnosti zastřít pravdu. Skrývat úzkostlivě nahotu a trnout hrůzou, že mě někdo cizí uvidí nahého, je pošetilé pokrytectví – asi jako když někdo napíše „p....“ místo „prdel“ – každý stejně ví, co se skrývá za těmi tečkami, pod spodním prádlem a za plavkami. Tak nač to vlastně vůbec skrývat, když ne právě jen z té pošetilosti a z toho pokrytectví? Neříkám, že by měl každý každému na potkání rovnou ukazovat své pohlavní ústrojí a strkat mu je před obličej, řka: „Hele, co mám!“ To by byl stejně nechutný zlozvyk, jako podávání si rukou a potřásání si jimi. Přesto ani ty ruce hned neukazujeme každému na potkání, aby věděl, že je máme. Nač? Stejně každý ví, že máme ruce, a není na ně nijak zvlášť zvědav. Ruce ani jiné údy neukazujeme, ale ani neskrýváme. U pohlavních orgánů či znaků by mělo platit totéž: „Já vím, že je máte; mne to ale nijak zvlášť nezajímá, jako nemá co zajímat vás, že je mám Já. No tak máte čuráky a kundy a prsa a zadky. Co má být? Je to snad přirozené, ne?“ – Ano, správně: je to přirozené. A co je přirozené, není špatné – pokud není ovšem špatná sama přirozenost člověka, která mu velí hanbit se za svou nahotu a skrývat ji. To se pak nedá nic dělat, protože lidi nepředěláš a lepšímu je nenaučíš.

A proč se máme vlastně stydět a skrývat právě pohlaví, a ne nějakou jinou část těla, stejně sprostou a škaredou, například hnusnou lidskou držku? Proč není raději nemravné ukazovat něco nepřirozeného, než přirozeného, například brýle, tetování, piercing či stříhané vlasy a oholené vousy? Proč je nemravné právě pohlaví, věc přirozená, s kterou se rodíme, zvaná též přirozením? (Všimni si, že „přirození“ je lechtivé slovo; od toho je již jen krůček k tomu, považovat také slova „přirozený“ nebo „příroda“ za kluzká. A kde to skončí? V katastrofě, která se již dnes zpřítomňuje.) Důvodem tohoto prapodivného mravu by snad mohl být vrozený ostych z toho, že lidé se skrze svá pohlaví páří a rodí jako ta „špinavá“ zvířata, kterými pohrdají a která v sobě úchylně zapírají. Ale zdá se mi, že ani tento důvod neplatí, ač je mu svou vnitřní příčinou jistě velice blízký. Jinak by se o pohlaví, o sexu, vůbec tolik ani nemluvilo. Neustále se však o pohlaví mluví, neustále se na ně myslí..., ale ukazovat se nesmí; to je vždy považováno za neslušné, často za urážlivé, dokonce za úchylné. Takže podle nich je úchylné zřejmě všechno, co je přirozené, co není jakožto přirozené zahalené, co není skryté za velkou lží v podobě malého kousku hadru. Velká pravda zakrytá malou lží – to je ta jejich morálka! (A na druhou stranu: malé pravdy odkrývající jednu velkou lež – to je zase moje morálka!) Pořád a pořád se o pohlaví žvaní a kecá a tlachá a kaňhá a klábosí, dělají se na „to“ nechutné dvojsmyslné vtipy, nad nimiž se hlupáci utlemují, ale běda, ukážeš-li to pohlaví: hned hodí na tebe pohoršeně přikrývku a zavřou tě za nemravné odhalování na veřejnosti jako úchyláka, jako sprostého chlapa. Pohlaví je tedy cosi jako muslimský nebo židovský bůh: vzývat je smíš, ale zobrazit nesmíš – to je pak zle. Ale nahota a pohlaví jsou čisté, a jen sprosťák se nad nimi pohoršuje, protože je sám sprostý a napadají ho při pohledu na obnažené tělo samé sprosté myšlenky. Čistá a nevinná bytost se nad obnaženým tělem nepohoršuje, a když přece, vždy jenom v tichosti a jen tak pro sebe odvrací svůj pohoršený zrak. To je morálka čistých a nevinných duší; morálka, která nemoralizuje: jim stačí, že ony samy jsou čisté a nevinné, a po ostatních jim nic není. Přitom dokud je pohlaví nečinné, to jest nevinné, nevidím na něm nic sprostého; sprostým se nanejvýš může stát až tehdy, stává-li se činným, nebo ještě lépe: vyjdou-li najevo následky jeho činnosti, to jest: dojde-li následkem součinnosti dvou odlišných pohlaví k početí nového člověka. Tohle je sprosté! Ačkoli je pohlavní rozmnožování zdánlivě stejně přirozené jako nahota, přece každý správný nepřítel lidského rodu vidí velmi nerad, když se mu lidé rozmnožují přímo před nosem – podobně asi jako lidé zase neradi pozorují čile se množit zdivočelá hejna krys na hromadách odpadků, které sami lidé navršili před svými domy, jdouc krysám očividně k duhu nahnilá strava, kterou někdo odhodil jako nepotřebnou, ovšem nikoli za účelem pomyslného dobra krysího rodu. Vždyť vidět, že někomu prospívá to, co mne naopak ničí, je zdrojem největší nenávisti. A stejně tak ani Já zde neobhajuji lidskou nahotu z nějaké mé lidumilnosti a za účelem lidského dobra. Jsem zastánce pouze takové nahoty, která je neplodná nebo která bezprostředně předchází konečné lidské bestializaci, česky zezvířečtění. Lidem by se návrat k takové nahotě a přirozenosti beztak nelíbil a navíc by znamenala jejich brzké vymření – jež prosazuji stejně vehementně. V jednom šíleném pokusu se vědátoři pokoušeli geneticky pozměnit šatní moly tak, aby ze všech byli teplouši a nemohli se tudíž dál množit. Říkám: „Nechte je. Ať jen rozežerou všechny šaty světa! Upněte raději stejné úsilí na vlastní druh, tam by to bylo mnohem užitečnější. Co takhle udělat z celého lidstva buzeranty, aby pak nemělo jedno pohlaví zájem o druhé a hůře se tak lidé množili?“ Nápad by to nebyl špatný, byť ne nový a původní. Vždyť homosexualitu připouštěli v starém Řecku právě z tohoto důvodu a stejný důvod hledejme i ve zvyku Tahiťanů vychovávat nejstaršího syna jako děvče. Ale možná že ten experiment s moly měl ve skutečnosti sloužit jen jako malá veřejná předehra k mnohem většímu tajnému pokusu s lidmi – kdo ví? A kéž by. Avšak pohlaví sama o sobě sprostá nejsou; sprosté je až lidské rozmnožování prováděné těmito pohlavími, protože jeho výsledkem je sprosťák, to jest člověk. Jenže podle té jejich debilní všelidské morálky neskrývat pohlaví, které je v klidovém stavu zcela nevinné, je sprosté a úchylné a zvrácené a nenormální a neslušné a tak dále, ale stvoření nové lidské potvory, to jest potvory, která bude odjakživa obtížena vinou zrození, potvory, která bude celý život sprostá a úchylná a zvrácená a nenormální, měřeno podle měřítek přírody, to je podle této falešnické debilní dvojaké morálky asi v pořádku. Muži a ženy se chlubí svou potencí a plodností (opak považují nepochopitelně za nemoc, kterou je nutno léčit, a ne podporovat, jak by bylo správnější a účelnější), vychloubají se bezostyšně svými dětmi, ale nástroje, jimiž ty děti vyrobili, se zdráhají ukázat, stydí se za ně, ježto tak káže morálka i zákon, a ukázat někde veřejně pohlavní orgán se považuje přinejlepším za povedený šprým. To je stejně směšné, jako kdyby byl kovář pyšný na podkovu, kterou ukul, ale styděl se ukázat kladivo a kovadlinu, jejichž pomocí ji zhotovil. Kojící matka se nestydí nabídnout kojenci mléčné bradavky svých odhalených prsů, protože tak malé dítě ji za tento přirozený úkon neodsoudí, poněvadž z toho nemá ještě rozum a nemá výchovou vštípen ten nesmyslný smysl pro morálku, který bude později důrazně požadovat, aby byla ženská prsa na veřejnosti co nejrozhodněji zahalována. Před dosud nezkaženým dítětem se matka neostýchá ukázat prsa; ale před lidmi, kteří jsou už zkažení morálkou, bude se stydět za své nahé tělo, aby ji neoznačili za děvku. To tedy znamená, že bychom pravděpodobně žádný stud neznali, kdyby nám nebyl stále a všude vnucován pod hrozbou zákonného trestu nebo všeobecného zesměšnění. Můžete mi snést kolik chcete argumentů, že jedině cenzura nahoty pomáhá snižovat počet sexuálních zvrhlíků – Já budu naproti tomu pořád tvrdit, že tyto puritánské zákazy a mravy právě ty různé pedofily a exhibicionisty vytvářejí. Kdyby bylo naprosto normální a běžné a samozřejmé být úplně nazí, nahota by nepůsobila takovým silným rozdražďujícím dojmem, jako když je tabuizována, a nenormálnost úchylů by se neměla na čem projevovat a vybíjet. Chorá společnost plodí choré jedince. Někteří lidé se prostě zblázní, když je bláznivý svět kolem nich; svět, který jim nedovoluje být přirození a mít okolo sebe přirozené jevy – když jsou například potlačovány tak přirozené věci, jako jsou pohlavnost a nahota; a pak se zkrátka u nich stane to, že těmto dříve přirozeným věcem (v primitivním stadiu), nyní však zakázaným a nedostupným (ve stadiu degenerativním), věnují víc pozornosti, než by si za normálního stavu zasluhovaly. V tom případě může naopak častý pohled na nahé lidi, muže, ženy, děti, spíše naši mysl uklidňovat, než ji dráždit. Nemohou-li se určití lidé ukájet normálně, budou se ukájet nenormálně – a úchylka je zde. Snad by nás pak naopak šokovali a přiváděli do rozpaků lidé, kteří by chodili oblečení i v nejprudčím parnu, a oblečení by se i koupali a slunili – to by byla (a je!) teprve ta pravá úchylnost! A teď považte, co si lidé všechno na podporu této absurdní morálky nevymysleli: nahota prý snižuje člověka (snad ne na úroveň zvířat?)! Ovšem samotnými tresty a zesměšněním a snížením člověka jsou pouze morálka a zákony, které přikazují stydět se za naši přirozenou nahotu. Tyto nepřirozené věci snižují člověka nejvíce, nikoli nahota, která je vždy přirozená a která by snad dokonce pozvedla člověka zpátky na úroveň ostatních zvířat, kdyby mu byla jinými lidmi povolena! A kdo by měl odvahu vzepřít se jim, sám proti všem? Já – to Já jsem se vzepřel všemu lidskému!

Jaká to odvaha,
svléknout se donaha!
Však říkám vám posté,
že není to sprosté.

Proč nejsou lidé dobří jako les a jeho obyvatelé, kteří mě přijali mezi sebe beze všeho a se vším všudy; kterým je lhostejné, že jsem úplně nahý, a kteří si mě nevšímají, když vykonávám své tělesné potřeby, jako by to mělo být něco zvláštního, neřkuli nepřístojného? Ani veverka, ani smrk, na kterém bydlí, nekamenují mě za to šiškami. Proč jsou tedy jedině lidé tak neomaleně všeteční a hrubí? Hrubá neomalenost – toť lidí znak. Co jim je po mně? A co je mně po nich? Vždyť nejsme ani jedné krve... Moře, moře, vyvrz mne už konečně na nějaký opuštěný ostrov, kde nebude nikomu vadit moje neposkvrněná nahota! Amen.

Prý necuda jsem, sprosťák chlap,
věčně svlečený a obnažený;
celá věc se má však tak,
že jsem pouze – přirozený.

Je vskutku zarážející, že něco tak samo o sobě přirozeného, nevinného a neškodného, jako je nahota, je tolik ostrakizováno a zaháněno do temných koutů; a je-li tomu přesto tak, pak to znamená, že právě tudy, skrz nahotu, vede nejspíš cesta ke skutečné, dokonalé svobodě. Vlastně snad každý, kdo se kdy svlékne donaha – plně stačí i doma v soukromí, o samotě, nebo nejlépe jen o samotě, aby ho nikdo neviděl a nemohl mu zkazit ten požitek z osvobodivého pocitu vlastní volnosti, již nahota navozuje – každý, kdo se úplně aspoň na chvíli zbaví šatů, musí okamžitě tu obrovskou svobodu zažít a zaradovat se z ní. Proto je úplná nahota všude na veřejnosti nepřípustná, jako je všude na veřejnosti nepřípustná úplná svoboda a nezkalená radost. Svobodu lze samozřejmě najít také v duchovním světě, ale nikdy to není svoboda úplná, dokud ji nedoprovází i svoboda těla v jejím nejpřirozenějším výrazu, což je tedy opět, jedině a pouze, prapůvodní nahota. Naší prapůvodní přirozeností je nahota, a tudíž také svoboda. Tomu všemu zbraňují morálka a zákony. Morálka a zákony tedy potlačují naši svobodu a naši přirozenost. A kdo vytváří onu morálku a ony zákony? Lidé. Jsou to tedy jedině ostatní lidé, kteří nám zabraňují být přirozenými a svobodnými. Jedině lidé jsou tudíž našimi nepřáteli, a nepřátele se sluší nenávidět, nikoli je milovat a ctít. Každý, kdo byl tedy někdy nahý, nemá vlastně v úctě ostatní lidi – a nejspíš je bude také nenávidět a skrývat se před nimi, protože před nimi svou nahotu skrývat prostě musí, už ze zákona a z mravopočestnosti. Výrazem přirozeného a svobodného člověka je tudíž vedle jeho nahoty i jeho nenávist k lidem – misantropie. Z druhé strany už tedy sama nahota, ač původně nevinná a neškodná, může být povážlivým vyjádřením odboje vůči celému lidstvu, které ji všude pronásleduje jako nebezpečnou nepřítelkyni, schopnou rozvrátit státy, politická zřízení, ba i každé lidské společenství a uvrhnout je do chaosu a anarchie.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Dnes v noci stále štěká liška. Podle poslechu se dá krásně určit směr jejího putování. To je neuvěřitelné: míří rovnou v městu! Shodou okolností tam mám namířeno i Já, takže se tam možná někde potkáme. To je dobrodružství! Dnes bude liška lovit myši a potkany v ulicích města. Lidé většinou nemají ponětí, jaká tajemná stvoření plíží se pustými nočními ulicemi, zatímco oni spí nebo sledují blikající modré obdélníčky televizorů. Potloukají se tu nikým neviděni například plaché kuny, lišky, zajíci, toulavé kočky i psi, kachny i kosi, kteří využívají liduprázdné osvětlené prostory pod planoucími pouličními lampami. Potuluji se tu i Já. A je krásné procházet se línou chůzí městskými parky, sady a stromořadími ve žlutém světle lamp a posedávat na lavičkách v místech, kde bych ve dne pro přílišný provoz nevydržel ani chvilku. Mám pocit neskonalé volnosti a suverénnosti. Ani občasný noční chodec nebo projíždějící automobil mi příliš nevadí. Po pravdě vadí mi ten i onen, a před oběma se vždycky raději schovám někam za strom nebo do stínu, a po takovém nemilém zážitku mám vždycky trochu zkaženou náladu, ba nejsem ani dalek tvrdit, že mi třeba jediný chodec nebo jediný hlučnější kamión nadobro/nazlo zkazí celou procházku. Většinou mě ale nikdo neruší. Nesmím se však opozdit! Věřte nebo nevěřte, ale první bídníci vstávají a jezdí do práce už o půl třetí ráno! Bídníci. V tu hodinu Já teprv chodím spát a usínám s krásně unavenýma nohama, provětranými plícemi a odpočatou hlavou plnou neobyčejných dojmů.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Je to pravda, říkali to v televizi.“ Hovno! Tím, že někdo něco řekne v televizi, neznamená to ještě automaticky, že to je pravda; ba tím spíš, že to říkali v televizi, to právě nejspíš pravda nebude. Kritériem pravdy jsem, a vždycky budu, jenom Já, můj vlastní nezávislý úsudek, nikdy žádná blbá televize! A i kdyby měli pravdu – stejně ji nikdo nerozezná od lži. Ostatně, říká-li se něco v televizi, pak mě to může jen a jen popuzovat, protože a) většinou to je blbost, b) nelíbí se mi, kdo to říká, c) nelíbí se mi, jak to ten někdo říká. I kdyby tam někdo oznamoval takovou prostou věc, že stouply zase daně a ceny; že byly zavedeny takové věci, jako povinné připojištění na důchod, na pohřeb, povinná účast na volbách, povinná pracovní, vojenská a policejní služba, povinné odběry krve a semene, nebo že bylo rozhodnuto, že každý občan se musí oženit či vdát a mít povinně děti, mně bude vždycky vadit, že se při tom sdělení uculuje nějaký hnusný tuctový obličej, který pak ještě s odporně úchylným přízvukem dodá: „Ale nebojte se, lidičky, to nevadí, hlavně že přijde ježíšek a vánoce že budou na sněhu.“ – V tom momentě mám chuť vyhladit celé lidstvo a vyhodit přijímač z okna někomu na jeho blbou nechápavou hlavu.

Je to pravda, říkal to doktor.“ – Hovno! Že něco plácne lékař, neznamená ještě, že to musí být pravda, nebo že se mám dokonce podle jeho návodu řídit! I doktor, sebevíc učený, je jenom obyčejný člověk, a jako takový lže a podvádí, nebo má přinejmenším velmi blízko ke lži a omylu vůbec. Kritériem pravdy je vždycky pouze moje vlastní tělo, nikdy cizí osoba vně tohoto těla. Tělo nikdy nelže, zatímco lidé pořád. Poslouchám tedy své tělo, a jeho požadavky, nikoli rozkazy a doporučení lékařů. Když se mému tělu líbí být nahé nebo ležet třeba v blátě anebo mít trošku víc nafouklé bříško, pak jsou pro mne tělesné pocity libosti více rozhodující než názor nějakého učeného blba, který o mém těle a jeho libostech a nelibostech neví zhola nic, nebo alespoň méně než Já, svrchovaný vlastník tohoto těla a přední vnímatel jeho pocitů. Závislost na lékařích, i kdyby tu pravdu měli, je mnohem horší než jakákoli nemoc, kterou vposled vyléčí nejlépe sama dobrá tichá smrt někde v soukromém koutku, pokud tu nemoc ovšem dříve nevyléčím jako obvykle sám a lépe podle mých vlastních metod.

Je to pravda, říkal to ten a ten odborník.“ – Hovno je pravda! A hovno tomu ten blb rozumí! Pravdu mám vždycky jenom Já – a Já všemu rozumím nejlépe, protože zkrátka musím; protože věcem musím přijít na kloub vždycky sám za sebe, abych je dokonale pochopil. A i kdybych tu pravdu neměl a byl bych bezradný, jsem pořád hrdým inteligentním mužem a nenechám si přece radit od cizího člověka jako nějaký imbecil, který nemá vlastní rozum a vlastní myšlenky a nápady! Neklesnu přece tak hluboko, abych s ostudou musel přijmout od někoho jiného jeho intimní vyloučeniny; vyloučeniny zásadně vylučuji; nepřijímám tudíž ani žádné vyloučeniny něčího tupého mozku a číchsi jakkoli hbitých úst. Ostatně, jak víme, jedno se stále mýlí, a to druhé vždycky lže. A čím hbitěji kdo mluví, tím hbitěji i lže.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Za mírně deštivých nocí chodívám také ven; někdy i za lijáků, to pak sice strašně promoknu, ale zato je v ulicích ještě větší prázdno a klid, než v noci obvykle bývá, a Já se cítím ještě víc volný a spokojený.

Provazce deště mne tuze skrápí
dopadajíce na mou černou kápi,
leč Já je vůbec nevnímám
a kráčím cestou dál a dál.

Po trase je ostatně několik vhodných přístřešků, kde se dá před kapkami deště dobře ukrýt, a jsou tam také četné stromy, ač v tuto roční dobu bezlisté, které rovněž poskytují jakousi slabou ochranu. Za nočního deště se i srny odvažují sestoupit níže až do osvětleného lesoparku, kde šelestí kopýtky ve spadaném lupení, Já se po nich ohlížím, ale nevidím je. Škoda, musí mi stačit pouhé tušení jejich plaché přítomnosti, sladké souznění a vlahý dech.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Oloupí-li obyčejný zloděj bezbrannou babičku nebo vykrade-li lupič ústřednu Červeného kříže, je to hned „hyena, která se neštítí okrást ty nejubožejší a nejpotřebnější“, to je zajímavé; ale okrádá-li neustále stát nebo jiná státem podporovaná zločinecká organizace, například zdravotní pojišťovna, o mnohem větší částky třebas i chudé a nezaměstnané, to není hyenismus? Pakliže ne, tedy musí někde v Africe existovat skutečná zvířecí hyena, která asi prohlásí, když jí jiné zvíře sebere kost: „To je ale humanismus, takhle okrádat ubohou hyenu!“


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Na křižovatce jsem potkal malou bíločernou kočičku. Zavolal jsem na ni, dřepl jsem si uprostřed pusté noční ulice a ona ke mně bez bázně přišla a důvěřivě se mi vyšplhala do náruče. Sladce předouc lísala se ke mně, a Já k ní. Často ke mně obracela své půvabné zraky a s pohledem, který znám, jako by se ptala: „Ty jsi nějaký divný člověk. Vůbec nepáchneš člověčinou. Copak ty jsi za podivné zvíře?“ – Uprostřed liduprázdné ulice jsem ji hladil a hladil a šeptal jí něžná slůvka. Zašel jsem s ní kousek dál sednout si na lavičku, kde mě po chvíli mazlení opustila. Byla tak zvláštní. Jako člověk, jako krásná milá dívka, samotářská a snivá, jen promluvit, řeklo by se. Ale nerozumím tomuto úsloví; vždyť na zvířatech je nejlepší právě to, že nemluví lidskou řečí.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Stvůra cenzury opět zasáhla moji internetovou Čítárnu: mocná velkoknižní mafie, jmenovitě nechvalně již z dřívějška známí hokynáři z nakladatelského domu Paseka, po několika letech pokoje zase objevili mé výpisky z Thoreauova díla a nechali kvůli nim celé webové stránky zrušit. Výstrahu jsem objevil příliš pozdě a pak už bylo – pozdě. Musím teď založit novou Čítárnu. Pakáž lidská! Nemohou-li na mne útočit přímo, zblízka, poněvadž se jim svým nočním způsobem života úspěšně dokážu vyhýbat, zaútočí alespoň takto, nečekaně, nepřímo a na dálku. Štve mě to, ale kupodivu nezáleží mi na tom příliš. Co bych se rozčiloval? Ochuzují přece tímto jen mé čtenáře, nikoli mne samotného – a moje osoba je mi pochopitelně dražší než osoby nějakých bezejmenných, blíže neznámých, převážně nadto jen povrchních návštěvníků mých stránek – všechny spisy a výpisky mám doma v několika kopiích, které jsou v nepřístupném bezpečí před všemi nepřejícnými, zakomplexovanými, ješitnými, mamonářskými nenechavci světa tam venku, kam za světla nechodím a odkud oni nemohou za mnou. Já sám mohu si ty texty přečíst kdykoliv a kdekoliv – na ostatních čtenářích, i kdyby to byli ti nejnesmlouvavější nelidové, na těch mi už tolik nezáleží. Ochuzují se nakonec i sami ti pasekáři, vždyť svými výpisky dělám jimi vydané knize vlastně zadarmo reklamu. A ukázky vydávaných textů přece některá dobrá nakladatelství sama zveřejňují na webu. Je to absurdní. Jako všechno. No to nic. S pány hokynáři z Paseky jsem se vyrovnal už dávno v první části mého spisu Divoká svoboda, toto vyrovnání je stále platné, tak co bych k tomu ještě dodával? Zvláštním způsobem je mi to dokonce jaksi lhostejné, ačkoli jde nepochybně o přímý útok na mou osobu a na mou svobodu projevu. Ano, vskutku je mi to trochu lhostejné, protože poslední dobou nepřemýšlím už tolik o tom, jak nejlépe šířit misantropicko-antihumanistické myšlenky, jako spíše o tom, jak triumfálně završit svůj vlastní tělesný život. Asi je to tím, že literárně, umělecky a filosoficky cítím, že už jsem se vyčerpal, má díla jsou zveřejněna, duch můj poletuje volně éterem, poeticky řečeno, ale mé vlastní fyzické bytí není stále dořešeno a triumfálně završeno. Ano, nějak triumfálně završit svůj život, to je ono – to mi teď bude prvořadým úkolem – a na ostatní kašlu!


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Je-li krajina zasněžená, nebo alespoň ojíněná, pak se mohu krásně procházet za městem daleko v polích i mimo světla pouličních lamp, a přece vidět zřetelně vší tou bělostí nasvícené okolí. Bláto mrazem ztvrdlo a nelepí se již na podrážky bot a výhled do daleka umožňuje bledá zář odrážející se od bílých ploch země. Je to lepší než ve dne, kdy se to tady, kde právě chodím, hemží jistě sportovci, cyklisty i pejskaři. Tady jim to patří. Noc však náleží zcela mně a mým svobodným potulkám. Sním při nich o světě bez lidí, který by se podobal této osamělé noci.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Cože! Takový velký humanista, lidumil – a zločinec? Vyloučeno.“Říkáte vy. Ale právě proto, že to říkáte tak pohoršeně zrovna vy, právě proto to není vyloučeno, nýbrž je to jisté. Je to jisté, poněvadž vy to vylučujete. Je to pravdivé. Musí být – protože vy to popíráte.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Nocí září světla vánočních ozdob za okny i před domy, často nevkusná a přebujelá. Vánoce. Jejich náboženský význam se sice stírá, avšak stále zůstávají tyto svátky odpornými humanistickými orgiemi s nemalým odstínem celkové dětinskosti. Oni si to prostě neodpustí. Kdysi jako dětem jim rodiče udělali pěkné povyražení s dárky a slavnostní atmosférou, a oni od té doby na to nemohou zapomenout a každým rokem se musejí do té doby jakoby neustále vracet. Velké malé děti. Ne tak roztomilé. Pouze tak blbé. Mně byly vánoce protivné i jako dítěti a nenáviděl jsem je posléze, když jsem poznal jejich pravou povahu, jejich citovou prázdnotu, umělost a faleš. Šílenství, jež vypuká každoročně kolem vánoc a už dlouho před vánoci, mě dohání k šílenství dosud. A na rozdíl od většiny lidí nevzpomínám na dětství rád. Nelíbilo se mi být závislý, slabý, hloupý, školou povinný, nesvéprávný. Mohli mě tehdy po libosti bít, odvlékat k holiči, strojit jako panáka, řvát na mne, poroučet mi a ukládat mi tresty a úkoly. To všechno mohli – a také to dělali. Jim, ostatním lidem, těm blbečkům infantilním, se to zřejmě líbilo; proto na ten ubohý dětský stav dosud vzpomínají a o vánocích se do něj vždy znovu jakoby vracejí. Stejná patologická psychologie – ze stejných důvodů – se projevuje například i u těch, kteří dodnes rádi vzpomínají na léta strávená „na vojně“. I tam byli totiž naprosto nesvéprávní, což se jim zřejmě také hrozně líbilo, všem těm otrockým debilům, jimž je svoboda cizí a svobodný stav přítěží. Já jsem tam trpěl; a o vánocích trpím také. Mně jsou vánoce protivné; a děti a vojsko ostatně též.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Kdyby bylo jaro nebo léto, tak bych se vykašlal na obnovování mé zrušené Čítárny; ale že je zima a nemám stejně co jiného ve dne dělat, pomalu zakládám Čítárnu novou, se starým obsahem, pochopitelně kromě výpisků z Thoreauovy Chůze, jež zavdaly příčinu k onomu nedávnému zákeřnému útoku na moje soukromé vlastnictví. A když o tom tak přemýšlím, myslím, že jsem přišel na to, proč mi bylo tak drastickým a drakonickým způsobem zabráněno šířit pouhé ukázky z textu Thoreauovy Chůze. Tak jako za každým jiným lidským zločinem, i zde je skrytý důvod jiný než zjevná příčina. Problém totiž není v těch několika výpiscích, vždyť z jiných i novějších knih jsem citoval mnohem víc a v daleko širším rozsahu – a jiní a jinde to dělají také tak; potíž je v tom, že jsem opisoval Já, právě Já, a nikdo jiný. Kdyby to byl někdo jiný – tedy ne misantrop, ne antihumanista, ne nesmiřitelný kritik a bezohledný ničitel knižního průmyslu a zvláště nakladatelství Paseka (Paseka – přiléhavě zvolené jméno pro klučitele nedotčeného literárního pralesa!) – jejich přísnost by jistě nebyla tak důsledná, nejspíš by nebyla dokonce nijaká. Problém je také (a najmě) ten, že jsem si dovolil přičinit k textu své vlastní poznámky, najmě tu výrazně kontroverzní o vyhlazení amerických stěhovavých holubů. A protože výpisky z Thoreauovy Chůze mi byly zakázány, vysvětlím oč se jedná alespoň tady. Oč tedy běží? Běží o to, že Thoreau se na jednom místě textu zmiňuje jen tak mimochodem, že „v Nové Anglii jsme si zvykli říkat, že k nám každý rok zalétá čím dál méně holubů,“ což si nesprávně vysvětluje tím, že jim „lesy neposkytují žádnou potravu.“ Tuto mylnou Thoreauovu zmínku jsem tedy doplnil pod čarou svou vlastní vysvětlivkou, že (cituji): Holubi stěhovaví byli před příchodem bílého muže nejpočetnějším ptačím druhem Ameriky. Není pravda, že by za jejich úbytkem a posléze i úplným vyhynutím stál jakýsi eufemistický „nedostatek potravy v lesích.“ Tito holubi byli zkrátka, natvrdo, bez přikrášlení, nemilosrdně a bezesporu vyhlazeni. Za jedno století lidáci vyvraždili odhadem 3–5 miliard holubů stěhovavých. (Kam se na to hrabe neustále tolik zdůrazňovaný a připomínaný holocaust Židů a jiné obyčejné mezilidské půtky!) Posledního volně žijícího holuba zastřelil jakýsi čtrnáctiletý spratek v Ohiu 24. března 1900. Poslední uvězněný holub stěhovavý, samice Martha, přežívající v zoologické zahradě v Cincinnati, zemřela 1. září 1914. – Tolik citace z mé vlastní poznámky pod čarou, kterou jsem přičinil k Thoreauovu textu Chůze, abych uvedl na pravou míru autorovu pomýlenou představu. Jsem si téměř jist, že právě tato moje nekompromisní malá vysvětlivečka zavdala skutečnou příčinu k tak velké a kruté inkvizitorské cenzuře a posléze i k zničení celé mé Čítárny! Vidíte, jak jsou zřejmé pravdy a vyvracení omylů nenáviděny? Parchanti! Určitě si, zvlášť teď o vánocích, o sobě myslejí, jak jsou dobří a spravedliví, a dušují se jistě před známými a v kruhu rodinném, že v životě by ani kuřeti neublížili. Ale mně ublížili! A kuřeti jistě také ... a kaprovi, jejž hltají, ... a stromečku, jejž podřízli, tančíce kolem něj své durdivé společenské tance... Pochopte: ti, kteří literaturu zneužívají, kteří na ní cizopasí, profesionálové, kteří s ní kšeftují jako mafie s narkotiky, potírajíce každou byť amatérskou konkurenci, a hlavně tu neplacenou, amatérskou, ukřivdili tomu, kdo literaturu nezištně miluje. Kdyby to tak viděl Thoreau... Brzo budou jeho spisy označeny hlavičkou PŘÍSNĚ TAJNÉ a číst je bude lze pouze v přítomnosti právního zástupce. Je nesnadné a trudné, když jeden má zápasit s mnoha, jak praví latinské přísloví. Jeden bývá poražen, pustí-li se v nerovný zápas s mnohými; lépe je s nimi tedy vůbec nebojovat, ale přitom dělat si dál to svoje; jen tak můžeš uhrát aspoň remízu, nebo i potají dokonce získat svá malá drobná vítězství. – Myslejí si, jak jsou dobří. Ale vyvedu je z jejich bludu. Ukážu jim, že jsou špatní. – Dobří? Oni že jsou dobří? Být dobrý – co to je? Říkám snad Já o sobě, že jsem dobrý? Neříkám, protože jen ti špatní o sobě vždy nejvíc tvrdí, že jsou dobří, kdežto ti, kteří přiznávají svou lidskou nedokonalost, mají výjimečně pravdu. Lidi prostě nepředěláš. Všecko jeden ksindl. Připadám si teď zneuctěn, znásilněn na nejvlastnějším těle svého ducha. Ale jako že žádný bůh není nade mnou, pomstím se! Použiji proti nim svou nejmocnější zbraň: nezdolnou vytrvalost. Nezlomím se, nepadnu. Zůstanu povstalý. Obnovím svou Čítárnu.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

S příchodem mrazů a sněhů prořídly mé noční výpravy. Doma se však rozhodně nenudím; naopak mám co dělat, abych do jara stihnul obnovit i všechny stránky navazující na zničenou bývalou Čítárnu. Stejně je venku hnusné zimní počasí, tak co...


ΜΕΡΟΣ, Den:

Nejsme přece zvířata!“ Ne, to opravdu nejste, protože to byste si mohli blahopřát.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

I když teď kvůli prosincovým a lednovým vánicím a fujavicím nekonám tak často své nezbytné filosofické pochůzky, při nichž mohu v spících temnotách nerušeně přemýšlet, přece je samozřejmé, že mi napadají různé myšlenky neustále, i v sedě a v leže, takže jich mám plnou hlavu. Například tato je celkem obstojná:

Lze si byť jen představit nějaké lidi, kteří by stále nevyvolávali nějaké zbytečné křiky, hádky a rozbroje? To bychom tedy po nich chtěli mnoho! Představit si nějakého klidného člověka, hledícího si tiše sama sebe a nestarajícího se o ostatní lidi, je téměř nemožné a vyžaduje to opravdu velkou fantazii. A nedejme se zmýlit ani jejich náboženstvími, pomocí nichž ze sebe tak rádi dělávají dobráky: vždyť modlitba je jen přípravou k zabíjení.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Představte si, že náš Jiříček pořád ještě věří na mikuláše a čerty a na ježíška – no, není to roztomilé?“ – Považte: jim připadá prostě roztomilé, že dokázali nějakou debilní báchorku nabulíkovat nevinnému dítěti, neznalému dosud světa lží a falešnictví. A naopak malé dítě, které má předčasně vyvinutý rozum, takže se směje všem strašákům a lidákům, plivajíc sliny pohrdání na jejich převleky, takové předčasně rozumné dítě oni považují málem za zrůdu. Co pak bude dělat takové oblouzené dítě, až konečně jednou pozná nemilosrdnou pravdu: totiž tu, že mu všichni nestydatě lhali a že ho lstivě podváděli? A nejen to: co udělá, až mu jednoho dne dojde, že celý svět je vylhaný, založený na nepravdě a podvodech, na nichž se všichni účinně podílejí, šíříce je úsilně dál? Co jen s ním bude, až nakonec sezná, že i takzvaná neustále a všude proklamovaná slavná lidská humanita je jen podvrh a prázdné slovo na omámení důvěřivých hlupáků a že v životě to chodí úplně jinak? Jak? Jako v kopané: všichni navenek sborově hlásají zásady slušné hry, cizím slovem fair play (v životě humanity), ale na hřišti jsou potom samočinně přijímány jako samozřejmost účelové fauly (v životě lži a podvody), jako přirozená součást herní taktiky (životního stylu). Co z takového předčasně zmoudřelého dítěte může vyrůst? Buď se přizpůsobí svému okolí a stane se z něj také takový falešník a lhář, anebo se zvedne proti celému světu, proti celému lidstvu, a stane se z něj nepohoršitelný odbojník a misantrop.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Silně prší, řeky se vylévají z břehů, vichřice lámou stromy a zaviňují výpadky elektrického proudu. Zima je tuhá. A bude asi tuhá i co se týče sousedů. Ta verbež sousedská se totiž proti mně spikla a stěžovala si nepřímo u rodičů, že za oknem krmím ptáky, kteří prý dělají rámus a nepořádek. Mně přímo si nikdo netroufne nic říct, protože mě znají. Znají mě, že Já znám je. A Já je znám dobře; až moc dobře; až příliš dobře – pro ně až nepříjemně dobře. Mně se nikdo z té pakáže potměšilé neodváží cokoli vytknout, protože vědí, že by se na oplátku něco velice nepěkného o sobě dozvěděli zase oni ode mne. Servítek bych si nebral: řekl bych jim, že když oni mohou pěstovat psy a haranty, Já že mohu přikrmovat divoké ptáky, kterým ostatně neporoučím, co mají dělat a jak se mají chovat. Nejsme ve filmovém horroru Ptáci – a Já nejsem režisér. Ti ptáci jsou svobodní; nejsou moji, nepatří mi; Já jim nenařizuji ke mně na okno přilétat; Já se s nimi pouze dělím o pár drobečků, a je na nich, co s nimi provedou. Ale zřejmě i těch pár drobtů jim někdo velmi nepřejícný závidí. To jsou lidi. Nejspíš ale závidějí hlavně mně, že můžu mít radši divoká zvířata, než se paktovat s nimi, s tou lidskou sebrankou tady v sousedství. Však si z té závisti nic valně nedělám; naopak mám na paměti významný výrok Aischylovy Klytaiméstry:

Kdo závisti ušel, jest jí nehoden.“

Kdybych se s těmi sousedy kamarádil, nikdo z nich by nebledl závistí a nerudl pomstychtivostí nad tím, že mám rád zvířata. A kdybych měl raději lidi, totiž hlavně je, tu verbež sousedskou, než zvířata, jistě by mi odpustili lásku ke zvířatům pro mou lásku k lidem. Já však miluji zvířata, kdežto lidi nenávidím – proto mi tuto mou lásku nikdo z lidí nemůže prominout. – Když jsem se to dozvěděl, zprvu jsem pár dní s tím krmením opravdu naoko přestal. Ale pak se mi po nich, po těch ptácích, začalo stýskat, poněvadž už jsem si na jejich veselou přítomnost tak pěkně zvykl, že mi bylo až smutno, že je nevídám tak blízko u mne. Takže jsem je začal krmit znovu jako dřív. Teď kromě černošedých kavek a věčně rozdováděných vrabčáků-čtveráků přilétá i samotářský kos se sytě žluto-oranžovým zobáčkem. Nejkrásnější je na tom to, že na jaře a v létě přivádějí kavky a vrabci na mé okno svá již odrostlá „kuřátka“, avšak s těmi dosud širokými věčně otevřenými žadonícími zobáčky, která tam krmí mými drobečky. Divocí ptáci přilétají beze strachu a s důvěrou na mé okno a tam krmí svá mláďata. Může být něco krásnějšího? Budoval jsem léta tuto křehkou a vzácnou důvěru, která je sama sobě odměnou. Toho se tak vzdám! Seru na sousedy. Oni se kvůli mně také nijak neomezují, třebaže důvody k stížnostem bych mohl mít i Já – nebo jenom Já. Kdepak: žádné ústupky! Ústupky nikam nevedou. Ústupky vedou jen k dalším a ještě větším ústupkům. Jakmile v životě v něčem ustoupíš, děláš pak další ústupky po celý pokaňhaný život. A lidem nesmíš ustoupit v ničem, ani v tom nejmenším, ani o píď, jinak by chtěli stále víc a víc – a za chvíli by té verbeži drzé vadilo i to, že jsem vůbec naživu. Ústupky? Zakopat se před každým, třeba i před celým světem, a neustoupit, neuhnout ani o centimetr! Raději statečně zhynout v zákopu, zasypán spoustami, než si zachránit bezectný život zbabělým ústupem a ztratit tak každou naději na vznešené bytí!


ΜΕΡΟΣ, Den:

Ta nová partaj odvedle, to je taky pěkná verbež. Jsou tady noví, ale už v sobě našli tu drzost, že na naší společné chodbě vyvěsili ceduli oznamující nám neurčitými zájmeny, že se máme obouvat na své straně a nešpinit jim tu jejich. Rodiče z toho byli mírně v šoku, a tak jsem začal na chodbě křičet, že jejich botník přesahuje na naši polovinu a že jejich boty a odpadky se kolikrát válejí až u našich dveří. Je to pravda. A krom toho jsem ještě vykřikoval, že na tu ceduli připíšu, aby nás drazí sousedé laskavě neobtěžovali neustálým hlukem, práskáním dveřmi a hlavně cigaretovým dýmem, který vniká od nich do našeho bytu větrací šachtou a lodžií. Výsledek se dostavil za několik málo minut: s ostudou a potají cedule zmizela – a je klid. Takhle se na ně musí! Já jim dám! Pakáž přivandrovalá! Mají výstižné jméno: Bursovi, česky Měšcovi, převedeno do novodobé češtiny zkrátka Peněženkovi, povoláním – rovněž výstižným – řezníci. Ti nám tady „chyběli“, jen co je pravda! A už se tady dokonce stihli i rozmnožit, pakáž drzá. S každým se tu přítelíčkují, s každým se znají, a na nás, kteří se s nikým nebavíme, si budou takhle dovolovat, ne? Tak to tedy ne. Že je to verbež, mi bylo jasné hned, jakmile jsem je viděl. Pořád courají po chodbě a před domem, pořád jsou někde vidět, slyšet, cítit. O jejich předchůdcích jsem ani nevěděl, že tady bydlejí, jak byli nenápadní a zticha a do nikoho se nenaváželi. Lidé, kteří si hledí svého, nejsou až tak špatní. A vlastně je to zákonité pravidlo: nejvíc si stěžují na druhé právě ti nejhorší; ti lepší a nejlepší jsou hezky zticha, s nikým se nehádají, ale také se tím pádem s nikým nebaví, protože mluvit s někým znamená už téměř jistě, že se s ním budeš zanedlouho hádat nebo i prát.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Pro pravdu se člověk zlobí, jak známo. Ale tak se to přece nedělá! Nebudu tak primitivní, abych se hněval kvůli pravdě; naopak se zastydím a místo projevů zlosti a nenávisti se nad sebou zamyslím a namísto kyje loupežníkova hledám důtky kajícníkovy; místo protiargumentů a chybiček toho druhého pátrám bedlivěji spíše po vlastních chybách a způsobech polepšení. A nemá-li podle mého můj protivník pravdu? Pak mi jeho řečičky mohou být leda lhostejné, dokonce k smíchu, a nevšímám si ani těch žvástů, ani toho pitomce, který je vypouští ze své nevymáchané tlamy. Hrdě stojím nad kdejakou verbeží, neotřesitelně jist svou rozumovou převahou a svým morálním vítězstvím.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Paříž se stala terčem teroristického útoku jakýchsi islámských fanatiků, jak se mi doneslo k sluchu. Vyvraždili tam redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a bylo z toho velké pobouření a velký povyk všude po světě. Já se snažím pokud možno nevzrušovat nad nejnovějšími událostmi, pouze se divím, že si to ti Francouzi nechají líbit. Dokonce jsem zaslechl hlasy, že si to ten časopis zasloužil, poněvadž prý se vysmíval kdekomu a kdečemu. Jiné hlasy se nechaly zase slyšet, že je lepší ty mohamedány raději ničím neprovokovat. Zvrácené mi připadají oba tyto hlasy. Za nejzvrácenější však považuji další, řekněme policejně-vládní názor, podle něhož bychom se měli pro větší bezpečnost vzdát části našich svobod. Ať už se těmi „svobodami“ míní cokoliv – Já o žádných svobodách nevím – nelíbí se mi už jenom ta formulace. Přesně o to ale těm bradatým modlilům jde! Takže nejenže nás budou vybíjet, ale ještě k tomu máme být vězni ve své vlastní zemi. Kvůli bandě fanatických vrahů máme být navíc ještě i oběťmi vlastního zřízení. Prý kvůli bezpečnosti – to známe, a víme, komu by to prospělo. Křesťanství také kdysi neovládlo starý Řím pouhou silou myšlenky, nýbrž tím, že vládnoucí moc v něm vytušila ještě větší podporu pro svou moc. Kdesi u nás už dokonce málem vyhodili z práce jakéhosi univerzitního profesora, který se měl vyslovit otevřeně proti islámu. Věc se nyní dotýká každého kritického ducha, každého svobodně myslícího, takže i přímo mne. Takoví, jako jsem Já, jsou totiž vždycky první na řadě: první v myšlení, první i ve frontě na kulku. Prý zbytečná provokace. Neexistuje žádná zbytečná provokace! Každá provokace je nejen nutná, nýbrž i vysoce žádoucí. A právě tehdy, když se někdo hodně zatrpklý a hodně nesebevědomý rozčiluje nejvíc pro nějakou pravdu, právě tehdy je taková provokace nejpotřebnější. Ale pakliže někoho něco provokuje natolik, že se cítí uražen ve svém cítění, znamená to, že je ta provokace zcela oprávněná a že teprve nyní je ten správný čas teprve začít pořádně provokovat. Nechť se každý pěkně naučí, že tomu, čemu on věří, nemusí věřit celý svět. Jen ať si každý zvyká nedbat na urážky a odpovídat na každou jako Sókratés, řka: „Mne se to netýká, protože já takový nejsem.“ Arabové ovšem nemají filosofa Sókratova formátu. Arabové nemají vůbec žádného filosofa. To bude tou rasou. Kde je povoleno jen věřit, tam je zakázáno přemýšlet. Arábii by patřilo podstrčit jí nějakého vskutku dobrého skeptického filosofa, aby se naučila myslit. Jenže tam právě každý samostatně přemýšlející duch musí nutně skončit otráven, jako byl v Athénách otráven Sókratés. U nás, v naší kultuře, ta tehdejší nechvalně známá antická tyranida vstoupila díky zavraždění jednoho nepohodlného filosofa do dějin. V muslimském světě je však tyranida běžným zřízením; tam by si toho nikdo ani nevšiml. Říkám: to je tou méněcennou rasou. Učit se nevšímat si věcí, jež se nás netýkají, můžeme ostatně všude, i u nás: ani tady se příliš neshoduje se ctí nechat se urážet. Nicméně vždy utrpí pouze naše čest falešná, a i ty domnělé urážky, jež nás mnohdy tolik hnětou, jsou vždy nepravé, protože skutečně čestného muže se nemohou dotknout. Nebo si myslíš, že se mýlím? Nerozčiluj se pro to, mohamedáne, ale místo toho mi dokaž myšlenkou, činy, ne krutým násilím, ne zuřivými slovy, nýbrž svou povzneseností, svým neotřesitelným filosofickým klidem, že takový nejsi, a na vlastním příkladě mi dokaž, že nemám pravdu a že nejsi jenom sprostý pobožný lotr skrývající své lotroviny za plentou jakési chudé nábožné myšlenky zvané islám. Dokaž mi svým chováním, že islám je skutečně náboženstvím míru nejen podle jména, ale i podle skutků jeho vyznavačů. Dokaž mi, můžeš-li, že islám není náboženstvím pro krvelačné lumpy a zákeřné teroristy! Čím by byly úsměšky, kdyby se nezakládaly na pravdivé skutečnosti? Byly by vtipem, kterému by nikdo nerozuměl a jemuž by se nikdo nesmál. A když by se jim nikdo nesmál, nikoho by nepopuzovaly. Proč neterorizují jinak smýšlející svět například buddhisté a proč ho nikdy neterorizovali orfici, pýthagorejci nebo epikurejci? Protože Buddha, Orfeus, Pýthagorás a Epikúros zvítězili silou neporazitelné myšlenky, nikoli barbarskou silou zbraní. Něco takového nemůže nikdy dokázat myšlenkově plytké mohamedánství, které beztoho vzniklo jen jako jakási arabská vzdorovíra vůči okolním monoteistickým systémům a jako pokus, lidužel úspěšný, potlačit původní perské přírodní náboženství Zarathuštrovo. Islám je konečně odsouzeníhodný už jenom proto, že připouští zabíjení nevinných zvířat, čímž je řečeno vše proti jeho podstatě, a dokonce má k jejich porážení i svá zvláštní úchylná rituální pravidla, což už samo o sobě dělá z jeho věřících bandu primitivních hrdlořezů. Že pak navíc ještě řežou hrdla jinověrců, to jen vyplývá z této podstaty. Mohamedáni jsou jako kudlanka nábožná. To je ten zvláštně vypadající druh hmyzu, jehož přední končetiny jsou spjaté jakoby k modlitbě a který svým obětem ukousává hlavy. Ladislav Klíma se vyjádřil, že Arabové jsou nevzdělaní, zbabělí, smrdutí, nábožní velbloudi (viz Soud Boží). Trefná charakteristika. Ale domnívám se, že neměl na mysli ta zázračná býložravá zvířata, která jsou sympatická tím, že se brání pliváním do obličeje; zdá se, že měl na mysli spíše to, že Arabi jsou prostě velcí bloudi, to jest lidé, kteří velice bloudí. Myslím, že od té doby zabloudili ještě víc. Ale v každé jiné době by takovéto množící se islámské útoky už dávno vyvolaly patřičná státem řízená odvetná protiopatření, jako například postavení islámu mimo zákon, vyhnání všech Arabů a mohamedánů ze země, případně i jejich vyhlazení, dále vojenský zásah a následné obsazení všech islámských zemí a podobně. Ale neděje se vůbec nic. Vše je bráno pouze jako kriminální delikt; jako by se Západ bál myšlenky, že se opět jednou nachází v existenční válce s islámem a že problém není v jednotlivých zločinech, nýbrž v celkové náboženské doktríně, možná dokonce i v rase. Všichni mají strach, a co hůř, je to na nich znát. V nejbližší budoucnosti se tak zřejmě dočkáme dalšího období náboženského temna, jenomže ne křesťanského, nýbrž pro změnu islámského. Virus, který sužoval Evropu po dva tisíce let, se prostě obnovil v jiné podobě. Hloupost zřejmě musí být zachována děj se co děj, navzdory sebepokročilejšímu pokroku ve vědách a technologiích; jen na toho jejich pánbíčka ať jim nikdo nesahá, toho se nehodlají zbýt, i kdyby měli každého ateistu zbít nebo i zabít. Vždyť oni se i astronomií zabývají pouze v absurdním smyslu: jako astrologové, a ne jako astronomové, obě rozdílná slova vzájemně snadno a často zaměňujíce, a hledají ve vesmíru, nebo za vesmírem, pokud jim jeden nestačí, stále jen jakéhosi boha, a právě to je na hvězdách zajímá nejvíc. Kdepak: věk světla, rozumu a volnosti nebude nikdy. Jako by nestačila naše stávající cenzura a potlačování svobody projevu, již tak dost omezující, musejí sem přinášet svou zapšklou nesnášenlivost ještě i cizinci. Blbci jsou to mravně a kulturně naprosto zanedbaní, hmotně i duchem chudí, nevzdělaní, ale zákon koránu a dýky (v moderním provedení samopalu) vládne jejich primitivním myslím, namísto jiných, vznešenějších hodnot, kupříkladu hodnot nenásilí a svobody jednotlivce. V hlavách to mají vymetené, vlastní myšlenky žádné, a tak se takové prázdné hlavy upnou na horlivé zastávání něčeho svatého a stejně blbého, jako jsou sami jejich nositelé. Patrně vůbec ani nerozumějí tomu, čemu sami věří a co s takovou přísností dodržují, jak už to tak bývá, ale to jim nevadí, protože nadšená víra ve svatou knihu jim dodává alespoň zdání oné jinak chybějící moudrosti. Jak se takové nevědomosti a takovému ubožáctví nevysmívat? To přímo volá po satiře a po urážkách víry! Ale právě kvůli takovým fanatickým vražedným blbcům bude se teď každý bát projevit svobodný názor

a v novém temnu
jsme tu znovu.

Nový středověk začíná, jenomže ne křesťanský, nýbrž islámský. Já to věděl, že nikdy žádné světlé zítřky nebudou. Vždycky jsem to říkal – a je to tady. Pro mne se nic nezmění, pouze asi přestanu publikovat. Bez toho se dá taky dobře žít. Když jsem tak mohl žít jednadvacet let, mohu takto v anonymitě, v neznámosti a v duševním klidu prožít i zbytek života. Raději nebudu zveřejňovat své spisy vůbec, než abych je oklešťoval. Psát si mohu dál sám pro sebe, sám sobě pisatelem i čtenářem, tak je to nejsprávnější. A až budou zase jednou někdy nakrátko doba a lidé ji tvořící natolik sebevědomí, že se budou domnívat, že jim nemůže uškodit opačný názor, pak třeba zase vystoupím z hlubin a vyvedu je z jejich ničím nepodložené domněnky, jež se zakládá na omylu. Pravda jim vždycky bude škodit. jim vždycky budu svou pravdou škodit! To přesvědčení, že islám je nejhloupější náboženská víra na světě a že její slavný Prorok byl nevzdělaný bandita, který neuměl ani psát, tohle přesvědčení mi nemůže nikdo vzít, aniž by bylo pro mne bezpodmínečně nutné hlásat je světu, který ostatně není ani hoden mých myšlenek, leda mé nehynoucí nenávisti a mé aktivní neúčasti na něm. Samospasitelná není žádná víra; ani ta moje, divoká a zvířecí, natož ta jejich, hloupá a lidská. Skončil jsem se světem i s lidmi. A temno? Já už v tom temnu žiji dávno. Přestěhoval jsem se totiž do tmy. A zabít mě nelze. Pralátka, z níž jsem složen, je věčná a nekonečně proměnlivá. Já nikdy nezemřu. Pouze jednoho dne odejdu do tmy a vícekrát se nevrátím...

Všechno je tak jako bylo prve:
jen jiný hnus byl teď na svět seslán:
křesťanství je dávno zašlé, mrtvé,
nuž tedy ať žije nám tu islám!

Evropa si jednou možná ještě ráda vzpomene na Hitlera, ke kterému je dnes nespravedlivá, a ospravedlní ho, uvede znovu do praxe jeho rasové zásady a metody, pokud úplně nezdegeneruje natolik, že by se přestala bránit muslimskému náporu. Až se jednou opět nahromadí stejná tisíciletá nenávist k muslimům, jako kdysi k Židům, vypukne zase další holocaust na evropské půdě. Ale to se nestane, nikdy se to nestává, nikdy v dějinách se nestalo, že by se kdysi mocné, nyní zesláblé národy, kultury, civilizace znovu pozvedly k bývalé velikosti; porážka slabošské Evropy je tedy přímo historicky nevyhnutelná; ubozí Evropané, kteří kdysi vládli celému světu, krutě sice, ale zaslouženě, jsou již příliš změkčilí na jakoukoli obranu, natož útok; sami dopomáhají k své vlastní zkáze; je tudíž načase vyměnit bibli za korán – tak velký rozdíl to nebude, věřte mi – a začít se pomalu učit arabsky, protože celá kdysi bílá hrdá Evropa bude co nevidět přičmoudlá, zpráskaná – a muslimská. Jo, jo, furt se něco děje, a když náhodou ne, tak už se někdo o to postará, aby se něco dělo. Do Evropy se teď hrnou denně tisíce přistěhovalců z Afriky. Je to krom jiného natolik výnosný obchod, že různé mafie, které dříve kšeftovaly s drogami, narkotika nyní opouštějí a věnují se místo nich raději ilegálnímu převaděčství – za tichého souhlasu a podpory těch největších mafií, což jsou vlády, poněvadž vlády potřebují k vládnutí velký počet lidí, ať jsou ti lidé jacíkoli a ať přišli odkudkoli, poněvadž bez lidí se nedá vládnout, bez davů lidí se rozpadají státy a nastává bezvládí, a proto ty lidi potřebují, i kdyby jejich příchod znamenal potíže všeho druhu, nic nevadí – od toho jsou tady přece vlády, aby potíže řešily, že? – Myslím, že ne. Možná je současná velká přílivová vlna běženců z Afriky jakousi lidskou obdobou onoho obvyklého rozšiřování cizokrajného hmyzu dál na sever v mimořádně teplých létech. Letos je zrovna takové mimořádně horké léto, a tak se holt do Evropy rozšiřuje kromě exotických moskytů, vší, písečných blech a mnohonožek také tento lidský černohubý hmyz. Vždyť nakonec i on má „mnoho nožek“. Tímto způsobem a za těchto dočasně příznivých klimatických podmínek se přece kdysi rozšířil i samotný lidský rod po celé planetě. Žel, zimy jej však už nevyhubily ani nezatlačily zpět. Stará bílá Evropa tak bude brzy věcí minulosti. Vůbec celý svět je teď nějak v rozkladu... – což je vlastně jen a jen dobře. Chaos a anarchie jsou vždycky lepší než zákon a pořádek, neboť za všeobecných zmatků povolují letitá pouta, kdežto ve spořádaných dobách okovy vrůstají pod kůži. Možná to nebude až tak zlé, jak to vypadá. Ti černí běženci možná nebudou horší než moji současní bílí sousedé, kteří nemají kulturu chování žádnou, zatímco ti negři mohou být naopak kulturní a budou se třeba dokonce umět lépe chovat než ti, kteří se jejich příchodu nejvíc děsí. Na svých cestách po světě jsem konečně poznal mnoho cizozemců různých jiných ras, z nichž někteří byli co do úrovně vystupování nesrovnatelně kultivovanější než moji nemilí běloští sousedé, ta verbež uřvaná a obtížná. A mne, jakožto také svého druhu běžence, většinou nevykazovali hned ze svých zemí. Zdůrazňuji, že většinou; někde mě naopak bez pardonu vyhostili, i když jsem se choval naprosto klidně a nenápadně. Ve vzácné jednotě – byť ne překvapivé – ovšem uprchlíky dnes vítají nejvíce jak křesťané, tak anarchisté, oba tábory vedeny souznačným rysem, jenž by se dal nazvat „naivním pacifismem“ nebo spíš naivním tolerantismem. Ale právě tolerancí všechno špatné začíná. Nejdřív tě totiž naučí tolerovat všechny lidi i s jejich chybami, až nakonec budeš snášet i živoření v bídě, v otroctví a v přelidnění. A lidi koneckonců nelze vůbec ani nakrátko snést, natož nadlouho snášet. Takovou pakáž lze jen nenávidět; a když ji nenávidíš, vyhýbáš se jí; a když se jí vyhýbáš, jsi svobodný. Kam tedy vede tolerance, je nad slunce jasné. O našich anarchistech jsem už dříve napsal, že je to jen jakási náboženská sekta (Sentence o lidském smradu), s níž můj misantropický anarchismus nemá nic společného, což se nyní znovu potvrzuje. A jsou ochotni třebas se i bít s protistranou, která černé migranty odmítá, avšak zdá se, že právě jenom proto, že je opačný pravičácký výsek společnosti odmítá. Jejich důvody se tedy opírají o protidůvody, aniž by vykazovali sebemenší náznak vlastního názoru na věc, který – kdyby byl poctivý a uvážený – musel by být oboustranný, jako můj, nikoli tedy jednostranný, jako jejich, a musel by zvažovat všechny výhody i nevýhody, všechna pro i proti. Hodnotný názor má být vždy samostatný a individuální, nikoli skupinový. Oni však neuvažují a nemyslí samostatně a individuálně. Jedni proto vítají cizince se vším všudy, kdežto druzí je stejně tak šmahem odmítají. Faktem je, že příliv většího počtu jakýchkoli lidí kamkoliv je vždy nepříjemný, špatný a zhoubný. Výhodou by mohlo být jedině to, že by ti lidé přinesli nějakou lepší kulturu, která by vytlačila nebo aspoň doplnila kulturu zdejší, nebo že by vnesli nový svěží vítr do našeho zasmrádlého společenského klimatu. Ale protože je většina lidí v zásadě špatná a ničivá, vybavená nízkými mravy, obtížnými náturami, odpudivými fyziognomiemi a nechutnými zvyky, nelze v tuto možnost ani dost málo doufat – spíše než nový svěží vítr přinesou starý známý puch, linoucí se z jejich nemytých těl a hromadících se exkrementů. Kamkoli se lidé dostanou, přinesou jen zmar a ničení – a co horšího, budou se dál množit. Evropa je ostatně již teď přeplněna i bez dalších přistěhovalců odjinud. Nevím, co ti negři tady chtějí vlastně vůbec najít. Musejí to být samí velmi prostomyslní naivkové, samá spodina, ta nejodstrčenější možná pakáž, nejubožejší chudá chátra, ti nejhorší představitelé svých původních zemí, jestliže doufají, že tady naleznou jakýsi idylický ráj bohatství a svobody. V tom případě budou zakrátko zklamáni oni, i ti, kdož je tak nadšeně vítají a pomáhají jim. Hlupáků je tady až přespříliš. Dalších se sem přesto ještě vejde hodně, neboť hlupáci jsou skladní a houfují se snadno a rádi. Tlačenice je přece jejich živel nejvlastnější, v ní si libují, v ní se cítí dobře, v ní je jejich pravý život. V tom případě se tady budou cítit jako doma. A ty třenice, jež jejich příchod vyvolá! Z dějin i ze současnosti to velmi dobře známe. Soužití mnoha lidí vyvolává vzájemné jejich třenice vždy, natož soužití lidí různých ras, národů a náboženských přesvědčení. Toho se měl dočkat Hitler: ten věděl, že z toho nevzchází nikdy nic dobrého a že určité skupiny lidí mají žít přísně odděleně – a že jiné nemají žít vůbec. Soudržnost lidí a jejich vzájemná snášenlivost je vždy umělá, nepřirozená a stojí na vratkých nohách. Stačí málo, aby byla vychýlena z rovnováhy, a položí se. S tím nikdo nic moc nenadělá, to je prostě příroda; lidé budou vždy nenávidět, co jim je cizí, a žádná výchova k toleranci ani žádná sebelépe dělaná národnostní politika tuto jejich přirozenost nezmění. Lidé se budou nenávidět pořád: když ne otevřeně, tedy skrytě, a tato skrytá nenávist jednoho dne vyjde najevo se stejnou silou, s jakou byla potlačována. Bude z toho pěkný maglajz, na nějž se už teď opravdu upřímně těším; maglajz, jehož stále ještě slabé počátky ostatně vidíme již nyní v podobě mezinárodního terorismu, jenž otřásá světem, a rostoucího počtu masových vražd. Tož buďte vítáni, lidé různých ras, národů a věr! Kéž by se díky vám rozložila společnost a lidstvo vyvraždilo!


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Krutá zimní povětrnost mi nadále až příliš často zabraňuje konat ony rozkošné osamělé peripatetické rozmluvy sám se sebou. Přes den je třebas krásně hezky, takže se těším, až půlnoc odbije a lidé usnou, ale v noci se pojednou nepříjemně rozprší, rozchumelí, rozduje se mrazivý vichr jako na severní točně a tak podobně. V polích za městem je účinek takového nepříznivého počasí samozřejmě ještě důraznější, a v krytých zákoutích osvětleného nočního města přitom nějak přibývá poslední dobou chodců. Kde na ten nápad přišli? To snad museli někde vyčíst, to nemůžou mít ze své hlavy! Copak to jsou také nějací misantropové, kteří nesnášejí lidi? Pochybuji. Kdyby ano, tak bych je nepotkával, poněvadž by sami přede mnou prchali, jako utíkám Já před nimi do stále větší dálky, do stále odlehlejší pustiny a do stále černější tmy. To by bylo hrozné, kdybych se nemohl o samotě projít už ani v noci...


ΜΕΡΟΣ, Den:

Přes den není kolikrát možné nejen vyjít ven, jak už jsem si, lidužel, zvykl, ale dokonce není možné ani otevřít si okno, opřít se v něm a vyhlížet z něj, abych se aspoň trochu nadýchal čerstvého vzduchu a pokochal se pohledem na vzdálené kopce a lesy a na ptáčky na okolních stromech, pokud tedy právě neprolétají po obloze stíhačky nebo neprojíždí kolem nějaký velmi hlučný automobil; dost často se stává jiná nepříjemná věc: totiž ta, že pod okny nebo jinde na ulici někdo okouní a dívá se přitom nestydatě přímo na mne. To pak s láteřením zavírám okno a nezbývá mi než se těšit na klidnou tichou noc, ve které nikdo neuvidí mne a Já neuvidím nikoho.

Také jsem se dnes dozvěděl, že jsem se stal prastrýcem. Ta zpráva mě ovšem nechává naprosto chladným. Je pro mne bez významu. Moji synovci, a příbuzní vůbec, jsou mi jako lidé lhostejní. Jsou mi cizí. Jsou to obyčejní lidé, tvorové ordinérní, tuctoví, chodící do práce a ve volném čase podléhající rozplozovacím pudům, lidským zákonům, dobovým módám a běžným zvyklostem a mravům, tvorové pro mne ničím zajímaví. A ačkoli docházejí k rodičům, v jejichž bytě právě přestávám zimní období, více méně každý týden na návštěvu, Já je nespatřil – a oni mne – na vlastní oči již hezkou řádku let. Na to jsem dokonce jak náleží hrdý. Nikdy nevycházím z pokoje, když jsou tady. Venku na ulici bych je asi už ani nepoznal, kdybych je potkal, a oni by nejspíš nepoznali mne. I kdybych je poznal, neznal bych se k nim a vyhnul bych se jim – a oni mně možná taky. Jsme si úplně cizí.

Jsem těhotná, narodí se mi dítě.“ – Co na to říct? Snad jen toto: „Upřímnou soustrast tobě i tomu dítěti.“

Porodila jsem dítě; jen v tom je nesmrtelnost.“ – Na to ti povím toto: „Porodila jsi smrtelného tvora, který se bude bát celý život smrti; bytost, která bude trpět úzkostmi a bolestmi a trápeními. Ty sama jsi přispěla a ještě přispěješ k jejímu utrpení. Porodila jsi smrtelného tvora – v tom má být podle tebe nesmrtelnost? Nikoli, má nemilá, nesmrtelnosti tím nebude dosaženo, pouze hloupost bude žít dál.“

Moje nová malá praneteř je mi lhostejná. Porod se ovšem neobešel bez komplikací. Matka leží s horečkami v nemocnici. Tím je potrestána za svou pohříchu neuvědomělou vinu. A ještě je to málo. Nenávidím každého, kdo rozmnožuje lidský rod a tím i mé nepřátele.

Matka porodila a ihned s umíněností zlobivého haranta rezolutně prohlásila, že ona tedy své dítě určitě kojit nebude. To je dobrá zpráva: neboť jestliže matky odmítají kojit své děti, existuje naděje, že už brzy nebudou chtít své děti ani rodit. Tomu rád přisvědčuji. Jinou věcí je ovšem to, že takto zřejmě matka ani dítě nenavážou žádný nebo ne dost vřelý vzájemný vztah, z dítěte i z matky budou citově chladné necitelné zrůdy, neinteligentní bastardi zbavení všech pozitivních emocí, nevyrovnaní, nemocní, astmatičtí, poničení mrzáci s alergiemi na veškeré přírodní věci, kromě alergie na lidi. Ta zvrácená macecha teď krmí svého škaredého bastarda jakousi mléčnou náhražkou, určitě kravskou, takže někde nějaká matka kravička nebude smět nakrmit své telátko, které místo toho pošlou na jatky, a z jeho mladého masíčka nadělají jacísi zhovadilí bastardi telecí řízky pro jiné zhýralé bastardy, které jejich lidská matka podle všech známek také asi nekojila. V takovýchto případech se ptám, proč vlastně musejí mít ženy děti. No, proč? Zeptaly se někdy takhle? Nezeptaly. Takhle se žádná neptá. Samy to zřejmě nevědí, netuší. Jsou sice neuvědoměle ještě stále poslušny jakýchsi zasutých zbytků dávnověkých zvířecích pudů, jimž však už nemohou zcela rozumět, ale odmítají se jim alespoň poddat úplně, celou svou bytostí, poněvadž je v podstatě obtěžují a protože se za ně také částečně stydí. Jsou na ně příliš zvířecké. Snad jednou přijde čas, kdy se ženy budou stydět nejen kojit, ale i rodit. Kéž by to už bylo! To by byl ráj. Podobné je to s matkami, které často někde vidíme, jak znuděně foukají cigaretový dým přímo do dětského kočárku. No k čemu ty děti tedy vlastně mají, když jim schválně ničí život hned od narození? Přivádějí snad lidé na svět děti jenom proto, aby z nich vychovali právě takové pokřivené bastardy, jako jsou oni sami? Nejspíš ano; to bude ten důvod. – Když k nám přijdou na návštěvu synovci, je to ještě o to nepříjemnější, že tahají s sebou teď pořád tu moji praneť. Asi se sem s ní chodí chlubit. Já bych se styděl. Stud by mě poléval za to, že jsem udělal něco tak nesmyslného a škodlivého, jako je přivést dalšího obtížného parchanta na tento svět. Styděl bych se, že jsem provedl něco tak obyčejného a nerozumného. Konečně bych se styděl také za to, že všichni vědí, jak a čím jsem tu živou nestvůru udělal! A ta nestvůra u nás nezavře tlamu. Vřeští bez přestání. Dětský pláč je hned po psím štěkání snad nejodpornější pazvuk v živočišné říši; pazvuk, který si říká o věčné utišení dusivou silou polštáře. Nestvůra – chtěl jsem říci dítě, škvrně, ten plod jejich chlípnosti a nerozumu, ale just to neřeknu! – je prý jaksi nestvůrně veliká (viz mou úvahu o člověčím sklonu ke gigantismu, Rakovina na kůži Země 7.). Přesto ji všichni strašně obdivují, už jen z povinné úcty či k zastření zjevného opaku, a považují ji zřejmě za děsně roztomilou. To je opravdu „strašné“ a „děsné“. Inu, což o to: i krysy mají rády své mladé, a proč tedy ne lidé... Ale Já člověk nejsem, a tak mohu promluvit pravdu. Pro mne je ta nestvůra něco jako pro lidi krysa. Kdyby se krysám narodilo v kanálu další krysí mládě, taky by je lidé nepovažovali za roztomilé, ale za nestvůrné, za potvoru, která se bude pod jejich podlahou dál množit, roznášet nakažlivé choroby a živit se jejich odpadky. To samé mohu Já bez velké změny říct i o téhle člověčí nestvůře, která se jim právě narodila: bude se mi chtít také rozmnožovat pod nosem, bude také plná přenosných nemocí a také se bude přiživovat jako nějaký cizopasník na mně a na matce přírodě. Nenávidím ji už teď, ani ji nemusím vidět. Nenávidím každou nově narozenou člověčí nestvůru, ať je podle lidí sebekrásnější, stejně z ní bude v mých očích hnusná škareda, škůdce a další můj nepřítel, jímž se stala už okamžikem svého zrození, protože se narodila lidem jako člověk a lidským člověkem se všemi jeho zápory i zůstane až do blahodárné její smrti, jíž se co živ stejně nedočkám.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Na konci noci přilétá vždy na mé okno kos a ještě než se pořádně rozední, způsobně tam už zobá připravené dobrůtky. Možná slyší tlumeně i přes zavřené okno hudbu, kterou při spánku poslouchám. Rád bych věděl, jestli z ní má rozum; jestli dokáže ocenit jemné barokní melodie, a jsem zvědavý, jestli konečně na jaře, až rozezvučí svou flétnu ukrytou ve žlutém zobáčku, nezaslechnu v jeho zpěvu některý povědomý motiv. Možná bude zpívat přímo na parapetu za oknem. Nechám se překvapit.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Poklidnou hladinu smrdutého veřejného mínění rozvířil zajímavý případ: Otec malého dítěte je zřejmě pohlavně zneužíval, na což upozornila příslušné orgány horlivá sociální pracovnice, načež pachatel pod tíhou svědomí nebo hanby spáchal sebevraždu oběšením na větvi borovice. Případ je modelový: lid obecný se rozdělil v názoru na dva nesmiřitelné tábory, které si na internetu několik dní velice zábavným způsobem sdělovaly své hlupácké názory řečí hrubou a nepěstěnou, zapsanou kostrbatým slohem, komickým pravopisem a svéráznou mluvnicí. Obohacen jimi sice nejsem, zato pobaven jsem výtečně – což je u mne dost s podivem, protože v dřívějších obdobích bych u toho spíš zuřil vzteky, pokud bych se vůbec uvolil podobné nesouvislé blábolení sprostého lidu číst. Ale pravděpodobně jsem již dosáhl takové úrovně lhostejnosti a odtažitosti v poměru ke všemu hloupému a lidskému, že se těmi jejich blbinkami dokážu nyní velice dobře a nezávazně bavit. Jak jsem předeslal, případ je modelový: za prvé a za nejdůležitější, úřady se neměly co vměšovat do čistě rodinných záležitostí – v tom je jejich hlavní vina, jinak by se nic nebylo stalo. A dětí takzvaně zneužitých a zneužívaných je jistě víc, ba dalo by se rovnou tvrdit, dosti hodnověrně a správně, že vlastně každé dítě je zneužívané a každý rodič je tedy vinen zločinem spáchaným na nevinném dítěti. Zneužívání, nebo využívání – to je jedno – tato dvě různá, avšak tolik si blízká slova jsou příbuzná i významově a liší se, obávám se, pouze v těch odlišných předponách; významem jsou však skoro stejná. Neboť rodiče si pořizují děti především a právě proto, aby je nějak využívali, jinak by neměli žádný jiný důvod, proč je přivádět vůbec na svět. Ale kdo něčeho nebo někoho využívá, ten toho čeho také zneužívá, to se jaksi rozumí samo sebou. Věc využívaná je tím pádem i věcí zneužívanou. To je tak pochopitelné a samozřejmé, jako to, že dva milenci nebudou se spolu scházet při měsíčku jen tak, kvůli ničemu, nýbrž kvůli něčemu a vždy za určitým, zcela zřejmým úmyslem: za jakým, to ví přece každý a každá, mají k tomu ostatně mezi nohama svůj vlastní nepřehlédnutelný nástroj: totiž že jeden druhého bude chtít využít ke svým zcela nepoetickým účelům, každému dospělému, ale i dítěti známým. Už tady jsou pojmy „využívání“ a „zneužívání“ ve zcela zřejmé souslednosti. A pokračuje-li tato logická souslednost dále svou běžnou živočišnou cestou, přijde co nevidět na svět i dítě, plod těchto milenců, přičemž souslednost následků (či příčinná souvislost, chcete-li) se nezastavuje na tomto následku, ale pokračuje sousledně dál ze zneužívání milenců na zneužívání onoho nebohého dítěte, které se muselo narodit jenom proto, aby naplnilo zcela konkrétní rodičovské potřeby a účely – a znovu: pro co jiného, než pro jejich využití. Ale tím, že využíváme nějakou věc, neřkuli živou bytost, ke svým vlastním účelům, tím se dopouštíme jejího zneužití. To je konec konců údělem kdejaké věci, že bývá zneužívána i k jiným účelům, než pro které vznikla – potom můžeme vskutku takový poměr k věci nazvat jejím „zneužitím“, to jest libovolným jejím využitím k jinému účelu, jí samé nebo jiným věcem možná škodlivému, jak se děje často. Ale škodlivé je vposled každé využívání věci pro věc samu – tím se totiž opotřebovává, to přinejmenším, což jí ovšem škodí. Nesměla by tu být žádná věc, abychom jí nemohli užívat a tím ji také zneužívat! Nic se přece netvoří jenom proto, aby toho mohl někdo jiný využít. Kdyby se děti rodily z vlastní své podivné vůle jenom proto, aby mohly sloužit rodičům jakožto předmět využívání, pak by ovšem o žádné zneužití nešlo, poněvadž využívání by bylo dobrovolné. Ale děti se přece nerodí dobrovolně a z vlastní své jakési nepředstavitelné vůle! Děti do světa nevstupují – ony jsou do něj násilně a bez předchozího jejich souhlasu dovlečeny! Tudíž je každé dítě nevinnou obětí svých zploditelů a každé je tím pádem i jimi zneužívané – a je úplně jedno, zda pohlavně nebo nepohlavně, zda přišlo na svět z lásky nebo nehodou nebo náhodou nebo plánovaně. Z čistě filosofického hlediska je úplně jedno, jestli vychováváme dítě s láskou, nebo špatně, nebo jestli je dokonce týráme. Děti přicházejí na svět pro naši potřebu, abychom je využívali pro naše účely, nikoli pro účely jejich – a tímto využíváním se právě dopouštíme zneužívání. Lhostejno, zda to nazveme zločinem, či hříchem či přestupkem či chybou – vinni jsme vždy, a ony, ty děti, se nám budou ve všem podobat.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

V časech předjarních oblev rozezvučí se náhle tiché zimní noci roztroušenými hlasy kosů. Nejsou to sice ještě jejich typické modulované zpěvy, jsou to zatím jenom takové nesměle odvážné výkřiky do tmy, jimiž se soused ohlašuje sousedu, ale jistý hlasový projev to přece jen je. Je to spíš takové nervózně vyrážené tíkání, které častokrát slýchávám i v ostatních ročních dobách a které mnohdy přechází až v celé delší jakési popudlivé hartusení nebo snad ve výstražný signál před blížícím se vetřelcem. Za oněch teplejších zimních nocí, o nichž hovořím, tím vetřelcem Já nebývám, a oni ti černí kosové to vědí a naopak mě jakoby pozdravují těmi přátelsky naladěnými krátkými, ale zvučnými tíky. A Já jim odpovídám! A co víc: oni odpovídají mně! Zřejmě se mi daří napodobit jejich kosí jazyk tak dokonale, že mě snad dokonce považují za jednoho z nich! Vždyť si to představte: tichá liduprázdná noc – a pod městskými lampami ozývá se jediný zvuk: kosí štěbet vyrážený několika ptáky – a jediným osamělým člověkem, jenž ani člověkem není!


ΜΕΡΟΣ, Den:

Docela jsem přišel na chuť těm legračním diskusím na internetu. To je švanda, když se tam lidé hádají, vyměňují si urážky a častují se nadávkami! Ty vědátore!“ – „Ty pablbe!“ – A přitom mají všichni do jednoho tak komický pravopis, že jsem se už neudržel a vyhlásil jsem sám pro sebe takovou malou soukromou soutěž o největšího blba internetu. Tam se, panečku, najdou perly! Například za bronzového blba roku jsem vyhlásil slovo bůhyně, na druhém místě se umístili Řýmané, ale zlatou medaili získal bezkonkurenčně největší idiot, jakýsi pan doktor, který ve velmi podrobném a velmi učeném článku věnovaném štítné žláze psal vytrvale v každém z mnoha výskytů slova štítná nad -t- háček, takhle: šťítná – jejda, to musí být idiot! Dvacet let to pilně šprtá, ale za celou tu dobu až podnes si nevšiml, že -ti- je v češtině měkká slabika, která se neoznačuje háčkem. Takové chyby bych se nedopustil snad ani v mateřské školce, protože už v té době jako malé dítě jsem věděl, jak se co správně píše. Takovému idiotovi bych se bál svěřit se s nějakou chorobou a nechat se od něho léčit. Jestli je takových „odborníků“, jako je on, víc, jakože asi ano, pak se sám sobě nedivím, že ani trochu neoplývám důvěrou v lékařský stav. Jsou skutečnosti, které tuto důvěru vážně narušují.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Za únorových nocí krásně houkají roztoužené sovy. Ztichlým krajem nesou se v ozvěnách a do velikých dálek volání samotářů, kteří – nechtějíce umřít – nechtějí být sami. Je to jediný zvuk v této tiché zimní noci; a je to také jediný hlas nějakého živáčka, jinak je všechno mrtvé aneb spící. Jen Já – a rád bych se třeba poslepu vydal za tím hlasem mámivým, jsa jím okouzlen, třebaže necílil přímo na mne. Kdožpak ví, zda přilákal ten podmanivý hlas nějakou jinou sovu. Takovému tesknému lkání přetěžko je odolat tomu, kdo aspoň zbyteček má živé duše v těle cítícím. A snad zastavil v běhu – ač krokem jdoucího – leda mne, nočního tvora podobného lidské necitelné bestii, která by jej těžko dokázala vnímat, jako Já jej vnímám, jsa jím přitahován, doslova tažen k dobru, pryč od lidí a od jejich zla. Lidský hlas by mě zde polekal, rozčílil a snad i rozdurdil – leč za sovím hlasem osamělého kalouska

šel bych světa kraj,
pořád a pořád dál,
až došel bych tam,
kde bych byl jen sám;

kde nebydlí žádní lidé,
kde houkání sův je nyvé,
kde nehoukají klaksony,
ale jen noční ty sovy.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Slovo svoboda je v současnosti – a vlastně za všech dob, ale zdá se mi, že nejvíc v současnosti – asi nejprázdnějším slovem bez opravdové náplně, o to víc prázdnějším, čím víc je používáno. Jeho pravá náplň jaksi schází – a co zbývá, to je právě jen prázdné slovo. Svoboda je spíše něčím, co je vyslovováno, méně už tím, co je přímo myšleno, a ještě méně nebo vůbec ne tím, co je zažíváno. Stále nás jakési velké huby přesvědčují, že oproti minulosti, kdy byla takzvaná nesvoboda, máme nyní svobodu. Slova to jsou velkohubá a častá, ale zůstávají právě jen slovy, protože schází jim právě ta náplň, ta zažitá zkušenost s ní, s tou svobodou. Svobodu bychom možná dovedli slovy definovat – horší by bylo ji popsat ze své vlastní zkušenosti. Ano, svobodu lze snad definovat – ale odlišit ji od nesvobody bylo by pro nás tvrdým oříškem, na němž bychom si vylámali naše křehké intelektuální zuby, stejně křehké, jako jsou křehké naše takzvané svobody. Vždyť dnes je již tolik věcí povinných a zakázaných, že by bylo snadnější vyjmenovat věci, které jsou zatím ještě povolené a dobrovolné! Seznam by byl v prvním případě velice dlouhý – v případě druhém žalostně krátký. Jaký je tedy skutečný rozdíl mezi nesvobodou a svobodou, jež si berou do úst ty velké hlasité huby? – Žádný, stručně řečeno. Co je tedy svoboda v tomto pojetí? Je to jenom cukrová voda, nikoli med – třebaže lidé přilepí se na tuto falešnou náhražkovou vodu stejně, ba pevněji, než na pravý přilnavý med. A známé rčení: není to žádný med – vystihuje plnohodnotně současný stav.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Březnové noci již bývají většinou bez sněhu a bez velkých mrazů, a když k tomu ještě vyjde zpoza mraků měsíček a osvětlí svým světlem liduprázdnou krajinu za městem a sova mě nehlučně doprovází stromořadím, nechce se mi vracet se zpátky, a tak si alespoň prodlužuji trasu zase o kousek dál. Jenomže tentokrát jsem to přehnal, zapomněl jsem se, zapomněl jsem na čas, takže jsem se vrátil příliš pozdě, až když první lidé vstávali a cestovali do práce, hemžíce se kolem mne nepříjemně. Já jsem se jim schovával ve tmách končící noci, abych je nemusel potkávat, ale někteří mě přesto viděli, takže jsem jim byl hned podezřelý, načež mě jedni dokonce paranoidně pronásledovali. Bylo to dobrodružné. Asi si mysleli, že chci někoho znásilnit nebo zabít, nebo že mám jiné nekalé úmysly. Záhadná postava osamělého cizince, skrývajícího se v nočním stínu tújí, tvář zahalenu až po oči rudočerným šálem, nehybný postoj a upřený pohled – to vzbuzuje v nich strach a nenávist. Byli by mě jistě chtěli lynčovat, jak znám lidi; vždyť lynč, hon, štvanice a lidé – to přece patří k sobě. Samotář, dav lidí a lynčování – tyto tři věci jsou neodlučitelné. Ale Já jim unikl a zase všechno dobře dopadlo.


ΜΕΡΟΣ, Den:

V Uherském Brodu vešel v poledne do tamní hospody tichý muž s pistolí v ruce a beze slov tam zastřelil osm právě obědvajících hostů. Pak namířil zbraň také proti sobě a ve stejné tichosti zesnul i on. Jeho oběti byly náhodné a „nevinné“. Tak se to říká vždycky – a vždycky to také není tak úplně pravda. Není přece náhodou, že si vybral právě lidi, z nichž každý je něčím vinen, protože to jsou lidé, a ne zvířata nebo jiný druh skutečně nevinných bytostí. Lidé byli přesto jeho činem zcela ohromeni, nechápajíce, proč to ten tichý muž vlastně udělal. Ale lidé se přece zabíjejí, není-liž pravda? Je to pro vás taková novinka? Pro mne není. Nuž tedy vězte, že je tomu opravdu tak; že je tomu tak odedávna, odnepaměti a že navždy to tak zůstane: lidé zabíjejí lidi a člověk zabíjí člověka. Začíná to už v malém, doma, od dětství, jako třeba u nás: jedno z prvních mých dětských setkání s touto všudypřítomnou vražednou hrůzou byly hádky a „zabíjení“ našich rodičů, při nichž jen náhodou nedošlo i k zabití skutečnému. K témuž docházelo i mezi mnou a sestrou, jakož mezi ostatními dětmi, což přešlo s věkem až do dospělosti, kde už ve velkém pokračuje celé to nevraživé vraždění lidí navzájem neustále, ať v té či oné podobě, ale je tu stále. Celý problém má obrovské rozměry, třebaže mnohdy mírnější. Vždyť často se nevraždí jedině proto, aby oběť mohla vrahu poskytnout větší užitek jako živá a vykořisťovaná. Nelze-li člověka člověkem dostatečně jinak vykořistit živého, pak teprve dochází i k opravdivému jeho zabití. Vražda je tedy poslední možnost, jak mít užitek z druhého člověka. Ano, začíná to vskutku zdánlivě nevinně: podívejme se jen, kolik je na světě různých otravů, kteří nemají nic jiného na práci, než že vymyslí nějakou lumpárnu a s ní jdou a otravují s ní celý svět. – A chlípný kněz Tvrdoň ze Svojanova dostal na tvrdo pět let kriminálu kvůli svému tvrdoni, jímž znásilnil pět pobožných žen a pohlavně zneužil jednu naivní nezletilou dívenku. Všechny tyto oběti doplatily na svou víru – ani ne tak na víru náboženskou, jako na víru v dobro člověka. A vy vězte, že nežalují němě jen oběti, nýbrž i vrazi; nesvědčí jen svědci, nýbrž i pachatelé; a souzeni nebývají vždy jen viníci, nýbrž i mstitelé. Vinno je však celé lidstvo.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Ve svitu měsíce skví se na lesklé hladině polozamrzlého rybníka párek bělostných labutí. Já kráčím kolem nich coby stín vržený tou zářivou lunou. Noc je úchvatně krásná, lákající k zastavení a zůstání, avšak je také stále ještě příliš mrazivá, abych si mohl splnit touhu splynout s ní, tak jako splývají bílé labutí krky s ledem pokrytou vodní plochou. Mým přáním je jít a jít bez zastavení tím svitem bledší sestry slunce stále dál a dál, až bych se octl záhy v lese, kde klesl bych konečně sladkou únavou v měkký koberec prsti vonící houbami, jehličím a volností

a tam bych spal a spal a spal
a s návratem bych nespěchal.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Co si asi myslí šumavský rys Blondýn v informačním středisku v Kašperských horách, když se tak melancholicky dívá z okna ven, zatímco jej lidé hladí a obdivují? Kdo ví, ale možná si říká toto:

Místo lásky dejte mi svobodu
a volný rozběh dopřejte mi;
zpátky zaveďte mě ve přírodu,
u vás dobře, tam však nejlíp je mi.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Ty dvě nerozlučné rybniční labutě, kolem nichž procházívám, jsou dojemně věrné druh druhu. Neopustí jedna druhou, aniž by k té věrnosti potřebovaly slova. Však kdyby měly ten vzácný i prokletý dar řeči, jako lidé, jistě vypukaly by mezi nimi hádky a rozvinul se u nich vzájemný nepřekonatelný odpor. Labutě však slova nepotřebují, a proto jsou si věrné. „Problém je v komunikaci“ – jak ví dokonce i ten americký nekňuba Homer Simpson – „je jí mezi manželi zbytečně mnoho.“ Zbytečně mnoho je komunikace i povšechně mezi lidmi vůbec. Na jednu stranu sice můžeme díky řeči sdělovat si napříč staletími ušlechtilé a vznešené myšlenky, na stranu druhou, tu temnější, to téměř nikdo nikdy nedělá anebo jsou tyto myšlenky zavalovány nepodstatnými bláboly, všedními žvásty a hloupými plky. Důležité informace se nedozvíte, protože jsou zaplaveny těmi méně důležitými. Někdy je těch řečí, toho komunikování a toho žvanění už tolik, že nechceme slyšet vůbec nic a vůbec nikoho – v tu chvíli se zvedáme uprostřed noci a jdeme se potěšit tichým souzněním dvou věrných labutí, které vynalezly způsob, jak se dorozumět bez zbytečných slov.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Jeden ze sousedů má najednou jaksi zvláštně nateklou tvář, že vypadá, jako kdyby měl celý obličej nakřivo. Je to hnusné a legrační, ale zároveň i výstižné, protože ten člověk je zrovna takový odporně pokřivený charakter. Jeden náš příbuzný – rovněž takový křivák od přírody – měl kdysi také takový otok; to znám, to je od studeného průvanu, například od řízení při staženém okénku, a dá se to léčit. Tenhle křivák ze sousedství to má ale jistě proto, že se mu vyrazila na povrch ta jeho hnusná křivácká povaha, která se ovšem vyléčit nedá. Hle, konečně je něčí křivá nátura v souladu i s jeho vzezřením! Takhle by měli být poznamenáni všichni křiváci, všichni lidáci – a nevyléčitelně! Jenže pak by mělo hubu nakřivo celé lidstvo.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Temná noc za novoluní je opakem denní doby. Je proto zvána antidnem; je zvána nepřítelkyní dne; a je zvána zlodnem. Já ji však nazývám posvátnou. Právě proto je každé novoluní vždy světlem a přítelem a dobrem naopak mně. Novoluní je dobou, v níž se v polích prskají lesní kuny a při nočních lampičkách proti zlodějům se na zápražích mrouskají toulavé domácí kočky, které při tom vášnivém lásky škádlení vydávají hlasy ne nepodobné pláči pohozeného pancharta před prahem sirotčince. Posvátná noc novoluní patří jen mně – vyvrženému panchartovi lidstva, který se potuluje tmou kolem nenáviděných lidských prahů.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Jsem doma zalezlý jako Neviditelný muž ve svém kanálu, vyhlížející ven skrze mřížku poklopu. Jsem jako nějaký zrůdný Minotauros ve svém bludišti, zabíjející obrazně lidi a štítící se jakoby světla, zatímco se štítím pouze těch lidí, které ve své mysli neustávám zabíjet. Můžu Já snad za to, jací lidé jsou a že jsou právě takoví, že se jich musím stranit a denně je jakoby zabíjet, abych se jimi a mezi nimi nezalkl hnusem? Jim patří den – mým královstvím budiž tedy noc.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Ach ty letní vlahé noci, za nichž se jak ve snách líbezných toulávám! Múza letní noci mě přímo svádí, bych básnil, rozněžněn její černou krásou!

Těch letních nocí Já milek jsem věrný,
že v jich lůně teplém tak dobře je mi...

anebo mohl bych rovnou zpívat s Janem Nerudou:

„Letní ty noci zářivá,
jakž tebou srdce okřívá –
ve dne tak sladkobolno,
a teď tak volno, volno!“

Ano, teď tak volno, volno a dobře je mi, že vypovědět mi ten pocit slastný prostá všední próza zapovídá. V tuto čarokrásnou letní noc bych jen básnil, básnil a lkal štěstím až do svítání, vznášeje se na perutích tragické poezie, jak Aischylos řecký kdys:

„Kéž blahé jitro, jakož praví přísloví,
se ze šťastné nám matky noci narodí!“


ΜΕΡΟΣ, Den:

Zdravotní sestra zabila šest bezmocných pacientů jenom proto, aby si ulehčila práci. A ve stavu sebevražedné sklíčenosti využil kopilot německého dopravního letadla krátké nepřítomnosti odskočivšího si prvního pilota, aby se zamkl sám v kabině, načež bez velké okázalosti a křiku navedl stroj i se sto padesáti cestujícími střemhlavě přímo do skalnatých úbočí Alp, kde se o ně všichni roztříštili. – Bylo to bezohledné a sobecké? Ano, to jistě bylo. Ale který člověk by nebyl natolik sebestředný, aby si nepřál ani na okamžik zánik celého lidstva a smrt všeho tvorstva, umírá-li on sám? Člověk se přece ani nenají, aniž by někdo jiný nemusel kvůli jeho životu zemřít; jak by tedy po něm mohl někdo chtít, aby se smiloval nad živými kvůli své smrti? Jako kdyby žádný člověk nikdy nechtěl dobrovolně i nedobrovolně neodejít z tohoto světa sám, a nemusel vždycky s sebou přibrat i nějaké jiné lidi. Vždyť každý, úplně každý člověk si myslí, že jeho vlastní smrt může ospravedlnit jen smrt někoho dalšího. A myslí si to častokrát po právu, totiž vlastně po svém vlastním individuálním právu, že je navýsost spravedlivé neodejít sám, ale vzít s sebou do nenávratné propasti ještě jiné lidi, vždyť to oni jsou vinni jeho depresemi a splíny. Proč jim tedy nedat náhradou a se zadostiučiněním také jejich zasloužený podíl? Ti lidé se svěřili do jeho rukou, vedených ochuravělou myslí. Ale kdo mu ji tak ochuravěl? Oni, třebaže ne titíž. Ale zoufalství se nenimrá v podrobnostech, hořká beznaděj vždy zevšeobecňuje. A jestliže se náhodou půl druhá stovka nějakých neznámých lidí bláhově svěřila do rukou jiného člověka, který je vždy nepředvídatelně omylný, nespolehlivý a náladový, bylo to nebezpečné riziko už samo o sobě. Takového riskování se dopouštíme denně, jinde, v jiné situaci, v jiných životních okolnostech, a domníváme se, že jsme v bezpečí, ale přesto riskujeme všichni, kdož se svěřujeme do rukou jiných lidí. Ten let, jako každý, byl risk, který zase jednou prostě nevyšel. Lidé riskují denně tím, že bezmezně věří ostatním lidem, spoléhajíce na ně ve všem a svěřujíce jim své statky, včetně majetku nejcennějšího. Ten risk občas zkrátka nevyjde. Bláhoví lidé. Musejí věřit tak dlouho a bezmezně v lidi, až nakonec uvěří i v člověka. Největší masakry v dějinách byly umožněny právě tou vnucenou důvěřivostí, která ve své naučené prostoduchosti pokládá snad ostatní lidi za nějaké své přátele, zatímco zkušenostmi získanou pravdou je opak: nemohou-li lidé lidi rovnou považovat za své nepřátele, jako Já je za ně pokládám, pak by bylo na místě považovat je přinejmenším za potenciálně nebezpečné, a tudíž by bylo rozumné pokud možno se jim vyhýbat a zvykat si být k nim nedůvěřiví a ostražití jako před jinými svými přirozenými nepřáteli, dejme tomu ze živočišné říše. Ale zatímco s jedovatými hady a dravými šelmami lze za určitých podmínek vcelku obstojně vyjít, s lidmi nelze vyjít nikdy. Důvěřovat člověku a věřit lidem – takových chyb se Já dopouštím čím dál méně a méně, až budu snad jednou, konečně, úplně bez chyb – a úplně bez lidí. Může být, že je to pesimismus – ale není to nepravda. Může být, že je to dokonce krajní protilidský názor, který ústí do osamění – ale ten není namířen proti mně, protože Já lidi nemám rád, nepotřebuji je, ani je nevyhledávám. Život uprostřed lidí podobá se plavbě mezi úskalími, kdežto osamění je jako klidná mořská zátoka s mělkou lagunou... Může také být, že je to příliš paranoidní postoj k lidem – ale jednu výhodu mi nemůžete upřít: až se bude příště zase někde odehrávat nějaký masakr, Já při něm s největší pravděpodobností budu právě díky těmto postojům chybět. Já budu v osamění žít, zatímco lidé budou mezi lidmi dál umírat.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

To je úžasné! Ve čtyři hodiny ráno jsem zaslechl mísit se do nočních tónů mé domácí barokní hudby venkovní melodické přizvukování kosa. Já to předvídal! Kos seděl na parapetu, díval se odtud dolů na nečekané čerstvé spousty jarního aprílového sněhu, očividně naslouchal tiché hudbě, linoucí se z mého pokoje, a zřejmě se snažil svým flétnovým hláskem napodobovat slyšené. Příliš se mu to sice nedařilo; žádnou známou skladbu jsem z jeho zpěvu nepoznal, pokud se právě o to vůbec snažil, nicméně tvořil spíše k melodiím jejich jakýsi druhý a třetí hlas, skládaje k nim jako pravý umělec i jejich ústrojné kontrapunkty a samostatné doprovodné party. To je k nevíře! Ten černý kos je zázračný poklad. Představte si divoké zvíře, které přilétá na moje okno skládat hudbu. Toť on. On je nepostradatelný. Lidstvo – postradatelné. Ten kos a ostatní ptáci – zcela a naprosto nepostradatelní.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Často si lidé pokládají otázku, jak může ten či onen společenský nešvar stát připouštět, dovolovat nebo i přehlížet. Dovolávají se však nesprávné instance: neboť právě stát je tím největším nešvarem; jak by tedy sám stát mohl cokoli nepřipustit, nepovolovat nebo na něco dohlížet, například na výkon spravedlnosti, na dodržování zákonů, na předcházení zločinům a podobně. Lidé, kteří si stěžují na různé nešvary, by si měli uvědomit, že největší nešvar – stát – je právě těmi drobnými nešvary silnější, ježto tak má vůbec proč být a trvat. Bez všelijakých těch malých podvodníčků a zlodějíčků a velkých lupičů a lumpů by se brzy každý stát sesypal svou vlastní vahou, pozbyv své hlavní opory. Koneckonců největším podvodníkem, zlodějem, lupičem a lumpem není nikdo jiný než právě ten stát. A po něm, po tomto velelumpovi, byste chtěli požadovat ochranu před tím, abyste nebyli podváděni, okrádáni a olupováni malými lumpíky, které zároveň vydírá ještě mnohem větší grázl? Vždyť by tím byl sám proti sobě! Bez ruky státu byste měli dokonce proti všelijakým lumpům více možností obrany, poněvadž jestliže by nikdo nechránil vás před nimi, nechránil by tudíž ani ty lumpy před vámi. Zákony jen zdánlivě chrání nevinné a poctivé nebo slabé a blbé; ve skutečnosti chrání nepoctivé zločince a násilnické lumpy. Kdo vymýšlí, schvaluje a prosazuje zákony? Lumpové největší, totiž politici; jejich moc odvisí od lumpů malých, před kterými vy prcháte tak naivně k těm velkým, to jest zpátky k politikům. Dále jsou tu lumpové, kteří jsou vychytralí, a ti vás podvedou a okradou zcela v souladu se zákonem. A neexistuje takový zákon, aby jej vychytralý lump nevyužil ve svůj vlastní prospěch právě proti vám. Vy pouze budete opět zkoprněle zírat, že jste vůči lumpovi i vůči zákonu naprosto bezmocní, takže se pro příště z toho poučíte a necháte se s pokornou zahanbeností dál okrádat od lumpa největšího, který je takovým velkým lumpem, že může i krádeži vpálit takový cejch zákonnosti, že z toho až zasyknete bolestí.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Je skvělý pocit vyplížit se v noci ven, ucítit tam pach teplé půdy, a zamířit proto dál potmě do lesů s odhodláním několik dní se nevrátit. A ačkoli mě tíží těžký ruksak, jde se přesto lehko, neboť vím, že tam v lesích budu svobodný. – Odcházím za dubnové noci jako duch; ale nejsem duchem ďábelských temnot, ani duchem božím: jsem pouze zlý, nepřívětivý a škodný duch nelidský. Jda temnotami mrákotnými, ve světle divočiny procitnu, aniž bych uzřel jediného blbého člověka a on mne, zpívám si rozjařile:

Hej ty blbý člověče,
ke krásám přidám pihu,
chybu přidám všem věcem
a škodím, kde jen mohu.

Hleď, ty blbý člověče,
nejsem ďábel ani bůh;
o jednom buď přesvědčen:
že jsem zlý nelidský duch.

Viz ty blbý člověče,
jak ti všecko pokazím;
nevím vážně o ničem,
co nemělo by kazy.

Slyš, ty blbý člověče,
a uši mi nastraž teď:
přede mnou neutečeš,
já tě budu popouzet.

Věz, ty blbý člověče,
že tě nenávidí kdos;
nemáš páru o ničem,
ale já tě mám už dost.

Piš si, blbý člověče,
že moje bude pomsta:
nenávistí rozhořčen,
Já zničím tě – a basta!

ΜΕΡΟΣ, Den:

Často si lidé stěžují, že se to či ono platí z jejich daní; že oni, lidé, platí poctivě daně a přesto za ně nemají to či ono. Ale ty stížnosti nemají žádný smysl. Ten by měly pouze v případě, kdyby lidé sami přímo určovali, co se s jejich daněmi děje a do čeho je vláda strká. Jenže lidé si právě nemohou určit, jak s jejich odvedenými penězi vláda nakládá – přinejmenším ne osobně, ne individuálně a ne hned – takže určovat nemohou nic ani tak, ani onak. Můžou jen bláhově volit a marně čekat, že jejich ojedinělý hlas něco podstatného změní či ovlivní. Jeden hlas však nezmění nikdy nic a neovlivní rovněž vůbec nic. I kdyby mohli jednotlivci něco změnit, pak je tu ještě ta rozhodující potíž, že lidé neplatí daně dobrovolně, z vlastního rozhodnutí, z vlastní dobré vůle, ale násilím či pod různými pohrůžkami jsou okrádáni, čemuž se říká daně, ačkoli nejsou dávány, ale brány (správný název je tudíž berně). Jaký má tedy smysl stěžovat si, co všechno se financuje z peněz daňových poplatníků? Jestliže mě lupič okradl, jaký má smysl stěžovat si, že za moje peníze nakoupil si další jemu úslužné pochopy, další zbraně, popřípadě nové auto a nový dům? – Žádný. Jaký má smysl, když si především nestěžuji na to, že jsem byl vůbec oloupen? – Taky žádný. Zařídím se tedy jinak. A jaké že jsou tedy jiné možnosti v této totalitní diktatuře, v níž je jedinec takhle malinký a téměř ničím? Samozřejmě to budou drobné a významné činy podkopávání moci, zlehčování autorit, malé individuální sabotáže, nepozorované osobní rozkládání společnosti dílek po dílku, neúnavné nacházení a odstraňování letitých lidských chyb a zlozvyků, pátrání po tradičních omylech a jejich napravování, vysmívání se hlouposti ve všech jejích podobách, vytváření zeleného chaosu v opozici k zlořádu šedivého státního neřádu a jako čokl zaběhlého společenského nepořádku, šíření vražedné nevíry v cokoli pevného, podporování krajní skepse, anarchismu a smrtícího pesimismu, nespokojenosti, nedůvěry a nenávisti mezi lidmi, jejichž umělá jednota je právě nosným pilířem každé totality; a na druhé straně to bude prohlubování mých vlastních dobrých vlastností, což bude znamenat držet se za všech okolností neúhybně jen toho svého, zaměřit se v životě jen na sveřepé, vzdorné a trpělivé budování mé vlastní anarchie, mého vlastního osamocení; a za každou cenu vytrvat v odtažitosti od věcí veřejných, a nikoli pravý opak: tedy zadusit svou tvořivost v blátě angažovanosti a politikaření. Zabývat se věcmi vnějšími, politickými, společenskými všechny tyto věci leda posiluje, zatímco ty slábneš; kdežto budovat sama sebe, svou osamělou existenci, svůj svobodný azyl – to musí zákonitě vést ke svobodě, jež je však uskutečnitelná pouze v hermeticky těsném soukromí, kam nemá přístup nic státního, nic společenského – a nakonec ani nic lidského. Neboť jsou to lidé, lidstvo, každý i ten nejmenší člověk – a ten nejmenší zvláště – kdo prohlašuje: „Stát jsem já!“ A třeba nezničíš samotný stát – nevadí. Zničit totalitní společnost nikdy přece nebylo mým cílem, nýbrž mé vlastní osvobození bylo tím cílem. A třebaže to tak na první pohled nevypadá, osvobodit se od lidstva a jeho států může být mnohem snazší než zničit lidstvo či státy samotné, a to jen proto, abych Já mohl být konečně svobodný. Zničí-li se mým osvobozením též stát, tím líp, ale není to mým hlavním cílem. Zuří-li venku bouře, co je mi po ní, když jsem uvnitř sebe v suchu a bezpečí? Ta zuřící totalitní bouře má ostatně příliš mnoho příznivců a zastánců, kteří ji jednak sami vyvolávají, sami ji živí a vposledku jsou sami její součástí. A ty chceš, abych bojoval i s nimi, s jednotlivými kapkami deště, vyhýbaje se bleskům? Proč? Vždyť pakliže nevyjdu ven na déšť, nemohu zmoknout. Nevyjdu-li do bouře, blesk mě ušetří, ten bije jen do těch, kteří mu jdou vstříc. A Já jsem všechno jiné, než ten, kdo jde lidské bouři a dešti vstříc. Jsem naopak ten, kdo se bouři vzdaluje; to Já sám se stávám bouří, v níž mnozí mohou promoknout, nastudit se na smrt a zemřít; avšak mnozí mohou se také v tom přívalu snadno utopit, budou-li mu bezhlavě vzdorovat, a jako cukr se rozpustit, budou-li příliš těžcí a sladcí. Ti nejsou jako Já; tito pomahači moci jsou mými nejhoršími nepřáteli – nepřáteli a odpůrci všeho lehkého a hořkého, co nemůže nikdo jen tak lehko přitisknout k zemi a bez trpkosti to sežrat. Ti nejmenší jsou horší než vysocí představitelé moci. Neboť ti nejvyšší a nejmocnější by proti mně nezmohli praničeho bez tisíců svých věrných malých nohsledů. Ano, všichni ti malí, bezvýznamní, nevědomí a zdánlivě nevinní jsou nejzavilejšími odpůrci mé svobodné samoty, a právě tito maličcí přetáhli už mnohé do svého chmurného společenství veselých a družných otroků. Nuže vězte, že mne nepřetáhnou. Mám svůj vlastní a lepší svět, do kterého nikoho nepouštím. Toť má nejúčinnější zbraň hromadného ničení proti nim. Vytvoříš-li si totiž svůj vlastní svět, ten jejich bude rázem menší. A čím zuřivější bude moje hromobití, tím více slábnout bude lidský liják, až ustane jednou navěky.

Prý děsně zuřím, díš?
Ach, co ty o tom víš.
Zuřivost je prázdný sud,
a Já nezuřil jsem doposud.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Se smrákáním zázračně jakoby ožívá a mohutní nelidský můj duch. V přírodě je doba večerní a noční časem rozjímavým, jenž zcela náleží nerušeným mým myšlenkám. Po půlnoci opouštím útulný svůj stan a vydávám se napojit živoucí mou podstatu k malé lesní studánce. Někdy, a to často, v sladkém zadumání prochodím celou noc, tu sametově hebkou noc, jež stvořena je k básnění.

Ó noci ty klidná, noci ty lákavá,
sladko je dumat si, když se smrákává;
sladko je dumat a v zamyšlení dlít,
s vyšnými ideami celou noc prochodit.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Jsem malý a sám proti celému lidstvu. Nejsem však slabý a bezbranný. Další mně názorově příbuzní nelidové sice kdes také bojují svůj osamělý zápas proti všem, ale bylo by bláhové a scestné podlehnout dojmu, že společně sjednoceni byli bychom snad silnější a pevnější a odhodlanější. Hloupost. Silní nepotřebují žádnou morální ani jinou oporu v ostatních. Jen slabí se spojují do stád a organizací, čímž pouze vytvářejí slabost. Není silou, zmnoží-li se slabost v hloučku slabých. A ti slabí nestanou se také zázračnými siláky vprostřed chumlu stejně slabých nebo naopak jakkoli silných. Co nemá nelida v sobě od prvopočátku, to mu žádný dav nemůže nikdy propůjčit. Spoléhání se na ostatní, nebo i jen pouhé družení se s nimi, byť by šlo o obyčejné dopisování, je jednak snižující, jednak zmarňující, ale hlavně neúčinné. Zde je vždy lepší roztříštěnost, určitá kladná nevědomost o tom druhém, ba i jistý druh odtažitosti, nebojím se říct i nepřátelství – idea i osoba jsou pak mnohem silnější a neporazitelnější, méně napadnutelnější, pokud vyvěrají z mnoha nezávislých zdrojů. Všimni si, že přesně takový je i život, který je právě proto tak silný a nezdolný. Chceš-li být i ty tak silný, buď sám a nespoléhej v ničem na jiné. Určitá idea se nestane silnější tím, čím víc jejích sympatizantů sloučí se v jeden celek. Ba právě naopak: taková shloučená myšlenka je v nejvyšší míře nejzranitelnější, snáze napadnutelnější a posléze i snáze zničitelná. Avšak i malé množství podobně uvažujících nelidů, kteří se nemusejí nutně ani vzájemně znát, dokáže rozvrátit mnohem větší a početnější společenství lidáků. Společnost je v takovém případě napadána zcela nekoordinovaně, tudíž s výhodou momentu překvapení, a to ne z jednoho, nýbrž z mnoha různých míst, v různou dobu, z různých hledisek, ať už je to pomocí teroristických útoků, drobných projevů občanské neposlušnosti, sabotáží, provokací, skandálů, umění, filosofie či celkového způsobu života vůbec. Je dokonce lepší, když jeden nelida neví o druhém: za prvé nemohou prozradit nebo zradit toho druhého; oba, nebo všichni, potom vytvářejí nebo ničí cosi svého vlastního, původního a systémem tudíž obtížně nejprve rozpoznatelného, posléz i stěží zaměřitelného. Za druhé vědomá odloučenost a uzavřenost individua posiluje vydatnou měrou jeho tolik potřebný duševní klid, soustředěnost, originalitu a neotřelou nápaditost, jsouc toto individuum nikým neovlivňováno – to vše jsou věci přímo nutné k zesílení mnohotvárnosti, která samosebou narušuje a ničí strohou jednotvárnost utlačovatelského systému. Systém je bit, vylučován nebo ignorován ze všech stran a pak neví, kde a proti komu se bránit dřív, protože na něj útočí mnoho samostatných jedinců nezávisle na sobě, různými zbraněmi, různými prostředky, z různých pozic, různou silou. Takové protilidové hnutí vzájemně se neznavších individuí je prakticky nezničitelné, protože systém neví, kdo k němu patří, kdo už ne a kdo ještě ne; systém neví, kdo je jen na okraji, kdo je v tom hnutí ponořen a kdo se v něm jen koketně namáčí. Toto hnutí vzájemně se neznavších nelidů nemůže mít tudíž ani žádné ústředí, žádný jednostranně orientovaný časopis, žádné tematizované internetové stránky, žádná pevná pravidla, žádná společná hesla, žádný společný postup, žádná jiná poznávací znamení, a proto systém bude tápat, zda je určitý kritický postoj vůči lidstvu už známkou nebezpečného, dejme tomu, misantropismu, proti kterému je nutno zasáhnout cenzorně nebo jinou zákonnou cestou, anebo zda se ještě jedná o pouhý dobromyslný morální šleh, mající za úkol naopak lidstvo pobavit, rozptýlit či posílit v jeho odvěkém boji proti divoké přírodě a všemu nelidskému. Systém tápe a je bezradný v množství útoků, často nenápadných a marginálních, napohled neškodných; nelidské hnutí naopak sílí, stává se běžnějším, normativnějším, a systém je musí chtě nechtě tolerovat nebo přehlížet, a tak jedinec – který ani nemusí mít vůbec tušení, že mnozí jiní názorově příbuzní jedinci vlastně svými rozmanitými nezávisle kritickými nelidskými postoji vytvářejí svobodu pro někoho úplně jim neznámého – tento jedinec bude nakonec také svobodný.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Cvrčilka je zajímavý, tajemný ptáček. Celou noc vydrží nepřetržitě cvrčet. Pouze když procházím kolem jejích domovských houštin, kde se skrývá, její jednotvárný nepřerušovaný cvrkot na chvilku jakoby poklesne a znejistí, ale hned se zase vrátí ke své obvyklé tónině, jakmile poodejdu kousek dál, jda si klidně svou cestou. Divím se, že ji to stálé vydávání zvuku neunavuje. Já bych byl unaven k smrti, kdybych měl stále hovořit či zpívat. Neboť jako je živlem cvrčilčiným neustálé noční cvrkání, mým živlem je bezesporu dlouhé zádumčivé mlčení. Ale co se divím: vždyť i lidé, z nichž jsem vzešel, téměř neustále brebentí své jednotvárné žvásty beze smyslu. Ale zatímco z cvrčilky dělá neustálé cvrčení zajímavého nočního tvora, dělá neustálé brebentění z lidí užvaněnou verbež. To není ještě nic tak urážlivého, řekne-li se o lidech, že je to verbež, protože verbež znamená toliko být mnohomluvná, francouzsky verbeuse. A mnohomluvnost sama není ještě tak otravná, ale stává se přímo odpudivou, jestliže jsou jí nadáni právě lidé. Čím to je? Bezesporu to bude tím, že cvrčilka má tu přednost před lidmi, že je nevinná a že její hlas nevyjadřuje nic zhůvěřilého. Když však žvaní lidé, je to jako kdyby se jim v obličejích otevřelo samo vyjící peklo, a ne jemně vykrojená ústa stvořená k tichému šepotu, melodickému zpěvu a přednesu poetických básní. Navíc je lidem rozumět; to je ta největší chyba, to je ten největší zádrhel. Lidská mluva se ti takto zadrhne kolem hrdla jako smyčka katovy oprátky a zdusí v tobě všechny dobré věci. Ale nehledě k obsahu lidských řečí, to jest k tomu, jaká smradlavá fašistická hovna jim padají z těch jejich hnusných hubatých tlam, namísto z prdelí, byl bych přesto k smrti unaven, nevýslovně unaven, měl-li bych bez přestání tak žvanit, jako žvaní lidé. Snad bych nemohl ani pořádně dýchat, říkaje tak jako oni ty jejich všední větičky vyjadřující buď jen samé hlouposti, anebo příšerné obludné lži. Zalknul bych se přívalem vlastních slov a má upovídanost byla by mi jedem, po němž bych ochrnul hnusem ze sebe sama. Ohluchl bych svým vlastním rámusem, protože nejsem křičící hulvát. Hulváti se prozradí už svou příliš hlasitou mluvou, takzvanou nevymáchanou hubou, kdežto tvor ušlechtilý nevydává jedinou hlásku, aniž by porušil velebné ticho mlčícího nočního poutníka.


Méros, DEN:

Když chtějí lidé porazit nějaké stromy, tyto „brzdy pokroku“, které jim třebas malinko překáží v rozpínavosti či představují „bezpečnostní riziko“ pro jejich auta, domy a ovšem také „děti“, omlouvají své zkázonosné dílo údajnou chorobou, jíž jsou ty nebohé stromy prý nakaženy. Velice dojemná péče. Jenže každý živý i neživý tvor na této planetě má v sobě nějakou tu svoji chorobu, nějakou tu houbu, jíž je nakažen. Znamená to být součástí přírody, znamená to sounáležet se všemi živoucími bytostmi. Myslím, že byste těžko našli ve volné přírodě nějaký strom, který by neměl svou houbu. Ale jemu to nevadí, protože v přírodě je to naprosto normální stav věcí. Říká se tomu vzájemná provázanost všech živých organismů. On s ní žije v souladu, často na ní životně odkázán. Jaký nepochopitelný rozdíl od lidí, kteří nežijí vůbec s ničím v souladu, dokonce ani ne sami se sebou! A přece také lidé mají své choroby, dokonce i víc chorob, ba úplně nejvíc ze všech živých tvorů, ti netvoři. Znamená to snad, že i oni by měli být celoplošně zlikvidováni, poněvadž každý člověk nosí v sobě svou „houbu“ nebo alespoň nesčetné kolonie bakterií? To by brzo začalo lidí ubývat, tak jako nyní ubývá stromů! A kéž by to tak už bylo! Jenomže není, lidužel, ba právě naopak. Stromy možná mají svou houbu, což není ovšem zdaleka tak jisté, jako že stromy mají zcela určitě svou zhoubu. A tou zhoubou jsou lidé. Neměla by být tedy léčena, a to radikálně, především tato ničivá a plenivá zhouba, již představuje lidstvo, a nikoli ona neškodná houba, kterou představuje příroda? Samozřejmě, že ano. Samozřejmě, že lidstvo by mělo být vyhlazeno, a to podle stejného principu nebo se stejnou chabou výmluvou, jako jsou všude po světě likvidovány stromy, lesy, každý keřík, kdejaká zeleň.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Během prvních horkých májových nocí, když se v dáli na obzoru nehlučně blýská a když omamně sladce voní rozkvetlé stromy, musel bych si asi stýskat, kdybych musel právě nyní opustit les. Teprve teď je mi les opravdu domovem, v jehož teplu hned radostně pookřívám. Teprve tyto voňavé květnové noci přinášejí to pravé teplo domova, v němž se cítím konečně dobře. Jak je to najednou báječné netetelit se už zimou, moci odložit silné vrstvy šatstva a pocítit útulnost přírody nejen pouze na duchu, jako dosud, ale i na těle! Ach, ta sladká pohádka máje! Miluji tyto první horké noci!

Za horkých nocí, kdy se blýská
a sladce voní planý bez,
srdce mé si často stýská,
když opustit měl bych les.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Srnka utíká před člověkem, zajíc utíká před člověkem, každé rozumné zvíře se před člověkem raději schová. Nic na tom u nich není divného. Ale utíkám-li Já před lidmi a schovávám se před nimi, hned jsem jim tím podezřelý, jako kdybych byl zločinec, který má na svědomí něco špatného. A i když nejsem srnka ani zajíc, ani nemám zdánlivě žádný důvod skrývat se před lidmi, přece to dělám téměř vždy. Nikdy totiž nevíte, koho osamělý potkáte v pustém lese, jakého magora. A lidé jsou přece všichni magoři. Je trapné a nebezpečné potkat v lese některého z těch magorů. Vyvinul se z té mé opatrnosti instinkt, který se přihlásí pokaždé, spatřím-li v lese člověka. Nemohu si pomoci, a co je na tom nejlepší, ani si nechci pomoci. Lidužel, stinná stránka tohoto obranného reflexu je ta, že jsem-li oním magorem spatřen, probudí se v něm lovecký pud a fašistická stvůra, která láteří uražena zřejmě tím, že ji svým zjevným vyhýbáním, útěkem a skrýváním nepovažuji za takovou od přírody dobrou bytost, za jakou se ona ve svém proslulém lidském sebeklamu považuje. A pak zase trpím, jako již tolikrát předtím, za odhalení pravdy o člověku a o jeho pravé přirozenosti. Trpím však také proto, že nejsem zvířetem. Ano, skutečně: vždyť zvířeti by člověk odpustil jeho úprk před ním, ale mně žádný člověk neodpustí, že před ním utíkám jako každé jiné zvíře, i když zvířetem cítím se být a tudíž zvíře jsem. A tak někdy také slýchám řvaní oné lidské fašistické stvůry: „Co utíkáš! Co se schováváš! Co děláš! Co jsi zač! Kde přebýváš! Odkud jsi! Jméno! Průkaz! Zakázané! Tohle je zakázané! A tohle taky! Všechno je zakázané! Jenom prachy ne! Prachy! Najdi si práci a naval nám prachy! Všechno jiné je zakázané! Zakázané! Slyšíš to? Ty jsi zakázaný!“

A tak jsem zvíře s puncem zákazu,
jsem zakázané zvíře v lidském těle,
ježto bezvládí nesu v sobě nákazu,
a v člověku jsem poznal nepřítele.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Černota noci je mou bezpečnou skrýší před lidmi. Do noční doby jsem už dávno přesunul většinu mých základních životních potřeb: v noci se jako partyzán antihumanistického odboje přesouvám z domova do tajného lesního doupěte, za noci si chodívám domů pro jídlo, pro očistnou koupel a pro čisté prádlo, a dokonce i pro vodu ke vzdálené lesní studánce si chodím výhradně v noci, abych se vyhnul všem lidem. Zabydlel jsem se v sametově černém hávu noci, do nějž halím svou misantropickou samotu. Nejsem bezdomovec. Já domov mám – je jím noc – jenom nemám žádný dům, jen lesní skrýš a v ní prostý stan. Temné skrýše, to je odjakživa moje vášeň. Vždy jsem vyhledával skrýše. Už jako malý zasněný hoch jsem se rád skrýval ve skříních, pod stoly a postelemi, hrával dětské hry ve sklepích a později i v lesích. Dětská hra na schovávanou mě nikdy neopustila, oddávám se jí i teď, aniž bych byl dětinou. Už děti si hrávají oblíbenou hru na schovávanou, už děti se učí hrou skrývat se před lidmi. Jednou se jim to může hodit. Mně se to hodí stále. Hra není bezúčelná, hra má svůj hluboký význam, získává nezbytné dovednosti pro vážný život: učí užitečnému umění skrývat se před lidmi. A když jsem pak jako malý zvídavý chlapec jednoho dne poprvé poznal les, tuto kouzelnou obrovskou skrýš, užasl jsem a zahořel k ní doživotní láskou. Lesní skrýš mi připadala tehdy veliká jako celý svět. Ba co víc: v té obrovské lesní skrýši žila mně podobná tajemná stvoření, která se také skrývala před lidmi a která nemluvila lidskou řečí, ale Já jim ihned lépe porozuměl i beze slov a lépe než lidem, jež mi vnucovali za přátele. Řekli mi, že ti lesní tvorové jsou pouhá nerozumná zvířata a že lidé jsou jim nadřazeni citem, rozumem, inteligencí. Jak mi lhali! Nebylo to pravda. Vždyť Já těm lesním bytostem tolik rozuměl, tolik jsem s nimi souzněl! A když jsem se později dozvěděl, že ta zdánlivě obrovská nedozírná lesní skrýš nepokrývá celý svět, protože ji lidé z větší části vykáceli, poseli odpadky a obestavěli drátěnými ohradami s výstražnými nápisy zakazujícími to či ono, tenkráte jsem poprvé pocítil nenávist k lidskému rodu. A ta zbývající lesní skrýš stala se mi nakonec domovem. Když jsem v dospělosti potkal v thajské džungli na pěšině strážce parku, řekl mi, že jsem vypadal jako nějaký užaslý Adam v tropické zahradě rajských rozkoší, zanícený, s očima navrch hlavy, ve zbožném vytržení hledače svatého grálu, nebo jako kdybych se plížil na dobrodružné výpravě k mýtickému zlatému pokladu. V jistém smyslu měl ten strážce pravdu. V lese se ukrývá tolik vzácných pokladů, tolik záhad, tolik dobrodružství, tolik rozkoší, tolik svobody, tolik dobra, tolik úkrytů před zlem, před lidmi... V jistém smyslu jsem stále ten malý hrající si kluk okouzlený lesem a jeho tajemstvími, stále v něm hledám a nalézám svůj svatý grál, svou rajskou zahradu.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Je snad jen jablko tím vinno,
že lidstvo tak se rozkurvilo?
Ať je tomu jakkoli, závěr budiž ten,
že svět nadmíru jest přelidněn.

A jak se, k ďasu, mohlo státi,
že furt smrdí tu ti potentáti?
Buď si tomu, hrome, tak či tak,
Já zvýšený mám z lidstva tlak.

V uších zvoní, v hlavě chroust,
Já zblázním se z těch spoust.
Sudbo, v pustý ostrov veď mě,
život s lidmi je jak facka ve tmě.

Kdy přiletí rána, odkud, nevíš,
a v tom je právě s nimi potíž.
Uteč, vyhni se jim obloukem,
budeš mrzut po setkání s člověkem.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Mnou zvolený noční život – týkající se vlastně jen činností jinak ve dne zhola neodlučitelných od lidských – umožňuje mi takovou slastnou odloučenost od lidí, že už málem ani nevím, jak vypadají... Ne, to by bylo přehnané tvrzení... – ale kéž by to tak bylo! Rád bych zapomněl na jejich hnusnou podobu a na jejich ještě hnusnější chování – to je zase pravda. Ale je také pravdou, že často třeba i tři šťastné dny a tři šťastné noci opravdu nevidím jediného človíčka, takže mám k tomu blaženému pocitu – k pocitu naprosté odloučenosti – velmi blízko. Nebýt nešťastných náhod, kdy i uprostřed nejhlubší noci občas potkám nebo vidím někde na ulici nějakého opozdilce, nebýt těchto nehod, kdy se takto jakoby srazí nebo i jen přiblíží k sobě dvě odlišné hmoty – hnusná hmota s temnou antihmotou – a málem to třískne a dojde k anihilaci (přičemž to budu jedině Já, kdo bude zničen), nebýt těchto nehod, přešel by mě snad všechen vztek a dokonce bych si začal myslet, že lidstvo buď vyhynulo, nebo že nesdílí se mnou společnou planetu. Jenže oni, lidé, ta verbež hlučná, se stejně alespoň ozvou – a jak! – takže ten příjemný dojem rázem vyprchá a přihlásí se opět stará dobrá nenávist. Ale přesto někdy bývám díky nočnímu životu natolik nad věcí, že vedu sám se sebou podobné dialogy, jako je například tento:

Blbci s fáry, fanfáry a láry-fáry –
celý svět i s nimi Já bych spálil!

Dej si klídek, vole, voraz dej si,
na jedné ty lodi s lidmi nejsi.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Hudební festivaly pod širým nebem, někde uprostřed přírody nebo na jejích okrajích, mě vždy přitahovaly; ale od té doby, kdy jsem se do přírody natrvalo odstěhoval, už mi ten hluk, třebaže hudební, připadá jaksi nepatřičný a neslučitelný s přírodou, s její tichou harmonií a dostatečnou zásobou vlastních hudebních zvuků a hlasů. Lidská hudba v přírodě je ohlušujícím vpádem cizího prvku do tiše pro sebe si šumícího dokonalého souladu. Slyším-li lidskou hudbu v přírodě, připadá mi – a většinou i je – příliš hlučná, příliš nervydrásající, a Já prchám od ní co nejdál, zacpávaje si uši. Ve městě, v jeho tartasu brebentění a mnoha různých hluků, kde vše přírodní je krutě utlačeno, tam vyznívá řvaní lidských zpěváků, břinkot bubnů a dunivý kvil elektrických kytar skoro jako obžaloba těch přeplněných ulic. Čím hlučnější bude civilizace, tím bude pochopitelně hlučnější i hudba – to ještě nevypadá tak špatně. Obávám se však, že čím hlučnější budou civilizace i hudba, tím víc budou lidé také ohlušenější a méně citliví k subtilním zvukům přírody. Ve městě je nicméně hlasitá hudba v právu: tam musí sama překřičet lomoz zkažené civilizace; tam musí být hlučná, aby přehlušila městský hluk; huláká, aby se domohla svých práv. V přírodě však, kde panuje ticho a celkový poklid, je drásavost moderní hudební produkce pouze škodlivým rozšiřováním území civilizace tam, kam dosud nepronikla a kde nemá vůbec co pohledávat. Koho nebo co by tam mohla a musela přehlušovat? Přírodní zvuky? Ty nemusí a ani by je neměla přehlušovat. Do těch by se měl naopak každý s pokorou a s potěchou zaposlouchat, aby z nich konečně jednou také uslyšel, že příroda je dobrá a tichá, kdežto člověk zlý a hlučný. Ale ani kdyby v přírodě hrála hudba potišeji než bývá obvyklé, jako za dřívějších dob, kdy hudba zněla pouze ze slabého pištění osamělých píšťal a z jemného chvění strun a kdy tedy nebyla ještě provozována pomocí dnes už všudypřítomných zesilovačů, stále by to znamenalo rušivý zásah do velebného klidu přírody. Navíc a krom toho znamenají tyto hudební produkce pod širým nebem také nechutné spolčování, jež nikdy nevede k ničemu dobrému, jen k opilství, rvačkám, znásilněním, ba co hůř k otěhotněním, k šíření nakažlivých chorob, včetně pohlavně přenosných, k ničení majetku a k veřejnému okrádání pomocí prodejů vstupenek, ředěných nápojů a ochuzených jídel, těchto většinou ještě k tomu masitého původu. Hlavně nějak dostat lidi k sobě, ať se pak třeba vzájemně pozabíjejí, že? Jenom aby nikdo, proboha, nebyl sám. Hlavní je nalákat něčím lidi k sobě, ať jsou z toho lepší kšefty, že? – Myslím, že ne. Je to nechutné. Každé spolčování je nechutné, protože vede přímou cestou ke společenskosti, zcestné to vlastnosti lidí, na jejímž základě vznikají všechny ty děsivé utlačovatelské soustavy našeho světa. Už když se sejdou dva lidé, přemýšlejí hned, ne jak by se pobavili, nýbrž co by provedli třetímu. Nutno dodat, že i to je významnou součástí jejich pochybné zábavy. Společenskost zakládá se rovněž na zhoubné myšlence, že bez ostatních lidí se nemohu bavit sám, ba dokonce že bez nich nemohu vůbec ani žít. Každé spolčování je zkrátka nechutné. – Jestliže lidé žijí zcela odtrženi od přírody, neměli by do ní zatahovat ani svoji „hudbu“ (většinou je to beztak jenom příliš hlasitý rámus, který s opravdovou hudbou nemá nic společného). A pakliže by měli být lidé z přírody vykázáni, měla by z ní být vykázána i jejich takzvaná hudba. Něco jiného je ovšem pustit si o tiché noci, kdy se nechce spát, svou oblíbenou hudbu do sluchátek pod stanem, pokud právě déšť netepe hypnoticky jeho střechu, vítr nerozzvučuje staré rozvrzané stromy nad ním a pokud právě puštík melancholicky nehejká podmanivý svůj žalozpěv kdesi v temných pustinách lesa. – Hudba a zpěv v přírodě je rušivý element. Muziku má vůbec každý poslouchat sám, nejlépe v sluchátkách, aby neobtěžoval okolí hlukem. Zní-li hudba a zpěv na nevhodném místě, v nevhodnou dobu, v nevhodném rozpoložení, o nesprávné hlasitosti, v nesprávném žánru a ve špatné kvalitě, není to hudba nebo zpěv, nýbrž hluk. Je mi líto, že musím mluvit o hudbě a zpěvu jako o hluku, ale tak to prostě bývá. Špatná je zejména hudba provozovaná naživo, která bývá vždy přehlučená a přezvučená a která má vinou zesilovačů a mikrofonů odporný elektrický zvuk jakoby z plechu. (V tom případě to nejsou žádné mikrofony, česky malé zvuky, nýbrž makrofony, velké zvuky, nebo ještě lépe megafony respektive megalofony, to jest velikánské zvuky či velikášské, a jedná se tedy navíc o zřejmý etymologický nesmysl.) I ten nejlepší zpěv zní naživo a zesílen elektrofonicky jako neurvalé řičení, vytí a hýkání; kdežto potichoučku do sluchátek pouštěná kvalitní studiová nahrávka třebas toho nejuřvanějšího rockového zpívání zní jako šumění křišťálové lesní studánky. Ale taková nějaká přeřvaná „hudba“ je vždy špatná a hodí se opravdu jen jako doprovodná oblbující kulisa ke stejně tak oblbujícímu chlastání. Pravá kvalitní hudba je však jen taková, která je kvalitně nahraná ve studiu – to především. Dále velmi záleží na tom, z čeho ji posloucháme. Tu opět máme použít k poslechu jen ty nejkvalitnější přístroje – a opět nejlepší poslech poskytují jedině sluchátka, v nichž nám neunikne jediný tón, aniž by hudba musela ryčet a obtěžovat jednak okolí, jednak nás samé. Jen v tiché uzavřené místnosti je možné vychutnat si hudbu, aniž by tato musela být ryčná, abychom ji vůbec slyšeli. Jen z takové hudby lze mít požitek – jinak je to jen hluk, kterého je na světě i tak až příliš mnoho a není tudíž třeba přidávat k němu další nesnesitelný rámus pomocí oněch krásných podmanivých tónů, jimž se vznešeně říká hudba.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Noční sny jsou všechny náhle tak skutečné, když ustane zmatek denního člověčení; a nejsou to jen ony prchavé přeludy, které se rozpouštějí a mizí, když se rozednívá. Nejlepší jsou sny, při nichž jsme vzhůru a které zůstávají; jsou však vzácné. Denní světlo, shon a ruch je zaplaší jako sovu do dutiny vykotlaného stromu, odkud přikrčeně mžourají. V takových snech bývám nepřemožitelným hrdinou protilidského odboje a představuji si, že člověk, lidstvo neexistuje. Když skončí noc, rozespale se protahuji a je mi líto, že nemohu spát dál, abych si nechal zase zdát ten skvostně živý sen o konečné zkáze lidstva. Prastarý sen, pravda – leč uskutečnitelný.

V noci zdál se mi sen,
jenž zmizel se svítáním,
že člověk byl zapuzen
a více ho již není.

Měl jsem krásný sen,
jejž zaplašilo kuropění,
že člověk byl poražen
a Já přivykl si vítězení.

Snil jsem skvostný sen,
jenž splynul ze doufání,
že byl člověk vyhlazen
a Já nemusil jít za ním.

Já měl ten pěkný sen,
jejž vyprávím tu maní,
že člověk byl mnou nahrazen
a že vztyčil jsem se nad ním.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Uvědomí-li si život sama sebe, měl by sama sebe zrušit. Kdyby byli lidé uvědomělí, kdyby přemýšleli, nikdy by nemohli plodit děti. Jenže oni nepřemýšlejí a neuvědomují si, co dělají. Za těchto okolností pak láska rodičů k dětem podobá se „lásce“ vivisektorů k pokusným zvířatům. Také rodiče si na dětech zkoušejí a ověřují různé psychologicko-pedagogické pokusy – a ne že by zůstalo jen při nich a chybělo i týrání tělesné! – a také rodiče vědí, že jejich experimentální subjekt bude trpět až do konce svých dnů a že nakonec zemře stejně jako ta pokusná zvířata v rukou vědců. Přesto rodiče i vivisektoři shodně tvrdí, že své svěřence milují. Ach, jak často je obyčejné týrání zaměňováno za neobyčejnou lásku!


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Při svých nočních toulkách vídám někdy z dálky dalekohledem – aniž bych se ovšem přibližoval příliš blízko – popíjet a bavit se při reprodukované hudbě mladé lidi u ohňů, v osvětlených chatách nebo jen tak pod širým nebem. Tenhle druh zábavy jsem měl v dřívějšku také rád. Vzpomínám si na tu dobu velmi dobře. Ale vzpomínám si také na to, že mě druhý den ráno bolela hlava od vypitého alkoholu, trápila mě ospalost, slabost žaludku a otrávené útroby. Nebylo to nic zdravého, ani nic, co by rozvíjelo mé duchovní zrání. Byla to ztráta času, který jsem mohl využít jinak, mnohem lépe, k většímu svému prospěchu. Chlastat, zpívat a tančit s kamarády při rockové muzice byla sice v ten okamžik pěkná věc, ale přece jen věc úplně plochá a prázdná a zbytečná. Nic mi to nedávalo, jen ubíralo: peníze, zdraví, mládí, filosofskou samotu i duševní vývin. S hlavou jako střep a s kvílejícími vnitřnostmi není žádný duchovní pokrok možný. Často mě navíc zbytečně rozrušovaly přítomné dívky, které mě k sobě vábily a potom zaměstnávaly mou mysl nepokojnými myšlenkami. Pokud mě ty krásné dívky odmítaly, bylo to ještě dobré; horší pak bylo, pokud mě přijímaly. V prvém případě bylo celé vzrušení rychle a milosrdně ukončeno, v případě druhém trvalo rozrušení zbytečně dlouho a pak se stejně ukázalo, že šlo vlastně o omyl, který mohl být při chladném rozumu a čisté hlavě smeten hravě se stolu. To byly kamarádky. Pokud šlo o kamarády, nikdy mě vlastně stejně nezajímali, to jest nezajímali mě osobně, nezajímali mě jejich názory, jejich problémy, jejich řeči, nepamatoval jsem si, co mi říkali a o čem jsme hovořili. Jistě to byly jen samé hlouposti. A když jsem se jim svěřoval Já, viděl jsem na nich, že i jimi procházejí moje slova, leckdy blábolivá, opilecká, úplně bez odezvy, stejně jako procházela jejich slova bez účinku mnou. Chlastali jsme spolu sice a bavili se, ale o sebe jsme se nezajímali, to šlo mimo nás. Často jsme ani nevěděli, jak se kdo z nás jmenuje a kde bydlí. Byli to prostě jen kumpáni do pitky, nic víc. Nanejvýš snili jsme neurčité sny o anarchii. Mé sny však byly vždy určitější. Oni tak buď vůbec nesnili, anebo snít přestali, ale Já nikdy. A tak jsem si nakonec vytvořil anarchii jen sám pro sebe. A ne že by právě tohle byl ten pravý důvod, proč jsem opustil jejich společnost – a lidskou společnost vůbec – Já jsem je prostě postupem času potřeboval čím dál méně a méně, zatímco mi byli víc a víc protivní. Síla mého nadlidského ducha se přihlásila, začala převažovat, až zvítězila. Nakonec jsem zůstal úplně sám a je mi tak dobře. Jsem svobodný. Tehdy jsem nebyl. Takové zábavy, ač jsou bujaré a nevázané, nejsou doopravdy svobodné. Jsou jen třeštěním ze zoufalství. Svobodní je nepotřebují. Jsou jen slabou a dočasnou útěchou pro nesvobodné. Po vystřízlivění se musejí vrátit poslušně do práce a do škol. Já už v životě pracovat nebudu; raději zvolím dobrovolnou smrt... Dělám si, co chci. Mně patří všechen čas. Nač ho utrácet s nimi? Bavím se lépe sám. Už bych se k nim nevrátil, i když to bylo někdy pěkné. Neudělal bych to, že bych vystoupil náhle ze tmy a přidal se k nim – někteří by mě možná i s nadšením uvítali... Ale co je pryč, to se už nedá vrátit. Já se k nim už nemohu vrátit, ani kdybych chtěl. Nevydržel bych už mezi nimi ani minutu. Do minuty bych se otráveně zvedl a beze slova vysvětlení bych se zase nenápadně a s ulehčením vytratil do tmy. Vím i bez toho, že se o mně mezi bývalými známými vyprávějí hotové legendy: jak jsem prý dopadl, jak jsem zdivněl, jak jsem zdivočel... Aťsi. Nikdo mi nemohl být v ničem užitečný, ani ten nejlepší přítel. Všechno si musíme dát sami, hlavně svobodu; ostatní nám v tom vlastně jen překážejí. Jedinou mou společností jsou teď lesní zvířata. Od nich se mohu aspoň lecčemu přiučit a jejich společnost je mi milá a příjemná – na rozdíl od lidí. Jako člověk odešel jsem od lidí, abych žil svobodně jako zvíře mezi zvířaty. Poznal jsem sice za život mnoho zajímavých lidí, ale poznal jsem mezi nimi také, že s nimi nejsem a ani nemůžu být svobodný. Mluvili jsme stále o anarchii, ale skutečná anarchie mezi námi nebyla. Ani nemohla být. Anarchie je totiž bojácná, a kde je víc lidí pohromadě, odtud prchá z odůvodněné obavy jednak ze svého zneužití, jednak ze strachu ze svého zániku. Neboť právě ty lidské vlastnosti, které vedou ve velkém k utváření společenstev a států, vedou v malém k utváření téhož – jenže v malém. Takže i v těch nejmenších komunitách najdeme tytéž vůdce a tytéž následovníky, touž tupou stádovost, touž základní nesvobodu, touž přetvářku a lež, totéž násilí, tytéž křivdy, nespravedlnosti a nezbytné ohledy na druhé, totéž umenšování a urážení naší osoby, touž vládnoucí hloupost a tytéž další a další společenské nectnosti, jako ve všech velkých společenstvech a státech. Nic se nevyrovná samotě. A jen v samotě je anarchie možná. Žít s někým dalším je dokonce odporné. Vezměme jen úklid: třebas i stonásobný nepořádek snadněji se uklidí, vyčistí, vypere, pokud je ta špína jenom moje; ale jediné smítko, drobeček či skvrnka po někom jiném nutí mě až k zvracení. Už jen být pohromadě s někým v jedné místnosti a dýchat jeho pach je hnusné, nemluvě už o tom, měl-li bych se toho druhého ještě navíc třeba dotýkat, pomáhat mu s něčím, slyšet v noci jeho chrápání a ve dne jeho pitomé nářky, hloupé radosti a debilní názory, které mě nikdy nemůžou zajímat víc než ty moje, právě tak jako jeho nezajímám Já. Ne, ne – vždy je lepší a čistší žít sám. Ostatní jsou hnusní. A třeba bych byl Já sám nejhnusnější odporný tvor – jakože nejsem – oni budou vždy ještě mnohem hnusnější a odpornější. Občas takové odpudivé tvory potkávám dokonce i v nejhlubší noci, zpravidla v podroušeném stavu, tedy v jejich stavu nejvlastnějším. Většinou po mně chtějí oheň. Netušil jsem, že zapalovač nebo sirky jsou tak nedostatkové zboží... Ale je to samozřejmě jen záminka, ten nejprůhlednější trik, žádat pocestného o oheň, aby se zastavil v slepé důvěře, a pak ho překvapivě přepadnout, oloupit, zavraždit – anebo se s ním pustit nenadále do řeči úplně o něčem jiném než jsou zápalky. Myslím, že tyto odpudivé opilé kreatury chtějí si ve skutečnosti pouze popovídat. Není však odpudivější kreatury nad člověka, který si chce „popovídat“. Chce si to povídat, ale nemá mi co říct. A Já nemám čas ani náladu to jeho malé nic poslouchat, to nic té malé nicky. Muset poslouchat něčí „povídání“ je nejkrutější druh mučení. Ani mučení inkvizice či gestapa nebylo tak kruté, poněvadž nutilo vyslýchaného pouze mluvit, nikoli poslouchat. Bylo to tedy spíše mučení pro ně, pro vyslýchající, protože být donucen mluvit je snad o trochu lepší, než muset poslouchat něčí užvaněné kydy „bez důvodu a rýmu“, jak velmi pěkně říkají Angličané. Musit mluvit a musit poslouchat něčí mluvení jsou dvě nejkrutější tortury, jaké si lidská krutost mohla vymyslet. Prohodím jen na půl úst „sirky nemám“, nebo raději vůbec neodpovím, přejdu rychle na druhý chodník a spěchám co nejrychleji dál.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Každý úspěšný podnikatel, majitel firmy, jakmile zbohatne a zvětší své jmění, chce hned také zvětšit svůj politický vliv a moc. Je to pochopitelné. Neboť tento vládce malého firemního impéria už nechce být nadále jen tím, koho všichni obírají a odírají o naspořený kapitál, ale nyní chce sám druhé obírat a odírat. A tak se dá tento malý tyran na politiku, aby on sám, jeho podnik, jeho malá soukromá mafie a jeho čím dál podezřelejší a neprůhlednější kšefty získaly tím větší zdání poctivosti a byly více chráněny zákonnou imunitou. Ale zatím nedělá nic jiného, než že se snaží upravovat zákony tak, aby mu byly co nejvýhodnější, využívá hojné styky s dalšími mocnými magnáty na pokoutní dohazování přednostních práv a zakázek, k peněžním spekulacím z nejlépe informovaných zdrojů pro další zvyšování majetku a zvětšování moci. Někteří si také koupí licenci na televizní vysílání, aby měli kde nejlépe prát špinavé peníze. Je to jednoduché: prachy se jen sypou z něčeho a do něčeho, co téměř nic nestojí, ale co vypadá náramně zábavně, nákladně a seriózně, a jehož zisk plyne z reklam, které stačí jen tu a tam přerušovat nějakým laciným filmem, pitomým seriálem, vykládáním karet osudu či druhořadým striptýzem za zvukového doprovodu hekání rádoby nadržených kurev. Prachy se hýbou a točí, a nikdo pořádně nevidí jak. Čím víc se prachy točí, tím je obtížnější jejich tok sledovat – pro pozorovatele zvenčí. Ovšem sám majitel zatím pohodlně sleduje své čím dál tučnější bankovní účty, jichž má pro jistotu hned několik, jak v tuzemsku, tak hlavně – raději – v zahraničí. Nevadí, že je to nízké a nečestné a že je to lumpárna – hlavní je moc a prachy, které se tím vyčistí a pak už tolik nesmrdí. Čichněte si, kdo můžete. To vám však nedovolí. Co kdybyste podle zápachu potu poznali svoje drahé zdaněné prašulky, tak těžce vydřené a tak lehce zase odevzdané? Komu odevzdané? No přece jim! Nu, jen se podívejte, jen se na ně pořádně někdy podívejte, jak celí září štěstím, když se jim podaří za ty nečisté vyspekulované peníze a zdarma rozdávané koblížky koupit si volby a vyhrát je! To díky vám! To díky vám vypadají, jako kdyby vyhráli první cenu ve sportce, když vyhrají volby; až na to, že teď, když vyhráli volby, vyhráli mnohem, mnohem víc, než kdyby jen hloupě sázeli v nějaké vrtkavé hře pro chudáky, pro které je tato hra na šťastnou náhodu jedinou možností, jak zbohatnout. Prachy holt dělají prachy – a politickou moc. Politici radují se po vítězných volbách jako šílení a šampus teče proudem přetékaje v pěnách slavnostních číší do výstřihů lehce zťatých dámiček. Ale nemylme se, že oslavují možnost vládnout lidu a spravedlivě řídit jeho životní záležitosti! Ne, to ne. Na lid přece kašlou, pokud se jen díky němu dokáží dál udržet u moci, to jest u toho nejvýnosnějšího podniku. Copak nevidíte, že ty jejich úsměvy a ta jejich radost jsou jen smích nad tím, jak to šikovně s těmi hlasujícími hlupáky zkouleli a že jim to sežrali i s navijákem a že je doběhli a obalamutili prázdnými sliby a krásnými frázemi o svobodě a pořádku a spravedlnosti pro všechny? Radují se z toho, že jejich mafiánské impérium bude nyní ještě bohatší a neprůstřelnější a mocnější – dokud se nenajde ještě mocnější protivník, kterému bude jejich úspěch, peníze a moc příliš překážet. Pak se najednou dozvídáme z denních zpráv, že ten či onen dříve bezúhonný, zámožný a mocný muž má najednou potíže s takzvaným zákonem a skončil ve vězení, protože prý kdysi kdesi nějakou značnou částku peněz zcizil, zatajil, zpronevěřil, převedl na svůj účet, okradl stát – toho největšího zloděje – na údajných daních a podobně. Opravdu – comoedia mundi, komedie světa, jíž se ale celý svět nesměje, pouze její aktéři – takže vlastně celý svět. Směj se však i ty, pokud můžeš. Směj se, pokud tu hru nehraješ s nimi.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Květy a květiny mám rád; květiny, jejichž vůně vynikne zdaleka nejvíce právě tehdy, když na ně není tolik vidět, tedy v noci. Silou toho naprosto neočekávaného kontrastu mě vůně květů udeří do čichových buněk a pohladí je, když jdu potmě okolo kvetoucí rostliny, a pak neodolám, zastavím se, posvítím si na ty zázračné květy kapesní svítilnou a přičichávám k nim s rozkoší. Květy a květiny mám zkrátka rád. A nemyslím si, že bych měl být kvůli této své něžné zálibě nějak zženštilý, vždyť u jiných kultur se květinami zdobí i muži. A proč také ne? Proč by se jimi nezdobili? Snad by mi na tom mohlo vadit jedině to, že ty květy už pak po utrhnutí umírají, „uvadají“, a nejsou živé. Tudíž vlastně ti, kteří květiny trhají, zdobí se jimi, obdarovávají se jimi a obklopují se jimi, ve skutečnosti nemají květiny rádi pro ně samé, tedy takové, které jsou v přírodním stavu, to jest živé a trvalé, nýbrž zacházejí s nimi jako s obětinami, jež se házejí do hrobu k mrtvému, aby se samy staly zanedlouho mrtvými a aby jeho, toho mrtvého člověka, jako nějakého faraóna – nebo jen fanfaróna – doprovázely na poslední cestě jako hledaný viník, kterého je nutno najít a potrestat za tu smrt, za smrt člověka. Všimněte si, že v květinářství plném řezaných květin – už mrtvých – to páchne vlhkou prstí úplně stejně jako u čerstvě vykopaného hrobu. Příznačné. Já mám však rád květiny živé, které dýchají a jejichž vonný dech přechází do mého chřípí a naplňuje mě rozkoší. Dále mám rád květiny už jen proto, že jsou v silně štiplavém kontrastu ke světu lidí. Květiny tudíž přímo odporují lidem jako nepřátelské bytosti k lidskému světu. Květiny jsou totiž bytosti, které nádherně voní, kdežto lidské věci odporně smrdí. Stejně jako květiny voní hezky například i tráva a seno, které chutnají mírným přežvýkavým zvířatům, jejichž srst je potom také tak příjemně voňavá; stejně voní i dřevo, kůra a pryskyřice stromů, voní ovoce a zelenina, voní sluncem prozářená a proteplená lesní půda, voní letní déšť a vzduch po bouřce, když se vyčasí, voní vodní toky, pokud nejsou zkaženy pachem plastu z odhozených tam odpadků a chutí močůvky z hromad smradlavého hnoje, jimiž zemědělci ze živočišné výroby nakupili celý náš venkov, čemuž se ironicky říkává „vůně domova“. Celou krajinu tou svou zpropadenou živočišnou výrobou zasmradili! Chudáci ustájená zvířata však za nic nemohou. Nemohou za to, jak s nimi lidé zacházejí a v jakých smradlavých podmínkách je drží. Jaký však rozdíl od volně žijících zvířat, která svůj trus trousí roztroušeně, často dokonce i bez jakéhokoli výraznějšího nebo trvalejšího zápachu, pouze v malém množství a na velkém prostoru! Jak by celá příroda, jak by celý náš venkov brzy zavoněl, kdybychom jednoho osvíceného dne propustili krávy a vepře na svobodu a my sami se spokojili jen se stravou rostlinnou! Jak by se rázem celý svět jako květ provoněl, ozdravěl a zkrásněl! Snad by dokonce zkrásněli i lidé... Ale takhle, za tohoto hrozného stavu? Pak nemá být čirá voda vzácností, pak nemá smrdět jako prasečí hnůj a pak nemá její požití vyvolávat průjmy! Všechno přírodní voní, jen lidské věci – věci, jež vzcházejí ze smradlavých lidských rukou – jen lidské věci smrdí. Smrdí motory, odpady a kouř, smrdí města a vesnice a lidé v nich bydlící, smrdí jejich žrádla a chlasty. Všichni lidé smrdí. Všechno lidské smrdí. A proto díky, přírodo, za tvé voňavé květiny.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Tak jako nejvyšší představitelé nacistické ideologie nebyli sami žádní ideální árijští nadlidé, vysocí, štíhlí modroocí blondýni orlího zraku, kterýžto lidský typ považovali nacisté za ideální – Hitler, Speer, Hess, Bormann měli vlasy černé, Goebbels byl malý vzrůstem, pajdavý, s jednou nohou kratší, Himmler byl silně tupozraký úředníček, Göring byl slabošská obézní kejda závislá na morfiu a Röhm byl dokonce nechutný buzerant, z nacistických špiček snad jediný Reinhard Heydrich splňoval ideální typ árijského nadčlověka – stejně tak i ti největší a nejhlasitější ideologové humanismu nebyli nikdy a nejsou žádní lidští krasavci, o dalších humanitních ideálech, jako je soucit, rovnost charakteru, čestnost, pravdomluvnost či svobodomyslnost, ani nemluvě. Naopak vidíme a slyšíme o humanismu neustále žvanit vždy jen ty nejzločinnější zločince a charakterově vadné darebáky, jako jsou politici, bankéři, průmyslníci, lékaři, špatní spisovatelé a umělci, špatní myslitelé, policajti, generálové, cenzoři, pojišťováci, soudci, učitelé, kněží kdejakého pitomého náboženství, vůdci praštěných sekt a jiní krmiči lidských vepřů a tak dále a tak podobně. Rovněž nejhorlivějšími zastánci humanismu bývají vždy lidé po všech stránkách malí a nejmenší a stejným dílem nejchudší i nejbohatší (chudí duchem a bohatí neřestmi), lidé zoufale obyčejní a prostřední, to jest opět žádní velikáni svého druhu, zato však patřící k těm nejukřičenějším, pokud něco není podle jejich vysokých nároků – kterým ovšem jaksi nedorostli. Ti považují celý vesmír za svůj a požadují, aby jim bylo vyhověno v čemkoli si zamanou. Ani skromnost tedy není nejsilnější stránkou humanistů. Obě tyto příbuzné ideologie – nacismus i humanismus – přitahují tedy právě typy úplně odlišné než jsou ty ideální, ty tak velkohubě hlásané, což jim však nijak nevadí neustále je vynášet. Avšak koho to tak blahoslaví v případě humanismu? Co tak oslavně stále velebí jako ideálně humanistické? Pravý opak sebe! V podstatě tedy se můžeme skoro odvážit smělého tvrzení, že humanisté hlásají veřejně antihumanismus! Protože jedině v něm je krása a velikost – vlastnosti mylně a dosti zpupně připisované ideálům humanismu a jejím představitelům, humanistům. Humanismus je ale spíše cosi jako komunismus, než jako nacismus. Krásný budoucí ideál, leč naprosto neuskutečnitelný, zvrhlý, proti přírodě jdoucí. Nakonec by veškerý humanismus – kdyby opravdu zavládl – skončil jako strašná rovnostářská tyranie trpaslíků, jako čirý despotismus malých lidiček, kteří strhávají vše velké, hyzdí vše krásné a kurví vše ušlechtilé vším tím, co dnes považují za humanitářské. A tak právě ti, kteří mají ideální humanistické vlastnosti, humanismu se paradoxně brání a patří mezi jeho největší kritiky. Humanismus povstal ze staré víry, ale bude zničen stejně jako ta stará: vlastními ideály, které jsou příliš objemné a tíživé pro malou náruč podčlověka. Na shrbených plecích jej budou stále přenášet jako břemeno, ale nikam jej přesto nedonesou. Stále se budou pokoušet svalit svůj nepadnoucí náklad na ramena obrů, jenže ti o něj nemají zájem, svrhávajíce jej, onen lid nenávidějíce.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Kdyby lidé věděli, jak se mi dostat na kobylku, udělali by to! Donutili by mě, abych je vzal na vědomí, abych před nimi zpozorněl, zadíval se jim zkoumavě do očí a na jejich hovořící ústa a abych po letech přerušil své vzdorné mlčení – a abych znovu promluvil. Kdyby lidé znali mou slabost, dostali by se ke mně přes hradbu mého mlčení a dohnali by mě k pláči, ke lkaní tak drásavému, že by se mi vydral ze sevřeného hrdla nářek horší než zavytí postřeleného vlka. Jen kdyby lidé věděli, jak mi ublížit – ó, udělali by to! Stačilo by přinutit mě k nekončícímu soucitu, k nekonečné lítosti a k neustávajícímu zmaru zoufalství nad vším živým, jež by lidé zničili před mýma slzícíma očima; když by pobili má zvířata a vypálili můj les a mou noc když by zaměnili za jejich lidský den – ó, pak a jedině tak by mě donutili nad tou ztrátou porušit svatou přísahu mlčení a propuknout k radosti všech lidí v usedavý pláč. Ten spalující cit, který ve mně rozdmýchává krutý lidský necit – ten, jedině ten by mě zahubil!


ΜΕΡΟΣ, Den:

Proč je život v lese tak krásný? – Promiňte, ale pakliže se takhle ptáte, budete určitě – člověk. Nic ve zlém, ale neomlouvám se za tu urážku, pro vás koneckonců neurážlivou – patří vám. Neboť ptát se, proč je život v lese krásný a lepší než v domě, to může jedině člověk, nikoli zvíře. Vezměte kterékoli divoké nebo krotké zvíře, ba i zvíře domácí, a postavte je v otevřené přepravní kleci na kraj lesa. Všechna se neomylně rozeběhnou k lesu a víckrát se k vám nevrátí. A mne se ptáte, co se mi v tom lese pořád tak líbí? Nejsem snad horší než zvíře, abych si dovedl také jako ono správně vybrat; jistě jsem však lepší než člověk, pokud jsem si zvolil právě tu cestu k lesu a s jásotem se po ní rozeběhl.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Když se smráká a světlo se tlumí a žloutne, nastává v lese jakoby slavnostní nálada. S tím, jak postupně lidé zacházejí do svých příbytků, hluk ustává. Ptáci se teď vracejí z polí a luk do lesa na svá noční hřadoviště, kde až do tmy spokojeně pějí své hlaholivé večerní písně. První srnky a zajíčci už v tuto hodinu vycházejí z úkrytů a začínají se opatrně pást na přilehlých otevřených loukách. Ve světlé polovině měsíce skví se již na dosud trochu modré obloze úplňková luna. Když se pak zešeří ještě víc, vylétají netopýři, aby předváděli své obratné výkruty. Také Já vycházívám v tu slavnostní hodinu z úkrytu v hloubi lesa a docházím k jeho okraji, kde čelem k západu usedám pod vysokou borovici, kde nehybně a tiše pozoruji tmavnoucí obzor a zvířata přede mnou. Také bodlinatý ježek vstává a vydává se na noční výpravu. V nastalé tmě chodí a běhají zvířata blízko kolem mne, některá si mě zvědavě prohlížejí a Já jsem šťasten v jejich středu. Na větvi borovice, přímo kousek nade mnou, teď neslyšně přistává s roztaženými křídly jakási sova. Vidím, jak se na ztemnělém nebi nad ní náhle mihla padající jasná hvězda. Svatojánské mušky plují nehlučně nočním vzduchem jako snové přízraky. Ony a měsíc mi svítí na cestu, když tou vůkolní krásou ukolébán kráčím zpátky šerým lesem do stanu spát. Noc v lese je pro mne navýsost slavnostní dobou. A vy se mě ptáte, co se mi na životě v lese tolik líbí?


ΜΕΡΟΣ, Den:

Noviny jsou tak špatně psané, že se nedají vůbec číst. Použít jich lze leda k jiným účelům, jako například vytřít si s nimi prdel, dělat si z nich prdel anebo jimi něco zabalit. Také rčení „zacházet s něčím nebo s někým jako se včerejšími novinami“ vyjadřuje přibližně, jaká nehodnotná četba noviny jsou. Domnívám se, že je to hlavně způsobeno tím, že noviny píší průměrní a špatní lidé cíleně pro co největší množství stejně průměrných a špatných čtenářů. Články v novinách jsou tudíž špatné také proto, že jsou tvořeny co nejvšeobecnějším jazykem a co nejustálenějšími obecnými výrazy, tedy řečí floskulí, frází a morálních pověr; navíc proniká do novin ještě další nejnovější obecný trend, který dále znesnadňuje jasnost a srozumitelnost článků: totiž dávat slovům jiné významy, než jaké mají mít, takže například nehoda se označí slovem „záhadná“, jako kdyby ji měli mít na svědomí snad nějací záhadní mimozemšťané, zatímco se jedná pouze o nehodu nevyjasněnou, s dosud nevypátraným viníkem, takže správným přídavným jménem, jímž lze tuto „záhadnou“ nehodu označit, je v tomto případě třeba nevyjasněná, ale nikoli záhadná. Jinak se pak vytváří zdání, že články a informace v nich obsažené jsou nepřesné, odtažité, zavádějící, chybné, mylné, dokonce lživé, podvodné a blbé jako autor sám; zdání, které se může ukázat při bližším zkoumání jako zcela potvrzené a pravdivé. Neboť dojde-li k náhodnému zabití, není to hned „tragédie“, jak mluví jedna z nejrozšířenějších novinářských floskulí, ale pouze obyčejná nehoda; pro někoho jiného to je ovšem radostná událost, zatímco oznámení o nově narozených občáncích může být pro mne naopak zdrcujícím neštěstím a tragédem se může stát naopak novorozeně, zatímco skutečnými heroji a bojary mohou být „tragicky zesnulí“ sebevrazi. „Bezproblémové rodinné poměry“ mohou znamenat také to, že domácí zázemí je plné každodenních stresů a hádek, kdežto ve skutečnosti mohou znamenat také rozvrácenou rodinu, a pro mne zase třeba rodinu žádnou. Poslední dobou se v novinách – a nejen tam – množí také podivné nesrozumitelné výrazy a nepochopitelná sousloví, která nedávají dobrý smysl a u nichž si nejsme jisti, co vlastně vyjadřují. Záhy si povšimneme, že to jsou prostě jakési slovní fantómy vzniklé ze špatného nebo z příliš doslovného překladu, většinou z americké angličtiny. Horší je na tom to, že se tyto fantómy přes svou nesmyslnost ujímají, přispívajíce tak k ještě větší nečitelnosti článků. A tak nejsme při pročítání novin o mnoho informovanější, neřkuli moudřejší, než kdybychom je nečtli vůbec a věnovali svůj čas raději hodnotným knihám. Z nich se sice nedozvíme, co se přihodilo včera, ale z některých – z těch nejhodnotnějších – dozvíme se krásným jazykem napsáno to, co se přiházívá v světě od věčnosti, takže nakonec shledáme, že i velmi staré knihy obsahují platné pravdy pro každý den, zatímco dnešní noviny právě přinášejí špatnou češtinou psané nejčerstvější zprávy o tom, co se včera stalo úplně jinak, co dnešek vyvrátí a co se zítra zaručeně nestane.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Noc, jež je tmavá, smavá,
mnoho dobrého mi dává;
mnoho dobrého mi vnuká,
noc je rájem poustevníka.

Noc je lepší, noc je větší,
ta den bílý hravě předčí;
noc hravě předčí bílý den,
Já v tobě, noci, chci žít jen.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Když tropy přijdou nakrátko do Čech, jsou to dni sváteční. Tehdy svléknu se úplně donaha, rozprostřu ve stínu stromů deky, matrace a polštáře a oddávám se sladkému lenošení. Nic jiného ani nelze dělat, neboť sebemenší pohyb v tom vedru rozpaluje celé tělo a krev přivádí do varu. Když nastane tropické horko, nechávám své nahé tělo ovívat mírným lesním vánkem, který je příjemně chladí i hladí. Má nahá pokožka, opálená do přirozené hnědi, je volná, nedusí se, neškrtí se, volně dýchá a je proto libě voňavá, hebká a hladká na dotek. Rád se jí dotýkám, poněvadž se nepotí ani chladem nehrubne jako oškubaná kůže mrtvé drůbeže. Rád si své nahé tělo i prohlížím, protože je tak krásně pravidelně opálené, bez ohavných bledých pruhů, které vypadají, jako kdyby to byly jizvy po okovech, jež by po sobě zanechal jediný kousíček nyní zbytečného ošacení. (Podotýkám, že to moje zálibné dotýkání a prohlížení se není nikterak autoerotického rázu, jak vás, sprosťáky, jistě okamžitě napadlo. Nikoliv. Právě tak ne, jako nemusí být hned sexuální povahy hlazení a pozorování milého zvířete či třeba vašeho vlastního dítěte.) Takto nahý si tedy ležím nebo sedím v chladivém stínu stromů, čtu si nejvybranější literární skvosty, přemýšlím anebo nemyslím na nic a dívám se na okolní les. Není to vůbec nudná podívaná, poněvadž les se stále mění, jsa vždy jinak nasvícen zdánlivě po obloze putujícím sluncem. Ve vánku se také neustále hýbou stromy a větve a listí, vlní se tráva a další rostliny v podrostu a v něm se hemží broučci a mušky a jiný hmyz, poletují pestří motýli, kteří usedají i na mne, a Já je blažen nechávám. Veverka se nebojí ke mně přiblížit sotva na dva metry, protože vleže asi nevypadám tak hrozivý a lidský. Hledím také do korun smrků a olší a bříz, kde tiše pípají drobní ptáčci. Ten horký suchý letní vzduch, jímž se nyní špatně nesou venkovní lidské hluky, zcela zahladil randál nejotravnějších potvor na světě, to jest lidí, kteří sem nepřijdou, ježto ani houby nerostou a dokonce i komáři tím suchem a vedrem nejspíš všichni zahynuli. Krásně je v lese, když přijdou do Čech tropy. Takhle krásně teploučko je celý den až dlouho do noci. Je mi blaze být zcela nahý, volný a sám v lese a Já lituji pouze toho, že tenhle sváteční den končí a že tohle počasí nepotrvá věčně.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Mé noční výpravy mohou být leckdy i dost dobrodružné a mohou se pak jevit i jako dosti nebezpečné – to když v úplné tmě novoluní potkám například samotářského divočáka, který se přišel poválet a zchladit v bahnité lesní tůňce. Jdu, jdu, svítím si na cestu pouze slabým úzkým kuželem světla, a najednou něco vedle mne v houští neklidně zašustí, sveřepě zadupe, vydá to temné mručení a hlasitě to funí. Divočák! Je velmi nepříjemné setkat se náhle v úplné tmě s neznámým tvorem, kterého nevidím, jenom slyším, s tvorem, o němž nevím, co tam dělá a jak zareaguje na moji přítomnost. Divočák mi mohl snadno podrazit nohy, zlámat je jako větvičky a převálcovat mě jako těsto na nudle. Ale na to jsem v tu chvíli nepomyslel, to mi došlo až později. Takový je však život v lese – dobrodružný a občas i trochu nebezpečný. Stejně jsou na tom i ostatní lesní zvířata, která i Já jistě často v noci takto vylekám, když se k nim nečekaně přiblížím, aniž bych byl jimi viděn a aniž by jim byly známy mé úmysly. Zvířata sice mohou vidět pohybující se světlo, ale nemusí si je hned spojit se mnou, pokud jim k tomu chybí získaná dřívější zkušenost. Tak například zahyne na nočních silnicích mnoho zvířat, poněvadž si nedovedou spojit přibližující se světla reflektorů s rychle se řítícím tunovým výrobkem automobilového průmyslu a neuhnou se mu včas. Srnky neutečou před autem, ale dají se na zběsilý útěk, vystoupí-li z něho člověk. S ním už zkušenost mají. Já taky, lidužel. S divočáky mám již své sporé zkušenosti též, a vím tedy zhruba, jak se k nim chovat, abych je nerozzuřil. Ale divočáka Já se nebojím, a nemyslím si, že by byl zvlášť nebezpečný, když mu nedáte důvod vás napadnout. Ještě se to nestalo – a že už jsem jich potkal! Když vycítí, že po něm nejdete, že si ho nevšímáte, že se nechováte, s prominutím, jako člověk – jeho úhlavní nepřítel – tak vás rád nechá jít svou cestou, tak jako Já jeho nechávám na pokoji a nevšímám si ho; zachrochtám jenom krátce přátelsky jeho řečí, aby mi rozuměl a abych ho nevzrušeným tónem hlasu uklidnil, a kráčím tmou dál, nestaraje se o něj; nezastavuji a nesnažím se ho oslnit světlem, abych ho spatřil nebo zahnal anebo mu nahnal strach. Ani Já nedávám najevo strach, neutíkám, nekřičím, nepanikařím. Takové pitomosti bych se Já nedopustil. Dovedu vyjít s každým lesním zvířetem po dobrém, protože i ono je v jádru dobré – lépe než s lidmi, kteří jsou naopak v jádře všichni zlí. K jídlu jsem pro divoká zvířata příliš velkým a nesnadným soustem, a strach ze mne mít nemusí žádné. Divočák je však také vzorem všelikých ctností, dovede-li kupříkladu vůdce jejich tlupy vyjít statečně nepříteli vstříc, aby se dobrovolně obětoval pro život bachyň a selátek, a vůči lidem dovede být urputným a nebezpečným protivníkem, když musí. Dovede odvážně zahnat i myslivce s nabitou puškou, a známe už přece ze starověkých pověstí, jak neslavně dopadl Adónis, když ho chtěl ulovit, a jaký krvavý boj s ním svedli účastníci kalydónského honu. Tu „lítou bestii“ dělají z divočáka ovšem sami lidé, kteří ho odjakživa pronásledují zbraněmi a léčkami a psy, protože jim zhýrale zachutnalo jeho maso, a on se jim tedy pouze brání. Kdo si někdy vzal k sobě na vychování osiřelé divoké prasátko, ten ví, jaký dovede být divočák – přes svůj statný a hrozivý zevnějšek – přátelský společník a dobromyslný tvor, lnoucí ke svému opatrovateli láskou věrnější než je láska a věrnost psa, který naopak nikdy nepřestane být agresivní šelmou, která vztekle štěká a útočí na každého, třeba i na malé dítě, když se zapomene – a pes se zapomíná věru často. Spíš se tedy budu bát a vyhýbat psům – v doprovodu jejich pánů a paniček – než divokým prasatům. S těmi se dá vyjít, s oněmi nikdy. V noci se mým lesem naštěstí žádní psolidé nepotulují.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Vezměme si příklad z gramatiky. Mluvnické osoby jsou svou hodnotou seřazeny sestupně – stejně jako v životě: na prvním místě jsem vždy , ty jsi pokaždé až na druhém místě, on je třetí a tak dále; a teprve až na úplně posledním místě v pořadí významu se tísní oni.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

V lese jsou jen divoká zvířata mými nejbližšími a zároveň i nejlepšími sousedy, a doufám, že i Já jim jsem dobrým sousedem. Nejbližší lidští sousedé jsou naštěstí dostatečně daleko od našeho lesního domova, takže nic nenarušuje idylu poklidného života v jeho lůně a pod společnou střechou stromů. Mé přátelské soužití se zvířecími sousedy neruší žádný nevítaný člověk, který je naopak vždy velice špatným sousedem, ba úplně tím nejhorším, jaký může být, protože je hlučný, dotěrný, plete se do mých záležitostí a je na něho odporný pohled – je tedy v pravém smyslu slova nenáviděný. Zvěř je však tichá, plachá, je jí lhostejné, co dělám, a rád se na ni dívám – je tedy v pravém smyslu slova náviděná. Nejlepší lidský soused je takový soused, kterého nevidím ze svého domova a kterého v ideálním případě odsud ani neslyším. Co si však počít, pakliže považuji za svůj domov nejen tento tichý les, ale celou zemi?


ΜΕΡΟΣ, Den:

Dobrý člověk neexistuje. V Kladrubech mají zázračnou kropenku, kam lidé vhazují drobné mince. Legenda praví, že když do ní vhodí minci dobrý člověk, mince se nepotopí. Zatím se všechny mince potopily. Dobrý člověk neexistuje.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Na konci dne, když slunce zapadlo, odebírám se pravidelně ze svého nejhlubšího úkrytu, jejž za světla nikdy neopouštím, na okraj lesa. Výhled je zde směrován na západní obzor, jenž se tou dobou již pomalu tmí. Usedám opatrně pod vonnou borovici, zády o ni opřen, opatrně, abych nevyplašil na makovém poli a přilehlých loukách pasoucí se již tou dobou první štíhlé srnky. Mám tu pod tou borovicí již vyseděný svůj pohodlný důlek, jenž je jen můj, a nikdo z lidí netuší, jak se utvořil nebo kdo a kdy v něm sedává. Zvěř, která také se stmíváním nyní opouští své lesní úkryty, začíná se scházet. Je tu dost živo takhle na konci dne, když blahá noc začíná. Tehdy mám největší pocit sounáležitosti a důvěrnosti s těmito nočními tvory, stejně tichými, plachými a bojácnými jako Já. My milujeme bezpečí večerního šera; v tuto požehnanou dobu se nemusíme bát a ukrývat před dotěrností člověka, jenž je nám společným nepřítelem; v tuto požehnanou hodinu ožíváme a zakoušíme ještě více naši slastnou svobodu. Na konci dne je nevýslovně příjemné sledovat, jak postupně mizí jasné světlo, v němž je všecko příliš viditelné, a jak zemi pozvolna zahaluje laskavé mračno noci, v němž se cítím mnohem bezpečnější a svobodnější. Bezpečnější před lidmi a svobodnější, poněvadž oni tu nejsou. Zvláště je to příjemné na tomto místě na kraji lesa, kde bych byl ve dne příliš nejistý, zda se tu náhodou neobjeví lidák. Přál bych si jen, aby tak rychle, jako ubývá po slunce západu světla, ubývalo na světě i lidáků. To by bylo úplně nejpříjemnější. Vzduchem teď poletují třepotavé stíny hbitých netopýrů, které se mi míhají na dosah ruky kolem hlavy. Neslyšně jako duchové zjevují se přicházející zajíci, kteří se zprvu zkoumavě rozhlížejí kolem dokola, zastavují se, aby pozorně naslouchali dlouhými boltci podezřelým zvukům, načež se rozeběhnou doprostřed polí, aby tam spolu mile dováděli a honili se. Nocí přicházejí často i toulavé domácí kočky, nyní zkrášlené tou tmou k nepoznání a k nerozeznání od divokých sester svých. Teď jsou všechny kočky divoké a k člověku se nepřibližují. I na mne pohlížejí s nedůvěrou vlastní divokým tvorům, když se ke mně náhodou na dohled příliš přiblíží. Kdybych na ně tiše nezašpital, nerozpoznaly by mě, přišly by blíž, až by se mě nakonec nehezky lekly. Jednou takhle blízko ke mně došla i jedna kuna a několikrát též neopatrné srnky. Nevěřícně na mne pak dlouze zíraly, nevědouce zřejmě, kam mě zařadit. Zůstanu-li nehybný, zlhostejním jim nakonec a dál už se mnou nezabývají. Občas se na mne přiletí podívat i zvědaví ptáčci, kteří si ve větvích okolních stromů hledají noční hřad. Člověk by neřekl, jak tu může být za šírání tak živo. Já to ale neřeknu, neb nejsem člověkem. Zde jsem jedním z těch úžasných tvorů, s nimiž sdílím stejný les a stejné zvyky, stejnou bázeň před lidmi. A když se rozsvítí první hvězda Arcturus a měsíční světlo už se prodírá mezi stromy, mohu jít pít bez obav k vzdálené lesní studánce. Je blažené procházet se teplou měsíčnou nocí, již podkresluje toužebný zpěv osamělého puštíka, a líbezné je usínat pak v stanu, na jehož stěny promítá luna své kouzelné obrazce. Vždyť celá noc je plna podmanivých kouzel.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Léto se letos opravdu vydařilo. Až příliš. Tropické teploty a suché počasí trvají nezvykle dlouho – tak dlouho, až to už získalo charakter kalamity. Země je suchem ztvrdlá jako beton, tráva usychá a listí bříz žloutne a opadává. Někdy hřmí, ale sotva spadne pár kapek. To nejsou ty vysněné a rajské deštné tropy, nýbrž ohavná spalující polopoušť. Všichni už toho suchého horka mají dost. Já ne. Až bude zima, ještě rádi si vzpomenou – a Já taky. Nejhorší ze všeho je to, že se přemnožily vosy a tím horkem se staly navíc i agresivnějšími. Nelze si kvůli nim vůbec pohovět, poněvadž za chvíli vždy nějaká přiletí a začne nepříjemně dorážet. Už mě dokonce jedna píchla do zad. Sice to nebolí a neotíká tolik, jako třeba od včely, ale zbytek léta je těmi vosami zřejmě pokažen. Zkoušel jsem najít jiné místo, které by nebylo těmi vosami tolik zasažené, ale bylo to marné hledání: všude je to s nimi stejné, ba i horší, snad kromě našeho sídliště, kde zatím, jako naschvál, nejsou vůbec – ani ty vosy tady nechtějí být... Teď je to tedy v lese téměř stejné, jako kdybych bydlel s lidmi – neobtěžují mě lidé, ale vosy místo nich; ledaže vosy, na rozdíl od lidí, aspoň nedělají vůbec žádný rámus, takže se nemusím v tom parnu dusit za zavřenými okny, abych je neslyšel, jako když jsem „doma“ v baráku; v lese jsem stále na čerstvém vzduchu, ne ve smradlavém zatuchlém nevětraném bytě; v lese mohu být stále pěkně v chladivém stínu; a v lese se konečně lépe soustředím na vlastní myšlenky, jež zde rovnou i zaznamenávám (používám ke psaní svůj malý kapesní počítač, dobíjený dvěma malými skládacími solárními panely). Léto mám však pokažené. Musím ty horké dni nyní trávit většinou ve stanu, abych měl pokoj od vos. Dopoledne se pouze zajdu vykoupat k rybníku (o dopoledních pracovních dní je celý rybník jenom můj!) a po návratu až do večera radši zalezu do stanu, abych měl klid. Za týden, přesně za sedm dní, se vosy sice uklidnily, jenomže pak se zase na tři dni rozpršelo a když konečně pršet přestalo, tropy už se nevrátily. A to už není ono, když se dni krátí, sluneční paprsky jsou šikmější, studená a vlhká jsou rána i lesní půda pod nohama, které najednou zebou. Připadám si pak jako na konci srpna v hotelu Ozon. Častěji než dřív teď také vídám zmije. Jsou malé i velké, plazící se suchým lesem i odpočívající stočené v trávě u lesní cestičky. Téměř každý den se s nějakou takovou zmijí potkám. To také nejsou nijak příjemná setkání vyvolávající pocity bezpečí a pohody. Oči a uši mám teď víc než kdy jindy nastražené a každá procházka se stala dobrodružným podnikem vyžadujícím odvahu, rozvahu a extrémní ostražitost. Stále se nepřestávám dívat před sebe, kam šlapu; chci-li se rozhlédnout, zastavím se raději, než abych kráčel jako bloud s hlavou v oblacích. Hadí uštknutí by mi ještě scházelo; to by mi zbytek léta zkazilo zcela určitě. Vosy a zmije – co přijde dál? Úplně ničím nezkalená čistá radost prostě neexistuje. Tohle jsem vždycky nesnášel, z toho jsem měl vždy ne snad rovnou strach, jako spíše jakousi ontologickou, filosofickou hrůzu: že jakýkoli malý a bezvýznamný živočich mi může zkazit radost ze života. Opět se ptám sám sebe, proč musí být na světě něco tak obtížného, jako jsou lidé, psi, bodavý hmyz, jedovatí hadi, psi, lidé... Promiňte, že zmiňuji lidi a psy dvakrát, ale omlouvat se za to nebudu, vždyť lidé a psi jsou také dvakrát tak horší než všechno ostatní dohromady. Proč to všechno musí být? Nenacházím jiný důvod, jiné vysvětlení, než to, že nám přemýšlivým a vědoucím mají tito obtížní a nebezpeční tvorové neustále připomínat, čím je veškerý život; že je jediným nekončícím utrpením. A vědoucí bytost je právě těmito nízkými nevědomými tvorečky nucena, aby získala toto jediné správné a obecné poznání, a aby pak z tohoto svého poznání vyvodila opět ten jedině správný a patřičný závěr: život je utrpení.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Můj život se tak i díky těm přemnoženým agresivním vosám ještě více přesunul k nočním hodinám. Neboť učinil jsem brzy užitečný poznatek, že nejméně dvě hodiny před západem slunce vracejí se vosy do hnízd, snad z toho důvodu, aby se díky slunci lépe orientovaly; a když je slunce za mraky, také nejsou nikde vidět. S ubývajícím světlem dne a s přibývajícím stínem nadcházející noci, ráno a večer, vosy mizejí. Tehdy nastává konečně doba na nerušené procházky po domovsky teplém lese. Tehdy také ve vzácném filosofském poklidu usedám nahý na lehátko pod nějaký ten posvátný strom poznání, kde nevyrušován vůbec nikým na světě oddávám se dlouhým zasněným meditacím s vidoucím pohledem obráceným do mého nitra, jakož i do nitra nádherného dýšícího lesa, kde je domov můj, kde zvolna přecházejí srnky, kde větvemi stromů proplétají se veverky a kde se ptáčci pozvolna s nezvučnými tíkoty ukládají ke spánku. Je dobré netrpět; lepší je vědět o tom; avšak nejlepší je mít z toho také radost.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Viděl jsem mnoho oduševnělého; viděl jsem například duši skal, viděl jsem duši káněte, viděl jsem i duši blankytného nebe, v němž se vznáší tento pták, viděl jsem i duši větru, povívající jeho perutěmi – ale duši člověka? Ne, tu jsem opravdu ještě neviděl.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Kdykoli tě trápí svědomí, že ublížil jsi některé lidské bytosti, můžeš klidně svou útlocitnost – zahodit. Neboť věz, že lidé tak útlocitní, jako jsi ty, nejsou. Kdyby byli na tvém místě dřív, buď jist, že ublížili by oni tobě s klidným svědomím stokrát více a ani by nehnuli brvou. A platí-li ve válce zásada: „Zabij, nebo budeš zabit,“ platí skoro táž zásada i v době míru, ba i víc, neboť ve válce, kde jde o holý život, najde se právě proto mnoho příležitostí k ušlechtilým gestům, kdežto v míru, kdy o život přímo nejde, ale jen o peníze, je právě proto jakákoli útlocitnost vyloučena. A pak: oni neměli stejné vznešené pohnutky jako ty. Ty jsi, ublíživ lidem, bránil jen svou svobodu, zatímco oni chtěli z tebe vydřít duši a prachy a donutit tě pro ně pracovat. Ale i kdyby ses někdy na nějakém člověku dopustil nespravedlivosti – jakože je to nemožné – lidé jsou tak špatní, že si zaslouží nejen pomstu spravedlivou, nýbrž i nespravedlivou. Zahoď tedy svou svědomitou útlocitnost, kdo shazuješ těžká železa, v něž tě zakovali, a břemena druhých, jež na tebe naložili, ať s tebe padají! Buď raději sám tvrdým železem, zakovaný v prvním plazím přikázání, jež zní: „Břemena druhých nenoste!“ A hned druhé přikázání pak zní: „Ubliž lidem – buď svobodný – a nic si z toho nedělej!“


ΜΕΡΟΣ, Den:

Narození dítěte je „radostná událost“ pouze pro zploditele, pro příbuzné, pro známé, pro celý stát, pro celé lidstvo – pro kdekoho, kdo z toho může mít radost nebo prospěch. Není to však radostná událost pro ono dítě, jež vstoupilo narozením do lidského světa, mezi lidstva četnou rodinu. Často není jeho narození radostnou událostí ani pro rodiče, ani pro nejbližší či vzdálenější okolí – a určitě ne pro přírodu, jež se hrozí prázdna v bezcitném lidském srdci. Často je dítě přítěží, která tlačí a tlačením vytváří tlak – a ten také protitlak. Později sic ono dítě nejspíš poděkuje svým zploditelům a bude mít názor, že je rádo na světě. To už však nebude názor jeho, nýbrž názor pochycený od těch, kteří ten názor také kdesi pochytili jako rýmu. A teď všichni sborně kýchají:

Hepčí, hepčí, hepčí, hepčí!
Pozdrav pámbu, na zdravíčko!
Být, či nebýt – co je lepčí?
Dám ti pusu, nastav líčko!
Přec jen být je lepčí, lepčí!

Já jsem však svůj vlastní názor nikdy neztratil a nenakazil jsem se jiným, takže vím, že naopak nebýt by bylo mnohem lepčí, lepčí, lepčí. Pro mne mé vlastní narození nebylo radostnou událostí. Nebylo radostnou událostí ani pro svět, pro lidstvo, které tím ve mně získalo neúprosného nepřítele. Lépe by bylo lidstvu beze mne. Lépe by bylo mně bez lidstva. Pro mne by nebylo radostnou událostí ani narození mého vlastního dítěte. Krom jiného bych nemohl potlačit hlas svědomí a lítost – nad sebou, nad tím dítětem, dosud nevinným, které však přesto musí naplnit svůj lidský úděl a zesurovět, zkazit se, aby dostálo svým lidským povinnostem. Kdybych zplodil dítě, užíral bych se výčitkami a lítostí vůči sobě, vůči dítěti a vposled vůči přírodě, která jím nutně zpláče nad prodělkem. Nemohl bych se dívat, jakým neštěstím by bylo toto dítě pro všechny svědky jeho zrození, života a smrti. Nesnesl bych pohled na tu nešťastnou událost. Kdybych zplodil živé dítě, měl bych pocit, jako kdybych zabil – sama sebe, to dítě, nějaké neškodné zvířátko, celou přírodu. Zrození je pro mne radostnou událostí, jen když se zrodí nějaký můj nový spis. Pravda, svými spisy také tak trochu zabíjím: nudu, lidstvo... To si pak třebas i samou radostí vesele zanotuji, podobně jako milí křesťané o vánocích:

Narodil se Méranýchtos, radujme se!
Ve dne, v noci vznikal nám, veselme se!


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Obézní lidé jsou také lidé. – Není to pravda. Tlustí lidé jsou zrůdy. Nejsou to ani žádní lidé, jsou to odporná prasata, ztloustlá požíráním roztomilých prasátek. Jsou to odporní slaboši, kteří si nedovedou odepřít nechutné žrádlo. Jsou to zrůdy bez kouska vkusu, kterým nezáleží na tom, jak odporné mají tělo. Jsou to ubožáci bez vůle a disciplíny, kterým zřejmě nevadí jejich špatný zdravotní stav. Vyhnat je všechny bez jídla na cvičák a prohnat jim faldy, dokud by se zase nestaly alespoň průměrnými lidskými bytostmi, když už nemohou být vzorem štíhlým šídlům a nadlidským křídlům! Vyhnat je za trest zpátky tam, kam patří: mezi lidi, kteří říkají, že obézní lidé jsou také lidé.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Svět chce být klamán – a tak je klamán. Nalhat něco lidem nemusí být ještě až tak těžké, zvláště když oni sami na vaší lži ochotně spolupracují, a to často z podobných důvodů, jako jsou ty vaše důvody. Horší je pak ty oklamané lidi postavit zpátky před holou pravdu a chtít po nich, aby ji přijali. S takovou pravdou se potom musí postupovat takticky. Jenže to už není tak jednoduše proveditelné, protože lidé dál lžou s sebou, ve vašem klamu se zabydleli a nyní se jim už pravda nehodí, neboť je samé jednak usvědčuje ze lži, a jednak by museli s hanbou přiznat, že se nechali tak hloupě oklamat. Proto lžou dál a za vaší pravdou vidí zase jen nějakou tu taktickou lež.


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Když jsem dnes večer po setmění opět seděl pod borovicí na kraji lesa, zjevila se najednou přede mnou tiše jako duch mladá srnka. V šeru prošla klidně pár kroků ode mne a začala se pást. Dívala se na mne, ale protože jsem se ani nepohnul, neutekla. Vychutnával jsem si své nenadálé štěstí, jež jsem se bál zničit sebemenším pohybem, sebetišším zvukem. Zůstali jsme takto družně pospolu až do úplné tmy. Stále jsem viděl Já ji a ona mne. A zjistil jsem, že tma nedělá potíže ani jednomu z nás, ba dokonce jsem si uvědomil, že ta naše tma není nevidomou nicotou, ale spíše světlem, které nás neoslepuje, a že tedy často prcháme ze tmy do světla zbytečně, protože tak jsme pak vlastně oslepeni světlem, kdežto bychom měli být správně osvíceni tmou, jež nám dává tolik svobody. Srnka nakonec obešla mou borovici zezadu a nehlučně se odšourala kamsi do stínu lesa. Byl to transcendentální zážitek. Naladil jsem se plně na vlny toho důvěřivého divokého zvířete a sám jsem přestal být člověkem. Teď jsme byli jedno: jedna krev, jeden život, jedno zvíře. Jaké byly mé pocity z toho transcendentálního naladění? Překvapivě nebyly jiné, než jaké běžně v lese zažívám. Byl jsem prostě jedno z lesních zvířat. Necítil jsem nutkání ke zvracení, jako na zmítavých vlnách lidstva. Zvířecí vlny mě naopak kolébaly v utišujícím a přesto tak vzrušujícím proudu, jenž mě unáší pryč, daleko od lidských břehů a přístavů. Já jsem neztroskotal. Ne – Já jsem zde zakotvil a tento les a jeho zvířecí obyvatelé mě vlídně přijali do své tišivé, konejšivé náruče, kde spočinul jsem tak rád. Tady zůstanu. Tady je můj domov. Již nikdy se nevrátím mezi lidi.


ΜΕΡΟΣ, Den:

Dříve byli za naše nepřátele považovány jen všechny sousední národy, avšak nyní jsou navíc našimi nepřáteli rovněž všichni obyvatelé sousedních bytů a domů. Když ne přímo, tedy určitě alespoň potenciálně. A když ještě ne dnes, tedy zítra jistě. Kupříkladu dnes nemusíme dosud malé děti, které mohou někomu připadat roztomilé a neškodné, považovat za nějakou přímou hrozbu pro nás – za předpokladu, že uvažujeme krátkozrace, že neuvažujeme o budoucnosti nebo že případně neuvažujeme vůbec. Ale také tito uřvaní haranti, ostatně již dnes obtížní, jednoho dne vyrostou, dospějí a stanou se našimi nepřáteli! Samosebou to hned sice, bohužel, neznamená, že musíme všecky haranty do jednoho zabít, nicméně vyplývá z toho rozhodně, že si máme alespoň přát, aby vůbec žádní lidé neměli vůbec žádné děti. A zrovna tak jim to máme znesnadnit a zošklivit!


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Xenofobie – pro nevzdělané ostudy, které nerozumějí řeckým výrazům, připomínám, že to je strach z cizího – není jen nějaká odporná vlastnost nějakého zvlášť odporného člověka, nýbrž je to zdravý a naprosto běžný instinkt, který mají všechna zvířata; všechna zvířata se bojí cizího, všechna jsou xenofobní. Xenofobie je instinkt: a jako takový vznikl tento instinkt dlouhou potvrzenou neblahou zkušeností se vším cizím, přičemž málo záleží na tom, že ne vždy se tato negativní zkušenost potvrdit i musí. Většinou se však potvrdí strach z cizího jako odůvodněný; a když ne – tedy alespoň jako neškodný. Neškodí nám nijak totiž, jsme-li opatrní před vším cizím, ba dokonce když se cizího bojíme a je nenávidíme. Dlouhá zkušenost, jež se přetvořila v sebezáchovný instinkt, hovoří ke každému člověku jasnou řečí: „Boj se cizího člověka!“ Neboť právě tento cizí člověk, jeho příchod, ztělesňoval vždy v dějinách lidského rodu předzvěst naší vlastní zkázy. Ne-li zkázy přímo tělesné, tedy zkázy mravní. „Cizí člověk“ však nemusí být jen příslušníkem cizí národnosti nebo jiné rasy; může jím být docela dobře respektive špatně i každý druhý neznámý, ale i známý člověk okolo nás, o kterých se neříká, že jsou „cizí“: naši blízcí i vzdálení sousedé, kolegové, přátelé a kamarádi, naši nejbližší i nejvzdálenější příbuzní, rodiče, sourozenci – všichni lidé kromě nás samotných jsou pro nás vždy cizími lidmi (a my pro ně!), všichni jsou našimi možnými a většinou i skutečnými nepřáteli. Je tedy záhodno poslouchat svůj sebezáchovný instinkt a bát se všech lidí beze zbytku a bez výjimky, neboť všichni lidé jsou cizí, a tedy nebezpeční. Tím lépe pro nás, pokud se naše obava z cizího člověka ukáže být nakonec lichou – ale většinou se potvrdí. Bojme se tedy cizích lidí! – A tu vidíme, jak je přirozené xenofobii významem blízká také přirozená homofobie – strach z člověka. Homofobie je dokonce natolik oprávněná a užitečná, že humanisté a homofilové – ti, kteří lidi milují – útočí na každého, kdo právě dá najevo strach z těchto lidí. Agresivní humanismus a homofilie tedy vlastně samy potvrzují to, co vyvracejí; a jsou nejlepším důkazem respektive nejhorším, že strach z člověka je nejen instinktivní, ale i plným právem odůvodněný. Nemiluje-li někdo lidi, humanisté a homofilové mu tu lásku k člověku nařizují a předpisují jako doživotní závazek, jako povinnost, jako zákon. Ale mít rádi lidi můžeme jen dobrovolně, z vlastní vůle, z vlastní dobré zkušenosti s nimi, která nám právě chybí, o což se oni denně starají; lásku k lidem nelze lidem rozkázat, tu musí mít každý v sobě, hluboko v zkaženém nitru duše, jinak, v opačném případě, vyvolá takový nesplnitelný rozkaz k lásce reakci přesně opačnou, to jest nenávist. A láska k člověku se zkrátka nepotvrzuje jako správná a účelná. Vyvracejí ji sterými důkazy prožitá zkušenost i právě zažívaná přítomnost. Ve vztahu k lidským bytostem se vždy potvrzuje jen nenávist, kterou ony neustále vyvolávají. Nenávist a strach, které ony neustále živí. Bojme se tedy nejen všech lidí, ale i všech humanistů, kteří pod přísnými tresty nakazují nám lásku k lidem!


ΜΕΡΟΣ, Den:

Je ve mně něco zarputile zlého, něco krajně lhostejného a opovážlivého, něco rozhodného a melancholicky znepokojivého, co při pohledu na mne přiměje ostatní lidi zvolat: „Co tam provádíš! Nedělej to! Jdi odtud!“ kdykoli stojím nad propastí či nad hlubinou vod. Táta s mámou mě vždy úzkostlivě držívali za dětské šatečky a kšandičky, nakláněl-li jsem se přes jakkoli vysoké zábradlí; křečovitě mě svírali, kdykoli jsem se na výletě do hor přibližoval k prudkému srázu. Ne, nemyslím, že by se báli, že přepadnu přes hranu smrti nebo že se snad sebevražedně vrhnu smrti vstříc a že skočím do bezedna. Nikoli. Oni se nebáli, že skočím; nemají strach, že padnu – oni mají ve skutečnosti strach, že se najednou vznesu na perutích pohrdání a odletím do nenávratné dáli...


ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Vrátit čas! Kdyby tak šlo vrátit čas, aby mi bylo znovu pětadvacet let jako před pětadvaceti lety! Jak to mám udělat? Jak mám vrátit čas? S jeho nemilosrdně se valícím tokem, který mě strhává s sebou a poznamenává mě jizvami, bolestmi, únavou a smutkem, nemohu se nikdy smířit a oddat se mu s odevzdaností, která se nebrání a podléhá ráda. Já ne, Já se nevzdávám času rád. A pokud k té odevzdanosti radí nějaká filosofie, pak je to jistě špatná filosofie. Ti, jejichž duch je pomalý, přízemní a nelétavý, vyžadují alespoň po čase, aby se neploužil, nýbrž aby naopak letěl. Ti nikdy čas nedohoní, aby jej zastavili a pro sebe získali; pro ně je čas nedostižný, stejně jako jim je nedostupný duch. Ti si potřebují ukrátit každou volnou chvilku, aby ji přizpůsobili svému krátkému nevolnému rozumu. Nechápu lidi, kteří plynou s dobou; lidi, kteří se do proudu času vrhají sami a ještě mu pomáhají pádlováním vpřed k moři konečného rozplynutí. Já bych se mu nejradši vzepřel – a pádly, vesly, bidly, záběry paží bych se hnal proti sebesilnějšímu proudu času až zpátky k samým pramenům bytí. Možná by se můj vzdor časem unavil, ale měl bych aspoň o pár životů navíc. Tolik bych toho změnil! Tolik jiného by se dalo s životem udělat! Nerozumím lidem, kteří tvrdí, že by na svém životě nic nezměnili: určitě to jsou kromě jiného netvůrčí nudní patroni, kteří ani nevědí, že žijí a proč žijí. Změnil bych toho spoustu – i když by to možná znamenalo, že bych se musil znovu rvát o svobodu a znovu jí musel nabývat. Znovu bych psal tento spis – a znovu bych se mohl těšit z růstu svého nelidského ducha. Znovu bych začal tam, kde jsem přestal – a znovu bych skončil tam, kde jsem právě nyní. Ne, tahle nesmírná houževnatá vůle neumírá. Jak by mohla tahleta nadlidská vůle zemřít? Ta zemře teprve až řeknu: „Dost bylo všech dní a nocí, dost bylo života!“

Ve víru nocí a dní
točil se se mnou svět;
a Já jsem den po dni,
chtěl jsem to vyprávět.

Nesudiž mne doba vaše podjatá,
že mé spisy útkem zášti stkány;
vaším svědkem sprostá je holota,
mně na súd povolejte velikány!

Do roka a do dne!
Ve dne, v noci!

Váš Méranýchtos.