Misantrop: Lešij



Úterý, 16. května léta Misantropova 51

Máj – vyženeme nohy v háj. Tímto upraveným lidovým pořekadlem bych zahájil svůj deníček popisující slovanský rok v mém soukromém posvátném háji. Jméno máj sice není původu slovanského, nýbrž latinského, neboť Chorvaté tento měsíc nazývají svibaň (podle rostliny svídy krvavé), Bulhaři treven, Rusové, Bělorusové a Ukrajinci traveň (všichni shodně podle trávy), ale říkánka je to hezká, milá – taková zkrátka slovanská. A když se poví Máj, samozřejmě se nám vybaví vzpomínka na Karla Hynka Máchu. Ale Mácha psal jednak německy, a za druhé by se mu květen jaksi nehodil pro tu jednu slabiku navíc. Mácha měl v oblibě jednoslabičné rýmy.

Svátek dnes k tomu slaví Přemysl, což je pro nás Čechy opět velevýznamné jméno, znamenité již svým pradávným nositelem Přemyslem Oráčem.

Jméno Přemysl se mi vždycky líbilo, a kromě jmen, jako jsou Kazimír Nelida nebo Soběslav Svoboda, která jsem kdysi používal jako svobodného jména, to jest neúředního, tak právě toto staročeské jméno Přemysl, znamenající „ten, který přemýšlí“, by se mi právě líbilo i jako úřední, úřady přidělené, tak zvané nevolnické. Kromě jiného bychom s tátou tvořili doplňující se dvojici Přemysl-Otakar, což je jméno opět se úzce vížící k českým dějinám a k českým králům.

Dnes je prostě první významný slovanský den mého pobývání v přírodě – a krásný den, slunečný, teplý, rozkvetlý jako celý měsíc květen! – nejen v těchto všech významových znacích.

Podle jakéhosi výpočtu píší letos všichni Slované rok 7525. Ale víte, ty letopočty, to je věru pochybná věc. Dobře, uznám jim účel ten, že sjednocují lidi určitých okruhů, aby věděli, kde vůbec časově jsou a kdo vůbec společensky jsou, připomínajíce jim prastaré jejich kořeny; ale pro jednotlivce, pro samotáře, pro nelidu, pro zlého lesního ducha Lešije, který se řídí ve vztahu k lidem průpovídkou: „Tam někdo jde, tam Já nejdu,“ nemají žádné jejich letopočty význam. Pro mne má význam jen můj vlastní letopočet, to jest počet vlastních mých odžitých let, a ještě i ten velmi pramalý a částečný. Proto se budu i nadále přidržovat v označeních roků (pro pořádek) mého obvyklého značení, tedy podle mého skutečného věku, nikoli podle věku někoho nebo něčeho jiného. Je mi jednapadesát let, pro mne je tedy rok 51.

Den je dnes tedy na úvod mého pobytu v lese (v háji – a to posvátném, alespoň pro mne) přímo nádherný a jarý.

Dorazil jsem na místo ovšem ještě za tmy, brzo ráno. Měl jsem ukrutánský hlad, byl jsem unavený dlouhým pochodem s naloženou plnou polní a chtělo se mi příšerně spát.

V lese je tma, hvězdičky na nebi ještě září, ptáci dosud na půl oka spí. Rozprostřel jsem pod sebe lněnou přikrývku, sedl si na ni, oblékl jsem kabát a v šeru jsem se pustil hltavě do jídla. S plným bříškem se potom hlásí ospalost o to důrazněji.

Na stavění přístřešku je stále ještě příliš tma, neviděl bych na práci, ačkoli ptáci již zpívají. Nezbývá než vytáhnout spací pytel, vlézt si do něj a prospat se poprvé v háji pod širými korunami lesních stromů. Jarní lesní půda je vlhká, podložka mokvá tou vlhkostí jako čerstvá krvavá rána pod obvazem, ale nedá se nic dělat. Ach, jaké sladké usínání! Jaké sladké usínání, když dobrodružství začíná!

Zdálo se mi cosi, co připomínalo zoufalé hledání vysněného ráje; vtom procitl jsem nikoliv do ráje, ale do háje. Co víc si přát? Sluníčko již svítí a jeho léčivé paprsky se prodírají tímto rajským hájem ku mým doposud zavřeným očím, ač probuzený jsem.

Vstávám jako polit živou vodou, dávám sušit plátěnou podložku i spací pytel a rozhlížím se po okolí. A hned „za humny“ tak říkajíc, už si mne z dálky, skryt za stromy, prohlíží první srnec. Zdravíme se jeho řečí na uvítanou, a je to vždy velice milé uvítání po dlouhé zimě. Lze si jen přát, aby i on měl ze mne právě takovou radost, jako já z něj.

Konečně stavím stan – na témž místě, co v loňském roce. Když je stan dostavěn, kloužu dovnitř, nafukuji lehátko a ještě znovu usínám.

Po probuzení je již slunce vysoko nad obzorem a láká mne k procházce. První mé kroky míří vždy z jara jediným směrem: vzhůru k obzorům, vzhůru ke kopcům, kochat se jarní přírodou a otevřenou krajinou. Kolem se žlutí sluníčka pampelišek, bělají se vonné květy planých višní a divokých šeříků, všude poletují motýli (na příklad bělásek řeřichový – toho jsem už dlouho neviděl!) a na pozadí všeho zelená se měkká travička, lákající ke spočinutí a třebas i k vyválení se, v níž se pasou hojné srnky, ještě neuvyklé zcela být ostražité před lidskými vetřelci.

Konečně vycházím z lesa do otevřené krajiny. Širý, volný, jakoby do nekonečna se táhnoucí rozhled se nabízí dychtivému zraku. To je má vlast! Tyto zvlněné kopce, tyto lesy, tyto louky s dobrotivými kravičkami a ovečkami, toť má vlast! Chtěl bych ji obejmout, přitisknout k sobě jako otec ochranitel a vzít ji pod ochranu! To je můj domov a já jej nikomu nedám bez boje! Jak náhle je vám drahá tato domovina, když jestvují na světě i doma jistí zvrácenci, kteří vás chtějí o vaši zemi připravit a za mrzký peníz dát ji v plen cizáckým tlumům! Jak vás to naučí náhle milovat tuto slovanskou zem! Myslím, že právě ten pocit ohrožení teprv naučí skutečného vlastence tomu pravému vlastenectví. Vždyť od dob druhé světové války nebyl snad český národ a česká země ve větším ohrožení než právě v této převrácené době! Čeština rychle mizí a vytrácí se, jsouc nahrazována tou hroznou angličtinou či hůř: podivnou zmatlaninou a zmotaninou jazyků obou, nesprávnou navíc v obou případech... Nenávidím západní jazyky! Nenávidím Západ! A nemohu poslouchat žádného vlastizrádce, který nemluví, jak mu zobák narostl! Někteří zvrhlíci dokonce prohlašují, že nesnášejí naše roztomilé slovanské zdrobněliny, tedy to, co je na češtině právě to nejlíbeznější! Inu, to je opravdu už zvrhlost. Stydíte se za svou mateřskou řeč? Mluvíte a píšete odpornou směsí špatné češtiny a špatné cizozemštiny, nehledíce na pravopis a mluvnická pravidla? Dobrá, tím víc já budu proti vám hovořit a psát svou rodnou řečí, neposkvrněnou cizáckostí, a tím víc se budu dokonce učit i jiným krásným slovanským jazykům! Jsme všichni bratři Slované a zdědili jsme všichni krásné a měkké jazyky po našich kdysi společných předcích. Važme si jich, važme si a věrně předávejme to úžasné dědictví! Je to odkaz malebný jako malovaná slovanská kraslice, odkaz něžný až srdéčko bolí... Měli bychom se spojit a vytvořit jednu velkou a slavnou Slávii – nebo alespoň nenechávat stále Západ poštvávat jeden slovanský národ proti druhému. Sláva Rodu!

Zlé časy však udeřily. To jsme se dočkali časů! Zlatí komunisti! To byli sice také zrádci, ale aspoň se nesnažili uvrhnout zemi do středověku a nepředhazovali odzbrojený svůj národ dobyvačným vetřelcům. Tihle „soudruzi“ by prodali i svoji vlastní matku, kdyby jim za to dost nebo něco málo zaplatili; však matku také zaprodávají do slova a do písmene, vždyť naše země je také matička, matička zem, slovanská Živa! Kdo by si byl před lety pomyslil, že jednou bude národ znovu bojovat o holé bytí a nebytí na tomto světě – a právě vinou takových zrádců národa a zaprodanců cizí moci a cizí víry. Vždycky jsem věděl, že naši vůdčí lidé jsou špatní lidé, nedobrých povah a zločinných záměrů, kteří jednoho dne dají průchod své špatnosti již naprosto neskrývané. To jsme se dočkali časů!

Na druhou stranu je tato doba nesmírně zajímavá a vzrušující. Číňané prý něco takového považují za kletbu, za prokletí, totiž zažít zajímavou dobu. Budiž, já nejsem Číňan, třeba to tak je; nicméně mně se na této těžké době líbí hlavně to, jakým zkouškám jsou zde vystaveny povahové vlastnosti lidí, které se začínají naplno projevovat. Miluji, když se odhalí povaha vlastizrádců a zaprodanců, kteří v dřívějších mírových časech (neboť nyní jsme nepochybně ve vyhlazovací válce proti všem bílým národům) mohli dlouho úspěšně předstírat svou mravnost a rovnou páteř. V této kalící žhavé peci událostí jim ta páteř náhle měkne a stává se ohebnou až do zhnusení – to je nesmírně zábavné. Konečně se tak říkajíc „něco zajímavého děje“. A líbí se mi na této době také opak: tedy ten vzmáhající se národní odpor proti této době a jejím činitelům. Kdybych jej neviděl, musil bych si zoufat – nebo se vystěhovat sám a dobrovolně, jak si „někdo mocný“ zřejmě přeje. Ale tím spíš tady zůstanu a budu svou vlast bránit! To jste si holenkové našli ve mně urputného nepřítele! A já mám pro vás tuto špatnou zprávu: Zůstávám!

Ano, zůstávám a pokračuji v široké okružní cestě kolem mého posvátného háje. Panuje nádherné počasí, je teploučko, nikde nikdo, všichni zřejmě táhnou jako voli v nadnárodním jařmu anebo si hrbí svá zkřivená záda a zkřivené tváře u počítačů. Kdejaký kopeček zlézám, na každém návrší se zastavím. V staré zálesácké osadě usedám. Kolem mne běhá v trávě zajíček a už je na šest loktů ode mne! Ale já se nehýbám, dělám křoví, dělám strom.

Za pět hodin se vracím, mám velkou žízeň a malý hlad. Je už skoro večer, bolí mne nohy, jsem příjemně vyčerpán. První květnový den v lese je vždycky tak nádherný, nemohu se jej nabažit. Usínám dřív než padá tma a spím až do rána.


Středa, 17. května 51

Svátek má Aneta a Všeslav. Jméno Všeslav se mi líbí, ale jméno Aneta ne. To není jméno slovanské, a jako takové vůbec nic nevyjadřuje, nic neříká. To je jen prázdný zvuk pro prázdné lidi bez duše, bez té široké slovanské duše, která obsáhne celý svět, veškeren mir, čili vesmír; Aneta je jméno vhodné leda tak pro západní kurvy v nevěstincích, jak jsem se kdesi na ruské síti dozvěděl. Rusi mají pravdu, cizí jména se pro Slovany nehodí, máme hezčí a vždy něco vyjadřují na rozdíl od cizích.

Ruské stránky navštěvuji rád a často, s ruštinou potíže nemaje, neboť už od čtvrté třídy základního vzdělání se jí neustále učím. Učím se jí nyní znovu a rád. Připadá mi, že na ruských stránkách se neobráží ten dnes už nepřehlédnutelný mravní i duchovní úpadek Západu. Návrat ke slovanství je tam patrný z každého obrázku. A vlastenectví tam znamená jednoznačně slovanské vlastenectví. S pohnutím v srdci sleduji, že Rusové cítí s ostatními Slovany sounáležitost, vědí o nás a nepovažují nás za nepřátele, protože důležitá není nějaká pouze dočasná zahraniční politika, nýbrž pradávné dlouhotrvající pouto duchovní, jež spojuje všechny Slovany, ať mají vládu sebenepovedenější, sebehloupější, sebezrádnější a sebezločinnější. Naše slovanská duchovní pouta jsou nepřetržitelná. Lidé se teď vracejí k nošení národních krojů, muži, ženy, dívky, děti nosí bílé plátěné řízy s červenými vyšívanými vzory, nosí květinové věnce na hlavách, pěstují starodávné lidové zvyky, pějí lidové písně... Je to pěkné. Rusové v zápalu vlastenectví dokonce přestali pít, to jest opíjet se, poněvadž pochopili, že holdování nemírnému pití je naučili jejich největší nepřátelé z řad cizích národů, aby je tím pitím lépe ovládali, krotili a poddávali robotě. Slované jsou nejlepší. Se Západem jsem skončil. Se Západem bychom se měli rozloučit, nebo nás stáhne s sebou do propasti, do níž se propadá. Navíc teď ti muslimové tam... Západ je země smrti, světlo přichází od Východu, na Západě světlo zhasíná. Jen slovanské země nejsou tou nákazou dosud zasaženy. Doufám, že to tak i zůstane.

Dobré jsou také polské nebo i ukrajinské stránky. Rozumím dostatečně. Slovan Slovanu porozumí i bez učení. Bratr Slovan je bratru Slovanu vždy blíž než západní zrádci a zvrhlíci. Rod nikdy nezklame, dobrý rod se vždycky projeví a odolá nákaze. Tomu věřím. Jedině přimknutí se ke slovanství nás může zachránit před celosvětovým šílenstvím.

Dnes je opět krásně. Hned po snídani vyrážím na pravidelný každoroční výlet do rodné matčiny vsi, k rodnému jejímu domu, který mohl být i mým domovem. Ale není. A nebude. Strašné pomyšlení. Vzpomínky na moudrého dědu, na hodného strýčka a na věrného jejich psíčka, očekávajícího nás na zápraží, zůstávají, neblednou, bolest ze ztráty nenahraditelného trvá dál. Zbyly již jen hroby našich předků, nad nimiž v tichu postávám s hlavou skloněnou v úctě. Žádný mohamedán nepokálí, nerozvrátí tyto hroby. Jeden domov jsem již ztratil, nechtěl bych ztratit celou zem. Bolí to, bolí pořád... Celou zemi si už vzít nenechám.

Vesnice je prázdná. Je zde tak krásně! Stoupám do strmého svahu za vesnicí. Dříve zde stála jen skupina borovic, nyní malý lesík. Zde se vždycky tak zadýchám námahou... Říkám si, až tenhle svah jednou nevyjdu, bude to znamení, že jsem už starý. Zatím to ujde.

Nahoře je krásný rozhled. Ach ta širá zem, zvlněná kopci a chlumy, s poli a loukami, jak ji miluji! Jak miluji každé zvíře v této zemi české, jak miluji skřivánka, jak miluji tu osamělou starou hrušku, jejíž dužnaté plody na jeseň ochutnávám!

I ta stará lesní studánka stále trvá, zapomenuta a nepovšimnuta – nikoli však mnou, nikoli však mnou... Její štěstí, moje štěstí. I ta skála stále trvá a ční – a já na ní... a já na ní. Jen jedle, pod níž jsem sedával a shlížel odtud do tichého údolí a v dál, jen ta jedle už tu není. Zbyl po ní smutný pařez. Tiše láteřím.

Vtom dole šramot jakýsi. Asi poplašená srnka, říkám si. Ale ne: je to prasnice s devíti malými prasátky, prodírající se houštinami v mlází pode mnou. Bachyně vykoukla z okraje lesa na paseku a opatrně se rozhlíží, větříc nebezpečí. Nevidí mne, ačkoli stojím, ovšem bez hnutí, kousek opodál právě na tom pařezu. Krása. Konečně se mi poštěstilo také jednou vidět za bílého dne divoká prasátka. Utíkají všecka v řadě za sebou mýtinou nahoru k lesu na opačné straně. Jsem potěšen. Tady je opravdu ostrov klidu; ani žádné vnější rušivé zvuky už sem nedoznívají.

Procházím dál celým údolím a zpátky. Všecka oblíbená zákoutí jsem tady prošel, všude jsem se zastavil, zavzpomínal, popřemýšlel. Po dvou dnech nedočkavého chození po kraji jsem už celý uondaný.

Večer ještě obvyklé rozloučení s tichnoucím a tmícím se obzorem, pozorování netopýra, a když pak padla konečně noc, putuji pod hvězdami dolů do města. Kolem ve tmě šustí lesní zvěř a dupou ježci. První dva jarní dny v přírodě byly nádherné.


Pátek, 19. května 51

Svátek slaví Milan, podle Wlastenského kalendáře vydaného na přestupný rok 1852 ještě švabachem. Byla to doba národního obrození, doba, na jejímž prahu, doufám, stojíme dnes opět. Okolnosti jsou podobné. I tehdy jazyk český málem zanikal a s ním umíral i národ český. Ale vždy se na poslední chvíli najdou nadšení vlastenci, kteří nedají národní myšlénce zahynouti. Vstanou noví obrozenci, protože musí vstáti! Já je již vidím, neboť jsem, troufám si říci, jeden z nich – a vždy jsem byl! Žiji slovanstvím celou duší. Dokonce jsem složil i trochu té vlastní nápodoby slovanských přírodních písní.

Po půlnoci se tajně a nepozorovaně vracím s novými zásobami do mého posvátného slovanského háje. Po cestě míjím pouze statného ježka, který se před světlem mé svítilny otáčí zády a choulí se do klubíčka. Ráno je opět krásné teplé počasí. Vstávám sytě vyspán a chutě se pouštím do snídaně. Žvýkám zbylý tmavý chléb s brokolicovou pomazánkou a zapíjím douškem starého dobrého vitacitu.

Poté beru do ruky hůl a odcházím ke studánce pro další živou vodu. Procházka je to pěkná, po cestě potkávám několik překvapených srn, což je milé, milejší by bylo, kdyby se nebály, ale to není jejich vina, nýbrž vina lidí. Těch je zatím v přírodě málo, což je dobré pro všechny – pro mne i pro přírodu. Dnes je příliš horko na dlouhé výlety, ona ta cesta ke studánce je sama o sobě dost dlouhá, zabere tři čtvrti hodiny tam a zpátky, celkem tedy půl druhé hodiny, navíc ještě odbočuji ke starému posedu zapomenutému uprostřed lesa, kde se tak krásně po slovansku rozjímá. Vždyť vysoká mravnost a hluboká duchovnost v sounáležitosti s přírodou vždy byly a jsou hlavní všeslovanské ctnosti.

Dnes je příliš horko na nějaké delší procházky. Kráčím ještě mezi fialkami po vlastních stopách mých bývalých ležení. Tak třebas starý můj dub: ten je už opravdu starý a sešlý. Už bych se na něj nevyšplhal. Všechny dolní větve má docela uschlé, vlastně většinu větví, nahoře a dole; jen uprostřed se znovu vesele zelenají mladé dubové ratolístky. Ale jinak je na dub celkově smutný pohled: seschnul, popraskal, kora se mu sloupává... Připomíná mi tátu, který poslední dobou už také tolik sešel; tolik, že už ani ven nikam nechodí, plouží se jen doma po bytě, nedbá o sebe, přestal úplně číst, nic si nepamatuje, na nic si nevzpomíná a mluví stále dokola jen samé nesmysly. Smutná doba nastala, jak doma, tak i ve světě. Jen roční doby se vracejí nezměněny stále znovu a znovu, nanovo vždy po krutých zimách přichází jará vesna s rozhazovačnou plnou náručí nových vonných květů a s nadějí v podobě zelených mladých lístečků hebkých na dotek. Příroda je velká utěšitelka. Slované jí říkají Lada, podle ladné krásy, kterou kouzlí před našimi okouzlenými zraky, v nichž se zračí modré nebe bez mráčku, právě takové, jaké je dnes.

Je horko; jdu zpět do mého háje, svlékám se úplně do naha a sluním se leže na pokrývce mezi dvěma slovanskými břízkami. Procházím se rovněž stále nahý po svém rozlehlém háji nebo šplhám po padlých kmenech dvou vyvrácených, leč dosud živých jív. Pro Slovany byla nahota součástí veřejných i osobních obřadů, než utlumila ji přísnost křesťanská. Není to nic neslušného, nic ponižujícího na úroveň zvířeckosti, pakliže je ovšem zvířeckost vůbec něco ponižujícího; nahota je prostě přirozená, a nic přirozeného nebylo dávným Slovanům neslušné. Nazí se z jara obřadně koupávali, o letním slunovratu se obřadně nazí koupávali, nazí z jara obřadně i seli. Nazí se ostatně rodíme i plodíme. Nahota je zkrátka vždy plná kouzel.

Když se slunce chýlí k západu a nahé tělo nestačí už ohřívat, oblékám se a jdu se toulat po lese, jen tak, odnikud nikam, pomalu, cestou čistím své vyšlapané chodníčky od spadaných větviček, posedávám tu i onde, všude rozhoštěn večerní je klid.

Kukačka kuká, krásný je zde život. Zapadá slunce. Na západním obzoru černají se stínové obrysy stromů na rudočerveném pozadí. Začíná pravidelné letecké představení v podobě tří netopýrů, kteří svými neskutečnými vzdušnými vývrtkami loví obtížný hmyz. „Jen blíž, sem, ke mně!“ říkám jim polohlasně, a opravdu: létají teď tak blízko, že mohu slyšet plácání jejich hbitých kožnatých křídel. Netopýři nikdy nespadnou, nikdy do ničeho nevrazí, nikdy se vzájemně nesrazí, člověka pod nimi si nevšímají; nejsou to ptáci, ale savci jako já, a přesto jsou lepšími letci než ptáci samotní. Je úžasné je pozorovat.

Jaký asi měli Slované vztah k netopýrům? Vážili si jich, obdivovali je tak jako já, jenž jsem přece také Slovanem a potomkem dávných Slovanů? Nebo se jich naopak báli jako upírů a morousů? Nevíme. Potíž je v tom, že nevíme, co nám vtloukli do hlav křesťané a co je naším původním slovanským dědictvím. Komu zde věřit, čemu se svěřit? Já jsem Slovan, já strach z přírody nemám, křesťané Slovany nebyli, nebyly to ani židle, byli to však Židé. Židům já nevěřím, věřím jen sobě; sobě a dědictví uchovávanému v mé rudé slovanské krvi.


Sobota, 20. května 51

Svátek slaví Zbyšek, Hvězdoslav, Hvězdoslava.

Po dlouhém spánku, trvajícím skoro až do poledne, jsem se probral hlady týrán a ve snu obrazy pekařských výrobků pokoušen do velmi studeného dne. Je zataženo, chladno. Po vydatném jídle jdu opět ke studánce pro vodu. Je zajímavé, že se mi nezdálo o čerstvé zelenině, kterou mám tak rád, nebo o ovoci, které tak rád mlsám. Ale to jsou všecko spíše doplňky hlavní stravy Slovanů, sice chutné, zdraví prospěšné, plné důležitých životabudičů i nerostných látek, ale přece jen sloužící spíše jako předkrm či domlsávka po hlavním jídle. A tím hlavním jídlem byly vždy u Slovanů především obiloviny z klasů zlatých jako jsou jejich vlasy, čili výrobky z obilí, jako je chléb náš vezdejší, různé obilné kaše a kulaté koláče slavnostnějšího rázu. Ty kulaté tvary, které dávali Slované svým moučným plackám, chlebům a koláčům, včetně vrývaných do nich křížů a svastik, mající znázorňovat samo životodárné slunce, jsou nejvíce vlastní snad právě jen naší velké jazykové (a nejen jazykové, jak vidno!) rodině Indoevropanů. Ku příkladu chléb se řekne v Indii rótí, což je viditelně příbuzné s latinským rotovat, točit se v kruhu, a rovněž jihoslovansky se říká chlebu kruh. Je to jasné: ony dozlatova upečené chleby a koláče jsou naším zlatým sluníčkem, jež denně pojídáme. Jaký div, že právě my, Slované, máme tolik slunce v duši, když se jím v zástupné podobě a díky němu vlastně pořád krmíme! Tím milým sluníčkem, které je však dnes schováno pod tmavým příkrovem těžkých mračen.

Cesta ke studánce ubíhá nicméně příjemně, neboť vede celá lesem, a ač je sobota a volný den, nepotkal jsem ani jednoho človíčka.

Podle nápisu jsem zjistil, že zdejší lesní studánka je zde zbudována už od devatenáctého století, společně s přilehlou kapličkou.

V souvislosti s lesními studánkami a v souvislosti s národní slovanskou obrodou bych viděl někdy rád i obnovení slovanského obřadu jarního otvírání studánek, jak jej zbásnili a zhudebnili mí dva slavní spolurodáci Miroslav Bureš a Bohuslav Martinů (všimněte si těch krásných slovanských jmen!). Jenže zrovna tady by nebylo co „otvírat“, poněvadž pramen je zcela uzavřen pod zemí a voda vytéká na povrch skrz jakousi umělohmotnou trubku. Taky v jistém smyslu svědek doby.

Po nabrání vody z umělohmotné roury do umělohmotné láhve pokračuji nahoru lesem přes porost devětsilů k starému posedu. Překřikují se tu na dálku dva srnci, jednoho z nich mohu z mého vyvýšeného bodu vidět. Je mi chladno a těším se už do vyhřátého spacího pytle, ale přesto se ještě necítím unaven a prodlužuji si cestu k mému posvátnému háji dál kolem tůňky. Nevím proč, ale zde mne náhle všecka ta krása a odloučenost dojímá a vhání mi slzy dojetí do očí. Nebo je to tou zimou, že mi tak slzí oči a z nosu mi teče? Nevím. Každopádně mám pocit jakési něhy, vznešenosti a hrdosti na svůj slovanský původ.

Po návratu do stanu se zachumlávám do přikrývek a usínám až do večera. Zdálo se mi cosi podivného o nějaké krásné milé dívce, která se mnou zapřádala rozhovor. Vyptávala se mne na spoustu otázek a já jí v důvěře na ně po pravdě odpovídal. Nemám tušení, kdo ta dívka byla. Snad to bylo zjevení samotné bohyně Lady.

Před setměním je ještě čas na malou procházku po okolí. Dnes je to přesně osm let, kdy jsem byl naposled v práci. Ta otrokárna mi rozhodně nechybí. Peníze taky ne. Pobírám teď nějaké dávky za to, že se starám o nemohoucího tátu. Byl jsem nejdřív zásadně proti tomu, abych za službu svému vlastnímu tátovi dostával peníze od celého národa, ale máma i moje sestra je také dostávají, a tak jsem je nechal, aby je na mne též nechali připsat – já sám jsem v tomto směru nic nepodnikl. I tady v lese pořád musím myslit na nemocného tátu a na to, jak bych jej mohl zabavit, rozveselit, dostat ho ven a vrátit jej k plnohodnotnému životu. Ale nic mne nenapadá takového, abych tím netrpěl zase já. Ta nemoc je totiž stáří... Nevyléčitelná únava ze života. A umírání. Čeká nás to všecky. Jen příroda je věčná. A my spolu s ní.

Červenka dnes večer zase tak krásně smutně zpívá. Na louce se pasou dva srnci. Nebudu je rušit, a odcházím proto oklikou zpátky do lesa, abych je zbytečně neplašil. Posedím si ještě zády opřen o strom a budu poslouchat večerní ptačí písně na dobrou noc, na lehkou noc, jak říkají bratři Jihoslované.


Neděle, 21. května 51

Svátek slaví Hostimil, Hostimila, Hostimír, Hostimíra, Hostislav, Hostislava.

Ráno je ještě chladněji než včera, stále zataženo. Nechce se mi ani vylézat ze zahřátého spacího pytle, snídám a spím dál.

Později dopoledne se přece občas usměje sluníčko. Vyndavám sluneční sběrač na světlo, ať sbírá sílu k pohonu mého zápisníku, a stále ještě navlečen v zimní kabát odcházím konečně na procházku. Dnes mám namířeno kolem tůňky na přehradu, kde jsem dlouho nebyl.

Procházím kolem tůňky, kde se na chvilku zastavuji k příjemnému posezení. Pak pokračuji dál přes silnici, kde je podél ní budována zřejmě stezka pro kola, a přicházím ke kravínu. Za brlením stojí smutné stádečko kraviček, které mne přitahuje svými pohledy. Neodolám a přicházím až k nim. Chuděrky jsou tam zavřené jen o suché slámě, když všude kolem venku zelenají se šťavnaté jarní louky! Chtěl bych volat na toho, kdo s nimi nemá strpení: „Pusťte krávy domů, pusťte krávy domů!“ – Ano, ale kde mají krávy ten domov? Tam na loukách zelených, kde je bude hlídat pasáček s píšťalkou; v čistém a bezpečném chlévě, kde se o jejich blaho bude starat dobrotivý hospodář. Tam všude by měl být jejich útulný domov. Ale zatím jsou v tomhle hrozném vězení.

Přistupuji až k brlení, tiše ke kravičkám hovořím jejich řečí, to jest bučením, zdá se, že mi rozumějí a důvěrně přicházejí také blíže. Natahuji k nim své holé ruce, abych je pohladil, položil na jejich čela a čumáky své chlácholivé dlaně, ale ony blíž nemohou, bojí se nataženého ohradníku pod proudem, proklatý ohradník, proklatý vynález, který zlí lidé postavili mezi nás! Jak je nenávidím! Trhám kravičkám okolo aspoň trochy těch pampeliškových lístků, ale ony o ně nemají zájem, chtějí jen donekonečna naslouchat mému broukavému bučení a dívat se na svobodného tvora tam za mřížemi jejich vězení, chtějí se dívat na tvora, který se jim snaží něco povědět, na tvora, který se jim snaží předat cosi, co v životě ještě snad nikdy nezažily: lásku, porozumění a pocit sounáležitosti všech živých tvorů na této zemi.

Je velká otázka, jaký měli dávní Slované vztah ke kravám. V této otázce nesmíme podléhat dětsky prostoduchým představám o vzájemné lásce a úctě. Lidé jsou nesnesitelně krutí ke zvířatům i sami k sobě v každém rodu, slovanský nevyjímaje. Nicméně snad bychom se mohli dopustit myšlenky, že právě dávní Slované (společně s Indy) se duchovním vývinem dopracovali k asi tak nejlepšímu chování vůči jim podléhajícím kravám. Rozhodně alespoň nepili jejich krev, jako černoši ve východní Africe, nekoupali se úchylně v krvi z jejich ještě živých prořízlých hrdel, jako židé a muslimové na Blízkém východě, ani je neobětovali bohům, jako to činili ti „úžasně vzdělaní“ Řekové. Podobnými otázkami se zabýval též Heinrich Himmler po velkém německém národním převratu ve 30.-40. letech minulého století a dospěl k podobným výsledkům, co se týče dávných Germánů. Snad pouze popisoval zvyky Lužických Srbů žijících v Sasku, snad mluvil povšechně o Indoevropanech, kdož ví? Nicméně je pravdou, že Slované s kravami žili pod jednou střechou, což mělo mnoho výhod. Maminka mi vyprávěla, že její maminka, když jí bylo ve světnici zima a nechtěla z nějakého důvodu zatápět v kamnech, vzala si šití ke krávě do chléva a šila tam, protože u krávy bylo teplo. Babička byla ráda v teple, které šlo od krávy, a kravička byla ráda, že není sama. Všichni byli spokojení. Kráva byla majetek, který se cenil živý. O svátcích na kravičku (a vůbec na veškerý dobytek) lidé mysleli též a přinášívali jí drobné pamlsky od svého svátečního stolu. V Indii je kráva posvátná a těší se zacházení jako s druhou matkou rodu. Nejinak tomu bylo jistě i u našich předků, dávných Slovanů. I současní Čechové dospěli k určitému „duchovnímu“ vývinu ve vztahu ke krávě-živitelce. Ale k jakému!

Násilím se odvracím od kraviček a pokračuji dál směrem k přehradě. Oblačnost se mezitím trhá, vysvitá zlaté slunéčko a dělá se pěkné horko. Kabát musí ovšem dolů. Zavěšuji ho na nejbližší větvi; až půjdu tudy zpátky, vyzvednu si jej.

Chtěl jsem si zde vyšlapat cestičku, ale zjistil jsem, že to asi nepůjde tak lehko, navíc se tu stále pracuje, vyhýbám se lesníkům i mnoha lidem shluknuvším se o nedělním poledni kolem vody. Ty rybáře prostě nesnáším, považuji je za nejsprostší druh lidí. Však víte, kvůli tomu jejich zabíjení nebohých ryb, s nimiž nikdo nemá soucit. Jsem už zhnusen lidmi, jejichž jediná touha je ničit a ničit a ničit...

Došel jsem teď na místo, kde si mne kdysi spletl srnec se srnkou, díky mému hnědému oblečení. Krásně se tady sedí na kraji pěstovaného smrkového lesa a lesa lužního, naprosto divokého a nepěstěného. Zpívá tady pěnkava, je pěkně vidět, jak dokořán při tom zpěvu otvírá zobáček.

Tím luhem se vine podél zátočin potoka velmi pěkně zbudovaná naučná stezka. Nápisy s vědomostmi jsou plny ostudných chyb; ale kdopak už dnes dokáže ještě něco napsat, aby tam nebyla aspoň jedna chyba? Já jsem už dlouho nic takového neviděl, a myslím, že ani neuvidím. Oni se ovšem nestydí. Nevědí, za co se mají stydět. Nedávno jsem viděl na jednom lidovém shromáždění proti vládě natisknutý papír i s příslušnou chybou, ale majiteli nijak nevadilo, že tam má chybu, dál pyšně vystavoval svůj papír i s tou chybou, protože o ní nevěděl a protože ostatní, kteří ten jeho nápis četli, tu chybu také nerozeznali a nepověděli mu o ní. Vládní představitel, jemuž byl ten nápis určen, si musil pomyslit něco o blbcích, kteří chtějí tímto způsobem něco požadovat a něčeho se na něm domáhat – pokud ovšem sám tu chybu dokáže rozeznat. Nejspíš taky ne.

Ta naučná zdejší stezka je nicméně krásná. Hlavní je ten klid a krása přírody. Žáby dole v rybníce kuňkají a skřehotají a skuhrají jako o závod, a mně je tady dobře. Je zajímavé, že žába se řekne ve všech slovanských jazycích stejně, jenom v ruštině jinak, ale přitom nejpůvabněji: ljáguška. Z té žaby dýchá jistý štítivý odpor, ale ljáguška zní jako cosi milého, což žába také je.

Sluníčko svítí, svlékám si další díl šatstva. Dochází mi pití a začínám pociťovat svíravý hlad.

Ale když už jsem po dlouhé době zase tady, chci se zde podívat ještě trochu dál, až k velké lesní tůni. Býval tu k vidění černý čáp, ale dnes jsem tady zahlédl něco jiného černého. Mihlo se to ve dvou kusech podrostem. Upřel jsem v ta místa soustředěný pohled, ale už jsem nic neuviděl. Vím jenom, že to byla černá zvěř, tedy nic jiného než prasata divoká. Je to tu od nich celé rozryté! Vypadá to, že mám letos štěstí na výskyt prasátek za bílého dne. Tolik let nic a letos najednou už dvakrát! Úžasné.

Musím jít zpátky. Hlad se ozývá. Už se ani nikde nezastavuji a jdu rovnou do háje, do mého háje.

Večer ještě malá večerní procházka a v noci mohu jít zase do města pro nové zásoby.


Úterý, 23. května 51

Svátek slaví Vladimír, Vladimíra, Vladěna, dále Ždan, Ždana, také Želibor, Želimír, Želimíra. Vladimír se jmenoval na příklad můj strýček, mámin bratr, žel, již mrtvý. Vzpomínám a nezapomenu. Nedávno jsem byl ostatně u jeho hrobu.

Moji prarodiče z matčiny strany vůbec dávali svým dětem samá pěkná slovanská jména, dříve mnohem častější než dnes. Asi to byli větší vlastenci. Dceři dali krásné jméno Milada a synáčkovi Vladimír. Tímto vzorem by se měli řídit zejména dnešní rodiče, kteří častují své děti nehezkými jmény spíše psími než lidskými, a spíše původu židovského a západního než slovanského. Je přitom na výběr tolik nevšedních krásných jmen slovanských, která zároveň něco vyjadřují, oproti jménům cizáckým, která jsou jen prázdnými zvuky bez významu, a zřejmě takové mají být i ty děti, které takové hloupé „názvy“ nosí. Vlastenectví se může projevovat i při výběru jmen pro naše slovanské děti.

Též nesnáším, když Slovan dorozumívá se s jiným Slovanem anglicky nebo jiným neslovanským jazykem. Pro mne je to stejná směšná nesmyslnost, jako kdybych mluvil anglicky ku příkladu se Slovákem v obavě, že nebude mé češtině rozumět. Bylo by bláznivé si takto počínat. Budiž, čeština a slovenština jsou velmi podobné jazyky, ba jsou téměř jen nářečím jednoho z nich, ale stejně: Slovan má se Slovanem mluvit slovansky – a nemají pro vlastní dorozumění používat jazyk tak odlišný, jako je angličtina. Z vlastní zkušenosti vím, že je to nejen ostudné, ale i zbytečné. Stačí několik všeslovanských výrazů, trochu znalosti jazyka mluvčího, trochu ruštiny – tu ovládá trochu každý – a hned si Polák rozumí s Čechem, Chorvat s Ukrajincem, Bulhar se Slovákem. Také mnohá sousloví či rčení máme společná, na příklad od slunka do slunka, chcete-li říci Jihoslovanovi celý den (Polák by ovšem rozuměl skvěle!); změří si vás zkoumavým pohledem a s podezřením, že si z něj děláte srandu předstíráním, že jste Čech, ale že ve skutečnosti vůbec žádný Čech nejste, nýbrž Jugoslávec jako on! On vám v tu chvíli totiž velice dobře rozumí, neboť jste promluvil i jeho řečí! Dorozumívat se tedy s ostatními Slovany pomocí neslovanských jazyků může být pro druhou stranu často i urážlivé, a proto z toho germánské či latinské jazyky raději vynechejme. Máme svoji krásnou řeč, nač používat tu hnusnou, tupě neohebnou angličtinu, která je navíc i jazykem našich nepřátel. Vyvinuto je dokonce i jakési slovanské esperanto, velice srozumitelné! Tuším, že se mu říká všeslověnština nebo tak nějak.

Některá anglická slova se dnes už vůbec ani nepřekládají, což mě mrzí, protože čeština je dost bohatá na to, aby měla na každý cizí výraz svá vlastní slova, jen nebýt líný je hledat a ostýchavý je používat. Náš jazyk je v tomto směru dokonce mnohem bohatší než angličtina, ale pro duševní lenost, prázdnotu a krátkozrakost používáme hnusné a bezduché cizácké skřeky namísto malebných českých slovíček, a může být, že snad právě ta huhlavá škaredost, bezduchost, jednoduchost a bezvýraznost láká na cizáckých jazycích nejvíc k nápodobě, čímž rodná čeština dále chudne. Vždyť mladí lidé dnes už ani neznají význam některých méně častých českých slov! Ale proč jsou „méně častá“? Poněvadž se nepoužívají! Tak nepozorovaně chudne česká slovní zásoba. Nejhrozivější zlozvyk je ovšem přímé nahrazování ryze českých slov za ryze cizí. To je potom ostuda – a současně varování pro pravověrné vlastence.

Když to dobře dopadne a český národ nezanikne – první podmínkou je zachování jazyka českého – možná stávající pohroma, jež se valí na slovanský svět (na mír!) probudí dosud spící zapadlé vlastence k novému národnímu sebeuvědomění a posléze i k národní obrodě. Bylo by na čase.

U nás na sídlišti lze pozorovat víc ptáků než v lese! Od té doby, co táta odmítá vycházet ven, ale rád sedává se mnou alespoň na lodžii (česky v loubí), trávíme spolu mnoho času právě tam. Koukat je věru na co. Vidět jsou odtud kavky, kvíčaly, konipasové, zvonohlíci, rehci, vrabci, rorýsi, pěnkavy, kosi, drozdi, hrdličky; někteří jsou víc slyšet než vidět, jiní zase naopak. Všichni poskytují nikdy neokoukané divadlo. Ptáci poletují sem a tam, posedávají na anténách (česky na tykadlech) a na větvích stromů a keřů, honí se, pronásledují, sdružují, zalézají do domovních děr a škvír a zase odtud vylétají, budují si hnízdečka, zobou cosi z chodníků, prohledávají trávníky. Stále je co zajímavého pozorovat. Včera jsem ku příkladu viděl, jak kvíčala krmí odrostlého výrostka, zatímco před jiným žadonícím mládětem stále ustupuje, až nakonec jím zřejmě příliš rušena ulétá.

Po půlnoci, když odcházím nazpět do svého háje, je v liduprázdných zšeřelých ulicích také co k vidění. Dnes v noci jsem se už skoro domníval, že snad tady běhá městem nějaký klokan! Ale ne, byl to jen nějaký zbloudivší přerostlý zajíc, jehož dlouhé zadní běhy vskutku připomínaly ty klokaní. Zcela pravidelně pak potkávám některou kočku. Dnes byla černá a krásná jako celá tato noc.

Kočka je mimochodem celoevropské slovo, pouze různě pozměněné, leč stejného základu: našemu názvu je nejbližší lužickosrbský kóčka a ruský koška, anglicky je to the cat, německy die Katze, francouzsky le chat, ukrajinsky kit, polsky a bělorusky kot, bulharsky kotka, srbochorvatsky a slovensky mačka, řecky gáta; jen v latině je to feles, možná odvozeno od felix, to jest šťastný. Kočky jsou vskutku šťastní tvorové.

Ráno v háji je hezky, počasí slibné. Po jídle odcházím na delší, asi sedmihodinový výlet k jednomu vzdálenějšímu lesnímu jezírku a po jeho okolí.

Celá příroda krásně kvete a voní, jen pampelišky začaly odkvétat, ale barevné jsou pořád, jen svítivě žlutou mění na prachově bílou. Nejvíc ovšem nyní voní a do daleka svítí sytě žluté lány řepkové. Těch vůní a barev vůkol! Věru dobře je pojmenován měsíc květen; měsíc květů a vůní. Květen mám z celého kola roku nejraději.

Můj pohled upoutávají čtyři hrající si zajíci na holém poli, posléz koníčci; je jich devatenáct. Je radost se na ně dívat, ale jeden z nich je asi nemocný, protože má na sobě přikrývku, a druhý dokonce leží bez hnutí na zemi! To není dobré.

Cestou po zdejších kopečcích se odkrývají nádherné výhledy a já si znovu říkám: „Doma je doma.“

Náš domov je vždy nejlepší, tady jsme se narodili, tady jsme zvyklí, tady máme své slovanské kořeny, tady se domlouváme všichni stejnou rodnou řečí, velice krásnou, pokud je bez cizích příměsí, tady v té zemi zůstáváme, ale také zde zůstaneme a budeme ji bránit před každým přivandrovalcem, který by nám ji chtěl vzít, jakož i před každým vlastizrádcem, který by mu ji chtěl předat či prodat. My jsme tady doma. Když bude nejhůř – a já se obávám a zároveň se těším, že určitě bude nejhůř – nějaké ohnisko odporu vždycky někde vznikne, nějaká uspořádaná nebo neuspořádaná domobrana se vždycky někde utvoří, a potom si zase silou, mocí dobudeme svou zemi nazpět, osvobodíme svou vlast nakonec. Česká země bude zase patřit nám, slovanským Čechům.

Zvláště dnešní mládež potřebuje zřejmě zažít novou zlou válku a nový zlý útlak, aby si vážila starého dobrého míru a staré dobré svobody. A aby poznala, kdo je skutečným nepřítelem této svaté české země. Dnes to ještě mladí nevědí, ale až bude poslední český svobodný rozhlas zase jednou volat do Ruska, tentokrát trochu jinak: „Prága, Prága gavarit! Voláme na pomoc Rudou armádu! Muslimové tady vraždí české lidi!“ – potom dnešní mládež pozná, kdo je náš odvěký věrný přítel a kdo jsou nepřátelé, škůdci a zrádci naší překrásné vlasti.

Jak je má vlast překrásná, jak blízko je ona mému srdci a jak bije srdce mé pro tuto zem, to v tuto chvíli jasně opět poznávám, hledě na stále nové obzory, jež se otvírají při putování po vlastech českých. Doma je doma. Kam se hrabou se svou pohlednicovou krásou třeba ostrovy jižních moří. Před rokem na Tahiti, kde jsem byl a kam jsem vlastně utekl, kde stále pršelo, kde jsem se nastydl, kde jsem pro naprostou přelidněnost nenalezl klidný osamělý koutek jenom sám pro sebe, kde jsem si odřel nohy pro samý ostrý kámen a pro samou tvrdou skálu a kde už ani ti domorodci nebyli tak přátelští a pohostinní jako dřív – tam jsem konečně pochopil, kde jsem skutečně doma: tady, v té malebné krajině zvlněných kopců, kde se pěstěné lesy, obývané mnoha různými zvířaty a zpěvavými ptáky, střídají s pestrými lukami a úrodnými poli; tady jsem doma, v zemi, kterou důvěrně znám a kde je ještě tolik volného místa pro toulky přírodou, tou přírodou, která se libě mění podle střídy ročních dob. Jsem doma. Jedině tady v Čechách jsem opravdu doma.

Konečně přicházím k jezírku. Krátce prší jemný jarní deštík. Pod rozložitým stromem na břehu je sucho, kapky deště sem nedopadají, ačkoli na hladině vody roztáčí tisíce malých kroužků.

Pouštím se s chutí do lehkého oběda, déšť mezitím ustává a vodní hláď se zprůzračňuje. Dobře jsou teď díky tomu vidět v jezírku ryby. Jsou velké, malé i úplně nejmenší potěr. Velké plovou pomalu a dál od břehu, drobné se hemží i přímo dole pode mnou. Hážu jim drobty zbylého chleba. Ryby já totiž zásadně nejím, nýbrž naopak velmi rád krmím a dívám se, jak ty menší rybičky ožďubávají bezzubými tlamičkami malé kousíčky chleba. Je to zábavné. Velké ryby také zaznamenaly, že se v jezírku cosi nezvyklého děje, připlouvají se nejdříve rozvážně podívat blíž, co se děje s tím potěrem, ale drobtů si kupodivu nevšímají a baví se místo jejich polykání rozháněním zpovykaných hejn neposedného drobného rybího potěru.

Hladina se kalí, když vítr přináší k mému zastíněnému místu povrchové nečistoty a kal. Opona padá. Je čas vydat se na zpáteční cestu.

Má cesta teď vede do míst, kde jsem kdysi ležel pod stanem. Lesníci zde pokáceli mnoho stromů, mnoho nových také hned zasázeli, celý les se tu změnil natolik, že už jsem to tu málem ani nepoznal. Všecko, všecičko se tak strašně rychle mění... Ale tak jako mizí to staré a dřívější, objevuje se zároveň nové a jařejší, které skýtá opět nové a ještě lepší možnosti. Mým úkolem je využít jich k plné spokojenosti. Nic hrozného se neděje. Když zmizí staré místo k stanování, objeví se jinde zase nové a svěžejší. Mne by ani nebavilo být a žít rok co rok stále na jednom a témž stanovišti.

Na zpáteční cestě jsem viděl – ale opravdu velmi zblízka – lišku! Šel jsem už trošku unaveně, pomaličku a tiše do vršku po prašné a kamenité polní cestě, když vtom vyšla přímo přede mnou, kousek ode mne, z poměrně vysokého obilného pole. Ta se vylekala! Proti svému zvyku jsem radostně vykřikl: „Jé, liška!“ Liška se celá přikrčila, přeběhla jako Perunův blesk přes cestu a pelášila co jí běhy stačily přes louku k blízkému pohádkovému lesu plnému skal, převisů a polojeskyň, kde jsem lišky pozoroval několikrát a kde mají zjevně doupata. Liška pádila jako s pytlem zázvoru k Táboru! Krásná lištička.

Pak procházím ještě okolo stádečka krav. Kráva se řekne ve všech slovanských jazycích podobně, kdežto v hindštině je kráva gáj a jméno řecké bohyně země bylo Gája. Významné společné znaky. Krávy jsou božské. Jsou to děti bohů úplně stejně jako my, Slované. Jsou mezi nimi i malá telátka. Kravičky jsou najedené, spokojené, odpočívají, přežvykují nebo vyměšují. Jedna či dvě mne upřeně pozorují. Dvě či tři stojí u napajedla a pijí. Jeden býk vstal, aby se k nim přidal – ale co to? Aj, aj! Nějak kulhá, chudák býček, levou přední nohu má nějakou pochroumanou, chrání se na ni došlapovat a s námahou se vzpíná jen na třech ztěžklých nohou. Ach, ach. Ta bolest. Ta je věčná. Jako život. Co teď s ním bude? Na to radši ani nemyslit. Kukačka kuká, předpovídá mi sto let života. Kolik, žežuličko, kolik let zakukáš tomu zraněnému býčku?

Přicházím do mého posvátného slovanského háje, kde domov můj, kde můj stan a byt a ležení. Den končí. Tak tedy na sto let, žežuličko, na sto let! A lehkou noc, býčku, jenž jsi ranou krutou stižen byl.


Středa, 24. května 51

Svátek slaví Lubumíra, podle Wlastenského kalendáře z roku 1852, v Polsku Milena.

V noci prší, déšť bubnuje do střechy a nedá mi spát. Stále v polospánku myslím na to, že bych měl zavřít předsíňku, aby mi do ní nenapršelo. Ale než jsem se k tomu konečně odhodlal, noc se již blížila ke konci a déšť, ostatně jen velmi slabý, zvolna již ustával.

Ráno už sice neprší, ale je vlhko, chladno, šedivá obloha a fouká silný studený vítr.

Dnes jdu jenom pro vodu a pak chci jen odpočívat nebo jen tak bezúčelně popocházet po nejbližším okolí mého háje.

Vzal jsem si pod kalhoty tepláky a držím se pokud možno v závětří. Lesní zvířátka se také drží raději v závětří uvnitř lesa, jako na příklad zajíček, kterého uvidím i cestou zpátky, nebo mihnoucí se srnka.

Napouštěje vodu do dvou lahví, projel kolem pramene vůz dopravní policie (česky bezpečnosti), z něhož opodál vystoupili dva příslušníci v zelenkavých vestách. Už jsem myslil, zdali mne třeba nepřijeli „odzbrojit“, když teď z Evropského svazu pořád zaznívají slova o odzbrojování (obyvatelstva, ne vládních sil). Myslil jsem, zdali mi nepřijeli zabavit mou hůl proti psům (a proti lidem též), můj ostrý švédský nůž v pouzdře za pasem a můj hranatý kámen, který nosím v kapse vesty kvůli případnému odražení či vedení prvního útoku. Ale ne, nevšímali si mne. Ale co tam u všech všudy prováděli, to jsem neviděl ani nezkoumal.

Stoupám raději do příkrého vršku k starému posedu. Vítr mraky rozhání a vysvitává sluníčko. Fouká však studeně dál. V zátiší na posedu je teď příjemně.

Asi po čtvrthodince jsem z něho náhle spatřil srnku skrytou v podrostu, které jen zvídavá hlava s napjatými slechy odtud čouhala. Stále se dívala kolem sebe, zřejmě větříc můj pach, ale mne nevidíc. Opatrně jsem slezl dolů, aby mne neviděla a nevyplašila se, a jdu dál.

Na úzké lesní cestičce vedoucí k tůňce jsem objevil jednu nevysvětlitelnou záhadu: několik stop bosých lidských nohou, podle velikosti mužských! Byly zřetelně obtisklé v měkké, téměř blátivé půdě. Podle výzoru stop bosý muž neběžel, nýbrž došlapoval zlehka patami, obtiskl do bláta celé chodidlo a při odrazu zabořil všech pět prstů výrazně do země. Má to snad znamenat, že tu někdo právě chodil naboso – a v téhle zimě? Byl to snad nějaký sněžný muž? To je záhada. Jsou sice různí pošukové, to jest hledači sebe sama, různí obřadníci a jurodivci a podobní podivíni, kteří zkoušejí sami na sobě sepětí s živou matičkou zemí a jiné, náhradní způsoby života, což by nebylo nesprávné, ale naopak pochopitelné, vždyť já také

kde jen mohu,
nastavuji zemi
bosou nohu,
a dobře je mi

ale naboso, opakuji, a v téhle zimě? Zajímavý úkaz.

U mne v háji jsem si sedl pod slovanskou břízku na slunce a rozjímal o dalších nepochopitelných záhadách života a světa. Vtom se snesl s nebe jako posel bohů obrovitý dravý pták – asi káně – prolétl hbitě uličkou mezi stromy, patrně s úmyslem dosednout na jednu vodorovnou větev blízkého jeřábu, k jehož květům jsem před chvilkou přivoňoval, ale pták mne zřejmě zavčas zpozoroval svým „orlím“ zrakem, udělal ve vzduchu ostrou zákrutu vzhůru a vznesl se odtud na perutích znovu do nebeských výšin. Mocný pták, mocný zážitek! Nechám si o něm zdát.


Pátek, 26. května 51

Svátek slaví na Slovensku Dušan, v Polsku Więcemił (Vícemil).

Doma jsem se včera dozvěděl, že v Manchestru se na hudebním představení odpálil sebevražedný muslim a svou pumou nabitou hřebíky povraždil víc jak dvacet přítomných dospívajících dětí. Hrozné zprávy. Já to předpovídal, že v budoucnu zaniknou divadla a veřejná shromáždění; ze strachu bude se člověk vyhýbat člověku. Vládní představitelé, kteří k tomuto stavu společnost úmyslně dovádějí, sice stále tvrdí, že nás to nesmí vystrašit, ale naopak ještě více stmelit v jednolitou nemyslící hmotu, s kterou si mohou dělat co libo, a že máme zahodit strach a zvykat si na to, ale já bych tedy už vystrašen raději byl. A připravoval se. A především si na to nezvykal.

Co to s tím zvykáním teď všichni mají? Stále slyšíme odevšad, že si máme zvykat na to či ono. Ale na něco si zvyknout nelze. Hlavně já si hned tak na něco nezvyknu. A zvykat si nehodlám. Zvykněte si na to!

Napětí ve společnosti vzrůstá, odpor obyvatel roste. A bude se to řezat a bude se to mydlit. Nikdy nebude mír. Lidstvo se přes míru rozmnožilo, zkaženost lidská dosahuje vrcholu, úchylné zvrácenosti nabývají na síle, válečné přípravy sílí, vojska sil zla obkličují poslední svobodné a vzdorující slovanské Rusko. Všechno je připraveno k další velké světové válce. Jen ji spustit prvním výstřelem. Potíže hospodářské a společenské narostly již do takové míry, že je může vyřešit již jen další velká válka. Žádné volby, žádné všelidové hlasování nikdy nic podstatného nezměnily. Lid je buď příliš hloupý, anebo je vládnoucí vrstva příliš mocná a změnu k lepšímu nepřipustí. Svobodné volby ošidí, odpůrce pozabíjí. Jen celosvětová válka může svrhnout celosvětového krutovládce.

Z další ze zpráv jsem se též dozvěděl, že prezident republiky (česky předseda věci obecné) udělil milost dlouholetému vězni Kajínkovi (také jsem o něm psával, v Poustevníkově lesní moudrosti, v oddíle O vrahovi). Sdělovací prostředky jsou ve varu, všichni potrhlíci jsou nadšeni, některé ženy a dívky snad tomu zločinci posílají i své kalhotky. Mám pocit, že se svět už úplně pomátl na rozumu. Celý svět je znásilňován, ale lidé nekřičí hrůzou a bolestí, nýbrž rozkoší a blahem.

Večer jsme sledovali s tátou starou českou pohádku Pyšná princezna. Je to krásná slovanská pohádka o králi Miroslavovi („slavný mírem“) a princezně Krasomile („milující krásu“) a o tom, že láska a prostota vítězí nad pýchou a zpupností. Stará dobrá pohádka natočená v době, kdy svět krátce po jedné takové velké válce znovu doufal ve věčný mír, v době, kdy svět byl už zase jakž takž v pořádku. Dnes je až dojemné vidět, že je ještě vůbec něco v pořádku; je dojemné uvědomit si, že ten pohádkový svět kdysi skutečně byl, ale je hrozivé pomyšlení, že už dávno skončil. Náš starý dobrý svět – rusky mír – skončil. Skončil i ten mír.

Svět se nyní podobá onomu pohádkovému Půlnočnímu království: slabošský a nerozhodný král je jen bezvládná loutka v rukou vládnoucích rádců, který chce-li dát někomu svobodu, přinese mu místo ní pilník na přepilování mříží a který, podobně jako předseda naší vlády Sobotka, který podává demisi (česky opuštění) a pak ji odvolává, slibuje, co odvolává, a odvolává, co slíbil, království, kde vládnoucí utiskují lid vydřidušskými daněmi (král Miroslav: „Pěkné má váš král úředníky. Výběrčí daní! Já myslel, že to jsou lupiči!“) a v celé zemi je zakázáno zpívat, aby zpěv nezdržoval lidi od práce (zpěv je to jediné, co u nás zatím zakázané není; ale jen proto není zakázán, poněvadž dnes už nikomu ani do zpěvu není a nikdo si beztoho už vůbec nezpívá, ježto místo zpívání poslouchá každý tupě rozhlas; a ten nezakážou, poněvadž by přišli o možnost vymývat jím lidem hlavy, vymazávat jim mozky a cpát jim do nich obchodní sdělení a vládní lži, kterým hloupí lidé věří a chytří je neposlouchají).

Naše „království“ je daleko horší než to pohádkové Půlnoční: u nás je mimo jiného zakázáno kouřit, hlučet na zahradě, je přikázáno připoutávat se v samohybných vozech (autech), nosit po setmění světloodrážející nášivky na oděvu, zdaněný je dvakrát, třikrát každý pšouk, zdaněno je nakonec i samo placení daní. Těžce vládnoucí tisknou lid této slovanské země.

Někdo velice mocný na tomto světě přeje si úplnou porobu a vyvraždění většiny obyvatelstva, hlavně bílého, slovanského. Slované jsou totiž příliš dobrosrdečný a mírumilovný duchovní národ, příliš mravný, příliš rodově nezkažený, příliš ještě vyznávající prastaré úctyhodné hodnoty, jako je vlastenectví, statečnost a neuplatitelný smysl pro čest, příliš jsme ještě přírodní a přirození, s láskou k přírodě, příliš jsme vposled v dobrém smyslu zaostalí, abychom se mohli hodit mocným k jejich načrtnuté pokrokové světovládě. Proto nás chtějí zotročit, poštvat jeden slovanský národ proti druhému, zničit nás, vyhladit z povrchu zemského. Slované se totiž nevyžívají v žádných nepřirozenostech, v žádných pohlavních úchylkách, v zabíjení, v prznění malých dětí, v pití jejich nevinné krve, v užívání omamných látek, jako to činí vysoce postavení představitelé vládnoucí moci.

Představitelé moci chtějí zavést nový světový řád, nové středověké temno; proto hodlají neposlušné bílé národy zničit přívalem poslušných islámských nájezdníků, kteří nás mají na příkaz vyvraždit a nahradit.

Představitelé Evropského svazu nyní vyhrožují bratrským Polákům za to, že odmítají muslimské vetřelce vpustit do polské země. Polská předsedkyně vlády paní Šidlová (šídlo je mimochodem docela mírné náčiní na šití obuvi, ale lze je použít i jako dýky – takže pozor!) na oplátku pohrozila, že v tom případě bude Polsko zvažovat vystoupení z Evropského svazu. To je i naše příležitost: opustit potápějící se západoevropský vrak a vytvořit společné všeslovanské souručenství, volný svazek bratrských slovanských zemí.

Vidím říši velikou, jež prostírá se od Vladivostoku na ruském Dálném východě až po český Aš a slovinskou Ljubljanu. Vidím říši, jejíž sláva dotýká se hvězd. Vidím říši míru, která zachrání celý svět před válkou a zkázou rodu. Slované jsou – a vždy byli – spásou všehomíra. My Slované jsme na jedné lodi; je to poslední loďka naděje v rozbouřeném moři, v okolním moři beznaděje.

Takové jsou mé myšlenky, když v nové obuvi (v nových garmiškách) obcházím o dnešním dopoledni a poledni vrch Jelínek. Tady je krásně. Ano, tady ano. Neboť doma je doma.

V několika předchozích letech jsem to dělal špatně: ráno po snídani místo procházky věnoval jsem se nějaké četbě a pak jsem střídavě podřimoval a znovu četl třeba až do pozdního odpoledne, a pak jsem se divil a nadával, co je kolem lidí.

A lidi kolem sebe já nemám rád. I když mně nic výjimečně neprovedou, stejně jsem z nich nejistý a celý nesvůj. Oddaluji se od nich, protože musím – každý musí – před nimi hrát divadýlko, nasadit vážnou tvář váženého spoluobčana a hlídat ledové vzezření, abych se třeba omylem nezatvářil jako nějaký usměvavý hlupák a nedodal jim tak pocit, že mně mohou snadno něco zlého provést. A to oni chtějí vždycky a neustále – a každému. Kdepak – já a lidé, to nejde dohromady.

Dopoledne je přitom kraj zcela liduprázdný.

Je hezky. Mně je hezky. Užívám si nikým nerušené procházky v krásné květnové přírodě a nemohu pochopit, co za štěstí jsem hledal v cizině. Utratil jsem na všechny ty výlety kupu peněz (když to odhadem sečtu, tak nejméně pět set tisíc korun!), a k čemu to bylo? Štěstí jsem v cizině nenašel, zato jsem se nakonec vždycky nejvíc těšil domů. Doma je doma. Své kořeny jsem tu zapustil hloub než jsem kdy tušil. A s ohrožením své vlasti si ty kořeny uvědomuji čím dál zřetelněji.

Doma je doma. jsem tady doma. Tento kout země nikdy nebude muslimský, nikdy nebude nečeský–nehezký. Nikdo z něj nikdy neudělá poušť a zkaženou neduchovní pustinu bludu a násilí; ochranná zář této hezké české zemičky ji ochrání před všemi nepřáteli; slovanský bůh ji nikdy neopustí, nepřenechá ji cizákům. Slovanský duch lesa, zvaný Lešij, bude stát na stráži. Já jsem ten Lešij! Založím ohnisko odporu proti všem zrovna tady. Osobně vyženu každého, kdo sáhne rukou kradmou po mé zemi! Po mém domově. Protože tady jsem doma. A doma je doma.

Část stáda oveček dnes sešla s vršku dolů, blíž k polní cestě, po níž se ubírám. Ovečky si člověka nevšímají, věnují mu leda letmý pohled. Jsou mezi nimi i malá roztomilá jehňátka. Avšak dívaje se na ně, vyvstává mně před duševním zrakem nikoli veselé bečení, nýbrž nářek porážených. A lidé, kteří jim podřezávají kvílivá hrdla, mají černé brady, na hlavách bílé čepičky a v rukou dlouhé obřadní nože, celé rudé od krve. Ale ti lidé ve skutečnosti nejsou lidmi, jsou to jakési necitelné samohyby bez schopnosti základního soucitu s ostatními živými tvory.

Když jsem se probral z těchto denních můr, zíraly na mne pro změnu zase kravičky. Hledám mezi nimi toho starého býka, poraněného škaredě na noze. Není tu. Možná už jeho maso žere některý z těch necitelných samohybů, o kterých se mi právě zdálo. Možná už z jeho kůže vyrábějí jiné samohyby právě takovou obuv, kterou dnes poprvé prošlapávám já.

Příště si koupím raději obuv plátěnou. Asi by mne mělo tížit svědomí. Ale výčitky svědomí potlačuji. Co se dá dělat? Ta kůže je jen vedlejší odpad výroby masa. Krávy se pro kůži přece nezabíjejí. Moje nové garmišky ani nemusejí být zhotoveny z pravé kůže, ta není špatná, teď se kdeco nahrazuje levnými umělými náhražkami. Špatné je však maso, to je přímo odporné. Naproti tomu kůži neboli useň není dlužno vkládat si do úst, žvýkat ji, cítit její odpornou chuť na patře; nosíme ji pouze na nohou, nemusíme ji požívat, aby z její tkáně vyživována byla tkáň naše. Požívat maso je něco zcela odlišného, poněvadž tím požitím a následným zažitím se stává naší bytostí, přechází do nás spolu s masem i hřích za zabití neškodného zvířete. Maso vzácné není, život vzácný je. Nebo je to naopak? A není to vlastně všechno jedno? Jak u koho. Lidé přece nechodí v obuvi proto, aby mohli zabíjet; ale ani nezabíjejí, aby mohli žít; nezabíjejí dokonce ani kvůli slasti ze zabíjení, ani kvůli slavnostem, jež zabíjení doprovázejí. Ani pro useň, ani pro maso. Lidé zabíjejí proto, poněvadž jsou to lidé, protože neumějí nic jiného tak dobře, jako právě zabíjet. Zabíjení je nejlidštější činnost. Nezáleží proč tomu tak je. „Proč?“ Na jednoduchou otázku patří jednoduchá odpověď: „Protože jsme lidé, proto.“

Po příchodu do mého posvátného slovanského háje mám ohromný hlad, jsem mírně unaven.

Po obědě se svlékám do naha a sluním se v trávě. Jde na mne dřímota, ale neusnu vinou lechtání drobného hmyzu. Okolo poletuje žluťásek, zpívají ptáčci. Je tady hezky. Ano, tady ano.

Večer až sem, do mého háje, doléhá vzdálená hudba provozovaná pod širým nebem tam dole na předměstském koupališti. Zase to začalo, ty hlučné letní noci na koncích týdnů s jejich tak zvanou „hudbou“. Nemám to rád. Dřív jsem tam také chodíval dívat se a poslouchat hudební skupiny, křepčit jako blázen, opíjet se jako šílený a seznamovat se nerozumně s děvčaty, ale dnes už mne nic takového nebaví ani nezajímá. Není to hudba. Je to jen rušivý lomoz. Nemohu to neposlouchat, ale během chvilky naštěstí rychle usínám.


Sobota, 27. května 51

Svátek slaví v Čechách Svatoboj a Svatobor, v Polsku Radovít a Ruslana.

Dnes jsem šel zase kolem Jelínku, ale raději jsem měl zůstat v háji. Vůbec se mi ta procházka nelíbila, a to hned z tří příčin: za prvé jsem udělal tu nepříjemnou zkušenost, že v sobotu, v den nepracovní, i dopoledne bývá v přírodě příliš mnoho lidí (potkal jsem tři, další dva zbloudilí poutníci na mne z dálky mávali, ale předstíral jsem, že je nevidím, dalšímu jsem se vyhnul změnou směru); hrůza, příště zůstanu radši v háji. Za druhé bylo příliš horko na takový dlouhý pochod, a za třetí mne bolely nohy po všech těch pochodech z posledních dnů.

Ale když jsem šel z cesty stranou těm zabloudivším poutníkům, vklouzl jsem do jednoho kamenitého hájku uprostřed polí, kde jsem objevil báječné odpočívadlo na jednom z těch kamenů pod šestikmennou (!) lípou. Šestikmenná lípa! Vlastně skoro sedmikmenná, ten sedmý kmen sice nepřirůstá k ostatním, ale je jim tak blízký, že se jich téměř dotýká. To je vzácnost a velká neobvyklost! Výhled je odsud dolů po poli a na cestu, až se pohled zastaví u lesa. Je to tu pěkné, sem musím chodívat častěji.

V tom lese, o který se zastavil můj výhled z hájku a který je pohádkový, spatřil jsem pak dvě víly. Ale nebyly to víly, byla to štíhlá srnka i s maličkým mláďátkem, které utíkalo honem těsně za ní.

Je horko. V mém posvátném háji se nahý sluním na podložce pod břízami. Přiletěl brouček písařík, a když jsem jej chytil, hrál na mé dlani mrtvého brouka s nožičkama nahoru, po chvíli pohnul jedním tykadélkem, pak druhým, narovnal nožičky, převrátil se umně z černých krovek na všech šest nožiček, vyšplhal po mém prstu co nejvýš, roztáhl křídla a uletěl.

Celý den a celou noc je od koupaliště slyšet až sem to nesnesitelné řvaní, jemuž říkají „hudba“. Já mám taky rád hudbu, ale v poslední době vyhledávám po celém slovanském světě místo té nejtvrdší nebo barokní spíše hudbu slovanskou. Jaké netušené skvosty tam přitom nacházím! Ať to jsou prostě staré dobré lidové písně (sám jsem také několik napsal, viz mé Slovanské přírodní písně), nebo ať je to novější tvorba, dokonce i v tvrdém slohu – všechno má to zvláštní slovanské kouzlo, které již dlouho uchvacuje mou mysl a duši. Zde je území, kde je stále co nového objevovat, kdežto hudba anglosaská a anglofonní je už pro mne značně vyčerpána a nic nového zajímavého nevzniká. Zbývá návrat ke kořenům. Vůbec je mému slovanskému srdci mnohem bližší, slyším-li v hudbě známý či srozumitelný jazyk, příbuzný jazyku mému, a nápěvy, jež plně souzní s mou širokou slovanskou duší.

Večer jsem si najednou uvědomil, že nastalo nápadné ticho. Na koupališti už nehraje hudba. Je mi to divné, vždyť vždycky ta slavnost trvala tři dny. Ale samozřejmě to ticho vítám, protože mne ten hluk rušil.

Zato v noci, když se mi ještě nechtělo spát, s velikou chutí jsem si přehrál soubor skladeb americké černěkovové skupiny Chorý posel boží (Morbid Angel) a věru jsem si poslech její výtečné hudby vychutnal. Dlouhovlasí hudebníci, vyznávající pána pekel, jsou tryskajícím pramenem hudebních nápadů.


Neděle, 28. května 51

Svátek slaví v Čechách Ruslav (podle Wlastenského kalendáře z roku 1852), v Polsku Jaromír.

Ráno je krásně, ostražitě se dnes pohybuji pouze při okraji mého lesa, abych mohl při sebemenším podezřelém pohybu prchnout zpátky do jeho bezpečných útrob. Ten včerejší zážitek s přemírou lidí mi stačil a dnes očekávám totéž, ne-li horší.

Mé tušení se vyplnilo, sotva jsem vytáhl paty z lesa. V dálce naproti mně jsem zaznamenal protivný pohyb (v obou významech toho slova „protivný“, to jest mně proti mysli a proti mně jdoucí) a už jsem pospíchal zpátky do domovského lesa. Já věděl, že to dnes nepůjde.

Stejně bude za chvíli veliké horko a ve stínu stromů bude nejlépe. Už teď dopoledne je veliké horko. Procházím se po mých tajných cestičkách a usedám nakonec pod strom v mém oblíbeném lesním koutku, které je takovým přirozeným zátiším tvořeným malým paloučkem porostlým jen několika malinkými semenáčky a ohraničeným téměř neprostupným lesíkem a hustým březovým hájem. Je zde krásně. Ptáčci zde zpívají a jeden z nich dokonce přelétl nízko nad zemí těsně vedle mne. Sem žádný člověk nepřijde. Sem žádná válka hned tak brzy nedojde. V tomto zastrčeném kraji se nikdy žádné bitvy nesváděly, boje vždy byly vzdáleny; potrvá ještě mnoho let, než postupné zislámšťování postoupí až sem, a do té doby bude nepřítel dávno poražen.

Ale i kdyby nás islám nakonec přece jen ovládl, tak jako nás kdysi ovládlo křesťanství, nikdy se mu nepodaří zcela zničit naše kořeny, naši rodovou paměť – a v příhodné době opět ožije naše slovanství, jako ožije pařez, je-li zaléván živou vodou vzpomínek, a znova z něho vyraší nové zelené výhonky naděje a ty časem zase dorostou v mohutnou slovanskou lípu.

Je zde krásně. Vždycky bylo a vždycky bude. Lešij tento les ochrání, Lešij tento kraj ubrání.

Dnes je horko. Zase se úplně nahý a úplně svobodný opaluji v trávě. I těch klíšťat už je míň. Byl jsem od nich plný svědících pupínků, ale teď už je to lepší. Máma mne varuje před hroznými chorobami, které mají klíšťata přenášet či snad způsobovat, ale já vím, že to nemluví ona, to mluví dalekozor (televize); tak pokud je tak hloupá a důvěřivá, že věří těm lžím šířeným lékařsko-lékárenským darebáckým spolčením, a nerozezná podvod ve srovnání s mou živou životní zkušeností, její věc. Já jsem nikdy žádnou klíšťovou nemoc neviděl ani o ní neslyšel. Kdyby taková nemoc byla, já bych musil být první, kdo by jí ochořel a zemřel na ni, ale zatím jsem zdravý jako rybička, jsem kluk silný jako buk a nesmrtelný jsem jako slovanský bůh. Někdy mám pocit, že ti darebové lékaři si ty nemoci sami vymýšlejí, aby měli co léčit a hrabat a hrabat prachy a prachy a prachy.

Je krásně. Ležím si na slunci nahý v lesní trávě, větve okolních stromů se zlehka kolébají, já se na ně dívám a ony mne ukolébávají k spánku. Je to tak příjemné.

Být nahý v přírodě je něco zcela odlišného než být nahý v domě. V přírodě máš bez šatů nejen větší pocit svobody, který nahota těla propůjčuje duši, ale zároveň máš pocit dokonalého sepětí s přírodou, máš pocit, že jsi její nedělitelnou součástí. Procházíš se úplně nahý po lese a máš pocit, že jsi zvíře, svobodné, divoké, nezávislé na každém utlačovateli, který se kdy bláhově domníval, že je vládcem světa. Chodíš si nahý po lese a víš jenom jedno: jsem svobodný; a dokud se neobleču, svobodným zůstávám.

K večeru je čas na malou procházku jen tak krok-sun-krok-sed po mém lese.

V stromových dutinách, vyhloubených datly, rojí se mravenci. Narostly jim křídla pro zásnubní let. Pak už se budou jen pinožit po zemi.

Tohle rojení mravenců a jejich zásnuby jsou opravdová záhada. Jak se dokážou smluvit a vůbec časově shodnout? Kdyby se to týkalo jen jedné jediné mravenčí osady, dala by se ta shoda ještě nějak vysvětlit; ale ty datlí dutiny jsou nejméně tři, které jsem objevil, každá v úplně jiné části lesa, a přece, ač od sebe vzdáleny a ničím a nijak nespojeny, probíhají v každé té dutině, v každé té osadě stejné přípravy, stejné projevy a stejné události ve stejném čase. To je tajemství, které možná není jasné ani těm mravencům, natož mně, úplně od nich odlišnému tvoru. Zdá se, že můj rozum nebude tím správným klíčem k této komnatě přírodních záhad. A to je právě na tom to nejvzrušivější.

Mno nic, jdeme dál.

Po předjarních výbuších v nedaleké zbrojovce jsem tu nalezl ještě dva zbytky policejní pásky, která zřejmě uzavírala vstup pro návštěvníky přilehlých lesů. Ještě že jim to nevybuchlo teď, když jsem tady. Brr! Když si představím rojnici bezpečnostních sil pročesávající můj les a hledající nevybuchlé střelivo rozmetané do okolí strašným výbuchem, nestačím odsud utíkat i v duchu, natož ve skutečnosti. Ale přece se mi nezdá možné, že by Bezpečnost uzavřela i tuto dosti vzdálenou oblast a že by čára uzávěry vedla právě tudy, kde nejhustší je les. Spíš ty kousky pásky někdo ukořistil jinde a tady je jenom pohodil.

Kdyby výbuch nastal nyní, musil bych se asi odstěhovat. Když jsem viděl tenkrát v dalekozoru (v televizi) ty davy vojska a Bezpečnosti a navíc ještě zpravodajské štáby, byl jsem rád, že je ještě zima a já tu dosud nejsem.

Pásky jsem sebral, jednak proto, že nesnáším v lese nepořádek, a za další si je možná ponechám jako upomínkové předměty anebo se s nimi prostě jen pochlubím doma a pak je vyhodím.

Jdu dál. Na mém paloučku v zátiší jsem krátce pozoroval hraboše, který chvilku běhal kolem. Samozřejmě jsem si zase vzpomněl na to, jak jsem krmil svoje „myšičky“ tehdy v Reinlebensbornu – v čistém zdroji žití. To bylo pěkné, to se mi líbilo. Krmit zvířata – a zvlášť ta divoká – je nezapomenutelný zážitek.

Žerou mne komáři a mám hlad. Jdu do stanu.

Dnes bylo ale hezky. Červenka se svým smutným zpěvem loučí s dalším dnem, který končí, aby se už nikdy nezopakoval.


Pondělí, 29. května 51

Svátek slaví Bohdana (podle Wlastenského kalendáře) nebo také Bohuslav (v Polsku). Ale dnes by měl být především svátek Prvního koupání nebo svátek Vodomila, Vodoslava či Plavena, Vodana, Plavoslava, Plavomíra... Takových pěkných slovanských jmen vyjadřujících vztah k vodě a koupání by se dalo vymyslit mnoho.

Svátek Prvního koupání sice není, ale měl by být. Já ho mám. A patřičně slavím. Slované svátek spojený s koupáním také měli, byla to takzvaná Noc Kupaly nebo Ivana Kupaly, česky prostě Koupadla, slovensky Kúpadlá, ale ta byla až o letním slunovratu. Ví se také, že Slované se obřadně koupali v první jarní vodě.

Já však dnes slavím svátek Prvního koupání, to jest den, kdy poprvé v letošním roce koupu se v přírodě. Ten svátek asi zavedu, myslím, že je zcela v duchu pravého slovanství. Nevadí, že tento můj den vychází každý rok na jiný den, totiž nutně na den, kdy je hezky a teplo a voda je již ohřátá, aby se v ní dalo koupat a já abych se v ní nenastydnul.

Nevadí, že je to tudíž svátek volný, pohyblivý. Vždyť staří Slované se také jistě obřadně nekoupali nebo nezapalovali posvátné ohně v dnech, kdy třeba zrovna lilo jako z konve, takže žádnou pevně danou přísností se pro výběr svých slavnostních dnů určitě také, jako já, neřídili.

A když se koupu v přírodě, tak přirozeně bez plavek, tedy nahý. Jsem přece přírodník (naturista) a pro přírodníka nic přirozeného není nepřirozené.

Slované se také koupávali zcela nazí. Je až trapné to stále připomínat, protože jedině tak je to vskutku přirozené. A Slované byli přirození. Jak by tomu mohlo být jinak? Je přece samozřejmé, že jdu-li se koupat, svléknu si šaty – i spodní. Je to jako když lezete do postele: taky se napřed vyzujete – i z ponožek. Leda by bylo neslušné ukazovat bosé nohy, jako je žel neslušné ukazovat nahé tělo.

S nahotou při koupání se to má podobně jako s nahotou při slunění a pobývání v přírodě. Je to znamení naprostého sepětí s přírodou, znamení naprosté volnosti. Ve vodě, to jest v přírodním živlu, se tyto libé pocity násobí a jak voda plyne kolem nahého těla, nahé tělo splývá s vodou, voda se zemí, země s nebem a nebe s všehomírem (s vesmírem). Pokud jsem nahý pouze „na sucho“, třeba v lese, jsem také spojen se zemí a vesmírem, ale ten vodní živel tam k naprosté dokonalosti přece jenom schází.

Ráno jsem tedy rychle obstaral nezbytné nákupy a už se řítím na mámině dámském kole polními cestami a lesními stezkami přes les zvaný Balda k jedlovským rybníkům. Zde si vybírám jeden z nich. Znamení jsou příznivá: všude tu vyskakují překvapení srnci, zřejmě neuvyklí takovým návštěvám, což značí, že je tady klid a liduprázdno, vlastnosti, které potřebuji nejen ke koupání, ale i k životu. Jeden srnec dokonce vyskočil takovým způsobem, že naprosto věrně vystihl vyobrazení na dopravní značce „pozor zvěř“! Tady ale takové značky nejsou. Tady je krásně jako na konci světa.

Na hladině rybníka plovou kachny a lysky a právě odtud odlétají dvě volavky bílé. U druhého břehu v rákosí skřehotají žáby (ljágušky – to ruské jméno se mi líbí!) a nějaký dravý pták s bílou hlavou prohledává rákosiny, snad hledaje tam kachní vejce či mláďata. V okolí se rozprostírá z jedné strany řepkový lán a z druhé rozkvetlý palouk a velice malebný a na pohled příjemný les.

Z opalování v lese jsem rudý jako rak (to je jen základní barva), a proto se tu chci zdržet jen krátce, asi tak hodinku, dvě, abych se nespálil, a také jsem si s sebou nevzal žádný oběd.

Voda byla báječná, smočil jsem se do třetice všeho dobrého, zaplaval jsem si, zapotápěl, vydováděl, poležel jsem si na pokrývce v trávě modrající se rozrazilem, nikdo mne nevyrušil, nikdo mi svátek nepokazil svým příchodem. Bylo to hezké.

Na odjezdu jsem málem přejel srnce, který najednou vyběhl z vysoké trávy, kde asi spal, jen nedaleko od místa, kde jsem ležel a slunil jsem se já, ale vůbec jsem mu tam zřejmě nevadil a jeho nerušil, nevzbudil ho svou přítomností, pravdaže tichou a klidnou. Takové je i to místo: tiché a klidné.

Na zpáteční cestě už bylo lidí poněkud víc. Dvakrát se na mne usmívaly dvě dívky, nevím proč. Asi jsem se jim líbil. Asi jsem u toho rybníka celý zkrásněl.


Úterý, 30. května 51

Svátek slaví Bojislav, v Polsku též Bolemysl, Brodislav či Mirohněv.

Ráno je krásně a už hned pěkné teplíčko, sluníčko svítí.

Stromová dutina po datlovi je teď plná mrtvých tělíček rojením vyčerpaných mravenců. Jejich splihlá křidélka dosloužila svému účelu, je čas složit nadbytečná křídla vášní k rukám všemocného osudu a odebrat se k věčnému spánku, z něhož není probuzení.

Dnes chci dojít jen ke studánce pro vodu a pak hodlám prolenošit celý den. Také jsem nějaký vyčerpaný.

Procházka tichým ranním lesem až k prameni životodárné vody je krásná, nikde nikdo, i všecka zvířata jsou schována.

Pouze při okraji sousedního lesa stojí na cestičce jakési vozidlo a druhé odtud právě odjíždí. Řidič prvního sedí v otevřeném voze. Jdu jinudy.

Tohle já nemám rád. Chtějí-li si lidé udělat malý výlet do přírody a pobýt v ní krátce jen tak pro radost, pro osvěžení, pro zadumání a pro odpočinek a nabrání nových svěžích sil v tomto zázraku zeleně, měli by se tam dostávat pěšky. Přece už to je malý zázrak a velké tajemství, zapojíš-li své svaly a plíce a srdce do úsilí, jak uniknout šedi všednosti, a postupnou chůzí měnit ponenáhlu své místo i postavení. Ale nechat se nečinně, bez vlastního činného pohybu odvézt jako pytel mouky v několika málo okamžicích uzavřen za skly nějakého plechového vozidla někam ven z města, tomu já neříkám výlet do přírody. Tomu já říkám pouhá výměna obrázků na zdi. Vyjet si vozidlem do lesa podobá se tak pouhému přechodu z jedné místnosti do druhé, přičemž v obou bude stejná nuda.

A co tu vlastně chce, ten obrněnec? Kolik zaplatil za pohonné hmoty, aby se sem dostal? Kolik utratil za svůj „výlet“? Já neplatím nic. V tom je také nikoli nepodstatné kouzlo: že tě nic nestálo; že jsi ho dosáhl vlastními silami, vlastní vůlí a vlastním pudem. Tady však účinkuje něco zcela jiného: mnoho peněz a mnoho času. Vždy by však mělo být jednoho z obou málo, aby byl člověk dobrý, lépe řečeno méně škodlivý. Člověk s mnoha penězi a přebytkem času stává se zrůdou, která neví, jak se sebou naložit, a tak škodí, kde může, a kde nemůže, tam by škodil rád. A to nemám rád.

Na druhou stranu nemám ani rád, přijde-li do lesa člověk potichu a tiše se v něm chová. To proto, poněvadž jej mohu přehlédnout a on mi tím způsobí nepříjemné překvapení hraničící až s úlekem.

Svůj les považuji za své výsostné území; žádný vetřelec zde není vítán. Lešij nemá rád, vnikají-li lidé do jeho svatého hájemství. Žádný cizí člověk nemá v mém lese co pohledávat!

A ani u studánky nerad vidím lidi. Tady také nemají co pohledávat. Není tu teď sice nikdo, ale těch nedopalků po nich všude okolo! Dva s odporem vybírám dokonce i ze samotné studánky. Jen si to představte! Představte si tu mravní zkaženost a nevychovanost, to pošpinění a poplivání nejsvětějších hodnot našich slovanských předků, odhazují-li jejich nezdární pitomci potomci ostatky svých zhoubných neřestí přímo do posvátného pramene čistých vod. Zkaženost lidská zde dosáhla vrcholu hnusu. Ale až se ta hora odpadků jednoho dne zřítí a pohřbí nehodné lidské plémě, Lešij se bude smát, smát, až se hory a lesy znovu zazelenají, smát, jak to dovede jenom on, smíchem, z nějž jde strach a děs.

Je horko. S horkou hlavou vracím se do mého čistého slovanského háje. Chladím své nahé tělo i mysl ve stínu dokořán otevřeného stanu. Dnes chci jen lenošit. Potřebuji to.

Po poledni Perunův hrom ohlašuje blížící se bouři. Jako na zavolanou. Horko je příjemné, ale pršet vláha také někdy musí. Dobře se o nás Živa, Živena stará. Je jako naše matka. A my, její slovanské děti, jsme jako maličká žlutá kuřátka, která se choulí pod ochrannými křídly kvočny.

Bouřka je mírná, déšť dlouhý. Vynikající příležitost do sytosti se vyspat i přes den. Noci jsou na to příliš krátké, avšak život bude ještě dlouhý. Ano, tady ano.

Prší a bouří až do večera. Vstávám jen proto, abych se narovnal. Pod stromy skapává z nich ještě dešťová voda (a dlouho bude), mimo stromy už neprší, obloha se světlá, vysvitá ještě na chvíli sluníčko k obzoru se pomalu klonící. Nikam dál nejdu, jen tak postávám ve svém háji, zasněn zírám v neurčité dálavy a naslouchám večerním ptačím zpěvánkám. Tady je krásně. Tady je krásně i za deště.


Středa, 31. května 51

Svátek slaví Milomíra. V Polsku se dnes také slaví Den čápa bílého.

V noci lilo jako z konve. Ráno je hezky, neprší, ale les je mokrý, celý podmáčený, plný louží, stružek a tůněk. Zde vládne slovanská bohyně zemské vláhy, mokrá matka Mokoš. Pro les je to dobré. Kořeny stromů teď dychtivě nasávají tuto životodárnou vláhu, všecka lesní zvířata se mohou napít, srnky a zajíčci mohou ve vodě smočit své čumáčky, ptáčkové v ní mohou svlažit svá zpěvavá hrdélka, případně se v ní mohou koupat, čvachvat a cákat.

V jedné z tůněk jsem zpozoroval topícího se bílého motýlka. Musím mu pomoci, musím jej zachránit! Beru do ruky suchou březovou větévku, nakláním se co nejdál nad tůňkou, abych dosáhl záchrannou větvičkou až doprostřed k motýlkovi, který už se sotva hýbe, přitahuji jej blíž ke břehu, on se té větvičky zachytil jako tonoucí pověstného stébla... a už je dobře, už je na suchu, už je zachráněn! Asi se bude ještě dlouho vzpamatovávat, rozdýchávat a sušit svá mokrá jemná křidélka. Mluvím k němu domlouvavě – snad mi rozumí – aby dával lepší pozor a nespadl tam znova. Živí tvorové, včetně rostlin, prý rozumějí lidské řeči. Já tomu věřím. Mnohokrát jsem se o tom sám přesvědčil. A motýlek si teď jistě myslí, že byl spasen nějakým soucitným spasitelem a že k němu právě hovořil nějaký milostivý bůh. Pokud ano, není daleko od pravdy. Nejsem sice bůh, ale jsem duch – dobrotivý duch lesa, duch ochránce. Lešij.

Je poslední den měsíce května čili máje. Přemýšlím nad tím říkadlem „Máj – vyženeme kozy v háj.“

Tahle říkadla bývají velmi, velmi stará. I tohle vypadá velice starobyle, nebo bude mít přinejmenším velmi starý základ, nejspíš už v indoevropském povědomí. Je možné, že máj souvisí nějak s Májou, indickou bohyní životní šalby a klamu, jejíž neprůhledný závoj spočívá před zraky všech živých tvorů. Květen je opravdu mámivý měsíc, pln klamavých nadějí a šalebných přeludů. Dále se zamýšlím nad tím, zda místo kozy nebylo dříve krávu. Kráva byla drahá, koza, která rovněž dává mléko, je levnější, pro chudý lid dostupnější. Čímž se dostáváme k možné souvislosti mezi hindským pojmenováním krávy gáj a slovem háj, jejichž příbuznost nebo alespoň slovní podobnost je patrná na první pohled. Co však bylo pojmenováno po čem? Kráva po háji, v němž se pásla, nebo háj po krávě, kde se pásla? Takových příbuzných slov jsou indoevropské (a slovanské jazyky pochopitelně taktéž!) doslova plné. Napadá mi třeba spojitost slov les – dřevo (francouzsky le bois – le bois); strom – dřevo (rusky děrevo – děrevo) a podobné. Původně se tedy mohlo docela pravděpodobně říkat: „Máj – vyženeme krávu v háj.“

Vodní nadílka od pečujícího slovanského boha nebes Peruna však jistojistě bude svědčit i bodavým komárům, jejichž pisklavý bzukot mne vyhání nikoli v háj, nýbrž v nějaký ráj nebo kraj (opět ta nepřehlédnutelná významová příbuznost slov háj – ráj – kraj!), kde nejsou; to jsou většinou nějaké světlinky, paloučky či řídký les. Tady je dobře zase mně.


Čtvrtek, 1. června 51

Je první den měsíce června. Chorvaté ovšem mají lipaň (podle lípy) a litevští bratři Slované birželis (podle břízy). Český původ názvu červen je předmětem sporů, zda se jedná o červenání ovocných plodů nebo o červy či červce. Já nabízím další možnost výkladu: je to také podle červenání, ale ne ovoce, nýbrž naší bílé pokožky vystavené letnímu slunci; vždyť dolnosrbsky (lužicky) je červen nazýván smažky (či hornosrbsky smažník) také zřejmě podle toho, že nás letní sluníčko doslova „smaží“ do červena! Já jsem červený už teď!

Podle Wlastenského kalendáře má dnes svátek Tvořislav. V Polsku mají dnes Den bez alkoholu. – Jenom jeden? Já mám takové všecky! Staří Slované také nepili alkohol. To naši odvěcí nepřátelé nám vštípili tento zlozvyk, aby nás pomocí něho lépe ovládali a ničili. Z domácích nepřátel to byli vždy především židé, coby majitelé náleven a kořalen, často s požehnáním lékařů, kteří nám tvrdili a tvrdí dosud, že malé množství alkoholu neškodí v jakémkoliv množství. Opak je pravdou: alkohol škodí i v malém množství, natož užívá-li se ho nestřídmě a dlouhodobě. Alkohol ničí vnitřnosti, poškozuje mozek, mění povahu, samozřejmě k horšímu, je zkázou pro mravní uspořádání člověka, je zkázou našeho rodu. Alkohol je největší ničitel mravnosti, spolu s penězi. Lepšího pomocníka si nemohli naši nepřátelé přát. Žel, obojího měli vždy dostatek: alkoholu i peněz. A prostá slovanská duše, která nezná úkladů, vždy tak lehkověrně naletěla na tento podvod. Co nezmohly úklady a vojenská síla, to zmohl alkohol. Když Američané zjistili, že ruský předseda (prezident) Boris Jelcin má zálibu ve vodce, posílali mu jí po bednách, aby si s ním potom, věčně opilým, mohli dělat, co potřebovali, a aby ho mohli vodit jako loutku na provázcích, kam chtěli. Ale Rusko se už zbavilo svých Jelcinů a nyní je opět v čele řízení země střízlivý pevný muž. A Rusko opět povstává! Vstává země ohromná! Mladí Rusové už nepijí; nyní cvičí, posilují, závodí, zápasí a bojují, aby byli silní k obraně vlasti. V Rusku nyní vzkvétá národní sebeuvědomění jako nikdy, lid prožívá návrat ke svým praslovanským obyčejům, pěstuje se vlastenectví a národní hrdost. Rusko může být opět naším velkým vzorem, naším velkým slovanským bratrem, vzorem hodným následování – budeme-li chtít a zbavíme-li se vůči němu předsudků.

Dnes jsem se jel zase koupat a slunit k témuž rybníku, co minule. Jen jsem k němu jel tentokrát kratší cestou, nikoli přes les, jako minule, nýbrž po kolostezce a po silnici přes jednu malou vesničku – Modřec se jmenuje.

Bylo krásné počasí, jen vál dost silný studený vítr, ale když jsem si lehl na břehu do trávy, severák se proháněl těsně nade mnou, ale mne, nízko při zemi, hřálo červnové sluníčko.

Tentokrát jsem si vzal s sebou i malou svačinku: dva chlebíčky se sójovým salámem a lahvičku kokosového mléka s datlemi na zapití, takže mne neobtěžoval hlad a mohl jsem zůstat o něco déle.

Voda byla báječná, nikde ani noha, jen divoká zvířata nenavyklá dávat pozor a skrývat se. Ptáci prolétali těsně nade mnou, tak těsně, že jsem slyšel šustot a tlukot jejich křídel, kachny a lysky se mne nebály, já byl na jedné straně břehu, ony se držely na druhé.

Užil jsem si krásných a příjemných chvil. Ale všeho s mírou, praví moudrost. Hodně jsem se už opálil a zhnědl, ale když kůže začne pálit a červenat, je to neklamné znamení k odchodu.

Po mé bílé pokožce teď není ani stopy. Bílým Slovanem však být nepřestávám. Mé opálení je jen ochranná barva léta. Přechodná a krátkodobá. Pod povrchem zůstávám stále tím starým dobrým bílým mužem. Bílá je nejlepší. Bílá znamená čistotu, hrdost a slávu. Bílý rod je na zemi nejvzácnější. Uchovávejme tu nesmírnou vzácnost jako poklad. A co je vzácné, je i výjimečné. Hlavně my, Slované, jsme výjimeční. Žádný jiný národ, než slovanský, nemá tak překrásnou řeč. Nekažme naši řeč cizáckými příměsemi, zachovávejme ji čistou, nevzdávejme se naší řeči. Nehaňme nikdy náš slavný rod! Nikdy jej nehanobme! Nikdy jej nepošpiňme smísením a zapovězeným stykem s nečistými podlidmi. Važme si našeho pokrevního dědictví. Být bílý, to zavazuje k výjimečným činům. Bílý hýbe pokrokem. Běloši jsou nejschopnější. Ještě nenastala naše poslední hodinka na této zemi. Bílý rod se vždy prosadí. Nikdy nepodceňujte sílu a schopnosti bílého muže! Může být, že občas klopýtneme, že občas nejsme dost obezřelí a že někdy usínáme na vavřínech a pak dlouho spíme. Ale bílý rod se jednou probudí. Promne si oči a povstane. A pak bude zle s našimi nepřáteli! Nás jen tak nepřeválcuje nějaká podřadná spodina, která sotva povstala z opice a jako řvoucí násilnická opice si i počíná. Kdo doufal porazit bílého muže, šeredně se přepočítal!


Pátek, 2. června 51

Svátek slaví Jarmil či Jaromil. Tohoto dne, roku 1410 sestavil Mistr Hanuš pražský orloj. A v roce 1848 začínal v tento den první Slovanský sjezd snažící se sjednotit všechny Slovany v tehdejším Rakousko-Uhersku. Úkol dneška je podobný: sjednotit Slovany Evropského svazu – a vystoupit z něj! Zas je tu totiž nový žalář národů – a zase jsme v něm uvězněni.

A náhodou také právě v těchto dnech probíhá v Rusku Všeslovanský sjezd za hojné účasti vyslanců všech slovanských zemí. Staří, moudří, vážení a vzdělaní lidé tam rokují o veledůležitých otázkách a úkolech, před něž je postaveno dnešní Slovanstvo. Jednají o možnostech užší spolupráce mezi našimi národy, o vzájemné duchovní výměně a o vztahu Slovanstva k Západu. Ačkoli dosud zuří občanská národnostní válka mezi spřízněnými slovanskými národy na Ukrajině (vyvolaná a podporovaná ovšem západními mocnostmi), všichni účastníci sjezdu se sjednotili ve vzácné shodě na tom, že my, Slované, jsme nejvíce ohroženi Západem, naším členstvím v Evropském svazu a snahou Západu vyvolat a vést válku proti Rusku a že je tedy nutné vytvořit jakýsi Slovanský svaz, coby protiváhu západnímu světu.

Je to naše dějinná příležitost. Doba je tak hrozná, že je právě příznivá pro takové snahy. Západ umírá, Spojené státy americké ztrácejí převládající postavení, muslimové jsou na vzestupu a útočí. Ze všech stran jsou tlaky, které doslova tlačí naše slovanské národy k jednotě. Slovanský svaz je teď naše dějinná příležitost. Mezinárodní okolnosti a podmínky pro jeho utvoření jsou mimořádně příznivé. Využijeme té příležitosti? Budeme opět po staletích roztříštěnosti jednotni?

Vytvoření takového všeslovanského soustátí by bylo nejen požehnáním pro nás, pro Slovany, kteří jsme vzájemně spojeni jazykově, duchovně a kulturně, ale i záchranou pro celý svět, který se zmítá v nebezpečném zmatku a zvrácených hodnotách. Právě Slovanstvu tak může náležet úloha zachránit planetu Zemi před jejím úplným zničením silami zla.

Samozřejmě vítám a podporuji tyto snahy. Ale je to pochod na dlouhou dobu. My Slované se však jednoho dne opět spojíme, tomu věřím; nic jiného nám ani nezbude, nechceme-li být rozmělněni, vysáti a nakonec zničeni v bezbřehém moři západního zmatení národů.

Na heslo Občanské demokratické strany – „Patříme na Západ.“ – odpovídám, že patříme na Východ. Jakožto Slované jsme my, Češi, sice „západní“, ale jen zeměpisně, a to ještě pouze v rámci Slovanstva; vzhledem k Západu jsme vždy byli a jsme na Východě – na slovanském Východě. Východ totiž patří Slovanům.

Jít na západ se polsky řekne jít na záchod, česky do hajzlu. A my, půjdeme-li dál na Západ, budeme přesně tam – v hajzlu.

Jsme na Východě i duchovně: na východě vychází, vstává a se obrozuje životodárné slunce, jehož svastikový znak je naším znamením. Na západě slunce zapadá, uléhá a umírá. Na Západě všecko umírá. Východ je světová strana světla, západ je strana temnoty – skutečně i v duchovním smyslu.

Jedině veliký Všeslovanský svaz je nadějí Slovanstva. Představte si obrovské soustátí o čtyřech stech tisících tisíců Slovanů, táhnoucí se napříč severní Asií až po střední Evropu. Taková ohromná slovanská mocnost by byla největším územním celkem na planetě a byla by nejenže vojensky a hospodářsky neporazitelná, ale ovlivňovala by našimi vysokými duchovními hodnotami celý zbývající svět.

Tento svět potřebuje nápravu a obnovu svých přirozených hodnot. My Slované jsme držiteli takových hodnot. My Slované jsme dosud přírodním národem. Naše hluboké lesy a divoké říčky, naše plodná obilná políčka a kvetoucí loučky jsou základnami naší zdravé přirozenosti. Naše příroda je naší neotřesitelnou posilou, naše posila je naší spásou. Slované jsou spásou světa.

Vraceje se v noci zpátky do mého posvátného slovanského háje, zaslechl jsem z přítmí předměstských sadů, zvaných libozvučně Liboháj, zvuky, při nichž mi v té tmě hrůzou vstávaly vlasy na hlavě.

Bylo to sténání, které jsem konečně vyhodnotil jako nářek velmi opilého muže, jemuž je teď velmi špatně.

Opilce nemám rád a velkou oklikou se jim vyhýbám. Chodím ven sice po zuby ozbrojen a k obraně připraven, neboť nezapomínám, kde žiji – v bezprávné společnosti, kde platí právo mocnějšího, a neubráním-li se sám, nikdo jiný mne bránit nebude, a to ani policie (česky bezpečnost), ani soud; spravedlnosti se nikde nedovolám – ale opilců se bojím, protože vyvolávajíce hádky a spory bývají často nepříjemně neodbytní a dokonce i útoční. A já nemám rád zbytečné spory a rvačky. Koneckonců nemám rád ani ty lidi, buďsi střízlivé a víceméně se ovládající, tím více nemám rád lidi opilé, kteří svou hnusnou lidskou povahu neovládají vůbec a naplno tím projevují svou lidskost.

Na tomhle opilci byl však přece patrný jistý milý slovanský rys: Když už se naprosto neslovansky nalil jako slíva a jako ten nejposlednější vyvrhel a výtržník vytrhl a pohodil opodál veřejný odpadkový koš, přece se ve svém lidském trápení neuchýlil kamsi do zobčanštělého městského prostředí, ale dopotácel se alespoň jako pravý nešťastný Slovan sem, do tohoto libého hájku, aby jen jemu, zde v přírodě, pod slovanskými lipami a břízkami, vypověděl všecko své trápení.

Jsou to ale zážitky, když místní hostince zavírají a vypudí své hosty do nočních ulic! Jednou v noci jsem viděl zase jiného opilce, který kudy šel, tam kopal do stojících vozidel a ulamoval jim zpětná zrcátka, čímž tropil značný hluk, až jím probudil nějakého obyvatele domu, kolem kterého vedla cesta opilcovy trestní výpravy, opilec se vylekal, dal se na útěk – a já taky, aby podezření nepadlo na mne a nechytili nakonec mne, místo skutečného pachatele! Ale kdybych proti němu zasáhl (jak velí má občanská povinnost), mohl by mne pachatel třeba přemoci, nabít mi nebo i zabít, v opačném případě bych byl z ublížení na zdraví obviněn já, případně z toho, že jsem mu pomáhal v páchání trestné činnosti, a ne že jsem ho od ní zdržoval. Tak či onak bych mohl být jenom škodný, protože znám tuzemskou „spravedlnost“: žádná totiž není, leda jen pro mocné a bohaté, ale taková „spravedlnost“ rovněž není žádnou spravedlností. Tahle společnost je jednoznačně nemocná; poctivé lidi ničí a se zločinci si nedovede poradit. A já nemám rád nemocnou společnost. Takže co? Takže se raději vyhýbám všem možným střetům s touto nemocí, ale protože ty střety vyvolávají jen lidé, nikdo jiný, vyhýbám se raději také všem lidem, zvláště v noci o samotě a beze svědků. A kdybych se k něčemu přece připletl, přísahám, že bych musil toho zločince zabít, aby nemohl svědčit proti mně ani on. Taková je tady „spravedlnost“.

Den byl náročný. Sotva mžourám očima. Potřebuji se pořádně vyspat.

Brzo ráno je sice hezky, ale je ještě chladno. Vyčural jsem se, nasnídal, a spím dál.

Hodinu před polednem teprve vstávám a jdu na procházku k lesní studánce. Zas je v ní jeden nedopalek! S největším odporem ho lovím a vyhazuji. I v okolí je poházeno mnoho kuřáckých odpadků. Přemýšlím o tom, že snad někdy vezmu nějaký pytlík na odpadky a až se nebude nikdo dívat (to aby si nemyslili, že po nich bude někdo věčně uklízet), uklidím si to tu, sám pro sebe a pro tu nebohou studánku, kterou lidé používají jako odpadkový koš, uklidím po nich, po těch... jak je jenom nazvat, abych je neurazil příliš málo?

Inu, pravověrní uvědomělí Slované to jistě nejsou. Jsou to lidé bez víry. Lidé bez národnosti, bez vlasti, bez hodnot. Umějí jenom hrabat peníze a pak je utrácet. Na přírodu kašlou; do ní chodí jenom kouřit a vyhazovat odpadky. To jsou oni: děti nového světového řádu. Takoví jsou teď všichni: Pijí alkohol, jedí nezdravá jídla, místo dětí si pořizují psy a svým dětem dávají cizácká jména, jako třebas Nikol nebo Samuel, jména pro západní kurvy, jména nehodící se pro naše hezké bílé slovanské děti. Aneb nač mít jména krásná, slovanská a zvukomalebná, když můžeme mít jména ošklivá a cizácká, která jsou pouhým němým zvukem beze smyslu, že?

Ta jména nemají srdce. To těžce poznamená jejich nešťastné nositele na celý život. Budou to lidé bez srdce. Slované srdce mají, proto jsou tak srdeční a srdnatí. Lidé nového světového řádu už žádné srdce nemají. Řád jim je vzal jako věc nepotřebnou a pro řád nebezpečnou. Slouhové srdce nepotřebují, slouhové nového řádu srdce mít nesmějí. Srdečnost je slabost, srdečnost je škodlivá, srdečnost se zakazuje. Každý musí být bez srdce, nemilosrdný, tvrdý, hrubý, nesmlouvavý, odtažitý; žádné bratříčkování – to škodí zisku.

Nikdy jsem s nimi nemluvil, ale teď už se s těmi bezpáteřními otroky nedá mluvit vůbec o ničem. Už to ani nejsou lidé, ale jen jakési bezduché věci. Jejich životní hodnoty jsou zvrácené, mysl mají prázdnou, dovedou jen ničit, co krásného a čistého ještě zbývá. Nový světový řád je zabil. Tenhle řád zabije každého, zabije život, zabije všecko. Jen v slovanství je naše naděje a spása.

Na starém lesním posedu je klid. Právě odtud odběhla srnka. Sluníčko svítí, ptáčci si prozpěvují. Jejich zpěvy získávají v řídkém háji z vysokých jasanů a javorů klenutý zvuk jako v nějakém slovanském chrámu. Jak by ne, vždyť slovanskými chrámy se stávaly právě takovéto krásné vysoké háje!

Mám hlad; ale pobývání a rozjímání v tomto lesním chrámu je větším požitkem než plný žaludek. Ještě chvilku, ještě malou chvíli déle prodlít... a pak ať se třeba zbortí svět.

Sluníčko svítí, je teplo. Opalovat se dnes radši nejdu, včera jsem to u vody trochu přetáhl víc do červena, a tak bych se nerad spálil ještě víc. Bude dobré den či dva slunění vynechat, aby kůže mohla zatím pěkně zhnědnout. Odpočívám proto v měkounkém pohodlí uvnitř svého stanu a bavím se psaním toho, co teď právě čteš, můj drahý čtenáři.

Později odpoledne konám ještě malou pochůzku po mém lese a v nejbližším okolí, při níž jsem viděl zblízka jednu srnku.

Šel jsem tiše, pomalu, ona spala ve vysoké trávě, nechala mne přijít příliš blízko a pak bez hluku, bez spěchu odběhla mezi stromy. Byla velká, hezky rostlá, jemných rysů a měla hezkou letní světlehnědou srst. Byla krásná. „Krásná jako nahá žena,“ chtělo by se napsat, ale tu větu bych musil po zralé úvaze přeškrtnout jako nepravdivou, ježto za prvé ne každá nahá žena je krásná, a za druhé žena je člověk, a člověk nemůže být krásný, protože základní rys člověka je ten, že stále hledá, komu by co zlého provedl. A to není ani trochu krásná vlastnost.

Ve stínu lesa obtěžují pisklaví komáři. Už je zase jejich čas. Na jaře je vždycky les plný malých klíšťátek, až jsem z nich celý puntíkovaný a svědí mne celé tělo; potom, když ubude klíšťat, vyrojí se komáři, po komárech vosy, kloši a ovádi, lidově zvaní hovada, a nakonec pohroma nejhorší – houbaři, nelidově zvaní také hovada. Tak to už bývá na tom světě: něco tě na něm potěší, jiné tě potrápí. Pořád je něco a každý rok je to stejné.

Ach, ty jejich věčné houby! Co na nich mají? Staří Slované je zřejmě také rádi sbírali a jedli, o čemž svědčí rčení huby do huby. Houby byly také nazývány „masem chudých“. Já pravé maso nejím, a ač chudý jsem, odpustím si i to „maso“ z hub. Snad má to rčení původ spíše v tom, že se chuť hub opravdu jaksi přibližuje chuti masa z chudého podvyživeného člověka, ale já nejím ani maso bohatých, ani chudých, ani maso lidské, natož zvířecí. Nejvýstižnějším slovanským názvem pro houby je tudíž asi ten náš československý huby, které patří do huby, to jest do úst. Jinak se houby řeknou všude jinde u Slovanů téměř stejně: bulharsky guby, slovinsky gobe, dolnolužicky, ukrajinsky, bělorusky a rusky griby (snad jen trochu jiné ryby?), polsky gřiby (jako české hřiby), hornolužicky hriby (pro žaludek hroby?) a srbochorvatsky gljive (hlívy) nebo pečurke (srovnej se staročeským pečírka – houba k pečení).

Potřebuji se trochu zahřát na sluníčku, které dosud pálí, ač se již pomalu vydává k západu zemřít.

Pomalu se vydám i já do svého stanu jakoby „zemřít“; aspoň uniknu těm dotěrným komárům. Budu ještě před usnutím poslouchat drozdí rozverné písničky...

Prásk! Kdesi teď třeskl výstřel!

Ti bouchalové jsou taky pořád a každý rok stejní – stejně zlí. Doufám, že minul a že mu zpětný ráz pušky vykloubil rameno nebo způsobil modřinu na tváři. Doufám, že se střelil alespoň do nohy. Přeji vše zlé všem lidem zlé vůle. Přeji všem lesním zvířatům dobrou noc.


Sobota, 3. června 51

Svátek slaví Lešek a Bratromila.

Brzo ráno tady někde velmi blízko kuká kukačka. Je to milé. Kukačka je zvláštní pták; je velmi plachý a obývá pouze lesy. Je výjimečný nejen svým neobvyklým rozmnožováním (své jediné vejce tajně klade do hnízd jiných druhů ptáků a nechává mládě vychovávat jimi – o jeho takto údajném parazitismu, česky příživnictví na úkor, jsem pojednal jinde), ale kukačka je hlavně známa svým nezaměnitelným hlasovým projevem, díky němuž dostala své jméno. My Slované ovšem kukačku nazýváme několika dalšími názvy, jako například české a moravské kukavička, zezulka, zezulička, žežulka, žežhulka, žežulička, ukrajinské zozulja, jihoslovanské kukavica, slovenské kukučka, ruské kukuška, bulharské kukuvica, polské kukulka či běloruské zjazjulja. Kukačka je vůbec asi nejoblíbenějším ptákem Slovanů; svědčí o tom přehršel našich lidových písní, v nichž účinkuje. (Já sám jsem také jednu složil, viz zde.) Jen v Čelakovského sbírce Slovanských národních písní jsem jich napočítal celkem třináct! A slovanské lidové písně, které zůstaly zachovány po mnohá staletí v nezměněné podobě a šířeny jsou dál, jsou mnohdy věrohodnějším svědectvím o životě a zvycích našich dávných předků než všecky ze země vykopané nálezy či různé pozdější písemné podvrhy a dohady a vymyšlenosti. Kukačka je také ptákem bájným s dávanou mu schopností předpovídat budoucnost; někdy svým kukáním ohlašuje život, jindy smrt – záleží na podání a na výkladu. Kukačka je zkrátka pták, který si našel cestu do srdcí nás Slovanů.

Po snídani spím dál až do jedenácti hodin. Je krásné počasí, vhodné k opalování. Ale slunečním paprskům vystavuji pouze můj sběrač, který pak dodává světlo a sílu mému přístroji, do kterého též, mimo jiné, vpisuji své zážitky, myšlenky a dojmy. Já sám jsem sluncem nabitý až dost a má zčervenalá pokožka se dosud vzpamatovává z mého posledního čtvrtečního opalování u vody.

Slunit se úplně nahý v lese je sice příjemné, cítím to všestranné sepětí s přírodou, ale přece tomu chybí právě ten živel nejzákladnější, a to voda. Slunění v lese je hezké, ale je-li horko přílišné, mohu se zchladit leda přechodem někam do stínu. Ke správnému slunění prostě voda patří, bez koupání v ní to není ono. Být nahý v lese je sice příjemné, ale pak tu máme také všelijaký hmyz, který obtěžuje, lechtá, štípe, kouše a píchá.

Zkrátka pro dnešek jsem se rozhodl, že strávím tento nádherný den pouze ve svém háji, kam nikdo jiný nechodí.

Jsem tady plně spokojený. Co mi chybí? Lesní půda voní sluncem, ptáčci si tiše prozpěvují a ve stínu stromů se tak příjemně rozjímá... Vně mého lesa je dnes volný den, takže si tam dovedu snadno představit ty davy výletníků, pejskařů, kolařů, vozidlářů a jiné obtížné havěti, která se tam jistě potlouká.

Kdepak, doma je doma; v mém lese jsem doma a tady je nejlíp. Tady mám vše, co potřebuji; venku je leda to, co nemohu potřebovat. Tady jsem sám, mlčím, přemýšlím – to jde v takovém prostředí samo – lenoším a dělám, co mne právě napadne.

Taková pohoda mi vždycky připomene dětství u dědy v Korouhvi; snad že tam to bylo poprvé, kdy jsem zažil takový klid, jaký může být jen v přírodě, na vsi, ale nikdy ve městě. A co v životě zažijete poprvé, to nezapomenete nikdy a vzpomínáte na to do smrti – tedy pokud neztratíte rozum a paměť, jako teď táta. Už ani nečte. Já shodou okolností letos také nic nečtu, to jsem si pro letošek vysloveně zakázal. Jednak nevím, co bych si chtěl přečíst, a za druhé chci věnovat veškeru duševní sílu jen psaní, neboť myšlenek mám nashromážděno mnoho, a ty chci pokud možno soustředěně během tohoto léta vyjádřit, dokud mohu být celé dny a noci venku v lese, v přírodě. Doma, v bytě, ve městě už je potom ta správná soustředěnost narušována přílišným množstvím rušivých vlivů. V lese, v naprostém osamění a v dokonalém ústraní, se zkrátka přemýšlí a píše nejlépe.

Nade mnou vysoko ve větvích smrku mají hnízdo kosi. Sameček odtud zahání každého narušitele; teď zrovna pronásleduje zvědavého budníčka. Kos také občas krátce zazpívá. Občas se ukáže sojka, sýkorka či lejsek, zvaný v ostatních slovanských jazycích mucholovka.

České pojmenování lejska podle mého názoru souvisí s lešijem, neboť znamená v podstatě totéž: lesního tvora. Lejsek také žije pouze v lesích, kde nebývá téměř viděn, spíše slyšen, ježto se zdržuje při vrcholech nejvyšších stromů. Lesní ptáček lejsek má tedy podobné vlastnosti, jakými staří Slované vybavili ve svých představách bájného lesního mužíka. Český lejsek bude pravděpodobně zdrobnělina východoslovanského lešije, která je pouze přizpůsobena ohebnosti českého jazyka (slova lešij či lešijek nebo lesík či lesník, která by se nabízela, by byla pro češtinu značně toporná anebo již jiného, ustáleného významu). Lejsek je tudíž přímo mým vzorovým ptáčkem! Závěrem dodávám, že Lejsek by bylo rovněž hezké mužské slovanské jméno. Příbuzné jméno je snad již jestvující Lešek, s opětovným možným souvisem nikoli s polským Lechem (jako zdrobnělina), nýbrž se slovním základem v slově „les“, a tudíž opět s příbuzností s Lešijem. Jazykověda je vzrušující obor, pln nečekaných souvislostí. Taková jména potřebujeme: jména, z nichž dýchá les, příroda a pradávné slovanství!

Pomaličku jsem došel na samý kraj lesa; zde přechází v pole a louku. Na ní se právě pasou srnec se srnkou. Stanul jsem mile překvapen. Dívám se na ně. Nádherná dvojice. Tady mají klid a mír, i teď, za bílého dne. Tato zvířata také potřebují k životu klid a mír, stejně jako já. I ona se proto musejí bát lidí, stejně jako já. Máme toho mnoho společného, nejen tu společnou skrýš – náš božský svatý les, jenž je naším společným domovem.


Neděle, 4. června 51

Svátek slaví Dalibor a Dalibora.

Dalibora naučila nouze housti, nás Čechy, potažmo Slovany, možná naučí vlastenectví. Aneb čím hůř, tím lépe; a hoří-li sousedův dům, připravuj vědra s vodou.

Těmito příslovími bych započal zápisky z dne, který trávím v bytě, poněvadž byla hlášena bouřka s celodenním lijákem, který se však nakonec nekonal – a ani ta bouřka ne. Je mi jen líto hezkého dne, který jsem ztratil ve městě mimo můj záměr. Zase jednou – pokolikáté už? – jsem uvěřil předpovědi počasí a udělal jsem tu hloupost, že jsem se podle ní zařídil. Mno nic, už jsem tady, co se dá dělat.

A tady na mne čekaly další špatné zprávy o dalším muslimském vraždění Evropanů, nyní z Londýna. Je prostě ramadán – a každou slavnost musí vždy provázet slavnostní vraždění, to je u všech náboženství, u všech lidí stejné. Někdo vraždí nevěřící, jiný zvířata, další obojí. Všechno jedno.

Na záběrech jsou vidět Britové jdoucí pod bezpečnostním dozorem s rukama za hlavou jako nějací zajatci aneb zločinci. Mám pocit, že se dívám do naší budoucnosti. Neboť naši vládnoucí činitelé dělají všechno pro to, abychom se stali právě takovými zajatci a zločinci a cizinci ve vlastní zemi také my Češi, my Slované. U souseda hoří, snad nás to naučí vlastenectví dřív než bude pozdě. Chtěl bych k tomu přispět i touto svou nepatrnou měrou. Ale já nikdy s rukama za hlavou jako nějaký zajatec chodit ve vlastní zemi nebudu. Já nikdy. Chci radši boj než podvolení.

Další špatnou zprávou je zjištění, že nám do ciziny prodali náš národní umělecký poklad, a sice slavnou Muchovu Slovanskou epopej. Prý hrozí, že už nikdy nebude patřit naší vlasti. Vzpomínám, že jsem se na ni jel osobně podívat do Moravského Krumlova, když tam byla kdysi vystavena v místním zámku. Tehdy jsem byl naprosto uchvácen památností a velkolepostí těch obrovských pláten, jejichž náměty povznášely mou hrdou slovanskou duši. Výstavní dvorana ovšem zela prázdnotou, bylť jsem v ten čas jediným návštěvníkem, což jsem si tenkrát sice pochvaloval, že jsem tam sám a že si mohu obrazy nerušeně prohlížet, ale už ten nezájem širší veřejnosti o něčem velmi špatném svědčil. A ti vlastizrádci nám ji teď prodali, náš nenahraditelný národní poklad! Myslím, že taková vlastizrada by se měla trestat nejméně šibenicí.


Úterý, 6. června 51

Svátek slaví Rostislav.

„Je pořád sám jako múdry,“ praví jedno slovanské rčení. Další říká, že „moudrý jde na věc od lesa.“ A opravdu: Pro radu v závažných otázkách životních obraceli se staří Slované vždy do lesa, aby tam o samotě přemýšleli. Neboť jen samota a les (či posvátný háj, jako například u kněžny Libuše) navozují to správné prostředí pro správné myšlenky. Je to tím, že o samotě v lese slyšíme jen hlas svůj nejvlastnější a hlas přírody samé, hlas, který pouze v lese zní nejpřesvědčivěji a nejvěrohodněji. Vždyť příroda je moudrá, a kdo s ní splyne duchem svým, též moudrým stane se.

To vysvětluje, proč jsou Slované vcelku tak rozšafní – nejde jen o ty špatné dějinné zkušenosti – a jako poslední nejvíce vzdorují novému světovému řádu. Vždyť i křesťanství jsme my, Slované, musili přijmout až poslední z celé Evropy. Ale dnes už není raný středověk, dnes už máme více znalostí, dnes už není tak snadné ohlupovat národy.

My Slované jsme byli vždy chytřejší než ostatní Evropané – a jsme dosud. Už naše slovanské děti jsou nejméně o třídu chytřejší než děti západní. Rovněž průměr chytrých, vzdělaných a kriticky myslících lidí (česky těch, kteří umějí rozlišovat a posuzovat) je u nás vyšší než na Západě. Příčinou je právě ta naše slunečná slovanská duše, ten náš přírodní slovanský duch – jen to nás ochraňuje, jen to nám dává žít a nikdy nezahynout, jen to nás činí neporazitelnými. Chraňme si své slovanství, braňme své přirozené duchovní hodnoty!

Samota a les mají na mysl myslitelovu neobyčejně příznivý vliv. Les je podmínkou k navození moudrých myšlenek. Dokonce ani samota někde v úzké kobce žalářní nestačí – ta plodí příliš úzké a žalostné myšlenky. Dokonce ani samota někde na vyprahlé poušti nestačí – neboť plodí příliš vyprahlé a duchapusté myšlenky. Jen z myslí lesních samotářů vycházejí myšlenky, které jsou vskutku moudré, moudré jako sama moudrost lesa. Doufám, že i mé myšlenky, myšlené a zaznamenané zde, v naprosté lesní samotě mého posvátného slovanského háje, budou moudré.

Ráno jsem se nasnídal a spal jsem dál až do čtrnácti hodin. Dva celé dny pobytu v bytu ve městě se projevily a nutno mně je dospat. Jsem natolik zvyklý spávat v příjemném lesním prostředí, že v městském bytu mám potíže usnout. V tichém lese potom spánek doháním. Nejinak dnes.

Na dnešek byla také předpovězena bouřka, ale už tomu nevěřím. A zase nic! Zase se nedostavila! Tak je to se všemi předpověďmi, včetně předpovědí budoucnosti: nikdy nevyjdou nebo ne zcela a naplní se jen zčásti. Náběh na bouři to má (i ve společenském smyslu), ale je hezky. Tady je krásně. Snad je to trochu i mou zásluhou. Vždycky je všecko tak trochu i mou zásluhou.

Pod tím smrkem, kde jsem před několika dny sledoval kosa zahánějícího od hnízda budníčka, jsem dnes nalezl spadlé mrtvé ptáče. Ale tohle není kosí mládě! Tohle je takové nohaté kuře, které podle počínajícího pernatého ochmýření vypadá spíš na mládě sojky nebo strakapouda. Spíš té sojky; bříško má do hněda a na letkách náznaky modrých vzorů. Vypadá dosud jako živé, jako spící se zavřenýma očima a pootevřeným zobáčkem. Klacíkem se ho dotýkám a je obracím, zdali se ještě nepohne a neobživne. Tělíčko je dosud měkké, vláčné a pohyblivé. Ale je zcela mrtvé, bezduché a pohybuje se již jen mým zapřičiněním. Znovu mu vdechnout život však nedovedu. Mouchy už se ostatně slétají. Záhadou pro mne zůstává, kde se pod kosím hnízdem vzalo sojčí mládě. Sojky tu žádné nejsou a zdá se, že už ani ten kos. Všecko se rychle mění a střídá. Ale jen proto, aby to mohlo být zachováno nezměněno. I já jsem jako příroda: při všech změnách stále stejný.

Mění se i skladba lesa. Nově tu vykvetly dva vzácné a na dotyk velmi křehké modré orlíčky, dvě světlefialové a jako mýdlo velmi sladce vonící vrbovky malokvěté a také mnoho bílých pstročků, malých svým okvětím, avšak velice libě vonících, když se k nim sehnu až na zem a přitisknu k nim svůj nos. Staří Čechové říkali voňavým květům, které pro jejich vůni trhali, voničky. Neutrhl bych je nikdy jenom kvůli tomu, abych k nim mohl přivonět. Radši se k jejich vůni stokrát ponížím, abych byl jejich vůní tolikrát povznesen, než abych je jednou utrhl a pro jejich uvadlou krásu a hnilobný puch je potom mrtvé navždy zahodil.

Teprve až večer trochu poprchává a vzápětí zní také vzdáleně, jak hromy bijú. Je to daleko. Snad se to opravdu ozývá až kdesi nad Tatrou. Nevím, jak tam, ale tyhle hromy jdou k nám od západu. Znamení doby. Významné podobenství. Snad se ty hromy ztratí, že, bratři Slováci? Ostatně Polsko také ještě nezhynulo. Viděl jsem, jak v polském sněmu onehdy vystoupil takový mladý poslaneček, který jako starý římský Cato na závěr své řeči trhá papírovou vlaječku Evropského svazu na malé kousíčky se slovy: „Karthágo Evropský svaz musí být zničen!“ Sklidil za to bouřlivý potlesk. My, Slované, znovu ožijeme, neboť ještě žije naše řeč slovanská – a bude žíti!


Středa, 7. června 51

Svátek slaví Slavoj a Lech.

Brzo ráno nad svítáním, když jsem už už procital, procházel okolo některý srnec a spatřiv můj stan spustil hlasitý povyk na poplach. Tohle opravdu zamrzí. Já mám zvířata rád a nikdy bych jim ani v nejmenším neublížil, ale ona se mne bojí a utíkají přede mnou. Říká se tomu zhrzená láska, která obvykle končí nenávistí zhrzeného k milovanému předmětu touhy. Já však nemám zač zvířata nenávidět, poněvadž zvířata nejsou vinna za svou nedůvěru k nelidskému tvoru, kterého omylem považují za lidského.

Někteří, jako jsem já, nazývají lidi bez citu, soucitu, vědomí a svědomí jménem neživotného rodu tvory. A skutečně je to jméno přiléhavé, neboť ty tvory se nechovají jako živé, nýbrž jako nějaké bezduché věci, nějaké stroje a nástroje nového světového řádu, které jako živé neživé mrtvoly chodí světem jako živé jen proto, aby vše živé na tomto světě spotřebovávaly a ničily. A právě těchto neživotných tvorů se zvířata bojí jako smrti, nikoli mne, nadaného smrtelnou duší, stejnou, jakou mají všechni skutečně živí tvorové; to tyto tvory jsou na vině, že ten povykující srnec spletl si mne s nimi, s nimiž já mám možná společnou jen tu vnější podobu, ale jinak už vůbec nic. Lešij se možná podobá lidem, ale jinak je to úplně odlišný duch – duch nenávistný k lidem, k tvorům, a zároveň duch milující všecky lesní tvory. Nu, řekněte: mám snad nenávidět a hněvat se a mrzet se za zhrzenou lásku na někoho, kdo si jen spletl jiného lesního tvora s lidským tvorem? Odkud mám vzít tolik pošetilosti? Od nich, od lidí? To snad přece ne.

Spím dál až do jedenácti. Dnes je hezky, ale vane studený severní vítr. Na sluníčku v závětří je celkem teplo, ale musí svítit; jakmile se nebe zamračí, je mi zima. Nemohu se nijak zahřát, a tak se rozhoduji k procházce mimo les, po okolí vrchu Jelínku. Stejně se nudím a tam jsou hezké rozhledy a ještě se pěkně zahřeji chůzí. O dobrodružství a nové vzrušující zážitky také nebude nouze. Beru do ruky hůl, na hlavu vojenský klobouk, za opasek nůž, do batohu láhev s vodou a vitacitem a odcházím.

Při okraji mého lesa stojí dvě vozidla. Patří patrně dělníkům, kteří vysekávají okraje cest. Tudy však nevycházívám, leda v noci, když tu nikdo není.

Je krásně. Skřivánek poletuje nad vojtěškovým polem ve větru a skřípavě při tom zpívá. Skřípá ve vánku, proto se mu říká skři-vánek.

Pod šestikmennou lípou se dnes nedá sedět příliš dlouho, poněvadž pod ní fouká vítr severák. Příjemnější posezení bude jistě v pohádkovém lese, kam míří moje pevné kroky.

Než dojdu ke kraji lesa, jsem ještě svědkem toho, jak spojená letka nejméně sedmi statečných kvíčal zahání svým kvičením, množstvím a dorážením dravou káni.

To je dobré poučení i pro nás, Slovany, a názorný příklad toho, že spojí-li se mnoho malých, přemůžou i mnohem většího a silnějšího dravce.

Příroda je moudrá a ptáci jsou chytří, ti si vědí poradit – víme to i my, Slované? Kvíčaly se v době míru mohou také spolu hašteřit, ale v čase velkého ohrožení se dovedou spojit proti většímu nepříteli. Dokážeme to také?

Vstupuji do pohádkového lesa Jelínka. Pokaždé zde objevuji něco nového, co jsem dříve přehlédl. Dnes jsem tu našel dosti vodnatý pramen, jakých se v okolí nachází povícero. Voda z něj vyvěrá čistá; stačilo by jej pouze „otevřít“ neboli vyčistit od kalu a trochu prohloubit, a byla by z něj pěkná lesní studánka.

Ale za našich smutných časů se již tento prastarý slovanský zvyk nepěstuje. Je to škoda. Budují se všelijaké nesmyslné cizácké nepotřebnosti, ale nikdo nevěnuje tolik úsilí o prosté obnovení našich slovanských zvyků, třebas právě v budování a péči o lesní studánky, z nichž by žízniví mohli pít. Pak by možná ubylo i odpadků v přírodě v podobě umělohmotných lahví, které ji hyzdí a otravují.

Stoupám ven z Jelínka přes rozkvetlou louku k ocelovému posedu. Vtom mi vběhlo do cesty zvířátko, o němž jsem se v první chvíli domníval, že je to zajíc. Byl to však úplně malinkatý, sotva týden starý srnčí „koloušek“, velice roztomilý, který poskakoval na dosud nemotorných a vratkých nožičkách proti mně ve vysoké trávě a vydávaje pisklavý hlásek zřejmě hledal ztracenou mámu. Chtěl bych ho se vší chutí nejraději obejmout a pohlazením zkonejšit, ale pamětliv známého ponaučení, že srnčích mláďat jest se nedotýkati, aby na nich neulpěl cizí pach a matka je pro něj nezavrhla, vyhýbal jsem se mu. Bylo mi „kolouška“ líto. Promluvil jsem na něj mírnou lidskou řečí, že nejsem jeho máma. Pokud mi nerozuměl, pak alespoň podle hlasu poznal, že opravdu nejsem srnka. Snad svou mámu v pořádku našel. A pro mne od nynějška bude mít název zdejšího zalesněného vrchu – Jelínek – docela určitý a zcela soukromý význam. Nevšední zážitek, nezapomenutelné setkání. Bude si je pamatovat i ten maličký „jelínek“?

Jenom tady doma u nás na vysočině je tak krásně, nikde jinde na světě to není tak hezké a české. Jen tady jsem doma. Nikde není tak hezky malebný kraj s pasoucími se kravičkami a zvlněnými kopečky jako tady. Nikde nejsou takové krásné a široké rozhledy do daleka než z těchto našich kopců. Dnes je tak čistý vzduch, že jsou severně odtud vidět i Orlické hory na česko-polském pomezí. Krásné výhledy!

Při pohledu na spokojené stádečko krav si však náhle uvědomuji, že tu letos s nimi chybí čejky, které tu vždy bývaly a s kníkáním tu nízko nad zemí poletovaly. Čejky jsou vedeny jako „téměř ohrožený“ druh. Že by zmizel další živočišný druh? Doufám, že ne; že se jenom uhnízdily jinde. Ale proč a nač by to dělaly? Jenom doufat asi k životu nestačí.

Domů do háje se vracím unavený a hladový, ale šťastný. Byl to hezký výlet. Zahřál jsem se, prošel jsem se, načerpal jsem nové dojmy. Tady je krásně, tady jsem spokojený.

Je chladno. Odpoledne sedě na slunci pozoruji, jak nějaká pilatka vrtá si v suchém dřevě komůrku. Ale slunce mne nezahřálo a pohled na pilatčinu jednotvárnou činnost mne uspával. Brzy jsem se proto odebral do stanu, kde zachumlán ve spacím pytli usínám.


Pátek, 9. června 51

Svátek slaví Stanislava.

Po půlnoci se potajmu plížím tmou zpátky do mého posvátného slovanského háje. Měsíc a moje svítilna mi svítí na cestu.

U okraje nejvnitřnější části mého háje tu každou noc opatrně překračuji starou ropuchu, zdejšího letitého obyvatele, který je tu se mnou už nejméně třetím rokem. Pokaždé si na ni posvítím a chvilku se na ni dívám. Chová se klidně a trpělivě, zřídka sotva poodleze trošku stranou, aby se mi vyhnula, zhusta však sedí nehybně tam, kde jsem ji potkal (je to stále na přístupové cestičce mnou vyšlapané); moje světlo jí nevadí, kouká na mne a čeká dál, co k snědku jí přileze až k tlamě. Zajímalo by mne, kde se schovává přes den.

Ráno je krásně, po snídani se mi chce ještě spát. Vstávám až v poledne. Je mi horko, v lese je také velké teplo.

Mezitím jsem zjistil, že se mi zkazila voda s rozpuštěným vitacitem; nevědomky a nevidomky jsem z ní za šera trochu upil. Brr! Plovou v ní odpudivé nitkovité provazce hlenu, chuť je odporná.

Nápoj byl starý nejméně čtrnáct dní – to je na přírodní vodu příliš mnoho, ta průmyslově upravená, s jedy zabíjejícími drobounké živočichy, kteří ve vodě běžně žijí, vydrží přece o poznání déle.

Už jsem provedl protiopatření: ze čtyř půldruhalitrových lahví snížil jsem jejich počet na dvě. Ta druhá je zatím dobrá, ale tuhle zkaženou vylévám a jdu si pro čerstvou k lesnímu prameni.

Je po poledni, nikde nikdo, pouze u kříže stojí opuštěný tahač s přívěsem pro tažného koně, který je nucen dřít se pro lidského pána kdesi opodál (zpátky půjdu radši jinudy), cesta lesem ke studánce příjemně ubíhá.

Na prameni však vidím sedět dvě žáby. Jenže to nejsou žáby, ale dva výletníci. Jsou oblečeni do lehkých světlých šatů a nepůsobí až tak protivně jako jiní lidé (jinak bych se byl otočil a odešel nebo počkal, až oni odejdou). Jsou horší lidé (třeba naše „nadějná“ mládež – zase tu udělala nepořádek v podobě poházených odpadků!).

Výletníci v bílém se chovají tiše, na mne nemluví, nevšímají si mne, já si nevšímám jich a sebevědomě nabírám vodu a nenuceně připravuji si z ní chutný nápoj.

Jsem v pohodě, třebaže jsou mně nablízku neznámí lidé, což u mne v takovém případě nebývá vůbec obvyklé. Ale jsem zcela klidný; klidný jako doma; klidný, jako kdyby ta studánka byla moje. Já tady totiž jsem doma; a když jsem tady doma, tak je samozřejmé, že mi tu také všechno patří, včetně té vody. Proto si zde také uklízím po těch nevědomých a nevychovaných dětech. A kdyby se mne někdo zeptal, proč to dělám, odpověděl bych mu stejně: protože tohle všecko kolem je můj domov, o který je nutno se starat a zvelebovat ho. A tak to dělám. A že ten nepořádek udělal někdo jiný, nikoli já, nýbrž nějaké nezvedené děti? Za to já přeci nemohu, že je rodiče, učitelé a vychovatelé správně po slovansku nevychovali, a proto že teď špiní naše posvátné studánky; není mou vinou, že mládež je nevědomá (já byl v jejím věku také, ježto k uvědomění je cesta dlouhá a trnitá). K uvědomění vám musí někdo dopomoci, a není-li kdos taký, pak jen lidé výjimeční dovedou se k němu propracovat cestou osamělou.

Já bych své děti vychovával jinak: tak moudře a šlechetně a natolik v souladu s přírodou, že by mi je jistě náš současný společenský řád odebral, aby je, nebožátka, předhodil kdejakým zvrhlíkům, jak je v současnosti běžné, zvrhlíkům, kteří se teď všude najednou kdoví odkud vyrojili jako pěstěné vši, úchylákům, kteří se chlípně oddávají zvrácené lásce k nedospělým dětem či ke stejnému pohlaví, anebo bezcitným vychovatelům, kteří by z nich vychovali právě takové nevychovance, kterým je všecko na světě úplně jedno.

Ale naštěstí žádné děti nemám a mít nebudu – je mi už přes padesát, nebezpečí se rok co rok stále víc zmenšuje. Není to však právě jen „štěstí“, co rozhoduje, nýbrž má vlastní pevná vůle, má svévole, moje odpovědnost, moje nechuť, moje samota, moje svoboda.

Moje děti by neměly budoucnost vůbec jistou. Kdo ví, co za hrůzy by jim svět přichystal. Já to vím. Vždyť už nám, současným, jich chystá dost a dost – a našim dětem ještě víc. Ať mají děti ti, kdo hledí do budoucnosti s důvěrou v lepší příští. Já nic takového ve svých vidinách nevidím.

Vidím v nich to, co vidím u dnešních dětí. Pohled na dnešní děti je pohledem do budoucnosti lidstva. Budoucí svět bude přesně takový, jaké jsou dnešní děti. A já vidím děti, které mluví nesrozumitelně a nehezky nečesky, děti, které jsou učeny nepřirozené lásce k stejnému pohlaví, k cizákům a k jejich víře, vidím děti, které nic neumějí, nic neznají a nic se nechtějí naučit, vidím je jen tupě doma i venku zírat do obrazovek všemožných přístrojů anebo poslouchat podivnou hudbu-nehudbu, vidím děti nemající o nic zájem, bez hodnot, bez ceny, bez vyšších myšlenek, bez vlasti, bez národa, bez budoucnosti. Opravdu: naše děti jsou naše budoucnost – doslova a do písmene. Ale jaká!

Já naštěstí děti nemám. Koneckonců jsem lešij – duch lesa. A duchové děti nemají. Děti mohou mít jen ženy. Jak by mohl mít duch děti? Duch se nezmnožuje cestou pohlavní, tělesnou – duch je věčný. Můj duch má hlas pouze poradní, nabádavý. Chráním slovanský les, ale děti z jeho stromů nenadělám. Dělat děti je práce lidí, nikoli duchů. Děti ať však mají pouze ti, kdož je dovedou vychovat k šlechetnosti, úctě a míru. Děti ať mají Slované.

Jistě, lidí je na světě přemíra a jejich počet by měl být o mnoho snížen; ale u všech lidí, nikoli jen u bílých a u Slovanů, kterých je málo a rozmnožují se méně, nýbrž počet obyvatelstva by měl být záměrně snižován u plemen černých a snědých, jež se naopak rozmnožují až příliš snadno, takže jejich ohromné počty hrozí světu záplavou, pohromou a zničením. Také by měla být záměrně a přednostně ničena plemena útočná a pro ostatní nebezpečná, jakož i méně vzdělatelná a rozumná, jako jsou muslimové a černoši, nikoli mírumilovné národy slovanské či hinduisticko-buddhistické. Jenže jak zničit někoho ničemného rukou mírného člověka, jemuž je veškeré ničení a zabíjení naprosto cizí a neslučitelné s jeho mírumilovnou a tvořivou povahou? To je ta otázka, to je ten protimluv!

Po nabrání vody z posvátného lesního pramene (a po jeho vyčištění) stoupám nahoru ke starému posedu na okraji vysokého jasanového háje, kde zní zpěv ptáků jako chrámový sbor. Přes cestu mi přebíhá veverka, která vzápětí šplhá na nejbližší strom, odkud mne pozoruje. Na její varovný hlas snažím se nápodobou odpovídat stejně, ale mnoho se mi to nedaří. Veverka mi přesto zvědavě a bez hlesu naslouchá.

Blížím se lesem k posedu. Právě odtud někdo utekl. Člověk to byl asi sotva, takže v téhle velikosti to mohl být jedině srnec. Úpatí posedu je zarostlé kopřivami, které musím trochu podupat, abych se od nich nespálil – mám totiž na sobě krátké kalhoty, a tudíž nohy holé, nechráněné před žahavou zlobou kopřiv vůči člověku.

Je zde hezky. Tady to mám rád, tady si rád vždycky posedím oddávaje se tichému rozjímání. Můj zelený batoh oždibuje štrašilka, já mám nohy opřeny v pohodlné poloze o horní okraj dřevěného posedu, připevněného ke třem jasanům, a je mi blaze.

Napadá mi, že Jasan by také bylo pěkné slovanské jméno. Znamenalo by, že jeho vlastník přináší jas do života. Jméno Jasan by mohlo nahradit cizáckého Jana, takže například Jan Hus by se jmenoval Jasan Hus a toto jeho nové čistě slovanské jméno by se k němu navíc výborně hodilo, doplňujíc Husovy slavné činy. Jasan Hus, věren svému jménu, by skutečně přinášel jas pravdy, za kterou položil život, a vnesl by rovněž jas do našeho písma, které pro nás Čechy vylepšil.

Je krásné počasí. Dostal jsem chuť jít se do svého háje slunit.

Jdu zpátky při okraji lesa. Vtom z toho lesa vybíhá srnka, kousek běží po cestě přede mnou a pak zahýbá zase mezi stromy.

Nikde nikdo. V mém posvátném háji se svlékám donaha a uvelebuji se na pokrývce v trávě pod dvěma bílými břízkami. Sluníčko svými hřejivými paprsky hýčká mou nahotu, vítr šumí ve větvích a já se skrz ně dívám do nebe.

Večer je čas na procházku tmavnoucím lesem. Ropucha už také vylezla z denního úkrytu a zase jakoby hlídá přístupový chodníček do mého háje. Srnka s mládětem se mihnou mezi stromy a matka varovně křičí na poplach. Červenka kdesi nade mnou ve větvích javoru zpívá večerní píseň na rozloučenou. Nad černými lesy východního obzoru v jemném oparu vychází veliké kolo měsíce, jako kdyby to bylo druhé dnešní slunce – slunce, které nehřeje. Usedám na paty pod patou borovice, o niž se opírám zády. Za mnou je tajuplný les, přede mnou rozkládá se širé pole. Obávaná horečka páteční noci začíná, soudě podle provozu vozidel na přespolní silničce vedoucí do města a dál ven do lidského světa, odsud tak nekonečně vzdáleného. Nepatřím tam. Jen doufám, že zase nebudu musit celou noc poslouchat „naklepávání řízků“, jak jsem si pro sebe posměšně přejmenoval tu jejich hroznou novou hudbu. Neboť aby mohl kuchař naklepávat řízky, musí být nejprve někdo živý zabit a z jeho mrtvoly tak udělat maso. Stejně tak musíte nejdřív zabít živou hudbu, abyste z její mrtvoly mohli udělat tuhle nechutnou nehudbu. Obojí – řízky i nehudbu – odmítám požívat nejen pro původ vzniku, ale i pro jejich nechutnost a nestravitelnost. O co tu běží, je úcta k hudbě – a k životu.

Z lesa za mnou teď vyšla kuna, rozhlíží se, postaví se vysoko na zadní, aby lépe viděla, kdo to tam sedí u té borovice, popoběhne po čtyřech na pole, zastaví se, podívá se na mne, a opět běží dál kamsi přes pole k protějšímu lesu. Netopýr třepetá se nad hlavou. Příroda je jako veliká zahrada zvířat: nejsou tu však klece ani ohrazené výběhy a návštěvníci nejsou vítáni. Měsíc nad černými lesy postoupil výš jako druhé slunce – slunce, které pohaslo. Ropucha bude celou noc střežit na prahu háje můj klidný spánek.


Sobota, 10. června 51

Svátek slaví Bohumila. Dnes je také výroční den vyhlazení Lidic v roce 1942. Na veřejnosti se objevují obavy, že podobně má být vyhlazen celý český národ. Věřím tomu. Současní vládci jsou schopni všeho. Od nich se lze nadít opravdu jen toho nejhoršího. Vůbec od všech lidí lze čekat jen to nejhorší. Někteří to i přímo říkají. Jen bláhoví lidé tomu nevěří a doufají, že to přece nemohou myslit vážně. Jako tehdy lidé v Lidicích. Ale oni to myslí vážně. To, co zabíjí, je důvěra v lidské dobro.

Ráno prší, spím dál.

V poledne už je zase hezky, jdu se projít po svých tajných cestičkách. Toulám se pomalu lesem a dívám se, co je v něm nového.

Mrtvé tělíčko spadlého sojčího mláděte si už někdo odnesl a teď mu možná ještě leží v žaludku; nebo už mu neleží v žaludku, ale rozkládá se ve střevech; anebo už možná není ani v těch střevech, nýbrž přeměnilo se v hromádku trusu; a možná už i ten trus se proměnil v úrodnou lesní prsť. Koloběh života a smrti se nikdy nezastaví – to věděli naši slovanští předkové také velmi dobře.

Potuluji se pomaličku, polehoučku a potichoučku po lese, dívám se na různé kvetoucí byliny a snažím se je pojmenovat.

Tuhle je pryskyřník,
tohle zase maliník,
tamhle je kapradina,
jinde zase kopretina,
zběhovec, pomněnka, jahoda –
pestrá je naše česká příroda.

Toulám se dál lesem, jímž mihlo se zvíře či pták, sednu si pod strom anebo dívám se na oblohu, jak po ní plují roztodivná oblaka a za letu mění své tvary. Jde z toho na mne dřímota.

Náhle jsem znejistěl. Tady pod tou břízou jsem měl sedátko ze seříznutého pařezu – a je pryč! Je mi to podezřelé a v duši mám zmatek, neboť si nyní nejsem jist, zdali jsem ho snad neodstranil já sám. Ale ne: zanedlouho jej nacházím rozštípaný nedaleko pod lískou.

Přemýšlím. Nedávno mne v těchto místech viděl nějaký náhodný chodec, možná vlastník lesa; bylo mu divné, co tu dělám, šel se sem podívat, aby to zjistil, našel mé sedátko a z neznámých důvodů je odstranil, možná proto, aby mi zkazil radost, možná proto, abych věděl, že on o mně ví.

Musím si dávat větší pozor na místní lidi; prozradilo mne asi to loňské spáleniště po ohni, kterým jsem se na podzim loučil. Neměl jsem to dělat. Začal jsem uvažovat i o přestěhování jinam – ale kam?

Dost jsem znejistěl, ale k mému posvátnému háji, kde stojí můj stan, je to odsud ještě daleko. Tam, do nejposvátnějšího okrsku, dosud lidská noha nevstoupila. Doufám, že to tak zůstane ještě dlouho. Musím si prostě dávat pozor.

Dnešek je vůbec pln podivných znamení. Nikdy jsem nebyl pověrčivý, ale má-li jeden rozrušené čivy, může vidět různá znamení, kterým pak přidává nejrůznější výklady. Tak například když jsem přišel z obchůzky ke stanu, upadl ztrouchnivělý kořen jednomu padlému stromu. I padlým národům uhnívají kořeny. Při večerní procházce jsem objevil na několika místech lesní půdy jakési černé šmouhy, jakoby spálené ohněm nebo kyselinou. Nevím, co se tady děje, ale nerozumím tomu. Možná je to jen nějaký druh plísně. Možná je to předzvěst země spálené blížící se válkou. Nebo znamení země sžírané vlastizradou, jež se všude rozmáhá jako plíseň. Je sobota večer, ale lidé jsou jaksi podivně zticha. Mrtví také nemluví. Srnci jsou neklidní a poplašení. Kdo by byl v dnešní době klidný? A kdo by nebil na poplach? Jeden oblak na obloze připomíná tvarem Británii. Asi se nad ní stahují mračna. Černochů a muslimů tam mají opravdu už celá mračna. Teď se od oblačné Británie oddělilo Skotsko. Stará ropucha dnes není na mém prahu a nebude hlídat můj pokojný spánek. Snáší se černá přikrývka noci, která zadusí svými těžkými chmurami všechen denní jas. Něco zlého se děje a dít bude, a já nevím, co přinese zítřek.


Neděle, 11. června 51

Svátek slaví Výšemír, na Slovensku Dobroslava. Je také výroční den otevření Národního divadla a prvního uvedení Smetanovy opery Libuše.

Ráno svítí sluníčko do předsíňky mého stanu. Je ještě brzo, je mi zima, nechce se mi nikam z vyhřátého pytle, ale musím pro vodu, a to co nejčasněji; je neděle, později bude venku jistě mnoho lidu, což nemám rád.

Je krásné ráno. Za slunečných jiter jsou procházky lesem nejkouzelnější.

Sotva jsem vyšel z mého lesa, už vidím při okraji dalšího stát nějaké vozidlo. Je prázdné. Odhaduji, že někdo možná přijel běhat nebo venčit psa. Kdybych tak věděl, kde se ten dotyčný právě nalézá a kudy půjde nebo poběží, rád bych se mu vyhnul. Nemám lidi rád.

Nikoho jsem nepotkal, nikoho neviděl. Jdu dál kolem stromu, z kterého se ozývá žadonění strakapoudích mláďat, pak přes sjezdovku, kde dole u chaty sedí nějací lidé a štěká na mne zdálky jejich pes. To nemám rád. Příště půjdu jinudy.

U studánky je volno, dokonce i výjimečně čisto, ale sotva jsem naplnil svou láhev pramenitou vodou, tím posvátným výronem lesních šťav, už se zdola od předměstských sadů blíží nějaká postava. Já to věděl, že to dnes bude hrozné.

Stoupám rychle nahoru lesem k posedu. Utíká odtud právě srnka.

Dnes je tu obzvlášť hezky, pozoruji v jasanovém háji dva velké dravé ptáky a jednoho strakapouda, a nechce se mi odsud.

Zvenku jsou slyšet občas lidé a když vstoupím na cestu zpátky, tak jsou i vidět. Já to věděl.

Jdu oklikou zpátky. Dnes se ta nepřímá cesta věru vyplatila. Nemám v lese lidi rád, v lese chci být sám. Nač bych jinak do něj chodil

a v něm skryt
měl bych svůj byt?

Kdybych byl chtěl potkávat lidi, byl bych se procházel v městských sadech. Ale to by mne netěšilo.

Konečně překračuji silničku, pomyslnou hranici mezi světem lidí a světem lesních duchů, a už zase vídám srnky místo lidí. Tady už se rozprostírá ona báječná lesní samota

bez lidí a bez ruchu,
a já mám naráz potuchu,

že zbytek dne bude krásný, uvolněný a bezstarostný.

Je horko. Nahý se sluním pod slovanskými břízkami a nade mnou si hrají ptáčci. Neznám nic lepšího. Je rozkoš splývat s přírodou, je rozkoš dotýkat se bosýma nohama země a zcela nahý hřát se na slunci, stulen jako nevinné dítě v lůně přírody.

Tyhle základní živočišné radosti jednou spasí svět. Naše přirozené potřeby a touhy překonají každou novodobou společenskou chorobu. Lidé si mohou navymýšlet sebezvrácenější novoty a nejnižší myšlenky mohou dokonce povýšit na zákon, přesto příroda a prastaré pudy nakonec, jednou, zvítězí nad lidskou chvástavostí. Proto, ať si říká kdo chce co chce, návrat k přirozenému řádu je vždy možný, ba zcela určitý. Příroda vždy nakonec převáží nad nepřirozeností.

Je nejen možný návrat k přírodě, je možný i návrat k našemu původnímu slovanství, neboť ono je svázáno právě s přírodou a jejími přirozenými hodnotami nejpevněji.

Stále je možný náš návrat ke slovanským zvykům a obyčejům. I kdybychom ztratili svou národní samostatnost (už nyní rozkazuje v zemi české cizina), stále budeme míti to hlavní, co dělá národ národem a co bude tvořit základ budoucí naší národní samostatnosti: svou slovanskou řeč, která přetrvá a jako náš národní poklad vytrvá v tisíci opisech mnoha a mnoha děl našeho národního písemnictví. Přijde čas – a já vám zvěstuji, že ten čas přijde! – kdy znovu budou se slzami vděčnosti a s posvátnou úctou do rozechvělých ruk čtenářů brány a dychtivýma očima čteny české knihy. I kdyby je pod přísnými tresty zakazovali, i kdyby je spalovali, i kdyby je hanobili urážením a ponižovali zesměšňováním, vždycky se mezi Čechy najdou stateční lidé, kteří zachovají poklad naší národní slovanské řeči. S tou všechno národní totiž začíná a končí. Já věřím, že právě začíná. Celosvětová choroba odezní, bouře se přežene. Vzdor všem protivenstvím jazyk slovanský národa českého věčně bude žíti.


Úterý, 13. června 51

Svátek slaví Bogija. Dnes si připomínáme také jedno neslavné výročí: první den lidového hlasování o vstupu do Evropského svazu v roce 2003. To se nemělo stát. Osudová chyba českého národa. Začátek našeho konce. Já pro to nehlasoval, tušil jsem, jak to skončí (viz Škarohlíd 1., září 37 nebo Rakovina na kůži Země 8.), ale pokud někdy budu smět, budu hlasovat za vystoupení.

O jasné měsíčné noci se vracím do lesního hájku. Ulice jsou pusté, ani žádná vozidla po nich nejedou; ty obludné lidské stroje nyní jen němě stojí při chodnících, zhaslé, chladné a nehybné jako mrtví nepřátelé, okolo nichž lze konečně v klidu a bez obav přejít, snad pouze s jistou dávkou zbývající nejistoty, zdali snad náhle a z příkazu nějaké zlovůle znovu neobživnou a nepustí se opětovně do jim určeného boje s námi živoucími.

Ale vozidla jsou teď naštěstí zmrtvělá. Pod jedno se právě ukryla kuna, která odtud sleduje mou tichou chůzi. Ani ona, ani já nechceme být nikým viděni, nechceme-li býti lidmi rušeni.

Je krásná noc,
kterou nikdo neruší;
je krátká červnová noc,
kterou až den dlouhý přeruší.

Ráno v mém posvátném slovanském háji je po probuzení hezky, snídám a jdu ven. Pro vodu dnes nejdu, protože jsem si přinesl nápoj z domu, ale přesto míří mé první kroky směrem k Šibeničnímu vrchu, pod nímž vytéká ta posvátná čirá zemská tekutina, která věrně tiší naši žízeň, chladí naši horkost a smývá špínu našich těl i duší.

Dnes ráno se nicméně hodlám jen trochu projít po lesích a pak si sednout k odpočinku a k poklidnému rozjímání na starém posedu na kraji jasanového chrámu.

Avšak ouha! Ještě jsem nedošel ani na konec mého polesí a už z jeho chráněné hloubi vidím a hlavně slyším zpovykanou sebranku asi dvaceti dětí na výletě. Tak už to zase začalo.

Pestrobarevný průvod bez ustání štěbetajících děcek se valil po silničce oddělující svět lesních duchů od světa lidských puchů. To je hluku! Jak může někdo pořád tolik mluvit a nikdy, vůbec nikdy nezavřít klapačku? Já bych byl i po krátké promluvě tak duševně unavený, že bych radši napsal knihu a nebyl bych po jejím napsání tak unaven, jako jsem unaven a duševně otráven z přílišného mluvení. To je hrozné! Unavuje a otravuje mého nelidského ducha už jen pouhé zaslechnutí toho jejich neustálého žvanění!

Po odeznění toho hlučného průvodu vystupuji z lesa a překračuji silniční mez. Po ní se však velkou rychlostí a s útočně svítícíma očima svých světlometů řítí směrem ke mně tmavé vozidlo! Sotva jsem přešel a uhnul stranou na lesní cestu. Vozidlo zabočuje na opačnou stranu, brzdí, zastaví se u vjezdu do lesa, kde zůstává stát, aniž by se co dalšího dělo.

Tak už to zase začalo. Jakmile se oteplí a blíží se léto, lidských vetřelců v přírodě přibývá. Oni tomu možná říkají výlet, já tomu ale říkám úlet. Říkají tomu výlet do přírody, ale počínají si v ní jako smyslů zbavení. To skutečně postrádá smysl. Jestliže jsem čeho zbaven já, pak dobré nálady z takové podívané. Dokonce jsem přestal mít chuť procházet se tu a přemýšlet za takovýchto okolností a rozhodl jsem se jít místo do přelidněného Šibeničního lesa (pro ty šibeničníky zatracené), jak jsem původně chtěl, raději úplně jinam. A když „úplně jinam“, tak samozřejmě a jedině na Jelínek. Tam snad bude pusto a klid a možná tam zase potkám nějakého toho „jelínka“ jako minule. Jdu. Jdu tam.

Kráčím přes rudomodře vykvetlé moře vojtěšky a pak zahradou šípkových růží a borových samotářů do vrchu nad Políčky. Růžové keře voní už zdálky a leckoho přírody neznalého by možná dokázaly překvapit tím, že – na rozdíl od růží pěstěných, šlechtěných – tyto růže šípkové mají květy dokořán světu vůní, chutí a barev otevřené, lákající svou náručí nejrůznější národ hmyzích mlsných sosáčků a užitečných opylovačů, ale jsou i doopravdy růžové podle svého jména.

Nahoře na vrchu nad Políčky je úchvatný rozhled. Nachází se tu také ojedinělé políčko brambor a o kus dál pod ním ještě jedno. V celém širém okolí je tudíž tato malá oblast pravděpodobně místem s nejhustším výskytem těchto dříve v českých zemích tak hojně pěstovaných jedlých, chutných a výživných hlíz. Jinde není po bramborových polích ani stopy. Brambořiště mizejí z naší země, což je škoda, především naše škoda, našeho českého národa. Dokonce ani za Korouhví jsem už letos nenašel políčko brambor jednoho tamního soukromníka, který naší rodině vždy dva pytle prodával. Tam, kde jsem kdysi sbíral brambory, rostou dnes nové domy, nové ulice a nová obytná předměstí. Avšak obyvatel má mít údajně naše městečko už nejméně padesát let stále stejně. Co tím míním a co z toho vyplývá? Že vládnoucí úřady nám nestydatě lžou, lže nám vláda, ulhaný je celý tento chorý svět.

Ve výrobě brambor jsme byli kdysi soběstační; teď se dovážejí z ciziny. Náš národ byl kdysi soběstačný a vyváželi jsme my. Nyní už nemůžeme pěstovat na českých polích české brambory, protože je hospodářství schválně a záměrně nastaveno tak, aby se nám to nevyplácelo a my abychom tak byli závislí na dovozu ze zahraničí. Už nemůžeme a nesmíme být nezávislí a soběstační, neboť nezávislost a soběstačnost znamenají svobodu a ta svoboda je také zakázána. Čechy a Češi a vůbec všichni Slované prý už nesmějí být svobodní. A ještě raději prý máme být mrtví než svobodní. Tak to chce nový světový řád.

Obyvatel také máme dost (především já jich mám dost – víte, jak to myslím, že?), přesto prý jich podle podlých sedmilhářů máme mít stále méně, a proto je nutné doplnit je a postupně i nahradit nekonečnými zástupy nebezpečných cizáků, kteří rozpoznavše předem naši společenskou chorobu, jež nás oslabila, dostali nyní zálusk na celou naši slovanskou zem. A naši slabí a zkažení vládci jim ji zrádně slíbili a tajně prodali. Bez ostychu zradili svůj lid, rozhodnuti vyměnit nás, neposlušné a po svobodě toužící, za cizáky, kteří poslušni jsou a kteří více než po svobodě touží po moci nad námi a po prolévání naší krve.

Jeden člověk je vždy nebezpečím pro druhého. Člověk se marně utěšuje myšlenkou, že člověk člověku neublíží, ježto jednoho druhu jsou. Ale není to pravda. Lidé jsou různí a tito různí jsou hrůzní. Jeden klidně zradí druhého a pro sebemenší užitek pase se na jeho neštěstí a třeba ho i zabije, ač holedbá se mírumilovností. „Mír“? Dovolte, abych se zasmál, než mne smích přejde a začnu se bát. Slyším-li člověka mluvit o míru, začínám se bát a z obav o svůj život utíkám od něj co nejdál. Není člověka, který by si nepřál zničit jiného – jen v tom jsou všichni lidé stejní. A začalo to všechno u brambor.

Na tomhle zajímavém vrchu nad Políčky se nacházejí, kromě políček s brambory, také dvě semenářská pole s jílkem a s hořčicí. Ale kdyby v nich nebyl umístěn štítek s názvy těch plodin, pojmenovat bych je nedovedl, zvláště žlutě kvetoucí hořčici byl bych s to považovat mylně za řepku. Mnozí lidé, kterým se nelíbí Babišovy ohromné žluté řepkové lány, které z velké části pokrývají český venkov, a to právě na úkor mnohem potřebnějších brambor, tak možná nevědomky nadávají na porosty hořčice. To jsem také nevěděl. A zase jsem o trochu znalejší.

Ta hořčice mimochodem velmi příjemně voní (podobně jako řepka), a o něco později a mnohem dále až u vodárny nacházím další žluté pole s hořčicí! Netušil jsem, že jich tu může být tolik. Vlastně nyní v tomto období jsou asi všechna žlutě kvetoucí a silně voňavá pole nikoli řepková, ježto řepka je už odkvetlá, nýbrž hořčičná.

Dole pod kopcem, kde se nachází to druhé bramborové políčko, leží statek. Zaslechl jsem odtud zvuk, jako když zahudruje krocan nebo krůta. Zadíval jsem se v ta místa. Je to člověk, nebo je to hromada hnoje? Je to daleko, a bez dalekohledu vidím svýma krátkozrakýma očima dost nezřetelně, ale přesto se domnívám, že tam v ohradě rozeznávám... je to možné, že – pštrosa? Nu ano, proč by ne, už to tak asi bude. Prochází se tam na svých dlouhých běhavých nohách od jednoho konce k druhému rozvážně jako starosta s rukama sepjatýma za zády – totiž s křídly – a občas vydá hlas podobný krůtímu.

Pštros. Hm. Proč ne, lidé se dnes lacino dostanou ke všeličemu cizokrajnému. I domácí kozy vídávám často cizího plemene než ty naše obyčejné bílé hezké české. Ale tohle zavádění všeho cizího já nemám rád. Na náš český venkov patří naše zvířata a naše milé a hezké české kozičky. Jinak by to tu nakonec nevypadalo jako u nás doma v Čechách, ale jako všude jinde, zkrátka v cizině. Mohli bychom potom naši Českou zemi přejmenovat třebas na Ledaskde, a bylo by to jedno. Jen mně by to nebylo jedno. Naše země by ztratila svůj ráz. A my, Čechové, byli bychom jako všichni ti... nu, prostě jako cizáci, jak to říci jinak.

Co se dále týče bílých českých koz, mám je velmi rád v českých veselohrách, jako jsou například Na samotě u lesa či Dědictví aneb Kurvahošigutntag – tam mám oči jen pro ně a nejsem dalek dokonce ani toho názoru, že kozy jsou mnohem lepšími a zábavnějšími herci než nejuznávanější hvězdné osobnosti – i když to jsou většinou také hloupé „kozy“, které nejlépe dovedou ukazovat zase jen ty své „kozy“. Koneckonců nemám rád slovo „koza“ jako nadávku; nemám rád ani slovo „kozy“, jakožto lidové označení pro ženská prsa, a nikdy jsem to slovo v této souvislosti ani nepoužil. Mám rád jen ty opravdické, milé a hezké, české bílé kozičky. Me-e-e!

Za těchto úvah došel jsem do pohádkového lesa. Krátce jsem se zastavil u zdejšího pramene, a už stoupám vysoko do kopce k sluncem zalité mýtince s rozlehlým výhledem dolů na les. Tady si sedám na příhodný pařez, kolena si podpírám rukama a odpočívám.

Na sluníčku je příjemně, ale ve stínu, nebo když se obloha zamračí a zafouká studený vítr, je docela chladno.

Sedím dlouho, sedím zadumán. Tady se mi líbí, tady jsem rád. Kdo hledá štěstí v cizině, jako nějaký poblázněný Švanda dudák, nenalezne je tam. Jen tady doma jsem vždy nacházel štěstí. Jen ve vlasti lze nalézti štěstí a spokojenost. Jen aby ta vlast byla také tak šťastná...

Myslím na ni, na svou vlast, na tuto svou domovinu drahou. Neopustím ji, nezradím ji v její nejtěžší zkoušce. Nenechám ji padnout, nenechám ji nikomu. Budu bojovat – za sebe i za ni. Má vlast bude nutně potřebovat každého věrného vlastence. Ve mně jej vždy bude mít.

„Jelínka“ jsem dnes na Jelínku sice nepotkal, jako minule, ale viděl jsem několik srn, jednu dokonce kousek od onoho památného místa setkání, jiná vystrkovala z obilného lánu jen hlavu s napjatými slechy. Také jeden zajíček seděl na travnatém prostředku kamenité stezky, až dokud jsem se k němu příliš nepřiblížil a on neutekl.

Viděl jsem i kravičky ležící, které hned zvědavě vstávaly, aby se i ony mohly podívat na mne.

Na zvířata se dívám rád, a jsem rád, dívají-li se i ona na mne; ale dívá-li se na mne člověk, považuji jeho drzý pohled za přípravu k útoku. Jeho i můj. Většinou ten útok přijde. Jeho i můj. S lidmi je totiž potíž – v tom je ta potíž totiž. Se mnou je dvojnásobná.

Do svého háje jsem došel unaven a hladov. Ne že bych příslovečně hlady polykal hřebíky nebo snědl koně, ale něco chutného bych si dal. Stejně je polední čas oběda.

Co se týče jídla a pití, jsem stále, již po třicet let, věren slovanské životosprávě. Opojné nápoje nepožívám, maso zvířat nejím. Staří Slované byli také takoví. Proto byli tak krásní, tak ušlechtilí a natolik duševně na výši – snad se jedná o vzájemnou příčinnost. Vždyť je známo, že si proto i utahovali z okolních masožravých národů. O Tatarech například vtipkovali, že žerouce maso, mají asi stále svátek.

Napovídá se toho mnoho o zdravotním prospěchu, o lidské přirozenosti, o tvaru zubů, o vlastnostech zažívacích šťav, o délce střev – jen o duši neslyšíme nic. Je-li naše duše dobrá, maso nejíme; je-li zlá, maso přímo hltáme a nějaký důvod si už pro to najdeme, abychom maso jedli s klidným svědomím. Nezáleží, zdali jsme ustrojením těla býložraví, masožraví či všežraví – záleží jen na naší duši, čím se budeme živit. Můžeme být stokrát tělem holubicemi – ale máme-li duši dravce, budeme se chovat jako draví sokoli. Člověk má všecky tělesné znaky býložravce, ale duši má krutou jako šelma. Slované měli vždy pověst holubice sivé – ale je-li potřeba, změní se rázem v jasné sokoly!

Večer – slunce už je nízko – pozoruji na jasné obloze dva stíhací letouny. Krouží stále kolem dokola na jednom místě, občas se k sobě nebezpečně přibližují. Napjatě sleduji, kdy se stíhačky srazí – jeden pomníček už tady nedaleko mají. Hluk je z toho uširvoucí. Asi si máme na zvuky války zvykat – proto to dělají. Pořád si máme na cosi zvykat: na naše postupné vyvražďování, na ztrátu lidských práv, na ztrátu svobodné počítačové sítě, na zvyšování daní, na rušení starobních důchodů, nakonec na válku.

Prý: „Zvykejte si.“ Nemám tuhle stále častěji opakovanou větu rád, stejně jako nemám rád větu „Nejde to“ – na ni vždy odpovídám: „Neznám nejde, všechno jde.“ Kdyby ty stíhačky místo hraní si radši sundaly z oblohy ty cizácké letouny, které po celém světě (vyjma Ruska) nad našimi hlavami zcela nerušeně a beztrestně rozprašují jakési směsi jedovatých látek a těžkých kovů, které pak vdechujeme se vzduchem! Na co má naše armáda tedy vůbec letectvo? Aby jím při ruských hranicích znepokojovalo našeho mírumilovného slovanského bratra, zatímco tady nám někdo velmi bohatý a velmi choromyslný ničí zdravé životní prostředí a zabíjí naše lidi?

Prý: „Zvykejte si.“ – Omyl! Na to si nikdy nezvyknu, že jsou na světě lidé úplně pomatení, ale přitom tak mocní, že jsou nad zákonem, a vyvolají světovou válku jenom proto, poněvadž jsou úplně šílení. Ale na obrazovkách se na vás usmívají, mávají vám vesele, netváří se na vás kysele, ústy plnými pokryteckých vět neříkají: „Chceme vás zabít, protože jsme k tomu dost mocní a dost choří.“ Ne, oni nám jenom chlácholivým hlasem řeknou, že se nic tak hrozného neděje a že se nedá nic jiného dělat; že si máme pouze zvykat, že budeme vražděni.

Když je rozčilen obyčejný člověk, vlepí prostě někomu políček, přinejhorším se někomu pomstí tak, že mu zabije psa. Mocní nemocní se mstí jiným mocným nemocným podobně: sprostými podrazy a zabíjením jejich vlastního obyvatelstva. Říká se tomu válka. A na to si prý máme zvykat.

Nesnáším tu větu. Nesnáším lidi mocné, nemocné, bohaté a zkažené natolik, že jsou úplně bez soucitu; nesnáším lidi, kteří vám s nezúčastněným úsměvem suše oznámí, že musíte kvůli nim chcípnout, protože jste podle nich menšího významu než zablešený pes.

Prý: „Zvykejte si.“ Ne, nebudu si zvykat, že nějací mocní lidé, nakažení vzteklinou, budou rozhodovat o mém bytí či nebytí. To oni jsou jako psi, jako vzteklí psi! To oni, nikoli já, si zaslouží osud vzteklých psů utržených ze řetězu přirozenosti! Takoví vzteklí psi, kteří koušou všecky kolem sebe, budou jednoho krásného dne jako vzteklí psi také utraceni, a to i s těmi, kdo jim slouží. Připravte se na soud, přijde brzy a bude veliký. A zvykejte si na to, že já si nikdy nezvyknu!

Večer, když se vracím z procházky, skákalo přede mnou po lesní cestičce zase nějaké maličké srnče! Zase jako to na Jelínku slabounce pískalo a volalo mámu. Srnka byla kousek opodál. Jenomže já jsem ty dva svým příchodem od sebe nechtěně odtrhl, takže nemohli utíkat spolu. Matka ustupovala pomalu bez srnčete vlevo ode mne, mládě vpravo. Pěkně jsem malého vystrašeného srnečka viděl v porostu kousek od cesty. Také se na mne díval. Až když jsem přešel, mohli znovu jít k sobě. Čekal jsem, že srnka spustí povyk, ale byla klidná a celou cestu mne sledovala.

Bylo to hezké. Blízká setkání s plachými divokými zvířaty jsou vždycky hezká, zvlášť je-li přítomno i roztomilé mláďátko. Bylo to hezké završení dnešního večera.


Středa, 14. června 51

Svátek slaví Myslibor.

Také dnes vane studený vítr, obloha je samý mrak a samé slunce. Necítím však nikde člověčinu, naopak cítím čistý vzduch. Zemědělci pouze na okolních lukách stroji žnou trávu; je to sice hluk slyšitelný, avšak vzdálený.

Po snídani odcházím v nepřímém směru na Šibeniční vrch. U tůňky se nachází taková louže, na jejímž břehu sedívají dvě žabky. Dosud se mi ale nepodařilo je zahlédnout; jediné, co vždycky vidím, když kolem louže procházím, je cosi malého, co skočí z břehu do vody, a žblunknutí – pak už nic. Ty žabičky musejí velice dobře barvou splývat s okolním prostředím, protože při návratu, když jsem se tudy zase vracel, přestože jsem došel pomalu a opatrně až k té louži a bedlivě jsem pátral očima, kde ty žabky sedí, stejně jsem nakonec uviděl opět jen to žblunknutí.

Zvířata jsou chytrá; dokonce i ta nejmenší, nejopovrhovanější a nejvysmívanější jsou chytrá tak, že lidský rozum mnohdy stojí nad jejich chytrostí v úžasu. Zvířata jsou chytrá – bojí se člověka, schovávají se před ním, vyhýbají se mu, utíkají před ním, vzdorují mu, bojují svými nejlepšími prostředky. Jen árijský bílý muž poslední dobou nebývale upadl a ztratil své přírodní vlastnosti, díky nimž se kdysi povznesl. Nejvznešenější lidský rod na této zemi už není tím velikánem, který kdysi vládl celému světu. Hle, k čemu vede rozum člověka, odcizí-li se přírodě! Z velké rodiny Árijců už jen my, Slované, vzdorujeme této mravní zkáze jako poslední – poslední naděje světa, že lidská vznešenost a krása zůstanou zachovány i do budoucna. Jen my, Slované, máme dosud slunce v duši a přirozené pudy v krvi. Jen příroda a následování jejích vzorů chrání náš velký slovanský národ před lstivými klamy, jimiž se nás snaží obelstít, zkazit, pokořit a nakonec i zničit odvěcí nepřátelé všeho Slovanstva a vůbec celého bílého rodu. Já jsem toho nejlepším příkladem: mohou mi lhát a podsouvat mi zákeřně kteroukoli zkaženost, včetně bezmezné lásky k cizím lidem – není jim to nic platné, protože jdu do přírody, kde na vlastní oči vidím, že není pravda, co mi kdo říká. Žiji v přírodě a přírodou víc, než kam sahají lži nového světového řádu. Mne nezblbnou. Mne nikdo ničím nedonutí, abych zradil a zničil sama sebe.

U kříže zase stojí ten koňský přívěs, ale nikoho tu nevidím, neslyším. Nikde nikdo. Přes cestu k sjezdovce přechází volným krokem srnka. Z vrcholu té sjezdovky se dívám dolů na nové předměstí, které vyrůstá na bývalém poli, které kdysi sahalo až k našemu bývalému domu a kde jsem kdysi pracoval při sklizni brambor. Nic už není a nebude jako dřív. Město se rozrůstá, lidí přibývá, přírody ubývá. Jednou bude možná město dosahovat svými škrtícími chapadly ulic až sem. Úrodná pole už nejsou zřejmě tak potřebná jako stále nová a nová obydlí pro lidi. A co lidé – ti potřební jsou? Ale nebudou-li mít lidé pole, kde vezmou potravu? Vyklučí tento les, aby založili pole zde? A až budou místo lesů samá pole a města – kde budou brát lidé dříví? Kam budeme chodit rozjímat, kde budou žít zvířata, kde budu žít já? Nemyslím si, že lidé jsou nejpřednější hodnota tohoto světa.

Jdu si sednout na posed. Vyšplhal jsem nahoru. Dole v hustém podrostu jsem tím vyplašil srnku. Pohodlně se usazuji a hlavou mi víří tolik myšlenek, až je mysl naprosto čistá. Vzduch je také čistý. Necítím žádnou člověčinu. Je tady krásně.

Zpátky do mého posvátného slovanského háje se vracím touž oklikou kolem tůňky. Nalézá se tu neuměle zrobená lavička, příliš vysoká a hranatá na můj vkus – už ani ty lavičky dnes nikdo nedovede vyrobit tak, aby byly pohodlné na sezení a hezké na pohled; vůbec nic už se dnes nedělá hezkého, všude je vidět jen samá ošklivost, jen ta dnes může být krásná, a co zbývá krásného, to člověk nestvořil. Na několik tichých chvil jsem si na tu ošklivou lavičku sednul. Pozoruji ptáčky a naslouchám jejich zpívání.

Vracím se pomalu do svého hájku zeleného. Míjím srnky, zajíčka, veverku. Na opalování to dnes není, lehnu si do stanu. Po chvíli slyším dusot kopýtek. To nějaká další srnka vešla nic netušíc do mého háje, spatřila můj stan, vylekala se a zprudka proběhla okolo. Je tady hezky.

Po čtyřech hodinách spánku, který stejně rušily zase ty nesnesitelně hlučné stíhačky, vstávám a ještě zasněn potuluji se po svém háji. Sedím na pozdním sluníčku, mžourám do něj, dívám se do blahodárné zeleně, pozoruji drobný hmyz a pestré motýly. Jeden z nich, okáč luční, si sedl na mne, saje dlouhým zakrouceným sosáčkem jakési živiny z mého oděvu a střídavě přitom blahem roztahuje a stahuje svá krásná křídla. Viděl jsem také bíločerného motýlka, jehož jméno neznám a jejž jsem ještě nikdy neviděl. Zítra ho budu určitě hledat v síti – tedy v té počítačové, nikoli v té nechvalně známé síti na motýly... Byl to nejspíš bělásek rezedkový, rusky běljanka rezedovaja, polsky bělínek rukjevník.

Přemýšlím, stále ještě příjemně zasněn. Nejlepší myšlenky rodí se ze snů, tak jako nejlepší sny zdají se z myšlenek.

V mém háji je krásně. Nemusím udělat ani jediný krůček mimo, abych byl spokojen. Kromě toho, že je to příjemné, je to i bezpečné. Vždy a ve všem mém konání a myšlení beru si za vzor přírodu. Zvířata a motýli se také zdržují pouze tam, kde je to pro ně nejlepší a nejbezpečnější. I já se musím chránit. I já jsem zranitelný – víc než ti, kteří nemají v sobě nic vzácného; víc než ti, kdož nemají takový vzácný přírodní poklad, jako je tento můj posvátný slovanský háj. Nikdo zlý a nepřející, žádný člověk nesmí vědět, kde se skrývám. Musím chránit svůj poklad nejvzácnější.

Při večerní procházce lesem jsem učinil dva neobvyklé a vzrušující nálezy. V jedné z tůněk či spíše v kaluži jsem si povšiml nějakého pohybu. Přiblížil jsem se blíž a k svému úžasu vidím na dně vody ležet jednoho čolka a kolem něj nejméně sedm jeho larev! To jsem ještě neviděl. Procházím se tudy téměř denně, ale teprve dnes jsem si těch čolků všiml – což nutně neznamená, že jsou tu odjakživa. V příštích dnech se těším, že budu sledovat jejich vývoj.

Druhým vzrušujícím dobrodružstvím mé večerní procházky je setkání s liškou. Jdu lesní pěšinkou, pomalu a tiše, když vtom vidím, že podle cesty jde se mnou ještě někdo – liška! V tom večerním šeru mne zřejmě vůbec neviděla. Zastavil jsem se. Ona také a otáčí hlavu dozadu přes hřbet, jenže na opačnou stranu, než kde stojím. Vidím ji teď velmi dobře, neboť je blízko. Je to krásná malá lištička, ohon má dlouhý a hustý s bílým úzkým konečkem. Něco asi přece zaslechla, možná neslyšný zvuk mých kročejů, možná mne ucítila... Každopádně přidala nakonec do kroku, majíc zjevně naspěch. Zůstal jsem ještě chvíli stát v očekávání, zdali se neukáže někde dál nebo se nevrátí. Ale ne, už jsem ji nikde neviděl. Pěkná lištička!

Stmívá se a les je plný bílých motýlků, kteří také někam spěchají. Já nespěchám a jdu si ještě přivonět ke květům vrbovek. Jsou tu tři kvetoucí vrbovky malokvěté, z nichž voní jenom jedna, těm ostatním dvěma už se jejich báječná vůně vytratila. Avšak kdybych je byl utrhl, voněly by možná půl dne a pak by uvadly. Takhle voní beze změny dlouhou řadu dní a nocí, a tak mohu k nim čichat každý den. Není tedy lepší i pro nás nechat je žít a netrhat je? Vkrádá se mi na mysl ta pěkná slovanská písnička krále Miroslava:

Rozvíjej se, poupátko,
nejkrásnější z květů,
od rána až do noci,
budeš vonět světu.

Na závěr večerních procházek vždy zacházívám až k západnímu okraji lesa, kde sedě pod borovicí pozoruji tmavnoucí oblohu. Nyní jsem se ale zhrozil: proti mně svítí světla nějakého vozidla! Dal jsem se okamžitě na ústup.

Vůz se tam však jenom otáčel a jeho světlomety tudíž mířily na mne pouhou náhodou. Opatrně pokračuji dál k okraji lesa. Vozidlo se otočilo a jede pomalu cestou ke včelím úlům. Vidím z něj již jen červená koncová světla, která nicméně nezhasínají ani se nevzdalují. Řidič tam zřejmě zastavil. Nevyvádí mne to příliš z míry a klidně, leč obezřetně si sedám pod borovici. U protějšího lesa se překřikují dva srnci, jinak je ticho. Koncová světla stále svítí. Rozčiluje mne to. Nemám klid kvůli tomu vozu. Chvíli jsem ho pustil ze zřetele. Najednou vidím, že nic nevidím. Světla zmizela. Teď nevím, zda vůz konečně odjel, nebo jen řidič zhasil světla a zůstává tam dál. Mám z toho špatný pocit. Ustupuji raději do lesa a jdu do stanu ve svém hájemství. Dnes v noci, až půjdu do města pro nové zásoby, půjdu raději jinudy.


Čtvrtek, 15. června 51

Svátek slaví Víslav.

Na náměstí slepují jiřičky s jasně bílými bříšky hnízdečko přímo ve výklenku nad samočinnou výdejnou peněz. Divím se tomu, protože je kolem hodně lidí a velký ruch. U nás na sídlišti, nad jedním oknem protějšího domu, mají hnízdečko také, ale tam jsou spíš vlaštovky, ježto hnízdo je svrchu otevřené, na rozdíl od uzavřeného hnízda jiřiček. Tomuhle hnízdu se divím také. Já bych musil mít k hnízdění naprostou samotu a nedotknutelné soukromí. Ale co se divím; ty jiřičky a vlaštovky se zase třebas diví nám, lidem, že nás zde může žít tolik pohromadě. Tomu se ostatně dost často podivuji i já sám.

Po obstarání nákupů jedu jako generál Laudon skrz ves k rybníku. Je den naholázeňský – den nahého koupání v přírodě. Za čtyřicet minut usilovného šlapání na kole jsem tam.

Je deset hodin dopoledne. Nikde nikdo. Na hladině rybníka plove labuť a několik lysek. Kuňkají žáby. Stavím kolo na stojan, roztahuji do trávy na břehu pokrývku, svlékám se donaha a nořím se do chladivé vody. Je teplejší než minule.

Avšak moje vodní radovánky jaksi rozčilily tu labuť. Zcela vladařsky a beze strachu se blíží směrem ke mně. Já už jsem mezitím z vody venku. Labuť vyráží nazlobené skřeky, které jakoby říkaly: „Co tady chceš! Táhni odtud!“ Tvářila se při tom docela útočně, ale blíž ke mně nepřiplouvá. Svěřepě jako zápasník dívá se na mne střídavě jedním i druhým okem, jako kdyby mne chtěla vyzvat na souboj, já stojím neústupně na schůdcích, mlčím a také se na ni zpříma dívám. Nikam to nevede.

No nic, nebudu ji rozčilovat, nechám ji být a jdu se natáhnout na pokrývku. Tahle labuť je zřejmě buď zvyklá na lidi, že se jich nebojí, nebo v životě člověka neviděla, že se ho nebojí – anebo ještě lépe: nepovažuje mne vůbec za člověka, nýbrž za nějaké zvíře, které jí chce zabrat území, a proto se mne nebojí.

Podobné chování lze u labutí sledovat poměrně běžně. Jsem v jejich chování dobře vyučen sledováním přímých přenosů ze záchranného zařízení pro živočichy v Makově. Labuť po každém narušiteli jejího prostoru chňape zobákem, a ostatní zvířata to řeší prostě tak, že jí jdou z cesty. Také já si z jejího chování nic nedělám. Ona by mne nepřeprala a já bych se s ní nepral. Jako moudřejší tvor ustupuji – ale jen proto, abych zvítězil. Přesně podle naší dávné slovanské moudrosti. A nakonec si na mne zvykla, když viděla, že se chovám pokorně, tiše a klidně a nijak ji neohrožuji. A je klid.

U lidí by však tento postup neúčinkoval. Naopak: lidé, když vidí, že jim někdo ustupuje, jejich útočná povaha se stupňuje, místo aby se tím tišila. Také proto je se zvířaty vždy snazší pořízení, kdežto s lidmi se nedá vyjít naprosto v ničem.

Pokaždé, když jsem pak znovu vkročil do vody, abych si v ní zaplaval, labuť už byla klidná, vůbec si mne nevšímala, dokonce přistála u břehu blízko mne, kde podřimovala, aniž bychom si navzájem sebeméně překáželi. A mír opět zavládl přírodou.

Labuť byla díky svému zvláštnímu vzhledu a věrnému chování bájemi opředeným ptákem Slovanů, Indů, Řeků i Seveřanů. Známé jsou smutné labutí písně, když labutě umírají. V hudbě patří písně a skladby s labutí myšlenkou mezi nejkrásnější. Za všechny vzpomeňme alespoň Čajkovského Labutí jezero, Wagnerova Lohengrina či Labutí píseň nizozemské hudební skupiny V pokušení.

Ve všech slovanských jazycích se labuť nazývá podobně: slovensky rovněž labuť, srbochorvatsky labud, rusky lebeď, ukrajinsky lebiď, bělorusky ljebědž, polsky labendž, bulharsky lebed, slovinsky labod.

Užívám si nádherného počasí, slunečních paprsků a samoty v těchto mých soukromých naholázních. Zachránil jsem tonoucího páteříčka. V blízkém lese vyklepává datel do zvučného dřeva svoje znamení. Zní to z lesa jako střelba dávkami ze samopalu. Občas mu jiný datel z jiné části lesa odpovídá. Napadá mi, že tohle tajemné datlí ťukání do stromů jistě přivedlo Samuela Morseho na nápad vymyslit morseovku.

Vždy, když sestupuji po schůdkách do vody, skočí pod hladinu dvě zelené žabky. Rybník je to pravý žabák, ale mně to nevadí, naopak jsem rád, že to není mrtvá voda jako někde na veřejném koupališti a že je tu spousta rozmanitých živočichů, že tu nejsou žádní lidé, že se tu tudíž mohu koupat a slunit zcela nahý a zcela sám. Lidé by mi tady vadili vždycky, i kdyby i oni byli nazí jako já. O samotě je to nejlepší – nejen to koupání bez plavek.

Ve čtrnáct hodin se balím a opouštím své naholázně. Právě včas, neboť na zpáteční cestě už jsem potkal jakéhosi kolaře v červeném, který se mne ptal, zdali tudy jede správně na... – nemohl si vzpomenout na název vesnice Jedlová, a tak mu napovídám: „Na nádraží?“

Pochopil, že je to vtip, a na znamení, že pochopil, se zasmál – očividně měl bystrou hlavu. Takových lidí je málo, ti nejsou až tak špatní. Tenhle měl dokonce na hlavě posazenou jakousi červenobíle vzorovanou čelenku, která velmi připomínala čelenku slovanskou! Neměl jsem čas prohlédnout si ji podrobněji, pouze jsem něco takového podvědomě zaznamenal a až nyní si to ve vzpomínce zpětně vybavuji. Nevím, zda je to způsobeno prostě tím, že se v současnosti slovanstvím tak silně zabývám a na ně pořád myslím, a proto tedy že je také všude a ve všem vidím, nebo zda ten kolař byl opravdu nějaký vědomý Slovan. Možné to je, neboť to není vyloučeno. Vím, že myšlenku vědomého slovanství a návratu k němu zastává i u nás v Českých zemích mnoho lidí, jichž stále přibývá – takže to skutečně mohl být vědomý Slovan, můj kmenový souvěrec. Vždyť tak jako současné ohrožení samostatnosti naší země a samotného bytí našeho národa a jazyka přivádí lidi k vlastenectví skoro již zapadlému, tak i pravé vlastenectví nutně vede k ještě dálnějším a rozsáhlejším našim kořenům, to jest ke slovanství, rovněž již málem zapomenutému. Je to pochopitelné, je to nevyhnutné, je to zákonité, neboť jedno vyplývá z druhého a to druhé doplňuje první. Jsem-li si vědom své vlasti, musí mi být též jasné, že má vlast je zem slovanská.

Ale zase jsem měl jasné tušení blížícího se člověka! Kdybych se o chvilku opozdil, byl by mi tam vjel a zkazil by mi pohodu i celkový dojem. Zase jsem včas ucítil člověčinu!

Dál už také začínalo být příliš mnoho lidí – vracím se právě včas. To je dobré k zapamatování: příště se radši už po třinácté hodině odpolední vydám na zpáteční cestu.


Pondělí, 19. června 51

Svátek slaví Ruslan a Miloš, v Polsku Bořislav.

O půlnoci je před domem ještě příliš živo. O hodinu později konečně vycházím ven, abych po čtyřech dnech strávených ve městě kvůli chladnému a deštivému počasí odešel opět zpět do mého hájku zeleného.

Ani teď není ještě na můj vkus dost liduprázdno. Nočními ulicemi dosud jezdí vozidla, potácejí se jimi živé mrtvoly opilců a další lidé sedí ještě na prazích domů, kde rozprávějí a kouří. To se mi nelíbí. Dělá to na mne dojem, že tu bylo asi nějaké představení – z bytu jsem občas slýchal jakési potvorné zvuky linoucí se odkudsi od náměstí...

Sláva! Už jsem dokročil až k předměstským sadům, kde je konec veškerému ruchu, kde je tma a klid a volná cesta přede mnou. Tady už je ticho, které mám tak rád. Pouze u kříže na Šibeničním vrchu kvílí tichou nocí kalousek jako mrtvé duše oběšenců.

Ráno se probouzím do krásného, teplého a sluncem projasněného dne.

Sláva! Už se mi stýskalo, vy důvěrně známé stromy, ty celý můj hájku slovanský! Jen tady je mi dobře.

Po malé snídani beru do ruky hůl a procházkovou chůzí jitřním lesem odcházím k posedu. Nejdu nikam daleko, protože se chci brzy vrátit a slunit se.

Jeden z pcháčů rostoucích u lesní cestičky už je vyšší než já. Pozoruji jeho růst do výše už dlouho a mám z něj velkou radost. Určitě se raduje též a tu radost ze mne také cítí, a proto, dareba, schválně tak zdárně vzrůstá, aby mně a sobě dělal radost. Bojím se jen, že půjde tudy jednoho škaredého dne zlý člověk a srazí pcháčovu pýchu. Lidé jsou zlí. Jeden takový vysoký pcháč s rudou rozčepýřenou hlavičkou roste i přímo v mém háji a ten je také větší než já. Ten je však u mne v bezpečí, ke mně lidé nepřijdou.

Na posedu v jasanovém háji je krásně. Právě tu zpívá drozd. Sluníčko příjemně hřeje. Jde na mne ale dřímota. Slibuji si, že dnes půjdu brzo spát.

U lesní tůňky sedím chvilku na lavičce. Je mi horko a chce se mi tak hrozně moc spát, že je mi z toho až nevolno. Zpátky do hájku!

Zdejší žabičku, která uniká mému pohledu, jsem chtěl tentokrát objevit, blíže se pomaličku polehoučku k její loužičce, ale zase mne ta potvůrka převezla: vůbec jsem ji neviděl, ač jsem po ní pátral očima sebedůkladněji, protože žbluňkla do kalné vody v úplně jiné louži, než v které se nacházela minule! Chytrost zvířat je prostě obdivuhodná – jakož podivuhodná je hloupost člověka, který ji nepředpokládá.

Na zpáteční cestě lesem pozoruji putující hejnko sýkorek. Jsou přímo nade mnou a se sykáním přelétávají z jedné větve na druhou a z jednoho stromu na jiný tak dlouho, dokud se mi neztratí z očí v změti zeleného porostu.

Jsem znaven a mdlý, neboť chce se mi spát. Je horko a šaty mne tíží jako koule na noze. Těším se, až je zcela odložím a nahý ulehnu pod břízami, jež s tichým šuměním sklánějí se jakoby s mateřským porozuměním nad mým sladkým odpočinkem.

A ani jsem se nenadál a už se slunce kloní k obzoru, zanechávajíc mé lesní lože v chladném stínu.

Dlouhý červnový den byl dnes krátký. Avšak má nahota žádá si ještě tepla, více slunce, má nahota volá k slunci, aby ještě postálo a neodcházelo... To však neslyší, neposlušno mých marných rozkazů.

Postůj, slunce, chviličku,
stůj a povím ti básničku!

Zastav se ještě chviličku,
zazpívám tobě písničku!

Jako ptáčci zapěji ti písničku,
abys, sluníčko, stálo chviličku.

Ó slunce! Je krásné koupat svou blaženou nahotu v tvých hřejivých paprscích!

Dnes se snad neobléknu; ne, dnes se odmítám obléci! Den byl na to příliš krátký. Tak rychle utekl během mých slastných snů...

Večer se jdu podívat na čolky. Mám o ně starost, ježto po cestě k jejich tůňce nacházím vyjetou stopu po nějakém vozidle, které tudy projelo. Ale je to dobré, bylo to sice těsné, ale tůňkou neprojelo. Čolci jsou v ní teď dva, jejich larvy vidím také dvě. Není s nimi zrovna velká zábava; jen nehybně leží na dně a nic nedělají. Zítra se možná přemístí nebo některá z larev dospěje, a to je všechno. Nu, i tak může být zajímavé sledovat tyto nepatrné změny v jejich životním vývoji.

Někde blízko dupe po lese neviditelný srnec a rozzlobeně při tom pořvává. Nacházím první lesní jahůdku, ale není ještě celá červená. Z okraje lesa vidím v dálce nad obzorem vznášející se horkovzdušný balón, který tam provádí vyhlídkové lety.

Docela jsem se tou krátkou procházkou unavil. Když se pořádně nevyspíš, cítíš se pak vším unaven. Zato dosytosti vyspán, únavu necítím ani po největší námaze. Dosyta vyspán, nikdy nejsem života syt.

Ani posedět v klidu a pohodě nedá se teď nikde v lese, poněvadž mne ihned obsypou a žerou komáři. Den už stejně končí. Slíbil jsem si, že půjdu brzo spát, což učiním s chutí. Musím se pořádně vyspat, jinak se ztrácí chuť žít. Je to vlastně velice divné, že abys mohl dobře žít, musíš nejdřív dobře nežít, to jest spát.

V mém posvátném slovanském háji se znovu rojí mravenci. Odpoledne byla dutina ještě zcela prázdná, nyní se hemží množstvím okřídlených mravenců. Na zemi nacházím seschlé tělo krtka, které vypadá, jako by prošlo něčím zažívacím ústrojím. Velký střevlík putuje kamsi do počínající noci. Já ve stanu uléhám na své měkké lesní lože a snad už se konečně dosyta prospím. Budu na to mít ještě dva celé dny a dvě celé noci.


Úterý, 20. června 51

Svátek slaví Vladimír, Květa a Květuše, v Polsku Bratomír.

Ráno je krásně a teplo, po snídani tentokrát nikam nejdu a spím dál. Vstávám až v jedenáct, a to ještě jenom proto, aby mně neuteklo sluníčko, jinak bych snad byl prospal celý den. Probudilo mne také velké teplo, a tak se honem svlékám úplně donaha a bos radostně vybíhám na trávu pod břízkami, kde v příjemném polostínu strávím skoro celý bílý den.

Dnes už byl delší, poněvadž jsem lépe vyspalý. Vida, jak si lze snadno prodloužit život: stačí si ten život zkrátit dlouhým spánkem!

Ptáci zpívají, kolem poletují neposední motýli. Jim bych doporučoval, aby při své neposednosti radši nesedali na nedaleké kukuřičné pole, protože je čerstvě postříkáno nějakými jedy. Radši ať ti pestří motýli poletují jako blázni šťavami květů opilí tady u mne; udělají tím radost mně a sobě také, protože budou déle žít, zkrátí-li si výletovou dráhu o to jedem nasáklé pole.

Den byl dlouhý, ale stejně je mi líto, že už končí. Blíží se večer, ale je stále tak příjemné teplíčko, že je mi líto usušené šatstvo, spací pytel a pokrývku sundávat s větví a rovnat je na svá místa do stanu. Sluníčko se již schovává za stromy, ale stále je ještě tak rozkošné teplíčko, že je mi líto musit si dosud šťastně nahý vlézt do stanu před pisklavými komáry, kteří s rostoucím šerem začínají nepěkně dotírat, a že nemohu být ještě venku a bez ochrany oděvu volně se tam procházet, postávat, posedávat a polehávat.

Nevadí; v bezpečí svého stanu mohu nerušeně odpočívat, naslouchat sborovému zpěvu ptáků a spát, nekonečně dlouho spát...

Usnul jsem tak, jak jsem byl: nahý a bez večeře. Před půlnocí se probouzím odpočatý, vyspalý – a hladový. Po pozdní večeři se mi už spát nechce. Mám chuť na procházku. Teď je na ni ten správný čas: vedro pominulo, ač teplo trvá, komáři nejsou, lidé nejsou – půjdu si pro vodu! Stejně už mám jednu láhev prázdnou a zítra ráno by se mi jistě nechtělo nikam jít ven, mimo můj úkryt v posvátném slovanském háji. Zítra ráno bych mohl někde potkat nějaké lidi, anebo i kdybych nepotkal žádného, ani jediného člověka, kazilo by mi tu procházku již jen to pomyšlení, již jen ta možnost, že se mi někdo připlete do cesty a zkazí mi tím moji krásně osamělou náladu. V noci toto nebezpečí zcela odpadá.

Dnešní nejkratší teplá noc počínajícího léta je hezká. Nebe je bezměsíčné a plné hvězd. Je ticho. Nikde nikdo. Jen sem tam kdesi v podrostu kdosi zašustí tlapkami či zadupe kopýtky. U popravčího kříže dál kvílí kalouskova mrtvá duše.

Lesní studánka je dnešní noci výjimečně čistá, až na množství nedopalků, které hyzdí její okolí. Ještě že jim zakázali kouřit na veřejných místech. Já bych jim zakázal sem vůbec chodit. Lidé jsou prostě špinavci; ti si nezaslouží nic čistého, zdravého, neporušeného. Jestliže jim není nic svaté, ani zázrak čistého lesního pramene, jak se pak mohou pro sebe dožadovat, aby byl i jejich život považován za posvátný? To zkrátka nejde, to je zkrátka nemožné. Ne, lidský život není posvátný.

Je mi horko. Ty dlouhé kalhoty jsem si neměl oblékat. Svlékám alespoň košili s dlouhým rukávem, jen vojenskou vestu na holém těle si ponechávám.

Další odpad nacházím při kraji mého lesa. Je to čerstvý papírek od bonbónu. Není jediný, takových tu často nalézám víc. Někdo mi tu chodí, cucá při tom bonbóny a papírky je obalující se neobtěžuje po sobě uklízet. Musím si dávat pozor, aby mne tu neviděli. Musím se co nejvíc držet jen hluboko uvnitř mého nejposvátnějšího a nejčistšího slovanského háje. Nikdo jej nesmí objevit, nikdo jej nesmí znečistit. Lidé všechno čisté znečistí, všechno posvátné pošpiní. Lidé jsou špinavci. Nikdy mne nenajdou, nikdy mne nepošpiní. Já zůstanu čistý. Můj život bude dál posvátný.


Středa, 21. června 51

Svátek slaví Věkoslav, v Polsku Domamír. Dnešek je dnem letního slunovratu – a kupadelných svátků – významným dnem dávných Slovanů, kdy noc patřila milování, obřadním koupelím, pouštění věnečků po vodě a přeskakování slavnostních ohňů. Mám radost, že v naší době jsou po celém slovanském světě tyto krásné svátky obnovovány a znovu slaveny. Těší mne to, i když já sám bych se jich nejspíš nezúčastnil. Ale kdo ví, nikdy nemohu vědět, jaký budu třebas zítra anebo co budu dělat o příštím letním slunovratu. Možná i já jednoho dne opustím svou lesní skrýš, až venku zavládne opravdové slovanské lidství, a připojím se k společenskému kvasu, v kterém se budu cítit stejně svobodný, bezpečný a uvolněný jako o samotě. Záleží jen na lidech, zda někdy opět naleznou svou lepší slovanskou tvář. Jedině v obnově slovanství spočívá obnova opravdového lidství, opravdové lidské sounáležitosti, důstojnosti života a svobody.

Smutnějším výročím, které připadá na dnešní den, je poprava sedmadvaceti účastníků českého stavovského povstání v roce 1621. Nastala doba pobělohorská – těžká doba pro český národ. Určitě byl zvolen den popravy českých vlastenců záměrně právě na tento významný všeslovanský svátek. Dělá se to tak i v současnosti, dělá se to tak stále, aby tím ještě víc srazili sebevědomí a odvahu našeho národa k tomu, aby bojoval za svou nezávislost a svobodu.

Ráno je teplo, vybíhám bosý a nahý ze stanu rovnou na sluníčko pod slovanské břízky, kde si stelu lesní lůžko. Na něm a v jeho okolí trávím většinu dne ve společnosti motýlů, ptáků a svých vlastních myšlenek.

Prohlížím si své nahé, štíhlé, krásné a opálené tělo a přemýšlím o kráse.

Slované jsou nejkrásnější lidský rod. Sláva našemu rodu! U žádného jiného lidského rodu se krása duševní neprojevuje tak mohutně i v kráse zevnější, jako právě u Slovanů. Jsme krásní jako bohové, vždyť Slované jsou prý dětmi bohů.

Naše mladé slovanské ženy a dívky jsou vyhledávanými krasavicemi. Francouzky, Švédky či Vietnamky jsou také pěkné, drobné a jemné, ale nic se nevyrovná dokonalé kráse slovanských dívek. U Slovanek se sešly všechny krásy světa: dlouhé světlé vlasy, modré oči, jemná mléčná pleť, jemné dětské rysy v tváři, milý úsměv a sošná postava oblých ženských tvarů.

Zrovna tak slovanští muži jsou urostlí, silní a zdraví jako buk, stateční a pevní v zásadách jako hora – u nás věru hora nechodí k Mohamedovi, nejde-li k ní Mohamed... a jde-li Mohamed k hoře, hora nepustí Mohameda.

Podíváme-li se na západní muže, uvidíme jen směšné napodobeniny mužů slovanských: uvidíme tam muže slabé, zženštilé, otylé, měkké, ústupné a poddajné jako děvka. Na Západě vidíme muže, kteří naprosto selhávají ve svém základním ochranitelském určení: klidně si tam nechají znásilňovat své ženy a děti černošskými a mohamedánskými zvířaty, místo aby každého cizího násilníka hnali svinským krokem ze své země pryč. Slovanští muži své ženy a děti chrání jako vlastní tělo. Každý drzý vetřelec, který sáhne na naši slovanskou ženu či dítě, se zlou se potáže.

Příčiny slovanské krásy je nutno spatřovat v našem dlouhém zdravém vývoji: Slované, coby zemědělský národ, dostal od přírody vše potřebné pro svou krásu. Zdravá, veselá a pospolná práce na čerstvém vzduchu, v souladu s přírodním koloběhem, vytvořila prvý a základní předpoklad pro tuto výjimečnou krásu.

Se zemědělstvím souvisí úzce též převaha zdravé rostlinné stravy na úkor masité. Národy převážně masožravé, lovecké a kočovné jsou škaredé. Zlá povaha, která vede k masožroutství a která zároveň vytváří touhu zabíjet, se projevuje i v celkovém zlém vzezření. Masožravé národy jsou škaredé jako zlá saň. Slované, známí svou mírnou povahou, jsou naproti tomu krásní jako mírná laň.

Slované se neopíjeli; a nic tak neničí krásu, jako právě nemírné pití omamných nápojů. Pijáci jsou škaredí již v mladém věku, kdežto střízlivým ponechává příroda tělesnou svěžest až do stáří. Slovanskou krásu ale netvoří jen krása tělesná; tvoří ji také krása duševní a mravní, krása naší nejdokonalejší přenádherné měkké řeči, výtvarnost našich krojů a malebnost našich obyčejů.

V neposlední řadě je naše slovanská krása podmíněna čistotou naší krve. Slované se nikdy rodově nemísili s odlišnými národy a rody. Nikdy neplodili do svých řad škaredé míšence, kteří by zohyzdili cizími prvky náš čistokrevný rod. Slované nikdy nezradili dědictví zdravé čisté krve.

Ve všech těchto věcech spočívá naše pravá slovanská krása, kterou oceňuje celý svět. Sláva rodu slovanskému!

Krásný, teplý, první letní den pomalu končí. V posledních paprscích slunce se vyhřívám já a vedle mne motýl okáč. Naše duše teď souzní, souzní souzvukem lásky k přírodě, k životu. Je to láska odvěká. A je to láska slovanská. Žádný národ na světě nemiluje tak přírodu, krásu a život, jako národ slovanský. Je čest být Slovanem. Sláva rodu našemu!


Čtvrtek, 22. června 51

Svátek slaví Rozvita a Břetislav.

Včerejší slovanská slunovratová koupadla jsem zmeškal, ale dnes jsem si je vynahradil. Koupal jsem se zase u téhož rybníka, co minule.

Počasí bylo nádherné, voda báječně teplá. Labuť jsem při mém příjezdu zprvu neviděl, až později vyplula ospale odkudsi z rákosin, mne si naprosto nevšímajíc. Dále jsou na rybníce lysky, které se pořád honí a rychle a lehce při tom běhají po vodě jako nějaké vodoměrky. Těm také vůbec nevadím. Zvukové pozadí obstarává strnádek, kdesi hodně daleko jsou z lesa slyšet zvuky pily a dunivý pád poraženého stromu. Po nějaké době jsem zpozorněl, neboť z nedalekého lesa vyjel v zeleném vozidle lesní dělník. Naštěstí jenom v dáli po straně projel a víc jsem ho neviděl, neslyšel. Pak už jen přes pokosenou louku na vedlejším břehu přeběhl srneček, právě když jsem byl po krk ve vodě. Jinak je klid.

Na obloze ovšem klid ani zdaleka není. Zase probíhá jeden z nechvalně pověstných „leteckých dnů“. Nejenže rachotí stíhačky, ale také je dnes plné nebe těch cizích nepřátelských letadel, která rozprašují ve vzduchu smrtelně jedovaté látky a otravné sloučeniny různých těžkých kovů. Dělá to na mne dokonce dojem, jako by ty naše stíhačky ta cizí letadla spíš ještě naváděly a ukazovaly jim cestu. Možné je všechno. Od našich domácích zrádců se dá očekávat lecjaké darebáctví.

Jsem zvědav, kdo tomu jednou udělá přítrž. Nechápu, jak jim to záměrné poškozování našeho čistého vzduchu může procházet. Dokonce nám nalhávají, že nic nerozstřikují, že ty stopy vysoko v povětří jsou prý pouhé výpary z pohonných látek. Drze nám lžou a nikdo s tím nic neudělá.

Kdyby naše letectvo či protivzdušná obrana za něco stály, tak by ty zločince z naší oblohy sundaly nebo rázně vyprovodily za hranice našeho vzdušného prostoru. Ale my nemáme ani takovou vládu, která by jim to nařídila. Nejsme v Rusku a nemáme Putina. Rusové se mají, že mají v čele své země takového vlastence, jako je Putin. Ten prostě vydá rozkaz k sestřelení každého nepřátelského letounu, a hned je ruské nebe čisté a modré, jaké bylo ještě včera i u nás.

Dlouho jsem nevěřil v jsoucnost těch otravných letadel, dokud jsem se o nich nepřesvědčil na vlastní oči. Dlouho trvalo, než letadla začala rozstřikovat jedy i tady nad Políčky. Dlouho bylo naše zastrčené a nevýznamné nebe čisté; nyní už není zastrčené ani nevýznamné: došlo i na náš kraj, i on je teď otravován cizáckými jedy se zcela zjevným úmyslem škodit nám, našemu zdraví, naší půdě, naší vodě, a dokonce měnit i naše podnebí.

Včera byla obloha úplně čistá; těch několik málo dopravních letadel také zanechávalo za sebou čáru – stopu z par, ale ta pára rychle mizela, kdežto stopy těch otravných letadel nemizejí, jsou hustší, rozptylují se do šíře a nebe po nich není jak vymalované, jak by mělo být, nýbrž jako poškrábané a čáry se křižují, až je jich plné nebe. Letounů je také mnohem víc než při běžném dopravním provozu; některé ani neletí rovně, jako ty dopravní, nýbrž různě zahýbají, kličkují, opisují prapodivné křivky.

Jsem vážně zvědav, kdo a jak jim to jednou zatrhne. Jsem zvědav, kdo jednou konečně zbaví svět všech kazisvětů a škodimírů. Jsem zvědav, kdo jednou bude napravovat svět ze všech křivd a škod. Už předem lituji všechny, kdo budou v budoucnu osudem vyvoleni vykonat tento nadlidský úkol. Lituji je, ale zároveň jim závidím, že konečně budou moci vykonat něco velkého, co má smysl.

Ozdravění světa bude úkol nesnadný. Je toho příliš mnoho, co bude třeba napravit. Mnozí říkají, že úloha napravit svět bude jednou v rukou Slovanstva. Prý nastává doba, ve které právě končí noc Slovanů a začíná slovanský úsvit. Věřím tomu. Ne proto, poněvadž to mnozí říkají, ale proto, ježto ten úsvit já sám také vidím. Ano, dlouhá noc Slovanů končí a na východním obzoru už se světlá nová naděje lidstva.

Opožděná koupadlová slavnost končí. Věřil bych i tomu, že naši nepřátelé, tvářící se jako naši přátelé, si vybrali právě tento nejoblíbenější, nejvýznamnější a nejkrásnější slovanský svátek, aby jej právě dnes nejvíc posypali svými otravnými jedy. Vím, že se to tak dělá schválně a úmyslně a zcela záměrně. Vím to. To se dělá – viz německé zahájení útoku o slunovratu dne 22. června roku 1941 na největší slovanskou velmoc, tehdejší Sovětský svaz.

Slavnost prvního letního koupání končí. Musím ještě dodávat, že je to koupání nahé? Eh, připadal bych si jako nějaký blázen, kdybych se měl koupat v plavkách! Připadal bych si jako nějaký hodně úchylný člověk, který si libuje ve zvrácenostech, a proto že se koupe oblečený! Tak jsem si zvykl na nahé koupele, že nemohu už jinak.

Nechce se mi odsud, zase se oblékat, zase navlékat na sebe ty protivné šaty, vhodné jen pro uspokojení většiny těch zvrhlíků, kteří považují lidskou nahotu za nepřístojnou. Teď však už musím jet zpátky, než bude dům a jeho okolí plné sousedů, jimž se zdráhám byť i jen pohlédnout do jejich neupřímných baziliščích očí. Kromě toho dostávám hlad.

Doma koukám na natočené záběry z různých kupadelných slavností z celého slovanského světa. Jsou to hezké svátky. Žádné jiné národy nemají tak hezké slavnosti. Všichni účastníci se usmívají a zpívají a tančí pospolu v kruhu držíce se za ruce v záři ohňů. Druh k druhu, všichni oblečeni v slavnostní bílé hávy s krásnými výšivkami, na hlavách věnečky z kvítí. Je to hezké. Je z toho cítit taková ta nezaměnitelná slovanská pospolitost, jako když si hrají a dovádějí malé nevinné děti. Slované jsou v jádře nevinní lidé – jen to jádro v sobě objevit. A když všecky ohně uhasnou a vyjde ranní slunce, nad jejich shromážděním se rozklene duha – znamení míru.

Zprávy ze západního světa jsou zcela jiné: všeobecný neklid, nesvoboda, lži, překrucování pravdy, zatýkání, války, vraždy a násilí v ulicích jsou tam na denním pořádku. Západ je mrtev – ať žije úsvit Slovanů!


Pátek, 23. června 51

Svátek slaví Zdeňka, Zdena, Zdeslava a Radoslav.

V noci se blýská a prší. Musím odložit návrat do háje na ráno.

Ráno je ještě zataženo a větrno, ale teplo. Rodiče na mne mluví a rozptylují mne, až jsem si zapomněl vzít pytlíky s rozpustným nápojem v prášku.

Když už je řeč o rodičích, máma včera sledovala v dalekozoru (v televizi) rozhovory s ruským hosudarem Vladimírem Vladimírovičem Putinem, které vysílala jedna naše soukromá stanice. Máma, odkojená a krmená převážně jen zrádnými vládními lžemi, ježto nedovede sama bez mé pomoci ovládat počítač a hledat na svobodné síti pravdivé zprávy, byla jím nadšena. Čekal jsem to. Já sám považuji Putina za velkého malého muže, malého sice vzrůstem, ale velkého svými činy a svým duchem (připomíná trochu Napoleona).

Máma je jím ovšem naprosto unesena. Rozpor mezi vládními lžemi a nezkreslenou skutečností, náhle zřený, vyvolává u neznalých osob úžas. Všichni ti vlastizrádní žvanilové ve vládních sdělovacích prostředcích nám o něm celou dobu jenom lhali, že je to ďábel a nepřítel světového míru. Opak je pravdou: náhle v něm vidíme velkého muže, kterého si dějiny zapamatují; muže uvážlivého, moudrého a prostého. Poznáváme velkého muže, který miluje svou velikou zemi a jeho statečný lid, z velké části též slovanský. Vidíme v něm opravdového vůdce nejen svého národa, ale i celého světa; všichni ostatní „vládci“ jsou víceméně jen poslušnými loutkami v hrabivých rukách nadnárodních zbohatlíků.

A jmenuje se hezky, po našem, Vladimír – to jest významem toho jména „ten, který vládne světu aneb ten, kdo vládne v míru“.

Vladimír byl prvním ruským knížetem, který přijal jho křesťanství – Vladimír Putin je naopak vůdcem, který zbavil ruský národ jha nového světového řádu. A my si můžeme leda přát, aby jednou osvobodil i nás, ostatní slovanské národy, jež jsou k tomu osvobození vlastními silami, zdá se, příliš malé a slabé. Už dlouho ostatně mámě tvrdím, že Rusko bude jednou osvobozovat celou Evropu od muslimů. A na tom trvám.

Vladimír byl též mámin bratříček, můj hodný strýček Vláďa – proto možná ta mámina rodinná příchylnost ke každému dobrému člověku jménem Vladimír, Vláďa, Voloďa. Máma je prostě Voloďou Putinem nadšena.

Já se bavím tím, že vysílání těch rozhovorů v hlavním vysílacím čase vzbudilo bezmocný vztek a nenávist našich domácích vlastizrádců, zaprodanců a přisluhovačů nového světového řádu, jakož i Evropského svazu. Všichni zrádci řvou teď jako šílení – ale není jim to nic platné. Pravdu nelze věčně zamlčovat a pod ochranou pravdy dere se pak ze tmy k světlu též krásná rostlinka svoboda, svoboděnka.

O té včerejší noci, kdy Perun, slovanský vládce nebes, metal po obloze svými blýskavými blesky, blýskalo se snad i tady dole v Čechách na konečně svobodné časy. Kéž by tomu tak bylo!

Po noční bouři mířím lehce oděn teplým zvlhlým ranním lesem ke svému posvátnému slovanskému háji. Cestou odbočuji ještě na chvilku ke starému posedu na kraji jasanové světliny. Blížím se nepozorován až k jedné srnce. Páchne tu močovina. Pod zamračeným nebem se mračím na další vůz s močůvkou, který ji právě rozstřikuje po louce podél stezky. Smrad je příšerný. Ti lidé jsou hrozní smraďoši: stále jen všude něco smradlavého či jedovatého rozstřikují – po polích, po lukách, po nebi... Co to jen je s těmi lidmi? To je ta příroda tak vadná, že se neobejde bez neustálých lidských postřiků, anebo je vadný člověk, který je stříká? Něco tady rozhodně smrdí. Já tedy nevím, jak vy, ale mně ta původní voňavá příroda lépe voněla. Tahle nová smrdí – a člověk též.

Vítr pod zamračeným nebem šíří puch močoviny, ale také rozhání mraky. Bude hezky. Podle cesty překvapuji další nepozornou srnku. Možná to byla táž, kterou jsem zastihl před posedem.

Cesta uběhla kupodivu celkem hladce, nikde nikdo, mnoho lidí jsem nepotkal ani na předměstích. Říše smradu končí. Na okraji mého lesa už zase libě voní vojtěška. Království vůní začíná.

Po příchodu do háje ve stanu chutě snídám a ukládám se k spánku. Spím velmi dobře za příjemného švitoření lesních ptáčků až do půl páté.

Poté vstávám a jdu se projít po nejbližším okrsku. Jsem zvědav na čolky. Larev jsem napočítal hodně, nejméně patnáct, dospělého čolka jsem v té jejich tůňce nenašel žádného.

Nyní už je zase krásné slunečné počasí. Na posečené louce u lesa se vyhřívá zajíček. Já chodím dál po svých lesních chodníčcích, střídavě posedávaje, střídavě postávaje v různých zákoutích, v různých zamyšleních, až mne mé kradmé kroky zavedly tam, kam jsem radši chodit neměl.

Vtom jsem zaslechl slabý šramot. Bylo už pozdě se skrývat. Přede mnou se objevil nějaký člověk, který vedl s sebou kolo. Postavil jsem se mu beze slova tváří v tvář. Když mne konečně uviděl, zprvu také nic neřekl. Viděl před sebou náhle vyvstat lesního ducha: na hlavě vyrudlý vojenský klobouk, na sobě zelený krycí vojenský oděv, za pasem nůž. Úlek mu zavřel ústa a zabránil mu v prvé chvíli promluvit. Pak přiznal, že se mne polekal. Já jsem odvětil, že jsem spíš překvapen, že tu někdo jezdí na kole. On odpověděl, že tu nejezdí na kole, že si je tu jen vždycky odkládá a pak se tu prochází. Nevěřil jsem mu to. Kdo ví, co za úchylárny tady hodlal provádět. Na vymýšlení všelijakých úchyláren, které by lesního ducha v životě ani nenapadly, jsou lidé přeborníci, kterým se žádný jiný tvor nevyrovná.

Zeptal se mne v prvním úleku, jestli už rostou houby. Zalhal jsem, že vůbec ještě nerostou, ačkoli je jich už plný les. I on je musil svými brýlemi vidět. Ale přece ty houbaře, kteří mne obtěžují svým prolézáním lesních houštin, nebudu ještě do mého lesa zvát, řka, že tu rostou houby – to bych musil být sám proti sobě. On řekl, že když jsem tu já, půjde radši pryč. Odpověděl jsem ve vší slušnosti, že kvůli mně nemusí odcházet, ačkoli jsem si to nemyslil ani za mák. On už ale odcházel a ještě prohodil, že by tu mohl najít místo hub leda hovno. Pochopil jsem tu narážku na mne a od té chvíle jsem zmlknul a už jsem se s ním dál o ničem nebavil a nechal jsem ho v klidu a beze všeho odtáhnout z mého lesa. Nemám rád lidi, kteří mluví sprostě. Navíc po té jeho nechutné narážce jsem poznal, že další rozmluva s ním nemá smysl, protože bychom se leda pohádali.

Sprosťáky nemám rád. Kdo mluví sprostě, prozrazuje svůj nízký stav. Kdo nízkého má ducha, ten prozradí se právě takovými nechutnými a sprostými řečmi. Já také používám jadrné výrazy, ale jen v případech, kdy je jimi nutno zdůraznit cosi sprostého, co nejlépe popíše zase jen sprostost. On však se mnou hovořil sprostě proto, aby mne ponížil. A pokud to tak zle nemyslil, jak jsem jeho řeč o hovně v souvislosti se mnou pochopil já, a je to tudíž jen obyčejný sprosťák nízkého ducha, který se neumí slušně chovat a slušně vyjadřovat, pak takového nevychovance nemám rád dvojnásob. Žel, takových sprosťáků nízkých duší je mezi lidmi velká většina. Lidé jsou zkrátka sprostí, lidé mají nízké dušičky, lidé mají nízkého ducha. Tenhle sprosťák v brýlích a krátkých kalhotkách, který zabloudil jako slepec do mého lesa, je toho názorným příkladem. Ať táhne, odkud přišel! Ať táhne a už se nevrací! Mohl by to vyřídit klidně všem lidem na celém světě. Já bych byl šťastný.


Sobota, 24. června 51

Výroční den vyhlazení Ležáků nacisty v roce 1942. Kdysi jako dítě jsem tam byl s rodiči. Nic tam nezbylo, kromě památníku. Pamatuji si dodnes, jak mne udeřila ta pochmurná prázdnota. Nepůsobilo to na mne dobře. Myslím, že jsem se dokonce trochu bál. Je to přibližně čtyřicet kilometrů od nás. V dnešní nejisté době mám podobný pochmurný pocit hrozivého nebezpečí, dnes se také bojím. Stále kdosi mocný usiluje o naše vyhlazení.

Svátek slaví Hostimil a Danuta.

Ráno jdu pro vodu. Chtěl jsem jít radši v noci, ale psal jsem od večera až do půlnoci a potom už se mi chtělo spát.

Ráno ta procházka k lesní studánce také nebyla špatná. A třebaže je volný den, potkal jsem jen jednoho kolaře a na silničce jsem se ještě skokem do lesa schoval před jedním projíždějícím vozidlem – pro jistotu – nikdy nevíš, kdo v něm sedí, třeba to může být někdo, kdo mne tady nemusí zrovna vidět a vědět o mně; stačí ta náhodná setkání. Komu mohu, tomu se zkrátka milerád vyhnu. Znám lidi. O setkávání s nimi valně nestojím, zvlášť blízko mého lesa, kde se skrývám.

Pokračuji cestou přes sjezdovku, odkud je pěkný výhled na políčská předměstí. Tady také nejsou žádní lidé.

Po nabrání vody a po namíchání rozpustného nápoje jdu samozřejmě nahoru na posed. Dnes se tam nějak snaživě rozezpívali ptáci.

Pokračuji dál oklikou okolo tůňky. Zde jsem si také chvilku poseděl na lavičce. Rostou tu lesní jahůdky. Ochutnal jsem jich několik. Byly dobré, nejsladší ty, které už nakousli nějací hmyzí strávníci; je vidět, že hmyz se vyzná a pozná, co je dobré a co není. Já se také vyznám – lesní jahůdky jsou výtečným pamlskem. Ukrajinsky se jim říká polunycja či sunycja, bělorusky sunicja, polsky i jagoda i poziomka – jako cosi lahodného ze země, kašubsky potrovnica – v trávě rostoucí, hornolužicky truskavica, dolnolužicky glinicka a rusky zemljanika – též podle země, hlíny. V ostatních slovanských jazycích se vyskytují jména příbuzná s naší československou jahodou.

Žabička z tůňky mne zase převezla a skočila do kalné vody dřív, než jsem ji na břehu rozeznal, ač jsem si mohl oči vykoukat. Zase jsem ji neviděl – a její dvě nové soudružky, které skočily s ní, také ne!

Ze zvířat jsem cestou viděl všehovšudy jen dva zajíce a jednu veverku.

Vracím se s dvěma plnými lahvemi pramenité vody do svého háje.

Zpočátku bylo dost oblačné počasí, třebaže krásné teplo, ale teď už není na obloze ani mráček. Nebe je dnes zase čisté, bez nepřátelských postřikovacích letadel. Škůdci naší země mají asi také volný den.

V hájku je hezky. Převlékám se z lehkých letních šatů do mého nejpřirozenějšího obleku – do nahoty – a jdu se do trávy slunit. Je to krásné být úplně nahý v letním lese. Je to nejen naprosto přirozené, ale navíc je to ze všeho nejpohodovější. Takhle bych mohl být celý život – takhle zcela přirozený a volný. Neznám nic lepšího.

Ležím na pokrývce v trávě a pokud nesním se zavřenýma očima nebo nepodřimuji, pozoruji z hmyzího úhlu pohledu, kterak se v zeleném pralese z přesliček, trav a travních ptačinců proplétají luční kobylky, mravenci, mušky a jiný drobný hmyz. Je to takový jejich les, jejich celý svět. Občas nad stébly vysoko se vypínajícími přelétne jako nějaký pták či vrtulník velká hmyzí tiplice či přiletí z nebes jako mimozemský návštěvník podivný černý letec v brnění brouček písařík. Kdyby byly moje oči světlopisným přístrojem, snímky by byly skvělé. Když se vžiji do toho jejich hmyzího světa z jejich úhlu pohledu, sám se stávám hmyzem a sám obývám jejich zdánlivě nekonečný zelený prales.

Vtom vzhlédnu a poznávám, že i já, ač jsem o mnoho větší než hmyz, nejsem nic než drobný, titěrný, smrtelný živočich, jemuž je jeho les celým světem. Také pro mne je můj posvátný slovanský háj mým zdánlivě nekonečným zeleným domovem, kde je mi nejlíp. Zde, úplně nahý a volný, žiji svůj život se stejným údělem, jaký má ten nejmenší hmyzí tvoreček.

Hmyz se řekne v různých slovanských jazycích různě, avšak zajímavě: polsky jsou to ovády, ukrajinsky komachy (asi podle vzoru komary – komáři), rusky a bulharsky shodně nasekomy, bělorusky nasjakomyja, srbsky žuželke či mrčes, chorvatsky kukaca (snad podle hmyzích kukel) a rusínsky chrobač (jako chrobák v češtině). Mně se nejvíc líbí ty dva srbské výrazy: žuželke – to známe i z češtiny jako žouželkya mrčes – jako cosi mrňavého.

Slovanské jazyky se mi líbí a rád se jim učím, protože jsou nejen neobyčejně malebné, ale poznávám z nich zároveň slovanskou duši, tu naši širokou duši, která je dosud schopna obsáhnout a rozumět světu kolem nás – díky jedinečně popisným a významotvorným slovům naší slovanské mateřštiny.

Zaslechl jsem nějaké vzdálené lidské hlasy. Vlastně je slyším už dost dlouho, jednou z jedné strany, podruhé z druhé strany... Asi houbaři. Pro mne jsou tak vzdálené jako z opačného kouta zeměkoule. Nevnímám. Co jsou oni pro tohoto nahého tvora, který zde jako duch lesa přebývá, přemítá? Co mám s nimi společného? Kdyby teď lidé neočekávaně vnikli do mého háje a našli mne tu nahého, bylo by to pro mne jako došlap velké hrubé nohy do křehkého zeleného poklidu titěrného hmyzího království. Všechno vzácné by jediným svým těžkým krokem rázem zničili.

Slunce se kloní k západu, raději sklidím s větví okolních stromů své sušící se na nich věci a sebe také uklidím do stanu. Tam, jako v nějaké noře, ještě dlouho pobude ten nahý nelidský tvor, než jej chlad večera donutí zase se obléci a stát se znovu člověkem.


Neděle, 25. června 51

Svátek slaví Ivan a Rychvolod. Den državnosti (státnosti) slaví Slovinsko a Chorvatsko.

Den zahajuji ranní procházkou lesem. Jdu pro vodu. Je hezky a je takové ticho, jaké bývá jen o nedělích ráno v lese.

Z úzké cestičky vedoucí okolo vysokého pcháče, který je už o dvě hlavy vyšší než já, vidím po straně v divoké zelené spleti dvě stvoření: srnku s mládětem. Vzpomněl jsem si, jak jsem je tu nedávno potkal a nechtěně rozdělil. Srnčátko povyrostlo od té doby. I ten pcháč, i to srnče – i můj duch, doufám – všecko roste výš a mohutní.

Přicházím k hraniční silničce mezi mým lesem a lesem pokrývajícím Šibeniční vrch – ten už nemohu zvát svým, protože tu bývá příliš mnoho lidí – a už vidím z hloubi lesa jít po té silničce nějaké podivné lidské stvoření, ani muž, ani žena, ani chlapec, ani děvče, takové nějaké obojetné nebo spíš neobojetné nic. Ten podivný lidský tvor neurčitého pohlaví právě drží u ucha dalekohlas (telefon) a cosi do něj stručně řekl, neslyšel jsem, co, jen jsem čekal, až půjde dál.

To, co jsem viděl, byl běžný světoobčan nového světového řádu, bezpohlavní, vykořeněný, beze smyslu pro přírodu, která je tomu hlupákovi jen obrázkem na pozadí jeho chytrého dalekohlasu. Začíná to „pěkně“, hned zkraje.

Vzápětí za ním, ale z opačného směru, jedou dva podivní brouci na kolech a o čemsi spolu rozprávějí. Stojím už téměř na kraji lesa, a kdyby si ti brouci všímali něčeho kolem sebe, byli by mne museli snadno vidět. Ale oni nevidí nic než tu šedivou jednotvárnou silničku před sebou, jako by měli koňské klapky na očích. Takoví jsou teď všichni: šediví a jednotvární, s klapkami na očích i na uších – na uších ovšem nemají klapky, nýbrž dalekohlas. Ti mají přírodu také jen za pouhé pozadí pro své tělesné cvičení. Vsadil bych se, že kdyby tudy jel jen jeden z nich, že by za jízdy také věnoval víc pozornosti obrázkům na svém chytrém dalekohlasu anebo by volal tomu druhému – takových odcizených bytostí jsou teď všude k vidění celá mračna. Je vůbec div, že spolu ti dva ještě postaru hovořili zpříma, že spolu nemluvili skrz dalekohlas – i toho se určitě jednou dočkáme, půjde-li to se světem a s lidstvem takhle dál. Nu, začíná nám ta neděle „hezky“.

Pak jsem teprve vyšel z lesa já a pokračoval jsem v cestě za vodou. Tady jsem měl štěstí a cestu volnou. Z vršku sjezdovky je krásný výhled do daleka, až tam, kde se hory modrají – a také dolů pod ni, kde stojí dvě vozidla a jeden obytný přívěs.

Ale kousek od pramene nevěřím svým očím: zase tudy kráčí chůzí nemužnou neženskou totéž stvoření, které jsem viděl prve! Budu se musit asi v pramenité vodě omýt, protože se mi zdá, že dosud spím! To není možné, já se toho podivného tvora nezbavím – pořád mi někde leze do cesty; no, to mám „nejradši“...

Nabírám vodu. Rozpustný nápoj v prášku nemám, a tak mi bude musit zase jako dřív chutnat stará dobrá obyčejná, ale živá voda.

Teď, jako polit životodárnou vodou štěstí, mám dlouho od všech lidí pokoj. Na posedu v jasanovém háji je hezky, zpívá tu červenka a pozoruji ptáčky, jak se proplétají větvičkami keřového podrostu a vzlétají odtud ke stromům.

Opatrně vycházím z jasanového háje na obvodovou cestu. Ale sotva jsem z ní odbočil na pěšinku vedoucí lesem k tůňce, slyším zvuk blížícího se kola s pohonem (zvuk motorky). Rychle ustupuji z pěšinky do lesa. Jezdec na tom ďábelském stroji je téhož druhu jako všichni ostatní: ztracený bloudící netvor, který nic nevnímá a který je nejenže na světě úplně zbytečný, ale který tomu světu navíc i škodí, a to zcela úmyslně, i když nesmyslně. Ten také nevidí, neslyší, necítí, nemyslí... Doprovodil jsem jej alespoň nadávkami, když jsem nemohl kopanci nebo údery mého pádného kyje.

U tůňky ochutnal jsem trochu nově uzrálých lesních jahůdek a posadil jsem se na lavičku. Sluníčko pěkně svítí a hřeje, zažívám nerušené chvíle pohody.

Vtom mi napadla myšlenka, že jsem letos ještě nepotkal toho protivného strejdu, který mi tu vloni pravidelně křížil cestu na mých výpravách za vodou. Tušení. Jakmile se dostaví, dávám sluchu těmto mým předtuchám. I tentokrát jsem jich uposlechl a aniž bych si je jakkoli rozumově vysvětloval, zvedám se z lavičky a odcházím.

Tušení blížícího se člověka mne nezklamalo. Jdu si, jdu, také kolem nezbedné žabičky, která přede mnou znovu nepozorována skáče do kalné louže i se svými třemi soudružkami, povídám si tiše pro sebe, že v dálce na konci lesa se opět kmitla postava nějakého člověka, když tu se bezděky ohlédnu a několik kroků za mnou se přibližuje další člověk. Tady je ale o nedělích provoz, jen co je pravda! Výrazně jsem zvolnil krok, aby mne mohl ten muž rychle předejít a byl od něho co nejdřív pokoj. Muž mne dohonil, a když mne míjel, pohlédl mi do tváře a pozdravil. Odpověděl jsem ve vší slušnosti a dal jsem svému pozdravu zvučné a zpěvavé znění, abych nevzbudil podezření, že jsem nějaký divous. Ten muž však vzbudil podezření u mne, když se začal vyptávat, zda jsem místní. Ta nezvyklá otázka mne nevyvedla z míry a odpověděl jsem klidně a po pravdě, že jsem místní, z Políček. Zdálo se mi, že je to ten člověk, který mne nedávno viděl v mém lese a který potom rozštípal a schoval kus seříznutého pařezu, který jsem používal jako sedátko. Byl mi podezřelý i tím, jak úlisně a lstivě mluvil, tahaje ze mne rozumy: připadal mi jako nějaký vyšetřovatel Bezpečnosti. Mnoho jsem takových za život poznal, takže vím, že to byly otázky přesně toho druhu. Nedal jsem na sobě znát ani znepokojení, ani nevoli, a klidně jsem mu odpovídal. Nechtěl toho vědět zase až tak mnoho: spokojil se tím, co a jak jsem mu řekl, a dál mluvil jen o počasí a o houbách. Na sebe prozradil pouze to, že prý tudy vždycky chodí takové kolečko, načež jsem si honem pospíšil s přitakáním, že já rovněž – to proto, kdyby mne ještě, nedej Perun, někdy někde viděl, aby můj divouský vzhled nevzbudil v něm podezření, co tady dělám nebo odkud jsem přišel.

Nepříjemné setkání – jako každé setkání s člověkem. Měl jsem být chytřejší a jít pro vodu v noci. Vstával jsem asi o půl druhé, abych se najedl, mohl jsem jít. Loni jsem chodil výhradně v noci a měl jsem od lidí pokoj. Jenomže mne obtěžovalo přerušovat si kvůli tomu spánek.

Radši to, než nechat se rušit lidmi. O nedělích už nikam ve dne nejdu. Možná ani v ostatní dny. Je mi milejší dlouhá nerušená samota než chvilkové nepohodlí přerušeného spánku.

Muž došel k hraniční silničce a bral se po ní v dál. Já silničku překračuji a mířím do útrob mého domovského lesa. Tady ze mne všechno napětí padá, stejně jako veškerý oděv, který zanedlouho ze sebe shazuji.

Je hezky. Sluníčko hřeje a opaluje mé svobodné nahé tělo a má mysl se veselí. Tady je mi dobře. Zpívají lejsci a strnádek a já buď ležím na zemi mezi dvěma slovanskými břízkami, nebo se bosý a nahý toulám trávou po okolí a mezi stromy.

Odpoledne se kupí oblaka a postupně se jimi zatahuje celé nebe. Večer se dalo do deště. V noci procházím pustými ulicemi, jimiž se toulají jen osamělé kočky.


Pondělí, 26. června 51

Svátek slaví Zdivoj. Jméno prý znamená „zdělaný (učiněný) voják“. Mně se ten výklad nezdá. Na mne to jméno působí tak, jako by se jednalo nikoli o vojáka, nýbrž prostě o zdivočelého člověka. Neboť zdivočelý člověk – to je přece takový zdivoj.

Od rána je hezky. Po nákupech spěchám na kole k rybníku. Předpověď počasí je sice mírně nepříznivá – hlásí oblačno – ale teď ráno je ještě nebe čisté.

Je pondělní dopoledne, těším se na liduprázdnou přírodu a slunečné počasí, ale ani v jednom nemám štěstí. Tak za prvé na kolostezce překážejí početné houfy dětí a za druhé předpověď počasí vyšla úplně přesně, takže když jsem dojel k rybníku, bylo už nebe samý mrak.

Nevadí, shazuji veškeré oblečení a nořím se nahý do vody. Obával jsem se, že po dešti bude voda studená, ale vůbec nebyla, byla krásně teplounká. Vítr ovšem fouká silný a studený, ale vleže na pokrývce, skryt v porostu travin, jetelů, jitrocelů, vikví a hrachorů, není tak citelný a slunce svit se opírá do mé nahé pokožky neztenčenou letní silou.

Žel nastokrát Perunu,
pohoda trvá sotva hodinu

a pak se natrvalo zatahuje obloha.

Škoda, ale nelituji; konipásek se usadil blízko mne na výpusti a dělal to své jednotvárné čirik-čirik, občas přilétla na průzkum velká vážka a dravý pták pátral v rákosinách nad hlavami vodních ptáků po kořisti.

Na schůdcích do vody jsem objevil dvě pijavice. Ne, nemám na mysli ani představitele vládnoucí moci, ani žádné úředníky nebo lékaře, ale skutečné pijavky lékařské. Byly přisáty na kameni schodu a volně vzplývaly ve vodě, čekajíce na krevnatého živočicha, aby z něho sály výživu. Mohl jsem jím být i já. Důkladně jsem se celý prohlédl, když jsem vylézal z vody na suchou zem, zda se na mne nepřisály. Ještě mám v živé paměti zemské pijavice thajské. To byly hrozné příšery. Bylo až strašidelné, jak se ke mně plazily ze všech stran. Přisály se na mne a zakously, aniž jsem cokoli cítil. Až lidé mne upozornili, že mám nohu od krve. Pijavici jsem viděl naposledy přesně na den (!) před devíti lety také nedaleko odtud (viz můj Zápisník živého muže, kde o tom píši). Slovanské jazyky jsou v pojmenování pijavic – či správně pijavek – jednotné: nazývají je buď pijavka, nebo pijavica. Česky se snadno domluvíte ve všech slovanských zemích. Kéž bychom byli tak jednotni i v jiných věcech.

Za hodinu jsem se chystal na zpáteční cestu do města, když tu vidím odtud odjíždět také nějaké vozidlo. Málem jsem si ho ani nevšiml – kdybych ležel, tak určitě ne. Bylo to zase to zelené, dřevařské, a zase ve stejnou hodinu – asi odjíždí vždy v jedenáct na oběd. Tahle pravidelnost se mi ale nelíbí. Příště by mne mohl řidič buď ze zvědavosti, nebo z obyčejné lidské potřeby někomu něco zkazit, přijít obtěžovat nějakými pitomými řečmi. Příště to možná zkusím zase u jiného rybníka, je jich tu v okolí ostatně dost a dost.

Na zpáteční cestě jsem na mámině vypůjčeném dámském kole konečně objevil, vyzkoušel a využil jakési přidané zařízení na přehazování převodu, což činí z jejího poměrně obstarožního městského kola docela slušné novověké horské kolo. To jsem učinil objev! Dodnes jsem si já blázen nepomyslil, že to je vůbec k něčemu dobré a ani jsem to nijak nezkoumal. Do kopečků jsem s kola prostě slézal a šel jsem pěšky, když už jsem nemohl dál vysílením šlapat, aniž bych si uvědomil, že je kolo vybaveno takovým náramným vynálezem! Nejsem já blázen?

Tak to bývá často, že máme přímo na očích tu nejzřejmější skutečnost, a my ji přesto nevidíme, protože na ni nemyslíme. Neuchopili jsme ji myšlenkou. Teprve až něco promyslíme, pak to teprve také jaksi uchopíme. To je pravý význam slova pochopit. Právě tak mají lidé na očích, že s nimi vláda hraje nepěknou hru, že jim chystá úplné zotročení a v lepším případě nahrazení dováženými cizinci, v horším případě vyhlazení celého národa; lidé mají doslova na očích vládami vyvolávané náboženské a národnostní třenice, války a občanské střety, a přesto tyto očividné hrůzy současné a budoucí nevidí, protože je odmítají vidět, odmítají nad těmi jevy přemýšlet, uchopit je myšlenkou, a tím také pochopit a účinně se proti nim bránit.

Sloveso pochopit je v češtině dosti nešťastné: znamená doslova „chopit se myšlenky“, kdežto například ruština má mnohem vhodnější výraz ponimať – česky pojmout. Chceme-li mít myšlenku opravdu ve své moci, nestačí ji jen uchopit do rukou, nýbrž je daleko lepší, pojmeme-li ji do sebe a ona se tudíž stane námi samými, splyne s námi a už nám ji nikdo nemůže vzít z rukou, jimiž ji pouze uchopíme. Podobně jako čeština je na tom stejně špatně třebas běloruština: ta také nemá myšlenku plně ve své moci, ta pojímá myšlenku pouhým omylným a měnlivým rozumem, ona razuměje, zatímco bulharština razbira čili po česku rozebírá a chorvatština myšlenku dokonce přímo schvátí, ale tím ji také nemá zaručenu navždy. Pouze tedy ruština a s ní ještě polština, ze slovanských jazyků, mají takříkajíc myšlenku pevně pojatu v sobě, jako součást národní bytosti, a tedy neodnímatelnou.

Po kolostezce se nevracím, mohly by tam zavazet ještě ty děti, a navíc po silnici jde to pěkně s kopce a je tím pádem lepší jízda.

Hned za odbočkou na město se při krajnici u lesa povaluje mrtvola nějakého velkého ptáka. Hrabavé nohy mu trčí nehybně vzhůru jako němé varování živým. Je to sražená slepice. Ale kde by se tady vzala? Žádné lidské stavení se široko daleko nenalézá. Slepice ležela na druhé straně silnice, nechtělo se mi k ní přejíždět, abych si ji lépe prohlédl – navíc nesnáším pohled na mrtvá zvířata. Tělo vypadalo jako slepičí, ale klidně to mohla být také slepice bažantí. Vypadalo to dost hrůzně. Ale lidem to tak nepřijde. Kdyby tam tak ležel přejetý člověk, to by byla jiná – nebo možná ani to ne. Když o tom tak nakonec přemýšlím, tak si myslím, že by lidmi možná neotřásla ani mrtvola lidská a bez zájmu by dál jezdili okolo ní, uzavřeni před celým trpícím světem ve svých zaprášených vozech. „Co je nám po vás, my spěcháme!“


Úterý, 27. června 51

Svátek slaví Ladislav a Ladislava. Lidové rčení na dnešek předpovídá:

Pro déšť na den Ladislava
dlouhým mokrem bolí hlava.

Dnešní den je také významným dnem památky obětí komunismu. Jednou si budeme podobně připomínat nějaký Den památky obětí islámu nebo možná Den obětí liberálního kapitalismu či Den obětí demokracie anebo dost možná Den obětí nového světového řádu.

Po půlnoci se lehce oděn a těžce ospalý vydávám na zpáteční cestu prázdnými městskými ulicemi do lesa. Za celý den jsem se vůbec neprospal, tak tak jsem zamhouřil oka, a nyní jsem už tak ospalý, že jsem si zapomněl vzít s sebou svítilnu; naštěstí jsem si na ni zavčas vzpomenul ještě před domem a nemusil jsem se pro ni vracet tak daleko. Bez ní by se mi špatně proplétalo noční tmou hustým lesem tajnými chodníčky až k mému stanu a potom za dva dny stejnou cestou zpět.

Vrátil jsem se domů pro svítilnu a ospalý kráčím na druhý pokus temnými ulicemi, kde nikde nikdo, jen já a kočky toulavé, jež tiše střehou mé kroky.

Jdu předměstským Libohájem kolem lesní studánky. Po dnešku tu je znovu jakýsi nepořádek a odpadky lemují celou další cestu Šibeničním lesem. Tady musil být provoz! Kam člověk přijde, tam jako svou stopu obtiskne dílo své nepořádnosti a nevychovanosti. Jistě to byly opět nějaké děti na „naučném“ výletu před prázdninami – na „naučném“ výletu, který je beztak nic nenaučí. Kudy šly ty nezvedené děti, tudy se táhne nepřerušovaná stopa odhozených papírových kapesníčků a umělohmotných obalů od sušenek. To abych si vzal vreče za smeče (chorvatsky pytel na smetí), až to tu budu po nich uklízet a jako neviditelný duch lesa dávat les znovu do pořádku! Budu tedy dělat to, co lidé nazývají „samočistící schopností přírody“. Nevědí, hlupáci, že to já, Lešij, duch lesa, jej po nich vždy očistím.

Procházím dál lidmi znečistěným nočním lesem až ke kříži na Šibeničním vrchu. Kupí se tu do výše domů hromady klád. Až se sem půjdu někdy za světla podívat, možná to tu nepoznám pro množství vykácených stromů.

Čerstvé dřevo voní mlčky do noci. Často se ve tmě kolem mne ozývají neznámé hlasy, kroky, dupot a šelest. Poplašená lesní zvířata vstávají ze svých pelíšků a zdvořile se mi vyhýbají.

Ráno je hezky, snídám a spím dál. Nikam nejdu, vodu jsem si přinesl domácí, natočenou z vodovodu, nápoj namíchaný z prášku je také hotov.

V poledne je zataženo, obědvám, trochu se dosud nahý a bosý procházím v lesní trávě a pak spím dál.

Odpoledne hřmotně hřmí a krapet krápe, ležím stále nahý a zasněný dál.

Bouřka a déšť dlouho netrvaly, ale chladno už je nepříjemné, ač nahota je mně příjemnější než hřejivost oděvu.

Pouštím se zatím do psaní – snad lepšího, než jaké čítám běžně na české síti. Chtěl bych jím vyzvat každého správného Čecha a upřímného vlastence, aby nic nepsal, neovládá-li předem pravidla české mluvnice a pravopisu. Neboť svým nesprávným psaním nadělá víc škody české věci než užitku. Já vím, obhajují se pisatelé naléhavostí popisovaného předmětu, jeho vážností, důležitostí a potřebou svého sdělení; ale není nic naléhavějšího v dnešní době, nic vážnějšího, důležitějšího a potřebnějšího než zachování čistoty naší mateřské slovanské řeči, naší krásné češtiny. Neboť každé její znečištění nesprávným tvarem či dokonce cizím slovem je předstupněm vedoucím k jejímu narušení, pak i rozvrácení a nakonec zničení. Žádám tedy všechny pravé Čechy, aby nepsali a neříkali nic, co nemohou vyjádřit českým jazykem. Neboť záplava cizích slov usídlí se potom natrvalo v našem jazyce, až bude nakonec i naše mysl myslit cize, tak nějak nehezky nečesky, bez ducha pravého slovanství. Cizí slova, špatný pravopis a nesprávná mluvnice nahlodávají naši českou řeč, ničí ji a nás spolu s ní. Naše čistá čeština je proto mnohem důležitější než naše jakkoli závažné myšlenky. Neboť ztratíme-li postupně a nepozorovaně naši čistou mateřštinu, potratíme nakonec i čistý plod ducha našeho slovanského. Pravda, mnozí by musili zmlknout a mnohé by nebylo vyřčeno; ale raději ať jsme nevědomí, než abychom poztráceli jediný nástroj veškerého našeho národního bytí, jediný prostředek naší současné i budoucí národní obrody! Nemějme obavy – vždy se mezi Čechy najde někdo, kdo bude promlouvat jako Jan Hus: pravdivě a česky. A z jeho neposkvrněných úst a jeho neúhybného pera bude prýštit celé naše poznání. Jen zůstane-li zachována čistá čeština, zůstane zachována i možnost pro naše čisté myšlenky. Pro ty, kdo przní český jazyk, mám jen slova pohrdání. Ti nejsou pravými českými vlastenci. A těm, kteří prokládají své věty cizími slovy, vzkazuji jen toto slovanské rčení: „Klapej zobákem, ptáku jarabáku, jak ti zobák narostl!“

K večeru konám malou procházku po okolním lese. Po dlouhém půstu je jídlo vždy chutnější, říká se; stejně tak bych mohl teď říci, že po dlouhém spánku zdá se les ještě kouzelnější.

Najednou se zastavuji a dlouho pozoruji na zemi sedícího velkého dravého ptáka, jak cosi trhá a polyká. Jsem dobře a vhodně ukryt nedaleko v zeleni mladých stromků, kde svým krycím vojenským oděvem splývám s okolním prostředím, takže ani ostražitý dravčí zrak mne tam nedokáže odhalit. V poklidu a v nehybném postoji pozoruji ptákovo počínání.

Prozradilo mne snad až moje čtveré kýchnutí anebo se dravec prostě nažral a sám o své vůli vzlétl, zakroužil a pomalým letem odlétl kamsi mezi vysoké stromy. Nezbylo po jeho díle nic než hromádka trusu.

Já jdu dál směrem k mločí tůňce. Cestou jsem ochutnal jednu lesní jahůdku a také jsem zjistil, že i tady bych potřeboval na uklizení všech odpadků celý pytel – lesík se nachází v těsné blízkosti silnice, snadno přístupný několika vjezdy, takže není divu, protože, jak už jsem mnohokrát opakoval: kde jsou lidé, tam je nepořádek. Dokonce jsem tu nalezl i malé ohniště, zakryté navezenými sem starými cihlami a kamením, a vedle hromadu na sebe postavených dalších cihel a kamenů – to je rovněž obecně lidské: vršit na sebe věci a dělat z nich hory; hory nebetyčných hloupostí, řekl bych.

Nyní již přicházím k té tůni čolků. Dnes se nachází na jejím dně asi o polovinu méně larev a opět žádný dospělý. Pravděpodobné vysvětlení je takové, že končí jejich období rozmnožování a že po ukončení vývinu opouští dospělý čolek svou rodnou tůň a vydává se do světa hledat štěstí. Přejme mu je.

Já se naopak vracím ze „světa“ zpátky do stanu. Jednak jsem unavený, a vinou dotírání nespočetných komárů si nemohu nikde jinde v klidu pohovět, zadruhé se zase ozývá hřmení blížící se bouře a já nechci zmoknout.

Za chvíli nato začíná opravdu pršet a na můj stan se snáší krom deště též tma končícího dne.


Středa, 28. června 51

Svátek slaví Lubomír, Lubomíra a Svatomír. Dnešek je výročním dnem bitvy na Kosovu poli v roce 1389 mezi Srby a muslimy. Už tenkrát – a v budoucnu možná zas.

Jitro je jasné, slunečné, s příslibem hezkého dne. Trochu jsem si narovnal kostru, došel na záchod, poohlédl se po okolí, prošel se po mém háji. Les je však mokrý, po snídani spím dál.

O několik hodin později vstávám jen proto, abych se napil a položil ven do trávy na sluníčko mou sluneční nabíječku.

Před polednem už se budím z divokých snů velkým horkem, rozepínám spací pytel a svlékám se úplně donaha.

Vytahuji ven k vysušení spacák, pokrývku a další věci a obědvám.

Po obědě ležím nahý na sluníčku pod břízkami. Je krásné počasí, slunce pálí jako žár ohně, zpívají lejsci, budníček, černohlávka a drozd, na obloze burácejí stíhačky, mezi stromy se honí sojky, v travinách motýli.

Ležím nebo sedím a nemyslím na nic světoborného, prostě žiji jako spousta malých i větších živočichů okolo mne. Jim to stačí a mně v této svaté chvíli též.

Odpoledne se nebe pokrývá bílými oblaky, později i tmavými mraky a dokonce začíná bouřit.

Balím znovu veškeré usušené příslušenství a vracím je zpět do stanu.

Ač zataženo a ozývá se Perunovo hromování, stále je velké teplo. Aniž bych měl sebemenší potřebu pokrýt svou přirozenou nahotu jakýmkoli kouskem nepřirozeného oděvu, vklouzávám do stanu, píši a očekávám vlahý déšť.

Nebe potemnělo černými mračny a v lese se zšeřilo. Hromobití je silnější, zatím pouze po kapkách udílí nebe zemi vláhu.

Háj se topí v temnotě, jako kdyby byla již noc, déšť sílí, drozd zpívá dál.

Vtom temnotu háje prořízl ohnivý blesk a vzápětí se ozvala ohlušující rána hromu. Donutilo mne to se posadit. Právě jsem si uvědomil pravý význam slova ohromující. Drozda nicméně hrom nijak znatelně neohromil a vesele si zpívá dál.

Trošičku se přece jen ochladilo, stále nahý leže přehazuji přes sebe napůl cípy spacího pytle.

Prší dlouho, prší vydatně. Podlaha stanu má dobrou výdrž a jen tak snadno vlhkost nepropouští, přesto se uprostřed vytvořila mokrá louže. Budu mít co sušit.

V lese je to stálý boj s vlhkostí. I když neprší a je sucho, stejně je nutno pořád sušit vnitřní vybavení stanu.

Neúnavný drozd stále zpívá.

Jak se bouře vzdaluje a déšť ustává, přibližuje se večer a noc nastává. Projdu se až o půlnoci, až půjdu do města, abych tam zítra ráno nakoupil další zásoby na příští dny prožité v mém posvátném slovanském háji.


Pátek, 30. června 51

Svátek slaví Šárka, Vlastimír a Vlastimíra. „Vlasti mír“ – to bychom si přáli, ale někdo stále bojechtivý, jako ona bájná Šárka z dívčí války, naší vlasti mír nepřeje. Zdá se, že vždy musí být zlo poraženo válkou, kterou samo začalo, aby nastal vytoužený mír Slovanů. „Každá válka nakonec končí mírovými dohodami,“ říká Vladimír Putin, „pojďme tentokrát, poprvé v dějinách, přeskočit ten válečný střet a dohodněme se již nyní na míru.“ – Velká slova velikého slovanského mírotvůrce.

Pro špatné počasí zůstávám doma. Stejně potřebuji více cvičit svá tělesná posilování a chladnější venkovní vzduch je pro ně vhodnější než obvyklá vedra potu, kterými nás polévají letní horka. Nicméně už se na ně zase těším.


Sobota, 1. července 51

Začal nejteplejší měsíc v roce. U nás jej nazýváme červenec, ale v Polsku mají lipiec, postaru lipieň, v Bělorusku též lipěň, na Ukrajině lipeň – vše podle kvetoucích slovanských lip v tomto období roku. V Chorvatsku mají srpaň, podobně jako náš srpen od srpu, nástroje žatvy – to je také velmi pěkné slovanské pojmenování – a na Dolní Lužici mají tamní Srbové žňojsky – rovněž podle žní. Staré slovanské jméno měsíce července bylo ovšem v Bulharsku červen, kde se v současnosti, žel, používá latinského názvu juli, tak jako v různých obměnách i na Slovensku, v Rusku, Srbsku, Bosně a tak dále. Chudáci. Časem a s prohlubujícím se slovanským uvědoměním, které v současnosti probíhá po celém Slovanstvu, se možná tito polatinštění chudáci vrátí ke svým starým slovanským názvům měsíců. Doufám v to.

Dnes je výroční den vstupu Chorvatska do Evropského svazu, toho nového žaláře národů; psal se rok 2013. Ach, ty nešťastné třináctky... Zajímalo by mne, které číslo lid chorvatský považuje za šťastné či za dějepisně významné, jako máme my, Češi, osmičku. Nejbližší osudová osmička vychází na příští rok 2018. Bude šťastný, či nešťastný? Budeme jako národ svobodni? Domůžeme se po stu letech znovu české samostatnosti? Kéž by!

Svátek slaví Jaroslava a Vesna. Jaro čili básnicky vesna, podle slovanské bohyně jara stejného jména, právě uplynulo, takže tento svátek není zrovna vhodně určen na počátek léta – bohyní léta je Živa – leč Vesna není jen bohyní jara, ale také bohyní mládí, života a lásky, což všechno se k létu tudíž tak trochu též hodí. Vesna je rovněž oblíbené ženské jméno v jihoslovanských zemích. A napadlo mi právě: že je-li slovanskou bohyní léta Živa, je bohem léta – sám Život?

Zamýšlel jsem na konci tohoto týdne raději zůstat doma, poněvadž předpověď počasí nebyla příznivá, ale protože včera bylo celý den hezky, nevěřím už žádným předpovědím, které se mění devětkrát za jediný den a pokaždé předpovídají jiné počasí, a věřím radši nebi nad hlavou a svým touhám.

A po dvou dnech pobytu v bytu mne má touha pudí jít zase do lesa, do mého posvátného slovanského háje, kde se tak dobře spí a ještě lépe rozjímá o věcech věčných i současných.

Obával jsem se obávané noci z pátku na sobotu; noci, která bývá příliš neklidná a nemálo rovněž zalidněná. Začaly též obávané dětské prázdniny, začal čas pracovních dovolených, všude je teď přes den více lidí a za nocí slyšet jsou lidské hlasy a zvuky hudební.

Tak i této noci, ač ulice se zdají zet prázdnotou, pustotou. Chodce jsem sice nepotkal žádného, ale přece jsem cestou viděl tři noční jezdce na kolech a několik vozidel, jež rušila můj klid, a to až u vstupu do Liboháje, kde město končí a sady a lesy začínají – právě tady, na samém konci města, na prahu vysvobození, kde bych, neznat to, čekal nejméně ruchu, dočkávám se naopak ruchu největšího.

Lidský netvor naposledy chňapl po mně svou tlamou jedovou; zde už jsem volný a kráčím temnými lesy k mému háji, veden světelným kuželem své svítilny a puzen svou stejně zářnou touhou.

Ráno je mi zima, musím se více obléci, zalézám zpátky do spacího pytle a spím dál.

Po jedné hodině po poledni procitám, dlouho ještě zasněn sedím ve stanu, dívám se z něj ven na datla, který jako zkušený lékař proklepává kůru stromů v mém háji a pak vycházím na krátkou procházku po nejbližším okolí.

Zkoumám možnosti dokonalejších úkrytů pro můj stan, aby nebyl tak na očích v nadcházejícím houbařském období.

Cožpak o to, pěkných úkrytů by tu bylo mnoho, ale žádný by mi nebyl vhod, než jakožto pouhé nouzové řešení. Já, jakmile se někde usadím a zabydlím se tam, těžko si zvykám na něco nového. Čtěte pozorně, vládcové a přisluhovači nového světového řádu: „Těžko si zvykám na nové!“ – Ale pakliže mne nouze donutí vzít za vděk novému, můj stav se nemění a postup se opakuje: zase jsem věren novému.

Slovan má svůj domov, lpí na něm a jen tak lehkovážně se jej nevzdává. Stejné je to u nás, u Slovanů, i s vírou: tu naši původní nás nouze kdysi donutila opustit a my teď na té nové, nám vnucené, znovu trváme jako na vlastní. V této veskrze slovanské vlastnosti spočívá naše největší síla i slabost.

Snad nás nová hrozná nouze donutí navrátit se znovu k naší prastaré původní víře dávných Slovanů. Je to téměř nutnost a je to téměř jisté; neboť v tomto strašném, nelidském, rozvráceném, bezduchém světě převrácených hodnot a zvrhlých novot zbývá již jen jediné řešení: návrat k slovanské víře a životu našich předků. Nic jiného nám už nezbylo, neboť to, co nabízí nový světový řád, je jen otroctví a smrt.

Jedině Slované nejsou dosud mrtvi; jedině Slované nejsou dosud otroci – ačkoli nás tak na Západě nazývají. Ale mýlí se (snad schválně): Slavané nejsou slaves (otroci), Slavané jsou ti, jimž patří sláva. Naučte se nejdřív pořádně slavansky, vy Zápaďané z říše zla a smrti, až o nás budete příště chtít mluvit! To vy jste otroci! My, Slované, jsme a budeme vždy svobodni! A Slované jsme nazýváni podle slov, jichž jsme znalí. Naučte se těm slovům! Jsou zvukomalebná a mnohému se z nich naučíte. Slované nazývají se u Chorvatů Slaveni, v Makedonii a Srbsku Sloveni, v Slovinsku Slovani, v Polsku Slovjanie, v Rusku a Bělorusku Slavjaně, na Slovensku Slovania, na Ukrajině Slovjani, v Bulharsku Slavjani, na Dolní Lužici a v polském Slezsku Slovjany, na Horní Lužici Slovjenjo. Je nás na čtyři sta miliónů. Takovou velkou rodinu jen tak nezotročíte.

Nový světový řád nakonec skončí postaru, tak jako všichni kazisvěti: lidé sami ho vyženou, zbraněmi i beze zbraní, holýma rukama jej budou hnát, odkud přišel, a on bude utíkat, zbaběle utíkat, až pozná, že se mu někdo staví na odpor.

Unavil jsem se tím hledáním a těmi potulkami a mám hlad. Po obědě jsem znovu usnul.

Zdál se mi hrozný sen: díval jsem se v něm vykloněn z okna mého pokoje ven a táta v sousední ložnici též. Koukáme na sebe, vykloněni z oken, a vesele na sebe máváme. Táta mává, mává, směje se a směje, až docela zapomněl na opatrnost a vyklonil se ze svého okna poněkud víc. Volám na něho, aby se tak nevykláněl, že vypadne. On ale neslyší a vyklání se ještě víc, aby natáhnutou rukou co nejvíc dopředu zkusil, zda neprší. A vtom se mé obavy naplnily: s hrůzou sleduji, jak táta ztrácí rovnováhu a padá střemhlav z okna v třetím poschodí, jak dole dopadá tváří na trávník a bez hnutí zůstává ležet! Křičím na mámu, aby zavolala záchranku, a vybíhám před dům. Táta leží tak, jak dopadl, beru jeho hlavu do dlaní a štkám: „Tati, tati...“ Táta se pohnul a zvedá ke mně oči. Žije! Ptám se ho, jestli ho něco nebolí. Prý nic, jenom prý trochu zuby, dodal po chvíli. Zkoumám vnitřek jeho úst: ani kapka krve, zuby má všecky a v pořádku (ve skutečnosti už žádné nemá). Znovu se ho nevěřícně ptám, zdali ho něco nebolí, a volám nahoru do oken, aby někdo konečně zavolal lékaře. Mezitím se setmělo, v oknech svítí světla. Někdo mi podává dalekohlas (telefon), abych mu pomoc přivolal sám. Vůbec se v tom přístroji nevyznám, tlačítka jsou označena jakýmisi neznámými obrazci. Utíkám po schodech nahoru do našeho bytu, abych použil můj vlastní dalekohlas. V bytě hraje nahlas rozhlas (ve skutečnosti by to byl spíš dalekozor (televizor). Vyčítám mámě plačtivým hlasem, proč dosud nezavolala záchranku. Neodpovídá a dál poslouchá ryk linoucí se ze zesíleného rozhlasu. Zavírám jej a vymačkávám na svém dalekohlasu známé pohotovostní číslo. Táta leží nadále dole na trávníku osvětleném okny sousedů a obklopen hloučky čumilů. Nikdo mu nepomáhá, nikdo se o něho nestará, ani cizí, ani máma. Je to celé na mně. Vytáčím číslo. Nikdo se dlouho neozývá, nakonec zvedá sluchátko hlas, který ale nepatří zdravotníku. Omyl. Pečlivě vytáčím stejné číslo určené pro záchrannou službu. Zvedla to nějaká rozhlasová stanice! Určitě mám špatné číslo. Rychle spouštím počítač, abych je našel pomocí něho. Vzápětí volám na nové číslo nalezené počítačem, ale je to číslo na jakéhosi poslance. A když si zoufám nejvíc, vtom se v bytě objeví táta, přišel sám, nic mu není, je svátečně oblečen, oholen, celý jakoby zázračně omládlý. Nevím proč, ale nezdá se mi to. Nedůvěřivě ohmatávám tátu... a najednou jsem se probudil.

Br, to byla můra! Jsem rád, že to byl jen zlý sen a že jsem vzhůru. Dlouho sedím a přemýšlím o tom snu. Já myslím, že jsem viděl tátovu smrt. Ty jeho sváteční šaty, které měl oblečeny... byly šaty do rakve. Ta jeho jakoby mladistvá podoba... to byla věčně živá vzpomínka na mého starého dobrého tátu. Copak asi dělá? Nic, jak je to teď u něj, žel, obvyklé. Jenom já se mu starám o nějakou tu zábavu. Myslím, že nebýt mne, dávno by zemřel nudou, bez touhy, bez těšení, až přijdu domů zdaleka, kam on se mnou nemůže. Musíme tam nakonec všichni: smrtelníci do návy, lesní duch do lesa.

Musím jít nyní ven, projít se lesem, jen to poskytuje útěchu. Vystrčil jsem hlavu ze stanu a co nevidím: na vedlejším vyvráceném stromu poposedává malý ptáček a zhluboka se přede mnou jakoby uklání. Po tom hrozném snu je to milé procitnutí do ještě milejší skutečnosti. Tak je to vždy. Příroda vám vždycky přinese před oči něco milého, co vám dá útěchu a povzbuzení.

Kráčím pomalu lesem po svých tajných chodníčcích, které jsem si sám vyšlapal. Ještě jednou zkoumám záložní úkryty pro můj stan. Ne, tady to nepůjde, zatím ne, Slovan je věrný, Slovan je palice dubová, která je příliš tvrdá na zbrklé novoty.

Nebe ztemnělo a spustila se prudká přeháňka, právě když jsem mlsal lesní jahůdky. Schoval jsem se pod strom a opřen zády o něj vyčkal jsem, až přestalo pršet.

Myslivci tady budují nový krmelec; minule jsem slyšel bouchání při jeho stavbě až v mém hájku. Krmelec je pěkný, dalo by se v něm i přespat. Je to jednoduchá stavba, nic složitého: podsada, krovy, nedodělaná střecha až k zemi. Stačí. Dřív lidé takhle jednoduše stavěli i obytné domy; nemusili mít na to žádné povolení, stačil na to člověk sám za pomoci ochotných sousedů, postavil se komín, domácí krb, chlévy a stáj, stodola; nebylo potřebí tahat elektrické rozvody, nebylo třeba vodovodních vedení ani odpadních trub, záchod a studna se vykopaly venku, voda se brala v potoce, v řece, z lesní studánky; okolo domu se zřídila zahrádka na květiny a zeleninu, založen byl ovocný sad, vyklučen les a oseto políčko, věrný muž si bral věrnou ženu, děd umřel, ale počat a zrozen byl syn, byla radost být na světě – prostý a krásný byl život našich předků. Dnešní život, svázaný všemožnými zákazy a nařízeními, život popírá. Žít se má prostě a jednoduše v souladu s přírodou a s lidmi svého kmene. Ale copak lze dnes takto žít? Nu, snad se takový život jednou vrátí. A až se v té šťastné době vrátím na svět, budu tak možná žít i já.

Nad stromy přeletěla volavka a hlasitě zakřičela. Došel jsem až na kraj lesa, který ozařuje oslepující zář zapadajícího slunce. Přilehlé rudomodré vojtěškové pole příjemně voní. Teď v něm běží vyplašený zajíček.

Pomalu se vracím lesem ku svému háji. Snáší se noc. Světlo mého zápisníčku ozařuje můj stan a plaší hartusícího srnce. Nad lesy opět zazněl křik volavčin. Neklidnou prázdninovou nocí zní vzdálené zvuky lidské pahudby.


Neděle, 2. července 51

Svátek slaví Božislava, v Polsku Božidar.

Probouzím se brzo ráno, kdy drobně prší. Nasnídal jsem se a spím dál.

V poledne obědvám a jdu se projít pod zataženou oblohou.

Jdu pomalu, pomaličku, často se v zamyšlení zastavuji, nemaje směr ani úmysl.

Odklízím z cestičky
napadané větvičky,

pohladím strom, jdu dál a sednu si na paty na kámen rozjímání. Pozoruji ptáčky prosmýkající se listovím, utrhnu jahůdku, přivoním k lesnímu květu.

S jasnou náladou
se jasní i nebe nad hlavou.

A když se letní slunce prodere mračny a zasvitne svými loučemi zlatými až na zem, cítím opět tu známou vůni teplé půdy.

Vtom slyším šramot a dupot. Z hlubin lesa se přímo proti mně řítí srnka, takže se k ní raději natáčím bokem, aby případný střet tolik nebolel. Srnka zpozorujíc mne na poslední chvíli ostře mění směr běhu a v těsné blízkosti se mi obratně vyhýbá a pádí dál, sledována dychtivými zraky parůžkatého srnce, který má oči jen pro svou vyvolenou a mne si vůbec nevšímá, jako bych byl pouhý nehybný strom. Štvanice lásky. Kolikrát už jsem jí byl svědkem! Ale vždy jsem jejím pozorováním nesmírně poctěn, okouzlen, dojat, vzrušen a obdarován. Nádherné bylo i to blízké setkání s plachými lesními bytostmi, které by se mne běžně bály, ale v době namlouvání jde všechen jejich strach stranou, jako cosi nedůležité a zbytečné.

Ze starověkých bájí víme, že podobné štvanice lásky probíhaly kdysi dávno v hlubokých evropských lesích i mezi dvěma mladými lidmi, mezi krásným jinochem a půvabnou pannou. Byla to přirozená zkouška síly a vytrvalosti, než došlo k jejich milostnému spojení. Byla to zkouška přírody, trvalejší a spolehlivější pro zajištění zdravého potomstva než všecky pouze slovní námluvy, uplácení penězi, prázdná lichocení, pusté lži, pokrytectví, podvody a úskoky, známé z novodobých dějin našich zústavněných sňatků. Bez požehnání kněze, bez razítka úředníka, bez peněz a bez zákonného dovolení brali se mladí Slované podle starých přírodních pravidel, divoce a nevázaně jako srnec se srnkou. Musily to být krásné časy, kdy naše slovanská rodina žila takto nespoutaně v pralesích dávnověké země.

Sluníčko se mezitím už zase pěkně letně směje na náš svět současný. Některé věci zůstávají na tomto světě stálé a neměnné, navzdory jeho šílenostem, zvrácenostem, znásilňování a úpadku přirozených mravů. Tady ano, tady o samotě v lesích ještě panuje a je vůbec možný zdravý rozvoj ducha a těla. A tyto poslední zbytky našich lesů stanou se jednou prvními našimi obrannými valy a pevnostmi, z nichž podnikat budeme vítězné výboje do světa zkaženého svými nepřirozenostmi,

abychom jednou dobyli zpět
a uzdravili celý náš svět.

Po večeři se jdu ještě naposledy projít po lese, než půjdu v noci do města. Je zataženo a už skoro šero. Ale jakmile jsem vylezl ze stanu, vyšlo nové slunce. Já sám si teď připadám jako nějaký sluneční bůh, který přináší světu světlo radosti a poznání. Kamkoli přijdu, tam se všecko rázem rozjasní.

Zvolna zapadající slunce osvětluje zelené vrcholky stromů a bílé obláčky plující nad nimi a odtud se odráží jeho jasná zář dolů na zem, kde tvoří světelná pole, ač okolní les tone již v šeru. Tento svět je prostě světem zázraků.

Procházím po všech mých chodníčcích, jen co noha nohu mine. V mločí tůňce je to pořád stejné, jen několik larev jako minule. To v sousední louži prorostlé zeleným okřehkem je poněkud více živo: vesele tam dovádějí broučci potápníčci, pohybují se hbitě sem a tam a rozpustile strkají jeden do druhého.

Dnes večer jsem se různě toulal až do tmy, kdy vysoko na jasném nebi září půlměsíc a kdy letos poprvé vidím ve větším množství mihotavá světélka světlušek. Já uprostřed jejich rejů rozsvěcuji také svou svítilnu a odcházím si do stanu ještě na dvě hodinky odpočinout, než mi bude jíti do města pro nové zásoby.

O půlnoci vstávám buzen budíkem a vydávám se na cestu do města. Nebe je celé černé, bez hvězd, bez měsíce.

Prázdniny začaly. Nepořádku je po cestě tolik, že jej nestačím ani pobrat. Někdy se válí odpadky třeba i jen kousíček od odpadkového koše, kam líná ruka zhýralcova už zřejmě nedosáhla. Pytlík od rýžových chlebíčků, od brambůrků, plechovky od různých nápojů, od piva značky Staročech, kterou zhyzdil český les jakýsi mladočech – jedním slovem sběř zkažená zatracená má prázdniny.

O hodinu později již kráčím neklidnými ulicemi nočního města, které se hemží životem – lidužel lidským. Mé obavy ze začátku prázdnin a dovolených se potvrzují a mne rozmrzují. Nocí táhnou tlupy uřvaných opilců, před domy postávají ve tmě tiší milenci a na dovršení vší mrzutosti zastavilo na křižovatce vozidlo, svítí mi nestoudně přímo do očí, zřejmě si mne uvnitř osádka vozu dlouho prohlíží, dlouho vyčkává, až budu přecházet, a pak mi drze vjede do cesty! Jsem rozčilen a sahám po noži, připraveném u mého pasu. Řidič to musí dobře vidět. To právě chci. Proto klidně, beze spěchu a sebevědomě přecházím přes ulici v záři světlometů. Jen ať vystoupí z vozu a něco proti mně jen cekne!

Mám dost. Mám dost všech lidí v tomhle městě, v téhle zemi, na celé zeměkouli. Nenávidím je, vždy jsem je nenáviděl a nenávidět budu. Nikdy to nebude jinak, protože lidé jsou zkrátka sběř, kterou lze jen nenávidět a co nejvíc se jí vyhýbat. Příště půjdu ještě o hodinu déle – to snad už budou všichni spát tak, jako kdyby byli mrtví. Kéž by se už neprobudili!


Úterý, 4. července 51

Svátek slaví Sendomír, podle Wlastenského kalendáře, původu zřejmě polského, ale významu pro mne neznámého. Pokud bych mohl hádat, řekl bych, že jméno označuje „toho, jenž sije (setbu) v míru“. Smutným výročím připadajícím na dnešek, je zánik třistapadesátileté Národní lípy v českých Libníkovicích, kterou v roce 1925 zničila vichřice. Dnes jsou hojně sázeny jiné národní lípy po celém slovanském světě, které snad přetrvají tyto zlé časy, pokud je domácí vlastizrádci nevytrhají, jak se leckde děje. Je to neuvěřitelné: vadí jim i nevinné stromy, i na nich si vylévají svou protinárodní zlobu. Ale slovanská lípa zapustí kořeny, vyroste a bude kvést – stejně jako národ slovanský, kterého je znakem.

Čekal jsem dlouho do noci, skoro až do dvou hodin, než jsem vyšel do předměstských ulic, abych se jimi vrátil do svého posvátného slovanského háje, nyní o těch hrozných prázdninách mně ještě dražšího.

Doma jsem si za mírný poplatek osmi a půl dolaru stáhl ze světové sítě soubor skladeb od ukrajinské hudební skupiny Kolo. Tuhle zajímavou a původní novodobou hudbu se slovanskými nápěvy znám a poslouchám delší dobu. Nyní jsem se tedy konečně odhodlal si ji i koupit. Nahrál jsem si ji ze svého stolního počítače též do svého kapesního počítače, který nosím pořád s sebou a do něhož mimo jiné zapisuji tento Lešijův deníček, takže se mohu těšit, že ve chvílích přílišného nočního ticha, kdy se nechce spát, budu poslouchat skvělou slovanskou hudbu charkovské skupiny Kolo.

Je zdánlivé pusto a klid. Zdá se, že to je ta pravá noční hodina, kdy všichni lidé již zmizeli z ulic. Má cesta začala dokonce šťastně: potkal jsem pod stromořadím ježka. Také on, chudák jako já, čeká do hluboké noci, než se odváží vystoupit z denního úkrytu a projít se pustými nočními ulicemi.

Ale i když většina lidí už spí, přece jsem zase viděl alespoň jednoho nespavého uličníka, který brázdil svým vozidlem prázdné město, na jehož konci vůz obrátil a jel zas zpátky! Tenhle lidský zmetek na mne aspoň schválně nenajížděl; ale možná jen díky tomu, že jsem šel právě stranou pod neosvětleným a neprůjezdným stromořadím. Příště půjdu ještě o něco déle.

Zmetci zatracení! Potíž s nimi spočívá stále v tom jednom: mají moc peněz a mnoho volného času. Člověk neduchovní podstaty, bez ušlechtilé duševní práce, jíž by svůj zájem a volný čas cele věnoval, neví, co si počít se svou svobodou, a tak vymýšlí jen samá uličnictví, jimiž otravuje život ostatním. Chybí mu hmotná nouze a těžká ubíjející tělesná práce, která by jej zaměstnala na celý den a na každý den – pak by možná v noci spal, aby nabral sil k další denní dřině, která by ho konečně unavila natolik, že by od něj byl svatý pokoj.

Nedivím se mocným nového světového řádu, že chtějí lidstvo úplně zotročit, uvrhnout je do bídy a snížit jeho počet až na zlatou půlmiliardu. Vždyť já chci totéž!

„Zlatá půlmiliarda“? Zlatý milión! Půl miliónu té otravné, zpovykané, ožralé, blbé, násilnické sběře by úplně stačilo na zajištění blahobytu pro hrstku opravdu duchovních lidí, kteří by tu sběř drželi jako zvěř v nějakých pracovních ohradách, aby zápach jejího potu a jejích výkalů nerušil náš jemný čich!

Záměry mocných představitelů nového světového řádu plně souzní s mými. Jen s tím rozdílem, že já k nim, k těm mocným, nepatřím. I oni jsou mými nepřáteli, poněvadž jejich bohulibé úmysly by stejně nepostihly nejvíc tu lidskou sběř, kterou společně tak nenávidíme, nýbrž znovu jen mne. Ta sběř své zotročení ani nevnímá, kdežto pro mne je svoboda vším. Mocní také sahají po mé zemi, po mé vlasti milované, chtějíce zničit můj slovanský národ a mou českou řeč. To neměli dělat. Sami ti mocní jsou koneckonců nemocní; to nejsou ti praví, kteří by měli vládnout nad sběří – oni sami jsou sběř. Nic duchovního není na mocných nového světového řádu: jsou lační hrabivci všeho hmotného, jsou duševně choří, jsou plni úchylek od přírody, jsou plni nechutných zvráceností. Sběř chce vládnout nad sběří – a pomocí sběře. Nový světový řád zavádějí staří neřádi. Ano, tak je to odnepaměti. Ale tak to také odnepaměti – neúčinkuje. Nikdo přece nemůže vládnout natrvalo pomocí služeb lidí špatných, pomocí udavačů, vlastizrádců, prodejných lidí bez svědomí a poctivosti, lidí mravně, duševně, citově a pohlavně zvrácených, pomocí ubohých slouhů moci, užitečných hlupáků, kteří nechápou, že napomáhajíce zhoubě, sami zhoubě neuniknou. Vládnout nelze též natrvalo pomocí lží a klamů. Oni nejsou ti praví, kdo má vládnout nad sběří a spravedlivě spravovat tento svět. Vládnoucím činitelem je vždy nějaký veliký duch – duch lesa, duch přírody, duch života, duch ušlechtilosti, duch slovanství. Ta sběř, kterou všude potkávám – to nejsou Slované prodchnuti přírodním duchem slovanství; to je sběř nového světového řádu. Kdysi to byli možná Slované, jejich předkové byli možná Slované – ale tohle, ta smíchaná sebranka pronárodů, hovořící jakousi podivnou směsicí cizích jazyků, bez kořenů, bez ducha, bez duše, bez pravé mírné slovanskosti, to nejsou Slované, ba ani ne lidé, to je zvěř. Až budou lidé zase pravověrnými Slovany, jako já jsem, pak se s nimi možná smířím; Slovan se Slovanem se snadno smíří. Pak možná vyjdu ze své lesní skrýše a se slzami dojetí v očích obejmu své bratry a sestry slovanské. Koho mohu objímat teď, za tohoto stavu společnosti? Jen stromy; jen slovanské břízy, lípy a duby.

Ráno se probouzím do neskonalého ticha mého posvátného slovanského háje. Konečně jsem zase tady; v bezpečí, v klidné pohodě ubíhají mé dny a noci.

Přemýšlím, co budu dělat, kam půjdu, která místa navštívím.

Nepůjdu nikam. Vzpomněl jsem si, že jsou prázdniny, a čelo se mi celé zkrabatilo tím pomyšlením. Venku jsou lidé, ta sběř, ta zvěř. Nepůjdu nikam. „Co mi tady chybí?“ přemýšlím. Lidé to nejsou. A tak už nepřemýšlím a

usazuji se pod bílou břízkou,
jedinou mou blízkou družkou.

Teprve navečer, když v čistém vzduchu necítím už člověčinu, plížím se jako duch neslyšně lesem a konám obchůzku.

Myslivci rozebírají starý nahnutý krmelec. Přistupuji k němu, abych si jej prohlédnul... A lekl jsem se lesní myšice, která se mihla těsně před mým zvědavým obličejem. Ona se mne asi lekla také. Je teď schována někde v růžku za kůlem. Je tu jistě ráda ubytována, poněvadž všude je rozsypána pšenice, kterou se může snadno živit.

Nechávám myšici myšicí a prohlížím si dál vnitřek rozebíraného krmelce. Na stropě je přilepeno vosí hnízdo a dvě menší. Vosy tu ale nejsou. Občas mrknu okem po úkrytu myšice, zdali ji neuvidím.

Mou pozornost poutají prkna a desky a také žebřík uvolněný ze stavby a opřený o větev sousedního stromu. Ten by se mně báječně hodil: mohl bych se po něm dostat nahoru na jednu vodorovně trčící větev jednoho ze stromů v mém háji, kam nedoskočím a kde bych mohl jako na hrazdě cvičit shyby. Rozmýšlím se, zda si mám ten žebřík odnést. Ne, radši ještě počkám, až jestli tady zbude jako nepotřebný. Mou zásadou je jednak nebrat, co není moje, a za druhé nedat ničím znát mou přítomnost ve zdejším polesí.

Plížím se ještě jednou tiše a pomalu k úkrytu myšice... A znovu jsem ji spatřil! Bojí se. Zaškrabala tlapičkami, schována v rohu za kůlem. Odcházím, aby měla klid. Kdyby o mně nevěděla, tak bych ji mohl sledovat ještě dlouho; ale že už o mně ví a není jí má přítomnost vhod, tak radši půjdu. Já tuhle neomalenou dotěrnost také nesnáším.

Za chvíli jsem došel až na kraj lesa. Dál jsou louky a pole a silnice. Louka je posečena, kousek se po ní projdu při okraji lesa. Někdo v něm šramotí. Je to zvíře, nebo nějaký houbař? Radši se otáčím, stejně jsem u konce, a jdu zpátky do skrytu lesa. Všiml jsem si teď také, že u silnice okouní nějaký kolař. Je to daleko, takže nevidím, co tam dělá, ale mám nedobrý pocit, že odtud čumí přímo na mne. Mám dost tohoto kraťoučkého výletu mimo nejhlubší les. Stačí někde vidět nebo jen tušit člověka – a mám po náladě a mizím v lese. Tou jejich rozlezlostí a všudybylstvím zošklivil jsem si všecky lidi. Stará jizva se rozjitřila a těžko se kdy zacelí.

Ptáci už nepějí své večerní písně. Občas nějaký pípne, ale už to není ten radostný halas jako na jaře. I oni cítí, že slunce se s létem den co den níží a vzdaluje a že života ubývá.

Dál se procházím ztichlým večerním lesem, až dokud slunce nezapadne a já půjdu do stanu také spát.


Středa, 5. července 51

Svátek slaví slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj. O jejich sporném „dobrodiní“, které s křesťanstvím přinesli slovanské Moravě, jsem pojednal jinde. Pro mne má svátek Vratislava – ta, která slaví návrat k původní slovanské víře v přírodu – žádní „svatí“, kteří přišli, aby zničili tuto naši víru a nahradili ji křesťanstvím. V současné době přicházejí do naší země jiní věrozvěstové, byť v podstatě stále stejní – věrozvěstové islámu, kteří také chtějí zničit zárodky našeho obnovujícího se slovanství. Je to pořád stejné, dějiny se neustále opakují. Hanba všem nezvaným věrozvěstům nepravé cizácké víry!

Dvě hodiny před polednem mne budí nárazy ptáčků o střechu stanu, jak tam posedávají. Je mi horko. Rozepínám spací pytel. Venku svítí sluníčko, máme naději na hezký den a po delší době se rýsuje možnost slunění.

Dál je mi horko v těch šatech, v kterých jsem strávil chladnou noc. Svlékám se proto úplně donaha a jdu se opalovat pod břízky.

Před polednem bylo slyšet hlášení obecního rozhlasu oznamující zkoušku výstražné znělky (sirény) a myslivci stloukali nový krmelec nebo rozbíjeli ten starý. Jinak je víceméně ticho. Nebe je sice plné bílých oblaků, za nimiž se hřejivé sluníčko co chvíli skrývá a pak je trochu chladno, ale vydržel jsem, protože jsem rád úplně nahý pod širým nebem a protože doufám v postupné zlepšení.

Být nahý v přírodě, to ve mně budí nevýslovně libé pocity. Připodobnil bych je citu milostnému, ale bez té pohlavní dráždivosti, která provází společnou nahotu zamilované dvojice. Já jsem nahý, ale sám, bez tělesné ženy, s kterou bych mohl spojit naše dvě nahá těla v okamžiku nejvyšší důvěrnosti. Mám jen přírodu, zemi, s níž se lze ovšem spojit pouze v duchovním smyslu, nikoli smyslně jako s obyčejnou ženou z masa a kostí. Takové spojení se zemí a s přírodou je nejdokonalejší právě v úplné nahotě, která, ač tělesná, přece je současně hluboce duchovní. Pranepatrný kousek ošacení by toto spojení surově přerval a kouzlo by se vytratilo.

Nahota v přírodě ale rovněž vzbuzuje neobyčejně vznešený pocit naprosté volnosti a divokosti. Mám pocit, že nejsem člověkem, nýbrž zvířetem, volným, nezávislým, nezkrotitelným. Ba mám pocit, že nejsem ani člověk, ani zvíře, nýbrž duch, netělesná bytost, která se vznáší nad těžkostmi všech tělesných osudů, zbaven tíže, zbaven jha, bez starosti, bez nutnosti – a bez oděvu. Jediný proužek cizorodé látky na těle by mne svrhl s výšin ducha. Je vysoce povznášející být úplně nahý v přírodě.

Vydržel jsem takhle neoblečen nakonec až do pozdního odpoledne. Neboť sluníčko během dne rozehřálo můj háj natolik, že jsem byl ještě rád za ten kousek chladivého polostínu pod břízkami.

Motýli sáli neodbytně můj pot, ptáčci si hráli na větvích stromů a mně se na konci dne vůbec nechtělo oblékat a stěhovat se zpod jasného slunečného nebe zpátky pod střechu stanu. Jak ten den rychle utíká, je-li krásné počasí! Zítra snad bude pokračovat.

Navečer se přihnala bouře s deštěm. Po několika zahřměních a krátké přepršce nás však obešla jaksi z jihu. Nebe se pročistilo a je zase hezky. Někde blízko pouze cosi ruplo a spadlo – asi malý stromek nebo silnější větev.

Obvyklou večerní procházku přesto vynechávám, protože voda došla a po setmění chci jít tudíž ke studánce – za světla by to byla vražda, to vím – a pak v noci navíc do města pro zásoby, tak šetřím síly. Chtěl jsem jít k prameni už minulou noc, ale právě po té večerní procházce jsem usnul, jako by mne do vody hodil, a nikam pro vodu se mi jít stejně nechtělo.

V jedenáct v noci tedy vstávám, ač jsem už spal, a odcházím k lesní studánce pro vodu. Noc je teplá, měsíčná a bouřlivá. Na severu se blýská a hromy bijú. Ve spojení s měsíčním svitem je to úchvatná podívaná. Jdu svobodně a klidně, bez rozčílení a bez stísnění, maje jedinou úzkost, a to tu, zda mne nestihne po cestě nějaký liják nebo průtrž mračen. Bouře je však daleko. Mohl by to být také letecký úder nebo dělostřelba, napadlo mi. Nejvíc jsem se k té bouři přiblížil právě u té studánky. Ale i tato bouře se nám vyhýbá směrem tentokráte severním.

Dole ve městě je živo a hraje tam hudba. Dnes v noci tam nebudu pospíchat. Půjdu do města třebas až po druhé hodině noční či ranní, prostě co nejdéle, ale zase ne tak pozdě, abych pak potkával první pejskaře, kteří od božího jitra znečišťují ulice a obtěžují náhodné chodce, jako jsem třeba já.

Po naplnění dvou lahví vodou a namíchání nápoje se vracím do mého háje. Zastavuji se na sjezdovce, odkud je dobrý výhled, a chvilku pozoruji vzdalující se bouři. Je to velkolepé přírodní divadlo střídajících se světel, tmy a září. Naši slovanští předkové za tím nebeským dějstvím viděli boha bouří a dešťů. „Perun to spral,“ říkali si, když tak, jako teď já, sledovali z nějaké posvátné hory, třeba z Řípu, nějakou podobnou bouři.

Ano, dnešní noc patří Perunovu hněvu, dnešní noc patří bouřím. Jedna ještě neodezněla a další se blíží znovu ze severu – nebo že by ze západu? Inu, ze Západu se nepochybně blíží vždy všecky bouře, ale jiné, například bouře válek a zlých společenských převratů. V současnosti opět hledí Slované s obavami k Západu. Nikdy nic dobrého nepřinášejí západní bouře pro Slovanstvo.

Ve svitu měsíce vidím na louce podél cesty dvě tři srnky. Jsou blízko, ale utíkají se přede mnou schovat do lesa. Les je les, tam je bezpečněji. To je také moje řeč.

Šťastně jsem došel do svého posvátného slovanského háje a chvíli nato začíná pršet. Skvěle načasováno. Teď už jen počkat, až se vyprší a vybouří, a mohu jít do města pro nové zásoby na další šťastné dny v lese. Kéž by bylo tak snadné přečkat i tu zlou bouři, kterou na nás nesesílá dobrotivý slovanský bůh Perun, ale západní bůh zmatku, bůh Neřád, bůh Kazisvět, bůh nového světového řádu! Ale obávám se, že to tak snadné nebude.

Po druhé hodině s půlnoci se konečně vydávám na cestu do města. Obloha je zatažená, stále kdesi bouří a voda po dešti skapává s listí. Mokro je ráj pro národ žab, žabiček a ropuch. Musím jít opatrně, abych nějakou nezašlápl. Potkal jsem dvě žabičky sedící ospale na lesních cestičkách.

Dole na předměstích je pusto a prázdno, až na myšku, kterou jsem vyrušil na chodníku před samoobsluhou. Ale začíná lít jako z konve. Tak jsem tomu přece neunikl. I jedno vozidlo na mne znenadání vyjelo, až jsem se lekl. Já už vážně nevím, kdy a kudy mám chodit, abych měl od nich pokoj. I kdybych létal, stejně by létali okolo mne a nedali by pokoj ani ve tři hodiny v noci. Inu, sběř. Je to sběř.


Sobota, 8. července 51

Svátek slaví Milorád.

V noci na včerejšek jsem doma až do rána poslouchal pořád dokola tu ukrajinskou skupinu Kolo. Poslouchal jsem ji před usnutím, během spánku i po procitnutí – prostě pořád. Dlouho jsem neslyšel něco tak hudebně dokonalého, prodchnutého navíc tou pravou slovanskou zpěvností a citem, který je nám všem Slovanům tak vlastní. Nikde jinde se neprojevuje čistý duch slovanství tak zřejmě, jako právě v hudbě.

A aniž bych chtěl v tomto směru nějak vyzdvihovat svůj vlastní národ český, přece musím právě Čechům a české hudbě přiznat cenu největšího citu pro umění hudby. Vezměme si jen, jak čeští hudebníci dokážou provést skladby třeba německých barokních skladatelů, jejichž hudebnost je též proslavená nade vše, co, řekněme, najdeme v Evropě potažmo v Novém světě americkém. To netvrdím je tak z ničeho, nýbrž mluví ze mne letitá zkušenost v tomto směru, potvrzená i nejnovějším mým hudebním přírůstkem do mé sbírky: smyčcovými skladbami Georga Philippa Telemanna, nahrané českým hudebním souborem, jež jsem si koupil z našeho českého vydavatelství Supraphon za pouhé dvě stovky korun. Ani sami Němci nedovedou s takovým hudebním citem zahrát skladby svého barokního krajana, jako to dovede náš ryze český soubor! Natož nějací plačtiví Italové, těžkopádní Britové či břinkaví Francouzi anebo zdaleka nejhorší břídilové, jako jsou Američané – žádný jiný národ nemá takový hudební cit, jako my, Češi, malý slovanský nárůdek, ale hudebně nejnadanější a bytostně nejhouževnatější. My Češi přežijeme všechny cizí vpády, všechny hrůzovlády, všecka neštěstí, kterými nás drtí naši nepřátelé – a ještě při tom budeme hrát na hudební nástroje a zpívat si naší rodnou mateřštinou, která je základem naší slovanské zpěvnosti.

Ze západních národů se velikou hudebností vyznačují jedině naši sousedé Němci. Dříve jsem se domníval, že my, Češi, jsme byli tím velikým německým citem pro hudbu ovlivněni, jakožto nejbližší sousedé Němců a s dějinnými vazbami na národy německé; ale už si to nemyslím. Nyní jsem naopak přesvědčen, že nikoli Němci, nýbrž my, slovanští Čechové, jsme ovlivnili svou hudebností své západní sousedy! To oni se učili rozumět hudbě od nás, nikoli my od nich! Koneckonců celé východní Německo bylo kdysi slovanské; od posvátného ostrova Rujany a Roztok na severu, po Postupim a Berlín ve středu, až po Chemnici (Chmelnici), Lipsko a Drážďany na jihu, všecko to dnes německé území bývalo kdysi obydleno slovanskými kmeny – i ta místní jména jsou ryze slovanská. Od nich, od zpěvných kmenů slovanských, zdědili Němci svou hudebnost anebo jí byli ovlivněni natolik, že ji prostě převzali jako vlastní.

Ze slovanských národů oplývají hned po Češích (a zvlášť Moravanech) velikou hudebností též Slováci a Rusové. Soudím tak podle nahrávek vážné hudby, které mi doma zbyly ještě z doby starého dobrého socialismu, kdy byly k nám hojně dovážené a ve velkém množství u nás vydávané slovenské a ruské soubory. Dodnes to jsou nepřekonatelné hudební skvosty, které stále poslouchám; v současných našich obchodech už nic podobného nenajdete.

Ale abych se vrátil k té charkovské skupině Kolo: máloco mne v poslední době dokázalo tak nadchnout pro novou hudbu, třebaže založenou na starých slovanských lidových písních, jako právě tento úžasný objev z Ukrajiny. Soubor skladeb s názvem, který překládám jako Rodovzduší (Etnosféra) začíná nejprve bezeslovnou Písní lesa. Tento úvod nás uvede tudíž do lesní tišiny, zřejmě zimní či předjarní, v níž se ještě nic tak zvláštního neděje, nicméně ovzduší je již plno očekávání. Po tomto krátkém úvodu začíná druhá skladba v pořadí, která působí stejnou radost na duši, jako příchod jara. Neobyčejně malebně a mile zabarvený dívčí, jakoby dětský hlásek nám hned v první sloce oznamuje, samozřejmě v rodné ukrajinštině, které však každý Slovan snadno rozumí, že

přišla vesna,
vstala ze sna.

Od tohoto okamžiku jsem nadšen a mé nadšení trvá až do konce. Celé přírodní kolo roku je zde vyzpíváno s tak neobyčejnou hravostí, něhou a láskou, že to nemá obdoby mimo náš slovanský svět. V této hudbě se opravdu naplno ozývá nejvlastnější duch slovanství, který snad ani není lidský, nýbrž božský. My Slované nejsme lidé – lidé jsou sběř – my jsme děti bohů. Poslechněte si tuto nadvelehudbu a uvěříte. Jen Slované, děti světlých bohů, dovedou tak zpěvem velebit božskou přírodu. Jediné slabé, hluché či nudné místo nemá tato naprosto úchvatná hudba. Říkám: poslouchal jsem ji celou noc i ráno pořád dokola, aniž bych jí měl dost, a vypínal jsem ji až násilím, když jsem odcházel na nákup.

Jaký nebetyčný rozdíl je mezi staronovou hudbou slovanskou a pahudbou západní, o tom jsem měl možnost se přesvědčit na vlastní uši i oči hned následující den a noc, aniž bych byl o to žádal. Na městském hřišti se totiž konala jakási mně blíže neznámá hudební slavnost. Hlukem a řevem z ní bylo celé město celý den i noc doslova zahlceno, ani okna se nemohla nechat otevřena, aby ten ruch nepronikal do domácností – pronikal i tak. Strašné. Divím se, že městský úřad něco takového dovoluje. Ale když jde o prachy, jde stranou všecko: ticho, poklidná letní pohoda i třebas budoucnost země a štěstí národa. Však to známe. Nepomohlo mi ani to, že jsem čekal dlouho do noci, až jsem zaspal, a po půl třetí ráno, kdy už jitřenka nad světlajícím se obzorem zářila, odcházel jsem mrzut a rozespalý do svého háje.

Moje cesta vedla, lidužel, právě okolo toho hřiště, místa konání hudební slavnosti, jejíž pokračování dnes slyším i tady v lese, daleko od města, ale zřejmě ještě ne dost daleko. Bylo to tam hrozné. Hluk a řev byly nesnesitelné. Měl jsem pocit, že kráčím tmou nikoli do posvátného slovanského háje, nýbrž do ďábelského západního podsvětí. Zpěvák zrovna cosi oznamoval hlasem hrubým a jazykem sprostým. Za okamžik nato se spustila „hudba“. Hrozná pahudba. Lidé řvali s ní. Spěchal jsem, abych už byl pryč z toho pekla. Míjely mne potácivé postavy, jakoby bez duše a bez tváří.

Teprve nahoře na Šibeničním vrchu se rozhostilo kolem ticho – ale jen proto, že „slavnost“ pro dnešek končí.

Jsem ospalý a hladový, v uších zní dosud ozvěna toho hrozného rámusu. Vůbec nemá smysl čekat dlouho do noci, než se lidé uklidní a do domovů uklidí. Jenom se leda nevyspím a ztratím spoustu času, ale lidem se tím stejně nevyhnu.

Po příchodu ke stanu zjišťuji, že jsem měl uvnitř návštěvu. Ale nebyl to žádný takový host, jehož bych se musil obávat, to znamená, že to nebyl člověk; byl to jen nějaký malý ptáček, který vnikl do předsíňky a na památku zanechal na stěně bílý trus. Není to pro mne nic překvapivého nebo nového; mnohokrát jsem byl svědkem toho, že zvídavý a chytrý ptáček vnikne dovnitř stanu, aby vyzkoumal, co tam najde k snědku. On ví moc dobře, že se tam skrývá mnoho chutného hmyzu.

Ráno spím dlouho a špatně. Můj posvátný slovanský háj prozařuje zlaté slunéčko, ale

já nejsem schopen vstát,
ježto chce se mi stále spát.

V jednu hodinu konečně opouštím stan a stelu si lůžko pod nebem. Je teplo, střídavě oblačno. Odkládám veškeré šatstvo a v úplné nahotě spájím se duchovním poutem se zemí a přírodou. Dívám se do korun stromů, jak jimi provívá vítr, na ptáky a motýly, kteří poletují okolo. Objevil jsem náhodou dál v trávě mezi řídce rozestavenými stromy zvířecí chodníček, který tam asi vyšlapaly a používají srnky. Pustil jsem se po něm. Vede až k průsekové cestičce, po které často chodívám lesem i já.

Zatím je ticho, ale zanedlouho již mé citlivé hudební ucho zaznamenává první ohlasy té jejich západní útočné a sprosté pahudby tam dole v podsvětí. Naše národní obrození se bude musit jednou vypořádat i s tímto cizáckým dovozem, který ničí a narušuje naši slovanskou duši a tím pádem (doslova pádem) i naši zpěvnost. Budeme musit odvrhnout nejen vše západní, nám cizí a škodlivé, ale i nahradit je něčím jiným, slovanským, nám blízkým a prospěšným. Pakliže se bude naše hudba ubírat směrem, který vytyčuje příkladně ukrajinská skupina Kolo, nemám o úspěšnost takového nahrazení obavy. Taková nádherná hudba v slovanském duchu hravě převálcuje pahudbu západní, že si na ni už nikdy nikdo ani nevzpomene, leda jako na záporný příklad ohavnosti.

Je večer, slunce se kloní k západu, v lese se stmívá. Vše se stmívá, kloní-li se co k Západu. Den končí, jak začal: otřesnými hlasitými pazvuky linoucími se z města. Od zvířecího chodníčku se ozývá bekot srnce. Možná je i on zneklidněn tou strašnou pahudbou. Na jedné české mýtině uprostřed lesa se prý dnes koná staroslovanská oslava svátku Kupaly. Tam teď musí být veselo. Radši bych šel tam, mezi střízlivé, bíle oděné roduvěrné Slovany s květinovými věnci na hlavách, než mezi ožralou řvoucí sběř, opásanou řetězy a povykující při jakési západní pahudbě, která přesně dokládá rozvrat a smrt Západu, zatímco slovanský Východ se pozvedá ke světlu a životu věčnému. Spi sladce, Západe, a sleduj, jak na Východě vychází slunce! Je ve tvaru slovanské svastiky.


Neděle, 9. července 51

Svátek slaví Drahoslava a Drahuše.

Ráno drobně prší; obracím se na druhý bok a spím dál. O desáté dopolední už vidím ze svého stanu, že svítí sluníčko na můj posvátný slovanský háj. Přesunuji se tedy úplně nahý na pokrývku pod břízkami. Panuje naprosté ticho; jen občas pípne kdesi v dáli strnádek či budníček nejmenší. Je krásné domácké teplíčko, ač nebe není zcela čisté a modré, nýbrž pokryté jemnou průsvitnou bílou oblačností, která se však víc a víc trhá. Nakonec se ještě mohu opalovat, tak jak mne náš dobrý slovanský bůh stvořil: celého nahého a vlhkého z vlastního potu. Tohle krásné letní počasí mně však dlouho nevydrželo; odpoledne zase se zatahuje a když už jsem pověsil na březovou větev pokrývku k uschnutí, začalo dokonce pršet, ačkoli sluníčko v tu chvíli zrovna vysvitlo. Rychle jsem si sbalil všechny věci a vklouzl jsem stále nahý do stanu. Na venkovní teplotu neměl ten osvěžující letní deštíček pražádný vliv; stále je příjemné teplíčko, které hýčká nahou kůži mého svobodného těla. Po chvíli déšť ustal, aniž by jediná kapička pronikla střechou lesních stromů, ale na obzoru hřmí. Je pozdě na další opalování.

Tohle stálé teplo a dostatek vlhkosti je nicméně dobré pro rostliny; pro houby, pro les, pro úrodu na polích. Na mně nezáleží. I kdyby do mne Perunův blesk uhodil, komu na mně záleží? Příroda má mnoho životů; všecko, co jestvuje, je živé, a co je živé, to může umřít. Nikdo na celém světě nemůže počítat se zvláštními ohledy, ani já ne. I já jednou zemřu, až mé tělo vyčerpá sílu životní, ale můj duch – duch lesa – bude žít dál. Věčně bude Lešij chránit slovanské lesy a jeho děti, jež jsou potomky nesmrtelných bohů.

Hřmění ustává, bouře, která nebyla, se vzdaluje, obloha je znovu čistá, sluníčko září ještě vysoko. Využívám tohoto času k malé, pomalé procházce po mých tajných cestičkách uvnitř lesa.

Viděl jsem jednoho srnce, který přede mnou vyskočil z podrostu, kde asi podřimoval, nedaleko od světlinky, přes kterou kolem mne v těsné blízkosti nedávno proběhla zamilovaná srnčí dvojice. Tenhle byl ale větší, statnější a zřejmě také starší než ten mladý milenec, který honil po lese srnku.

Druhou srnku jsem překvapil blízko u cestičky, kterou jsem se právě vracel ke stanu. Ta se pásla na zelené lesní travičce a jakmile mne uviděla, všeho nechala a utekla se schovat několika hbitými skoky do hustého březového mlází.

Mně rovněž, jak náleží, vyhládlo, ale já to musím udělat zcela opačně než ta srnka: já se musím jít schovat do své skrýše, abych se najedl, zatímco ona tu svou musí opustit, aby se napásla. Oba nicméně nesnášíme, jestliže nás někdo cizí při jídle ruší – a nejen při jídle: při životě. Oba bychom mohli říci: „Neruš – nevidíš, že žiji?“

Večer se mi nechce spát, poslouchám proto Kolo a Telemanna, než půjdu po půlnoci do města pro nové zásoby. Krásná hudba – v obou případech.

Noc je mlhavě měsíčná, teplá, jdu nalehko a klidně bych mohl jít i nahý, protože jsem po cestě potkával leda lesní srnku, křepelku, zvanou v několika slovanských jazycích prepelica či polsky přepjurka, dále slyším kalouska a v ulicích vidím domácí kočky. Přesto jsem slyšel na samém kraji města, blízko, ani nevím, kde přesně, nějakou hudbu, ne živou, nýbrž mrtvou, z nějakého přístroje hranou, a nezbytné hulákání jakési ožralé sběře. Prázdniny jsou pro mne nejhorším obdobím léta, musím-li procházet městem, které i v noci bdí a nedá mi pokoje.


Úterý, 11. července 51

Svátek slaví Valčislav, Vyšeslava a Kalina.

Po půlnoci se kradu liduprázdným stromořadím zpět k lesu. Nikde nikdo, ani kočky. A přece mi k mé smůle přešel přes cestu aspoň jeden člověk! Přece se mihl stín člověka na úplném konci města, kde bývá jako naschvál právě ten největší ruch! Ale ten člověk se jen mihl jako stín a dál už je cesta vlhkými lesy volná, dál už jen tichou nocí kvílí kalousek.

Na kraji lesa a pole voňavé vojtěšky jsem se krátce zastavil, abych se naposled pokochal krásnou, teplou měsíčnou nocí. Jak jsou příjemné ty letní noci v lese! Lidé tu nejsou, hmyz neobtěžuje, zima mi není. Teď a tady jsou ty nejlepší procházky. Pustý letní les je nejlepší místo k životu.

Ráno znovu prší. Stan je doslova obležen slizkými slimáky, kteří jsou úplně všude; vlezou i do zuté obuvi – je to odporné.

Po snídani spím jako obvykle dál. V poledne svítí sluníčko, obloha je jasně modrá s bílými obláčky. Radostně vybíhám ven. Všecko je ale mokré; tráva je mokrá, zkropena kapičkami vody, půda je mokrá, nasáklá červencovými dešti. Obvyklé své lůžko pod širým nebem radši ani nepřipravuji, protože by zdola leda zmokvalo vláhou dosud nevsáklou a nevysušenou, ač se žarný svit slunce o to snaží sebevíc, ale není mu to nic platné.

Svlékám se alespoň na chvilku donaha, jediný kousek oděvu odkládaje přes větev břízky, a s rozkoší protahuji své osvobozené tělo, jež vystavuji sálavým paprskům slunce – jako opodál ta babočka admirál, která teď na sluníčku roztahuje svá barevná křídla. Chtěl bych tu blaženou chvíli zvěčnit. Chtěl bych své nahé tělo protáhnout a vytáhnout až k nebi a rozprostřít je po celé zemi, aby bylo mé spojení s nebem a zemí úplné a dokonalé. Chtěl bych se stát duhou a klenout se vysoko nad světem. Ale oblaků přibývá a na obzoru lze již vidět tmavá mračna nesoucí nový další déšť. Po obědě skutečně zahřmělo a následně začalo pršet.

Odpoledne se procházím po svých lesních chodníčcích a cestou mlsám červené jahůdky. Na okraji světlého lesa a pole s kukuřicí zírám dlouze do dálky na mateřsky oblé kopečky mé rodné vysočiny. Jistě takhle s láskou a hrdostí hledívali na svou domovinu i naši slovanští předkové, kteří po tvrdé práci na polích odpočívali v stínu lesů. „Po tvrdé práci“ – to se jen tak říká, prázdně a bezobsažně, že ta práce byla tvrdá. Pro nás, změkčilé lidi, by ta ruční práce byla opravdu tvrdá, ale pro naše předky tvrdá jistě nebyla; ti byli sami dost tvrdí a tělesné námaze uvyklí. Slované stále něco užitečného a tvořivého dělali; dovedli zároveň obdělávat půdu, pracovat se dřevem, tkát lněné látky i bránit svou vlast se zbraní v ruce, zatímco my dnes nic z toho neumíme, jsme celkově zlenivělí a otupělí nadměrným blahobytem a nudou a zahálíme i v takzvaném zaměstnání při takzvané práci, která je mnohdy neužitečná, zbytečná nebo dokonce přímo škodlivá. A pak po takzvané práci nedovedeme ani smysluplně odpočívat, v klidu přírody, v tichu lesa, nad stránkami knih, kde duše pookřívá a duch se pozvedá. Naši předci měli plné ruce užitečné a tvořivé práce a neměli čas vymýšlet různá darebáctví a úchyláctví, tak jako my dnes, a ve svém volném čase nezdržovali se pitím lihovin ani neubíjeli svého ducha nijakým netvůrčím způsobem, jako to činí lidé dnes. Slované neotravovali ani svá těla nijakými škodlivými jedy a nápoji, ani své duše nějakou netvůrčí činností. Proto byli tak tělesně i duševně silní. Jim nic nemohlo být tvrdé, leda poroba. Proto je nepřátelští cizáci musili zničit právě tou porobou. A i nás stále ničí, nás, potomky dávných mocných Slovanů, kteří jsme dědici této slovanské síly; stále nás ničí, ač jsme porobeni, stále i v této naší současné porobě se bojí naší dědičné slovanské síly a dál nás otravují lstivě podsouvanými jedy, dál nás navádějí a svádějí ke škodlivým činnostem a prázdným zábavám, které ubíjejí našeho slovanského ducha. Tak mocný byl kdysi duch slovanství, že dosud se jej naši nepřátelé bojí, aby se neobrodil, aby se nepozvedl, aby si neuvědomil sama sebe. Ale on se přesto obrozuje, přesto se pozvedá a uvědomuje si svou sílu – nezničitelnou sílu a moc čistého ducha slovanství – aby jednou opět přinesl svému lidu nezávislost a svobodu.

Po procházce spím až do stmívání. Už nikam nejdu, abych ve tmě zbytečně neplašil plachou lesní zvěř a ptáky usazené již na hřadech stromů. Místo toho poslouchám tu výbornou slovanskou hudbu skupiny Kolo z Ukrajiny – celý den mi zněla v hlavě. A čím častěji ji poslouchám, tím více se mysli otvírá i smysl slov těch krásných písní a já s radostí zjišťuji, že těm slovům začínám rozumět. Když si totiž zvyknete na tu zdánlivě cizí řeč, poznáte, jak je vám blízká, ač vnější podoba jednotlivých slov může být trochu odlišná, přece

po častém poslechu
odkrývá vaše mysl
slov těch vnitřní smysl

a vy poznáváte, že třebaže hovoříme různými jazyky, jedni česky a druzí třeba ukrajinsky, jsme stále jeden národ, jedna velká rodina slovanská. Proto se každý Ukrajinec snadno u nás naučí česky a naopak. Jeden Slovan vždy jako svému bratru porozumí jinému Slovanovi. Proto myšlenka všeslovanské vzájemnosti je vždy možná a nikdy není mrtvá. Stále žije naděje na naše opětovné sjednocení, až budou některé zločinecké a vlastizrádné vlády odstraněny z nemocného těla našich bratrských národů. Jedině potom bude Slovanstvo mocné a silné a neporazitelné, jedině potom zavládne na světě konečně mír, který byl odvěků naší nejvyšší hodnotou. Jen si tu hudbu poslechněte, ať poznáte, jaký nekonečný mír z ní vyrůstá!


Středa, 12. července 51

Svátek slaví Bořislav, Imislav a Tatomír. Roku 1908 byl v Praze v tento den zahájen druhý slovanský sjezd, jehož cílem bylo sjednotit Slovany proti velkoněmecké rozpínavosti. Velice současné. I dnešní Německo – navíc zmohamedánštělé – představuje pro slovanské národy velké nebezpečí. Stále stejná opakující se potíž.

Sotva jsem brzo ráno prvně otevřel stan, už mi spadl dovnitř odporný slimák; dalšího jsem vyhmátl uvnitř obuvi a několik dalších, kteří se nacházeli na stěnách nebo na zemi v nejbližším okolí stanu, jsem s odporem odhodil dál – br, ti slimáci jsou nechutní živočichové! Jakmile se nějaký živočich přemnoží, právě tak jako v těchto deštivých dnech slimáci, pak je to pravá hrůza – to je nejlépe vidět u lidí, kteří jsou přemnoženi trvale; to je také hrůza.

Na brzkém ranním nebi dosud neomezeně kraluje svítivý měsíček. Je ještě brzy. Po snídani, skládající se z kouska tmavého chleba s toskánskou pomazánkou a malé skleničky dřeně z jablka a manga, ležím dál.

Dopoledne sice svítí nadějně sluníčko, ale půda je stále zoufale mokrá na to, abych si na ni lehl a slunil se. Vystavuji tedy slunečním paprskům alespoň svou sluneční nabíječku a chvilku také sebe do půl těla svlečeného a pozoruji přitom jakéhosi blanokřídlce, snad pilořitku velkou, jak kladélkem snaží se naklást vajíčka do škvír v březové kůře. Pak si jdu do stanu znovu lehnout.

Brzy odpoledne se nebe zase zatahuje, ale neprší a je krásně teplo. S ulehčením zjišťuji, že výrazně ubylo komárů, takže je možno si v lese konečně po dlouhé době v klidu posedět. Tvoří se dosud zelené nezralé plody maliníků a v porostu ostružiníků létá z květu na květ velký motýl perleťovec se sytě pomerančovými křídly. Je hezky a chvílemi dokonce zazáří letní sluníčko. Půda vysychá.

Večer ovšem znovu prší. Občas se mračnem prodere zapadající slunce a na protilehlé straně východní se rozklene velká duha usmíření. Srnec ji však nevidí, vstoupí do mého posvátného slovanského háje, spatří mne stojícího pod stromy, kam neprší, a spustiv povyk odběhne.

„No tak se nerozčiluj, já tady také bydlím a tobě neublížím!“

Velká duha usmíření v tu chvíli nad lesy mizí. Myslím, že skutečný mír nastane tehdy, až se lidé usmíří se zvířaty a až zvířata budou lidem důvěřovat, že jim lidé neublíží.

V bájesloví starých Slovanů se věří, že když se muž dotkne duhy, je vytažen do nebe a stane se z něj mračník či oblačník – napůl čarodějné stvoření, nad kterým má moc bůh hromů a blesků Perun. V bulharské pověsti se říká, že když člověk přijde pod duhu, změní pohlaví: pokud je muž, musí začít myslit jako žena, a je-li žena, musí začít myslit jako muž. Bulhaři také říkají, že „svítí-li slunce a prší (což má za následek vytvoření duhy), medvěd se žení“. Zajímavé jsou názvy pro duhu ve slovanských jazycích: bulharsky a srbochorvatsky se duha řekne duga, rusky raduga, bělorusky vjasjolka, ukrajinsky veselka (čili svatba – sňatek nebe se zemí, viz též bulharské rčení o medvědovi, který se za duhy žení), makedonsky je duha vinožito, slovinsky mavrica, polsky tenča, hornolužicky tučel, dolnolužicky tyca a konečně slovensky skoro po našem dúha.


Pátek, 14. července 51

Svátek slaví Bohdan a Dobroslav.

V noci je velké chladno, teplota se drží sotva několik stupňů nad bodem mrazu. Musil jsem se doma před cestou do mého posvátného slovanského háje přistrojit, protože kdybych byl šel tak, jak jsem přišel, jen v kraťasech a v lehké košilce pod vestou, byl bych dnes v noci dozajista umrzl. Oblékl jsem si na cestu dlouhé ruské vojenské krycí kalhoty a na tu lehkou košilku navrch ještě jednu tlustší rovněž s krycím vzorem, a stejně jsem se v tomto skoro zimním úboru nijak nezahřál ani stoupaje do Šibeničního vrchu.

Můj dech se tou zimou zviditelnil a holé ruce mne zebou. Nad hlavou mám jasné nebe plné hvězd a půlměsíc ozařuje můj rodný kraj. Všecka lidská sběř je naštěstí aspoň zalezlá, až na jednoho sběře, který mi kříží cestu vraceje se zřejmě z hospody. Ještě že nejsem pověrčivý; znáte přece to rčení:

Člověk přes cestu když přejde,
neštěstí zjevné z toho vzejde.

Ve stanu jsem si oblékl ještě další kus oděvu a zachumlal jsem se do teplého spacáčku. Br, mám pocit, že s létem přišel naopak již podzim.

Ráno v háji je sice hezky, ale chladno, a tak musím dál zůstat oblečený. Pospávám až do odpoledne, kdy znovu drobně poprchává. Doma jsem se vůbec nevyspal, protože tam mám jednak spoustu práce a zábavy, a za druhé tam chybí hlavně to správné uklidňující lesní ticho.

Pospávám až do večera, kdy konečně vstávám a jdu se trochu projít po okolí. Koukám, že tu vyrašilo několik zvláštních rostlinek zvaných hnilák smrkový, který se vyznačuje tím, že úplně postrádá zelenolist (chlorofyl).

Mé kroky vedou k novému krmelci. Střechu už má pobitu vodovzdorným pokryvem, dovnitř stoupají kamenné stupně a uvnitř se nacházejí sudy s krmivem; jen dvířka dosud chybějí. Venku před krmelcem leží na zemi kus olízané kamenné soli. Nedaleko se též vyskytují nové stopy po dřevařích, včetně o strom opřeného hydraulického ramene.

Nyní jsem zvědav, jestli z toho starého krmelce zbyl ten žebřík, který by se mi hodil. Ale když jsem přišel na místo, kde krmelec stával, už po něm zbyla jen hromádka staré střešní krytiny a prorezlá plechovka – žebřík nikde. Škoda a smůla.

Přes cestu mi přeběhla „myška“, ale nikoli ta lesní myšice, která se nedávno schovávala ve starém polozbořeném krmelci, nýbrž malý hraboš, který vyšel z díry v zemi a úžasně rychle a úsměvně běhal po lese. Přeběhnutí přes cestu tohohle roztomilého tvorečka smůlu nepřináší, na rozdíl od člověka, který roztomilý není ani trochu.

Jdu se teď podívat až k okraji lesa, abych odtud vyhlédl do široka otevřené krajiny kopců a luk. I tady nacházím nové stopy po dřevařích. Vzpomínám si, že jsem z tohoto směru zaslechl nedávno jakési vzdálené zvuky pil.

Jdu se také podívat, co nového se děje v čolčí tůňce. Ale byl jsem zklamán očekáváním čehosi nového; tůňka je dočista prázdná, ani larvy už v ní nejsou. Avšak spustila se zde krátká přeprška. Sedl jsem si tedy pod střechu stromů a v suchu jsem deštík v příjemném zadumání přečkal.

V jiné kaluži jsem pak objevil čerstvý nedopalek, snad dokonce dnešní. Je zajímavé, že ti lidé mají potřebu odhazovat odpadky neustále někam do vody. Zřejmě je v tom nějaký pradávný zlozvyk, který se bezmyšlenkovitě dědí dál z otce na syna. Copak o to, staré dobré zvyky a starodávné slovanské obyčeje je třeba zachovávat, ale myslím, že je při nich nutno zachovat si i nějaké myšlenky. A jednou z těch myšlenek je ta, že čistá voda se špinit nemá. Koneckonců slovanským obyčejem rozhodně nebylo špinit posvátnou živou vodu, kterou Slované naopak velmi ctili a chránili, ať už v jakékoli podobě, třebas v louži. Voda je voda, i z té louže se lze napít, omýt, osvěžit, očistit. Tenhle dobytek, který tu nechal svou špinavou navštívenku, abych věděl, co je zač, to nebyl Slovan, to byl nějaký vykořeněný světoobčan bez vlastních myšlenek; to byl nějaký Novoevropan, který už nezachovává staré dobré slovanské zvyky, z nichž uctívání čisté vody pokládám za zvyk nejkrásnější. Ne, tenhle dobytek nebyl věrným dědicem našeho čistého a krásného slovanství, to byl cizák bez duše a bez hodnoty, jakých teď bloudí nejen po českých zemích nepočítaně. Mám dojem, že jsem obklopen samými nepřáteli, zrádci a cizáky. Odhozením odporného nedopalku do posvátné vody to začíná a vlastizradou to končí. Copak nikdy nenastane velké národní a duchovní očištění?

Další stopou je zmačkaný papírový kapesníček s jakousi hnědavou skvrnou, kdoví od čeho. Fuj! Ale houbařů jsem zatím naštěstí mnoho neviděl a mému posvátnému slovanskému háji se dosud vyhýbají jako muslimové, židé a křesťané vodě. Doufám, že to tak vydrží navěky, nebo abych nebyl zas až tolik neskromný, alespoň do jeseně, až tu už nebudu.

Po setmění se kdesi spustilo zase obvyklé prázdninové „naklepávání řízků“ – zdaleka se nesoucí a žel slyšitelná lidská pahudba vypouštěná pod širým nebem. Ani nevím, zda srnec, který se potmě zatoulal až k mému stanu, pokřikuje kvůli té pahudbě, anebo kvůli světlu z mého kapesního počítače, do něhož si právě teď zapisuji své zážitky a myšlenky.

V noci jdu ještě k lesní studánce pro vodu. Vojtěška na poli pěkně voní.

V přilehlých městských sadech, zvaných básnicky Liboháj, je tma jako ve středověku, přesně taková tma, jakou se snaží nastolit nový světový řád, ačkoli obvykle bývají osvětleny, ne sice zrovna duchovním světlem poznání, nýbrž alespoň lampami. Kolem pramene je opět poházeno několik použitých papírových kapesníčků. Je neštěstí, jestliže kamkoli přijde člověk; nebo nikoli ani tak neštěstí, jako spíš pohroma. Také jsem si doma všiml, při srovnání s jedním mým starším snímkem pořízeným právě tady při nabírání vody, že proud je o poznání slabší než býval kdysi. Teď voda sotva teče a skoro už jen kape. A že by v poslední době málo pršelo, to se říci nedá. Určitě je to způsobeno těmi neustálými úpravami, které na tom prameni pořád provádějí. Jsem zvědav, kdy se nějakému „novému Evropanovi“ podaří ten pramen tak obratně upravit, až z něj přestane prýštit voda úplně – všeho nejhoršího se lze obávat od současných lidí i budoucích.

Napustil jsem vodu do láhve, nasypal jsem do ní rozpustný prášek a namíchal nápoj. Po kamenité stěně pramene lezl brouček střevlíček a ovšemže též jeden slimák. Na lesních cestičkách je plno slimáků a jeden další střevlíček také. U kříže na Šibeničním vrchu dnes v noci kalousek jakoby naříká i nad rozkládajícími se a silně zapáchajícími ostatky bývalého krtečka, s nimiž cloumá spojená úklidová četa složená z mravenců, brouků hrobaříků a ovšem zase jednoho slimáka. Fuj, snad jsem do toho nešlápl...

Cestou jsem se pěkně zahřál, pěkně v klidu prošel a přišla na mne únava a ospalost. Vojtěška na poli už nevoní. Pahudba vříská dál.


Sobota, 15. července 51

Svátek slaví Stomír a Lubomysl. Roku 1410 proběhla v tento den bitva u Grunwaldu, kde polský král Vladislav II. jagellonský porazil Řád německých rytířů. Polské království vykročilo směrem k vedoucí úloze ve východní Evropě.

Dopoledne se sluníčko na dvě hodinky zázračně prodralo skrz mraky, čehož využívám k malé procházce po svých tajných lesních chodníčcích.

Je dokonalé ticho, ani ptáček nepípne. Pozoruji množství motýlů, jejichž sváteční den jsem určil sice až na zítřek, ale on se ten jejich zvýšený výskyt přece jaksi kryje s celým tímto obdobím. Podobné svátky či významné dni, jako je Den motýlů, podle mne chybějí jako sůl v našem kole roku (v kalendáři). Stále máme jen jakési svátky státní či náboženské, z nichž hlavně ty náboženské nikomu nic neříkají a nikoho tudíž nezajímají. Den motýlů by se měl stát součástí alespoň kola roku slovanského. Nevím, jak na tom byli s motýly staří Slované, zda se jim také líbili tak jako mně, ale domnívám se, že slovanská láska k přírodě a zaujetí jejími krásnými ozdobnými tvary a barvami nemohly ponechat stranou zájmu Slovanů ta nejkrásnější stvoření přírody, jakými jsou motýli. Mně se dnes nejvíc ze všech líbil bezvadně krásný okáč bojínkový, který se nadlouho usadil na žlutém květu černýše hajního, kde rozprostřel svá zdobně malovaná bíločerná křídla.

Usadil jsem se zády opřen o strom a rozjímám. Je ticho, žádný zvuk, žádný pohyb. Jen jednou se ozvalo kdesi v houštinách dupání a praskot větviček, zřejmě způsobené srncem, ale nic jsem neviděl, nic se nepohnulo. V hlavě mi zní Rodovzduší ukrajinské hudební skupiny Kolo. Slunce a to ticho vůkol mne uspávají. Půjdu si lehnout.

Navečer se chystám na novou procházku. Opouštím stan a vycházím zvolna z mého posvátného slovanského háje, když vtom mne zastavily lidské hlasy. Naslouchám. Přicházejí nikoli z lesa, nýbrž z opačné strany, od kukuřičného pole, odkud bych se nikoho nenadál, protože tam se rozkládá řídký porost stromů a vysoká, hustá a špatně schůdná tráva. Nicméně přichází z toho směru někdo. Zůstávám stát na prahu háje a naslouchám. Hlasy jsou dva: jeden mužský, který se blíží, a druhý ženský, který mu odpovídá zdálky. Najednou jsem spatřil toho muže, jak s košíkem v ruce kráčí travou, kde se obvykle opaluji. Odtud můj stan vidět nemůže, jenže on k němu po mé vyšlapané cestičce stejně dojde.

A už je tam! Už došel až do místa, kde má můj stan jako na dlani. Napjatě vyčkávám, co udělá. Určitě stan viděl, ale neodvažuje se k němu přiblížit – to bych mu ani neradil – a vrací se zpátky. Hlasy lidí se zase vzdalují. Jdu po jejich zvuku za nimi. Zanedlouho jsem uviděl jejich vozidlo, kterým přijeli. Stálo na kraji kukuřičného pole a právě bouchla dvířka a vůz se rozjel směrem dolů k Hloušovu rybníku. Toho Hlouše mi byl tady žid dlužen! Všichni, jenom ne on! Teď můj nejbližší soused – nejhorší nepřítel – ví, kde ležím.

Přemýšlím, co udělám. Nejspíš se přestěhuji jinam. To bude nejrozumnější. Hned jdu pátrat po nových možnostech na předem vyhlédnuté záložní místo. Tady by to šlo. Hezkých skrytých koutů je tu dost, i otevřené místo na slunění, jen už jsem nestačil prozkoumat, kudy se sem nejpohodlněji dostávat, hlavně v noci a po dešti, kvůli mokré trávě a podobně, jelikož se stmívá a také drobně prší. Musím další průzkum, včetně případného přestěhování, odložit na zítřek. Ve dne, za světla nebo za slunečního svitu, bude vše jasnější a hledání jistější.

Škoda, byl jsem tady zvyklý, s chodníčky prošlapanými, s cestičkami lesem proklestěnými – ale ví-li o mně někdo, kde se schovávám, tak to mi vadí, zvlášť je-li to ten blbec Hlouš. Ten by mi sem chodil jako domů a ještě bych se musil bát, že mi tady v nestřežené chvíli něco ukradne či poničí. Zítra se zkrátka uvidí.


Neděle, 16. července 51

Svátek slaví Luboš, Lubomila a Držislav.

Ráno moudřejší večera, praví české přísloví. Musil jsem asi přemýšlet ve spánku celou noc, protože když jsem se ráno probudil, měl jsem pocit, že jsem rozhodnut. Ráno po probuzení jsem měl zcela jasný pocit, že bych měl konečně přestat utíkat jako poplašený zajíc a měl bych se naučit hájit si své území. Neutekl jsem ze své vlasti do ciziny před novým světovým řádem, neuteku ze svého posvátného slovanského háje ani před nějakým hloupým Hloušem. Slovo háj je od slova hájit, budu tedy svůj háj hájit jako své hájemství proti všem. Slované také hájili svá území proti všem dobyvačným nájezdníkům a bránili je srdnatě a sveřepě, neuhnuli, neutekli. Kde bychom dnes jakožto Slované byli, kdyby naši stateční předkové odevšad jen utíkali! Krčili bychom se strachy v malých počtech kdesi na malých horských územích, o která nikdo nestojí, nebyli bychom až do dneška tak početným a rozšířeným národem. Já jsem také Slovan; ani já tedy nebudu nikam před nikým utíkat a budu si hájit své výsostné území, svůj posvátný slovanský háj. Nenechám se vyhnat.

Přesto jsem se šel znovu ráno podívat na to záložní místo, kousek odtud. A hned při východu na lesní cestičku jsem zapochyboval o rozumnosti svého počínání. Uslyšel jsem totiž opět lidské hlasy. Napadlo mi, že teď bych se asi neměl nikam vzdalovat od svého hájemství a raději je hlídat. Přesto jsem se šel podívat nenápadně blíž, kdo to tam mluví. Hned jsem lehko zjistil, že si na kraji lesa a kukuřičného pole povídají tři ženské a jejich ustavičné kdákání šíří se do daleka. Přesto nedbám a když už jsem vyšel, pokračuji směrem k vyhlédnutému záložnímu místu.

Cestou jsem nalezl ten vysoký pcháč, který byl o dvě hlavy vyšší než já a z jehož prospívání jsem měl takovou radost, povalený, pošlapaný a zničený. Já to věděl, že ho jednou někdo zabije. Včera večer, když jsem se tudy vracel z průzkumu, ještě stál a vypínal se ve své kráse. Nyní je s ním a jeho krásou konec. Musily to spáchat ty ukdákané ženské, nikdo jiný to být nemohl. Však to tvrdím pořád, že člověk v lese je jen neštěstí a pohroma. To jsou ti pověstní čeští houbaři. Řeknu vám jedno: Češi považují svoje každoroční houbaření za jakýsi svůj půvabný a neškodný národní zvyk, ale já v tomto zvyku-zlozvyku vidím jen další hmotařskou zábavu, jako je třebas nesmyslné nakupování naprostých zbytečností. Za pěkné národní zvyky můžeme považovat leda nějaké duchovní záležitosti, třeba hraní a zpěv lidových písní, tanec či jakoukoli lidovou tvořivost, včetně české kuchyně, avšak nikoli sběr a hromadění něčeho hmotného, jako jsou třeba právě ty houby, to žrádlo, to plné panděro. Neustálá starost jen o to sprosté břicho není žádný duchovní odkaz, který by bylo možno považovat za pěkný národní zvyk, to mi nikdo nevymluví. Pěkným duchovním národním zvykem by byly třeba jen prosté procházky přírodou, bez trhání něčeho, bez rvaní čehosi, bez hulákání po lesích a bez špinění vod a trousení odpadků. Máme my snad takový národní zvyk? Nemyslím si. Já ano, já mám ten zvyk, protože jsem věrným dědicem našeho krásného slovanství, k němuž se hrdě hlásím, ale kdo jsou tedy ti, kteří znají jen hmotařské zábavy a ještě je nepravdivě vyhlašují za české národní zvyky? Myslím, že to nejsou ani praví Čechové, ani praví Slované, ale jen jakési neživé mrtvoly nového světového řádu, které nedělají nic, z čeho by neplynul nějaký hmotný zisk, třebas v podobě těch obyčejných hub, které si strkají do svých rovněž obyčejných hub. Snad je to také obyčej, ale obyčejný, nikoli národní.

Nechávám ženské ženskými a pcháč pcháčem a pokračuji v cestě k záložnímu místu. Chci se tam rychle podívat a jít zase rychle zpátky. Ale bloudím, hledám a nemohu najít. Teprve po delší době to místo nacházím. Ale nevím, připadá mi to tady jako v cizině, jako vyhnanství. Tady bych si rozhodně pohoršil a dlouho by trvalo, než bych se tady zabydlil, prošlapal nové chodníčky a zvykl si tady.

Je hezky a teplo. Snad konečně začne pořádné léto. Nebudu si je kazit zbabělým stěhováním sem do toho vyhnanství. Kdákání ženských teď prochází okolo. Vracím se zpátky do svého háje, kde je mi nejlépe. Ženské jsou pryč, jdu se podívat na ten nepořádek, který tam určitě nechaly. Samozřejmě, válí se tu po nich papírek z krabičky od cigaret. Však jsem to tušil. Škodou největší je však ten zničený pcháč. Toho je mi líto, ale dříve či později se jeho zničení dalo čekat; stačilo, aby tudy jednoho dne prošli lidé, s nimiž přichází jen neštěstí a zhouba.

Chvilku jsem si zde poseděl. Jakmile ty ženské odešly, už je tady zase klid a ticho. Všude tu poletují motýli, z nichž nejkrásnější je perleťovec. Vědí ti motýli, že mají dnes díky mně svátek?

Motýli jsou takové luční víly. Vždyť polský název pro babočku je rusalka (a rusky motýl je naopak babočka). Není to nádherné názvosloví? Řekněte mi, který národ kromě slovanského tolik ve své řeči projevuje svou nezměrnou lásku k přírodě!Jinak se řeknou motýli (kteří se v letu jakoby motají) v některých slovanských jazycích dosti podobně: polsky motyle, bělorusky matyli, slovensky motýle, slovinsky metulji, ukrajinsky meteliky; někteří Slované ale vlastní názvy nemají a používají přejaté cizí, například Srbové a Chorvaté mají leptiri, ale Makedonci říkají motýlům peperutki a Bulhaři peperudi (česky asi tolik, co polétavé perutě). Žádný jazyk na světě nedovede tak pěkně básnicky vystihnout křehkou krásu motýlů – jedině slovanský.

Vracím se zpátky do mého posvátného slovanského háje. Je hezky. Vytahuji věci ze stanu k usušení a jdu se opalovat. Zůstávám, kde jsem.

A neradím nikomu,
aby se přiblížil ke stanu,
jinak mu rozšlapu košíček
a nakopu pytlíček!

Zanedlouho slyším další lidské hlasy. Již druhá dnešní výprava. Tahle se však nebezpečně přibližuje. Honem utíkám úplně nahý ke stanu, abych se v něm případně schoval. Lidé se blíží, prohledávajíce okolí tak blízko, že je mohu vidět. Oni však nevidí ani mne, ani stan, ani věci rozvěšené po větvích. Přesto už už v jednu chvíli rozepínám zdrhovadlo stanu, abych do něj před nimi a jejich slídivými zraky na poslední chvíli skočil, kdyby bylo nejhůř. Čekám schovaný v podřepu v předsíňce a bedlivě hlídám každé zašustění, zapraskání větviček, každý zvuk i každý pohyb těch vetřelců. Napjatě čekám. Zdá se, že můj háj bez zájmu míjejí a pomalu se vzdalují.

Uf! Už jsou pryč, ale bylo to těsné. Dlouho ještě slyším jejich vzdálené povykování. Konec tohoto týdne je věru rušný – celkem tři houbařské výpravy během dvou volných dnů. Znovu chvilku uvažuji o přestěhování. Ale nakonec tam by to bylo jistě podobné. Když se přemnoží houbaři, je to s nimi stejné jako s každým jiným obtížným hmyzem – není před nimi úniku. I to sluníčko se před nimi schovalo za mraky. Pro dnešek je s opalováním konec. Doufám, že je konec i s těmi hmotařskými výpravami za vzácným pokladem z hub – do jejich nenasytných hub – alespoň pro dnešek.

A já myslil, že se tady budu nudit. S nimi tedy ne, s lidmi se člověk nenudí. Veselí, bezpečí, klidu a míru si člověk s lidmi neužije, ale aspoň se s nimi nenudí, byť by se nudil rád a nechtěl si s nimi hrát – častokrát.

Jdu obhlédnout škody. Nejsou tak strašné, jen obvyklý obrázek: prašivky rozkopané, jedlé houby poztrácené – jako když se přeženou nenažrané kobylky. Někdy to bývá i horší.

Teď mi přes cestu přeběhla v nejkratší vzdálenosti srnka. Srnec za ní ale nenásledoval; nebyly to přes tu blízkost žádné slepé námluvy. Poštěstí se tohle někdy těm zpovykancům? Těžko. Ty srnky teď musejí být také nešťastné z těch houbařů. Ale ty mají alespoň tu výhodu, že jenom poodběhnou jinam, kdežto já musím hájit stan.

Navečer už necítím člověčinu, a odcházím proto poněkud dál od stanu na poněkud delší pochůzku. Teď už snad mohu bez obav opustit háj nehlídán.

Toulám se pomaličku po mých tajných cestičkách. Na kraji lesa a kukuřičného pole je první moje zastávka. Sedím v lesíku na kořeni čelem k poli. Byl to asi uspokojivý pocit našich slovanských předků, když takhle jako teď já hledívali na svou vzrůstající úrodu, kterou sami zasili, sami vypěstovali a sami sklidili a kterou také sami dovedli ubránit před loupeživými vojsky nepřátel, kteří znali jen lup a válku, ale neznali tak jako Slované poctivou práci a mír. Ani dnes to není jiné; stále máme my Slované mezi ostatními národy světa výjimečné postavení: my jediní v klidu a míru pracujeme, vytváříme hodnoty, nikoho nenapadáme, a jiné nepřátelské národy, zejména západní, nás o plody našeho umu jenom okrádají. Inu, mají to s námi snadné: jsme rozdrobeni a nejednotni. Svatoplukovy pruty jednotlivě snadno zlomí každý lupič a kazisvět, avšak na prutech spojených zlomí se každému zloději jeho kradmá ruka a cizopasník ji stáhne kviče bolestí.

Pak jsem vyšel z lesíka na posečenou louku s rozestavenými kotouči sena. Vůně sena mně připomíná dětství. Tehdy zemědělské stroje nevytvářely ze sena kotouče, nýbrž malé kvádry, ze kterých jsme my děti stavěly obydlí a pevnosti, v kterých jsme si hrály. Dětství by bylo bývalo pěkné, ale vše kazila povinná školní docházka, učitelé a spolužáci.

Z téhle louky je pěkný rozhled na ty naše rodné milé kopečky. Když ukážete tyhle obrázky někde v cizině, tak nám všude naši krásnou zemi závidí řkouce, jaké že to máme štěstí, že můžeme žít v tak malebné a úrodné krajině. Kdo z nás domácích dá těm cizincům za pravdu? Já s nimi souhlasím, já zde žiji rád a bohatství naší země si vážím. Ty odporné vlastizrádce ve vládě naprosto nechápu. Ti jsou tak bezectní a zkažení penězi a mocí, že by za úplatek klidně prodali i svou vlastní matku, a zapomínají, že naše vlast je také naše matka, ba i víc než ta, protože je věčná. Nenávidím každého, kdo všechno – krásu země i národní dědictví – přepočítává jen na ty mizerné smradlavé peníze. Ano, peníze samy nesmrdí, jistě – ony totiž zasmrádnou až v hrabivých pazourech těch hnusných vlastizrádců.

Z louky je také dobrý výhled na blízký Hloušův rybník. Vůz je tam, je to dobré, protože on na houby zásadně nechodí, nýbrž jezdí. To jsou také takové velkopanské mravy zhýčkaných lenochů, které dost dobře nechápu. Jsou líní udělat krok, aby jim to jejich tlusté přežrané velkopanské břicho náhodou nesplasklo.

Dál už po louce nejdu, ačkoli by se po ní lehce dalo přejít až na vršek Jelínku. Ale tak daleko nechci zajít, a krom toho by mne mohl vidět Hlouš, a to jeho čumění bych nepřežil buď já, nebo on.

Dál na louce u lesnaté meze vidím běhat zajíčka a ze žita vyběhl právě srnec, přeskákal je několika hbitými skoky, načež zmizel v lesíku na pomezí vojtěšky.

Jdu zpátky do lesa, abych si tam poseděl pod stromem. Po delší době jsem zaslechl šramot. Mezi břízkami se proplétá jásavá hněď letní srnčí srsti. Je to urostlý srnec, který míří zřejmě na louku, z které jsem já přišel. Není to sice žádné blízké setkání, ale vidím ho dobře a zřetelně.

Odtud se jdu ještě jednou podívat na to záložní místo. Nejde mi to stěhování stejně z hlavy. Jednou tam budu musit tak jako tak přesídlit, až tam najdu nejvhodnější místo pro stan, vyšlapu si chodníčky a vyklestím si cestičky. Tento dosavadní les stárne, řídne, stává se vyšším a prostupnějším a nezvaných hostů v něm rok od roku přibývá. Tenhle je dobrý, mladý, divoký; vůbec tam nemohu nic najít a stále tam bloudím. Tam lidé jistě nepřijdou. Tam by mohlo být víc klidu i o houbách... Teď mi napadá, že ti houbaři jsou se svou hmotařskou zálibou nejen duchovně nezralí, ale oni se ještě ani nenarodili, jestliže chodí stále po houbách.

Večer píši a pak poslouchám zase Kolo. Už je to trochu obehrané, ale pořád tahle skvělá slovanská hudba jitří mé city. Když hudba dohrála, je skoro půlnoc – čas jít do města pro nové zásoby.

Kolem mne to skučí, mručí, podupává, když jdu tmou lesem k městu. U kříže létá netopýr a kalousek už není sám: našel si družku, a tak tam teď kvílejí dva, jeden blízko zrovna kdesi nad mou hlavou.

Čistím lesní studánku, protože je znovu celá znesvěcena odpadky, a v Liboháji vyhazuji do odpadkového koše prázdnou láhev od kořalky. Tady to musilo vypadat!

Ve městě je klid a pusto, jen mi zase aspoň jeden kolař musil mermomocí přejet přes cestu. Hádejte, jste-li pověrčiví: kdo přináší smůlu – ten člověk na kole, nebo černý kocour na chodníku?


Úterý, 18. července 51

Svátek slaví Drahomíra, Drahomír, Drahomila, Drahomil, Drahuše, Milota a Miroslav.

Po jedné hodině v noci opouštím byt a s čerstvými potravinami vracím se do svého posvátného slovanského háje. Lidi nepotkávám, jenom vozidla, což je totéž.

Dopoledne chvilku drobně prší, po snídani dál dospávám probděnou noc i den.

Ve třináct hodin je hezky a teplo, ačkoliv předpověď počasí varovala před silnou bouří s deštěm. Nic takového ani podobného se nekoná.

Je pracovní den, nikde nikdo, a mně napadlo, že teď by byla nejlepší příležitost přestěhovat stan na to záložní místo.

Musím to udělat a chci to udělat. Tahle skrýš už dosloužila. Už tu bývá příliš rušno. Hlavně minulá sobota a neděle mi byla výstrahou.

Hned po rychlém obědě jsem se vydal ještě jednou a naposledy na průzkum. Už nebloudím a jdu najisto. Stejně jistě jsem zanedlouho určil nejvhodnější místečko pro nové ležení.

Je to tady dobré. Určitou známkou toho je náhodný zjev lesní kuny, která kolem mne těžkými dupavými kroky prochází, avšak mne zřejmě vůbec nevidí a klidně jde dál. Tak si počíná divoké zvířátko, které je tady doma a cítí se zde natolik jisté a bezpečné před lidmi, že úplně zapomíná na ostražitost. Snad tady budu v bezpečí před lidmi i já, divoký duch lesa Lešij.

Vzápětí nato se vracím na staré místo složit stan, který nakládám i s veškerou další výbavou do vaku, stan přenáším a stavím na místě novém.

Hotovo. Pěkně jsem se při tom uhřál a zpotil. Ale jeden stanový kolík pohřešuji. Asi jsem ho zapomněl tam. Musím ještě pro něj. To je tak, když si člověk nespočítá, kolik kolíků má mít. Mno nic, když je hlava blbá, nohy se nachodí. Chvíli hledám... Ejhle, tu je: zabodnutý v zemi!

Konečně je hotovo. Vytahuji pokrývku a jdu se bosý a nahý vystavit odpolednímu slunci. Panuje krásné, slunečné a teplé letní počasí. Ležím naznak ve vysoké trávě a dívám se do korun zdejších bříz. V sedu pozoruji rozličné motýly a lučního koníka.

A když se slunce začíná k večeru schovávat za okolní stromy mého nového posvátného slovanského háje, přehazuji přes kmen padlé, ale přesto živé břízky k vysušení pokrývku, na níž jsem ležel a seděl, a po malé svačince jdu klestit tajnou lesní cestičku ven.

Nedalo mi to moc práce. K okraji vyššího a řidčího lesa to není až tak daleko. Poslední úsek jsem pochopitelně nechal nevyklestěn, aby žádný člověk ani náhodou moji cestičku neobjevil a nepustil se po ní dál až k mému stanu ukrytému mezi hustými stromy.

Myslím, že mohu být se svým dílem spokojen. Zbývá cestičku vyzkoušet noční chůzí, ve tmě, jen při světle svítilny, zda nezabloudím. První příležitost k takové zkoušce mi poskytne dnešní noc, až půjdu k lesní studánce pro vodu.

Večer před západem slunce jsem ještě upravoval cestičku v tom přilehlém vysokém lesíku. Ale tam jsem měl práce málo; jen jsem odhazoval z cesty větvičky, šišky a klacky, aby byla chůze pohodlnější.

Po této prácičce jsem nevěděl, co počít, a tak jsem se šel podívat k silnici do Korouhve, co tam dnes v lese řezali pilami – bylo to slyšet až sem.

Našel jsem pět až šest čerstvých pařezů a hromady sypkých pilin. Po jednom z těch pařezů se procházela ruměnice pospolná, ale moc pospolná nebyla; byla tam sama jako já, tvor společenský, který není vůbec společenský.

Řádně se stmívá – a já teď nemám po ruce svou svítilnu. Nyní se ukáže, jak skoro potmě najdu svou novou cestičku... Ale ano, nacházím ji a bez potíží po ní docházím až ke stanu.

Horší je to hodinu před půlnocí za úplné tmy, osvětlené jen úzkým ostrým kuželem světla svítilny; les potom vypadá zcela jinak a já v něm trochu tápu. Mé nejisté kroky vedou k lesní studánce.

Na jednoproudé silničce, spojující samotu Jelínek s továrnou na výbuchy v Bořinách, se dnes pracovalo; spravovali tu její povrch. Tuhle malou, ale veledůležitou silničku snad opravují každým rokem, jen co se na ní objeví sebemenší škvírečka, důleček či trhlinka. Důvodem té zvláštní přednostní péče není samozřejmě nic jiného než to, že na konci té malé silničky bydlí sám velký starosta Políček. Tyhle směšné poměry jsou všude stejné. Každé město nebo ves je v zásadě malý či velký Kocourkov.

Obloha je jasná, temná, plná hvězdiček. Město, které mám ze sjezdovky pod sebou jako na dlani, je ztichlé, ale přece se ze zahrádek ozývá pahudba a pahovory lidí a nezbytné štěkání psů. Ještě že nejdu až tam.

Na zpáteční cestě už netápu. Čeká mne první noc strávená v mém novém posvátném slovanském háji.


Středa, 19. července 51

Svátek slaví Zoroslava, Radomila a Vladislav.

V noci narazil do stěny stanu nějaký malý živočich, asi myška, a brzy ráno kolem dupala kopýtka nejméně dvou srn. Vyrostlo jim tu díky mně nové hnízdo a les ve mně získal nového obyvatele.

Spal jsem stejně jako v bývalém háji hlavou k západu, nohama k východu. Slunce mi tedy vstalo u nohou. Tehdy panuje ještě ranní chlad, a tak vylézám nahý ze spacího pytle jen proto, abych si odskočil na záchod, načež se znovu vracím do stanu a spím dál.

O desáté hodině dopolední pro velké teplo rozepínám spacák a dál ještě chvilku ležím zcela nahý jen tak na pokrývkách.

Zanedlouho už bude uvnitř stanu příliš dusno, aby v něm bylo příjemno setrvat, ačkoliv je umístěn v polostínu. Dnes bude totiž horko; takové velké horko, že i vně stanu dávám přednost pobytu na zastíněných místech a co nejmenšímu pohybu.

Vánek ovívá mé nahé tělo. Podle pohybu stínů přesouvám několikrát svou pokrývku. Slunce pálí a žhne. Nejlepší by to dnes bylo někde u vody. Po čistém modrém nebi letí černý čáp. Z polospánku mne náhle vyrušil lesní skřivan, který příliš zprudka zašramotil na větvi blízkého smrčku. Leknutím jsem se z leže vzepjal, čímž jsem polekal zase já jeho.

Vedro je na padnutí. Teprve později odpoledne se objevily nejprve jemné bílé obláčky, pak větší, až posléze se obloha zatáhla celá souvislou oblačností, skrze niž, jako skrz mlhu, dál prosvítalo to nemilosrdné pálivé slunce. Nakonec i ten mlhavý zářič zcela pohltily tmavé mraky. Teplo však trvá dál, třebaže teď už není tak nepříjemné. Teď je naopak velmi příjemné teplíčko a já dávám sušit pokrývku a vracím se do útulného stanu, jehož pohodlí si v teple dál zcela nahý užívám.

Večer se vyjasnilo, takže pokrývka dobře uschla, a když se slunce chýlí k západu, vycházím naopak já na malou procházku. Už mi to chybělo. Tohle nucené povalování mne nebaví věčně, takže vítám, že se ochladilo a mohu se pohodlně projít po lese.

Ve smutné vzpomínce na starý dobrý háj mířím právě tam. A ač nerad, přece musím přiznat, že starý háj byl lepší než nový. Uprostřed stanu je malý, zpočátku neznatelný hrbol, takže horní i dolní polovinu těla mám při ležení trochu níž, po stanu a do obuvi v předsíňce lezou mravenci, naštěstí jen ti malí černí neškodní, a v horkém dni je v stanu horko a dusno. Zkrátka nejradši bych se přestěhoval zpátky. Po prázdninách to možná udělám, až nebudou po lese chodit početné výpravy houbařů, a určitě hodlám využít mého starého dobrého posvátného slovanského háje příští rok na jaře, než začnou zase ty hrozné prázdniny a lesy se opět začnou hemžit tlupami houbařů.

O kousek dál jsem se usadil na moje oblíbené místečko pod smrkem, kde je široký výhled na březový luh, ale rostou tam v divoké změti samozřejmě i jiné stromy, jako jsou jívy, lísky či olše. Tady se hezky sedí, přemýšlí a pozoruje. A po chvíli už také vidím, že se nějaké chlupaté zvířátko prohání podrostem. Bude to veverka.

Mezitím se stmívá a přilétají první ptáci na svá nocleziště. Nadělají u toho rámusu, než se vzájemně pozdraví, popovídají si a usadí se na noc po větvích... Za sebou slyším kosa a před sebou nejen slyším, nýbrž i vidím dvě červenky.

Já už si půjdu také brzy lehnout, ale předtím ještě zajdu až na kraj lesa k vojtěškovému poli. Ptáci se chystají k spánku, avšak srnky právě naopak vycházejí z úkrytů na noční pastvu. Též zajíc teď asi zašustil v suché trávě podél cestičky.

Usadil jsem se pod borovicí proti západnímu obzoru. Slunce je dávno pryč, zanechavši za sebou na obloze jen ohnivý opar. A když se na tmavnoucím nebi posléze rozsvítí hvězda zvaná Strážce medvědice, obracím své kroky zpět do lesa a jdu si do stanu lehnout.

O půlnoci odcházím do města pro nové čerstvé zásoby potravin. Silnička je spravená ještě víc. Zbývá snad už jen natáhnout červený koberec pro veleváženého pana starostu. U kříže haleká sám opuštěný kalousek. Nic neztratil; byl sám – a je zas – jako já. Je věrný jen tomuto pochmurnému místu, lidužel ne tak opuštěnému, jak by si přál, protože se tu teď kácí hromadně stromy. Pro ten ruch se asi přes den pořádně nevyspí a pak musí ještě celou noc bez přestání halekáním strašit lidi. Taky to nemá lehké. Tlusté ženy to mají též těžké, ale ty jsou tlusté záměrně, aby se o nich nemohlo říci, že to jsou lehké ženštiny. Po cestě uklízím na dvou různých místech dva umělohmotné pytlíky – jeden u nešťastné studánky a druhý v staré lipové aleji – je noc pytlíků. Další pytlík jede na neosvětleném kole zřejmě z hospody, poněvadž je mu ulice úzká a šněruje jí jako tkanička obuví. Kdo ví, jestli se ten pytlík na konci také zauzlí? V sadech potkávám kunu. I v matném světle pouliční svítilny vidím, jak přede mnou šplhá na kmen stromu do výše mé hlavy, drží se tam všemi čtyřmi z druhé strany a zpoza kmenu na mne juká jako hravé dítě: „Kuk, tady jsem! Že mne nechytíš?“ – Nechytím a chytat nebudu. Ale ten šplh bych se rád od té kuny naučil. Kuna skáče se stromu na zem a utíká do tmy. Dál jsou noční ulice pusté, až na dvě jediná vozidla na celém světě, která mně musí stůj co stůj zkřížit cestu při přechodu poslední překážky, jíž je silnice vedoucí směrem na Bystré. Jak smolně jsem vyšel, tak jsem přišel. Už abych odešel.


Čtvrtek, 20. července 51

Svátek slaví Česlav a Stojslav, ale dnes je hlavně staroslovanský svátek boha Peruna. Oslavil jsem jej slavnostní nahou koupelí a sluněním u přírodního rybníka za Modřecí.

Počasí zpočátku přálo, Perun byl dobrotivý. Jen škoda, že nesrazil svým bleskem s nebe ta nepřátelská letadla, která zase cosi rozprašovala. Prý to mají být nějaké látky určené k ovlivňování počasí. Možné to je, protože se záhy zatáhlo, zamračilo a ozval se hrom – ani o něm teď nemohu s jistotou tvrdit, zda ještě vůbec patří našemu hromovládnému slovanskému bohu, anebo Slovanům nepřátelským silám, které snad hodlají proti nám použít i počasí jako zbraň. Všechno nám berou, a nyní že by sahaly i na nejvlastnější projevy našeho boha? Vždyť bouřky a ničivé lijáky jsou v posledních letech jaksi až podezřele časté.

Nicméně voda byla báječná, teplounká, jedna radost s ní svým nahým tělem splývat. Břeh byl tentokrát posečený, z čehož jsem neměl příliš radosti ani pocitu bezpečí, ježto bylo na mne tím pádem víc vidět, nemoha se skrýt ve vysoké trávě. V mělké vodě na schůdcích jsem tentokrát viděl kromě žabek a pijavek též asi dva tři vodní plže s růžky z rodu plovatky bahenní. Na druhé straně poblíž rákosí plovala stará známá labuť a také jedni noví obyvatelé, kteří na tu dálku vypadali jako potápka černokrká s rodinkou malinkých potápčátek. A když jsem k rybníku přijížděl na mámině kole, zvedl se odtud právě velký dravý pták a kroužil mně nad hlavou.

Dřív než hrom ozvaly se však zemědělské stroje, které vjely na protilehlé pole, které začaly žnout. To už jsem se zvedal k odjezdu, ještě naposledy jsem se vykoupal, ve vzdouvajícím se větru jsem se sbalil, oschl a nerad jsem se opět oblékl. Stejně je zataženo a slunce nesvítí. Drobně dokonce začalo poprchávat a hromy duní. Ty stroje možná žaly hrách, který jsem potom při odjezdu ochutnal. Vybral jsem si jeden nedozrálý lusk s mladými hrášky. Chutnaly dobře.

Zanedlouho po mém návratu domů se spustil déšť. Perun se projevil – nebo že by nikoliv náš slovanský bůh, nýbrž zločinná mezinárodní sebranka jeho nepřátel za něj nyní ovlivňuje povětrnost? Perun aby to spral!


Sobota, 22. července 51

Svátek slaví Želislav a Milena.

Po jedné hodině v noci zkoumám z okna pokojíku čistý venkovní vzduch a vyrážím do zdánlivě tichých a pustých ulic městské prázdninové horečky.

Cesta začala dobře. Místo rozdrážděných vozidel mne tentokrát čeká na křižovatce sedící bílá kočička, která vyhlíží, jako kdyby se chtěla pomazlit nebo jít se mnou. Dívá se na mne a kousek mne doprovází. Mohl jsem ji aspoň pohladit, když už projevila zájem; ale jsem ospalý a kráčím dál a ještě dlouho se po ní otáčím a ona po mně.

Horečka prázdninového města, které nespí, se naplno projevila na konci ulice, kde jsem přešel přes cestu třem zpovykaným holkám, které tvořily stádo, jemuž jsem spěchal se vyhnout a nedat na sobě znát rozladění, jež mně způsobilo. A o čem že spolu rozmlouvaly? O bzdění, o prdech – i s názornými zvuky – takové jsou náměty hovorů našich panen! Tedy, ne že bych od nedospělých myslí dospívajících dívek očekával něco jiného než právě hlouposti a sprostosti, ale přece jen slyše je, přidal jsem do kroku, abych jim unikl. Vtip je v tom, že ony ty sprosťárničky nevymizejí z jejich hlaviček ani ve zralosti, ba stanou se jedinou věcí, na kterou budou myslit. Nečekal jsem od nich básničky ani písničky, ale sprostotu nemám rád. To vysvětluje, proč jsem zůstal v životě jakožto člověk mezi lidmi sám jako kůl v plotě. Lidé jsou nekonečně, nepředstavitelně sprostí: v mluvě, v hlavě i při veškerém svém konání. A nenávidíte-li tuhle sprostotu, nesnášíte i lidi – jako já je nesnáším. Doufám, že nikoli černá kočka přes cestu, nýbrž zlostí rudý Lešij znamená neštěstí.

Chata dole pod sjezdovkou je dnes v noci také osvětlena a veškerý neklidný ruch, hovory a křiky opilých lidí se zde jakoby slévají v jedno. Zhasínám raději svítilnu, abych nevzbudil jejich pozornost.

Povinnou smůlu jsem si vybral a dál už je cesta volná a klidná. Dnes poprvé mám vzdálenost z domu do mého nového posvátného slovanského háje kratší, neboť se nachází o trochu blíž. Stan je v pořádku, ale přisáto je k němu několik protivných slimáků. S odporem je sbírám a odhazuji v dál. Spal jsem dobře.

Brzo ráno se ozvalo zahřmění a spustil se déšť. Už zas. Nevadí, aspoň se pořádně vyspím až do oběda.

Odpoledne je hezky a sluníčko zase svítí a hřeje. Stan není těmi dešti nijak promáčen a jeho okolí je také poměrně suché – půda saje vláhu dobře, aniž by se tvořily vně nebo uvnitř stanu jakékoli loužičky.

Vstávám, abych něco podnikl ve věci těch nepohodlných dolíků pod stanem. Rozhodl jsem se je vycpat chvojím, kterého tu zbylo po proklesťování cestičky dost a dost. Nacpal jsem všecek chvoj pod stan a na dva pokusy jsem ho tam vhodně rozmístil. Teď už se mně leží ve stanu mnohem pohodlněji.

Je horko. Při práci jsem se značně uhřál a zpotil. Sedl jsem si proto do stínu skupinky mladých smrčků na jedno vyvýšené místečko, které připomíná ostrůvek. Připadám si zde jako trosečník, který by byl radši jinde, ve své původní vlasti, ale který si nakonec své vyhnanství zútulnil natolik, že se mu stalo novým domovem. Snad si na můj nový slovanský háj přece nakonec zvyknu.

Je hezky; tráva a půda jsou však dosud mokré, a tak se namísto obvyklého slunění jdu radši projít po mých tajných lesních cestičkách – po tomhle nedávném přestěhování na nové místo jejich délka a počet opět utěšeně narostly.

Jdu znovu ve smutném vzpomínání na staré místo. Tam jsem se usadil pod břízku, jednu z němých svědkyň a strážkyň posvátného háje, a oddal se mlčenlivému rozjímání. Před týdnem tuto posvátnost narušil nepovolaný vetřelec, jemuž jsou jakékoli duchovní záležitosti naprosto cizí, protože propadl nízké hmotařské zálibě, která ho přivedla až sem, na toto místo pro obyčejného smrtelníka zapovězené. Dnes je znovu sobota, v níž se nerobotá, a znovu jsem náhle zaslechl lidské hlasy. Vrah posvátného ducha slovanského háje se vrací na místo činu, aby se přesvědčil, zda jeho oběť dokonala? Zpozorněl jsem a naslouchám těm hlasům. Znějí ze směru od nedalekého kukuřičného pole. Že by opět ten hmotařský znesvětitel? Ne, nikdo se neblíží; hlasy putují dál. Ještě štěstí, že se ti lidé vždy dopředu ohlásí. Je mi to rozhodně milejší, než kdyby se tu náhle bez hlesu zjevili jako duchové; ale to by už člověk nebyl člověkem, nýbrž právě duchem – takovým, jako jsem já.

Zvedl jsem se také k odchodu jinam. Mám teď chuť svléknout ten propocený oděv a vystavit své nahé tělo chladivému vánku, což také po návratu ke stanu ihned činím.

Ale dlouho mně nevydržel ten nahý odpočinek pod šelestivými břízami a modrým nebem mého nového háje; obloha se zatahuje temnými mračny, hřmí a zanedlouho opět prší. Už zas. Pokud si dobře vzpomínám, dřív nebyly ty bouřky tak časté, jako jsou nyní, téměř dennodenní. Dříve taktéž hodně pršelo, ale bez hromů a blesků. Ne, tohle nedělá náš dobrý Perun hromovládce – to dělá celosvětový Kazisvět krutovládce! Tohle není slovanské – to je pohanské!

Udeří-li blesk,
není už cítit čistý voňavý vzduch,
nýbrž ropa a střelný puch.

Nic už není jako dřív – a nebude. Kdo to tak chce mít? Kdo si to přeje? Já ne. Přitom celý můj život směřuje k tomu, aby bylo všecko jako dřív. Někdo bude musit ustoupit. Někdo se bude musit vzdát. Já to nebudu. Já nikdy neustoupím a nikdy se nevzdám.

Večer po dešti se jdu znovu projít mokrým lesem. Slimáci se tu vyskytují v ohromném množství i ohromujících velikostech. Půjde-li to takhle dál, budou velcí jako já a ovládnou svět budoucnosti. Ale naštěstí nikdy nic nejde dál a všecko se jednou zastaví a promění – to je platná prvotní zásada pro všechno tvorstvo, nejen pro slimáky, ale i pro lidi. Ze současného dění budoucnost sice nevyvěštíš, ale dívej se dobře na dnešek, abys v něm uviděl věci budoucí, které se nikdy nestanou.

Další pohromu jsem objevil v úmyslně pošlapaných vysoko se pnoucích pcháčích. Kazisvět nejapný vtrhl do lesa – spaste svoje duše!

Jedna pohroma stíhá druhou. Zvýšený výskyt různých pohrom prý předchází velikým světovým změnám, převratům a válkám. Ovšem – ony je vyvolají, jsouce jich příčinou. Zaplaví-li naši krásnou slovanskou zem černí nepřátelští cizáci, stanou se pohromou, vyvolajíce tím velikou změnu, převrat a válku. Tak je to vždy: má-li být pohroma jakási zapravena, musí se cosi změnit; ale aby se cosi mohlo změnit, musí to být úplně převráceno; a převrátit cosi opravdu účinně může jedině válka. Přesně tak: Rozboř celý svět válkou – a začni budovat svět na jeho troskách znovu a lépe. Obávám se, že světová pohroma už dosáhla takových rozměrů, že jinak než světovou válkou zapravena nebude. Milý zlatý mír není pro každého; je jen pro mírné, není pro ty, kdož jsou pohromou pro tento svět. Pohroma musí dostat přes držku, aby byl konečně klid a mír.

Na okraji lesa pozoruji měnící se obláčky. Dva z nich tvarem připomínají zvířata. Ten větší je obrovský ještěr, který dští oheň. Od něj utíká pes, který se časem obrací, a změněn v krysu honí se za dlouhým zubatým ocasem pravěkého ještěra. Krysa se nakonec zakusuje do ocasu zlého draka a z hřbetu jí vyrážejí bělostná labutí křídla.

Stmívá se. Nitro lesa již tone v šeru. V něm jsem si povšiml pod nohama jakéhosi pohybu. Zastavuji se a rozsvěcuji svou svítilnu. Byla to malá ropucha, která na poslední chvíli uskočila z dosahu mé těžké obuvi. Ropucha nehybně kouká, co se děje. Prohlížím si ji. Tahle není onou strážkyní prahu; ta byla větší. Copak ta asi dělá? Jakpak se má?

Není to krásné, že si člověk vůbec pokládá takové otázky? A není to krásné, že člověk, který se proměnil v ochranného ducha lesa, zná a rozeznává jeho zvířecí obyvatele? Inu, myslím, že krásné to vskutku je. Lehkou a dobrou noc vám všem, kteří myslíte nejen na sebe, ale i na ostatní!


Neděle, 23. července 51

Svátek slaví Libor, Liboslav a Luboslav.

V noci jsem byl v Liboháji pro vodu a pak jsem spal jako zabitý až do poledne. Ve spánku jsem vnímal jen šramocení jakési myšky pod stanem – zřejmě ji zaujala ta vystýlka z chvojí – a dupání srnčích kopýtek.

V poledne vstávám jen proto, abych se najedl, a poněvadž drobně prší a chce se mně ještě spát, ležet a lenošit, pospávám dál.

Odpoledne je hezky, takže vylézám konečně bosý a nahý ze stanu a jdu se protáhnout na sluníčko. Na opalování to však není; je mokro a sluníčka je málo. Kromě toho mám teď po tom dlouhém odpočinku spíš náladu na toulky lesem. Proto si natahuji kalhoty, nazouvám obuv, oblékám vestu a vydávám se pomaličku na potulku po všech svých tajných lesních cestičkách i mimo ně.

Dnes se mně líbil hlavně rozkvetlý okraj kukuřičného pole, kde na různobarevné květy různých bylin usedali stejně tak různobarevní motýli a různí další majitelé žíznivých sosáčků, kterými dychtivě sáli rostlinné šťávy. Musím hodně namáhat paměť, abych to všechno živé sám pro sebe správně pojmenoval. Nejvíc se mně líbil vysoký porost fialově kvetoucích štětek, druhým jménem planých, pokud se nepletu. Hned vedle oplétají vysoké stvoly kopřiv opletníky sličné s překrásnými narůžovělými kalichy velkých široce rozevřených květů. Takovou rozličnou krásu neuvidíte ani v cizokrajném pralese – jen u nás doma, v naší krásné vlasti milené.

Ochutnal jsem také první dvě maliny, které uzrály v mém bývalém háji. Smutek, který po něm zbyl v mé duši, ještě bolí. Ale chodit sem mohu dál, tak co.

Myslil jsem na příčinu, která mne odsud vypudila, a náhle jsem si vzpomněl, že je neděle, že musím být zvýšeně obezřetný, ale že můj nos necítí žádnou člověčinu a že je naprosté ticho. Pouze kdesi v dálce se ozvalo slabé zahřmění. Mohl to být klidně hrom války, a já bych o ní tady ani nevěděl, leda by bouchla jedna z jejích pum přímo sem. Nevědět o světě je občas výhodné a vždy příjemné.

Slunce klesá níž a níž, mraky se přiženou na křídlech studeného větru a zase se rozplynou, na mé holé paže vkrádá se chlad, jenž poroučí chloupkům na husí kůži vstát.

Vracím se do svého nového slovanského háje a ještě dlouho se po něm procházím. Propletl jsem se jeho neprostupnými křovisky až k okraji, kde končí. Lidská noha sem dosud nevkročila a doufám, že ještě dlouho nevkročí. Žádný cizák nesmí porušit neporušenost této země a tohoto posvátného háje!


Sobota, 29. července 51

Svátek slaví Trposud – ten, kdo trpělivě snáší svůj osud.

Po celých dlouhých pěti deštivých dnech se vracím do svého posvátného slovanského háje. Už se mi po něm začalo stýskat natolik, že se má touha promítla do snu. Včera odpoledne jsem si hrál dokola hudbu ukrajinské skupiny Kolo, usnul jsem při ní a ve snu jsem se octl ve svém lese. Hudbu jsem vnímal dál, ale nezpívali v ní zpěvačky a zpěváci, nýbrž já. Zpíval jsem pod stromy jako nějaký účinkující v přírodní zpěvohře. A div nejpodivuhodnější byl ten, že jsem zpíval nejen dobře a správně, ale i ukrajinsky, a že jsem dokonce znal ta slova nazpaměť! To dokazuje, jak je člověk v bezvědomí neobyčejně chápavý, a probere-li se pak k plnému vědomí, stává se obyčejně nechápavým a úplně nevědomým.

Doma jsem měl krom starostí o staré dobré rodiče hlavně starost o stan, jestli se do něj neprokousává myška a jestli chléb, který jsem tam nechal, nemizí v jejích útrobách nebo se nekazí, netvrdne či neplesniví. Ale ukázalo se, že mé starosti byly liché; žádná myška se do stanu ani pod něj nedostala a chléb, ač s den prošlou spotřební lhůtou, je stále dobrý a chutný. Trochu jen v láhvi povadla čerstvá chuť živé vody, která je rovněž stará již týden, ale pít se dá.

Co se týče cesty, která připadla znovu na horečnatou noc z pátku na sobotu a která začala ohnivým nebeským úkazem velké dlouze padající hvězdy, byla podle očekávání opět hrozná. Před druhou hodinou noční se teprve vrací dolní soused z hospody, chvilku předtím, než opouštím byt já. Tlupy opilců, kteří ničí svá mladá těla a mozky, nedbajíce dávných slovanských zvyků a obyčejů a života v střídmé střízlivosti, potloukají se neklidnými nočními ulicemi. Na dva mladé opilce jsem samozřejmě také narazil. Stáli za rohem s láhvemi v rukou a hlasitě hovořili. Mne si naštěstí nevšímali, ale stejně jsem kvůli nim raději přešel na druhý chodník. Odkudsi zdálky zaznívá nespícím městem živá hudba a další hudba – jenže neživá – se nahlas line přímo z jednoho pootevřeného okna. Další opilec se potácí tmavou uličkou směrem ke mně. Hrůza. Hrůza jako ve zlém snu. Tyto potácející se trosky, tyto zatemnělé stíny mají být lidé? To mají být ti světelní Slované, kteří světlem svého ducha mají zachránit celý svět? To má být ten mladý, silný, zdravý a uvědomělý slovanský dorost, budoucí naděje našeho božského rodu? To má být ta česká mládež, která má jednou svou vlast budovat a bránit proti všem nepřátelským cizákům? Mám věru veliké pochyby a obavy o budoucnost a směřování našeho národa, jestliže jeho mládež vypadá takhle zbědovaně. Rozhodně na ni není hezký pohled.

Ale dál v Liboháji už je pusto a klid a já se snažím zapomenout na neštěstí, které stíhá moji zemi a můj lid nemilovaný. V tomhle ubohém stavu je nerad vidím a nemám je rád. Chci je milovat čisté a bystré, jako jsem já. Proto o mně říkají, že mám rád jen sebe a že lidi nenávidím. Není to tak úplně pravda. Ve skutečnosti nenávidím pouze všechno špatné. Mohu snad za to, že všecko špatné se soustředí právě v lidech, které tudíž nemiluji?

Ale co mám na nich milovat –
tu jejich špínu a tupost snad?

Les je po deštích celý rozbahněný, cestičky rozježděné od těžkých i lehkých kol, všude špinavé louže a odpadky. Stan je celý olezlý hnusnými slimáky, potřísněn jejich trusem a poskvrněn jejich perleťově lesklými stopami. Ale uvnitř je díky podloží z chvojí sucho, měkko a útulno. Ukládám se k spánku rozradostněn, že jsem se na příští dva dny zbavil všech lidí, že jsem konečně zase v lese a že můj stan i všechno uvnitř něho je v pořádku.

Ráno je hezky, ale ještě příliš brzo a chladno na vstávání. Teprve k polednímu, kdy sluníčko protepluje vnitřek mého pohodlného stanu, rozepínám vchod a chystám se ven. Z obuvi právě vylézá slimák, puzen zřejmě, tak jako já, stoupající teplotou. Další dva či tři slimáky vyskytující se okolo s odporem odhazuji dál od stanu. Sahám rukou na lesní půdu – je vlhká, na opalování to dnes nebude, snad až po týdnu suchého počasí, mám ten dojem. Letos je prostě mokré léto – to už tak někdy bývá.

Hlavně že jsem v lese
a že tu vůbec mohu býti.
Musím lesu vysloviti
své každoroční velké díky.

Děkuji a jsem ti vděčen,
posvátný slovanský háji,
příbytku mého bytí,
že tu mohu býti
a že mi skýtáš krytí.

Staří slavní Slované znali tuto vděčnost, kterou právě takto básnicky projevuji. A jedině Slované proto také děkují hned čtyřmi možnými slovesnými způsoby: buď česko-slovensko-polsko-bělorusky projevují vděk, nebo rusko-ukrajinsky přejí děkovanému, aby jej spasil či chránil bůh (spasi boh; přičemž stejné české rčení „chraň bůh“ má spíše odmítavý smysl), anebo srbochorvatsky chválí či makedonsko-bulharsky darují na oplátku blaho čili blahodávají.

Být vděčni – přírodě za její nezištné dary a dobrým lidem za nezištnou pomoc – to je jedna z našich nejlepších slovanských vlastností, kterou bychom neměli ztrácet, nýbrž ji naopak rozvíjet. A není chybou té vlastnosti ani vinou jejích nositelů, že právě vlastnost z nejlepších bývá nejvíce zneužívána, a to právě těmi, kdož neznají vděk a neznají nezištnost. Takovým lidem je záhodno se vyhnout a odhánět je od sebe. Já vděčen jsem – a sice nezištně.

Toulám se lesem po tajných cestičkách. Panuje ticho – spíše stísněné než uklidňující. Ten jarní veselý rozruch, který skýtal tolik radostí a nadějí, už není; ten se vrátí až napřesrok. Vrátí se s ním i lesní holoubek, který tu leží mrtvý, bezduchý a zčásti již škubaný. Jeho sivá pírka tu leží poházena na třech místech, zatímco na jeho nehybné bezhlavé tělo se vrhají brouci a mouchy. Všechno se vrací a nic netrvá beze změny.

Veselejší obrázek poskytují pestří motýli a také krátké setkání s plavmoskokou srnkou, která ukonejšena tichem a samotou překvapena jest mnou, před nímž prchá.

Druhého dnešního srnečka jsem viděl o něco později, avšak o dost déle a též o mnoho blíž. Postával jsem tiše v lesíku při okraji louky, když jsem uslyšel zvuky, jako když kdosi chraplá, sípá a odfrkuje. Strnul jsem, naslouchám, ale nevím, které zvíře ty podivné zvuky vydává – mohlo to být i divoké prase. Čekám dál naprosto nehybný, kdo se ukáže. Strašidelné zvuky se přibližují a už vidím srnčí běh, vzápětí celé tělo a hlavu s parůžky. Srnec se blíží přímo ke mně! Stojím jako zařezaný, nevěda, co počít, a tak prostě stojím dál a jsem zvědav, kdy si mne ten mladý srnec konečně všimne. Ten však jde dál přímo ku mně, hledí do země a chrochtavě posmrkává. Nevím, zdali mohou mít srnci také rýmu, ale tenhle ji očividně měl silnou jako trám! Voda mu čůrkem tekla od čumáčku a oči měl zakalené. Viděl jsem to dobře a zřetelně, vždyť byl teď na pouhé dva kroky ode mne! Stále mne však neviděl, ačkoli byl tak důvěrně blízko. Neviděl mne, nerozlišil od okolních stromků a keříků, zato však ucítil. I když měl ucpaný čenich rýmou jako trám, přece nevidomým čichem rozpoznal můj lidský pach, náhle se zastavil, přikrčil, zadními běhy skrčenými pod sebou připraven vyskočit, slepě se ohlédl a nato pádil dupavě zpátky lámaje cestou větvičky. To bylo dobrodružství!

Začínám mít hlad, a tak hledám a ochutnávám maliny. Ale letos je jich málo. Maliny jsou pravé naše slovanské plody; ve všech slovanských jazycích se jmenují podobně a dokonce i neslovanští Maďaři převzali slovanské pojmenování malin od svých sousedů, říkajíce jim málna.

Vracím se zpátky do stanu, odkud právě odlétl nějaký ptáček. Tam jím a potom ležím a ptáčci družně štěbetají, posedávají a poletují okolo. Tlukot jejich čiperných křidélek je jediným zvukem, který oživuje to letní trochu stísněné ticho lesa. Tihle neposední ptáčkové představují milou společnost, která vždy potěší. O lidech tohle říci nemohu. Naštěstí sem do lesa dnes žádní nepřišli.


Neděle, 30. července 51

Svátek slaví Bořivoj, Bořislava a Ludomyslav. Dnes je také výročí památného prvního pražského vyoknění z roku 1419. Volám „opakovat, opakovat!“

Ráno je krásně, na obloze ani mráček. Nečekám na nic, svlékám se donaha a jdu se slunit. Ranní sluníčko příjemně hřeje do zad. Se stoupajícím sluncem a stejně tak stoupající teplotou mne začíná stále víc a víc štípat pot, a vyhledávám proto zastíněnější místa. Leká mne ještěrka šelestící v trávě a já se ohlížím, není-li to snad nějaký had – letos jsem ještě žádného neviděl, to je divné. Bosý a nahý užívám si teplého – a hlavně suchého – letního dne, střídám místa, zkouším to tu i onde, někde si sednu, jinde si lehnu, a takhle mi příjemně ubíhá den.

Odpoledne asi ve tři hodiny se jdu do stanu napít a naobědvat, je mi uvnitř příjemně, říkám: pohovíš si, lehneš si na chvilku – načež jsem usnul sladkým spánkem, tak jak jsem byl, to jest zcela nahý, a procitl jsem až o čtyři hodiny později o sedmé večerní, kdy už se slunce kloní k západu. Okolo stanu zase dovádí a ševelí ptáčci, je slyšet sykání a třepot křídel protahujícího hejnka sýkorek a mně se ani nechce bdít a vstát.

Je stále krásné teplíčko. Oblékl jsem si jen kalhoty a vestu, nazul obuv a jdu na procházku. Už se pomalu šeří, alespoň tady v lese, ačkoli slunce ještě nezapadlo, ale dnes poprvé si uvědomuji, že se dny krátí.

Ouha! Málem jsem teď šlápl na slepýše! Had to sice není, spíš beznohá ještěrka, mnoho slovanských jazyků jej dokonce nazývá červem, ale stejně jsem se lekl. Chvilku jej pozoruji. Leží nehybný, středně velký a hlavu schovává pod list mochny. Nejblíže českému pojmenování je bulharské slepok a slovenské slepúch, polsky je to padalec.

Slepýš není ani červ, ani není slepý, což je dokladem toho, jak naše omyly přecházejí natrvalo do naší řeči a stávají se pevnou součástí národního jazyka. Jak potom nemáme být omylní, když z omylů se skládá již samotná naše slovní zásoba?

Což mne přivádí k úvaze, že náš jazyk utváří naše myšlení víc než si myslíme. V kladném smyslu to může působit tak, že hovoříme-li rodnou řečí, naučí nás milovat rodnou zem. V záporném smyslu to může vést k pohrdání vším domácím, k světoobčanství a nakonec k vlastizradě. To vidíme najmě u našich duševně pracujících, kteří se jak známo rádi vyjadřují mnohdy tak nadbytečnými cizími slovy, až je jejich řeč nejen nesrozumitelná a neživotná, ale i nehezká, ačkoliv pro každé cizí slovo máme odpovídající hezký český výraz, a nemáme-li jej, pak je to jen a jen chyba našich překladatelů, spisovatelů, novinářů a jazykovědců, že takový český výraz neobjevili, nevynalezli a nepoužili. Nadměrné používání cizích slov vede nakonec rovněž k zradě vlastního národa. Vidíme to nejen u již zmíněných duševně pracujících, mezi nimiž je vlastizrádců nejvíc, ale i u naší mládeže, která je vyučována již od prvních dětských krůčků cizím jazykům, ale nikoli už správné češtině a správnému pravopisu. Výsledkem je opět její zcela vlažný vztah k vlastní zemi, národu a řeči, což znovu vede až k zločinu nejhoršímu, to jest k vlastizradě.

A odtud přecházím volně k další úvaze, proč jsme my Slované tak chytří a uvážliví, že každé dějinné pohromě odoláváme nejdéle, podléháme jí ze všech národů nejpozději, a přece vždy nakonec nad ní vítězíme. Odpověď je tak říkajíc přímo nasnadě, hovoříme-li o vlivu jazyka na myšlení: je to proto, ježto náš jazyk je tak složitý, popisný a přesný, že jeho používání přímo podporuje správné myšlení. Proto svět, který používá jako jediný všeobecný dorozumívací jazyk jednoduchou a nepřesnou angličtinu, nutně hloupne a tone v šílenství. Záchrana národa, jakož i celého světa, tedy spočívá v udržování a v zdokonalování národních jazyků, hlavně takových složitých a významotvorných, jako jsou jazyky slovanské.

Opatrně slepýše překračuji a vyhlížím ven ze své husté lesní skrýše, je-li vzduch čistý. Je to dobré, nikde nikdo. Líbí se mi, že je odsud dobrý rozhled do sousedního vysokého lesa, takže kdyby se tam někdo náhodou potloukal, snadno bych ho uviděl.

Jdu po mých tajných cestičkách směrem k bývalému ležení. Mrtvý holoubek už tu není, zbyly po něm jen hromádky peří, porůznu rozeseté po lese, podle toho, kde ho kdo ožíral anebo táhl pryč. V přírodě nic nepřijde nazmar.

Našel jsem také pírko sojčí, překrásně ozdobné, ale zanechal jsem je tam, kde jsem je objevil, protože takových už doma mám...

A co se týče těch pírek, mne baví spíš vyhledávat si na hraní taková pírka, která po vyhození do vzduchu různě létají, plachtí, vrtí se, pohupují či padají k zemi opisujíce větší nebo menší kruh. Mnohdy lze touto prostou a nenákladnou hrou užít mnoho zábavy. Myslím, že tahle zábava patří mezi vůbec nejstarší a nejzákladnější přírodní hry, jimž se naši slovanští předkové věnovali. Rozhodně je to lepší zábava než války, rvačky a lov zvěře.

Poseděl jsem si pod břízkami na místě, kde jsem se obvykle sluníval. Stejně to tady bylo nejlepší. Vzpomínám si, že ani tady jsem si zpočátku nemohl zvyknout. Tak je to se mnou vždycky a stejně tak s místy minulými i budoucími. To dělá ta naše slovanská věrnost domovu. Jsme nadáni duchem zachovávajícím, nikoli měnivým. Naším živlem je stálost a trvání, nikoli překotné změny. Ty vedou jen k horšímu, jak je vidět v současném světovém dění. Proto jen my Slované dovedeme těmto nešťastným změnám nepodléhat tak lehko jako pírko, s nímž si pohrává sebemenší vánek.

Pokračuji dál v pouti zšeřelým lesem. A další slepýš pod nohama! Dnes už druhý! Tenhle je menší a zřejmě bystřejší, protože sám svým pohybem mne na sebe upozornil. Nyní však také znehybněl. Možná je tím poslušen nějakého obranného popudu, podobně jako si brouci hrají v nebezpečí na mrtvé. Chvilku se na něj dívám a pak jej překračuji a pokračuji dál tmícím se lesem až k jeho okraji.

Přivábila mne sem vůně čerstvého sena. Vystupuji ze tmy lesa na posečenou večerní louku osvětlenou zářícím půlměsícem. Vlahost noci a vůně sena mne lákají pustit se dál po louce podél lesa. Napadlo mi, že o noci, jako je tato, by měla být slavena nějaká slovanská přírodní slavnost. Možná se letní kupadelné svátky nekonávaly pouze v jediný den a noc, ale spíše vždy, když k oslavám tepla přírody vybízela sama překrásná noc, jako je tato. Já tedy slavím, alespoň v duchu.

Procházím se po louce, tak volně a klidně, jak lze jen po setmění. Na kraji lesa tu rostou krásné břízy. Bříza – bílá říza. Kdybych dnes uviděl břízu poprvé v životě, ustrnul bych asi nadšením, jaký překrásný strom to je. A to je strom náš domácí, ryze slovanský, však se také řekne ve všech slovanských jazycích shodně, pouze s nepatrnými obměnami; žádný jiný strom není tak krásný, s bílou korou a křehkými zelenkavými lístky, které se chvějí a brzy z jeseně opadají. Jsme si vůbec vědomi té nesmírné krásy, která je vlastní pouze naší krásné slovanské zemi? Víme vůbec o tom, jaká bohatství a nádheru nám poskytuje naše drahá vlast? Myslím, že pokud ano, tak ne dost, a je proto nutno si je stále připomínat. Zvlášť v poslední době se na krásy naší domoviny nějak pozapomíná. Lidé utrácejí peníze v cizině, kde je mnohde navíc pro našince velmi nebezpečno, vozí tam našim nepřátelům své peníze, a přitom je u nás doma tolik netušených krás a stále ještě bezpečno, ač okolní svět se topí v krvi.

Na závěr své procházky se opírám zády o borovici na opačném konci lesa s výhledem na západní obzor. Příznačně se tam blýská. Ale nikoli na lepší časy. Blýská se tam, ale nehlučně; zvuk bouře až sem nedoléhá. Zatím. Tady vládne klid a mír. Zatím. Kéž by to tak zůstalo napořád.


Pondělí, 31. července 51

Svátek slaví Dyslav a Lubomír.

Poslední červencový den konečně začaly každoročně opakované a dychtivě očekávané „psí dny“ – dny mimořádných letních veder. Nevím, zda Slované tyto horké dny nějak nazývali, určovali či slavili anebo si je vůbec nějak připomínali nebo vnímali. Vím jen, že Rusové po nich pojmenovali prázdniny, ale nikoli ze slovanského základu, nýbrž z latinských slov dies caniculares – „psí dny“ čili poruštěně kanikuly. Já osobně tyto dny vždy s nadšením vítám a slavím.

Tento první psí den jsem strávil u mého oblíbeného rybníku, a to – jak jinak – nahou koupelí a sluněním. Nebyla to však vydařená slavnost. Nejdřív zase pravidelně kolem jedenácté tudy projel do lesa kdosi na kole s pohonem (na motorce), když se nejdřív zastavil na kraji lesa, odtud na mne chvilku zíral; vzápětí po něm přijel nakladač, aby naložil na vůz klády – to mu trvalo asi hodinu; zanedlouho přijela sekačka sekat trávu – asi půl hodiny; a příslovečná poslední kapka, kvůli níž přetekl pohár, byl zabloudivší kolař, který se zničehožnic objevil u mne na břehu, kde jsem ležel právě zcela nahý na břiše, prošel okolo mne, a když viděl, že jsem zvedl rozmrzele hlavu, ptal se po cestě na Baldu. Ochotně jsem mu ji ukázal, ale náladu jsem měl už pro dnešek nadobro pokaženu. To byla ta poslední kapka, poslední mocný popud, abych se zvedl a odejel pryč. Stejně už byly dvě hodiny odpolední a dostával jsem pomalu zase hlad – jablkový koláč a vanilkové sójové mléko byla příliš střídmá svačinka. Příště zkusím jiný z mnoha zdejších rybníků – tady je na mne nějak moc rušno.

Ale nebylo to zase tak zlé. Koupal jsem se a opaloval v přírodě zcela nahý, tak jak je to jedině nejpřirozenější, nejsprávnější, nejzdravější a nejpříjemnější, a kromě toho jsem také viděl mnoho zajímavých zvířat, například šest bílých volavek, jednu malou užovku podplamatou, která plovala ve vodě (můj první letošní had!), a dále obvyklé kachny, lysky, labuť a velkého dravého ptáka, který kroužil nad tím vším. Nebylo to tak špatné.

Na závěr jsem ještě po cestě lesem sebral starou zmačkanou tamo se povalující umělohmotnou láhev a ve vesnici jsem ji ukázněně vyhodil do třídicí nádoby. Moji zemi, moje lesy chci mít čisté, vždyť je to můj domov. Ty neukázněné děti naší překrásné české země, které ji špiní a jí si neváží, snad jednou také dospějí a dorostou k téže lásce, jakou chovám k naší vlasti já. Vždy tu ostatně budu já, zlý duch slovanského lesa, abych všecky lidské dareby, jakožto osoba starší, vývojově vyvinutější a rozumnější, neustále upomínal a káral.

Doma nám do ložnice vlétlo otevřeným oknem obrovské zelené saranče. Máma mne volala, co že to je. Prohlásil jsem, že tak velké saranče jsem ještě nikdy nikde neviděl, načež jsem je chytil a vyhodil prudce z okna ven. Saranče ve výšce rozkmitalo svá malá křidélka a uletělo. Úchvatné. Co ještě přinesou letošní psí dny?


Úterý, 1. srpna 51

Svátek slaví Ludomír, Ludomíra a Rohslav.

Začal druhý prázdninový měsíc srpen, který Poláci nazývají rovněž sierpieň, polští Kašubové zélnik, zelan či také sěrpiň, Ukrajinci serpeň, Slovinci veliki srpan, Chorvaté kolovoz, Bělorusové žniveň, Lužičtí Srbové žněnc nebo jacmjeňski (podle ječmene); všechny názvy nějak souvisejí se žněmi, jen staří Rusové, Srbové a Bulhaři nazývali srpen zarev, prý podle milostného řvaní jelenů, kteří přicházejí v této době do říje.

Asi o půl druhé hodině noční vycházím spoře oděn do vyhřátých ulic města, kde směstnáni žijí ubozí lidé. Zdá se, že již spí, ač zdání vždycky klame – zvlášť o těch hrozných prázdninách. U sousedního domu si spolu hrají dvě bíločerné kočičky. Tmuprozírající očka se jim lesknou a přede mnou utíkají, ale zrovna vždycky tam, kudy vedou mé kroky. Nakonec se schovaly pod stojící vůz a nechaly mne projít.

Pod stromořadím je pusto a prázdno, cesta volná. Jako obvykle potkávám jediného nočního chodce na rohu křižovatky vedlejší ulice a hlavní silnice. To je hrozné, tady vždycky na někoho narazím, i kdyby byla nejpustší noc! U nás na předměstí je klid, ale tady u východu z města se ozývá stálé hulákání ožralů. Co to s těmi lidmi je? Vždyť je to už choré, jak nezřízeně chlastají a řvou noc co noc! Řekněte mi, do čeho se chtějí vlastně propít? Do zapomnění? Do zhloupnutí? Do smrti? Nechápu to zvlášť v dnešní napjaté době, kdy není ničeho více třeba, jako právě vystřízlivění – doslova i v přeneseném smyslu. Vždyť právě proto, že naše zlá doba přímo vybízí k zapomenutí, je nejvyšší čas přestat se opíjet nepravými nadějemi a sny, podívat se pravdě zpříma do očí a začít brát život vážně. Musíme si uvědomit, jakým nebezpečím jsme dnes vystaveni: temné síly nového světového řádu nás chtějí uvrhnout do bídy, úplně zotročit, zničit naši národní samostatnost, vyhladit naše ušlechtilé bílé plemeno jako celek, a Slovany zvláště, a nahradit nás dováženými muslimy a černochy a úplně přepsat dějiny, aby o nás nezbyla nikde ani zmínka. Válka je na spadnutí, je doslova za dveřmi, v podstatě už probíhá, majíc své prvé oběti, a co uděláme my – my se budeme dál vesele opíjet, nerozumně výskat a bezstarostně skotačit? Krutý náš nepřítel nás otevřeně hodlá učinit otroky a cizinci ve vlastní zemi, chce nás vybít! Někdo by měl konečně už dostat rozum a dělat si starosti. Lidé by se měli probrat, nebo se jednoho dne probudí do velmi ošklivé skutečnosti a nikdo a nic je pak nezachrání. Ani ten chlast už třeba nebude – i když ten ano, ten bude vždy, ten se jim hodí k otupování lidí... To je hrozné, jak jsou někteří lidé hloupí ještě i tváří v tvář tak vážnému národnímu ohrožení!

Les ponenáhlu vysychá. Je teplo. Vlezl jsem do stanu a shodil se sebe veškeré oblečení. Úplně nahý usínám, aniž bych se přikryl. Teprve k ránu jsem přes sebe přehodil cíp spacího pytle.

K polednímu už je v stanu horko a dusno. Stále bosý a nahý vylézám ven a stelu si z pokrývky a spacího pytle pelíšek v ostrůvku toho nejstínovatějšího stínu. Zde vydržím celý horký den.

Dnes poprvé, díky tomu báječnému počasí, mám konečně pocit, že si tu na novém místě zvykám a že to tu začínám mít rád jako svůj nový domov a nikoli už vyhnanství. Starý háj je zapomenut, ať žije nový!

Pro svůj venkovní pelíšek jsem si našel velmi dobré a rovné místečko, vlastně místečka dvě, když to prvé příliš spalovalo nemilosrdně pálící slunce.

Zlaté slunéčko! Je hezké, že tak hřeješ, že nemusím mít na sobě ty protivné šaty, ale tvým přímým paprskům dnes své nahé tělo raději nevystavím. Jsem seveřan, běloch, Slovan; na taková vedra nejsem přizpůsoben, a v chladném stínu je mi tudíž lépe. A lépe je být sám a v soukromí v lese, k tomu rodem Lešijů uzpůsoben jsem, než být někde na veřejném prostranství u vody. Sem nikdo nevleze, tady mohu být úplně klidný a bezpečný. Nevzpomínám si, že bych byl kdy u nějaké vody, aniž by mi tam někdo nevlezl. Ať jsem byl kdekoli, vždycky mi dříve nebo později nakonec někdo svým neomaleným příchodem zkazil mé nahé koupání. Tady v lese mohu být nahý celý den i noc, a další den třeba též, a nikdo mne neruší. V lese je to nejlepší.

Nebe je bez mráčku, vítr povívá stromy a příjemně ovívá mou nahotu. Jsem nahý lesní mudrc. Sleduji zdánlivý pohyb slunce po obloze – ano, zdánlivý, neboť v pohybu je Země. Zamýšlím se nad tím, jaká že síla to neustále kvedlá mořem všehomíra, že se tento nikdy nezastaví. Otázka je jako vždy již odpovědí a na nejsložitější otázky jsou vždy nejjednodušší odpovědi. Hýbe se všecko – i nejmenší částečka hmoty, ač zdánlivě v mrtvolném klidu, se stále a bez popudu hýbe jako živá. A co je jako živé, to je živé doopravdy. Jak by se nepohybovalo všecko ve velikém nekončícím vesmíru, když kmitá jako živá i nejmenší částečka hmoty? Celý vesmír je jediný hybný živý útvar – a já jsem jeho živá součást, která se točí nesmyslně s ním.

Nebe je bez mráčku – a bez letadel. Jen jednou zaburácela stíhačka, ale po nepřátelských letounech není dnes ani stopy. Ne jako včera, kdy bylo postřikujících letek opět plné nebe. Povětrnostní podmínky a vzdušná vlhkost jsou stejné, jakost paliva a pohonu nerozhodují nebo jsou také stejné. To nejsou obyčejné stopy par. A kde se tady vůbec bere tolik letadel v jeden den a druhý den žádné? Už tato skutečnost je krajně podezřelá. Na stránkách letového provozu tahle divná letadla nenajdeš. Je to tajná činnost, ale očividně zřejmá. Jsou i jinak chytří a soudní lidé, kteří dosud nevěří na tuto záškodnickou činnost, a potřebují mít o ní důkazy. Asi nejsou tak chytří a soudní. Důkazem je samo nebe. Stačí zvednout hlavu k výšinám a porovnávat. Až jednou vyjde pravda najevo, jakože už zjevná je, budou se všichni ti chytří a soudní divit, jak mohli být tak slepí a hloupí.

Avšak dnes je čisté nebe nad lesem. Nikdo sem nepřijde. Jen jednou jsem se lekl, že někdo jde na houby, ale byl to naštěstí jen zatoulaný srnec, který zadupal kopýtky v trávě a přešel bez povšimnutí kolem mého stinného ostrůvku.

Komáři vymřeli horkem a suchem. Viděl jsem jen tři, a všichni zaplatili krví za to, že dostali chuť na mou krev. Z toho ať si vezmou ponaučení ty národy, které nežijí z vlastní poctivé práce, jako my Slované, nýbrž z lupu a obchodu aneb z loupežného obchodování a obchodních loupeží. Také jejich čas se nachyluje a ony brzy poznají, že budou musit buď zemřít, nebo se naučit živit vlastní tvořivou prací. Teprve potom zavládne na celém světě pravý slovanský mír.

Dnes budu snad nocovat pod širým nebem. Sluníčko už zapadá a mně se stále nechce do stanu, stále je mi v pelíšku ve stínu stromů příjemně. Teprve když tmavne les, vlhne půda, drobný hmyz lechtá a slimáci se rozlézají, teprve potom se uchyluji na nadcházející teplou noc do svého mnohem pohodlnějšího stanu. Před usnutím jsem si ještě vyposlechl několik hudebních skladeb, které náhodně vybral můj kapesní počítač.


Středa, 2. srpna 51

Svátek slaví Střezislava.

V noci jsem byl dvakrát na záchodě; noc byla teplá, bezhvězdná. Chvíli jsem pokaždé zcela nahý a bosý postál pod tmavou oblohou uprostřed přátelského lesa, kde hebká travička hýčká má bosá chodidla a teplý vzduch hladí mou nahou pokožku; vychutnával jsem si ten božský, skoro nelidský pocit bezmezné volnosti. Teď bych mohl dělat cokoliv mne napadne, jít kamkoliv mne bosé nohy ponesou, zcela nahý, zcela volný, naprosto svobodný. A najednou jsem si uvědomil, že mé vůli se nekladou žádné podmínky ani meze už nyní, už dávno, a že přece už dělám, co mne napadne, a chodím si, kamkoli mne bosé nohy nesou; donesly mne sem, do tohoto posvátného slovanského háje – co bych mohl chtít víc? Nemám žádné jiné přání, než dosíci stavu, v němž se právě nacházím – lze od života žádat ještě čehos víc? Jsem dokonale šťasten.

Ráno je stále dlouho pod mrakem, až v poledne se souvislá oblačnost protrhává a vysvítá opět milé sluníčko. Ve stínu stelu si svůj oblíbený pelíšek a rozespalý snažím se ještě trochu spát. Ale už to nejde.

Jsem zase nahý lesní mudrc. Oči se mi otvírají a zírají do nebe. Cítím, že kdybych takhle zíral do nebe nepřetržitě aspoň sto let, načerpal bych shůry všecku moudrost světa a stal bych se vševědoucím. Ale tím, že bych znal všecko, byl bych na tom stejně, jako kdybych neznal vůbec nic, protože by mi všeznalost nebyla k užitku víc než úplná nevědomost. Kdo ví všecko, nezná vlastně nic; a kdo neví vůbec nic, ví toho právě tolik, kolik potřebuje. Nejlépe je na tom ten, kdo zná všecko jenom nedokonale – tak zná nejvíc z toho, co je mu nejméně k užitku. Stejně tak nejvíce probuzený může být ten, kdo spí nejtvrději; a když se probudí, udělal by lépe, kdyby zase spal. Vědět všecko znamená nevědět nic. Nevím nic, a tak vím všecko. Není zaznamenán jediný případ, že by se lesní zvíře trápilo otázkou svého bytí, životem po životě a podobnými nesmysly. Lesní zvíře je podobno onomu nahému mudrci, který tak dlouho vleže zíral skrz stromy do nebe, až se k němu snesla moudrost a on najednou věděl všecko. Náhle viděl, jako to zvíře, že všecko okolo něj se točí a mění a vznikajíc zaniká, viděl a pochopil, že je částí toho celku, který v jednotlivostech zaniká, avšak v celku se obnovuje a trvá dál, a znaje to a pochopiv to seznal, že veškerá znalost v takovém stálém a proměnném světě neznamená naprosto nic ve srovnání s klidnou odevzdaností přírodní částečky, která ví, tuší, cítí, zbla znajíc, že ač smrtelná, nikdy nezemře; že ač odsouzena k zániku, přec nikdy nezaniká. Nic jí nenáleží, proto nic nemůže ztratit. Toto nic je jí však vším. Tak vidíte, že nevědět zhola nic v tomto vrtkavém světě jistot je totéž, jako vědět úplně všecko. Nyní znám tedy všecko.

V poledne se ozvaly sirény nejméně ze dvou nejblíže obydlených míst – takzvaná zkouška sirén. Starořecké sirény byly sice něco úplně jiného – bylyť to zlé mořské víly, které zpěvem lákaly plavce do záhuby – ale přece mají cosi společného: tyto také lákají do záhuby. Připadá mi, že někdo mocný chce pracovitý lid stále něčím děsit a otravovat mu život. Zkouška sirén je sice takový malý, pěkný, hlučný a zbytečný nesmysl, ale ještě by nám měl někdo vysvětlit, pro jaký účel se ty sirény zkoušejí a čemu mají ty zkoušené sirény sloužit a hlavně kdy a v jakých případech. V případě jaderné války jsou již zbytečné a v případě obyčejné války nebo jiného neštěstí jsou taktéž zbytečné, neboť nás na ně sdostatek upozorní samy ty hrůzy. Zkrátka ti, kteří nepracují, ale tyjí z práce druhých, musejí těm druhým ještě navíc neustále něčím otravovat život a pít jim krev, i kdyby si ta neštěstí měli sami vymyslit a provést. Oni že chtějí někoho před něčím varovat nebo dokonce chránit a bránit?Vždyť je to lež jako věž! Vždyť nám pořád jen lžou a něco zatajují, a nejenže nás nechrání ani nebrání, ale všemi tajnými prostředky dělají všechno možné proto, abychom se musili bát o svou bezpečnost a dokonce i strachovat o holé životy! Ano, lákají nás do vlastní záhuby. Nejsem proti, ale proč lákají do záhuby jen mne, můj národ a moji zem mně svěřenou? Proč nelákají do záhuby spíše a především všemožné nepřátele naší vlasti? Proč? Protože oni, ti mocní, kteří nemají co na práci, a tak stále vymýšlejí, jak a čím co nejvíc potrápit svůj lid, jsou našimi nepřáteli největšími, proto!

Po obloze občas přeletí letadlo s podezřelým bílým ohonem. Jednou zcela zřejmě jednomu letounu právě došel postřikovací plyn, stopu za ním jako když utne, ale letoun nevypnul pohon, neplachtí ani neklesá, nýbrž naopak znatelně nabírá výšku a stoupá, zvuk stroje je slyšitelný, šlape na plné obrátky, ale stopa nezůstává za ním vůbec žádná. To je tak jasný důkaz záškodnické činnosti, že nevím, jaký jasnější důkaz by kdo ještě chtěl! Lidé by měli víc zírat do nebe, tak jako nahý lesní mudrc, aby věděli aspoň něco, když ne všecko. Já vím přinejmenším to důležité, že je proti nám vedena tajná válka a že mnozí to ani netuší.

K večeru mi napadlo, že bych se mohl jít projít venku po lese; ale představa, že bych se musil kvůli tomu (kvůli lidem) obléknout a obout, mi přišla tak nemožná a protivná, že jsem ten nápad okamžitě zavrhl. Dnes v noci, až půjdu do města (mezi lidi) pro nové zásoby, si budu musit připomenout, abych se nezapomněl obléknout; dva dny a dvě noci jsem byl úplně nahý a docela jsem si na tu nahotu tak navykl, že mi teď připadá nejen naprosto přirozená, ale i naprosto nepřirozené nahý nebýt.

Po půlnoci se vydávám krásnou teplou a jasnou měsíčnou nocí na cestu do města. Po cestě sbírám a do koše potom vyhazuji celkem čtyři odporné západní odpadky, které špinily a hyzdily můj slovanský les. Vím, je to jen maličkost, taková základní maličkost, kterou mohu udělat pro svoji milovanou vlast – zbavit ji západních, nadnárodních, cizáckých odpadků, které nám sem vozí jako na jakousi skládku – ale maličkostmi všechno veliké začíná. Tímhle může začít každý zapálený vlastenec – uklidit, vyčistit českou zem od všeho cizáckého, aby se znovu zaskvěla ve své slovanské čistotě a kráse. Z maličkostí se skládají veliké věci.

U křižovatky hlavní a vedlejší ulice zase potkávám nějaké dva ožraly jedoucí z hospody na kolech. Další dva se motají cestou od školní jídelny. To je hrozné město! To jsou hrozné prázdniny! To jsou hrozní lidé!


Čtvrtek, 3. srpna 51

Svátek slaví Miluše, Miloslav a Miroslav.

Dnes jsem ve městě kvůli nákupům, čehož využívám k výletu na kole k jedlovským rybníkům. Ten můj oblíbený, kde byl minule příliš velký provoz, jsem minul a pokračoval jsem dál k dalším rybníkům. Zkusil jsem jeden, který vypadal nadějně, neboť jsem se tam mohl schovat v listnatém lesíku kousek od vody, naproti je malý ostrůvek s nějakým stromem uprostřed, vypudil jsem svým příchodem všecko tamní vodní ptactvo... – ale když jsem vstoupil uřícený do vody, zjistil jsem, že je mělká sotva po pás.

Takže jsem se vrátil na polní cestu a dojel jsem po ní k jinému rybníku, už vyzkoušenému loni. Tam jsem dlouho vydržel, voda byla báječná, koupal jsem se a slunil úplně nahý, ačkoli kolem jezdí po silnici vozidla, a jediné, co mne nakonec odsud vyhnalo, byl zemědělský stroj, který na vedlejší posekané louce sbíral a nakládal kotouče sena, což jsem vyhodnotil tak, že je možné, že zajede i na mou louku, kde stály připraveny takové kotouče dva.

A tak jsem se zase sbalil a objížděl další rybníky. U jednoho malého, avšak hlubokého, jsem se zastavil, svlékl jsem se donaha a vykoupal, ale neměl jsem tam potřebný klid, protože okolo vedou polní cesty a po jedné jel právě tam a zpátky nějaký vůz tak pomalu, že už jsem si začínal myslit, že snad zastaví a jeho osádka mi tam vleze. Jakmile jsem oschnul, odjel jsem znovu jinam.

Objel jsem všecky nejbližší rybníky, ale nikde se mi nelíbilo. Zemědělský stroj mezitím odjel s plným nákladem kotoučů sena a k louce u rybníka, kde jsem se předtím opaloval, vůbec nedojel. Mohl jsem tam klidně zůstat. Ale ani tam jsem se nemohl už vrátit, protože mezitím tam někdo přišel, stoupl si do člunu a bidlem se odrážel po vodě.

A tak jsem se rozhodl zamířit zpátky k tomu „svému“ nejoblíbenějšímu rybníku. Tam je to asi nakonec přece nejlepší, jen musím zavčas zmizet. Procestoval jsem víc času než kolik jsem ho prokoupal a proslunil a obloha se nakonec zatáhla. Ve „svém“ rybníce jsem odhrnul od schůdků do vody vrstvu žabinců – žabička zelená tam koukala z vody také – a dvakrát jsem se ještě rovněž úplně nahý vykoupal. Po nemilých zážitcích z minula se zde dnes necítím vůbec jistě, ale přece jsem tu nakonec strávil docela dlouhou dobu. Nemíním ji nicméně zbytečně prodlužovat – už je stejně nejvyšší čas vypadnout odsud – je už půl druhé a brzo budu mít hlad. Způsobil jsem u všech rybníků rozruch všem tamním kachnám a volavkám, a přitom jsem měl zůstat věrný „svému“ rybníku, kde byl dnes možná naopak klid největší. Škoda, mohlo to být delší a usedlejší. Nyní je čas k návratu. Jsou žně a prašné strniště rozorává stroj. V celém lese je plno prachu, který se podobá mlhám. Štípe to do očí. Nasazuji si sluneční brýle a dupu do šlapadel.

Silnice se dnes proměnily v krvavá jatka. Jeden z vrabců doplatil životem na nepozornost. Už když jsem tudy projížděl já, viděl jsem, jak si zahrávají se životem hrou na silnici a neopatrným jejím přelétáváním. Nyní leží na vozovce zkrvavené tělíčko nebohého lehkomyslného vrabčáka, snad příliš rozdováděného tím nádherným počasím, kterého srazilo a přejelo nějaké nemilosrdné, jistě „strašně spěchající“ vozidlo. Strašné určitě bylo. Ale každé vozidlo má také strašného řidiče, který se nesmiluje a třebas i schválně vjede do hejna čtveračivých ptáčků, kteří se tak radují ze života, že nepomýšlejí na smrt. Já je znám ty „strašně spěchající“ řidiče! Mám teď před očima zcela jiný obrázek, nekrvavý, kdy ráno zobali vrabci na mém okně drobečky a staří cvrlikajíce krmili mladé. Ta jejich radost se mi vždy líbí. Krvavá jatka na silnicích se mi ale nelíbí.

Další mrtvola leží v příkopě:
je to zřejmě sražený pes.
Dnes jsou jatka na silnicích –
a nejenom dnes, a nejenom dnes.

Sotva jsem doma rozvěsil vlhkou pokrývku na balkóně a uvařil si horký černý čaj a květákovou polévku s brambory a zelím, přihnal se liják, který mne pěkně osprchoval, když jsem letěl sebrat na balkón prádlo. „Dlouho nepršelo, že?“ říkám si trpce. Doufám, že to krásné sucho a teploučko vydrží aspoň ještě pro následující tři dny na konci týdne, kdy bych měl být zase v mém posvátném slovanském háji. Pro mne za mne by takhle krásně mohlo být celý rok.


Pátek, 4. srpna 51

Svátek slaví Domogoj a Mironěh.

Do nočních ulic se odvažuji vstoupit až po druhé hodině. Po obou silnicích, které je mi nutno překročit na mé cestě do svého posvátného slovanského háje, se řítí zlověstná vozidla, ale chodce žádné nepotkávám. Aspoň něco, když ne nic. Na chodníku míjím jen velikánského ježka, vykrmeného zřejmě letošní bohatou nadílkou slimáků. Vyplatilo se počkat tak dlouho, cesta je klidnější a volnější.

Čekání na ten správný noční čas jsem využil poslechem rozhovoru s předsedou hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomiem Okamurou, vysílaném na Svobodném rádiu. Toho budu volit v klíčových říjnových volbách do sněmovny já, máma a dokonce i jeden z mých synovců – jen táta se žel nezúčastní, protože jednak už vůbec nevychází a za druhé už z toho nemá rozum.

Tak tak, doba je zlá – tak zlá, že dokonce i nespolečenští nelidové a osamělí poustevníci, jako jsem já, se musejí účastnit společenského života v zájmu svém, své rodiny a své vlasti. Doba je vážná, všecky dřívější žerty jdou teď stranou. To jsme to dopracovali, toho jsme se dočkali na stará kolena! Byl jsem ostatně poprvé svobodně volit už loni při krajských volbách, v nichž jsme společně s mámou dali své hlasy zdejšímu zastupiteli za Národní demokracii. Naprosto tehdy ve výsledku propadla tato strana i naše hlasy. V životně důležitých letošních volbách už propadnout nesmějí; volíme jednoznačně Svobodu a přímou demokracii, volíme rozumem současné největší vlastenecké hnutí u nás, které určitě nepropadne, ale bude prý naopak velmi silné, třebaže srdcem jsem já osobně víc na straně Dělnické strany sociální spravedlnosti než na straně polovičního Japonce Okamury. Nu, snad to bude dobrá volba. Má-li tuto českou zemi zachránit před hrůzami války, zmohamedánštění a nového světového řádu poloviční Japonec, ať je to třeba Japonec, jen když ji zachrání. A není-li mi příliš milý on sám, věřím a doufám, že v jeho hnutí je mnoho dalších dobrých českých vlastenců, kteří nedají tuto slovanskou zemi do spárů nepřátelských cizáků, kteří si už na ni brousí zuby, částečně na ní hodujíce už teď. Doufejme, že jim společně pokazíme chuť.

Ráno se dalo do deště. Je to špatné. Na obzoru se rýsuje modrá barva naděje, je teplo, já jsem ve stanu nahý, ležím, spím, ale je již poledne, po poledni, a prší dál.

Odpoledne se konečně vyjasnilo a vysvitlo sluníčko. K večeru si oblékám zelenou krycí vestu a kraťasy, nazouvám obuv, když jsem z ní nejdřív s odporem vybral dva tři slimáky, a jdu se trochu projít.

Nejblíž to teď mám z mého nového ležení k západnímu okraji lesa, kde na sousedním poli stále ještě voní vojtěška. Odsud, zpod starobylých borovic, lze luštit a věštit stav a vývoj povětrnosti. Je hezky, na nebi zbývají útržky lehké bílé oblačnosti, zítra by mohlo být také tak hezky.

Mezi stromy se cosi mihlo. Zastavil jsem se, abych sám nehybný lépe rozeznal pohyb cizí. Záhy jsem uviděl srnku ustupující zřejmě přede mnou z vysokého lesa do houštin, kde se nachází i můj úkryt, náš společný.

Ochutnal jsem jednu jedinou malinu, kterou jsem tady našel. Byla velká, zralá a sladká. Jedna stačí. Je to takový malý, milý přírodní pamlsek.

Odsud z tohoto malebného lesního zákoutí je pěkný výhled na jižní stranu, kde se doširoka rozkládají lesy, chlumy, louky a políčka mé rodné a drahé vysočiny. Jak krásná je to zem! Jak ji miluji! Nedokážu si ani představit, že by kdy padla do područí islámských nebo jakýchkoli jiných nepřátelských cizáků, kteří by určitě zničili její panenskou krásu. Ne, to se nikdy nemůže stát. Ale totéž si jistě myslili i staří Slované, když se k nim kdysi stejně lstivě a násilně vkrádalo podobné semitské náboženství smrti – křesťanství. Také tehdy se možná naši hrdí a neporazitelní slovanští předkové domnívali, že nikdo a nic nemůže dobýt jejich nezdolné državy, zlomit jejich oprávněnou hrdost a vyvrátit a z kořenů vytrhnout slovanskou rodovou víru v život. Vezmeme si z této dějinné souvislosti ponaučení my, současní potomci dávných svobodných Slovanů, a nedopustíme další opakování dějin, sotva jsme svrhli jho cizácké nadvlády a znovu se začali vracet zpět k životu a přírodě podle našich starých dobrých slovanských zvyků? Záleží jen na nás. Uvědomme si, že jsme synové a dcery slavných husitů, kteří ubránili svou vlast proti všem, proti všem! Nuže, do boje, bratři a sestry, nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme! Hrr na ně! Zachraňme naši českou zem i víru naši slovanskou!

Mé kroky nyní míří k mému bývalému ležení, k němuž vede tajná lesní cestička. Na ní opatrně překračuji malého slepýše, abych na něho nešlápl. Slepýš – letos již třetí – sebou trhl, jako každý živočich, který je nadán pohybem a lekne se. Znehybněl a s tázavým pohledem čeká, co udělám. Nechávám ho být, aby se nebál. Jdu dál do svého bývalého háje, abych si tam dřepl zády opřen o břízku a v klidu chvilku rozjímal. Nakonec je to dobrá meta pro mé procházky, kde si lze v klidu a míru posedět, zavzpomínat a popřemýšlet.

U jednoho stromu s dutinou, v níž se na jaře rojili okřídlení mravenci, jsem s napětím pozoroval, jak se dostane ze svízelného postavení slimák, který nevědomky vlezl do mravenčí osady. Mravenci jej začali zkoumat a okusovat, ale kusadla se jim zalepovala hustým slizem, který slimák vylučoval na obranu před nimi. Kroutil se a stahoval celý do sebe, až konečně pochopil, že musí odtud co nejrychleji vypadnout zpátky, odkud přilezl, a že kupředu cesta nevede. Hle, i tak jednoduchý tvor to pochopí, ale lidé to nechápou.

Byla to vzrušující a napínavá podívaná. Slimák se z toho dostal. Ale takhle rychle jsem ještě slimáka lézt neviděl. Třeba jednou uvidím stejně rychle utíkat celou českou zemi ze spárů Západu zpátky na slovanský Východ, odkud jsme přišli.

O kousek dál se nalézá taková malá bahnitá tůňka, která se zjara a po deštích naplní vodou. Nyní je rozryta a rozšlapána jakýmisi nejasnými stopami. Vypadá to jako po návštěvě divokého prasete, ale opravdu jen jednoho jediného samotáře – stop je málo. Docela dobře sem mohlo zabřednout i jiné zvíře, ale divočáci tu občas také bývají. S divočákem jsem se tu potkal už nejméně dvakrát.

Vracím se zpátky do stanu hladov, obtěžován kloši a komáry a omotán nitkami pavučin. Slepýš už je pryč. Odhazuji dál od stanu další tři slimáky, kteří mezitím znovu přilezli. Připomněl jsem si hanlivou přezdívku muslimských dobyvatelů, jimž vynalézavost proslaveného českého vtipu říká muslimáci. Mu-slimáci – jak přiléhavé jméno pro slizké odporné vetřelce, které tu nikdo nechce, ale kteří se jako morová nákaza rozlézají po celém světě!

Slimák se jmenuje polsky šlimak, rusky slizeň, bulharsky plužek (jako česky plžík).

Padá noc na můj posvátný slovanský háj. Páteční noc. Kdesi za lesy a háji hraje zase jakási venkovní odpudivá, špatně ozvučená, plechově a dutě sudovitě znějící lidská pahudba a místo zpěvu nesouladné lidské kvílení, vytí a křik. Jsem rád, že jsem tady a ne tam. Cvrkot zdejších lučních kobylek je mi milejší.


Sobota, 5. srpna 51

Svátek slaví Milivoj a Chranislav.

Nádherné počasí, nebe téměř bez mráčku – a bez postřiku, ačkoli běžná letadla létají dost, ale ohon z par se jim ihned rozpouští – žádné jedovaté čáry neotravují modrou oblohu. Svlékám se úplně donaha, poněvadž noc byla poněkud chladnější, takže jsem spal jen polonahý, a stelu si pelíšek v příjemném polostínu. Zde buď ležím a pospávám, přičemž mne občas leká a budí nezbedný luční koník, který po mně a přese mne skáče, nebo sedím či se procházím a zkoumám taje a zákoutí mého stále ještě nového posvátného slovanského háje. Je v něm pořád co objevovat, ale pomalu si tady zvykám, prošlapávám cestičky, vytvářím si svá oblíbená místečka, určuji, kam chodit nejlépe na záchod, kde si v zamyšlení sedat, kde se slunit, kde sušit věci, kde nabíjet sluneční sběrače; poznávám, kde bývá sušeji, kde vlhčeji, kde a kdy bývá úplný stín, kde a kdy polostín a kde a kdy svítí plné slunce. Prohlížím si zdejší smrky, břízy, jeřáby, lísky, olše a krušiny, vyhýbám se trnitým šlahounům ostružiníků, ale s rozkoší se naopak procházím v hebké, měkké travičce a po uklizených hladkých cestičkách pod smrčky. Je tady krásně. Zvykám si. Zvlášť za takovéhoto nádherného počasí, jaké je dnes, nemohu se nabažit úplné volnosti a nerušeného soukromí v úplné, osvobodivé nahotě. Souzním s přírodou tělem i duší.

Je to ráj –
tenhle můj háj.

Po houbařích tady není ani potuchy; vzpomenu si na ně jen tehdy, když na ně zapomínám – a když na ně zapomenu, tak jsem rád, vzpomínaje na ně, že si na ně už skoro nevzpomínám. Oproti minulému působišti, odkud mne vyhnali právě ti houbaři, je tady větší ticho, například hluk od silnice sem nedoléhá tolik a ještě to sem mám blíž. Zkrátka si zvykám.

V noci, když v mlhách vychází měsíc, se vydávám k lesní studánce pro vodu. Všude je ticho a klid, je příjemné teplíčko, neobtěžují ani lidé, ani hmyz, a cesta lesem vesele ubíhá.

U pramene je zase nepořádek: na lavičce někdo „zapomněl“ prázdnou láhev z umělé hmoty. Vyhodím ji do koše zítra, až tudy půjdu do města. Jsem zvědav, jestli tu ještě bude. Spíš tu ale nepořádku přibude než ubude. Věčně stejná potíž s lidmi. „Kde jsou lidé, tam jsou potíže,“ jak pravil soudruh Stalin. „Nejsou lidé, nejsou potíže.“ – Měl pravdu, moje řeč.


Neděle, 6. srpna 51

Svátek slaví Něhoslav.

Škaredé počasí. Horké „psí dny“ vydržely týden. Krátce po poledni se sice začínala oblačnost nadějně protrhávat, načež nadšeně jsem vyskočil ze stanu, vystavil jsem slunečním paprskům mé sběrače a vyrazil na procházku, ale také tato naděje vydržela jen krátce. Záhy se zase zatáhlo a začalo drobně pršet.

Byl jsem zrovna dost daleko, poblíž mého dřívějšího působiště, kde jsem spokojeně dřepěl pod hustými větvemi stromů, ale musil jsem přesto chtě nechtě vstát a pospíchat zpátky, abych ty sběrače uklidil do sucha pod střechu. Ony jsou sice takzvaně nepromokavé, ale naprší-li na stykové součástky, ty pak reznou a horší se jim dotyk a přenosná schopnost.

Pak už jsem nikam jinam nešel, jen jsem si ještě na chvíli dřepnul na kraj ostrůvku, kde jsem dumal pod smrčky, dokud mně nebrněly nohy a neodebral jsem se do stanu.

Na této procházce – dokud bylo hezky – mne zaujaly žlutě kvetoucí lesanky, což jsou vlastně lesní starčky, polsky starci, bělo-rusko-ukrajinsky zvaní krestovniky, ale tohle jméno se mi nelíbí, a proto jim říkám přinejmenším už od dob Čistého zdroje žití lesanky, podle toho, že rostou a kvetou v lese, a ženským rodem, protože jsou krásné jako lesní panny. Však je také horlivě obletovalo mnoho různých motýlů, jako bělásci, okáči, perleťovci a babočka síťkovaná ve své tmavé letní podobě. Tady se světlomilným rostlinám daří, poněvadž sem svítí celý den sluníčko – pokud svítí – a k vidění tu jsou kromě lesanek i hluchavky nachové a netýkavky malé, na jejichž k prasknutí zralé tobolky se semínky rád sahám a ony pak pod dotekem prstů zábavně vystřelují.

Rostou tu také maliníky. Několik malin jsem ochutnal po dobrém obědě; bylo jich málo, ale byly dobré. Víc je zdejší světlé odrůdy ostružin, které mají výtečnou sladkohořkou chuť, jakou mají třeba brusinky nebo grapefruity, jimž se chutí podobají.

Grapefruit čili pompela – jak je možné, že dosud nikdo nevymyslil pro toto ovoce český název? To je selhání české vynalézavosti! Doslovný překlad „hroznové“ či „vínové ovoce“ by nám také příliš nepomohl, neboť s hroznovým vínem nemá grapefruit opravdu vůbec nic společného, a překlad z francouzského pamplemousse (pompelová pěna?) by byl také značně zavádějící. Já bych navrhoval české jméno hořkoplod.

Jak maliny, tak tato světlá a hořká odrůda ostružin jsou velmi sladké, neboť zdejší dostatek slunce v nich vyrábí onu ovocnou sladkost, kterou rádi mlsají lidé i zvířata, staří i mladí, ženy i muži – a mlsá je rád i lesní duch Lešij.

Ostružinám říká moje máma černice (ukrajinsky to jsou spíš borůvky), Poláci ježyny, Rusové ježeviky, Ukrajinci ožiny, Slovinci robidnice, Srbochorvaté a Bulhaři kupiny.

Po příchodu do mého bývalého posvátného slovanského háje spadla právě se smrku malá šištička. Původcem jevu se ukázala být veverka, která mne pozoruje z vysoké rozsochy.

Obcházím ten smrk, ne proto, abych pronásledoval veverku, nýbrž abych se po pěšince vedoucí kolem něj dostal pod dvě břízky, kde jsem se dřív sluníval a kam si nyní chodívám dřepnout zády opřen o bílý kmen tohoto slovanského stromu.

Potom jsem se ještě procházel dál po blízkém okolí, dokud nezačalo pršet. Celou noc a ještě i teď se z nějaké veliké dálky nezřetelně ozývá jakési hulákání a výkřiky, jakoby vyvolávané nějakým oznamovatelem jakéhosi podniku, jehož povahy a účelu bych se asi stěží dohadoval.

To je strašné, ty prázdniny! Už aby bylo po nich a lidé a děti aby se navrátili zpátky do práce a do škol, aby nastal v přírodě zase klid a abych mohl znovu vyrazit na svobodné potulky liduprázdnou krajinou i mimo můj les, jenž je mou skrýší a posvátným hájemstvím.

Stále je zataženo a chvílemi drobně zaprší. Dnešek je již asi pro lepší počasí ztracen.

Nudím se, vyspán do sytosti, a jsem tomu rád, že mám dlouhou chvíli, aspoň dny neutíkají tak zoufale rychle a téměř bez povšimnutí. Je dobře, že se čas vleče; život je krátký, nač jej ještě popohánět a zkracovat.

Nicméně k večeru se jdu ještě jednou projít, abych zkusil, zda nezažiji něco dobrodružného.

Dlouho se nikde nic zajímavého neděje; byl jsem znovu v prvním háji – a nic. Šel jsem tedy cestičkou k severozápadnímu cípu lesa, kde se stáčí hraniční silnička – také nic zajímavého. Nakonec jsem si dřepl mezi dva obrovité smrky na mé oblíbené sedátko a díval se naproti na dvojici poštolek, které s pískotem létaly okolo hnízda vysoko na protějším stromě. Vtom na vedlejším nejbližším stromě přistálo cosi černého. Byl to datel, rusínsky ďatel, slovensky tesár, bulharsky klvač, makedonsky klukajdrvec. Mohl jsem ho pozorovat poměrně zblízka jsa kryt převislou jehličnatou větví, pod níž jsem seděl. Datel, bez nejmenšího tušení, že je sledován mým zvědavým pohledem, klidně a nerušeně kloval do kůry blízkého javoru a šplhal po jeho kmenu. Mohl jsem tedy z jediného místa současně pozorovat jak poštolky, tak i datla.

Po čase brněly mně už nohy a potřeboval jsem se postavit. Datel právě zalezl za kmen, takže jsem neviděl já jeho ani on mne; poštolky už se také neukazují – divadlo končí. Opatrně, polehoučku a potichoučku opouštím představení, aby herci o tom nevěděli.

Je mi zima. Krátké kalhoty jsou nedostatečné, ještě že mám s sebou teplou košili s krycím vzorem. Zase je z léta málem podzim. Vlezu si do spacáku, budu psát svůj deníček, číst Tylovu Poslední pohanku a poslouchat hudbu, než nastane noc a půjdu zase do města pro nové čerstvé zásoby.

V jednu hodinu po půlnoci vstávám a vydávám se na cestu dolů do města. Je mi zima. Mám na sobě krátké kalhoty, ale chtělo by to spíš rukavice. Měsíc v úplňku září kdesi za řídkou oblačností a osvěcuje celý noční kraj. Nikde se ani nic nepohne, ani nic neozve. Ta „zapomenutá“ láhev je u pramene pořád, nikdo ji neuklidil, pouze ji někdo shodil na zem. Zvedám ji a vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše. Když to neudělám já, neudělá to nikdo. Město je liduprázdné, až na několik vozidel, jedoucích po silnici kdoví odkud, kdoví kam, kdoví proč. Pod stromořadím potkávám zase ježka, který se ve všech slovanských jazycích řekne podobně. Tenhle je menší než ten páteční. O kousek dál něco malého, hbitého prchá pod stojící vůz, aby se tam schovalo. A před jedním tichým neosvětleným domem sedí kočička, která mne sleduje očima, když procházím okolo.


Pondělí, 7. srpna 51

Svátek slaví Lada, ladná Lada, slovanská bohyně krásy a lásky. Moji sestru v dětství na hodinách sportovní gymnastiky učili, že její pohyby musí být ladné, to jest žensky krásné, něžné a půvabné. Ve staročeštině znamenala lada mladou dívku, pannu, v srbochorvatštině znamená ženu, manželku. Dodnes se polsky řekne „krásná žena“ ladna kobieta. A s naší slovanskou Ladou jistě souvisí i anglická Lady, tedy dáma či paní. Lada je jméno princezny z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele. Nejznámější nositel tohoto jména byl však muž: český malíř a spisovatel Josef Lada.

Jel jsem v tento den na kole k rybníku, ale měl jsem radši zůstat doma. Ráno bylo sice chladno, leč jasno, těšil jsem se alespoň na opalování, jenže než jsem dojel, obloha se pokryla oblaky a když sluníčko zakryl oblak, nastalo zase to chladno. Sluníčko bylo častěji za mrakem, než aby plně svítilo a hřálo.

Jednou jsem se vykoupal, a když slunce stále ne a nevycházelo zpoza mraků, rozhodl jsem se raději jet domů a cvičit – mám co dohánět, když jsem pořád v lese, mimo svou domácí tělocvičnu s činkami. Voda byla stejně špinavá, zapáchající a plná sinic, a k jinému rybníku jet nemělo smysl kvůli tomu nevydařenému chladnému počasí. Příště – bude-li ještě letos vůbec nějaké „příště“ – stejně pojedu k vodě jinam, protože tady už mne letos tolikrát lidé přistihli a vyrušili, že už zde nemám žádný dřívější pocit jistoty a pořád mne to nutí se ohlížet, jestli někdo nejde. Nejlíp je mi hluboko v srdci lesa, v mém posvátném slovanském háji, kam nikdy nikdo nepřijde; to je málo platné něco s tím nadělat jiného – jedině tam je dobře Lešijovi.

U rybníka jsem viděl na poli dvě srnky, které ustrnule zíraly, kdo že to jede s větrem v zádech okolo, že ani neutíkaly, a třetí, když jsem se vracel stejnou cestou. Ta utíkala hbitě dlouhými skoky přes zelené pole do dáli k obzoru a do vršku, utíkala rychle, ale dlouho nevydržela s dechem; asi třikrát se musila zastavit, nadechnout a ohlédnout se za mnou, než proběhla polem až za obzor.

Na břehu rybníka jsem nalezl dvě nejobvyklejší lidské stopy – ty jejich nezbytné odpadky, které ustavičně trousí, kudy jdou. Odporný lidský zlozvyk! Třetí odpadek ležel na příjezdové cestě. Všechny ty tři hnusné průmyslové odpady jsem po těch harantech mizerných nevychovaných sebral a doma vyhodil do koše. Řekl jsem už, že někdo to dělat musí? Aha, řekl – včera. Někdo to dělat musí – patří to mezi tři základní úlohy zlého slovanského lesního ducha Lešije: zlobit zlé lidi, nenávidět je a chránit a zachovávat les čistý. Kdekoli najdete les poházený odpadky, poznáte, že ten les nemá svého ochranného ducha, který by jej čistil. Podobně tomu, kdekoli najdete znečištěnou studánku, pramen, potůček, řeku, rybník, jezero či moře, poznáte, že ty vody nemají ochranného ducha. Kdekoli pak najdete v nepořádek uvrženou vísku, město, kraj či celou zem, poznáte, že ta místa nemají svého dobrého ducha. A najdete-li v té nešťastné zemi lidi bojácné, ponížené, utištěné, pokořené a porobené, poznáte, že ti lidé nemají svobodného ducha. Tak mnoho je zapotřebí mít ducha, aby byl v pořádku celý svět! A proto každý, kdo je jako já nadán a prodchnut duchem, měl by být též duchem ochranitelským, chránícím svým nenápadným, nepostřehnutelným působením celý svět. Každý z nás nechť je ochranným duchem své země! Každý ať přispívá svým malým dílem k velikému zdaru naší slovanské vlasti!

Zpátky jsem jel tentokrát místo po silnici raději po kolostezce – ta je bezpečnější. Nechci dopadnout jako ta slepice a ten pes, sraženi úděsně vražednými vozidly do příkopu, nebo jako ten vrabčák, kterého přejel zabijácký vůz přímo ve vsi. Minule mne jeden takový vůz předjížděl a minul mne jen těsně; bylo to o chlup, jak se říká.

Doma se věnuji hlavně tátovi. Ostříhal jsem mu nehty na nohách a vyměnil prádlo, pak si posedíme v loubí a večer se podíváme na něco dobrého českého v dalekozoru. V noci se pak tajně přesunu na další dva dny zpátky do lesa.


Úterý, 8. srpna 51

Svátek slaví Soběslav, Soběslava a Nezamysl. Soběslav Svoboda – tak jsem se původně podepsal pod můj spisek Krev a sperma; jako nelida, který slaví jen sama sebe, sám sobě slavný, svůj vlastní zákonodárce, jehož druhé jméno je Svoboda.

Po druhé hodině noční procházím úplňkem ozářenými, pustými a tichými ulicemi města směrem k lesům, kde je ukryt před znesvěcením můj posvátný slovanský háj. Konečně je ta pravá noční hodina, kdy nepotkávám nikoho z lidí.

A stejně mne na samém konci města minul alespoň vůz bezpečnostní hlídky! Věru pěkná „hlídka“! Jedou se jako obvykle zašít někam za město na lesní odbočku, kde budou chrápat ve službě, já je znám! Nic neuhlídají, ale nakonec mohu být rád, že mne minuli bez zájmu a neobtěžovali.

V Liboháji jsem uslyšel podivný výkřik, o kterém jsem zprvu nevěděl, ke komu jej mám přiřadit, zda k nějaké volavce či jeřábu – až jsem si vzpomněl, že dole při okraji leží malý rybníček, na němž asi ze snů labuť procitla.

Velký kulatý měsíc ozařuje rozsáhlá luka mezi lesy téměř jako světlo denní. Večer prý plné kolo Měsíce ukrajoval kousek stínu Země. Já jsem o tom částečném zatmění měsíce věděl, ale o úkaz jsem se dál nezajímal, aniž bych projevil sebemenší snahu jej spatřit na vlastní oči. Kdyby byl viditelný teď, kdy kráčím sám pustou nocí pod svobodným nebem, byl bych se rád podíval a vzhlédl bych zvídavě vzhůru, ale jinak chodím světem se zraky stočenými k zemi jako lesní zvěř.

Hlavu v oblacích mám,
však oči patří k zemi,
kráčím nocí sám a sám
a samotnému dobře je mi.

Po příchodu ke stanu mne mile překvapilo, že po něm neleze ani jeden slimák. Všude jinde je jich plno, jenom tady nejsou. Buď už všichni konečně zalezli zpátky do podsvětí, odkud vzešli, nebo se mi je podařilo všecky odházet dost daleko na to, aby se vrátili, anebo je tu ještě jedna možnost, totiž že pochopili, že je v okolí svého stanu nechci a jsou s tím plně srozuměni, takže se skutečně nevracejí. Poslední možnost zní bláznivě a neuvěřitelně, ale proč ne; proč by nebylo možné, že slimáci mají rozum a dovedou jím chápat? U lidí se rozumí samo sebou, že jsou rozumní a chápaví, i když ve skutečnosti... Konec konců již mnohokrát mne zdánlivě jednoduší tvorové překvapili svou chytrostí, zatímco u lidí rádoby moudrých jsem se naopak setkal s nechápavostí až zrůdnou. Ať je to s těmi slimáky jak chce, upřímně řečeno si spíš myslím, že je prostě sucho a že až zase naprší, budou tu znova.

Dopoledne jako obvykle dospávám včerejší probděný den. Venku fouká ševelivý vítr, který roztančil stromy, a slunce svit se střídá se stíny. V příjemném závětří uvnitř stanu rozepínám spací pytel, svlékám přes hlavu teplou košili, jež byla v noci mým jediným oděvem, a dál ležím zcela nahý.

Odpoledne po obědě vycházím na plné slunce a chvíli se opaluji. Sluníčko hřejivě pálí a já s rozkoší vystavuji své nahé tělo jeho zlatým paprskům. Později je mi už příliš horko, a tak se přesunuji více do polostínu. Tam je mi za chvíli zase zima, protože sluníčko zakryl veliký mrak a vítr je studený. Takhle pořád dokola střídám místa, až se nakonec uchyluji zpátky do pohodlí stanu.

Navečer se oblékám a jdu na procházku. Procházím se krokem pomalým po mých tajných lesních cestičkách. Takové pomalé procházky lesem jsou báječné. Můžeš si založit ruce za záda a jít, kam tě napadne, s každým krokem ti předstupuje do zorného pole jiný předmět, jiné zátiší, můžeš se zastavit, můžeš si sednout, můžeš dlouze zírat před sebe do prázdna a hluboko do sebe do zúplna, můžeš se dlouho dívat na stromy, na jiné rostliny, na hmyz – stále je cos nového a zajímavého k vidění, co jsi ještě neviděl, třebaže ses na to již mnohokráte díval a třebaže jsi mnohokráte šel kolem.

Takto jsem došel do mého bývalého ležení. Kolik už jich tady v tom lese bylo! Napočítal jsem nejméně devět různých míst, na kterých se tyčil můj stan. Na jednom z nich jsem dnes objevil vyhrabaný srnčí pelíšek. Srdce mi jihne při tom nálezu. Tam, kde jsem spával dřív já, spala potom nějaká srnka. Kdyby tak věděla, že spí v místě, kde dlouhou dobu přebýval divoký lesní člověk!

Jak nerad jsem se loučil s tímto hájem; jak často jsem se do něj vracíval teskně vzpomínat a jak těžko a neochotně jsem si vždy zvykal na nový! Ještě před týdnem jsem podobně tesknil i po mém předchozím háji, do kterého teď chodím už jenom na procházky, ale už neteskním; zabydlil jsem se a zvykl si na nový, současný, a už bych znovu neměnil.

Jdu se podívat na keř s těmi chutnými hořkosladkými ostružinami, jestli na něm nedozrály další plody. Samozřejmě, že dozrálo mnoho dalších ostružin, a protože jsem ode dneška opět vybaven dlouhými kalhotami, mohu se tady v kopřivách a trní pohodlněji pohybovat a hledat a nacházet i maliny, které ale nejsou většinou moc dobré, a také ostružiny černé, které jsou sice některé už jedlé, ale stále ještě dost nakyslé – jejich pravý čas teprve přijde.

Když se začíná stmívat, sedím v jednom svém oblíbeném důlku pod stromem, přede mnou právě proběhl zajíc, a najednou jsem si uvědomil, čím to, že je to sezení dnes takové pohodové a proč je taková báječná i celá tahle toulka. Je to tím, že vůbec neobtěžují jindy dotěrní komáři ani kloši. To je ohromná úleva, snad spoluzpůsobená pokročilejší roční dobou, větším chladnem a mým důkladnějším oděvem, díky němuž se mi nedostanou tak snadno na kůži. Přesto jsem později v stanu nahmátl za krkem alespoň jednoho kloše.

Ve vysokém a hustém lese už je téměř tma, ale na krok stále vidím. Ještě nemám dost, a tak mířím k západnímu okraji lesa. Tady je vidět ve vojtěšce další zajíček, který však hned po mém výstupu z lesa běží pryč. Škoda, že den končí. Musím se vrátit zavčas do stanu, protože nemám u sebe svítilnu. Poslední pohled na tmavnoucí nebe věští počasí dobré i na zítra.


Středa, 9. srpna 51

Svátek slaví Ratibor.

Dnes je horko. Strávil jsem celý den úplně nahý leže v polostínu, kde jsem si upravil měkký pelíšek. A když je horko, padá na člověka únava, mdloba a dřímota. Jen jako v polosnu jsem vnímal poletování žluťáska, ťukání datla do bílých kmínků slovanských bříz, švitoření lužních sýkorek, ploštici, která po sobě zanechala hořce čpavý pach látky, kterou vypouští na svou obranu, jako ve snách jsem vnímal, že kdesi se ulomil ztrouchnivělý strom a s žuchnutím dopadl na zem, že rachotí vzdálená továrna a na nebi stíhací letouny, jako ve snu jsem zavřel oči s posledním pohledem do vršků stromů a zase je na konci dne náhle otevřel, jako kdybych byl novorozeným srnětem, které nahé, holé a bezbranné vypuzeno z mateřského lůna poprvé otevřelo své veliké nechápavé oči a spatřilo nad sebou zamženou zeleň svého lesního domova...

Byl to krásný milý sen
a rychle jím uběhl den,
však co je to se mnou jen,
že jsem jím tak zarmoucen?

Když slunce na konci dne zapadá, přioblékám se, za pasem nůž, a honem ještě na procházku. V malé lesní výseči se na obloze mihl nějaký velký pták, snad čáp či volavka. Usedám na konci mých tajných cestiček do vyseděného důlku a v zadumání pozoruji, jak se snáší tma. Celý bílý den jsem prolenošil, a teď bych nejradši prochodil tuto černou noc. Jdu zpátky temným lesem na druhý konec k západnímu obzoru. Tam, pod borovicemi, přelétá kolem mne neslyšný netopýr, a nad nimi se zažehují první hvězdy. Na cestičce vedoucí k mému stanu se travou prodírá velký lesklý brouk střevlík. Je příjemné teploučko. Na nebi dosud burácejí vojenské stíhačky. To je „statečné“ vojsko! Včera moc foukalo, tak to dneska musejí dohnat.

V jednu hodinu v noci odcházím do města pro nové zásoby. Je krásná teplá měsíčná noc. U lesní studánky se válejí dvě prázdné láhve z umělé hmoty a na smrčku je „vkusně“ umístěna prázdná krabička od cigaret. Je na ní velký anglický nápis KOUŘENÍ ZABÍJÍ. Je to sice americká značka, ale přesto mne překvapuje, že na výrobku prodávaném v Čechách je cizojazyčný nápis, ještě k tomu s tak závažným sdělením – a ne že by je bral někdo vážně. Ono je vůbec těch nečeských nápisů všude nějak mnoho poslední dobou. Místo souprav máme teď „sety“, místo obchodů „shopy“, místo vůdců „lídry“. Rozrůstá se to. Co nevidět – ani si to neuvědomíme – takhle pomaloučku polehoučku přijdeme o vlastní českou řeč, tedy o to, co dělá český národ českým národem. Co s námi bude, až jednoho dne splyneme s mořem cizokrajných slov, jejichž smyslu už nebudeme rozumět? Jaké vlastnosti tím získáme? České? Slovanské? Těžko. V tom kalném světovém moři ztratíme spásnou duši našeho národního jedinectví, a s ním i národní svobodu. Všichni budeme němými bezduchými otroky nového světového řádu. Jen já budu dál psát oním přehlíženým českým jazykem, tou krásnou češtinou, které už brzy přestanou bývalí Čechové rozumět a které už nyní současní Češi téměř nerozumějí.

Uklidil jsem ten nepořádek, ačkoli zítra tam bude možná nový a ještě méně český. Mne nic nezastaví v mém odhodlání zachovat svou vlast čistou, hezkou a českou. Stále budu trvat na svém, nikdy se nepřizpůsobím všeobecnému zmaru, jenž zasáhl naši drahou zemi, náš zemědíl, celý svět. Stále budu napravovat, co jiní kazí. Stále budu mluvit a psát česky, i kdyby mi nikdo nerozuměl. Jednou budou chtít rozumět. Jednou se začnou zase učit česky, aby mi porozuměli, aby porozuměli sobě, aby porozuměli světu, ve kterém uvízli jako loď bláznů na mělčině svého nehlubokého ducha. Jednou se budou přizpůsobovat oni mně, nikoli já jim!

Kdesi ve tmě někdo hovoří. Nevím, zda česky nebo anglicky nebo smíchaně, jak se teď mluvívá; já jen slyším, že tím rozštěkali psa. V Liboháji, v budově starých lázní, se rozsvítilo světlo v oknech. Po silnicích a ulicích jezdí vozidla. Aspoň že chodci nejsou nikde vidět. V některých oknech se však dosud svítí; za jedním z nich, ve sklepním bytě, vidím někoho sedět na pohovce a čučet kamsi do rohu, zřejmě na bednu dalekozoru. Tenhle noční ruch já nemám rád. Město, které nespí, je městem nevyspalým, znaveným, nemocným, chorým; je městem, z jehož nespavé chorobnosti mám hrůzu.

Konečně jsem doma a zamykám za sebou dveře. Zanedlouho se venku přehnala bouřka s lijákem, který umyl horečný prach letních ulic a který za mnou zahladil veškery stopy. Měl jsem štěstí.


Sobota, 12. srpna 51

Svátek slaví Jasna a Slavomíra.

Ve dvě hodiny v noci jsem doma připraven vyrazit s novými zásobami zpátky do mého posvátného slovanského háje. Ale z okna pokoje slyším venku ve tmě jakési tlumené lidské hlasy. Nastala obávaná noc z pátku na sobotu, noc ožralých zpovykanců – což vysvětluje ten noční hovor i mou váhavou opatrnost. Zase jsem se proti mé vůli zdržel doma příliš dlouho. To je divné, že letos již poněkolikáté mne doma jako naschvál zdržely právě čtvrteční noční bouře, takže jsem nucen cestovat bujarou nocí páteční, čemuž se snažím mnohá léta vyhýbat. Nikdy jindy neprší víc než právě tu poslední noc před koncem týdne, kdy se mohu ještě jakž takž v klidu a pohodě přesunout do lesa. Jako naschvál. A tak slyše ty hlasy pod oknem, odkládám svůj odchod ještě o další hodinu.

Ve tři hodiny v noci je kolem domu konečně ticho – mohu jít ven. Ukrojený koláč zářícího měsíce osvětluje ztichlé ulice. Také dnes lilo jako z konve, a nově rozšířené stání pro vozy (dosud nedokončené) je ještě mokré. Tahle plocha před naším domem je od začátku jeho výstavby v těchto dnech rozšiřována již potřetí. Stále je jim malá. Nejdřív byla úzká, pak širší a nyní je nejširší. Dál už ji nelze šířit; zbývá snad už jen kvůli stání pro vozy odstranit veřejné osvětlení, vytrhat řadu thújí, zrušit trávník a celou zelenou zemi zadusit, podupat, povrchově srovnat a vyhladit, aby byli majitelé a majitelky vozů konečně spokojeni. Nakonec snad odsud kvůli těm vozům vyženeme všecky lidi, zboříme i ten dům a budeme všichni bydlit ve vozech. Však proč ne? Lidé v nich tráví beztak mnoho času již nyní, působíce tak dojmem, že v nich skutečně žijí.

Noc je jasná a klidná, bez chodců, ale ty proklaté vozy jezdí neustále. V Liboháji se stav lepší – potkal jsem tam ježka. Zadupal na cestě a snaží se zmizet v travnatém podrostu. Posvítil jsem si na něj. Je velký a nastavuje přede mnou svůj bodlinatý hřbet.

Les je mokrý, voda dosud zřídka kape s listí, bláto čvachtá pod kročeji poutníka. Následky zlých bouří jsou patrny všude; na stezičkách a v jejich okolí jsou vidět popadané větvičky, utržené silné větve i celé vyvrácené stromy, jež jsem nucen překračovat. Jen můj mnou chráněný slovanský les a háj ušel bouřím bez úhony.

Stan je ovšem po deštích opět obležen a pokálen slimáky, je mokrý a také uvnitř je vlhko a chladno. Proto se k spánku ukládám oblečen, přistrojen a zachumlán v těsně uzavřeném spacím pytli. Zhasínám světlo a uléhám. Měsíc kreslí na stěnách stanu obrazy sladkého usínání. Chce se mi spát, spát, spát...

A spal jsem – s různými krátkými přestávkami na jídlo a na záchod – až do tří hodin odpoledních. Teprve pak jsem konečně vstal, vybral z obuvi dva tři slimáky a odešel na obchůzku po mém lese.

Hned po výstupu z háje a po vstupu do sousedního vysokého lesa mi padl do oka nalomený kmen obřího smrku, který se nezřítil až na zem jen díky dvěma vedlejším stromům, které jej podržely a drží dosud, ač oba též jsou nyní pod jeho vahou nahnuty.

Na všech mých cestičkách se povalují spadané větvičky, jež rovnou odhazuji stranou. Nejhorší spoušť jsem však nalezl při východním okraji lesa, kde lesníci v poslední době kácejí. Avšak nedávno zde kácela bouře. Povalila tu nebo zlomila celkem sedm stromů. Musilo to tady být za té bouře hrozné a strašidelné, když všude kolem padaly stromy.

Najednou jsem zaslechl vysoký a táhlý hlas datla. Zkoumám zrakem okolí ve snaze jej nalézti. Zanedlouho jsem ho uviděl v dálce na holém kmeni vysokého stromu. Viděl jsem ho zřetelně pouhýma krátkozrakýma očima i na tu dálku, protože se jeho tělo, přitisklé ke kmeni, a pohybující se klovající hlavička pěkně rýsovaly proti světlému nebeskému pozadí.

Toulám se dál pomalu lesem a cestou mlsám maliny a černé ostružiny a zastavil jsem se také u keře s těmi výtečnými ostružinami hořkosladkými. Od posledka jich mnoho dalších přibylo, takže jsem si na nich dobře pochutnal.

Les je vlhký, plný louží a tůněk. Zkoumám v nich život, ale nic živého se v nich nehýbá, až na jednoho černého broučka potápníčka, který se právě vynořuje, aby se nadýchal vzduchu, a jednoho chrostíka, který leze po dně ve svém navyklém ochranném pouzdře.

Je chladno, většinou zataženo. Mám na sobě dlouhé kalhoty a dvě teplé košile. Takhle nabalený jsem už dlouho nebyl.

Je chladno a začíná se stmívat. Překvapilo mne, že tak brzy. Dny se zkracují a čas rychle ubíhá. Sotva jsem se probudil k dennímu životu, už nastává večer a den končí. Je mi to líto. Chtěl jsem jít ještě ledaskam a pobýt ještě ledaskde, ale musím se vrátit zavčasu do stanu, poněvadž nemám s sebou světlo.

Ještě chvilku prosím o všech dějů pozastavení, aby ptáčkové lesní mohli kol mne poletovati a tím náladu mi pozvedati. Ještě o chviličku prosím, abych mohl setrvati, a pak jako neposlušné dítě přírody rozmrzele půjdu spáti.

Celý den zní odkudsi jakési vzdáleností utlumené, leč slyšitelné hlášení, výkřiky a jiné úchylné zvuky. Je to strašné. Zní to jako hlášení hlasatele při nějakých cvičebních závodech nebo jiné takové události. Je to slyšet i nyní, po setmění, a ještě i dlouho poté. Je to děsné. Těším se na konec prázdnin. Pak snad bude ticho aspoň v noci.


Neděle, 13. srpna 51

Svátek slaví Svatopluk.

Brzo ráno vstávám na záchod. Obuv je bez slimáků, je teplo a úžasné ticho. Chvíli stoje naslouchám tomu krásnému tichu a pohledem objímám svůj posvátný slovanský háj. Je tu hezky, ale chce se mi ještě spát. Je brzy.

V poledne se budím pouze hlady, obědvám a spím dál. Spím znovu až do odpoledne. Sladký lesní spánek. V tom lesním tichu se báječně spí. Venku je krásně a teplo, láká mne to na procházku. Bosý nejprve vylézám ze stanu, abych si odskočil. Stále je takové ticho, jemuž naslouchám. Koukám ale, že mi krvácí palec na noze. Malá temně rudá kapka krve se zvětšuje. Zřejmě jsem se bezděky řízl o trávu. Utírám si krev opadlými březovými lístečky tak dlouho, dokud se ranka sama nezacelí a krvácení se nezastaví.

Po svačině se obouvám a chystám se odejít. Vtom slyším hlasy. Ženské hlasy. Přibližují se. Chci se jít podívat, kdo a kde to mluví – když vtom je mám náhle před sebou! Jsou to dvě mladé holky, které sem zjevně zavedla moje cestička. Stojí blízko za stanem a rozhodují se, kudy dál. Jejich malý černý psík došel až skoro ke mně, ale ani ty dívky, ani ten pes mne nevidí. Připadám si opravdu jako nějaký neviditelný lesní duch. Jsem kryt svým zeleným oděvem s krycím vojenským vzorem a nehýbám se, abych na sebe zbytečně neupozornil pohybem. Pes na mne naštěstí neštěká ani nijak jinak nedává znát, že někoho objevil. Jsem přesvědčen, že mne také vůbec neviděl, ačkoliv jsme stáli od sebe na pouhé dva kroky. Připomněl mi tu kunu, která hned první den, kdy jsem sem přišel, také mne přehlédla jako ducha nevěnujíc mi žádnou pozornost, třebaže jsme byli od sebe rovněž na pouhé dva kroky.

Holky přivolávají psa a odcházejí směrem k západnímu okraji lesa. Můj tmavězelený stan naštěstí neobjevily ani neviděly. Připadalo mi, že spolu hovoří nějakou cizí řečí, které jsem vůbec nerozuměl. Znělo to jako podivná nezřetelná směs britské angličtiny a vietnamštiny. Zvláštní. Cizinky to být mohly, ale spíš ne; zdálo se totiž, že se tady dobře vyznají. Holky byly obě bílé se světlými vlasy a angličtině bych byl rozuměl. Tak nevím. Nezachytil jsem jediné české slovo, třebaže jsem je sledoval v těsném závěsu až ke kraji lesa. Tam se obě postavily na pařez, vzaly se kolem nahých ramen a pak to vypadalo, jako když si pořizují společný snímek. Možná, že až si ten snímek lépe prohlédnou, objeví v pozadí v křoví lesního ducha, který je odtud pozoruje.

Mám po náladě. Sice mne nenašly, ani můj úkryt, ale stejně mám po náladě. Považoval jsem svůj háj za nedobytný – málem – a teď tenhle nenadálý vpád. Byla to samozřejmě jen hloupá náhoda, že tam vlezly, ale právě takové hloupé náhody jsou v životě rozhodující.

Mno nic, už jsou pryč a nevrátí se snad, zase bude dobře. Musím se uklidnit procházkou po lese a popřemýšlet, co jsem zanedbal a co udělám. Na nic jsem však nepřišel, co bych mohl udělat jinak, a proto jsem se uklidnil a jsem opět klidný. Kdyby se to mělo opakovat častěji, to by bylo jiné; ale bylo to zatím jen jednou a doufám, že i naposledy; prázdniny skončí a bude od lidí zase pokoj. Oni prostě všechno prosmýčí, to se nedá nic dělat. Teď už prostě vím, že můj nový posvátný slovanský háj není tak nedostupný, jak jsem se bláhově domníval.

Dál je v lese ticho a klid a po dlouhé době jsem zase viděl jednu srnku a jednoho zajíčka. Srnci a zajíci jsou další pravá slovanská zvířata, neboť ve všech slovanských jazycích se řeknou podobně, pouze rusky se srnka nazývá kosulja a bělorusky kozulja, jménem naznačujícím její příbuznost s kozou. Dál se toulám lesem a ochutnávám maliny a ostružiny. Dál se toulám lesem až do tmy.

V jednu hodinu v noci vstávám, abych se vydal na cestu do města pro nové čerstvé potraviny. Noc je jasná, měsíc vstal před chvílí také a vévodí svou září nebi. Nízko nad lukami za lesem se vznáší mlžný opar. Všude je výjimečně čisto a pusto. Mlha se nyní valí liduprázdným městem jako dým. Zatahuje se, měsíc ni hvězdy již nevidny. Domy jsou temné. Takhle by to mělo být pořád.


Úterý, 15. srpna 51

Svátek slaví Soběslav.

Po druhé hodině noční vystrkuji opatrně hlavu z okna bytu. Vzduch je čistý – mohu vyjít z domu. Ulice jsou prázdné, ale přesto mne tísní pocit jakéhosi všeobecného neklidu. V několika oknech se ještě svítí; též v okně našich nových sousedů, s kterými jsme si zrovna nepadli do oka. Ten můj tísnivý neklid patrně vyvěrá právě z těch rozsvícených oken. Je vidět, že mnoho lidí bylo ještě před chvilkou venku, v těch temných nočních ulicích, kudy se právě nejistě ubírám stromořadími ven z města, do Liboháje, do lesů a nakonec až do mého posvátného slovanského háje.

Brzy ráno, jen co vystrčím hlavu ze stanu, hned už vidím na okolních stromečcích poskakovat a švitořit malé čiperné ptáčky. Je to milé přivítání do začátku nového krásného dne.

Ráno je hezké, sluníčko právě vychází na čistou modrou oblohu. Vycházím ze stanu, abych se vymočil, protáhl a pozdravil své zelené hájemství. Je to poklad nesmírné hodnoty. Hlava mi ale klesá pod tíhou ospalosti – však je teprve sedm hodin, a já jsem ulehl po předchozí probděné noci a dni až ve tři ráno! Nejsem žádné ranní ptáče – na to znám jednu moc pěknou říkanku:

Ranní ptáče –
kam doskáče?
Noční sova –
je už doma.

– a proto zalézám zpátky do stanu a spím dál.

V jedenáct se budím horkem a dusnem, což je známka toho, že bude pěkný den, jako stvořený pro nahé lenošení pod širým nebem. Svlékám se tudíž úplně donaha a upravuji si pohodlný pelíšek, nejprve na přímém slunci, posléz v chladnějším polostínu, když mne horkem už příliš štípal vlastní pot.

Zahajuji slavnostní obřad spojení a splynutí s přírodou v úplné nahotě. Již naši slovanští předkové si všimli, že v úplné nahotě jsou možná a dějí se různá kouzla a zázraky, která v oděvu nelze uskutečnit. Vždyť jaké zvláštní, tajemné a podivuhodné změny se jen začnou dít s nahým lidským tělem i myslí, svlékne-li se žena před mužem donaha a obnaží-li se muž před ženou! Jak úžasně se jejich společnou nahotou náhle probudí a vzroste život a s ním i rozkoš životní!

Začalo to jistě právě zázrakem pohlavního styku, který byl umožněn kouzelnou proměnou dvou nahých lidských těl, z jejichž spojení počat byl zázrak nového života, počatého též v nahotě a zrozeného rovněž v nahotě. Proto Slované prováděli první orbu a setbu a žatvu na svých obilných políčkách též v obřadné nahotě, aby skrze ni počata a rozena a brána byla zlatá polní úroda, ta jako vlas světlá nit života, na níž závisely život a zdraví a množství bílého slovanského lidu.

Podobný zázrak života skrze nahotu se děje i mezi jedincem a veškerou přírodou. Oděv sice chrání tělo, ale zabraňuje mu v přímém styku s okolním všesvětem. Tehdy jsi oddělen, malý, slabý a sám. Jaký div a zázrak však nastane, když veškerý oděv jako pouto, jako neprodyšná zeď mezi tebou a veškerenstvem náhle padá! Náhle jsi volný, náhle jsi lehoučký a prchavý jako lesní duch, náhle cítíš celým svým nahým osvobozeným tělem svůj růst, své prorůstání celou zemí, své prolnutí s celým nebem – a tvé rozměry jsou náhle nezměrné jako celý nekonečný vesmír. I tato nahota přináší své plody; nejsou to však plody hmotné ani tělesné, nýbrž duchovní; přináší život duši. Takový ohromný duchovní zázrak je možný jen díky úplné nahotě těla.

Den plný zázraků uplynul jako sen. Hřejivé letní sluníčko zapadlo za stromy. Je šest hodin večer. Čas na procházku.

Ruším svůj otevřený pelíšek pod širým nebem slovanských břízek a jeřábů a rovnám věci zpátky do stanu. Odívám se a nazouvám obuv. Vyhlédnu ven ze stanu a vidím na protějším stromečku znovu milé dva ptáčky, pískající sýkorky. Jdu pomalu po svých tajných lesních chodníčcích na východní stranu lesa. Tam jsem si sedl do vyseděného důlku pod vysokým stromem a zadumán hledím před sebe.

Na zpáteční cestě mlsám sladké lesní plody. Rovněž veverka obchází své lískové stromky a sbírá na nich oříšky. Kdesi vysoko ťuká datel do kmenů.

Snáší se noc na náš společný blažený příbytek. Když je v lese teplo a sucho, tak je v něm báječné žít. Doufám, že tohle krásné počasí vydrží i zítra.

Dnes ještě krátké zastavení na západním okraji lesa pod borovicí. Právě odtud utekl travou nějaký malý tvor, snad lasička. Na šeřícím se nebi se po chvíli objevuje čilý netopýr a třepotavá můra. Jsem unaven. Dnes jsem toho mnoho nenaspal. Je čas jít spát.

Při večeři se ozval výstřel. Lekl jsem se, protože to bylo blízko a rána byla hlasitá. Chudáci zvířata. Zlo nespí – a mně se chce spát. Přeji dobrou noc všem lesním zvířatům:

Nechť je ochraňuje Veliký Les Veles, ten slovanský bůh.
Ať bdí nad nimi Lešij, ten dobrý slovanský duch.


Středa, 16. srpna 51

Svátek slaví Číslibor. Před osmnácti lety se v tento den stal v Rusku předsedou vlády Vladimír Putin, který začal směrovat svou vlast k samostatnosti a nezávislosti a vyvádět ji z područí Západu. Kéž by jednou i moje vlast dostala tak osvíceného vládce!

Ráno mne budí milé frkání křidélek a tíkání lejsčích hrdélek, když ptáčci sedají na můj stan. Mají to marné, nevstanu; já nejsem žádné ranní ptáče, a proto spím dál.

O půl desáté prší. Zavírám stan, aby mi nenapršelo do travnaté předsíňky, a zase spím dál.

Po poledni jsem si při obracení na druhý bok všiml, že venku svítí sluníčko. Naobědval jsem se a bosý a nahý vybíhám ven, abych zkusil, není-li vlhko a abych prozkoumal oblohu. Na dlouhých stéblech lesní trávy se tu a tam nachází kapička vody, ale půda mokrá není. Sluníčko hřeje, ačkoli často a nadlouho je překrývá průsvitná bílá oblačnost. Vytahuji tedy ze stanu pokrývku, podušku zrobenou z obalu od spacího pytle, vycpaného starým zimním kabátem, který si mohu v případě potřeby obléci, a klobouk na hlavu a jdu si lehnout ven do trávy.

Na opalování nebo slunění to dnes moc nevypadá, ale hlavní je, že mohu být zcela nahý, aniž by mi bylo zima, a že mohu hledět do trávy, na stromy a do nebe. Většinou ležím se zavřenýma očima, občas se posadím a rozhlížím se kolem, jak dvě sojky zavítaly na skok do mého posvátného slovanského háje, jak se travou proplétají koníci, housenky, brouci, malé ještěřičky a ovšem také neodmyslitelní slimáci a jak mé nahé tělo zkoumá obrovská zelená vážka, jakoby sem zabloudivší z doby pravěké.

Obrovské vážky, obrovská sarančata, obrovští ježci, obrovští slimáci... Třeba se vracíme do pravěku, jako se určitě vracíme do středověku, soudě dle současného stavu společnosti a našeho zřízení společenského, které nám chce znovu zavádět nevolnictví a protlačovat zpozdilé náboženství Mohamedovo.

A když se odpoledne, zdá se, natrvalo zatáhlo nebe temnými mračny a dokonce z nich i trochu drobně poprchlo a ochladilo se, balím si věci, lidským oděvem přikrývám svou božskou nahotu a odcházím na obvyklou obchůzku po okolním lese.

Mířím hned k blízkému západnímu kraji lesa, odkud se celý den ozývají stroje na sečení, ale odsud nic vidět také není, neboť jsou až kdesi za obzorem.

Jdu se tedy podívat kousek odtud na obzor jižní. Výhled do krajiny je zde nádherný a zároveň se tu nalézá pěkné lesní zákoutí. Nedaleko mám jeden ze svých oblíbených důlků vyseděných pod stromem, i napadlo mi, že bych si k němu mohl vyklestit a vyčistit svou vlastní cestičku. Práce jsem s ní mnoho neměl, poněvadž kdysi tudy vedl starý lesnický průsek, po kterém dosud chodívají ženské na houby. Stačilo ulámat několik suchých větviček a odházet z cesty větvičky spadlé – a nová moje tajná lesní pěšinka je hotova. A že jich tu už mám!

Po ní jsem tedy došel k mému důlku na světlince, poseděl jsem si v něm a pak jsem šel mlsat maliny a ostružiny na okraji lesa a kukuřičného pole. Chuť ostružin se lepší každým dnem, ale paličky mladé kukuřice bych se bál jíst. Může to být ta rodově pozměněná, která se teď prý leckde pěstuje i u nás, a ta je zdraví škodlivá. Navíc na ni ani nemám chuť, protože jsem před odchodem na procházku dosyta posvačil bílý chléb s ostrou mexickou pomazánkou. Ale lesní ovoce, jakožto sladký zákusek, přišlo po jídle k chuti.

Mířím dál tajnými chodníčky k bývalému háji. Tam, sedě na patách pod slovanskou břízkou, pozoruji v trávě housenku, která se tam nějak kroutí. Jdu se na ni podívat blíž, ale housenka zachytila můj pohyb i přítomnost a celá v obranném pudu znehybněla a zůstala viset na konci zeleného stvolu, jako kdyby byla jen jeho uschlým žlutavým konečkem. Úžasná proměna! Kdybych ji předtím neviděl se kroutit, nikdy bych ji byl nenašel a neodlišil živou housenku od mrtvého konce listu trávy. Příroda je moudrá, člověk hloupý. Příroda je moudrá a člověk na její moudrost čučí s otevřenou hubou. Člověk se stále jako zapomnětlivý žáček může od přírody učit.

Když docházím k východní straně lesa, stmívá se již. Zde mám také vhodně umístěný sedací důlek pod vysokým stromem, kde mohu v klidu odpočívat, přemýšlet a hledět nepřítomně do dálky.

Stmívá se a je čas k návratu. Stroje na poli stále pracují, když opět u západního obzoru koukám na dva netopýry, kteří zde předvádějí jenom pro mne svoje úchvatné letecké umění. Poletují klidně kolem mé hlavy, jako bych tu nebyl, a hledí si svého. Nikdy do mne nevrazí ani omylem.

Na les se snáší vlhce chladná noc. Vracím se do stanu. Chci se ještě trochu prospat, než půjdu po jedné hodině v noci do města pro čerstvé zásoby.

Cesta do města a hlavně městem proběhla v klidu, neboť ulice jsou opět liduprázdné, až na jedno či dvě jedoucí vozidla. Lepší už to být nemůže, od té doby, kdy jsem si zvolil tuto pozdněnoční hodinu pro své utajené přesuny.

V stromořadí jsem zaslechl něco zašramotit pod plotem školního hřiště. Byl to ježek, který ten plot podlézal a bodlinami o něj zavadil. Když mne viděl procházet kolem, zůstal trčet napůl dovnitř a napůl ven. Říkal jsem si, že až projdu, ježek proleze, ale po několika krocích mi napadlo, jestli tam náhodou ten ježek opravdu neuvízl tak, že nemůže tam ani zpátky. Vrátil jsem se tedy a ježek stále trčel napůl pod nízkým plotem. Už jsem se chystal, že mu pomohu, ale nebylo třeba; ježka můj návrat přiměl plot podlézt zcela a všechno dobře dopadlo. To by mne bylo mrzelo, kdyby se byl kvůli mně pod tím plotem zapříčil.


Pátek, 18. srpna 51

Svátek slaví Boleslav.

Doma v pokoji čekám, až udeří druhá hodinka noční – pravidelný a nejvhodnější čas k odchodu do mého posvátného slovanského háje. Nespím, oka nezamhouřím, leda na chvilku, ač jsem ospalý, za celý den nevyspalý. Tady v tom domě prostě v létě neusnu, i kdybych byl nevím jak ospalý – jen v lese...

Les – už abych tam byl. Les je nejlepší místo k životu – tak to chtěl slovanský bůh přírody. Les, lěs, las, gozd, hvozd, hora, gora, šuma, šumava – kolik slovanských slov máme pro dokonalý příbytek pro dokonalé; kolik různých významů naznačují tato libozvučná slova! Zvlášť zajímavé je to srbochorvatské slovo šuma: významem se shoduje s naším staročeským jménem přídavným šumný, znamenající „sličný“, „hezký“, „pěkný“, a rovněž popisuje jeden z vlastních projevů lesa, totiž že šumí a že to šumění je zároveň krásné, protože uklidňuje, tiší a slaďuje, přičemž „ladný“ znamená opět „krásný“. Les je krásný.

Myslím, že jsem se teď chvilku zasnil. Procitl jsem, když se venku něco zablýsklo. Vrhám se k oknu podívat se, co to bylo. Buď to byly světlomety nějakého projíždějícího vozu, anebo výbuch dělbuchu. Nic zprvu nevidím, zaslechl jsem jen nějaký výkřik a potom naproti ubíhající lidskou postavu.

Dívám se, kolik je hodin. Půl druhé. To je k nevíře. Za půl hodiny mám jít ven, do těch vybuchujících, křičících ulic, plných dosud takového strašného ruchu a neklidu?

Připomněl jsem si nebezpečné a násilím zmítané ulice současných západních zemí, kde řádí zrádnými vládami řízená a lidmi trpěná islámská hrůzovláda. Nejnověji jakýsi muslim zabil vozem patnáct lidí v katalánské Barceloně. Sem ještě ta hrůza naštěstí nedorazila, ale neklidné ulice jsou tady už také. Takhle to dříve nebývalo. To už se ti výrostci nemohou dočkat vpádu násilí i k nám, že je musejí napodobovat a přivolávat? Celý svět se zbláznil a je čím dál šílenější. Jen v mém slovanském háji je poslední klidné ústraní, kde se dá ještě v klidu a míru žít. Všude jinde už vládne nenávist, rvačky a válka všech proti všem.

Ve dvě hodiny se vydávám na cestu. Zdá se, že jsou všichni konečně doma. Je ticho a klid. Ani vozidla žádná nejezdí. Drobnými krůčky běží naproti mně po chodníku ježek. Když jsme se potkali, ježek se zastavil a nahrbil své ostny do tvaru pichlavé koule. Také má strach a cítí se nejistý v nočních ulicích, kde ještě před půl hodinou bylo tak rušno, že jsem se z toho zhrozil i já. Mými ostny jsou však mé vycvičené tělo, tvrdý kámen v kapse a ostrý nůž u pasu. Mou pevností ve válce proti všem je potom můj les a háj, odkud vedu svůj nesmiřitelný odboj proti lidstvu. Chtějí-li mít válku, mají ji mít.

Za poslední klidnou křižovatkou sedí na chodníku kočka. I ta se mne bojí a utíká přede mnou přes ulici, mrštným skokem se vyšvihla na plot a zmizela za ním v předzahrádce domu.

Na téhle výpadové silnici bývá vždy nějaký provoz i takhle pozdě v noci. Také od osady zahrádkářů zní dnes v noci jakési děsivé lidské vytí, které připomíná islámskou modlitbu před vražděním. Hrůza.

Vzpomínám, jak je to dlouho, snad už dvacet let, kdy jsem tamtudy chodíval do lesa. Bylo to kratší a bylo to lepší, bylo to pohodové. Chodíval jsem tamtudy ve dne v noci, kdykoli se mi zachtělo, a bylo to pohodové. Dnes už není. S mnoha věcmi dříve pohodovými už je konec – vinou lidí, kteří zešíleli. Takovým lidem se rád vyhnu, což je také jediný možný způsob, jak je přemoci a mít od nich pokoj.

Trmácím se ztěžka tmavým lesem k mému háji. Potácím se tmou s hlavou svěšenou, s ospalým pohledem tupě upřeným na kužel mého světla, které mne vede. Tohle ponocování mne ubíjí a ničí, ale víc by mne ubíjelo a ničilo, kdybych chodil ven ve dne a kolem lidí. Útěchou a posilou je mi jen les, kde se vyspím do sytosti, kde se zahojím a zotavím ze všech ran a kde lidi nepotkám. Bože, já bych spal!

Konečně jsem k smrti unaven dorazil ke stanu a svalil se jako mrtvý do pelechu. Spím až do jedenácti. Spal bych dál, ale budí mne nesnesitelné horko a dusno, ačkoliv jsem už dávno rozepjal spací pytel a svlékl se donaha. Dusím se. Musím ven, pročež si stelu svůj obvyklý pelíšek pod stinnými stromy. Trochu jsem se tím probral z ospalosti a slastně se bosý a nahý protahuji na sluníčku. Natahuji své nahé tělo, až je ze mne štíhlá slovanská břízka, která se vypíná k nebesům. Slastně se pnu k nekonečným výšinám. Jé, tady je krásně!

Je horko. Mám radost, že jsem v lese. Včera bylo také horko, ale až odpoledne, s tím, jak slunce vychází stále déle a déle, a tehdy je už všude moc lidí, zvlášť u vody. Letos už se asi koupat nepojedu. Jednou za rok, poprvé, podruhé, někdy za opravdu horkého červnového dopoledne je koupání v ještě poměrně liduprázdné přírodě příjemné a dokonce i rozkošné, ale když je potom lidí moc a musím pořád hlídat, jestli někdo nejde, tak je lepší toho nechat. V lese je to lepší. Tady mohu být v horkém dni celý den úplně nahý a úplně svobodný, aniž bych byl jakkoli a kýmkoli rušen z klidu a pohody. Les je nejlepší; les je mým pravým domovem. Díky, dobrý slovanský bože, za ten šumný dar!

Den byl horký. Došlo mi pití, a proto jsem musil jít v noci pro vodu. Nebe bylo plné hvězd. Zdálo se, že ubíhají, ale přitom stojí, a potom se zase zdálo, že stojí, ale přitom ubíhají. Za obzorem se neslyšně blýská. Fouká teplý vítr, který rozšuměl a rozkýval stromy, až se zdálo, že chodí po lese stejně jako já. Už jsem spal, než jsem vyšel, a pak jsem byl po cestě zase ospalý. Ach, já se snad nikdy nevyspím... Naberu rychle vodu, namíchám nápoj, a hajdy nazpět spát.

Na kopci nad městem jsem se zaposlouchal. Všude je ticho – pravé ticho nočního lesa – pouze nad městem se vznáší spolu s jeho světly jakýsi neurčitý ruch a halas hudby, kterou teplý vítr tlumí. Jsem rád, že až tam dolů do města dnes v noci ještě jít nemusím.


Sobota, 19. srpna 51

Svátek slaví Ludivoj a Zlata.

Brzo ráno drobně prší. Zavírám předsíňku a spím dál. Venku je celý den šedivá obloha. Prospal jsem ten šedivý den skoro celý, pouze navečer jsem si vyšel na malou procházku.

Tu jsem zahájil chůzí k blízkému západnímu kraji lesa, kde už včera večer zemědělci požali a sklidili pole s vojtěškou. Vždy, když sem přicházím lesem, skloním se až k zemi, abych se podíval pod nízko visící větví, jestli někdo nejde po cestě. Nikdo tudy nešel, jen tam seděl zajíc s napjatými slechy, který mne uviděl dřív. Narovnal jsem se, abych se porozhlédl ještě po poli, a když jsem se shýbl podruhé, zajíc už tam nebyl.

Východní stranou lesa jsem se potom dostal mou novou cestičkou a jinou starší ke kukuřičnému poli. Zde mne upoutal pohled na strakapouda, který kloval do holé vrcholové větve jednoho stromu. Zároveň jsem na protějším stromě zpozoroval veverku, jinak též po slovansku zvanou něžně veveruška, vjeverica, veverica, vjevjurka, bělka, bilka a podobně. Seděla na jedné vodorovné větvi a cosi tam jedla, pravděpodobně šišku nebo oříšek – vyloupaných oříšků je tu po zemi ostatně plno, asi to bude její území.

Já dál pokračuji někam, kde také najdu něco k zakousnutí. Kromě malin a černých ostružin jsem dnes objevil další trnitý keř s těmi výbornými ostružinami hořkosladkými a celý jsem jej očesal a snědl všechny jeho sladké hořkoplody – byly právě dokonale zralé. S plným bříškem jsem si pak šel posedět pod slovanskou břízku v mém bývalém háji.

Má procházka končí na východním konci lesa, kde nicméně nekončí, nýbrž obrací se k návratu. Zde už lesníci objevili ty nedávné strašné polomy, a majíce vichřicí usnadněnou práci, pustili se do ořezávání a rozřezávání popadaných, zlomených a vyvrácených kmenů. Také zdejší nový krmelec dostal již nové dveře a novou vlnitou stříšku nad jesličkami a nad žlabem, který se zaplnil žitnými zrny.

Stmívá se – už zas. Je čas k návratu. Budu musit vycházet dřív, nejdéle po obědě, neboť dny se krátí a světla ubývá. Zapadající slunce vrhá svou rudou zář i na východní oblak, takže to skoro vypadá tak, jako kdyby na západě slunce zapadalo a na východě současně vycházelo. Pozoruhodné divy nám před oči předestírá čarovná příroda. Oblouzen jejími divy, usedám v šeru lesa pod košatým smrkem a zírám do zelené dáli. Něco tam šustí v podrostu. Po chvíli delšího rozjímání stále slyším kromě večerního ťukání lejsků nějaký šramot. Zvedám se k návratu a pravým uchem stále vnímám jemný šelest. Zastavil jsem se, zaposlouchal – nic. Udělal jsem krok – a vpravo v podrostu se teď něco hýbá a utíká. Stačil jsem zachytit jen dvé nastražených slechů, jinak nic. Takže to mohlo být všecko možné – od malého srnčete po zajíčka, až třeba po lišku, líšku, lisicu, lis.

Hluboko v lese je tma. Venku při západním obzoru je ještě trochu vidět – právě tolik na to, abych zde uviděl ze sklizeného vojtěškového pole utíkat k lesu zajíce, zajca, zajeca, zajeka, zajonca, zeca.

Tichý sobotní den končí. Noc není tak tichá; nejméně z dvou různých míst kdesi za lesy zní dutá lidská hudba a pak ještě děsivé výbuchy ohňostrojů. Nade mnou přelétl netopýr, lětučaja myš, šišmyš či buchalka. Ale netopýr není ani létající myš, ani žádná šišková myš, je to nie-to-perz čili doslova „to, co nemá peří“ a přece létá.


Neděle, 20. srpna 51

Svátek slaví Všelub a Všetěch. V tento den v noci roku 1968 byl zahájen vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, označovaný také dosti nepřesně jako „ruské obsazení našeho území“. Já jsem byl tehdy malý, byly mi necelé tři roky, takže si nic nepamatuji, ale vím, že tady u nás nebyli Rusové, nýbrž Poláci. Od té doby se ovšem vzedmula ohromná vlna nenávisti ke všemu ruskému, která žel trvá. Smutná část našich i ruských dějin, potažmo slovanských. Když jsem se o tyto události později asi v patnácti letech začal sám zajímat, ukázala mi máma hromadu tajně schovaných dobových novin z té pohnuté doby. Viděl jsem krev na československých vlajkách v rukách vlastenců, viděl jsem bezmocný vztek a nepochopení ve tvářích lidí, viděl jsem zoufalou zápalnou oběť Palachovu. Já jsem však necítil nenávist ani k Rusům, ani k Polákům, ani k jiným národům, které naši zemi tehdy přepadly; spíš jsem začal nenávidět vládnoucí, kteří toto bezpráví dopustili a sehráli. Dnes se už začínají ozývat hlasy, že bylo vlastně dobře, že tento vojenský vpád zastavil u nás zavčas cosi, co vypuklo potom na podzim roku 1989 a čehož nepěkné následky právě nyní prožíváme. Dokonce se dá už říci, že rok 1968 nebyl tak hrozný jako roky po takzvaném, opět vládnoucími zločinně sehraném, sametovém převratu. Můj názor je ten, že jsme měli zůstat ve společenství východních slovanských zemí v pevném svazku proti Západu, který na nás vždy hleděl jako na méněcenné národy, vhodné jen k zotročení. Dnes už to vidí mnozí, kdo vidět chtějí. Přijde čas, kdy prohlédnou i ti, jimž nenávist zavřela oči.

Nikdy jsem neměl nic proti Rusům samotným nebo proti Polákům. Naopak vždy, když jsem někde v cizině zaslechl naši líbezně měkkou slovanskou řeč, rozzářil jsem se celý radostí a s potěšením jsem jí naslouchal – tak jako dosud i dnes. Přes všechna příkoří, která jsme na sobě kdy napáchali, přece my Slované patříme k sobě jako rodní bratři a měli bychom si konečně odpustit staré viny, zapomenout na ně a budovat novou společnou lepší budoucnost. Až toto pochopíme, až se sjednotíme, potom nám bude dobře. Dnes je devětačtyřicáté výročí oné smutné události. Při padesátém výročí si snad už konečně odpustíme, co bylo, a budeme se dívat dopředu, co bude.

Ráno je obloha šedivá, já spím dál. V poledne již svítí sluníčko a láká mne ven. Jsem kromě toho také přespalý. Musil jsem spát vskutku tvrdě, protože mám zalehlo v levém uchu a ještě dlouho mi v něm střídavě šumí podle tepu krve. Sluníčko svítí a já se pouze rozmýšlím, mám-li se jít opalovat nebo jít na procházku. Nakonec jsem se rozhodl pro procházku, a udělal jsem správné rozhodnutí, poněvadž slunko sice hezky svítí a hřeje, ale vítr je studený, a když zajde za mrak, je chladno. Vystavil jsem slunci jen můj sběrač, aby ze světla nabíral síly k dobíjení mého kapesního počítače, a vyšel jsem z háje.

Mířím k bývalému ležení, kde jsem se v sedu opřel o břízku a nechal se hřát teplými paprsky slunce. Dívám se při tom na bílé a červené motýly, kteří poletují z květu na květ, a na černé střevlíčky a lesní mravence, kteří lezou v trávě kolem mých nohou.

Procházím se po všech svých tajných lesních cestičkách a vyhledávám hlavně osluněná místečka k sezení, neboť ve stínu je chladno. Dnes jsem vyrazil dřív, takže mám dost času a nemusím spěchat.

Snědl jsem mnoho dalších čerstvě uzrálých malin a ostružin a sedl si na kořen v lesíku u kukuřičného pole. Pozoruji sýkorku parukářku. Je to spíš sýkorka pankačka s tou svou chocholkou na hlavičce. Jenomže tahle pankačka nepodrývá svoji vlast a nezrazuje svůj národ, a neslouží tím vládnoucí světovládě jako užitečná hlupačka, tak jako skuteční pankáči a takzvaní anarchisté, kteří se zpronevěřili původní myšlence bezvládí a vznešené lidské svobody, a místo toho v současné době zastávají zcela opačný postoj. Už dávno a dávno před současným úpadkem veškerých hodnot spravedlnosti a svobody jsem ostatně prohlašoval, že hnutí, které má v úmyslu prosazovat bezvládí, hnutí, k němuž jsem také patřil, přitahuje ve velkém počtu spíše jedince náboženských povah, a nikoli lidi svobodné a svobodomyslné. Tato pravda se naplno projevila právě v dnešní době, kdy takzvaní anarchisté a křesťané najednou zničehonic podporují v souhlasu se světovládou šíření islámu, to jest cizáckého, zpozdilého, hloupého, násilnického a krutovládného náboženství, které zavile nenávidí všecko svobodné a pokrokové.

Já to viděl už tenkrát, jak to jejich pankáčské takzvané bezvládí skončí a k čemu to povede. A zničehonic je to tady. Ale nikdy se nic neděje jen tak „zničehonic“ a nic nevzniká z ničeho – to věděli již naši slovanští žreci a vědunky. Říkám to pořád: všecky špatné, dosud neprojevené vlastnosti člověka v člověku jen dřímou, dokud je neprobudí k životu nějaký dějinný zvrat. Pak se jakoby „zničehonic“ vyhrnou a lidé se diví, kde se to v nich bere. A že je na to dnešní doba zvrácená dost a dost, o tom není sebemenších pochyb. Pravda, dějinné zvraty vyvrhnou na povrch také vlastnosti dobré, rovněž dosud dřímající, jako například lásku k národu, k vlasti, úctu k odkazu předků či obětavost za pravdu, ale to se vždy týká jen čestných výjimek, třebaže jejich následováníhodný vzor dokáže silou vzdoru a přesvědčení strhnout mnohé váhavce. A že nyní tyto dobré vlastnosti u mne také propukly naplno v tomto celosvětovém zvratu a rozvratu, o tom rovněž není sebemenších pochyb.

Jestliže se současně na stranu islámu „zničehonic“ stavějí nejvíce z našich lidí právě různí věřící, pak důrazně varuji před směšným opakem, kdy se naši bezvěrci dávají rovněž „zničehonic“ na obranu křesťanství před islámem, a sami se tak stávají věřícími, čímž se bludný kruh, tento pravý živel lidstva, když ne hned, tedy později, uzavře. Díky, slovanský bože, že alespoň já do něj nepatřím!

Rovněž varuji před tím, abychom se snažili protivníka porazit jeho zbraněmi. Někteří lidé se totiž zřejmě domnívají, že jsou-li muslimové zanícenými věřícími, tak že se jim nejlépe ubráníme tím, že my se staneme ještě zanícenějšími křesťany. A porážejí-li nás v porodnosti, že my najednou začneme mít dětí ještě víc. Ale tato cesta k vítězství nevede. Napodobováním jejich způsobu boje a jejich prostředky je nikdy neporazíme. Držme se toho, v čem jsme silní my a co jsou naše nejsilnější zbraně. Dosáhli jsme kdysi vojenské, duchovní i hmotné převahy nad zbytkem světa úplně jinými prostředky, než je nějaké náboženské horlení a bezhlavé množení.

Hrůza, co se teď děje! Komu tak strašně vadilo, že jsme žili svobodně v klidu a míru? Najděte je a zničte – a bude zase dobře. Pro mne a pro mé vrstevníky byl islám něčím cizokrajným, co bylo daleko od nás, kdesi ve vzdálené cizině, co se nás netýká – a teď je to „zničehonic“ tady. Přijde mi hrozné již jen to, že blízkost nebezpečí mne naučila islám vůbec znát! My jsme se učili vlastivědě, dějepisu a občanské nauce, kdežto naše děti vyučují v učebnách evropanství, historii a světoobčanství. Malé děti v mateřinkách, které se sotva naučily mluvit – zatím ještě česky, i když špatně – žvatlají islámské modlitby, ačkoli žádné náboženství, najmě cizí, nesmí být u nás věcí veřejnou!

To jsme se dočkali! Ještě že žádné vlastní děti nemám, jen čtyři synovce a jednu praneteř, ale bolí mne to stejně, protože naše i moje jsou v podstatě všecky hezké české děti, všichni jsme z jedné velké slovanské rodiny. Jak by mne to nebolelo, když „zničehonic“ vidím mizet moudrou víru našich předků, zanikat náš kdysi krásný mateřský jazyk a zaprodávat naši rodnou zemi cizákům! Věřte, že právě tyto tři věci, o které nás chtějí připravit – slovanská víra, slovanská řeč a láska k slovanské zemi – jsou tři věci, které nás zachrání!

V lesíku u kukuřičného pole jsem dále pozoroval malé tiché hejnko asi tří nebo čtyř hýlů. Nejdřív se ukázaly nevýrazné samičky, takže jsem přemýšlel, co by to mohlo být za ptáky, ale když se nakonec objevil červený sameček, měl jsem hned jasno.

V tomhle lesíku jsem dříve také dlouho spokojeně bydlil a žil, a nyní se sem vrátily znovu srnky a zajíci, kteří zde přespávají místo mne. Dvě srnky a jednoho velkého ušáka jsem tady zastihl i dnes.

Udělal jsem dobře, že jsem tentokrát vyšel na procházku dřív. Vracím se do svého posvátného slovanského háje ještě za světla, kdy sluneční sběrač stále sbírá, lužní sýkorky stále sykají a frkají křidélky kolem mého stanu a já mám spoustu času. Tolik času, že po svačině mohu jít ještě na chvíli ven, než se setmí a než půjdu v noci do města pro nové zásoby jídla a pití.


Úterý, 22. srpna 51

Svátek slaví Bohuslav, Bohuchval, Bohun, Bohuš, Božislav, Tichomil, Tichomír a Tichon.

Ve dvě v noci se vracím do svého posvátného slovanského háje. Avšak lépe bych udělal, kdybych šel ještě déle, protože po ulicích jezdí vozidla, před vchodem do jednoho domu se svítí, protože jím zřejmě před chvilkou někdo prošel, a před dalším domem někdo další sedí nebo stojí ve tmě a prozrazuje ho jen cinkání klíči. Osobně, tváří v tvář, jsem sice nepotkal nikoho, ale nenávidím lidi už tolik, že nesnáším i jejich rozsvícené vozy, vchody a okna. Myslím, že alespoň do konce prázdnin zkusím chodit do města a z města až ve tři hodiny noční. Zkusit bych to mohl, jak to bude v tu dobu už skoro nad ránem vypadat s rušností a provozem.

Jsou to ale starosti s tím lidstvem! Už abych byl v lese a zase dva dni neviděl ani jediného človíčka! Snad se mi to přání splní.

Je zima, teplota se drží asi jen na sedmi stupních. Oblékl jsem si na cestu pletené rukavice, ale mohl bych mít klidně i kulicha na hlavě. Po týdnech horka a veder se najednou jakoby přiblížil podzim. Přituhuje.

Mrazivější chlad ovšem vane ze Západu. Přicházejí odtud znepokojivé zprávy, z kterých doslova mrazí v zádech. Dennodenně je tam znásilňováno a vyvražďováno původní bílé obyvatelstvo, a obrana není žádná. Tato víceméně skrytá světová válka proti bílým lidem se zlověstně blíží i k nám. Západ nám ji dříve či později vnutí, pokud se od něho včas neodvrátíme a neodtrhneme a před ním neuzavřeme za pevnými hranicemi. My se ještě můžeme zachránit – Západ už sotva, ten je ztracen a podvoluje se, nebrání. Musíme pryč od něho, musíme se zachránit! Můžeme to pořád ještě dokázat; nikoli však jako nějaký samotinký, všemi opuštěný a obklíčený dočasný ostrůvek svobody a bezpečí, nýbrž pouze ve spojení s dalšími, rovněž málo zasaženými východními, převážně slovanskými zeměmi, v čele s velkým a mocným Ruskem. Jen tak, spojeni v jedno velké slovanské spojenectví, můžeme pevně stát a odolávat světovým bouřím jako tvrdá jednolitá skála, o níž se roztříští chatrné loupeživé koráby islámsko-západních dobyvatelů.

Myšlenka na vytvoření jakéhosi všeslovanského svazu získává stále víc a víc zastánců. Kéž by se uskutečnila! Byla by to naše spása – a nejen naše. Na skále všeslovanského spojenectví bychom pak mohli vybudovat pro všechny bloudy vysoko se vypínající maják, který by jim ukazoval cestu svým světlem poznání, míru a svobody. A možná to budeme my, svobodní Slované, kdo bude jednou nakonec osvobozovat poslední zbytky příbuzných bílých národů od krutovlády podřadných a méněcenných plemen.

Stále ještě se motám noční tmou směrem k mé lesní skrýši. Kdesi štěká liška. Ona vlastně ani tak neštěká, jako spíš vyráží takové úsečné sípavé zavytí. Kdepak má asi ona svou noru a skrýš? Napadá mi, že stejně tak, jako můj malý český národ, bych dlouho neodolával ani já samoten v mé lesní tišině proti vnějšímu ohrožení a převaze lidských nepřátel. Jednou by mou skrýš před světem dobyli, tak jako vždy dříve či později nakonec lidé náhodně objeví mne, malého a osamělého uvnitř schovaného, a já se pak musím přestěhovat jinam a jinde založit své svobodné hájemství. Jenže česká země se pohnout jinam nemůže; ta tady zůstane navěky, ta je naše, moje, tu nemůžeme a nesmíme nikomu cizímu dát, předat, přidat, prodat, vydat, tu musíme hájit. Kdysi udatný český národ tuto zemi neopustil a zůstal. I já zůstanu; i já se pokusím být tím starým dobrým udatným Čechem, který je věrný své vlasti milované.

Uf! Klopýtám a motám se chladnou tmou, už jsem v Liboháji, už jsem v lese, už jsem na kraji lesa a slovanského háje. Nohy se mi pletou únavou jako opilému a hlava se mi točí ospalostí. Oddychuji a pohled zalétá nahoru ke hvězdám. Zapotácel jsem se. Má hlava zakloněná má vrtoglavicu, jak říkají bratři Srbochorvaté. Je nejvyšší čas jít spát. Stan a měkký pelíšek v něm už čekají.

Po obědě se krok za krokem toulám lesem. Nikam určitě nejdu, jen se tak spíš přesouvám z jednoho místa na druhé. Je oblačno, občas vysvitne tím milejší sluníčko, vzduch je však studený.

Ve vyschlé lesní tůňce nalézám nějaké čerstvé stopy. Zabořila se tu do měkkého bahna srnčí kopýtka. Zkoumám ty otisky a v mysli si podle nich vracím pohyb toho srnce. Tudy přišel, tady udělal mnoho drobných krůčků a tady se pod jeho předníma nohama probořilo bahnité dno. Stopy se pojednou zdola nahoru plní tvrdými černými kopýtky, z nich vyrůstají nohy, dvě, čtyři, ze čtyř nohou roste srnčí trup a hřbet, z těla kouká hlava – až se přede mnou zjevuje celý srnec. Vidím ho teď vnitřním zrakem zcela jasně. Stojí přede mnou, sestupuje na dno tůňky, otáčí se, naklání krk níže a chce se napít vody, přední nohy se mu při tom boří do bahna, ale srnec poznává, že tůňka je vyschlá, odtahuje tedy hlavu, natahuje krk a skokem se vymaňuje z bahnité tůně. Dál jeho štíhlá postava mizí a ve mně zbyl po ní něžný pocit, jako kdybych toho srnce viděl doopravdy.

Na prosluněné mýtině pozoruji včely, čmeláky a motýly, kteří poletují a posedávají na žlutých květech lesanek. Je tu široko daleko největší shluk vůbec nějakých kvetoucích bylin, čehož využívají dva velcí perleťovci, dva bělásci řepkoví s černou tečkou a černými konečky křídel a několik obyčejných lučních okáčů, kteří milují ty zářivé žluté kvítky i samo žluté zářivé sluníčko. Když však zašlo sluníčko za mraky, dva velcí žlutočervení perleťovci smutně usedli na zem na zelený list plazivého ostružiníku a roztáhli nehybně křídla, takže zdálky vypadali jako dva padlé uschlé březové lístky.

Ostružiny a maliny jsem dnes také mlsal, ale maliny zbývají jen malinké, přesto však chutné a sladké, a ostružin jsem snědl také málo, poněvadž ty si nechávám na zítra, kdy jich chci trochu natrhat do dvou prázdných krabiček od pomazánek a přinést je na ochutnání pro mámu a tátu. Máma je po mně stejně každý rok vždycky chce, v neděli bude mít navíc táta svátek, bude Otakara, a tak to bude takový můj malý milý dárek z lesa. Rodina musí držet při sobě, dokud to jde, dřív než ji nový světový řád prohlásí za nezákonné spolčování proti velké světové rodině mnohonárodnostní.

Postavil jsem se na pařez a hledím přes lán kukuřice do daleka. Oblaka tmavnou, světlají se a mezi nimi objevuje se nebeská modř. Pod tím chmurným nebem leží zvlněná krajina naší krásné Českomoravské vrchoviny. Je krásná. Pod tím pochmurným nebem je i moje nebe. Moje země – moje nebe.

V lesíku při kukuřičném poli dnes zase ťuká nějaký pták do uschlého pahýlu. Táhlé vysoké volání patří datlovi. Puštěné pírko, s kterým jsem si tady minule hrál, opět vyhazuji vzhůru a bavím se pozorováním, jak se v pádu rychle točí kolem své osy.

Jsem zvědavý, jestli v tomhle lesíku také zase překvapím spícího zajíce. Jdu k jižnímu konci. Tady to bylo, tady odpočíval... Vtom mi přímo pod nohama vyrazil zajíc, zadupal a hnal se úprkem pryč dál do lesa! Neuvěřitelné, ta dokonalá skrytost! Ležel v trávě přímo přede mnou, ale já jsem ho vůbec neviděl, třebaže jsem tušil, že tu někde bude a třebaže jsem se po něm díval. Nebylo to nenadálé střetnutí, ale stejně jsem se lekl.

Z jižního okraje lesa se znovu dívám do krajiny na obzoru, který se přede mnou otvírá. Všechna ta místa, ty kopce, lesy a dědiny velmi dobře znám. Mnohokrát jsem jimi prošel, znám tam každý kámen, každé zákoutí, každou cestičku, častokrát jsem tam i stanoval. Pil jsem tamní vodu z lesních zřídel, jedl plody, které jsem tam nalezl, viděl plachá zvířata, která jsem tam potkal. Nacházejí se tam rodné domy i hroby mých předků a příbuzných. Všecko, co je tam i tady, je nějak spjato se mnou. Navěky spjato. Všecičko je mi tady i tam blízké a důvěrné. Myslím, že jedině z téhle podrobné znalosti, blízkosti a důvěrnosti vzniká ta pravá láska k domovu, ke své zemi, k vlasti.

Slunce zrovna vyšlo z mračen a osvítilo mne. Světelné znamení. Tak se ohlašuje náš dobrý slovanský bůh. On nikdy nedovolí, aby mi tuto zemi někdo vzal – a ani já to nepřipustím.


Středa, 23. srpna 51

Svátek slaví Želislav.

Přituhuje. Ráno mi bylo tak zima, že jsem vytáhl z podušky starý zimní kabát a oblékl si jej. Ani cvičení mne nezahřálo. Brr! Tyhle zimy nesnáším. A to je teprve srpen!

V poledne již svítí a hřeje sluníčko na jasném nebi, a tak je zase teplo. Zůstávám nicméně teple oblečen, poněvadž ve stínu je chladno. Přemýšlím, co budu dělat, co podniknu. Na opalování by snad počasí mohlo být dost vhodné, ale po té zimě, které jsem zakusil nemalý díl v noci a ráno, nemám zrovna chuť se svlékat a nadít se toho zklamání, že se dosud jasné nebe zamračí nebo že mi bude zima v tomhle chladném vzduchu dokonce i na slunci. Nemám chuť ani náladu to zkoušet a místo nahého slunění se obouvám a jdu ven do lesa. Mám větší náladu na pochůzky než na nečinné ležení. Ostatně těším se na den, kdy skončí prázdniny, příroda bude znovu liduprázdná a já se v ní budu moci procházet bez omezení, kudy budu chtít. Ne že by mi na to nestačily moje tajné cestičky tady v nejbližším okolí mého posvátného slovanského háje, ale přece bych se rád podíval po dlouhé době zase někam jinam.

Tady se mohu stále toulat lesem třeba čtyři až pět hodin, jako třeba včera i dnes, a nenudit se, nemít dost, leda až pocit hladu či únavy přiměje mne k návratu do stanu.

Dnes jsem sbíral ostružiny pro mámu a tátu. Myslil jsem, že jich bude víc, ale nakonec jsem dvě plné krabičky přece nasbíral. Dával jsem dobrý pozor, aby ty ostružiny byly jak náleží veliké a nalité sladkou šťávou – ale takových je zatím ještě málo.

Častou chůzí po mých tajných lesních cestičkách je mám tak zažité, že okamžitě poznám každou změnu, která se na nich uděje. Dnes jsem si na jedné z nich všiml dvou ušlápnutých stvolů lesanek. Já jsem na ně určitě nestoupl, takže tudy musil projít někdo jiný. Já totiž na rostliny nikdy nešlapu, pokud se jim mohu vyhnout – a rovněž nerad zanechávám zbytečné stopy. Rostlina je živá bytost – a na živé bytosti já nikdy nešlapu. Vždy se dívám pod nohy, kam šlapu, takže ojediněle rostoucí lesanky na mnou vyšlapané a pečlivě vyčištěné cestičce bych si určitě všimnul a nestoupl na ni.

Kdo ví, kde se ve mně vzala tahle vlastnost, že nerad ubližuji živým bytostem a ctím v nich život. Tohle mne nikdy nikdo neučil, ani doma, ani mimo rodinu. Tahle vlastnost se dědí, ale nevzpomínám si po kom. Návyky mohou vyplout na povrch lidské povahy i třebas až za stovky let, že nechápeme, kde se najednou vzaly – ale nepamatuji si odkud se vzaly ty mé. Byli takoví jako já i mí dávní slovanští předkové? Pokud ano, proč nejsou takoví i všichni jejich současní potomci, ale jenom já? Anebo tomu není tak a chodí kolem mne samí krásní duchové, kteří doma v skrytu pláčou, přelomí-li venku nedopatřením stébélko živé trávy? Vždyť je pravda, že častokrát okolo někoho chodíme, nevšímáme si ho, nepovažujeme ho vůbec za hodného naší pozornosti, podceňujeme ho, nemáme ho za nic, opovrhujeme jím a nenávidíme ho. A přitom je to třeba duch vysoko čnící, vysoko převyšující všechny ty, kteří mu nevěnují ani jeden uznalý pohled. Anebo je to ještě jinak a vyrostla tato vlastnost spolu se mnou? Někdy se rozhoří oheň sám od sebe; někdy vzplane i duše člověka sama od sebe. Snad lze počátky mé výjimečně soucitné povahy hledat v mém návyku přemýšlet. Kdo přemýšlí, nalezne spoustu věcí, například rozum. Kdo nalezne rozum, uvidí najednou mnoho věcí, například to, že i obyčejná rostlina je živá bytost, na kterou se nešlape.

A nešlape se ani na dlouhého lesklého slepýše, který se před mýma nohama náhle celý proměnil v nehybnou větvičku, a tudíž prý neživou, nehodnou pozornosti. Já mu však pozornost věnuji a chvilku si jej prohlížím. Je natažený, dlouhý a hlavičku má mírně zvednutu, aby mne lépe viděl. Nehýbá se, čeká až odejdu a nechám ho na pokoji.

Nenechávám ho dlouho čekat a odcházím k mé pernaté hračce, kterou několikrát vyhazuji do výšky a bavím se sledováním, jak sivé pírko holubí klesá k zemi, otáčejíc se kolmo kolem své osy. Mám z toho radost jako malé dítě. Napadá mi znepokojivá otázka: Mělo by z pouhého padajícího pírka stejnou radost i malé dítě vyrostlé v naší současnosti?

Po západu slunce jsem se šel ještě jednou projít. Viděl jsem jednu srnku a došel jsem až k severozápadnímu cípu lesa, k silničce, mimochodem znovu zalátané. Přijelo po ní vozidlo, já se naštěstí právě obracel nazpět, bouchla dvířka, ozval se lidský hlas a vzápětí téměř nepřetržité štěkání psa. Někdo sem zjevně přijel vyvenčit svého psa. Nedivím se tomu, že až sem, na samotu mezi lesy; vždyť kde jinde než na úplné poušti by člověk mohl pustit ze řetězu tuhle svoji mimořádně rozjívenou potvoru, která tak hrozně vyvádí, že je její štěkot slyšet až na druhém konci lesa! Teď bych chtěl jít tudy do města pro nové zásoby! Určitě by se na mne ta potvora vrhla (myslím ta psí, ne ta lidská – ale kdo ví). Však vím moc dobře, proč vycházím až pozdě v noci. To kvůli nim. Kdyby lidé nebyli tak nesnesitelní, dalo by se s nimi vyjít; ale že právě jsou tak nesnesitelní, vyjít se s nimi nedá. Proto vycházím jen pozdě v noci, a dnes vyjdu ještě o hodinu déle. To všechno kvůli nim.

Ve dvě hodiny mne budí budík. Vstávám jen o hodinku déle, ale jsem svěží, jako kdybych byl spal celou noc. Je zima, pára jde od úst, ruce zebou, nebe je plné hvězd. Vydávám se na cestu do města.

Je ticho, nikde se nic nepohne, jen občas něco zašustí v podrostu podle stezky. Město dole pod kopcem je osvětlené, ale tiché, po silnicích jezdí vozy, ale jen nákladní nebo dodávkové, osobní žádné, lidi nikde nevidět, neslyšet. Tak se mi to líbí. Nelíbí se mi ovšem nepořádek u lesní studánky. Nacházím zde odporný prázdný obal od pánské ochrany, který štítivě sbírám a vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše. Oni mi tu snad prcají! Připadám si jako ten brouček z kresleného vtipu Vladimíra Renčína, který po lidech uklízí obrovský preservativ, řka druhému broučkovi: „To už dnes uklízím šestej kondom. Už aby vymřeli!“


Pátek, 25. srpna 51

Svátek slaví Radim.

Sláva! Sláva, léto se ještě nevzdává vlády a je zase teplo! Včera jsem mohl zimou umrznout a dnes v noci se potím vedrem, když stoupám obtížen novými zásobami k mému posvátnému slovanskému háji.

Prospal jsem v nádherném lesním tichu a teplu skoro celý den, ale nevadí, o to víc si užívám podvečerní procházky.

Blízko vyschlé srnčí tůňky nacházím slepýše. Další jeden. Je menší, zákruty jeho lesklého světlehnědého hadovitého tělíčka mne na sebe upozornily hbitým pohybem, ale teď už slepýš zase leží bez pohybu, čekaje až jej překročím a zmizím.

Letos mám na ty slepýše mimořádné štěstí. Jsem rád, že se jim tady očividně daří. Ze srdce jim to přeji. Vždyť bývala léta, kdy jsem jich nacházel víc mrtvých, přejetých, než živých, což mi mohlo samou lítostí až srdce vyrvat z prsou. Tady se jim asi líbí – a mně taky. Jejich hadovité tělo mne vždy upomene na jedovaté zmije, které jsem naopak v jiných létech vídával častěji, z čehož jsem pochopitelně takovou radost nemíval. Letos jsem ještě žádnou zmiji neviděl a myslím, že už ani neuvidím, po čemž upřímně řečeno nijak zvlášť netoužím.

Pořád ještě lze nalézt trochu malin, které pořád ještě dozrávají, a chuť ostružin se také lepší každým dnem, zvlášť po takovém teplém a slunečném dni, jaký byl dnes.

Vyšel jsem na procházku pozdě a nyní už se stmívá. Vlastně mi to ani nevadí; mám rád tyhle vlahé letní večery v lese. Sednu si někam tiše pod stromy a pozoruji zvědavé lejsky, kteří si v šerém lese hledají svá noční bidýlka a kteří na oplátku pozorují mne. Přesně tohle jsou ty nejmilejší okamžiky na konci každého dne.

Na obloze nám dorůstá srpek nového měsíce. Z jižního okraje lesa dlouze hledím do malebné českomoravské krajiny, v jejíž zemi jsou pohřbeni moji předkové. Byli to dobří lidé. Slované jsou v jádru dobří lidé. I já jsem Slovan, i já jsem v jádru dobrý, ač pověst mám zlou. Se mnou je to prostě tak, že k dobrým jsem dobrý, zlem však stíhám zlé a nemohu za to, že jsou lidé vesměs zlí.

Na silničce někdo rychle a zběsile roztáčí kola vozu, až to hvízdá. To má určitě z nějakého amerického filmu. Mnoho našich mladých prostomyslných lidí napodobuje to, co vidí v amerických filmech, a myslí si, blbci, kdovíjací tím nejsou borci. Oni ale nechápou, jak moc si tím škodí a jak moc se to mocným hodí. Začíná obávaná páteční noc, kdy lidé puštění ze řetězu pracovních úvazků vydávají se slavit a řádit a pít.

Lidé se nějak zvrhli poslední dobou. Pradávní Slované opojné nápoje vůbec nepili a slavili pouze své bohy a přírodní jevy. Jistě že slavívali také konec prací, například polních, slavívali dožínky; ale slavívali je hody, zpěvy a chorovody, nikoli ožralým hulákáním, rvačkami a kvílením rychlých kol. A kdyby byli zachovávali své slovanské zvyky, byli by zůstali dobrými a svobodnými lidmi – tomu věřím.

Slovanské jádro je zdravé a životaschopné – jen si to jádro musejí naši lidé v sobě uvědomit, držet se ho a nepodléhat jiným, cizím hodnotám, ať se nazývají jakkoliv, třeba evropské, západní, demokratické, mnohonárodní, nadnárodní, lidské...

Myslím, že největší neštěstí našich lidí začalo právě obdivem k Západu. Nechali se oslepit západním pozlátkem, jeho filmy, hudbou a uloupeným bohatstvím a přejali jeho zvyky, které jsou cizí naší slovanské povaze. Ale to pozlátko již oprýskává a našincům začínají padat šupiny s očí. Věřím, že až jednou naši lidé naleznou cestu zpět k našemu původnímu slovanství, stanou se zase dobrými a svobodnými – tak jako jsem dobrý a svobodný já, Lešij, slovanský duch lesa.


Sobota, 26. srpna 51

Svátek slaví Luděk, Ludomíra, Ludoslava, Ludiše, Luďka.

Je teplo, teploučko,
v poledne vysvitlo sluníčko.
Sluníčko, zlaté, milé sluníčko!
Zdravím tě nahý, zahřej mne maličko!

Sluníčko –
to naše slovanské sluníčko!
Jak se umí usmívat a úsměv vyloudit na tváři,
jak umí líčka červená rozzářit,
jak dovede nahé tělo potěšit
a duši slovanskou utěšit!

Sluníčko! Zářivé sluníčko! Ne nadarmo je znak slunce, slovanská svastika, znakem všeho Slovanstva. Slované mají rádi sluníčko; je stále přítomno v jejich světelné duši.

Miluji tohle letní sluníčko a slavím jako dny sváteční, udělá-li teplý den, jako je tento. Kolik jich ještě letos bude? Mnoho už nejspíš ne – máme konec srpna, blíží se září a se zářím podzim. Tím víc se raduji z pěkného počasí, které mi možná naposled umožňuje slavit nahou letní slavnost pod stromy. Všechno hned lépe chutná, je-li to možná naposled, vždyť život prožíváme nejsilněji večer, když slunce zapadá, s oprátkou na krku a podobně.

Ustlal jsem si svůj navyklý pelíšek ve stínu bílých slovanských bříz a oddal se sladkému lenošení, pospávání a hledění do nebe skrz koruny stromů, v nichž si hrají ptáčci. Tak jsem vydržel až do večera.

V jednu chvíli rušil mou nahou letní slavnost pouze jakýsi vůl na stroji, který na kole s pohonem projel dvakrát lesem, zaburácel, zasmrděl a byl náhle pryč, jako když se vypaří. Proklínám prázdniny a lidstvo, které je vymyslilo a užívá, a prosím, aby už skončily a byl zase v přírodě pokoj a klid. Prosit znamená jihoslovansky modlit – inu tak se třebas i modlím. Rusky to zase znamená požalovat – no tak budu třeba i žalovat. Ukrajinsky, když prosím, říkám buď láska – budu tedy laskav, jenom ať už je těm prokletým prázdninám konec, ale teplé počasí ať přitom trvá dál! Připadá mi, že čím víc se blíží konec prázdnin, tím jsou lidé rozjívenější a nesnesitelnější – a to je vlastně vůbec ani nevidím!

Večer jsem šel opatrně obhlédnout okolí, ale nic jsem po tom volovi nenašel. Možná se opravdu vypařil i s tím svým nečistým strojem.

Když jsem došel až k východnímu konci lesa a sedl si do mého důlku pod velikým smrkem, viděl jsem zvláštní a nezvyklou věc, kterou jsem ještě nikdy neviděl; stal jsem se očitým svědkem jevu, o němž se většina lidí a všichni přírodovědci domnívají, že ani není vůbec možný: viděl jsem mouchu, která si hraje. Zní to neuvěřitelně, ale bylo tomu opravdu tak. Obyčejná moucha, tento zdánlivě prostinký, jednoduchý, bezcenný hmyzí jedinec, kterého lidé považují za hnusného, poněvadž sedá na hovnech a pak špiní lidem jídlo a sere na obraz císaře pána, tvor, kterému nepřejí lidé nic než smrt – si hraje přímo před mýma očima tak, že přistane na stéblu trávy, to se pod jeho vahou zhoupne, moucha se s ním houpe tak dlouho, dokud se nepřestane houpat, načež vzlétne, stéblo se uvolněno narovná, moucha na ně opětovně dosedne, čímž je rozhoupá, a tak pořád dokola. Seděl jsem tam nejméně dvacet minut a po celou tu dobu moucha opakovala svou hru, i s jinými stébly, a báječně se tím očividně bavila. Ano, ta moucha, která je natolik nechutná, že saje výkaly, si umí hrát. Zase mne zdánlivě jednoduchý tvor překvapil nějakou svou důmyslnou schopností. Ale pozor! Ne všichni mají pro mouchu jen slova nenávisti a pohrdání! Ruský spisovatel Michail Petrovič Arcybašev ji považoval naopak za čistotnou a španělský surrealista Luis Buñuel přirovnával ji k víle. A na hovnech sedají i jiní, rádoby ušlechtilejší živočichové, například včely, které navíc vídám neustále olizovat moč na mém lesním záchodě – ale jejich med, o který je včelař oloupí, lidem potom chutná, není-liž pravda? Také naše domácí slepičky hrabou na hromadách hnoje červíčky – a nevím nic o tom, že by lidem nechutnala jejich dobrá bílá vajíčka a chutné měkké masíčko. Rovněž mnozí divocí ptáci hledají si potravu na hnoji. Já být člověkem, byl bych uvážlivější s tou nenávistnou opovržlivostí vůči mouchám – nejsou tak hnusné a špinavé a jednoduché, jak se zdá; vždyť mouchy dovedou si hrát!

Blížím se zšeřelým lesem k západnímu obzoru. Milé zlaté sluníčko již dávno spí. Nebi teď vévodí dorůstající srpek měsíce. Vpravo na cestě u včelína svítí ve tmě červené oči zadních světel nějakého vozidla. Tohle už jsem viděl, to mám zažité, nic se neděje a klidně si sedám na paty u paty staré borovice. Vůz je daleko a včelař mne odtamtud nemůže vidět; po chvíli ostatně hlučně zabouchl dvířka a nehlučně odjel, když dvé červených očí postupně pohasínalo. Zbytkové světlo nebeské také pohasíná. Ještě několik posledních obdivných pohledů věnovaných čilému netopýrovi a vracím se do stanu.

Po večeři píši svůj slovanský deníček. Venku krátká bouřka, krátký deštík. Je dobře, že krátký, protože musím ještě teď v noci ke studánce pro vodu.

Na nebi se dosud tiše blýská, když opouštím stan, hvězdy září. Svítím si na cestu – avšak ouha! Zmije! Tak tak jsem před ní zastavil svůj krok a pudově uskočil. Je menší, nehybná, chová se klidně. Potkal jsem ji kousek za stanem, snad dokonce přesně v místech, kde jsem předtím potkal slepýše a myslil na zmiji, jenže teď to není slepýš, ale zmije. Já ji snad přivolal! To mám „radost“! Svítím na ni a prohlížím si ji. Její černá klikatice na šedém těle vzbuzuje úctu. Uvědomil jsem si, že stojím blízko ní, ale nemám strach a ona zřejmě také ne. Klidně a pomalu se plazí z cesty. Teď ji konečně obcházím a pokračuji dál.

Zmije či zmej je bájným zvířetem Slovanů, je to doslova tvor vzešlý ze země – „ze-země-je“. V řadě slovanských jazyků je zmije totéž co had. Zmije má různá jména: Chorvaté jí říkají ridžovka, šarka, šarulja, crnostrig, poskok, guja, otrovnica; Ukrajinci hadjuka, Slováci zmija nebo vretenica; Bulhaři pepeljanka.

Nečekal jsem, že někdy potkám zmiji v noci. V odborném písemnictví jsem sice čítal, že zmije loví za noci, ale nechtěl jsem tomu věřit, poněvadž potmě jsem ji nikdy neviděl – dokud jsem se s ní nesetkal nyní. A teď už věřím.

Strach jsem neměl, ale dostávám ho. Určitě se mi dnes v noci budou zdát děsné sny o zmijích. Také budu od nynějška asi ještě opatrnější na to, kam šlapu, a asi se budu nějaký čas, než pozapomenu, bát chodit trávou a povalovat se v ní tak jako dnes o tom krásném hebkém teploučkém dni. Já to říkal, že je to možná naposled.

Za těchto úvah pokračuji v cestě k lesní studánce. U kříže na Šibeničním vrchu někdo rozbil zdejší odpočívadlo. Úplně v jakési zuřivosti vytrhli stůl ze země, celý jej rozlámali a jeho součásti „vtipně“ rozvěsili po okolních lípách a na naučnou desku – je s podivem, že nerozmlátili i ji. Také trnovou korunu na kříži protnuli jakýmsi kusem umělé hmoty, ani nevím z čeho. Úplný rozvrat. Musili to udělat včera nebo dnes; když jsem tudy procházel v noci ze čtvrtka na pátek, ještě to tady bylo v pořádku – dívám se totiž vždycky, jestli je tu čisto, nespí-li tu někdo anebo jestli se někdo náhodou neoběsil na tom kříži, připadalo by mi to jako docela dobrý a původní počin.

Ti se tady vyřádili! Úplný společenský rozvrat! K úmyslnému ničení veřejného majetku sice docházelo už přinejmenším za mého mládí, ale co se děje dnes, to je až nepochopitelné. Že jsou mladí výrostci o pátečních nocích jako utrženi ze řetězu, to už vím a vidím dlouho, ale tohle překonává všecky obavy. Pak se ovšem nemohou lidé divit, že je hodlá nový světový řád úplně zotročit a snížit jejich množství až na samu mez vyhlazení. Vždyť oni sami lidé dokazují dnes a denně svým neurvalým chováním, že nedovedou a nemohou žít svobodně. Lidská svoboda v jejich podání končí totiž bezbřehým společenským rozvratem a ztrátou všech vznešených hodnot, kterých se někteří z nás dobrali.

Z naší mládeže jde hrůza. Všiml jsem si, že z ní jde stejný děs jako z těch černošsko-muslimských dobyvatelů, kteří v současnosti znásilňují a pouštějí hrůzu na celou západní Evropu. Podobají se sobě navzájem nejen svými názory, ale i oblečením. Všiml jsem si, že nosí přes hlavu kapuce, i když je třeba horký den. Není jim tak vidět do obličeje a nejsou k poznání. Jako zločinci. Naše mládež dospívá v zločince, kteří v součinnosti s cizáckými nájezdníky a s otřesnou výchovou a vzděláním, které je jim spíš neposkytováno než poskytováno, přivodí jednou velice strmý pád naší zkažené staré občanské společnosti.

Vím, co učí naši „nadějnou“ mládež: neúctě k práci jiných lidí, neúctě ke starým lidem, neúctě k předkům, k vlastnímu národu a k nenávisti k ostatním slovanským národům, obzvláště k Rusům.

V souvislosti s tou nenávistí k Rusům se mi vybavuje jedna vzpomínka z doby před mnoha lety, kdy jsem ještě chodil mezi lidi. Dávno tomu! Seděl jsem tehdy v jedné hospodě v jednom cizím městě a nějaký člověk tam luštil křížovku. Nevěděl si rady s několika ruskými slovíčky, která měl zapsat do tajenky, a tak jsem mu poradil – jediný z celé hospody jsem uměl rusky. Hned se na mne upřely nenávistné pohledy a musil jsem různými vývody dokazovat, že opravdu nejsem Rus, nýbrž Čech. Vysvětloval jsem těm zabedněným nevzdělancům, že moje znalost ruštiny nevyplývá z mého původu, nýbrž z povinné výuky.

Dnes bych jim řekl asi tolik, že ano, že jsem v podstatě Rus, jako všichni Češi jsou původem Rusové a jako všichni Rusové jsou původem Češi, neboť jsme všichni v podstatě jeden velký slovanský národ a naše takzvané národy jsou jen národnostmi v rámci Slovanstva, jakož i naše takzvané různé jazyky jsou vlastně jen nářečími jednoho jazyka slovanského. To bych jim řekl dnes – a asi bych za to od nich dostal přes hubu. A to bylo před mnoha lety. Dnes je to ještě horší. Dnes bych k tomu ještě dodal, že po letech znovu mohou být pro nás Rusové vzorem: vzorem hrdosti, vlastenectví a obrany před všeobecným rozvratem.

Ten rozvrat, ten pád už začal. A největšími nepřáteli naší svobody jsou, lidužel, naše vlastní děti. Ty až jednou po nás převezmou otěže vozu naloženého naším odkazem, dočká se svět věru nepěkných časů – může být, že ještě mnohem horších, než jaké zažíváme právě nyní. Je nejvyšší čas začít děti vychovávat k hodnotám věčným, a ne dobovým, které trvají jen do času, který se pomalu, ale jistě nachyluje a přechyluje zpátky. Jsem nicméně přesvědčen, že svět už je tak rozvrácen, že napravit jej pouhou výchovou, dohodou a mírovými prostředky už dávno není možné. Rozvratné síly, které svět ovládají a ženou do stále nových válek, jsou tak mocné, že porazit je a zničit bude vyžadovat stejnou či ještě mnohem silnější hrubou sílu. Mnozí lidé jsou tak zlí, špatní a zvrácení, že jejich náprava rovná se jejich poprava. Jen smrt vyléčí, co je nevyléčitelné. A oni jsou nevyléčitelní!

Vracím se pomalu od studánky zpátky do svého posvátného slovanského háje. Odevšad se ozývají výbuchy, řvaní ničemníků a hulákání ožralů. Všude se válí odpadky.

V podrostu něco dupe. Uhaduji to na ježka, svítím, nic nevidím, ale za chvíli slyším šplhající drápky po kmeni stromu. Opice ani černý medvěd u nás nežijí, tak to bude asi kuna.

Obezřetně se navracím do háje. Zmije už je dávno kdoví kde. Hodilo by se vědět, kde. Já doufám, že daleko.


Neděle, 27. srpna 51

Svátek slaví Otakar, můj táta. Jméno je ale germánské, znamenající „ten, který střeží majetek“. Jeho slovanská obdoba by tedy mohla být Střezidom, Střehoboh, Střehoj, Majestřeh a podobně.

Je hezky, sluníčko se mile usmívá a láká ven, zvlášť když k polednímu teplo stoupá a uvnitř stanu je již dusno k nevydržení.

Nahý a bosý stelu si lůžko pod břízkami. Po nočním setkání se zmijí budu mít dnes oči na šťopkách jako hlemýžď a uši nastraženy jako zajíc.

A nevykročil jsem zrovna šťastnou levou nohou: málem jsem dupl na malou ještěřičku, když jsem přeskakoval příkop. Na poslední chvíli jsem zkroutil bosé chodidlo nohy a dopadl jsem kousek vedle. Chudák malá polekaně uháněla travou jako já, když spatřím zmiji nebo člověka – ta i onen jsou jedovatí a mohou uštknout.

To bylo varování, abych se už konečně probral z ospalosti. Častěji a důkladněji než jindy jsem dnes prověřoval okolí mého venkovního pelíšku a pozorněji jsem se díval pod nohy, kam a na co šlapu.

Nic se mi samozřejmě nestalo a zmiji jsem žádnou neviděl. Připomínám si ostatní lesní zvířata, která tu také žijí se zmijemi a nebojí se. Nebo co mají říkat brouci, mravenci a jiný titěrný lezoucí hmyz, který může být zcela bezděčně a neúmyslně ušlápnut – ten také nemůže žít v neustálém strachu a krčit se někde zalezlý. Takový život ve stálém strachu by byl nesmyslný; nemohl bys udělat nic, nejít nikam ve strachu, co zlého se ti může přihodit. Neštěstí, úrazy a zranění si tě stejně najdou, ať vůči nim podnikneš protiopatření, jaká chceš. Jsou známy případy, kdy člověk se bál vstát z postele, aby se mu venku něco nestalo, a nakonec s ním ta postel spadla a jeho tím pádem zabila.

Hezké počasí dlouho nevydrželo. Obloha se posléz zatáhla mraky a třebaže se tím ochladilo jen trochu, přesto jsem raději vstal, poněvadž mne již nudilo jen tak nečinně ležet, sbalil jsem pelíšek, oblékl se a šel jsem se raději projít po lese.

Stan pro jistotu zamykám visacím zámkem, který jsem doma našel. Nikdy jsem to sice nedělal – taky proto už mi jednou „vzorní“ vychovatelé naší mládeže stan ukradli – ale říkal jsem si, že zkusím, zda zámek půjde provléknout skrz packy zdrhovadla ke vchodu do stanu. Zkusil jsem to, a ono to jde, tak proč bych se znepokojoval, že mi v nepřítomnosti někdo mezitím vykrade stan, když ho mohu zamknout, že? Lidé jsou kurvy nenechavé, já je znám, a tak stan radši zamykám.

Bloumám pomaličku lesem, dotýkám se stromů, hladím je a rozmlouvám s nimi. Na slunečné pasece jsem přitiskl ruce na teplý kmen břízy, vzhlédl jsem vysoko do jejího zeleného listoví a jako děda Mráz Nastěnky jsem se jí zeptal: „Je ti teplo, děvenko?“ Odpovědí mi bylo jen mnohoznačné zakývání a zašumění listí. Tak nevím. Asi to byla zbytečná otázka.

V lesíku na jižní straně jsem si chvíli zase pohrál s pírkem, okusil několik malin a ostružin, prošel jsem tajnou cestičkou doprostřed, tam jsem se posadil zády ke kmeni košatého smrku a sledoval jsem, jak se stmívá.

Brzy jsem zpozoroval nějaký pohyb. Při kraji lesíka běhá nehlučně jakési zvíře. Podle té nehlučnosti a hbitosti to na mne dělá dojem lišky. Nevidím dobře, protože nemám odsud dobrý výhled, ačkoli mám výhodu, že sedím v šeru a pozoruji z něj světlý okraj lesíka. Bylo to vidět v místech, kde jsem dvakrát zastihl spícího zajíce. Tak nevím, co jsem to vlastně – neviděl.

Vstávám a mířím k západnímu obzoru, a co nevidím – další slepýš! To je náhoda! Ale těch náhod je v poslední době tolik, že brzy přestane mít smysl je všechny zapisovat, jsou-li tak běžné. Teď ještě zbývá zas nějaká ta zmije – ne, to raději přece ne.

Opatrně překračuji slepýše a vycházím k obzoru, kde slunce zapadlo, nad lesem svítí srpek měsíce a dvojice netopýrů se právě probudila z denní dřímoty a vyletěla ven ze svého úkrytu. Ochlazuje se. Chvíli se ještě loučím s uplynulým dnem a pak se vracím do stanu. Povečeřím zbytek chleba, pustím si do sluchátek něco hudby a půjdu spát. V noci mám jít do města pro nové zásoby potravin.

Ve dvě hodiny vstávám svěží a trochu prospalý, zamykám vchod do stanu a vydávám se na cestu do města. Sbírám a uklízím odpadky. Dnes někdo odtáhl stranou několik lehčích polomů a také toho rozmláceného stolu na Šibeničním vrchu si už někdo všiml, takže například z kříže zmizela neznámo kam ta věc z umělé hmoty a z naučné desky byla odstraněna alespoň jedna noha od stolu. Je vidět, že má ještě někdo jiný než jenom já určitou nenápadnou snahu dávat věci v naší zemi do pořádku po lidech, kteří ji uvádějí v nepořádek.

V ulicích se toulají pouze kočky. Je zajímavé, že se kočka drží lidské společnosti. Vždyť by mohla bez nejmenších potíží s přežitím prchnout tak jako já do lesů a žít tam! Několikrát jsem kočku v lese potkal, ale vždy byla neobvykle plachá a bylo na ní vidět, že se tam bojí. Koneckonců se každá kočka domácí už narodila v lidském prostředí, a tak je považuje za svůj přirozený živel, v kterém je jí dobře a v kterém se cítí bezpečná, přestože mnozí lidé kočky nenávidí, ale jiní, jako třeba já, kočky naopak bezmezně milují, a jejich štěstí, pro které by obětovali všecko drahé, je jim vzorem a příkladem k následování. Kočky jsou v lidských sídlištích spokojené. Jak by ne, když se jimi toulají zásadně v noci, když lidé většinou spí. To jsem pak spokojený i já.


Úterý, 29. srpna 51

Svátek slaví Šťasten a Svatoslav.

Ve tři ráno se ubírám studenou tmou pod hvězdnatým nebem směrem k mému posvátnému slovanskému háji. Na východě už září Jitřenka. Ať jdu sebedéle, sebedříve, pořád po silnici jezdí svítící vozidla – těm se zkrátka nikdy nelze vyhnout. Mám však dojem, že v tuhle pozdní časnou hodinu vezou ty neosobní neživé stroje svůj lidský náklad spíš už do práce než ze zábavy. Také živá zvířata – zatím živá – vezl do továrny na maso jeden dlouhý nákladní zamřížovaný vůz. Jatka a dřina – teď na ně nastala ta správná hodina.

Jatky – tento hrůzný lidský vynález jistě nevzešel z mírné duše slovanské. Ne, nechci tím rovnou tvrdit, že Slované žádné maso nikdy nejedli; to by bylo příliš krásné, a co je příliš krásné, to je většinou nepravdivé. Ne, nic takového nemohu s čistým svědomím tvrdit; to by bylo jako dokazovat z života předních antických duchů, mudrců a učenců, kteří maso nejedli, že v celém Řecku a Římě se nikdy vůbec žádné maso nejedlo. Bylo by to stejně nesmyslné, jako odvozovat z životopisu Lva Nikolajeviče Tolstého, že snad všichni Slované přestávají jíst maso až v pozdním věku. Také vznešená a zduchovnělá árijská Indie dospěla k odvržení masitých pokrmů až po dlouhém vývoji. Lidé jsou lidé, a lidé se většinou živí také masem. Ne, to vážně nemohu tvrdit, že Slované maso nejedli. A přece si myslím, že není v duši slovanské nijak zvlášť zakotveno ono strašlivé, kruté, obřadné, hromadné zabíjení zvířat a koupání se v potocích čerstvé zvířecí krve, jako je to zvykem například u muslimů. Ne, na to je duše slovanská přeci jen příliš mírná.

Procházím ztemnělým Libohájem. Ve studánce leží vhozen nedopalek, kolem ní též drobný nepořádek. Na Vrchu šibeničním stojí stůl, který někdo zničil.

Přemýšlím o tom zmaru, který zachvátil moji zemi. Dřív by bylo nebylo možno, aby k takovému bezohlednému, nesmyslnému, zuřivému ničení docházelo. Lidí bylo málo, všichni se dobře znali, jeden věděl o druhém, co dělá, všichni se věnovali užitečnému tvořivému dílu ve prospěch celku, nikdo se nemohl bavit tím, že spolyká omamné látky a pak svévolně zničí práci ostatních lidí, druhého člověka, souseda, soukmenovce, soudruha. Zdravá obec by ani neumožnila, aby z jejího středu vyvstal ničivý, jí nepřátelský živel, který kazí, co ve vzájemném souladu vytvořila; brzo a včas by takové vyvrhele rozpoznala a vyvrhla, vyhnala je od sebe. K tomu sloužil slovanské občině velmi účinný nástroj zvaný vyhnanství, dodržovaný až do dob starého carského Ruska. Člověk – jistě nutně chorobně zlý, posedlý šílenstvím – byl vyobcován do pustiny, do ciziny, kde jako potulný cizák ztratil veškeré právo na domov, na teplo domova, na právo mít svou malou chaloupku z vyřezávaného dřeva, mít svou milou, skromnou, věrnou a pečlivou ženušku, mít s ní své vlastní světlovlasé bílé dětičky – největší radost Slovanů. Vyhnanec ztratil právo na účastnou spoluúčast svých rodáků, vždy ochotných bez řečí a nezištně pomoci, ztratil sousedství sousedů vždy žijících ve všestranné smířlivosti, ústupnosti, v obětavosti pro druhé a ve vzájemném souladu. Vyhnanec ztratil s domovem veškeré potřebné zázemí k životu člověka, který může být šťastný a spokojený jen vprostřed lidí stejného rodu, stejné řeči a stejných mravů a obyčejů.

Ten všeobecný rozkol, který všude pozorujeme, vznikl právě z toho, že lidé už pro své veliké množství a velikou promíšenost nežijí jako malá, jednolitá, ale o to víc jednotná společenstva lidí, které pojí společné zájmy, nýbrž že žijí jako nahodilý shluk nepřátelských dravců, chtějících se navzájem pohltit, zničit jeden druhého či zničit alespoň plody jeho úsilí.

Jak šťastně a spokojeně musili asi žít moji předkové, starověcí Slované, kteří vše cizí jejich mírovému soužití vylučovali ze svého středu jako nebezpečnou nákazu schopnou zničit poklidný pořádek jejich samosprávných občin! Jaká hrdost, jaká čest, jaká svoboda plynula z příslušnosti ke kmenu slovanskému!

Jaké vzedmutí touhy a naděje vyvolalo pak po staletích úpadku a útlaku naše národní obrození! Ta doba by se měla vrátit; doba, kdy lidé četli české knihy a v každé vísce sehrávali ochotnicky české vlastenecké divadelní hry, které v lidech probouzely ducha národního uvědomění a učily je lásce k rodné zemi a řeči. Mládež se tužila společnými cvičeními a pohybem v přírodě. Mladí, staří, nikdo nezahálel: učitelé, písmáci, celý český národ se probouzel k novému životu a každý správný Čech a vlastenec přispíval svou trochou osvěty k velikému dílu národní pospolitosti. Byla to nadějná doba. Bylo krásné žít a tvořit a pracovat v takové veliké době. Kéž by se vrátila! Musí se vrátit! Já sám chci zažehnout plamen, který osvítí můj slovanský národ k cestě ke světlým zítřkům, i kdybych v tom plameni měl shořet!

Ospalý k smrti jsem se konečně dovlekl lesem k mému stanu. V něm se ukládám na lůžko a zháším svítilnu. Skomírající světélko mého vědomí zhaslo téměř vzápětí.

Brzo ráno je vlhko, zima, sluníčko teprve stoupá nad les, který obklopuje můj posvátný slovanský háj jako obranný val. Šedý lejsek přímo před mýma očima prohledává nahoře ve větvích březové listí a neustále při tom pípá. Je mi chladno. Honem vyčurat a zpátky do teplého spacáku!

Dopoledne můj spánek ruší ryk obávaného křovinořezu. Jsem příliš ospalý na to, abych vstal a šel se podívat, co se kde děje. Nejspíš znovu zvelebují tu starostovu silničku, její krajnice. Ani stéblo se nesmí přeložit starostovi přes cestu! Proto asi ten strašný vynález křovinořez. Kdepak by dnes ještě někdo uměl vzít do ruky obyčejnou tichou kosu nebo srp! Určitě by s těmito prastarými slovanskými nástroji ani nedovedli zacházet a uřízli by si kromě všech prstů a rukou a nohou i pořádnou ostudu. Příšerný vynález ten křovinořez! Nejenže škodí životnímu prostředí svými spalinami, ale působí hlavně a navíc otřesný rámus, při kterém se nedá spát. Teď nejvíc si uvědomuji, že neoddělitelnou součástí zdravého životního prostředí je také ticho.

V poledne už je mi ve spacím pytli horko a v oděvu též. Chvíli ještě ležím úplně nahý ve stanu. Dnes už není takové horko, jaké bývalo na vrcholu léta; mohl bych dnes takto nahý ležet uvnitř stanu a horko ani dusno by mi v něm nebylo; ale venku na sluníčku a uprostřed lesní zeleně je to zcela jistě mnohem lepší. Tak tedy vycházím ven a stelu si své obvyklé lůžko pod stromy.

Je jasno, slunečno, ale vzduch je ještě dlouho až do odpoledne znatelně studenější než bývával dřív. Také slunce obíhá svou nebeskou dráhu znatelně níž než dřív. Pomalu se přece jen blíží neodvratná jeseň a podzimní rovnodennost.

Hlavně že je hezky a sucho. Někde takové štěstí nemají a místo sucha tam mají naopak záplavy, jako teď například v Texasu. Jednou tady, jindy jinde. Někam ta nebeská vláha musí spadnout. Zpráv o tom jsou plné noviny. Zajímalo by mne, jestli v Americe také tak prožívali záplavy, které byly onehdy v Čechách. Řekl bych, že to naše neštěstí nikoho v Americe tehdy ani trochu nedojímalo, tak jako dojímá nás to jejich nynější; ba řekl bych dokonce, že v Americe ani nevědí, že nějaké Čechy vůbec jsou nebo kde leží. A i kdyby to věděli, jakože to stejně nevědí, řekl bych dále, že celá Amerika zvysoka sere na to, co se děje v Čechách a na Moravě – na rozdíl od nás, kteří se můžeme posrat z posraných sraček, v kterých se topí Amerika. To je ta naše posraná slouhovská poníženost neznající hrdosti. Ale možná se v tom projevuje i jeden náš krásný, leč zneužívaný slovanský povahový rys: totiž že neštěstí druhých je i naším neštěstím. Takoví jsme všichni, my Slované: všechno neštěstí i štěstí celého světa se nás hluboce dotýká a považujeme je za své, kdežto zbytek světa se zmocňuje jen a jen našeho štěstí, avšak zvysoka sere na naše neštěstí.

Den uběhl bez povšimnutí tiše a rychle jako prchavý sen. Slunce obíhá den co den níž a níž a zapadá za hradbu stromů čím dál dřív a dřív. S připlíživšími se stíny připlížil se i chlad.

Po západu slunce hledím z jižního okraje lesa v dálavu tmících se kopečků mé rodné vysočiny. Na obloze skví se půlměsíc. Z bočního lesíka najednou vyběhly na louku tři srnky a vesele tam skotačí jako tři divé rusalky. Koukají se po mně, já nevím, vidí-li mne či nevidí, bojí-li se či nebojí, ale ubíhají rozpustile dál k lesíku naproti.

Ach to jejich radostné rozpustilé mládí – to bych chtěl znovu mít! Mám pocit, že mládnu a stárnu společně s kolem roku. Na konci vlády sněžné paní Zimy zrozen jsem vždy znovu z lůna Moranina k jarému rozpuku a mladosti Vesnině a s Jesení potom přichází na mne skleslost a stárnutí a chladný podzim života. Mám pocit, že se pořád dokola obrozuji, žiji a umírám společně s touto mojí krásnou slovanskou zemí. Mám pocit, že jsem věčný – stejně jako tato posvátná země česká, moje kolébka, domov i rov. Duch lesa nechť ji ochraňuje! A duch země ať ochraňuje tento les!


Pondělí, 4. září 52

Svátek slaví přemýšlivý Přemysl, Přemyslav a Rostihněv – ten, jehož hněv roste.

Máme tu devátý měsíc září, který Poláci, Ukrajinci, Bělorusové a praslovanští Rusové nazývají vřeseň (podle vřesu, který v tomto období kvete, a s příponou -eň, která upomíná na jeseň čili podzim, který v tomto měsíci nastává); dříve se také užívalo názvu pavoučník (podle polétavých pavoučích vláken takzvaného babího léta); staroslovanské září („za říje“) se v Bulharsku nazývalo ruen či žlutočerven – podle jelení rujnosti a barev podzimního listí na stromech); v Chorvatsku mají obdobný název rujan a konečně na Lužici mu tamní Srbové říkají požněnc – podle toho, že je po žních.

Začal také můj dvaapadesátý rok života – včera jsem měl narozeniny. Nijak jsem je ovšem jako obvykle neslavil, jen snad tím, že jsem si koupil starý dobrý český film Synové hor z roku 1956 o nešťastném zahynutí dvou zapálených českých vlastenců Hanče a Vrbaty při lyžařských závodech v krkonošské vánici v roce 1913. Ten film se mi líbí – ukazuje přesně to, čím jsem se nadchnul i já: totiž skromnost, hrdost, čest, soudružské přátelství, věrnost a obětavost, přirozenou lidskou vzájemnost, čestné a mírové zápolení mezi národy, zápas s nemilosrdnými přírodními živly, národní obrození, lásku k horám, k české zemi a uvědomělou příslušnost k slovanskému národu. Tenhle film má zkrátka mnoho z toho, čím teď nejvíc žiji a na co stále myslím. Veliká jest myšlenka slovanská.

Je konečně po prázdninách. Proto jsem dnes v noci zkusmo vyšel z domu o hodinu dřív. Vyhlédl jsem nejdřív z okna pokojíčku, zdali je venku vzduch čistý... Nikde nikdo, všude ticho, i rozsvícených oken v okolních domech je málo. Všecko zdánlivě nasvědčuje tomu, že lidé jsou už doma a spí. Avšak sotva jsem vyšel před dům, přijížděl k němu právě na kole nějaký soused z vedlejšího vchodu, o kousek dál se další člověk ochomýtal kolem svého vozu a ještě jeden opozdilec se motal postranní uličkou vedoucí k stromořadí. Zdá se mi, že ti lidé celý den schválně čekali, až vyjdu v noci ven, aby mně mohli zkazit radost z liduprázdných nočních ulic, jinak si to nedovedu vysvětlit – přece nemohu mít takovou smůlu. Prázdniny neprázdniny, jdu zkrátka příliš brzy.

Jediný milý tvor, kterého vidím, je bílá kočička, která však přede mnou utíká jako já před těmi lidmi. Je studená noc, plný měsíc v duhovém okruží osvětluje kraj. Zebou mne zpočátku ruce, dokud se strmou cestou lesem aspoň trochu nezahřeji. Po čtyřech deštivých a pošmourných dnech strávených v městě jsem nevyspalý, těším se na svůj měkký pelíšek pod stanem v mém posvátném slovanském háji, těším se, až se v něm uložím a konečně se pořádně vyspím.

Vstal jsem až večer, když slunce zapadalo. Prospal jsem celý den. Rozhlížím se po svém tichém háji. Listí bříz v něm už zežloutlo a vkrádá se do něj chlad nadcházející noci. S blížícím se podzimem se přibližuje i konec mého pobytu.

Krásně jsem se prospal jako kdysi jeden poustevník, který prý prospal v jeskyni padesát let, vyléčil pak svou zem z morové nákazy a sám se dožil stodvaceti let v plném zdraví, a nyní mám velkou chuť žít, bdít a procházet se.

Prošel jsem lesem od západu k východu a zase zpátky, odklízeje z cestiček popadané větvičky, a usedl jsem nakonec u paty vysoké borovice při západním okraji lesa. Pole s vojtěškou je tu již dávno sklizené a čerstvě zorané a zvláčené na zimu. V dálce se na něm mihl zajíc. Lesní ptáčci se usazují na hřady. Vylétl netopýr. Stmívá se. Na další pochůzku chladnoucím zčernalým lesem je již opravdu pozdě, a tak se vracím zpátky do svého posvátného slovanského háje. Měsíc právě vstává mezi okolními stromy. Já se znovu ukládám do svého lesního lůžka pod stanem. Měsíc promítá obrazy háje na stěny mého plátěného obydlí. Tichou a studenou měsíčnou nocí se z jedné strany line volání puštíka a z druhé mu odpovídá kalous.


Úterý, 5. září 52

Svátek slaví Boris, Borislav, Borimír, Bojan, Bojislava – Slované a Slovanky slavní bojem za mír – a Radslav, slavný dobrou radou, kterou jim všem dává.

Noc byla dlouhá a studená. Těšil jsem se, až se rozední. Dopoledne vstávám a vydávám se na výlet kolem vrchu známého jako Jelínek. Po celé dva měsíce právě uplynulých prázdnin jsem tam nebyl, paty za denní doby nevytáhl z hloubi mého lesa.

Je hezky, ale vítr je studený. Vycházím ven z lesa a kráčím kolem sklizených polí a posečených luk – jen pole s kukuřicí dosud čekají na bohatou sklizeň.

Po dvou měsících je tu pro mne všecko nové a neprozkoumané. Vnikám do lesíka mezi lukami a poli. Tady leží v pelíšcích schováno mnoho srnek, které bez hlesu, bez spěchu vstávají a běží jinam.

Příroda je taková jako tehdy na jaře, jen již nevoní sterými květy, které se nyní proměnily v plody a šípky, a nezpívají ptáci, vládne mrtvolné ticho. Také už není cítit ve vzduchu ten jarý závan naděje, který pronikal v květnu do nozder a v duši rozdmychával veselost a dobrou náladu. Nyní vane nad pustými kopci studený vítr, svítí slunce, které nehřeje, a ve vzduchu je cítit blížící se podzim.

Procházím sám a sám mou rodnou krajinou. Stoupám na její oblé vršky a kopečky, abych se pokochal krásou širokých výhledů do dáli.

Dnes však příroda není tak liduprázdná, jak bych si přál. Pod osamělou borovicí sedí zády ke mně otočen směrem k městečku jakýsi tichý samotář. Připomíná mi mne. Před pětadvaceti lety byste mne tu také potkali, jak se tu toulám a hledím z dálky na bílé městečko, které je tu dole rozprostřeno jako na dlani. Neznámý samotář se po mně ohlíží a s trochou obav, že snad naruším jeho mlčenlivou samotu, mne pozoruje. Je stejný jako já. Pro takové divné lidi mám pochopení. Nejsem jediný. Takových krásných podivínů, jako jsem já, rodí náš kraj mnoho; jen málokteří z nich však zanechají po sobě písemné stopy a mizejí bez památky, což je možná škoda. Ne každý je k psaní ovšem nadán. A z novější doby, která nepřeje vzdělanosti a která ji naopak přímo či nepřímo potlačuje, těžko vzejde nějaký nadaný člověk. To nadání se totiž musí pěstovat už od dětství. Já jsem učení sice nenáviděl a povinnou četbu jsem odmítal číst, ale přece jsem hodně čítal knihy a na základě četby podle vlastního výběru i prvně zkoušel psát. Dnes, kdy z učeben vycházejí nedoukové, kteří neznají ani základní mluvnická pravidla a neovládají pravopis, jen stěží můžeme očekávat výskyt nějakého nadaného spisovatele. Musil by se stát zázrak, aby v dnešní době někdo napsal něco, co by stejně nikdo nepřečetl a ani by nebyl schopen to přečíst. Je to škoda, protože mnozí zajímaví samotáři tak po sobě nezanechají žádnou hodnotnou písemnou památku na myšlenky, které se jim honily hlavou, když tiše zírali z návrší na své rodné městečko.

Nyní se před mými zraky otvírá pohled na zemědělský statek. Nějaký člověk tam veze cosi na kolečku. Za ohradou se procházejí nejméně čtyři pštrosi. Chudáci. Co jiného jim zbývá v té ohrazené ploše dělat, než chodit po stále stejné vyšlapané dráze stále nahoru a dolů, nahoru a dolů? Přemýšlím, co s nimi jejich chovatelé asi dělají. Třeba čekají, až snesou obrovské vejce, a to pak jako obrovskou zvláštnost prodají, nebo je pěstují na maso a za velké peníze je nabízejí hostince zhýralým nesvědomitým zbohatlíkům, kteří je sežerou. Hrůza, na čem všem se dá vydělávat...

Těšil jsem se celé dva měsíce prázdnin na liduprázdnou zářijovou přírodu, ale v úvalu vidím další dva lidi. Dokonce to jsou děti, které by teď měly sedět poslušně v lavicích a učit se moudrými býti. Možná jejich učitelé právě stávkují za vyšší platy. Já bych jim přidal – ale práce! Nechápu, jak si někdo, kdo má tolik volna, může ještě stěžovat na malý plat. Nechápu, že učitelé, jejichž společenská užitečnost a vážnost je přinejmenším sporná, si stále na něco stěžují. A nechápu, že současní vykonavatelé učitelského povolání, kteří děti nic hodnotného neučí, leda islámským modlitbám, kazí je nenávistí k vlastní české zemi a slovanskému mateřskému jazyku a kteří jim svěřené děti navádějí, aby se líbali kluci s kluky a holky s holkami, že mohou mít vůbec tu drzost něco požadovat. Já bych jim přidal – ale přísný vlastenecký dohled nad jejich údajnou prací a nad tím, co tajně provádějí s našimi bílými slovanskými dětmi, s naší českou národní budoucností!

Dnes opravdu není příroda liduprázdná. O kousek dál stojí pod lesem osobní vůz, k němuž přichází nějaká houbařka. Snad je to matka těch dvou dětí.

Rychle vcházím do lesa a stoupám jeho pohádkovým prostředím vzhůru. Tam je konečně pusto. Nacházím tu několik malinkatých, ale velmi chutných brusinek neboli červených borůvek, ve většině slovanských jazyků nazývaných brusnice. Na jedné slunné mýtince jsem se usadil zády k širokému kmenu vysokého smrku, rozbalil svačinu a s pohledem na uklidňující výjev lesní samoty jsem ji s chutí snědl.

Sedí se tu dobře; je to moje oblíbené místečko. Pozoruji motýly, kteří obletují žluté kvítky lesanek. Objevil jsem tu ještě několik posledních malin, ne však příliš chutných. Léto prostě končí. Sedl jsem si ještě na pařez, kde dlouho s nohama pokrčenýma hledím do lesa vůkol se prostírajícího. Sluníčko se mi opírá do zad, ale pramálo hřeje; studený vítr je silnější.

Stoupám dál lesem a přes louku k mysliveckému posedu. Tady jsem dlouho sedět nevydržel. Fouká tu tak ostrý studený vítr, že je to skoro o zápal plic. Musím dál.

Nyní procházím kamenitou stezkou okolo stádečka krav. Ty už jsem také neviděl plné dva měsíce. Je mezi nimi hodně roztomilých telátek. Při pohledu na ně a na srnky, které poplašeně vyskakují z křoví podél cesty, se mi znatelně lepší nálada zkažená těmi lidmi. Kravičky zvědavě přistupují blíž. Chtěl bych je pohladit, ale bojí se. Odcházím. Ještě dlouho se za mnou smutně dívají. Jsem rád, že jsem je viděl a že jsem jim připravil takové malé povyražení.

Ještě poslední pohled na zvlněné obzory mé drahé rodné vysočiny a vstupuji zpět do svého domovského lesa. Nacházím zde nové naleziště těch hořkosladkých ostružin, ale také už nechutnají příliš dobře.

Bolí mne příjemně nohy. Dlouho jsem se takhle neprošel po otevřené krajině. Usedám do mého oblíbeného důlku. Je zde závětří, sluníčko mi hřeje záda. Jsem příjemně unaven. Šourám se pomalu lesem až k mému stanu. Ukládám se na pohodlné lože a spím až do večera.

V noci se zase ozval puštík. Po druhé hodině vstávám a zjišťuji, že jsem si špatně nařídil budíka na včerejšek místo na dnešek. A mně se to už zdálo nějaké dlouhé! Na nebi září plný měsíc. Vypadá to, jako kdyby už svítalo. Honem domů, než začnou lidé chodit do práce!

Z tisku jsem se dozvěděl, že tady blízko dokončili novou kolostezku. Trochu tedy odbočuji, abych vyzkoušel, jak se po ní jde. Není ještě asi zcela hotova, ale chůze po ní není tak špatná. Vede podle silnice, po níž teď v tuto pozdně ranní hodinu nic nejezdí. S hrůzou však zároveň zjišťuji, že stezka je postavena i v místech, kudy jsem dříve chodíval a o nichž jsem předpovídal, že tudy jednou jistě nějaká umělá cesta povede. Jako vždy jsem se nemýlil ve své předpovědi a skutečně tudy silnička pro kola – zatím jen pro kola – vede. Tak další díl přírody zmizel... Ale o zimních nocích se tu bude alespoň dobře chodit na procházky. Na rohu zahrádek na mne začali štěkat nejméně dva psi. Ti jsou tady ještě? Tak tudy už příště nepůjdu.


Čtvrtek, 7. září 52

Svátek slaví Domoslava.

Po druhé hodině noční vycházím z domu do větrných ulic města. Je to brzy, chtěl jsem jít až za hodinu, ale jsem ospalý a déle už jsem to doma nemohl vydržet. Naštěstí vítr jakoby vymetl z nočních ulic všecky lidi a cesta do mého posvátného slovanského háje je volná, stejně jako já, jeho obyvatel i ochranný duch. Pouze pod stromořadím mi tiše přejel přes cestu duch jakéhosi pozdního jezdce na neosvětleném kole. Ale snad to byl také jen přízrak, stejný jako já, přízrak člověka, který neuškodí, neublíží a provane hmotnou podstatou jako noční vítr, jenž čechrá vlasy.

Jediná živá bytost je kuna, která dlouho neví, blíží-li se k ní tmou po chodníku živý člověk či pouhý duch. Kuna však nevěří ničemu lidskému, a proto zanechává svých her ve světle měsíčním, protáhne své štíhlé tělíčko do délky a radši hbitá jako střela mizí v nočních stínech.

V poledne po procitnutí v lesním doupěti vstávám z lůžka a odcházím na procházku. Vzbudilo mne slunce, ale obloha je teď najednou pokryta těžkými mračny. Vane ostrý studený vítr, který mne přinutil navléci si na zkřehlé ruce rukavice. Je mi zima, ale snad se zahřeji chůzí. Máme teprve začátek září, ale vypadá to spíš už na říjen. U nás v domě už se prvně nesměle topí. Vloni jsem stan odnesl z lesa, už když klesly teploty pod dvacet stupňů, ale pak jsem tak brzkého odchodu litoval, poněvadž pak bylo ještě dlouho hezky. Téže chyby, jak si vzpomínám, jsem se dopustil i v úplných začátcích mého lesního poustevničení, kdy neznaje coby začátečník zdejších podnebních poměrů odstěhoval jsem se už v září z lesa k přezimování, ale pak jsem se zase vracel, poněvadž přišlo babí léto. I letos jistě přilétne pozdní léto na větrem unášených nitkách pavučin.

Příroda je ztichlá, zmrtvělá. K životu se však, lidužel, probrali po dovolenkách naši stíhací letci, kteří celý den burácejí na svých létajících strojích oblohou, a od blízké samoty praskají výstřely z pušky. Ten hluk, to chladno, to zachmuřené nebe a vědomí blížícího se konce léta mi robí v mysli neveselé myšlenky.

Ani úleva v podobě liduprázdné krajiny mi dnes není dopřána. Dole pod rybníkem je nějaký člověk. Tak tak jsem se mu vyhnul. Alespoň byl jediný. Dál už jsem viděl jen kravičky a telátka, mnoho srnek a mé oči dnes, kdoví proč, bloudily po červených korálcích kalin. Snad proto, že zralé plody kaliny jsou v tomto období nejvýraznějším jevem uvadající přírody. Najednou mám oči jen pro kaliny, načež zjišťuji, že jich jen podle mé cesty roste hned několik. O hojném výskytu se hovořit nedá, ale přece asi čtyři kaliny rostou vedle kamenité stezky vzhůru k vrchu Jelínku a jednu jsem též objevil pod mysliveckým posedem na okraji mého lesa a kukuřičného pole. Je to k neuvěření, ale tahle ojedinělá kalina se sem přestěhovala z opačného konce lesa! Skutečně. Tam, kde stávala, už nestojí, a nyní je tady, kde nikdy předtím nebývala. Tomu, kdo nevěří, že rostliny mohou putovat i na velké vzdálenosti za sluncem a světlem, potvrzuji, že je to možné. Tahle zázračná kalina to rozhodně dovede.

Kalina – ve všech slovanských jazycích se to řekne stejně. Při pohledu na ni se mi vybavuje a se rtů splývá známá ruská lidová píseň: „Kalinka, ka-kalinka, ka-kalinka maja...“ Slované jsou národ zpěvný. Pro nás, pro Slovany, je kalina, kalinka již dávno, odnepaměti, stromkem bájným a zázračným. Poučuje nás o zrádnosti krás. Její zdobné červené třešničky jsou jedovaté už od pohledu. Každé slovanské dítě to ví podvědomě už od narození, aniž by je to někdo učil; ví to a netrhá, nejí jedovaté ovoce kalin, ježto pradávná zápověď koluje v žilách slovanských, že se to nesmí; tkví to hluboko v našich myslích. „Nevěř, co říká cizozemec, a nejez plod kaliny, ač obé zdá se lákavé,“ tak zní zápověď velikého boha všech Slovanů. Moudrá to nauka. Národ, jedinec, který nedbá této prastaré slovanské moudrosti, zahyne otráven na těle i na duchu. Hezké ovoce kaliny otráví tvé tělo, hezké řeči cizozemců otráví tvého ducha. Slované to vědí; hluboko, přehluboko ve své duši znají Slované, čeho se mají vystříhati – jen si to uvědomit, jen dovolit své duši, aby se rozpomněla na dávnou sebezáchovnou moudrost Slovanů.

Jsem přesvědčen, že Slované jsou v jádře moudrý lid. A jsem právě tak přesvědčen, že jako při pohledu na kalinu, uvědomí si Slované sami sebe při pohledu na nebezpečí, jež jim hrozí zánikem. Vždyť učí nás moudrosti sama příroda.


Pátek, 8. září 52

Svátek slaví Rudoslava.

Ráno je krutá zima. Po dlouhé studené noci se po rozednění choulím do spacáku ve snaze se v něm zahřáti.

Před polednem konečně rozepínám již příliš teplý spací pytel a sedě přemýšlím, kam půjdu na výlet. Dnes jsem vyspalý, odpočatý a přeleželý s touhou po zdravém pohybu na čerstvém vzduchu. Mám chuť chodit, jít a jít dlouho a daleko, kam mne nohy ponesou. Počasí je nádherné, a proto jsem zamířil zkratkou přes luka až za nejbližší ves do sádeckého polesí.

Nutno mně ovšem překročit kousek přes vesnici, což jsem sice dříve běžně dělával, ale nyní to nemám rád, kvůli lidem a psům, jež z celkem pochopitelných příčin nenávidím. Nakonec jsem si obojího užil až až, jak jsem tušil, jako kdybych neměl ve svém lese a v jeho širokém okolí dostatek volného prostoru k procházkám a toulkám. No ale přece jsem vstoupil do vsi.

Samozřejmě hned u prvního stavení, v Lidmilově mlýně, bylo plno cizích lidí, sice podle poznávacích značek vozů samí Moravané a Češi, nastrojení ve svátečních šatech, ale na mne přesto dělali dojem cizinců. Ostatně vše bylo na nich cizí: jejich vozy byly cizí, jejich šaty byly cizí – a ze zahrady řičela jakási odporná negroamerická hudba. Určitě byla cizí i jejich řeč, třebaže jsem jí ve změti mnohohlasů nerozuměl, plná cizích, neslovanských výrazů.

Měl jsem tohle zapotřebí? Naštěstí stačí jen přejít silnici a už jsem venku z vesnice. Nyní již volně stoupám polní cestou k lesu, kde nejsou žádní lidé, žádní cizinci.

Je teplo. Na kraji lesa si svlékám druhou teplou košili, uvazuji si ji kolem beder a sedám si na vyvýšenině, odkud je rozkošný rozhled po krajině. Hledím teď z opačné strany na kopečky, odkud jsem vyšel a z nichž se nejčastěji dívám právě sem, tímto směrem. Je to krásná země. Nevzpomínám si, že bych kdy viděl někde ve světě tak krásnou zemi, jako je moje vlast, tato milá rodná vrchovina. Jak je mi důvěrně známý tento malebný kraj, tím víc v něm vnímám všecko cizí, co do něj nepatří a co jej hyzdí – jako ti divní cizí lidé tam dole... A to mají být v podstatě našinci, Češi a Moravané, slovanského původu, jako já – co kdyby to byli skuteční cizozemci, Němci, Arabi, černoši? Ne, to si ani nechci představovat. Tahle země bude vždy slovanská. Bojím se jen toho, že sami naši lidé se jednoho dne poamerikánští, poevropští, poarabští; že sami Češi se jednou odcizí své rodné zemi natolik, že budou mluvit nehezky nečesky a že budou vyznávat cizí víru neslovanskou a vzývat cizí bohy války, převrácenosti, přepychu a spotřeby.

Dnes je krásně. A krásná je rozkoš toulat se krásnou zemí, která mi patří a kterou nikomu nedám. „Jsi moje!“ vykřikl jsem. Zastyděl jsem se trochu vzápětí za ten výlev zjitřeného citu a ohlédl jsem se, zda neměl nějakého náhodného svědka. Ne, nikdo tu není, kdo by svým uchichtnutím snížil mé vznešené pocity. To bezděčné zvolání bylo ostatně zbytečné: Já to vím a moje země to ví též, že jsme svoji a sobě náležíme. Nač to ještě vykřikovat do světa? Snad jedině proto, aby nás právě ten svět nerozdělil...

Odposledka tu přibylo mysliveckých posedů. Některé jsem vyzkoušel zlézt. Každý kout z nich mají podchycen. Bezpečno je jen hluboko v lese; mimo něj číhá necitelný člověk a smrt, kterou přináší plachým lesním tvorům.

Našel jsem také trochu výtečných ostružin a něco málo posledních malin. Hojně tu kvete voňavá lnice květel, žlutý jestřábník a nachová netýkavka velkokvětá. Vůbec celá louka jakoby v zářijovém slunci najednou znovu rozkvetla a zahýřila novými svěžími barvami. Květy se na slunci rozvírají dokořán a lákají pilné čmeláky a pestrobarevné motýly. Je radost žít pod laskavým a mírným sluncem; i na mne ta všeobecná radost všeho tvorstva působí.

Přicházím k lesnímu jezírku. Vede k němu nyní nově položený chodník z dřevěných podlážek, takzvané hatě. Dobrý počin, protože půda je zde stále bahnitá. Vtom jsem od jezírka zaslechl jakési zaklepání. Mohl to být pouhý třesk dvou kmenů přiražených k sobě větrem, ale přesto jsem zbystřil pozornost. Plížím se opatrně k jezírku. Zdá se, že tu nikdo není, a tak usedám na břehu pod stromy. Sotva jsem dosedl, ozval se ten podivný zvuk znovu. Nyní už vidím, co a kdo je jeho příčinou. Žádný vítr, nýbrž mladý rybář vstoupil na prkennou lávku, která pod jeho kroky klape, a nahazuje prut. Nenápadně jsem se zvedl a nepozorován ustupuji zpět do lesa. Já se sem chodím na ryby dívat a krmit je, a někdo jiný je z vody vytahuje, zabíjí a snad dokonce i žere. Lidé jsou různí – lidé jsou ale také hrůzní. V jedné moudré a poučné slovanské pohádce se praví:

Chytit rybu bylo jeho velkou chybou,
a proto chlapík sám je teď tou rybou.

Jistě chápete, co tím má být řečeno – všecko zlo, jež způsobíte druhým, se vám vrátí.

Na kopci nad Telecím nyní rozvažuji, zda mám sestoupit do další vesnice, projít po silnici nad Korouhev a vrátit se do mého posvátného slovanského háje tímto okruhem. Je to blízko, je to lákavé. Ale myslím, že na další lidi, které bych tam míjel, už dnes nemám náladu. Bohatě mi bude stačit dávka rozčilení, až se budu vracet stejnou cestou, kterou jsem přišel.

A také že stačila – a vrchovatě. V pátek odpoledne už lidé chodí ven se psy, kteří na mne štěkají, což nesnáším.

Rychle jsem prošel skrz Sádek, podíval se tam na cizokrajné kozičky, které se slunily na zápraží svého domečku, a konečně jsem zase osaměl v liduprázdné krajině v širokém okolí mého lesa. Co je tady volného prostoru a pustých míst k procházkám a toulkám!

Jsem unavený, ale na odpočinek není kdy. Žene mne totiž hlad. Do cesty se mi pletou malá hloupá a nezkušená mláďata. Nejdřív to bylo malé srnčátko, které se bezstarostně páslo v trávě a které uteklo do porostu kukuřice až s mámou srnkou, která opodál hlídala v lesíku, pak to byl malý hraboš, který se mi pletl pod nohama, opustiv dobrodružně svou rodnou noru.

Byl to hezký výlet. Do stanu přicházím znaven a hladov. Po jídle jsem na zbytek bílého dne usnul. Večer už nikam nejdu. Venku se ukládají na noc ptáci, ruch dne utichá a ve tmě se rozševelil vítr. Záhy naproti nad stromy vychází velký kulatý měsíc, jehož světlo na stěnách mého stanu rozehrává svou němou noční stínohru.


Sobota, 9. září 52

Svátek slaví Ctibor, Neklan a bratrské slovanské Bulharsko.

Celou noc jsem se převaloval z boku na bok a ráno se mi nechtělo vstávat. Mohl jsem jít radši místo toho v noci pěkně při měsíčku pro vodu. Včera jsem ztratil mnoho tělesné vody, ale teprve dnes ráno mám pořádnou žízeň. Nápoj v láhvi je už skoro na dně. Nedá se nic dělat, musím jít k lesní studánce pro vodu. Snad to nebude taková hrůza, i když je volná sobota a hezké teplé počasí lákající lidi k procházkám či spíše k projížďkám – ty procházky se týkají zejména mne, protože lidé víc jezdí než chodí.

Cesta tam byla skutečně mimořádně volná. Vyplížil jsem se z lesa a překročil pomezní silničku. Viděl jsem jen malou černou veveřičku, lidé nikde.

Teprve u kříže jsem zaslechl jakési neurčité dunění, které mne upozornilo na blízkou přítomnost lidí. Nejdřív jsem ani nerozeznal, co to je za zvuky; až u sjezdovky jsem v nich poznal hudbu. Bylo to takové to obvyklé „naklepávání řízků“, jak říkám nejnovější hudbě pro mladé, ale tohle neznělo mým uším až tak odporně, jako jiné výrobky toho druhu. Tohle mělo docela dobrou úroveň, třebaže to neslo cizí znaky divokých afrických rejů, bubnů a zpěvů. Nebylo to špatné; podobnou hudbu také občas poslouchám.

Obešel jsem sjezdovku shora a ze strany jsem potom opatrně vyhlédl z lesa, abych se podíval, co se tam děje. Dole pod svahem u chaty to hrálo, stál tam jediný člověk. Dál mne to nezajímalo.

Proti té docela dobré hudbě bych v zásadě nic neměl; jen mi vadí, že naše slovanská mládež poslouchá stále jen západní dovoz a že není v tomto směru ani trochu vlastenecká. Vždyť máme tolik podobné hudby složené v slovanském duchu a hrané slovanskými soubory, která je stejně dobrá, ba i lepší, jen se o ní málo slyší a mluví. Proč? Vynikající hudební skupiny z Ruska, Ukrajiny nebo Polska u nás vůbec neznáme, ale známe kdejakou druhořadou západní hvězdičku. Neznáme ani skvělé hudebníky ze Slovenska, dokonce ani výborné hudebníky české. Proč? Nedávno jeden velký světový vyhledávač připomínal svým uživatelům výročí vzniku jakési odnože nejnovější západní černošské hudby, ale naši nejnovější slovanskou hudbu ve světě, ani u nás, nikdo ve velkém neprotlačuje. Je to samozřejmě chyba a obávám se, že i záměr. Vím, o co jim jde. Jde o to namluvit celému světu, i nám samotným, že na slovanském Východě není žádná vzdělanost a že jsme ve všem zaostalí za Západem.

Pohlédněme na to z hlediska stavu společnosti: západní společnost je v úpadku – její hudba je tedy zákonitě také v úpadku, což je zřejmé to i ono. My tady na Východě jsme tedy v podstatě nuceni přijímat úpadkové umění a úpadkové hodnoty Západu, ale naše vlastní slovanské vysoké umění a nezkažené hodnoty společenské téměř neznáme. Co jiného to může být než právě lstivý záměr? My tady pořád dokola posloucháme původní africkou hudbu, ale kam se poděla naše slavná slovanská zpěvnost? Tu v dnešní době musíme hledat zvětšovacím sklem; ale kdo ji najde, ten stane překvapen, udiven a nadšen její nečekanou krásou a něhou; kdo ji objeví, najde cosi domáckého, dávno známého, co rozezní naši slovanskou duši; a kdo nalezne uvnitř sebe ducha pradávného slovanství, ten jako by nalezl poklad – poklad, který nikdy neztratí svou cenu. Myslím, že pravé vlastenectví začíná i výběrem hudby, kterou posloucháme.

Ani u pramene nikdo není; leží tu po lidech jen jakýsi mastný papír. Nabral jsem vodu do láhve a bez meškání ztratil jsem se zase mezi stromy. Stoupám ke starému mysliveckému posedu na okraji jasanového háje. Tady míchám nápoj a dlouho poté sedě rozjímám. Je teplo, je klid, je ticho. Nikde jinde není takové uklidňující ticho jako právě v lese, uprostřed stromů. Jsem sám, a přece mne jakoby objímají steré paže blahosklonné přírody. Les cosi šeptá, já tomu šepotu naslouchám, a když budu pozorně poslouchat, mnoho dobrého se z něj dozvím. Co jen to je, co šeptá tento tichý les? Jak jen popsat to, co hýbe mojí duší a co ji zároveň uvádí do tak božského klidu? Jak popsat jedním slovem to, co je předmětem celé této knihy? Duch slovanství – ano, duch slovanství dýše tímto lesem a zároveň i mou duší. Pro to je jen jediné slovo: soulad.

Opozdilo se. Vně slovanského lesa se začínají množit lidé, kteří jako by k němu nepatřili. Oni s ním jaksi neladí. Kráčím zpátky cestou necestou skrz nejhustší les. Lidé vně toho lesa nechodí po nohou, nýbrž jezdí po kolech. Divní lidé. Jak jsou mi cizí!

Konečně překračuji hraniční čáru. Tady již dýchám volně. Batoh odkládám do stanu, vykládám na slunce sběrač jeho síly a jdu se toulat dál. Abych si trochu pohověl a ulevil chvějícím se unaveným nohám, usedám do jednoho z mých oblíbených důlků. Tady je krásně. Tady mne nikdo neruší, žádný hluk klid ten zázračný nepřehluší.

Létací pírko stářím jaksi splihlo a dolétalo. Mám po hračce. Také ostružiny už došly. Krásné teplé počasí ovšem vylákalo zmiji. Není nad to chodit pomalu a dívat se stále pod nohy. Tahle zmije je větší, v denním světle nenápadnější a šedivější, ale její klikatice je zřejmá dostatečně, abych zastavil svůj krok a prohlédl si ji. Zprvu vidím jen její natažené tělo ve vysoké trávě přes cestu. Kloužu zrakem po jejím těle, až konečně vidím i hlavičku. Je nakloněna směrem ke mně a zřejmě si mne také prohlíží. Hledám, kudy ji zdaleka obejít, když tu pojednou sebou zmije čile mrskne do trávy a vidím z ní už jen plazivý ocas.

Zmije není zlá. Nikdy neútočí bez pádného důvodu a bez příčiny. Mileráda se každému vyhne, jen když se každý vyhne jí. Touto svou vlastností je mi trochu podobná. Svým plachým chováním též trochu připomíná ještěrky nebo slepýše, své vzdálené příbuzné, a také se tak zvědavě a rozumně umí na člověka dívat.

Šel jsem si teď sednout na sluníčko, ohřát se, jako ta zmije. Sedl jsem si na osluněný pařez a pozoruji bělásky, kteří sají sladkou šťávu ze žlutých kvítků lesanek. Pod nohama běhají mravenci a černý lesklý brouk střevlíček. Tady je také hezky. Sluníčko příjemně hřeje, ale nepálí.

Dostávám hlad, a proto už nikam jinam dál nejdu, ale vracím se do stanu. Po jídle jsem znovu usnul až do večera. A protože je mi líto končícího dne, jdu se s ním ještě rozloučit k západnímu obzoru.

Právě je tam k vidění srnec. Zřejmě chtěl jít do lesa tam, kde nyní stojím, ale kvůli mně obíhá celé holé pole a vbíhá do lesa dál po mém levém boku. Vzápětí odtud vybíhá pro změnu zajíc a na druhé straně také jeden. Dvakrát kolem mne přelétl netopýr. Smráká se. Sobotní noc ohlašuje se nezbytnými výbuchy lidských ohňostrojů. Ve vzduchu je cítit dým zahradních ohníčků. V dálce štěkají psi a okolní ticho vlahého večera dává zaznít i vzdálené hudbě ve slohu „naklepávání řízků“.

Nastává temná noc. Pustotou lesa zní obvyklý naříkavý dvojzpěv puštíka a kalouska. To jsou ti bájní hejkal a lešij z našich krásných slovanských pověstí a pohádek. Celý život v lese je taková jedna krásná a kouzelná slovanská pohádka.

Ve tři hodiny v noci vstávám a jdu do města pro nové zásoby. Na okraji lesa potkávám malého ježečka. Schoulil se do pichlavého klubíčka. Přes cestu leží padlá osika. Vítr byl silný, vykonal své dílo zkázy a nyní se utišil až téměř do bezvětří. „Naklepávání řízků“ neutuchá ani v tuto velmi pozdní hodinu. Je to sice sotva slyšet, ale i tak už mi ty neustále stejné dunivé údery rozrušují mé jemné a citlivé čivy. Ti lidé, kteří jsou této „hudbě“ vystaveni po několik hodin v kuse, musejí být úplně zpitomělí. Možná že právě to je její pravý účel.

Dnes v noci se proto velkým obloukem vyhýbám sjezdovce – místu onoho zpitomování národa – a jdu podél luk při okraji lesa. Měsíc krásně svítí, díky čemuž jsou luka osvětlena jako při svítání. Do toho je ale ještě daleko – naštěstí, neboť u hřiště se bude něco dít či se už dělo. Stojí tam spousta vozidel, některá z nich mají přivěšené kotce se živými zvířaty, která se uvnitř pohybují a škrábou drápky. Asi obávaný psinec čili přehlídka psů. Jednou jsem to zažil ve dne a víckrát to už zažít nechci. Ještě že chodím výhradně v noci. V jednom voze někdo v polosedu pololehu spí. Ať spí – až se všichni probudí, budu už dávno doma za zavřenými dveřmi a celý jejich psinec mi může být upřímně ukradený. Ulice jsou liduprázdné, celé město neklidně spí, až na dvě tři nezbytná vozidla, která mne lhostejně míjejí.


Úterý, 12. září 52

Svátek slaví Vševlad.

V noci o půl čtvrté vycházím z domu do liduprázdných ulic směrem k mému posvátnému slovanskému háji. Je mokro po dešti, skrz protrhávající se oblačnost se snaží prodrat měsíc, díky němuž je noc světlejší. Měsíční jas též osvětluje bílou kočku, takže se zdá ještě bělejší. Ta bílá kočička, která si způsobně s rovnými zády sedla na mokrý chodník, je jediný viditelný živý tvor tohoto nočního města; a černé kočky pověrečné se asi skrývají v tmavých zákoutích.

V předměstských sadech ještě skapávají se stromů krůpěje vody, které se co chvíli rozplesknou o můj vojenský klobouk. Napršelo hodně vláhy; půda je rozměklá a cesty jsou plny malých loužiček.

Unaven blížím se pomalu ke svému lesu. Překračuji padlý kmen větrem vyvrácené osiky. Napadla mi přitom zábavná myšlenka, že až někdy odsud uslyším bolestné zavytí, budu vědět, že tu vyje ten včelař, protože touhle cestičkou teď neprojede vozem a bude musit dojít ten kousek pěšky.

Konečně vcházím do mého háje, odmykám stan a utahaný a ospalý ukládám se na lože.

V jedenáct hodin jsem vyspalý, svěží, odpočatý. Odcházím na procházku, dokud je bílý den a času je mnoho přede mnou. Počasí je nevlídné, les promáčený do černa. Tohle studené vlhko nesnáším.

Navíc ještě ke všemu zlému procházeje se lesem nalézám na různých místech celkem dva nové čerstvé nedopalky, snad od neděle, možná dokonce i dnešní. Nepřítel byl tady!

Často se rozhlížím; mám pocit, že mi tady někdo chodí nebo se někde skrývá. Naslouchám i těm nejtišším zvukům; občas svým jemným sluchem zachytím útržky vzdálených lidských hlasů.

Docházím tak pomalu k jihovýchodnímu cípu lesa. Přes cestu se zrovna mihla hnědá skvrna srny a křik sojky ji uvítal v lese. Chci se dát polní cestou okolo pastvin s kravami, ale zastavilo mne nejprve projíždějící vozidlo a potom zřetelný mužský hlas. Znovu se z okraje lesa rozhlížím a naslouchám...

A najednou jsem ho spatřil! Nepřítel se blížil směrem ke mně! Byl oděn do červeného šatu (tím lépe jsem ho uviděl), hovořil do dalekohlasu (proto jsem ho dlouho dopředu uslyšel) a doprovázel ho nezbytný bílý pes. No nazdar!

Dal jsem se rychle na ústup do lesa a chvilku jsem i běžel. Do paroma, tolik jsem se těšil, že až skončí prázdniny, příroda bude liduprázdná, ale ono je to pořád stejné! A pokud si dobře pamatuji, bylo tak tomu vlastně vždy. Nejlepší je jaro; ale to už je pryč a dlouho se nevrátí...

Sedl jsem si na paty v zapadlém zátiší mého bývalého háje. Tady vyčkám, až nepřítel odejde z lesa.

Celé lidstvo je můj nepřítel. Aťsi to blízký člověk či vzdálený, aťsi to krajan či cizinec – každý člověk je nepřítel. Aťsi je dobrý či zlý – všichni jsou nebezpeční. Aťsi je hodný, stejně se jednou odhalí jeho zlá, špatná a pokřivená povaha. Aťsi je Slovan a bratr můj rodný, těžké životní poměry a nejistý stav společenský prověří a prokážou jeho vadnou podstatu a on se nakonec přidá k mocnější a vítězné straně a zradí nejen mne, ale i svůj národ a svou zemi slovanskou.

Nevěřím jim. Všem se rovná jejich páteř pozohýbá a duch jejich nezlomný praskne pod tlakem lží nového světového řádu. Člověk je slabý, řád je silnější.

Za dlouhá staletí naučili nás nenávidět druh druha, vykořisťovat se, okrádat, podvádět, pracovat jen pro sebe, nikoli pro dobro celku; naučili nás zabíjet, posílat nemocné na smrt, zřát maso jako krvelačné šelmy, až se tak i chováme; naučili nás sobeckosti, lhostejnosti, neznat s nikým soucit; zkazili nás penězi, přepychem, omamnými látkami, dalekozorem, dalekohlasem, vozidly, stroji a přístroji a nic už si nedovedeme udělat sami; naučili nás zvrácenostem, šílenostem, jimž se nedokážeme už ani bránit, a nedokážeme bránit ani sami sebe, svou ženu a děti, svou rodinu, ani svou vlastní zemi a společnou vlast; naučili nás slabosti, lenosti tělesné i duševní, zhloupli nás a zkazili naši mysl i zdraví na dlouhá staletí.

Bude to práce na další staletí, než odstraníme všecko, co nás lstivě naučili a co nás kazí. Mnoho špatných lidí bude musit býti odstraněno, bohatých i chudých, mocných i obyčejných, za ohromných nářků, obětí a ztrát, než bude znovu obnovena ta pradávná všelidská sounáležitost a vzájemnost podle slovanského vzoru.

V dnešní zvrácené době již nejsou žádní skuteční Slované; jsou jen lidé slovanského původu, jako jsou všichni lidé původu zvířecího a snad také trochu původu božského, ale nejsou to již malá neškodná zvířátka, nejsou to již vznešení bohové a nejsou to již ani ti dávní nedostižní Slované. Jsou podobni našincům, kteří dlouhé roky strávili v cizině; jejich rodný jazyk je již propleten cizími výrazy a naše česká slůvka pomalu zapomínají, pletou si jejich pravé významy a netuší, co vlastně znamenají. A stejné je to i s řečí lidského ducha; i ta už je popletena, zmatena a nechápe své původní hodnoty. Jak by potom takovíto lidé nebyli lehko přístupní jakékoli podlosti a zradě? Jak by mně potom nebyli nebezpeční? A jak by potom všichni nebyli mými nepřáteli? To, že jsou někteří z nich náhodou, shodou okolností a ve stejném století se mnou na jedné lodi, spřízněni nikoli volbou, nýbrž společným původem a podobným osudem, jedni jako vrazi, druzí jako vrahů oběti, a když se to obrátí, tak zase naopak – to všecko z nich možná dělá mé dočasné soudruhy, spolubojovníky a spolutrpitele, ale nikoli přátele. Pravda je právě opačná: všichni lidé jsou mými nepřáteli – nikdy tomu nebylo jinak a nebude jinak.

Po těchto úvahách cítím, že nepřítel konečně odešel. Jsem nicméně rozhodnut setrvat dnes radši uvnitř lesa a nevycházet z něj, pamětliv naučení starověkého otce všech nelidů, které říká, že je-li jeden (nepřítel), jsou všichni. Ale když jsem došel pomalou zamyšlenou chůzí až k severozápadnímu okraji lesa a vyhlédl odtud ven do tiché a liduprázdné přírody, neodolal jsem a vystoupil z lesa do otevřené volné krajiny.

Za denního světla tudy příliš nechodívám, takže až dnes jsem tu u ohybu silničky objevil další korálkovou kalinu, kalinku – listí už má rudé jako na podzim, ale plody červené jako třešně v červnu. Červená je krásná barva, vždyť rusky se řekne červená krásnaja a červená barva je rusky krásnyj cvět – krásný (červený) květ i krásný svět – jak to slyší každý Čech. Červená je oblíbená barva všech Slovanů.

Všude běhají pouze srnky a mne blaží radost ze svobodného pohybu, dálných obzorů a volného prostoru. Mám chuť k nekonečným toulkám a k probádání nových neznámých území. Někde jsem již dávno nebyl a jinde nachází se lesík, kde kdysi byla holá pláň. Šplhám do kopců, z nichž v dáli na stráni vidět jsou pasoucí se koně, v úvalech červenají se střechy vsí a bělají se domy měst, černají se lesy pod chmurným nebem mé krásné vysočiny. Někde vyrostly nové myslivecké věže, jinde zrobila ruka člověka dřevěnou lavičku v přírodě, aby blažený poutník došel na ní odpočinku, pohovění a v tichém zadumání kochal se krásou výhledu. Ach, vysočino, má rodná krásná vysočino! Věčně se tebou chci toulat, věčně se těšit chci z tvých krás!

Přišel jsem i na místo, na které jsem už dávno zapomněl, ale zdejší jabloňový sad mi jej opět připomněl. Páni, tady už jsem nebyl let! Pod stromy leží mnoho padavčat, mnoho zelených, žlutých a do červena zbarvených jablíček visí na větvích. Jedno červené jablko jsem si utrhl, rozkrájel je nožem a snědl. Bylo tvrdé, ale dobré, sladkokyselé. Taková jsme mívali na naší zahrádce. Jablko, jabko, jablíčko – tomu jménu rozumí každý Slovan. Dokonce i dál na západ to říkají Anglosasové velice podobně: der Apfel, the apple... Pěkně jsem se jím občerstvil k dalšímu putování a k dalším objevům.

Nezapomínám prozkoumat také okolní byliny. Kvete tu například ojedinělý rudý šeřík zakrslého vzrůstu (velmi nevšední nález!), bílá komonice, lnice květel či velkokvětá netýkavka a jeden obrovský javor už má úplně rudé listí. V těchhle zastrčených koutech přírody nebývá nikdy o překvapivé zajímavosti nouze.

Vracím se do svého posvátného slovanského háje přes vrch Jelínek a zkratkou přes travnatou louku nad Hloušovým rybníkem. Ještě štěstí, že jiný další soukromý pozemek tu nepřekáží ve svobodném pohybu naší společnou krajinou. Já bych tenhle soukromý zábor jenom pro sebe nepovoloval; na druhou stranu, kdybych měl nějakou zemi v mém vlastnictví, nikoho bych do ní nepustil a žárlivě bych si ji střežil – tak to cítí každý, kdo má svoji zemi opravdu rád. Na tom je dobře vidět, že naše současná vláda svou zemi ve skutečnosti ráda nemá, jinak by do ní nepouštěla cizáky nebo jim ji a její bohatství dokonce nepředávala, jak činí.

Viděl jsem za dnešek tolik srnců, že už bych ani nespočetl, kolik. Hladov, unaven, ale šťasten vracím se do stanu. Právě začalo drobně kapat. Pošmourný den zanedlouho skončí.


Středa, 13. září 52

Svátek slaví Lubor.

Ráno je krásně, obloha modrá bez mráčku, na nebi skví se zářivé sluníčko a bílý půlměsíc, hezké počasí rozezpívalo všecky lesní ptáčky v okolí, celá příroda se raduje a veselost ovládá i duši mou.

Vyhlédl jsem z mého posvátného slovanského háje do přilehlého vysokého lesa. Prochází jím právě dvojice nějakých starých lidí. Zase houbaři? To je snad každý den! Nenápadně je sleduji, kam půjdou a kudy, zda totiž náhodou neobjeví moji tajnou lesní pěšinku. Chovají se tiše, navlečeni jsou do kabátů. Odbočují doprava k lesíku u kukuřičného pole, já nyní naopak doleva, směrem k severozápadnímu okraji lesa.

Náhle kousek přede mnou vstává z trávy rozespalá srnka a bez spěchu, bez hlesu poodešla kousek dál mezi mladé smrčky, kde se zastavila a odkud mne pozoruje. Jistě si říká: „Aha, to je ten podivný, jakoby lidský tvor se srstí v barvě lesa, který tady žije, ale který neublíží. Je to dobré, mohu být klidná.“

Velice dojemný zážitek. Člověk by se k ní samou láskou nejradši rozeběhl s otevřenou náručí, aby ji objal. Ale to, co člověk považuje za projev lásky, považují divoká zvířata naopak za projev nepřátelství. A protože tedy nejsem člověk, ale lesní duch, kráčím klidně dál svou cestou.

Došel jsem ke kraji lesa, rozhlédl se po liduprázdné krajině a vstoupil do ní. Všude kolem mne je teď najednou mnoho volného prostoru, na nebi vznášejí se svobodní ptáci, stejně tak svobodní, jako jsem já.

Zanedlouho jsem se ocitl před pohádkovým lesem. V dálce přede mnou však kráčí směrem ke mně jakási lidská postava, samozřejmě s neodmyslitelným doprovodem v podobě bílého psa. Rychle jsem vklouzl do lesa a odtud pozoruji ony neznámé vetřelce. Jdou dál přes pole k městu. Zase jeden! Někteří lidé zřejmě schválně čekají až na září, aby si brali volno k procházkám přírodou, která je po prázdninách pustší, ale zase ne až tak pustá, jak vidno a jak by se líbilo mně. Říkám to pořád: nejlepší je jaro – jenže jaro je daleko...

Spíše se čím dál víc ohlašuje blížící se podzim. Mezi krutá znamení, která příchod podzimu vyznačují, patří umírání motýlů. Dnes jsem viděl nejméně pět mrtvých motýlů a ostatní na tom také nebyli zrovna nejlépe.

Kazí se i počasí. Přibývá oblačnosti a ve studeném větru by si už děti mohly pouštět draka, pak by si mohly na poli vykopnout několik brambor a upéci si je ve voňavém ohníčku z bramborové natě. Ale obávám se, že podobné skromné radosti by současným dětem už jaksi nepostačovaly...

Potuluji se pohádkovým lesem. Nalezl jsem zde velkou úrodu drobných, ale velmi chutných brusinek. Je zajímavé, že Poláci jim říkají borůvky brusnice, zatímco borůvkám říkají borůvky černé.

Tiše se procházím lesem z pohádky, když tu pojednou, vystoupiv na vysoký kámen, spatřil jsem před sebou další tklivý obrázek: dvě malé srnky se vzájemně hladily jazýčky. Měl jsem ta dvě plachá lesní stvoření přímo před sebou, ale ona si mne vůbec nepovšimla a dál jedno druhé laskalo. Pozoroval jsem tu dojemnou hru, ale bál jsem se, že mne uvidí, leknou se mne, utekou a bude po radosti mojí i jejich. Proto jsem ve vhodné chvíli poodešel za široký kmen nejbližší jedle, zvlášť když se ty dvě krásné lesní bytosti začaly blížit k mé pozorovatelně. Tam, za jedlí schován, z nejtěsnější blízkosti, do jaké se žádný člověk nemůže k srnkám dostat, jsem bez dechu dlouho sledoval, jak se obě nerozlučná zvířátka potichu pásla na lesní travičce a krmila se listím lesních kříků. Byl to opravdu výjev jako z pohádky.

Napadlo mi, jak by svět asi vypadal, kdyby i lidé dovedli žít tak jako tito něžní lesní tvorové, kteří v naprostém tichu a souladu prožívají své skromné životy. Napadlo mi také, že v jestvování těchto tichých zvířat je i určitá naděje pro lidi. Mohou-li totiž takto zcela tiše, nenáročně a ve vzájemném porozumění žít své životy srnky, lze doufat, že se jednou naučí podle jejich vzoru takto žít i lidé. Bylo by to krásné takto žít. Vězte, že na pozorování zvířat je nejlepší to, že se podle jejich příkladu lecčemus dobrému naučíte. Citlivý pozorovatel odchází od zvířat nejen obohacen pohledem na jejich nesmírnou ušlechtilost a krásu, ale navíc i poučen a snad i polepšen.

Obě srnky přešly okolo mne a ztratily se mi z očí. Musím si teď sednout na veliký vyvýšený kámen, jichž je tu plno a na nichž se vsedě příjemně přemýšlí a zírá do neurčité lesní zeleně, abych ještě chvíli alespoň pobyl v pohádce, v níž žijí ty pohádkové bytosti, které jsem právě viděl. Byl to zážitek, na který nechci zapomenout. Miluji tenhle les, v němž jsou všecky zázraky možné.

Pokračuji dál v cestě kolem krav. Na ohradníku visí nápis: POZOR! VE STÁDĚ JE PLEMENNÝ BÝK! VSTUP ZAKÁZÁN! Nikoli vstup na vlastní nebezpečí, ale rovnou zakázán. Cokoli podnikat o vlastní vůli už je tedy rovnou zakázáno. Vidím dobře toho údajně nebezpečného býka: rohy má uřezány, v nozdrách ocelový kroužek. Dívá se na mne upřeně, ale kdybych přelezl ohradník, dá se on i celé stádo na bezhlavý útěk. Ne tady, nýbrž na hraniční čáře by mohl viset nápis jen v trochu pozměněném znění: POZOR! VE STÁTĚ JSOU ŠÍLENÍ VOLI! VSTUP POUZE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!

Tady už se počasí vyloženě zkazilo: obloha se zatáhla šedivými mračny a silný studený vítr přihání dešťové přeháňky.

Vítr se tiší až v domovském závětří mého lesa. Po levém boku jako účinný větrolam hradba stromů, po pravé straně vybíhají čtyři srnky z porostu šťavnatého jetelíčku. Stále prší na můj vojenský klobouk uvázaný pod bradou proto, aby mi jej vichr neodnesl. Jdu bez zastávky ke stanu, abych uklidil do sucha sluneční sběrače. Tam ještě chvilku sedím pod hustými stromky na okraji ostrůvku. Co chvíli stále prší. Nakonec zalézám do stanu. Prochladl jsem a je mi zima. Déšť zmrzlých pichlavých kapek bubnuje do střechy. Nedivil bych se, kdyby začalo sněžit. Choulím se v spacím pytli a usínám.

Večer je zima, beru si rukavice a jdu se ještě jednou projít po lese. Žluté lesanky jsou už bílé, odkvetlé. Podzim se zase přiblížil o něco víc. Neprší, ale vítr je stále mrazivý a silný a honí po temnícím se nebi černá mračna. Obzor je rudý, v pustém poli běhá zajíček, nad hlavou létá netopýr. Natáhl jsem paže k nebi a pomyslil si: „Tady jsem svobodný. Ale jak dlouho ještě?“

V noci po druhé hodině odcházím do města pro nové zásoby. Je převážně zataženo, půlměsíc ale prosvítá skrz mračna, fouká silný vítr, ale je docela teplo. Cestou sbírám odpadky. Je jich hodně, čím dál víc, řekl bych. Čím víc jich po té lidské sběři uklidím, tím víc jich přibude, mám ten dojem. Je to marnost nad marnost. Brzo na ně budu potřebovat pokaždé celý pytel – vreče za smeče – ten srbochorvatský výraz pro pytel na smetí se mi líbí.

Na Šibeničním vrchu pro změnu zase chybí kříž. Zbyla po něm jen hluboká jáma a několik rozřezaných dřev. Vypadá to, že se buď stářím přelomil, nebo jej přelomil vítr, a tak jej vytrhli ze země a zřejmě jej brzy nahradí novým. Možné je však také to, že jej zničili nějací pobudové, stejní jako ti, kteří zničili zdejší stůl. Jeho rozbité zbytky už tu ostatně také nejsou; zbyla tu z celého odpočívadla jen jediná lavice. Všeobecný rozvrat zkrátka pokračuje.

Ulice jsou naprosto dokonale pusté, všichni lidé spí, protože musejí brzo ráno vstávat do práce a do vyučování. Jedině neustálá práce a povinnosti drží tu lidskou sebranku jakž takž na uzdě. Mají-li volno, první, co provedou, je to, že se napřed ožerou jako dobytci a pak ničí, na co přijdou, nebo aspoň trousí všude po přírodě odpadky. Kdepak aby své volno využili pro nějaký svůj osobní rozvoj – o tom u nich nemůže být ani řeči. Většina lidí je opravdu jen blbý ničemný dobytek bez vyššího směřování. Jen v té bezduché otročině mohou být aspoň trochu užiteční (ale všichni víme, že i v práci jsou ničiví a škodliví); jen zapřaženi po celý život v jařmu práce a povinností jsou alespoň trochu snesitelní, poněvadž jen tak je od nich pokoj.


Pátek, 15. září 52

Svátek slaví Něhoslav.

Po třetí hodině v noci opouštím byt a vydávám se do ulic směrem k mému posvátnému slovanskému háji. Jdu o hodinu déle než minule, ale to už jsem přehnal. Mnoho lidí už v tuhle časnou hodinu jezdí a chodí do práce, takže už je dost provoz. Po výpadovce se řítí nepovolenou rychlostí vozy, samočinný měřič rychlosti svítí červeně, ale řidičům to nevadí, protože to žádný dráb nehlídá a netrestá a kromě mne nikdo jiný přes silnici nepřechází. Pod stromořadím nevěřím vlastním očím a laji celému lidstvu i sám sobě, když vidím jít předjitřní tmou jakési dva chodce do práce. Ubožáci. Já jsem ale ještě ubožejší, poněvadž se na ně musím dívat a kromě toho se mi chce strašně spát. Těm lidem možná taky. Však si pořád velice dobře pamatuji, jaké to bylo chodit do práce nevyspán. Teď chodím nevyspán do háje.

V batohu mám tentokrát jídlo jen na jeden den, neboť noci jsou dlouhé a jitra studená a zítra i následující dny má být kromě toho veliké chladno s deštěm. Podzim se ohlašuje čím dál nápadněji a ostřeji. Fouká silný, velice studený vítr, který u krku proniká silnou košilí až na holé tělo. Brr! Br je sice srbochorvatsky ne, ale i u nás je to citoslovce odpuzujícího nesouhlasu, a já odpudivě nesouhlasím s touhle zimou. Dnes jdu do lesa s nerozhodnou myšlenkou, že to tam pro letošek už sbalím a odstěhuji se do vyhřátého domu. Ještě si to rozmyslím.

Ráno je chladné, podmračené. Krátce se v zamyšlení porozhlížím po svém hájku. Je tady hezky. Nebude se mi odsud chtít. Po snídani potom ještě dospávám to, co jsem dosud nedospal. Spánek na mne padá jako těžký příkrov.

Spím až téměř do dvou hodin odpoledních. Někde blízko zatím zuří obávaný křovinořez. Jdu se na něj podívat.

Těsně za mým hájem vidím dva muže, kteří tam vysekávají vysokou trávu okolo malých smrkových sazeniček. Starší z mužů pracuje nehlučnou kosou, kdežto mladší ovládá řvoucí křovinořez. Toť příkladný vzorek vývoje lidstva od dřívějšího klidného ticha po současný rozčilující hluk.

Vydávám se na procházku lesem. Mám v úmyslu dojít polními cestami až do pohádkového lesa na vrchu Jelínku, ale už u východního okraje lesa jsem byl proti své vůli zastaven. Proti mně se objevily ve vysoké trávě před polem s kukuřicí dvě mladé ženské postavy tlačící jízdní kola. Pudově jsem se otočil a prchl zpátky do hustého lesa jako plaché divoké zvíře. Při tom bezhlavém úprku mne škrábla suchá větévka do tváře, zapotácel jsem se a upadl. Z ranky v obličeji se vyřinula krev. Ženské mezitím prošly za hlasitého hovoru lesem a nastalo zase ticho. Otírám si z tváře schnoucí krev a vracím se na lesní pěšinku.

To je hrozné – zase někdo! Letos už snad opravdu raději nebudu vycházet z lesa, abych nemusil všude venku neustále potkávat lidi! To je hrozné!

Přemýšlím o tom, jak zbrkle jsem se právě zachoval. Ono je sice pěkné a správné brát si příklad z chování divokých lesních zvířat, jenže často se až příliš vžiji do představy, že jsem zvíře, a zapomínám – často též ke své vlastní škodě – že jsem člověk. Nemohu si pomoci: to je prosté pudové jednání. Ale když já ještě k tomu tolik nemám rád ty trapné a nepříjemné okamžiky setkání s neznámými lidmi v pustém lese! To je úplně něco jiného než v městě potkávat davy lidí, kteří si mne nevšímají právě díky tomu, že já sám jsem jen jeden z davu jako oni, ničím nezajímavý a nenápadný.

Dnes už mimo svůj domovský les rozhodně nikam nejdu. Vracím se pomalu do nejhlubší a nejnepřístupnější hloubi svého lesa.

Vtom jsem zahlédl na kmeni břízy jakýsi bílý lístek. Přistupuji blíž, abych lépe viděl, co to je. Ty ženské tu něco připíchly. Na bílém papírovém lístečku je cosi napsáno. Že by nějaký vzkaz pro mne? Ó nikoli. Ukazuje se, že jsem jim byl naprosto lhostejný a nápis oznamuje pouze toto: č. 15 Hledej 9 kroků. Aha, to je ta hra, kterou jsme jako děti také hrávaly!

Hledám v okruhu devíti kroků, co naleznu. A brzy jsem v ztrouchnivělém pařízku našel psaníčko – pytlíček s nastříhanými papírky. Každý ústřižek byl označen pořadovým číslem a velkým tiskacím písmenem. Ústřižků bude v této hře zřejmě celkem asi sto padesát a po složení do správného pořadí budou dohromady tvořit nějaké naučení, průpověď nebo jinou výslednou tajenku. Úkolem hledajících bude tedy najít po lese všechna psaníčka a z ústřižků v nich sestavit požadovanou tajenku.

To mne zaujalo. A protože jsem v podstatě nikdy nepřestal být dítětem, které si hraje v lese, pustil jsem se po vyznačené trati, hledaje další schovaná psaníčka.

Tak jsem došel lesem až do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl nebo už dávno ne. Až teprv, když cesta pokračovala dál mimo můj les, jsem se obrátil k návratu. Díky téhle dětské hře jsem tu objevil další pěkná území, kam bych mohl chodit pravidelně. Na jednom pahorku se například dobře sedí na pařezu, který je k pohodlnému sezení dokonale seříznut. Škoda jen, že se to tu nachází příliš blízko rušné silnice a hluk je tu tedy značný.

Spatřil jsem z této pozorovatelny vcházet do lesa dalšího člověka, samozřejmě se psem. Rozhodl jsem se tudíž projít zpátky mimo veškeré pěšinky tou divočinou, která se tu rozprostírá.

Je to tu vskutku divoké. Dokonalá lesní skrýš. Objevil jsem nejméně dvě rovná a suchá místa, jako udělaná pro postavení stanu. Ale hluk z té silnice je přílišný, ten by mi vadil; někdy je dokonce slyšitelný až v mém nynějším ležení.

Roste tu divoký vřes, pomocník starých Slovanů v boji proti zlým silám, podle jehož doby květu je slovansky pojmenován tento měsíc vřesen, a vřes skutečně i právě kvete. Na některých místech je půda rozryta divokými prasaty a objevil jsem i jejich oblíbené kaliště a vyšlapané chodníčky. Pěkná divočina.

Toulám se lesem až do šírání. Nakonec usedám ve svém důlku pod vysokým smrkem. Zanedlouho mezi břízkami přiběhl na světlinku zajíček. Bylo milé a zábavné dívat se na něj z nevelké vzdálenosti, jak si olizuje kožíšek, drbe se zadním během za ušisky, panáčkuje, ošívá se a třepe předními tlapičkami. Je spokojen sám se sebou ten malý a šťastný chomáček života.

Do stanu se vracím za stmívání. Dnes už ho sbalit nestihnu. Odložím nevyhnutelné stěhování na jindy, na jiný hezký den. Snad ještě nastane teplý den babího léta, ačkoli slovesné lidové předpovídání na dnešní den hovoří v souhlasu se skutečností o velikém poklesu teplot. Teď večer a potom v noci je vskutku veliká zima.


Pondělí, 18. září 52

Svátek slaví Jaroslav, podle Wlastenského kalendáře na rok 1852; ale jaro je daleko, jaro už není, a není aniž nemůže býti tudíž slaveno. V Polsku slaví svátek Dobrovít, Soběrad nebo Stanislav (to už je lepší), přidržme se tedy našich slovanských bratří Poláků anebo sami zapojme svou představivost a stvořme něco nového, co tu ještě nebylo – třebas Jesena a jeho věrnou družku Jesenu (podle brzy nastávající jeseně) či Smutena a Smutenu nebo Lúčena a Lúčenu (podle smutného loučení). Dnes je totiž ten smutný čas loučení, který vždy musí nakonec přijít; dnes jsem skutečně takový smutný Lúčen, neboť se pro letošek loučím s lesem i s mým posvátným slovanským hájem, který je ukryt v něm. Doba pokročila k podzimu, noci jsou dlouhé a studené, jitra jsou mrazivá, déšť je častý, pobyt jen tak pod stanem v přírodě přestává být příjemný a zdravý – snáze lze se nachladiti, na kterýžto neduh mnoho trpívám.

Dnešní jitro bylo jasné, ale velmi studené až mrazivé. Jaro a léto jsou pryč, pořád prší a naději do příštích dnů na zlepšení nedává ani předpověď počasí na další dny. Je konec, nevyhnutelný konec. Jak rychle ty teplé dny jara a léta uplynuly! Vzpomínám na jaro, na vesnu, na vůně květů, jež slovanská bohyně jara rozptýlila po naší drahé vlasti, české a moravské zemi. Vzpomínám na léto, na horké léto, kdy zcela nahý trávil jsem veškeré dny i noci v slavnostním sepětí s přírodou, s vesmírem, s veškerým mírem na zemi, jenž je Slovanům celým světem, bez něhož nemohou žít. Ach, jak bystře uplynul proud času hedvábného a hebkého, který hladil duši a obtékal nyvě tělo spoře oděné či úplně nahé! Jak krásně bylo v lese, jenž mi domovem i skrýší tajnou byl a dobře posloužil! S tím vším je konec, s tím vším se dnes rozloučím.

Dopoledne jsem ještě musil zůstat doma a starat se o tátu, než přijede máma z Pardubic z lékařského vyšetření. Ale po obědě, když se máma vrátila domů, spěchám hajdy do lesa, do lesíčka, abych využil krásného dne vtěsnaného mezi ty deštivé, prošel se naposledy a sbalil stan na zimu.

Byl to nezvyk jít za denního světla a s hrůzou jsem se otáčel po dětech, které se vracely z vyučování, i po dospělých lidech, kteří chodili kolem mne. Ale nebylo to tak hrozné – až na to, že na Šibeničním vrchu jsem trnul, že před sebou vidím ženskou s dvěma psy a za sebou jsem táhl nějakého dalšího ocáska. Někoho mít za zadkem nesnáším, a proto jsem se radši zastavil, abych ho nechal přejít, předstíraje, že se dívám se zájmem na krajinu. Budu si musit zvykat, až sem budu chodit zanedlouho každý den na pravidelné procházky. Achich ouvej! Byl to ale beztoho nezvyk.

I lesní zvířátka už se připravují na zimu, zvláště hýří činorodostí veverky; jen v Liboháji jsem potkal nejméně dvě čiperné veverušky, které mne nechaly přistoupit blíž, jako kdyby snad byly na lidi kdovíjak zvyklé, ale lidé sem, do starodávných předměstských sadů, chodí na procházky jen málo – a teď tu také nikdo lidský není.

Vystoupal jsem lesními pěšinkami nahoru až k starému mysliveckému posedu, který mám v oblibě, ale který jsem v létě zanedbával a kterého na podzim a v zimě zase jistě častěji ve zdraví a spokojenosti užiji. Také tady se asi horečně zazimovávají stromové veverky, soudě podle častého padání šišek na zem a podivného ruchu vysoko ve větvích okolních smrků – samotné veverky nicméně nevidím.

Poseděl jsem, popřemýšlel, odpočinul – a potom došel až k stanu. Den je krátký, na obzoru strmí temný mrak, a tak se hned bez meškání dávám do strhávání a balení stanu a veškeré další mé zálesácké výbavy. Začíná zase drobně poprchávat. Přetahuji přes sbalený batoh žlutou pláštěnku, nechávám jej schován pod stromem a odcházím na poslední procházku po mém lese a po mých tajných lesních cestičkách.

Nikde nikdo, nebe se znovu jasní, sluníčko se na mne hezky usmívá a dokonce i trochu hřeje do zad, když jsem se posadil na konci lesa na pařez, vytáhl z kapsy jablkový koláč a chutě jej snědl. Tady blízko hrály děti tu hru se schovanými psaníčky, vzpomínáš? Byl jsem zvědav, jestli je našly a jestli po sobě uklidily ty značky připevněné připínáčky na kmenech stromů. Všecky uklidily. Zapomněly sundat snad jen jediný. Hodné děti. Hodné slovanské děti. Les byl jejich hřištěm, stejně jako mým, les prošlapaly jako stádo hodných kraviček, ale nezhyzdily jej, nezašpinily, nepoházely odpadky. Hodné, hodné jsou slovanské dětičky, hodné jako já – ochranný duch slovanského lesa.

Ó duch slovanský nechť navěky chrání tento les a tuto zemi! Země českomoravská bude míti ochrany věru zapotřebí v příštích měsících a létech! Každý, úplně každý Slovan a Čech nechť se stane ochranným duchem této posvátné země! Každý nechť je správným vlastencem, který stojí na stráži své dědičné země! Pak nezahyne naše země, žít bude naše řeč a žít budeme i my.

U kaliny stromečku s červenými korálkovými plody a rudými listy jsem zastihl veliké hejno sýkorek. Na zimu houfují se v početná hejna. Viděl jsem mezi nimi i ptáčka králíčka. Všichni dohromady poskakují rozpustile po větvích stromů, poletují vesele, slétají až k zemi a pak zase frrr! nahoru, nahoru do nebes, jejich štěbetání naplňuje vzduch, jejich čilý ruch oživuje jesenně klidnou přírodu, zblízka se na ně dívám s hlavou zakloněnou, s pohledem jen pro ně stojím pod stromy nehybně jako socha, jako sosna, jako keř, jako kalinka kouzelná, která zahání zlé duchy. I podzim umí být veselý, i podzim dokáže rozehřát srdce člověka, jenž se s lesem smuten loučí.

Loučí se i slunce s dnem, který byl pro mne posledním. Stíny se dlouží a chladnou. Však vyjde znovu slunce a den poslední bude zase dnem prvním, počátečním. Tohle není konec; nastanou nová jitra, nové dny, nové počátky. Všecko se navrací, všecko se stále navrací. I lidé, kteří náš národ a vlast vybudovali a potom zradili zemi i víru svou, jednoho dne procitnou, zastydí se a znovu ji budou milovat a stavět a ctít.

I já se stále navracím, kde je místo mé. Navracím se z poslední rozlučkové procházky k sbalenému již batohu, abych se tepleji oblékl. Slunce zapadlo, háj i les ochladl, potemněl. Poslední den v lese dojímá stejně jako ten první. Vše se vrací, vše je stále stejné. I já se vrátím nezměněn. Tohle není konec.

Poslední rozlučka se západním obzorem. Západní světlo vyhořelo; zítra rozhoří se východ – slovanský Východ. Na pustém poli, jež se zelená, srnec stojí, větří, naslouchá. Holoubek rozpjal křídla sivá, zamával jimi na rozloučenou a přeletěl na nich jako na větru přes celou zem. Šťastná lesní zvířata, která tu zůstanou, šťastný sivý holub, který se sem vrátí. I já se vrátím. Dobří holubi se vracejí; jsou věrni své zemi. Být věren znamená u všech slovanských národů vracet se – ku svým kořenům, ku svým počátkům.

Padla tma. Na to jsem čekal. Naložil jsem na zmožené plece těžký vak a pomalu kráčím k městu – žádný spěch. Děsím se, co mne tam čeká. Na krátkém úseku silničky si říkám: „Jen aby teď nic nejelo...“ A sotva jsem si to pomyslil, už ozářil kužel světla vozu silničku i mne, krčícího se v lese za stromem. Snad si mne řidič spletl se srncem, snad zaměnil mne za lesní zvíře, chvějící se v strachu v temném lese, kam se za ním nevydá a pronásledovat je nebude jako příliš nesnadnou kořist. To jsem celý já: smůlu mám a smůlu přivolávám, vždy když si štěstí namlouvám a o štěstí rozmlouvám.

Naposledy ještě odpočívám na vyhlídkové lavičce obrácené k mé rodné vysočině. Je tam, ve tmě, daleko. Kopce mé drahé vysočiny se černají v dálce a splývají s nebem. Pro mne je to nebe. Jsou mi tak blízké ty vzdálené oblé kopečky! Šel bych tam toulat se a snít a dobrou náladu mít...

Okolí lavičky pod rozložitou slovanskou lípou je poházeno odpadky. Jednu plechovku zvedám a dole vyhazuji do nádoby. Nestanu se součástí zmaru a všeobecného rozvratu. U jedné uklizené plechovky teprve začíná náprava této dosud krásné země. Je to první krůček na cestě, která je pro mne poslední. Tady jsem skončil – ale já se vrátím. Všecko se vrátí. Jednou bude moje krásná země očištěna. Je lhostejno, jak mnoho to bude bolet. Všecko přebolí, všecko – jen ne zrada na vlastní zemi, na vlastním národu. Očista teprve začíná. Všecko začíná prvním nesmělým krůčkem. Nakonec vždy dojdeme tam, kam chceme, kde nic nikdy nekončí. Ani tahle slovanská země nikdy neskončí. Tohle ještě není konec. A jestliže ano, pak znovu přijde nový a lepší začátek.

Děsivá cesta večerními ulicemi proběhla celkem snadno. Byl to děs, lidé se na mne ve tmě tlačili, nohama šoupali, vozidly jezdili... ale co: pro jednou se to přežije. V nadcházejícím podzimu a v zimě se také budou tlačit. Všecko lze přežít. Hlavně že náš dům byl prázdný; v klidu ukládám batoh se stanem do sklepení, kde zůstane až do jara. Všecko lze přežít. Já, můj národ, můj les, můj háj, tahle země přežije všecko. Já se tam vrátím. Na jaře se vrátím do svého posvátného slovanského háje. Vrátím se. Tohle není konec.