Misantrop: Divoká svoboda


6.4.45

Zima uplynula rychle jako voda a už je zase jaro. Ode dneška tábořím opět v lese. Stan jsem si postavil zatím jen kousek za městem, abych to případně neměl daleko domů, kdyby mi náhodou bylo v noci příliš chladno. Známe ty sice nadšené a nedočkavé, ale přece stále ještě příliš zimomřivé dubnové noci! Šel jsem najisto, po paměti, na místečko v lesíku, kde jsem už jednou, kdysi, před mnoha lety přebýval. Moc se to tu nezměnilo, spíš výjimečně k lepšímu; je to tu teď trošku zarostlejší, divočejší. Občas sem sice zaléhá psí štěkot z blízké samoty, ale opravdu jen zřídka, což se dá vydržet (z baráku jsem zvyklý); ale hlavně že zpívají ptáci, nikdo nešmejdí kolem a je tu klid. Konečně jsem tedy opět v lese; konečně jsem zase lesní muž. Hned jak jsem přicházel, uviděl jsem svou první letošní srnku. Začíná to tedy dobře.

Jak jsem předeslal, zima tentokrát uběhla příjemně a rychle, bez nudy a užírání se. Bavil jsem se hlavně četbou, správou svých internetových stránek (až jsem si z toho přivodil dosti bolestivou epikondylitidu, čili „tenisový loket“), poslechem hudby a sledováním mých oblíbených filmů na videu.

Také jsem pilně krmil kavky na parapetu za oknem mého pokoje, až jsem se bál, že mi v záchvatu radosti nad přilepšením, jež jsem jim plnými hrstmi dodával, poškodí internetovou anténu, která jim jako vhodný architektonický prvek slouží za vyhlídkové bidýlko. Ale kavky jsou lehké a pevné konstrukci mého jediného komunikačního tykadla mezi mnou a nenáviděným nepřátelským světem lidí tam venku nikterak neublížily. Spřátelil jsem se s nimi a nesčetnými dary si je předcházel, až jsem si nakonec získal jejich důvěru, takže se na mne přilétaly podívat i tehdy, když jsem pro ně zrovna nic k snědku neměl. Zvědavě nakukovaly skrze okno dovnitř a mne těšilo pozorovat, jakou mají tito sympatičtí a inteligentní šedočerní ptáci (tím zbarvením jsme si podobní) nelíčenou radost z každodenní porce chlebových drobečků a semínek. Jejich chytrá, ostrozraká, jakoby dravčí očka, rozpustilé kavání a projevy štěstí a spokojenosti obšťastňovaly i mne. Aspoň někdo se má ze zvířat v blízkosti lidí dobře, třebaže Já nejsem zrovna člověk a s lidmi mám pramálo co společného; kdyby ostatně záleželo jenom na mně, neměl bych s lidmi společné ani to poslední zbývající pramálo. S jakou opovržlivou nenávistí pražil můj záštiplný pohled jakéhosi odporného lidáka, který jednou mé milé kavky koštětem zaháněl z otevřeného kontejneru na odpadky, odkud si vyzobávaly jídlo, jímž jiní lidé pohrdli a odhodili je! Sami plýtvají, neváží si darů země, ale jiným nedopřejí ani ty poloshnilé drobty!

Nyní, v lese, jsem obklopen dalšími ptáčky, kteří se radují spolu se mnou z příchodu vytouženého jara, z prvních hřejivých slunečních paprsků, z hojnosti potravy, volného povětří a divoké svobody. „Divoká svoboda“! Stačí vyslovit tato slova nebo jen na ně pomyslet – a okamžitě se mi nevybaví nic jiného než Já sám, osamělý misantropický poustevník, sedící na velkém plochém Kameni Meditací před svým stanem, jehož oči, které nelhou, upřeny jsou v širou dál, leč vnímají jen ticho a les. Ano, „divoká svoboda“ je moje druhé jméno.

Příroda letos rozevřela svou pohostinnou náruč dříve, sníh sešel brzo, čápi přiletěli z teplých krajin dřív, stěhovaví pěvci zato přesně na den jako loni a půda není díky časným a hojným slunečním paprskům vůbec studená nebo přehnaně vlhká, natož podmáčená jako byla vloni. Snad to značí dobrý rok, teplé jaro a léto. Probudila se dokonce už i klíšťata...

Na místě, kde dlím, je plno bílých břízek, olší, jeřábů, černých bezů i jasanů a ty až se zazelenají prvními svěžími lístky, bude to tu ještě kouzelnější. Také tu bývalo vždycky hodně hadů a málo hrabošů, což má zřejmou spojitost. Kousek odtud se nachází velký mělký rybník s mnoha vodními ptáky a samozřejmě s pozdější možností koupání. Ale ta doba je ještě daleko, i když se na ni těším už teď. Ale kdoví, kam mě mé toulavé nohy zanesou... Nyní však užít chci toho, co jest právě v této chvíli, právě tento den. Ach, je to tak nádherné, nádherný život v lese! První jarní den v lese je vždycky tak nádherný...

S sebou mám ke čtení román M. P. Arcybaševa Sanin z mé domácí knihovničky. Toto nejnovější české vydání vyšlo v roce 1999 v nakladatelství Paseka pod názvem „Svůdce“; ale to je název tak hluboce pomýlený, prozrazující tolik zjevného a hrubého nepochopení obsahu díla, že prostě odmítám tento název používat. Už samotný obal knihy vykazuje toto hrubé nepochopení: na obálce je jakási růžová holčičí malůvka dvou srdíček protknutých šípy; jako kdyby to byl nějaký pitomý zamilovaný románek pro ženy! Také uvnitř této knihy jsou další ilustrace různých nejapných kresbiček nahých ženských těl, jako kdyby šlo v románu jen o to. Sanin je však románem filosofickým, nikoli milostným, a přejmenovat ho proto na „Svůdce“ je velmi hrubým a ošklivým přehmatem nějakého velkého idiota, který jej buď vůbec nečetl, nečetl pozorně, anebo vůbec nepochopil! A mám ve vážném podezření takzvanou překladatelku, jakousi Alenu Morávkovou, že za tím zlořádem stojí ona, protože toto je typicky ženská práce a ženské uvažování. Říkám „takzvaná překladatelka“, protože podle mého názoru a podle jistých zastaralých výrazů se důvodně domnívám, že ona „překladatelka“ ve skutečnosti nic nepřekládala, dejme tomu z ruštiny do češtiny, ale že prostě a jednoduše ukradla nějaký starší český překlad a pouze jej převedla do modernější češtiny. Navíc ta ženská vůbec neovládá správné tvary přivlastňovacích zájmen, a Já už z toho důvodu jí nevěřím a jí pohrdám. Sanin je pro mne dál prostě Saninem a žádným pitomým „Svůdcem“. Ústřední postava jménem Sanin není žádný povrchní hejskovský svůdce, není dokonce ani žádným zhýralým Donem Juanem, nýbrž spíše jakýmsi zosobněním Nietzscheova nadčlověka. Schéma celého románu je vůbec dosti podobně rozčleněno jako například Nietzscheův „Zarathustra“: také zde každá z postav zosobňuje určitý typ člověka. V žádném případě – opakuji – to není milostný románek, nýbrž román filosofický a na název „Svůdce“ mohla přijít leda tak nějaká pitomá ženská, která nechápe nic, co sahá nad oblast podbřišku. To je prostě hnus! Je mnoho idiotů i mezi takzvanými vzdělanci a intelektuály, jak vidno.

Pikantní je na tom také to, že u slavného nakladatelství Paseka je to v krátké době už druhé mé nemilé setkání s blbostí a už druhý můj spor s ním. Před pár měsíci jsem totiž na jejich zásah musel smazat z mého blogu nádherně provedené výpisky z četby Thoreauových Toulek přírodou, taktéž vydaných nakladatelstvím Paseka. Asi záviděli, když nejdřív zuřivě prohledali internet, zdali jim někdo nekazí nekalý kšeft, a viděli to u mne na blogu, že se mi to tak hezky povedlo graficky a s pěknými obrázky. Divím se, že nežalují také všechny veřejné knihovny po celé zemi, jež zapůjčují svým čtenářům tuto i jiné knihy z nakladatelství Paseka. Vždyť i tam jim musí nutně unikat zisk, když si čtenáři jejich knížky nekupují za plnou ošmelenou cenu, ale jen půjčují za malý poplatek. Však kdyby mohli, kdyby měli takovou moc, kdyby se jim někdy v budoucnu podařilo prosadit, prolobbovat takový zákon, nesmyslný jako všechny zákony, můžeš se vsadit, milý čtenáři, že by to udělali. Přitom v cizině, tam kde jim záleží na pozvednutí úrovně vzdělanosti, jsou dokonce i veřejné knihovny přístupny zcela zdarma, bez poplatků.

Takové jsou tedy Čechy. A takové je tedy nakladatelství Paseka: hloupé jak zákon káže a ještě k tomu nepřejícné, podezřívavé, závistivé a bojící se o mrzký výdělek, kdyby se snad moje stručné výpisky někomu líbily víc a stačily by mu natolik, že by si celou knihu nekoupil.

Autorská a vydavatelská práva? Všude je na internetu zdarma a volně přístupný kdejaký text v originále, na který si jen vzpomenete, jenom v češtině nic, jenom tady se s tím dělají tajnosti a předmět šikanování, zakazování, mafiánských praktik a mrzkého kšeftu. To je opravdu možné jen v těch blbých, zaostalých Čechách. Sotva odbilo dvacet let po takzvané revoluci a už je tu zase odpíráno právo na svobodné šíření slova, zase se zakazuje, jako za komunistů, jako předtím za nacistů a jako ještě dříve za křesťanů, tentokrát ne z ideologických důvodů, ale z majetnických, což je vlastně také, jen nepatrně jiná, zvrácená ideologie. Nic se nemění, nikdy se nic nemění – a nezmění. Lidé jsou přece stále za všech dob a za všech režimů stejní, stejně špatní. Opovrhuji, hluboce opovrhuji člověkem.

Autorská práva? Kdyby se byl řídil autorskými právy – tehdy ostatně ještě neexistujícími – onen učený Říman jménem Aulus Gellius, který nemohl spát, a tak si za dlouhých zimních nocí v Athénách někdy ve 2. století křesťanského letopočtu četl staré římské autory a pořizoval si z nich výpisky, věděli bychom o těch autorech ještě méně, než víme teď – a že toho víme setsakra málo!

A kromě toho: „Nejlepší myšlenky jsou vlastnictvím všech,“ jak tehdy napsal téměř omluvně, leč pravdivě moudrý Seneca, když si dovolil šířit i jiné než své vlastní myšlenky, totiž myšlenky filosofa Epikúra.

Ve starém Římě se člověk mohl nanejvýš zesměšnit, když například vydával cizí díla za svá vlastní, ale nikdy nemohl mít pro totéž oplétačky s právníky, neřkuli jen pro pouhé šíření těchto děl v opisech dál! To bylo tehdy ještě nemožné.

Ach, co dřívějších nemožností je dnes – už možných! Lidužel. Dnes už je, lidužel, doba tak zkažená a zvrácená, že se dříve nemožné stává možným. Pokrok je nezadržitelný. Dnešní doba nezapomíná už na nic, co ta dřívější ještě opomíjela; a tak perzekvuje i za šíření slova.

Jakže se to říká cizím slovem pokroku k horšímu? – Aha, už vím: asi „copyright“...

A ještě toto svobodné poradní slovo, bezplatné slovo bez nároku na honorář k vydavatelům a překladatelům: Chcete se živit literaturou, chcete z ní týt, chcete si z ní jako pasáci z prostitutky udělat dojnou krávu? – Dobře. Pak to však dělejte tajně a pokoutně, jako správní kuplíři, a nelezte s tím na veřejnost, aby nemohl od vás vůbec nikdo jiný opisovat a aby vám nemohl vaši prodejnou kurvu literaturu nikdo jiný zadarmo omrdat!

Pro nakladatelství Paseka nejsou knihy ani studnicí poznání, ani pramenem moudrosti, ani rozšiřovatelkami duševních obzorů, nýbrž jen kurvou, vábničkou, návnadou, udičkou, pastí, do níž se má chytit kořist, kterou oni zhltnou.

Každá doba – a lidé ji tvořící – je náchylná jistý druh literatury vždy přehlížet, zakazovat, ničit nebo jí opovrhovat a vůbec ji nevydávat. A profesionální vydavatel, jenž se řídí pouze úzkými zákony zisku a odbytu, zákony trhu, to jest zákony poptávky a nabídky, nemůže být nikdy druhým takovým Aulem Gelliem, jehož nadšenectví budou vděčit příští generace za skryté poklady dneška. Svaté nadšení zanícených amatérů, těch ilegálních „pirátů“, kteří svým poctivým opisovačstvím či kopírováním porušují něčí autorská práva, na která ten dotyčný přitom nemá vůbec žádné právo – právě a jedině existence těchto amatérů a jejich soukromá činnost je zárukou, že nějaké dílo zůstane živé a že přetrvá, někde, kdesi, třebas v nějaké zapomenuté zásuvce z pozůstalosti nebo v antické amfoře na odpadky, tak jak se to stává při všech nečekaných objevech bádajících archeologů a kunsthistoriků ještě dnes. Avšak co zbude po nakladatelích, kteří ve své ziskuchtivosti vydávají jen samá dobově poplatná díla, jež se dobře prodávají? Co zbude po lidech, kteří se zaštiťují jakýmisi nepřejícnými „právy“ (zpočátku zvanými ještě nepokrytě „monopoly“), podle nichž mohou pouze oni určité dílo vydávat? Jsou to snad ti správní lidé, kteří mohou dostatečně zaručit, že literatura bude stále živá a nezničitelná i do budoucna ve stovkách amatérských opisů?

Kopírování ve skutečnosti nezabíjí literaturu (stejné je to ostatně i s hudbou!), jak na nás dramaticky kvičí její násilníci, przniči, vyklešťovači a vrazi; kopírování už podle významu toho slova naopak zmnožuje literaturu, a tím ji i posilňuje; nic se pak nemůže ztratit, neboť se vždy najde nějaký ten Gellius, jenž trpí nespavostí, díky němuž někde zbude nějaká ta přebytečná kopie, úryvek či výpisek, který se jednou najde, až jej bude jiná doba nejvíc hledat a postrádat. To autorská práva přímo ohrožují životnost literatury! Ne Já, ne Gellius, nikoli my, my nadšení amatéři! Ubohá literaturo, která jednou skončíš jako nepřístupná doména profesionálních ziskuchtivců, vyděračů a hrabivců! Neboť taková ochuzená literatura musí nutně jednou zajít na úbytě. A nešťastný Henry Thoreaue, vzbuď se z mrákot, jimiž tě smrt obestřela, a vrať se znovu na zem, neboť hle: tady v Čechách právě udělali z tvého díla prodejnou děvku dostupnou jen tomu, kdo zaplatí!

Nerad bych snad proto vyvolával mrtvé z hrobů, nicméně jsem si jist, že sám Thoreau by mi dal za pravdu a byl by tomu dokonce rád, kdybych chtěl jeho myšlenky svobodně šířit českojazyčným internetovým prostorem. On sám neměl takovéto ziskuchtivé hamižnění rád a o svá autorská práva se nestaral. Zcela správně; proč taky? Já se o autorská práva svých spisů také vůbec nestarám a zcela zdarma je poskytuji každému, kdo o ně projeví zájem. Má filosofie a mé spisovatelské umění jsou zcela zdarma a volně přístupné. Obojí je mi příliš posvátné, než abych je zneucťoval nízkým čachrem jako „někdo“. Není to má práce, nýbrž zábava, svobodná tvorba, koníček, Pegasus, jejž si osedlávám, chtěje se prohánět nadoblačným světem Múz. Myšlenky, jež hodlá jejich autor zpeněžit, nejsou nikdy žádnými vznešenými myšlenkami; umělecké dílo, jež se nechává zaplatit nebo zpoplatnit, to také není to pravé umění.

Nakladatelství Paseka ostatně vůbec o nějaké šíření Thoreauovy myšlenky divokosti světa samozřejmě nejde; tomu jde jenom a právě o ten hamižný zisk; je to pro jeho zaměstnance pouhý nekalý zdroj nepoctivé obživy jako každý jiný. Proto si tak nevraživě hlídá právě každý možný ušlý zisk z té knihy, ale o šíření myšlenky samotné, v ní obsažené, se nestará – jinak by mi spíš děkovali za mou soukromou námahu a nezakazovali ji. Jenže co ze všeho nejvíc právě nepotřebují, je nějaká soukromá konkurence, která umožňuje z pouhé amatérské zanícenosti volný přístup k tomu, co je předmětem jejich nedůstojného knižního handlu. A budoucnost příštího možného skoncování s tímto ponižujícím knižním průmyslem vidím přitom právě v internetu, který by mohl levně a rychle, avšak zároveň kvalitně zprostředkovávat všem volně přístupné jakékoliv texty, tak jako to doposud dělal knižní průmysl – Buchhandlung. O kvalitu se nebojím. Nakonec by časem v záplavě těchto všem volně přístupných fanouškovských stránek jistě získala patřičné renomé ta nejlepší. Jedinou podmínkou je však právě ta bezplatnost. To by uťalo jednou provždy spáry knižního průmyslu!

Internetové „knihy“ mají přitom spoustu výhod a mnoho nedocenitelných předností před zastarávajícími knihami papírovými: lze v nich rychle a jednoduše cokoliv vyhledat, lze je snadno kopírovat a šířit dál, upravovat na individuální míru, lze je číst doma rovnou z monitoru nebo z jakéhokoliv jiného počítače kdekoliv na světě, popřípadě si je vytisknout a vzít si je s sebou ven do přírody nebo se s ní zavrtat do postele; jsou skladné, uloženy v obrovité paměti počítače nezabírají žádný fyzický prostor... – a hlavně mohou být úplně zadarmo! Soukromníka-amatéra by vydání klasické papírové knihy vlastním nákladem stálo neúměrně mnoho peněz, neboť výroba takové knihy je drahá; pomocí internetu by to byla napříště haléřová záležitost, náročná víc na autorův velký enthusiasmus a dostatek volného času, než na jeho finanční možnosti.

Internetové publikování skýtá nesporné výhody také pro samotného publicistu: ten, podle svého nejlepšího svědomí, na svou odpovědnost a podle vlastního uvážení má možnost zveřejnit cokoliv: bez kompromisů, bez ignorantského proškrtávání, bez cenzurního přepisování, bez krácení, bez nemožných grafických úprav, bez ponižujícího a nedůstojného dohadování s cizími lidmi, kteří jeho dílu nerozumějí a ani mu nemohou rozumět tolik, jako mu rozumí autor sám – neboť svědomí, zodpovědnost a uvážení autorovo je vždy lepší, znalejší a konečně i osobitější než chladný, neosobní kalkul profesionála, jehož nezajímá myšlenková či umělecká podstata díla, jako spíše jeho komerční využití.

Mohlo by se tedy stát, že v budoucnu by takto v komerčních vydavatelstvích vycházelo literární zboží pouze všeobecné kvality, tedy zboží ze své podstaty vždy špatné, kramářské, tuctové jako housky na krámě, zboží jalové, bezduché a navíc ještě ke všemu drahé, naprosto nesrovnatelné se svěžími originálními a hlavně bezplatnými výtvory nezávislých autorů.

Jedinou podmínkou úspěchu nezávislého internetového publikování a následného zničení knižního průmyslu by bylo odmítnutí těchto nezávislých autorů vůbec jakkoli spolupracovat (kolaborovat na svém zneuctění!) s komerčními vydavatelstvími „pasečího“ druhu; ale podmínkou pro mnohé jistě asi nejtěžší by bylo odvrhnutí falešné slávy, plynoucí z velké reklamy, již si mohou dovolit zase jen šejdíři, a namnoze z nepravé úcty a vážnosti, jaké se neprávem těší každá „oficiálně“ vydaná tiskovina. Že může být tato „oficiální“ tiskovina docela dobře šunt a brak a žumpa, což také z velké většiny je, to už je vedlejší. Leč svobodný nezávislý spisovatel nebo filosof právě pohrdá takovouto falešnou slávou za úpis krví pokušitelskému ďáblu velkého nakladatele (to je jeho poznávací znamení); pohrdá, pokud má ovšem snadnou možnost publikovat svá díla a své myšlenky s malými náklady a zcela samostatně, třebas právě na internetu a pomocí internetu. Ano, časem, až by se v čím dále převažujícím vánku, větru až posléze vichru prosily nutné plevy od zrn, nastala by v literatuře další gutenbergovská revoluce a vážnost a úctu by si naopak získala díla vydávaná nyní už výlučně zdarma na internetu. Rozkvetlo by nové jaro literatury.

Jen se obávám, že zatím úplně vymizí ze světa schopnost dobře psát, dobře myslet, schopnost správně vůbec sestavit smysluplnou, neřkuli duchaplnou větu, větu bez překlepů, bez pravopisných a gramatických chyb; a obávám se také, že s tím zmizí ze světa i umění dobře a správně číst, dokonce schopnost porozumět čtenému textu, a to nejen v doslovném smyslu slov, ale i tomu, co se píše mezi řádky. Všechno, co nyní vidím a čtu kolem sebe nového, tomu rozhodně nasvědčuje. Bojím se tohoto neblahého vývoje, nicméně Já se jím postižen nikterak necítím. A tak už strach nemám. Spíš naopak. Čím víc lidstvo upadá, tím víc se pozvedám Já. Ono chřadne a blbne, zatímco Já, dosud v jeho stínu, rostu a moudřím, zdokonaluji se. Já se ocelovým stiskem držím stále svého misantropického kopyta, svého šlechtického žezla, a svou nadlidskou mocí prosazuji sebe. Nepozorován potměšile rostu vedle lidstva, aby ti svobodní a divocí, kdož jsou mého rodu, jednou po lidech ovládli po nich uprázdněný svět. Kéž bych spatřil pád těch, jež nenávidím!

Je zajímavé, že jako spolehlivý recept na uchování a tříbení mysli bývá nejčastěji doporučována právě četba knih (nejvíc možná právě těmi, kdož knihy nečtou, a to proto, že jim tato pro ně cizí intelektuální činnost připadá hodně náročná; Já čtení nepovažuji až za takovou dřinu, jako mnozí, nýbrž se jí dobře bavím – a právě tou nejtěžší si nejvíce odpočinu!). Ze známých autorů knih doporučují ve svých vlastních dílech číst knihy namátkou třebas Ray Bradbury, Aldous Huxley, částečně Orwell a Zamjatin, hodně starořímští autoři, a tak dále. – Ale lidský duch se kdysi povznesl bez knih! Bez obav se dá dokonce tvrdit opak: že lidský duch začal upadat souběžně s knihami, s vynálezem písma vůbec (souběžnost možná sice náhodná, možná že však ne). Literaturou se odjakživa šířily především lži, nepravdy a tmářství všeho druhu, dále náboženství, morálka, humanismus, politická demagogie, propaganda nebo prostě jen banality, hlouposti a absurdity úplně bez hodnoty a bez ducha. Kritické myšlení je v literatuře vždy Popelkou, vždy velkou vzácností. Závažné životní problémy se v literatuře zřídkakdy nastolují; převládá bezduchá zábava. Takže se nelze divit, že s písmem (a hlavně s každým posvátným Písmem) začal lidský duch, už tak od přírody podlý a nízký, spíše upadat než se rozvíjet. Lidský duch byl nejsilnější a na vzestupu, když mu bylo nejhůř, když doslova ještě bojoval o holé přežití. Škoda, že se mu to povedlo... –

Četba knih je samozřejmě pro mozek zdravá, záleží ovšem na tom, jaká je to kniha. Jsou knihy, které spíše ducha ubíjejí, než aby ho rozvíjely. Obecně je ostatně jedno, co posiluje mysl; mohou to být třeba i obyčejné křížovky (pro obyčejnější hlavy); hlavně musí být rozum postaven před nějaký problém (duše musí být stále v činnosti); ano, rozum musí být postaven před problém, který lze dobře vyřešit jen nerušeně v dostatečně dlouhém osamění, jež je tím delší a osamělejší, čím je daný problém těžší. Před nejtěžšími problémy vždy stáli filosofové. Nepřekvapuje proto, že ti největší myslitelé vždy byli a jsou také největšími samotáři a misantropy, neboť hlučící dav je ruší a lidská hloupost je silně nakažlivá. Kromě toho soudím, že lidstvo musí být zničeno.

Já zatím využívám internetu k publikování mých antihumánních myšlenek. A dělám to zdarma, každému zájemci volně přístupné, jen z vlastní dobré či zlé vůle, lidstvu natruc. Zda se ke mně někdo další, nějaký další svobodný duch přidá a bude publikovat stejně bezplatně jako Já, ať misantropicky, nebo filantropicky, to je mi srdečně jedno. Hlavní věcí je mi – alespoň pro tentokrát – bezplatné, svobodné a nezávislé internetové publikování, jakožto protiváha knižního velkoobchodu. Na kterou stranu se misky těchto pomyslných vah přikloní? Doufám, že na stranu bližší mému srdci, to jest na stranu volně a bezplatně šířeného slova.

Ano, to by byl opravdový konec mafiánských praktik knižního velkoprůmyslu! Lze si jen přát takový konec. Já si ho tedy rozhodně přeji. Jen si to představ, milý čtenáři! Už žádné docházení do veřejných knihoven, už žádné poplatky za výpůjčku, žádné časově omezené limity; už žádné shánění a nakupování předražených a zmetkovitých knih, jež se stejně uvnitř hemží tiskovými, gramatickými i pravopisnými chybami, za něž nenese žádný takzvaný všemi možnými akademickými tituly opentlený „odpovědný redaktor“ žádnou odpovědnost! To všechno by šlo, jenom kdyby se podařilo nějak zlikvidovat všemocnou knižní mafii, která sedí svou těžkou prdelí na prameni vědění a která se ovšem takové nadějné vyhlídce všemožně brání, zaštítěna zákonnými „autorskými právy“. Ale co moje právo na svobodné šíření slova?

A další věcí je to, že v okamžiku, kdy Já sám, z vlastní iniciativy, vlastním úsilím svého vlastního intelektu vlastnoručně opíšu mnou subjektivně vybrané úryvky z nějaké četby, opravím původní slohové nedostatky, překlepy a chyby v překladu, jichž je v knihách vždycky dost a dost, kdy doplním tyto výpisky vhodnými obrázky, ozdobnou grafikou a vlastními vysvětlivkami, rešeršemi a poznámkami – v tom okamžiku se už toto dílo stává tak trochu i mým vlastním dílem a jako s takovým bych měl mít plné právo svobodně nakládat podle vlastního svobodného rozhodnutí. Že mi bylo toto svaté právo upřeno, považuji za násilí vůči mé osobě.

Ještě že mi nikdo nemůže zakázat používat mé výpisky z četby v soukromí. Co je mi ostatně po světu. Ať si každý zjedná svou zábavu a poučení sám, tak jako Já. Do soukromí mi naštěstí nikdo z těch chmatáků chamtivých vlézt nemůže, aby zde vykonával svou nečistou cenzuru. V soukromí jsem svobodný. Nebo se mám snad obávat, že mi do bytu najednou vtrhne uprostřed noci najaté profesionální komando ukrajinských vymahačů dluhů a smaže mi v počítači všechny „neoprávněné“ soubory? V tomto mafiánském tržním systému bych se už nedivil ničemu.

Svět není divoký a svobodný. A není divoký a svobodný právě vinou takových lidí, jako jsou ti z nakladatelství Paseka. Oni sami jsou tím nejhnusnějším dokladem i příčinou zároveň, že tomu tak není; že svět není divoký a svobodný a že tedy takový svět není ani krásný a že není radost v něm žít.

Ale dosti již o tom. Na závěr mého běsnění proti knižnímu průmyslu si ještě dovolím parafrázovat ctihodného lorda Byrona, který se také, lidužel, nevyhnul nedůstojným tahanicím s nakladatelem:

 

Řekli nám „Pište!“ – ta slova

ne, chamtivci nebudou mít.

Spíš svadnou dřív prsty mé ruky,

než v harfu by zde měly bít!

Do harfy nebudou bíti,

ji na vrby pověsím suk,

ó nesmí v ples lupičů zníti

hlas géniů, jejich zvuk.

        

 

Divoký a svobodný život v lese mi značí také zdravý a vydatný spánek, a tak hned po jídle a po přečtení dvou kapitol ze Sanina jsem se mu blaženě oddal.

Je zataženo a trochu dnes poprchává, ale od první jarní procházky po okolí mě to neodrazuje. Přibylo tu lidužel lidských odpadků, od té doby, kdy jsem tu byl naposled, a vyrostly tu také nejméně tři nové myslivecké posedy. Jeden z nich dokonce v lese na okraji světlinky, kde jsem rovněž kdysi pár dní tábořil, než mě tam objevil náhodný chodec, zřejmě tentýž myslivec, jehož dílem je tato bouchalská střílna, i s opodál nastraženou návnadou pro nebohou zvěř v podobě lízací soli a shnilých jablek. Nebohá důvěřivá zvířata, která se nechají nalákat a splést předstíranou lidskou dobrotou. V dobrotu bouchalů ostatně věří celý svět a celý důvěřivý svět se nechává obelhávat, že bouchalové přikrmují zvěř z lásky, a ne ze zákeřnosti. Ach, svět stále miluje tyto osvětimské lži, věří jim a lehce a ochotně skáče na omamné návnady!... Špatně však končívají ti, kdož uvěřili v lidskou dobrotu. Svět je čím dál horší.

 

Procházel jsem se a procházel a najednou se začalo rychle stmívat. Květy podbělů se zavřely. Zašel jsem ještě k velké louce, kde už se tou dobou pásly dvě vyhublé srnky a kam další právě přicházely. První jarní zelená pastva jim musí dělat náramně dobře a asi tu důkladným krmením stráví hodně dlouhou dobu. Budiž jim to přáno. Já se však nerad musím odtrhnout od té podívané a musím ještě za světla najít cestu k tábořišti.

Usínám za tmy s posledními trylky budníčků a červenek, jež však záhy ruší rachot nízko přelétajících stíhaček. Když konečně jejich letecký večer skončil, ptáci již mlčeli též. Tak po těch otravných stíhačkách se mi věru vůbec nestýskalo.

 

 

7.4.45

Noc byla podle očekávání studená, ale nikoli zvlášť mrazivá, takže se to dalo vydržet i bez zimní bundy. Spal jsem asi jedenáct hodin v kuse a procitnul jsem do nádherného ticha a do stejně nádherného dne. Nečekal jsem na nic a bez meškání, bez snídaně, vyrazil jsem na další pochůzku po okolí. Tentokrát jsem mířil rovnou k rybníku, ale hned na dohled jsem se zase vracel, neboť k němu z druhé strany přicházel jakýsi lidský pár, i s neodmyslitelným psem u hnát. Ovšemže: jak je někde rybník, tak se stane okamžitě magnetem, jenž přitahuje kdejakou odpadovou šponu. Znechuceně jsem se otočil a vkročil jsem na lesní cestičky. Dlouho jsem se takto spokojeně procházel, vyhýbaje se a přeskakuje rozvité žluté a bílé kvítky podbělů, petrklíčů a sasanek, až jsem došel k jednomu velmi starému a zchátralému posedu, otevřenému, vysoko ve větvích smrku. Tam jsem si pohodlně sedl a pozoroval ptáky. Jedna červenka se posadila až na samý vrcholek jiného smrku a dopřála mi dívat se, jak ze svého doširoka otevřeného zobáčku vyluzuje tklivou jarní píseň. Slunce stoupá vytrvale po modré obloze a dělá se stále větší teplo. Na louce se pasou krávy a na liduprázdném rybníce teď už zase nerušeně plovou kachny. Na zoraném poli kníká černobílá čejka. Jím až v poledne, opřen zády o můj oblíbený strom, ale slunce dnes tak žhne, že si jdu radši lehnout do polostinného stanu. V šatech se v něm nedá vydržet, nahý jakžtakž. To nám to pěkně začíná. Jenom aby to vydrželo.

Chronická nedospalost, způsobená mně pobytem v baráku „U blbů“, se projevila: usnul jsem sladce, ne sice navěky, nýbrž jen na další čtyři hodiny, a to jsem se probudil jenom kvůli tomu, že jsem ucítil na holém těle kapky deště. To se přehnala malá přeháňčička.

Pro vodu jsem sešel ke korytu potoka, jenž napájí rybník. V tůňce tam žijí dvě roztomilé žabičky. Konsternovaně po mně koukaly, jestli nemám snad v úmyslu je sežrat, ale kdepak Já a žabí stehýnka; nepozřel bych nic, co bylo kdysi živé a co muselo kvůli mně zahynout bídnou smrtí. Stojaté vodě, pokryté jakýmisi nevábně vyhlížejícími mastnými oky podobnými ropným skvrnám, jsem se vyhnul a vodu nakonec nabral dál proti proudu. Voda chutná lahodně a je studená jako led. Duje silný studený vichr, a tak se vracím hned do stanu. Z remízku vybíhá odtud vyplašený srnec, na trnkovém keři se nehybně skví jako žluté sluníčko zbarvený strnádek. Vítr vytváří na hladině rybníka mohutné, jakoby mořské vlny. Ptáci podivuhodně zmlkli. Poprchává.

 

 

8.4.45

Noc byla tentokrát mrazivá a k ránu již pomalu nesnesitelná. Nicméně vydržel jsem. Zrána jde pára od úst, silný studený vítr nepřestal. Celý den se marně snažím zahřát se v zimní bundě a ve spacím pytli. Střídavě si čtu a pospávám. Je mi nějak slabo, bolí mě hlava, nikam se mi nechce jít a myslím, že jsem se asi trochu nachladil. Pozdě odpoledne jsem se rozhodl jít se ohřát domů. Cestou jsem viděl celkem čtyři chundelaté zajíce. Jeden z nich spal kousek od cesty. Lekl jsem se, když zničehonic přede mnou vyběhl. Stále fouká ten nepříjemně lezavý studený vítr. Nedivil bych se, kdyby se dalo do sněžení. Zajíčkům je teď v jejich teplém kožíšku lépe. Já se těším na horký šálek kávy. Město je naštěstí téměř liduprázdné, jen psi odkudsi stále štěkají.

 

 

11.4.45

Vážně se mi dnes nechtělo vůbec nikam jít. Ale u vědomí toho, že už tři noci je můj stan v lese bez dozoru a že za tátou právě zaklaply dveře od bytu, oblékl jsem se, rychle si bez jeho dotírání sbalil do batůžku ananasovou šťávu, dalekohled, svůj deníček a ke čtení Zpěvy Maldororovy a vydal jsem se směrem k lesu. V žaludku jsem měl tou dobou už svou ranní kávu a v mozku dvanáct stránek z „Maldorora“. Je to dobrá knížka. Leckteré pasáže v ní připomínají mi mé spisy. Pikantní je na ní dále to, že její první české vydání bylo zabaveno pro přečin mravopočestnosti a vůbec první francouzské vydání skončilo ve skladu nakladatelství. Já mám tuto knížku půjčenu z naší městské knihovny, kde ji mají shodou okolností odstrčenu také ve skladu. Není to příznačné? Tehdy jako dnes. Nic se nezměnilo.

Cestou na mne hlasitě štěkal jakýsi volně puštěný čokl, jehož panička si ho hned k sobě úzkostlivě volala, jakmile mě uviděla jít pevným krokem celého v maskáčích. Ten pes byl podoben Kerberovi z podsvětí, jenž se lísal k příchozím, leč na odcházející štěkal, vrčel, cenil žluté zuby, vyvaloval ohnivé zraky a nebezpečně dorážel. Dnešní doba už však dávno překonala všechny dřívější představy o peklech, záhrobích a podsvětních světech. Dnes na vás odevšad štěkají psi jazyků ohnivých a halasů trub armageddonových jak při odchodu, tak i při příchodu, nemluvě už o neustávajícím štěkání i při pouhém pobývání v tomto pekle. A navíc vás málem zajede auto na úzké cestičce vinoucí se zahrádkářskými koloniemi. Všechny satanské horory a vědecko-fantastické dystopie jsou k smíchu. Skutečnost současnosti je horší a hravě překonává nejbujnější fantazie hrůz. Ale oni je nevidí, ano, oni je nevidí, už z té prosté příčiny, že sami jsou jejich součástí.

Vzpomínám na osamělé doby, kdy si misantrop vyšel ven na procházku a nebyl nikým a vůbec ničím obtěžován, venku lépe a svobodněji nežli uvnitř. Teď je to naopak. A ač se to bude zdát protichůdné nebo sebezničující, nesním žádný krásný sen o jeho uskutečnění, ale naopak o tom, že se jednoho dne naplní nejhorší obavy a nejtísnivější noční můry a Já už nikdy nevyjdu na světlo; avšak svobodu naleznu přece i tehdy – v temnotě osamělé existence uvnitř stěn vytapetovaných jemnými rostlinnými motivy a zvířecími arabeskami... –

 

Z těchto chmurných myšlenek mě náhle vytrhlo ticho a opuštěnost lesa, v němž jsem se mezitím ocitl. Síla mého nadlidského ducha mi dala zapomenout na tu uličku hanby, jíž jsem procházel a vrátila mě k plnému vědomí až uprostřed hájemství stromů a divokých bylin. Jaká milost! Jsem obrozen! Do toho, lidé, do toho! Jen zničte svět, ano, zničte jej! K tomu vám dopomáhej Bůh. Vy jej zničíte, a on se přesto obrodí jako Já – vy už však se neobrodíte více. A všichni budou zase šťastni – šťastni bez vás, šťastni, poněvadž vy už tu nebudete! Budu napořád zase tak divoce svobodný, jak jsem býval – a jak jsem právě teď.

Člověku nelze pomoci, lze ho jen vyhladit. I napadlo mě, že světu chybí více misantropismu, jakkoli je na potěšitelném vzestupu přímo úměrném rostoucí lidské populaci. Napadlo mě přitom také, že světu chybí nějaký vhodný misantropický svátek. Lidé mají 14. února svátek zamilovaných, ale misantropové žádný jemu protikladný a protivážný svátek nenávistných dosud nemají. Proč ne? Možná je načase, abych světu takový svátek nenávistných konečně přinesl.

A tak jsem stvořil Svátek svatého Misantropa – svátek všech nenávidějících, svátek, který budiž slaven a připomínán hned následující den po lidském svátku zamilovaných – tedy vždy 15. února! Neboť nejlépe nenávidí ten, kdo nenávidí naposledy.

Tudíž nyní slyšte:

Člověče! Lidé! Lidstvo! Vy bídáci! Mizerové! Vy kazisvěti! Ničitelé světů! Ničitelé životů! Vy dravé bestie! Vy nepřátelé divoké svobody! Vy choroboplodní parazité! Traviči životního prostředí! Vy blbci! Vy bludaři! Hlupáci! Vy, jež jsem tak přiléhavě nazval rakovinou na kůži Země! Vy vynálezci zkázy! Stavitelé lotrovin! Namyšlení blázni! Arogantní diktátoři! Vy nemocná zvířata, zapírající a popírající sama sebe, nakažená vzteklinou! Drezéři! Pozéři! Vy pokrytci a lháři! Slyšte!

Je málo nenávisti mezi lidmi a málo je nenávisti k lidem! Abych ji podpořil, z výšin svého oprávněného pohrdání lidmi, z nížin své spravedlivé nenávisti, stvořil jsem Já, Misantrop, nenávistník největší, tento významný misantropický den, jakožto vzdorosvátek svátku všech zamilovaných a jakožto alespoň jeden slavnostně určený den k uctění a k připomínce všech těch, kdož v životě nenáviděli a kdož trpěli lidstvem, ne však pro lidstvo. Stvořil jsem tento den v upomínku všem dosud zanedbávaným nenávistníkům, všem těm, kdož v dějinách byli, nebo dosud jsou, plni záští k tobě, člověče, k vám, lidé – ke všemu lidstvu. Člověku nelze pomoci, člověka lze jen přísně soudit, tvrdě odsoudit a nakonec nemilosrdně vyhladit z povrchu zemského! Tak dím Já – Misantrop!

Člověk je z jedné strany stále šmajchlován, ale z druhé strany – z té lepší – je nemilosrdně tepán a bit jako žito. Zdrcující rány, jako je právě tato má, nová a nejnovější, dopadaly na blbou hlavu lidstva vždy a stále. Ve světě vědy nejdříve Koperník vytrhl „pána tvorstva“ z centra vesmíru, Darwin mu pak sebral víru v božské stvoření, Freud učinil z jeho úchylného nevědomí vládce nad jeho povýšeneckým „Já“ – a Misantrop mu upřel vůbec veškeré právo na existenci. A teď ještě navíc stvořil den, jenž má sloužit k oslavě všeho protilidského! To už je tedy příliš!

Ano, člověk je v podstatě chudák, bitý ze všech stran. Misantrop by se nad ním málem ustrnul, kdyby ho nechtěl zlikvidovat; dokonce by s ním snad i soucítil, kdyby ty rány nebyly zasloužené a kdyby si neschovával svůj nezměrný soucit pro ty, již ho jsou hodni. Zvířata se člověka bojí, nebo se musí bát naopak on jich, moralisté zpochybňují jeho údajně vrozenou dobrotu, humoristé se mu smějí, pesimisté nad ním pláčou, filosofové se mu vyhýbají, tvrdíce, že je nakažlivě hloupý, ekologové z něj udělali živelnou pohromu, teologové tvrdí, že je dědičně hříšný, Nietzsche mu usmrtil milého tatíčka pánbíčka a udělal z něho podčlověka, neurologové mu upřeli svobodnou vůli, psychiatři ho mají za blázna a lékaři, profylaktici, hygienici, dietologové a příslušníci všech nadlidských kast vzhledem k člověku zachovávají urážlivou rituální čistotu, nechtějíce se potřísnit žádnou smradlavou člověčinou.

Ano, člověk se má za nedotknutelného, ale „nedotknutelný“ je jen ve smyslu staroindického kastovnictví; což znamená, že každý, kdo je nad člověkem nebo kdo se nad něho cítí být povýšen ať mravně, tělesně či rozumově, musí po dotyku s něčím lidským, s „nedotknutelným“, bezpodmínečně provést rituální očistu. Čím jsou pro vznešeného indického bráhmana všichni žrouti hovězího, ptáčníci, lovci zvěře, řezníci, rybáři, dále nemytá spodina ve špinavých hadrech žijící na smetištích, muslimové a jiná sprostá chátra všeho druhu, kterou vidí hluboko pod sebou, pod svou životní, mravní a intelektuální úrovní, tím je pro mne celé lidstvo: hluboko, přehluboko pod mou úrovní. Myji si ruce nad člověkem.

Tak tedy: Člověče! Ty „Nedotknutelný“! Slyš! Slyš a viz, kterak planu ohněm horoucí vášně, jež se zove zášť! Neboť, hle: Já zahořel smrtelnou nenávistí k lidstvu! A napadá mě, že ani jedna ojedinělá vražda člověka není tak úplně zanedbatelným činem, jakkoliv se takový čin zdá být možná titěrně malým, marným a bezvýznamným oproti třebas válečnému krveprolévání nebo morové pandemii. Ani vražda jediného člověka není tak úplně bezvýznamná, neboť zabitím jednoho člověka – nejlépe ještě nedospělého, dokud nestačil nikoho dalšího zplodit – zabijete s ním zároveň i všechny budoucí milióny lidí, to jest všechny jeho potenciální potomky, kteří se tak díky jediné vraždě člověka už nikdy v budoucnosti nezrodí! Slavte tedy nenávist!

Mají-li už svůj zpropadený svátek všichni zamilovaní debilové, všichni ti necudní nestydové, u nichž vždy pud vítězí fatálně nad studem, ti pohlavně nadržení, nakažení a zvrácení, jakož i všichni ti, kdož lidstvo dále rozmnožují, měli by mít svůj den i všichni ti, kdož lidstvo nenávidí a k smrti si je hnusí.

K oslavě ducha odporu, jenž se vzepřel všem svým utlačovatelům, proto budiž každoročně 15. února, v tento slavný den, zvláště připomínáno ve výrocích, citátech a v sentencích vynikajících duchů – duchů to nadlidských a nelidských – že člověka, lidi, celé lidstvo lze jen nenávidět, nikoli milovat a podporovat v růstu! Tak je to po přirozeném právu, tak je to nejvýš spravedlivé.

PEREAT HUMANITAS! ZHYNIŽ LIDSTVO!

Tedy nezapomeň: vždy 15. února si připomínej Svátek svatého Misantropa – svátek všech nenávidějících! V ten den nikomu nic nedaruj, tak jako po celý rok. A výrok: „To ti nedaruji!“ budiž tvou mantrou.

MISANTHROPOS DIXIT. TAK PRAVIL MISANTROP.

 


Podle čeho že pozná zvíře svého bližního stejného druhu, aniž se kdy toto zvíře vidělo v zrcadle, znajíc tak svou podobu? – Přece podle vtisknuté podoby své matky, někdy i podle svého otce a často také podle podoby svých bližních, jež kolem sebe od narození vídá a s nimiž se ztotožňuje. V krajním případě tak může nějaké zvíře považovat za svého bližního i zcela jiné zvíře (dokonce i člověka), když jej vychovává nebo roste společně s ním či v jeho společnosti. Takové zvíře může vědět na čem je v tomto smyslu i bez zraku, úplně slepé, a orientovat se čichem, po paměti, citem, „šestým smyslem“. Nikdy není naprosto slepé. – Tyto poznatky jsou konečně dobře známé z etologických výzkumů Konrada Lorenze. Ale podle čeho se mám orientovat mezi lidmi Já? Nebo člověk mezi lidmi? A s kým z nich se mohu ztotožnit? Druhdy přicházívají najednou pochybnosti, zmatení a nevidoucnost. Mne vychoval les a zvířata v něm žijící. Vím tedy kdo jsem a s kým se mohu ztotožnit. Vím, že mou podstatou je divoká svoboda. Vím, kam se vracet. A vím, kam se jednou vrátím navždy. Člověk je naproti tomu slepec, jenž sice chce vidět, ale má strach z toho, co uvidí. A misantrop, jenž vidí, by zase nejraději chtěl oslepnout, aby se na tohoto člověka nemusel dívat.

Dnes jsem nechtěl vidět toho Zlořečeného, a tak jsem se plížil k mé skrýši zvířecími chodníčky, jež tu vyšlapali mí divocí bratři. A přesto jsem na jakousi chamraď zlořečenou narazil. Rubali dříví pilou motorovou, ale naštěstí se včas prozradili mému napjatému sluchu. Měli právě přestávku a byli zticha, ne však dost. Obešel jsem je jako nenávistný duch lesa, jejž oni vyrubávají, a oni se dali zase do svého ničemného díla, jak odpovídá jejich osudovému určení, do díla nevyzpytatelné blbosti.

Tajnými chodníčky jsem konečně stanul u svého přístřešku. Je v pořádku a dnes je tu takové ticho...

Mé divoké myšlenky se ihned rozbíhají na svobodu a nutí mě je zaznamenávat. Ó mohutnosti všeho nelidského, jež oživuješ vše svobodné a divoké! Dopřej mi k tomu potřebný klid a ústraní! Slibuji, že na konci roku ti odevzdám tento můj oranžový zápisníček s plně popsanými stránkami k tvé chvále a na zlost lidem. –


Náhle jsem nejdřív zaslechl a pak i uviděl jakýsi šelest a pohyb pod podlahou stanu. Po pravdě řečeno jsem tam cosi podezřelého cítil hned první noc, ale teprve nyní to bylo výrazné.

Jednou se mi takto pod stanem upelešila celá hraboší rodinka a Já ji z nevědomosti zalehl a bylo mi jí pak líto, když jsem na podzim při balení shledal, čeho jsem byl příčinou.

Opatrně jsem nyní na to podezřelé místo přimáčkl dva prsty. Nic se nestalo; ale po chvíli se šelest a pohyb začal opakovat. Přimáčkl jsem víc, snaže se něco nahmatat – a znovu nic. Přitlačil jsem ještě víc, ale nic jsem nenahmatal, ani se tím nikdo tam dole nevyplašil. Přimáčkl jsem v ona místa ruku ještě jednou. Ozval se slabý hlásek. Tomu musím přijít na kloub, jaký tvor se to skrývá pod mým stanem. Má obraznost mi nabízela myšici, hraboše, hada, krtka...

Vytáhnul jsem ze země dva kolíky, abych lépe odklopil růžek stanu. Stále jsem nic neviděl. Rozhrábl jsem opatrně několik hromádek loňského listí... Stále nic. Kdo tam může být? Utekl snad podzemními chodbičkami? Znovu jsem rozhrábl padanku... Aha! Tady jsi! Už tě mám!

V dolíku v hromádce listí jsem náhle zpozoroval – žábu! Je tu uvelebená, zakrytá listím, zřejmě to byl její zimní úkryt, dokonale zamaskovaná. Doufám, že jsem jí neublížil. Přece jen to asi není jen tak, že jsem na ní vlastně celou tu dobu ležel. Je nějaká přepadlá. Vyhrabal jsem ji z listí a vzal ji, nehybnou a apatickou, do ruky. Nebrání se tomu, ani neutíká. Je příjemná na omak, jemná a hebká jako něco, co je stvořeno k lásce. Vůbec není slizká nebo odporná, jak o ní lžou lidé. Ale copak lidé, ta verbež; ti přece lžou o všem a pořád.

Musím tu milou žabičku přenést někam jinam, blíž k jejímu živlu, někam do vlhka. Zanesu ji ke strouze na okraji lesa; tam jí bude dobře.

Vtom v mé otevřené dlani celá ožila, když jsem ji nesl. Hurá, hýbat se může, pohybuje klouby, natahuje nožky. Snad je tedy zdravá.

Položil jsem ji na okraj strouhy. Znovu se však nehýbá, jako kdyby stále ještě spala zimním spánkem, červené oči má však otevřené. Je mi jí líto a jen doufám, že není proč ji litovat. Nechtěl bych být původcem dalšího zvířecího utrpení, jako by nestačilo to, jež jim tak krutě a dokonce naschvál způsobují lidé, ta verbež odporná, kterou nemá nikdo rád.

Porozhlédl jsem se při té příležitosti po lese. Je krásný, třebaže dosud z velké části holý. Ve větvích bříz se proplétají sýkorky a jejich bezstarostné sykání mě naplňuje opět radostí. Svobodní a divocí tvorové, buďtež pozdraveni! Vám bude jednou znovu patřit svět.

Doufám, že se ta žabka do večera, až budu odsud odcházet, probere z letargie a začne skotačit jako ty dvě v potoční tůňce. Brr! Je zima. Zpátky do stanu, kam nefouká!

 

Večer, když jsem odcházel, žabka už na onom místě na okraji lesní strouhy nebyla. Jsem tomu rád. Byla jen zřejmě v šoku a když konečně osaměla, šla a začala žít.

 

 

18.4.45

Je krásný, tichý den, jako stvořený k vycházce do lesa, ke spočinutí v jeho vlídné náruči a k životu v něm. Přes lesní cestu přebíhá ladná srnka. Opodál panáčkuje zajíc, jenž po chvíli odhopká pryč. V lese od posledka ubylo stromů a přibylo jejich dřevěných kostí, ponechaných zde lesokazným prevítem, jenž se pro ně vrátí, až z nich vyprchá duch pomsty vůči člověku. Nakrmil jsem doma kavky, natáhnul jsem krok, abych se zbavil všech lidských ocásků a ocasů, a už jsem zase ve svém stanu v březovém hájku, kde štěbetají ptáci a kam nahlíží přívětivé slunce. V poklidu a v rozjímání jsem snědl celý sáček arašídokukuřičných křupek, přečetl osm stran z „Maldorora“ a spokojeně na pár hodin usnul.

Zdál se mi strašný sen o tom, že nemohu najít žádné klidné místo k táboření v dostatečné vzdálenosti od lidských příbytků. Lidáci byli všude! Strašná denní můra! Kam jsem se hnul, všude byli. Ne že by mě přímo schválně pronásledovali nebo štvali honicími psy, to ne; jenom prostě nezbývalo jediné svobodné, divoké, liduprázdné místo na celém světě. Nikde kouska soukromého osamělého ústraní. Znaven celodenní chůzí a malátný nekonečným marným hledáním i vtírajícím se spánkem, jsem konečně za tmy postavil stan a usnul jsem v něm. Probudil jsem se ráno, přímo před naším dřívějším domem, na sídlišti, kde jsme si, coby malí kluci, hrávali na sovětské vojáky bojující proti Němcům ve druhé světové válce. Lidé chodili bez zájmu kolem mne, jako kdybych byl mrtvý a pochovaný. Trapné to bylo jen mně...

Procitl jsem z toho zlého snu právě ve chvíli, kdy mi do nosu zalézalo klíště.

Když se postavím na jižní okraj lesíka, skutečně odsud vidím lidská stavení a slýchám odtud štěkat psa, když se tamní lidé vracejí z práce. Skutečnost naštěstí není sen; ale hodně se mu podobá. –

Vtom jsem v lese uzřel pohyblivý stín! Stín, jenž se po chvíli zhmotnil v majestátního srnce s krásnýma morionovýma očima, jež oblažují a s plným břichem nafouklým trávou a prvními výhonky listů keřů a stromů. Pohyboval se nehlučně mezi stromy v dohledné vzdálenosti, ale mne si nevšímal a pokojně se pásl dál. Opatrně jsem otevřel stan a vykloniv se z něho poněkud, mohl jsem srnečka pozorovat dalekohledem podrobněji. Srnec mě nevidí, třebaže by mohl, stejně jako Já jeho, kdyby o mně vůbec věděl. Můj stan svou přirozenou lesní hnědí dokonale splývá s okolím, Já v maskáčích rovněž. Nemohu se odtrhnout od té fascinující podívané, tolik vzácné. Srneček se pase kousek ode mne a kolem něho poletují bělásek a žluťásek. Obraz naprosté pohody. Náhle však srnec zvedl hlavu od výhonků nejčerstvější zelené travičky a začal větřit. Rozhlíží se, napíná slechy. Je jasné, že mě ucítil, třebaže se nevidomým pohledem dívá přímo na mne. Nevidí, ale cítí. Určitě čpím člověčinou, jíž jsem nasáklý z toho nepravého pobývání mezi lidmi; za což se hluboce stydím, jako kdybych páchl močůvkou a výkaly na banketu aristokratické smetánky. Srnec se obrací a ustupuje zpět do nitra lesa, kde se mi opět ztrácí, tak jak se objevil.

Ach, to bylo krásné! Jsou skutečnosti, které jsou sladší než sen. Není to nádherné? Jakmile jsi jednou v lese, překonav všechny nástrahy a úklady humánního světa, nemusíš už učinit ani jediný krok navíc a příroda sama přijde za tebou tě navštívit a potěšit ve tvé samotě.

 

 

19.4.45

Dnes jsem kousek odbočil, abych se chvilku zastavil u mého dubu. V jeho okolí se nedávno také hodně pracovalo, takže bych zde stejně neměl klid. Z kupek klestí se může radovat jen střízlík, jenž si v nich buduje hnízda. Vyšplhal jsem na dub a oddal se vzpomínkám. Nyní již nebolí jako dřív, když jsem se odtud musel stěhovat. Dub má teď mnoho větví uschlých a polámaných a očividně chřadne. Já jsem na něj vyskočil a vylezl naopak stále stejně hbitě a se stejnou silou jako dřív. V jeho horních větvích jsem se pohodlně usadil. Na protější olši se právě nádherně rozezpíval lesní budníček, nejnadanější v tomto směru z celé rodiny budníčků. Já a dub jsme spřízněni podobným osudem, jenž vyplývá z našich povah. Vysoko nad zemí v jeho koruně mě lehce ovívá teplý větřík a hřeje jarní sluníčko. Nechce se mi sestoupit zpátky na zem a znovu se po ní jako bloud plahočit. Konečně slézám, až když mě tlačí každá kost, každý sval i každá měkká tkáň mého těla.

 

Ve stanu jsem dočetl „Maldorora“. Ke konci jeho Zpěvy ztratily mnoho ze své prudkosti a utápěly se v nesouvislém blábolení beze smyslu. Také počet tiskových chyb se nebývale zmnožil. Nedivím se, že to žádný redaktor nechtěl číst podruhé nebo potřetí, tak jak to dělávám s každou knihou vždycky Já: poprvé normálně; podruhé, když vybírám úryvky do výpisků; a potřetí, když rediguji napsané. Tu třetí operaci zřejmě redaktoři vydavatelství neznají, nebo spíš nedodržují... To je výtka zlozvyku, který nikdy nepřestanu pranýřovat.

Teď si hodlám znovu (už poněkolikáté) přečíst výbornou knihu Slamění psi od Johna Graye. Zmiňuji se o ní dostatečně v mém spise Škarohlíd, názor na ni jsem nezměnil, nebo jen málo, a tak se o ní nebudu šířit dál, abych se zbytečně neopakoval. Nicméně to „málo“ v názoru, jejž jsem změnil, je vlastně docela „hodně“. Například si už naprosto nemyslím, že by Gray byl lepší myslitel než Nietzsche nebo dokonce Klíma – hle, jak se vyplácí číst knihy vícekrát: často tak pochopíte, co jste nepochopili hned napoprvé a objevíte, co jste dříve neobjevili. Polovinu jeho knihy tvoří v podstatě jen citace jiných autorů anebo jejich volné parafráze či podle nich dále rozvíjené úvahy. Rozhodně jsem ho v první nadšené ovaci přecenil. Jeho antihumanismus mi nyní připadá neupřímný; Schopenhauera přecenil; a o Nietzscheovi dokonce prohlašuje, že to byl náboženský myslitel.

 

Dnes je takové teplo, že se letos už podruhé musím svléknout donaha. Těší mě být nahý. Je v tom ta nejvlastnější přirozenost, volnost a divoká svoboda.

Večer se opět citelně ochlazuje. Divoké a svobodné kachny vzlétají z malého lesního jezírka. Já sestupuji – ač nerad – dolů k lidem do města, kde strávím tuto noc. Už zdálky slyším štěkot psů.

 

 

20.4.45

Skryt za žaluziemi, čekal jsem čtvrt hodiny než byl dole před naším společným koncentráčnickým barákem takzvaně čistý vzduch. Svobodná a divoká lesní zvířata se už také pomalu učí, že nemají vystrkovat hlavy z úkrytu. Přesto tentokrát párek kachen přede mnou nevzlétl z malé lesní tůňky a po cestě jsem viděl nejméně čtyři srnky. Další párek srnců se namlouval asi dvacet metrů od mého stanu, nevidouce a neslyšíce, jak to tak u nich bývá. Se zatajeným dechem jsem je fascinovaně pozoroval, jak si hrají na honěnou. Usedl jsem do měkkého mechu ve stínu stromů, zády opřen o statný smrk. Všude kolem zpívají drozd, pěnkava, koňadra, červenka a budníčci. Toto období roku miluji. Vesele si pohvizdují ptáci, rostliny jsou v rozpuku a příroda je zatím ještě relativně liduprázdná. Každodenní chození domů mně také zatím vyhovuje, pouze mi vadí večerní návraty z ráje samoty zpátky mezi tu hnusnou samoobslužnou verbež.

Odkolíkoval jsem stan a přesunul ho o kousek dál, kde mi to připadá rovnější. Moc jsem si tím nepomohl, lépe řečeno vůbec. Až na třetí pokus jsem konečně našel rovné místečko, navíc v příjemném polostínu. Sluníčko pálí, odložil jsem tedy veškeré šatstvo, jako by to byly nenáviděné okovy. Domů se vracím ještě o hodinu déle, kdy už slunce vrhá na krajinu ostré šikmé paprsky.

 

 

21.4.45

V parcích a na předměstích jsou umístěny informační tabule připomínající majitelům psů, že mají uklízet jejich exkrementy. Přišlo mi to napsané příliš kultivovaně a nesrozumitelně pro takovou sprostou a blbou pakáž. Já bych tam uvedl raději české slovo „výkaly“, namísto cizího slova „exkrementy“, nebo ještě jadrněji „hovna“, neboť takoví debilové, z nichž se skládají takzvaní pejskaři, jimž ovšem Já neřeknu jinak než hovada, případně psohlavci, kteří zcela správně poznali v té dravé, otravné, hlučné, kousavé a blbé bestii, kterou chovají, svého rovnocenného příbuzného – tedy takoví debilové určitě ani nevědí, co slovo „exkrement“ znamená, a možná si při své tupé negramotnosti myslejí, že ono „ex“ snad znamená „psí“ a „krementy“ že jsou „suchary“ a že tedy mají sbírat po svých milovaných bestiích jimi utrousené psí granule.

 

V lese jsem se zase zády opřel o strom a nechal si na sebe vzít tvar, vůni a krásu přírody. Když ptáci zpozorovali mou zázračnou přeměnu, přestali se ostýchat a začali přede mnou, nehybným a zdivočelým, defilovat ve slavnostních zástupech. Postupně přilétli lužní sýkorka, zvědavě nahlížejíc do vytesané síňky po nějakém datlovi či strakapoudovi, párek laškujících pěnkav, jimž zpovzdáli sekundovala zpěvavá červenka, a mladými zelenajícími se břízkami se hbitě proplétal tíkající mlynařík a za ním v závěsu žlutozelený budníček. Po ruce vzhůru kráčí slunéčko kryptohlav, jako by to nebyla má zvířecí ruka, nýbrž pouhý, avšak přece významný výhonek divokého bezu. Obdivuji se maximalistické životní filosofii tohoto broučka: je puzen stále výš a výš, a když dosáhne vrcholu, ani ten mu nestačí, rozevře své žluté puntíkaté krovky, roztáhne blanitá hmyzí křidélka, zamává jimi jako na rozloučenou a vzlétne ještě výš!

Opět jsem srostl s tím, co bylo odevždy mou nejvlastnější součástí, opět jsem se stal jedním z těch divokých a svobodných tvorů; tím, kým jsem chtěl vždycky být.

 

 

27.4.45

S refrénem jedné staré trampské písničky z filmu Příklady táhnou na rtech kráčím zvolna k lesu:

 

Život je krásný

daleko od lidí,

kde nikdo nevidí

to naše štěstí.

 

Kráčím zvolna a nikam nespěchám. O prodlouženém velikonočním víkendu jsem byl doma, třebaže venku bylo nádherné počasí. Jenže kouzlo přírody tkví v její opuštěnosti, a ne v tom, že ji musím sdílet s hordami cyklistů, motorkářů, automobilistů, psohlavců, výletníků a vůbec všech těch milovníků přírody, kteří ji pomalu umilovávají k smrti. Les není bordel a příroda není prodejná děvka, aby po jejím břiše kdekdo rajtoval; aby ji kdekdo mohl špinit, kálet na ni a poskvrňovat lidským séměm. Žárlivě ji chci mít jen pro sebe. Proto se už několik let vyhýbám přírodě právě o víkendech, kdy bývá nejvíc začlověčená.

Po překročení silnice, této poslední výspy civilizace, jsem si s úlevou odplivl na rozloučenou. Nenáviděné lidstvo je za mnou, přede mnou se rozprostírá již jen les, pravý domov můj.

Kráčím zvolna, pomalu, jen co noha nohu mine, ne proto, že bych byl unavený nebo z lenosti; je to čistě proto, abych se mohl svou milenkou i mateřskou svou ochránkyní kochat a aby mi cesta k táboru neutekla příliš rychle.

Po delším opětovném shledání mi příroda vždy připadá lepší. V zahradách bíle kvetou voňavé ovocné stromy, v lesích lísky a fialky. Všechny stromy se obalují svěží zelení listů. Natahuji se po nich a zlehka se těch křehkých ratolestí dotýkám jako nejvzácnější umělecké práce. Ano, byl by to klenot, kdyby jej vyrobil mistr zlatnický ve své dílně z kovu, jenž je však chladný a neživotný ve své blýskavé nádheře. Toto je však víc: toto je každoroční zázrak života – stvoření nových lupenů, stvoření života, který roste a dýchá z vlastní vůle bez diktátu kladiva a kovadliny.

Nořím se do nitra pradávného pralesa stále hloub a hloub a jako budníček se proplétám a mizím v hustém porostu. Nevynechávám jedinou možnost k podrobnému pozorování každičkého živoucího tvora, jako Já svobodného a divokého, jenž se kolem mne mihne. Na velké louce se pase sám, dokonce za bílého dne, nikým nevyrušován, osamělý srneček, pohublý a s rašícími parůžky obalenými lýčím. Jeho hubené tělíčko má tu výživnou pastvu věru zapotřebí. Další srnec se přede mnou plaší v praskajícím podrostu, až se s úlekem zastavuji, není-li tam někde snad náš společný nepřítel, nepřítel všeho živého i neživého – člověk. Ne, byl to naštěstí jen srnec. Ani jsem ho nespatřil, jen jsem uslyšel ten praskot a jeho poděšené bekání.

Beru ze stanu nůž a s velikou chutí se pouštím do snídaně. Sedl jsem si k tomu na velký prosluněný placatý kámen pokrytý měkkým mechem. Dnes není příliš teplo, stan je dosud ve stínu, a tak ještě mířím na jedno z mnoha zdejších rozkošných zákoutí a tam, opřen zády o kmen stromu, vyhřívám se na sluníčku. Slyším všude kolem sebe a nad sebou neposedné lejsky. Trpělivost nehybného sezení na jednom místě přináší za pár chvil růži odměny rovněž v podobě náhle se odkudsi tiše snesší káně, která také po pár přeletech z větve na větev a po jednom neúspěšném vzdušném útoku na jakéhosi hraboše usedá nehybně jako Já přímo naproti. Kdybych ji byl neviděl přilétat, patrně by se ztratila mým očím a neobjevil bych ji, hnědě zamaskovanou, ani dalekohledem, dokud by opět nevzlétla k výšinám nebo se nepohnula.

Kolem se právě prodírá borůvčím a řídkým porostem nízké trávy velký černý lesní chrobák. Hovím si pod vysokými stromy, chráněn neprostupnou hradbou z mladých břízek, bezpečný a sebejistý před každým nenadálým vpádem člověka.

 

 

10.5.45

Ten kluk bezesporu miluje své červené autíčko. Miluje je láskou velkého dítěte ke své nejoblíbenější hračce; a není to u něho jen klasické freudiánské prodloužení penisu, jako u jiných mladých mužů jeho věku, ale i přímo prodloužení jeho velikánského a tím víc otravného ega. Celý svět musí nyní vědět o jeho zhoubné lásce, jež mi rve mé přejemné zvířecí slechy. Asi proto svému milovanému červenému autíčku na hraní odmontoval výfuk, aby dělalo ještě větší rámus a smrad než je u aut obvyklé. Ten kluk své červené autíčko prostě miluje. To znamená, že Já obé k smrti nenávidím. Tak je to vždycky, aniž bych však chtěl: cokoliv lidáci milují, je takové povahy, že Já, nepřítel lidí, ty věci musím záštiplným úsilím snášet a trpět jimi jako týrané zvíře – a nenávidět je se zlobou, jež zabíjí, jež metá blesky, vyhlazuje pronárody, bortí civilizace a jež přináší zkázu všemu lidstvu na zemi, ve vzduchu jakož i na moři.

Každý den toho milovníka svého červeného autíčka vidím, nemohu, ach běda, nemohu ho nevidět, jak se s ním úchylně mazlí, jak je stále přelešťuje, omývá, jak je pohladí vždy na odchodu kamsi, kam musí chtě nechtě dojít pěšky a kam se nedá dojet tím jeho milovaným hlučným červeným autíčkem, z něhož se line uširvoucí dunění rozhlasových sraček bez pointy, bez konce a beze smyslu, ale zato se stále stejným rytmem, jenž jakoby napodobuje rytmus spalovacího motoru: „duc ... duc ... duc ... duc ... duc ... duc ...“. K zešílení to vidět, k zbláznění to navíc i slyšet!

Každý den nemohu nevidět, kterak ten otravný blbý kluk s hlučným červeným autíčkem vždy na odchodu nakoukne okénky dovnitř té hnusné plechovky, zdali je tam všechno na svém místě a v pořádku a zdali mu nějaký zloděj-nelida z nenávisti, jež je mého druhu, něco nezcizil. A Já? Já mám vždy tisíc chutí vzít cihlu, rudou a tvrdou jako je můj nesmiřitelný hněv, a vytlouci z toho pyšného kusu naleštěného červeného krámu všechnu jeho zpupnou nádheru, jež se vysmívá mému utrpení.

A když ten blbý otravný kluk nasedne do svého milovaného hlučného červeného autíčka na hraní a spustí netlumený motor, protočiv ho řádně všem na pamětnou a celému světu na truc (hlavně mně), Já zuřivě zavírám okno.

Ano, už je to tak. Já nenávidím své sousedy. Už je to tak. Ale je to tak nepochopitelné? Nebo snad zvláštní? Ať je tomu jak chce, pro mne je to denní chléb, jenž upadl namazanou stranou krajíce do lidského bláta a je nepoživatelný. Přesně tomu se totiž blíží můj život s mými nenáviděnými sousedy. Proč, proč jenom musí něco tak odporného, jako je člověk, žít se mnou na této nebohé planetě? Kdyby aspoň ta přepočetná masa otroků byla co k čemu, sloužíc těm nemnoha vzácným svobodným a divokým jako jejich slouhové; ale ono je to zatím přesně naopak.

Od loňska se ti chlíváci dobytčí zase nějak rozmnožili, rozprcali se v chlévském hekání žen až mrdka stříkala všude kolem po zdech jejich chlívků. A výsledek? Mrdka nestekla po špinavých tlustých nebo vyzáblých stehnech jejich děvek, jak měla, nýbrž zahnízdila se v tom nečistém chlévě uvnitř jejich omakaných vulev a zapustila bludné kořeny nevykořenitelného lidstva, jež však není kořením ani kořáním země; je její zhoubou, je chlévskou mrvou vhozenou do průzračně čisté studánky matky přírody, ačkoliv i tyto rujné rezavopačesaté samice lidského pokolení si osobují titul Matka.

„Matka všeho hnusu“ – tak jsem přezval každou lidskou březí samici, jež by ráda vyvrhla na svět další zlo v člověčí podobě. „Jděte ode mne, vy matky všeho hnusu! A nechoďte mi na oči!“, tak jsem zvolal, nazvav je plným právem misantropa takto nectně. Ale ony dál vykonávají své nectné řemeslo manželských a mateřských kurev. A výsledek? Letos se hemží pod mými zoufale, avšak marně utěsňovanými okny nějak moc parchantů. Ano, parchantů; užívám tento pejorativní název pro děti záměrně, třebaže všechny mají jistě jak náleží své právoplatné a zákonité otce. Fuj, pakáž jedna chlévská přemnožená! Takto se přímo mně – mně! – před očima vesele nejen rozmnožují a přemnožují dál, ale navíc se i zmlazují, takže jich bude nejen dvakrát až třikrát víc než doposud, ale dokonce nikdy nevymřou, nevychcípají, abych se vyjádřil přesněji a misantropičtěji; nejenže nevychcípají, ale budou stále tady stejně mladí, stejně blbí, stejně otravní, stejně hluční a budou tu pouze pobíhat jejich lidužel až velmi dobře zdařilé malé a mladé kopie starých a odumírajících. Kdo však kdy slyšel a viděl (a čichal!), aby se spařené hnojiště samo oplodnilo, rozrostlo a zmladilo – to jest, aby obnovilo svůj už zpola málem vyčichlý chlévský puch? Nu, to jsi ještě neznal lidstvo, když ses takto naivně zeptal, ty ptáčku nelidáčku!

Já se však zeptám ještě jinak: Má se vůbec tak hnusným patvorům, jako jsou lidé, dovolit, aby rozmnožovali své odporné potomstvo? Aby pokračovali v tomto díle nejchlípnější marnosti? Nuž jen pohleďte do tváře naprosté chorobnosti, jakou ta pakáž zosobňuje! Nejsou-li oni choroba a smrad, tak už vážně nevím, co jiného by mohli být! Neb oni nejsou žádnými tajemnými etujemi skrývajícími zázračný poklad. Nejsou šťastně nalezeným dědictvím v zažloutlé závěti nějakého až dosud neznámého, leč velmi zámožného zámořského příbuzného. Co jsou? Jsou jen prach a popel, shnilý hnus z hnoje přiklopeného v šíleném vědeckém pokusu skleněným zvonem, z jehož zapařeného prostředí se plazí, derou a vyrážejí na svět ohavné bílé nitky jejich zkažených dětiček. Dílo mrdání a kurvení. Dílo naprcaných bělic – lépe: dílo naprcaných poběhlic. Tyto mateřské typy žen mají zřejmě ve zvláštní oblibě utírat pořád někomu zadek. Nemohou-li uklízet hovna svým dětem, uklízejí je alespoň po svých psech. Lidská matka je nejnižší forma života; je to potvora, jež se stále jen hrabe v hovnech. Choroba, která otravuje a zamořuje planetu, má jméno Člověk. –

Je mezi nimi, mezi těmi parchanty se zákonitými otci i matkami všeho hnusu, jeden, jejž bych s novou chutí odstřelil, spolu s tím přerostlým dítětem s červeným autíčkem. Co ten malý tlustý parchant se zákonitým otcem i matkou všeho hnusu nadělá za den rámusu, to je k nevíře! Celý den píská na rozhodcovskou píšťalku, a to pořád, neustále, bez přestání, krom nutných přestávek na nadýchnutí; prostě pořád píská, i když ostatní malí přemnožení parchantíci se zákonitými otci i matkami všeho hnusu nehrají právě žádnou hru, stále píská jako sudí a dokonce jako fotbalový sudí i tak gestikuluje v souladu s platnými regulemi Světové asociace a navíc ještě jako každý správný fotbalový rozhodčí uděluje hráčům tresty a žluté karty. Je to prostě takový náš malý soudce, ten, jenž soudí, vynáší soudy, posuzuje a rozhoduje „důležitá“ utkání. Když je už coby malé tlusté dítě se zákonitým otcem i matkou všeho hnusu takový zmetek, jaký asi bude v dospělosti? Má však věru po kom dědit. Jeho tlustý bafuňářský zákonitý otec je zrovna takový jako on. Ano, to je přece zajímavá otázka: Jaký bude takový malý tlustý zmetek v dospělosti? Snad rovnou soudce nejvyššího soudu? Primátor hlavního města? Či snad jiný politik? Ředitel zeměkoule? Ombudsman věcí, do nichž mu nic není?

Ne, zde prostě nelze mít otevřené okno, ani je nelze mít dost dobře utěsněné. Neštěká-li neustále od rána do noci, a někdy i v noci, Čubka, jejíž smrt zatím beznadějně přivolávám už hezkou řádku enervujících let a která mě takto zřejmě ještě při svém sedmkrát kratším psím životaběhu přežije; neřve-li neustále motor červeného autíčka nebo nekvílí-li rozhodcovská píšťalka toho otravného parchantíka, pak alespoň rachotí na nebi stíhačky nebo hlučí jiné motory, psi a parchanti jinde v okolí. A minutu co minutu někdo z té blbé, otravné, zpovykané, hlučné a přemnožené verbeže přechází dole pod okny jako tajný agent s teplou vodou, čumí mně bezostyšně do oken a šmíruje.

Kdyby venku nepučelo a nekvetlo divoké kvítí a kdyby tam nepoletovali a nezpívali svobodní ptáci, vážně bych už zavřel a utěsnil svá okna nadobro a uzavřel se veškerému světu. Proto se vždycky tolik těším na den, na krásný den jako je tento, až budu moci opustit tento mrvní chlév, tento lidský blbinec, tento chudobinec ducha, tuto páchnoucí noclehárnu, tuto společnou ubytovnu, tuto ubikaci „U blbejch“, toto zapařené pařeniště s vnitřním koloběhem vypařujícího se a nazpět skapávajícího blbství, sdílené s potvory, kteří nejsou ani trochu divocí a ani trochu svobodní – a ani trochu snesitelní. Těším se na slunný teplý den, jako je tento, až budu moci zanechat za sebou pohrdlivě tento barák hrůzy i toto město děsu a vyjít z něho ven, daleko, až tam, kde stanu sám a kde nikoho z lidí už neuvidím ani neuslyším.

Ten den nastal právě dnes. A protože ani noci už nejsou tak studené jako v uplynulém měsíci dubnu, sbalil jsem si tentokrát jídlo na několik dní a dokud nedojde, nevrátím se, nevrátím. Už mě to stejně rozčilovalo (a deprimovalo!) chodit každý den tam a zpátky, stále touž cestou necestou, každý den dvakrát kolem a skrze tu chamraď odpornou. Už jsem dokonce začínal zase nevědomky kličkovat a schovávat se před každým lidákem, abych ho nemusel potkat, dívat se na něj a nechat se od něj očumovat; jenže ono to nejde, jak bych měl přece už dávno vědět. Tohle už tu přece jednou bylo a nevedlo to k ničemu. S pěkným vlídným počasím navíc začíná nepříjemně těch lidáků všude přibývat. Dnes jsem kupříkladu potkal v lese ženskou, starší, asi šedesátiletou, v balonovém plášti, jež mě míjela v protisměru směrem dolů k městu. Zřejmě se mnou chtěla zapříst hovor, jak to bývá zvykem u těchto dutě zvučících starých nádob hříchu, protože prohodila:

„To bych se nenadála, že tady kupodivu někoho potkám.“

Upoutalo mě pouze to „kupodivu“, protože Já se moc nepodivuji tomu, že tady někoho potkávám, a její podiv tedy svědčí jen o tom, že to tady vůbec nezná anebo už tu hodně dlouho nebyla.

„To mám radost,“ řekl jsem se zřejmou ironií v hlase a beze všeho jsem důstojně kráčel dál, zanechav ji v trapné pozici zesměšněné nápadnice, mysle si pro sebe:

„Dej mi pokoj, babo pitomá!“

Ani jsem se neohlédl a pokračoval jsem svou cestou, ale cítil jsem v zádech její zpytavý a zaražený pohled oněmělý náhle tou drzou a nečekanou odpovědí. To víš, babo, Já se s tebou budu vybavovat! Parchanti, Já vám dám, ještě i v lese mě budete otravovat a mluvit na mne!

 

Byl jsem šťasten, že jsem konečně osaměl uvnitř mých houštin. Zde stojím, v království divokých a svobodných! Hle, jak neobyčejně jsem se tu náhle rozzářil, jak jsem obživl!

Celý zbývající den jsem si četl v psychologicky spletitých novelách Stefana Zweiga nebo pospával. Po západu slunce jsem si vyšel na malou rozkošnou dvouhodinovou procházku při měsíčku. Tou dobou je už všude v lese ticho a hlavně liduprázdno; posvátný čas, kdy se srnci a srny se srnčaty hojně scházejí na pastvu. Viděl jsem jich mnoho; některé jsem vyplašil, kolem jiných se mi podařilo projít nepozorován. Bylo to pěkné i vzrušující zároveň – jako vždy, ale nikdy se to neokouká. Vždyť ona, ta ušlechtilá nelidská zvířata, jsou krásná, svobodná a divoká – a vždycky byla –; jsou však zároveň i tichá nebo vydávají libozvučné hlasy a tóny – nemluvím jen o srnkách, o těch půvabných lesních žínkách, jež ladností pohybů a křivek svých štíhlých těl dokáží vykouzlit radost v mé těžce ztrápené mysli. Jaký nebetyčný rozdíl mezi těmito všemi svobodnými a divokými zvířaty zde a tím chlévským dobytkem, zvaným lidé, tam dole v té jejich chlívárně! Tam mám neodolatelnou chuť mučit, vraždit a vyhlazovat do posledního kolene tu hnusotu, lidé zvanou; tady, při pohledu a při poslechu zvířat a ptáků mám tužbu zcela jinou, opačnou – chránit, bránit a obdivovat se jim, být jako oni, stejně krásný a ušlechtilý, stejně tak i volný a divoký.

Také pár nočních ptáků a sem tam netopýr přeletěli nad mou hlavou, dojatou vší krásou a černěsametovou hebkostí noci. Miluji tyto nikým nerušené osamělé večerní procházky v přírodě. V samotě nočního lesa rád zapomínám na vše zlé, čím jsem vytrpěl, zapomínám na lidstvo.

Konečně padla tma a postupně se rozzářily hvězdy. I za úplné tmy, prozářené jen mdlým svitem půlměsíce, se prochází výtečně, ba tím spíše lépe. Můj zrak přivyká temnotě, mé uši vnímají každý tichý šustot poplašeného hraboše v trávě nebo cupot drobných něžných kopýtek hluboko v houští, můj duch se opájí volností a divokostí samoty. A když jsem si vzpomněl, že lidé se potmě bojí, musel jsem se blaženě usmát jejich pošetilosti, která je tak velká jako jejich odpornost. Mají proč se bát temnoty, neboť se bojí především temnoty ve svých srdcích. Směšné, absurdní plémě to lidstvo. Temnoty se bojí, ale před světlem utíkají. Jaké by tedy mohlo být řešení jejich otázky než nijaké anebo než krajní? No, jaké? Ach, v té temnotě, z níž má lidstvo takový předpojatý strach, Já naopak nacházím své největší bezpečí, svou bezmeznost, svůj zdroj životodárné poesie! A ono se jí děsí. Já se děsím naopak lidstva, temnoty lidstva, v níž žije, temnoty lidského srdce, jež se roztluče nejvíce vždy tehdy, když koná zlo; toho lidstva, jemuž světlo, nikoli tma, posluhuje ke konání zla na světě! Bojte se pročež člověka, jenž přichází ze světla a je světlem oděn, ne toho, který přichází v temnotě a tmavý je jeho háv; neboť on to jest, kdo v temnotě tápe a potřebuje světlo, aby mohl páchat své zločiny. Ty jej však pro to světlo v temnotách brzy uvidíš, schováš se neb mu snadno unikneš, ježto on je slepý tam, kde ty jsi vidoucí.

 

Do stanu jsem se dostal až dlouho po setmění, plnou hodinu jsem si ještě vyhladověle četl, se stejnou chutí jsem naplnil i žaludek a uložil jsem se k slastnému spánku.

Spal jsem dvanáct hodin v kuse! V poledne jsem s těžkou hlavou vstal a vyrazil na další procházku, tentokrát denní, světelnou, sluneční – a horkou. Je velké horko, a tak nejdu nikam daleko, jen okolo mého lesíka, kde mám svou skrýš před dotěrností lidáků. Všude po lukách leží spokojené najezené krávy s milými telátky a také Já po jejich vzoru často snivě usedám v blahodárném stínu lesních stromů se sborem cvrlikajících mistrů pěvců opeřenců ve větvích. K vidění jsou zase srnky, dále bramborníčci (i bez brambořišť), poštolka a káně i další ptáci. Stromy už jsou obalené listím, jež vytváří při zemi příjemný zelenavý stín. Je mi krásně.

Jindy tu ovšem – a opět lidužel – nebývá takové krásné ticho a taková zasněná pohoda. Zvláště odpoledne, když zřejmě kdosi z nedaleké samoty přijde z práce, ozývá se odtud nepříjemně ostrá střelba z nějaké sportovní brokovnice. Štěkání výstřelů navíc rozštěká rovněž psa, takže občas je tu také rámus k nevydržení.

Ale ptám se, co to musí být za povahu ten člověk, jistě aktivní až hyperaktivní myslivecký bouchal, který má potřebu po návratu z práce jít střílet, pálit jednu ránu za druhou na hliněné holuby? A ptám se též, co to asi musí mít za „duševně uspokojující“ práci, jež ho k něčemu tak zlostnému a útočnému ponouká a dotlačuje? Toho člověka bych věru nechtěl potkat ozbrojeného a ve špatné náladě, když se právě vrací z práce! Průměrně vždycky střílí jako šílený půldruhé hodiny. Naštěstí pro vše živé v jeho dostřelu jen do atrap. Kdyby měl totiž takto dlouho střílet, dokud by se neuklidnil a takzvaně „si nepročistil hlavu“, do skutečných živých ptáků, holubů nebo i jiných bezbranných zvířat, asi by tady v širokém okolí brzo žádní nežili.

Takové jsou tedy záliby, „koníčky“ lidí po práci. Já když jsem mrzutě vstával do práce – a už jsou tomu dva roky, co to bylo naposled –, tak jsem měl v prvé řadě chuť zastřelit sebe, po cestě jsem pak chtěl postřílet rovněž všechny spoluotroky svěšených hlav a pravidelného kroku, kupující si u stánku jakési bulvární plátky na dovršení všeho hnusu z lidské existence, dále jsem měl chuť odstřelit všechna auta, ve fabrice pak jsem měl chuť pozabíjet všechny zaměstnance, zničit stroje a podpálit továrnu – ale po práci jsem toužil už jen zavřít se tiše v pokoji na zámek, číst si, poslouchat hudbu a spát, nekonečně dlouho spát a spát.

To byla hrůza. Nechápu, jak jsem to mohl přežít. Toto moje zatím poslední angažmá mi nadobro zošklivilo jakoukoli práci. A lidáci kolem mne měli tenkrát štěstí, že jsem své vražedné choutky neuskutečnil. Nedivím se tedy tomu chlápkovi, který po práci střílí z pušky jako smyslů zbavený. Nedivím se mu, ale přesto je mi jeho způsob trávení volného času odporný a naprosto cizí. Poslouchat se to jeho bouchání nedá ovšem vůbec. Co bych mu tedy doporučil? Nejlépe nabít kulovnici ostrými náboji a jít se vyřádit mezi lidi někam do nákupního střediska nebo do školy. Tam může, tam Já nechodím a přitom právě tam může každý šílený střelec vždy najít ty správné živé cíle. Tak to obvykle vyřizují lidé jemu podobní. Všude je dostatek živých lidských terčů určených na odstřel.

 

 

12.5.45

Dnes jsem konečně uviděl mého prvního letošního hada. Říkal jsem, že jich tady bývá hodně! Byl to menší zelený had, pravděpodobně užovka, ale přesný druh si netroufám určit v té rychlosti, s jakou se mi mihla těsně před zlehka došlapující botou. Zbarvením zelená byla určitě, ale jestli měla „obojek“ nebo ne, či zda to snad nebyla dokonce užovka stromová, která by se však podle odborné literatury neměla v našem kraji vyskytovat, to také nevím. Had to prostě byl a v tom takřka letním vedru jsem se zapomněl i leknout.

Vedro bylo úmorné, skoro na koupání, kdyby byla voda v místním rybníce už dostatečně ohřátá. Nechtělo se mi tam jít ani to vyzkoušet. Byl jsem rád, že jsem si vůbec došel ke studánce pro tamější výtečnou vodu, jejíž chladivou lahodnost jsem dopřál mému vyprahlému hrdlu teprve poté, co odtud odtáhla banda řvoucích parchantů na školním výletě. Parchanti mají nějak hodně volna. Pak mají něco umět, například napsat aspoň jednu jedinou větu bez gramatické či pravopisné chyby.

Svlažil jsem hrdlo a na zpáteční cestě jsem se zastavil ještě na svém oblíbeném mysliveckém posedu uvnitř jasanového a javorového lesa. Posed je nově opravený: lesníci k němu přibili nový pevný žebřík a také horní prkenné sedátko vyměnili za nové. Netušil jsem, že tenhle posed ještě využívají a že jim tedy stojí za opravu. Inu, kontrolu nad zvěří musejí mít všude. Žel i tady svítí slunce přímo na mne skrze stále ještě nedostatečně olistěné jasany; ale i když mají ty jasany později plně rozvinuté listoví, slunce sem přece v určitou denní a roční dobu proniká. Přesto mi to nevadí, neboť paprsky jdou téměř kolmo shora, a proto neoslňují a lehký jarní vánek ovívá mé zpocené tělo. Jeden statný srnec s mohutným parožím, téměř jelením, si můj příchod i mou přítomnost špatně vyložil a dával hlasitě najevo svou nespokojenost. Pozoroval jsem ho klidně dalekohledem a nenechal se rušit. Srnec běhal v okrajových houštinách a hlučně troubil jako opravdový jelen v říji, jako kdyby se mě tím snažil zastrašit a odehnat. Ale Já se nedal. Vlastně je pro něj dobře, že nedůvěřuje té podivné maskované bytosti podobné člověku, ač člověk nejsem a člověkem být odmítám. Po mně přijdou horší mužové v zelených uniformách, jichž se věru bude muset obávat víc, je-li mu život drahý. Pak by měl však raději zůstat zticha, utíkat a skrýt se. Ale v tom parnu je teď asi každá hlava horká.

Svalil jsem se v zastíněném stanu a užíval si nádherného dne i odsud, aniž bych musel udělat jediný krok. Jednou přiletěla na výzvědy káně, jindy zase kos vehementně prohrabával loňské padlé listí; pozoroval jsem houstnoucí bílé obláčky na blankytné obloze za korunami stromů nebo jsem vyšel jen tak bos před stan a bezcílně se toulal od jednoho kamene ke druhému, posadil se tu i tamhle, přivoněl k omamné vůni černého bezu, opíral jsem se o bílé kmeny bříz, objímal je jako své přítelkyně, pohladil jsem pohledem včera rozkvetlou pampelišku, jež se uchytila v rozsoše staré lípy a jinou, která zase našla útočiště v měkkém mechu plochého Kamene Meditací, postál jsem v dlouze nyvém ustrnutí na kraji lesíka, abych se zaposlouchal do spokojeného bučení krav na louce, prozkoumal jsem malou ultramarínovou ptačí skořápku i velkou bílou kachní a při tom všem mi bylo jen a jen krásně.

K večeru se již mraky pokryla celá obloha a zvedl se dosud teplý vítr, nesoucí na svých okřídlených perutích déšť. Obešel jsem zádumčivý rybník s jednou volavkou a dvěma páry kachen. Ryby vyskakují nad hladinu, lapajíce po dechu, a s plesknutím se navracejí svému vodnímu živlu. Na louce, spasené a podupané kravami, se už dává do deště. Přidávám do kroku, abych nezmokl a právě v tu chvíli z lesa vybíhají jakoby mně naproti dvě malá srnčátka, roztomilá a hravá a zvědavá, kdopak to směrem k nim jde. Při své dosud nepoučené neznalosti se mě vůbec nebojí a zprvu hned neutíkají. Nebo mě už znají a vědí, že jsem jejich přítel, svobodný a divoký, leč mírný jako ona? Kéž by. Ale není tomu tak, nakonec přece odbíhají, když už se na mne dosti vynadívala a zalaškovala si se mnou.

 

Ach, hrál bych si s vámi, hrál,

vždyť to bych si ze srdce přál,

s vámi dovádět a hrát si takhle jednou,

s vámi, s tou čeládkou neposednou,

ach, věřte, že to bych si vskutku přál

a hrál bych si s vámi, kůzlátka, hrál!

 

 

17.5.45

Lež má sice krátké nohy, ale její nejmilejší dítě eufemismus má zato dlouhé trvání, takže pravda, to tvrdé, nelítostné, cynické, nelidské, protože lidem zhoubné vyjádření skutečnosti, prohrává v obou případech.

Ale slyšel jsem také zkazku o mravním vývoji člověka. Slyšel jsem ji z úst neposkvrněných masem a viděl jsem ji také napsánu velikým písmem rukou, jež nezabíjí a jež rozdává soucit marnotratně na obě strany. Ta čistotná ústa, jež neznají pachuť krve, i ty prsty, jež si zachovávají čistotu ve výběru, jsou však pošpiněny lží nejzákeřnější, jež se zove sebeklam.

Mravní vývoj člověka! Jen další důvod pro ospravedlnění falešného primátu člověka nad ostatními zvířaty. Jen další výmluva, aby jeden nemusel nenávidět – nenávidět lidstvo!

Mravní vývoj člověka! Vidíme snad u káně nebo u šelmy, u komára či u klíštěte jejich mravní vývoj? Pozorujeme jej snad u zajíce, srny, u zemního červa či houby? Vidíme mravní vývoj u jakékoliv bytosti, živé či neživé? Jsou snad také stromy, keře a květiny stále víc a víc mravnější?

Ach, je mnoho lží, jež páchá společně dobro i zlo; je mnoho též skutků, jež se zovou dobrými či zlými – ale jejich výklad je vždy špatný!

A ti, kdož s rukou na srdci pronášejí slova rouhavá a nepravdivá o mravním vývoji člověka, ti, kdož je velikými písmeny píší po zdech utkaných z sítí, i ti tak neblaze lhou tam, kde by měla zavznít holá pravda. Neboť je-li někdo zlý, byť Já bych si z celého osrdí sebevíce přál, aby byl dobrý, to jest jako Já, tento zlý v mých očích zlým zůstane po všechny věky a nikdy nebude dobrým jako jsem dobrým Já.

Protivné bytosti neprodělávají vývoj k lepšímu nebo k horšímu: zůstávají stále stejné. A tak ani člověk, jenž se liší od svých spoluzvířat pouze zlem – ani tento člověk, pravím, nikdy neprodělá mravní vývoj a nestane se nikdy dobrým nebo jiným nebo méně zlým nebo „mravně lepším“.

Je-li tomu ovšem tak, kde je pak veškera naděje, víra v budoucí; kde je důvěra k člověku, jehož nás učili milovat? Máme jej snad začít – nenávidět? Znenávidět si pojednou člověka, svého takzvaného bližního, jen proto, že není schopen mravního vývoje? K tomu snad směřuje misantropova přednáška?

Ó ano! Na stotisíckrát pravím, že ano, neboť je lepší být ryzí a nemít z ničeho strach než se obelhávat povinnou láskou k lidstvu!

Mám-li být ryzí, pak musím promluvit pravdivě; a nemám-li mít strach, pak si musím také přiznat, že člověka nenávidím, i kdyby se mi měla rozsypat mravní stavba světa.

Hle, pošetilče šlechetné a soucitné mysli, přírodní svět se tvým klnutím nebo naopak lnutím nezboří ani nepostaví; ale tvůj mravní svět dokáže rozbořit pouhé slovo, holá pravda, dokonce holá věta, věta, jež zní: „Nenávidím lidstvo!“

Který z obou světů je potom ten stálý, ten skutečně pravý? Mravní řád světa neexistuje a mravní vývoj člověka je přelud, jen tvůj výmysl sloužící k tomu, abys nemusel rozbořit jeho chatrnou stavbu a přiznat si, že nenávidíš člověka, jakožto potvora, jenž ti je vším odporný, a proto chceš, aby se změnil.

Nedoufej marně v jeho mravní přerod, tak jako nedoufáš v mravní přerod tupého kamene či jedovatého hada; uč se člověka raději nenávidět – to je pevný základ misantropického řádu světa! Nezbývá ti nic než nenávist k lidem – jedině v tom je pravda.

Člověk se nezmění k tvému obrazu, a zatímco ty si spokojeně spíš a sníš bláhový sen o jeho mravním vývoji, on po nocích dál střílí a zabíjí a ve tmě s děsuplným chrčením dál vyvrhuje střeva svých obětí – jak jsem toho byl právě dnes večer zkoprnělým svědkem – a za vzrušeného štěkotu loveckých psů živí ukrutný svůj chřtán masem a opájí se krví padnuvších šlechetných a nevinných obětí.

Tuto krvelačnou bestii chceš předělávat? V tuto bezcitnou bestii vkládáš své marné naděje?

Člověk se nikdy nestane mravně vyvinutým, nanejvýš se naučí zchytrale předstírat mravnost a sublimní cit, a tím se stane ještě víc prolhanějším, zlejším, nebezpečnějším – tobě i všemu tvorstvu – stane se zkaženějším a mravně zpustlejším. Neboť člověk, maskovaný falešnou škraboškou morálky, je bytost neprůhledná, nepřehledná, zhůvěřivá, a tím nebezpečnější než člověk přirozený, průhledný, přehledný, který nemusí kvůli morálce předstírat, že je lepší než jaký ve skutečnosti je – tedy zlý, krutý a podlý.

U přirozeně se chovajícího člověka máš na první pohled neochvějnou jistotu, s kým máš co do činění; víš okamžitě, že je to darebák, jemuž je lépe se vyhnout.

Ale u mravního člověka vždy tápeš, třebaže ti tvůj instinkt i trpké životní zkušenosti s ním neomylně napovídají, že je to stejný padouch jako každý jiný člověk. Tento mravní člověk je však o to horší, že svou pravou povahu se naučil záludně před tebou skrývat. Proč asi? Určitě ne proto, aby tě nechal žít svobodně a divoce, nebo aby tě nechal žít vůbec.

Nevěřte, nevěřte, vy svobodní a divocí, prolhaným slovům člověka! Zadívejte se jako do křišťálové koule do ustrašených očí druhů, jež spatřily člověka, a z nich můžete věštit budoucnost a osud, jež vás neminou! Tam, v těch očích, vizte pravdu o „mravním vývoji člověka“, ne v přetvářce člověka, jenž je hoden jen nenávisti, nikoli důvěry!

Divoká hrdlička odpočívající na březové haluzi sedí pokojně dál a nezasáhne, neklovne do prázdna po narušiteli jejího klidu, nezaútočí na příliš hlučnou a dovádivou sýkorku, která ji obtěžuje hned vedle ní v těsné blízkosti. Pootočí trochu hlavou po malé nezbednici a když má její neposednosti už dost, vzepne svá sivá křídla, zamává jimi na rozloučenou a odletí na nich raději jinam, aby vyhledala poněkud klidnější zákoutí.

A nyní si představte na hrdliččině místě člověka: jak by se asi zachoval on? K němu by ani žádný roztomilý ptáček nezaletěl na návštěvu zaštěbetat a dobromyslně pozlobit; člověka se totiž každé zvíře bojí jako ztělesněné smrti; a ještě je na to pyšný jako na svůj primát, jako na důkaz své nadřazenosti, jako na potvrzení jeho nadvlády nad přírodou, jako na jeho vítězství nad vším tvorstvem! Ach...!

Nenáviďte člověka, pravím vám! On jest příčinou i důvodem toho, že se před ním utíkáte k vylhaným mravním vývojům či řádům světa; že se kvůli němu klamete; že zapíráte sami sebe; že podle sebe, vy šlechetní a soucitní, že podle sebe soudíte i – člověka!... Ach... Nakonec budete násilím ještě připodobňovat svou vrozenou mírnost, laskavost a nevinnou čistotu srdce svého k humanistickému černokněžnictví – neboť nic jiného než koření se a poklonkování špatnému člověku lidská filosofie není –, budete se i vy nakonec ještě připodobňovat k líté tuposti člověka!

V okamžiku, kdy si řekneš: „Ten člověk není až tak špatný, jak jsem si zprvu myslel...“, v tom okamžiku už zase klameš sám sebe, už zase hanebně lžeš!

Jaké sebezprznění, jaká pohana, jaká zrada na vlastním Já, když jediná správná odpověď na každou morální otázku, jediná morální poučka zní: „Já nenávidím člověka!“

A tak, i když nás spojuje soucit se zvířaty, i ty jsi můj nepřítel, že svým klamem, v němž žiješ, ještě se vlastně zastáváš lidí!

 

 

19.5.45

Překrásné májové počasí, klid, ticho, kontemplace, vnitřní mír, samota lesa sdílená s divokými tvory, snění v zádumčivých lesních zákoutích, zamyšlené zírání do nebe skrze koruny stromů, oduševnělé lenošení s rukama vleže založenýma pod hlavou, dvakrát denně pomalé a dlouhé procházky, jednou za světla, podruhé za soumraku, vlahé noci a probuzení do nyvých, zamlžených jiter, zpěv ptáků, vzdálené kukání kukaččino, holubičí tiché hrdlení, bzukot teplem oživlého hmyzu, žádné nervování, žádné stresy, dostatek nerušeného posilujícího spánku, žádné nahánění nedostihnutelného času, čichání jemných vůní kvetoucích rostlin, mírný vánek a svěží májový deštík, slunce nad hlavou, krásou přírody zmámenou, dostatek dobrého jídla a pití, i když je to často jen suchý chléb a pramenitá voda, ale jak přitom tato skromná krmě dovede výtečně chutnat, když jsi, misantrope, svobodný a divoký, zbavený jha práce a stálého styku s lidmi nenáviděnými!... – To je pravý život pro mne! A kdyby nebylo zim, nebyl bych nikdy opustil domovský les a jeho útulné bezpečí; nikdy bych byl nepoznal ponížení a potupu práce, poskvrnění stykem s lidmi práce, tu nejohavnější potupu divokého tvora, jímž v nitru jsem a jehož nejvnitřnější nitro vždy v máji vyplouvá na povrch jako vzduchová bublina na vodu, aby se rozpustila v éteru; mé nitro vyráží vzhůru za světlem a volností jako šlahoun trnitého ostružiní, nezadržitelně proráží betonovou krustu sarkofágu nukleárního, radioaktivního, radiačně zamořujícího lidství vzhůru a zpět k divokému zvířeti uvnitř! Ach! Nebýt zim, pravděpodobně bych zůstal velmi analfabetickým, velmi nesečtělým, velmi nevzdělaným a velmi zaostalým tvorem, ale stále bych byl stokrát ušlechtilejším divochem nežli civilizovaní hlupáci svázaní otupujícím jhem práce a lidské pospolitosti. Nic bych možná nikdy nenapsal, nic bych nevydal z plodů mého nelidského ducha lidem v plen či v zlost, doufaje, že při pálení mých knih nějaké potentátované lidské nemehlo ve chvatné horlivosti brkne a svalí se do ohně, kde, blbec, uhoří nebo kde si alespoň popálí své nenechavé pracovité pazoury blbého cháma, nebo doufaje, že od slavnostního autodafé na počest mých misantropických spisů chytnou plamenem také domy seběhnuvšího se vůči mně rozhořčeného lidu, připraveného vždy k lynčování svých odpůrců, nebo že chytnou plamenem též jejich vřeštící parchanti v kočárcích, chlupy na bolestí kňučících psech a že vzplanou i jejich naleštěná červená autíčka, jež žárem toho všespalujícího ohně vybuchnou a shoří na prach!... – Nic z toho bych byl jistě neudělal, nic z toho by se bylo nestalo, kdybych byl mohl zůstat pořád v lese, ale byl bych celý život svobodný a divoký. Svobodný, divoký a šťastný – jak jsem nyní. A chce se mi znovu radostí takto pět:

 

Tam v máji

v tom lese divém,

v zátiší tom lidem skrytém,

tam cítím se jak v ráji.

A kdybys hledal cestu ke mně,

nenalezneš;

nepostihneš dosti jemně

mé stopy vychládající,

v březovém tom háji,

jenž mi útočištěm byl.

  

 

30.5.45

Když jsem se ve tři hodiny po půlnoci doma odebíral k spánku, zaslechl jsem zvenku před domem jakýsi zvuk, dost nezvyklý na tu ještě temnou hodinu mezi vlkem a psem, kdy vlk noci pomalu ztrácí vládu nad zemí, ale pes bílého dne dosud nezaštěkl. Ten podivný zvuk, ozývající se za zavřenými, zatemněnými a utěsněnými okny mého pokoje, vzbudil ještě naposledy toho dne mou bdělou pozornost. Otevřel jsem okno, jako bych otevíral dveře do koncertní síně, a nyní jsem již bezpečně v nočním dosud tichu rozeznal typické řachtání drozdů kvíčal. Vzrušeně jsem zašeptl: „Á, noví sousedé!“, neboť kvíčaly jsem u nás na sídlišti hnízdit posud nikdy neviděl, jen v lese či nanejvýš v parku. Ani teď jsem je ostatně neviděl, pouze slyšel, neboť byla stále ještě tma tmoucí, přičemž ani pouliční svítilny nemohly poodhrnout roušku z tajemných návštěvníků, skrytých kdesi v cloně listoví blízkých, velice blízkých stromů přímo před mým oknem. Kvíčaly dokonce probudily a rozezvučely flétnu kosovu, jenž začal také zpívat svůj nápěv – snad na uvítanou nebo na výstrahu svým vzdáleným příbuzným.

Měl jsem samozřejmě z nových návštěvníků radost a těšil jsem se na ráno, až si svůj nález potvrdím i vizuálně a až budu smět milé kvíčaly pozorovat. A ráno po probuzení jsem opravdu párek výrazně zbarvených kvíčal spatřil a dlouze pozoroval. Jejich poletování a vůbec celkově zvýšená aktivita svědčila o tom, že si zřejmě budují hnízdečko v protější husté konifeře; často odtud a tam vylétaly a zase zalétaly. Měl jsem z nich takovou radost!... –

Měl, lidužel právě jen „měl“, ale už nemám, protože mít radost nemůžu. Lidužel – jak říkám. Neboť již pozítří jim hnízdo zničili a rozšlapali ti přemnožení parchantíci, kteří se tu všude okolo hemží a hlučí jako ta hemež. Ke své nevýslovné hrůze jsem spatřil, jak jeden ten harant mizerný vylezl na koniferu, hnízdo milých kvíčal odtud shodil na zem k hnátám své mrňavé copaté spoluvinice s pannou v kočárku na hraní opodál, a ta to hnízdo rozdupala svou hnátou lidskou ničivou!

Lidé, člověk in sui natura, se projevil! Vzteky bych byl nejraději vyběhl před dům a ten její dětský kočárek na hraní jí také rozšlapal, spolu s pannou uvnitř a spolu s ní i celé lidstvo! Ale co jsem mohl dělat? Zabít tu mrňavou lidskou havěť nedorostlých těl, zato však již plně vyspělého lidského necitu? Na jejich okřiknutí již bylo pozdě – a navíc jsem na nějaké řvaní příliš tichý, skoro němý a velmi plachý tvor –, domluvy po dobrém na ně neplatí, na výchovu, vlastně na převýchovu, už je také pozdě, majíce na to své stejně ničemné rodiče a učitele jako jsou ti haranti, ti parchanti zákonitých otců a matek všeho hnusu, majíce své rodiče a učitele, kteří je učí nebo jim dovolují provádět takové zlotřilosti – takže co? Co zde zmůžu Já jediný proti takové přesile, proti celému lidstvu? Bezmocně jsem jen s hrůzou v srdci a s nenávistí v mysli přihlížel tomu řádění malých lidských stvůr, malých sice postavou, avšak velkých svou ničemnou lidskostí.

Kvíčaly se jako andělé posledního soudu bezmocně vznášely a křičely nad tím zmarem a zase to nebyl křik, nýbrž trouby konečného zúčtování s lidstvem na této planetě. Kvíčaly však byly stejně bezmocné jako Já, jako veškera spravedlivost přírody, jako soud osudu, jenž se někde pozapomněl, ačkoli by tu měl být a soudit nehodnou lidskou verbež. Jenže taková spravedlnost neexistuje. Existuje ovšem lidský druh a ten nikam, lidužel, neodlétne. Musejí tudíž jinam odlétnout ty dvě kvíčaly, dokud je čas a dokud ještě jestvují liduprázdná místa na této zemi.

Leťte si tedy, milé kvíčaly, leťte! Leťte až tam, kde lidáci nebydlí! Ale kde to je? Kde je to požehnané místo, ráj svobodných a divokých, na něž lidské pazoury nenechavé nedosáhnou? Ach, letěl bych tam s vámi, za ostatními těmi, kdož jsou svobodní a divocí! A zatoužil jsem opět v srdci mém ztrápeném po rodném lese, kde žádný člověk nebydlí.

Doufám, že jednou někdo, nějaký hodně nelítostný a hodně nelidský mstitel, rozšlape se stejnou zdánlivě neviňoučkou tvářičkou, za níž se však skrývá řvoucí lidská bestie, za tou hladkou tvářičkou, jakou má ta růžolící holčička, budoucí to děvka světového humanismu – tedy doufám, že jednoho dne nějaký stejně nemilosrdný mstitel rozšlape také její „hnízdečko“, třebas její kočárek se skutečnou živou panenkou, plodem to jejího vlastního zvráceného rozhodnutí být matkou všeho hnusu, matkou nikoli pluku, nýbrž víc: matkou všeho lidstva; doufám, že ten misantropický mstitel rozšlape kočárek s plodem jejího nečistého lůna, lůna ženy, z níž vychází na svět všechno zlo! Ach, jak bych se pak kochal tím pohledem!

Chuděrek kvíčal je mi líto; ale mohly to koneckonců předvídat; nicméně jakých zrůdností je lidská potvora schopna, toho by se věru nenadál nikdo, natož aby to mohl někdo předvídat. To snad dovedu jen Já, misantropický filosof.

Leťte si tedy, milé kvíčaly, leťte si zpátky mezi svobodné a divoké a tam si najděte nový a lepší a bezpečnější domov z dosahu lidských stvůr a na tyto lidi zde dole se na rozloučenou zvysoka vykálejte! Nic jiného si nezaslouží, leda ještě cos horšího. Ano, ztrestejte je samotou! Ztrestejte je odsudkem k samotě mezi jim podobnými, ať se užírají sami mezi lidmi, sami bez vás, bez potěšení, jež skýtá pohled na vás, nebeské ptáky, bez osvěžení, jež blaží ty šťastné, kteří se smějí čas od času občerstvit pohledem na jiného tvora než lidského! Oni to budou, kdo bude nakonec litovat, ne vy! Ponechejte člověka člověku – toť ten nejhorší trest! Já to udělal také tak. Buďte moudří jako Misantrop! Lidáky můžete jen nenávidět a nikdy se jich nemůžete dosti stranit! To jste nevěděly?

Ach, leťte si, leťte s pokojem a buďte jako Já! Leťte daleko, daleko pryč od lidí! K tomu vám dopomáhej vítr a vichřice vzdutá, jež boří lidská obydlí! Ach, kéž by zase bořila, kéž by klátila ta sídla zlé neřesti! Ať hřbí v sutinách stvůry ty zlolajné!

Co je alergií různých na tom světě – avšak alergií na lidstvo netrpí nikdo tolik kromě mne! Lidé jsou alergičtí na všelicos: na lepek, na včelí bodnutí, jež odpykává přitom nejvíce sama sebeobětovavší se zbrůjnice; lidé jsou alergičtí na kočičí chlupy, na pyl, jenž rozechvívá chřípí mé naopak blažeností, přivoňuje k jeho odéru. Lidé jsou alergičtí na všelicos – jen na lidi alergičtí nejsou.

Před čtyřiceti třiceti lety ještě žádný můj vrstevník žádnou takovou alergií netrpěl; ani se nevědělo, co to alergie je; a to byli mezi nimi všelijací rodově postižení, choří tělem i nemocní duchem, chudokrevní křivičnatci, tlusťoši, erythemici, epileptici, koktavci, naprostí kreténi a notoričtí blbové, šprti, žalobníčci, cikáni, negři a podobná sebranka. Ultramoderní degéni mají však nyní alergii na všechno: na seno, na kousnutí klíštětem, na mák, na čerstvé ovoce... – jen alergii na lidi nemá nikdo kromě mne.

Když v roce 1993 prováděl moskevský vědeckovýzkumný ústav psychiatrie průzkum v ulicích desetimiliónové ruské metropole, zjistilo se, že plná třetina obyvatel trpí alergií na lidi. Dospělo se k závěru, že nebývalé rozšíření této duševní poruchy je důsledkem přelidnění a že alergií jsou postiženi především lidé se zvýšenou vnímavostí, kteří kupříkladu v nekonečných frontách ztrácejí nervy a jsou agresívní vůči okolí. Hlavním alergenem byly podle psychiatrů objemné tašky na kolečkách, se kterými mnozí Moskvané spěchali za nákupy, aniž brali ohled na hnáty kolemjdoucích. Za riziková místa této zbrusu nové „morové nákazy“ označili lékaři především moskevská tržiště a přeplněná nádraží. – Já jsem si však přesto stále jist, že nikdo netrpí alergií na lidi tolik, co Já.

Vzhůru tedy do lesů liduprázdných, kde člověka nepotkáš a kde si jen ptáci za letu v tančících spirálách hrají, tlukouce křídly o sebe! Vzhůru do lesů, do útulných skrýší všech svobodně a divoce žijících, smýšlejících!

Zul jsem si těžké boty, tísnící svobodnou plosku i divoký můj nárt, zabořil jsem prsty u nohou do měkké prsti v trávě a bos a polonah jsem se jako divá Bára rozběhl lesem a loukou k rybníku se vykoupat.

Kapře, líně se povalující v mělké vodě u břehu, divoké kachny, poláci, potápko a volavko šedá! Teď jsem přišel mezi vás a vy zanechejtež zbytečného strachu a lichých obav – neboť, hle: nepřišel mezi vás člověk, nýbrž Misantrop!

 

Je konec máje. Na konci máje dosud ptáci líbezně pějí, příroda stále omamně celá voní barevnými květy a lesní zelenavé přítmí skrývá samotu mou před lidáky. Houbařova pazoura plenivá dosud nešmátrá a jeho hnáta šmejdivá ještě nedupe v praskajícím podrostu. Harantí řev a jek dosud tlumí strohá škamna povinná a robotníkům nedopřává oddechu všemocný Stroj, tento krutý Pán Otroků, můj tajný spojenec. V lese je tudíž stále ještě liduprázdno a tedy ticho a klid. Nic neruší můj vnitřní mír.

 

 

7.6.45

Kvíčalí pár, jemuž haranti zničili hnízdo zbudované ve větvích husté konifery, je nezdolný: stále je kdesi zde nablízku; a domnívám se, že obsadil buď sousední lípu, nebo vedlejší obrovský modřín. Jenom se tam zřejmě musejí ty kvíčaly tísnit s kavkami. Viděl jsem tam totiž zalétat kavku se zobákem plným jakéhosi materiálu na stavbu hnízda, ale statečná kvíčala ji odtud s křikem ihned vyháněla. Ty kvíčaly jsou prostě nezdolné.

Má nenávist k lidem je však nezdolná též. V matčině rodné vesnici budou brzy pořádat velké setkání rodáků. Musím si zapamatovat kdy to bude, abych tam v tu dobu nechodil. Rodák sice nejsem, ale chci se za touto vsí uklidit na blížící se prázdniny před lidáky v jednom tamním neobydleném divokém údolí, kam ani houbaři skoro nepáchnou. Řekl jsem matce – zpola vážně, zpola z legrace, ale se smrtelně vážným výrazem ve tváři –, aby si pořádně umyla ruce, až se vrátí ze setkání rodáků její rodné vesnice. Nechci, aby do bytu zatáhla od té pakáže nějakou nákazu.

Moje nenávist k lidem je stejně nezdolná jako odhodlání kvíčalího páru vytrvat na svém místě. Jejich lípa nyní kvete, vydávajíc silnou sladkou vůni, kterou rád čichám a jíž se žádná lidmi vyrobená lihová voňavka nevyrovná. Jsem asi jediný obyvatel našeho domu, kdo tento každoroční voňavý zázrak přírody vnímá a raduje se z něho. K tomu musí být totiž našinec vybaven citlivým zvířecím smyslem, asi jako roj divokých včel, který nikterak náhodně právě v době kvetení té voňavé lípy vždy obsazuje odvětrávací otvor na boku našeho domu. Než se v něm usadí a zabydlí, je jejich včelí rojení značně nápadné a často už vzbudilo ve zdejších lidech ustrašenou paniku. To divoké včelí rojení trvá vždycky tak jeden den a pak už nejsou včely vůbec nápadné, takže si jich nikdo nevšímá a nevzbuzují v lidech vždy u nich pohotově připravené myšlenky na odvetná „bezpečnostní“ protiopatření. Opravdu nebezpeční a otravní jsou však tady jen ti lidé, nikoliv divoké včely.

Nejen proto tudíž tak rád mizím na dlouhé dny a krátké červnové noci do mého březového hájku. Červen už je dost teplý na to, abych mohl trávit celé dny v lese úplně nahý, úplně svobodný a divoký.

Jen možnosti koupání ve zdejším blízkém rybníce se zhoršily natolik, že už k němu raději ani nechodím. Důvod je stále stejný: předtím to byla ještě příliš studená voda, nyní je to jen jedno a totéž: příliš mnoho lidí. Stále tam někdo je nebo tam někdo nečekaně přijede autem, na motorce nebo se náhle zpoza kopce objeví pěší lidé se psem. V tom okamžiku mizím jako lesní duch a nikdo mě tu více už neuvidí.

Lituji vodní ptáky, kteří jsou závislí na vodě, neboť právě voda v krajině láká také nejvíc člověka, takže nemají nikdy od něho úplný pokoj.

Na rozdíl od nich Já mohu pohodlně zmizet na dlouhá období do nejodlehlejších a pro člověka nejnepřístupnějších koutů lesa a tam zmizet, aniž bych se musel vystavovat vždy po kořisti lačně slídícím zrakům člověka ve snadno přehledném terénu v okolí nějaké vodní plochy. Já ten rybník nemám naštěstí zapotřebí; vykoupat a umýt se mohu lépe doma, a ani plavání není mou životní potřebou, v přírodě je jen krátkodobou sezónní příležitostí k radostnému pohybu v surovém přírodním živlu, ale nijak jeho nedostatkem netrpím. Není to ostatně jediná radost, o niž jsem vinou lidáků ochuzen. Přesto – nebo právě proto – se mi dere na rty povzdech, že veškerá životní radost je rázem tatam, objeví-li se nablízku byť i jen jediný člověk, co její nepohodlný náhodný svědek. V tom okamžiku mizím tam, kde se mohu oddávat jiným životním radostem, někde v nelidské samotě, někde mimo pohled i dohled člověka.

Vůči člověku, jakožto mému přirozenému nepříteli, jsem nedůtklivý; stejně nedůtklivý jako ti divocí sloni žijící v jednom národním parku na Srí Lance: dvacet let už po nich nesmí nikdo střílet, přesto lidi doposud nenávidí a občas na ně takzvaně „špatně reagují“. Stále na ně reagují těmi dvěma velkými prastaře přírodními Ú: Útěkem nebo Útokem. Paměť je mocná pomocnice, a zvlášť ta sloní! Ta si nedá nic nabulíkovat! Paměť rodu přetrvá věky, přetrvá i jednotlivce; ta moje přetrvá i samotnou existenci lidstva na této planetě! To, co si Já pamatuji, na to vy, lidáci, jen tak nezapomenete!

Nikdo z lidí už nesmí divoké slony ze Srí Lanky zabíjet. Přesto je u nich jedno velké Z vystřídáno jiným velkým Z: Zhrození z člověka nyní vystřídalo Zhnusení člověkem.

I Já jsem nedůtklivý vůči člověku jako ti srílanští divocí sloni. Chápu je, že „špatně reagují“ na člověka; plně je chápu a rozumím tomu, proč občas tak „špatně reagují“ na ty každodenní davy turistů, kteří je přijíždějí v terénních automobilech očumovat a fotografovat.

Já také „špatně reaguji“ na každé očumování! A nemohu-li zvolit Útok, volím raději Útěk, mizím. Neboť je-li paměť zvířete mocnou pomocnicí nenávisti k člověku, co teprve zkušenost s člověkem! Co teprve stálá otravná přítomnost člověka! Ach, zhnusit si člověka je tak snadné...!

Lituji každého tvora, jenž nemá jinou možnost než mlčky a nečinně strpět přítomnost člověka a jeho očumování. Už jen tato lidská nestoudnost je urážející, nehledě na možná, dokonce velice pravděpodobná rizika ze setkání s člověkem. Setkání s člověkem je vždy zahanbující, a vždy je to také riskantní.

Já mohu zmizet jako srnka v lese a nevytáhnout odtud paty třebas několik dní. V lese dokážu být neviditelný jako liška i pro člověka, který se nachází v mé těsné blízkosti, aniž by on o tom měl sebemenší zdání. Takový člověk si klidně vykračuje po lesní cestě a přitom nemá nejmenší tušení, že ho možná sledují dva žhnoucí rudé uhlíky mých nenávistných očí!

Jednou jsem takhle procházel kolem odpočívajícího dřevorubce. Lekl se mě, když jsem se za ním náhle tiše zjevil v maskovacím obleku, a poznamenal na mou adresu:

„Ty jdeš jako duch!“

„Inu ano, to mi lidé říkají často.“

Ano, to jsem přesně Já: divoký lesní duch. Nesoužím se tím, že v lidské společnosti nic neznamenám, neboť ani lidská společnost nic neznamená pro mne.

 

Mně je lidstvo míň než ničím

A pro ně Já nic neznamenám

Však až je jednou něco zničí

Bez lítosti zmizne tento chám

 

Na roveň vše lidské kladu si

Jen záštiplný pohled pro ně mám

Ať nenávist mou plnou zakusí

Každý člověk – pán či kmán!

 

  

18.6.45

Červen se nese ve znamení prvních zralých lesních jahod, ve znamení rejů nočních světlušek a ovšem také ve znamení deště a rostoucích hub. Jen se smíšenými pocity sleduji houstnoucí výskyt hub, neboť ony na pohled zcela nevinné ozdobné kloboučky lesa jsou předzvěstí kloboučků mnohem odpornějších – blbých huček houbařů.

Lidáků vůbec v červnu povážlivě přibývá v přírodě, jako kdyby je někdo do ní zval a potřeboval je tady nebo se těšil z jejich odpudivé přítomnosti. Ne, z nich se tu z obyvatel lesa netěší nikdo, to mohu dosvědčit; nejméně se z nich potom těším Já sám. Já sám totiž při pohledu na lidáky pouze zuřím. Pakáž jedna. –

 

Obloha bývá nyní převážně šedivá, ovzduší dusné a často též bouřlivé. Večer po dešti, když se mi nechce vycházet ven z mého březového hájku zpod hustého ochranného baldachýnu rozvětvených stromů ven do vysoké mokré trávy, kde bych se jen nepříjemně na nadcházející noc zarousal, v takovém blaženě tichém večeru, kdy jen kapky právě ustalého deště zvolna zvučivě skapávají z listí na zem, v tom šerém klidném večeru po červnovém dešti, kdy už se stmívá a ptáci si pískají veselé ukolébavky uvelebeni v bezpečí svých vyšných hřadů, právě v tom uvolněném červnovém večeru po dešti Já odkládám knížku s verši staročínských básníků a vycházím ze stanu; ale namísto co bych šel působit na přírodu, nechávám mlčky, stoje, přešlapuje působit přírodu na mne.

A příroda ke mně opravdu sama přichází! Tu v letmé podobě zatoulavšího se srnce, jenž zpovzdáli sám jako stín mezi stíny stromů ostražitě mě pozoruje, tu žabka hnědě pruhovaných noh uskočí bázlivě před opatrným našlapováním mých lehkých kročejů, tu kapka dvojnásobného lesního deště zkropí náhle mou ušlechtilou tvář slzou svou smáčivou – leč nač tu plakat? Já však nesetřu tu krůpěj tak laskavě mi zde darovanou, jež propůjčuje mi vzezření šťastného smutku v tomto temnícím se chrámu radosti.

Příroda usíná – a stíhačky na nebi zbrázděném se probudily!

Teď, teď, zrovna teď, když jde všechno spát a jen bezhluční zvířecí letci a lovci vstávají! Teď, zrovna v tom nyvém tichu se musejí jako naschvál rozburácet ty zatrachtilé nečisté stroje, vyrobené, řízené a na čistoskvoucí pozemské nebe tak zlotřile vypuštěné lidmi. Všecko zkazily. Vše totam. Všecko je nadobro zkažené. Všecka povznesená nálada, všecek mír usínajícího lesa je ztracen, zatracen, navěky zhanoben lidskou pakáží! Ach, jak nenávidím lidstvo! Lze ještě něco na světě milovat, když v něm existuje něco takového ničemného jako je lidstvo? Ne, v životě je možno jen nenávidět, protože každý jiný cit je nepřekonatelně přehlušen tím jejich odporným lidským kraválem, z nějž by ohluchl i hluchý, zešílel i šílenec v drátěné kleci, vykousávaje a vytrhávaje si svými zuřivými zuby a nehty poslední citlivé a vnímající maso svého trýzněného těla!

Vzývám nebesa, aby se ty stíhačky zřítily do zdejších luk, vyhnuvše se kravám, jež tehdy v lednu dvaadevadesátého ani neuznaly za užitečné zvednout své moudré hlavy od pastvy, aby se potěšily pádem člověka z výšin jeho militaristické zpupnosti. Štěstí, že tenkrát v dvaadevadesátém roce byla zima a krávy dlely zavřené v koncentráku. Tak bylo aspoň tenkrát zaručeno, že pohroma dopadla jen na hlavy lidáků, kteří způsobili smrt jen sami sobě.

Ach, lidé, proč nepadáte z výšin své nadutosti i teď! Jak rád bych vás křepce přiběhl dorazit!

 

Konečně se nad lesem opět rozhostilo hojivé ticho. Ptáci se rozezpívali o poznání hlasitěji.

Skutečně prý bylo změřeno, že ptáci s celosvětově přibývajícím lidským hlukem přizpůsobují mu také svůj hlasový projev a zpívají nyní hlasitěji než dříve, kdy ještě lidí a tím i kraválu nebylo tolik jako dnes. Je to ostatně dost pochopitelné i bez měření a dokonce i celkem přirozené. Snad smím říct, že i Já jsem ohlasem tohoto jevu a že se i Já s rostoucím lidským kraválem ozývám hlasitěji než dřív, ač oněmělý jsem. Mým hlasitým hlasem však je psané útočné slovo, jež uráží veškeru lidskost. Ono misantropické slovo je to, co křičí a co vrhá proti lidstvu slinu svou rouhavou! Těžkou obžalobou lidstva je ostatně už sama moje existence, respektive to, že jsem misantropem. Lidstvo se samo obžalovává už jen tím, že v reakci na jeho pomatené akce vzniká v jejich středu jako rakovina misantrop. Teď však už v jejich středu nejsem. Užívám totiž proti lidem nejen své slovo, ale i své nohy, jejichž střídavým pohybem se od nich jak jen mohu vzdaluji, tak jako jsem se od nich vzdálil již svou myslí. Nyní jsem od nich vzdálen víc než oni jsou vzdáleni od zvířat. Nyní jsem jejich nejzavilejší nepřítel. Jen konečné vyhlazení lidstva mě znovu naučí milovat, milovat příští nelidský svět, jehož obrysy si črtám v bezesných nocích jako bude tato!

 

Snáší se noc. Ptáci pomalu utichají, jen poslední nezdolní drozdi přednášejí své rozverně hvízdavé skandy, ale Já stále ještě dlím pod deštěm smáčenými stromy a nechávám se zkrápět jejich nebeskými slzami, jež mi tekou po tváři. Příroda dosud chodí za mnou, aniž bych udělal jediný delší krok.

Bledí noční motýli zahájili svůj rej. Vůbec se neostýchají před tvorem, jenž tu stojí jako vlhkem a nocí ztmavlé kmeny stromů. Tento tvor, jímž jsem Já, vrostl do nehybnosti stromů a pohupovav se v jejich rytmu, jejž určují večerní vánek i pružnost míznatých jejich dřev, stal se jakoby jedním z nich. Nehybný a němý. Jen listí ševelí v tom večerním vánku, jenž přináší z temného nitra lesa bledé noční motýly na mou dlouhovlasou hlavu, na mé paže a na má ramena, na nichž zdála by se rozpoznat celá tíže osudu světa.

Motýli se rozlétli, jako kdyby jim někdo otevřel veřeje a pustil je dovnitř. Jemná křehká křídla bledých nočních motýlů také ševelí ozvěnu vlhkého vánku; ševelivě se otírají o mne a tančí nade mnou své vzdušné společenské tance s ostatními svými druhy. Snad i mne tím vyzývají k tanci, ale Já jsem oproti nim příliš těžkopádný – a létat, létat přece neumím! Ach... A tak raději jako trpělivá zvířecí matka nastavuji lačným motýlím sosákům jako prsy své tělo a nechávám je s téměř mateřským uspokojením a s mateřskou blahovůlí sát neviditelné šťávy z mého oděvu i z mých rozevřených dlaní. To, co se vší nechutí a hnusem odepírám lidem, ba co se zpěčuji i jen podrobit představám, to dopřávám těmto dychtivým bledým nočním motýlům. Ta přátelská důvěrnost, jež nás k sobě poutá, je mi víc než drahocennou odměnou. Je cosi nevýslovně dojemného na důvěře a přátelství s divokým tvorem. Je však cosi odporného na důvěrné blízkosti člověka. Čím to bude? – Inu, ptej se člověka... – nebo jeho raději ne, ten by ti lhal. Ptej se radši mne. Já mluvím pravdu.

 

Třepotání mnoha motýlích křídel lechtá mou líc, jako vějířem kouzelným ji ovívajíc. Lechtala by a ovívala ještě víc, snad až do rozbřesku, ale Já náhle pociťuji přikrádat se mi pod víčka slastný spánek, jenž se mi dere ponejprv z úst a jenž nutí mě tím zívat. Omámeně a jako ve snách, vracím se do stanu spát.

Z listoví stromů pořád skapávají krůpěje dávno již ustalého deště. Ptáci umlkají. Po mém lese rozhostilo se zdánlivě nerozborné ticho. Jen kapky zbylé z toho deště dosud zkrápějí můj stan a rozpleskávají se o dutě znějící lesní půdu. Jen bledí noční motýli dosud ve tmách tančí mezi kapkami toho uspávajícího deště. Ještě jedna kapka. A ještě jedna. A tu příští jsem již oslyšel; tu smazal již přítel blažený spánek, nad nímž bdí šepot kapek deště a tlukot motýlích křídel.

 

 

21.6.45

Venku hustě prší. Já prodlévám doma, v pokoji, a stoje v mírném předklonu v otevřeném okně, opřen lokty o parapet, vyhlížím ven. Hustě, avšak jen s tichým šuměním prší. Za deště je jediná denní doba, kdy se mohu nerušeně a poněkud déle dívat z okna. Dívám se na zbytky travnatých ploch mezi garážemi, parkovišti a ostatní betonovou zástavbou, jež ukrajuje z přírody stále větší díl. Dívám se po stromech, jimž lidé milostivě dovolili tady žít, aby se staly poslední ozdobou toho, co lidáci už stihli znetvořit. Pozoruji z okna také všechny ptáky, kteří zde našli jako Já svůj domov. Dívám se na akrobatické výstupy čiperných rorýsů, míhajících se ve vzdušných vývrtkách vysoko v nebi; dívám se na početné kavky, jež obývají dutiny starých nevyužívaných komínů, na kavky, jejichž přízeň jsem si v zimě naklonil jejich přikrmováním; dívám se na kvíčaly, jež nezdolně setrvávají, třebaže jim parchantíci zákonných otců a matek všeho hnusu již jednou jejich hnízdo zničili; dívám se vůbec po všech zdejších ptačích obyvatelích, jako jsou kosi, rehci, koňadry, hrdličky, zvonci, vrabčáci nebo konipásci; občas lze při trošce štěstí zahlédnout i prolétající čápy, divoké kachny, straku nebo poštolku, velmi vzácně i hýla, čečetku nebo bramborníčka; někdy za chladných jiter slýchávám též vzdálené kokrhání kohoutů, vrzání polního skřivánka nebo misantropické volání křepelčino „chcípněte, chcípněte!“

Ano, Já si také přeji, aby lidstvo konečně pochcípalo. Představuji si, jak by pak asi vypadalo zdejší sídliště, nynější domov můj nechtěný a nenáviděný.

Kdyby tu nežili lidé, tráva, nikým neokudlávaná, až na půdu sedíraná, by mohla rázem divoce zabujet, rozrůst se naplno, dát rozkvést všem užitečným „plevelům“, všem krásným různobarevným květinám, všem zázračným léčivým bylinám. Tráva, která by pohltila v několika málo letech všechnu trestuhodnou pýchu dřívějších asfaltových ploch, stala by se domovem a úkrytem vzácných živočichů, kteří by se sem houfně stěhovali jako do země zaslíbené. Neboť Já jim ji zaslíbil!

Avšak nyní, za proklaté živoucí na nic hodné existence lidstva, zde mohu ze zvířat pozorovat pouze šťastné ptáky, kteří na svých perutích mohou se kdykoli před člověkem vznést do oblak a v příští vteřině už být jinde, mimo jeho zhoubný dosah a dostřel. Avšak po vychcípání lidí by tu najednou mohli také dovádět zajíci, pást se srnky a zdivočelé krávy a koně, nyní ve světě bez lidí svobodní.

V éře člověka by všechna ta zvířata byla prostě mrtvá nebo zotročená nebo skrytá hluboko v lesích na pokraji vyhynutí. Lidé by je zkrátka sežrali. Jen v samotném Braniborsku kdysi lidé vyhubili všechny bahenní želvy a bobry, požívavše jejich maso coby „postní pokrm“; a protože želvy a bobři žijí ve vodě, jsou to prý tedy ryby a tím pádem je dobrý pánbůh povolil mordovat a žrát při bujarých postních žranicích na jeho počest.

Vyhubeni „postícími se“ křesťany! To by byl epitaf! Může být něco absurdnějšího? Sousloví „postní pokrm“ je vůbec zřejmé contradictio in adjecto: neboť půst znamená hladovku, a tudíž nemůže být ani řeči o nějakém pokrmu v době půstu!

Ne – člověk je bestie, která sežrala svět. Tak to bylo a tak to bude, dokud lidstvo nevychcípá.

Často si představuji, jaké by to bylo po zániku člověka na Zemi. Moci se dívat z okna jen do samé zeleně a na divoká svobodná zvířata a zaposlouchávat se přitom jen do toho nelidského ticha, jež by se všude prostíralo až do skonání věků, do ticha, jež ani ten nejhlasitější přírodní zvuk neruší tolik, jako i ten nejtišší lidský šepot. Čím to je? Zjistit toho pravou příčinu a obsáhnout ji, postihnout ji v celé šíři i hloubce, filosoficky ji promyslet a ji vysvětlit – to by bylo teprve to správné poslední slovo do všelidské pranice; slovo o podstatě člověka, slovo o podstatě lidství, konečné rozluštění odvěké hádanky: „Odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme?“

Čím to, že i ten nejbouřnější přírodní zvuk je možné snadněji snést než sebetišší zvuk způsobený člověkem? Misantrop tuto otázku samozřejmě rozluští lehce; ale kdyby se správné odpovědi jednoho pro mne krásného dne dopátralo lidstvo – a přiznalo by si ji –, muselo by to u něho vést k vlně hromadných sebevražd jako před každým předpovězeným koncem světa, a proto si tuto otázku lidstvo zásadně neklade a hlavně si na ni neodpovídá.

Ano, vážně: čím to, že zní-li tichým lesem v zdánlivě nesouladné změti tucet různých ptačích hlasů, přesto je výsledkem tohoto nadmíru uklidňujícího, nevtíravého a nemúzickým lidským tupcem dokonce nevnímaného zvukového prostředí soulad, tedy harmonie, a nikoli snad jen pouhá polyfonie, jakož už vůbec ne kakofonie! A skutečně, podle všech hudebních zákonů, dokonce matematicky propočtených, by výsledkem tolika rozdílných hlasů a nápěvů nemělo být nic jiného než neposlouchatelná, nervy drásající kakofonie... – a přesto tomu tak není!

Ne – to, co v jarním lese slýcháme, je ta nejúžasnější symfonie přírody, symfonie o to úžasnější, že ji nikdo nesložil, nikdo ji neřídí a nikdo ji ani nenařídil, neobjednal, nezaplatil! Ptáci zpívají zadarmo, bez copyrightů a jiných sajrajtů, jen pro potěchu k tomu dost vnímavé a citlivé duše, jež se v náhlém zmámení smyslů zastaví ve svém pošetilém běhu životním a ustrne v němém úžasu nad tou dokonalou nádherou.

Ptáci nezpívají dokonce ani pro potěchu člověka, a nejsou ješitní, protože když mistra pěvce opeřence vyrušíte, on přestane, neboť nechce mít nepovolaného posluchače a nežádoucího svědka pro svůj intimní výstup. A člověk koneckonců ruší vždy a všude.

Ptáci zpívají celý den, jeden přes druhého – ale misantrop je může poslouchat pořád, aniž by se mu omrzela jediná minuta toho dne, aniž by se mu zprotivil jediný tón vytrvalého ptačího hrdélka.

A teď přesaďte do větví stromů místo ptáků nějaké lidi, muzikanty, třebas ty nejlepší, třebas jen samé hudební génie, dejme tomu staré barokní mistry, kteří také budou housti jeden přes druhého od prvního bledého rozbřesku až do temného soumraku, každý z nich něco jiného. Co potom v takovém případě uslyší jemné ucho posluchačovo? Bude to také taková báječná symfonie přírody, bude výsledný zvuk také moci misantrop poslouchat od rána do noci a každý další den znovu a znovu bez přestání a nikdy nemít dost? Nebo bude nevyhnutelným výsledkem snažení lidských, příliš lidských hudebníků jen kakofonický lomoz, kňučení, skučení a kňourání, jako když se před zahájením koncertu v hudební síni slaďuje orchestr, nesnesitelný randál, z něhož vám za pět minut prasknou nervy a vy se poběžíte z nezbytí oběsit na struně hned na vedlejší větvi vedle zaníceně hrajícího koncertního virtuosa na violoncello?

Ano, pokud jsi, milý vzácný čtenáři, četl pozorně, právě jsem skrze podobenství objasnil faktický i filosofický rozdíl mezi tím, co je lidského na tomto světě, a tím, co je u světa přírodního, co je v něm svobodného a divokého! Kdo máš uši k slyšení a mysl k chápání, slyš a přemýšlej! Neboť Já jsem domluvil.

 

Zavírám okno, neboť se ven vyřítil kluk s červeným autíčkem, nasedá do něj a jako obvykle nejméně desetkrát za den někam ve své hlučné červené hračce musí „neodkladně“ kamsi jet, aby ani ne za pět minut zase s burácejícím motorem přijel zpátky.

Ten blb už mi leze na nervy stejně silně jako sousedka v přízemí se svou věčně uhulákanou čubkou. Kolik se jen na silnicích denně přihodí smrtelných nehod, ale on pořád nic. Kdo se má zabít, ten se jako naschvál nezabije. Vždy jsou to jen ti, na nichž mi nezáleží. „Uhlíková stopa“ toho kluka musí být tlustá jako čára lidstva za svojí zvířecí minulostí! Nikdy nepochopím, proč něco takového musí na světě být a žít jen proto, aby to bezohledně otravovalo ostatním život i celou planetu. Leda by člověk byl součástí grandiózního plánu přírody na sebezničení. Člověk je druh, který sežral planetu.

 

 

22.6.45

Den po letním slunovratu jsem využil vhodné příležitosti v podobě suchého slunečného počasí, abych se přestěhoval se svým stanem na blížící se obávané období prázdnin a s nimi spojenou houbařskou magorii někam dál od lidských sídel.

Jak jsem předeslal v předchozích zápiscích, zvolil jsem za své nejzazší možné útočiště před davy dovolenkářů ono neobydlené údolí, prostírající se tak malebně za rodnou vesnicí mé matky.

Jakož i v jiných létech, našel jsem zde i tentokrát co jsem hledal, to jest pravé ztracené údolí, oázu ticha, klidu a nerušené samoty uprostřed rozlehlých lesů, polí a luk, kam ani houbaři šmejdiví téměř nechodí. Mé ztracené zelené údolí, kam nepronikne z okolních vesnic ani ten nejmenší lidský kravál, ani jediné psí zaštěknutí, není však přesto tak čistě ideálně panensky nedotčené, jak bych si přál. Alespoň se tu nikde neválejí na každém kroku odpadky, jako všude tam, kam chodí pravidelně lidé. Tady ještě lidé nestojí na vrcholu odpadního řetězce. V tomto směru je to tedy čisté údolí, malá vzácnost v dnešní době; v době, která chrlí odpad stejně rychle a v stejném dusivém množství jako své parchantíky zákonných otců a matek všeho hnusu. Lidužel se tu nachází také jedna chatička, dva včelíny a několik mysliveckých posedů.

Nedaleko od jednoho takového posedu, přímo na ráně, aby se švidravé oko bouchalovo snadno trefilo, jsem nalezl návnadu, jež má zřejmě přilákat na dostřel – a na odstřel! – lišku či prasata. Nalíčená past totiž sestávala z jedné mrtvé slepice a z hromady kukuřičných zrn.

Takovéto šokující nálezy cynicky osnovaných lstí mě vždycky pochopitelně rozlítí na nejvyšší míru a hned přemýšlím, jak vražedné plány bouchalů zhatit. A tak mě nenapadlo nic jiného než onu nalíčenou návnadu alespoň celou pěkně pomočit, aby byla na sto honů cítit, když ne rovnou člověčinou, což by v mém nelidském případě asi neúčinkovalo, tedy aby byla návnada cítit alespoň močovinou, aby se tu tudíž žádné neopatrné zvíře nebezpečně dlouho nezdržovalo nebo se raději vůbec nepřibližovalo k podezřele páchnoucímu místu.

Ale přes všechny ty posedy, včelíny a jednu téměř nepoužívanou a od středu údolí dosti vzdálenou chatičku je tato malebná krajina neobydlená, a to je pro mne tím hlavním.

Z nitra lesa, kde mám své skryté zvířecí doupě, vycházím prakticky jen pro vodu k potoku podél cesty, kde je silnější proud, takže nikdo z lidí nevidí mne a mé štěstí, a ani Já nevídám člověka a jeho odpudivost. V rámci omezených možností a v rámci dnešního neutěšeného stavu světa je to tu dokonalé pro jednoho misantropického poustevníka, který hledá klidné ústraní pro své meditace a pokoj od všech lidáků zeměkoule.

Od posledka se tu nezměnilo skoro nic, až na malý kousek lidským kůrovcem vykáceného lesa. Lidužel tomuto malému lesnímu holocaustu padl za oběť i můj starý ztrouchnivělý posed, kde jsem rád sedával, posed, který pamatuji již od doby, kdy jsem do tohoto ztraceného údolí zavítal s nadšeně rozzářenýma očima vůbec poprvé v životě. Myslím, že to bylo asi před dvaceti lety. Nyní tedy zase jednou skončila část mého života. Co naplat, smuten z toho jsem, ale život jde dál, i když bolí. Vstanou nové posedy a vzplanou zas nové červánky, jak se hezky praví v Rgvédě.

Jeden nový posed – bytelný, ocelový – v nitru rozkošného lužního lesa jsem už v náhradě za starý objevil, ale první radost z nálezu záhy vystřídal a zkalil opět hrozivý, děsivý děs z mordýřské lidské nátury. Sotva jsem totiž vyšplhal vysoko nahoru na sedátko přimknuté ke kmeni statného smrku, ihned jsem odtud spatřil též důvod proč ho zde bouchalové umístili: Hned naproti dole, přímo pod  novým posedem se nachází prasečí kaliště s patrnými známkami po nedávné návštěvě těchto nejpronásledovanějších, leč nejneviditelnějších divokých zvířat. Proto tedy ta péče! Ne pro zádumčivé snění v srdci lesa, nýbrž pro vražedný záměr se tu budovalo! Ovšem – jak jsem mohl být tak naivní? Zase ta příznačná vražedná vášeň lidí tu konala své úmysly! Zde nikdo nemyslel na koutek pro osamělého přírodního filosofa, jak by bylo bývalo lepší a duchovnější. Hlavně že se myslivci stále snaží vypadat před veřejností jako málem jacísi rytíři přírody, ale přitom to jsou jen obyčejní zabijáci – lstiví, bezcitní vrazi. A veřejnost jim to žere.

Myslivci jsou ještě horší než řezníci; neboť řezník je svým nejstarším krvavým řemeslem už sdostatek znám a nikdo mu krev nevinných zvířat, ulpělou na drsných rukách, už nesmyje. Řezník vešel do kulturního povědomí jako vrah, a jakožto vrah tam natrvalo i zůstane; nikdo mu neodpáře jeho výložky se zkříženými hnáty na jeho kárované sutaně služebníka smrti. Řezník a jatka jsou už sami metaforou pro vraha a pro vraždění. Ale myslivec požívá nevědomé úcty, jaká mu nenáleží. Myslivec je stále v povědomí většiny tím starým dobrým švarným mládencem, který má někde svou milou a který jde do lesíčka na čekanou. Ale že ta „čekaná“ je jen zástupným slovem pro prachsprosté vraždění neškodných divokých zvířat, to už si vybaví málokdo. Kde pouhý řezník v nejednom případě a s přimhouřením oka ještě dokonce zkracuje pod neustálým jhem a příkořím člověka týranému jatečnímu zvířeti jeho utrpení rychlou smrtí, myslivec na druhé straně vnesl válku do divoké přírody, tedy tam, kde by jinak žila svobodná zvířata šťastně a spokojeně. Ale člověk v myslivecké kamizole vnáší strach a hrůzu ještě i tam, do divočiny, kde dříve žádný strach a hrůza nebyly, neboť úzkostný děs z člověka je horší než obava z možného útoku i té nejdivější šelmy, na kterou si jen vzpomenete. Podívejte se na zvířata, jak s očima vytřeštěnýma hrůzou zběsile prchají před každým člověkem, sotva se kde zjeví! A právě myslivci jsou původci, nositeli a šiřiteli tohoto smrtelného děsu! Myslivci tak úplně pozměnili chování zvířat k nám! Před myslivcem by se měl mít na pozoru vlastně i jakýkoli člověk, který by se mu mohl v šeru lesa náhodou připlést do rány! Zdravý strach musím mít i Já. Neboť „nehody se stávají.“ Myslivec občas prostě neodolá, připlete-li se mu na mušku člověk. Klidně ho střelí také. Jeho čin je ovšem potom posuzován vždy jen jako „nehoda“, a nikoli jako trestný čin, jak by měl být. Ale může si vůbec někdy někdo splést zvíře s člověkem? Já se v tomto ohledu nepletu nikdy. A myslivec, vybavený dalekohledem, se ve skutečnosti nemýlí také – on to pouze prohlašuje za omyl. Leč omyl to není: správné slovo je zde jednoznačně „úmysl“. Kolikrát si jen v mé přítomnosti myslivec významně jakoby nabíjel a zkoušel si na mně jakoby mířidla své pušky! Kolikrát jsem jen takto už hleděl do ústí hlavně! Pokaždé! Nutno dodat, že i Já na lidi rád mířím a „střílím“ na ně z imaginární pušky, ale to už je jiná věc.

Myslivci o svou falešnou pověst milovníků zvířat ovšem usilují neustále; tím víc, čím někteří vědoucnější prohlédají jejich skutečné ledví. Myslivci vystupují například na televizních obrazovkách, kde otevřeně a za bílého dne klidně ukazují hrůzné výřady zastřelených zvířecích mrtvol a praktické ukázky vyvrhování vnitřností. Bez jakékoli masky, již si obvykle nasazuje rdivá hanba či krutý zločin, myslivci ve státní televizi klidně šíří své lživé slovo, svou velkou osvětimskou lež; dokonce pořádají dětské zábavy, kde vštěpují sotva odrostlým fakanům své cynické názory, nechají je pohladit si dobrotivého divočáka i kmotru lištičku, ale co s tím nebohým prasetem a s tou chuděrou ryškou potom dál provedou, to už milým dětičkám raději neprozradí. Půjčí jim dokonce pušku! Zřejmě podle hesla „Zbraně dětem!“, aby i příští generace měla následníky kráčející v krvavých stopách lidské historie! To je ta citová výchova, Éducation sentimentale, jíž se takto dostává další generaci!

Přitom kdyby bylo bouchalům dovoleno zabíjet lidi a lidská mláďata – třebas právě ta, která tak nestydatě vyučují cynismu – dělali by i to. A dělali by to bez skrupulí a zcela běžně, aniž by v tom viděli cokoli špatného, tak jako dnes klidně zabijí jakékoli neškodné zvíře, včetně zvířecích mláďat.

Stejně tak jsou na tom s citem – nebo spíš s necitem – i všichni ostatní řezníci. Jedni jako druzí. Když jsou tyto bezcitné, bezduché, bezmyšlenkovité kreatury schopné bez milosti podřezat krk jehněti, kůzleti, seleti, teleti, kuřeti, proč by se měli nějak zvlášť žinýrovat při pohledu na dětskou krev crčící z jejich měkkých, vláčných hrdélek, kdyby jim bylo dovoleno zabíjet co jest lidského rodu? Nu – proč by se měli upejpat i v takovém případě? Jim je přece jedno, koho budou zabíjet. Oni přece zabíjejí humánně! – A ani toto není pravda, ať už to slovo „humánně“ znamená cokoliv.

Jako v každém cechu i u myslivců navíc platí pravidla psaná a nepsaná. Ta psaná pravidla se samozřejmě nedodržují a běžně se obcházejí, zatímco pravidla nepsaná se dodržují bez výjimky všude. To znamená, že myslivci v souladu s nepsaným zákonem svého vražedného cechu běžně vybíjejí chráněné nebo dokonce reintrodukované druhy zvířat, střílejí mladé nebo hájené živočichy, nechávají lovecké psy „pohrát si“ s chyceným, poraněným a dosud živým „úlovkem“, kladou otrávené návnady, používají zakázaných prostředků lovu, jako jsou noční lovy v autech s rozsvícenými reflektory, používají zakázané zbraně a nepovolené střelivo, používají živé zvířecí návnady, čelisťové nášlapné pasti, dále sklapovací pasti, kde lapená zvířata umírají strachy nebo vysílena hlady po mnoho dnů i týdnů než je vysvobodí rána „z milosti“ jejich konečně se dostavivšího kata; viděl jsem dokonce i nefalšovaná „pytlácká oka“, drátěné smyčky, jež se mohou procházejícímu zvířeti zadrhnout do nohy nebo do hrdla až natolik, že mu to doslova amputuje nohu nebo prořízne krk. Viděl jsem už také zvířata škaredě postřelená, s ustřelenými pahýly noh, utýraná k smrti, například dravého ptáka ukřižovaného pomocí rezavých hřebů ke stromu, na němž si troufl bez povolení úřadů postavit hnízdo a vyvést mláďata, nyní i ona zahubená, hořce zašlapaná do země krutou botou bouchalovou. A tak dále, a tak podobně. To všechno je běžnou praxí myslivců.

Viděl jsem toho už za svůj život příliš mnoho. Příliš mnoho na to, abych mohl mít člověka v lásce. A to všechno přitom dělají uniformovaní myslivci, členové řádného mysliveckého spolku, žádní amatéři nebo profesionálové, žádní pytláci! Nejsou to také od nich žádné příležitostné excesy; všechno to, co jsem tu po pravdě vylíčil, se děje zcela běžně a denně. Jenom to nikdo nevidí – nebo nechce vidět.

Jakýsi inspekční dozor nadřízených kontrolních orgánů samozřejmě existuje, ale stejně samozřejmě také všude vládne korupce, usmlouvaná kdesi v zákulisí za vítaný bakšiš uzené kýty z divočáka nebo marinovaného srnčího hřbetu, a to vše vydatně zalévané proudy myslivecké kořalky.

Zdaleka nejoblíbenějším úplatkem ovšem bývá možnost skolit si osobně, mimo plán, čistě soukromě, nějaký ten „trofejní kousek“. Na této půdě, na půdě lidem nejvlastnější, na půdě zabíjení, je pak najednou každý člověk bližním, bratrem a pobratimem jiného člověka a všichni lidé jsou jedna velká rodina, jedna velká pakáž. V této oblasti si rozumějí všichni lidé na celém světě a skrze ni poznávají, že jsou si všichni rovni – partneři v zločinu proti přírodě, partneři i v životě – tak jaképak zbytečné obštrukce kvůli pár zabitým nebo umučeným zvířatům v lese! Zabíjení je přece člověku vrozené všude po celém světě. Má to v sobě, hluboko v sobě každý člověk, i ten, který se zapřísahá, že nemá. Jsouť to jeho historické kořeny, jeho chůdy, jimž vděčí nejvíce za svůj ničemný vzestup – i brzký spravedlivý pád. Vždyť stačí si jen vzpomenout, jak zachází s těmi nejmenšími tvory, například s hmyzem, všude, kde se objeví on, člověk a hmyz. Člověk každý hmyz zcela automaticky zabije, i když mu nic nedělá, i když je neškodný, kupříkladu tiplici.

Ale skutečný stav obskurních věcí mysliveckých nemůže vidět žádná sebepřísnější a sebepoctivější kontrola zvenku, poněvadž se pro ni za prvé vystaví vzorová papundeklová Potěmkinova vesnice vzorného honebního revíru, kde je všechno na pohled jak má být, a za druhé by ta kontrola musela dokonale znát dané polesí, tak jako je znám třebas Já, to jest musela by v něm žít (a dlouho!), aby viděla všechno, co vidím Já. Ale i kdyby to někdo viděl, i kdyby někdo „nahoře“ viděl, co myslivci v lese, beze svědků, provádějí – myslíte, že by se někdo bral proti všem za nějaká anonymní divoká zvířata, za zvířata, která jsou stejně určena na odstřel, za „pouhá“ zvířata – a proti lidem? Pochybuji. Nenávist člověka k člověku může být tu i onde z různých příčin velká, avšak lidská sounáležitost, lidská solidarita je vždy silnější a její kořeny sahají hlouběji než soucit s neznámým zvířetem v lese, jež nějaký ožralý bouchal odsoudil už předem ve svých myšlenkách k trestu smrti zastřelením jenom za to, že toto zvíře není člověkem, nýbrž lovnou zvěří. Jakékoliv námitky proti tomu nebývají prostě uznávány za „relevantní“, jak to cynicky vyjadřují ti, kdož vraždí, nemajíce v sobě nic skutečně jemného, nic vznešeného, nic duchovního, nic filosofického, nic vpravdě krásného. Tak je to. Ale kdybych totéž prohlašoval Já o nich, totiž že není relevantní, aby lidé žili na planetě Zemi – to by byli hned celí pobouření a morálně otřesení! A vidíte: přitom bych měl pravdu zase Já, a ne oni!

Tak mě popudil nález jednoho zchytrale umístěného mysliveckého posedu v nitru malebného luhu v mém ztraceném údolí, kde jsem se i Já rád ztratil lidákům z nepovolaných očí.

 

Ale Já se stejně nejraději osaměle toulám jenom v nejbližším okolí mého zvířecího doupěte, kde je to také, nutno říci, nejkrásnější: sedávám buď na břehu poklidně zurčícího lesního potůčku mezi bršlicemi, čistci a tajemně se vlnícími lesankami, jimiž se potichu kolem plíží srnky, nebo též rád sedávám na měkkém mechu pod zelenkavým baldachýnem listoví s drobnými rolničkami mladých nezralých lískových oříšků, zády pohodlně opřen o kmen mohutného smrku, jenž majestátně shlíží do tohoto požehnaného, bohem i lidmi ztraceného údolí.

Ale za vůbec nejrozkošnější místečko k meditacím považuji holý, strmý a kamenitý svah či úbočí o hodný kus ještě výš nad široce se rozevírajícím lesnatým údolím, kde strmí k nebi osamělá vzrostlá jedle, a hnedle vedle téhle jedle a jedné lesanky u její paty, alébrž starčeku, vždy rád sedávám a přehlížím odtud jak celé toto šťastně lidupusté údolí, jehož se zde nahoře cítím být svrchovaným pánem, tak i modravé dálavy vůkol, táhnoucí se bez jediného nepěkného přerušení jakýmkoli rušivým lidským obydlím, bez jediné stavby, sloupu či silnice od východu po západ.

Zde, pod tou oduševnělou jedlí, zbrázděnou dlouhou jizvou od úderu bleskem a vyhřátou vždy navečer jižním sluncem, a vedle té spanilé lesanky, těšící se právě teď na rozpuk svých žlutých květů, jejichž poupata jsou již dychtivě připravena ukázat mně, broukům, muškám a vší hmyzí drobotině svou okázalou krásu, vůni a sladký nektar k opití, ano, právě tady sedávám dlouhé zasněné minuty Já, Misantrop, jenž tu tak spokojeně dlím.

Nejkrásnější denní dobou je přitom jednoznačně soumrak, kdy slunce vpravo kloní se k západu a nezahání již oči k cudnému sklonu, a vlevo na východní straně vychází zatím dorůstající luna. Tyto navečerní chvíle miluji. Svou nyvou krásou úplně překrývají můj smutek nad dalším zašlým dnem v dějinách mého zvláštního druhu; smutek nad dnem, který se již nikdy více nevrátí zpět.

Štěstí, že sem lidé téměř vůbec nechodí. Jinak by to nebylo údolí ztracené, nýbrž zatracené. Krásných romantických míst a zasněných zákoutí, jako určených k meditaci, je tu všude plno, na to aby mě mrzel jeden posed rozbitý a druhý železný. Celkovou náladu mi to nezkazí.

 

 

7.7.45

Prvé dni měsíce července se ještě jako vždy nesou ve znamení doznívajícího červnového monzunu a opět jako vždy se první červencové dni podobají svým hnusným počasím spíše začátku podzimu než počátku léta. Nicméně znovu jako vždy bude jistě červenec nejteplejším měsícem roku. V tomto si příroda přímo archetypálně, leč nádherně protiřečí. A protiřečí si i dnes v 16 hodin, kdy najednou, zčistajasna, přišla krátká, leč vydatná přeháňka, skutečně z dokonale čistého a jasného nebe. Ať jsem se rozhlížel kolem po obloze jak jsem chtěl, ač omezen úzkou výsečí mezi lesním stromovím, nemohl jsem najít žádný tomu nenadálému dešti odpovídající mrak. Tak tomu bývá povětšinou jen ve špatných filmech, že sluníčko svítí vysoko na čistém modrém nebi, ale na zemi přitom leje jako z konve; nicméně i to se občas v přírodě, jež si tak ráda protiřečí, stává. Zřídka, avšak stává se to. Tak i dnes. A zdá se mi, že si příroda protiřečila i večer, když nastal rej světlušek. Vždyť tito živočichové zažíhají své lampičky po setmění, když je ještě trochu vidět, ale zhasínají je a jdou spát, když je ta největší, nejneprůhlednější černá tma. I tady si příroda nádherně protiřečí a mně se zdá, že je v svém protikladu právě tehdy nejhezčí. Koukal jsem na ten tichý, tajuplný bludičkový bál pobaveněji a snad i dětštěji než teď čumějí kdesi daleko blbí lidé na „bednu“. Jedna z živých lucerniček přistála dokonce na moskytiéře a vyzařovala i tam svůj protiřečný svit. Tak jsem usnul. A ona? Kdo ví...

Zdá se mi, že příroda je ve své květnaté protimluvě nejen nádherná, nádhernější než když se chová podle úzkých pravidel lidské logiky, ale že je tehdy i pravdivější, dokonce nejpravdivější, skutečně jen tehdy opravdová. Není v tom po mém soudu ostatně žádný protimluv. Protiřečit si znamená zjevovat skutečnost ze všech stran a úhlů; znamená to objevovat pravdu na slunečné i stinné stránce jevu. Příroda si protiřečí neustále, když budeme pozorní a lépe si budeme všímat světa kolem nás. A nejen příroda: také ti, kdo si v životě nejvíce protiřečili, byli vždy také těmi, kdo byli nejpravdivější.

Přísní logikové vždy byli také těmi nejdůslednějšími lháři, dokonce byli fanatiky posvátné lži, zákonodárci, byli těmi, kdož tvořili zákazy, kdož ničili duchovní hodnoty, byli demagogy, moralisty a byli sofisty. A co hůř: byli nudní a otravní jako samy jejich poučky. Jejich úzký rozum se prostě nevyznal v nádherně členitém labyrintu přírody a života, a proto si stvořil zákon železné logiky; zákon, jejž s železnou důsledností prosazoval. „Víte, jak zní zákon,“ pravil palič knih v Bradburyho slavné antiutopické novele 451° Fahrenheita. „Kam jste dala rozum? Nenajdete ani dvě z těchto knih, které by si neodporovaly. Celá léta jste se tu uzavírala s učiněnou babylonskou věží. Zbavte se toho konečně!“

Stačí si o stupínek méně protiřečit, a už je hned člověk také méně důvěryhodným a nepůvabným. Nevím, co z toho je horšího. A ten, kdo si neprotiřečí vůbec v ničem, je tedy také nutně tím největším lhářem a pokrytcem. To licoměrnost ukazuje jen jednu tvář, a sice tu lepší! Ta druhá, ohyzdnější tvář člověka bývá skryta za zdánlivou důsledností v činech i myšlenkách. Jen pravda v ní není ukryta, ačkoliv stejně vychází nakonec najevo – nejčastěji však, lidužel, též pozdě.

Největší filosofové v dějinách si protiřečili neustále – a ejhle: měli přesto pravdu; musí se dokonce říct, že měli pravdu právě proto, že si tak důsledně protiřečili. Největší filosof si tedy musí nutně neustále ve všem protiřečit, aby ohlédal pravdu poctivě, ze všech stran; jak ze slunečné strany, již každý pyšně ukazuje a má ji za svou jedinou, tak i z té odvrácené stránky, kam slunce nechodí a kde panuje věčný stín s bujícím jedovatým kapradím lží, podvodů a falešných podvrhů přísné logické důslednosti; ze stránky, k níž se lháři a pokrytci všech zemí nehlásí, zatajujíce ji. Člověk tudíž není žádné zářné slunce, jak o sobě prohlašuje, nýbrž jen jakýsi blbý balvan, jen jakési bludné kosmické smetí, necitlivé vyhaslé těleso s vázanou rotací, jež neohrabaně obíhá kolem svého božstva, jemuž ukazuje jen jednu svou tvář – totiž tu mediální, ne tu soukromou. Budiž. Ale pak zas nutně vidí jeho temnou stránku z opačné strany zavilý nepřítel lidského druhu, jímž jsem Já! A Já vskutku vidím! Vidím vše – ze všech stran. A vím, co vidím! Video deteriora proboque meliora sequor, jak praví klasik. Vidím to horší, za lepším však jdu.

Zřejmým protimluvem, leč nápadně pravdivým a moudrým, je i motto všech starořeckých kyniků, jak je hlásal Kratés z Théb i sám Diogenés ze Sinópé: „My kynikové, ačkoliv nemáme nic, máme všechno. Vy ostatní naopak, ačkoliv máte všechno, nemáte pro svou vzájemnou řevnivost a závistivost a strach o majetek a honbu za penězi a prázdnou slávou nic.“ A podobně tvrdí také Lao-c’, že „moudrý člověk zůstává v pozadí, a právě tím se dostává v čelo lidí.“

Je krásné a pravdivé si protiřečit. Jeden ze základních protimluvů Misantropových je například jeho vášnivá láska k přírodě a k divoké svobodě – a na druhé straně jeho nesmiřitelná nenávist k lidstvu. A přece je právě v tomto zdánlivém protimluvu obsažena ta nejpravdivější myšlenka na osvobození! Je v něm přímo vzorec pro to, jak být volný jako zvíře a nespoutaný jako živelná příroda, běsnící v blescích a hromech a v ničivých zemětřeseních proti okovům člověka! Neboť hle: Nenávist má osvobodila mě. Osvobodila mě od člověka! Osvobodila mě od trpké poroby a bídného otroctví, jež on přináší všem tvorům. Vivat odium! Vivat, crescat, floreat odium! Ať žije nenávist! Ať žije, roste a vzkvétá nenávist!

 

 

9.7.45

Dnes je ten požehnaný den, v němž misantrop dokonale splývá se svou vlastní životodárnou podstatou, jež se zove divoká svoboda. Neboť v tento letní červencový den – a v dalších mu podobných – může být misantrop díky horkému počasí úplně nahý a úplně sám v lese. Neznám nic dokonalejšího, co by tak výstižně, pár slovy, vyjadřovalo misantropický pojem divoké svobody, než právě tato dvě slova. Nic víc už není co dodat: tresti filosofického komplementu bylo dosaženo; anarchie bylo dobyto; nic mi nechybí ke štěstí. Bylo dosaženo zvířecího stavu.

Sedím v lotosové pozici a kolem mne pod nízkými stromečky si bez obav hraje stádečko roztomilých divokých selátek. Je jich asi deset. Stará prasata zřejmě někde poblíž v neprostupných houštinách leží a jejich nezbedná mládež tu u mne zatím bezstarostně dovádí v mlází.

Na louce u lesa po západu slunce milostně laškují hned dva páry srnců a srnek. V tom prastarém pudovém zaujetí si zapomněly všímat celého světa okolo sebe a dokonce i mne, stojícího nehnutě opodál. Srnka vábí volookým pohledem plným něhy srnce do remízku, před nímž její vyvolený vzrušeně hrabe kopýtkem. Opodál vyvedla srnčí máma srnčátko na pastvu. Bedlivě se rozhlíží, zdali je všechno v přírodě v pořádku a v rovnováze. Srnčátko může si běhat svobodně kolem ní. Svět je totiž právě teď dokonalý a bezpečný. To jen člověk skáče jako kašpar střídavě na obě misky váhy, chtěje sám ustálit svět, ale vše co se mu při tomto nejapném vyvažování podaří, je vychýlit vždy jen jednu misku vah na úkor té druhé.

Všichni srnci mají zdravou letní saténově lesklou srst. Seno omamně voní. Snad proto mě zvířata odmítají vidět a cítit. Všechny smysly patří jen jejich druhu a zákonu jeho zachování. Připadám si vedle nich jako vzduch či duch, nebo jako kdybych procházel pastvinou a oni byli dobrými kravami, jež sotva pootočí hlavami, když jde kolem podivný osamělý tvor v maskáčích, to jest Já.

Dnešní den byl prostě dokonalost sama.

Dny plynou lehce a nepozorovaně jako bílé obláčky po blankytném nebi. Stále něco nového čtu, lenošně polehávám, pospávám, posedávám tu i onde nebo také vyhledávám lesní jahody, maliny a plané třešně. Na přežití jich není dost, ale znamenitě přijdou k chuti. Noci se snášejí na mé Ztracené údolí zvolna a tiše jako azurovočerné pápěří upuštěné v háji křiklavou sojkou. Vstávám s kuropěním, ač žádný opravdový kohoutí alarm sem ke mně z žádné okolní vesnice nedoléhá. Uléhám s posledními konsonancemi červenek, pěnic a budníčků, v teplých večerech, jimiž bloudí záhadné světlušky, za nocí, jež ozařuje světlo měsíce prodírající se mezi stromy.

 

 

22.8.45

Se zpožděním, teprve až teď, v druhé polovině srpna, se konečně dostavily každoroční takzvané „psí dny“, požehnané to dny a noci toho nejtropičtějšího horka, na které vždycky tak dychtivě čekám. Jedině ony jsou tím pravým vyvrcholením léta; jedině ony přinášejí malý kousek blažených tropů i k nám na chladný sever; a tentokrát trvají plné dva týdny. Nemohu se jich nabažit. Nebe je jasné, bez mráčku, sluníčko praží, neprší, noci jsou příjemně teplé a dosud ještě poměrně krátké. Celý den si chodím po lese zcela nahý, i střechu ze stanu jsem odložil stranou jako nyní zhola nepotřebnou. V mém lesíku teď panuje vlahé zelenavé přítmí a stálý polostín, jímž spalující sluneční záře pronikne jen zpola, právě jen tolik, aby příjemně hřála, avšak neoslňovala a nespalovala. Přesně jako někde v tropickém lese – jen ty banánovníky a papáje tu ještě chybí. A když jdu potom navečer k potoku pro vodu, připomíná mi náhle celé údolí tohoto potoka svou vlhkou vůní zapařeného tlejícího dřeva a vodních par stoupajících z bujné vegetace jinou řeku a jiné údolí: údolí tahitské řeky Papenoo. Vzpomínky se vracejí. Vzpomínky na můj prázdninový pobyt pod stanem na břehu tahitské řeky Papenoo. Tam byly mé zdánlivě nepřemožitelné schopnosti vystaveny velmi těžké zkoušce. V prvopočátečním nadšení jsem totiž vždy odlétal do tropů jako naprostý zelenáč a bláznivý snílek, jako nevyléčitelný, krátkozraký a beznadějný romantik, jakkoli krásný, leč nejasnozřivý, vrhnuv se do džungle takřka po hlavě, nahý, bez jídla, bez peněz, bez dokladů, bez přístřeší, bez přikrývky, zato s velkým sebevědomím, nabytým počas snění, se sebevědomím, jež se zdálo být neotřesitelným vládcem nad přírodou i nad osudem. A v té zkoušce jsem – neobstál... Otřáslo to mnou. Nyní však opět cítím, že jsem připraven na reparát. Musím přesto stále rozebírat v mysli zchlazené neúspěchem příčiny onoho tehdejšího fatálního nezdaru. Jedno teď vím: jsem znovu připraven. Příště už se nevrátím... Mluví ze mne tuzemská zkušenost nabytá téměř dvaceti lety praxe: když přijde hlad a nepřízeň počasí nebo třebas důležitost zůstat skryt před zraky nepřítele, to jest všech lidí, vždy jsem již schopen vynalézavě si poradit: jsem s to nalézat a sbírat ovoce, brambory, chutné listí, nezávadnou vodu, úkryt před živly, udržet se v teple, v suchu a na nezbytné úrovni jistého pohodlí.

Občas, když myslívám na nějakou čistě hypotetickou práci, i když ještě dlouho – pokud kdy vůbec – nebudu muset žádnou hledat, říkám si, že už jsem moc starý, volný a divoce svobodný na to, abych někde poníženě prosil o práci, abych pro někoho otročil a nechal se někým celý den, celý život buzerovat. Tak jako bych se styděl, kdybych měl žebrat, styděl bych se, i kdybych musel pracovat, ledaže snad žebrání je o trochu méně nedůstojné a o trochu méně nečestné než práce. Než pracovat, to raději důstojně zemřu kdesi v džungli hlady a vysílením. Ale ani jedno z toho se nestane, o tom jsem přesvědčen. Nasbíral jsem už dostatek zkušeností a dostatek znalostí a dovedností, abych přežil v divokém stavu svobody, to jest v přírodě, mimo civilizaci. V domácím tuzemském prostředí mi to jde celkem dobře; proč však potom v tropech vždy selhávám? Přišel jsem na to. Protože tam, v tropech, nikdy nemůžu pobývat dostatečně dlouho na to, abych se tam jak náleží zabydlel, našel tam bezpečný a opuštěný úkryt před lidmi, nějaký základní tábor a abych se tam aklimatizoval a sžil se dokonale s prostředím, tak jako jsem sžitý s prostředím zdejším, tuzemským. Proto bylo pro mne přežití v cizině vždycky neřešitelným problémem. Byl to obrovský úkol, Já však na jeho splnění nikdy neměl dost času.

Měl jsem to dělat jinak; měl jsem tam létat tak dlouho, tak vytrvale a pravidelně do stále stejné země, na stále stejné místo, až bych se tam nakonec zabydlil a zvykl si tam, jako se mi to daří tady. Ano, to byla má největší chyba, plynoucí z mé romantické povahy, jíž jsem se dopouštěl. Příliš lacino jsem se vzdával hned při prvních nesnázích a těkal z jednoho koutu zeměkoule na druhý, nezapustiv nikde životaschopné kořeny! Nyní už jsem chytřejší; vím, že přechod nebude romanticky plynulý a že bude trvat dlouho. Ale vím také, že už mě nic nezadrží. Vím, že to dokážu. Vím, že zbytek života dožiju v přírodním stavu divoké svobody! Za pouhých dvacet let, pohříchu ještě ne až tak intenzívního tréninku, ne až tak intenzívní přípravy a ne až tak intenzívní rehabilitace to není špatné, že? Řádný výcvik mi – přiznám se: mou vinou – kazily čas od času neodbytné myšlenky na děvky, utápěl jsem se v alkoholu, nebo lépe řečeno: zdržoval jsem se jeho popíjením. Obojí – děvky i chlast – ovšem v míře nesrovnatelně mírné; avšak přesto těchto chvilkových zatmění ducha lituji. Těch utracených peněz a toho promarněného času šlo využít lépe. Měl jsem se v životě zaměřit jen na jedno, toho se držet a při tom zůstat. Když jsem si to uvědomil a vystřízlivěl z toho (nevím, co z toho přišlo dřív, zda uvědomění, či vystřízlivění), naučilo mě to ještě více podobné věci nenávidět, jakože jsem se jich hleděl stranit odjakživa. Odjakživa jsem věděl, že nechat se obluzovat ženskými a drogami nikam nevede – rozhodně ne k mému cíli! Když jsou pak totiž všechny nízké pudy konečně po nekonečném boji, vzdychání a slzách ukojeny a všechny vášně opadnou, zbude jen vystřízlivělé podivení, hořkost a pocit trapnosti z oddání se něčemu tak pomíjejícímu a bezcennému, co však přitom vyžadovalo tolik zbytečného trápení a tolik nicotné námahy. To všechno jsem se nakonec naučil překonávat úplně – a už mě nic jiného nemůže zastavit na mé nezadržitelné cestě do divoké svobody! Už mám zase ten opojný pocit vítězství a suverenity. Mně nikdo vládnout nebude – nikdy mi ostatně nikdo skutečně nevládnul a ani v této chvíli nemá nade mnou žádný člověk moc. Jsem svobodný, divoký a svobodný. Jsem pán, a vítěz na živé jsem zemi!

 

Navštěvují mě zvířata, například divoký králíček a veverka, kteří beze strachu procházejí kolem mého stanu, v noci se také kolem potulují prasata.

Zase divoká prasata! Vloni také a letos znovu, leč pokaždé na jiném místě. Konečně jsem se tedy asi naučil po vzoru divokých prasat vyhledávat za svůj úkryt ta nejopuštěnější a nejnepřístupnější místa v lesích, stejně jako tato zvířata.

Jedné noci mě však ti divočáci dost vyděsili. Během jejich smýčení po okolním lese museli zřejmě narazit na toho roztomilého králíčka a krutě ho uchvátit, protože jsem zaslechl jeho bolestný nářek. Jal mě z toho úzkostného pláče děs a srdce se mi rozbušilo úlekem a pobouřením. Skoro jsem se už chystal, že snad vstanu a zjednám klid a pořádek. Ale rozmyslel jsem si to. Celou noc jsem kvůli tomu nemohl spát, musel jsem pořád myslet na toho nebohého roztomilého králíčka, jenž mi tak důvěrně a beze strachu hopkával kolem stanu. A když jsem té hrozné noci přece jen usnul, měl jsem zlé sny; sny, které se mi ještě dlouho poté stále znovu vracely; děsivé sny o tom, že i mne uchvacuje jakási divá lesní zvěř. Ach, přírodo, proč jsi tak krutá?

 

 

5.9.46

Po prázdninách jsem opustil Ztracené údolí a vrátil jsem se zpátky do březového hájku, kde jsem letos začal. V Ztraceném údolí bylo sice hezky, ale už mě štvalo to stálé procházení vesnicí; tamější domorodci si mě už začínali pomalu všímat, zdravit mě a mluvit na mne, což nemám rád. A pak ta zbytečná dálka. Tady v březovém hájku je nyní po prázdninách už také klid a opuštěnost, mám to sem mnohem blíž a nemusím procházet žádnou vesnicí. Stan jsem postavil na minulém místě. Jako kdyby to bylo včera. Proklestil jsem si hustým okolním lesem úzkou soukromou cestičku, která se klikatí až k jeho okraji, abych se měl kde nerušeně procházet. Dny chladnou a krátí se, noci se prodlužují a chladnou též. Konec mého letošního táboření se blíží.

 

 

23.9.46

Dnešní podzimní rovnodennost jsem si zvolil za datum mého stažení se z lesa na blížící se zimu. „Dokud je hezky,“ říkal jsem si. Avšak myslím, že jsem se letos unáhlil a že jsem mohl vydržet v lese déle. Dny a noci jsou teď sice už nepříjemně stejně dlouhé, noci jsou navíc chladné a ve srovnání s počátkem léta o hodně delší – hlavně ty delší noci mi vadí. Ale měl bych si asi zvykat: v tropech jsou dny a noci také stejně dlouhé – i když tam je alespoň teplo pořád. Ach... Počasí přitom vydrželo ještě další dva týdny nádherné. Ale nelitoval jsem. Chodil jsem tak v průměru ob den na dopolední a polední procházky do lesa a nakonec to také nebylo tak špatné východisko z nouze.

 

 

7.10.46

V baráku se začalo topit. Venku včera skončilo krásné babí léto a dalo se do deště. Teploty rázem klesly o dobrých deset stupňů. To je konec.

 

Domluvil jsem, slova nezměním.