Misantrop: Bůh nesmiřitelného hněvu


„Vyslyš mě, nejvyšší bože! Proč ještě odkládáš svůj blesk? Neodkládej, Die! 
Rok co rok snáším rány motyk. Rok co rok jsem rozrývána pluhem. 
Ty to vidíš – a blesky nemetáš!“ 
Gáia, Matka Země


 


Jsem Bůh nesmiřitelného hněvu. Mé řecké jméno je Ανθρωποφόντης, ANTHROPOFONTÉS – Vrah Lidí. Žiji osamoceně v hlubokých lesích společně se svými pokrevními bratry a sestrami – divou zvěří. Občas může zbloudilý opozdilec v noci zaslechnout mé spokojené vytí, neboť jsem věčný. To Já jsem nedávno spláchnul 290 000 lidí posvátnou vlnou tsunami. No a co? Žádná škoda. Všude po celém světě žije tolik lidí a všichni jsou stejní. Žádná individualita. Všichni jsou nezáživní a nudní jako text euroústavy. Všichni jsou směšní a trapní jako bělošský rap. Kdekoliv se objeví, tam zkazí vše dobré – jako Jitka Molavcová ve Formanově Amadeovi. Všichni jsou stejně poživační, stejně omezení, psychicky narušení a stejně zločinní, povrchní, podlí, zákeřní, prolhaní, škodliví a otravní jako ostatní lidé. Spletete si jednoho s druhým. Kdo by jich litoval? Jsou hloupí a ničemu nerozumějí. Nic nechápou, i když se jim to stokrát opakuje. Za méně než jednu pikosekundu už se zase vracejí ke svým starým odpornostem. Říšský ministr propagandy Goebbels, s tím svým „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, byl ještě optimista, naivní hlupák a snílek! -  Zdání pokládají za skutečnost a skutečnost za pouhý přelud. Vše, co se nehýbá nebo co se hýbe oproti nim příliš pomalu, než aby to mohli zaznamenat za jediný lidský život, považují za neživé. Kameny a stromy – neživé. Neživé? Samotnému se mi někdy zdá, jako bych zapouštěl z nohou do země kořeny, ve vlasech mi pučely listy a oněmělá ústa se mi zacelovala kůrou, jako vílám, bohům i obyčejným smrtelníkům ze starověkých bájí a pověstí. Být tak stromem! Žít pět set let! Vidět nějakého obejdu, jak si to štráduje k lesu s pilou a sekerou, vyrval bych své kořeny z půdy jako nohy z olověných bot a svalil bych se na něj plnou vahou svého dřevěného těla. Pak bych se zvedl, vrátil se na své původní stanoviště a dělal bych jako že nic. Být tak kamenem! Žít miliony let! Jak by šel kolem mne nějaký člověk, vyprostil bych se rázem ze svého skalního útulku a mrštil bych sebou po jeho pitomé kebuli. Pak bych se bavil pohledem na to, jak mrchožrouti hodují na jeho vnitřnostech a jak za můj poťouchlý čin odsuzují k mnohaletému žaláři prvního nevinného človíčka, jenž šel zrovna náhodou okolo. Nevinný člověk! Pořád ten mýtus o nevinném člověku, o nevinné oběti nějakého neštěstí! Nesmysl! Všichni lidé jsou něčím vinni. Každý člověk je darebák, který si nezaslouží žádné ohledy! Ach, být tak japonským samurajským mečem, revolverem, morem, atomovou pumou, asteroidem! Nikdy bych nedopustil, aby si po Zemi tak dlouho pyšně vykračovala taková zpupná lotrovská sebranka! Jen zkáza lidského rodu usmíří můj spravedlivý hněv! Tak teď aspoň poznali, že Země, která je musí nosit, je živá! To se mně povedlo! Žádný soucit s nimi, s tou bandou debilů, s tím servum pecus! Kdyby zahynulo stejné nebo i menší množství slonů nebo opic, pak by to byla opravdu tragédie. Jenomže zvířata jsou ostražitá a mají bystré smysly. Vypozorují blížící se nebezpečí. Lidé si myslí, že jsou pány Země; že se jim nemůže nic stát. Ale po lidech ani pes neštěkne. Kdo je potřebuje? Svět bude vypadat podle mne, ne podle nich! To by to dopadlo! Chrlení jedů, hromadění odpadků a vršení jejich smrdutých výkalů. Zvířecí trus je normální, přírodní hmota, téměř totožná s prstí; rychle se rozkládá a nezapáchá tolik jako lidské sračky; je přirozenou součástí koloběhu všech věcí v přírodě, recyklační materiál dál využitelný a důležitý. Ale lidská hovna zasmradí okolí takovým mimozemským puchem, že není divu, že je musejí splachovat do podzemních kanalizací! A poločas rozpadu lidských exkrementů je téměř totožný s rozpadem jejich průmyslových odpadů. Totéž jejich odporné nafouklé mrtvoly: masem jiných zvířat se živí kdekdo, ale lidská mršina musí být zahrabána šest stop pod povrch zemský nebo raději rovnou spálena na popel, aby nezamořovala a neotravovala i po smrti svým hnusným nasládlým smradem.

 

Jaký nádherný barevný svět! Uřízni si steak, vole!

 

Globální znečištění, globální oteplení. Paráda! Já budu mít mírné zimy, jako je ta letošní, moje devětatřicátá, takže můžu chodit do lesa, a oni budou mít záplavy a jiné přírodní katastrofy. A bude hůř! Jen konečná zkáza lidského rodu usmíří můj hněv! Zatím se ještě domnívají, jak jsou chytří a moudří. Zaslechl jsem jednoho vola říkat sousedovi, jak je to špatné pro přírodu, že nemrzne a nesněží. Jo, jasně, vole! Ty a ostatní lidi tomu rozumíte! Vy zrovna. Vy víte, co je pro přírodu dobré a co ne! Jo, vy jste ti praví! Jako kozel zahradníkem! Kdybyste žili v přírodě, slyšeli byste, jak ptáci radostně zpívají za každého teplejšího zimního dne, prozářeného sluncem; věděli byste, že tuhá, krutá zima je velmi těžkým obdobím pro všechna zvířata, která si obtížně hledají potravu ve sněhem zaváté mrtvé zimní krajině. Vy máte, lakomci, plné sýpky s nastraženými pastmi na myši, ale pro zvěř je vaše dojemná ladovská zimní scenérie smrtonosnou pouští. Přírodě byl tento sezónní odpočinek vnucen zimou. Příroda si nepotřebuje odpočinout, ta se jen tak neunaví. Takže se neopovažujte tvrdit, že rozumíte přírodě!

 

Jednou asi tak za dvacet let se v přestrojení za smrtelného člověka vydávám mezi lidi, abych – řečeno s lordem Byronem – „dostal novou chuť být sám“. Tuhle jsem nasedl do vlaku. Byl téměř prázdný. Na jedné zastávce si ke mně přisedl nějaký muž. Bylo na něm vidět, že si potřebuje s někým popovídat. Nechtěl jsem být výjimečně nezdvořilý, a tak jsem ho nechal mluvit. Povídal, že jej opustila žena a že nemá žádné přátele. Vykládal mi také o sedmi smrtelných hříších člověka. Na moji námitku, že sedm hříchů je zbytečně moc; že by stačil jeden jediný základní hřích člověka – totiž že vůbec jakožto živočišný druh existuje, podíval se na mě úplně změněným pohledem a jeho utrápený bolestínský výraz přešel do agresivního zpytavého pohledu, který jako by říkal: „A kterej ty seš?“ Uvědomil jsem si svou chybu a omluvil jsem se, věren své roli v komedii, již jsem s ním hodlal sehrát. Pak se mi udělalo nevolno a pozvracel jsem ho. Opět jsem se omluvil a slíbil jsem mu, že když mi dá svou adresu, budu si s ním, s chudákem všemi opuštěným, dopisovat. S radostí mi napsal i telefonní číslo. Ještě jsem nebyl mezi lidmi ani čtvrt hodiny a už jsem toho měl zase na dalších dvacet let dost. Vymluvil jsem se, že musím vystupovat a prchl jsem z vlaku. Myslím, že ho budu žalovat za psychickou újmu a za náhradu oběda.

 

V každé posteli prý žije průměrně asi 1,5 milionu roztočů. Nad tím lze jedině žasnout. Tolik živoucích tvorů – a o jejich přítomnosti se dozvíte až zprostředkovaně, na základě jakéhosi podivného vědeckého sčítání, nikdy ne z vlastní zkušenosti. No ano, přece jen o nich vím. A vím také, že si nenápadně občas cucnou z mé ušlechtilé krve. Vídám je též někdy v mých knihách, když je rozevřu. Ale komu by vadili? Mně tedy rozhodně ne. Spíše jsem rozhodnut je bránit a chránit, než je ničit. Horší by to bylo např. s blechami, mravenci nebo štěnicemi. Ovšem zdaleka největší průser by byl, kdyby se vám v posteli uhnízdilo stejné množství byť i stejně miniaturních lidiček! To by pak šlo do tuhého. To by pak bylo kdo z koho. Postel, ba celý dům by se musel jednoduše vykouřit, jinak byste se toho odporného parazitického hmyzu nezbavili! A tak zatímco ostatní obyvatelé mého životního prostoru jsou si jisti mým nehynoucím respektem, jímž se jeden bůh prokazuje jiným bohům, k lidské verbeži chovám jen nesmiřitelnou zášť a neuhasitelný hněv! Můj stálý problém s lidmi tkví ve dvou až třech základních okolnostech: Především je to fakt, že nepatřím k jejich živočišnému druhu. Jsem příliš jiný. Kolikrát to mám ještě opakovat? Za druhé je jakýkoli pokus o smysluplné soužití s člověkem, jakákoli symbióza či vůbec jakékoli mírové soužití a spolusdílení určitého biotopu s lidským druhem předem odsouzeno k totálnímu a bolestnému nezdaru, a to jednoznačně vzhledem k univerzálně zkaženému lidskému charakteru, jenž má svými povahovými rysy blíže k smrtonosným virům, než k savcům. Kdybych měl to štěstí a dostal se jednoho krásného dne zcela sám na opuštěný ostrov, musel bych vyhlásit poplach pokaždé, došlápla-li by lidská noha do mých příbřežních dun! Zahnat nebo raději rovnou zabít každého lidského narušitele mé sladké izolovanosti by potom bylo smutnou, leč nevyhnutelnou nutností! Pouhá přítomnost člověka vyvolává všude mezi ostatními zvířaty stav nejvyššího ohrožení! Zeptejte se jich, jestli můžete! Nemůžete-li, pak věřte mně, anebo se přesvědčte sami: Lidé se nesnesou ani sami mezi sebou, a neustálé hádky, rozmíšky a rozbroje se táhnou beze změny celou jejich krvavou historií. Musí se vzájemně střežit, aby se zcela nepovraždili. Jejich právě tak krásné, jako falešné ideály míru a lásky slouží jen k tomu, aby uspaly bdělost naivních slabochů a zmírnily odpor všech potenciálních obětí jejich násilnického řádění. Neexistuje člověk, který by se téhle maškarády neúčastnil. Každý nynější katan si snadno v nejbližším okamžiku může vyměnit místo s pronásledovaným – a naopak. Všichni jen číhají na svou příležitost. Tomu se říká krycím názvem „společenské vyžití“. Je neuvěřitelné, že se dá leckdo ještě dnes chytit! Je to tak průhledné! I ti „nejlepší lidé“, není-li to ovšem nejapný protimluv, se svou malou měrou podílejí na šikanování a štvaní mém a mých blízkých v lesích, polích a vodách celého světa! Všichni jsou mými nepřáteli! Jejich nádherná hudba, jejich dojemné básně, jejich tklivé umění, které mne tak nevýslovně uchvacuje a přináší mi ty nejskvělejší duševní prožitky – i tyto milované květy na jejich zapleveleném záhonu lidství slouží v konečné instanci jen k mému dalšímu zotročení. To proto, poněvadž nikdy nejsou zadarmo! Pánové umělci a dámy umělkyně vyžadují náležitý plat! Abych si je mohl dovolit, musím si je koupit, to znamená: musím se kvůli nim do jisté míry zaprodat. I nejsladší plody pak notně ztrpknou. Asi bych je měl nenávidět a odvrhnout je. Francouzský teoretik umění Marcel Duchamp říká, že velký umělec zítřka půjde do ilegality a do anonymity. To je přesně ono, věděl jsem to! Kdo zná jména, jako Josef Ladislav Procházka, Moštěk, Blatný nebo Karel Šebek, který odešel z psychiatrické léčebny a zmizel neznámo kam? Kdybych měl dát každému, kdo zná tyto zapomenuté české básníky, stovku, nemusel bych se věru bát, že přijdu o svoji poslední listopadovou výplatu, již mám ještě teď v únoru 39! Vychází tolik zbytečných knih! Ale kdo hledá, najde! A najde i to, co nehledal! Pro ostatní tu zbude jen banda nezábavných bavičů, jen bezcenná hlušina námezdních řemeslníků a netalentovaných nýmandů. Ti mě nikterak nezajímají. Otroci! Ať si mají svůj chléb a hry, svůj předvolební guláš a televizní estrádu! Já vydloubávám jen samé diamanty.

 

Marcel Duchamp: Maria (1912)

 

Arogantní poučky samozvaných veleknězů umění typu: „nejdřív se nauč řemeslo a pak si tvoř podle svého“ dokládají přesně to, o čem mluvím. Ilustrují přesně rozdíl mezi mým chápáním umění a jejich představami o něm. „Řemeslo“ přece slouží jednoznačně k výdělku a chci-li na něčem vydělat, musím vytvořit něco prodejného, co někdo koupí, protože to chce. Takže dobrý řemeslník tvoří více s ohledem na (ne)vkus potenciálního zákazníka než s ohledem na svůj vlastní vkus. Dobrý umělec je antipodem dobrého řemeslníka. A nadto: „Nejdřív se nauč řemeslo“ znamená v podstatě jen „nejdřív to dělej jako já“. A to už je opravdu v přímém rozporu s mým pojetím umění! Můj umělec je vždy a napořád samoukem! Samoukem, který nekouká nalevo napravo, ale sám sobě je učitelem i žákem zároveň! Nehledá u jiných chválu ani prospěch, neškemrá o přízeň bohatých snobů, ani o uznání zavedených „uměleckých veličin“. Jako kritérium hodnoty je mu jen jeho vlastní soud, tehdy, stojí-li v úžasu před svým dílem, neohlížeje se na mínění ostatních.

 

Problém s dnešním uměním spočívá převážně v tom, že se zprofesionalizovalo nebo by přinejmenším chtělo být zprofesionalizované. Rozdíl mezi čistým amatérem, který tvoří – řečeno se Stendhalem -  „teprve až přijde geniální okamžik vznícení, který přichází tak dvakrát do měsíce“, a profesionálem, který tvoří, když nemá peníze, je vždy patrný. Alespoň Já ten rozdíl bezpečně poznám. Takové vykalkulované „umění“ mě totiž nejen nudí, ale i pobuřuje! Nemáš peníze? Tak běž někam do práce, někam na stavbu nebo na pole! Máš-li co říct svým uměním, jistě to můžeš udělat i zadarmo ve svém volném čase. Nemáš-li co říct, pak raději mlč! Ale nezapleveluj svými zbytečnými, vykalkulovanými, konfekčními a konvenčními výpotky posvátnou půdu umění!

 

Pojem „umělec“ mi téměř splývá s pojmem „šílenec“. Rozumím pod tímto označením spíše bytost, která je mimo; neochotná a neschopná zapadnout do jejich lidského světa. Třeba Já s tím zápasím neustále. „Zápasím“ v uvozovkách, neboť „zápasit“ znamená „bojovat s něčím, co se mi nelíbí“. A mně se líbí být mimo nich! Tzv. „umělec“, který je populární, hodně vydělává a umí se prodat, je vždy v mých očích podezřelý a nedůvěryhodný. Ach, všichni ti vážení zasloužilí umělci, ty nedotknutelné umělecké autority, ty popové kometární blýskavice, ty protežované mediální celebrity, ti seriózní rozumbradové, ti „importantní“ hodnostářové etablovaného ducha! Nevěřím jim! Ty jejich neškodně nudné, zdlouhavé, nastavované a prodlužované „práce“ jsou výrazem jejich výdělečné činnosti, ne jejich šílenství!

 

Mívám problém s rozhovory s hudebními hvězdami ve sdělovacích prostředcích. Nemám je rád. Vždycky mě uzemní. Čtu si interview s umělcem, jehož hudba se mi líbí, ale je to vždy zklamání. Téměř pokaždé se totiž ukáže, že ten člověk má úplně obyčejné názory, naprosto ordinérní zájmy a zoufale všední život. Vyjadřuje se x-krát omletými naučenými frázemi, má normální rodinku s dětičkami a ženuškou a pejskem, jezdí rychlým autem, má málo peněz a hodně „práce“, chudák, relaxuje s přáteli hraním kulečníku - ohavné to hry se sexuálním podtextem, neboť se při ní neslušně strká dlouhým bidlem do koulí, jež vnikají do díry -, baví se posíláním esemesek, obdivuje a váží si Beatles – party připitomělých blbečků, kteří jsou vhodní akorát jako kundolap na chytání těch pouze intuitivních blbých ženských zvířat; vhodní jen jako návnada, jen jako vějička (a stejně jako ona i znící) atd. atd. Prostě normální čurák jako každý jiný. I když každý takový „umělec“ není snad vyloženě tím neblaze pověstným „kolečkem v soustrojí“, přesto alespoň plní úlohu parádní fasády. Nikde u nich nevidím žádný problém, žádnou rozpolcenost, žádná ušlechtilá muka ni rozervanost. Na rozdíl například ode mne nemají potíže zapadnout do stávajícího společenského prostředí; dokážou v něm slušně fungovat a ještě se stát uznávanou celebritou. Narodili se a zemřou v čistě povlečené posteli; jejich život proběhne hladce a spořádaně bez jakéhokoli náznaku rušivé, ale také vzrušivé romantické tragédie.

 

Další chybou profesionálních „umělců“ je jejich přílišná ochota spolupracovat a podbízet se jakémukoliv režimu. A když se ten režim změní, tak potom lkají nad tím, jak nemohli tvořit svobodně a jak museli vytvářet prorežimní paskvily na zakázku režimu. To už je naprostá ohavnost! Já bych šel raději do kotelny nebo zametat ulice, než někomu posluhovat – zvlášť tím, co je mi nejdražší! Ztratit pěkné teplé místečko komunistického umělce, jak by si to vyžadovala má čest, by nebylo horší než špinavá práce v kotelně. Špína z rukou se smývá lépe než špína z duše.

 

Profi-umělec je ostatně kurvou za každého režimu. Neboť chce-li se svou prací uživit, nesmí si dovolit polemizovat, nesouhlasit nebo přímo nabourávat všeobecná mínění a společenská tabu své doby. A každá doba má svá nedotknutelná témata, svá třaskavá minová pole, na něž se nedoporučuje vstupovat a překračovat je! Cenzura či autocenzura je v té či oné podobě neustále přítomna, neboť všichni jsou až nápadně zajedno, že „šířit zlo“ se nesmí. To jsou čistokrevné mafiánské praktiky partnerství ve lži, partnerství v zločinu! Lidstvo trpí evidentně špatným svědomím a nechce se o sobě dozvídat nepříjemné pravdy. Ty je třeba zakázat, potlačit, nedat jim prostor pro veřejnou prezentaci. Vždy se najde dost početné hejno potrefených husí, které svým poplašným křikem přehluší nebo i zahluší původce nepohodlných názorů. Vzpomeňme na mistra Jana Husa, na Galilea Galilei, na Giordana Bruna, na markýze de Sade. To, že o nich dnes máme vůbec nějaké povědomí, ukazuje stále ještě jen na to, že za sebou měli někoho vlivného, nějakého mocného spojence, jemuž názory svého chráněnce v něčem vyhovovaly pro jeho vlastní osobní cíle či skupinové zájmy. Ti ostatní bezejmenní „odpadlíci“, „čarodějové“, „šamani“ a „posedlí ďáblem“, měli a mají prostě smůlu. Na mapě umění zůstává vždycky mnoho bílých míst!

Galileo Galilei

 

Ani dnešní umělec nepřestal být tím, čím byl vždy a čím má podle některých také po všechny časy zůstat: pouhým hradním šaškem, bláznem s rolničkami, potměšile se pitvořícím. Má sice milostivě dovoleno mít i řádně prořízlou pusu, ale jen pokud je to ještě zábavné, co z ní vychází. Šašek-umělec má především bavit. Po dobré práci dobrá zábava. Toto totalitní heslo nepřestalo nikdy platit, táhne se jako červená nit napříč všemi politickými systémy. A že už jich bylo! Leč žádný z nich nebyl svobodný, i když se tak některé nazývaly či „svobodu“ opěvovaly. Všechny systémy jen konzervují nebo dokonce rozšiřují lidskou společnost, tedy nesvobodu. Místo svobody se hledá dokonalá společnost. Nacistická třetí říše byl dobrý pokus o dokonalou společnost. I když je nyní nacismus označován jako hluboce „nelidský“, opak je pravdou: Tvrdím, že nacismus byl naopak hluboce lidský, neboť dovedl lidství k největšímu rozkvětu! Národně socialistický režim naplňoval přirozené touhy lidí jako dosud žádný jiný řád. Zfanatizované davy jásaly a rvaly se za svůj sen o tisícileté říši čistého lidství až do hořkého konce. A tento boj zdaleka nekončí! Prohraná válka a odhalené zrůdné zločiny však lidstvo vyděsily takovou měrou, že teď dělá všechno přesně naopak, demagogii pouze nahradila stejně lživá kontra-propaganda. Jen namátkou pár příkladů: Rázem všechny státy přejmenovaly svá ministerstva války na ministerstvo obrany, koloniální říše se zrušily (některé nástupnické země by se nyní chtěly zase připojit), požadavek rasové čistoty se mění na mnohonárodnostní galimatyáš, Cikáni jsou nyní „Romové“; negři nejsou negři, dokonce to už nejsou ani černoši, ale „Afroameričani“; slovo „Žid“ se musí nyní psát s malým začátečním písmenem, neboť Židé již prý nejsou národ, nýbrž „příslušníci náboženské skupiny“. Těsně po válce se dokonce psávalo „němci“ s malým „n“, jako kdyby Němci nebyli národ, ale jen nějaká zvířata, či co. Ani toho chudáka Beethovena nechtěli hrát! Wagnera nehrají v Izraeli dodnes! (Tak ať! Já taky neposlouchám klezmer. Ostatně si myslím, že podstata Wagnerova údajného „antisemitismu“ tkvěla hlavně v jeho sporu s Meyerbeerem, jenž byl krom jiného náhodou Žid. Nebyli to tedy v podstatě „Židé v hudbě“, proti komu se obracel, ale spíše Meyerbeerové v hudbě, které nesnášel. Dnešní doba má v hudbě také své „židy“ a „meyerbeery“. Takový Karel Gott zpívá možná dokonalým hlasem perfektní písňové formy v tutových šlágrech pro podřadné publikum – a navíc jako starý mládenec s pověstí znalce žen dobře vypadá a má dobré vystupování -, ale něco tak vnitřně vyprázdněného, bezduchého a bezobsažného se snad ani nedá nazývat hudbou. Rozhodně to není žádné gesamtkunstwerk, jež měl na mysli Richard Wagner – spolu s Beethovenem jeden z největších umělců všech dob!) Jako kdyby zrovna oni dva za něco mohli! Dnes vám budou lidi pro změnu tvrdit, že Beethoven je pes z filmu. Zato komunismus se nyní mohl nerušeně rozmáhat! „A to není fakt, soudruzi, to je holá skutečnost!“ Nacistickou rasovou teorii vystřídala jiná pitomost: Žádné rasy prý neexistují! Všichni lidé jsou prý de facto příslušníky jen jedné jediné rasy, a to rasy „lidské“! Takže vztáhneme-li toto „učení“ např. na psy, není rozdíl mezi pudlem a dobrmanem!

 

Je tak snadné být dnes „slušným člověkem“. Stačí po nich papouškovat tyhle nesmysly a rázem je člověk na straně dobra. A je tak jednoduché stát se vyvrhelem a „fašistou“. Stačí mít na věci vlastní názor, samostatně uvažovat a nenechat se zblbnout žádnou demagogií.

 

Kdo všechno dnes není „fašistou“! Já jsem byl pro sousedy „fašistou“ už jen proto, že jsem hrál na bubny! To by mě nikdy nenapadlo, že na hudební nástroj lze hrát „fašisticky“. To je absurdní: Takže nakonec jsem fašista Já, a ne oni! Takže moje divošské víření bubnů je výrazem nejryzejšího fašismu? A není to spíše ta jejich hnusná dechovka, z čeho přímo čiší fašismus?

 

Sedím si za tiché letní noci jen tak nahý a potmě před blikotavým světlem počítače, jako v té písni od Faith No More, prožívám vrcholně vzácné intimní chvilky při poslechu hudby, zbrocen slzami dojetí nad tou krásou – a ten barbar od vedle buší na stěnu, že jsem fašista! Nelida, neruda, misantrop a nepřítel lidí – to ano, stokrát ano! – Ale fašista? Ach, Antoníne Dvořáku, slyšíš to? Ludwigu van Beethovene, slyšíš? Tys byl přece také jako štvaná zvěř; nastotisíckrát tě vystěhovali z domova kvůli „hluku“ – a ona to zatím byla jen tvá geniální hudba! Tys byl hluchý, ale oni to byli, kdo neslyšel! Nic se od vašich časů nezměnilo!

 

Ludwig van Beethoven

 

Když slzel Hitler při poslechu Wagnerovy hudby, bylo to (a je to) považováno za další „důkaz“ jeho vyšinuté mysli a nenormální osobnosti. Takže o mně by si všichni humanisté zřejmě mysleli totéž. Nu, co nadělám. Však si to dojetí schovávám jen pro sebe a nelezu s tím „mezi lidi“. Stejně bych měl po prožitku, kdybych věděl, že mě šmíruje jeden z těch hnusů!

 

Když jsem viděl nacistický propagační film o začátcích zahrádkářského hnutí, s tím jejich „Heil Hitler, Wernere!“ „Heil Hitler, Gustave!“ „Hm, také bych si propachtoval nějakou pěknou vlastní zahrádku...“ a jejich komunistické pokračovatele a epigony s tím jejich „Čest práci, Klémo!“ „Čest práci, Tondo!“, „Jdeš dělat na kolchoz?“, poznávám v dnešních chalupářích, kteří mě již z dálky vítají svými vystrčenými zadky, kdo je jejich věčnou inspirací a vzorem! A pak že jsem fašista Já, jenž nepatřím do žádné lidské kategorie, natož do nějakého smradlavého politického chlívku! Vážně jsem někdy v pokušení zdvihnout na ně pravici k starořímskému pozdravu, ale oni by takovou zjevnou provokaci stejně nepochopili – a zase bych byl špatný jenom Já, a ne oni, jak je tomu ve skutečnosti...

 

A kdo všechno dnes není generálem po bitvě! A kdo všechno dnes není vítězem 2. světové války! Pěkná verbež, když se tak rozhlédnu! Vy jste to tedy vyhráli, jen co je pravda! Od čeho vlastně jste byli osvobozeni? Co přesně jste vyhráli? Já nevidím ani žádné osvobození, ani žádnou výhru. Muž byl nositelem všech ctností, nyní je to žena. Dřívější přísné tresty se zmírňují, „humanizují“, a všichni se milují až běda. Dnes se zločinci netrestají, dnes se zločinci pěstují. Vězení není pro zločince žádným trestem; nebojí se ho, protože tam ničím netrpí. Všechno mu donesou, obslouží ho. To je faktická beztrestnost, ba navádění k trestnému činu! Dnes je skoro pohodlnější sedět v base, než si těžce vydělávat na svůj denní chléb na svobodě. Kdyby tak jedly děti v Africe, jako si debužírují muklové! Pořádek a bezpečnost dnes ani nemá kdo hlídat, neboť policie, soudy, politici a recidivisté jsou všichni na jedné lodi. Ti si rozumějí. Spíše pronásledují ty, kdož berou spravedlnost do vlastních rukou a ty, kteří příliš hlasitými protesty odhalují tento celospolečenský humanisticko-kriminální komplot! Pěstování síly, tělesné zdatnosti, vůle a disciplíny ustupuje do pozadí. Hrdinové nové fronty jsou dnes vozíčkáři, buzeranti, transsexuálové, narkomani, kreténi, svíčkové báby a plytké celebrity. Hitlerův kult teď dokonale nahradilo uctívání popových Superstar, které zpívají falešně. Jen to plné pracovní nasazení se líbí všem a za každého režimu. Už se domlouvají, jak šikovně zavést povinné pracovní soboty a neděle! Také neustálé bezhlavé vyrábění dalších a dalších dělníků a vojáků a policistů hraje prim za všech dob. Centralizovaná správa Velkoněmecké říše se nám teď vrací jako bumerang v podobě superstátu EU! Hitlerovo Německo byl víceméně socialistický stát. Dnes má skoro celá Evropa své národní socialistické vlády, i dnes po krachu komunistického východoevropského impéria! A všudypřítomná otravná nacistická ideologie byla vystřídána stejně vlezlou reklamou, před níž také nelze uniknout! Reklama samotná je propagandou tzv. „svobodného světa“. Není pravdou, že kdo nechce, nemusí ji konzumovat. Nejde jen tak „zmáčknout vypínač“. To je pověra. To by si člověk musel vypíchnout oči a propíchat ušní bubínky. Před reklamou neunikneš. Nastrkají ti ji třebas i do poštovní schránky, i když máš na ní výslovně uvedeno, že si to nepřeješ. Není úniku. Není to ani záhodno. Jako je ideologická propaganda nutná pro hladké fungování totalitního státu, je reklama nutná i pro chod tržního hospodářství. V obou případech jde o jedno: Zblbnout lidi – a zblbnout je tak, aby blbli stejným směrem. Jen výjimečně odolní jedinci, jako jsem Já, jsou vůči jakékoli propagandě a reklamě imunní. Leze jim totiž tak na nervy, že se tím u nich dosahuje přesně opačného účinku. Ale to jsou nenapravitelně vzdorná bezvýznamná individua, jichž je málo. Masa je však poslušná. A reklama je všude: v televizi, v rozhlase, v novinách, na ulicích, u silnic a dálnic, na dresech sportovců, prostě všude. Dokonce přišli s nápadem zavěsit reklamní poutače na oběžnou dráhu, aby na nás v noci svítily! Prozatím to preventivně zakázali, ale co není, bude. Ten nápad už je jednou venku, džin byl vypuštěn z lahve, takže je jen otázkou času než se tato hrůzná budoucnost uskuteční! Tak je to se všemi „vynálezy“. Můžou být sebezrůdnější, stejně k nim nakonec dojde a pak už nebude v ničích silách vrátit se zpět. Každé „dobro“, jež přinese příští „pokrok“, stane se nikoli lehce dostupným, chtěným a svobodně zvolitelným, nýbrž povinným! Dobrým příkladem budiž takové obyčejné pojištění: Začalo jako vymoženost majetných lidí – a skončilo jako povinná a soudně vymahatelná položka na účtu! Nebo vzdělání: Také bylo dříve výsadou – a skončilo jako zákonná povinnost! Teď politici přemýšlejí o povinné účasti na volbách, protože si nevděčný lid nedovede vážit svého podílu na moci a v čím dál větší míře tu hlasovací šaškárnu ignoruje. Ať se podíváme kamkoli, všude odkryjeme na stejném principu fungující humanismy! Že se stejnou vehemencí ještě nikdo neprosazoval svobodu! To je zajímavé. Vlastně to není zajímavé – je to typické. Svobodu totiž nikdo z lidí nechce. Nějakou příliš krvavou diktaturu také ne, ale výsledný chaos a nepořádek a ono „postonávání“ společenského organismu se lidem také nelíbí. Takže se nenápadně a drobnými krůčky zase vrací zpět. Výsledkem je onen dnešní bordel v bordelu, ono mezidobí mezi různými druhy nesvobody. Lidem je to souzeno. Oni se nikdy nezmění. Ten stesk po totálním lidství, po fašistické jednotě, ty pokusy o zglajchšaltovanou totální společnost jsou stále přítomny a nikdy nezmizí. Ten virus, který zeslabuje každou lidskou společnost, se totiž jmenuje Svoboda. Tu je třeba opatrně odstranit, ale tak opatrně a jemně, aby pacient nezemřel. Tato plastická operace na těle lidstva stále probíhá. Pokud se zdaří, výsledek se mi v žádném případě nebude líbit. Je to pořád dokola. Chirurg odřezává jeden nádor a jiný zatím vesele bují jinde. Nevím, jak vy, ale Já bych raději pěstoval ty neustále se obnovující novotvary. Divím se, kde berou tu nevyčerpatelnou víru v pokrok. Já žádný nevidím, ani žádný nechci. Ne od nich. Dokud existuje lidstvo, neexistuje svoboda. To je prosté. Proto je tak nenávidím. Teprve až bude zemský povrch pokryt jejich vyzáblými mrtvolami, jako jsme to viděli v koncentračních táborech za časů největšího rozkvětu lidstva, pak teprve svitne nějaká naděje. V genetické výbavě lidí je nějaká neopravitelná porucha. Čekáme na někoho nebo na něco, kdo ji opraví stejně razantně jako kdysi Caligula vyléčil kašel.

 

Ale zpátky k umělcovi-šaškovi: Pokud se nezpěčuje a neodchyluje od všeobecné morálky a dodržuje platné zákony, může vystupovat i v komické roli hlasatele, hlídače a arbitra morálky. Dnes mají tito šašci tak nezaslouženou (i když vlastně zaslouženou) reputaci, úctu u lidu a takový morální kredit, že mnohdy zvládnou i groteskní skeče v úloze až jakéhosi stínového ministra bez portfeje. Ale tím v sobě dřívějšího feudálního kašpárka nezapře. Tzv. „šokující“, „nemravná“, „skandální“, „coolness“ díla nejsou ještě nic, pokud je neprovázejí soudní žaloby, oficiální zákazy, pobouřené ohlasy obyčejných lidí a veřejné lynčování. V dnešní době je tím minovým polem např. téma nacismu nebo neúcta k životu a důstojnosti Člověka. Na toto pole se odváží vkročit jen málokdo, což vždy neznamená, že tam najdeme jen samou kvalitu. Když se to udělá chytře, dá se na tom i vydělat, čehož názorným příkladem je udělení Nobelovy ceny za literaturu rakouské „skandalistce“ Elfriede Jelinekové. Její styl psaní se mi líbí, ale to je také asi tak všechno. Příliš ženské, příliš feministické – příliš lidské. Feminismus je ostatně jen další zvrhlost v nekonečné řadě jiných lidských zvráceností. A ženy obecně tvoří jen samá konvergentní díla malého významu.

 

Na věčnou vnucující se otázku, proč je mezi ženami tak málo skutečných géniů, ba vůbec žádný, a ještě jsou tak škaredé, že jejich „ženskost“ musí potvrdit až zevrubná lékařská prohlídka, odpověděl zcela vážně kterýsi mužský feminista (! – co to je?), že to je tím, že ženy jsou tak vysoce inteligentní, že svou genialitu schválně navenek neprojevují, protože vědí, jaký nelehký život géniové mají. (!)

No to je k pousmání! - Ne! To je k zešílení! Buďto jsem se zbláznil Já, nebo je celý svět blázinec! Nic mezi tím.

Takže neprojevovat smysl pro humor je vlastně vysoce geniální! Nepochopit nevinný žert, nerozpoznat nadsázku klasických anekdot o hloupých blondýnkách – to je zřejmě geniální výron feminismu! A kdo ještě je podle této teze geniální? Poslintaný idiot, který si neumí ani sám vytřít prdel? Určitě: Vždyť je tak geniální, že než by se trápil ve světě blbů, kteří nechápou jeho vysokou inteligenci, raději předstírá, že si nedovede sám zajít na hajzl, když se mu chce srát!

Opravdu..., čeho ještě se od nich dočkám, jakých fantastických „objevů“ a myšlenkových lešení, než mě z nich nadobro chytne rapl? Jiná feministka zase prohlásí, že ženy mají vyšší „emoční“ inteligenci. – A to je zase co? Asi už stárnu, nebo co, protože přestávám dnešnímu světu rozumět! Takže podle tohoto ponaučení je vrcholem inteligence ronit krokodýlí slzy u romantických telenovel, které jsou naprosto, ale naprosto pitomé? Možná by bylo výstižnější těm mimovolným slzám říkat „ženské“ slzy, a ne „krokodýlí“, protože něco tak pitomého svět neviděl a pes to nežral!

Zastavujte na ulici herce, který ztvárňuje v seriálu lékaře, chtějte se dát od něj vyšetřit a nazvěte to „vyšší emoční inteligencí“! Kraďte jako straky všechno, co se třpytí falešným pozlátkem a hihnějte se celý den pitomostem, ať vypadáte „emočně“ chytřejší! Vskutku: Království za ženu, která by se ani jednou nepousmála a která by mé portréty malovala vlastní krví!

Jindy zase naopak tvrdí, že ženy jsou silnější a tvrdší než muži – jak se jim to hodí. Chudinky ublížené! Nemám rád, když ze sebe nějaký člověk dělá ublíženého, tedy něco, co není. Nesnáším, když někdo ze sebe dělá chytrého. To vyloženě nesnáším! Člověk by vážně skoro věřil, že jsou jenom na jedno: do postele a roztáhnout nohy! Vrať se k plotně, káčo blbá, a běž mi vyprat a poklidit a porodit! Já to pak možná nezabiju, když budeš hodná! Hlavně už nikdy samostatně nemysli! Počkejte, až vaši civilizaci ovládnou muslimové – jako že jsou už za dveřmi! Jak se vám pak bude líbit to jejich „Žena má mlčet, když mluví muži“? Jak se vám bude zamlouvat ženská obřízka a tradiční arabská mužská antikoncepce – mrdání do zadnice?

Ženy dovedou být ostatně také pěkné mrchy, když musejí, co si budem‘ povídat! Zvlášť v tzv. „lásce“ a v manželství. Tam kralují krutěji a nelítostněji než nejlítější válečník z kmene Hunů. A jako manželky nebo matky jsou rovněž více než často protivné. Naštěstí patřím k těm klikařům, kteří si říkají, jak je dobře, že se nikdy neoženili. Žena je jako oheň: dobrý sluha, ale zlý pán. S mužem si rozhodně nemá co vyčítat.

Vůbec nechápu ty zvláštní ohledy k ženám a to zvláštní chování k nim, jehož se jim neprávem dostává od nadržených chlapů s myslí zatemněnou přemírou spermatu a testosteronu. „Galantní gentlemani“! Feministky mají se sebou očividně nějaký problém. Jenom nevím, jaký. Více než feminismus bychom potřebovali spíš nějaký maskulinismus. Ženské mají všechno: celý jeden medicínský obor, valná část výroby a obchodu se točí jen kvůli nim, úlevy všude, četné výhody, celá civilizace funguje jen pro jejich pohodlí, ženské spolky, stranu žen, ženské studie, svátek žen, svátek matek... -  vše pro ženy. A pro muže nic. Vždyť by to bylo k smíchu, kdyby i muži vyžadovali takové obstrukce! Ženám se však nesměje nikdo. Mohou se líčit jak libo, česat jak libo, nosit co libo. Mohou se kompletně ostříhat jako chlap a oblékat jako chlap, a je to v pořádku. Ještě jim pochlebují, jak jim to sluší. Já kdybych se naplácal make-upem a vzal si sukni místo kalhot a na nohy červené lodičky na vysokém podpatku – a ne že bych po tom toužil, i když taková sukně by v opravdu parném dni byla rozhodně pohodlnější než jakékoli sebekratší kalhoty - , tak vzbudím vzbouření na vsi, posměch a vykoleduji si možná i předběžné zadržení se závěrečnou pokutou za obscénní výtržnictví. Ale ženy si mohou dovolit všechno. Když rovnost, tak všude! Co např. společné šatny a záchody a sprchy atd.! Nevím, stejně taková veřejná místa nerad navštěvuji; je úplně jedno, jestli mě v mých intimních chvílích očumuje chlap nebo ženská. Taková rovnost by se jim asi nelíbila, když by zvýhodňovala chlapy s jejich mlsnými pohledy. Ale co Já vím, třeba se pletu.

Feministky dosud nepochopily, že i jejich heterosexualita je jen další „zákeřný implantát zlovolného patriarchátu“. Měly by se stát všechny lesbami. Nevím, co na těch hnusných chlapech vidí, mimo své období ovulace, kdy se po krátký čas alespoň na pár něžných chvil zase jednou chovají jako obyčejné rujné zdivočelé zvířecí samičky, jež v záchvatech té nejstarší hysterie třepotají zuřivě svýma ručkama u hlavy a vřískají: „Já chci dííítěěě!!!“ A úlohou muže je jen předat jim své semeno a hmotné statky, a pak už je jinak k ničemu.

Ženy jsou tak zvyklé na ty drobné úsluhy, že je berou jako samozřejmost a mužovu povinnost. V opačném případě jsou dokonce schopné muže napomenout za „netaktnost“ a dělat uražené! Nechají si otvírat dveře, pomáhat do přepychových kožichů. V minulém zaměstnání se po mně chtělo, abych jim otevíral okna, když je příliš zahřívalo jejich podkožní sádlo! Věřte, nevěřte, Já na to zíral jako blázen! A když jsem jim poradil, aby se šly smočit do vody, že mořským ochechulím to také pomáhá proti přehřátí, byl jsem špatný zase jenom Já! Fagani se pohlavkovat smí, ale ženám, tvorům, jež jsou rozumově na úrovni desetiletého spratka, se nesmí zkřivit ani jeden omelírovaný vlásek na jejich naondulované hlavě. Co dělají feministky? Tento zvláštní status ženského pokolení je neuráží? Já být ženou, tak by mě to poklonkování a líbání ruček a květinky urážely! Ony se jen pitomě uculují. Nevidí, jak to působí hloupě? Ženy představují kulturní přínos nanejvýš jako služky. Jsou plně zaměstnány jen svými tělesnými pochody a hormonálními bouřemi. Zajímají se jen o fintění před zrcadlem, kožichy, svádění tupohlavých mrdáků, rození nechtěných „plodů“ a v hlavě nenosí nic než svůj menstruační kalendář, klevety a telenovely. K čemu to zvláštní zacházení? Vždyť se od mužů zas tak moc neliší. Odmysli si tu smradlavou hlenovitou kundu, v níž si můžeš vcelku příjemně ohřát páreček – a co ti zbude? Nic. Velké protivné nic. Muži nebo ženy, co na tom záleží! Dvě strany jedné mince. Je to všechno jedna lidská pakáž! Škodlivá, nebezpečná a otravná pakáž!

Ženy volají po větší rovnosti a samostatnosti. Kéž by byly samostatnější! Ale nejsou! Ani o své děti, ani o jediné své dítě se nedovedou samy postarat! Nesvedou bez pomoci takovou základní přirozenou věc, kterou ostatní savčí samičky zvládají levou zadní! Lidské matky musejí dostávat alimenty od otců a k tomu další hmotné zabezpečení od státu! Zaměstnají celé své příbuzenstvo, plus celou lidskou společnost kvůli tak jednoduché věci, kterou každá obyčejná srnka zvládne sama kdesi v remízku uprostřed polí! Žena nemusí v době těhotenství a několik let po porodu pracovat, takže se nechá živit od státu; když porodí, dostane od státu další peněžní odměnu v podobě jednorázového porodného, jako by to snad byla nějaká zvláštní zásluha přivést na tento přelidněný svět dalšího parchanta – spíše je to naopak, neboť je to zátěž pro všechny (na jednu stranu se činí zoufalé pokusy o vytváření stále nových a nesmyslnějších pracovních míst, ve výrobnách, které chrlí záplavu levných zmetků podřadné kvality, jež se za pár měsíců rozbijí, ale to nevadí, hlavně, že mají jedni lidé práci a druzí co kupovat, na straně druhé se podporuje vyšší a vyšší nesmyslná porodnost – typický rozpor v koncepci u bandy debilů, jíž je lidstvo! „Vymíráme!“ Ať žije bída a tlačenice, blbečci!); žena dostává od státu přídavky na dítě, dokud není dospělé a čím víc měla dětí, tím dřív může odejít do důchodu! Takže znovu nemusí pracovat! Naopak všichni ostatní musí tím víc a déle pracovat pro ni. Ženy jsou dnes téměř v postavení včelí královny! Ale kdyby byla každá druhá včela v roji královnou, dělnice by brzo zemřely vysílením. Termín „matka-samoživitelka“ je největší nesmysl, jaký jsem kdy slyšel! To už není ani vtipné. Řeknu vám, kdo je a není „matka-samoživitelka“: Matka-samoživitelka je orangutaní samice, která šplhá po stromech s mládětem na zádech; matka-samoživitelka je samice lišky, která se denně vydává přes hory a lesy na lov, aby nakrmila sebe a svá hladová liščata. Matka-samoživitelka je myšice, která sama vyhrabe noru v zemi a vystele tam teplý pelíšek ze slámy a z nanošených chloupků zvířecí srsti. Stoupne-li voda, starostlivě přenáší ve vlastní tlamičce všech svých pět nebo šest bezbranných mláďat na jiné místo. Sama, bez pomoci. Toto jsou opravdové samoživitelky, ne nějaká líná, tlustá, zmalovaná fiflena, která by tím zaměstnala celý hasičský sbor, zalarmovala půlku policejního oddělení, uvedla do pohotovosti armádu, pojišťovnu, humanitární organizace, celý byrokratický aparát, příbuzenstvo a sousedy nevyjímaje, včetně celého státu, a která si své přirozené živočišné potřeby nechá pěkně zaplatit! To je stejně uhozené, jako kdybych si Já stěžoval celému světu, jaká to je nespravedlnost, že nedostávám od státu příspěvek na kurvy v bordelu! Ženy nejsou schopné, ani ochotné, samy uživit sebe a své děti! S tím, co mají, by měly být radši zticha a někde v koutku u plotny se stydět za svoji vrozenou neschopnost! Ale ony se domnívají, že jsou ještě málo doceněné, málo uznávané, málo svobodné – a málo placené. Co by ještě chtěly! Válet se jako Peggy Bundová celý den na gauči, zírat na televizní vysílání pro ženy, cpát se bonbóny a utrácet mužovy alimenty a státní příspěvky nesmyslným nakupováním zbytečných tretek?

Od doby, kdy bylo ženám neprozřetelně přiznáno volební právo, mají ještě méně důvodů k stížnostem. Žen je o něco víc než mužů, mají tedy ve společnosti nepatrnou nadpoloviční volební většinu. Nevím, na co si stěžují. Je to jejich svět! V parlamentu sice sedí a spí převážně muži, ale to jsou přece pouze jejich zastupitelé, zvolení řádnou demokratickou volební ženskou většinou! Celý ten politický pletichářský kurník, který zde panuje, je vytvořen ženskou volební většinou – a podle toho to také vypadá! Nevím, na co si stěžují. Je to jejich dílo.

A co teprve ženy v politice! Není pravda, že by tam vnášely nějakou empatii a cit – leda tak ještě větší impotenci a hloupost. Nebo ženy soudkyně: Vždycky si vzpomenu na to, co napsal Schopenhauer o soudkyních: Na štíru s logikou, nedostatek citu pro pravdu a spravedlnost atd. Doslova: „Vidět ženu studovat právo a vykonávat povolání soudce – budiž smích.“ Ještě že se nedožil dnešních časů... Ale dost již o tom.

 

Zpátky k umění: Chladný profi-umělec, na rozdíl od zaníceného amatéra, podléhá snáze moci společenských a politických zákonů a zákonům trhu. Při tvorbě se tedy musí, chce-li se uživit, řídit ne svým srdcem, ale diagramy prodejnosti. A tomu už neříkám „svobodná tvorba.“

Povaha skutečně svobodného umělce, nezávislého na mínění kohokoli, se vždy obrací proti někomu a musí tedy zákonitě někoho urážet. Pravé umění není jako nevýrazná hudba z obchodního domu, která vyhovuje všem a nikoho neuráží, nicméně znalce ničím nepotěší. O tom, koho z umělců ocenit a koho si vážit, nikdy nerozhodují ti praví, kteří by si s ním věděli rady nebo by jej sdostatek chápali. Skutečné umění je vyhrazeno jen málokomu, není to zábava pro masy, žádná pouťová atrakce. Ocenění podléhá také různým politickým a společenským tlakům, což právem vyvolává podezření z nekalých úmyslů. To ještě za života umělce. Ocenění in memoriam pak se většinou neuděluje autorům za jejich díla, ale spíše za to, že už je od nich konečně pokoj.

 

Pro koho vlastně píšu, když ne pro sebe? Pro koho se to vlastně namáhám, když ne zase jen pro sebe? Dnes už stejně nikdo nečte. Vidím, jak psané a tištěné slovo prochází dnešními mladými naprosto bez odezvy, jako by to byly nějaké neviditelné radonové výpary. Časy se mění. Dnešní mladí nejsou jako jsme byli my, kteří jsme se pyšnili dětskou průkazkou do knihovny a dychtivě jsme hltali čtyři dobrodružné romány za měsíc! Tím svým nezájmem o literaturu mi tak trochu dnešní mládež připomíná naše rodiče, kteří úplně stejně nechápali užitečnost, důležitost a krásu rockové hudby. Připadala jim zbytečná, zatímco my jsme ji chtěli poslouchat pořád, i při učení. Myslím, že dnes je podobně postradatelná pro dnešní mládež i literatura. Ta literatura, jež nám byla útěchou v bezútěšném komunistickém Československu. Tenkrát, když každý čtvrtek vycházely nové knihy, táhly se ulicemi dlouhé fronty nedočkavých čtenářů. A ještě se na každého nedostalo! Takže kvetl podpultový prodej až hanba! Dnes mají mladí zájem spíše o debilní mobilní telefony, počítačové hry a kouření marihuany, než o knihy. Jako by číst byla nezměrná dřina, i kdyby to bylo pár titulků k filmu v původním znění. Text musí být pro ně, pro ty „mobilisty“, stručný a nedlouhý jako esemeska, jinak zívají nudou. Naši rodiče byli hlavně televizní diváci detektivek a seriálů z nemocničního prostředí. My jsme si nechávali růst dlouhé vlasy a poslouchali jsme při knížkách rock. Dnes už nikdo nečte. Dříve měl březen status „měsíce Knihy“. Už osm let to neplatí. Březen je teď od roku 1997 „měsícem internetu“. Ale co: pořád lepší, než aby z něj udělali „měsíc mobilu“ nebo „měsíc debilů“, to bych se šel snad oběsit! Ale všechno se motá v kruhu. Třeba zase jednou nastane renesance knížek a naše díla odkudsi vykopou archeologové pro potěchu dalších generací.

 

Už v roce 1978, rok po oficiálním vzniku punku, nahrála anarchistická skupina Crass píseň Punk is dead (Punk je mrtev). Dnes získávají punkrockové soubory významná hudební ocenění, z punkové vizáže se stala móda, z punkového hnutí samotného jen další sociální klub se všemi jeho zápory a nectnostmi a punkrocková hudba již dlouho nikoho neprovokuje a neuráží, což je vzhledem k nízké úrovni všeobecného vkusu neklamnou známkou toho, že je cosi špatně. Z punku se stala lotrovská peleš latentních komoušů, homoušů, feťáků, jarmarečních šíbrů, naivních pacifistů, pobožnůstkářů a přesocializovaných, rádoby pozitivistických filantropů.

 

Komunismus je proto tak oblíbený a v podstatě neporazitelný a nevykořenitelný lidský světonázor, ježto plně vyhovuje stádní, unitářské a lůzokratické povaze lidí. Ta komunistická zásada „Každému podle jeho potřeb“ umožňuje přežít i úplným budižkničemům, kteří jsou schopní propít svoji výplatu. Umožňuje takovému člověku, aby měl rodinu a děti a aby tak rozmnožoval svoje nekvalitní geny. Dostávat něco zadarmo, to se těm hovadům líbí! Propils, holoubku, celou výplatu? Nevadí, sebereme na daních někomu, komu zbylo! Sekáš jednoho parchanta za druhým, takže je nejseš schopen uživit? Nevadí, zatížíme daněmi někoho, kdo žádné děti nemá! Zdraví a holý život i naprostého imbecila je nárokováno zcela samozřejmě. Nemoc a smrt jsou považovány až za cosi nenormálního, za selhání medicíny! I král zvířat, lev, tak jako všechno živé na této planetě, podléhá nějakým nutným regulačním mechanismům. Jen lidé by se z nich chtěli vyvléci. Výsledek je všude okolo nás nepřehlédnutelný. Přelidnění, nepořádek, kriminalita. Lidská společnost je tak nebezpečné prostředí, že nebýt stádného instinktu lidí, který je nutká se spolčovat, i když je to mnohdy značně riskantní a někdy i přímo život ohrožující, nikdo by společenství lidí nejenže nevyhledával, ale dokonce by se jich aktivně stranil, jako Já. Ale lidé jsou si ve své špatnosti a zhýralosti tak rovni, že toto riziko vždy rádi podstoupí. Život v jejich zavšiveném davu jim skýtá tolik výhod! „Kopřivu mráz nespálí“, jak se říká. Každý ten vyčuraný chytrolínek, byť by se ani neuměl bez pravopisné chyby podepsat, přece ví, že čím větší hajzl, tím se má mezi svými bližními lépe! Sprostá lidská závist typu „když nemám já, ať nemá ani on“ neútočí v mnoha možných i zdánlivě nemožných formách, v tolika nestydatě otevřených či lstivě skrytých podobách jen na bohatství hmotné, ale není jí po chuti ani bohatství ducha. To druhé ještě víc, neboť majetek boháče lze „znárodnit“, ukrást, zatížit ohromnými daněmi, ale dosud ti duchovně a intelektuálně hendikepovaní nemají jiný způsob vyrovnání naší obrovské duševní převahy, než že nás svým idiotským halekáním překřičí, svým množstvím upozadí a svou vládou hlouposti poníží na jejich úroveň. Většina lidí by mimo lidskou společnost nepřežila ani týden. Příroda z nich udělala outsidery, ale oni se jí vzepřeli a „s úsměvem idiota“ (Witkiewicz) vládnou rukou hrubou a neohrabanou, duchem mdlým a hloupostí, neznající hranic. To je i v dnešním demokratickém státě stále živá podstata komunismu. Nejde jen o rudé prapory, o srpy a kladiva a trička s Che Guevarou. Komunismus jako názor a nákaza je vždy přítomen již v „učení“ asi nejznámějšího podvodného iluzionisty všech dob, Ježíše Nazaretského, s tím svým „poslední budou mezi prvními“, a je součástí každého typu státu. Nezáleží, jestli tomuto jevu říkáme „křesťanství“, „bolševismus“, „stalinismus“, „socialismus“, „sociální demokracie“, „sociální stát“, „levičáctví“, „anarchismus“ nebo prostě a jednoduše „humanismus“ – názvů pro jeden jediný zarytý názor si můžou vymyslet kolik chtějí. Můj pohled na celou problematiku se tím ani trochu nerozostří!

 

Punk byl mrtvý nedlouho po svém zrodu a málem už se začíná podobat melancholickým lidovým písním ze žebráckého flašinetu nebo hospodské kutálce. Na počátku to byla příjemná změna, geniálně jednoduchý styl, hotové zjevení na tehdejší toporné hudební scéně! Ale postupem času jeho revoluční odkaz zevšedněl a vyšuměl. Pro nás, kteří jsme kvůli punku opustili mnoho svých vlasů, desek a životních hodnot, je toto poznání o to nemilosrdnější, leč platné. Punk rock patří v hudbě spíše mezi plebs, je více demokratický. To takový death metal ho ve všech směrech předstihuje. Nejenže je to tvrdší, rychlejší a brutálnější muzika. O tom není pochyb.  Metal pluje více v umělečtějších proudech hudby. Má blízko k vážné hudbě. Punk je oproti metalu ještě příliš skotačivý, rozverný, „veselý“. Takové metalové kapely, jako např. Solefald, Cradle Of Filth, Lacrimosa, Neurosis, Dimmu Borgir a další, jsou nefalšovanými uměleckými díly, pravými aristokratickými hudebními opusy! Z těchto vpravdě metalových oper nemůže mít prožitek jen tak ledajaká pouliční sebranka, tak jako nemohla v minulosti ani dnes plně procítit klasická díla Beethovenova, Wagnerova, ale i Mozartova. Hlavním plusem metalu je jeho provokativnost. Ta spočívá v užívání hromad lidských lebek a jiných krvavých hororových propriet. Kdo uzří poprvé toto divoké, monumentální a strašidelné divadlo se všemi těmi planoucími pochodněmi a cákanci tělesných tekutin, bývá začasté šokován tak neobvyklou a syrovou archaickou podívanou. Uslyší-li pak tu hlasitou zvukovou stěnu s kulometnou palbou bicích a záhrobním chrčením zpěváka, nabude brzo dojmu, že se z té hudby musí zbláznit. Časté satanistické symboly, rituály a temné elegické myšlenky by se mohly jevit jako cosi „mimo mísu“, cosi odtrženého od reality, ale pořád je to lepší než nějaké levičácké plky. Co už také má člověk opěvat ve svém umění, že? Misantropismus? K tomu nemají dost dobrou výbavu. Realitu každodenní nudné všednosti života stěsnaného mezi prací a čuměním do piva? Od toho je to umění – tedy cosi „umělého“. Však co: na člověka, s jeho vyhlášeným komplementárním kreténismem, je to vcelku obdivuhodný výkon!

 

Vždyť stopy jejich kreténismu jsou patrné všude. Příklad: Po dálnici si vykračuje jakýsi zfetovaný chlap a mává na všechny strany nabitou kulovnicí. Policie ho má na mušce, může ho z bezpečné vzdálenosti zneškodnit, střelit ho do ruky nebo do nohy. Ale poštvou na něj radši policejního psa, sotva odrostlé štěně, které celou situaci považuje za hru. A když ten cvok nebohého psa zastřelí, jak by se bývalo dalo čekat, kdyby to nebyli naprostí kreténi, pak se všichni dojímají, brečí jako baby, psovi uspořádají státní pohřeb se všemi poctami atd. Mohli toho ozbrojeného šílence lehce sestřelit hned, ale radši nejdřív obětují „méněcenné“, „podřadné“ zvíře. To by udělal jen kretén.

 

To byl příklad kreténismu a neúcty k ušlechtilému životu z policejní praxe. Také armáda má své kretény, kteří vyrábějí z přátelských a hravých delfínů živá torpéda na jedno použití. Kosmonautika postavila pro změnu pomník fence Lajce. Vyslala ji na romantický výlet na oběžnou dráhu. Bez zpáteční jízdenky. Jistou krávu zase zabily padající trosky Saljutu 7. Takže až se příště budou ti kreténi zbavovat dejme tomu Hubblova teleskopu, nevycházejte raději ven! Automobilka General Motors prováděla bezpečnostní „crash-testy“ s živými prasaty jako pasažéry místo figurín. „Řach! Bum! Prásk! – Další objekt!“ A co laboratorní myšky zkusí! Atd.

 

Další příklad z jejich ranku: Mrzne až praští, ale netopí se pořádně, i v noci, aby se ušetřilo. Pak se blíží konec topné sezóny, otepluje se, neboť se blíží jaro, zjistí se, že se nespálilo normativní množství plynu, a topení jede na plný pecky, až se musí otvírat okna. Nepřipravenost a kreténismus postihuje podobným způsobem jakýkoli lidský obor, příkladů by bylo na tisíc, např. rok co rok se opakující potíže s údržbou silnic v zimním období.

 

Přijdete na úřad, kamkoli, kde něco chcete nebo potřebujete, i do pitomé knihovny, všude několik rozsvícených nejmodernějších počítačů, ale vždycky musíte vyplňovat sáhodlouhé registrační dotazníky, i když jste to už kdysi udělali nejméně milionkrát. Byrokrati si vás přehazují z jednoho úřadu na druhý jako horkou bramboru – a namnoze i stejným neurvalým způsobem – a stejně nic nevyřídíte. Stojí vás to neúměrně mnoho času, peněz a nervů – a k hovnu! Mám si snad myslet, že nedovedou udržet jednoduchá data ani v paměti supermoderního computeru? To, že ti kreténi očividně trpí jakousi cerebrální dyzentérií, to už vím dávno, ale že i jejich křemíkoví levobočci? Já teda nevím, ale kdyby byli kravami, tak by možná zapomněli i to, že mají seno přežvykovat! Stejně si myslím, že mi to dělají naschvál. I když jsou tak blbí. Což je ovšem ani v nejmenším neomlouvá.

 

Lahodnou hroznovou šťávu nechají zkazit, čemuž říkají „ušlechtilé kvašení“ a výslednému patoku „víno“, piplají si ho, znalecky ohodnocují, degustují atd. Ale kdyby víno neobsahovalo alkohol, nikdo by takovou odpornou břečku nepil. Mně když se zkazí ovocný džus, musím ho vylít. Oni ho pijí. A ještě přičiňují takové kreténské poznámky, jako: „Hm, dobré. Letošní ročník se obzvláště vydařil...“ a podobné hovadiny. Já bych řekl, že je to poněkud jinak: „Hlavně, že se po tom opile motáme a kecáme chvastounské nesmysly. Vzhůru do bezvědomí!“

 

Když nedávno kdesi vykopali ze starého zdiva sto let starou kořalku, mohli se radostí pominout nad tím nálezem, „pokladem“, jak říkali. Ještě týden se o tom všude psalo! Ale že archeologové na Moravě odkryli zbytky pradávného osídlení, kde se našly důkazy o tom, že naši předkové byli kanibalové, na to jim už stačila jen kratičká noticka. Takový objev už u nich nevyvolává takové potřeštěné nadšení! To není nic, co by si dali za rámeček! Nevím přitom proč. Proč najednou taková upejpavá zdrženlivost. Mrtvoly oni přece žerou naprosto běžně, tak o co jde? V přírodě je to normální, že zabíjím, abych se nažral. Nenormální je spíš to, co vidíme v jejich válkách a genocidách. Tolik enormního zabíjení, leč mrtvoly nikdo nepožírá! Takové plýtvání!

 

Projevů lidského kreténismu je na tisíc. Vyjmenovat je všechny by byla dlouhá a nudná katalogizační práce. O to se pokusil již Gustave Flaubert, a narazil. Napsal: „Hloupost je cosi neochvějného. Kdokoli na ni zaútočil, na ní ztroskotá.“ To není mým záměrem. Postačí mi omezit se jen na ty nejkřiklavější příklady, které mluví samy za sebe a není nutné je dopodrobna vysvětlovat zabedněncům. Však „zabedněnci“ jistě nedošli v četbě až sem!

 

Všímám si i věcí, jimž snad nikdo nevěnuje dostatečnou pozornost. Je to vlastně prkotina, ale když ve filmu jakoby „prší“, okolí bývá často doslova prozářeno sluncem a lidé a předměty vrhají ostré stíny. Když prší ve skutečnosti, bývá přece černými mraky zatažená obloha, ne? Je to jen film, o nic nejde, ale přesto mne to rozčiluje; považuji to za urážku mé inteligence. Snad je to tím, že stejné průhledné triky používají ti kreténi i v reálném životě, když „o něco jde.“

 

Jejich marketingové triky jdou často až za hranice vkusu i hnusu. Francouzský film se původně jmenuje Baise-moi, tedy Líbej mě, ale do distribuce jde pod názvem Fuck Me!, tedy Omrdej mě! No to je hnus! Jako by se „výrobce“ těchto „vzrušujících poutačů“ domníval, že úspěšně něco prodat ostatním spolukreténům, lze jen tak, že ze sebe, z nich a z tvůrců dotyčného filmu udělám úplné pitomce a kretény! Všechno je „vražedné“, „smrtící“, „nebezpečné“, i kdyby šlo o kšandy. Obyčejné léto je tak najednou „smrtelné“, triviální historka „vražedná“ a i idylický stav bezvětří a bezčasí se pojednou změní na „krvavý“. Jen ty známosti jsou vždy a za všech okolností „nebezpečné“, to je fakt.

 

Totéž se týká reklam a teleshoppingů s těmi jejich nezaokrouhlenými cenami, falešnými slevami, nákupy na dluh a dárky zdarma. Totéž politici a politické partaje s těmi jejich vládními programy a předvolebními sliby. Všechno sprostá, nestydatá zlodějna a podvod! Policejně tolerovaná urážka inteligence!



S projevy jejich kreténismu se setkávám dnes a denně i tam, kde by vlastně být nemusely: v písemných sděleních. Ať otevřete jakoukoli knihu, tištěné periodikum, vědecké pojednání, zkrátka cokoli, kde je nějaký psaný text, vždycky tam najdete spoustu pravopisných i logických chyb, nepočítaně překlepů a špatných překladů cizojazyčných výrazů! Když se člověk přebreptne v mluvené řeči, dá se to omluvit nervozitou nebo roztržitostí, ale nechápu, jak může člověk nasekat tolik chyb v písemné práci, kterou si může v klidu rozmyslet, přečíst si ji po sobě a případné chyby a nedostatky opravit! Nemám pro to jiné vhodnější vysvětlení, než že se jedná o produkt vrozeného kreténismu.

 

Toho si všimnul taktéž Jan Werich: „Člověk vymyslí slogan na ceduli, napíše si ho někam, aby ho, propánakrále, snad ještě nezapomněl, rozvrhne si ho, předkreslí si ho obyčejnou tužkou nanečisto, pomaloučku ho s vyplazeným jazykem namaluje, obtáhne ho, aby se pěkně vyjímal, kouká se spokojeně, jak nápis schne, ukáže ceduli kolegům, aby se pochlubil... – a v žádné fázi tohoto lopotného procesu si on ani nikdo jiný nevšimne, že napsal NEZAMNĚSTNANÝM VSTUP ZAKÁZÁN!“

 

Pokud udělá nevzdělaný blbec chybu v dopise, není to nic tak hrozného, dalo se to čekat. Ale v oficiálních tiskovinách, za jejichž vydáním stojí určitý mozkový trust intelektuálů a tým odpovědných redaktorů a editorů, znehodnocuje každá chybička výsledné dílo jako plíseň na právě zakoupené zelenině! A těch „chybiček“ není málo. Je jich hodně. Dokonce jsem slyšel na vlastní uši názor, že vyrobit knihu bez chyb patří do oblasti sci-fi! Ještě teď mně brní moje nebohá stará ušiska z té nestoudnosti! Já si je snad uřežu! Cože! Takže naťukat text na klávesnici a poctivě si to po sobě přečíst – to je sci-fi? Anebo najmout schopného korektora, který opraví všechny chyby ještě předtím než jde materiál do tisku – to je také sci-fi? To je vážně blázinec!

 

Chyb se dopouštějí i herci při dabingu. Jeden herec vyslovuje osobní jméno Heather správně jako „Hedr“, zatímco druhý v téže sekvenci nesprávně jako „Hídr“. A nikomu není nic divné, nikdo si ničeho nevšimne, ačkoli celý projekt má svého režiséra, zvukaře, dramaturga a další lidi okolo! To už nelze brát s chápavým nadhledem jako nějaké mimořádné nedopatření! Těch chyb je tolik, že musí jít zákonitě o nějaké pevně dané pravidlo všeobecného lidského kreténismu! Tak ať mě ti blbečci nerozčilují, nebo se z nich dočista zblázním! Pak mi nejspíš pošlou tuto předvolánku do cvokhauzu: „BIL STE PŘÍJMUT NA NAŠÍ PSICHYJATRYCKOU KLYNYKU.“

 

Jen jednu malou poznámku bych ještě přičinil k satanismu a už toho nechám: Satan neboli ďábel je zase jen prachobyčejným výplodem církve! Ta jej dokonce potřebuje, jako každá vláda potřebuje svou opozici, ale přitom jsou v zákulisí, mimo všetečných zraků veřejnosti, jedna ruka. Svůj k svému. Já na bráchu, brácha na mě. Ruka ruku myje. Vrána k vráně sedá, oči jí nevyklove. Všechno jedna pakáž! Kreacionistická boží pohádka potřebuje mít svého zlého démona. Jak by jinak vysvětlili přítomnost „zla“ na Zemi? Přiznali by se k němu? To nikdy! Nikdy ne přímo a vždycky za to může někdo jiný: zlí bohové, zlá sudba, všelijací zloduchové, různé pronárody a nezkrotné bestie, jež je nutno vyhladit a pak už bude všechno fajn, zlotřilá klika oligarchů atd., atd. Stále naříkají, že jim někdo jiný kazí jejich pozemský ráj. Neustále musejí proto dozírat jeden na druhého a připomínat mu, aby „se choval jako člověk“, a ne jako zvíře (případně jako prase, hyena apod.), aby nezapomněl projevovat svou „lidskost“; Řekové mají dokonce přísloví: „Jak krásný je člověk, je-li člověkem“! Toto zjevné rozdvojení vlastní identity, tato do očí bijící schizofrenie lidského druhu, je mi nepochopitelná. Jako by ostatní zvířata měla někdy podobné potíže se svojí totožností! Kočka je prostě kočka. Chová se vždy jako kočka, projevuje se jako kočka. Nenapadne ji chovat se jinak. Nikdy nezapochybuje o svých kočičích způsobech a cokoli udělá, je to kočičí, není to lidské nebo nelidské, není to krávovina ani volovina! Žádná prasečina nebo psina! Vždy je to „kočičina“! Ale člověk má stálé a nekončící pochybnosti o sobě a nedovede se rozhodnout, čím vlastně je. Všichni lidé jsou prostě lidmi. Poznáš jednoho a jako bys poznal všechny. Rozdíly jsou bezvýznamné. Přesto jedni osočují druhé, navzájem se týrají a trestají, obviňují z egoismu a nesvědomitosti, jakoby právě tyto vlastnosti, a ne jiné, stály v cestě do rajské zahrady. Nedovedou si vymyslet jako Já něco mezi dobrem a zlem? Nějakou obdobu mého syna Misantropa? Na to zřejmě jejich inteligence nestačí.

 

Člověk přišel na tento svět s určitou výbavou, která je neměnná. Odsuzujeme vrahy, násilníky a zloděje. Ale vrah, násilník a zloděj je v podstatě každý člověk. I příroda je taková. Jeden požírá druhého, aby přežil. To je zákon džungle, vzpomínáte? Důsledně pojaté přikázání „Nezabiješ!“ z Mojžíšova desatera, které bychom vztáhli na všechno živé, by mělo pravděpodobně katastrofální dopad na život jako takový. Život, tak jak ho známe, jak ho milujeme nebo jím opovrhujeme a na jaký jsme zvyklí, v jeho pestrosti a kráse, by patrně přestal existovat. Stali bychom se nepochybně svědky nové, podstatně zredukované dimenze života, který tu již na samém počátku byl a jistě bude i na konci. Ale valná část lidstva by se nenajedla! Ta by musela zmizet z povrchu zemského i s dalšími predátory. Takové konce netřeba domýšlet, protože k nim stejně nikdy nedojde. I když si lidstvo mylně přičítá takřka neomezenou moc na této zemi, ve skutečnosti neexistuje žádná taková mravní síla, která by tohoto bláhového cíle dosáhla. Jen vis naturae, síla přírody je natolik mocná, že by to dokázala, jenže ta je na rozdíl od lidí nerozumně rozumná, takže tato možnost také padá. Lidé si stále myslí, že musí být všechno podle nich a cokoliv si vymyslí, že to tak i bude. Jenže chyba lávky. Neustále nad něčím žehrají a vztekají se jako malé děti nad věcmi, které prostě patří ke kosmogonickému řádu světa. Měli by mít trochu pokory a přijmout tuto holou skutečnost. Přece víme, kde končí jejich marné pokusy o nápravu světa: V ještě větších hrůzách! Je s podivem, co všechno si už dovolil Člověk, tento drzý skřet s mesiášským komplexem! Místo „Boha“ by měli přijmout Přírodu, schoulit se pokorně v jejím laskavém objetí! Já když vejdu do lesa, úplně s ním splynu, stanu se jeho součástí, jeho ochranným Duchem, Bohem nesmiřitelného hněvu!

 

Anthropofontés 
- vrah lidí

 

Násilník přepadává starce a ženy. Snadná kořist. Šelmy přece také loví nejraději slabé a přestárlé jedince. V přírodě to tak funguje, u lidí také. Je to přirozené. Přesto je to zdrojem kolektivních zásahů a zákonných či moralistních ran. Silní udělují rány fyzické, slabí si udržují nadvládu morálními šlehy. Jedno od druhého se však příliš neliší. „Svědomí je jen strach, že budeš bit“, jak si povídají dva psi v jedné Haškově povídce. Není žádný Bůh, není žádný Ďábel, který by lidem kazil jejich šťastný život. Žádná legenda ani žádný mýtus nevyvrátí jednoduchý fakt, že člověk nemůže nikdy překročit svůj vlastní stín a být někdy lepší než ve skutečnosti je. Nenajdete v přírodě takové zvíře, jehož ideálem by, jako u člověka, bylo systematické vyvražďování, průmyslová smrt, zdokonalování mučících nástrojů a globální dominance a kontrola v takovém měřítku, jehož jsme bohužel nyní svědky.

 

Zinstitucionalizovali všechno, na co kdy dosáhli: pohlavní lásku a rozplodňovací pud spoutali manželstvím a rodinou, vše pod bedlivým vševidoucím okem státu se všemi jeho manželskými poradnami, kojeneckými ústavy, spermobankami a klinikami umělého oplodnění. Všechny tyto navýsost přirozené instinkty zpotvořili a zesměšnili svými zákony a ustaveními. Přikovali k nim přírodě naprosto cizí olověné přívažky v podobě odpovědnosti, zletilosti a uměle vytvořených společenských konvencí, takže je tím prakticky odtrhli od nás, kdož si za všech okolností a za všech dob hrdě stojíme za svým. Prakticky nás tím vykastrovali a sterilizovali! Znemožnili nám těmi svými zlotřilými lidskými institucemi podílet se na našich přirozených právech! Postavili nás před nelehká dilemata. Často nemáme jinou volbu než volit svobodu a čest, zatímco ti méně hrdí svou bezectnost a nedůstojnost prodávají za prchavé okamžiky nízkého chlévského štěstí.

 

V dřívějších dobách bylo přílišné zdůrazňování sexu považováno za nemravné. Nyní již není předmanželský sex, prostituce, pornografie, ipsace a homosexualita v takové míře hříšná ani trestná, jako tomu bylo dříve, ale to neznamená, že nastaly svobodnější časy. Tak daleko to nechtějí nechat dojít. To si nemohou dovolit, chtějí-li i nadále fungovat jako jednolitá společnost uprostřed své globální koncentrační vesnice. Lidstvo je jen poučenější a chytřejší. Lidé vědí moc dobře, že závislost na sexu a milostných vztazích zotročuje jejich aktéry spolehlivěji než pokrytecké morální příkazy a zákazy. Daleko účinnější metodou, jak někoho ujařmit, je neúměrně jitřit jeho erotickou fantazii, než ho nutit k umrtvování přirozených sexuálních pudů. Je to geniální nápad. Člověk vyhazuje peníze za své okovy nejpevnější a ještě má pocit, že je to zábava! Nikdo jim neunikne! Předmanželský sex? Co na tom, když se mají mladí rádi. Všechno se dá výhodně zpeněžit. Zavedeme jim „Svátek Zamilovaných“ a prodej dárkového zboží vzrůstá. I z lásky se dá vytřískat kapitál. Stala se z ní významná burzovní komodita. Obchod s „bílým masem“? Proč ne. Zatížíme ho daněmi a zase na tom všichni vydělají. Teploušové už jim taky tolik nevadí. Může se jim i vystrojit pěkná svatba. Vyděláme na tom a ještě budou pod kontrolou úřední evidence. Vidíte? Zase objevili další oblast pro svou expanzi. Těžko jim uniknout.

 

A tak se to má se vším: s různými omamnými drogami, alkohol v to počítaje, které umožňují krátké, avšak extatické odpoutání od jejich šedivého světa, ale jejichž distribuce je tak výnosným obchodem, že jsou lidé s to se pozabíjet, jen aby mohli s touto cennou surovinou obchodovat bez nežádoucí konkurence; s technickými vynálezy, jež slibují lživě usnadnění života a přitom znamenají jen další a pevnější ujařmení; s „láskou“, pomocí níž se nazývá všechno možné i nemožné: od špinavého sprostého prcání, přes chronicky chorobnou mysl až po trestající zášť a zákeřnou past.

 

Láska! Ano, skutečně je to tak! Řadím lásku společně s drogami a moderními technologiemi mezi rafinované nástroje zotročení! „Nemůžu bez tebe žít.“ Po této větě každý člověk zpozorní. Kořist se zasekla na háček. Konečně! Největší lidskou vášní totiž není jejich tzv. „láska“, nýbrž mít svého vlastního otroka, sluhu, který je tu pro vás a k vašim službám zcela zadarmo, bez platu, jen tak „z lásky“.

 

Láska! Ovidius ji chápal jako nemoc. Jeho „Buď zdráv!“ má význam „Osvoboď se od lásky!“ Nikdo s rozumným mozkem v hlavě a se ctí v těle by na ni nevěřil, kdyby si nebyl hluboko ve svém žlučovitém srdci jist tím, že ji jednou, až přijde jeho čas, náležitě využije a zneužije proti svému nejbližšímu nepříteli. Nejen chlebem a masem utýraných zvířat živ je člověk. Zapít tu krutou melanži musí hořkými slzami svých obětin. Láska! Je zde přitom tolik limitujících společenských pravidel! Předmět vašeho milostného zájmu musí být přiměřeného pohlaví, věku, zájmů. Musí být dostatečně reprezentativní, bydlet ve vašem dosahu, mít na vás čas a náladu atd., apod. Je toho tolik! Totéž musíte splňovat i vy z jeho (jejího) pohledu. Musíte se vzorně a poslušně chovat, zahrnovat ho (ji) pozorností a dárky. Mít práci a být užitečný. Nenávidět svou samotu víc než sebe sama. A nesmíte udělat žádnou chybu! To se pak stává z lásky přesně to, čím je ve skutečnosti: prázdným slovem. Když se dva lidé rozcházejí, bývá zvykem, že si nabízejí přátelství. Tím je zcela nepokrytě a jasně řečeno, že láska není rovnocenný vztah jako mezi opravdovými přáteli, ale jen jakýmsi podmínečným kvaziobchodním partnerstvím, kde platí pevná zásada „něco za něco“. Důsledně pojatá láska ke všemu lidstvu by ostatně dopadla podobně jako v Buñuelově Viridianě: rabováním lůzy a destrukcí posledních zbytků kulturních hodnot! Pustit si kdejakou pakáž příliš k tělu, od toho nás zrazuje jak prostý selský rozum, tak i zcela obyčejná zkušenost.

 

„A co s tím máme dělat?“ mohli by se zeptat.

„Máme se vrátit na stromy a do jeskyní? Máme snad dopustit vládu anarchie a chaosu? Máme se zříct svého nejvlastnějšího lidství a žít v osamocení a v nepřátelství jako divá zvířata? Vrátit půdu bezzemkům a jedním mocným tahem pera škrtnout všechny naše instituce? Kolik lidí by jen přišlo o práci! Kolik úředníků, politiků, kněží, a na ně návazných oborů, by si muselo najít jiné ‚povolání‘. Zrušit naše pracně nabyté civilizační výdobytky? Vrátit se k barbarství? Jak? Proč? Kvůli komu? Co je to za ztřeštěné nápady!“

 

Na to mám jedinou odpověď:

„Co je mi po tom, co s vámi bude, vy paka vylízaný! Vím, že pro vás není cesty zpět. Ale pro mne ano! Já, jakožto individuum, se ještě můžu vrátit. Vlastně už na té cestě jsem. Jen kdybyste mě nechali být! Jenže vy nenecháte nic na pokoji! Nic vám nesmí uniknout. Ale mne už nemáte! Nejsem žádnej posranej mukl ve vašem světovém kriminále! Seru na vás! Vyserte se i vy na mě! Nezajímáte mě. Pro mne nejste nic jiného než klacek pod nohama! Nic než otravná, mrzácká pakáž!“

Jak pravil již markýz de Sade: „Ať chcípnou, jak tomu chce Příroda!“

 

markýz de Sade

 

Jaký život to stvořili! Jakou Konzentrationdorf to vystavěli! Jakou svěrací kazajku mají pro mne přichystánu! Jakého neřestného přestupku proti Zákonům Chaosu se to dopustili! Jejich průkazy, rodná čísla, vysílačky na obojcích, podkožní čipy, nesrozumitelné předpisy, složité a nepřehledné formuláře, návody ke čtení návodů, papír na každou hloupost, nutnost se zaregistrovat a obstarat si úřední povolení ke každému prdu! Jen rodit další a další parchanty, aby jich na bylo víc, je dovoleno neustále a nekontrolovaně, komukoli s kýmkoli, jakkoli a kdekoli. Den ode dne jsou v tom lepší a lepší. Jestli to tak půjde dál, brzo již nebude důstojné žít. Vyčmuchají každou svobodnou skulinku a hned tam pošlou svého emisaře! Nenechají nic bez dozoru volně růst a hned k tomu dosadí svého hospodáře. Každý meandr řeky narovnají, každý rovný charakter pokřiví. S nimi svoboda neexistuje, a ještě se mi opovažují nalhávat, že je to pro moje dobro!  Neboť, jak říkají: „Osobní svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná osobní svoboda někoho jiného“. Takže svobodný není nikdo. Pravá svoboda totiž vždycky zasahuje do svobody někoho jiného! Proto ji lze nalézt jen v osamění a hlavně mimo nich! Jen kdyby mě nechali jít! Pronásledovali by mne třebas až do žhnoucího středu Země, na dno nejhlubšího oceánu, do nejmrazivější polární končiny, do nejpustšího kouta písečné pouště, na nebetyčné štíty hor! Ani na božích výsostech bych od nich neměl pokoj!  Stačilo by, kdyby za mnou furt nelezli; kdybych je neměl furt u zadku; kdyby mě furt nešpehovali! Aspoň to! Ale ani to málo mi neodpustí, protože „co kdyby to udělal každý?“ To se sice nestane, neboť „samota tíží“ a společenské vazby jsou pro ně „vysvobozením ze zajetí samoty“, ale přesto to nemůžou dopustit. Jen jako nenápadný, bezvýznamný „bezdomovec“ mám šanci jim uniknout z jejich společenské mašinérie! Sám a osamocený proti celému světu! Jeden proti všem! Poslední mohykán, stojící hrdě proti převaze bílých dobyvatelů! Poslední pohanský bůžek vyvrácený jejich nenechavou rukou!

 

Jako Bůh nesmiřitelného hněvu jsem stár přes tisíc let. Vy víte, nebo aspoň tušíte, že tam někde venku jsem; že existuji a vždy existovat budu vám navzdory, ale nevidíte nic než džungli. Svobodný tvor je věčně na útěku, věčný štvanec, věčně v pozici mrtvého brouka, znehybnělý a ztichlý, aby jediný neopatrný pohyb, jediný neuvážený zvuk neprozradil můj úkryt, věčně zakamuflován do tisíce převleků a vrostlý a srostlý s velikou Přírodou! Poslední z rodu Homo, jenž je ještě svobodný! Poslední divé zvíře, věčně vrčící a cenící zuby s výhrůžně naježenou srstí, se slechy napjatými a nozdrami široce rozevřenými, čmuchajícími a větřícími každé nebezpečenství. Poslední suverén mezi otroky. Poslední divoce žijící zvíře mezi samým dobytkem. Plivám jed jako kobra, abych je od sebe zahnal. Uchyluji se ke lstem jako had z ráje, aby bylo lidské plémě vypuzeno z mého království. Nižádný muž a nižádná žena nesmí víc za mé hořící kruhy! Ssss...! Ssssvině, nesssserte mě...! Ssss...!

Še, čínský znak pro hada, 
v jehož znamení jsem se narodil

 

A Já, když vidím, že si v koutku spletl pavouček svou jemnou síť, blížím se poznenáhlu až k praktickým metodám indického džinisty, jenž s rouškou na ústech dbá úzkostlivě na to, aby náhodně nevdechnul jediného živáčka a pěšinu před sebou pečlivě ometá hebkým smetáčkem, aby nezašlápnul žádného broučka, který by se mu mohl připlést do cesty. Takže pavučina kdesi v rohu je pocta. A všichni mí spoluobyvatelé jsou hosté. „Hosté“ v uvozovkách, neboť ta stará hloupá lidská kategorie „host“ versus „hostitel“ nemá v mém království pevné a zřetelné obrysy. Vím moc dobře, kam to vede a kde to končí. Ale ten směr, který to nabírá, se mi líbí. Nemůžu a nechci, aby to bylo někdy jinak. Považoval bych to za svoji osobní životní prohru, navzdory všem zásadám humanismu, jimž je tak těžké nepodlehnout, hustí-li je do vás odmalička až do smrti, až vámi prosáknou a přilepí se na vás jako surová ropa, vyteklá z poškozeného tankeru, a navzdory všem jejich všelidským institucím, jež prorůstají vším volným a neporušeným prostranstvím, do všeho se pletou a zaplétají, chtěly by ovládnout a zmocnit se každé svobodné pídě, jež jim ještě nepatří a přitom to vše zadusí. Když hledá našinec svobodu a nerušený klid na přemítání, nenajde to všechno tam venku, ve „světě“, v jejich světě, mezi nimi, nýbrž v radikálním a bezpodmínečném ústraní, někde nenápadně v koutku jako ten pavouček, jenž celý život neopustí svůj skromně utkaný příbytek, který je zároveň jeho skrýší i azylem. Být jako on. To by bylo mé malé velké soukromé vítězství. Dívám se na něj každý den. Je to můj malý velký vzor. Máme se toho tolik co učit od zvířat!

 

Jednou je tu zkrátka tvor, podobný mně, a pak už se v těch místech „neuklízí“, nezametá a nevysává. Jen člověk je všude nevítaný vetřelec. Kdyby ho šlo tak lehce vysát a vytřít jako každou jinou hnusnou špínu – to by byla úleva! Mít tak nějaký obrovský vysavač na lidi, to by byla věc! Odsát je všechny z této těžce zkoušené planety pomocí gigantického vzdušného víru! SuperTornádo značky LUX! Obdoba středověkého krysaře, dnešního deratizéra – DEHUMANIZÁTOR! Ανθρωποφοντές - vrah lidí! Bůh nesmiřitelného hněvu!

 

Misantrop

 

Každé jaro, když roztaje v lese sněhová přikrývka, je hnedle krásně vidět ten bordel, který tam po sobě ta hnusná lidská pakáž zanechává. Těch PET lahví a ostatního plastového odpadu co tam pokaždé přibude, to je hrozné! Z těch odpadků jednou jistě vznikne celá geologická vrstva, a příští archeologové budou moci označit tuto nepovedenou dobu nejen za dobu úpadkovou, ale i odpadkovou! Nebo těch vložek co tam je! To si tam ty baby chodí s kundama na převaz, nebo co si o tom mám myslet? To je hnus! Napadlo mě několikrát, že bych třeba mohl jít a sesbírat ten bordel, abych si doma poklidil a abych měl doma v lese čisto a útulno, a ten jejich bordel jim případně pod pláštíkem noci vysypat někam na náměstí nebo za plot jejich zahrádek - to by bylo překvapení! - , ale pak si říkám, že to nemá cenu: Byla by to jen další zbytečná námaha, další nesmyslná cyklická facha, další práce za trest – a zanedlouho bych mohl začít s úklidem nanovo. To zrovna! Rok od roku je to horší. Ekologové stále varují, že půjde-li to takhle dál, do deseti let se biosférický systém Země musí zhroutit, ale napřed civilizace. Ponechám-li stranou, že toto varování vysílají již alespoň třicet let, musím zvolat: „No už aby to bylo!“ A pořád nic. Ale kolaps nepřijde náhle jako úder hromu, ten konec je právě v chodu. Degeneráti lidského rodu již dospěli dávno do stadia, odkud není návratu. Celková degenerace. Čítám o dětech, které „si šlapou na jazyk“, mají malou slovní zásobu, špatně komunikují s okolím, nejsou schopné se naučit psát a číst; nerozumějí psanému textu, např. běžným návodům k použití a jednoduchým příručkám; trpí různými alergiemi, jsou obézní... O úrovni vzdělanosti a o mrzačení jazyka jsem se již také několikrát zmínil. Vývoj jako by směřoval zpět. Hlavně v oblasti řeči je toto směřování více než patrné. V p@kárně byly k nalezení exempláře, které se dorozumívaly jen pomocí několika vyjmenovaných sprostých slov a zbytek tvořily neartikulované skřeky, různé syčení a pískání, které mohlo znamenat cokoliv. I šimpanzi mají širší škálu výrazových prostředků – bez přehánění!

 

I tzv. „vzdělaní“ lidé se „demokratizují“ a přibližují se svou mluvou, ale i písemným projevem nevzdělanému plebejskému dobytku, jehož intelekt nepřesahuje první signální soustavu. Jak se situace zhoršuje lze vidět na generačních rozdílech. Je velký rozdíl mezi celkovým projevem starého a mladého intelektuála. Starší intelektuál se projevuje vytříbeněji a uhlazeněji. Jeho ústní projev je v dikci až „divadelně“ zvučný; slova a věty, které volí, mají pevný řád, ujasněnost a stylistickou správnost. Kdežto když mluví mladý, tak huhňá, protože neotvírá pořádně pusu, za každým slovem řekne „jako“, slova jaksi ledabyle žmoulá a líně převaluje na patře - což bude  zřejmě důsledek a symptom marihuanové generace - a chybí mu jakákoli intonace! Jako kdyby mluvil zfetovaný robot nebo počítačový program. Je to hnus a je to čím dál horší.

 

Vůbec tvorba vět rozvitých bývá dost často problémem. Češtino, braň se! Kolikrát něco čtu nebo slyším – i od vysokoškolsky vzdělaných lidí – a to, co čtu a slyším, vůbec nedává smysl. Někdy se ani neumí udržet správný nebo alespoň navyklý slovosled! A to jsou redaktoři z novin, kteří někdy spáchají i hrubou pravopisnou chybu! To mám pak sto chutí ono místo červeně podtrhnout, oznámkovat jako učitel ve škole, článek vystřihnout a poslat jim ho. Nebo televizní sportovní komentátoři (fotbalista s indickými rodičemi)! Nebo politici – ti mají hrozný jazyk s těmi jejich „úspornými balíčky“ a co všechno „si dovedou představit“! To je, pane, parlamentština! Rozhlasoví spíkři! Strašné! Stačí mi chvilku se zaposlouchat do veřejnoprávní mluvy, abych zachytil nějaký kiks. Dále špatná výslovnost cizích slov: Mezi nejčastější minely patří nesprávná pronunciace anglického znělého –th-, jež má znít jako jakési zašišlání, a ne jako hláska –s-! Jednou jsem ani zprvu nepoznal, že je řeč o Thoreauovi, když hlasatelka vyslovila jeho jméno jako „[sorou]“. Myslel jsem, že dotyčný se jmenuje pan Smutný, anglicky Sorrow! Dost často se chybuje ve španělském poděkování ¡gracias!, jež se správně vyslovuje [grasias], ne po italsku s –c-  jako [gracias]! Španělština s italštinou se vůbec zaměňují nejčastěji, ačkoli je mezi nimi značný rozdíl. Holt, některé věci jsou zřejmě pod jejich rozlišovacími schopnostmi. Toto je tedy jazykové niveau našich vysokoškoláků! U nevzdělaných a polovzdělaných pablbů je jejich mluva ještě horší. To už se nedá vůbec poslouchat, natož se po nich pokoušet vůbec něco přečíst. Mimoto jsou jejich infantilní škrábanice plné kontextuálních nesmyslů a logických nesrovnalostí. S texty nevzdělaných nedouků pracuji většinou (pokud vůbec) jako s běžným cizojazyčným materiálem: Musím si je přeložit do mého vlastního jazyka.

 

Nemůžu poslouchat rádio, nemůžu se dívat na televizi, aniž bych reálně netrpěl tím, co slyším. Nemluvě o psaném slově v novinách, časopisech, knihách a internetu – tam je to nejhorší. To je prznění jazyka; onoho kultivovaného jazyka, jakým se mluví naposledy ještě třeba na divadle Járy Cimrmana nebo ve starých českých filmech z 60. a 70. let minulého století. I tam jsou vulgarismy a lidové výrazy, ale ne jako pravidlo, nýbrž jako parodie a vtipný kontrapunkt, aby ještě více vynikl slovní humor, inteligentní nadsázka a krása kultivovanosti slovního projevu - a jako výsměch „moderním“ jazykovým zlozvykům a neřestem. Krása češtiny je věcí minulosti. Čím starší čeština, tím se mi víc líbí tato tisíciletá dáma! Dnešní esemeskový blivajz, který se řine mnohdy proudy strhujícími a neurvalými z ústních otvorů škvírami mezi nepřestajně šťastným a výhružným ceněním zubů, není nic jiného než odpad – a to netříděný. To samé „české“ webové domény: Já kdybych nemohl někde užívat diakritická znaménka, připadal bych si jako NEJVETSI A NEJNESTASTNEJSI CESKY BLBECEK.CZ. ! Tato doba nemá již žádné obrozence, žádné puristy, jen turisty světoobčany, kteří hovoří mnoha jazyky, ale žádným pořádně. To je pravé zmatení jazyků, ba již to ani žádný jazyk není. Jen úsečné skřeky, jen symboly řeči, jen náznaky toho, co mělo být kdysi na jejich místě a dnes tam chybí. Uzavírám se před tímto světem sám do sebe, neboť trpím. Mé oko se již nepotěší tím, co zří. Raději bych byl slepý a hluchý ke všemu takovému blátivému jazykobraní. Věru, pěkný blín tu vzešel z břehů podemletých, jež se bortí vahou svou! Naštěstí mám mnoho starých dobrých knih a hlavně svoji velkou knihu misantropismu, neboť jsem nikde nenašel žádné vzácné svitky, jež bych mohl bez kompromisu pokládat za drahocenné, a proto jsem si napsal svou vlastní Knihu všech knih. Navíc mám také velkou sbírku filmů na videokazetách a discích, čímž ještě mohu obšťastnit mé stárnoucí, již notně krátkozraké zřítelnice. Opouštím-li tento ráj srdce a vydám-li se v labyrint světa, stačí mi k zhnusení kolikrát jen úvodní sousloví s nějakým lingvistickým nešvarem, jako např. když v odpověď na kladnou otázku zazní pouhé úsečné „Určitě. Stoprocentně.“, jako by ani neexistovala věta rozvitá; když za každým druhým slovem se řekne „jako“; když je „něco o něčem“ a „super“; když se zaměňuje párek v rohlíku za „rohlík v párku“; dobová posedlost slovem „energie“ – to je téměř posvátné slovo, věčná škoda, že ne též tabuizované, druh meditační čtyřslabiky, jako bylo dřív slovo „bůh“ nebo slovo „elektřina“ či „magnetismus“ – vyprázdněná hlušina, dutina „óm“, prázdný vinný sud bez svého Diogena, zato s chrápajícím ožralou uvnitř; vatová výplň, vložka na zadržení příliš intenzívní orální čmýry!; „prosakování“ vlivů do uměleckého díla, do umělecké „práce“; když je něco pro někoho „drogou“; desítky vykřičníků a otazníků na koncích vět atd. atd. – hereš, jaký hnus! Toto mi stačí – a mám po četbě, mám po poslechu. Už mohu jít zase o dům dál, neboť vím, že tato studna bude také otrávená. Pro mne už málem pozbylo smyslu vydávat se ven na průzkum. Ze starých zdrojů jsem se již napil a opil – a nové stáčené minerálky páchnou po plastu.      

 

Čtvrtina mladých párů je neplodná, počet spermií v ejakulátu rapidně ubývá, téměř každé těhotenství je rizikové, polovina skončí samovolným potratem. Atd. O všemožných projevech a známkách právě probíhajícího rozkladu se není třeba sáhodlouze rozepisovat, to by bylo nadbytečné a nudné, neboť to vidí každý všude okolo sebe. A není způsob, jak celý proces zpomalit nebo zastavit. Jedině tím, že vymřou! Jsem šťasten, že jsem se dožil tak nádherné věci, jako je zkáza lidstva na Zemi! Chce se mi zvolat společně s Josephem Goebbelsem (alias Koňonohá Lorelei), když pálil knihy „kulturních bolševiků“: „Ó století, ó vědy, je krásné žít!“ Jsem skutečně potěšen, i když tady pořád ještě jsou, což mě nevýslovně rozčiluje. Bože, to bude ticho! Ne takové to zlověstné ticho jako před bouří, těžko si to představit v tom dnešním randálu, co nadělají! Představte si svět, v němž jednoho krásného dne umlknou všechna auta a letadla a nízko letící stíhačky a stroje a továrny a pouliční ampliony se sváteční produkcí dechovky! Představte si svět, kde se ozývají nejnápadněji jen božské ptačí variace na Mozartův Chléb s máslem! Představte si svět, jejž opěvají jen tito zbožnělí mistři pěvci opeřenci! Jak rád bych jej také opěval! Ale copak se to s Nimi dá?

 

„Vymíráme“! Prdlajz! Do tohoto kýženého stavu chybí ještě ubrat hodně lidských decibelů. Ještě není to správné „ticho“. Ještě neutichl poslední dětský pláč na této těžce zkoušené Zemi! Ach, kéž bych byl jednou poctěn tím úkolem zardousit vlastníma rukama poslední lidské dítě na Zemi! Ten žár v mé duši nikdy neuhasne! Ještě jsem neřekl „dost“! Ten vztek, ta averze a ta nesmiřitelná nenávist, jakou pociťuji k lidstvu, ta se nikdy nezmění. Tady není na místě žádná smířlivost, žádná politika appeasementu; zastánci takových mírových nálad jsou také mými nepřáteli! Jen nesmiřitelný hněv je na místě! Nevím, co by se musilo stát, aby to jednou bylo jinak. Museli by mi udělat lobotomii, zdrogovat mě, opít! Však už jsem několikrát zmínil, že jedině pod vlivem alkoholu se ze mne stává člověk. Alkohol na mne působí asi jako na ostatní zvířata vzteklina: přestávám být plachý, ztrácím ostražitost a odstup. Vše to jsou pro mne absolutní nutnosti. Jinak to nejsem Já. Pod vlivem alkoholu klesám na jejich úroveň stavu vědomí.


Oni mají vědomí, na rozdíl ode mne, jaksi zastřenější, rozhodně ne tak čiré a vědomé jako mám Já. Mám bezesporu jakési vyšší vědomé vědomí. Snad jsem z nich ještě nadobro nezešílel, abych viděl jasně, co se děje a co jsem. Jedině ožralý bych byl schopen stejných „výkonů“ jako Oni: přátelit se s nimi, vyhledávat je aktivně, balit holky a ženit se s nimi, žvatlat od rána do večera a třebas i ze spaní samé nesmysly, dopouštět se mnoha různých podlostí a zločinů, jíst maso zvířat, pracovat, plodit děti, bez pečlivého výběru čumět na debilní televizní pořady, poslouchat jako zvukovou kulisu rozhlas, vše bohatě prokládané vlezlými a otravnými reklamami, zbohatnout, ztloustnout a jezdit jednou také jako Oni autem... Je toho hodně, čeho bych mohl dosáhnout, nemít to moje zpropadené křišťálové, na Ně zřejmě ještě příliš střízlivé vědomí! Tak proč jsem toho nikdy nezalitoval? To mi řekněte. Všem přátelům, co jsem kdy měl – a spočetl bych je na prstech jedné ruky – jsem se dříve nebo později začal nezadržitelně vzdalovat a odcizovat, úměrně rychlosti vzájemného sbližování a lepšího poznávání. A to zejména intelektuálně a mravně. Není mi líto, že to musím takhle bez obalu říct, zvolil jsem si přímou cestu. Promiňte mi tu neskromnost, ale za své názory se omlouvat nebudu. Není to však žádná tragédie. (Natolik mne už můj čtenář zná.) Je to moje štěstí. Nikdy se nezměním, nikdy mne Oni nezmění. Nebudu se opakovat, abych vám řekl proč. Ale uvedu jeden příklad:

 

Chodíval jsem na procházky k malebnému lesnímu rybníčku. Bylo tam krásně. Jeden den se kochám tou půvabnou scenérií a druhý den šok: Nějakej hajzl vhodil do mého překrásného rybníčka tři odporné modré plastikové pytle naplněné ne snad nějakým umělým průmyslovým odpadem, to právě vůbec ne. V pytlích je napěchováno jen obyčejné klestí, kosti (možná lidské!), dřevo a větvičky bůhví odkud! To je pro mne prostě nepochopitelné. To nikdy nepochopím, tohleto. Člověk doma na zahradě shrabe suché větévky, rozřeže mrtvolu na kusy, narve je do tří igelitových sáčků, naloží je do kufru auta, sedne za volant, odveze ten podivný náklad do lesa a i s tisíce let se rozkládajícím obalem je bezstarostně naháže na to nejhezčí místo v širém okolí! No to mi potom řekněte, co to je za hovado! Ve chvílích, jako je tato, bych vraždil! Nejen jeho s celou jeho rodinou a jistě mimořádně rozvětveným příbuzenstvem – ale v takových okamžicích bych nejraději pobil celé lidstvo! A pak divoce a bezúčelně pobíhám po lese jako smyslů zbavená bohyně pomsty Nemesis a vyřvávám na celé kolo své J’accuse!, své mene tekel, své marné a plané hrozby všemu lidstvu:

„Kurvy! Nenávidím! Nenávidím, jak jen lze nenávidět! Nenávidím až za hrob! Ne-ná-vi-dím !!“

 

Poněkud přehnaná hysterická reakce? Pak dovolte, abych vám připomněl obvyklou reakci člověka dejme tomu na krysu. A taková krysa je ve srovnání s člověkem zcela neškodné zvířátko. Připomínám pro zapomnětlivé, že můj vztah k lidem se v mnoha rozhodujících rysech podobá vztahu lidí ke krysám! Na obyčejného člověka musí celý tento výjev asi působit šíleně – uznávám. Není to ode mne totiž ani tak řvaní jako spíše zvířecké vytí. No a co? Víte přece, že nejsem člověk... A co tedy vlastně jsem? Já to vím. Ale vědí to Oni? Vědí, že jsem jakousi krutou hrou osudu uvízl v nesprávném těle, ve špatné době a na nevhodném místě?

 

Připadám si jako Vůdce v bunkru, obleženém barbarskými židobolševickými hordami. Zoufale očekávám rozhodující zvrat, zoufale čekám na zásah zázračné zbraně, ale již tuším, že válka je prohraná a konec se blíží.

 

Nebo že bych se spletl? Vím Já, jaké úmysly má Prozřetelnost se mnou? Proč mne moudrá Příroda zaklela do choulostivého lidského těla, ale dala mi zvířecí duši? Když vidím zvíře, poznávám v něm sebe. A když vidím člověka, poznávám v něm svého nepřítele. Ale jaký nedohledný zámysl se skrývá v mém uvržení do tohoto světa? Je snad pravdou, že jej mám spasit Já? Skutečně to mám být Já? Skutečně mám uvěřit svým mlžným vidinám? Skutečně je smyslem Přírody stvořit Génia, jako jsem Já? Nepřítele lidí? Jak bych mohl samojediný zbavit svět lidské nákazy? Já, který přitom zrovna netrpím nějakým mesiášským komplexem. Svět a lidé okolo mne jsou mi lhostejní. Starám se jen o sebe. Nenašli byste na světě většího sobce. A přesto sedím na vrcholu pyramidy jako egyptský ptačí bůh Toth. Nerozumím tomu. Snad na to přijdu, jednoho dne, tam – v lese.

 

Lesana - ochranná bohyně lesa

 

Moji lidští příbuzní si jistě myslí, že jsem blázen. Nebudu jim to vyvracet. Jak bych také mohl, vždyť nehovořím lidštinou. Jsem vždy krok v předstihu. Vždy pár tahů napřed. Na co jim vysvětlovat všechny mé královské gambity, všechny mé jinotaje a přesmyčky a tajná písma? Na co jim drobit kousky chlebové střídy v mém posvátném labyrintu? Aby se snáze ke mně a na mne dostali? To nemohu potřebovat. Nemám nic, co bych jim chtěl sdělit. Nic, co by bylo smysluplné jim odkazovat. Nejsou pro mne nic než zasmrádlý vzduch, který se těžko dýchá. Nic, co by se nevyřešilo pouhým „vyvětráním“. Nepochopí, kdo nepochopil sám. Jejich příliš mělké a doslovné mozečky jsou chabým nástrojem k pochopení. Moje maximy by se jim nelíbily, moje konkluze by se jim nezamlouvaly, moje řešení jsou pro ně v posledku neakceptovatelná. Ani se nesnažím navazovat kontakt, komunikovat. To můžete dělat jen s někým, kdo komunikuje na stejné bázi. Blbec s inteligencí houpacího koně není tím správným partnerem pro intelektuální rozhovor s někým jako jsem Já, který má prý vysoce nadprůměrnou inteligenci. Nemyslím však, že by mé vysoké IQ bylo tou nejpodstatnější překážkou. Jakkoli je vysoké, přece jen je ve své kategorii géniů stále ještě poměrně obvyklé. Žádná nadpozemská špička, dotýkající se třísetbodové hranice. Nejsem žádné mimozemské monstrum s kónickou mozkovnou, které si z nudy řeší diferenciální rovnice. Tou nepřekonatelnou bariérou mezi Mnou a Jimi je spíš ta moje vlastnost, že jsem oproti nim příliš střízlivý, příliš probuzený… Střízlivý se s opilcem také nedomluví; a kdo je vzhůru, v bdělém stavu, ten se také se spáčem na ničem nedohodne. Se zvířaty se „domluvím“ lépe. Samozřejmě, že na ně nemluvím přímo a neočekávám nějakou pregnantní odpověď či reakci. Spíše se omezuji jen na mimoslovní a „mimozvukové“ projevy. Takže např. nemávám divoce rukama, nekřičím, nebuším klackama do stromů, nedělám rychlé a prudké pohyby, nedupu nohama, nýbrž zlehka a tiše našlapuji a neoblékám se do šatů nápadně světlých a kontrastních jedovatých barev. Tímto chováním, myslím, vydávám dostatečný signál ostatním zvířatům, že pro ně nepředstavuji žádné vrcholné nebezpečí a že mohou být tedy v mé blízkosti klidná a nevzrušeně se vzdálit nebo pokračovat ve své předešlé činnosti. To bude asi ten pravý důvod toho, že za své procházky potkám víc zvířat než lidí – a to prosím pěkně procházím rušnými ulicemi! S lidmi nenavazuji kontakt ani nonverbální ani vizuální, natož abych s nimi nebo na ně dokonce promluvil! To by byla pro mne úchylnost, srovnatelná se sodomií! Nikdy jim nepohlížím do tváří a už vůbec ne přímo do očí. Zkameněl bych z toho pohledu do tváře Medusy! Jejich pohledy vyjadřují tolik agresivity! Tolik vyzařování osobnostního typu „A“! Ne, nevydržím to! Je to stresující faktor č.1! V jejich zracích se snad skrývá samo peklo! Hledíš člověku do tváře a ono to je jako kdybys hleděl do tváře ďáblu! Říká se „oko – do duše okno“. Já v jejich očích nevidím nic než nečistého ducha. Nevydržel bych ten hrozný pohled, proto se vždycky včas odvrátím na jinou stranu. Procházím ulicí a koukám do země, na ptáky, na stromy nebo na oblohu, ale nikdy ne na Ně. Předstírám, že neexistují. Představuji si, že neexistují. Možná je na mě šílený pohled. Nevím. Neprověřuji to. Ale vždycky, když na malý okamžik střelhbitě zkontroluji jejich pozice, neujde mé pozornosti, že na mě nějak divně civějí. No prostě blázen!

 

Ačkoli, když teď o tom uvažuji, je lepší, mají-li mne za blázna. Tak mne mají ještě alespoň za člověka. Šíleného sice, nicméně stále ještě za člověka. Tento namnoze optický klam mi umožňuje být v jejich blízkosti ještě jakžtakž v jakémsi pochybném bezpečí. Zachovávám v této věci taktické mlčení. Nenávidí mne už jen pro to, jak se jim jevím. Kdyby mne znali doopravdy, nenáviděli by mne mnohem víc. Zvířata mají poněkud vyvinutější pozorovací talent – jak jinak.

 

Což takový pes, údajně nejlepší to přítel člověka. Pes a člověk, to je páreček k pohledání! Ti dva se hledali, až se našli, jen co je pravda! Co jednomu tomu povedenému dárečku chybí, to druhý bryskně dodá. I ten nejklidnější a nejvycvičenější čoklík se změní v lítou bestii, potká-li na chodníku nebo v plenéru Moji Výsost. Určitě zaváním víc po smole a prsti než po člověčině. Člověk, který mne potká, si řekne jen, že jsem „nějakej divnej“, ale pes vidí a cítí a má se mnou okamžitě jasno: „Hle, divoké zvíře! Ulovit a přinést páníčkovi!“ Marně psisko jeho pán volá k sobě. Neboť pes nerozumí lidské řeči, rozumí jen tónu jeho hlasu. A ten vyjadřuje jeho skryté, leč zbabělé přání „ulovit“. Přede mnou je pes sice pokrytecky a alibisticky jakoby okřiknut, aby se neřeklo, ale Já i ten čokl vnímáme více než jasně tu intonaci v páníčkově hlase, který říká jediné: „Vem si ho!“ Ví to pes, ví to ten šufťák na druhém konci vodítka, vím to Já. Téměř denně čelím takovým potupným setkáním. Vždycky mi to zkazí celý den. Nikdy jsem nebyl pokousaný, jen jednou mi skočil statný vlčák na záda a jen jednou mi jiný pes prokousl nohavici, jinak jsem si v opravdovém nebezpečí vždy poradil holí, kamením, křikem nebo kopanci, ale to věčné dorážení a štěkání mě vytrhuje ze snění a dobré nálady. Cítím se uražený, znechucený a pod psa. Nepotkáš venku člověka, aniž by se nevenčil v doprovodu nějaké nevycválané čuby! To je příšerné! Myslím, že budu brzy vycházet ven jen v noci, až budou všichni zalezlí doma, a ve dne se budu zdržovat v nepřístupných částech lesa. Jinak nebudu mít od nich pokoj. Jsem sice synantropní hominoid, ale že bych si musel nutně kazit animo pohledem na jejich hnusný ksichty, to nemusím.

 

Ale tím jsem chtěl říct ještě něco jiného: Člověk, který se pomocí různých metod může na chvíli stát zvířetem nebo se vtělit do zvířete, bývá označován jako šaman či čaroděj. Ale co když se zvíře čas od času promění v člověka? Myslím, že pak se mluví o ďáblovi. Ve filmových hororech existuje jedno hloupé hollywoodské klišé v souvislosti se vztahem zvíře kontra ďábel. V „prvním dílu“ Terminátora se jedná pro změnu o vztah mezi strojem a zvířetem. To je jedno, na detailech nezáleží. V obou případech je však použito stejné hloupé lidské klišé: To je založeno na představě, že zvířata pudově vycítí každého za člověka lstivě přestrojeného ne-člověka (nadčlověka, superstroj, ďábla apod.) a bojí se ho, zatímco k „hodnému člověku“, k „dobrému křesťanovi“ (co to je?) se všechna zvířata vděčně lísají, žebroníce o pohlazení a pamlsky. Poplatně tomu je falešná i představa „domácích“ zvířat, jakožto dobrovolných sluhů, kteří „dávají“ maso, mléko, vejce, kůže atd. čistě zadarmo a z lásky k lidem, a nejsou to tedy v podstatě žádní „váleční zajatci“ a bezprávní otroci, jak tvrdím Já. Nic není tak vzdáleno pravdě, jako tato jejich klasická osvětimská slabikářová lež! Já, jakožto zoantrop, mám však jinou zkušenost. Netvrdím, že by se mě divoká zvířata nebála nebo dokonce, že by ke mně lnula jako k středoevropskému Mauglímu, to bohužel ne (a kéž by tomu tak bylo!), ale rozhodně na mne reagují jinak – pokud vůbec nějak! Více než častokrát se mi totiž stává, že se na svých toulkách přírodou dostanu do tak těsné blízkosti zvířat, proslulých svou mimořádnou plachostí, že mne to až překvapí a ohromí; musím se zastavit, jinak bych snad do nich vrazil! Znehybním vždy a zneviditelním se, v čemž mi pomáhá můj mimetický oděv, kombinující s úzkostlivou pečlivostí barvy okolního prostředí, přestrojím se za svůj vlastní stín, mělce dýchám a s rozkoší pozoruji např. pasoucí se srnku. Stačilo by mi natáhnout ruku, abych ji pohladil, tak je ode mne blízko, že téměř slyším, jak oddychuje. Ach, miluji takové chvíle! Ale po čase vidím konečně, jak srna cosi větří. Teprve když mě náhodou rozezná zrakově, pak poodběhne pryč. Přece jen vidí záhadného, člověku podobného tvora, neví, co si má o něm myslet, a tak pro jistotu raději uteče.

 

Zajímavá na celém příběhu je ještě jedna zvláštní věc: Bude to znít směšně, ale budiž: Když jsem se přibližoval k místu onoho „blízkého setkání“, jež jsem zde právě vylíčil, vím jistě, že jsem právě hlasitě říhal. Ano, má pylorická záklopka vyluzovala zvuk, který je v lidské společnosti s ručením omezeným, v tom spolčení hlupců naprostým faux pas, jež je schopno vyvolat i menší skandál. A Já jsem se s tímto zvukovým doprovodem dostal až do blízkosti bojácné krásy tohoto harmonického společenství nevinnosti! To byl téměř až mystický prožitek! Hlupáci se teď asi pousmějí, ale pro mne tím je řečeno vše! Jiný důkaz mé ne-lidskosti aby člověk pohledal. Já mám jasno už dávno. Příroda mne nezavrhuje a vítá.

 

Chodívám každý den na dlouhé hodiny na vycházky do lesů, „vyzbrojen“ jen dalekohledem a malou přesnídávkou. Nikde nechutná tolik jako na lesní tišině! Pozoruji zvířata a je to báječné. Někdy na to nepotřebuji ani ten dalekohled.

 

Onehdy jsem seděl opřený o strom a zahloubaný do svých vznešených myšlenek, když tu slyším, jak směrem ke mně něco běží po suchém loňském listí. Stále se ty kvapné kročeje přibližovaly, až tu náhle, ke svému údivu, spatřím lišku, kterak míří přímo ke mně! Už mě napadla myšlenka na jejich pověru, jestli nemá vzteklinu a neběží mě kousnout. Ale když se přiblížila ještě víc, viděl jsem, že se dívá jinam, ne na mne a že mě nevidí. Co vám budu povídat, proběhla mi rovnou před nohama, pár metrů ode mne! Nezapomenutelný zážitek! Přestal jsem dýchat a srdce se mi samým vzrušením rozbušilo. Takové blízké setkání s liškou jsem zažil naposled asi před pěti lety. To bylo podobné: Ležel jsem ve vysoké trávě, slyšel někoho se přibližovat. Vzhlédnu a co nevidím: z trávy na mne zírá usměvavý obličej překrásné lišky. Byla překvapená tím co vidí stejně jako tenkrát Já. Pro takové zážitky stojí za to žít. Kdyby nebylo zvířat, ale všude jen samí lidé, nevím co by mě drželo naživu.

 

Jindy jsem vyplašil asi desetihlavé stádo srn. Rozeběhly se všemi směry, neboť některé z nich mě neviděly a nevěděly, kudy utíkat. Některé utíkaly přímo ke mně do příkrého svahu, za nímž jsem se nacházel Já, takže mě nemohly vidět. Už už jsem se natáčel bokem, očekávaje čelní střet s rozběhlou vyplašenou srnkou. Ale naštěstí stačila na poslední chvíli smykem zabrzdit a vyhnout se srážce se mnou. Oddechli jsme si oba.

 

Nebo málem zašlápnu párek velkých užovek obojkových, když nenadále zprudka odbočím z cesty. Pozoruji vzácného brhlíka, jak šplhá svisle hlavou dolů po kmeni stromu a píská při tom na svoji „rozhodcovskou píšťalku“. Naslouchám s neskrývanou rozkoší mozartovským sonátám černého kosáka se zářivě žlutým zobákem, prosvítajícím ve vrcholových větvích. Neposedná veverka si se mnou hraje na schovávanou. Přeskakuji obrovité mohyly mravenišť a malé lesní tůňky, jež se hemží komářími larvami. Čerstvou prstí prosycený vítr mi sametově čechrá mé bujné apollónské vlasy. Rozpustilé myšky mi dovádějí pod nohama, když nehybně odpočívám.

 

Jó, jó, je to fajn, tenhle život. Vracívám se víceméně pravidelně domů (i když – co je to domov?). Jen občas strávím v lese i noc. Plynule přecházím z jednoho světa do druhého. Žádná křeč. Nejsem „doma“ ani tady ani tam, a přitom vlastně všude. To je možná to pravé bezdomovectví, jež praktikovali staří indičtí mudrcové. Nebýt nikde moc dlouho, aby s tělem neusazovaly se i myšlénky, jichž naturou je vzlet.       

 

Leč nastojte! Na tuto idylu padá temný lidský stín. Každý rok se smyčka stahuje pevněji a pevněji, honci se přibližují stále blíž a blíž. Něco už pamatuji, takže vím, že je to čím dál horší. Už pomalu přestávám být v bezpečí i v mém milovaném lese, v mé dříve nedobytné pevnosti, jež mi byla vždy obranou a ochranou před nájezdy Mongolů a dalších lidských mongoloidů. Ten les očividně řídne a zmenšuje se. Protkává jej stále více cest, po nichž se prohánějí strašidelní bezhlaví jezdci na motorkách a bicyklech a hluk okolních autostrád stále častěji doléhá i do těch nejzazších koutů mého zeleného chrámu. Motorové pily téměř neutichají. Auta přivážejí „milovníky přírody“ a zlovolné kynology, kteří zde venčí své uřvané baskervilly a kerbery. Kde jsem dřív nepotkal jediného človíčka, tam se teď potlouká všelijaká divná pakáž. Houbaři: Podivná individua se žlutými nákupními taškami z Hypernovy. Vlezou všude, každou houštinu prošmejdí. Člověk šmejdivý. Šmejdil. Zkráceně šmejd. Ještě, že tak dupají a řvou. Stačím se tak vždycky schovat a zpovzdálí je pozorovat. Vyrvou houbu ze země, očuchají ji, ušklíbnou se – a zahodí. Pořádají úplné nájezdy ti škůdci lesa nejhorší; horší než stěhovavé kobylky. Ti jsou z těch hub dočista nemocní, pominutí, šílení, „na palici“! To snad není pravda, co dělají! To není normální! To mají takový hlad, že vyplení celý les? Hlad nemají, leč nenasytní jsou až běda. Z toho je vidět, že nemyslí než na to žrádlo, ti vepřo-knedlíci! Nebo chtějí pro sebe urvat co nejvíc, aby jim to ostatní nevysbírali dřív? Oni prostě vědí, že tam v tom lese ty houby jsou, a tak je musí mermomocí posbírat, i kdyby je nepotřebovali! „Neber to, když je to zadarmo. Nekup to, když je na to sleva“, že jo? Nemohou je tam jen tak nechat. Ani jiným lidem, ani zvířatům, ani pro okrasu lesa, ani pro užitek lesu. Jako kdyby tím měli utrpět nějakou škodu. Štěstí, že jsou houby tak geniální, téměř nezničitelné organismy. Jinak by je ti maniaci zcela zlikvidovali, jako to udělali jiným druhům. Jak je něco někde zadarmo, tak se div nepřetrhnou a už jsou tam a slídí a řádí jako černá ruka. Kdyby to šlo, značkovali by si a vymezovali svoje claimy, jako zlatokopové na Aljašce za časů „zlaté horečky“! Jenomže tohle je houbová horečka! No hnus! Nebo sportovci: S bolestnou grimasou à la Emil Zátopek přisupí břichatý uřícený taťka v propoceném bílém tričku, už z dálky svítícím, který je evidentně stižen jakousi zlou běhavkou, nicméně soudě dle způsobu „běhu“, je to spíše kulhavka, čím trpí. Odporné! Někdy se mi chce na něho zavolat: „Kam ten spěch, Abebe Bikilo?“

 

Tohle je to nejhorší, co se mi mohlo stát, aby si lidi oblíbili stejné věci jako Já. Aby mi sem chodili. Nikdy předtím jich tady takhle moc nebylo. Čím dál horší. Já je tady prostě nechci! Nejen tady. Všude. Na celé planetě! Nechci je tady. Dobří nebo zlí, početní nebo nepočetní - to je jedno, dokud tady budou. Oni jsou hrozba.

 

„Vymíráme!“ Cha! Tedy, školy nemám, ale Já si pod pojmem „vymírání“ představuji, že jich bude ubývat, ale podle všech známek to spíš vypadá, že jich je naopak víc a víc! Stejně mám podezření, že to údajné „vymírání“ je od nich zase nějaký podvodný trik, nějaký rafinovaný druh afrodiziaka, nějaká nová a lepší viagra. Dobrý pokus! A víte co? Já jim nevěřím. Mám přece oči. A tak již delší dobu mne pronásleduje strašný sen o tom, jak se mezi zbytkem ponechaných stromů proplétají děsivě vrčící auta. To by byl konec mého vnějšího života. Jediným azylem, který by mi potom zbyl, by bylo už jen mé šílenství.

 

Dlouho jsem nebyl ve městě. Chodím jen po okraji. A ještě i to jen s krajní nechutí. A když se blížím městu na dohled, mám takový divný pocit; jako kdybych se blížil k hnízdu obávaných afrických divokých včel nebo ke krysímu doupěti nebo k válečné linii. Zde každé přirovnání kulhá, neboť odpornější pakáž v živočišné říši neznám! Město. Fuj, těch tam je!

 

Město – Svět Práce a Obchodu. Kdo by si o Nich zjišťoval fakta jen zvenčí, z notného odstupu, např. skrze mediální vysílání a z reklam, nabyl by dojmu, že žijí jen pro zábavu, žrádlo a chlast; že jedinou jejich starostí je nepropásnout nové výhodné telekomunikační tarify, sportovat s přáteli a nezasmrádnout přitom od potu a dodat si pocit bezpečí správnými ultralehkými a ultratenkými vložkami. A zase by to byla lež! Je to přesně opačně: Na prvním místě je práce.

 

Nenávidím práci! Nenávidím, když mám pracovat Já, nenávidím, když pracují Oni! Člověk pracuje – zachraň se kdo můžeš! Práce. Půl dne strávíš nudnou robotou s otravnými idioty, pak na skok domů se vyspat, najíst a druhý den nanovo. To málo volného času, co ti zbývá, ani nestojí za tu námahu.

 

Lidem však práce není na obtíž. Podle průzkumu by 66% lidí pracovalo, i kdyby nemuseli! Jsou rádi, že se dostanou „mezi lidi“, mají pocit užitečnosti, nemají jiné ušlechtilejší zájmy. Práce je pro ně jediná smysluplná náplň života. Ani by za ni nemuseli nutně dostat zaplaceno. Přesto prý mají stále málo peněz. Ale přitom svůj volný čas tráví nakupováním zbytečností. Malá velká nesrovnalost. Takže co?

 

I kdyby žili v dostatku v prvotním Kronově světě, uprostřed rajské zahrady, kde by jim lítali pečení holubi sami do huby, stejně by si nedali svátek a našli by si něco, co by mohli ničit – tedy nějakou „práci“! Pořád bychom je viděli, jak někde něco stěhují sem a tam, a jak kopou jámu jen proto, aby ji mohli zase zahrabat. Stále bychom mohli vidět jejich ohnutá záda a vystrčené prdele při lopotném bušení a hrabání. Nic než pronárod tukanů a hrabošů. Podzvěř. Když vidím louku nebo lán, táhnoucí se až k obzoru, a představím si, že tady všude býval dříve les, chce se mi plakat nad tím zmarem - nebo vraždit. I kdyby jich bylo tisíckrát míň, vystopovali bychom je snadno podle zničené části krajiny. Já mám v lese stan, a ani byste jej nenašli. Je tmavěmodrozelený a přirozeně tam zapadá. Organicky jako ptačí hnízdo. Žádné odpadky v okolí. Ani jediná větvička zlomená. Jediný kámen neopustil své původní místo. Integrální součást přírody. A tam někde jsem i Já. Jsem šťastný, že jsem takový.

 

Mně práce na obtíž je. Mezi lidi chodím jen s největším sebezapřením a odporem, a jen na nezbytně nutnou dobu. Nevím proč bych je měl dobrovolně vyhledávat. Leda kvůli zlosti a hádkám. Vždyť se s nimi neshodnu ani na tom, jak má vypadat správný trávník a zda se má vůbec tráva sekat! Někdy se zdá, že snad jsou na trávu až alergičtí, co s ní vyvádějí! Jak někde víc povyroste nebo vyraší „bez povolení“, kde „nemá“, hned je tam člověk a už ji ničí a už ji rve za řevu motóru a s pocitem užitečnosti. Já bych trávu nechával volně růst do výšky, neboť se pak v ní lze pěkně schovat a uvelebit. Líbí se mi vysoká tráva, nepěstěná, „zaplevelená“, bez použití selektivních herbicidů, ne ty zkrocené anglické trávníky se vzorným vojenským zástřihem, na nichž žádné zvíře nenajde svůj domov. „Pocit neužitečnosti“ si překládám jako „pocit svobody“. Mám tolik jiných zájmů, že mi na jejich pokrytí nestačí ani celý volný den „nezaměstnaného“ člověka. Neznám větší hrůzu, než promarnit celý život prací. Jen dvé ctností je mi ku prospěchu: otium a odiumzahálka a nenávist. Nebo aby se to rýmovalo hezky česky stejně tak dobře jako latinsky: lenošení a nesnášení. Ke svému bohatému životu nepotřebuji mnoho peněz. Nakupovat mě nebaví. Takže co?

 

Sledoval jsem v televizi pořad o životě v Japonsku. Průměrný Japonec tráví v zaměstnání mnoho hodin přesčas a po práci pak ještě navštěvuje večerní školu, aby si zvýšil kvalifikaci. Domů přichází pozdě v noci, kdy jeho rodina už spí, ale nejde si ještě lehnout, jde před spaním ještě šprtat. A druhý den časně zrána nanovo. Není divu, že Japonci vedou v počtu sebevražd. Já bych „si to hodil“ taky, kdybych měl takovýhle „život“.

 

Práce ani peníze neosvobozují. Neplatí žádné Arbeit macht frei, leda tak Menschenhass macht frei; peníze jsou bezezbytku spotřebovány obchodem, který není nic jiného než zlodějna. Nakonec zjistíš, že pracuješ jen kvůli základní obživě a pro to, aby se tento systém udržel v chodu. Není to zrovna příjemné poznání. A to se opovažují tvrdit, že jsou v přírodě jedinými tvory, kteří se nezabývají jen naplňováním základních životních potřeb, jako zvířata, ale mají také jakousi „kulturu“. Jenže kultura přece slouží rovněž jako nástroj přežití! A zase to je lež! Ostatně zvířata také celý den neshánějí jen potravu, jak zní nejrozšířenější lidský omyl nebo spíše nejrozšířenější lidská lež, ale zrovna tak jako lidé se umějí bavit a hrát si, odpočívat, přemýšlet, učit se, dorozumívat se mezi sebou a předávat si zkušenosti. A mnohdy to dovedou lépe než lidé! Takže i v tomto smyslu mají všechna zvířata svou „kulturu“! Dnes je 16. dubna 2005. Počítám, že tak za sto let nějaký chytrolín „objeví“, že zvířata mají kulturu, což bude „úžasná novinka“, oceněná Nobelovou cenou za vědu. (Ale abych byl objektivní a zas jim tolik nekřivdil: Tuším, že se již vyskytly některé úvahy v souvislosti s kulturou orangutanů a delfínů – zatím jen nesmělé úvahy, aby někdo náhodou neurazil lidskou pýchu.)

 

Lež, samá lež! Reklama je pošlapáním starého dobrého pravidla o tom, že každé dobré zboží se chválí samo (virální marketing). Obchod slouží jen k tomu, aby ti odlehčil kapsu. Všude samý dryáčník a šarlatán. Nejsou nic než prodavači vzduchu. Však kdyby mohli spoutat vítr, udělali by to! A pak by ti ho s velkou pompou prodávali za „akční slevy“! Dokonce i když nic nemáš, tě okradou! Nakoupit můžeš přece na splátky! Nechápu, že se někdo nechá nachytat na tento starý židovský trik. Zbytek peněz ti sebere výběrčí daní a to jen proto, aby vybranou částku přerozdělil těm, kteří nemají co utrácet. Z toho kolotoče by se jednomu řádně zamotala hlava! A taky že to je pěkně vrtohlavé stádo, tohle lidstvo!

 

Daně: Vznikly a začaly jako válečné reparace (danegeld), jimiž v podstatě zůstaly až do dnes – peněžitým trestem pro poražené, výpalným. Bojuj – a budeš na hlavu poražen. Nebojuj – a stejně nemůžeš zvítězit. Takže jsi v pasti. Když budeš spořit a neutrácet, nebudeš nic mít (kromě bezcenných papírových bankovek)  a stát si svoje nutné penzum stejně vybere jinak. Ty prachy z tebe dostanou tak jako tak. Jediný způsob, jak z toho ven, je najít díru v systému a tam se uvelebit. Objevit takovou „díru“ je však nesmírně těžké, neboť každá „díra“ je „chybou v matrixu“, jenž je sám o sobě téměř dokonalý. Ještě horší než najít „díru“, je vydržet v ní. To je vůbec nejnesnadnější. Je-li však převažujícím prostředím, ba přímo převažující hmotou matrixu konzumerismus, pak hledejme „díru“ nejspíše v skromnosti a celkové nenákladnosti žití. Takoví nádražní bezdomovci jsou sice smradlaví, zpustlí, podvyživení a poddůstojní, ale jsou to v zásadě nejsvobodnější lidé. Nemají nic, takže nemají co ztratit. Vzít jim mohou jedině jejich svobodu nebo život. Ale existence bezdomovců není tak úplně bez významu pro tzv. „spořádané občany“. Odpudivé kreatury homelesáků slouží ostatním lidem jako výstraha a memento. Pohled na pouličního žebráka v hadrech poskytuje „slušným“ lidem falešný pocit úspěchu a postupu na společenském žebříčku. Ten pocit je pro systém životně důležitý. Vyvolává totiž pomyšlení na zhoubný úsudek, že otroctví se vyplácí. Kdyby bezdomovci dokázali přežít mimo z patra na ně hledící a povýšeneckou okolní lidskou společnost – v lese, dejme tomu, jako zvířata – pak by nad systémem vyzráli zcela. Nesměla by se ovšem z bezdomovectví stát masová záležitost. To by byla „díra“ zaplněna a musela by se hledat zase jinde – třeba znovu v opuštěných ruinách bývalých měst.

 

V lidské společnosti s.r.o. neexistuje svoboda. Je to kriminál. Může se chodit na procházky a vcelku volně cestovat sem tam po světě, nicméně vrátit se zpátky na galéru ke svému veslu musíš. Kam bys jinam šel? Serval bys ze sebe řetězy, skočil bys přes palubu do oceánu a skotačil tam s delfíny? A co když tam budou i žraloci?

 

V přírodě je volnost. Kromě člověka je tam dost místa pro každého, potrava i úkryt. Před nepřáteli lze utéct, zdaleka se jim vyhnout, bojovat s nimi, zničit je! Ve městě to není tak jednoduché: Samotná triviální chůze po chodníku je problém! Lidé si zpupně vykračují, neuhnou z cesty ani o píď, narážejí do tebe, odstrkují tě a tlačí se na tebe jako v milostném zápalu. V našem kulturním okruhu se pokládá za slušné zachovávat k druhé neznámé osobě jistou intimní vzdálenost, tj. nelepit se na něj. U nich je to možná tak půl metru, u mě tak půl kilometru! Proto se mi nedivte, že tak trpím v přeplněných ulicích. I slovo „přeplněný“ má u mě daleko subtilnější význam! Míjet člověka na dlažbě chodníku, to je jako otevřít nafouklou prošlou konzervu. Nic příjemného. Stejně jako zkažená konzerva se dme falešnou pýchou a stejně tak je i nechutný a páchne. Stačilo by do něj pořádným čínským vykosťovacím dranžírákem prorazit malou dírku, a bylo by po něm. To ale naneštěstí nejde, protože by to asi způsobilo nevítaný sběh lidu, který by mi vyčítal „co blbnu“ a ať nedělám „výtržnosti“. Kromě toho bych se možná dost umazal od jeho krve. Ty moje zničené šaty by mě nakonec mrzely nejvíc.

 

Člověk přes cestu je mor. Už jen ty zvídavé pohledy. Připadám si jako nahý. Však se mi kvůli tomu neustále vracívá jeden úděsný sen, ve kterém utíkám nahý po ulici před přísnými zraky veřejnosti, poněvadž jsem se zapomněl obléknout! Vidíte? Ani klidný spánek mi nedopřejí, hovada! Asi budu muset vážně chodit ven jen v noci! Není to sice ono, protože je špatně vidět, ale za to je neuvidím a hlavně Oni nebudou moct zkoumat a pitvat těmi jejich blbými lagofthalmickými bulvami!

 

Vážně nevím, co je na mně tak zajímavého. Nejsem už přece žádný punk! Nejsem ani potetovaný po celém těle jako skladatel Vladimír Franz! Já vypadat jako on, tak se z těch čumilů zblázním. To u něj obdivuji. To musí být neobyčejně silná osobnost: Tolik se na první pohled odlišovat, a při tom všem normálně veřejně fungovat v mnoha různých normálních vztazích a situacích. Já kdybych dělal nevím co, přetvařoval se kdovíjak a vzal si na sebe ten nejobyčejnější a nejběžnější oděv, stejně by mě co nevidět prokoukli a odhalili moji nelidskou podstatu!

 

Banda učuměných čumilů, co umí jen čumět! Jednou táhli uličkou ve vleku porouchané vozidlo. Žena primitivní tváře, zabláceného zevnějšku a zabláceného ducha tento výjev zpozorovala a už se hrnula k plotu zahrady, aby lépe viděla! Oba vozy byly dávno v nedohlednu, avšak ona tam stála dál jako Lotova žena a blbě zírala. Neměla na co, ale stejně zírala dál na kus té vozovky, kudy před drahnou dobou projel nezvyklý konvoj. Jaksi si nedovedla v hlavě srovnat, čeho se to stala svědkem, nebo co. Nevím, jak dlouho tam tak postávala. Možná dlouho, podle stavu její konsternace. A jestli nezemřela, zírá tam dodnes.  

 

Upřeli by mi i svaté právo pořádně si od plic ulevit! Upřeli by mi nejraději i mé slavné ubručené monology, jež vedu sám se sebou. A s kým si mám taky popovídat, když ne sám se sebou? S Nimi? Děkuji, nechci. Říkají: „To je blázen, žbrblá si něco pro sebe.“ No a co! Zvířata to dělají také! Lidi nakonec rovněž, jen se k tomu nepřiznají, protože to má špatnou, „nenormální“ reputaci. Soukromé monology, pronášené nahlas, jsou zkrátka v lidské společnosti s.r.o. „neetické“. Jsou schvalovány jen dialogy, jen rozhovory, jen společné „konstruktivní“ diskuse! No jistě. Neboť mluvit sám k sobě znamená také přemýšlet o sobě; přemýšlet o sobě jako o svébytném individuu, pro něž není nic samo o sobě „nenormální“; znamená to mít vlastní myšlenky, jež jsou nepřenosné z člověka na člověka a jež vydělují jedince z davu. Takovou anarchii nemohou připustit. Proto se koukají na každého samomluvce skrz prsty a ptají se: „Co jsme ti udělali, že s námi nemluvíš? A co si to vlastně brumláš pod fousy? Není to něco proti Nám?“ Nevím, jak jsou na tom jiní, ale u mne se strefili do černého. Neboť moje samotářské promluvy jsou vždy namířeny proti Nim! A Oni to vědí. Chci, aby to věděli!

 

To, čemu lidé říkají „lesní hospodářství“, hraničí se sprostým vandalismem! Povražděné stromy, tzv. „dřevo“, se často nechává ležet bez dalšího zpracování. Důvodem je mnohdy jen tzv. „průklest“ nebo – což je ještě zločinnější – rozšiřování cest. To už není jen vandalismus – to je iracionální běsnění! Běs a děs! Ať tak či onak, vždy je to zločin – i když ne striktně podle zákona. Avšak co je to „zákon“? Vymahatelná norma, na níž se shodla banda hoven s ubíhajícím čelem, jíž někdo nezodpovědně namluvil, že musí vládnout? Ne, tohle je VÁLKA! Za podobné přečiny bych okamžitě střílel - bez soudu a bez slitování! Tohle je VÁLKA, vy kurvy, VÁLKA!

 

Destrukce je hlavním poznávacím znamením člověka. Je to také tím jediným, co po něm zbývá. Můžou si tomu říkat „kultivace“ nebo „obhospodařování“ – jakkoliv se namane jejich zvrácené vůli-nevoli – jsou to zkrátka voli! A je úplně jedno, jestli jsou to civilizovaní lidé nebo divoši. Nechápu ty nákladné a ne příliš bezpečné a pohodlné výpravy našich novodobých euroatlantických cestovatelů proti proudu času do tropických džunglí mezi nedůvěřivé a nevypočitatelné divochy. Proč tak daleko?, ptám se. Když chcete pořádný vzrůšo a setkání s nebezpečnými primitivy bez abstraktního myšlení a s odpornými zlozvyky, stačí jít kousek za roh do první zaplivané putyky nebo se nechat na čas zaměstnat jako dělník v nějaké špinavé fabrice. Naši cestovatelé se arci cítí obohaceni tímto setkáním dvou „odlišných“ kultur. Nicméně tak odlišní, jak by se mohlo na první pohled zdát, ani zdaleka nejsou. To jen ti civilizovaní jsou uneseni tím, že divoši jsou ještě „nevinní“; ještě nestačili svůj prales tak masivně zničit. Mohou mít tedy ještě čisté svědomí ze svého ničení. Takový luxus si už civilizovaný člověk nemůže ve své vlasti dovolit. Proto to má tak rád. V civilizovaném světě již není takřka co dál ničit, kdežto v džungli má člověk slastný pocit, že to „zelené peklo“, to „srdce temnoty“, je nezničitelné, ba že je potřeba ho ničit! To je pro civilizovaného člověka opojný, osvobozující pocit. Tam v té divoké neprostupné džungli může dát svému destruktivnímu pudu konečně volný průchod a netíží jej špatné svědomí ani ho neomezují žádné zákonné mantinely. Náhle se může zběsile ohánět mačetou a sekat větvoví, jako by to byly hlavy nepřátel. Za pár dní to v té dusné „prádelně“ zase doroste, člověk odletí zpátky domů, sejde z očí, sejde z mysli; báječné vzpomínky, fotky a filmy však zůstávají. A ještě se dá na nich vydělat! Proto má vyslanec civilizace rád tyto dobrodružné mise. Ze stejného důvodu vítá i každou válku. Je to pro něj vytržení ze stereotypu, vyvlečení se z pout, jež mu civilizace nasazuje v rámci zachování pořádku.

 

Zbytečné nákladné cestování, náročné na čas a vyřizování cestovních formalit. Podobné zážitky zajistí i obyčejná demonstrace, tábor lidu či sportovní zápas za pár šupů a odbyté je to raz dva. Osamocené lidské individuum, které by megafonem vyřvávalo na ulici nějaká frázovaná hesla a připitomělé slogany, bylo by policií zatčeno, vyslýcháno, možná i zbito a posláno na psychiatrii – ne nutně v tomto pořadí. Avšak v davu podobných křiklounů nemá jméno ani tvář – a dlužno dodat, že ani mozek. Nic jej netíží. Žádný kulturní balast. Snad jen, že si musí nechat alespoň kalhoty. Sběhy lidu tam, kde se něco děje, jsou nesmírně oblíbené. Je to zároveň také místo, kde se dá výborně studovat lidská psychika. Muž davu je člověkem ve své nejvlastnější podstatě. Všimněte si ho, zaměřte na něj svou pozornost, oddělte ho od stáda, jako to dělají vlci na lovu kořisti, a máte člověka v celé jeho nahotě. Pak máme před sebou jen nezvladatelného psychotika a sociopata, jehož je nutné ulovit jako škodnou. Uvnitř obce se však snadno skryje a neliší se od ostatních soudruhů. Pomáhají si – přes veškeré názorové rozdíly. Vždyť samotný člověk je tak slabý a nemohoucí až se sliny sbíhají! Ale sejdou-li se dva lidé, buďme jisti, že kují nějaké pikle. Shromáždí-li se tři a více lidí, je jisté, že založí nějakou zločineckou organizaci, politickou stranu nebo náboženství – všechno je to prašť jako uhoď. Spojí-li se celé lidstvo, nepochybně pak zničí Nebe i Zemi. Už začali. Nesmějí se k sobě dostat! Vyhladit tu pakáž do posledního!      

 

Oni jsou ovšem „nevinní“. Věta „Já za to nemůžu“ je tak nadužívaná, že pochybuji, zda má někdo z nich ještě nějaké ponětí, co přesně to znamená „být nevinný“. Zvířata jsou nevinná. Protože jsou přirozená. Ale člověk? Ten přírodní deviant, který nedokáže přežít jinak, než neustálým znásilňováním přírody, a ty poslední zbytky přirozenosti, jež mu ještě zbývají, se snaží potlačovat, stydí se za ně, nezná se k nim a vposledku pak ta jeho přirozenost bohužel škodí nejen jemu samotnému, ale i všemu živému okolo? Ekologie jako věda je sice pěkná věc, jenže bez drastického snížení lidské populace je úplně nanic. Cože! Máme se donekonečna uskromňovat ve všech možných i nemožných oblastech života, jen v tom hlavním a nejdůležitějším: v rozmnožování se nemusíme nijak mírnit a ještě nás naopak pobízejí k dalším a dalším reprodukčním výkonům? Vždyť je to postavené na hlavu! Takže od nich žádné překvapení pro mne.

 

„Já za to nemůžu.“ Tu větu by si měli vepsat do erbu. Řidič způsobí dopravní nehodu s tragickými následky, ale on „za to nemůže“. On nejel špatně, to „brzdy selhaly“! Přistihnou ho s alkoholem v krvi, táhne to z něho jako ze sudu, ale zase „za to nemůže“. Mazal se prý alpou! Snědl zkaženou ovocnou zavařeninu! Měl k obědu hovězí na víně! Na všechno mají nějakou výmluvu. Nastolí se nacismus nebo komunismus a opět jsou všichni neviňátka: „My jsme to mysleli dobře. My jen plnili rozkazy. My ne, to oni, to On, Hitler, ten ďábel, my nic!“ Jeden by se až rozplakal, kdyby nevěděl co jsou zač! I úkladný vrah je schopen o sobě tvrdit, že je nevinný. Zapírat a zapírat. Do poslední chvíle zapírat. To je jejich heslo. A když už dál zapírat nelze, poněvadž byl pachatel chycen přímo při činu nebo protože se nashromáždilo tolik nezvratných důkazů, že už by se z nich nevykroutil ani sám „Šampión Evropy“ Stanislav Gross, typický čechobolševik, který „to myslel upřímně“ a který se v anketě o největšího českého padoucha umístil hned za Gottwaldem, pak přijde na řadu předstíraná lítost a ono známé: „Já nerad, já nechtěl.“ Ani svoje vlastní zlo si nedovedou hrdě obhájit!

 

Pořád a pořád živený a obnovovaný mýtus o lidské nevinnosti. A okolí usvědčeného vraha se pak diví: „A takový to byl slušný člověk! Kdo by to do něj řekl? Vždycky pozdravil!“

 

Neexistuje nevinný člověk! Všichni jsou to zločinci, jen se o tom ještě neví. A hlavně oni o tom nevědí. Oni jsou totiž „v pohodě“. Nevinný člověk neexistuje. Autoritativní režimy to vědí a jsou podle toho zařízené. Presumpce viny a tvrdé postihy. A je pořádek. Já bych se s nimi nemazlil! Člověk a jeho humanita, pche! Už mě sereš, vole – oba dva! Jen toto si zapamatuj, příteli: Je-li člověk na blízku, buď ve střehu! Neboť on je tvým nepřítelem! 

 

Ti nectní nactiutrhači! Ti humanističtí šovinisti! Ti biologičtí rasističtí xenofobové! Jak můžou mít o sobě tak permanentně vysoké mínění a přitom být takoví užvanění oportunisti a ulhaní vyčuránci, kteří využijí každou příležitost ke spáchání jakékoli podlosti, která se jim vyplatí! Dobří jsou jen ti, kteří jsou příliš zbabělí a slabí. Zvířata jsou také oportunisté: To jsou třeba ta, která se stěhují za lepší potravou nebo podnebím. Ale jaký to nekonečný rozdíl mezi skutečnou hyenou a „hyenou“ lidskou!

 

U lidí nabývá jiného významu i slovo „symbióza“. S lidmi jakékoli soužití za vzájemně výhodných podmínek neexistuje. Je totiž poznamenáno jednostranným vykořisťováním. Člověk je zvyklý jen brát. A nedává nic, málo nebo špatně. To není žádná symbióza. V rámci lidského druhu mě napadá jediný příklad skutečně symbiotického vztahu, jinak tam platí totéž co mezi lidmi a zvířaty: To když spolu kamarádí hezká a tlustá holka. Hezká má vedle té tlusté a škaredé tu výhodu, že její krása tak lépe vynikne, zatímco ta tlustá má naději, že si i jí všimne nějaký zhrzený nápadník.

 

Ale jakápak symbióza pro takovou verbež, jako jsou lidé! Nemají na ni žádné přirozené právo. Všechny vztahy lidí s okolním světem jsou vynucené nebo nelibě trpěny. Člověku - v jeho situaci a s jeho hnusnou povahou – by nejlépe slušel kult zvířat a pokorné ponížení; stud za svoji existenci! Měl by se denně zvířatům a Zemi omlouvat za to, co jí způsobuje! Přinášet zvířatům krvavé obětiny v podobě panen a prvorozených synů. Bít se kajícně v prsa, sypat si na hlavu popel svých zemřelých, drásat si do krve svou křiváckou tvář, rvát si za trest své naondulované vlasy po trvalé a roztrhat své lněné roucho na znamení smutku, jenž přináší pohled na takovou stvůru! Takový obřad by měl člověk denně vykonávat! Že se tak neděje ani náznakem, ba že jsme hrůzou ustrnulými svědky pravého opaku, kdy jsou nevinná zvířata obětována bídáckým antropomorfním bohům, to o té lidské sebrance vypovídá nejlépe. Ani jejich děti nejsou nevinné! Neboť na ně padá tisícileté provinění jejich otců a matek. A pak z nich přece vyroste také tatáž pakáž! Nic nesmyje jejich vinu. Až jejich zánik a smrt. Jak kdo žije, tak i umírá. Je jen správné, že občas pár stovek lidí zhyne při nějaké katastrofě. Tyto výchovné ťafky, uštědřené samou přírodou, jsou ještě málo. Pro někoho, kdo způsobuje na světě tolik utrpení, jako člověk, je každý trest příliš mírný a každá bolest příliš krátká. V tom máme ještě rezervy.

 

Jediná spravedlivá rovnost mezi zvířaty a lidmi panuje v dopravním značení, i když je mi jasné, že to je spíše kouzlo nechtěného než skutečný záměr. Máme jak značky „Pozor, zvěř“, tak i cedule „Pozor, přechod pro chodce“. Kdyby se to nerozumělo samo sebou, bylo by také více než příhodné navěšovat na ploty u domů varovná upozornění „Pozor, zlý člověk!“ hned vedle nápisu „Pozor, zlý pes!“

 


„Za nic nemohou“! Ani za války ne. „To my ne. To ta hrstka politiků a válečných štváčů!“ - Jo, jasně! Vy jste v tom nevinně! Vzpomeňte např. na tzv. „fotbalovou válku“ mezi Hondurasem a Salvadorem z r. 1969. Výsledek sportovního zápasu jako snad ta nejsměšnější příčina ozbrojeného konfliktu v dějinách! Leč ukazuje to na mnohé. Poučení plyne z toho zjištění, že i kdyby se nakrásně daly řešit všechny lidské malicherné různice i tzv. „posvátně vznešené“ mezistátní tahanice, svaté války a džihády jedním sportovním utkáním v rámci fair-play a jiných „férových“ náležitostí, nikdy by se fanoušci poraženého týmu s výsledkem nesmířili a vyrazili by si to se soupeřem stejně vyřídit „ručně“.

 

A jak ta mrzácká chamraď přitom tak nesmyslně a tvrdošíjně lpí na životě! Poprava je pro ně nejtěžším „trestem“! Přitom to ani žádný „trest“ není, v původním smyslu slova! Poprava, tedy exekuce, je pouhým vykonáním opravy poté! Po-zdní oprava, čili po-prava! Je to vyhození zmetku. Jen taková opožděná postnatální interrupce po třetím trimestru. 

 

Život je jejich nejvyšší hodnotou vůbec! Ale pozor: znamená to život za každou cenu! Znamená to, že všechny katastrofy, nehody, nemoci, všechny války, genocidy a diktatury mají v jejich zaslepených očích jen jednu jedinou chybu: stály mnoho lidských životů. Jinak by jim tolik nevadily? Zdá se, že snad ani tolik ne.

 

Denně nám humanisté otloukají o hlavu, jako výčitku, kolik a kolik zase zemřelo „zbytečně“ lidí, ať už v boji, při nehodách, na nemoci, nebo hlady. 50 000 lidí prý každý den zhebne hlady. No a co má být? To se jim zdá hodně? Mně se to zdá naopak málo, když si spočítám jejich přírůstek dvou lidí každou sekundu. 50 000 jich zhebne, ale 172 800 dalších škůdců se zase narodí. Co by vlastně humanisté chtěli? Aby lidé neumírali vůbec? Aby žili věčně a byli nesmrtelní, nebo jak si to představují? To by to vypadalo na tom světě! Už teď je tu hlava na hlavě, přecpáno. Příroda to zařídila dobře. Svět potřebuje neustálou obnovu, přísun nové krve a očištění; potřebuje smrt a nemoci a vraždění. Zvláště lidé tyto věci potřebují víc než jakékoli jiné živé bytosti! Jediný člověk se svým odvěkým buřičstvím proti přírodě je totiž schopen napáchat více škod než stádo druhohorních veleještěrů v obchodě s jemným čínským skořepinovým porcelánem!

 

Kvůli nadhodnocování lidského života se běžně porušují i základní principy demokracie! Trest smrti je vyškrtnut z právního řádu, i když je 80% občanů pro jeho zachování! A v médiích je tato převažující poměrná většina kulantně formulována jako „určitá část společnosti“!

 

Nedotknutelný lidský život! To je mi pěkné platidlo! Berná mince, která se dá tak snadno okopírovat a namnožit! Zda-li to nemůže skončit jinak než inflací? Nebo peklo otevře pobočku na Venuši? – Nebo na Venušině pahorku? Ach, přírodo, přírodo! Ty šprýmařko! Čím větší zmetky jsi stvořila, tím větší jsi jim přisoudila touhu po životě! Zřejmě sis zamilovala prosťáčky. Jenže člověk tak prostoduchý není, jak by se zdálo z pohledu na televizní vysílání. Je i přes svou prostoduchost velmi zákeřný. Prostoduchost a zákeřnost – to je vražedná kombinace!

 

Teď, když už začíná člověk konečně degenerovat a obtížněji mu jde vlastní plemenitba, vymyslel si „umělé oplodnění“. Jeho čubky pak nerodí na jeden vrh jednoho nebo dva parchanty, jako dřív, ale i paterčata, osmerčata! Jako kdyby to nebyly ženy, ale svině! Jenže taková prasnice má k tomu i odpovídající počet cecků. Narostou ženským v budoucnu také další páry vemen? A kde to skončí? Budou baby jednoho dne klást vejce po stovkách jako ropuchy? Nedivil bych se. Ropuchám už se začínají trochu podobat. Stačí se podívat na odporně rozšklebené ksichty „královen krásy“. Ty už vypadají teď jako naklonované. Ideál krásy už předjímá nový směr evoluce člověka. Nakonec se budou pěstovat v Petriho misce jako bakterie. Však to říkám furt, že lidstvo je jak nakažlivá choroba!

 

Lidstvo visí na životě jako nikdo. Přitom jsou jenom k vzteku a žrát to taky nikdo nechce. Jak si vysvětlují svoji existenci? K jakému účelu si myslí, že tady jsou? Nejsou ničím a nikomu užiteční. Co je jejich hnacím motorem? Jak uvažují? Jaké si myslí, že je jejich místo na této planetě? Jaké rafinované lži a důmyslné podvody to musejí den co den konstruovat, aby mohli pokračovat dál!

 

Ta jejich věčná a nezodpověditelná a příliš stručná otázka „Odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme?“ je snad stejně stará jako lidstvo samo. Ne že by nebyli s to najít odpověď, jako ji nacházím Já v misantropismu; oni nechtějí a nemohou přijmout pravdu o sobě! To by byli sami proti sobě. Ale ať se jejich hloupoučké mozečky namáhají, jak chtějí, nejsou schopni si vymyslit ani svoji vlastní Odpověď s velkým „O“, vhodné vysvětlení, nějakou neprůstřelnou historku, jíž by se sami obalamutili.

 

Slýcháme sice občas jednotlivé trapné pokusy o konečné zatemnění lidské otázky, ale vše marno: Nikdo jim stejně nevěří. To když třeba takový blázen jako van Gogh napsal: „Hledejte Boha, přijměte Ježíše Krista, čtěte Bibli a nalezněte moudrost evangelií.“ Scházelo by ještě, aby k takovému nesmyslnému žvástu dopsal: „...a uřízněte si ucho!“ - A tak jim nezbývá nic než oddat se duševní prázdnotě a raději nepřemýšlet.

 

Chcete vědět, hovada, odkud jste přišli? - Z horoucích pekel!

Kdo jste? - Hnusná verbež!

A kam jdete? – Do prdele!

 

Ještě jste se, hovada, ani nezačali ptát, proč nemůžete být jako zvířata. Nevinná, divoká, přirozená zvířata. Vůbec nic jste se od nich nenaučili.

 

Vím, vím: Snažíte se prostě jenom přežít. Zoufale, uboze, natvrdo. Ale u mě jste nepochodili – Já jsem totiž nenapravitelný romantik! Snílek, jenž si vzal do hlavy, že vytvoří ze svého života umělecké dílo nenapodobitelného formátu a nedosažitelné výše. Vy jste oproti mně jen pouhé laboratorní opičky, které u vidiny sladké odměny plní stupidní úkoly a vykonávají ponižující úkony. Já jsem svobodný, jak si to žádá Příroda! Mám svou svobodu, protože jsem přirozený jako ta divá zvěř v lesích, mé pokrevní bratrstvo. Vy ani nevíte, co všechno to znamená být přirozený a svobodný. Když vás vidím na ulicích, jeden každý z vás hraje nějaké divadlo, nějakou komedii, tragédii, melodram; vidím tu přetvářku, tu faleš ve vašich tvářích! A když si myslíte, že vás nemůže nikdo vidět, pak teprve jste možná přirození. Pak teprve dojde na všechny ty věci a úkony, jež tak neradi tolerujete u jiných. Už když vás vidím, jak se obezřele a podezřele začínáte rozhlížet kolem, jestli je tzv. „čistej vzduch“, tuším, co teď asi nastane. Prdění a škrábání se na „neslušných“ místech, dloubání se v nose, šťourání se prsty v prdeli a následné přičichávání k nim, samomluva, samohana, krádež, zločin, kazišuctví a kazisvětství - a kdovíco ještě hroznějšího, co si netroufnete ani sami před sebou provádět! Ale Já to všechno už viděl, i když jste si mysleli, že jste byli beze svědků! Vídám to! Vy si myslíte, že jste sami, ale tam někde v křoví jsem Já se svým dalekohledem a pozoruji vás okem výzkumníka. Někdy je to zábava, jindy je to k zblití. Často by bylo lepší, kdybyste se vrátili ke svému divadýlku, ke své mediální tváři, s níž jedině vylézáte na veřejnost. Však vy to víte nejlépe. Nesnesete pravou tvář ani u sebe, ani u vašich bližních - tak je vám samým odporná! Nejraději byste si zakrývali povinně i obličeje, jako si musíte zahalovat vaše nepěkná těla. Ale to by zase ztěžovalo identifikaci a kontrolu a té se také nemíníte vzdát. Vaší přirozeností je nepřirozenost. Nepřirozenosti, tvé jméno je lidskost!

 

Čím to, že všechno, co lidé dělají, vypadá jako zločin, má to důsledky jako zločin - a nakonec to i je zločin? Jaký rozdíl od zvířat! Vidíme-li člověka, přepadá nás nepřekonatelný pocit hnusu. Jako když lidé uvidí nějaký „odporný hmyz“. Jejich uražená estetická přirozenost jim velí okamžitě zahlušit tu „děsnou potvoru“. Ale pomysleli někdy na to, že by oni sami mohli probouzet takovéto pocity hnusu?

 

Pozoroval jsem stařecký manželský pár. Mysleli si, že jsou široko daleko sami – a tak se „odvázali“:

„Podívej se na sebe, jak to chodíš, šamtalo!“, spustila baba.

Dědek na to nic, nechal si to líbit, bačkora.

A tak šly kalhoty dolů a musela se do nich zastrčit blbá košile, aby se mohlo jít dál.

To byla scénka! To jsou přesně ty momenty, kdy se zpočátku pobaveně usmíváte, ale nakonec je z toho jen a jen hnus.

 

Tohle měli nahrát na ten pozlacený měděný disk, který putuje vesmírem v sondě Voyager! Tam je to poselství mimozemšťanům falešné. Ukazuje jen to, jak lidé vidí sami sebe, ne jací jsou doopravdy! Dvě lidské ztepilé postavy, muž a žena, navíc na sobě nemají žádné šaty, což je přece také zavádějící! Takhle vypadají jen jednou či dvakrát za den v koupelně, běžně bývají oblečení! Ještě že je ta sonda tak pomalá. Televizní a rozhlasové vysílání nebo přenos hovorů z mobilních telefonů má rychlejší signál, takže část inteligentního vesmíru už se teď možná dobře baví. A může si udělat první nezkreslený dojem, než za další milion světelných let dorazí lživá humanistická propaganda.

 

Hnus, hnus, hnus! To je to slovo! Lidé nejsou jen méně než zvěř; není to jen podhmyz, i to je málo! Oni jsou hnus! Měli by se honosit doživotním titulem „Hnusák roku“. Ba i ten hnus je mi milejší než lidé – lidský podhnus! Jak je nenávidím!


Jaký rozdíl od zvířat! Styk se zvířaty má až léčebný účinek, kdežto být moc dlouho ve společnosti člověka (nebo i jen v jeho dosahu!), může přivodit celou škálu potíží: od lehkého pošramocení nervové soustavy, až po těžkou psychickou poruchu!

 

Krmíme-li zvěř, je to fascinující podívaná, která krmí i naši vyhladovělou duši a způsobí zář ve vyhaslých očích. A kdo nás tak vyhladověl? Kdo zháší ten posvěcený plamen? Lidé. Pakáž. Hnus. Podhnus! Ano, zvířata se při krmení také perou a pošťuchují, ale je to něco úplně jiného, než když vidíme tlačenici a tahanici o humanitární pomoc nebo bitku ve frontě na sezónní výprodej nějakého zlevněného harampádí! Chtělo by se tam, mezi ty hadrníky, hodit granát, aby už byl konečně od nich pokoj, aby skončilo to nervy drásající vřískání, zabít ten hnus, abychom se už na něj nemuseli dívat. To je ten základní rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Právě tohle odlišuje zvíře od člověka! Ať zastihnete zvíře v jakékoli situaci, vždy je to fascinující, očišťující a osvobozující podívaná, která bere dech a svádí k nápodobě. Marně bychom se je snažili nachytat na nějaké ponižující „hrušce“, při nějaké zahanbující činnosti. Vše, co vidíme, je bůh, bohozvíře, nedostižný vzor! Cosi, co vysoko ční nad člověka! Ne naopak. Protože člověk je pode vším na světě. Člověk je hnus. Hnusný, hnusácký podhnus!

 

Vaše přirozenost je dokonce ještě horší než všechna nepřirozenost světa! Tak je to! Tak je to s vámi špatné! Dokážete to vůbec pochopit, vy kteří nemáte smysl pro žádné vyšší duchovní ideje a složitější intelektuální operace než je toliko pocit libosti a nelibosti a vyježděné kolejiště na trase mezi odměnou a trestem s přestupní stanicí Touha, přičemž nikdo nepřehazuje léta nepoužívané výhybky? Dokážete tohle pochopit? Vím, že ne. Vím, že i ta „touha“ není pro vás ničím jiným než nekonečným gruppen-sexem, kdy si serete vzájemně do huby a chlastáte jeden druhému jeho chcanky; kdy se dobrovolně přivazujete pouty a mrskáte bičíky, vy flagelantští hnusáci! Lížete si svoje nemyté zasrané prdele a prochcané kundy s kvasinkovými výtoky, kouříte zatvarohované čuráky a ještě pak vcucnete tu vystříklou mrdku, vy hovada! Zvedá se mi z vás úplně žaludek! Připadám si vedle vás až nenormální s tou mojí zvířecí cudností! Když si uvědomím, že existují zvrhlíci, kteří mě očima svlékají, mlsně očumují můj zadek a rozkrok a živě si představují ve své choré mysli, jak mě zatahují do svých orgií, raději bych chodil kanály! A toto jsou lidé!

 

Ale nejde jen o „tělo“. Jde i o „duši“. Bylo by lepší, kdyby vůbec nemysleli, protože co z těch jejich prolhaných tlamajzen vychází, je znovu jen další a další perverze. A zase zde narazíme jen na bandu úchyláků v komžích a jiných obscénních hábitech, s nimiž by mohli někde v parku ukájet svůj exhibicionismus; bandu buzerantů, kazišuků, pederastů a hulibrků, kteří se vyžívají v prznění dětí a sebe samých. A mám vám říct na plnou hubu, co sobě a ostatním provádějí ti svatí perverti? Mám? Mám to říct naplno? Mám říct, jak strkají čuráky hošíkům a hošanům do zadnice a do pusy? „Toto je tělo Páně, milý synu – a toto prýštící semeno...ách...je jeho krev!“

 

Stačí jediný pohled do tváře kněze a už jen podle toho, jak vypadá, vím, že to je buzerant. Všichni buzeranti, a zvlášť buzeranti kněžští, vypadají stejně, všichni mají společné teploušské rysy ve svých krevnatých, odulých, brunátných obličejích. Nikde se nezrcadlí hřích proti přírodě víc než v odporném ksichtu kněžourskýho homouše!

 

Také po jméně poznáte je! Všichni ti Špidlíci, Šmudlíci, Tajtrlíci, Štrajchpudlíci, Kriplíci a Pytlíci! Skoro to vypadá, jako by na pátera nebrali nikoho s běžným příjmením! Jeden se dokonce jmenuje Vlk! To je nejen urážka tohoto ušlechtilého zvířete, hrdiny všech vzácných kultů a mýtů, ale i nechtěná ironie! Jakže: Duchovní pastýř, ochránce stáda božích oveček – a vlk? To je jako kozel zahradníkem!

 

Také podle chování se prozradí. Nic nesignalizuje jistěji podvod a lež a přetvářku, jako úlisné, přesládlé vnucování se. Když to samé dělají kurvy, víme o co jim jde. A bůh ví, že těm flanďáckým homofilům jde v podstatě o totéž: Zprznit někoho, ukojit svoje perverzní choutky – jedno, jestli tělesně nebo duševně. To už je víc pasák než pastýř!

 

To je tak zhruba výčet odporností tajených. Odpornosti veřejně prováděné jsou neméně odporné a zvrácené: Vidět po ránu, jak se všelijak rituálně osahávají, líbají, myjí si navzájem nohy a líbají je, tak jsem rázem po obědě! A oni z toho mají obřad! To poklekávání, ta zasmušilá obskurní gesta, ty masky utrápených výrazů, to znamenání se křížem, to uhranutí smrtí! Mnozí se nerozpakují ošetřovat vředy malomocných, pít nábožně hnis nemocných, líbat týden staré páchnoucí mrtvoly, spát s nimi a lísat se k jejich zpuchřelým kostem! Takového hnusáka bych se ani klackem nedotknul, ani pohledem o něj nezavadil! Oni to ale považují za výraz nejvyššího duchovna a nejvyšší lidskosti.

 

A takoví zvrhlíci jdou pak do přírody a „vidí“ v ní boží záměr a „důkaz“ Boží existence! No to už je úplně na hlavu! Proč se příroda nesmiluje nad takovým mamrdem a nezabije ho! Proč! Chtějí s přírodou usmlouvat každou minutu navíc, lámou si nehty o hladký sráz do propasti, zatímco kamení, jejich vlastní krví zbrocené, jim drásá slabiny. A tito k záhubě odsouzení lidští lumíci si myslí, že přišli do světa, který pro ně a kvůli nim stvořilo jakési nezodpovědné individuum, zvané „Bůh“! Nevidí, jak je to směšné, jak je to absurdní? Samozřejmě, že ne! Protože oni nevidí pro samé lidstvo nic jiného než člověka. Pro samé stromy nevidí les, tak říkajíc. Příliš slepí, příliš zahledění sami do sebe, aby něco vyššího pochopili. Svobodný výhled jim cloní zástupy lidí. Všichni myslitelé dosud narážejí hlavou do lidskosti jako moucha do skleněné tabule okna. Mají z toho jen otřes mozku a ve své motolici, jíž říkají „myšlení“, plácají páté přes deváté. I ti nejlepší se nakonec dostanou před tu neprorazitelnou bariéru, u níž se zastaví a ptají se: „Mohu takto vůbec uvažovat? Co by tomu řekli lidi?“ Ještě nikdo z nich nezvolal to, co volám Já: „Uhni, vole, máš tlustý sklo!“ Ještě se ani nikdo z nich nepodíval na svět vlastníma očima. Neboť všechno, co o světě kolem nás vědí, znají jen zprostředkovaně, jen z vyprávění dalších takových slepců. Ne, na to je třeba si nejdříve mačetou rázně proklestit cestu trnitým lidstvem a vystoupat po jejich mrtvolách až do nadlidských výšin, odkud teprve je ten správný rozhled. I kdyby se takový odvážný a nemilosrdný conquistador našel, pochybuji, že by měl chuť se odtud vracet a sdělovat své dojmy a objevy takovým hloupým zabedněncům, jako jsou lidé. Stejně by mu nevěřili, hanili by jej, uvrhli do žaláře zapomnění a nakonec popravili jeho a vše, co zosobňuje, jako zločince proti lidskosti. Dál jejich „duch“ nesahá.

 

Jinak než prizmatem lidství se totiž nemyslí! Samozřejmě! Protože konečný rezultát každého vskutku poctivého a důsledného myslitele se již neobrací výlučně k lidstvu, nýbrž je mu lidstvo lhostejné, odvrací se od něj a posléze jsou jeho myšlenky dokonce k lidstvu nepřátelské, obracejíce se proti těm náhle tak cizím ničitelům a bořitelům světa.

 

Tohle je tedy to slavné lidstvo! Banda úchylných otrapů a nadrženců! Pěkný pán tvorstva, jen co je pravda! PÁN ODPORNOSTI, a ne pán tvorstva! Nejvyšší myšlenky lidstva se scvrkly do hledání dalších tělesných otvorů, kam by se dal narvat ztopořený čurák! Pořádně si zašukat a zahekat, to je heslo dne. Vidí díru – jakoukoli, i po suku v prkně! – a už to tam rvou, hlava nehlava! Kradou ženským z prádelních šňůr kalhotky a podprsenky, aby k nim doma oplzle přičichávali a zdobili si tím ukořistěným fetišem své praštěné oltáříky. Ženské si zase rvou mezi nohy všechno, co se jim tam vejde: okurky, banány, flašky... Pak tyto nástroje své zvrácené chlípnosti jen omyjí (nebo taky ne) a předloží na rodinnou tabuli. Dobrou chuť, hovada! - Tím se zaobírá lidská mysl. To je hnus, jménem „lidstvo“!

 

lidský mozek

 

Už se ani v poslední době nesnaží předstírat, že by tu šlo o nějaký vznešený cit. Všimněte si: Nemluví se již tolik o „lásce“ – mluví se spíše o „vztahu“, o „poměru“ nebo rovnou o „sexu“. Objekt sexuálního zájmu již není „milý/á“ – je to prostě jen „přítel/kyně“, „druh/družka“ (či spíše „držka“) nebo rovnou natvrdo jako v každém jiném byznysu – „partner/ka“! Za čas si budou milenci říkat „klient/ka“, ne? Takovou „lásku“ odmítám devateronásob.

 

Dodnes nedokázali vynalézt jiný způsob duchovna než víru. A všechny jejich duchovní nauky jsou opět jen odiózními zpackaninami Přírody, ba jsou přímo proti přírodě! Věta, kterou tak rádi a hojně používají, že je něco „proti Bohu a přírodě“, je nesmyslný plácanec ožralého dementa. Neboť nikdy nemůže být něco proti Bohu a zároveň i proti přírodě. Bůh a Příroda stojí vždy v nelítostné opozici. „Bůh“ je totiž jejich lidské zaklínadlo, jejich propouštěcí parole, jejich raison d’être, kdežto Příroda je jejich odvěký nepřítel. Kromě mého misantropismu neznám žádný jiný světový názor nebo myšlenkový směr, který by byl jen trochu v souladu s přírodou; který by byl vpravdě přírodní; který by zapadal do našeho světa a který by tak nevkusně nevyčníval a nekazil ráz okolní krajiny! Člověk by opravdu neměl raději myslet. Neboť všechno, co vymyslí, je jen další protipřírodní zvrácenost!

 

Když známá čachtická paní, „die Blutgräfin“ Báthoryová pochovávala se všemi náležitými poctami svého nejmilejšího koně Vihara, opovážil se to místní farář a kronikář v jedné osobě označit slovy „Jaká zvrhlost! Jaká hanba!“ To je víc než typické pro takového zvrhlíka, jakým je na tomto světě zvrácená zrůda jménem „křesťan“! Křesťan má nejméně co povídat o zvrhlostech! Však kdo to řekl?: „Mějte se na pozoru před lidmi, jejichž bůh je na nebesích.“ G.B.Shaw? Jo, to bude on, to bude ono... Nejenže tam nikdo není, ale ani tam nemá co být! Člověk je od začátku až do konce strašlivý omyl přírody, defektní zemský hnus, ale s příchodem těchto a ostatních monoteistických zvrhlíků je to ještě horší. Příběh hraběnky Alžběty Báthoryové je vyprávěním o tak silné lásce a vášni, že se vzpírá všem lidským měřítkům – především křesťanským měřítkům! Je to příběh o přirozených právech vznešených a nad vše lidské povznesených tvorů, jako byla ona. Příběh tragický a krvavý, ale takové už velké a vznosné příběhy bývají. Mezi lidmi lásku nenašla, jen podlost lidí, zklamání v pomíjivém životě a odkvétající mládí a svěžest. Uznala svého koně i po jeho otrávení zákeřnou lidskou rukou za hodna větších poct, než se od ní dostávalo lidem. To je zvrhlost? To je hanba? Lidé si přece nezasluhují žádné z poct, jež je stavějí nad zvíře! Pro silnou, svobodnou a hrdou aristokratku, která si dělala co chtěla a která si nenechala poroučet, byli její poddaní nic než ovce, s nimiž si mohla dělat co libo. To jsou přirozená práva, žádná zvrhlost! Všecka přirozenost si žádá naopak jisté vyrovnání, vystavení účtu, srovnání pozic, lidskou krev, která by smyla tu obrovskou křivdu a nespravedlnost, páchanou na zvířatech, jakož i hanbu a ponížení z té nejzvrácenější zvrhlosti, která vyvyšuje i toho nejsprostšího člověka nad zvíře!

 

Zrovna křesťané mají co povídat o zvrhlosti! Neznám nic tak děsuplného, hrůzunahánějícího a mrazivě chladného, jako je právě křesťanství. Z dřívější hrdé, zmužilé a nebojácné pohanské Evropy, která měla svým způsobem života a filosofií tak blízko k přírodě a jejím zákonitostem, udělal tento semitsko-arabský hnus stádo vystrašených ovcí, odmítajících všechnu přirozenost, drmolící ve svatém poblouznění zvrácené bludy pomateného šílenství a zneucťující posvátnost divočiny. Staleté stromy byly vyvráceny touto subsaharskou fata morgánou a místo nich vztyčeny odporné popravčí kříže. A i ta nejstatečnější pohanská knížata sklonila hlavu před touto odporností! Kdyby nebyl Nazaretský ukřižován, ale dejme tomu nabodnut na kůl, padali by dnes ti zvrhlíci na kolena před každým zahroceným klackem a olizovali by si navzájem posvátnou řiť! A ti pitomci, jimž se v posvátném vytržení dělají stigmata, by dnes s velkou slávou ukazovali, jak krvácejí z prdele! Pěkná odpornost to nahradila dřívější přírodní kulty a posvátná zvířata, jen co je pravda! Dokud k nám odkudsi z východu nevtrhla tato pouštní vyprahlost duše s její patologickou láskou k člověku a k jedinému bohu, mohlo se všechno vyvíjet jen lépe. Od té doby se však všechno naopak jen zhoršuje. V souladu s biblickými proroctvími, nutno dodat. Co se to stalo se světem? Všechno se přece již ubíralo správnou cestou! Mohli jsme dnes žít úplně jinak; v souladu s přírodou, v bratrství se zvířaty; také naše krajina mohla být zelenější a divočejší – a prázdnější! - Pak se cosi stalo, cosi se zvrtlo. Jaká strašlivá korupce peněz a moci a dobrovolné chudoby ducha to tehdy zachvátila tyto drsně krásné severské hvozdy! Co to musí být člověk za tvora, že zahodí každou dobrou příležitost a všechno přirozené obrátí v temnou kryptu kamennou! V člověku přebývá něco, co je nutno vykořenit. I tzv. „nerozumná“ zvířata jsou s to zareagovat pružněji a rychleji na měnící se podmínky než tzv. „rozumný“ člověk, u kterého trvá tisíc, dva tisíce, tři tisíce let než se dokáže zbavit svých škodlivých návyků a stereotypů. Dnešní degenerace či involuce či entropie, nebo jak současný stav vlastně pojmenovat, je jen důsledkem procesu, který kdysi odstartovala jedna cizácká zhouba, jménem křesťanství! A tito lidé nám kážou cosi o zvrhlosti, již představují nejlépe oni sami! Křesťanství stojí na počátku všech promarněných příležitostí, na počátku všeho zmaru, na počátku ničení a poplivání Země, na počátku všeho buřičství proti přírodě!


Lidské duchovno také není výrazem něčeho vznešeného, něčeho, co ční vysoko nad pouhou tělesností. To je omyl. Duchovno v lidském podání má složitější charakter. Nicméně zase ne tak moc, jak by se zdálo. Ale není to v podstatě jedno? Náboženské konfese jsou přece masovou záležitostí! A náboženská pravidla a dogmata přijímají za své i naprosto pitomé svíčkové báby, jakož i nejvyšší vládcové, akademická elita a novodobá plutokratická šlechta. Náboženství a víra je tedy svého druhu určitý „bulvár“, uličnictví, kýč pomatenců a populár vyděděnců přírody. Bible je jako deník Blesk, jen o něco horší. Starý zákon si v ničem nezadá s Mein Kampfem nebo s Komunistickým Manifestem, ledaže to druhé je lépe napsáno.

 

Všechno je nasáklé tím odporným primitivním a bezduchým humanismem, jenž se lepí na paty jako smůla, úplně všechno! Umění z toho nevyjímaje. Neboť i v těch nejoduševnělejších a nejuznávanějších „pokladnicích“ světové kultury, ať už to je Shakespeare, Bible, nebo triviální telenovela, jde v podstatě vždy jen o jedno: „Milujte se a množte se a svým množstvím naplňte Zemi“. Nebo, jak Já říkám: „Rozmrdejte se a rozprcejte po světě, ať má Misantrop zlost!“ Pořád jen ten mrd, to je to oč tu běží, o nic jiného! A ničení nepřátel a rušitelů umrdaného lidstva. Vyhlazování odpůrců lidstva, skutečných nebo fiktivních, je stejně staré jako lidstvo samo. To není Hitlerův vynález. Před Hitlerem bylo lidstvem vyhlazeno nepočítaně živočišných a rostlinných druhů, a stále dosud toto „bohulibé úsilí“ nepohaslo ani v nejmenším!; zmiňme vyhlazení biblických „pronárodů“ „vyvoleným lidem Izraele“; vzpomeňme vyhlazení amerických indiánů španělskými conquistadory a novoanglickými pionýry; připomeňme si obchod s otroky atd. Je toho hodně, co bychom mohli uvést na podporu mého tvrzení, že lidská kultura a myšlenka humanismu není nic jiného než hnus, v němž není pražádná oduševnělost ani výše. Už si tolik neříkají „pán tvorstva“, to není v dnešní socialistické demokracii právě košer být „pánem“; takže si říkají na dnešní dobu lépe znějícím termínem „dobří hospodáři“. Jenže ono je to totéž! Pán tvorstva, nebo dobrý hospodář – vždy jde o tentýž zažraný humanistický hnus! Jestliže Nietzsche volal po někom bezbožném a nejbezbožnějším, kdo by mu byl příkladem, hodným následování, Já volám po někom, kdo by si přál zkázu lidstva tak toužebně jako Já. A nenacházím, leč sám sebe. Hitler se svou vyhlazovací válkou je považován za největšího zločince všech dob, ale i on „to myslel s lidstvem v podstatě dobře“! A i on byl pouhý člověk, stejný jako ostatní lidé. Ještě i on byl pouhý humanista! Nesmlouvavý a tvrdý, leč humanista každým coulem!

 

Lidské tzv. „duchovno“? Otevřete si teletext stanice Nova nebo Prima. Pokud tam chcete najít např. předpověď počasí, vybafne na vás nejdřív reklama typu: „Jsem zvědavá na tvoji kládu, frajere“ a „Vraž ho do mě až po koule“! Takže žádné „věrné milování“, žádný „hrdliččin zval ku lásce hlas“, žádný „máj, lásky čas“, žádné „ach, Romeo, proč jsi Romeo“. Smetana, Mácha a Shakespeare by se asi podivili, kterým směrem se pohnulo lidské duchovno. Však co: vždyť oni to přece mysleli také tak! Jenom to neříkali tak tvrdě a cynicky. Žádný podstatný rozdíl mezi renesanční poezií a upoutávkami do bordelu. Dnešek není žádná poetická přítomnost. Na básničky není čas. Na nic není čas. Jaké „věrné milování“? Seš vadnej? Užívej sexuální volnosti, vole! Jaký „máj, lásky čas“? Mrdej, vole, každej den, ne? Ser na to! Fucking shit, vole! Zahulíme, uvidíme. Jaký veršíky, vole! Mrdej, ty fylozófe, nad čím jako přemejšlíš? Seš nějakej divnej, vole. A jak to divně mluvíš, ty vole? Jako z roku raz dva! Ty seš ňákej chytrej, čoveče. Kam na ty hlášky chodíš? Ty máš vejšku, nebo co? Nemysli si, že seš lepší než my. – Tak tohle je to lidské „duchovno“! A nikdy nebylo jiné. To je na tom to nejhorší.

 

To taková hudba (nebo vůbec každé vysoké umění) je určena pouze vyvoleným, kteří musí být také tak trochu sami umělci, zatímco lůza žádné vrcholné umění není schopna rozeznat a nerozumí mu, nemá pro ně smysl. Věčným údělem lůzy je práce a utrpení všeho druhu. Privilegiem vznešených je zasvětit život hudbě, umění, přemýšlení, sladkému nicnedělání a svobodným toulkám přírodou. Hudba zůstává také tím jediným, co se dosud lidstvu docela povedlo, či spíše tím, co tak šikovně někteří nadanější jedinci okopírovali z přírody. Kdyby si příroda nárokovala autorská práva, lidstvo by si ani nedrnklo do strun a platilo by jako mourovaté. Jedině brnkat nám na nervy – jedině na to mají patent!

 

Jediná spiritualita, kterou znají, je vehnat si spiritus do žil a opojnost suverénního života zamění za opilost dna lahve. „Nažerem‘ se, opijem‘ se, poblijem‘ se a pobijem‘ se“. Hlavně, že nám chutná a stojí, ať to stojí, co to stojí. Nažrat, nachlastat se a lehnout k bedně. „Proč bychom se netěšili, když nám pán Bůh zdraví dá“, že jo, hovada! I ten nebohý ustájený dobytek má víc rozumu a spirituality než tahle blbá bodrá chasa! Měli by si prohodit místa. Za týden už bychom nepoznali, jestli se ten smrad line z prasečáku, z cikánského sběrného tábora nebo z obyčejné vesnice Lety u Písku! Je více než výmluvné, že koncentrák pro zvířata postavili na místě koncentráku pro Cikány.

 

Já bych jim dal okusit bolehlavu, těm vypiplaným usomraným chcípákům! Spálená země. To je jejich taktika. Nenechat ležet půdu ladem. Myslí si, že k svému zaslouženému pádu přizvou i všechno živé jako při nějaké perverzní rozlučkové zahradní slavnosti spalovače mrtvol; že budou hořet hranice a živé pochodně a vystřelovat rachejtle a odstřelovat si přitom hnáty a pazoury a pálit si kůži; že se střemhlav vrhnou na přírodu jako japonský kamikadze na americkou válečnou loď; že se opásají výbušninami jako islámský sebevražedný terorista a budou doufat, že Zemi tím uvrhnou do pekel a sami přitom vstoupí do ráje; že to bude nějaká zasraná památná derniéra či co – vím Já, co se jim honí v palici? Asi se domnívají ve své nebetyčné domýšlivosti, že když tady nebudou oni, tak ani nikdo jiný. I kdyby se jim to povedlo, i kdyby dokázali provést tak neslýchanou věc, zapomněli na jedno: že hned jak za nimi zapadnou „dveře“, život se vrátí zase zpátky a bez lidí bude vzkvétat měrou nebývalou, barvami rozzářenými a radostí nezkalenou pomyšlením na toho dřívějšího netvora, který hubil Zemi. Joj, to bude veselo!

 

Mohou jak chtějí projikovat své vlastní nezdary, držkopády, útrapy a bídnou existenci do celého pozemského života, jako by oni byli tím zrcadlem a tím životním principem, a ne příroda. Jedno je jisté a nade vši pochybnost. Je to lež a rouhání a Já jim nevěřím ani půl slova z toho, co říkají. Vím, že bez nich nastane Gaudeamikum, jako před jejich příchodem z pekla. Není pravda, že když trpí oni, trápí se i zvěř a vonné býlí. Není pravda, že když oni bojují o holý život a nic jiného, je to údělem i všelikých jiných tvorů. Nevěřím jejich zkazkám o „slzavém údolí“. Nevidím je nikde. Kde je vidí oni? Kde slyší ten pláč a skřípot zubů, ne-li sami v sobě? Ale vlastní hlas nepoznávají! Tak se neznají, tak jsou slepí a hluší - a lidští! Myslí, že slyší nářek stvoření. A zatím to kvílejí jen oni ze svých vlastních běd. A dobře jim tak! Nic jiného si ani nezasluhují.

 

Vždycky, když vidím zarůstat nějaké lidské ruiny, hřeje mne to tak u srdce, je v tom tolik naděje! Zaváté semínko stromku vyraší, doroste jednou v statný dub a ten prorazí střechu. Jeho kořeny snadno rozrazí a rozruší každý ocelobeton a zdivo se rozpadne a pokryje lišejníkem. Zvířata si zde najdou úkryt a zbytek rozfouká Esus, keltský bůh větru a stromů. Je na čase jej uctít lidskou obětí. Chci říct: Vše se vrátí k normálu, až vymizí člověk.

 

Neříkejte mi nic o lidském duchovním snažení, když za největší civilizační výdobytek je považováno vysrat na svět co nejvíc parchantů, udržet za každou cenu naživu i toho nejneduživějšího kripla, nakrmit všechny chcípáky - a milé dětičky poslat do škol a tam jim vymýt mozek. Zdaliž velký Učitel Národů neříkal jasně, že „všeliké biflování toliko pro hovado dobré jest“? To jsou mi pěkné duchovní disciplíny, to je mi pěkný pokrok, když za největší dobrodince lidstva jsou považováni ti, kteří je učí žít v zajetí a pod kontrolou, místo na svobodě a v utajení. Vezměte si takového Konfucia nebo Ježíše Krista, kteří jsou oba zakladateli, vůdci a svůdci a führery, nedotknutelnými ikonami té nejzhoubnější myšlenky, že být otrokem a sloužit Bohu a lidu je něčím, co je hodno úcty, následování a úsilí. Marie Terezie je vnímána jako pokroková a lidumilná reformátorka za zavedení povinné školní docházky, evidence půdy, centralizace moci aj. experimenty sociálního inženýrství. Její nejstarší syn Josef II. zavedl v Čechách patentem z r. 1786 povinnost mít příjmení! Pak už nic nebránilo zavést povinnou registraci obyvatelstva a průkazy totožnosti, a policie a úřady mohly směle zahájit celoplošnou šikanu a perlustrační vyzývavé otázky typu „Jmenujete se...? Cítíte se vinen?... Ne?“ Když mě někdo osloví mým oficiálním příjmením, mám z toho vždy takový nepříjemný pocit... Znejistím vždy, jako kdybych byl v nějakém neznámém průšvihu. Úplně mi to sevře úzkostí srdce, jako kdyby někdo zařval: „Herr Bauer, kommen Sie mit uns!“. Když slyším své příjmení, skoro se až leknu, jako kdyby na mě někdo náhle namířil a zvolal: „Halt! Hände hoch!“ - Neopodstatněné úzkostné stavy? Stihomam? No nevím. Však víme, kde to končívá. Nejdřív vám přidělí jméno, příjmení a číslo, pak se na vás přijde poptat cizí pán s aktovkou a nakonec vám uprostřed noci vyrazí dveře po zuby ozbrojené komando! - Josef II. je také brán jako někdo, čím nebyl, tedy za osvícence, a ne jako ten, kým byl ve skutečnosti, tedy okleštitelem, kastrátorem anonymního svobodného života, kastrátorem svobod - to je neuvěřitelné! Buržoasní revoluce, „ten pokrok, který zbavil svět zaostalosti“, zbavil lidi také jejich políček, poslední nemovité záruky jejich samostatnosti, aby je natěsnal do dělnických baráků, kde vůbec poprvé v dějinách zakusili „vymoženosti“ hladu, bídy, dřiny do úmoru a alkoholismu! Francouzská revoluce, vítězka nad „přežilým“ feudalismem, nepřežila sama sebe, požrala svá vlastní dítka, zavedla diktaturu lůzy, gilotinu - a vůbec poprvé v dějinách povinnou vojenskou službu! To je u nich pokrok! Pak přišla průmyslová revoluce, která celé to pokrokové ujařmování dále urychlila, takže vzápětí přišel fašismus, nacismus a komunismus – kolektivní zrůdnosti, jejichž dědictví už nic nevymaže. Naopak jsme se vzrůstajícím technickým pokrokem svědky dalšího a dokonalejšího zlepšování nástrojů moci. Každý nový reformátor a revolucionář, každý nastupující osvoboditel a pokrokář, každý spasitel a protektor jen volně pokračuje v díle svého tyranského předchůdce, využívaje lstivě již zavedených otrockých návyků lidu, jež neničí a neodstraňuje, nýbrž dále prohlubuje. Je to čím dál horší, ale všem se to líbí. Nikdo z nich by to už nechtěl vrátit zpět. Dopředu to jde snadno. Ale když se spletete a dáte se nesprávnou cestou, vrátit se již nelze. Musíte jít dál, i když víte, že jdete špatně. Nejvíc svobody tak mohlo být paradoxně jen v archaických časech největších nejistot, v anarchických časech tzv. „mocenského vakua“, v temných stoletích nekulturnosti, surovosti a nestability, kdy vázla organizovaná pomoc, výpomoc – ale i moc. A tak se dnes sice mohou opájet „vrcholnými výtvory svobodného lidského ducha“, ale oni sami nežijí na svobodě, ale pouze v jakémsi fešáckém kriminálu.

 

Někdy si jen tak pro radost sednu na zahradě na lavičku a pozoruji a poslouchám sousedy. Komedie jako ze známého českého filmu o rodině Homolkových. Jenže lepší. Tohle je skutečnost. Nic hraného. Jen to nesmí trvat moc dlouho. To pak rychle odcházím do lesa, když už mám pocit, že by nebylo od věci hodit jim tam přes živý plot nějaký pěkný funkční granát, aby už konečně přestalo to jejich nekončící řvaní. Ten kravál, který vypukne jen při obyčejné jejich večeři, nenadělají snad ani cikáni po výplatě sociálních dávek! I vyhladovělá lví smečka je spořádanější a klidnější při své líté hostině než tenhle hnus! Já bych se u takového nemožného přiožralého řvaní rozhodně pořádně nenajedl. Ani bych nevěděl, co vlastně jím, jestli chutný, voňavý, barevný a lehký zeleninový pokrm, nebo prasečí pomeje a lidskou žluč. K dobrému jídlu patří ticho nebo nanejvýš komorní koncert, a ne hulákání lidského pahnusu či skřehotání a duc-ducání SuperStar. 

 

Je dobré se občas ujistit, že nejsem jako oni. Pozoruji je a bavím se tichým pronášením vtipných glos na jejich adresu a komentováním jejich činnosti a výroků. Když se jim něco nepovede, řeknu třeba: „Jo, zabij se a uteč, vole!“ Nebo když žvaní nějaké banální nesmysly, řeknu: „Ty vole, ty seš chytrej! Vyřkni ještě nějakou další sentenci, ó můj Mistře Zlatoústý! Nemohu se nabažit tvé moudrosti!“ Apod. Nebo když okřikují parchanty: „Filipe, Dominiku, nelítejte!“, složím rýmovaný dovětek: „Jágre, Dominátore, nestřílejte!“ Atd. - Takhle zdálky je to švanda, ale patřit do tohoto všelidského souručenství, do této bandy debilů, která chvilku nevydrží v klidu, potichu a bez vzájemného osočování a peskování, to bych samozřejmě nechtěl. Však ani takhle zdálky to nevydržím moc dlouho a brzo rozmrzele natahuji střídavě nohy směrem od nich tak, aby se vzdálenost mezi mnou a jimi prodlužovala. Zkrátka jdu pryč. Je totiž víkend, nedělní odpůldne, a tak se tu hemží a plazí plno lidského hmyzu, který vleze všude a všechno prošťourá. Na delší vyjížďku autem už je pozdě, obchody jsou zavřené, v hospodě byli včera večer a dnes už se to nehodí, protože časně ráno musí vstávat... – takže se jdou flákat ven do přírody. A to se hned nastartují motóóóry travních sekaček a motóóórových pil a z tranzistóóóráků skřehotají odpudivé songy superstááár!

 

Zajímavé, že když jsem kdysi v mladších letech poslouchal s kamarádem na zahradě polskou skupinu Dezerter, okřikovala nás sousedka, abychom „si to pustili tak, aby to bylo slyšet jen u nás“. Přesně tak to řekla, pamatuji si to jakoby to bylo včera, na takové urážky se nezapomíná! Že se tímto absurdním požadavkem neřídí sami! Holt někdo si může dovolit víc než jiný. Ten neřád nevyřeší žádný politický systém. Je to prostě v lidech. Pamatuji si dokonce přesně, jaká písnička ji to tenkrát tak rušila z klidu vzorné sousedky. A proč ji to rušilo! Bylo to víc než příznačné, že zpěvák s přezdívkou „Skandal“ zrovna vyřvával na celý svět: „Ja urodziłem się 20 lat po wojnie, nie zastałem tu pokoju, nie ma radości, nie ma nadziei, nie ma wolności!“ Netřeba překládat. To věřím, že se to neposlouchá dobře! Mně se zase neposlouchají dobře ty jejich věčně rozesmáté songy o mrdu – či o „lásce“, jak mrd přezdívají oni! Něco se nezmění nikdy. Nic nesmí rušit jejich optimistickou posranou „pohodu“, jejich „klid na zkurvenou práci“. Některé povstalecké výkřiky do tmy jsou pro ně prostě vždycky rušivé. Nemusí být ani kdovíjak nahlas. Stačí jen zaslechnout. Toto se nepovoluje. Ale když si nějaká popová hvězda někde na veřejnosti zuje boty, hned se o tom píše na prvních stranách s titulkem „To je ale rebel!“ Stačí se nechat potetovat, vpíchnout si do ucha náušnici, dovolit si pronést protichůdný názor – a už je to „rebel“. Může být něco směšnějšího? Co to je za rebelantství, když minimálně neuvede v chod represivní složky jejich tzv. „svobodné společnosti“? Když se tu rebélii ani nepokusí upozadit, odklidit z centra dění, pomluvit a očernit. A pak: co má co dělat nějaká rebélie v „demokratickém svobodném státu“, kde by nemělo být proti čemu rebelovat? Potom se taková skutečná rebelie označí jako „podivínství“. Když byla před dvěma lety (r. 2003) ještě povinná vojna, odmítal jakýsi mladík z Krnova nastoupit a zcela správně a logicky přestal komunikovat s okolím. Mám ten článek z novin pořád ještě schovaný, kde o této „kauze“ psali! „POLICIE STÍHÁ PODIVÍNA, KTERÝ NECHCE NA VOJNU“, tak zněl titulek. Ne tedy už žádný sympatický a mediálně vděčný „rebel“, nýbrž „podivín“, který by měl být zkoumán psychiatry a stíhán policií! Jestli je za dnešních časů ještě možná nějaká „rebelie“, tak jedině takováto, a ne ty jejich tolerované recesistické „super-“ a „pohoda-“ vylomeninky! Ani nevím, jak ten případ dopadl. Už o tom víc nepsali. Zavřela se voda. Jako vždycky v podobných záležitostech.

 

Ostatně případ CzechTek-masakr letošního léta názorně ukazuje nejen represívní povahu každého státu, ale i naše postavení v něm. Pěkný průser to zase vyrobila tahle bolševická vláda v čele s diktátorem Paroubkem a bývalým disidentem Bublanem! To je vidět, o co jim šlo a jde! Však to popsal dobře už Orwell. To jsou divy, vážení přátelé! Zase došlo na moje slova. Já věděl, že se to jednou provalí jako spodní proud. Všechno musí být pod kontrolou, nic se nesmí dít spontánně a živelně. Nejsme bráni jako svobodné bytosti v jejich mafiánském útvaru, jsme bráni jako poddaní jejich zločinecké organizace. Policie, prolezlá estébáky, nás nejenže nechrání před běžnou kriminalitou, ale sama se beztrestně dopouští těch nejbrutálnějších zločinů! I ten nejsprostší vrah se od justičních orgánů dočká lepšího zacházení než „divná“ mládež, která se jen „divně“ baví kdesi venku na louce. Je tohle vůbec možné? Nestačí jim jen platit výpalné, musíme se i bavit podle nich, vypadat podle nich a myslet jako oni! Tentokrát to však socialistická vláda, která kupí jeden kopanec za druhým a vytváří permanentní krizi, opravdu přehnala! To je jak někde v Rusku! Jak v občanské válce! Exekuce bez soudů! Takové masakry! Já věděl, že jednoho dne spadne škraboška i tomuto režimu! Konečně se zase něco děje! Zase je potřeba vyrazit do ulic! Už jim zase otrnulo! To jim budeme muset donekonečna připomínat, jak se mají chovat? To snad není pravda, co se to děje v této prokleté, nešťastné a zaostalé zemičce! Tato vláda nicméně upoutala mou pozornost již dříve: od prostořekého alkoholika z Vysočiny, přes eurostrašidlo se šprťáckými brejličkami, přes okatého bytového podvodníčka, až po prasečího diktátora typu Saddám Husajn. Jestli je tohle nesmete jednou provždy z povrchu Země, tak už nic. Tak už na světě není žádná spravedlnost. Tohle si nebudou dovolovat, to vám povídám! Srdce mi samou zlostí skáče v hrudi. Na mou duši, kdyby mě teď nějaký policajt perlustroval, roztrhal bych snad před ním svoje doklady, jako jsem to měl udělat už dávno, a vhodil bych mu ty cucky papíru rovnou do ksichtu! Označkovali si nás a vybavili průkazkami, aby nás měli pěkně pod kontrolou, a ještě je jim to málo! Když někdo netancuje podle nich, tak je hned zle. Vidíte? I v tomto se projevuje tzv. „stárnutí populace“: Vláda zlých starců. Vždyť přece víme moc dobře, jak normální starší lidé nesouhlasně reagují na každou zábavu mladých, při níž hraje hudba, tancuje se a pije! Jenže s tím nemohou nic udělat, pokud je např. hudební festival finančně výhodný pro pořádající obec. Nebýt jejich chamtivosti po penězích, nejradši by zakázali veškerou hudební produkci „neusedlé“ mládeže. A pokud je ta akce zadarmo, bez armády pořadatelů a není dobročinná, pak bodrý a zaostalý lid této země ztrácí veškeré zábrany! „Feťáci, dělají bordel, zakázat, rozprášit, zmlátit, zcenzurovat!“ Tato společnost je vážně a chronicky nemocná. Žel není to Čapkova bílá nemoc. Tu bychom asi potřebovali ze všeho nejvíc. 

 

Diktatura nepřejících gerontů. Když se oni někde slezou, chlastají a pouštějí do tlampačů dechovku, komunistickou internacionálu, sovětskou hymnu a jiné hity jejich zašlého mládí, tak to nikomu nevadí, resp. vadí, ale nic naplat: „Svět patří jim“, jak se zpívá v jedné jejich budovatelské písni, a nikdo s tím nic nenadělá. Já si málem nemohu poslechnout hudbu ani se sluchátky, aby se necítili dotčení.

 

Policejní stát. Na komanda vládních robocopů se prostředky nešetří. Ti samí lidé, kteří v minulosti přispívali svým polínkem na hořící hranice kacířů, donášeli později gestapu a posléze se stali konfidenty StB, dnes stále vládnou. Jsou to stále titíž lidé. Nezničitelní. Zakonzervovaní po všechny časy. V každé době jako doma. Špiclující závist. Podezřívající dohlížitelé. Když jsem odcházel sám s batůžkem každý den pryč od nich do lesa, podezřívali mě, že tam užívám a pěstuji drogy, nebo co!

 

Pendrekový stát. Pořádek, který stojí za pendrek. Přelidněný svět. Svět, kde každý někomu překáží; kde každý někoho ruší a obtěžuje; kde lze jen těžko nalézt skutečné soukromí a samotu a ticho; kde nikomu nic doopravdy nepatří, ale tím víc si na to „nic“ činí nároky. Svět jako příměstský park, kde je zakázáno vstupovat na trávník, posetý psími lejny. Svět jako muzeum, kde je zakázáno dotýkat se vystavených exponátů, jinak se rozpadnou v prach. Svět jako perpetuum mobile, poháněný svými vlastními zplodinami. Svět, jejž oživuje již jen žár zápalných obětin a křik mučených čarodějnic. Svět falešný jako zuby starců.

 

Cenzura je sice podle ústavy nepřípustná, ale co na tom, vždyť je to jen cár hajzlpapíru, a s tím se dá dělat ledacos. Věci se mohou vynechat, vypustit, zmírnit, označit hvězdičkou. Příklad? Nedávno vysílala televize záznam koncertu skupiny Slipknot. Pořad byl nejen ocejchován onou známou hvězdičkou, značící „nevhodné pro děti“, ale hlasatel se na začátku navíc ještě omlouval (!), že „zařazení tohoto programu nebylo myšleno nijak zle, ale spíše jako sociologická sonda“! Něco je prostě třeba vytěsnit – z vysílání, z mozku, z vědomí, z reality, aby to snad proboha někoho nevyvedlo z míry a ze spánku. Celkem nevinné divošské rejdy skupiny Slipknot, jejíž jméno ani ten hlasatel nedovedl správně vyslovit (viz moje úvahy o vrozeném lidském kreténismu výše) s jejím hardcorovým furiosem a v maskách masových vrahů, to se bojí, aby tím někoho nešokovali, ale že v předcházejícím nijak zvlášť označeném a uváděném dokumentu z druhé světové války byly vidět hromady mrtvol, to je asi normální, to už nikoho neohromí. Vraždění samo o sobě nevadí na obrazovkách, ale královna umění Hudba, jen v trochu brutálním hávu, ta vadí vždycky... - Ale Slipknot byli dobří. Nejvíc se mi líbila jejich píseň People = Shit. Ta sedí.

 

Nenávidím ty jejich odporné pazvuky motórů a SuperStar právě tak, jako miluji hudbu. Avšak jakou hudbu! Až uslyším, že je někdo, dejme tomu, „punk rocková SuperStar“, přestanu to poslouchat. Už i naprosto popové a pitomé zpěvačky bývají leckdy označované za „punkové“, když omylem udeří víc do strun elektrické kytary! A je jen logickým vyústěním jejich nemožného „vkusu“, že hitparády vedou různá vyzvánění do mobilů a znělky zábavných show a reklam. Až se to stane, až se to dovrší, až bude v čele prodávanosti zvuk nějakého uřvaného „sexy“ motóru z italského sporťáku nebo travní sekačky od Mountfieldu, budu od všeho toho rámusu zase o kousek dál. A budu rád. Visí to na vlásku. „Jo, jasně že to jsou debilní odrhovačky – ale super!“     

 

A vůbec: Jak může někdo v přírodě poslouchat rádio! V přírodě, kde je tolik jiných úchvatných zvuků a zpěv ptáků! Muziku poslouchám v bytě, mezi čtyřmi stěnami, abych přehlušil hluk vydávaný lidmi nebo bezpodnětné noční ticho. Ale venku, kde zaznívá tolik přírodních melodií? To je jako pustit si walkmana na koncertě, dívat se na televizi v kině! To je vidět, co to je za hovada! Otevřou si pííívo (furt ten zdegenerovaný zlozvyk neustále chlemtat tu hořkou hnusnou močůvku!) a jdou na věc. Mně k zlosti! „Pusť si motór, vole, ať tady není takové ticho, hovado, a jdi se bodnout!“ Po více než dvě stě let už neexistuje bezmotorové ticho! Už aby konečně na něco vychcípali, protože jinak se to blažené ticho nikdy nevrátí! Už aby táhli do práce, aby byl od nich pokoj! Od té doby, co nedělám, jsou pro mne víkendy nejvypjatější částí týdne. Zase kvůli nim, samozřejmě! Budiž pochváleny pracovní dny! Já mám od nich svatý pokoj, oni mají co dělat, jejich ekonomika roste a moje tím pádem taky, aniž bych hnul prstem a musel s nimi být v partě. Dokonalé. Jsou to vlastně takoví mí otroci. A Já jsem jejich svobodný pán z Čachtic.

 

Jaký Já bych byl panečku pán! Nesměli by mně na oči. Do lesa by měli zakázáno vstoupit. Kdybych tam někoho potkal, střílel bych je bez varování jako škodnou, jíž taky jsou. Lidi se nedovedou jen tak procházet, aniž by něco nervali a nedělali nepořádek trousením odpadků. Zakázal bych jim žrát maso, s výjimkou masa lidského. Ať se pobijou sami mezi sebou, až je přepadnou chutě na kus flákoty! Zabití člověka by proto nebylo trestné. Vražda zvířete by se však krutě trestala zavěšením za krk na řeznické háky pomocí struny od klavíru. Rovněž by nesměli chovat žádné domácí zvířectvo. Zvíře do péče člověka totiž vůbec nepatří. Stejně by ho jenom trápili. A nakonec sprostě zamordovali! Však dobře víme, co jsou zač! Ani malá skotačivá telátka a kůzlátka a prasátka neušetří. Ani těch nevinných mláďátek jim není líto! Takoví jsou lidé! Hnusi! Ani kravičku, jako mléčnou dojnici, nepotřebují. Ženské přece také mohou mít mléko, ne? Tak ať si podojí nějakou kojnou! Žádné rozmazlování! Lidé jsou hnusná verbež, a podle toho se s nimi musí zacházet. Po dobrém s nimi nic nesvedete, a co mohou ošulit, to spolehlivě ošulí. Jako nejvyšší zákonodárce a ochránce nadlidské kultury musíte být vždy o krok před nimi a nespoléhat na jejich „svědomí“ – žádné totiž nemají. Vyhladovět je, tu pakáž šerednou! Stejně jsou tlustí a vyžraní a pořád chtějí hubnout. Já bych jim to umožnil, to se můžete spolehnout! Za pár týdnů by byli kost a kůže – jako modelky! A museli by pořád pracovat. Člověk, který nemá co na práci, neví roupama co by a vymýšlí jen samé zlotřilosti, neboť na poklidnou intelektuální zábavu je příliš hloupý. Upracovat je k smrti! Stejně je to jejich nejtajnější krédo, tak co! „Já teda nic nevím. Já akorát vím, že je potřeba dělat!...“ Kolikrát jsem už tohle krédo slyšel! Blbá otrocká holota. Už aby táhli do práce!

 

Pondělí. Konečně jich tu už není tolik. Dnes jsem zpovzdálí pozoroval dalekohledem partu lesních dělníků. Od pohledu zpustlí prohulení alkoholici v modrých maoistických mundúrech. Žrouti vepřového. Věrní diváci televize Nova. Pravidelní „čtenáři“ deníku Blesk. (To slovo „čtenáři“ je ovšem nutno brát s rezervou, protože oni si ten plátek nekupují kvůli čtení – to je pro ně příliš namáhavé - , ale protože je tam mnoho barevných obrázků celebrit a nahotinek. Četbu si tak nanejvýš ukládají za trest. Slyšel jsem jisté rodiče na sousední zahradě: „Tak a za trest přečteš tenhle článek! A celej! Já ti dám!“) Škoda těch peněz a té námahy vynaložené na jejich vzdělávání. Jim by úplně stačilo poznat rozdíl mezi hráběmi a vidlemi a umět si koupit v nálevně kořalku. Jenže jim do hlavy vtloukli „vzdělání“, a tak mají dojem, že jsou si všichni rovní a že mohou do všeho kafrat. Vzdělání mělo zůstat uměním zasvěcenců, esoterickou naukou. Jak praví Karel Čapek: „Jedna z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.“

 

Karel Čapek

 

Špinaví pacholci. Mizerná žebrota. Škaredí burani. Tohle by mohlo jít rovnou na výstavu lidstva a jiného drobného zvířectva. Však co, konají se nejrůznější přehlídky krásy: Máme Miss Republiky, Miss World, dokonce Miss vesmíru – i když není známo, že by se o tento titul kdy ucházela nějaká mimozemšťanka - , dále Miss maminka, Miss babička, Miss sympatie (to nedávno získala jedna skutečná kráva na soutěži zvířat!), Miss automobil, dokonce i kočkopsí paskvil jménem „Missák“! Co to je? Ještě chybí Miss XXL, Miss bezdomovkyně, Miss debilka, Miss kriminálnice, Miss těhotná píča, Miss batole, Miss buzerant, Miss mrzák, Miss nebožka nebo Miss komunistka. Mne už by nic nepřekvapilo. Však znám ta jejich estetická kritéria: Škaredé je všechno, co nelze zpeněžit, prodat, využít, zneužít, oprcat, zkurvit, zneuctít.  Myslím, že by tahle lesní dělnická verbež skončila poslední. Neboť právě toto je typická ukázka člověka! Ne ti krásní, bílí, urostlí árijští atleti, jež jsme zvyklí vídat v reklamách a v učebnicích biologie, tam, kde se názorně ilustruje vývoj člověka od opic, přes opolidi a pralidi až po moderní lidstvo. Nikoliv. Právě tato zdegenerovaná sebranka lidských trosek je tou pravou názornou ukázkou dnešního lidstva! Tyhle přírodní zrůdy jsou pravými zástupci své zkažené čeledi, neboť právě tato stvůra je v současnosti nejrozšířenější model! I ti primitivní a suroví předkové člověka byli krásnější, protože se ještě tolik nevzdálili zvířeti a jeho přirozené kráse! Tahle lepra, tenhle vřed, na který se dívám a který zde dělá doslova paseku, odsud takhle zdálky vypadá jako prašivina v srsti Země. - Sklopil jsem hledí dalekohledu a odkráčel dál, daleko od nich. Usedl jsem do trávy pod strom v březovém hájku, abych si snědl housku. Za chvíli přihopsal zajíc, aby se napásl šťavnaté travičky. Jen Já a on, vzdáleni od sebe ani ne pět metrů. Nádhera. Ach jo, zase se mi nebude chtít zpátky. Škoda, že tohle štěstí nemůže trvat věčně! Škoda, že se musí umřít! Jestli mě někdy hnusi doženou k sebevraždě, bude to právě tady, pod těmito ševelícími stromy, protože už nebudu mít sílu k návratu.

I ti primitivní a suroví předkové člověka byli krásnější,
protože se ještě tolik nevzdálili zvířeti a jeho přirozené kráse!


Lidí se nebojím, i když by rozhodně bylo proč. Ne, to není strach v pravém slova smyslu. Je to spíš, kromě nesmiřitelného hněvu, hlubokého pohrdání a neskrývané nenávisti, touha vyhnout se jim a nevidět je. Tygr je mocné zvíře a i on se člověku raději obloukem vyhne, ba ani nechodí do míst, kde lze potkat člověka – pokud ovšem takové požehnané místo existuje v dnešním přelidněném světě. I tygr se lidem raději vyhýbá. Přitom by mu v přímém souboji s člověkem stačilo jen se ohnat svou vražednou tlapou a bylo by rázem po boji – a po člověku. Ale i ta lítá šelma moc dobře ví, že by na sebe strhla nežádoucí pozornost a pomstu toho nebezpečného lidského hnusu. A pokud je to opravdu strach, co pociťuji v blízkosti člověka, pak to není strach z lidí, nýbrž strach sám ze sebe a z toho, k čemu by mne mohli dohnat. Kdybych neměl svůj nedostupný kousek lesního úkrytu, kde bych si mohl uklidnit nervy a očistit duši, určitě bych skončil buď ve vězení, nebo v blázinci. To vím s jistotou. I takhle je to těžké. A musím se hodně přemáhat, abych se nenechal vyprovokovat k nějaké klukovině. Lidem se raději vyhýbám. Bojím se, že bych jen bezmocně sledoval, jak se mé ruce samy od sebe pozvedají k hrdlu toho odporného tvora, jehož tak k smrti nenávidím. To je přesně ta moje zpropadená rozumnost. Nikdy neudělám nic nerozumného, nic zvířeckého, nic impulzivního, nikdy se nedopustím žádného afektu, nikdy nespáchám žádný zločin. Ale hluboko v mé mysli dlí Orwellův crimethink; je zaseto sémě strašlivého brachiálního běsu, jenž si jednoho dne zatančí svůj vítězný tanec v tratolišti krve. Strach? Nemám strach z nikoho. Ani vlastní smrti se nebojím. To už se víc bojím smrti těch, kdož mají tu čest být mými rodiči, protože pak budu muset jít dělat. Tak se to má s mým strachem.

 

Nicméně jistá ostražitost je na místě vždy. Vím moc dobře, že takové, jako jsem Já, bez milosti likvidují. Nikdy nezapomínám, kdo je mým nepřítelem. Je to kdo z koho. Já si to nevybral. A když se v podvečerním šeřícím se lese začne střílet z mysliveckých kazatelen a všude se rozléhá postrašené varovné štěkání srnců, uvědomuji si o to lépe, na které straně kulovnice to vlastně stojím – a klidím se do úkrytu společně s mými zvířecími bratry a sestrami. Asi bych si měl pořídit také nějakou pušku, abych mohl tu palbu opětovat.

 

Jednou jsem dostal takový šílený nápad: Pořídit si karnevalový kostým medvěda a v tom chodit po lese. To bych dopadl! I v masce člověka jsem nápadný a podezřelý, natož v huňatém kožichu zvířete! Sice by mě nemusel nikdo vidět, ale všude se potlouká spousta ožralých bouchalů, kteří si spletou i malé dítě na sáňkách s divokým prasetem, natož takové sousto na myslivecký guláš na divoko, jako jsem Já! Ne, vím moc dobře, kde je moje místo: co nejdál od nich!

Nesmějí mě ani zahlédnout, lepší se moc neukazovat. I když nemusejí vždy nutně usilovat přímo o můj holý život, alespoň mi zkazí náladu nebo poruší posvátnou intimitu mé vznešené samoty. Nesmějí objevit moje lesní doupě. Jakmile se to stane, balím se a jdu jinam, na ještě odlehlejší stranu hory. Vím, že by se vrátili. Chodili by se na mě koukat jako na atrakci a ještě by tady nějaký místní Trautenberk začal vybírat vstupné. Lidská přítomnost to místo navíc poskvrní na mnoho let. Zovu to „lidskou radiací“.

 

Maličcí ptáčkové usedají s důvěrou na mé rámě, kde se probírají svým peřím. Nehybně sedím na prostém, mechem porostlém kameni, pohroužen v hlubokou meditaci jako sám Buddha pod posvátným fíkovníkem, ba víc, podoben spíše tomu stromu než světci z masa a kostí! Je to tak oblažující! – A vtom sem vtrhnou oni, lidé, ta nepravá ražba, před níž vše mírné, nevinné a běloskvoucí prchá. A jak bych i Já neprchal společně se zajíci a srnami, šlehaje po narušitelích svými nenávistnými invektivami a ďábelskými kletbami?

 

Každý rok musím takhle vystřídat až pět úkrytů, pokaždé vždy dál a dál. Ale i kdybych šel světa kraj, alespoň jejich lomoz mě vždycky dostihne, před ním není, zdá se, úniku v dnešním světě. Zvedl jsem ze země ptačí pírko, písařský to brk bezmála. Tak tímhle psávali slavní géniové ducha! Co měli také dělat po večerech, že? Televize nebyla, filmy žádné, ani elektřina. To se to psalo! Žádná rušná doprava. Všude ticho a klid. To se to pak píše a přemýšlí! Jen to vyzvánění zvonic by mi asi vadilo. To bych se v záchvatech zoufalství chytal za hlavu jako Quasimodo a řval: „Ach ty zvony, ach ty zvony! Utište ty zvony v mé hlavě!“

 

Zjistil jsem, že se stále víc přibližuji divoké zvěři. Čím víc se blížím ke svému úkrytu, zpozorním a zlehka a pomalu a rozvážně a tiše našlapuji jako chameleon. Soustředím se na každý krůček, ani větvička pod mýma nohama nesmí zapraskat, sleduji každičkou stopu jako ohař, každou ohnutou travičku, každé zlomené stéblo, každou utrhnutou bobuli či houbu; hledám, zda tu po sobě nezanechali vajgla nebo papírek od bonbónu, každičkou změnu registruji. Smysly napnuté k prasknutí. V maskáčích neviditelný jako obživlá džungle.

 

Jednou jsem takhle došel až těsně k číhajícímu myslivci na hranici lesa a přilehlé louky. Neviděl mě. Mohl jsem se na něho vrhnout jako šelma na svou kořist, moment překvapení by mě zvýhodnil. Mohl jsem ho utlouct holýma rukama, puška by mu nebyla nic platná. Mohl jsem ho zařadit do potravního řetězce z pro něj neobvyklého konce. To všechno jsem mohl. Pokud si toto aspoň na okamžik uvědomil, a Já bych se vsadil, že mu to muselo blesknout hlavou, pak jsem pro tentokrát zvítězil. Vyšel jsem majestátně ze stínu a dal se poznat. Nejistě mě pozdravil. Letmo jsem po něm hodil pohledem a nevzrušeně jsem kráčel dál. S cizími lidmi se nebavím. A s takovými vrahy zvlášť. Možná jsem se právě stal mýtickou postavou z myslivecké latiny, kdo ví?

 

Nikdo mě nesmí vidět. Nikdo mě nesmí znát. Nejlepší by bylo, kdyby nikdo nevěděl, kde bydlím a že vůbec existuji. Neviditelný muž. Kolik svobody by to skýtalo! Nejlepší by bylo vloupat se do záznamů o mé osobě a zničit je. To by bylo osvobození! Osvobození od nich. S nikým nemluvím, s nikým se nedávám do řeči, na vtíravé otázky dávám jen stručné odpovědi. Nerozvětvuji zbytečně ten hovorný strom, v jehož košaté koruně bych jako v tenatech mohl uvíznout. Však vím, co se skrývá na konci každého družného mluvkaření! Když se nechám příliš dobře a zblízka poznat, odkryji jim i své slabiny. A nikdo nemá takový čich na slabá místa jako právě oni! Nikdy nesmím zapomenout, kdo je mým nepřítelem. Myslíš si ješitně, že se pochlubíš svými přednostmi v přátelském rozhovoru, ale je tvoje klady nezajímají. Pasou jen po tvých záporech. A že je umí využít proti tobě, to si zapiš za uši! V tom jsou mistry světa. Zvířata to dělají dobře. Zmizí, pokud můžou, hned jakmile je člověk v dohledu. Však známe ty jejich dalekonosné střely a pohledy, jež umějí zabíjet! Mluvím několika jazyky, přesto s nimi nenacházím společnou řeč. Jen strohá slůvka všedních banalit jim trousím k nohám. Jen ultimativní fráze mi odskočí od úst, bez naděje na pokračování. Jsem podivín, s nímž se nedá normálně mluvit. Oni říkají, že na počátku bylo slovo. Dost možná, i když nevím, jak by to bylo možné. Teď tedy však slyšte ještě i toto, neboť tím jsem si naprosto jist: Také na konci bude slovo – moje poslední! Měním trasy, doby svých vycházek, převleky a účesy. Proklouzávám potají kolem nich – rychle a bezhlučně. Nasazuji si sto různých tváří, sto různých jmen, navždy záhadným cizincem, neboť za chvíli by si jinak mysleli, že když jdu, jdu k nim a že když někde jsem, že tam jen vlastně čekám na ně. Mysleli by si, že když mě vidí, tak jim a k nim tím pádem také patřím. Jako bych je už slyšel: „Tak co, mladej, jdeš mezi nás? Jdeš dělat?“ Ach, můj bože nesmiřitelného hněvu, jen oni to dovedou říct tím hrůzu nahánějícím způsobem a s držkou rozšklebenou od ucha k uchu! Fuj! Jaký hnus!