Madách: Tragédie člověka

(výpisky)



LUCIFER

Bez poznání život promarnit,

oddat se víře – to je pohodlné,

mnohem těžší – stát na vlastních nohách!


Všimni si orla, který krouží v oblacích,

všimni si krtka, který v zemi ryje,

oba mají jiný obzor.

Ne, říši duchů člověk neobsáhne,

pro člověka je člověk ideálem

a pro psa pes, když za druha ho přijme

a když ho uctí jako přítele.

Ale tak jako ty psem pyšně pohrdáš

a stojíš nad ním jako jeho osud,

sypaje naň kletbu nebo požehnání,

stejně tak pyšně hledíme my na vás

z nesmírné výšky velké říše duchů.


Už omrzelo mě druhé místo v řadě,

i jednotvárný pravidelný život

a nezřetelný sbor dětských hlásků v nebi,

co všecko chválí a nic nezatratí.

Už toužím po boji a nesouladu,

jenž nový svět a novou sílu zrodí,

kde sám duch najde uplatnění.


EVA

Mne čeká krásný úkol:

budu první matkou na světě!


LUCIFER (stranou)

Ta idea je, ženo, chvályhodná,

tím lidská bída bude znásobená!


LUCIFER

Jen to mi může vzdorovat, co vládne,

co duch je jako já. Či snad si myslíš

  • že když bez hluku, skrytě pracuje –

že nemá sil? Ach, nevěř! V šeru sedí,

co světy hroutí a též nové tvoří,

neb zrak tvůj pohled naň by nesnesl.

Jen lidské dílo vypíná se

v hranicích bytí jepičího.


LUCIFER

Život je věčný vznik a věčný zánik.


LUCIFER

Jen bojem můžeš chvilku slasti vykoupit.


LUCIFER

Všecko, co žije, tentýž má život,

stoletý strom i jednodenní muška.

Procitne, roste, miluje se, hyne,

naplňujíc dílo, plníc své tužby.

Čas vlastně stojí: to my se měníme,

a jedno, zda století to je či den.

I tvoje tělo se jednou rozpadne,

v stých podobách však znovu ožiješ

a nic nemusíš začít odznova:

všecko, co pocítíš a zakusíš,

bude ti patřit milióny let.


LUCIFER

Zrcadlení světa klamné je:

jen můj paprsek je znakem naděje.


LUCIFER

Lidský dav je odsouzený, aby navždy tahal

jak tažné zvíře mlýnské žernovy

pořádků světa. Chceš ho osvobodit?

Nepřijme volnost, ač mu ji nabízíš

a nového si pána zítra najde.

Myslíš si snad, že by trpěl jařmo,

kdyby sám neměl zapotřebí pána

a cítil by se sebevědomějším?


ADAM

Tak proč ječí, jako kdyby trpěl

v otroctví svém?


LUCIFER

Ani neví proč.

Vždyť každý člověk touží po moci,

a tento pocit – ne ten o bratrství –

široké masy pod zástavy žene,

byť nechápou pojem svobody,

jen cosi jako tušení je vede

za vším novým, za každou novotou,

jež popřením je jsoucího;

v tom vidí masy ztělesnění snů

o lidském štěstí a blahobytu.

Lid hluboké je moře, paprsky slunce

jím neproniknou; bude stále temné,

jen vlna, kterou vyhodí na povrch,

zaskví se v slunci; možná jsi tou vlnou.


ADAM

Pryč s otroctvím! Já volnost dávám všem!


ADAM

Úzký a křehký je tvůj obzor, ženo.


EVA

Když padne klenot do bláta, tu sběř

posměšně jásá, jako by v té chvíli

zbavit se mohla jha vlastní špíny.


Této sběři, která dobře cítí,

že šlechetnější jsi než oni všichni,

že rozený jsi vladař, patří pouta.

Ti nepadnou ti k nohám, ti tě zničí.


ADAM

Jen já jsem jako nerozumný blázen

uvěřil, že lid potřebuje volnost.


LUCIFER (stranou)

Ach, jaký skvělý nápis na tvůj hrob

a na pomníky těch, co ještě přijdou.


ADAM

Nemá to smysl. Koneckonců, na co

měl by mít člověk nějaké vyšší tužby?

Nechť si jen žije, nechť si hledá rozkoš,

jí nechť si krátký život naplní

a nechť se potácí zpitý k tobě, Háde.

Za novým cílem veď mne, Lucifere,

s posměchem se budu dívat na bolesti

i ctnosti jiných, v rozkoši se topě.

A tobě, ženo, pravím:

pokud bys chtěla jako ctnostná matka

vychovat z mého syna občana,

posměchu bys došla před děvkami,

jež nalíčené sedí v bordelu

polibky zpité, vínem opojené.

Bav se též, odhoď všechny ctnosti.


LUCIFER

Buď proklet, světe marných snů a zdání,

zas pokazils krásu této chvíle!


EVA

Proklínám podlou duši tohoto lidu,

jenž kradmou rukou sáhl na štěstí.

Květ jeho v prachu pošlapaný leží.

A svoboda mu nedá tolik slastí,

kolik mně dala trpkostí a žalu.


EVA

Znakem štěstí nebývá vždy smích;

i do nejsladší chvíle přimíchá se

kapička žalu, nevýslovně trpká.

Snad tušíme, že šťastná chvíle zvadne,

jako vadne květ.


APOŠTOL PETR

Zahyneš, plémě zakrnělé,

zmizíš ze světa, jenž se očišťuje!


ADAM

Zemřeme už jen v malosti a bídě,

trápíce se až po hrob.

Cítím, že náš svět se opotřeboval

a nový stvořit je nad naše síly.


LUCIFER (pro sebe)

Trochu mě mrazí z této vidiny,

leč nepřu se snad věčně s člověkem?

Co neudělám já, on provede za mne,

podobné žerty jsem již viděl nejednou.

Když svatozář pozvolna se ztratí,

zůstane ještě krvelačný kříž.


LUCIFER

Bůh potěší se z tvé krásné ctnosti,

ale i čert – neb vede k zoufalosti!


LUCIFER

Vše, co žije, působí a koná,

zahyne časem, duch se vytratí,

a jen tělo jako zdechlina

nákazu bude šířit kolem sebe

po novém světě, který přijde ke slovu.

Tak tedy vidíš, co nám zůstane

po slavných předcích!


LUCIFER

Svaté učení

je právě vaší kletbou, moji milí,

jen co jste je totiž objevili,

hned křivíte, hned obracíte si ho

ohánějíce se nejsvětější knihou

a výsledkem je šílenství či pouta.

Exaktní pojmy, to je vám věc krutá.

Jsem znaven, řečním víc než zapotřebí.

Radši se okolo sebe porozhlédni!


LUCIFER

Co stojíš tak zamlkle, co tě děsí?

Ta tragédie? Tak ji považuj

za komedii a hned pobavíš se.


ADAM

Jako by mi cosi našeptávalo,

že přetvořit svět já jsem povolán.


LUCIFER

Marná snaha. Jednotlivec nikdy

se neprosadí proti své době:

doba je řeka a v jejím proudu člověk

plave jak může, jinak utopí se.

Ti, které chválí dějiny jako velké,

století svému dobře rozuměli,

však nezmohli se na ideu novou.

Ne proto svítá, ježto kohout zpívá,

on zpívá proto, že právě svítá.


LUCIFER

Jen na to, prosím, nikdy nezapomínej,

že taková láska, jež dva lidi baví,

pro třetího je plná nechutností.


LUCIFER

Při první lásce jsi se zklamala

a při druhé už klamala jsi sama.

A potom tě i třetí omrzel

a s prázdným srdcem čekáš na dalšího.


JEŽIBABY (s řehotem)

Sladká setba, trpké plody,

z holoubka se hádě rodí.


LUCIFER

Světe, div se: člověk plný ohně

po lásce dychtí, i když přitom žne

jen utrpení.


ADAM

Chtěl jsem vést boj za svaté ideály,

však zjistil jsem, že svět je mrzce chápe!

Ctnost mi byla zkázou.

Nic mě už víc nenadchne, nic,

svět ať si běží, jak mu libo,

nechci už hýbat koly dějin,

když se svět zhroutí, budu lhostejný.


RUDOLF

Nechej svět světem, dobře mu je tak,

spíš pokazíš ho než napravíš.


ADAM

Věda a duch jsou pochybného rodu?

Je snad mlhavého původu ta jiskra,

jež z výšin nebe na čelo mi slétla?

Je ještě něco ušlechtilejšího?

Vždyť to, co vy za šlechtu pokládáte,

je bezduchá a zpráchnivělá loutka,

šlechtictví moje je však věčně mladé.


LUCIFER

Pro rodiče je každé dítě mesiášem,

zářivou hvězdou na rodinném nebi.

Až později se stane z děcka mamlas.


ADAM (v zamyšlení)

Ach, rozevři, rozevři, nekonečné nebe,

tu svou svatou knihu záhadnou,

když nahlédl jsem už do zákonů tvých

a zapomínám na věk a všecko vůkol.

Tys věčné, to jiné pomine,

ty povznášíš, to jiné ponižuje.


ADAM

Proč jsem ze sna procitl? Snad proto,

abych lépe pochopil náš věk,

jenž za smavou tváří hříchů, zlozvyků

jen samé lživé ctnosti ukrývá?


ADAM

Filosofie – to je poesie

toho, co ještě vůbec neznáme,

a je to jedna z nejkrotčích nauk,

neboť se tiše sama v sobě baví

ve svém světě, plném přízraků.


ADAM

Hloupost se nám staví do cesty

a brání moc, již kdosi ustanovil,

chrání ji věrně s úctou posvátnou.


ADAM

I v umění je mistrovství vždy v tom,

že je v něm skryté nepostřehnutelné.


ADAM

Neboj se, že tvůj ideál

převýší snad velkou přírodu.

Dej pokoj vzorům, nechej být pravidla.

Kdo má dost síly a v kom přebývá duch,

ten bude řečnit, tesat, bude zpívat

a srdcervoucně plakat, když je smutný

a smát se ze sna, když je blažený

a dojde k cíli, třebaže novou cestou.

A z jeho díla potom vyvodí

pravidla nová – novou abstrakci,

jež nedá tupcům křídla, ale pouta.


ADAM

Posbírej tyto žluté pergameny

a svitky, které plíseň žere

a do ohně je zahoď. Pro ně totiž

na vlastních nohách zapomněli jsme chodit

a zaměstnávat víc vlastní rozum.

Ty přenášejí z dávných staletí

do naší doby staré předsudky.

Do ohně s nimi! A ven do přírody!

Zatímco bys zkoumal, co je vlastně les

a co je píseň, tvůj život by

uplynul v prachu pokoje bez radosti.

Nebo se ti snad zdá život tak dlouhý,

že se chceš věčně učit teorii?

Dejme my radši svorně vale škole;

nechť tě vede růžolící mládí

k jasnému slunci, k rozpustilým písním.


LUCIFER

Teď je všechno zploštělé a plytké.

Kde je ta výška, jež by vábila?

Kde hloubka, která děsí? Kde je život

pestrý a sladký? Už není více proudem,

jen močálem je.


LOUTKÁŘ

Zadarmo vás může bavit

jen ten, kdo nechce žít a oběsí se.


LUCIFER

Toto je moje filosofie!

Pojď, sedněme si k stolu někde v chládku

a sledujme, jak lacino lid se baví

při kyselém víně a špatné muzice.


ADAM

Mně se to hnusí.


LUCIFER (stále pozoruje zábavu)

Kdo by byl hledal v těchto mladých lidech

takovouto skvělou filosofii?

Děcka, namouvěru,

já mám z vás takovou přeukrutnou radost,

že s úsměvem mi pomáháte v práci.

Ať žije hřích a bída, milí žáci!


LUCIFER

Člověk jen sám si štěstí najde

a často si je najde právě tam,

kde jeho druh si peklo vytvořil.

Takto se chová i žluna, když si chytí

červíka a když žárlivě si myslí,

že pochoutku má, které není rovno,

kdežto holub ji s hnusem pozoruje.


ADAM

Oh, není tě více, svatá poesie,

nikde na tomto prozaickém světě?


STUDENT

Ven do přírody. Hnusí se mi město,

je samý příkaz, zákaz, shon a kšeft.


PRVNÍ TOVÁRNÍK

Nemohu obstát v konkurenci,

každý žádá lacinější zboží,

inu musím tedy zhoršit jeho kvalitu.


DRUHÝ TOVÁRNÍK

Možná by bylo lepší snížit mzdy.


PRVNÍ TOVÁRNÍK

To není možné. I tak se už bouří,

prý je mzda neuživí, žebráky!

Možná, že mají v něčem pravdu, ale

kdopak jim velí ženit se a mít

patero a šestero dětí?


DRUHÝ TOVÁRNÍK

Nutno je prostě držet zkrátka,

ať do půlnoci pracují v továrně,

vždyť zbytek noci postačí jim k spánku

a koneckonců nač mají snít?


LOUTKÁŘ

Hra skončila, paní, pane,

každý se bavil – jen já ne.


CIKÁNKA

Každý chtěl vědět, co ho čeká,

teď se však vlastní tůně leká.


ADAM

Zůstalo ještě vůbec nějaké zvíře?


VĚDEC

Zůstala jen taková zvířata,

jež věda ještě nenahradila:

například svině nebo i ovce,

ovšem ne v té směšné podobě,

jakou jim dala drsná příroda.

Dnes jsou to hory tuku, masa, vlny

a slouží našim cílům jako pokusné baňky.


Zde jsou nerosty.

Hle, ten obrovský kus uhlí,

bývaly ho celá pohoří

a hotové je lidé dolovali,

kdežto dnes je věda s velkou námahou

ze vzduchu těží.


Nuže prohlédněme si flóru dávnověkou.

Toto je růže, jedna z posledních,

jež kdy kvetly celkem bez užitku.

A statisíce takových růží bralo

nejlepší půdu klasům obilí.

Byla to milá hračka velkých dětí.

A je to zvláštní, jak si lidé hráli

a lidský duch jak obsypával jejich květy

poesii a naději a víru,

a ukolébával se blouznivými sny

a marnil přitom nejcennější síly,

zatímco životní cíl ležel ladem.

Jako starou zvláštnost opatrujeme tu

dvě taková díla.


ADAM

Z těch slavných dob nám přece zůstalo

aspoň pár listů místo testamentu.


VĚDEC

Když na zemi se první člověk objevil,

zem byla jako plná spíž,

stačilo jen ruku natáhnout

a brát a brát, co srdce žádalo si.

Tak mrhal člověk vším bez rozmyslu

jak v sýru červ a v sladkém opojení

vždy měl dost času v směšných hypotézách

vzrušení hledat, hledat poesii.

Ale my, kteří jsme už u posledního krajíce,

musíme šetřit, neboť dobře víme,

že dojde sýr a zahyneme hladem.


LUCIFER

Ej, ale musel člověk zestárnout,

když pokouší se stvořit život v baňce.

I kdyby se mu pokus podařil,

příroda sama by to zavrhla,

neboť by vznikl netvor bez myšlenky,

milostný cit bez předmětu lásky,

tvor bez souzvuku a bez protikladu,

nelida, jenž neví o člověku nic.

Vždyť jak by i věděl, když se probral

k životu v buňce a když nezná

žal ani radost, žádný lidský cit.


VĚDEC

Já, který jsem léta

tajemství hmoty řádně probádával

a bez oddechu stokrát pitval život...


ADAM

...držels v rukách jen mrtvoly,

protože věda stále pokulhává

za každou mladou, svěží zkušeností

a jako králův igric1 spěchá

hrdinské skutky s úctou opěvovat,

však předpovídat není povolaná.


VĚDEC

Nač ten posměch? Což nevidíte,

že stačí jiskra, aby vznikl život?


ADAM

Jenže kde vezmeš právě tuto jiskru?


CASSIUS2

Kdo hledá pomoc u druhých, dokud rámě

má ještě pevné, ten je zbabělec.


ADAM

Na stejné a šedivé trpaslíky

stát změnil všechny.


ADAM

Je snad vesmír proto takový studený,

že jeho svátost člověk zrušil?


LUCIFER

Po tolika zkouškách ještě stále doufáš,

že nové boje nebudou už marné?

Že dojdeš k cíli? Vskutku, jen člověk

může mít mysl umanutou jako dítě.


ADAM

Nad hrobem, jejž sama příroda

přikryla flórem, zamýšlím se znovu,

já, člověk první a též poslední:

jak skončil osud mého rodu,

zda velkolepě, v ušlechtilém boji,

nebo ubohým, trpasličím skonem,

nehodný slz, pokud ztratil svou velikost.


LUCIFER

Poslední malý lidský sten zní vždycky

jako velký výsměch životního boje.


ADAM

Bože, slyšíš

a nepýříš se, jakým ubožákem

stal se tvůj člověk, tvoje skvělé dílo?


LUCIFER

Ať se ti to jakkoliv nezdá,

nejprve se ve vás hlásí k slovu zvíře

a pouze až poté, co je nasytíš,

ozve se člověk, aby povýšeně

zavrhl svoji vlastní podstatu.


ADAM

Pověra zmátne jen tupce, který stejně neví

nic o duchu, jenž v nás i mimo nás je.


ADAM

Mnoho vás tu ještě takto živoří?


ESKYMÁK

Inu, vskutku mnoho. Víc než myslíš, pane.

Na prstech všecky ani nespočítám.

Sousedy své jsem už pobil,

však zdá se, marně, přišli zas noví.

A tuleňů je málo. Jsi-li bůh,

tak zařiď, prosím, ať je lidí méně,

však tuleňů víc.


ADAM

Muž, který klesá

a který stále hloub upadá,

vzbuzuje v hrudi jen pohrdání.

Když ale klesá žena – ideál,

ta ztělesněná báseň života –

vzbuzuje hrůzu. Nač ji mám vidět?


LUCIFER

Marnivý člověče. Snad jsi jen nechtěl

rozvrátit věčný zákon přírody!

Myslíš, že pro smrt jediného červa

zachvěje se zem a nová hvězda vyjde?


ADAM

Snil jsem dosud, anebo i nyní sním?

A vlastně co je víc: sen či bytí,

jež se usazuje na neživou hmotu,

aby se potom rozpadlo i s ní?

Nač je dobrá krátká chvilka bytí?

Abych poznal hrůzu nebytí?


LUCIFER

Jen jedinec není ničím vázán,

však lidstvo jako celek se vleče v poutech.


ADAM

Osud mi může stokrát říkat: žij!

Vysměju se mu a když chci, tak zemřu.

Vždyť i tak jsem jen sám na tomto světě.

Hle, přede mnou je útes, pod ním propast:

stačí skok a v posledním dějství

konečně řeknu: komedie končí.


ADAM (k Evě)

Proč stále slídíš

a proč hlídáš každý můj krok?

Vždyť muž, jenž vládne světu, nemá čas

mazlit se stále, má i jinou starost,

žena to, věru, neví, překáží mu.


LUCIFER (k těhotné Evě)

Čím se to vlastně chvástáš, ty hloupá?

Tvůj syn už v ráji počatý byl v hříchu.

Přinese na svět jen hřích a bídu.


ADAM

Půjde vpřed moje ušlechtilé plémě,

aby se k trůnu přiblížilo,

nebo jako zapřáhnuté zvíře

do smrti bude tahat svoje jařmo?

Dostane se jednou ušlechtilé hrudi

odměny za to, že ač krví platí,

žne jen posměch malověrných davů?


LUCIFER (se smíchem)

Že jsem si vůbec začal s člověkem,

z bláta a slunce uhněteným, když je

pro velikost malý, pro slepotu velký.


KONEC


V zimním brlohu

v 46. roce života

ze slovenštiny přeložil

MISANTROP





POZNÁMKY:

1 igric = profesionální všeumělec, zpěvák, hudebník, tanečník, mim nebo akrobat. – Poznámka Misantropova.

2 Cassius – z početné římské rodiny Cassiů míněn Gaius Cassius Longinus (85–42 př. n. l.), senátor, jeden z vůdců proticæsarovského spiknutí, mj. též švagr Brutův; po prohrané bitvě u Filipp spáchal sebevraždu. – Pozn. Mis.