Lucretius: O přírodě 6.


ZPĚV ŠESTÝ


TŘETÍ CHVÁLA EPIKÚRA


OBILNÝ OSEV A ZRNO bídnému lidstvu1

Athény slavného jména prý rozdaly první,

obrodily mu život a zákony daly2

a pro život první mu poskytly útěchu sladkou,

vydavše ze sebe muže3 tak hluboké mysli,

že z jeho úst kdysi vyšla veškerá pravda

a za jeho božskou vědu, ač zemřel, už dávno

po celém světě sláva až k nebi se nese.


Když on viděl, že mají o živobytí

lidé už postaráno a bezmála o vše,

že pokud možno si mohou bezpečně bydlet

a že ti mocní se v bohatství topí a poctách

a slávě a slynou i dobrým jménem svých synů –

ale že v hlubině srdce jim zůstala úzkost,

jež bez ustání a bezděky život i duši

v nich mučí a v ukrutné nářky ji propukat pudí:

poznal, že tady je vinna nádoba sama4

a její vinou se uvnitř pokazí všecko,

co do ní dáš a naliješ dobrého zvenčí;

jednak si všiml, že dno má prasklé a teče,

takže se nijak a nikdy naplnit nedá,

a jednak viděl, že všecko, cokoli pojme,

znečistí jakousi ošklivou pachutí uvnitř.


Slovem pravdy nám tedy očistil srdce,

vytkl strachu a žádosti meze a určil,

v čem to nejvyšší dobro, kam tíhneme všichni,

tkví, a ukázal cestu, jak pěšinou prostou

a přímým směrem se k němu můžeme dostat,

co vlastně za zlo je všady ve věcech lidských,

jak je přirozené a doléhá různě,

jak příroda dá, buď náhodou anebo silou,

ze kterých bran se máme kterému bránit,

a podal důkaz, jak namnoze člověčí srdce

se na vlnách smutku a starosti zbytečně zmítá.


Jako když děti se bojí a lekají všeho

za černé noci, tak my se děsíme za dne

věcí, kterých se netřeba bát o nic více

než představ, kterých se potmě strachují děti.

Nerozežene tu duševní úzkost a temno

denního světla šíp ani paprsky slunce;

dokáže to však rozum a přírodní věda.

Tím raději pokračuji v své načaté písni.


UŽ JSEM TĚ POUČIL o tom, že svatyně světa

má smrtelné tělo, že nebesa před časy vznikla,

a co se na nebi děje a nemůže nedít,

zhruba všecko je jasné; teď poslyš, co zbývá –

jakmile do skvoucí korby5 se posadit jednou

.....................................................................

Ty mne jen veď, když k metě bělostné běžím,

učená Kalliopé6, už na konci dráhy,

Múso, potěcho lidí a rozkoši bohů,

a buď mi vůdkyní k věnci a veliké slávě!

...............................................................

vznikají všechny a znovu utichne všecko

...............................................................

co byly, potuchne vztek a všecko se změní.7


Ostatní věci, jež na zemi vídají lidé

i na nebi často, když s děsem a úzkostí srdce

strachy z bohů se hluboko sklánějí v duši

a do prachu země se pokořují – to proto,

že neznalost příčin je nutí podřídit všecko

vládě bohů a jejich království uznat.


Vždyť i kdo vědí, jak pokojně žijí si bozi,

a vědí to dobře, přece, když pocítí úžas

nad během světa a zejména nad těmi věcmi,

jež spatřují nad svou hlavou a v oblasti nebes,

v pověry staré se vracejí znovu a přísné

dostanou pány, jež mají za všemohoucí –

ubozí, nevědouce, co vůbec je možné,

co nikoli, kterak má každá věc svoje meze

a každá možnost svůj mezník, hluboko tkvící;

tím více bloudí a do tmy se naslepo řítí.


Vytřes to z duše, tu myšlenku daleko zažeň,

je nehodna bohů a božskému pokoji cizí;

bohů se nedotýkej a mocností svatých,

to nosí škodu. Sic poškodit výsostné božstvo

nelze, je nepojme hněv ani dychtivost pomsty;

leč nejsi-li s to si je myslit v mileném míru

a klidu, jen pobouřené a hnětené hněvem,

do jejich svatyň už nevejdeš s pokojným srdcem

a obrázky ony, jež z jejich svatého těla

co poslové božské krásy se do duší linou,

nebudeš umět v míru a pohodě vnímat.

Jaký život by nastal potom, je zřejmo.


Takový od nás nechť odvrátí soustava pravdy

co nejdál; a proto, ač bylo už řečeno mnoho,

mnoho zbývá a zkrášleno lepými verši

chce být: jest vysvětlit oheň a soustavu nebes,

bouře opěvovat a blýskavé blesky,

jaký je jejich účin a odkud se berou –

aby ses nechvěl a neztrácel hlavu, když nebe

se rozštěpí, odkud se přihnal ten letící oheň

či kam se zas poděl, jak mohl proniknout stěnou

a kterak, natropiv škod, i odtud se ztratil.


PROČ HŘMÍ


ZA PRVÉ: HROMEM se třesou nebesa siná,

protože éterné mraky, co vysoko letí,

jak na ně útočí vichry, se navzájem srazí;

neboť od jasné strany to neduní z nebe,

nýbrž čím hustší je hejno mračen, tím spíše

se odtamtud strhne rachot a hromová rána.


Mimoto nemohou mraky mít hmotu tak hustou

jako dřevo a kámen, ani tak řídkou

jako mlha a letící kotouče kouře;

sice by musely jako to kamení spadat

svou hrubou váhou či těkat jak dým, a pak unést

by nemohly příval krup ani sněhové vločky.


I jiný zvuk se z nich šíří nad širým světem,

jak z plachty, jež uprostřed tyčí a trámů se třepe,

napjata přes velké hlediště leckdy, a šustí,

ba zběsile lítá, když drzý ji roztrhne vítr,

a vydává zvuk jako papír, kdybys ho trhal;

neboť i takový zvuk se dá rozpoznat v hromu,

i visících šatů svist a letící papír,

když jím otáčí vír a vítr doň pere.


Někdy se stává, že mraky se nemohou srazit

čelem naproti čelu; i minou se bokem

a spějíce v opačné strany se o sebe drhnou;

odtud kručivý zvuk nám projede uchem

a trvá tak dlouho, než z těsných prostorů vyjdou.


Stejně se zdává často, že kolísá kosmos,

otřesen třeskutým hromem, že ohromné hradby

širého vesmíru pukly a vybuchly náhle –

když totiž vichry se v jediné mohutné smršti

do mračna zavrtají a vichřice uvnitř

krouživě víříc je nutí více a více

hustý si vytvářet obal a dutinu uvnitř;

když jí pak ubude síly a dravého tlaku,

s hrozným rachotem hromu se roztrhne mračno.

A není divu: i maličký měchýř, když vzduchu

je pln, dá velikou ránu, když najednou praskne.


I na jiný způsob se mraky mohou dát slyšet,

když je provívá vítr; to podobná větvím

oblaka vídáme letět a rozličným třásním;

jako když šumí listí a praskají větve

a severní vítr skrz lesní houštinu táhne.


Také se stává, že rychle vanoucí vichr

prolomí mračno a vedví je rozrazí rovnou.

Co zmůže svým náporem tam, je nad slunce jasné:

vždyť zde, kde je slabší, si nicméně ve větších výškách

podává stromy a z nejhlubších kořenů trhá.

Skrz oblaka běží i proudy, jež s hukotem temným

se jakoby lámou, jak činí i hluboké řeky

a mohutné moře, kde příboj se o břehy tříští.


Někdy plamenný blesk také přeskočí z mraku

na mrak, a padne-li tady snad na množství vláhy

ten oheň, je na místě zdušen a praskaje sténá

a syčí jak železo žhavé, když z planoucí pece

je vyjmeš a hroužíš je hluboko v ledovou lázeň.


Pakli ten oblak, jenž pohltí oheň, je sušší,

rázem vzplane a hoří, praskaje silně,

jak háje vavřínové když stravuje v horách

a ve víru vichru se široko plazící plamen;

žádný klest není slyšet tak strašně jak Foibův

delfský laurus a nic tak nepraská v ohni.


Mohutný rachot je z mraků a velikých výšek

slýchat i z tříštění krup a lámání ledu;

to když vítr je v nějakou těsninu směstná

co laviny ledu – a v sníh a kroupy se lámou.


I tehdy se blýská, když mraky se srazí a množství

semínek ohně z nich vytryskne – jako když ocel

či pazourek o křemen křísne; tu vyskočí světlo

stejně a oheň se třepí v třpytivé jiskry.


HROM ZNAMENÁME PO BLESKU


Nicméně sluchu se zahřmění později dotkne,

než oči zhlédnou blesk; vždyť putují k uchu

ty věci déle než to, co působí na zrak.

To lze seznat i jinak: jen pozoruj z dálky,

když dvojitou sekyrou někdo peň poráží stromu,

jak dříve uvidíš úder, než seknutí uchu

oznámí zvuk; a blesk je zrovna tak vidět

dříve, než slyšíme hrom – jenž zároveň s ohněm

byl vyslán a z téže srážky i příčiny vzešel.


I NA JINÝ ZPŮSOB ta oblaka letmými blesky

zpestřují kraj a bouře ho blikavě žíhá:

vpadne-li do mračna vítr a na místě krouží,

jak jsem už řekl, až zahoustne oblaku obal,

tu tím, že se hýbe, se vznítí; vždyť pohybem všecko,

jak vidíš, zteplá a vzplane, ba z olova kulka

dokonce taje, když letí obloukem dlouhým.


Ten vařící vzduch když černé protrhne mračno,

tu jako když střelí, se uvolní semena ohně

rázem a slijí se v blesk a blikavý plamen.

Potom se ozve hrom; ten putuje k boltci

déle než to, co vstupuje v zornici oka.


To se však stává jen v mracích hustých a vzhůru

navršených až div a na oblak oblak.

Tím se nedávej zmást, že zdola je vidět

spíš jejich šíři než to, jak vysoko čnějí!

Jen dávej pozor, až oblaka podobná horám

po nebi ponese napříč a nakoso vítr;

nebo až na vršcích skal je uvidíš shluklé,

jak horní na dolní tlačí a na oblak oblak,

když zůstanou stát a větry kol dokola usnou;

tehdy uzříš těch mraků mohutné masy

a jakoby z převislých skalisek sklenuté sluje –

a vpadnou-li do nich větry, když nastane bouře,

a naplní je, pak hubují s hukotem burným

v tom žaláři z oblak a hrozí jak za mříží šelmy,

odtud i odonud z mraků svůj vrhají repot,

a jak hledají cestu a točí se kolem,

shrabují z oblak a sbírají semínek ohně

mnoho – i koluje plamen v té ohnivé peci,

až se protrhne mrak a zasvitnou blesky.


A ještě z těchto příčin ten střelhbitý oheň

o barvě jasného zlata se do země řítí:

že totiž ohnivých semen už oblaky samy

musí být plny; vždyť kdykoli nemají vody,

zpravidla mají lesklý a plamenný odstín.

Nemálo totiž se musely sluneční záře

napít, a proto se rdějí a ohnivě srší.

Ty když zatlačí vítr a vžene a vtěsná

je na jedno místo, tu stisknuty semínka roní

ohně – ta dávají blesku tu plamennou barvu.


I tehdy se blýská, když nebeská oblaka řidnou;

neboť vítr, jak lehounce plynou, je trhá

a drobí; tu tělíska ohně, ta semena blesku,

nutně z nich padají sama; a tehdy se blýská

ne hrozně, bez lomozu a hlučného hromu.


VLASTNOSTI BLESKU


Konečně, jaké je povahy blesk, to ti řeknou

místa, kam sjel, a znamení vpálená žárem,

stopy, z nichž síry se šíří omamný zápach;

to jsou známky ohně, ne větru či deště –

nemluvě o tom, jak často to zapálí střechu

a už je rychlý plamen i v stavení pánem.


Tento oheň, tak jemný jak ve světě žádný,

stvořila příroda z prvků tak drobných a čilých,

že pod sluncem naprosto nic jim nemůže čelit.

Neb silák blesk se prodere domovní stěnou

jak slovo či zvuk a kovem i kamenem projde,

bronz i zlato ti roztaví v mžiknutí oka,

ba aniž rozbije džbán, dá vyvanout vínu

naráz – a žádný div: jeho žár, sotva přijde,

nádobě proděraví a rozředí boky

všecky kol dokola lehko, a vtáhna se dovnitř,

rozpustí víno v prvky a roznese rychle.

Za celý lidský věk by to nesvedlo slunce,

ačkoli žhne a sálá velikým vedrem;

o tolik větší rychlost a moc mají blesky.


JAK VZNIKÁ BOUŘE


NYNÍ, ODKUD SE BEROU a proč jsou tak prudké

v letu, že mohou svým úderem rozčísnout bašty,

rozmetat dům a strhnout mu krovy a krokve,

rozvalit náhrobky hrdin a rušit je z klidu,

zabíjet lidi a porážet skot zde i onde

a podobné věci, jak to, že dokáží tolik,

vyložím teď, abys neztrácel čas mými sliby.


Měj za to, že blesky se rodí z oblaků hustých

a do výše nakupených; vždyť z jasného nebe

a z mraků nepříliš tlustých se neblýská nikdy.

Toť věc nepochybná a nad slunce jasná:

vždyť tenkráte celý blankyt se zatáhne mračny,

jako by z Acherontu se mrákavy zvedly

všecky a veliký prostor by postlaly nebi –

takovou temnou nocí je zacloní mraky

a černá škraboška Děsu se nahoře šklebí,

kdykoli bouře se chystá roztančit blesky.


Mimoto leckdy i černý oblak jak z nebe

spuštěný vodopád smoly se na mořské vlny

sveze naditý tmou a ten za sebou táhne

černou, blesky a vichry těhotnou bouři,

a protože sám je větrů a plamenů plný,

i na souši se ho bojí a hledají úkryt.


Stejně i nad naší hlavou ta bouře má výšku;

přece ty mraky by nemohly zavalit zemi

takovou tmou, kdyby na jedněch nestály druhé

vždy výše a výše, až slunce se za nimi ztratí;

také by nemohly vydat tak ničivý příval,

rozvodnit řeky a zaplavit pole, když přijdou –

jenomže éter je jimi vysoko vystlán.


Tedy v těch místech je větru a plamene plno

všecko a proto to odevšad hřímá a blýská.

Výše jsem řekl, jak mnoho ohnivé látky

chovají výdutě mračen; i z paprsků slunce

a z jeho žáru jí musejí nemálo nasát.

A když ten vítr, jenž mraky zatlačí někam

v jediné místo, z nich vytiskne ohnivých semen

vysoký počet a sám se s tím plamenem smísí,

ten vetřelý vítr tu koluje v prostoře těsné

a blesk si uvnitř té pece ohnivé brousí.

Na dvojí způsob se může vznítit: když zteplá

svou vlastní pohyblivostí a dotykem ohně.

Když je už rozžhaven dost a hutného ohně

náporem nabit, tu blesk už jakoby zralý

naráz roztrhne oblak a trhaným světlem

na všecka místa svítě se střelhbitě nese.


Za ním to zhluboka zahřmí a nebeská klenba

jako by pukla a vráz se řítila shůry.

Zemi pak zachvátí mocné chvění a hukot

běží vysokým nebem; vždyť povětří celé

vrávorá otřeseno, jak rachotí hromy.

Nato se spustí déšť tak těžký a štědrý,

jako by celý éter se proměnil v příval

a řítě se dolů chtěl obnovit potopu světa;

taková průtrž mračen a vichřice burná

se snese, jak uhodí hrom a ohnivá střela.


Také se stává, že v mohutný mrak s oním hrotem

už zralým vpadne vítr a vichřice zvenčí,

roztrhne jej – a už padá ohnivý kužel,

který jmenuje bleskem náš mateřský jazyk.

Stejně i do jiných stran, ať kamkoli letí.


Někdy se stává, že větrný proud nemá ohně,

nicméně dlouhou poutí a letem se vznítí;

některá tělíska totiž ho opustí cestou,

ta větší, co v letu vzduchem mu nemohla stačit,

a jiná si z povětří shrábne a unáší s sebou,

maličká, jež se s ním smísí a vznítí ho v letu

přibližně tak, jako leckdy z olova kulka

se rozžhaví letem, když cestou poztrácí mnoho

studených částic a nakonec ve vzduchu chytí.


Někdy už pouhou ranou se vyvolá oheň,

úderem větru, jenž nemaje ohně je chladný –

a žádný div: když ránu zasadí prudce,

může se stát, že vlastní semínka tepla

mu splynou s prvky věci, jež dostala ránu;

podobně vyskočí jiskra, když o křemen křísne

železo. Nevadí nic, že je studené: stejně

se seběhnou prvky a blesk z nich vyšlehne horký.


Stejně tedy i věc musí od blesku chytit,

je-li jen hořlavá trochu a citlivá k ohni.

Nicméně fičící vítr tak docela chladný

nemůže být: vždyť slétá shůry tak prudce,

že nezahoří-li ohněm už dřív na své cestě,

přichází alespoň ohřát a promíšen s teplem.


RYCHLOST BLESKU


Mrštný je blesk a jeho úder je prudký,

rychle skluzují vesměs a slétají blesky,

ježto už dříve se v mracích ta střelhbitá síla

sbírá a k výboji mocné v ní úsilí stoupá;

mračno pak neudrží to rostoucí vření,

i nastane výbuch a letí to úžasně rychle

jak běhuté šípy, jež obrovský samostříl chrlí.


Ostatně blesk je z atomů drobných a hladkých

a takové hmotě se sotvaco postavit může;

prosmykne se a promkne i nejužší cestou;

překážek tedy ho zdržet a zpomalit může

jen málo – i letí a s velikou rychlostí sklouzne.

Však také všecko těžké svou povahou tíhne

obecně dolů a navíc, když nastane náraz,

rychlost se zdvojnásobí, věc pádněji padá,

pohotověji a rázněji rozetne ranou

všecko, co je jí v cestě, a žene se dále.


Konečně: všecko, co letí dalekou drahou,

má rychlosti stále více; ta pohybem vzrůstá,

mohutní, sílí a padá to pádnějším pádem;

pudí totiž ten pohyb všecky ty prvky

na jedno místo se řítit nejkratší cestou

a na tuto trať je všecky ve víru vrhá.


Snad přibere blesk něco částic i z povětří přímo

cestou a pod jejich ranami zvyšuje rychlost.


Lecčím se promkne a projde – a věc je pak celá

a zdráva, an drobounký oheň jí proklouzne póry;

ledaco zničí – když dopadnou tělíska blesku

na prvky ve věci tam, kde jsou skloubeny ve tkáň.

Lehko roztaví spěž a ve mžiku zlato

přivede ve var; to proto, že z atomů drobných

a tělísek hladkých ta síla je složena jemně;

ta se vkrádají hravě, a vniknuvše náhle,

rozruší všecky vazby a uvolní uzly.


Na podzim nejvíc se otřásá vysoké nebe,

domov lesklých hvězd, i celičká země

a podobně v jarní čas, když se otevrou květy.

Za mrazu totiž je ohně málo a v létě

zemdlí vichry a oblaka nejsou tak hustá.

Když tedy roční čas se zastaví vprostřed,

jsou dány všecky ty rozličné podmínky blesku.


Průliv roku tu mísí chladno i horko,

to dvojí, bez čeho mrak by neukul blesku;

i nastane svár mezi živly a veliký poplach

a v ohni a vichru se zuřivě povětří zvíří.

Počátek tepla je totiž posledkem zimy

a to je období jara; tu zápolí spolu

ty protivy nutně a smíšeny dělají zmatky.

Poslední vedro se mísí s prvními mrazy;

to přichází doba, jíž lidé říkají jeseň;

i tady se třeskutá zima dá do boje s létem.

Proto právem to nazveme průlivem roku;

a žádný div: vždyť za toho času je blesků

nejvíc a na temném nebi se stahuje bouře,

že válkou nerozhodnou se potýká obé,

zde plamen, tam vítr a s nimi ve směsi voda.


BLESKY NESESÍLÁ JUPPITER


TOŤ POZNAT OHENNÝ BLESK v jeho podstatě pravé,

a jakou mocí to činí, to vidět skrznaskrz;

toť lepší než v etruské texty8 se zbůhdarma hroužit

a skrytého úradku bohů chtít stopovat známky

v tom, odkud přiletěl oheň a na kterou stranu

se obrátil odtud, jak mohl proniknout stěnou

a kterak, natropiv škod, i odtud se ztratil,

či jaké to úder blesku zas neštěstí nese.


Pakliže lomcuje blýskavou nebeskou klenbou

Juppiter, hřímaje hrozně, a ostatní bozi

a metají blesky tam, kam se kterému zachce:

proč jimi nemíří tak, aby zločinů hnusných

netrestanému strůjci se z proklaných prsou

kouřila síra a plamen – k výstraze lidem?

Proč častěji ten, kdo si není ničeho zlého

vědom a nemá viny, se v plamenech svíjí,

náhle zachvácen ohněm a vřetenem z nebe?

Proč perou i na místa pustá a marně se trudí?

Či tím cvičí své paže a ramena tuží?

Proč nechají v hlíně ty střely otupět Otci,9

proč trpí to on, proč je nešetří na nepřátele?

Proč konečně nesešle nikdy ten Juppiter k zemi

oheň a hrom, je-li nebe úplně čisté?

Či když se vyrojí mračna, on sestoupí na ně

sám, aby odtud si cíl bral na mušku zblízka?

Proč ostřeluje moře? Co má proti vlnám,

proti tekutým spoustám a plovoucím pláním?


Dále: když chce, aby lidé zásahu ušli,

proč nestřílí tak, aby blesk bylo vidět už v letu?

A chce-li koho snad náhlým překvapit ohněm,

proč rachotí z oné strany, proč hromadí hromy

a hřmot a tmu, aby člověk měl možnost se schovat?

A jak by mohl – co myslíš – současně střílet

do různých stran? Vždyť nepopřeš, že se už stalo,

že v tentýž čas se sneslo několik blesků.

To se už stalo a stává se nezbytně často;

jako když déšť se spustí v rozličných krajích

a prší, i blesků se ukáže najednou mnoho.


Proč konečně bourá i ctihodné svatyně bohů

tím lítým bleskem, i vlastní slovutní sídla,

proč rozbíjí rozkošně zrobené podoby boží

a ráznou ranou své obrazy zbavuje lesku?

Proč vysoká místa si volí hlavně? Proč nesou

nejvíce stop toho ohně temena horská?


DALŠÍ PO TĚCHTO VĚCECH už pochopíš snadno:

na jaký způsob se shůry na moře spouští

préstér, jak říkají v Řecku, či po našem „palič“.

Stává se totiž, že někdy se na moře spustí

z nebe jakýsi sloup a kol dokola vlny

začnou vřít, jak se rozhýbe vanutí vichru,

a každá loď, kterou překvapí taková vřava,

se ocítá v tísni a nejvyšším nebezpečenství.

To když větru se podaří prolomit mračno,

na které útokem hnal; tu je stlačuje dolů

a ono jak sloup se z oblohy na moře spouští

zvolna, jako by shora se napřáhla s něčím

nějaká paže a dlaní to na vlny stlala.

Vítr pak roztrhne sloup, z toho vyrazí vichr

do vln a započne vřít až k nevíře moře.

Neboť ten vír se stáčí níže a níže,

vleče s sebou svůj vláčný oblačný obal

už ztěžklý, a ten když na mořskou hladinu složí,

zplna se na vodu vrhne a s ohromným hlukem

uvede ve var a klokot oceán celý.


Někdy i vřeteno větru se obalí mračny

samo, jak oblačné prvky si ze vzduchu sbírá,

a préstéru spadlému z nebe je podobno jaksi;

když se pak snese k zemi a pukne, tu z něho

s ohromnou silou vír a vichřice vyvře.

Ale protože vzniká jen zřídka a hory

mu na suché zemi jsou v cestě, zjeví se spíše

na volném prostranství mořském a pod nebem širým.


MRAKY


MRAKY VZNIKNOU, když četná tělíska v letu

nahoře v prostoře vzdušné se najednou shluknou,

ta poněkud drsná, jež mohou drobnými růžky

na sobě váznout a stlačena držet se spolu.

Ta způsobí nejdřív, že vzniknou oblaka menší,

jež se pak objímají, druh k druhu se druží,

tím sdružováním rostou a po větru letí

tak dlouho, až divoká bouře se nakonec strhne.


I z nebetyčných hor a temen se někdy,

a to tím více, čím výše se pnou, může kouřit

plynule hustá mlha a oblaky plavé;

to proto, že sotva se zrodí lehounké mráčky,

dřív než je spatří zrak, už je uchvátí vítr

a na samá temena hor je nese a tiskne;

teprve zde, když hustší vytvoří hejno

a větší, jsou viditelné a působí dojmem,

jako by ze štítu skal se zvedaly v azur.

Výšky jsou dokořán větrům; to plyne už z věci,

to cítíme sami, když zlézáme vysoké hory.


Mimoto přemnoho prvků si příroda bere

z celého moře; jen rozvěs po břehu prádlo

a uvidíš sám, co schytá a nasaje vláhy.

Tím spíše mi věř, že mohou mohutnět mraky

dík množství látky, jež stoupá z vlnivé sláně:

svou povahou totiž jsou vláhy příbuzné plně.


Mimoto ze všech řek, ba i ze samé země

před naším zrakem se vznášejí mlhy a páry,

které se odtud vinou a stoupají vzhůru

jak dech, svým závojem oblohu cloní a zvolna

se seskupují, až vytvoří vysoká mračna;

vždyť na ně tlačí i žhavý hvězdonoš éter,

takže zhoustnou a opředou modrojas mračny.


Ba i zvenčí se vkrádají pod naše nebe

tělíska, strůjcové mračen a plynoucích oblak;

že prvků je nesčetný počet, že prostory prázdna

nemají hranic, už víš, a také, jak rychle

tělíska letí a kterak v mžiknutí oka

dovedou urazit dráhu až k nevíře velkou.

Nediv se tedy, že často v kratičkém čase

pokryje bouře a tma tak mocnými mraky,

kdykoli převisne shůry, i moře i souše –

jakmile na všech stranách má štěrbiny éter,

kol dokola jakési průduchy veliký kosmos

a všem je vchod i východ otevřen prvkům.


DÉŠŤ, DUHA, SNÍH


VZHŮRU, TEĎ SLYŠ, jak se sráží v oblačné výši

dešťová vláha, proč prška se na zemi roní

a padá! Tu předně věz, že semínka vody

v nemalém počtu se zvedají společně s mračny

ze všechněch věcí a obé zároveň roste,

jak mraky, tak voda, ta všecka, co v oblacích vězí –

jako když tělo nám roste pospolu s krví,

i pot a veškerá míza, co přebývá v údech.


Často i mořské vláhy se napijí mraky

hojně, jak vlněná rouna, jež při břehu visí,

když oblaky přes širý oceán unáší vítr.

Na stejný způsob se zvedá do mračen voda

i ze všech řek, a když opravdu mnoho té vody

se tam už sejde a rozhojní všelijak zevšad,

z plných oblak se proudem vylévá vláha

pod tlakem dvojím: jsou tepána větrem, a potom

oblačných pluků už sama mohutná masa

je seshora tiskne a tíží, až vytrysknou deště.

Také když ve vanu větrů se oblaky tenčí,

nebo se trhají teplem a pod šípy slunce,

dávají vláhu; tu krápe, jako když taje

a na horkém ohni se rozpouští hromada vosku.


Průtrž je prudká, když mračna jsou obojí silou

stlačena mocně: svou vlastní, i náporem větru.

A deště trvají dlouho a prší a prší,

kdykoli atomy vody se hromadně rojí,

mraky se spojují s mraky a s prškami pršky

navíc a ze všech stran se to ve směsi nese

a celá země dýmá a parami kouří.


Tu když v povětří šerém se paprsky slunce

oprou do dštících oblak a zprotějška blesknou,

v černých mračnech se ukáže barevná duha.


Všecko, co nahoře roste a nahoře vzniká,

docela všecko to, co se vytváří v mracích,

sníh i vítr a kroupy a ledové jíní

i ostrý mráz, jenž tuho spoutává vodstvo

a řeky nedočkavé jak na uzdě drží –

o tom se domyslíš lehko a uhádneš v duchu,

kterak to všecko vzniká a z čeho se rodí,

vskutku-li dobře jsi pochopil úlohu prvků.


ZEMĚTŘESENÍ


POSLOUCHEJ NYNÍ, co působí třesení země!

Na prvém místě si představ, že zrovna jak vrchem,

i pospodu země je plna větrných slují10

všady a mocných jezer i nádrží mnoho

chová v lůně, i rokle a skaliska srázná;

že pod hřbetem země se skrytě nejedna řeka

valnými vlnami valí a balvany vláčí:

vždyť země všude se musí podobat sobě.

To je předpoklad věci a úvahy základ:

země se nahoře třese, když velikým pádem

ohromné podsvětní sluje se starobou zhroutí;

to padají celé hory a otřesem náhlým

a mocným chvění se odtud široko šíří.

Nediv se tomu: i vozy nepříliš těžké

když ulicí jedou, tu nejbližší střechy se třesou

a povyskočí, když železné obruče obě

kobrtnou o cokoli, oč zavadí cestou.


Někdy se do těch vod a širokých jezer

sesype stářím kus země jak ohromná hrouda;

i zvlní se voda a kmitem se kymácí země –

jak okrouhlá baňka, jež nemůže stát, dokud voda

se nepřestane v ní třást a semotam zmítat.


Mimoto vítr, když v děrách a dutinách zemských

z jedné strany se strhne a mohutnou silou

se úporně žene a tlačí v prostranné sluje,

skloní se země, kam větru ji schyluje síla.

Tehdy se nakloní domy, jež na zemi stojí,

tím více, čím výše se který dotýká nebe,

sraženy v tutéž stranu se nachýlí šikmo

a povysunuté kladí je hotovo k pádu.

A ještě se bojíme věřit, že veliký vesmír

poslední hodinka čeká a nějaký konec,

když takové zemské masy se vidíme viklat?


Nebýt toho, že větry i spí, tu by zhoubu

světa nemohlo zadržet nic ani zdržet;

ony však jednou slábnou a podruhé sílí,

jakoby v šiku jdou vpřed a couvají zpátky,

takže častěji země jen zhroucením hrozí

nežli se hroutí; je nahnuta jenom – pak sklouzne

zpátky a na svoje místo a těžiště sedne.

Proto se kývají domy: ty nejvyšší nejvíc,

prostřední více než nízké a přízemní málo.


To veliké chvění má ještě příčinu další:

když nějaká vichřice mocná a vítr se náhle

vytvoří v podzemí přímo či pronikne zvenčí,

do zemských dutin se vrhne a rozlehlých slují,

jimi se prohání nejdřív a točí a skučí

v divém spěchu, a potom v rozběhu prudkém

vymrštěn vybuchne ven a hluboko zemi

rozčísne přitom a otevře širokou průrvu.


Taková věc se v Aigiu peloponnéském11

stala a v Sidónu12 syrském: ta města ten výbuch

rozmetal vzduchem a nastalé zemětřesení.

Mimoto zničily mohutné otřesy země

nejedny hradby a leckteré sídelní město

propadlo moři i se svým obyvatelstvem.


Pakli ten vzdušný tlak a zběsilá síla

nemůže vybuchnout ven, pak v početné póry

země vnikne jak třas a ona se chvěje

jak naše tělo, když mráz je až do kostí protkne

a nutí je maně se chvět a drkotat zuby.


Úzkostí dvojí se tedy ve městech třesou:

shora se strachují střech a podzemních jeskyň

zdola, že příroda možná je poboří náhle

a puklá země se rozevře v široký jícen

a zborcena vlastními rumy je bude chtít zasout.


Ačkoli tedy si myslí, že země i nebe

má propůjčen věčný život a nevezme újmy:

přece někdy, když nebezpečí je tady,

obavou třetí je samo potají bodne,

aby jim pod nohama se neslehla země

a nespadla v propast a za ní i veškerý vesmír,

pozbuda opěr, a svět by byl hromadou trosek.


MOŘE NESTOUPÁ


LIDÉ SE DIVÍ, proč příroda nenechá moře

stoupat, když tolik vod se do něho vlévá

a ze všech stran sem všecky spěchají řeky,

nemluvě o bystrých deštích a perutných bouřích,

jež na všecka moře i kraje dští a se lijí,

a o vlastních hlubinných zdrojích: to všecko je kapka

proti mořskému obru a spíš ani to ne;

nediv se tedy, že neroste mohutné moře.


Mimoto mnoho mu upíjí sluneční úpal.

Vidíme přece, jak šaty, napité vodou,

vysušuje svým teplem a paprsky slunce;

a širých moří je pod ním prostřeno mnoho.

Proto, když na každém místě mu odsaje slunce

z hladiny množství mokra ať jakkoli malé,

při rozlehlosti těch vod jim ubere mnoho.


I hladinu smýčící větry si dovedou odnést

vláhy veliký díl; vždyť vídáme zhusta,

jak za jednu jedinou noc umí vysušit vítr

cesty a měkké bláto se na škraloup seschne.

A výše jsem řekl, jak mnoho mořského mokra

si vezmou mraky a odsají z hladiny širé

a nad celým okrskem zemským je porůznu roní,

když na zemi prší a oblaka přinese vítr.


Konečně, ježto má řídké a spojité tělo

země, kol dokola svírajíc okraje moře:

tu jako vody se ze souše do moře lijí,

i slaný živel se v pevninu vsakovat musí;

to se procedí kal a na zem se vrací

čistá voda a řekám napájí zřídla;

odtud se sladký proud už klikatí tudy,

kudy mu tanec vln jednou prorazil cestu.


ETNA


JAK TO PŘIJDE, že z horského kráteru Etny

tak mohutný chochol se občas vyvalí ohně,

vyložím nyní; neb ohromnou pohromou byla

ta plamenná bouře, jež spálila sicilské lány;

i okolní kmeny k ní v hrůze zvedaly oči,

když vidouce dým a jiskry po celé klenbě

nebes, bázeň a starost pojaly v srdci,

jakou že novou věc to příroda strojí.


Při těchto věcech je třeba šíře i hloubky

pohledu tvému a rozhledu na všecky strany;

vzpomeň si znovu, jak velká je hlubina světa,

jak proti celému kosmu je samotné nebe

jen mizivou částkou a méně než takovým zlomkem,

jakým je jediný muž proti veškeré zemi.

To-li si představíš dobře a uvážíš rovně

a uvidíš jasně: pak nad lecčíms přestaneš žasnout.


Diví se někdo z nás, když někomu schvátí

zimnice údy a protkne je horoucí horkost

či nějaká jiná bolest, když ochoří tělo?

Najednou oteče noha a bodavá bolest

najednou zachvátí chrup, ba zasáhne oči,

propukne růže, skrz údy se palčivě plíží,

ať napadla kterýkoli, a tělem se plazí –

a není divu: je po světě semínek mnoho,

země i povětří dost chová neduhu zlého

a právě odtud se těžké choroby šíří.


Stejně si mysli i o celém nebi a zemi,

že dost a dost mají od věků do věků všeho,

co dovede zemí pohnout a najednou otřást,

po vodě dravým vírem i po souši běžet,

z Etny vychrlit oheň a podpálit nebe:

i to se stává, že zahoří nebeská klenba

a že se strhnou bouře a průtrže prudší,

když náhoda takto ta vodní tělíska svede.

Že je ten ohnivý vír tak nadmíru velký?

Ach, vždyť i řeka se zdá jak veletok tomu,

kdo předtím neviděl větší, a strom nebo člověk

mu přijde jak obr a stejně i ostatní věci:

v největší, kterou kdy viděl, už spatřuje kolos –

zatímco všecko i s nebem, zemí a mořem

není nic proti celého vesmíru celku.


Nicméně vyložím nyní, co pudí ten plamen,

že se širokým jícnem tak najednou z Etny

vyhrne ven! Věz předně, že celá ta hora

je dutá, že žulové sluje ji odspodu nesou

a v každé té jeskyni vzduch i vítr se točí.

Rychle letící vzduch totiž vytváří vítr;

ten když se rozpálí vzteky a rozžhaví vůkol

kamení všecko, co může, i hlínu a z útrob

jim vykřeše plameny hbité a horoucí oheň,

vzedme se k ústí a rovnou vysoko vyvře.

Do dálky metá svůj žár a do dálky popel

trousí a chrlí temno i kotouče kouře

a vyhazuje i balvany veliké váhy.

To dělá vybuchlý vzduch, to neváhej uznat.


Nadto i moře té sopce se o paty tříští

namnoze v příboj a zpátky se vrací co odliv.

Z tohoto moře se táhnou sluje až v sopky

hluboký jícen a tudy proniká jistě

.........................................................

a z širého moře je nucen do hloubky vnikat

a hrnout se ven – a tudíž plameny chrlit,

kameny metat a zdvíhat oblaky písku.

Na samém vršku je totiž jícen či ústí,

jak říkáme my – a tamější krajané kráter.


JEST I NĚKOLIK VĚCÍ, že nestačí říci

příčinu jednu, leč více, ač pravá je jedna;

například z dálky když uvidíš bezduché tělo

člověka ležet, tu všemožné příčiny smrti

můžeš uvést a jeho se týče jen jedna –

vždyť nemůžeš podat důkaz, že zahynul mrazem

či pro nemoc nebo snad jedem či dokonce dýkou;

že však z takových věcí ho některá stihla,

to víme. A totéž lze v mnoha případech říci.


NILSKÉ ZÁPLAVY


V létě se rozvodní Nil13 a zatopí pole,

on jediný v světě. Ta řeka pro celý Egypt14

často uprostřed veder se rozlévá zemí –

snad že v tu dobu mu přímo do ústí duje

severák letící v létě, tak řečený pasát;

ten vane proti proudu a zdržuje vlny

a tlačí je zpět – ony stojí a přeteče řeka.

Určitě v opačném směru se nesou ty větry

než sama řeka; jdou od hvězd severní točny

a ona přichází z tropů a z horkého kraje,

prameníc na dálném jihu a v poledním směru

uprostřed plemene černé a osmahlé pleti.


Také je možno, že v řečišti uvízly napříč

vysoké nánosy písku a ucpaly ústí,

když moře zvířené vichrem tam nahnalo písek;

s menší volností tudíž se veletok vlévá

a pomaleji se valí a splavují vlny.


Také je možno, že pršívá u zřídel Nilu

nejvíce tehdy, kdy severní pasátní větry

naženou veškerá oblaka do těchto končin.

Když totiž mračna jsou nahnána k polední straně

a shluknou se tam, jsou tlačena k vysokým horám;

tam je ta síla tísní a tiskne jak v lisu.


Možná že Nil se napájí z hlubiny horstva

v Habeši: bílé sněhy tam vševidné slunce

nutí svým teplem tát a do rovin stékat.


AVERNSKÉ PLESO15


NYNÍ TI POVÍM, co značí Avernské pleso

či avernský kraj a jaké vlastnosti mají.

Avernus předně má jméno od ptáků „aves“,

ježto je smrtonosný vší pernaté zvěři;

jakmile do této končiny zabloudí v letu,

nemohou veslovat křídly, své perutě svěsí

a s bezvládně zplihlou šíjí se po hlavě zřítí

k zemi, je-li to místo snad na pevné půdě,

či do vln, je-li snad pod nimi Avernské pleso.

Takové místo je u Kum; tam plny jsou skály

čpavé síry a z horkých jde pramenů pára.


I v athénském městě až na vršku hradu16 je místo

při chrámu milostné Pallady, vládkyně vody,

kam krákavé vrány se na křídlech nesnesou nikdy,

ba ani tehdy, když oltáře žertvami kouří;

tolik se bojí – ne jejího hrozného hněvu

za svoji drzost, jak řečtí básníci bájí;

ale povaha místa tak působí sama.


I v Sýrii17 prý je takové místo, že sotva

čtvernožec který chceš o ně zavadí nohou,

srazí ho jakási síla, i svalí se těžce,

jak podsvětním bohům když skolí palice žertvu.


Po řádu přírody všecky ty věci se dějí,

a jaký mají důvod a původ, je vidět;

že v těchto místech je brána do Acherontu,

nevěř ani, že odtud si podsvětní bozi

do krajů Orku tam dolů stahují duše –

jak jeleni větronozí když dechem svých nozder

dovedou z děr, jak se věří, vylákat plazy.

Jak je to vzdáleno pravdy a vzdáleno vědy,

poslouchej nyní; chci promluvit o věci samé.


ŠKODLIVÉ LÁTKY


Především dím, co jsem nejednou řekl už dříve,

že semínka věcí v zemi jsou různého druhu:

mnohá jsou živná a dají se jíst, ale jiná

mohou způsobit nemoc a urychlit konec.

Každému tvoru je něčeho jiného třeba,

aby si uchoval život, jak řečeno výše;

vždyť každý má povahu jinou, je ustrojen jinak

nežli ten druhý a z částeček navzájem různých.

Ledacos škodlivého jde uchem a mnoho

zhoubných a drsných látek se vloudí skrz nozdry;

mnoho je toho, nač nemáme sahat, nač oči

se nesmějí dívat, co jazyku odporně chutná.


Dále: je známo, jak mnoho je věcí, jež člověk

vnímá s nechutí, nerad a k ošklivé škodě:

především jisté stromy tak omamný mají

stín, že vyvolá často i bolení hlavy,

když se kdo pod ně složí a natáhne v trávě.

Na Helikónu je vysoko v horách dřevo,

jež odporným pachem svých květů zabíjí lidi.


To všecko ze země vzchází, ta přemnoha věcí

semena četná a různého druhu, že v prsti

jsou v pestré směsi – leč každé z ní vychází zvláště.

Zhasne-li v noci knot a dotkne se nosu

začerstva čpavým pachem, tu na místě uspí

toho, kdo nemocen padá18 a tekou mu sliny.

Omamná bobrovina zas uspává ženu

a z útlých rukou jí vypadne třpytivá příze,

vdechne-li ji v ten čas, kdy měsíčky pouští.


Mimoto leccos je s to ti oslabit tělo,

ochromit údy a v útrobách vyšinout duši.

Ba jestliže v horké lázni se zdržuješ dlouho

a koupeš se syt, jak lehko a často v té vaně

a vařící vodě se můžeš v nejlepším skácet!

Jak lehko oharků moc a otravná vůně

ti do mozku vklouzne, když předem nepolkneš vodu!

Když ale horoucí horkost tě pojme a zkruší,

pak vůně vína ti zasadí smrtící ránu.


Vidíš, kterak i v zemi se zplozuje síra

a šeredně páchnoucí chuchvalce zemité smůly?

A kdykoli po žílách zlata a stříbra se pachtí

havíři, krušíce krumpáčem hlubiny hlíny,

jaké pachy tu z thráckých stoupají šachet?19

A jaké to zlo asi čiší ze zlatých dolů,

že mění člověku tvář a bere mu barvu?

Zdali vídáš a slýcháš, jak předčasně zmírá

a jak skrovnou má zásobu životní síly,

kdo z nutnosti tvrdé se živí takovou prací?

Tedy všecky ty výpary vypouští země,

vydechujíc je ven a pod širé nebe.


Podobně Avernus na ptactvo odzdola dýchá

smrtící silou, jež z půdy do vzduchu stoupá,

až otráví prostor a povětří do jisté výšky.

Jakmile tedy ptáka sem zanesou křídla,

záhadný jed ho zmámí a oslabí tolik,

že padne přímo tam, odkud plynou ty plyny.

Když se tam zřítí, táž síla onoho plynu

ze všech údů mu zbytky života vezme.

Nejdříve totiž v něm vyvolá jakousi závrať;

potom, jakmile klesne už docela dolů,

do zřídla jedu, i život už vydechnout musí,

protože zla je okolo hotové moře.


Někdy také ta moc, jež se z Avernu vlní,

rozmetá vzduch, který dělí ptáky a půdu,

takže zhruba tu zůstane prostora prázdná.

A jakmile nad to místo se dostane ptáče,

křídla mu selžou, neb v prázdnu je nemá oč opřít,

a vpravo i vlevo je snaze perutí konec.

Když tedy pták se nemůže o křídla opřít

a na nich tkvít, jeho váha ho přinutí klesnout

k zemi, kde leže už bezmála ve vzduchoprázdnu

všemi průduchy těla svou vytrácí duši.


ZÁZRAČNÉ PRAMENY


STUDNIČNÍ VODA je více studená v létě,

kdy země úpalem řidne a semínka ohně,

má-li nějaká vlastní, se rozprchnou na vzduch.

Čím tedy více se půda vysuší teplem,

tím více zchladne ta v zemi ukrytá vláha.


Naopak stiskne-li zemi mráz, až se smrští

a jaksi srazí, pak zajisté takovým stahem

teplo, je-li v ní jaké, se do studny scedí.


U chrámu Ammónova20 prý vyvěrá pramen,

ledový za dne a horký za noční doby.

Tomu zřídlu se lidé nadmíru diví;

prý žhavé slunce je pod zemí uvádí ve var,

když pustou tmou noc pokryje polovic země.

To je však pravdě a vědě vzdáleno značně.

Té studánce slunce když laská hladinu holou,

nedokáže ji navrchu do varu přivést,

ač takovým žárem to světlo hořejší hoří:

a jak by se mohlo skrz tlusté těleso země

propálit k vodě a dát jí horoucí horko?

Vždyť i domovním zdivem se dovedou dostat

jeho planoucí střely a žár jenom stěží.

Tak co v tom vězí? Nic zvláštního: jenom že půda,

jež obklopuje ten pramen, je nad jiné řídká

a v sousedství vody je mnoho ohnivých semen.

Noc tedy rosnou tmou když zatopí zemi,

náhle zchladne a scelí se hluboko hlína.

Na tento způsob, jak houba zmáčknutá v hrsti,

vytlačí do zřídla všecka svá tělíska ohně;

i zteplá na dotek voda a vydává páru.

Když potom vyjde slunce a uvolní zemi

a teplo a žár do ní vmísí a tím ji i zředí,

tělíska tepla se stěhují na staré místo

a horkost vody se zúplna do země vrací.

Proto se za dne ta studánka studenou stane.


Mimoto paprsky slunce jí hladinu čeří

a v třaslavém světle se voda vlní a řidne,

a semínek ohně co má, ta vypouští všecka

ven – jako mráz, který na jaře vytřásá z těla,

vybavuje se z ledu a pouta si snímá.


I ONEN PRAMEN JE CHLADNÝ, co podpálí koudel,21

kterou naň hodíš, a plamen z ní vyšlehne naráz;

podobně louč se od jeho hladiny vznítí

a svítí plovouc, ať vánek ji zanáší, kam chce.

A není divu: je přemnoho ohenných prvků

v té vodě a mimoto nutně i z hlubiny zemské

tepelná tělíska stoupají studánkou celou,

vydechují se ven a prchají na vzduch –

leč v takovém počtu zas ne, aby prohřály pramen;

mimoto tlak je nutí vyšumět z vody

narychlo každé zvlášť a nahoře splynout.


Podobný pramen je v Aradu22, v moři: z něj sladká

vyvěrá voda a rozhání hladinu slanou;

i v mnoha jiných zemích dá žíznivým plavcům

užitek moře a poskytne vítaný nápoj,

uprostřed slaných vod se sladkými vlníc.


Podobně mohou skrz tamtu studánku tryskat

a vyvěrat ven ony ohenné prvky a utkvít

na dřívku louče a sejít se v koudele kousku:

pak vzplanou snadno a rychle, protože koudel

a právě tak louč má mnoho ohenné látky.


Nevidíš také, když přidržíš u noční lampy

čerstvě zhašený knot, jak zahoří dříve,

nežli se plamene dotkne, a smolnice rovněž?

Je více látek, jež zpovzdáli dotčeny teplem

zaplanou dřív, než je zblízka napojí plamen.

I s oním zřídlem se děje patrně totéž.


MAGNET


TEĎ ZAČNU O TOM, co zbývá: co je to za řád

a přírodní zákon, že železo poslouchá kámen

ten, který u Řeků sluje dle domova magnet,

ježto se v kraji a vlasti Magnétů23 našel.

Ten kámen vzbuzuje úžas; on unese řetěz

ze samých kroužků, jak jeden na druhém visí.

Často jich uvidíš pět i více, jak řadou

uvisly na něm a lehký van jimi hýbe:

na prvém visí a vázne zespodu druhý,

na druhém třetí – a kouzlem kamene každý

je spoután i silou, jež prstenci trvale proudí.


V takových věcech je třeba si ujasnit mnohé,

než příčinu onoho zjevu si dokážeš určit,

a klikatou cestou k ní dojdeš, velice dlouhou;

tím pozornějšího mi popřej ucha i ducha!


Především od věcí všech, které kdekoli vidíš,

neustále se nesou a roní a plynou

částky, jež zasáhnou oko a působí na zrak.

Z určitých látek se trvale linou i vůně;

z řeky se šíří chlad a ze slunce teplo,

od moře příboj, jenž hlodá pobřežní hráze,

rozličné prvky se nesou bez konce vzduchem;

konečně v blízkosti moře nám nejednou vnikne

chuť slané vody do úst a cítíme hořkost,

když peluněk míchat a rozpouštět vidíme zblízka.

Tak plynule ode všech věcí se tělíska linou

a do všech stran se odevšad rozeskakují;

oddech jim není znám ani zastávka v toku,

neboť vnímáme stále a napořád všecko

můžeme vidět i čichat a hlaholy slyšet.


Vzpomeň si nyní, jak řídkého těla jsou věci

všecky: to je ti jasné i z prvního zpěvu.

Ten poznatek sice se týče nemála věcí,

ale nejvíce té, o níž hovořit hodlám

zrovna nyní. Je nutno se ujistit znovu,

že není nic nežli hmota, smíšená s prázdnem.


Z kamenů ve stropě sluje se vyráží vlhkost

a tekou z nich jakoby kapky a potůčky potu.

Podobně znoj se řine z celého těla,

roste nám vous a po celé pokožce chloupky.

Do všech tepen se rozplývá pokrm a živí

a množí tkáň až na konci údů, i nehty.

I mráz se prodere bronzem, i teplo a horko,

jak cítíme sami, a cítíme, kterak se šíří

i zlatem a stříbrem, když plnou třímáme číši:

skrz kamenné domovní zdivo se proderou zvuky,

stěnou projde i vůně i zima i horko

a oheň, jenž dovede protknout i odolnou ocel.


Ba kdekoli kruhem nás obemkl oblohy krunýř,

tam může i nemoc a nákaza zabloudit zvenčí,

a jakmile z nebe či země se vichřice strhne,

ovlivní právem vzduch i daleké kraje;

vždyť není nic mimo řídce utkanou hmotu.


K tomu ještě ty prvky, jež tryskají z věcí,

nebudí jedny a tytéž pocity všecky

a s každou věcí se nedruží na stejný způsob.

Především slunce: to praží a vysouší hlínu,

led ale leptá a laviny vysoko čnící

vysoko v horách se pod jeho paprsky taví;

dokonce taje i vosk, který na slunci leží.


Oheň rozlije bronz a zkapalní zlato,

leč maso a kůže se na ohni seschne a smrskne.

Železu po ohni tvrdost dá tekutá voda

a změkčí kůži a maso, jež v udírně ztvrdly.


Bradatým kozám je po chuti z olivy listí

jak ambróziová24 tresť nebo nekřtěný nektar

pro nás je trpké a nadevše na světě hořké.

Majoránové masti se štětináč štítí

a utíká před každou vůní; je pro vepře prudkým

jedem; a člověk je po ní jak narozen znovu.

Naopak bláto je pro nás nejhorší špínou –

a totéž bláto je patrně příjemné vepřům:

válejí se v něm celí a bez omrzení.


Zbývá ještě něco – než přikročím k věci,

o kterou jde – co musím povědět napřed.

Ty průliny četné, jež běží různými věcmi,

zajisté mají i povahu navzájem různou,

každá má svoji a vlastní cestou se vine.

Rozličné smysly se kryjí v živoucím těle

a každý jenom to svoje dovede vnímat:

jinam doniká zvuk, jinam z pečeně vůně

a jinam tekutá chuť, jak cítíme všichni.


Mimoto jiná věc se stěhuje stěnou,

jiná jde dřevem a jiná proklouzne zlatem,

jiná se dostane ven skrze sklo nežli stříbro:

tímto teplo a oním zřetelně obraz;

jedno pak projde touž cestou dříve než druhé.

Arci ta různost je dána povahou štěrbin,

všemožně rozmanitých, jak řečeno výše,

jelikož stavba a povaha věcí je různá.


PŘÍČINY MAGNETISMU


Když tedy tohle je prověřeno a všecko

předeslané je po ruce na pravém místě:

co ještě zbývá, se vysvětlí lehko a vyjde

najevo všecko, co železo k magnetu táhne.


Předně: z té rudy se roní přemnoho prvků,

hotový proud, jenž povětří tepe a poltí,

to všecko, co magnet a železo od sebe dělí.

Když je ten prostor už prázdný a volného místa

je uprostřed mnoho, tu najednou železa částky

pádem klouzají v prázdno, leč spojeny spolu,

s nimi i kroužek – a ten jde s úplnou hmotou.

Žádná na světě věc není soudržná tolik

a žádná není z tak hustého pletiva prvků

jako to železo silné a studeně tuhé.


Není pak divu – ač lidem to připadá divné –

že z železa prvků se nemůže do prázdna vřítit

větší díl, aby s nimi nešel i kroužek;

to také činí, jde s nimi, až na magnet skočí

a v neviditelných poutech tam zůstane viset.

Totéž se děje kol dokola na všecky strany:

kde se jen uvolní místo, ať shora či ze stran,

sousední prvky se na místě do prázdna hrnou.

Neboť je honí i nárazy odjinud; samy

od sebe vzletět by nemohly do vzduchu vzhůru.


I další věc může usnadnit takové dění,

ještě něco je pohonem pro tento pohyb:

když totiž v průčelí kroužku se povětří zředí

a místo před ním je volné a prostora prázdná,

tu veškerý vzduch, jenž meškal za kroužkem v týle,

začne ho jaksi tlačit a odzadu strkat.

Okolní vzduch totiž trvale bičuje věci.


Leč tentokrát působí tak, že železo žene,

když z protějška zeje prázdno a pohltí kroužek.

Ten zadní vzduch pak v železe hustými póry

přejemně vnikne až k nejmenším částkám a strká

a žene je vpřed jako plachetní plavidlo vítr.


Konečně vzduch se nezbytně tají i v nitru

každé věci, vždyť všecky jsou řídkého těla,

všecky je obmyká vzduch a u každé číhá.

Tedy ten vzduch, který v železa hloubi je ukryt,

v neklidu věčně a v ruchu se zmítá, a proto

určitě roztřásá kroužek a vzrušuje uvnitř:

i žene se železo tam, kam už skočilo jednou,

v prázdný prostor, kam zkoušelo letět už dříve.


NEPOJÍ SE VŠECKO SE VŠÍM


Někdy se stane, že železo kameni uhne,

má zvyk mu střídavě prchat a zas k němu spěchat.

Kroužky ze Samothráky25 jsem viděl, jak skáčou

a v měděných miskách jak železné piliny rejdí

jak divé, když tenhle magnet se přidrží zespod:

tak usilovně se hleděly kameni vzdálit.

Takový poplach se strhne za clonou mědi

a není divu: vždyť volné průliny pilin

nejdříve obsadí proud, jenž vyvěrá z mědi;

ten z magnetu přijde až potom – a v železe najde

všecko už plné a nemá, kudy by prošel;

proto je nucen tlouci a bít jako příboj

v železnou tkáň, a co polyká, pokud má volnost,

to vyplivuje a zviřuje za clonou mědi.


Tady se nediv, že z tohoto kamene vlny

jinými věcmi už nesvedou podobně pohnout.

Jedny stojí svou váhou, například zlato;

druhé jsou řídkého těla – tím nedotčen nijak

projede proud a strhnout je nemůže nikam;

k takovým látkám by patřilo patrně dřevo.

Železo leží svou povahou uprostřed obou,

a jakmile pohltí nějaká tělíska mědi,

jež do něho proudí, je magnetu zavřena cesta.


Nicméně tyto věci jsou podobny jiným,

obdobných dvojic mám po ruce mnoho: těch věcí,

z nichž jedna každá se hodí jedině k druhé.

Kvádry, jak vidíš, lze stmelit jedině vápnem,

dřevo je možno slepit jen hovězím klihem,

ba prkno spíše pukne dík vlastnímu vláknu,

než aby bednění zlomilo klihové pouto.


Révový mok se smísí s pramennou vodou;

to neumí těžká smola a lehýnký olej.

Červená červcová barva se do vlny vpíjí,

jedině do ní, a nikdy se vyloužit nedá,

ani kdyby sám Neptun ji příbojem bílil

a vlnami všemi ji vypíral oceán celý.


Nepojí se zlatem zlato jen jediná látka,

nespájí s mědí měď jen šedivá pájka?

A kolik podobných věcí se najde! A nyní?

Tobě už není tak dlouhých zacházek třeba

a silami na ně plýtvat se nesluší pro mne –

raději nemnoha slovy si shrneme mnoho:

když látky svou tkání se jedna sehraje s druhou

tak, aby výčnělky jedné se hodily do děr

druhé a obráceně: toť nejlepší vazba.

Někdy se některé látky zas navzájem spletou

svými kroužky a háčky a drží se spolu;

k magnetu nejspíš se váže železo takto.


NEMOCI Z VODY A VZDUCHU


TEĎ POVÍM, CO NEMOCI NOSÍ a odkud se bere

tak náhle morová hlíza, jež lidskému rodu

může způsobit smrt, i dobytčím stádům.

Předně, jak stojí už výše, jsou nahoře prvky

mnohých látek, těch pro nás životodárných;

ale i těch, které smrt a neduhy nesou,

tam těká dost – a když náhodou vzejdou jak hejno

a zatáhnou nebe, je povětří nákazy plno.

Každý ten neduh a každá ta morová rána

přijde buď zvenčí a shůry jak oblak či mračno

nebeskou drahou, a jindy se zvedne a vzejde

ze země rovnou, když začne tlít a je mokrá,

zalita prudkými dešti a spařena sluncem.


Nevidíš také, jak nezvyklou vodou a vzduchem

trpí každý, kdo z vlasti a domu se vzdálí

příliš – protože tam je to docela jinak?

Oč jiné, myslíš, je povětří nad Británií

než nad Egyptem, kde točna nebes je nízko?26

Jak podnebí v Pontu a v Gádech27 daleko leží

od černých mužů a plemene osmahlé pleti!

A jako těch světových stran je čtvero a různých

a patří pod čtvero větrů a ke čtyřem pásmům:

tak i barva a tvář těch lidí se liší

značně a každý kmen má nemoci jiné.


V povodí Nilu se vyskýtá slonová nemoc,28

v samém Egypta srdci, a mimoto nikde.

V Attice29 trpí nohy a v Acháji30 oči,

každý kraj je pro jiné ústrojí škodný

a pro jiný úd: toť účinek různého vzduchu.


Hne-li se tedy to povětří našinci cizí

a pro nás neblahý vzduch se rozlézat začne,

plouží se ponenáhlu jak mlha či mračno,

a kudy se táhne, tam všecko zmate a změní;

i ovzduší naše, když konečně nad námi utkví,

si přizpůsobí a zkazí a učiní jiným.


I padne ta pohroma nová a nákaza náhle

do vodních toků a jindy se usadí v klasech

neb v jiné potravě lidské či dobytčí píci,

anebo zůstane viset i v povětří přímo:

a ten zkažený vzduch když vdechneme do plic,

vstřebeme do těla s ním i nákazu nutně.

Na stejný způsob ta nemoc a neduh se snese

najednou na skot a na stáda lenivých ovcí.

Lhostejno, zdali jsme přišli v ty nezdravé kraje

sami a obal vzduchu se rozhodli změnit

či zdali příroda na nás to zkažené klima

či něco, nač nejsme zvyklí, snad seslala sama –

něco, co najednou přijde a přišedši ničí.


MOR V ATHÉNÁCH


TAKOVÝ SMRTÍCÍ PŘÍVAL a morová rána31

attická pole a kraj kdysi změnila v hřbitov,

vymetla cesty a vysála občany z města.

V Egyptě vznikla, až v srdci země, a přišla,

změřivši prostory vzdušné i plovoucí pláně,

a na všechen Kekropův lid32 se nakonec snesla.

Proto je mor a Morana kosily v houfech.


Začlo to tím, že horkostí hořela hlava

a každý měl oči rudé a podlité žárem;

černou krví jim uvnitř mokvalo hrdlo,

cesta hlasu se úžila, ucpána vředy,

jazyk, tlumočník ducha, se krvavě potil,

oslaben, nehybný skorem a na dotek drsný.


Potom, když zhoubná látka se chorému hrdlem

do hrudi smekla a v sklíčeném srdci se slila,

tehdy už života vazby se viklaly všecky.

S dechem od úst jim vanul odporný zápach,

jak mrtvola pohozená když hnije a páchne.

Celé tělo i všecky duševní síly

byly mdlé, neboť dlely už na prahu smrti.

K nesnesitelným mukám se dusivá úzkost

družila stále a v stony se mísilo lkání.

Ve dne a v noci je nejednou popadal škytot,

a nemilosrdně jim škubaje údy i čivy

už vysílenými, je vyčerpával až k smrti.

Po vrchu těla však nebylo na nikom vidět

vysokou teplotu, kůže se nezdála horká,

naopak, při doteku se zdála spíš vlažná

a přitom se rděla vředy jak vypálenými

celá, jako když tělem se rozleze růže.


Zato v nitru se spaloval člověk až v kostech,

jak v ohnivé peci žár mu v žaludku planul

a ani to nejtenčí roucho a nejlehčí chorým

nebylo platno; jen chlad a vánek je vábil.

V studený proud své horečkou hořící údy

vrhali jedni a do vln skákali nazí;

mnozí seshora do studny po hlavě spadli

a s otevřenými ústy tam dopadli na dno:

žízeň neúkojná tak topila vyschlá

těla a bohatý pramen jim nebyl než kapkou.


Úlevy nebylo v zlu – i ležela těla

vyčerpána a lékaři zlekáni zmlkli,

bezradni z tolika horečně podlitých očí,

jak jimi kouleli choří, a neznali spánku.


Příznaků smrti se mimoto vyskytlo mnoho:

duch a mysl už zmatená žalem a strachem,

posupné obočí, divý a urputný pohled,

zjitřený sluch a stálé hučení v uších,

dech rychlý – a jindy se deroucí zřídka a mocně,

kapkami potu se leskla a mokvala šíje,

sliny se táhly jak nitky, žluté jak šafrán,

slané a stěží šly s kašlem a chrapotem z hrdla.

Ruce se kroutily křečí a chvěly se údy,

od nohou stoupalo mrazení pomalu, jistě;

v posledních okamžicích se zúžily nozdry,

koneček nosu se zaostřil, zapadly skráně,

zapadly oči a pokožka na líci zchladla

a tvrdla, brada klesla a na čele kůže

zůstala hladká. A záhy už leželo tělo

ztuhlé a mrtvé. Když poosmé zasvitlo slunce,

anebo v devátý den z nich unikal život.


Pakli kdo, jak to už bývá, té záhubě ušel,

stihl ho černý průjem a ohyzdné vředy,

i uchřadl později přece a neušel smrti –

anebo zkažená krev se mu spustila mocně

z oteklých nozder a přitom ho bolela hlava.

V tu krev se vlily i veškeré životní síly.

Kdo snad té černé krvi a chrlení ušel,

tomu se přesto ta nemoc vrazila v šlachy

a údy, a dokonce tělu i plodidla protkla.

Někteří v smrtelné úzkosti před branou smrti

raději nožem se zbavili mužství a žili,

někteří ruce či nohy obětovali,

jen aby žili, a jiní o oči přišli:

taková smrtelná hrůza je ze smrti jala.

Někteří ztratili paměť a neznali z věcí

žádnou, ba nemohli poznat nic, ani sebe.


Nepochovaných se válelo po zemi mnoho,

na těle tělo, a přesto supi i šelmy

z dosahu strašného puchu se daleko stáhli,

a která okusila, ta hynula rychle.

Ostatně za oněch dnů se objevil zřídka

nějaký pták a neblahé plemeno šelem

nevycházelo z lesů. Vždyť stonaly morem

a většinou mřely. To hlavně psi, na všech cestách

nataženi, se s životem loučili smutně,

věrní, a mor jim z údů vydíral duši.

Bez průvodu a nakvap šel za pohřbem pohřeb.


Pro všecky lék a obecný prostředek nebyl:

co jednomu pomohlo ústy se nalokat vzduchu

a živného vanu a vzhlížet k nebeské klenbě,

to nosilo jiným smrt a nezvratný konec.


Nejsmutnější však bylo a nejžalostnější

na všech těch věcech, že jakmile někdo se shledal

raněna morem, tu odsouzen jaksi už k smrti

ležel, na duchu smuten a zoufalý v srdci

a smrti tváří v tvář tam vypouštěl duši.


Nebylo přestávky žádné a napořád lačná

z oběti na oběť letěla morová hlíza,

i na chundelaté ovce a rohaté krávy.

Proto hlavně tak houfně druh po druhu mřeli.

Neboť kdo zajít k svým drahým v nemoci nechtěl,

jsa příliš života žízniv a boje se smrti,

brzy to odpykal zlou a hanebnou smrtí,

opuštěn, bez účasti a pomoci druhých.

A kdo posloužil druhým, ten nakažen zemřel

z té práce, které stud ho nutil se ujmout

na tklivé prosby chorých a hlasité lkání.

Volili tedy ti nejlepší tento druh smrti.


Kromě toho už každý pastýř a ovčák,

jakož i křivého oradla svalnatý vládce

stonal a v chatrčích ležela stěsnána těla,

pro svůj neduh a nouzi propadlá smrti.

Nad mrtvolami dětí i rodiče mrtvé

bylo tu zhusta vidět a naopak děti,

jak nad těly otců a matek se s životem loučí.

Do města nemalou měrou to neštěstí vnesl

venkov a zemědělci, když odevšad tíhli

choří a nemocní sem a do Athén houfně.

Ti domy přeplnili a prostory všecky;

tím nákaza houstla a smrt je kosila houfně.


Křížem krážem se v ulicích kupila těla

těch, kdo se na vodotrysky a na kašny vrhli

a samou rozkoší z vody se na místě zalkli.

Kdejaké volné místo či veřejná cesta,

tam všude bezvládná těla, už umrlá zpola,

hynula zaneřáděna a pokryta cáry,

vyzáblá na kost a kůži, ve vlastním kalu,

pod svými vředy a špínou už pohřbena skoro.


Morana naplnila i svatyně všecky

bohů nebožtíky a bezduchá těla

po chrámech nebešťanů se vršila všady,

neb uprchlíkům tu strážcové přístřeší přáli.

Nijak zvlášť se už nedbalo o bohoslužby

a bohy; nastalý svízel byl silnější všeho.

I pohřební zvyky už ustaly v městě, ten způsob,

jakým se lidé zde kladli do hrobu dříve;

všechen lid tonul v pustém zmatku a smuten

pohřbíval, jak se dalo, své příbuzné každý.

K strašlivým věcem je nejednou nutila nouze

a chvat: své drahé i na cizí hranice kladli,

s hlasitým lkáním tam pochodní podpalovali

srovnaná drva a často se do krve rvali

a sekali, jen aby mohli své zesnulé hlídat,

o žeh svých lidí se bijíce uprostřed cizích;

znaveni pláčem a žalem se vraceli domů,

kde namnoze z hoře a zármutku ulehli sami;

ani jeden se nenašel, koho by tenkrát

nestihl ani mor, ani smrt, ani smutek.


LUCRETIUS

v literatuře a filosofii


Čtěte Lucretia, abyste pochopili, co Epikúros potíral, nikoli pohanství, nýbrž „křesťanství“, to jest zkázu duší pojmem viny, pojmem trestu a nesmrtelnosti. – Potíral podzemní kulty, celé latentní křesťanství, – již tehdy bylo skutečným vykoupením popírat nesmrtelnost. – A Epikúros by byl zvítězil, každý čestný duch v Římské říši byl epikurejcem.

(Nietzsche: Antikrist)

Horatius, Lucretius, Ovidius a téměř všichni starověcí básníci o sobě mluvili s hrdostí.

(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)

To byl ale génius, ten Lucretius! Předběhl dobu natolik, že teprve nyní začínají fyzici plně chápat, že měl v podstatě pravdu, přes některé jeho podružné omyly, jichž se občas dopouští každý. Sám sice zbytečně ostře kritizuje Hérakleita za malé dílčí chyby, ale i on, Lucretius, vyslovuje mimoděk jinými slovy Hérakleitovy slavné teze „panta rhei“, „vše plyne, vše je v pohybu“ a „boj a svár je otcem všech věcí“. Z dosud přečtených stránek se mi nejvíc líbí Lucretiův ateismus a zdravý rozum, což mu však nijak nebrání používat poetických metafor z řecko-římské mytologie. Líbí se mi, jak pěkně a s citem se vyjadřuje o zvířatech a o přírodě. Zaujalo mě také, jak jednoduše, srozumitelně a názorně vykládá nemálo složitý princip makro- i mikrokosmu, dokonce i „moderní“ teorii entropie! To je prostě génius! Skoro celý den jsem věnoval četbě Lucretia. Čtu pomalu, vychutnávám si každé slovo. Je to požitek číst něco takového. Tohle kdybych se býval učil ve škole, namísto těch suchopárných, nezajímavých faktů, nicneříkajících vzorečků a nerozluštitelných rovnic, možná bych byl získal větší chuť do učení a silnější náklonnost k vědění.

(Misantrop: Reinlebensborn)

Pro člověka neexistuje žádná jistota:


V jakých temnotách jenom

a v jakých nebezpečenstvích uplývá

krátký náš život!


Lucretius, O přírodě, II, 15 (překl. J. Kolář, Praha 1948)

(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)

Cicero je po vzoru Platónově příliš obšírný v něčem, co je od základu mylné a kde lidský duch „zabloudil“, jak by se asi vyjádřil epikúrovec Lucretius.

(Misantrop: Zápisník živého muže)

S vážností a důstojností je vyjádřena nezměrná moc pohlavního pudu v nápisu, který (podle Thea ze Smyrny, De musica) vytesal Osiris na sloup, jejž vystavěl věčnému božství: „Duchu, nebi, slunci, měsíci, zemi, noci, dni a otci všeho toho, co je a co bude, Érótovi; -- právě tak v krásné apostrofě, kterou Lucretius zahajuje své dílo:


Římského národa matko, ty rozkoši bohů i lidí,

Venuše, dárkyně žití.


(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)


LUCRETIUS

latinsky


Lucretius, O přírodě 5,1050 má „suadere surdis – radit hluchým“. Vztahuje se na lidi, kteří nechtějí slyšet, nedbají na varování, poučení, nemají slitování. Srov.: Házet hrách na stěnu.


Quasi cursores vitae lampada tradunt (O přírodě 2,79) – ...jako běžci předávají pochodeň života. O pochodni života (příp. o štafetě života) mluvíme v tomto smyslu dodnes.


VITAQUE MANCIPIO NULLI DATUR, OMNIBUS USU

(Lucretius, O přírodě 3,984)

Život si nekoupí nikdo, však užívat může ho každý


AB IMO PECTORE

(Lucretius, O přírodě 3,57/58)

Z hloubi srdce, z celého srdce, upřímně


QUI GENUS HUMANUM INGENIO SUPERAVIT

(Lucretius, O přírodě 3,1043 [1056])

Kdo schopnostmi ducha převýšil lidský rod

Původně o řeckém filosofu Epikúrovi, později použito na pomníku Isaaca Newtona v Cambridgi.


NIL FIERI DE NILO POSSE (VIDEMUS)

(Lucretius, O přírodě 2,287)

(Vidíme, že) z ničeho nemůže nic vzniknout

Lucretiově výkladu starověké materialistické filosofie se táž myšlenka vyskytuje podobně i na jiných místech: 1,146n. – nullam rem e nilo gigni – žádná věc nepovstala z ničeho, nil fit ad nihilum – nic (existujícího) se nemůže stát ničím, nemůže se změnit v nic.


E NIHILO NIHIL (GIGNITUR)

Z ničeho nic (nevzniká)

Parafráze Lucretiova Nil fieri de nilo posse (videmus).


MORS IMMORTALIS

(Lucretius, O přírodě 3,868)

Bezsmrtná smrt

Lucretiův básnický obrat (oxymoron) vychází z představy, že smrti není třeba se obávat, že je pouze ukončením životních strastí.

(LATINSKÝ LEXIKON)


Génius básnictví strhává roušku ze sochy Přírody


<<< ZPĚV PÁTÝ

<<< <<< ZPĚV PRVNÍ



VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 zrno bídnému lidstvu – racionalistický výklad pověsti o Démétře, která prý dala athénskému Triptolemovi klas a naučila ho sít i orat. - Pozn. překl.

2 zákony daly – tak se v Římě obecně věřilo, protože ve svých zákonech dvanácti desek (z poloviny 5. stol.) shledávali Římané výpůjčky z athénského zákoníku Solónova (r. 594/3). Prvním zákonodárcem Řecka byl však Zaleukos v západních Lokrech v jižní Itálii (kolem r. 663). - Pozn. překl.

3 Athény … vydavše ze sebe muže – Epikúros se narodil na ostrově Samu, ale v Athénách působil a tam založil školu. - Pozn. překl.

4 je vinna nádoba sama atd. - Srov. Horatius: Listy 1,2,54: SINCERUM EST NISI VAS, QUODCUMQUE INFUNDIS, ACESCIT - Není-li nádoba čistá, hned vše, co tam naliješ, zkysne (tj. špatný a chamtivý člověk vše kolem sebe zkazí). - Pozn. Mis.

5 do skvoucí korby – tj. vůz Mús čili poesie. Próza byla pokládána za „pěší“ (méně vzletný) žánr. - Vysv. překl.

6 Kalliopé – matka Orfeova, byla Múzou epického básnictví; vzýval ji i Empedoklés ke konci svého díla Katharmoi (Očisty) - Vysv. Mis. & překl.

7 vznikají …... se změní – asi zlomek výkladu o tom, jak se lidé bojí bouřky. - Pozn. překl.

8 etruské texty – asi narážka na tzv. libri fulgurales. Nauku o blesku, právě jako o věštění z vnitřností obětovaného zvířete apod. převzali Římané od Etrusků (Haruspiků). Srov.: MIRABILE VIDETUR, QUOD NON RIDEAT HARUSPEX, CUM HARUSPICUM VIDERIT (Cicero, O přirozenosti bohů 1,26,71; O věštectví 2,24,51) - Zdá se být hodné podivu, že se nesměje haruspik, když spatří haruspika (Cicero uvádí jako proslulý výrok Catona Staršího. Haruspikové byli věštci, kteří „poznávali“ budoucnost podle vnitřností obětních zvířat. Podle tvaru jater ve srovnání s tvarem náležejícím určitému božstvu se vysuzoval vztah božstva k tomu, kdo obětoval. Římané tento způsob věštění přejali od Etrusků. Byl to způsob snadný, oblíbený, ale velmi nevěrohodný, zkrátka k smíchu. - Pozn. překl. & Mis.

9 Otec = Iuppiter. - Vysv. překl.

10 země je plna … slují – předpoklad už Démokritův. - Pozn. překl.

11 Aigion peloponnéský – Aigion je město v Acháji na Peloponnéském poloostrově na břehu Korintského zálivu. - Vysv. překl. & Mis.

12 Sidón – nejstarší město ve Foiníkii (Fénicii, v dřívější římské provincii Sýrie, dnešní Libanon). Datum katastrofy, která je zničila, neznáme; autoři o ní hovoří teprve v 1. stol. př. n. l. Další velké zemětřesení, které zničilo většinu foiníkijských (fénických) měst, přišlo r. 551 n. l. - Vysv. překl. & Mis.

13 Nil – záhadu, proč se rozvodňuje v létě, se pokoušel řešit už první řecký filosof Thalés. - Pozn. překl.

14 Egyptpro starý věk země divů a záhad, proto o něm píše Lucretius výlučně v VI. zpěvu. - Pozn. překl.

15 Avernus, Avernské pleso u Kýmy (u Kúm, lat. Cumae) v Kampánii ve střední Itálii, místo zamořené sirnými výpary; bylo pokládáno za posvátné a za vstup do Hádova podsvětního království. V jedné z tamních jeskyň na vrchu poblíž Foibova chrámu sídlila prý podle pověsti věštkyně Sibylla Déifobé, dcera věštného boha Glauka, která poradila Aeneovi při jeho slavném bloudění. - Vysv. překl. & Mis.

16 v athénském městě na vršku hradu – v předsíni Athénina chrámu v Parthenónu na athénské Akropoli. Poseidón udeřil tam do země svým mohutným trojzubcem a v okamžení vytryskl ze skály pramen. - Vysv. překl. & Mis.

17 Sýrie – římská provincie mezi Eufratem a Středozemním mořem, částečně se kryla s územím dnešní Sýrie. - Vysv. překl.

18 kdo nemocen padá – padoucnici. - Vysv. překl.

19 thrácké šachty – proslulé atticko-thrácké doly při osadě Skaptéhylé na úpatí pohoří Pangaion na jižním pobřeží Makedonie. - Vysv. překl.

20 Ammón – egyptské božstvo, časem ztotožněné s řeckým Diem (Zeus) a latinským Iovem (Iuppiter). Jeho svatyně (s popsanou studánkou) v oáze na rozhraní Egypta a Libye se stala známou v západním světě od dob Alexandra Velikého, který k ní odbočil po podrobení Egypta (v zimě 332/331 př. n. l.). - Vysv. překl.

21 pramen … co podpálí koudel – podle jiných autorů jde o studánku v posvátné Dódóně v Épeiru. Uctívání pramenů a studánek měli Římané společné i s dávnými Slovany; v Římě se konaly fontanalie, slavnosti pramenů, vždy 13. října. - Pozn. překl. & Mis.

22 Arados – ostrov a město při foiníckém pobřeží, dnešní Arvad. - Vysv. překl. & Mis.

23 Magnétové – thessalský kmen na poloostrově Magnésii. Magnésia se jmenovala i jejich osada v maloasijské Lýdii na řece Hermu, proslulá mj. jako naleziště magnetické rudy. - Vysv, překl.

24 ambrózie (ambrosia) – vybájený pokrm, zajišťující bohům nesmrtelnost (spolu s nektarem). - Vysv. překl. & Mis.

25 Kroužky ze Samothráky – Samothráké je ostrov jižně od Thrákie. Co byly kroužky ze Samothráky, není jasné. - Vysv. překl.

26 točna nebes je nízko – tj. Polárku je vidět blízko obzoru. - Vysv. překl.

27 Gades v Hispánii (Španělsko), dnešní Cádiz. - Vysv. překl. & Mis.

28 slonová nemoc – tzv. elefantiasis, kdy část těla naroste do ohromných rozměrů (tzv. „sloní nohy“ - viz obr. níže). - Vysv. překl. & Mis.

29 Attika – východní cíp středního Řecka s hlavním městem Athény. - Vysv. překl.

30 Achája – kraj v severní části Peloponnésu. - Vysv. překl.

31 morová rána – zavlečená do Athén r. 429 obilnou lodí z Egypta, právě když byl do nich evakuován všechen venkov (v první fázi tzv. války peloponnéské 431–421). Básník se ve svém líčení drží zprávy dějepisce Thúkýdida, místy ji překládá doslovně. - Pozn. překl.

32 Kekropův lid – Kekrops byl staroattický venkovský bůh s hadíma nohama; později pokládán za prvního krále Athén (viz pověst). - Vysv. překl. & Mis.