Lucretius: O přírodě 5.


ZPĚV PÁTÝ


DRUHÁ CHVÁLA EPIKÚRA


ČÍ MOHUTNÉ SRDCE by stvořit dovedlo píseň,

jíž zaslouží takový objev a vznešenost látky?

Kdo tolik ovládá řeč, aby chvalozpěv složil

důstojný zásluh toho, jenž takový poklad

svým umem našel a dobyl a zůstavil lidstvu?

Žádný, tuším, kdo vzešel z lidského rodu.

Máme-li hovořit tak, můj Memmie vzácný,

jak poznaná vznešenost přírody žádá: byl bohem,

ano, bohem byl ten, kdo objevil první

umění žít, teď zvané filosofií,

a vyvedl vědou z tak líté bouře a z temna

život do tichých vod a jasného světla.


Jiných bohů s tím porovnej novoty dávné:

obilí přinesla lidem dle pověsti Ceres

a Bakchus mok je naučil lisovat z révy;

ačkoli život je možný i bez těchto plodů

a některé kmeny prý bez nich žijí až podnes.

Leč dobře žít se už nedalo bez čisté mysli.

O to větším právem je ten pro nás bohem,

od něhož po celém světě až dodneška sladce

životní útěchy balzám se do duší vlévá.


Práce Herkulovy mu nelze naroveň stavět;

když myslíš, že ano, pak daleko od pravdy bloudíš.

Koho by ohrozil nyní svou ohromnou tlamou

nemejský lev1 nebo ježatý arkadský kanec?

Co by jen krétský býk mohl ztropit či hydra,

potvora z Lerny s tím límcem z jedu a zmijí?

Co Géryon se třemi těly a s trojitou hrudí

či Diomédovi až v bistonské končině koně,

až pod Ismarem, co oheň chrlili z chřípí?

Co po nás ptákům, co sídlili v stymfalském bahně?

Zářící jablka zlatá prý obrovský hlídal

pro Hesperidky had a divě se díval,

ovinuv jabloni o kmen své ostnaté tělo;

leč koho by uštkl tam na smutném atlantském břehu,

kam z našich nepřijde nikdo a barbar se bojí?

Co se tkne ostatních stvůr, jež kdy vybili lidé:

nebýt toho, a kdyby i žily, co z toho?

Žádná škoda; vždyť dodnes se po zemi hemží

spousty šelem a strachu i hrůzy jsou plny

vysoké hory i háje a hluboké hvozdy;

takovým místům je zpravidla na nás se vyhnout.


Zato když není vyčištěn duch, jaké boje

a nebezpečenství chtěj nechtěj musíme snášet!

Jak ostrými zobci pak bědného člověka klovou

strasti a strázně, jak veliké mučí ho strachy!

Co všecko napáchá pýcha, co lakota, zvůle,

co zla se naplodily! Co přepych a lenost!


Když tedy někdo ty všecky neřesti zdolal

a z duše je vyhostil slovem, ne silou a kovem:

není slušno ho zařadit do počtu bohů?

Zvláště když k lidem tak dobře a štědře a božsky

si navykl promlouvat slovy, jež od bohů slyšel,

a podstatu světa jim takto odhalil celou.


SVĚT VZNIKL A ZANIKNE


V JEHO ŠLÉPĚJE VKROČIV teď vykládám veršem

příčiny světa a řád, dle něhož byl stvořen,

jak všecko, co jest, ho musí nezbytně šetřit

a tuhé zákony času že nemůže zlomit.


Zde jsme shledali hlavně, že podstata ducha

z hmoty svůj počátek vzala a z tělísek srostla

a nemůže bez újmy vydržet po celou věčnost;

to jenom v snách se dá mysl hrou obrázků zmýlit,

když míní, že někoho vidí, kdo života pozbyl.


Dle nauky řádu je nyní na řadě další:

složit ti počty z toho, že svět jednou začal

a jeho tělo je tudíž poplatno smrti;

jak z tohoto skupení hmoty svůj počátek vzaly

země, nebe i moře, i hvězdy a slunce,

i měsíční koule; jak potom ze země vzešly

bytosti živé a kterých nebylo nikdy;

jak lidské pokolení se jazykem různým

domlouvat začlo, když vynašlo pro věci jména;

odkud ten z bohů strach se jim do srdce vloudil,

takže teď celý svět pro ně světí a chrání

oltáře, studánky, sochy a háje i chrámy.


Mimoto zvíš, jak koluje slunce a luna,

jak řízeny otěží přírody obloukem běží;

nevěř, že svoji pouť mezi nebem a zemí

konají od věků svobodně, o vlastní újmě,

nám vděk, aby stád i obilí narostlo více,

a nevěř, že krouží dle plánu nějakých bohů!


Vždyť i kdo vědí, jak pokojně žijí si bozi,

a vědí to dobře, přece, když pocítí úžas

nad během světa a zejména nad těmi věcmi,

jež spatřují nad svou hlavou a v oblasti nebes,

v pověry staré se vracejí znova a přísné

dostanou pány, jež mají za všemohoucí,

ubozí, nevědouce, co vůbec je možné,

co nikoli, kterak má každá věc svoje meze

a každá možnost svůj mezník hluboko tkvící.


SVĚT NESTVOŘILI BOHOVÉ


TAK TEDY TEĎ, abys neztrácel čas mými sliby,

pozvedni očí k nebi a zemi a moři:

tu trojí podstatu, Gaje, to trojité tělo,

ty útvary rozdílné tolik, tu trojdomou stavbu

zahubí jediný den a staletí celá

přeživší kolos a budova světa se zřítí.


Já tuším dobře, jak připadá nová a divná

tvé mysli ta věc, že zahyne země i nebe

a že mi nebude lehké to prokázat slovy;

to vždycky, když doletí v sluch něco neobvyklého

a zkoušce zrakem to zatím podrobit nelze

či do rukou vzít, od nichž k svatyni ducha a srdce

má nejbezpečnější cestu a nejkratší víru.

Přesto to vyřknu. Je možné, že skutečnost sama

má slova stvrdí a zakrátko uzříš, jak země

nastane třesení mocné a všecko se hroutí.

Kéž osudu řád to odvrátí od naší hlavy,

kéž raději rozum než skutek nás přesvědčí o tom,

že s hrozným rachotem svět se rozskočí v trosky!


O této věci než započnu zvěstovat věštby,

jistější mnohem a posvátnější než slova,

jež z trojnožky Pýthie hlásá zpod Foibova lauru

v učených verších ti nejednu útěchu podám;

to abys nemyslel, věze snad v pověry poutech,

že země i slunce, nebe i moře i měsíc

i hvězdy jsou bohy a musejí bez konce trvat,

takže bys mohl mít za to, že za strašný zločin

je spravedlivo jak Giganty2 ztrestat ty všecky,

kteří ohrady světa svou naukou boří

a skvoucí nebeské slunce by uhasit chtěli,

tupíce nesmrtelné svou smrtelnou řečí.

Leč ani zdaleka nejsou ta tělesa božstvy

a počtení mezi bohy jsou hodna tak málo,

že si podle nich spíš lze učinit pojem

věci, jíž životní pohyb a cítění chybí.


Neboť si nesmíme myslit, že na každou hmotu

se mohou duše a rozum dle libosti vázat;

ve vzduchu nerostou stromy a v hlubině slané

nemohou oblaky plout, ani na polích ryby,

v dříví se nekryje krev ani v kamení míza.

Co má kde růst a být, je určeno pevně.

Tak ani duše se nemůže samotna zrodit

bez těla, stranou čivů a vzdálena krve.

To kdyby mohla, pak možná i mohutnost ducha

o mnoho dřív by se vzala v hlavě či v pažích

či patách, ba vzejít by mohla kdekoli v údech,

a přece v člověku témž co své nádobě trvat.

Protože však je dáno i našemu tělu

a určeno pevně, kde být i narůstat mají

duše a duch, to obojí zvlášť, tedy nevěř,

že celek by mohl trvat a vznikat vně těla,

v drobivých hroudách hlíny či v slunečním ohni,

či v lůně vod nebo nahoře v éteru říši.

Božský cit tedy není údělem živlů,

když ani živočišnou mít nemohou duši.


Mimoto nevěř – to není možné – že svatá

bydliště bohů jsou někde v oblasti světa!

Podstata bohů je jemná a lidskému smyslu

úplně cizí; i mysl ji postihne stěží;

a ježto se vymyká hmatu i doteku ruky,

ničeho hmatatelného se dotýkat nesmí;

nač nelze sáhnout, to není dotyku schopno.

Proto ta sídla se nesmějí podobat našim,

jsou jiná a jemná, jak sluší těm jemnějším tělům;

o tom zevrubný důkaz ti později podám.


ZLO V PŘÍRODĚ I V ŽIVOTĚ


A PAK, ŘEKNE-LI NĚKDO, že velebný vesmír

kvůli lidem se rozhodli bohové stvořit,

to jejich dílo chvalné že musíme chválit

a věřit, že potrvá věčně a nepozná smrti,

aniž nějaké síle je svobodno viklat

základy toho, co dávný úradek bohů

zbudoval pro lidská plemena navěky věků,

či slovy to tupit a stavět nohama vzhůru:

spřádá-li někdo tyto a podobné báje,

Memmie, blouzní. Vždyť jaký by užitek vzali

z naší vděčnosti věční a blažení bozi,

aby se kvůli nám něco rozhodli dělat?


Která to nová věc v nich vzbudila touhu

změnit po dlouhé prázdni svůj předešlý život?

Novinky musí mít rád jen ten, komu vadí

to staré; leč komu se nestalo v minulém čase

smutného nic, kdo trávil blaženě život:

kde se po novém touha v něm vzala a vzňala?

Či snad bohové v tmách a v žalosti žili,

dokud rodný den všemu nesvitl tvorstvu?

Kdybychom nepřišli na svět, co za škodu z toho?

Kdo se už zrodil, má arci naživu zůstat,

dokud ho lichotná slast bude k životu poutat;

kdo však nepoznal nikdy, jak sladký je život,

kdo s námi nebyl – co vadí, že nepřišel na svět?


Dále, co vzory a pojmy budoucích věcí,

ano i lidí? Odkud je bohové vzali,

tak aby znali a viděli v duchu, co chtějí?

Na jaký způsob si zjistili schopnosti prvků,

co všecko z nich může změnou polohy povstat,

když příklad tvorby jim nedala příroda sama?

Tak mnoho je tělísek hmoty, jež na různý způsob

už od věčnosti, svou vlastní puzena tíhou

i nárazy zvenčí, si hbitě navykla těkat,

všelijak splývat a všecky způsoby zkoušet,

co všechno by mohla svým vzájemným spojením stvořit,

že není divu, že vešly v takové vztahy

a začly opisovat i takové dráhy,

jimiž se zmlazuje podnes a spravuje vesmír.


Kdybych i nevěděl o tom, že svět vzešel z prvků,

přec bych si troufal už s pomocí zákonů nebes

a mnoha jiných věcí ti vyvodit důkaz,

že příroda není dar nám od bohů daný

ani dost málo; tak veliká lpí na ní kletba.


Především z toho, co pokryl oblohy oblouk

obrovský, hory a hvozdy si přespříliš vzaly,

pelechy šelem, i rozlehlé močály, skály

a moře, jež břehy tak daleko od sebe drží.

A ze souše dobré dvě třetiny ukrádá lidem

věčně se sypoucí sníh a horoucí vedro.

Ostatek půdy by pokryla trním a hložím

příroda z vlastních sil – ale čelí jim člověk,

s motykou těžkou už zvyklý se za chlebem pachtit

a s úpěním svíraje radlici rozrývat zemi.

Nebýt toho, že obrací úrodné hroudy

i zemi rádlem a nutí ji vydávat klasy,

nikdy by nevzešly na jasné povětří samy.


Nicméně leckdy i tak, když po těžké práci

po nivách kol se už zelená všecko a kvete,

sežehne setbu až příliš palčivé slunce,

náhlý ji potluče příval a ledové kroupy

a divokým váním ji zbičují poryvy větru.


A strašlivé šelmy, ty vrahy lidského rodu,

pozemské jako mořské, nač příroda živí

a rozmnožuje? Proč střída počasí ročních

nemoci nosí? A smrt – proč předčasně chodí?


Jako plavec, jejž vyvrhly divoké vlny,

dítě, nemluvně nahé, se na zemi octne

beze všech životních potřeb, když z matčina lůna

je křečemi vyžene příroda na světlo světa;

žalostným pláčem kol dokola komnatu plní –

právem, když tolik strastí je v životě čeká.

Naopak jehňata, telata, dravčata rostou

bez chřestítek a nikdo k nim nebere kojnou

či chůvu s tou její sladkou a šišlavou mluvou,

dle období roku je nebalí do různých šatů;

nepotřebují zbraní a vysokých hradeb

k ochraně jmění; jim všecko v hojnosti rodí

země sama a příroda, tvůrkyně všeho.


I ŽIVLY VZNIKAJÍ A ZANIKAJÍ


ZA PRVÉ: PROTOŽE ZEMĚ i tekutá voda

i lehce vanoucí vzduch a plamenné teplo,

z kterých se tento vesmír, jak vidíme, skládá,

jsou vesměs složeny z látky, jež začla i zajde:

musí z takové být i světový celek.

Neboť to vše, co má takové články a části,

jež kdysi vznikly, a podobu poplatnou smrti,

to vše, jak vidíme sami, je smrtelné rovněž

a začalo být. Když obrovské údy a články

vesmíru hynou a stráveny rodí se znovu,

potom už víme, že měly nebe i země

jakýsi rodný den a že podlehnou zkáze.


Nemysli, že to byl ode mne skok nebo úskok,

když jsem smrtelnost přiřkl i zemi i ohni

a neváhal tvrdit, že voda i povětří hynou,

že znovu a znovu se živly rodí a rostou!


Především hlína: tu zčásti vysouší slunce,

trvale pražíc, a mnohá noha ji šlape;

i dýchá jak mlhu se valící oblaky prachu,

jež roznesou po celém povětří mohutné větry.

Jinou část prsti jak povodeň splachují deště

a řeky podemílají a berou své břehy.

Mimoto všecko, co dává vzrůst a co živí,

se do země v pořádku vrací; a ježto je jisto,

že rodička všeho je všemu společným hrobem,

země se tratí a ze vzatků dorůstá znovu.


Kterak se plní moře i řeky a studny

vždy novou vodou, jak vláha vyvěrá věčně,

o tom netřeba slov; toho svědky jsou proudy,

jež odevšad plynou. Leč vody i ubývá svrchu

a souhrn vodstva se nevzduje nad pravou míru;

něco mu z hladiny vysmýčí mohutné vichry,

něco mu upijí paprsky jasného slunce

a zčásti se roztéká pod celým povrchem zemským:

to se procedí kal a na zem se vrací

čistá voda a řekám napájí zřídla;

odtud se sladký proud už klikatí tudy,

kudy mu tanec vln jednou prorazil cestu.


Nyní ti o vzduchu povím: jak celá ta oblast

bezpočtukrát se každou hodinu mění.

Vždyť všecko, co uniká z věcí, se v mohutné moře

toho povětří vlévá a ono zas věcem

tělíska splácí a hradí jim úbytky; jinak

by bylo už napadrť všecko a rozváto ve vzduch.

Z věcí se vzduch tedy rodí a v ně se i mění

trvale, protože všecko se trvale drolí.


V éteru slunce, zdroj bohatý čirého světla,

podobně jasem vždy novým napájí nebe

a paprsek každý hned nahradí paprskem dalším.

Kamkoli totiž mu konec paprsku padne,

tam mu i zhasne. To seznáš třeba i z toho,

že jakmile slunce se začne pokrývat mračny

a příval paprsků světla se jakoby přetne,

po jejich dolní vrstvě je najednou veta,

a kudy se oblaka valí, je krajina v stínu.

Je tedy potřebí světu vždy nového svitu

a průčelí vržené záře se pokaždé ztratí;

předměty na slunci vidíme jedině proto,

že přímo z pramene světla se netrhne přísun.


Stejně i tvoje noční a pozemská světla,

visuté lampy i smolou napité louče,

zářící z nejhlubší temnoty kmitavým svitem,

horlivě vrhají v náhradu za světlem světlo

z plamene knotu a oheň se míhá a míhá,

aniž se přerve světlo či vyklidí jizbu;

s takovým chvatem mu každý paprsek zmírá,

tak urychleně se nový narodí plamen.

O slunci, luně a hvězdách si pomysli totéž,

že napořád rodí a vrhají za světlem světlo

a každého paprsku konec že pokaždé zhyne;

ta svítidla nezmarná nejsou; to nemysli, prosím.


VĚČNÉ JSOU JEN ATOMY


Nevidíš, jak zub času i kamení hlodá,

jak vysoké hradby se hroutí a větrají věže,

jak svatyně bohů i sochy pukají stářím

a nebeské božstvo jim nemůže oddálit metu

souzené smrti a zákonu přírody čelit?

Rozpadlé náhrobky hrdin kol dokola vidíš

i balvany žuly, jak urvány od skal se řítí

a nesnesou mohutnou moc jim určené lhůty;

vždyť by se neutrhly a nespadly náhle,

kdyby už od nekonečna a bez porušení

bývaly snášely veškerá mučidla času.


Viz i ten éter, jenž shůry i dokola svírá

v objetí celou zemi: když ze sebe plodí,

jak říkají, všecko a zhynulé do sebe střebá,

celý se zrodil a celý má smrtelné tělo.

Neboť to vše, čím se druhé živí a roste,

se nezbytně tratí a křísí, jak stravuje věci.


Ostatně, nemá-li země a nemá-li nebe

svou hodinu zrodu a vždy bylo obojí věčné,

proč také jiní a o jiném nepěli pěvci,

o dějích před vojnou thébskou3 a před pádem Tróje?

Kam tolik činů, kam tolik zapadlo reků,

proč neslynou vyryty ve věčný památník slávy?

Bude to, myslím, tak, že vesmír je nový,

svět je mlád a teprve nedávno vznikl.


Proto až podnes se některá řemesla šlechtí

a vznikají nová; teď zrovna jsme zlepšili lodi,

nedávno sestrojil hudebník stupnici tónů,

na tuto přírodní vědu se nedávno přišlo

i nauku naši a nyní já jsem ten první,

který ji dovede tlumočit mateřskou řečí.


Myslíš-li snad, že to všecko bylo i dříve,

ale že tehdejší lidstvo žár plamene strávil

či obecné třesení země že srovnalo města

nebo že pro samé deště se rozlily z břehů

po souši dravé řeky a pohřbily obce:

tím spíše mi složíš zbraně a poražen uznáš,

že ani nebe a země se nevyhnou zhoubě.


Když tedy takové rány a takové zkoušky

stíhaly svět, tu dolehnout pohroma horší,

v trosky a rum by se býval obrátil celý.

Proto i my jsme počteni za syny smrti,

že choroby, které nás moří, jsou jedny a tytéž

jako těch starých, jimž příroda odňala život.


Mimoto věc, která trvá věčně, ta hutné

musí mít tělo a tudíž úderům čelit,

a nevpouštět dovnitř nic, co by mohlo snad uvnitř

rozrušit skloubené články; tu povahu mají

prvotní tělíska hmoty, jak řečeno výše;

po celou věčnost se za druhé udržet může,

co nezná ran, več nebije nic, jako prázdno,

jež netknuto trvá, jsouc naprosto nezranitelné;

nebo i to, čemu chybí dokola místo,

kam by se ztrácely jaksi a drobily věci.

Tak souborů věčný soubor: už místečka není,

kam by mu prchaly prvky, a není už prvků,

jež pádem a pádnou by mohly ho rozbíjet ranou.


Už jsme však řekli, že není těleso světa

z hutné hmoty; jeť do věcí vmíšeno prázdno;

také se nerovná prázdnu a v prostoru bez dna

je tělísek dost, jež se mohou náhodou zvednout

jak mohutná smršť a povalit světový celek

či pohromou jakoukoli ho ohrozit jinak;

nechybí ani místa a hlubiny prázdna,

kam by se rozešla suť z jeho ohnivých ohrad;

i jiná síla je může strhat a zničit.


Brána smrti, ta není zavřena nebi,

slunci, zemi a hluboké hladině mořské,

ba zeje na ně a širokým rozšklebem civí.

Proto mi uznej, že jednou vznikly i ony;

vždyť mají-li smrtelné tělo, pak nemohly jistě

od nekonečné doby až po naše časy

vzdorovat tvrdému náporu věčného věku.


VZÁJEMNÝ BOJ ŽIVLŮ


KONEČNĚ JELIKOŽ olbřímí živlové světa

vojnu lítou a bezbožnou vespolek vedou,

může jednou ten dlouhý zápas i skončit,

až třeba slunce a vůbec veškeré teplo

vypije všelikou vláhu a ovládne pole.

O to se opravdu bere, leč doposud marně;

tolik se hradí z řek – ba doufají vody

z propasti mořské a z hlubiny zatopit všecko,

leč marně; mohutné vichry jim hladinu smýčí,

paprsky jasného slunce ji párají v páru,

hotovy všecko a všudy vysušit dříve,

nežli by vodstvo své dílo dovedlo k cíli.


Takovou válkou velkou a o velké věci

sokové soptí, druh druhu silami rovni.

Přesto už jednou se vítězství sklonilo k ohni

a jednou vládla dle pověsti na souši voda.4


Zvítězil oheň a široko sežehl kraje,

když bezcestím vláčeli splašení sluneční hřebci

Faëthonta kraj světa a nebesy napříč.

Leč Otec všemocný lítým se rozpáliv hněvem,

popadl blesk a ranou hrdinu srazil

z kvadrigy5 k zemi; i padal a Slunce mu vyšlo

vstříc, aby věčné se ujalo svítilny světa,

shledalo rozutíkané a zlekané koně,

zapřáhlo je, a po známé cestě je řídíc,

spasilo svět – podle básníků starého Řecka.


Leč tato báj je nesmírně daleko pravdy.

Oheň může mít vrch, když přespříliš mnoho

tepelné látky se z bezedna prostoru zvedne;

potom mu ubude sil a něco ho zdusí,

anebo zahyne svět a uhoří v ohni.


Podobně kdysi dle pověsti vládla i vláha

a propuklá potopa zalila lidnatá města;

leč cosi ji potlačilo a poklesly vody,

co jen jich ze sebe vydal bezedný prostor,

ustaly deště a v síle oslábly řeky.


VZNIK SVĚTA


Z ONOHO SKUPENÍ HMOTY jak počátek vzala

země i nebe i běhuté slunce a luna

a hluboké moře, to popíši postupně tady.

Jistěže prvky se na místě neseřadily

z vlastního rozhodnutí a bystrého vtipu,

aniž si umluvily svůj budoucí pohyb;

leč tělísek hmoty je mnoho a na různý způsob

už od věčnosti, svou vlastní puzena tíhou

i nárazy zvenčí, si hbitě navykla těkat,

všelijak splývat a všechny způsoby zkoušet,

co všecko by mohla svým vzájemným objetím stvořit –

i není divu, že bloudíce po dlouhé věky

a všemožné vazby si zkoušejíce a dráhy,

konečně jednou se shlukly v takové celky,

z jakých se mohou už rodit veliké věci,

země, nebe i moře a bytosti živé.


Poutník výšin, kruh slunce, sršící světlem,

tenkráte nebyl a nebyla souhvězdí v kosmu,

moře, obloha, vzduch ani konečně země

a pranic z toho, co vídáme na našem světě –

až propuklo cosi jak smršť a nezvyklý nápor.

Tehdy začaly prvky druh od druha prchat,

rovné se na rovné vázat a ztvárňovat vesmír,

členit ho v údy a štěpit v mohutné živly

z tělísek všeho druhu, jichž vzájemný nelad

jim pohyby hatil i rozstupy, dráhy a srážky

i nárazy, váhy a spoje a vyvolal boje

pro jejich podoby různé a nestejné tvary;

nemohly totiž zůstat v té poloze všecky

ani v příhodný pohyb se navzájem sdružit –

to jest, vysoké nebe se od země zvedlo,

jinam se slily vody a prostřelo moře

a jinam se vznesly i čisté nebeské ohně.


Semínka hlíny se arci spájela napřed,

že byla těžká a jedno na druhém vázlo,

vprostřed a všecka se sedala docela dolů;

a v čím těsnější spleť se splétala spolu,

tím více vytiskla látky, z níž mohlo být moře,

měsíc, slunce i hvězdy a ohrady kosmu,

neboť to všecko se skládá z tělísek hladších,

kulatějších a o mnoho menších než zemská.

Vyrazil proto skrz volné průduchy půdy

nejprve lehký éter a vznesl se vzhůru,

světlonoš, nemálo ohně vzav po cestě s sebou.


Bylo to podobno tomu, co vídáme často,

kdykoli v perlách rosy se na louce zardí

za jitra světelné paprsky zlatého slunce,

ze živých vod i z rybníků zvedá se pára

a někdy i ze samé země se zřetelně kouří;

to všecko se nahoru zvedne, ty prvky se srazí

ve výši v oblačný kryt a opředou nebe.

Tak se i tenkráte lehký a těkavý éter

srazil a obalem hmoty se obetkal zevšad,

a na všecky strany se široko daleko rozliv,

v objetí těsné tak všecko ostatní sevřel.


Po něm se odtrhla semínka slunce a luny,

jichž koule putují středem a kolují vzduchem.

Je nevzala země a nevzal je široký éter;

těžké nebyly dost, aby usedly dole,

ku plavbě v nejvyšším pásmu zas nedosti lehké;

uprostřed nebe a země se nicméně točí

jako živoucí těla a součásti celého světa –

jako když z našich údů se některé hýbou,

zatímco jiné se mohou poklidu těšit.


Po těchto újmách se země náhle v těch místech,

kde nejširší pruh se teď táhne modrého moře,

slehla a průrva se zalila hlubinou solnou.

A den ze dne, čím prudčeji pražící éter

a sluneční paprsky odevšad hustými šípy

nutily zemi se srážet úže a úže

a do krajnosti se smršťovat k vlastnímu středu,

tím více slaného potu jí cedily z těla,

jenž stékaje množil moře a plovoucí pláně,

a o to více jí z průduchů prchalo prvků

onoho tepla a vzduchu; ty lesklého nebe

daleko od země ztužily vysokou klenbu.

Pláně se sesedaly a vstávaly hory

příkrého boku, vždyť kámen se nemohl sléhat

a všecky části se nemohly stahovat stejně.


Tak tedy srostlo a stanulo těleso těžké,

země, a světa řekněme kal stekl dolů

svou váhou všechen a dosedl na způsob kvasnic

na dno; leč moře i vzduch i sám světlonoš éter

zůstaly vesměs čisté, jsou z těkavých částek,

jedno lehčí než druhé a nejlehčí éter,

jenž nadevše plynný se vznáší nad tahem vzduchu

a s neklidem povětří nikdy svou běhutou hmotu

nemísí: nechá v něm zuřit bořivé bouře,

nechává valnými vichry v něm zobracet všecko,

sám po pevně vytčené dráze své plameny nesa.

Neboť že proudí v rytmu a rychlostí stejnou,

je patrno z Pontu6, kde příliv je napořád stejný

a jediný valivý pohyb si libuje moře.


NYNÍ ZPÍVEJME O TOM, proč kolují hvězdy!

Veliká nebeská koule se otáčí7 proto,

že na osu shora i zdola povětří tlačí,

zvenčí ji drží a svírá z obojí strany;

nad ním proudí vzduch další a spěje v tu stranu,

kam hvězdy věčného světa se spěchají míhat –

či jiný, snad spodní, tou oblohou opačně točí,

jako když kolo a čerpadlo pohání potok?


Také je možno, že celá nebesa stojí

na jednom místě, ač jasné stálice běží;

snad že éteru proud je v nich uzavřen prudký,

jenž hledaje cestu se točí a kutálí hvězdy

po celé prostoře velebné nebeské klenby;

snad je to vzduch, jenž vtékaje odněkud zvenčí

žene i roztáčí světla; snad kolují sama,

kam které při jeho procházce přivolá pokrm,

a semotam po nebi pasou svá plamenná těla.8


Co z toho zde v našem světě se opravdu děje,

nepovím; jen co je možné a stává se vskutku

ve světech různých a stvořených na různý způsob,

o tom učím a rozkládám několik příčin

toho, proč hvězdám je možno vesmírem kroužit;

nicméně jedna z těch příčin je jistě ta pravá,

která je pobádá v chod; ale rozhodnout která,

nemůže ten, kdo zvolil rozvážný postup.


ZEMĚ UPROSTŘED SVĚTA


JESTLIŽE UPROSTŘED SVĚTA má spočívat země,

musí znenáhla hubnout a na váze ztrácet

a mimoto pod sebou mít ještě podstatu jinou,9

jež od první chvíle je spojena s oblastmi vzduchu

vjedno a s nimi srostla, v ně vštípena žije.

Proto netlačí na vzduch a není mu těžká –

jako když vlastní údy se člověku zdají

nevážit nic, hlava není na obtíž krku

a břemeno celého těla se necítí v nohou;

zato břemena vnější když na sebe vložíš,

ta tě tísní, ač bývají o mnoho lehčí.

Tak velice záleží na tom, co která věc zmůže.

Tak ani země se nevzala odjinud náhle

a nebyla vložena na vzduch co těleso cizí;

vznikla pospolu s ním už v počátcích světa

a je mu pevnou složkou, jak člověku údy.


Někdy se země pohne a zaduní mocně

a s ní se chvěje a třese všecko, co nese;

to je však možné jen proto, že s oblastmi vzduchu

je ve světě svázána vjedno a právě tak s nebem;

společných kořenů spletí je spjato to všecko,

od první chvíle to spojeno srůstalo vjedno.


Nevidíš také, jak naše přetěžké tělo

unese dobře tak teninká podstata duše,

protože je s ním srostlá a sloučena vjedno?

Konečně k běhu a skoku vymrštit tělo

co jiného umí než duše, lodivod údů?

Nahlížíš už, co dokáže teninká látka,

jakmile jednou se s těžkým tělesem sváže,

jak povětří se zeměmi a s člověkem duše?


SLUNCE, MĚSÍC, HVĚZDY


SLUNEČNÍ KOULE a oheň je o málo větší,10

než jak ho vidí zrak, nebo o něco menší.

Ať ze sebevětší dálky nám na údy světlo

sešle ten oheň či horkým nás ovane teplem,

ničeho neujme vzdálenost plamenné látce

a pro pohled o nic ten oheň nebude zkrácen.

Když tedy sluneční žár a vylité teplo

dospějí k našim smyslům a zazáří země,

jistě vidíme tvar i velikost slunce

tak správně, že chtít mu přidat či vzít by byl omyl.


Luna na zemi svítí snad nevlastním světlem,

snad vrhá záři vlastní a z vlastního těla –

ať tak či onak, ta poutnice nebude větší,

nežli se jeví nám, když k ní zvedneme oči.

Neboť to všecko, co vidíme z veliké dálky,

skrz moře vzduchu, má spíše rozplizlý obrys

než menší rozměr. A proto musí i měsíc,

ježto má jasný terč a určité rysy,

ať obvod má jaký chce, ať je jakkoli velký,

být nahoře velký stejně, jak vypadá odtud.


Konečně éterné ohně, jež ze země vidíš,

mohou být ve skutečnosti jen maličko menší

anebo drobet, jen o pouhý zlomeček větší.

Vždyť i ty ohně, jež vídáš na této zemi,

když popatříš na jejich třepot a zářivý plápol,

viděny z dálky se mění jen docela málo,

jednou se zdajíce menší a podruhé větší.


Také se nediv, jak to přijde, že slunce,

samo tak malé, tak veliké vysílá světlo,

že jím zbrotí a naplní veškeré země

i moře a nebe a všecko prokrví teplem.

Snad ten jediný zdroj, jenž je celému světu

otevřen štědře, kypí a přetéká světlem

proto, že z celého světa se sbíhají takto

odevšad atomy tepla a splývají vjedno,

takže ten žár pak prýští z jednoho zřídla.

Pohleď, jak široká luka i uzounká stružka

svlažuje leckdy a ještě zatopí pole!


Také je možno, že z nevelké sluneční výhně

povětří protkne žár a plamenné teplo

proto, že vzduch je vhodnou a poddajnou látkou,

která může už od drobných paprsků chytit –

jak se to se slámou někdy a s obilím stává

a z jediné jiskry je široko zachvátí požár.


Snad ruměná sluneční lampa, jež zvysoka svítí,

velikou zásobu ohně v svém okolí chová

o žáru skrytém a bez lesku, jenž by ji zradil,

ohnisko ohně, jež násobí světelné pršky.


Nelze rozuzlit rovnou a prostě, proč slunce

z oblastí léta se ubírá ke kozorožci,

k obrátce zimy, a proč se odtamtud vrací

k mezníku slunovratu a k znamení raka –

a proč luna už za měsíc uběhne dráhu,

na kterou slunci je třeba jednoho roku.

Na to dát odpověď prostou, jak řečeno, nelze.


Především taková věc může pocházet z toho,

co podává ctihodná poučka Démokritova:

oč méně od naší země je vzdálena hvězda,

o to méně ji strhuje nebeský kolot;

vždyť jeho rychlost a prudký rozběh se dole

tratí a slábne; i zůstává pozadu slunce

čím dál tím víc mezi zadními hvězdami kruhu;

vždyť putuje o mnoho hloub než horoucí hvězdy.


O to více pak luna: čím blíže je zemi

a čím hloub její dráha pod nebem vede,

tím méně je v oběhu s to těm stálicím stačit.

Čím je už chabější vír, jenž ji strhuje s sebou

níže než slunce, tím spíše ji dohoní hvězdy,

o to spíše ji minou a předhoní všecky.

Proto se zdá, že se ke každé vrací tak rychle,

ježto ta souhvězdí pokaždé dohoní měsíc.


Také je možno, že z protější končiny kosmu

střídavě jiný vzduch začne v určitou dobu

proudit a slunce tak zavleče od letních stálic

až k zimnímu obratníku a lednému mrazu,

načež je z přítmí a studené zimy zas žene

nazpátek do krajů léta a k horoucím hvězdám.


Podobně snad i měsíc a bloudivé hvězdy,11

jež kolují velkými kruhy své veliké roky,

pohání vzduch, tu z jedné, tu z opačné strany.

Vždyť i hoření mraky se přes dolní valí

na jinou stranu, kam protivný vítr je pudí!

Proč by pak nemohly v éteru planety plynout

po svých velikých kruzích dík protivným proudům?


DEN A NOC


Hluboká noc pak zemi pochová v temno,

jakmile slunce se dotkne po dlouhé pouti

okraje nebe a umdleno vydechne oheň,12

ochablý cestou a zesláblý od množství vzduchu –

nebo že zabočit pod zem je přinutí síla

jedna a táž, co mu přenesla přes zemi kotouč.


V určitý čas i Jitřenka rozlije světlo

a nastele růžových červánků oblastí nebes:

buďto že totéž slunce, co zapadá pod zem,

paprsky předem se pokouší zažehnout blankyt,

nebo že v určitý čas se sbírají ohně

a četná tělíska tepla se stékají vjedno

a z těch se rodí vždy nové sluneční světlo.

Podobně prý, jak slýchám, z temene Idy,

když vychází slunce, je porůznu plameny vidět,

jež se pak stekou v kouli a vytvoří kotouč.


Při tom zjevu se nikterak netřeba divit,

že k obnově sluneční záře se atomy ohně

slévají pravidelně a v určitou dobu.

V určitý čas se děje po veškerenstvu

nemálo věcí: hleď stromy, jak v určitou dobu

vzkvetou a v určitou dobu zas ztrácejí květy;

v určitý čas a věk nám padají zuby,

lehounkým chmýřím se holé povlekou líce

a současně vous se měkce z čelisti spustí;

blesky a sníh a deště, vichřice, mraky

přijdou ne právě v nejistém období roku.

Vždyť jakmile v počátcích věci se chovaly takto

a takto od první chvíle to chodilo v světě,

už se to vrací i nadále v pořádku pevném.


Jednou vzrůstají dny a couvají noci,

podruhé ubývá světla a noci se dlouží:

buďto že slunce, dole i nad zemí totéž,

obíhá oblohou v obloucích nestejné délky,

svůj okruh dělíc i trať ve dvě nerovné půle;

oč jednu zkrátí, to zase té protější přidá,

když se tam vrátí, a o to v ní pobude déle –

dokavad nedojde po nebi k rozcestí roku,

jež délku dne a noční temnoty srovná.


Toť oběhu střed mezi jižním a severním větrem,

odtud k nebeským metám je daleko stejně

zásluhou polohy celého hvězdného kruhu,13

po kterém po celý rok se plahočí slunce,

kosými na zem i nebesa paprsky patříc –

jak určuje učení těch, kteří nebesa celá

i s hvězdami kreslí, a každou na pravém místě.


Možná že vzduch je v určitých oblastech hustší

a planoucí sluneční záře tam pod zemí vázne

a může se k východu prodrat a vytonout těžko;

proto se v zimě tak líně vláčejí noci,

než přijde koruna dne a zasrší světlem.


Možná že ohně se podle období roku

sbírají jednou zvolna a podruhé rychle;

pak mají pravdu ti, kteří učí14, že slunce

vychází vždycky jen na jednom určitém místě.


MĚSÍČNÍ FÁZE


LUNA SE LESKNE snad odrazem sluneční záře15

a to světlo tím plněji obrací k oku

den ze dne, čím víc se vzdaluje sluneční dráhy,

až zasvitne naplno úplňkem na druhém konci

a sama vyšedši vzhůru je zapadat vidí;

potom za krokem krok jaksi schovává světlo,

a to tím více, oč blíže k plameni slunce

po zvěrokruhu se ubírá z opačné strany –

podle názoru těch, kdo učí, že měsíc

má podobu míče16 a krouží níže než slunce.


Také je možno, že koluje o vlastním světle17

a jeho záře že střídá rozličné tváře;

snad nějaké těleso jiné mu po boku plyne,

to se mu do cesty plete a všelijak vadí

a vidět je nelze, když nemá žádného světla.

Luna se může i točit jak míč nebo koule,

pokrytá bělostným jasem jen po jedné straně;

jejími obrátky vznikají obrazce různé,

až nakonec onu část, co je pokryta světlem,

vystaví na odiv sem a otočí k očím;

načež koule či míč svou svítivou stranu

za krůčkem krůček nám bere a odvrací zpátky –

jak nauka babylónská a Chaldejci tvrdí

a hvězdářům počty se urputně vyvrátit snaží –

ač možno je stejně, co hlásají jedni i druzí,

a není proč zvolit jedno a nikoli druhé.


Proč by se konečně nemohla zrozovat luna

pokaždé nová, mít pevný pořádek fází

i určité rysy a denně se zrozena ztrácet

a na jejím místě a hlídce se utvářet další?

Věda a slovo to popře a vyvrátí stěží,

když tolik věcí se děje dle pevného řádu.


Přichází Vesna a Venus, před nimi kráčí

Venušin křídlatý posel18 a Zefyru v patách

matka Flóra19 jim všady plnými hrstmi

nádherné barvy a vůně do cesty sype.

Pak přijde suché Léto a v parnu a prachu

je provází Ceres a z půlnoci vanoucí pasát.

Za nimi kráčí Jeseň a s bakchami20 Bakchus,

potom se počasí mění a strhnou se větry,

hřmí to nad Volturem21 a z jihu se blýská.

Pak přinese slunovrat sněhy a lenivé ledy,

za ním jde Zima a zuby jí jektají mrazem.


Tím menší je div, když se v určitých obdobích měsíc

utváří nový a v určitý čas zase hyne,

když tolik věcí se stává v určitou dobu.

Podobně zatmění slunce a lopota luny

může mít, jak už tušíš, několik příčin.

Proč by mohl jen měsíc brát sluneční světlo

zemi a tarasit nad ní to nebeské zřídlo,

temným terčem mu planoucí paprsky cloně?

Proč by mu nemohlo světlo vždy v určitou dobu

křísit těleso jiné, jež postrádá svitu?

Proč by nemohlo slunce vždy v určitou dobu

zemdleno tratit svůj žár a světlo si křísit,

kdykoli pro oheň neblahá opustí místa,

jež mají moc mu plameny hasit a hubit?


Proč jenom země by mohla oplátkou luně

ukrádat světlo a svrchu jí zaclánět slunce,

když kuželem chladného stínu se za novu sune:

proč v tentýž čas by nemohlo těleso jiné

pod lunu vbíhat a putovat přes kotouč slunce

a načas mu paprsky přervat i záplavu záře?

Pakliže vlastním leskem se honosí luna,

což nemůže umdlévat v určité končině kosmu,

když míjí místa, jež nepřejí jejímu jasu?


ZEMĚ VYDALA ROSTLINSTVO


HOTOV JE VÝKLAD, proč v moři modrého kosmu

a na jaký způsob se děje to nebo ono:

teď složitý oběh slunce i klopoty luny

už znáš, i síly a příčiny, které v tom vězí,

i kterak mohou své světlo tratit a mizet

a naráz okrsek zemský potopit do tmy,

jako by zamkly víčka – pak otevrou oči

a sršíce bělostným jasem naň shlížejí znova.

K mladosti světa se navracím nyní a k zemi,

k nivám měkkým a k novému plodu, jejž nejdřív

vydaly na den a svěřily bujnému větru.


Nejdříve plemeno bylin22 a bujarou zeleň

vydala pod svahy země a na každé pláni

v zelených barvách se zaskvěly květnaté louky

a bylo dáno růst jak o velkou cenu

do vzduchu prudce a bezuzdně rozličným stromům.

Jako když srst a štětiny na těle savcům

vyrazí nejdřív a peří na těle ptačím,

tak i z mladistvé země se nejdříve zvedla

tráva a větve; pak zrodila smrtelné tvory,

rozličné, četné a stvořené na různý způsob.

Vždyť bytosti živé by spadnout nemohly z nebe

a pozemní živočich nevzejde ze slané tůně.


Příjmení „matka“ se proto dostalo zemi

právem: ze země přece se zrodilo všecko.

Dodneška nemálo živoků povstává z hlíny,

zplozeno deštěm a vlahým slunečním teplem;

tím méně je divu, že tehdy jich povstalo více

a větších, pěstěno nebem a mladistvou zemí.


Nejdříve pernatá zvěř a rozliční ptáci

jarem vysezeni se klubali z vajec,

jako když cikády v létě své kulaté kukly,

žíru a života lačny, teď svlékají samy.

Až tenkrát vydala země i člověčí plémě.


V nížinách bylo vlhka a tepla až nazbyt,

a proto tam, kde se našla příhodná půda,

dělohy rostly23 a tkvěly kořeny v zemi;

ty pukly, když přišel čas a hotové plody

se tlačily z vlhka ven a mířily na vzduch;

v ta místa pak příroda skláněla průduchy země

a z otvoru žláz je nutila vydávat šťávu

podobnou mléku – tak podobně, jako když nyní

sladkým mlékem se rodičce naplní ňadra,

an veškerý pokrmu příliv se obrací do nich.

Robátka krmila země a šatilo teplo,

lože jim stlala hebká a bujará tráva.


Mladý svět ještě neznal třeskutých mrazů

ani úmorných veder a divokých smrští.

Vše rostlo rovnoměrně a sbíralo síly.


Proto ano, ba ano! to příjmení „matka“

má země právem, neb lidstvo povila ona

a v určitý čas i všecky živoucí tvory,

co se jich honí a hemží hluboko v horách,

a zároveň nebeské ptactvo pestrého peří.

Že však nějaká mez musí pro plodnost platit,

ustala jako žena, jež zeslábne stářím.


Čas totiž celý svět s jeho tvářností mění,

z jednoho stavu se všecko obrací v druhý,

nic nevydrží být sebou, všecko je v toku

a všecko přetváří příroda v podobu novou.

Jedno vadne a trouchniví, umdleno věkem,

a pod tím už pučí druhé a dere se z prachu.

Tvářnost celého světa tak převrací doba,

z jednoho stavu se země obrací v druhý,

nemůže už, co kdysi, a nosí zas nové.


ZE ZEMĚ VZEŠLI ŽIVOČICHOVÉ


ZKUSILA TEHDY ZEMĚ i nejednu zrůdu24

stvořit, podivné tváře a podivných údů,

cvikéře25, napůl muže a zpolovic ženu;

beznohé tvory a podobně bezruké trupy,

ba němé bez úst a slepé bez obličeje

a bezmocné s údy kol dokola srostlými s tělem;

ti nemohli nikam na krok a nemohli robit

ani uhýbat zlému a brát, co je třeba.


Takové zrůdy a nestvůry tvořila země –

zbytečně: možnost vyrůst jim příroda vzala,

sladkého rozkvětu věku se nemohly dotknout,

ani se s rozkoší snoubit a nalézat pokrm.

Vidíme totiž, že tvor má nemálo potřeb,

má-li se množit a zachovávat své plémě:

především píci, pak cestu, kudy by símě

mohlo vytékat z těla, když povolí údy,

a konečně to, co by samce i samici spjalo,

tak aby vzájemnou slast si sdíleli oba.


Nemálo zvířecích druhů tak vymřelo nutně;

nemohly mláďata mít a se nemohly množit.

Co vdechuje živný vzduch, to všecko, tu čeleď

uchovávala a chránila od první chvíle

síla anebo lest nebo konečně rychlost.

Mnoho je těch, které přežily, protože lidem

užitek nosí a my jsme je v ochranu vzali.


PŘEŽÍVÁNÍ DRUHŮ


I chránila dravé lvy, to plenivé plémě,

síla, lišky zas lest a jeleny rychlost.

Psi však, lehkého spánku a věrného srdce,

a všecky druhy, jež vzešly z domácích zvířat,

stejně rohatý skot jako rounaté ovce –

to všechno, Memmie, lidem je v ochranu dáno;

ta zvířata prchala šelmám a hledala pokoj

a štědrou píci, již sklízejí bez vlastní práce

odměnou za to, že my z nich užitek máme.

Kterým však to ani ono nebylo dáno

a na vlastní pěst si nemohou žít, ani lidem

nějaký užitek dávat a bezpečně za to

pod naší ochranou jíst a své zachovat plémě –

ta arci padla v plen a za kořist jiným,

v tenatech vlastního osudu vězíce všecka,

až řízením přírody celá ta odrůda zašla.


ZRŮDY


Jen kentauři nebyli nikdy, vždyť dvojtělé zrůdy

o dvojí přirozenosti a s dvojími údy

různého druhu jsou nemožné; žádná ta půlka

v podvojném těle by nemohla stačit té druhé.

I s myslí tupou je možno to poznat: viz další.

Bujný oř je v rozkvětu o třetím létě;

ne tak hoch; vždyť leckdy i tříleté dítě

ve spaní prs a mléčnou bradavku hledá.

Potom když síla už opouští statného k stáru

hřebce a z umdlených údů se vytrácí život,

v tom věku hoch teprv začne rozkvétat v muže

a na jeho lících se zavlní hedvábné chmýří.


Tož nevěř, že zkřížením koňských a člověčích semen

by mohli kentauři vzniknout, a nevěř mi na ně,

ani na Skylly s dravými psy místo boků,

obludy napolo mořské a podobné zrůdy,

u kterých vidíme vespolek nesvorné údy;

ty nedospívají a nesílí ve stejnou dobu,

aniž současně stárnou, když nastane stáří;

různá je vzněcuje Venus a žijí si různě

a jedno a totéž jim není vítáno v těle.

Vidíme často, jak tloustnou po bolehlavu

bradaté kozy – a pro nás je smrtícím jedem.

Plavého lva může po těle popálit plamen

a zpražit ho o nic méně než jiného tvora,

každého z masa a krve, jejž zrodila země;

kde by se vzala ta Chimaira o trojím těle,

odpředu lev, vzadu had a uprostřed koza,

chrlící z trupu a z tlamy horoucí oheň?


Kdo tedy myslí, že z lůna mladistvé země

a pod novým nebem se taková zvířata líhla,

a vychází přitom jen z holé představy mládí,

ten může vypouštět z úst i leccos v ten smysl,

jako že potoky zlata se řinuly krajem

běžně a stromy že drahými kameny kvetly,

nebo že člověk se zrodil s tak dlouhými údy,

že překročit široké moře mu nebylo těžké

a rukama dokola zatočit oblohou celou.


Přemnoho semen se sice skrývalo v půdě

v ten prvotní čas, kdy vydala živoky země;

není však stop, že by došlo k míšení zvířat,

že údy rozličných druhů by srůstaly spolu;

vždyť z toho, co bují a dere se ze země podnes,

obilí, ovocné stromy a rozličné býlí,

z toho nevzniká nic jako srostlina rostlin –

nýbrž věc každá se vyvíjí po svém a všecko

dle pevného zákona přírody zůstává různým.


PRVNÍ LIDÉ


TEHDEJŠÍ LIDÉ, že žili venku a z drsné

se zrodili země, ti o mnoho drsnější byli,

stavěni v nitru z větších a silnějších kostí

a po těle dotuha mocnými svázáni svaly:

mráz nebo horko jim mohly ublížit těžko

či nějaký nezvyklý pokrm či tělesný neduh.

Po celá léta, co na nebi kroužilo slunce,

vedli potulný život a podobný zvěři.


Ohnutý pluh tehdy neřídil svalnatou rukou

nikdo a pláň ještě neuměl radlicí drtit,

ani do hlíny zahrabat mladinkou odnož

a přestárlé haluze se stromů sřezávat žabkou.

Co dalo slunce a déšť, co zrodila země

od sebe sama, ty dary stačily srdci.

Žaludy, ovocem dubu, se živilo tělo

a takových malvic, co vídáš za zimní doby

dozrávat na planikách26 a rudě se barvit,

tenkráte mnoho a větších skýtala země.

V rozpuku mladosti svět dával štědře i jiné

plodiny hrubé – a skvělé pro bídné lidi.


K tišení žízně je řeky a studánky zvaly,

jako když z velehor tekoucí průzračná voda

nyní žíznivou zvěř až zdaleka volá.

Ze svých toulek i lesní jeskyně znali,

příbytky nymf, kde štědře se řinoucí zřídlo

smáčelo balvany, kluzké a vlnami vlhké,

balvany vlhké, jak shůry padalo na mech

a prýštilo přitom a tryskalo z roviny dole.


Neznali služeb ohně a neměli kůže,

v odění svlečené šelmě se neoblékali;

sídlili v dutinách skal a v hájích a hvozdech

a doprostřed houští své špinavé skrývali údy,

nuceni vání větru a deště se chránit.


Obecné dobro ctít ještě nemohli, žádný

neznali mrav mezi sebou či vzájemný zákon.

Komu štěstěna přála, ten popadl kořist,

sám od sebe živ a zdráv být dovedl každý.


Po lesích těla i k lásce splétala Venus;

odzbrojovala každé buď vzájemná vášeň,

neb mužův bujarý chtíč a mohutná síla

neb odměna: žaludy, mukyně27, vybrané hrušky.


Nadáni úžasnou silou i v rukou, i v nohou,

lovili po lesích rozličná plemena šelem

pomocí kamení z praků a těžkého kyje.

Těch většinu dovedli skolit, jen před málokterou

se skryli a v noční čas jak ježatí kanci

ukládali svá nahá a kosmatá těla

na holou zem, kde si ustlali v listí a chrastí.


Za noční tmy jim nepřišlo shánět se s nářkem

po dni a slunci a bloudit v zděšení krajem,

nýbrž čekali tiši a zmámeni spánkem,

až růžová pochodeň slunce dá obloze světlo.

Ježto už odmalička si uvykli vídat,

kterak se světlo a temno střídavě rodí,

nikdy se nemohlo stát, že by upadli v údiv

anebo bázeň, že zemi pokryje věčná

noc a sluneční světlo jí odejme navždy.


Větší starost jim ubohým dělaly šelmy,

pro které zhusta se nemohli v pokoji vyspat;

tu prchali, vyštváni z lože a skalního bytu,

když přišel mohutný lev nebo zpěněná svině,

a přenechávali v hrůzné a hluboké noci

lítému hosti své doupě, vystlané listím.


Tehdejších lidí jen o málo více než dnešních

sladký život a světlo ztrácelo s nářkem.

Do spáru dravcům se každý lehčeji dostal,

živé žrádlo a sousto pro jejich zuby,

a háje, hory i doly svým úpěním plnil,

vida se zaživa pohřbena v živoucí hrobce.

Kdo však, rozsápán zpola, se útěkem spasil,

ten pak na strašné rány si třesoucí dlaně

tlače, strašlivým hlasem sám po smrti volal,

až nakonec v ukrutných bolestech života pozbyl,

bez pomoci a na rány neznaje léku.


Jediný den však nenosil tisíci mužům

v bitevním poli smrt a hladina mořská

na skály lodi i s plavci nehnala v bouři.

Zbůhdarma leckdy se dmulo a běsnilo moře,

lehce zas odkládalo své jalové hrozby

a nikoho nemohly v hlubokou záhubu zlákat

na klidné hladině lstivě se smějící vlny.

Neznali ještě to všetečné řemeslo plavčí.


Tenkrát nosila smrt jejich umdleným údům

o jídlo nouze – nás naopak blahobyt hubí.

Nejednou bezděky sami se napili jedu –

dnes čiperněji ho umíme namíchat jiným.


PRVNÍ SPOLEČENSTVÍ


KDYŽ PAK POZNALI chaty a kůže a oheň

a s mužem žena se spojila pod jednou střechou

...................................................................

známy, když viděli dítky, jež přivedli na svět,

tenkráte lidské plémě už začalo krotnout.

Zavinil oheň, že tělo zchoulostivělo,

mrazy pod širým nebem už snášelo hůře,

Venus mu ubrala sil a rozkošné děti

urputnou povahu rodičů zlomily lehko.


Sousedé tenkrát se začali spojovat k družbě,

už nechtíce bezpráví páchat a navzájem snášet,

a děti i pohlaví ženské si v ochranu dali,

neladně skřeky i posuňky naznačujíce,

že se slabými by všichni měli mít soucit.

Nicméně svornost se nemohla obecně ujmout.

Část větší a lepší však plnila úmluvu svatě;

sic lidstvo by bývalo zašlo už tenkráte všecko

a bylo by nemohlo dnešku se plozením dožít.


ŘEČ


PŘÍRODA PŘIMĚLA rozličné vydávat zvuky

jazyk a jména věcí mu potřeba vnukla

přibližně tak, jako nyní, když neznalost mluvy

nutí děti si pomáhat posuňky sama

a ukazovat kol dokola na věci prstem.

Tvor každý cítí svou sílu a hledí jí užít:

dříve než rohy se býčkovi prořežou z čela,

doráží jimi hněviv a urputně trká;

podobně lvíče a pardálí mládě se brání

všemi čtyřmi a zuby nehty už tehdy,

když se mu drápy a tesáky teprve tvoří.

Každé ptačí mládě se svěřuje křídlu,

jak vidíš, a spásu hledá jen v třepotu peří.


Věřit tedy, že někdo obdařil věci

jménem a prvním slovům že naučil lidstvo,

je bláhovost; jak by byl mohl ten člověk dát názvy

všemu a tvořit svým jazykem rozličné zvuky

v době, kdy druzí to určitě nemohli umět?

Mimoto jestliže předtím si neřekli jiní

navzájem nic, jak dospěl ten jediný k pojmu

užitečnosti a odkud on obdržel první

tu schopnost, že věděl, co chce, a v duchu to viděl?

Ostatně zkrotit mnohé, to nemohl jeden

a nutit je, aby si přáli se slovíčkům učit.

Trudno udílet rady a vykládat hluchým,

čeho je třeba; k tomu by nebyli svolni

a zvuku nezvyklých slov by nedovolili

pro nic a za nic dál jim do uší bušit.


Konečně, co je vlastně tak divného na tom,

když nadáno hlasem a jazykem plemeno lidské

dle rozličných pocitů nazvalo předměty různě?

Vždyť i ta němá tvář a divoké šelmy

ozývají se různě a jinak dle toho,

zda se v nich nítí bol nebo strach nebo libost.

Však je to vidět i z věcí každému zjevných.

Když molosská fena se podráždí, vrčí a cení

z veliké masité tlamy své tesáky ostré,

docela jinak zní její hněvivé hrozby,

než když už spustí a štěkotem naplní všecko;

když ale jazykem něžně svá štěňata líže

nebo je kojí, a třeba má mohutné zuby,

v širokém rozvoru dásní je přenáší jemně,

zní její mazlivé mručení docela jinak,

nežli když zůstane sama a ve dvorku vyje

anebo skrčena kňučí, když uhýbá ráně.


Nemyslíš také, že ržání hřebce zní jinak,

když mezi klisnami mlád a v bujarém věku

ostruhou křídlatce Amora pobodnut řádí

a když zařičí k boji zpod širokých chřípí

anebo celý se třesa smrtelně chroptí?

Konečně pernatá zvěř a rozliční ptáci,

ostříži, rybáři-orli a potápky, do vln

a mořské sláně když slétají pro žír a žrádlo,

jiným skřekem se dávají slyšet než tehdy,

když se o sousto rvou a o kořist perou.

Ba krákavý zpěv se mění některým ptákům

zároveň s povětrností; prý stařeny vrány

a havrani věští deště a volají vodu

a někdy předpovídají i větry a vichry.


Když tedy rozličné pocity nutkají zvíře,

ač je to němá tvář, se ozývat různě,

oč více je podobno pravdě, že tenkráte lidé

dovedli rozličným věcem dát rozdílná jména!


OBJEV OHNĚ


V těchto věcech snad cosi postrádáš mlčky:

byl to blesk, který pozemským lidem dal oheň

prvně, a z něho se každý rozžehl plamen;

vždyť ledacos chytá, jak vidíš, od ohně z nebe

a hoří, jakmile podpal dá nebeské pásmo.

Ale i koruna stromu, když zmítána větrem

se klátí a druhému stromu se do větví opře,

může tou silou a třením vykřesat oheň

a občas vyšlehne plamen a horoucí horko,

jak se o sebe drhnou ty sněti a kmeny.

Oheň mohlo dát lidem i jedno, i druhé.

Žárem ohně pak vařit doměkka jídlo

je navedlo slunce; vždyť viděli v polích, co všecko

v přívalu jeho tepla a paprsků zraje.


MAJETEK * PRÁVNÍ ŘÁD


STAROU STRAVU a bývalý život den ze dne

ohněm a novými věcmi je učili měnit

ti, kteří duchem a důmyslem předčili druhé.

Začali zakládat města a budovat hrady

pro sebe útočiště a královskou pevnost –

pole rozdělili i stáda a dali

každému podle vloh a krásy a síly.

Mnoho platila síla a slynula sličnost.


Později vynašli jmění a nalezli zlato,

jež vážnost k síle a kráse zlehčilo lehko;

vždyť i ta nejhezčí těla a největší reci

zpravidla bohatšího se stoupenci stanou.

Zato čí život se spravuje pravidlem pravdy,

pro toho veliký poklad je v pokoji srdce

z mála si žít; neb skromný nemívá nouzi.


Nicméně dychtili lidé být slavní a mocní

a tak na pevný základ své postavit štěstí,

aby si v blahobytu a v pokoji žili –

marně: neb ti, co se derou k vrcholu moci,

naplnili tu cestu nebezpečími

a jako blesk ještě z vrcholu člověka sráží

závist nejednou v hanbu a ponurý Tartar.

Závist jako blesk totiž spaluje ráda

vršky a vůbec vše, co je nad jiné vyšší;

proto je lépe žít jako poddaný v klidu

než troufat si řídit říši a na trůně sedět.

Nech je, ať marně a zemdleni krví se potí,

v chtivosti slávy se pachtíce po úzké stezce;

myslí dle cizích úst a po věcech touží

věříce spíše uším než vlastnímu smyslu –

tak tomu bylo a jest a budoucně bude.


Zabili tedy krále a ležela v prachu

odvěká veleba trůnu i vznešené žezlo;

temene slovutný skvost a koruna v krvi

bez důstojenství se octla pod patou lůzy;

rádo se po tom šlape, co budilo hrůzu.

Nejhorší sběř a dav se tak dostaly k moci,

jelikož úřad a vládu chtěl pro sebe každý.


Potom je naučili si starosty volit,

zavedli práva a závazné zákony dali;

ten násilnický život už unavil lidstvo,

umdlené od samých půtek; tím raději samo

pod jařmo práva a zákona sklonilo šíji.

Dřív byli v hněvu hned hotovi k lítější pomstě,

nežli by směli dnes dle řádu a práva;

proto ten dravčí život se zošklivil lidem.


Odtehdy před tresty strach nám ztrpčuje život.

Ve vlastní tenata viník a násilník padá,

odkud vyvstalo zlo, tam se zpravidla vrací

a nesnadno žije v klidu a v pokoji člověk,

jenž mírovou dohodu obce svým jednáním ruší.

I když snad unikne bohům i lidskému rodu,

potají zoufá, že věčně to nebude možné;

leckdo se prý už prozradil, hovoře ze sna,

nebo že horká nemoc naň přišla a blouznil;

skrývaný zločin a hřích tak najevo vyšel.


VZNIK NÁBOŽENSTVÍ


CO K VÍŘE V BOŽSTVO a v bohy plemena celá

přivedlo, proč je po městech oltářů plno,

proč každý rok se obětní slavnosti slaví,

v mocných státech a střediscích slynoucí slavně,

a kde se v člověku bere až podnes ta bázeň,

že bohům další a další svatyně staví

po celém světě a pouť k nim o svátcích koná –

toho příčinu vypsat je nepříliš těžké.


Vždyť smrtelné plémě už tenkrát vídalo bohy,

jejich olbřímí těla a spanilé tváře

při plném vědomí, bdíc a častěji ve snách.

Těm tedy přiřkli i smysly, protože údy

je viděli vládnout a hovořit vznešená slova,

hodná té líbezné tváře a mohutné síly –

a život jim připsali věčný, neb podobu stejnou

a krásu vždy nezměněnou ty vidiny měly,

a hlavně v té víře, že bytosti takové síly

žádná síla tak lehko nemůže zdolat.

I blaženost bohů si myslili nezměrně větší,

protože před smrtí bázní z nich netrpí nikdo,

i proto, že v snách je vídali lehounko konat

spoustu divů a byla to pro ně jen hračka.


Mimoto viděli nebe dle pevného řádu

se točit a ročně se rozličná období vracet

a nebyli s to si vysvětlit, proč se tak děje;

i nezbylo jim než vložit do rukou bohů

všecko, a jejich vůle že spravuje všecko.

Za sídlo bohů a domov určili nebe,

protože nebem se kutálí slunce i luna,

luna i den a noc a mlčící hvězdy,

létavice i komety, bloudící v temnu,

mračna a déšť a sníh a větry i kroupy,

blesky a dravý rachot a hrozivé hromy.


Ó neblahé lidské plémě, proč takové skutky

připsalo bohům a s nimi i zavilou zlobu!

Jakou to metlu si upletli na sebe sami,

co na nás ran, jak mnoho slz našim dětem!


To není zbožnost, co chvíli se s pokrytou hlavou

utíkat k soše a obcházet kdekterý oltář

či tváří k zemi se vrhat a rozpínat ruce

před chrámy bohů či oltáře dobytčí krví

bohatě skrápět a hromadit na sliby sliby –

nýbrž s pokojem v duši se na všecko dívat.


Kdykoli vzhlédneme k velebné nebeské klenbě,

k éteru tkvícímu výše než třaslavé hvězdy,

a trati slunce i luny nám na mysl přijdou:

tu v našem srdci, už jinými stísněném strastmi,

začne zvedat hlavu a procitne další

starost, zda po různých kruzích ta souhvězdí bílá

snad nevodí nějaká božská nám neznámá mocnost.

Chybí nám totiž v těch pochybách odpověď na to,

zdali měl nějaký vznik a počátek vesmír

a má-li i mez, až po kterou ohrady světa

a mlčící sféry svou lopotu vydrží snášet,

či zdali bez konce bytí jim bohové dali,

tak aby po všechen čas se točíce mohly

vzdorovat tvrdému náporu věčného věku.


A v kterém těle by nestydlo obavou z bohů

srdce a pod kým se nelomí kolena děsem,

když strašlivou ranou blesku se spálena země

třese a po celém nebi se rozléhá rachot?

Netrnou kmeny a národy, netrhnou sebou

králové pyšní, jak boží je ranila bázeň,

že snad nastává čas, aby pykali těžce

za každý ohavný skutek a rouhavé slovo?


Stejně když mořská bouře a divoký vichr

i velitele i loďstvo vlnami vláčí

a zároveň početné pluky a válečné slony:28

což nečiní sliby a neprosí bohy i bouře,

modle se vyděšen o klid a o šťastný vítr?

Nicméně marně: je nejednou zběsilou smrští

zachvácen stejně a unášen k mělčinám smrti.

Tak velice doléhá jakási neznámá síla

na lidské věci, i z prutů svázaných krásně

si šašky tropí a po krutých sekyrách šlape.


Když konečně pod námi země se kymácí celá,

když padají zborcena města či hrozí se zhroutit:

jaký tu div, že lidstvo nad sebou zoufá

a mocnosti velké i bohů zázračné síly

nechává ve světě dál, aby řídily všecko!


KOVY


ZBÝVALO OBJEVIT MĚĎ a železo, zlato,

stříbro zároveň zvážit a olovo zkusit,

když obrovské hvozdy žár ohně obrátil v popel

vysoko v horách, snad založen nebeským bleskem;

mohly ho vznítit i po lesích válčící kmeny,

na nepřátele hrůzu tak chtějíce pustit;

snad úrodná pole, když půda byla tak žírná,

hodlali zvětšit a pastviny obrátit v role,

či pobít více zvířat a zbohatnout lovem;

dřív totiž lovili ohněm a chytali do jam,

než věšeli v lese léč a honili se psy.

Ať se vzal odkudkoli ten plamenný požár:

když praskaje hrozně i s dlouhými kořeny všecky

porosty strávil a ohněm propálil hlínu,

ze žhavých žil se do prázdných prohlubní půdy

lily a stékaly stružky stříbra a zlata,

pramínky mědi a olova. Když je pak našli

už ztuhlé, jak v hlíně se jasným blýskotem svítí,

zvábeni jejich hladkou a třpytivou krásou,

sbírali je, a hle! měly podobu štěrbin

a každý kousek byl věrným odlitkem škvíry.

Tu dostali nápad, že dají se roztavit teplem

a v libovolné tvary a podoby slévat,

ba že je možno je kout a vytepat v čepel

nad pomyšlení tenkou a jakkoli ostrou

a nástroj mít, s nímž by mohli porážet lesy,

dříví štípat a nahladko hoblovat klády,

jakož i prorážet, vrtat a otvory hloubit.

Napřed to zkoušeli dělat i zlatem a stříbrem

o nic méně než mocí tvrdého bronzu –

marně: ty kovy to nezmohly, tupěly, měkly

a nesnášely tak dobře tu robotu tvrdou.


V úctě chovali bronz a zhrdali zlatem,

že je neostré, chabé a neužitečné;

teď upadl bronz a zlato se nadevše cení.

Letící čas nese nové časy i věcem.

Co mívalo cenu, to není nakonec ničím,

namísto toho se z temnoty dere věc jiná,

je žádoucnější den ze dne a chválami slyne,

a kdo ji získá, má u lidí úžasnou úctu.


Nyní ještě, jak nalezli železnou rudu,

toho se, Memmie, sám už domyslíš lehko.

Nejstarší zbraň byly ruce, zuby a nehty,

kameny, jakož i klacky, jež urvali v lese,

a plameny, jakmile na oheň pračlověk přišel.

Vlastnosti bronzu a železa poznali potom.


Avšak dříve než železem robili bronzem,29

který je kujnějším kovem, a bylo ho více.

Bronzem kypřili půdu a bronzovou zbraní

bouřili v boji, s ní hlava nehlava bili

a loupili pole i stáda: před jejím ostřím

netěžko couvalo nahé a bezbranné všecko.

Pozvolna železný meč potom ovládl pole,

měděný srp svou podobou vzbuzoval posměch,

útroby zemské se jali ocelí ruchat

a ošidný boj se vyrovnal pro obě strany.


BITVY


PŮVODNĚ NA KOŇSKÝ HŘBET si oděnec sedal,

zvíře obracel uzdou a pravicí sekal;

s vozem a dvojspřežím v seč se později pouštěl,

s dvojspřežím zase dřív než se čtverospřežím

a nakonec nasedal na vůz, jejž obrnil srpy.

Potom s chapadlem hada své ošklivé slony

s baštami na zádech Punové uvykli rány

v bitvě snášet a Martovy legie plašit.

Po zbrani zbraň tak plodil neblahý nesvár,

postrach pro lidské plémě, když propukne vojna,

a válečné hrůzy se stupňovaly den ze dne.


V bitevním poli to také zkoušeli s býky

a zkusili pustit i kance na líté vrahy.

Podobně mohutné lvy asi pustili napřed

i s krutými krotiteli a biřici s biči,

aby je mohli řídit a podržet v poutech –

marně: rozohněni v tom krveprolití

děsili zběsilí vlastní i protější tlupy,

hroznou hřívou své hlavy vlajíce všady;

jezdci pro samý řev své splašené koně

nemohli upokojit a usměrnit uzdou.

Lvice podrážděny se vrhaly skokem

zevšad a tlamou se po jedněch odpředu hnaly,

a kdo netušil nic, toho odzadu braly

a vítěznou ranou ho strhly v objetí k zemi,

zaťavše do něho drápy a zuřivé zuby.

Shazovali a šlapali býci své pány,

koňská břicha a boky na rohy brali

zespod a zemi jak divocí kopyty ryli.


Mocnými kly své spojence vraždili kanci,

ve vzteku zlomená kopí svou brotíce krví,

a bez rozdílu jezdce i pěšáky kláli.

Před divým klem totiž zvířata uskakovala

stranou, i na zadní nohy se stavěla vztykem –

marně: s přeťatými už šlachami pádem

těžkým jak dlouhá, tak široká padala k zemi.


A která si dříve, jak myslili, zkrotili doma,

ta viděli zdivočelá v tom divokém díle,

v krvi a křiku a zmatku a hrůze a hluku

a ani část jich už nemohli nazpátek přivést:

všeliké šelmy se totiž rozprchly všecky,

jako když dnes se špatně spoutaní sloni

rozutekou a zle své řidiče zřídí.


Leč pro vítězství to lidé dělali sotva,

spíš aby ztrápili druhé – a zemřeli sami,

když zoufali nad svým počtem a neměli zbraně;

ačli to provedli vskutku. Je nesnadno věřit,

že by nebyli předem to tušili v duši,

co hrozného zla z toho vzejde pro obě strany.

Spíše se taková věc mohla stát někde v kosmu,

v těch světech různých a stvořených na různý způsob,

než na kterékoli jedné a určité zemi.


ŘEMESLA


PLETENÝ ŠAT MĚLI DŘÍVE než suknici tkanou;

ta přišla až po železe; vždyť bez něho látku

nemožno tkát, ani vyrobit taková hladká

vřetena, paprsky, cívky a drnčící brda.

Muže přivedla příroda k předení vlny

dříve než ženy; jeť veškeré pohlaví mužské

v řemesle obratnější a o mnoho lepší.

Pak rolníci drsní v tom začli spatřovat nečest;

proto se rozhodli ženským to přenechat rukám,

zároveň sami se roboty podejmout tuhé

a tuhou prací své ruce i kolena tužit.


ZEMĚDĚLSTVÍ


Vzorem v setí jim byla příroda sama,

tvůrkyně všeho, i mistryní ve štěpování,

protože pecky i žaludy spadalé z větví

viděli vyhánět na jaře pometla prutů;

proto i do kmenů štípit se rozhodli rouby

a pro mladé odnože do hlíny dolíky hloubit.

Potom pokaždé jinak své políčko milé

zkoušeli pěstit; vždyť viděli plodiny plané,

jak krotnou dík péči a půdě pěstěné pěkně.

Do hor couvat den ze dne nutili lesy

a dole na úpatí přát roviny rolím,

tak aby získali v pláních i po chlumech louky,

rybníky, strouhy, lány i vinice bujné

a stříbřitý pás je vroubil a přetínal oliv,

táhna se po údolích a vršcích a pláních,

tak jako dnes, kdy pestrou krajina krásou

a sladkými štěpnicemi se protkána zdobí

a dokola kolem ji bujarý vinohrad věnčí.


ZPĚV, HUDBA, TANEC


Ptáků lahodný hlas člověk napodoboval

ústy o mnoho dřív, než dokázal zpívat

a s libostí naslouchat hladce se linoucí písni,

a teprve zefyr svým hvizdem v rákosí dutém

na dutou třtinu si naučil pastýře pískat,

až zvládli ponenáhlu to líbezné lkání,

jež zpívá a vydává flétna zpod tisknoucích prstů,

dítko odlehlých lesů a hájů a hvozdů,

pastýřských pustin a jejich blažené prázdně.

Takto se konejšilo a kochalo srdce,

krmí už nasyceno; tu vhod přijde všecko;

tu nejednou do měkké trávy si lehnuvše spolu

a do stínu velkého stromu blíž potůčku vody

prostředky nevelkými své těšili tělo,

zvláště když nebe se smálo a zelený pažit

v jarním období roku se zapestřil kvítím.


Tehdy si na škádlení a na hovor zvykli

i na sladký smích; to rozkvetla vesnická músa.

Tehdy kol hlav a ramen si vinuli věnce

z květin a listí, jak rozmar jim veselý velel,

a toporně, mimo takt se nutíce k tanci,

toporným chodidlem tepali matičku zemi;

odtud sladký smích a srdečný řehot,

že všecko jim bylo nové a podivuhodné.


Odtud i stráže si za spánek útěchu našly:

ohýbat hlasy a rozličné nápěvy zpívat

či našpulit pysky a v otvory šalmaje foukat;

to převzali hlídači stád a činí tak podnes.

Začali dbát i taktu a rozkoš a libost,

s níž slýcháme hudbu dnes, není za nehet větší,

než jakou z ní měli ti lesní synové země.


Přítomná věc je ve cti a silně se líbí,

pokud jsme neměli dřív něco příjemnějšího;

leč s objevem novým a zpravidla dokonalejším

smysl pro ono staré se ničí a mění.

I přestal jim chutnat žalud a pohrdli lůžky

vystlanými jen senem a kupami listí.


Vážnosti pozbyl i oblek z kůže; ten prvně

spatřen budil, jak myslím, takovou závist,

že kdo ho první nosil, byl zákeřně zabit;

a přece vzal zasvé a na cáry v krvavé rvačce

ho roztrhali, jež nebyly k ničemu dobré.

Tenkráte kůže – a nyní šarlat a zlato

touhou člověka trýzní a trmácí válkou;

tím větší je tuším vina, jež ulpěla na nás.

Nahého rozence země, jenž kožešin neměl,

trápil mráz; zato našinec nevezme škody,

nemá-li nach a klenoty na něm a zlato;

k ochraně těla mu stačí laciná látka.


Darmo se tedy a naprázdno lopotí lidstvo

po celý život a planým se věnuje vášním –

a není divu, když nezná v majetku míru

a vůbec tu mez, až po kterou rozkoše rostou;

tak života loď se znenáhla na hloubce octla

a veliké vlny války se vzedmuly ze dna.


Bdělé slunce a luna, jež vozí své světlo

kol otáčivé a veliké svatyně světa,

o střídě ročních dob jim ponětí daly,

a že to běží dle pevného počtu a řádu.


PÍSMO, MOŘEPLAVBA, UMĚNÍ


Už bydlili ve stínu stěn a mohutných věží,

na dílčích lánech a v mezích orali zemi,

mořskými plachetnicemi se pestřilo moře

a spojence ku pomoci už vázaly smlouvy,

když hrdinské činy se jali zvěstovat veršem

básníci; nedlouho předtím se vynašlo písmo.

Proto náš věk se nemůže dohlédnout dějin

starších, leda když rozum jim na stopu přijde.


Plavidla, šlechtění půdy a zákony, hradby,

nástroje, silnice, látky a podobné věci,

výsady všecky i veškeré životní slasti,

obrazy, básně a mistrovsky ztvárněné sochy,

to přinesl cvik a zkušenost zvídavé mysli,

když tak pozvolna vpřed krok za krokem spěli.


Z neznáma znenáhla věci tak dobývá doba

všecky a rozum je vyzvedá na světlo světa;

vidouce v duchu, jak jedno je druhému svící,

konečně na samý vrchol se dostali uměn.


ZPĚV ŠESTÝ >>>

<<< ZPĚV ČTVRTÝ



VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 nemejský lev – podle Nemey, města v severových. Peloponnésu. Zabít tamního lva byla jedna z dvanácti prací (zde dále vyjmenovaných), jež musel Herkules (řecky Héráklés) vykonat pro krále Eurysthea. Nemea byla proslulá Diovým chrámem a nemejskými hrami, konanými ob rok od r. 573. - Vysv. překl. & Mis.

2 Giganti – obří synové Země, kteří se vzbouřili proti mladší generaci bohů (Diovi, Athéně, Poseidónovi atd.); za trest byli větším dílem zaživa zasuti zemskou kůrou. Vydávali známky života hlavně tím, že chrlili ze sopek lávu. Např. pod Etnou prý leží obr Enkelados. - Vysv. překl. & Mis.

3 vojna thébská – výprava „Sedmi proti Thébám“, kterou vedl Polyneikés, syn Oidipův, s jinými šesti spojenci, když se domáhal thébského trůnu proti svému bratru Eteoklovi (podrobnější vyprávění viz zde). Théby – nejstarobylejší město ve středním Řecku. - Vysv. překl. & Mis.

4 jednou vládla dle pověsti na souši voda – viz Starověké báje a pověsti: Lýkáón / Potopa. - Pozn. Mis.

5 kvadriga – antický vůz se čtyřspřežím. - Vysv. Mis.

6 Pontus – 1) dnešní Černé moře, 2) říše Mithradáta Velikého (120–63) na jeho jižním pobřeží, 3) po jeho pádu jedna z římských provincií tamtéž. Zde platí samozřejmě první význam: tedy starý název Černého moře. - Vysv. překl. & Mis.

7 nebeská koule se otáčí atd. - Ještě v 17. stol. si nebyli odpůrci Koperníkovi jisti, zdali se točí sama sféra, anebo pouze stálice nezávisle na ní. Druhou možnost připouštěli ve starém věku i epikúrovci, i stoikové. - Pozn. překl.

8 pasou svá plamenná těla – tj. živí se éterem. - Pozn. překl.

9 musí … pod sebou mít ještě podstatu jinou – hypotéza už Anaximenova (srov. pozn. 17), převzatá stoiky i epikúrovci. O tvaru Země se Lucretius nevyslovuje nikde. - Pozn. překl.

10 Sluneční koule … o málo větší atd. - srov. podobné tvrzení o měsíci (níže) a o hvězdách vůbec. Jedna z největších naivností básníkových, ale pochází rovněž z Epikúra. I Hérakleitos myslil, že slunce není větší než lidská stopa. - Pozn. překl. - Nicméně jakákoli pobavená povýšenost dnešního člověka není naprosto na místě; ve starověku bylo všechno poznání bez přesných měření pouhou hypotézou a Lucretius byl natolik poctivý, že tuto relativitu na mnoha místech své básně připouštěl; on prostě nedůvěřoval rozumu, nad nějž stavěl svědectví smyslů, jejichž omylům důvěřoval více než omylům intelektu – a právě z této jeho vlastnosti vyplývají některé jeho tzv. „největší slabiny a naivnosti“, jak těmto smělým hypotézám (povětšinou však přesto v základě správným!) říká moje kolegyně překladatelka. Antický člověk tehdy nemohl znát to, co můžeme běžně vědět my. Ale připomeňme si, že ještě dnes lidé stále říkají, že slunce vychází a zapadá, ačkoli jeho pohyb po obloze je pouze zdánlivý, a že mnoho nevzdělaných lidí dosud věří ve vliv planet na svůj osud! Tedy modernímu člověku v žádném případě nesluší a ani nepřísluší jakákoli podobná arogance, jíž se zde (i jinde), žel, dopouští překladatelka! - Pozn. Mis.

11 bloudivé hvězdy = planety. - Vysv. překl.

12 slunce … vydechne oheň – srov. podobné představy o Měsíci níže; viz i předmluvu. - Pozn. překl.

13 hvězdný kruh = zvěrokruh, zodiak. - Vysv. překl.

14 ti, kteří učí atd. - jako Hérakleitos. - Pozn. překl.

15 Luna se leskne snad odrazem sluneční záře – jak soudil už Thalés Mílétský; srov. pozn. 18. - Pozn. překl.

16 měsíc … má podobu míče – jak učil chaldejský kněz a dějepisec Bérósos (kolem r. 300). - Pozn. překl.

17 koluje o vlastním světle – jak mínil řecký filosof Anaximandros (asi 610–545), autor prvního filosofického spisu Peri fyseós (O přírodě). - Pozn. překl.

18 Venušin křídlatý posel = Amor. - Vysv. překl.

19 Flóra – starolatinská bohyně jarní vegetace a kvetoucí přírody, jež byla oslavována šestidenní bujnou slavností, začínající 28. dubna. - Vysv. překl. & Mis.

20 bakchy (bakchantky) – ženy, které v orgiastickém vytržení provázely Bakcha na jeho legendárním tažení světem a v historické době při pravidelných slavnostech (bakchanáliích). - Vysv. překl. & Mis.

21 Voltur – hora v jihoitalské Apulii, podle které byl pojmenován bouřlivý jihovýchodní vítr Volturnus. - Vysv. překl. & Mis.

22 Nejdříve plemeno bylin – tak učil i Empedoklés. - Pozn. překl.

23 dělohy rostly – představa Empedoklova. - Pozn. překl.

24 i nejednu zrůdu – hypotéza Empedoklova. - Pozn. překl.

25 cvikéř (cvikýř) – zastarale hermafrodit, obojetník; slovo původu německého (der Zwitter). - Vysv. Mis.

26 malvic … na planikách – malvice jsou plody planiky, „jahodového stromu“ (podle jejich podobnosti s jahodami). - Vysv. Mis.

27 mukyně – jeřabina, plod jeřábu muku (zvaného též mukyně). - Vysv. Mis.

28 válečné slony – přepravil do Itálie épeirský král Pyrrhos, když napadl r. 280 Římany. - Pozn. překl.

29 dříve než železem robili bronzem – že doba železná nastala až po bronzové, bylo ve starověku obecně známo. Srov. Hésiodos: Železný věk. - Pozn. překl. & Mis.