Lucretius: O přírodě 4.


ZPĚV ČTVRTÝ


V ZAPADLÉ KONČINĚ MÚS, kam nevkročil člověk,

až já – je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům

a pít; je rozkoš si nové květiny trhat

a pro svou hlavu je splétat v nádherný věnec,

jejž nevtiskly dosavad nikomu na skráně Músy:

předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých

okovů pověr že hledím vyprostit ducha;

potom že zpívám tak jasně o temných věcech,

krášle všecko v své písni básnickým kouzlem.

I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod;

jako když lékař se protivný peluněk děcku

pokouší podat, kol dokola okolek číše

sladkým a plavým mu napřed pomaže medem,

aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo

alespoň po rty a mezitím peluňku spolklo

odporný odvar, tou mýlkou neduhu ušlo

a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo:

podobně nyní i já – neboť nauka tato

nezasvěceným se zdá být poněkud hořká

a dav se jí straní a hrozí – chci učení naše

vyzpívat s Músami básní luzného zvuku

a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi,

zda by se na tento způsob snad na moje verše

upoutat dal tvůj duch, až prohlédneš do dna

věci i svět, jeho řád a podstatu celou.


LÁTKA ČTVRTÉHO ZPĚVU


JAKÉ JE PODSTATY DUCH, jsem vyložil výše,

z čeho je složen, jak žije ve svazku s tělem

a kterak v prvotní prvky se rozkladem vrací.

Teď začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:

to jsou ony tak řečené obrázky věcí,

které se věcem jak blána slupují z těla,

sloupnuty sem a tam se povětřím nesou,

a střetajíce se s námi, i v bdění, i ve snu

na nás pouštějí hrůzu: to hledíme leckdy

na mrtvých stíny a podoby úžasně věrné,

jež ze mdloby spánku nás nejednou vytrhly strašně.

To nejsou z Acherontu snad uprchlé duše,

nevěř, že stíny se vznášejí ve středu živých

či že by po smrti z nás snad zbývalo něco:

neboť podstata ducha i podstata těla

společnou smrtí se rozešly ve svoje prvky.

Proto ti říkám, že s vrchu a hladiny věcí

se nesou podoby věcí a obrázky jemné.

I s myslí tupou je možno to poznat: viz další.


O prvcích věcí všech je uzavřen výklad,

jaké že jsou a jak různými tvary se liší,

jak puzeny neklidem věčným se hýbají samy

a na jaký způsob z nich kdekterá věc může povstat;

teď začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:

to jsou ony tak řečené obrázky věcí,

které by mohly slout i blány či slupky,

neb obrázek nese tvar i podobu věci,

z jejíhož těla se pokaždé odloupne k letu.


Předně od mnoha věcí, jež vidíme okem,

uvolňují se prvky: buď v rozptylu řídkém,

jako z polena kouř a z plamene teplo;

anebo v spleti a hustě, jako když v létě

cikády odkládají svou kulatou kuklu

či telátko, na svět se derouc, s povrchu těla

odvrhne mázdru1 a v trní si vyzuje sukni

hladký plaz; neb vídáme na vlastní oči,

jak jeho vlající zbrojí se honosí křoví.

To se přihází běžně, a proto se musí

s povrchu věcí i teninký obrázek loupat.

Není, proč s věcí by spíše padaly slupky

a spíš by se odlučovaly než tyhlety jemné;

zvláště když na líci těles je přemnoho prvků

drobných, jež mohou se uvolnit v pořádku stejném,

ve kterém byly, a uchovat podobu věci

a rychlostí o to větší, oč méně je může

co zdržet; jsou v mizivém počtu a na čelném místě.


Mnoho věcí, jak vidíme, vrhá a pouští

nejenom z hloubi, jak řečeno výše, a zvnitřku,

ale zhusta i přímo s povrchu barvu.

Běžně to činí žluté a červené plachty

a modré, když napjaty pomocí tyčí a trámů

přes divadelní prostor2 se chvějí a vlní;

vždyť obecenstvo tam v hledišti dole a všechen

slavnostní úbor mužů i matrón3 se shora

od nich barví a do jejich odstínu hraje;

a čím uzavřenější má divadlo stěny,

tím utěšenější uvnitř je pokryje půvab

a v tlumeném denním světle se usmívá všecko.

Když tedy s povrchu plátna se slupuje barva,

musí věc každá i jemné obrázky ronit,

neb v případech obou se vrchní odloupne vrstva.


Máme tedy už zjištěny otisky tvarů,

jež spředeny z jemné tkáně se vznášejí všady,

leč samoten každý a zvlášť je neviditelný.


Mimoto všeliký dým a vůně a pára

a podobné věci se z těles v rozptylu vlní,

protože jdouce z hloubky a plynouce zvnitřku

se trhají klikatou poutí, vždyť po přímé cestě

nemohou dospět k ústí a vymknout se hbitě.

Naopak z venkovní barvy ta lupina jemná

jakmile pustí, se nemůže potrhat o nic,

ježto je pohotově a na čelném místě.


Konečně v zrcadle, na vodě, na hladké ploše

co vyvstává před naším okem, ty obrazy všecky,

majíce podobu tutéž co předměty, nutně

jsou ustrojeny z těch snímků, jež vyslaly věci.

Jemné odlitky tvarů, jim podobné snímky

tedy jsou; je nelze sic po kusech spatřit;

když ale pilně se odrážejí a stále,

vykouzlí odrazem od plochy zrcadla obraz.

Na jiný způsob by patrně nemohly trvat,

mají-li být tak věrnou podobou vzoru.


VZDUCHEM PLOVOUCÍ OBRÁZKY


POSLOUCHEJ TEĎ, jak je podstata obrázku jemná!

Především tělísek vzpomeň, jak hluboko stojí

pod prahem smyslu a oč jsou menší než věci,

které náš zrak už není rozpoznat schopen;

to ti stvrdím i nyní, jak velice jemná

jsou semínka věcí všech; to nebude dlouhé.


Předně zvířátka jistá jsou natolik malá,

že třetinu jejich těla už rozeznat nelze.

Jak malé droby si u nich musíme myslit!

Co kulička srdce a oka, co údy a klouby,

jak budou drobné! A mimoto všecky ty prvky,

z nichž jejich duše a duch se nezbytně skládá:

chápeš, jak budou jemné, jak velice drobné?


Mimoto vše, co je zdrojem ostrého pachu,

například panacea4 a protivný brotan,5

pelyněk hořký a zeměžluč odporné chuti:

čeho jen chceš, se dotkni konečky prstů

.............................................................

Tím spíše všelijak bloudí ty obrázky věcí,

na počet hojné, leč stranou smyslu a bez sil.


Nemysli však, že všecky ty obrázky věcí

těkají po světě samy, co z věcí se roní;

navíc i jiné se rodí samy a maně

se v tomto vzduchu, jak říkáme povětří, tvoří.

Ztvárněny na různý způsob se ve výši nesou

jak po nebi mraky, jež vidíš lehounko srůstat

a jasný obličej světa čas od času chmuřit,

jak plynouce hladí vzduch; tu se zdává, že obří

tam postavy letí a vrhají široké stíny;

jindy zas hotové hory a balvany od skal

urvané předhánějí a míjejí slunce

a další už vleče a prostírá obluda chmury.

Nepřestávají tát a své vzezření měnit

a v obrysy jakýchkoli se obracet podob.


Také se stává, že právě bezmračné nebe,

než by ses nadál, se najednou ošklivě zkalí,

jako by z Acherontu se mrákoty zvedly

všecky a veliký prostor by postlaly nebi;

takovou temnou nocí je zatáhnou mraky

a černá škraboška Děsu se nahoře šklebí –

a toho jak mizivá část je obrázek oblak,

nikdo neumí říci a vyložit slovy.


SDRUŽOVÁNÍ A RYCHLOST OBRÁZKŮ


NYNÍ, JAK SNADNO a rychle se obrázky rodí

a plynule s věcí kloužou a sloupnuty plovou

..............................................................

Povrch věcí má vždycky sdostatek látky,

kterou by pustil. Ta projde skrz některé věci,

jako je šat; ale najde-li drsnatý kámen

či hmotu rozličných dřev, pak se třepí a trhá

a obrázek ani jeden z ní nemůže vzejít.

A teď jí lesklého něco a hustého nastav,

zrcadlo hlavně, a všecko dopadne jinak:

nemůže skrz, jako plátnem, a také se o nic

nepotrhá, je celá: to dělá ta hladkost.

Z lesklých ploch se obrázky proto jen hrnou.


Kterou věc se ti zachce, tu kdykoli naráz

postav před zrcadlo: a hned je tu obraz;

to tenoučké roušky a jemné podoby věcí

s povrchu jejich těla se plynule linou.

Množství snímků se zrodí v mizivém čase;

právem se tedy praví, že vznikají rychle.

Jako když slunce tak rychle záplavu světla

vyšle, že naráz je všecko paprsků plno:

podobným způsobem musí i z předmětů tryskat

v mizivém zlomečku času ty obrázky věcí

bohatě, rozličně, zevšad a na všecky strany;

vždyť ať kamkoli chceš to zrcadlo stočíš,

všecko ti v téže barvě a podobě vrátí.


NYNÍ O TOM, JAK RYCHLE se obrázky nesou,

jaké pohyblivosti se plovouce vzduchem

těší, jak velký kus cesty urazí v mžiku,

ať kamkoli každý jiným se vrtochem vrhá,

tě poučí verše spíš libozvučné než hojné;

i krátká labutí píseň je lepší než skřeky,

jež metají jeřábi do mračen jižního větru.6


Předně vidíme sami, že rychlé je všecko,

co je hladké a složeno z atomů drobných.

Toho druhu je sluneční světlo a teplo,

protože obé se skládá z maličkých prvků,

které prostorou vzduchu si chvátají chutě

jak za mincí mince a strkány nárazy v týle;

paprsek za paprskem se hrne a světlo

ponouká světlo, jak vola vůl podél oje.

Proto jistě i obrázky na stejný způsob

dovedou zdolat až k nevíře veliký prostor

za drobet času – vždyť za prvé pramalý popud

odzadu stačí a už je strká a tlačí

dále a dále; tak perutnou rychlostí letí;

za druhé tkáň má obrázek natolik tenkou,

že dovede pronikat lehounko kdejakou věcí

a takořka prosakovat skrz prostoru vzduchu.


Mimoto některé atomy metané zvnitřku

a z hloubi věcí – tak především sluneční světlo

a teplo – v mžiknutí oka, jak vidíme, sklouznou

a po celé oblasti nebe se rozlijí rázem,

proniknou moře a napojí zemi i blankyt.

Jak asi poletí ty, jež čekají v čele,

když se trhnou a nic jim neklade odpor?

O to rychleji letí a jistě i dále,

či ne? a dráhy se zhostí mnohokrát delší

za tutéž dobu, co oblohu osvětlí slunce.


Příkladem nad jiné věrným, jak rychle a hbitě

obrázky předmětů letí, je patrně toto:

když pod širé nebe se postaví za hvězdné noci

v nádobě lesklá voda, tu sršící jasem

souhvězdí kosmu se objeví v hladině naráz.


Už tedy vidíš, v jak kratičké době se z říše

éteru snese ten obrázek do končin země?


NA ČIDLO PŮSOBÍ TĚLÍSKA


OPĚT A OPĚT jsou vrhána tělíska z těles,

do očí bijí a dráždí zrak; to mi uznáš.

Z určitých látek se napořád linou i vůně,

od řeky chlad a ze slunce teplo a příboj

od mořských vln, jenž podmílá pobřežní hráze,

letíce vzduchem se netrhnou rozličné hlasy;

konečně do úst nám vnikne chuť slané vody,

když meškáme poblíž moře, a hořkost, když zblízka

přihlížíme, jak někdo pelyněk mísí.

Takovým proudem se ze všech předmětů řinou

částky a na všecky strany se odevšad šíří;

neznají žádného klidu či oddychu v toku,

protože vnímáme stále a všecko lze vždycky

vidět i čichat a slyšet, kde se co ozve.


Mimoto jestliže potmě si ohmatáš rukou

nějaký předmět a zjistíš, že je to tentýž,

který jsi viděl za dne a v slunečním světle:

pak působí příčina tatáž i na zrak i na hmat.

Když tedy nahmatáš čtverec a poznáš ho potmě,

kterápak napohled čtverhranná věc ti to padne

do oka za dne než tohoto obrazce obraz?

Příčina vidění tkví tedy v obrázcích těles

a bez nich žádná věc se uvidět nedá.


Tak tedy to, čemu říkám obrázky těles,

na všecky strany a zevšad se roznáší letem;

my ale jedině okem se můžeme dívat

a teprve tam, kam stočíme zornici, věci

všecky tvarem a barvou ji udeří zpředu.


Jak daleko která věc je od nás, je možno

vidět a rozeznat rovněž dík obrázku věci;

ten když je vyslán, už začne strkat a tlačit

na ten vzduch, co ho jest mezi věcí a okem,

a tak ten vzduch nám celý proklouzne zrakem,

panenky prosmýčí jaksi a proběhne jimi.

Dík tomu můžeme vidět, jak daleko leží

ta která věc; čím více vzduchu je hnáno

do našich očí, tím táhlejší vánek je protře,

v tím větší vzdálenosti ta každá věc leží.

Arci to všecko se děje nesmírně rychle:

že spatříme předmět i to, jak je daleko od nás.


Při těchto věcech se tomu nikterak nediv,

proč obrázky, které nám do očí bijí, se vidět

nedají samy a spatříme samotné věci.

Také vítr když člověka povlovně tepe

či ostrý ho protkne mráz, tu částečku větru

necítí každou zvlášť, ani jehličku mrazu;

spíš celek a úhrn a po těle podobný pocit,

jako by nějaká věc na ně sázela rány

a svou hmotu mu dávala pocítit zevně.

Mimoto na holý kámen když poklepeš prstem,

jen jeho vrchní vrstvy a barvy se dotkneš;

té však necítíš hmatem; ten postřehne pouze,

kterak je kámen skrznaskrz ve vnitřku tvrdý.


OBRAZ V ZRCADLE


POSLOUCHEJ NYNÍ, proč obraz je v zrcadle vidět

až vzadu za ním; vždyť jistě ho vidíme v hloubce.

Podobně vídáme skutečné předměty venku,

když otevřenými dveřmi se naskytne průhled

na řadu věcí venku, ač sedíme doma:

ten pohled je způsoben dvojím a dvojitým vzduchem.

Nejdříve spatříme vzduch mezi námi a dveřmi,

za ním je veřej vpravo a nalevo druhá,

potom nám provanou zrak ještě paprsky zvenčí

i další vzduch, a co skutečně vidíme venku.


Obrázek zrcadla stejně: když vymrštěn z plochy

putuje k našemu zraku, hned strká a tlačí

na ten vzduch mezi sebou a zornicí oka,

takže ho můžeme vnímat už celý a dříve

než zrcadlo samo; leč jakmile zpozorujeme

i ono, dorazí k němu už obrázek od nás,

vyslaný z nás, a odražen do našich očí

se vrací, jiný vzduch zase před sebou tlače,

kterého my si všimneme dříve než jeho;

proto se zdá, že je zrcadlu daleko v zádech.

Proto dím opět a opět: nediv se tomu,

věcem, jichž obraz se z plochy zrcadla vrací,

protože obé je dílem dvojího vzduchu.


Nyní dej pozor, jak v zrcadle našeho těla

pravá část se ukáže vlevo: to proto,

že obrázek na jeho plochu když vymrštěn vletí,

neobrací se stejný: on nazpátek rovnou

se odráží tak, jako na prkno anebo pilíř

když přitiskneš – dříve než uschne – sádrovou masku;

ta na čelné straně svou podobu podrží správně

a přitlačením svůj protější vytvoří otisk;

avšak to oko, jež měla škraboška vpravo,

je nyní vlevo a vpravo je naopak levé.


Podobu může i zrcadlo zrcadlu předat,

takže až pětkrát či šestkrát se objeví obraz.

Cokoli dům ve svých vnitřních prostorách skrývá,

ať je to sebedále a schováno za roh,

to všecko klikatou drahou lze vyvolat z krytu,

a co je v bytě, skrz několik zrcadel zhlédnout.

Z plochy na plochu světlý se promítá obraz,

pravá půle se opět ukáže vlevo,

odtud se otočí nazpět a zase je vpravo.


Dokonce všecka ta zrcadla s postranicemi,

zakřivenými jak boky lidského těla,

v poloze správné nám vracejí obraz: to proto,

že z jednoho zrcadla na druhé přeletí snímek

a potom se dostane k nám už odražen dvakrát;

nebo se otočí cestou, že točitá plocha

obrázek učí se obracet ve směru k očím.


Dále bys řekl, že chodí ty obrazy s námi,

stejně našlapují a zvedají ruce;

vždyť jestliže z některé strany se zrcadlu schováš,

obrázky v mžiku se odtamtud přestanou vracet;

je to přírodní nutnost, že všecko se musí

od věcí vracet a odrážet ve stejném úhlu.


OSLNĚNÍ * VIDĚNÍ ZE TMY


LESKLÝCH VĚCÍ se chrání a varuje oko.

Oslepne ten, kdo se do slunce upřeně dívá,

protože síla slunce je velká a z výšin

obrázky jeho se řítí povětřím čistým,

a jakmile udeří v zrak, jeho tkanivo kazí.

Ostatně ostré světlo ho ožehne často

každé, vždyť v sobě má mnoho semínek ohně,

jež vnikají v oko a tím mu působí bolest.


Žloutenkou postiženým se všecko zdá žluté,

protože z jejich těla se v hojnosti řinou

tělíska žluti vstříc obrázkům věcí; té žluti

je konečně vmíšeno množství i do jejich očí

a jejím dotykem všecko se zbarvuje žlutě.


To, co je osvětleno, lze vidět i ze tmy,

protože bližší vzduch, ten temný a černý,

přijde první a obsadí otvory očí;

vzápětí za ním jde druhý, jasný a světlý,

jenž jaksi očistí oči a tamtoho vzduchu

černé rozptýlí stíny, jsa hbitější značně,

účinnější a z atomů o mnoho menších.

Jakmile průliny oční ti naplní světlem

a otevře cesty, jež prve zabralo temno,

vzápětí za ním se nesou obrázky věcí

a dráždí zrak, aby na světle předměty spatřil.

Naopak ze světla do tmy je nemožno vidět,

neboť ten tmavý vzduch, co přijde až druhý,

je hustší a zrakové dráhy tak naplní všecky,

že je až zatarasí a od žádné věci

vržený snímek už nemůže putovat okem.


STÍN * ZRAKOVÉ KLAMY


ČASTO SE STÁVÁ, že hranaté hradební věže

viděny z dálky se zdají oblé; to proto,

že každý úhel se jeví na dálku tupý –

či lépe, vůbec ho není vidět a úder,

jejž vyslal k oku, se ztratí a nedojde cíle;

vždyť kdykoli obrázky plovou skrz prostory vzduchu,

vzduch do nich bije a bije a činí je mdlými.

Každý úhel se proto vymyká smyslu

a soustruhem vykroužené ti připadnou kvádry –

ač jinak než válce pravé a viděné zblízka:

jsou jim podobny trochu, jak nějaký nástin.


Na slunci vídáš, jak vlastní stín je ti v patách

a suna se napodobuje každý tvůj posun –

vskutku-li světla zbavený vzduch může kráčet

a lidský pohyb i chůzi napodobovat.

Není to nic než vzduch, vzduch zbavený světla,

to, co my jsme si zvykli nazývat stínem.

Jak jinak: vždyť s půdy se ztrácí sluneční světlo

postupně všude tam, kam nás zanesou nohy,

a na to místo, odkud jsme ušli, se vrací.

Proto se zdá, že sotva jsme vytáhli paty,

jeden jediný stín se nám na paty věší.

Ze světla paprsky nové a nové se hrnou

a dřívější hynou, jak ohněm strávená vlna.

Proto země tak lehko pozbude světla

a zas je ho plna a černé stíny si setře.


Přesto nepřipouštíme, že oko se klame.

Ono jen vidí, že v některém místě je světlo

a jinde stín; leč zdali se stěhuje z místa

vždy jeden a týž a jsou-li ty paprsky tytéž,

či spíše se děje to, co jsme popsali výše:

to rozeznat umí a musí až důmysl ducha,

podstaty věcí se oči nemohou zmocnit;

omyly ducha mi tedy nesváděj na zrak!


Jestliže vypluješ s lodí, máš dojem, že stojí,

že okolo pluje ta, která zůstala v doku;

vidíš utíkat k zádi i vrchy a pláně,

jež plavidlo hnané veslem či plachtami míjí.

Všecky hvězdy jak přibity na nebes báni

jsou zdánlivě v klidu – a všecky jsou ve věčném reji:

vyjdou a navštíví znovu svůj daleký západ,

změřivše celé nebe svým zářivým tělem.

Stejně se bez hnutí zdá i slunce a luna

na stráži stát – a zkušenost praví, že běží.


Mezi mysy, jež z mořské úžiny strmí,

pro celá loďstva se otvírá široký průliv,

a přece z dálky jsou srostlé v jedinou výspu.


Točit se dvůr a sloupy dokola tančit

vidí dítě, když samo se přestane točit,

dokonce tolik, že uvěří stěží, že celé

stavení na ně co nevidět nehrozí spadnout.


Jakmile v třepení červánků růžové slunce

se začne do výše zvedat a nad hory stoupat,

tu se ti zdá, že těch hor se horoucím ohněm

zblízka dotýká samo; jsou vzdáleny od nás,

jen co bys dostřelil šípem tak dvoutisíckráte

nebo co pětsetkráte bys oštěpem hodil –

a mezi nimi a sluncem je na tisíc zemí,

kde sídlí rozliční lidé i plemena šelem.


Dešťová kaluž, ne hlubší jednoho palce,

v štěrku na vozovce a ve škvíře dlažby

pod zemi průhled ti otevře hluboký stejně,

jako je země a nebes vysoký průzev;

celé nebe i mračna uvidíš dole

i tělesa podivně skrytá v tom podzemním nebi.


Jestliže ohnivý oř ti uprostřed řeky

zůstane stát a ty do vln bystrého toku

shlédneš, tu uzříš, jak koně to unáší napříč

a strká rychle a proti proudu, ač stojí;

pak odtrhni od vody oči, kam chceš, a tu spatříš,

že na stejný způsob je hnáno a uplývá všecko.


Na stěnách rovnoběžných je sroubeno loubí,

stojí a stejné sloupy je navěky nesou;

z jednoho konce je zhlédneš po celé délce;

nicméně v jehlan a špici se povlovně zúží,

s podlahou splyne strop a pravý bok s levým,

až nakonec všecko se stáhne v nejasnou špici.


Mořeplavcům se zdává, že sluneční záře

vstává z vody, že do ní se vrací a skrývá;

vždyť oni nevidí nic než vlny a nebe –

chraň se však bludu, že smysly se napořád klamou!

Kdo nezná moře, ten v přístavu uvidí kotvit

lodi chromé a s vazy zpřelámanými,

neboť celý kus vesla, jenž vyčnívá z moře,

je rovný a rovné je rovněž kormidlo svrchu;

co je však ponořeno, to jako by zlomil

a pokroutil vše; to se vrací nahoru naznak

a ohnuto bezmála po vodním zrcadle plove.


Průzračná mračna když vítr po nebi honí

za noční doby, tu jako by zářivé hvězdy

plynuly proti mrakům a spěchaly přes ně

docela jiným směrem, než skutečně běží.


Jestliže odzdola prst si na jedno oko

přitiskneme, tu jakoby v šálení smyslů

spatříme všecky věci kol dokola dvakrát:

dvojí plamen se rozvije na knotu lampy,

po celém bytě se nábytek ukáže dvojmo,

i se dvěma hlavami lidé a o dvojím těle.


Když údy spánek nám v sladké dřímotě spoutá

a celé tělo si hoví v hlubokém klidu,

zdá se nám přece, že bdíme a hýbeme údy;

za černé noci sníme, že vidíme slunce

a denní světlo, ba ve čtyřech sevřeni stěnách

chvátáme pod jiné nebe a k jinému moři,

horám a řekám a pěšky kráčíme krajem;

ač kolkolem noc a mlčení panuje přísné,

slyšíme hlasy a mlčíce odpovídáme.


SMYSLY NEKLAMOU


PODOBNÝCH PODIVNÝCH ÚKAZŮ vidíme mnoho

a každý by chtěl naší vírou ve smysly otřást –

marně, protože nejvíc je těch, co nás klamou

jen pro to, co přidáme sami, domnění ducha,

majíce za berný vjem, co nevnímal smysl.

Nic není těžší než rozeznat viděné věci

od nejistých, jež duch si přimyslí v mžiku.


Prý se neví nic7; kdo to tvrdí, ten neví,

jak to ví; vždyť nic, jak se přiznává, neví.

S takovým tvorem se tedy nehodlám hádat,

jenž na své šlépěje vlastní se postavil hlavou.

Připusťme však, že to ví, a teď se ho ptejme,

když neviděl v světě co živ ani za nehet pravdy,

odkud ví, co je nevědět, odkud, co vědět,

co mu ponětí pravdy a nepravdy dalo,

jak zjistil, že jisté se liší od nejistého!

Shledáš, že pojem pravdy se původně získal

od vlastních smyslů a smysly že vyvrátit nelze.

Vždyť větší víra se musí přikládat tomu,

co nepravdu pravdou je schopno přemoci samo.

A potom, co víry je hodno více než smysly?

Což soud bude schopen, když z klamného počitku vyšel,

proti nim svědčit – soud vzchází z počitků celý!

Lžou-li smysly, i každý soud bude mylný.


Mohou uši snad opravit oči, hmat uši?

A bude ten hmat snad usvědčen chutí a ústy,

či budou ho vyvracet nozdry a oči ho hájit?

Nikoli, každé čidlo má působnost zvláštní

a svoji úlohu vlastní; a k tomu je nutno

vnímat zvlášť, co je měkké a chladné a hořké,

a vidět odděleně i rozličné barvy,

jež mají věci, a vše, co souvisí s barvou;

v ústech se znamená chuť, a vůně i zvuky

cestu si jinudy razí; tož nezbytně uznej,

že jedněmi smysly se nedají vyvrátit druhé.

Ani sám sebe by nemohl opravit žádný,

protože vždy bude stejně důvěry hoden.

Je pravdivé všecko, co kdykoli postřehly smysly.


Pakliže nebude schopen to rozuzlit rozum,

proč věci, hranaté zblízka, jsou na dálku oblé:

přece, kdo příčinu neví, ten učiní lépe,

jestliže vysvětlí obě ty podoby chybně,

než kdyby zahodil to, co je nad slunce jasné,

prvotní jistotu rušil a dočista zviklal

základy, o něž se opírá žití i bytí.

Nebyl by konec jen veškeré vědě: sám život

by padl v ráz, kdybys věřit si netroufal smyslům,

kdybys neuhnul srázům a podobným místům,

kterých je třeba se stříci, a nehledal opak.

Tedy to vojsko slov, to mi věř, to je marné

celé, jež proti smyslům si sešikovali.


Na stavbě též, je-li tesařské pravítko křivé

a krokvice špatná se odklání od pravé míry

a olovnice jde třebas jen o vlásek šikmo:

celá pak bude chybná a nahnutá stavba,

schýlena na tvář i naznak, bez ladu skladu,

na spadnutí, ba budova opravdu spadne,

jakmile základní míry ji zradí a selžou.

Tak i tvůj života běh by byl špatný a chybný,

klamou-li smysly; vždyť s nimi stojí a padá.


ZVUK A SLUCH


OSTATNÍ SMYSLY jak vnímají každý to svoje,

o tom teď zbývá jen nikterak složitý výklad.


Předně slyšíme hlas a všeliké zvuky,

jichž látka donikne k uchu a dotkne se sluchu.

Je nutno přiznat, že hlas je v podstatě hmotný,

i zvuk; to proto, že působí na naše čidla.

Mimoto hlas nás nejednou v hrtanu škrábe

a křik, který vydáváme, nám zdrsňuje hrdlo.

Jakmile tělíska hlasu se k odchodu zvednou

po úzké cestě ven, a to ve větším počtu,

snadno se brána úst tím návalem drásá.


Je tedy jisto, že hlas i slova jsou v jádře

z tělísek hmoty, a proto mohou i škrábat.

Také víš dobře, co ubude člověku hmoty,

co ubere nervů a sil, když nepřetržitě

musí řečnit až do tmy a do černé noci

od té chvíle, kdy třpytná jitřenka vyšla,

obzvláště je-li nucen co nejvíce křičet.

Nezbytně tedy hlas je v podstatě hmotný;

vždyť ztrácí své hmoty část, kdo se namluví mnoho.


Drsný hlas je dílem drsnatých prvků,

sladký hlas je vyvolán sladkými prvky.

Tělíska stejného tvaru se nelinou k uchu,

když z důstojné žesti to hučí hlubokým zvukem

a z píšťaly sípavý hvizd jí v odvetu vřískne

a z helikonských zahrad už žalostným hlasem

začnou labutě pět své líbezné nářky.


Když tyto zvuky se derou z našeho nitra

a ústy se hrnou ven tou nejkratší cestou,

jazyk, umělec slova, je článkuje hbitě

a zčásti jim dávají tvar i posuny pysků.

Jestliže člověk je poblíž onoho místa,

odkud přichází hlas, tu zaslechne jasně

i samotná slova a rozezná příslušné hlásky,

neb tentýž zůstane tvar i podoba zvuku.

Pakli je od mluvícího už dále než třeba,

dlouhou vzdušnou poutí se zkomolí slova

nutně a hlas, než povětřím projde, se zmate.

Potom se stává, že sice slyšíme zvuky,

ale významu slov už nerozeznáme;

tak velice mluvu zmate a zatemní dálka.


ŠTĚPENÍ ZVUKU


Jediné slovo, jež hlasatel vypustí ze rtů,

zpravidla všemu lidu se dostane k uchu.

Tudíž se jediný hlas ještě ve mnoho hlasů

najednou štěpí, vždyť do mnoha boltců se dělí,

zpečetiv slova tvar i zřetelné znění.

Leč zvuků část, která nevnikne do ucha přímo,

přeletí, hyne a vzduchem se rozlila marně;

některá část se jich odrazí od tvrdé hmoty

a šalebným obrazem slova se ozývá znova.


Vidíš-li do toho dobře, pak vyložíš hladce

sobě i druhým, proč v pustině vracejí skály

slova ve stejném tvaru a v pořádku stejném,

když hledáme hluboko v lesích své zbloudilé druhy

a rozptýlené je voláme velikým hlasem.

Šestkrát i sedmkrát skála mi vrátila slovo

zvolané jednou; sráz je podával srázu,

takže znovu a znovu se vracely zvuky.


V takových místech prý bydlí faunové, nymfy

a satyři8 kozonozí; tak bájí a tvrdí

tamější lid; jejich noční reje a křiky,

šprýmy a hry prý ruší hluboké ticho;

je slýchat i zvuky strun a lahodné lkání,

jež zpívá a vydává flétna zpod tisknoucích prstů,

a selský lid i z dálky rozpozná Pana,9

když třepaje chvojovým věncem své zvířecí hlavy

našpulí pysky a fouká v otvory třtiny,

bez konce loudě z té lesní píšťaly píseň.

Oni i jiné duchy a strašidla líčí,

aby se jejich kraj tak opuštěn nezdál

a bohů prázdný; i chlubí se v rozprávkách divy,

anebo mají i pohnutku jinou; vždyť celý

lidský rod má náramně dychtivé uši.


Dále: to není div, že skrz taková místa,

skrz která věc ani zřejmou nevidí oko,

těmi se dostanou zvuky a dotknou se sluchu.

Za zavřenými dveřmi je rozhovor slyšet;

hlas se totiž skrz klikaté průliny nese

neporušen, což nemůže obrázek věci;

ten se trhá, když nejde rovnými póry,

jaké má sklo, jímž každý obrázek projde.


Mimoto hlas se dělí na všecky strany;

z jedněch se rodí druhé, jak jeden se jednou

rozskočí mnohonásob; jak ohňová jiskra,

která se drobí co chvíli ve svoje jiskry.

Proto i odlehlé kouty se hlaholem plní,

všecko se dokola zvlní a rozlehne zvukem.


Naopak obrázky putují po přímé dráze,

jakmile vzletí, a proto se nemůže nikdo

dívat skrz zeď, ač hovor za stěnou slyší.

Přesto i zvuk se na cestě domovním zdivem

zmate a potemnělý se dostane k uchu

a nejednou spíše hluk nežli slova je slyšet.


CHUŤ


TO, ČÍM CÍTÍME CHUŤ, totiž jazyk a patro,

to už chce práce a důmyslu maličko více.

V ústech cítíme chuť, když koušeme sousto,

jaksi je lisujíce jak nasátou houbu,

kterou do ruky vezmeš a tiskneš a ždímáš.

Všecka ta šťáva se rozteče v průliny patra

a v řídkou jazyčnou tkáň skrze klikaté chodby.

Pakli ta sáknoucí šťáva je z tělísek hladkých,

je na dotek libá a příjemně pohladí celý

slinami zalitý sklípek i s jazykem vprostřed;

naopak prvky, jež mají drsnatý povrch,

uvolněny jen dráždí a drásají smysl.


Chuťová rozkoš se cítí v rozmezí patra;

jakmile lahůdka dolů se hltanem sveze

a vsakuje do všech údů, je požitku konec.

Jakou stravou se živíš, je úplně jedno,

jenom když můžeš to snědené strávit a rozdat

svým údům a správné si v žaludku udržet vlhko.


Jedno a totéž však chutná každému jinak;

proč tentýž pokrm je jednomu odporně hořký

a druhému sladký jak med, to vyložím nyní.

Ba v té věci je takový hluboký rozdíl,

že co je pro jedny jídlem, je pro druhé jedem;

jistý had, když člověk na něho plivne,

pojde a sám si bolest uštknutím zkrátí.

Pro lidi čemeřice je smrtelným jedem,

nicméně po ní kozy a křepelky tloustnou.


Chceš-li vědět, proč děje se tak a ne jinak,

musíš si vzpomenout nejdřív, co stojí už výše,

že v rozličných věcech se skrývají smíšené prvky.

Dále že zvířata všecka, jež shánějí pokrm,

se navenek navzájem liší a odrůdě každé

jiné obrysy vnější jsou vlastní; a proto

jsou z rozličných prvků a ty jsou různého tvaru.

Leč prvky dělí i vzdálenost; proto se různí

i jejich rozstup a škvíry, tak řečené póry,

běžící všemi údy i ústy a patrem;

jednou jsou tedy užší a podruhé širší,

u jedněch o třech a u druhých o čtyřech hranách,

někdy jsou mnohoúhlé a mnoho je oblých.

Jak toho žádá pohyb a podoba prvků,

úměrně tomu se liší i podoba průlin

a při jiné tkáni prvků jsou jiné i póry.

Chutná-li jedněm to, co je pro druhé hořké,

pak musí těm prvým ta nejhladší tělíska klouzat

pohotově a hladce skrz průliny patra;

naopak těm, jimž totéž jídlo je hořké,

vnikají do hrdla drsnatá tělíska s ostny.


Podle toho si všecko rozuzlíš lehko.

Když z přebytku žluči si zimnici užene člověk

či upadne pro něco jiného v nějakou nemoc,

jeho tělo se octne v úplném zmatku

a ze svých ložisek jinam se vyšinou prvky;

pak atomy ony, jež dříve hověly smyslu,

mu nehoví nyní a vyhovují mu jiné,

jež při polknutí by mohly chutnat i hořce.

V medové chuti je totiž smíšeno obé,

jak jsem dříve už nejednou dovodil výše.


VŮNĚ


NYNÍ TI POVÍM, jak působí pršení vůně

na naše nozdry. Je jistě přemnoho látek,

odkud se rozličné vůně vlní a valí

a valem se linou a trousí a tryskají všady;

jenomže pro každé zvíře je příhodná jiná,

o jiném útvaru prvků. I z veliké dálky

vonící med skrz vánky přiláká včely

a mršina supy; kam vysokou paznehty nesly,

z řetězu puštěná smečka tam zavede lovce

a lidský pach už zdaleka vnímala napřed

k záchraně hradu i Říma bělostná husa.10

Každému jiná vůně je dána a vábí

ho k píci, a černému jedu mu velí se vyhnout

a právě v tom je záchova zvířecích druhů.


Tedy každá z těch vůní, jež vzněcují chřípí,

urazí vzdálenost jinou, ta delší, ta kratší;

žádná však neurazí tak velikou dálku

jako zvuk nebo hlas, či dokonce znaky,

jež udeří v zornici oka a působí na zrak.

Bloudí, pomalu plyne a rychleji hyne,

do vanu vzduchu se zvolna a povolně tratíc,

protože látka ji vysílá těžko a z nitra;

vůně se linou a vinou až z hlubiny věcí;

to plyne z toho, že všecko, co rozlomíš, voní

více, i to, co utřeš či rozrušíš ohněm.

Patrně vůně je složena z tělísek hrubších

nežli hlas, ježto nemůže kamennou stěnou,

skrz kterou hlas i zvuk se dostanou běžně.

Však i to místo a věc, odkud vyvěrá vůně,

jak víš, tak docela snadno se vypátrat nedá.

Rozběh vůně, jak bloudí v povětří, stydne,

ta z věcí zvěst už nedojde zatepla k čichu.

Proto i ohaři bloudí a hledají stopy.


Nicméně tak tomu není jen s chutí a vůní;

podobně ani barvy a podoby věcí

nepřicházejí všecky vhod každému oku;

některé spatřeny dráždí víc jedny než druhé.

Dokonce ptáka, jenž noc svýma křídloma plaší

a jasným hlasem si zvykl denici volat,

draví králové pouště zas nemohou vystát11

a vidět ho tváří v tvář; oni na místě prchnou.

V kohoutím těle jsou patrně jakési prvky,

jež jakmile zvenčí jsou vstřeleny do lvova oka,

bodají do zřítelnic a působí bolest

tak prudkou, že snést ji nemůže zuřivé zvíře.

Naopak pro lidské panenky škodlivé nejsou,

buďto že nemohou dovnitř – anebo, když přece

do oka vniknou, zas lehounko vyjdou, a tudíž,

když nepobudou, už nemohou ublížit zraku.


PŘEDSTAVY A SNY


NYNÍ SI VYSLECHNI STRUČNĚ, co vzrušuje ducha

a odkud se berou věci, co na mysli tanou.

Především ze všech stran se obrázky nesou

bohatě, rozličně, zevšad a na všecky strany

a na potkání se na sebe v povětří lepí;

jsouť jemné jak pavoučí vlákna či lupínky zlata.

Ba jejich tkáň je ještě o mnoho tenčí

nežli u těch, jež působí na čivy oka,

neboť se derou až v průliny těla a uvnitř

jemninkou ducha tkáň a obraznost dráždí.


Potom přízračné psy jako Kerber, i Skylly

a kentaury vidíme v duchu, i podoby oněch,

kteří jsou mrtvi a do země složili kosti –

protože všemožné obrázky po světě bloudí:

ve vzduchu přímo se rodí některé samy,

z předmětů rozmanitých se vzdalují druhé

a jiné vzniknou, když takové podoby splynou.

Představa kentaura nevzniká z živého tvora,

taková bytost přec nebyla na světě nikdy;

to se jen obrázky koně a člověka střetnou

náhodou pouhou – viz výše – a spojí se snadno

díky své útlé stavbě a teninké tkáni.


Stejně se rodí i ostatní podobná zdání.

Obrázky létají hbitě a rychlostí značnou,

jak jsi už slyšel, a jeden jediný dotek

útlého obrázku zburcuje našeho ducha:

i mysl sama je úžasně hybná a jemná.

A toto popsané dění si ověříš lehko:

pokud je stejné to, co vidíme v duchu,

a to, co okem, pak vzniká obojí stejně.


Ježto už víš, že kdykoli zornici vzruší

například obrázek lva, pak toho lva vidím:

chápeš, že na týž způsob se vzruší i mysl

obrázkem lva a těch věcí, jež spatřuje stejně

jak oko, o nic méně, jen v podobě tenčí.


Stejně se děje, když k spánku uložíš údy:

mysl je vzhůru, jen snímky vzrušují ducha

jedny a tytéž, co dřív ho dráždily v bdění –

a to tak mocně, že s jistotou vidíme mrtvé,

už pokryté hlínou a vyňaté ze středu živých.

To je přirozené a nezbytné dění,

protože smysly jak svázány odpočívají

a nemohou vyvracet nepravdu vnímanou pravdou.

Mimoto mlčí i paměť, zemdlena spánkem,

a nenamítá, že smrt a Morana dávno

skosila toho, kdo mysli se ukázal živý.


A ještě: žádný div, že se obrázky hýbou

a patřičně zvedají ruce i ostatní údy.

Tak si počíná vskutku ta vidina ve snu.

Kdykoli obrázek zajde a nastoupí druhý

v jiné poloze, zdá se, že prvý se pohnul;

to se však děje, jak zřejmo, rychlostí blesku;

tak velká je jejich hbitost a v každičkém zlomku

času, jejž si lze myslit, i zásoba věcí

a zásoba částic, že na to na všecko stačí.


NA MNOHO VĚCÍ se tady lze tázat a mnoho

vysvětlovat, když chceme mít úplně jasno.


Předně se ptáme, proč mysl si dovede myslit

obratem zrovna to všecko, co člověku libo.

Stojí snad obrázky v pozoru před naší vůlí,

a jakmile se nám zlíbí, už vyskočí obraz

moře, či libo-li, země a dokonce nebe?

Hromady lidu či průvod, hostiny, bitvy,

to všecko nám příroda stvoří a schystá dle přání?

Zvláště když v jediném kraji a na témže místě

každá duše má představy docela jiné.


A co ta věc, že vidíme obrázky ve snu

plynule chodit a vládnout pažemi vláčně,

měkce spouštět vpřed vždy pravou či levou

a pohyb opakovat vždy příslušnou nohou?

Umějí chodit a jsou to cvičené loutky,

aby v hluboké noci nám divadlo hrály?


Či je to tak, že nejkratší doba nám známá,

za kterou totiž lze jedinou vyslovit hlásku,

má v sobě četné chvilky, jen rozumu zjevné?

Proto jsou všady a v každém zlomečku času

v záloze obrázky každé a v pohotovosti.

Tak velká je jejich hbitost a zásoba věcí.

Kdykoli snímek zajde a nastoupí druhý

v jiné poloze, zdá se, že prvý se pohnul.


Jsou však jemné, a proto jsou patrny jasně

duchu jen ty, k nimž pozornost upne; ty druhé

jdou nazmar všecky krom těch, jež je sledovat hotov.

A na ně se chystá tak, že čeká, že spatří,

co obvykle následuje: a vidí to vskutku.

Což nevíš, jak oko se napnout a soustředit musí,

když nějaký drobný předmět si prohlížet začne?

A že jinak se nedá zřetelně vidět?

Poučit se však můžeš i z dostupných věcí,

že kdybys nedával pozor, by zůstaly mimo,

jako by po celý věk byly na konci světa;

jakýpak div, že duchu uklouzne všecko

mimo ty věci, jež sám je připraven vidět?

Z drobných známek si spřádáme veliké věci

navíc a do sítě klamu se chytáme sami.


Někdy se stane, že obrázek stejného druhu

už v záloze není; pak to, co bylo dřív ženou,

nám takořka pod rukama se promění v muže

či v osobu jiného vzhledu a jiného věku.

To způsobil – nediv se – spánek a zapomenutí.


V PŘÍRODĚ NENÍ ÚČELNOSTI


TADY SE URČITÉ CHYBY hleď vystříhat pilně,

je to nutné, a varuj se bedlivě bludu:

ne abys myslel, že svítilna oka je k tomu

stvořena, abys viděl; že stehna a lýtka,

ty sloupy na patce plosky, se hýbají v kloubech,

abychom dlouhými kroky se procházet mohli,

nebo že k mohutným plecem jsou připjaty paže

a z obou stran nám jsou dány pomocné ruce,

aby robily vše, čeho k životu třeba!

Všecko, co v tento smysl bys vykládat slyšel,

je převrácené a obrací naruby pravdu.

V těle nevzniklo nic, aby sloužilo lidem,12

nýbrž to, co vzniklo, je člověku k službám.


Dokavad nevznikly oči, tak nebylo vidět

a mluva nezněla dřív, než se utvořil jazyk;

naopak, nad řeč je jazyk o mnoho starší,

nežli byl slyšen zvuk, už byly tu uši,

ba o mnoho dřív, a konečně veškeré údy,

než se jich užívat začlo, už hotovy byly;

tož pro tento cíl a službu nemohly narůst.


Naproti tomu rvačky a boje a bitvy,

zkrvavování údů a drásání těla

bylo už běžné, když lesklé vzletěly střely,

a příroda přiměla lidi se před ranou chránit

dříve, než levice štítem ho ukryla umně.

Arci i zvyk přát spánku umdlelým údům

je o mnoho starší než měkce vystlané lože

a žízeň tišili dříve, než vynašli číše.


Co vynašli pro užívání a pro život lidé,

o tom lze věřit, že vzniklo pro tento účel.

Jinak je tomu s tím vším, co dřív bylo samo

a čeho užitečnost se poznala potom.

Toho druhu jsou především čidla a údy;

proto dím opět a opět: ne abys myslil,

že mohly být stvořeny pro nás a pro naše dobro.


ANI TOMU SE NEDIV, že živoucí tělo

každé už od přirození se po píci pídí.


Kterak od věcí proudí a prchají prvky

na mnoho způsobů mnohé, už víš, ale nejvíc

ze živých těl: neb zde jimi otřásá pohyb,

mnoho jich vydýchá zvíře, když umdleno supá,

mnoho jich ztratí a vytlačí v podobě potu.

Tím řidne tkáň a živoucí tělo se hroutí

od hlavy k patě a za tím jde vzápětí bolest.

Proto se přijímá pokrm, že podepře údy,

vstřebán obnoví síly a v údech a žilách

všudy přítomnou touhu se nasytit ztiší.


Také nápoj se rozejde na všecka místa,

jež chtějí vláhu; a četné atomy tepla,

které nahromaděny nás v žaludku pálí,

rozptýlí vypitý doušek a zdusí jak oheň,

aby ten suchý žár už nežehl tělo.

Takto tedy si splachuje dusivou žízeň

tělo a takto se sytí hladová žádost.


CHŮZE


NYNÍ TI POVÍM, proč můžeme konat i kroky,

kdykoli chceme, čím to, že vládneme údy,

a čím se postrkuje to veliké břímě

našeho těla; dej pozor na každé slovo.


Pravím, že nejdřív se naskytnou našemu duchu

a ducha se dotknou už popsané obrázky chůze.

Nato se ozve vůle; vždyť nemůže nikdo

započít nic, když mysl nevidí napřed,

co chce; a co vidí, je obrázek žádané věci.


Když tedy duch se pohne tak, že si přeje

chodit a kráčet, dá popud pojednou duši,

vpletené v údy a články celého těla;

a není to těžké, vždyť obé je důvěrně spjato.


Ta zase pobídne tělo a takto se začne

znenáhla sunout a hýbat celá ta masa.

Navíc se přitom i rozpíná tělesná hmota

a vzduch, jak musí, jsa věčně v pohybu, proudem

do rozevřených štěrbin se lije a hrne,

pronikaje až k nejmenším částečkám těla.

Tedy tyto dvě věci to působí obě,

že tělo jak plavidlo vanem a vesly se sune.


Tady se netřeba divit, proč dovedou točit

tak maličká tělíska takovým velikým tělem

a obracet celou tu naši přetěžkou hmotu;

i vítr, tak jemný a z teninké podstaty, žene

a mohutným úsilím pohání veliký koráb;

jím vládne jediná ruka i za rychlé plavby,

a kamkoli libo, ho jediné kormidlo stočí;

s pomocí kladek a hřídelů lehounko zvedne

a přeloží přemnohá přetěžká břemena jeřáb.


SPÁNEK


NA JAKÝ ZPŮSOB SVŮJ POKLID do údů spánek

roní a starostí zprošťuje ducha i srdce,

řeknou ti nyní mé verše spíš ladné než hojné:

i krátká labutí píseň je lepší než skřeky,

jež metají jeřábi do mračen jižního větru.

Naslouchej jemným uchem a vnímavým duchem;

ne abys tvrdil, že říkám nemožné věci,

couval a srdce chtěl zamykat před hlasem pravdy;

vina by byla tvoje, že neumíš vidět.


Usínáme, když mohutnost duše se tělem

rozutíká a část jí unikne mimo,

část se jí srazí a sesedne hlouběji dovnitř;

teprve tehdy nám ochabnou údy a umdlí.

Je totiž jisto, že naše smyslové vjemy

jsou dílem duše; a ty když podváže spánek,

musíme soudit, že duše je v zmatku a z těla

vyhnána ven – ne celá; sice by tělo

věčným chladem a smrtí už leželo ztuhlé.

Vždyť kdyby nezbyla v údech té duše už žádná

část jako v popelu oheň a zasutá jiskra,

z čeho se potom tak najednou po těle smysly

vzkřísí, jak ze skryté jiskry když vyskočí plamen?


Odkud se bere ten nový stav a proč duše

se ocitá v nepořádku a malátní tělo,

vyložím nyní: ty hleď, ať nemluvím marně!


Předně ta věc, že nezbytně na povrch těla,

jelikož vanoucí vzduch na ně dotírá těsně,

jenjen prší a sypou se z povětří rány;

proto i kdekterá bytost je pokryta kůží,

skořápkou, rohovinou či alespoň kůrou.

Tentýž vzduch však bičuje tělo i v nitru

tím, že ho vdechujeme a vydechujeme.

Je tedy tělo bito i uvnitř i zvenčí,

a protože drobnými chodbami putují rány

až k nejmenším částečkám těla a tělískům prvním,

údy se pozvolna hroutí a jakoby bortí:

to ložiska atomů ducha a tělísek těla

se octnou v nepoměru; pak duše se zčásti

vypudí ven a zčásti se skryje a schoulí,

ba i ta část, jež porůznu po těle zbývá,

v souhře spojitý pohyb už nemůže konat,

vždyť spoje a cesty jí příroda zatarasila.

Změnil se pohyb a do hloubky odešly smysly.

Není tu nic, co by mohlo podepřít údy,

chabne tělo a všecky články mu zemdlí,

padají paže i víčka, a třeba bys ležel,

zbavena sil ti kolena podklesávají.


Spát se ti chce i po jídle; rozváděn do žil

působí pokrm totéž co tělíska vzduchu.

Daleko nejhlubší sen se ti vydaří tehdy,

usneš-li syt nebo znaven; velikou prací

zbije a zmate se prvků obzvláště mnoho.

Tenkráte duše se uteče do větší hloubky,

větší množství než jindy jí unikne na vzduch

a o to více se rozsype to, co je uvnitř.


SNY


ZÁLIBA, KTEROU KDO MÁ a se kterou srostl,

které před usnutím se věnuje dlouho

a upne na ni svou mysl nezvyklou měrou –

tatáž věc ho zpravidla poutá i ve snu:

právník před soudem řeční a zákony píše,

velitel válčí a chvátá v bitevní vřavu,

námořník vede svůj odvěký se živly zápas

a mně se zdává, že napořád přírodu zkoumám,

a cokoli zjistím, to spisuji mateřskou řečí.


I ostatní vědy či záliby zpravidla stejně

šalebně poutají ve spaní lidského ducha.

Kdokoli po řadu dní se věnuje pilně

návštěvě her a divadla, zpravidla shledá,

sotvaže svými smysly je přestane vnímat,

že ostatní průchody k mysli jsou nicméně volné

a těmi že tytéž snímky se dostanou dovnitř;

potom po řadu dní mu na oči chodí

tytéž, ba i když bdí, má dojem, že vidí

tanečníky, jak půvabně hýbají údy,

lahodný loutny hlas se mu do uší line

a mluva strun, i tytéž diváky vidí

a nádherou pestrou se třpytící hlediště celé.


Tak veliký vliv má zalíbení a láska

k věci a vše, co si jednou navykli konat

lidé, a nejenom ti: i všecko, co žije.

Vždyť i závodní koně, když ve stáji usnou,

přece se ve spaní potí a supou co chvíli,

ba napnou síly a sval, jak by pádili k palmě,

či zařičí tak, jak by před nimi závoru shodil.


Každou chvíli se v měkkém pelíšku pohnou

honicí psi a zatřepou ve spaní běhy,

začnou štěkat a čenichem do vzduchu větřit,

jak by se divoké na stopu dostali zrovna;

někdy se vzbudí a začnou pronásledovat

domnělou laň, kterou vidí před sebou prchat –

až to mámení střesou a přijdou zas k sobě.

Štěňátka roztomilá, co vyrostla v domě,

s chvěním se opět a opět vztyčují ze sna,

jako by viděla tváře a postavy cizích,

a oč bojovnější se honosí rasou,

tím rozhořčeněji si také ve spánku vedou.


Pestří ptáci se plaší a šumotem křídel

posvátné háje a ticho za noci ruší,

spatří-li v blahém spánku, jak za nimi letí

a útočí jestřábi půtek a potyček chtiví.


A lidský duch, jenž z mohutné činnosti plodí

mohutné činy, i ve snách dělává totéž:

král bojuje, upadá v zajetí, obléhá města

a křičí, jak by mu na tomtéž místě šlo o krk;

mnohý se v aréně bije a bolestně sténá,

jak by ho lev nebo pardál čelistmi drtil

a jeho ryk a lkání se rozlehne kolem.

Nejeden hovoří ve spaní o velkých věcech

a leckdo se takto už k vlastnímu zločinu přiznal.

Nejeden prožije smrt a jiný se zděsí,

jako by z vysokých skal se po hlavě řítil

celou vahou; jen stěží se probere ze sna,

jako rozumu zbaven a zalitý potem.

K studánce čiré neb k řece si žíznivý sedne

a bezmála přes celé řečiště roztáhne ústa.

Spoutáni spánkem se často vídají čistí,13

jak nad nízkou nádobou šat nebo u louže zvednou,

a nahromaděné mokro jim vyhrkne z těla,

až peršan proslulé krásy se potřísní celý.


MILOSTNÉ JITŘENÍ


A JESTLIŽE NA VLNY MLADOSTI poprvé vpluje

símě, když dospělý věk je vytvoří v těle,

tu zvenčí ze všech těl k němu obrázky letí,

poslové sličné tváře a spanilé pleti;

ty semeny zduřelou schránku tak budí a dráždí,

že nejednou mohutným proudem se vylije šťáva

jako při skutku samém a poskvrní oblek.


Símě, jak jsme už řekli, se probouzí v těle,

jakmile dospívání nám utuží údy.

Vždyť každou věc něco jiného dráždí a vzruší

a lidské z člověka símě jen člověčí síla.

Jakmile ona je vyslána z místa a vyjde,

putuje údy a články celého těla,

až do jistých okrsků čivstva se vdere a vlastní

plodistvé ústrojí ve mžiku pobouří tělu.

Tím vzruchem semeno bobtná a ozve se touha

vylít je tam, kam hrozná se napřáhla vášeň,

a chce to tělo, jež mysl ranilo láskou.


Vždyť tělo se kácí v tu stranu, kde dostalo ránu,

tím směrem vystřikne krev, odkud bodnutí přišlo,

a je-li nepřítel blízko, mok rudý ho zbrotí;

tak i kdo Venušinou byl zasažen střelou,

třebaže chlapec ji vyslal podobný dívce,

či žena, jíž z celého těla se pramení touha –

odkud byl raněn, tam tíhne, a do toho těla

v objetí mok svého těla s rozkoší vlévá,

neboť ten němý pud byl předtuchou slasti.


VARUJ SE VÁŠNĚ


Toť naše Venus a odtud má jméno i Amor,

z tohoto zdroje nám skanula do srdce krůpěj

milostné slasti – a nastaly mrazivé strasti.

Nejsi-li s milou, je s tebou přec její obraz

a její sladké jméno ti do uší zvoní.

Leč představám prchej a do ohně oleje nelij;

najdi si jinou a do toho prvního těla,

jež se ti naskytne, lij svoji zbytnělou šťávu;

pro jednu jedinou lásku ji neuchovávej,

jistou bolest a trýzeň si za ňadry nehřej!

Vřed se jitří a zažírá, když se ho šetří,

víc hoří chtíč a hoře hořkne den ze dne,

nechceš-li přebít svou ránu novými šípy

a levnými láskami předem ji ledakde léčit

či konečně převést své duševní pohyby jinam.


Neztrácí milostnou slast, kdo se varuje vášně,

naopak, rozkoše lásky si beztrestně bere;

vždyť požitek čistší z ní mají určitě zdraví

než choří: v tu chvíli, kdy žena je konečně jejich,

vášniví milenci bloudí a zmateni tápou,

kam sáhnout a pohledět dřív, o tom nemají zdání.

Co chtěli, to tisknou tak těsně, až působí bolest,

často se ženě i zuby zahryznou do rtů

a celováním je drtí, neb rozkoše ryzí

se netkli a skrytý osten je nabádá zkrušit

to, co v nich živí tu vášeň, ať je to co chce.

Leč během milkování jim ubírá útrap

Venus a lahodná slast začne hrubosti mírnit.


Myslí se totiž, že milencův žár může zhasit

jen totéž tělo, jež založilo ten požár.

Ze samé povahy věci však vyplývá opak:

jedině po této věci se hromadí v hrudi

tím žhavější žádost, čím více jsme jí už měli.

S jídlem a pitím je jinak; to vstupuje v údy,

v útrobě určitá místa si zabere hladce

a chtivost chleba a vína se ukojí lehko;

naopak z lidské líce a půvabné pleti

nevstřebá tělo nic než obrázky tenké

a ubohá touha je marně ze vzduchu lapá.

Jako když ve snu je žíznivý žádostiv doušku,

a nemaje nic, čím by zavlažil vypráhlé hrdlo,

jen k vidině vody se sklání, marně se pachtí

a čerpaje ze středu bohaté bystřiny žízní;

tak milence šálí i v lásce skrz vidiny Venus;

pohledem na holá těla ho nasytit nelze

a rukama nic si neurve z líbezných údů,

tápaje bezradně po celém ženině těle.


Když pak v objetí těsném své mladosti květy

začnou trhat a tělo už předvídá rozkoš

a když chce ženino lůno už Venuše osít:

divoce se k ní přimknou, až obojí sliny

i dech se smísí, a do rtů jí zaryjí zuby –

nadarmo, žádná jim odtud nekyne kořist,

aniž celým svým tělem jí do těla vniknou;

vždyť o to jim běží a o to se zřetelně snaží.


Ve vazbě milostné vášně pak vězí tak dlouho,

dokavad silou slasti jim nezemdlí údy.

Když se pak vybije vilnost, jež doutnala v čivech,

jen nakratičko se zastaví plamenná vášeň;

vrací se tentýž běs a posedlost stejná –

i zkoušejí znovu, jak dostat to, co by chtěli;

aniž naleznou lék, jak tu chorobu zdolat,

chřadnou na skrytý vřed a nevědí o něm.


ÚTRAPY LÁSKY


Mimoto mrhají silami, trudí se k smrti

a tráví v područí cizího rozmaru život;

po zaměstnání je veta a pověst je vepsí,

tenčí se jmění a v drahé masti se mění,

střevíce ze Sikyónu14 se na nohou lesknou,

veliké smaragdy vrhají zelené světlo

ze zlatých obrub, je šatem pro všecko šarlat,

už ošumělý a prosáklý milostným potem.

Poctivý majetek předků se obrací v zboží

z Alindy15, z Chiu16 a v přehozy, čelenky, čepce,

strojí se hry i hody s vzácnými chody,

poháry, vonidly, závěsy, festony17, věnci –

nadarmo, ze středu slastí jak ze vřídla stoupá

jakási hořkost a dusí i uprostřed květin:

buďto že duši samu už svědomí hryže,

že žije v nečinnosti a topí se v bahně,

či milá že mlčí, ač pronesla dvojznačné slovo,

jež uvízne v oddaném srdci a pálí jak oheň,

či má-li on dojem, že příliš očima hází,

po jiném hledí a na rtech má úsměvu zákmit.


Tolik zla s sebou nese vzájemná láska,

i nejšťastnější; a je-li nešťastná, sirá –

i s očima zavřenýma ty trampoty vidíš,

jak neberou žádného konce, a jak jsem už řekl,

lépe je předem bdít a nedat se zlákat.

Stříci se tenat vášně a nedat se chytit

je lehčí než uniknout z léčky, v které už vězíš,

než zpřetrhat tuhá pouta a milostný svazek.

Přesto i ten, kdo uvízl v osidle zhouby,

může se spasit, jen není-li sám proti sobě

a je-li hotov si všimnout, co za kazy těla

i duše má ta, kterou miluje, kterou si vybral.

Neboť v lásce jsou lidé většinou slepí

a spatřují přednosti tam, kde jich opravdu není.

Proto je leckdy i šeredná, nepěkně rostlá

předmětem lásky a těší se nemalé úctě.


Jedni se smějí druhým, jak škaredé slouží

lásce a ještě jim radí si Venuši smířit;

jen vlastní ti chudáci nevidí zlo: pro ně černá

má „pleť jako med“ a nemytá, neupravená

je „samorostlá“; ta šlašitá18, kostnatá „laňka“;

zelenooká je „Pallas“ a zakrslá „Charis,19

skřítek a výlupek vtipu“; ta nestvůrně velká

vznešenost sama“; když koktá a neumí mluvit,

cvrliká“, němá je „cudná“ a protivná, vzteklá

a řečná „jak oheň“; „drobek a mazlík“ je tenký,

že uschne; „křehotinka“ se ukašle k smrti.

Prsatá, tlustá je „Ceres, Bakchova chůva“,

ploskonosá je „v sukních Satyr a Silén“,20

pyskatá „pusinka“ – všecko by bylo moc dlouhé.


Nicméně ať si je sebekrásnější v tváři

a milostné kouzlo jí line z celého těla:

jsou tu i jiné, bez ní jsme žili i dříve

a dělá totéž co šereda; víme to dobře;

čpavými pachy se napouští21, chuděra paní,

až utekou služky co nejdál a vskrytu se smějí.


Milenec nesmí dál a pletenci květů

pokrývá plačky práh, i veřeje pyšné

mastí nardem22 a nebožák pažení líbá –

a kdyby směl dovnitř a pocítil jediný zápach,

hned by záminku hledal, jak zdvořile zmizet;

svůj nářek srdcervoucí a skládaný dlouho

by si už nechal a sám by si pitomců spílal,

že v ní spatřoval víc než se člověku sluší.

Naše krásky to vědí a všemožně hledí

takový rub svého života před těmi ukrýt,

které si láskou spoutat a uvázat přejí –

nadarmo ovšem: vždyť důmysl na světlo denní

přivede všecko a prohlédne pletichu každou,

či je-li ona snad milá a bystrého ducha,

vidí v tom lidskou slabost a přimhouří oko.


DĚDIČNOST


ŽENA NEVZDYCHÁ VŽDYCKY jen líčenou láskou,

když obejmouc mužovo tělo s ním spojí své vlastní

a vlhkými ústy se milenci přisaje na rty;

často to činí z duše, chce společnou rozkoš,

a aby na vrchol lásky se dostali oba.

Jinak by ani slípky či ovce a šelmy

nesnesly samce a stejně krávy a klisny,

nebýt toho, že bujně v nich zahoří vilnost

a milostné úsilí druhovo oplácí rády.


Všiml sis páru, jejž spojila vespolná rozkoš,

co leckdy vytrpí oba v té společné vazbě?

Vídáme venku psy, jak od sebe chtějí

a ze všech sil sebou trhají na různé strany,

leč v železných svorách své Venuše uvízli oba.

To jenom proto, že znají vzájemnou rozkoš,

která je láká v léčku a okovy sevře.

Tedy, jak pravím: ta slast je údělem obou.


Když při styku samém je zdatnější ženina síla

než síla muže a stráví ji náhle, pak dítě

podobné matce a z vlastního semene počne,

z otcova podobné otci; a má-li snad dítě

z každého něco a obou podobu v tváři,

je plodem otcova těla i matčiny krve;

to semena vznícená vášní a hnána skrz údy

si spěchala v ústrety v souzvuku vzájemné lásky,

aniž vyhrálo jedno či prohrálo druhé.


Někdy se stane, že děti jsou podobné dědům,23

ba i pradědů tvář u nich uvidíš často,

protože mají v svém těle ti rodiče oba

v rozličné směsici přemnoho rozličných prvků,

jež patří k rodu a z otců se na otce dědí.

Právě z těch jaksi losuje podoby Venus

a křísí tak tváře předků, i vlasy a hlasy;

ty totiž jsou a vznikají z určitých semen

zrovna jak tělo a údy i podoba naše.


Z otcova semene vzchází i pohlaví ženské

a muži se tvoří i z tkáně matčina těla.

Každému plodu dá život obojí símě,

a kterému z obou se dítě podobá více,

z toho má víc než půl; to postřehneš lehko,

ať už je mužský ten plod či ženského rodu.


NEPLODNOST


PLODISTVÉ SÍMĚ však nikomu nekazí bozi,

jestliže v jalové lásce mu utíká mladost

a sladký dětský hlas naň nevolá „otče!“

Je to jen mýlka, když kropí obětní krví

truchliv kdejaký oltář a kupí naň dary,

z hojnosti semene plod aby počala žena;

takový bohy i věštírny zbytečně trudí.


Neplodných símě je buďto nadmíru hrubé,

anebo jemné a prchavé více než třeba.

Jemné se nemůže ujmout a usídlit v lůně,

roztaje náhle a bez plodu opustí tělo.

Když do těla vpadne to hrubší a tužší než třeba,

není schopno tak dlouhou urazit cestu

a dojít stejně až k cíli – či dojde-li přece,

není mu možno se s ženským semenem smísit.


UŠLECHTILOST NAD KRÁSU


Milostné harmonie jsou hluboce různé,

každý oplodní jinou a z každého muže

počne lehčeji jiná a stane se matkou.

Nejedna zůstala neplodná v náruči mnohých,

až přišel konečně muž, jenž ji učinil matkou

a řadou rozkošných dítek jí osladil život.

Nejeden muž, jemuž nemohla manželka rodit,

sám z mnoha dětí, si nalezl přiměřenější,

aby si mohl svou starobu obklopit dětmi.

Všecko záleží v tom, aby spojila spolu

semena k plození obzvláště příhodná Venus

a sladila s tekutým hrubé a tekuté s hrubým.


Tady úlohu hraje i to, čím se živíš;

po jedněch jídlech ti v těle semínka houstnou,

po druhých naopak řidnou a tajíce hynou.


Jaký způsob se ku blahé rozkoši zvolí,

na tom záleží dost, neboť panuje názor,

že nejspíše žena počne a semeno přijme

v poloze každé šelmě i čtvernožci běžné,

leží-li prsy dolů a nazvedne bedra.


Mazlivé pohyby nic nejsou manželkám platny.

Naopak žena si početí překazí sama,

když milostné dílo chce mužovi oplácet bujně

a kyprými prsy i boky se rozvlní celá.

Svede tak rádlo z té pravé dráhy a brázdy

a znemožní vržení semene na pravé místo.

Nevěstky mají ten zvyk, a to ve vlastním zájmu,

ty nechtějí útěžek často a nechtějí ležet,

a také že mužům jde potom hladčeji soulož;

není toho však potřebí pro vdané ženy.


Venušin šíp a bohové nenesou vinu,

když stvoření nevalné krásy si přítele najde.

Vždyť nejednou sama svým chováním způsobí žena,

umí-li vyjít vstříc a je pěstěná pěkně,

že si s ní navykneš lehko žít pod jednou střechou.

To další chce návyk a lásku dovrší doba;

nač dopadá úder často a třeba jen zlehka,

to podlehne po čase přece a začne se viklat.

Vidíš přece, jak padají na kámen kapky,

jak za dlouhý čas ta krůpěj vyhloubí kámen!


ZPĚV PÁTÝ >>>

<<< ZPĚV TŘETÍ



VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 mázdra – slizká blána tělesná, např. na očích, pobřišnice, blána plodová apod.; nějaký tenounký povlak vůbec. - Vysv. Mis.

2 plachty … přes divadelní prostor – Římské divadlo sezónní (dřevěné) i stálé (kamenné, první r. 55) bylo nahoře otevřené. Plachty přes ně byly napnuty poprvé r. 69, podruhé r. 60 př. n. l. - Pozn. překl.

3 matróna – důstojná starší žena. - Vysv. Mis.

4 panacea – všelék; domnělý univerzální prostředek alchymistů k léčení všech nemocí. - Vysv. Mis.

5 brotan – pelyněk brotan (Artemisia abrotanum). - Vysv. Mis.

6 i krátká labutí píseň … jižního větru. - Oba verše se opakují níže IV,907. Jsou doslovným překladem elegického disticha z náhrobního nápisu řecké básnířky Erinny, složeného Antipatrem Sidónským (2.–1. stol. př. n. l.). - Pozn. překl.

7 Prý se neví nic – skepse a agnosticismus existovaly v Řecku už v 5. století; v době Epikúrově a Lucretiově jim holdovali filosofové různých směrů. Nejznámější byl Pyrrhón z Élidy. - Pozn. překl. & Mis.

8 satyři – polozvířecí průvodci Bakchovi; zobrazováni s kozlíma nohama a s ocasem, někdy s rohy; křesťanství z nich zpotvořilo čerty z pekla. - Vysv. překl. & Mis.

9 Pan (Pán) – bůh lesů a stád, s kozlíma nohama, podle pověsti vynálezce sýringy (sýrinx), která se skládala ze stupnice různě dlouhých rákosových trubek (Panova flétna). - Vysv. překl. & Mis.

10 k záchraně hradu … husa – podle pověsti vzbudily husy svým křikem strážce kapitolské tvrze, když se na ni v noci plížili Gallové. Měli obsazen Řím r. 390. - Vysv. překl.

11 ptáka … králové pouště … nemohou vystát – o strachu lvů před kohouty hovořili ještě někteří humanističtí autoři. Původ pověry lze snad vysvětlit tím, že plaší-li obrazně kohout svým křikem noc, může zaplašit i samu smrt, nebo toho, kdo smrt přináší, v tomto případě nebezpečnou šelmu, jako je lev. - Pozn. překl. & Mis.

12 V těle nevzniklo nic, aby sloužilo lidem – polemika se stoiky a aristoteliky. - Pozn. překl.

13 čistí – kteří se z kultovních důvodů (zejména ke cti bohyně Ísidy) zdržovali pohlavního styku. - Vysv. překl.

14 Sikyón – město na Peloponnésu poblíž Korinthu; vyváželo mj. dámskou obuv. - Vysv. překl.

15 Alinda – významné obchodní město v maloasijské Kárii v dnešním Turecku. Od 3. stol. př. n. l. až do 3. stol. n. l. dokonce razilo své vlastní mince. - Vysv. překl. & Mis.

16 Chios – ostrov v Egejském moři blíže břehu Malé Asie, proslulý výtečným vínem (však zde kdysi kraloval mytický král Oinopión, česky „piják vína“!); podle Plinia Staršího byli ostrované tak bohatí, že si běžně zdobili svá obydlí mramorem. Z Chiu pocházel stoický filosof Aristón a Isokratés zde založil řečnickou školu. - Vysv. Mis.

17 feston – visící ozdoba, závěs z květin (i umělých), z listí, z ovoce apod., polověnec plastický nebo malovaný; užíval se jako ozdoba průčelí paláců, i uvnitř, např. na schodištích, ve velkých sálech aj. - Vysv. Mis.

18 šlašitá = šlachovitá. - Vysv. Mis.

19 Charis – běžněji Grácie. Charitky, nejčastěji v počtu tří, byly bohyně půvabu, tance, zpěvu apod. v průvodu Afrodíty a jiných božstev. - Vysv. překl.

20 Silén, Silénové – průvodci Bakchovi společně se satyry. - Vysv. překl.

21 čpavými pachy se napouští – asi kosmetickými přípravky pro depilaci, odbarvování vlasů apod., ale mohlo by to znamenat také, že to zkrátka přeháněla s voňavkami. - Vysv. překl & Mis.

22 nard – vonná mast či olej z aromatického kořene východoindické rostliny Nardostachys (čeleď kozlíkovité). - Vysv. Mis.

23 děti jsou podobné dědům atd. - výklad o podobě a pohlaví plodu připomíná teorie Démokritovy, ale i jeho současníka, nejslavnějšího lékaře starověku Hippokrata (asi 460–377/359). - Pozn. překl.