Lucretius: O přírodě 3.


ZPĚV TŘETÍ


CHVÁLA EPIKÚRA


Z TAKOVÉ TMY tak jasné pozvednout světlo,

jenž první jsi uměl a ozářit života dary,

za tebou kráčím, ty řeckého plemene chloubo,

v tvé šlépěje pevně teď vlastní chodidla kladu –

ne že bych s tebou snad soutěžit toužil, spíš z lásky,

že se ti podobat chci; což vlaštovka může

se labuti rovnat? či v kolenech nepevné kůzle

dokázat v běhu tolik co závodní hřebec?


Tys objevil věci, otče, ty o svoji moudrost

otcovskou s námi se dělíš, z tvých stránek, ty slavný,

jako když včely se v kvetoucí pasece pasou,

nejinak my všecka zlatá sajeme slova,

zlatá a nad jiné hodná žít na věčné časy.

Kdykoli totiž tvá nauka započne hlásat

podstatu věcí co rozenka božského ducha,

děs vyprchá z duše a couvnou ohrady světa

a věci i děje se ukáží v prostoru celém.

Bytosti božské tu spatřuji v pokojném sídle,

jímž necloumá vichr a kterého nezrosí z mračen

déšť, aniž bílý sníh a bodavé jíní

je vločkami ztřísní; tam bez konce bezmračné nebe

se klene a štědře se směje v záplavě záře;

všeho jim příroda přeje a v hodinu žádnou

žádná věc jim nezkalí pohody duše.

Naopak podsvětní síň se nevidí nikde

a nikterak země mi nebrání rozeznat všecko,

co v prostoru dole se pod mýma nohama děje.


Nad těmi věcmi mne jímá jakási božská

rozkoš i hrůza, že takto je příroda tebou

odkryta ze všech stran, jak na dlani jasná.


ZHOUBNÝ STRACH ZE SMRTI


O PRVCÍCH VĚCÍ VŠECH je uzavřen výklad,

jaké že jsou a jak různými tvary se liší,

jak puzeny neklidem věčným se hýbají samy

a na jaký způsob z nich vznikají bytosti všecky;

po těchto věcech se, tuším, nejblíže sluší

podstatu ducha a duše už objasnit veršem

a střemhlav ten z Tartaru1 strach ti ze srdce vyhnat,

jenž rozvrací člověku život až do dna, a z hloubi

jak smrti čerň se zvedaje, zatmívá všecko

a žádné rozkoši nedá být ryzí a čistou.


Říkají často, že nemoc a nečestný život

má vzbuzovat větší strach než zánik a Tartar:

prý dobře vědí, že duch je v podstatě z krve

anebo nic nežli vzduch, je-li komu tak libo;

nauky naší prý nemají potřebí vůbec.

Z toho už vyčteš, že všecky ty řeči jsou slávy

a chvály chtivost; vždyť skutečnost hovoří jinak.

Když titíž jsou vyhnáni z vlasti a občanům z očí

hanebnou znectěni vinou se stáhnou kraj světa,

ač strádají strašnými strastmi, jsou naživu pořád,

a kamkoli chudáci přijdou, tam podřezávají

černé ovečky předkům a zvěčnělým ke cti

slaví tryzny a zrovna v tom osudu hořkém

mnohem více se starají o náboženství.


Tím spíše je záhodno zkoumat až v hodinu zkoušky

člověka; jaký jest, to v neštěstí poznáš;

upřímný hlas se mu tehdy vydere z hloubi

srdce, škraboška spadne a zůstane skutek.


Konečně skoupost a slepá dychtivost slávy,

která ty slabochy žene až za meze práva

a nutí je někdy být zločinu druhy a sluhy

a v potu tváři se pachtit ve dne i v noci,

aby se dostali k moci, ty životní vředy,

z veliké části jsou živeny postrachem smrti.

Neslavné ústraní totiž a chudoba tuhá

s životem sladkým a klidným se nezdá být spjata,

jako by otálela už před prahem smrti.

Od té aby se lidé co nejdále octli,

hnáni zbytečnou hrůzou, a prchli co nejdál,

z občanských válek si shrabují jmění, své statky

na vraždu vršíce vraždu si zdvojují chtivě,

při smutném bratrově pohřbu se radují krutě

a pokrevný stůl v nich vzbuzuje bázeň i záští.


Ovocem téže bázně je přečasto závist:

člověka mučí, když vidí, že k tomu se vzhlíží

a ten že má moc, kdo se honosí hodností slavnou –

kdežto on, běda, se válí v temnu a v blátě.

Někteří dávají život za čest a sochu.

Ba ze strachu smrti si nejednou znechutí život

a světlo světa tolik, že v zármutku srdce

na sebe vloží ruku; to pustili z hlavy,

že právě ten strach je vlastním pramenem strastí:

že on to hanobí cudnost, on přátelské svazky

trhá a vše, co je svato, pošlapat velí.

Drahé rodiče leckdy už zradili lidé

i vlastní vlast, aby unikli podsvětním síním.


Jako když děti se bojí a lekají všeho

za černé noci, tak my se děsíme za dne

věcí, kterých se netřeba bát o nic více

než představ, kterých se potmě strachují děti.

Nerozežene tu duševní úzkost a temno

denního světla šíp ani paprsky slunce;

dokáže to však rozum a přírodní věda.


NEJDŘÍVE VĚZ, že duch, který sluje i mysl,

v níž života sídlí rada a jakoby vláda,

je člověka jenom část, o nic méně než ruka,

noha či oči jsou části živého tvora.

..............................................................

2cítící duch prý nesedí v určitém sídle;

toť jakýsi tělesný stav a životní soulad,

harmonie, jak říkají v Řecku, jež dává

smyslový život, ač mysl nesídlí nikde –

podobně jako se mluvívá o dobrém zdraví,

ač žádná část to není zdravého těla.

Podobně nekladou v určitý okrsek ducha.


V této věci však zbloudili daleko z cesty.

Často se rozstůně tělo, jež vidíme zevně,

zatímco jiné složce, té skryté, je blaze;

a zase obráceně se naopak stává,

že na duši smuten si libuješ po celém těle,

podobně jako když chorý má bolesti v noze,

zatímco hlava ho současně nebolí vůbec.

Mimoto měkkému spánku když odevzdáš údy

a rozpjaté tělo ztěžka a bez citu leží,

je v tobě přece to druhé, co v takovou chvíli

je rozličně vzrušováno a přijímá v sebe

slastná hnutí i jalové starosti srdce.


Teď abys poznal, že v údech se kryje i duše

a harmonii že nevděčí za vjemy tělo:

předně se stává, že látky ubude mnoho

z těla, a přesto se život udrží v údech;

naopak zase, když nečetná tělíska tepla

utekou ven a vzduch se vydechne ústy,

vyklidí život žíly a opustí kosti:

z toho je vidět, že hrají rozličnou roli

ty prvky a nestejnou měrou nám sdílejí život;

především těmto, těm semínkům vzduchu a tepla,

připadl los náš život udržet v údech.

Je tedy teplo a vzduch tím životodárným

zdrojem, jenž v hodinu smrti se stěhuje z těla.


Protože podstatu ducha a duše jsme našli,

že to je člověka část: teď vraťme to jméno

harmonie zas na horu Helikón hudcům –

i když je možná i oni odjinud vzali

a vtiskli je věci, jež volala po vlastním jméně;

i tak jim je nechme; ty pilně poslouchej další.


DUCH A DUŠE JSOU HMOTNÉ


NYNÍ TI PRAVÍM, že duch a duše jsou spjaty

navzájem těsně, ba tvoří jedinou bytost;

leč její řekněme hlavou, jež panuje tělu,

je rozum, tak řečený duch, jenž slove i mysl.

V střední krajině hrudi má místo a sídlo.

Tady se zmítá hrůza i bázeň a tady

nás laská radost: tož tady je duch čili mysl.

Další část duše se větví po celém těle

a hýbe se poslušna vůle a pokynu mysli;

tato však myslí sama a sama je šťastna,

aniž zrovna co vzruší tělo i duši.


Podobně jako když oko či hlava tě bolí

a trpí, ač muka se necítí po celém těle:

tak také duch, a to sám, je nejednou zraněn

či radostí plesá, ač ostatní polohy duše

v údech a článcích nic nového nepociťují.

Zato ohromná hrůza když ochromí mysl,

po všech údech s ní zřetelně soucítí duše;

bledost a pot se vyrazí po celém těle,

blekotá jazyk a hlas se zadrhne v hrdle,

v očích se zatmí, zní v uších, kolena dole

se podlamují, ba vidíme leckdy, že strachy

lidé i omdlí; tak pozná kdokoli lehko,

že duše je s duchem spjata; když od něho přijme

popud, i tělu jej předá v ráz a je srazí.


Tatáž úvaha učí, že duch jako duše

jsou podstaty hmotné; vždyť mohou-li povalit tělo,

údy zburcovat ze sna a obličej měnit,

ba celého člověka řídit a člověkem točit –

věci, možné jen tam, kde nastane dotek;

leč bez hmoty doteku není – lze popírat ještě,

že duše i duch jsou v podstatě povahy hmotné?


Ostatně duch je činný zároveň s tělem

a dá se zjistit, jak v těle soucítí s údy.

Jestliže hrozný hrot se prodere dovnitř,

protknuv kosti i šlachy, leč života šetře:

přece nastanou mdloby a sladko je sklouznout

k zemi a ležmo se oddat vlnění mysli;

chce se ti chvílemi vstát, ale jakoby ve snách.

Určitě tedy duch je podstaty hmotné,

protože rána a šíp, jimiž trpí, jsou hmotné.


DUŠI TVOŘÍ NEJJEMNĚJŠÍ ATOMY


Z JAKÉ HMOTY JE DUCH a z čeho se skládá,

z toho počet ti vzápětí složí má slova.

Nejprve pravím, že duch je nesmírně jemný;

tělíska, která ho tvoří, jsou nade vše drobná.

To se dá zjistit a sám to pochopíš takto:

Nic se neděje v světě tak velice rychle

jak to, co si představí mysl a započne sama.

Z toho je zřejmo, že duch má největší rychlost,

větší nežli to vše, co je dostupno oku;

leč co je pohyblivé, je složeno jistě

z tělísek úplně oblých a nadobro drobných,

takže je uvede v pohyb už pramalý náraz.


Vodu zčeří a rozvlní lehounký náraz,

neboť je z kutálivých a malinkých částek;

naopak med je svou povahou houževnatější,

jsou pomalejší ty kapky a líněji plynou,

lépe při sobě drží ta zásoba všecka

látky – a žádný div: vždyť semínka medu

nejsou tak hladká, tak jemná a dokola oblá.

Vysoká kupa máku se odshora bortí,

to lehounký svede a jedva znatelný průvan;

ten však nezmůže nic proti hromadě klasů

anebo štěrku. Čím drobnější tedy jsou věci

a čím hladší, tím budou i pohyblivější;

u kterých naopak znamenáš velikou váhu

a drsnější líc, ty se z místa nehnou tak lehko.


Když nyní víme, že podstata ducha a duše

je nadmíru pohyblivá, je nezbytno dodat,

že sestává z atomů droboučkých, kulatých, hladkých.

Bude ti k dobru ten poznatek jednou, můj drahý,

a v nejednom ohledu ještě ti přinese prospěch.


A ještě tohle ti osvětlí povahu duše,

jak jemná je její tkáň a jak maličké místo,

kdyby se svinula v klubko, by zabrala asi:

jakmile člověk se dobere klidu a míru

smrti a látka ducha i duše se ztratí,

nezjistíš nic, co by ubylo z celého těla;

vzhled i váha je táž a mrtvý má všecko –

jen životní pocit ne a hřejivé teplo.


Z pramalých prvků je nezbytně utkána duše

celá po útrobách i svalech a tepnách;

vždyť jakmile z celého těla se vytratí celá,

přece zevnější obrys si udrží údy

neporušen a na váze neztratí pranic.

Když vyčichne Bakchův mok, je to podobný případ,

či z balzámu dech se rozvane do vzduchu sladce,

nebo když některá věc už pozbude šťávy;

nicméně o nic menší se nezdá být oku

proto ta věc a nic jí neušlo z váhy.

A žádný div: přece pach i míza všech látek

nic jiného nejsou než množství drobounkých prvků.

Dím tedy opět a opět: je z náramně malých

atomů složena mysl i duše: neb s sebou

z váhy si nebere nic, když odchází z těla.


Nemysli však, že ta látka je jednoho druhu.

V hodinu smrti nás opouští jakýsi jemný

van a s ním teplo a vzduch, který uniká s teplem.

Něco vzduchu je přísadou každého tepla;

teplo je řídké, a proto i tělísek vzduchu

jeho průlinami se nemálo nese.

Našli jsme tedy už trojí podstatu v duchu;

ale to všecko je málo k zrození citu;

nic z toho všeho přec nemůže vytvořit vjemy –

toť nemyslitelné – jež potom zpracuje mysl.


Za čtvrté ještě něco je záhodno přidat,

jakousi látku, jež nemá žádného jména;

ta je nadevše hbitá a nadevše jemná,

menších prvků a hladších ve světě není;

do těla smyslový cit ona rozdílí první.

Je složena z tělísek drobných a první se vzruší,

dá pohyb teplu i onomu skrytému vanu,

naposled vzduchu, a pak se už rozhýbe všecko,

krev se zpění a zjitří se útroby všecky,

až konečně tělo až do morku kostí to protkne,

totiž rozkoše horko či opačný pocit.

Ale tak hluboko těžko se prodere bolest

a pronikne ostří zla, aniž všecko se zmate

tolik, že pro život místa už není a duši

se všecky rozprchnou prvky skrz průduchy těla.

Obvykle takový vzruch se omezí jaksi

na povrch těla; dík tomu jsme naživu dále.


ČTYŘI SLOŽKY DUŠE


NYNÍ POČET TI TOUŽÍM složit z těch složek,

jak jsou smíšeny spolu a srovnány pěkně;

leč proti mé vůli mne chudoba mateřské řeči

brzdí; jen v hlavních bodech ti povím, co mohu.


Dráhy duševních prvků se navzájem kříží,

ze středu druhých se nemůže vyloučit žádný

a pro svou činnost si vyhradit odlišnou oblast;

jsou těla téhož a jednoho možnosti množné.

Na tento způsob se v každém zvířecím mase

vyskýtá vůně i chuť a barva, a přesto

ze všech těch složek je složeno úplné tělo.

Stejně i vzduch a ten skrytý van a to teplo

jsou smíšeny v jediné bytí a s nimi to čtvrté,

ta hybná síla, jež ostatním rozdílí pohyb,

z níž těla smyslový ruch bere počátek nejdřív.

Tato látka se tají hluboko vespod,

nitrnějšího nic už nechová tělo,

ba celičké duše je duší nakonec sama.

Tak jako v našich údech a po celém těle

smíšené síly ducha a duše jsou skryty,

ježto je tvoří malé a nečetné prvky:

tak i ta síla, jež nemá jména a z prvků

je zrobena drobných, je skryta a celičké duše

je sama jakoby duší a panuje tělu.

Na týž způsob i vzduch i ten van a to teplo,

smíšeny v těle, jsou najisto v souhře a slouží

druh druhu a jedno spravuje druhé; je vidět,

že všecky konají jedno; vždyť kdyby to teplo

i van a vzduch se trhly a zůstaly mimo,

jejich rozvod by zabil a zahubil smysly.


Navíc má duch i to teplo, jež přibírá v hněvu,

když vzplane a z očí mu prudčeji zasrší oheň;

dost má i chladného vanu, jenž provází bázeň

a působí zježení kůže i třesení v údech;

zná i ten stav, jenž vzniká z klidného vzduchu

a nastává za míru v srdci a pod jasnou tváří.

Více tepla však chová vznětlivé srdce

a hněvivá mysl, jež zlostí zahoří lehko;

sem patří především lev, to zuřivé zvíře,

kterému řevem div nepuká hruď, když se ozve,

a vařící vztek se mu v prsou nemůže směstnat.

Zato víc chladu má větrná jelení mysl

a ledový van umí v útrobě rychleji vzrušit,

van, který uvádí údy v třaslavý pohyb.

Povahu krav spíš určuje povětří mírné,

nepříliš často je popudí pochodeň hněvu,

z které se dým a černá temnota vlní,

hrot mrazného strachu je protne a ochromí těžko;

jsou mezi lítými lvy a laněmi středem.


Tak je tomu i s lidmi: ač osvěta stejně

některé opracovala, přec na každé duši

trvají po její původní povaze stopy.

Nedobré sklony se nedají z kořene vyrvat,

tak aby jeden se nevzdával lítému hněvu

tak lehko, druhý se předčasně nebál a třetí

aby snad mírněji věci, než zaslouží, nebral.


I v přemnoha dalších věcech se nezbytně liší

povahy lidské a s nimi i rozličné mravy;

jejich příčiny skryté teď nemohu zkoumat

ani tolik si vymyslit jmen, kolik tvarů

mají prvky a z kterých jde rozličnost věcí.

Jen jednu věc si mohu dovolit tvrdit:

Původních povah stopy, jež neumí rozum

smazat, jsou takové malé, že nic není v cestě,

abychom mohli žít život důstojný bohů.


NEDÍLNÝ CELEK DUŠE A TĚLA


PODSTATA TATO je v celém držána těle

a sama je strážkyní tělu a života zdrojem;

kořeny společnými je spleteno obé

a nelze je roztrhnout jinak než k záhubě obou.

Jako když z kadidla hrud je nesnadno vůni

vydobýt tak, aby podstata nevzala zasvé:

stejně i ducha a duši z celého těla

lze vypudit jedině tak, že se rozbije všecko.

Tak jsou propleteny ty částečky spolu

od prvé chvíle a žijí společný život

jak jedno, tak druhé, a tělo stejně jak duše

bez svého druha je samo neschopno cítit

a teprve to, že se spolčily v společný pohyb

obě ty síly, nám v těle zažíhá smysly.


Mimoto tělo se nikdy nerodí samo,

neroste samo a po smrti trvání nemá.

To vodní vláha, ta často pozbývá tepla,

které měla, a přesto netrpí újmy

a trvá neporušena; leč naopak údy,

zbaveny duše, tu roztržku nemohou přežít,

úplná zkáza je čeká a rozpad a tlení.

Už odmalička se v těsném sepětí učí

vytvářet duše i tělo životní pohyb,

v matčině těle a lůně stuleny ještě,

takže rozchod je pro ně smrtící ranou;

protože záchova obou je společnou věcí,

musí i jejich bytí být nedílně spjato.


JINÉ TEORIE O DUŠI


DÁLE JDE O TO: kdo tělu vnímání upře

a pře se, že ony děje, jimž říkáme vjemy,

přijímá duše, jež v celé je vmíšena tělo:

popírá hmatatelné a skutečné věci.

Kdo vyloží někdy, co značí vnímání těla,

jestliže skutečností se poučit nedal?

Bezduché tělo prý nemá žádného citu.

To ztratilo to, co mu nebylo v životě vlastní;

i o mnoho jiného přijde, když ze světa vyjde.


Dále: tvrdit, že nic vlastně nevidí oči,

že jimi vyhlíží duch jako dokořán dveřmi,

to nejde; vždyť jejich vjemy ti dosvědčí opak

a k samému zraku tě přinutí obrátit zraky.

Na lesklé věci se leckdy nemůžeš dívat,

protože zornice tvá se oslní září.

Hledíš-li z dveří sám, je to docela jiné:

ty obtíž nepocítíš, když otevřeš veřej.

Mimoto jestliže oči jsou jakoby dveřmi,

má na věci vidět lépe, kdo o oči přišel,

když před jeho duchem se odstranily i dveře.


Nikterak není vhodno tu otázku řešit,

jak nabízí ctihodná poučka Démokritova:

že tělísko těla se střídá s tělískem duše

vždy sdruženo v pár, a z těch je utkáno tělo.

Duševní dílky jsou nejen o mnoho menší

než ony, jež naše tělo i útroby tvoří:

je jich i menší počet a po údech řídko

jsou rozmístěny. Tož můžeš tvrdit jen tolik:

jakou velikost mají ty nejmenší věci,

jichž dotek je s to v nás vyvolat pocity, stejně

jsou vzdáleny od druha druh i atomy duše.


Vždyť ani prach, když někdy na kůži ulpí,

nevnímáme, či ze stropu střesenou sádru;

že v cestě je noční mlha, to nepocítíme,

či jemnou pavoučí nit, když nás omotá v chůzi,

ani že zvetšelé roucho, jež vysvlékl křižák,

nám na hlavu spadlo, či peří neb křídlaté nažky,

jež klesají velice zlehka a váhavě málem,

nebo že nějaký hmyz po nás leze – tím méně

umíme rozpoznat každičké šlápnutí šlapek,

když na nás usedne komár a podobná havěť.

Tak velice nutno je napřed rozhýbat mnoho

v těle, než tělíska duše se proberou k citu,

ty do našich těl a údů vmíšené prvky,

a nežli se mohou, když jeden je druhému dalek,

vespolek srážet, spájet i rozeskakovat.


Života klíče hlídat je spíše věc ducha,

on je více než duše života pánem.

Bez ducha neboli mysli ti nezbude v údech

už nijaká duše část ani na drobet času;

lehko se vytratí s duchem a rozplyne vzduchem

a zůstaví mrazivé Moraně studené údy.

V kom ale setrval duch čili mysl, ten žije,

třeba byl mrzák a údy měl uťaty všecky;

ač kusý a zbaven duše, jež odešla s údy,

žije a éteru van v sebe přijímá živný,

z veliké části jsa bez duše, třeba ne zcela,

prodlévá v krajině živých a nemá se k smrti.


I dokola zraněné oko si uchová zraku

živoucí moc, když panenka zůstane celá;

jen celé jablko oka se pokazit nesmí,

dokola okrájet čočka a samotna zůstat,

neboť i to by zkázu přineslo všemu.

Je-li ten oka střed – třeba maličko – zraněn,

je naráz po světle veta a nastane temno,

i když jinak je bulva zdravá a jasná.

Podobný svazek vždy svazuje tělo a duši.


DUŠE ROSTE I STÁRNE S TĚLEM


TEĎ ABYS POZNAL, že duch i prchavá duše

zároveň s živoucím tělem se rodí a zmírá,

osnuji dál tvého života důstojné verše,

střádané dlouho a sladkým získané trudem.

Ty si jen pod jedním slovem to oboje spojuj,

a řeknu-li například „duše“ a důkazy snesu,

že také zemře, tu věz, že míním i ducha,

neboť jsou vespolek jedno a nedílně spjaty.


Především ježto jsem řekl, jak jemná je duše,

z jak drobounkých prvků se skládá, jak z tělísek vznikla

o mnoho menších než průzračná tekutost vody,

mlha a kouř – vždyť vyniká pohyblivostí

značně, už pramalý náraz ji uvede v pohyb,

pouhá představa dýmu a mlhy jí pohne,

jako když spícímu v snách se ukáže pára,

jak z oltářů dýmá vzhůru, s ní kotouče kouře

(jistěže odtud do nás ta představa přešla):

nyní tedy, když vidíš, jak z rozbité láhve

na střepy vytéká mok a uniká vláha

a podobně mlha a dým se rozejde vzduchem,

věř, že duše se rozplyne také, ba hyne

v kratší době a dřív se rozloží v prvky,

jakmile z lidského těla se stáhne a ztratí.


Jistě: vždyť pro ni je jakoby nádobou tělo

a to ji neudrží, když utrpí úraz

a prořidne tolik, že krev se vylije ze žil.

Může se uchovat celá snad v jakémsi vzduchu,

nesoudržném a o hodně řidším než tělo?


Mimoto mysl se rodí zároveň s tělem,

zároveň rostou, jak víme, a pospolu stárnou.

Dokavad dítě si skotačí v tělíčku křehkém

a útlém, i myšlení ducha je podobně skrovné;

potom když dospěje v muže a silami kypí,

vzroste i rozum a zmohutní možnosti mysli;

jedva však tíha let už nevyhnutelně

podlomí tělo a údy se seschnou a zemdlí,

zchromne rozum a mysl i jazyk se plete,

selhává všecko a současně přestává sloužit.

Z toho plyne, že celá podstata duše

jak dým se rozplyne vysoko do vanu vzduchu;

vidíme přece, že vzniká zároveň s tělem,

zároveň roste i vadne, zvetšelá věkem.


I DUŠE CHURAVÍ


Mimoto vidíš, že tak, jako sužují tělo

neduhy nemilosrdné a surová bolest,

tak ducha starosti strašné a žalost a bázeň;

proto musí i on být účasten smrti.

I tělesný neduh ho z kolejí vyšine často;

neboť nemocný blouzní a hovoří scestně

a někdy upadne v tvrdý a trvalý spánek,

v letargii: to hlava i víčka mu klesnou,

neslyší slova a nepoznává už tváře

těch, kteří stojíce kolem ho k životu křísí,

zatímco slzy jim smáčejí bradu i líce.

Uznejme tedy, že duch se rozloží rovněž,

když nákaza z chorého těla i do něho vniká.

Bolest i nemoc jsou stejně strůjkyně smrti,

úmrtí mnohých nás o tom zpravilo dávno.


Konečně proč, když síla ostrého vína

člověka protkne a žár se mu rozlije do žil,

proč mu ztěžkají údy a pletou se nohy,

až vrávorá, jazyk mu vázne a mysl se zamží,

zrak plove, on křičí a škytá a začíná hádky

a ostatní podobné kousky, co k tomu už patří:

proč, ne-li proto, že mohutná moc toho moku

v samém těle i duši dovede poplést?

Co se však nechá zmást a splést nebo svázat,

to dává znát, že vnikne-li v tělo věc horší

jen o málo, zhyne a pozbude dalšího žití.


Vídáme zhusta, jak naráz člověka srazí

nemoci moc, i padne, jak zasažen bleskem,

pěna mu stříká z úst, je bez sebe, sténá,

všecek se třese, jak na skřipci napíná šlachy,

trhaně supá, až do vyčerpání se zmítá.

Neboť té nemoci3 moc se rozlezla v údech

a lomcujíc duší se pění jak hladina slaná,

když vichřicí valnou se dostanou do varu vlny.

Z hrdla se derou stony, že chorého údy

cítí bolest a hlavně, že tělíska hlasu

jsou puzena ven a letí zchumlána ústy,

po cestě vyšlapané a kudy si zvykla.

Nastává bezvědomí: to mohutnost ducha

i duše se zbortí a jedno se druhému vymkne,

roznášeno týmž jedem a rozptylováno.

Až když pomine záchvat a žíravé látky

do hlubin chorého těla se navrátí zpátky,

tehdy teprv se zvedá jak opilý, smyslů

nabývá postupně všech a duši si sbírá.

Když tedy tělísky těmi už v těle smí cloumat

takový neduh a krutě je tříštit a trápit:

pročpak by měla, když jednou utekou z těla,

trvat na volném vzduchu a v divokém vichru?


A protože duši lze stejně jak nemocné tělo

léčit a působí na ni, jak vidíme, lektvar,

i z toho už tušíš, že duše je smrtelnou věcí.

Vždyť musí přeskupit dílky či připojit další

anebo alespoň drobet jich od celku ubrat

každý, kdo začne a zamýšlí pozměnit ducha

či některou jinou věc se přestavět snaží.

Leč přesunout části a nové přidat, to nejde,

je-li věc věčná, a nic jí vzít není možno;

když opustí cokoli změněno hranice vlastní,

mrtva je naráz ta věc, co bývala dříve.


Ať už je churav duch nebo poslušen léku,

to obé smrtelnosti – viz výše – je příznak.

Tak tedy čelí, jak vidíš, nauce bludné

skutečnost holá a zadní jí zavírá vrátka

a usvědčuje ji z nepravdy důkazy dvěma.


Konečně vidíš, jak člověk znenáhla schází

a ztrácí po části část svůj smyslový život;

na nohou nehty a prsty mu zmodrají první,

pak odumrou lýtka a stehna a nakonec po všech

údech studené smrti se ukáží stopy.

Tož látka duše se trhá a nevyjde z těla

najednou celá – a proto je smrtelná jistě.


Máš-li snad za to, že duše se dovede v těle

stáhnout dovnitř a soustředit v jedno svou látku

a tudíž ze všech údů i vyklidit smysly:

potom to místo, kam tolik duševní látky

se shromáždilo, by mělo mít vnímavost větší;

po té však není vidu: to duše – viz výše –

rozkouskována se trousí ven; tedy hyne.

Dokonce kdyby ten blud se nám zlíbilo uznat

a připustit možnost, že duše se smršťuje v těle

těch, kteří po kusech mrou a se s životem loučí:

smrtelnost duši přiznat jsi nucen i takto.

Nesejde na tom, zda zahyne rozváta vzduchem,

nebo se z údů stáhne a tuhou se stane,

když z člověka celého cit mizí více a více

a života méně a méně mu po těle zbývá.


DUŠE JE ZÁVISLÁ NA TĚLE


PROTOŽE MYSL JE ČLOVĚKA ČÁST a ta v místě

určitém kotví a tkví jako oči a uši

i všecka ostatní čidla, jež spravují život,

a jako když ruka či chřípí či oko se octne

samo a bez nás, už nemůže být ani vnímat,

naopak podlehne hnilobě v kratičké době:

tak bez člověka být sám ani duch není schopen

a bez těla, které ho chrání jak nějaká schrána

či jiná věc, s ním ještě úžeji spjatá,

jelikož tělo je srostlé a propletlé s duchem.


Konečně těla a ducha živoucí síly

jen ruku v ruce jsou zdrávy a života schopny;

bez těla totiž své životní pohyby konat

nemůže duch svými silami sám, ani tělo

ducha prázdné trvat a užívat smyslů.

Jak oko, vyrvané z důlku, jež nemůže shlédnout

samotno nic, když se oddělí od celku těla,

tak ani duše a duch nic nesvedou samy.

A není divu: jsou vázány na celé tělo

pomocí cév a šlach a kostí a útrob;

ty prvky nemají volnost se do velkých dálek

rozeskakovat, a proto se hýbou v té vazbě

a pohybem vzbuzují vjemy; leč mimo své tělo,

smrtí vyhnány na vzduch, se nemohou hýbat,

protože na tento způsob už svázány nejsou.

Tělem a životem stal by se vzduch, kdyby duši

udržet uměl a v pohyby tytéž ji sevřel,

jaké v nervech a těle konala dříve.


Proto, když tělesná schrána se rozpadne celá

a vyvane životní van, věz opět a opět:

s pocity ducha je konec a právě tak s duší,

to musíš uznat, vždyť obé má společný úděl.


Konečně, protože tělo je neschopno s duší

rozluku přežít a zpráchniví v ohavném puchu:

proč pochybovat, že z nejhlubší hlubiny nitra

rozvanuta jak dým mu uprchla duše

a že jen proto se v takovou trosku a troucheň

rozpadlo tělo, že základy v hloubce se hnuly

ze svého místa, když duše se řinula z údů

skrz všecky ty cesty ven, jež se klikatí v těle,

a skulinami? I poznal jsi z přemnoha známek,

že rozkouskována se duše dostala z údů

a přímo v těle se musela rozbít už dříve,

než vyklouzla ven a vyplula do vanu vzduchu.


Dokonce dokud se zdržuje v území živých,

často jí otřese cosi a ona se chová,

jako by prchat už chtěla a uniknout z těla:

jak v hodinu smrti se člověku obličej dlouží,

zesiná tvář a údy mu bezvládně visí –

například někdy se někomu udělá špatně

anebo omdlí a dům je už na nohou celý

a života poslední pouto chce pozdržet každý.

Veškerá mysl je zviklána tehdy i duše;

leč jedinou ranou to sebralo duši i tělo;

i může ji rozbít jen o trochu silnější úder.

Proč pochybovat, že vyjde-li ven mimo tělo

slabá na volný prostor a zbavena krytu,

nejen se nemůže uchovat po celou věčnost,

ale že nemůže žít ani zlomeček času?


Vždyť nikdo nemá ten pocit v hodině smrti,

že z celého těla mu uniká celistvá duše

ven a napřed se vztlačuje v hrtan a hrdlo;

on ví, jak ona mu v určité oblasti slábne

a každý smysl se bortí v okrsku vlastním.

Kdyby náš duch se těšil nesmrtelnosti,

roztržky v smrti by tolik neželel, věda,

že vyjde ven a jak had jen opustí obal.


Konečně, pročpak ta mysl a důmysl ducha

nikdy nevzniká v hlavě či nohou či rukou,

naopak u všech je vázán na jedno místo

a určitou oblast? To proto, že všemu, co vzniká,

je k zrození určeno místo a určitý prostor,

kde může trvat. Tak připadly rozličné role

údům a nikdy se nezvrátí pořádek článků.

Za jednou věcí jde druhá, nešlehne nikdy

z řečiště plamen a led se nezrodí z ohně.


VNÍMÁNÍ JE VÁZÁNO NA TĚLO


Mimoto je-li snad duše svou podstatou věčná

a schopna vnímat, až unikne z našeho těla,

je tuším nutno jí přiřknout patero smyslů.

Alespoň sami si jinak nedovedeme

představit podsvětní duše, jež Tartarem bloudí;

proto je pěvci i malíři starého věku

začali malovat takové, se všemi čidly.

Leč svoje vlastní oči a ruce a nozdry

mít nemůže duch, ani jazyk či uši, a proto

vnímat od sebe sám ani být není schopen.


Celé tělo, jak cítíš, je sídlištěm citu,

jenž dává život, a samo je živokem4 celé;

tož kdyby ráznou ranou je nějaká síla

přeřízla středem a obě roztrhla půlky,

jistě by byla i duše přeťata s tělem,

rozbita v kusy a pak by se rozprchla zcela.

Co se dá štěpit a rozdělit v nějaké části,

to na žádnou nesmrtelnost si nečiní nárok.


Válečné vozy5 jsou zježeny srpy; ty kosí

hlava nehlava údy a leckdy jsou horké,

rubajíce tak rychle, že odřezek těla

se na zemi zřetelně třese, ač mysl a člověk

při té rychlosti zla ještě necítí bolest,

a zatímco mysl je oddána lítému boji,

se zbylým tělem se žene v krvavou vřavu,

netuše nic, že i s pavézou levici ztratil

a s koňmi ty dravčí ji odvlekly kosy a kola;

jiný, že o pravou přišel, když ztečí bral baštu;

třetí se pokouší vstát a chybí mu noha,

jež leží vedle a cepení, cukajíc prsty.

Z teplého trupu a živého sražená hlava

má na zemi tvář jako živou a dokořán oči,

dokavad nevydá poslední jiskřičku duše.


Máš-li snad nápad, když zmije táhlého těla

seká hrozebně chvostem a jazykem kmitá,

po celé délce ji rozsekat na více částí:

po čerstvé ráně se všecky ty komolé kousky

budou kroutit a hnisem písčinu třísnit;

ba přední část bude otáčet dozadu tlamu,

palčivou bolest ran chtíc kousnutím zhojit.

Máme snad říci, že každý takový kousek

má úplnou duši? Vždyť z toho bys vyvodil závěr,

že živočich jeden měl v těle několik duší.

Tudíž tu jedinou duši jsi rozdělil v kusy

zároveň s tělem, je smrtelné jedno jak druhé,

když na mnoho částí se obé dá rozdělit stejně.


NESMYSLNOST VTĚLOVÁNÍ


MIMOTO JESTLIŽE VSKUTKU je podstata duše

věčná a novorozeným se stěhuje do těl:

proč se nám z paměti ztratil náš předešlý život

a tehdejších skutků v ní není nejmenší stopy?

Jestliže mohutnost ducha se změnila tolik,

že vzpomínka minulých dějů z ní zmizela každá,

do smrti, myslím, to příliš daleko nemá.

I nezbývá nežli uznat, že po staré duši

je veta a nynější duše že vznikla až nyní.

Mimoto vchází-li do nás ta živoucí síla

ducha až tehdy, kdy máme už hotovo tělo,

když narozením práh života překračujeme:

nemá budit ten dojem, že vyrostla s tělem

přímo v krvi a ve spolku se všemi údy,

nýbrž že sama si žije svým životem vlastním

jak v kleci, ač cítěním celé jí oplývá tělo.


Dím tedy zas a zase: jsou početí duše

účastny jistě a poplatny zákonu smrti;

vždyť s údy tak důvěrně srůst by nemohly, myslím,

kdyby se do našich těl byly vloudily zvenčí.

Věc se má úplně jinak, jak zkušenost učí:

do žil, vnitřností, šlach a kostí je duše

vpletena tak, že i zuby jsou účastny citu;

vždyť zuby bolí a zatrnou z ledové vody,

či kamínek ostrý když v chlebě najednou skousnou.

A je-li tak vetkána v tkáň, asi nevyjde celá

a nepoškozena a zdráva se nemůže vyplést

ze všech svalů a šlach a kostí a kloubů.


Máš-li snad za to, že zvenčí vstupuje dovnitř

na ten způsob, že jaksi vsakuje v údy:

tím spíše se rozlije potom a zahyne s tělem.

Co vsakuje, rozplývá se, a tudíž i hyne,

do všech průlin se totiž rozlije v těle.

Jak jídlo, když v údy a články všecky se vstřebe,

zajde a celé se obrátí v podstatu jinou:

tak i duch čili duše, ač v tělíčko nové

pronikla celá, se vsakujíc rozlije přece,

když jaksi skrz průliny všecky se rozdají údům

částečky, z kterých se skládá ta podstata ducha,

jenž našeho těla je pánem nyní a vzešel

z toho, jenž tehdy tou dělbou do těla zašel.

Z toho je znát, že má i podstata duše

svůj rodný den a že neujde hodině smrti.


Mimoto zbudou či nezbudou v umrlém těle

semínka duše? Když ano, když zůstane něco,

na žádný způsob ji nelze mít za nesmrtelnou,

protože odešla zkrácena o tyto dílky;

pakliže nechala trup při svém odchodu čistý

tolik, že ani zbla po ní nezbylo v těle:

kde se v mrtvole berou, jak zahnívat začne,

červi a odkud se hemží v napuchlých údech

bez páteře a bez krve živoků tolik?


DUŠE NEVZNIKÁ MIMO TĚLO


Máš-li snad za to, že duše se do těla červu

dostává zvenčí a zvlášť doň vstupuje každá,

a neuvažuješ, proč tisíce duší se schází

na místo, odkud se jediná stáhla: pak dotaz

na tebe musím vznést a můžeš si vybrat,

zdali ty duše si tělíska na červí tělo

loví a budoucí byt si budují samy,

či vcházejí do těl už jaksi vybudovaných.

Leč nač ta práce a proč by ji konaly samy,

je těžko říci. Vždyť dokud se vznášejí bez těl,

z nemocí nemají strach, ani z hladu či zimy;

takovým zlům je spíš tělo napospas dáno

a nemálo zla z jeho objetí na ducha přejde.

Připusťme však, že jim prospěje stavět si tělo,

svůj budoucí dům; ale na jaký způsob to činí,

nevím. Tož duše si nerobí tělo a údy.

Nemožné jest i to, že by zabydlovaly

už hotová těla; vždyť pak by se nemohly s nimi

tak jemně proplést a sehrát v smyslové dění.


Konečně, pročpak se lítého plemene lvího

nespouští dravost, lest lišek a jelenů rychlost?

Dědí se strach a jak dědům jim pohání údy

a nejinak vlastnosti další: proč všecky se v těle

i v mysli hned odmlada tvoří dle zákona rodu?

Ne-li proto, že každé plémě i sémě

má duši svou, a ta roste společně s tělem.

Kdyby však byla věčná a střídala těla,

zvířecí druhy by měly smíšené mravy:

ohař hyrkanské rasy6 by před paroháčem

co chvíli bral do zaječích a ve vanu vzduchu

před holubicí by jestřáb s třesením prchal,

divé šelmy by zmoudřely, zhloupl by člověk.


Z klamné zásady vyšli, kdo tvrdí, že duše

jsouc nesmrtelná se mění dík novému tělu.

To, co se mění, se dělí – a tudíž i hyne,

neb se tu přeskupí částky a opustí místo;

však proto také se musí dělit i v těle,

aby tak všecky i s tělem nakonec zašly.


Pakliže řeknou, že pokaždé vstupují duše

lidské zas v lidská těla: chci vědět, jak moudrá

mohla o rozum přijít, proč nemá ho dítě,

proč hříbě je méně chytré než mohutný hřebec?

Výmluvu mají, že v slabém těle se stane

slabým i duch. A je-li to tak, potom duši

za nesmrtelnou neměj, když tělo ji mění

tolik, že dřívější život i cítění ztratí!


Jak dokáže duše se vyvinout současně s tělem

a vytouženého květu a věku se dotknout,

není-li tělu družkou hned od první chvíle?

Co hledá venku, že opouští zestárlé údy?

V tlejícím těle se bojí zavřena zůstat,

že stářím a časem zvetšelý stan na ni spadne?

Nebezpečenství však nehrozí nesmrtelnému.


Konečně, při hrách lásky a líhnutí zvířat

je směšno duše si myslet v pohotovosti,

jak nesmrtelné si žádají v nesmírném počtu

smrtelných těl a jedna přes druhou spěchá,

která to vyhraje nejspíš a vtělí se první –

ledaže duše se náhodou dohodly smluvně,

že tělo obleče ta, která přiletí první,

aby v té vzájemné při snad nedošlo k rvačce.


Konečně, ve vzduchu strom a v hlubině mořské

oblak nemůže být, ani na polích ryby,

v dříví se nekryje krev ani v kamení míza.

Co má kde růst a být, je určeno pevně.

Tak ani duše se nemůže bez těla zrodit

sama a stranou čivů a vzdálena krve.


To kdyby mohla, pak možná i mohutnost ducha

o mnoho dřív by se vzala v hlavě či pažích

či patách, ba vzejít by mohla kdekoli v údech,

a přece v člověku témž jako v nádobě trvat.

Protože však i našemu tělu je dáno

a určeno pevně, kde být i narůstat mají

duše a duch, to obojí zvlášť, tedy nevěř,

že celek by mohl trvat a vznikat vně těla.


Nelze než uznat, že jakmile zahyne tělo,

zaniká duše, jež celým tělem se táhne.

Snoubit smrtelné s věčným a věřit, že mohou

společně cítit a vzájemně sloužit druh druhu,

toť šílený nápad; což možno si nesmysl myslit

větší? neb vzájemný rozpor a protimluv hlubší,

než smrtelná věc že s nesmrtelnou a věčnou

spojena v jednotu divoké vichřice snáší?


Mimoto věc, která trvá věčně, ta hutné

musí mít tělo, a tudíž úderům čelit

a nevpouštět dovnitř nic, co by mohlo snad uvnitř

rozrušit skloubené články; tu povahu mají

prvotní tělíska hmoty, jak řečeno výše;

po celou věčnost se zadruhé udržet může,

co nezná ran, več nebije nic, jako prázdno,

jež netknuto trvá, jsouc naprosto nezranitelné;

nebo i to, čemu chybí dokola místo,

kam by se ztrácely jaksi a drobily věci.

Tak souborů věčný soubor: už místečka není,

kam by mu prchaly prvky, a není už prvků,

jež pádem a pádnou by mohly ho rozbíjet ranou.


Má-li spíš proto se pokládat za nesmrtelnou,

že od smrtonosných sil je chráněna hradbou

a životu škodlivé věci k ní nepřijdou vůbec,

či když už přijdou, pak jakýmsi způsobem couvnou,

zahnány dřív, než můžeme znamenat škodu:

.......................................................................

Nemluvě o tom, že churaví s churavým tělem,

pro věci příští se nejednou kormoutí navíc,

zle ji sužuje strach a skličuje starost,

a špatně-li jednala dřív, pak ji svědomí hryže.

Jen duch se může pomást a o paměť přijít

a v letargii jak v močále utonout černém.


SMRT SE NÁS NETÝKÁ


NIC NENÍ SMRT a nás se netýče vůbec,

když tedy víme, že duch je poplatný smrti.

Tak jako v minulých dobách jsme neznali žalu,

když Punové7 ze všech stran se sem valili k válce,

když v branném ruchu a poplachu vzrušeno všecko

pod nebes vysokou bání se otřáslo hrůzou

a nebylo jisto, zda pod žezlo těch nebo oněch

se skloní smrtelné plémě a moře i země:

stejně, až nebudeme, až nastane rozchod

těla a duše, jež v nás se spojily vjedno,

docela nic nás nebude moci už potkat

zlého – vždyť nebudeme – či působit na cit,

byť moře pozřelo zemi a nebesa moře.


Kdyby ta podstata ducha a mohutnost duše

přec mohla cítit, až vyprchá z našeho těla,

nic se to netýče nás: jsme svazek a celek,

v němž tělo a duše se v bytost jedinou snoubí.

A kdyby čas naši hmotu po smrti sebral

a zas by ji sestavil tak, jak je složena nyní,

a života světlo a dar by nám udělil znovu:

ani to by se nás už nemohlo týkat,

když našeho bytí nit se přetrhla jednou.


Nic se nás netýče dnes, čím jsme bývali dříve,

a o svoje někdejší já už nemáme starost.

Na všechen nesmírný čas když pohlédneš nazpět,

na uplynulý věk a na pohyb hmoty,

jak je různotvárný, pak uvěříš lehko,

že často už v pořádku témže co teď byly prvky

právě tytéž, z nichž my jsme složeni nyní,

ač mysl a paměť se toho nemůže dobrat;

vždyť ustal mezitím život a veškeré dění

bloudilo široko daleko od cesty smyslů.

Má-li totiž být zle a těžko, pak musí

současně být i ten, koho neštěstí stihne;

to maří smrt; ona být té bytosti brání,

na jejíž hlavu by mohly svízele padnout;

proto se ničeho bát není potřebí v smrti,

nemůže trpět, kdo není, a bude už jedno,

zdali se narodil vůbec či nepřišel na svět,

když věčná smrt mu odejme smrtelný život.


PRO SMRT NETŘEBA TRUCHLIT


Když tedy vidíš, jak člověk sám nad sebou reptá,

že buďto v hrobě mu po smrti zpráchniví tělo,

anebo zajde v ohni neb v čelistech šelem:8

věz, že to nezní čistě, že v srdci mu vězí

cosi jak tajný osten, ač sám bude tvrdit,

že nevěří, že by mrtvý měl nějaké vjemy;

neplní, tuším, svá slova a zapomněl důkaz,

z živých se nevylučuje a netrhá zkořán;

že z něho zůstane něco, si bezděky kreslí.

Když totiž zaživa člověk si představí v duchu,

jak supi a šelmy to mrtvé sápají tělo,

má nad sebou lítost, neb neumí oddělit sebe

a odmyslit sdostatek od toho padlého těla,

v duchu s ním splývá a svoje city mu vlévá.

Proto lká, že má umřít, a nehledí na to,

že v skutečné smrti se z něho nestane žádný

jiný, jenž živ jeho skonu by želel a truchlil

nad padlým stoje, že má být sápán či spálen.9


Je-li v tom zlo, když zuby a dásněmi dáví

mrtvého šelma, pak nevím, proč nemá být krušné

být na drva vložen a pražit se v horoucím ohni,

či naložen v medu10 se dusit a v studenu tuhnout,

když nebožtík spočívá na chladné kamenné desce,

či tíhou hlíny být tísněn, zasypán shora.


Už vesel tě nepřijme dům ani výtečná žena,

sladké dítky ti nebudou v ústrety běhat

s hubičkou, tichým tvé srdce plníce plesem;

už nebudeš působit slavně a pro svoje drahé

nebudeš baštou; a tolik života darů

ti bídně, ty bídný, den jediný surově vyrve.“

Tak se mluví, a neřeknou: „Po těchto věcech

zároveň v tobě tkvít už nebude touha.“

Kdyby to nahlédli v duchu a vyznali ústy,

veliká úzkost a strach by jim zmizely z mysli.


Tebe sic uspala smrt a pro zbytek časů

jsi tedy každého bolu a zármutku zproštěn;

leč my, když hranice hrozná tě sežehla v popel,

nenasytně jsme lkali a z našeho srdce

žádný den nám nesejme věčného žalu.“

Tak se mluví; i ptejme se, nač se má někdo

užírat věčným hořem a proč mu tak hořko,

jestliže věc se uzavře spánkem a klidem!


I to se dělá, když lidé ulehnou k stolu

a zdvíhají číše a věncem si zastíní líce,

že říkají tklivě: „Té révy je nakrátku lidem,

užuž je po ní a nikdy se nevrátí zpátky.“

Jako by pro ně tím nejhorším zlem bylo v smrti,

že palčivá žízeň je chudáky spalovat bude

a pražit, či po jiné věci v nich zůstane tužba!


Nikdo nepostrádá své já a svůj život,

když mysl i tělo mu společně zkonejší spánek;

vždyť takový sen, co je na nás, může být věčný,

a nijaký stesk nás nepojme po sobě samých –

ačkoli tehdy ta tělíska po našem těle

docela nablízku smyslových pohybů bloudí,

vždyť člověk sám se vzchopí a protrhne ze sna.

Nás tedy smrt se týká o mnoho méně –

pokud je méně než holé nic ještě možné;

vždyť soubor hmoty se rozmetá o mnoho více,

když nastane smrt, a ještě se nevzbudil nikdo,

kdo studený života konec už zakusil jednou.


Konečně, kdyby se příroda ozvala náhle

sama a někoho z nás by kárala takto:

Co je ti, synu smrti, že bolu a žalu

propadáš tolik? Co pro smrt pláčeš a kvílíš?

I minulost, dodneška žitý tvůj život byl zdarma

a všecky ty dary snad nevzaly neblaze zasvé

a nevytekly jak nalité v děravou konev:

proč nechceš, už syt, se od stolu života zvednout

a klidnému klidně, ty bláhový, spánku se oddat?

Pakli jsi všecky své hřivny zmařil a zmrhal

a život tě mrzí, proč navíc přidávat něco,

co propaseš znovu a nešťastně prohraješ všecko,

proč raději neuzavřít i život i práci?

Není už nic, co bych našla a vynašla navíc

k libosti tobě: je stejné napořád všecko.

Pakli ti tělo už nezvadlo léty a údy

se neseschly mdlé: i tak vše zůstane stejné,

i kdybys po řadě přežil snad staletí všecka,

ba kdyby umřít ti nebylo souzeno nikdy.“

Co na to říci než tolik, že příroda právem

se s námi pře a že věci vykládá správně?


Pakli muž v letech se lituje takto a starý

a více než slušno si ubožák stěžuje na smrt,

tím větším právem mu vylaje zvýšeným hlasem:

Dost už slz, ty nenasyto, a nářků.

Života darů jsi okusil všech, než jsi zvetšel;

chceš ale pořád, co není, a dostupným zhrdáš

a proto nehotov, bez krás ti unikl život,

a než ses nadál, smrt ti stanula v hlavách

dříve, než odejít syt a ukojen umíš.

Všeho teď nech, co se nesluší na tvoje léta,

a klidně se kliď té veliké nutnosti z cesty!“


Tak by se horšila, myslím, a horlila právem;

novými věcmi se dávají vytlačit staré

vždycky a z jednoho druhé je potřebí hradit.

V Tartaru černou propast se neztrácí nikdo;

je potřebí látky, z níž vyrostou plemena příští;

leč dožijí také a půjdou za tebou všechna:

tak jako ty tedy padli a padnou i jiní.

Z jednoho druhé se vždy bude rodit a život

nikomu kupem se nedá; každému v nájem.


Pohlédni nazpět, jak před naším zrozením doba,

věčnosti starší část, se nás netýče vůbec!

V ní zrcadlo příštího času, jenž nakonec přijde

po naší smrti, nám před oči příroda staví.

Co tam hrozného vidíš? či smutného něco?

není to bezstarostnější než nejhlubší spánek?


POSMRTNÉ TRESTY JSOU MÝTUS


PŘIROZENĚ, že cokoli v Tartaru hloubi

podání líčí, nás potkává zaživa všecko.

Ve vzduchu visící skály dle pověsti bídný

se nebojí Tantal11 a netrne daremnou hrůzou;

to spíše před bohy bázeň nás smrtelné tíží

pro nic a z náhody strach, kterou přinese osud.


V hruď Titya pnícího v Tartaru nelezou supi;

pod jeho mocnými žebry by nemohli přece

po celou věčnost si něco nacházet k snědku.

Byť byly sebedelší ty olbřímí údy,

byť se natáhl obr – ne na devět jiter,

celý okrsek zemský ať zalehne tělem:

věčnou bolest by přesto nemohl snášet

a z vlastního masa jim dávat napořád pastvu.

Tityos12 náš je tady a klovou ho supi,

když podlehne lásce a hlodá v něm smutek a úzkost

nebo mu srdce rve jiná vášeň a starost.


I Sísyfos13 dlí mezi námi: vidíš, jak lačně

si od lidu žádá prutů a surových sekyr14

a věčně se smuten a s prázdnou od voleb vrací.

Za stínem moci se hnát a nikdy ji nemít

a úmorné práce se pro ni podjímat věčně:

toť totéž, co lopotně valit do kopce balvan,

který se vždycky už z vrcholu skotálí dolů

a na rovnou pláň a plochu se poskokem žene.


Ten, kdo má nevděčné srdce a věčně je sytí

a plní dobrými věcmi – a přece syt není,

ač rok co rok nám ročních koloběh časů

nosí a rodí plody a rozličné krásy

a nám je pořád málo těch života darů:

toť smysl té zkazky, jak dívky ve květu mládí15

do sudů s puklým dnem prý vlévají vodu,

ač na žádný způsob ty nádoby naplnit nelze.


Konečně Lítice,16 Kerber17 a o světlo nouze,

hrozivý dým skrz hrdlo chrlící Tartar,

to není nikde a být ani nemůže nikde;

zato veliký strach mají z pokuty živí

za velké viny a trest je za zločin čeká,

strašlivé svržení ze skály, vězení, důtky,

pochodně, smola, cejch a kláda a kati,

a ujdou-li tomu, tu hříchů si vědomá mysl

v předtuše bodci a biči se spaluje sama,

a nevidouc zatím, jak mohla by vzít její muka

konec a kde je konečně mez její trýzně,

z téhož má ve smrti strach, že to pak bude horší.

Tak z života bloudů se konečně Acherón stane.


ZEMŘELI I KRÁLOVÉ A FILOSOFOVÉ18


OBČAS SÁM SOBĚ i takto domlouvat můžeš:

Opustil světlo světa i výborný Ancus,19

nad tebe každým coulem, ty hříšníku, lepší.

Po něm králové mnozí a vladaři světa

zapadli v nic, ač národům veleli velkým.

Ba i ten mocnář, jenž přemostil mohutné moře20

kdysi a po hlubině jít přikázal plukům

a po slané hladině pěšky je naučil kráčet,

pohrdnuv reptáním vln, jež pošlapal koňmo –

zamhouřil oči a skonal, vypustiv duši.

Scipio21, válečný blesk a Karthága22 postrach,

do země složil jak poslední čeledín kosti.

Stejně i ctitelé věd a tvůrcové uměn,

průvodci Múz, a jejich jediný kníže

Homér, jenž stejně jak ostatní v pokoji dříme.


Konečně Démokritos, když ve zralém stáří

viděl svou paměť slábnout i pohyby mysli,

dobrovolně svou hlavu nabídl smrti.

Skončiv životní pouť i Epikúr zesnul,

génius, největší z lidí, jenž zastínil všecky,

jak výsostné slunce když vyjde a uhasí hvězdy.


BEZTOHO NEUMÍME ŽÍT


Tobě se umřít nechce a zlobíš se proto?

Tvůj život je bezmála mrtev, ač žiješ a vidíš,

o větší života díl se obíráš spaním,

jsa vzhůru chrápeš a snít si necháváš věčně,

s myslí zmámenou marnými strachy se nosíš

a nepřijdeš na to, ty chudáku, co ti to schází,

když samými starostmi zevšad jsi zpitý a zbitý

a v nejistotách se zmítáš na vlnách bludu.“

Kdyby jen dovedli lidé dle toho, jak cítí,

že tíživé břímě a těžké jim na duši leží,

i pochopit, z kterých příčin to pošlo a odkud

se jim na srdci vzal ten žal jako kámen:

pak by nežili tak, jak je vídáme nyní,

kdy nikdo neví, co chce, a věčně se honí

sem a tam, té tíhy se doufaje zbavit.

Opustí jeden co chvíli svůj výstavný palác,

že se mu zprotivil domov, a náhle se vrátí,

protože venku se o nic necítil lépe.

Druhý tak zběsile štve své klusáky k vile,

jako by hořící střechu tam zachránit chvátal,

a sotva se prahu a dvorce dotkne, už zívá

či usne, umdlen a hledaje zapomenutí,

nebo se sebere rychle a už je zas v Římě.


Tak prchá každý sám sobě, a jak to už bývá,

utéci není s to; je se sebou nerad,

je mrzut, neboť je churav a příčiny nezná.

Kdyby ji viděl a znal, pak by opustil všecko

a podstatu světa by hleděl pochopit napřed,

jelikož neběží o jednu hodinu pouze,

nýbrž o věčný čas, v němž smrtelní stráví

celou tu dobu, jež každému po smrti zbývá.


Co je to vlastně, ta neblahá života chtivost,

která nás nutí se v pochybné počiny pouštět?

Života konec je lidem jistotně souzen,

nedá se obejít smrt, je nutno se poddat.

Mimoto dlíme a bloudíme v zavřeném kruhu

a z života novou je nemožno vykovat rozkoš;

jen předmět touhy nám připadá nadevše vzácný,

leč sotva nám do klína spadne, jsme zmámeni jiným,

života lačni a žíznivi do smrti stejně.

Není jisto, co za osud přinese zítřek,

co nám náhoda dá, jaký konec nás čeká,

a žiješ-li déle, tím nikterak nemůžeš ubrat

drobet z trvání smrti a zkrátit ji o vlas,

abys měl možnost snad méně dlouho být mrtev.

Kdyby ses dožil i nevím kolika kolen,

nicméně smrt tě čeká neméně věčná,

a čí život se skončil dnešního rána,

nebude v nebytí kratšeji než jeho bližní,

jenž umřel o mnoho let a měsíců dříve.


ZPĚV ČTVRTÝ >>>

<<< ZPĚV DRUHÝ



VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 Tartaros - Zlí a nespravedliví byli odsuzováni do nejhlubší části podsvětí, do Tartaru, aby tam pykali za své skutky spravedlivé tresty, přiměřené jejich hříchům. Tartaros byl původně vězení Títánů a bylo tak hluboko pod zemí, jak vysoko je nebe nad zemí. Devět dní a nocí by musela padat železná kovadlina z nebe, než by dopadla na zem, a stejně tak dlouho by letěla ze země do Tartaru. - Vysv. Mis.

2 cítící duch atd. - námitka opřená o teorii Aristoxena Tarentského, Aristotelova žáka a muzikologa (zemř. začátkem 3. stol.) - Pozn. překl.

3 té nemoci moc – padoucnice, která se v Římě vyskytovala často, hlavně v rodové linii Iuliů; trpěli jí patrně Iulius Caesar i císař Claudius; proto se jí někdy přezdívalo královská, svatá nebo také božská nemoc. - Pozn. překl. & Mis.

4 živok – živočich, živý tvor. - Vysv. Mis.

5 Válečné vozy – Sestrojeny v Persii, Řekové se s nimi seznámili, když bojovali ve službách Kýra mladšího proti jeho vládnoucímu bratru Artaxerxovi II. Popsány byly hlavně účastníkem této „anabase“ (r. 401) Xenofóntem. - Pozn. překl.

6 ohař hyrkanské rasy – vyhlášená rasa honicích (a „pohřebních“) psů z Hyrkánie, což byla země v dnešním Íránu, na jižním břehu Kaspického moře. Viz v čelistech šelem. - Vysv. překl. & Mis.

7 Punové ohrožovali Řím zvláště v druhé punské válce (218–201), kdy jejich vůdce Hannibal napadl Itálii nečekaně od severu pochodem přes Alpy (i s válečnými slony) a jiná punská vojska napadla římskou Hispánii a Sicílii. Viz Karthágo, Scipio. - Pozn. překl.

8 v čelistech šelem – asi narážka na tzv. „hyrkánský pohřeb“, při němž byl nebožtík pohozen napospas dravým ptákům a šelmám. V Římě o něm psal Cicero i jiní. V Tibetu se témuž obyčeji říká „nebeský pohřeb“. Srov. Cicero: Tuskulské hovory: Zvykem mágů je pochovávat tělesné pozůstatky teprve tenkrát, když je dravá zvířata roztrhala. V Hyrkanii na to mají psy; pro obyčejné lidi jsou chováni psi na obecní útraty, šlechtici si chovají psy vlastní. Víme, že to je zvláštní ušlechtilá psí rasa, ale přesto si jich každý podle svých možností opatří i víc, aby jeho mrtvolu roztrhali, a to považují za nejlepší pohřeb. Srov. Lúkiános: O bozích a lidech: „Nedělejte si starosti,“ pravil Démónax, „pach mé mrtvoly mě pohřbí.“ „Cože?“ na to ten prvý, „to je přece strašné! Předhodit tělo takového muže jako pokrm pro psy a ptáky!“ „Ale co je na tom zvláštního,“ řekl Démónax, „když chci i po své smrti přinést užitek některým živým tvorům?“ Viz ohař hyrkanské rasy. - Pozn. překl. & Mis.

9 Srov. Cicero: Tuskulské hovory: Diogenés nařídil, aby jeho mrtvolu pohodili nepohřbenou. „Snad ne napospas ptákům a dravé zvěři?“ zhrozili se přátelé. „To ne, ale položte vedle mne hůl, abych je mohl odehnat.“ „Jak bys mohl,“ divili se přátelé, „vždyť nebudeš nic vnímat!“ „Jakou škodu mi tedy způsobí, bude-li mě rvát divá zvěř, když nebudu nic vnímat?“ - Pozn. Mis.

10 naložen v medu – tj. balzamován. Med byl jednou (snad hlavní) ze složek balzamovací masti. - Pozn. překl.

11 Tantalos – mytický král ve Frygii. Předložil bohům při hostině maso svého syna Pelopa, aby vyzkoušel jejich vševědoucnost. Potrestán byl v podsvětí tím, že nad ním čněl balvan trvale hrozící zřícením; podle známější mladší verze tím, že stoje ve vodě žíznil a hladověl, maje nad hlavou větve obalené ovocem (jablky podle Homéra a Thoreaua). Tantalova muka jsou příslovečná. Více o Tantalovi se dočteš v kapitolách Říše mrtvých a v úvodu vyprávění o Pelopovi a Hippodameji. - Vysv. překl. & Mis.

12 Tityos – obr, syn Země, jeden z Titánů, trpí v podsvětí za to, že se kdysi odvážil urazit (znásilnit) bohyni Látónu (Létu). Teď leží roztažen na devíti lánech (jitrech) půdy a dva supové mu stále užírají játra. Těch však neubývá, stále mu dorůstají a obrova muka se nikdy neskončí. - Vysv. Mis. & překl.

13 Sísyfos – mytický král korinthský, potrestaný v podsvětí tím, že znovu a znovu marně valil do vrchu kámen. - Vysv. překl.

14 prutů a sekyr – odznak římské úřední moci: pruty na mrskání, sekyra na popravy. Ale poněvadž žádná státní moc na světě nikdy není až takto upřímná, vysvětluje se svazek prutů (fasces – odtud fašismus) ve znaku Říma jako svornost, kterou se sekyra marně snaží přetnout. - Pozn. překl. & Mis.

15 dívky ve květu mládí – Danaovny, padesát dcer mytického argejského krále Danaa. Hrozbou donuceny k sňatku s padesáti syny Aigyptovými, na otcův příkaz je všecky (kromě jediné Hyperméstry) ve svatební noci usmrtily. V podsvětí musely za trest stále a stále nabírat vodu a nosit ji v nádobách do sudu, jejž měly naplnit. Ale ten sud byl děravý. Věčně budou tyto dívky nosit do něho vodu, ale nikdy ho nenaplní. - Vysv. překl. & Mis.

16 Lítice (Erínyje) – strašné bohyně odplaty. Jmenují se Tísifoné (Mstitelka vražd), Aléktó (Bohyně nesmiřitelného hněvu) a Megaira (Závist). Vycházejí z podsvětí na svět a pronásledují viníka jako štvanou zvěř, dokud si svůj trest neodpyká. Lítice trestají i křivou přísahu, utiskování slabých a poddaných. I toho trestají, kdo je krutý k prosebníkům a nevyslyší je. - Vysv. Mis.

17 Kerber (Kerberos) - strašný trojhlavý pes s hadím ocasem a s hady na hřbetě, který hlídal vchod do podsvětí. Jeho neumlkající štěkot budil nepopsatelnou hrůzu, ale štěkal jenom na odcházející. - Vysv. Mis.

18 Zemřeli i králové a filosofové – Srov. Marcus Aurelius: Hovory k sobě: Hippokratés vyléčil mnoho nemocí, a sám se pak rozstonal a zemřel. Chaldeové mnoha lidem předpověděli smrt, a potom svému osudu také neušli. Alexander, Pompeius a Gaius Caesar tolikrát vyvrátili ze základu celá města a v bitevních vřavách pobili myriády jezdců i pěších, a konečně se také sami rozloučili s životem. Hérákleitos, když se tolik nahloubal o zániku vesmíru ohněm, zemřel vodnatelností, na celém těle natřen hnojem. Démokrita zahubily vši, Sókrata jiné vši. Proč tohle všechno? - Pozn. Mis.

19 Ancus Martius, čtvrtý král římský. Verš je citátem z Enniových Annálů. - Vysv. překl.

20 mocnář, jenž přemostil mohutné moře – perský král Xerxés, když poslal proti Řekům nejen loďstvo, ale i pěchotu; dal proto postavit pontonový most přes Helléspontos (Dardanely). Tím začala druhá (podle Řeků třetí) perská válka r. 480. - Vysv. překl.

21 Scipio Starší, který r. 202 bitvou u Zamy v Africe skončil válku s Puny (s Karthágem). - Vysv. překl.

22 Karthágo – hlavní město Punů na pobřeží dnešního Tuniska, hospodářský a mocenský soupeř Říma až do r. 146, kdy je Římané srovnali se zemí. - Pozn. překl.