Lucretius: O přírodě 2.


ZPĚV DRUHÝ


CHVÁLA FILOSOFIE


MOHUTNÉ MOŘE když vzdouvají vichry, je sladko

na velkou trampotu plavců se z pobřeží dívat;

ne že by svízele druhých snad budily rozkoš:

leč jakých strastí jsi prost, je sledovat sladko.

Milo je vidět i šiků veliké klání,

cvičících v pláni, když sám jím ohrožen nejsi;

leč největší slast je být usazen v bezpečné tvrzi,

sroubené naukou moudrých na slunné výši,

odkud na druhé shlížíš a vidíš je všady,

jak bez cíle bloudí a hledají životní cestu,

jak závodí vtipem a soupeří urozeností

a s napětím sil se pachtí ve dne i v noci,

aby se dostali k moci a ovládli obec.


Ó slepá srdce, vy nebohé dušičky lidské!

V jakých to životních tmách a nebezpečenstvích

plyne váš kratičký věk! Což nechcete vědět,

že vaše přirozenost si nežádá více

než tělesných bolestí nemít a v mysli se kochat

pocitem blaha, jsouc strachu i starosti prosta?

Tělesné schráně – toť jasné – postačí málo,

ba velice málo: jen to, co ji bolesti zbaví

a nejednu rozkoš jí nad to dovede schystat.


Zpravidla nechce víc ani příroda sama:

nejsou-li sochy v tvém sídle, ty z ryzího zlata,

jinoši držící v pravici planoucí lampy,

aby i noční kvas měl dostatek světla,

jestliže dům se neleskne stříbrem a zlatem

a zlacené kazety stropu se nechvějí s lyrou:

lze v kruhu přátel se uložit na měkký pažit

poblíže studánky ve stínu strmého stromu

a skrovnými prostředky příjemně osvěžit údy,

zvláště když blankyt se směje a zelenou trávu

období roku a vesna zpestřuje kvítím.

Palčivá zimnice nezmizí rychleji z těla,

zmítáš-li sebou v nachu a na vyšívání,

než musíš-li ležet a stonat v laciné houni.


Protože k ničemu nejsou ty poklady tělu,

stejně i urozenost a královská sláva:

ani to druhé, náš duch, z nich užitku nemá.

Můžeš-li vyvést na pláň své legie vlastní,

aby ti bitvy a vřavy předvedly obraz,

opřeny o zálohy a o spoustu jízdy,

po zuby ozbrojené a bojovné stejně:

lekne se hejno tvých pověr takových věcí

a prchne ti zděšeno z duše? a myšlenka na smrt

přestane soužit srdce a nechá je v klidu?


Jsou to všecko jen trety a dětinské hříčky;

opravdu, lidské strachy a dotěrné trudy

se nebojí třeskotu zbraní a sveřepých šípů,

ve středu knížat a králů se zdržují drze,

lesklému zlatu se nekoří, oslnivému

šarlatovému šatu se nebudou klanět:

buď jist, že nad tím vším má moc jenom rozum,

neb lidský život se celý potácí v temnu.

Jako když děti se bojí a lekají všeho

za černé noci, tak my se děsíme za dne

věcí, kterých se netřeba bát o nic více

než představ, kterých se potmě strachují děti.


Nerozeženou tu duševní úzkost a temno

denního světla šíp ani paprsky slunce;

dokáže to však rozum a přírodní věda.


POHYBY ATOMŮ


JAKÝMI POHYBY tvoří ta tělíska hmoty

rozličné věci a vytvořené zas ruší,

co je nutí tak činit a jaké se těší

pohyblivosti, když letí velikým prázdnem:

to vyložím nyní; ty poslouchej dále má slova.


Nikterak v soudržnou masu ta mateřská hmota

stmelena není; vždyť každý předmět se scvrká,

vysokým věkem se jaksi rozplývá všecko

a pro svoje stáří nám mizí znenáhla z očí,

ačkoli vesmír je celý dál; to je vidět,

protože ona věc, které ubývá prvků,

stává se menší, a která je přibírá, roste;

zestárne jedna a naopak rozkvete druhá

a zase jen načas. To věčně se zmlazuje vesmír

a smrtelné věci si navzájem půjčují život:

vymírá jeden národ a druhý se množí,

pokolení jde rychle za pokolením

a předávají si život jak pochodeň běžci.


Myslíš snad, že by atomy mohly i přestat

a nehnuty rozvířit k novému pohybu věci,

od pravé cesty a vědy jsi daleko zbloudil.

Bloudíce prázdnem jsou atomy v pohybu všecky

dík vlastní tíži neb nárazu druhého prvku,

jak náhoda dá. Vždyť se ve spěchu potkají často

a srazí a náhle se rozskočí na různé strany;

a žádný div; ony mají poctivou váhu,

jsou nade vše tvrdé a nic jim nestojí v zádech.


Abys pochopil lépe, jak tělíska hmoty

jsou v pohybu všecka, jen vzpomeň, že u všehomíra

není dna, kde by atomy přestaly padat;

nesmírný prostor se táhne na všecky strany,

nemaje hranic a míry; o tom jsi slyšel

obšírně výše a tam je bezpečný důkaz.


Tak tomu určitě jest a matečné prvky

nemají žádného klidu v tom hlubokém prázdnu,

naopak, rozličný pohyb je pohání pořád;

do velké dálky se z chumáče rozskočí jedny,

na jedno místo zas druhé nažene náraz.

Ty, které skokem se octly v těsnějším shluku

a v mizivé vzdálenosti se drží druh druha,

navzájem spjaty a spleteny vlastními těly,

seskupují se v skály a balvany valné,

v litou ocel a ostatní podobné látky.


Něco těch prvků, jež těkají velikým prázdnem,

se rozprchne do velké dálky a daleko těká,

druh druhu vzdáleny značně; a z těchto se skládá

lehounký vzduch i skvoucí sluneční světlo;

mimoto obrovským prázdnem jich nemálo bloudí,

které se odtrhly od svého shluku a nikde

nemohly utkvět a sehrát se v společný pohyb.


V podobenství a v obraze takové dění

nám den co den a nadlouho na oči chodí.

Pozoruj: kdykoli do temné komnaty táhlým

proudem světla se linou paprsky slunce,

vidíš zrnečka prachu v tom prostoru tančit

drobounká, všelijak, hustě v tom světelném pásmu;

v jakémsi trvalém zápase svádějí bitvy,

boje i potyčky v hloučkách a neznají klidu,

v nové a nové srážky i roztržky hnána;

z toho už vidíš, jak asi i tělíska hmoty

v ohromném prázdnu se dávají bez konce zmítat.

Maličkost dovede nastavit veliké věci

zrcadlo leckdy a přivést na stopu pravdy.


Smítka, jež vídáš se třepetat v paprscích slunce,

jsou ještě zajímavější, když uvážíš toto:

ten třepot a ruch je známkou, že pod lícem hmoty

je rovněž neviditelný a ztajený pohyb.

Vidíš jich mnoho, jak nárazem neviditelným

jsou nucena měnit směr a vracet se zpátky,

pokaždé jinam a odevšad na všecky strany.


Takový neklid však vychází ode všech prvků.

Svou vlastní silou se nejdříve hýbají ony;

pak věci, jež nejsou nic než drobounké shluky

a svou silou jsou atomům bezmála rovny,

pod jejich údery potají konají pohyb

a samy strkají věci už o něco větší.

Takto se pohyb už od prvků šíří a stoupá

za krokem krok, až se vynoří před lidské oko

a tělíska v sluneční záři my uzříme vířit –

jen co je rozvířilo, je neznámo zraku.


JAKÉ POHYBLIVOSTI se tělíska těší,

o tom tě, Memmie, zpravím jen docela stručně:

jakmile úsvitem orosí zornice1 zemi

a pestří ptáci, co létají hlubokým hájem,

naplní plynulý vzduch svými jasnými hlasy:

jak náhle v tu hodinu slunce, když opustí obzor,

pokryje celý svět a zalije září!

To je na očích všem a na dosah ruky.

Jenže to sluneční teplo i zářivé světlo

neletí prázdnem – a tím se v rychlosti brzdí,

vlnami vzduchu si cestu jakoby klestíc.

Ostatně tělíska vzduchu se nepohybují

každé zvlášť, ale vespolek shluknuta v chumle;

proto je nezpomalují jen překážky vnější;

i každé tělísko brzdí a zdržuje druhé.

Naopak atomy, plné a z jednoho kusu,

letící prázdnem, kde vnější překážky není,

tvořící se svými dílky vždy jediný celek,

spějící v jedno místo, kam začaly tíhnout:

ty musí vynikat velikou pohyblivostí,

o mnoho rychleji letět než sluneční světlo

a urazit v prostoru vzdálenost mnohokrát delší

za tutéž dobu, co paprsky přeběhnou nebe

.................................................................

nač ještě sledovat zvlášť každé tělísko hmoty,

abys viděl, jak to či ono se děje.


Nicméně jiní, jimž zůstala tajemstvím hmota,

říkají opak2: že příroda bez vůle bohů

nemůže s lidskými zájmy v tak veliké shodě

roční počasy střídat a plodiny skýtat

i ostatní dary, jichž užívat člověka učí

a navádí vůdkyně života, nebeská rozkoš,

a hrami lásky ho láká k plození dítek,

aby nezašlo lidstvo. A proto si myslí,

že bohové stvořili svět; ale od cesty pravdy

zbloudili takoví značně a na celé čáře.

I kdybych vlastností prvotních tělísek neznal,

samotným propočtem nebes si prokázat troufám

a mnoha jinými věcmi to potvrdit navíc,

že příroda nebyla nikterak stvořena božstvem

pro nás: tak velká jí připadla do vínku vina.

Takové věci ti ujasním, Memmie, níže;

teď ještě o pohybech co vyložit zbývá.


VŠE PADÁ DOLŮ


V TÉTO SOUVISLOSTI je na místě, myslím,

podat ti důkaz, že věc sama od sebe žádná

se nemůže vznést a těleso nahoru stoupat.

Tělísky ohně se přitom omýlit nenech!

Ten arci nahoru šlehá a vzhůru se dlouží,

dohůry roste i třpytivá setba a stromy,

ač každá tíha, co na ní jest, padá dolů.

Kdykoli požár se vyplazí k domovní střeše

a čilým plamenem líže i krovy i krokve:

nečiní tak sám od sebe, bez tlaku zdola.


Podobně lidská krev, je-li puštěna žilou,

vytryskne vzhůru a vysoko červená stříká.

Vidíš tu sílu, s níž vrátí a vyplivne voda

prkna a kůly? Čím hloub je ponoříš kolmo

a s napětím sil je důkladně přitlačíš shora,

tím chtivěji voda je mrští a vyhodí navrch,

až přečnějí hladinu o víc než o půli délky.


Přesto je myslím jisto, že všecky ty věci,

co na nich jest, se nesou prostorem dolů.

Oheň pak může jen proto do výše stoupat,

že ho vztlačuje vzduch; vždyť jinak ho váha,

co na ní jest, vší silou stlačuje shůry.

Viděl jsi pochodně noci, jak výšinou nebes

za sebou vláčejí táhlý ohnivý ohon,

ať na kteroukoli stranu je příroda pudí?

Hvězdu padat či povětroň k zemi jsi viděl?


Z výšiny nebes i slunce sesílá teplo

na všecky kraje a světlem osévá role;

tedy i sluneční žár se do země sklání.

S čarami deště se vidíš protínat blesky,

křížem krážem se v mracích srážejí ohně;

leč ohnivých sil se většina dostává na zem.


ÚCHYLKA OD SMĚRU PÁDU


NYNÍ BYS O POHYBU měl znát ještě toto:

jestliže atomy klesají v prostoru kolmo

svou vlastní váhou, tu na místě neurčitelném

a za neurčito se vychýlí3 maličko z dráhy –

jen tolik, aby ten směr byl maličko jiný.

Jinak by padalo všecko, té odchylky nebýt,

hlubinou prázdna dolů jak dešťové kapky,

vrážet a strkat by do sebe nemohly prvky

a příroda nikdy by nebyla stvořila pranic.


Má-li kdo za to, že větší rychlostí letí

prostorem tělíska těžší, a spějíce kolmo,

padají na lehčí shora, čímž vznikají srážky,

ze kterých mohou vzít počátek pohyby tvůrčí:

notně si zašel a zbloudil od pravé vědy.

Padá-li něco skrz řídký vzduch nebo vodu,

úměrně váze to musí zrychlovat pohyb,

protože voda a vzduch, ta nebeská hmota,

nemůže překážet každému tělesu stejně,

nýbrž poddá se těžším a rychleji couvne;

naopak prostora prázdná se nikdy a nikde

žádnému tělesu nemůže do cesty stavět;

každé si putuje dál, kam je povaha pudí.


Proto se musejí všecka, ač o váze různé,

skrz nehybné prázdno nést dolů rychlostí stejnou.

Nemohou shora ta těžší na lehčí padat,

sama tak vyvolat srážky a pohyby zpestřit,

aby tak mohla své divy příroda dělat.

Tož maličko odbočovat ty atomy musí,

jak nejméně možno, nic víc – sice vymyslíš pohyb

nový a šikmý, jejž zkušenost vyvrací sama.

To mají na očích všichni a na dosah ruky,

že předmět, co na něm jest, když seshora padá,

pokud to rozpozná oko, se nenese šikmo;

že však docela nic se od kolmé dráhy

nemůže uhnout, to nikdo nespatřil okem.


Konečně, jestliže pohyb je s pohybem svázán

a v železné řadě vždy visí na starém nový,

jestli se neuhnou prvky a nedají popud

k pohybu, který by osudu přetrhl řetěz,

odvěký sled, v němž příčina příčinu stíhá:

kde se v pozemském tvorovi svoboda bere

a odkud, pravím, ta osudu urvaná vůle,

že každý putuje tam, kam ho ponouká rozkoš,

ba mění směr, a to v dobu neznámou předem

a neznámo kde, jak ho vlastní ponoukne rozmar?

Takových věcí je zdrojem určitě vůle

v každém těle; ta sděluje pohyby údům.


Nevidíš také, jak nemohou ohniví hřebci,

když v jediný okamžik před nimi závory padnou,

vyrazit naráz tak, jak by dychtili sami?

Vždyť po celém těle se musí veškerá látka

zburcovat napřed, a je-li už v pohotovosti

ve všech údech, vší silou je po vůli duši;

z toho se vidí, že pohyb začíná v srdci,

že z rozhodnutí a z ducha vychází nejdřív

a odtud se po celém těle a do údů šíří.


Věc se má jinak, když vykročíš donucen ranou,

velikou cizí silou a velikým tlakem;

pak zřetelně veškerá tělíska celého těla

stržena vpřed se hýbají proti své vůli –

až je zas nakonec po údech zastaví vůle.


Už je to jasné? Ač leckoho násilí zvenčí

žene a často ho nutí jít nedobrovolně,

ba tváří v prachu ho smýká: je v člověčí hrudi

cosi, co umí klást odpor a může se bránit!

To je ta vůle, jež dovede po celém těle

všechna tělíska svalstva jak vozataj4 řídit,

krotit je v běhu a opět jim dopřávat klidu.


Proto přiznejme totéž už semenům bytí,

další příčinu dění než tíhu a srážky,

to, z čeho vzešla ta naše vrozená volnost;

vždyť vidíš, že z ničeho nic se nemůže zrodit.

Nárazem, zevnější mocí se neděje všecko;

ještě je tíha; a jestliže nemusí mysl

ve všem, co koná, se vnitřní nutností řídit

a jako zajatkyně být trpná a trpět:

je toho příčinou drobounká úchylka prvků

na libovolném místě a v nejistou chvíli.


ZDÁNLIVÁ NEHYBNOST


NIKDY NEBYLA celá ta zásoba látky

stěsnána úže a neměla mezery větší,

vždyť nemůže růst a nic se z ní nemůže ztratit.

V jakém reji jsou prvotní tělíska nyní,

v takovém byla i po celou minulou dobu

a na tentýž způsob si budou i v budoucnu těkat;

co si už navyklo vznikat, zas podobně bude

přicházet na svět a růst a trvat a vzkvétat,

nakolik přírodní zákony každému káží.


Síla svět v jeho souhrnu nezmění žádná;

vždyť není prostoru vně, kam by nějaká hmota

od celku mohla prchnout či odkud by vzešla

nová nějaká síla a do světa vtrhla,

změnila přírodu celou a zvrátila dráhy.


Na tomto místě se netřeba divit, proč asi,

když ona semínka bytí jsou v pohybu všecka,

přece se zdá, že celek je v úplném klidu –

vyjma ty věci, jež konají pohyby samy.

Hluboko totiž je pod prahem našeho smyslu

veškerá povaha prvků; a protože oko

je nemůže vidět, i pohyby konají kradmo;

však i patrné věci své pohyby leckdy

dovedou skrýt, když je dělí veliká dálka.


Na bujném pažitě chlumu se rounaté ovce

pásají často a bloudí, kam kterou zvábí

lákavé byliny čerstvými perlami rosy;

beránci, syti, se trkají hopkem5 až milo;

a přece z dálky to všecko člověku splyne

v jedinou běl a ta stojí v zelené stráni.


Kdykoli k válečným hrám se prostory pláně

naplní valnými pluky a všichni se ženou,

že se až od třpytu zbroje i nebes i země

zaleskne vůkol a pochodem pěchoty temně

zaduní kraj; i hory zasáhne pokřik

a od nich se ozvěnou odrazí ke hvězdám v modru;

kolkolem harcují6 jezdci a náhle se pustí

v mohutném trysku středem, až zasténá půda;

leč vysoko v horách jsou místa, odkud to všecko

vidíš stát a záře se v rovině nehne.


RŮZNÉ TVARY ATOMŮ


O PRVCÍCH VĚCÍ si poslechni nyní to další:

jaké že jsou a jak velice odlišné tvarem,

navzájem rozrůzněny dík podobě různé;

ne že by stejný tvar jich mělo jen málo:

napořád stejné však nejsou se všemi všecky.

A není divu: když prvků je takové množství,

že nebere konce, jak víš, a nelze je sečíst,

nemůže potom být každý ustrojen stejně

jako ty druhé a těšit se podobě stejné.


Mimoto lidstvo i němá zvířena vodní

v krunýři šupin, i tučné krávy a šelmy

a strakatí ptáci, co chladivou hladinu vodní

oživují kol řek a jezer a břehů,

i ti, co se hemží a létají hluboko v hvozdech –

zkoumej po kuse kus vždy z jednoho druhu:

uvidíš přec, že se podobou navzájem liší.

Jinak by mládě svou matku nemohlo poznat

a matka své mládě; leč oba to dovedou dobře

a znají se navzájem stejně jak člověka člověk.


Před krásnou svatyní bohů a v kadidla dýmu

nejednou oltáři v oběť se telátko skácí

a horká krev mu proudem vyhrkne z hrudi;

leč sirá kráva, skrz zelené doliny bloudíc,

poznává otisky dvojitých kopýtek v půdě,

každičkou zkoumá píď, zdali neuzří někde

svůj ztracený plod a žalostným bučením plní

bukový les, po svém býčku raněna touhou;

chvílemi stojí a opět se k ohradě vrací;

vrbičky měkké a byliny s bohatou rosou,

ani ty vlny, jež plynou při samém břehu,

ji nepotěší a nezprostí nastalé trýzně;

pohled na jiná telátka na bujné pastvě

ji nemůže zmást a ulevit jejímu bolu;

tak velice po čemsi vlastním a důvěrném touží.


Znají svou rohatou matku i kůzlata útlá

s třaslavým hláskem a stejně beránek bujný

svou bečící bahnici7 zná; toť přírodní zákon,

že vlastní vemeno mléka si vyhledá každý.


Konečně obilí, které jen chceš: jeho zrna

neshledáš navzájem stejnými ve stejném druhu;

jejich tvary se jaksi navzájem liší.

Na stejný způsob, jak vidíme, zpestřují škeble

klín země tam, kde na křivém pobřeží mořském

vláčné vlny se vtiskují v žíznivý písek.


Podobně prvky – to říkám znovu a znovu –

ty útvary přírodní, nikoli výrobky lidské,

které by vyklopil jediný určitý kadlub,

musí se nějak lišit druh od druha tvarem.


V tento rozum teď můžeme rozuzlit lehko,

proč o hodně pronikavější je bleskový oheň

nežli ten náš, který loudíme z pozemských loučí.

Můžeme říci, že oheň nebeských blesků

se skládá z útvarů menších, je o mnoho tenčí

a projde i póry, skrz které se nemůže prodrat

pozemský oheň, ten získaný z dříví a třísek.


Podobně rohová tabulka propouští světlo –

a odráží déšť; to proto, že světelné prvky

jsou menší než tělíska vody – živného živlu.

Pozoruj víno, jak ve mžiku sítkem se scedí;

naopak vazký olej ti na okách vázne;

podle všeho je složen z tělísek větších

anebo výběžkovitých a spletených spolu;

následkem toho se všecky ty olejné prvky

nemohou ze sebe navzájem vyvázat rázem

a mřížkou každého síta se provléci mžikem.

Všimni si také, že doušek medu a mléka

v dutině ústní ti jazyk lahodně hladí;

pelyněk zato a zeměžluč, trapná a trpká,

svou nechutnou chutí až ústa člověku křiví.


ATOMY HLADKÉ A DRSNÉ


Uhodneš tedy, že tělíska oblá a hladká

jsou látkou tomu, co čidla lahodně hladí;

naopak to, co palčivě chutná a hořce,

je spletí tělísek s více a delšími háčky;

taková našim čidlům jen drásají dráhy

a do našich útrob si musejí prorážet cestu.


Všecko, co libě či nelibě vnímají smysly,

je navzájem různé dík rozličné podobě částic;

ne abys myslil, že příšerné skřípání pily

a husí kůži ti působí tělíska hladká

jak múzické tóny, jež dovedou probouzet v strunách

umělci jemnými hmaty a sestavit v nápěv;

nemysli si, že lidem vnikají v chřípí,

když spalují ošklivé mrtvé, snad tělíska stejná,

jako když pokropí hlediště asijský šafrán

a z oltáře poblíž se rozdechne arabská vůně;

u dobrých barev, jež dovedou oblažit oko,

myslet se chraň, že se skládají z takových částic,

jako ty barvy, jež dráždí zrak skoro k pláči

či zdají se škaredé, šeredné, ošklivé oku.


Žádná totiž z těch věcí, jež lahodí smyslům,

nepřišla bez jisté vrozené hladkosti na svět;

naopak to, co se drsně a nemile vnímá,

je jaksi kostrbaté už ve vlastní látce.

Jsou také prvky, jež za hladké pokládat nelze,

aniž na nich jsou háčky a ohnuté ostny,

ale jen hrbolky maličko vyčnívající;

takové dovedou smysly spíš dráždit než drásat;

takovou chuť má vinná sůl nebo oman.


Konečně horoucí oheň a mrazivé jíní

nestejně štípou; vždyť mají nestejné zoubky;

o tom nás přesvědčí toho neb onoho dotek.

Dotek, ba dotek – a svatí bozi jsou svědky! –

je tělesný pocit, když něco cizího vnikne

nebo když překáží něco, co zbytnělo v těle,

či hrami lásky se s rozkoší vypudí z těla

nebo když tělíska v těle se srazí a zmatou

a navzájem pomatena pak zmatou i pocit;

vlastní pěstí se uhoď do části těla,

do kterékoli, a na vlastní kůži to zkusíš.

Když tedy dovedou vzbuzovat pocity různé,

musí se atomy značně svou podobou lišit.


Jestliže látka nám připadá hutná a tuhá,

pak z tělísek o mnoha háčcích je skloubena v hloubi,

které se pospolu drží jak spletené větve.

Této skupině v čele je nezdolná žula

na prvém místě, co údery pohrdá ráda,

sveřepý křemen i kalené oceli síla

a bronz, který skřípe a brání závoře zamknout.

Naopak věc, jejíž hmota se lije a teče,

je z tělísek hladších a oblejších složena jistě;

vždyť makový odvar se pije lehko jak voda;

kulaté atomy na sobě neváznou nikdy

a docela hladce se linou a klouzají dolů.


Konečně vše, co se rozprchne v zlomečku času,

látky, jako je dým a mlha a plamen,

nejsou-li zrovna jen z hladkých a kulatých všecky,

přece ty propletené je nezadržují,

když se do skulin derou a bodají kůži;

leč soudržné nejsou – tu vlastnost má trní a hloží,

jak zkušenost učí. A teď už pochopíš lehko,

že tamty netvoří spleť, ale tělíska ostrá.


Jestliže kapalná látka je zároveň hořká,

například mořská voda, tu není proč žasnout

.....................................................................

Tekutost dávají hladké a kulaté částky,

odporná chuť je z příměsi hrubých; leč háčky

ty atomy nemusí mít a za ně se držet;

jsou kostrbaté, to stačí, a kulaté k tomu,

takže se kutálejí a zraňují jazyk.

Abys mi věřil víc, že jsou s hladkými drsné

v společné směsi (tím tělo Neptuna zhořklo):

je způsob, jak vidět je zvlášť a oddělit obé:

voda už sladká, když vícekrát prosákne zemí,

až vteče do nádrže a stane se pitnou,

zanechá nahoře tělíska ošklivé soli,

která jsou hrubá a lehko uvíznou v písku.


POČET ATOMOVÝCH TVARŮ JE OMEZEN


S TÍMTO ČLÁNKEM JSEM HOTOV; teď připojím něco,

co na tomto místě se nejspíše nemine víry:

atomů rozdílné tvary jsou konečné počtem.

Nebýt té okolnosti, pak některé prvky

by musely samy mít bezmezně veliký objem.

Vždyť jednu a tutéž míru má každý a skrovnou

a nemohou proto svou podobu přetvářet příliš.

Dejme tomu, že atom je z malinkých dílků,

řekněme ze tří, či chceš-li, o málo více;

když v jediném prvku ty dílky přeskupíš všecky,

s horními prohodíš dolní, dáš doleva pravé

a vyzkoušíš každý způsob, jak výměnou dílků

tu onu podobu propůjčit tělíska tělu:

budeš-li nad to si přát ještě přeměny další,

musel bys dílků přidat. A důsledkem bude,

že pořádek nový si podobně vyžádá dalších,

budeš-li náhodou chtít ještě měnit ty tvary.


Vznikne-li nový tvar, pak přibude hmoty

a obráceně. Tož chraň se mi všemožně myslit,

že rozličné atomů tvary jdou do nekonečna;

to by zas některé byly až nestvůrně velké –

už výše jsem řekl, že tohle by nebylo správné.


Tkaniny perské i zářivý thessalský šarlat8,

co v Meliboji se napájí barvami z lastur,

plemeno zlatých pávů, tu svítivou krásu,

hedvábí nového lesk by zatlačil do tmy;

stejně i sladký med a voňavá myrha,

labutí písně a zpěvy s průvodem lyry,

nástroje Apollónova, by zhrzeny zmlkly;

nad každou věc by vznikala vzácnější nová.


Zrovna tak by se mohlo i k horšímu měnit

všecko a nejen k lepšímu, jak jsme si řekli;

nad každou věc by vznikala špatnější jiná,

nechutná pro čich i ústa a oko i ucho.

Nic takového: jsou dány souboru věcí

po obou stranách určité meze; pak uznáš,

že tvarová rozdílnost látky má také své meze.


Od ohně k šedému mrazu a jíní je dráha

o jisté délce a táž i v opačném směru,

protože všeliký žár a zima i vlažno

leží vprostřed a po řadě vzdálenost plní.

Tedy ty stupně se liší jen v určitých mezích,

protože z obou stran mají vytyčen mezník,

zde hrozíce žárem a onde ledovým sněhem.


STEJNOTVÁRNÝCH ATOMŮ JE BEZPOČTU


S TÍMTO ČLÁNKEM JSEM HOTOV; teď připojím něco,

co na tomto místě se nejspíš nemine víry:

atomů, jejichž tvary jsou střiženy stejně,

je bezmezně mnoho. Vždyť jakmile rozdílů v tvarech

je konečný počet, pak tělísek stejného tvaru

je bez konce mnoho – ač není-li veškeré hmoty

konečné množství; to není, jak řečeno výše

...............................................................

veršem ti povím, že tělíska hmoty jen proto

podnes pohromadě svět od věků drží,

že ze všech stran se nehrnou pršící rány.


Jsou sice některá zvířata vzácnější druhých

a skoro se zdá, že mají nevalnou plodnost;

zato v krajinách v cizích a v dalekých zemích

žije jich mnoho a tím se dovrší počet;

z čtvernožců na prvém místě tu jmenujme slony

s chapadlem v podobě hada, jichž tisíckrát tisíc

Indii chrání jak bašty ze slonoviny,

že do vnitrozemí je nemožno vniknout; těch oblud

je tolik – a u nás jich vidíme sotva pár kusů.

Ostatně dejme tomu, že nějaká bytost

jedinečného těla je na světě sama

a po celém okrsku zemském jí nenajdeš rovné:

přece i tak, kdyby nebylo bez počtu hmoty,

z níž by se mohla počít a narodit, nikdy

se nenarodí a nebude růst a se živit.


Připusťme také, že zárodky jediné věci

by těkaly po veškerenstvu jen v konečném počtu:

odkud a kterak a kde a na jaký popud

se stmelí v tom cizím moři a lomozu hmoty?

Důvod, proč by se shlukly, se nenajde, myslím.

Jako když obrovská loďstva se obrátí v trosky

a mohutné moře z nich roznese hladinou prkna,

kajuty, vesla a ráhna, stěžně i přídu

a vyplaví po celém pobřeží ozdoby zádi

pro podívanou a výstrahu smrtelným lidem,

že přesily, falše a lsti toho zrádného moře

se mají chránit a nic mu nevěřit nikdy,

když hladina hladká se usmívá, lichotná léčka –

stejně když některé prvky si představíš jednou

v konečném počtu: pak zvířený oceán hmoty

je bude po věky tříštit a rozmítat všady,

takže se potkat a spojit nebudou moci,

ani pospolu zůstat a růst nebo přibrat;

ale to obé se děje, jak zkušenost učí:

vznikají věci a vzniklé dovedou vzrůstat.

Je tedy v každém druhu těch matečných prvků

nesmírně mnoho a z nich se vytváří všecko.


Nemohou proto mít vrch ony ničivé děje

nepřetržitě a navěky pochovat život,

a právě tak ani pohyby tvůrčí a živné

nemohou vzniklým věcem dát trvání věčné.

Tak se odvěký boj mezi atomy vede

a obě strany v něm mají střídavé štěstí.

Pokaždé jinde to vyhrává životní síla

a podléhá zas; i mísí se pohřební zpěvy

v pláč rozeňátek, jež vstupují na světlo světa;

nemine po dni noc ani po noci jitro,

aby s tím žalostným křikem se nedaly slyšet

i nářky, druhové smrti a černého pohřbu.


KULT MATKY ZEMĚ


ZA JISTOJISTOU měj nyní zásadu další

a hleď si ji v mysl i v paměť hluboko vštípit:

ze všech těch věcí, jež lidské spatřuje oko,

z tělísek jednoho druhu se neskládá žádná;

není nic, co by nebylo směsicí semen,

a čím která věc má sil a možností více,

tím početnější v ní uhodneš atomů druhy

a o to i jejich tvar bude rozmanitější.


Především země má v útrobách tělíska hmoty,

z nichž trvale tryskají k obživě mocného moře

studené řeky; má rovněž semínka ohně;

na mnoha místech už plamen podpálil půdu

a z nejhlubších ohňů se vzteká soptící Etna.

Ale i štědré štěpy a jiskrná zrna

pro lidské plémě má odkud vydávat země

a také studánky, listí i šťavnatou píci

pro šelem horský rod z těch zasutých zásob.

Proto jen ona se zove Velikou Matkou

bohů i zvířat a rodičkou našeho těla.


Zpívali staří a učení básníci řečtí,

že na voze trůníc dvojspřeží lvů sama řídí –

prý proto, že veliká země se ve vzduchu vznáší

volně a země si na zem nemůže stoupnout.

Šelmy s ní sdružili proto, že mateřská láska

i sebedivější zvěř umí zdolat a zkrotit,

a na témě hlavy jí vložili věžatý věnec,

že baštami na horských výšinách ostříhá města;

pod touto korunou nyní se ubírá světem

obraz božské matky a vzbuzuje hrůzu.


Leckteré kmeny ji po starém zvyku a ritu

jmenují „Matka z Idy“9 a po bok jí dali

skupiny Frygů, prý proto, že z tamějších končin

okrsek zemský se naučil obilí pěstit.

Jsou i kleštěnci s ní – to znamená tolik:

o kom se shledá, že urazil majestát matky

a není rodičům vděčen, už nebude hoden

živoucí potomstvo přivádět na světlo světa.

Okolo duní bubny a talíře řinčí

v rukou, ostře a výhružně vřeštějí trubky

a píšťala frygickou stupnicí10 vzrušuje srdce.

V čele jsou meče, to líté znamení hněvu,

jež nevděčné mysli a srdci bezbožné lůzy

naženou strachu a hrůzy z mocného božstva.


Kdykoli tedy se veze skrz veliká města

a smrtelné mlčky svým němým pozdravem blaží,

na dlažbu ulic jí stelou drobné a stříbro,

milodar štědrý, a sypou jí poupata růží,

až pod jejich stínem se tratí Matka i průvod.


Někdy tu uprostřed Frygů i oděnci skáčí,

jméno Kurétové jim Řekové dali;

je to válečný tanec, jsou zroseni krví

a hroznými chocholy na přílbě do taktu klátí.

To prý Kuréti krétští, když nemluvně Iova

a jeho pláč tehdy chtěli utajit v horách,

křepčili, sami jen děti, okolo děcka

a ve zbrani řinčeli o bronz do taktu bronzem,

aby ho nenašel Saturn a nestrčil do úst

a nezranil trvalou ranou matčino srdce.


Proto jsou v plné zbroji kol Veliké Matky

anebo na znamení, že bohyně velí

otcovskou zemi mečem i chrabrostí chránit

a ochotně být i rodičům štítem a chloubou.


Všecky ty věci jsou smyšleny pěkně a vtipně,

nicméně na valné hony se rozešly s pravdou.

Je samozřejmé, že bozi svou bytostí celou

v hlubokém klidu se věčnému životu těší,

vzdáleni našeho shonu a zcela mu cizí;

bolesti každé jsou prosti, i nebezpečenství,

stačí si sami a nás jim netřeba v ničem,

na dobrodiní se nevážou, hněv se jich netkne.

Země pak po všechen čas je cítění prosta,

a protože přemnoha věcí má semínka v sobě,

na světlo světa jich mnoho rozličně rodí.

Chce-li kdo říkat pšenici Ceres a moři

raději Neptun a zneužít Bakchova jména,

než aby vyslovil název, jenž náleží vínu:

nechme ho při tom, ať nazývá okrsek zemský

mateří bohů – jen v hlubině srdce ať vpravdě

se uchová prost té mrzké pověrčivosti.


VĚCI JSOU Z RŮZNÝCH ATOMŮ


ČASTO NA TÉŽE LOUCE a trávě se pasou

rounem obrostlé ovce i hříbata bujná

a pod touž nebeskou střechou i rohatá stáda

z téhož pramene vody svou konejší žízeň:

leč žijí co rozličné druhy a podobu předků

i jejich mrav v každém koleně dědí a nesou.

Tolik rozličných látek je v bylině každé,

takové pestré je složení každého zřídla.

Z toho všeho pak vzejde jediná bytost

s kostmi, krví i teplem, s žilami, čivy,

střevy a mízou; ty složky se navzájem různí

rovněž, a velmi; jsouť z tělísek rozličných podob.


Všecky ty věci, jež mohou vzplanout a shořet,

ne-li nic víc, mají v těle takové látky,

z nichž mohou metat oheň a vysílat světlo,

chrlit jiskry a široko rozmítat popel.

I případy jiné si prober podobně v duchu:

zárodky rozličných věcí se naleznou v těle

bytosti každé a tělíska různého tvaru.


Mnoho je věcí, jimž společně s chutí a barvou

je dána i vůně; viz většinu ovocných plodů;

ty musí samy být složeny z tělísek různých;

vždyť jinudy vůně se do čidel dere než barva,

barva jde zvlášť a chuť se jinudy bere;

ten rozdíl je dán zase růzností v podobě prvků.

To v jediný celek se shlukly nerovné prvky,

a tedy ze směsi semen jsou složeny věci.


Vždyť i v těch našich verších je napořád vidět

rozličná písmena, společná přemnoha slovům,

ačkoli uznáš, že navzájem slova i verše

každý a každé se skládají z jinakých hlásek;

ne že by písmen, společných všem, bylo málo

či že by nikdy dvě slova neměla stejná:

napořád stejná však nejsou se všemi všecka.

Tak i v ostatních věcech je přemnoho prvků

společných mnoha jiným; leč tělíska věcí

se mohou seskupit v celky i hluboce různé;

proto se praví právem, že z jiných je složen

lidský rod nežli štědré štěpy a plody.


Nicméně všecko se nemůže slučovat se vším –

sice bys viděl, jak obecně vznikají zrůdy,

postavy napolo koňské a napolo lidské11;

z živého těla by vzpučely haluze dlouhé,

nejedny pozemní údy by s mořskými srostly

a všeživná země by dávala život i píci

Chimaiře12, chrlící plameny z ošklivé tlamy.

Z toho se neděje nic, toť jasné; neb všecko

z určitých semen se rodí a z určité matky

a vlastnímu druhu, když roste, zůstává věrno.

To se zajisté děje dle pevného řádu.

Z každé krmě se rozejdou v živoucí údy

příslušné látky a vytvoří potřebný pohyb,

když se spojí; leč tělíska naopak cizí

vytrousí živočich na zem a mnoho jich mizí

neviditelně z těl, na něž nárazy prší –

ta, která nikam se nemohla vpojit a uvnitř

život napodobit a sehrát se v pohyb.

Neměj však za to, že jedině bytosti živé

váže ten zákon: věc každá podléhá řádu.


Jako to všecko, co vzniklo, se vespolek liší

svou povahou celou, tak všecky ty věci se jistě

i různými tvary atomů navzájem různí;

ne že by stejný tvar jich mělo jen málo –

napořád stejné však nejsou se všemi všecky.

A dále, když prvky se liší, jsou nezbytně různé

i jejich dráhy a spoje, rozstupy, váha,

pohyby, nárazy, srážky a tím je dán rozdíl,

nejen živoucích těl, ale zemí a moří,

v tom je i celá mez mezi nebem a zemí.


ATOMY JSOU BEZBARVÉ


SLYŠ MOJE SLOVA – jsou ovocem lopoty sladké –

a chraň se myslit, že předměty o bílé barvě,

napohled běloskvoucí, jsou z tělísek bílých

nebo že černé věci jsou z tělísek černých;

ať jakoukoli se oděje těleso barvou,

není jí pokryto proto, že takovou barvu

už jeho látkové prvky by bývaly vpily;

vždyť barvu nemají tělíska naprosto žádnou,

nemají tutéž co věc a také ne jinou.

Máš-li snad za to, že přijít tělískům na kloub

nemůže duch, to jsi daleko od cesty zbloudil.


Rodilí slepci, co neshlédli sluneční světlo

nikdy, i tak svým hmatem vnímají věci,

které jsou pro ně už od dětství bezbarvé vlastně;

z toho je vidno, že naší mysli se mohou

dát poznat i prvky, jež nejsou účastny barvy.

Konečně čehokoli se v temnotě husté

dotkneš sám, na tom barvu necítíš žádnou.


Že se tak děje, už víš; teď vyložím další:

kdekterá barva se mění ve kteroukoli;

to ale na všechen způsob je nemožno prvkům.

Cosi neproměnného tu nezbytně trvá,

sice by vniveč se zvrátilo docela všecko;

ať opustí cokoli změněno hranice vlastní,

mrtva je naráz ta věc, co bývala dříve.

Proto se chraň mi prvky poskvrnit barvou,

aby ti nepřešlo vniveč tak docela všecko.


Mimoto jestliže prvkům se pražádné barvy

nedostalo a mají rozličné tvary,

z nichž tvoří všemožné věci a různě je barví,

a jestliže mimoto velice záleží na tom,

s kterými prvky a v jaké se poloze spojí

a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou:

hravě si vysvětlíš sám a bez rozmýšlení,

proč něco, co zrovna teď bylo zbarveno černě,

může se rázem jak mramor bělostně zaskvít –

například hladina mořská, když bouří se vzedme,

zpění se do světlých vln jak svítivý úběl:13

řekl bys totiž, že věc, která vypadá černá,

když se v ní promíchá hmota a přesunou prvky

a když v ní přibude jedněch a ubude druhých,

na jeden ráz se ukáže světlou a bílou.


Kdyby snad z atomů modrých se skládalo moře,

nikdy a na žádný způsob by nemohlo zbělet;

modrými zrnky si můžeš jakkoli míchat,

v mramornou barvu ti nikdy nemohou přejít.

Pakli ty prvky, jež moři dávají odstín

jeden a čistý, jsou o barvách nejrozličnějších,

jako když podoby jiné a útvary různé

složíme v jediný obrazec, jakýsi čtverec:

tu jako v tom čtverci ty rozličné podoby vidíš,

tak by mělo být vidět i na vodní ploše

či v každém čistém a jediném barevném tónu

zcela si nepodobné a rozdílné barvy.

Mimoto nestejné obrazce nevadí celku

a nebrání čtverci mít zevní podobu čtverce;

zato rozličné barvy jsou v cestě a brání,

aby nemohl celek mít jedinou barvu.


Příčina, která nás vábí a pokouší někdy

představovat si barvy už u semen bytí,

neplatí, protože z bílých nevzniká bílé

ani to černé z černých: je obojí z různých.

Co z toho plyne? Že z bezbarvé látky se bílé

ustaví spíše než ze semen černých či jiných,

jež by se protivila a příčila běli.


Mimoto není-li světla, jsou nemožné barvy

a prvky samy se na světlo nevynořují:

z toho je vidno, že nejsou pokryty barvou.

Jakápak barva v tmách a v neviditelném?

Vždyť se i na světle mění a leskne dle toho,

zda na ni kolmo či šikmo paprsky padnou;

tak vypadá na slunci například holubí peří,

ten okolo hrdla a šíje vinutý vínek;

jednou se skvěje jak světle růžový rubín

a vzápětí z jiného úhlu se vyjímá jinak,

jako když zelený smaragd se přimísí v lazur.14


Paví chvost, je-li štědře naplněn světlem,

nastaven slunci vstříc mění podobně barvy;

ony se jakoby rodí tím zásahem světla;

z toho ti plyne, že bez něho nemohou vznikat.


Panenka našeho oka když uvidí barvu

takzvanou bílou, to dostane jakousi ránu

a zase jinou, když uvidí čerň a tak dále;

ohmatáváš-li věc, už ti neběží o to,

jaké je barvy, leč jakým je nadána tvarem;

je tedy zřejmo, že atomům netřeba barev,

neb rozličné vjemy jsou účinkem rozličných forem.


Mimoto protože nespjala určité tvary

příroda s určitou barvou a všemožné formy

prvotních semen se tají v odstínu každém:

proč tedy podobně nejsou i atomů shluky

v kdekteré odrůdě skropeny barvami všemi?

Tak by měl totiž vrhat i letící havran

bílý záblesk co chvíli z bílého peří

a z černých semen se černé labutě líhnout

zrovna jak jiné, buď o jedné barvě či pestré.


Dokonce jestliže látka se obrátí v drobty,

kterákoli, čím drobnější drť, o to lépe

je znát, jak postupně barva z nich mizí a hasne;

například rozcupuj na drobné třásničky purpur,

foinický šarlat15, ten odstín nad jiné skvoucí,

až dostaneš pouhá vlákna – a je po něm veta;

veškerá barva se z takových částeček ztratí

ještě dřív, než se rozejde v semena bytí.


Konečně zvuk ani vůně se neline z těles

napořád všech, jak víš; a proto mi netvrď,

že vůně a hlas jsou každému tělesu vlastní;

podobně, protože okem se postihnout nedá

všecko, jsou některé věci, jež nemají barvu,

tak jako hlas nebo vůni některé jiné;

leč důmysl ducha je znamená neméně dobře

nežli to vše, čemu chybí zas vlastnosti jiné.


NEMYSLI VŠAK, ŽE ATOMŮM chybí jen barva

a dále už nic; ony nejsou účastny tepla,

nedotkne se jich mráz ani horoucí horko,

nevydávají zvuk, jsou suché a bez šťáv

a žádný vlastní pach jim nečiší z těla.


Podobně výtažek z myrhy16 a majorán vonný

s nardovým květem, tím nektarem17 pro naše nozdry:

chceš-li je zpracovat v směs, musíš především sehnat,

pokud to lze, jen úplně bezvonný olej,

z něhož by žádný pach se nedotkl nosu,

aby ty zamíchané a svařené vůně

jedem vlastního dechu co nejméně rušil:

z podobné příčiny nemohou semínka věcí

do jejich zrodu vnášet své osobní pachy

anebo zvuky – vždyť žádné nemohou vydat –

podobně žádnou chuť ani konečně zimu,

žádný žár ani teplo či vlastnosti další.

Ty jsou poplatné smrti: i měkkého vláčnost,

průlinčitého18 tuhost a kruchého19 křehkost –

proto je nutno je upřít atomům všecky,

chceme-li podložit vesmíru základy věčné,

na nichž by spočinul svět a nadále trval,

aniž by docela všecko se zvrátilo vniveč.


V ATOMECH NENÍ CITU


NYNÍ VĚZ, ŽE TO VŠECKO, co vidíme vnímat,

je nicméně skloubeno z prvků, jež nemají citu,

a naprosto nutně. To nemůže zkušenost popřít

a nejsou s tím v rozporu věci, jež z názoru známe;

naopak, ony nás za ruku vedou a nutí

věřit, že z neživého se zrozuje živé.20

Vidíme přece, jak vznikají živoucí červi

z kalu a bláta, když hlína patřičně zpuchří

a v nečase zlém se průtrží promočí země.


Ostatně takovou proměnou putuje všecko.

Řeky se mění v listí a zelená pastva

v těla stád a stáda zas v postavy lidské,

ba i z těch našich údů si posilu berou

nejednou těla šelem i křídlatých dravců.


Všechen žír mění příroda v živoucí těla

a vytváří z něho i veškeré zvířecí smysly

stejně či přibližně tak, jako ze suchých polen

když vyloudí plamen a všecka je obrátí v oheň.

Chápeš už tedy, jak velice záleží na tom,

v jakém pořádku prvky se spojí a smísí

a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou?


Co je to za věc, co ještě ruší tvou mysl,

bere jí klid a nutí ji ke kolísání

v otázce čití, zda vzchází z nečivých věcí?

Zajisté ta, že kamení, dřevo a hlína

smíšeny nejsou s to dát život i smysly.


V těchto souvislostech měj na mysli toto:

neříkám přec, že se smysly vyvinou naráz

ze všech těch prvků, jež tvoří zvířecí těla –

ale že záleží na tom, jak malé jsou prvky,

jež skládají živočicha, i na jejich tvaru

a konečně poloze, pohybu, uspořádání.

Takové věci se nevidí v dřevu a v hroudě –

a přece i ona, když deštěm jakoby zpuchří,

přivede na svět červy; to tělíska hmoty,

kterými ze starých kolejí pohnula novost,

se přeskupí tak, že se zrodí tvorové živí.


VNÍMÁ JEN ŽIVOČICH


KTEŘÍ VŠAK SOUDÍ, že čijící tvor může vzejít

jen z prvků čivých a z jiných vnímání schopných

.........................................................................

myslíce, že jsou měkké; vždyť veškeré smysly

na čivy, vnitřnosti, tepny jsou vázány vesměs,

na věci zřetelně měkké a poplatné smrti.

Nicméně dejme tomu, ať trvají věčně:

pak by měly mít cit jako jediná složka,

anebo celým se budou podobat tělům.

Leč tělesný úd sám o sobě nemůže vnímat;

na všecky pocity údů se ohlíží duše,

od těla uťatá ruka si nemůže vjemy

už uchovat sama a podobně žádný úd těla.

Pak by atomy byly jak celistvá těla,

mají-li v smyslový život se všestranně sehrát.


Bude pak možno jim říkat „prvotní prvky“?

Jak uhnou ze smrti drah, jsou-li živými tvory

a smrtelný tvor je s živým jedno a totéž?

Dejme tomu: leč až se pak sejdou a shluknou,

nic nevytvoří než hejno a zvířecí stádo.

Podobně nemohou lidé či brav nebo šelmy

něco nového zplodit jen tím, že se sejdou.

Totéž co my by atomy vnímaly nutně.


Pakliže snad své cítění ztrácejí z těla

a dostanou jiné: nač to, nač udílet něco,

co jim zas vezmeš? A potom, jak jsme už řekli,

z ptačího vejce se klube živoucí pískle,

a kdykoli hlína se v dešti a nečase spaří,

hemží se žížalami. Je patrno tedy,

že smyslový tvor se z věcí bez citu rodí.


Někdo snad řekne, že živoucí bytost se rodí

dík jakési proměnlivosti v té nečivé hmotě,

či že ji vypudí ven takřka jakýsi porod;

tomu však dostačí říci a ukázat jasně,

že porod je možný jen tam, kde už k sloučení došlo,

a kde se neshluklo nic, tam proměny není.


Zásadně nemůže v těle být žádného citu,

dokavad nevznikne živoucí stvoření samo;

vždyť jeho příští hmota se porůznu kryje

v povětří, vodě a hlíně i v rostlinách země,

ještě se nemohla shluknout a v pohyby sehrát,

ty pravé, životodárné a zažehnout smysly,

vševidné ochránce každého živého tvora.


Mimoto živý tvor je vystaven ranám,

jaké jsou nad jeho síly a dolehnou náhle

a zmatou tělu i duši veškeré smysly.

Ze svých poloh se přitom vyšinou prvky,

životodárný pohyb se podváže zcela,

až nakonec po celém těle už zborcená hmota

rozváže životní spoj mezi tělem a duší;

tu vypudí ze všech průduch a rozvane venku.

Vždyť takový úder, když přijde, co dokáže více,

co myslíš, nežli že přetne a rozmete všecko?


Někdy se stane, že dopadne mírnější rána;

pak zvítězí leckdy ten zbylý životní pohyb,

zdolá a utiší vzruch z té otřesné rány,

do starých kolejí nazpátek zavolá všecko

a smrtelné dění, už jakoby vládnoucí v těle,

potře a smysly už bezmála ztracené vzkřísí.

Jak jinak by mohli už přímo od prahu smrti

lidé se probrat a vrátit se zpět mezi živé,

ne jít a dojít tam, kde už bezmála byli?


Mimoto bolest se ozve, když tělíska hmoty

nějakou mocí se v živoucím nitru a údech

znepokojí a v hloubi svých sídel se třesou –

a když se vracejí zpět, toť lahodná rozkoš.

Nesporně prvků se bolest nemůže dotknout

žádná a žádnou rozkoš si nesklidí samy;

vždyť složeny nejsou už z žádných částeček dalších,

jejichž pohyb by nějakou novotou trpěl

nebo z líbezné slasti měl nějaký úrok;

proto je jisto, že nejsou nadány citem.


Konečně nutno-li city už atomům přiznat,

aby živočich každý byl vnímání schopen:

co potom ty, jež jsou vlastní lidskému rodu?

Asi že ony se třesou a třepají smíchy,

skrápějí bradu i líce slzavou rosou,

dovedou ledacos povědět o směsi látek

a ptají se, z jakých prvků se skládají samy;

vždyť jakmile jednou jsou podobny celému tvoru,

musí samy být složeny z tělísek dalších,

ta zase z jiných a nikdy to nevezme konec;

potom by vše, co se směje, mluví a myslí,

bylo z částeček jiných, jež dělají totéž.

To je však zřetelně scestné a šílence hodné;

i ten se směje, kdo není ze smíšků složen,

a člověk myslí a podává důkazy slovem,

aniž se ze semen moudrých a výmluvných skládá.

Proč by pak nemohlo to, co očitě cítí,

být složeno z prvků, jež nemají žádného citu?


Ostatně z nebeských semen jsme povstali všichni,

z téhož a jednoho Otce, jenž všeživné Zemi

sesílá krůpěje vláhy a rodičce rosu;

ta počavši porodí zrno i bujaré sady,

lidské plémě i všechny odrůdy zvěře,

dávajíc píci, jíž veškeré tělo se pase,

žije žádoucí život a mláďata plodí;

příjmení matka jí proto připadlo právem.

Do země všecko, co ze země vyšlo, se vrací

rovněž; a to, co se sneslo z éteru končin,

to nahoru nazpět si bere klenuté nebe.21


Tak věci neničí smrt, aby tělíska hmoty

zničila s nimi; jen rozpráší skupení prvků,

každý s jiným spojí a nutí tak všecky

věci měnit své tvary a obracet barvy,

nabývat smyslů a ve mžiku oka je ztrácet.

Tak vidíš, jak pro jejich prvky je rozhodující,

s kterými druhy a v jaké se poloze spojí

a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou!


Ne abys myslil, že s věčnými semínky hmoty

je tomu tak jako s tím, co se povrchem věcí

míhá a chvílemi vzniká a najednou hyne!

Vždyť i v těch našich verších jde napořád o to,

co se napíše k čemu a na které místo.

Pro nebe, moře i zemi, pro řeky, slunce

jsou tytéž značky co pro zvěř, stromy a plody;

ne-li všecka, pak jistě většina písmen

je stejných a obsah se liší jen uspořádáním.

Tak i v souhrnu světa: když samotných prvků

podoba, poloha, pořádek, pohyby, srážky

se promění nějak, i věci se nezbytně mění.


SVĚTŮ VZNIKLO VÍCE


NYNÍ NA PRAVOU VĚDU mi pozornost obrať!

Nauka nová si u tebe slyšení žádá

snažně a novou tvář ti ukáže vesmír.

Nicméně žádná věc není natolik snadná,

aby se zpočátku nezdála nehodnou víry,

a také nic není velké a podivné tolik,

aby to divení nepřešlo znenáhla všecky.

Předně ten jasný a čistý nebeský blankyt,

a co je na něm: i v šíru plynoucí hvězdy,

i luna a slovutný lesk, jejž vysílá slunce:

kdyby tak smrtelným lidem to vstoupilo všecko

na oči znenadání a teprve nyní,

byl by to největší div, co svět světem stojí,

a ničeho by se byl člověk nemohl nadít

méně; tak zvláštní by bylo to divadlo; nyní

jsme ho k umdlení syti a nemá už cenu

pozvednout k zářivé nebeské obloze oči.


Novotou věci se tedy odstrašit nedej,

v duchu se nevzpěčuj vědě a spíše ji zkoumej

na přesných vážkách, a pakli ji nalezneš pravou,

vzdej se, či je-li to lež, buď opásán k boji!

Táže se totiž rozum, když za tímto světem,

za jeho hradbou se rozkládá bez konce prostor,

co dále, co tam, kam ráda by dohlédla mysl

a kam jen volnému duchu je doletět dáno.


Za prvé: v každém směru a na všecky strany,

vpravo i vlevo a dole i nahoře všady

neznáme žádného konce, jak řečeno výše;

plyne to z povahy prázdna a křičí to samo.

Už na žádný způsob se nemůže podobat pravdě –

když ze všech stran se rozvírá bezedný prostor

a nezměrnou hloubí se nesou v nesčetném počtu

odvěkým pohybem rozličně puzené prvky –

že vznikl jen tento náš svět a jediné nebe

a tělísek tolik že mohlo by zahálet venku:

zvláště když tento byl stvořen přírodou: prvky,

jak o své újmě se strkaly namátkou samy

a mnohdy se úplně marně a naprázdno shlukly,

konečně najednou v taková skupení rostly,

z jakých se mohly už vyvíjet veliké věci,

obloha, země i moře i bytosti živé.

Proto dím zas a zas a ty uznej, že jiné

takové sestavy hmoty jsou jistě i jinde

jako ta naše, již horoucně objímá éter.


Mimoto kdykoli hmoty je po ruce hojně,

stačí-li místo a věc ani příčina žádná

nestojí v cestě, už něco se děje a tvoří.

Ve skutečnosti je semínek tolik, že sečíst

se nedají za všechen čas, co je na zemi život,

trvá v nich povaha táž a ta dovede prvky

zahnat do každých míst a na tentýž způsob,

jako je zahnala sem: pak neuznat nelze,

že v jiných místech jsou jiné okrsky zemské

s různými lidskými kmeny i plemeny šelem.


Mimoto považ, že není na světě tvora,

jenž by se narodil sám a samoten rostl

a nepatřil k žádnému druhu, jenž plemene téhož

má zástupců mnoho. A nejdřív si povšimni zvířat:

tak je tomu i s horským plemenem šelem,

tak se zrodilo lidstvo i bezhlasá hejna

v krunýři šupin a všecky odrůdy ptačí.


Měř proto podobným loktem i ostatní věci,

nebe i zemi, moře i slunce a lunu:

nejsou ve světě samy, jsou v nesčetném počtu;

vždyť jejich život má neméně hluboko tkvící

mezník a jejich tělo je přírody dílo

jako ty druhy, jež tady se množí a bují.


Máš-li to osvojeno, už přírodu chápeš,

jak trvale, volná a svobodna sveřepých pánů,

vše koná bez bohů sama a o vlastní újmě.

Při svatém srdci a hluboké pohodě bohů,

již tráví pokojný věk a blažený život:

nesmírný řídit vesmír a rukama třímat

mohutné otěže prázdna jak vozataj, nebem

otáčet neměnně celým a éteru žárem

zahřívat žírnou zem – kdo by tohleto uměl?

Kdo může v každý čas být přítomen všudy,

působit mračny tmu a modrojas nebes

roztřásat hromem a sesílat blesky a bořit

často i vlastní chrámy a couvaje na poušť

řádit, nešetře střel, jež se viníku vyhnou

leckdy a z hodných a nevinných vyrazí duši?


VZNIKÁNÍ, RŮST, ZANIKÁNÍ


NEMÁLO SEMEN se po době zrození světa

a po prvém dnu, jenž zasvitl moři i zemi

a slunci, přidalo zvenčí: to uvízly kolem

prvky, jež celý vesmír sem vmetl a snesl,

aby z nich pevniny rostly i moře a prostor

aby byl pro nebes dóm, jenž by vysoko střechu

od země zvedl, a vzduch se nahoru napřel.


Tělíska totiž jsou ranami odevšad hnána

každé k svému a řadí se k vlastnímu druhu,

voda k vodě a k zemi zrníčka země,

vzduchu přibývá vzdoušky a ohýnky ohně,

dokavad příroda, dovedná tvůrkyně věcí,

vše nepřivede až k horní hranici růstu;

to když o nic už nepojmou životní žíly

více, než co se ztrácí a uplývá z těla.

Tady se končí věk už pro všecky věci,

zde příroda vlastní silou je zdržuje v růstu.


Všecko to, čeho přibývá radostným růstem,

co k zralému věku se postupně po stupních bere,

to přijímá látky víc, než dovede ztratit:

když lehounko strava se vstřebává do žil a objem

tak velký nemá věc, aby vracela mnoho

a ztrácela víc, než je mladosti k obživě třeba.

Že z věcí se ztrácí a mizí nemálo látky,

je nezbytno uznat; leč přísun musí být větší

až po ten čas, co se dotknou vrcholu růstu.

Pak uzrálou mužnost i síly po drobtech lámou

letící léta a v horší se rozplynou stránku.


Neboť čím větší je věc, když se vyvine plně,

a čím je širší, tím více prvků jí prchá

a do všech stran se jich od ní rozlétá více;

už ne tak lehko se jídlo rozdílí do žil

a není ho dost, aby dovedlo vyvážit tolik

a hradit všecko, co proudem pryč z těla proudí.

Řádně umírá tedy to všecko, co zřidlo

úbytkem hmoty a podléhá úderům zvenčí;

vždyť s vysokým věkem i potrava nakonec zklame,

žádného tvora ta lítá tělíska zvenčí

neustávají tepat a ubíjet k smrti.


I NÁŠ SVĚT ZANIKNE


Podobně jednou i hradby velkého světa

podlehnou zkáze a v rum a trosky se zhroutí;

vždyť všecko má obnovovat a zmlazovat jídlo,

výživa naživu držet a podpírat pokrm –

nadarmo, dostatek látky už nepojmou tepny

a tolik, kolik je třeba, už příroda nedá.


Ba čas je jakoby zlomen a vyžilá země

sotva dá drobné tvory, ač zrodila všecky

druhy a vydala z lůna i obrovské šelmy.

Neboť smrtelné tvorstvo se nesvezlo shůry22

z nebe na zem, jak doufám, po zlatém laně

a nevzešlo z moře či skal, kde naříká příboj:

je zrodila země, je živí z vlastního podnes.

Ostatně jiskrná zrna a bujarou révu

původně sama a ráda poskytla lidem,

sladká mláďata stád a bohatou píci,

to vše, co vyroste dnes jen stěží a z dřiny;

utrmáceni jsou voli, je vysílen oráč,

k rozrytí role je pomalu železa málo:

tak málo je nyní plodů a přibývá práce.


Potřásá hlavou a vzdychá letitý rolník

více než dříve, co potu zas nadarmo prolil,

a kdykoli s minulou dobou svou přítomnost vlastní

porovná, nejednou velebí blahobyt otcův.


Smuten i pěstitel vetché a zestárlé révy

žaluje na zlé časy a vyčítá nebi

a reptá, že za starodávna si dědové zbožní

z políček jako dlaň tak lehounko žili,

ač tehdy každý měl půdy o mnoho méně;

neví, že věci jsou zemdleny vysokým stářím,

zvolna se rozkládají a kráčejí k rakvi.


ZPĚV TŘETÍ >>>

<<< ZPĚV PRVNÍ



VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 zornice (lid.)míněna samozřejmě Zora (Aurora) čili jitřní hvězda (planeta Venuše), také Jitřenka či denice zvaná, jak podle kontextu snadno uhodneme, nikoli tedy oční zornice neboli panenka. - Pozn. Mis.

2 jiní … říkají opak – stoikové. - Pozn. překl.

3 atomy … se vychýlí – teze Epikúrova, který tak korigoval Démokrita (viz úvodní předmluvu). Tuto úchylku od směru pádu však nevysvětlil; je to největší slabina jeho fyziky. - Pozn. překl.

4 vůle … jak vozataj – „vnitřním vozatajem“ nazývali duši staří Indové. - Pozn. Mis.

5 hopkem – poskokem, skákavě. - Vysv. Mis.

6 harcují – najíždějí k útoku, nájezdy činí; napadají, útočí; cválají, uhánějí. - Vysv. Mis.

7 bahnice – dospělá ovce, schopná rodit. - Vysv. Mis.

8 thessalský šarlat – vyráběný v Thessalii v severovýchodním Řecku, v městě Meliboia na pobřeží Thráckého moře. - Vysv. překl.

9 Ída – 1) pohoří v maloasijské Frygii, středisko kultu Veliké Matky; 2) pohoří na Krétě, kde byl podle pověsti odchován novorozený Zeus. V pověsti obojí splývalo. - Vysv. překl.

10 frygická (též lýdská) stupnice – starověká měkká hudební stupnice naříkavé, „zženštilé“ tóniny. - Vysv. Mis.

11 postavy napolo koňské a napolo lidské – Kentauři, nestvůry z bájí (viz např. Království hor a lesů). - Vysv. Mis.

12 Chimaira (Chiméra) – trojtělá nestvůra s hlavou lví, s tělem kozím a ocasem hadím. Zabil ji Bellerofontés (podle Homérovy Íliady). - Vysv. překl. & Mis.

13 úběl – (knižně) alabastr (bílý sádrovec); též básnický výraz pro něco bílého, pro bělost. - Vysv. Mis.

14 lazur – azurit (modrý kámen); též azur, blankytná modř. - Vysv. Mis.

15 foinický šarlat, vyráběný Foiníčany už v pravěku. Srov.: „Jak jsou rolníci šťastni … třebaže fénický nach jim nebarví bělostnou vlnu...“ (Vergilius: Zpěvy rolnické) - Pozn. překl. & Mis.

16 myrha – vonná pryskyřice z keře myrhovníku pravého (Commiphora myrrha), mj. dar od krále Baltasara Ježíškovi v Betlémě. - Vysv. Mis.

17 nektar – nápoj bohů zajišťující jim nesmrtelnost a věčnou mladost (spolu s ambrosií). - Vysv. překl. & Mis.

18 průlinčitý – projevující vlastnost hmot, zvláště zemin, jevící se tím, že jimi prolínají kapaliny nebo plyny. - Vysv. Mis.

19 kruchý – křehký, lámavý. - Vysv. Mis.

20 z neživého se zrozuje živé – obecný předpoklad starověkých myslitelů, přežíval i ve středověku a na počátku novověku, dokud nerazil William Harvey svou tezi Vše živé z vejce. - Pozn. překl.

21 z nebeských semen … klenuté nebe – myšlenka Anaxagorova, současně doslovný překlad pasáže z neznámé tragédie Eurípidovy. - Pozn. překl.

22 tvorstvo se nesvezlo shůry – jako je tomu např. v bibli, Skutky apoštolů 10,11-12: Petr vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší; podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci. - Pozn. Mis.