Lucretius: O přírodě 1.


* * *

ÚVOD

BÁSNÍK A JEHO DÍLO

Titus Lucretius (vysl. Lukrécius) Carus, jeden z největších básníků starověkého Říma, zemřel podle kroniky Hieronymovy (sv. Jeronýma) r. 55 př. n. l. O jeho životě víme bezpečně jen to, co lze vyčíst z jeho díla: že byl vroucně oddán svému příteli Gaiu Memmiovi1, kterému epos věnoval; že byl nadšen pro Epikúrovu filosofii; že zemřel předčasně – neboť báseň sice obsahuje vše, co v ní být mělo (atomistickou fyziku), ale mnohé partie nemají definitivní podobu a pořadí jednotlivých odstavců, jak se čtou ve středověkých opisech (ze stol. 9. a 10.), nezůstalo mezi badateli nesporné. Prvním vydavatelem díla, a to přímo z básníkovy pozůstalosti, byl slavný řečník a politik Marcus Tullius Cicero; v jeho korespondenci je obsažena i nejstarší nám známá kritika Lucretiových veršů, prý prozrazujících nejen skvělé nadání, ale i důkladnou odbornou průpravu. Básník Metamorfóz Ovidius jim předpovídal nesmrtelnost; dnes už můžeme říci, že právem.

Lucretiovo epos De rerum natura (O přirozenosti věcí, O přírodě, O podstatě světa) je pro nás jednak pramenem pro poznání důležité kapitoly starořecké filosofie, jednak skutečnou básní. Taková dvojpolárnost nebyla v antice zvláštností; stačí vzpomenout Vergiliova „naučného“ eposu o rolnictví (Georgika), které u novodobých kritiků soutěží právě s Lucretiovou velebásní o titul nejkrásnější starořímské skladby. V obojím případě strhuje moderního čtenáře neskonale víc básnická hloubka díla než jeho „věcný“ obsah.

Z odkazu řeckého filosofa Epikúra (341–271/270) se kromě zlomků zachovalo jen několik dopisů přátelům. O jeho fyzice (včetně metafyziky) víme nejvíce právě z Lucretia. Je to v podstatě tzv. mechanický atomismus Démokritův (5. stol. př. n. l.), otřesený velikou syntézou Aristotelovou (384–322/1) a znovu zachraňovaný naivní Epikúrovou tezí o nepatrné úchylce atomů, padajících v nekonečném prostoru dolů, od kolmého směru. Ani v jednotlivostech nebyl Epikúros (Lucretius) vždy práv výbojům svých vědeckých předchůdců, zejména v astronomii; odmítnuv pojem středu, odmítl nezbytně i přitažlivost a geniální tezi pýthagorovců o oběhu Země kolem ústředního ohně, o protinožcích ani nemluvě; slunce i měsíc byl nakloněn pokládat za pouhý shluk ohnivých atomů, které se denně na určitém místě vždy znovu a znovu spojují a zase rozptylují (ač např. příčiny měsíčních fází byly v Římě 1. stol. př. n. l. obecně známy). V tom a v jiných podobných nedostatcích obráží Lucretiova kniha pozdní období řecké a vůbec antické filosofie, která už ztratila zájem o přírodovědecké poznání a soustřeďovala se na morální potřeby člověka.

Lucretius totiž chce Epikúrovou fyzikou zachraňovat člověka z jeho mravní bídy. Ta podle jeho přesvědčení pochází ze strachu před smrtí a posmrtnými tresty. V jeho soustavě není místa pro nic než pro atomy a prázdno; veškeré přírodní, psychické i společenské dění vzniká jen pohybem těchto „prvotních tělísek“, jejich shlukováním, rozpojováním, srážením, postrkáváním atd. Z nich se skládá i lidská duše a jejich rozptýlením hyne.

V básnickém „řemesle“ je Lucretius dokonale sběhlý. Neváhá sáhnout ani po klasické invokaci bohyně (on, materialista) na počátku díla; nevzývá však Músu, nýbrž Venuši, podle podání pramatku Římanů, kterou ztotožňuje ve shodě s ušlechtilejšími formami kultu s všemocnou matkou přírodou. V předvečer nových občanských válek ji prosí o mír, aby mohl v pokoji tvořit. Na mnoha místech zapřísahá své spoluobčany, aby se nepachtili za mocí, slávou, bohatstvím. Drasticky předvádí neblahé vášně. Velebí štěstí člověka, který dobrovolně omezil své potřeby. Úchvatně líčí přírodu, ale i věčný pokoj smrti. Rozkošnicky hovoří o své tvorbě, o hledání nových slov pro svou mateřštinu.

Zlomkovitost římské nám dochované literatury nedovoluje bezpečně posoudit, jak Lucretius latinu obohatil. Nápadné je, kterak se mu podařilo vyhnout se téměř úplně výpůjčkám z řečtiny (s výjimkou partie IV, 1160–1169, kde řecká mazlivá přízviska mají po vzoru soudobé komedie a satiry smysl parodický). Mistrně, ač bez přehánění užívá tradičního prostředku římské epiky i tragédie, smělých a skvělých zvukových figur. Nevyhýbá se však prozaismům, které byly vlastní prostému slohu výkladovému. Ovšem pathos jeho bezvadně vypracovaného hexametru není dán ani tak specifickými prostředky básnického slohu, jako především vírou v hlásané ideje.

Lucretiova sláva byla přirozeně obnovena v době, kdy se křesťanství hasnoucího středověku začalo znovu poměřovat s materialismem, v renesanci. První rukopis díla nalezl účastník kostnického koncilu kardinál Poggio r. 1417; první tištěné vydání vyšlo r. 1500 v Benátkách; mezi filosofy se nejvíce zasloužil o Lucretiův věhlas francouzský fyzik a matematik Petr Gassendi (1592–1655), odpůrce aristotelismu. Po dvou stoletích byl Lucretius přeložen veršem do němčiny (1821). Byl jím uchvácen Arthur Schopenhauer, jakož i Friedrich Nietzsche; v našem století jsem jím byl nakonec uchvácen i (viz oddíl Lucretius v literatuře a filosofii).

Julie Nováková (překladatelka) & Misantrop (editor)


Filosof odhalující Přírodu



PŘEDMLUVA MISANTROPOVA

Přináším vznešenému čtenáři zdarma a v nezkrácené podobě

(kromě ztracených míst) Lucretiovo dílo O přírodě.

Ano, čtenáři „vznešenému“, neboť se domnívám,

že číst „jen tak“ v dnešní prodejné a dyslektické době

nějaké klasické dílo starověku patří už samo o sobě

k projevu nadlidskosti a jistého duševního šlechtictví.

Započni tedy s četbou, ty vznešený aristokrate ducha,

jenž jsi tuto stránku otevřel, a oddej se své vzácné vášni!

A naopak budiž proklet ty, kdo vstupuješ sem

s úmysly zištnými aneb za účelem školního studia!

Kochej se pouze tímto dílem antického básníka

a na výhody čili mrzký zisk zde ani nepomysli –

budeš odměněn stonásob, slast pouhá vzejde-li ti z čtení.

Misantrop,

v Políčkách,

v říjnu 49. roku (2014)


* * *


LUCRETIUS: O PŘÍRODĚ


ZPĚV PRVNÍ


VZÝVÁNÍ VENUŠE


ROZKOŠI BOHŮ i lidí, rodičko Říma2,

milostná Venus3, jež pod nebes hvězdnatou točnou

splavné moře i plodů dárkyni zemi

naplňuješ – vždyť každá živoucí bytost

na světlo světa se počata rodí skrz tebe:

z cesty ti, paní, jdou vichry, jdou nebeská mračna,

tvůrkyně země ti v ústrety líbezné stele

kvítí, hladina mořská se na tebe směje

a ztišený blankyt se leskne v záplavě záře.

Jakmile jasného jara se rozletí brána

a plodivý od jihu van se rozduje volně,

nebeské ptactvo tě první, bohyně, hlásá,

i tvůj návrat, tvou mocí protknuto v srdci;

po něm se rozjaří zvířata na bujné pastvě

a plovou přes dravé vlny; tak dychtivě každé

jde za tebou, kam si je vedeš, tvou zvábeno krásou.

Nakonec v mořích i v horách i v divokých řekách,

v listnatých sídlech ptačích i v travnatých pláních,

všechněm vštěpujíc do srdce lahodu lásky,

každému druhu se dychtivě plemenit velíš.


Protože jsi to jen ty, jež přírodu řídíš,

a protože bez tebe do jasné oblasti světla

nevzejde nic, co by rozkošné bylo a milé:

pomoci tvé si žádám pro svoje verše,

kterými podstatu světa se hotovím popsat

našemu Memmiovi; ten přednostmi všemi

od tebe ozdoben, paní, se proslaví provždy;

tím spíše dej trvalý lesk, ó božská, mým slovům!


Mezitím učiň, ať dílo divoké války

po všech mořích i zemích usne a umdlí!

Oblažit můžeš ty jediná hlubokým mírem

lidstvo, vždyť řídí to války divoké dílo

ten, jenž se vrhá, bůh boje, ti častokrát na klín,

Mavors4, milostnou ranou jsa odzbrojen věčnou;

tu zvrátí svou oblou šíji, a vzhlížeje k tobě,

vpíjí tě lačným zrakem a sytí ho láskou,

na znaku leže, a dechem ti na ústech visí.

Na tvých kolenou svatých když spočine takto,

nad ním se skloň, ty slavná, a sladkými slovy,

bohyně, blažený mír pro své Římany vypros!

Nelze mi pracovat klidně, když neklidné doby

nastaly vlasti a Memmiů ratolest slavná

o spásu obce v čas takový nemůže nedbat.


EPIKÚRŮV NÁZOR NA BOHY


JE SAMOZŘEJMÉ5, ŽE BOZI svou bytostí celou

v hlubokém klidu se věčnému životu těší,

vzdáleni našeho shonu a zcela mu cizí;

bolesti každé jsou prosti i nebezpečenství,

stačí si sami a nás jim netřeba v ničem,

na dobrodiní se nevážou, hněv se jich netkne.


Do očí bilo, jak hnusně pověra dusná

dusila lidský život a tiskla ho k zemi;

její hlava se šklebila z oblastí nebes,

hrozivým pohledem stíhajíc smrtelné tvory –

až přišel Řek, jenž první smrtelné zraky

na ni se osmělil upřít a první jí čelit.

Věhlas bohů ho neodstrašil, ni blesky,

ni hromem hrozící nebe, jež urputnou vůli

mu naopak ponouklo v duši tím víc, aby toužil

přírody brány a závory prolomit první.

Dosáhla svého ta bujará duševní síla;

daleko překročil ohnivé ohrady světa

a proputoval svým rozumem nesmírný vesmír.

Odtud co vítěz nám přinesl pravdu: co může

se stát, co ne, jak má každá věc svoje meze

a každá možnost svůj mezník hluboko tkvící.

Oplátkou proto teď deptáme pověru sami,

šlapeme po ní a nebi jsme vítězstvím rovni.


Jednoho bych se bál: že si pomyslíš třeba,

že je to bezbožná věda, žes nastoupil cestu

hříchu. Naopak: právě z té bohabojnosti

častěji vzešly zlé a bezbožné činy.


Například v Aulidě panenské Diany6 oltář

hanebně zbrotili volení vůdcové řečtí

krví Ifigenie7, ti nejlepší z mužů!

Když panenský vrkoč jí ovili obětní stužkou,

jež z obou skrání jí stejnými splývala cípy,

a ona shlédla blíž oltáře smutného otce,

po jeho boku kněze, jak skrývají čepel,

a lid, jak prolévá slzy, sotva ji spatřil:

něma strachy se svezla jak podťata k zemi.

Nebylo nic v tu chvíli jí ubohé platno,

že byla první, jež králi říkala „otče“;

muži ji zvedli a s třesením k oltáři vedli –

ne aby mohla, až památný obřad se skončí,

být vedena v průvodu za zvuku svatebních písní –

leč aby nečistě, čistá, když dozrála k sňatku,

ocelí otce co oběť neblahá padla:

to aby šťastně a bezpečně vyplulo loďstvo.

K tolika zlům tedy člověka pudily kulty.


Možná i ty se pokusíš ode mne zběhnout

jednoho dne, jsa poděšen výroky věštců.

Kolika mátohami by mohli tě zmámit,

jež by ti dovedly naruby zpřevracet život

a jako strašidla všecko ti rozvrátit štěstí!

A není divu: vždyť kdyby nahlédli lidé,

že jejich strasti se skončí, měli by sílu

výhrůžkám věštců a pověrám odolat nějak:

takto však nelze se vzepřít, není to možno,

protože ve smrti trestů se lekají věčných.


Nevědí totiž, jaká je podstata duše,

zdali se rodí či vstupuje do narozených,

zda zaniká zároveň s námi a smrtí se ztrácí

či putuje v temnoty Orku8 a bažiny pusté

či po vůli bohů se vtěluje do jiných zvířat –

jak pěl náš Ennius9, první, jenž zelený věčně

z luzného Helikónu si přinesl věnec,

po všech italských kmenech pak slynoucí slávou.

Nicméně mimoto Acherón10, podzemní sídlo,

nesmrtelnými nám Ennius vylíčil verši,

kde nebudou naše těla a nebudou duše,

jenom jakési stíny až na podiv bledé;

v takové podobě prý se mu zjevil i Homér,

navěky slavný, a slanými slzami plakal

a podstatu světa mu začal zvěstovat veršem.


Bedlivě tedy si všimněme nebeských věcí,

kterak běží svou drahou slunce i luna

a jakými silami všecko se na zemi děje;

především ale vší silou umu a vtipu

pátrejme, jaká je podstata duše a ducha,

která to věc naši mysl děsí i za dne,

přijde-li nemoc, a jindy v náruči spánku,

až se nám zdá, že zřetelně vidíme mrtvé

a slyšíme ty, jejichž kosti pokryla hlína.


LÁTKA BÁSNĚ


NEZBÝVÁ TEĎ, než se starostí zbavit a sluchu

pravému učení popřát i bystrého ducha.

Nepohrdej tím darem, jejž oddaný ctitel

ti zhotovil, ležet ho nenech – dříve ho poznej.

O celé soustavě nebes ti vykládat začnu

i bohů a věcí ti zjevím počátky první,

z nichž tvoří, pěstí i živí příroda všecko,

a ve které příroda tatáž zas rozkládá všecko

co zajde; v dalším je budeme nazývat hmotou,

semínky věcí a tělísky zárodečnými,

ty atomy, tělíska první či konečně prvky,

protože z nich je prvotně složeno všecko.


Předobře vím, že hluboké objevy Řeků

nebude lehké ti vyložit latinským veršem;

chudoba mateřské řeči i novota látky

i novotná slova mne nejednou přinutí tvořit;

ale tvá ctnost a naděje v milený svazek

přátelství s tebou mne nutká podstoupit všecko,

ba nedá mi spát; i věnuji hvězdnaté noci

hledání pravého verše a pravého slova,

které by jasné světlo tvé podalo mysli,

abys až do dna tak prohlédl skutečnost skrytou.


Takový tedy strach a temnotu duše

nemohou rozptýlit paprsky denního světla

ni šípy slunce – jen rozum a přírodní věda.

Základy k tomu klást tedy začněme takto:


NIC NEVZNIKÁ Z NIČEHO


Z NIČEHO NIKDY SE NESTANE zázrakem něco.

Vždyť veškeré lidstvo i proto pojala bázeň,

že na této zemi i na nebi nemálo věcí

vidí a dějů, jichž příčiny na žádný způsob

nemůže spatřit; i hledá v nich působnost bohů.

Nicméně nic se nemůže obrátit v něco,

to seznáš brzy a pak se ti otevrou oči

i pro to hlavní: co může povstat a z čeho

a jak se co děje, aniž se bozi s tím trudí.


Když by co vzcházelo z ničeho, mohlo by vzrůstat

ze všeho všecko a semen by nebylo třeba.

Moře by rodilo lidi a obloha ptáky,

v krunýři šupin plémě by vydala země,

pole i pouště by plnily všeliké šelmy

a stáda skotu i bravu, neznámo odkud;

ovocné stromy by plody nestálé nesly

pokaždé jiné a rostly by na každém všecky:

vždyť kdyby nemělo všecko svou matečnou látku,

kterak by mohlo mít všecko určitou matku?

Ale že všecko se rodí z jistotných semen,

do krajů světla se vyvíjí všecko a vine

odtamtud, kde má svou hmotu a příslušné prvky;

z čehokoli se nemůže cokoli zrodit,

protože každá ta hmota má mohutnost zvláštní.


Proč puká na jaře růže a obilí v létě,

proč vinnou révu pudí se nalévat jeseň,

ne-li proto, že včas se určité prvky

sloučí a jejich plod se objeví tehdy,

když jim počasí přeje a bujará země

na světlo světa své rozence bezpečně pouští?

Kdyby je vydalo nic, tu by vyrostly náhle,

v neznámé lhůtě a v cizím období roku;

to kdyby nebylo prvků, jimž nevlídný čas

by nedovolil se sloučit v matečnou hmotu.


Však také milostné símě by nebylo věcem

k ničemu, ani čas, kdyby z ničeho rostly;

z drobných robátek naráz by mužové byli,

rázem by vzešly a vzpučely ze země lesy.

Z toho se neděje nic, jak vidíš; neb všecko

povlovně roste, jak slušno, z určitých semen

a ve svém druhu trvá, když roste; tak vidíš,

že všecko se živí i roste z příslušné hmoty.


Nemluvím o tom, že bez jistých období dešťů

země by nemohla rodit nám k potěše chleba

a že by bez jídla žádná živoucí bytost

nemohla zachovat rod a uhájit život;

je tedy hodnější víry, že v mnohosti věcí

jsou prvky společné všemu jak písmena slovům,

nežli že něco by mohlo bez prvků povstat.


Ostatně proč asi nedala příroda lidem

takový vzrůst, aby mohli přebrodit moře,

holýma rukama rozmetat ohromné hory

a živoucích pokolení i několik přežít?

Ke zrodu věcí je určena určitá hmota,

co může z ní vzejít a povstat, je určeno pevně.

Žádná věc tedy nemůže z ničeho vzniknout,

každá chce svoje símě, z něhož by vzešla

a v jemné vanutí vzduchu by pozvedla hlavu.


Konečně pěstěná půda je lepší než pustá

a rukám splácí, jak vidíš, lepšími plody;

jsou tedy v zemi ty první počátky věcí,

jež loudíme ven, když hroudy úrodné hlíny

drtíme rádlem a pluhu se poddává půda.

Těch prvků nebýt, pak všecko rostlinstvo samo

by bylo lepší a lepší bez naší práce.


Mimoto v původní prvky zas rozkládá každou

příroda věc, aniž kterou obrací vniveč.

Kdyby něco snad bylo smrtelné zcela,

každá věc by se z očí ztrácela náhle;

žádné síly by nebylo třeba, jen části

by jí tříštit mohla a uvolnit spoje.

Každá věc je však složena z tělísek věčných;

dokud nepřijde moc, jež by rozbila ranou

věc či skrz póry v ni vnikla a začla ji leptat,

žádnou nenechá příroda znatelně zajít.


Viz i ty věci, jež hynou sešlostí věkem:

hynou-li plně a jejich látka se stráví –

odkud pak každé plémě a zvíře si Venus

přivádí na světlo světa? a tvůrkyně země

z čeho je živí a pěstí, všem skýtajíc píci?

Z čeho hlubinné zdroje i pozemské řeky

zásobí moře? čím živí obloha hvězdy?

Jestliže hmota je smrtelná, měl ji už strávit

nesmírný její věk a doba, jež přešla.

Pakli už byly v tom čase a prostoru prošlém

prvky, ze kterých svět je sestaven dnešní:

jistojistě jsou nadány nesmrtelností;

proto vniveč se nemůže obrátit žádný.


Všecko by hubila síla a příčina tatáž,

kdyby jí nečelila ta odvěká látka,

vnitřními vazbami úže či volněji spjatá;

na pouhý dotyk by mohly umírat věci,

neboť žádná by neměla trvalé tělo

a každá síla by každé strhala stavbu.

Ve skutečnosti jsou tělíska sloučena spolu

rozličně jedno s druhým a hmota je věčná;

celistvá zůstane věc – než se naskytne síla

úměrná její tkáni a sdostatek pádná.

Žádná věc se tudíž nevrací vniveč:

jen v prvotní částice všecko se rozpadem vrací.


Ztrácejí se i deště, kdykoli otec

do klína mateře země je vylije Éter11;

i vzklíčí osení třpytné a zaskví se zeleň

na stromech, ony pak rostou a ztěžkají plodem.

Odtud si člověk i zvíře obživu bere,

odtud blažená obec má kvetoucí dorost

a listnaté lesy vždy nové zpěvánky ptačí;

proto i tučné krávy si na bujný pažit

znaveny léhají večer a bělostné mléko

jim tryská z nalitých vemen; kol po měkké trávě

na vratkých kopýtkách laškovná telátka skáčí;

nekřtěné mléko jim opilo mladičkou mysl.

Nic tedy z toho, co vidíme, nehyne zcela;

jedno z druhého příroda tvoří a zrodit

se nenechá nic, leč za cenu cizího skonu.


KOLOBĚH PRVKŮ


HOTOV JE DŮKAZ, že nic se nemůže zrodit

z ničeho aniž, co vzešlo, se obrátit vniveč.

Abys však neztratil víru v má slova snad proto,

že prvotní tělíska okem je nemožno vidět:

poslyš, co svět má tělísek, o kterých uznáš

jistě, že jsou, ač oko je nemůže vidět!

Zběsilou silou ti vichřice bičuje tělo,

obrovské koráby bortí a rozhání mraky;

jindy co dravá smršť se rovinou žene,

kácí letité kmeny a temena horská

váním a polomy souží; tak velice zuří

hvízdaje ostře a huče výhružně vítr.

Nic tedy nejsou větry než tělíska slepá,

jež drásají moře i souši i nebeská mračna

a vírem nenadálým je shrábnou a smetou.

Ona nejinak proudí a záhubu nosí

než voda, svou povahou měkká, když ve vzduté řece

lijavci rozvodněné se najednou valí

a z vysokých hor se řítí záplava vody,

vláčejíc urvané větve i s kořáním stromy;

ba ani mohutné mosty se nemohou opřít

náhlému návalu vln; s tak velikou silou

udeří na zdivo přívalem zjitřená řeka,

s jekotem kutálí korytem balvany celé,

rozsévá zkázu a každou překážku drtí.

Tak nějak musí proudit i vanutí větru:

jakmile někam se napře jak veliká voda,

hrne a povalí všecko, co v cestě mu stojí,

poryvy vytrvalými, ba někdy se stočí

a unáší to, co popadne, v krouživém víru.

Jsou tedy větry jen tělíska neviditelná,

neboť si počínají a působí stejně

jak veliké řeky – a ty jsou zřetelně hmotné.


Vnímáme z věcí se nesoucí rozličné vůně,

aniž je zříme se blížit k našemu chřípí;

nelze se na horko dívat, je nemožno oku

na zimu zírat a neumí zahlédnout zvuky.

Nicméně má to všecko svou podstatu hmotnou,

protože našich smyslů se dovede dotknout:

dotknout se a být dotknut, to může jen hmota.


Když na břehu moře a příboje rozvěsíš roucha,

zvlhnou, a jakmile slunce se rozpálí, uschnou.

Leč kterak ta vlhkost se dostane do nich a voda

a kterak se vypaří v parnu, to nespatříš okem.

V maličké částky se tedy rozešla vlhkost,

tak malé, že oko je nemůže uvidět vůbec.


Jestliže po dlouhý koloběh slunečních roků

nosíme prsten, i ten se odspodu ztenčí;

krůpěj proráží kámen a oradlu v poli

železo z radlice křivé se potajmo ztrácí;

kamenné dláždění chodníků roznesly skorem

proudící davy a u bran bronzové sochy

nastavují svou pravici kratší a kratší

od polibků a doteků okolojdoucích.

To všechno, jak vidíš, se zmenšuje, když se to tenčí;

jenom ty částky, jež v každé chvíli se tratí,

na vlastní oči nám nepřála příroda spatřit.


Podobně látku, již povlovně příroda dává

bytostem, pomalu růst je nutíc den ze dne,

ani ta nejlepší nemůže zornice zočit;

stejně i to, oč zhubneme v nouzi či stáří.

Hlodavá sláň12 kolem břehů omlela skály;

avšak co ztrácejí právě, to nevidíš nikdy:

s tělísky skrytými koná své příroda dílo.


ATOMY JSOU NEVIDITELNÉ


NEMYSLI VŠAK, že hromadně zabrala hmota

veškerý vesmír: je uprostřed věcí i prázdno.

Poznání prázdna ti prospěje po mnoha stránkách:

už nebudeš bloudit a váhat a napořád bádat

o stavbě světa, ni ztrácet víru v má slova.


Je tedy prostor, je prázdný a nehmatatelný.

Jinak by na žádný způsob se nemohly věci

pohybovat; vždyť tělesům připadl úkol

stát v cestě a brzdit – a ten by plnila všecka

po všechen čas a nic by se nemohlo hýbat,

protože ustupovat by nezačlo žádné.

Leč v okruhu moře i země i v nebeské výši

kdeco se před očima nám všelijak hemží

a všemožně hýbe – a nebýt žádného prázdna,

nejenže věci tak rušně by nemohly těkat,

ale na svět by bývaly nepřišly vůbec,

jelikož stěsnaná hmota by trvala v klidu.


Myslí se sice, že věci jsou tuhé a plné;

mají však řídké tělo; to pochopíš takto:

Jemně prolíná slují a skalinou vláha

a hustými kapkami všecko tam pleská a pláče.

V celé živoucí tělo se vstřebává pokrm;

stromoví roste a včas se obalí plody,

protože veškerá strava je prosákla celé

od nejdolejších kořínků po peň a větve.

Stěnami proniká zvuk a proletí napříč

i zamčeným domem a mráz až do kostí vniká.

To by se nemohlo dít, kdyby nebylo prázdna,

jímž tělísko jedno jak druhé dovede projít.


A jak to přijde, že některé předměty předčí

svou váhou jiné, ač nemají rozměry větší?

Jestliže v klubíčku vlny a v kotouči kovu

je tolikéž hmoty, ať váží oboje stejně!

Vždyť úkolem hmoty je všecko stlačovat dolů,

zatímco prázdno svou povahou postrádá váhu.

Když tedy věc je stejně velká a lehčí,

říká to jasně, že prázdna má v útrobě více;

naopak více hmoty má v sobě ta těžší –

a zato prázdna má uvnitř o mnoho méně.


Do věcí zřejmě je vmíšeno tedy to druhé,

co hledáme s napětím umu, tak řečené prázdno.


PROSTOR ČILI PRÁZDNO


JEDNOMU PŘEDEJÍT MUSÍM: sic některých lidí

výmysl svést by tě mohl ze správné cesty.


Plovoucím šupináčům prý ustoupí voda

a dráhu jim uvolní proto, že za sebou ryby

vždy nechají prostor, kam uhnuvší vlny se stekou;

tak je prý možno i ostatním věcem se hýbat

a místo si vyměňovat, ač všecko je plné.


Rozumí se, že celý ten důkaz je mylný.

Kam by se vlastně ty ryby posunout mohly,

jestliže vlny jim nedají místo? A voda,

kam se nahrne asi, když ryba se nehne?

Nezbude tedy než pohyb u všeho popřít

anebo uznat, že s věcmi je smíšeno prázdno,

jež pro každou věc je pohybu podmínkou prvou.


Pozoruj širší tělesa dvě, když se srazí:

rozeskočí se rychle – a prostor, jenž vznikne

uprostřed obou, se nutně naplní vzduchem;

leč ať ten vzduch seberychleji odevšad vtéká,

nicméně celý ten prostor nemůže zabrat

na jeden ráz; on zaplní nejbližší místo,

pak teprve další, až nakonec obsadí všecko.

Někdo snad řekne: „Když od sebe odskočí koule,

bude to tím, že vzduch se za nimi zhustí.“

Omyl! Zde vzniká prázdno, jež nezelo dříve,

a opět se plní to prázdno, co bylo už předtím.

Na tento způsob se vzduch ani nemůže zhustit –

a kdyby i mohl, jen díky prázdnu by mohl

sám se smrštit a vlastní částice stáhnout.


Pročež, ať sebevíc oklik a výmluv si najdeš,

nakonec uznáš, že v nitru věcí je prázdno.

Mimoto pro tebe mám ještě nejeden důkaz,

který by víru v má slova utužil v tobě.

Leč bystrému umu i drobné náznaky stačí;

ty s jejich pomocí sám už pochopíš další.

Čenichem zvětří i ohař, po hoře slídě,

přečasto zvířecí doupě, ač ukryté v houští,

jakmile jednou se octne na jisté stopě;

podobně z jednoho poznatku dovodíš druhý

vlastními silami tady, ba v tajemství temná

se ponoříš do dna a z hlubin vylovíš pravdu.


Pakliže váháš a maličko od věci couvneš,

Memmie, tolik ti mohu lehounko slíbit:

z hlubokých zřídel v mém srdci má lahodná mluva

bohaté doušky tak dlouho ti nalévat bude,

že liknavé stáří mi dříve ochromí údy,

myslím, a v žilách mi stavidla života zvedne,

nežli ti všecku tu zásobu důkazů veršem

o jedné každé otázce do uší pošlu.


NENÍ NEŽ HMOTA A PROSTOR


ABYCH NAVÁZAL NIT a vrátil se k dílu:

příroda celá, jak jest, se v podstatě skládá

z dvojího: z částic a prázdna. V tomto jsou ony

umístěny a v něm se porůznu hýbou.

Hmota že jest, to dosvědčí obecný smysl,

základ, kterému věřit je především třeba,

měřítko, ve kterém zakotven důmysl ducha

cokoli ze skrytých věcí si ověřit může.

Pak je tu prostor a místo, tak řečené prázdno:

toho nebýt, pak věci by nebyly nikde

a rozličné pohyby konat by nemohly nikam;

to jsem ti vštípil už dříve, o kousek výše.


Ostatně nenajdeš nic, co by nebylo s hmotou

spjato, a nic, co by nemělo souvislost s prázdnem

jakožto nějaká řekněme podstata třetí.

Neboť všecko, co jest, je určitě něčím;

ať už je objem té věci velký či malý,

jestliže vnímá ji hmat, třeba lehce a letmo,

patří k souboru těles a do jejich počtu;

pakli ji nahmatat nelze a na žádný způsob

nemůže ničemu jinému zamezit průchod,

je to pak to, čemu říkáme prostor a prázdno.


Všecko, co o sobě jest, buď působí samo,

anebo musí být účastno činnosti cizí,

anebo umožnit věcem kde být a se konat;

trpnost a činnost však není bez hmoty možná

a místo dovede skýtat jen prostor a prázdno:

tož kromě prázdna a tělísek v světovém celku

nemůže být už žádná podstata třetí,

která by mohla kdy spadat pod naše smysly

či kterou by někdo snad postihl důmyslem ducha.


Uvidíš totiž, že všecko, co má svoje jméno,

je přívlastkem anebo případkem13 těchto dvou věcí.

Přívlastek jest, co odnít a odloučit nelze,

aniž by podstata sama se rozpadla vniveč;

žár plamene, kamene tíha a tekutost vody,

u hmoty hmatatelnost a u prázdna opak.

Na rozdíl od toho otroctví, bohatství, bída,

válka, svoboda, svornost a ostatní věci,

bez kterých podstata věci se uchová celá

stejně jak s nimi: ty správně případky zveme.


Čas sám o sobě není: to předměty samy

nám dávají znát, co se stalo v minulé době,

co probíhá nyní a co se později zběhne;

čas sám o sobě – to uznáš – nevnímá nikdo,

bez souvislosti s klidem a pohybem věcí.


Zpívají Heleny únos i potření Tróje

a boj s jejím lidem; leč pozor: my nesmíme myslit,

že takové věci snad samy o sobě byly;

pokolení, jimž připadly případky tyto,

do nenávratna už unesly minulé věky.

Země je jedna věc, a druhá je případ

či případky všecky, jež mohou se zběhnout v tom kraji.

Konečně nebýt hmoty, té podstaty věcí

a prázdna či místa, v němž všecky věci se dějí:

v barbaru Paridovi by nebýval vzplanul

milostný oheň, tak rozdmýchán Heleny krásou,

až rozpoutal slavný a divoký válečný požár;

dřevěný kůň by byl za noci rozence Řecka

nevydal z útrob a nezžehl Trojanům pevnost:

je tedy nabíledni, že veškeré děje

o sobě nejsou, jsou na světě jinak než hmota

a neexistují na tentýž způsob co prázdno;

větším právem je nazveme případky hmoty

a projevy místa, v němž věci se konají všecky.


ATOMY JSOU VĚČNÉ


HMOTA JSOU PŘEDNĚ ta prvotní tělíska věcí,

za druhé vše, co je shlukem řečených prvků.

Žádná síla však nemůže atomy zničit,

ty nakonec vítězí vždycky svou neprostupností.

Je sice zatěžko věřit, že nějaký předmět

v světě by mohl být z látky veskrze tuhé:

vždyť domovní stěnou se proderou nebeské blesky,

hlasy i hřmot a železo roztaví oheň,

skálu rozštěpí prudké a úporné parno;

tuhost zlata se ruší a rozpouští žárem,

ledovost mědi se plameni poddá a taje.

Jehličky zimy i teplo proniknou stříbrem;

jasně to cítíme obé, když třímáme číši,

do které shůry nám lijí perlivý nápoj.

Potud se zdá, že nic není tuhé a plné.


Tak ale skutečná věda a příroda velí;

poslouchej dál! Chci vyložit v nemnoha verších,

že skutečně bytuje hutná a trvalá hmota:

semena věcí – viz výše – a počátky první,

z kterých nynější svět je vytvořen celý.


Předně se hluboce liší a povahu dvojí

mají ty věci dvě, jak shledáno výše,

hmota a prostor, v němž všecky věci se dějí;

nezbytně tudíž jsou o sobě samy a čisté.

Kamkoli sahá prázdno, tak řečený prostor,

tam není hmoty; a tam, kde se rozkládá hmota,

není prázdna a prostoru na žádný způsob.

Tělíska první jsou bez prázdna tedy a plná.


Za druhé: ve vzniklých věcech se nachází prázdno;

pak musí okolo něho být celistvá hmota:

vždyť o žádné věci se bezpečně dokázat nedá,

že ve své útrobě chová a ukrývá prázdno,

jestliže to, co je obmyká, nebude hutné.

Takové může však být jen skupení hmoty,

objímat dutiny věcí je s to jenom ono.

Tedy ta látka, jež nemá dutiny v těle,

může být věčná; to ostatní postihne rozpad.


Za třetí: nebýt prázdna a žádného volna,

bylo by stmeleno všecko; a tělísek nebýt,

která by plnila prostor a kdekteré místo,

jedno jediné prázdno by dokola zelo.

Prázdno a hmota se navzájem ohraničují,

protože ve světě nemáme úplně plno

ani naprosto prázdno; toť dílo těch částic,

jež dovedou odlišit od prázdných prostorů plné.

Takové úderem zvenčí se nemohou rozbít,

podobně nic je nemůže rozleptat zevnitř,

aniž je lze snad ohrozit na jiný způsob.

To jsem ti vštípil už dříve, o kousek výše.

Nemožno rozbít věc, v níž prázdnoty není,

nelze ji zlomit a nelze ji rozpoltit vedví;

ona nepojme vody, jí neprolne zima

ni lezavý oheň, to dvojí, co proniká všady;

čím více má která věc v své útrobě prázdna,

tím víc těmi vlivy trpí a vniterně chátrá.

Jestliže tedy jsou prvotní tělíska hutná

a bez dutin, jak jsem už řekl, jsou nezbytně věčná.


Ostatně nebýt toho, že hmota je věčná,

měly se všecky věci už obrátit vniveč

a z ničeho znovu se měly ty nynější zrodit.

Leč z ničeho nevzniká nic, jak řečeno výše,

aniž co vzešlo, se může obrátit vniveč.

Proto musí ty prvky, v něž v poslední chvíli

se rozpadá všecko, být samy z trvalé látky,

aby k obnově věcí byl dostatek hmoty.

Jednolité jsou tudíž ty prvky a plné

a jedině proto se mohou uchovat věčně,

od věků do věků bytosti obrozujíce.


ROZPAD VĚCÍ MÁ SVÉ MEZE


Konečně věz, že příroda určila meze

rozpadu věcí; vždyť jinak by částečky hmoty

pod zubem přešlého času už bývaly sešly

tolik, že nic, co by načly, by nemohlo dorůst

v určité lhůtě až k hoření hranici věku.

Všecky věci, jak víme, lze rychleji zničit

než vzkřísit a to, co by rozbila předlouhá doba,

minulých věků už celá nesmírná věčnost,

rozmetávajíc ještě ty trosky a drobíc:

to by ve zbylém čase už nevstalo z mrtvých.

Ve skutečnosti jsou vytčeny určité meze

štěpení hmoty, neb všecko se poznovu rodí

a bytosti každé je druhově určena doba,

v které by došla květu a vrcholu věku.


Pak ještě tohle: ač prvky jsou naprosto tvrdé,

je nicméně vyložit možno i povolné látky,

jako je vzduch nebo voda, hlína a pára,

odkud se vzaly a která moc každou řídí –

to proto, že jednou s věcmi je smíšeno prázdno;

a naopak, kdyby snad byla ta tělíska měkká,

odkud se bere ocel a odolná žula?

To nikdo nezodpoví a celému světu

by takto základ a počátek úplně chyběl.

Jednolité jsou tudíž ty prvky a plné,

a když se těsněji semknou, je tužší i celek

a může se vyznačovat i velikou silou.


Dále, nebýt té meze, až po kterou věci

se mohou drobit, pak hmota některých věcí

od věčné doby by musela trvat až dodnes,

náporem žádným až po dnešek nenarušena;

ježto však věci jsou nesporně povahy křehké,

nemohly přežít věčnost, toť nemyslitelné,

když po celý věk na ně padají nesčetné rány.


Konečně protože věcem je dána dle druhu

určitá hranice růstu i záchovy sebe

a protože to, co může či nemůže která,

zákony přírodními je vytčeno svatě:

ani se nemění nic, vše zůstává stejné,

takže i strakatí ptáci se po řadě všichni

honosí po těle rodovou pestrostí stejnou.

Proto i jejich tělo je z neměnné hmoty –

a není divu: vždyť kdyby ta semenná hmota

nějakým zázrakem mohla se měnit a trpět,

nikdy by nebylo jisto, co může se zrodit,

co nikoli, kdeže má každá věc svoje meze

a každá možnost svůj mezník hluboko tkvící –

a v druzích by věk co věk se nemohly vracet

způsoby, zvyky, vzrůst a pohyby předků.


NUTNO UZNAT MINIMUM


Dále: tělísko každé, už lidskému oku

neviditelné, má konečný vrcholek, špici,

která je určitě dál už nedělitelná,

má nejmenší možný objem a nebyla nikdy

o sobě sama a samotna nebude nikdy –

neb sama je první a jednou jiného částí

a po řadě za ní jdou podobné další a další,

sevřeny těsně, a skládají tělíska tělo;

a protože o sobě samy by nemohly obstát,

nikterak nelze je z tohoto vězení vyrvat.

Tedy jednolitý je prvek a plný,

ustrojen z nejmenších částeček semknutých těsně –

nikoli tak, že by částky se sešly a shlukly,

spíš věčnou jednoduchostí se honosí prvek;

od něho urvat nic a nic na něm zmenšit

nenechá příroda, semena pro věci střežíc.


Onoho minima nebýt, pak těleso každé

i sebemenší by mělo bezpočet dílků;

vždyť každý ten díl by se dělil ve vlastní zlomky,

ty na části další a dělení nevezme konce.

Čím by se lišil pak od věci nejmenší vesmír?

Zhola ničím: vždyť třebaže součet všech věcí

jde donekonečna, i ony nejmenší věci

by nicméně měly zas nesčetné částice vlastní.

To se rozumu příčí a nemůže věřit

tomu náš duch; i nezbývá nežli se poddat

a uznat jsoucnost věcí už nedělitelných,

jež mají minimum hmoty. A jsou-li, pak uznáš,

že také ony jsou neprostupné a věčné.


Dejme tomu, že k rozpadu v nejmenší částky

by tvůrkyně příroda napořád nutila všecko:

pak by z nich ona už nemohla obnovit pranic,

protože tomu, co žádných částeček nemá,

chybí i vlastnosti potřebné matečné hmotě:

rozličná slučivost, pohyby, nárazy, srážky

i váha, to vše, čím se věci konají všecky.


POLEMIKA S HÉRAKLEITEM14


KTEŘÍ VŠAK MĚLI ZA TO, že pralátkou věcí

je oheň a svět že je ustrojen jedině z ohně,

takoví zbloudili daleko od pravé cesty.

Hérakleitos se první bil v jejich čele;

oslnil po řeckých vlastech svou nejasnou mluvou

spíš jalové hlavy než vážné hledače pravdy;

vždyť bloudi ctí a milují spíše to všecko,

co vidí v kroucený sloh a slova se halit,

a za pravdu mají, co lahodně pohladí uši

a líčidlem lepého zvuku se nabarvit může.


Kde by se vzaly tak rozličné bytosti, řekni,

jestliže z ohně a jedině z ohně by vzešly?

I když ten horoucí oheň prý řidl a houstl,

nepomůže to nic, když částečky ohně

by měly zas podstatu tutéž co úplný plamen!

Kdyby se shlukly, tu žár by prudčeji sálal,

kdyby se rozpjaly řídce, teplo by sláblo;

tak se věc má a třetí možnosti není15;

tím méně by z řidnoucího či hustého ohně

mohla vzejít ta veliká rozličnost věcí.


Ostatně oheň, ten může houstnout i řidnout,

až jestliže ve věcech uznají příměsek prázdna;

leč protože vidí, jak mnohé je v rozporu s nimi

a nechtějí v světě dát místo ryzímu prázdnu,

ze strachu ze strmé stezky ztrácejí pravou.

To jim ušlo, že uprou-li vesmíru prázdno,

v jednu jedinou masu se zahustí všecko,

jež by ze sebe nic už nemohla vrhat

jak horoucí oheň, z nějž tryská světlo a teplo;

ten z částic napěchovaných, jak patrno, není.


Věří-li snad, že by mohl shluknutý oheň

hasnout na jiný způsob a měnit se v hmotu

(nejsou-li svolni mu povolit výjimku nikde),

pak veškerý oheň se musí obrátit vniveč

a z ničeho vzejít to všecko, cokoli vzniká;

když opustí změněno cokoli hranice vlastní,

mrtva je naráz ta věc, co bývala dříve.

Tož musí přežít tu věc cosi nezměněného,

aby ti nepřešlo vniveč tak docela všecko

a nevzešla vzkříšena z ničeho bohatost věcí.


Jisto je však, že v tom vězí určité prvky,

jež povahu jednu a tutéž napořád mají;

ty když se připojí, odpojí, přeskupí jinak,

povaha těles se převrací, věci se mění.

Zřejmě nemohou být ta tělíska z ohně.

K čemu to, že by jedna se oddělovala,

družila jinam a druhá se přeskupovala,

kdyby každé zas mělo podstatu ohně?


Byl by to zase jen oheň, co by z nich vzniklo.

Avšak mé učení dí: jsou jakési prvky,

jichž podoba, poloha, pořádek, pohyb a srážka

vytváří oheň, a kdykoli místa si smění,

změní se věc; leč ohni podobny nejsou,

ba nijaké látce, jež dovede vysílat v čidla

částice hmoty a tlakem se dotýkat hmatu.


Takhle tvrdit, že veškeré věci jsou z ohně,

že v souhrnu světa vše skutečné není než oheň,

jak říká tento, je zřejmě bláznovství vrchol.

Proti svědectví smyslů se protiví smyslům,

otřásá tím, s čím vědění stojí a padá

a z čeho poznal i on tak řečený oheň;

smyslům věří, že pravdivě poznaly oheň,

nevěří, že i to druhé – ač neméně jasné.

Vidím, že nejenom bloudí, ale i blouzní.

Čemu pak věřit? Co najdeme bezpečnějšího

než smysly, máme-li pravdu a nepravdu lišit?


Mimoto, proč by měl člověk popírat všecko,

proč nechávat světu jen jedinou podstatu, oheň,

proč raději nepopřít oheň a ostatní nechat?

Vždyť jedno i druhé je bláhové docela stejně.


POLEMIKA S EMPEDOKLEM16


KDO TEDY VYŘKL, že pralátkou věcí je oheň,

že z pouhého ohně lze vyložit veškerý vesmír,

nebo kdo zrod všech věcí přičítal vzduchu17

nebo měl za to, že věci vytváří voda18

z vlastních zdrojů či všecko že vydává země19,

podobu všemožných bytostí na sebe berouc:

zbloudil patrně daleko od pravé cesty.


Nejinak ti, kteří stanoví počátek dvojí,

pojíce s ohněm vzduch20 a se zemí vodu,

či kteří věří, že vyrostlo ze čtvera živlů

všecko, z ohně a vzduchu a země a vody –

především Empedoklés, ten z Girgenti rodem.

Na světlo světa ho přivedl trojhranný ostrov,

skrápěný sinými pěnami Jónského moře,

jež dokola kolem se láme v mohutný příboj;

jen úzký průliv dělí a hltavé vlny

od jeho okraje končiny italské země.

Tam Charybda zeje a tam je i zlověstná Etna21,

jíž ohně hněvu se s hukotem hromadí v hrudi,

až síla výbuchu z jícnu jí vychrlí požár

a poznovu vynese k nebesům plamenné blesky.

U všech národů budí ta krajina obdiv

po mnoha stránkách a stojí za podívanou

pro svoji žírnost i množství branného lidu;

leč tento muž byl své vlasti největší slávou,

byl jí paladiem, byl pokladem, divem.

Ba z jeho božského srdce se ozvaly písně,

takové slovutné učení rozvíjející,

že se až zdá, že nebyl lidského rodu.


Nicméně tento i svrchu řečení jiní,

stojící v nejednom ohledu hluboko pod ním,

třebaže na leccos božsky a výborně přišli

a vydali ze svého srdce jak ze svatostánku

světější slova a pravdivější než věštby,

jež z trojnožky Pýthie hlásá zpod Foibova lauru22:

museli ztroskotat v otázce pralátky věcí

a velikým pádem tu těžce velicí padli.


Předně uznali pohyb, ač popřeli prázdno,

a strpěli v světě i věci měkké a řídké,

oheň, slunce i vzduch a rostliny, hlínu

i živočišstvo, ač prázdno v nich neuznávají.


Za druhé tvrdí, že hmotu lze bez konce dělit;

do nekonečna se štěpí podle nich všecko

a krajně malého dílu prý ve světě není –

ač na každé věci je vidět konec a vrchol,

který je pro naše smysly tou konečnou částkou;

z toho lze soudit i na díly neviditelné,

že mají svou mez; a v těch je ta konečná malost.


Za třetí: za živly světa si vybrali látky,

které jsou měkké a mají smrtelné tělo

a před očima nám hynou; veškerý vesmír

se takhle už dávno měl obrátit v zkázu a vniveč

a z ničeho bohatost věcí se vzkřísit a ožít;

ale ty víš, jak daleko pravdy jsou obé.


Za čtvrté, živlové na sebe rozličně sočí

a jeden je druhého jed; proto při srážce hynou

nebo se rozptýlí tak, jako v nastalé bouři

se rozutíkají blesky a deště a větry.


Za páté, jestliže všecko je ze čtvera živlů

a na tyto živly se všecko rozpadá zpětně,

proč je pak nazývat prvky a počátky věcí,

proč nevidět ve věcech naopak počátky jejich?

Střídavě obojí vzniká a obapol věčně

si vyměňuje svou tvářnost i povahu svou.


NE ŽIVLY, ALE ATOMY


Pakli máš za to, že látka ohně a hlíny,

voda a vzduch se slučují na zvláštní způsob,

že totiž povaha živlu tím nedozná změny:

žádná z nich nevzejde věc a nemůže vzejít,

žádný neživý strom ani živoucí zvíře.

V takové pestré snůšce by každá ta složka

jevila povahu vlastní a v jediné změti

bys viděl hlínu i vzduch i oheň a vodu.

Tělíska, z kterých se mají vyvíjet věci,

musí mít vlastnosti skryté a neviditelné,

aby snad zrodu i podstatě věci, jež vzniká,

nepříčilo se nic a nestálo v cestě.


Také nebeský oheň si na pomoc berou23;

nejdříve prý se ten oheň obrací ve vzduch,

vzduch se mění v déšť a déšť zase v zemi;

ze země prý se všecko zas postupně vrací,

nejdřív voda, pak vzduch a nakonec oheň;

jedno v druhé se mění prý nepřetržitě

a putuje od nebe k zemi a od země k hvězdám.

Takto však počátky první se nemohou chovat!

Cosi neproměnného tu nezbytně trvá,

nemá-li docela všecko se obrátit vniveč;

ať cokoli opustí změněno hranice vlastní,

mrtva je naráz ta věc, co bývala dříve.


Pakli se tedy ty právě popsané živly

mění a mění, pak samy se skládají z jiných,

které se na žádný způsob už nemohou měnit –

nemá-li vniveč se obrátit docela všecko.

Lépe bude si myslet nějaké prvky

jiného druhu a ty, když vytvoří oheň,

dovedou, jestliže změní svůj pořad a pohyb,

jestliže přibude něco a něco se ztratí,

ustavit vzduch; a obdobně mění se všecko.


Řeknou: „Je přece zřejmé, že do vanu vzduchu

všichni tvorové rostou a živí se z půdy;

a jestliže včas jim povětří nepřeje deště,

aby se průtrží mračen proprala zeleň,

a jestli je nehýčká slunce jak náleží teplem,

pak obilí, strom ani zvíře nemůže vyrůst.“

Jistě; a nemá-li člověk svůj tekutý nápoj

i potravu tuhou, pak ztrácí na váze rychle

a všechen život mu vyprchá z kostí a svalů.

Určité věci nás udržují a živí,

určité věci živí i ostatní tvory.

Je přemnoho prvků, jsou společné přemnoha věcem,

do věcí vmíšeny různě, a proto se živí

každá jinak a s pomocí jinaké hmoty.


U těchto tělísek velice záleží na tom,

s kterými prvky se v jaké poloze spojí

a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou.

Nebe i moře a země i řeky i slunce

jsou z jedněch a týchž co zvířata, stromy a plody;

jen spoje a pohyby prvků jsou pokaždé jiné.

Vždyť i v těch našich verších je napořád vidět

rozličná písmena společná přemnoha slovům,

ačkoli nelze popřít, že slova i verše

smyslem i líbezným zvukem se navzájem liší.

Pouhou proměnou sledu to dokáží hlásky;

leč tělíska hmoty, ta mohou přibírat další,

s kterými dovedou vytvořit všemožné věci.


POLEMIKA S ANAXAGOROU24


ZKOUMEJME NYNÍ i názor Anaxagorův,

po řecku homoiomereiu; našeho názvu

nemáme pro ni dík chudobě mateřské řeči;

není však těžké ten pojem osvětlit slovy.


Homoiomereia věcí mu znamená toto:

po jeho rozumu z malých a drobounkých kůstek

se tvoří kosti a z drobných a malinkých drobtů

masa zas maso; když četné krůpějky krve

se vespolek sejdou, tu vznikne podstata krve;

z pouhých zrneček zlatých je složeno zlato,

z mizivých krupiček hlíny je stmelena země,

z plamínků oheň a voda z kapiček vody;

obdobně vidí a vykládá ostatní hmoty.

Nicméně nepřipouští, že v světě je prázdno,

a mimoto nezná mez ani v dělení látky;

proto si myslím, že v obojí příčině bloudí

o nic méně než ti, jež jsem uvedl výše.


Ostatně ty jeho prvky jsou nadmíru křehké –

jsou-li to vůbec prvky, když povahu tutéž

mají co věc a stejně i trpí a hynou,

aniž je nějaký prostředek uchrání zmaru.

Vždyť co z těchto prvků se ubrání mocnému tlaku,

co v samotném chřtánu smrti se záhubě vyhne?

Vzduch či voda či oheň? krev nebo kosti?

Myslím, že nic, je-li stejně smrtelné všecko

jako ty věci, jež vidíme na vlastní oči

a které jakási moc tak patrně ničí.

Přejít v nic však nemohou věci a vzejít

z ničeho nemohou také: viz důkazy výše.


Ještě: čím tělo žije a roste, je pokrm.

Proto i naše krev a kosti a žíly

.........................................................25

leda by řekli, že všechna jídla jsou směsí

a chovají v sobě i maličká tělíska svalstva,

kousíčky kostí a žil i krůpějky krve;

leč potom by každá i tuhá i tekutá krmě

obsahovala zas částice nestejnorodé,

ve směsi šlachy i krev a mízu i kosti.


Mimoto jestliže těla, jež vzklíčila z hlíny,

tkví v půdě, i sama zem je nestejnorodá,

směs všeho rozličného, co ze země roste.

Obrať to jinam a posluž si tolikéž slovy:

chová-li dřevo dým a plamen a popel,

i samo dřevo je nezbytně nestejnorodé,

směs toho rozličného, co ze dřeva vzniká.


Jakási výmluva chabá by zbývala ještě,

Anaxagorova zbraň: že všechno je ve všem,

že jedno je navzájem skryto a vmíšeno v druhé;

prý je vidět jen to, co je na dosah oka,

čeho je ve věci nejvíc či na čelném místě.


Než tento výklad je nesmírně daleko pravdy.

Jinak by nejednou zrní, když ukrutný žernov

je hrozivě drtí, přec vydalo znamení krve

či něčeho podobného, co živíme v těle;

krvavý pot by se musel perlit i z bylin,

kdykoli o kámen kámen je v moždíři třeme;

krůpěje chutné a sladké by ronila voda,

podobné mlezivu26 z vemene rounatých ovcí;

nejednou oráč, když kruší zemité hroudy,

by zahlédl rozličné zeliny27, ovoce, listy

drobounce rozptýlené a ukryté v hlíně;

konečně by se měl ukázat dým nebo popel,

když štípeme dříví, a skryté jiskérky ohně.

Zkušenost učí, že takových úkazů není;

to není ten způsob, jak s věcmi jsou smíšeny věci;

to tělíska, jedna a tatáž pro mnoho věcí,

všemožně promíšená se ve věcech tají.


Namítneš snad: „Vždyť vysoko v horách se stává,

když scirocco burné se stromům do korun napře,

že navzájem začnou se třít ty sousední větve,

až vyskočí plamenný květ a ony se vznítí.“

Ano – a přece v nich není ztajený oheň,

jen spousta ohňových prvků; a splynou-li ony,

když totiž nastane tření, pak podpálí hvozdy;

kdyby byl v kmenech ukryt už hotový oheň,

v žádnou hodinu žár by se potlačit nedal,

lesy by úplně strávil a zpopelnil stromy.


Chápeš už tedy, co stojí o kousek výše,

jak pro prvky jedny a tytéž je předůležité,

s kterými druhy se v jaké poloze spolčí

a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou?

Jedny a tytéž ti sestaví dřevo i oheň,

maličko přeskupeny. I slova se stejně

navzájem liší jen drobnou záměnou hlásek,

nazvu-li plamen a poleno různými jmény.


Máš-li konečně za to, že to, co je vidět,

se může dít jen proto, že za tím jsou prvky

o stejných vlastnostech s předměty viditelnými –

na tento způsob bys přišel o prvky bytí:

chechtaly by se, třásly a třepaly smíchy

a slanými slzami skrápěly bradu i líce.


VĚDU ZPŘÍSTUPNÍ VERŠ


VZHŮRU, TEĎ POZNEJ a jasněji poslyš, co zbývá!

Vím dobře, jak je to temné; leč naděje v slávu

veliká ostrým mé srdce ranila thyrsem28

a do mých prsou tak vetkla lahodnou lásku

k Músám; tou nyní raněn se procházím chtivě

po jejich zapadlém kraji, kam nevkročil člověk –

až já. Je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům

a pít; je rozkoš si nové květiny trhat

a pro svoji hlavu je splétat v nádherný věnec,

jejž Múzy dosavad nikomu nevtiskly na skráň –

předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých

okovů pověr že hledím vyprostit ducha;

potom že zpívám tak jasně o věcech temných,

krášle všecko v své písni básnickým kouzlem.

I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod:

jako když lékař se protivný peluněk děcku

pokouší podat, kol dokola okolek číše

sladkým a plavým mu napřed pomaže medem,

aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo

alespoň po rty a mezitím peluňku spolklo

odporný odvar, tou mýlkou neduhu ušlo

a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo:

podobně nyní i já – neboť nauka tato

nezasvěceným se zdá být poněkud hořká

a dav se jí straní a hrozí – chci učení naše

vyzpívat s Múzami básní luzného zvuku

a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi –

zda by se na tento způsob snad na moje verše

upoutat dal tvůj duch, až prohlédneš do dna

věci i svět, jeho řád a podstatu celou.


PROSTOR JE BEZ HRANIC


UŽ JSME SI ŘEKLI, že nezdolná tělíska hmoty,

veskrze plná, se bez konce věčností nesou;

teď uvažme, kolik jich je: zda konečný počet

či ne, a pak, co se týče našeho prázdna

neboli místa a prostoru, jeviště dění,

hloubejme, má-li v svém celku a souhrnu meze

či zeje-li bezednou hloubí a do nekonečna.


Souhrn všeho, co jest, nemá hranice nikde

a v žádném směru; vždyť jinak by musel mít okraj;

leč okraj je u věci možný jen tehdy, když něco

jí odjinud klade meze: a z toho je vidno,

až po kterou mez jde schopnost lidského smyslu.

Uznejme tedy, že nic mimo vesmír už není;

tož pokraje nemá a postrádá meze i míry.

V které končině světa se octneš, je jedno;

stoupni si, kamkoli chceš, a na všecky strany

nesmírný docela stejně ti zůstane vesmír.


Ostatně dejme tomu, že veškerý prostor

má nějaké hráze a někdo doběhne na kraj,

na samý konec a vymrští házecí oštěp,

jsa veliký silák: co myslíš, poletí kopí,

kam on je vrhne? a bude daleko letět?

Nebo je zadrží něco a zastaví v cestě?

Vyber si to nebo ono a nějak to vyslov!

Octneš se pokaždé v úzkých a tak nebo onak

shledáš, že vesmír se táhne do nekonečna.

Ať už je něco v cestě, co zadrží oštěp,

aby se nedostal dál a nedošel cíle,

či letí-li pořád: tak jako tak nevzletěl z konce.

Stejně ti budu v patách a budu se tázat,

co je s tím kopím, ať kam chceš umístíš konec;

nakonec shledáš, že konec nebude nikde;

s možností letět dál bude přibývat dálky.


Mimoto, kdyby byl svět kol dokola sevřen

jak dlouhý, tak široký v pevné a určité hráze

a omezen, zásoba hmoty se odevšad měla

svou těžkou váhou už dávno sesednout dolů;

pod klenbou nebeskou nic by se nemohlo udát,

ba vůbec by nebylo nebes a sluneční záře;

veškerá hmota by byla jen usazeninou,

od nekonečné doby si sedajíc ke dnu.

Leč prvotní tělíska neznají žádného klidu,

protože dna ani spodku ve světě není,

kam by se jaksi stekly a nalezly domov.

V nepřetržitém reji se kolkolem dějí

všecky věci; i zdola jsou dosazovány

od věků do věků čiperné částice hmoty.


Vidíme také, jak jedno je druhému mezí:

vzduch je hranicí horám a pahorky vzduchu,

pevnina moři a moře veškeré zemi;

není však nic, co by mohlo omezit všecko

odněkud zvenčí. Má místo a hlubina prázdna

tu vlastnost, že lesklé a střelhbité blesky

by za celou věčnost tu dálku nemohly zdolat

ani si zbytek cesty snad ukrátit letem;

tak nesmírný prostor je dokořán otevřen věcem,

na všecky strany kol dokola nemaje hranic.


Samotný vesmír si nemůže položit meze;

toť přírodní zákon; ten chce, aby hranici hmoty

tvořilo prázdno a hmota zas hranici prázdna,

a zásluhou takové střídy je bez konce vesmír.

Ba kdyby jedno či druhé nekladlo meze

druhému, samo by nezbytně neznalo míry;

potom by moře i země i modrojas nebe,

smrtelní lidé i svaté postavy bohů

ani zlomeček hodiny nemohly trvat;

to by se ze svého skupení rozprchla hmota

a vyvázána by těkala velikým prázdnem,

či lépe: nic by bývala nevytvořila,

v nic by se rozptýlena už nemohla sloučit.

Arciže prvky se na místě neseřadily

z vlastního rozhodnutí a bystrého vtipu,

aniž by umluvily svůj budoucí pohyb;

protože však se jich bezpočtu po světě zmítá

a různými ústrky různě se po věky mění,

mohou si všemožné vazby i pohyby zkoušet,

až nakonec dospějí takových vzájemných poloh,

na jakých spočívá tento už hotový vesmír –

ba jakmile jednou byl uveden v případný pohyb,

zůstane uchován po řadu velikých roků;

proto teď v hltavé moře své bohaté vlny

vlévají řeky a sluncem laskaná země

rok co rok rodí, i zvířata zrozená jednou

se množí a hvězdy jsou v kroužícím blankytu živy.

To by se nemohlo dít, kdyby z bezedné hloubi

prázdna se nezvedal přísun a zásoba hmoty,

z níž všecko včas si své ztráty uhradit může.

Jako když na váze ztrácí a zahyne zvíře,

když nemá co jíst, v ten den by se rozpadlo všecko,

v který by přísun látek se zastavil nějak

a nějaká věc by je svedla z obvyklé cesty.


Žádná z těch věcí, jež vznikly shluknutím hmoty,

nemůže zůstat celkem dík nárazům zvenčí;

ty mohou dopadat často a částečky zdržet,

než za ně nastoupí jiné a doplní celek;

leč občas jsou nuceny ustat a tělískům hmoty

zároveň místa i času k útěku dopřát,

aby si mohla volně a bez vazeb těkat.

Nezbytně tedy jsou k službám nová a nová;

aby však na ně i rány dopadat mohly,

odevšad látky je potřebí bezmezně mnoho.


STŘED NEEXISTUJE


MEMMIE, NEVĚŘ a z dálky se vyhýbej bludu,

když řeknou, že všecko se tlačí do středu celku,29

že soustava světa, i bez těch nárazů zvenčí,

se nemůže rozskočit ničím a trvá jen proto,

že shora i zdola se všecko do středu táhne:

věříš-li ovšem, že něco spočinout může

samo v sobě a podzemní tělesa všecka

že nahoru tíhnou a vzhůru nohama leží

jak obrazy věcí, jež vídáme v hladině vodní;

i bytosti živé tam chodí prý jakoby naznak,

leč od země spadnout že nemohou na dolní nebe,

zrovna jako se nemohou vznést naše těla

vlastními silami na horní nebeskou klenbu;

vidí-li slunce, my patříme na noční hvězdy;

ve střídě s námi si dělí nebeské časy

a jejich den by se rovnal hoření noci.


Je to však holý blud a výmysl hlupců,

kteří za špatný konec se chopili věci;

jakmile neomezen je veškerý prostor,

nemá středu. A kdyby se nějaký našel:

proč by se raději tady co usadit mělo,

než z nějaké příčiny jiné se potloukat jinde?

Neboť veškerý prostor a místo či prázdno

musí v středu i v nestředu uvolnit cestu

každému tělesu stejně, ať kamkoli spěje.

Není žádného místa, kde příchozí věci

by ztratily sílu své váhy a utkvěly v prázdnu:

žádnému tělesu nemůže překážet prázdno,

každé putuje dál, kam je povaha pudí.

Tož pohromadě se nemohou udržet prvky

na tento způsob, to jest, že by do středu tíhly.


Ostatně nemají za to, že k středu se tlačí

docela všecko; prý jenom země a voda

neboli moře a řeky kvapící s kopců

a všecko, co bytuje jakoby v hliněném těle;

naopak jemný vzduch, jak říkají oni,

jakož i horoucí oheň prý od středu prchá;

proto se po celém blankytu kmitají hvězdy

a plamenné slunce se pase na modrém nebi,

že prchaje od středu veškerý žár se tam sbírá;

v korunách stromů by nemohlo vyrazit listí

bez oněch živin, jež každému znenáhla z hlíny

.................................................................

..............................................................30

jak plameny šlehající že ohrady světa

se rozskočí náhle a rozběhnou v nesmírné prázdno;

že ostatní živly se budou podobně chovat;

dunivá nebeská klenba se seshora zřítí,

zpod našich nohou se ztratí najednou země

a ve změti trosek těles i nebes, jež věci

obrátí v rum, se propadne v bezedné prázdno;

v mžiknutí oka že po ní nebude stopy,

jen pustý prostor a tělíska neviditelná.

Ať ze strany které chceš se atomy ztratí,

věcem bude ta strana za bránu smrti;

veškerá hmota se skrze ni pohrne střemhlav.


Bez velké práce si takto osvojíš všecko;

jedno ti ujasní druhé a temnota noční

ti neskryje pěšinu k poznání přírody do dna;

jedna věc bude druhé rozžíhat světlo.


ZPĚV DRUHÝ >>>



VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 Memmius, celým jménem Gaius Memmius, příslušník patricijského rodu římského, asi týž, o kterém psal básník Catullus i jiní. Znalec řecké literatury, básník milostných námětů, řečník, politicky nestálý; pro nedovolené „obcházení“ voličů odsouzen k vyhnanství, trávil je v Athénách. - Vysvětlivka překladatelky Julie Novákové.

2 Římané: na základě pověstí, uměle vytvořených ve vysoké literatuře jako ohlas bájí řeckých, se pokládali za potomky Ijúla (Aenea), syna Venušina a Anchísova. Ijúlos platil jednak za praotce římského rodu Juliů, jednak za zakladatele dynastie v Dlouhé Albě (Alba longa), z níž vzešel mytický zakladatel Říma Romulus. - Pozn. překl.

3 Venus, Venuše, staroitalská bohyně jara a lásky, ztotožněná s řeckou Afrodítou. V řecké báji sdružena s bohem Areem (Ares, lat. Mars), v římské pokládána za pramatku Římanů. Patronka rodu Memmiů. Srov. úvodní předmluvu a heslo Římané. - Pozn. překl.

4 Mars, Mavors, římský bůh války. Martovy legie = římské legie. - Vysv. překl.

5 Je samozřejmé atd. – asi zlomek výkladu, který měl tvořit přechod mezi invokací Venuše a následující chválou Epikúra. Někteří vydavatelé tyto verše vypouštějí. - Pozn. překl.

6 Diana, řec. Artemis. Bohyně měsíce, lovu, panenství, v nejstarší době uctívána i lidskými oběťmi; viz Ífigeneia. - Vysv. překl.

7 Ífigeneia, Ifigenie – dcera Agamemnona, vůdce Řeků proti Tróji. Když nemohli pro bezvětří způsobené hněvem Artemidy (Diany) vyplout, byla dána věštba, že ji lze usmířit jen obětováním Ífigeneie. Podle známější verze za ni Artemis podstrčila na oltář laň (tak v slavné Eurípidově Ífigeneia v Aulidě); Lucretius se drží pochmurnější verze, patrně starší, že byla obětována skutečně. Srov. Starověké báje a pověsti: Paris a Helena. - Vysv. překl. & Misantropova.

8 Orcus – latinské jméno pro podsvětí, sídlo mrtvých. - Vysv. překl.

9 Ennius (239–169) – největší římský epik před Lucretiem, tvůrce hexametru, zbásnil mj. římské dějiny od mytických počátků až po svou dobu (Annales, Anály, zachovány jen zbytky, např.: Dobrodiní prokázané špatnému pokládám za zločin.“Jen v době nejisté se pozná věrnost přítele.“ „Osud etruské země v tu noc bude na vlásku viset.“). - Vysv. překl. & Mis.

10 Acherón – podsvětí, zvané tak podle stejnojmenné řeky „vzdechů“ je obtékající. - Vysv. překl. & Mis.

11 Éter, řec. Aithér, vlastně nejvyšší vzduchová vrstva, mytické sídlo bohů; u některých básníků personifikován jako manžel Země, v této funkci blízký Diovi (Iovovi). - Vysv. překl.

12 sláň – básnicky slaná voda, mořská voda, moře. - Vysv. Mis.

13 přívlastkem … případkem – řecky symbebékos … symptóma. Je sporné, jsou-li to pojmy dva nebo jeden. - Pozn. překl.

14 Hérakleitos z Efesu (5. stol. př. n. l.), jeden z největších filosofů antiky; spisy se nezachovaly, pouze zlomky. Psal těžko srozumitelným slohem, proto zván skoteinos, „temný“. Nápadně ostrá polemika Lucretiova plyne z toho, že Hérakleitos byl vysoko oceňován protichůdci epikúrovců, stoiky. S jeho „fyzikou“ (tj. s přírodní filosofií) stoikové převzali i dogma o všesvětové konflagraci (řecky εκπυρόσης = zánik světa v ohni), prohlašoval „praoheň“ za světovou pralátku (neboť z ohně všechno vzchází a ohněm vše též zaniká). Stoikové převzali od Hérákleita učení, že svět není věčný, jak se domníval Aristotelés, nýbrž že po dlouhém, pevně stanoveném období (περιοδος) vždy shoří za všeobecné konflagrace (εκπυρόσης): tehdy v sebe pojme světový požár všechny věci a pak se zhušťováním praohně vytvoří nové světy a na nich se všechno podle zákona nezměnitelné nutnosti znova opakuje. – Pozn. překl. & Mis.

15 třetí možnosti není – lat. TERTIUM NON DATUR, Třetí možnost není dána. Takto je ve formální logice formulován jeden ze čtyř zákonů myšlení – zákon o vyloučení třetího. V případě dvou zcela odlišných soudů je třeba volit z těchto dvou, třetí cesta není možná. Srov.: „Chtějí válku? Budou ji mít! A budeme je nemilosrdně ničit! Buďto oni, nebo my! Tertium non datur.“ (Zítra to roztočíme, drahoušku...!) → AUT AMAT AUT ODIT MULIER, NIHIL EST TERTIUM (Publilius Syrus, Myšlenky A 6) – Jen city dva zná žena – lásku a nenávist, nic třetího. - Pozn. Mis.

16 Empedoklés (asi 495–435), nejuniverzálnější řecký filosof před Aristotelem, mystik, lékař, přírodovědec. Kromě čtvera živlů uznával ve světě jako principy spojování a rozlučování lásku (filotés) a svár (neikos). Ze dvou jeho spisů Peri fyseós (O přírodě) a Katharmoi (Očisty), psaných veršem, se zachovaly zbytky. - Pozn. překl.

17 zrod … přičítal vzduchu – filosof Anaximenés z Mílétu (zemřel mezi roky 528–524); srov. pozn 106. - Pozn. překl.

18 měl za to, že věci vytváří voda – Thalés z Mílétu, první řecký filosof (asi 624–546). Předpověděl zatmění slunce 28. května 585. Srov. pozn. 112. - Pozn. překl.

19 všecko vydává země – běžná představa ve starověku. - Pozn. překl.

20 s ohněm vzduch atd. - asi míněn Parmenidés z Eleje v Itálii (asi 540–470), který určil za základ všeho dva elementy, jeden aktivní a světlý, druhý pasívní a temný; říkal jim oheň a země. - Pozn. překl.

21 Etna – jeden z nejpřitažlivějších přírodovědeckých problémů v antice. V Římě o ní vznikla mj. báseň o 646 verších, připisovaná mylně Vergiliovi. Podle bájí byli pod Etnou zavřeni Giganti poražení v boji s bohy a byl tam umisťován také jeden z vchodů do podsvětí. Cicero a poprvé Eurípidés (v Hérákleovi 638) přirovnávali tíhu stáří k tíze Etny. - Pozn. překl. & Mis.

22 Foibův laur – tj. Apollónův vavřín. Foibos (Zářící, Jasný) je příjmení Apollónovo; vavřín (bás. laur) je posvátný strom Apollónův. - Pozn. Mis.

23 nebeský oheň si na pomoc berou – tj. protichůdci epikúrovců, stoikové. Zakladatelem stoicismu byl Zénón z Kypru (334/3–262/1), který vyučoval v Athénách v sloupořadí zvaném stoa. V Římě měli stoikové množství stoupenců. - Pozn. překl.

24 Anaxagorás (500–428) – první starořecký filosof, který vedle hmotných částic předpokládal ve světě pořádající rozum (nús). Sám termín homoiomereia – „stejnodílnost“ – však razil už Aristotelés. - Pozn. překl.

25 …... - takto vytečkovaná místa se z původního textu, žel, nezachovala. - Pozn. Mis.

26 mlezivo – první mléko (lat. kolostrum); odměsek z mléčných žláz za těhotenství a v prvních dvou až třech dnech po porodu. Mlezivo je chudé na tuk, bohaté na bílkoviny. Na počátku laktace, kdy mléčná žláza není plně připravena na svou činnost, vyměšuje nejprve mlezivo (kolostrum), které se teprve postupně stává pravým mlékem. - Vysv. Mis.

27 zeliny – byliny, zvláště léčivé nebo zeleninové; ve staré botanice se tímto názvem označovaly byliny jednoleté. - Vysv. Mis.

28 thyrsos (lat. thyrsus) – atribut boha Dionýsa (Bakcha, tj. „Třeštícího“); u starých Řeků a Římanů delší dřevěná hůl ovinutá révovím a břečťanem, s piniovou šiškou na horním konci, kterou nosily bakchantky při dionýsiích, starořeckých slavnostech veselého boha vína a plodnosti Dionýsa, pořádaných koncem prosince a začátkem dubna, doprovázených veselými průvody, divadelními hrami aj. - Vysv. Mis.

29 všecko se tlačí do středu celku – podle stoiků, aristoteliků i jiných, kteří tušili zákon přitažlivosti. - Pozn. překl.

30 … - po mezeře, která vznikla ztrátou osmi veršů pokračuje básník tezí o konci světa. - Pozn. překl.