Li Po: Měsíc nad průsmykem

LI PO

Měsíc

nad průsmykem

(výpisky)



Li Po (701–762) byl výjimečný nejen svým uměním. Byla to osobnost neklidná, nespoutaná, při vší své kultivovanosti netradiční, svým jednáním a vystupováním víc než originální. Přitom ho neustále vábil ten starodávný model „skrytého vzdělance“,1 dobrovolného psance živícího se pověstnými kořínky a bobulemi, či poustevníka, většinou taoistického mnicha, který beztrestně pohrdal pravidly jinak nesmlouvavé čínské normy. Jestliže Li Poova poezie se ve všech svých tematických polohách vzpouzí tradičnímu řádu, nejosvobodivější silou v ní je přírodní svět. V deseti letech byl sečtělý v básnictví i historiích. Když dorostl, uchýlil se do samoty v horách Min a nepřijal nabízený úřad. Toulal se a cestoval různými kraji mezi jezery a řekami. Když poprvé potkal Li Poa Che Č‘-čang,2 řekl v obdivu: „Tento muž je bůh zapuzený z nebe!“ Ve stáří nacházel Li Po stále větší zálibu v taoismu. Když zemřel, cenzor ze Süan-še vykonal na jeho hrobě obřady a vydal zákaz kácet stromy v těch místech.


Li Po přednášející báseň



PŘI POHLEDU NA VODOPÁDY NA LU-ŠANU


Na západ stoupám k vrcholu Trojnožky3

Na jihu vodopád pohled přivábil

Spadá tam v proudech tři tisíce sáhů

Tříští se v pěnu po desítky mil

Rychlý proud jak zášleh blesku v letu míjí

Tajemný jas zvedá se jak duha daleká

Až jsem se bál, že padá Stříbrná řeka

Že sem v půli oblačného nebe přetéká

Zvedám hlavu – dlouho hledím, jaká je to síla!

Jak mohutné, skvělé dílo příroda tu vytvořila!

Mořský vítr duje, vane bez ustání

Od řeky sem dosud slabá luna zazářila

Vzduchem všude vodní tříšť zalétá do daleka

Napravo, nalevo smáčí zelené stěny skal

Krůpěje se rozptylují v lehounkou třpytivou mlhu

Pěna zmítá se a stříká pod balvany, než odplyne v dál

A já, co tak dávno k slavným horám vydávám se sám

Tváří v tvář tomuto divu náhle teď pokojné srdce mám

Netřeba mi elixíru či rudého nefritu

Nyní mohu smýt prach z tváře, marností se vzdát

V dokonalém souladu v tu chvíli se vším, co miluji

Navždycky chci světu lidí sbohem dát!


Jediná zachovavší se kaligrafie Li Poova vlastnoručního rukopisu



ZA LETNÍHO DNE V HORÁCH


Lenivě povívám vějířem z bílého peří

Donaha svlečen v temně zeleném háji

Snímám čapku a věším na skalnatou stěnu

Obnažuji hlavu, sosnový4 vánek ovívá ji


Obraz Jarní večerní hostiny v zahradě kvetoucích broskvoní a hrušní

s básní od Li Poa z přelomu 17. a 18. století



PSÁNO PŘI NÁVŠTĚVĚ U ŘEKY PAJ-ŠUEJ

U NAN-JANGU PŘI VÝSTUPU NA ŘÍČNÍ ZEĎ


Zrána jsem došel až k pramenům řeky Paj-šuej5

Na chvíli vzdálen hrubosti, již svět lidí mívá

Ostrovy, ostrůvky půvabnou krajinu tvoří

Řeka tu v průzračném prázdnu s nebem vjedno splývá

Oči mé jdou spolu s oblaky, co plynou k moři

Srdce je šťastné spolu s rybami, co proudem plují tiše

Hlasitě zpívám po celou dobu až do slunce západu

S měsícem potom vracím se do své venkovské chýše



HLEDÁM V HORÁCH SKRYTÉ OBYDLÍ

VÁŽENÉHO MISTRA JUNGA


Všechny ty strmé vrcholy zelení nefritu se nebe dotýkají

Volně se toulám, kolik let ani nevím sám

Rozhrnuji oblaka a starou cestu hledám

O strom se opírám a plynoucímu prameni naslouchám

V prosluněných květech černý buvol leží

Vysoko v sosně bílý jeřáb dřímá

Sotva pár slov povím, řeka se večerně zešeřila

Sám pak sestupuji dolů, chladnou mlhu před očima



VYPROVÁZÍM OSMNÁCTÉHO PEJE PŘED JEHO

NÁVRATEM DO HOR SUNG


I


Vítr když zaduje, i vonnou orchidej6 zlomí

Slunce zapadá, vrabci se rozkřičeli7

Ukazuji rukou na letící labuť8

Prameny řeky Jing9 jsou čiré, čistý mají třpyt


II


Tys, příteli, zatoužil po zeleni řeky Jing

A tak náhle zas vracíš se do strmých štítů hor žít

Až se tam vrátíš, uši si nepromývej

Podle mne třeba pramenitou vodou srdce očistit

Omyjeme-li si srdce, nabýváme ryzí cit



PSÁNO, KDYŽ JSEM HLEDAL A NEZASTIHL

HORSKÉHO MNICHA


Dosáhnuv blaženství radosti z prázdna

Naslouchám kvílení opic modravých

Zbaven tady přirozeně všech starostí světa

Vzdálen všem a všemu, v místě ticha tich!




ZA JARNÍHO DNE PROCITÁM OPILÝ


Jak velký sen je být na tomto světě!

Proč se trápit žitím, jež nic neváží?



NA JAŘE PŘÍTELI


Když jsem byl mlád, celé dny jsem marnil

Zpíval a smál se, chvástal se ruměnou lící

Nenadál jsem se ani a najednou jsem stár

S radostí hledím teď, jak jarní vánek se vrací

Smutno mu sbohem dát, prozatím se z něho těším

Pod švestky a broskvoně v květu brouzdat se chodívám

Na květy hledím, popíjím lahodné víno

U hory zalité sluncem naslouchám ptačím rozmluvám

V podvečer i bambusový háj utichá

Živáčka nevidět, nač vrátka zavírat mám?



V HORÁCH – OTÁZKA A ODPOVĚĎ


Ptají se, proč se mi zachtělo v zelené hory se uchýlit sem

Směji se, odpověď nedávám, tak volno a lehko je v srdci mém

Po vodě květy broskvoní plynou, neznámo, kam jdou a mizí

Tam někde mimo svět lidí jiná jsou nebesa a jiná zem



ČISTÉMU


Tento svět si protiví přespřílišnou čistotu

Vznešenému nejlépe je záři zastírat



NA NÁPĚV LIANG-FU-JIN10


Mudrce a krásu nové tygří srsti11 omezenci těžko rozpoznají

Po léta se mnozí z moudrých prostým lidem podobají.

Bílý tygr12 nezlomí výhonek rašící trávy

Moudrý může přehlížen být, hlupák často slávu klidí

Lidé světa lehkým mne jen jak volavčí pírko vidí

Co nadáno vyšším smyslem, vždy se setkává

Když se zneklidňovali i velcí, co teprve já?



POSMĚŠNĚ WANG LI-JANGOVI,

KTERÝ NECHCE PÍT VÍNO


Nadarmo je nosit úřednickou čapku

Já a ty, proč bychom měli mít tak marný nízký cíl?



VE STARÉM STYLU


Žít je jako být hostem,13 co prochází mimo

Zemřít je jako být tím, kdo domů se navrátil zpět

Nebesa, země – jen kratičký pobyt v zájezdním dvoře

Zelená sosna,14 co pro tu znamená míjivý čas jarních chvil?

Nad tím, co bylo i bude, jen zhluboka vzdychám

Prchavý rozkvět – stojí snad za to, aby ceněn tak byl?



POZNÁMKY:

1skrytí vzdělanci“ – viz kapitolu Filosofující samotáři v Bondyho Čínské filosofii. – Poznámka Misantropova.

2 Che Č‘-čang – čínský básník (asi 659 – 744), přezdívkou Ťi-čen, Li Poův současník, přítel a příznivec. Staré prameny vždy citují výrok Che Č‘-čanga o Li Poovi jako o „nesmrtelném, zapuzeném dočasně z nebe do světa lidí“. Che Č‘-čang byl dobrý básník, veselý společník a výborný kaligraf. K stáru odešel do ústraní. Žil jako taoistický poutník a poustevník. Sám si přezdil Moudrý blázen, Bláznivý podivín.

3 Trojnožka – hora Siang-lu-feng, severní štít Lu-šanu v pohoří Lu v dnešní provincii Ťiang-si v povodí řeky Jang-c‘-ťiang. Vysoký vrchol hory má výrazně kulatý tvar, připomínající starobylou obětní nádobu, trojnožku na pálení pižma, zpravidla nad ním v praméncích a kotoučích stoupá mlžný opar jako kouř, proto se nazývá vrcholem Trojnožky. Na samém vrcholu je skála připomínající tvarem lidskou postavu, proto bývá někdy vrchol též nazýván vrcholem Kamenného člověka, Š’-žen-feng. Pod vrcholem Trojnožky jsou mohutné vodopády, odedávna proslulé krásou a počítané mezi divy přírody. (na obrázku níže je pohoří Lu při západu slunce). – Pozn. Mis.

4 sosna – symbol dlouhého věku, přetrvávání. Obdivována pro schopnost zelenat se i v zimě, kdy všechno opadá a zajde.

5 Paj-šuej – místní název pro řeku Jü v okolí Nan-jangu v dnešní provincii Che-nan. Na východ od města, tam, kde řeka obloukem obtéká město, byla zbudována mohutná zeď na ochranu předměstí proti záplavám.

6 Vonná orchidej – častý symbol ušlechtilého člověka, nesnášejícího hrubý mrav. „Mrav“, „styl“, „obyčej“ se vyjadřuje stejným znakem jako „vítr“.

7 Zřejmá metafora pro společenský rozvrat – s úpadkem (slunce zapadá) si dodali odvahy malí lidé podřadných schopností a všedních povah, „vrabci“.

8 Ukazuji rukou na letící labuť – v době Ťin žil stranou světa moudrý Kuo Jü. Vyhledali ho v horách a přemlouvali, aby přijal úřad. Kuo Jü ukázal rukou na letící labuť a řekl: „Pohleďte jen! Což takového letícího ptáka je možno přimět, aby se dal zavřít do klece?“

9 Řeka Jing – Za vlády císaře Jao, ve třetím tisíciletí před naším letopočtem žil ušlechtilý a vznešený Sü Jou. Císař Jao mu chtěl postoupit trůn. Odmítl a uchýlil se do samoty v kraji při řece Jing, v podhoří hory Sung. Tam oral pole. Když mu císař Jao znovu nabídl vládu nad zemí, sklonil se k řece Jing a její vodou si vymyl uši, aby je od slov o vládě očistil. Po všechny časy se o něm vypráví.

10 Liang-fu-jin – název jednoho ze starých nápěvů jüe-fu (jüe-fu jsou čínské balady psané v stylu lidových písní). Liang-fu je jméno hory z pohoří Tchaj-šan. Snad se tam v dávných dobách pohřbívalo, protože písně na nápěv Liang-fu-jin bývají také často nazývány pohřebními písněmi. Velmi často bývalo tohoto nápěvu užíváno k vyjádření tématu nenaplněných možností velkého talentu, neuznání schopností výjimečného jednotlivce nemoudrým vládcem a špatnou dobou. – Pozn. Mis.

11 Krásu nové tygří srsti – nová tygří srst, ještě nevybarvená v jasné pruhy. Jiný výklad vychází ze staré pověsti o tom, že barva tygří srsti se co chvíli mění. Metafora básně vyjadřuje ztajené, ještě plně neprojevené schopnosti výjimečného člověka.

12 Bílý tygr – podle starých bájí má tělo bílé, na něm černou kresbu, ocas delší než tělo a je mírný povahou, nepojídá živé tvory, nešlápne ani na zelenou trávu (viz obrázek níže).

13 Žít je jako být hostem – narážka na výrok filosofa Lie-c‘: „Lidé starých dob říkali: mrtvý je ten, kdo se vrací. To tedy znamená, že živý je ten, kdo přichází.“