LaVey: Satanská bible

Anton Szandor

LaVey



Infernální invektiva


První kniha Satanské bible není ani tak pokusem o rouhání, jako spíše vyhlášením něčeho, co můžeme označit jako „projev ďábelské nevole“. Ďábel byl vytrvale a bez zábran napadán lidmi oddanými Bohu. Na rozdíl od mluvčích Pána spravedlivých neměl Kníže temnot nikdy možnost vyjádřit svůj názor. Ti, kdo v minulých dobách hřímali z kazatelen, mohli vymezit „dobro“ a „zlo“, jak uznali za vhodné, a s potěšením zatratili – verbálně a občas i fyzicky – každého, kdo nesouhlasil s jejich výmysly. Jejich řečičky o „křesťanské lásce“ vztažené na Jeho Pekelné Veličenstvo se stávají prázdnou přetvářkou a vzhledem ke zřejmé skutečnosti, že bez satanského nepřítele by se jejich náboženství zhroutila, jsou navíc nespravedlivé. Je velice smutné, že alegorické postavě, která má největší podíl na úspěchu spirituálních náboženství, je prokazováno tak málo křesťanské lásky a že je systematicky tupena – těmi, kdo s falešným nadšením vzývají pravidla fair play!

Za celá staletí, kdy se snažili Ďábla ukřičet, nikdy nezařval na ty, kdo ho očerňují. Vždy zůstal gentlemanem, zatímco ti, které podporuje, pateticky pokřikují, běsní a chvástavě mluví z cesty. Ukázal se jako vzor hodný následování. Nyní má ale pocit, že nadešel čas důrazně se ozvat. Usoudil, že konečně nastala doba získat, co mu náleží. Nudné knihy plné pokryteckých zásad už dávno nikdo nepotřebuje. K tomu, abychom se znovu naučili Zákonu džungle, postačí malý, bezohledný, jízlivý nápad. Každý verš je infernem. Každé slovo jazykem ohně. Plameny Pekel šlehají s nelítostnou prudkostí ... a očišťují! Čtěte dál a učte se Zákonu.

Důvodem k napsání této knihy byla skutečnost, že až na pár výjimek nebyly všechny traktáty, studie, všechny „tajné“ zaklínací knihy, všechna „velká díla“ pojednávající o magii ničím jiným než svatouškovským podvodem – provinilým žvaněním a esoterickým plácáním kronikářů magických nauk, neschopných či neochotných podat objektivní pohled na dané téma. Autoru za autorem se ve snaze vyjádřit základní myšlenky „černé a bílé magie“ podařilo pouze celý problém zamlžit tak, že každý rádoby student černé magie nakonec přihlouple zkouší štěstí s deskou Ouija1, stoupá si doprostřed pentagramu a čeká, až se zjeví démon, odevzdaně vrhá věštebními tyčinkami I-ťing2 jako tvrdými preclíky, míchá karty, aby předpověděl budoucnost, jež ztratila jakýkoli význam, navštěvuje semináře, které slibují zbavit se ega – přičemž to samé mu udělají i s peněženkou –, a zpravidla ze sebe v očích těch, kteří vědí, dělá naprostého blázna!

Pravý mág ví, že regály označené heslem okultní magie přetékají křehkými troskami vyděšených myslí a nemohoucích těl, metafyzickými deníky sebeklamu a oblbujícími soupisy zásad východního mysticismu. Příliš dlouho bylo téma satanské magie opracováváno rozběsněnými žurnalisty s očima plnýma hrůzy, držícími se cesty ctnosti novinářské manýry.

Stará literatura je vedlejším produktem mozků hryzaných strachem a prohrou, byla nevědomky napsána na podporu těch, kdo skutečně ovládají Zemi a ze svých pekelných trůnů se hlasitě a radostně smějí.

Tyto svazky, plné otřepaných mylných informací a falešných proroctví, jsou podpalem, díky němuž šlehají plameny pekel jasněji.

V této knize naleznete pravdu – a fantazii. Jedna podmiňuje druhou; chápejte je takové, jaké jsou. To, co poznáte, nebude vždy zrovna příjemné; ale zato se vám otevřou oči!

Zde vám předkládám Satanské myšlení, podané z pravého Satanského pohledu.

Satanova církev

San Francisco, Valpuržina noc,

1968



Prolog


Boží cesty ctnosti se po celé věky na Zemi pouze hašteřily a hádaly. Každé z těchto božstev se společně se svými knězi a služebníky pokoušelo najít ve vlastních lžích nějakou moudrost. Doba ledová v náboženském myšlení může ve velkém plánu lidské existence trvat pouze omezený čas. Bohové těch, kteří pokáleli moudrost, se stali legendou, a svou tisíciletou říši Kristovu vydávali za skutečnost. Každý, kdo měl svou vlastní „božskou“ cestu do ráje, obviňoval ostatní z kacířství a duchovních prohřešků. Prsten Nibelungů nese věčné prokletí – ale jen proto, že ti, kdo jej hledají, uvažují v pojmech „Dobra“ a „Zla“ – přičemž sami jsou přirozeně pouze „dobří“. Aby naplnili svatostánky a zaplatili hypotéky na chrámy, hrají jejich duchovní nenápadnou, ale chabou hru s Ďáblem. Běda, příliš dlouho se obírali „spravedlností“, takže ďáblové v jejich podání jsou ubozí a neschopní. V „bratrské“ jednotě si proto podávají ruce a v beznaději kráčejí do Valhaly na poslední velký ekumenický koncil. „V rmutu soumrak bohů blíží se.“ Havrani noci se rozlétli, aby přivolali Lokiho, který podpálil Valhalu žhnoucím trojzubcem Inferna. Soumrak je dokonán. Z noci se zrodila zář nového dne a povstal Lucifer, aby opět vyhlásil: „Toto je doba Satanova! Satan vládne Zemi!“ Bohové nespravedlivých jsou mrtvi. Toto je jitro magie a nepokálené moudrosti. Tělo zvítězilo a velká Církev bude zasvěcena jeho jménu. Spása člověka již nebude záviset na odříkání a zapírání sebe samého. Vejde ve známost, že svět těla, svět žijících, bude nejlepší přípravou ke všem rozkoším!

REGIE SATANAS! VLÁDNI SATANE!

AVE SATANAS! SLÁVA SATANU!


Kniha Satanova I.


  1. V této vyprahlé divočině oceli a kamene pozvedám svůj hlas, byste slyšeli. Volám k východu i k západu. Na sever i na jih dávám znamení, jež ohlašuje: Smrt slabochům, blahobyt silným!

  2. Otevřete oči, byste prozřeli, ó lidé myslí napadených plísní, a slyšte, vy milióny svedené na nesprávnou cestu!

  3. Neboť stojím v první linii připraven zpochybnit moudrost světa; podrobně prozkoumat zákony lidské i „Boží“.

  4. Žádám zdůvodnění vašeho zlatého pravidla chování „nečiň druhému, co nechceš, aby jiní tobě činili“ a ptám se na všechna „proč“ a „proto“ u vašeho desatera.

  5. Neskláním se před žádnou z vašich tištěných model. Ten, kdo v desateru přikazuje „Ne“, je mým smrtelným nepřítelem!

  6. Omočím ukazovák ve vodnaté krvi vašeho nemohoucího spasitele a napíšu nad jeho trny zdrásané obočí: pravý kníže zla – král otroků!

  7. Žádná otřepaná lež pro mne nemůže být pravdou; žádné svazující dogma neochromí pero mé!

  8. Odpoutám se od všech konvencí, které nevedou k úspěchu a štěstí zde, na Zemi.

  9. V tvrdém výpadu pozvednu korouhev silných!

  10. Popatřím do skelného oka vašeho hrůzostrašného Jehovy a vytahám ho za vousy; pozvednu širočinu a rozpoltím mu lebku, vyžranou červy!

  11. Odstřelím úděsné myšlenky filozoficky obílených hrobů a cynicky se budu ve spravedlivém rozhořčení vysmívat!



Satanské devatero


  1. Satan znamená radost, nikoli odříkání!

  2. Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální sny!

  3. Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!

  4. Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku vyplýtvanou na nevděčníky!

  5. Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře.

  6. Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry.

  7. Satan znamená člověka jako každé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však horšího než ti, kdo kráčejí po všech čtyřech; člověka, jenž se díky „božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji“ stal nejzkaženějším zvířetem!

  8. Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení!

  9. Satan byl nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu!



(Oheň)

Kniha Satanova II.


  1. Popatřte na krucifix, co symbolizuje? Něco neslaného, nemastného a neschopného, co visí na kříži.

  2. Zkoumám vše a pochybuji o všem. Jak tak stojím před rozpadávajícími se přikrášlenými fasádami vašich nejnadutějších morálních dogmat, napíšu na ně písmem spalujícího pohrdání a výsměchu: Hle! Toť vše jen podvod a klam!

  3. Shromážděte se kol mne, ó vy, kteří vzdorujete smrti, a Zem sama bude navždy vaše, abyste ji měli v držení.

  4. Příliš dlouho směla mrtvá ruka zneplodňovat živoucí myšlení!

  5. Příliš dlouho bylo falešnými proroky zaměňováno správné a špatné, dobro a zlo!

  6. Žádná víra nesmí být přijímána na základě „božské autority“. O náboženstvích je nutno pochybovat. Žádná mravní dogmata nesmějí být považována za daná – žádný standard či měřítko nesmějí být zbožštěny. Mravní zásady nejsou samy o sobě posvátné. Stejně jako dřevěné modly v dávných dobách jsou i ony výtvorem lidských rukou. Co člověk stvořil, může také zničit!

  7. Ten, kdo váhá uvěřit všemu, je obdařen značnou inteligencí, neboť víra v jeden falešný princip je počátkem vší pošetilosti.

  8. Hlavním úkolem nové doby je vždy vyzdvihnout ty, kteří vymezí její svobody a povedou ji k hmotnému úspěchu –, kteří by servali rezavé zámky a řetězy mrtvého zvyku, jež vždy brání zdravému vývoji. Teorie a myšlenky, které mohly pro naše předky znamenat život, naději a svobodu, mohou dnes pro nás představovat zkázu, otroctví a hanbu!

  9. S měnícími se životními podmínkami a okolnostmi nezůstává žádný lidský ideál jistý!

  10. Kdykoli si lež zbuduje trůn, nechť je bez lítosti a žalu energicky napadána, neboť pod vládou falše se nemůže nikomu dobře dařit.

  11. Nechť jsou tradiční sofismata svržena z trůnu, vykořeněna, spálena a zničena, neboť představují trvalou hrozbu veškeré nefalšované ušlechtilosti myšlení a jednání!

  12. Prokáže-li se u kterékoliv údajné „pravdy“, že není ničím než pouhou báchorkou, nechť je bez dlouhých cirátů uvržena v nejzazší temnotu, mezi mrtvé bohy, mrtvé říše, mrtvé filozofie a další zbytečnou veteš a haraburdí!

  13. Nejnebezpečnější ze všech lží, které kdy byly dosazeny na trůn, je posvěcená, privilegovaná lež – lež, o které každý věří, že je vzorem pravdy. Je plodnou matkou všech dalších všeobecně rozšířených omylů a falešných představ. Je to strom pošetilosti s hlavou hydry a tisícem kořenů. Je společenskou rakovinou!

  14. Lež, o které se ví, že je lží, je již zpola vymýcena, ale lež, kterou i inteligentní lidé přijímají jako skutečnost – lež, která byla malému dítěti vštípena v matčině klíně, je nebezpečnější než plíživá morová rána a daleko hůř se s ní bojuje!

  15. Všeobecně rozšířené lži byly vždy nejmocnějším nepřítelem osobní svobody jednotlivce. Existuje pouze jediný možný přístup: vyříznout je až k samému jádru jako rakovinové nádory. Vymýtit je, aby se nemohly dál šířit. Sprovodit je ze světa, nebo to samé udělají s námi!



Vzduch

Kniha Luciferova osvícení


Římský bůh Lucifer byl nositelem světla, duchem vzduchu, personifikací osvícení. V křesťanské mytologii se stal synonymem zla: nic jiného se od náboženství, které udržuje svou existenci mlhavými definicemi a falešnými hodnotami, ani čekat nedalo. Nastal čas uvést vše na pravou míru. Falešné moralizování a okultní nesmysly je třeba opravit. Většinu příběhů a her o Ďáblovi, i když jsou třeba zábavné, je nutno označit za zastaralé absurdity, jimiž také skutečně jsou. Bylo řečeno: „Pravda osvobodí člověka.“ Jenže pravda sama o sobě ještě nikoho neosvobodila. Emancipaci ducha mohou přinést pouze pochyby. Bez obdivuhodného prvku pochybování by byla brána, jíž prochází pravda, pevně uzavřena a odolávala by i bušení tisíce Luciferů. Nepřekvapuje, že Písmo svaté mluví o Vládci pekel jako o „otci všech lží“ – nádherný příklad převráceného hodnocení osobnosti. Pokud máme uvěřit teologickému obvinění, že Ďábel zosobňuje podvod a lež, pak musíme zákonitě souhlasit, že to byl on, nikoli Bůh, kdo zavedl veškerá duchovní náboženství a kdo napsal Bible Svaté! Když navazuje jedna pochyba na druhou, bublina, která se nafoukla dlouho hromaděnými falešnými představami, hrozí prasknutím. Pro ty, kteří již začali pochybovat o domnělých pravdách, je tato kniha zjevením. Lucifer již povstal. Nyní je čas pochybovat! Bublina lží praská a zvuk, který vydává, je řevem celého světa!



- Zatykač -

Hledá se:

Bůh

mrtvý nebo živý


Jednou z obecně rozšířených mylných představ je, že satanista nevěří v Boha. Pojem „Boha“, tak jak ho vykládají lidé, se v průběhu času natolik měnil, že satanista jednoduše přijímá tu definici, která mu nejlépe vyhovuje. Člověk si vždy vytvářel své bohy, a ne oni jeho. Pro některé je Bůh laskavý – pro jiné děsivý. Satanista nechápe „Boha“ – ať už je nazýván jakýmkoli jménem, či ať je bezejmenný – jako bytost, která má podíl na utrpení, ale jako rovnovážný faktor v přírodě. Tato mocná síla, která prostupuje universum a udržuje ho v rovnováze, je příliš neosobní, než aby se starala o štěstí či bídu tvorů z masa a kostí, kteří obývají tuto kouli, plnou podlosti a špíny.

Každý, kdo považuje Satana za špatného, by si měl uvědomit, kolik mužů, žen, dětí a zvířat zemřelo z „Boží vůle“. Je jasné, že ten, kdo truchlí nad ztrátou milované osoby, by ji viděl raději ve svém objetí než v náručí Boha! Místo toho jsou falešně utěšováni knězem, který jim tvrdí: „Byla to vůle Boží, má drahá“ nebo: „Teď je v rukách Božích, synu.“ Podobné fráze by se pánbíčkářům moc hodily, aby mohli omlouvat Boží nemilosrdnost a přimhuřovat nad ní oko...

Pokud má Bůh skutečně ve své moci vše a je tak dobrotivý, jak se předpokládá, proč tedy dopouští, aby se podobné věci děly? Je na čase, aby se pánbíčkáři přestali uchylovat ke svým biblím a knihám přikázání, kdykoliv chtějí něco potvrdit nebo vyvrátit, ospravedlnit, zatratit nebo vyložit.

Satanista si uvědomuje, že za vše může člověk a univerzální princip akce a reakce, a nenamlouvá si, že by za tím stál někdo jiný. Přestaňme skládat ruce v klín a přijímat „osud“, aniž bychom se pokusili něco s tím udělat, jen proto, že je to psáno v kapitole té a té, v tom a v tom žalmu. Satanista ví, že modlení nepomáhá – ve skutečnosti naopak zmenšuje vyhlídky na úspěch, neboť ti, kteří jsou oddáni zbožnosti, až příliš často skládají samolibě ruce v klín a modlí se, aby došlo ke změně, jíž by vlastní aktivitou dosáhli daleko rychleji!

Satanista se vyhýbá výrazům, jako je „naděje“ a „modlitba“, neboť vyjadřují zlou předtuchu a strach. Pokud věříme a modlíme se, aby se něco stalo, už neuděláme nic pro to, aby se to skutečně stalo. Satanista si uvědomuje, že o vše, čeho se mu dostane, se sám přičinil. Místo modlení k Bohu bere proto situaci do vlastních rukou. Pozitivní myšlení a pozitivní jednání nesou ovoce.

Stejně jako se satanista nemodlí k Bohu o pomoc, nesnaží se vymodlit si odpuštění za své špatné činy. Pokud vyznavač jiného náboženství spáchá špatný skutek, modlí se k Bohu a žádá odpuštění nebo se vyzpovídá nějakému zprostředkovateli a požádá ho, aby se modlil k Bohu za odpuštění jeho hříchů. Satanistovi je jasné, že modlením nic nezmůže a zpovídáním se druhému člověku dosáhne ještě méně – a nadto je to pokořující.

Jestliže udělá satanista něco špatného, uvědomí si, že chybovat je zcela přirozené – pokud svého činu skutečně lituje, vezme si z toho ponaučení a dá si pozor, aby něco takového již nikdy neudělal. Pokud svého skutku upřímně nelituje a ví, že ho bude stále opakovat, nemá se starat o zpovědi a odpuštění. Přesně tak to ale chodí. Lidé se zpovídají ze svých hříchů, aby ulehčili svědomí – a mohli bez starosti jít a znovu páchat hříchy, obvykle tytéž.

Je tolik rozličných interpretací Boha v obvyklém slova smyslu, kolik je typů lidí. Představy sahají od víry v Boha, který je jakousi vágní „univerzální kosmickou myslí“, až po antropomorfní božstvo s bílým plnovousem a sandály, které má přehled o veškerém konání každého z nás.

Osobní interpretace Boha se značně liší dokonce i v rámci daného náboženství. Některá náboženství zacházejí tak daleko, že každého, kdo patří k jiné náboženské sektě než jejich vlastní, označují za kacíře, a to dokonce i v případech, kdy se celkové učení a podoby zbožnosti téměř neliší. Například katolíci věří, že protestanti jsou odsouzeni do pekel jen z toho prostého důvodu, že nepatří do katolické církve. Stejně tak mnoho odštěpených křesťanských skupin, jako jsou evangelíci či revivalistická církev3, věří, že katolíci jsou pohané vzývající dřevěné nebo kamenné modly (Kristus je zobrazován tak, že se co možná nejvíce podobá tomu, kdo se mu klaní, a přesto křesťané kritizují „pohany“ za uctívání kamenných nebo dřevěných model). Židům bylo vždy spíláno do Ďáblů.

I když všechna tato náboženství mají v podstatě téhož Boha, každé považuje zvyky ostatních za hanebné. Pánbíčkáři se k dovršení všeho dokonce modlí jeden za druhého! Pro bratry, kteří jdou souběžnou cestou ctnosti, mají opovržení, a to jen proto, že jejich náboženství má jinou nálepku, a toto nepřátelství je třeba nějakým způsobem vybít. Nejlépe prostřednictvím „modlitby“! Pěkně samolibě a kultivovaně říci: „Nenávidím vás do morku kostí!“ Průhledně zamaskovaný trik, známý jako modlitba za nepřátele! Modlitba za nepřátele není nic než vyčpělý vztek z výprodeje, a navíc hodně podřadné kvality!

Pokud existuje ve způsobu uctívání Boha tolik křiklavých rozporů, kolik rozdílných interpretací Boha může tedy být – a kdo má vlastně pravdu?

Všem zbožným vyznavačům „řádnosti“ jde hlavně o to, vyhovět Bohu a zajistit si tak po smrti přijetí u otevřených „nebeských bran“. I když někdo nežil podle přikázání, přesto může v poslední minutě zavolat ke svému smrtelnému loži duchovního, aby mu poskytl poslední rozhřešení. Kněz nebo pastor se přižene poklusem, aby dal s Bohem „vše do pořádku“ a postaral se, aby jeho propustka do nebeské říše byla v pořádku. (Jezídové, sekta uctívačů Ďábla, mají na věc rozdílný názor. Věří, že Bůh je všemocný, ale také všeodpouštějící, a na základě toho se domnívají, že je to Ďábel, komu musí vyhovět, neboť on vládne zde, na Zemi, jejich životy. Věří tak silně, že jim Bůh po posledním zaopatření odpustí všechny hříchy, že v průběhu života nepociťují potřebu brát ohledy na jeho názor.)

Mnoho lidí dnes nedokáže racionálně přijímat křesťanství se všemi jeho rozpory tak, jak bylo praktikováno v minulosti. Začínají pochybovat o existenci Boha v křesťanském pojetí. Začali si proto říkat „křesťanští ateisté“. Křesťanská bible je skutečně plná rozporů; co však může být rozpornější než pojem „křesťanský ateista“?

Pokud prominentní křesťanští ideologové odmítají starou interpretaci Boha, jak můžeme od jejich spoluvěrců očekávat, že se budou držet dřívější náboženské tradice?

Vzhledem k debatám, je-li Bůh mrtev, či ne, by si měl brzy – pokud ovšem není mrtev – začít platit důchodové pojištění!



Bohem,

kterého chráníte,

můžete být vy sami


Veškerá náboženství duchovní povahy jsou výtvorem člověka. Člověk si svým materiálním mozkem vytvořil celý systém bohů. Protože měl ego, které nebyl schopen akceptovat, musel ho zvnějšnit v nějakém velkém duchovním výmyslu, kterému říká „Bůh“.

Bůh může vše, co je člověku zakázáno – zabíjet lidi, konat zázraky jen pro svou potěchu, ovládat bez jakékoli odpovědnosti atd. Pokud člověk takového boha potřebuje a uznává ho, uctívá svůj vlastní výmysl. Tím vlastně zprostředkovaně uctívá člověka, který Boha vymyslel. Není tedy především rozumnější klanět se bohu, kterého si stvořil podle vlastních emočních potřeb – bohu, který nejlépe zosobňuje konkrétní pozemskou a tělesnou bytost, obdařenou takovým duševním potenciálem, že dokázala vymyslet boha?

Pokud člověk trvá na zvnějšnění svého pravého já v podobě „Boha“, proč se má bát svého pravého já tím, že se bude bát „Boha“ – proč velebením „Boha“ vynášet své vlastní já – proč být dál ztělesňován „Bohem“, když nejde o nic jiného než účastnit se rituálního náboženského obřadu prováděného v jeho jménu?


Rituál a dogma člověk sice potřebuje, ale nikde není psáno, že pokud se chce podílet na rituálním a náboženském obřadu prováděném v jeho jménu, potřebuje k tomu zvnějšněného Boha! Co když člověk při zaplňování propasti mezi sebou a svým „Bohem“ vidí, jak se démon hrdosti plíží dál – ztělesnění Lucifera, objevující se přímo v jeho středu? Nemůže již o sobě uvažovat jako o tvoru rozděleném na dvě části, tělesnou a duchovní, ale vidí, že obě jsou pouze tělesné – a vždy byly! Pak buďto den za dnem k smrti nenávidí sám sebe, anebo se raduje, že je tím, čím je! Jestliže nenávidí sám sebe, vidí sám sebe, zkoumá nové a složitější duchovní cesty „osvícení“ a doufá, že při hledání mocnějších, ještě lépe vymyšlených „bohů“ ztrestá svou ubohou a politováníhodnou tělesnou schránku. Jestliže přijme sám sebe, ale pochopí, že rituál a obřad jsou důležité triky náboženství, jež si sám vymyslel, aby udržoval svou víru ve lži, pak může jeho víru v pravdu živit stejná forma rituálu – pradávná slavnost, která dodá jeho vědomí vznešenosti bytí další opodstatnění.


Až se člověk přiblíží sám sobě a vzdálí se „Bohu“, všechna lživá víra vyvane a on se přiblíží k Ďáblu. Pokud Ďábel představuje toto a člověk žije svůj život v chrámu Ďáblově a Satanova energie hýbe jeho svaly, potom buď prchne před žvaněním a šťouráním počestných lidí, nebo stane hrdě na tajných místech Země a bude svou satanskou mocí ovládat davy zachvácené šílenstvím, dokud nenastane onen den, kdy bude moci vystoupit a slavnostně vyhlásit: „Jsem satanista! Skloňte se, neboť já jsem nejvyšším ztělesněním lidského života!“



Několik fakt

o nadcházejícím

věku satanismu


Sedm smrtelných hříchů křesťanství jsou: chamtivost, pýcha, závist, zloba, obžerství, smilstvo a lenost. Satanismus se těchto „hříchů“ zastává, neboť všechny vedou k fyzickému, duševnímu nebo emočnímu uspokojení.

Satanista ví, že na chamtivosti není nic špatného, že pouze znamená, že někdo chce ještě víc, než má. Závist znamená, že se zájmem pohlížíme na majetek druhých a toužíme získat podobné věci také pro sebe. Závist a chamtivost jsou motivačními silami ctižádosti – bez ní by se těžko dalo dosáhnout něčeho významného.

Obžerství neznamená nic jiného, než že jíte víc, než je třeba, abyste se udrželi při životě. Když se přejídáte a hrozí vám obezita, další hřích – pýcha – vás přiměje ke snaze vypadat tak, abyste znovu získali ztracenou sebeúctu.

Každý, kdo si koupí nějakou část oděvu za jiným účelem, než je zakrytí těla a jeho ochrana proti nepříznivým živlům, se prohřešil pýchou. Satanisté se často setkávají s posměváčky, kteří jsou proti škatulkování. Tyto posměváčky je třeba upozornit, že jedna či více částí oděvu, které nosí, nejsou nutné k ochraně proti zimě. Na této zemi není jediný člověk, který by se nějakým způsobem nezdobil. Satanista pouze poukazuje, že i on zhřešil pýchou. Nehledě na to, kolika slovy cynik racionálně popisuje svou svobodu, stále je ověšen znaky pýchy.

Nechuť k rannímu vstávání znamená, že hřešíte leností. Pokud budete ležet v posteli dostatečně dlouho, zjistíte, že pácháte další hřích – smilstvo. I sotva znatelné vzbuzení sexuální touhy znamená provinit se smilstvem. Příroda, aby pojistila rozmnožování lidstva, učinila z touhy nejsilnější instinkt, hned po pudu sebezáchovy. Když si to křesťanská církev uvědomila, udělala ze soulože „prvotní hřích“. Tak dosáhla toho, že se hříchu nikdo nevyhne. Samotná vaše existence je důsledkem hříchu – prvotního hříchu.

Nejsilnější instinkt každé živé bytosti je pud sebezáchovy, který nás přivádí k poslednímu ze sedmi smrtelných hříchů – ke zlobě. Není to snad náš pud sebezáchovy, který se probudí, pokud nám někdo ubližuje a my se tak rozzlobíme, že jsme schopni bránit se dalšímu napadení? Satanista se drží hesla: „Jestli vás někdo udeří do tváře, práskněte ho přes druhou!“ Ať nezůstane žádné zlo neztrestáno. Stůjte v cestě jako lev – buďte nebezpeční i jako poražení!

Jelikož přirozené lidské instinkty vedou člověka ke hříchu, všichni jsou hříšníky a přijdou do pekla. Pokud tomu tak skutečně je, setkáte se tam se všemi přáteli. Nebe musí být zabydleno pěkně divnými tvory, jestliže žili pouze proto, aby se dostali někam, kde budou moci na věky věkův jenom drnkat na harfy.

„Časy se změnily. Náboženští vůdci již nehlásají, že veškeré vaše přirozené konání je hříšné. Již si nemyslíme, že by sex byl odporný – nebo že být pyšni sami na sebe je hanebné – nebo že chtít něco, co patří jinému, je nemravné.“ Přirozeně že ne, časy se přece změnily! „Jestli chcete důkaz, jen si všimněte, jak jsou dnes církve tolerantní. Vždyť dělají všechno, co hlásáte.“

Stejná a podobná prohlášení slyší satanisté v jednom kuse a nadšeně souhlasí. ALE, pokud se svět natolik změnil, proč se tedy dál držet nitek umírající víry? Jestliže se mnoho náboženství zříká vlastních posvátných knih, jelikož jsou zastaralé a hlásají myšlenky satanismu, proč je tedy nenazvat pravým jménem – satanismem? Rozhodně by to bylo méně pokrytecké.

Poslední dobou došlo k pokusu zlidštit duchovní koncepci křesťanství. Projevilo se to v těch nejokázalejších prostředcích, které nemají nic společného s duchovnem. Latinské mše jsou nyní slouženy v domácích jazycích, což pouze umožnilo snadněji prokouknout celý ten nesmysl. Obřad byl zároveň oloupen o svou esoterickou podstatu, která je v souladu s principy dogmatu. Emoční reakci je daleko snazší vyvolat slovy a frázemi, jimž nikdo nerozumí, než prohlášeními, o kterých by musel pochybovat i ten nejjednodušší člověk, pokud by je slyšel v jazyce, jemuž rozumí.

Kdyby kněží a duchovní použili před sto lety prostředky, kterými se dnes snaží zaplnit kostely, byli by nařčeni z kacířství, bylo by jim spíláno do ďáblů, často by byli i pronásledováni; zcela jistě by byli bez okolků exkomunikováni.

Pánbíčkáři naříkají: „Musíme držet krok s dobou!“ Zapomínají však, že díky limitujícím faktorům a hluboce zakořeněným principům „řádná“ náboženství nemohou nikdy dojít ke změně, která by vycházela vstříc potřebám člověka.

Dřívější náboženství vždy symbolizovala duchovní podstatu člověka. Věnovala přitom malý nebo žádný zájem jeho světským či fyzickým potřebám. Tento život pokládaly pouze za něco pomíjivého a tělo za pouhou skořápku, fyzickou rozkoš za něco nepodstatného a bolest za užitečnou přípravu na „Boží království“. Pokrytectví vyjde krásně najevo, když „počestní“ provedou ve svém náboženství změny, aby udrželi krok s přirozenou proměnou lidí! Křesťanství může sloužit plně pouze tehdy, stane-li se tím, čím je nyní satanismus.

Nové náboženství, založené na přirozených pudech člověka, muselo nutně vzniknout. Oni mu dali jméno. Jmenuje se satanismus. Zavržená moc, jež vyvolala náboženské spory o kontrole početí, neochotně připustila, že sex provozovaný čistě pro radost je neoddiskutovatelný fakt.

„Ďábel“ přiměl ženy, aby ukazovaly nohy a dráždily muže – tytéž nohy, na které je nyní přijatelné hledět a jaké nám předvádějí mladé jeptišky, kráčející kolem ve zkrácených hábitech. Rozkošný krok správným směrem (nebo ne?)! Je možné, že brzy uvidíme jeptišky, jak s obnaženými ňadry smyslně zmítají svými těly při „Missa Solemnis Rock“?4 Satan se usmívá a tvrdí, že by se mu to líbilo – mezi jeptiškami je spousta moc hezkých holek s krásnýma nohama.

Mnoho církví s velkou obcí věřících provozuje na shromážděních smyslnou hudbu, doprovázenou tleskáním, která je též inspirovaná Satanem. Koneckonců, ďábel měl vždycky nejlepší písničky.5

Navzdory řečem Tety Marthy6 o bohaté sklizni Páně nejsou církevní pikniky ničím jiným než dobrou záminkou k nedělnímu obžerství; a každý ví, že v okolním křoví se děje ledacos jiného než čtení v bibli.

Doplňkem mnoha dobročinných církevních trhů, jejichž cílem je získat finanční prostředky, většinou bývá karneval. Býval považován za oslavu těla, ale nyní je přijatelný, neboť peníze připadnou církvi, která může kázat proti Ďáblově pokušení! Lze namítnout, že jsou to pohanské zvyky a obřady, které si křesťané pouze vypůjčili. To je sice pravda, ale pohané si libovali v rozkoších těla a byli přitom odsouzeni právě těmi, kteří slaví jejich obřady, ale pod jiným jménem.

Kněží a duchovní kráčejí v prvních řadách mírových demonstrací a lehají si před vlaky s válečným materiálem se stejnou horlivostí, s jakou jejich řádoví bratři z týchž seminářů žehnají kulkám, bombám a vojákům. Někde se musela stát chyba. Je možné, že Satanovou rolí je vyslovit obvinění? Rozhodně ho do této funkce jmenovali!

Když štěně dospěje, stane se z něj pes; když led roztaje, říká se mu voda; když vyprší dvanáct měsíců, pořídíme si nový kalendář na odpovídající rok; když se z „magie“ stane vědecký fakt, mluvíme o něm jako o medicíně, astronomii apod. Když přestane určité pojmenování odpovídat dané skutečnosti, je logické nahradit je novým, vhodnějším. Proč tak nepostupujeme i u náboženství? Proč máme náboženství označovat stejným jménem, když se jeho principy přestaly shodovat s původní vírou? Proč v případě, kdy náboženství sice hlásá totéž co dřív, ale jeho stoupenci se již stěží řídí jeho učením, si nadále říkají jménem, které bylo dáno jeho původním přívržencům?

Proč byste měli dále podporovat víru, která se neshoduje s vašimi pocity, jestliže nevěříte tomu, co vaše náboženství učí? Nikdy byste nehlasovali pro člověka nebo věc, ve které nevěříte. Nač tedy odevzdávat církevní hlas náboženství, jež neodpovídá vašemu přesvědčení? Nemáte žádné právo naříkat na politické poměry, které jste sami zvolili nebo jakýmkoli způsobem podpořili – například tím, že složíte ruce v klín a budete spokojeně souhlasit se sousedy, kteří tyto poměry schvalují, jen proto, že jste příliš líní nebo zbabělí, abyste vyslovili svůj názor. Totéž platí pro náboženské hlasování. Když už nedokážete být bezohledně upřímní ve svých názorech z obavy z nepříjemných reakcí zaměstnavatelů, veřejných představitelů apod., můžete být upřímní přinejmenším sami k sobě. V soukromí vlastního domova a s blízkými přáteli se musíte hlásit k tomu náboženství, kterému leží na srdci pouze VÁŠ prospěch.

„Satanismus se zakládá na velmi zdravé životní filozofii,“ říkají ti, kdo nemají zábrany. Proč ho ale nazývat satanismem? Proč mu nedat jméno jako „humanismus“ či název, který by zachycoval souvislost s čarodějnickým konventem a přitom znamenal něco trochu esoteričtějšího a méně křiklavého? Existuje pro to více důvodů. Humanismus není náboženství. Je to prostě způsob života bez nějaké ceremonie či dogmatu. V satanismu jsou jak ceremonie, tak dogma. Dogma, jak bude dále vysvětleno, je nutné.

Satanismus se podstatně liší od všech ostatních magických skupin i od takzvané „řádné“ či „bílé“ magie, které dnes ve světě existují. Tato pokrytecká a arogantní náboženství slavnostně prohlašují, že jejich členové používají magických sil pouze k altruistickým účelům. Satanisté hledí na skupiny „bílé“ magie s opovržením, neboť se domnívají, že altruismus znamená hřešit „na dobírku“. Je nepřirozené netoužit po získání věcí pouze pro sebe. Satanismus je jistou formou kontrolovaného sobectví. To neznamená, že nikdy nic neuděláte pro někoho jiného. Obšťastníte-li člověka, na kterém vám záleží, budete mít pocit uspokojení.

Satanismus se staví za uplatňování upraveného pravidla „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.“ Náš výklad zní takto: „Čiň jiným to, co oni činí tobě.“ Pokud byste jim činili to, co chcete, aby oni dělali vám, a oni by s vámi přitom jednali špatně, bylo by proti lidské přirozenosti brát na ně dál nějaké ohledy. K jiným byste se měli chovat tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám; pokud ale nebude vaše slušnost opětována, vypořádejte se s nimi, jak si zaslouží.

Skupiny hlásící se k „bílé“ magii tvrdí, že pokud na někoho sešlete kletbu, vrátí se vám trojnásobně jako bumerang, přesně podle přísloví o kopané jámě. Je to jen další známka životní filozofie poznamenané pocitem viny, jíž se drží tyto novopohanské, pseudokřesťanské skupiny. Dobré víly by se chtěly ponořit do čarodějnictví, ale nedokáží se rozejít se stigmatem, které je s ním spojeno. Říkají si proto bílí magici a sedmdesát pět procent své filozofie stavějí na otřepaných, banálních principech křesťanství. Každý, kdo předstírá, že se o magii nebo okultní vědy zajímá z jiných příčin než získání osobní moci, je nejhorším pokrytcem. Satanista uznává křesťanství přinejmenším z toho důvodu, že se důsledně drží své filozofie poznamenané pocitem viny, ale může pouze pohrdat lidmi, kteří tím, že se přidali ke skupině magiků, dělají, jako kdyby se osvobodili z hříchu, a přitom se zabývají stejnou výchozí filozofií jako křesťanství.

Bílá magie je prý využívána pouze k dobrým či altruistickým cílům a černá magie, tvrdí se, slouží pouze k sobeckým či „špatným“ účelům. Satanismus žádnou takovou dělící čáru neuznává. Magie je vždy magií, ať má pomáhat, či škodit. Satanista jakožto magik by měl být schopen rozhodnout se, co je správné, a pak užít magických sil k dosažení svých cílů.

Při obřadech bílé magie stojí magik v pentagramu, aby se ochránil před „zlými“ silami, jež přivolává na pomoc. Satanistovi připadá poněkud pokrytecké vyvolávat tyto síly a žádat od nich pomoc a zároveň se před nimi chránit. Satanista si uvědomuje, že pouze spojenectvím s těmito silami může zcela a nepokrytě využívat síly pekel ke svému prospěchu.

Při satanském magickém obřadu se účastníci nedrží za ruce a netančí „kolečko kolem růžolícího“, nezapalují svíce různých barev, aby tím dosáhli splnění rozličných přání, nevolají ve jménu „Otce, Syna a Ducha svatého“, když patrně provozují černou magii, nevybírají si „svatého“ za osobního rádce a pomocníka při řešení svých problémů, nenamáčejí se do vonných olejů a nedoufají, že se peníze jen pohrnou, nemeditují, aby dosáhli „velkého duchovního probuzení“, neodříkávají dlouhá zaříkávání, k nimž občas přihodí – pro lepší dojem – Ježíšovo jméno atd. atd. atd. ad nauseam!

Protože – toto není způsob, jakým provádět satanskou magii. Pokud se nedokážete zbavit pokryteckého sebeklamu, nikdy nemůžete uspět jako magik, a tím méně jako satanista.

Satanské náboženství nejenže zdvihlo minci, ale dokonce ji obrátilo na druhou stranu. Proč by tedy tím, že by si říkalo jiným jménem než oním, které je v naprosté shodě s opačnými dogmaty tvořícími satanskou filozofii, mělo podporovat principy, vůči kterým se staví do naprosté opozice?

Satanismus není „řádné“ náboženství; je to náboženství světské a živočišné, náboženství těla – a nad tím vším panuje Satan, zosobnění „špatné“ cesty.

Nevyhnutelně se nabízí otázka: „Tak dobře, nemůžeme satanismus nazývat humanismem, protože humanismus není náboženství; proč ale stavět na první místo náboženství, když vše, co děláte, je zcela přirozené? Stačí, když to budete dělat a nebudete nad ničím přemýšlet.“

Moderní člověk prošel dlouhou cestou; zbavil se iluzí o nesmyslných článcích dřívějších náboženství. Žijeme v osvícené době. Psychiatrie učinila mílové kroky v objasnění skutečně lidské osobnosti. Žijeme v době duševního uvědomění, jaké žádný svět dosud nepoznal.

To je sice moc hezké, ale – toto nové uvědomění má jednu trhlinu. Akceptovat něco rozumově je jedna věc, ale přijmout to poctivě je něco zcela jiného. Jedním z požadavků, které psychiatrie nedokáže splnit, je potřeba od narození neodmyslitelně spjatá s člověkem: oddávat se za pomoci dogmat citovým výlevům. Člověk potřebuje obřad a rituál, fantazii a kouzla. Přes všechno dobré, co psychiatrie dokázala, oloupila člověka o zázrak a fantazii, které mu náboženství v minulosti poskytovalo.

Satanismus si uvědomuje současné potřeby člověka a vyplňuje rozsáhlé šedé prázdno mezi náboženstvím a psychiatrií. Satanská filozofie spojuje základy psychologie s upřímným působením na city či dogmatem. Poskytuje člověku fantazii, kterou tolik potřebuje. Na dogmatu samém není nic špatného a jeho zprostředkování není založeno na ideách a činech, jež by šly vyloženě proti lidské přirozenosti.

Nejrychlejší způsob cesty z jednoho bodu do druhého vede po přímce. Pokud lze veškeré pocity viny vhodně využít, eliminuje to potřebu racionální očisty psýchy ve snaze zbavit ji tohoto potlačování. Satanismus je jediným známým náboženstvím, které bere člověka takového, jaký je, a staví se spíše za logický princip obrácení špatného v dobré než za pokus přetrhnout se horlivostí ve snaze něco špatného eliminovat.

Jestliže se poté, co jste selským rozumem racionálně zhodnotili své problémy, a po přihlédnutí k tomu, co nás naučila psychiatrie, stále nedokážete emočně vymanit z bezdůvodného pocitu viny a nedokážete uvést své teorie do praxe, měli byste se naučit dosáhnout toho, aby tento pocit viny pracoval pro vás. Měli byste jednat podle svých přirozených pudů, a pokud to nedokážete, aniž byste se zároveň necítili vinni, těšte se ze své viny. Může to znít jako protimluv, ale pokud se nad tím zamyslíte, pocit viny může často smysly spíše vzrušit. Dospělí by se měli učit od dětí. Děti si velmi často libují právě v tom, o čem vědí, že by neměly dělat.

Ano, časy se změnily, ale člověk zůstal stejný. Základy satanismu zde byly vždy. Jedinou novinkou je formální organizace náboženství, založeného na charakteristických a obecně platných vlastnostech člověka! Po staletí byly lidskému odříkání zasvěcovány velkolepé stavby z kamene, betonu, malty a oceli. Je nejvyšší čas, aby lidé přestali bojovat sami proti sobě a zasvětili život stavbě chrámů určených k pěstování rozkoší.

I když se časy změnily a stále se budou měnit, zůstává člověk v jádru stále stejný. Po dva tisíce let pykal za něco, zač měl především nést pocity viny. Už nás nebaví odpírat si rozkoše života, jež nám patří. Dnes stejně jako dříve si člověk potřebuje něco užít. Právě teď, místo aby čekal na odměnu v nebi. Proč bychom nemohli mít náboženství založené na holdování rozkoším? Samozřejmě že to odpovídá přirozenosti zvířete. Již dávno jsme přestali napodobovat slabochy klepající se před nemilosrdným „Bohem“, kterému je přitom zcela jedno, zdali žijeme, nebo ne. Jsme hrdí lidé, vážící si sebe samých – jsme satanisté!



Peklo, ďábel

a jak prodat duši


Satan je nepochybně nejlepší přítel, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celé věky udržoval při životě. Falešné nauky o pekle a Ďáblu umožnily protestantské a katolické církvi dlouhý rozkvět. Bez Ďábla, na kterého by mohli ukázat prstem, by pánbíčkáři „cesty ctnosti“ neměli čím strašit své příznivce. „Satan vás uvádí v pokušení“; „Satan je vládcem zla“; „Satan je hříšný, krutý a brutální“; varují. „Pokud podlehnete pokušení Ďábla, zcela jistě budete navěky prokleti a budete se smažit v pekle.“

Sémantický význam slova Satan je „sok“, „odpor“ nebo „žalobce“. Samotné slovo „ďábel“ pochází z indického déví, což znamená „bůh“. Satan představuje opozici vůči všem náboženstvím, která člověka otravují a zatracují ho za jeho přirozené pudy. Roli zla dostal jednoduše proto, že zosobňuje světské, pozemské a tělesné stránky života.

Satan, nejvyšší Ďábel západního světa, byl původně anděl, jehož povinností bylo oznamovat Bohu lidské prohřešky. Tak tomu bylo až do 14. století, kdy začal být zobrazován jako zlé božstvo, zčásti člověk a zčásti zvíře s kozlími rohy a kopyty. Než ho křesťanství nazvalo Satanem, Luciferem a podobně, tělesné stránce lidské přirozenosti vládl bůh, který se tehdy jmenoval Dionýsos nebo Pan. Řekové ho zobrazovali jako satyra či fauna. Pan byl původně „dobrým chlapíkem“ a symbolizoval úrodnost a plodnost.

Kdykoli dostane nějaký národ novou formu vlády, z minulých hrdinů se stanou zlosynové. To platí i pro náboženství. Nejranější křesťané věřili, že pohanská božstva byli ďáblové, a zabývat se jimi znamenalo provozovat „černou magii“. Zázračné nebeské jevy označili za „bílou magii“; to byl jediný rozdíl. Staří bohové nezemřeli. Propadli se do pekel a stali se z nich ďáblové. Bubák (angl. bogey), strašák (bugaboo) nebo skřítek (goblin), kterými straší malé děti, pocházejí ze slovanského slova „Bog“, což znamená „bůh“, podobně jako v hindštině „Bhaga“.

Mnoho rozkoší, které nové náboženství zatratilo, bylo před nástupem křesťanství chováno v úctě. Udělat z Panových rohů a kopýtek toho nejpřesvědčivějšího ďábla vyžadovalo pouze malou změnu! Z Panových charakteristických vlastností bylo možné elegantně udělat hříchy, jež si zasluhují potrestání, a proměna byla hotova.

Spojování kozla s Ďáblem nacházíme již v křesťanské bibli, kde byl nejsvatější den v roce, Den vykoupení, slaven losováním, jež mělo určit, který ze dvou kozlů „bez poskvrny“ má být obětován Pánu a který Azazelovi.7 Kozel nesoucí hříchy lidí byl vyhnán do pustiny a stal se z něj „obětní beránek“, na jehož hlavu velekněz vložil hříchy národa.8 Odtud pochází symbol kozla, který je používán při obřadech tajných lóží dodnes, tak jako byl používán v Egyptě, kde býval jednou do roka obětován Bohu.

Lidstvo má mnoho ďáblů a jejich původ je různý. Provádění satanských rituálů nezahrnuje vyvolávání démonů; tato praxe je vykonávána pouze těmi, kteří se bojí přesně těch sil, jež zaklínají.

Teoreticky jsou démoni zlými duchy s charakteristickými vlastnostmi přispívajícími ke zkáze lidí nebo jevů, kterých se dotknou. Řecké slovo daimón znamenalo strážný duch nebo zdroj inspirace a po pravdě řečeno, pozdější teologové vymýšleli celé legie těchto poslů inspirace – jeden jako druhý byli bez výjimky zlí.

Známkou zbabělosti „magiků“ cesty ctnosti je zvyk obracet se ke konkrétnímu démonu (který by zřejmě měl být přisluhovačem Ďábla), aby splnil jejich rozkazy. Předpokládá se totiž, že démona, který je pouze Ďáblovým služebníkem, lze lépe ovládat. Okultní nauky tvrdí, že pouze ten čaroděj, jehož „obrana“ skutečně budí úctu, či naprostý šílenec by se pokusil vyvolat samotného Ďábla.

K těmto „služebně nižším“ ďáblům se satanista neobrací, ale drze vyvolává ty, kteří zalidňují pekelnou armádu odvěké zuřivosti – ďábly samotné!

Jak se dalo ostatně čekat, teologové sestavili soupis jmen ďáblů, ale seznam, který následuje, obsahuje jména a původ bohů a bohyň, k nimž se obracíme a kteří představují velkou část obyvatelstva královského paláce pekel:


Čtyři korunní princi pekel


Satan – (hebrejsky) sok, odpor, žalobce, Pán ohně, peklo, jih.

Lucifer – (latinsky) nositel světla, osvícení, vzduch, jitřenka, východ.

Belial – (hebrejsky) bez pána, nízkost země, nezávislost, sever.

Leviathan – (hebrejsky) had z hlubin, moře, západ.


Ďáblové dřívějších náboženství vždy přinejmenším částečně nesou zvířecí rysy, očividný důkaz neustálé potřeby člověka popírat, že je také zvířetem. Kdyby si to přiznal, zasadilo by to citelnou ránu jeho zbídačenému egu. Židé a Egypťané prasetem opovrhovali. Symbolizovalo bohy Freye, Osirida, Adonise, Persefonu, Attise a Démétru, a bylo obětováno Osiridovi a Měsíci. Postupem času ale bylo degradováno na ďábla. Féničané uctívali mušího boha Baala, ze kterého vznikl Belzebub.9 Baal i Belzebub jsou totiž spojováni s chrobákem či skarabem Egypťanů, který byl zřejmě schopen vstát z mrtvých, podobně jako mýtický pták Fénix vstal vždy z popela. Staří Židé díky kontaktu s Peršany věřili, že dvě významné síly ve světě jsou Ahura-Mazda, bůh ohně, světla, života a dobroty, a Ahriman, had, bůh temnoty, zkázy, smrti a zla. Tyto i nesčetné další příklady nejenže zobrazují ďábly jako zvířata, ale také ukazují lidskou potřebu obětovat původní zvířecí bohy a degradovat je na ďábly.

V šestnáctém století, v době reformace, přišel alchymista doktor Johann Faust na způsob, jak přivolat démona – Mefistofela – z pekel a uzavřít s ním smlouvu. Podepsal ji krví a výměnou za pocit mládí se zavázal odevzdat Mefistofelovi duši. V mžiku omládl. Když nadešel jeho čas, uzavřel se do svého pokoje a byl rozerván na kusy, jako kdyby došlo v laboratoři k explozi. Tento příběh je protestem doby (šestnáctého století) proti vědě, chemii a magii.

Abyste se mohli stát satanistou, není bezpodmínečně nutné zaprodat duši Ďáblu nebo uzavřít smlouvu se Satanem. Tuto hrozbu vymyslelo křesťanství, aby mohlo zastrašovat lidi a zabránilo jim zaběhnout se od věřícího stáda. Chvějícími se hlasy a se zdviženými prsty učili své stoupence, že pokud podlehnou pokušení Satanovu a budou žít podle svých přirozených zálib, zaplatí Satanovi za své hříšné rozkoše duší a navěky budou trpět v pekle. Vedli lidi k tomu, aby uvěřili, že nezkažená duše je jakousi propustkou k věčnému životu.

Farizejští proroci učili, že se má člověk Satana bát. Co si ale počít s výrazy jako „strach z Boha“? Je-li Bůh tak milosrdný, proč by se ho lidé měli bát? Máme snad věřit tomu, že před strachem se nedá nikam utéct? Pokud se musíte bát Boha, proč se raději nebát Satana? Přinejmenším se můžete bavit tím, že strach z Boha z vás dělá lháře. Bez široce rozšířeného strachu by pánbíčkáři neměli čím ovládat své stoupence.

Germánská bohyně smrti a dcera Lokiho se jmenovala Hel; byla zároveň pohanským božstvem mučení a trestu. Při vzniku knihy Starého zákona bylo přidáno ještě jedno „l“. Proroci, kteří psali bibli, výraz peklo (angl. the hell) neznali, použili hebrejské Sheol a řecké Hádes, což znamenalo záhrobí; použili také řecké slovo Tartaros, které znamenalo místo pobytu padlých andělů, podsvětí (uvnitř země), a výraz Geheuna, což bylo údolí blízko Jeruzaléma, kde vládl Moloch a kam sváželi odpadky a spalovali je. Odtud si křesťanská církev vzala ideu „pekelné síry a ohňů“ v pekle.

Protestantské a katolické peklo jsou místy věčného trestu. Katolíci nicméně ještě věří, že existuje „očistec“, kam všechny duše na určitou dobu přijdou, a „limbus“, kam se dostanou nepokřtěné duše. Buddhistické peklo je rozděleno do osmi částí, přičemž prvních sedm si lze odpykat. Církevní představa pekla popisuje hrůzné místo plné ohňů a utrpení. V Dantově Pekle a v severních krajích se předpokládalo, že je to mrazivý, studený kraj, obrovská lednička.

Přes veškeré zastrašování věčným prokletím a smažením duše křesťanští misionáři narazili na jedince, kteří jejich žvásty nepřijali tak rychle. Rozkoš a bolest jsou, stejně jako krása, subjektivní kategorií. Když se misionáři odvážili na Aljašku a varovali Eskymáky před hrůzami pekla a planoucími jezery ohně, které čekají na hříšníky, ti se nedočkavě ptali: „Jak se tam dostaneme?“

Většina satanistů nechápe Satana jako antropomorfní bytost s kopyty, pichlavým ocasem a rohy. Představuje sílu přírody – mocnosti temnot, které byly takto nazvány jedině proto, že je žádné náboženství z temnot nevytáhlo. Ani věda nebyla schopna uplatnit na tuto sílu technickou terminologii.



Satanský sex


Kolem satanského pojetí „volné lásky“ vzniklo mnoho sporů. Často se předpokládá, že sexuální aktivita hraje v satanismu nejdůležitější roli, a ochota účastnit se sexuálních orgií je nezbytnou podmínkou přijetí mezi satanisty. Nic nemůže být vzdálenější pravdě! Ve skutečnosti jsou oportunisté, kteří nemají vedle sexu žádný hlubší zájem o satanismus, důrazně odmítáni.

Satanismus skutečně obhajuje sexuální svobodu, ale pouze v pravém slova smyslu. Volná láska znamená podle satanismu přesně toto – svobodu být buďto věrný jedné osobě, či se oddávat sexuálním tužbám s tolika lidmi, kolik je jich podle vašeho názoru nutno k uspokojení vašich konkrétních potřeb.

Těm, kteří nejsou schopni dojít vzrušení přirozeným způsobem, nedoporučuje satanismus, aby se oddávali nějakým orgiím či se vrhali do mimomanželských styků. Pro mnohé by bylo jednoduše nepřirozené a škodlivé, kdyby byli nevěrní svým partnerům, jež si zvolili. Jiné by naopak frustrovalo být sexuálně vázáni pouze na jednu osobu. Každý se musí rozhodnout sám za sebe, jaká forma sexuální aktivity nejlépe vyhovuje jeho individuálním potřebám. Podle satanských měřítek je stejně tak špatné podléhat sebeklamu a nutit se do cizoložství nebo vyhledávat sexuální partnery ještě před svatbou pouze proto, abyste dokázali svému okolí (nebo, což je ještě horší, sami sobě), jak jste se zbavili pocitu viny ze sexu, jako nechat kvůli hluboce zakořeněným pocitům viny libovolnou sexuální potřebu neuspokojenou.

Mnozí lidé, kteří jsou neustále v zajetí dokazování toho, jak se zbavili pocitu viny ze sexu, jsou ve skutečnosti spoutáni daleko pevnějšími sexuálními pouty než ti, kteří prostě přijímají sexuální aktivitu jako přirozenou součást života a nedělají kolem své sexuální svobody takový rozruch. Například je uznávaným faktem, že nymfomanka (dívka snů každého muže a hrdinka všech senzačních románů) není sexuálně svobodná, ale ve skutečnosti je frigidní a těká od jednoho muže k druhému, jelikož má až moc velké zábrany, aby kdy mohla najít úplné sexuální uspokojení.

Další mylnou představou je názor, že schopnost účastnit se skupinové sexuální aktivity svědčí o sexuální svobodě. Všechny dnešní skupiny oddávající se volnému sexu mají jedno společné – zábrany, pokud jde o fetišistické či deviantní praktiky.

Ty nejsiláčtější příklady nefetišistické sexuální aktivity, slabě maskované jako „svoboda“, mají ve skutečnosti stejný průběh. Každý z účastníků orgie se podle příkladu jedné osoby svlékne donaha a mechanicky smilní – též podle příkladu „dirigenta“. Žádný z účastníků přitom nemá pocit, že by jejich „osvobozená“ forma sexu mohla být považována nezúčastněnými pozorovateli, kteří nedokáží neklást rovnítko mezi uniformitu a svobodu, za sešněrovanou a infantilní.

Satanista si uvědomuje, že pokud má být znalcem sexu (a skutečně se osvobodit od pocitu viny), nemůže se nechat rdousit ani takzvanými sexuálními revolucionáři, ani prudérií společnosti, kterou zmítají pocity viny. Těmto klubům volného sexu zcela uniklo, oč v sexuální svobodě vlastně jde. Nemožnost realizovat svou sexuální aktivitu na individuální bázi (což zahrnuje i osobní fetiše) ještě neznamená, že musíte nutně patřit k nějaké organizaci, která se zabývá sexuální svobodou.

Satanismus připouští jakoukoli aktivitu, která normálně uspokojuje vaše sexuální touhy – ať už jsou heterosexuální, homosexuální, bisexuální, či, pokud je vám libo, dokonce asexuální. Satanismus také schvaluje jakýkoli fetiš nebo deviaci, které obohatí váš sexuální život, pokud se ale netýkají někoho, kdo by neměl zájem.

Rozmach deviantního, event. fetišistického chování v naší společnosti by jistě šokoval fantazii sexuálně naivních lidí. Existuje daleko více sexuálních odchylek, než by si neinformovaný člověk dokázal uvědomit: transvestismus, sadismus, masochismus, urolagnie, exhibicionismus – abychom uvedli pouze několik nejrozšířenějších. Každý má nějakou vlastní formu fetiše, ale protože si není vědom převahy fetišistického chování v naší společnosti, má pocit, že kdyby se poddal svým „nepřirozeným“ tužbám, byl by zkažený.10

Dokonce i asexuál má svou úchylku – asexualitu. Je daleko nenormálnější nepociťovat žádnou sexuální touhu (pokud to nelze vysvětlit stářím, chorobou apod.) než být sexuálně promiskuitní. Jestliže dá satanista přednost sexuální sublimaci před otevřenou sexuální realizací, je to jeho vlastní věc. U mnoha případů sexuální sublimace (nebo asexuality) by měl pro asexuála negativní následky každý pokus se sexuálně osvobodit.

Asexuálové své sexuální touhy různě sublimují, ať již prací, nebo koníčky. Veškerá energie či nutkavý zájem, které by normálně věnovali sexuální aktivitě, se přelejí do jiných zábav nebo činností. Jestliže někdo dává přednost určitým zájmům na úkor sexuální aktivity, je to jeho právo a nikdo není oprávněn ho za to zatracovat. V každém případě by si ale dotyčný měl uvědomit, že se jedná o sexuální sublimaci.

Jelikož není možné je vyjádřit, mnoho tajných sexuálních tužeb nikdy neopustí pole fantazie. Nemožnost vybití často vede k nutkavému jednání a značná část lidí si proto vytváří vlastní tajné cesty, jak dát průchod sexuálním touhám. Jelikož většina fetišistických aktivit není zjevně manifestována, neměli by ti, kteří jsou sexuálně naivní, podléhat klamu, že vůbec neexistují. Uvedu pár příkladů důmyslných technik, které jsou používány: Mužský transvestita se bude ukájet svým fetišem tím, že bude nosit dámské spodní prádlo, ale jinak na něm nic nepoznáte; masochisticky založená žena může nosit o několik čísel menší podvazkový pás, takže bude během dne pociťovat sexuální rozkoš z fetišistického nepohodlí, aniž kdokoliv něco pozná. Tyto příklady jsou mnohem umírněnější a rozšířenější než ty, které by bylo možno uvést.

Satanismus podporuje jakoukoli formu sexuální realizace, pokud neubližuje někomu druhému. Abychom se vyhnuli nedorozumění, je třeba toto tvrzení blíže specifikovat. Do neubližování druhým nepatří neúmyslné ublížení, pociťované těmi, kteří by kvůli úzkostem ze sexuální morálky nemuseli souhlasit s vašimi názory na sex. Samozřejmě byste se měli vyhnout tomu, abyste se nějakým způsobem dotkli těch, kteří jsou vám blízcí, jako třeba přepjatě stydlivých přátel a příbuzných. Pokud se opravdu snažíte vyhnout tomu, abyste jim nějak ubližovali, a oni na to náhodně přijdou, nenesete žádnou odpovědnost; proto byste neměli ani trpět nějakými pocity viny za své sexuální přesvědčení nebo za to, že je tato přesvědčení nějakým způsobem ranila. Jestliže žijete v neustálém strachu, že se svým přístupem k sexu dotknete prudérních povah, pak nemá smysl snažit se vymanit z pocitu viny ze sexu. V každém případě předváděním své tolerance ničemu neposloužíte.

Druhou výjimkou jsou masochisté. Masochista nachází rozkoš v tom, že je mu ubližováno; jestliže mu upřete jeho rozkoš z bolesti, ubližujete mu stejně, jako skutečná bolest ubližuje nemasochistovi. Tuto situaci ilustruje tento příběh skutečně krutého sadisty: Masochista ho prosí „bij mě“. Nemilosrdný sadista mu odpovídá „Ne!“ Pokud někdo chce, aby mu bylo ubližováno, a nalézá rozkoš v bolesti, neexistuje důvod, proč bychom mu neměli dopřát radosti, na které je zvyklý.

Výraz „sadista“ v lidové mluvě označuje člověka, který nalézá rozkoš v bezohledné brutalitě. Skutečný sadista je ve skutečnosti vybíravý. Pečlivě vybírá v nepřeberné nabídce potenciálních obětí. Splnění touhy těch, kterým jde utrpení k duhu, mu přináší značnou rozkoš. „Vyrovnaný“ sadista je požitkářem a znalcem při výběru těch, na které se zaměří! Jestliže je někdo natolik vyrovnaný, aby přiznal, že je masochistou a že mu přináší rozkoš být zotročován a bičován, pravý sadista je jen potěšen, když může vyhovět!

Kromě uvedených výjimek by satanista nikomu vědomě neublížil tím, že by se dotkl jeho sexuálních práv. Pokud se snažíte vnutit své sexuální touhy těm, kteří nestojí o vaše nabídky, porušujete jejich sexuální svobodu. Satanismus proto neschvaluje znásilnění, zneužívání dětí, sexuální zneužívání zvířat či jakoukoli jinou sexuální aktivitu, jež vyžaduje spoluúčast těch, kteří nechtějí nebo jejichž nevinnost či naivita by umožnila, aby byli svedeni či dohnáni výhrůžkami k vykonání něčeho, co by bylo proti jejich vůli.

Pokud jsou všichni zúčastnění dospělí, ochotně přebírají veškerou zodpovědnost za své činy a dobrovolně se zapojují do dané formy sexuální realizace – i kdyby byla obecně považována za tabuizovanou –, pak neexistuje žádný důvod, proč by měly být jejich sexuální sklony potlačovány.

Pokud si uvědomujete všechny důsledky, výhody i nevýhody a jste si jisti, že vaše činy neublíží nikomu, kdo nechce či si nezaslouží, aby mu bylo ublíženo, pak nemáte proč potlačovat své sexuální záliby.

Stejně jako se ani dva lidé neshodují ve výběru stravy nebo nemají stejnou schopnost přijímání potravy, mění se i sexuální záliby a apetýt. Společnost ani kdokoli jiný nemá právo stanovovat jiné osobě omezení týkající se jejích sexuálních norem nebo frekvence sexuálního vyžití. Řádné sexuální chování lze vždy posuzovat pouze v kontextu dané situace. Z toho plyne, že to, co někdo může považovat za sexuálně správné a morální, může jinému připadat nechutné. Platí i opak: někdo může být sexuálně výrazně nadán, ale bylo by nespravedlivé hledět svrchu na jiného, jehož sexuální zdatnost není tak výrazná. Zároveň by bylo bezohledné vnucovat se jiné osobě (například muž obdařený nenasytným sexuálním apetýtem, převyšujícím potřebu ženy). Nebylo by hezké, kdyby z její strany očekával odezvu na své nabídky; ona ale musí projevit týž stupeň ohleduplnosti. V případě, kdy nepociťuje žádnou velkou vášeň, by ho mohla sexuálně přijmout, sice pasívně, ale nicméně mile, nebo neprotestovat, pokud se rozhodne hledat uspokojení svých tužeb někde jinde – včetně autoerotických praktik.

Ideální vztah je takový, ve kterém se lidé skutečně hluboce milují a sexuálně si vyhovují. Dokonalé vztahy jsou nicméně poměrně řídké. Je důležité zdůraznit, že duchovní láska a sexuální láska sice mohou, ale nutně nemusí jít ruku v ruce. Jestliže existuje alespoň určitá míra sexuální snášenlivosti, bývá často omezena a dochází ke splnění pouze některých sexuálních tužeb.

Pokud si sexuálně vyhovujete, pak neexistuje větší rozkoš než ta, vznikající při spojení s tím, koho hluboce milujete. Pokud si sexuálně nevyhovujete, je třeba položit důraz na skutečnost, že v žádném případě nemusí jít o absenci duchovní lásky. Člověk může, a často tomu také tak bývá, existovat bez druhého. Ve skutečnosti se často jeden z partnerů uchýlí k mimopartnerské sexuální aktivitě právě proto, že svého partnera hluboce miluje a chce se vyhnout tomu, aby ho nějakým způsobem ranil nebo se mu nějak vnucoval.11 Hluboká duchovní láska je obohacena láskou sexuální a je samozřejmě nutnou součástí každého uspokojivého vztahu. Kvůli rozdílným sexuálním zálibám skýtá někdy mimopartnerská sexuální aktivita nebo masturbace potřebnou náhražku.

U masturbace, kterou mnoho lidí považuje za sexuální tabu, vzniká problém s pocity viny, se kterou není tak snadné se vypořádat. Na toto téma je třeba položit zvláštní důraz, neboť představuje velice důležitou část mnoha úspěšných magických konání.

Již od doby, kdy judajsko-křesťanská bible popsala hřích Onanův (Gen. 38:8-10), uvědomoval si člověk vážnost a důsledky „samotářské neřesti“. I když moderní sexuologové popsali Onanův hřích jako běžný coitus interruptus, zavádějícím teologickým výkladem byla během staletí napáchána značná škoda.


Amen




POZNÁMKY:

1 Ouija [vyslov: „uíja“ nebo „uídža“] = spiritistická destička s písmeny a číslicemi, po nichž při seanci „duch“, skrze lidské médium, „pohybuje“ malým děravým prkénkem ve tvaru srdce, čímž jakoby „předává zprávu“ (viz obr. dole). Pošetilé marnění vzácného času volna. Bezduchá zábava pro chudé duchem. Vyvolávají „ducha“, ale duchaplnost si nepřičarují. Slovo ouija pochází patrně ze zkomoleniny prastarého sanskrtského slova „ódžha“ (ओझ), jež znamená asi tolik, co „ten, kdo ovládá pozemské duchy“. – Poznámka Misantropova.

2 I-ťing = staročínská věštebná Kniha proměn (I = proměna, ťing = kniha). – Pozn. Mis.

3 Revivalistická církev = míněno zřejmě revivalistické (probuzenecké) hnutí uvnitř protestantských církví. – Pozn. Mis.

4 Missa Solemnis Rock (česky „rocková slavnostní mše“); latinský termín Missa solemnis znamená slavnostní mši svatou s bohatým hudebním doprovodem; známá je zejména strhující Beethovenova Missa solemnis D dur. – Pozn. Mis.

5 O italském skladateli a houslovém virtuosovi 17. století Tartinim se říkalo, že se mu ve snu zjevil ďábel. Aby ho ujistil o službách, jež je schopen poskytnout, zahrál zlý duch na hudebníkovy housle nějakou melodii; když Tartini procitl, stále mu zněla v hlavě, a tak si ji zapsal. Dodnes se hraje jako „Ďáblův trylek“. – Pravdu pravdoucí dí LaVey; ďábel měl opravdu odjakživa ty nejlepší písničky. A to nemohl ještě znát současné black metalové opusy! – Pozn. Mis.

6 Teta Martha (Aunt Martha) – snad postava jménem Martha Bronsonová z amerického TV sitcomu Leave It To Beaver z roku 1958, v jehož jedné epizodě nutí chlapce, aby upustili od plánovaného uspořádání karnevalu. – Pozn. Mis.

7 Azazel = židovská a islámská obdoba Satana. – Pozn. Mis.

8 Viz Bibli, 16. kapitolu starozákonní knihy Leviticus. – Pozn. Mis.

9 Baal znamená Pán a teprve v hebrejském prostředí se z něho stal Belzebub, „Pán much“ (obr. níže). – LaVeyovy znalosti mytologie se jeví někdy povrchními nebo i nepřesnými a zmatečnými. Musíme si ale uvědomit, že mytologie je obor sám dosti nepřesný a zmatečný, pojednávající o věcech objektivně neexistujících, a tudíž podléhajících takovému množství výkladů, kolik je vykladačů. Který z nich má pravdu? Každý a zároveň nikdo. Vymýšlejí si totiž všichni. – Pozn. Mis.

10 Fetišismus nepraktikují pouze lidé, ale také zvířata. Fetiš je nedílnou součástí sexuálního života zvířat. Tak například pohlavní pach podmiňuje sexuální vzrušení jednoho zvířete druhým. Laboratorní testy prokázaly, že pokud je nějaké zvíře uměle zbaveno tohoto pachu, ztrácí sexuální přitažlivost. Stimulace sexuálním pachem působí příznivě i na člověka, i když to často odmítá přiznat.

11 ...a tak ho zraní ještě víc tím, že ho podvede! – LaVey teď skutečně nepokrytě sklouzává k metodám všech zakladatelů náboženství; nakonec se jim i sebelepší idea zvrhne v moralizování a v hledání univerzálně platných pravidel společenského chování, jimiž se stejně nikdo nikdy nebude řídit. „Satanská bible“ tudíž opět hlásá ty staré omšelé humanistické principy, náboženství lásky a tolerance, kde však bohem není „Bůh na nebesích“, ale člověk na zemi, a tentokrát na rozdíl od křesťanství jeho přirozenost namísto jeho nepřirozenosti, leč stále člověk. Kritici LaVeyovy „bible“, mimochodem velmi uboze napsané, jí nejvíce vyčítají právě onu měkkost; neboť nač má být člověk satanistou, když má dál být ideálně hodným, rozumným, nenásilným atd.? To po něm přece chtěli odedávna všichni utlačovatelé. Současné satanské myšlenky jsou mnohem nekompromisnější, misantropičtější, jak lze namátkou zjistit např. z textů některých lepších black/death metalových hudebních skupin. – Pozn. Mis.