Lautréamont: Zpěvy Maldororovy

Comte de Lautréamont

ZPĚVY

MALDOROROVY

(výpisky)



O AUTOROVI A JEHO DÍLE

(předmluva)


COMTE DE LAUTRÉAMONT

(4. 4. 1846 – 24. 11. 1870)

...poddanským jménem Isidore Ducasse, byl bledý, trochu nahrblý mladík s dlouhými vlasy, obvykle posmutnělý, mlčenlivý, zahleděný do sebe. Vyjadřoval prý se často velmi těžce a jindy opět s jakousi nervózní zrychleností. Byl obdivovatelem Poeovým, byl výborným plavcem, trpěl však často bolestivými migrénami. Přitahovaly ho přírodní vědy, především zoologie. Zvláště se zajímal o hnízdění, zvyklosti a způsob letu ptáků. Kladl někdy temné, podivínské otázky a i jeho školní písemné práce se vyznačovaly bizarností, „stylovými výstřelky“, jak to kvalifikoval jeho profesor rétoriky, jenž ho dokonce za jednu kompozici, kterou chápal jako antiklasickou provokaci a svoje zesměšnění, potrestal karcerem.

Žil samotářsky a nerad vyprávěl o svém životě. Zřídka chodíval do kaváren, ale často a dlouho se procházíval po březích Seiny. Ve dne hodně četl, a to nejrůznější knihy. Večer se zavíral ve svém pokoji a dával se do práce. Psával pouze v noci, sedě u piana. V jeho nevlídném pokoji byla jenom postel, dva kufry knih a piano. Pil velmi mnoho kávy. Své věty přednášel, hraje k nim dlouhé akordy.

Jeho první kniha zůstala ležet ve skladu.1

Už Lautréamontova doba znala „zpitost pokrokem“. Těmito berličkami však Maldoror pohrdá. Tomu stabilizujícímu se řádu a této vyztužující se společnosti vypovídá boj – jistěže jen jednu z podružnějších svých půtek, za angažovanější boj mu nestojí. Je to pro něho jeden z těch slabších protivníků.

„Přemýšlej o osudné náhodě, která mě vedla ke vzpouře, ač jsem se možná narodil dobrý!“ volá Maldoror. „Mějte za to, že před sebou máte netvora!“

A zvedá se nářek proti všemu, co je lidské a proti humanitě! Nářek proti zvrhlosti člověka, ale i proti zvrhlosti Boha, jenž člověka stvořil k špatnému obrazu svému.

Člověk na tomto světě je drcen. Čím, kým? Okolím, lidmi, lidstvem, tou „stupidní, idiotskou rasou“! Kdo ji stvořil? Tvůrce, Bůh. Původce všeho zla. Odkud se bere jeho autorita? Nevíme. Je nepochopitelná a nekontrolovatelná. Provokuje proto ke sporu. Ke vzpouře. „Zvedl jsem vyděšený zrak výš, ještě výš, až jsem spatřil trůn z lidských výkalů a ze zlata; na něm se naparoval s pitomou pýchou, s tělem zahaleným do rubáše, ušitého ze špinavých nemocničních prostěradel, ten, jenž si sám říká Stvořitel! Držel v ruce shnilý trup mrtvého člověka a podával si ho postupně od očí k nosu a od nosu k ústům; když ho měl u úst, dalo se uhodnout, co s ním dělá...“ Vize Boha požírajícího lidi!


Goya, Saturn požírající syna

Tak se otvírá kapitola o Lautréamontově vztahu ke zvířecí říši, o jeho – jak zní terminus technicus – animalismu. Ve Zpěvech Maldororových bylo napočítáno 185 rozličných zvířecích jmen, z nichž většina se ovšem opakuje, obměňuje ve rčeních apod. Přes čtyři sta „pozvířečtělých“ aktů v jediné knize! Zatímco rostlinný element je zcela podřadný, zvířecí element přebujel a hraje prvořadou roli. Kniha jako by především byla „zalidněna zvířaty“!

Ještě vděčnějším polem tu však je Lautréamontův komplex vlasů, zaznamenaný asi ve dvou tuctech příkladů. Ztráta, vyrvání vlasů se tu – jak známo – rovná ztrátě mužnosti. U Lautréamonta se tak zřejmě projevuje jedno ze školních traumat: patnáctiletý lyceista ponížený tím, že si musil dát ostříhat vlasy...

Maldoror je traktován jako nadpozemská bytost, tragický, prokletý, vyvržený „pyšný anděl“.

Autor si předsevzal „útočit na člověka a na toho, kdo ho stvořil“.

Takzvaná puerilita2 Zpěvů Maldororových je znak, jenž souvisí u Lautréamonta se zmíněným již traumatem školy. Ani řadu let po jejím vychození nemohl básník zbavit svou mysl její svěrací kazajky. Toto neblahé dědictví se projevuje jako pocit ujařmenosti, omezování i ztráty svobody, vědomí, že člověk je vydán všanc náhodným nepředvídanostem v hlavách učitelů, jejich malichernému či sadističtějšímu mučení.

Lautréamontovský sarkasmus je u nás v Čechách vlastní také Ladislavu Klímovi – ať už Zpěvy Maldororovy znal či ne.

První české vydání výboru ze Zpěvů Maldororových vyšlo roku 1929. Vydání bylo zcenzurováno, zabaveno a zničeno z důvodu přečinu proti mravopočestnosti.

Ludvík Kundera3 + Misantrop


ZPĚVY MALDOROROVY


ZPĚV PRVNÍ


Dejž nebe, aby čtenář, osmělený a v té chvíli sveřepý jako to, co čte, našel bez bloudění strmou a drsnou cestu truchlivými bahnisky těchto chmurných stránek plných jedu. Není dobré, aby každý četl stránky, které následují; jen málokdo může okusit toho hořkého plodu bez nebezpečí.

*

Čtenáři, chceš možná, abych na počátku tohoto díla vzýval nenávist! Kdo ti říká, že se jí nenalokáš dosyta, že nebudeš zpupnými chřípěmi zvolna a majestátně čichat rudé výpary nenávisti, jako bys chápal důležitost toho počínání i nemenší důležitost své oprávněné záliby? Ujišťuji tě, že obšťastní obě beztvárné díry tvého ohavného čenichu, ó netvore.

*

V několika řádkách vyložím, jak byl Maldoror dobrý ve svých raných letech, kdy žil šťastně; již se stalo. Později zjistil, že se narodil zlý: neobyčejný osud! Dlouhá léta tajil svou povahu, jak jen dovedl, ale nakonec mu to nepřirozené přemáhání způsobilo každodenní návaly krve do hlavy, takže již nemohl takový život snést a pustil se odhodlaně na dráhu zla... sladká odevzdanost! Kdo by si to pomyslel! Když líbal dítě s růžovým líčkem, chtělo se mu břitvou odříznout mu tváře a byl by to často vykonal, nebýt Spravedlnosti s jejím dlouhým průvodem trestů, která mu v tom vždycky zabránila. Nebyl lhář, přiznával pravdu a říkal, že je krutý. Slyšeli jste, lidé? Troufá si to tímto chvějícím se perem opakovat! Je tedy nějaká moc silnější než vůle... Proklatě! Kámen by chtěl uniknout zákonu tíže? Nemožnost. Není možné, aby se zlo spojilo s dobrem. A to jsem výše uvedl.

*

Někteří píší, aby získali lidskou chválu za ušlechtilost srdce, kterou snad mají nebo kterou vymýšlí jejich obraznost. Já však užívám svých vloh k líčení rozkoší krutosti! Rozkoší nikoli pomíjivých ani umělých, nýbrž těch, které začaly s člověkem a s ním skončí. Nemůže se z tajného úradku Prozřetelnosti génius spojit s krutostí? Nebo nemůže někdo, protože je krutý, mít tvůrčího ducha? Důkaz najdete v mých slovech a záleží jen na vás, je-li vám libo naslouchat... Kdo zpívá, netvrdí, že jeho cavatiny4 jsou neznámé; naopak, honosí se tím, že se zpupné a zlé myšlenky jeho hrdiny najdou ve všech lidech.

*

Po celý život jsem vídal lidi s úzkými rameny, nevyjímaje ani jednoho, konat četné pošetilé skutky, ohlupovat své bližní a všemi prostředky kazit duše. Pohnutce svého jednání říkají sláva. Když jsem viděl tu podívanou, chtěl jsem se smát jako ostatní, ale to podivné napodobení nebylo možné. Vzal jsem nožík s nabroušenou čepelí a nařízl si oba koutky úst. Chvíli jsem myslel, že jsem dosáhl cíle. Díval jsem se do zrcadla na ta ústa, zraněná z mé vlastní vůle. Byl to omyl! Obě rány ostatně hojně krvácely, takže se pro krev nedalo rozeznat, je-li to opravdu smích těch druhých. Leč po chvíli srovnávání jsem viděl, že se můj smích nepodobá lidskému smíchu, a že se tudíž nesměju. Viděl jsem lidi s ohyzdnými hlavami a strašlivýma očima, zapadlýma v temných očnicích, překonávat tvrdost skály, nepoddajnost ocelolitiny, krutost žraloka, drzost mládí, zběsilost šíleného vraha, zrady pokrytce, nejznamenitější herce a povahovou sílu kněží i největší přetvářku nejchladnějších bytostí světů i nebe; viděl jsem umdlívat moralisty, marně dobývající jejich srdce a svolávající na ně nelítostný hněv shůry. Viděl jsem je všechny najednou, hned nejmohutnější pěst napřaženu k nebi jako pěst dítěte, které zrůdně povstává proti matce, všechny patrně vzbouřené nějakým pekelným duchem, oči obtížené palčivou lítostí a zároveň nenávistí, v ledovém mlčení, neodvažující se vyslovit dalekosáhlé a nevděčné úvahy, plné nespravedlnosti a hanebnosti, skryté v jejich prsou, ani rozesmutnit Boha milosrdenství vynuceným soucitem, hned zas od počátku dětství až do konce staroby v každé denní době chrlit neuvěřitelné a nesmyslné klatby proti všemu, co dýchá, proti sobě samým i Prozřetelnosti, prostituovat ženy i děti a tak zneuctívat části těla určené studu. Tu moře vzedmou své vodstvo a pohltí prkna ve svých propastech; vichřice a zemětřesení kácejí domy; mor a jiné nemoci hubí modlící se rodiny. Ale lidé to nepozorují. Viděl jsem je také rdít se a blednout hanbou nad svým počínáním na této zemi; zřídka. Bouře, sestry orkánů, modravá obloho, jejíž krásu neuznávám, pokrytecké moře, obraze mého srdce, země s tajemným lůnem, obyvatelé sfér, celý vesmíre, i ty, Bože, jenž jsi jej s nádherou stvořil, tebe vzývám: ukaž mi člověka, který je dobrý...! Svou milostí však zdesateronásob mé přirozené síly, neboť při pohledu na tu zrůdu bych mohl zemřít úžasem: umírá se pro méně.

*

Je dobré nechat si růst nehty čtrnáct dní. Ach, jaká slast, surově vytáhnout z postele mladíčka, jehož horní ret je ještě holý, a s široce rozevřenýma očima se stavět, že mu lichotně klademe ruku na čelo, abychom odhrnuli jeho krásné vlasy! Pak náhle, když to nejméně očekává, zatnout dlouhé nehty do jeho měkké hrudi, ale tak, aby nezemřel; neboť kdyby zemřel, ušel by nám později pohled na jeho útrapy. Dítě nezradí, neboť ještě nezná zlo, kdežto ta, jež nejvíc miluje, dřív či později zradí... tuším to podle analogie, ač přátelství ani lásku neznám (podobá se pravdě, že jedno ani druhé nikdy nepřijmu, aspoň co se týče lidského pokolení). Zavaž mu oči, zatímco budeš drásat jeho chvějící se tělo, a až se dlouhé hodiny naposloucháš jeho rozkošného křiku, podobného pronikavému chroptění, jež v bitvě vydávají hrdla umírajících raněných, rychle se vzdálíš jako lavina, ale pak se přiřítíš ze sousedního pokoje a budeš se stavět, žes mu přišel na pomoc. Až takto promluvíš, dosáhneš toho, žes lidskému tvoru ublížil a týž tvor tě miluje: to je největší štěstí, jaké je možno si představit. Později ho budeš moci dát do nemocnice, protože jako mrzák se neuživí. Bude se říkat, že jsi dobrý, a vavřínové věnce a zlaté medaile, rozházené na velkém náhrobku se starým obličejem zakryjí tvé nahé nohy.

*

Poklekněte tedy plni slitování a nechť se lidé, hojnější než vši, dlouho modlí.

*

Jsem, jak mi bylo řečeno, syn muže a ženy. Divím se... myslel jsem, že jsem víc! Ostatně co mi záleží na mém původu? Kdyby to záviselo na mé vůli, chtěl bych být radši syn žraločí samice, jejíž hlad je přítelem bouří, a tygra, jehož krutost je známa: nebyl bych tak zlý. Vy, kdo se na mne díváte, odstupte, neboť z mého dechu čiší jed. A když s planoucíma očima, s vlasy bičovanými vichřicí těkám za bouřlivých nocí kolem lidských příbytků, osamělý jako kámen vprostřed cesty, zakrývám si znetvořenou tvář kusem aksamitu, černého jako saze vyplňující vnitřek komínů: ničí zrak nesmí poznat šerednost, jíž mě nejvyšší Bytost poznamenala s úsměvem hluboké nenávisti. Každého rána, když pro ostatní vychází slunce, šíříc v přírodě radost a blahodárné teplo, sedím se zcela nehybným obličejem přikrčen v hloubi své oblíbené jeskyně, pohlížím upřeně do tmy a v zoufalství, které mě zpíjí jako víno, biju se silnýma rukama do rozdrásaných prsou. Přece však cítím, že nejsem stižen vzteklinou! Přece však cítím, že netrpím sám! Přece však cítím, že dýchám! Kdo mě to bije do hlavy železnou tyčí, jako když kladivo buší do kovadliny?

*

Mějte za to, že před sebou máte jedině netvora, jehož tvář k mé radosti nemůžete spatřit; je však méně strašlivá než jeho duše. Leč přece nejsem zločinec... Můžete-li, buďte stejně klidní jako já, a nečervenejte se při pomyšlení, co že je lidské srdce.

Přesto se člověk po všechna staletí pokládal za krásného. Myslím, že věří ve svou krásu spíš jen z ješitnosti, že však vskutku krásný není a tuší to. Neboť proč pohlíží na tvář svého bližního s takovým opovržením?

Starý oceáne, nejsi jako člověk, který se na ulici zastaví, aby se podíval na dva buldoky, když se popadli za hrdla, ale nezastaví se, jde-li kolem pohřeb.

Starý oceáne, nedáváš snadno na pospas chtivým očím přírodních věd tisícerá tajemství svého nejhlubšího nitra: jsi skromný. Lidé se neustále chlubí, a maličkostmi.

Každý člověk žije jako divoch ve svém doupěti a zřídka z něho vyjde navštívit svého bližního, podobně se krčícího v jiném doupěti. Velká světová rodina lidí je utopie hodná podprůměrného rozumu.

Starý oceáne, tvé vody jsou hořké. Je to přesně chuť žluči, kterou kritika vylívá na krásná umění, na vědy, na všechno. Má-li někdo nadání, je vydáván za slabomyslného. Vyniká-li tělesnou krásou, platí za ohyzdného hrbáče. Člověk musí ovšem těžce nést svou vadu, kterou ostatně ze tří čtvrtin sám zavinil, když ji takto kritizuje!

Jsi krásnější než noc. Odpověz mi, oceáne, chceš být mým bratrem? Majestát člověka je umělý; člověk ve mně nevzbuzuje úctu, ty však ano. Mé oči se zalévají hojnými slzami a nejsem s to pokračovat, neboť cítím, že přišla chvíle návratu mezi lidi surového vzezření. Buď pozdraven, starý oceáne!

*

V mé poslední hodině mě neuvidíte obklopeného kněžími. Chci zemřít kolébán vlnami bouřlivého moře nebo stoje na horách... dívaje se vzhůru, ne... vím, že můj zánik bude úplný. Ostatně nemohl bych doufat v milost.

*

Je mnoho lidí méně šťastných. Co je k tomu vede, že milují život? „Maldorore, odejdi od toho pokojného krbu. Není tu tvé místo.“

Odešel!

Přechází z jedné země do druhé, všude nenáviděn. Jedni říkají, že je od dětství stižen jakýmsi vrozeným šílenstvím. Jsou lidé, kteří prohlašují, že byl v mladých letech potupen jistou přezdívkou a prý se z toho již nikdy nevzpamatoval, protože to ve své uražené důstojnosti považoval za nesporný důkaz lidské zloby, která se projevuje v prvních letech a později roste.

Většina lidí však soudí, že ho trápí nesmírná pýcha jako kdysi Satana a že by chtěl být roven Bohu...

„Pojď ke mně, zářivý anděli! Budeš se od rána do večera procházet po lučinách. Nebudeš pracovat. Můj nádherný palác má stříbrné zdi, zlaté sloupy a démantové brány. Půjdeš spát, kdy se ti zachce, za zvuků nebeské hudby a bez modlení. Když se ráno slunce zaskví jasnými paprsky a v nedohledné výši se rozezní veselý skřivánčí zpěv, budeš smět zůstat ještě v posteli, dokud tě to neomrzí. Budeš chodit po nejdrahocennějších kobercích; budeš stále obklopen ovzduším provoněným dechem nejvonnějších květin.“

*

Ten, jenž nedovede plakat (protože vždy zatlačil utrpení do svého nitra), zpozoroval, že je v Norsku. Na Faerských ostrovech pomáhal při hledání hnízd mořských ptáků ve strmých rozsedlinách a divil se, že třistametrové lano udržující lovce nad propastí je vybráno tak pečlivě. Spatřoval v tom, myslete si, co chcete, přesvědčivý důkaz lidské dobroty a nemohl uvěřit svým očím. Kdyby měl lano připravit on, na několika místech by je nařízl, aby se přetrhlo a svrhlo lovce do moře!


Kdo spí, sténá jako odsouzenec k smrti, až se vzbudí a vidí, že skutečnost je třikrát horší než sen.



Když nad chovancem středoškolského internátu vládne celá léta, která jsou staletí, od rána do večera a od večera až do zítřka nějaký paria civilizace a vůbec z něho nespustí oči, žák cítí, že mu bouřlivé mraky prudké nenávisti, podobné hustému dýmu, stoupají do hlavy, jako by se měla rozskočit. Od chvíle, kdy byl uvržen do vězení, až do blížícího se okamžiku, kdy z něho vyjde, mu stálou horečkou žloutnou tváře, obočí se mu stahuje a oči zapadají. V noci přemýšlí, protože nechce spát. Ve dne jeho myšlenka přelétá zdi chránící příbytek ohlupování až do chvíle, kdy z něho unikne nebo kdy je z toho věčného kláštera vyvržen, jako by byl stižen morem; takové jednání je pochopitelné.


Jsme na tomto korábu zbaveném stožárů, abychom trpěli.


Kdo je ten muž, jenž vznešenou řečí vyjádřil věci, jaké by jen tak leckdo nevyslovil? Jaká krása v nedostižné hudbě jeho hlasu! Raději slyším jeho mluvit než jiné zpívat. Přece však čím déle ho pozoruji, tím se mi jeho zjev zdá záhadnější. Celkový výraz jeho rysů podivně kontrastuje s jeho slovy. Je zabrán do úvah mně neznámých. Je smutnější než myšlenky, které vzbuzuje pohled na dítě v kolébce. Ó, jak je pochmurný...!


„Hrobníku, je krásné pozorovat zříceniny měst, ale ještě krásnější je pozorovat zříceniny lidí!“

*

„Jsi patrně mocný, neboť máš nadlidskou tvář, smutnou jako vesmír a krásnou jako sebevražda. Co pohledáváš na této zemi, kde jsou zatracenci? Lidé nazývající se tvými přáteli na tebe zděšeně pohlížejí, kdykoli tě bledého a shrbeného potkají v divadle, na náměstí, v kostele, nebo když tě vidí tisknout pevnými stehny koně, jenž cválá jen v noci a nese svého pána, přízrak v dlouhém černém plášti.“

*

Tento první zpěv zde končí. Nebuďte přísní k tomu, kdo teprve zkouší svou lyru: vydává tak podivný tón! Přece však, chcete-li být nestranní, poznáte mezi četnými nedostatky již pečeť osobitosti. Konec devatenáctého století spatří svého básníka (nemá však začít mistrovským dílem, nýbrž se držet přírodního zákona).


Konec prvního zpěvu



ZPĚV DRUHÝ


Nemůže za to. Povždy se domníval, maje víčka sklopena pod rezedami skromnosti, že je složen jen z dobra s nepatrnou dávkou zla. Já však náhle nadobro odhalil jeho srdce i s jeho předivy a poučil jsem ho, že se naopak skládá jen ze zla s nepatrnou dávkou dobra, kterou zákonodárci stěží udržují, aby nevyprchala. Neříkám mu nic nového a přál bych si, aby mé hořké pravdy nepociťoval jako věčnou hanbu; avšak splnění tohoto přání by nebylo ve shodě s přírodními zákony. Skutečně strhávám masku z jeho zrádného obličeje, plného bláta, a odhazuji vznešené lži, jimiž sám sebe klame, jednu za druhou jako slonovinové koule do stříbrné mísy; je tedy pochopitelné, že neporučí klidu, aby mu vložil ruce na obličej, i když rozum rozptyluje temnotu pýchy. Proto si také hrdina, jehož uvádím na scénu, přivodil nesmiřitelnou zášť, když na lidstvo, považující se za nezranitelné, útočil průlomem absurdních lidumilných tirád; jsou nahromaděny jako zrnka písku v jeho knihách, jejichž šprýmovnou, ale nudnou komiku někdy, když mi rozum neslouží, téměř oceňuji. Tušil to předem. Nestačí postavit sochu dobroty v záhlaví pergamenů uložených v knihovnách. Ó lidský tvore! Teď tu stojíš nahý jako červ před mým démantovým mečem! Zanech své metody; již není čas, abys dělal pyšného. Je kdosi, kdo pozoruje nejnepatrnější hnutí tvého hříšného života; jsi obklopen jemnými sítěmi jeho náruživého bystrozraku. Nevěř mu, když se obrátí zády; protože se na tebe dívá; nevěř mu, když zavře oči; protože se na tebe zase dívá. I jeho nejmenší rána zasáhne cíl. Nevěř, že skutečně má úmysl tě napravit, jímž se honosivě blýská; zajímáš ho totiž jen prostředně, abych neřekl méně; a to jsem ještě nepřiblížil blahovolné měřítko svého zkoumání k úplné pravdě. Je to však proto, že ti rád působí zlo, poněvadž je důvodně přesvědčen, že se staneš stejně zlým jako on a že ho, až udeří ona hodina, doprovodíš do zející pekelné propasti. Až ho tam osud zanese, ten chmurný jícen okusí nejchutnější kořisti a on sám pozná nejvhodnější příbytek, jaký kdy viděl. Zdá se mi, že mluvím úmyslně otcovsky a že lidstvo nemá právo si stěžovat.

*

Bouřky útočí na někoho silnějšího, než jsou samy. Co to Stvořiteli vyneslo strašit mě, jako bych byl dítě, bouří a blesky? Vždyť stejně trvám na svém rozhodnutí psát.

*

Věčný stvořil svět takový, jaký je. Kdyby s lidmi vyjednával, všechna hanba by vystříkla až k jeho tváři. Můj hrozný vzlet se nikdy nevyčerpá! Živí ho šílené noční můry, které mě souží, když nemohu spát.

*

Mezi těmi kamennými srdci se jen jediný mladík, zabraný do snění, zdá soucítit s neštěstím. Ostatní naň vrhají pohrdlivé a velitelské pohledy, on pak ví, že proti všem nic nezmůže. S lokty opřenými o kolena a s hlavou v dlaních se v duchu užasle ptá, je-li tohle opravdu to, čemu se říká lidské milosrdenství. Tu si uvědomí, že je to jen prázdné slovo, které se již nenajde ani ve slovníku poezie, a upřímně přizná svůj omyl. Zmítá se, leč marně, ve století, do něhož byl vržen; cítí, že tam není na svém místě, avšak nemůže z něho uniknout. Hrozné vězení! Ohavný osud! Mladík v návalu pohoršení vstane a chce odejít, aby neměl ani nedobrovolnou účast na zlém skutku. Prchá...! Prchá...! Pohleďte na toho hadráře, jenž tudy jde, shrben nad svou bledou lucernou5; má víc citu než všichni jeho bližní. Prchá...! Prchá...! Tupé a slaboduché plemeno! Budeš litovat, že ses tak chovalo. Vzpomeň si na mne. Budeš toho litovat, ba ano. Budeš litovat. Mé básnické dílo nebude nic jiného než neustálé útočení všemi prostředky na člověka, toho divokého dravce, a na Stvořitele, který neměl takovou havěť zplodit. Až do konce mého života se budou hromadit svazky na svazky, avšak najde se v nich jedině tato myšlenka, stále přítomná v mém vědomí!

*

Krev a nenávist mi v kypivých proudech již stoupají do hlavy. Já a být tak šlechetný, abych miloval své bližní! Ne, ne! O tom jsem rozhodl hned v den svého zrození! Vždyť oni mě nemilují! Spíš zahynou světy, spíš žula popluje jako kormorán po hladině vod, než já přijmu bezectnou ruku lidské bytosti. Pryč... pryč s tou rukou...! Ne, ne, snažně tě prosím, již se neobjevuj před mým zamračeným, nevlídným obočím.

*

Jak je roztomilé to dítě sedící na lavičce v Tuilerijské zahradě! Jeho smělé oči jsou zabodnuty do nějakého neviditelného cíle daleko v prázdnu. Není mu asi víc než osm let, ale nehraje si, jak by se dalo čekat. Přinejmenším by se mělo smát a procházet s nějakým spolužákem, místo aby bylo samo; to však není v jeho povaze.

Jak je roztomilé to dítě sedící na lavičce v Tuilerijské zahradě! Nějaký muž si přijde sednout vedle něho na stejnou lavici; sleduje tajný úmysl a chová se podezřele. Kdo je to? Nemusím vám to říkat, protože ho poznáte podle jeho neupřímného hovoru. Poslouchejme, aniž bychom je vyrušili:

„Nač myslíš, dítě?“

„Myslel jsem na nebe.“

„Na nebe nemusíš myslet, je toho dost, myslíš-li na zemi. Což jsi unaven životem, když ses teprve sotva narodil?“

„Ne, ale každý má raději nebe než zemi.“

„Nu, já ne. Protože jestli Bůh stvořil podobně jako zemi i nebe, můžeš počítat s tím, že tam najdeš stejná zla jako na tomto světě. Po smrti nebudeš odměněn podle zásluhy, poněvadž jestli na tobě páchají nespravedlnosti na této zemi (jak to později poznáš ze zkušenosti), není důvodu, proč by se na tobě nepáchaly také na onom světě. Nejlépe učiníš, nebudeš-li se starat o Boha, a když se ti odpírá spravedlnost, vymůžeš-li si ji sám. Kdyby tě některý hoch urazil, což by tě netěšilo ho zabít?“

„Ale to je zakázáno.“

„Není to tak zakázáno, jak myslíš. Jde jen o to, aby se člověk nedal chytit. Spravedlnost poskytovaná zákony není k ničemu a jen soud toho, jemuž bylo ublíženo, něco platí. Kdybys nenáviděl některého svého druha, nebyl bys nešťastný, že máš neustále před očima jeho myšlenku?“

„To je pravda.“

„Představ si tedy, že by ti některý tvůj druh trvale ztrpčoval život; viděl by totiž, že tvá nenávist je jen trpná, a nepřestal by se ti proto posmívat a beztrestně ti škodit. Je pouze jeden prostředek ke zjednání nápravy, to jest svého nepřítele se zbavit. K tomu jsem tedy chtěl dojít, abych ti vysvětlil, na jakých základech spočívá nynější společnost. Každý si musí dopomoci k právu sám, jinak je pouhý hlupák. Vítězství nad svými bližními získá ten, kdo je nejlstivější a nejsilnější. Nechtěl bys jednou ovládat své bližní?“

„Ano, ano.“

„Buď tedy nejsilnější a nejlstivější. Jsi ještě příliš mlád, abys byl nejsilnější, ale hned ode dneška můžeš používat lsti, nejznamenitějšího nástroje nadaných lidí. V otevřeném boji s lidmi, které chceš podrobit své vůli, nikdy nezvítězíš, zato lstí budeš moci bojovat sám proti všem. Žádáš si bohatství, krásné paláce a slávu? Nebo jsi mě klamal, když jsi tvrdil, že kladeš tyto ušlechtilé nároky?“

„Ne, ne, neklamal jsem vás. Ale chtěl bych získat to, po čem toužím, jinými prostředky.“

„Pak nezískáš vůbec nic. Ctnostné a dobrácké prostředky k ničemu nevedou. Je nutno nasadit účinnější páky a nastražit umělejší kličky.“

*

Tam v houštině obklopené květy spočívá v hlubokém spánku hermafrodit na trávníku, smáčeném jeho slzami. Předloktím si stíní čelo, druhá ruka mu leží na prsou, jako by měla potlačit tlukot srdce, uzavřeného proti každému svěřování a zatíženého tísnivým břemenem věčného tajemství. Byl unaven životem a styděl se pohybovat mezi bytostmi, které se mu nepodobají, takže jeho duše se zmocnilo zoufalství, i vyhledává samotu jako žebrák z údolí. Je tak dobrý, tak odevzdaný osudu! Rád si někdy pohovoří s lidmi jemnocitné povahy, aniž jim podá ruku, a zůstává opodál ve strachu z domnělého nebezpečí. Zeptá-li se ho někdo, proč si za družku zvolil samotu, jeho oči vzhlédnou k nebi a stěží zadrží slzu výčitky proti Prozřetelnosti; na tu neopatrnou otázku však neodpoví, ač zalila sníh jeho víček růžovostí ranních červánků. Když se rozmluva protáhne, znepokojí se, začne se rozhlížet na všechny čtyři světové strany, jako by se chystal uniknout nějakému neviditelnému nepříteli, který se blíží, pak náhle pokyne rukou na rozloučenou, na křídlech znepokojeného studu se rychle vzdálí a zmizí v lese. Ponejvíc je považován za blázna. Hledá útěchu v sebelásce a trvá na tom, aby zůstal sám, obklopen mukami a bez útěchy. Tam v houštině obklopené květy spočívá v hlubokém spánku hermafrodit na trávníku, smáčeném jeho slzami. Probuzení ptáci okouzleně pozorují mezi větvovím stromů tu melancholickou tvář a slavík nechce rozezvučet své křišťálové cavatiny.

*

Když žena sopránem zazpívá chvějivé, libozvučné tóny, mé oči se při naslouchání té lidské harmonii naplňují utajeným plamenem a bolestně jiskří, kdežto v uších jako by mi zněl poplašný zvon kanonády. Z čeho asi pochází ten hluboký odpor ke všemu, co přímo souvisí s člověkem? Když však akordy vzlétají ze strun nástroje, s rozkoší naslouchám těm perlivým tónům, rytmicky probíhajícím pružnými vlnami ovzduší. Vnímání nepřináší mému sluchu nic než tak libý dojem, že se nervy a myšlenky rozpouštějí; nepopsatelné obluzení zatemňuje omamnými kouzly bystrost mých smyslů i živé síly mé představivosti jako clona tlumící denní světlo.


Zvedl jsem zděšená víčka výš, ještě výš, až jsem spatřil trůn z lidských výkalů a ze zlata; na něm se naparoval s pitomou pýchou, tělo zahalené do rubáše, ušitého ze špinavých nemocničních prostěradel, ten, jenž si sám říká Stvořitel! Držel v ruce shnilý trup mrtvého člověka a podával si ho postupně od očí k nosu a od nosu k ústům; když ho měl u úst, dalo se uhodnout, co s ním dělá. Nohy měl ponořeny do rozlehlé kaluže kypící krve, nad jejíž hladinu se náhle zvedaly jako tasemnice z obsahu nočníku dvě nebo tři opatrné hlavy a hned se zas bleskurychle potápěly: kopnutí umístěné přesně na nosní chrupavku bylo známou odplatou za porušení pořádku, způsobené potřebou těch lidí nadýchnout se vzduchu: vždyť to konečně nebyly ryby! Plavali nejvýše jako obojživelníci pod povrchem té nečisté tekutiny... tak dlouho, až Stvořitel, jenž už neměl nic v ruce, popadl za krk prvními dvěma spáry na noze jako kleštěmi dalšího potápěče a vytáhl ho z červeného bahna – výtečné omáčky – do výše! Potom s ním naložil stejně jako s prvním. Nejdřív mu sežral hlavu, nohy a ruce, a nakonec trup, až nezbylo vůbec nic, neboť zchroupal i kosti. Tak to pokračovalo i v dalších hodinách jeho věčnosti. Někdy zvolal: „Já vás stvořil; mám tedy právo dělat si s vámi, co chci. Nic jste mi neudělali, to uznávám. Způsobuji vám utrpení a je to pro můj požitek.“ A pokračoval v krutém hodování, hýbaje dolní čelistí, která zas hýbala vousy na jeho bradě, plnými mozku. Ó čtenáři, nedostáváš z této podrobnosti laskominy? To není pro každého, takový mozeček, tak dobrý, docela čerstvý, teprve před čtvrt hodinou vylovený z rybníku!

S ochromenými údy a oněmělým hrdlem jsem nějaký čas pozoroval tu podívanou. Později, když jsem lidstvo lépe poznal, přidružil se k onomu soucitu zběsilý hněv na tu macešskou tygřici, jejíž nenapravitelná mláďata nedovedou nic než proklínat a páchat zlo. Ta opovážlivá lež! Tvrdí, že zlo se u nich najde jen výjimečně...! Teď to již dávno přestalo, již dávno s nikým nemluvím. Ó vy, ať jste kdokoli, až budete v mé blízkosti, nechť vašim hlasivkám neunikne ani hlásek; nechť se váš nehybný hrtan nesnaží překonat slavíka; ani vy sami se nikterak nepokoušejte řečí mě obeznámit se svým nitrem. Zachovejte zbožné mlčení a ničím je nepřerušujte; pokorně zkřižte ruce na prsou a oči sklopte k zemi. Když uslyšíte lavinu řítící se z ledových hor, lvici naříkající ve vyprahlé poušti nad ztrátou mláďat, bouři plnící své určení, odsouzence řvoucího v žaláři v předvečer popravy a dravou chobotnici vyprávějící mořským vlnám o svých vítězstvích nad plavci a trosečníky, ach, vyslovte to: nejsou ty velebné hlasy krásnější než lidský posměch?

*

Je hmyz, který lidé živí na své útraty.

Těší mě už to množství zla, které ti veš působí, ó lidské plemeno; jen bych si přál, aby ti ho působila ještě víc.

Jak dlouho ještě budeš zachovávat zčervivělý kult toho boha nedbajícího tvých modliteb ani štědrých darů, které mu přinášíš jako smírné oběti? Pohleď, ten hrozný manitu6 není vděčný za hojné poháry krve a mozku, jimiž poléváš jeho oltáře, zbožně zdobené girlandami květů. Není vděčný... neboť zemětřesení a bouře řádí od počátku věků pořád stejně. Přece však je tu podívaná hodná povšimnutí: čím lhostejněji se chová, tím víc se mu obdivuješ. Je vidět, že máš strach z jeho atributů, které tají, a tvůj úsudek se opírá o domnění, že jedině zvlášť mocné božstvo může projevovat tolik pohrdání k věřícím vyznávajícím jeho náboženství. Proto také jsou v každé zemi jiní bohové: tu krokodýl, tam prodavačka lásky.7 Avšak jde-li o vše, všechny národy při zvuku toho posvátného jména líbají řetězy svého otroctví a společně poklekají ve vznešeném svatostánku před trůnem beztvaré a krvežíznivé modly. Národ, který by neuposlechl svého nejvlastnějšího plazivého pudu a pomýšlel na vzpouru, by dřív či později zmizel ze světa jako podzimní list, zahlazen pomstou nelítostného boha.


Buď zdrávo, vycházející slunce, nebeský osvoboditeli, neviditelný nepříteli člověka! Pobízej i nadále špínu, aby se s ním snoubila v nečistých objetích. Špíno, královno říší, zachovej očím mé nenávisti podívanou na to, jak nepozorovaně rostou svaly tvého hladového potomstva. Ty víš, že k tomu stačí, aby ses jen přitiskla pevněji k bokům člověka. To můžeš učinit bez újmy studu, neboť jste už dávno manželé.


Kdyby země byla pokryta vešmi jako mořský břeh písečnými zrnky, lidské plemeno by v hrozných bolestech zahynulo. Jaká podívaná! A já, tkvěje s andělskými křídly nehybně ve výši, bych to pozoroval!

*

Ó přísná matematiko! Za dávných časů i v nové době nejedna velká lidská obraznost viděla, jak její génius zděšeně pozoruje tvé symbolické obrazce narýsované na planoucím papíře jako tajemná znamení, žijící skrytým dechem: obyčejný nezasvěcenec je nechápe, ale nejsou nic jiného než slavné zjevení věčných zásad a hieroglyfů, které byly před světem a zachovají se i po něm. I ptá se, skloněna nad propastí osudného otazníku, jak to, že v matematických vědách je tolik mohutné velikosti a tolik nepopíratelné pravdy, kdežto srovná-li je s člověkem, nenajde v něm nic než falešnou pýchu a lež. Tu pak ten vyšší duch, jenž poučen ušlechtilou důvěrností vašich rad pociťuje jasněji malost lidstva i jeho bezpříkladnou bláhovost, smutně si opře zešedivělou hlavu o vyzáblou ruku a oddá se nadpřirozeným úvahám. Vaše skromné pyramidy přetrvají pyramidy egyptské, ta mraveniště postavená tupostí a otroctvím. Nebýt vás, snad bych byl ve svém boji s člověkem podlehl. Nebýt vás, byl by mě povalil do písku a musel bych líbat prach na jeho nohou. Nebýt vás, byl by mi zrádným drápem rozdrásal maso i kosti. Daly jste mi tvrdošíjnou opatrnost, která se prozrazuje na každém kroku ve vašich podivuhodných metodách analýzy, syntézy a dedukce. Použil jsem jí, abych zmařil nebezpečné úskoky svého smrtelného nepřítele, abych ho sám obratně napadl a vnořil do útrob člověka ostrou dýku, která navždy zůstane vězet v jeho těle; neboť z této rány se nezotaví. S podporou tohoto strašlivého pomocného vojska jsem v lidstvu objevil, ponořiv se do hlubin, naproti úskalí nenávisti černou, ohyzdnou zlobu: zahnívala uprostřed smrtonosných miasmat a obdivovala se svému pupku. První jsem objevil v temnotách jeho útrob tu neblahou neřest, zlo, silnější v něm než dobro. Otrávenou zbraní, kterou jste mi poskytly, jsem donutil samého Stvořitele, aby sestoupil se svého piedestalu, postaveného lidskou zbabělostí! Zaskřípal zuby a strpěl tu potupnou urážku, neboť jeho protivníkem byl někdo silnější než on. Ó svaté vědy matematické, kéž neustálým obcováním dopřejete mým zbývajícím dnům útěchu v mé bolesti nad zlobou lidí a nespravedlností Všemohoucího!

*

„Ó lampo se stříbrným hořákem, potřebuješ prokazovat služby lidem, kterým nejsi ničím povinna? Nech sloupy basilik pohrouženy do noci, a když závan bouře, v níž víří ďábel, zbloudí v prostoru a vnikne s ním do svatyně šířit tam hrůzu, tu místo abys odvážně bojovala proti úderu vichřice zamořené knížetem temna, náhle pod jeho horečným dechem zhasni, aby si mohl neviděn vybrat své oběti mezi věřícími, kteří tam klečí. Uděláš-li to, můžeš říci, že jsem ti zavázán za všechno své štěstí. Když takto záříš a vydáváš nerozhodný, leč dostatečný jas, neodvažuji se uposlechnout našeptávání své povahy a zůstávám v posvátném předchrámí, dívaje se pootevřenou branou na ty, kdo unikají před mou pomstou do lůna Hospodinova. Oko na tobě nemůže utkvět a osvětluješ nejmenší podrobnosti Stvořitelova chlívku novým mocným ohněm, jako bys byla kořistí svatého hněvu. A když po svých rouhavých slovech odejdu, tvé světlo zas bledne a brzy jsi zas nenápadná a skromná v pevném přesvědčení, žes vykonala skutek spravedlnosti. Pověz mi, prosím tě: je to snad proto, že znáš tak dobře tajné kouty mého srdce, a když se tedy náhodou objevím někde, kde bdíš, horlivě se snažíš vyhlásit mou nebezpečnou přítomnost a upozornit věřící na směr, kde se ukázal nepřítel lidstva? Kloním se k tomuto mínění, protože já také tě začínám znát a vím, kdo jsi, ty stará čarodějnice, starající se tak dobře o posvátné mešity, kde se tvůj podivínský pán vypíná jako kohoutí hřebínek.“ Po těchto slovech Maldoror neodchází z chrámu a zůstává tam s očima pevně upřenýma na lampu svatyně... Mává šlachovitýma rukama a přál by si, aby se lampa proměnila v člověka; slibuje si, že by mu připravil pár nepříjemných chvil.

*

Slyšte myšlenky mého dětství, když jsem se probouzel, lidé s rudými pyji.

„Ó Stvořiteli světa, dnes neopominu obětovat ti kadidlo své dětské modlitby. Někdy na to zapomínám a pozoroval jsem, že v takových dnech se cítím šťastnější než jindy; prsa se mi šíří ničím netísněna a dýchám volněji vonný venkovský vzduch. Když však plním trapnou povinnost a uctívám tě, jak mi rodiče nařídili, každodenním chvalozpěvem, provázeným nezbytnou mrzutostí z jeho pracného vymýšlení, jsem celý den smutný a podrážděný, protože mi připadá nelogické a nepřirozené říkat něco, co nemyslím. Vyhledávám pak ústraní nekonečných samot. Nechci se spojovat s tak nebezpečným přítelem. Bylo by pro mne bolestné kráčet po boku tvého krutého safírového roucha nikoli jako tvůj otrok, ale jako někdo, kdo se jím každou chvíli může stát. Prosím tě snažně, ať si mě tvá prozřetelnost nevšímá: nech mě stranou jako dešťovku, která se plazí pod zemí. Věz, že bych se raději hladově živil mořskými chaluhami na neznámých divokých ostrovech, kam je zanášejí tropické vlny ve svých pěnivých útrobách, než abych věděl, že mě pozoruješ a zasahuješ do mého svědomí svým posměšným skalpelem. Má ústa jsou ochotna v kteroukoli hodinu dne vypouštět jako umělý dech proud lží, jež tvá malicherná ješitnost přísně požaduje od každého smrtelníka. Není mi mnoho let, přece však již cítím, že dobrota je pouze seskupení zvučných slabik; nikde jsem ji nenašel. Lidé, ti si zakládají na tom, že tě napodobují; proto také svatá dobrota nevidí svůj stánek v jejich divokých očích: jaký otec, takový syn. Nepřeji si ukazovat ti nenávist, kterou k tobě cítím a kterou s láskou pěstuji jako milovanou dceru, neboť je lépe schovávat ji před tebou a tvářit se jen jako přísný posuzovatel, pověřený dohledem nad tvými nečistými skutky.“

Po těchto začátcích se divte, že mě vidíte takového, jaký jsem!

*

Hledal jsem duši sobě podobnou a nemohl jsem ji najít. Prohlédl jsem všechny kouty země, ale má vytrvalost byla marná. Přece však jsem nemohl zůstat sám. Potřeboval jsem někoho, kdo by schvaloval mou povahu, potřeboval jsem někoho se stejnými názory jako já. Krásná žena soucitně na mne pohlížela. Tu zamířila se sklopenýma očima skromným krokem po trávníku směrem ke mně. Spatřiv ji pravil jsem: „Vidím, že dobrota a spravedlivost se usídlily v tvém srdci: nemohli bychom žít spolu. Teď se obdivuješ mé kráse, která ohromila nejednu ženu, avšak dřív nebo později bys litovala, žes mi věnovala svou lásku, neboť neznáš mou duši. Ne že bych ti někdy byl nevěrný: oddá-li se mi žena s takovou odevzdaností a důvěrou, oddám se s nemenší důvěrou a odevzdaností též já jí. Ale zapamatuj si jedno a nikdy na to nezapomeň: vlci a jehňata se na sebe nedívají zamilovaně.“

Nebyl jsem tak krutý, jak se mezi lidmi později vyprávělo; někdy však jejich zloba působila celá léta neustálé spousty. Tu pak má zuřivost neznala meze; zmocňovaly se mě záchvaty ukrutnosti a býval jsem nebezpečný pro každého, kdo se přiblížil k mým divokým očím, pokud arci náležel k mému plemenu. Byl-li to kůň nebo pes, nechal jsem ho být.


Konec druhého zpěvu



ZPĚV TŘETÍ


Génius země a génius moře. Říkalo se, že létají bok po boku jako dva andští kondoři a rádi se vznášejí v soustředných kruzích mezi vrstvami ovzduší blížícími se slunci; v těch oblastech se prý živí nejčistšími výtažky světla, avšak jen neradi se prý rozhodují odbočit při svém střemhlavém letu ke zděšené dráze, po níž krouží šílející lidská planeta, obývaná krutými duchy, kteří se navzájem vraždí na polích řvoucích bitvami (pokud se nezabíjejí zrádně a potají ve středu měst dýkami nenávisti nebo ctižádosti) a živí se tvory plnými života, jako jsou sami, jenže stojícími na žebříku bytí o několik příčlů níž. Nebo se uchylovali na dno moře, aby dopřáli svým zklamaným očím příjemný odpočinek pohledem na nejzuřivější netvory hlubin, kteří se jim ve srovnání s lidskými zmetky zdáli vzorem mírnosti. Když přišla noc a její příhodná tma, nechávali co nejdále za sebou kameninový nočník, na němž se zmítá zácpou stižená řiť lidských kakaduů, až už konečně nemohli kolísavou siluetu nečisté planety rozeznat.


Ano, cítím, že má duše je zamčena za závorou mého těla a nemůže se vyprostit, aby prchla daleko od břehů, na něž naráží lidské moře. Nebudu si však stěžovat. Podstoupil jsem život jako zranění a zakázal jsem sebevraždě tu jizvu zhojit. Chci, aby Stvořitel každou hodinu své věčnosti pozoroval její zející trhlinu. Je to trest, který mu ukládám.


„Naši oři nesmějí poslouchat, co mluvíme. Stálou pozorností by rostla jejich chápavost a mohli by nám snad rozumět. Běda jim, protože by víc trpěli! Vskutku, mysli jen na lidská divoká selata: nezdá se ti, že jejich stupeň rozumové schopnosti, který je odděluje od ostatních tvorů, jim byl dán za neodvolatelnou cenu nesčíslných útrap?“

Naši koně cválali podle břehu, jako by se skrývali před lidským zrakem.

*

Hle, šílená jde kolem tančíc a na něco si nejasně vzpomíná. Děti po ní házejí kamením, jako by to byla kočka. Ztratila svůj prvotní půvab a krásu; má šerednou chůzi a dech jí páchne kořalkou. Kdyby byli lidé na této zemi šťastni, bylo by se čemu divit. Šílená nikomu nic nevyčítá, je příliš hrdá, aby si stěžovala, a zemře, aniž odhalí své tajemství lidem, kteří jsou jí nakloněni, jimž však zakázala, aby ji kdykoli oslovili. Děti po ní házejí kamením, jako by to byla kočka. Ze záňadří jí vypadne svitek papírů. Kdosi neznámý ho zvedne, zavře se doma a celou noc čte rukopis obsahující toto:

„Po mnoha neplodných letech mi Prozřetelnost požehnala dcerou. Dovedla se již zajímat o zvířátka a ptala se mě, proč se vlaštovka jen křídlem dotkne lidských chatrčí a neodváží se dovnitř. Já však si kladla prst na ústa, jako bych jí domlouvala, aby pomlčela o té vážné otázce, kterou jsem jí ještě nechtěla vysvětlovat, neboť jsem se bála, že prudkým dojmem pobouřím její dětskou obraznost; a snažila jsem se dalším hovorem zamluvit tento námět, trapný pro každého příslušníka plemene, které si přivlastnilo nespravedlivou vládu nad ostatními tvory. Znala jen duhový pohár života, a ještě ne jeho hořkost.“

*

Tremdall naposledy podal ruku tomu, jenž je dobrovolně nepřítomen, stále před ním prchá, stále obraz člověka ho pronásledujícího. Věčný žid si řekl, že kdyby vláda nad zemí náležela plemenu krokodýlů, neprchal by tak.

*

Byl jarní den. Ptáci prozpěvovali štěbetavé chvalozpěvy a lidé, kteří se vrátili ke svým různým povinnostem, se stápěli v posvátnosti únavy. Vše pracovalo o svém osudu: stromy, planety, žraloci. Vše kromě Stvořitele! Ležel v roztrhaném šatu na cestě. Zhovadilost s prasečím rypákem ho přikrývala svými ochrannými křídly a zamilovaně naň pokukovala. Byl opilý! Hrozně opilý!


Konec třetího zpěvu



ZPĚV ČTVRTÝ


Když se rukou sotva dotknete lidského těla, kůže na prstech rozpuká jako šupiny na kusu slídy, do něhož se buší kladivem; a vaše útroby jsou do kořene pobouřeny ještě dlouho po onom doteku. Takovou hrůzu vzbuzuje člověk u vlastního bližního! Opřen o lokty o pelest postele, utápím se v soucitném snění a stydím se za člověka! Když si námořník, přeřezaný ve dví severákem, odslouží noční stráž, spěchá na své visuté lože: proč není taková útěcha dopřána i mně? Že jsem dobrovolně klesl tak hluboko jako můj bližní a že mám méně než kdo jiný právo stěžovat si na náš osud, který zůstává připoután ke ztvrdlé kůře planety, a na podstatu naší zvrácené duše, ta myšlenka mě probodává jako kovářský hřeb. Já žiji stále jako čedič. Není to dávno, co já se již sobě nepodobám? Člověk a já, zazděni v mezích svých rozumových schopností, rozcházíme se s nenávistným třesem a jdeme opačnými cestami. Zdálo by se, že každý chápe pohrdání, které vzbuzuje u druhého; pohnutka poměrné důstojnosti nás vede k tomu, že se snažíme neuvést svého protivníka v omyl; každý zůstává na své straně a není mu tajno, že nebude možné vyhlášený mír zachovat. Budiž tedy! Ať se můj boj proti člověku stane věčným, když každý poznává v druhém vlastní úpadek... když jsou nepřáteli na smrt. Ať získám zhoubné vítězství či podlehnu, boj bude krásný: já sám proti lidstvu.

*

Mé úvahy někdy narazí na rolničky bláznovství a na zdánlivou vážnost toho, co je celkem jen groteskní (ačkoliv je podle některých filosofů dost obtížné rozeznat šaška od melancholika, poněvadž život sám je prý komické drama nebo dramatická komedie8); přece však je každému dovoleno zabíjet mouchy, ba i nosorožce, aby si občas oddechl od příliš těžké práce.

Tak se stává, že to, co náš sklon k žertům považuje za mizerný vtip, bývá v autorově mysli ponejvíc jen důležitá, velebně hlásaná pravda! Já se však smát neumím. Nikdy jsem se nemohl smát, ač jsem se o to víckrát pokoušel. Naučit se smát je velmi těžké. Nebo spíš myslím, že citový odpor k této obludnosti je podstatný znak mé povahy.


Nic není nehodno velkého a prostého ducha: nejnepatrnější přírodní úkaz, je-li v něm záhada, stane se pro mudrce nevyčerpatelnou látkou k úvahám.


Kohout nevybočuje ze své přirozenosti – ne že by to nedovedl, spíš z pýchy. Učte jej číst, vzbouří se.


Jak je člověk, když se směje, podobný koze! Klid čela zmizel a místo něho se objevily ohromné rybí oči! Často se mi stane, že slavnostně pronáším nejšprýmovnější tvrzení... nezdá se mi však, že by to byl nezvratně dostatečný důvod, abych roztahoval ústa! „Nemohu se ubránit smíchu“, odpovíte mi; přijímám to absurdní vysvětlení, ale ať je to tedy melancholický smích. Smějte se, zároveň však plačte.


Až do našich časů šla poezie nepravou cestou; vznášela se až k nebi nebo se plazila až u země, ale neznala základy svého bytí a počestní lidé ji ne bez důvodu neustále zesměšňovali. Nebyla skromná... nejkrásnější vlastnost, kterou nedokonalý tvor musí mít!


V mých zpěvech bude přesvědčivý důkaz síly mého pohrdání uznávanými názory. Zpívá sám pro sebe, a ne pro své bližní. Neklade míru své inspirace na lidské váhy. Přišel volný jako bouře, aby jednoho dne ztroskotal na nezkrotných březích své strašlivé vůle! Nebojí se ničeho, leda sám sebe. Ve svých nadpřirozených bojích bude s převahou útočit na člověka i Stvořitele, jako když mečoun vrazí svou zbraň velrybě do břicha. Buď proklet svými dětmi a mou vyzáblou rukou, kdo tvrdošíjně nechápeš nelítostné klokany smíchu a opovážlivé vši karikatury...! Někteří mě podezřívají, že miluji lidstvo, jako bych byl jeho vlastní matka; a proto už nechodím do údolí!

*

Jejich oči září temným a mocným plamenem, i nevěřím nejdřív, že by ty dvě ženy náležely k mému druhu. Jejich smích je pln sobeckého sebevědomí a jejich rysy působí odpudivě, nepochybuji tedy, že mám před očima dvě nejohyzdnější ukázky lidského plemene.

*

Usnul jsem na pobřežní skále. Zdálo se mi, že jsem vstoupil do těla vepře, že pro mne nebylo snadné se z něho dostat a že jsem si provaloval štětiny v nejblátivějších bažinách. Byla to jakási odměna? Cíl mých tužeb, nepatřil jsem už lidstvu! Takto jsem si sen vyložil a měl jsem z něho víc než hlubokou radost. Ta proměna9 byla v mých očích vždy jen vysokou a velkomyslnou ozvěnou dokonalého štěstí, na něž jsem už dlouho čekal. Konečně přišel, přišel den, kdy jsem se stal prasetem! Zkoušel jsem zuby na stromové kůře; s požitkem jsem pozoroval svůj rypák. Nezbýval už nejmenší kousek božskosti: dovedl jsem povznést svou duši do největší výše té nevýslovné rozkoše. Slyšte mě tedy a nečervenejte se, nevyčerpatelné karikatury krásna, beroucí vážně směšné hýkání své nejvýš opovrženíhodné duše; a nechápající, proč si Všemohoucí jednoho dne, ve vzácné chvíli znamenité šprýmovné nálady, která zajisté nepřekročuje velké obecné zákony grotesknosti, dopřál podivuhodné potěšení, že osídlil jistou oběžnici divnými drobnohlednými tvory, jimž se říká lidé a jejichž hmota se podobá hmotě růžového korálu. Opravdu, máte se proč červenat skrz naskrz, ale vyslechněte mě. Neobracím se k vašemu rozumu; ten byste přivedli k chrlení krve, takovou z vás má hrůzu.

Už žádné nucení. Když jsem chtěl zabít, zabíjel jsem; stávalo se mi to dokonce často a nikdo mi v tom nebránil. Lidské zákony mě ještě pronásledovaly svou pomstou, ač jsem neútočil na plemeno, které jsem tak klidně opustil; svědomí mi však nic nevyčítalo. Pozemská zvířata se mi vyhýbala a zůstával jsem ve své zářivé velikosti sám. Jednou jsem přeplaval řeku, abych se vzdálil z končin, které má zuřivost vylidnila, a vyhledal jinou krajinu, kde bych zavedl své vražedné a krvelačné zvyky. Při svém nadpřirozeném úsilí pokračovat v cestě jsem se vzbudil a pocítil, že se znova stávám člověkem. Prozřetelnost mi tak dala nikoli nevysvětlitelně na srozuměnou, že si nepřeje, aby se mé neskromné plány i jen ve snu splnily. Vrátit se do své původní podoby pro mne bylo tak bolestné, že proto dosud celé noci pláču. Kolikrát od té noci strávené pod širým nebem na pobřežní skále jsem se přidával ke stádům vepřů, abych se zase zmocnil jako dobrého práva své ztracené proměny! Je čas opustit ty slavné vzpomínky, nechávající za sebou jen bledou mléčnou dráhu věčné lítosti.10

*

Ve svém věčném vězení jsem se mnoho napřemýšlel. Jak ve mně vzrostla všeobecná nenávist k lidstvu, to uhodneš. Byl jsem zhnusen obyvateli pevniny, kteří, ač se nazývali mými bližními, nezdáli se mi dosud ničím podobni (když měli za to, že se jim podobám, proč mi škodili?).


Konec čtvrtého zpěvu



ZPĚV PÁTÝ


Chtěl se chopit otěží moci, ale neumí vládnout! Chtěl se stát předmětem hrůzy pro všechny tvory, a to se mu podařilo. Chtěl dokázat, že jedině on je vládcem vesmíru, a právě v tom se zmýlil. Ó bídníku! Ten den už není daleko, kdy tě má ruka srazí do prachu, otráveného tvým dechem, vytrhne ti z útrob škodný život a nechá na cestě tvou hrozně zkroucenou mrtvolu! Jaká soucitná myšlenka mě zdržuje ve tvé přítomnosti? Raději přede mnou sám ustup, to ti pravím, a omyj svou nesmírnou hanbu krví novorozeněte: takové jsou tvé zvyky. Jsou tě hodny. Jdi... Až půjdeš kolem tygřího doupěte, jeho obyvatel co nejrychleji prchne, aby neviděl jako v zrcadle svou povahu vyvýšenou na podstavec ideální perverzity. Sbohem! Odcházím se nadýchat vánku na skalách; neboť mé napolo udušené plíce hlasitě volají po klidnější a ctnostnější podívané, než poskytuješ ty!

*

Původci hovadných zákonů, vynálezci omezené morálky, odstupte ode mne, neboť jsem nestranná duše.


Konec pátého zpěvu



ZPĚV ŠESTÝ


Měli byste tedy za to, že mé poslání je skončeno, protože jsem, jako bych si hrál, urážel ve svých vysvětlitelných hyperbolách člověka, Stvořitele i sám sebe? Ne: nejdůležitější část mé práce přesto ještě zbývá jako úkol, který se musí provést. Podle mého mínění je tedy teď syntetická část mého díla úplná a dostatečně zpracována. Dozvěděli jste se z ní, že jsem si předsevzal útočit na člověka a na Toho, kdo ho stvořil. Další úvahy mi připadají nadbytečné, neboť by jen opakovaly jinou formou, sice obšírnější, ale totožnou, znění teze. A vy víte, že na nikoho neútočím bez vážných důvodů! Směji se z plna hrdla, když pomyslím na to, že mi vyčítáte šíření trpkých žalob proti lidstvu, k němuž sám náležím, a proti Prozřetelnosti: neodvolám svá slova; ale až budu vyprávět, co uvidím, nebude pro mne obtížné ospravedlnit je pouhou pravdou.

*

Náš hrdina si všiml, že vyhledává-li jeskyně a volí si za útulek nepřístupná místa, porušuje pravidla logiky a vytváří bludný kruh. Neboť jestli na jedné straně vycházel takto vstříc svému odporu k lidem odškodňováním samoty a vzdalování a pasívně opisoval mezi zakrslými křovinami, ostružiníky a zdivočelou révou svůj omezený obzor, na druhé straně jeho aktivita nenalézala již žádnou potravu, jíž by živila minotaura jeho zvrácených pudů. Rozhodl se tudíž přiblížit zas k lidským shlukům, přesvědčen, že mezi tolika úplně připravenými obětmi najdou jeho rozličné vášně hojné uspokojení. Věděl, že policie, tento štít civilizace, ho již dlouhá léta vytrvale hledá a že opravdová armáda policistů a špehů je mu neustále v patách. Měl zvláštní schopnost brát na sebe podoby, které ani cvičené oko neprohlédlo. Vynikající přestrojování, mluvím-li jako umělec! V tomto směru dosahoval téměř geniality. Není snadné zničit všechny lidi a jsou tu zákony; s trpělivostí je však možné vyhubit humanitářské mravence jednoho po druhém. Vězte však, že se poezie najde všude, kde není pitomě výsměšný úsměv člověka s kachním obličejem.


II

Ten, jenž vše zapřel, otce, matku, Prozřetelnost, lásku, ideál, aby již nemyslel na nic než sám na sebe, se bedlivě vynasnažil následovat kroky, které ho předcházely. „Považoval mě za zločince,“ zvolá. „Chtěl bych najít člověka nezasluhujícího obvinění, které proti mně vznesl.“


IV

Stvořiteli nic nezávidím; ale ať mě nechá plout po proudu mého osudu rostoucí řadou slavných zločinů. Jinak pozvednu svůj pohled, podrážděný každou překážkou, do výše jeho čela a dám mu na srozuměnou, že není jediným pánem vesmíru; že několik jevů, vyplývajících přímo z hlubší znalosti povahy věcí, svědčí ve prospěch opačného mínění a staví proti uznání jediné moci výslovné dementi.




POZNÁMKY:

1 Knihu, z níž čerpám tyto výpisky, jsem si vypůjčil v naší městské knihovně, kde ji mají shodou okolností zastrčenu také pouze ve skladě (společně s dalšími skvosty, jako jsou např. Nápady od Leonarda da Vinci, Citová výchova a Prosté srdce od Flauberta aj.). Ponechávám tuto pikantní skutečnost bez komentáře, neboť to dostatečně výmluvně hovoří samo za sebe. – poznámka Misantropova.

2 puerilita = chorobné dětinské chování. – pozn. Mis.

3 Ludvík Kundera (1920–2010), bratranec známějšího Milana Kundery, byl český básník, surrealista a překladatel (např. sbírka básní Palmström od Ch. Morgensterna). – pozn. Mis.

4 cavatina [vyslov „kavatýna“] = kratší sólový (lyrický) zpěv v opeře, jednodušší než árie; ve starších operách často lyrické zakončení recitativu. – pozn. Mis.

5 hadrář s lucernou – vypráví se, že řecký kynický filosof Diogenés ze Sinópy (412–323 př. n. l.) chodil v hadrech a za denního světla s rozžatou lucernou. „Hledám dobrého člověka,“ pravil na zvídavé dotazy udivených kolemjdoucích. – pozn. Mis.

6 manitu = bůh (nebo božský duch) severoamerických Indiánů. – pozn. Mis.

7 krokodýl byl božstvem ve starém Egyptě, prodavačka lásky byla služebnicí boží v Babylóně. – pozn. Mis.

8 Např. mottem G. Bruna byla věta: In tristia hilaris, in hilarite tristis, tj. „V smutku veselí, ve veselí smutek; „smíchem v slzách“ lze pak označit také literární sloh A. P. Čechova; dále český filosof L. Klíma je autorem Lidské tragikomedie; ale autor má na mysli patrně nejvíc filosofa A. Schopenhauera, jenž tvrdí: „Život každého jednotlivce, přehlíží-li se v celku a obecnosti a vyzdvihují-li se jen jeho významné rysy, je vlastně vždy tragédií; ale viděno v jednotlivém má charakter komedie.“ (viz Svět jako vůle a představa). – pozn. Mis.

9 Při slově proměna si nelze mimoděk nevzpomenout na Kafkovu snovou novelu téhož jména. – pozn. Mis.

10 Obdiv k divokým prasatům vyjadřuje i Misantrop: „Já nepotřebuji ani kdovíjak nedostupnou pustinu, když na to přijde. Klidně se spokojím s málem. I takové velké zvíře, jako je např. prase divoké, můj vzor, dokáže žít skrytě a nepozorovaně v zalidněné krajině, ačkoliv jeho počty jsou vysoké a jako druh je to vysloveně ‚škodná na odstřel‘. Ale je za normálních okolností takřka neviditelné, protože je aktivní v noci a přes den se schovává v houštinách a rákosí.“ (viz Misantrop, Rakovina na kůži Země). Kdesi v Estonsku přicházejí divočáci po setmění k osvětlenému krmelci, snímanému webovou kamerou (pouze v zimním období - viz zde.) – pozn. Mis.