  (výpisky)
Cikáni Jak volnost radostný je sen i tichý nocleh pod hvězdami.
Jsem rád. Zde můžeš v stanu spát, ráno, kam chceš, se ubírat, či zůstat, jak dlouho se chce ti. Buď náš, žij osud bludných dětí, jenž stesk i volnost přinese ti.
Zůstanu.
Vše hrubé, nuzné, divoké je, však živým neklidem se chvěje, tak cizí mrtvým našim hrám, tak cizí sháňce naší marné, jak píseň vězňů jednotvárné.
Po tajných žalů příčině sám sebe nesměl se teď ptáti. Svět volný se mu otvírá. Polední slunce na vše klade radost, v své kráse rozlité. Čím chvěje se to srdce mladé a co je mučí v chvíli té?
Boží ptáče nepracuje, nestará se, netrudí, bez příbytku jedno mu je, kde se ráno probudí. V noci na větvičce dřímá, a když z jitra krásně je, ptáče boží hlas jen vnímá, vzchopí se a zapěje. Po snu jara do přírody vtrhne léto s vedrem svým, a pak mlhy, nepohody nese vítr na podzim: Lidem nudno, lidem hoře; ptáčátko, to do světa v teplou zem, za modré moře za jarem zas odlétá. Tak jako tenhle ptáček hravý i on, vyhnanec přelétavý, nepoznal hnízda jistotu, zřel všude stejnou cizotu. Pro něho všude cesta mnohá, a všude nocleh mu dal stín. A jeho bezstarostná vloha mu odháněla strastí blín. Nad smutnou hlavou samotáři i blesk se často klikatil; on v bouři však i v slunné záři v dřímotě bezstarostně snil. I žil, neuznav slepé síly úkladné sudby nad sebou.
Zemfira Není ti, milý, líto toho, co navždycky jsi odhodil? Aleko A čeho? Zemfira Snad je toho mnoho: Měst, lidí, vlasti, v níž jsi žil? Aleko Proč líto? Kdybys jenom znala, kdyby ti v duchu zrakem vlála tvář dusně otrockých těch měst! Tam zástupy v zdech přikované chlad svěžích jiter neovane, jaro tam nezavoní z cest; stydí se lásky, zapírají své sny, kupčí svou svobodou a jenom modly uctívají, za zlatem, za okovy jdou. Co ztratil jsem? Jen hrůzu zrady, zvetšelých zvyků odsudek, jen dav, nesmysl jeho vády, a hanbu přepychu jsem svlék.
Zůstaň, čím jsi, bez cizích krás!
V národě bohatém a v klidu, někdy však svoboda dá bídu těm, kdo si zvykli pohodlí.
Z básně "P. A. Osipovové" I v cizině zahoří mi v mysli touha toulati se u říčky, v lukách Tříhoří, a sen mě zase ponoří v sad, nad nímž lípy rozvoní se.
Posvátné slunce, hoř a plaň! Tak jako lucerna bledne, když jitřenka zvedá svou skráň, i lživá moudrost se sesuje ve dne, když rozumu věčné slunce se skví. Na zdraví slunce, na konec tmy!
Poslední květy pod háji... Poslední květy pod háji nám dražší prvních bývají. I stesk nám živěji v nich zpívá, když zapestří se jesení. Živější někdy loučení nad sladké shledání nám bývá.
Ó tiší bohové doubravin, polí, hor... Ó tiší bohové doubravin, polí, hor, můj duch a verš a rým má rád váš rozhovor, i mladou Musu svou jsem našel mezi vámi, tu, jež svou prostotu, nevinnost podává mi.
Z Pindemonteho Neoceňuji zvlášť těch okázalých práv, nad nimiž točí se dnes u nás tolik hlav. Nereptám na bohy a nehorším se na ně, že nepopřáli mi spoluspravovat daně či bránit císařům, by spolu válčili. A málo mrzí mě, smí-li či nesmí-li tisk práskat ťulpasy, nebo když censor bdělý znemožní vtipkařům, by volnost psáti měli. To všecko, věřte mi, jsou slova, slova jen! Já jinou, lepší snad svobodu chtěl bych míti a jiný, lepší snad o právu chovám sen. Být poddán vrchnosti či lidu poddán býti – není to totožné? Bůh s nimi! Nemusiti nikomu účty skládati, jen sám si posloužit! Když vrchnost však či livrej míjí, nesehnout svědomí, ni rozum, ani šíji. Jak mně se zamane, být onde nebo tam, kde z božské přírody v své duši úžas mám, a stanuv okouzlen před díly umění, beze slov tonouti v kráse a nadšení – to štěstí! práva jsou!
Démon Východní zkazka V divoký, krásný vnořen ruch byl Boží svět, leč pyšný duch shléd pohrdavým okem směle stvoření Boha svého v líc, a na vysokém jeho čele mu z něho neutkvělo nic. A vším, co před sebou kde viděl, jen pohrdal, vše nenáviděl.
Jsem ten, jehož zrak naděj ničí, sotva naděje rozkvete; jsem ten, jenž nemá lásku ničí a srdce všemi prokleté. Mnou nevládnou, věz, prostor s časem; jsem bič svých rabů pozemských, poznání, svobody král já jsem, sok nebes, země jsem zlým hlasem.
Však nedlouho jsem lidem vládl, nedlouho vštěpoval jim hřích; vše ušlechtilé v klatbu kladl, vše krásné plel jsem z duše jich, nedlouho... Plamen čisté víry navždy jsem lehce zhasil v nich... Byli však hodni námah mých ti hlupci, plní licomíry? I skryl jsem se v úžlabích hor; toulal jsem se jak meteor v půlnoci sráznými hor čely... Tu cválal poutník osamělý.
Čím zvěst je hrůz lidského dění, běd, útrap pozemského dne, budoucích, zašlých pokolení jen vedle chvíle jediné mých utajených utrpení? Co lidé? Život plný psot? Šel, přešel, dál jde lidský rod! Svět v nevědomosti své rodné nechť dokvétá dál beze mne! Tak bez účasti, bez bolesti se na zem budeš dívati, kde není skutečného štěstí, kde věčná krása prchá ti, kde zločin s trestem jen bdí v prachu, kde malá vášeň jen smí zrát; kde neumějí beze strachu žít nenávist, ni milovat. Což nepoznala jsi, čím bývá ta malá láska chvilková? Jen mladosti krev náruživá! – Dni jdou, čas touhu pochová. Určeno osudem tvým, věz, uvadnout mlčky ve vězení, kde hrubne žárlivosti běs, kde v malodušnosti a chladu prohnaný přítel je i sok, kde marnou naději i vádu i marnou práci stihá krok! Ten žalný svět, svou dumu dávnou osudu ponech na pospas: Já za to v poznání síň slavnou a v hrdý uvedu tě jas.
Monolog Věř, marnost nad marnost je štěstí v tomto světě! K čemu je hluboké vědění, žízeň slávy, talent a vřelá láska k svobodě, když použíti jich, žel, nemůžem?
Zpověď Věřím a věřit přislibuji, ač nepřesvědčil jsem se sám, že mniši v lžích si nelibují a věrni jsou svým přísahám, že polibek a úsměv libý není vždy neupřímný k nám, a lidé bližním malé chyby že odpouštějí tu a tam; že doba léčí utrpení, že pro štěstí svět stvořen jen, že ctnost též prázdným zvukem není a život že je víc než sen.
Však vřelou víru každou chvíli popírá chladná zkušenost, a rozum, jenž vždy k skepsi cílí, nenajde ke své touze most; lítostiplné srdce chrání v své hloubi ještě zůstatek mrtvých, však svatých zadumání, stín citů, které zhltil věk.
To srdce pranic nezastraší, a co by jedem bylo všem, je živí, hle, a ono raší v plameni jeho jizlivém.
Číše života Se zakrytýma očima pijeme z číše žití. Kraj její zlaté lemy má, s nichž naše slzy svítí.
Když potom před smrtí vám zas obvazek s očí padá a vše, co obelstilo vás, s obvazkem mizí, zvadá,
uzříte, prázdná ven a ven že byla číš ta vaše, že nápoj v ní byl – pouhý sen a že nebyla naše.
Již před tebou se nesnižuji... Jsem hrdý!... Já, třeba se to v světě žádá, přec otrokem se nestanu.
Ne, nejsem Byron Ne, nejsem Byron. S jiných stran jdu, vyvolenec nepoznaný, jak on jdu, poutník, světem hnaný, jenomže ruskou duši mám.
Touha Temnou kobku otevřte mi, jas ať ke mně proniká, černookou pošlete mi dívčici a vraníka. Chtěl bych jednou k modré vodě s koněm tím se projeti, jednou v žití na svobodě s údělem mi cizím v shodě blaženým se viděti.
Člunku ze starého kmene s vetchou lávkou chce se mi, šedé plachty roztřepené, vyzkoušené bouřemi. Ihned pustím se s ním v moře, bez starosti, jediný, zatoulám se po prostoře, bujný ve své nepokoře k rozmarům zlé hlubiny.
Popřejte mi palác skvoucí, zelený kol něho sad, bych zřel v jeho stín se pnoucí jantarový vinohrad, aby fontán, šumný stále, v mramorovém sále zněl a mne, snícího sen ráje, chladnou prškou ovívaje, uspával a probouzel.
Proč že jsem se nenarodil... Proč že jsem se nenarodil touto vlnou modravou? Pod stříbrnou lunou brodil bych se zpěvem, brodil tmou. Vše, čím lidé pyšní se tu, mocným příbojem bych splách, ty, kdo v bídě jsou a v hnětu, na svou hruď bych něžně stáh. Nehledal bych zapomnění v dálném kraji severu, volnost maje od zrození žít i končit žití hru!
Na smrt Puškinovu Zahynul básník! – otrok cti své, s olovem v hrudi, s klevetou, položil, po pomstě jen žízně, svou hrdou hlavu prokletou. Nesnesla duše básníkova pohanu drobných urážek; vstal proti tlachu, jejž svět snoval, a padl – sám, jak celý věk. A jaký div to? Pudu hově, jak tlupy emigrantů dřív, lovících štěstí, moc a vliv, k nám přivandroval osudově, s posměchem drze přezíral té cizí země zvyk a mravy: jak moh by šetřit naší slávy, jak chápat v okamžik ten dravý, na koho vražednou zbraň vzal?...
Proč podal ruku těm, kdo drze pomlouvali, proč věřil slovům těm a lichotkám, jež lhaly – on, jenž znal lidi od mladosti své?...
Umlkly zvuky vzácných písní, už nerozezní se jich dech, útulek pěvcův – v tmě a tísni, a pečeť tkví mu na ústech! * * * A vy, nadutí – následníci otců, jež známá podlost proslavila jen, otrockou patou šlapající po zbytcích rodů, jimž byl osud otčímem! Vy, sběř, jež lačně u trůnu se kupí – každý z vás genia, svobody, slávy kat! Před vámi ostří zákona se tupí a soud i pravda musí umlkat!... Však je i Boží soud, vy, za nimiž zlo chvátá, je hrozný soudce: čeká již; je nedostupný zvuku zlata a zná tvé činy, vše, nač pomyslíš! Nadarmo přiběhnete k němu s klevetami – nic neodvrátí od vás jeho hněv, a vaše černá krev nesmyje s vámi básníka spravedlivou krev!
Vězeň Dobrý kůň v zeleném poli sám, bez uzdy, běh svůj volí ve veselých, skočných hrách, chvost mu vlaje po lukách.
Nechci, by svět se dozvěděl... Výčitka hrubců, lidí vztek vysokou duši sotva zkruší! Nechť vyje mořské vlny jek, žulový útes nevyruší!
V oblacích jeho čelo ční a v živlech dvou on chmurně pluje, jen bouřím, hromů dunění – nikomu víc se nesvěřuje.
* * * Můj věnec! Ať jen luza serve ho, básníkův věnec! Trní jen jej zdobí!... Buďsi! Já nestál oň!...
Duma Se žalem dívám se na naše pokolení! Má před sebou buď prázdno, nebo tmu. A zatím pod tíhou poznání, v pochyb vření s rukama v klíně stárne pomalu. Jsme bohati, už od kolébky asi, chybami otců svých, jich pozdním rozumem, a život zmrzel nás jak bezvýhledné časy, jak cizí mumraj, kolem něhož jdem. K dobru i zlu až hanba zlhostejnělí, couváme bez boje hned s kraje arény. Dny nebezpečí v nás jen baby uviděly a pohrdavá moc dav rabsky bezcenný.
Ni díla umění, sny, z nichž se básně budí, nevzruší radostně náš rozum netečný; hlídáme lakotně zbytek svých citů v hrudi jak poklad zasutý a neužitečný. Milujem náhodou, nenávidíme maně, nic neobětujem své lásce, zlobě své; a jakýs tajný chlad ovládá naše skráně, když oheň stoupá do krve.
V zástupu pochmurném, jenž brzo zajde němě, my jednou beze stop tak opustíme zem, nedavše budoucnu myšlenky plodné sémě, ni práce, započaté geniem.
Básník Zda v čase slabošském, básníku našich let, jsi také neztratil svou cenu, za zlato vyměniv tu sílu, kterou svět v obdivu přiznal tvému jménu? Nás omrzel však již tvůj prostý, hrdý vzlyk, nás těší cetky jen a klamy; jak krása zvetšelá zvetšelý svět náš zvyk zastírat vrásky barvičkami...
Nevěř si Co je nám, konec konců, do hrubého štěkotu všech těch řvoucích šarlatánů, obchodníků s pathosem a výrobců pyšných slov a všech těch paňáců, tančících na frázi? A. Barbier Ne, nevěř, nevěř si, ty mladý blouznivče, nadšení boj se jako moru... Když smutek vkrade se v tvé duše tajný kryt a nad vášní se bouře ženou, neradno bylo by v sváteční zástup jít se svojí družkou pomatenou. Ne, neponižuj se! A styď se nabízet svůj hněv, stesk pokorné své Musy, nezvedej v pýše své svých ran, své duše hnět na podiv prostoduché luzy.
Co je nám do toho, zda trpěl jsi, či kvet? Proč znát tvou mysl odhalenou, ty prostné naděje tvých nedozrálých let a útrpnost tvou povýšenou? Hleď, pouhou zábavou a hrou tě pohostí dav vyšlapanou cestou jdoucí; má vyžehlenou tvář bez kmitu starosti a nezříš slzy nežádoucí.
Věř: jim jen směšny jsou tvé výčitky, tvůj vzdech s nápěvem, jenž se zvykem stává, jak herec tragický s rumělkou na svých rtech, jenž papírovým mečem mává.
I nudno i teskno! Milovat... Koho však? ...na čas – toť marno je, a věčně nemůžem mít rádi. A v sebe hledíš-li? – v minulu prázdno je: i radost i muka, vše v nicotu pádí.
Co vášně? – zejtra či dnes odplyne sladký jich žal, slovo jak rozumu zazní, a život, když na váhy chladného soudu jsi dal, je jenom žert – hloupý a prázdný.
Sbohem, nemytá Rusi... Před odjezdem na Kavkaz Sbohem, nemytá Rusi moje, kde každý otrok je či pán, sbohem, vy modré stejnokroje, i lide, jenž jsi všanc jim dán!
Snad že mě za Kavkazem taky před tvými cary skryje tma, před jejich vševidnými zraky, vše slyšícíma ušima.
Valerik Ubohý člověk! myslel jsem, co chce? Jas dává nebe žárné, pod nebem dosti místa všem, však sny své nenávisti marné on snuje dál. Co běsní v něm?
Otčina Mám lásku k otčině, však divné city jsou to! Však miluji – ty lesy bez konce, jichž větve vítr třepí, a na chlumu běl břízek, zřící nad žlutou nivou k nebesům.
Prorok Od dob, kdy Věčný soudce dal mi vševědoucnost prorokovu, já lidem s očí nepřestal číst rejstřík hříchů, zla vždy znovu.
Posypav hlavu popelem, já města opustil a bloudím. A poušť je teď mým údělem, tam krmi z Boží dlaně loudím.
Samoten se beru ke skal výši Nebe v kouzla, do slávy se zdvihá! V jeho modrém svitu dříme zem... Proč však na mně leží žal a tíha? Čekám na cos? Teskním po něčem?
Nechci nic už od světského víru, z minulosti ničeho mi žel; hledám zemi svobody a míru: zapomenout, usnouti bych chtěl...
Ne však oním snem, jenž v hrobě studí – navždy tak by se mi chtělo spát, aby život zachvíval mou hrudí, tichý její dech by bylo znát.
Aby, ve dne v noci v sluch můj věje, o lásce mi zpíval sladký hlas; aby dub, temně se nakláněje, nade mnou vždy svěže šuměl zas.
ALEXANDR BLOK Anděl strážce Miluji tě, Rusi, strážný anděli můj v mhách, v mhách, jež sledují mě po všech končinách.
Za mé okovy a za tvé zakletí. Za to, že jsme oba rodem prokleti.
Za to, v souzvuku že nemůžeme žít. Za to, že co chtěl bych, nesmím zavraždit.
Mstít se zbabělým. Kdo žili bez ohně, kdo tak ponížili národ můj i mě.
Všem, kdo za peníze chtí mě zbavit dne, psovskou oddanost si koupit ode mne.
To, co oheň skul, co horkým kovem slito, nikdo neroztrhne, nikdo nezmění to.
S tebou díval jsem se na oblaka hvězdná. S tebou dívám se i do černého bezdna.
A podvojný příkaz osudu v nás zní: Duše svobodné jsme! Otroci jsme zlí!
Kdo to volá? Kdo to pláče? Kam to jdem? Navždy ve dvou, vždyť já jedno s tebou jsem.
Vstanem z mrtvých? Zemřem? Zahynem?
JANKA KUPALA Píseň – pohádka Zahoď ošklivé své cáry, setři s okenic prach starý, smeť prach s okna, křikni prudce,
šeptni,
křikni: slunce, slunce! Na poli taje Na poli taje bledý sníh, lehounce obchází vesna. Nech v chatě spánek očí svých, vzbuď se, sokole, ze sna.
Žalobně lká v hlubinách bor, těm prokletí nesa a osud, kdo neuslyšeli přírody chór a navzdory jí spí dosud.
Svit slunce duhu v nebe dých a po polích obchází vesna. Nech v chatě spánek očí svých, vzbuď se, sokole, ze sna.
ALEXANDR BEZYMENSKIJ Praha v mlze Trousí se lidé. Kol nich plápolá řev kšeftu a hltounství dál a dále. Ať dětský vlk se vrtí dokola, na jednom místě přec trčí stále.
IVAN MAŽURANIĆ Smrt Smail-agy Čengiće Tolik junáků již Turek zhubil, pobil, ale srdce nepokořil, padli, ale nezděsili se ho.
Boj se těch, kdo navykli si umírati bez hlesu a nářku.
Hleď tu hlavu, jak se hrdá zvedá chrabře na nebesa; hleď to jasné čelo, oko, jak se leskne pod ním bystře; hleď ten křepký dřík, jenž znaje květ své síly, zpříma stojí: Pak mi pověz, zda zde dříme pouhý jen stín nejmenšího strachu?
Mlčí mlčky robská chasa, mlčí mlčky, kořist hrabou.
Orel hnízdo na hroty skal zvedá, rovina, ta svobody však nedá.
Kéž by zřeli všichni národové z nížin, odkud viděti v dál není; a kéž zvědí, jak turecká saň ta, ohavným svým chřtánem chtíc ji zhltit, o tu skálu zub si marně láme – do klína by ruce neskládali, barbary též sotva by vás zvali, když zatím co mřete, oni spali!
Víly Slovanů se nestrachují, že by vedle kyje zahynuly; spíše vězte, tam, kde není kyje, že slovanská píseň neožije.
 |