Kniha slovanské poesie


(výpisky)


ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN

Cikáni

Jak volnost radostný je sen

i tichý nocleh pod hvězdami.


Jsem rád. Zde můžeš v stanu spát,

ráno, kam chceš, se ubírat,

či zůstat, jak dlouho se chce ti.

Buď náš, žij osud bludných dětí,

jenž stesk i volnost přinese ti.


Zůstanu.


Vše hrubé, nuzné, divoké je,

však živým neklidem se chvěje,

tak cizí mrtvým našim hrám,

tak cizí sháňce naší marné,

jak píseň vězňů jednotvárné.


Po tajných žalů příčině

sám sebe nesměl se teď ptáti.

Svět volný se mu otvírá.

Polední slunce na vše klade

radost, v své kráse rozlité.

Čím chvěje se to srdce mladé

a co je mučí v chvíli té?


Boží ptáče nepracuje,

nestará se, netrudí,

bez příbytku jedno mu je,

kde se ráno probudí.

V noci na větvičce dřímá,

a když z jitra krásně je,

ptáče boží hlas jen vnímá,

vzchopí se a zapěje.

Po snu jara do přírody

vtrhne léto s vedrem svým,

a pak mlhy, nepohody

nese vítr na podzim:

Lidem nudno, lidem hoře;

ptáčátko, to do světa

v teplou zem, za modré moře

za jarem zas odlétá.

Tak jako tenhle ptáček hravý

i on, vyhnanec přelétavý,

nepoznal hnízda jistotu,

zřel všude stejnou cizotu.

Pro něho všude cesta mnohá,

a všude nocleh mu dal stín.

A jeho bezstarostná vloha

mu odháněla strastí blín.

Nad smutnou hlavou samotáři

i blesk se často klikatil;

on v bouři však i v slunné záři

v dřímotě bezstarostně snil.

I žil, neuznav slepé síly

úkladné sudby nad sebou.


Zemfira

Není ti, milý, líto toho,

co navždycky jsi odhodil?

Aleko

A čeho?

Zemfira

Snad je toho mnoho:

Měst, lidí, vlasti, v níž jsi žil?

Aleko

Proč líto? Kdybys jenom znala,

kdyby ti v duchu zrakem vlála

tvář dusně otrockých těch měst!

Tam zástupy v zdech přikované

chlad svěžích jiter neovane,

jaro tam nezavoní z cest;

stydí se lásky, zapírají

své sny, kupčí svou svobodou

a jenom modly uctívají,

za zlatem, za okovy jdou.

Co ztratil jsem? Jen hrůzu zrady,

zvetšelých zvyků odsudek,

jen dav, nesmysl jeho vády,

a hanbu přepychu jsem svlék.


Zůstaň, čím jsi, bez cizích krás!


V národě bohatém a v klidu,

někdy však svoboda dá bídu

těm, kdo si zvykli pohodlí.


Z básně "P. A. Osipovové"

I v cizině zahoří

mi v mysli touha toulati se

u říčky, v lukách Tříhoří,

a sen mě zase ponoří

v sad, nad nímž lípy rozvoní se.


Z "Bakchické písně"

Posvátné slunce, hoř a plaň!

Tak jako lucerna bledne,

když jitřenka zvedá svou skráň,

i lživá moudrost se sesuje ve dne,

když rozumu věčné slunce se skví.

Na zdraví slunce, na konec tmy!


Poslední květy pod háji...

Poslední květy pod háji

nám dražší prvních bývají.

I stesk nám živěji v nich zpívá,

když zapestří se jesení.

Živější někdy loučení

nad sladké shledání nám bývá.


Ó tiší bohové doubravin, polí, hor...

Ó tiší bohové doubravin, polí, hor,

můj duch a verš a rým má rád váš rozhovor,

i mladou Musu svou jsem našel mezi vámi,

tu, jež svou prostotu, nevinnost podává mi.


Z Pindemonteho

Neoceňuji zvlášť těch okázalých práv,

nad nimiž točí se dnes u nás tolik hlav.

Nereptám na bohy a nehorším se na ně,

že nepopřáli mi spoluspravovat daně

či bránit císařům, by spolu válčili.

A málo mrzí mě, smí-li či nesmí-li

tisk práskat ťulpasy, nebo když censor bdělý

znemožní vtipkařům, by volnost psáti měli.

To všecko, věřte mi, jsou slova, slova jen!

Já jinou, lepší snad svobodu chtěl bych míti

a jiný, lepší snad o právu chovám sen.

Být poddán vrchnosti či lidu poddán býti –

není to totožné? Bůh s nimi! Nemusiti

nikomu účty skládati, jen sám

si posloužit! Když vrchnost však či livrej míjí,

nesehnout svědomí, ni rozum, ani šíji.

Jak mně se zamane, být onde nebo tam,

kde z božské přírody v své duši úžas mám,

a stanuv okouzlen před díly umění,

beze slov tonouti v kráse a nadšení –

to štěstí! práva jsou!


MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV

Démon

Východní zkazka

V divoký, krásný vnořen ruch

byl Boží svět, leč pyšný duch

shléd pohrdavým okem směle

stvoření Boha svého v líc,

a na vysokém jeho čele

mu z něho neutkvělo nic.

A vším, co před sebou kde viděl,

jen pohrdal, vše nenáviděl.


Jsem ten, jehož zrak naděj ničí,

sotva naděje rozkvete;

jsem ten, jenž nemá lásku ničí

a srdce všemi prokleté.

Mnou nevládnou, věz, prostor s časem;

jsem bič svých rabů pozemských,

poznání, svobody král já jsem,

sok nebes, země jsem zlým hlasem.


Však nedlouho jsem lidem vládl,

nedlouho vštěpoval jim hřích;

vše ušlechtilé v klatbu kladl,

vše krásné plel jsem z duše jich,

nedlouho... Plamen čisté víry

navždy jsem lehce zhasil v nich...

Byli však hodni námah mých

ti hlupci, plní licomíry?

I skryl jsem se v úžlabích hor;

toulal jsem se jak meteor

v půlnoci sráznými hor čely...

Tu cválal poutník osamělý.


Čím zvěst je hrůz lidského dění,

běd, útrap pozemského dne,

budoucích, zašlých pokolení

jen vedle chvíle jediné

mých utajených utrpení?

Co lidé? Život plný psot?

Šel, přešel, dál jde lidský rod!

Svět v nevědomosti své rodné

nechť dokvétá dál beze mne!

Tak bez účasti, bez bolesti

se na zem budeš dívati,

kde není skutečného štěstí,

kde věčná krása prchá ti,

kde zločin s trestem jen bdí v prachu,

kde malá vášeň jen smí zrát;

kde neumějí beze strachu

žít nenávist, ni milovat.

Což nepoznala jsi, čím bývá

ta malá láska chvilková?

Jen mladosti krev náruživá! –

Dni jdou, čas touhu pochová.

Určeno osudem tvým, věz,

uvadnout mlčky ve vězení,

kde hrubne žárlivosti běs,

kde v malodušnosti a chladu

prohnaný přítel je i sok,

kde marnou naději i vádu

i marnou práci stihá krok!

Ten žalný svět, svou dumu dávnou

osudu ponech na pospas:

Já za to v poznání síň slavnou

a v hrdý uvedu tě jas.


Monolog

Věř, marnost nad marnost je štěstí v tomto světě!

K čemu je hluboké vědění, žízeň slávy,

talent a vřelá láska k svobodě,

když použíti jich, žel, nemůžem?


Zpověď

Věřím a věřit přislibuji,

ač nepřesvědčil jsem se sám,

že mniši v lžích si nelibují

a věrni jsou svým přísahám,

že polibek a úsměv libý

není vždy neupřímný k nám,

a lidé bližním malé chyby

že odpouštějí tu a tam;

že doba léčí utrpení,

že pro štěstí svět stvořen jen,

že ctnost též prázdným zvukem není

a život že je víc než sen.


Však vřelou víru každou chvíli

popírá chladná zkušenost,

a rozum, jenž vždy k skepsi cílí,

nenajde ke své touze most;

lítostiplné srdce chrání

v své hloubi ještě zůstatek

mrtvých, však svatých zadumání,

stín citů, které zhltil věk.


To srdce pranic nezastraší,

a co by jedem bylo všem,

je živí, hle, a ono raší

v plameni jeho jizlivém.


Číše života

Se zakrytýma očima

pijeme z číše žití.

Kraj její zlaté lemy má,

s nichž naše slzy svítí.


Když potom před smrtí vám zas

obvazek s očí padá

a vše, co obelstilo vás,

s obvazkem mizí, zvadá,


uzříte, prázdná ven a ven

že byla číš ta vaše,

že nápoj v ní byl – pouhý sen

a že nebyla naše.


Již před tebou se nesnižuji...

Jsem hrdý!...

Já, třeba se to v světě žádá,

přec otrokem se nestanu.


Ne, nejsem Byron

Ne, nejsem Byron. S jiných stran

jdu, vyvolenec nepoznaný,

jak on jdu, poutník, světem hnaný,

jenomže ruskou duši mám.


Touha

Temnou kobku otevřte mi,

jas ať ke mně proniká,

černookou pošlete mi

dívčici a vraníka.

Chtěl bych jednou k modré vodě

s koněm tím se projeti,

jednou v žití na svobodě

s údělem mi cizím v shodě

blaženým se viděti.


Člunku ze starého kmene

s vetchou lávkou chce se mi,

šedé plachty roztřepené,

vyzkoušené bouřemi.

Ihned pustím se s ním v moře,

bez starosti, jediný,

zatoulám se po prostoře,

bujný ve své nepokoře

k rozmarům zlé hlubiny.


Popřejte mi palác skvoucí,

zelený kol něho sad,

bych zřel v jeho stín se pnoucí

jantarový vinohrad,

aby fontán, šumný stále,

v mramorovém sále zněl

a mne, snícího sen ráje,

chladnou prškou ovívaje,

uspával a probouzel.


Proč že jsem se nenarodil...

Proč že jsem se nenarodil

touto vlnou modravou?

Pod stříbrnou lunou brodil

bych se zpěvem, brodil tmou.

Vše, čím lidé pyšní se tu,

mocným příbojem bych splách,

ty, kdo v bídě jsou a v hnětu,

na svou hruď bych něžně stáh.

Nehledal bych zapomnění

v dálném kraji severu,

volnost maje od zrození

žít i končit žití hru!


Na smrt Puškinovu

Zahynul básník! – otrok cti své,

s olovem v hrudi, s klevetou,

položil, po pomstě jen žízně,

svou hrdou hlavu prokletou.

Nesnesla duše básníkova

pohanu drobných urážek;

vstal proti tlachu, jejž svět snoval,

a padl – sám, jak celý věk.

A jaký div to? Pudu hově,

jak tlupy emigrantů dřív,

lovících štěstí, moc a vliv,

k nám přivandroval osudově,

s posměchem drze přezíral

té cizí země zvyk a mravy:

jak moh by šetřit naší slávy,

jak chápat v okamžik ten dravý,

na koho vražednou zbraň vzal?...


Proč podal ruku těm, kdo drze pomlouvali,

proč věřil slovům těm a lichotkám, jež lhaly –

on, jenž znal lidi od mladosti své?...


Umlkly zvuky vzácných písní,

už nerozezní se jich dech,

útulek pěvcův – v tmě a tísni,

a pečeť tkví mu na ústech!

* * *

A vy, nadutí – následníci

otců, jež známá podlost proslavila jen,

otrockou patou šlapající

po zbytcích rodů, jimž byl osud otčímem!

Vy, sběř, jež lačně u trůnu se kupí –

každý z vás genia, svobody, slávy kat!

Před vámi ostří zákona se tupí

a soud i pravda musí umlkat!...

Však je i Boží soud, vy, za nimiž zlo chvátá,

je hrozný soudce: čeká již;

je nedostupný zvuku zlata

a zná tvé činy, vše, nač pomyslíš!

Nadarmo přiběhnete k němu s klevetami –

nic neodvrátí od vás jeho hněv,

a vaše černá krev nesmyje s vámi

básníka spravedlivou krev!


Vězeň

Dobrý kůň v zeleném poli

sám, bez uzdy, běh svůj volí

ve veselých, skočných hrách,

chvost mu vlaje po lukách.


Nechci, by svět se dozvěděl...

Výčitka hrubců, lidí vztek

vysokou duši sotva zkruší!

Nechť vyje mořské vlny jek,

žulový útes nevyruší!


V oblacích jeho čelo ční

a v živlech dvou on chmurně pluje,

jen bouřím, hromů dunění –

nikomu víc se nesvěřuje.


* * *

Můj věnec! Ať jen luza serve ho,

básníkův věnec! Trní jen jej zdobí!...

Buďsi! Já nestál oň!...


Duma

Se žalem dívám se na naše pokolení!

Má před sebou buď prázdno, nebo tmu.

A zatím pod tíhou poznání, v pochyb vření

s rukama v klíně stárne pomalu.

Jsme bohati, už od kolébky asi,

chybami otců svých, jich pozdním rozumem,

a život zmrzel nás jak bezvýhledné časy,

jak cizí mumraj, kolem něhož jdem.

K dobru i zlu až hanba zlhostejnělí,

couváme bez boje hned s kraje arény.

Dny nebezpečí v nás jen baby uviděly

a pohrdavá moc dav rabsky bezcenný.


Ni díla umění, sny, z nichž se básně budí,

nevzruší radostně náš rozum netečný;

hlídáme lakotně zbytek svých citů v hrudi

jak poklad zasutý a neužitečný.

Milujem náhodou, nenávidíme maně,

nic neobětujem své lásce, zlobě své;

a jakýs tajný chlad ovládá naše skráně,

když oheň stoupá do krve.


V zástupu pochmurném, jenž brzo zajde němě,

my jednou beze stop tak opustíme zem,

nedavše budoucnu myšlenky plodné sémě,

ni práce, započaté geniem.


Básník

Zda v čase slabošském, básníku našich let,

jsi také neztratil svou cenu,

za zlato vyměniv tu sílu, kterou svět

v obdivu přiznal tvému jménu?

Nás omrzel však již tvůj prostý, hrdý vzlyk,

nás těší cetky jen a klamy;

jak krása zvetšelá zvetšelý svět náš zvyk

zastírat vrásky barvičkami...


Nevěř si

Co je nám, konec konců, do hrubého štěkotu všech těch řvoucích šarlatánů, obchodníků s pathosem a výrobců pyšných slov a všech těch paňáců, tančících na frázi?

A. Barbier

Ne, nevěř, nevěř si, ty mladý blouznivče,

nadšení boj se jako moru...

Když smutek vkrade se v tvé duše tajný kryt

a nad vášní se bouře ženou,

neradno bylo by v sváteční zástup jít

se svojí družkou pomatenou.

Ne, neponižuj se! A styď se nabízet

svůj hněv, stesk pokorné své Musy,

nezvedej v pýše své svých ran, své duše hnět

na podiv prostoduché luzy.


Co je nám do toho, zda trpěl jsi, či kvet?

Proč znát tvou mysl odhalenou,

ty prostné naděje tvých nedozrálých let

a útrpnost tvou povýšenou?

Hleď, pouhou zábavou a hrou tě pohostí

dav vyšlapanou cestou jdoucí;

má vyžehlenou tvář bez kmitu starosti

a nezříš slzy nežádoucí.


Věř: jim jen směšny jsou tvé výčitky, tvůj vzdech

s nápěvem, jenž se zvykem stává,

jak herec tragický s rumělkou na svých rtech,

jenž papírovým mečem mává.


I nudno i teskno!

Milovat... Koho však? ...na čas – toť marno je,

a věčně nemůžem mít rádi.

A v sebe hledíš-li? – v minulu prázdno je:

i radost i muka, vše v nicotu pádí.


Co vášně? – zejtra či dnes odplyne sladký jich žal,

slovo jak rozumu zazní,

a život, když na váhy chladného soudu jsi dal,

je jenom žert – hloupý a prázdný.


Sbohem, nemytá Rusi...

Před odjezdem na Kavkaz

Sbohem, nemytá Rusi moje,

kde každý otrok je či pán,

sbohem, vy modré stejnokroje,

i lide, jenž jsi všanc jim dán!


Snad že mě za Kavkazem taky

před tvými cary skryje tma,

před jejich vševidnými zraky,

vše slyšícíma ušima.


Valerik

Ubohý člověk! myslel jsem,

co chce? Jas dává nebe žárné,

pod nebem dosti místa všem,

však sny své nenávisti marné

on snuje dál. Co běsní v něm?


Otčina

Mám lásku k otčině,

však divné city jsou to!

Však miluji –

ty lesy bez konce,

jichž větve vítr třepí,

a na chlumu běl břízek,

zřící nad žlutou nivou k nebesům.


Prorok

Od dob, kdy Věčný soudce dal

mi vševědoucnost prorokovu,

já lidem s očí nepřestal

číst rejstřík hříchů, zla vždy znovu.


Posypav hlavu popelem,

já města opustil a bloudím.

A poušť je teď mým údělem,

tam krmi z Boží dlaně loudím.


Samoten se beru ke skal výši

Nebe v kouzla, do slávy se zdvihá!

V jeho modrém svitu dříme zem...

Proč však na mně leží žal a tíha?

Čekám na cos? Teskním po něčem?


Nechci nic už od světského víru,

z minulosti ničeho mi žel;

hledám zemi svobody a míru:

zapomenout, usnouti bych chtěl...


Ne však oním snem, jenž v hrobě studí –

navždy tak by se mi chtělo spát,

aby život zachvíval mou hrudí,

tichý její dech by bylo znát.


Aby, ve dne v noci v sluch můj věje,

o lásce mi zpíval sladký hlas;

aby dub, temně se nakláněje,

nade mnou vždy svěže šuměl zas.


ALEXANDR BLOK

Anděl strážce

Miluji tě, Rusi, strážný anděli můj v mhách,

v mhách, jež sledují mě po všech končinách.


Za mé okovy a za tvé zakletí.

Za to, že jsme oba rodem prokleti.


Za to, v souzvuku že nemůžeme žít.

Za to, že co chtěl bych, nesmím zavraždit.


Mstít se zbabělým. Kdo žili bez ohně,

kdo tak ponížili národ můj i mě.


Všem, kdo za peníze chtí mě zbavit dne,

psovskou oddanost si koupit ode mne.


To, co oheň skul, co horkým kovem slito,

nikdo neroztrhne, nikdo nezmění to.


S tebou díval jsem se na oblaka hvězdná.

S tebou dívám se i do černého bezdna.


A podvojný příkaz osudu v nás zní:

Duše svobodné jsme! Otroci jsme zlí!


Kdo to volá? Kdo to pláče? Kam to jdem?

Navždy ve dvou, vždyť já jedno s tebou jsem.


Vstanem z mrtvých? Zemřem? Zahynem?


JANKA KUPALA

Píseň – pohádka

Zahoď ošklivé své cáry,

setři s okenic prach starý,

smeť prach s okna, křikni prudce,

šeptni, křikni: slunce, slunce!


Na poli taje

Na poli taje bledý sníh,

lehounce obchází vesna.

Nech v chatě spánek očí svých,

vzbuď se, sokole, ze sna.


Žalobně lká v hlubinách bor,

těm prokletí nesa a osud,

kdo neuslyšeli přírody chór

a navzdory jí spí dosud.


Svit slunce duhu v nebe dých

a po polích obchází vesna.

Nech v chatě spánek očí svých,

vzbuď se, sokole, ze sna.


ALEXANDR BEZYMENSKIJ

Praha v mlze

Trousí se lidé. Kol nich plápolá

řev kšeftu a hltounství dál a dále.

Ať dětský vlk se vrtí dokola,

na jednom místě přec trčí stále.


IVAN MAŽURANIĆ

Smrt Smail-agy Čengiće

Tolik junáků již Turek zhubil,

pobil, ale srdce nepokořil,

padli, ale nezděsili se ho.


Boj se těch, kdo navykli si

umírati bez hlesu a nářku.


Hleď tu hlavu, jak se hrdá

zvedá chrabře na nebesa;

hleď to jasné čelo, oko,

jak se leskne pod ním bystře;

hleď ten křepký dřík, jenž znaje

květ své síly, zpříma stojí:

Pak mi pověz, zda zde dříme

pouhý jen stín nejmenšího strachu?


Mlčí mlčky robská chasa,

mlčí mlčky, kořist hrabou.


Orel hnízdo na hroty skal zvedá,

rovina, ta svobody však nedá.


Kéž by zřeli všichni národové

z nížin, odkud viděti v dál není;

a kéž zvědí, jak turecká saň ta,

ohavným svým chřtánem chtíc ji zhltit,

o tu skálu zub si marně láme –

do klína by ruce neskládali,

barbary též sotva by vás zvali,

když zatím co mřete, oni spali!


Víly Slovanů se nestrachují,

že by vedle kyje zahynuly;

spíše vězte, tam, kde není kyje,

že slovanská píseň neožije.