Klíma: Vlastní životopis

(zkrácen a jazykově upraven)


Narozen 22. srpna 1878 v Domažlicích. Otec úředník; mírný „blahobyt“. Dva bratři, dvě sestry; zemřeli všichni v dětských létech. Protivili se mně všichni až k hnusu – ne proto, že by byli hnusní, – proto, že stáli mně příliš blízko. Protivili se mně rodiče a nenáviděl jsem je skoro, ač nemohl jsem si na ně stěžovat, proto, že se opovážili být mně ještě blíž – tak paradoxně infamně blízko. – Nenáviděl jsem v dětství všechny lidi, každé pohladění nutilo mě až ke zvracení, zvláště proti všem mužským jsem měl velmi vyspělou idiosynkrasii. Zakládala se na vrozeném opovržení. Již v prvních létech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě spolu válčící moci; a již v prvních létech podceňoval jsem instinktivně svého nepřítele – považoval jsem jej za nic. Již tenkrát byla mou základní, všude, ranně mlhavě probleskující a přitom mohutnou vlastností Vůle, stále sebe objímající a vše absolutně komandující. Těžko žít s ní dospělému, těžší dítěti. Myslím, že u mých sourozenců byla vyvinuta víc než u mne – protože zemřeli... S tímto údělem nemohl jsem se ovšem v rozkošném lidském milieu – dokud jsem se trochu neorientoval, kde jsem se to octnul – dobře vyjímat. Vypadal jsem rozhodně zpočátku hodně pitomý, směšný, stydlivý – kdo tím nebyl, je ordinérní zboží. Vedle toho zároveň: infernálně „svéhlavý“ („svéhlavost“, opak „cizohlavosti“, není než temná manifestace Absolutnosti v říši zvířat), neposlušný, „zločinný“. Krad jsem kvůli kradení, udělal svým sportem rozbíjet v noci okna na pokraji Domažlic, klást kameny na železniční koleje1, zapalovat mandely obilí. – Ale v dospělosti jsem se nedopouštěl zločinů – protože kde je nepřikazuje praktická nutnost, jsou jen malicherným uličnictvím (včetně války). – Ale měl jsem i chvalitebné sklony: např. vzpomněl jsem si, dvanáctiletý, jednou o půlnoci, že jsem ptačímu mláděti, kterému jsem v polích pod křovím udělal příbytek, které jsem tam delší dobu pravidelně místo jeho rodičů krmil, zapomněl jsem toho dne dát žížaly, které jsem pro ně už připravil. Vytratil jsem se a se žížalami jsem šel čtvrt hodiny – ptáče mrtvo... – a myslil jsem, že z toho zemřu. – Nebo ten tygr: Asi devítiletý byl jsem ve zvěřinci, odporný menažerista rýpal železnou tyčí do tygra, jenž strašně zuřil; ten orangutan v hadrech se chechtal; a já, když jsem strašně pobouřen a vzteku pln odcházel, opakoval jsem si vícekrát vášnivým šeptem: „Nic si z toho nedělej, můj andílku zlatý, však přijde doba, kdy ti toho prašivce hodím na pospas!“


Eh, jak je dětství, toto ranní protírání si očí, blbé! A kdo „v mládí byl mlád“2, je blbec, ovce, která se stádem kolkol dobře vychází...

Nejmocnější pocity v dětství dala mně hudba. Zahřměla-li vedle kutálka, zledovělo mně tělo mrazením, že stalo se necitelným, oči se zatměly, chytal jsem se něčeho, abych nepadl. Půldruhé hodiny šel jsem, čtrnáctiletý, hlubokými závějemi do vesnice, kde, jak jsem věděl, bude pohřeb s hudbou.

Od desátého roku trávil jsem celé dny sám v polích a lesích – a o něco později celé noci. V celém životě jsem nepoznal afekt nudy – leda jeho analogon, a vždy ve společnosti... Stádní idiotství, zvané škola, uloupilo mně přinejmenším 30% mé duševní síly – ale s tím dlužno vždy počítat; z člověka zbude vždy jen fragment jeho. – Stydím se říci, že jsem studoval až do konce vždy s vyznamenáním a že jsem měl z mravného chování vždy první známku. –

V patnáctém roce procitla, jednoho osudného odpoledne, rázem a děsivě má dosud spící snící podstata, v jedné ze svých forem: musit násilně myslit o nemyslitelnostech. Zbytek dne a celou noc jsem se svíjel v křečovitém myšlení o desítitisícinách milimetru – nutný následek základního „instinktu“: jsem všemocný – nebylo možno vůli zastavit, dokud blahoslavené tělo neudělalo tomu konec. Od té doby mě to ani na minutu zcela neopustilo; nesčetněkrát jsem myslil, že podlehnu – nejstrašnější nádeník boží – osmnácti hodinám nejtužší denní práce, zdánlivě pro nic za nic. Teprve po devatenácti letech slavil jsem velké vítězství – mé myšlenkové křeče, které jsem považoval dlouho za nemoc, jako by je za ni považovalo celé (aspoň evropské) lidstvo, byly, po neuvěřitelných machinacích, do té míry přitlačeny k zemi, že pozbyly hrozivosti. Bylo zapotřebí devatenácti mých let, permanentního svíjení, dusení se a hrůz, aby uzrály sladké plody. Jen tímto způsobem jde lidstvo, jde všechno v našem malém vesmíru kupředu.

Sedět ve škamnech a něčím takovým být každou vteřinu zmítán – to nejde zcela dobře. Neměl jsem ještě energii praštit tím školským svinstvem – osud udělal to za mne. Já systematicky hanobil kříže v okolí města, dělal skandály v kostele, rozhazoval z nedostatku pum anarchistické letáky atd. – až jsem byl vyhozen ze všech cislajtanských škol, protože jsem nazval ve školní úloze Habsburky – myslím – prasečí dynastií. Ředitel gymnázia, který to energicky prosadil, stal se tím jedním z největších dobrodinců v mém životě. Odešel jsem rozhodnut, že do žádné školy už nevkročím a žádnému povolání se nebudu věnovat. Rokle a lesy byly spíš mým domem než příbytek otcův; vedl jsem hlavně přípravný boj na život a na smrt s primitivním problémem o svobodě vůle. Jelikož paní Klímová zaopatřovala všechno pro domácnost nutné, nebylo mně vůbec třeba s lidmi se stýkat. Mými jedinými společníky byly spousty koček. Co z viditelných bytostí mám nejraději, jsou hory, mraky a kočky – a snad přece také ženy. Ale vyjma několik návštěv v bordelech a potkání v noci na mezích, „nic vážného“; ne že by se mně to nebylo líbilo, ale neměl jsem k tomu čas – stejně jako k „povolání“. Což znamená: žil jsem eroticky – příšerně mnoho – skoro jen ve fantazii.

Moje hlavní činnost po léta, kdy se jiní hmoždí zkouškami a zahajováním kariéry, byly věčné procházky ve hvozdech, hledání nymf a halucinačních zámků, válení se nahým tělem na mechu a ve sněhu a strašné boje s Bohem, který si usmyslil žít bdě jako člověk.

Rozhodl jsem se, věren své zásadě, známé u předsokratovských filosofů, dnes paradoxní: žít jen svému sebezdokonalování a vrhl jsem se s plnou parou na systematickou praktickou filosofii. Dostoupil jsem vrcholu svého dosavadního života: našel jsem a částečně jsem si i přisvojil Deoesenci. Kdo myslí, že v tomto stavu možno věnovat denně jen pět minut praktické prasečině, nemá ponětí, co je vyšší duševní život. Anaxagoras – jenž tohoto stavu nedošel – zanedbával naprosto svůj statek. Když mu radili, aby aspoň trochu svého času věnoval praktickému, nechce-li přijít na mizinu, řekl: „Jak bych to mohl udělat já, jemuž kapka moudrosti je milejší než kádě zlata!“ – Předsevzetí: absolutním ovládnutím intelektu docílit plně Nejvyššího... Dvě léta neslýchaného znásilňování myslicích procedur – mnohé hodiny ležel jsem např. zkřehlý na sněhu v křečích. Cíl tak zdánlivě blízký, jen po něm sáhnout – stál za riziko každé katastrofy.

Můj život charakterizuje: Nezávislost, žádné „povolání“, možnost žití pro sebe za všech okolností – vlastně jsem byl vždy poustevníkem... Prvních tak sedmnáct let školské sviňárně nemožno ovšem dnes vůbec uniknout – ale mimo školu byl jsem neobyčejně svobodný, díky oběma moudrým rodičům, kteří podivuhodně nějak vyciťovali, co mé intimissimum potřebuje; dále: zas tak asi sedmnáct let – doba, kdy mladí lidé biflují a pachtí se po protekci a smrdí v otroctví různých úřadů – byl jsem „soukromník“ zcela volný k poustevnictví (Jisté analogon: Schopenhauer; škoda, že jsem zdědil ne 30000 rýnských, ale jen asi 11000 zlatých); třetí perioda trvá dodnes: „soukromnictví“ za absolutního nedostatku peněz – za totální lhostejnosti k jejich nabývání, ustavičné „nedbalosti“, ponechávání všeho „osudu“ neboli Prozřetelnosti (nikdy jsem nikoho o peníze nežádal, kdo mně dříve sám od sebe neřekl, že jeho kasa je mně vždy otevřena – počínal jsem si namnoze jako milionář). A šlo to a jde to – jak?, čerti vědí... Ovšem, že jsem také sám něco vydělával – ale předně všechna má skandální „povolání“ nebyla nic. I mé spisování. Učinil jsem si ve dvacátém roce pravidlem nic nepublikovat – leda až ve stáří jedinou velkou knihu (předsokratovští filosofové – po nich se stalo spisovatelství řemeslem). Ostatně pociťuji každé „vydělané“ peníze za smrad smradů, každou sociální práci za bezectnost bezectností – nutný následek toho, co praveno o antagonismu, o ošklivení si lidí v mém dětství... Snesl bych rád robinsonské živení se – nebo vydělávání loupením, ale než brát měsíční gáži – desetkrát čestnější přijímat dary od malých mecenášů. Nu, snad jsem i loupil – v lidstvu je loupení jediné čisté koupení.

Můj celý život byl takové důsledné odchýlení se od všeho lidského, žití od prvních počátků jen pro sebe a od 31. roku jen pro Sebe, že nevím, najde-li se v dějinách (ne u velkých zapadlých) příkladu. Šel jsem vždy jen po jedné cestě – a můj život má naprosto jednotný ráz. Nemohu se odchýlit, i kdybych chtěl – pojem Hérákleovo rozcestí je mně španělskou vesnicí. Jak malý byl Héráklés, když jej mohlo pokušení jen ovanout! jak malý Kristus, pokoušený, vůbec! ďáblem. Nutno mít podobné věci tisíciletí za sebou. Řekl jsem si sice několikrát, když mně praktická voda tekla do bot: „Zapomeň na své bláznění, žij aspoň nějakou dobu jako ten všechen instinktivní dobyteček, jako jsi – aspoň většinou – žil, když ti bylo sedm let – aspoň tak – zkoušel jsem i okamžik (jedenkrát trval dokonce dva dny), půjde-li to – směšnost směšností! Jako by jestřáb chtěl žít pod vodou jako kapr! I kdybych chtěl, nemohl bych, i kdybych mohl, nechtěl bych... Věc je pak ovšem na pováženou; mohu říci o sobě, od mého patnáctého roku, totéž, co Nietzsche: „Ich bin immer am Abgrund“3 – A myšlenka sui occisionis4 provází mě stále sladce, věrně jako hůl. – Trvá to třicet let a nejsem tím v nejmenším unaven. – Vše praktické musilo přitom ovšem zcela pohořet – a kdybych byl jen minutu vážně myslil na „praxi“, chci tím zde říci hnůj, ať by to byla nějaká „kariéra“ nebo napoleonské aspirace, byla by to bývala bezpříkladná neenergičnost ode mne. Má Nadenergie spočívá v exemplárním nedostatku toho, co lidičky nazývají energií. Mám dost energie vstát, „pro nic za nic“, jak pecus říká, o půlnoci z postele a jít jednu a půl hodiny studenou nocí, abych viděl, jaká je v noci nálada kol pomníku heroa Schwerina u Štěrbohol5; ale až do mého čtyřiatřicátého roku neměl jsem dost energie říci chodci, s nímž jsem se potkal: „Kudy se jde tam a tam?“ Udělal jsem to ovšem často, ale vždy měl jsem při tom pocit, jako bych hovna žvýkal. Ona charakteristika dětství... Až do dneška to rostlo; dílem stal jsem se však otupělejším, dílem rozumnějším. Nezná dosud lidstvo podobná Umwertungen der Werte6.

Že jsem ani v posledních jedenácti letech nepošel každý okamžik – a i dřív, v bezstarostnosti, jak řečeno, mohlo to být –, má tři příčiny: 1.) umění zacházet s lidičkami7; 2.) mé naprosto singulárně zdravé tělo – jemuž ani nejstrašnější, „nejnezdravější“ ataky ducha nemohly podstatně uškodit; 3.) anděl strážce – anebo „génius“ atd. – A vlastně ještě za čtvrté: moje filosofické zkamenění.

Ad primum8: Našel jsem modum vivendi9 se všemi lidmi – zakládaje se na jisté lásce (shovívavé) vyplynuvší z absolutního opovržení.

Ad secundum: Napoleon často byl – třeba lehce – churav; já nikdy; chřipku jsem měl, asi dvanáctiletý, asi dva dny – nebyl bych ji dostal, kdybych byl tenkrát mohl vše dělat, co mně mé instinkty velely –, a pak už nic! Obyčejná (i senná) rýma a bolest zubů neplatí snad za nemoce. Chtěl jsem si tu a tam uhnat nemoc, – nejde to – ovšem nevezme-li člověk cyankáli – 20° pod nulou celou noc v tuhém mrazu, vichru – a v letním oděvu – nic – (mimochodem: zima mě přece vždy zlobila – největší vedro nikdy; čím parněji, tím mně lehčeji – jako kočka lehnu si při 34° C ve stínu ještě s kanibalskou rozkoší na slunce a přeji si: výš, výš! Nikdy nějaké umdlení při největším středoevropském parnu a rekordních chůzích). Pil jsem vody, po kterých by normální člověk aspoň těžce onemocněl – odstonal jsem to jenom dvoudenním průjmem. Lékaři by pošli hladem, kdyby všichni pacienti byli jako já, stejně ovšem advokáti, úředníci a podobné funkce, zbytečné u zdravých a moudrých lidí – kterých je ovšem stěží pět v Evropě... Dobrá byla zdatnost mého těla kvůli spořivosti. Spím jen v nevytápěných místnostech. Jak jsem oblečen, zdravotnicky i esteticky, je mně fuk, a 4 Kč na stravu stačí každému člověku: jíst jenom syrové věci: to slouží stejně zdraví jako kapse. Vařit znamená: promarňovat čas, zbavovat potraviny důležitých, „vitaminózních“ součástek, činit je méně chutnými a platit za ně dvakrát až dvacetkrát víc. Delší dobu jedl jsem pouze syrovou mouku (eventuelně namočenou pšenici nebo hrách), citrony a syrovou zeleninu; a byl jsem přitom ideálně zdráv. Urazil jsem během jedenadvaceti hodin v Tyrolsku 98 km a byl bych mohl zbývající (do jednoho dne) tři hodiny bez odpočinku jít... Atd. – Dlouho o tom mluveno – je to povinné díkuvzdání mému tělu, které dělalo vždy divy obětí pro nezdárného ducha. Za poslední rok nepocítil jsem vůbec tělesné bolesti – až na tlačení bot. Ani rýmu jsem po několik let už neměl. Vojákem jsem, přes sedm odvodů, nebyl, ačkoli jsem byl jeden z nejzdravějších lidí v Austrii a má jediná tělesná vada byla ta, že jsem při 175 cm vážil jen 62–65 kg. – Kdo věří, že mens sana in corpore sano10, nesmí mě zařadit mezi psychopatologické lidi.

3.) Má základní rozumnost zesílena šestnáctiletým nepřetržitým praktikováním filosofie. Naučila mě lépe všechno snášet a jednat účelněji, bez předsudků a afektů a skrupulí; považuji za lhostejné vše, co v praktickém životě dělám a mám-li hypertrofickou sociální hrdost, mám ještě větší sílu přivádět ji k mlčení. Všechno v praxi je bezectné. – Moje zuřivě vášnivé praktikování filosofie nebylo marné. Říkal jsem si sice až do 40. roku, že jsem zde ztroskotal – nedosáhnuv na dosah ruky ležícího Cíle cílů: věčné, klidné, nezranitelné Radosti a Záře – nedosáhnuv vše, myslil jsem, že jsem nedosáhl nic. Ale třeba ne vše, přece jen mnoho. Mám právo nazývat se filosofem, aspoň takové, jako Xenokratés, Diogenés, Epiktétos – a žiji v neporovnatelně horších podmínkách. – Když jsem Böhlerovi11 řekl, že jsem Cíle naprosto nedosáhl, a on mně odpověděl: „Kdo jiný od vzniku lidstva než ty?“, vysmál jsem se mu. Ale později chápal jsem stále víc, že měl trošku pravdy. Nejsem nic jiného, než ustavičné (často, přečasto i ve snu) práskání bičem mé Absolutní, absolutně komandující a do věčnosti v Sobě se koupající vůle – a zběsilý, „nerozumný“, ale vždy víceméně poslušný rej myšlenek a všech duševních stavů –, můj život největším bláznovstvím, Donquijoterií, jaká myslitelna – proto, že je zároveň maximálně racionální –, proto ještě žiji, „měsíčňan“ spadlý na zem. Afekt strachu jsem skoro zcela zapomněl – nanejvýš mě ovane, pomyslím-li si, že najdu v hospodě milého človíčka, který má ve zvyku dávat se se mnou do řeči. Ale strach, větší ovšem strach, byl mně i dříve neznám; nepamatuji se, že bych se byl kdy strachem třásl, ba i zbledl – zato vztekem býval jsem bledý příliš často. Při mých nočních procházkách pustinami nikdy mě nenapadlo vůbec si všimnout, šel-li někdo proti mně nebo za mnou – šel jsem pravidelně mimo a teprve když jsem slyšel kroky doznívat, uvědomil jsem si někdy, že jsem kohosi potkal. Ale je poučné pozorovat noční chodce v polích – což teprve v lesích: skoro všichni počínají si jako zajíci. Zde lze pozorovat, že lidstvo sestává vesměs z kompletních bab. – Přání, tužeb, žádostí skoro už nemám – leda momentálních, které ihned zemřou po narození; platí i o starostech. Lítost, „výčitky svědomí“, pocit viny, závist, žárlivost – věci mně odjakživa naprosto neznámé; patří patrně jen dobytku; soucit se zvířaty ohromný; s lidmi – skoro žádný; ale nic nejsem méně, než misantrop – mám lidi naopak zvláštním způsobem rád, podobně tak jako vši. Kdybych mohl jedním rázem zničit celé lidstvo – vesele, bez hněvu, jen z „Übermuthu“12, nerozpakoval bych se ani vteřinu, ve vědomí, že ve Všejsoucnosti znamená nekonečně méně než jedna bakterie proti ostatnímu tvorstvu země a že i Všejsoucnost je – Nihil13; tomu se říká umět hledět – činem umět hledět na vše sub specie aeternitatis.

Není nikomu radno, aby se mně stavěl v cestu... – Jsem vůbec nebezpečný člověk. „Nešťastné město,“ praví má Argestea, „ke zkáze určené, nevinné – leda jen mystickou vinou, že přihlíželo ponížení Vznešeného (heroa Fabia, jenž tam byl profesorem filosofie). Běda tomu, kdo byl jen svědkem potupení velkého, dvakrát běda tomu, kdo nečinně přihlížel – třikrát tomu, kdo napomáhal. Lépe by mu bylo, kdyby se nebyl narodil...“14

Mohl bych klidně ukončit tento sen – vše hlavní jsem udělal a myriády let přikulhají teprve pomalu za tím, co jsem myslil (ne napsal – což je vedlejší). Vytvořil jsem vše, co jsem chtěl (v sobě – což je hlavní) – a přece ne. Jsem hotový zimní strom – ale mohu se ještě obléci listy, květy a plody – už v tomto snu (opět: hlavně pro mne – teprve v druhé řadě literárně). Osud, jak se zdá podle všeho, má se mnou ještě něco za lubem. Může se stát. Ale k rozzelenání je nutné jaro. Že nepřichází dlouho – dobře; předčasné jaro nebývá dobré; a kdo žije ve věčnosti, není nedočkavý. –

Finis.


Nesmrtelný Ladislav Klíma

odebral se na věčnost dne 19. dubna 1928.


POZNÁMKY:

1 klást kameny na železniční koleje – jako to dělal rakouský anarchista Sylvester Matuschka; ozvěny toho lze najít též v Klímově povídce Sus Triumphans. Srov.: Misantrop, Rakovina na kůži Země: „Vidím-li jet auto, přeji si, aby havarovalo. Vidím-li vlak, chci, aby vykolejil; Sylvester Matuschka, rakousko-uherský anarchista, jenž vyhazoval do vzduchu jedoucí železniční vagóny plné lidí a jenž také mimochodem posloužil Ladislavu Klímovi jako předobraz jeho nadčlověka Vittoria Romana z povídky Sus Triumphans, je můj hrdina.“Poznámka Misantropova.

2 A kdo „v mládí byl mlád“ – srov. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra I, „O svobodné smrti“: „A někteří jsou kmety v mládí: ale pozdní mládí – dlouhé mládí.“ – Poznámka Eriky Abrams.

3 Ich bin immer am Abgrund“ – (německy) „Stojím vždy nad propastí.“ Srov. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra III, „O vidění a hádance“ 1: „kde by člověk nestál nad propastmi!“ – Pozn. E. A.

4 sui occisionis – (latinsky) sebezabití. – Pozn. Mis.

5 pomník heroa Schwerina u Štěrbohol – Pomník pruského maršála Kurta Christofa hraběte Schwerina dalo r. 1913 Rakousko-Uhersko postavit na místě, kde padl 6. května 1757 v bitvě u Štěrbohol. Přežil převrat a byl nakonec tiše odstraněn po druhé světové válce. – Pozn. E. A.

6 Umwertungen der Werte – (německy) přehodnocení hodnot. – Pozn. E. A. – „Přehodnocení (všech, příp. křesťanských) hodnot“ je opět pojem z Nietzsche, viz např. Antikrist 13.,61.,62 nebo Vůle k moci II. – Pozn. Mis.

7 umění zacházet s lidičkami – tj. Nietzscheovo „Kunst, mit Menschen umzugehn“ (umění vycházet s lidmi); srov. Radostná věda V,364, „Řeč poustevníkova“: „Umění styku s lidmi spočívá bytostně na obratnosti (jež předpokládá dlouhý cvik), s níž přijmeme a pozřeme jídlo tam, kde nedůvěřujeme kuchyni. Přicházíme-li ke stolu s hladem jako vlk, jde všechno snadno („nejhorší společnost tě nechá pocítit„ – jak praví Mefistofeles); ale člověk tento hlad nemá, zrovna když ho potřebuje! Ach, jak těžké je strávit své bližní! První zásada: povzbudit svou odvahu jako při neštěstí, statečně se chopit díla, sám sebe přitom obdivovat, zatnout zuby a překonat svůj odpor, spolknout svou ošklivost. Druhá zásada: svého bližního „vylepšit“, například chválou, takže se z něj začnou řinout krůpěje štěstí nad sebou samým; nebo uchopit cípek jeho dobrých či „zajímavých“ vlastností a zatáhnout, až je venku celá ctnost a člověk může bližního zahalit do jejích záhybů. Třetí zásada: sebehypnóza. Objekt styku fixovat jako skleněný knoflík, dokud nepřestaneme pociťovat rozkoš i nechuť a nepozorovaně neusneme, neztuhneme, nezaujmeme pevné držení: osvědčený domácí prostředek z manželství a přátelství, bohatě vyzkoušený, pro svou nepostradatelnost vychvalovaný, ale vědecky ještě neformulovaný. Jeho lidové označení je – trpělivost.“ – Pozn. E. A. + Mis.

8 Ad primum, ad secundum – (latinsky) k prvnímu (bodu), k druhému (bodu). – Pozn. Mis.

9 MODUS VIVENDI – Způsob života, soužití; životní styl. – Pozn. Mis.

10 MENS SANA IN CORPORE SANO – V zdravém těle zdravý duch. Část verše: Orandum est, ut sit mens sana in corpore sano. – Pozn. Mis.

11 Franz Böhler (1886–1941) – vzdálený bratranec německých průmyslníků 19. stol. Emila a Albrechta Böhlera (zakladatelů velkých oceláren v Düsseldorfu a Horním Slezsku), povoláním chemik a výrobce laku, založením básník a skladatel, seznámil se s Klímou v červenci 1915 v restauraci hotelu Krása a záhy se všemu egosolismu navzdory stal jeho druhým já. – Pozn. E. A.

12 Übermuth – (německy) bujnost, nezbednost, rozpustilost, svévole, zlovůle, zpupnost. – Pozn. Mis.

13 Nihil – (latinsky) Nic. – Pozn. E. A.

14 Nešťastné město ... kdyby se nebyl narodil...“ – Klímův zpaměti (a tedy nepřesně) rekonstruovaný citát z jeho Velkého románu III, Ženy Cesareovy: „Běda tomu, kdo zdeptání Velkého nízkostí jen spatřil, třikrát běda tomu, kdo k němu přihlížel, desetkrát tomu, kdo Velkého stlačil, netuše jeho velikost, ale stokrát tomu, kdo tak učinil cítě, že škodí něčemu daleko vyššímu, než je sám!“ – Původ této myšlenky (ale v opačném smyslu) lze spatřovat v bibli, Marek 9,42: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ – Velice „evangelické“! – jak toto místo v evangeliích ironizuje Nietzsche, Antikrist 45. – Pozn. Mis.